Split (1)

train · 5.24k rows

URL string	Datum string	Spisová značka string	Text rozhodnutí string
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23282/	21.08.2024	5 Tdo 551/2024	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného O. F. podaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. 31 To 460/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 33 T 10/2022, podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. 31 To 460/2022, a to ve výroku, jímž bylo rozhodnuto podle § 259 odst. 3 tr. ř. tak, že se obviněnému ukládá za skutky pod bodem I. a III. výroku o vině rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 33 T 10/2022, podle § 206 odst. 3 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody, a že jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 33 T 10/2022, byl obviněný O. F. uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen jako „tr. zákoník“), a to pod bodem I. výroku o vině, dále přečinem zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1 tr. zákoníku (bod II.) a přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku (bod III.), za které ho soud prvního stupně podle § 206 odst. 3 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 a půl roku. 2. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. 31 To 460/2022, tak, že podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem II. a podle § 223 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného pro skutek popsaný v tomto bodě z důvodu promlčení. Současně odvolací soud podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněnému nově uložil podle § 206 odst. 3 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 2 let. 3. Přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku se obviněný O. F. dopustil skutky podrobně popsanými pod body I. a III. výroku o vině rozsudku Okresního soudu v České Lípě, který je procesním stranám dobře znám, proto na něj lze v podrobnostech odkázat. Nejvyšší soud pouze stručně připomíná podstatu těchto skutků. Přečin zpronevěry spočíval v tom, že obviněný od února 2012 do dubna 2013 v úmyslu obohatit se na úkor obchodní společnosti P. s. Č. r., s. r. o., v níž zastával pozici jednatele, převedl z jejího bankovního účtu na svůj soukromý bankovní účet celkem 560 000 Kč, přičemž jednotlivé platby vykazoval jako platby za nájemné v objektu jeho soukromé nemovitosti v XY, který však v uvedené době nebyl způsobilý k užívání pro účely obchodní společnosti P. s. Č. r., s. r. o., čímž jí způsobil škodu v celkové výši 560 000 Kč. Skutkové okolnosti formulované pod bodem III., které soudy posoudily jako přečin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku, Nejvyšší soud vzhledem ke kasačnímu výroku ohledně tohoto skutku uvede níže v bodě 19. tohoto usnesení. II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu 4. Obviněný O. F. podal prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. 31 To 460/2022, dovolání, které opřel o první alternativu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Druhý dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatnil obviněný s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 5. Obviněný především vytkl odvolacímu soudu nedostatky v odůvodnění jeho rozsudku, což je však podle § 265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné. Konkrétně pak obviněný namítl, že ačkoli odvolací soud doplnil dokazování ke skutku pod bodem I., což si obviněný vyložil tak, že nepovažoval tento skutek za dostatečně objasněný, tento soud vůbec nevysvětlil v důvodech svého rozsudku, v jakém rozsahu došlo k doplnění skutkových zjištění v tomto bodě či k jeho změnám. Podle obviněného je proto tento rozsudek nutné označit za nepřezkoumatelný a ve vytýkaném postupu odvolacího soudu spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces. 6. Ohledně skutku pod bodem III. se obviněný ohradil proti jeho popisu a právnímu posouzení. Tzv. skutková věta podle jeho přesvědčení postrádá vyjádření subjektivní stránky, rovněž z ní nevyplývá, že jednal v úmyslu hrubě ztížit výkon funkce insolvenčního správce a ztížit účel insolvenčního řízení, čímž nebylo respektováno ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. Tuto vadu obviněný namítal již v odvolacím řízení, avšak Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci se jeho výhradou nezabýval. Uvedené nesprávnosti pak vedly k nesprávnému právnímu posouzení tohoto skutku ve vztahu k naplnění objektivní i subjektivní stránky přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení. K otázce zavinění ještě obviněný připomněl, že prvostupňové rozhodnutí insolvenčního soudu, jímž mu bylo nařízeno zaplatit insolvenčnímu správci DV Insolvence, v. o. s., na účet majetkové podstaty dlužníka P. 24 550 790 Kč, v době podání návrhu na katastrální úřad ještě nenabylo právní moci, a proto mu z tohoto rozhodnutí v uvedenou dobu neplynuly žádné povinnosti. Obviněný pouze realizoval své ústavní právo volně disponovat s vlastním majetkem. Současně obviněný namítal nedostatek naplnění znaku skutkové podstaty podle § 225 tr. zákoníku, který spočívá ve hrubém ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce. Doplnil, že podání návrhu na nařízení předběžného opatření je zcela standardním úkonem insolvenčního správce, nelze je proto považovat za neobvyklý či ztěžující výkon jeho funkce. 7. Co se týká přečinu zpronevěry, jímž byl uznán vinným pod bodem I., obviněný popřel, že by z obchodní společnosti P. s. Č. r., s. r. o., nelegálně vyváděl jakékoli finanční prostředky. Označil takovou představu za naprosto nelogickou s ohledem na to, jakou důvěru měl v ekonomický růst této obchodní společnosti, což vyplývá i z jeho poskytované finanční podpory do jejího majetku. Úmyslné zavinění v tomto případě odvolací soud vůbec neodůvodnil a zároveň se nevypořádal s verzí obviněného, podle níž měla být v budoucnu snížena kupní cena za nemovitosti, které hodlal po rekonstrukci převést na obchodní společnost P. s. Č. r., s. r. o., o zaplacené nájmy. Proto bylo vyloučeno, aby měl v úmyslu vyvádět peníze z této obchodní společnosti, a to tím spíše, že nájemce za uhrazené nájemné dostal předmětnou nemovitost k užívání ve stavu shell & core (prostory ve stavu k dodělání). Současně obviněný u skutku pod bodem I. brojil proti výši škody, jež správně měla být zkrácena o hodnotu protiplnění, které za uhrazené nájemné poskytl ve formě „užívání nedokončených prostor“. V návaznosti na snížení celkové výše způsobené škody, jež by podle obviněného nedosahovala hranice 100 000 Kč, se obviněný domáhal promlčení trestního stíhání vedeného pro skutek pod bodem I. 8. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 9. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen jako „státní zástupce“). Podle jeho názoru je dovolání obviněného v tom rozsahu, v němž odpovídá uplatněným dovolacím důvodům, zjevně neopodstatněné. Dovolací námitky se shodují s těmi, jež obviněný vznesl v odvolacím řízení, přičemž Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci se s nimi dostatečně vypořádal v bodech 25. až 29. svého rozhodnutí. Proto státní zástupce navrhl odmítnout dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. III. Posouzení důvodnosti dovolání a) Obecná východiska 10. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům. 11. Obecně lze uvést, že dovolací důvod obsažený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze úspěšně uplatnit, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tedy spočívá ve významném narušení procesu dokazování, jež má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je způsobilá ovlivnit rozhodnutí soudů v otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, o nějž v daném případě šlo. Citovanému dovolacímu důvodu ovšem neodpovídají námitky, které pouze obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze poukazují na jinou verzi skutkového stavu, aniž by z nich byly zřejmé konkrétní a evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.). Jak již bylo avizováno, obviněný využil první z uvedených alternativ tohoto důvodu dovolání. 12. Další obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je určen k nápravě vyjmenovaných rozhodnutí, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vadou, která může být vytýkána prostřednictvím tohoto důvodu dovolání, je proto jen nesprávné použití ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákoníku, případně na něj navazujících hmotněprávních norem mimo oblast trestního práva. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. 13. Nutno předeslat, že převážná část dovolacích námitek obviněného, které uplatnil ve vztahu ke skutku pod bodem III. výroku o vině vysloveném rozsudkem soudu prvního stupně, odpovídala vadám definovaným v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., proto Nejvyšší soud na jejich podkladě přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost této napadené části rozsudku odvolacího soudu, který jej ponechal nedotčen, i řízení jemu předcházející. Nejvyšší soud shledal většinu námitek proti bodu III. opodstatněnými, přičemž ostatní výhrady obviněného, které se týkaly skutku pod bodem I., důvodné nebyly, resp. ani neodpovídaly vadám, k jejichž nápravě jsou oba odkazované dovolací důvody určeny. b) K neopodstatněným námitkám obviněného ke skutku pod bodem I. 14. Nejprve je vhodné připomenout, že pokud se obviněný ohradil proti odůvodnění napadeného rozsudku, je v tomto rozsahu jeho dovolání nepřípustné podle § 265a odst. 4 tr. ř. Konkrétně obviněný vytýkal odvolacímu soudu, že ačkoli ohledně skutku pod bodem I. doplnil ve veřejném zasedání dokazování, nepromítl žádné změny skutkových zjištění do popisu této části výroku o vině, ani do příslušné pasáže odůvodnění svého rozsudku. Je tedy zřejmé, že procesní postup odvolacího soudu si obviněný vyložil tak, že odvolací soud měl pochybnosti o správnosti objasnění tohoto skutku, přesto nijak nezasáhl do jeho formulace, resp. ponechal jej nedotčen. Takový názor obviněného je však nutné označit za zcela lichý, neboť jde o zjevné nepochopení okolností, pro něž odvolací soud přistoupil k doplnění důkazů, či zopakování některých z těch, které byly provedeny v hlavním líčení. 15. Obecně dokazování v odvolacím řízení je třeba chápat jako prostředek sloužící k tomu, aby byly výsledky objasňování skutkových zjištění soudem prvního stupně, na nichž spočívá přezkoumávaný rozsudek, buď potvrzeny jako správné, nebo aby správnost původního dokazování a jeho vyhodnocení byla zpochybněna a umožnila nápravu vad napadeného rozsudku. Meze doplnění dokazování před odvolacím soudem jsou limitovány potřebou spolehlivě rozhodnout o odvolání a odvíjejí se od obsahu a rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu ve smyslu § 254 tr. ř. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3120). Obviněný přitom v rámci odůvodnění svého odvolání založeného na č. l. 1669 a násl. tr. spisu argumentoval mj. nájemními smlouvami, z jejichž obsahu dovozoval oprávněnost úhrady nájemného obchodní společností P. s. Č. r., s. r. o., v rozhodném období. Odvolací soud tudíž tyto důkazní prostředky provedl podle § 263 odst. 6 tr. ř. ve veřejném zasedání dne 10. 1. 2024, aby mohl zodpovědně rozhodnout o odvolacích námitkách obviněného. Obsahem těchto důkazů se pak soud pečlivě zabýval (srov. zejména bod 25. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), následně však dospěl ke stejnému skutkovému závěru jako soud prvního stupně s tím, že obě nájemní smlouvy byly fiktivní (srov. bod 26 rozsudku odvolacího soudu). V tomto ohledu proto nelze akceptovat názor obviněného o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť on sám zcela pominul jeho hodnotící úvahy v obou shora označených bodech odůvodnění. Do jisté míry lze připustit, že odvolací soud nepřesně označil svůj postup jako doplnění dokazování, byť ve skutečnosti šlo o opakování části listinných důkazů, které byly provedeny již u hlavního líčení konaného dne 13. 6. 2022 (srov. č. l. 1641 tr. spisu). Kromě nájemních smluv však odvolací soud ve veřejném zasedání skutečně doplnil ve vztahu ke skutku pod bodem I. dokazování i zcela novým důkazem, který neměl soud prvního stupně k dispozici, a to rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. 6. 2022, č. j. 38 Cm 122/2015-1900 (srov. protokol o veřejném zasedání ze dne 24. 11. 2023, č. l. 1717 verte tr. spisu). Odvolací soud se dostatečně vypořádal i s obsahem tohoto rozhodnutí (srov. bod 27. rozsudku) a vyhodnotil je tak, že v podstatě přispěl k podpoře skutkového závěru přijatého soudem prvního stupně ve vztahu k bodu I. Odvolací soud tedy mj. na podkladě doplněného a opakovaného dokazování potvrdil správnost skutkových i právních závěrů Okresního soudu v České Lípě ohledně skutku pod bodem I. Přezkumné činnosti odvolacího soudu proto nelze v tomto ohledu ničeho vytknout, soud se zabýval důsledně všemi výhradami obviněného, které v odvolání uplatnil ke skutku právně posouzenému jako přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a v odůvodnění svého rozsudku se s nimi přesvědčivě vypořádal. 16. K dalším námitkám obviněného o zjevném rozporu mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a proti právnímu posouzení skutku pod bodem I. lze souhrnně nejprve obecně uvést, že představují opakování jeho dosavadní obhajoby. Jde o prezentaci nesouhlasu obviněného s vyhodnocením jednotlivých důkazů soudy obou stupňů a s tím, k jakému skutkovému zjištění soudy dospěly v bodě I. výroku o vině rozsudku Okresního soudu v České Lípě. V tomto ohledu lze jen stručně zdůraznit, že soudy obou stupňů nepřiznaly reálný podklad pro uzavření obou nájemních smluv, jejichž pravým účelem bylo obstarat právní důvod pro vyvedení finančních prostředků z majetku obchodní společnosti P. s. Č. r., s. r. o., ve prospěch obviněného. Úmyslné zavinění je vyjádřeno přímo v tzv. skutkové větě (srov. „v úmyslu sebe obohatit na úkor této společnosti…“), byť za použití textu zákona, nicméně přímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je dostatečně zřetelný již ze způsobu provedení tohoto přečinu v komplexu celého popisu této části výroku o vině ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (srov. především bod 26.). Rovněž odvolací soud reagoval na shodnou námitku obviněného a srozumitelně vysvětlil své úvahy v bodě 27. svého rozsudku. O fiktivní povaze sporných nájemních smluv vypovídá především skutečnost, že prostory v objektu v XY nebyly v rozhodné době stavebně připravené jako kanceláře pro potřeby poškozené obchodní společnosti, o uzavření těchto smluvních ujednání obviněným nebyl informován ani její společník V. D. Protože tedy bylo vyloučeno, aby obchodní společnost P. s. Č. r., s. r. o., od února 2012 do dubna 2013 prostory v areálu vlastněném obviněným, či jeho manželkou, využívala, nebyl jakýkoli oprávněný důvod pro placení nájemného, jehož celková suma představuje výši škody, jak ji správně stanovily soudy obou stupňů. Ze stejného důvodu nelze akceptovat ani výtky obviněného k otázce promlčení trestního stíhání v návaznosti na případné snížení výše škody, tudíž trestní sazby, a to v souvislosti s jeho tvrzením, že v praxi se běžně pronajímají prostory k dodělání („shell and core“). Za situace, v níž bylo najisto postaveno, že sporná smluvní ujednání měla pouze fiktivní charakter, nedošlo tak k reálnému naplnění vzájemného plnění smluvních stran, nelze z nich vyvodit žádné důsledky. V tomto ohledu jde výlučně o skutkovou výhradu, která je mimo rámec přezkumné činnosti dovolacího soudu. 17. Ze všech shora uvedených důvodu proto Nejvyšší soud neshledal dovolací námitky proti skutkovému zjištění a právnímu posouzení skutku pod bodem I. výroku o vině vysloveném rozsudkem soudu prvního stupně důvodnými. Rovněž úvahy odvolacího soudu, jež přesvědčivě vyložil v odůvodnění svého rozsudku, a které jej vedly k potvrzení správnosti závěrů přijatých soudem prvního stupně v napadené části skutku pod bodem I., jsou logické, odpovídají výsledkům dokazování bez jakýchkoli známek rozporů. Nejvyšší soud se ztotožnil s veškerou argumentací soudů obou stupňů o spáchání přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněným a v podrobnostech na ni odkazuje. Nakonec ani sám obviněný nepředložil konkrétní výhrady na jím tvrzený nesoulad mezi obsahem určitých důkazů a jejich interpretací v napadeném rozhodnutí. c) K důvodným námitkám obviněného ve vztahu ke skutku pod bodem III. 18. Obviněný v dovolání důrazně brojil proti naplnění objektivní i subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku a Nejvyšší soud v podstatě všem jeho výhradám přisvědčil. 19. Pro lepší srozumitelnost vytýkaných vad Nejvyšší soud stručně shrne skutková zjištění, která se stala podkladem pro vyslovení výroku o vině pod bodem III. rozsudku soudu prvního stupně. Obviněnému je vytýkáno, že dne 23. 6. 2020 podal na příslušném katastrálním úřadě návrh na vklad vlastnického práva k nemovitostem blíže specifikovaným v tzv. skutkové větě ve prospěch obchodní společnosti C., jejímž jediným akcionářem je manželka obviněného a obviněný členem představenstva. Tomuto právnímu jednání obviněného, jímž se měl zbavit svého jediného hodnotného majetku, předcházelo vyhlášení v té době ještě nepravomocného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Liberci ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. 57 ICm 4453/2017, který mj. obviněnému ukládal povinnost do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit částku ve výši 550 790 Kč insolvenčnímu správci do majetkové podstaty insolvenčního dlužníka P. 24, a dále částku 38 934 Kč přímo insolvenčnímu správci DV Insolvence, v. o. s., jako náhradu nákladů řízení. Insolvenční správce byl proto nucen obrátit se na soud s návrhem na nařízení předběžného opatření s cílem zamezit obviněnému v nakládání s vlastním majetkem. 20. Již při shlédnutí takto ve stručnosti popsaného skutku, který soudy v podstatě převzaly z obžaloby, je evidentní, že neobsahuje většinu okolností, které by charakterizovaly všechny znaky skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku. Obviněnému je v podstatě vytýkáno nakládání s jeho vlastním majetkem, s nímž nesporně mohl ke dni 23. 6. 2020 volně disponovat, neboť výše citovaný rozsudek o uložení povinnosti zaplatit necelých 600 000 Kč dosud nenabyl právní moci. Bez zjištění dalších nezbytných okolností tedy nebylo k uvedenému dni možné považovat tuto spornou majetkovou dispozici samu o sobě za protiprávní. Navíc ve skutku chybí vyjádření skutečnosti, že šlo o jediný hodnotný majetek, jehož případným zpeněžením by mohl splnit citovaným rozsudkem uloženou povinnost platby insolvenčnímu správci, obžaloba ani soudy nijak nezkoumaly případné možnosti obviněného splnit budoucí závazek z dosud nepravomocného rozsudku. Rovněž je třeba souhlasit s dovolací námitkou obviněného, podle níž ve skutku chybí okolnosti charakterizující zavinění obviněného jako další nezbytný znak skutkové podstaty každého trestného činu. Dalším zjevným nedostatkem zjištění soudů, který lze označit za jeho nejvýznamnější vadu, je chybějící naplnění znaku, jež spočívá v hrubém ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce a následku spočívajícímu v ohrožení účelu insolvenčního řízení, k němuž došlo v příčinné souvislosti s hrubým ztěžováním výkonu funkce insolvenčního správce, což obviněný důvodně namítl v dovolání. Tyto znaky jsou v podstatě jen konstatovány v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v bodě 32. a v rozsudku odvolacího soudu pod bodem 29., aniž by soudy tyto své právní závěry opřely o argumentaci odpovídající jejich právním úvahám. Soudy se v tomto ohledu víceméně soustředily na porovnání data konání odvolacího řízení ve věci týkající se zaplacení stanovených částek do majetkové podstaty dlužníka P. 24 s. r. o., resp. insolvenčnímu správci, a podání návrhu na zahájení vkladového řízení ohledně převodu nemovitého majetku obviněného. 21. Pachatelem přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku bývá sice v praxi nejčastěji přímo insolvenční dlužník, avšak mohou se ho dopustit i další osoby, které budou mařit nebo hrubě ztěžovat výkon funkce insolvenčního správce například tím, že mu jako povinné osoby neposkytnou součinnost podle § 43 a § 44 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen jako „IZ“), nevydají plnění z neúčinných právních úkonů dlužníka do majetkové podstaty podle § 237 IZ, neoznámí insolvenčnímu správci, že mají u sebe majetek dlužníka, který náleží do majetkové podstaty, nebo neumožní prohlídku a ocenění takového majetku podle § 213 IZ apod. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 2905). Soudy však v posuzované trestní věci nedospěly k závěru o porušení některé takové povinnosti vymezené v IZ. Nicméně právní praxe zastává názor, že se tohoto přečinu lze dopustit i jednáním, které nespočívá přímo v porušení či neplnění povinností stanovených v IZ, ale také jiným jednáním, jestliže jeho smyslem je znemožnění nebo alespoň podstatné ztížení výkonu funkce insolvenčního správce; přičemž předpokladem právního posouzení jako přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení musí být závěr mj. o úmyslném zavinění pachatele ve vztahu k následku předvídanému v § 225 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 777/2005 , uveřejněné pod T 811 v sešitě 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Z hlediska nezbytného následku (ohrožení účelu insolvenčního řízení) v případě skutku pod bodem III. není zřejmé, které skutkové okolnosti mají zakládat naplnění tohoto zákonného znaku objektivní stránky přečinu podle § 225 tr. zákoníku. Jak již bylo konstatováno, odvolací soud se k ohrožení účelu insolvenčního řízení vůbec nevyjádřil a soud prvního stupně bez jakýchkoli podrobností v bodě 32. odůvodnění svého rozsudku pouze stroze konstatoval, že obviněný „… minimálně v úmyslu nepřímém ztížil výkon funkce insolvenčního správce a ohrozil tak jednoznačně účel insolvenčního řízení…“, což k nezpochybnitelnému naplnění tohoto znaku nepostačuje. Ve smyslu § 1 IZ lze spatřovat v účelu insolvenčního řízení primárně řešení úpadku nebo hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů, nebo aby bylo dosaženo oddlužení dlužníka. Ohrožením náležitého uspořádání majetkových vztahů dlužníka k osobám dotčeným jeho úpadkem se soudy v posuzované trestní věci prakticky vůbec nezabývaly. 22. Nicméně k alternativnímu znaku spočívajícímu ve hrubém ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce, který podle tzv. právní věty soudy zvolily, odvolací soud v bodě 29. svého rozsudku správně vyložil, že k jeho naplnění dojde zejména tím, že pachatel vytvořil podmínky, v jejichž důsledku je třeba k výkonu funkce insolvenčního správce vynaložit podstatně více energie, času a prostředků, než by jinak bylo nutné. Soud prvního stupně neposkytl v tomto ohledu žádnou úvahu, na niž by bylo možné reagovat, tudíž lze vycházet v zásadě ze samotného popisu skutku. Z něho vyplývá, že hrubé ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce ze strany obviněného spočívalo v podání návrhu ke Katastrálnímu úřadu Libereckého kraje, Katastrální pracoviště XY, na což musel insolvenční správce reagovat tím, že se u insolvenčního soudu dožadoval vydání rozhodnutí o nařízení předběžného opatření ohledně dalšího nakládání s nemovitým majetkem obviněného. Právě tento úkon insolvenčního správce zmínil odvolací soud při výkladu naplnění znaku ztěžování výkonu jeho funkce (srov. bod 15. odůvodnění jeho rozsudku). Nejvyšší soud musí dát za pravdu důvodné výtce obviněného, že samostatné právní jednání obviněného spočívající v podání návrhu na zahájení vkladového řízení u příslušného katastrálního úřadu, které si vynutilo zmíněnou reakci insolvenčního správce, nelze posoudit jako hrubé ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce. Tento znak předpokládá takové jednání pachatele přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení, které především musí z hlediska pracovního zatížení insolvenčního správce vyvolat potřebu jeho zvýšené aktivity či mimořádného úsilí, než jaké činí běžně v rámci plnění svých povinností insolvenčního správce. Ke hrubému ztížení výkonu funkce insolvenčního správce musí také skutečně dojít. Podání návrhu insolvenčnímu soudu rozhodně nelze bez dalšího mezi takové úkony zařadit. Jde totiž o poměrně běžnou činnost insolvenčního správce, která spadá mezi standardy výkonu funkce insolvenčního správce vymezené vyhláškou ministerstva spravedlnosti č. 121/2019 Sb., o materiálním vybavení a standardech výkonu funkce insolvenčního správce, ve znění pozdějších předpisů. Vyhláška například ukládá insolvenčnímu správci povinnost nakládat transparentně s majetkovou podstatou, spravovat ji a nakládat s ní způsobem, který nevede ke snížení uspokojení věřitelů nebo k poškození oprávněných zájmů dlužníka, dále povinnost podle nezbytných podkladů prověřovat možnou neplatnost a neúčinnost právních úkonů dlužníka a případně se bez zbytečného odkladu dovolat neplatnosti právních úkonů nebo odporovat neúčinným právním úkonům, provádět pravidelně kontrolu účetnictví a daňové evidence vedené dlužníkem a mnohé další povinnosti [srov. § 6 a § 7 písm. g), h), j) citované vyhlášky]. Již samotný pojem „hrubé ztěžování“ znamená, že půjde v praxi o aktivitu většího rozsahu či intenzity ze strany insolvenčního správce, které musí vynaložit za účelem ochrany majetkové podstaty. Jediné podání návrhu k insolvenčnímu soudu insolvenčním správcem nelze hodnotit jako jednání vymykající se obvyklému výkonu funkce insolvenčního správce, neboť představuje poměrně běžnou, rutinní činnost insolvenčního správce. Právní jednání obviněného, jímž se obrátil na uvedený katastrální úřad, bylo v rozhodné době oprávněným projevem nakládání obviněného s jeho vlastním majetkem, k němuž v rozhodné době nebyl vázán jakýmikoli omezeními, např. pravomocným rozhodnutím soudu, určitým zákonným ustanovením podle IZ apod. Nicméně je možné v tomto ohledu rozumět úvaze soudů, neboť je na místě důvodný předpoklad, že obviněný vytýkaným způsobem jednal právě z obavy před hrozbou ztráty nemovitého majetku v reakci na jemu uloženou povinnost finančního plnění. Současně však nebylo objasňováno (srov. bod 20. shora), zda by obviněný nebyl schopen uhradit finanční závazek z jiných zdrojů, a zda by tedy bylo vůbec nutné se domáhat zpeněžení předmětných nemovitostí. Avšak, jak bylo již konstatováno, je pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného v posuzované trestní věci významné především to, že reakce insolvenčního správce odpovídala nastalé situaci a následným vydáním soudního rozhodnutí o nařízení předběžného opatření došlo k nápravě, aniž by úkon insolvenčního správce dosáhl intenzity hrubého ztížení výkonu jeho funkce ve smyslu zákonného znaku skutkové podstaty přečinu podle § 225 tr. zákoníku. 23. Pokud jde o zavinění pachatele přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení, vyžaduje se úmysl, přičemž postačuje úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, musí však zahrnovat veškeré znaky objektivní stránky tohoto trestného činu. V otázce naplnění subjektivní stránky přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení je nutné rovněž považovat námitku obviněného za důvodnou, neboť z popisu skutku není jeho úmysl dostatečně zřetelný. Jestliže ale skutkové zjištění nezahrnuje veškeré znaky objektivní stránky příslušné skutkové podstaty, jak Nejvyšší soud konstatoval shora, nebylo ani možné uvažovat o úmyslném zavinění obviněného ke ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce a ohrožení účelu insolvenčního řízení. 24. Nejvyšší soud tedy ze všech shora uvedených důvodů shledal v napadeném rozsudku odvolacího soudu i jemu předcházejícím řízení včetně rozsudku soudu prvního stupně vady v právním posouzení skutku popsaného pod bodem III., neboť nevykazuje všechny znaky skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku. Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, a to ve výroku podle § 259 odst. 3 tr. ř., jímž byl obviněnému O. F. uložen trest a jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Současně Nejvyšší soud zrušil i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozsudku, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 25. Vzhledem k povaze zjištěných pochybení nebylo třeba věc vracet do stadia řízení před soudem prvního stupně, byť i jím vydaný rozsudek je zatížen vytýkanými vadami. Nápravu bude schopen zajistit odvolací soud, a to i se zřetelem k zájmu na rychlosti trestního řízení. V novém odvolacím řízení Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ve vztahu ke skutku pod bodem III. opětovně posoudí naplnění znaků skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení, přitom se bude řídit právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu. Za tímto účelem podle okolností případu a aktivity obžaloby, jejímž úkolem je mj. formulovat skutek dostatečně konkrétně tak, aby vystihoval právní kvalifikaci podle příslušného ustanovení trestního zákona, doplní dokazování, případně některé důkazy zopakuje. Současně Nejvyšší soud připomíná, že kasační výrok v dovolacím řízení byl učiněn na podkladě dovolání obviněného a také odvolací řízení bylo iniciováno pouze obviněným, tudíž odvolací soud musí respektovat zásadu zákazu změny k horšímu ( reformationis in peius ) ve smyslu § 265s odst. 2 tr. ř. a § 259 odst. 4 tr. ř. Dále je třeba upozornit na chybějící výrok dovoláním napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, který v předchozím odvolacím řízení opomenul po zrušení části výroku o vině (bod. II. rozsudku soudu prvního stupně) zrušit celý výrok o trestu vyslovený napadeným rozsudkem (§ 258 odst. 2 tr. ř.). Vzhledem ke kasačnímu výroku nepostupoval Nejvyšší soud podle § 265l odst. 2 tr. ř. a nevrátil věc k doplnění tohoto chybějícího výroku, uvedené pochybení bude třeba napravit v novém odvolacím řízení. Nejvyšší soud rovněž připomíná, že neměl žádné pochybnosti o správnosti výroku o vině obviněného přečinem zpronevěry pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně, jeho dovolací námitky z větší části ani neodpovídaly uplatněným ani jiným dovolacím důvodům (srov. body 14. až 17. tohoto usnesení). V novém odvolacím řízení tak bude třeba zrušit výrok o trestu uloženého rozsudkem soudu prvního stupně a poté se zabývat odvoláním obviněného ohledně výroků pod body I. a III. téhož rozsudku. Při opětovném posuzování skutku pod bodem III. je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.). Podle výsledku přezkoumání této části rozsudku soudu prvního stupně bude nutné znovu rozhodnout a případně uložit obviněnému trest za přečin zpronevěry, jehož se dopustil skutkem pod bodem I., pokud dojde ke zproštění obžaloby obviněného ze skutku pod bodem III. IV. Závěrečné shrnutí 26. Nejvyšší soud na podkladě všech popsaných skutečností dospěl k závěru, že část námitek obviněného O. F., které uplatnil v dovolání ohledně skutku pod bodem III., odpovídala označeným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., měla navíc opodstatnění, a proto Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] z podnětu dovolání obviněného částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. 31 To 460/2022, včetně obsahově navazujících rozhodnutí a v rozsahu zrušení věc vrátil tomuto soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23284/	21.08.2024	7 Td 32/2024	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud ve věci obviněných J. I. a V. T., vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 4 T 102/2024, rozhodl, že se podle § 25 tr. ř. věc Okresnímu soudu v Novém Jičíně neodnímá. I. Návrh na delegaci 1. Státní zástupce Okresního státní zastupitelství v Novém Jičíně podal dne 25. 7. 2024 u Okresního soudu v Novém Jičíně obžalobu na obviněné J. I. a V. T. pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Tohoto deliktu se měli podle skutkových zjištění dopustit v období od 6. 12. 2022 do 1. 4. 2023 celkem padesáti sedmi dílčími útoky spočívajícími v tom, že z místa tehdejšího společného bydliště v Teplicích, po předchozí dohodě s úmyslem se neoprávněně obohatit, dálkově přes internet na e-shopech různých podnikatelských subjektů objednávali zboží, které neměli v úmyslu zaplatit, přičemž část zboží jim byla odeslána a část nikoli. Uvedeným jednáním měli způsobit škodu ve výši 242 407,34 Kč a mohli způsobit další škodu ve výši 871 435,16 Kč. 2. Dne 8. 8. 2024 byl Nejvyššímu soudu předložen trestní spis Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 4 T 102/2024 k rozhodnutí o návrhu tohoto soudu na odnětí věci a její přikázání Okresnímu soudu v Teplicích. Okresní soud především poukázal na nepříznivý zdravotní stav obviněného J. I., který vyplývá z dokumentů na č. l. 1040 a násl. tr. spisu. Podle tam založeného rozhodnutí ČSSZ ze dne 30. 10. 2023, č. j. R-30.10.2023-4210/900 829 3052, náleží obviněnému J. I. invalidní důchod pro invaliditu II. stupně aktuálně v částce 10 633 Kč. Podle posudku o invaliditě, který byl vydán dne 7. 7. 2023 OSSZ v Teplicích, byl posuzován pro účely rozhodnutí o invaliditě a jeho pracovní schopnosti zdravotní stav obviněného, a to s posudkovým zhodnocením, že obviněný trpí „astmatem bronchiale středně těžké persitující v kontrolách TRN“, s tím, že se jedná o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav ve smyslu § 25 zákona č. 155/1995 S., o důchodovém pojištění. Podle uvedeného posudku z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla pracovní schopnost obviněného o 60 %. Obviněný je schopen po vzniku invalidity II. stupně vykonávat výdělečnou činnost jen s podstatně menšími nároky na tělesné, smyslové nebo duševní schopnosti. Jedná se o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, který má obviněný od dětství. 3. Z výčtu uvedených zdravotních zjištění je podle okresního soudu patrné, že zdravotní a sociální možnosti obviněného J. I. osobně se účastnit řízení u Okresního soudu v Novém Jičíně jsou s ohledem na vzdálenost místa jeho aktuálního pobytu podstatně ztížené, což je reálně prokazováno také tím, že již v průběhu přípravného řízení byl výslech obviněného policejním orgánem uskutečněn dne 5. 4. 2023 v Teplicích. Okresní soud proto vyjádřil důvodnou obavu, že kombinace nepříznivého zdravotního stavu obviněného J. I. a skutečnosti, že je odkázán v zásadě na přiznaný invalidní důchod v částce 10 633 Kč, mu nebude umožňovat plnohodnotnou účast na vedeném hlavním líčení, tak aby mohl realizovat všechna práva, která mu ve smyslu ustanovení § 33 odst. 1 tr. ř. náležejí. Oprávněnost této obavy nelze rozptýlit například ani tím, že by bylo hlavní líčení konáno za využití videokonference ve spolupráci s Okresním soudem v Teplicích, v jehož územním obvodu se obviněný J. I. zdržuje, neboť využití technických prostředků videokonference jen v omezeném rozsahu umožňuje například to, aby se obviněný v případě svého zájmu mohl seznamovat s obsahem trestního spisu, nebo aby se v souladu se svými možnostmi mohl dostavovat k takto nařízeným hlavním líčením, jejichž uskutečnění odvisí od obsazenosti videokonferenčních jednacích síní u obou soudů, provádět v odpovídajícím rozsahu poradu se svým obhájcem apod. 4. Velmi pravděpodobnou komplikací, která může trestní stíhání obviněného v řízení před soudem nepřiměřeně prodlužovat, je navíc výskyt bronchiálních příhod, zejména astmatických záchvatů a na ně navazující pokles fyzické výkonnosti obviněného. V případě nesoučinnosti obviněného vyvolané zhoršením jeho zdravotního stavu nebo i jinými skutečnostmi by byla pro Okresní soud v Novém Jičíně velmi ztížena, nebo spíše fakticky neuskutečnitelná efektivní komunikace s obviněným a zajištění jeho účasti na probíhajícím hlavním líčení. V provádění nezbytných úkonů trestního stíhání, jako je např. doručování zásilek nebo předvádění obviněného k hlavnímu líčení, by byl Okresní soud v Novém Jičíně závislý na pomoci, kterou by musel zajišťovat Okresní soud v Teplicích. 5. Dále podle soudu nelze přehlédnout, že ve věci obviněná V. T. je rovněž přihlášena k trvalému pobytu a zdržuje se trvale na adrese XY, tedy v územním obvodu Okresního soudu v Teplicích. Bez povšimnutí nelze také ponechat fakt, že v dané věci jsou poškozenými především různé právnické osoby, které – až na společnost K. T. s. r. o., se sídlem XY – nemají sídlo ani žádný věcný vztah k osobám nebo místům, která by se nacházela v územním obvodu Okresního soudu v Novém Jičíně. 6. Za těchto okolností Okresní soud v Novém Jičíně předložil návrh na odnětí a přikázání věci Nejvyššímu soudu, jako soudu nejblíže společně nadřízenému Okresnímu soudu v Novém Jičíně a Okresnímu soudu v Teplicích, kterému by bylo možno s ohledem na uvedená zjištění jako soudu stejného stupně věcně a místně příslušnému věc postupem podle § 25 tr. ř. přikázat. II. Rozhodnutí Nejvyššího soudu o návrhu na delegaci 7. Nejvyšší soud zhodnotil důvody uvedené v návrhu Okresního soudu v Novém Jičíně na delegaci a dospěl k následujícímu závěru. 8. Podle § 25 tr. ř. může být věc z důležitých důvodů odňata příslušnému soudu a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně. Pojem „důležité důvody“ sice není v zákoně blíže definován, ale je nepochybné, že se musí jednat o skutečnosti, jež budou svou povahou výjimečné, neboť ustanovení § 25 tr. ř., podle něhož lze v určitých případech věc delegovat k jinému soudu, je zákonným průlomem do zásady, vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu proto musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly vybočení z výše citovaného ústavního principu. 9. Dále Nejvyšší soud konstatuje, že odejmout lze věc jen soudu příslušnému k jejímu projednání. O místní příslušnosti Okresního soudu v Novém Jičíně k projednání věci obviněných nicméně není pochyb (podvodné jednání obviněných mělo cílit také na společnost K. T., s. r. o., se sídlem XY, okres Nový Jičín), ostatně okresní soud ani svoji příslušnost nesporuje. 10. Z obsahu návrhu na delegaci je pak zřejmé, že okresní soud se důležitých důvodů ve smyslu § 25 tr. ř. dovolává s ohledem na zdravotní stav obviněného J. I. zaznamenaný ve zprávách OSSZ Teplice, které sloužily jako podklad pro přiznání invalidního důchodu pro invaliditu druhého stupně obviněnému. Okresní soud vyjádřil obavu, že kombinace nepříznivého zdravotního stavu obviněného J. I. a skutečnosti, že je odkázán v zásadě na přiznaný invalidní důchod v částce 10 633 Kč, mu nebude umožňovat plnohodnotnou účast na hlavním líčení, tak aby mohl realizovat všechna svá práva obviněného. Nejvyšší soud však v uvedené argumentaci existenci žádných důležitých důvodů opodstatňujících postup podle § 25 tr. ř. neshledal. 11. Jak již bylo řečeno, postup podle citovaného ustanovení je zcela výjimečný, a tedy odůvodněný zcela výjimečnými okolnostmi. Okresní soud však zejména dosud neučinil žádné kroky k předvolání obviněného a konání hlavního líčení u příslušného soudu a toliko předjímá potíže (zdravotní a ekonomické) obviněného se k hlavnímu líčení k Okresnímu soudu v Novém Jičíně dostavit. 12. V uvedené trestní věci jsou obviněny dvě osoby, jež obě nemají bydliště v obvodu příslušného soudu, což ovšem není nijak výjimečná skutečnost, která by mohla bez dalšího delegaci odůvodnit. 13. Z protokolu o výslechu obviněného J. I. pak vyplývá, že jednak obviněný svou vinu doznává. Ohledně zdravotního stavu uvedl, že kromě astmatu žádnou jinou zdravotní indispozicí netrpí. Hradí pravidelné platby na nájemném a výživném na nezletilého syna. Je schopen příležitostných brigád (manuální práce), kterými si přivydělává a dále m. j. uvedl, že je kuřák a za tabák utratí asi 200 Kč měsíčně, alkohol pije příležitostně s náklady asi 600 Kč měsíčně a byť není závislým na drogách, měsíčně za ně vydává asi 2 700 Kč. Rovněž uvedl, že má zájem na uzavření dohody o vině a trestu a na předvolání se bude snažit do Nového Jičína dostavit. Z obsahu spisového materiálu také vyplývá, že obviněný pobírá sociální dávky a invalidní důchod ve výši 10 633 Kč. 14. S ohledem na uvedené a obsah spisového materiálu Nejvyšší soud nemohl v argumentech okresního soudu, jimiž do budoucna předjímal teoreticky možné komplikace na straně obviněného J. I. se kvůli svému nepříznivému zdravotnímu stavu či slabé sociální situaci dostavit k hlavnímu líčení ve své trestní věci, shledat důležité důvody pro tak výjimečný postup podle § 25 tr. ř. 15. V trestním spise se především nenachází žádné zprávy, zejména lékařské, o tom, že by obviněný nebyl v současné době ze zdravotních důvodů schopen se, byť jednorázově, dostavit ve své trestní věci k příslušnému soudu do Nového Jičína. Přičemž důvodem takové neschopnosti dostavit se k příslušnému soudu na straně obviněného může být zejména značně vysoký věk obviněného nebo závažné zdravotní problémy, které např. výrazně omezují jeho mobilitu. Takové skutečnosti však nejsou obsahem trestního spisu. Zde Nejvyšší soud zdůrazňuje, že rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu pro invaliditu druhého stupně je vázáno ke snížené pracovní schopnosti obviněného a nikoli k jeho schopnosti (resp. neschopnosti) se dostavit (byť jednorázově) k hlavnímu líčení ve své trestní věci k příslušnému soudu (zde Okresnímu soudu v Novém Jičíně). Rovněž obviněný, zastupovaný obhájcem, sám žádné pochybnosti v daném ohledu nevznesl a vyjádřil svoji snahu se do Nového Jičína k projednání věci dostavit. Přehlédnout nelze rovněž jeho – jistě omezenou a Nejvyšší soud rozhodně nechce zdravotní stav obviněného bagatelizovat – brigádnickou pracovní činnost. 16. Pokud jde o soudem zmiňovanou slabou sociální situaci obviněného pobírajícího invalidní důchod ve výši 10 633 Kč, Nejvyšší soud konstatuje, že ani tento argument není bez dalšího důležitým důvodem ve smyslu § 25 tr. ř., který by odůvodňoval výjimečný průlom do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z trestního spisu sice vyplývá, že obviněný podal návrh na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, což ovšem bez dalšího neznamená, že by nemohl vynaložit žádnou finanční částku (s ohledem na výše uvedené jeho pravidelné výdaje, z nichž některé nelze označit za nezbytné) na cestu k příslušnému soudu, aby mohl náležitě hájit svá práva. 17. Nakonec Nejvyšší soud dodává, že na uvedených závěrech ničeho nemění, že v přípravném řízení, které není ovládáno zcela shodnými zásadami jako řízení před soudem, byl obviněný vyslechnut v Teplicích; lze pak přisvědčit okresnímu soudu, že např. konání nařízeného hlavního líčení může zabránit astmatický záchvat obviněného, což by však patrně platilo i pro projednání před Okresním soudem v Teplicích. V podstatě nerozhodné je, že poškozené právnické osoby, se sídly na různých místech České republiky (Praha, Pardubice, Broumov, Ostrava, Olomouc apod.) nemají vztah k územnímu obvodu Okresního soudu v Novém Jičíně. 18. Po pečlivém zvážení okolností případu tak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v projednávané věci nejsou dány důležité důvody ve smyslu § 25 tr. ř., které by odůvodňovaly odnětí a přikázání věci. 19. Na základě uvedených důvodů rozhodl Nejvyšší soud tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení, tedy že se věc Okresnímu soudu v Novém Jičíně neodnímá.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23134/	24.07.2024	4 Tdo 555/2024	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání, které podal obviněný Z. P. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 67 To 18/2024, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 114/2023. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 11. 2023, sp. zn. 50 T 114/2023, byl obviněný Z. P. uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že dne 6. 2. 2023 v době okolo 7:00 hod. v Praze XY, na ulici XY, před křižovatkou s ul. XY, ve směru do centra hl. m. Prahy, jako řidič vozidla tov. zn. Peugeot 407, reg. zn. XY, zastavil před jedoucím vozidlem tov. zn. BMW 320D, reg. zn. XY, v důsledku uvedeného manévru a světelného znamení na křižovatce byl řidič tohoto vozidla nucen zastavit, poté z vozidla vystoupil, a s úmyslem konfrontovat řidiče vozidla BMW ohledně předchozího způsobu jeho jízdy přistoupil k přední části zastaveného vozidla BMW, a poté, co se vozidlo obviněného následně snažil řidič vozidla BMW objet, udeřil rukou sevřenou v pěst do víka motorového prostoru vozidla BMW v místě nad levým předním světlem v úrovni levého předního kola v místě výztuhy, čímž došlo k promáčknutí víka motorového prostoru na dvou místech, čímž poškozenému majiteli vozidla BMW spol. B. C., s. r. o., způsobil škodu poškozením ve výši 51 991 Kč. 2. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb, přičemž denní sazba činí 350 Kč, tj. celkem 35 000 Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen ve 14 splátkách po 2 500 Kč měsíčně, s tím, že výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, pokud nebude dílčí splátka zaplacena včas. 3. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 11. 2023, sp. zn. 50 T 114/2023, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 67 To 18/2024, tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 67 To 18/2024, podal následně obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. V dovolání obviněný uvedl, že řidič vozidla BMW do něj najel a ohrozil ho, takže nemůže vyloučit, že se kapoty vozidla dotknul. Dále uvedl, že orgány činné v trestním řízení umožnily zničení jediného a zásadního důkazu a neprovedly rekonstrukci nebo vyšetřovací pokus. V této souvislosti obsáhle citoval nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 1095/15 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 8 Tdo 1208/2022 , sp. zn. 8 Tdo 545/2014 a sp. zn. 8 Tdo 1352/2014 . Rovněž hodnotil fotodokumentaci poškození vozidla založenou ve spise. Podle dovolatele došlo k porušení zásady in dubio pro reo a poukázal na rozpornost výpovědí ohledně okolnosti, zda svědek V. svým vozidlem do něho najel. 5. Dále obviněný vytkl, že došlo k použití procesně nepoužitelného důkazu. Soud podle jeho názoru přihlédl k podání vysvětlení, ve kterém obviněný uvedl, že nemůže vyloučit, zda do kapoty praštil či nikoli. Obviněný přitom nikdy nedal souhlas se čtením podaného vysvětlení, přičemž v přípravném řízení odmítl vypovídat. 6. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 11. 2023, sp. zn. 50 T 114/2023, z důvodů výše uvedených a aby ho zprostil obžaloby. 7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že o zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy se jedná v případě, že skutková zjištění nemají na provedené důkazy žádnou obsahovou návaznost, nevyplývají z nich při žádném logicky přípustném způsobu jejich hodnocení nebo jsou dokonce pravým opakem skutečného obsahu provedených důkazů. Takovouto vadu dovolatel nevytýká, pouze provádí vlastní hodnocení pořízené fotodokumentace poškození vozidla a zejména předkládá vlastní skutkovou verzi, podle které vozidlo BMW nepoškodil a podle které do něho naopak svědek V. s tímto vozidlem najel. Dovolatelem zmiňovanou zásadu presumpce neviny nelze vykládat tak, že v případě jakéhokoli rozporu výpovědi obviněného s jiným důkazem, např. svědeckou výpovědí, by soud byl povinen vycházet z výpovědi obviněného, a existenci extrémního rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy nelze dovozovat z toho, že soudy hodnotí důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal představám obviněného o správném způsobu hodnocení důkazů. 8. Podstatná část námitek dovolatele se týká skutečnosti, že nebyla zajištěna poškozená kapota předmětného motorového vozidla a že následně nebyla provedena rekonstrukce nebo vyšetřovací pokus. Výše uvedená námitka dovolatele se však týká postupu orgánů Policie České republiky v přípravném řízení a takovouto námitku nelze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst.1 písm. g) tr. ř. uplatňovat. 9. Je skutečností, že v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (bod 18) i odvolacího soudu (bod 8) je zmíněna výpověď obviněného z přípravného řízení, která byla učiněna formou vysvětlení zachyceného v úředním záznamu o podaném vysvětlení, který může být jako důkaz v řízení před soudem použit pouze za podmínek § 211 odst. 6 tr. ř. a který v předmětné trestní věci jako důkaz v hlavním líčení vůbec proveden nebyl. Soudy neměly neprocesní výpověď obviněného v rámci svých hodnotících úvah vůbec zmiňovat, nelze však konstatovat, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, by byla založena na procesně nepoužitelných důkazech. Jedině takováto procesní vada by při tom naplňovala dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 10. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. III. Přípustnost a důvodnost dovolání 11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována. 12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 13. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03 ). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 14. Z hlediska vlastního rozhodování dovolacího soudu je nutné připomenout, že zákonnost rozhodnutí soudů nižších stupňů napadených dovoláním posuzuje Nejvyšší soud pouze na podkladě námitek uplatněných dovolatelem v jeho mimořádném opravném prostředku, a nikoli s přihlédnutím k tomu, co následně uplatní v tzv. replice (sepsané po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání), v níž má možnost reagovat na argumenty protistrany (ve věci posuzované státním zástupcem) v jejím vyjádření k dovolání. 15. Příkladem lze uvést, že Ústavní soud již v usnesení ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 635/20 , k postupu Nejvyššího soudu týkajícího se jeho přístupu k obsáhlé replice zaslané nově zvolenou obhájkyní stěžovatele po uplynutí lhůty k podání dovolání zdůraznil, že „… v odůvodnění se pak k obsahu repliky podrobněji nevyjadřoval, neboť jej vyhodnotil jako doplnění dovolání po uplynutí zákonné lhůty. Takovému postupu nelze ani z pohledu zachování ústavně zaručených práv stěžovatele nic vytknout, neboť plně vyhovuje zákonnému rámci přezkumu v režimu mimořádných opravných prostředků“. 16. Lze dodat, že – a plyne to i z odkazovaného rozhodnutí – nepřípustnou, po uplynutí dovolací lhůty provedenou změnou důvodu dovolání, se tedy míní nejen změna dovolacího důvodu, tj. záměna či doplnění některé alternativy obsažené ve výčtu § 265b tr. ř., ale též i změna dovolací argumentace ve smyslu vznesení jiných, dalších námitek obsahově podřaditelných pod dovolací důvod uplatněný v zákonem stanovené lhůtě (což se samozřejmě týká i námitek dalších, pod takový důvod nepodřaditelných). 17. Dovolatel proto nemůže (a to i při zachování rozsahu výroků dovoláním napadených a dovolacích důvodů, o něž svůj mimořádný opravný prostředek opírá) po uplynutí lhůty upravené v § 265e tr. ř. rozšiřovat svou argumentaci o námitky v dovolání podaném v zákonné lhůtě neuvedené. To platí ohledně jakéhokoli podání adresovaného soudu, tedy nejen ohledně podání označeného jako doplnění dovolání, ale rovněž i stran námitek obsažených v tzv. replice. Jak již bylo zmíněno, z hlediska vlastního vyhodnocení důvodnosti podaného dovolání jsou veškeré námitky vznesené po lhůtě stanovené v § 265e tr. ř. irelevantní. 18. Uvedené skutečnosti zmiňuje dovolací soud proto, aby vyložil, z jakých důvodů se nevěnoval při posouzení důvodnosti dovolání těm výhradám, které obviněný uplatnil nad rámec námitek snesených v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku. 19. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 20. O důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak jde v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 21. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného. 22. Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že námitky obviněného týkající se nezajištění poškozené kapoty poškozeného motorového vozidla a neprovedení rekonstrukce nebo vyšetřovacího pokusu, a dále, že rozhodná skutková zjištění byla založena na procesně nepoužitelných důkazech, lze formálně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soustředěny jsou čistě do oblasti dokazování (skutkové), neboť obviněný poukazuje na to, že důkaz použitý proti němu je procesně nepoužitelný, a dále na to, že soudy nižších stupňů neprovedly důležitý důkaz v podobě rekonstrukce nebo vyšetřovacího pokusu. 23. Nejvyšší soud v posuzované věci žádný, natož pak zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními neshledal. Rovněž tak nezjistil, že by při rozhodování o vině obviněného byly brány v potaz jakékoli procesně nepoužitelné důkazy, nebo že by nebyly nedůvodně provedeny podstatné důkazy navržené obviněným. Není zde proto žádný důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat. 24. V této souvislosti je namístě připomenout část dovolací argumentace obviněného, v níž zpochybňoval skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a akceptovaná i soudem odvolacím, s nimiž se neztotožnil a předkládal svoji verzi skutkového děje. Nesouhlasil zejména s hodnocením pořízené fotodokumentace vozidla a výpovědi poškozeného V., přičemž uvedené důkazy interpretoval a hodnotil odlišně od soudu prvního stupně. Takto formulované námitky by bylo možné do jisté míry pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, nicméně jim nelze přiznat opodstatnění. Nejvyšší soud zde především připomíná, že citovaný dovolací důvod byl do trestního řádu vložen novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. Je zřejmé, že jeho vymezení úzce navazuje na soudní praxí vymezená pochybení, která byla součástí extenzivního výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, spočívající v možnosti dovodit jeho naplnění zejména ve stavu opomenutých důkazů, dále v případech, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a konečně třetí oblast zahrnovala případy zásadního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením. Takový nesoulad bylo nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo pokud zjištění byla pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011 , nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 , ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 , aj.). 25. Žádná taková situace však ve věci obviněného nenastala. Soudy činné dříve ve věci se dostatečně pečlivě zaobíraly provedenými důkazy, které řádně hodnotily zejména podle § 2 odst. 6 tr. ř. a dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše, s tím, že jeho konečný popis je uveden v rozsudku soudu prvního stupně, který potvrdil i soud odvolací. Spolehlivou oporou skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině je svědecká výpověď poškozeného, který podrobně, bez jakýchkoli rozporů a celkově přesvědčivě popsal situaci, kdy obviněný pěstí udeřil do víka motorového vozidla. Svědecká výpověď koresponduje s tím, co vyplývá z protokolu o ohledání věci, a dále byla podporována svědeckou výpovědí svědků M. H. a F. P. a listinnými důkazy. 26. Oba soudy činné dříve ve věci v odůvodnění svých rozhodnutích posuzované jednání rozvedly, k čemuž lze odkázat zejména na bod 18 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 8 až 11 odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Z bodu 18 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že soudem konstatovaná shoda výpovědi svědka V. s výpovědí obviněného se týkala pouze okolnosti, že osobou, která se se svědkem dostala do konfliktu, byl právě dovolatel, přičemž soud výslovně konstatoval, že obviněný na rozdíl od svědka tvrdí, že se vozidla nedotkl. Dovolatel se tedy domáhá pouze toho, aby soud tento důkaz hodnotil jiným způsobem. Nelze tedy dovodit, že by rozhodná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, která jsou určující pro naplnění znaků předmětného trestného činu, byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, tedy že by skutková zjištění nevyplývala z provedených důkazů či snad měla být jejich opakem apod., ale naopak jsou jimi zjevně podložena. 27. Pokud obviněný dále naznačil porušení zásady in dubio pro reo , je třeba uvést následující. Zásada in dubio pro reo vyplývá z principu presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, protože směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 , a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016 , dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018 ). 28. Pravidlo in dubio pro reo totiž znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 ). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98 ). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05 , ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08 , ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11 , aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, přičemž v tomto směru je třeba odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, se kterým se Nejvyšší soud ztotožnil. 29. Co se týká opomenutých důkazů, tedy neprovedení rekonstrukce nebo vyšetřovacího pokusu, lze souhlasit s názorem státního zástupce, že se uvedené týká postupu orgánů Policie České republiky v přípravném řízení, přičemž takovou námitku nelze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňovat. Navíc z bodu 18 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně i z argumentace dovolatele vyplývá, že v době konání hlavního líčení již předmětná část vozidla fyzicky neexistovala a jakékoli dokazování v tomto směru bylo neproveditelné. Povinností soudu je zdůvodnit svůj postup, pokud sám odmítne provést navrhované důkazy, což také soud prvního stupně s ohledem na neproveditelnost důkazů učinil. Vzhledem k tomu, že své rozhodnutí dostatečně odůvodnil, nelze tento důkaz považovat za opomenutý. 30. K další námitce obviněného o nepoužitelnosti jeho výpovědi z přípravného řízení, Nejvyšší soud uvádí následující. Soudům obou stupňů nutno vytknout, že v odůvodnění svých rozhodnutí nepřípustně konfrontovaly skutková zjištění s výpovědí obviněného z přípravného řízení, která byla učiněna formou vysvětlení zachyceného v úředním záznamu o podaném vysvětlení (soud prvního stupně v bodu 18 rozsudku a odvolací soud v bodu 8 usnesení), který může být jako důkaz v řízení před soudem použit pouze za podmínek § 211 odst. 6 tr. ř. a který v předmětné trestní věci jako důkaz v hlavním líčení vůbec proveden nebyl. Soudy v rámci svých hodnotících úvah sice neměly neprocesní výpověď obviněného zmiňovat, to ovšem nic nemění na skutečnosti, že soud prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud v celém rozsahu ztotožnil, k této výpovědi nepřihlížel a skutkové závěry učinil na podkladě jiných důkazů. Nelze proto shledat důvodnou ani námitku obviněného, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. 31. Nejvyšší soud konstatuje, že k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. 32. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak dovolatel nepřiřadil žádnou ze svých dovolacích námitek a Nejvyšší soud je nucen uvést, že argumentace obsažená v jeho opravném prostředku jeho vymezení neodpovídá. IV. Závěrečné shrnutí 33. Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23195/	25.06.2024	8 Tdo 450/2024	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání nejvyššího státního zástupce podanému v neprospěch obviněného P. K. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. 9 To 14/2024, rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 22 T 75/2023, a také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Okresnímu soudu v Příbrami přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 22 T 75/2023, byl obviněný P. K. (dále též jen „obviněný“) podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Příbrami ze dne 23. 5. 2023, č. j. 1 ZT 83/2022-26, pro skutek spočívající v tom, že v neupřesněné době nejméně ode dne 20. 4. 2020 do dne 15. 2. 2021, v nezjištěném místě, v úmyslu neoprávněně získat přístup do integrovaného systému plnění ohlašovacích povinností („ISPOP“), vyhotovil registrační formulář pro registraci do ISPOP dle § 4 odst. 6 zákona č. 25/2008 Sb., o integrovaném registru znečišťování životního prostředí, integrovaném systému plnění ohlašovacích povinností v oblasti životního prostředí a o změně některých zákonů, a to k subjektu pod identifikačním číslem XY, kterým je společnost S. C., s. r. o., ačkoli si byl vědom toho, že nemá oprávnění jménem společnosti S. C., s. r. o., jednat a ani se jménem této společnosti registrovat jako správce v počítačovém systému ISPOP, kdy tento vyplněný registrační formulář dodal dne 20. 4. 2020 prostřednictvím datové schránky ISDS: XY se svým ověřeným elektronickým podpisem provozovateli tohoto systému, příspěvkové organizaci CENIA, České informační agentuře životního prostředí, tedy oprávnění vytvořit svou registraci k subjektu S. C., s. r. o., ve vztahu k provozovateli počítačového systému ISPOP předstíral, a překonal tak bezpečnostní opatření počítačového systému spočívající v nutnosti registrace, čímž si zjednal neoprávněný přístup do počítačového systému ISPOP obsahujícího neveřejné informace týkající se ohlašovacích povinností v oblasti životního prostředí společnosti S. C., s. r. o., které jsou využitelné mimo jiné v obchodním styku, v němž bylo spatřováno spáchání přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a neoprávněného zásahu do počítačového systému nebo nosiče informací podle § 230 odst. 1 tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. 2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Příbrami v neprospěch obviněného odvolání zaměřené proti výroku o jeho zproštění obžaloby. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. 9 To 14/2024, podle § 256 tr. ř. odvolání státního zástupce zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. 9 To 14/2024, podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. m), h) tr. ř. Namítl, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. b) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím rozsudek soudu prvního stupně spočíval na nesprávném právním posouzení skutku. 4. Nejvyšší státní zástupce se neztotožnil s právními názory vyjádřenými soudy v označených rozhodnutích. Měl za to, že rozhodné skutkové okolnosti svědčí o tom, že obviněný naplnil žalovaným skutkem zákonné znaky přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a neoprávněného zásahu do počítačového systému nebo nosiče informací podle § 230 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž nelze ani konstatovat, že by jeho čin nebyl postižitelný prostředky trestního práva. Po připomenutí zákonného znění skutkové podstaty předmětného přečinu a výkladu jeho jednotlivých znaků, jak je činí komentářová literatura, poukázal také na Úmluvu o počítačové kriminalitě, vyhlášenou pod č. 104/2013 Sb. m. s., a směrnici Evropského parlamentu a Rady 2013/40/EU ze dne 12. 8. 2013 o útocích na informační systémy a nahrazení rámcového rozhodnutí Rady 2005/222/SVV, v nichž je užíván pojem „porušení bezpečnostního opatření“, za které lze podle dovolatele považovat i posuzované jednání obviněného, které spočívalo v obejití pravidel vstupu do ISPOP. 5. Zdůraznil, že z hlediska rozhodných skutkových zjištění nevznikly pochybnosti o tom, že obviněný získal přístup k počítačovému systému neoprávněně, když v rámci registrace do počítačového systému ISPOP zadal při identifikaci své osoby záměrně nepravdivé údaje, čímž došlo ke stažení údaje ze základního registru, který se týkal obchodní společnosti S. C., s. r. o., k níž však obviněný neměl žádný právní vztah. Současně byla automaticky založena vazba mezi dotčeným subjektem a uživatelem (tj. obviněným), přičemž na základě této vazby byly tomuto uživateli zaslány do e-mailové schránky přihlašovací údaje do systému ISPOP. Je tedy zjevné, že pokud by obviněný takové nepravdivé údaje vědomě nezadal, přístup do ISPOP by mu nebyl umožněn. Doplnil, že ve smyslu § 4 odst. 6 zákona č. 25/2008 Sb., o integrovaném registru znečišťování životního prostředí a integrovaném systému plnění ohlašovacích povinností v oblasti životního prostředí a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 25/2008 Sb.“), je podmínkou pro využití integrovaného systému plnění ohlašovacích povinností v oblasti životního prostředí předchozí registrace v tomto integrovaném systému. Podle § 4 odst. 9 citovaného zákona zpracovává tento integrovaný systém osobní údaje. Při vstupu do systému musel tedy obviněný vyvinout alespoň minimální úsilí k tomu, aby překonal překážku v podobě předem nastaveného algoritmu pro přístup do předmětného systému, který byl limitovaný identitou osoby a jejím propojením s povinným subjektem plnícím ohlašovací povinnost podle zákona č. 25/2008 Sb., přičemž takové lstivé jednání je již možné považovat za překonání bezpečnostního opatření, protože bez zadání požadovaných údajů povinného subjektu by nebylo možné vstoupit do systému ISPOP. 6. Dovolatel poznamenal, že předmětný počítačový systém sice nebyl zajištěn takovým bezpečnostním opatřením, které by vyžadovalo prvotní zadání nějakých jedinečných údajů (např. hesla), avšak správce tohoto systému ho opatřil takovými funkcionalitami, které omezovaly přístup veřejnosti (resp. neregistrované osoby) k neveřejným datům. S těmito daty se mohly seznámit pouze registrované osoby poté, co jednak zadaly do registračního formuláře veřejně dostupný údaj vztahující se k dotčené osobě, jednak po spárování tohoto údaje obdržely přihlašovací údaje ke vstupu do počítačového systému. Nelze tedy konstatovat, že by předmětný počítačový systém ISPOP bylo možné používat zcela libovolně a bez nutnosti použití zmíněných funkcionalit. Ani výjimečně nízká úroveň bezpečnostního opatření či dokonce chyba v zabezpečení tohoto počítačového systému, které obviněný využil k přístupu, proto nevylučuje závěr o jeho trestní odpovědnosti za žalovaný přečin. Zdůraznil, že z hlediska naplnění zákonných znaků označeného přečinu podle § 230 odst. 1 tr. zákoníku není podstatné ani to, zda obviněný s daty uloženými v počítačovém systému, do kterého neoprávněně vstoupil, nějak manipuloval. 7. Jde-li o existenci úmyslného zavinění, nejvyšší státní zástupce konstatoval, že obviněný zcela vědomě a záměrně použil k registraci údaj, který se vztahoval k osobě, ke které nebyl v žádném právním vztahu. Obviněný měl nepochybně alespoň základní představu, k jakému účelu měl být počítačový systém ISPOP využíván a že k některým údajům v něm obsaženým nemohl mít bez vztahu k registrované osobě přístup. Věděl proto, že vstup do zmiňovaného počítačového systému si získal neoprávněně za použití takových údajů zanesených do registračního formuláře, které v uvedených souvislostech nemohl použít, protože k jejich zadání byl pro tento účel oprávněn jiný subjekt. Současně si obviněný byl vědom, že lstivým jednáním překonal předem nastavené podmínky, za kterých bylo možné využívat předmětný počítačový systém. Naplnění subjektivní stránky tak vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného popsaného ve skutkové větě v návrhové části obžaloby, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak ze záměru obviněného a z neodvratnosti následku v podobě porušení zájmu na ochraně důvěrnosti počítačových dat a neveřejné části počítačového systému ISPOP. 8. Podle dovolatele je odůvodněn i závěr o dostatečné míře společenské škodlivosti spáchaného činu. V dané věci není možno spatřovat žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by neměla být trestní odpovědnost obviněného uplatněna. Naopak jednání obviněného je pro daný typ trestné činnosti obvyklé v tom směru, že neoprávněně získal přístup k počítačovému systému, který nebyl určen k volnému využití všem osobám. V předkládané věci je pro posouzení společenské škodlivosti činu významné, že obviněný přistoupil do počítačového systému ISPOP po lstivém získání přihlašovacích údajů opakovaně v období od 21. 4. 2020 do 10. 1. 2021 a v rámci podnikání obchodní společnosti K., s. r. o., v oboru činnosti nakládání s odpady, což je činnost, kterou se zabývá i obchodní společnost S. C., s. r. o., jejíž výstupy byly předmětem hlášení v počítačovém systému ISPOP. Zdůraznil, že tedy nešlo o nějaké nahodilé jednání s cílem ověřit možnosti přístupu třetích osob do předmětného systému bez provedení kontroly jejich vazby k povinným subjektům plnícím ohlašovací povinnost, jak v dosavadním trestním řízení uváděl obviněný. 9. Uzavřel, že jednání obviněného naplnilo všechny znaky označeného přečinu a současně šlo o čin dostatečně společensky škodlivý, za který je třeba vůči obviněnému vyvodit trestní odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené. 10. Nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. 9 To 14/2024, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 22 T 75/2023, a všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Příbrami věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. 11. Obviněný P. K. ve vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce předně uvedl, že dovolání je podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., když měl za to, že dovolatel se fakticky domáhá přezkumu skutkových závěrů, které soud prvního stupně vyvodil z provedeného dokazování. Takový postup však podle jeho názoru nepřichází v úvahu, neboť nelze shledat jakýkoliv zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, popř. jiné vady dokazování vyjádřené v dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nadto je nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání ani netvrdil. 12. Obviněný dále vytkl, že dovolání je založeno na skutkových zjištěních, k nimž soudy nižších stupňů nedospěly, a dovolatel uváděl spoustu informací, které z provedeného dokazování nevyplynuly či byly dokonce vyvráceny. Pokud jde o subjektivní stránku, dovolatel ji dovozoval na základě ničím nepodložených domněnek, které byly navíc rozptýleny dokazováním. Nezohledňoval žádný z důkazů svědčících ve prospěch obviněného, a to jak ve vztahu k subjektivní stránce, tak ve vztahu ke společenské škodlivosti. V podrobnostech pak zdůraznil, že v předmětné době nebyl seznámen s pravidly používání systému ISPOP a jejich znalost ani nebyla vyžadována, nemohl tak obcházet pravidla, jak uváděl dovolatel. Měl také za to, že v registračním formuláři neuvedl jakýkoliv nepravdivý údaj, naopak jednal zcela transparentně pod vlastními osobními údaji. Uvedl-li identifikační číslo společnosti S. C., s. r. o., pak žádným způsobem neprohlašoval, že je jejím jednatelem či jinak disponuje pověřením či zmocněním za společnost jednat. Obviněný dále zdůraznil nutnost rozlišovat od sebe jednotlivé procesy, a to registraci, přihlášení a žádost o přidělení vazby ke konkrétnímu subjektu. Poukázal, že byť za účelem registrace i žádosti o přidělení vazby ke konkrétnímu subjektu ISPOP generoval totožný registrační formulář, následky jeho odeslání se lišily s ohledem na skutečnost, zda jej vyplnil již registrovaný uživatel. Obviněný se do systému registroval o několik měsíců dříve, přičemž jednání projednávaného v tomto řízení se dopustil až žádostí o přidělení vazby ke konkrétnímu subjektu. Dále se vyjadřoval také k pojmu bezpečnostního opatření a s poukazem na odborné vyjádření doc. Ing. Zdeňka Lokaje, Ph.D., LL.M., znovu uzavřel, že systém ISPOP zabezpečen ani na nízké úrovni nebyl, když systém umožnil přístup každému, kdo o něj požádal. K motivu svého jednání a k subjektivní stránce uvedl, že bylo prokázáno, že jeho úmyslem nebylo překonat bezpečnostní opatření a zjednat si přístup k neveřejným informacím, nýbrž zjistit, na jakém principu systém ISPOP funguje. V tomto smyslu zopakoval svou obhajobu soudům známou z předcházejícího řízení. 13. Jde-li o dovolatelem vznesenou otázku nemožnosti aplikace subsidiarity trestní represe a jeho argumentaci přihlašováním obviněného do účtu opakovaně, obviněný zdůraznil, že se do účtu přihlašoval toliko pod svým účtem, k němuž byl registrován již dříve, než došlo k žádosti o provedení vazby ke společnosti S. C., s. r. o., proto je nerelevantní, kolikrát do systému ISPOP vstoupil, když vždy používal pouze své přístupové údaje. Zdůraznil, že jeho jednáním nedošlo ke vzniku jakéhokoliv škodlivého následku, a zejména že i případné získání jakýchkoliv informací o společnosti S. C., s. r. o., nebylo pro něj jakkoliv relevantní, když s předmětnou společností není ani jeho společnost v konkurenčním boji, navíc většinu takových informací obviněný zná s ohledem na výkon činnosti společnosti K., s. r. o. (konkurenční boj vyloučil i svědek M. Z., prokurista společnosti S. C., s. r. o.). 14. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl z důvodu podle § 265i odst. 1 písm. b) a e) tr. ř., popř. je zamítl ve smyslu § 265j tr. ř. III. Přípustnost dovolání 15. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., načež podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné. IV. Důvodnost dovolání 16. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Dovolatel v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř. Jeho námitky lze pod uplatněné důvody dovolání podřadit. 17. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (tzv. prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (tzv. druhá alternativa). Nejvyšší státní zástupce v dovolání uplatnil alternativu druhou, neboť podle jeho názoru byl v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo odvolání státního zástupce po věcném přezkoumání napadeného rozsudku soudu prvního stupně zamítnuto, dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde (a naopak), nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Nejvyšší státní zástupce relevantně uplatnil námitku, že soudy nesprávně právně kvalifikovaly jednání obviněného, když měly za to, že v žalobním návrhu značený skutek není trestným činem, v důsledku čehož jej zprostily obžaloby. Podle něj naopak rozhodné skutkové okolnosti svědčí o tom, že obviněný naplnil žalovaným skutkem všechny zákonné znaky přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a neoprávněného zásahu do počítačového systému nebo nosiče informací podle § 230 odst. 1 tr. zákoníku, včetně znaků objektivní a subjektivní stránky, a nelze konstatovat, že by čin obviněného nebyl ani postižitelný prostředky trestního práva. 19. Přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a neoprávněného zásahu do počítačového systému nebo nosiče informací podle § 230 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo překoná bezpečnostní opatření, a tím neoprávněně získá přístup k počítačovému systému nebo k jeho části. Tato základní skutková podstata chrání důvěrnost počítačových dat a počítačového systému nebo jeho části. Počítačový systém je zde chráněn před ohrožením jeho bezpečnosti. Jde o úmyslný trestný čin, přičemž postačí i úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku]. Úmysl musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky skutkové podstaty, a to včetně znaku „neoprávněně“. 20. Soudy zjistily (zjednodušeně), že obviněný vyhotovil registrační formulář pro registraci do systému ISPOP, a to k subjektu pod identifikačním číslem XY, kterým je společnost S. C., s. r. o., ačkoli si byl vědom toho, že nemá oprávnění jménem společnosti S. C., s. r. o., jednat a ani se jménem této společnosti registrovat jako správce v počítačovém systému ISPOP. Vyplněný registrační formulář dodal dne 20. 4. 2020 prostřednictvím datové schránky se svým ověřeným elektronickým podpisem provozovateli systému, příspěvkové organizaci CENIA, České informační agentuře životního prostředí, čímž si zjednal neoprávněný přístup do počítačového systému ISPOP obsahujícího neveřejné informace týkající se ohlašovacích povinností v oblasti životního prostředí společnosti S. C., s. r. o. 21. Soud prvního stupně v takto popsaném jednání nespatřoval zákonné znaky přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a neoprávněného zásahu do počítačového systému nebo nosiče informací podle § 230 odst. 1 tr. zákoníku. Dospěl k závěru, že obviněný nemusel překonávat žádné bezpečnostní opatření a ani nevyvíjel žádné úsilí, aby vstoupil do počítačového systému. Za bezpečnostní opatření podle tohoto soudu nelze považovat nutnost registrace spočívající ve vyplnění registračního formuláře, a to vyplněním údaje veřejně přístupného. Připomněl, že přístup do počítačového systému mu umožnil systém ISPOP automaticky po vyplnění přijatého formuláře, aniž by jakkoliv ověřil pravdivost údajů ve formuláři, aby do něj vstoupil. Soud nezjistil ani zištný úmysl obviněného získat informace o obchodní společnosti S. C., s. r. o., případně takové informace zneužít (body 22., 23. odůvodnění rozsudku). 22. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že obviněný vyplněním formuláře či žádosti, potažmo uvedením údaje, který je veřejně dostupný, nepřekonal žádné bezpečnostní opatření. Dále uvedl, že z provedeného dokazování nevyplývá ani existence úmyslného zavinění obviněného. Pochybnosti měl i ohledně otázky vlivu míry zabezpečení počítačového systému na trestnost činu. V této souvislosti zmínil princip ultima ratio s tím, že kriminalizace jednání nastupuje v případech, ve kterých pachatel neoprávněně získal přístup k počítačovému systému překonáním bezpečnostního opatření. Nepřekoná-li osoba neoprávněně vstupující do systému žádné, byť jednoduché, bezpečnostní opatření, nedopouští se přečinu podle § 230 odst. 1 tr. zákoníku. Podle odvolacího soudu znak spočívající v překonání bezpečnostního opatření nebyl prokázán (body 18., 19. usnesení). 23. Soudy tedy měly primárně za to, že obviněný nemusel překonávat žádné bezpečnostní opatření k získání (neoprávněného) přístupu do systému ISPOP, když stačilo vyplnit formulář, na jehož základě mu byly automaticky, bez ověření pravosti uvedených údajů, zaslány přihlašovací údaje do tohoto systému (viz bod 22. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, body 18., 19. odůvodnění usnesení odvolacího soudu), v důsledku čehož nebyly naplněny požadované znaky objektivní stránky přečinu kladeného obviněnému za vinu. Nejvyšší soud však s jejich právními závěry nemůže souhlasit. 24. Bezpečnostním opatřením je třeba rozumět každé opatření, jehož cílem je zabránit volnému přístupu k počítačovému systému, jeho části nebo k nosiči informací (např. heslo, přenosný přístupový klíč, biometrický zámek, vymezení uživatelských práv nebo použití firewallu), tedy ochránit důvěrnost v systému obsažených dat. Na stupni, míře zabezpečení nezáleží. Úroveň zabezpečení nelze považovat za rozhodující, postačí, že pachatel musí překonat nějakou překážku, kterou překonává neoprávněně. Existence jakéhokoli zabezpečení totiž na jedné straně jasně signalizuje, že si uživatel nepřeje, aby někdo nepovolaný do systému vstupoval, na druhé straně musí pachatel vyvinout zvýšené úsilí, aby do systému vstoupil (srov. ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2957). Bezpečnostním opatřením může být typicky heslo, firewall, přenosné paměťové médium s přístupovým klíčem, ale i vymezení uživatelských práv nebo režim užívání počítačových systémů v soukromých či veřejnoprávních institucích [srov. ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, s. 2020, s. 1882, 1883). 25. Samotným „překonáním bezpečnostního opatření“ lze zjednodušeně rozumět vstup do počítačového systému neoprávněným způsobem, který vyžaduje jakoukoliv aktivitu, kterou pachatel obchází i jakkoliv jednoduché či slabé bezpečnostní opatření, které má bránit volnému přístupu k systému a které tedy svou podstatou již samo o sobě dává uživateli najevo neoprávněnost jeho vstupu do systému (může jím dokonce být i pouhé uhodnutí jednoduchého hesla, či vyplnění přihlašovacích údajů, které byly pachateli poskytnuty oprávněnou osobou, avšak bez povolení k přístupu do daného systému – srov. např. užití uloženého hesla k získání přístupu do sociální sítě Facebook jiné osoby v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 4 Tdo 555/2023 , bod. 17 odůvodnění). 26. Není pochyb o tom, že integrovaný systém plnění ohlašovacích povinností (ISPOP) je počítačovým systémem. V době, kdy se skutek stal, nebyla sice v účinnosti legální definice počítačového systému podle § 136a tr. zákoníku (stalo se tak až novelou provedenou zákonem č. 130/2022 Sb., účinnou od 28. 6. 2022), avšak pochybnosti o tomto závěru nebyly, ani dovolatel je nemá, a Nejvyšší soud proto považuje za nadbytečné se touto otázkou podrobně zabývat. Na podkladě výše rozvedených teoretických východisek lze registrační formulář, na jehož základě byly registrujícímu zasílány přístupové údaje do systému ISPOP či vytvořena vazba k určitému subjektu a zaslán odkaz na změnu hesla, a umožněn tak vstup do tohoto počítačového systému a k neveřejným datům týkajícím se daného subjektu, považovat za bezpečnostní opatření, byť se jednalo o opatření s velice nízkou mírou zabezpečení, na čemž však, jak již uvedeno výše, nezáleží. Podstatné je, že uživateli je ze samotné existence takového bezpečnostního opatření zjevná jeho neoprávněnost pro vstup do daného systému, případně jeho části. Nebyl-li by předmětný registrační formulář opatřením, jehož cílem je zabránit volnému přístupu k počítačovému systému (tedy bezpečnostním opatřením), pak by jeho existence, včetně vyžadovaných údajů, bez nichž by nebyly přístupové údaje (včetně odkazu na změnu hesla při registraci vazby k novému subjektu) uživateli zaslány, byla zcela zbytečná a nelogická. Naopak je zřejmé, že předmětný registrační formulář byl zřízen právě proto, že přístup do systému ISPOP není veřejný a vyžaduje splnění jistých podmínek proto, aby byl uživateli umožněn přístup k němu. Jinak řečeno byl zřízen k tomu, aby chránil důvěrnost v sytému obsažených dat. Registrační formulář pro registraci do ISPOP tak sloužil k řízení přístupu do systému ISPOP [srov. § 12 vyhlášky č. 82/2018 Sb., o bezpečnostních opatřeních, kybernetických bezpečnostních incidentech, reaktivních opatřeních, náležitostech podání v oblasti kybernetické bezpečnosti a likvidaci dat (vyhláška o kybernetické bezpečnosti)]. Skutečnost, že přístup k tomuto systému (příp. jeho části týkající se subjektu, k němuž se vytvářela vazba) bylo možno získat neoprávněně velice snadno, a to vyplněním nepravdivých údajů, vypovídá toliko o kvalitě či míře zabezpečení daného opatření, nikoliv však o jeho povaze jako bezpečnostního opatření samotného. Uživateli jsou sice na základě jím vyplněných údajů a odeslání registračního formuláře poskytnuty přihlašovací údaje pro vstup do počítačového systému, je tak ovšem činěno za předpokladu jeho právního vztahu k předmětnému subjektu a oprávněnosti jeho přístupu k neveřejným datům týkajícím se tohoto subjektu. Zasláním přístupových údajů, které uživatel získal obejitím bezpečnostního opatření vyplněním nepravdivých údajů, mu však rozhodně oprávnění k přístupu k neveřejným datům uděleno není. Takové oprávnění má pouze za předpokladu, že mu jej předmětný subjekt sám udělí. 27. Údaje, které registrační formulář pro možnost úspěšné registrace či k úspěšnému vytvoření vazby ke konkrétnímu subjektu vyžadoval, uživateli značily neoprávněnost jeho vstupu, pokud údaje nejsou pravdivé či se nevztahují k jeho osobě/subjektu. Takové bezpečnostní opatření pak sloužilo také k tomu, aby uživatel nemohl vstup do neveřejného systému či jeho části získat omylem, neboť požadované údaje signalizovaly, jaké podmínky musí pro oprávněný vstup splnit, tj. vyplnění identifikačního čísla subjektu, k jakému se podle § 4 odst. 6 zákona č. 25/2008 Sb. hlásí (viz registrační formulář na č. l. 79). Obviněný se do systému ISPOP registroval pod svými údaji již dne 20. 1. 2020 (s vazbou k subjektu A. S., s. r. o., k němuž má mít oprávněný přístup i společnost K., s. r. o., viz úřední záznam na č. l. 109), kdy oprávněným způsobem získal přihlašovací údaje do systému. Dne 20. 4. 2020 pak obviněný odeslal registrační formulář, jímž žádal o vytvoření vazby svého účtu (nikoliv tedy o registraci, jak ve svém vyjádření k dovolání obviněný zdůrazňoval) k subjektu S. C., s. r. o., na jehož základě mu byl vygenerován odkaz pro změnu hesla, které bylo následně změněno (viz sdělení CENIA ze dne 27. 4. 2021 na č. l. 75–76 a verte). Rozhodl-li se obviněný vyplnit do tohoto formuláře nepravdivé údaje, resp. údaje týkající se jiného subjektu, než za jaký byl oprávněn v daném rozsahu jednat, a to s cílem získat neoprávněný přístup do neveřejného počítačového systému, resp. jeho části týkající se daného subjektu, k němuž si odesláním formuláře vytvářel v systému vazbu, pak takovým jednáním zcela jednoznačně aktivně překonal bezpečnostní opatření k přístupu k počítačovému systému či jeho části (vylákal přístupové údaje do systému) a přihlášením se s nově dostupnými přihlašovacími údaji do dané části systému také neoprávněně vstoupil. Tento závěr o naplnění znaku překonání bezpečnostního opatření, jež spočívalo v obejití pravidel vstupu do ISPOP, rozhodně nekoliduje s pojmem „porušení bezpečnostního opatření“, které je vyžadováno pro vyvození trestnosti činu v článku 2 Úmluvy o počítačové kriminalitě (vyhlášena pod č. 104/2013 Sb. m. s., platná od 1. 12. 2013), ani dalšími dokumenty zmiňovanými nejvyšším státním zástupcem v dovolání. 28. Nejvyšší soud tedy ve shodě s dovolatelem uzavírá, že předmětný počítačový systém sice nebyl zajištěn takovým bezpečnostním opatřením, které by vyžadovalo prvotní zadání nějakých jedinečných údajů (např. hesla), avšak správce tohoto systému ho opatřil takovými ochrannými prvky jeho činnosti, které omezovaly přístup veřejnosti (resp. neregistrované osoby) k neveřejným datům. S těmito daty se mohly seznámit pouze registrované osoby poté, co jednak zadaly do registračního formuláře veřejně dostupný údaj vztahující se k dotčené osobě, jednak po spárování tohoto údaje obdržely přihlašovací údaje ke vstupu do počítačového systému. Ani výjimečně nízká úroveň bezpečnostního opatření či dokonce chyba v zabezpečení tohoto počítačového systému, které obviněný využil k přístupu, proto nevylučuje závěr o jeho trestní odpovědnosti za přečin podle § 230 odst. 1 tr. zákoníku. 29. Soudy nižších stupňů se dostatečně nevěnovaly ani otázce naplnění subjektivní stránky. Soud prvního stupně se s ohledem na jím deklarovanou absenci znaků objektivní stránky označeného přečinu této otázce nevěnoval vůbec (pod bodem 23. odůvodnění svého rozsudku toliko konstatoval nezjištění zištného úmyslu). Odvolací soud se k otázce prokázání zavinění obviněného spáchat žalovaný trestný čin stručně vyjadřoval pod bodem 19. odůvodnění svého usnesení, navázal však poněkud nelogicky a ve svých důsledcích nesrozumitelně na princip ultima ratio a s ním související subsidiaritu trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Co se týče otázky zavinění, je podstatné, zda obviněný věděl, že vstupuje neoprávněně do důvěrného systému či jeho části týkající se subjektu S. C., s. r. o., k němuž mu byl přístup umožněn toliko na základě vědomě nepravdivě vyplněného registračního formuláře (žádosti o vytvoření vazby k subjektu, k němuž žádný právní vztah obviněný neměl). V tomto ohledu nelze opomenout, že obviněný sám potvrdil, že údaje, k nimž měla být jeho osoba v systému propojena, nepatřily právnické osobě, k níž by měl jakýkoliv právní vztah a za niž by byl oprávněn jednat, přesto tyto údaje do registračního formuláře za účelem vytvoření vazby ke společnosti S. C., s. r. o., vyplnil a registrační formulář odeslal. Ve vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce obviněný rovněž potvrdil, že v systému ISPOP již registrován byl, měl tam vytvořen účet, přičemž registrační formulář ze dne 20. 4. 2020 vyplňoval jako žádost o vytvoření vazby k subjektu, byl si tedy přesně vědom toho, že údaj subjektu, který v registračním formuláři (žádosti o vazbu) vyplňuje, se týká subjektu, k němuž z jeho strany má existovat nějaká (právní) vazba, a to ve smyslu § 4 odst. 6 zákona č. 25/2008 Sb. Jak uvedl i nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání, z uvedeného je zjevné, že obviněný měl nepochybně alespoň základní představu, k jakému účelu měl být počítačový systém ISPOP využíván, když do systému byl již před žádostí o vazbu k subjektu S. C., s. r. o., registrován a cíleně v něm vytvářel žádost k vytvoření vazby k označenému subjektu, a věděl, že k některým údajům v něm obsaženým nemohl mít bez vztahu k registrované osobě přístup. 30. Míra zabezpečení a aktivita potřebná k překonání bezpečnostního opatření, stejně jako cíl, kterého se pachatel snažil trestným činem dosáhnout (např. pouhé ověření možnosti snadného získání přístupu do systému neoprávněnou osobou), které soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí zmiňovaly, sice nemají vliv na naplnění znaků přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a neoprávněného zásahu do počítačového systému nebo nosiče informací podle § 230 odst. 1 tr. zákoníku, jak již bylo uvedeno, je však nutno je vzít v úvahu při posuzování míry společenské škodlivosti jednání obviněného ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Jak ovšem zdůraznil i nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání, v daném smyslu nelze opomenout také skutečnost, že z vyjádření CENIA ze dne 6. 10. 2023 vyplynulo, že obviněný se v době, kdy měl k subjektu S. C., s. r. o., v systému vazbu, opakovaně do systému přihlásil. Obviněný ve vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce uvedl, že se do systému přihlašoval svým účtem, k němuž se registroval oprávněně dříve, než si zažádal o vytvoření vazby ke společnosti S. C., s. r. o., a to skrze datovou schránku společnosti K., s. r. o., jíž je jednatelem. Z jeho výpovědi provedené v hlavním líčení však vyplynulo, že systém ISPOP za jeho společnost K., s. r. o., používali jeho zaměstnanci, nikoliv on sám. Na základě uvedených skutečností pak vyvstávají pochybnosti o pravdivosti jeho tvrzení, že si přístup do systému ve vazbě na společnost S. C., s. r. o., neoprávněně vytvořil (zjednal) toliko za účelem zjištění, zda agentura umožňuje přístup jakýmkoliv osobám, aniž by ověřila jejich vazbu k subjektům, jak zdůraznil i nejvyšší státní zástupce. Za účelem takového ověření by jistě stačilo se do systému přihlásit toliko jednou, přičemž pokud systém ISPOP za společnost K., s. r. o., používají jeho zaměstnanci, pak postrádá logické vysvětlení odpověď na otázku, proč se od zřízení vazby ke společnosti S. C., s. r. o., přihlašoval do systému ISPOP opakovaně. S těmito skutečnostmi se však soud prvního stupně vůbec nevypořádal a zcela je při svých úvahách o důvodu, který obviněného vedl k neoprávněnému přístupu do předmětného systému, opomněl (viz bod 20. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). 31. V důsledku těchto úvah Nejvyšší soud dospěl v souladu s nejvyšším státním zástupcem k závěru, že argumentace soudů, že jednáním obviněného, které bylo správně zjištěno, nebyly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a neoprávněného zásahu do počítačového systému nebo nosiče informací podle § 230 odst. 1 tr. zákoníku, tj. jak objektivní, tak subjektivní stránky přečinu, nemůže obstát. Objasněna pak není ani otázka týkající se míry společenské škodlivosti jednání obviněného. 32. Na soudu prvního stupně proto bude, aby se v intencích tohoto usnesení dovolacího soudu pečlivě zabýval nejen otázkou naplnění zákonných znaků označeného přečinu, ale i mírou společenské škodlivosti přečinu a nutností uplatňovat trestní odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené vůči obviněnému ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku zakotvujícího zásadu subsidiarity trestní represe. V daném ohledu bude jistě nutno objasnit otázku, zda si obviněný neoprávněný přístup k počítačovému systému ISPOP zřídil toliko z důvodu ověření, zda takový přístup mohl získat kdokoliv bez ověření dat uvedených v registračním formuláři, či zda bylo jeho cílem skutečně narušit důvěrnost dat v tomto systému obsažených. Za tímto účelem se nabízí opakovaně obviněného k naznačené problematice vyslechnout. 33. Nejvyšší soud, veden výše vyloženými důvody, rozhodl za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. 9 To 14/2024, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 22 T 75/2023, současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Příbrami přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23290/	19.06.2024	7 Tdo 445/2024	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněných M. U. a E. S. V. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. 8 To 168/2023, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 97/2022, jednak z podnětu dovolání obviněné M. U. ohledně této obviněné podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. 8 To 168/2023, v části, v níž byl v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 50 T 97/2022, ponechán nedotčen výrok o vině přípravou zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 20 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku, a ve výroku o trestu, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 50 T 97/2022, ve výroku o vině přípravou zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 20 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku; dále z podnětu dovolání obviněné E. S. V. ohledně této obviněné podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. v celém rozsahu zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. 8 To 168/2023, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 50 T 97/2022; dále podle § 265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným užitím § 261 tr. ř. ohledně obviněné M. U. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze také ve výroku o vině přečinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a rovněž podle § 265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným užitím § 261 tr. ř. ohledně obviněné V. H. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. 8 To 168/2023, v části, v níž byl v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 50 T 97/2022, ponechán nedotčen výrok o vině přípravou zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 20 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku, a ve výroku o trestu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 50 T 97/2022, ve výroku o vině přípravou zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 20 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku a rovněž podle § 265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným užitím § 261 tr. ř. ohledně obviněné L. E. v celém rozsahu zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. 8 To 168/2023, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 50 T 97/2022. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené části obou rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Obvodnímu soudu pro Prahu 9 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. I. Rozhodností soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 4. 2023, č. j. 50 T 97/2022-1559, byly uznány vinnými – obviněná M. U. a V. H. jako spolupachatelky podle § 23 tr. zákoníku přípravou zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 20 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku (bod 1 výroku), – obviněná M. U. zločinem šíření nakažlivé lidské nemoci podle § 152 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku (bod 2 výroku), přečinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a dalším zločinem šíření nakažlivé lidské nemoci podle § 152 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku (bod 4 výroku), – obviněná V. H. zločinem šíření nakažlivé lidské nemoci podle § 152 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku (bod 3 výroku), – obviněná L. E. organizátorstvím přečinu přijetí úplatku podle § 24 odst. 1 písm. a), § 331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a přečinu podplacení podle § 24 odst. 1 písm. a), § 332 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku (bod 4 výroku), – obviněná E. S. V. přečinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku (bod 4 výroku). 2. Za tyto trestné činy jim byly uloženy – obviněné M. U. podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou, – obviněné V. H. podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu, – obviněné L. E. podle § 331 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu třiceti šesti měsíců, – obviněné E. S. V. podle § 332 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb s tím, že jedna denní sazba činí 4 000 Kč, tedy v celkové výši 200 000 Kč. 3. Kromě toho bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 rozhodnuto také ohledně obviněného J. H. a ohledně nároku poškozeného M. B. na náhradu škody, kterou trestným činem způsobil obviněný J. H. 4. O odvoláních, která podali obvinění J. H., M. U., V. H., L. E. a E. S. V., každý proti všem jeho se týkajícím výrokům, a poškozený M. B. proti výroku o náhradě škody, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2023, č. j. 8 To 168/2023-1769. Podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 zrušen ohledně obviněné M. U. ve výroku o vině oběma zločiny šíření nakažlivé lidské nemoci podle § 152 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku (body 2, 4 výroku o vině), ve výroku o vině přečinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku (bod 4 výroku o vině) a ve výroku o trestu, ohledně obviněné V. H. ve výroku o vině zločinem šíření nakažlivé lidské nemoci podle § 152 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku (bod 3 výroku o vině) a ve výroku o trestu, ohledně obviněných L. E. a E. S. V. v celém jich se týkajícím rozsahu a v rozsahu zrušení bylo podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodnuto tak, že – obviněná M. U. byla uznána vinnou přečinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, odsouzena podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let s tím, že výkon trestu byl podmíněně odložen za současného vyslovení dohledu na zkušební dobu pěti let, a podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby pro zločin šíření nakažlivé lidské nemoci podle § 152 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, který měla spáchat skutkem uvedeným v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 v bodě 2 výroku o vině, – obviněná V. H. byla odsouzena podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let s tím, že výkon trestu byl podmíněně odložen za současného vyslovení dohledu na zkušební dobu čtyř let, a podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby pro zločin šíření nakažlivé lidské nemoci podle § 152 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, který měla spáchat skutkem uvedeným v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 v bodě 3 výroku o vině, – obviněná L. E. byla uznána vinnou organizátorstvím přečinu přijetí úplatku podle § 24 odst. 1 písm. a), § 331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a přečinu podplacení podle § 24 odst. 1 písm. a), § 332 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a odsouzena podle § 331 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na jeden rok s tím, že výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let, – obviněná E. S. V. byla uznána vinnou přečinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a odsouzena podle § 332 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 50 denních sazeb s tím, že jedna denní sazba činí 4 000 Kč, tedy v celkové výši 200 000 Kč. 5. Dále bylo rozsudkem Městského soudu v Praze rozhodnuto tak, že podle § 256 tr. ř. se odvolání obviněných J. H. a E. S. V. a odvolání poškozeného M. B. zamítají. 6. Jako příprava zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 20 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku byl posouzen skutek spočívající podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 9, s nimiž se ztotožnil také Městský soud v Praze, v podstatě v tom, že obviněná V. H. s obviněnou M. U. ve snaze eliminovat zásahy poškozeného M. B. jako otce do výchovy nezletilého AAAAA (pseudonym), žijícího u obviněné V. H. jako matky v XY, se dohodly na postupu, při němž obviněná M. U. kontaktovala obviněného J. H. s tím, aby poškozenému M. B. udělal za odměnu 30 000 Kč „bububu“, tak aby poškozený v důsledku vážného zranění nebyl schopen po delší dobu péče o nezletilého syna, následně dne 18. 11. 2021 obviněná M. U. vyzvedla obviněného J. H., svým vozidlem ho dovezla k bydlišti obviněné V. H., kde mu označila osobu poškozeného M. B., načež obviněný J. H. přistoupil k poškozenému M. B., avšak nijak mu neublížil a ani to neměl v úmyslu, naopak mu sdělil, že byl najat, aby ho zbil nebo mu zpřelámal ruce a nohy, a začal se na poškozeném domáhat částky 30 000 Kč za to, že poškozený přežil. 7. Jako přečin podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku u obviněné E. S. V., resp. přečin přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku u obviněné M. U. a organizátorství obou těchto přečinů podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku u obviněné L. E., byl posouzen skutek spočívající podle zjištění Městského soudu v Praze a předtím i podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 9 v podstatě v tom, že obviněná L. E. dne 6. 1. 2022 zprostředkovala, že obviněná E. S. V. přislíbila obviněné M. U. úplatu 3 000 Kč jako odměnu za to, že obviněná M. U. podstoupí pod jménem obviněné E. S. V. PCR test na přítomnost infekce SARS-CoV-2, následně dne 7. 1. 2022 si obviněná E. S. V. v souladu s instrukcemi obviněné L. E. nechala od své lékařky vystavit žádanku o provedení PCR testu, předala obviněné L. E. kartičku zdravotní pojišťovny, kterou obviněná L. E. dovezla obviněné M. U., a obviněná M. U. s úmyslem získat od obviněné E. S. V. úplatu 3 000 Kč podstoupila v odběrovém místě v Plzni, XY, jménem obviněné E. S. V. a s použitím její kartičky zdravotní pojišťovny PCR test na přítomnost infekce SARS-CoV-2, avšak k vyplacení úplaty nedošlo pro negativní výsledek testu. Podle zjištění soudů obviněná M. U. v kritickou dobu prodělávala onemocnění covid-19 a obviněné E. S. V. šlo o to, aby se vyhnula očkování a získala digitální certifikát EU COVID s ohledem na prodělané onemocnění. II. Dovolání obviněných a vyjádření k nim 8. Obviněné M. U. a E. S. V. podaly dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze. 9. Obviněná M. U. napadla rozsudek Městského soudu v Praze proto, že jím zůstal nedotčen výrok o vině přípravou zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 20 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Odkázala na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Vyjádřila nesouhlas se závěrem soudů, podle něhož naváděla obviněného J. H. k tomu, aby poškozenému M. B. způsobil těžkou újmu na zdraví. Uvedla, že výpověď obviněného J. H. v otázce, co měl podle jejího návodu udělat poškozenému, je velmi nekonzistentní, nejednoznačná a nezpůsobilá odůvodnit zmíněný závěr soudů. Popřela úmysl směřující ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozenému. V návaznosti na to namítla, že z nedostatku takového úmyslu vyplývá nesprávnost právního posouzení skutku. Obviněná M. U. se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud ohledně ní zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze včetně vadného předcházejícího řízení a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci. 10. Obviněná E. S. V. napadla rozsudek Městského soudu v Praze co do jí se týkajícího výroku o vině a trestu. Odkázala na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Uvedla, že po nikom nežádala, aby se dal jejím jménem testovat na onemocnění covid-19, a že v souvislosti s takovým testem nikomu nenabídla, neposkytla ani neslíbila žádné plnění. Vyjádřila nesouhlas se zjištěními, která v tomto ohledu učinily soudy, jednak proto, že soudy podle ní nesprávně hodnotily důkazy, a jednak proto, že nevyhověly jejím návrhům na provedení důkazů, o kterých měla za to, že podpoří její obhajobu. Pro případ, že by se dopustila jednání, tak jak ho zjistily soudy, namítla, že toto jednání nevykazovalo znaky trestného činu podplacení podle § 332 tr. zákoníku, protože tu nebyla souvislost s obstaráváním věcí obecného zájmu. V tomto směru zdůraznila, že obviněná M. U., které měla prostřednictvím obviněné L. E. slíbit částku 3 000 Kč, nebyla v postavení osoby obstarávající věci obecného zájmu. Obviněná E. S. V. se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud ohledně ní zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze, případně i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9, a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci. 11. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření konstatovala, že skutková zjištění soudů odpovídají obsahu provedených důkazů a jsou založena na dokazování provedeném v dostatečném rozsahu, přičemž soudy se odpovídajícím způsobem vypořádaly i s návrhy na doplnění dokazování. Ztotožnila se také s tím, jak soudy posoudily zjištěný skutkový stav po právní stránce. Navrhla, aby dovolání obviněných byla podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. 12. Obviněná E. S. V. ve velmi obsáhlé replice podané prostřednictvím obhájce k vyjádření státní zástupkyně zdůraznila, že její dovolací námitky nebyly tímto vyjádřením vyvráceny. Setrvala na svém dovolání a na argumentech v něm obsažených, které znovu podrobně rozvinula. Jednak opět zkritizovala hodnocení důkazů soudy a jejich skutková zjištění, jednak připomněla svůj názor, že se nejednalo o obstarávání věcí obecného zájmu. V obdobném duchu zpracovala obviněná osobně i další repliku, k níž však Nejvyšší soud nemohl přihlížet, neboť nebyla podána prostřednictvím obhájce. III. Přípustnost a důvodnost dovolání 13. Nejvyšší soud shledal, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., byla podána obviněnými jako oprávněnými osobami podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájců podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e odst. 1 tr. ř., s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř. a nelze je odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř. 14. Poté Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3, 4, 5 tr. ř. přezkoumal ohledně obviněných M. U. a E. S. V. napadený rozsudek i předcházející řízení a dospěl k závěru, že dovolání jsou důvodná. K podaným dovoláním z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 15. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 16. Ve výroku o vině obviněné M. U. přípravou zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 20 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku je rozhodným skutkovým zjištěním to, co obviněné M. U. a V. H. požadovaly od obviněného J. H., resp. co měl obviněný J. H. podle pokynů obviněné M. U. udělat poškozenému M. B. Zjištění, že mu měl udělat „bububu“, lze akceptovat, protože vyplývá z obsahu provedených důkazů, jak Obvodní soud pro Prahu 9 logicky a přesvědčivě vysvětlil v odůvodnění svého rozsudku. S ohledem na okolnosti vyplývající z výpovědí obviněného J. H. a svědka M. B. v jejich souhrnu by bylo možno dovodit i to, že se mělo jednat o fyzické napadení, při němž bylo nutno počítat i s určitou újmou na zdraví poškozeného. 17. Avšak to, co Obvodní soud pro Prahu 9 uvedl ve skutkové části výroku o vině v návaznosti na zmíněné zjištění, totiž že obviněný měl poškozeného napadnout tak, aby v důsledku vážného zranění nebyl poškozený schopen po delší dobu péče o nezletilého syna, v podstatě ani nemá povahu skutkového zjištění v pravém smyslu tohoto pojmu. Jde o interpretaci, kterou Obvodní soud pro Prahu 9 bez jakéhokoli podkladu v důkazech dodal předcházejícímu zjištění, podle něhož obviněný J. H. měl poškozenému udělat „bububu“. Toto zjištění svým jazykovým vyjádřením ve výroku rozsudku odpovídá spíše jen nějakému zastrašení, pohrůžce apod., nikoli však nutně fyzickému napadení, nota bene s následkem těžké újmy na zdraví. Ostatně z výpovědi obviněného J. H. k otázce, co po něm obviněná M. U. chtěla, aby udělal poškozenému, rozhodně nevyplývá, že mu měl způsobit vážné zranění. Požadavek, který měl obviněný J. H. splnit, spočíval podle jeho výpovědi v tom, aby poškozenému pohrozil, zbil ho nebo ho vystrašil, přičemž nebylo nijak blíže řečeno, jak mu má ublížit. Pokud Obvodní soud pro Prahu 9 v odůvodnění svého rozsudku uvažoval o tom, že obviněná M. U. použila slova, aby obviněný J. H. poškozeného zabil, resp. zpřelámal mu nohy, pak je nutno dodat, že obviněný J. H. toto nepotvrdil. Tato slova ze strany obviněné M. U. sice připustil (možná, že to řekla), ale rozhodně nepotvrdil (neví, to by lhal). Z výpovědi obviněného J. H. nevyplývá ani to, co mělo být účelem útoku na poškozeného a že by tímto účelem mělo být, aby poškozený v důsledku vážného zranění nebyl po delší dobu schopen péče o nezletilého syna. Podle výpovědi obviněného J. H. mu obviněná M. U. neřekla nic o tom, proč má poškozenému ublížit. 18. Záměr obviněné M. U. způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví nelze přesvědčivě dovozovat ani z toho, co obviněný J. H. řekl poškozenému. Jestliže obviněný J. H. měl od počátku úmysl nesplnit požadavek vznesený obviněnou M. U. a naopak chtěl dosáhnout toho, aby mu poškozený zaplatil za to, že ho nenapadl, nezbil a nic mu neudělal, pak je logické, že hrozbu, které byl poškozený vystaven, musel prezentovat jako velmi závažnou, nadsazenou a zveličenou. 19. Soudy zdůrazňovaly také to, že obviněná M. U. se na obviněného J. H. s požadavkem, aby poškozenému udělal „bububu“, obrátila z toho důvodu, že obviněný J. H. byl v minulosti pachatelem závažných násilných trestných činů, pro které byl odsouzen k mnohaletým trestům odnětí svobody. Tato okolnost je určitou indicií v tom smyslu, že obviněný J. H. by nemusel mít zábrany v tom, aby někoho fyzicky napadl a případně i vážně zranil, avšak sama neprokazuje, že výlučně to bylo záměrem obviněné M. U. Pokud by se pod zjištění, že obviněný J. H. měl poškozenému udělat „bububu“, zahrnulo i fyzické napadení poškozeného a jeho zranění, pak takový závěr zahrnuje širokou paletu různých i méně vážných zranění, která nedosahují závažnosti těžké újmy na zdraví. 20. Závěr, že zadáním bylo způsobení těžké újmy na zdraví, nelze dovozovat ani z jednání obviněného J. H., jímž měl za pomoci poškozeného předstírat splnění zadání pro případ, že je obviněná M. U. sleduje. Šlo pouze o nevelkou silou vedené dva údery pěstí do zátylku a pokus o úder rukou do břicha. A stejně tak nelze uvedený závěr dovozovat z obsahu telefonického rozhovoru obviněné V. H. se svědkyní P. H. ze dne 2. 12. 2021, kde hovořily o setkání s poškozeným mezi 18. 11. 2021 a 2. 12. 2021 a řešily, zda poškozený měl modřiny či zda kulhal, tedy nikoli zda byl zmrzačen, zda přišel o některý z údů apod. (viz str. 45 rozsudku soudu prvního stupně). 21. Zjištění soudů, že obviněný J. H. měl poškozenému způsobit vážné zranění, pro které by po delší dobu nebyl schopen péče o nezletilého syna, tedy je ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Proto je dovolání obviněné M. U. důvodné. 22. Ve výroku o vině obviněné E. S. V. přečinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku rozhodnými skutkovými zjištěními jsou zjištění, že obviněná E. S. V. prostřednictvím obviněné L. E. slíbila obviněné M. U. částku 3 000 Kč za to, že obviněná M. U. se jako osoba prodělávající onemocnění covid-19 bude vydávat za obviněnou E. S. V., podstoupí pod jejím jménem PCR test na infekci SARS-CoV-2 a tím obviněná E. S. V. získá digitální certifikát EU COVID. 23. Tato zjištění nejsou v žádném, natož pak zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Soudy ve vztahu k těmto zjištěním provedly dostatečné důkazy, které hodnotily ve shodě s jejich obsahem a při jejichž hodnocení se nedopustily žádné deformace ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Objektivně bylo zjištěno, že obviněná M. U. podstoupila test s průkazkou zdravotní pojišťovny obviněné E. S. V., za kterou se vydávala. Z výpovědi obviněné M. U. je patrno, že tak učinila poté, co jí to obviněná L. E. nabídla jako možnost přivýdělku až 3 000 Kč a co jí předala kartičku zdravotní pojišťovny obviněné E. S. V. Jediným logicky přijatelným závěrem pak je, že obviněná E. S. V. chtěla tímto způsobem získat digitální certifikát EU COVID a že za to slíbila peněžní odměnu pro obviněnou M. U. Důkazy, jejichž neprovedení obviněná E. S. V. namítala, neměly k uvedeným skutkovým okolnostem takový vztah, aby byly způsobilé zvrátit skutková zjištění soudů. Proto je dovolání obviněné E. S. V. v části napadající skutková zjištění soudů nedůvodné. K podaným dovoláním z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 24. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. 25. Obviněná M. U. byla uznána vinnou přípravou zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 20 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku. 26. Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které záleží v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu (§ 14 odst. 3 tr. zákoníku), mimo jiné v jeho organizování, je přípravou jen tehdy, jestliže to trestní zákon u příslušného trestného činu výslovně stanoví a pokud nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu. Trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku je zvlášť závažným zločinem ve smyslu § 14 odst. 3 tr. zákoníku a v § 145 odst. 4 tr. zákoníku je stanoveno, že příprava je trestná. Podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku se těžkou újmou na zdraví rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění, přičemž za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví taková porucha zdraví, která je uvedena pod písmeny a) až i). 27. Základní podmínkou výroku o vině přípravou zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 20 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku tedy je zjištění, že jednání pachatele přípravy směřovalo ke způsobení těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Tento zákonný znak byl podle výroku o vině obviněné M. U. naplněn vážným zraněním, které mělo být způsobeno poškozenému M. B. Jak již bylo vysvětleno v předcházející části tohoto usnesení, tento závěr nemá povahu skutkového zjištění, ale je v podstatě jen svévolnou interpretací, kterou soudy spojily se zjištěním, že obviněný J. H. měl poškozenému udělat „bububu“. Toto zjištění je z hlediska hrozícího následku nejasné, neurčité, nekonkrétní a rozhodně z něj nelze vyvozovat, že hrozícím následkem posuzovaného jednání byla těžká újma na zdraví podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Zmíněné zjištění, pokud by vůbec mělo vyjadřovat nějaký následek, reálně připouští různá zranění, která nejsou těžkou újmou na zdraví podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku. V případě, že by šlo o ublížení na zdraví podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku a že by posuzované jednání směřovalo k spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, by příprava trestného činu nepřicházela v úvahu, protože tento trestný čin není zvlášť závažným zločinem podle § 14 odst. 3 tr. zákoníku. 28. Pro to, aby skutek, jímž byla obviněná M. U. uznána vinnou, mohl být posouzen jako příprava zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 20 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku, není ve zjištěném skutku odpovídající podklad. Na tom nic nemění ani fakt, že prokázané jednání obviněné je zavrženíhodné. Dovolání obviněné M. U. je důvodné. 29. Obviněná E. S. V. byla uznána vinnou přečinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. 30. Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo sám nebo prostřednictvím jiného poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek jinému nebo pro jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu. Z tzv. právní věty výroku o vině je patrno, že obviněná E. S. V. byla uznána vinnou tím, že prostřednictvím jiného slíbila úplatek jinému v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu. 31. Trestný čin podplacení podle § 332 tr. zákoníku je jedním z trestných činů, které jsou pod názvem „úplatkářství“ uvedeny v hlavě X, dílu 3 zvláštní části trestního zákoníku. Hlava X zvláštní části trestního zákoníku upravuje „trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných“. V dílu 1 jsou upraveny „trestné činy proti výkonu pravomoci orgánu veřejné moci a úřední osoby“, v dílu 2 jsou upraveny „trestné činy úředních osob“, v dílu 4 jsou upravena „jiná rušení činnosti orgánu veřejné moci“. Již z názvů jednotlivých dílů hlavy X zvláštní části trestního zákoníku vyplývá, že jde o trestné činy buď namířené proti subjektům, které tak či onak vykonávají veřejnou moc či obstarávají záležitosti, na nichž je obecný zájem, anebo jde o trestné činy pachatelů, kteří sami vykonávají veřejnou moc či obstarávají záležitosti, na nichž je obecný zájem. 32. Ustanovení o úplatkářských trestných činech chrání čistotu veřejného života, zejména nestranné a objektivní obstarávání věcí obecného zájmu osobami, které tyto věci obstarávají, před různými formami korupce. Tou je třeba rozumět jednání, jímž se na určitou osobu v nějakém kvalifikovaném postavení a v souvislostí s činností, kterou v tomto postavení vykonává, působí prostřednictvím majetkového nebo jiného zvýhodnění. Podstatné tedy je, že úplatek ve smyslu trestného činu podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku (stejně jako ve smyslu trestného činu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku) musí směřovat k osobě, která věci obecného zájmu obstarává. Zákonný znak „v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu“ je naplněn tím, že úplatek je poskytnut, nabídnut nebo slíben osobě, která obstarává věci obecného zájmu, resp. se na tom podílí, a že úplatek má nějakou spojitost s činností této osoby při obstarávání věcí obecného zájmu. 33. Výjimku představuje trestný čin nepřímého úplatkářství, jehož se dopustí – podle § 333 odst. 1 tr. zákoníku ten, kdo sám nebo prostřednictvím jiného žádá, dá si slíbit nebo přijme úplatek za to, že bude svým vlivem nebo prostřednictvím jiného působit na výkon pravomoci úřední osoby, nebo za to, že tak již učinil, – podle § 333 odst. 2 tr. zákoníku ten, kdo sám nebo prostřednictvím jiného z důvodu uvedeného v odstavci 1 jinému poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek. 34. V ustanovení § 333 tr. zákoníku je trestnost činu konstruována tak, že příjemce úplatku sám nevykonává činnost, která má být ovlivněna, ani se na takové činnosti nepodílí, ale svým vlivem nebo prostřednictvím někoho dalšího působí na osobu, která zmíněnou činnost vykonává nebo se podílí na jejím vykonávání. Ovlivňovanou činností tu není obstarávání věcí obecného zájmu v rozsahu vyplývajícím z ustanovení § 331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, § 332 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, ale jen jeho dílčí zúžená výseč, která má povahu výkonu pravomoci úřední osoby. Smyslem ustanovení § 333 tr. zákoníku je jednak postihnout korupční jednání osob, které samy neobstarávají věci obecného zájmu ani se na tom nepodílejí a úplatek přijmou za svůj vliv, a korupční jednání směřující vůči těmto osobám, jednak zúžit dosah tohoto postihu jen na oblast výkonu pravomoci úřední osoby, tedy nikoli na veškeré obstarávání věcí obecného zájmu. Pokud by příjemcem úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a podle § 332 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku měla být i osoba, která neobstarává věci obecného zájmu ani se na tom nepodílí, nemělo by ustanovení § 333 tr. zákoníku o trestném činu nepřímého úplatkářství smysl, protože jednání uvedené v § 333 odst. 1 tr. zákoníku by bylo podřaditelné pod ustanovení § 331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a jednání uvedené v § 333 odst. 2 tr. zákoníku by bylo podřaditelné pod ustanovení § 332 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. 35. Pro uvedený závěr nepřímo svědčí také to, že u trestného činu nepřímého úplatkářství podle § 333 odst. 1 tr. zákoníku ani podle § 333 odst. 2 tr. zákoníku není stanovena žádná okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby. Tím je vyjádřena nižší typová společenská škodlivost trestného činu nepřímého úplatkářství. Naproti tomu u trestných činů přijetí úplatku podle § 331 tr. zákoníku a podplacení podle § 332 tr. zákoníku jsou stanoveny okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Evidentně to souvisí s tím, že účelem těchto ustanovení je ochrana veřejného života před korupčním jednáním osob, které obstarávají věci obecného zájmu nebo se na tom podílejí, a před korupčním jednáním směřujícím vůči těmto osobám. Zároveň to vyjadřuje vyšší typovou společenskou škodlivost těchto forem korupčního jednání. 36. V posuzované věci byla částka 3 000 Kč nabídnuta obviněné M. U. Ta ale žádné věci obecného zájmu neobstarávala, a to ani v postavení osoby, která se nechala testovat na přítomnost infekce SARS-CoV-2 a chtěla touto cestou při pozitivním výsledku testu získat digitální certifikát EU COVID z důvodu prodělané nemoci covid-19. Nic na tom nemění okolnost, že se při tom vydávala za obviněnou E. S. V., že vystupovala pod jejím jménem a že chtěla certifikát získat pro ni. Tím, kdo v daném kontextu obstarával věci obecného zájmu, byly osoby činné v příslušném zdravotnickém zařízení při provádění testu, resp. i osoby činné při vydávání certifikátu. O trestný čin podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku by šlo jen za předpokladu, že by slíbená částka 3 000 Kč byla určena pro některou z těchto osob. Nic takového ovšem nebylo zjištěno, naopak příjemcem slíbené částky byla podle zjištění soudů obviněná M. U., která ji měla obdržet za své vlastní protiprávní jednání. Lze jen poznamenat, že toto jednání mohlo být přestupkem proti pořádku ve státní správě podle § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, jehož se dopustí fyzická osoba tím, že úmyslně uvede nesprávný nebo neúplný údaj správnímu orgánu anebo mu požadovaný údaj zatají za účelem získání neoprávněné výhody. Správním orgánem tu bylo Ministerstvo zdravotnictví, které vydávalo digitální certifikáty EU COVID a vůči kterému směřovaly nepravdivé údaje o osobě, jíž měl být certifikát vydán. 37. Vztah obviněné M. U. k obstarávání věcí obecného zájmu soudy vyvozovaly z úvah, v nichž poukazovaly na závažnost situace vyvolané epidemií nemoci covid-19, na důležitost testování, na význam digitálního certifikátu EU COVID a výhody, jichž se dostávalo jeho držiteli, apod. Tyto úvahy jsou irelevantní, neboť nic nemění na tom, že obviněná M. U. v postavení osoby, která se nechala testovat, sama nijak neobstarávala věci obecného zájmu. Ostatně sám Obvodní soud pro Prahu 9 v odůvodnění rozsudku (v odst. 73 na str. 70) konstatoval, že „slib úplatku vyjadřuje závazek úplatek poskytnout, jestliže v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu bude osobou, jíž je slib úplatku dán a která takovou věc obstarává, požadavku pachatele vyhověno“. Obvodní soud pro Prahu 9 tím výslovně vyjádřil podmínku, že slíbený úplatek musí směřovat k osobě obstarávající věci obecného zájmu, avšak rozhodl v rozporu s touto zásadou, pokud obviněnou M. U. považoval za osobu, která v dané situaci obstarávala věci obecného zájmu. Peněžní částka, která jí byla slíbena za to, že podstoupí test pod jménem jiné osoby, neměla povahu úplatku ve smyslu § 332 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku (ani ve smyslu § 331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku). 38. Ze skutečnosti, že v zásadě každé porušení zákonné povinnosti je v určitém smyslu v rozporu s obecným zájmem, nelze dovozovat, že každé plnění povinností nebo výkon práv je obstaráváním věci obecného zájmu ve smyslu § 331 a násl. tr. zákoníku. Souvislost s obstaráváním věci obecného zájmu nevyplývá ani z toho, že k protiprávnímu jednání dojde za úplatu, a to ani tehdy, když k němu dojde v mimořádné situaci ve společnosti, například v době pandemie. Úplata přijatá za protiprávní jednání není bez dalšího úplatkem ve smyslu § 331 a násl. tr. zákoníku. To platí i tehdy, jestliže protiprávním jednáním, za které byla nebo měla být poskytnuta úplata, byla vylákána neoprávněná výhoda od osoby obstarávající věci obecného zájmu, například podvodně získána listina osvědčující určitou skutečnost. 39. Skutek, jímž byla obviněná E. S. V. uznána vinnou, byl jako přečin podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku posouzen v rozporu se zákonem pro nedostatek zákonných znaků „úplatek“ a „v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu“. Napadený rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku o vině obviněné tímto trestným činem je rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolání obviněné E. S. V. je z hlediska tohoto ustanovení důvodné. IV. Závěrečné shrnutí 40. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech toho usnesení, Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněné M. U. zrušil ohledně této obviněné napadený rozsudek Městského soudu v Praze jednak v části, v níž byl v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ponechán nedotčen výrok o vině přípravou zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 20 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku, jednak ve výroku o trestu, a zrušil i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ve výroku o vině přípravou zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 20 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Nedotčen zůstal výrok, jímž Městský soud v Praze ohledně obviněné M. U. zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ve výroku o vině oběma zločiny šíření nakažlivé lidské nemoci podle § 152 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku a přečinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a ve výroku o trestu. Nedotčen zůstal také výrok, jímž Městský soud v Praze zprostil obviněnou M. U. obžaloby pro zločin šíření nakažlivé lidské nemoci podle § 152 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku. 41. Z podnětu dovolání obviněné E. S. V. Nejvyšší soud ohledně této obviněné zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 jako součást řízení předcházející napadenému rozsudku, a to v celém rozsahu týkajícím se této obviněné. Zrušen tedy byl i výrok, jímž bylo odvolání obviněné E. S. V. zamítnuto, neboť tímto výrokem neměl Městský soud v Praze vůbec rozhodovat. Jestliže Městský soud v Praze z podnětu odvolání obviněné zrušil ohledně ní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 a nově v její věci meritorně rozhodl, pak nepřicházelo v úvahu, aby současně její odvolání zamítl. Odvolání lze zamítnout pouze za situace, kdy z jeho podnětu odvolací soud do rozsudku soudu prvního stupně nijak nezasahuje. 42. Důvod, z něhož Nejvyšší soud rozhodl ve prospěch obviněné M. U. (nedostatek zákonného znaku „těžká újma na zdraví“), prospívá také obviněné V. H., která nepodala dovolání. Proto Nejvyšší soud ohledně obviněné V. H. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze jednak v části, v níž byl v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ponechán nedotčen výrok o vině přípravou zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 20 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku, a jednak ve výroku o trestu a zrušil také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ve výroku o vině přípravou zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 20 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku. 43. Důvod, z něhož Nejvyšší soud rozhodl ve prospěch obviněné E. S. V. (nedostatek zákonných znaků „úplatek“ a „v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu“), prospívá také obviněné M. U., která nepodala dovolání proti výroku o vině přečinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, a obviněné L. E., která nepodala dovolání vůbec. Proto Nejvyšší soud ohledně obviněné M. U. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku o vině přečinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a ohledně obviněné L. E. zrušil v celém rozsahu rozsudek Městského soudu v Praze a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9. 44. Po zrušení napadeného rozsudku Městského soudu v Praze a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ve vymezených částech Nejvyšší soud zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením uvedených částí obou rozsudků pozbyla podkladu. 45. Nejvyšší soud přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při tom se Obvodní soud pro Prahu 9 bude řídit právními názory, které v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). 46. Vzhledem k výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozsudku, k němuž došlo dne 10. 10. 2023, pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla s dovoláními obviněných předložena dne 17. 5. 2024. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23280/	30.05.2024	5 Tdo 409/2024	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného P. K. a podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. dovolání obviněné právnické osoby M. V. P., družstvo a dovolání V. V. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 5 To 251/2023, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 136/2021. I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 44 T 136/2021, byl obviněný P. K. uznán vinným přečinem neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoníku“), za nějž mu byl podle § 251 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon byl podle § 84, § 85 odst. 1, 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 roků za současného stanovení dohledu pracovníka probační a mediační služby a uložení přiměřeného omezení spočívajícího v zákazu poskytovat právní služby, a to přímo i prostřednictvím jiných osob a za úplatu ve smyslu § 1 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZA“), zejména pak v zákazu zastupování v řízení před správními úřady. Soud prvního stupně uložil obviněnému podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu a kontrolního orgánu právnických osob a funkce prokuristy v trvání 5 let a podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 10 000 Kč, tedy celkem ve výměře 2 000 000 Kč. Obviněné družstvo M. V. P., IČ: XY, se sídlem XY (dále též jen zkráceně M. V. P. nebo též družstvo), bylo uznáno vinným přečinem neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku za užití § 7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „t. o. p. o.“), za nějž mu byl uložen trest zrušení právnické osoby podle § 15 odst. 1 písm. a) a § 16 odst. 1 t. o. p. o. 2. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2022, sp. zn. 5 To 254/2022, byl shora označený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání obou obviněných podle § 258 odst. 1 písm. a), b) a d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a věc byla podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. 3. Obvodní soud pro Prahu 1 poté ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 13. 7. 2023, sp. zn. 44 T 136/2021, kterým uznal obviněného P. K. vinným přečinem neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, za nějž mu podle § 251 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon podle § 84, § 85 odst. 1, 2 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 roků za současného stanovení dohledu pracovníka Probační a mediační služby a uložení přiměřeného omezení spočívajícího v zákazu poskytovat právní služby, a to přímo i prostřednictvím jiných osob a za úplatu ve smyslu § 1 odst. 2 ZA, zejména pak v zákazu zastupování v řízení před správními orgány. Soud prvního stupně uložil obviněnému podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu a kontrolního orgánu právnických osob a funkce prokuristy v trvání 5 let. Obviněnou právnickou osobu M. V. P. uznal vinnou přečinem neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku za užití § 7 t. o. p. o., za nějž jí byl podle § 15 odst. 1 písm. a), § 16 odst. 1 t. o. p. o. uložen trest zrušení právnické osoby (soud prvního stupně doslova uváděl, že se podle uvedených ustanovení obviněná právnická osoba „zrušuje“). 4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání, o nichž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 5 To 251/2023, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obou obviněných napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil. Sám pak podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného P. K. uznal vinným přečinem neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Obviněnou M. V. P. uznal vinnou přečinem neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 7 t. o. p. o., za nějž jí podle § 15 odst. 1 písm. a) a § 16 odst. 1 t. o. p. o. uložil trest zrušení právnické osoby (i on užil stejnou formulaci, jako soud prvního stupně, že se právnická osoba zrušuje). 5. Uvedeného trestného činu se obvinění podle rozsudku soudu druhého stupně dopustili (zjednodušeně uvedeno) tím, že obviněný P. K. založil a ode dne 8. 10. 2013 do dne 16. 3. 2020 jako předseda představenstva (později jako osoba fakticky řídící) řídil právnickou osobu M. V. P., a v rozporu s § 1 odst. 2 a § 2 ZA poskytoval jejím prostřednictvím v rámci tzv. pojištění proti pokutám za dopravní přestupky soustavně sám či za užití dalších zmocněnců, které k tomu pověřil, právní služby ve smyslu § 1 odst. 2 ZA. Poskytování právních služeb spočívalo zejména v zastupování členů družstva v řízení před správními orgány, přestože on ani jím pověřené osoby nebyly zapsány v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou a ani M. V. P. nebyla oprávněna poskytovat právní služby ve smyslu § 15 odst. 1 ZA. Zastupování členů družstva probíhalo mimo jiné v 81 případech konkrétně uvedených ve výroku rozsudku soudu druhého stupně. Obviněný měl formálně ode dne 20. 12. 2014 s M. V. P. uzavřenou pracovní smlouvu na pozici právník s nástupem ode dne 1. 1. 2015 a s měsíční mzdou ve výši 25 000 Kč, kterou pobíral po celé období až do března 2020. Za shodné protiprávní jednání byla uznána vinnou i obviněná M. V. P., která v období od 1. 12. 2016 do 16. 3. 2020 minimálně ve 27 případech konkrétně uvedených ve výroku rozsudku soudu druhého stupně soustavně a za úplatu poskytovala prostřednictvím obviněného P. K., jakožto předsedy představenstva a osoby fakticky řídící, popř. za užití dalších zmocněnců, právní služby, ačkoli k takovému podnikání neměla potřebné povolení ve smyslu § 15 odst. 1 ZA a P. K. ani další zmocněnci nebyli zapsáni v seznamu advokátů vedených Českou advokátní komorou. V podrobnostech je možno odkázat na citovaný rozsudek, který je stranám znám. II. Dovolání obviněných a V. V. 6. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali dovolání obviněný P. K., obviněná právnická osoba M. V. P. a V. V. a) Dovolání obviněného P. K. 7. Obviněný P. K. uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. 8. Obviněný předně namítl, že nebyly naplněny všechny znaky základní skutkové podstaty přečinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku. Soud druhého stupně v odsuzujícím rozsudku totiž neuvedl nic o naplnění subjektivní stránky, a to ani ve výroku rozsudku ani v jeho odůvodnění. Pokud nebylo tvrzeno ani prokázáno úmyslné zavinění, pak nelze učinit závěr o jeho vině. Nadto forma zavinění je zákonnou náležitostí odůvodnění a musí k ní být přihlédnuto při úvaze o výši trestu. 9. Podle obviněného nelze činnost M. V. P. posoudit jako trestný čin neoprávněného podnikání. Družstvo fungovalo tak, že jeho členové přispívali členskými příspěvky na vzájemné pojistné a v případě, že člen družstva byl obviněn z přestupku, mu družstvo na vlastní náklady zajistilo obhajobu ve správním řízení, popř. i v navazujícím soudním řízení. Tento koncept nemůže být nezákonný a podle něj ho za nezákonný nepovažoval ani odvolací soud, neboť ten obviněné odsoudil teprve za to, že obhajobu členů družstva činily osoby, které nebyly oprávněny právní služby poskytovat. V této souvislosti nesouhlasil ani s tvrzením soudu, že činnost obviněných je nutno posuzovat v celkovém kontextu a nelze z ní vyčleňovat dílčí aspekty, neboť tato činnost spočívala v poskytování a zajišťování poskytování právních služeb osobami, které k tomu nebyly oprávněny. Podle obviněného se však musí rozlišovat poskytování pojištění od poskytování právních služeb. Činnost družstva totiž směřovala výhradně k obstarání zastoupení a k zajištění zdrojů financování těchto právních služeb. Pokud by se tedy na činnost družstva hledělo jako na celek, pak by nemohlo být protiprávní a tudíž trestné, pokud by byl člen družstva zastoupen advokátem, jak tomu v některých případech bylo. Zastoupení advokátem tak nebylo součástí pojištění proti pokutám, v opačném případě by šlo o činnost rovněž přičitatelnou družstvu a bylo by to družstvo, kdo by poskytoval právní služby, a to v souladu s právními předpisy. Pokud zastoupení advokátem nepředstavovalo činnost družstva, pak tento koncept musel platit i při zastoupení obecným zmocněncem, neboť mezi těmito případy nelze rozlišovat. Činnost M. V. P. tak mohla být posouzena nanejvýš jako účastenství. 10. Z uvedeného tak podle obviněného vyplývá několik zásadních skutečností. Předně ta, že za neoprávněné podnikání lze považovat jen tu část činnosti, která zajistila právní služby poskytované osobou bez právního vzdělání, nikoli advokátem. Proto do rozsahu činnosti, přičemž „větší rozsah“ je znakem základní skutkové podstaty, nelze pojímat veškeré členské příspěvky, ale pouze ty, za které byly zajištěny právní služby osobou neoprávněnou je poskytovat. Stejně tak nelze do rozsahu započítat příspěvky členů družstva, kteří platili pojištění, ale žádná právní služba jim poskytnuta nebyla. V případech, ve kterých byla poskytnuta služba osobou, která nebyla advokátem, pak byla poskytnuta právě touto osobou, nikoli M. V. P. Obviněný uvedl, že na tuto skutečnost upozorňoval již v průběhu trestního řízení, když byl v jiné trestní věci uznán vinným trestným činem neoprávněného podnikání M. J., který tyto služby poskytoval, přestože neměl oprávnění je poskytovat. Navíc v případech, ve kterých se členové družstva vzájemně zastoupí v přestupkových řízeních, aniž by za toto zastoupení přijali platbu, se nemůže jednat o podnikání. Navíc družstvo může zaměstnat podnikového právníka, který nesmí být advokátem, na kterého se mohou členové družstva obracet s žádostí o radu či pomoc s jejich případy, ani z tohoto důvodu tak nemohla být činnost družstva protiprávní. 11. Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť ve výroku rozsudku soudu druhého stupně je uvedeno, že založil a od 8. 10. 2013 do dne 16. 3. 2020 jako předseda představenstva fakticky řídil M. V. P. Z provedeného důkazu výpisem z obchodního rejstříku však vyplývá, že na pozici předsedy představenstva působil pouze do 2. 8. 2016. Z dalšího provedeného důkazu notářským zápisem vyplývá, že předsedou představenstva byl zvolen 2. 8. 2013 na období tří let. Skutkové zjištění, které bylo pojato do výroku, je tak v přímém rozporu s provedenými důkazy. 12. Obviněný nesouhlasil ani s časovým vymezením protiprávního jednání. Ve výroku rozsudku soudu druhého stupně je uvedeno, že se trestné činnosti dopustil v období od 8. 10. 2013 do 16. 3. 2020. Toto časové rozmezí však nebylo prokázáno, naopak ve výroku rozsudku je dále uvedeno, že členové družstva za poskytované právní služby v období let 2017– 2019 zaslali na bankovní účet příspěvky v celkové výši 1 249 263 Kč a dále že zaměstnanci M. V. P. vyžádali v období od ledna 2017 do května 2018 u členů družstva v celkem 2 562 případech podepsání plné moci k zastupování v řízení před správními orgány. Podle obviněného tak není zřejmé, z čeho je dovozováno trvání skutku v období let 2013–2016 a 2019–2020. 13. Obviněný dále namítal, že nebyly naplněny všechny definiční znaky podnikání, neboť účelem M.V. P. nebylo dosahování zisku. Z členských příspěvků se hradily vlastní náklady družstva. Odvolací soud v rozsudku uvedl, že neoprávněné podnikání nemusí být nutně úspěšné, nemusí jím tedy být dosahován zisk, rozhodující je účel činnosti, tedy snaha dosáhnout příjmu. Podle obviněného však soud druhého stupně tento judikatorní závěr nesprávně aplikoval, neboť M. V. P. se nesnažila dosahovat zisk, ale byla vytvořena za účelem vzájemné podpory svých členů. Zároveň odvolací soud ani netvrdil, že by se družstvo nebo dovolatel snažili zisku dosáhnout. 14. Naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolatel spatřoval také v tom, že soudy nižších stupňů nezohlednily, že jednal v omluvitelném právním omylu. Podle obviněného se činností družstva a jeho samotného několikrát zabývaly orgány činné v trestním řízení, avšak věc byla vždy odložena se závěrem, že se nejedná o trestný čin. Dovolatel se tak domníval, že se žádného trestného činu nedopouští. K této námitce dále uvedl, že M. V. P. postupovala podle svých stanov, ve kterých bylo uvedeno, že členům družstva bude poskytnuto v rámci jejich členství právní zastoupení ve správních řízeních, a to prostřednictvím členů družstva, popř. externích advokátů. Stanovy byly přijaty formou notářského zápisu, notář sepisující tuto veřejnou listinu tak musel přezkoumat jejich zákonnost, stejně jako rejstříkový soud. I z tohoto důvodu neměl pochybnosti o tom, že se jedná o zákonnou činnost. Navíc soud druhého stupně ani při úvaze o trestu neposoudil, zda se mohlo jednat o právní omyl, kterého se obviněný mohl vyvarovat ve smyslu § 41 písm. h) tr. zákoníku. Měl totiž posoudit, jestli se jednalo o právní omyl a zda se jej bylo možno vyvarovat. V této souvislosti dále namítl neprovedení navrhovaných důkazů usneseními o odložení věci, která byla vydána v předchozích případech prověřování činnosti družstva orgány činnými v trestním řízení. Dovolatel se domáhal obstarání a provedení těchto důkazů již v přípravném řízení, což státní zástupce odmítl s tím, že obviněný mohl tyto důkazy předložit sám. Trestní stíhání však nebylo zahájeno, tudíž usnesení o odložení věci nebylo dovolateli doručeno a neměl ani právo nahlédnout do spisu. 15. Ze všech uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí. In eventum navrhl, aby ho Nejvyšší soud sám zprostil obžaloby. b) Dovolání obviněné M. V. P. 16. Obviněná M. V. P. uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť měla za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 17. Obviněná nejprve namítla, že činnost družstva nebyla podnikáním, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že bylo založeno za účelem vzájemné podpory členů družstva, a to zprostředkováním právní pomoci v přestupkovém řízení, což je zcela v souladu s právními předpisy. Účelem družstva tak nebylo dosažení vlastního zisku nebo zisku pro třetí osoby, z členských příspěvků se hradily náklady na vlastní provoz a náklady spojené se zprostředkováním právních služeb pro členy družstva. M. V. P. tak nebyla založena za účelem dosažení zisku, což je jedním ze znaků podnikání, nemohla tak být odsouzena za trestný čin podle § 251 tr. zákoníku. Navíc to nebylo družstvo, kdo svým členům poskytoval právní služby, ale třetí osoby – obecní zmocněnci a advokáti, jejichž služby družstvo pouze zprostředkovalo a uhradilo náklady na jejich poskytování. Za neoprávněné poskytování právních služeb tak měly být odsouzeny osoby, které tyto služby skutečně poskytovaly bez příslušného oprávnění. 18. Obviněná také nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, který uvedl, že členské příspěvky považuje za předplacení právních služeb. Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že někteří z členů družstva žádné právní služby nevyužili. Tento závěr je tak v hrubém rozporu se zjištěným skutkovým stavem. 19. Podle obviněné bylo nesprávně stanoveno i časové rozmezí, po které se trestné činnosti měla dopouštět. Soud druhého stupně skutek vymezil tak, že se obviněná neoprávněného podnikání dopouštěla v době od 1. 12. 2016 do 16. 3. 2020. Současně je však v popisu skutku uvedeno, že ze strany svých členů obdržela za poskytované právní služby členské příspěvky v letech 2017–2019 a zaměstnanci družstva si vyžádali plné moci od svých členů v době od ledna 2017 do května 2018. Pokud orgány činné v trestním řízení neměly podklad pro případné protiprávní jednání před rokem 2017 a po roce 2019, nemělo být o této době vůbec zahájeno trestní stíhání. Nemůže tak obstát argumentace soudu, že se jedná pouze o demonstrativní výčet takového protiprávního jednání. 20. Obviněná nesouhlasila ani s trestem, který jí byl za spáchaný skutek uložen. Obviněnému P. K., který byl v této trestní věci také odsouzen, odvolací soud s ohledem na změnu právní kvalifikace uložil mírnější trest než soud prvního stupně. U obviněné však k žádnému podobnému zmírnění uloženého trestu nedošlo. Dále namítla, že soud druhého stupně odůvodnil uložený trest pouze tím, že obviněná již delší dobu neplní funkci, pro kterou byla založena a žádný ze členů nejeví zájem o provozování její činnosti. Uvedené však podle obviněné není dostačující pro uložení tak přísného trestu, obzvláště když se za dobu své existence nedopustila žádného jiného trestného činu nebo přestupku. 21. Ze všech shora uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a obviněnou zprostil obžaloby. c) Dovolání V. V. 22. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal dovolání také V. V., který se označil za poškozeného. Uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neboť podle něj rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 23. V. V. nesouhlasil se změnou právní kvalifikace, tak jak ji učinil soud druhého stupně ve prospěch obviněných. Soud prvního stupně obviněné odsoudil za přečin neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť dospěl k závěru, že obvinění získali tímto činem značný prospěch. Odvolací soud pak tento rozsudek zrušil mimo jiné i proto, že do značného prospěchu nelze zahrnout odměnu přiměřenou hodnotě účelně vynaložené práce (viz stanovisko Nejvyššího soudu publikované pod č. 1/1990 Sb. rozh. tr.). Vzhledem k tomu, že výši prospěchu nebylo možné prokázat, uznal obviněné vinnými základní skutkovou podstatou trestného činu neoprávněného podnikání. 24. V. V. namítl, že soud druhého stupně neměl při zjišťování výše získaného prospěchu obviněnými přihlížet k uvedenému stanovisku, ale měl vyjádřit názor, že prospěchem z neoprávněného podnikání je celá (nezákonně) získaná částka. Stanovisko bylo přijato dne 8. 6. 1989, tedy v době, kdy podmínky podnikání a nelegálního podnikání byly naprosto odlišné, než je tomu dnes. Podle něj náklady na provoz družstva spočívaly v uhrazování odměn osobám neoprávněným poskytovat právní služby, na jejich dopravu k soudům a správním orgánům apod., proto tyto náklady neměly být odečítány z prospěchu z trestné činnosti. V. V. dále uvedl, že orgány činné v trestním řízení nezajistily účetnictví M. V. P. ani nezjišťovaly, zda družstvo podávalo daňová přiznání, proto nemohlo dojít k vypočtení prospěchu obviněných. 25. Z výše uvedených důvodů považoval V. V. rozhodnutí soudu druhého stupně za nesprávné (aniž by však výslovně navrhl jeho zrušení). III. Vyjádření k dovoláním obviněných 26. Dovolání obviněných byla zaslána k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, který se k nim vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. 27. Státní zástupce nejprve zopakoval dosavadní průběh řízení a obsah podaných dovolání. Předně uvedl, že námitky obviněných se týkají zejména nenaplnění objektivní stránky přečinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku, tudíž je lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Zároveň však uvedl, že se do značné míry jedná o opakování, resp. pokračování obhajoby uplatněné v řízení před soudy nižších stupňů. 28. Státní zástupce připustil, že nikoli každé nedovolené poskytování právních služeb za úplatu vykazuje znaky vinklaření podléhajícímu postihu trestního práva, avšak v nyní projednávané trestní věci nabylo charakteristiky podnikání. Hlavním předmětem fungování obviněné právnické osoby bylo zjevně od počátku poskytování právních služeb zejména v souvislosti s řízením o dopravních přestupcích, přestože k této činnosti neměla potřebné oprávnění a k zastupování klientů využívala osoby, které zpravidla rovněž nebyly oprávněny vykonávat advokacii. Uvedené nemůže změnit ani skutečnost, že v některých případech právní služby poskytovali advokáti a že členské příspěvky platily i osoby, které právní služby nevyužily. Podle státního zástupce je zřízení právnické osoby za účelem poskytování právních služeb pouze jejím členům ukázkovým příkladem obcházení zákona, neboť předmětné pojištění a placení členských příspěvků představovalo zastřené jednání, které mělo dát neoprávněnému zastupování zdání zákonnosti. 29. K námitce obviněné právnické osoby, kterou zpochybňovala dosažení zisku, státní zástupce připomenul, že zákonný znak spočívající ve spáchání trestného činu ve větším rozsahu je naplněn již tím, že pachatel podniká po delší dobu a jeho cílem je získat trvalejší zdroj finančních prostředků. Výše konečného výdělku není relevantní, neboť neoprávněným podnikáním může být i neúspěšné podnikání, kterým nebylo dosaženo žádného zisku. 30. Podle státního zástupce bylo správně vymezeno i časové rozmezí spáchaného skutku. Spodní hranice protiprávního jednání byla navázána na novelu zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, která umožnila vyvodit trestní odpovědnost právnické osoby i za trestný čin podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku. K vymezení horní hranice uvedl, že odvolací soud skutek nerozšířil o jednání, k němuž mělo dojít až po 16. 3. 2020, když bylo obviněnému P. K., předsedovi představenstva, doručeno první (později zrušené) usnesení o zahájení trestního stíhání. Tímto usnesením byl trvající trestný čin přerušen, následné jednání tak bylo novým skutkem. Trestná činnost je tak vymezena pouze do 16. 3. 2020. Podle státního zástupce zkrácení doby páchání trestné činnosti o několik měsíců lze s ohledem na celkovou dobu trvání několika let označit za nevýznamnou změnu. 31. K části dovolací argumentace obviněné právnické osoby týkající se uložení nepřiměřeně přísného trestu uvedl, že dovolání není určeno ke korekcím uložených trestů z hlediska jejich přiměřenosti, ale pouze k nápravě nejzávažnějších pochybení. Uložený trest lze v rámci dovolání namítat zejména prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., pokud byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněná ve svém dovolání ani neuplatnila. Námitka přiměřenosti trestu tak nespadá pod tento ani žádný jiný dovolací důvod. Podle státního zástupce navíc byly splněny podmínky pro uložení trestu zrušení právnické osoby, neboť tato obchodní korporace je již nefunkčním subjektem a její aktivita v rozhodné době zcela spočívala v páchání trestné činnosti. 32. Vyjádřil se i k námitce obviněného P. K. týkající se absence uvedení subjektivní stránky přečinu neoprávněného podnikání ve výroku i v odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně. Podle něj se jedná o dílčí nedostatek rozsudku odvolacího soudu, avšak o jednání obviněného v přímém úmyslu není pochyb, zejména s přihlédnutím ke znění skutkové věty (trestná činnost s ústředním angažováním obviněného byla činěna dlouhodobě, sofistikovaným způsobem, postavení obviněného se v průběhu času měnilo). 33. Neztotožnil se ani s tvrzením obviněného, že předsedou představenstva byl pouze po dobu tří let, nemohl se tak celého skutku dopustit jako předseda představenstva. Podle státního zástupce tato námitka nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se jedná o pouhou polemiku se zjištěným skutkovým stavem. Navíc odvolací soud se touto námitkou zabýval ve svém rozsudku (v bodě 29. jeho odůvodnění), na tuto argumentaci proto odkázal. Stejně tak odkázal i na jinou část odůvodnění, která se zabývala vyloučením právního omylu obviněného (bod 31.). 34. Ze všech shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí. 35. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obviněným, kteří tohoto práva nevyužili. IV. Posouzení přípustnosti dovolání 36. Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti jednotlivých dovolání, tedy zda dovolání podala oprávněná osoba, včas a řádně, zda mají zákonem požadované náležitosti a zda směřují proti rozhodnutí, které lze napadnout tímto mimořádným opravným prostředkem. 37. Nejvyšší soud zkoumal splnění těchto podmínek nejdříve u dovolání, které podala obviněná právnická osoba M.V. P. Předsedou představenstva této právnické osoby, který za právnickou osobu za běžných okolností jedná, byl obviněný P. K. Vzhledem k tomu, že P. K. byl ve stejné věci sám obviněný, nemohl tak činit úkony v trestním řízení za tuto právnickou osobu (§ 34 odst. 4 t. o. p. o.). Obviněná právnická osoba si ve lhůtě stanovené státním zástupcem sama nezvolila osobu, která by za ni v trestním řízení jednala, proto jí byl ustanoven opatrovník. Dovolání může obviněný podat jen prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., toto pravidlo se podle § 1 odst. 2 t. o. p. o. užije i pro obviněné právnické osoby, protože jeho užití není z povahy věci vyloučeno. Obviněná právnická osoba (a to i ta, která je zastoupená v řízení opatrovníkem podle § 34 odst. 5 t. o. p. o.) je oprávněna si zvolit obhájce podle § 35 odst. 1 t. o. p. o. (jen se podle druhého odstavce téhož ustanovení u právnické osoby neuplatní ustanovení o nutné obhajobě podle § 36 a násl. tr. ř.). 38. Podle § 265e odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Podle § 34 odst. 8 t. o. p. o. se písemnosti určené právnické osobě doručují pouze opatrovníkovi, pokud jí byl určen, pokud trestní řád nestanoví jinak. Odvolací soud ve věci rozhodl rozsudkem, který se podle § 130 tr. ř. doručuje jak obviněnému, tak i jeho opatrovníku. V průběhu trestního řízení bylo zjištěno, že obviněný P. K. nechal z obchodního rejstříku vymazat celý statutární orgán právnické osoby M. V. P., a to se zpětnou účinností zániku funkce ke dni 2. 8. 2016. V době rozhodnutí odvolacího soudu (13. 7. 2023) tak obviněná právnická osoba neměla statutární orgán, kterému by napadený rozsudek mohl být doručen. Rozsudek soudu druhého stupně byl obviněné právnické osobě zaslán prostřednictvím datové schránky, ale nedošlo k jeho doručení, ale pouze k dodání. Uvedený rozsudek tak byl řádně doručen jen opatrovníkovi obviněné právnické osoby. Takový postup však soudům nižších stupňů nelze vytýkat, neboť není možné požadovat, aby byl rozsudek doručen právnické osobě, která je nefunkční, nemá statutární orgán a ani zaměstnance a nemá tak za ni ani kdo jednat. Rozsudek by totiž nikdy ani nemohl být doručen. Právě v takovýchto případech je ustanovován opatrovník, který také obviněné právnické osobě byl ustanoven a který v trestním řízení hájí zájmy této právnické osoby (viz ustanovení opatrovníka pro případ nemožnosti doručování právnické osobě podle § 34 odst. 5 t. o. p. o.). Rozsudek soudu druhého stupně byl opatrovníkovi řádně doručen dne 5. 1. 2024, lhůtu pro podání dovolání je tak třeba počítat právě od uvedeného data. Soudu prvního stupně pak bylo dne 10. 1. 2024 doručeno podání obviněné právnické osoby označené jako dovolání, které však nebylo učiněno prostřednictvím obhájce (jde o podání opatrovníka obviněné právnické osoby). Dne 14. 2. 2024 byl opatrovníkovi doručen přípis soudu prvního stupně, ve kterém ho předseda senátu opětovně poučil, že dovolání je možné podat pouze prostřednictvím obhájce a že jeho podání opatrovníkem nestačí. Soudu prvního stupně byla dne 21. 2. 2024 doručena žádost opatrovníka o ustanovení obhájce pro podání dovolání, této žádosti soud vyhověl a obviněné právnické osobě ustanovil dne 11. 3. 2024 obhájce, jemuž toto ustanovení bylo doručeno dne 13. 3. 2024. Obhájce posléze dne 19. 3. 2024 doručil soudu prvního stupně podání označené jako dovolání obviněné právnické osoby. 39. Obviněné právnické osobě však uběhla lhůta pro podání dovolání uplynutím dne 5. 3. 2024 (počítáno od 5. 1. 2024), její dovolání tak nebylo podáno včas. Je vhodné připomenout, že v uvedené věci se neuplatní § 265e odst. 2 tr. ř., neboť obviněná v průběhu trestního řízení před soudy nižších stupňů neměla obhájce. Za této situace se opis rozsudku doručuje pouze obviněnému, popř. jeho opatrovníkovi, a to i tehdy, jestliže mu soud prvního stupně v průběhu lhůty pro podání dovolání obhájce ustanovil. Z hlediska běhu dovolací lhůty tak není významné, zda a kdy byl rozsudek doručen nově ustanovenému obhájci (a to jen pro účely podání dovolání). Dovolání obviněné právnické osoby podané prostřednictvím jejího obhájce nelze považovat ani za doplnění dovolání učiněného prostřednictvím opatrovníka (jak obviněná v dovolání uvedla), protože první podání nelze považovat za dovolání, byť by takto bylo označeno (viz § 265d odst. 2 tr. ř. druhá věta). 40. Lze tak konstatovat, že obviněná právnická osoba M. V. P. podala své dovolání opožděně, což bylo důvodem pro odmítnutí takového dovolání podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. 41. Nejvyšší soud dále zkoumal přípustnost dovolání V. V., který se ve věci označil za poškozeného. Podle § 265d odst. 1 tr. ř. mohou dovolání podat pouze nejvyšší státní zástupce na návrh krajského nebo vrchního státního zástupce anebo i bez takového návrhu pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného, příslušný orgán Úřadu evropského veřejného žalobce pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného, pokud veřejnou žalobu před soudem zastupoval evropský pověřený žalobce nebo evropský žalobce, nebo obviněný pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Uvedený výčet osob je taxativní, tudíž žádná jiná osoba dovolání úspěšně podat nemůže (tedy ani poškozený). V. V. nespadá pod žádnou z výše uvedených alternativ, tudíž je osobou neoprávněnou k podání dovolání. Je proto značně překvapivé, že V. V., advokát znalý práva, tak učinil, ač si toho byl dobře vědom, jak vyplývá z jeho podání, navíc své podání označené jako dovolání směřoval v neprospěch obviněných, což je oprávnění svěřené výlučně veřejnému žalobci – viz § 265d odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř. V. V. se navíc nesprávně označil i za osobu poškozenou trestným činem neoprávněného podnikání, ač poškozeným v tomto řízení nebyl. Podle § 43 odst. 1 tr. ř. je totiž osobou poškozenou ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, nebo ten, na jehož úkor se pachatel trestným činem obohatil. Podle negativního vymezení uvedeného v § 43 odst. 2 tr. ř. se za poškozeného nepovažuje ten, kdo se sice cítí být trestným činem morálně nebo jinak poškozen, avšak vzniklá újma není způsobena zaviněním pachatele nebo její vznik není v příčinné souvislosti s trestným činem. V. V. se podle svých slov sice cítil být poškozen jednáním P. K. a jím ovládanou obviněnou právnickou osobou (ač po dobu jeho spolupráce s nimi mu to zjevně nevadilo a nechával se jimi najímat, ač musel vědět, jaká je pravá povaha jejich činnosti), což z něj (podle negativního vymezení) nečiní poškozeného (ani jej tak doposud orgány činné v trestním řízení nevnímaly). 42. V každém případě V. V. nebyl osobou oprávněnou v této věci podat dovolání, a proto jeho podání označené jako dovolání bylo třeba odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. 43. Jedině dovolání obviněného P. K. bylo podáno včas a řádně tak, aby se Nejvyšší soud mohl zabývat otázkou povahy a opodstatněnosti jím uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům. Proto jedině jeho námitkám se mohl Nejvyšší soud věnovat. V. Posouzení důvodnosti dovolání a) Obecná východiska 44. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. 45. Obviněný P. K. uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. 46. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. 47. V tomto stejném duchu a naznačeném směru musí být vykládán také nově formulovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022. Šlo zejména o reakci na rozvinutou judikaturu především Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásady volného hodnocení důkazů, vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence tzv. zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14 ). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 . 48. Nejvyšší soud dále obecně připomíná, že zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). b) K jednotlivým námitkám obviněného 49. Nejprve je třeba uvést, že dovolací námitky obviněného z velké části představují jeho dosavadní obhajobu, kterou uplatňoval jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v rámci svého řádného opravného prostředku (s výjimkou námitky týkající se posouzení subjektivní stránky trestného činu podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku, neprovedení navrhovaného důkazu a nesprávného časového vymezení protiprávního jednání; posledně uvedené namítl i v rámci svého odvolání, avšak z jiných důvodů, než uvedl v dovolání). Oba soudy nižších stupňů se s touto jeho obhajobou také vypořádaly, takže na odůvodnění jejich rozhodnutí lze plně odkázat, protože Nejvyšší soud s takovým vypořádáním námitek obviněného souhlasí, není třeba tuto argumentaci znovu zevrubně opakovat (obviněnému je vypořádání těchto argumentů také dobře známo). Odkázat lze též na vyjádření státního zástupce k podanému dovolání, s nímž také Nejvyšší soud souhlasí. Nad uvedený rámec proto Nejvyšší soud tuto jinak veskrze správnou argumentaci jen ve stručnosti doplní o několik poznámek k jednotlivým námitkám. 50. Obviněný svým dovoláním předně namítl rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů (ohledně jeho postavení jako předsedy představenstva obviněné právnické osoby). Dále podle něj došlo k nedůvodnému neprovedení jím navrhovaných důkazů v přípravném řízení a v řízení před soudy nižších stupňů (usneseními o odložení věci; rozsudkem, kterým byl uznán vinným M. J. za trestný čin neoprávněného podnikání). Největší část jeho dovolání pak spočívala v námitkách směřujících proti nesprávnému právnímu posouzení skutku (měl za to, že skutek byl nesprávně časově vymezen, že jeho jednání nebylo protiprávní a nenaplnil všechny znaky základní skutkové podstaty trestného činu neoprávněného podnikání, že nejednal zaviněně, případně se trestného činu dopustil v právním omylu). Nejvyšší soud se bude postupně věnovat všem těmto námitkám, z nichž jen některé též odpovídaly uplatněným dovolacím důvodům. 51. Nejprve je na místě připomenout, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání není zásadně povolán k přezkumu skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, není řádnou třetí instancí sporu mezi veřejnou žalobou a obhajobou obviněného, takto jeho postavení nebylo koncipováno, jak bylo již naznačeno shora. Dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, str. 180 a násl.; JELÍNEK, J., ŘÍHA, J. Rozhodnutí ve věcech trestních se vzory rozhodnutí soudů a podání advokátů. 5. vydání. Praha: Leges, 2023, s. 43 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz § 265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora. 52. Nejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek obviněného ohledně skutkového stavu a hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 , vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10 ), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. 53. V daném případě však dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Lze tak shrnout, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže. 54. Nejvyšší soud se tak může k námitce proti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů a proti rozsahu provedeného dokazování vyjádřit pouze stručně a nad rámec (jako obiter dictum ) výše uvedeného vypořádání námitek obviněného jako neodpovídajících uplatněným dovolacím důvodům. 55. Obviněný tvrdil, že skutkové zjištění týkající se délky jeho působení jako předsedy představenstva M. V. P., které soud druhého stupně pojal do výroku svého rozsudku, je v přímém rozporu s provedenými důkazy. Podle něj z provedených důkazů vyplývá (a to z výpisu z obchodního rejstříku a notářského zápisu), že předsedou představenstva byl od 2. 8. 2013 do 2. 8. 2016, přesto soud druhého stupně v tzv. skutkové větě uvedl, že předsedou představenstva byl od 8. 10. 2013 do 16. 3. 2020. Obviněný tuto obhajobu zčásti uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů a oba soudy se jí také zabývaly a vysvětlily, proč ji nepovažovaly za pravdivou, ale za zcela účelovou (soud prvního stupně v bodě 43., odvolací soud v bodě 29. odůvodnění svých rozsudků). Dospěly shodně k závěru, že obviněný vykonával funkci předsedy představenstva fakticky po celou dobu tak, jak je vymezena ve skutkové větě rozsudku soudu druhého stupně, přestože se snažil formálně zkrátit dobu svého aktivního řízení družstva. Obviněný totiž nechal až v průběhu trestního stíhání z obchodního rejstříku vymazat celý statutární orgán družstva, a to se zpětnou účinností zániku funkce ke dni 2. 8. 2016, aby navodil zdání, že tuto funkci vykonával pouze do tohoto data. To, že se jedná o zcela účelové jednání (prováděné v reakci na trestní stíhání), pak soud prvního stupně dovodil z toho, že obviněný předložil listinu (změnu pracovní smlouvy), která byla datována ke dni 23. 6. 2017 a podepsaná místopředsedou představenstva, kterému však měla funkce místopředsedy představenstva zaniknout právě 2. 8. 2016. Skutečnost, že obviněný byl fakticky předsedou představenstva a na řízení družstva měl rozhodující vliv až do roku 2020 vyplývá i z dalších provedených důkazů (disponoval účtem družstva a s prostředky na něm uloženými, měl přístup do datové schránky). Nejvyšší soud tak neshledal žádný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, naopak závěr soudů nižších stupňů je zcela odůvodněný a je založen na důkazech vyplývajících z provedených důkazních prostředků. 56. Dovolatel dále namítl, že v průběhu přípravného řízení požadoval od orgánů činných v trestním řízení obstarání a provedení důkazů usneseními o odložení věci vydaných v předchozích řízeních, ve kterých byla činnost obviněného prověřována. Tyto důkazy měly prokazovat, že obviněný neměl důvod domnívat se, že jeho činnost a činnost obviněné právnické osoby byla nezákonná. Státní zástupce obstarání těchto důkazů odmítl, neboť je obviněný mohl předložit sám. Podle obviněného však tyto důkazy předložit sám nemohl, protože ve věci nebylo zahájeno trestní stíhání, tudíž usnesení o odložení věci mu nebylo doručeno a ani neměl právo nahlédnout do trestního spisu. Dále namítl, že nebyl proveden ani důkaz rozsudkem, kterým byl za neoprávněné podnikání spočívající v neoprávněném poskytování právních služeb uznán vinným M. J. Pokud za jednání obviněné právnické osoby již byla odsouzena fyzická osoba, pak není možné za toto jednání uznat vinnou další fyzickou osobu, tedy dovolatele. 57. Ani těmto námitkám obviněného nemohl dovolací soud vyhovět. Je sice pravdou, že policejní orgán vyhodnotil procesní návrh obviněného stran zajištění usnesení o odložení věci vydaných v předchozích trestních řízení jako nedůvodný (č. l. 79 trestního spisu), není však zřejmé, proč obviněný tuto námitku uplatnil až v rámci svého mimořádného opravného prostředku, kterým je dovolání. Obviněný měl možnost tento důkaz navrhnout již dříve, ale neučinil tak. Nenavrhl jej v rámci prostudování spisu před podáním obžaloby, ke kterému se nedostavil, nenavrhl jej ani při hlavním líčení opakovaně konaném před soudem prvního stupně, přestože se ho předsedkyně senátu, resp. po zrušení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem pak předseda senátu, několikrát dotazovali, zda chce dokazování doplnit, ani v rámci svého odvolání (ve kterém uvedl, že tyto důkazy dříve navrhl, nenamítal však jejich neprovedení, ani nepožadoval důkazy provést) či při veřejném zasedání o jeho odvolání. V těchto fázích trestního řízení nejenže nenavrhl provedení těchto důkazů, ale ani nenamítal nedůvodné nevyhovění jeho procesnímu návrhu. Dovolací soud tak neshledal důvod pro kasační zásah, když bylo možno namítanou vadu zhojit v dřívějších fázích trestního řízení, ale obviněný této možnosti nevyužil. Nadto by bylo provedení takových důkazů zjevně nadbytečné, protože nemají žádný úzký vztah k prokazovaným skutečnostem (zda v jiném trestním řízení byla věc odložena, což ani nevytváří překážku věci rozsouzené, není z hlediska prokázání relevantních skutečností popsaných ve skutkové větě petitu obžaloby, resp. poté výrokové části rozsudku, významné). Nelze přisvědčit ani další jeho námitce, že důkaz rozsudkem, kterým byl uznán vinným M. J., soudy nižších stupňů opomenuly provést. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 13. 7. 2023 (č. l. 9908 trestního spisu) totiž vyplývá, že soud prvního stupně se tímto důkazním návrhem zabýval, zamítl jeho provedení, což následně též řádně odůvodnil. Problematika tzv. opomenutých důkazů byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí – z mnoha nálezů Ústavního soudu viz např. nález ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94 , publikovaný pod č. 10/1995 ve svazku č. 3 na str. 51 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen Sb. nál. a usn.), nález ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97 , publikovaný pod č. 76/1997 ve svazku č. 8 na str. 231 Sb. nál. a usn., nález ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 , publikovaný pod č. 127/2002 ve svazku č. 28 na str. 95 Sb. nál. a usn. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Právě tohoto důvodu soud prvního stupně využil a jeho postup lze akceptovat. Navíc je třeba upozornit, že obviněný v řízení před soudy nižších stupňů tento důkaz navrhl k prokázání odlišné skutečnosti, než uvedl ve svém dovolání. Jak bude ještě uvedeno níže, tento důkaz by nebyl s to ověřit ani vyvrátit ani tvrzenou skutečnost, kterou obviněný uvedl ve svém dovolání. 58. Další námitka obviněného směřovala proti právnímu posouzení jeho jednání a činnosti obviněné právnické osoby jako trestného činu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku. Nejprve namítl, že soudy nižších stupňů nesprávně uchopily celý koncept fungování družstva, z čehož pak nesprávně dovodily jeho trestní odpovědnost i trestní odpovědnost obviněné právnické osoby. Podle něj činnost družstva nespočívala v poskytování právních služeb, ale pouze v poskytování pojištění, tedy družstvo v případě potřeby svým členům zajistilo a uhradilo právní služby, což samo o sobě nemohlo být protiprávní. Pokud by právní služby poskytovali pouze advokáti, nebyla by činnost družstva ani obviněného v rozporu se zákonem. Z uvedeného dovodil, že poskytování právních služeb prostřednictvím advokátů nemohlo být součástí pojištění proti pokutám, jinak by šlo o činnost rovněž přičitatelnou družstvu a poskytování právních služeb by již bylo oprávněné a v souladu s právními předpisy. Tento závěr se musí uplatnit i při zastoupení obecným zmocněncem. Z takto nastíněného konceptu fungování družstva pak vyvodil několik tezí. Nejprve uvedl, že za neoprávněné podnikání lze považovat jen tu část činnosti, která zajistila právní služby poskytované osobou bez právního vzdělání, nikoli advokátem. Proto do rozsahu činnosti nelze pojímat veškeré členské příspěvky, ale pouze ty, za které byly zajištěny právní služby osobou neoprávněnou je poskytovat. Stejně tak nelze do rozsahu započítat příspěvky členů družstva, kteří platili pojištění, ale žádná právní služba jim poskytnuta nebyla. Podle něj z uvedeného dále vyplývá, že měly být odsouzeny pouze osoby, které neoprávněně poskytovaly právní služby, nikoli družstvo, které právní služby pouze zprostředkovalo. Avšak vzhledem k tomu, že ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku je uvedeno, že obviněný poskytoval právní služby prostřednictvím obviněné právnické osoby a tato právnická osoba právní služby neposkytovala, nelze uvedené jednání přičíst ani obviněnému. V této souvislosti konečně namítl, že činnost družstva nebyla protiprávní, neboť družstvo může zaměstnat podnikového právníka, který nesmí být advokátem, na kterého se mohou členové družstva obracet s žádostí o radu či pomoc s jejich případy. 59. Obviněný tak v rámci své obhajoby vycházel předně z doslovného vyjádření uvedeného ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, že obviněný P. K. jako předseda představenstva poskytoval právní služby prostřednictvím M. V. P., a zároveň že obviněná M. V. P. poskytovala právní služby prostřednictvím P. K. Z uvedeného pak vyvodil závěr, že jednání družstva se mu přičítá. Následně pak tvrdil, že obviněná právnická osoba poskytovala pouze pojištění, nikoli právní služby, tudíž nemohl neoprávněně poskytovat právní služby ani on (přestože bylo prokázáno, že neoprávněně právní služby poskytoval) a že M. J. byl již odsouzen za neoprávněné poskytování právních služeb, je tudíž neudržitelné, aby byl odsouzen i on, když bylo rozhodnuto, že právní služby ve skutečnosti poskytovala jiná osoba. 60. S uvedenými závěry však nelze souhlasit. Předně je třeba uvést, že obhajoba obviněného stojí na nesprávném konceptu přičitatelnosti jednání. České trestní právo je založeno na individuální trestní odpovědnosti, tedy odpovědnosti fyzické osoby za vlastní jednání, nikoli na odpovědnosti za cizí vinu. Trestní odpovědnost fyzické osoby tak vzniká naplněním znaků konkrétního trestného činu právě touto fyzickou osobou a nelze jí přičítat jednání jiné osoby, ať už fyzické či právnické. Naopak zákon o trestní odpovědnosti právnických osob navazuje na fikční teorii právnických osob, z níž vychází i občanský zákoník, který chápe právnickou osobu jako právní konstrukt, jenž nemůže sám jednat, neboť nemá vlastní vůli a jeho vůli nahrazují členové jeho orgánů, kteří za něj jednají. Odpovědnost právnických osob je proto u nás založena na principu přičitatelnosti jednání fyzické osoby právnické osobě, která sama nejedná a nemůže tak ani spáchat trestný čin, dopouští se jej jednáním fyzických osob, jež jsou jí přičítána (viz zejména § 8 odst. 1 a 2 t. o. p. o.). Další argumentaci k problematice přičítání jednání fyzické osoby právnické osobě není třeba vést, protože v těchto pasážích dovolání obviněný vlastně uplatňoval obranu spoluobviněné právnické osoby, kterou ale v tomto trestním řízení, v němž měl sám postavení obviněného, nemůže zastupovat, a tím ani podávat opravný prostředek v její prospěch (viz § 34 odst. 4 t. o. p. o.). Jen je možno stručně konstatovat, že v nyní řešeném případě byly splněny všechny podmínky pro dovození trestní odpovědnosti též právnické osoby M. V. P. Trestného činu neoprávněného podnikání se totiž dopustil obviněný P. K., který byl předsedou představenstva tohoto družstva, jedná se tedy o osobu uvedenou v § 8 odst. 1 písm. a) t. o. p. o., jejíž jednání se právnické osobě přičítá podle § 8 odst. 2 písm. a) t. o. p. o., tento čin byl spáchán v rámci činnosti uvedené právnické osoby, neboť poskytování právních služeb s tvrzeným pojištěním proti pokutám (viz k tomu níže) bylo jediným účelem existence této právnické osoby, a též ku jejímu prospěchu (který od ní čerpal pak i sám obviněný P. K.). 61. Odmítnout je třeba i námitku obviněného, že za neoprávněné podnikání spočívající v neoprávněném poskytování právních služeb byl již odsouzen M. J., a proto je neudržitelné, aby byl odsouzen i obviněný P. K., pokud již bylo pravomocně rozhodnuto, že právní služby (v rámci činnosti obviněné právnické osoby) poskytoval právě M. J. Předně je třeba uvést, že bylo výslovně uvedeno zvlášť, v kterých správních řízeních vystupoval jako obecný zmocněnec P. K., ta byla odlišná od případů, v nichž vystupoval jako obecný zmocněnec M. J. Kromě toho obviněný P. K. byl klíčovou figurou rozsáhlé činnosti, kterou vymyslel, organizoval a řídil, sám se na ní i v jednotlivých případech podílel, přičemž šlo o souvislou činnost poskytování tvrzených pojištění proti pokutám spolu s poskytováním právních služeb ve správních řízeních s navazujícím poskytováním právních služeb ve správním soudnictví prostřednictvím obviněným ovládané a řízené právnické osoby M. V. P., které k poskytování právních služeb (ale ani služeb v oblasti pojišťovnictví) nemělo potřebné oprávnění. 62. Nelze souhlasit ani s dalšími námitkami, kterými obviněný zpochybňoval posouzení skutku jako neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku. 63. Přečinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo neoprávněně ve větším rozsahu poskytuje služby nebo provozuje výrobní, obchodní nebo jiné podnikání. Obviněnému bylo kladeno za vinu, že neoprávněně ve větším rozsahu poskytoval právní služby. Uvedené ustanovení chrání společenské vztahy související s podnikáním v tržní ekonomice, neboť jeho účelem je zajištění rovnosti subjektů v rámci jejich soutěžení zejména na trhu výrobků a služeb, ale i na dalších trzích, a to i ve vztahu ke státní ingerenci nebo regulaci v těch oblastech podnikání, ve kterých je třeba zajistit kvalifikovaný výkon určitých živností nebo profesí, zejména z hlediska ochrany spotřebitelů, ale i zajištění bezpečnosti práce, hygienických a jiných společensky důležitých požadavků (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 3280 a násl.). Primárně jsou chráněni konkurenti na trhu, kteří (na rozdíl od pachatele uvedeného trestného činu) splní všechny zákonné požadavky na provozování určitého podnikání, zajišťuje se tak rovnost jednotlivých subjektů na trhu, sekundárně jsou ovšem chráněny i zájmy dalších osob, a to zejména před zdravotně závadným či nebezpečným zbožím, před poskytováním zdravotně závadných či nebezpečných služeb, před nekvalitními a škodu způsobujícími službami, sekundárně jsou chráněny i fiskální zájmy státu (tamtéž; shodně DRAŠTÍK, A., FREMR, R., DURDÍK, T., RŮŽIČKA, M., SOTOLÁŘ, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 1865). 64. Podnikáním se obecně rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku, jak bylo do 31. 12. 2013 upraveno v § 2 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a jak od 1. 1. 2014 vyplývá z § 420 a násl. o. z. (zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů). Podnikání na základě živnostenského oprávnění upravuje zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů (živností je soustavná činnost provozovaná samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených živnostenským zákonem – § 2 cit. zákona). Živnostenský zákon ovšem není jediným zákonem, který upravuje oblast podnikání, a proto je třeba vždy zkoumat, zda konkrétní podnikatelská činnost, která měla být provozována ve větším rozsahu neoprávněně, není upravena některým jiným právním předpisem. Neoprávněného podnikání se dopouští každý, kdo poskytuje služby nebo provozuje výrobní nebo jiné výdělečné podnikání v rozporu se živnostenským zákonem nebo v rozporu s jinými právními předpisy, které stanoví podmínky pro jeho provozování, a činí tak ve větším rozsahu. 65. V případě poskytování právních služeb je třeba vycházet především ze zákona o advokacii, který upravuje podmínky, za nichž mohou být poskytovány právní služby, jakož i poskytování právních služeb advokáty, tj. výkon advokacie (§ 1 odst. 1 ZA). Tak podle § 2 odst. 1 ZA jsou právní služby na území České republiky oprávněni poskytovat za podmínek stanovených tímto zákonem a způsobem v něm uvedeným pouze advokáti, resp. další fyzické osoby jako tzv. evropští advokáti vymezení pod písm. b) citovaného ustanovení. Právní službou se přitom podle § 1 odst. 2 ZA rozumí zastupování v řízení před soudy a jinými orgány, obhajoba v trestních věcech, udělování právních porad, sepisování listin, zpracovávání právních rozborů a další formy právní pomoci, jsou-li vykonávány soustavně a za úplatu; poskytováním právních služeb se rozumí rovněž činnost opatrovníka pro řízení ustanoveného podle zvláštního právního předpisu, je-li vykonávána advokátem. 66. Neoprávněným je pak podnikání nejen tehdy, jestliže někdo podniká např. bez živnostenského oprávnění, které se prokazuje buď živnostenským listem, nebo koncesní listinou, anebo (v případě právních služeb) aniž by splnil podmínky pro výkon advokacie, což se prokazuje osvědčením České advokátní komory v Praze o zapsání v seznamu advokátů ČAK apod., ale i tehdy, když podnikatel překračuje rozsah svého (např. živnostenského) oprávnění. To přiměřeně platí i o podnikání, které je upraveno zvláštními předpisy. 67. Neoprávněné podnikání musí být k tomu, aby mohlo být posouzeno jako trestný čin, prováděno ve větším rozsahu. Výkladové pravidlo uvedené v ustanovení § 138 odst. 1 tr. zákoníku pro stanovení výše škody zde nelze použít. Při posuzování, zda pachatel neoprávněně podnikal ve větším rozsahu, se proto především zvažuje, zda šlo o činnost srovnatelnou s výkonem zaměstnání, provozovanou s cílem získat trvalý zdroj finančních příjmů, přičemž není rozhodující, jak vysokého zisku pachatel fakticky dosáhl. Jinak řečeno musí jít o soustavnou činnost provozovanou takřka „po živnostensku“ (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3293–3294; srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 5 Tdo 209/2011 ). V případě neoprávněného provozování služeb povahy drobného podnikání, jímž pachatel dosahuje příjmy srovnatelné s příjmy z běžného pracovního poměru s běžným výdělkem, se zpravidla žádá, aby k němu docházelo po dobu alespoň 6 měsíců – srov. rozhodnutí č. 5/1996 Sb. rozh. tr. Jinak se obvykle požaduje provedení více akcí, popř. jediné akce po delší dobu (zpravidla nejméně 6 měsíců). Za kritéria posouzení většího rozsahu se považují především délka výkonu dané činnosti (zde poskytování služeb), tedy její soustavnost, ale též objem takové činnosti, dosažený hrubý obrat, příp. i zisk, význam ovšem mohou mít i další jinak spíše podružná kritéria, jako je rozsah zasaženého území, společenský význam činnosti, počet oslovených subjektů, počet klientů apod. Tak Nejvyšší soud shledal větší rozsah v oblasti neoprávněného poskytování právních služeb, vyhrazených advokátům ve smyslu § 2 odst. 1 AZ (tzv. vinklaření) např. v zastupování klientů podezřelých či obviněných ze spáchání přestupků v 38 případech po dobu více než jednoho roku (viz usnesení ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 Tdo 539/2018 ), v poradenství dlužníkům, sepisování návrhů apod. v 53 případech po dobu 4 let (viz usnesení ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1084/2018 ). Tuto četnost obviněný významně překročil, když takové služby prostřednictvím jím ovládané obviněné právnické osoby poskytoval po dobu bezmála sedmi let, a to sám anebo sjednáním M. J. v nejméně 81 popsaných případech. 68. Z hlediska subjektivní stránky je zapotřebí zavinění, a to ve formě alespoň nepřímého úmyslu. Zavinění se musí vztahovat na všechny objektivně-deskriptivní znaky skutkové podstaty, zaviněním musí být ovšem kryty i znaky normativní, u nichž postačí laická představa. Zavinění se zde musí vztahovat i na neoprávněnost činnosti, která je v popisu skutkové podstaty výslovně vyjádřena (srov. rozhodnutí č. 21/1968 Sb. rozh. tr.). 69. V daném případě soudy nižších stupňů správně dovodily, že obviněný naplnil všechny shora popsané znaky objektivní i subjektivní stránky základní skutkové podstaty přečinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů vycházely ze skutkových zjištění, že obviněný jako předseda představenstva právnické osoby M. V. P. po dobu delší než 6 let záměrně nabízel a poskytoval prostřednictvím obviněné právnické osoby, která nebyla advokátní kanceláří, za úplatu mimo jiné právní služby spočívající v zastupování konkrétních fyzických osob ve správních řízeních, ve kterých se řešily dopravní přestupky, a to na základě plných mocí, které mu udělily, ačkoli si byl vědom toho, že takové služby jsou vyhrazené podle § 2 odst. 1, 2 ZA advokátům, popř. evropským advokátům, a on ani obviněná právnická osoba takové zvláštní postavení nemají, takže jim výkon advokacie nepřísluší. 70. Pokud obviněný namítal, že družstvo neposkytovalo právní služby, ale poskytovalo svým členům pouze pojištění, tudíž právní služby neposkytoval ani obviněný, tak tyto skutkové závěry z provedeného dokazování nevyplývají. Naopak, jak bylo prokázáno, obviněný P. K. sám poskytl na základě udělených plných mocí právní služby minimálně ve 49 případech uvedených ve výroku rozsudku soudu druhého stupně, přičemž se jedná pouze o neúplný (příkladmý) výčet. Obviněný přitom skutečně poskytoval právní služby, nejednalo se tedy o pouhou procesní pomoc pro usnadnění komunikace se správními orgány, neboť zastupoval osoby ve správních řízeních na základě plné moci, sepisoval řádné i mimořádné opravné prostředky, a to soustavně a za úplatu. O tom svědčí i stanovy M. V. P., ve kterých je [v bodě III. odst. 1 písm. e)] uvedeno, že „po udělení zmocnění v dané věci MVP nebude člen družstva zasahovat do probíhajícího správního řízení a poskytovat správnímu orgánu, který vede řízení o přestupku bez vědomí a souhlasu MVP žádné informace, vyjádření, či k němu činit úkony“. Jinými slovy veškerou procesní aktivitu tak za účastníka správního řízení vykonávalo družstvo, resp. osoby zmocněné družstvem. Poskytování právních služeb bylo zároveň činností, kterou vykonávala i samotná obviněná právnická osoba prostřednictvím sjednaných fyzických osob (často z řad studentů), nečinil-li tak přímo sám obviněný P. K. či jím sjednaný M. J. To také vyplývá ze stanov, již z výše uvedeného bodu, ale také z jejich bodu II. odst. 4 písm. b), ve kterém je uvedeno, že MVP je oprávněna vykonávat tyto činnosti: plnit závazky plynoucí z příspěvků vzájemného pojištění pro své členy, tj. informační servis, odborné poradenství a právní služby, zejména zastoupení ve správních a soudních řízeních v této souvislosti na základě zmocnění podle zvláštních předpisů (zejm. správní řád, soudní řád správní), a to prostřednictvím členů MVP, zaměstnanců MVP, případně externích advokátů. Z bodu III. odst. 1 stanov pak vyplývá, že osoba, proti které se vedlo správní řízení, k zastupování před správními orgány měla zmocnit právě družstvo nebo družstvem pověřenou osobu. Je tedy zřejmé, že činností družstva nebylo pouze poskytování pojištění, jak obviněný tvrdil, ale i poskytování právních služeb. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že v některých případech (zásadně až ve správním soudnictví) poskytovali právní služby sjednaní externí advokáti. Obviněný se sice ve svém dovolání snažil navodit zdání, že většinu klientů zastupovali právě advokáti a že poskytování právních služeb obecnými zmocněnci představovalo pouze několik málo výjimečných případů, avšak tato jeho obrana byla provedeným dokazováním spolehlivě vyvrácena, jak ostatně vyplývá i ze skutkových závěrů koncentrovaných ve skutkové větě výrokové části napadeného rozsudku soudu druhého stupně s popsanými 81 případy, ve kterých obviněný zařídil sám nebo prostřednictvím M. J. poskytnutí právních služeb osobou k tomu neoprávněnou. 71. Obviněný dále tvrdil, že trestného činu neoprávněného podnikání se nemohl dopustit ani proto, že byl v družstvu zaměstnán na pozici právník, proto mohl ostatním členům družstva poskytovat právní služby. Odkazoval tak na § 2 odst. 2 písm. b) ZA, podle kterého zaměstnanec právnické nebo fyzické osoby, člen družstva nebo příslušník ozbrojených sborů může poskytovat právní služby osobě, k níž je v pracovněprávním nebo pracovním vztahu anebo ve služebním poměru, pokud je poskytování právních služeb součástí jeho povinností vyplývajících z tohoto pracovněprávního nebo pracovního vztahu anebo služebního poměru. Uvedené ustanovení tak umožňuje tzv. podnikovému právníkovi poskytovat právní služby, ale pouze vůči zákonem konkrétně vymezené osobě. Pokud obviněný tvrdí, že byl zaměstnancem družstva, pak právní služby mohl poskytovat pouze svému zaměstnavateli, tedy družstvu (zejména tedy představenstvu) nikoli jeho členům. Obviněným předestřený koncept spočívající v založení právnické osoby (družstva) s jediným cílem poskytovat jejím členům právní služby zaměstnancem této právnické osoby, považuje Nejvyšší soud, shodně se soudy nižších stupňů a státním zástupcem, za typické obcházení zákona, které je ve svém jádru jeho porušením, protože se jím má jen zastřít uměle vytvořený vztah spočívající v poskytnutí právních služeb fyzickou osobou k tomu neoprávněnou. 72. Obviněný dále namítl, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily naplnění znaku základní skutkové podstaty spočívající v poskytování právních služeb ve „větším rozsahu“. Podle něj do tohoto rozsahu nelze zahrnout členské příspěvky členů, jimž byla zajištěna obhajoba advokátem, neboť tato činnost nebyla protiprávní. Stejně tak nelze do tohoto rozsahu zahrnout příspěvky členů, kterým právní služby poskytnuty nebyly, neboť o ně nepožádali. Ani s touto námitkou dovolací soud nemohl souhlasit, neboť závěr soudů nižších stupňů o tom, že šlo o neoprávněné podnikání ve větším rozsahu, vyplývá z celého souhrnu provedených důkazů. Jak již bylo shora uvedeno, k založení trestní odpovědnosti u neoprávněného provozování služeb nebo provozování výrobního, obchodního nebo jiného podnikání, které má povahu drobného podnikání, jímž pachatel dosahuje příjmy srovnatelné s příjmy z pracovního poměru s běžným výdělkem, je podle soudní judikatury k naplnění znaku „ve větším rozsahu“ zejména třeba, aby trvalo nejméně šest měsíců (srov. rozhodnutí č. 5/1996 Sb. rozh. tr.), případně i kratší dobu, bude-li to vyváženo rozsahem poskytnutých služeb. Obviněný se podle odsuzujícího rozsudku trestné činnosti dopouštěl téměř 6,5 roku, bylo prokázáno, že on sám je poskytl minimálně ve 49 případech, v dalších nejméně 32 případech jako osoba ovládající obviněnou právnickou osobu (její předseda představenstva) k tomu sjednal M. J., bylo též zjištěno, že na některé práce sjednal další fyzické osoby bez oprávnění poskytovat právní služby (zejména z řad studentů). Byl tak nepochybně prokázán i požadovaný větší rozsah činnosti ve smyslu shora uvedených názorů vyplývajících z odborné literatury i judikatury. 73. Obviněný brojil proti posouzení skutku jako neoprávněného podnikání též proto, že podle něj jeho jednáním a jednáním družstva nebyly naplněny všechny definiční znaky podnikání, zejména proto, že družstvo nebylo založeno za účelem dosažení zisku. Účelem družstva totiž podle obviněného byla vzájemná pomoc členů družstva v přestupkovém řízení a z členských příspěvků se hradily vlastní výdaje družstva. Přitom jedním z definičních znaků podnikání je snaha dosahovat zisku, který však obvinění údajně nedosahovali, a ani to nebylo jejich účelem. Touto námitkou se již zabývaly a zevrubně vypořádaly soudy nižších stupňů a Nejvyšší soud s takovým vypořádáním souhlasí. Jak bylo totiž prokázáno, obvinění poskytovali právní služby za úplatu, ačkoli formálně byla tato úplata poskytována prostřednictvím členských příspěvků. Část z takto vybraných finančních prostředků pak sloužila k úhradě vlastních nákladů družstva, ale rovněž k odměně obviněného za poskytnutí právních služeb. Obviněný tak příjem z tohoto podnikání zcela nepochybně dosahoval, původně hospodařil bez formálního pokrytí s přebytky družstva, posléze je odčerpával s formálním krytím jako zaměstnanec družstva (v období od 1. 1. 2015 do března 2020 se mzdou 25 000 Kč měsíčně, z níž však ani neodváděl povinné odvody státu, což mu ovšem v tomto řízení nebylo kladeno za vinu; nicméně neplnil ani další evidenční povinnosti za družstvo jako zaměstnavatele – i v tomto ohledu tak šlo jen o předstírání právem regulovaných vztahů a fungování v rámci šedé ekonomiky bez jakékoliv kontroly ze strany státu). 74. Obviněný také nesouhlasil s časovým vymezením svého protiprávního jednání, jak je uvedeno ve výroku dovoláním napadeného odsuzujícího rozsudku. Podle něj odvolací soud nesprávně posoudil trvání protiprávního jednání od 8. 10. 2013 do 16. 3. 2020, když v tzv. skutkové větě je zároveň uvedeno, že členové družstva poslali na účet obviněné právnické osoby v období let 2017 až 2019 příspěvky v celkové výši 1 249 263 Kč a že si zaměstnanci obviněné právnické osoby v období od ledna 2017 do května 2018 u členů v celkem 2 562 případech vyžádali podepsání plných mocí k zastupování v řízení před správními orgány. Pokud byly plné moci vyžadovány od roku 2017 do roku 2018 a právnická osoba přijala platby v období let 2017 až 2019, pak není obviněnému zřejmé, proč soud druhého stupně zahrnul do popisu skutku i další období (2013 až 2016 a 2019 až 2020). 75. Předně je třeba upozornit, že trestný čin neoprávněného podnikání má povahu trvajícího deliktu, jde tak po sledované období o jediný skutek, rozhodnutí o něm vytváří překážku věci rozsouzené i pro případné části, které by v něm nebyly zahrnuty, ale reálně by byly jeho součástí. Jeho správné zasazení do konkrétního období je věcí skutkových zjištění, která zásadně nemají být v dovolacím řízení přezkoumávána, neboť Nejvyšší soud sám dokazování zpravidla neprovádí a vychází ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů (viz k tomu výše). Nicméně ani s těmito námitkami obviněného, jak již bylo shora naznačeno, nemohl Nejvyšší soud souhlasit. Časové vymezení rámce protiprávního jednání uvedené obviněným totiž vůbec neodpovídá skutkovým zjištěním učiněným soudy nižších stupňů, které mají oporu v provedených důkazech. Ve výroku rozsudku soudu druhého stupně je totiž důvodně uvedeno celé období fungování M. V. P. v letech 2013 až 2020, protože v celém tomto období obviněný P. K. služby nabízel a též poskytoval, jak ostatně vyplývá i z vylíčení konkrétních 81 případů. Počátek období 8. 10. 2013 je přitom vázán na datum vzniku funkce předsedy představenstva uvedeného družstva, které též uvedeného dne vzniklo. Konec tohoto období souvisí s procesním postupem orgánů činných v trestním řízení, a sice sdělením obvinění ve smyslu § 12 odst. 11 tr. ř., od něhož počíná nový skutek. 76. Obviněnému je možno dát částečně za pravdu snad jen v tom, že odsuzující rozsudek soudu druhého stupně neobsahuje náležité odůvodnění zavinění jako obligatorního znaku subjektivní stránky trestného činu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku. O naplnění znaku zavinění ve formě přímého úmyslu však, podobně jako soudy nižších stupňů, nemá ani dovolací soud jakýchkoliv pochyb, forma zavinění jednoznačně vyplývá i z výrokové části rozsudku soudu druhého stupně (usuzovat na ni lze i z vyjádření objektivního průběhu provádění činu, není třeba ve výroku výslovně uvést slovo „úmyslně“, aby bylo zřejmé, jaká byla forma zavinění). Skutečnost, že obviněný jednal s úmyslem přímým, vyplývá ze znění skutkové věty, jakož i z celkového vyznění odůvodnění. Je totiž zřejmé, že obviněný si byl velmi dobře vědom toho, že právní služby poskytovat nemůže, sám vysokoškolské magisterské právnické vzdělání (ač o něj usiloval) nezískal, nemohl se proto nikdy stát advokátem, jímž se ani nestal. Zároveň si byl po celou dobu velmi dobře vědom toho, že zastupování fyzických osob ve správních řízeních má povahu poskytování právních služeb, což ostatně sám naformuloval i do stanov družstva (jak bylo shora citováno). Právě proto, že sám tyto služby nemohl poskytovat, záměrně založil právnickou osobu M. V. P., jejímž prostřednictvím pak takové poskytování služeb umně zastíral. Navozoval přitom dojem, že klienti této právnické osoby se nechávají zastupovat přímo právnickou osobou, která ovšem tytéž služby též nemohla poskytovat. Následně pak vymyslel další „fintu“ k obcházení zákona o advokacii, kterého si byl dobře vědom, a vystupoval jako zaměstnanec právnické osoby – družstva, jejímž členům chtěl poskytovat právní služby. Jde tak o sofistikované a vychytralé obcházení právní regulace budící zdání oprávněnosti. Právě i tím obviněný prokázal svou dobrou vědomost zmíněných zákonných překážek pro poskytování právních služeb, nemohl tak ani jednat v právním omylu. Z tohoto sofistikovaného konstruktu, který sám vymyslel a zrealizoval, je zřejmé, že si musel být velmi dobře vědom, že právní služby poskytovat nemůže, právě proto vytvořil tento systém, jehož jediným účelem bylo obcházení zákona. 77. Kromě toho nemůže Nejvyšší soud nezmínit ani celkovou povahu činnosti obviněného P. K. a jím ovládané právnické osoby M. V. P., které má ještě další aspekty neoprávněnosti, resp. protiprávnosti, které zůstaly v tomto řízení upozaděny (a obviněnému ani nebyly vytýkány). Obviněný široké veřejnosti ve své podstatě nabízel nezákonnou službu spočívající v tzv. pojištění proti pokutám, za tím účelem založil družstvo pojmenované M. V. P., které mělo sdružovat všechny fyzické osoby, které se obávaly postihu za přestupky v dopravě. Obviněný tuto službu nabízel jako záruku, že tyto fyzické osoby nebudou muset platit pokutu, že je bude zastupovat v přestupkovém řízení, které bude obstruovat tak, aby došlo k promlčení přestupku a řidič nebyl vůbec postižen, přičemž pro případ, že se to nezdaří, zaplatí za ně uloženou peněžitou pokutu, postará se i o úhradu nákladů řízení (na zápis tzv. trestných bodů a uložený trest zákazu činnosti se logicky záruka nemohla vztahovat). I v rámci své obhajoby v tomto trestním řízení (i v dovolání) pak obviněný namítal, že šlo vlastně jen o pojištění, které funguje na principu vzájemnosti. Podle obrany obviněného při nejisté budoucí události spočívající ve spáchání přestupku členem družstva, resp. spíše v zahájení správního řízení proti němu pro přestupek, měly být také z členských příspěvků hrazeny náklady na zastupování ve správním řízení a případně pak i ve správním soudnictví. Reklama, která je i dnes stále dohledatelná na internetu, však cílila na tzv. pojištění proti pokutám. Obviněný P. K. vystupoval též jako zmocněnec a poskytovatel zmíněných služeb (i v kooperaci se svým bratrem) v celé řadě řízení, o čemž svědčí i velké množství rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (nejméně v řádu stovek podle právního systému ASPI, z nichž některé byly dokonce s právními větami publikovány ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu – dále jen „SbNSS“). Tento soud právě v reakci na činnost především obviněného označil toto tzv. pojištění proti pokutám, které si sjednal pachatel přestupku, za obecně přitěžující okolnost významnou pro výběr a výměru správní sankce při hodnocení osoby odpovědné za správní delikt – viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2017, č. j. 4 As 199/2017-30 , uveřejněný pod č. 3932/2019 SbNSS, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2019, č. j. 5 As 212/2019-40 , a mnohé další. Je přitom zřejmé, že již samotné smluvní ujednání spočívající v „pojištění proti pokutě“ je v rozporu s právním řádem jako celkem, je nepřípustné a nevymahatelné. To vyplývá již z § 1 odst. 2 o. z., podle nějž jsou zakázána ujednání porušující dobré mravy či veřejný pořádek (obdobně předchozí § 39 obč. zák.). Není tak vůbec možno sjednat takovou pojistnou smlouvu jako tzv. odvážnou smlouvu závislou na budoucí nejisté události ve smyslu § 2756 odst. 1 o. z. a § 2758 o. z., přičemž touto nejistou událostí by bylo spáchání veřejnoprávního deliktu, popř. zahájení řízení pro něj, a povinností pojistitele uhradit za pojistníka veřejnoprávní sankci. Takové ujednání je zcela zřejmě v rozporu s veřejným pořádkem, se zájmem společnosti na individuálním postihu pachatele veřejnoprávního deliktu, který musí směřovat jen a výlučně proti němu a nikoli proti jinému (byl by zcela popřen účel sankce, její preventivní i nápravné působení, stejně tak i principy individualizace a personality sankce etc.). Jako zjevné obcházení veřejnoprávní regulace se jeví i deklarace nabízené služby jako „pojištění“, a to subjektem, který se dokonce za pojišťovnu neoprávněně vydává. Pojišťovnictví je totiž velmi přísně regulovaný segment podnikání, základní právní úpravu obsahuje zákon č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, ve znění pozdějších předpisů. Podle jeho § 5 odst. 2 slovo „pojišťovna“ (nebo jeho překlad nebo slova, v jejichž základě se tato slova nebo jejich tvary vyskytují) je oprávněna užívat v obchodní firmě pouze právnická osoba, která je oprávněna provozovat pojišťovací činnost podle tohoto zákona (s výjimkou pojišťovny, jejíž činnost je upravena jiným právním předpisem, resp. s výjimkou pojišťovacího zprostředkovatele a samostatného likvidátora pojistných událostí). M. V. P. však takovým subjektem rozhodně nebyla, což vyplývá již jen z toho, že neměla potřebný základní kapitál [např. pro poskytování pojištění právní ochrany ve smyslu přílohy B-17. byl v roce 2013 zapotřebí základní kapitál ve výši 90 milionů Kč, dnes je to 105 mil. Kč – viz § 18 odst. 1 písm. b), odst. 2 cit. zákona], nikdy nezískala povolení České národní banky (ČNB) podle § 3 odst. 1 písm. a), b), § 4 odst. 1 cit. zákona, není tak ani uvedena na seznamu pojišťoven vedeném ČNB, nesplňuje požadavky na činnost ve smyslu § 6 cit. zákona etc. Je sice pravdou, že tento zákon stanovuje mimo jiné výluku v § 2 odst. 2 písm. a), že se nevztahuje na činnost pojišťoven vykonávajících svoji činnost na principu vzájemnosti, nicméně tento segment pojišťovnictví u nás (na rozdíl od jiných evropských zemí) není zcela záměrně regulován, vznik takových pojišťoven se vůbec nepřipouští (viz k tomu PŘIKRYL, V., ČECHOVÁ, J. Zákon o pojišťovnictví. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017 – komentář k citovanému ustanovení § 2 v systému ASPI; pojišťovnictví na principu vzájemnosti bylo u nás tradiční do r. 1950, tato tradice byla přetržena transformací pojišťoven po roce 1948 podléhajících pak centrálně řízené ekonomice, a nebyla obnovena ani po revoluci v roce 1989 s obnovením tržního hospodářství, doposud i pro absenci společenské poptávky, jakož i z důvodu obav ze zneužití těchto forem při transformaci ekonomiky, nebyla tato možnost obnovena a zvláštní právní úpravou povolena – srov. k tomu též důvodovou zprávu k zákonu č. 304/2016 Sb., kterou byla implementována evropská legislativa v oblasti pojišťovnictví, proč nebyl převzat a upraven institut tzv. velmi malých pojišťoven). I toto bylo bývalo možno obviněnému vytýkat, což ovšem státní zástupce coby veřejný žalobce nečinil, není tak možno o tento segment protiprávního podnikání zažalovaný skutek již rozšiřovat (a to již jen z důvodů procesních pro překážku plynoucí z principu zákazu reformationis in peius , neboť Nejvyšší soud rozhoduje výlučně z podnětu opravného prostředku podaného obviněným, stejně tak činil i předtím soud odvolací). 78. Z uvedených důvodů lze uzavřít, že odsouzení obviněného P. K. pro přečin neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku lze považovat za správné a důvodné, naopak jím vyslovené námitky proti takovému odsouzení za zjevně neopodstatněné. VI. Závěrečné shrnutí 79. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněného P. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, dovolání obviněné právnické osoby M. V. P. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. jako opožděné a dovolání V. V. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť bylo podáno neoprávněnou osobou. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23138/	28.05.2024	7 Tdo 380/2024	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněných L. B., J. S. a D. H. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 31 To 95/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 14 T 70/2021, podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. ohledně obviněných L. B., J. S. a D. H. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 31 To 95/2023, a rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 30. 1. 2023, sp. zn. 14 T 70/2021, a dále podle § 265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným užitím ustanovení § 261 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 31 To 95/2023, a rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 30. 1. 2023, sp. zn. 14 T 70/2021, zrušil i ohledně obviněného J. K.; podle § 265k odst. 2 tr. ř. pak zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. I. Rozhodnutí soudů nižší stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále jen „okresní soud“) ze dne 30. 1. 2023, sp. zn. 14 T 70/2021, byli obvinění J. K., L. B., J. S. a D. H., příslušníci Vězeňské služby České republiky, kteří byli ve Věznici XY zařazeni k dozorčí službě na oddělení výkonu kázeňských trestů, uznáni vinnými – obviněný J. K. zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), c), odst. 2 písm. e) tr. zákoníku a přečinem porušení povinnosti dozorčí nebo jiné služby podle § 390 odst. 1 tr. zákoníku (body 1 až 5 výroku o vině), – obviněný L. B. návodem ke zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. b), § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) tr. zákoníku a k přečinu porušení povinnosti dozorčí nebo jiné služby podle § 24 odst. 1 písm. b), § 390 odst. 1 tr. zákoníku (bod 4 výroku o vině), – obvinění L. B., J. S. a D. H. zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) tr. zákoníku a přečinem porušení povinnosti dozorčí nebo jiné služby podle § 390 odst. 1 tr. zákoníku (bod 6 výroku o vině). 2. Za tyto trestné činy byli odsouzeni podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku každý z obviněných k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let s tím, že výkon trestu odnětí svobody byl u každého z nich podmíněně odložen a zkušební doba byla stanovena u obviněného J. K. na pět let, u obviněného L. B. na čtyři roky, u obviněného J. S. na tři roky a u obviněného D. H. na tři roky. Dále byl každému z obviněných uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání nebo zaměstnání, jehož součástí je samostatná rozhodovací pravomoc v rámci všech orgánů veřejné moci, a to obviněnému J. K. na šest let, obviněnému L. B. na pět let, obviněnému J. S. na tři roky a D. H. na tři roky. 3. Výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený L. K. s uplatněným nárokem na náhradu škody směřujícím proti obviněnému J. K. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Obviněný L. B. se měl dopustit návodu k zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. b), § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) tr. zákoníku a k přečinu porušení povinnosti dozorčí nebo jiné služby podle § 24 odst. 1 písm. b), § 390 odst. 1 tr. zákoníku podle zjištění okresního soudu v podstatě tím, že dne 14. 6. 2020 kolem 18:00 hodin při výkonu dozorčí služby na dozorčím stanovišti č. XY v uzavřeném oddílu v kanceláři dozorců při předávání dozorčího stanoviště řekl obviněnému J. K., aby odsouzenému L. K. (vykonávajícímu kázeňský trest) nedával matraci a aby do knížky napsal, že ji odsouzený nechtěl, čímž nabádal obviněného J. K., aby odsouzenému na dobu určenou k spánku od 20:30 hodin do 04:30 hodin nevydal matraci a aby do knihy předání a převzetí služby na dozorčím stanovišti zapsal, že odsouzený matraci odmítl, a na základě toho obviněný J. K. v úmyslu potrestat odsouzeného L. K. za jednání, které považoval za nevhodné, toto učinil, nevydal mu matraci určenou k spánku, do knihy předání a převzetí služby na dozorčím stanovišti nepravdivě zapsal, že odsouzený L. K. matraci odmítl, odsouzený proto musel spát na betonové konstrukci bez matrace, tím mu obviněný J. K. nedovoleným způsobem snížil právními předpisy zaručený nárok, neboť spaní na betonové konstrukci je výrazně méně pohodlné než na matraci, využil toho, že odsouzený L. K. neměl jinou možnost, jak si matraci opatřit, a byl odkázán pouze na obviněného J. K. 5. Obvinění L. B., J. S. a D. H. se měli dopustit zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) tr. zákoníku a přečinu porušení povinnosti dozorčí nebo jiné služby podle § 390 odst. 1 tr. zákoníku podle zjištění okresního soudu v podstatě tím, že dne 14. 6. 2020 kolem 11:45 hodin po předchozí společné domluvě v kanceláři dozorců na dozorčím stanovišti č. XY v uzavřeném oddílu v úmyslu svévolně potrestat odsouzeného L. K. za jeho předchozí chování na cele a vůči dozorcům a zajistit si klidný průběh další služby zneužili situace a závislosti odsouzeného na dozorcích při výkonu kázeňského trestu, společně vstoupili do cely č. XY, kde nejprve obviněný J. S. vyzval odsouzeného L. K., aby šel dozadu a lehl si na zem, následně obviněný L. B. přistoupil k odsouzenému, uchopil ho rukou v rukavici za ústa, silně mu tlačil prsty na čelist a dásně tak, že odsouzený naříkal, při tom ho obviněný L. B. verbálně napadal, že je mrdka, že mu rozmlátí hubu a jestli tomu rozumí, to vše za přítomnosti obviněných J. S. a D. H., kteří společně s obviněným L. B. vytvořili proti odsouzenému fyzickou převahu s cílem vyvolat v odsouzeném strach a zajistit si pro případ potřeby důkazní převahu, následně své jednání ukončili a celu společně opustili. 6. Součástí skutkové části výroku o vině je výčet zákonných ustanovení, ustanovení Listiny základních práv a svobod a ustanovení interních předpisů vězeňské služby, která obvinění porušili zjištěným jednáním. 7. Odvolání obviněných J. K., L. B., J. S. a D. H., podaná proti všem výrokům, byla usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (dále jen „krajský soud“) ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 31 To 95/2023, podle § 256 tr. ř. zamítnuta. II. Dovolání obviněných a vyjádření k nim 8. Obvinění L. B., J. S. a D. H. podali dovolání proti usnesení krajského soudu. Každý z nich napadl výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání. 9. Obviněný L. B. podal dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Namítl, že skutek, jímž byl uznán vinným v bodě 6 výroku o vině, byl prokazován nezákonným prostorovým odposlechem. V tomto ohledu poukázal na to, že odposlech byl povolen v jiné trestní věci a že povolení se vztahovalo pouze na prostor kanceláře dozorců. Uvedl, že skutková zjištění soudů se opírala o odposlech toho, co se dělo na chodbě a v cele, a zdůraznil, že na tyto prostory se povolení nevztahovalo. Vytkl nesprávnost právního posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným, což spojoval s námitkami týkajícími se aplikace zásady subsidiarity trestní represe, jak je zakotvena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V tomto směru uvedl, že z jeho strany nešlo o žádné systematické protiprávní jednání ani o akt pomsty, ale o to, že byl frustrován chováním poškozeného. Uchopení poškozeného za ústa prezentoval jako součást osobní prohlídky provedené v souladu s interními předpisy. Vyjádřil názor, že pokud by jeho jednání mělo být považováno za excesivní výkon pravomoci, bylo možno na posuzovanou věc aplikovat prostředky kázeňského postihu. Uplatněné námitky shrnul v závěr, že věc měla být podle § 222 odst. 2 tr. ř. postoupena příslušnému služebnímu funkcionáři s tím, že nejde o trestný čin, ale mohlo by jít o kázeňský přestupek. Obviněný L. B. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadené usnesení krajského soudu i rozsudek okresního soudu, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal okresnímu soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. 10. Obvinění J. S. a D. H. shodně uplatnili důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Poukázali na to, že poškozený byl problémovým a kázeňsky několikrát trestaným vězněm, který měl problémy jak ve vztahu k ostatním vězňům, tak ve vztahu k dozorcům, zejména pro své vulgární a vůči spoluvězňům i násilné chování. Často zneužíval tzv. přivolávací tlačítko, které z nudy bezdůvodně mačkal i několikrát denně, apod. Jeho svědeckou výpověď označili za osamocenou, nejasnou a nevěrohodnou. Namítli, že výpověď mohl učinit pod vlivem nabídky Generální inspekce bezpečnostních sborů, že bude přemístěn do jiné věznice, kterou si vybere, pokud usvědčí příslušníky vězeňské služby. Proti zmíněné charakteristice osoby poškozeného postavili svou bezúhonnost a výborné služební posudky. Vytkli, že pokud byla skutková zjištění soudů založena na prostorovém odposlechu, stalo se tak v rozporu se zákonem, protože povolení ke sledování, které navíc bylo vydáno v jiné trestní věci, se vztahovalo jen na kancelář dozorců, ale použité technické prostředky nepřípustně zachycovaly i projevy, k nimž došlo mimo prostor kanceláře. To podle nich představuje protiprávní zásah do jejich soukromí chráněného ustanovením čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Kromě toho obviněný D. H. uvedl, že kritického dne v kanceláři, na kterou se vztahovalo povolení, vůbec nebyl, takže nebyl přítomen žádné dohodě dozorců. Ve vztahu k právnímu posouzení skutku obvinění namítli, že jím nebyly naplněny znaky žádného z trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými. Zdůraznili, že i podle závěru krajského soudu bylo prokázáno pouze fyzické napadení poškozeného ze strany obviněného L. B. a že nebyly prokázány žádné jejich konkrétní aktivity. Uvedli, že neměli úmysl způsobit poškozenému škodu nebo jinou závažnou újmu a že mu nic takového ani nezpůsobili. Dodali, že poškozený nebyl v postavení, které by odůvodňovalo aplikaci ustanovení § 329 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, neboť na dozorcích nebyl nijak závislý a nebyl v žádné tísni. Obvinění J. S. a D. H. se dovoláními domáhali toho, aby Nejvyšší soud ohledně nich zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal okresnímu soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. 11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření uvedl, že tu není žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním. Použití výsledků, které přineslo soudcem povolené sledování prostoru kanceláře dozorčího stanoviště, označil za opodstatněné s tím, že bylo v souladu se zákonem (§ 158d odst. 1, 3, 10 tr. ř.). Ztotožnil se také s právním posouzením zjištěných skutků v rozhodnutích soudů. Svévolné fyzické potrestání poškozeného (bod 6 výroku o vině) označil za akt, při kterém obvinění J. S., D. H. a L. B. konali se společným úmyslem zasáhnout do tělesné integrity poškozeného, jehož závislost na dozorcích se odvíjela od umístění na uzavřené oddělení věznice z titulu výkonu kázeňského trestu a od toho, že se protiprávnímu jednání obviněných nemohl fakticky bránit. Z hlediska ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku poukázal na to, že společenskou škodlivost posuzovaných činů nic významně nesnižovalo, že se nejednalo o žádný hraniční případ mezi trestným činem a kázeňským přestupkem a že trestnost posuzovaných činů musí být nazírána tak, že nepřekročitelným mezníkem je potřeba respektování základních práv odsouzených osob, neboť jinak se sklouzává ke špatnému zacházení s nimi. Státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněných byla podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. III. Přípustnost a důvodnost dovolání 12. Nejvyšší soud shledal, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., byla podána obviněnými jako oprávněnými osobami podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájců podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e tr. ř., s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř. a nelze je odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř. Poté Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3, 4, 5 tr. ř. přezkoumal napadené usnesení i předcházející řízení v části týkající se obviněných L. B., J. S. a D. H. a shledal, že dovolání jsou důvodná z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a v případě obviněného L. B. i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 13. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 14. Skutková zjištění, která soudy vyvodily z provedených důkazů a která považovaly za naplnění znaků trestných činů, jimiž uznaly obviněné vinnými, nejsou v žádném zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. 15. Pokud jde o skutek spočívající v tom, že poškozenému nebyla vydána matrace (bod 4 výroku o vině), jsou zjištění soudů v obsahové shodě nejen se svědeckou výpovědí poškozeného, ale i s výpověďmi obviněných J. K. a L. B. a také s tím, co vyplývá z videozáznamu zachycujícího rozhovor obou obviněných a pořízeného v rámci sledování osob a věcí podle § 158d odst. 1 tr. ř. 16. Zjištění soudů ohledně skutku spočívajícího ve fyzickém napadení poškozeného (bod 6 výroku o vině) jsou v obsahové shodě se svědeckou výpovědí poškozeného, který popsal, jak byl dozorcem uchopen za ústa. V otázce, který z dozorců, resp. který z obviněných ho takto uchopil, byla jeho výpověď nejistá, ale zjištění, že ho za ústa uchopil obviněný L. B., vyplývá z videozáznamů pořízených v rámci sledování osob a věcí podle § 158d odst. 1 tr. ř. Na nich je zachycena konverzace obviněného L. B. s obviněným J. S., která předcházela samotnému napadení. Při ní obviněný L. B. uvedl, že poškozeného chytí za ústa, která mu zmáčkne, případně za ohryzek. Posléze je na dalším videozáznamu zachycena konverzace obou obviněných po jejich návratu z cely, kde byl poškozený, do kanceláře dozorců. Při této konverzaci obviněný L. B. mimo jiné popisoval obviněnému J. S., jak poškozeného chytil „za držku“. Zjištění, že obviněný J. S. po vstupu do cely vyzval poškozeného, aby šel dozadu a lehl si na zem, je v souladu s tím, co ve své výpovědi uvedl sám obviněný. Přítomnost obviněného D. H. je patrna z videozáznamu pořízeného v rámci sledování osob a věcí podle § 158d odst. 1 tr. ř. Na něm je zachycena konverzace obviněných L. B. a J. S., kteří mezi sebou výslovně hovořili o přibrání obviněného D. H. k zamýšlenému útoku na poškozeného a telefonem ho sháněli. Z konverzace obviněných L. B. a J. S. je patrno, že obviněného D. H. přivolali, aby měli „o svědka navíc“. Následně je na videozáznamu zachycen i příchod obviněného D. H. a jeho zapojení do přípravy útoku na poškozeného včetně jeho výzvy adresované obviněným L. B. a J. S., aby poškozeného nebouchali a jen přimáčkli k zemi. 17. Rozhodná skutková zjištění nejsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, jimiž měly být podle námitek obviněných záznamy pořízené v rámci sledování osob a věcí podle § 158d odst. 1 tr. ř. 18. Sledování bylo povoleno podle § 158d odst. 3 tr. ř. soudcem, a to v jiné trestní věci v tom smyslu, že šlo o podezření z nezákonného jednání jiných příslušníků vězeňské služby, než jsou obvinění L. B., J. S. a D. H., vůči jinému vězni, než je poškozený L. K. Věcně šlo o podezření z obdobné trestné činnosti, pro kterou bylo posléze zahájeno trestní stíhání obviněných L. B., J. S. a D. H. Záznamy pořízené při sledování byly použitelné v trestní věci těchto obviněných s ohledem na ustanovení § 158d odst. 10 tr. ř., neboť byla splněna podmínka, že proti obviněným bylo vedeno trestní řízení o úmyslném trestném činu. I když ustanovení § 158d odst. 10 tr. ř. upravuje použitelnost pořízených záznamů v jiné trestní věci s odkazem na sledování provedené „za podmínek uvedených v odstavci 2“ a sledování bylo povoleno podle odstavce 3, nijak z toho nevyplývá nepoužitelnost pořízených záznamů. Ustanovení § 158d odst. 2 tr. ř. a § 158d odst. 3 tr. ř. neupravují dva různé a odlišné instituty, ale obě ustanovení upravují jeden a tentýž institut sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, přičemž obecně k takovému sledování stačí povolení státního zástupce, avšak má-li být sledováním zasahováno technickými prostředky do ústavně garantovaných práv zmíněných v § 158d odst. 3 tr. ř., je nutné povolení soudce. Vztah obou ustanovení je takový, že ustanovení § 158d odst. 3 tr. ř. pouze stanoví přísnější podmínky pro sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy a kterým má být zasahováno do zmíněných ústavně garantovaných práv technickými prostředky. Jinak jsou i v ustanovení § 158d odst. 3 tr. ř. zahrnuty podmínky uvedené v § 158d odst. 2 tr. ř., neboť v obou ustanoveních jde o sledování, při kterém mají být pořizovány záznamy. Pokud je v § 158d odst. 10 tr. ř. zmíněn odstavec 2, má to ten význam, že se tím míní sledování, při kterém byly pořízeny záznamy, a to bez ohledu na okolnost, zda sledování povolil státní zástupce nebo soudce. Bylo by ostatně nelogické, aby podle § 158d odst. 10 tr. ř. byly pořízené záznamy použitelné v jiné trestní věci, jen když sledování povolil státní zástupce, a nebyly použitelné, když sledování povolil za přísnějších podmínek soudce. 19. Tato otázka ostatně již byla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena (viz usnesení ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 8 Tdo 647/2020 , a usnesení ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 7 Tdo 865/2020 , na která lze v podrobnostech odkázat) a pod č. 1/2021 Sb. rozh. tr. byly publikovány následující právní věty: 20. Ustanovení § 158d odst. 3 tr. ř. neupravuje zvláštní, speciální institut v podobě sledování uskutečněného na základě předchozího povolení soudce, ale pouze klade náročnější podmínky na povolovací proces sledování, při kterém mají být pořizovány záznamy ve smyslu § 158d odst. 2 tr. ř. v případech, kdy má být sledováním zasaženo do vyjmenovaných základních lidských práv a svobod (přičemž může jít o práva či svobody i jiné než sledované osoby). Účelem ustanovení § 158d odst. 10 tr. ř. není nic jiného než s odkazem na ustanovení § 158d odst. 2 tr. ř. zdůraznit, že v jiné věci lze použít za předpokladů zde uvedených jako důkazní prostředek záznam pořízený při sledování a připojený protokol. 21. Záznamy o sledování osob a věcí uvedené v § 158d odst. 2 tr. ř. a připojené protokoly tedy lze použít jako důkazní prostředky i v jiné trestní věci, než je ta, v níž bylo povoleno sledování, je-li i v této věci vedeno řízení o úmyslném trestném činu nebo souhlasí-li s tím osoba, do jejíž práv a svobod bylo sledováním zasahováno (§ 158d odst. 10 tr. ř.). To platí jak v případech, kdy bylo sledování povoleno státním zástupcem (§ 158d odst. 2 tr. ř.), tak i tehdy, kdy bylo sledování povoleno soudcem (§ 158d odst. 3 tr. ř.). V případech sledování povoleného soudcem, při němž se zasahuje do nedotknutelnosti obydlí nebo jiných práv uvedených v § 158d odst. 3 tr. ř., je však třeba přípustnost takového důkazního prostředku v jiné věci posuzovat s ohledem na zásadu proporcionality a s respektem k právu na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Přitom je nutno zejména přihlédnout k intenzitě zásahu do práv uvedených v § 158d odst. 3 tr. ř. a k závažnosti trestného činu, o němž se vede řízení v jiné trestní věci. 22. V posuzované věci důkazní použití záznamů o sledování zásadě proporcionality neodporuje, neboť sledování bylo povoleno v objektu kanceláře, kde byly prováděny služební úkony vězeňské služby (a kde je míra chráněného soukromí podstatně nižší než v obydlích chráněných právem na domovní svobodu), přičemž vyšlo najevo protiprávní jednání, které druhově odpovídá nezákonnému jednání, pro které bylo sledování povoleno. 23. Sledování bylo soudcem povoleno co do sledovaného prostoru tak, že se vztahovalo na prostor dozorčího pracoviště č. 22/1 uzavřeného oddělení, oddělení výkonu kázeňských trestů. To prakticky znamenalo, že sledovaným prostorem byla kancelář dozorců. Přitom odposlechovým zařízením, jímž byl sledován prostor kanceláře dozorců, byly zachyceny také zvuky, které pocházely odjinud, konkrétně z chodby a cely. Formálně vzato, chodba ani cela nebyly sledovaným prostorem, avšak v kanceláři, která byla sledovaným prostorem, byly slyšitelné zvuky pocházející z chodby a cely. Krajský soud přiléhavě vysvětlil, že sledovací zařízení bylo umístěno v souladu s povolením soudce v kanceláři dozorců, snímalo pouze prostor této kanceláře a zaznamenalo jen to, co bylo slyšitelné v této kanceláři. V návaznosti na to krajský soud správně poukázal na to, že pokud v kanceláři byly slyšitelné zvuky pocházející odjinud, nejedná se o nezákonné sledování jiného prostoru. K tomu lze dodat, že tu je zjevná funkční spojitost kanceláře dozorců na straně jedné a přilehlých prostor, tj. chodby a cely, na straně druhé, neboť v souhrnu šlo o místo výkonu služby dozorců. Přitom účelem sledování bylo získat poznatky právě o výkonu služby dozorců. Rozhodně se tu nejednalo o zneužití sledovacího zařízení k tomu, aby byl účelově sledován primárně jiný prostor, než na který se vztahuje povolení. Typickým příkladem takového zneužití může být situace, kdy je zájem sledovat prostor soukromého bytu, ale není k tomu zákonný důvod, proto je formálně opatřeno povolení ke sledování prostoru chodby domu a na chodbě je umístěno technické zařízení umožňující zaznamenávat zvuky z bytu. V posuzované věci nešlo o nic srovnatelného s uvedeným příkladem. 24. V obecné rovině lze uzavřít, že není vyloučeno použití záznamů pořízených při sledování osob a věcí povolených podle § 158d odst. 2, 3 tr. ř. pro určitý prostor, jestliže jimi jsou – za použití technických prostředků přiměřených účelu sledování – zachyceny zvuky či děje proběhlé v jiném (přilehlém) prostoru, na který se povolení formálně nevztahovalo. Je však nutno respektovat zásadu proporcionality a zkoumat, zda pořízením záznamů nedošlo k obcházení ustanovení § 158d odst. 2, 3 tr. ř. o povolení sledování. 25. Otázka použitelnosti pořízených záznamů, pokud jsou na nich zachyceny zvuky slyšitelné ve sledované kanceláři dozorců, ale pocházející z prostoru mimo tuto kancelář, nemá v posuzované věci zásadní význam. Skutková zjištění soudů totiž mají dostatečnou oporu již v těch záznamech, na nichž je zachyceno dění v prostoru samotné kanceláře dozorců, a to ve spojení se svědeckou výpovědí poškozeného, kterou podporují a se kterou obsahově korespondují. Tato zjištění jsou těmi záznamy, na kterých byly zachyceny zvuky slyšitelné ve sledovaném prostoru kanceláře dozorců, ale pocházející odjinud (z chodby, příp. z cely), v podstatě jen dotvrzována. 26. To, že by ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly provedeny nějaké navrhované důkazy, obvinění nenamítali. 27. Z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou dovolání obviněných nedůvodná. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 28. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. 29. Správnost právního posouzení skutků, jimiž byli uznáni vinnými, zpochybnili obviněný L. B. námitkami odkazujícími na subsidiaritu trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku a na to, že uchopení poškozeného za ústa bylo součástí osobní prohlídky provedené v souladu s interními předpisy, a obvinění J. S. a D. H. námitkami odkazujícími na nedostatek subjektivní stránky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, jak je vymezena v § 329 odst. 1 tr. zákoníku. 30. Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní následky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. 31. Citované ustanovení představuje materiální korektiv formálního pojetí trestného činu, které znamená, že trestným činem je zásadně každý čin vykazující jeho zákonné znaky. Dále citované ustanovení vyjadřuje zásadu subsidiarity trestní represe, resp. zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany dotčených zájmů ( ultima ratio ). Zároveň je citované ustanovení také interpretačním vodítkem, které je třeba uplatňovat při výkladu zákonných znaků trestných činů, tak aby pod formální znaky trestných činů nebyly zbytečně zahrnovány méně závažné skutkové okolnosti, zejména v případech, kdy se formální znaky trestného činu překrývají s formálními znaky jiných deliktů, tj. přestupků, kázeňských přestupků, kázeňských provinění apod. 32. Trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch a) vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, b) překročí svou pravomoc, nebo c) nesplní povinnost vyplývající z její pravomoci. 33. Objektivní stránka trestného činu tu spočívá ve vadném výkonu pravomoci některým ze způsobů uvedených v § 329 odst. 1 tr. zákoníku. K naplnění subjektivní stránky trestného činu se vyžaduje nejen úmyslné zavinění podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku, ale zároveň musí být jednání úřední osoby neseno zvláštní pohnutkou, která má podle citovaného ustanovení celkem čtyři možné alternativy. Pokud taková pohnutka chybí, nejde o trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku, a to bez ohledu na postavení úřední osoby, význam její pravomoci, závažnost jednání, jímž porušila své povinnosti, a způsobený následek. 34. V posuzované věci byli obvinění uznáni vinnými trestným činem zneužití pravomoci úřední osoby s tím, že podle tzv. právní věty výroku o vině jednali „v úmyslu způsobit jinému jinou závažnou újmu“ (míněno jinou, než je škoda). 35. V tzv. právní větě výroku o vině obviněného L. B. návodem k trestnému činu zneužití pravomoci úřední osoby je uvedeno, že obviněný „vzbudil v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin spočívající v tom, aby jako úřední osoba nesplnil povinnost vyplývající z její pravomoci“, přičemž úmysl pachatele, vůči němuž návod směřoval, tu jako zákonný znak trestného činu není vyjádřen vůbec. Pro úplnost je nutno zmínit rozpor v tom, že právní věta je po objektivní stránce trestného činu konstruována jako návod k trestnému činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (nesplnění povinnosti vyplývající z pravomoci), zatímco použitým zákonným ustanovením se stalo ustanovení § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (výkon pravomoci odporující jinému právnímu předpisu). 36. Jinou závažnou újmou ve smyslu § 329 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí co do povahy jiná újma, než je újma na majetku, a co do intenzity zásahu do nemajetkové sféry poškozeného újma závažná. Tím je vyjádřeno, že k spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby nestačí úmysl pachatele způsobit jinému jakoukoli újmu, ale musí jít o újmu závažnou. Ta se od prosté či běžné újmy liší vyšší intenzitou zásahu do nemajetkové sféry poškozeného. Nutno dodat, že ačkoli zákon v § 329 odst. 1 tr. zákoníku nestanoví žádnou hranici škody, je zřejmé, že ani v případě úmyslu směřujícího ke způsobení majetkové újmy (škody) se nemůže jednat o škodu zcela zanedbatelnou, což plyne už z toho, že naroveň jsou postaveny znaky škoda a jiná závažná újma. 37. Za splnění podmínky závažnosti může být újmou uvedenou v § 329 odst. 1 tr. zákoníku například újma na zdraví, morální újma, poškození v rodinném životě, v zaměstnání, snížení šancí na služební postup, újma spojená se zahájením trestního stíhání poškozeného, zhoršení procesního postavení v řízení, zhoršení postavení poškozeného ve společnosti. Závažnou újmou není například jen vyvolání přechodného subjektivně nepříjemného pocitu. Závažná újma je tedy újmou vyšší intenzity, která zasahuje poškozeného, nemůže tedy jít jen o zanedbatelný či jen malý a pomíjivý dopad na poškozeného. 38. Závažnost újmy, k níž ve smyslu § 329 odst. 1 tr. zákoníku směřoval úmysl pachatele, je třeba vždy posuzovat v konkrétních souvislostech a s přihlédnutím k její zamýšlené intenzitě, délce trvání a individuálním dopadům na konkrétního poškozeného, ale i k okolnostem a motivům, za jakých pachatel v úmyslu újmu způsobit jednal. Při interpretaci tohoto zákonného znaku je třeba mít na paměti zásadu subsidiarity trestní represe. 39. Soudy považovaly za jinou závažnou újmu na straně poškozeného L. K., který byl ve výkonu trestu odnětí svobody a nacházel se v oddělení výkonu kázeňských trestů, jednak to, že musel v noci ze 14. 6. na 15. 6. 2020 spát bez matrace (bod 4 výroku o vině), a jednak to, že dne 14. 6. 2020 byl bolestivě uchopen rukou za ústa se silným tlačením na čelist a dásně (bod 6 výroku o vině). Obojí je možno považovat za újmu, nikoli však za závažnou újmu. 40. Následek nevydání matrace okresní soud ve výroku o vině popsal tak, že „spaní na betonové konstrukci je výrazně méně pohodlné než na matraci“. Tím je vyjádřeno, že obviněný byl při spaní bez matrace vystaven určitému diskomfortu, tedy nepohodlí, které pro něho jistě bylo nepříjemné, ale nemohlo dosáhnout takové míry, aby bylo podřaditelné pod zákonný znak „závažná újma“, zvláště když šlo o ojedinělý případ vztahující se k jedné noci, a nikoli o odepření matrace natrvalo, opakovaně či na delší dobu. Uchopení za ústa se silným tlakem na čelist a dásně bylo pro obviněného nepochybně nepříjemné a bolestivé, ale bylo jednorázové, trvalo velmi krátce, rychle pominulo a zůstalo bez dalších následků. I když je jasné, že šlo u obviněného o újmu, nedosahovala tato újma takového stupně, aby ji bylo možné považovat za újmu naplňující zákonný znak „závažná újma“. 41. Jednání obviněných bylo svévolným a nepřípustným potrestáním poškozeného, jímž obvinění porušili ustanovení Listiny základních práv a svobod, zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské a justiční stráži České republiky, zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, a ustanovení interních předpisů vězeňské služby, jak je uvedeno ve výroku o vině. Ze strany obviněných ale nešlo o nějaké typicky šikanózní jednání, ke kterému by se uchýlili vyloženě bezdůvodně, jen pro vlastní potěšení, z holé zlomyslnosti apod. Obvinění byli k nezákonnému jednání vůči poškozenému vyprovokováni jeho nepřístojným chováním, které bylo výrazně vybočující i z obvyklého chování vězňů potrestaných umístěním na předmětné oddělení a které konstatovaly oba soudy. Okresní soud poukázal na to, že poškozený byl velmi problémovým odsouzeným, mnohokrát byl umístěn na oddělení výkonu kázeňských trestů, obdržel velké množství kázeňských trestů za chování v rozporu s předpisy upravujícími výkon trestu odnětí svobody, neustále se dožadoval pozornosti dozorců, neváhal zneužívat signální hlásku, čemuž neměli dozorci jak zabránit, atd. Krajský soud se s tím ztotožnil a také charakterizoval poškozeného jako problémového a obtížně zvladatelného odsouzeného. 42. Jestliže se povaha a míra újmy, kterou poškozený utrpěl v důsledku jednání obviněných, uváží také v uvedených souvislostech charakterizujících ho jako obtížně zvladatelného vězně, vyplývá z toho závěr, že nešlo o „závažnou újmu“ ve smyslu § 329 odst. 1 tr. zákoníku a že obvinění nespáchali trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby, resp. obviněný L. B. též návod k tomuto trestnému činu. Pro naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu je podstatné, jaký úmysl obvinění měli, a nikoli jaký následek skutečně nastal. Z okolností případu však je zřejmé, že v dané věci obvinění měli úmysl způsobit ten následek, který nastal, a nikoli jiný následek, který by se případně dal považovat za „závažnou újmu“. 43. Trestného činu porušení povinnosti dozorčí nebo jiné služby podle § 390 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v dozorčí nebo jiné službě, byť i z nedbalosti, poruší předpisy nebo pravidla této služby. Toto ustanovení se podle § 399 tr. zákoníku vztahuje i na příslušníky bezpečnostního sboru, jakým je Vězeňská služba České republiky zřízená podle § 1 odst. 1 zákona č. 555/1992 Sb. 44. Z ustanovení § 390 odst. 1 tr. zákoníku je zřejmé, že formální znaky uvedeného trestného činu lze naplnit jakýmkoli zaviněným porušením jakéhokoli předpisu či pravidla dozorčí nebo jiné služby. K subjektivní stránce trestného činu je nutno pro úplnost poznamenat, že v § 390 odst. 1 tr. zákoníku jsou zakotveny dvě různé skutkové podstaty, a to úmyslného trestného činu porušení povinnosti dozorčí nebo jiné služby podle § 390 odst. 1 tr. zákoníku a trestného činu porušení povinnosti dozorčí nebo jiné služby z nedbalosti podle § 390 odst. 1 tr. zákoníku. Ve výroku odsuzujícího rozsudku je třeba jednoznačně vyjádřit, o jaký z těchto trestných činů jde. V daném případě není forma zavinění u obviněných v tzv. právní větě výroku o vině vyjádřena, takže z výroku nelze zjistit, zda soudy vůbec přičítaly obviněným zavinění a v jaké formě, tj. úmysl či nedbalost. 45. Způsob, jímž jsou vymezeny znaky trestného činu porušení povinnosti dozorčí nebo jiné služby podle § 390 odst. 1 tr. zákoníku, má zjevnou návaznost na to, jak jsou v § 50 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, vymezeny znaky kázeňského přestupku příslušníka bezpečnostního sboru. Podle tohoto ustanovení kázeňským přestupkem je zaviněné jednání, které porušuje služební povinnost, ale nejde o trestný čin nebo o jednání, které má znaky přestupku. Povinnosti, které obvinění podle výroku o vině porušili při výkonu dozorčí služby posuzovaným jednáním, jsou zároveň služebními povinnostmi ve smyslu znaků kázeňského přestupku. 46. Za tohoto stavu lze jako trestný čin posoudit jen takové jednání, které se vyznačuje vyšším stupněm společenské škodlivosti. Musí jít o jednání, které má povahu závažného porušení povinností spojených s výkonem služby a které ohrožuje její účel. Posuzované jednání obviněných je nepřijatelné a neomluvitelné, jak zdůraznily oba soudy, avšak nebylo projevem nějakého apriorně záporného vztahu obviněných k výkonu služebních povinností, naopak bylo jen ojedinělým excesem z jinak řádně vykonávané služby, a to excesem, k němuž se obvinění nechali vyprovokovat chováním poškozeného jako obtížně zvladatelného vězně. Obvinění měli až do doby posuzovaného činu velmi dobré služební hodnocení, neměli žádný kázeňský postih, své povinnosti jinak plnili řádně a posuzovaným jednáním nijak vážně neohrozili samotný účel dozorčí služby. Souhrn těchto okolností ukazuje na to, že společenská škodlivost činu obviněných nedosahuje takového stupně, jaký se vyžaduje u trestného činu, a že je přiměřeně vyjádřena právním posouzením skutku jako kázeňského přestupku. 47. Námitky obviněného L. B. v tom smyslu, že uchopení poškozeného za ústa bylo součástí osobní prohlídky, nemohl Nejvyšší soud akceptovat. Krajský soud v napadeném usnesení přesvědčivě vysvětlil, že se o žádnou osobní prohlídku nejednalo, neboť k ní nebyl reálný důvod, celé jednání obviněných proti poškozenému trvalo jen asi 30 vteřin a bylo omezeno pouze na to, že byl uchopen za ústa, aniž byly činěny další úkony, které jinak jsou součástí osobní prohlídky, a o provedení osobní prohlídky neexistuje žádný písemný záznam, který by jinak musel být pořízen. Jednání obviněných nebylo řádnou osobní prohlídkou, ale aktem protiprávního napadení poškozeného, jímž obvinění porušili své služební povinnosti. 48. Vzhledem k tomu, že jednání obviněných nebylo trestným činem, ale kázeňským přestupkem, jsou dovolání obviněných podaná s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. důvodná. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. 49. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který uplatnil obviněný L. B., byl v dané věci použitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). 50. V uvedené variantě je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. vázán na některý jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud je dovolání obviněného L. B. důvodné z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pak je důvodné také z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. IV. Závěrečné shrnutí 51. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud ohledně obviněných L. B., J. S. a D. H. zrušil napadené usnesení krajského soudu a dále rozsudek okresního soudu jako součást řízení předcházejícího napadenému usnesení. 52. Důvod, z něhož Nejvyšší soud rozhodl ve prospěch obviněného L. B. ohledně návodu ke zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. b), § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) tr. zákoníku a k přečinu porušení dozorčí nebo jiné služby podle § 24 odst. 1 písm. b), § 390 odst. 1 tr. zákoníku (bod 4 výroku o vině), prospívá také obviněnému J. K., který nepodal dovolání. Nejvyšší soud proto zrušil napadené usnesení krajského soudu a rozsudek okresního soudu i ohledně obviněného J. K., a to v celém jeho se týkajícím rozsahu, neboť útok uvedený v bodě 4 výroku o vině je dílčí částí pokračujícího skutku, jímž byl obviněný J. K. uznán vinným v bodech 1–5 výroku o vině. 53. Po zrušení napadeného usnesení krajského soudu a rozsudku okresního soudu Nejvyšší soud zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím pozbyla podkladu. 54. Nejvyšší soud přikázal okresnímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Okresní soud je při novém projednání a rozhodnutí věci vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). 55. Vzhledem k výraznějšímu časovému odstupu od vyhlášení napadeného usnesení, k němuž došlo dne 20. 9. 2023, pokládá Nejvyšší soud za vhodné konstatovat, že věc mu byla s dovoláními obviněných předložena dne 24. 4. 2024. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23145/	28.05.2024	15 Tdo 50/2024	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněných R. B., P. Č. a I. K. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2022, sp. zn. 1 To 131/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 69 T 4/2018, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2022, sp. zn. 1 To 131/2021, podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené usnesení, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2021, č. j. 69 T 4/2018-18240, byl obviněný R. B. uznán vinným pod bodem I. B) 1. výroku o vině přečinem nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku a pod bodem II. výroku o vině přípravou zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 20 odst. 1 a § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, spáchanou ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a taktéž za sbíhající se zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku a zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 12. 2015, č. j. 28 T 16/2013-8860, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2017, č. j. 5 To 55/2016-9823, a za sbíhající se trestné činy nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 a § 279 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 4. 2015, č. j. 31 T 41/2015-527, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 6 To 156/2015, byl podle § 329 odst. 3, § 108 odst. 1 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14 let a 9 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 66 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí celého majetku, podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních korporací na dobu 10 let a podle § 70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku trest propadnutí věcí vyjmenovaných ve výroku rozsudku. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 12. 2015, č. j. 28 T 16/2013-8860, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2017, č. j. 5 To 55/2016-9823, a v rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 4. 2015, č. j. 31 T 41/2015-527, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 6 To 156/2015, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tyto výroky, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný P. Č. byl uznán vinným pod body I. A) a I. B) 4. výroku o vině přečinem nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku. Za tento přečin a taktéž za sbíhající se zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, a zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, kterými byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 21. 2. 2017, č. j. 68 T 11/2016-1773, byl podle § 240 odst. 3, § 108 odst. 1 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí majetku a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu nebo prokuristy obchodních korporací na dobu 10 let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 21. 2. 2017, č. j. 68 T 11/2016-1773, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný I. K. byl uznán vinným pod bodem I. A) 7. výroku o vině přečinem nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku. Za tento přečin a taktéž za sbíhající se zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, a zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, kterými byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 10. 2019, č. j. 28 T 16/2013-11258, byl podle § 240 odst. 3, § 108 odst. 1 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let a 8 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, konkrétně finanční hotovosti ve výši 108 000 Kč a písemností přesně definovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 11. 2019, č. j. 28 T 16/2013-11258, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 2. Citovaným rozsudkem soudu prvního stupně bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných S. B. (rozené C., nyní K.), P. B., R. D., M. K. a M. P. Podle § 226 písm. c) tr. ř. byla spoluobviněná K. M. zproštěna obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, neboť nebylo prokázáno, že v ní označený skutek spáchala obviněná (o odvoláních těchto obviněných rozhodl Vrchní soud v Olomouci jinými rozhodnutími). 3. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 8. 12. 2022, č. j. 1 To 131/2021-19022, rozhodl o odvolání obviněného R. B. zaměřeném proti výroku o vině a trestu a odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci podaném v neprospěch (mimo jiné) obviněných R. B., P. Č. a I. K. proti výroku o jejich vině a u obviněného R. B. i proti výroku o trestu, a to tak, že podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. uvedený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve vztahu k výrokům o vině a uložených trestech u obviněných R. B., P. Č. a I. K., a nově rozhodl tak, že podle § 223 odst. 1 tr. ř. se z důvodu § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. zastavuje trestní stíhání obviněných R. B., P. Č. a I. K. pro jednání popsané v usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, o zahájení trestního stíhání ze dne 14. 1. 2014, č. j. OKFK-500-24/TČ-2014-252503, pod bodem II., v případě obviněného I. K. o zahájení rozšířeného trestního stíhání podle § 160 odst. 1, 5 tr. ř. podle usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 18. 10. 2016, č. j. NCOZ-903-1188/TČ-2016-417706, pro které státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci dne 21. 3. 2018, č. j. 2 VZV 1/2014-1597, s částečně pozměněnou právní kvalifikací podal obžalobu u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně a o nichž bylo rozhodnuto výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2021, č. j. 69 T 4/2018-18240, neboť o těchto skutcích již bylo rozhodnuto pravomocnými odsuzujícími rozsudky, a to ohledně obviněného R. B. rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 12. 2015, č. j. 28 T 16/2013-8860, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2017, č. j. 5 To 55/2016-9823, u obviněného P. Č. rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 21. 2. 2017, č. j. 68 T 11/2016-1773, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2018, č. j. 3 To 73/2017-2060, a u obviněného I. K. rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 10. 2019, č. j. 28 T 16/2013-11258, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 6. 2021, č. j. 2 To 36/2020-11578. 4. Podle usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, o zahájení trestního stíhání ze dne 14. 1. 2014, č. j. OKFK-500-24/TČ-2014-252503, se měli obvinění R. B., S. B., R. D., P. Č., M. K., P. B., K. M., I. K. a další dosud neustanovené osoby dopustit jednáním pod bodem II. (toto jednání bylo opětovně popsáno i v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2022, č. j. 1 To 131/2021-19022, a byla zde uvedena i právní kvalifikace skutků jednotlivých obviněných) tím, že – v období od 25. 10. 2012, kdy v trestní věci vedené policejním orgánem Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, pod č. j. OKFK-4226/TČ-2012-2525503 došlo k zadržení mimo jiné obviněných R. B. a T. B. a jejich následnému vzetí do vazby, do současné doby a obviněný M. P. v období od června 2013 do současné doby, v Ostravě, Olomouci, ve Zlíně-Kostelci a na dalších místech v České republice ve společném záměru ovlivnit probíhající trestní řízení v trestní věci vedené policejním orgánem Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, pod č. j. OKFK-4226/TČ-2012-2525503 proti R. B., T. B. a M. P. pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spočívající v nepřiznání a nezaplacení spotřební daně z nalezeného úmyslně ukrytého mimobilančního lihu v tajných skladech ve XY, XY a XY, dále ovlivnit probíhající trestní řízení v trestní věci vedené stejným policejním orgánem pod č. j. OKFK-619/TČ-2013-252503 proti R. S. pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spočívající v nepřiznání a nezaplacení spotřební daně z nalezených úmyslně ukrytých lihovin v tajném skladu ve Zlíně v ulici XY č. XY a dále ovlivnit probíhající prověřování v trestní věci vedené policejním orgánem Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování, pod č. j. UOOZ 935/TČ-2013-292600, pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spočívajícího v nepřiznání a nezaplacení spotřební daně z nalezeného úmyslně ukrytého mimobilančního lihu v tajných skladech v Ostravě na ulici XY, XY a v XY, dále pak ve společném záměru ovlivnit nestranné rozhodování o trvání vazby obviněného T. B., navzájem spolupracovali tak, že – obviněný R. B. na základě jednoznačných příkazů, které předával z výkonu vazby ve Vazebních věznicích v Olomouci a Ostravě přesně nezjištěným způsobem ve formě jeho vlastnoručně psaných textů nebo diktování přes dosud přesně nezjištěnou osobu z advokátů, kteří jej po celou dobu pravidelně navštěvovali ve vazebních věznicích, ven z prostředí vazby obviněné S. B., kterou určil jako hlavní řídící osobu k realizování jeho příkazů a pokynů mimo prostředí vazby, obměnil a nově zaměřil původní zločineckou skupinu jím řízených osob popsanou pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně ve zločineckou skupinu jím řízených osob vyjmenovaných v předchozím odstavci spočívající v ovlivňování probíhajících trestních řízení zejména proškolováním svědků a koncipováním jejich nepravdivých svědeckých výpovědí před orgány činnými v trestním řízení za finanční odměny jak svědkům, tak jejich školitelům, aby tato řízení byla zaměřena kýženým směrem vedoucím ke zproštění svého obvinění a dalších dosud stíhaných osob T. B., T. P. a R. S., respektive ke znemožnění zahájení trestního stíhání své osoby ve věci dosud probíhajícího prověřování, a v ovlivňování orgánů činných v trestním řízení jejich uplacením, konkrétně policistů provádějících úkony trestního řízení s cílem odstranit část spisového materiálu usvědčujícího jeho osobu a další obviněné, a dále dozorujícího státního zástupce a soudců rozhodujících o vazbě obviněného T. B. s cílem dosáhnout propuštění obviněného T. B., svého bratra, z vazby na svobodu, když mezi obviněnými byly nastaveny vztahy vzájemné podřízenosti a nadřízenosti se stanovenými funkčními kompetencemi a vymezenou dělbou úkolů a činností, když konkrétní struktura, rozdělení úloh a vymezení činnosti jednotlivých osob v této organizované skupině uvedených obviněných bylo takové, že – obviněný R. B. zosnoval, organizoval a rozhodujícím způsobem řídil z místa výkonu své vazby ve Vazební věznici v Olomouci a Vazební věznici v Ostravě trestnou činnost ve zločinecké skupině jemu podřízených osob, dosud nezjištěné osoby z advokátů navštěvujících jej pravidelně ve vazebních věznicích, kteří zajišťovali předávání jeho příkazů a pokynů z vazby do prostředí mimo vazbu dosud přesně nezjištěným způsobem spočívajícím ve vynášení listin s jeho vlastnoručně psanými texty nebo zapisováním příkazů a pokynů podle diktátu obviněného R. B. a dále zajišťovali zpětnou vazbu z prostředí mimo vazbu přinášením přepsaných příkazů a pokynů obviněného R. B. a jejich předkládáním ke kontrole, aby byla zajištěna realizace jeho příkazů a pokynů přesně tak, jak je zamýšlel; – dále prostřednictvím spojení popsaného výše v předchozím odstavci řídil činnost obviněné S. B., jeho manželky, kterou určil jako hlavní řídící osobu zajišťující realizaci jeho příkazů a pokynů v prostředí mimo vazbu tak, že přímo sama prováděla ovlivňování svědeckých výpovědí konkrétně určených zamýšlených budoucích svědků v probíhajících trestních řízeních jejich školením podle přesných konceptů jejich výpovědí zpracovaných obviněným R. B. za slíbenou finanční odměnu, pokud přesně dodrží stanovený koncept výpovědi, a dále řízení a úkolování jí podřízené osoby obviněné K. M., která prováděla přepisování z vazby ručně psaných textů s příkazy a pokyny obviněného R. B. prostřednictvím výpočetní techniky, jejich ukládání na paměťová zařízení typu flashdisců, aby mohli jednotliví školitelé přesně učit budoucí zamýšlené svědky jejich nepravdivé výpovědi zkoncipované obviněným R. B. a jejich tisk za účelem zpětné vazby pro obviněného R. B., aby mohl kontrolovat, že jím z prostředí vazby zadané příkazy a pokyny nebyly zkresleny nebo nepřesně pochopeny a kontrolovat tak jejich plnění, dále řízení a úkolování jí podřízených osob obviněných R. D., M. K., I. K., P. Č. a od července 2013 také M. P., kteří měli kontaktovat a ovlivňovat svědecké výpovědi konkrétně zamýšlených budoucích svědků v probíhajících trestních řízeních jejich školením podle přesných konceptů jejich výpovědi zpracovaných obviněným R. B. za slíbenou finanční odměnu, pokud přesně dodrží stanovený koncept výpovědí, a případně i vyhledávat svědky nové, přičemž obviněná S. B. měla poté provádět závěrečnou kontrolu školení svědků a to, jak mají naučeny své nepravdivé výpovědi, případně touto kontrolou pověřit jí podřízené obviněné R. D. a od července 2013 také M. P., přičemž pro tyto účely byl obviněným R. B. stanoven a průběžně aktualizován seznam svědků v pořadí určeném podle důležitosti, kterou jim sám přikládal; – dále byla vymezena činnost spoluobviněných řízených obviněnou S. B., k níž lze ve stručnosti uvést, že obviněný R. D. za finanční odměnu 300 Kč za hodinu převážně prováděl jednak přímo sám ovlivňování svědeckých výpovědí, M. K., za finanční odměnu 200 Kč za hodinu jednak přemýšlel nad způsoby, jak pomoci dosáhnout kýženého cíle obviněného R. B. spočívajícího v ukončení trestního řízení vedeného proti jeho osobě, M. P. za finanční odměnu ve formě zvýšení platu o 25 % řídil činnost obviněného P. Č., K. M., ve skutečnosti zaměstnankyně V. B., na pozici asistentky prováděla přepisování ručně psaných textů s příkazy a pokyny obviněného R. B.; – obviněný I. K. za jednorázovou odměnu 30 000 Kč měl provést školení a dohlížet nad konkrétním svědkem, stejně obviněný P. B. měl provést ovlivnění a školení výpovědi konkrétního svědka; – obviněný P. Č., ve své činnosti řízený obviněnou S. B. a od července 2013 obviněným M. P.; měl za finanční odměnu 300 Kč za hodinu vyhledávat a školit svědky v trestní věci vedené pod č. j. OKFK-619/TČ-2013-252503 proti R. S., zejména ovlivnit žádaným směrem vedoucím ke zproštění obvinění R. S. svědecké výpovědi zaměstnanců obchodní společnosti V., s. r. o., a dodavatele – obchodní společnosti V. D., s. r. o.; – obvinění S. B., R. D. a P. Č. na základě pokynu obviněného R. B. z důvodu konspirace a zamezení možnosti odposlechu či sledování používali k vzájemné komunikaci uzavřenou skupinu speciálně upravených telefonních přístrojů, kterou využívali pouze k domluvení osobních schůzek, osobní jednání i školení svědků pak uskutečňovali buď mimo území České republiky na území Slovenské republiky, anebo na území České republiky, avšak na místech vybraných tak, aby bylo znemožněno jejich sledování nebo odposlechnutí, všichni obvinění podřízení ve své činnosti obviněné S. B. pak na základě opakovaných pokynů obviněného R. B. museli být obviněné S. B. nepřetržitě a v relativně krátké době k dispozici a za tím účelem mít neustále zapnuté mobilní telefony, přičemž vědomi si zaměření a cílů této organizované zločinecké skupiny se v rámci těchto aktivit dopustili zejména následujících konkrétních jednání: II. A – Obviněný R. B. v období od 25. 10. 2012 dosud z místa výkonu vazby ve Vazební věznici Olomouc a Vazební věznici Ostrava stanovil a průběžně aktualizoval vyhledávání a způsob kontaktování svědků a jejich školení podle jím připravených konceptů nepravdivých výpovědí, které měla provádět na základě jeho pokynů jednak přímo obviněná S. B. a také jí řízení další obvinění R. D., P. Č., M. K., I. K. a od července 2013 M. P., respektive prostřednictvím obviněného M. K. další obviněný P. B., a další uvažované osoby (v pokynech obviněného R. B. navrhovaní R. M. a R. V. ve vztahu k zaměstnancům společnosti M., s. r. o., dále L. K. a osoba označovaná jako D.), u nichž nebylo dosavadním prověřováním zjištěno, zda tak ve skutečnosti činili, respektive další dosud neustanovené osoby tak, aby směřoval probíhající trestní řízení vedené pod č. j. OKFK-4226/TČ-2012-252503 proti své osobě, T. B. a T. P. ke zproštění obvinění, stejně tak i probíhající trestní řízení vedené pod č. j. OKFK-619/TČ-2012-252503 proti R. S. a také, aby dosáhl toho, že prověřování vedené pod č. j. UOOZ-935/TČ-2013-292600 nebude ukončeno trestním stíháním jeho osoby, přičemž ve svých pokynech, příkazech a formulovaných konceptech uvažovaných nepravdivých svědeckých výpovědí formuloval způsoby odměňování osob, které budou vyhledávat, kontaktovat, ovlivňovat a školit budoucí uvažované svědky, způsoby odměňování svědků, kteří přistoupí na podání nepravdivých svědeckých výpovědí podle jím formulovaného konceptu a zejména pak obecné zásady spočívající ve způsobu kontaktování budoucího uvažovaného svědka a takovém místě, kde bude prováděno ovlivňování a školení, aby nemohlo dojít k jeho sledování nebo odposlouchávání, tedy v prověřených místnostech bez oken, nejlépe pak mimo Českou republiku ve Slovenské republice, a dále pak v tom, že takto ovlivněný budoucí uvažovaný svědek musí být před svou výpovědí proškolený na 100 %, svou připravenou nepravdivou výpověď musí znát nazpaměť „jako básničku“, musí být připraven a schopen odolat stresovému prostředí výslechu před policejním orgánem a umět odpovědi na připravené dotazy obhájců přítomných u výslechů s tím, že pokud by tomu tak nebylo, nesmí se k výslechu dostavit, naopak se musí omluvit pro nemoc a získat tím delší čas na přípravu své nepravdivé výpovědi, koncepty nepravdivých výpovědí budoucích uvažovaných svědků vedl obviněný R. B. obecně následujícími směry: – aby zejména byla vyloučena jeho jakákoliv spojitost s obchodními společnostmi M., s. r. o., L. D., s. r. o., V., s. r. o., a T. D., s. r. o., a jakákoliv jeho spojitost s případným obchodováním s lihem a lihovinami s tím, že mohl být viděn v objektech společnosti M., s. r. o., případně ve styku s formálními jednateli a společníky vyjmenovaných společností s odůvodněním, že jim poskytoval konzultace a rady a s obchodní společností L. D., s. r. o. spolupracoval on a jeho bratr T. B. na projektu prodejních automatů, – aby vznikl nezpochybňovaný dojem o jeho faktickém vlastnictví nemovitostí de iure evidovaných na jeho bratra T. B. s tím, že pokud šlo o objekty s administrativními prostorami, o tyto se staral a měl o jejich užívání přehled jeho bratr T. B., avšak pokud šlo o objekty se skladovými prostory, o tyto se staral výlučně on sám a jeho bratr T. B. o jejich užívání neměl nejmenší ponětí, což směřoval v probíhajícím trestním řízení vedeným pod č. j. OKFK-4226/TČ-2012-252503 výlučně k tomu, aby byla vyloučena jakákoliv odpovědnost jeho bratra T. B. za nalezený ukrytý mimobilanční líh ve skladové hale ve XY, – aby vznikl nezpochybňovaný více svědeckými nepravdivými výpověďmi dokladovaný dojem o tom, že razil politiku nejmenšího obtěžování nájemců v pronajímaných skladových prostorách tím, že nebyly prováděny kontroly jim pronajímaných prostor, a zejména pak zjišťování jejich totožnosti bez sepsání písemné nájemní smlouvy za plnění na ruku bez evidování v účetnictví, což směřoval v probíhajícím trestním řízení vedeném pod č. j. OKFK-4226/TČ-2012-252503 výlučně k tomu, že se mohlo stát, že objekty, které byly formálně ve vlastnictví L. B. ve XY, formálně ve vlastnictví jeho bratra T. B. a v XY, formálně ve vlastnictví jeho otce V. B., patřily jemu neznámým nájemcům či nájemci, s nimiž nebyla sepsána nájemní smlouva, a nemohl tak mít on ani jeho bratr T. B. ponětí o ukrytém mimobilančním lihu, což dále ve svých pokynech rozvíjel zpočátku tím směrem, aby budoucí uvažovaní svědci ve svých nepravdivých výpovědích zmiňovali pohyb nejlépe dvou osob v různém věkovém rozpětí ve zmíněných objektech, aby poté, co získá svědka, který by byl vyhledán a až těsně před ukončením vyšetřování ustanoven buď živý skutečný nájemce nebo v době ustanovení již nežijící nájemce, mohlo dojít k jeho poznání ovlivněnými svědky, přitom stanovil pro takovou žijící osobu finanční odměnu ve výši 10 000 000 Kč uložených u notáře, 1 000 000 Kč po výpovědi, pak 100 000 Kč měsíčně za vazbu a po soudu 1 000 000 Kč za výpověď a následně 200 000 Kč měsíčně, – a po výpovědi L. K. v trestní věci vedené pod č. j. OKFK-4226/TČ-2012-252503 před policejním orgánem dne 2. 8. 2013 upustil od strategie vyhledání vymyšleného nájemce charakterizovaného v předchozím bodě a zaměřil koncipování nepravdivých výpovědí budoucích uvažovaných svědků proti L. K. na znevěrohodnění jeho výpovědi a pak usvědčení právě jeho vlastnictví u nalezeného mimobilančního lihu, – dále aby v projednávané trestní věci vedené pod č. j. OKFK-619/TČ-2013-252503 proti R. S. ve věci nálezu ukrytých nezdaněných lihovin v utajovaném skladu ve Zlíně, XY č. XY, vznikl nezpochybňovaný dojem, že nalezené lihoviny nebyly ve vlastnictví R. S., nýbrž ve vlastnictví jistého S. P., který při dodávce těchto lihovin bez šarží pod falešnými etiketami L. D. podvedl R. S. ohledně jejich původu, nevystavil mu k nim slibované účetní doklady se záměrem poškodit obchodní společnosti L. D., s. r. o., a V., s. r. o., – dále aby v prověřované trestní věci vedené pod č. j. UOOZ-935/RČ-2013-292600, v rámci které došlo k nálezům ukrytého mimobilančního lihu v objektech v Ostravě, ul. XY, formálně ve vlastnictví jeho bratra T. B., v XY ve vlastnictví jím vedené společnosti E., s. r. o., a v XY ve vlastnictví jím fakticky řízené a ovládané společnosti B. H., s. r. o., v prostorách pronajatých jím ovládané společnosti E., s. r. o., vznikl nezpochybňovaný dojem, že v těchto objektech vybudované a v podzemí pod betonovými podlahami ukryté kovové nádrže s mimobilančním lihem musely existovat ještě v době před tím, než vlastnictví k těmto objektům nabyli právě výše vyjmenovaní současní vlastníci, případně také nejlépe v době před rokem 2003 tak, aby případná trestní odpovědnost za nepřiznání a neodvedení spotřební daně z takto ukrytého mimobilančního lihu byla již promlčena, – přičemž na základě těchto pokynů a příkazů obviněného R. B. v blíže nezjištěnou dobu a na nezjištěném místě v uvedeném období od 25. 10. 2012 do současné doby zkontaktovali a ovlivnili výpovědi budoucích uvažovaných svědků minimálně v následujících popsaných případech, v nichž byla konkretizována činnost obviněných R. D., M. K., P. B. a M. P., ohledně níž lze pro stručnost odkázat na text přezkoumávaného usnesení. – Obviněný P. Č. kontaktoval a provedl školení svědka J. S. v trestní věci vedené pod č. j. OKFK-619/TČ-2013-252503, skladníka společnosti V., s. r. o., se záměrem ovlivnit jeho výpověď podle konceptu připraveného obviněným R. B. takovým směrem, že v trestní věci nalezené ukryté nezdaněné lihoviny v tajném skladu ve Zlíně, XY č. XY, nebyly ve vlastnictví společnosti V., s. r. o., aby odpovědnost byla zaměřena na osobu S. P., který měl záměrně podvést R. S. ohledně původu, zdanění a vlastnictví zmíněných lihovin, – kontaktoval a provedl školení svědka V. K., jednatele společnosti V. D., s. r. o., od které měly být nalezené lihoviny v trestní věci vedené pod č. j. OKFK-619/TČ-2013-252503 podle obdobného konceptu jako u svědka J. S., avšak svědek ve věci nevypovídal, – kontaktoval nezjištěné obchodní zástupce dodávající od společnosti V., s. r. o., do obchodních řetězců se zaměřením jejich výpovědí na to, že jednatelem a společníkem společnosti V., s. r. o., je R. S. a obviněný R. B. s ní nemá nic společného a potvrzení dalších skutečností, které měl pro ně obviněný P. Č. připravit, vyhledával vhodné svědky, jejichž nepravdivé výpovědi by mohly být zaměřeny proti svědkovi M. M., který v probíhající trestní věci vedené pod č. j. OKFK-4226/TČ-2012-252503 vypovídal před policejním orgánem jako svědek dne 22. 4. 2013 v neprospěch obviněného R. B. o jeho propojení se společností L. D. a údajných obchodech s lihovinami bokem tak, aby vyhledaní svědci znevěrohodnili tuto výpověď M. M., – přičemž obviněný R. B. ve svých pokynech a reakcích na činnost obviněného P. Č. tuto jeho činnost potvrzoval, avšak hodnotil ji jako nekvalitní, a proto byl na základě pokynů obviněného R. B. od července 2013 určen k dohlížení nad činností obviněného P. Č., jeho kontrolám a schvalování odměn obviněný M. P.; – v období srpna až počátku září 2013 na základě pokynů obviněného R. B. zkontaktoval v trestní věci vedené pod č. j. OKFK-4226/TČ-2012-252503 svědky P. H. a P. H., přičemž je přesvědčil k budoucí nepravdivé výpovědi při hlavním líčení u soudu směřující proti L. K. za uvažovanou odměnu 250 000 Kč s tím, že následující školení má podle pokynů obviněného R. B. vést obviněná S. B., která má být oprávněna navýšit slíbenou odměnu až na částku 500 000 Kč. – Obviněný I. K. na základě pokynů a vedený obviněnou S. B. přesvědčil v trestní věci vedené pod č. j. OKFK-4226/TČ-2012-252503 k opakované výpovědi svědka V. K., kterou ovlivnil podle pokynů a konceptu připraveného obviněným R. B. tak, že na rozdíl od předchozího výslechu před policejním orgánem odmítne vypovídat s tím, že by mohl ublížit sobě i dalším lidem a zpochybní svou předchozí výpověď k objektu ve XY za slíbenou odměnu 50 000 Kč a následně plat 15 000 Kč měsíčně, – na základě pokynů obviněného R. B. a konceptu připraveného obviněným R. B. v trestní věci vedené pod č. j. OKFK-4226/TČ-2012-252503 se připravoval ke své budoucí zamýšlené opakované svědecké výpovědi, kterou měl směřovat obdobně jako výše citovaný zamýšlený svědek J. B. školený obviněným R. D. k nepravdivým údajům ve prospěch obviněného R. B. ve věci pronajímání nemovitostí B., užívání objektu v Ostravě na ulici XY a dalších, za slíbenou odměnu 75 000 Kč. II. B – Obviněný R. B. v rámci prováděných výslechů svědků v trestní věci vedené pod č. j. OKFK-4226/TČ-2012-252503, kteří byli jeho dlužníky, měli s ním, respektive s jeho bratrem T. B., z minulosti uzavřené dosud vůbec nebo částečně nesplacené platné závazky vyplývající ze smluv o půjčce zajištěných směnkami, se záměrem dosáhnout zpětného převedení svých pohledávek ze své osoby na osobu své manželky obviněné S. B., neboť v trestní věci vedené pod č. j. OKFK 4226/TČ-2012-252503 byla státním zástupcem vydána usnesení podle § 347 odst. 1 tr. ř. o zajištění výkonu trestu propadnutí majetku R. B. ze dne 25. 2. 2013 a T. B. ze dne 31. 1. 2013, v tomto záměru zaúkoloval obviněnou S. B., aby ve většině přesvědčila předvolané svědky – dlužníky, ať nejlépe nepřebírají poštu s předvolánkou k výslechu a v den plánovaného výslechu nejsou doma, aby nemohli být policejním orgánem vyhledáni, pokud již předvolání k výslechu převzali, ať se z výslechu omluví pro nemoc a podobně, pokud se k výslechu dostaví, ať odmítnou vypovídat z důvodu možného nebezpečí trestního stíhání své osoby nebo osoby blízké, eventuálně si nechají uložit i pořádkovou pokutu, a pokud budou schopni vypovídat v jeho prospěch, ať vypovídají podle jím zpracovaného obecného konceptu výpovědi k dlužníkům, včetně dodatků s případnými úpravami ke konkrétním osobám tak, že nepravdivě uvedou, že své závazky, včetně úroků a smluvních pokut, již v minulosti v plné výši vůči obviněnému R. B., respektive T. B., uhradili s tím, že k tomu mají doklady, které teprve musí pohledat, když takové antidatované doklady budou obviněným R. B. dodatečně připraveny, aby dále vypovídali o původu finančních prostředků na tyto půjčky tak, že je obviněný R. B. má částečně z dědictví po dědovi, že je dále znám tím, že se v devadesátých letech živil půjčováním peněz a že mu to dobře vynášelo a na úrocích vydělával přes 10 000 000 Kč ročně, avšak učinil si tak spoustu nepřátel a od roku 2001 se půjčkám věnoval již jen okrajově, pokud by šlo o dlužníky, vůči kterým je již vedena exekuce, aby nevypovídali proti R. B., aby svou výpovědí neuškodili v rámci jeho probíhajícího trestního stíhání, za což má obviněná S. B. slíbit těmto svědkům převod smluv o půjčce na svou osobu za lepších podmínek spočívajících ve snížení úroků a penále na 65, případně až 50 % jejich původní výše, v případě dlužníků, proti kterým vede exekuci, jednorázovou finanční odměnu a to, že v exekuci nebude provádět žádné kroky směřující proti majetku dlužníků, – dále je popsána činnost uskutečněná na základě těchto pokynů obviněného R. B. obviněnou S. B. spočívající v tom, že v období od února do července roku 2013 zkontaktovala a ovlivnila výpověď svědků v konkrétně popsaných případech. II. C – Obviněný R. B. v období od 25. 10. 2012 poté, co byl v trestní věci vedené pod č. j. OKFK-4226/TČ-2012-252503 zadržen a následně vzat do vazby, do současné doby ve Vazební věznici v Olomouci a Vazební věznici v Ostravě jednak adresoval své pokyny mimo prostředí vazby obviněné S. B. a obviněnému R. D. a současně i sám prováděl kroky směřující k ovlivnění orgánů činných v trestním řízení v probíhajícím trestním řízení vedeným pod č. j. OKFK-4226/TČ-2012-252503, a to policistů z policejního orgánu Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování, s cílem odstranit část spisového materiálu s důkazy proti jeho osobě a dalším obviněným a dále dozorového státního zástupce a soudců rozhodujících o vazbě jeho bratra T. B. s cílem dosáhnout propuštění T. B. z vazby na svobodu, přičemž v uvedeném období konkrétně šlo o následující jednání, kterým obviněný R. B. dne 15. 1. 2013 v době od 08:30 hod. do 11:00 hod., v té době vazebně stíhaný policejním orgánem Policie České republiky, Útvarem pro odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, pod č. j. OKFK-4226/TČ-2012-252503 pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve výslechové místnosti č. XY XY, XY č. XY, nabídl finanční částku ve výši 10 000 000 Kč příslušníkovi policejního orgánu Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování, J. K., který vedl prověřování trestní věci, pro kterou bylo proti obviněnému R. B. vedeno vazební trestní stíhání, a to za situace, kdy byl J. K. vedoucím oddělení útvaru, který se i nadále podílel na vyšetřování, přičemž za nabídnutou částku požadoval, aby J. K. ze své pozice orgánu činného v trestním řízení podílejícího se na vyšetřování trestní věci, pro kterou je obviněný R. B. trestně stíhán, ovlivňoval průběh trestního řízení, zejména tak, že by odstranil případné důkazy z počítačů zajištěných při domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor, což považoval obviněný R. B. za nejrizikovější pro výsledek svého trestního stíhání, a to v předání kompletní utajené části spisu tak, aby obviněný R. B. mohl zvolit optimální způsob obhajoby, přičemž J. K. nic z požadovaného neučinil, nýbrž o výše popsaném požadavku obviněného R. B. a nabídce finanční částky učinil ihned poté oznámení svému nadřízenému; – obviněný R. B. v uvedeném období od 25. 12. 2012 adresoval přímé pokyny a příkazy mimo prostředí vazby obviněné S. B., podle kterých formuloval jasné úkoly pro osobu označovanou jako D. v tom směru, že má pracovat na příslušnících Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizované kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování v Ostravě, tedy policejního orgánu, který vedl v trestní věci vedené pod č. j. OKFK-4226/TČ-2012-252503 prověřování a také i nadále po zahájení trestního stíhání a předání trestní věci k vyšetřování policejnímu orgánu Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizované kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, se podílel na vyšetřování, že má zjišťovat k nim osobní informace tak, aby bylo možné vyhledat konkrétního policistu, kterého by bylo možné ovlivnit nebo „přitlačit k zemi“ s tím, že podle pokynů obviněného R. B. má osoba označovaná jako D. najít takového policistu, od kterého by odkoupil kompletní utajenou část trestního spisu za finanční odměnu v rozpětí 300 000 až 500 000 Kč, ke které by se jinak dostal později až při skončení vyšetřování, přičemž nebylo zjištěno, zda k faktickému uskutečnění takové činnosti a kontaktování příslušníků policejního orgánu došlo; – obviněný R. B. v uvedeném období od 25. 12. 2012 adresoval přímé pokyny a příkazy mimo prostředí vazby obviněné S. B., podle kterých měla najít kontakty na dozorového státního zástupce v trestní věci vedené pod č. j. OKFK 4226/TČ-2012-252503 JUDr. Michala Galáta, státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci – pobočky v Brně, s tím, aby takový vyhledaný kontakt ovlivnil dozorového státního zástupce tím způsobem, že by při rozhodování o trvání vazby T. B. netrval na jejím dalším pokračování, a to za finanční odměnu ve výši 1 000 000 Kč, přičemž nebylo zjištěno, zda k faktickému uskutečnění, vyhledání kontaktu na dozorového státního zástupce a jeho kontaktování, došlo; – obviněný R. B. v uvedeném období od 25. 12. 2012 adresoval přímé pokyny a příkazy mimo prostředí vazby obviněné S. B., podle kterých formuloval jasné úkoly pro obviněného R. D., aby intenzivně pracoval na vyhledání kontaktů na soudce Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, kteří budou rozhodovat o stížnostech proti rozhodnutím Okresního soudu ve Zlíně o dalším trvání vazby jeho bratra T. B. v trestní věci vedené pod č. j. OKFK-4226/TČ-2012-252503, přičemž ve svých pokynech přímo tyto soudce, kteří by měli rozhodovat o stížnostech proti rozhodnutím Okresního soudu ve Zlíně o dalším trvání vazby, označil jmény „D., H., K.“ s tím, aby takový vyhledaný kontakt ovlivnil alespoň dva z těchto soudců tím způsobem, že by pravomocně rozhodli o propuštění T. B. z vazby, a to za finanční odměnu ve výši 1 000 000 Kč, přičemž nebylo zjištěno, zda k faktickému kontaktování uvedených soudců došlo; – obviněný R. B. tak ve výše vyjmenovaných případech buď přímo svým vlastním jednáním činil takové rozhodné a jednoznačné kroky, aby vzbudil v příslušníkovi Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování, J. K. rozhodnutí k tomu, že za finanční odměnu bude v rámci své účasti na úkonech trestního řízení vedeného pod č. j. OKFK-4226/TČ-2012-252503 jako osoba se svěřenými rozhodovacími pravomocemi v trestním řízení vykonávat svou služební činnost v příkrém rozporu s ustanoveními zákona o Policii České republiky, anebo ve svých pokynech adresovaných mimo prostředí vazby zcela jasně a konkrétně formuloval úkoly pro obviněnou S. B., obviněného R. D. a další neznámé osoby, aby podle jeho pokynů činili takové rozhodné a jednoznačné kroky vedoucí k tomu, aby vzbudili v určeném okruhu policistů policejního orgánu Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování, na expozituře v Ostravě takové rozhodnutí k tomu, že za finanční odměnu v rámci své účasti na úkonech trestního řízení vedeného pod č. j. OKFK-4226/TČ-2012-252503 budou jako osoby se svěřenými rozhodovacími pravomocemi v trestním řízení vykonávat svou služební činnost v příkrém rozporu s ustanoveními zákona o Policii České republiky, a dále aby jmenovaní podle jeho pokynů činili takové rozhodné a jednoznačné kroky vedoucí k tomu, aby vzbudili v dozorovém státním zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci – pobočky v Brně v trestní věci vedené pod č. j. OKFK-4226/TČ-2012-252503 takové rozhodnutí, že bude za finanční odměnu jako osoba se svěřenými rozhodovacími pravomocemi v trestním řízení vykonávat svou činnost v příkrém rozporu s ustanovením zákona o státním zastupitelství, a dále aby jmenovaní podle pokynů činili takové rozhodné a jednoznačné kroky vedoucí k tomu, aby vzbudili v soudcích Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně v trestní věci vedené pod č. j. OKFK-4226/TČ-2012-252503 takové rozhodnutí, že budou za finanční odměnu jako osoby se svěřenými rozhodovacími pravomocemi v trestním řízení vykonávat svou činnost v příkrém rozporu s ustanoveními zákona o soudech a soudcích, – a v případě I. K. rozšířeného trestního stíhání podle § 160 odst. 1, 5 tr. ř. podle usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 18. 10. 2016 pod č. j. NCOZ-903-1188/TČ -2016-417706 pro jednání, jehož se měl dopustit tím, že – v období před 25. 4. 2013 v přesně nezjištěnou dobu na základě pokynů obviněného R. B. zprostředkoval obviněnou S. B. a pod jejím vedením zkontaktoval osobu P. B., který měl být v trestní věci vedené pod č. j. OKFK-4226/TČ-2012-252503 vyslechnut jako svědek, aby ho poučil a proškolil, jak má postupovat vůči orgánům činným v trestním řízení tak, že v případě předvolání se má výslechu vyhnout, dokud nebude stoprocentně připravený s tím, že v termíny předvolání nemá vycházet z domu do 16 hodin, neboť by tak mohl být předveden, a předvolání si má vyzvednout až za dva dny od data předvolání a bránit se, že policisté nedodrželi úložnou lhůtu na poště, přičemž současně P. B. přiměl a školil k nepravdivé svědecké výpovědi přesně podle připraveného konceptu od obviněného R. B. i včetně předem připravených odpovědí na připravené otázky, které u výslechu položí přítomní obhájci, to vše za slíbenou odměnu pro svědka P. B. ve výši 50 000 Kč za výpověď podle konceptu a dalších 50 000 Kč za výpověď k areálu XY podle připraveného dodatku, přičemž na základě výše popsaného jednání obviněného I. K. se svědek P. B. skutečně předvolání k výslechu vyhýbal (v termínech 4. 4., 18. 4. a 25. 4. 2013) a dostavil se až v posledně uvedeném termínu, a to jen proto, že byl krátce před stanoveným časem výslechu osobně kontaktován policistou Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování, a při tomto výslechu vypovídal shodně s připravenými instrukcemi, včetně odpovědí na otázky k areálu XY položené při výslechu obhájcem obviněného T. B., dále pak v období po 30. 9. 2013 v přesně nezjištěnou dobu během měsíců říjen a listopad 2013 osobu P. B. podle instrukcí obviněného R. B. seznámil s areály XY a XY, včetně míst, kde se našel nelegální líh, aby tak mohl vypovídat přesně a věrohodně podle představ obviněného R. B., přičemž současně P. B. školil k nepravdivé svědecké výpovědi podle připraveného konceptu od obviněného R. B., když šlo o upravenou výpověď zaměřenou nově proti L. K., kterou měl přednést před Krajským soudem v Ostravě – pobočkou v Olomouci u očekávaného hlavního líčení v dané trestní věci poté, co již byla podána obžaloba, tentokrát za slíbenou odměnu pro svědka P. B. ve výši 250 000 až 350 000 Kč s možným bonusem dalších 100 000 Kč v případě výpovědi proti osobám M. M. a M. R. a motivační zálohou, když se svědek P. B. text připravené výpovědi dobře naučí, ve výši 50 000 až 100 000 Kč, přičemž obviněný I. K. měl popisované školení P. B. vykonat za slíbenou odměnu ve výši 50 000 až 100 000 Kč s podmínkou, že dohlédne na P. B., aby si vše opsal a naučil se to, a k tomu také za úhradu času stráveného při školení ve výši sazby, jakou by si vydělal v práci, – v blíže nezjištěné době v období roku 2013 na základě pokynů obviněného R. B. zprostředkovaných obviněnou S. B. a pod jejím vedením zkontaktoval osobu D. N., jehož výslech v postavení svědka v trestní věci vedené pod č. j. OKFK-4226/TČ-2012-252503 obviněný R. B. očekával, aby ho přesvědčil k nepravdivé výpovědi podle konceptu, který mu obviněný R. B. připravil, přičemž D. N. předložil k přečtení přepsané pokyny obviněného R. B. směřující k jeho osobě obsahující požadavek, aby jako svědek vypovídal proti L. K. a dal vědět, jestli zná osoby M. M. a M. R., na což měl od D. N. dostat odpověď, že dotazované osoby nezná, a získat určitý příslib pomoci, kterou obviněný R. B. vyžadoval. 5. Tímto jednáním se podle usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, o zahájení trestního stíhání ze dne 14. 1. 2014, č. j. OKFK-500-24/TČ-2014-252503, měl obviněný R. B. společně s jednáním popsaným pod bodem I. tohoto usnesení dopustit zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (jednání pod body I., II. a pod body I. A., I. B., I. C., I. E., I. H., II. C.), zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, který spáchal ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku (jednání popsané pod bodem I., body I. A., I. C., I. E., I. G., I. H.), přípravy zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 20 odst. 1 a § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterou spáchal ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku (jednání popsané pod bodem II. a pod bodem I. C.), a zločinu podplacení podle § 332 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, který spáchal ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku (jednání popsané pod bodem II. C.). Obviněný P. Č. se měl dopustit zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (jednání pod body II., II. A.) a přečinu nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, který spáchal ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku (jednání pod body II., II. A.). Obviněný I. K. se měl společně s jednáním popsaným pod bodem I. uvedeného usnesení dopustit zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (jednání pod body I., I. A., I. C., II., II. A. a rozšířeného popisu skutku) a současně i zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, který spáchal ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku (jednání popsané pod body I., I. A., I. C.), a přečinu nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, který spáchal ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku (jednání pod body II., II. A. a rozšířeného popisu skutku). II. Dovolání nejvyššího státního zástupce 6. Nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) podal proti tomuto usnesení v neprospěch obviněných R. B., P. Č. a I. K. z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. f) a h) tr. ř. dovolání, protože bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a odvolací soud dospěl k nesprávným právním závěrům, nikoli však o tom, že jmenovaní obvinění naplnili znaky zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku, ale proto, že došlo k zastavení trestního stíhání z důvodů, s nimiž se neztotožnil. Za důvod považoval s poukazem na ustanovení § 12 odst. 11 tr. ř. to, že v důsledku prvního usnesení ze dne 26. 10. 2012, jímž bylo zahájeno trestní stíhání obviněného R. B. (a dalších obviněných), došlo k přerušení páchání trvající trestné činnosti, která byla nakonec pravomocně právně posouzena jako zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku. Zmíněné usnesení nelze posoudit jinak než jako neopominutelnou překážku, jež přetrhla páchání trvajícího trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině. Právě tímto usnesením byl prvně vymezen skutek, a to bez ohledu na to, že byl původně kvalifikován toliko jako trestný čin daňový. V době zahájení trestního stíhání obviněného R. B. orgány činné v trestním řízení pochopitelně nemohly znát veškerý objem páchané trestné činnosti, který, jak se později ukázalo, byl zcela mimořádný co do jejího trvání, rozsahu, počtu zapojených osob do struktur zločinného uskupení, teritoriálního dosahu trestné činnosti i způsobeného následku. Posléze, jak byly s postupem trestního stíhání objasňovány další rozhodné skutečnosti, již byla původní právní kvalifikace daňového deliktu pozměněna na trestný čin spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny a zcela správně doplněna i o trestný čin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku. Proto již prvním zahájením trestního stíhání nejen obviněného R. B., jenž celou činnost organizované zločinecké skupiny řídil, ale vzhledem k faktickým okolnostem i u dalších členů původní skupiny došlo k přetržce v trvání trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině ve smyslu § 12 odst. 11 tr. ř. Další činnost pachatelů je nutno posuzovat jako nový skutek, a jsou-li touto činností naplňovány i všechny znaky vymezené v § 361 odst. 1 tr. zákoníku, rovněž jako další trestný čin účasti na organizované zločinecké skupině. Dovolatel se neztotožnil s názorem odvolacího soudu, který na jedné straně nepovažoval usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 26. 10. 2012 za zásadní formálně dělící okamžik, jenž by vedl k rozčlenění jednání organizované zločinecké skupiny osob ve smyslu § 12 odst. 11 tr. ř. (nejméně ve vztahu k obviněnému R. B.), na druhé straně ovšem tímto ustanovením předpokládaný následek přiznal jinému usnesení podle § 160 odst. 1 tr. ř., když skutečné vymezení ukončení trvání činnosti organizované zločinecké skupiny a páchání relevantně trestněprávních jednání odvíjel teprve od okamžiku zahájení trestního stíhání komplexního jednání organizované zločinecké skupiny dne 14. 1. 2014. Uvedený přístup odvolacího soudu je přitom v příkrém rozporu s tím, že tento soud sám nahlíží na trestný čin účasti na organizované zločinecké skupině jako na trvající trestný čin, u něhož je nutno jednání posoudit jako jediný trestný čin trvale páchaný do doby zahájení trestního stíhání pro tento skutek. 7. Nejvyšší státní zástupce oponoval odvolacímu soudu i v tom, že nevzal v úvahu faktické založení zcela nové organizované zločinecké skupiny zřízené za účelem masivního ovlivňování trestních řízení. Trval na tom, že v důsledku již prvního razantního zásahu orgánů činných v trestním řízení vůči pachatelům rozsáhlé a po velmi dlouhou dobu páchané hospodářské trestné činnosti v daňové oblasti od podzimu roku 2012, v návaznosti na vydání prvního usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 26. 10. 2012 obviněných R. B. a T. B. coby vůdčích osobností původní organizované zločinecké skupiny (zadržení těchto „hlav“ skupiny, jejich vzetí do vazby, faktické zpřetrhání dosavadních vazeb, zavedených mechanismů a vžitých postupů atd.), došlo k faktickému ukončení činnosti této organizované zločinecké skupiny orientující se prioritně na daňovou trestnou činnost, resp. k jejímu rozvrácení. Od této doby přestala uvedená skupina v oblasti daňové trestné činnosti zcela fungovat a byla ukončena nelegální produkce mimobilančního lihu ve všech činnostech. 8. Dovolatel odmítl, že by trestný čin podle § 240 tr. zákoníku bylo možno považovat za trestný čin trvající, jak naznačil odvolací soud, neboť může být spáchán v pokračování ve smyslu § 116 tr. zákoníku několika dílčími útoky, a tedy nejde o udržování protiprávního stavu. Objevilo-li se v popisu skutku u některých dílčích útoků v předchozích odsuzujících rozhodnutích datum z května 2013, popřípadě další data následující po prvním sdělení obvinění obviněnému R. B., bylo to jen v důsledku nalezení již dříve navezeného mimobilančního lihu do tajných úložišť a skladů, které byly již jen odhaleny později (naposledy v polovině května 2013), než byla tato činnost fakticky provozována. Přitom právě nejpozději k okamžiku nezákonné manipulace s lihem v podobě jeho uskladnění je nutno situovat okamžik dokonání daného trestného činu. Mělo-li by se tedy vycházet z ustanovení § 9 odst. 3 písm. e) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném do 31. 12. 2014, rozhodující byl den nabytí vybraných výrobků a ten nastal před zahájením trestního stíhání a vzetím obviněného R. B. do vazby. V mezidobí od zadržení a vzetí do vazby řídících členů této objektivně rozvrácené původní organizované zločinecké skupiny až do nálezu zbývajících tajných úkrytů lihu již nedošlo k vůbec žádné aktivní činnosti tohoto již neexistujícího zločineckého uskupení osob, která by směřovala k páchání daňové trestné činnosti a jíž by byly naplňovány znaky trestného činu podle § 240 tr. zákoníku. 9. Vycházel-li odvolací soud z právního pojetí trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině jakožto trvajícího trestného činu, pod nímž mají být zastřešovány další úmyslné trestné činy, pak zásahem orgánů činných v trestním řízení na podzim roku 2012 došlo nejen k faktickému „rozprášení“ organizované zločinecké skupiny, ale nutně i k ukončení protiprávního stavu spočívajícího ve vytvoření a udržování této organizované zločinecké skupiny ve smyslu § 361 tr. zákoníku. Šlo o vytvoření nového protiprávního stavu, o zcela nový skutek a další trestný čin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku, případně s ním v souběhu páchaný další úmyslný trestný čin. Není rozhodující, že po personální stránce byla tato další organizovaná zločinecká skupina obsazena stejným řídícím článkem, ani to, že některými jejími členy se stali opět i vybraní bývalí členové původní organizované zločinecké skupiny. 10. Nově zřízená skupina se vyznačovala významnými odlišnostmi, především v otázce hlavního zaměření na páchání diametrálně jiné úmyslné trestné činnosti. Na pozici hlavního vykonavatele v nové organizované zločinecké skupině nastoupila obviněná S. B., která se na páchání daňové trestné činnosti v rámci původní skupiny vůbec nepodílela, členy se staly i další osoby nezapojené do nelegálních machinací s mimobilančním lihem. Snahy obviněného R. B. v této fázi likvidovat zásoby nelegálního lihu (dne 25. 9. 2012) nesvědčí o transformaci původní organizované zločinecké skupiny, ale naopak prokazuje, že páchání daňové trestné činnosti skončilo a přežitá organizovaná zločinecká skupina tuto hospodářskou trestnou činnost zastřešující směřovala jednoznačně k ukončení své činnosti. 11. Nejvyšší státní zástupce připustil, že dosavadní rozhodovací praxe se spíše kloní k názoru, že spáchání dalšího trestného činu v rámci účasti na organizované zločinecké skupině lze postihovat jako jednočinný souběh trestného činu podle § 361 tr. zákoníku jakožto ohrožujícího trestného činu a dalšího tzv. realizačního trestného činu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 3 Tdo 684/2014 , ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1589/2018 , a ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. 6 Tdo 1300/2021 ), avšak užití ustanovení § 107 a § 108 tr. zákoníku nevylučuje ve vztahu k trestnému činu podle § 361 tr. zákoníku ani souběh vícečinný. Trestný čin účasti na organizované zločinecké skupině je spáchán již samotným vytvořením protiprávního stavu, tedy založením organizované zločinecké skupiny, dále účastí na její činnosti nebo její podporou. Ke spáchání tohoto trestného činu postačuje samotná účast v dané struktuře s tím, že není třeba, aby současně došlo také k jinému trestnému činu, na jehož páchání je činnost organizované zločinecké skupiny obecně zaměřena. Trestný čin podle § 361 tr. zákoníku je možno spáchat jako trestný čin samostatný, bez jakéhokoli souběhu s trestným činem jiným. Pokud však současně s ním dojde ke spáchání další úmyslné trestné činnosti, jde o akty, u nichž nejsou zahrnuty znaky skutkové podstaty trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině, ale tuto skutkovou podstatu přesahují. Trvající podoba trestného činu podle § 361 tr. zákoníku s ohledem na dikci tohoto ustanovení přitom ani nevyžaduje, aby pachatel vůbec provedl nějaké účastnící úkony, včetně aktivních kroků ke spáchání některého jiného trestného činu, ale postačí, že je připraven poskytovat pomocné úkony k činnosti organizované zločinecké skupiny, jíž se stal účastníkem. Nabízí se tedy tyto další jednotlivé trestné činy posuzovat jako samostatné, které jsou příkladem nikoli jediného, trvajícího skutku, nýbrž souběžné, paralelní trestné činnosti. Tomu odpovídá, že tyto jednotlivé trestné činy jsou kvalifikovány jako trestné činy spáchané ve prospěch organizované zločinecké skupiny ve smyslu § 107 odst. 1 tr. zákoníku. 12. Při striktním trvání na konceptu jednočinného souběhu by bylo složité a v určitých situacích i nemožné postihnout členy organizované zločinecké skupiny pro další, třeba i významnější část trestné činnosti, která by byla odhalena později, jako je tomu v posuzované věci. Názory plynoucí z rozhodnutí odvolacího soudu by mohly být i v rozporu např. s Úmluvou Organizace spojených národů proti nadnárodnímu organizovanému zločinu ze dne 15. 11. 2000 (tzv. Palermskou úmluvou), konkrétně jejími články 5 a 11, či rámcovým rozhodnutím Rady Evropské unie ze dne 24. 10. 2008, č. 2008/841/SVV, o boji proti organizované trestné činnosti, protože pojetí jednočinného souběhu by znamenalo, že zahájením trestního stíhání pro trestný čin účasti na organizované zločinecké skupině by byl v zásadě vymezen skutek, který by byl předmětem trestního stíhání. Pokud by jeho součástí měly být i jednotlivé dílčí trestné činy, stačilo by, aby tato dílčí jednání byla následně v průběhu trestního řízení doplňována do popisu skutku, aniž by ovšem bylo nutné (a současně možné) zahajovat pro ně trestní stíhání zvláštním usnesením podle § 160 odst. 1, 5 tr. ř., což by byl nežádoucí důsledek. 13. Z uvedených důvodů vyslovil nejvyšší státní zástupce závěr, že trestný čin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku a další jednotlivé trestné činy spáchané v její prospěch je spíše třeba posuzovat jako samostatné, paralelní či souběžné skutky. Jde o odlišná jednání i následky, byť jednotlivé specifické trestné činy jsou „zarámovány“ existencí organizované zločinecké skupiny, což je vyjádřeno tím, že je užito ustanovení § 107 tr. zákoníku. Spáchání určitého dalšího trestného činu není obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu podle § 361 tr. zákoníku. Definice organizované zločinecké skupiny zahrnuje pouze zaměření na páchání úmyslné trestné činnosti. Tento znak určuje záměr či cíl činnosti organizované zločinecké skupiny. Naproti tomu v případě specifických trestných činů jde o odlišná jednání, popsaná v jednotlivých skutkových podstatách posuzovaných trestných činů, která se zcela odlišují od jednání, které je znakem trestného činu podle § 361 tr. zákoníku. Jsou-li jednání kauzální pro určitý následek odlišná, nemělo by se jednat o jednočinný souběh trestných činů, nýbrž o souběh vícečinný. 14. Ze samotného faktu, že účast na organizované zločinecké skupině jako trvající trestný čin časově ohraničuje i další jednotlivé trestné činy páchané ve prospěch organizované zločinecké skupiny, které ale přesahují znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku nebo se s nimi zcela míjejí, nelze dovozovat, že musí jít o souběh jednočinný. 15. Nejvyšší státní zástupce z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2022, sp. zn. 1 To 131/2021, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbydou podkladu, a dále aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. III. Vyjádření k dovolání 16. Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo zasláno obhájcům všech tří obviněných, přičemž obvinění P. Č. a I. K. se k němu nevyjádřili. 17. Obviněný R. B. ve svém vyjádření uvedl, že se neztotožňuje s názorem nejvyššího státního zástupce, protože použití § 12 odst. 11 tr. ř. je možné jedině tehdy, pokud obviněný pokračuje v jednání, pro které je stíhán. V usnesení ze dne 26. 10. 2012 nejsou popsány žádné skutkové okolnosti týkající se účasti obviněného na organizované zločinecké skupině, jsou zde uvedeny pouze okolnosti nasvědčující tomu, že se dopustil daňového deliktu, a proto mu tím nebylo sděleno obvinění z trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině. Znaky takového jednání byly poprvé komplexně vymezeny až v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 14. 1. 2014, které je mezníkem pro páchání trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině. Poukázal na pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 7. 2017, sp. zn. 5 To 55/2016, podle kterého se měl jak daňové trestné činnosti, tak trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině dopustit nejméně od roku 2004 až do 16. 5. 2013. I pokud by měl tedy dovolatel pravdu a usnesením ze dne 26. 10. 2012 by došlo k rozčlenění jednání organizované zločinecké skupiny na dva skutky, nic to nemění na tom, že obviněný byl již pravomocně odsouzen za skutek (jednání) organizované zločinecké skupiny i po 26. 10. 2012. 18. Obviněný zpochybnil také názor dovolatele o existenci dvou organizovaných zločineckých skupin, přičemž se ztotožnil se závěry odvolacího soudu, že i po 26. 10. 2012 šlo stále o totéž spolčení. Připomenul, že původní organizovaná zločinecká skupina nebyla v rámci své činnosti zaměřena pouze na páchání hospodářské trestné činnosti, ale i na trestné jednání, které tato skupina potřebovala k tomu, aby mohla efektivně, a především dlouhodobě fungovat. Z tohoto důvodu docházelo i k jednání směřujícímu k ovlivnění trestních a jiných řízení, jakož i k ovlivnění úředních osob, jak bylo provedeným dokazováním prokázáno, což dovolatel pominul (viz věc vedená u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 28 T 16/2013, z níž plyne, že členové organizované zločinecké skupiny byli v rámci tzv. „konvojování“ vybaveni i vyšší finanční hotovostí, která měla být použita jako úplatek v případě kontroly transportu policií nebo celní správou). Zmínil trestní řízení vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 69 T 12/2022, které nebylo skončeno a rovněž se týká soustavného krácení daňové povinnosti s cílem zajistit a rozvíjet dlouhodobé nepřetržité fungování jím řízené organizované zločinecké skupiny, inicioval a za úplatu udržoval utajenou spolupráci s vícero příslušníky Celní správy České republiky. Z uvedeného plyne, že trestná činnost v podobě ovlivňování trestních či jiných řízení a úředních osob byla páchána jako nedílná součást hospodářské trestné činnosti v rámci organizované zločinecké skupiny, která existovala již od roku 2004. Obviněný konstatoval, že shora popisované chování jím řízené organizované zločinecké skupiny z roku 2007 je prakticky shodné jako jednání z let 2012 a 2013 posuzované v této trestní věci. Vyzdvihl další podobné rysy s tím, že v roce 2012 tudíž nedošlo k žádnému „rozprášení“ organizované zločinecké skupiny a ustanovení nové, nýbrž jen k obvyklé reakci stále stejné a fungující organizované zločinecké skupiny, která existovala nepřetržitě od roku 2004 do roku 2014, když tato doprovodná trestná činnost spočívající v ovlivňování celních i trestních řízení a příslušných úředních osob hrála důležitou roli při páchání daňové trestné činnosti. 19. S dovolatelem se obviněný R. B. neztotožnil i proto, že struktura osob, které se podílely na činnosti organizované zločinecké skupiny před datem 26. 10. 2012 i po něm, byla z velké části stejná. Navíc i v minulosti docházelo k průběžným personálním obměnám (viz rozvedené činnosti jednotlivých osob). On sám zůstal vůdčí osobou při páchání trestné činnosti skupiny, změna na druhém nejvyšším místě v hierarchii byla dána tím, že bratr obviněného T. B. byl vzat do vazby a následně začal spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení, proto jej vystřídala bývalá manželka obviněného S. B. Panuje ovšem shoda na tom, že dvěma hlavními pilíři při páchání trestné činnosti zůstali i po 26. 10. 2012 obvinění L. K. a P. Č. Z tohoto vyplývá, že byla pouze jediná organizovaná zločinecká skupina. Za podstatnou označil obviněný skutečnost, že podle skutkové věty pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 5 To 55/2016 (ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 28 T 16/2013), mělo k hospodářské trestné činnosti (konkrétně tzv. fiktivním denaturacím, tj. činnosti mimo ukrývání mimobilančního lihu) docházet až do 16. 5. 2013. 20. Následně obviněný detailně přiblížil činnost jednotlivých osob v rámci zločinecké organizace, aby podpořil své tvrzení o pokračování v daňové trestné činnosti i po 26. 10. 2012. Odmítl argumentaci nejvyššího státního zástupce týkající se vícečinného souběhu a paralelní trestné činnosti. On sám se přiklonil ke stanovisku, že mezi zločinem účasti na organizované zločinecké skupině a dílčím trestným činem spáchaným v její prospěch je vždy dán jednočinný souběh, jak se uvádí i v odborné literatuře a koresponduje to i s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 494/2002 . Odkázal i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 7 Tdo 635/2005 , s tím, že je správné rozhodnutí odvolacího soudu, a k tomu zmínil, že za několik trestných činů již byl pravomocně odsouzen (v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 28 T 16/2013), což má za důsledek, že pro druhý trestný čin (projednávaný v řízení před Krajským soudem v Brně – pobočkou ve Zlíně pod sp. zn. 69 T 4/2018) již nemůže být stíhán ani odsouzen. Pravomocné odsouzení vytvořilo překážku věci rozhodnuté i pro další trestný čin spáchaný v jednočinném souběhu s trestným činem, pro který již byl obviněný pravomocně odsouzen. V této souvislosti obviněný odmítl argument dovolatele o absurdních důsledcích přijetí právního názoru prezentovaného Vrchním soudem v Olomouci v posuzované trestní věci. Zdůraznil, že veškerá jeho trestná činnost mohla být projednána v jednom trestním řízení. To, že se tak nestalo, nebylo způsobeno postupným odhalováním další trestné činnosti spáchané organizovanou zločineckou skupinou v příslušném období, nýbrž laxním přístupem orgánů činných v trestním řízení. 21. S ohledem na veškeré skutečnosti výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265j tr. ř. dovolání nejvyššího státního zástupce zamítl, jelikož není důvodné. IV. Postoupení věci velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu 22. Trestní věc obviněných R. B., P. Č. a I. K. byla přidělena senátu č. 8 trestního kolegia Nejvyššího soudu (dále též jako „senát č. 8“) v souladu s přidělováním podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu. Tento senát svým usnesením ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 8 Tdo 689/2023 (dále též jen „usnesení o postoupení“), rozhodl podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „zákon o soudech a soudcích“), o postoupení věci velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu (dále též jen „velký senát trestního kolegia“ nebo „velký senát“). 23. Důvodem je názor senátu č. 8 (viz bod 55. usnesení o postoupení), že zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku a tzv. realizační trestné činy nejsou spáchány jedním skutkem v jednočinném souběhu, ale více skutky v souběhu vícečinném, v důsledku čehož ani o skutcích vykazujících zákonné znaky těchto tzv. realizačních trestných činů spáchaných ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku nebylo rozhodnuto odvolacím soudem zmiňovanými rozhodnutími soudů. Ve věci zaujal právní názor rozporný s výkladem o jednočinném souběhu zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku s tzv. realizačním trestným činem [v konkrétním případě trestnými činy nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku či přípravou trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 20 odst. 1 a § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, spáchanými ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku], vyjádřeným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 7 Tdo 400/2015 , či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 5 Tdo 769/2013 . 24. Uvedený názor dovodil senát č. 8 z výkladu obsaženého pod body 36. až 54. usnesení o postoupení a vysvětlil, z jakých důvodů nejde o jednočinný souběh mezi tzv. realizačními trestnými činy spáchanými ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. 25. Stejně tak vysvětlil i zvolený procesní postup, proč věc předkládá velkému senátu trestního kolegia. Pro úplnost senát č. 8 dodal, že se zřetelem na zvolený způsob rozhodnutí se nezabýval další částí námitek dovolatele a že z povahy jeho rozhodnutí vyplývá, že nepřisvědčil dovolacím námitkám, jimiž bylo odůvodňováno založení nové organizované zločinecké skupiny. 26. Velký senát trestního kolegia zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky k projednání dovolání velkým senátem, protože s ohledem na skutečnosti uvedené v usnesení o předložení věci byly dodrženy podmínky § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. Velký senát trestního kolegia shledal, že jde o věc, pro jejíž projednání je příslušný. V. Průběh trestního řízení v posuzované věci 27. Velký senát s ohledem na projednávanou věc a její rozsah, byť dovolání směřuje výlučně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2022, sp. zn. 1 To 131/2021, považuje za vhodné pro přehled poukázat na stěžejní průběh trestního řízení ve věci jmenovaných obviněných, jejichž trestní věc byla původně vedena ve společném řízení týkajícím se i dalších skutků právně kvalifikovaných jako zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku a zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se měli dopustit společně s dalšími obviněnými, jak naznačuje i výrok přezkoumávaného usnesení. Ve fázi prověřování policejním orgánem byla jednotlivá řízení s obviněnými pojmenována jako „SMOG“, „CELA“ a „MORAVA“. 28. V trestní věci s pracovním názvem „SMOG“ bylo trestní řízení zahájeno záznamem policejního orgánu ze dne 16. 9. 2012 pod č. j. UOOZ-1845/TČ-2012-200437 (č. l. 12 trestního spisu). Trestní stíhání (proti obviněnému R. B.) pro skutek tam popsaný páchaný od července roku 2012 do 25. 9. 2012, posouzený jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, bylo zahájeno usnesením ze dne 26. 10. 2012, č. j. UOOZ-1845/TČ-2012-292600 (č. l. 13 až 19 trestního spisu), a další trestní stíhání pro skutek páchaný od roku 2006 až do 11. 12. 2012, posouzený jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, bylo zahájeno usnesením ze dne 14. 12. 2012, č. j. OKFK-4226-206/TČ-2012-252503 (č. l. 23 až 26 trestního spisu). 29. Nyní projednávaná trestní věc byla původně vedena pod pracovním názvem „CELA“ a trestní řízení bylo zahájeno úředním záznamem policejního orgánu ze dne 17. 1. 2013 pod č. j. UOOZ-297/TČ-2013-292600 (č. l. 4 trestního spisu), tento záznam byl následně rozšířen dne 18. 2. 2013 (č. l. 5 trestního spisu) mimo jiné o podezření ze spáchání přečinu nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku a dne 26. 11. 2023 byla k této věci usnesením policejního orgánu č. j. UOOZ-297-100/TČ-2013-292600 připojena trestní věc podezření ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, v níž byly úkony trestního řízení zahájeny dne 30. 4. 2013 původně v samostatném řízení vedeném pod č. j. UOOZ-935/TČ-2013-292600 (č. l. 6 až 9 trestního spisu, označována pracovním názvem „MORAVA“). 30. Trestní stíhání obviněných R. B., P. Č., I. K. a dalších třinácti osob v této spojené věci („CELA“ a „MORAVA“) bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 14. 1. 2014, č. j. OKFK-500-24/TČ-2014-252503 (č. l. 8239 až 8293 trestního spisu). Usnesení bylo rozděleno na dvě části (I., II.), přičemž první část byla označována jako „daňová“, druhá část jako „ovlivňování“. Obviněný R. B. se měl jednáním popsaným v tomto usnesení dopustit zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (jednání pod body I., II. a pod body I. A., I. B., I. C., I. E., I. H., II. C), zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, který spáchal ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku (jednání popsané pod bodem I., body I. A., I. C., I. E., I. G., I. H.), přípravy zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 20 odst. 1 a § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterou spáchal ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku (jednání popsané pod bodem II. a pod bodem I. C.), a zločinu podplacení podle § 332 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, který spáchal ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku (jednání popsané pod bodem II. C.). V jednání obviněného P. Č. byl spatřován zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (jednání pod body II., II. A.) a přečin nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, který spáchal ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku (jednání pod body II., II. A.). Obviněný I. K. se měl podle citovaného usnesení a usnesení o zahájení rozšířeného trestního stíhání ze dne 18. 10. 2016, č. j. NCOZ-903-1188/TČ-2016-417706 (č. l. 8455 až 8464 trestního spisu), dopustit zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (jednání popsané pod body I., I. A., I. C., II., II. A. a v rozšířeném popisu skutku) a současně i zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, který spáchal ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku (jednání popsané pod body I., I. A., I. C.), a přečinu nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, který spáchal ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku (jednání popsané pod body II., II. A. a v rozšířeném popisu skutku). 31. V tzv. „daňové části“ byly obviněny všechny osoby, které se v organizované zločinecké skupině podílely na vzniku mimobilančního lihu, jeho skladování a dalším prodeji, zahrnuje tak i nezdaněný líh ze tří tajných úložišť, která již byla řešena v trestní věci „SMOG“. Časově byla tato trestná činnost zařazena do období od roku 1997 až po 16. 5. 2013 (obvinění byli pravomocně odsouzeni pouze pro období od roku 2004 do 16. 5. 2013). Skutky popsané v usnesení ze dne 14. 1. 2014, č. j. OKFK-500-24/TČ-2014-252503, pod bodem I. byly vyloučeny u obviněných R. B. a I. K. k samostatnému projednání dne 7. 7. 2014 (č. l. 8423 až 8430 trestního spisu) a bylo o nich pravomocně rozhodnuto odsuzujícími rozsudky, a to u obviněného R. B. rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. 28 T 16/2013, obviněného I. K. rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 28 T 16/2013; obviněný P. Č. byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 68 T 11/2016. 32. Pro skutky popsané pod bodem II. (tzv. „ovlivňování“) v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 14. 1. 2014, č. j. OKFK-500-24/TČ-2014-252503, a v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 18. 10. 2016, č. j. NCOZ-903-1188/TČ-2016-417706, byla podána obžaloba v nyní přezkoumávané věci u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 2 VZV 1/2014 (č. l. 15596 a násl. trestního spisu), a to mimo jiné na uvedené obviněné i pro zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. O podané obžalobě bylo rozhodnuto způsobem popsaným v části I. shora v bodech 1. až 3. tohoto usnesení. VI. Stěžejní argumentace odvolacího soudu obsažená v části V. přezkoumávaného usnesení 33. Odvolací soud i nejvyšší státní zástupce se shodli na tom, že posuzované jednání obviněného R. B. a na něm se podílejících dalších osob, včetně na určité nižší úrovni hierarchie skupiny se nacházejících obviněných P. Č. a I. K., nepochybně naplnilo znaky zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud se však neztotožnil s názorem obžaloby, že po zákroku orgánů činných v trestním řízení vůči organizované zločinecké skupině páchající daňovou trestnou činnost byla v reakci na nový vývoj událostí, s nimiž členové původní organizované zločinecké skupiny ve svých plánech k páchání úmyslné trestné činnosti především daňového charakteru nekalkulovali, založena nová organizovaná zločinecká skupina, která byla do značné míry personálně pozměněná a byla inovativně zaměřená na úmyslné masivní ovlivňování trestního řízení veškerými nelegálními prostředky a následně také fakticky působící v této oblasti úmyslné trestné činnosti. Své závěry založil odvolací soud na přetrvávající existenci pouze jediné organizované zločinecké skupiny, která pozměnila priority trestně postižitelného jednání a jejíž fungování bylo po zadržení obviněného R. B. (a některých dalších členů organizované zločinecké skupiny) a jeho vzetí do vazby doplněno o součinnost dalších osob. Podle názoru odvolacího soudu nemá teorie vytvoření nové oddělitelné organizované zločinecké skupiny žádný důkazní podklad, naopak je zcela zřejmé, že obviněný R. B. se již před svým zadržením pokusil ovlivňovat svědky (zmíněn je J. T.) a dne 25. 9. 2012 zlikvidovat zásoby nelegálního lihu v areálu v XY. Kontinuálně se svým zadržením a vzetím do vazby započal usilovat o sofistikovanou aktivitu k odvrácení následků svého předchozího trestného jednání za účasti stejných osob, jež se společně s ním na něm podílely. K tomu měl tento obviněný angažovat další osoby, které měly možnost dostat se s ním do osobního styku, tedy své nejbližší příbuzné (včetně manželky) a jejich prostřednictvím i celou řadu dalších osob (nejspíš i obhájce), které velmi podrobně instruoval a jejichž jednání zaměřené na ovlivňování trestního řízení po dlouhou dobu také řídil. Odvolací soud neakceptoval ani tvrzení státního zástupce obsažené v doplnění podaného odvolání, že k faktickému ukončení činnosti původní organizované zločinecké skupiny došlo v souvislosti s prvotním zásahem orgánů činných v trestním řízení na podzim roku 2012, tedy zahájením trestního stíhání obviněného R. B. a dalších osob a jeho vzetím do vazby, přičemž již dále nebyla aktivně páchána daňová trestná činnost této skupiny s tím, že takto došlo k ukončení páchání trvajícího trestného činu, a teprve následně mělo dojít k obnovení činnosti organizované zločinecké skupiny na podobném, ale nikoli totožném základě a šlo o zcela novou organizovanou zločineckou skupinu s jiným personálním složením, zaměřenou na páchání jiné trestné činnosti, a tím i nový skutek. V této souvislosti poukázal na procesně problematický postup orgánů přípravného řízení, které pro část jednoho skutku daňového podvodu dvakrát zahájily trestní stíhání a také dvakrát ve věci podaly obžalobu, což označil za nestandardní. 34. S ohledem na tyto úvahy dospěl odvolací soud k závěru, že k zahájení trestního stíhání komplexního jednání organizované zločinecké skupiny ve vztahu k oběma zaměřeným činnostem pachatelů došlo nejdříve dne 14. 1. 2014 a od tohoto okamžiku se odvíjí skutečné vymezení ukončení trvání vytvořené a modifikované činnosti organizované zločinecké skupiny a páchání relevantně trestněprávních jednání, jak byly popsány v odsuzujícím rozsudku. Ze závěru o existenci pouze jediné organizované zločinecké skupiny, po zadržení obviněného R. B. a jeho vzetí do vazby toliko s pozměněnými prioritami trestného jednání a doplněné o součinnost dalších osob, odvolací soud vyšel s odkazem na specifičnost trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině, který má charakter trvajícího trestného činu ve vztahu k samotné účasti a zastřešuje zpravidla i páchání další konkrétní soustavné trestné činnosti jednotlivými pachateli. Přitom konstatoval, že celé souhrnné jednání je nutno posoudit jako jediný skutek, jenž v jednočinném souběhu může naplňovat skutkové podstaty dvou i více trestných činů, a proto jednání, pro něž bylo vůči obviněným zahájeno trestní stíhání a jako takové bylo popsáno, vykazuje nadále faktické i procesní znaky jednoho skutku de iure , za nějž již obvinění byli pravomocně odsouzeni. Vzhledem k zásadám jednoty a totožnosti skutku, které v odůvodnění napadeného rozhodnutí rozvedl, odvolací soud považoval další trestní stíhání obviněných za nepřípustné podle § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. VII. Posouzení důvodnosti dovolání velkým senátem trestního kolegia 35. Z hlediska přípustnosti a dalších formálních podmínek dovolání dospěl velký senát trestního kolegia ke shodným závěrům, jaké již vyjádřil senát č. 8 pod bodem 34. usnesení o postoupení. Velký senát dodává, že dovolání je možné podat jen na základě důvodů vymezených zákonem v § 265b odst. 1 písm. a) až m), odst. 2 tr. ř., přičemž je těmito důvody a tím, čím dovolatel odůvodňuje jejich existenci, ve své přezkumné činnosti vázán (§ 265f odst. 1, § 256i odst. 3 tr. ř.), neboť není povolán k revizi přezkoumávaných rozhodnutí z vlastní iniciativy. Pro stručnost lze jen připomenout ve shodě se závěrem senátu č. 8, že nejvyšším státním zástupcem uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f) a h) tr. ř. korespondují s jím uplatněnými argumenty. Po posouzení obsahu podaného dovolání velký senát trestního kolegia shledal, že není důvod k jinému postupu nebo rozhodnutí, a proto podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2023, sp. zn. 1 To 131/2021, i řízení mu předcházející, a to v rozsahu a z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. f) a h) tr. ř., na jejichž podkladě bylo dovolání podáno, a shledal, že je důvodné. 36. Z dovolacích námitek nejvyššího státního zástupce zmíněných výše (část II.) vyplývá, že nezákonnost rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k obviněným R. B., I. K. a P. Č. spočívající v namítaném neopodstatněném zastavení jejich trestního stíhání shledává v jeho nesprávném posouzení a) vzájemného vztahu trestného činu podle § 361 tr. zákoníku a tzv. realizačního trestného činu, ohledně něhož dospěl odvolací soud k závěru, že jde o jednočinný souběh, b) významu § 12 odst. 11 tr. ř. z hlediska posuzování jednání pachatele, které vykazuje znaky trvajícího trestného činu, a jehož se dopouští i poté, co mu bylo sděleno obvinění pro příslušný trestný čin (jako časového hlediska dělícího jednání pachatele na dva samostatné skutky), c) skutkových zjištění týkajících se časových souvislostí páchání trestné činnosti organizovanou zločineckou skupinou, ohledně níž rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněných, jejího odlišného personálního složení i odlišného zaměření. 37. Velký senát k posouzení důvodnosti uplatněné argumentace přistoupil v tomto pořadí, a to i s přihlédnutím k tomu, že její první část odůvodnila rozhodování velkého senátu ohledně označené právní problematiky. VII./1. Otázka charakteru souběhu trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině a tzv. realizačního trestného činu 38. Za stěžejní otázku, pro kterou byla věc předložena velkému senátu a která má právní povahu, takže se jí velký senát ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů [§ 265b odst. 1 písm. f) a h) tr. ř.] může zabývat, lze označit tu, zda zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku je s tzv. realizačními trestnými činy, které byly spáchány ve prospěch organizované zločinecké skupiny, v jednočinném souběhu, anebo zda jde o vícečinný souběh. 39. V obecné rovině je vhodné nejprve uvést, že pro posouzení otázek souvisejících se souběhem trestných činů je rozhodující vymezení pojmu „skutek“ a ujasnění si toho, kdy jde o jeden skutek a kdy o více skutků. Co se týká případného vyjádření vícečinného souběhu v tzv. skutkové větě, tak by mu jistě lépe odpovídal popis skutkové věty tak, že znaky trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině by byly pojaty do zcela samostatného bodu a další specifické trestné činy by byly popsány odděleně. V posuzovaném případě zvolená formulace skutkové věty vyznívá zčásti uceleně, přičemž účast na organizované zločinecké skupině je popsána zejména v tzv. návětí skutkové věty a jednotlivé trestné činy jsou potom rozvedeny v dílčích bodech. To může svádět k závěru o nutně jednočinném souběhu trestných činů popsaných v obžalobě. Nelze však ztotožňovat skutek a jeho popis, neboť jde o dva odlišné pojmy, které je třeba rozlišovat. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek, a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku, a nikoli ohledně popisu skutku. Jinými slovy, určité nedostatky či nedokonalosti v popisu skutku nejsou pro soud zásadní, neboť předmětem řízení je vždy určitý skutek, jehož popis se může změnit. 40. Vícečinný souběh předpokládá více skutků (samostatných útoků) a každý z nich se posuzuje jako samostatný trestný čin. Naproti tomu při jednočinném souběhu jde o skutek jediný. Trestní zákoník ani trestní řád pojem skutku blíže nedefinují, byť se o něm na více místech zmiňují [např. v § 92 odst. 2 tr. zákoníku, § 11 odst. 1 písm. h) až k) a § 220 odst. 1 tr. ř.], a vymezení tohoto pojmu je tedy ponecháno teorii trestního práva a soudní praxi. Za jeden skutek, o který mělo jít v posuzovaném případě, se v nauce i praxi považují všechny ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou příčinou následku významného z hlediska trestního práva, pokud jsou zahrnuty zaviněním (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). 41. Podstatu skutku tvoří jednání a jím způsobený následek. Jednání je projevem vůle ve vnějším světě a může záležet jak v jednání omisivním, tak komisivním a může být spácháno úmyslně i z nedbalosti. Rámec aktů zahrnutých do jednání je však určen trestněprávně konkrétním následkem, jehož příčinou musí být jednání. Jde o následek, který je znakem některého jednotlivého trestného činu. Následek ve své konkrétní podobě spojuje dílčí útoky, akty do jednoho skutku a zároveň umožňuje dělit chování člověka na různé skutky (např. aby šlo o jediný skutek, musí být výstřel příčinou usmrcení). K tomu, aby šlo o jeden skutek, je třeba, aby akt jednání byl příčinou následku, který je znakem skutkové podstaty některého trestného činu, a v době jednání pachatel jednal zaviněně, resp. aby jednal v té formě zavinění, která je relevantní pro příslušnou skutkovou podstatu. Hlediskem, které rozlišuje lidské jednání do více skutků významných pro trestní právo, je následek. Proto nelze pokládat za samostatné skutky takové akty, které všechny směřují k témuž následku relevantnímu pro trestní právo (např. více bodných ran, které vedly k usmrcení). Týž následek spojuje tyto akty, neboť je tu k němu příčinný vztah i zavinění. Při posuzování souběhu je tedy třeba především rozhodnout, zda je tu v konkrétním případě jediný skutek nebo více skutků (k tomu viz ŠÁMAL, P., GŘIVNA, T., BOHUSLAV, L., NOVOTNÝ, O., HERCZEG, J., VANDUCHOVÁ, M., a kol. Trestní právo hmotné. 9. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, s. 309; JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 8. vydání. Praha: Leges, 2022, s. 356; dále např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 60/2012 Sb. rozh. tr. a usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02 ). 42. V daných souvislostech je vhodné též připomenout, že je třeba odlišovat pojmy jednota skutku a totožnost skutku. Totožnost skutku je pojem procesní, který je podstatný pro zjištění rozsahu žalobního návrhu obžaloby (návrhu na potrestání) podané proti určitému obviněnému. Jednota skutku je pojem hmotněprávní a je rozhodující pro určení, zda jde o souběh jednočinný nebo vícečinný (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1491/2017 , aj.). Podle § 220 odst. 1 tr. ř. soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Povinnost soudu rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, je důsledkem uplatnění obžalovací zásady. Je tedy pouze na soudu rozhodujícím o vině obviněného, aby hmotněprávně posoudil skutek, pro nějž bylo zahájeno trestní stíhání a podána obžaloba, a proto soudu nic nebrání v tom, aby jednání obviněného popsané v žalobním návrhu ve smyslu hmotněprávním posoudil jako dva skutky, ačkoliv státní zástupce podávající obžalobu spatřoval v jednání obviněného a jím způsobeném následku pouze skutek jeden. 43. K ustanovení § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, což je alternativa, o kterou v těchto souvislostech jde, je vhodné uvést, že postihuje jednání v rámci činnosti organizované zločinecké skupiny. Účastnit se jednání organizované zločinecké skupiny může jak její člen, tak osoba stojící vně struktury této zločinecké organizace. Podle judikatury soudů postačí k naplnění skutkové podstaty podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku pouhé členství v organizované zločinecké skupině, aniž by bylo nutné páchání další úmyslné trestné činnosti, takže jednání takového člena nemusí naplňovat skutkovou podstatu žádného dalšího trestného činu (tzv. realizačního) podle zvláštní části trestního zákoníku, neboť postačuje, pokud tato činnost souvisí právě s jeho členstvím v organizované zločinecké skupině (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 6 Tdo 244/2018 , ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. 6 Tdo 1300/2021 ). Lze si však představit i aktivnější formu účasti na činnosti organizované zločinecké skupiny, aniž by takovým jednáním pachatel naplnil znaky některého jiného úmyslného trestného činu (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4538). 44. Pro úplnost lze připomenout, že u zločinu podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku jde o trvající trestný čin, jak ostatně správně uvádějí odvolací soud i dovolatel. Účast na činnosti organizované zločinecké skupiny tedy musí trvat určitou dobu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. 6 Tdo 1300/2021 ). Trvající podoba trestného činu není formou provedení trestného činu, která by tu někdy byla a jindy nebyla, nýbrž plyne ze zákona (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 273, a rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/2015 Sb. rozh. tr.). Z právě uvedeného také vyplývá, že závěr o trvající podobě trestného činu nelze mechanicky vztáhnout též k dalším alinea ustanovení § 361 odst. 1 tr. zákoníku. 45. V obecné rovině platí, že skutková podstata zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku postihuje samotné založení, podporu organizované zločinecké skupiny či členství v ní, aniž by obligatorním znakem tohoto trestného činu bylo spáchání určitého dalšího trestného činu. Tento závěr se beze zbytku týká i skutkové podstaty obsažené v § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, tedy účasti na činnosti organizované zločinecké skupiny. Definice organizované zločinecké skupiny ve smyslu § 129 tr. zákoníku, jež je s ustanovením § 361 tr. zákoníku úzce spojená a prvoplánově navozuje závěr o jednočinném souběhu zločinu podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku a tzv. realizačního trestného činu, zahrnuje pouze zaměření na páchání úmyslné trestné činnosti, což není znakem objektivní stránky trestného činu, ale spíše znakem subjektivním. Jde o znak, který určuje záměr či cíl činnosti organizované zločinecké skupiny. „Účastí na činnosti“ organizované zločinecké skupiny se zde s přihlédnutím k objektu chráněnému ustanovením § 361 tr. zákoníku, jímž je zájem na potlačování organizované kriminality, a tedy i na ochraně společnosti a státu před touto vyšší formou společné trestné činnosti (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 273), nerozumí jednání vykazující znaky některého z tzv. realizačních trestných činů, k němuž ostatně může, ale také nemusí dojít, ale samo zapojení se nebo zařazení se do struktury této zločinecké skupiny. Mimořádná nebezpečnost a škodlivost této formy trestné součinnosti (organizovaného zločinu) je totiž dána především její koordinovaností, promyšleností, stejně jako užívanými prostředky jejího utajení, příp. zastíráním trestné činnosti znesnadňujícím její odhalení. 46. S ohledem na shora uvedené se velký senát zabýval tím, zda je vždy bez ohledu na povahu a konkrétní skutkové okolnosti třeba trvat na tom, že zločin podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku a každý tzv. realizační trestný čin spáchaný v souvislosti s ním je vždy v jednočinném souběhu, jak to doposud vyplývalo z právních názorů obsažených v literatuře i v rozhodnutích Nejvyššího soudu, na což upozorňuje senát č. 8 (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 7 Tdo 400/2015 , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 5 Tdo 769/2013 , též např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4542, marg. č. 10). Podle uvedených zdrojů je spáchání dalšího trestného činu v rámci účasti na organizované zločinecké skupině namístě postihovat jako jednočinný souběh trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 tr. zákoníku (jakožto ohrožovacího trestného činu) a tzv. realizačního trestného činu (např. neoprávněného podnikání podle § 251 tr. zákoníku, padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 tr. zákoníku, zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, křivého obvinění podle § 345 tr. zákoníku, dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku) – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1071/2004 , publikované pod č. T 767. v sešitě 13 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 3 Tdo 684/2014 , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 4 Tz 32/2020 . Na druhé straně však autoři uvádí, že zákon naopak nevylučuje použití ustanovení § 107 a § 108 tr. zákoníku u trestných činů, které jsou s trestným činem podle § 361 tr. zákoníku ve vztahu souběhu (jednočinném nebo vícečinném). Tudíž připouští i vícečinný souběh. 47. Je rovněž možné připomenout, že v minulosti Nejvyšší soud zaujal již např. ve vztahu k trestným činům maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a krádeže podle § 205 tr. zákoníku v usnesení ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 8 Tdo 838/2020 , uveřejněném pod č. 13/2021 Sb. rozh. tr., právní názor, že dopustí-li se pachatel v průběhu páchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který je trvajícím trestným činem, trestného činu krádeže podle § 205 tr. zákoníku, nejsou tyto trestné činy spáchány v jednočinném, nýbrž ve vícečinném souběhu. 48. Nad rámec již uvedeného lze souhlasit i s názorem dovolatele, že pokud by byla bezvýhradně akceptována teze odvolacího soudu, že trestný čin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku jakožto trvající trestný čin rámuje jako „zastřešující“ celou trestnou činnost organizované zločinecké skupiny a že tyto další trestné činy je nutné za všech okolností posuzovat jako spáchané v jednočinném souběhu s trestným činem účasti na organizované zločinecké skupině, vedlo by to až k absurdním a zcela nežádoucím důsledkům, které se ostatně projevily i v nyní přezkoumávané věci. Tím základním je to, že by odsouzení pachatele, který je současně členem organizované zločinecké skupiny, pro – byť i jen nepatrnou a méně významnou část trestné činnosti spáchané ve prospěch organizované zločinecké skupiny – vytvářelo vždy překážku věci rozhodnuté pro celou zbývající část trestné činnosti spáchané touto osobou ve prospěch organizované zločinecké skupiny. Taková situace by neodpovídala tomu, že v případech organizovaného zločinu jako mimořádně závažné formy úmyslné trestné činnosti, která se vyznačuje sofistikovaností provedení a ztíženou možností odhalení, zpravidla vychází takto spáchaná trestná činnost najevo postupně, s odstupem času a je nutno ji často řešit v samostatných oddělených kauzách. Lpění na právním názoru o jednočinném souběhu je tedy z hlediska objasňování a důsledného trestání organizovaného zločinu kontraproduktivní a naprosto nevyhovující, neboť tento právní názor spíše znesnadňuje odhalování a potírání organizovaného zločinu, než že by přispíval k zajištění řádné ochrany právem chráněných zájmů. Řešení tohoto problému cestou mimořádných opravných prostředků, naznačované odvolacím soudem, je pak rovněž nereálné, protože by spíše přispívalo k ještě většímu zkomplikování a prodloužení již tak dlouhých trestních řízení. Ze samotného faktu, že účast na organizované zločinecké skupině jako trvající trestný čin časově ohraničuje i další jednotlivé trestné činy páchané ve prospěch organizované zločinecké skupiny, které ale přesahují znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku nebo se s nimi zcela míjejí, tak nelze dovozovat, že musí jít o souběh jednočinný. Ostatně jednotlivé trestné činy spáchané ve prospěch organizované zločinecké skupiny mohou být i značně různorodé z hlediska objektu a obsahu skutkových podstat trestných činů, z hlediska subjektu, tedy toho, kterými členy organizované zločinecké skupiny jsou spáchány, z hlediska formy spáchání (pachatelství, spolupachatelství, účastenství), a to i u stejného člena organizované zločinecké skupiny, který může být v některých případech pachatelem či spolupachatelem, jindy se může na trestném činu pouze účastnit v různých formách účastenství. Dokonce mohou být spáchány i takovými pachateli, kteří ani členy organizované zločinecké skupiny nejsou. 49. Je vhodné vyzdvihnout i názor, který zaujal v usnesení senát č. 8, že striktní trvání na konceptu jednočinného souběhu by ve svých důsledcích znamenalo, že by bylo složité a v určitých situacích i nemožné postihnout členy organizované zločinecké skupiny v důsledku překážky rei iudicatae pro další, třeba i významnější část daňové či jiné trestné činnosti, která by byla odhalena později. Takové důsledky právní úpravy a jejího výkladu zákonodárce jistě nezamýšlel, protože by šly proti smyslu a účelu zavedení skutkové podstaty trestného činu účasti na zločinném spolčení podle § 163a do zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), jeho novelou provedenou zákonem č. 152/1995 Sb., a posléze přejaté s dílčími změnami do ustanovení § 361 tr. zákoníku o zločinu účasti na organizované zločinecké skupině. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 152/1995 Sb. bylo ustanovení § 163a tr. zák. přijato v zájmu předcházení organizované trestné činnosti. Povinnost předcházet a efektivně postihovat organizovanou kriminalitu ostatně pro Českou republiku plyne i ze závazků na úrovni mezinárodního práva (Úmluva Organizace spojených národů o boji proti mezinárodnímu zločinu, tzv. Palermská úmluva, publikovaná pod č. 75/2013 Sb. m. s., která pro Českou republiku vstoupila v platnost dne 24. 10. 2013, zde především články 5 a 11) i práva Evropské unie (rámcové rozhodnutí Rady Evropské unie ze dne 24. 10. 2008, č. 2008/841/SVV, o boji proti organizované trestné činnosti), což však striktní posuzování trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s jednotlivými realizačními trestnými činy do značné míry znemožňuje. 50. Odlišení různých jednání vedoucích k posouzení trestných činů jako spáchaných ve vícečinném souběhu pak bude umožňovat řádné objasnění celé trestné činnosti organizované zločinecké skupiny a současně povede k zachování práv obviněných na spravedlivý proces. V zájmu obviněného z hlediska reálnosti výkonu jeho obhajovacích práv je to, aby byl co nejdříve, tj. již při zahájení jeho trestního stíhání seznámen s tím, jaké jednání je mu kladeno za vinu a jaký trestný čin je ve skutku popsaném v usnesení o zahájení trestního stíhání spatřován. Jednoznačnost tohoto vymezení obviněnému umožňuje aktivně se podílet na procesu dokazování uplatňováním vlastních důkazních návrhů a dalšími činnostmi, k nimž je oprávněn realizovat své právo na obhajobu. Koncepce vycházející z právního názoru, že v případě souběhu trestného činu zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku s jednotlivými realizačními trestnými činy se jedná o konkurenci ideální (jednočinný souběh), může práva obviněného negativně omezit. Umožňuje totiž v jakémkoli stadiu trestního stíhání rozšířit trestní stíhání obviněného o právní kvalifikaci, která nebyla uvedena v usnesení o zahájení trestního stíhání, popřípadě ani v obžalobě, aniž by byl realizován postup podle § 160 odst. 1, 5 tr. ř. Jestliže by se vycházelo z toho, že v případě souběhů zvažovaných trestných činů (§ 361 tr. zákoníku a realizačního trestného činu) jde o jednočinný souběh, tedy jeden skutek, dostačovalo by upozornit obviněného na změnu právního posouzení skutku, o němž se řízení vede, a to např. až v závěru hlavního líčení. Přitom je zjevné, že zcela jinou obhajobu může obviněný uplatnit ve vztahu k trestnému činu účasti na organizované zločinecké skupině a ve vztahu k realizačnímu trestnému činu či skupině takových trestných činů. Je proto i v zájmu samotného obviněného, aby v řešené otázce byl zaujat právní názor, že v případě souběhu těchto trestných činů jde o souběh reálný, a tedy o dva či více samostatných trestných činů, k nimž je třeba z hlediska procesního při vedení řízení vůči obviněnému realizovat postup upravený v § 160 tr. ř. 51. Povahu zločinu podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku je třeba posuzovat nejen přísně formálně, ale s ohledem na další aspekty, které je třeba k tomuto zločinu brát do úvahy, a to s ohledem na jeho význam a smysl. Citované ustanovení je určeno k efektivnímu postihování organizované kriminality, což pro Českou republiku vyplývá ze závazků na úrovni mezinárodního práva (např. z Úmluvy Organizace spojených národů o boji proti mezinárodnímu zločinu, tzv. Palermská úmluva, uveřejněná pod č. 75/2013 Sb. m. s.) i práva Evropské unie (např. z rámcového rozhodnutí Rady Evropské unie ze dne 24. 10. 2008, č. 2008/841/SVV, o boji proti organizované trestné činnosti). Oba citované dokumenty vytvářejí systém dvou alternativních variant kriminalizace organizovaného zločinu (v podrobnostech viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4535). Rozhodné je, že organizovaná zločinecká skupina musí být zaměřena na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti, a není rozhodné, v jakém vztahu k tomuto zastřešujícímu trestnému činu jsou jednotlivé realizační trestné činy, zda jde o stejný skutek anebo o samostatné skutky. Předpokládá se, že již při založení organizované zločinecké skupiny je zde záměr soustavně páchat úmyslnou trestnou činnost. Pro trestní postih se nevyžaduje, aby již k takovému soustavnému páchání trestné činnosti vůbec došlo (např. organizovaná zločinecká skupina může být odhalena již při prvním trestném činu, nebo dokonce ještě předtím, než započala s pácháním trestné činnosti). Přitom samotné páchání úmyslné trestné činnosti může být vlastním cílem organizované zločinecké skupiny, anebo může být jen prostředkem k dosažení jiných jejích cílů. Z uvedeného je zřejmá jistá volnost a různorodost, kterou lze uplatnit při úvahách o tom, zda byly realizační trestné činy spáchány týmž skutkem anebo skutky dalšími. Navíc není vyloučeno, aby určité společenství nejméně tří trestně odpovědných osob bylo zaměřeno původně na legální činnost (typicky u právnických osob), ale v určité době přešlo k páchání trestné činnosti formou organizované zločinecké skupiny podle § 129 tr. zákoníku. 52. Pro názor, že jde o vícečinný souběh, svědčí i volnost intenzity zapojení v rámci hierarchie organizované zločinecké skupiny, kde je možné rozlišovat tzv. plně rozvinuté skupiny a skupiny s nižším stupněm organizace. Plně rozvinuté skupiny mají třístupňovou řídící strukturu, na vrcholu je nejvyšší vedení, které řídí několik relativně samostatně operujících jednotek, a v nich jsou poté běžní členové a externisté, kteří vykonávají jim přidělené úkoly. Nejvyšší vedení bývá izolováno od páchání trestné činnosti, neboť tu fakticky s pomocí běžných členů provádějí příslušníci střední vrstvy, nicméně udává zaměření organizované zločinecké skupiny, přerozděluje finance, má k dispozici odborný aparát (právníky, ekonomy, informatiky, členy ochranné služby), určuje základní strategii zločinecké organizace, provádí výběr rozhodujících osob do vedení samostatně operujících jednotek a udržuje kontakty s elitami společnosti. Nezřídka legálně podniká a snaží se budit dojem serióznosti. Činnost středního článku organizované zločinecké skupiny je řízena nejvyšším vedením, podléhá mu a plní úkoly jím zadané. Každá skupina, která je v něm obsažena, se monotematicky zpravidla zabývá jedním druhem trestné činnosti. Jde o oddělující článek mezi nejvyšším vedením a řadovými členy organizované zločinecké skupiny, resp. členy jednotlivých skupin středního článku, kteří konkrétně jednají. Naproti tomu skupiny s nižším stupněm organizace nevykazují všechny tyto znaky vnitřní hierarchie, nicméně experti zařazují do oblasti organizovaného zločinu i méně rozvinuté skupiny, ačkoli se jim, mimo jiné, obtížněji prokazuje, že jde o zločinné spolčení (organizovanou zločineckou skupinu), protože v plné míře nevykazují znaky takového spolčení (viz CEJP, M. Vývoj organizovaného zločinu na území České republiky. Studie. 1. vydání. Institut pro kriminologii a sociální prevenci. Praha: Vydavatelství KUFR, s. r. o., 2010, s. 17 a 18). O organizovanou zločineckou skupinu tudíž může jít i v případě skupin, které nemají pevnou organizační strukturu a které jsou lépe způsobilé přizpůsobit se každé situaci. Struktura organizované zločinecké skupiny může být i jednodušší, vztahy mezi jednotlivými účastníky mohou být méně zřetelné a jejich vzájemná podřízenost a nadřízenost nemusí být tak zřejmá. 53. Závěru o vícečinném souběhu nebrání soustavnost jako další znak organizované zločinecké skupiny, protože páchání úmyslné trestné činnosti je soustavné, jestliže jednotliví pachatelé trestné činnosti ve prospěch organizované zločinecké skupiny jednají nepřetržitě, pravidelně nebo opakovaně po delší dobu, např. po několik měsíců, nebo tehdy, když navazují na předchozí obdobně páchanou trestnou činnost. Přitom není nutné, aby tak činili v rámci téhož skutku anebo skutky jinými, protože tato soustavnost se nevyžaduje při páchání úmyslných trestných činů jednotlivými pachateli, ale postačí, když znak soustavnosti je dán ve vztahu ke konkrétní posuzované organizované zločinecké skupině [arg. „je zaměřena (tj. organizovaná zločinecká skupina) na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti“]. Protože se zásadně nevyžaduje, aby organizovaná zločinecká skupina byla zaměřena na dosahování zisku, tedy aby měla jen zištný cíl, je zpravidla zaměřena na určitou činnost, která může mít různé následky, či může být spáchána odlišnými jednáními, a tedy i samostatnými skutky. Může totiž mít i cíl jiný, a je třeba zdůraznit, že zaměření, záměr nebo cíl posuzovaného společenství více osob není rozhodný pro naplnění znaků organizované zločinecké skupiny. Zákon zde hovoří o páchání úmyslné trestné činnosti organizovanou zločineckou skupinou, aby vyjádřil okolnost, že znak soustavnosti páchání úmyslné trestné činnosti má být posuzován z hlediska celé takové skupiny, což však neznamená, že by zde byla konstruována trestní odpovědnost „organizované zločinecké skupiny“ jako celku (ve smyslu tzv. kolektivní odpovědnosti), neboť naše trestní právo vychází ze zásady individuální trestní odpovědnosti fyzické nebo právnické osoby, která se na činnosti organizované zločinecké skupiny podílí (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1774 až 1776, marg. č. 3). 54. V případě páchání úmyslné trestné činnosti organizovanou zločineckou skupinou je jejím typickým znakem i to, že z důvodu finalizace trestného činu, který má klíčový význam pro dosažení výsledného zisku nebo účinku, se pachatelé dopouštějí celého řetězce trestné činnosti (sledu kriminálních a doprovodných akcí), takže i z tohoto důvodu je namístě vícečinný souběh trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině a tzv. realizačního trestného činu. Svědčí pro něj i to, že konkrétní trestné činy (vraždy, loupeže, zkrácení daně, výroba a distribuce drog a další) jsou u organizovaného zločinu pouze jevovými formami komplexní činnosti, jejíž podstatou a smyslem je záměrné, cílevědomé, dlouhodobé a systematické dosahování maximálního zisku (případně jiného cíle) bez ohledu na použité prostředky a s volbou těch sfér aktivity, které slibují přinášet tento maximální zisk (viz např. Institut pro kriminologii a sociální prevenci. Organizovaný zločin v České republice III. 1. vydání. Praha: Vydavatelství KUFR, s. r. o., 2004, s. 25). Nebrání mu ani nutnost existence zaměření organizované zločinecké skupiny na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti, neboť jednotlivé úkony osob, které na organizované zločinecké skupině participují, nemusí vždy bezpodmínečně vykazovat znaky nezákonnosti, neboť může jít o jednání pomocné, které nenaplňuje konkrétní znaky skutkové podstaty některého realizačního trestného činu, nýbrž je pouze činěno ve prospěch organizované zločinecké skupiny. I v těchto souvislostech naznačujících volnost daného vztahu zločinu podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku a tzv. realizačních trestných činů lze shledávat podmínky pro závěr o tom, že mohou být spáchány ve vícečinném souběhu, a to se zřetelem i na to, že trestný čin účasti na organizované zločinecké skupině je konstruován velmi široce, neboť zahrnuje v podstatě veškeré formy participace na činnosti organizovaných zločineckých skupin a zapojení se do jejích aktivit. 55. V posuzované věci jde o otázku povahy souběhu jednání, jehož podstata spočívá v samotném založení, účasti nebo v podpoře organizované zločinecké skupiny podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku na straně jedné a na straně druhé (původně) ve zvlášť závažném zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku či (následně) zvlášť závažném zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, zločinu podplacení podle § 332 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, případně přečinu nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku (specifické trestné činy spáchané ve prospěch organizované zločinecké skupiny). U těchto trestných činů nicméně jde o odlišná jednání i o odlišné následky, byť jsou „zarámovány“ existencí organizované zločinecké skupiny, což je vyjádřeno tím, že je užito ustanovení § 107 tr. zákoníku. Pokud tedy jednání, která jsou pro určitý následek kauzální, jsou odlišná, potom nejde o jednočinný souběh trestných činů, nýbrž o souběh vícečinný. Z uvedeného pro posuzovanou věc vyplývá dílčí závěr, že nelze akceptovat napadené rozhodnutí odvolacího soudu o zastavení trestního stíhání obviněných v té části, která se týká tzv. realizačních trestných činů, neboť jím odkazovaná rozhodnutí (u obviněného R. B. rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 12. 2015, č. j. 28 T 16/2013-8860, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2017, č. j. 5 To 55/2016-9823, u obviněného P. Č. rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 21. 2. 2017, č. j. 68 T 11/2016-1773, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2018, č. j. 3 To 73/2017-2060, a u obviněného I. K. rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 10. 2019, č. j. 28 T 16/2013-11258, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 6. 2021, č. j. 2 To 36/2020-11578) nemohla založit překážku rei iudicatae ve vztahu k těmto trestným činům, resp. samostatným skutkům, které byly kvalifikovány jako označené trestné činy. Proto je nesprávný právní závěr odvolacího soudu, na jehož podkladě dovodil nezbytnost zastavení trestního stíhání obviněných s poukazem na to, že celé souhrnné jednání je nutno posoudit jako jediný skutek, který může v jednočinném souběhu naplňovat skutkové podstaty dvou i více trestných činů, a proto jednání, pro něž bylo vůči obviněným zahájeno trestní stíhání a jako takové bylo popsáno, vykazuje nadále faktické i procesní znaky jednoho skutku de iure , za nějž již byli obvinění pravomocně odsouzeni. 56. Závěr o vině pachatele zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 tr. zákoníku nemá vliv na posouzení dalších skutků, jichž se dopustil v reálném souběhu se skutkem kvalifikovaným jako uvedený trestný čin. Jak vyplývá z dosud uvedeného, nabyl-li rozsudek obsahující výrok o vině pachatele trestným činem podle § 361 tr. zákoníku právní moci, nevytváří překážku rei iudicatae ve vztahu k dalším trestným činům spáchaným jím v reálném souběhu. Vedení trestního stíhání pachatele pro tento zvlášť závažný zločin neodůvodňuje to, aby nebyl stíhán a odsouzen (je-li to důvodné) pro skutek, který lze posoudit jako přečin nadržování podle § 366 tr. zákoníku. Nelze se ztotožnit s názorem odvolacího soudu vyjádřeným v usnesení napadeném dovoláním (pod bodem 67.) ve vztahu k obviněným R. B., P. Č. a I. K., podle něhož „trestnost takového jednání byla totiž pokryta spácháním závažnější formy jejich společného trestného jednání, účastí na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku a trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku spáchaném ve prospěch organizované zločinecké skupiny, za použití § 107 odst. 1 tr. zákoníku, za které byli jednotlivými výše citovanými rozsudky již pravomocně odsouzeni“. V případě, že skutkové okolnosti svědčí o tom, že se pachatel zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině (např. podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku) dopustil i jednání, které je namístě posoudit jako přečin nadržování podle § 366 tr. zákoníku, nelze argumentovat vyšším typem škodlivosti zvlášť závažného zločinu a dovozovat, že pomoc jím realizovaná v rámci nadržování je fakticky konzumována (jako tomu je např. při dokonání trestného činu ve vztahu k přípravě či pokusu) jeho účastí na činnosti organizované zločinecké skupiny. 57. Obdobně je třeba vyjádřit se i ke vztahu přečinu nadržování podle § 366 tr. zákoníku a tzv. realizačního trestného činu, neboť nelze souhlasit ani s další úvahou odvolacího soudu, podle níž (viz bod 65. jeho usnesení) „pachatel trestného činu základního, v tomto případě daňového trestného činu, jehož se dopouští v organizované zločinecké skupině společně s dalšími pachateli, byť v některých případech stíhaných z různých důvodů samostatně, ovšem za společně páchaná, provázaná a neoddělitelná trestná jednání, nemůže naplnit zákonné znaky trestného činu nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku směřujícího k různorodému jednání napomáhajícímu v tom, aby sám nebo jeho spolupachatelé, a tím spíše další členové organizované zločinecké skupiny, unikli trestnímu stíhání“. Toto tvrzení opírající se o odkazované zdroje je nepřesné. Dovozovaný závěr (neřeší se zde případ upravený v § 366 odst. 2 tr. zákoníku), tj. že pachatele nelze trestně stíhat pro tento přečin, platí jen tehdy, pokud „pachatelovo nadržovací jednání, třebaže sloužilo i k ochraně druhého spolupachatele na tomto trestném činu podle § 312a či podle § 361, směřovalo i k vlastní ochraně před trestním stíháním …“ (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4580). Není však vyloučeno, aby byl pachatel zvlášť závažného zločinu podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku stíhán a odsouzen pro přečin nadržování (spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku), pokud jeho pomocné jednání směřovalo k tomu, aby trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření nebo jejich výkonu unikla pouze osoba od něj odlišná (v souvislosti s posuzovanou věcí viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 8 Tdo 693/2023 , vydané v řízení o dovolání obviněného M. K.). 58. Vyloučení souběžné právní kvalifikace z důvodu vztahu speciality nebo naopak vztahu subsidiarity jednoho trestného činu vůči druhému, či z důvodu faktické konzumpce se uplatňuje v případě souběhu jednočinného, tj. při právním posouzení jednoho skutku de iure . Jako přečin nadržování podle § 366 tr. zákoníku však lze posoudit jen skutek, který je odlišný od skutku naplňujícího znaky zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině, nebo od skutku, naplňujícího znaky tzv. realizačního trestného činu (např. zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku). V případě nadržování jde o samostatný skutek, a tudíž samostatný trestný čin spáchaný v reálném (vícečinném) souběhu s označenými trestnými činy již proto, že nadržování je možné až po dokonání, resp. ukončení trestného činu, popřípadě až po ukončení přípravy či pokusu (tedy poté, co již pachatel základního trestného činu dále nesměřuje k jeho dokonání). Za tohoto stavu nemůže platit to, co zmínil ve svém usnesení odvolací soud, tj. že vyšší stupeň společenské škodlivosti sbíhajících se trestných činů (v posuzovaném případě trestných činů podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 240 odst. 1, 3 a § 107 tr. zákoníku) vylučuje vyslovení viny obviněných přečinem nadržování (míněno u obviněných P. Č. a I. K., neboť obviněnému R. B. nebyl tento přečin kladen za vinu). 59. Již skutečnosti dosud uvedené svědčí o tom, že usnesení odvolacího soudu napadené dovoláním je nesprávné a jako takové nemůže obstát. Velký senát trestního kolegia se pak zabýval i dalšími námitkami nejvyššího státního zástupce a zaujal k nim níže uvedené stanovisko. VII./2. K významu § 12 odst. 11 tr. ř. u trvajícího trestného činu a jeho dopadu v posuzované věci 60. Povaha zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku, resp. jeho alinea 2 a 3, jako trvajícího deliktu, je spojena s důsledky spočívajícími v tom, že sdělení obvinění pro tento trestný čin představuje překážku jeho dalšího trvání podle § 12 odst. 11 tr. ř. Podle tohoto ustanovení platí, že pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek. Citovaný trestný čin nelze označit obecně za trestný čin trvající ve vztahu k celému ustanovení § 361 odst. 1 tr. zákoníku, neboť to obsahuje tři alinea, přičemž pouze dvě z nich (alinea 2 a 3) mají povahu trvajícího trestného činu. Účast na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku (tj. její založení) je jednorázovým trestným činem, dokonaným okamžikem založení organizované zločinecké skupiny, resp. vytvořením společenství vykazujícího všechny znaky podle § 129 tr. zákoníku. Lze předpokládat, že pachatel tímto okamžikem rovněž začne páchat modalitu tohoto trestného činu podle § 361 odst. 1 alinea 2 nebo 3 tr. zákoníku, přísně vzato to však nutné není, protože může pouze založit organizovanou zločineckou skupinu a dále se nepodílet na její činnosti anebo ji nepodporovat. 61. U trestného činu podle § 361 odst. 1 alinea 2 a 3 tr. zákoníku jde o trvající trestné činy, což vyplývá z dikce těchto skutkových podstat (arg. slova „účastní“, „podporuje“, tedy slovesa v nedokonavém vidu), přičemž účastnění, případně podpora musí trvat určitou dobu. Pokud by šlo o jednorázovou účast či podporu jedním jednáním (např. návodem nebo pomocí), šlo by o účastenství podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k trestnému činu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2, případně alinea 3 tr. zákoníku. Kdyby účast nebo podpora směřovaly k některému trestnému činu spáchanému členem organizované zločinecké skupiny, pak by při splnění všech zákonných podmínek podle § 107 tr. zákoníku mohlo jít také o účastenství zpravidla ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku na některém takovém trestném činu. Trvající charakter s ohledem na dikci ustanovení § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku ovšem nevyžaduje, aby pachatel již provedl úkony, jimiž se účastní na činnosti organizované zločinecké skupiny (např. v podobě spáchání některého trestného činu), ale postačí, že započal s účastí na ní, tedy že např. participuje na jejím dalším budování, na oslovování dalších možných členů apod., a to i ve formě pomoci, popřípadě je k takové činnosti připraven, byť ji ještě nevykonal (viz např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4539 a 4540, marg. č. 5 a 6). 62. V tomto kontextu je možné přisvědčit správnému názoru dovolatele ohledně výkladu trvajících trestných činů a mezníku, jenž představuje sdělení obvinění podle § 12 odst. 11 tr. ř. Zde totiž platí, že trvající podoba trestného činu není formou provedení trestného činu, která by tu někdy byla a jindy nebyla, nýbrž plyne ze zákona, resp. z vyjádření konkrétního znaku uvedeného ve skutkové podstatě takového trestného činu. Trvající trestné činy se posuzují jako jediné jednání (resp. jediný skutek z hlediska hmotného i procesního práva), které trvá tak dlouho, dokud je udržován protiprávní stav. Nesmějí se zaměňovat s trestnými činy, k jejichž zákonným znakům náleží jen způsobení, nikoli však udržování protiprávního stavu (např. trestný čin dvojího manželství podle § 194 tr. zákoníku). Z hlediska gramatického výkladu usuzujeme na trvající podobu z nedokonavého vidu příslušného znaku skutkové podstaty – „brání“, „neplní“, „vyhýbá“, „vykonává“, „vzdaluje“ apod. (v případě trestného činu podle § 361 odst. 1 alinea 2 a 3 jde o vyjádření „se účastní“, „podporuje“); nejde však o kritérium jediné, a dokonce ani rozhodující, neboť výkladem podle všech příslušných výkladových metod je třeba dojít k závěru, že smyslem příslušné skutkové podstaty je postihnout dobu trvání trestného činu. U trestných činů trvajících rovněž platí, že celý trvající trestný čin je jediným skutkem i z hlediska trestního práva procesního, a proto nelze vést současně více trestních řízení pro takový jediný trestný čin (skutek – ustanovení § 12 odst. 12 tr. ř. se zde neuplatní). Na druhé straně okamžik sdělení obvinění ukončuje skutek při trvajícím jednání (§ 12 odst. 11 tr. ř.), a proto zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. 1 tr. ř.) je mezníkem rozdělujícím trvající trestný čin na dva trestné činy (skutky), které pak jsou spáchány ve vícečinném souběhu stejnorodém (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 272 a 273, marg. č. 16). 63. Uvedený závěr potvrzuje i výklad ustanovení § 12 odst. 11 tr. ř., podle něhož platí, že pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek. Mezníkem, jenž nyní ukončuje jeden pokračující, trvající nebo hromadný trestný čin a odděluje ho od dalšího takového trestného činu, je sdělení obvinění, neboť pojmem „pokračuje-li v jednání“ se zde rozumí nejen pokračování v jednání při pokračování v trestném činu (§ 116 tr. zákoníku), ale i pokračování v jednání při trestných činech trvajících a hromadných. „Pokračováním v jednání“ jsou totiž i jednotlivé dílčí akty u trestných činů hromadných a udržování protiprávního stavu u trestných činů trvajících, a nikoli jen dílčí akty pokračování v trestném činu; jde tedy o širší pojem než pokračování v trestném činu. Rozhodující je okamžik, kdy bylo podezřelému skutečně sděleno obvinění, a proto zde zákonodárce zřejmě užil pojem „sdělení obvinění“, i když jinak pro tento okamžik používá pojem „zahájení trestního stíhání“, jehož obsahem je však stále sdělení obvinění (viz znění § 160 tr. ř. – „Nasvědčují-li prověřováním podle § 158 tr. ř. zjištěné a odůvodněné skutečnosti, že byl spáchán trestný čin, a … že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného …“). Z těchto důvodů je třeba za sdělení obvinění považovat až okamžik doručení usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. obviněnému, nikoli např. okamžik, kdy bylo usnesení o zahájení trestního stíhání písemně vyhotoveno nebo nabylo právní moci (§ 160 odst. 7 tr. ř., § 140 a § 141 odst. 4 tr. ř.; viz rozhodnutí pod č. 49/1997-II. Sb. rozh. tr.). Přestože trestná činnost po sdělení obvinění plynule navazuje na předchozí, netvoří obě části jeden trestný čin (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 260). 64. Podle § 160 odst. 1 tr. ř. musí usnesení o zahájení trestního stíhání mimo jiné obsahovat ve výroku popis skutku, který musí být vymezen tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, zejména je třeba uvést místo a čas jeho spáchání, způsob jeho provedení charakterizující jednání pachatele a zavinění, případně i pohnutku, jakož i následek a další okolnosti jej charakterizující (v jednom usnesení je možno uvést i více skutků, pro které bylo zahájeno trestní stíhání). Další náležitostí zmíněného usnesení je i zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, a to zákonným pojmenováním i uvedením příslušného ustanovení trestního zákona obsahujícího skutkovou podstatu trestného činu, pro nějž se zahajuje trestní stíhání. Rozhodující pro posouzení, zda bylo usnesením řádně zahájeno trestní stíhání, je popis skutku, nikoli právní kvalifikace, a proto pokud byly hned od počátku trestního řízení známy a v usnesení o zahájení trestního stíhání také popsány všechny potřebné znaky určitého trestného činu – tedy objekt, objektivní stránka, subjekt, subjektivní stránka a protiprávnost, jde již od počátku trestního stíhání o řízení o tomto skutku (a trestném činu), a to bez ohledu na pochybení policejního orgánu, který takto popsaný skutek chybně kvalifikoval (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2066 a 2067). 65. Uvedené je důležité pro posouzení povahy trestného činu, protože při řešení, zda jde o trvající trestný čin, se zmíněné právní závěry mohou uplatnit jen tehdy, pokud je v příslušném usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného vymezen skutek, který lze kvalifikovat jako trvající trestný čin. Jelikož se trestní stíhání obviněného vede pro skutek, a nikoli pro právní kvalifikaci skutku, není rozhodné, zda je v tomto usnesení uvedena právní kvalifikace odpovídající tomuto trvajícímu trestnému činu. Naopak rozhodující je to, zda jsou v popisu skutku uvedeny takové okolnosti, které jej umožňují kvalifikovat jako příslušný trestný čin [v nyní posuzované věci jako zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku]. Jak bylo vyloženo výše, tento zločin je samostatným skutkem odlišným od skutku naplňujícího znaky realizačního trestného činu, takže pro trestní stíhání obviněného za jeho spáchání je nezbytné, aby byl skutkově vymezen v usnesení o zahájení jeho trestního stíhání. Pokud se tak nestane (např. proto, že popis skutku v takovém usnesení umožňuje jeho subsumpci pouze pod zákonné znaky realizačního trestného činu), nelze tvrdit, že došlo k zahájení trestního stíhání obviněného pro zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku. Proto takové usnesení nemůže mít ani důsledky dovozované z ustanovení § 12 odst. 11 tr. ř. pro právní posouzení trvajícího trestného činu (jeho rozčlenění na dva samostatné skutky v uvažovaném významu). 66. Jsou-li tato východiska vztažena k posuzované věci, pak se nelze ztotožnit s argumenty nejvyššího státního zástupce, které ústí do závěru, že již usnesení o zahájení trestního stíhání obviněných ze dne 26. 10. 2012 představuje takovou přetržku u zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku, pro který byli obviněni stíháni, v důsledku níž jde o dva samostatné skutky. V popisu skutku obsaženém ve výše uvedeném usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání totiž nelze nalézt žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr, že – současně se zahájením trestního stíhání obviněných pro jednání, které bylo kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku – bylo zahájeno i jejich trestní stíhání pro (samostatný) skutek naplňující znaky zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku. K tomuto došlo až v usnesení o zahájení trestního stíhání obviněných ze dne 14. 1. 2014, kterým jim bylo kladeno za vinu mj. i spáchání zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku a v němž je skutek odůvodňující tuto kvalifikaci poprvé popsán (s. 5 a násl. tohoto usnesení). Zjištění, že k vymezení skutku odůvodňujícího právní kvalifikaci podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku došlo až označeným usnesením ze dne 14. 1. 2014, vyplývá i z poznatku, že žádný popis tohoto charakteru není obsažen např. ani v usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného R. B. pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ze dne 14. 12. 2012. 67. Z tohoto důvodu nelze přisvědčit té části argumentace nejvyššího státního zástupce týkající se této problematiky, v níž dovozoval, že obvinění – v případě zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku s ohledem na dělítko vytvořené unesením ze dne 26. 10. 2012, resp. okamžikem sdělení tohoto obvinění – spáchali dva skutky, a tudíž i dva zločiny této právní kvalifikace. 68. Trestné činnosti, pro kterou bylo zastaveno trestní stíhání obviněných, se měli podle obžaloby dopustit v období od 25. 10. 2012 do 14. 1. 2014 (v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 14. 1. 2014 je užit výraz „do současné doby“). Pro nyní posuzovanou věc z toho vyplývá dílčí závěr, že ani toto usnesení neodůvodňuje z hlediska ustanovení § 12 odst. 11 tr. ř. právní názor, že by obvinění měli spáchat dva zločiny účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jim není kladeno za vinu žádné jednání, jehož by se měli dopustit v období následujícím po vydání tohoto usnesení, resp. přesněji vyjádřeno po sdělení tohoto obvinění. VII./3. K otázce vzniku nové organizované zločinecké skupiny a její činnosti 69. V návaznosti na tu část dovolací argumentace nejvyššího státního zástupce, v níž odvolacímu soudu vytýká nesprávné skutkové zjištění týkající se otázky transformace organizované zločinecké skupiny v období následujícím po zajištění obviněných R. B. a T. B. a jejich vzetí do vazby, lze zmínit následující skutečnosti. 70. Se zřetelem na výklad pod body 43. až 45. tohoto usnesení lze dodat, že organizovanou skupinou se rozumí sdružení více (nejméně tří) osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho škodlivost a závažnost (viz rozhodnutí pod č. 53/1976-II. a č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Není nutná vnitřní organizační a hierarchicky uspořádaná struktura se vztahy nadřízenosti a podřízenosti, ani její zaměření na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti, což charakterizuje kvalitativně závažnější organizovanou zločineckou skupinu ve smyslu § 129 tr. zákoníku, kterou je třeba odlišovat od organizované skupiny, jež není přímo trestním zákoníkem definována (viz rozhodnutí pod č. 33/2023 Sb. rozh. tr.). S ohledem na tuto povahu organizované zločinecké skupiny podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, která nemá pevnou organizační strukturu, se může její působení v průběhu času měnit, a to v závislosti na vnějších okolnostech, jímž se z hlediska efektivity své protiprávní činnosti přizpůsobuje. Může se tudíž změnit její zaměření v oblastech, kde hodlá působit a páchat závažnou trestnou činnost. Taková změna může vést k nutnosti obměnit členy, kteří se na její činnosti podílejí, případně k navázání spolupráce s jinými skupinami působícími na poli organizovaného zločinu. Úkolem orgánů činných v trestním řízení je věnovat těmto otázkám náležitou pozornost, neboť zjištění o proběhlých změnách mohou odůvodnit odlišné právní posouzení trestné činnosti, která je předmětem příslušného trestního řízení. Není vyloučeno, že jeho výsledkem bude zjištění, že činnosti jednotlivých a samostatných organizovaných zločineckých skupin na sebe navazují nebo si tyto skupiny navzájem přebraly své personální obsazení, neboť i v rámci organizovaného zločinu může existovat jistá konkurence a osoby, které vykazují větší míru know-how. Stejně tak nelze vyloučit situaci, že jednotlivé organizované zločinecké skupiny spolu mohou kooperovat, spojovat se anebo se naopak rozpojovat, příp. se může určitá skupina osob z organizované zločinecké skupiny odpojit a založit zcela novou a nezávislou organizovanou zločineckou skupinu, s jiným personálním obsazením, vnitřní hierarchií a zaměřenou na soustavné páchání zcela jiné trestné činnosti, nesouvisející se záměrem původní organizované zločinecké skupiny. Právě poslední jmenovaný případ je možné posuzovat jako spáchání dalšího trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku, neboť takovým jednáním osob vyčleňujících se z původní organizované zločinecké skupiny dojde k založení nové organizované zločinecké skupiny, protože zpravidla přemění nebo nově vytvoří všechny pojmové znaky takové skupiny. 71. Shora popsaný závěr je podporován i tím, jak chápe založení organizované zločinecké skupiny komentářová literatura. Založením organizované zločinecké skupiny může být každá aktivita, v jejímž důsledku dojde ke vzniku (vytvoření) takové organizace (např. získávání členů), i když organizace zatím nevyvíjí žádnou činnost nebo vyvíjí prozatím činnost právně nezávadnou. S ohledem na zákonné vymezení organizované zločinecké skupiny jako společenství s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, jsou různé způsoby a možnosti jejího založení. Byť nelze vyloučit založení na jednom setkání zakladatelů, může jít i o několik postupných kroků, v rámci nichž bude vytvořena vnitřní organizační struktura, rozděleny funkce a provedena dělba činností se stanovením její orientace na páchání trestné činnosti. Při zakládání půjde zpravidla o konání, byť nelze vyloučit, že zejména některá z osob na něm se podílející bude jednat jen konkludentně nebo opomenutím určitého konání (nikoli ovšem ve smyslu § 112 tr. zákoníku). Zákon nevyžaduje, aby již při založení nebo i krátce poté tato skupina započala s vykonáváním protiprávní činnosti nebo spáchala trestný čin, zvláště když dohoda o páchání trestné činnosti směřuje do budoucna, až pro ni budou vytvořeny potřebné podmínky (např. u sofistikovaných podvodů nebo bankovních loupeží). Páchání trestné činnosti může být při založení vymezeno jenom rámcově, bez toho, aby bylo konkrétně určeno (nelze vyloučit ani podrobnější plán jejího uskutečnění). Povaha takové trestné (realizační) činnosti může mít různou povahu (např. na páchání podvodů či dotačních podvodů, vydírání, výrobu a prodej omamných či psychotropních látek, organizování prostituce nebo kybernetickou kriminalitu apod.). Založení organizované zločinecké skupiny může spočívat v přeměně nezávadné obchodní korporace nebo jiné právnické osoby na zločineckou, anebo může být vytvořena jako část, zpravidla utajená, takové právnické osoby. K založení nové organizované zločinecké skupiny může také dojít odštěpením od stávající již dříve založené organizované zločinecké skupiny apod. Zásadně se nevyžaduje žádný formální akt či právní nebo jiný formalizovaný postup, dokonce v praxi z hlediska utajení by to bylo velmi neobvyklé. Za zakladatele organizované zločinecké skupiny lze považovat osobu, resp. osoby, které iniciují její vznik a dohodu ať již výslovnou, nebo konkludentní, na jejímž základě se taková organizovaná zločinecká skupina konstituuje, a to bez ohledu na to, jaké místo v hierarchii tohoto spolčení později zastávají a jakým způsobem se na její činnosti účastní; dokonce se ani nemusí po založení stát členy této skupiny. Vždy však musí mít taková skupina alespoň tři členy. Nevyžaduje se, aby si osoby, které takovou skupinu zakládají, byly vědomy toho, že zakládají organizovanou zločineckou skupinu, ale postačí, že je dán jejich úmysl stran skutkových okolností, které naplňují znaky uvedené v § 129 tr. zákoníku. Současně není nezbytné, aby se zakladatelé osobně znali, neboť k dohodě o založení organizované zločinecké skupiny může dojít také v internetovém prostředí bez nutnosti přímého osobního kontaktu. K dokonání založení dojde ustavením organizované zločinecké skupiny ve smyslu naplnění všech jejích znaků podle § 129 tr. zákoníku, tedy vytvořením vnitřní organizační struktury, jejího personálního zajištění s rozdělením funkcí a činností a rozhodnutím o zaměření na soustavné páchání rámcově vymezené trestné činnosti (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4536 až 4538, marg. č. 4). 72. V posuzované věci je nepochybnou skutečností, že personální složení organizované zločinecké skupiny zaměřené na nelegální nakládání s lihem a souvisejícími daňovými úniky (původní pracovní název „SMOG“ a „MORAVA“, viz bod 27. shora) není totožné se složením skupiny, jež se zaměřila na ovlivnění výsledků trestního řízení (původní pracovní název „CELA“, viz body 27. a 29. shora). Podle pravomocných odsuzujících rozhodnutí, jimiž byli níže uvedení obvinění uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, skupina zaměřená na kriminalitu v daňové oblasti působila ve složení R. B., T. B., L. K., V. D., R. M., R. H. (viz rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 5 To 55/2016), I. K. (viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 2 To 36/2020), P. Č., R. S., T. D., L. K., M. R., P. R. (viz rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 68 T 11/2016, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 3 To 73/2017). Podle zjištění soudů (odvolací soud ve svém rozhodnutí napadeném dovoláním v tomto směru nikterak nemodifikoval skutkové zjištění) skupinu zaměřenou na ovlivnění výsledků trestního řízení tvořili R. B., P. Č. a I. K., ohledně nichž odvolací soud usnesením napadeným dovoláním zastavil jejich trestní stíhání, a dále S. B., P. B., R. D. a M. K. (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2021, sp. zn. 69 T 4/2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 2. 2023, sp. zn. 1 To 131/2021). 73. Tato zjištění nastolují potřebu posouzení toho, zda v obou případech šlo o tutéž organizovanou zločineckou skupinu, či o dvě takové skupiny, jak tvrdí dovolatel. Uvedenou otázku bude třeba v dalším řízení znovu posoudit. Jak bylo vyloženo výše, v případě přijetí skutkového závěru tvrzeného dovolatelem, že po vzetí obviněných R. B. a T. B. do vazby začala působit jiná organizovaná zločinecká skupina, bylo by nezbytné učinit právní závěr, že byl spáchán nový skutek, a to samostatný zločin účasti na organizované zločinecké skupině (zaměřené na ovlivnění výsledků trestního řízení pod pracovním názvem „CELA“). To by mělo za následek, že odvolacím soudem citovaná odsuzující rozhodnutí by nevytvořila překážku rei iudicatae ani ve vztahu k té části činu, jež byla posouzena podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, neboť tato část by se vztahovala k samostatnému skutku, a vyjadřovala by tak reálný (vícečinný) souběh tohoto trestného činu s dalšími trestnými činy, jimiž již byli obvinění pravomocně uznáni vinnými, případně i těmi, ohledně nichž se řízení vedlo a ve vztahu k nimž bylo rovněž zastaveno trestní stíhání obviněných. Vyjádřeno jinak, v tomto případě by bylo umožněno, aby příslušní obvinění byli uznáni vinnými dvěma ve vícečinném souběhu spáchanými zvlášť závažnými zločiny účasti na organizované zločinecké skupině, v prvním případě pro jejich účast ve skupině tohoto charakteru zaměřené na daňovou kriminalitu (pracovní název „SMOG“), v druhém případě v účasti na skupině zaměřené na ovlivnění výsledků trestního řízení. Není třeba patrně dodávat, že při opačném skutkovém závěru, tj. že nedošlo k vytvoření a působení nové organizované zločinecké skupiny, by odlišně vyzněl i právní závěr. 74. Velký senát k zodpovězení této otázky nepřistoupil, neboť mu zásadně nepřísluší, aby sám a případně odlišně hodnotil důkazy provedené před soudy nižších stupňů. Navíc je třeba dodat, že námitku dovolatele spočívající v tvrzení, že u posuzované trestné činnosti došlo k vytvoření další organizované zločinecké skupiny odlišné od té, která vznikla u daňových deliktů, považuje za výhradu skutkovou, na níž označené důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) a h) tr. ř. nedopadají. VII./4. Stručné shrnutí 75. Velký senát trestního kolegia shledal dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněných R. B., P. Č. a I. K. důvodným. Přisvědčil totiž dovolateli v jeho názoru, že v případě konkurence trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 tr. zákoníku s tzv. realizačnímu trestnými činy nejde o souběh jednočinný (o jeden skutek de iure ), nýbrž o souběh vícečinný. Je tomu tak proto, že jednání pachatele, které vykazuje zákonné znaky zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 tr. zákoníku, je samostatným skutkem odlišným od skutků, jimiž dochází k naplnění zákonných znaků tzv. realizačních trestných činů (v nyní posuzované věci zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 tr. zákoníku a dalších trestných činů, které byly obviněným kladeny za vinu). Jelikož jde o samostatný skutek, uplatňují se ve vztahu k němu procesní řešení, která nejsou odvislá od závěru učiněného ve vztahu k tzv. realizačním trestným činům. Důsledkem toho je i fakt, že pravomocné rozhodnutí soudu o tzv. realizačním trestním činu (ať již v podobě výroku odsuzujícího či zprošťujícího) nevytváří překážku věci rozhodnuté ve vztahu ke skutku, v němž je spatřován zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 tr. zákoníku. 76. Důvodná je i ta část argumentace nejvyššího státního zástupce, v níž dovozuje, že usnesení o zahájení trestního stihání obviněných pro trvající trestný čin, resp. okamžik sdělení obvinění (např. formou doručení jeho opisu), vytváří ve smyslu § 12 odst. 11 tr. ř. hranici oddělující dva trvající trestné činy (v případě, že se pachatel dopouští nadále jednání stejného charakteru). V posuzované věci však tato argumentace s ohledem na to, co bylo uvedeno v části VII./2., se řešené problematiky zásadně netýká, protože v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 26. 10. 2012 nejsou v popisu skutku uvedeny takové skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že již v tomto usnesení se skutkové okolnosti mohly vztahovat k právní kvalifikaci účasti na organizované zločinecké skupině. Takové skutkové poznatky vyplývají až z usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 14. 1. 2014. 77. Vzhledem k tomu, že závěr o vzniku a založení organizované zločinecké skupiny je možné učinit na podkladě konkrétních výsledků provedeného dokazování, může se velký senát trestního kolegia vyjadřovat ke vzniku nové organizované zločinecké skupiny a jejímu působení jen v obecné rovině, jak to učinil shora. Již z výše uvedeného (část VII./3. tohoto usnesení) je tedy zřejmé, že pro posouzení otázky, zda se uplatní překážka rei iudicatae , by mohlo mít význam i pozitivní skutkové zjištění odůvodňující buď založení nové organizované zločinecké skupiny, anebo dokládající tak významnou transformaci dosud působící skupiny, že u ní došlo k podstatné změně jak jejího personálního složení, tak vnitřní organizace a působení (přeskupení osob majících rozhodující vliv na utváření její vůle, středního článku plnícího roli zprostředkovatele zadaných pokynů a výkonných složek) a konečně i zaměření stran zamýšlené a páchané kriminality. To by pak odůvodnilo závěr, že zde již působí nová organizovaná zločinecká skupina a v případě nového skutku (tj. utvoření a působení nové skupiny) by se zmíněná překážka nemohla uplatnit ve vztahu k této nové skupině. VIII. Způsob rozhodnutí 78. Velký senát trestního kolegia z důvodů výše uvedených dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zatíženo vadou, která naplňuje důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) a h) tr. ř. uplatněné v dovolání nejvyššího státního zástupce. V důsledku nesprávného hmotněprávního posouzení (nesprávného závěru o charakteru souběhu trestných činů) došlo k nedůvodnému zastavení trestního stíhání obviněných. 79. Velký senát trestního kolegia proto rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2022, sp. zn. 1 To 131/2021, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené usnesení, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 80. Tímto způsobem rozhodl velký senát trestního kolegia za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. 81. Na základě tohoto rozhodnutí se věc vrací do stadia rozhodování o odvoláních, která byla podána ve věci obviněných R. B., P. Č. a I. K. Na odvolacím soudu bude, aby se v dalším řízení věcí znovu ve smyslu shora uvedených právních názorů, jimiž je podle § 265s odst. 1 tr. ř. vázán, zabýval a opětovně rozhodl o podaných odvoláních. V rámci svého rozhodování znovu posoudí zejména otázku skutkových zjištění týkajících se změn nastalých ve složení a zaměření organizované zločinecké skupiny a vyloží své závěry a právní úvahy v odpovídajícím rozsahu v odůvodnění nového rozhodnutí. Na jeho uvážení se ponechává, zda při řešení této otázky vyjde z dosud provedených důkazů, či zda nějakým způsobem doplní důkazní řízení.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23278/	22.05.2024	5 Tdo 391/2024	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného V. T. podané proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 5 To 77/2023, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 65/2016. I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2023, sp. zn. 2 T 65/2016, byl obviněný V. T. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Tímto rozsudkem mu byl uložen podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 45 odst. 1 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku společný a souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech v trvání 6 let a trest zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 3 let. Tímto rozsudkem soud prvního stupně zároveň zrušil jednak podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku výrok o vině a trestu, jakož i další výroky, které měly svůj podklad ve výroku o vině, obsažené v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 7 T 63/2015 (přičemž výrok o vině převzal z uvedeného rozsudku), jednak podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku výroky o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Rakovníku ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 2 T 3/2015, a z rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 2 T 76/2015, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 12 To 389/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 2. Obviněný byl v nyní projednávané věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 2 T 65/2016 stíhán spolu s obviněnou právnickou osobou E. D., s. r. o. (dále jen „E. D.“) pro část (dílčí útoky) rozsáhlejší pokračující trestné činnosti, jejíž jiné dílčí útoky byly předtím projednány ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 7 T 63/2015 (rozhodnuto o nich bylo shora označeným rozsudkem). V nyní projednávané věci navíc byl obviněný původně stíhán a odsouzen jako uprchlý, k jeho návrhu však byl usnesením soudu prvního stupně ze dne 31. 8. 2023 podle § 306a odst. 2 tr. ř. zrušen jeho původní rozsudek z 24. 1. 2018, sp. zn. 2 T 65/2017, který nabyl právní moci dne 13. 7. 2018 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 To 24/2018, a proto došlo k novému projednání této věci. Obviněný však v nařízeném hlavním líčení po zrušení původního rozsudku vydaného v řízení proti uprchlému (konaném dne 31. 8. 2023) učinil ohledně projednávaných skutků (dílčích útoků) prohlášení viny podle § 206c tr. ř., a to v rozsahu obžaloby přednesené státním zástupcem, který změnil právní kvalifikaci skutku s ohledem na změnu právní úpravy vyplývající ze zákona č. 333/2020 Sb. (změny § 138 odst. 1 tr. zákoníku a hledisek, z nichž se odvozuje rozsah činu). Soud prvního stupně toto prohlášení viny přijal. Dokazování se tak týkalo jen výroku o trestu. 3. Snad jen pro úplnost lze uvést, že trestná činnost obviněného (a to ve spojitosti s dříve posouzenými dílčími útoky) byla (zjednodušeně) spatřována v tom, že jako jednatel obchodní společnosti E. D. v XY v letech 2009 až 2013 úmyslně nevedl účetnictví této obchodní společnosti, jejímž prostřednictvím ale reálně vykonával podnikatelskou činnost, a to s cílem zkrátit daň z příjmu právnických osob a daň z přidané hodnoty. Ve sledovaném období tak za obviněnou právnickou osobu buď vůbec nepodal daňová přiznání k dani z přidané hodnoty a k dani z příjmu právnických osob nebo je sice podal, ale uvedl v nich nepravdivé údaje a hrubě zkreslený hospodářský výsledek obchodní společnosti E. D. (vykazoval nulová zdanitelná plnění a nulovou daňovou povinnost bez vyplnění hospodářského výsledku a bez přiložení povinných příloh). Tímto jednáním zkrátil příjem státu na uvedených daních v celkové výši 8 765 806 Kč. 4. Proti rozsudku soudu prvního stupně (a to proti jeho výroku o trestu) podal obviněný odvolání, které podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 5 To 77/2023. II. Dovolání obviněného 5. Proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 5 To 77/2023, podal obviněný V. T. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. 6. Svým dovoláním namítal nepřiměřenost jemu uloženého trestu, neboť podle něj není jasně vymezen vztah mezi zákonem č. 333/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „novela trestního zákoníku“), kterým došlo ke zvýšení jednotlivých hranic škod, a § 45 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterého nelze při ukládání společného trestu uložit trest mírnější, než který byl uložen dřívějším rozsudkem. 7. Obviněný dále uvedl, že za část dílčích útoků pokračující trestné činnosti a za sbíhající se trestnou činnost mu byl (v jiné než nyní řešené věci) uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let a trest zákazu činnosti v trvání 6 let. Trest odnětí svobody mu byl uložen podle tehdy aktuální zákonné sazby uvedené v § 240 odst. 3 tr. zákoníku v rozmezí 5 až 10 let. Novelizací trestního zákoníku ale mezitím došlo ke změnám hranice výše škod, což zohlednil i soud prvního stupně, když následně rozhodoval o všech dílčích útocích pokračujícího trestného činu. Uznal totiž obviněného vinným sice týmž trestným činem, ale již podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, tudíž vycházel z trestní sazby ve výměře 2 až 8 let a uložil mu společný a souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let s tím, že mu s ohledem na § 45 odst. 1 tr. zákoníku nelze uložit trest mírnější. 8. Podle dovolatele však zákonodárce při přijímání původního nenovelizovaného znění trestního zákoníku nepočítal s tím, že v budoucnu může dojít ke zvýšení hranic výší škod, a tudíž nepředvídal, jaký bude mít uvedená změna dopad na další ustanovení, zejména na § 45 odst. 1 tr. zákoníku. Za popsané situace se aplikace § 45 odst. 1 tr. zákoníku, resp. jeho části ohledně zákazu uložení mírnějšího trestu, jeví podle obviněného jako ústavně nekonformní. 9. Nekompatibilitu § 45 odst. 1 tr. zákoníku a novely trestního zákoníku demonstroval na následujícím příkladu. Soud prvního stupně mu teoreticky mohl uložit za trestný čin podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku souhrnný trest v trvání 9 let (v rámci rozmezí 5 až 10 let). Následně by došlo ke změně hranice výše škod. Při rozhodování o všech dílčích útocích, v důsledku novely trestního zákoníku, již podle § 240 odst. 1, 2 tr. zákoníku se zákonnou sazbou 2 až 8 let, by soud s ohledem na § 45 odst. 1 tr. zákoníku musel uložit trest odnětí svobody v trvání 9 let, přestože nejvyšší možná výměra činí 8 let. Uvedené však podle obviněného porušuje čl. 39 Listiny základních práv a svobod, neboť jen zákon stanoví, jaký trest lze za spáchání trestného činu uložit. 10. Soudy nižších stupňů tak při ukládání trestu neměly být vázány § 45 odst. 1 tr. zákoníku a trest odnětí svobody měl být ukládán v rámci zákonné sazby 2 až 8 let nelimitovaný minimálním trváním 6 let z předcházejícího rozsudku. Dále obviněný uvedl, že trest v trvání 6 let sice formálně spadá do rozmezí 2 až 8 let, ale je zjevné, že odpovídá zákonné sazbě 5 až 10 let. Proto se uložený trest jeví jako nepřiměřený. Podle obviněného se jedná o mezeru v zákoně, proto měly soudy nižších stupňů aplikovat ustanovení, které je pro něj příznivější. Tyto námitky uvedl i ve svém odvolání, avšak soud druhého stupně se k nim nevyjádřil. 11. Ze všech shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí. In eventum navrhl, aby Nejvyšší soud podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (ústavního zákona č. 1/1993 Sb.) přerušil trestní řízení a předložil věc Ústavnímu soudu k posouzení, zda je § 45 odst. 1 tr. zákoníku s ohledem na novelu trestního zákoníku ve vztahu k pokračující trestné činnosti, jejíž dílčí útoky byly dílem dokonány před a dílem po novelizaci trestního zákoníku, v rozporu s ústavním pořádkem. 12. Dovolání obviněného bylo zasláno k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřil. III. Posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání a) Obecná východiska 13. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům. 14. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. 15. Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu pod tento dovolací důvod nelze úspěšně podřadit. 16. Nejvyšší soud rovněž připomíná, že zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). b) K uplatněným námitkám obviněného 17. Obviněný svým dovoláním brojil proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání směřující toliko proti výroku o trestu z odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, také jeho jediná dovolací námitka obviněným podřazená pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. se týkala trestu, který mu byl uložen, a vyměřovacích pravidel, na základě nichž soud prvního stupně postupoval, což akceptoval i odvolací soud. Konkrétně obviněný nesouhlasil s přísností jemu uloženého trestu odnětí svobody v trvání 6 let (námitky proti trestu zákazu činnosti nevznášel). Poukázal přitom na fakt, že k projednání některých dílčích útoků (nikoli tedy k jejich dokonání, jak v závěrečném návrhu na předložení věci Ústavnímu soudu nesprávně uváděl) došlo poté, co zákonodárce (zákonem č. 333/2020 Sb.) změnil ustanovení § 138 odst. 1 tr. zákoníku o hranicích výše škod, od nichž se odvozují též hranice rozsahu při posouzení jednání popsané v § 240 tr. zákoníku (viz rozhodnutí č. 20/2002-I. Sb. rozh. tr.). Při novelizaci ustanovení § 138 odst. 1 tr. zákoníku totiž zákonodárce nevyřešil důsledky takové změny pro případy dodatečného projednání některých dílčích útoků, které by spolu s dříve posouzenými sice podle původní úpravy spadaly pod vyšší rozsah (jako zde velký rozsah podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku), avšak po provedené změně jde o rozsah nižší úrovně [zde značný podle § 240 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku]. Obviněný pro všechny takové případy požadoval zákaz aplikace pravidla vyplývajícího z § 45 odst. 1 tr. zákoníku o nepřípustnosti uložení mírnějšího trestu, než jaký byl dříve uložen jiným soudem za jiné dílčí útoky téhož pokračování v trestném činu (ve smyslu § 116 tr. zákoníku). Vyjádřil též přesvědčení, že jemu uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 let neodpovídá ukládání trestu podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku s trestní sazbou trestu odnětí svobody v rozpětí 2 až 8 let, ale odpovídá původnímu § 240 odst. 3 tr. zákoníku s trestní sazbou trestu odnětí svobody v rozpětí 5 až 10 let. 18. V tomto ohledu je třeba obviněného znovu upozornit, že podat dovolání není možno z jakéhokoliv důvodu, ale toliko jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 nebo 2 tr. ř. Obviněný sice formálně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., avšak současně vůbec ani netvrdil, že by některá z jeho alternativ byla naplněna. Z tohoto důvodu totiž lze dovolání podat jen tehdy, byl-li uložen nepřípustný druh trestu (takový druh trestu, který zákon pro daný případ nepřipouští), anebo mu sice byl uložen přípustný druh trestu, avšak v nepřípustné výměře (neboli ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, resp. mimo trestní sazbu stanovenou pro daný druh trestu). 19. Samotný výrok o trestu lze z hmotněprávních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy proto, že byl uložen nepřípustný druh trestu nebo byl uložen trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Pokud však byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jak se stalo v posuzované věci (trest odnětí svobody v trvání 6 let podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku s rozpětím trestní sazby 2 až 8 let), nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který ovšem obviněný neuplatnil (k tomu viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Otázka přiměřenosti trestu je sice záležitostí týkající se aplikace hmotného práva, avšak přesto není možné tuto otázku podřazovat pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). Vyplývá to ze vzájemného poměru dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Oba dovolací důvody mají hmotněprávní povahu, přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je obecným hmotněprávním dovolacím důvodem a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je zvláštním hmotněprávním dovolacím důvodem stanoveným jen ve vztahu k výroku o trestu. Z toho logicky vyplývá, že samotný výrok o trestu může být napadán pouze s použitím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž ovšem není nepřiměřenost trestu. Připustit námitky ohledně přiměřenosti trestu jako dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by znamenalo popření smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., které by se stalo nefunkčním, bylo by bezpředmětné a nemělo by žádný smysl, neboť uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by vždy bylo současně i „jiným nesprávným hmotněprávním posouzením“ ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 20. Lze tak konstatovat, že obviněnému byly uloženy přípustné druhy trestů (obviněný zpochybňoval jen trest odnětí svobody, proti trestu zákazu činnosti žádné námitky nevznášel), a to v rámci zákonem stanovené trestní sazby (zpochybňovaný trest odnětí svobody v trvání 6 let byl uložen v rámci trestní sazby v rozpětí 2 až 8 let podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku, kterou obviněný též v námitkách žádal aplikovat). Z uvedených důvodů obviněným uplatněné námitky neodpovídaly jím uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu, proto bylo třeba jeho dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. 21. Jen výjimečně se připouští uplatnění námitek proti výroku o trestu relevantně podřazených pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho druhé alternativě (jako jiné nesprávné hmotněprávní posouzení), došlo-li k chybné aplikaci ustanovení o úhrnném, souhrnném či společném trestu, tj. chybnému užití (či naopak neužití) ustanovení § 43 odst. 1, 2 nebo § 45 odst. 1 tr. zákoníku, jak vyplývá z již shora označeného rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. Kromě toho, že obviněný tento dovolací důvod neuplatnil, je třeba upozornit, že onou chybnou aplikací se rozumí především případy, kdy uvedená ustanovení být užita měla, ale nesprávně nebyla použita, anebo naopak byla použita, ač být použita neměla, tj. nebyl ukládán úhrnný, souhrnný nebo společný trest, ač být uložen měl, popř. naopak (uložen byl, ač být uložen neměl). Obviněný ovšem ani na takový případ necílil, protože nezpochybňoval správnost závěru, že byl odsuzován za dílčí útoky pokračování v trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku, pro jehož jiné dílčí útoky byl již v jiném trestním řízení odsouzen, a že proto má být nyní ukládán společný trest ve smyslu § 45 odst. 1 tr. zákoníku. On svým podáním zpochybňoval správnost zákonného pravidla vyplývajícího z téhož ustanovení, že nově ukládaný trest nesmí být mírnější než trest uložený dřívějším rozsudkem, jehož výroky o vině a o trestu (jakož i další výroky mající ve výroku o vině svůj podklad) jsou rušeny, a to alespoň v takových případech, jaký nastal v jeho věci (došlo-li v mezidobí k depenalizaci jednání zákonodárcem). Ve skutečnosti tak nezpochybňoval, že by došlo k nesprávné aplikaci § 45 odst. 1 tr. zákoníku v tom smyslu, že toto ustanovení bylo užito, ač být užito nemělo, ani v tom smyslu, že nebylo užito, ač být použito mělo, nesouhlasil pouze s důsledky (jinak správného) užití tohoto ustanovení, které z něj vyplývají. 22. Ostatně jeden konkrétní zákonný důsledek aplikace ustanovení o tzv. společném trestu spočívající v nemožnosti uložení trestu mírnějšího, než jaký byl předchozím (rušeným) rozhodnutím uložen, byl zřejmě pro obviněného motivem, proč in eventum navrhoval Nejvyššímu soudu, aby trestní řízení přerušil a předložil věc Ústavnímu soudu k posouzení souladnosti uvedeného ustanovení s ústavním pořádkem (protože se mu nelíbí jen jedno zákonné pravidlo v tomto ustanovení obsažené). Ani v tomto směru však nebylo možno obviněnému vyhovět, protože v tomto konkrétním případě došlo k uložení trestu zcela v souladu se všemi použitými zákonnými ustanoveními, která mohla vedle sebe obstát, a podle Nejvyššího soudu (obecně) nedochází k žádné kolizi s ústavním pořádkem, a to ani s obviněným zmíněným čl. 39 Listiny základních práv a svobod (trest i v tomto konkrétním případě byl ukládán na základě zákona a při jeho dodržení). Problematické by bylo užití uvedeného pravidla jen v konkrétním hypotetickém případě zmíněném obviněným v jeho podání, který je ovšem zcela specifický a nyní nenastal, naopak nyní mohlo být ustanovení § 45 odst. 1 tr. zákoníku dodrženo, aniž by současně byl trest odnětí svobody ukládán mimo zákonnou trestní sazbu. Avšak ani v případě, že by výsledný trest byl uložen mimo zákonnou trestní sazbu, jak naznačoval obviněný s hypotetickým příkladem uložení původního trestu ve výměře 9 let, stále by byl ukládán na základě zákona, a to při respektu k jeho jednomu konkrétnímu ustanovení § 45 odst. 1 tr. zákoníku, takže ani v takovém případě by nebylo obecně možno konstatovat, že by nebyl uložen na základě zákona ve smyslu čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Záleželo by v takovém případě především na účelu, smyslu a výkladu jednotlivých ustanovení, který by musel být proveden ústavně konformním způsobem. V této spojitosti lze jen stručně připomenout, že trestní zákoník zná řadu pravidel v obecné části, jimiž připouští uložení trestu odnětí svobody mimo obecně stanovený rámec zákonné trestní sazby plynoucí z aplikovaného ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, a to ať již jde o ukládání pod dolní hranicí zákonné trestní sazby (viz zejména § 40 odst. 2 a § 58 tr. zákoníku, ale i § 419 tr. zákoníku, a to ve spojení s rozhodnutím č. 26/2011 Sb. rozh. tr.), anebo ať jde o ukládání nad horní hranicí zákonné trestní sazby (viz zejména § 43 odst. 1, 2, § 45 odst. 2, § 59 a § 108 tr. zákoníku). Povinnost uložit trest odnětí svobody nad horní hranicí zákonné trestní sazby by tak nebyla něčím zcela raritním a a priori zcela nepřípustným, když i na jiných místech s takovou eventualitou trestní zákoník počítá. Jakkoliv se občas vyskytnou názory zpochybňující tento institut (viz např. CÍSAŘOVÁ, D., HOŘÁK, J. Problematika totožnosti skutku. Právnické listy, č. 2/2017, s. 3 a násl., zejm. s. 6 a násl.), obecně na základě praktických zkušeností lze uvést, že ustanovení § 45 tr. zákoníku v naprosté většině případů funguje dobře a bezproblémově (přitom je aplikováno bezmála čtvrtstoletí). Ani jeho ústavní konformita doposud (za celou dobu jeho existence) nebyla jakkoliv zpochybňována, a to ani samotným Ústavním soudem (srov. například jeho usnesení ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 2450/09 , ze dne 25. 9. 2023, sp. zn. II. ÚS 1931/22 , a mnohá další). Způsobilé k tomu nejsou ani námitky obviněného. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal ani důvod, proč by měl řízení přerušit a věc předložit k posouzení Ústavnímu soudu. 23. Protože obviněným uplatněné dovolací námitky neodpovídají jím uplatněnému (avšak ani žádnému jinému) dovolacímu důvodu, a proto bylo namístě jeho dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než který je uveden v § 265b tr. ř., může Nejvyšší soud jen tzv. nad rámec uvedeného (jako obiter dictum ) níže připojit k probírané problematice několik stručných poznámek. 24. Předně je třeba upozornit na historické souvislosti a kontext a též důvody zavedení ustanovení o společném trestu. Pokračování v trestném činu je z hlediska hmotněprávního tradičně v české nauce považováno za jediný skutek, dříve bylo definováno naukou (viz např. SOLNAŘ, V. Systém československého trestního práva: Základy trestní odpovědnosti. Praha: Academia, 1972, s. 332-338) a aplikační praxí (viz například rozhodnutí č. 90/1956 , č. 1/1957 , č. 27/1957 , č. 47/1967 , č. 18/1972 , č. 51/1979 Sb. rozh. tr. a mnohá další). K jeho kodifikaci došlo až zákonem č. 290/1993 Sb., jímž byla zavedena jeho definice s účinností od 1. 1. 1994 do tehdejšího § 89 odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších změn (dále jen ve zkratce „tr. zák.“). Původně bylo shodné pojetí pokračujícího trestného činu jako jediného skutku z hlediska hmotněprávního i procesního. Bylo tak třeba vždy posoudit celý rozsah trestné činnosti najednou a nebylo možno vést samostatné řízení o dílčích útocích, které vyšly najevo dodatečně po pravomocném rozhodnutí o jiných dílčích útocích téhož trestného činu. Mělo-li by o nich být též rozhodnuto, bylo třeba nejprve na základě mimořádného opravného prostředku (návrhu na povolení obnovy) dosáhnout zrušení původního pravomocného rozhodnutí a provést řízení znovu (včetně nově zjištěných dílčích útoků). Nedošlo-li však k takovému zrušení původního pravomocného rozhodnutí, byla jím vytvořena překážka věci rozsouzené i pro zbývající a doposud neprojednané dílčí útoky, pro něž v takovém případě nebylo vedení dalšího trestního stíhání přípustné (viz k tomu např. rozhodnutí č. 18/1972 Sb. rozh. tr.). 25. Toto pojetí však doznalo významné změny tzv. velkou novelou trestního řádu, tj. zákonem č. 265/2001 Sb., jíž byla s účinností od 1. 1. 2002 mimo jiné zavedena do českého právního řádu ustanovení § 37a tr. zák. o tzv. společném trestu (které je předchůdcem současného § 45 tr. zákoníku) a § 12 odst. 12 tr. ř., podle nějž každý dílčí útok je zásadně samostatným skutkem (z hlediska procesního). V důsledku těchto změn došlo k rozdělení pojetí pokračování v trestném činu z hlediska hmotněprávního (stále šlo o jediný skutek) a z hlediska procesního (každý dílčí útok je od té doby považován za samostatný skutek, o němž musí být vždy učiněno rozhodnutí – a to jak pokud jde o iniciaci řízení, tj. zahájení trestního stíhání, resp. podání obžaloby, tak i pokud jde o jeho skončení – rozhodnutí o vině rozsudkem, zastavením trestního stíhání, popř. jiným způsobem). Obviněnému se tak dostalo procesních záruk ohledně toho, o jakém skutku v celém jeho rozsahu se trestní řízení vede (pro každý jednotlivý dílčí útok muselo být zahájeno trestní stíhání a podána obžaloba, nebylo již možno obžalobu tzv. rozšířit i o další jednání, jako tomu bylo dříve), čímž se naplňovalo jeho právo na obhajobu a na spravedlivý proces. Na druhou stranu se do určité míry zjednodušilo trestní řízení pro orgány činné v trestním řízení tím, že nemusela být neustále prolamována právní moc a vykonatelnost rozsudků týkajících se dříve projednaných dílčích útoků, s čímž se mnohdy pojilo následné rozhodování o zajišťovacích opatřeních (především rozhodování o vazbě obviněného). Základem myšlenky bylo, že se i v průběhu projednávání nově zjištěných dílčích útoků má i nadále vykonávat původní rozhodnutí, které se pak má celé (v zásadě bez jakéhokoliv věcného přezkumu) převzít a vtělit do nového rozhodnutí obsahující jak výrok o vině dříve projednanými dílčími útoky, tak i dílčími útoky nově zjištěnými, o něž se původní (a převzatý) výrok rozšíří. Počítalo se pak s možností změny právní kvalifikace vlastně jen v tom ohledu, že může dojít v důsledku pravidla o sčítání výše škod, rozsahů činu či prospěchu ke změně právní kvalifikace jen v neprospěch obviněného (typicky v důsledku naplnění některé z okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, případně o další trestné činy spáchané s nově projednanými dílčími útoky v jednočinném souběhu). 26. V zásadě se tak po zavedení nové koncepce (od roku 2002) vycházelo z toho, že soud je při projednání nových dílčích útoků a při úvaze o aplikaci ustanovení o společném trestu (podle § 37a tr. zák., resp. od 1. 1. 2010 podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku) v zásadě vázán pravomocným a vykonatelným rozsudkem soudu, který dříve odsoudil obviněného za jiné dílčí útoky téhož pokračujícího trestného činu. V novém řízení se totiž od roku 2002 již nemá provádět dokazování k těm dílčím útokům, pro něž již byl obviněný dříve pravomocně odsouzen, soud rozhodující o nově zjištěných dílčích útocích proto má respektovat skutkové závěry, jež učinil jiný soud v dřívějším řízení, stejně tak má v zásadě respektovat i jím užitou právní kvalifikaci takového činu, protože nové řízení nemá být jakousi revizí dřívějšího řízení (neprovádí se ani hlavní líčení ohledně celé trestné činnosti, jako tomu bylo do roku 2001, ale jen ohledně nově zjištěných dílčích útoků). V judikatuře byl proto důvodně přijat závěr, že soud při úvaze o aplikaci ustanovení o společném trestu je vždy vázán právní kvalifikací použitou v pravomocném odsuzujícím rozsudku v tom smyslu, že z této právní kvalifikace musí vycházet při posuzování, zda se může jednat o dílčí útok pokračujícího trestného činu (zda dílčí útoky naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu) – viz rozhodnutí č. 56/2008 Sb. rozh. tr. Důvodně přitom nebylo konstatováno, že by se právní kvalifikace nemohla změnit, protože se obecně počítá s tím, že může dojít k jejímu zpřísnění – zejména v důsledku navýšení škod, prospěchu či rozsahu činu (viz výše), mohou být ale nově projednávanými dílčími útoky též naplněny další alternativní znaky stejného trestného činu [např. mohou přibýt některé alternativy způsobů spáchání činu kupř. v § 205 odst. 1 v písm. a) až e) tr. zákoníku, některé doposud neužité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby jako kupř. spáchání činu členem organizované skupiny, za stavu ohrožení státu apod., stejně tak nově projednávané dílčí útoky na rozdíl od těch dříve projednaných mohou být spáchány v jednočinném souběhu s dalšími trestnými činy]. Obecně se ovšem počítá s tím, že by nemělo docházet k revizi ani dříve učiněných skutkových závěrů ohledně přebíraných dílčích útoků, ale ani k revizi právních závěrů, a to jen proto, že dochází k novému rozhodování o vině obviněného všemi (doposud zjištěnými) dílčími útoky jednoho pokračujícího trestného činu. S těmito úvahami je pak úzce spjato i pravidlo, že by při novém projednání nově zjištěných dílčích útoků téhož trestného činu měl být respektován i dřívější rozsudkem uložený trest, a to do té míry, že novým rozsudkem, jímž se ukládá společný trest, nesmí být uložen trest mírnější. Jde o úvahu podobnou, jaká se činí u trestu souhrnného (§ 43 odst. 2 tr. zákoníku), rozdíl pak spočívá mimo jiné v tom, že souhrnný trest musí být vždy přísnější (měl-li by být stejně přísný, je namístě upustit od uložení souhrnného trestu – § 44 tr. zákoníku), zatímco společný trest může být i stejně přísný, jako trest uložený v dřívějším a současně rušeném rozsudku (upustit od uložení společného trestu totiž nelze, protože se z dřívějšího rozsudku ruší též výrok o vině, tím pádem i nutně výrok o trestu, který musí být znovu vysloven). V zásadě se přitom vychází z myšlenky, že by nemělo být obviněnému ku prospěchu ani k tíži, zda orgány činné v trestním řízení projednaly všechny jím spáchané trestné činy, resp. všechny dílčí útoky téhož pokračování v trestném činu, v jednom či ve více řízeních (nastavení těchto ustanovení i jejich aplikace by mělo být v tomto ohledu v zásadě neutrální). To je mimo jiné též důvod, proč v případě společného trestu je výslovně stanoveno, že zahlazení odsouzení ohledně dříve projednaných dílčích útoků pokračujícího trestného činu nepřekáží užití ustanovení o společném trestu (viz § 45 odst. 3 tr. zákoníku). Z podobných důvodů se též vyvozuje závěr o vázanosti dřívějším rozhodnutím při rozhodování o uložení společného trestu v tom směru, že se již znovu nemůže posuzovat otázka promlčení trestní odpovědnosti u těch dílčích útoků pokračujícího trestného činu, za něž byl obviněný odsouzen dřívějším pravomocným rozsudkem – viz rozhodnutí č. 11/2012 Sb. rozh. tr. 27. Jak již bylo shora nastíněno, lze si tak představit argumentaci založenou na shora uvedených důvodech odmítající jakoukoliv revizi dřívějším rozsudkem učiněných skutkových i právních závěrů při pozdějším rozhodování o aplikaci ustanovení o společném trestu (šlo by vlastně o absolutní vázanost skutkovými i právními závěry učiněnými v tomto rozhodnutí s tou jedinou výjimkou změny, která by byla opodstatněna přidáním nově zjištěných dílčích útoků a jejich právním posouzením). Na druhou stranu své opodstatnění má i řešení užité soudy nižších stupňů v této trestní věci, důsledně vycházející z aplikace zásad o časové působnosti trestních zákonů, zejména pak § 2 odst. 1 tr. zákoníku, kterému byla dána přednost před zmíněnými principy, z nichž vychází úprava § 45 odst. 1 tr. zákoníku (při posuzování nově projednávaných dílčích útoků, třebaže i ve spojitosti s dříve projednanými dílčími útoky, totiž stále jde o posuzování trestnosti činu, a to v době existence příznivější právní úpravy). Jak již bylo shora nastíněno, pro řešení tohoto problému není v tomto rozhodnutí prostor, neboť ani odvolací, ani dovolací soud nemohl otázku viny a správnosti užité právní kvalifikace v této věci posuzovat, je tak třeba v této věci akceptovat soudem prvního stupně zvolené druhé řešení. Přesto je však možno zmínit, že jako vhodné se pro takové případně v budoucnu nastalé výjimečné případy při stejné konstelaci jeví zvolit zcela jiný procesní postup, a sice zastavení trestního stíhání ohledně nově zjištěných dílčích útoků pro neúčelnost ve smyslu § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř., resp. podle § 188 odst. 2, § 223 odst. 2, § 231 odst. 1 nebo § 257 odst. 1 písm. c) či § 263 odst. 1 písm. a) tr. ř. (k případným důsledkům pokračování v trestním stíhání na žádost obviněného a následné aplikaci § 227 tr. ř. srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 8 Tdo 426/2009 , publikované pod č. 19/2010 Sb. rozh. tr. a též pod č. T 1229. v sešitu č. 60 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo nakladatelství C. H. Beck, 2009). 28. V každém případě lze konstatovat, že nyní projednávaný případ je v aplikační praxi vcelku mimořádný a obviněným nastíněný hypotetický případ bude zřejmě zcela výjimečný až raritní (pokud vůbec někdy nastane), což vyplývá i z toho, že je poměrně obvyklé velmi výrazné překrývání trestních sazeb trestu odnětí svobody u základních i kvalifikovaných skutkových podstat (jako v případě druhého a třetího odstavce § 240 tr. zákoníku), jakož i z toho, že na druhou stranu není příliš obvyklé ukládání trestů odnětí svobody při horních hranicích zákonných trestních sazeb. Stejně tak je zcela výjimečné, že mezi dřívějším rozhodnutím o části dílčích útoků a pozdějším projednáním některých dalších nově zjištěných dílčích útoků dojde k takové změně právní úpravy, která by i v kontextu všech dílčích útoků téhož trestného činu (tj. i při skutečném navýšení rozsahu činu jako v tomto případě) vedla ke zmírnění právní kvalifikace (v důsledku zákonodárcem zvolené tzv. depenalizace). 29. Nejeví se však vůbec v takových zcela mimořádných případech jako nespravedlivé, pokud je pachateli ještě stále v rámci zákonné trestní sazby trestu odnětí svobody (po zmírnění právní kvalifikace činu) uložen trest odnětí svobody, je-li v důsledku dodržení limitu plynoucího z § 45 odst. 1 tr. zákoníku ukládán v horní polovině zákonné trestní sazby, resp. spíše při její horní hranici, byť by za jiné procesní konstelace při úplném projednání činu v celém jeho rozsahu ve stejné době možná byl trest vyměřován jinak (v nižší výměře). Vždyť v případě, že by vůbec nedošlo k projednání nově zjištěných dílčích útoků (popř. by trestní stíhání pro ně bylo pro neúčelnost zastaveno), by nebyl dán žádný důvod pro jakoukoliv revizi dřívějšího pravomocného a vykonatelného rozsudku o dříve projednaných dílčích útocích téhož trestného činu, jímž byl za ně též uložen trest, který vytvořil diskutovaný limit ve smyslu § 45 odst. 1 tr. zákoníku (zde nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 let uložený spolu s trestem zákazu činnosti – viz výše). Pozdější změna právní úpravy, která by mohla prospívat obviněnému, následující po pravomocném skončení trestního stíhání odsuzujícím rozsudkem, sama o sobě není důvodem pro zrušení takového rozsudku a nové rozhodnutí ve věci samé. Posuzování příznivosti trestních předpisů se totiž uplatní jen do doby, než o skutku obviněného, v němž je spatřován trestný čin, a o trestu za něj, je pravomocně rozhodnuto. Jakmile však nabude právní moci rozsudek ve věci samé, ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku o časové působnosti trestních zákonů již nelze použít (viz k tomu rozhodnutí č. 17/2007 Sb. rozh. tr.). Z toho též vyplývá, že ani v mimořádném opravném řízení změna právní úpravy, která nastala po právní moci rozsudku, zásadně (nestanoví-li sám zákon jinak) nemá mít význam a nemá být důvodem pro kasační zásah dovolacího soudu či pro vyslovení porušení zákona na základě stížnosti pro porušení zákona ministra spravedlnosti (případně pro povolení obnovy, byť ta vychází z jiných důvodů). 30. Nadto je vhodné připomenout, že v daném konkrétním případě vznikla zmíněná situace jen v důsledku uplatnění dispozičního oprávnění obviněného, který byl zcela v souladu se zákonem (a to včetně pravidel o časové působnosti trestních zákonů) uznán v této věci vinným jako uprchlý (rozsudkem z 24. 1. 2018, který nabyl právní moci 13. 7. 2018), teprve po 5 letech byl vypátrán a dodán do výkonu trestu odnětí svobody (17. 7. 2023), následně po doručení rozsudku a poučení podle § 306a odst. 2 tr. ř. navrhl zrušení rozsudku a nové projednání věci, čemuž soud v souladu se zákonem vyhověl. Při novém projednání věci v hlavním líčení pak obviněný prohlásil svou vinu (ovšem již s mírnější právní kvalifikací, jak ji změnil sám státní zástupce), jinými slovy tak vlastně využíval i uvedeného ustanovení § 306a odst. 2 tr. ř. k poněkud jiným účelům, než pro jaké bylo do právního řádu zavedeno (aby se umožnilo osobě stíhané jako uprchlé a odsouzené v její nepřítomnosti opětovné projednání věci v její přítomnosti s dodržením zásad kontradiktornosti a spravedlivého procesu). O to ovšem obviněnému zjevně nešlo, pokud se všemi skutkovými závěry souhlasil, jen vlastně využil příležitosti, aby předtím jinak správně právně posouzený skutek byl nově posouzen jinak, jako mírnější trestný čin, a to jen v důsledku novelizace trestního zákoníku (reagujícího na inflaci, pokud navíc k novelizaci došlo dlouho po pravomocném odsouzení obviněného v řízení proti uprchlému). Zároveň ale se toto nové projednání týkalo jen části dílčích útoků téhož pokračujícího trestného činu (dílčí útoky pod body V. – X. s rozsahem zkrácení daně 2 936 098 Kč), za jehož jinou část s větším rozsahem zkrácené daně (dílčí útoky pod body I. – IV. s rozsahem zkrácení daně ve výši 5 829 708 Kč) byl obviněný předtím odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 7 T 63/2015. Ani s ohledem na celkový rozsah zkrácené daně (8 765 806 Kč), a to i optikou současné právní úpravy s hranicí velkého rozsahu ve výši 10 000 000 Kč ve smyslu § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, která nebyla dosažena, a s hranicí značného rozsahu ve výši 1 000 000 Kč ve smyslu § 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, která byla několikanásobně (více než 8x) překročena, se nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 let, tj. již v horní polovině zákonné trestní sazby trestu odnětí svobody, nejeví jako zjevně nepřiměřeně přísný a excesivní (polovinou trestní sazby trestu odnětí svobody uvedené v § 240 odst. 2 tr. zákoníku v rozpětí 2 až 8 let je výměra 5 let, tj. šestiletý trest odnětí svobody jen mírně o jeden rok převyšuje polovinu této zákonné trestní sazby). Zároveň je třeba zohlednit, že obviněný svou trestnou činnost páchal po poměrně dlouhé období 5 let (v letech 2009 až 2013), že klamal správce daně v dlouhé řadě daňových přiznání, a to jednak k dani z příjmů právnických osob, jednak k dani z přidané hodnoty, jak vyplývá z rozsáhlého popisu skutku. Obviněnému nemůže prospívat ani projednání věci ve značném časovém odstupu od spáchané trestné činnosti, protože ten jde na vrub prakticky výlučně obviněnému, který se trestnímu stíhání a trestu vyhýbal, pročež musel být stíhán jako uprchlý (do výkonu trestu odnětí svobody se jej podařilo dodat až 5 let po pravomocném odsouzení v řízení proti uprchlému). 31. Ze všech zmíněných důvodů nebyl shledán obviněnému uložený trest ani jako zcela zjevně nepřiměřený (jakkoliv se dovolací soud přiměřeností trestu nemá zabývat, takto nebyla jeho role zákonodárcem koncipována, Nejvyšší soud tímto doplněním argumentace jen podpořil závěry učiněné soudy nižších stupňů). IV. Závěrečné shrnutí 32. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněného V. T. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., neboť uplatněná námitka v podaném dovolání neodpovídala deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23200/	16.05.2024	6 Tdo 346/2024	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného O. J. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2023, č. j. 9 To 408/2023-464, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 3 T 66/2022. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále „soud prvního stupně“ nebo jen „soud“) ze dne 5. 10. 2023, č. j. 3 T 66/2022-431, byl obviněný O. J. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným jednak přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku. 2. Obviněný byl za tyto přečiny odsouzen podle § 143 odst. 1, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 82 odst. 1, § 83 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dva a půl roku. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost během zkušební doby podle svých sil nahradit škodu, kterou činem způsobil. Dále mu byl podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu tří let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené spol. Pražské služby, a. s. částku 8 430,50 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli v rozsudku jmenovaní poškození s nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. O odvoláních obviněného a státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 12. 2023, č. j. 9 To 408/2023-431, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným jednak přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jednak přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že dne 25. 9. 2021 v 21:03 hodin v Praze, XY ulici, jako řidič služebního osobního motorového vozidla Škoda Superb, rz: XY, během cesty v rámci svého zaměstnání, přijížděl levým jízdním pruhem ke křižovatce s XY ulicí rychlostí 102 km/h, kterou udržoval i v době rozsvícení žlutého světelného signálu světelného signalizačního zařízení, když se jeho vozidlo nacházelo ve vzdálenosti přibližně 51 m od vyznačeného přechodu pro chodce s tím, že ve vzdálenosti přibližně 43,9 m od tohoto přechodu z důvodu snížení rychlosti před ním jedoucího vozidla, od nějž udržoval vzhledem ke své rychlosti nebezpečný časový odstup pouze kolem 1 sekundy, začal prudce brzdit a ve vzdálenosti kolem 23 m od přechodu v rychlosti 84 km/h přejíždět z levého jízdního pruhu do prostředního jízdního pruhu, přičemž když záhy spatřil na přechodu pro chodce přecházet ze svého pohledu zprava doleva na světelný signál pro chodce „stůj“ poškozené M. G. a S. K., z důvodu takto vysoké nájezdové rychlosti svoje vozidlo neubrzdil a do poškozených jeho přední části narazil v rychlosti 49 km/h, čímž poškozenému M. G. způsobil zlomeninu vnitřního hrbolu a mezihrbolové vyvýšeniny holenní kosti vlevo, kožní oděrky na čele a pohmoždění a kožní oděrku horní části pánve, které poškozeného omezovalo v obvyklém způsobu života nemožností na poraněnou končetinu plně našlapovat a nutností používal berle po dobu nejméně 12 týdnů, a poškozenému S. K. krevní výrony měkkých pokrývek lebních, mnohočetné až mozaikovité zlomeniny klenby lební s maximem v levé temenotýlní krajině, s vpáčenou tříštivou zlomeninou, krevní výrony spánkových svalů, subdurální krevní výron nad levou mozkovou polokoulí, těžký otok mozku, difúzní tečkovité krevní výronky při pohmoždění mozku, krevní výrony ve středových jádrech mozku a ve Varolově mostě, pohmoždění mozku, úrazové podomozečnicové krvácení, zlomeniny spodiny lební ve všech jamách, oděrky, řezné ranky, a krevní výrony obličeje, brýlovité krevní výrony obou očí, oděrky ve vlasaté části hlavy v levé týlní krajině, zlomeninu horního okraje pravé očnice, pohmoždění obou plic, otok a překrvení plic, rozestup spony stydké, krevní výronky malé pánve, tržnězhmožděnou ránu s navazující oděrkou levého lokte, nečetné oděrky a krevní výronky dolních končetin, krevní výrony v podkoží kolem levé kolenní čéšky, subperiostální krevní výrony u zevního kondylu stehenní kosti vlevo, kdy následkem těchto zranění došlo dne XY v 05:38 hodin k úmrtí S. K., přičemž tak porušil povinnosti uložené mu v § 4 písm. a), b), § 18 odst. 1, odst. 4, § 19 odst. 1 a § 70 odst. 2 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu. 4. Odvolací soud obviněného za tyto přečiny odsoudil podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon mu podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku a § 83 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku mu uložil, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou přečinem způsobil. Dále mu podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu pěti let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal v rozsudku jmenované poškozené s nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti citovanému rozsudku městského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Emanuela Mašína dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 6. Obviněný s ohledem na výsledky znaleckého zkoumání shledává výraznou spoluvinu poškozených a řidiče vozidla BMW, pro něž trvá na své nevině, potažmo nesouhlasí s posouzením svého jednání podle kvalifikované skutkové podstaty. Za základní otázku považuje to, zda porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona. 7. Odkázal na své odvolání ve věci, kde se hodnocení míry spoluzavinění věnoval podrobněji. Nesouhlasí s tvrzením odvolacího soudu, že z revizního znaleckého posudku vyplynulo, že závěry znalce Ing. Oto Kühna považuje za technicky nepřijatelné. Naopak z něj lze vyčíst, že drtivou část závěrů považuje za přijatelnou či spíše přijatelnou. Závěry znalce Ing. Oto Kühna vyznívají v jeho prospěch, tedy že nehodě nemohl zabránit a hlavní příčinou nehody byl vstup chodců na přechod na červený signál. Tento závěr potvrzuje i revizní znalecký posudek. Ten zkoumá nehodový děj více než 10 sekund před vznikem krizové situace a možnosti, které nabízí k zabránění střetu, předpokládají jeho jiné jednání již v tomto okamžiku. Nehodě tedy měl zabránit ještě předtím, než samotný děj začal. 8. Obviněný má za to, že za situace, kdy by i dodržení rychlosti 50 km/h v momentě spatření chodců nemohlo vést k odvrácení nehody, nelze vysokou rychlost oprávněně vnímat jako hlavní příčinu dopravní nehody. Pokud je mu kladeno za vinu, že nedodržel za vozidlem BMW bezpečnou vzdálenost (podle posudku byl rozestup cca 1 sekunda, potažmo cca 20 metrů), a proto měl tímto vozidlem zakrytý výhled a nemohl sledovat situaci na přechodu, pak při rychlosti 50 km/h by odstup 20 metrů (poloviční rychlost, tedy časově odstup 2 sekund) musel být hodnocen zcela jednoznačně jako bezpečný, nicméně vzdálenost mezi vozidly a tím i zakrytí výhledu na přechod, by byly zcela totožné. 9. Podle názoru obviněného soudy nehodnotily roli řidiče BMW. Ten měl zcela otevřený výhled a dostatek času na reakci, přesto reagoval až 3 sekundy před střetem nouzovým brzděním. Tím došlo ke zřetězení kritických okolností pro obviněného, které by nemohl vyřešit ani v rychlosti 50 km/h. Co se týče poškozených, je-li bráno v úvahu jejich samotné rozhodnutí na tomto typu křižovatky přejít na červený signál, dále způsob jejich přecházení, především jeho rychlost, resp. laxnost, a konečně i fakt, že se před zahájením přecházení ani během něj nikdo z nich nerozhlédnul, je nutno dospět závěru, že míra jejich zavinění je zcela zásadní. 10. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 265l odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání. 11. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně upozornil, že z obsahu dovolání je patrno, že rozsudek odvolacího soudu chtěl dovolatel napadnout podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. 12. Poukázal dále na skutečnost, že dovolatel opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnil již před soudem prvního stupně a kterou shrnul ve svém odvolání proti jeho odsuzujícímu rozsudku – část textu dovolání je shodná s textem předchozího odvolání. Pokud dovolatel opakovaně odkazuje na obsah svého odvolání, takový odkaz je nadbytečný, neboť základ dovolatelovy argumentace dovolání obsahuje. Nadto připomenul, že „…dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně“ – viz rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr. 13. Dovolatel tak ve svém dovolání opět namítá, že význam spoluzavinění poškozených byl natolik vysoký, že on sám by měl být obžaloby zproštěn, nebo by mu alespoň nemělo být kladeno za vinu porušení důležité povinnosti. Oba soudy se významem spoluzavinění jiných osob, a zvláště poškozených, velmi pečlivě zabývaly v odůvodnění svých rozhodnutí, kde obsáhle a za užití přiléhavé argumentace hodnotily význam té které příčiny pro škodlivý následek – jednak zranění jednoho a jednak usmrcení druhého z obou poškozených. 14. Soud prvního stupně takto dovodil, že na příčinách onoho následku se podíleli poškození stejnou měrou jako dovolatel. Odvolací soud oproti tomu v odůvodnění svého rozsudku dovodil, že dovolatel porušil výrazně více povinností, než kolik jich porušili poškození a jejich spoluzavinění proto není natolik významné, aby bránilo v posouzení, že dovolatel svým jednáním porušil povinnost důležitou ve smyslu kvalifikovaných skutkových podstat obou daných trestných činů. 15. Státní zástupce se přiklonil k závěru soudu odvolacího, který v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vypsal a přiléhavě vyhodnotil všechny povinnosti porušené dovolatelem. K jeho správné argumentaci dodal, že ze strany poškozených se jistě jednalo o závažné a bezohledné jednání, jestliže vstoupili na předmětný přechod „na červenou“. Tedy aniž by respektovali signál stůj podle § 74 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) (dále jen „zákon o silničním provozu“). Tímto jednáním však ohrozili své vlastní životy mnohem více než zdraví a životy jiných osob. Navíc by přecházení vozovky, byť zakázané, úspěšně ukončili, aniž by dovolatele přiměli k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy – pokud by ovšem tento jel rychlostí povolenou, a nikoliv více než dvojnásobnou. Státní zástupce k tomu připomenul, že podle judikatury Nejvyššího soudu se rozhodným či výlučným viníkem dopravní nehody v zásadě stává řidič, který překročil povolenou rychlost o 60 % a více (usnesení ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 8 Tz 60/2013 , usnesení ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 5 Tdo 1019/2022 , a usnesení ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004 , které bylo publikováno pod č. 45/2005 Sb. rozh. tr.). Připomenul přitom, že v nyní projednávané věci překročil dovolatel povolenou rychlost jízdy o více než 100 % a překročení v citovaných judikátech tím zcela překonal. 16. Za hlavní slabinu argumentace dovolatele považuje jeho snahu pominout, jak se k přechodu přiblížil, a zabývat se jen tím, že bezprostředně před ním již neměl čas na chodce reagovat. Taková obhajoba vede k absurdnímu výsledku. Jeví se totiž jako univerzální obhajoba všech, kdo se pouze v důsledku své hazardní jízdy dostanou do dopravní situace, kterou již není možno nijak řešit. 17. Samotné červené světlo na semaforu pro chodce zdaleka neznamená, že se na přechodu nemůže nacházet chodec. Ten nesmí na vozovku toliko vstoupit. V průběhu jeho další chůze je zcela možné, že v případě pomalé chůze, např. v důsledku omezení hybnosti nebo nevolnosti, tento nestačí vozovku opustit v době intervalu semaforu nastaveného na běžnou chůzi. Zelené světlo pro řidiče tak nemůže vyloučit, že se na přechodu dosud nacházejí chodci. Takové dopravní situace jsou jedním k mnoha důvodů, proč zákonodárce nakonec rychlost jízdy v obci výrazně omezil na pouhých 50 km/h – mnohdy v daném místě zdánlivě bez konkrétního důvodu, ale zjevně v obecné snaze umožnit řidičům reagovat na mnohé podněty, které jsou pro obydlená místa typická, aniž by je bylo možno jednotlivě předvídat. Takovými podněty je zejména různorodý pohyb četných chodců, dětmi počínaje a seniory konče. 18. Ke skutkovému zjištění, že dovolatel jel nepovolenou rychlostí nebezpečně blízko za vozidlem BMW, aniž by vybočil do volného jízdního pruhu, státní zástupce dodal, že takový způsob jízdy evokuje pocit, že dovolatel jmenovaného svědka „honil“ – že si na vozovce „hrál“ způsobem, který je jinak občas pozorovatelný na českých dálnicích. Tím ovšem ještě více snížil svůj rozhled a svou schopnost reagovat na shora zmíněné podněty – zejména na případné chodce. 19. S přihlédnutím k uvedenému považuje za spravedlivé, pokud bylo porušení dovolatelových povinností považováno za natolik významné, že výrazně zastínilo jinak nesporné porušení povinností poškozených chodců a umožnilo tím nepřihlížet k jejich spoluzavinění při právním posouzení skutku. Za spravedlivé považuje i to, že se odvolací soud zdržel konkrétního vymezení poměru spoluzavinění a poškozené s jejich nároky na náhradu škody odkázal na řízení občanskoprávní. 20. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování 21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání 22. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pro úplnost se připomíná, že k jeho naplnění dochází podle jeho obsahového vymezení tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. 23. Dovolací argumentace obviněného je v podstatě založena na jeho nesouhlasu s posouzením míry zavinění jednotlivých účastníků dopravní nehody. S odkazy na závěry znaleckého posudku Ing. Oto Kühna a revizního znaleckého posudku uzavírá, že míra zavinění poškozených a řidiče BMW na trestněprávně relevantním následku byla natolik vysoká, že nelze jeho porušení povinností hodnotit jako zásadní příčinu jeho vzniku. Uvedenou námitku by bylo možno považovat za formálně odpovídající obsahovému vymezení zvoleného dovolacího důvodu. Dovolatel ji však v podstatné míře podpořil argumentací založenou na vlastní interpretaci provedených důkazů, z nichž vybírá pouze ty části, jež vyznívají v jeho prospěch. Tím se jeho argumentace, v části směřující k prosazení odlišných skutkových závěrů stran příčin dopravní nehody, zvolenému dovolacímu důvodu zcela vymyká. Současně však v části vytýkající nesprávné posouzení skutku na základě námitky o vadném vyhodnocení míry spoluzavinění poškozených, event. řidiče vozidla BMW, je, jak již bylo zmíněno, s jistou mírou tolerance podřaditelná pod obviněným uplatněný dovolací důvod. 24. Jak upozornil již státní zástupce, dovolatel z velké části opakuje svoji obhajobu z přecházejícího řízení, s níž se soudy dostatečně a vhodně vypořádaly. Na tento případ pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Správně též státní zástupce upozornil, že dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uvedené v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). IV./1. Závěry obsažené v rozsudcích soudů nižších stupňů a v revizním znaleckém posudku 25. Dovolatel namítá (zjednodušeně řečeno), že by měl být zproštěn obžaloby, nebo by jeho jednání mělo být alespoň překvalifikováno do podoby základních skutkových podstat trestných činů, jimiž byl uznán vinným, s ohledem na spoluzavinění poškozených a jednání řidiče BMW. 26. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, jakož i s výčtem povinností porušených obviněným a poškozenými. S jeho závěry se rozešel až v otázce posouzení, jakou měrou se jednotlivé příčiny podílely na vzniku následku. Zatímco soud prvního stupně jako příčiny vzniklého následku označil pouze nepřiměřeně vysokou rychlost jízdy obviněného a porušení předpisů chodci při přecházení po přechodu, odvolací soud kromě těchto na straně obviněného shledal nedodržení bezpečného odstupu za před ním jedoucím vozidlem. Připomenul také, že obviněný jel zvýšenou rychlostí již v místě, kde bylo vyznačeno dopravní omezení v důsledku stavebních prací, a touto rychlostí jel v noci na frekventované silnici v obci. Poukázal i na nevyjasněnou otázku, proč obviněný nepřejel do vedlejšího jízdního pruhu. 27. Soudy obou stupňů zároveň při svém rozhodování vycházely ze související judikatury, především usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015 , uveřejněného pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr. Podle toho „[j]estliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (např. jednání pachatele a poškozeného), je třeba z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. č. 36/1984 Sb. rozh. tr.) a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku. Je-li rozhodující příčinou způsobeného následku v podobě usmrcení poškozeného např. jeho významné spoluzavinění při dopravní nehodě, nelze zpravidla dovodit, že pachatel spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem.“ 28. Dovolatel při své argumentaci vychází právě z poslední věty citovaného rozhodnutí. Má za to, že spoluzavinění poškozených, případně jednání řidiče BMW mělo natolik zásadní dopad na vznik následku, že nelze na jeho straně shledat porušení důležité povinnosti. 29. S námitkou obviněného, že příčinou nehody bylo jednání řidiče BMW se vypořádal již soud prvního stupně. Přestože, jak upozornili znalci, nelze pohyb vozidla obviněného zcela oddělit od vozidla BMW, nelze na straně jeho řidiče spatřovat spoluzavinění, ale pouze jistou míru vlivu na vznik následku. Toliko však v tom smyslu, že pokud by vozidlo BMW jelo nižší rychlostí, zřejmě by tomu byl nucen přizpůsobit svoji rychlost i obviněný. Avšak okamžik reakce řidiče BMW na chodce nepředstavuje příčinu vylučující vliv jednání obviněného. Ten reagoval právě na brzdění vozidla jedoucího před sebou (tj. ještě před spatřením chodců). Podle znaleckých závěrů by dovolatel, kdyby jel jen o něco nižší rychlostí (94 km/h), mohl v okamžiku reakce řidiče BMW zastavit ve vzdálenosti 93 m od místa střetu. Případně kdyby udržoval za před ním jedoucím vozidlem větší odstup, taktéž by stačil své vozidlo zabrzdit. Je tudíž zřejmé, že na straně řidiče BMW nelze shledávat relevantní příčinu způsobení následku. 30. Co se týče míry spoluzavinění poškozených, ztotožňuje se Nejvyšší soud s hodnocením odvolacího soudu. Přestože svým jednáním ke vzniku následku nezanedbatelnou měrou přispěli, nelze ho považovat za rozhodující příčinu vzniku následku. Poškození vstoupili na přechod na červenou, aniž by se rozhlédli. Porušili tak podle obou soudů nižších stupňů povinnosti dané jim § 4 zákona o silničním provozu. K tíži jim naopak nelze přičítat „rychlost, resp. laxnost“ jejich přecházení, jak požaduje obviněný. Chodcům není stanovena povinnost pohybovat se po přechodu zvýšenou rychlostí – ostatně v úvahu je třeba brát malé děti, starší či v pohybu omezené osoby apod. Naproti tomu dovolatel porušil povinnost řidiče jet v obci nejvýše 50 km/h (§ 18 odst. 4 zákona o silničním provozu), povinnost přizpůsobit svoji rychlost okolnostem – jel v noci (§ 18 odst. 1 zákona o silničním provozu), povinnost dodržovat od před ním jedoucího vozidla bezpečný odstup (§ 19 odst. 1 zákona o silničním provozu), jakož i obecné povinnosti účastníka silničního provozu podle § 4 téhož zákona. Je tedy zřejmé, že i přes porušení povinnosti poškozenými zakládající jejich spoluzavinění, představovalo jednání obviněného, jenž porušil celou řadu zákonem mu uložených povinností, zásadní příčinu vzniku trestněprávně relevantního následku. Námitka dovolatele tudíž nebyla shledána opodstatněnou. 31. Dovolatel dále argumentuje tím, že za situace, kdy by i dodržení rychlosti 50 km/h v momentě spatření chodců nemohlo vést k odvrácení nehody, nelze vysokou rychlost považovat za hlavní příčinu dopravní nehody. Vychází přitom z tvrzení, že kdyby se jeho vozidlo pohybovalo ve vzdálenosti 19 m před přechodem (tj. kdy mohl chodce spatřit) touto rychlostí, došlo by k nárazu rychlostí 36 km/h. Dovolatel však uvedené vytrhává z kontextu (viz reakce na str. 55 revizního znaleckého posudku). Podle revizního znaleckého posudku v případě, kdy by ke křižovatce přijížděl povolenou rychlostí 50 km/h, stačil by reagovat na změnu signalizačního zařízení v čase 2,4 s před střetem s chodci (tj. 51 m před přechodem) a zastavit na červenou. Kdyby jela obě vozidla rychlostí 50 km/h, řidiči by mohli pouze mírně zpomalit, aby mohli chodci bezpečně projít před projetím vozidel. Je tedy zřejmé, že kdyby dovolatel jel povolenou rychlostí, měl by dostatek času zastavit na červenou a nemusel by reagovat až na spatření chodců nebo nouzové brzdění řidiče BMW. 32. Pokud dovolatel odkazuje na závěry revizního znaleckého posudku, které mají potvrzovat jeho argumentaci, pomíjí hned dvě skutečnosti. Znalci v revizním znaleckém posudku sami uvedli, že se jedná toliko o teoretickou možnost. Je tomu tak proto, že představuje situaci, kdy by obviněný reagoval až na spatření chodců po brzdění vozidla BMW, a nikoli již na samotné brzdění tohoto vozidla. Tuto situaci však nelze zvažovat právě s ohledem na to, že obviněný reagoval ve skutečnosti dříve, než chodce spatřil – již na brzdění před ním jedoucího vozidla. Dále, jak správně poznamenal již soud odvolací, měl obviněný nezakrytý výhled na chodce ještě do času 4,6 s před střetem, když chodci přecházeli zprava do zákrytu vozidla BMW (viz revizní znalecký posudek). Je tudíž zřejmé, že dovolatelova námitka vychází ze zúženého výkladu závěrů znaleckých posudků. Na věc je však třeba nahlížet nikoli z pohledu jednotlivostí, ale z komplexního hlediska vyplývajícího ze všech zjištěných okolností, včetně závěrů obou znaleckých posudků (tedy včetně reakce revizního znaleckého posudku na znalecký posudek Ing. Oto Kühna). 33. Ve vztahu k nedodržení bezpečného odstupu dovolatel uvádí, že pokud měl při své rychlosti odstup 1 s (tj. 20 m) a nemohl sledovat situaci na přechodu, protože měl zakrytý výhled, nastala by totožná situace i při poloviční rychlosti. Opětovně však nejenže pomíjí závěry revizního znaleckého posudku, vychází navíc z nutného předpokladu, že by před ním jedoucí vozidlo jelo taktéž pouze poloviční rychlostí (pro stejnou míru zakrytí výhledu). Předně podle závěru znalců by v případě, kdy by se obě vozidla pohybovala rychlostí 50 km/h, postačilo, aby mírně zpomalila v reakci na pohyb chodců, a ti by mohli bezpečně přejít. Navíc vychází ze zcela odlišné situace a mění tak vstupní hodnoty pro posouzení příčinné souvislosti. Pro hodnocení příčin vedoucích ke vzniku následku totiž není možné domýšlet kombinaci jiného jednání obviněného a zároveň i třetí osoby. Pro posouzení věci je nutné vycházet z toho, zda by následek nastal i za situace, kdy by všechny ostatní okolnosti zůstaly stejné, avšak dovolatel by tuto povinnost neporušil. S ohledem na závěr revizního znaleckého posudku, podle něhož by při odstupu větším o 13 m stačil své vozidlo včas zastavit, je nepochybné, že v takovém případě by následek nenastal. 34. V návaznosti na dosud uvedené lze zopakovat a zdůraznit následující skutečnosti, které byly rozhodující pro posouzení (ne)důvodnosti dovolání obviněného. IV./2. Zhodnocení věci dovolacím soudem 35. Obviněný své dovolání opřel o první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a svým tvrzením o nesprávném právním posouzení skutku se domáhal toho, aby byl dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání, neboť by měl být obžaloby zproštěn, případně by měl být uznán vinným příznivější právní kvalifikací skutku. 36. Při vědomí toho, že na základě dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu nemůže dovolací soud v zásadě zohledňovat ty námitky, jimiž brojí vůči skutkovému základu věci [v daném směru by musel vznést dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] a že tedy na jeho posouzení je to, zda skutek popsaný v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku (event. rozvedený v odůvodnění rozsudku) byl správně kvalifikován podle příslušných ustanovení tr. zákoníku, musí připomenout ta rozhodná skutková zjištění, která odvolací soud vedla k vyslovení viny obviněného v rozsahu jím užité právní kvalifikace. 37. Pokud Nejvyšší soud na některé námitky obviněného skutkového charakteru (jak plyne z části IV./1.) reagoval a zaujal k nim své stanovisko, činil tak do jisté míry nad rámec nezbytného, a to pouze k doložení toho, že napadené rozhodnutí netrpí vadou zjevného nesouladu odvolacím soudem (resp. s ohledem na jejich převzetí již soudem prvního stupně) učiněných skutkových zjištění s obsahem soudem provedených důkazů. 38. Skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů shledává Nejvyšší soud zcela splňující požadavek formulovaný v § 2 odst. 5 tr. ř., neboť k jeho prokázání bylo provedeno dokazování ve zcela dostatečném rozsahu a soudem prvního stupně provedené důkazy byly zhodnoceny v souladu s požadavkem plynoucím z § 2 odst. 6 tr. ř. Dovolací soud se plně ztotožnil s právními vývody uvedenými odvolacím soudem v odůvodnění jeho rozsudku, takže s poukazem na ně může vyložit své stanovisko k otázce právního posouzení zjištěného skutku. 39. Odvolací soud shledal, stejně jako soud prvního stupně, pro vznik trestně právního následku (usmrcení jednoho z poškozených a přivození těžké újmy na zdraví druhému poškozenému) kauzálně významným jak jednání obviněného, tak jednání samotných poškozených. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který z hlediska uplatňující se gradace příčinné souvislosti posoudil kauzální význam protiprávního jednání obviněného (ovšem jen při zohlednění jeho zjevně nepřiměřené rychlosti jízdy) za srovnatelný s nerespektováním zákonných ustanovení poškozenými, však správně upozornil na počet a význam obviněným porušených povinností. Současně zcela důvodně podrobil kritice ty úvahy soudu prvního stupně, které vyslovil v souvislosti s hodnocením rychlosti jízdy obviněného (odkaz na předchozí dopravní značení upravující rychlost v daném úseku atd.). Nepopiratelné přispění poškozených jejich porušením povinností chodce ke vzniku dopravní nehody a z ní vzešlých následků upozaďuje zjištění odvolacího soudu o počtu a způsobu porušení dopravních předpisů obviněným – a ve shodě s ním i dovolacího soudu (viz dále) – do té míry, že ho nelze považovat za tak podstatnou (spolu)příčinu střetu vozidla řízeného obviněným s poškozenými, pro kterou by při právním posouzení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, neměl být použit zákonný znak kvalifikovaných skutkových podstat přečinů usmrcení z nedbalosti a těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti spočívající v porušení důležité povinnosti uložené podle zákona. 40. Odvolací soud uzavřel, že ke sražení poškozených došlo ve zcela rozhodujícím rozsahu z příčin, které je nutno spatřovat ve způsobu jízdy obviněným, konkrétně pak v důsledku jím porušených povinností uložených mu zákonem o silničním provozu vypočtených odkazem na jeho jednotlivá zákonná ustanovení – s ohledem na nutnost skutkového vymezení znaku kvalifikované skutkové podstaty správně již – v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku. Konkrétně uvedl, že obviněný svým jednáním porušil • § 4 písm. a), podle něhož je každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu, • § 4 písm. b) podle něhož je každý povinen řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem, pokyny policisty, pokyny osob oprávněných k řízení nebo usměrňování provozu na pozemních komunikacích podle § 75 odst. 5, 8 až 10 a zastavování vozidel podle § 79 odst. 1 a pokyny osob, o nichž to stanoví zvláštní právní předpis, vydanými k zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, • § 18 odst. 1, podle něhož [r]ychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled, • § 18 odst. 4, podle něhož [v] obci smí jet řidič rychlostí nejvýše 50 km.h-1, a jde-li o dálnici nebo silnici pro motorová vozidla, nejvýše 80 km.h-1. • § 19 odst. 1, podle něhož [ř]idič vozidla jedoucí za jiným vozidlem musí ponechat za ním bezpečnou vzdálenost, aby mohl zastavit vozidlo v případě náhlého snížení rychlosti nebo náhlého zastavení vozidla, které jede před ním, • § 20 odst. 2 písm. d), podle něhož [p]ři řízení provozu na křižovatce znamená pro řidiče signál se žlutým světlem „Pozor!“ povinnost zastavit vozidlo před dopravní značkou „Příčná čára souvislá“, „Příčná čára souvislá se symbolem Dej přednost v jízdě!“ a „Příčná čára souvislá s nápisem STOP“, a kde taková dopravní značka není, před světelným signalizačním zařízením; je-li však toto vozidlo při rozsvícení tohoto signálu již tak blízko, že by řidič nemohl vozidlo bezpečně zastavit, smí pokračovat v jízdě. Svítí-li světlo tohoto signálu přerušovaně, nejde o křižovatku s provozem řízeným světelnými signály, a byť v konkrétnosti neuvedl, které alternativy jednotlivých ustanovení obviněný svým jednáním porušil [a je patrné, že ne všechny zejm. v případě § 4 písm. a) i b)], je zřejmé, že kumulativně porušil podstatně více povinností než poškození, přičemž i význam a důležitost povinností porušených obviněným je z hlediska tzv. gradace příčinné souvislosti značně vyšší na straně obviněného. 41. Podíl poškozených na vzniku dopravní nehody je třeba spatřovat v tom, že přecházeli vozovku po přechodu pro chodce na světelný signál pro chodce „stůj“, resp. že na přechod vstoupili (podle zjištění odvolacího soudu v čase 9,1 až 7,7 sekundy před střetem) při této signalizaci, aniž by zjišťovali existující situaci na vozovce (bez náležitého rozhlédnutí). V tomto jednání poškozených oba soudy nižších stupňů shledaly porušení povinností uložených chodcům v § 4 zákona o silniční provozu, resp. s ohledem na konkretizaci porušených povinností („každý je povinen … chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožovat život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní…, řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích podle § 75 odst. 5, 8 až 10 … a pokyny osob, o nichž to stanoví zvláštní právní předpis, vydanými k zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, řídit se světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály, dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace.“) těch v § 4 písm. a), b), c) zákona o silniční provozu. Byť bylo možno namítat, že porušili i § 74 odst. 1 písm. b) téhož zákona, podle něhož na „Signál pro chodce se znamením Stůj!“, … chodec nesmí vstupovat na vozovku, obviněný tak ve svém dovolání výslovně nečiní, je proto třeba se zaobírat významem těch porušení zákona, které ve vztahu k obviněnému a poškozeným odvolací soud vymezil. 42. I když je porušení ustanovení § 4 zákona o silniční provozu poškozenými nepopiratelné, kauzální význam jejich neodpovědného jednání pro vznik dopravní nehody je značně nižší než v případě jednání obviněného. Nelze totiž pomíjet objektivní skutečnost danou okamžikem vstupu poškozených na přechod (v čase 9,1 až 7,7 sekundy před střetem), tedy v době, kdy přijíždějící vozidla byla relativně dostatečně vzdálena. Jak vyplynulo z odborných závěrů revizního znaleckého posudku, při respektování dopravního značení týkajícího se povolené rychlosti v daném místě by ke střetu vozidla řízeného obviněným s chodci vůbec nedošlo, přičemž poruchovému následku bylo možno zabránit i tehdy, pokud by se obviněný pohyboval rychlostí (i výrazně) nerespektující toto značení (viz zjištění soudů zmíněná výše), ale nižší, než kterou jel. Právě intenzita porušení zákonem uložených povinností na straně obviněného (řízení vozidla vysokou rychlostí, dvojnásobně překračující limit, a to i v místech, kde na vozovce bylo vyznačeno dopravní omezení v důsledku stavebních prací, jízda v zákrytu za vozidlem BMW omezující možnost vnímání dopravní situace obviněným a ve vzdálenosti neumožňující zastavení za ním atd.), kterou dostatečně přesvědčivě odůvodnil odvolací soud, vede k závěru, že jím užitá právní kvalifikace skutku je opodstatněna učiněnými skutkovými zjištěními a není v kolizi s právními závěry, jež jsou obsaženy v odkazovaných judikaturních rozhodnutích zabývajících se otázkou příčinného vztahu a jeho významu při stanovení zákonu odpovídající kvalifikace v případech, kdy se na vzniku trestněprávního následku podílí více příčin. 43. Odvolacímu soudu nelze oprávněně vyčítat, že při řešení otázky viny obviněného vyšel ze širších poznatků o způsobu jeho jízdy předcházejícímu vzniku dopravní nehody. Odporovalo by totiž východiskům, na nichž je založena tzv. teorie podmínky, pokud by byly zohledněny jen ty poznatky, které se vztahují až k okamžiku, kdy obviněný zaregistroval na vozovce poškozené. Jak správně poznamenal ve svém vyjádření státní zástupce, přístup, který by zohledňoval pouze dopravní situaci bezprostředně předcházející sražení poškozených (tedy v době, kdy již obviněný neměl čas na chodce reagovat), by vedl k absurdním závěrům. Mimoto by byl v rozporu s postupy, které se při řešení otázky příčinného vztahu na podkladě teorie podmínky uplatňují. Při umělé izolaci jevů, tedy určení takového jednání, které je významné pro vzniklý následek, nelze odhlížet od těch částí jednoho jednání obviněného, jež navodilo situaci, která vyvrcholila sražením poškozených. 44. Není proto možné nepřihlížet k té části jízdy obviněného, která krizovou situaci, a nutno zdůraznit zaviněným a vědomým (zejména rychlost) porušením dopravních předpisů, navodila. Jak správně rozvedl odvolací soud, kauzálně významné bylo nejen hrubé nedodržení povolené rychlosti obviněným v místech předcházejících střetu s poškozenými (dvojnásobné překročení), nýbrž i nedodržení bezpečné vzdálenosti za před obviněným jedoucím vozidlem (rovněž výrazně překračujícím povolenou rychlost). Obojí toto porušení v konečném důsledku vedlo ke sražení poškozených. V důsledku nepřiměřené rychlosti již obviněný nedokázal zastavit, v důsledku jízdy v krátké vzdálenosti za vozidlem BMW se zbavoval možnosti řádně sledovat situaci před sebou, a na brzdění uvedeného vozidla reagoval vybočením do prostředního jízdního pruhu, v němž poškozené srazil. Intenzita porušení dopravních předpisů (pohyb dvojnásobnou rychlostí v obci) ve spojení s dalšími porušeními předpisů upravujících provoz na komunikacích, jak je správně identifikoval a vypočetl ve výroku odsuzujícího rozsudku odvolací soud, vedou k závěru, že jednání poškozených (jejich spoluzavinění dopravní nehody, které by za jiné situace mohlo odůvodnit postup, který při právním posouzení skutku zvolil soud prvního stupně) nemělo takový kauzální význam, který by měl odůvodnit příznivější kvalifikaci skutku dovolatele. 45. Zjištěné skutečnosti nevyvolávají pochyb o trestní odpovědnosti obviněného. V žádném případě nevyvstal důvod k tomu, aby byl obžaloby zproštěn. Ničím nebyl zpochybněn závěr soudů, že obviněného je nezbytné označit za viníka dopravní nehody. Primární a rozhodující příčinou vzniku dopravní nehody je soudy popsaný způsob jízdy obviněného projevující se závažným porušením odvolacím soudem označených povinností uložených mu zákonem jako řidiči motorového vozidla. Zjištěná porušení citovaných zákonných ustanovení dosahují úrovně, kterou je možno označit za hraniční pro naplnění znaku hrubého porušení zákonů o bezpečnosti dopravy [kdy jde „o porušení více norem, které mají pro takové reálné nebezpečí pro život zásadní význam a jsou porušeny v takové intenzitě, která dosahuje podstatně větší závažnosti, než ke které vede porušení důležité povinnosti. Může však také jít o velmi intenzivní porušení jen jedné zvlášť důležité normy některého ze zákonů vyjmenovaných v odstavci 3 § 143 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1304/2017 a R 10/2019-I. )“ – viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1928, marg. č. 9.]. Pokud je za tohoto stavu zjišťováno spoluzavinění poškozených, které z hlediska posuzované gradace příčinné souvislosti nelze označit za srovnatelné, resp. podstatné (chodci pro řidiče obou vozidel vytvořili překážku neočekávanou, avšak nikoli náhlou), poté není důvod k tomu, aby skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, nebyl posouzen při užití znaku porušení důležité povinnosti uložené podle zákona u obou přečinů, jimiž byl obviněný uznán vinným. 46. V uvedeném směru je vhodné připomenout, že k vyloučení přísnější právní kvalifikace skutku nelze přistupovat vždy při zjištění jakéhokoli spoluzavinění následku poškozeným. Důvodným je takový postup totiž jen tehdy, je-li význam jednání poškozeného z hlediska příčinného vztahu pro vznik trestněprávního následku opravdu podstatný. V tomto smyslu byla řešená problematika ostatně vyložena již ve zmiňovaném usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015 , uveřejněného pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr. („Je-li rozhodující příčinou způsobeného následku v podobě usmrcení poškozeného např. jeho významné spoluzavinění při dopravní nehodě, nelze zpravidla dovodit, že pachatel spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem.“). 47. Ve věci posuzované nelze s ohledem na skutečnosti rozvedené výše a zejména i v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu dospět k poznatku, že neodpovědné jednání poškozených, projevující se označeným porušením zákona o silničním provozu, bylo takovou rozhodující příčinou nastalého následku, pro kterou by jednání obviněného mělo být posouzeno pouze za užití základních skutkových podstat přečinů usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku a těžkého ublížení na zdraví podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku. Z důvodů, které rozvedl v odůvodnění svého rozsudku již odvolací soud, je třeba právní kvalifikaci skutku obviněného v podobě přečinů podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku považovat za zákonu odpovídající. 48. V kontextu právě uvedeného je vhodné zdůraznit následující skutečnosti. Při posuzování významu a důležitosti povinností porušených na straně jedné obviněným a na straně druhé poškozeným při řešení otázky příčinného vztahu a v kontextu toho i výsledné právní kvalifikace skutku kladeného obviněnému za vinu je vyjma • vlastního vyhodnocení toho, jaký je charakter a účel normy porušené jedním a druhým (míněno z hlediska jejího zaměření na ochranu života a zdraví – k tomu zejm. usnesení ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 5 Tdo 118/2022 , publikované pod č. 30/2022 Sb. rozh. tr.), a uvážení toho, • kolika porušení příslušných zákonných ustanovení zejména uvedeného charakteru se ten který z nich dopustil, nezbytné přihlédnout i k tomu, • jakou intenzitou bylo dané ustanovení porušeno. Z hlediska řešené problematiky totiž i tento aspekt může být rozhodující pro určení, zda jednání poškozeného podstatným způsobem přispělo ke vzniku následku. 49. Na základě zohlednění posledně zmíněného kritéria, tj. intenzity porušení označených povinností obviněným (více než dvojnásobné převýšení povolené rychlosti, zjevný a značnou měrou nedodržený bezpečný odstup od před obviněným jedoucího vozidla), je nezbytné dospět k již zmíněnému závěru, že zákonnému ustanovení odporující jednání poškozených v konkrétně posuzované věci nepředstavovalo ono podstatné přispění ke vzniku dopravní nehody ve smyslu vyloženém odkazovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu. 50. V návaznosti na právě uvedené je vhodné dodat, že při absenci posouzení věci z tohoto aspektu by nebylo možno dospět k odpovídajícímu právní závěru. Bylo by totiž možné (uvažováno v obecnosti) namítat, že porušení § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu je srovnatelné např. s porušením § 74 odst. 1 písm. písm. b) téhož zákona, neboť obě jsou zjevně určena k ochraně chodců zpravidla na komunikacích v obci a při jejich současném porušení jak obviněným, tak i poškozenými, se jeví jejich kauzální význam stejný. Pro správné posouzení věci je však nezbytné promítnout do hodnotících úvah konkrétní zjištění té které věci, což ve věci posuzované nalezlo svého odrazu v tom, co bylo uvedeno zejm. v bodech 42. a 45. odůvodnění tohoto rozhodnutí. Právě vyhodnocení těchto skutečností odůvodňuje právní závěr, který stran právní kvalifikace skutku přijal odvolací soud. 51. Zbývá dodat, že soudy obou stupňů zcela důvodně v souvislosti s řešením otázky viny dovolatele nehodnotily význam jednání řidiče BMW. Z povahy věci plyne, že řidič vozidla jedoucího před obviněným nikterak významně neovlivnil způsob jízdy obviněného. To, jakou rychlostí, v jakém jízdním pruhu a v jaké vzdálenosti za ním obviněný jel, bylo odvislé zcela a pouze od projevu jeho vůle. Důsledky z toho vzešlé (omezení možnosti registrovat poškozené na vozovce) je třeba přičítat pouze vůlí ovládanému jednání obviněného. Pakliže se souvislost jízdy řidiče vozidla BMW a obviněného projevila pouze tak, jak vyložil revizní znalecký posudek (a jak je zmíněno výše v bodě 29. odůvodnění tohoto rozhodnutí), poté není jednání řidiče BMW takovou příčinou, kterou by se měl soud zabývat (umělá izolace jevů) a hodnotit ji z hlediska gradace příčinné souvislosti při rozhodování o odpovídající právní kvalifikaci skutku, jímž byl obviněný uznán vinným. V. Závěrečné shrnutí 52. V posuzované věci byl soudy nižších stupňů zjištěn skutkový stav, který má plnou oporu v provedených důkazech. Soudy v tzv. skutkové větě odsuzujících výroků popsaly ty rozhodné skutečnosti, které byly podstatné pro rozhodnutí o vině obviněného, resp. pro vymezení skutku, který se stal předmětem právního posouzení. Důvodně tak do popisu zahrnuly (a v odůvodnění rozhodnutí i rozvedly) skutečnosti vyjadřující způsob jízdy obviněného i v části bezprostředně předcházející vzniku krizového okamžiku, neboť nastalá dopravní situace byla výsledkem jednání obviněného a poškozených v rozsahu, který se stal z hlediska technického předmětem odborného posouzení znaleckým ústavem, z hlediska právního pak předmětem posouzení ze strany soudů. Jak již odeznělo, Nejvyšší soud se ztotožnil s právním posouzením provedeným odvolacím soudem. Ve shodě s ním uzavírá, že jednání řidiče vozidla BMW je irelevantní z hlediska právního posouzení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, spoluzavinění poškozených z důvodů výše vyložených není takovou podstatnou příčinou spolupodílející se na vzniku nastalého následku, pro kterou by při právním posouzení skutku neměl být použit znak kvalifikovaných skutkových podstat označených přečinů spočívající v porušení důležité povinnosti uložené podle zákona, který byl jednáním obviněného naplněn. Uvedený znak je v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu vyjádřen uvedením těch ustanovení zákona o silničním provozu, která obviněný porušil. 53. Na základě těchto zjištění a vývodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu není zatížen vadou odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho první alternativě, který ve svém dovolání obviněný uplatnil. VI. Způsob rozhodnutí 54. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že námitka hmotně právního charakteru, která byla formálně způsobilá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. naplnit, nebyla shledána opodstatněnou. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. 55. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23312/	15.05.2024	31 Cdo 3823/2023	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání žalobců b) a c) zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 21 Co 47/2023, a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Ve zde souzené věci se žalobci domáhali po žalované, aby bylo určeno, že jsou vlastníky spoluvlastnických podílů k blíže určené bytové jednotce č. XY vymezené podle občanského zákoníku na pozemku p. č. st. XY, jehož součástí je budova č. p. XY (bytový dům), přičemž tato jednotka zahrnuje byt č. XY jako prostorově oddělenou část domu nacházející se ve shora uvedené budově a příslušný spoluvlastnický podíl o velikosti 530/6743 na společných částech, tedy na pozemku p. č. st. XY včetně části budovy č. p. XY, které jsou společné všem vlastníkům jednotek, a na souvisejících pozemcích p. č. XY (zahrada), p. č. XY (zahrada), p. č. XY (zahrada) a p. č. XY (zahrada), vše v obci XY., katastrálním území XY. (dále jen „předmětná bytová jednotka“, „předmětná nemovitost“ či „byt“). Předmětnou bytovou jednotku prodali dne 6. 2. 2018 žalované, která však kupní cenu řádně a včas nezaplatila. Žalobci proto od kupní smlouvy odstoupili dne 25. 8. 2021 a podle svých tvrzení se tak stali opět spoluvlastníky předmětné nemovitosti. 2. Žalovaná namítala, že v době doručení odstoupení od smlouvy nedlužila žalobcům žádnou část kupní ceny. Tu řádně a včas uhradila podle dodatku uzavřeného ke kupní smlouvě podle požadavku žalobců na základě faktur přímo zhotoviteli stavebních prací prováděných na předmětné bytové jednotce, tj. společnosti 2MKZkonzult., s. r. o. Uhradila žalobkyni a) také částku 687 500 Kč jako poměrnou část kupní ceny na základě rozsudku pro uznání. Tvrdila též, že jí byla z důvodu pozdního předání bytu poskytnuta sleva ve výši 100 000 Kč. 3. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 12. 2022, č. j. 5 C 319/2021-194, zamítl návrh žalobců, aby bylo určeno, že žalobkyně a) je výlučným vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti 5/8 k předmětné bytové jednotce (výrok I), že žalobce b) je výlučným vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti 1/8 k předmětné bytové jednotce (výrok II) a že žalobkyně c) je výlučným vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti 2/8 k předmětné bytové jednotce (výrok III). Současně uložil žalobcům solidární povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok IV). 4. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění (mimo jiné) o tom, že: a) Účastníci uzavřeli dne 30. 11. 2017 smlouvu o smlouvě budoucí kupní, na jejímž základě se žalobci zavázali prodat žalované bytovou jednotku s podílem na pozemcích a společných částech domu č. p. XY v k. ú. XY. Nejpozději s uzavřením kupní smlouvy měla být uzavřena smlouva se schovatelem. b) Dne 6. 2. 2018 uzavřeli účastníci kupní smlouvu, podle které koupila žalovaná (kupující) od žalobců (prodávajících) předmětnou bytovou jednotku vč. spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemcích s právem výlučného užívání parkovacího stání na pozemku. Kupní cena ve výši 2 490 000 Kč měla být zaplacena tak, že částka 100 000 Kč již byla složena u zprostředkovatele (šlo o společnost M+M Reality holding, a. s., za kterou jednala Ing. Z.) jako záloha na kupní cenu, částka 190 000 Kč byla zaplacena v hotovosti při podpisu smlouvy o smlouvě budoucí, částka 2 200 000 Kč měla být zaplacena tak, že 300 000 Kč bude zaplaceno jako záloha na stavební práce v bytě na základě faktury, která byla přílohou smlouvy, na účet uvedený ve smlouvě, 300 000 Kč bude uhrazeno jako záloha na stavební práce v bytě na základě faktury na stejný účet a 1 600 000 Kč bude odesláno na účet schovatele do deseti dnů od podpisu kupní smlouvy. c) V čl. VII. odst. 1 kupní smlouvy bylo sjednáno: „Jestliže strana kupující nesplní svůj závazek sjednaný v čl. III. odst. 2 této smlouvy, tj. neuhradí kupní cenu řádně a včas, a neučiní-li tak ani v dodatečné lhůtě do 10/deseti pracovních dnů po sjednaném datu splatnosti kupní ceny, sjednávají smluvní strany pro tento případ ve prospěch strany prodávající smluvní pokutu ve výši 5 % z kupní ceny. Strana prodávající má v takovém případě rovněž právo od této kupní smlouvy z důvodu jejího porušení odstoupit.“ d) Dne 4. 6. 2018 měl být podepsán dodatek č. 1 ke kupní smlouvě, na jehož základě měla být mezi účastníky smlouvy sjednána změna kupní ceny na částku 2 470 000 Kč. Dále mělo být ujednáno, že doplatek kupní ceny ve výši 2 180 000 Kč bude zaplacen tak, že částka 300 000 Kč bude převedena do deseti dnů od podpisu smlouvy jako záloha na stavební práce na základě již vystavené faktury na účet uvedený v dodatku, částka 300 000 Kč jako záloha č. 2 na stavební práce na základě vystavené faktury na tentýž účet, částka 1 580 000 Kč bude zaplacena tak, že 500 000 Kč bude zasláno prodávajícím dne 8. 2. 2018, 800 000 Kč bude převedeno jako záloha č. 3 na stavební práce v bytě na základě vystavené faktury na bankovní účet společností 2MKZkonzult., s. r. o., 280 000 Kč bude zasláno prodávajícím do pěti dnů po kolaudaci bytu tak, že obdrží žalobkyně a) 175 000 Kč, žalobkyně b) 70 000 Kč a žalobce c) 35 000 Kč. Žalovaní (správně zřejmě „žalobci“ – poznámka Nejvyššího soudu) tento dodatek nepodepsali. e) Podle kupní smlouvy měly být kupní ceny žalobcům vyplaceny z úschovy nejpozději do pěti pracovních dnů po kolaudaci bytu. Byt byl zkolaudován dne 28. 11. 2018. Do pěti dnů od tohoto data měli žalobci obdržet poslední splátky kupní ceny. S ohledem na to, že nebyla uzavřena smlouva o úschově, plnila žalovaná k rukám žalobců, a to podle dodatku ke kupní smlouvě, neboť byla přesvědčena, že byl řádně uzavřen smluvními stranami. f) Žalovaná zaplatila první zálohu ve výši 190 000 Kč při podpisu smlouvy o smlouvě budoucí, druhou zálohu ve výši 100 000 Kč k rukám zprostředkovatelky Ing. Z. dne 30. 11. 2017, 2 x 300 000 Kč ve dnech 5. 12. 2017 a 6. 2. 2018 na základě faktur vystavených společností 2MKZkonzult., s. r. o., částku 312 500 Kč dne 7. 3. 2018 na účet žalobkyně a), na účet žalobkyně b) částku 65 500 Kč, na účet žalobce c) částku 125 000 Kč. Dne 16. 5. 2018 zaplatila na účet č. XY částku 30 028 Kč. Dále plnila na základě dodatku č. 1 ke kupní smlouvě na základě faktur společnosti 2MKZkonzult., s. r. o., částku 800 000 Kč (dne 6. 6. 2018) a částku 180 000 Kč (dne 6. 9. 2018). g) Dne 22. 1. 2019 byl podepsán předávací protokol, podle kterého žalovaná převzala byt. h) Dne 9. 8. 2021 žalobci písemně odstoupili od kupní smlouvy ze dne 6. 2. 2018 z důvodu prodlení se zaplacením kupní ceny a dne 16. 8. 2021 byla žalovaná vyzvána k zaplacení smluvní pokuty z důvodu neuhrazení kupní ceny (ve výši 5 % z kupní ceny). 5. Soud prvního stupně věc posoudil s odkazem na § 2001 a § 2002 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Nejprve se zabýval tím, zda žalobci platně odstoupili od kupní smlouvy. K tomu uvedl, že měla-li být kupní cena zaplacena nejpozději do pěti pracovních dní od kolaudace bytu (tj. do 3. 12. 2018), což se nestalo, měli žalobci v souladu s kupní smlouvou a občanským zákoníkem možnost bez zbytečného odkladu od kupní smlouvy odstoupit. Žalobci tak učinili až 9. 8. 2021 (po dvou a půl letech), tedy nikoli bez zbytečného odkladu. V důsledku nedodržení lhůty zaniklo jejich právo na odstoupení od kupní smlouvy. 6. Soud prvního stupně měl žalobu za nedůvodnou i v případě dodržení lhůty pro odstoupení, neboť provedeným dokazováním včetně výslechu účastníků a svědkyně Ing. Z. zjistil, že účastníci podepisovali listiny, které jim Ing. Z. předkládala, aniž by jim věnovali dostatečnou pozornost. Žalobci zcela ztratili přehled o způsobu financování rekonstrukce domu, v němž vznikl byt, některé platby předávali v hotovosti Ing. Z., stavba není dodnes řádně vyúčtována. Žalovaná částečně plnila kupní cenu způsobem uvedeným v dodatku č. 1 a žalobci to respektovali. Žalobkyně b) jako svědkyně v jiném řízení uvedla, že se stavba prodražila a že ji bylo nutno dofinancovat z kupních cen. Byla srozuměna s tím, že si zhotovitel stavebních prací peníze převezme od klientů (kupujících). V opačném případě by bylo nutno stavební práce zastavit. Prodávajícím muselo být zcela zřejmé, že jsou stavební práce financovány z kupních cen. Pokud tedy nebyl podepsán dodatek, šlo o konkludentní změnu kupní smlouvy, podle které bylo plněno společnosti 2MKZkonzult., s. r. o., na základě vystavených faktur za stavební práce. Kupní cena tedy byla doplacena proplacením faktur. 7. K tomu soud prvního stupně dodal, že jednání žalobců nemůže s ohledem na § 8 o. z. požívat právní ochrany. Žalobci zcela rezignovali na kontrolu plnění kupní ceny a financování stavby, a nemohou proto bezdůvodně těžit k újmě žalované z vlastní neschopnosti [§ 3 odst. 2 písm. c) o. z.]. Byli povinni dbát svých práv a věnovat náležitou pozornost listinám, platbám a stavbě bytových jednotek. V opačném případě je nutno jejich postup považovat za šikanózní s cílem získat zpět nemovitost, jejíž hodnota se zvýšila. 8. Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že žalovaná řádně a včas zaplatila kupní cenu bytu na základě dohody účastníků smlouvy tak, že doplatek kupní ceny zaplatila k rukám společnosti 2MKZkonzult., s. r. o., která provedla rekonstrukci domu. Žalobci toto plnění akceptovali, byt žalované předali a žalovaná ho od ledna 2019 užívá. Od kupní smlouvy odstoupili až v roce 2021, tedy po lhůtě a nedůvodně, neboť žalovaná kupní cenu doplatila. 9. Usnesením ze dne 29. 3. 2023, č. j. 21 Co 47/2023-216, které nabylo právní moci dne 11. 4. 2023, Krajský soud v Praze jako soud odvolací odmítl odvolání žalobkyně a) proti rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. K odvolání žalobců b) a c) pak odvolací soud rozhodnutím uvedeným v záhlaví rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I až III ve vztahu k žalobcům b) a c) potvrdil, ve výroku IV jej změnil pouze ve výši přiznaných nákladů řízení (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 10. Odvolací soud odkázal na obecnou úpravu v § 2002 o. z. a zdůraznil, že porušení, pro které lze bez zbytečného odkladu odstoupit od smlouvy, nemůže být bagatelní, ale musí jít o natolik podstatné porušení smluvních povinností, že by druhá strana smlouvu vůbec neuzavřela. Vyšel ze zjištění, že byt byl zkolaudován dne 28. 11. 2018 a do 5 dnů poté měli žalobci podle smlouvy obdržet poslední splátky kupní ceny. Uzavřel, že pokud žalobci pět dnů po kolaudaci bytu (tj. dne 3. 12. 2018) věděli o tom, že kupní cena nebyla do tohoto data zaplacena, měli zákonný i smluvní důvod pro odstoupení od smlouvy (čl. VII odst. 1, ve spojení s čl. III odst. 2 kupní smlouvy). Jejich odstoupení od smlouvy ze dne 9. 8. 2021 však nepovažoval za včasné, tedy učiněné bez zbytečného odkladu. K tomu (ve vztahu k § 2002 odst. 1 o. z.) dodal, že odstupující si musí počínat tak, aby své právo vykonal ihned, jakmile to bude možné. Věděli-li žalobci pět dnů po kolaudaci bytu (tj. dne 3. 12. 2018) o tom, že kupní cena nebyla do tohoto data zaplacena, a přistoupili-li k odstoupení od smlouvy až dne 9. 8. 2021, byl tento jejich odklad zbytečným, neboť jim v bezodkladném odstoupení žádné legitimní důvody nebránily. Právní účinky spojené s dodržením lhůty bez zbytečného odkladu tudíž nenastaly a v důsledku nedodržení lhůty zaniklo právo žalobců na odstoupení od kupní smlouvy. 11. Odvolací soud nepřisvědčil argumentaci žalobců b) a c) odkazující na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 456/2021 , podle kterých je v případě trvajícího prodlení dlužníka bez právního významu skutečnost, zda věřitel odstoupil od smlouvy ve lhůtě bez zbytečného odkladu poté, co se o prodlení dozvěděl (§ 1977 o. z. ), neboť i odstoupení od smlouvy po marném uplynutí uvedené lhůty – při trvajícím prodlení dlužníka – vyvolalo právní následky předvídané ustanovením § 2004 odst. 1 o. z. Poukázal na diametrální odlišnost časového rozdílu mezi možností odstoupit od smlouvy a vlastním odstoupením v tam posuzované věci (cca 13 měsíců) a v nyní projednávané věci (bez 4 měsíců se blížící tříleté promlčecí lhůtě). Takový výklad citovaného zákonného ustanovení považoval za více než rozšiřující. 12. Odvolací soud se již nezabýval odvolacími námitkami žalobců b) a c) zpochybňujícími závěr soudu prvního stupně o nedůvodnosti odstoupení od smlouvy, tedy námitkami proti závěru, že kupní cena byla s ohledem na konkludentní dohodu účastníků řádně a včas doplacena žalovanou úhradou faktur zhotoviteli stavebních prací. Tyto závěry soudu prvního stupně měl za nadbytečné vzhledem k důsledkům včasného neuplatnění práva na odstoupení od smlouvy. II. Dovolání a vyjádření k němu 13. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci b) a c) [dále též „dovolatelé“] dovolání které považují za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení dvou právních otázek: a) zda se ustanovení § 2002 o. z. aplikuje i na odstoupení od smlouvy ve smluvním vztahu, ve kterém je právo na odstoupení pro případ porušení povinnosti výslovně sjednáno, a b) zda má nedodržení lhůty bez zbytečného odkladu význam pouze tehdy, pokud dlužník svou povinnost (byť dodatečně) splní předtím, než mu věřitel oznámí, že odstupuje. 14. Otázku a) pokládají dovolatelé za dosud neřešenou v judikatuře Nejvyššího soudu. Jsou též přesvědčeni, že se odvolací soud při řešení otázky b) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 456/2021 , jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz). 15. Ve vztahu k otázce a) dovolatelé vytýkají soudům nižších stupňů, že se nevypořádaly s jejich argumentací, že smlouva obsahuje ujednání o odstoupení v čl. VII. odst. 1, pročež se § 2002 o. z. vůbec neuplatní. Zdůrazňují, že občanské právo je postaveno na principu smluvní volnosti a při sjednání práva věřitele na odstoupení od smlouvy pro případ porušení vymezené smluvní povinnosti takové právo vznikne. Ustanovení § 2002 o. z. navazuje na § 2001 o. z. a upravuje (mimo další ustanovení občanského zákoníku jako např. § 1978, § 1923 apod.), kdy vzniká právo na odstoupení od smlouvy. Podle dovolatelů se toto ustanovení použije pro ty případy, kdy si strany neujednaly pro určitý případ vznik práva na odstoupení od smlouvy. Pro případy ujednaného práva na odstoupení totiž není třeba rozlišovat, zda jde o porušení podstatné nebo nepodstatné. 16. K otázce b) dovolatelé poznamenávají, že bude-li mít dovolací soud za to, že i na smlouvou sjednané právo se má § 2002 o. z. vztahovat, pak má s ohledem na § 2003 odst. 2 o. z. platit, že věřitel neztrácí právo odstoupit od smlouvy. Prodlení žalované bylo stále porušením smlouvy (opakovaným či stálým), a proto mohli od smlouvy odstoupit. Nedodržení lhůty bez zbytečného odkladu by s ohledem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 456/2021 mělo význam jen tehdy, splnil-li by dlužník (byť dodatečně) smluvní povinnost předtím, než mu věřitel oznámí, že odstupuje. Trvá-li prodlení s úhradou kupní ceny, nemůže prodávající pozbýt právo na odstoupení od kupní smlouvy. 17. Dovolatelé proto navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 18. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání 19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval přípustností dovolání. 20. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 21. Otázka b) zakládá přípustnost dovolání, neboť jde o otázku řešenou rozhodovací praxí dovolacího soudu rozdílně. Tříčlenný senát oddělení č. 23, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a o něm rozhodnout, proto věc postoupil k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia (dále též jen „velký senát“) podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Velký senát pak věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanoveními § 19 a § 20 odst. 1 uvedeného zákona. 22. Dovolání je přípustné i pro řešení otázky a), jejímž prostřednictvím dovolatelé v podstatě žádají posoudit, zda požadavek odstoupit od smlouvy ve lhůtě bez zbytečného odkladu (stanovený pro případ podstatného porušení smlouvy v § 2002 o. z., podle kterého věc posuzoval odvolací soud) najde uplatnění i v případě, jde-li o právo odstoupit od smlouvy sjednané smluvně. Při řešení otázky a) se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se možnosti sjednat odlišně od zákona úpravu práva na odstoupení od smlouvy a důsledků takového sjednání. Na jejím řešení přitom napadené rozhodnutí záviselo, neboť odvolací soud (ač takový závěr nevyjádřil výslovně) zjevně vycházel z právního názoru, že ustanovení § 2002 odst. 1 o. z. se uplatní ve vztahu ke lhůtě, v níž je možné odstoupit od smlouvy, i v případě práva na odstoupení výslovně sjednaného ve smlouvě pro porušení smlouvy prodlením. IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu 23. Dovolání je důvodné, neboť rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Relevantní ustanovení občanského zákoníku 24. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 25. Podle § 1969 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení, může věřitel vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem. 26. Podle § 1977 o. z. poruší-li strana prodlením svou smluvní povinnost podstatným způsobem, může druhá strana od smlouvy odstoupit, pokud to prodlévajícímu oznámí bez zbytečného odkladu poté, co se o prodlení dozvěděla. 27. Podle § 1978 odst. 1 o. z. zakládá-li prodlení jedné ze smluvních stran nepodstatné porušení její smluvní povinnosti, může druhá strana od smlouvy odstoupit poté, co prodlévající strana svoji povinnost nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě, kterou jí druhá strana poskytla výslovně nebo mlčky. 28. Podle § 1979 o. z. poskytl-li věřitel dlužníku nepřiměřeně krátkou dodatečnou lhůtu k plnění a odstoupí-li od smlouvy po jejím uplynutí, nastávají účinky odstoupení teprve po marném uplynutí doby, která měla být dlužníku poskytnuta jako přiměřená. To platí i tehdy, odstoupil-li věřitel od smlouvy, aniž byl dlužníkovi dodatečnou lhůtu k plnění poskytl. 29. Podle § 2001 o. z. od smlouvy lze odstoupit, ujednají-li si to strany, nebo stanoví-li tak zákon. 30. Podle § 2002 odst. 1 o. z. poruší-li strana smlouvu podstatným způsobem, může druhá strana bez zbytečného odkladu od smlouvy odstoupit. Podstatné je takové porušení povinnosti, o němž strana porušující smlouvu již při uzavření smlouvy věděla nebo musela vědět, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by toto porušení předvídala; v ostatních případech se má za to, že porušení podstatné není. 31. Podle § 2003 o. z. jakmile strana oprávněná odstoupit od smlouvy oznámí druhé straně, že od smlouvy odstupuje, nebo že na smlouvě setrvává, nemůže volbu již sama změnit (odstavec 1). Mohla-li strana odstoupit od smlouvy pro podstatné porušení smluvní povinnosti a nevyužila své právo, nebrání jí to odstoupit od smlouvy později s odkazem na obdobné jednání druhé strany (odstavec 2). Vztah § 2002 odst. 1 k § 1977 a 1978 o. z. 32. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav; tj. pokud soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo ustanovení právního předpisu, sice správně určené, nesprávně vyložil, případně právní normu na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 82/2019 , uveřejněný pod číslem 108/2020 Sb. rozh. obč.). 33. V rozsudku ze dne 3. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2541/2021 , Nejvyšší soud s odkazem na komentářovou literaturu přijal a odůvodnil závěr, podle kterého § 1977 o. z. představuje speciální úpravu k obecné právní úpravě odstoupení od smlouvy obsažené v § 2002 a násl. o. z., jež umožňuje odstoupit od smlouvy při porušení smlouvy podstatným způsobem. Na rozdíl od obecné úpravy reaguje toliko na jeden specifický druh porušení smlouvy podstatným způsobem, a to prodlením (dále též jen „podstatné prodlení“). Nelze proto odhlížet rovněž od úzké provázanosti s následujícím ustanovením § 1978 o. z., které zakotvuje právo od smlouvy odstoupit i z důvodu prodlení, které zakládá nepodstatné porušení smluvní povinnosti (dále též jen „nepodstatné prodlení“). Účelem § 1977 a § 1978 o. z. je tedy zcela nepochybně ochrana věřitele spočívající v jeho možnosti jednostranně (tj. bez souhlasu druhé strany) se vyvázat z (nefunkčního) smluvního závazku při porušování smlouvy prodlením dlužníka. 34. Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem v projednávané věci spočívá již v tom, že při posouzení odstoupení od smlouvy pro prodlení s úhradou kupní ceny, které považoval za podstatné porušení smlouvy, přistoupil k aplikaci obecného ustanovení § 2002 o. z. namísto speciální úpravy obsažené v § 1977 o. z. pro případ prodlení, které představuje podstatné porušení smlouvy. I pro odstoupení od smlouvy při podstatném prodlení podle § 1977 o. z. se však obdobně jako podle obecného ustanovení § 2002 odst. 1 věty první o. z. (které nesprávně aplikoval odvolací soud) uplatní pravidlo, že oprávněná strana (věřitel) může toto právo vykonat ve lhůtě bez zbytečného odkladu. Právě k uplatnění této zákonné lhůty (lhostejno, zda podle § 2002 o. z. či podle § 1977 o. z.) i v případě, jde-li o právo odstoupení sjednané smluvně, pak směřuje otázka a). Otázka b) se pak týká závěrů vyjádřených v judikatuře Nejvyššího soudu právě k výkladu § 1977 o. z., které odvolací soud odmítl v projednávané věci aplikovat. 35. Velký senát se nejprve zabýval posouzením otázky b), tj. otázky významu nedodržení lhůty bez zbytečného odkladu při odstoupení od smlouvy pro podstatné porušení smluvní povinnosti v případě trvajícího prodlení dlužníka, neboť odvolací soud vycházel z předpokladu, že žalobcům svědčil kromě smluvního také zákonný důvod pro odstoupení od smlouvy, a tedy že i jejich zákonné právo odstoupit od smlouvy zaniklo marným uplynutím lhůty bez zbytečného odkladu. Odstoupení od smlouvy po uplynutí lhůty podle § 1977 o. z. při trvajícím prodlení dlužníka 36. Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi již opakovaně zabýval tím, jaký význam má nedodržení lhůty bez zbytečného odkladu stanovené v § 1977 o. z. a zda a za jakých podmínek může odstoupit od smlouvy věřitel, který nevyužil včas své právo odstoupit v této lhůtě, trvá-li stále prodlení dlužníka. 37. V rozsudku ze dne 25. 2. 2021, sen. zn. 29 ICdo 81/2019 , Nejvyšší soud odkázal na závěry, které formuloval při výkladu § 345, 346 a 350 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 – dále jen „obch. zák.“ (konkrétně v rozsudku ze dne 29. 9. 2014, sen. zn. 29 ICdo 26/2012 , uveřejněném pod číslem 25/2015 Sb. rozh. obč.). Podle nich případné nedodržení lhůty „bez zbytečného odkladu“ pro odstoupení z důvodu podstatného porušení smluvní povinnosti (§ 345 odst. 1 obch. zák.) a absence určení dodatečné přiměřené lhůty ke splnění pro odstoupení z důvodu nepodstatného porušení smluvní povinnosti má za následek pouze to, že prodlení lze hodnotit (jen) jako nepodstatné porušení smluvní povinnosti a že účinky odstoupení od smlouvy nastávají teprve po marném uplynutí přiměřené dodatečné lhůty, jež měla být poskytnuta k plnění povinnosti. Z obsahu důvodové zprávy k občanskému zákoníku (jejího konsolidovaného znění) dovodil, že tyto závěry se prosadí i v poměrech právní úpravy odstoupení od smlouvy účinné od 1. 1. 2014. V tam projednávané věci poté uzavřel, že odstoupil-li žalobce od kupních smluv pro prodlení dlužníka s placením kupních cen v době, kdy byl dlužník stále v prodlení (a před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem), byly tím s účinky od počátku zrušeny i kupní smlouvy, na jejichž základě dodal žalobce dlužníku sporné věci (§ 2004 odst. 1 o. z.). V této souvislosti již považoval za právně nevýznamné, zda žalobce od kupních smluv odstoupil ve lhůtě „bez zbytečného odkladu“ poté, co se o prodlení dozvěděl (§ 1977 o. z.). I odstoupení od kupních smluv po marném uplynutí této lhůty (při trvajícím prodlení dlužníka s placením kupních cen) totiž vyvolalo právní následky předvídané ustanovením § 2004 odst. 1 o. z. 38. Nejvyšší soud poté v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 456/2021 , s odkazem na komentářovou literaturu konstatoval, že občanský zákoník nepřevzal předchozí úpravu § 345 odst. 3 obch. zák., podle které nevyužití práva odstoupit pro podstatné porušení ve stanovené lhůtě znamenalo nastoupení režimu stanoveného pro porušení nepodstatné. K tomu dodal, že v případech porušení smlouvy podstatným způsobem a v případech podstatného porušení smluvní povinnosti prodlením vzniká věřiteli právo od smlouvy odstoupit. Má možnost volby, zda využije svého práva a od smlouvy odstoupí nebo zda bude na smlouvě (na splnění smluvní povinnosti) setrvávat a zda dlužníkovi poskytne možnost jeho povinnost splnit v dodatečné přiměřené lhůtě. Pokud se rozhodne od smlouvy odstoupit, oznámení odstoupení musí být provedeno (oznámeno) ve lhůtě bez zbytečného odkladu, přičemž provedenou volbu již nelze měnit. Neučiní-li tak (nevyužije své právo), nebrání mu to odstoupit od smlouvy později s odkazem na obdobné jednání druhé strany. Nesouhlasil s názorem, že v případě nedodržení lhůty bez zbytečného odkladu již nemohou nastat účinky odstoupení. Uzavřel, že nedodržení lhůty bez zbytečného odkladu má význam pouze tehdy, pokud dlužník svou povinnost (byť dodatečně) splní předtím, než mu věřitel oznámí, že odstupuje. V případě trvajícího prodlení dlužníka je však skutečnost, zda věřitel od smlouvy odstoupil ve lhůtě bez zbytečného odkladu poté, co se o prodlení dozvěděl (§ 1977 o. z.), bez právního významu, neboť i odstoupení od smlouvy po marném uplynutí uvedené lhůty – při trvajícím prodlení dlužníka – vyvolalo právní následky předvídané § 2004 odst. 1 o. z. Jinak řečeno – prokáže-li věřitel, že od smlouvy z důvodu porušení povinnosti dlužníkem odstoupil, je na dlužníkovi, aby prokázal, že závazek splnil včas (neboť jedině tehdy může mít dodržení uvedené lhůty právní význam), nebo že důvod pro odstoupení neexistoval. K těmto závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil i v usneseních ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 33 Cdo 884/2020 , ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 637/2022 , a ze dne 16. 11. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1475/2023 . 39. Ačkoliv jsou závěry uvedených rozhodnutí souladné v tom ohledu, že i odstoupení od kupních smluv po marném uplynutí lhůty bez zbytečného odkladu vyvolá při stále trvajícím prodlení dlužníka s placením kupních cen právní následky předvídané ustanovením § 2004 odst. 1 o. z. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 27 Cdo 485/2023 ), jejich vzájemný rozpor spočívá v tom, jaký význam nedodržení uvedené lhůty přičítají ve vztahu k otázce, kdy nastávají účinky takového odstoupení, a kdy tedy ještě může takovým účinkům dlužník zamezit opožděným splněním. 40. Podle prvého z citovaných rozhodnutí nedodržení lhůty „bez zbytečného odkladu“ má za následek pouze to, že prodlení lze hodnotit (jen) jako nepodstatné porušení smluvní povinnosti a že při absenci určení dodatečné přiměřené lhůty ke splnění účinky odstoupení od smlouvy nastávají teprve po marném uplynutí přiměřené dodatečné lhůty, jež měla být poskytnuta ke splnění povinnosti. Plyne z něj tedy, že dlužník může zabránit účinkům odstoupení tím, že splní v dodatečné přiměřené lhůtě, jež mu měla být poskytnuta, v případě, že věřitel neodstoupil ve lhůtě bez zbytečného odkladu. 41. Oproti tomu druhé z citovaných rozhodnutí vychází z teze, že občanský zákoník nepřevzal úpravu § 345 odst. 3 obch. zák. (z výkladu k němu vychází prvé z citovaných rozhodnutí). Také se z něj podává závěr, že nedodržení lhůty „bez zbytečného odkladu“ nebrání odstoupit od smlouvy později s odkazem na obdobné jednání druhé strany (srov. § 2003 odst. 2 o. z.) a že má význam pouze tehdy, pokud dlužník svou povinnost (byť dodatečně) splní předtím, než mu věřitel oznámí, že od smlouvy odstupuje. Z těchto tezí tedy vyplývá, že při nedodržení lhůty „bez zbytečného odkladu“ nastávají účinky odstoupení od smlouvy při trvajícím prodlení dlužníka již oznámením odstoupení věřitelem i při absenci poskytnutí dodatečné přiměřené lhůty ke splnění, a že dlužník tedy může zabránit účinkům odstoupení jen dodatečným splněním do doby, než mu je oznámeno věřitelem, že odstupuje od smlouvy. 42. Při posouzení otázky b) nelze vycházet ze závěrů vztahujících se k výkladu právní úpravy obsažené v § 345 odst. 3 obch. zák. pouze na základě obsahu důvodové zprávy k občanskému zákoníku. Podle zmíněného ustanovení platilo, že „oznámí-li strana oprávněná požadovat plnění smluvní povinnosti druhé strany, že na splnění této povinnosti trvá, nebo nevyužije-li včas právo odstoupit od smlouvy podle odstavce 1, je oprávněna odstoupit od smlouvy jen způsobem stanoveným pro nepodstatné porušení smluvní povinnosti; stanoví-li pro dodatečné plnění lhůtu, vzniká jí právo odstoupit od smlouvy po uplynutí této lhůty.“ V důvodové zprávě k úpravě odstoupení od smlouvy v občanském zákoníku sice zákonodárce uvedl, že návrh právní úpravy prodlení vychází z pojetí v dosud platném obchodním zákoníku a co do „myšlenkového základu“ ji přejímá (srov. zvláštní část důvodové zprávy k § 1968 až 1979) a že se ustanovení o odstoupení od smlouvy „inspiruje pojetím obsaženým v platném obchodním zákoníku“, bere však zřetel i na standardní zahraniční úpravy; návrh respektuje autonomii vůle stran, bere však v úvahu i racionální vyznění normativní úpravy, šetřící jistotu smluvních stran a bránící neúčelnému zmaření smlouvy bez racionálního podkladu (srov. zvláštní část důvodové zprávy k § 2001 až 2005). Ustanovení § 345 odst. 3 obch. zák. však do občanského zákoníku nepřevzal a zčásti odlišná od právní úpravy odstoupení od smlouvy obsažené v obchodním zákoníku je přitom i textace dalších ustanovení občanského zákoníku upravujících odstoupení od smlouvy (srov. například definici podstatného porušení povinnosti v § 2002 odst. 1 větě druhé o. z. a v § 345 odst. 2 obch. zák.). Právní úprava obsažená v § 1977 o. z. (oproti § 345 odst. 3 obch. zák.) tak nestanoví, že věřitel, jenž od smlouvy včas neodstoupil, od ní může odstoupit jako za podmínek nepodstatného prodlení. Stejně tak nová právní úprava oprávněnému věřiteli nestanoví, aby poté dal dlužníku možnost splnit povinnost v dodatečné lhůtě. Taková ustanovení neobsahuje ani obecná právní úprava odstoupení v § 2002 o. z. Posouzení závěru, zda lze dospět k obdobným výsledkům i v rámci právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, tj. zda postavení věřitele zůstalo v tomto ohledu nezměněno i přes jiné znění zákona, je nezbytné provést výkladem zákona zejména s přihlédnutím k povaze prodlení dlužníka a ke smyslu a účelu zákonné úpravy odstoupení při prodlení dlužníka a lhůty „bez zbytečného odkladu“ stanovené v § 1977 o. z. 43. Ustanovení § 1977 a násl. o. z. obsahují některá zvláštní pravidla pro odstoupení od smlouvy v případě porušení smlouvy prodlením. Obecná ustanovení o odstoupení od smlouvy obsažená v § 2002 a násl. o. z. se prosadí v míře, v jaké jsou na porušení smlouvy prodlením aplikovatelná. Zejména budou hrát roli při určení, zda prodlení představuje porušení smlouvy podstatným způsobem (srov. § 2002 odst. 1 větu druhou o. z.). Ustanovení § 2002 odst. 1 o. z. vyhrazuje smluvní straně oprávnění odstoupit od smlouvy ve lhůtě bez zbytečného odkladu, poruší-li druhá smluvní strana smlouvu podstatným způsobem. Nevykoná-li toto právo včas, odnímá jí zákon možnost pro dané porušení smlouvy odstoupit a ustanovením § 2003 odst. 2 o. z. je pak zajištěno, že porušení smlouvy „obdobným jednáním druhé strany“ (tj. dalším opakovaným porušením téže povinnosti či porušením jiné povinnosti, kterým bude porušena smlouva podstatným způsobem) opět umožní věřiteli od smlouvy odstoupit. 44. Povaha prodlení dlužníka však aplikaci obecného ustanovení § 2003 odst. 2 o. z. neumožňuje. Prodlení s konkrétní smluvní povinností je kontinuálním stavem, kdy není v rozporu se smlouvou splněna (stále splnitelná) smluvní povinnost. Tento typ poruchy trvá tak dlouho, dokud nenastane splnění dané povinnosti, nebo se její splnění stane nemožným. Jde vždy o určitý časový úsek, u něhož musí být (alespoň potenciálně) určitelný počátek a konec. Zákon hovoří o „době prodlení“ (např. § 1974 a 1976); jde tedy o trvající, zvláště kvalifikovaný stav, spojený s určitými následky [srov. též ŠILHÁN, Josef. § 1968 (Pojem prodlení dlužníka). In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1039-1040, marg. č. 15]. Štěpení prodlení se splněním konkrétní smluvní povinnosti na dílčí skutky (časové úseky) pro účely § 2003 odst. 2 o. z. je sice teoreticky možné, prakticky však jen stěží proveditelné. Racionálním a přezkoumatelným způsobem totiž není možné konstruovat, v jakém časovém okamžiku by vznikala jednotlivá „podstatná prodlení,“ jež by ve smyslu § 1977 ve spojení s § 2003 odst. 2 o. z. zakládala věřiteli další možnost odstoupit od smlouvy, a od jakých okamžiků by měly jednotlivé lhůty bez zbytečného odkladu běžet. 45. Velký senát proto na základě povahy prodlení (odlišné od povahy jiných porušení smluvní povinnosti) dospívá k závěru, že prostřednictvím § 2003 odst. 2 o. z. nelze opodstatnit, aby oprávněná strana (věřitel) mohla po marném uplynutí lhůty bez zbytečného odkladu vykonat právo odstoupit od smlouvy za podmínek § 1977 o. z. při trvajícím prodlení (dlužníka) s plněním téže smluvní povinnosti. 46. Z ustanovení § 1977 o. z. vyplývá, že při podstatném prodlení může oprávněná strana využít práva na odstoupení od smlouvy, aniž druhé straně musí dát jakoukoli šanci k nápravě. Toto silné právní postavení přivodit jednostranným právním jednáním v podstatě okamžitý konec závazku je podmíněno tím, že oprávněná strana musí odstoupení od smlouvy oznámit prodlévajícímu promptně, tj. „bez zbytečného odkladu poté, co se o prodlení dozvěděla“ (k výkladu lhůty bez zbytečného odkladu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2488/2020 , a rozhodnutí v něm citovaná). 47. V historickém kontextu lze doplnit, že shodným způsobem bylo konstruováno právo věřitele (oprávněné strany) odstoupit od smlouvy pro podstatné prodlení dlužníka (druhé strany) v § 345 odst. 1 obch. zák. a také dříve v § 235 zákona č. 101/1963 Sb., o právních vztazích v mezinárodním obchodním styku (zákoník mezinárodního obchodu), který byl jedním z inspiračních zdrojů právní úpravy obchodního zákoníku (srov. bod I obecné části důvodové zprávy k obchodnímu zákoníku). V důvodové zprávě k zákoníku mezinárodního obchodu (srov. její odůvodnění k § 235 až 244) pak bylo uvedeno: „Aby se zároveň zamezilo spekulaci věřitele s odstoupením od smlouvy, stanoví se zásada, že odstoupení je účinné, jen jestliže věřitel oznámí dlužníkovi, že od smlouvy odstupuje, bez zbytečného odkladu poté, kdy se o porušení závazku dověděl.“ 48. Lhůta bez zbytečného odkladu tedy brání oprávněnému spekulovat, zda se mu vyplatí od smlouvy odstoupit. Význam této lhůty spočívá v ochraně prodlévajícího před nejistotou, zda oprávněná strana (zpravidla věřitel) své právo využije, či zda může být smlouva i při prodlení realizována. Včasné informování prodlévajícího tak má za cíl zabránit vynaložení (dalších) nákladů na realizaci smlouvy, které se účinným odstoupením stávají marnými a jdou k tíži prodlévajícího, neboť pasivita toho, komu je plnění určeno, může vést u porušující strany k přesvědčení, že její plnění, byť opožděné, bude přijato. Uvedenou krátkou lhůtou pro oznámení odstoupení ze strany oprávněné se minimalizuje tato míra nejistoty na straně prodlévající a akcentuje se požadavek na oprávněnou stranu, aby – cítí-li se být porušením natolik podstatně dotčena ve svých zájmech – své právo bezodkladně využila [srov. SKOČOVSKÝ, Dominik. K následkům nedodržení lhůty podle § 1977 ObčZ. Právní rozhledy, 2023, č. 7, s. 245; obdobně také BÁNYAIOVÁ, Alena. § 1977 (Prodlení způsobující podstatné porušení povinnosti). In: ŠVESTKA, Jiří, DVOŘÁK, Jan, FIALA, Josef aj. Občanský zákoník: Komentář, Svazek V, (§ 1721-2520). Praha: Wolters Kluwer, 2014, marg. č. 6]. 49. Nelze opomíjet ani to, že lhůta „bez zbytečného odkladu“ je stanovena pouze pro případ odstoupení pro podstatné prodlení (nikoliv pro případ prodlení nepodstatného). Podstatnost porušení smluvní povinnosti prodlením je přitom podle § 2002 odst. 1 věty druhé o. z. kritériem časově fixovaným k okamžiku uzavření smlouvy a spočívá v objektivizovaném subjektivním posouzení zájmu druhé strany z pozice prodlévajícího [srov. ŠILHÁN, Josef. § 1977 (Odstoupení při podstatném prodlení). In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1099, marg. č. 12]. Posouzení podstatnosti prodlení není svázáno přímo s okamžikem porušení povinnosti, nýbrž s hypotetickou úvahou posuzovanou z horizontu prodlévajícího již k okamžiku uzavření smlouvy. Nejistota prodlévajícího (ale též oprávněného) proto do určité míry souvisí i s tím, zda nastalé prodlení je skutečně podstatným a zakládajícím oprávněné straně právo odstoupit od smlouvy. Při pochybách o významu daného porušení pak může lhůta stanovená v § 1977 o. z. navíc přispět ke snížení existující nejistoty, neboť v případě, že oprávněná strana od smlouvy bez zbytečného odkladu neodstoupí, dává tím prodlévajícímu fakticky najevo, jaký význam porušení smlouvy ve skutečnosti přikládá. 50. Při nepodstatném prodlení musí věřitel poskytnout dlužníku dodatečnou lhůtu k plnění (§ 1978 o. z.). Mechanismus dodatečné lhůty jakožto derivát zásady pacta sunt servanda cílí k zachování podstaty závazku. Až jejím vyhrazením je dlužník upomenut (varován), že má dostát své smluvní povinnosti, a je mu dána šance k nápravě. Lhůta podle § 1978 o. z. proto musí být druhé straně skutečně poskytnuta, aby byl naplněn její notifikační či varující účel. Její běh počne běžet až okamžikem jejího poskytnutí. To platí i tehdy, poskytl-li věřitel dlužníkovi nepřiměřeně krátkou lhůtu. Neposkytl-li však věřitel žádnou lhůtu, počne tato lhůta v souladu s § 1979 o. z. běžet od okamžiku, kdy se odstoupení dostane do dispoziční sféry dlužníka. Před jejím marným uplynutím nemohou nastat účinky odstoupení od smlouvy. Smyslem a účelem povinnosti věřitele poskytnout dlužníku dodatečnou přiměřenou lhůtu ke splnění je tedy varovat dlužníka před možným důsledkem neplnění jeho povinností a umožnit mu dodatečným splněním povinnosti v přiměřené lhůtě zabránit tomu, aby účinky odstoupení nastaly (aby došlo ke zrušení závazku). 51. Právo věřitele odstoupit od smlouvy při uplynutí dodatečné přiměřené lhůty ke splnění však již není v § 1978 či 1979 o. z. (oproti úpravě v § 1977 o. z.) časově limitováno lhůtou bez zbytečného odkladu. I po uplynutí poskytnuté přiměřené dodatečné lhůty ke splnění sice čelí dlužník určité míře nejistoty spojené s tím, že neví, zda a kdy se věřitel rozhodne využít svého práva odstoupit, jeho postavení však není totožné jako v případech předvídaných v § 1977 o. z. Byl totiž již upozorněn věřitelem a byla mu dána možnost k nápravě. Důvod k ochraně prodlévajícího totožné jako v případě uvedeném v § 1977 o. z. tak není dán (srov. též SKOČOVSKÝ, Dominik, op. cit., s. 247). K ochraně prodlévajícího v této situaci může částečně sloužit obecné ustanovení § 2003 odst. 1 o. z., které je aplikovatelné i v případě oprávnění odstoupit od smlouvy podle § 1978 o. z., neboť dlužník má možnost vyžádat po marném uplynutí dodatečné přiměřené lhůty ke splnění od věřitele sdělení, zda za dané situace na smlouvě setrvává či od ní odstupuje, přičemž volbu provedenou v takovém sdělení již věřitel následně nemůže změnit. Dlužník je pak chráněn též obecnými prostředky, tj. zejména zákazem nepoctivého jednání a zákazem zneužití práva, neboť i způsob uplatnění práva odstoupit od smlouvy podléhá přezkumu podle § 6 odst. 2 a § 8 o. z. (k výkladu § 6 a 8 o. z. srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2022, sp. zn. 21 Cdo 822/2022 , uveřejněný pod číslem 66/2023 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2042/2020 , uveřejněný pod číslem 98/2022 Sb. rozh. obč., a rozhodnutí v nich zmíněná). 52. Ačkoliv právní úprava rozlišuje v § 1977 a 1978 o. z. mezi podstatným a nepodstatným prodlením, nelze přehlížet, že jde vždy o porušení smlouvy prodlením. V případě prodlení s plněním konkrétní smluvní povinnosti se aplikace § 1977 a 1978 o. z. liší pouze tím, jakou intenzitou bylo (podle předpokladu v době uzavírání smlouvy) takové porušení smlouvy způsobilé zasáhnout do zájmů druhé smluvní strany. Tomu také odpovídají odlišné podmínky stanovené pro odstoupení od smlouvy v těchto ustanoveních. Zatímco v případě podstatného prodlení, které představuje závažnější zásah do zájmů oprávněné osoby, může odstoupením tato strana přivodit bezprostřední zánik závazku, v případě prodlení nepodstatného představujícího méně závažný zásah do jejích zájmů je její právo odstoupit od smlouvy podmíněno nutností poskytnout dodatečnou přiměřenou lhůtu ke splnění, v níž může prodlévající splněním své povinnosti zabránit zániku závazku. 53. Z výše uvedeného plyne, že podmínky odstoupení od smlouvy při nepodstatném prodlení více chrání zájmy prodlévajícího než při podstatném. Za této konstelace proto musí platit, že při podstatném prodlení si může věřitel zvolit, zda závazek ukončí odstoupením od smlouvy (§ 1977 o. z.), nebo ještě dá dlužníku „druhou šanci“ (§ 1978 o. z.). Postavení dlužníka tím nebude nikterak nepříznivě dotčeno. Zatímco v prvním případě půjde o důsledek závažnosti poruchy, tak ve druhém případě bude dlužník stále povinen k tomu, k čemu povinen již byl. Rozhodnutí věřitele poskytnout dlužníku „druhou šanci“ může být ostatně racionální nejen proto, že má zájem na opožděném plnění, nýbrž i proto, že tak činí z důvodu opatrnosti (tj. nejistoty o podstatnosti prodlení). Jinak řečeno v případě podstatného prodlení má věřitel již od počátku právo odstoupit od smlouvy nejen podle § 1977 o. z., ale též za podmínek § 1978 a 1979 o. z. pro dlužníka příznivějších. Lze se tedy ztotožnit s názorem vyjádřeným v odborné literatuře, podle kterého mezi ustanoveními § 1977 a 1978 o. z. existuje komplementární vztah v tom smyslu, že vznikne-li právo podle § 1977 o. z., je v něm současně zahrnuto i právo podle § 1978 o. z. (srov. SKOČOVSKÝ, Dominik, op. cit., s. 248-249). 54. Neodstoupí-li pak věřitel při podstatném prodlení podle § 1977 o. z. včas, přichází o právo odstoupit od smlouvy za podmínek tam stanovených, tj. o možnost přivodit okamžitý zánik závazku bez toho, aby měl dlužník možnost dodatečně splnit. Jeho liknavost při odstoupení od smlouvy se totiž dotýká zájmu dlužníka, jenž je lhůtou bez zbytečného odkladu chráněn. Možnost odstoupit od smlouvy za podmínek § 1978 a 1979 o. z. tím však věřitel neztrácí, trvá-li dlužníkovo prodlení i nadále. 55. Pro úplnost lze dodat, že právo odstoupit od smlouvy se v takovém případě promlčuje v obecné promlčecí lhůtě, která běží ode dne, ve kterém bylo nejdříve možné od smlouvy odstoupit (tj. již za podmínek § 1977 o. z.). Důvodem, pro který má věřitel právo odstoupit od smlouvy, je totiž stále stejné prodlení dlužníka. Způsob, jakým může věřitel toto své právo realizovat, již z pohledu promlčení není podstatný a má vliv pouze na to, kdy mohou nastat účinky odstoupení od smlouvy. 56. Velký senát proto uzavírá, že při podstatném prodlení dlužníka záleží na věřiteli, zda od smlouvy odstoupí za podmínek pro podstatné prodlení (§ 1977 o. z.), nebo pro nepodstatné prodlení (§ 1978 a 1979 o. z.). Marným uplynutím lhůty bez zbytečného odkladu podle § 1977 o. z. věřitel ztrácí možnost odstoupit od smlouvy za podmínek pro podstatné prodlení. Pokud prodlení dlužníka stále trvá, může věřitel i nadále od smlouvy odstoupit za podmínek pro nepodstatné prodlení. Oznámí-li v takovém případě dlužníku, že odstupuje od smlouvy, aniž mu předtím poskytl dodatečnou lhůtu ke splnění, účinky odstoupení od smlouvy nastanou teprve po marném uplynutí přiměřené dodatečné lhůty, která měla být dlužníku poskytnuta ke splnění povinnosti. Její běh počíná okamžikem, kdy se odstoupení dostalo do dispoziční sféry dlužníka. Aplikovatelnost lhůty „bez zbytečného odkladu“ u smluvně sjednaného odstoupení 57. V rozsudku ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2637/2020 , Nejvyšší soud s odkazem na svá dřívější rozhodnutí zdůraznil, že právní normy soukromého práva jsou zásadně dispozitivní, přičemž strany se mohou při úpravě svých práv a povinností od právních norem soukromého práva odchýlit, jestliže to zákon nezakazuje. Samotná skutečnost, že zákon s určitým ujednáním stran výslovně nepočítá, neznamená, že by takové ujednání strany nemohly uzavřít a že by jím neměly být vázány. Pouze tehdy, odporuje-li určité ujednání smyslu a účelu určité právní normy, lze uvažovat o jeho neplatnosti (pakliže to smysl a účel dotčené právní normy vyžaduje). K tomu dodal, že v kontextu výše uvedené konstantní rozhodovací praxe je namístě i právní úpravu účinků odstoupení od smlouvy a vypořádání smluvních stran po takovém odstoupení považovat zásadně za dispozitivní. Občanský zákoník žádný výslovný (ani implicitní) zákaz smluvních odchylek v rámci této právní úpravy nestanoví. Ve vztahu k úpravě odstoupení od smlouvy je v § 2001 o. z. navíc výslovně stanoveno, že odstoupit od smlouvy lze nejen tehdy, stanoví-li tak zákon, ale též ujednají-li si to strany. Proto též nelze uzavřít, že by smyslem a účelem úpravy odstoupení od smlouvy (§ 2001 a násl. o. z.) bylo bránit jakémukoliv odchylnému ujednání. Zákonodárcem je předpokládáno, že podmínky pro odstoupení od smlouvy mohou být mezi stranami sjednány odlišně od podmínek zákonných. 58. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v usnesení ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 33 Cdo 884/2020 , a pouze k nim dodal (s odkazem na komentářovou literaturu), že na smluvní ujednání se z logiky věci neuplatní zákonná ustanovení, neboť účastníci si mohou v rámci obecné zásady smluvní volnosti sjednat možnost odstoupení od jimi uzavřené smlouvy libovolně. Lze sjednat i velmi široké oprávnění od smlouvy odstoupit, které vůbec nemusí mít sankční povahu. Může být navázáno na objektivní skutečnosti, na úkony třetích osob, může být ponecháno i zcela na vůli oprávněného. Smlouva může zakotvovat kromě samotných důvodů i určité podmínky či pravidla postupu, jakým má být odstoupení vykonáno. Pak je třeba veškerá tato pravidla či podmínky dodržet v duchu zásady pacta sunt servanda . V poměrech tam projednávané věci, v níž byla dohodnuta možnost prodávajícího od smlouvy odstoupit, pokud kupující neuhradí jakoukoliv část kupní ceny do výše 600 000 Kč ve lhůtě a způsobem smluvně sjednaným, pak uzavřel, že odvolací soud postupoval v souladu s uvedenými závěry, pokud nepřihlížel k zákonné úpravě odstoupení od smlouvy a vycházel ze smluvních ujednání, v nichž nebyla dohodnuta podmínka odstoupit od smlouvy ve lhůtě bez zbytečného odkladu. 59. V rozsudku ze dne 3. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2541/2021 (již výše citovaném), Nejvyšší soud (též) uvedl, že odstoupení od smlouvy je závažným zásahem do trvání závazku a jde o jeden z průlomů do zásady pacta sunt servanda , která se jinak odráží v povinnosti zavazující obě strany uzavřený závazek dodržet. Využití oprávnění odstoupit od smlouvy je i z toho důvodu vždy přísně vázáno jen na výslovně uvedené případy upravené zákonem anebo ujednáním ve smlouvě. Současně přijal závěr, že strany soukromoprávních vztahů se mohou smluvně odchýlit od důvodů odstoupení od smlouvy uvedených v § 1977, § 1978 a § 2002 o. z., či takové důvody odstoupení od smlouvy vyloučit. V ustanovení § 1977 o. z. (též v § 1978, § 2002 až 2004 o. z.) není obsažen přímý výslovný zákaz odchylného ujednání, přičemž nelze ani dovodit, že by jakákoli odchylka od něj per se porušovala dobré mravy, veřejný pořádek, či právo upravující postavení osob. Strany mohou mít oprávněný zájem na vyšší stabilitě smluvního závazku (a tedy zpřísnění či vyloučení možnosti odstoupení od smlouvy), anebo naopak na určité míře rozvolnění míry závaznosti smlouvy (a tedy rozšíření možnosti odstoupit od ní i nad rámec případů předpokládaných zákonnou úpravou). Konkrétní volba je přitom v dispozici účastníků závazkových vztahů (v souladu s jejich smluvní svobodou). Ani smysl a účel těchto právních norem obecně nevylučuje, aby strany mající z různých legitimních důvodů zájem na setrvání smluvního závazku i v případě jeho porušování upřednostnily zásadu pacta sunt servanda a vyloučily tyto zákonem stanovené důvody odstoupení od smlouvy, případně aby je nahradily jinými. 60. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tedy platí s ohledem na primát autonomie vůle stran, že i v případě právní úpravy odstoupení od smlouvy lze dispozitivní ustanovení zákona nahradit odlišným smluvním ujednáním a zákonná ustanovení se pak neuplatní v míře, v jaké odporují smluvním ujednáním. Tento závěr ostatně vyplývá z funkce dispozitivního práva, které zásadně stranám ulehčuje kontraktaci. Účastnící soukromoprávního styku nejsou nuceni detailně vyjednávat o každé hypotetické otázce, která se během realizace jejich závazku může stát relevantní. Dispozitivní úprava je navíc odrazem představy zákonodárce o uspořádání smluvního vztahu, která bere v potaz typové zájmy obou stran, a nabízí tak vyvážený smluvní obsah pro řešení jejich kolize. 61. Právě řečené platí též pro podmínky vzniku a uplatnění práva od smlouvy odstoupit. I pro případy prodlení dlužníka přitom ustanovení § 1969 o. z. výslovně umožňuje odstoupení od smlouvy za podmínek ujednaných ve smlouvě. Zákon tedy zjevně počítá s možností sjednání práva na odstoupení od smlouvy pro případ prodlení dlužníka tak, že bude navázáno na kritérium (ne)podstatného porušení či bezprostředně uvedeno jako důvod pro odstoupení, a připouští též sjednání podmínek jeho výkonu odchylně od § 1977 nebo § 1978 o. z., tj. nevylučuje možnost sjednání práva na odstoupení od smlouvy pro případ prodlení dlužníka ani tak, že jeho uplatnění nebude omezeno lhůtou bez zbytečného odkladu. 62. Při posouzení, zda mezi stranami bylo sjednáno právo na odstoupení od smlouvy pro případ prodlení bez omezení jeho uplatnění pouze na lhůtu bez zbytečného odkladu (zda takto byla vyloučena dispozitivní úprava obsažená v § 1977 o. z.) soud postupuje za použití standardních pravidel o výkladu právních jednání zakotvených v § 555 a násl. o. z. 63. K výkladu právních jednání podle § 555 a násl. o. z. se Nejvyšší soud vyjádřil již opakovaně. V rozsudku velkého senátu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020 , uveřejněném pod číslem 37/2021 Sb. rozh. obč., závěry ustálené rozhodovací praxe shrnul tak, že výkladu podléhá každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu. Pro výklad jakéhokoliv právního jednání je podstatný jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování (§ 555 odst. 1 o. z.). Skutečnost, že osoba činící právní jednání jej nesprávně (např. v důsledku svého mylného právního názoru) označí, nemá při výkladu právního jednání zásadně žádný význam. Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z.), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. 64. Při zkoumání projevené vůle se také vychází z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy nechovaly nelogicky (výkladový předpoklad racionálních aktérů), výklad projevu vůle proto nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 107/2020 , včetně judikatury tam citované). 65. Je-li tedy stranami sjednáno právo odstoupit od smlouvy pro konkrétně vymezený případ prodlení, je nezbytné tento společný projev vůle stran podrobit výkladovým metodám za účelem zjištění, co takovým ujednáním zamýšlely. Nelze předem (paušálně) vyloučit, že měly v úmyslu takto stanovit právo od smlouvy odstoupit bez omezení jeho uplatnění, ani že takto hodlaly konkretizovat pouze důvod podstatného prodlení ve smyslu § 1977 o. z. (příp. nepodstatného prodlení podle § 1978 o. z.) a v dalším, tj. i ohledně požadavku na odstoupení od smlouvy ve lhůtě bez zbytečného odkladu (příp. nutnosti poskytnout dodatečnou přiměřenou lhůtu), ponechaly úpravu svých práv a povinností na dispozitivních ustanoveních zákona, příp. že jejich vůlí bylo, aby se takové právo uplatňovalo ve lhůtě stanovené v § 1977 o. z. (příp. za podmínek § 1978 o. z.) bez ohledu na to, zda prodlení, z nějž mělo vzniknout, může být posouzeno jako podstatné či nepodstatné. 66. Teprve tehdy, nezdaří-li se soudu zjistit, jaká byla společná vůle stran, musí ujednání vyložit normativním výkladem podle § 556 odst. 1 věty druhé o. z., tj. jaký význam by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen, jinak řečeno, jak mohla takové ujednání chápat rozumná osoba za daných okolností. 67. Lze přitom zpravidla vycházet z předpokladu, že rozumná osoba v případě sjednání práva odstoupit od smlouvy pro konkrétní porušení smlouvy prodlením, pro které nebylo dohodnuto žádné omezení jeho trvání či jiné podmínky uplatnění, mohla takové ujednání chápat spíše jako sjednání oprávnění odstoupit od smlouvy pro takový případ bez časového omezení jeho uplatnění lhůtou bez zbytečného odkladu (příp. bez jeho vázanosti na poskytnutí dodatečné přiměřené lhůty ke splnění). 68. Lhůta bez zbytečného odkladu totiž není zákonem spojována s odstoupením od smlouvy jako takovým, ale pouze s některými zákonem výslovně uvedenými případy odstoupení. Při odstoupení od smlouvy pro prodlení jej navíc s uvedenou lhůtou zákon spojuje pouze pro případ prodlení podstatného v § 1977 o. z. (obdobně v § 2002 o. z. obecně pro případ podstatného porušení smlouvy). Je-li však stanovení omezení práva odstoupit od smlouvy touto lhůtou v zákoně vázáno na rozlišování mezi podstatným a nepodstatným způsobem porušení smluvní povinnosti prodlením, nesvědčí to o tom, že by rozumná osoba mohla chápat nezbytnost uplatnění takové lhůty i v případě smluvně sjednaného důvodu pro odstoupení spočívajícího v prodlení. Ujednaným důvodem strany staví na jisto, že věřitel může bez dalšího ve sjednaném případě od smlouvy odstoupit, aniž by zde byl dán prostor pro potřebu zákonného rozlišování podstatnosti a nepodstatnosti prodlení. Případ prodlení, pro který strany sjednají právo od smlouvy odstoupit, závisí na jejich společné vůli, nikoliv na kritériu stanoveném v § 2002 odst. 1 větě druhé o. z. Nelze vycházet ani z předpokladu, že každý případ prodlení, pro který je ve smlouvě sjednána možnost druhé strany od smlouvy odstoupit, vždy svědčí o podstatnosti takového prodlení (tj. že je při uzavření smlouvy zřejmé, že by ji druhá strana neuzavřela, pokud by takové prodlení předvídala). 69. V případě smluvně sjednaného důvodu odstoupení od smlouvy, který je spojen s prodlením dlužníka, je nadto míra nejistoty dlužníka, k jejímuž zmírnění má lhůta bez zbytečného odkladu určená v § 1977 o. z. také sloužit, v určitých ohledech nižší oproti situaci, v níž právo odstoupit sjednáno není a věřitel může od smlouvy odstoupit jen podle zákona, a to vzhledem k jasnému vymezení kritérií pro zánik závazku odstoupením od smlouvy mezi stranami již samotnou smlouvou (srov. 49. odstavec). V případě vzniku prodlení, pro které smlouva výslovně stanoví možnost věřitele od smlouvy odstoupit, je tak dlužník co do míry nejistoty v postavení bližším spíše dlužníku, který již byl varován věřitelem, že jeho prodlení může způsobit zánik závazku (srov. 51. odstavec včetně závěrů o jiných prostředcích ochrany dlužníka v takovém případě). Závěr 70. Odvolací soud v projednávané věci v rámci posuzování včasnosti odstoupení od smlouvy učiněného žalobci vyšel z toho, že při prodlení žalované se zaplacením části kupní ceny podle smlouvy (uplynutím 5 dnů od kolaudace bytu, k níž došlo dne 28. 11. 2018), které bylo podstatným porušením smluvní povinnosti, měli žalobci b) a c) zákonný i smluvní důvod pro odstoupení od kupní smlouvy, avšak podle § 2002 odst. 1 o. z. od smlouvy neodstoupili ve lhůtě bez zbytečného odkladu a jejím marným uplynutím zaniklo jejich právo odstoupit. Již se nezabýval odvolací argumentací žalobců b) a c) zpochybňující závěr soudu prvního stupně o současné nedůvodnosti odstoupení od smlouvy. Vycházel z úvahy, že při absenci včasného odstoupení od smlouvy již je nerozhodné, zda bylo odstoupení za těchto okolností učiněno též důvodně. 71. Odvolací soud tedy zjevně vycházel ze závěru, že i účastníky smluvně sjednané právo žalobců odstoupit od smlouvy bylo možno uplatnit pouze ve lhůtě bez zbytečného odkladu. S ohledem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu týkající se možnosti sjednání práva na odstoupení od smlouvy odchylně od zákona však takový závěr mohl učinit pouze tehdy, pokud by na základě výkladu smlouvy dospěl k závěru, že strany smluvně nenahradily dispozitivní úpravu obsaženou v § 1977 o. z. ohledně lhůty bez zbytečného odkladu (k nesprávnosti aplikace obecného ustanovení § 2002 o. z. odvolacím soudem srov. 34. odstavec). Odvolací soud však neprovedl řádný výklad čl. VII. odst. 1 kupní smlouvy, kterým bylo sjednáno oprávnění žalobců od smlouvy odstoupit, pokud žalovaná neuhradí kupní cenu řádně a včas a neučiní tak ani v dodatečné lhůtě deseti pracovních dnů po sjednaném datu splatnosti kupní ceny, a v němž nebyla výslovně obsažena žádná další omezení tohoto práva. Pokud odvolací soud bez provedení výkladu smlouvy vycházel z předpokladu, že bylo nutné odstoupit od smlouvy ve lhůtě bez zbytečného odkladu, je jeho právní posouzení otázky a) neúplné, a tudíž nesprávné. 72. Nesprávné je přitom i posouzení otázky významu nedodržení lhůty bez zbytečného odkladu žalobci b) a c). I kdyby odvolací soud po řádně provedeném výkladu skutečně zjistil, že mělo být právo odstoupit od smlouvy vykonáno ve lhůtě bez zbytečného odkladu, neboť účastníci ujednáním v čl. VII. odst. 1 kupní smlouvy nevyloučili uplatnění dispozitivní úpravy uvedené v § 1977 a násl. o. z., jeho právní závěr o zániku práva žalobců od smlouvy odstoupit jako správný nemůže obstát. Podle výše uvedeného závěru, k němuž dospěl velký senát při řešení otázky b), by totiž marné uplynutí lhůty bez zbytečného odkladu žalobcům nebránilo v tom, aby od smlouvy odstoupili později v případě trvajícího prodlení žalované za podmínek § 1978 a § 1979 o. z. 73. V důsledku nesprávného právního posouzení výše uvedených otázek nebyla správná ani navazující úvaha odvolacího soudu o nadbytečnosti posuzování důvodnosti odstoupení od smlouvy, tj. také o nadbytečnosti posouzení, zda žalovaná skutečně byla v prodlení i v době, kdy měly nastat účinky odstoupení od smlouvy ze dne 9. 8. 2021. Jeho právní posouzení věci je tak neúplné i v tom ohledu, že již neposuzoval, zda žalovaná řádně a včas zaplatila kupní cenu bytu na základě (konkludentní) dohody účastníků i tak, že část kupní ceny (doplatek) zaplatila k rukám společnosti 2MKZkonzult., s. r. o., která provedla rekonstrukci bytu, a že žalobci tento postup žalované akceptovali. 74. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu není z výše uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud jej, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.), a věc podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 75. Pro úplnost velký senát podotýká, že v dalším průběhu řízení [bude-li případně zjištěna existence prodlení žalované v rozhodné době] nelze opomenout ani řádné posouzení námitky žalované týkající se otázky, zda odstoupení od smlouvy žalobci b) a c) při zohlednění dalších konkrétních zjištěných okolností jeho uplatnění a chování účastníků požívá právní ochrany s přihlédnutím k principu poctivosti, tj. bude namístě zabývat se úvahou o případné aplikaci § 6 a 8 o. z. 76. Odvolací soud rovněž nepřehlédne nesprávné označení pozemku p. č. st. 15/1 ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. 77. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23303/	30.04.2024	29 Cdo 1845/2023	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud odmítl dovolání Stanislava Ludvíka; v rozsahu, v němž dovolání směřovalo proti té části výroku usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2023, sp. zn. 17 Cmo 32/2022, kterou odvolací soud odvolání dlužníka zčásti odmítl, Nejvyšší soud dovolání dlužníka odmítl. I. Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením ze dne 18. 12. 2002, č. j. 45 K 16/2001-224, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „konkursní soud“) k návrhu věřitelů [1/ JUDr. E. Z., jako správce konkursní podstaty úpadce A. s r. o., 2/ Ing. V. H., jako správkyně konkursní podstaty úpadce L. s. r. o., 3/ M. S., 4/ O. V. a 5/ P. s. r. o., prohlásil konkurs na majetek dlužníka S., a. s. (dále též jen „dlužník“ nebo „úpadce“) [bod I. výroku]. Usnesení (zveřejněné na úřední desce konkursního soudu dne 18. 12. 2002) nabylo právní moci dne 20. 12. 2002. 2. Usnesením ze dne 12. 8. 2011, č. j. 45 K 16/2001-1764, konkursní soud: [1] Zrušil konkurs vedený na majetek úpadce po splnění rozvrhového usnesení (bod I. výroku). [2] Uložil správci konkursní podstaty úpadce, aby mu do 30 dnů od doručení usnesení písemně oznámil, zda uzavřel účetní knihy a sestavil účetní závěrku (bod II. výroku). 3. K odvolání úpadce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 11. 2011, č. j. 2 Ko 41/2011-1777, které nabylo právní moci dne 14. 12. 2011, změnil usnesení konkursního soudu ze dne 12. 8. 2011 „jen tak“, že se konkurs zrušuje na návrh úpadce. 4. Dlužník podal 12. 2. 2019 proti usnesení konkursního soudu ze dne 18. 12. 2002 žalobu pro zmatečnost; jako důvod zmatečnosti označil ve smyslu § 229 odst. 1 písm. g/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), skutečnost, že konkurs na jeho majetek byl prohlášen v důsledku trestného činu soudce JUDr. Jiřího Berky (dále jen „J. B.“). 5. Usnesením ze dne 11. 11. 2020, č. j. 24 Cm 21/2019-103, konkursní soud: [1] Zamítl žalobu pro zmatečnost (bod I. výroku). [2] Vrátil dlužníku zaplacený soudní poplatek ze žaloby pro zmatečnost ve výši 5.000 Kč (bod II. výroku). 6. Jako s účastníky řízení o žalobě pro zmatečnost jednal konkursní soud s původním třetím navrhujícím věřitelem (M. S.), s dlužníkem a se správcem konkursní podstaty dlužníka Ing. O. K., jakož i (na základě svého usnesení ze dne 25. 5. 2020, č. j. 24 Cm 21/2019-34, které nabylo právní moci dne 15. 7. 2020) s J. N. coby právní nástupkyní původního čtvrtého navrhujícího věřitele. 7. K odvolání dlužníka a S. L. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 8. 2021, č. j. 17 Cmo 32/2021-135, zrušil usnesení ze dne 11. 11. 2020 a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud (mimo jiné) vytkl konkursnímu soudu, že měl nesprávně za účastníka řízení správce konkursní podstaty úpadce. S odvolatelem S. L. jednal odvolací soud jako s vedlejším účastníkem řízení (poukazuje na jeho vstup do řízení z vlastní iniciativy). 8. Usnesením ze dne 24. 8. 2022, č. j. 24 Cm 21/2019-230, konkursní soud: [1] Opět zamítl žalobu pro zmatečnost (bod I. výroku). [2] Opět vrátil dlužníku zaplacený soudní poplatek ze žaloby pro zmatečnost ve výši 5.000 Kč (bod II. výroku). 9. Jako s účastníky řízení o žalobě pro zmatečnost jednal konkursní soud s osobami, jež měl předtím za účastníky řízení odvolací soud. 10. Konkursní soud – vycházeje z § 229 odst. 1 písm. g/, § 234 odst. 4 a § 235e odst. 2 o. s. ř. – dospěl poté, co v návaznosti na uplatněný důvod zmatečnosti provedl dokazování ke včasnosti žaloby pro zmatečnost, k závěru, že žaloba pro zmatečnost je opožděná, když dlužník se dozvěděl o důvodu zmatečnosti 29. 8. 2017 a lhůta k podání žaloby pro zmatečnost tak uplynula 29. 11. 2017. 11. K odvolání dlužníka i S. L. odvolací soud usnesením ze dne 27. 2. 2023, č. j. 17 Cmo 32/2022-274, potvrdil usnesení konkursního soudu ze dne 24. 8. 2022 ve výroku o zamítnutí žaloby pro zmatečnost. Současně odmítl odvolání dlužníka proti bodu II. výroku usnesení konkursního soudu ze dne 24. 8. 2022. 12. Ohledně odvolání dlužníka a S. L. proti výroku o zamítnutí žaloby pro zmatečnost (jež měl za přípustná objektivně i subjektivně), odvolací soud – vycházeje rovněž z § 229 odst. 1 písm. g/, § 234 odst. 4 a § 235e odst. 2 o. s. ř. a ze závěrů obsažených především v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 960/2003 , uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročníku 2004, pod číslem 26 [které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu] – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům: 13. Odvolací soud souhlasí se závěrem konkursního soudu, že lhůta k podání žaloby pro zmatečnost z důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. běží – bez ohledu na to, zda bylo zahájeno trestní stíhání soudce – zásadně od okamžiku, kdy se účastník dozví o jednání soudce, v němž lze spatřovat trestný čin. O skutečnostech týkajících se trestné činnosti soudce J. B., jež zakládaly žalobou tvrzený důvod zmatečnosti napadeného rozhodnutí (tedy o všech významných skutečnostech), se dlužník dozvěděl dne 29. 8. 2017, kdy byl prvostupňový (odsuzující) rozsudek v trestní věci J. B. doručen JUDr. Jiřímu Kovandovi (dále jen „J. K.“) [advokátu Ing. Jana Neužila, předsedy představenstva dlužníka a kvalifikovaného akcionáře dlužníka ve smyslu § 365 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích)]. 14. Žaloba pro zmatečnost byla podána 12. 2. 2019, po uplynutí lhůty dle § 234 odst. 4 o. s. ř. 15. Odmítnutí odvolání dlužníka proti výroku o vrácení soudního poplatku odůvodnil odvolací soud ve smyslu § 218 písm. b/ o. s. ř. subjektivní nepřípustností dovolání v tomto rozsahu. II. Dovolání a vyjádření k němu 16. Proti usnesení odvolacího soudu podali dovolání S. L. i dlužník, shodně požadujíce, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení. 17. S. L. má dovolání za přípustné podle § 237 o. s. ř., s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, kterou soudy rozhodovaly rozdílně, „respektive jiným způsobem“ než v napadeném rozhodnutí, namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. 18. Dlužník vymezuje přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení „zásadní“ právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, respektive má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 19. Dlužník namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, vytýkaje soudům, že o věci rozhodly v rozporu se skutečným smyslem usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 960/2003 a argumentuje ve prospěch názoru, že lhůta k podání žaloby pro zmatečnost z důvodu uvedeného v § 229 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. začíná běžet nejdříve právní mocí rozsudku, jímž byl soudce uznán vinným trestným činem, který byl příčinou rozhodnutí v dané věci. Míní, že názor obsažený v označeném rozhodnutí se prosadí teprve tehdy, nebyl-li soudce pro své jednání odsouzen (např. proto, že trestní stíhání bylo nepřípustné, nebo proto, že trestnost zanikla). III. Přípustnost dovolání 20. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaných dovolání. 21. Žaloba pro zmatečnost směřuje proti usnesení konkursního soudu vydanému v první fázi konkursního řízení vedeného podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“). Jde o mimořádný opravný prostředek proti rozhodnutí vydanému v konkursním řízení; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 783/2005 , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2006, pod číslem 147. I pro řízení o takové žalobě pro zmatečnost tedy platí ustanovení § 432 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Podle tohoto ustanovení pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (před 1. 1. 2008) se použijí dosavadní právní předpisy. V intencích závěrů obsažených již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008 , uveřejněném pod číslem 16/2009 Sb. rozh. obč., se oněmi „dosavadními právními předpisy“ rozumí i občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2007. Srov. shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2019, sp. zn. 29 Cdo 619/2018 , na které (při použití občanského soudního řádu v témže rozhodném znění) odkázal odvolací soud v odstavci 15. odůvodnění napadeného rozhodnutí). Občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2007 je rozhodný i pro dovolací řízení v této věci. 22. Dovolání S. L. jako „vedlejšího účastníka“ Nejvyšší soud bez dalšího odmítl podle § 243c odst. 1 a 3 o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 218 písm. b/ a § 240 odst. 1 o. s. ř., jako podané osobou, která k němu není oprávněna. Srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003 , uveřejněné pod číslem 3/2004 Sb. rozh. obč. Ostatně, soudy přiznaly S. L. více procesních práv, než mu náleželo, již tím, že s ním jako s vedlejším účastníkem řízení vůbec jednaly (a odvolací soud tím, že dokonce věcně projednal obě jeho odvolání). Úprava účastenství v konkursu totiž stojí na zásadě, že účastníkem je ten, koho zákon o konkursu a vyrovnání za účastníka označí, přičemž § 90 o. s. ř. se v konkursním řízení nepoužije ani přiměřeně. V souladu s § 4 odst. 1 a § 7 ZKV jsou v době od podání návrhu na prohlášení konkursu do právní moci usnesení o prohlášení konkursu účastníky konkursního řízení dlužník a věřitelé, kteří podali návrh, případně další osoby, jimž zvláštní zákon přiznává legitimaci k podání návrhu, jestliže takový návrh podaly; srov. shodně bod XVIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, Cpjn 19/98 , uveřejněného pod číslem 52/1998 Sb. rozh. obč., str. 359-361 (183-185). V řízení, pro které nelze použít definici účastenství podle § 90 o. s. ř., je vedlejší účastenství podle § 93 o. s. ř. pojmově vyloučeno (srov. v literatuře např. dílo Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 610), což platí tím více v řízení konkursním, pro které okruh účastníků definuje zákon o konkursu a vyrovnání. 23. Jinak řečeno, vedlejší účastenství není v konkursním řízení vedeném podle zákona o konkursu a vyrovnání přípustné; to platí i pro řízení o opravných prostředcích podaných proti rozhodnutí konkursního soudu vydanému v konkursním řízení, včetně řízení o mimořádném opravném prostředku, jímž je žaloba pro zmatečnost. 24. Dovolání dlužníka, jež co do svého rozsahu směřuje (poměřováno obsahem) proti oběma výrokům napadeného usnesení, může být v dané věci objektivně přípustné jen podle § 238a odst. 1 písm. b/, odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ a odst. 3 o. s. ř. O případ podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde. V rozsahu, v němž dlužník dovoláním napadá výrok o odmítnutí odvolání proti usnesení o vrácení soudního poplatku, je Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř., jelikož není nepřípustné podle žádného z ustanovení občanského soudního řádu, jež přicházejí v úvahu (ve vazbě na § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nejde o potvrzující usnesení odvolacího soudu „ve věci samé“); srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 381/2005 , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2006, pod číslem 174. 25. V rozsahu, v němž dlužník dovoláním napadá potvrzující výrok napadeného usnesení, shledává Nejvyšší soud dovolání přípustným podle § 238a odst. 1 písm. b/, odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., když po právní stránce zásadní význam napadeného rozhodnutí „ve věci samé“ (kterou se rozumí meritorní rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost) spatřuje v posouzení otázky běhu lhůty k podání žaloby pro zmatečnost dle § 234 odst. 4 o. s. ř., dovolacím soudem v daných souvislostech neřešené. IV. Důvodnost dovolání 26. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). 27. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 28. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. K tomu budiž řečeno, že dlužník nezpochybňuje skutkový závěr soudů, že o skutečnostech týkajících se trestné činnosti soudce J. B., jež zakládaly žalobou tvrzený důvod zmatečnosti napadeného rozhodnutí, se dozvěděl dne 29. 8. 2017, kdy byl prvostupňový (odsuzující) rozsudek v trestní věci J. B. (konkrétně rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře, ze dne 25. 11. 2015, č. j. 9 T 1/2007-10471) doručen advokátu J. K.; má však za to, že tato okolnost není určující pro počátek běhu lhůty k podání žaloby pro zmatečnost (odvíjí počátek běhu lhůty až od rozsudku ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 4 To 8/2018, jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře, ze dne 25. 11. 2015 ve výroku o vině J. B.). 29. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení občanského soudního řádu: § 229 (o. s. ř.) (1) Žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže (…) g/ bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce nebo přísedícího. § 234 (o. s. ř.) (1) Není-li dále stanoveno jinak, musí být žaloba pro zmatečnost podána ve lhůtě tří měsíců od doručení napadeného rozhodnutí. (…) (4) Z důvodu zmatečnosti uvedeného v § 229 odst. 1 písm. g/ lze žalobu podat ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy se ten, kdo žalobu podává, o důvodu zmatečnosti dozvěděl. (…) § 235 (o. s. ř.) (1) Prominutí zmeškání lhůt k žalobě není přípustné. (…) 30. Předmětná ustanovení jsou citována ve znění účinném do 31. 12. 2007, rozhodném i pro posouzení včasnosti žaloby pro zmatečnost (srov. odstavec 21. odůvodnění shora). Vzhledem k níže uvedeným odkazům na literaturu a judikaturu Nejvyšší soud již na tomto místě uvádí, že tato ustanovení nedoznala změn ani později (jde rovněž o aktuální znění občanského soudního řádu). 31. V literatuře k § 234 odst. 4 o. s. ř. (v rozhodném i aktuálním znění) se otázka počátku běhu subjektivní lhůty k podání žaloby pro zmatečnost z důvodu uvedeného v § 229 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. podrobněji nerozebírá. V díle Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009 (dále jen „Drápal, Bureš, II.“), se komentář k § 234 odst. 4 o. s. ř. omezuje na konstatování, že: „Výjimečně má tříměsíční lhůta k žalobě subjektivně stanovený počátek běhu lhůty. Je tomu u žaloby podané (…) podle § 229 odst. 1 písm. e/ a g/, u níž počíná běžet dnem, kdy se ten, kdo žalobu podává, o důvodu zmatečnosti dozvěděl (…)“ [str. 1835]. 32. Shodně se k této otázce vyjadřuje dílo Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022 (dále jen „Komentář, C. H. Beck, 2022“) [komentář k § 234 o. s. ř.]. 33. Dílo Lavický, P. a kol.: Občanský soudní řád (§ 1 až § 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016 (dále jen „Lavický a kol.“) [komentář k § 234 o. s. ř. ], se rovněž omezuje na konstatování, že: „Při podání žaloby pro zmatečnost dle § 229 odst. 1 písm. g) zákon upravuje pouze subjektivní lhůtu a to 3 měsíce od doby, kdy se ten, kdo žalobu podává, o důvodu zmatečnosti dověděl.“ 34. Dílo Jirsa, J. a kol.: Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha I. § 1–250l občanského soudního řádu. 4. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2023 (dále jen „Jirsa a kol.“) [komentář k § 234 odst. 4 o. s. ř.], na dané téma uvádí, že: „Lhůta v tomto případě není objektivně omezena ani právní mocí napadeného rozhodnutí, ani právní mocí odsuzujícího rozsudku, jímž byl soudce uznán vinným trestným činem, v jehož důsledku bylo rozhodnuto v neprospěch určitého účastníka (navíc takového odsuzujícího trestního rozhodnutí ani není třeba k naplnění důvodu zmatečnosti – viz komentář k ustanovení § 229 odst. 1 písm. g/). Lhůta se odvíjí pouze od okamžiku, kdy se onen účastník o tomto důvodu zmatečnosti dozvěděl. Kdy tento okamžik nastal, tj. kdy se účastník o existenci důvodu zmatečnosti dozvěděl (resp. kdy se dozvědět mohl), musí v žalobě nejen tvrdit, ale musí zároveň označit důkazy, jimiž by takovou skutečnost prokázal, neboť on je tím, kdo tvrdí a prokazuje včasnost žaloby.“ 35. U vědomí, že z usnesení, jímž Nejvyšší soud odmítne podané dovolání jako nepřípustné, nemůže plynout právní názor, který by mohl [ve smyslu zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (ve znění pozdějších předpisů)] jakkoli zavazovat Nejvyšší soud při meritorním zkoumání dovoláním předestřených právních otázek (srov. např. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 31 Cdo 2389/2019 , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3113/2022 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 29 Cdo 106/2022 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 29 Cdo 899/2022 ), jakož i u vědomí, že obecně precedenčně významná ani závazná erga omnes nebo i jen pro Ústavní soud nejsou ani usnesení Ústavního soudu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06 , uveřejněný pod číslem 142/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a např. též nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05 , uveřejněný pod číslem 190/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu [nálezy jsou (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněné níže) dostupné i na webových stránkách Ústavního soudu], lze odkázat i na (odmítací) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1616/2015 , jakož i na usnesení ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2305/15 , jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podanou proti onomu usnesení Nejvyššího soudu. 36. V usnesení sp. zn. 21 Cdo 1616/2015 Nejvyšší soud odmítl podané dovolání (týkající se zamítnutí žaloby pro zmatečnost pro opožděnost) jako nepřípustné, maje za to [při současném odkazu na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 960/2003 , na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4284/2007 , uveřejněný pod číslem 80/2010 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 80/2010“), a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 215/2013 ], že v souladu s ustanovením § 234 odst. 4 o. s. ř. se odvíjí počátek lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost „zásadně od okamžiku, kdy se účastník řízení dozví o jednání soudce, v němž spatřuje trestný čin“. K tomu budiž dodáno, že R 80/2010 ani usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 215/2013 , se nezabývala včasností žaloby pro zmatečnost podle § 234 odst. 4 o. s. ř. 37. Usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2305/15 zakládá důvod odmítnutí ústavní stížnosti proti (odmítacímu) usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1616/2015 na následující argumentaci: „9. Polemizuje-li stěžovatel se závěrem Nejvyššího soudu, podle něhož je důvod zmatečnosti ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. naplněn i tehdy, dopustí-li se soudce nebo přísedící jednání naplňujícího znaky trestného činu (aniž by však byl pravomocně uznán vinným), pak ani Ústavní soud se s tímto právním názorem Nejvyššího soudu plně neztotožňuje. Na druhou stranu, stěžovatel ani v ústavní stížnosti netvrdí jinou rozhodnou skutečnost (např. existenci pravomocného rozhodnutí trestního soudu …), od níž by se teprve lhůta k podání stěžovatelovy žaloby pro zmatečnost měla odvíjet. Jinak řečeno, relevanci by tato argumentace stěžovatele mohla mít pouze tehdy, pokud by skutečně došlo k vydání pravomocného odsuzujícího trestního rozhodnutí (od něhož by stěžovatel konzistentně teprve odvozoval lhůtu pro podání žaloby pro zmatečnost), což se však zjevně nestalo.“ 38. Ponechá-li Nejvyšší soud (prozatím) stranou závěry obsažené v jeho usnesení sp. zn. 21 Cdo 960/2003 , lze coby na judikaturu k § 234 odst. 4 o. s. ř. odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5274/2014 . Nosnou argumentaci onoho usnesení představují tyto závěry: „Spatřuje-li ten, kdo podává žalobu, naplnění důvodu zmatečnosti uvedeného v ustanovení § 229 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. v jednání soudce nebo přísedícího, ačkoliv nebyl pravomocně odsouzen za trestný čin (a ani proti němu nebylo zahájeno trestní stíhání), je (bez dalšího) zřejmé, že se o důvodu zmatečnosti dozvěděl tehdy, kdy se dozvěděl o samotném jednání, které mělo (podle jeho názoru) naplnit znaky trestného činu. Názor žalovaných, podle něhož lhůta k žalobě nemůže ,začít plynout dříve, než bude civilním soudem rozhodnuto o tom, zda bude považováno nepřihlédnutí samosoudkyně … k absolutní neplatnosti právního úkonu ze dne 31. 5. 2002 za společensky nebezpečný čin naplňující znaky uvedené v trestním zákoně’, nebere v úvahu, že otázku, zda jednání soudce (přísedícího) má vskutku znaky trestného činu, soud řeší v řízení o žalobě pro zmatečnost, a že tu není žádné jiné řízení, v němž by se „civilní soud“ mohl touto otázkou zabývat. V projednávané věci žalovaní spatřovali důvod zmatečnosti uvedený v ustanovení § 229 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. v ,pochybení samosoudkyně …’, která (podle jejich názoru) při rozhodování věci ,nepřihlédla k absolutní neplatnosti právního úkonu ze dne 31. 5. 2002’ a která proto rozhodla spor v jejich neprospěch. O tomto jednání (opomenutí) soudkyně … se žalovaní dozvěděli z výsledků původního řízení před soudy, které bylo pravomocně skončeno dne 8. 6. 2005 na základě rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2005, jenž byl téhož dne doručen žalovaným (…). Žalovaným tedy začala běžet tříměsíční lhůta k podání žaloby pro zmatečnost dnem 8. 6. 2005 (…).“ 39. Nehledě k míře (ne)přesnosti srovnávací historické metody výkladu právní normy jako druhu její interpretace (srov. Knapp, V.: Teorie práva. 1. vydání. Praha. C. H. Beck, 1995, str. 169-173), pokládá Nejvyšší soud na tomto místě za žádoucí připomenout, že otázka včasnosti mimořádného opravného prostředku podaného proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce nebo přísedícího, byla ve hře i v dřívějších zákonných procesních úpravách platných na území České republiky. Šlo o úpravu obsaženou v zákoně č. 113/1895 ř. z., o soudním řízení v občanských rozepřích právních (civilním řádu soudním) [dále též jen „c. ř. s.“], recipovaném Československou republikou a platném na jejím území až do 31. 12. 1950, dále o úpravu obsaženou pro dobu od 1. 1. 1951 do 31. 3. 1964 v zákoně č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních (občanském soudním řádu) [dále též jen „o. s. ř. 1950“], jakož i o úpravu obsaženou pro dobu od 1. 4. 1964 do 31. 12. 2000 v zákoně č. 99/1963 Sb., občanském soudním řádu (dále též jen „o. s. ř. 1963“). V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že žaloba pro zmatečnost se jako mimořádný opravný prostředek vrátila do českého právního řádu (až) s účinností od 1. 1. 2001, po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Před 1. 1. 2001 se nicméně účastníku nabízela možnost zpochybnit pravomocné soudní rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto v jeho neprospěch v důsledku trestného činu soudce nebo přísedícího, prostřednictvím jiného mimořádného opravného prostředku, a to prostřednictvím návrhu na obnovu řízení (v době od 1. 1. 1951 do 31. 12. 2000). O důvod obnovy řízení (na základě žaloby na obnovu řízení) přitom šlo i před 1. 1. 1951 (kdy civilní řád soudní znal jak žalobu pro zmatečnost, tak žalobu na obnovu řízení). Pro historický exkurs jsou rozhodná následující ustanovení: § 530 (c. ř. s.) Řízení skončené rozsudkem může na návrh strany býti opět obnoveno: (…) 4. dopustil-li se soudce, vydávaje rozsudek nebo dřívější rozhodnutí, jež jest základem rozsudku, vzhledem k této rozepři na újmu strany porušení svých úředních povinností trestného podle trestního zákona; (…) § 534 (c. ř. s.) Žaloba budiž podána v konečné lhůtě jednoho měsíce. Tato lhůta budiž počítána: (…) 3. v případě § 530 č. 1 až 5 ode dne, kterého rozsudek trestního soudu nebo usnesení, vyslovující zastavení trestního řízení, nabyly právní moci; (…) § 539 (c. ř. s.) Žádá-li se o obnovu pro některý trestný čin, uvedený v § 530 č. 1 až 4, ačkoli ještě nedošlo k pravoplatnému odsouzení za něj, má procesní soud bez předchozího ústního jednání dáti podnět k zavedení trestního řízení, aby tvrzený trestný čin byl vyšetřen a zjištěn. Proti tomuto usnesení není opravného prostředku; před usnesením může soud vyslechnouti strany nebo jednu z nich a zavésti šetření, která se mu jinak zdají důležitými. Rok k ústnímu jednání o žalobě o obnovu budiž ustanoven teprve po pravoplatném skončení trestního řízení, a to toliko tenkráte, když řízení toto buď vedlo ku pravoplatnému odsouzení pro trestný čin, jenž byl uveden k odůvodnění žaloby o obnovu, nebo když trestní řízení nevedlo k odsouzení z jiných důvodů než pro nedostatek skutkové podstaty nebo pro nedostatek důkazů. Jinak budiž žaloba po oznámení výsledků trestního řízení odmítnuta jako nepřípustná. Toto odmítnutí se stane rovněž bez předchozího ústního jednání a u sborových soudů usnesením učiněným v neveřejném zasedání. Trestní soud neb úřad státního zastupitelství mají, oznamujíce usnesení, učiněná o tom, že se nezavedlo nebo že se zastavuje trestní řízení, označiti pokaždé výslovně důvod, proč bylo od zavedení řízení upuštěno nebo řízení zastaveno. § 197 (o. s. ř. 1950) Pravomocné rozhodnutí ve věci samé lze napadnou návrhem na obnovu řízení: (…) b/ bylo-li rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce. § 200 (o. s. ř. 1950) (1) Návrh na obnovu řízení je nutno podat ve lhůtě tří měsíců. (2) Lhůta se počítá ode dne právní moci rozhodnutí v původním řízení, popřípadě schválení soudního smíru; dověděl-li se však účastník o důvodu obnovy teprve později, anebo mohl-li jej teprve později uplatnit, počítá se mu lhůta ode dne, kdy se dověděl o důvodu obnovy, anebo kdy jej mohl uplatnit. (3) Uplynulo-li pět let od doby, kdy se rozhodnutí stalo pravomocným, popřípadě kdy byl schválen soudní smír, může být návrh na obnovu řízení podán, jen byla-li účastníku nezákonným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. § 206 (o. s. ř. 1950) (1) Navrhuje-li se obnova řízení pro trestný čin uvedený v § 197 písm. b) nebo pro jiný trestný čin, oznámí soud, pokud ještě trestné řízení nebylo zahájeno, věc prokurátorovi a vyčká výsledku trestního řízení. (…) § 228 (o. s. ř. 1963) (1) Pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, může účastník napadnout návrhem na obnovu řízení: (…) c/ bylo-li rozhodnuto v jeho neprospěch v důsledku trestného činu soudce. § 230 (o. s. ř. 1963) (1) Návrh na obnovu řízení je nutno podat ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se dozvěděl o důvodu obnovy, nebo od té doby, kdy jej mohl uplatnit. (2) Po třech letech od právní moci rozsudku nebo usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, může být návrh podán jen pro důvod uvedený v § 228 odst. 1 písm. c/. Návrh může být podán i po uplynutí této lhůty, jestliže trestní rozsudek, na jehož podkladě bylo v občanském soudním řízení přiznáno právo, byl později podle trestně právních předpisů zrušen. (…) 40. K citaci § 228 odst. 1 písm. c/ a § 230 odst. 2 o. s. ř. 1963 budiž doplněno, že v této podobě platila předmětná ustanovení od 1. 1. 1992; pravidlo obsažené v § 228 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. 1963 se nicméně před uvedeným datem nacházelo v § 228 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. 1963 a pravidlo obsažené v § 230 odst. 2 o. s. ř. 1963 před uvedeným datem tamtéž obsahově shodně postihovalo případ dle § 228 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. 1963. Z podaného přehledu je přitom zjevné, že úprava obsažená v civilním řádu soudním i úprava obsažená v občanském soudním řádu z roku 1950 výslovně počítala s možností, že žaloba na obnovu řízení (návrh na obnovu řízení) podaná proto, že bylo rozhodnuto k újmě (v neprospěch) účastníka v důsledku trestného činu soudce, bude podána (může být podána) dříve, než vůbec bylo zahájeno trestní stíhání takového soudce (srov. § 539 c. ř. s. a § 206 o. s. ř. 1950). Aktuálně platný občanský soudní řád ať již pro dobu, kdy šlo o důvod obnovy řízení (do 31. 12. 2000) nebo pro dobu, kdy jde o důvod zmatečnosti řízení (od 1. 1. 2001), sice nepřevzal úpravu obdobnou těm, jež se nacházely v § 539 c. ř. s. nebo v § 206 o. s. ř. 1950, komentářová literatura však možnost podání návrhu na obnovu řízení (do 31. 12. 2000) nebo žaloby pro zmatečnost (od 1. 1. 2001) proto, že bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce nebo přísedícího, aniž bylo zahájeno trestní stíhání takového soudce nebo přísedícího, dovozovala výkladem. Srov. k tomu k § 228 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1991 např. dílo Rubeš, J. a kolektiv.: Občanský soudní řád. Komentář. Díl II. 1. vydání. Praha, Orbis, 1971 (dále jen „Rubeš“), str. 133, nebo dílo Handl, V. – Rubeš, J. a kolektiv.: Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 1. vydání. Praha, Panorama, 1985, str. 110. K § 229 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. (v aktuálním znění) srov. např. dílo Drápal, Bureš, II., str. 1814, nebo Komentář, C. H. Beck, 2022 (komentář k § 229 o. s. ř.), anebo dílo Lavický a kol. (komentář k § 229 o. s. ř.). 41. K nosným důvodům usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 960/2003 patří tyto závěry: „Smyslem (účelem) zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. je zrušení takového pravomocného rozhodnutí soudu, které vyznělo v neprospěch některého z účastníků řízení v důsledku trestného činu soudce nebo přísedícího. Z tohoto pohledu proto není samo o sobě významné, zda soudce nebo přísedící byl za svůj trestný čin odsouzen nebo zda trestní stíhání bylo zastaveno, popřípadě vůbec nebylo zahájeno, například pro nepřípustnost trestního stíhání, anebo zda se jednáním soudce orgány činné v trestním řízení vůbec nezabývaly, ačkoliv představovalo trestný čin (například proto, že jim vůbec nebylo oznámeno). Ustanovení § 229 odst.1 písm. g/ o. s. ř. z tohoto důvodu nebuduje zmatečnost v návaznosti na to, že soudce nebo přísedící byl za trestný čin pravomocně odsouzen, ale pouze na skutečnosti, že soudce nebo přísedící spáchal trestný čin, v důsledku kterého bylo rozhodnuto v neprospěch některého z účastníků. Bylo-li pravomocným rozhodnutím stanoveno, že soudce nebo přísedící spáchal trestný čin, je soud v občanském soudním řízení tímto rozhodnutím vázán (srov. § 135 odst.1 o. s. ř.). V případě, že takový trestný čin byl příčinou toho, proč bylo pravomocně rozhodnuto v neprospěch některého z účastníků řízení, jde nepochybně o zmatečnost podle ustanovení § 229 odst.1 písm. g/ o. s. ř. Jestliže však k pravomocnému odsouzení soudce nebo přísedícího nedošlo, jedná se – bez ohledu na to, zda trestní stíhání soudce nebo přísedícího je nepřípustné, nebo že se činem soudce orgány činné v trestním řízení vůbec nezabývaly – o zmatečnost ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. g/ o. s. ř., jestliže jednání soudce nebo přísedícího představuje pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně [a jde tedy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 trestního zákona (tehdy šlo o zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon) o trestný čin], a jestliže v důsledku takového jednání soudce nebo přísedícího bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka řízení.“ 42. Závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 960/2003 tedy nejsou návodem, jak má soud v občanském soudním řízení (mimo rámec trestního řízení, nebo dokonce souběžně s ním) posuzovat otázku, zda soudce nebo přísedící spáchal trestný čin, nýbrž (ve shodě s historickými úpravami a komentářovou literaturou): [1] Umožňují zahájit občanské soudní řízení o mimořádném opravném prostředku, z nějž má (může) vzejít podnět ke zkoumání trestněprávní odpovědnosti soudce nebo přísedícího. [2] Dovolují soudu přijmout závěr, že jednání soudce nebo přísedícího představuje protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně [a jde tedy ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (ve znění pozdějších předpisů), ve spojení s § 13 odst. 2 téhož zákona, o trestný čin], jestliže trestní řízení nelze zahájit a, bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat, a tedy ani pachatele trestného činu odsoudit, proto, že trestní stíhání je nepřípustné [§ 11 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestního řádu), ve znění pozdějších předpisů], například v důsledku amnestie udělené prezidentem republiky nebo proto, že je promlčeno, anebo proto, že pachatel zemřel. 43. V témže duchu interpretuje závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 960/2003 např. též dílo Jirsa a kol. (komentář k § 229 o. s. ř.), v němž se uzavírá, že: „Je-li tudíž – byť teoreticky – možné, že by trestní řízení mohlo být v budoucnu vedeno, pak nelze připustit, aby vina byla předtím posuzována mimo takové řízení.“ 44. Ve shodě se shora podaným výkladem je podstatou usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 960/2003 závěr, že žalobu pro zmatečnost podanou z důvodu uvedeného v § 229 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. nelze (rovnou) zamítnout jen proto, že ji účastník řízení podal předtím, než byl soudce nebo přísedící odsouzen pro trestný čin, v důsledku kterého bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka řízení. Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5274/2014 sice buduje své závěry ke včasnosti žaloby pro zmatečnost podané z důvodu uvedeného v § 229 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. na závěrech usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 960/2003 , i ono tak ale činí jen pro situace, kdy ten, kdo podává žalobu, má za to, že onen důvod zmatečnosti je dán, ačkoliv šlo o jednání, pro které soudce nebo přísedící „nebyl pravomocně odsouzen za trestný čin“ a „ani proti němu nebylo zahájeno trestní stíhání“ (srov. citaci usnesení v odstavci 38. odůvodnění shora). 45. Odpověď na otázku, kdy účastníku uplyne subjektivní lhůta k podání žaloby pro zmatečnost z důvodu uvedeného v § 229 odst. 1 písm. g/ o. s. ř., jestliže se dozvěděl o důvodu zmatečnosti v době po zahájení trestního stíhání soudce nebo přísedícího (konkrétně tak, že se seznámil s rozsudkem, jímž trestní soud nepravomocně uznal soudce nebo přísedícího vinným ze spáchání trestného činu, kterým měl rozhodnout v neprospěch účastníka), tedy nenabízí ani usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 960/2003 , ani usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5274/2014 . 46. Z podaného historického exkursu je přitom zřejmé, že popsané procesní úpravy sledovaly (byť v mezích jiného mimořádného opravného prostředku – obnovy řízení) stejný účel, tedy zajistit, aby tam, kde vskutku bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce nebo přísedícího, byla lhůta k podání mimořádného opravného prostředku upravena způsobem, který takovému účastníku umožní účinně ochránit svá procesní práva (mimořádný opravný prostředek reálně také uplatnit). 47. Z dobových komentářů se k otázce počátku běhu subjektivní lhůty k podání mimořádného opravného prostředku při již probíhajícím trestním stíhání soudce výslovně vyjadřuje (při výkladu § 228 odst. 1 písm. e/ a § 230 odst. 1 a 2 o. s. ř. 1963 ve znění účinném do 31. 12. 1991) Rubeš, str. 139, následujícím způsobem: „U subjektivní lhůty v případě důvodu podle § 228 písm. e/ může být pochybno, od kdy má být lhůta počítána, zda již od doby, kdy se účastník dověděl o trestném činu soudce již před jeho odsouzením, nebo až od doby, kdy se dověděl, že byl pro trestný čin odsouzen, Máme za to, že rozhodná je vědomost o odsouzení, a to o odsouzení pravomocném, neboť do té doby je podklad pro uplatnění tohoto důvodu velmi vratký, i když návrh bude přípustný i dříve …“ 48. Nejvyšší soud ve shora ustaveném právním rámci (vymezeném dostupnou literaturou a judikaturou) především uzavírá, že ze skutečnosti, že žalobu pro zmatečnost lze podat z důvodu uvedeného v § 229 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. i před tím, než vůbec bylo zahájeno trestní stíhání soudce nebo přísedícího, nelze dovozovat, že jen proto by měl počátek běhu subjektivní lhůty k podání takové žaloby pro zmatečnost, určený podle § 234 odst. 4 o. s. ř., předcházet dni právní moci trestního rozsudku, jímž byl soudce nebo přísedící uznán vinným ze spáchání trestného činu, v důsledku kterého rozhodl v neprospěch účastníka. 49. Podstata výše rozebraných dobových úprav (žaloby na obnovu řízení a návrhu na obnovu řízení) promítnutých v § 530 bodu 4. a § 539 c. ř. s., v § 197 písm. b/ a § 206 o. s. ř. 1950, v § 228 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. 1963 (ve znění účinném do 31. 12. 1991) a v 228 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. 1963 (ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2000) tkvěla v tom, že žalobu na obnovu řízení (návrh na obnovu řízení) podanou proto, že bylo rozhodnuto k újmě (v neprospěch) účastníka v důsledku trestného činu soudce, lze přípustně podat, ačkoli zde (dosud) není pravomocné soudní rozhodnutí, jímž by soudce byl uznán vinným ze spáchání takového trestného činu, avšak v těch případech, kdy zde nejsou překážky, které by dovolovaly trestní řízení zahájit nebo v něm pokračovat, nelze takové žalobě (návrhu) vyhovět, dokud zde nebude pravomocné soudní rozhodnutí, jímž by soudce byl uznán vinným ze spáchání trestného činu. Jinak řečeno, šlo o úpravy, které účastníku řízení dovolovaly podat mimořádný opravný prostředek (žalobu na obnovu řízení, respektive návrh na obnovu řízení), aniž by mohl (musel) tvrdit, že již došlo k pravomocnému odsouzení soudce pro trestný čin, i když v těch případech, kdy trestní stíhání nebylo nepřípustné, zůstalo pravomocné odsouzení soudce pro trestný čin předpokladem úspěšnosti onoho mimořádného opravného prostředku. 50. Stejné závěry se uplatní pro žalobu pro zmatečnost podanou z důvodu uvedeného v § 229 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. Platí tedy (ve shodě se závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 960/2003 ), že žalobu pro zmatečnost podanou proto, že bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce nebo přísedícího, lze přípustně podat, ačkoli zde (dosud) není pravomocné soudní rozhodnutí, jímž byl soudce nebo přísedící uznán vinným ze spáchání takového trestného činu. 51. Jelikož v těch případech, kdy trestní stíhání soudce nebo přísedícího není nepřípustné, zůstává předpokladem úspěšnosti žaloby pro zmatečnost podané z důvodu uvedeného v § 229 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. pravomocné odsouzení soudce nebo přísedícího pro trestný čin, plyne odtud, že všechny skutečnosti rozhodné pro úspěch takové žaloby pro zmatečnost mohou být účastníku řízení známy nejdříve dnem právní moci soudního rozhodnutí, jímž byl soudce nebo přísedící uznán vinným ze spáchání takového trestného činu. 52. Jinak řečeno, ten, kdo podává žalobu pro zmatečnost, se v těch případech, kdy trestní stíhání soudce nebo přísedícího není nepřípustné, dozví (ve smyslu § 234 odst. 4 o. s. ř.) o důvodu zmatečnosti uvedeném v § 229 odst. 1 písm. g/ o. s. ř., tedy o tom, že bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce nebo přísedícího, nejdříve dnem právní moci soudního rozhodnutí, jímž byl soudce nebo přísedící uznán vinným ze spáchání takového trestného činu. 53. A ještě jinak řečeno, jestliže byl soudce nebo přísedící uznán vinným ze spáchání trestného činu, v jehož důsledku bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka řízení, začíná takovému účastníku řízení běžet lhůta k podání žaloby pro zmatečnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, z důvodu uvedeného v § 229 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. nejdříve dnem právní moci rozhodnutí, kterým soud uznal soudce nebo přísedícího vinným ze spáchání takového trestného činu. 54. Zbývá dodat, že při zcela nestandardním průběhu trestního řízení J. B. způsobeném zjevně nepřiměřenou délkou celého trestního řízení, jdoucí na vrub především orgánům činným v trestním řízení (srov. k tomu shodně důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1208/2019 , jež se týkalo právě trestní věci J. B.), slova citovaná v odstavci 47. odůvodnění shora z díla Rubeš, str. 139 („neboť do té doby je podklad pro uplatnění tohoto důvodu velmi vratký“) přesně vystihují poměry dané věci. V situaci, kdy trestní stíhání J. B. trvalo (jak uvedeno v posledně označeném usnesení) 17 let, obžaloba byla podána v roce 2007 a prvostupňový rozsudek byl vydán v listopadu 2015 a doručován v roce 2017 (srov. odstavec 28. odůvodnění shora), nelze rozumně předpokládat, že by dovolatel měl spoléhat (v srpnu 2017) na nepravomocně zjištěné skutečnosti o trestnosti jednání J. B. („vědět“ o nich). 55. Právní posouzení věci odvolacím soudem proto správné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení na základě dovolání dlužníka zrušil s výjimkou té části výroku usnesení, kterou odvolací soud odvolání dlužníka zčásti odmítl. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí konkursního soudu, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí (s výjimkou výroku o vrácení soudního poplatku) a vrátil věc konkursnímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/22756/	26.04.2024	8 Tdo 254/2023	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného J. J., zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2022, sp. zn. 5 To 180/2022, jakož i další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 4. 2022, sp. zn. 71 T 1/2020 (dále „soud prvního stupně“ nebo „okresní soud“), byl obviněný J. J. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu ublížení na zdraví podle 21 odst. 1 k § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, a byl odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. 2. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací (dále „odvolací soud“ nebo „krajský soud“) rozsudkem ze dne 30. 9. 2022, sp. zn. 5 To 180/2022, z podnětu odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil skutkem spočívajícím v tom, že dne 17. 3. 2019 v době kolem 02:15 hodiny v XY před XY nejdříve rukou udeřil do obličeje poškozeného R. B. a když po tomto úderu poškozený upadl na zem a zůstal na zádech bezvládně ležet, ukročil k pravé straně těla poškozeného a nejméně jednou mu nohou dupnul do obličeje, pak z místa odešel, čímž mu způsobil zranění spočívající ve zhmoždění v oblasti pravé očnice s krevní podlitinou očních víček a se dvěma rankami v oblasti dolního očního víčka, krvácení pod měkkou mozkovou plenu v rozsahu pravého spánkového laloku mozku a otřes mozku, zhmoždění v horní části hrudníku vpravo s pohmatovou bolestivostí, přičemž krvácení pod měkkou mozkovou plenu je považováno za poranění těžké, naplňující kritéria poškození důležitého orgánu s průměrnou dobou léčení 4 až 5 týdnů. 3. Za tyto přečiny obviněného odsoudil podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1, § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 a § 68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 50 000 Kč ve 100 denních sazbách v hodnotě jedné denní sazby 500 Kč. II. Z dovolání nejvyššího státního zástupce 4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal vadnou právní kvalifikaci. Požadoval, aby byl čin obviněnému kladený za vinu posouzen jako zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, protože pro posouzení toho, o kterou z předmětných skutkových podstat se v konkrétní věci jedná, je určujícím kritériem, jaká forma zavinění pachatele se vztahuje ke způsobené těžké újmě na zdraví, pokud těžká újma nastala v příčinné souvislosti s jeho jednáním a jsou naplněny všechny znaky základní skutkové podstaty (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1035/2008 ). 5. Nejvyšší státní zástupce nezpochybnil závěr soudů o tom, že činem, jak byl odvolacím soudem popsán, byla naplněna základní skutková podstata podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, avšak nedostatek spatřoval v tom, že odvolací soud neshledal naplněným i kvalifikační znak těžké újmy na zdraví podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku v podobě poškození důležitého orgánu podle § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. V posuzované věci tento následek vyplývá ze znaleckého posudku MUDr. M. S., Ph.D., a je obsažen i ve znění tzv. skutkové věty výroku o vině odvolacího soudu ve vyjádření, že v důsledku útoku obviněného nastalo u poškozeného krvácení pod měkkou mozkovou plenu v rozsahu pravého spánkového laloku mozku, což je třeba považovat za těžké poranění poškozující důležitý orgán s průměrnou dobou léčení v rozsahu 4 až 5 týdnů. Obdobně tuto skutečnost odvolací soud vyjádřil i v odůvodnění (viz bod 20. rozsudku krajského soudu, obdobně též bod 16. rozsudku soudu prvního stupně). Pokud krajský soud sám v tzv. skutkové větě uvedl, že u poškozeného nastalo krvácení pod měkkou plenu mozkovou, což je třeba považovat za těžké poranění poškozující důležitý orgán, je nesprávné, jestliže čin posoudil jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Nemůže obstát jeho vysvětlení, že sice došlo v důsledku jednání obviněného k poškození důležitého orgánu, ale nejde o poranění vykazující znaky vážné poruchy zdraví či jiného vážného onemocnění, protože takový výklad § 122 odst. 2 tr. zákoníku je nesprávný. Státní zástupce upozornil na to, že delší doba trvání zdravotní poruchy ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku není conditio sine qua non , nýbrž pouze jednou z alternativních podmínek, které přistupují k prvku vyšší závažnosti zdravotní újmy. V posuzované věci přistoupil k vyšší závažnosti tělesné újmy poškozeného konkrétní znak poškození důležitého orgánu podle § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Těžká újma na zdraví poškozeného je tedy dána již z těchto důvodů, aniž by bylo nutné současné naplnění delší doby trvání zdravotní poruchy ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2022, sp. zn. 8 Tdo 498/2022 ; dále též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1317 a násl.). 6. S ohledem na tento nedostatek nejvyšší státní zástupce poukázal i na nesprávné posouzení subjektivní stránky ke zjištěnému těžšímu následku ze strany odvolacího soudu, jestliže čin obviněného v daných souvislostech kvalifikoval jen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Poukázal na § 146 odst. 3 tr. zákoníku, který se užije, když dojde v důsledku ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku k těžšímu následku, a je proto třeba se zabývat subjektivním vztahem k tomu, zda obviněný takový následek zavinil a v jaké formě. Zásadně se zde předpokládá nedbalost podle § 16 tr. zákoníku ve spojení s § 17 písm. a) tr. zákoníku. Ve věci obviněného J. J. byly uvedené podmínky splněny, protože jeho úmysl zahrnoval prosté ublížení na zdraví (lokalizace úderů do vysoce zranitelných míst na těle poškozeného, mnohost úderů, jejich intenzita, předpoklad pádu poškozeného po úderu na tvrdou plochu, podnapilost poškozeného ovlivňující jeho stabilitu, znalosti obviněného týkající se bojových umění, jeho fyzická zdatnost atd.) a současně ta samá skutková zjištění nasvědčují tomu, že těžkou újmu na zdraví poškozenému způsobil z nedbalosti ve smyslu § 146 odst. 3 tr. zákoníku, neboť ho na zem srazil ranou pěstí mířenou do obličeje v situaci, kdy musel vnímat jeho opilost i tvrdou dopadovou plochu. Ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku minimálně vědět měl a mohl, že tím vyvolaný následný nekoordinovaný pád může poškozenému způsobit i poměrně závažné ublížení na těle, když zároveň vysokou intenzitu násilí, z níž by bylo možné usuzovat na úmysl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, nelze na základě výsledků dokazování dovodit. Rána pěstí mířící do obličeje podnapilého člověka fyzicky zdatným pachatelem trénovaným v kontaktních sportech vždy vyvolává riziko nekoordinovaného pádu poškozeného, jenž ve spojení s tvrdou plochou dopadu implikuje možnost relativně závažného poranění, o čemž obviněný s ohledem na okolnosti případu a svou osobní charakteristiku minimálně vědět měl a mohl. Jeho jednání tedy z hlediska těžšího následku svědčí o tom, že jej obviněný způsobil z nedbalosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 8 Tdo 1342/2013 či sp. zn. 7 Tdo 1388/2013 ; též viz DRAŠTÍK, A., FREMR, R., DURDÍK, T., RŮŽIČKA, M., SOTOLÁŘ, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 885). 7. Ze všech těchto důvodů nejvyšší státní zástupce uzavřel, že právní posouzení činu obviněného jako přečinu podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku Krajským soudem v Ostravě je v tomto směru nesprávné, protože obviněný naplnil skutkovou podstatu zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek jakož i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ, že by Nejvyšší soud shledal důvod pro jiné nežli navrhované rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. 8. Obviněný, jemuž bylo prostřednictvím obhájce dovolání nejvyššího státního zástupce zasláno, svého práva se k němu vyjádřit před rozhodnutím Nejvyššího soudu o dovolání nevyužil. III. Přípustnost dovolání a jeho formální podmínky 9. Nejvyšší soud shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). 10. Rovněž shledal, že výhrady uplatněné na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. odpovídají jeho zákonnému vymezení, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, protože dovolatel jeho prostřednictvím namítal zásadně vady právní povahy, a to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako přečin podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Poukazoval na vady v povaze újmy, již poškozený utrpěl, zdůraznil, že šlo o těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, a nesprávnými shledal i závěry v posouzení subjektivního vztahu obviněného k vzniklému těžkému následku z hlediska zločinu podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku. Protože tyto výhrady směřují proti nedostatkům v právní kvalifikaci, byl důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. naplněn. Nejvyšší soud, když zjistil, že dovolání netrpí vadami, pro které by je mohl podle § 265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, přezkoumal na podkladě § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné. IV. K dovolacím námitkám 11. Dovoláním nejvyšší státní zástupce brojil výhradně proti nedostatkům v právní kvalifikaci, ale nezpochybňoval skutek, jak byl odvolacím soudem zjištěn, a proto Nejvyšší soud rozvedené výhrady zkoumal na podkladě skutkového stavu zjištěného soudem druhého stupně (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02 , ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02 , ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02 , ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 , ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 , aj.), jenž byl shora citován a vyplynul z výsledků provedeného dokazování. 12. Odvolací soud v kontextu dokazování zajištěného soudem prvního stupně a jež i sám provedl, zejména poté, co vyslechl znalkyni z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, MUDr. M. S., Ph.D., na základě všech ve věci provedených důkazů dospěl k závěru, že právní posouzení činu soudem prvního stupně jako pokus zvlášť závažného zločinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. tr. zákoníku není správné. Znovu sám rozhodl tak, že pokud jde o skutková zjištění, tato ponechal ve znění skutku, jak jej vyjádřil soud prvního stupně, pouze vypustil část týkající se povahy zranění, která nadupnutím na hlavu ležící osoby obviněný mohl způsobit. Uvedeným způsobem vymezený čin následně posoudil jako přečin podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. 13. Důvodem uvedené změny právní kvalifikace (když průběh činu ani vzniklý následek odvolací soud nezměnil), jak vysvětlil odvolací soud v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí, bylo jím učiněné zjištění, že „obviněný nadupnul na obličej poškozeného nikoliv velkou intenzitou síly, která byla předpokladem pro vznik závažnějšího poranění, a proti obličeji poškozeného působilo tupé násilí malou, nejvýše střední intenzitou. Nebyla zjištěna žádná okolnost, která mohla zabránit obviněnému, pokud by měl v úmyslu způsobit zranění specifikovaná ve výrokové části napadeného rozsudku, aby toto učinil…“. Rovněž podle odvolacího soudu bylo prokázáno, že způsobená zranění nebyla závažná, nejtěžším z nich bylo krvácení pod měkkou mozkovou plenu, jež „je považováno za poranění těžké, naplňující kritéria poškození důležitého orgánu s průměrnou dobou léčení 4 až 5 týdnů“. Na základě těchto závěrů odvolací soud dovodil, že „je možné ve způsobeném zranění spatřovat toliko ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, neboť sice došlo jednáním obviněného k poškození důležitého orgánu, nicméně nebyla současně splněna druhá podmínka pro dokonaný trestný čin těžké újmy na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, a to, že porucha zdraví musí mít delší trvání (v praxi 6 týdnů). Uzavřel přitom, že úmysl obviněného směřoval ke způsobení následku ublížení na zdraví ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz body 13. až 20. napadeného rozsudku). 14. Nejvyšší soud se s odvolacím soudem neztotožnil a jím učiněné závěry považuje za nesprávné. Právní posouzení činu obviněného odvolacím soudem jako přečinu podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku totiž nekoresponduje se skutkovým zjištěním, že činem obviněného došlo k poškození důležitého orgánu. Tuto nesprávnost úvah odvolací soud dotvrzuje i v odůvodnění konstatováním, že „…krvácení pod měkkou mozkovou plenu je považováno za poranění těžké, naplňující kritéria poškození důležitého orgánu s průměrnou dobou léčení 4 až 5 týdnů“. Tomu však odporuje právní posouzení, že jde o naplnění znaků přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, protože obviněný „jinému úmyslně ublížil na zdraví“, neboť tyto dva odlišné závěry se dostávají do zjevného rozporu, protože o prosté ublížení na zdraví se nejedná, když bylo způsobeno zranění korespondující s těžkou újmou na zdraví. 15. Znakem skutkové podstaty přečinu podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku je způsobení takové újmy na zdraví, která dosahuje intenzity ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož je ublížením na zdraví stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného, a který vyžaduje lékařské ošetření (srov. též rozhodnutí č. 6/1967-II Sb. rozh. tr.). Jde tedy jen o poruchu zdraví, nikoliv o vážnou poruchu zdraví, která je vymezena v § 122 odst. 2 tr. zákoníku v alternativách uvedených pod písmeny a) až i). Jestliže je zjištěna újma, která spočívá ve vážné poruše zdraví, nelze dojít k závěru o ublížení na zdraví podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku, a tedy ani o trestném činu, jehož skutková podstata spočívá ve způsobení lehké (prosté) újmy na zdraví, jako je tomu např. § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Je to totiž právě povaha zranění, která určuje, o který z trestných činů postihující způsobení újmy na zdraví (viz § 145 až § 148 tr. zákoníku), u nichž je dalším dělítkem forma zavinění, se jedná. 16. Odvolací soud se uvedenými zásadami neřídil, neboť učinil-li skutkový závěr, že „…krvácení pod měkkou mozkovou plenu je považováno za poranění těžké, naplňující kritéria poškození důležitého orgánu“, odpovídá povaha této újmy podmínkám stanoveným v § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, a tím vážnému porušení zdraví v alternativě poškození důležitého orgánu, což je těžká újma na zdraví. Nemohl proto dojít k právnímu závěru, že jde o lehkou újmu na zdraví, jak uvedl i v tzv. právní větě výroku o vině, v souladu s níž čin obviněného také právně kvalifikoval, byť v odůvodnění svého rozsudku tento právní názor vysvětlil tím, že nejzávažnějším z poškozeným utrpěných zranění bylo krvácení pod měkkou plenu mozkovou, což je „toliko ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, neboť sice došlo v důsledku jednání obžalovaného k poškození důležitého orgánu, nicméně nebyla současně splněna druhá podmínka, v důsledku které by mohlo být jednání kvalifikováno dokonce jako dokonaný trestný čin těžké újmy na zdraví ve smyslu § 145 odst. 1 tr. zákoníku, a to, že porucha zdraví musí mít delší trvání (v praxi 6 týdnů). Lze tak shrnout, že obžalovaný způsobil poškozenému shora citovaná zranění, v důsledku kterých byl omezen v obvyklém způsobu života nikoli jen po krátkou dobu, kdy v důsledku napadení obžalovaným podstoupil lékařské ošetření. S ohledem na charakter útoku bylo jednoznačně prokázáno, že úmysl obžalovaného směřoval ke způsobení následku ublížení na zdraví“. Nejvyšší soud tyto úvahy považuje za nesprávné, protože jimi odvolací soud naznačuje, že o těžkou újmu na zdraví jde, pokud při existenci vážné poruchy zdraví nebo jiného vážného onemocnění byla naplněna některá z alternativ podle písmen a) až i) odst. 2 § 122 tr. zákoníku a navíc současně jde i o delší dobu trvající poruchu zdraví s dobou léčení přesahující 6 týdnů. Takový výklad je mylný, jak důvodně vytýkal i nejvyšší státní zástupce v dovolání. Trestní zákoník vymezuje pojem těžké újmy na zdraví pouze dvěma podmínkami, které musí být splněny společně, a to existencí vážné poruchy zdraví nebo vážného onemocnění, jež musí zároveň (současně) odpovídat alespoň jedné z taxativně vymezených alternativ uvedených ve výčtu v § 122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku [a) zmrzačení, b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti, c) ochromení údu, d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí, e) poškození důležitého orgánu, f) zohyzdění, g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu, h) mučivé útrapy, nebo i) delší dobu trvající porucha zdraví] (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1315). Základní rozdíl mezi ublížením na zdraví (§ 122 odst. 1 tr. zákoníku) a těžkou újmou na zdraví (§ 122 odst. 2 tr. zákoníku) spočívá v tom, že u těžké újmy na zdraví musí vždy jít o vážnou poruchu zdraví nebo jiné vážné onemocnění, což vyplývá z návětí § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Kromě toho však tato vážná poruchu zdraví nebo jiné vážné onemocnění musí být podřaditelné pod některou z taxativně uvedených alternativ. Je však třeba s ohledem na argumentaci a závěry odvolacího soudu zdůraznit, že vznik těžké újmy na zdraví není podmíněn tím, aby některá z alternativ uvedených v odstavci 2 § 122 tr. zákoníku byla navíc spojena s léčením přesahujícím šest týdnů, jak nesprávně dovozoval odvolací soud. Uvedené kritérium delší doby trvající poruchy zdraví je podřazeno pod alternativu podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku a představuje poruchu, která nevykazuje znaky ani jedné z předchozích alternativ, ale její závažnost se projevuje v délce doby, po kterou byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života. Za delší dobu trvající poruchu zdraví soudy považují vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovaly obvyklý způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1322). Jde tedy jen o jednu z alternativ, nikoliv o třetí podmínku charakterizující těžkou újmu na zdraví (srov. materiál uveřejněný pod č. 16/1988 , s. 76, dále rozhodnutí č. 5/1962 , č. II/1965 , č. 13/1966 , č. 18/1969 Sb. rozh. tr. ). 17. V posuzované věci odvolací soud na jedné straně dospívá k závěru, že krvácení pod měkkou plenu mozkovou je těžkým poraněním a vážnou újmou na zdraví, což opírá o závěr znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství MUDr. M. S., Ph.D., avšak je třeba poznamenat, že hodnocení povahy újmy, tzn., zda v konkrétním případě jde o některý druh těžké újmy na zdraví, je otázkou právní, jejíž řešení přísluší orgánům činným v trestním řízení a v konečné fázi soudu. Tuto otázku soud řeší zpravidla na podkladě posudku znalce, resp. znalců z oboru zdravotnictví, poněvadž právní posouzení jednotlivých typů těžké újmy na zdraví mohou zpravidla usnadnit soudně lékařská hlediska. Znalec či znalci se zde vyjadřují zejména k povaze a závažnosti zranění nebo onemocnění, k příčinám jeho vzniku, k potížím z něj nastalým pro poškozeného, k povaze, závažnosti a délce trvání omezení obvyklého způsobu života poškozeného, ke způsobu a trvání jeho léčení a k jeho eventuálním následkům, avšak závěr o povaze újmy musí učinit soud. Odvolací soud však vyšel jen z uvedeného konstatování znalce bez toho, aby vlastní právní závěry dostatečně vyjádřil. V poranění utrpěném poškozeným shledal újmu na zdraví méně závažnou a, jak zdůraznil, odpovídající § 146 odst. 1 tr. zákoníku, vycházel však ze závěru o těžkém poranění naplňujícím kritéria poškození důležitého orgánu (viz bod 20. napadeného rozsudku). Tím se jeho závěry, jak již bylo výše zmíněno, dostaly do rozporu, a je patrné, že závěr o povaze utrpěné újmy nemůže být správný. Je to právě charakter způsobené újmy na zdraví, jenž je určující pro její právní posouzení a její závažnost z hlediska podmínek § 122 odst. 1 a § 122 odst. 2 tr. zákoníku, a je rozhodný pro správnost použité právní kvalifikace podle § 146 nebo § 145 tr. zákoníku. 18. Je též třeba uvést, že jak z výroku rozsudku, tak ani z jeho odůvodnění není zcela zřejmé, v jakém stavu se poškozený subjektivně i objektivně nacházel. Pro závěr o povaze zranění poškozeného v rozhodnutí chybí úvahy o tom, jak zranění poškozený subjektivně pociťoval, byť k nim poškozený stručně uvedl, že po předmětném incidentu nemá žádné následky (viz body, 7., 8. rozsudku soudu prvního stupně), bylo třeba zkoumat, v jaké podobě se zjištěná újma u něj skutečně i subjektivně projevila, případně po jak dlouhou dobu. Má-li takový závěr vyplývat z lékařských zpráv obsažených ve spisu, soudy se s nimi nevypořádaly. Rovněž i z těchto důvodů skutečnosti uváděné v popisu skutku nekorespondují s právním posouzením věci, a přestože odvolací soud posoudil čin obviněného podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, nebral ohled na to, že došlo-li k ublížení na zdraví, mají význam zejména povaha poruchy zdraví, jak byla způsobena, jakými příznaky se projevuje, který orgán a která funkce byla narušena, bolestivost poranění a její intenzita, zda a do jaké míry porucha zdraví narušila obvyklý způsob života postiženého a po jak dlouhou dobu, počítaje v to i vyřazení z pracovního procesu, a zda a jaké lékařské ošetření vyžaduje. Posuzování každého případu musí být komplexní a přísně individuální (srov. stanovisko pléna Nejvyššího soudu č. II/1965 Sb. rozh. tr.). Bylo třeba posuzovat, jaké potíže měl poškozený a zda tyto potíže odpovídaly lékařskému nálezu (srov. rozhodnutí č. 2/1966 Sb . rozh. tr.). 19. Soud dostatečně nebral na vědomí závěr znaleckého posudku znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství MUDr. M. S., Ph.D., z něhož vyplynulo, že „pokud by bylo prokázáno, že bylo nadupnuto na hlavu ležící osoby, pak ze soudně lékařského hlediska tímto mechanismem hrozí závažná poranění (např. tříštivé zlomeniny obličejového skeletu se ztrátovým poraněním oční koule, krvácení pod či nad tvrdou plenu mozkovou, zlomeniny klenby lební se zhmožděním mozku, tedy poranění naplňující kritéria poškození důležitého orgánu, resp. delší doby trvající poruchy zdraví, s významným omezením poškozeného v obvyklém způsobu života po dobu delší než 6 týdnů)…“. O intenzitě samotného útoku znalkyně nic nevěděla, a proto pouze v obecné rovině konstatovala, že „každý útok, který je veden nášlapem, je způsobilý k tomu, aby závažný následek vznikl“. 20. V důsledku těchto odlišných závěrů se rozsudek odvolacího soudu stává vadným, současně však i nepřezkoumatelným, protože v jeho obsahu není dostatek správných úvah ani závěrů a potřebná vysvětlení absentují, protože za právní vysvětlení vztahující se k závěru o povaze utrpěné újmy nelze považovat teze, které odvolací soud rozváděl ve vztahu k intenzitě „nášlapu“, „nadupnutí“, nebo ve výroku užitého pojmu „dupnul do obličeje“ (viz body 12. až 17. cit. rozsudku). 21. K tomu je třeba zdůraznit, že odvolací soud pro jednání obviněného nejednotně použil v odůvodnění „nášlap“ a „nadupnutí“, nebo ve výroku „dupnul do obličeje“, tedy odlišné mechanizmy útoku, jímž ke zranění mělo dojít, z nichž je zřejmé, že ani řádně nezjistil, jakým konkrétním způsobem ke zranění poškozeného došlo. Lze zmínit, že znalkyně mimo jiné i podle závěrů odvolacího soudu uváděla, že „pokud by bylo prokázáno, že by bylo …nadupnuto na hlavu ležící osoby, pak ze soudně lékařského hlediska tímto mechanismem hrozí závažná poranění…“. Odvolací soud však takto útok obviněného jednoznačně nestanovil. Ve výroku rozsudku konstatoval, že obviněný na hlavu ležícího poškozeného nohou „dupnul“. Tento skutkový závěr však neodpovídá tomu, že v odůvodnění rozsudku v bodě 17. uvedl, že „sice bylo prokázáno, že došlo k nadupnutí na obličej poškozeného obžalovaným, ale nikoliv to, že tento nášlap byl učiněn velkou intensitou síly…“. Po skutkové stránce tedy neurčil, o jaké skutečné jednání ze strany obviněného šlo. Právě to, zda obviněný dupl, nadupnul nebo našlápl, svědčí o síle, s níž obviněný nohou na obličej poškozeného působil. Je totiž zjevné, že každý z uvedených způsobů určuje jinou povahu útoku. Jen teoreticky by bylo možné usuzovat na to, že nejvíce silné by bylo dupnutí, méně silné nadupnutí a nejmírnější našlápnutí, ale tyto úvahy v přezkoumávaném rozhodnutí chybí, a byť se odvolací soud snažil vypořádat s intenzitou útoku obviněného, zůstala jednak nedořešena a jednak vykazuje zmíněný rozpor v uvedených třech formách. 22. Z uvedených důvodů tedy nebyla ujasněna povaha utrpěné újmy ani mechanizmus, jímž obviněný na tělo poškozeného působil. 23. Nejvyšší soud s ohledem na uvedené zjištěné nedostatky shledal, že odvolací soud nedodržel zásadu, že výrok rozsudku a jeho odůvodnění musejí být ve vzájemném souladu, resp. skutečnosti, které vyplynuly z výsledků provedeného dokazování, musejí být vyjádřeny v popisu skutku ve výroku o vině, s nímž musí korespondovat i odůvodnění rozsudku. Výrok je konstitutivní, esenciální součástí soudního rozhodnutí, v němž soud formuluje svůj závazný názor v projednávané věci. Výrok má být formulován tak, aby z něho bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl, což nemůže nastat tehdy, je-li tento výrok v rozporu s tím, jaké závěry jsou uvedeny v odůvodnění. Současně s tím z odůvodnění musí vyplynout, na základě jakých úvah a důkazů soud dospěl ke skutkovým závěrům, i to, jak se vypořádal s obhajobou obviněného, proč nevyhověl návrhům na provedení důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona o otázce viny a trestu. Takové odůvodnění výroku o vině musí být výrazem naprosto jednoznačného, žádné důvodné pochybnosti nevzbuzujícího závěru, že se skutek stal tak, jak je popsáno ve výroku rozsudku, tedy že se právě obviněný dopustil skutku uvedeného ve výroku o vině a že tento skutek vykazuje znaky některého trestného činu, zde provinění (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1692, 1693). Pokud tato zásadní pravidla nejsou splněna, jde o nepřezkoumatelné rozhodnutí, které nemůže obstát (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. IV. ÚS 386/2000 ). Jestliže uvedené podmínky tak, jak tomu bylo v posuzované věci, nebyly splněny, jde o extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. K tomu je nutné uvést, i to, že alternativní skutkové zjištění je zásadně nepřípustné (srov. materiál uveřejněný pod č. I/1966 Sb. rozh. tr., rovněž nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08 ). Z tohoto důvodu je třeba v přezkoumávaném rozhodnutí spatřovat rozpor s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2283/17 ). 24. V posuzované věci pro zjištěné nesrovnalosti a nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu lze shrnout, že jde o vady, pro něž Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání nemohl posoudit, zda jsou v činu, jenž je obviněnému kladen za vinu, naplněny znaky přečinu podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku nebo zda jde o zločin podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku (případně jeho pokus), eventuálně zda nešlo o zločin podle § 146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jehož se domáhal dovolatel. Žádný takový právní závěr Nejvyšší soud nemohl spolehlivě pro zjištěné vady a nedostatky učinit, protože posuzované rozhodnutí, u něhož výrok rozsudku nekoresponduje s právním posouzením věci, nemůže být dostačujícím podkladem pro právní závěry (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. IV ÚS 386/2000 , ze dne 29. 3. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/2002 , nebo 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/2004 ). V. Závěr 25. Všechna uvedená zjištění Nejvyššího soudu svědčí o tom, že rozsudek odvolacího soudu nemohl obstát, v čemž se zásadně ztotožňuje s dovoláním nejvyššího státního zástupce, a proto podle 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2022, sp. zn. 5 To 180/2022, v celém rozsahu, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 26. Věc se vrací soudu druhého stupně, jenž bude povinen při respektu ke všem výše uvedeným výtkám zjištěné nedostatky napravit, zejména se zaměřit na to, aby jím učiněná skutková zjištění byla v souladu s použitou právní kvalifikací. Bude muset mít na zřeteli zásadu, že z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, tzn., že nesmí jít o případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (k tomuto srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 , ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 , ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. II. ÚS 182/02 , ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 , a další). 27. Se zřetelem na okolnosti posuzované věci by mělo být konkrétně určeno podle výše uvedených kritérií, o jakou újmu (těžkou či lehkou) na zdraví u poškozeného šlo a jednáním jaké povahy tato újma nastala, tj. objektivní znaky posuzovaného činu, a teprve poté by se měl soud zabývat zaviněním, tj. tím, k jakému následku obviněný s ohledem na intenzitu a způsob provedení směřoval. Nejvyšší soud jen v obecné rovině a zcela předběžně podotýká, že při posuzování povahy zranění bude významné, že obviněný působil nohou na obličej poškozeného, který v tom okamžiku bezvládně ležel na zemi, kam se dostal po úderu pěstí obviněného do obličeje. Tyto závěry v této fázi řízení nesvědčí pro to, že poškozený utrpěl lehkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku, ale je pravděpodobné podle výše uvedených východisek i z právního vymezení těžké újmy podle § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, že by se mohlo jednat o těžkou újmu na zdraví. 28. Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že o jaký trestný čin půjde, určuje forma zavinění, a proto soud bude muset pro závěry o vině posoudit zavinění obviněného, jež vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k trestnému činu a usuzuje se na něj z takových skutečností, z nichž vyplývá průběh pachatelova činu, který se projevil v objektivní realitě a odpovídá znakům skutkové podstaty trestného činu, vztahuje se k podstatným skutečnostem, které tvoří pachatelův skutek (čin). Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010 , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001 , či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12 ). Úmysl u trestného činu tedy musí zahrnovat především pachatelovu skutečnou vůli určitý trestný čin spáchat. Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví poškozeného, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla nebo mohla být takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). Úmysl pachatele způsobit jinému (těžkou či prostou) újmu na zdraví nelze dovozovat jen z povahy předmětu, kterým byl veden útok. Je třeba zvážit i další okolnosti případu, jako jsou způsob použití tohoto předmětu, intenzita vedeného úderu, zdravotní stav poškozeného i obviněného v době činu, fyzickou konstituci apod. (srov. rozhodnutí č. 35/1991 Sb. rozh. tr.). 29. Teprve po pečlivém odstranění výše vytčených vad a vyvození správných právních závěrů o povaze utrpěné újmy v souladu se zjištěným skutkovým stavem, bude možné dojít k závěru o tom, znaky kterého trestného činu obviněný naplnil. 30. Nejvyšší soud připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je nalézací soud vázán shora uvedenými právními názory vyslovenými v tomto rozhodnutí a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno v důsledku dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného, nebrání případné změně rozhodnutí v jeho neprospěch v novém řízení zákaz reformationis in peius (srov. § 265s odst. 2, § 265p odst. 1 tr. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23137/	25.04.2024	5 Tdo 315/2024	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání, které podal obviněný M. H. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. 6 To 256/2023, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 6 T 67/2023. I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 2. 10. 2023, sp. zn. 6 T 67/2023, byl obviněný M. H. (dále jen obviněný či dovolatel) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), za nějž mu byl uložen jednak podle § 274 odst. 2, § 62 odst. 1 a § 63 odst. 1 tr. zákoníku trest obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin, jednak podle § 274 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců, jednak podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců a současně s ním podle § 73 odst. 3 tr. zákoníku povinnost podrobit se terapeutickému programu podle zákona upravujícího provoz na pozemních komunikacích. Uvedeného trestného činu se obviněný podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil (zjednodušeně uvedeno) tím, že v XY dne 7. 5. 2023 ve 22:30 hodin po předchozím požití alkoholických nápojů, když měl v krvi 2,69 g/kg alkoholu, řídil osobní automobil, pro podnapilost nepřizpůsobil rychlost vozidla podmínkám a stavu komunikace, vyjel z vozovky a narazil do skalního masivu, přičemž utrpěl lehká poranění a na vozidle způsobil škodu ve výši 12 126 Kč. 2. Proti výroku o trestu v rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl ve veřejném zasedání Krajský soud v Plzni svým rozsudkem ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. 6 To 256/2023, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl následovně. Obviněnému za uvedený trestný čin uložil jednak podle § 274 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon podle § 84, § 81 odst. 1 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 roků za současného vyslovení dohledu a za současného uložení povinnosti podle § 85 odst. 3 a § 48 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku podrobit se vhodnému programu sociálního výcviku a převýchovy, jednak podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 roků. II. Dovolání obviněného 3. Proti shora uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. 4. Svým dovoláním namítal, že došlo k porušení zásady zákazu reformationis in peius , neboť mu byl odvolacím soudem uložen přísnější trest než soudem prvního stupně, ačkoli bylo odvolání podáno pouze v jeho prospěch. 5. Odvolací soud totiž zpřísnil výměru podmíněného trestu odnětí svobody ze 4 na 8 měsíců, navíc nad ním vyslovil dohled, který soudem prvního stupně vysloven nebyl. Pochybení spatřoval i v tom, že mu odvolací soud uložil povinnost podrobit se vhodnému programu sociálního výcviku a převýchovy, v jehož průběhu by měl spolupracovat s probačním úředníkem, ačkoli soud prvního stupně je ve svém rozsudku neuvedl. Soud prvního stupně uložil obviněnému pouze povinnost podrobit se terapeutickému programu podle zákona o silničním provozu, ale učinil tak podle dosud neúčinného ustanovení trestního zákoníku (účinnosti nabylo až dne 1. 4. 2024), tedy nezákonně. Pokud mu tedy odvolací soud uložil povinnost podrobit se vhodnému programu sociálního výcviku a převýchovy, zpřísnil mu tím vlastně trest původní, neboť mu nebyla uložena rozsudkem soudu prvního stupně a k povinnosti podrobit se terapeutickému programu podle dosud neúčinné úpravy nelze přihlížet. 6. Podle přesvědčení dovolatele by se zásada zákazu reformationis in peius měla posuzovat v rámci každého uloženého trestu zvlášť (míněno zjevně druhu trestu – pozn. Nejvyššího soudu), proto nelze zpřísnění některého z uložených (druhů) trestů vyvážit snížením či zrušením jiného (druhu) trestu. Stejně tak nelze podle obviněného zpřísnit trest (resp. konkrétní jeho druh) přidáním další povinnosti, pokud tuto povinnost neuložil již soud prvního stupně. 7. Závěrem odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 525/15 , ze kterého plyne, že odvolací soud, omezen zásadou zákazu reformationis in peius , by v případě zpřísnění alespoň jednoho z uložených (druhů) trestů měl náležitě odůvodnit, proč k této změně došlo a uvést konkrétní dopady tohoto trestu do života pachatele. 8. Ze všech shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí. III. Vyjádření k dovolání 9. Dovolání obviněného bylo zasláno k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. 10. Státní zástupkyně nejprve zopakovala dosavadní průběh řízení a obsah dovolání obviněného. Následně uvedla, že zásadu zákazu reformationis in peius je třeba chápat jako garanci svobody odvolacího práva a v důsledku toho i práva na obhajobu, proto je nutno vykládat ji co nejšířeji. Podle ní je třeba pro posouzení otázky, zda došlo ke zpřísnění trestu, posuzovat celý výrok o trestu, přičemž pokud nebude zhoršeno postavení obviněného, může dojít i k uložení trestu nového, musí se však zohlednit, jak změnu vnímá sám obviněný. 11. Podle státní zástupkyně v této trestní věci nedošlo k rozhodnutí odvolacího soudu v neprospěch obviněného, neboť zrušení trestu obecně prospěšných prací bylo změnou, která výrazně změnila postavení obviněného v jeho prospěch. Pokud by obviněný nevykonal trest obecně prospěšných prací, hrozila by mu přeměna tohoto trestu na nepodmíněný trest odnětí svobody v délce 200 dní, což je doba delší než 4 měsíce, o které byl navýšen podmíněný trest odnětí svobody. Dále uvedla, že také nelze uvažovat o zpřísnění, pokud odvolací soud uložil obviněnému povinnost absolvovat vhodný program sociálního výcviku a převýchovy, neboť tato povinnost odpovídá povinnosti podrobit se terapeutickému výcviku uložené soudem prvního stupně podle doposud neúčinné právní úpravy. 12. Závěrem doplnila, že změna výroku o trestu nepředstavuje takovou změnu, která by postavení obviněného zhoršovala, naopak pro takový závěr chybí reálný podklad. Postavení dovolatele totiž zůstalo v zásadě stejné. 13. Ze shora uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Zároveň vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí. [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. 14. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno obviněnému k případné replice, který tohoto práva nevyužil. IV. Posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání a) Obecná východiska 15. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům. 16. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. 17. Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., podle nějž lze dovolání podat, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Pokud však byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyššímu soudu zásadně nepřísluší dále posuzovat, zda byl uložen trest mírný nebo naopak příliš přísný. Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Námitku porušení pravidel pro výběr druhu trestu a jeho výměry podle § 39 až § 42 tr. zákoníku tak nelze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., avšak ani pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Otázka přiměřenosti trestu je sice záležitostí týkající se použití hmotného práva, avšak přesto není možné tuto otázku podřazovat pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které je dovolacím důvodem „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). Vyplývá to ze vzájemného poměru dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Oba dovolací důvody mají hmotněprávní povahu, přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je koncipován jako obecný hmotněprávní důvod, zatímco v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je zvláštní důvod vztahující se jen k výroku o trestu. Z toho logicky vyplývá, že samotný výrok o uložení trestu může být zásadně napadán pouze s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., pod nějž nelze subsumovat nepřiměřenost uloženého trestu. Připustit námitky ohledně přiměřenosti trestu jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by znamenalo popření smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., které by se stalo nefunkčním, nemělo by valný význam, neboť jakékoliv porušení hmotněprávních norem, a to včetně uložení nepřípustného druhu trestu či trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, by bylo vždy jiným nesprávným hmotněprávním posouzením ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Proto námitka pouhé nepřiměřenosti uloženého peněžitého trestu je námitkou neodpovídající uplatněnému, ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. 18. Jde-li ovšem o námitku porušení zásady zákazu reformationis in peius , jde o princip procesněprávní, který by vůbec neměl shora zmíněným hmotněprávním dovolacím důvodům odpovídat. Je přitom ovšem třeba zohlednit též judikaturu Ústavního soudu vztahující k tomuto principu jako širší součásti ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, kterému musí poskytovat ochranu i Nejvyšší soud, který nestojí vně soustavy obecných soudů a je tudíž povolán i k ochraně základních lidských práv a svobod. Podle rozhodnutí č. 44/2014 Sb. rozh. tr. zákaz reformationis in peius , který se při rozhodování podle § 259 odst. 4 a § 264 odst. 2 tr. ř. v odvolacím řízení vztahuje jen k osobě obviněného (obžalovaného), nepřipouští z hlediska celkového posouzení žádnou změnu v neprospěch takové osoby, přitom změna k horšímu tak nemůže nastat ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, v ochranném opatření i v náhradě škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení. Týká-li se (podle vznesené námitky) uvedený princip výroku o trestu, jako tomu bylo v nyní projednávaném případě, je limit vytvořen původně uloženým trestem, proti němuž opravným prostředkem (odvoláním) brojil toliko obviněný. Zároveň je ale třeba připomenout, že na trest je třeba i při takovém posuzování nahlížet jako na celek, jde o jeden trest, třebaže bylo uloženo více druhů trestů vedle sebe [nejde-li ovšem o tzv. patrový rozsudek, který obsahuje důvodně více trestů (např. jednak trest souhrnný a jednak trest úhrnný) jako trestů samostatných, ohledně každého z nich by platil v odvolacím řízení zákaz reformace in peius – srov. rozhodnutí č. 24/1966-II. Sb. rozh. tr.]. b) K uplatněným námitkám obviněného 19. Obviněný svým dovoláním namítal, že došlo k porušení zásady zákazu reformationis in peius . Podle něj mu odvolací soud uložil přísnější trest než soud prvního stupně, ačkoli odvolání bylo podáno pouze v jeho prospěch. Pochybení odvolacího soudu, která vedla k uložení přísnějšího trestu, namítal hned několik – nepřípustné zdvojnásobení délky podmíněného trestu odnětí svobody, přidání dohledu probačního úředníka, přidání přiměřené povinnosti. 20. Jde-li o konkrétní druhy trestů a jejich výměry, jak byly uloženy soudy nižších stupňů v této věci, lze odkázat na úvodní pasáž tohoto usnesení o rozhodnutích soudů nižších stupňů. 21. K námitkám obviněného lze také uvést, že je vyvrátil již soud druhého stupně, který si zjevně byl dobře vědom zákazu zhoršit postavení obviněného v odvolacím řízení, jak vyplývá z ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. Na odůvodnění jeho rozsudku proto lze plně odkázat. Stejně tak Nejvyšší soud souhlasí i s názorem obsaženým ve vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jak byl prezentován shora, takže i na tuto argumentaci může odkázat. Tuto správnou argumentaci, kterou byla vyvrácena opodstatněnost námitek obviněného, tak může dále jen stručně doplnit a rozvést. 22. Předně lze připomenout, že obviněný svým dovoláním namítal porušení zásady zákazu reformationis in peius (tedy zákazu zhoršení postavení obviněného), která pro řízení o odvolání jako řádném opravném prostředku je zakotvena v § 259 odst. 4 tr. ř. Toto ustanovení v současně platném a účinném znění zní: „V neprospěch obžalovaného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného; ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení.“. V tomto rozsahu je zmíněná zásada v našem právním řádu pro řízení o odvolání obsažena od 1. 1. 1994, a to od novelizace trestního řádu provedené zákonem č. 292/1993 Sb. (mezi lety 1994 a 2001 v § 259 odst. 3 tr. ř.; později byly s ohledem na další změny jen v roce 2011 doplněny další nároky poškozeného). Protože bude odkazováno i na starší judikaturu, lze připomenout i původní (užší) vymezení této zásady, jak ji obsahoval trestní řád v období od 1. 1. 1962 do 31. 12. 1993 v § 259 odst. 4 tr. ř., které tehdy znělo: „Uložit obžalovanému přísnější trest, než jaký mu uložil soud prvního stupně, může odvolací soud jen na podkladě odvolání prokurátora, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného.“ 23. Obecně lze k výhradám obviněného uvést, že obviněný vycházel ze dvou základních a nesprávných tezí. Předně měl nesprávně za to, že každý druh trestu se posuzuje samostatně a nikoli, že trest se posuzuje jako celek (viz již shora zmíněná rozhodnutí č. 24/1966-II. , č. I/1967 , č. 44/2014 Sb. rozh. tr. a mnohá další). Dále vycházel zjevně z nesprávného předpokladu (aniž by to explicitně uvedl), že nejzazší mezí je jen takový trest, který byl soudem prvního stupně uložen v souladu se zákonem, a že nelze přihlížet k takovým výrokům, které jsou v rozporu se zákonem. Takovou námitku obviněný uplatnil v této věci v tom směru, že lze přihlížet jen k výroku o podmíněném trestu odnětí svobody, který byl uložen v souladu se zákonem, nikoli však již k trestu obecně prospěšných prací, který nelze uložit vedle zmíněného podmíněného trestu odnětí svobody, podobně jako nelze vůbec přihlížet k povinnosti absolvovat terapeutický program, byl-li uložen podle doposud neúčinné právní úpravy. Jakékoliv vyvažování nezákonně vybraných druhů trestů či ve spojitosti s nimi stanovených povinností zjevně považuje obviněný za nepřípustné. 24. Takto ovšem zmíněná procesní zásada zákazu reformationis in peius koncipována není. Jde jen o ochranu práva obviněného jako tzv. slabší strany (v rámci tzv. favor defensionis – viz např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Leges, 2023, s. 265, s. 679 a další) podat opravný prostředek proti rozhodnutí, především jde o to, aby mu v jeho svobodném rozhodování o využití tohoto opravného prostředku nebránila obava, že jeho postavení bude v takovém případě zhoršeno (ať již z důvodu případné odplaty za „opovážlivost“ opravný prostředek podat, nebo jen z důvodu zjištění dalších pochybení učiněných orgánem nižšího stupně při rozhodnutí ve prospěch obviněného). K tomu lze odkázat například na nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05 , který byl uveřejněn pod č. 88/2006 ve sv. 41 na str. 127 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen „SbNU“). Na takové pojetí zmíněné zásady obviněného již upozorňoval jak odvolací soud, tak i státní zástupce ve svém vyjádření, s nímž souhlasí i Nejvyšší soud. 25. Nejzazší mezí při podání odvolání pouze ve prospěch obviněného tak je v případě výroku o trestu celý takový výrok učiněný soudem prvního stupně, nikoli jen obviněným vybrané části, a to i kdyby došlo při jeho vyslovení k porušení zákona (třeba jen ohledně některých druhů trestů). Zmíněným zákazem zhoršení postavení obviněného (reformationis in peius) je totiž chráněno jen právo podat a disponovat s opravným prostředkem. Kdyby obviněný (a ani státní zástupce) opravný prostředek (odvolání) nepodal, nabyl by i výrok o trestu (přes porušení zákona v neprospěch obviněného) právní moci a vykonatelnosti. Případnou nezákonnost by bylo možno v takovém případě zhojit jen na podkladě podání mimořádného opravného prostředku, kterým by vlastně mohla být jen stížnost pro porušení zákona, pokud by ji ovšem ministr spravedlnosti podal a pokud by zároveň byly splněny podmínky § 266 odst. 2 tr. ř. (jestliže by trest byl ve zjevném nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu by byl v zřejmém rozporu s účelem trestu). Dovolání by v takovém případě nepřicházelo v úvahu (ve věci by nerozhodoval soud druhého stupně), to samé platí i o obnově řízení (neobjevila se nová skutečnost nebo důkaz). 26. Pokud by navíc měla platit zmíněná teze obviněného, z níž zjevně při podání dovolání vycházel (aniž by to výslovně uvedl), že nelze přihlížet k takovému výroku o trestu, který by byl nezákonný, probíraný princip zákazu reformationis in peius vyplývající v odvolacím řízení z § 259 odst. 4 tr. ř. by se v některých případech nemohl vůbec uplatnit. Zejména by takový absurdní důsledek platil, byl-li by celý výrok o trestu v rozporu se zákonem (např. byl by uložen jediný trest obecně prospěšných prací ve výměře nad horní hranicí zákonné trestní sazby, což zákon nepřipouští – např. ve výměře 400 hodin; nebo by byl za daný trestný čin uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští – např. trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin za zločin). Takový výklad aplikován na jiné případy by tak měl zcela absurdní a zákonodárcem nezamýšlené důsledky (argumentum ad absurdum) , a již jen proto se nemůže uplatnit. 27. Jak již bylo též shora naznačeno, na uložený trest, k němuž se vztahuje zákaz změny k horšímu ve smyslu § 259 odst. 4 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 24/1966-II. Sb. rozh. tr.), je třeba nahlížet jako na celek a při posuzování, zda došlo či nedošlo ke zhoršení postavení obviněného, je třeba poměřovat dříve a nově ukládaný trest jako celek. Tak například již z rozhodnutí č. 1/1978-II. Sb. rozh. tr. vyplývá, že přísnějším trestem ve smyslu § 259 odst. 4 tr. ř. je takový trest, který v době jeho uložení zhoršuje postavení obviněného vzhledem k trestu uloženému rozsudkem soudu prvního stupně, a proto není v rozporu se zákazem reformace in peius (§ 259 odst. 4 tr. ř.), jestliže odvolací soud uloží obviněnému trest propadnutí věci, který napadeným rozsudkem uložen nebyl, když současně podstatně zmírní nepodmíněný trest odnětí svobody uložený soudem prvního stupně, takže tresty uložené odvolacím soudem ve svém souhrnu nezhoršují postavení obviněného a nejsou přísnější než trest uložený soudem prvního stupně. Přístup, že se posuzuje celkové zhoršení postavení obviněného oproti trestu uloženého soudem prvního stupně, vyplývá i z rozhodnutí č. I/1967 Sb. rozh. tr. (rozhodnutí pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 1966, sp. zn. Pls 8/66 ), jímž se porovnávaly sankce, které bylo možno uložit podle tehdy účinné právní úpravy (tak nepodmíněný trest odnětí svobody je vždy přísnější než trest nápravného opatření, a to kdyby bylo ve výměře více než dvojnásobné, stejně tak i kratší nepodmíněný trest odnětí svobody je přísnější než delší trest odnětí svobody podmíněně odložený na zkušební dobu). Je nutno upozornit, že tehdejší ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. obsahující zákaz reformationis in peius se vztahovalo toliko k výroku o trestu – obžalovanému nesměl být uložen „trest přísnější“, než jaký byl uložen soudem prvního stupně, pokud nebylo podáno odvolání prokurátorem v neprospěch obžalovaného. Přitom právě pojem „přísnější trest“ byl odlišován od pojmu „přísnější druh trestu“, což vedlo k závěru, že je třeba posuzovat celkové zhoršení postavení obžalovaného v porovnání s trestem uloženým soudem prvního stupně. Podobně k tomu přistupuje i recentní aplikační praxe (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 6 Tdo 223/2016 ). 28. Z podobných východisek vychází i Ústavní soud. Tak například Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 525/15 , který byl uveřejněn pod č. 210/2016 ve sv. 83 na s. 341 SbNU, jednak připomněl, že požadavek na respektování principu zákazu reformationis in peius je součástí pravidel trestání chráněných i předpisy ústavněprávní úrovně (zejména čl. 1 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod), jeho uplatnění je součástí požadavku řádně vedeného a zakončeného trestního řízení před obecným soudem podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod. Zpřísní-li proto soud vyššího stupně, jsa omezen zásadou zákazu reformationis in peius , alespoň jeden z uložených trestů, je třeba, aby z odůvodnění takového rozhodnutí byly zřejmé důvody pro takovou změnu. Odvolací soud musí odůvodnit změny, které oproti přezkoumávanému rozhodnutí ve vztahu k budoucímu postavení odsouzeného provádí, neboť právě odvolací soud (nikoli odsouzený) je tím, kdo o možném zhoršení rozhoduje. Jinými slovy se umožňuje zostřit některý z druhů trestů, nicméně je třeba takový postup náležitě odůvodnit, aby nebylo pochyb, že k porušení uvedeného zákazu nedošlo. Opakovaně též Ústavní soud judikoval, že tzv. posledním arbitrem toho, co je či není ku prospěchu obviněného, je obviněný sám (tak např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05 , který byl uveřejněn pod č. 88/2006 ve sv. 41 na str. 127 SbNU, nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 1947/07 , který byl uveřejněn pod č. 135/2007 ve sv. 46 na str. 271 SbNU). Nemůže ovšem jít o ryze subjektivní náhled pomíjející navíc účelově některé druhy trestů a povinnosti uložené soudem prvního stupně. 29. První z hlavních výhrad obviněného proti postupu soudu druhého stupně spočívala v tom, že odvolací soud zpřísnil výměru podmíněného trestu odnětí svobody ze 4 na 8 měsíců (při ponechání délky zkušební doby), a navíc nad ním vyslovil dohled, který soudem prvního stupně vysloven nebyl. Kromě toho odvolací soud navíc oproti soudu prvního stupně mu uložil též povinnost účastnit se vhodného programu sociálního výcviku a převýchovy. Uvedené prodloužení výměry trestu odnětí svobody za současného vyslovení dohledu, a navíc s uložením zmíněné přiměřené povinnosti, považoval obviněný za nezákonné, neboť se tím mělo zhoršit jeho postavení. Obviněný přitom vůbec neuvažoval o tom, že by šlo o vyvážení vypuštění současně nepřípustně uloženého trestu obecně prospěšných prací a nesprávného uložení povinnosti podrobit se terapeutickému programu podle zákona o silničním provozu, vycházel z toho, že posledně zmíněný druh trestu, jakož i povinnost podrobit se terapeutickému programu, byly uloženy nezákonně, a proto k nim nelze přihlížet (viz k tomu shora). 30. Námitky obviněného považuje Nejvyšší soud za zjevně neopodstatněné, neboť odvolací soud zásadu zákazu reformationis in peius neporušil. Jak již bylo opakovaně uvedeno, na trest je třeba nahlížet jako na celek, zostření jednoho druhu trestu je možno vyvážit zmírněním jiného druhu trestu, je-li to náležitě zdůvodněno. Také je třeba vycházet z toho, jaký trest (třebaže zčásti v rozporu se zákonem) byl uložen soudem prvního stupně. Je tak sice pravdou, že obviněnému byla zvýšena výměra podmíněného trestu odnětí svobody ze 4 na 8 měsíců, nicméně byl vypuštěn trest obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin, a to z důvodu nepřípustnosti kombinace uvedených dvou druhů trestů vedle sebe (§ 53 odst. 2 tr. zákoníku). Je třeba upozornit, že v případě nevykonání nebo jiného porušení podmínek výkonu trestu obecně prospěšných prací (včetně nevedení řádného života) by mu hrozila přeměna tohoto druhu trestu v nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 200 dnů (tj. přibližně v délce 6,5 měsíce), což je více než 4 měsíce, o které byl prodloužen podmíněný trest odnětí svobody. Kromě toho při objektivním celkovém náhledu na přísnost trestů uložených soudy prvního a druhého stupně lze vnímat jako mírnější (příznivější) trest uložený odvolacím soudem i proto, že v tomto případě postačí vedení řádného života k osvědčení po dobu 2 let, nemusí během nich vykonat žádné práce, jen dodržet povinnosti plynoucí ze stanoveného dohledu ve smyslu § 50 tr. zákoníku (např. v pravidelných intervalech se dostavit k probačnímu úředníkovi). Naproti tomu v případě trestu uloženého rozsudkem soudu prvního stupně, aby nemusel vykonat trest odnětí svobody, by musel nejen po dobu 2 let vést řádný život, ale též vykonat právě uvedených 200 hodin obecně prospěšných prací, tj. v přepočtu na běžnou osmihodinovou pracovní dobu odpracovat celých 25 dnů s takovou směnou, tj. prakticky odpracovat více než 1 měsíc zdarma ve prospěch poskytovatele obecně prospěšných prací (srov. § 62 odst. 3 tr. zákoníku; ve skutečnosti se ale tento trest vykonává ve významně menším denním rozsahu, což navyšuje počet dnů, kdy je touto povinností odsouzený zatěžován). To je zcela nepochybně mnohem významnější a více zatěžující aktivita, než se podrobit dohledu probačního úředníka s povinností k němu docházet, spolupracovat s ním a jej informovat, jak vyplývá z § 50 tr. zákoníku. Kdyby obviněný navíc řádný život nevedl, hrozil by mu v případě trestu uloženého soudem prvního stupně výkon trestu odnětí svobody v délce přesahující 10,5 měsíce, zatímco v případě trestu uloženého odvolacím soudem jen v trvání 8 měsíců (za předpokladu, že by prozatím nestihl odpracovat ani jednu hodinu obecně prospěšných prací). Jinými slovy ve svém souhrnu je odvolacím soudem uložený trest v naznačeném ohledu výrazně příznivější. 31. Na tom všem nemůže nic změnit ani současně uložená přiměřená povinnost podrobit se vhodnému programu sociálního výcviku a převýchovy, která navíc vlastně koresponduje s povinností podrobit se terapeutickému programu podle zákona o silničním provozu, jež byla soudem prvního stupně nesprávně uložena obviněnému podle tehdy ještě neúčinné právní úpravy obsažené v § 73 odst. 3 tr. zákoníku (změna provedená zákonem č. 220/2021 Sb. v důsledku přijetí zákona č. 150/2023 Sb. nabyla účinnosti až dnem 1. 4. 2024). Není ovšem ani pravdou, že by povinnost absolvovat terapeutický program byla zcela nevykonatelnou, a tedy i nemožnou, kdyby obviněný nepodal odvolání, protože podle zmíněné nové právní úpravy by bylo možno postupovat právě od 1. 4. 2024 (srov. čl. XV zákona č. 220/2021 Sb. ve znění zákona č. 150/2023 Sb.), tedy bylo by možno ji splnit ještě v průběhu výkonu trestu zákazu činnosti. Navíc tyto terapeutické programy úspěšně probíhaly i před nabytím účinnosti uvedené novelizace trestních předpisů a zákona o silničním provozu jako pilotní programy pod záštitou Centra dopravního výzkumu, v.v.i., takže je bylo možno absolvovat i předtím. Navíc účastník je povinen si účast v tomto terapeutickém programu uhradit z vlastních prostředků (cena je stanovena na 11 000 Kč bez daně z přidané hodnoty – srov. § 5 vyhlášky č. 208/2023 Sb., o terapeutických programech pro řidiče). I v tomto ohledu tak nedošlo ke zpřísnění, ale naopak ke zmírnění trestu, který byl obviněnému uložen, protože povinnost absolvovat drahý, z vlastních zdrojů placený terapeutický program pro řidiče byla nahrazena přiměřenou povinností podrobit se vhodnému programu sociálního výcviku a převýchovy, který je hrazen státem. 32. S ohledem na výše uvedené lze proto konstatovat, že odvolací soud v celkovém náhledu obviněnému neuložil trest přísnější oproti tomu, který obviněnému uložil soud prvního stupně, protože zpřísnění výměry jednoho druhu trestu bylo vyváženo vypuštěním jiného druhu trestu, který by navíc konkrétním způsobem citelněji zasáhl obvyklý způsob života obviněného. Rovněž nelze přehlédnout ani zjevnou snahu odvolacího soudu o napravení více vad, které v rozporu se zákonem učinil soud prvního stupně (nepřípustnou kombinací druhů trestů a postupem podle doposud neúčinné právní úpravy), při současné snaze uložit trest téměř stejně přísný, jak byl uložen soudem prvního stupně. 33. Ze všech uvedených důvodů proto Nejvyšší soud shledal námitku obviněného, že odvolací soud porušil ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. a uložil obviněnému trest v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius , za zjevně neopodstatněnou. V. Závěrečné shrnutí 34. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněného M. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23296/	25.04.2024	25 Cdo 1313/2023	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zrušil k dovolání žalobců rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 68 Co 113, 311/2022, v části výroku I, jíž bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně 200.000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 7. 2. 2017 do zaplacení, a ve výrocích II a III o náhradě nákladů řízení, spolu s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 1. 2022, sp. zn. 10 C 417/2016, v části zamítavého výroku II ohledně 200.000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 7. 2. 2017 do zaplacení a ve výrocích III a IV o náhradě nákladů řízení, a věc v tomto rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 24. 1. 2022, č. j. 10 C 417/2016-270, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 9. 6. 2022, č. j. 10 C 417/2016-320, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům 285.380 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 25. 12. 2016 do zaplacení (výrok I), ohledně 2.214.620 Kč s tímtéž úrokem od 7. 2. 2017 do zaplacení z částky 500.000 Kč a od 25. 12. 2016 do zaplacení z částek 1.714.613 Kč a 7 Kč žalobu zamítl (výrok II ve znění doplňujícího rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV a výrok doplňujícího rozsudku). Rozhodl tak o nároku právního předchůdce žalobců (jejich otec V. L., narozený v roce 1929, zemřelý v roce 2017) na náhradu za bolest (1.000.000 Kč), ztížení společenského uplatnění (1.000.000 Kč) a další nemajetkovou újmu (500.000 Kč). Vyšel ze zjištění, že V. L. utrpěl újmu na zdraví při dopravní nehodě zaviněné žalovaným, který jej dne 22. 10. 2016 na přechodu pro chodce v ulici Městská v Praze 10 při couvání se svým vozidlem srazil. Poškozený utrpěl tříštivou zlomeninu kyčelní jamky s posunem úlomků a krevními výrony v měkkých tkáních v okolí, zlomeninu obou ramének kosti stydké vlevo, drobnou ranku s kožní oděrkou na levé straně čela, pohmoždění v levém podbřišku a zhmoždění hlavy. Soud prvního stupně při stanovení výše náhrady za újmu na zdraví podle § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), vyšel ze znaleckého posudku MUDr. L. Ž. a bolestné určil na 285.387 Kč, aniž shledal mimořádné okolnosti pro zvýšení náhrady. Nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění nevznikl, neboť V. L. zemřel, aniž by se ustálil jeho zdravotní stav, přičemž úmrtí nebylo v příčinné souvislosti se škodní událostí. Soud nedovodil ani vznik další nemajetkové újmy na zdraví, a to s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2245/2017 a sp. zn. 25 Cdo 2635/2018 , neboť další tvrzená újma spočívala v přechodné bolesti, aniž by šlo o specifické okolnosti vymykající se obvyklému způsobu života poškozeného v průběhu léčby (paralýza střevních kliček, obstrukce močové trubice i nosokomiální bronchopneumonie a pneumonie provázená oboustranným pohrudničním výpotkem byly odškodněny v rámci bolestného). Zástava krevního oběhu při fibrilaci komor (následovaná akutním respiračním selháním a přechodným obdobím oběhové nestability) není pro absenci příčinné souvislosti odškodnitelná ani v rámci jiné nemajetkové újmy, stejně jako nemožnost slavit s příbuznými Vánoce, neboť s ohledem na srdeční selhání v prosinci 2016 by V. L. s příbuznými tyto svátky slavit nemohl, ani pokud by bylo k úrazu nedošlo. Soud prvního stupně uzavřel, že V. L. utrpěl mnohačetná zranění na různých částech těla a byl léčen v nemocničním zařízení, kde podstoupil obvyklou léčbu pro daný typ zranění a věk, míra takových obtíží byla zohledněna při stanovení výše bolestného. Znaleckým posudkem bylo prokázáno, že doba 20 týdnů představuje běžnou dobu hospitalizace osoby tohoto věku s tak závažným poraněním. 2. K odvolání žalobců, žalovaného i vedlejší účastnice Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 12. 2022, č. j. 68 Co 113, 311/2022-347, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích o věci samé, změnil jej ve výrocích ohledně náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a potvrdil i jeho právní závěry ve věci samé. Ohledně nároku na náhradu další nemajetkové újmy uvedl, že žalobci akcentovaná omezení jejich otce byla dílem součástí odškodnění v rámci ohodnocení utrpěné bolesti, dílem je na ně třeba pohlížet jako na běžné, přechodné okolnosti daného poškození zdravotního stavu, které dílem nevznikly v příčinné souvislosti s úrazem zaviněným žalovaným. Možnost strávit Vánoce s rodinou byla V. L. zmařena primárně v důsledku jeho onemocnění srdce a oběhové soustavy, jimiž trpěl již v době před úrazem. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ohledně náhrady další nemajetkové újmy ve výši 200.000 Kč, podali žalobci dovolání s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2245/2017 ) a Ústavního soudu. Namítají, že odvolací soud zařadil komplikace při léčení (recidivující infekce respirační a močové, nosokomiální bronchopneumonii, pneumonii provázenou oboustranným pohrudničním výpotkem, paralýzu střevních kliček, obstrukci močové trubice mající za následek zástavu močení) do odškodnění bolesti, ačkoli Nejvyšší soud v Metodice k náhradě za bolest a ztížení společenského uplatnění i své navazující judikatuře opakovaně řadí nečekaně závažné komplikace spojené s léčením pod další nemajetkovou újmu, coby jednotlivý, dílčí, samostatný nárok, odlišný od nároku na náhradu za bolest. Závěr odvolacího soudu proto zcela popírá „princip úplné náhrady újmy, majetkové i nemajetkové, tomu, kdo utrpěl újmu na zdraví“, tak jak plyne z práva na ochranu tělesné a duševní integrity podle čl. 7 odst. 1 Listiny, a jak jej ve své judikatuře opakovaně připomíná Ústavní soud (např. v nálezu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 1564/20 , bod 19, v nálezu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15 , bod 65, či v nálezu ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. II. ÚS 4100/19 , bod 21). Žalobci dále vymezují otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu: 1. Plyne princip úplné náhrady újmy, majetkové i nemajetkové, tomu, kdo utrpěl újmu na zdraví, z práva na ochranu tělesné a duševní integrity podle čl. 7 odst. 1 Listiny? 2. Jsou nároky na odškodnění bolesti a na odškodnění další nemajetkové újmy při ublížení na zdraví ve smyslu § 2958 o. z. nároky samostatnými, vznikajícími nezávisle na sobě, jež mohou být samostatně uplatněny? 3. Má postup popsaný v Metodice Nejvyššího soudu plnit i požadavek legitimního očekávání ve smyslu § 13 o. z.? 4. Je diskomfort při délce hospitalizace přesahující obvyklou mez pro obdobné případy další nemajetkovou újmou při ublížení na zdraví ve smyslu § 2958 o. z.? 5. Je selhání funkce orgánů následkem úrazu, které samo o sobě nebolí, ale zraněného ohrožuje na životě, další nemajetkovou újmou při ublížení na zdraví ve smyslu § 2958 o. z.? 6. Jsou specifické okolnosti vymykající se obvyklému průběhu léčby a stabilizace zdravotního stavu, které nenastávají pravidelně, ale zvyšují intenzitu utrpěné újmy na zdraví nad obvyklou míru, další nemajetkovou újmou při ublížení na zdraví ve smyslu § 2958 o. z.? 7. Jsou nečekaně závažné komplikace spojené s léčením další nemajetkovou újmou při ublížení na zdraví ve smyslu § 2958 o. z.? Dovolatelé namítají extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, odkazují na znalecký posudek MUDr. Ž., podle něhož obvyklá délka hospitalizace při poranění, jaké při předmětné nehodě utrpěl jejich otec, činí pouhých 6 až 8 týdnů, avšak odvolací soud uzavřel, že hospitalizace původního žalobce v délce 19 týdnů nebyla nadměrně dlouhá. Žalobci navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 4. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že považuje rozsudek odvolacího soudu za zcela správný. Dovolatelé opakují již dříve uvedené výtky proti soudem zjištěnému skutkovému stavu. Z výslechu soudního znalce MUDr. Ž. vyplývá, že hospitalizace jejich otce trvala 20 týdnů včetně rehabilitace, což znalec považoval za úměrné. Žalovaný má tak za to, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, z jeho rozhodnutí naopak přímo vycházel. Navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto. III. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnými osobami – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro právní otázku rozlišení bolesti a další nemajetkové újmy na zdraví podle § 2958 o. z. Dovolání je důvodné. IV. Důvodnost dovolání 6. Je třeba předeslat, že otec žalobců za svého života uplatnil u soudu všechny tři dílčí nároky na náhradu nemajetkové újmy na zdraví zakotvené v § 2958 o. z. (náhrada za bolest, za ztížení společenského uplatnění a za další nemajetkovou újmu). Žalobcům, na které smrtí jejich otce přešly tyto nároky děděním, byla zčásti přiznána náhrada za vytrpěnou bolest a předmětem dovolacího řízení učinili (viz tzv. kvantitativní vázanost dovolacího soudu rozsahem dovolání podle § 242 odst. 1 o. s. ř., aniž by šlo o některou z výjimek uvedených v odstavci 2 tohoto ustanovení) pouze část neúspěšně uplatněného nároku na náhradu další nemajetkové újmy v rozsahu 200.000 Kč. 7. Podle § 2958 o. z. při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti. 8. Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že smyslem náhrady za bolest je vedle samotného bolestivého stavu odškodnit i určitou míru nepohodlí, stresu či obtíží spojených s utrpěnou zdravotní újmou (srov. též obavu ze ztráty života či vážného poškození zdraví ve smyslu § 2957 věty třetí o. z.), a to v rozsahu, v němž tyto zásahy do osobnostní sféry poškozeného z povahy věci souvisí s bolestí obvykle doprovázející stavy popsané v jednotlivých položkách. Výkladem § 2958 o. z. nelze dovodit, že má být pojem bolest chápán toliko jako fyzická bolest bez souvislosti s duševními aspekty bolestivých stavů. Nárokem na odškodnění bolesti je myšleno odškodnění bolesti v tzv. širším smyslu, tedy jak bolesti fyzické, tak i duševního strádání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017 , uveřejněné pod č. 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní – dále jen „Sb. rozh. obč.“). Opačný výklad by znamenal, že za účinnosti původní úpravy zákonem č. 40/1964 Sb. a vyhláškou č. 440/2001 Sb., jež pojem další nemajetkové újmy neznaly, nebyly vůbec duševní obtíže spojené s léčením odškodnitelné. Tak tomu však prokazatelně nebylo, neboť duševní útrapy byly odškodňovány v rámci bolestného, a pokud se staly trvalými, byly odškodňovány v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3228/2014 , č. 7/2017 Sb. rozh. obč.). 9. Z uvedeného vyplývá, že další nemajetkové újmy jsou kategorií nároku náhrady za újmu na zdraví, kterou nelze jednoduše definovat (§ 2958 o. z. tak ani nečiní), avšak jež má vystihovat nekonečnou variabilitu soukromého života a různých životních situací. Tento typ újmy bývá spojen s takovými zásahy do zdraví, které nespočívají v přechodné bolesti ani ve fyzické či psychické újmě dlouhodobého (trvalého) charakteru; jde o specifické okolnosti vymykající se obvyklému způsobu života poškozeného v průběhu léčby a stabilizace zdravotního stavu, tedy o okolnosti, které nenastávají pravidelně, ale zvyšují intenzitu utrpěné újmy na zdraví nad obvyklou míru, často též z důvodů stojících již poněkud mimo samotné zdravotní postižení (např. nemožnost zúčastnit se pracovní či studijní stáže, nebo jiné pro poškozeného významné plánované aktivity, ale může jít též o různé situace založené konkrétními životními poměry poškozeného). Nepřiměřené rozšíření zbytkové kategorie dalších nemajetkových újem by sice vedlo k vynětí standardních situací z rámce odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (jejich objektivizace se v právní praxi úspěšně prosazuje za využití Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví – srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 27/23 , bod 49) a tím k nesystémovému stírání rozdílů mezi jednotlivými druhy nemajetkových újem na zdraví (srov. již citované usnesení sp. zn. 25 Cdo 2245/2017 , na něž odkazují rovněž dovolatelé), na druhou stranu má-li být újma na zdraví poškozenému odčiněna plně, resp. podle zásad slušnosti, musí být právě u tohoto dílčího nároku zohledněny specifické okolnosti, které zostřují vnímání nepříznivého zásahu do zdravotního stavu nad míru obvyklou standardnímu průběhu léčby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2635/2018 , č. 12/2020 Sb. rozh. obč., a v obecnější rovině též nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 1564/20 ). Takové okolnosti v projednávaném případě nastaly, aniž byly dostatečně zohledněny ve výši finanční náhrady. 10. V nyní posuzované věci utrpěl otec žalobců ve věku 87 let při dopravní nehodě těžká poranění, která jej na více než sedm měsíců upoutala na lůžko, a vzhledem k vysokému věku a závažnému předchorobí se jeho léčba neodbývala běžným způsobem, neboť se projevila celá řada komplikací, a byť u všech z nich nebyla doložena příčinná souvislost se škodní událostí, vývoj zdravotního stavu v celém komplexu představoval pro poškozeného abnormální zátěž, kterou jeho organismus nezvládl, takže bez známek zlepšení nastala smrt. Komplikace vyvolané přechodnou paralýzou střevních kliček a obstrukcí močové trubice způsobily zásadní obtíže s vyměšováním, nosokomiální infekce ovlivnila negativně plicní činnost a srdeční selhání vedlo k zástavě krevního oběhu a k následné oběhové nestabilitě. Doporučení plynoucí z Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví u bolestného (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2207/2020 , č. 7/2023 Sb. rozh. obč.) umožňuje zvýšit bodové ohodnocení znalci strukturovaně v rozsahu 5 až 20 %, přičemž za těžkou se v obecné rovině považuje komplikace celková, přechodně ohrožující život či závažně ohrožující zdraví (např. orgánové selhání, nutnost kardiopulmonální resuscitace). 11. Je třeba zdůraznit, že bodové hodnocení lékaře (znalce) je pouze východiskem, na jehož základě soud určuje konečnou výši náhrady s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu (demonstrativní výčet důvodů pro zvýšení náhrady obsahuje též § 2957 o. z.), je tedy úlohou soudu, aby medicínsky objektivizované obtíže při stanovení výše náhrady doplnil svou úvahou zohledňující individuální poměry na straně poškozeného (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2076/2020 ). Odvolací soud sice uvedl, že komplikace tohoto typu byly zohledněny v hodnocení bolesti, ovšem nestalo se tak, neboť soud prvního stupně vyšel z nijak nezvýšených bodových hodnot (807 bodů za rok 2016 s přiřazenou hodnotou jednoho bodu 265,91 Kč a 255 bodů po 277,64 Kč za rok 2017), byť do nich zahrnul některé výkony spojené s uvedenými obtížemi (zavedení katetru či nosní výživové sondy). Je tedy zřejmé, že z tohoto pohledu není výše náhrady dostatečná a že odkazem na poskytnutou náhradu za bolest nelze vyloučit náhradu za další nemajetkové újmy na zdraví. 12. Nesprávný je též závěr odvolacího soudu, že popsané okolnosti bez dalšího spadají pod pojem bolestného, neboť šlo o přechodné obtíže. To platí v případě obvyklého průběhu léčby, kdy se zdravotní stav zlepší a tyto obtíže pominou, nikoliv v případě, kdy souhrn primárního zranění v souvislosti s nastalými komplikacemi končí smrtí poškozeného; pak nelze hovořit o dočasnosti obtíží ve smyslu přechodnosti, nýbrž o jejich definitivním negativním ovlivnění zdravotního stavu. Poškozený byl z nemocnice propuštěn po čtyřech měsících, avšak pro naprostou závislost na péči třetích osob byl umístěn v ústavu a zemřel zhruba po sedmi měsících od dopravní nehody. To je pro zranitelného člověka, který byl ve vysokém věku natrvalo vytržen z navyklého životního prostředí a sklonek života strávil marným bojem s narůstajícím množstvím různých obtíží, jež vedly i ke znásobení jeho dosavadních nemocí a omezení, nepochybně citelným zásahem do základního lidského práva na zdraví (§ 81 odst. 2 o. z.), který je třeba zohlednit. I když žaloba ohledně tohoto nároku poukazuje též na okolnosti, které spadají pod dílčí nárok na náhradu za bolest (délka a komplikace léčení), je součástí skutkového vymezení i tzv. devastace zbytku života, která za shora popsaných okolností zakládá nárok na náhradu další nemajetkové újmy podle § 2958 o. z. 13. Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu v části napadeného výroku týkajícího se částky 200.000 Kč s úrokem z prodlení není věcně správné. Nejvyšší soud je proto podle § 243e o. s. ř. v tomto rozsahu zrušil, a to včetně akcesorických nákladových výroků. Jelikož důvody zrušení platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i jeho rozsudek v příslušných výrocích a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). 14. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. Soud prvního stupně zváží povahu a mimořádnou míru obtíží poškozeného a rozhodne o výši náhrady z nároku, který děděním přešel na žalobce. V novém rozhodnutí o věci rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23190/	23.04.2024	3 Tdo 269/2024	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání obviněného S. K. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 50 To 289/2023, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 28. 7. 2023, sp. zn. 3 T 45/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Okresnímu soudu v Sokolově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 28. 7. 2023, č. j. 3 T 45/2022-377, byl obviněný S. K. pod bodem 1. výroku o vině uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v XY, okr. XY, dne 26. 9. 2021 v době od 05:28 do 05:36 hodin nejdříve v ulici XY, poblíž vchodu do XY, napadl podnapilého A. H., a po jeho odchodu v ulici XY před domem č. p. XY A. H. dohonil a opětovně bezdůvodně napadl nejméně třemi kopy nohou do horní části těla a hlavy, čemuž se A. H. bránil hozením láhve s tekutinou proti obviněnému, kterou obviněný levou rukou odrazil, na to přistoupil k A. H. a kopl ho pravou nohou do spodní části těla, pak poodešel k přicházejícímu M. I., kterému vytrhl skleněnou láhev s pivem z ruky, s touto přistoupil k A. H. a udeřil jej láhví do zátylku, strhl ho na zem, kde ležícího A. H. nejméně šesti údery pěstí a nejméně šesti kopy kopl do horní části těla a hlavy, když útoku obviněného se snažil zabránit M. I., tak obviněný stále držel poškozeného za mikinu, snažil se ho dále kopat, vláčel poškozeného po asfaltové silnici, poté, co M. I. obviněného pustil, tak tento pokračoval v útoku a poškozeného nejméně osmi údery pěstí a dvěma kopy napadl do horní části těla a hlavy ležícího poškozeného, přičemž se M. I. opakovaně pokoušel obviněnému v jeho útocích vůči poškozenému zabránit, snažil se jej od ležícího poškozeného odtáhnout, obviněný od poškozeného poodešel, hned se vrátil, uchopil levou rukou poškozeného za horní část mikiny a pěstí pravé ruky bil poškozeného, poškozeného popotáhl dále po komunikaci, nejméně 2x jej kopl a 6x udeřil pěstí pravé ruky, načež obviněný svého jednání zanechal, od poškozeného poodešel, k ležícímu A. H. se vrátil a bezvládně ležícímu poškozenému silnou intenzitou pravou nohou dupl na hlavu a teprve pak svého útoku zanechal a od poškozeného odešel a poškozenému A. H. způsobil zranění, a to krevní výrony na čele, povrchové oděrky 2 x 1 cm vpravo i vlevo na čele a v pravé spánkové krajině, zakrvácení levého oka, otok a krevní výron levého víčka, oděrku na boltci levého ucha s otokem boltce, otok a oděrku před levým uchem, četné krevní výrony a odřeniny na hrudníku a na zádech, odřeninu na pravém boku v oblasti lopaty kosti kyčelní, otok a krevní výron v oblasti pravého ramene, odřeninu a krevní výron na pravé paži, zlomeninu nosních kůstek bez posunu kostních úlomků, zlomeninu čtvrtého a pátého žebra zevně vpravo s posunem 3 mm, kdy tato zranění si vyžádala lékařské vyšetření a ošetření poškozeného na chirurgickém a neurologickém oddělení Nemocnice Sokolov s.r.o., kdy poškozený byl omezen na obvyklém způsobu života bolestivostí, a to s ohledem na zlomeniny žeber, po dobu tří týdnů a byla mu vystavena pracovní neschopnost od 27. 9. 2021 do 8. 10. 2021, kterou ukončil z důvodu nutného nástupu do zaměstnání; a pod bodem 2. výroku o vině byl uznán vinným jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jednak přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v XY, okr. XY, dne 10. 10. 2021 v době od 06:39 hodin do 06:46 hodin nejdříve v ulici XY před domem č. p. XY oběma rukama uchopil a vylomil z betonové patky zabudované v zemi dopravní značku P2 – Hlavní komunikace, následně před budovou Městského úřadu XY udeřil pravým ramenem do dopravní značky P2 – Hlavní komunikace, přičemž k poškození dopravní značky nedošlo, když se vracel ulicí XY zpět k domu č. p. XY, tak vylomil dopravní značky umístěné na společném sloupku s označením IP 26a – Obytná zóna a B2 – Zákaz vjezdu všech vozidel a u téhož domu přes ulici vylomil z betonové patky dopravní značku IP 26b – Konec obytné zóny a dále na křižovatce ulic XY a XY u domu č. p. XY ohnul dopravní značku B2 – Zákaz vjezdu všech vozidel, a tímto jednáním způsobil majiteli Městu XY škodu ve výši nejméně 13 419 Kč, a uvedeného jednání se dopustil přesto, že se dne 26. 9. 2021 v XY, okr. XY, dopustil výtržnického jednání tím, že napadl a zbil poškozeného A. H. 2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. 3. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců. 4. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Sokolově ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 19 T 42/2022, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 5. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému Městu XY finanční částku ve výši 13 419 Kč jako náhradu škody způsobenou trestným činem. 6. Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 28. 7. 2023, č. j. 3 T 45/2022-377, podal obviněný odvolání směřující jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu. 7. O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud Plzni usnesením ze dne 8. 11. 2023, č. j. 50 To 289/2023-401, a to tak, že jej podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl, přičemž přezkoumal toliko výrok o trestu. II. Dovolání a vyjádření k němu 8. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný S. K. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř. 9. Obviněný nastínil dosavadní průběh řízení s tím, že se jedná o třetí rozhodnutí ve věci. Poukázal na institut prohlášení viny, kdy má za to, že jeho aplikace je poměrně problematickou záležitostí, kdy by mělo být k prohlášení viny přistoupeno pouze v případech, ve kterých není na první pohled zřejmé, že vyjádření obviněného (prohlášení viny) je v rozporu se shromážděnými podklady, jak tomu bylo v projednávané věci, kdy na první pohled bylo zjevné, že právní kvalifikace použitá v obžalobě není přiléhavá. Soud měl prohlášení viny odmítnout. Obviněný uvedl, že nelze odhlédnout od skutečnosti, že v prvním a druhém řízení došlo k dokazování, jehož výsledky nemohou obecné soudy přehlížet. Z provedeného dokazování měly vycházet a současně provádět hodnocení důkazů tak, jak stanoví trestní řád. Odvolací soud nicméně zcela ignoroval shromážděné podklady z přípravného řízení, jakož i provedené dokazování. Závěry odvolacího soudu jsou tak ve všech případech chybné a minimálně v rozporu s principy spravedlnosti a právního státu. Obviněný je přesvědčen, že jím učiněné prohlášení viny v rámci prvního řízení nelze přeceňovat, a to právě s ohledem na právní kvalifikaci, o to spíše, že je osobou práva neznalou a pojem právní kvalifikace je mu cizí, resp. není schopen pochopit jeho obsah. Nelze tvrdit, že pokud obviněný učiní prohlášení viny, je nutné jej uznat vinným z trestného činu uvedeného v obžalobě, přestože jeho znaky nebyly naplněny. Takový postup je v rozporu se zásadou vyjádřenou v § 2 odst. 5 věta druhá tr. ř., tedy, že doznání nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti zkoumat všechny podstatné okolnosti, přičemž prohlášení viny lze považovat na obdobu doznání. V projednávané věci je namístě prolomení principů spojených s prohlášením viny, jak správně učinil nalézací soud před vynesením rozsudku v rámci prvního řízení. Obviněný poukázal na usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 6. 2023, č. j. 50 To 195/2023-481, tedy stejného senátu, který rozhodoval i v projednávané věci, v rámci něhož rozhodl zcela opačně, tedy, že v odůvodněných případech lze prohlášení viny a s ním spojené principy prolomit. Tyto protichůdné závěry narušují právní jistotu a předvídatelnost soudních rozhodnutí. Obviněný rovněž poukazuje na to, že v rámci druhého řízení došlo ke změně senátu nalézacího soudu, v důsledku čehož došlo k novému dokazování, ve kterém již neučinil prohlášení viny. Za tohoto stavu nelze vycházet z původního prohlášení viny učiněného v prvním řízení, které navíc bylo zcela zjevně v rozporu s do té doby zajištěnými podklady. 10. Obviněný je proto přesvědčen, že byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a došlo tedy k nesprávnému právnímu posouzení samotných jeho jednání (skutků), kdy tato byla nesprávně právně kvalifikována, neboť namísto právní kvalifikace skutku pod bodem 1. výroku o vině jako přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, byl shledán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 r. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Ke skutku pod bodem 2. výroku o vině uvedl, že do vyhlášení rozhodnutí v této věci nebyl pravomocně uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, a proto nelze aplikovat odst. 2 písm. a) tohoto ustanovení. Takový postup je v rozporu se zásadou presumpce neviny, neboť do té doby nemohl být ani srozuměn s tím, že by se měl svým jednáním dopustit výtržnictví. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je podle obviněného rovněž naplněn tím, že odvolacím soudem bylo nesprávně právně posouzeno, že jeho odvolání do výroku o vině není přípustné, a to s ohledem na předchozí prohlášení viny. Závěrem vyslovuje své úvahy týkající se značné formalizace trestního řízení. 11. S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 11. 2023, č. j. 50 To 289/2023-401, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně aby zrušil spolu s uvedeným usnesením i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 28. 7. 2023, č. j. 3 T 45/2022-377, a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Sokolově. 12. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeného Nejvyššímu soudu dne 12. 2. 2024, sp. zn. 1 NZO 129/2024. 13. Poté, co stručně zrekapituloval námitky obviněného, poukázal na to, že z dostupného spisového materiálu vyplývá, že výrok o vině nebyl věcně přezkoumán odvolacím soudem, protože sám obviněný prohlásil svou vinu ve smyslu § 206c tr. ř., a to za přítomnosti svého obhájce. V této souvislosti souhlasil i s popisem skutků a výslovně též s jejich právní kvalifikací. Současně toto prohlášení bylo okresním soudem podle § 206c odst. 6 tr. ř. přijato, přičemž podle § 206c odst. 7 věty druhé tr. ř. skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem, na což pamatuje rovněž § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř. Krajský soud v pozici odvolacího soudu respektoval zmíněná ustanovení, takže pokud meritorně nepřezkoumal výrok o vině, nijak nepochybil; nebyl k tomu povinen a ani oprávněn. Dovolání obviněného je z tohoto důvodu nepřípustné, protože směřuje proti výroku o vině, který nebyl a ani nemohl být předmětem přezkumu odvolacího soudu (srov. rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). 14. S ohledem na výše uvedené proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř., jelikož se jedná o dovolání nepřípustné. Současně vyslovil souhlas, aby takové rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání (§ 265r odst. 1 písm. a/ tr. ř.), a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. III. Přípustnost dovolání, obecná východiska rozhodování a důvodnost dovolání 15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. 16. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). 17. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným S. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř. 18. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 19. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Obecně lze pod jiné hmotněprávní posouzení skutku podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví. 20. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). 21. Obviněný uplatnil obě varianty tohoto dovolacího důvodu. Ve vztahu k variantě první namítl, že při vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu došlo k porušení procesních pravidel, neboť bylo odvolacím soudem rozhodnuto o zamítnutí odvolání ve vztahu k výroku o vině, aniž by pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky, tedy, že odvolací soud nesprávně posoudil přípustnost odvolání. Ve vztahu k variantě druhé pak poukázal na existenci důvodu dovolání podle písm. h) již v předcházejícím řízení, neboť již soud prvního stupně nesprávně právně kvalifikoval projednávaný skutek a nesprávně vycházel z prohlášení viny učiněného v předcházejícím řízení. 22. Z obsahu podaného dovolání je zjevné, že obviněný na základě dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř. brojí toliko proti výroku o vině, kdy poukazuje na nesprávné právní posouzení jeho jednání popsaného pod bodem 1. výroku o vině jako zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť je přesvědčen, že z provedeného dokazování zjištěný skutkový stav odpovídá právní kvalifikaci přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Naproti tomu obviněný nerozporuje právní posouzení tohoto skutku rovněž jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Dále má za to, že ve vztahu ke skutku pod bodem 2. výroku o vině nebyl naplněn znak „spáchání činu opětovně“ skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Nevznáší ovšem výhrady vůči právnímu posouzení tohoto skutku jako trestného činu výtržnictví ve smyslu ustanovení § 358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Svoji dovolací argumentaci z hlediska výroku o vině obviněný rovněž založil na zpochybnění postupu odvolacího soudu, neboť prohlášení viny podle ustanovení § 206c tr. ř. nebylo v souladu se zjištěným skutkovým stavem, resp. že k tomuto nelze přihlížet, neboť v rámci nového projednání věci (v pořadí druhé projednání věci před soudem prvního stupně) již k prohlášení viny nedošlo a bylo provedeno dokazování v celém rozsahu, přičemž výsledky tohoto dokazování nelze přehlížet. 23. Je možno uvést, že varianta první dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jejím smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného (zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku) a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání opravný prostředek zamítl podle § 253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle § 253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitostí obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky. Tato alternativa tedy přichází v úvahu za situace, kdy došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je sice naprosto zřejmé, že Krajský soud v Plzni odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením, nicméně stalo se tak pouze ve vztahu k výroku o trestu, přestože odvolání bylo podáno rovněž do výroku o vině. 24. V rámci druhé varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obviněný poukazoval na nesprávné právní posouzení věci s odkazem na dovolací důvod podle písm. h) s tím, že nalézací soud, na podkladě nesprávného názoru odvolacího soudu vysloveného v předcházejícím kasačním rozhodnutí, vycházel z prohlášení viny učiněného obviněným v prvním řízení, a ignoroval tak skutečnost, že v rámci druhého řízení ve věci byla věc znovu projednána a bylo provedeno kompletní dokazování, kdy se právní posouzení skutku odlišovalo od podané obžaloby. 25. Námitkám obviněného je třeba částečně přisvědčit. 26. Ze spisového materiálu se podává, že obžaloba státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Sokolově ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. ZT 267/2021, byla podána jednak pro zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku (bod 1. obžaloby), jednak pro přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku (bod 2. obžaloby). V rámci hlavního líčení dne 4. 5. 2022, poté, co byl obviněný řádně poučen podle § 206a, § 206b, § 206c odst. 7, § 206d tr. ř., uvedl, že prohlašuje svou vinu. Obviněný k dotazu soudu, za přítomnosti svého obhájce JUDr. Richarda Šendery, uvedl, že se cítí být vinen spácháním obou skutků uvedených v obžalobě, souhlasí s jejich popisem a s užitou právní kvalifikací, stejně jako s navrženým trestem, přičemž považuje za nesporné všechny skutečnosti uvedené v podané obžalobě. K dotazu soudu, zda rozumí prohlášení viny, které učinil, zda je mu tedy zřejmé, co tvoří podstatu skutků, které se mu kladou za vinu, jaká je jejich právní kvalifikace, jaké trestní sazby zákon stanoví za trestné činy, které jsou ve skutcích spatřovány, a zda prohlášení viny učinil dobrovolně a bez nátlaku, uvedl, že ano. K následnému dotazu, zda jsou mu známy všechny důsledky učiněného prohlášení viny, tedy že i dokazování v rozsahu, v jakém prohlásil vinu, nebude provedeno a bude provedeno pouze ve zbylém rozsahu, že přijaté prohlášení viny nelze odvolat a skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem, rovněž uvedl, že ano, tedy, že tyto okolnosti jsou mu známy a je si těchto následků vědom. Státní zástupce prohlášení viny obviněného plně akceptoval (§ 206c odst. 3 tr. ř.) a následně bylo podle § 206c odst. 4 tr. ř. vyhlášeno usnesení, jímž bylo Okresním soudem v Sokolově přijato prohlášení viny obviněného S. K. ze spáchání skutků popsaných v obžalobě, s tím, že dokazování nebude v rozsahu, v jakém obviněný prohlásil vinu, provedeno a bude provedeno pouze ve zbylém rozsahu (§ 206c odst. 6 tr. ř.). Vyhlášené usnesení bylo odůvodněno a bylo dáno poučení o opravném prostředku. Potud Nejvyšší soud neshledává v uvedeném postupu žádné pochybení, přičemž nic nenaznačuje, že by obviněný nebyl v této fázi řízení dostatečně seznámen s institutem prohlášení viny. Obviněný byl rovněž řádně zastoupen ustanoveným obhájcem, který byl celému hlavnímu líčení dne 4. 5. 2022 osobně přítomen. Lze konstatovat, že obviněný souhlasil s podstatou skutku i s jeho právní kvalifikací, přičemž Okresní soud v Sokolově podle § 206c odst. 4 tr. ř. toto prohlášení o vině přijal. V rámci odročeného hlavního líčení dne 18. 5. 2022 bylo provedeno dokazování ve vztahu k otázce trestu. Stalo se tak však až poté, co byly již předneseny závěrečné řeči, kdy byl podle § 211 odst. 5 tr. ř. za souhlasu stran čten znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Nalézací soud následně v rozporu s přijatým prohlášením viny shledal obviněného vinným pod bodem 1. výroku o vině toliko přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku (rozsudek ze dne 18. 5. 2022, č. j. 3 T 45/2022-270), neboť „ze skutkového děje zkonstruovaného na základě výsledků přípravného řízení trestního a následně přijatého soudem po prohlášení viny obžalovaného nevyplývají žádné konkrétní okolnosti, ze kterých by bylo zřejmé, že by útokem obžalovaného poškozenému buď vznikla těžká újma na zdraví anebo že by bezprostředně hrozila a jaká konkrétně“. Podle nalézacího soudu se ze znaleckého posudku podávalo, že „těžká újma na zdraví tedy při útoku poškozenému bezprostředně nehrozila, ale bylo mu evidentně ublíženo na zdraví“. Ve zbývajícím rozsahu byla právní kvalifikace provedena v souladu s podanou obžalobou. K odvolání státního zástupce byl rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 18. 5. 2022, č. j. 3 T 45/2022-270, zrušen a věc mu byla vrácena s tím, že zákonný důsledek soudem přijatého prohlášení viny uvedený v ustanovení § 206c odst. 7 tr. ř. je závazný nejen pro strany, ale i pro soud samotný, přičemž postup nalézacího soudu, který po přijetí prohlášení viny znovu otevřel dokazování ve vztahu k výroku o vině a následně v rozporu s tímto prohlášením korigoval v obžalobě uvedenou právní kvalifikaci, je zmatečný a procesně vadný (usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 8. 2022, č. j. 50 To 180/2022-285). Je možno bez dalšího konstatovat, že postup a právní náhled odvolacího soudu byl v této fázi řízení správný. 27. Věc se dostala zpět k soudu prvního stupně. V mezidobí však došlo z důvodu dlouhodobé nemoci členky senátu 3 T ke změně obsazení senátu. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 30. 11. 2022 se podává, že státní zástupce znovu přednesl obžalobu a obviněný byl proto znovu dotazován, aby se ve smyslu ustanovení § 206a tr. ř. vyjádřil ke všem skutečnostem uvedeným v obžalobě. Obviněný uvedl, že se necítí vinen. Následně bylo podle § 206d tr. ř. upuštěno toliko od dokazování skutečností vztahujících se ke skutku pod bodem 2. výroku o vině s tím, že se vypouští druhý odstavec popisu tohoto skutku, a bylo provedeno kompletní dokazování vztahující se k výroku o vině pod bodem 1. Na podkladě provedeného dokazování byl obviněný pod bodem 1. výroku o vině shledán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, a pod bodem 2. výroku o vině přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kdy oproti podané obžalobě byla v bodě 2. výroku o vině vynechána právní kvalifikace podle § 358 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 22. 3. 2023, č. j. 3 T 45/2022-336). K odvolání státního zástupce byl nicméně tento rozsudek zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 5. 2023, č. j. 50 To 147/2023-359, a to z důvodu procesního pochybení s tím, že soudem prvního stupně bylo zcela opomenuto, že obviněný v rámci prvního řízení prohlásil svou vinu, a současně tento soud nerespektoval právní názor krajského soudu vyslovený v jeho zrušovacím usnesení ze dne 24. 8. 2022, č. j. 50 To 180/2022-285, že prohlášení viny nelze odvolat a je závazné nejen pro strany, ale i pro soud. 28. Je nutno konstatovat, že postup odvolacího soudu v rámci tohoto druhého projednání věci byl nesprávný. Soud prvního stupně po vrácení věci odvolacím soudem provedl zcela nové hlavní líčení, a to s ohledem na skutečnost, že došlo ke změně obsazení senátu, který ve věci původně rozhodoval, přičemž byla znovu přednesena obžaloba. 29. Podle § 219 odst. 3 věta druhá tr. ř. platí, že změnilo-li se složení senátu nebo uplynula-li od odročení hlavního líčení delší doba, přečte se souhlasem státního zástupce a obviněného předseda senátu podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů; není-li souhlas dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu. 30. Ustanovení § 219 odst. 3 věta druhá tr. ř. řeší postup, kdy po odročení hlavního líčení došlo ke změně ve složení senátu nebo od odročení uplynula delší doba. Ze zásad ústnosti a bezprostřednosti (§ 2 odst. 11 a 12 tr. ř.) plyne, že na rozhodování ve věci by se měli podílet soudci, kteří se v celém rozsahu zúčastnili na projednávání v hlavním líčení a za jejichž přítomnosti byly prováděny důkazy, které tak mohou tito soudci na podkladě bezprostředního dojmu řádně zhodnotit, a tím získat spolehlivý skutkový podklad pro meritorní rozhodnutí. O změnu ve složení senátu půjde, pokud některý ze soudců (lhostejno zda předseda senátu, nebo přísedící), který se účastní nového hlavního líčení, nebyl členem senátu projednávajícího věc v předchozím hlavním líčení před jeho odročením a nezúčastnil se ho ani jako soudce náhradní (§ 197 tr. ř.). Omezující podmínky při změně složení senátu ve smyslu § 219 odst. 3 věty druhé tr. ř. se však vztahují pouze k projednání věci v hlavním líčení, které směřuje k meritornímu rozhodnutí o podané obžalobě (návrhu na potrestání) (srovnej ŠÁMAL, P. a kol, Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2711–2714). 31. Ustanovení § 219 odst. 3 věta druhá tr. ř. zahrnuje dvě alternativy postupu nalézacího soudu, kdy stěžejní je zde vyjádření, resp. souhlas státního zástupce a obviněného s takovým postupem. V úvahu přicházejí dvě možnosti: a) se souhlasem státního zástupce a obviněného předseda senátu přečte podstatný obsah protokolu o (dřívějším) hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů, nebo b) není-li zde souhlasu státního zástupce nebo obviněného podle písm. a), musí být hlavní líčení provedeno znovu. 32. Neudělením výslovného souhlasu tedy mohou nejdůležitější procesní strany trvat na důsledném dodržení zásady bezprostřednosti zakotvené v ustanovení § 2 odst. 12 tr. ř., podle níž má soud rozhodovat na základě přímého dojmu z důkazů provedených před ním v hlavním líčení. Pokud souhlas není dán, postupuje se dále tak, jako by před odročením vůbec nebylo hlavní líčení konáno, a je třeba ho celé provést od počátku znovu, včetně úkonů souvisejících se zahájením hlavního líčení (§ 205 a § 206 tr. ř.) a s celým potřebným dokazováním (§ 207 a násl. tr. ř), v jehož rámci se – jestliže je to nezbytné a možné – zopakují důkazy již provedené v dřívějším hlavním líčení a případně se provedou i nové důkazy potřebné pro rozhodnutí (srovnej Šámal, P. a kol, Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2714). Provést hlavní líčení znovu ve smyslu ustanovení § 219 odst. 3 tr. ř. tedy předpokládá takový postup, při němž je opětovně přednesena obžaloba a dále jsou provedeny způsobem předepsaným trestním řádem všechny důkazy, mající vztah k projednávané věci; znovu je třeba vyslechnout obviněného a svědky vyslechnuté v předchozím hlavním líčení, pokud nejsou splněny všechny zákonné podmínky pro přečtení protokolů o jejich výpovědi. 33. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 30. 11. 2022 se podává, že úvodem byla konstatována změna složení senátu. Ačkoli se z protokolu nepodává, že by byl explicitně zjišťován souhlas státního zástupce a obviněného s tím, aby byl pouze přečten podstatný obsah protokolu o (dřívějším) hlavním líčení, lze předpokládat, že jak státní zástupce, tak obviněný tento postup nevolili. Státní zástupce zjevně shledal za nedostačující pouhé seznámení se s průběhem dřívějšího jednání ve formě přečtení podstatného obsahu protokolu o hlavním líčení, včetně důkazů, neboť z jeho strany byla na výzvu soudu znovu přednesena obžaloba (§ 206 tr. ř.). Tímto úkonem bylo započato celé nové řízení, přičemž žádná ze stran vůči tomuto postupu nevznesla jakékoli námitky. Nelze opomenout, že postačuje nedostatek souhlasu kterékoli ze stran, přičemž důvod pro neudělení souhlasu je zcela irelevantní. V rámci tohoto nového hlavního líčení obviněný již prohlášení viny neučinil. Pokud pak byl rozsudek soudu prvního stupně vydaný v tomto novém řízení usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 5. 2023, č. j. 50 To 147/2023-359, zrušen z důvodu, že bylo z jeho strany opomenuto v předchozím (tj. prvním) řízení učiněné prohlášení viny, byl takový postup odvolacího soudu zatížen vadou zásadního významu. 34. Po vrácení věci soudu prvního stupně byl obviněný uznán vinným v souladu s podanou obžalobou a jím učiněným prohlášením viny ze dne 4. 5. 2022. Obviněný i tak proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 28. 7. 2023, č. j. 3 T 45/2022-377, podal odvolání směřující nejen do výroku o trestu, ale i do výroku o vině. Odvolací soud v dovoláním napadeném usnesení odkázal na ustanovení § 206c odst. 7 tr. ř., které říká, že soudem přijaté prohlášení viny nelze odvolat, což znamená, že obviněný za situace, kdy ve smyslu ustanovení § 206c odst. 1 tr. ř. prohlásí svou vinu a soud jeho prohlášení viny přijme v souladu s ustanovením § 206c odst. 4 tr. ř., není z tohoto důvodu osobou oprávněnou podat odvolání proti výroku o vině v rozsahu, v jakém soud přijal jeho prohlášení viny [§ 246 odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Postup odvolacího soudu nicméně vycházel z nesprávného procesního postupu soudu prvního stupně, který byl založen na předešlém nesprávném postupu odvolacího soudu, který institut prohlášení viny podle § 206c tr. ř. nadřadil nad nové projednání věci ve smyslu ustanovení § 219 odst. 3 věta druhá tr. ř. Byť institut prohlášení viny má za cíl urychlit trestní řízení a umožnit obviněnému dosáhnout příznivějšího trestu, nelze jej nadřazovat nad obecné zásady trestního řízení a jeho „neměnnost a neodvolatelnost“ vnímat v trestním řízení jako neměnnou konstantu. Došlo-li po zrušení věci odvolacím soudem k novému přednesení obžaloby, byť obsahově totožné, z důvodu, že soud v hlavním líčení rozhodující o meritu věci doznal personálních změn, jedná se o situaci, kdy k dříve učiněnému prohlášení viny již nelze přihlížet. 35. S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší soud námitky obviněného částečně opodstatněné. Jelikož odvolacím soudem nebyl přezkoumán výrok o vině a současně byl v řízení předcházejícím vydání dovoláním napadeného usnesení dán důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., Nejvyšší soud přistoupil i ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně. Věc se tak vrací do stadia řízení před tímto soudem, k novému projednání a rozhodnutí věci. Nejvyšší soud se tedy s ohledem na uvedený postup dalšími námitkami obviněného nezabýval. IV. Způsob rozhodnutí 36. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného je důvodné, a ze shora stručně rozvedených důvodů proto z jeho podnětu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 11. 2023, č. j. 50 To 289/2023-401, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 28. 7. 2023, č. j. 3 T 45/2022-377, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Sokolově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 37. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně. V novém řízení bude tento soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Zejména je třeba správně vyhodnotit otázku týkající se prohlášení viny. Přitom je nutno postupovat v souladu s právem na spravedlivý proces a dodržet základní zásady trestního řízení včetně zásady in dubio pro reo . Rovněž je třeba věnovat pozornost naplnění znaku „spáchání činu opětovně“ skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 2. podané obžaloby. 38. Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23294/	17.04.2024	23 Cdo 2848/2022	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2022, sp. zn. 11 Cmo 5/2021, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 10. 2020, č. j. 1 Cm 7/2020-74, rozhodl, že rozhodčí nález vydaný Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR pod sp. zn. Rsp 170/19 ze dne 13. 11. 2019 se ve výroku II. ruší (výrok I.). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). 2. Soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zrušení výroku II. uvedeného rozhodčího nálezu, kterým bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků rozhodčího řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodčí soud svým postupem při rozhodování o nákladech řízení odňal žalobkyni možnost věc projednat ve smyslu § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“). Rozhodčí soud žalobu žalované v plném rozsahu zamítl výrokem I. rozhodčího nálezu, avšak nepřiznal náhradu nákladů řízení ani jedné ze stran navzdory plnému úspěchu žalobkyně ve věci samé. Žalobkyni přitom nebylo umožněno vyjádřit se k takto zamýšlenému nepřiznání náhrady nákladů, tento výrok byl pro ni nepředvídatelný a narušující základní zásady ovládající (nejen) rozhodčí řízení. 3. Soud prvního stupně se zabýval otázkou, zda není vyloučen soudní přezkum samotného výroku o náhradě nákladů rozhodčího řízení obsaženého v rozhodčím nálezu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé. Uvedl, že soudní přezkum rozhodnutí vydaných v rozhodčím řízení není omezen jen na případy, v nichž je (resp. má být) rozhodováno formou rozhodčího nálezu, ale je připuštěn i u některých usnesení, a že soudní přezkum není omezen na určité typy rozhodčích nálezů anebo na určité typy výroků. Je nutné vycházet ze zásady univerzality, tj. že návrh na zrušení rozhodčího nálezu je v zásadě přípustný proti každému rozhodčímu nálezu a v určitých případech i proti jinému typu rozhodnutí. Pokud tedy jde o návrh na zrušení rozhodčího nálezu pouze v části týkající se náhrady nákladů řízení, aniž žalobkyně současně brojí proti výroku o věci samé, z žádného ustanovení zákona o rozhodčím řízení ani občanského soudního řádu nevyplývá, že by podání a následné projednání takového návrhu podle § 31 ZRŘ mělo být vyloučeno. Soud prvního stupně tak uzavřel, že rozhodčí nález či jiné rozhodnutí rozhodčího soudu, jehož obsahem je výrok o náhradě nákladů řízení, je přezkoumatelný soudem dle ustanovení § 31 ZRŘ. 4. Poté se soud prvního stupně zabýval otázkou, zda byl naplněn důvod dle § 31 písm. e) ZRŘ, konkrétně zda byla žalobkyni poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, pokud jde o rozhodování o nákladech řízení. Z rozhodčího spisu, konkrétně ze zápisů z ústních jednání, soud zjistil, že v těchto zápisech není žádný záznam o tom, že by rozhodčí soud upozornil žalobkyni na skutečnost, že jí zamýšlí nepřiznat náhradu nákladů řízení i přesto, že byla ve sporu plně úspěšná. Z rozhodčího nálezu vyplývá, že výrokem I. byla žaloba žalované (v rozhodčím řízení v postavení žalobkyně) zamítnuta, zatímco výrokem II. rozhodčí soud rozhodl o tom, že úspěšné žalobkyni (v rozhodčím řízení žalované) nepřiznává náhradu nákladů. Uvedené rozhodčí soud odůvodnil odkazem na § 55 odst. 6 Řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen „Řád“) s tím, že žalobkyně se mohla vyhnout nákladům řízení, pokud by vůči žalované uplatnila rozumnější postoj, vyjednala přiměřený kompromis a přijala alespoň částečně tvrzené závazky. 5. Soud prvního stupně poukázal na to, že obdobné ustanovení jako § 55 odst. 6 Řádu obsahuje § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), přičemž dle § 30 ZŘŘ platí, že nestanoví-li zákon o rozhodčím řízení nebo statuty či řády stálých rozhodčích soudů jinak, užijí se na řízení před rozhodci přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Soud prvního stupně konstatoval, že chtěl-li rozhodčí soud postupovat podle § 55 odst. 6 Řádu, měl žalobkyni umožnit, aby se k takto zamýšlenému postupu vyjádřila. Rozhodčí soud by dostál svým povinnostem, jakož i požadavku na předvídatelnost rozhodnutí, kdyby žalobkyni poskytl poučení dle § 118a o. s. ř. Tímto způsobem však nepostupoval. Rozhodčí soud přistoupil pro žalobkyni zcela překvapivě k nepřiznání náhrady nákladů řízení, na které by žalobkyně měla jinak právo. Odůvodnění rozhodčího soudu, pokud jde o nepřiznání náhrady nákladů řízení, nelze považovat za dostačující. Soud prvního stupně tak uzavřel, že žalobkyni nebyla dána plná příležitost k uplatnění jejích práv, tj. nebyla jí poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, pokud jde o nepředvídatelné rozhodnutí rozhodčího soudu o nákladech řízení. Z uvedeného důvodu soud prvního stupně rozhodčí nález ve výroku II. zrušil. 6. K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že se žaloba na zrušení výroku II. předmětného rozhodčího nálezu zamítá (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím (druhý a třetí výrok). 7. Odvolací soud ve vztahu k stěžejní otázce, zda se lze u soudu (úspěšně) domáhat zrušení rozhodčího nálezu pouze v části, jíž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů rozhodčího řízení, nikoliv tedy o věci samé, zaujal názor, že žalobou na zrušení rozhodčího nálezu se lze (úspěšně) domáhat pouze zrušení rozhodčího nálezu jako celku, respektive v těch jeho částech (výrocích), jimiž bylo ve věci samé rozhodnuto o některých nárocích uplatněných v žalobě na vydání rozhodčího nálezu, nikoliv jen výroku o nákladech řízení, neboť smyslem úpravy § 31 ZRŘ je na základě důvodů, jež jsou v tomto ustanovení taxativně uvedeny, „napravit“ rozhodnutí rozhodčího soudu o věci samé. Poukázal rovněž na to, že zákon o rozhodčím řízení stanoví přesný postup, jak je třeba po případném zrušení rozhodčího nálezu dále postupovat, a mj. konstatoval, že v případě zrušení rozhodčího nálezu ve výroku o nákladech rozhodčího řízení podle § 31 písm. a) nebo b) ZRŘ by nemohlo být pokračováno v jednání ve věci samé. Uvedl, že nemožnost brojit pouze proti výroku o nákladech řízení není v českém právním řádu zcela ojedinělá a že případná skutečnost, že výrok II. rozhodčího nálezu mohl být z pohledu žalobkyně překvapivý, nezakládá možnost domáhat se (úspěšně) zrušení pouze tohoto výroku. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá. II. Dovolání a vyjádření k němu 8. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v rozsahu výroku prvního až třetího, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 o. s. ř., když napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 9. Dovolatelka předkládá, jako dosud v judikatuře neřešené, otázky, zdali může soud dle § 31 ZRŘ na návrh kterékoliv strany zrušit rozhodčí nález, jehož obsahem je výrok o náhradě nákladů řízení, zdali může soud dle § 31 ZRŘ na návrh kterékoliv strany částečně zrušit rozhodčí nález, tj. v rozsahu jeho výroku či některých výroků, a zdali může soud dle § 31 písm. e) ZRŘ na návrh kterékoliv strany částečně zrušit rozhodčí nález v rozsahu výroku o náhradě nákladů řízení. 10. Nesprávné právní posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. spatřuje dovolatelka v závěru odvolacího soudu, že žalobou na zrušení rozhodčího nálezu se lze (úspěšně) domáhat pouze zrušení rozhodčího nálezu jako celku, respektive v těch jeho částech (výrocích), jimiž bylo ve věci samé rozhodnuto o některých nárocích uplatněných v žalobě na vydání rozhodčího nálezu, nikoliv jen výroku o nákladech řízení. 11. Dovolatelka namítá, že o náhradě nákladů řízení je rozhodováno rozhodčím nálezem, tj. ve formě předvídané ustanovením § 31 ZRŘ. Soud dle § 31 ZRŘ tak může zrušit rozhodčí nález, jehož obsahem je výrok o náhradě nákladů řízení. Přezkumu lze podrobit a případně zrušit i jen jednotlivý výrok či několik výroků rozhodčího nálezu a soud tedy může zrušit rozhodčí nález pouze částečně. Dle dovolatelky nic nebrání částečnému zrušení rozhodčího nálezu v rozsahu výroku o náhradě nákladů řízení. Výrok o náhradě nákladů řízení je možno považovat za relativně samostatný a oddělitelný od ostatních výroků, přičemž tento výrok může výrazně zasáhnout do majetkové sféry stran rozhodčího řízení. Dodává, že při interpretaci § 31 ZRŘ je nutno upřednostnit materiální hledisko a vyjít z účelu tohoto ustanovení a přípustné je tak požadovat i zrušení usnesení či rozhodnutí jen v části jeho výroků. 12. Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání též v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda zakládá porušení povinnosti poučení rozhodčího soudu (o záměru nepřiznat náhradu nákladů řízení straně, jež má ve věci plný úspěch) důvod pro zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu § 31 písm. e) ZRŘ. Odvolací soud se dle dovolatelky touto otázkou dostatečně nezabýval a posoudil ji nesprávně. Dovolatelka namítá, že Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, že rozhodčí soud je povinen poučovat strany rozhodčího řízení obdobným způsobem, jako to činí obecný soud při postupu dle § 118a o. s. ř., a uplatňováním poučovací povinnosti dochází k naplňování procesní rovnosti stran řízení ve smyslu kogentního ustanovení § 18 ZRŘ. Dojde-li k porušení takové povinnosti, je uvedené důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 písm. e) ZRŘ. 13. Rozhodnutí odvolacího soudu je dle dovolatelky pro nedostatek důvodů rovněž nepřezkoumatelné. 14. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil, případně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 15. K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že závěry v dovoláním napadeném rozhodnutí jsou správné a navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto. III. Přípustnost dovolání 16. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. 17. Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá ve všech jeho výrocích, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku; výroky o nákladech řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím se dovolací soud proto nezabýval. 18. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 19. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 20. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena dovolatelkou předkládaná právní otázka možnosti zrušení rozhodčího nálezu soudem dle § 31 písm. e) ZRŘ toliko v části výroku o náhradě nákladů rozhodčího řízení. IV. Důvodnost dovolání 21. Dovolání je důvodné. Rozhodná právní úprava 22. Dle § 23 ZRŘ rozhodčí řízení končí a) právní mocí rozhodčího nálezu, nebo b) doručením usnesení v těch případech, kdy se nevydává rozhodčí nález; usnesení musí být podepsáno, odůvodněno a doručeno jako rozhodčí nález; je-li žaloba podaná u stálého rozhodčího soudu vzata zpět ještě před ustavením senátu nebo jmenováním rozhodce, vydává a podepisuje usnesení o zastavení řízení předseda stálého rozhodčího soudu. 23. Dle § 31 ZRŘ soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže a) byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu, b) rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje, c) ve věci se zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem, d) rozhodčí nález nebyl usnesen většinou rozhodců, e) straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, f) rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným žádáno, nebo k plnění podle tuzemského práva nemožnému či nedovolenému, g) se zjistí, že jsou dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení. 24. Dle § 32 ZRŘ návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem musí být podán do tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu té straně, která se zrušení rozhodčího nálezu domáhá, nestanoví-li tento zákon jinak (odst. 1). Podání návrhu podle odstavce 1 nemá odkladný účinek na vykonatelnost rozhodčího nálezu. Na žádost povinného může však soud vykonatelnost rozhodčího nálezu odložit, jestliže by neprodleným výkonem rozhodčího nálezu hrozila závažná újma nebo jestliže je z návrhu na zrušení rozhodčího nálezu možné usuzovat, že je důvodný (odst. 2). K povaze rozhodnutí o náhradě nákladů rozhodčího řízení 25. Rozhodčí řízení se podle § 23 ZRŘ končí a) právní mocí rozhodčího nálezu, nebo b) doručením usnesení v těch případech, kdy se nevydává rozhodčí nález. 26. Rozhodčí nález je vydáván nejen v situacích, kdy a) je rozhodováno ve věci samé, nebo b) je schvalován smír mezi stranami, ale rovněž tehdy, kdy c) je některé ze stran ukládána jakákoliv povinnost, tj. včetně povinnosti k náhradě nákladů řízení. 27. Na typová rozhodnutí ad a) až c) lze nahlížet jako na samostatná a vzájemně oddělitelná rozhodnutí, bez ohledu na skutečnost, zda je obsahem rozhodčího nálezu výrok jediný či je takových výroků více. 28. Rozhodčí nález se vydává vždy, je-li v řízení rozhodováno ve věci samé nebo kterékoliv straně ukládána jakákoliv povinnost, tj. případně i povinnost k náhradě nákladů řízení. Kupříkladu splní-li povinný (žalovaný), který je v prodlení, svůj závazek až po zahájení řízení a žalobce vezme žalobu zpět, ovšem trvá na náhradě nákladů řízení, které mu doposud vznikly, a uloží-li rozhodci odpovídající povinnost k úhradě nákladů řízení žalovanému, musí vždy rozhodnout ve formě rozhodčího nálezu, a nikoliv usnesením (Bělohlávek, A. J.: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, § 23, m. č. 23.1., s. 801). Právní řád výroku rozhodčího nálezu o nákladech rozhodčího řízení přiznává účinky soudního rozhodnutí a může proto být i tento výrok vykonatelný státní mocí. 29. K této argumentaci o povaze rozhodnutí o náhradě nákladů rozhodčího řízení ve formě nálezu se přihlásila i judikatura v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2950/2010 , kde dovolací soud mj. uvedl, že je-li stranám nebo některé ze stran ukládána nějaká povinnost, tj. včetně případné povinnosti ke krytí nákladů řízení, je možno rozhodnout výlučně ve formě rozhodčího nálezu, byť by jinak byly dány důvody pro ukončení řízení vydáním usnesení ve smyslu ustanovení § 23 písm. b) ZRŘ. 30. Z dosavadních závěrů judikatury tak vyplývá, že rozhodnutí o náhradě nákladů rozhodčího řízení se činí ve formě rozhodčího nálezu. 31. Již z návětí § 31 ZRŘ vyplývá, že předmětem přezkumu mohou být rozhodnutí rozhodčího soudu ve formě rozhodčího nálezu. Podle § 31 ZRŘ tak soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, je-li naplněn některý z předpokladů v zákoně vyjádřený pod písm. a) až g) ZRŘ. Z pohledu přezkumu těchto předpokladů je tak třeba individuálně posuzovat i rozhodčí nález v části náhrady nákladů rozhodčího řízení. 32. V této souvislosti je třeba uvést, že nálezová judikatura Ústavního soudu umožnila v některých případech soudní přezkum nejen rozhodčích nálezů, ale i usnesení. A to dokonce usnesení rozhodce o povinnosti zaplatit poplatek za rozhodčí řízení. 33. Ústavní soud se tak konkrétně v nálezu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 1794/10 (uveřejněném pod č. 118/2013 USn. Sbírka nálezů a usnesení ÚS, 70/2013), jednak kriticky vyjádřil k názorům, dle kterých lze soudnímu přezkumu podrobit toliko rozhodčí nálezy, nikoliv však usnesení, s tím, že jakýmkoli výsledkem rozhodčího řízení nesmí být vyloučení či snížení úrovně ochrany, které by se stranám dostalo v civilním řízení soudním, jednak s odkazem na nález ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07 , uvedl, že „jedním z principů právního státu je princip autonomie vůle, jenž se vztahuje i na sjednání rozhodčí smlouvy; právní řád proto respektuje, že strany nechtějí svůj spor řešit v řízení před soudem, ale že dávají přednost rozhodčímu řízení. Vzhledem k tomu, že projednání věci před rozhodci nemá být popřením právní ochrany, ale toliko jejím přenesením ze soudů na rozhodce, se stát nemůže zcela zbavit ingerence v této oblasti, ale musí si prostřednictvím soudů podržet určitou kontrolní funkci. Rozsah této kontroly přitom musí být pečlivě vyvážen tak, aby na jedné straně nebylo popřeno pravidlo, že i v řízení před rozhodci má být poskytována právní ochrana, a na straně druhé, aby tím nebyly setřeny výhody rozhodčího řízení, a tak i jeho praktická využitelnost“. 34. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1794/10 se potom Ústavní soud vyjádřil k možnostem soudního přezkumu usnesení rozhodce o povinnosti zaplatit poplatek za rozhodčí řízení. Obdobně Ústavní soud připustil možnost přezkumu usnesení rozhodce v otázce vrácení poplatku za rozhodčí řízení v nálezu ze dne 3. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 2407/13 . 35. Z výše uvedeného lze tak shrnout dílčí závěry, podle nichž k rozhodnutí o náhradě nákladů rozhodčího řízení dochází rozhodčím nálezem. Soudnímu přezkumu v řízení o zrušení podléhají primárně rozhodčí nálezy. Nálezová judikatura Ústavního soudu umožnila v některých případech soudní přezkum nejen rozhodčích nálezů, ale i usnesení. A to dokonce usnesení rozhodce o povinnosti zaplatit poplatek za rozhodčí řízení. Tím spíše nelze z možného soudního přezkumu bez dalšího vyloučit nález rozhodce o náhradě nákladů rozhodčího řízení. Účel řízení o zrušení rozhodčího nálezu 36. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyslovil, že institut zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 ZRŘ nepředstavuje řádný ani mimořádný opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu, formou opravného prostředku jak po stránce procesní, tak i věcné správnosti rozhodčího nálezu může být jedině přezkum jinými rozhodci podle § 27 ZRŘ. Účelem institutu zrušení rozhodčího nálezu soudem je umožnit ještě v jiném řízení než v řízení o výkonu rozhodnutí soudní přezkum toho, zda byly splněny základní podmínky pro projednání a rozhodnutí věci rozhodci, tedy základní podmínky pro to, aby bylo suspendováno ústavní právo domáhat se svých práv u nestranného a nezávislého soudu ve smyslu ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“), na které navazuje též ústavní právo podle článku 38 odst. 2 poslední věty LZPS. Kontrolní činnost obecných soudů připouští zákon zejména tím, že umožňuje uplatnit existenci vad, jimiž by trpělo řízení před rozhodci ad hoc i řízení před stálým rozhodčím soudem, popř. rozhodčí nález, pokud se takové vady příčí základním zásadám, na nichž jinak spočívá samo rozhodčí řízení a rozhodování (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2675/2007 , uveřejněný pod číslem 46/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3192/2021 ). 37. Podstatou rozhodčího řízení a navazujícího výkonu rozhodčích nálezů je přenesení projednávání a rozhodování určitých sporů ze soudů, do jejichž pravomoci tyto věci jinak patří, na rozhodce. Výsledkem činnosti rozhodců je rozhodčí nález, který má zásadně tytéž účinky jako pravomocný soudní rozsudek, zejména je státní mocí vykonatelný. 38. Je nutné zdůraznit, že jde o pravomoc soudu kontrolní (nikoli přezkumnou), kdy obecné soudy mohou kontrolovat pouze to, zda byly dodrženy základní zákonné předpoklady pro vedení rozhodčího řízení. Soudy zásadně nepřezkoumávají rozhodčí nálezy věcně. Účelem řízení o zrušení rozhodčího nálezu je zajištění ústavně garantovaných procesních práv v případě, že výkon této pravomoci, která byla svěřena osobám odlišným od státu, selže. (Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07 , či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 153/2013 , a ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4542/2016 ). 39. Soudní moc tak nemůže rezignovat na svoji kontrolní funkci ani ve vztahu k rozhodnutí rozhodce o náhradě nákladů rozhodčího řízení, a to v rozsahu, v jakém je připuštěna limity stanovenými § 31 ZRŘ. 40. Naplnění účelu přezkumu rozhodčího nálezu odpovídá proto takový výklad, dle kterého je věcný rozsah řízení o zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 ZRŘ posuzován ve vztahu k rozhodcem uložené povinnosti, jež je obsahem výroku, nikoliv formálně na základě toho, zda jde o výrok o povinnosti ve věci samé či o výrok o náhradě nákladů rozhodčího řízení. Posouzení v poměrech projednávané věci 41. V projednávané věci se žalobkyně domáhá zrušení části rozhodčího nálezu v rozsahu rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů rozhodčího řízení podle § 31 písm. e) ZRŘ, tedy že stranám nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat. 42. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že podle ustálené judikatury důvod ke zrušení rozhodčího nálezu soudem upravený v § 31 písm. e) ZRŘ míří především na ochranu dodržování základních procesních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení s ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení vyjádřenou v § 18 téhož zákona; účastníkům musí být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv. Při posuzování otázky, zda byla straně poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, musí soud zkoumat, zda v konkrétním rozhodčím řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem případu byla straně poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění jejích procesních práv a rovněž zda se procesním postupem rozhodčího soudu jedna ze stran nedostala do nerovného postavení vůči druhé straně. Otázku, zda byla s ohledem na rovné postavení stran rozhodčího řízení poskytnuta stranám možnost věc před rozhodci projednat, respektive, zda byla řádně poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění procesních práv účastníků rozhodčího řízení, je pak třeba zkoumat nejen z toho hlediska, zda byly procesní postupy dodrženy po formální stránce, nýbrž též z hlediska materiálního, totiž zda skutečně měly obě strany rovnou a dostatečnou možnost uplatnění svých procesních práv (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007 , ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007 , ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4386/2011 ). 43. Odvolací soud se s ohledem na obecné odmítnutí možnosti přezkumu rozhodnutí rozhodce v nákladovém výroku dosud, oproti soudu prvního stupně, nezabýval tím, zdali konkrétní zjištění namítaný důvod představují. Vzhledem k rozsahu přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu při vázanosti dovolacími důvody tak nyní nemůže učinit ani dovolací soud. 44. Lze tak uzavřít, že naplnění předpokladů § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení lze posuzovat i tehdy, byl-li rozhodčí nález napaden pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení. Předpoklady jeho naplnění je však třeba zkoumat v každém individuálním případě. Odvolací soud se jejich posouzením dosud nezabýval. Jeho právní posouzení je tak neúplné, tudíž nesprávné. 45. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolání je důvodné. Z toho důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23384/	15.04.2024	26 Cdo 2029/2023	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. 35 Co 211/2022. I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 4. 2022, č. j. 18 C 300/2020-80, určil, že výpověď z nájmu tam specifikovaného bytu ze dne 31. 7. 2020 daná žalovanou žalobkyni (dále jen „Výpověď“) není oprávněná, a je tedy neplatná (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Dospěl k závěru, že žalovanou použitý výpovědní důvod podle § 2288 odst. 1 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) spočívající v hrubém porušení povinností nájemce tím, že bez souhlasu pronajímatele přenechala byt do podnájmu třetí osobě, není naplněn. 2. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (soud odvolací) rozsudkem ze dne 7. 2. 2023, č. j. 35 Co 211/2022-114, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé (výrok I) a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok II); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). 3. Při posouzení oprávněnosti výpovědi s odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu zdůraznil, že je třeba se zabývat nejen tím, zda je uplatněný výpovědní důvod dán, ale i otázkou neplatnosti výpovědi z hlediska splnění poučovací povinnosti pronajímatele podle § 2286 odst. 2 o. z. Náležitosti předpokládané v tomto ustanovení žalovaná nedodržela, neboť Výpověď, co do poučení, obsahuje pouze text: „Dle § 2286 odst. 2 obč. zák. máte právo vznést proti výpovědi námitky a navrhnout přezkoumání oprávněnosti výpovědi soudem.“ Výpověď tak neobsahuje poučení o tom, že takovou žalobu je třeba podat do dvou měsíců ode dne, kdy výpověď žalobkyni došla (§ 2290 o. z.). Z důvodu absence poučení o hmotněprávní prekluzivní lhůtě k podání žaloby na přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu měl výpověď za rozpornou s § 2286 odst. 2 a § 2290 o. z., a proto neplatnou. Přitom jde o neplatnost absolutní, k níž je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (§ 588 o. z.). II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Uvedla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. K dovolacímu přezkumu předložila otázku, zda absence poučení nájemce o délce lhůty k podání návrhu na přezkoumání oprávněnosti výpovědi soudem dle § 2290 o. z. zakládá sama o sobě (absolutní) neplatnost podané výpovědi. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. III. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. s. ř.“. Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na řešení otázky hmotného práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud řešena. Není však důvodné. IV. Důvodnost dovolání 6. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu. 7. Podle § 2286 odst. 2 o. z. vypoví-li nájem pronajímatel, poučí nájemce o jeho právu vznést proti výpovědi námitky a navrhnout přezkoumání oprávněnosti výpovědi soudem, jinak je výpověď neplatná. 8. Podle § 2290 o. z. nájemce má právo podat návrh soudu, aby přezkoumal, zda je výpověď oprávněná, do dvou měsíců ode dne, kdy mu výpověď došla. 9. K věci lze předeslat, že judikatura dovolacího soudu již dovodila, že žaloba podle § 2290 o. z. není žalobou na určení, ale nájemce se v tomto řízení domáhá přezkoumání, zda je výpověď oprávněná, tedy „zkontrolování oprávněnosti (správnosti) výpovědi“. Soud se tak zabývá naplněností uplatněného výpovědního důvodu a zjistí-li, že výpovědní důvod nebyl dán, rozhodne, že výpověď je neoprávněná. S ohledem na účel a smysl ustanovení § 2290 o. z. a následky, které výpověď z nájmu bytu pro nájemce má, je třeba přezkum oprávněnosti výpovědi podle tohoto ustanovení chápat v širším smyslu. Neoprávněná proto bude i neplatná či zdánlivá výpověď i bez ohledu na naplněnost výpovědního důvodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4249/2016 , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 75/2018 – dále jen „R 75/2018“, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3328/2017 , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 112/2019). 10. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi dospěl k závěru, že § 2286 odst. 2 o. z. je třeba vykládat ve spojení s § 2290 o. z., který upravuje právo nájemce domáhat se ve stanovené (hmotněprávní prekluzivní) lhůtě (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3259/2022 ) u soudu, aby přezkoumal oprávněnost výpovědi. Zákonné zakotvení povinnosti pronajímatele poučit nájemce o jeho právu domáhat se soudního přezkoumání výpovědi vyvažuje postavení nájemce jako slabší strany nájemního vztahu. V rozsudku ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2199/2018 , Nejvyšší soud uzavřel, že poučení nájemce o jeho právu navrhnout přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu soudem, je jednou z podstatných náležitostí výpovědi a jeho absence způsobuje neplatnost výpovědi. Protože smyslem poučení podle § 2286 odst. 2 o. z. je ochrana nájemce, musí nájemce na základě tohoto poučení získat nejen vědomost o svém právu domáhat se u soudu přezkoumání oprávněnosti výpovědi, ale také o lhůtě, ve které může své právo u soudu uplatnit (do dvou měsíců ode dne, kdy mu výpověď došla). Tento požadavek je odůvodněn zejména tím, že lhůta k uplatnění návrhu u soudu je svým charakterem hmotněprávní prekluzivní, tedy lhůtou, k jejímuž zachování je nezbytné, aby žaloba nejpozději posledního dne lhůty došla soudu, a jejíž zmeškání nelze prominout. Ke stejnému závěru dospěla i komentářová literatura [srov. shodně Hulmák M. a kol., Občanský zákoník VI, Závazkové právo, Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 452–455, nebo Janoušková M. in: Petrov, J. a kol., Občanský zákoník. 2. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, Forma a podstatné náležitosti výpovědi (§ 2286)]. Lze tak uzavřít, že obsahovou náležitostí výpovědi pronajímatele je nejen poučení nájemce bytu o právu navrhnout soudní přezkum oprávněnosti výpovědi, ale i poučení o lhůtě, v jaké má žalobu podat, jinak je výpověď neplatná. 11. Zbývá však posoudit, zda jde o neplatnost absolutní nebo relativní. 12. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 13. Podle § 586 odst. 1 a 2 o. z. je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba (odst.1). Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné (odst. 2). 14. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 15. Ustanovení § 580 odst. 1 má povahu generální klauzule upravující rozpor právního jednání se zákonem. Neplatné je takové právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Nový občanský zákoník přístup k problematice rozporu právního jednání se zákonem zásadním způsobem změnil. Rozpor se zákonem již nepůsobí neplatnost právního jednání automaticky, ale pouze tehdy, pokud to vyžaduje smysl a účel zákona (§ 580 odst. 1). Opuštěna byla také zásada, že je právní jednání učiněné v rozporu se zákonem „vždy“ absolutně neplatné. Pro zjištění, zda je právní jednání neplatné absolutně, či relativně, by měl být rozhodný právě smysl a účel porušeného zákona, a dále to, zda je neplatnost stanovena v zájmu některého z účastníků (relativní neplatnost; § 586), anebo zda právní jednání kromě zákona porušuje také veřejný pořádek (absolutní neplatnost; § 588) – srov. Handlar, Jiří, Dobrovolná, Eva. § 580 [Rozpor s dobrými mravy a se zákonem. Počáteční nemožnost plnění]. In: Lavický, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1848-1862. 16. Nejvyšší soud se k pojmu veřejný pořádek podrobně vyjádřil v usnesení ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016 , uveřejněném pod číslem 95/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v rozsudku ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 31 ICdo 36/2020 , uveřejněném pod číslem 104/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V nich zdůraznil, že veřejný pořádek představuje soubor pravidel, na nichž je třeba bezvýhradně trvat, majících původ v samotném právním řádu a nikoliv (oproti dobrým mravům) v etice. Jde o základní hodnotové a řídící principy, bez nichž nemůže demokratická společnost fungovat a které jsou základem budování právního státu. Veřejný pořádek tak zahrnuje základní pravidla, jež jsou pro společnost a její fungování esenciální a na jejichž dodržování je nutné trvat bez ohledu na případnou aktivitu jednotlivců. Jde o pořádek „veřejný“, jehož zachování není ponecháno v rukách jednotlivce. Určení toho, co vše (jaká pravidla) veřejný pořádek zahrnuje, je především věcí zákonodárce. To, zda určité pravidlo chrání veřejný pořádek (lze je považovat za součást veřejného pořádku), se podává zejména z jeho smyslu a účelu. Proto lze smysl a účel zákona, který byl právním jednáním porušen, považovat za jedno z kritérií pro závěr o absolutní či relativní neplatnosti právního jednání. 17. Ustanovení o nájmu bytu a domu představují zvláštní úpravu nájmu sloužícího k zajištění bytových potřeb nájemce a členů jeho domácnosti, přičemž jde o relativně kogentní úpravu. Zákon v § 2235 odst. 1 o. z. stanoví, že se nepřihlíží k ujednáním zkracujícím nájemcova zákonná práva. Smyslem této zvláštní úpravy je zabránit sjednání nepřiměřených podmínek a svévolnému jednání ze strany pronajímatele vůči nájemci, který je chápán jako slabší strana. Zvýšená ochrana nájemce je pak dále zdůrazněna úpravou zakázaných ujednání v § 2239 o. z. 18. Ochrana nájemce bytu jako slabší smluvní strany na našem území existovala již za první republiky (srov. zákony o ochraně nájemníků č. 275/1920 Sb., č. 130/1922 Sb. a č. 85/1924 Sb.) a byla obnovena od 1. 1. 1992 i v zákoně č. 40/1964 Sb. občanském zákoníku, zákonem č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník. Projevovala se mimo jiné i v zákazu bezdůvodného zvyšování nájemného (jeho regulací) a také v tom, že pronajímatel mohl nájem bytu vypovědět jen ze zákonem stanovených důvodů a jen s přivolením soudu. Souhlas soudu byl posléze od 1. 4. 2006 zčásti (u některých výpovědních důvodů) nahrazen možností vypovídaného nájemce podat u soudu žalobu na určení neplatnosti výpovědi (srov. zákon č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). 19. Je tak zřejmé, že ochrana nájemce při zajištění jeho bytových potřeb je u nás v demokratickém státě v jeho právním řádu zakotvena dlouhodobě, proto ji lze považovat také za součást veřejného pořádku. 20. Nájemce chrání i současná právní úprava skončení nájmu formou výpovědi pronajímatele, který může nájem bytu vypovědět pouze z důvodů v zákoně taxativně vymezených. Výrazem této ochrany je i zakotvení poučovací povinnosti pronajímatele o právu nájemce domáhat se u soudu přezkoumání oprávněnosti výpovědi jako jedné z povinných náležitostí výpovědi z nájmu bytu, jejíž absence způsobuje neplatnost výpovědi. Možnost nájemce bytu domáhat se přezkumu oprávněnosti výpovědi je jedním z klíčových ustanovení bytového práva, neboť pro garanci práva nájemce bytu (jako slabší strany) je důležité nejen omezení výpovědních důvodů, ze kterých může pronajímatel nájem vypovědět, ale právě i existence možnosti soudního přezkumu tvrzeného výpovědního důvodu. Vzhledem k tomu, že nesplnění poučovací povinnosti je porušením kogentní normy na ochranu nájemce, který se tak včas nedozví o svém právu bránit se výpovědi u soudu, jeví se jako žádoucí, aby neúplná výpověď z nájmu bytu nevyvolávala žádné právní následky. To ostatně zdůrazňuje i samotný text zákona, který výslovně spojuje absenci poučení s neplatností. Proto dovolací soud dospívá k závěru, že výpověď z nájmu bytu ze strany pronajímatele, která neobsahuje poučení o právu navrhnout soudní přezkum oprávněnosti výpovědi a poučení o lhůtě, v jaké má žalobu podat, je neplatná absolutně (§ 588 o. z.), neboť porušení ustanovení § 2286 odst. 2 o. z. je nejen v rozporu se zákonem, ale zjevně narušuje i veřejný pořádek [srov. shodně Hulmák M. a kol., Občanský zákoník VI, Závazkové právo, Zvláštní část (§ 2055 – 3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 452 – 454, nebo Švestka, J., Dvořák, J, Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V. (§ 1721 – 2520). 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2014, str. 1278 a násl.]. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud i ve shora zmíněném rozsudku ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2199/2018 , a ve prospěch závěru o absolutní neplatnosti svědčí i to, že soud má možnost při posuzování oprávněností výpovědi se zabývat i její (ne)platností (srov. R 75/2018 ), což obvykle také činí. 21. Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, dovolací soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. 22. Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatelky, že dovolání podává proti „všem výrokům“ rozsudku odvolacího soudu, tj. jakoby i proti nákladovým výrokům. Zastává však – s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti uvedeným výrokům ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nim postrádá jakékoli odůvodnění; navíc dovolání proti těmto výrokům by ani nebylo objektivně přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23314/	10.04.2024	31 Cdo 225/2024	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. 17 Co 240/2021. I. Dosavadní průběh řízení. 1. Okresní soud Praha-západ (soud prvního stupně) usnesením ze dne 29. 6. 2021, č. j. 207 EXE 5225/2021-27, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce vyklizením pozemku par. č. st. XY, o výměře 69 m2, druh pozemku zastavěná plocha a nádvoří, včetně stavby č. p. XY – rodinný dům, která je jeho součástí, zapsaných na listu vlastnictví č. XY v katastrálním území a obci XY., vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, podle vykonatelného notářského zápisu sepsaného notářem Mgr. J. H. dne 9. 1. 2018, sp. zn. NZ 3/2018, N 5/2018, jejímž vedením soud prvního stupně pověřením ze dne 18. 2. 2021 (návrh na nařízení exekuce byl podán dne 16. 2. 2021), č. j. 207 EXE 5225/2021-9, pověřil soudního exekutora Mgr. C. B., Exekutorský úřad Zlín (dále též jen „Notářský zápis“, „Nemovitosti“). 2. K odvolání povinné Krajský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 16. 11. 2021, č. j. 17 Co 240/2021-53, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. 3. Za správná považoval zjištění soudu prvního stupně, že povinná jako nájemkyně a oprávněná jako pronajímatelka uzavřely dne 9. 1. 2018 v Notářském zápise dohodu, v níž se povinná zavázala vyklidit a předat Nemovitosti oprávněné do 30. 6. 2018, a svolila, aby Notářský zápis byl exekučním titulem, jestliže svou povinnost vyklidit a předat Nemovitosti nesplní řádně a včas; současně strany prohlásily, že téhož dne uzavřely smlouvu o nájmu Nemovitostí na dobu určitou. 4. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že vykonávaná povinnost vyplývá ze závazkového vztahu, nikoliv jen z ochrany vlastnického práva. Povinná se s oprávněnou dohodla na vyklizení v době, kdy závazkový vztah z nájmu trval, závazek vyklidit Nemovitosti měl tedy základ v nájemní smlouvě. Měl za to, že závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2085/2019 (dále též jen „usnesení sp. zn. 26 Cdo 2085/2019“), tak na projednávanou věc nedopadají. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98 , uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 4/2000“), uzavřel, že Notářský zápis je řádným exekučním titulem, který splňuje předepsané náležitosti. II. Dovolání a vyjádření k němu. 5. Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, jeho přípustnost odůvodnila tím, že odvolací soud se při řešení otázky, zda exekučním titulem může být notářský zápis obsahující svolení povinné osoby s jeho vykonatelností, jehož předmětem je povinnost této osoby vyklidit nemovitost, odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Poukázala na usnesení sp. zn. 26 Cdo 2085/2019 , v němž dovolací soud – na rozdíl od odvolacího soudu – dospěl k závěru, že takový notářský zápis není exekučním titulem. Dále namítala, že Notářský zápis není formálně ani materiálně vykonatelný, neboť nesplňuje ani náležitosti stanovené v zákoně č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „not. ř.“), protože ho vlastnoručně nepodepsala, její podpis je falzifikát, soudy nižších stupňů se však pravostí jejího podpisu vůbec nezabývaly. Měla za to, že z Notářského zápisu ani nevyplývá, že by byl její podpis úředně ověřen. Odvolacímu soudu dále vytýkala, že své závěry o posouzení Notářského zápisu jako exekučního titulu řádně neodůvodnil, rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné. Navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 6. Oprávněná ve vyjádření k dovolání s odkazem na odůvodnění usnesení soudu prvního stupně (odst. 12) zpochybňovala, že by usnesení sp. zn. 26 Cdo 2085/2019 představovalo ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, a rovněž souhlasila se závěrem odvolacího soudu, že usnesení sp. zn. 26 Cdo 2085/2019 ani nelze v dané věci aplikovat, neboť v této věci je skutkový stav odlišný. Zdůraznila, že povinnost povinné vyklidit Nemovitosti nemá základ v ochraně vlastnického práva, ale v závazkovém právním vztahu – v nájmu. Poukázala na povinnosti nájemce po skončení nájmu vyplývající z § 2292, § 2293 nebo § 2295 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“). Namítala, že uvádí-li povinná v dovolání, že Notářský zápis nepodepsala, nezpochybnila právní posouzení učiněné odvolacím soudem, ale jen uplatnila nové skutkové tvrzení. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto. III. Přípustnost dovolání. 7. Tříčlenný senát č. 26, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, zjistil, že při posouzení otázky, zda notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, podle něhož má být vymožena povinnost vyklidit nemovitost, je notářským zápisem ve smyslu § 71b not. ř. a může být exekučním titulem, na níž odvolací soud založil své právní posouzení v této věci, se praxe tříčlenných senátů Nejvyššího soudu rozchází. V usnesení sp. zn. 26 Cdo 2085/2019 dospěl Nejvyšší soud k závěru, že takový notářský zápis exekučním titulem není (ať již povinné osobě nikdy nesvědčilo právo užívat nemovitost, nebo jí sice právo užívání svědčilo, ale zaniklo), naproti tomu v usnesení ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4997/2014 , vycházel (byť nikoliv výslovně) z toho, že takový notářský zápis je exekučním titulem a zabýval se (ne)splněním podmínky, na niž bylo vyklizení vázáno (že převod bytu přestane být podmíněným a oprávněná se stane jeho výlučnou vlastnicí). Proto podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, věc postoupil k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále též jen „velký senát“). Velký senát pak věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanoveními § 19 a § 20 odst. 1 uvedeného zákona. 8. Velký senát shledal, že dovolání povinné bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“ – pro dovolací řízení je podle článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodné znění občanského soudního řádu v aktuálním znění), za splnění podmínky zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky, zda notářský zápis se svolením k vykonatelnosti podle § 71b not. ř., podle něhož má být vymožena povinnost vyklidit nemovitost, může být exekučním titulem, která je dovolacím soudem řešena rozdílně. IV. Důvodnost dovolání. 9. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad uplatnila dovolatelka námitkou, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, a že tím soud porušil její právo na spravedlivý proces. Namítanou vadou však řízení netrpí, napadené rozhodnutí splňuje náležitosti odůvodnění usnesení stanovené v § 157 o. s. ř. ve spojení s § 169 odst. 4 a § 211 o. s. ř.; ostatně dovolatelkou tvrzené nedostatky odůvodnění napadeného usnesení zjevně nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jejích práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 , uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 10. Tvrzení, že její podpis na Notářském zápise je falzifikát, že jej nepodepsala, a proto nemůže být exekučním titulem, dovolatelka poprvé zmínila až po vydání napadeného usnesení odvolacího soudu (v podání ze dne 30. 11. 2021, č. l. 57); v dovolacím řízení však platí zákaz skutkových novot (§ 241a odst. 6 o. s. ř.). Touto otázkou (navíc svou povahou skutkovou, nikoli právní) se tak dovolací soud zabývat nemohl. 11. Projednávanou věc je třeba posuzovat – s ohledem na to, že návrh na nařízení exekuce byl u soudního exekutora [§ 35 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též jen „ex. ř.“)] podán dne 26. 1. 2021 – podle občanského soudního řádu a exekučního řádu ve zněních účinných do 31. 12. 2021 [srov. část druhou čl. IV bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony]. Na Notářský zápis (sepsaný dne 9. 1. 2018) je třeba aplikovat notářský řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014. 12. Exekučním titulem jsou podle § 40 odst. 1 písm. d) ex. ř. jen notářské zápisy se svolením k vykonatelnosti sepsané podle § 71a – 71b not. ř. 13. Předmětem Notářského zápisu bylo vyklizení Nemovitostí; protože § 71a odst. 1, 2 not. ř. výslovně uvádí, že předmětem plnění může být jen peněžitý dluh, o zápis podle tohoto ustanovení jít nemohlo. 14. Notář sepíše na žádost notářský zápis o dohodě, kterou se účastník zaváže splnit pohledávku nebo jiný nárok druhého účastníka vyplývající ze závazkového právního vztahu, v níž svolí, aby podle tohoto zápisu byl nařízen a proveden výkon rozhodnutí (vedena exekuce) a aby byl takový notářský zápis exekučním titulem, jestliže svou povinnost řádně a včas nesplní (§ 71b odst. 1 not. ř.). Dohoda účastníků musí obsahovat a) označení osoby, která se zavázala ke splnění pohledávky nebo jiného nároku (osoby povinné), b) označení osoby, jejíž pohledávka nebo jiný nárok mají být splněny (osoby oprávněné), c) skutečnosti, na nichž se pohledávka nebo jiný nárok zakládá, d) předmět plnění, e) dobu plnění, f) prohlášení povinné osoby o svolení k vykonatelnosti zápisu (§ 71b odst. 2 not. ř.). Dohoda účastníků může obsahovat též podmínky nebo doložení času, popřípadě vzájemné povinnosti oprávněné osoby, na jejichž splnění je poskytnutí předmětu plnění vázáno (§ 71b odst. 3 not. ř.). 15. Nejvyšší soud se tím, jaké náležitosti musí obecně splňovat notářské zápisy, aby byly titulem pro exekuci (soudní výkon rozhodnutí), zabýval již v řadě rozhodnutí. K těm zásadním patří zejména již citované R 4/2000 , které se zabývá výkladem § 274 písm. e) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000, podle něhož byl notářský zápis exekučním titulem, jestliže obsahoval závazek, byly v něm označeny osoba oprávněná a osoba povinná, právní důvod, předmět a doba plnění a svolení osoby povinné k vykonatelnosti. Dospěl také mimo jiné k závěru, že z kontextu § 274 písm. e) o. s. ř. (v tehdy platném znění) vyplývá, že cestou notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti může být vymáhána jen povinnost ze závazku, tj. ze závazkového právního vztahu, přičemž notářský zápis se svolením k vykonatelnosti „obsahuje závazek“ tehdy, jestliže obsahuje takovou povinnost, která má být na jeho základě vymožena, jež vyplývá ze závazku (ze závazkového právního vztahu, vzniklého na základě smlouvy nebo jiné právní skutečnosti), a nikoliv z jiných právních vztahů (např. nároků z ochrany osobnosti apod.), a to i kdyby se i na těchto nárocích strany dohodly. 16. Dalším významným rozhodnutím bylo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2184/2013 , uveřejněné pod číslem 55/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 55/2015“), v němž velký senát ze závěrů vyjádřených v R 4/2000 vycházel i po včlenění notářského zápisu (1. 1. 2001) jako exekučního titulu do notářského řádu. Zdůraznil, že notářský zápis není rozhodnutím, má povahu veřejné listiny, není vybaven účinky právní moci ani závaznosti pro účastníky a pro všechny orgány a má jen formální charakter. Předmět plnění musí vymezit přesný obsah a rozsah plnění, tedy jaké plnění a v jakém množství má povinná osoba poskytnout oprávněné osobě. Doba plnění musí přesně a určitě stanovit dobu, do které je povinná osoba povinna předmět plnění poskytnout oprávněné osobě, a tím současně vymezit dobu, po jejímž marném uplynutí může oprávněná osoba důvodně navrhnout exekuci (nařízení výkonu rozhodnutí). Dále dospěl k závěru, že dohoda účastníků v notářském zápise a prohlášení povinného o svolení k vykonatelnosti tohoto zápisu může být vázána na splnění odkládací podmínky. Splnění podmínky musí oprávněný doložit (prokázat) již při podání návrhu na nařízení exekuce způsobem uvedeným v zákoně (§ 262 o. s. ř., § 43 ex. ř.). Nezměnila se ani úprava povinnosti, která může být cestou notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti vymáhána. 17. Závěry o náležitostech, funkci, smyslu a významu notářských zápisů se svolením k vykonatelnosti se vztahují i na notářské zápisy – ať již jejich předmětem bude peněžité či nepeněžité plnění – upravené v § 71b not. ř.; vždy tedy předmětem takového notářského zápisu musí být pohledávka (nebo jiný nárok) vyplývající ze závazkového právního vztahu. 18. Závazky (závazkové právo) jsou v občanském zákoníku upraveny zejména v části čtvrté, právními skutečnostmi rozhodnými pro jejich vznik jsou především smlouvy, kvazi-smlouvy, delikty a kvazi-delikty (§ 1723 o. z.), jde o úpravu, která svým použitím přesahuje oblast závazkového práva. Obecná ustanovení o vzniku, změně a zániku práv a povinností ze závazků v této části občanského zákoníku se podle § 11 o. z. použijí také přiměřeně i na vznik, změnu a zánik jiných soukromých práv a povinností. Byť přiměřená aplikace vyplývající z § 11 o. z. nečiní sama o sobě z jiných právních vztahů závazek, není samozřejmě vyloučeno, že také absolutní právní poměr může mít i prvky relativního právního poměru. 19. Současně platí, že osoba, jíž svědčí věcněprávní povinnost ze zákona, se může zavázat ke splnění téže povinnosti (povinnosti stejného obsahu) i smluvně (jinak řečeno, může převzít obligační povinnost se stejným obsahem). 20. Přenechání věci k užívání další osobě (ať jde o výprosu, výpůjčku, nájem, pacht atd.) je jeden z typů závazků upravených v části čtvrté občanského zákoníku a v soudní praxi (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2059/2018 , uveřejněný pod číslem 33/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 3230/19 ), ani v právní teorii [viz např. HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 305, 474] není pochyb o tom, že součástí vzájemných práv a povinností je i povinnost osoby, která věc užívala (výprosník, vypůjčitel, nájemce, pachtýř atd.), ji po skončení sjednaného závazku vrátit osobě, která jí věc přenechala (půjčiteli, pronajímateli, propachtovateli atd.). Povinnost vyklidit a odevzdat nemovitost má samozřejmě i osoba, která ji užívá bez právního důvodu, a není ani vyloučeno, aby ohledně splnění této povinnosti uzavřela s osobou, jíž náleží dispozice s touto věcí, dohodu o vyklizení nemovitosti, bytu (odevzdání věci). 21. Byť nárok na vyklizení nemovitosti (bytu) je také výrazem ochrany vlastnického práva – žaloba na vydání věci, kterou je i vyklizení nemovitosti, je upravena v občanském zákoníku v části týkající se absolutních majetkových práv a řadí se mezi tzv. vlastnické žaloby (§ 1040 o. z.) – vyplývá tento nárok rovněž ze závazkového vztahu mezi stranami. Skončil-li závazkový vztah, jehož předmětem bylo přenechání a užívání nemovitosti (bytu), je povinností osoby, která nemovitost (byt) užívala, ji vyklidit a předat osobě, která jí nemovitost přenechala do užívání. Také v případě, že povinná osoba právní důvod k užívání nemovitosti (bytu) nikdy neměla, může se na vyklizení s vlastníkem dohodnout (zavázat se k vyklizení). Co platí o vlastníkovi, platí i pro kvalifikovaného držitele (§ 1043 o. z.) nebo detentora (§ 1044), koneckonců např. pronajímatel či půjčitel nemusí být vlastníkem věci. 22. Jestliže nárok vlastníka (držitele, nebo detentora) na vyklizení nemovitosti osobou, která ji neoprávněně užívá – ať již proto, že mezi nimi nikdy nebyl žádný závazkový (smluvní) vztah nebo proto, že tento vztah skončil (typicky nájem, výpůjčka, výprosa apod.), vyplývá nejen z věcněprávního vztahu, ale i ze závazkového vztahu (nájmu, dohody o vyklizení atd.), lze jej tak považovat ve smyslu § 71b not. ř. za nepeněžitý nárok vyplývající ze závazkového vztahu, který může být předmětem notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti. 23. Předpokladem uzavření dohody podle § 71b odst. 1 not. ř. je existence závazkového právního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem. Zpravidla bude nájemní či jiný závazkový vztah existovat již v době uzavření dohody; smlouva (dohoda apod.), kterou má závazkový vztah teprve vzniknout, může být i součástí (byť v oddělené části) notářského zápisu (v první části bude např. smlouva o nájmu, v druhé části bude obsažena dohoda se svolením k vykonatelnosti) – srovnej např. BÍLEK, P., JINDŘICH, M., RYŠÁNEK, Z., BERNARD, P. a kol. Notářský řád. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 367. 24. Obligatorní náležitostí notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti je podle § 71b odst. 2 písm. e) not. ř. doba plnění, tj. přesně a určitě stanovená doba, do které se povinná osoba zavazuje předmět plnění poskytnout oprávněné osobě. Ustálená soudní praxe k výkladu § 274 písm. e) o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2000 (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 533/2002 , ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 20 Cdo 207/2004 ) dobou plnění chápe dobu na splnění dluhu; doba plnění obsažená v notářském zápisu je dohodou procesní, jejímž účelem je zajistit vykonatelnost. Povinný svoluje k vykonatelnosti teprve – a pouze – pro případ, že to, k čemu se zavázal, nesplní řádně a včas; doba plnění tedy nemůže být sjednána tak, aby uplynula do okamžiku podpisu notářského zápisu účastníky; v takovém případě by totiž již nešlo o svolení k vykonatelnosti pro případ nesplnění povinnosti ze závazku. 25. Má-li být tedy notářský zápis se svolením k vykonatelnosti o dohodě, v níž se povinný zavázal k vyklizení nemovitosti (bytu), sepsaný podle § 71b not. ř., exekučním titulem, musí v době sepsání této dohody existovat smlouva o nájmu (či jiném závazkovém vztahu) a nájemce se musí zavázat, že nevyklidí-li nemovitost (byt) po jejím skončení ve lhůtě, na níž se s pronajímatelem dohodl, svoluje k vykonatelnosti – tedy k vyklizení předmětné nemovitosti. 26. Je-li notářský zápis podle § 71b not. ř. sepisován v době, kdy již závazkový vztah skončil, avšak povinný nesplnil povinnost vyplývající ze závazkového vztahu nemovitost (byt) vyklidit (jinak řečeno jeho povinnost vyplývající ze závazkového vztahu trvá), bude součástí jeho dohody s oprávněným [§ 71b odst. 2 písm. e) not. ř.] určení (nové) doby, do kdy má povinný nemovitost vyklidit tak, aby tato doba uplynula až po sepsání notářského zápisu, a prohlášení povinného, že svoluje k vykonatelnosti sepsaného notářského zápisu, nevyklidí-li nemovitost v této (nově) stanovené době. 27. Je-li sepisován notářský zápis podle § 71b not. ř. v době, kdy závazkový vztah trvá, doba plnění se bude odvíjet od doby, na niž byl závazek sjednán. Smlouva o nájmu (stejně jako jiné obdobné závazkové vztahy) může být uzavřena na dobu určitou i neurčitou. 28. Je-li nájem sjednán na dobu určitou, a to uvedením určitého časového období (např. měsíců) jeho trvání, popř. uvedením konkrétního dne, k němuž nájemní poměr zanikne, po jejím uplynutí nájem (zpravidla) končí a nájemce má povinnost předmět nájmu vyklidit. Doba plnění tak bude známa, bude určena konkrétním datem, které bude navazovat na sjednanou dobu nájmu, a povinný svolí k vykonatelnosti notářského zápisu, jestliže do uplynutí této doby nemovitost nevyklidí (např. doba nájmu je sjednána na dobu jednoho roku do 30. 6. 2023, povinný se zavazuje nemovitost vyklidit do 15 dnů po skončení nájmu a svoluje k vykonatelnosti notářského zápisu, jestliže tak neučiní; nevyklidí-li tedy nemovitost do 15. 7. 2023, může se oprávněný domáhat nařízení exekuce). 29. Nájem sjednaný na dobu určitou však může skončit i před uplynutím sjednané doby nájmu (dohodou, výpovědí). Je-li ovšem dohoda o vyklizení v notářském zápise podle § 71b not. ř. vázána na skončení sjednané doby nájmu, tedy na konkrétní datum, nedochází k jeho změně „automaticky“, doba plnění sjednaná v notářském zápise (která je jeho obligatorní náležitostí a musí z něj vyplývat – viz odst. 24), na niž je vázána jeho vykonatelnost, se nemění jen proto, že nájem skončil dříve. Neuplynula-li tedy zatím (marně) doba sjednaná pro vyklizení v dohodě (§ 71b not. ř.), není notářský zápis vykonatelný. 30. V projednávané věci se povinná v Notářském zápise, který strany sepsaly s tím, že ve stejný den uzavřely smlouvu o nájmu Nemovitostí na dobu určitou, zavázala vyklidit Nemovitosti do 30. 6. 2018, oprávněná podala návrh na nařízení exekuce dne 16. 2. 2021 s tvrzením, že povinná svou povinnost nesplnila. 31. Se zřetelem k řečenému velký senát dospěl k závěru, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, kterým má být vymožena povinnost vyklidit nemovitost, je notářským zápisem ve smyslu § 71b not. ř. a může být exekučním titulem. Usnesení odvolacího soudu je proto z hlediska uplatněných dovolacích námitek správné, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23301/	28.03.2024	29 ICdo 142/2023	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání žalovaného zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 199 ICm 2291/2018, 101 VSPH 916/2022 (MSPH 99 INS 9101/2016), a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem ze dne 12. 10. 2022, č. j. 199 ICm 2291/2018-189, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“): [1] Zamítl žalobu, kterou se žalobce (Mgr. M. J., jako insolvenční správce dlužníka B. s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (M. H.) jednak určení, že právní úkony dlužníka spočívající v zaplacení částky 928.292 Kč dne 21. 3. 2014 a částky 70.000 Kč dne 17. 12. 2014 žalovanému jsou neúčinné vůči věřitelům dlužníka, jednak zaplacení částky 998.292 Kč do majetkové podstaty dlužníka (body I. a II. výroku). [2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 98.010 Kč (bod III. výroku). 2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 3 odst. 1 a 2, § 235, § 236 odst. 2, § 237 odst. 1, § 239, § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a § 242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), z ustanovení § 22 odst. 2 a § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a z ustanovení § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům: 3. Právní úkony, jimiž dlužník vrátil v roce 2014 žalovanému půjčky, nenaplňují znaky neúčinného právního úkonu bez přiměřeného protiplnění dle § 240 insolvenčního zákona, neboť žalobce v řízení neprokázal, že by se dlužník v rozhodné době nacházel v úpadku. Z provedeného dokazování naopak vyplývá, že dlužník se v roce 2014 v úpadku nenacházel, vykazoval zisk a disponoval aktivy v řádu stovek tisíc Kč. 4. Vzhledem k tomu, že dlužník v roce 2014 nebyl v úpadku, nešlo ani o zvýhodňující právní úkony dle § 241 insolvenčního zákona a žalovaný vyvrátil, že by odporované úkony k úpadku dlužníka vedly. V době vrácení půjček neměl dlužník žádného věřitele z řad dalších účastníků Sdružení VP (dále též jen „sdružení“), kterého by mohl znevýhodnit (neboť pohledávky dalších účastníků sdružení mohly vzniknout až v roce 2015). 5. Odporované právní úkony nenaplňují ani znaky úmyslně zkracujícího právního úkonu dle § 242 insolvenčního zákona, neboť pohledávky účastníků sdružení za dlužníkem vznikly až po uskutečnění těchto úkonů (v době, kdy k nim došlo, zde nebyl žádný věřitel, kterého by dlužník mohl zkrátit společně s žalovaným). Dlužník se i po provedení těchto úkonů „nacházel v zisku“ a „byl převeden na nového nabyvatele za účelem dalšího rozvoje podnikání dlužníka“. 6. K odvolání žalobce a žalovaného (u toho jen proti výroku o nákladech řízení) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 4. 2023: [1] Změnil rozsudek insolvenčního soudu v zamítavých výrocích o věci samé tak, že určil, že právní úkony dlužníka spočívající v zaplacení částky 928.292 Kč dne 21. 3. 2014 a částky 70.000 Kč dne 17. 12. 2014 jsou vůči majetkové podstatě dlužníka neúčinné, a uložil žalovanému zaplatit do majetkové podstaty dlužníka do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 998.292 Kč (první výrok). [2] Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 57.785 Kč (druhý výrok). 7. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 240, § 241 a § 242 insolvenčního zákona a z označené judikatury Nejvyššího soudu představované rozsudkem ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013 , uveřejněným pod číslem 24/2015 Sb. rozh. obč. [který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu], rozsudkem ze dne 30. 6. 2016, sen. zn. 29 ICdo 44/2014 , uveřejněným pod číslem 117/2017 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 117/2017“), rozsudkem ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015 , uveřejněným pod číslem 139/2018 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 139/2018“), rozsudkem ze dne 20. 12. 2018, sen. zn. 29 ICdo 90/2016 , rozsudkem ze dne 28. 5. 2020, sen. zn. 29 ICdo 60/2018 (jde rozsudek o uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 10, ročníku 2021, pod číslem 99), a rozsudkem ze dne 22. 12. 2022, sp. zn. 29 Cdo 1917/2021 – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům: 8. Právní jednání dlužníka spočívající v zaplacení částek 928.292 Kč (21. 3. 2014) a 70.000 Kč (17. 12. 2014) není neúčinným jednáním ve smyslu § 240 a § 241 insolvenčního zákona. V době, kdy dlužník právní jednání provedl, nebyl v úpadku. Splatnost všech přihlášených pohledávek nastala až 18. 6. 2015, takže v době provedení právních jednání neměl dlužník žádné věřitele. 9. Dlužník a žalovaný byli v době provedení právních úkonů osobami blízkými (žalovaný byl jediným společníkem a jednatelem dlužníka). Žalovaný vykonával funkci ředitele pivovaru Vyškov (dále též jen „pivovar“) provozovaného sdružením, jehož účastníkem byl i dlužník. Podíl dlužníka na zisku (ztrátě) z provozování pivovaru byl sjednán ve výši 20 %. Žalovaný jako ředitel musel znát stav hospodaření pivovaru (tedy také vědět, že docházelo ke ztrátě). Tato skutečnost vyplynula i z výsledovky za rok 2013 zaslané dlužníku e-mailem 9. 3. 2014 a ze zprávy o hospodaření z 1. 9. 2014. Žalovaný tedy věděl a musel vědět, že vůči dlužníku vzniká ostatním účastníkům sdružení pohledávka z titulu ztráty vzniklá provozováním pivovaru, která se stane splatnou (až) po schválení roční účetní závěrky. Ostatně, z „rozhodnutí“ ze dne 7. 12. 2016 (správně jde o usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2016), vyplývá, že dlužník nijak nezpochybnil, že hospodaření sdružení bylo ztrátové. Z článku 2.4 smlouvy o sdružení ze dne 3. 1. 2011 (dále též jen „smlouva o sdružení“) vyplývá závazek společnosti C. a. s. (dále jen „společnost C“) financovat nebo zajistit financování veškerých závazků (sdružení). Vzhledem k právní úpravě, podle které mají účastníci sdružení postavení solidárních dlužníků (§ 835 odst. 2 obč. zák.), je nepochybné, že společnost C byla oprávněna požadovat po dlužníku (v souladu s § 511 odst. 3 obč. zák.) náhradu za splnění dluhu, který uhradila, a to ve výši dlužníkova podílu. Za popsaného stavu uhradil dlužník žalovanému 928.292 Kč a (později) 70.000 Kč. Poté žalovaný změnil obchodní firmu dlužníka (do stávající podoby) a založil novou společnost s obchodní firmou stejnou jako původní obchodní firma dlužníka [B. C. s. r. o. (dále jen „společnost B“)], se shodným předmětem podnikání jako měl dlužník. 10. Na základě shora uvedeného má odvolací soud (v intencích § 242 insolvenčního zákona) za nepochybné, že dlužník učinil právní úkony v úmyslu zkrátit věřitele (účastníky sdružení) a že dlužník i žalovaný věděli, že jde o „právní úkon“, který učinili v úmyslu zmařit v rozporu se zákonem (obejitím zákona) uspokojení věřitelů sdružení. Je (též) nepochybné, že dlužníkovy právní úkony zkracují uspokojení pohledávek věřitelů a vedly ke zmenšení jeho majetku, které mělo (současně) za následek, že věřitelé nemohli dosáhnout uspokojení svých pohledávek z majetku dlužníka, ačkoli (nebýt těchto úkonů) by se uspokojili z majetku dlužníka alespoň částečně. 11. Úmysl dlužníka zkrátit věřitele prokazuje (mimo jiné) i to, že žalovaný založil společnost B s obchodní firmou odpovídající původní obchodní firmě dlužníka vykonávající shodnou činnost a (naopak) dlužník nemá majetek, z něhož by mohl uhradit pohledávky věřitelů. Zjištění insolvenčního soudu, že v roce 2014 měl dlužník aktiva v rozsahu 760.000 Kč, neznamená, že pohledávky jeho věřitelů mohly být v celém rozsahu uspokojeny; již tehdy pohledávky za dlužníkem ona aktiva převyšovaly. V době zjištění úpadku neměl dlužník žádný majetek k uspokojení přihlášených pohledávek. II. Dovolání a vyjádření k němu 12. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně, že dílčí právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně má jít o následující otázky: [1] Otázku rozsahu poučovací povinnosti odvolacího soudu podle ustanovení § 213b o. s. ř. [2] Má účastník řízení právo vyjádřit se v odvolacím řízení k provedenému důkazu? [3] Otázku naplnění předpokladů úmyslně zkracujících úkonů dlužníka. 13. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby je Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby je změnil v tom duchu, že se potvrzuje rozhodnutí insolvenčního soudu. 14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel následovně: K otázce č. [1] (K poučovací povinnosti odvolacího soudu) 15. Odvolací soud neposkytl dovolateli poučení podle § 118a o. s. ř., respektive podle § 213b o. s. ř. Zamítavé rozhodnutí insolvenčního soudu změnil odvolací soud poté, co zopakoval důkaz e-mailem z 9. 4. 2014 a zápisem z valné hromady společnosti C. Byť to v napadeném rozhodnutí není uvedeno výslovně, odvolací soud musel dospět k závěru, že dovolatel neunáší důkazní břemeno co do obrany, že nejsou splněny předpoklady odporovatelnosti podle ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního zákona. Odvolací soud též dospěl k jinému právnímu posouzení věci než insolvenční soud. Proto bylo jeho povinností poučit dovolatele o odlišném právním názoru a o možnosti navrhnout další důkazy na podporu svých tvrzení, což se nestalo. 16. Pochybení odvolacího soudu je o to závažnější, že podle ustálené praxe tíží dovolatele břemeno tvrzení i břemeno důkazní, neboť byl osobou dlužníku blízkou a insolvenční zákon tak presumuje, že mu byl znám dlužníkův úmysl. Srov. vyvratitelnou právní domněnku uvedenou v § 242 odst. 2 insolvenčního zákona a mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 35/2002 Sb. rozh. obč.), nebo R 117/2017 . 17. Tím, že rozhodl sám (místo toho, aby odvoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení), připravil odvolací soud dovolatele o možnost bránit se napadenému rozhodnutí po skutkové stránce; došlo tedy k porušení zásady dvouinstančnosti. Přitom o skutkovém stavu existují závažné pochyby (např. není jistá existence nebo výše dluhu, o jehož uspokojení se měl dlužník pokoušet zkrátit svého jediného údajného věřitele). 18. Srov. dále jednak (citované) pasáže z díla Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022 (komentář k § 213b o. s. ř.) a (k poučovací povinnosti podle § 118a o. s. ř.) [citované] pasáže z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4327/2016 , a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 59/2012 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 59/2012“)], jakož i (citované) pasáže z díla Jirsa, J. a kol.: Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha II. § 79–180 občanského soudního řádu. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, str. 277. Při nesplnění poučovací povinnosti je napadené rozhodnutí překvapivé ve smyslu judikatury Ústavního soudu; srov. (citovanou) pasáž z usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07 [usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupné na webových stránkách Ústavního soudu]. 19. Napadené rozhodnutí je o to překvapivější, že odvolací soud rozhoduje o stejném skutkovém stavu mezi týmiž účastníky pokaždé jinak; srov. jeho závěry ve věci sp. zn. 74 Cm 27/2019 (kde jde o žalobu z titulu ručení žalovaného coby člena statutárního orgánu dlužníka), z nichž plyne neexistence dluhu, k jehož zkrácení mělo dojít. K otázce č. [2] (K právu vyjádřit se k důkazu) 20. V návaznosti na závěry k překvapivosti rozhodnutí obsažené v odstavci 18. a 19. odůvodnění shora dovolatel poukazuje u otázky č. [2] na to, že (jak vyplývá z protokolu o odvolacím jednání, jež se konalo 20. 4. 2023) po zopakování dokazování oněmi dvěma důkazy bylo protokolováno, že účastníci byli „bez námitek“ a senát „bez dotazů“, načež bylo přistoupeno k závěrečným návrhům. Účastníci tak neměli právo vyjádřit se k (opětovně) provedeným důkazům, což odporuje § 123 o. s. ř. uplatnitelnému i v odvolacím řízení; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2411/2003 , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1793/2005 , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2010, sp. zn. 26 Cdo 3838/2009 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 29 Odo 789/2004 . Odvolací soud tak porušil i článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). K otázce č. [3] (K předpokladům úmyslně zkracujících právních úkonů dlužníka) 21. U této otázky dovolatel odkazuje na (citované) pasáže z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 29 ICdo 58/2020 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Vybraná judikatura, číslo 12, ročníku 2022, pod číslem 108), a z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1917/2021 . 22. Podle napadeného rozhodnutí bylo úmyslem dlužníka zkrátit účastníky sdružení, kterým měla v budoucnu vzniknout pohledávka za dlužníkem z titulu ztráty sdružení. Povědomí dlužníka o budoucím dluhu musí být natolik konkrétní, aby mohl pojmout zkracující úmysl. Při pochybnostech dlužníka o budoucích dluzích u něj nelze dovodit zkracující úmysl. V posuzovaném případě dlužník nemohl mít povědomí o budoucím dluhu, takže ani nemohl jednat v úmyslu zkrátit své věřitele. 23. Vznikající (budoucí) dluh sdružení měl být evidován v účetnictví společnosti C. Podle účetní závěrky společnosti C za rok 2012 (sestavené 28. 2. 2013) a za rok 2013 (sestavené 25. 6. 2014) nemá společnost C žádné pohledávky za účastníky sdružení. Z těchto účetních dokumentů tedy nevyplývá, že by dlužník měl jakékoli budoucí dluhy. 24. Dovolatel pak sice byl ředitelem pivovaru, nikdy však nebyl odpovědný za ekonomickou stránku jeho provozu. V řízení navíc dokládal, že účetnictví společnosti C bylo vedeno pro 2 střediska (Prahu a Vyškov), bylo tedy těžko rozlišitelné, které položky se týkají toho kterého střediska. 25. E-mail z 9. 3. 2014 nemohl v dlužníku vyvolat povědomí o jeho budoucích dluzích. Šlo totiž o nedokončené vyúčtování, které (tedy) mohlo doznat změn. Navíc bylo (vyúčtování) v rozporu s oficiálními účetními dokumenty společnosti C. Právní jednání, která dlužník následně činil, tak nebyla vedena úmyslem zkrátit budoucí věřitele; dlužník v rozhodné době nemohl vědět, že mu vznikají budoucí dluhy. 26. Také nelze přehlížet, že v prosinci 2014 dovolatel převedl společnost (dlužníka) na třetí osobu. Nabyvatel obchodního podílu měl o koupi dlužníka aktivní zájem (mimo jiné i pro vlastnictví akcií ve společnosti C). V době převodu byl dlužník aktivním podnikatelským subjektem s dlouhodobým majetkem za rok 2013 v hodnotě 654.000 Kč, s vlastním kapitálem za rok 2013 ve výši 649.000 Kč a se ziskem po zdanění za rok 2013 ve výši 299.000 Kč. Dovolatel tedy neměl důvod pochybovat o tom, že dlužník bude dále podnikat. Pouze vlivem okolností nezávislých na vůli dovolatele, nadto několik let poté, co dovolatel společnost (dlužníka) opustil, došlo k úpadku dlužníka a k podání žaloby v této věci. 27. Odvolací soud se (tedy) odchýlil od shora označené judikatury dovolacího soudu v tom smyslu, že ji vykládal příliš široce. V dané věci (totiž) nebyly naplněny podmínky odporovatelnosti dle § 242 insolvenčního zákona. 28. Dovolací soud by měl řešit také zásadní otázku, jak lze posoudit budoucí pohledávku, jestliže o ní dlužník nemá žádné bližší informace [jeho jediný (údajný) věřitel mu poskytne jen základní sdělení, že pohledávka asi „bude“ a „bude asi v takovéto výši“, aniž by mu předložil jakékoli vyúčtování, důkazy a tuto (budoucí) pohledávku ani nezanese do svého účetnictví]. Ad absurdum lze položit otázku, zda údajný dlužník nesmí hradit žádné své závazky poté, co si někdo pohledávku vůči němu vymyslí (jen ji sdělí, ale nedoloží). 29. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako zjevně bezdůvodné. Dovolací argumentaci k dovoláním otevřeným právním otázkám pak v jednotlivostech oponuje následovně: K otázce č. [1] (K poučovací povinnosti odvolacího soudu) 30. Řízení bylo řádně koncentrováno (v souladu s § 118b o. s. ř.), přičemž vzhledem k délce řízení měl dovolatel dostatek času předložit důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení. Podle platné úpravy pak není odvolací soud povinen sdělovat svůj předběžný právní názor na projednávanou věc. Žalobce též nesouhlasí s tím, že šlo o překvapivé rozhodnutí. K otázce č. [2] (K právu vyjádřit se k důkazu) 31. V odvolacím řízení měl každý z účastníků prostor pro případnou další aktivitu. Z protokolu o odvolacím jednání je zřejmé, že účastníci měli možnost se řádně vyjádřit k (opakovaně) provedeným důkazům. K otázce č. [3] (K předpokladům úmyslně zkracujících úkonů dlužníka) 32. K tvrzené neexistenci dluhu poukazuje žalobce na to, že závěry usnesení odvolacího soudu ze dne 9. 9. 2021, č. j. 6 Cmo 285/2020-183, jsou založeny na nesprávném (ustanovení § 829 a násl. obč. zák. odporujícímu) předpokladu, že jednotliví účastníci sdružení odpovídali za podíl na ztrátě vůči sdružení, tedy že sdružení bylo věřitelem a účastníci sdružení byli dlužníky. Sdružení však nemá právní subjektivitu (srov. § 829 odst. 2 a § 835 odst. 2 obč. zák.). Byla to tedy společnost C, která průběžně hradila náklady a uspokojovala závazky vůči jednotlivým dodavatelům, k jejichž úhradě (však) byli zavázání všichni členové sdružení společně a nerozdílně. Společnosti C tak v souladu s § 511 odst. 3 obč. zák. svědčil nárok na náhradu „dluhů“, které uhradila za zbylé dva účastníky sdružení (ve výši podílů sjednaných ve smlouvě o sdružení). III. Přípustnost dovolání 33. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 34. Dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení způsobilosti (kvality) budoucí pohledávky založit neúčinné právní jednání dlužníka ve smyslu § 242 insolvenčního zákona jde o věc dovolacím soudem neřešenou. V posouzení otázky úmyslu dlužníka „ cum animo fraudandi “ a vědomosti dovolatele o tomto úmyslu, je pak napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu 35. Procesní otázky předestřené dovolatelem se týkají (tvrzených) vad řízení, jejichž existenci zkoumá dovolací soud u přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud neshledává účelným zabývat se (poté, co dovolání připustil pro řešení otázky označené v předchozím odstavci) samostatně přípustností dovolání k otázkám č. [1] a [2]; s námitkami vznesenými v souvislosti s těmito otázkami se vypořádá v mezích přípustného dovolání. IV. Důvodnost dovolání 36. Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 37. Nejvyšší soud se tedy nejprve zabýval dovolatelem namítanými vadami řízení (předestřenými k otázkám č. [1] a [2]). Pro účely posouzení těchto vad jsou rozhodná následující ustanovení občanského soudního řádu [ve znění, jež od podání žaloby v této věci (od 6. 8. 2018) nedoznalo změn]: § 40 (o. s. ř.) (1) Úkony, při nichž soud jedná s účastníky, provádí dokazování nebo vyhlašuje rozhodnutí, se zaznamenávají ve formě zvukového nebo zvukově obrazového záznamu (dále jen „záznam“). Záznam se uchovává na trvalém nosiči dat, který je součástí spisu. (2) Není-li pořízení záznamu možné nebo stanoví-li tak zákon, sepisuje se o úkonech, při nichž soud jedná s účastníky, provádí dokazování nebo vyhlašuje rozhodnutí, protokol. Soud může rozhodnout, že bude současně s pořízením záznamu sepsán o úkonu protokol. Nejsou-li při úkonu přítomni účastníci, zástupci ani veřejnost a soud provádí pouze listinné důkazy nebo vyhlašuje rozhodnutí, postačí pořízení protokolu. V případě rozporu protokolu a záznamu má přednost záznam. Protokol se sepisuje vždy o úkonu, kterým a/ byl uzavřen smír, nebo b/ došlo k uznání nároku podle § 153a odst. 1. (3) Přepis záznamu nebo jeho části se pořídí, pokud tak ze závažných důvodů určí soud. Přepis záznamu nebo jeho části se pořídí vždy, je-li podán řádný nebo mimořádný opravný prostředek ve věci samé. Věta druhá se nepoužije, pokud soud prvního stupně rozhoduje o odmítnutí odvolání podle § 208 odst. 1 nebo byl-li pořízen protokol. (…) § 118a (o. s. ř.) (1) Ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. (2) Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1. (3) Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy. (…) § 123 (o. s. ř.) Účastníci mají právo vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny. § 213 (o. s. ř.) (1) Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. (2) Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. (…) § 213b (o. s. ř.) (1) V odvolacím řízení se postupuje podle § 118a; tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením § 205a nebo 211a nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná. (2) Porušení ustanovení § 118a odst. 1 až 3 soudem prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu. § 215 (o. s. ř.) (…) (2) Po zahájení jednání podá předseda nebo pověřený člen senátu zprávu o dosavadním průběhu jednání; jinak platí pro jednání před odvolacím soudem přiměřeně § 116 až 118, § 118a odst. 4 a § 119. Na závěr předseda senátu účastníky vyzve, aby shrnuli své návrhy a aby se vyjádřili k dokazování a ke skutkové a k právní stránce věci. 38. Ve výše ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním namítaným vadám řízení následující závěry: K otázce č. [1] (K poučovací povinnosti odvolacího soudu) 39. Jak Nejvyšší soud opakovaně vysvětlil ve svých rozhodnutích, poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. je vybudována na objektivním principu. Znamená to, že poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda se soud o potřebě poučení vůbec dozvěděl. Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo i v tomto případě k porušení ustanovení § 118a o. s. ř. Jestliže soud prvního stupně příslušné poučení neposkytne (lhostejno z jakých důvodů), musí tak učinit (je-li podáno odvolání) odvolací soud v odvolacím řízení (§ 213b odst. 1 o. s. ř.), a to bez ohledu na to, že již došlo ke koncentraci řízení (srov. R 59/2012 ). 40. V rozsudku svého velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011 , uveřejněném pod číslem 115/2012 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 115/2012“), jehož judikatorní význam je nadřazen rozhodnutím tříčlenných senátů Nejvyššího soudu o stejných otázkách, Nejvyšší soud vysvětlil, že rozsah důkazní povinnosti je ve sporném řízení zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. V tomto smyslu právní teorie hovoří o břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům ustanovením § 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. 41. Poučení dle § 118a odst. 2 o. s. ř. je poučením pro případ jiné (než účastníkem očekávané) právní kvalifikace věci. Jde např. o situaci, kdy je soud názoru, že požadované plnění není plněním podle smlouvy (jak očekává účastník), ze skutkového stavu věci však lze dovodit nárok na vydání bezdůvodného obohacení [k čemuž ale ještě chybí (v některých případech může chybět) vylíčení skutkových okolnosti případu ohledně výše bezdůvodného obohacení]. Srov. v literatuře např. dílo Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 830, a v judikatuře např. odstavec [18] odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3071/2018 , uveřejněného v časopise Soudní judikatura, číslo 9, ročníku 2020, pod číslem 89. 42. Poučovací povinnost ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. se pak uplatňuje tam, kde je namístě učinit závěr, že účastník, jemuž je ku prospěchu prokázání určité (pro věc rozhodné) skutečnosti, nesplnil svou důkazní povinnost, respektive dosud provedenými důkazy neunesl důkazní břemeno o takové skutečnosti, takže nenabídne-li (po poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř.) důkazy způsobilé takovou skutečnost prokázat, budou jej stíhat procesní následky spočívající v neunesení důkazního břemene o takové skutečnosti (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010 , uveřejněný pod číslem 98/2013 Sb. rozh. obč., nebo opět R 115/2012 ). 43. O případ, kdy by odvolací soud měl přistoupit k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř., v dané věci zjevně nešlo, když odvolací soud věc po právní stránce neposuzoval jinak než insolvenční soud (stejně jako insolvenční soud se věcí zabýval jen v mezích tvrzené neúčinnosti právních jednání dlužníka v rovině skutkových podstat uvedených v § 240 až § 242 insolvenčního zákona). Důvod postupovat ve vztahu k dovolateli podle § 118a odst. 2 o. s. ř. tedy odvolací soud neměl a dovolání potud žádnou argumentaci, která by svědčila o opaku, ani neuplatňuje. 44. Nejde ani o případ, kdy by odvolací soud měl přistoupit k poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř., když napadené rozhodnutí není (ani nemá být) založeno na úsudku, že dovolatel ve sporu neuspěl proto, že nedostál své povinnosti tvrzení. Ostatně, dovolání ani potud žádnou zvláštní argumentaci, na kterou by Nejvyšší soud měl (ještě) reagovat, neobsahuje. 45. Zbývá vyjádřit se k poučovací povinnosti ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. Potud dovolatel namítá (srov. reprodukci dovolání v odstavci 15. odůvodnění shora), že byť to v napadeném rozhodnutí není uvedeno výslovně, odvolací soud musel dospět k závěru, že dovolatel neunáší důkazní břemeno co do obrany, že nejsou splněny předpoklady odporovatelnosti podle ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního zákona. Tato jeho argumentace nicméně vychází z nepochopení podstaty (smyslu) poučovací povinnosti podle § 118a odst. 3 o. s. ř. (jak shrnuta v odstavci 42. odůvodnění shora). 46. Rozhodnutí založené na neunesení důkazního břemene o určité skutečnosti totiž nelze zaměňovat s rozhodnutím založeným na tom, že na základě jiných důkazů byl skutkový stav o této skutečnosti zjištěn (pozitivně) jinak, než tvrdil některý z účastníků. V takovém případě nejde o to, že se určitá skutečnost neprokázala, nýbrž o to, že se prokázala jinak, než účastník tvrdil. Má-li soud určitou skutečnost za prokázanou jinak, než tvrdil některý z účastníků řízení, pak nemá důvod přistoupit k poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř., jelikož jeho rozhodnutí není v takovém případě rozhodnutím založeným na neunesení důkazního břemene o oné skutečnosti. Srov. shodně opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3071/2018 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sen. zn. 29 ICdo 112/2019 , uveřejněný pod číslem 97/2021 Sb. rozh. obč. 47. V daném případě závěry odvolacího soudu nevycházejí z toho, že dovolatel neunesl důkazní břemeno o určité (jím tvrzené) skutečnosti, nýbrž z toho, že na základě zjištěného skutkového stavu (pozitivně) lze uzavřít, že: [1] dlužník učinil právní úkony (obě platby) v úmyslu zkrátit věřitele (účastníky sdružení), [2] dlužník i žalovaný věděli, že jde o „právní úkon“, který učinili v úmyslu zmařit v rozporu se zákonem (obejitím zákona) uspokojení věřitelů sdružení, [3] dlužníkovy právní úkony (ony platby) zkracují uspokojení pohledávek věřitelů a vedly ke zmenšení jeho majetku, které mělo (současně) za následek, že věřitelé nemohli dosáhnout uspokojení svých pohledávek z majetku dlužníka, ačkoli (nebýt těchto úkonů) by se uspokojili z majetku dlužníka alespoň částečně. Srov. odstavec 23. odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i reprodukci odůvodnění napadeného rozhodnutí v odstavci 10. odůvodnění shora. 48. To, že odvolací soud nepřikročil k poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. tedy odpovídá shora označené (ustálené) judikatuře Nejvyššího soudu. Naopak dovolatelův předpoklad, že (ač napadené rozhodnutí takový úsudek neobsahuje) odvolací soud musel dospět k závěru, že dovolatel neunáší důkazní břemeno, nemá oporu ani v napadeném rozhodnutí ani v obsahu spisu. Dovolání tedy potud není důvodné. K otázce č. [2] (K právu vyjádřit se k důkazu) 49. Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval. U důkazních prostředků listinných (§ 129 o. s. ř.) je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen; proto není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným procesním způsobem zopakoval, případně doplnil. Srov. shodně z recentní judikatury např. již odstavec 63. odůvodnění odvolacím soudem citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1917/2021 nebo odstavce 70. až 72. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2023, sen. zn. 29 NSČR 51/2023 . Nejvyšší soud též nemá pochyb o tom, že doplní-li odvolací soud dokazování, nebo opakuje-li odvolací soud některé důkazy (včetně listinných), postupuje (má postupovat) v odvolacím řízení přiměřeně (§ 211 o. s. ř.) též podle § 123 o. s. ř.; srov. obdobně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99 , uveřejněného pod číslem 25/2002 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000 , uveřejněného pod číslem 40/2003 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2022, sen. zn. 29 NSČR 90/2021 , uveřejněného pod číslem 83/2023 Sb. rozh. obč. 50. Není úkolem Nejvyššího soudu spekulovat o tom, zda způsob, jakým odvolací soud zaznamenal v protokolu o odvolacím jednání z 20. 4. 2023 (č. l. 227-228) reakce na opakování dvou listinných důkazů („Účastníci bez námitek.“ a „Senát bez dotazů.“), zahrnoval (měl vyjádřit) též procesní postoj dovolatele k tomuto dokazování. Z protokolu o odvolacím jednání se však také podává, že poté účastníci přednesli závěrečné návrhy (srov. i § 215 odst. 2 větu druhou o. s. ř.). Účastník řízení, jenž má za to, že mu soud neposkytl možnost vyjádřit se řádně k důkazu listinou, tak nepochybně může učinit (vyjádřit se k dokazování) nejpozději v rámci svého závěrečného návrhu; srov. pro řízení před soudem prvního stupně § 119a odst. 2 o. s. ř. a pro odvolací řízení již zmíněný § 215 odst. 2 větu druhou o. s. ř. Řečené platí tím více, má-li jít jen o neposkytnutí možnosti vyjádřit se k opakování důkazu listinou, která i poté, co jí soud provede důkaz (zopakuje důkaz), zůstane součástí spisového materiálu (jak pro danou věc plyne z obsahu spisu). 51. Měl-li tedy dovolatel (zastoupený při odvolacím jednáním přítomnou advokátkou) za to, že mu odvolací soud neumožnil řádně se vyjádřit k opakování důkazu dvěma listinami, pak skutečnost, že toto své vyjádření nepřednesl v rámci závěrečného návrhu v dané odvolací věci, jde na vrub jeho vlastní procesní nedbalosti nebo neopatrnosti [je to dovolatel, kdo nedbal obecného právního principu „ vigilantibus iura skripta sunt “ (bdělým náležejí práva)]. 52. Ostatně, ze spisu se podává, že šlo o případ uvedený v § 40 odst. 1 a odst. 2 větě druhé o. s. ř., tedy o situaci, kdy odvolací jednání bylo zaznamenáno ve formě zvukového záznamu a současně byl sepsán (přítomnou zapisovatelkou) protokol. Srov. zvukový záznam u evidenčního listu o zvukovém záznamu (č. l. 226 p. v.). Z onoho zvukového záznamu se pak podává, že předseda senátu po provedení důkazu oběma listinami položil otázku: „Jsou nějaké námitky proti provedeným důkazům?“; jelikož dotaz zůstal bez jakékoli (zvukové) reakce, zaprotokoloval předseda senátu větu „Účastníci bez námitek“. Následně (poté, co neměl dotazy ani senát) vyzval předseda senátu (podle zvukového záznamu) účastníky k závěrečným návrhům slovy: „Tak bych prosil závěrečné návrhy“. S přihlédnutím k pravidlu formulovanému v § 40 odst. 2 větě čtvrté o. s. ř. (které v případě rozporu mezi protokolem a záznamu upřednostňuje záznam), je zjevné, že dovolací námitka není opodstatněná též proto, že popisuje (v části týkající se možnosti dovolatele vyjádřit se k opakovaným důkazům) průběh odvolacího jednání v rozporu se skutečností (která dokládá, že dovolatel měl možnost se k opakovaným důkazům vyjádřit již bezprostředně po jejich zopakování, leč neučinil tak). Dovolání tak ani potud není důvodné a namítaný rozpor s článkem 38 odst. 2 Listiny dozajista dán není. K otázce č. [1] (K poučovací povinnosti odvolacího soudu) a k otázce č. [2] (K právu vyjádřit se k důkazu) co do překvapivosti rozhodnutí 53. Jako součást vad řízení uplatňovaných v rámci otázek č. [1] a [2] namítá dovolatel také to, že napadené rozhodnutí pro něj bylo „překvapivé“. Potud Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že byla-li právní otázka, kterou odvolací soud zkoumal s jiným výsledkem, zkoumána již soudem prvního stupně, mohl být rozhodnutím odvolacího soudu v dotčeném aspektu „překvapen“ jen účastník svých práv nedbalý a na jednání odvolacího soudu nepřipravený (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014 , uveřejněného pod číslem 107/2014 Sb. rozh. obč.). Otázkou, zda jsou splněny předpoklady neúčinnosti podle § 242 insolvenčního zákona, se ve svém rozsudku zabýval již insolvenční soud. Tím, že stejnou otázku řešil (na základě odvolací argumentace) i odvolací soud (jen s opačným závěrem), tedy dovolatel překvapen být nemohl a neměl. K otázce č. [1] (K poučovací povinnosti odvolacího soudu) co do „zásady dvouinstančnosti“ 54. V rámci argumentace k otázce č. [1] dovolatel též namítal, že tím, že rozhodl sám (místo toho, aby odvoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení), porušil odvolací soud „zásadu dvouinstančnosti“ (srov. reprodukci dovolání v odstavci 17. odůvodnění shora). Potud dovolatel přehlíží, že zásada dvouinstančnosti, jež (ani) není v českém právním řádu zásadou obecně platnou, se v občanském soudním řízení v apelačním systému upraveném občanským soudním řádem prosazuje jen omezeně, potud, že odvolací soud je oprávněn zrušit odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jen z důvodů taxativně vypočtených v § 219a o. s. ř. Srov. již rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009 , uveřejněný pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 10/2014“), a rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 31 Cdo 1475/2020 , uveřejněný pod číslem 58/2021 Sb. rozh. obč. (jejichž judikatorní význam je opět nadřazen rozhodnutím tříčlenných senátů Nejvyššího soudu o stejných otázkách), nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03 , uveřejněný pod číslem 128/2003 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Naopak rušení a vracení věci odvolacím soudem mimo rámec kogentní úpravy obsažené v § 219a o. s. ř. tam, kde odvolací soud mohl o věci sám rozhodnout, by nahrávalo judikaturou Ústavního soudu kritizovanému justičnímu „ping pongu“ (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 2941/17 , uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Tato dovolací námitka tedy též není opodstatněná. Dovolatelem namítanými vadami tedy řízení není postiženo. K otázce č. [3] (K předpokladům úmyslně zkracujících úkonů dlužníka) 55. Jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti se nepodávají ani ze spisu, Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval dále správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 56. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 57. Pro právní posouzení věci k dovoláním předestřeným otázkám jsou rozhodná následující skutková zjištění (z nichž vyšly oba soudy): 58. Dlužník, společnost ILDEFONS s. r. o. (dále jen „společnost I“) a společnost C uzavřeli dne 3. 1. 2011 smlouvu o sdružení dle § 829 a násl. obč. zák. za účelem vzniku Sdružení VP a společného provozování pivovaru Vyškov. Podle článku 3.1. smlouvy o sdružení činil podíl na zisku sdružení u dlužníka 20 %, u společnosti I 20 % a u společnosti C 60 %. Podle článku 3.2. smlouvy o sdružení bylo sjednáno, že veškeré příjmy a výdaje bude evidovat ve svém účetnictví společnost C, která po skončení každého kalendářního roku (popřípadě hospodářského roku) nebo po zániku sdružení rozdělí zisk podle článku 3.1. smlouvy o sdružení mezi jednotlivé účastníky sdružení. Splatnost jednotlivých podílů na zisku byla stanovena nejpozději do konce měsíce následujícího po měsíci, v němž byla schválena účetní závěrka příslušného roku. 59. Dovolatel byl v době od 17. 6. 2008 do 16. 12. 2014 jediným společníkem a jednatelem dlužníka. 60. Dovolatel půjčil (v době od 1. 1. 2014 zapůjčil) dlužníku: [1] dne 1. 3. 2009 částku 100.000 Kč, [2] dne 6. 10. 2009 částku 100.000 Kč, [3] dne 10. 1. 2010 částku 550.000 Kč, [4] dne 31. 12. 2012 částku 70.000 Kč, [5] dne 5. 1. 2013 částku 100.000 Kč, [6] dne 19. 1. 2014 částku 100.000 Kč, Celkem šlo o částku 1.020.000 Kč. 61. Dlužník zaplatil dovolateli z titulu vrácení půjček (zápůjčky): [1] dne 28. 9. 2013 částku 20.000 Kč, [2] dne 21. 3. 2014 částku 928.292 Kč, [3] dne 17. 12. 2014 částku 70.000 Kč. Celkem šlo o částku 1.018.292 Kč. 62. Jako přílohu e-mailu ze dne 9. 3. 2014 zaslal O. Š. za společnost C dlužníku výsledovku za střediska společnosti C (Prahu a Vyškov) za rok 2013, podle které středisko Vyškov vykázalo ztrátu ve výši 6.719.804,65 Kč. V e-mailu se uvádí, že O. Š. v příloze posílá „víceméně finální výsledovku za rok 2013 v členění dle středisek“. 63. Podle účetní závěrky za rok 2013 ze dne 25. 6. 2014 nevykazovala společnost C žádné pohledávky vůči účastníkům sdružení. 64. Dne 1. 9. 2014 valná hromada společnosti C neschválila účetní závěrku, schválila však zprávu o hospodaření, podle které ztráta ve výši 10.364.858 Kč bude převedena do následujícího roku. 65. Dne 15. 12. 2014 převedl dovolatel podíl v dlužníkovi na společnost P. a. s. 66. Podle účetní závěrky za rok 2014 ze dne 2. 3. 2015 vykázala společnost C ztrátu ve výši 25.626.309.47 Kč, přičemž společnost C nevykazovala žádné pohledávky vůči účastníkům sdružení. 67. Podle účetní závěrky za rok 2015 ze dne 31. 3. 2016 společnost C vykazovala pohledávku vůči účastníkům sdružení ve výši 1.992.000 Kč. 68. Účast dlužníka ve sdružení zanikla k 31. 12. 2014. 69. V době od svého založení do 31. 12. 2013 utrpělo sdružení ztrátu ve výši 4.249.396 Kč. 70. Podle schváleného hospodářského výsledku sdružení za rok 2014 ze dne 31. 3. 2015 bylo sdružení za rok 2014 ve ztrátě ve výši 7.961.209 Kč, přičemž podíl dlužníka na ztrátě činí 20 %. 71. Dopisem z 18. 5. 2015 vyzvala společnost C dlužníka k úhradě podílu na kumulované ztrátě sdružení ve výši 2.492.214,50 Kč. 72. Po úhradě částek 928.292 Kč (21. 3. 2014) a 70.000 Kč (17. 12. 2014) neměl dlužník majetek dostatečný k úhradě podílu na ztrátě sdružení (pohledávky věřitelů převyšovaly aktiva dlužníka). 73. Insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno 18. 4. 2016. 74. Usnesením ze dne 1. 9. 2017 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka a prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenčním správcem dlužníka ustanovil žalobce. 75. Pro další úvahy Nejvyššího soudu k otázce č. [3] jsou rozhodná následující ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, insolvenčního zákona a zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích) [dále též jen „z. o. k.“]: § 22 (o. z.) (1) Osoba blízká je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel nebo partner podle jiného zákona upravujícího registrované partnerství (dále jen „partner“); jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Má se za to, že osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené nebo osoby, které spolu trvale žijí. (2) Stanoví-li zákon k ochraně třetích osob zvláštní podmínky nebo omezení pro převody majetku, pro jeho zatížení nebo přenechání k užití jinému mezi osobami blízkými, platí tyto podmínky a omezení i pro obdobná právní jednání mezi právnickou osobou a členem jejího statutárního orgánu nebo tím, kdo právnickou osobu podstatně ovlivňuje jako její člen nebo na základě dohody či jiné skutečnosti. § 588 (o. z.) Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. § 1908 (o. z.) (1) Splněním dluhu závazek zaniká. (…) § 2390 (o. z.) Základní ustanovení Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. § 3028 (o. z.) (1) Tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. (2) Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. (3) Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. § 116 (obč. zák.) Osobou blízkou je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel, partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. § 559 (obč. zák.) (1) Splněním dluh zanikne. (…) § 657 (obč. zák.) Smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. § 234 (insolvenčního zákona) Byla-li zjištěna neplatnost právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka, který lze současně považovat za neúčinný, postupuje se podle § 233. § 237 (insolvenčního zákona) (1) Povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů mají osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch. (…) § 242 (insolvenčního zákona) Neúčinnost úmyslně zkracujících právních úkonů (1) Odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám. (2) Má se za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, byl dlužníkův úmysl této osobě znám. (3) Úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení. § 73 (z. o. k.) Většinový společník (1) Společník, který má většinu hlasů plynoucích z účasti v obchodní korporaci, je většinový společník a obchodní korporace, ve které tuto většinu má, je obchodní korporace s většinovým společníkem. (…) § 74 (z. o. k.) (1) Ovládající osobou je osoba, která může v obchodní korporaci přímo či nepřímo uplatňovat rozhodující vliv. Ovládanou osobou je obchodní korporace ovládaná ovládající osobou. (…) (3) Řídící osoba podle § 79 a většinový společník jsou vždy ovládajícími osobami, ledaže ve vztahu k většinovému společníkovi § 75 stanoví jinak. Řízená osoba podle § 79 je vždy ovládanou osobou. § 775 (z. o. k.) Tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne jeho účinnosti. § 780 (z. o. k.) (1) Účinnost ovládacích smluv a smluv o převodu zisku uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona zaniká posledním dnem účetního období závazného pro řídící osobu, který následuje bezprostředně po uplynutí šesti měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud účinnost těchto smluv nezanikne dříve jinak. (2) Ustanovením odstavce 1 nejsou dotčena práva a povinnosti z tam uvedených smluv a z právních předpisů upravujících tyto smlouvy přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona vzniklé před zánikem jejich účinnosti podle odstavce 1. 76. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a zákona o obchodních korporacích již od účinnosti těchto kodexů (od 1. 1. 2014) a později nedoznala změn. Ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve výše uvedené (pro věc opět rozhodné) podobě pak platila jak v době poskytnutí půjčky z 1. 3. 2009, tak v době poskytnutí půjčky z 5. 1. 2013, přičemž do 1. 1. 2014, kdy byl tento zákon zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, nedoznala změn. 77. Ustanovení insolvenčního zákona v citovaném (rozhodném) znění platí beze změny od zahájení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (od 18. 4. 2016). Na tomto místě pak Nejvyšší soud připomíná, že s přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (1. 9. 2017) se pro insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka a incidenční spory tímto řízením vyvolané uplatní i v době od 1. 6. 2019 insolvenční zákon ve znění účinném do 31. 5. 2019 [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony]. 78. Ve shora ustaveném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k problematice otevřené otázkou č. [3] následující závěry: 79. Půjčky, které dovolatel (coby věřitel) poskytl dlužníku 1. 3. 2009 (100.000 Kč), 6. 10. 2009 (100.000 Kč), 10. 1. 2010 (550.000 Kč), 31. 12. 2012 (70.000 Kč), a 5. 1. 2013 (100.000 Kč) [celkem šlo o částku 920.000 Kč] se řídí (vzhledem k § 3028 o. z., při současné absenci jiné dohody předjímané v § 3028 odst. 3 poslední větě o. z.) i v době od 1. 1. 2014 ustanoveními zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku; srov. tedy co do vzniku smlouvy o půjčce coby reálného kontraktu § 657 obč. zák. a co do právního úkonu, jímž dlužník půjčky splatil, § 559 odst. 1 obč. zák. 80. Zápůjčka, kterou dovolatel (coby zapůjčitel) poskytl dlužníku (coby vydlužiteli) dne 19. 1. 2014 (100.000 Kč), se již řídí ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (srov. § 3028 odst. 1 o. z.); srov. tedy co do vzniku smlouvy o zápůjčce coby reálného kontraktu § 2390 o. z. a co do právního jednání, jímž dlužník zápůjčku splatil, § 1908 odst. 1 o. z. 81. V této souvislosti Nejvyšší soud poznamenává, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nahradil s účinností od 1. 1. 2014 pojem „právní úkon“ dle § 34 obč. zák. pojmem „právní jednání“ (srov. § 545 a násl. o. z.). Ve stejném duchu je proto třeba pro rozhodné období interpretovat slovní spojení „právní úkon“ v § 111 insolvenčního zákona a v § 235 a násl. insolvenčního zákona. Srov. i ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. a argumentaci obsaženou k terminologii např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2020, sen. zn. 29 ICdo 113/2018 , uveřejněném pod číslem 27/2021 Sb. rozh. obč. Jinak řečeno, v rozsahu, v němž dlužník platbami z 21. 3. 2014 a 17. 12. 2014 splácel půjčky, které mu dovolatel poskytl v době do 5. 1. 2013, jsou tyto platby „právními úkony“ dlužníka, a v rozsahu, v němž dlužník stejnými platbami splácel zápůjčku, kterou mu dovolatel poskytl 19. 1. 2014, jde o „právní jednání“ dlužníka. Nejvyšší soud dodává, že zjištěný skutkový stav (absence skutkového závěru na dané téma) mu nedovoluje uzavřít, v jakém rozsahu hradil dlužník uvedenými platbami zápůjčku, respektive půjčky, tato mezera ve skutkových zjištěních však na další úvahy Nejvyššího soudu vliv nemá. 82. Pro výklad § 242 insolvenčního zákona vskutku platí závěry citované dovolatelem z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 58/2020 , totiž že ustanovení § 242 insolvenčního zákona obsahuje samostatnou úpravu úmyslně zkracujících právních úkonů (od 1. 1. 2014 právních jednání) dlužníka a předpokladem jeho aplikace (tedy) není požadavek, aby šlo o právní úkon (právní jednání), který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo aby šlo o právní úkon (právní jednání), který vedl k dlužníkovu úpadku (srov. R 117/2017 ). Podmínky této odporovatelnosti se posuzují ke dni vzniku právního úkonu (právního jednání) respektive, jde-li o právní úkon (právní jednání), jehož účinky nastávají až účinností vkladu práva do katastru nemovitostí, ke dni, kdy nastaly právní účinky takového vkladu; srov. obdobně např. též R 139/2018 , nebo rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 90/2016 . Přitom musí jít o právní úkon (právní jednání), kterým dlužník skutečně a objektivně zkrátil některého svého věřitele, přičemž úmysl věřitele zkrátit (úmysl dlužníka „ cum animo fraudandi “), lhostejno, zda šlo o úmysl přímý nebo nepřímý, druhé smluvní straně byl znám, nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám (§ 242 odst. 1 insolvenčního zákona); srov. opět i rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 90/2016. V intencích § 242 insolvenčního zákona přitom postačí, že dlužník zkrátil uspokojení pohledávky byť jediného svého věřitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 60/2018 ). 83. Vzhledem k tomu, že lze odporovat právním úkonům (právním jednáním) dlužníka, které zkracují věřitele (učiněným v úmyslu zkrátit věřitele), postačuje, aby dlužník sledoval svým jednáním zkrácení jakékoliv pohledávky svého věřitele; není rozhodné, zda šlo o pohledávku splatnou, nesplatnou, nebo budoucí, nebo zda pohledávka byla vymahatelná; srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 58/2020 (odstavec 22. odůvodnění), nebo odstavec 41. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2022, sen. zn. 29 ICdo 133/2020 . 84. K dovolací námitce, podle které si odvolací soud vyložil (pro poměry dané věci) závěry judikatury příliš široce, Nejvyšší soud uvádí, že pro výsledek dovolacího řízení je určující především posouzení, zda skutková zjištění (skutkové závěry), z nichž vyšel odvolací soud, dovolují v rovině právní uzavřít, že dlužník konal v úmyslu cum animo fraudandi (v úmyslu zkrátit své věřitele). Potud dovolatel oponuje závěru odvolacího soudu o existenci úmyslu dlužníka cum animo fraudandi námitkou, že dlužník nemohl mít povědomí o budoucím dluhu, takže ani nemohl jednat v úmyslu zkrátit své věřitele (srov. reprodukci dovolání v odstavci 22. odůvodnění shora), jakož i otázkou, jak posuzovat budoucí pohledávku, o které dlužník nemá žádné bližší informace (srov. reprodukci dovolání v odstavci 28. odůvodnění shora). 85. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003 , uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a důvody R 10/2014 . Pro tyto účely se též nezabývá námitkami, jež dovolatel ke skutkovému stavu věci, z nějž vyšel odvolací soud, snesl prostřednictvím tvrzení o vadách řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009 , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sb. rozh. obč., jakož i důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96 , uveřejněného pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Při respektu k těmto závěrům přikročil Nejvyšší soud ke zkoumání námitek týkajících se „kvality“ budoucí pohledávky a možnosti usuzovat na základě zjištěného skutkového stavu věci na úmysl dlužníka cum animo fraudandi . a) „Kvalita“ budoucí pohledávky 86. Nejvyšší soud nesdílí představu dovolatele (promítnutou v argumentaci shrnuté v odstavci 28. odůvodnění shora), že úmysl zkrátit právním jednáním (právním úkonem) věřitele, jemuž má vůči dlužníku vzniknout pohledávka v budoucnu (budoucí pohledávka) může mít dlužník jen tehdy, půjde-li o konkrétní (budoucí) pohledávku určité výše, o které onen věřitel (podnikatel) řádně účtuje (zanesl ji do svého účetnictví). Budoucí pohledávka je pohledávkou, která (dokonce) ještě nevznikla, takže nejde-li o pohledávku, jejíž budoucí vznik (včetně výše) si dlužník dohodl věřitelem smluvně (o pohledávku ex contracto ), lze stěží očekávat (požadovat), že dlužník bude mít o dosud neexistující pohledávce jinou představu, než tu, které bude odpovídat kvalifikovaný odhad budoucí existence pohledávky a její výše, daný mírou vědomostí, jež lze u osoby ve stejném nebo obdobném postavení očekávat při zvážení okolností, které jí musely být zřejmé. Obecná lidská zkušenost dokládá, že dlužník „odklání“ majetek před svými věřiteli již na základě reálné hrozby vzniku závazků (dluhů) určité jím odhadované výše. 87. Poměřováno těmito závěry není námitka dovolatele ke „kvalitě“ budoucí pohledávky opodstatněná, když skutkové závěry, z nichž odvolací soud vyšel (zejména ty, jež mají oporu v ujednáních smlouvy o sdružení o podílu na ztrátě a v obsahu e-mailu z 9. 3. 2014 a jeho přílohy), dovolovaly uzavřít, že úmysl dlužníka cum animo fraudandi se mohl pojit s reálnou obavou ze vzniku dluhu (budoucí pohledávky společnosti C) založeného ztrátovým hospodařením sdružení. b) Úmysl dlužníka cum animo fraudandi 88. Co do záměru, že dlužník konal v úmyslu cum animo fraudandi (v úmyslu zkrátit věřitele budoucí pohledávky) je napadené rozhodnutí (na daném skutkovém základě) souladné s výše rozebranou judikaturou k tomuto úmyslu. c) Vědomost dovolatele o úmyslu dlužníka cum animo fraudandi 89. S existencí úmyslu dlužníka cum animo fraudandi souvisí (navazuje na ni) otázka, zda dovolatel o takovém úmyslu věděl, nebo zda mu takový úmysl musel být znám (§ 242 odst. 1 insolvenčního zákona). 90. Odvolací soud založil závěr o takové vědomosti dovolatele na tom, že dlužník a žalovaný byli v době provedení právních úkonů (právních jednání) osobami blízkými (žalovaný byl jediným společníkem a jednatelem dlužníka); srov. § 242 odst. 2 insolvenčního zákona. Při autonomní (samostatné) úpravě úmyslně zkracujících právních úkonů (právních jednání) dlužníka v § 242 insolvenčního zákona je tudíž pro další úvahy významná též odpověď na otázku, jak má být v daných souvislostech definován pojem osoba dlužníku blízká, který je v § 242 odst. 2 insolvenčního zákona zmiňován jako další eventualita pro založení tam uvedené domněnky vedle „osoby, která tvoří s dlužníkem koncern“. 91. Nejvyšší soud již ve své judikatuře uzavřel, že slovní spojení „osoba blízká“ (dlužníku) a osoba „tvořící s dlužníkem koncern“ je nutno vykládat způsobem vymezeným legální definicí těchto pojmů v příslušných právních předpisech, tedy pro dobu před 1. 1. 2014 způsobem vymezeným ustanovením § 116 obč. zák., a ustanovením § 66a odst. 7 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a pro dobu od 1. 1. 2014 způsobem vymezeným ustanovením § 22 o. z. a ustanovením § 79 z. o. k.; srov. shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sen. zn. 29 NSČR 55/2014 , uveřejněného pod číslem 106/2017 Sb. rozh. obč., nebo odstavec [36] odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sen. zn. 29 ICdo 43/2018 , uveřejněného pod číslem 100/2020 Sb. rozh. obč. 92. V dané věci jde nicméně také o to, zda v těch případech, kdy dlužník platbami 21. 3. 2014 a 17. 12. 2014 splácel půjčky, které mu dovolatel poskytl v době do 5. 1. 2013 [a kdy tedy šlo o právní vztah, na který se nadále uplatní ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (srov. odstavec 79. odůvodnění shora)], je použitelná legální definice osoby blízké podle stavu v době (s)plnění dluhu (tedy podle § 22 o. z.), nebo podle stavu právních předpisů rozhodných pro zánik dluhu splněním (srov. § 116 a § 559 odst. 1 obč. zák.). K tomu Nejvyšší soud uvádí, že pro posouzení, zda šlo o (s)plnění závazku (dluhu) mezi osobami sobě blízkými, je určující úprava rozhodná pro zánik dluhu splněním, od které nelze odpoutat úpravu definující postavení osob, mezi nimiž se plnilo, coby osob blízkých, tedy úpravu obsaženou (i pro platby z roku 2014) v § 116 obč. zák. Úprava definující osobu blízkou v § 22 o. z. se tedy uplatní jen v rozsahu, v němž dlužník platbami z 21. 3. 2014 a 17. 12. 2014 splácel zápůjčku z 19. 1. 2014. 93. Na výše uvedeném základě pak Nejvyšší soud uzavírá, že vztah jednatele společnosti s ručením omezeným (coby jejího statutárního orgánu) k oné společnosti s ručením omezeným definuje jako vztah osob navzájem si blízkých přímo § 22 odst. 2 o. z.; při výkladu § 116 obč. zák. pak k témuž závěru dospěla ustálená judikatura Nejvyššího soudu představovaná především rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001 , uveřejněným pod číslem 53/2004 Sb. rozh. obč. 94. Těmito závěry se nicméně problematika vědomosti (nebo presumované vědomosti) osoby, v jejíž prospěch dlužník učinil právní úkon (právní jednání), o úmyslu dlužníka cum animo fraudandi nevyčerpává. Jde totiž i o otázku, jakým způsobem se tam, kde jde o právní úkon (právní jednání) právnické osoby, utváří vůle právnické osoby. Pro odpověď na tuto otázku jsou i v těch případech, kdy právnická osoba činí v době od 1. 1. 2014 (v souladu s § 3028 odst. 3 o. z.) právní úkon podle právních předpisů ve znění účinném do 31. 12. 2013, rozhodná ustanovení korporátního práva ve znění účinném v době, kdy právnická osoba takový právní úkon učinila (tedy ustanovení zákona o obchodních korporacích v rozhodném znění). Srov. k tomu též § 775 z. o. k. a podpůrně i § 780 z. o. k., jakož i výklad podaný v díle: Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, str. 237 až 247 (k § 71 z. o. k.) a str. 1302 – 1302 (k § 780 z. o. k.). 95. Jednatel a jediný společník (majitel) společnosti s ručením omezeným je ve vztahu k této společnosti ovládající osobou (§ 73, § 74 odst. 1 a 3 z. o. k.) a ona společnost s ručením omezeným je coby obchodní korporace v takovém případě ovládanou osobou (§ 74 odst. 1 věta první z. o. k.), tedy osobou, kterou ovládá onen jednatel a jediný společník. 96. Je-li prokázáno, že ovládaná osoba (dlužník-obchodní korporace) měla v úmyslu zkrátit právním jednáním své věřitele, pak platí, že stejný úmysl měla i druhá strana [osoba, v jejíž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn (bylo neúčinné právní jednání učiněno) nebo která z něho měla prospěch], jestliže šlo o osobu ovládající. 97. Jde o závěr, který se prosazuje v judikatuře Nejvyššího soudu (jako ustálený) k výkladu § 66a odst. 1 až 3 obch. zák.; srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 758/2012 , nebo odstavec [25] odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4554/2015 , uveřejněného pod číslem 9/2019 Sb. rozh. obč. 98. Nejvyšší soud pak nenalézá důvod vyloučit shodný úsudek ani v režimu zákona o obchodních korporacích. Jinak řečeno, také tehdy, jde-li o právní úkony nebo o právní jednání, pro která definuje osobu ovládající a osobu ovládanou úprava obsažená v § 73 a v § 74 odst. 1 a 3 z. o. k., platí, že ovládaná osoba má při právním úkonu nebo při právním jednání, které činí, takový úmysl, jaký má osoba, která ji ovládá. 99. Platí dále, že má-li úmysl zkrátit věřitele právním úkonem (právním jednáním) [úmysl cum animo fraudandi ] nejen dlužník, nýbrž i osoba, v jejíž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn (bylo neúčinné právní jednání učiněno) nebo která z něho měla prospěch, jde o oboustranné jednání in fraudem legis a (proto) o právní úkon absolutně neplatný (právní jednání absolutně neplatné); srov. k tomu (pro účely výkladu § 39 obč. zák.) již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006 , uveřejněný pod číslem 40/2009 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 40/2009“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2016, sen. zn. 29 ICdo 77/2014 , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 4, ročníku 2018, pod číslem 53, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 29 Cdo 614/2014 , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 2, ročníku 2020, pod číslem 17. V poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, závěr, že jde o oboustranné jednání in fraudem legis , nezpůsobuje absolutní neplatnost právního jednání bez dalšího, nýbrž až ve spojení se závěrem, že právní jednání, které odporuje zákonu, současně (zároveň) „zjevně narušuje veřejný pořádek“ (srov. § 588 větu první o. z.). K výkladu pojmu „veřejný pořádek“ srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016 , uveřejněném pod číslem 95/2019 Sb. rozh. obč., k jehož závěrům se přihlásil též rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020 , uveřejněný pod číslem 104/2020 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 104/2020“). V R 104/2020 pak Nejvyšší soud ozřejmil, že výraz „zjevně“ užitý v § 588 o. z. nevyjadřuje požadavek na určitý stupeň intenzity narušení veřejného pořádku posuzovaným právním jednáním, nýbrž toliko zdůrazňuje, že narušení veřejného pořádku musí být zřejmé, jednoznačné a nepochybné. Závěr, že smlouva (šlo o smlouvu kupní), kterou obě smluvní strany uzavřely ve zjevném úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů jedné ze smluvních stran (dlužníka), je absolutně neplatným právním jednáním i v poměrech právní úpravy obsažené v § 588 o. z., přijal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 8. 2020, sen. zn. 24 ICdo 20/2019 , a nevidí důvod se od něj odchýlit ani v poměrech dané věci. Smlouva, kterou smluvní strany uzavírají za tím účelem, aby zkrátily uspokojení věřitele jedné z nich, narušuje práva třetí osoby (věřitele) chráněná právním řádem způsobem, jenž vylučuje její platnost. Ve smluvním právu je takovým (zákonem odporujícím) jednáním typově poškozován obecný právní princip „ pacta sunt servanda“ (smlouvy se mají dodržovat). Je proto společensky nepřijatelné (v rozporu s veřejným pořádkem), aby takové smlouvy platily, dokud se dotčený subjekt neplatnosti nedovolá. Řečené platí tím více, že takové právní jednání může být postižitelné (byť ne vždy bez dalšího) i v rovině práva trestního; srov. § 222 a § 223 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (ve znění pozdějších předpisů). V literatuře srov. např. též dílo Moravec, T., Kotoučová, J. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021 (komentář k § 242 insolvenčního zákona). 100. Jinak řečeno (shrnuto), smlouva, kterou smluvní strany uzavřely v úmyslu zkrátit uspokojení věřitele jedné z nich, je absolutně neplatná, když odporuje zákonu a je zřejmé, že takové jednání (zároveň) narušuje veřejný pořádek (§ 588 odst. 1 věta první o. z.). 101. Poměřováno závěry obsaženými v odstavcích 89. až 100. shora napadené rozhodnutí neobstojí jak ve vztahu k platbě z 21. 3. 2014 (928.292 Kč), tak ve vztahu k platbě ze 17. 12. 2014 (70.000 Kč). 102. U platby ze 17. 12. 2014 (70.000 Kč) odporuje závěr, že dovolatel byl coby jediný společník a jednatel dlužníka osobou dlužníku blízkou, skutkovému zjištění, že dovolatel převedl podíl v dlužníku 15. 12. 2014 (srov. odstavec 65. odůvodnění shora) a že jednatelem dlužníka byl do 16. 12. 2014 (srov. odstavec 59. odůvodnění shora). Nelze vyloučit, že pokyn k platbě provedené 17. 12. 2014 vydal dovolatel ve vnitřních poměrech dlužníka ještě předtím, než ztratil postavení jednatele a společníka dlužníka, na posouzení této otázky však napadené rozhodnutí nespočívá a pro takovou úvahu si soudy také neopatřily žádný skutkový podklad (ze zjištěného skutkového stavu věci se žádná taková skutečnost nepodává). Z týchž příčin nelze k 17. 12. 2014 pojmout právní úkon (právní jednání), jímž dlužník splatil dovolateli (na úhradu půjčky nebo zápůjčky) částku 70.000 Kč, jako právní úkon (právní jednání), který dlužník činil coby osoba ovládaná dovolatelem. 103. U platby z 21. 3. 2014 naopak platí, že právní úkon (právní jednání), jímž dlužník splatil dovolateli (na úhradu půjčky nebo zápůjčky) částku 928.292 Kč, je právním úkonem (právním jednáním), který dlužník učinil coby osoba ovládaná dovolatelem (jako osobou ovládající) a u kterého proto měl stejný úmysl (úmysl cum animo fraudandi ) jak dlužník, tak dovolatel. Šlo o jednání in fraudem legis , které je absolutně neplatné jak podle § 39 obč. zák., tak podle § 588 o. z. Absolutně neplatnému právnímu jednání pak účinně nelze odporovat; srov. § 234 insolvenčního zákona, jenž v takovém případě předepisuje postup podle § 233 insolvenčního zákona (kterým se vypořádávají nároky získané plněním z neplatného právního úkonu nebo z neplatného právního jednání), i R 40/2009 . 104. Právní posouzení věci odvolacím soudem tedy neobstojí v posouzení otázky, zda dovolatel byl k 17. 12. 2014 osobou dlužníku blízkou, ani v posouzení následku vyvolaného tím, že dovolatel 21. 3. 2014 splatil dovolateli (na úhradu půjčky nebo zápůjčky) částku 928.292 Kč nejen jako osobě blízké, nýbrž (současně) jako osobě, která jej ovládala. 105. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislého výroku o nákladech řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23079/	27.03.2024	5 Tdo 274/2024	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného J. P. podané proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2023, sp. zn. 61 To 912/2023, jenž rozhodoval jako soud stížnostní ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 43 Nt 3820/2023. I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů a dosavadní průběh řízení 1. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 11. 2023, sp. zn. 43 Nt 3820/2023 (dále jen „usnesení soudu prvního stupně“), bylo J. P. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uloženo podle § 99 odst. 1, 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoníku“), ochranné léčení psychiatrické ústavní formou. 2. Proti usnesení soudu prvního stupně podal dovolatel stížnost, kterou podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 12. 12. 2023, sp. zn. 61 To 912/2023. 3. V uvedené věci bylo policejním orgánem, Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie hl. m. Prahy, Službou kriminální policie a vyšetřování, 2. oddělením Odboru extrémismu a terorismu (dále jen „policejní orgán“), dne 17. 7. 2023 zahájeno a následně vedeno trestní řízení ve věci podezření ze spáchání trestného činu šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 2 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit v době zahájení úkonů trestního řízení neznámý pachatel tím, že v uvedený den 17. 7. 2023 ve 2:02 hod. měl z e-mailové schránky XY zaslat do e-mailové schránky Kanceláře prezidenta republiky posta@hrad.cz poplašnou zprávu ve znění: „Prezident má v kanceláři nastrčenou na dálku výbušniny“, která byla způsobilá vyvolat bezdůvodnou záchrannou práci integrovaného záchranného systému. Ještě týž den bylo zjištěno, že uvedená e-mailová schránka patří dovolateli, který ji také obsluhuje, dovolatel byl ihned vypátrán a v 18:35 hod. týž den v XY č.p. XY u XY zadržen. Policisté z Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, Územního odboru Česká Lípa, Obvodního oddělení policie Česká Lípa jej následně jako podezřelého po zadržení podle § 76 odst. 3 tr. ř. vyslechli. Dovolatel se k činu hned plně doznal a popsal svou motivaci i další konkrétní podrobnosti. Policisté i s ohledem na místní znalost (věděli o nařízeném ochranném léčení ambulantním uloženém v jiné trestní věci pro jiné protiprávní jednání) a s ohledem na vyjádření vyslýchaného podezřelého pojali podezření, že nebyl v době činu příčetný, o čemž informovali dožadující policejní orgán a dozorovou státní zástupkyni. Následně byla přibrána znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Dana Dufková, k vypracování znaleckého posudku, znalkyně jej psychiatricky vyšetřila následujícího dne a doporučila jeho hospitalizaci v Psychiatrické nemocnici v Bohnicích, kam byl dne 18. 7. 2023 umístěn. Ze znaleckého posudku pak vyplynulo, že dovolatel byl v době činu nepříčetný, a proto policejní orgán (po opatření dalších listinných důkazů prokazujících spáchání činu dovolatelem a jeho nebezpečnost) svým usnesením ze dne 4. 8. 2023, č. j. KRPA-243139-26/TČ-2023-000042, rozhodl podle § 159a odst. 1 tr. ř. o odložení věci a státní zástupkyni dal podnět k podání návrhu na uložení ochranného léčení obviněnému, což následně státní zástupkyně svým podáním z 24. 8. 2023 učinila. Soud prvního stupně pak ve věci nařídil veřejné zasedání, které za účelem doplnění dokazování odročoval a v němž rozhodl shora popsaným způsobem o uložení ochranného léčení ústavní formou (bod 1. shora), stížnost obviněného byla pak zamítnuta stížnostním soudem (viz shora bod 2.). II. Dovolání obviněného 4. Proti shora uvedenému usnesení stížnostního soudu podal J. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. c), g), h), k) a m) tr. ř. Jejich naplnění spatřoval zejména v tom, že neměl v počáteční fázi obhájce, ač jej měl mít, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo byla založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, že mu bylo uloženo ochranné opatření, aniž by pro jeho uložení byly splněny podmínky stanovené zákonem a konečně byla napadeným rozhodnutím zamítnuta blanketní stížnost dovolatele proti usnesení podle § 265 odst. 2 písm. e) tř. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí stanovené zákonem. Stížnost dovolatele byla zamítnuta podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. pro nedůvodnost, a to v době, kdy měla pouze blanketní formu, přičemž dovolateli bylo vzhledem k postupu soudu a neposkytnutí protokolu z veřejného zasedání ze dne 6. 11. 2023 znemožněno ji řádně doplnit a řádně odůvodnit. Pokud by byl vyzván k doplnění blanketní stížnosti ve stanovené lhůtě, a stížnost by nebyla doplněna, byla by podle § 253 odst. 3 tr. ř. odmítnuta. Postup stížnostního soudu proto považoval za nezákonný, neboť zcela opominul zabývat se jejími obsahovými náležitostmi a případ nijak blíže nepřezkoumával. 5. Dále dovolatel rozporoval ve věci provedené dokazování ohledně skutku kvalifikovaného podle § 357 odst. 2 tr. zákoníku jako přečinu šíření poplašné zprávy. V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně pouze odkázal na spisový materiál, avšak nijak blíže se jím nezabýval, což nelze považovat za řádně provedené dokazování. Stejně tak stížnostní soud pouze konstatoval, že k činu došlo, ale nijak blíže se nezabýval tím, zda byly naplněny jeho znaky, především úmysl a způsobilost poplašné zprávy vyvolat vážné znepokojení nebo bezdůvodnou záchranou práci integrovaného záchranného systému. Samotná zpráva ve znění: „Prezident má v kanceláři nastrčenou na dálku výbušninu“, podle dovolatele nedávala při logickém a gramatickém posouzení smysl. Namítl také porušení principů trestního práva, zejména zásad ultima ratio a z něj vyplývajícího pravidla in dubio pro reo . V tomto směru tedy měl za to, že ze strany soudů vůbec nedošlo k přezkoumatelnému vypořádání se s otázkou, zda se skutek skutečně stal a zda v něm lze spatřovat trestný čin uvedený v § 357 odst. 2 tr. zákoníku, či zda jej spáchal dovolatel a za jakých pohnutek a dalších okolností případu. 6. V další části svého dovolání dovolatel zpochybňoval správnost uložení ochranného léčení ústavní formou podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku. Nebyla náležitě zdůvodněna základní podmínka pro takový postup spočívající v tom, že se jedná o čin jinak trestný. Samotný odkaz na spisový materiál nelze podle dovolatele považovat za posouzení této otázky a za dostatečné odůvodnění naplnění podmínky spáchání činu jinak trestného. Stav nepříčetnosti podle § 26 tr. zákoníku byl soudem posouzen na základě znaleckého posudku znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Dany Dufkové, který ale byl vytvořen na základě zkoumání dovolatele již ze dne 18. 7. 2023. Dovolatel nesouhlasil se závěrem, že jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Soudy nižších stupňů se nezabývaly možností zlepšení duševního stavu dovolatele v období po znaleckém zkoumání, když byl hospitalizován na oddělení v Psychiatrické nemocnici v Bohnicích (dále jen jako „PN Bohnice“). Soudy nižších stupňů v rámci posouzení dovolatelova duševního stavu odmítly možnost jeho zlepšení během hospitalizace v PN Bohnice s odůvodněním, že dovolatel byl propuštěn na základě rozhodnutí Městského soudu v Praze a nikoliv na základě doporučení lékaře. Tento argument byl však zcela nemístný, neboť soudy opomněly přihlédnout k propouštěcí zprávě dovolatele z PN Bohnice, kde bylo uvedeno, že se jeho stav zlepšil. Stejně tak při ambulantní kontrole u MUDr. Davida Hnídka, která proběhla dne 31. 10. 2023, dovolatel uvedl, že od předchozí kontroly ustoupily jeho sluchové halucinace. Oba tyto důkazy svědčí o tom, že ode dne, kdy byl zkoumán znalkyní MUDr. Danou Dufkovou, došlo ke změně jeho duševního stavu. Nelze proto považovat znalecký posudek MUDr. Dany Dufkové za vhodný pro posouzení aktuálního duševního stavu dovolatele. Z toho vyvodil, že podmínky pro uložení ochranného léčení podle § 99 tr. zákoníku byly soudy nižších stupňů zkoumány nedostatečně, nebyly podloženy důkazy ani případnou argumentací. Nebyly vyřešeny otázky, zda vůbec došlo ke spáchání činu jinak trestného, který by naplňoval znaky § 357 tr. zákoníku a zda pobyt dovolatele na svobodě je aktuálně nebezpečný. Nadto ústavní forma ochranného léčení je podle něj příliš invazivní vůči němu, ale i ve vztahu k osobám v jeho okolí, nebyla zohledněna proporcionalita zásahu k tomu, co se mělo stát. Těmito otázkami se však soudy nižších stupňů ve svých usneseních vůbec nezabývaly a zdůvodnily užití ústavní formy ochranného léčení psychiatrického nedodržováním dříve nařízené ambulantní léčby, zejména pak nedocházení za lékařem MUDr. Davidem Hnídkem a neužíváním předepsaných léků. V této spojitosti dovolatel odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 823/2017 , podle kterého se nesprávně zvolená forma ochranného léčení řadí mezi dovolací důvody. 7. Od samého počátku řízení pak dovolatel poukazoval na to, že bezprostředně po jeho zadržení byla provedena jeho osobní prohlídka, při které Policie České republiky zajistila rozbalenou krabičku léků, které dovolatel užívá, z čehož musela objektivně zjistit a na základě vzájemné komunikace vědět, že trpí duševní poruchou. Proto mu měl být neprodleně podle § 36 odst. 2 a 4 písm. b) tr. ř. ustanoven obhájce, který měl být přítomen od počátku jeho výslechu. Bylo tak podle něj porušeno jeho právo na obhajobu podle § 36 tr. ř. Zároveň z tohoto důvodu je protokol o jeho výslechu ze dne 17. 7. 2023 nepoužitelným a absolutně neúčinným důkazem, k němuž nemělo být v tomto řízení přihlíženo. I přes jeho opakované návrhy nebyl proveden výslech svědka, a to ředitele útvaru pro ochranu prezidenta České republiky, který podepsal zprávu ze zásahu integrovaného záchranného systému. 8. Ze všech uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení stížnostního soudu i usnesení soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále navrhl, aby byl odložen nebo přerušen výkon uloženého ochranného léčení. 9. Dovolání obviněného bylo zasláno k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu do konání neveřejného zasedání nevyjádřil. Jeho vyjádření bylo doručeno Nejvyššímu soudu až po konání neveřejného zasedání, takže k němu nebylo přihlíženo. III. Posouzení přípustnosti dovolání 10. Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dospěl přitom k závěru, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, tedy že dovolání podala oprávněná osoba, včas a řádně, že dovolání má zákonem požadované náležitosti a že směřuje proti rozhodnutí, které lze napadnout tímto mimořádným opravným prostředkem. 11. Podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Podle § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř. se takovým rozhodnutím ve věci samé rozumí i rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (stížnost) proti usnesení podle § 265a odst. 2 písm. e) tr. ř., tj. usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření. V daném případě bylo dovoláním napadeno usnesení stížnostního soudu, který zamítl stížnost dovolatele proti usnesení, jímž mu soudem prvního stupně bylo uloženo ochranné léčení psychiatrické ústavní formou (tedy jeden z druhů ochranných opatření ve smyslu § 98 odst. 1 tr. zákoníku). 12. Osobou oprávněnou podat dovolání může podle § 265d odst. 1 tr. ř. být obviněný nebo nejvyšší státní zástupce, resp. v označených věcech namísto něj příslušný orgán Úřadu evropského veřejného žalobce (což však v daném případě nepřicházelo v úvahu). Podle názoru Nejvyššího soudu uplatněného v této věci je možno dovolatele označit za obviněného, byť ve skutečnosti v této věci nikdy nebyl obviněn, nebylo totiž proti němu ve smyslu § 32 tr. ř. nikdy zahájeno trestní stíhání (podle § 160 tr. ř., ani podle § 314b odst. 1 tr. ř., resp. § 179b odst. 5 tr. ř.), naopak jeho trestní věc byla z důvodu jeho nepříčetnosti odložena podle § 159a odst. 1 tr. ř. Ovšem následně mu k návrhu státního zástupce bylo v trestním řízení uloženo zmíněné ochranné opatření. V takovém případě je třeba užít rozšiřujícího výkladu pojmu obviněný uvedeného v § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť jen takový rozšiřující výklad pojmu obviněného lze považovat za ústavně konformní. Není totiž možno činit rozdíly v přípustnosti podat dovolání osobou, proti níž se řízení vede, jen v závislosti na tom, v jaké fázi řízení se zjistí, že taková osoba nemůže být uznána vinnou trestným činem pro nepříčetnost v době činu. Nemůže být rozdílu, zda tomu tak bude až v hlavním líčení a obviněný bude obžaloby pro nepříčetnost zproštěn, nebo bude trestní stíhání zahájeno, aby bylo posléze v přípravném řízení či po předběžném projednání obžaloby zastaveno, aby bylo poté v obou případech rozhodnuto o uložení ochranného léčení, anebo zda tomu tak bude poté, co byla věc odložena a poté bylo uloženo ochranné léčení. Ve všech těchto případech je třeba připustit možnost brojit proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve smyslu § 265a odst. 2 písm. e) nebo h) tr. ř. dovoláním. Ostatně při formálním doslovném výkladu by osoba, jíž bylo uloženo ochranné léčení, nebyla obviněným v řízení o uložení ochranného léčení ani v případě, že by takové řízení navazovalo na řízení ve věci samé, v němž došlo k zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 písm. e) nebo § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., protože ani tehdy by nebyl obviněným, tj. osobou trestně stíhanou. Lze přitom odkázat na obdobnou argumentaci, jaká byla užita v rozhodnutí č. 57/2021-I. Sb. rozh. tr., podle nějž se za obviněného ve smyslu uvedeného ustanovení rozumí i tzv. bývalý obviněný, který byl obžaloby zproštěn nebo bylo jeho trestní stíhání zastaveno a kterému posléze bylo uloženo ochranné opatření zabrání věci. K tomu lze v této věci doplnit, že ani v případě, že trestní stíhání nebylo vůbec zahájeno, věc byla v prověřování odložena, aby pak v návaznosti na to bylo k návrhu státního zástupce uloženo ochranné opatření ve formě ochranného léčení, totiž není důvod posuzovat okruh osob oprávněných podat dovolání jinak. Pro odlišný postup nemůže být důvodem jen to, že proti dovolateli nebylo trestní stíhání vůbec zahájeno (protože zjištění o jeho nepříčetnosti bylo učiněno již v rámci prověřování). Proto musí být zvolen také i pro tyto případy extenzivní výklad pojmu obviněného pro účely stanovení okruhu osob oprávněných podat dovolání. Ostatně obviněným se pro tyto účely rozumí i osoba, která byla pravomocně zproštěna obžaloby, jejíž trestní stíhání bylo zastaveno, jakož i odsouzený. Jinými slovy pojem obviněného v § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. nelze vykládat úzce ve smyslu § 32 tr. ř. jako osobu, proti níž bylo zahájeno a doposud je vedeno trestní stíhání. 13. Jinak dovolání bylo podáno včas ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí soudu druhého stupně (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a to v tomto případě dokonce přímo u Nejvyššího soudu ve smyslu § 265e odst. 3 tr. ř. Dovolání má též povinné obsahové náležitosti podle § 265f odst. 1 tr. ř. 14. S ohledem na výše uvedené se tak Nejvyšší soud mohl zabývat otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům (viz dále). IV. Posouzení důvodnosti dovolání a) Obecná východiska 15. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. 16. Dovolatel (obviněný) uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. c), g), h), k) a m) tr. ř. 17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán v případech, ve kterých obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jde tedy o porušení ustanovení o nutné obhajobě v § 36 tr. ř. a § 36a tr. ř. 18. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. 19. V tomto stejném duchu a naznačeném směru musí být vykládán také relativně nově formulovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo o reakci na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence tzv. zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14 ). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 . 20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž by byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. 21. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Tento důvod dovolání má dvě alternativy uplatnění. Podstata dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řízení o odvolání přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek. Druhou alternativou, kterou uplatnil obviněný, je tvrzení, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – zamítl řádný opravný prostředek a neodstranil tak vadu vytýkanou již v řádném opravném prostředku zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. 22. Nejvyšší soud rovněž připomíná, že zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). b) K uplatněným námitkám dovolatele 23. Nejprve je třeba uvést, že dovolatel uplatnil řadu námitek, z nichž jen některé odpovídaly uplatněným dovolacím důvodům, avšak byly shledány zjevně neopodstatněnými. Řada námitek však uplatněným ani jiným dovolacím důvodům neodpovídala, v řadě případů pak dovolatel vycházel ze zcela mylné interpretace zákonů a judikatury. 24. Dovolací námitky obviněného navíc z velké části představují jeho dosavadní obhajobu, kterou uplatňoval jak v řízení před soudem prvního stupně, který na ni reagoval, stejně tak na ni reagoval i soud stížnostní, byť dovolatel svou stížnost podrobně neodůvodnil. Na pasáže rozhodnutí soudů nižších stupňů tak může Nejvyšší soud plně odkázat, protože je považuje (až na níže uvedené výjimky) za veskrze správné, proto také jeho rozhodnutí může být relativně stručné – viz k tomu nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2766/15 , publikovaný ve svazku 81 pod č. 84/2016 na str. 413 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále ve zkratce jen „Sb. n. a u.“), nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17 , publikovaný ve svazku 86 pod č. 137/2017 na str. 315 Sb. n. a u., nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 4093/17 , publikovaný ve svazku 88 pod č. 63/2018 na str. 865 Sb. n. a u., nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. I. ÚS 3050/17 , publikovaný ve svazku 88 pod č. 6/2018 na str. 85 Sb. n. a u., resp. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 4. 1994 ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku, č. 16034/90 , ze dne 28. 1. 2003, ve věci Burg a ostatní proti Francii, č. 34763/02 , nebo ze dne 9. 12. 1994 ve věci Ruiz Torija proti Španělsku, č. 18390/91 , či ze dne 19. 12. 1997, ve věci Helle proti Finsku, č. 20772/92 . 25. Nejprve je třeba se věnovat jeho námitkám proti procesnímu postupu stížnostního soudu, resp. předtím soudu prvního stupně mezi rozhodnutím o návrhu státního zástupce a předložením věci stížnostnímu soudu, jakož i proti procesnímu postupu policejního orgánu při prověřování věci. 26. V tomto směru je třeba zcela odmítnout námitky obviněného, že byl zkrácen na svých právech účinně uplatnit řádný opravný prostředek a odůvodnit jej. Obviněný podal tzv. blanketní stížnost, tedy ji nepodpořil (prakticky) žádnou argumentací. Obviněný se ve své argumentaci mýlí v povaze tohoto opravného prostředku a v postupu orgánů činných v trestním řízení při jeho vyřizování. Řízení o stížnosti je v českém trestním řádu založeno tradičně na tzv. revizním principu (byť omezeném), tudíž k projednání je plně způsobilá i tzv. blanketní stížnost. I na podkladě takto podané stížnosti je totiž povinen stížnostní orgán (v tomto případě soud druhého stupně) přezkoumat usnesení v celém jeho rozsahu, v jakém bylo napadeno, a to ze všech hledisek. Proto ani zákon neupravuje postup pro odstraňování vad tohoto řádného opravného prostředku, jak to známe u jiného takového řádného opravného prostředku – odvolání. Ustanovení § 251 tr. ř. a na něj navazující § 253 odst. 3 tr. ř., na které obviněný i v této věci zcela nepatřičně odkazoval, se tak v řízení o stížnosti vůbec neuplatní, a to ani za užití analogie. I blanketní stížnost podaná obviněným tak byla plně způsobilá k projednání stížnostním soudem, který ji též projednal (a nezamítal či neodmítal z ryze formálních důvodů, že nemá obsahové náležitosti – takový postup není současnému trestnímu řádu u tohoto opravného prostředku znám – viz § 148 tr. ř.). V tomto směru je argumentace obviněného podřazená pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. zjevně neopodstatněná. 27. Ovšem není ani pravdou, jak obviněný též vlastně naznačoval (byť to takto pregnantně neoznačil), že by byl zkrácen na svých právech předložit stížnostnímu soudu vlastní argumentaci, kterou by mohl brojit proti důvodům, na kterých soud prvního stupně založil stížností napadené usnesení. Taková myšlenka se prosazuje v recentní judikatuře Ústavního soudu a na ni navazující judikatuře Nejvyššího soudu týkající se stanovení běhu lhůty pro podání stížnosti. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutích zpochybnil důsledné lpění na textu trestního řádu v § 137 a § 143 odst. 1 tr. ř., podle nichž běží lhůta pro podání stížnosti od oznámení usnesení, které se děje buď vyhlášením v přítomnosti takové osoby, anebo doručením opisu usnesení. Ústavní soud však namnoze požaduje spojit počátek běhu lhůty pro podání stížnosti až s doručením opisu usnesení i v případech, kdy obviněný byl přítomen jeho ústnímu vyhlášení, a to zejména tehdy, týkají-li se usnesení omezení osobní svobody (viz ŠÁMAL, P. K počátku a k počítání konce lhůty k podání stížnosti z pohledu Ústavního soudu. Trestněprávní revue, 2023, č. 2, s. 75–79, a judikatura tam citovaná – zejména jde o nález Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 457/05 , který se týkal usnesení o povolení obnovy, později přibývaly i rozhodnutí další, např. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 303/04 , ze dne 5. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 457/05 , nebo ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 389/09 ; z navazující judikatury Nejvyššího soudu srov. například rozhodnutí č. 8/2014 Sb. rozh. tr.). Pro posouzení, od kdy běží lhůta v případě ochranného léčení ústavní formou, které bylo uloženo obviněnému, je možno považovat za klíčový nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 2511/19 , uveřejněný pod č. 113/2020 Sb. n. a u., podle nějž počátek běhu lhůty pro podání instanční stížnosti v trestních věcech při rozhodování o osobní svobodě (zejména o vazbě, podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, přeměně alternativních trestů v nepodmíněný trest odnětí svobody a rozhodnutí o výkonu původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody) nebo meritu věci (zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení) je třeba odvíjet až od doručení písemného vyhotovení soudního rozhodnutí. Byť rozhodnutí o uložení ochranného opatření ústavní formou zde ve výčtu uvedeno není, lze jej považovat za rozhodnutí o osobní svobodě, a to dokonce velmi závažné (mnohdy ještě závažnější než meritorní rozhodnutí, kterým by byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody – viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 502/02 , uveřejněný pod č. 166/2004 Sb. n. a u.). To vzal za základ pro vyslovení takového názoru i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. 7 Tdo 607/2023 , které bylo navrženo trestnímu kolegiu Nejvyššího soudu k publikaci ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek s touto právní větou: „Usnesení, kterým bylo uloženo ústavní ochranné léčení, se pokládá za oznámené až doručením jeho opisu.“ Nejvyšší soud s takovým názorem souhlasí a nemá důvod se od něj jakkoliv odchylovat ani v této věci. 28. Smyslem takového postupu (i přes odlišné výslovné znění § 137 a § 143 tr. ř.) je naplnění smyslu a účelu ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces v řízeních o stížnostech proti takovým usnesením. Obviněný totiž má mít právo se blíže a podrobněji seznámit s důvody, pro které bylo stížností napadené usnesení učiněno. Jedině v takovém případě má účinnou možnost polemizovat s důvody, které orgán prvního stupně (zde soud) pregnantně formuluje v písemném vyhotovení takového usnesení. Stěžovateli se tak dostává reálné možnosti seznámit se s důvody rozhodnutí a podrobit je kvalifikované kritice, kterou může zakomponovat do své stížnosti. 29. V nyní projednávaném případě však v tomto ohledu nebyl zjištěn vadný postup soudů nižších stupňů, obviněný i se svým obhájcem byli přítomni vyhlášení usnesení soudem prvního stupně dne 6. 11. 2023, na což obviněný ihned v jednací síni reagoval podáním tzv. blanketní stížnosti (aniž by ji do protokolu též odůvodnil). Písemné vyhotovení usnesení pak bylo v souladu s trestním řádem doručeno obhájci obviněného dne 13. 11. 2023 do jeho datové schránky, do níž se obhájce přihlásil dne 14. 11. 2023, což lze považovat za den doručení opisu usnesení (viz k tomu č. l. 39 trestního spisu). Obviněný tak měl možnost se blíže seznámit s důvody rozhodnutí. Obviněný ještě předtím dne 7. 11. 2023 podal stížnost i písemným podáním s tím, že napadené usnesení považuje za vadné, proto navrhl jeho zrušení, zároveň uvedl, že stížnost ještě dodatečně odůvodní poté, co mu bude doručeno písemné vyhotovení s odůvodněním (viz č. l. 40 trestního spisu). Pak ještě dne 23. 11. 2023 doručil soudu prvního stupně další podání (datované též 7. 11. 2023) s ručně dopsanými stručnými důvody stížnosti s tím, že žádá o ponechání v ambulantním ochranném léčení (viz č. l. 44 trestního spisu). Teprve poté byla dne 4. 12. 2023 předložena věc k rozhodnutí o stížnosti stížnostnímu Městskému soudu v Praze, kterému došla následujícího dne (viz č. l. 45 trestního spisu). 30. Není tak vůbec pravdou, že by obviněný nebyl seznámen s důvody rozhodnutí soudem prvního stupně obsaženými v písemném vyhotovení usnesení a že by neměl možnost proti nim svou stížností brojit. Lhůta počítaná od doručení písemného vyhotovení usnesení obhájci obviněného v trvání tří dnů proběhla, její běh započal 14. 11. 2023 a končil v pátek 17. 11. 2023. Obviněný tak měl možnost uplatnit podrobněji důvody, pro které s usnesením nesouhlasil, mohl svou stížnost lépe odůvodnit. Že tak v zákonem stanovené lhůtě neučinil, je jen jeho věcí. Na tom nemůže nic změnit ani jím uplatněná argumentace, že čekal na zaslání protokolu o veřejném zasedání, který mu měl soud prvního stupně (podle údajného příslibu) zaslat. Klíčové je totiž i v souladu se shora rozvedenou judikaturou doručení opisu usnesení (tj. jeho písemného vyhotovení). Obviněný stížnost podal před započetím běhu lhůty, která se počítá od uvedeného doručení, nicméně ji pak již zevrubně neodůvodnil. To není důvodem samo o sobě pro její zamítnutí, protože stížnostní řízení je založeno na omezeném revizním principu. Ten vyplývá z úpravy obsažené v § 147 tr. ř., podle jehož prvního odstavce stížnostní orgán přezkoumává správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž mohl stěžovatel podat stížnosti, jakož i řízení předcházející napadenému usnesení, z jeho druhého odstavce zase vyplývá omezení tohoto revizního principu (pro případy, kdy se rozhodnutí týká více osob, což nebylo dáno v projednávaném případě). Není proto nezbytné, aby stížnost byla odůvodněna, neboť stížnostní orgán je povinen přezkoumat z podnětu (i neodůvodněné) stížnosti všechny výroky napadeného usnesení ze všech hledisek přicházejících v úvahu, ať již byly stížností napadeny, či nikoli, stejně jako správnost postupu řízení, které předcházelo napadenému usnesení [§ 147 odst. 1 písm. a), b) tr. ř.] – viz k tomu rozhodnutí č. 1/2017-I. Sb. rozh. tr. Dosah revizního principu je limitován zásadou zákazu reformationis in peius (která v tomto případě nebyla porušena, ani to nebylo namítáno) a omezením plynoucím z § 147 odst. 2 tr. ř., doprovozeným principem beneficia cohaesionis ve smyslu § 150 odst. 2 tr. ř. (který ovšem v této věci nemohl najít uplatnění). Ve zbytku lze odkázat na odbornou lieraturu – např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Leges, 2023, s. 672 a 736; Fenyk, J., CÍSAŘOVÁ, D., GŘIVNA, T. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 591–2 a 682. 31. Stížnost se v řízení před stížnostním soudem zásadně projednává v neveřejném zasedání, protože zákon zde nepožaduje konání veřejného zasedání – viz § 147 až § 150 tr. ř. a contrario ve spojitosti s § 240 tr. ř. Trestní řád v účinném znění sice (relativně nově) umožňuje i v případech, v nichž sám zákonodárce nepožaduje konat veřejné zasedání, aby podle uvážení předsedy senátu, považoval-li by to z důležitého důvodu za potřebné, bylo veřejné zasedání nařízeno. Tato možnost byla v ustanovení § 232 tr. ř. zakotvena jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Nicméně v řízení o stížnosti se taková možnost uplatní spíše výjimečně, bylo-li by například třeba doplňovat dokazování, jak se uvádí ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. Pl. ÚS-st. 47/18 , které bylo uveřejněno ve sv. 90 pod č. 47/2018 na s. 633 Sb. n. a u. a podle nějž není porušením čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (vyhlášené pod č. 2/1993 Sb.), zamítne-li soud v neveřejném zasedání jako nedůvodnou stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. podanou proti usnesení o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení, pokud již sám dokazování neopakuje, popř. nedoplňuje. O nařízení neveřejného zasedání přitom není třeba strany vyrozumět. V tomto konkrétním případě v souladu s principem rychlosti pak stížnostní soud rozhodl krátce po předložení věci, konkrétně dne 12. 12. 2023 (viz č. l. 46 trestního spisu). Neprováděl přitom žádné dokazování, ani neshledal takovou potřebu, postačilo mu vycházet ze skutkových závěrů učiněných soudem prvního stupně, které považoval za správné. Ani v takovém postupu nelze shledat ničeho nezákonného či dokonce protiústavního. 32. Dovolatel dále uplatnil námitku, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, protože neměl obhájce v přípravném řízení, ač jej mít podle § 36 tr. ř. musel, což podřadil pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolatel argumentoval tím, že již po zadržení Policií České republiky u něj byly při osobní prohlídce nalezeny léky a že ve spojitosti s jeho vyjadřováním muselo být policistům zřejmé, že trpí duševní poruchou, a proto mu měl být neprodleně ustanoven obhájce podle § 36 odst. 4 písm. b) tr. ř., a to nejpozději na počátku výslechu konaného dne 17. 7. 2023. Proto měl obviněný také za to, že protokol o tomto výslechu byl pořízen v rozporu se zákonem a je absolutně neúčinným důkazem. Ani tyto námitky nebyly shledány jako důvodné. 33. Dovolatele je třeba znovu upozornit, že proti němu v této věci nikdy nebylo zahájeno trestní stíhání, tj. nekonalo se vůbec vyšetřování, ale byla pouze prověřována jeho trestná činnost (později se ukázalo, že šlo o čin jinak trestný). Obhájce se neustanovuje podezřelému z trestné činnosti, a to ani po jeho zadržení. Důvod nutné obhajoby může zásadně (až na výjimky) nastat až po zahájení trestního stíhání. K tomu lze odkázat na ustanovení § 32 tr. ř. o obviněném a § 35 tr. ř. o obhájci, z nichž tyto závěry jednoznačně vyplývají (z odborné literatury srov. například JELÍNEK, J., UHLÍŘOVÁ, M. Obhájce v trestním řízení. Praha: Leges, 2011, zejm. s. 111). Uvedené platí pro dospělé osoby, jinou úpravu obsahuje ustanovení § 42a odst. 1 písm. a) zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, v účinném znění, podle nějž mladistvý musí mít obhájce od prvního použití opatření podle uvedeného zákona nebo trestního řádu, včetně úkonů neodkladných a neopakovatelných, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění obhájce o něm zajistit. Důvod nutné obhajoby podle § 36 tr. ř. je dán (zásadně) až u (dospělého) obviněného ve smyslu § 32 tr. ř., kterým se stává podezřelý ze spáchání trestného činu okamžikem zahájení jeho trestního stíhání pro takový čin (postupem podle § 160 odst. 1, § 314b odst. 1 nebo § 179b odst. 5 tr. ř.). Policisté tedy vůbec neměli důvod žádat soud o ustanovení obhájce dovolateli, který byl vyslýchán před zahájením trestního stíhání po svém zadržení jako podezřelý podle § 76 odst. 3 tr. ř. Třebaže se obecně nepočítá s obhájcem podezřelého ve fázi před zahájením trestního stíhání, pro účely pomoci při výslechu podle § 76 odst. 3 tr. ř. má zadržený podezřelý právo zvolit obhájce, s nímž se může radit i bez přítomnosti třetí osoby a který pak má právo být přítomen takovému výslechu (podobně srov. pomoc advokáta osobě podávající vysvětlení podle § 158 odst. 5 tr. ř.). V případě zadrženého podezřelého jde ovšem pouze o právo podezřelého si obhájce zvolit, a nikoli o povinnost být jím zastoupen (není dán žádný důvod nutné obhajoby), stejně tak podezřelý nemůže žádat, aby mu obhájce byl ustanoven, neboť není dán důvod nutné obhajoby (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 978–979; DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 615). Nebyl-li by obhájce v zákonné lhůtě 48 hodin dosažitelný, lze pak provést výslech zadrženého podezřelého i bez přítomnosti obhájce, ovšem podezřelý má právo nevypovídat. 34. Teprve v případě řízení o uložení ochranného opatření uvedeného v § 36 odst. 4 písm. b) tr. ř. je dán důvod nutné obhajoby i u takové osoby, kterou lze označit za obviněného v širším slova smyslu, tedy i v případě osoby, která bývala obviněnou, ale její trestní stíhání bylo zastaveno, stejně tak i v případě osoby dříve podezřelé, jejíž věc byla (zejména pro nepříčetnost) odložena. Jde o řízení konaná o návrhu státního zástupce na uložení ochranného opatření, a sice zabezpečovací detence nebo ochranného léčení (vyjma protialkoholního), anebo i bez takového návrhu, vyhradil-li si takové rozhodnutí soud veřejnému zasedání – k tomu srov. § 230 a § 239 tr. ř. (pro účely tohoto řízení lze pominout eventualitu řízení o změně uvedených ochranných opatření). V tomto konkrétním případě podala soudu návrh na uložení ochranného léčení psychiatrického ústavní formou státní zástupkyně, čímž bylo zahájeno uvedené řízení, v němž obviněný musí mít obhájce podle § 36 odst. 4 písm. b) tr. ř. (k tomu srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 450; DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 307–308). Proto zcela v souladu s právním řádem byl ihned po zahájení takového řízení o uložení ochranného léčení dovolateli ustanoven obhájce, který jej zastupoval po celou dobu řízení a podával též jménem obviněného nyní projednávané dovolání. Obviněný musí mít obhájce podle § 36 tr. ř. od doby, kdy vznikl důvod nutné obhajoby (rozhodnutí č. 1/1979-I. Sb. rozh. tr.), což bylo v daném případě splněno. I v tomto případě tak byla práva obviněného plně respektována a bylo umožněno jejich plné uplatnění. Ani v tomto směru tak nedošlo k vadnému, nezákonnému či dokonce protiústavnímu postupu a námitky dovolatele jsou tak i v tomto ohledu zjevně neopodstatněné. Nedošlo tedy k porušení procesních práv obviněného, zejména práva obviněného na obhajobu, a proto jsou výhrady dovolatele vztahující se k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. zjevně neopodstatněné. 35. Další skupina námitek uplatněná dovolatelem v jeho mimořádném opravném prostředku směřovala proti skutkovým zjištěním a procesu jejich utváření. Dovolatel namítal především nepoužitelnost protokolu o výslechu podezřelého z důvodu porušení práva na obhajobu (viz též výše) a nevyhovění jeho návrhu na doplnění dokazování. V tomto směru jde o relevantní námitky v zásadě odpovídající dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které ovšem byly shledány zjevně neopodstatněnými. Ostatní námitky směřované proti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů jsou již jen pouhou polemikou s hodnocením důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků soudy nižších stupňů, které nemohou být předmětem přezkumu dovolacím soudem při respektu povaze řízení před ním konaným, jak bylo vysvětleno shora (Nejvyšší soud zásadně neprovádí důkazy, proto je ani nemůže hodnotit, nemůže tak ani přehodnotit závěry soudů nižších stupňů, které v souladu se zásadami bezprostřednosti a ústnosti dokazování prováděly). 36. Nejprve je namístě se vyjádřit k tvrzené absolutní neúčinnosti protokolu o výslechu zadrženého dovolatele ze dne 17. 7. 2023 na č. l. 6–8 trestního spisu z tvrzeného důvodu porušení práva na obhajobu. Již shora bylo vysvětleno, že Nejvyšší soud neshledal takové porušení práva na obhajobu, důvod nutné obhajoby v tomto okamžiku dán nebyl, zadržený podezřelý (dovolatel) měl pouze právo si obhájce zvolit, což neučinil, ač o tom byl poučen. V tomto směru tak nedošlo k porušení zákona a zmíněný protokol tak byl pořízen zcela v souladu se zákonem. Je zřejmé, že tento procesní úkon, stejně jako veškeré ostatní procesní úkony vykonané policejním orgánem, byl proveden v rámci prověřování, tj. v přípravném řízení v části před zahájením trestního stíhání (ve smyslu § 160 odst. 1 tr. ř.). Protože k zahájení trestního stíhání obviněného nikdy nedošlo, nemohl být žádný úkon opakován po zahájení trestního stíhání. Je také pochopitelné, že soud rozhodující na podkladě návrhu státní zástupkyně na uložení ochranného léčení v této věci, která byla v přípravném řízení po provedeném prověřování odložena, mohl vycházet jen z podkladů opatřených v rámci takové fáze přípravného řízení. 37. Z uvedených důvodů není možno soudům nižších stupňů vytknout, že v rámci dokazování vycházely též ze všech důkazů opatřených v takové fázi řízení, a to včetně protokolu o výslechu zadrženého podezřelého. Lze uznat, že obecně a obvykle se v odborné literatuře (srov. například VANTUCH, P. Obhajoba obviněného. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 112; ŠÁMAL, P., MUSIL, J., KUCHTA, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha: C. H: Beck, 2013, s. 272; ŠÁMAL, P., RŮŽIČKA, M., NOVOTNÝ, F., DOUCHA, J. Přípravné řízení trestní. Praha: C. H. Beck, 1997, s. 149–150) nepřipouští použitelnost takového protokolu podle § 76 odst. 3 tr. ř. pořízeného před zahájením trestního stíhání jako způsobilého důkazního prostředku pro pozdější rozhodnutí o vině, třebaže trestní řád tuto otázku výslovně neřeší [proto také v prvně uvedeném díle se navrhuje de lege ferenda v tomto směru trestní řád doplnit; v tomto směru se ovšem při pracích na rekodifikaci šlo jiným směrem, a sice po vzoru tzv. pravidla Miranda Warning z amerického trestního procesu, Miranda v. Arizona, 384 U.S. 436 (1966), aby byl protokol omezeně použitelný, byla-li vyslýchaná zadržená osoba o tom poučena – srov. ŘÍHA, J. Přípravné řízení v návrhu rekodifikované právní úpravy. In: GŘIVNA, T., ŠIMÁNOVÁ, H. (eds.) Přípravné řízení dnes a zítra. Plzeň: Aleš Čeněk, 2019, s. 88]. Z uvedeného názoru o nepoužitelnosti protokolu o výslechu zadrženého podle § 76 odst. 3 tr. ř. pro rozhodnutí o vině vycházel také Nejvyšší soud v usnesení ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 782/2015 . Argumentuje se především tím, že zadržený podezřelý ještě nebyl seznámen s rozsahem proti němu vzneseného obvinění (nevěděl v době výslechu, co se mu posléze bude klást za vinu), mnohdy ani neměl obhájce při takovém výslechu, s nímž by se mohl radit (jakkoliv si jej od roku 1990 může pro tyto případy zvolit), vyslovují se též vážné obavy ze zneužívání tohoto institutu v případě připuštění použitelnosti protokolu o výslechu zadrženého (že by se obcházel výslech obviněného po zahájení trestního stíhání a zneužíval se stres zadrženého a nepřítomnost obhájce). 38. Nicméně klíčová otázka viny osoby dříve vyslechnuté jako podezřelého, ke které směřovala shora přednesená argumentace o nepoužitelnosti protokolu o tomto úkonu, se v řízení o návrhu státní zástupkyně na uložení ochranného opatření neřeší. Rozhodně ani při zmíněné argumentaci neplatí teze, že by uvedený protokol nemohl být podkladem pro vůbec žádné rozhodování (pak by jeho pořizování nedávalo žádný smysl a bylo by zcela zbytečné – argumentum ad absurdum ). Zcela nepochybně může být a je podkladem pro významná procesní rozhodnutí činěná v přípravném řízení, jak připouští i citovaná odborná literatura. Především se jeho obsah zohledňuje při následném zvažování, zda má být podán návrh na vzetí obviněného do vazby, resp. zda má takovému návrhu soud vyhovět, případně též zda mají být využity operativně pátrací prostředky, jaký má být další postup v řízení apod., až po rozhodnutí, zda má být zahájeno trestní stíhání či věc odložena. Nejvyšší soud po zvážení všech argumentů má za to, že může být (v omezené podobě) podkladem také pro rozhodnutí v řízení o návrhu státního zástupce na uložení ochranného léčení. Je namístě ovšem důkaz plynoucí z takto provedeného důkazního prostředku (spočívajícího v přečtení zmíněného protokolu) citlivě a opatrně materiálně hodnotit (a to především tehdy, nebyl-li podezřelý při něm zastoupen obhájcem). Především je třeba umožnit obviněnému (v nejširším slova smyslu) vznášet proti němu námitky (a to i proti řízení jemu předcházejícímu), s nimiž je třeba se náležitě vypořádat. Takové námitky ovšem v dané věci obviněný nevznášel, nijak verzi tehdy deklarovanou v řízení o uložení ochranného léčení nepopíral. Nebylo tak v řízení před soudy nižších stupňů pochyb o tom, že vše, co tehdy dovolatel uváděl do protokolu o výslechu zadržené podezřelé osoby, bylo vážně míněné (a odpovídalo zcela duševním pochodům dovolatele). Zmíněný protokol, při němž navíc byl dovolatel omezen na osobní svobodě a nebyl zastoupen obhájcem (jeho pozice tak byla ztížena), nemůže být sám o sobě dostatečným důkazem k prokázání spáchání činu jinak trestného, ale musí k němu přistoupit i důkazy další, neboli nemůže být výlučným nebo rozhodujícím základem pro vyslovení závěru, že se dopustil činu jinak trestného coby nezbytné podmínky pro uložení ochranného opatření (zde konkrétně ochranného léčení). 39. Ostatně za důkaz podle § 89 odst. 2 tr. ř. může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, nesmí být ovšem překročeny limity plynoucí z § 89 odst. 3 tr. ř. (případy tzv. nemo tenetur se ipsum accusare ). Takové překročení v podobě nepřípustného nátlaku na doznání dovolatele nebylo v daném případě samotným dovolatelem nikdy namítáno a ani v řízení před soudy nižších stupňů či v řízení dovolacím nebylo zjištěno. Ani z tohoto pohledu není možno soudům nižších stupňů vytýkat, že své závěry, že se dovolatel dopustil označeného skutku posouzeného jako čin jinak trestný spočívající v šíření poplašné zprávy ve smyslu § 357 odst. 2 tr. zákoníku, opřely mimo jiné (vedle dalších důkazů) též o protokol o výslechu podezřelého podle § 76 odst. 3 tr. ř. Žádný jiný výslech z přípravného řízení (který by byl jinak použitelným důkazem i pro rozhodnutí o vině) neměly a ani nemohly mít k dispozici, protože trestní věc dovolatele byla odložena. 40. Lze tak shrnout, že Nejvyšší soud nepovažoval protokol o výslechu podezřelého za nezákonný důkazní prostředek z důvodů dovolatelem namítaných (nepřítomnost obhájce), stejně tak jen proto nelze považovat informace z něj plynoucí za absolutně neúčinný důkaz (a to ani z jiných shora rozvedených důvodů). V řízení o návrhu státního zástupce na uložení ochranného léčení (psychiatrického ústavní formou) je (omezeně) použitelný, nejde-li o výlučný nebo rozhodující důkaz spáchání činu jinak trestného, který je doložen i důkazy dalšími. Tak tomu bylo i v dané věci (spáchání popsaného činu jinak trestného dovolatelem bylo prokázáno především shromážděnými listinnými důkazy, kterými byl jednoznačně označen on, jako jediná osoba ovládající označenou e-mailovou schránku, z níž odeslal inkriminovaný e-mail, jehož obsah také mimo jiné zcela odpovídal nenávistným komentářům z jeho profilů na sociálních sítích a struktuře jeho osobnosti, jakož i projevující se duševní poruše, která byla detekována i v jiných řízení a v nyní vedeném vedla k závěru o nepříčetnosti podloženém znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie). Za těchto okolností dovolatelem předestřená verze při výslechu po jeho zadržení plně odpovídá obsahu trestního spisu. 41. Za zjevně neopodstatněné považuje Nejvyšší soud též výhrady dovolatele proti přibrání znalkyně MUDr. Dany Dufkové před zahájením trestního stíhání. Také s takovou eventualitou trestní řád počítá v § 158 odst. 3 písm. b) tr. ř. Obviněný ani v tomto směru nebyl nijak zkrácen na svých právech, byť nemohl vznášet námitky proti přibrání znalkyně ihned, mohl tak učinit posléze v řízení před soudem o návrhu na uložení ochranného opatření, kde nepochybně měl možnost vznášet námitky proti závěrům znalkyně, jejímu zaměření nebo položeným otázkám. Naopak díky včasnému rozpoznání pochybností o duševním stavu dovolatele v době činu a jejich potvrzení zmíněným znaleckým posudkem byl uchráněn před (nedůvodným) zahájením trestního stíhání, věc tak mohla být odložena. Ani v takovém postupu nespatřuje Nejvyšší soud vadný postup orgánů doposud v trestním řízení činných. 42. Zjevně neopodstatněnou shledal Nejvyšší soud též námitku dovolatele, že zůstal opomenut jím navržený důkaz v podobě výslechu svědka – ředitele útvaru pro ochranu prezidenta republiky. Taková námitka sice svým obsahem v zásadě odpovídá dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak bylo uvedeno shora, nicméně není důvodná. Tento důkaz totiž nebyl opomenut, naopak byl shledán nadbytečným. Předně nebyl vůbec způsobilý prokázat tvrzení obviněného, že jeho e-mail byl způsobilý vyvolat opatření vedoucí k bezdůvodné záchranné práci integrovaného záchranného systému. Kromě toho bylo jistě prokázáno listinnými důkazy, že k uvedené záchranné práci v podobě pyrotechnického ohledání objektu skutečně došlo, jak bude uvedeno i níže, ač postačí způsobilost poplašné zprávy ji vyvolat (a ve skutečnosti tak k ní ani nemusí dojít). Nejvyšší soud tak neshledal ani dovolatelem vytýkané pochybení v rozsahu dokazování před soudy nižších stupňů. 43. Další skupina námitek dovolatele jím uplatněná v dovolání se již týkala samotných hmotněprávních předpokladů pro uložení ochranného léčení psychiatrického ústavní formou – tyto své námitky dovolatel podřadil pod dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (šlo-li o naplnění znaků činu jinak trestného šíření poplašné zprávy) a § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (uložení ochranného opatření bez splnění zákonných podmínek). Obviněný předně namítal, že nebylo v řízení dostatečně doloženo, že by se dopustil trestného činu, resp. činu jinak trestného. Zde poněkud směšoval otázky právní (právních podmínek uložení ochranného opatření) s otázkami skutkovými týkajícími se prokázání skutkového stavu (tj. otázky, jimiž se obecně dovolací soud zásadně nezabývá, neboť dokazování neprovádí a vychází ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, a s výjimkou plynoucí z nově formulovaného dovolacího důvodu – viz výše). Dále zpochybnil, že vůbec mělo být uloženo ochranné opatření, resp. jeho konkrétní druh, a sice ochranné léčení, stejně tak zpochybňoval správnost jeho zvolené formy – ústavního namísto ambulantního. Podle obviněného tak pro uložení ochranného léčení nebyly splněny zákonné podmínky, neboť se soudy nižších stupňů ke dni rozhodování podle dovolatele dostatečně nezabývaly všemi hledisky pro jeho uložení. I kdyby pak byly splněny podmínky pro uložení ochranného léčení, za dostatečnou považoval jeho formu ambulantní, neboť se jeho stav v průběhu řízení zlepšil a ustoupily sluchové halucinace. Tuto námitku uplatnil s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 823/2017 . 44. Obecně lze uvést, že ochranné léčení je právním následkem trestného činu nebo činu jinak trestného a poskytuje ochranu společnosti před nebezpečnými osobami stiženými duševní poruchou (popř. osobami závislými na návykových látkách) jejich umístěním do zdravotnického zařízení nebo alespoň ambulantní péčí v takovém zdravotnickém zařízení, a to s cílem jejich vyléčení a umožnění opětovného zařazení do běžného života. Účelem ochranného léčení je terapeutické působení na pachatele trestného činu nebo činu jinak trestného. V tomto směru účel ochranného léčení navazuje na obecný účel ochranných opatření, jímž je individuální prevence, přičemž však z hlavních komponentů individuálně preventivního působení tu má působit jen náprava a zajištění (zneškodnění), nikoli odstrašení. Konečným účelem je odstranění nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, tedy vyléčení pachatele, anebo alespoň snížení nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, ve smyslu dosažení alespoň takového léčebného efektu, že pobyt pachatele na svobodě nadále již nebude nebezpečný. Jde tedy o zajištění ochrany společnosti před trestnými činy, popř. činy jinak trestnými, hrozícími v budoucnu ze strany pachatelů, jimž bylo ochranné léčení uloženo. Lze-li přitom vzhledem k povaze choroby a léčebným možnostem očekávat, že účel ochranného léčení splní i léčení ambulantní, může soud změnit ústavní způsob léčby v léčení ambulantní. 45. Podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku může soud (vedle dalších alternativ, které nebyly v daném případě užity) uložit ochranné léčení, jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. 46. Prvním nezbytným předpokladem pro uložení ochranného léčení podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku v nastíněné variantě je tak spáchání činu jinak trestného osobou pro nepříčetnost trestně neodpovědnou. V případě obviněného bylo shledáno, že se dopustil činu jinak trestného šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 2 tr. zákoníku. Ani námitky dovolatele proti takovému závěru (resp. že se dokonce dopustil trestného činu), nebyly shledány důvodnými. Předně je třeba uvést, že všechny znaky uvedeného trestného činu, jak dovolatel namítal, ani nemohly být naplněny, když bylo shledáno, že obviněný byl v době činu nepříčetný, tedy nebyl naplněn nezbytný obecný znak trestného činu, a sice příčetnost. Ostatně proto ani nebylo zahájeno jeho trestní stíhání. Obviněný se tak dopustil pouze tzv. činu jinak trestného, který by jinak (nebýt nepříčetnosti) byl zmíněným trestným činem šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 2 tr. zákoníku. Že se obviněný dopustil shora popsaného skutku spočívajícího v zaslání uvedeného e-mailu se zmíněným obsahem na e mailovou adresu Kanceláře prezidenta republiky, v řízení nebylo ani samotným obviněným v zásadě nijak sporováno (až na zmíněné námitky procesní povahy) a bylo to doloženo důkazy vyplývajícími z opatřených a v řízení před soudem provedených důkazních prostředků. Stejně tak bylo nepochybně prokázáno, že zmíněný e-mail vyvolal bezdůvodnou záchrannou práci integrovaného záchranného systému (muselo dojít ke kontrole kancelářských a dalších prostor na Pražském hradě). Dovolatel ani spáchání tohoto trestného činu nepopíral, ke všemu se doznal, sám dokonce vypověděl, že výhružky učinil ze vzteku, a nikoliv kvůli svému duševnímu onemocnění a sluchovým halucinacím. Jeho jednání by jistě (nebýt jeho nepříčetnosti) naplňovalo zákonné znaky přečinu šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 2 tr. zákoníku, neboť šlo o poplašnou zprávu, kterou dovolatel sdělil orgánu veřejné moci a která byla způsobilá vyvolat opatření vedoucí k bezdůvodné záchranné práci integrovaného záchranného systému (dále též jen IZS). Stačí přitom pouhá způsobilost poplašné zprávy vyvolat (vedle jiných alternativ) takovou práci (viz k tomu ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4493 a násl.). V daném případě dokonce byla bezdůvodná záchranná práce IZS skutečně provedena, tedy byla e-mailem zaslaným obviněným vyvolána, neboť na ni bylo prakticky okamžitě reagováno a byla provedena nezbytná kontrola prostor na Pražském hradě. Dovolatel si toho musel být i přes svou lehkou mentální retardaci vědom, resp. nepochybně by si toho musel být vědom, kdyby nebylo jeho nepříčetnosti, která ovlivňuje či vylučuje jeho zavinění. Nemůže přitom obstát obrana obviněného, že věta obsažená v jím zaslaném e-mailu („Prezident má v kanceláři nastrčenou na dálku výbušniny“) nedává při logickém a gramatickém posouzení smysl. Třebaže není stylisticky a gramaticky dokonalá a bezvadná, smysl rozhodně dává, je z ní patrno, čím se hrozí, čeho je možno se obávat. Kdybychom měli přistoupit na argumentaci dovolatele uplatněnou v jeho dovolání, vedlo by to ke zcela absurdním důsledkům, že na výhrůžné poplašné zprávy, které by nebyly napsány gramaticky a stylisticky zcela správně a bez chyb, by nebylo třeba vůbec reagovat, nebylo by třeba žádné záchranné práce IZS aktivovat, neboť nejsou způsobilé vzbudit žádnou obavu, a tedy ani reakci, takže by v důsledku ani jejich rozesílání nebylo trestné, jinými slovy by se této trestné činnosti mohli dopustit jen osoby vzdělané, píšící dokonalou češtinou, protože jen u nich lze shledat podezření, že své výhrůžky míní vážně. Takovou argumentaci vedoucí k absurdním důsledkům však rozhodně nelze akceptovat. Výhrůžek i zcela vážně míněných se mohou jistě dopustit mimo jiné i osoby s nižším vzděláním, s duševní poruchou nebo z řad cizinců, které nemusí stylisticky a gramaticky správně formulovat své výhrůžky či jiné zprávy poplašného charakteru, což z nich jistě nečiní výhrůžky (poplašné zprávy) méně závažné (leckdy právě naopak). Ani takové hrozby tak nelze brát na lehkou váhu, naopak je třeba se jimi velmi vážně zabývat. I zmíněnou e-mailovou zprávu zaslanou dovolatelem tak musely bezpečnostní složky brát vážně a učinit rozhodná opatření proti sdělené hrozbě. Námitky obviněného v tomto směru tak jen nedůvodně bagatelizují celou věc. 47. Druhou nezbytnou podmínkou pro uložení ochranného léčení podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku je, že pobyt pachatele činu jinak trestného na svobodě je nebezpečný. Tato nebezpečnost se zcela nepochybně projevila ve shora označeném spáchaném činu jinak trestném. Nejde ovšem zdaleka o první jednání, kterým by se dovolatel provinil proti českému právnímu řádu. Dovolatel se takových jednání dopouští opakovaně, dokonce byl v minulosti odsouzen i pro trestné činy, v jiné trestní věci bylo na jeho nebezpečnost plynoucí z jeho duševního stavu reagováno uložením ochranného léčení psychiatrického ve formě ambulantní. V tomto novém řízení však bylo zjištěno, že dovolatel toto dříve uložené ochranné léčení psychiatrické ve formě ambulantní plně nerespektoval, nedocházel do ordinace MUDr. Davida Hnídka pravidelně, stejně tak pravidelně neužíval stanovenou medikaci. To se nakonec projevilo i ve spáchaném činu jinak trestném. Zcela důvodně se tak soudy nižších stupňů zabývaly i tím, nakolik lze dovolatele ponechat na svobodě a opětovně mu umožnit dobrovolné podrobení se ochrannému léčení psychiatrickému ambulantní formou, anebo je již namístě přistoupit k jeho uložení ve formě ústavní. 48. K podmínkám ochranného léčení v ústavní formě se vyjádřil Ústavní soud mimo jiné ve svém nálezu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 502/02 , uveřejněném ve sv. 35 pod č. 166/2004 na s. 257 Sb. n. a u., podle nějž je taková forma ochranného opatření mimořádně závažným omezením osobní svobody léčeného, které někdy může znamenat větší újmu než nepodmíněný trest odnětí svobody, a to zejména díky neurčitosti svého trvání. Ústavní soud proto vyjádřil požadavek na mimořádnou pečlivost při hodnocení, zda jsou splněny podmínky pro jeho uložení a určitou proporcionalitu mezi nebezpečím ze strany pachatele na straně jedné a omezením jeho svobody na straně druhé. Doporučil vzít v potaz i závislost mezi spáchaným činem a intenzitou ochranného léčení, např. s ohledem na to, zda se jedná o skutek, za který by mohl být uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, či nikoli, přičemž připadal-li by v úvahu pouze trest nespojený s přímým omezením na svobodě, bylo by možno uložit ochranné léčení v ústavní formě spíše ve výjimečných případech, které jsou odůvodněny konkrétními skutkovými okolnostmi. V tomto směru lze jen upozornit, že od doby, kdy Ústavní soud rozhodl zmíněným nálezem, se přijetím zákona č. 129/2008 Sb., o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů, změnila i trestněprávní úprava způsobu výkonu ochranného léčení – tehdy ještě obsažená v zákoně č. 140/1961 Sb., trestním zákoně, ve znění pozdějších změn (dále jen „tr. zák.“). S účinností od 1. 1. 2009 byl v § 99 odst. 6 tr. zák. zaveden povinný pravidelný přezkum trvání ochranného léčení (tehdy bez ohledu na jeho formu – ambulantní či ústavní), a to v nejvýše dvouletém cyklu, jinak i nadále platilo, že ochranné léčení má trvat, vyžaduje-li to jeho účel. Ústavní soud v dalším svém nálezu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3654/10 , uveřejněném ve sv. 60 pod č. 35/2011 na s. 425 Sb. n. a u., podmínil nařízení ochranného léčení ve formě ústavní tím, že neexistuje jiná eventualita, jak omezit konkrétní obavu, pro kterou může být nařízeno. Platí tak princip subsidiarity ochranného léčení ve formě ústavní (takové opatření přirovnal k rozhodnutí o vazbě a možnostech nahrazení důvodů vazby jiným opatřením). 49. V tomto ohledu dovolatel především namítal, že soudy nižších stupňů nepřihlédly k propouštěcí zprávě z PN Bohnice, podle které se jeho stav oproti době hospitalizace zlepšil. Nejvyšší soud však shledal takovou námitku za zjevně neopodstatněnou. Předně není pravdou, že by soudy nižších stupňů s tímto dokumentem nepracovaly, naopak o něj své rozhodnutí též opíraly. Jinou věcí je, jak tento dokument vyhodnotily (správnost takového hodnocení nemůže být předmětem dovolacího řízení). Nejvyšší soud si pro účely svého rozhodnutí opatřil a přečetl též rozhodnutí z civilního detenčního zvláštního řízení soudního vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8, který svým rozhodnutím ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 16 L 655/2023, rozhodl o důvodnosti převzetí dovolatele do PN Bohnice. Dovolatel proti němu brojil odvoláním, avšak ještě předtím, než stihl odvolací soud rozhodnout, byl z rozhodnutí lékařů PN Bohnice dovolatel propuštěn do domácího léčení dne 15. 8. 2023 (v tomto ohledu se tak soudy nižších stupňů mýlily, protože měly za to, že dovolatel byl propuštěn z rozhodnutí odvolacího soudu). Proto v návaznosti na to v souladu s uznávanou judikaturou a názory v odborné literatuře Městský soud v Praze svým rozhodnutím ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 91 Co 258/2023, zrušil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastavil. Z těchto rozhodnutí tak vyplývá, že obviněný byl důvodně umístěn do ústavní péče v PN Bohnice, neboť vzhledem k jeho zdravotnímu stavu ohrožoval bezprostředně a závažným způsobem okolí, měl narušený kontakt s realitou, byl psychotický, paranoidně nastražený, s projevy verbální agrese a nebylo možné vyloučit ani riziko prolomení do brachiální agrese. Dále bylo zjištěno, že dovolatel ani po propuštění z PN Bohnice nepokračoval v pravidelné léčbě ani v pravidelné medikaci. 50. Podstatné poznatky k nebezpečnosti dovolatele vyplývají též z jeho dosavadního života. Dovolatel se svého činu jinak trestného šíření poplašné zprávy dopustil v době, kdy mu bylo usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 6. 3. 2023, sp. zn. 5 Nt 5602/2022, uloženo podle § 99 odst. 1, 4 tr. zákoníku ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě. Dovolatel navíc v tomto období, kdy zanedbával svou léčbu (tím, že docházel do ambulance velmi nespolehlivě a neužíval ani řádně předepsanou medikaci), také několikrát publikoval vulgární statusy na sociální síti FB (facebook) plné zloby a urážek, zasílal opakovaně několik oznámení (e-mailů) s nejasným a zmatečným obsahem Obvodnímu oddělení Policie Česká Lípa. V minulosti byl dvakrát soudně trestán za majetkovou trestnou činnost [krádež podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. a úvěrový podvod podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku]. Shora uvedené ochranné léčení psychiatrické ambulantní formou mu bylo uloženo v reakci na jím spáchaný čin jinak trestný spočívající v poškození věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, když úmyslně poškodil dvě zaparkovaná vozidla v XY. I tehdy byl dovolatel (dne 8. 11. 2022) zkoumán znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Jaroslavem Tržickým, který již tehdy považoval pobyt dovolatele na svobodě za nebezpečný, neboť dovolatel nemá dostatečný náhled na duševní chorobu, nelze tedy předpokládat, že by se dobrovolně podroboval léčbě. Již tehdy předvídal, že v důsledku toho dojde ke zhoršení duševní choroby a vlivem halucinací a bludů nebude jednat v souladu s realitou a mohl by se dopouštět obdobného společensky nežádoucího až nebezpečného jednání. To se také nakonec stalo, když obviněný odeslal inkriminovanou výhružnou e-mailovou zprávu do Kanceláře Prezidenta republiky. Tyto dřívější závěry k osobě dovolatele pak plně korespondují i s následným znaleckým posouzením znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Dany Dufkové, která konstatovala, že se stav dovolatele od této doby nijak zvlášť nezlepšil. 51. Na základě znaleckého posudku znalkyně z oboru psychiatrie MUDr. Dany Dufkové ze dne 31. 7. 2023, který následně přednesla a doplnila při výslechu ve veřejném zasedání před soudem prvního stupně, bylo zjištěno, že vlivem zjištěné duševní poruchy, tj. schizoafektivní poruchy, smíšeného typu, aktuálně dekompenzované, byly v době spáchání skutku dovolatelovy rozpoznávací i ovládací schopnosti plně vymizelé a též že jeho pobyt na svobodě může být nebezpečný, neboť nemá náhled chorobnosti stavu, nedodržuje podmínky ochranné psychiatrické ambulantní léčby a medikaci neužívá. Z uvedených důvodů znalkyně navrhla změnit ambulantní formu ochranné psychiatrické léčby na formu ústavní. Také upozornila, že ani v den konání veřejného zasedání (tj. dne 6. 11. 2023) nebyl dovolatel kompenzován, jak mohla vypozorovat při jednání i v čase jemu bezprostředně předcházejícím. Soud vzal v potaz postoj dovolatele ke svému onemocnění, které bylo lékaři diagnostikováno jako schizoafektivní porucha smíšeného typu. U obviněného přetrvávají sluchové halucinace, obviněný slyší hlasy nabádající jej k akci. Z popsaného vývoje chování dovolatele bylo zřejmé, že dovolatel nebyl schopen plně respektovat pravidla vyplývající z uloženého ochranného léčení psychiatrického ambulantní formou, která tak selhávala, čímž bylo dovolateli umožněno páchat další protiprávní činnost (čin jinak trestný). Proto tato forma ochranného léčení nemůže plnit svůj účel a bylo by nesprávné ji i napodruhé ukládat, když se ukázala jako neúčinná ochrana společnosti. Dovolatel své onemocnění bagatelizuje, necítí se být nemocný, náhled na přítomnost duševní poruchy mu (i s ohledem simplexní osobnost a mentální retardací) schází, chybí mu i reálný a kritický náhled na vlastní chování, kterým ohrožuje bezprostředně své okolí. Sám není motivován docházet na ambulantní léčbu k MUDr. Davidu Hnídkovi, jak žádá i v dovolání, předepsané medikamenty (antipsychotika) pravidelně neužívá. Sice byl propuštěn z PN Bohnice, nicméně ani poté nebyl shledán znalkyní při veřejném zasedání v kompenzovaném stavu. Ostatně po propuštění opět začal zanedbávat léčbu. Nelze tak mít za to, že by dodržoval ambulantní formu léčby, neboť se k ní nedostavoval nepravidelně, ale spíše jen sporadicky (jak vyplývá z vyjádření MUDr. Davida Hnídka). Tato forma ochranného léčení tak neplnila svůj účel natolik, aby byla společnost chráněna. 52. Soud prvního stupně tak správně na základě zjištěných skutečností a důkazů, zejména na základě znaleckého posudku MUDr. Dany Dufkové a i jejího vyjádření ve veřejném zasedání, že dovolatel nebyl kompenzovaný, zprávy PN Bohnice a zprávy ošetřujícího lékaře MUDr. Davida Hnídka, důvodně a správně uložil dovolateli podle § 99 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě, neboť opětovné uložení ochranného léčení v ambulantní formě by neplnilo svůj účel ochrany společnosti před možnými dalšími útoky ze strany dovolatele. Obviněný by se v budoucnosti mohl dopustit i závažnějšího protiprávního jednání, než bylo vyhrožování prezidentovi, jeho jednání by mohlo přerůst z výhrůžek v činy. 53. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů má za to, že uložení ochranného léčení psychiatrického v ústavní formě dovolateli bylo soudy nižších stupňů opodstatněné a zákonné. Pro případ změny zdravotního stavu dovolatele, resp. vymizení jeho nebezpečnosti při pobytu na svobodě, zejména získá-li náhled na svou duševní nemoc, může být i k jeho návrhu rozhodnuto o změně formy ochranného léčení z ústavní na ambulantní (§ 99 odst. 5 tr. zákoníku a § 351a tr. ř.). Nejpozději každé dva roky přitom musí dojít k přezkoumání, zda důvody ochranného léčení v ústavní formě i nadále trvají – viz § 99 odst. 6 tr. zákoníku a § 353 tr. ř. IV. Závěrečné shrnutí 54. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněného J. P. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23298/	27.03.2024	27 Cdo 544/2023	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání žalovaného zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2022, sp. zn. 7 Cmo 17/2022, jakož i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 56 Cm 142/2017, a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Praze dne 26. 7. 2017 se žalobce domáhá na žalovaném zaplacení 250.000 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku části ceny za převod podílu. 2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 11. 2021, č. j. 56 Cm 142/2017-105, žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil 250.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). 3. Jde přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé poté, kdy byl předchozí zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. 2. 2018, č. j. 56 Cm 142/2017-69, usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2021, č. j. 7 Cmo 107/2018-90, pro nepřezkoumatelnost zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Soud prvního stupně vyšel mimo jiné z toho, že: 1) Mezi žalobcem a žalovaným byla dne 31. 3. 2015 uzavřena smlouva o úplatném převodu podílu v A, s. r. o. (dále jen „smlouva“). 2) Podle smlouvy vznikla žalovanému povinnost zaplatit žalobci 6.069.000 Kč za převod podílu ve dvou splátkách, a to ve výši 4.069.000 Kč do 10 pracovních dnů ode dne uzavření smlouvy do advokátní úschovy na ve smlouvě uvedený účet (první splátka) a ve výši 2.000.000 Kč do 31. 3. 2017 bezhotovostním převodem na bankovní účet věřitele (žalobce) určený ve smlouvě (druhá splátka). 3) První splátka byla žalovaným splacena řádně. 4) Dne 3. 8. 2015 zaplatil žalovaný část druhé splátky ve výši 1.500.000 Kč na účet žalobce, odlišný od účtu určeného ve smlouvě, a žalobce tuto částku nevrátil. Žalovaný dále zaplatil žalobci 14. 10. 2015 další část druhé splátky ve výši 250.000 Kč v hotovosti a žalobce částku nevrátil. 5) Účet žalobce, určený ve smlouvě, byl následně zrušen. 6) Předžalobní výzvou ze 4. 5. 2017 (doručenou 10. 5. 2017) vyzval žalobce (prostřednictvím svého zástupce) žalovaného k úhradě 2.000.000 Kč na v ní konkretizovaný účet advokátních úschov, a to do 11. 5. 2017, a sdělil mu, že ve smlouvě sjednaný účet věřitele (na který mělo být plněno), byl zrušen a dále, že se žalobce nachází ve výkonu trestu odnětí svobody (dále jen „výzva“). 7) Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 8. 2017, č. j. 34 Sd 45/2017-20, bylo na návrh žalovaného a F. K. z 19. 5. 2017 rozhodnuto o přijetí částky 2.000.000 Kč do soudní úschovy jako plnění závazku ze smlouvy. Usnesení nabylo právní moci dne 30. 8. 2017. 5. Odvolávaje se na právní názor vyslovený Vrchním soudem v Praze v usnesení ze dne 16. 6. 2021, č. j. 7 Cmo 107/2018-90, podle něhož právní úprava v § 1955 odst. 1 větě druhé a § 1956 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“ nebo „občanský zákoník“), připouští změnu místa plnění oznámením věřitele, soud prvního stupně dovodil, že prostřednictvím výzvy bylo místo plnění žalobcem „efektivně změněno“. 6. Ve vztahu k náhradnímu plnění žalovaným do soudní úschovy soud prvního stupně dovodil, že pro takový postup nebyl dán objektivní důvod, tudíž složením finančních prostředků do soudní úschovy žalovaným nemohlo dojít ke splnění závazku ze smlouvy. 7. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části výroku I., kterou byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 250.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od 12. 5. 2017 do zaplacení, a změnil v části výroku I., kterou byl žalovaný zavázán platit úrok z prodlení i za období od 1. 4. 2017 do 11. 5. 2017, tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). 8. Odvolací soud, ztotožňuje se jinak s právním názorem soudu prvního stupně, shledal důvodnými toliko námitky žalovaného ohledně počátku prodlení s úhradou žalované částky. Žalobce jakožto věřitel totiž žalovanému poskytl součinnost sdělením čísla účtu advokátní úschovy, na který má být plněno, až ve výzvě, s určením dodatečné lhůty k plnění do 11. 5. 2017, jejímž uplynutím se žalovaný dostal do prodlení. 9. Odvolací soud proto uzavřel, že v této věci „nebyl dán důvod, aby žalovaný plnil žalobci náhradně podle § 1953 o. z., tj. složením částky 250.000 Kč do soudní úschovy“, závazek žalovaného složením částky 250.000 Kč do soudní úschovy nezanikl, a to i přesto, že usnesení o přijetí do úschovy pro nepřítomnost věřitele je pravomocné. II. Dovolání a vyjádření k němu 10. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (doplněné podáním z 15. 3. 2023), jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na otázkách hmotného a procesního práva, a sice: 1) přípustnosti jednostranné změny místa plnění určeného dohodou smluvních stran, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1604/2008 , ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3065/2009 , ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4288/2016 , nebo ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 33 Cdo 4273/2019 ), a 2) „vlivu naplnění jiného zákonného hmotněprávního důvodu soudní úschovy než důvodu uvedeného v návrhu na přijetí do úschovy a potažmo v rozhodnutí soudu o přijetí do úschovy, na soluční účinky úschovy a jejich posouzení a závaznost pro soud rozhodující o žalobě na plnění“, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. 11. Ve vztahu k první dovolací otázce dovolatel namítá, že odvolací soud na poměry projednávané věci nesprávně aplikoval § 1956 o. z., který na skutkový stav věci nedopadá, jelikož se jedná o zákonné subsidiární pravidlo, použitelné pouze za předpokladu, že místo plnění nebylo smluvně ujednáno. 12. Prostřednictvím druhé dovolací otázky dovolatel namítá, že odvolací soud pochybil, když při posuzování důvodnosti plnění do soudní úschovy ve smyslu § 1953 o. z. vycházel pouze z důvodu uvedeného v návrhu na přijetí plnění do soudní úschovy a v soudním rozhodnutí o úschově, jímž byla v projednávané věci nepřítomnost věřitele, aniž by se naplněním předpokladů náhradního splnění jinak zabýval. 13. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se žaloba zamítá, in eventum rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení III. Přípustnost dovolání 14. Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou a splňující podmínku podle § 241 odst. 1 o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. 15. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky jednostranné změny místa plnění dohodnutého ve smlouvě, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a pro řešení otázky vlivu naplnění jiného zákonného hmotněprávního důvodu soudní úschovy, než který byl uveden v návrhu na přijetí do úschovy nebo rozhodnutí soudu o přijetí do úschovy, na soluční účinky úschovy, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání a) K jednostranné změně místa plnění 16. Podle § 6 o. z. má každý povinnost jednat v právním styku poctivě (odstavec první). Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu (odstavec druhý). 17. Podle § 10 odst. 1 o. z. nelze-li právní případ rozhodnout na základě výslovného ustanovení, posoudí se podle ustanovení, které se týká právního případu co do obsahu a účelu posuzovanému právnímu případu nejbližšího. 18. Podle § 1790 o. z. nelze závazek změnit bez ujednání věřitele a dlužníka, ledaže zákon stanoví jinak. 19. Podle § 1910 o. z. nemůže být věřitel proti své vůli nucen, aby přijal něco jiného, než co přísluší k jeho pohledávce, a dlužník nemůže být nucen, aby poskytl něco jiného, než co je dlužen. Totéž platí o místě, čase a způsobu splnění. 20. Podle § 1954 o. z. se k řádnému splnění vyžaduje, aby byl dluh splněn ve stanoveném místě. Nelze-li místo plnění zjistit ze smlouvy, povahy závazku nebo z účelu plnění, plní se v místě stanoveném zákonem. 21. Podle § 1955 o. z. nepeněžitý dluh plní dlužník v místě svého bydliště nebo sídla. Peněžitý dluh plní dlužník v místě bydliště nebo sídla věřitele 22. Podle § 1956 o. z., má-li být plněno u věřitele a změnil-li věřitel po uzavření smlouvy své bydliště nebo sídlo, popřípadě umístění závodu nebo provozovny, nese věřitel zvýšené náklady a zvýšené nebezpečí, které tím dlužníku vzniknou. 23. Z ustálené judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu se podává, že: 1) K podmínkám řádného a včasného splnění závazku patří splnění ve stanoveném místě (tzv. splniště). 2) Sjednají-li si strany, že dlužník bude plnit ve prospěch v dohodě označeného účtu věřitele, lze tuto dohodu považovat za určení místa plnění ve smyslu ustanovení § 335 a § 339 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“ nebo „obchodní zákoník“). 3) Je-li místo plnění určeno dohodou smluvních stran, nelze je jednostranně změnit, nýbrž je nutné vyžádat souhlas druhé strany. 4) Úhrada dluhu na účet věřitele odlišný od účtu, na nějž podle smlouvy mělo být plněno, nezakládá účinky splnění dluhu. 5) Jestliže věřitel bez zbytečného odkladu poté, kdy mohl při řádném chodu věcí zjistit, že dlužník poukázal peněžité plnění na jeho účet (odlišný od účtu, na který měl dlužník dle dohody plnit), tyto peněžité prostředky dlužníkovi nevrátí, lze zásadně uzavřít, že dlužníkovo plnění na jiný účet akceptoval; v takovém případě zanikne dlužníkův závazek (neplyne-li z uzavřené smlouvy něco jiného) dnem připsání poukázané částky na účet věřitele. 6) Závazek nelze měnit jen z vůle jedné strany, jestliže s tím nevyjádřila souhlas i strana druhá, jejíhož právního postavení se změna bezprostředně dotýká. Srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98 , uveřejněný pod číslem 35/2001 Sb. rozh. obč., sp. zn. 31 Cdo 3065/2009 , ze dne 20. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1737/2009 , ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4053/2010 , sp. zn. 33 Cdo 4288/2016 , nebo ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2180/2020 , rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3065/2009 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 746/2010 , a ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2442/2013 , ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. 20 Cdo 2768/2022 , či nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003 , a ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05 . 24. Byť byly přijaty za účinnosti obchodního zákoníku a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, citované závěry se obdobně uplatní i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. 25. Nejvyšší soud se ve své rozhodovací činnosti opakovaně zabýval také působením principu poctivosti podle § 6 o. z. v právních vztazích, k čemuž uvedl, že: 1) Podle důvodové zprávy k § 6 o. z. standardní občanské zákoníky spojují výkon subjektivních práv a plnění právních povinností s kritériem čestnosti a absence zlé vůle i podvodného úmyslu. 2) Ustanovení § 6 odst. 1 o. z. představuje generální klauzuli, která obsahuje princip poctivosti coby stěžejní princip soukromého práva. Platí, že se jej lze dovolat vždy, i když jej konkrétní ustanovení neobsahuje, to znamená i mimo případy výslovně stanovené zákonem. 3) Ustanovení § 6 odst. 1 o. z. „zakotvuje povinnost jednat poctivě či, chceme-li, v dobré víře. To značí šetřit práva a legitimní zájmy druhého a jednat tak, jak je to podle stavu vědomí jednajícího slušné a čestné…. Jednání v dobré víře vylučuje jednání klamavé a směřující k poškození druhé strany. Nebrání ale uzavírání transakcí v rozumné míře výhodných pro jednajícího“ [viz Komentář k § 6 o. z. Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I (§ 1-645, obecná část), Praha: Wolters Kluwer, 2014]. 4) Poctivost představuje standard jednání v právním styku, spočívající zejména v povinnosti zohlednit oprávněné zájmy ostatních zúčastněných osob s tím, že čestné jednání předpokládá zachovávání povinností, jejich porušování či zanedbávání je naopak nečestné. Odchýlení se od příkazu „jednat v právním styku poctivě“ by představovalo rozpor se zákonem, který může v některých případech představovat současně i rozpor s dobrými mravy. Ve vztahu k dobrým mravům lze poctivost chápat jako výjimečné pravidlo, které se aplikuje nad jejich rámec s tím, že jde o přísnější požadavek. Poctivost však není kritériem platnosti právního jednání (oproti dobrým mravům – srov. § 580 odst. 1 a § 588 o. z.) a z toho důvodu (její absence) nezpůsobuje neplatnost právního jednání (v právní teorii srov. např. Lavický, P. In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Obecná část. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 72-81, anebo Melzer, F., Tégl, P. in Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 6. Praha: Leges, 2014, s. 102-120, a literaturu tam citovanou). Srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1984/2018 , a ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4490/2018 . 26. Literatura dále dovozuje, že z principu poctivosti ve smyslu § 6 o. z. vyplývá také požadavek loajality mezi stranami závazku, v jejímž důsledku dochází k „doplňujícímu výkladu“ smlouvy tak, že k určitým změnám se již v samotné smlouvě implicitně svoluje. Při řádném oznámení změny, absenci zneužití a odlišné smluvní úpravy tak lze dovodit povinnost určité míry vstřícnosti vůči druhé smluvní straně a přiznat smluvním stranám implicitní právo jednostranné změny závazku přímo na základě doplňující funkce poctivosti. Přípustnost jednostranné změny smlouvy pak bude záviset na okolnostech, zejména poměřování následků nevyhovění požadavku vstřícnosti pro každou ze stran smlouvy (v odborné literatuře viz Šilhán, J. Jednostranné určení či změna smluvního závazku. In: Hajn, P., Ondrejová, D., Lasák, J., Ruban, R., Houdek, Z. a kol, Kotásek, J. a Špačková, M. (ed.). Pocta prof. Josefu Bejčkovi k 70. narozeninám. Brno: Masarykova univerzita, 2022, s. 546-565, nebo Pipková, P. J. § 6 [Poctivost]. In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023). 27. Úprava § 1956 o. z. umožňuje jednostrannou změnu místa plnění, má-li být plněno u věřitele a změnil-li věřitel po uzavření smlouvy své bydliště nebo sídlo, popřípadě umístění závodu nebo provozovny. Z teleologického hlediska přitom není důvodu, aby v porovnání se změnami předpokládanými tímto ustanovením, nebylo možné postupovat obdobně v případech, kdy je jako místo plnění sjednán účet věřitele. 28. Ve vztahu ke změně účtu věřitele – jakožto sjednaného splniště – tedy existuje v zákoně tzv. otevřená nepravá (teleologická) mezera, kterou je třeba uzavřít pomocí analogie (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1519/2012 , nebo ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2422/2015 , dále důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 2264/13 , nebo v právní teorii Melzer, F. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 230). 29. Ve světle nastíněné argumentace je na místě přijmout závěr, podle něhož lze na základě analogického použití úpravy § 1956 o. z. při uplatnění principu poctivosti připustit jednostrannou změnu místa plnění i při změně účtu věřitele; s tím, že věřitel ponese zvýšené náklady a nebezpečí, které tím druhé straně vzniknou. 30. Ačkoli se při posuzování změny závazků obecně vychází ze zásadní nezměnitelnosti smluv jednostranným právním jednáním (viz judikatura citovaná v odst. 23), oprávnění k určité minimální funkční míře (jednostranných) změn závazku lze dovozovat implicitně na základě uplatnění principu poctivosti, a to při vyvažování oprávněných zájmů obou stran. 31. V projednávané věci odvolací soud [s odkazem na komentářovou literaturu (Šilhán, J. § 1956 [Změna místa u věřitele]. In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 989)] dovodil, že v případě zrušení účtu věřitele sjednaného jako místo plnění ve smlouvě lze per analogiam použít § 1956 o. z. Byl-li účet věřitele (žalobce) zrušen a dlužník (dovolatel) byl o této skutečnosti vyrozuměn a vyzván k platbě na jiný účet – čímž bylo místo plnění jednostranně změněno – byl podle názoru odvolacího soudu dlužník (dovolatel) povinen plnit na tento nový účet, nikoli do soudní úschovy. 32. Potud je právní posouzení této otázky odvolacím soudem správné. 33. Nicméně, i když je za popsaných okolností dlužník zásadně povinen plnit na nově určený účet, nelze zcela vyloučit možnost náhradního splnění (§ 1953 o. z.). To může přicházet v úvahu například tehdy, bude-li dlužník s ohledem na konkrétní okolnosti věci bez své viny v nejistotě, zda plněním na nově určený účet svůj závazek vůči věřiteli skutečně splní anebo bylo-li jednání věřitele nepoctivé (např. vedeno záměrem ztížit dlužníku splnění závazku). 34. V projednávané věci dlužník (dovolatel) svou nejistotu opírá o tvrzení, že žalobce je ve výkonu trestu odnětí svobody, a tudíž je pro dovolatele „zcela nedostupný“, sjednaný účet byl „z neznámých důvodů“ a „bez upozornění dovolatele“ žalobcem zrušen, zrušení účtu „mohlo souviset s trestnou činností žalobce“, podpisy žalobce na plné moci advokáta a na výzvě nebyly úředně ověřeny a výzvou byla požadována částka mnohonásobně vyšší než skutečný dluh. 35. Tyto skutečnosti odvolací soud ve svém právním posouzení nezohlednil. b) K důvodům náhradního splnění do soudní úschovy 36. Podle § 1953 odst. 1 o. z. nelze-li dluh splnit proto, že věřitel je neznámý nebo nepřítomný, že věřitel odmítl bezdůvodně plnění přijmout, že dlužník je bez své viny v nejistotě, kdo je věřitelem, nebo z jiných důležitých příčin na straně věřitele, je dlužník oprávněn složit předmět plnění do soudní úschovy. Účelně vynaložené náklady spojené s náhradním splněním jdou k tíži věřitele. 37. Podle § 291 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“) lze řízení zahájit jen na návrh (odstavec první). Návrh na přijetí do úschovy musí obsahovat prohlášení složitele, který peníze, cenné papíry nebo jiné věci do úschovy skládá, že závazek, jehož předmětem jsou hodnoty skládané do úschovy, nelze splnit, protože věřitel je nepřítomen nebo je v prodlení, nebo že složitel má odůvodněné pochybnosti, kdo je věřitelem, nebo že složitel věřitele nezná; to neplatí, jde-li o povinnou úschovu (odstavec druhý). 38. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se k plnění do soudní úschovy podává: 1) Důvod úschovy a věcnou legitimaci účastníků (složitele, příjemce a přihlašovatele) soud z hlediska pravdivosti tvrzení složitele při rozhodování o přijetí do úschovy nepřezkoumává; vychází v tomto směru z tvrzení složitele a nezjišťuje, zda složitel je opravdu dlužníkem, zda příjemce je skutečně věřitelem, zda věřitel je skutečně nepřítomen, zda se věřitel opravdu ocitl v prodlení, zda tu byly důvodné pochybnosti o tom, kdo je dlužníkovým věřitelem, nebo zda byl věřitel pro dlužníka skutečně neznámou osobou, popřípadě, zda tu je jiný zákonem stanovený důvod úschovy. 2) Pravomocné usnesení soudu o přijetí plnění do úschovy má z hlediska zániku závazků stejné právní následky jako převzetí plnění věřitelem; za okamžik uspokojení nároku se považuje den, v němž byl předmět plnění složen u soudu. 3) Zjistí-li se, že důvody pro složení plnění u soudu nebyly dány, např. proto, že věřitel přijetí plnění ve skutečnosti neodmítá (a není tak v prodlení) nebo je přítomen, nebo že dlužník (složitel) neměl důvod pochybovat o tom, kdo je věřitelem apod., pak dluh nebyl složením do soudní (soluční) úschovy splněn a povinnost dlužníka (složitele) poskytnout plnění přímo věřiteli (příjemci, přihlašovateli) nadále trvá. 4) Otázku, zda byl dán důvod pro složení plnění u soudu, soud zkoumá (může zkoumat) nejen v době, kdy rozhoduje o přijetí do soudní (soluční) úschovy, nýbrž i v případném sporu o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy (§ 299 z. ř. s.) vedeném mezi tím, kdo žádal o vydání předmětu úschovy (příjemce nebo přihlašovatel), a tím, kdo vydání odporoval (§ 298 z. ř. s.), po právní moci usnesení o přijetí plnění do soudní (soluční) úschovy. 5) Platí dále, že posuzuje-li soud v řízení o úschovách, co složitel uvedl v návrhu na přijetí o důvodu úschovy (a pak z tohoto tvrzení při rozhodování o přijetí do úschovy výše popsaným způsobem vychází), není rozhodující, jak složitel kvalifikoval důvod úschovy po právní stránce, ale vylíčení důvodu úschovy prostřednictvím rozhodujících skutečností. V režimu soudní úschovy podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 se výše formulované závěry podávají z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4255/2014 , ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3924/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3853/2015 ); jde nicméně o závěry uplatnitelné i v poměrech soudní úschovy podle zákona o zvláštních řízeních soudních a občanského zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1736/2019 , ze dne 10. 3. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3565/2021 , ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 29 Cdo 902/2022 , ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 29 Cdo 903/2022 , ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 29 Cdo 905/2022 , ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 29 Cdo 911/2022 , ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 29 Cdo 901/2022 a ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 29 Cdo 793/2022 ). 39. Plnění do soudní úschovy má účinky splnění, ale jen tehdy, pokud byly naplněny zákonné důvody pro soudní úschovu, uvedené dlužníkem v návrhu na zahájení řízení o úschově. 40. V řízení o zaplacení dluhu (který měl být splněn složením do soudní úschovy), soud musí zkoumat, zda důvody uvedené dlužníkem v návrhu na soudní úschovu byly splněny. Také v tomto řízení soud nemá posuzovat důvody plnění do úschovy podle toho, jak je navrhovatel (dlužník) právně kvalifikoval v návrhu na zahájení řízení o úschově, ale jak je skutkově vymezil (právní kvalifikace, tedy podřazení pod některý ze zákonem vymezených důvodů, je věcí soudu). 41. Skutečnost, že důvody plnění do úschovy jsou v § 1953 odst. 1 o. z. vymezeny zčásti odlišně (šířeji), než v § 291 odst. 2 z. ř. s., přitom není významná; přednost musí mít (zvláštní) hmotněprávní úprava (obdobně viz i Levý, J. § 291 [Zahájení řízení]. In: Svoboda, K., Tlášková, Š., Vláčil, D., Levý, J., Hromada, M. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 593–594). Návrh na přijetí plnění do soudní úschovy je proto důvodný i tehdy, je-li naplněn důvod, který sice není vymezen v § 291 z. ř. s., ale je vymezen – jako důvod soudní úschovy – v § 1953 o. z.). 42. Naopak je významné, jaké skutečnosti z pohledu hmotněprávní úpravy dlužník (žalovaný) skutkově vymezil v návrhu na zahájení řízení o úschově, protože tyto skutečnosti jsou těmi důvody, které v řízení o zaplacení soud musí zkoumat, aby posoudil, zda plněním do úschovy byl splněn dluh (protože tyto důvody byly dány) anebo zda splněn nebyl (protože důvody dány nebyly). 43. I v poměrech projednávané věci proto pro posouzení, zda může mít plnění dovolatele do soudní úschovy soluční účinky, není významné, jak dovolatel právně kvalifikoval důvod úschovy v návrhu na zahájení řízení o úschově, podstatné je, jak jej skutkově vymezil. A právě to, zda byl naplněn takto skutkově vymezený důvod, musí soud v řízení v projednávané věci posoudit, aby mohl přijmout právní závěr, zda složením plnění do úschovy dovolatel splnil svůj dluh vůči žalobci. 44. Odvolací soud proto pochybil, když vycházel toliko z dovolatelem označeného zákonného důvodu, aniž by jakkoli zohlednil skutečnosti, které dovolatel v návrhu vylíčil. V tomto ohledu je posouzení věci odvolacím soudem neúplné, a tudíž nesprávné. c) Shrnutí 45. Jelikož posouzení první dovoláním otevřené otázky odvolacím soudem není (zcela) správné a při řešení druhé dovoláním otevřené otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, byl dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). 46. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem a § 226 odst. 1 o. s. ř.). 47. V dalším řízení se budou soudy zabývat důvodností plnění dovolatele do soudní úschovy s ohledem na skutečnosti vylíčené v návrhu na přijetí plnění do soudní úschovy (viz též odst. 33 a 34). 48. O návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud nerozhodoval. Návrh na odklad vykonatelnosti či právní moci je závislé povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 ), což mimo jiné znamená, že rozhodl-li dovolací soud o podaném dovolání, stává se návrh na odklad vykonatelnosti bezpředmětný (obsoletní). K tomu obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017 .
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23310/	27.03.2024	30 Cdo 3909/2023	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolaní žalobce zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2023, sp. zn. 54 Co 134/2023, v té části výroku I, kterou se potvrzují výroky I a III rozsudku soudu prvního stupně, a v nákladovém výroku II, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 2. 2023, sp. zn. 31 C 22/2021, ve výroku I a III, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované jednak ve vztahu ke své osobě, jednak vůči „občanům“ [zřejmě České republiky] omluvy jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu (a občanům České republiky) vznikla nesprávnou implementací Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/58/ES ze dne 12. 7. 2002 o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací (dále též „směrnice o soukromí a elektronických komunikacích“ nebo „směrnice 2002/58“). Právě nesprávná implementace provedená v rozporu s touto směrnicí vedla k plošnému shromažďování a dalšímu zpracování provozních a lokalizačních údajů o elektronické komunikaci uživatelů služeb elektronických komunikací. V tomto shromažďování žalobce spatřoval zásah do svých práv na soukromí a na informační sebeurčení. 2. Před podáním žaloby se žalobce pokoušel neúspěšně dosáhnout výmazů (odstranění) údajů uchovávaných k jeho osobě nejdříve prostřednictvím mobilního operátora, následně prostřednictvím Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále „ÚOOÚ“), který svým vyjádřením ze dne 9. 3. 2021 žalobci odpověděl, že podle jeho názoru: „je nesporné, že národní úprava dané problematiky obsažená v § 97 odst. 3 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, není v souladu s výkladem čl. 15 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/58/ES (…). Rozpor je natolik zásadní, že jej nelze překlenout eurokonformním výkladem“. Žalobce následně předběžně uplatnil svůj nárok u žalované, která žádost o zadostiučinění odmítla s odkazem na to, že normotvornou činnost nelze hodnotit jako nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“). Pro vznik odpovědnosti státu tak nebyl podle žalobce splněn již základní předpoklad, kterým je existence nesprávného úředního postupu. 3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) o žalobě rozhodl svým rozsudkem ze dne 8. 2. 2023, č. j. 31 C 22/2021-116, tak, že zamítl požadavek na určení povinnosti žalované zaslat žalobci datovou schránkou omluvu následujícího znění: „Česká republika se Vám prostřednictvím Ministerstva průmyslu a obchodu omlouvá za to, že přijetím právní úpravy ukládající poskytovatelům služeb elektronických komunikací podle § 97 odst. 3 a 4 zákona o elektronických komunikacích uchovávat provozní a lokalizační údaje o Vaší elektronické komunikaci porušila a nadále porušuje ustanovení čl. 15 odst. 1 Směrnice o soukromí a elektronických komunikacích. Tím dochází k neoprávněnému zásahu do Vašich osobnostních práv“ (výrok I), zamítl rovněž žalobu na uložení povinnosti žalované zveřejnit na jejích webových stránkách www.mpo.cz v sekci Aktuality po dobu minimálně 30 dnů omluvu následujícího znění: „Česká republika se prostřednictvím Ministerstva průmyslu a obchodu omlouvá občanům za to, že přijetím právní úpravy ukládající poskytovatelům služeb elektronických komunikací podle § 97 odst. 3 a 4 zákona o elektronických komunikacích uchovávat provozní a lokalizační údaje o Vaší elektronické komunikaci porušila a nadále porušuje ustanovení čl. 15 odst. 1 Směrnice o soukromí a elektronických komunikacích. Tím dochází k neoprávněnému zásahu do jejich osobnostních práv“ (výrok II) a konečně uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok III). 4. Soud prvního stupně uzavřel, že újma, která měla být žalovanou prostřednictvím namítané rozpornosti národní právní úpravy na straně jedné a práva EU na straně druhé žalobci způsobena, je toliko újmou potenciální, která není způsobilá právní ochrany poskytované ustanoveními § 81 odst. 1 a § 2956 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“). Žalobce i přes výzvu soudu totiž netvrdil, tím méně prokázal, vznik konkrétní újmy v důsledku toho, že mobilní operátor uchovává po určitou dobu provozní a lokalizační údaje týkající se žalobce. Žalobcův návrh tak podle soudu prvního stupně připomíná actio popularis , jímž se spíše než ochrany vlastních osobnostních práv domáhá ochrany veřejného zájmu a jemuž se civilněprávní ochrana osobnosti člověka a jeho přirozených práv neposkytuje. 5. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, ve kterém namítal, že zásahem do jeho základních práv bylo už samotné uchovávání dat, a to bez ohledu na to, zda došlo k jejich zneužití. Závěr soudu o potencialitě újmy shledal žalobce tím překvapivější, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně bylo těžiště jeho aktivity v tvrzení a prokazování právě této skutečnosti, a to i ve vztahu k jeho práci investigativního novináře, občanským aktivitám a publikační činnosti. Tyto ve svém souhrnu tak spíše ještě prohlubují negativní dopad nečinnosti žalované do osobnostních práv žalobce. Soud prvního stupně podle žalobce také zcela rezignoval na posuzování souladu národní úpravy s obecně závaznými evropskými předpisy, přičemž v tomto směru ignoroval rozhodovací praxi Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“ nebo „Soudní dvůr“). Vzhledem k tvrzenému nesouladu české a unijní právní úpravy navrhnul žalobce, aby se odvolací soud (pokud to bude potřeba) v souladu s čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále též jen „SFEU“) obrátil na Soudní dvůr v rámci řízení o předběžné otázce. Nakonec ještě soudu prvního stupně vytýkal opomenutí důkazů v řízení, a to jak opomenutí provedených důkazů v odůvodnění rozhodnutí, tak neprovedení jím navržených důkazů bez jakéhokoliv zdůvodnění. 6. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k žalobcem podanému odvolání rozhodl svým rozsudkem ze dne 13. 6. 2023, č. j. 54 Co 134/2023-143 (dále „napadené rozhodnutí“), tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci nahradit žalované náklady odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 7. V odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud uvedl, že v posuzované věci nebyl naplněn první z předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu, jelikož v postupu žalované nelze spatřovat nesprávný úřední postup. Podle odvolacího soudu totiž „vydání zákona je sice výkonem veřejné moci, avšak jde o výsledek normotvorné činnosti státu, která nemůže být posuzována jako nesprávný úřední postup, a proto nelze dovodit ani odpovědnost za škodu. Článek 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (vyhlášené coby součást ústavního pořádku pod č. 2/1993 Sb., dále jen „Listina“) nezakládá právo na náhradu škody způsobené výkonem zákonodárné pravomoci Parlamentu. Pokud zákonodárce své meze překročí, může Ústavní soud zasáhnout a zákon zrušit nebo vyslovit jeho neústavnost. To se v tomto konkrétním případě nestalo.“ Podle odvolacího soudu také žalobce nad rámec obecných tvrzení o dlouhodobě tíživém pocitu z neoprávněného zasahování do jeho osobnostních práv netvrdil a neprokazoval nic o tom, jakým konkrétním způsobem a v jaké intenzitě se toto porušení práv projevilo v jeho osobní sféře tak, aby bylo možno usuzovat na vznik nemajetkové újmy. Tvrzení, že jako investigativní novinář musí chránit své zdroje, je podle odvolacího soudu tvrzením ryze obecným. Co se týče omluvy občanům České republiky, odvolací soud uzavřel, že žalobce nebyl legitimován k podání žaloby, která by se měla týkat náhrady nemajetkové újmy všech občanů. II. Dovolání 8. Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce (dále jen „dovolatel“) dovolání do obou jeho výroků, jehož přípustnost zakládá na tom, že závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny (otázka vzniku nemateriální újmy) nebo byly dovolacím soudem řešeny jinak (problematika nesprávného úředního postupu a odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup v případě chybné implementace evropských předpisů). 9. Ve vztahu k námitkám vztahujícím se k nesprávnému úřednímu postupu prostřednictvím normotvorné činnosti státu dovolatel především namítá, že postup odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, neboť zcela pominul dovolatelovu argumentaci, která byla obsažena v žalobě, jakož i v navazujících vyjádřeních. Přestože se za nesprávný úřední postup standardně nepovažuje legislativní činnost státu, toto pravidlo neplatí v oblasti práva evropského, kdy v případě jeho porušení stát odpovídá za škodu vzniklou nesprávnou transpozicí evropského práva do vnitrostátního právního řádu. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1521/10 , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2927/2010 , a rozsudek SDEU ze dne 19. 11. 1991 ve spojených věcech C-6/90 a C-9/90 , Francovich a Bonifaci proti Italské republice. 10. Co se týče vzniklé nemajetkové újmy, dovolatel zdůrazňuje, že soud prvního stupně, jakož i soud odvolací zcela pominuly, že zásahem do jeho práva na soukromí a práva na informační sebeurčení je už samotné protiprávní uchovávání dat, bez ohledu na skutečnost, zda došlo k jejich zneužití. V tomto ohledu odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 24/10 , a ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 45/17 , jakož i na rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 4. 5. 2020 ve věci Rotaru proti Rumunsku, stížnost č. 28341/95 . Dále také namítá, že dopad do jeho osobnostní sféry je v dané věci zesilován dalšími skutečnostmi (práce investigativního novináře a zvýšeným vnímáním významu zásahu do soukromí). Dovolatelovu obsáhlou argumentaci, jakož i některé jeho důkazní návrhy, však ani odvolací soud nereflektoval a důkazy bez odůvodnění neprovedl. Z těchto důvodů je tak podle dovolatele závěr o absenci nemajetkové újmy nejen nesprávný, ale také nepřezkoumatelný. 11. Rovněž dovolatel nesouhlasí s tím, že by žaloba nemohla ukládat povinnost žalované omluvit se mimo něj i dalším „občanům“ (blíže ovšem neoznačeným – poznámka Nejvyššího soudu), neboť právě jejím prostřednictvím se snaží žalobce přispět k tomu, aby žalovaná plnila své povinnosti a iniciovala potřebné legislativní změny. Má za to, že je na něm, aby formuloval způsob, který jemu přináší satisfakci za způsobenou újmu. V daném případě vnímá jako satisfakci nejen osobní omluvu, ale i veřejnou omluvu občanům, která bude spíše impulzem ke změnám, jež zamezí pokračování zásahu do práv, které se týkají všech osob, které komunikují elektronicky. 12. Dovolatel zopakoval svůj návrh (opakovaně uplatněný před soudy obou stupňů) na zahájení řízení o předběžné otázce podle čl. 267 SFEU, v rámci kterého by Soudní dvůr posoudil souladnost české právní úpravy a práva Evropské unie. Navrhoval, aby dovolací soud napadené rozhodnutí v souladu s ustanovením § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že vyhovuje původně podané žalobě. 13. Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila s tím, že je nemá za opodstatněné. Podle žalované soudy obou stupňů zcela správně poukázaly na skutečnost, že normotvorná činnost státu nemůže být považována za úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Žalovaná také soudí, že dovolání nesplňuje podmínky přípustnosti (tento závěr však dále nezdůvodňuje). Jelikož soudy obou stupňů rozhodovaly podle žalované „zcela v souladu s ustálenou judikaturou a v rámci řízení byly vypořádány veškeré argumenty předložené žalobcem“, žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl. III. Přípustnost dovolání 14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 15. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), za splnění podmínky § 241 o. s. ř. 16. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 17. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 18. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolatelova argumentace nemůže založit přípustnost dovolání v té části, kterou dovolatel napadá výrok I napadeného rozhodnutí v tom rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil výrok II soudu prvního stupně (zamítnutí omluvy „občanům“ prostřednictvím webových stránek žalované). Soud prvního stupně původní žalobu v tomto rozsahu zamítl s odůvodněním, že dovolatelův návrh připomíná actio popularis , jímž se spíše, než ochrany vlastních osobnostních práv domáhá ochrany veřejného zájmu, jemuž se civilněprávní ochrana osobnosti člověka a jeho přirozených práv neposkytuje. Odvolací soud se následně se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku aktivní legitimace dovolatele plně ztotožnil. Dovolání je však v tomto rozsahu ve smyslu § 241b odst. 3 o. s. ř. vadné, jelikož dovolatel v textu dovolání nevymezil, z čeho dovozuje v tomto rozsahu jeho přípustnost, ani žádným způsobem nepolemizuje s odůvodněním odvolacího soudu nad rámec obecného tvrzení, že měl odvolací soud žalobě i v tomto rozsahu vyhovět a zároveň že (subjektivní) těžiště sporu vlastně ani pro dovolatele ve věci omluvy „občanům“ neleží. Nejvyšší soud proto vadnou část dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 19. Dovolání je nepřípustné v té části, která směřuje proti výroku II napadeného rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení a proti výroku I napadeného rozhodnutí v tom jeho rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil výrok III rozsudku soudu prvního stupně, o nákladech nalézacího řízení, neboť dovolání není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné v rozsahu, v němž bylo odvolacím soudem rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. To samozřejmě Nejvyššímu soudu nebrání, aby i takové výroky v důsledku jejich akcesority odklidil, shledá-li důvod ke zrušení výroku o věci samé. 20. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, nicméně závisí na vyřešení pro věc určující otázky, zda lze normotvornou (ne)činnost státu ve věcech souvisejících s potřebou náležité transpozice práva EU považovat za nesprávný úřední postup odškodnitelný podle § 13 OdpŠk. Vzhledem k tomu, že při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o. s. ř. v tomto rozsahu přípustné. 21. Napadené rozhodnutí současně závisí i na vyřešení další dovoláním přípustně otevřené otázky týkající se potenciality újmy způsobené zásahem do práva na informační sebeurčení prostřednictvím právní úpravy, která podle dovolatele odporuje právu EU. Jelikož tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu v úplnosti řešena, je dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné i v tomto jeho rozsahu. 22. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je ve vztahu k oběma výše zmiňovaným otázkám nejen přípustné, ale že je rovněž důvodné. IV. Důvodnost dovolání K odpovědnosti státu za zákonodárnou činnost 23. Napadené rozhodnutí záviselo na řešení právní otázky možné odpovědnosti státu za jeho normotvornou (ne)činnost ve vztahu k potřebě náležité transpozice práva EU. 24. Odvolací soud správně uvedl, že v obecné rovině za nesprávný úřední postup ve smyslu ustanovení § 13 OdpŠk zásadně nelze považovat zákonodárnou činnost (nejde o výkon státní moci ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 OdpŠk). Nejvyšší soud se k této otázce vyjádřil např. ve svých rozsudcích ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1124/2005 , ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3598/2014 , nebo ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 21 Cdo 254/2017 , ve kterých vyslovil, že vzhledem k tomu, že Parlament tvořený Poslaneckou sněmovnou a Senátem je vrcholným orgánem moci zákonodárné (srov. čl. 15 Ústavy), který v podmínkách zastupitelské demokracie rozhoduje hlasováním svých členů – poslanců a senátorů o přijetí či nepřijetí předloženého návrhu zákona, přičemž neexistuje a ani existovat nemůže pravidlo či předpis o tom, jak který poslanec, senátor či poslanecký nebo senátorský klub má při přijímání zákonů hlasovat (podle čl. 23 odst. 3 a čl. 26 Ústavy jsou poslanci a senátoři povinni vykonávat svůj mandát v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy), nelze proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně či Senátu považovat za úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. 25. Tento závěr se však neuplatní v případě škody (a také, jak bude vysvětleno níže, nemajetkové újmy) způsobené (tvrzeným) porušením unijního práva a v případě spojených odpovědnostních nároků vůči státu, jelikož ty vycházejí z unijního práva samého. Nelze tak směšovat, jako to ve svých závěrech v napadeném rozhodnutí učinil odvolací soud (a spolu s ním i soud prvního stupně), odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 OdpŠk a odpovědnost státu za porušení unijního práva, neboť jde o vzájemně oddělené systémy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2064/2005 , ze dne 20. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2927/2010 , nebo ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5027/2014 , a také nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1521/10 ). Samotný zákon č. 82/1998 Sb. je při uplatňování nároků vycházejících z odpovědnosti státu za porušení unijního práva používán pouze analogicky, a to z důvodu neexistence národního právního předpisu tuto oblast explicitně upravujícího (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 486/2018 , bod 27). Analogické (či spíše jen přiměřené) použití zákona č. 82/1998 Sb. však jednak nemůže vést k omezení hmotněprávních oprávnění založených unijním právem, zároveň také procesní podmínky pro náhradu škody stanovené vnitrostátními právními předpisy nesmí být méně příznivé než podmínky platné pro podobné nároky vzniklé na základě vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti) a nesmí být upraveny tak, aby v praxi znemožňovaly nebo nadměrně ztěžovaly získání náhrady škody (zásada efektivity). Z tohoto důvodu závěry odvolacího soudu, který vycházel z opačné představy, neobstojí. 26. Nejvyšší soud opakovaně připomenul (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3598/2014 , ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5027/2014 , nebo ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4231/2016 ), že podmínky aplikace principu odpovědnosti státu za škodu způsobenou porušením unijního práva vyplývají a byly jasně vymezeny ustálenou judikaturou Soudního dvora. Existenci náhrady škody jako institutu plynoucího z unijního (tehdy komunitárního) práva vyvodil Soudní dvůr již v rozsudku ze dne 19. 11. 1991 ve spojených věcech C-6/90 a C-9/90 Francovich a Bonifaci proti Italské republice. Soudní dvůr zde připomněl, že Smlouva o EHS (dnes SFEU) vytvořila vlastní právní řád začleněný do právních systémů členských států, jenž zavazuje soudy, a jehož subjekty nejsou jen členské státy, ale rovněž jejich státní příslušníci, jímž právo EU ukládá jak povinnosti, tak přiznává práva. Dále v rozhodnutí zdůraznil, že „je věci vnitrostátních soudů, kterým přísluší v rámci jejich pravomoci uplatňovat ustanovení práva Společenství [Unie], aby zajistily plný účinek těchto norem a poskytovaly ochranu právům, jež tyto normy poskytují jednotlivcům. … Je na místě konstatovat, že plná účinnost norem by byla zpochybněna a že ochrana práv, která přiznávají, by byla oslabena, kdyby jednotlivci neměli možnost získat náhradu škody, jsou-li jejich práva narušena porušením práva Společenství ze strany členského státu. Možnost náhrady škody k tíži členského státu je nezbytná zvláště tehdy, kdy … je plný účinek norem Společenství [Unie] podmíněn činností ze strany státu, a kdy v důsledku toho jednotlivci v případě jeho nečinnosti nemohou uplatnit u vnitrostátních soudů práva, jež jim přiznává právo Společenství.“ Z výše uvedených závěrů tak SDEU dovodil, že zásada odpovědnosti státu za škodu způsobenou jednotlivci porušením práva Evropské unie je unijnímu právu vlastní a svůj základ nachází „rovněž v článku 5 Smlouvy [dnes článek 4 odst. 3 SFEU], podle něhož členské státy [učiní] veškerá vhodná obecná i zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají z práva Společenství [v dnešním znění: ze Smluv nebo z aktů orgánů Unie].“ 27. V rozhodnutí ze dne 5. 3. 1996 ve spojených věcech C-46/93 a C-48/93 , Brasserie du pêcheur SA, Factortame Ltd a další, pak Soudní dvůr dále rozvedl, že v případě porušení práva přiznaného jednotlivci přímo normou práva ES (nyní EU) vyplývá právo na náhradu škody z přímého účinku právních norem Unie, jejichž porušením byla vzniklá škoda způsobena. Porušením přímo účinných norem tak vzniká odpovědnost státu za škodu. Jelikož Smlouva o EHS (dnes SFEU) neobsahuje žádné ustanovení, které by výslovně upravovalo důsledky porušení práva přiznaného jednotlivci, musí být odpovědnost státu posuzována se zřetelem na základní zásady právního systému Evropské unie. 28. Konkrétní podmínky, za jakých odpovědnost státu za porušení unijního práva dává vzniknout právu jednotlivce na náhradu škody, vyplývají z výše zmíněného rozsudku SDEU ze dne 19. 11. 1991, ve spojených věcech C-6/90 a C-9/90 , Francovich a Bonifaci proti Italské republice, rozsudku SDEU ze dne 5. 3. 1996, ve spojených věcech C-46/93 a C-48/93 , Brasserie du pêcheur SA, Factortame Ltd a další, a rozsudku SDEU ze dne 30. 9. 2003, ve věci C-224/01, Gerhard Köbler, a jsou konstruovány následovně: a) cílem porušeného právního předpisu je přiznání práv jednotlivcům: právo na náhradu škody jednotlivci tedy vzniká za situace, dopustí-li se členský stát porušení takové normy unijního práva, která ve prospěch tohoto jednotlivce zakládá dostatečně určitelné subjektivní právo nebo chrání jeho právní zájem; b) porušení musí být dostatečně závažné, přičemž míra závažnosti se v podmínkách unijního práva vykládá v závislosti na rozsahu volného uvážení svěřeného daným předpisem vnitrostátnímu orgánu. Dostatečná závažnost porušení je přitom ustálenou judikaturou SDEU definována tak, že vzniká za okolností, kdy rozhodující orgán zjevně a závažně překročil meze své diskreční pravomoci (srov. rozsudek SDEU ze dne 4. 7. 2000, ve věci C-352/98 , Laboratoires Pharmaceutiques Bergaderm SA a Jean-Jacques Goupil). V případě Brasserie du pêcheur SA, Factortame Ltd a další bylo SDEU vymezeno, že „mezi skutečnosti, ke kterým musí příslušný soud v tomto ohledu přihlédnout, patří především stupeň jasnosti a přesnosti porušené normy, rozsah prostoru pro uvážení, který tato norma ponechává orgánům státu nebo Společenství [Unie], úmyslná nebo neúmyslná povaha spáchaného protiprávného jednání a vzniklé škody, omluvitelnost nebo neomluvitelnost případného nesprávného právního posouzení, skutečnost, že k opomenutí mohlo přispět chování orgánu Společenství [Unie], přijetí nebo zachování vnitrostátních opatření nebo zvyklostí, které jsou v rozporu s právem Společenství [Unie]“ (srov. rozsudek SDEU ze dne 5. 3. 1996, ve spojených věcech C-46/93 a C-48/93 , Brasserie du pêcheur SA, Factortame Ltd a další, bod 56). Východiskem pro zjištění, zda je porušení unijního práva, kterého se členský stát dopustil, dostatečně závažné, je tedy zjištění, jakou mírou volného uvážení disponoval, respektive jaké měl pravomoci ve vztahu k výkladu a aplikaci unijního práva. Platí přitom závislost, že tam, kde orgán disponuje širokou mírou uvážení, je porušení závažné, rovná-li se zjevnému a závažnému porušení mezí tohoto uvážení, a naopak, tam, kde je míra uvážení omezená, nebo vůbec neexistuje, je závažnost konstituována již porušením unijního práva samým o sobě (srov. MALÍŘ, Jan. Odpovědnost členských států za škodu v právu Evropské unie. Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2008, s. 107); c) mezi porušením povinnosti ze strany členského státu a škodou způsobenou poškozenému musí existovat příčinná souvislost. V rámci posuzování příčinné souvislosti je přitom, na základě judikatury SDEU, třeba zkoumat, zda nedošlo k narušení příčinné souvislosti jednáním či opomenutím jiného subjektu práva nebo zásahem vyšší moci (srov. rozhodnutí SDEU ze dne 15. 6. 1999, ve věci C-140/97 , Rechberger a další), anebo tím, že poškozený sám ke vzniku škody přispěl svým jednáním či opomenutím, případně tím, že nesplnil svou zmírňovací povinnost ve vztahu ke škodě. 29. Všechny tři podmínky (porušení unijního právního předpisu přiznávajícího práva jednotlivci, dostatečně závažné porušení, příčinná souvislost mezi porušením právního předpisu a škodou) musí být splněny kumulativně a platí pro jakýkoli způsob porušení unijního práva, jsou tedy nutné a zároveň postačující pro to, aby jednotlivcům vzniklo přímé právo na náhradu škody (srov. rozsudek SDEU ze dne 5. 3. 1996, ve spojených věcech C-46/93 a C-48/93 , Brasserie du pêcheur SA, Factortame Ltd a další, bod 51, rozsudek SDEU ze dne 19. 3. 1991, ve věci C-202/88 , British Telecommunication, bod 38, rozsudek SDEU ze dne 23. 5. 1996, ve věci C-5/94 , Hedley Lomas, bod 24, z novějších potom např. rozsudky SDEU ze dne 26. 1. 2010, ve věci C-118/08 , Transportes Urbanos y Servicios Generales SAL, bod 30, ze dne 15. 11. 2016 ve věci C-268/15 , Ullens de Schooten, bod 41, nebo ze dne 10. 3. 2022 ve věci C-177/20 , „Grossmania“, bod 69). 30. Pokud jsou uvedené podmínky splněny, stát musí poskytnout náhradu za způsobenou škodu v souladu s vnitrostátními právními předpisy upravujícími odpovědnost, přičemž procesněprávní i hmotněprávní podmínky náhrady škody stanovené vnitrostátními právními předpisy nesmí být méně příznivé než podmínky platné pro podobné nároky vzniklé na základě vnitrostátního práva a nesmí v praxi znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat získání náhrady škody (viz výše uvedený rozsudek SDEU ve věci Francovich, bod 43, nebo též např. rozsudek SDEU ze dne 9. 11. 1983, ve věci 199/82 , San Giorgio, bod 14, a ze dne 17. 4. 2007, ve věci C-470/03 , AGM COS-MET, bod 89; novější rozhodnutí opouštějí explicitní odkaz na procesněprávní i hmotněprávní podmínky náhrady škody ve prospěch obecnějšího podmínky, nicméně jde stále o linii judikatury odkazující k původnímu rozhodnutí ve věci Francovich; srov. např. rozsudky SDEU ze dne 9. 9. 2015, ve věci C-160/14 , Ferreira da Silva e Brito, bod 50, ze dne 4. 10. 2018, ve věci C-571/16 , Kantarev, bod 123, nebo ze dne 28. 6. 2022, ve věci C-278/20 , Komise proti Španělsku, bod 33). 31. V poměrech tuzemské právní úpravy výše uvedené znamená, že je-li dána odpovědnost České republiky za porušení unijního práva, může při splnění dalších podmínek vzniknout poškozenému nárok na náhradu jak vzniklé škody, tak i nemajetkové újmy. Ustanovení § 1 odst. 3 a § 31a OdpŠk, která byla do zákona č. 82/1998 Sb. vtělena novelou prostřednictvím zákona č. 160/2006 Sb., totiž do režimu odpovědnosti státu za výkon veřejné moci (konkrétně za nesprávný úřední postup a nezákonná rozhodnutí) explicitně zahrnula také náhradu vzniklé nemajetkové újmy. V souladu se základní zásadou práva EU zakotvující princip tzv. rovnocennosti tak musí nároky z porušení unijního práva zahrnovat také možnost domoci se za splnění zákonných podmínek náhrady nemajetkové újmy. Tento závěr se potom uplatní i tehdy, pokud k porušení unijního práva došlo legislativní činností, a to i přes to, že normotvornou (ne)činnost nelze ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. považovat za nesprávný úřední postup, a tento zákon se tak v čistě vnitrostátních situacích na legislativní činnost státu nevztahuje (jak bylo vysvětleno výše). Opačný výklad by nepřípustně vedl k faktickému rozdělení odpovědnosti za porušení unijního práva tak, že v té části, ve které by porušení unijního práva odpovídalo nesprávnému úřednímu postupu či k němu došlo prostřednictvím nezákonného rozhodnutí, by byla poškozeným přiznávána škoda i nemajetková újma, zatímco v případě porušení unijního práva legislativní (ne)činností by byla přiznávána pouze újma majetková. Žádné obdobné dělení (omezení) však vnitrostátní právo nezná, jelikož forma odpovídající satisfakce podle výše zmíněného zákona zahrnuje podle okolností náhradu jak majetkové, tak i nemajetkové újmy. K zavádění jakéhokoliv dělení ve způsobu kompenzace výhradně pro oblast porušení unijního práva není rozumného důvodu, a naopak je na místě uzavřít, že i přes výjimku, kterou v kontextu zákona č. 82/1998 Sb. představuje legislativní (ne)činnost, je právě tento zákon v případě škody či nemajetkové újmy vzniklé nesprávnou transpozicí unijních směrnic obsahově nejbližší právní úpravou, která se přiměřeně použije pro stanovení rozsahu a formy přiznávané náhrady. 32. K danému lze podpůrně poukázat na skutečnost, že Soudní dvůr v bodu 42 výše uvedeného rozsudku ve věci Brasserie du pêcheur uvedl, že podmínky, za nichž může státům vzniknout odpovědnost za škodu způsobenou jednotlivcům porušením práva Evropské unie, se bez konkrétního důvodu nemohou lišit od podmínek, kterými se za srovnatelných okolností řídí odpovědnost Unie. Ochrana práv, která občanům přiznává unijní právo, se totiž nemůže měnit v závislosti na tom, zda je původcem škody orgán státu, nebo orgán Unie (srov. také rozsudek SDEU ze dne 4. 7. 2000, ve věcí C-352/98 P, Bergaderm SA, bod 41). V oblasti mimosmluvní odpovědnosti samotné Unie potom právo EU přiznává jak náhrady vzniklé škody, tak nemajetkové újmy (viz např. rozsudek Soudního dvora ze dne 3. 2. 1994, ve věci C-308/87 , Grifoni, rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 8. 10. 1992, ve věci T-84/91 , Meskens, nebo nověji např. rozsudky Tribunálu ze dne 20. 10. 2021, ve věci T-220/20 , Kerstens, a ze dne 27. 10. 2018, ve spojených věcech T-314/16 a T-435/1 6, VG). Ačkoliv v praxi nejsou systémy odpovědnosti Evropské unie a členských států za porušení unijního práva identické, z výše uvedeného podle Nejvyššího soudu jednoznačně vyplývá závěr, že náhrada újmy vzniklé porušením unijního práva není bez dalšího omezená toliko na náhradu majetkové újmy, ale naopak by měla zásadně zahrnovat také náhradu nemajetkové újmy, jsou-li pro její přiznání splněny zákonem stanovené předpoklady. 33. Z výše uvedených závěrů je tak možno dovodit, že za okolností, kdy v České republice neexistuje adekvátní úprava odpovědnosti státu za porušení unijního práva na vnitrostátní úrovni, se v situaci, kdy dojde k porušení unijního práva, aplikují v souladu se zásadou přednosti podmínky odpovědnosti státu vyplývající z judikatury Soudního dvora a vnitrostátní zákon č. 82/1998 Sb. se použije pouze potud, pokud právo Evropské unie (včetně judikatury Soudního dvora) nestanoví jinak. Jinými slovy řečeno, zákon č. 82/1998 Sb. se použije přiměřeně jen tam, kde je jeho úprava souladná s úpravou unijního práva, nebo na otázky, které unijní právo neřeší, a to za předpokladu, že nijak neznemožní ani nadměrně neztíží právo jednotlivce na získání náhrady škody. 34. Promítnuto do poměrů posuzovaného případu výše uvedené znamená, že odvolací soud nesprávně posoudil uplatněný nárok jako nárok založený ustanovením § 13 OdpŠk. Předpoklady odpovědnosti státu za porušení unijního práva se však uplatní obecně, ve vztahu k činnosti všech státních orgánů, tedy i legislativních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2416/2018 , nebo rozsudky SDEU ze dne 18. 1. 2022, ve věci C-261/20 , Thelen Technopark Berlin, bod 43, nebo ze dne 4. 10. 2018, ve věci C-571/16 , Kantarev, bod 93). Není tak pro věc rozhodné, jak uzavřel odvolací soud, že k porušení unijního práva došlo prostřednictvím nečinnosti zákonodárce v reakci na rozsudek SDEU ze dne 8. 4. 2014, ve spojených věcech C-293/12 a C-594/12 , Digital Rights Ireland, kterým byla zrušena směrnice, na základě jejíž transpozice docházelo a nadále dochází k ukládání provozních a lokalizačních údajů. Ke vztahu mezi zásahem do základního práva a vznikem nemajetkové újmy 35. Ve druhé části svého dovolání dovolatel předkládá tezi, podle které neoprávněný zásah do základního práva (zde práva na ochranu osobních údajů, resp. na informační sebeurčení) vždy vede ke vzniku nemajetkové újmy. Odvolací soud podle dovolatele pochybil, pokud napadené rozhodnutí založil na závěru o neunesení břemena tvrzení a důkazního břemena vzhledem ke vzniklé újmě. 36. Dovolateli nelze přisvědčit, pokud z tvrzeného zásahu do základního práva na ochranu osobních údajů představovaného neoprávněným ukládáním jeho provozních a lokalizačních údajů konstruuje ipso facto domněnku existence újmy a současně i domněnku naplnění nezbytného předpokladu příčinné souvislosti mezi zásahem a újmou (tedy jinými slovy klade mezi porušení povinnosti a vznik újmy rovnítko). I přesto je však právní hodnocení odvolacího soudu nesprávné. 37. Jak vyplývá z judikaturních závěrů uvedených výše, pro nástup odpovědnosti státu za porušení unijního práva musí být splněny tři podmínky, a sice zaprvé porušené pravidlo unijního práva přiznává poškozeným práva, zadruhé porušení tohoto pravidla je dostatečně závažné a zatřetí existuje přímá příčinná souvislost mezi tímto porušením a škodou, kterou poškození utrpěli (tato konstrukce je ostatně – mimo otázky zavinění – obdobná jako podmínky deliktní odpovědnosti podle § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1621/2021 ; nebo odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb.). Z této konstrukce vyplývá pojmové oddělení zásahu (odpovídajícímu samotnému porušení pravidla či protiprávnímu jednání) a škody, resp. újmy (odpovídající následku protiprávního jednání) v jejich vzájemném vztahu příčiny a následku. 38. Z tohoto důvodu jsou také pro věc nerozhodné dovolatelovy odkazy na nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 24/10 , a ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 45/17 , jakož i na rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 4. 5. 2000, ve věci Rotaru proti Rumunsku, č. 28341/95 , neboť dovolatelem odkazované pasáže pokrývají právě zásah do základního práva (kterým se nicméně soudy v posuzované věci také nezabývaly), ne však vznik újmy, který je nutno od zásahu samotného pojmově důsledně odlišovat. 39. S dovolatelem lze do jisté míry souhlasit, že kontext (možného) zneužití osobních údajů uložených u poskytovatelů telekomunikačních služeb ve světle výše zmíněného znamená, že prokazování konkrétní újmy (především nemajetkové, ale mutatis mutandis i majetkové), bude pro nehmatatelnou povahu osobních údajů, obtížný přístup k nim a pro „vzdálenost“ jejich zpracovatele obtížnější. Podle Nejvyššího soudu však jen proto není povaha této nemajetkové újmy natolik specifická, aby bez dalšího zakládala důvod pro konstrukci domněnky existence nemajetkové újmy a příčinné souvislosti (jako je tomu v případě odpovědnosti za nepřiměřenou délku řízení, na kterou dovolatel analogicky odkazuje, nebo v případě porušení práva na účinné vyšetřování – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn 30 Cdo 3509/2019 ). Tento závěr lze podpořit také odkazem na rozhodovací praxi Soudního dvora, který uzavřel, že i v otázce nemajetkové újmy způsobené nesprávným zpracováním osobních údajů je existence utrpěné újmy jednou z podmínek práva na náhradu újmy, stejně jako existence porušení právní povinnosti a příčinné souvislosti mezi touto újmou a tímto porušením, přičemž tyto tři podmínky jsou kumulativní. Nelze tudíž dovodit, že jakékoli „porušení“ unijního předpisu samo o sobě zakládá uvedený nárok na náhradu újmy ve prospěch subjektu údajů. Podle Soudního dvora tedy pouhé porušení unijního práva vzhledem ke zpracování osobních údajů nepostačuje k přiznání práva na náhradu újmy, neboť otázka tohoto porušení je odlišnou od otázky existence újmy (srov. rozsudky SDEU ze dne 4. 5. 2023, ve věci C-300/21 , Österreichische Post AG, body 28–42, ze dne 14. 12. 2023, ve věci C-340/21 , Nacionalna agencia za prichodite, bod 77, ze dne 14. 12. 2023, ve věci C-456/22 , Gemeinde Ummendorf, bod 21, nebo ze dne 25. 1. 2024, ve věci C-687/21 , MediaMarktSaturn, bod 58). 40. Nejvyšší soud tak uzavírá, že dovolatelem předkládaný názor o domněnce existence újmy je nutné odmítnout a že stávající judikaturní závěry týkající se náhrady nemajetkové újmy (jak jsou rekapitulovány níže) lze vztáhnout i na posuzované řízení. Od těchto závěrů se však odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil. K problematice nemajetkové újmy způsobené nesprávným zpracováním osobních údajů 41. Nejvyšší soud v minulosti vyslovil, že vznik nemajetkové újmy zpravidla nelze dokazovat, neboť jde o stav mysli osoby poškozené. Závěry o její existenci tak zásadně spočívají „pouze“ ve zjištění, zda tu jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou. Jinými slovy řečeno, je třeba zvážit, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit být dotčena ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce. Jedná se o utrpění na těch nehmotných hodnotách, které se dotýkají morální integrity poškozené osoby (patří sem zejména její důstojnost, čest, dobrá pověst, ale i jiné hodnoty, které se zpravidla promítají i v niterném životě člověka – svoboda pohybu, rodinný život, nejistota apod.). Dospěje-li tedy soud v konkrétním případě k závěru, že žádná z těchto složek nemohla být významným způsobem v důsledku nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu negativně dotčena, je namístě závěr o tom, že nedošlo ke způsobení nemajetkové (morální) újmy (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1614/2016, ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2865/2015 , ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3509/2019 , nebo ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 429/2021 ). 42. Jinou osobou v obdobném postavení však nelze rozumět jakoukoliv jinou osobu („průměrného občana“) vystavenou stejnému působení. Existenci nemajetkové újmy je třeba vždy poměřovat s onou jinou osobou, či osobami, do jejichž práva bylo zasaženo obdobným způsobem a jež si takový zásah uvědomují. Přihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu současně zahrnuje také zohlednění dostatečně obecných, avšak ne nezbytně všemi sdílených vlastností spojených s postavením dotčené osoby. Nejvyšší soud tak například ve svém rozsudku ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014 , posuzoval případ, ve kterém protiprávní postup policejního komisaře (který rozporoval právo advokáta, resp. jeho klienta, pořizovat zvukový záznam z podání vysvětlení, odmítal přijmout udělení plné moci do protokolu, odmítal zaprotokolovat určité skutečnosti, na jejichž zaprotokolování advokát trval, odmítal vydat advokátovi po skončení podání vysvětlení protokol, podal na advokáta k České advokátní komoře stížnost, která byla odložena jako nedůvodná, apod.) zasáhl do práv osob podávajících vysvětlení, ale také do práv advokáta tyto osoby zastupující. Nejvyšší soud zde přihlédl k tomu, že při předmětné činnosti, stejně jako při výkonu advokacie obecně, bude advokát nucen obhajovat a prosazovat svůj (popř. klientův) názor proti názoru jiných osob, bude se dostávat do situací konfliktních, emotivně vypjatých a často i stresujících či lidsky nepříjemných. Advokát tedy musí určitou míru duševní nepohody, která mu vznikne při výkonu jeho povolání, předpokládat a snášet. Z tohoto důvodu tehdy Nejvyšší soud potvrdil závěr tamějších nižších instancí ohledně absence nemajetkové újmy. 43. Z daného tak vyplývá, že soudy zásadně musejí do úvah o vzniku a rozsahu případné nemajetkové újmy (tedy zda má daná osoba objektivní důvody cítit se poškozenou) náležitě promítnout také postavení dané osoby a další dostatečně zobecnitelné okolnosti (ať už vznik újmy umocňují nebo naopak vylučují). 44. Vzhledem ke značné abstrakci spojené se zpracováváním osobních údajů, jenž se zpravidla děje mimo přímou dispozici subjektu údajů (a v případě průměrného občana také nezřídka bez jeho vědomí), jakož i s ohledem na závěry soudů obou stupňů, které uzavřely, že dovolatelova tvrzení o dlouhodobém tíživém pocitu z neoprávněného zasahování do jeho základních práv naznačují toliko potenciální újmu, shledává Nejvyšší soud potřebné se v nynější věci vyjádřit také k otázce (případné) nemajetkové újmy ve specifickém kontextu nesprávného zpracovávání osobních údajů. Ta je úzce spjata s ochranou základních práv na soukromí a informační sebeurčení. 45. Podle čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) má každý právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. 46. Podle čl. 52 odst. 1 Listiny základních práv EU (dále jen „Listina EU“) jsou ustanovení této listiny při dodržení zásady subsidiarity určena orgánům, institucím a jiným subjektům Unie, a dále členským státům, výhradně pokud uplatňují právo Unie. Respektují proto práva, dodržují zásady a podporují jejich uplatňování v souladu se svými pravomocemi, při zachování mezí pravomocí, které jsou Unii svěřeny ve Smlouvách. 47. Podle čl. 7 Listiny EU má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a komunikace. 48. Podle čl. 8 odst. 1 Listiny EU má každý právo na ochranu osobních údajů, které se ho týkají. 49. Podle čl. 8 odst. 2 Listiny EU tyto údaje musí být zpracovány korektně, k přesně stanoveným účelům a na základě souhlasu dotčené osoby nebo na základě jiného oprávněného důvodu stanoveného zákonem. 50. Směrnice 2002/58, jejíž porušení je předmětem nynějšího řízení, sama neobsahuje systém náhrady újmy způsobené sběrem a uchováváním osobních údajů v rozporu s touto směrnicí, který by mohl sloužit jako vodítko pro výklad tuzemských předpisů, které (v mantinelech zásad rovnocennosti a efektivity) vymezují rozsah přiznané náhrady. 51. Soudní dvůr však již dříve vyslovil některé zásady, které se pojí se vznikem a povahou nehmotné újmy způsobené neoprávněným nakládáním s osobními údaji. Těsné sepjetí problematiky nakládání s osobními údaji a ochrany základních práv na soukromí a informační sebeurčení ve smyslu čl. 7 a 8 Listiny EU [která od 1. 12. 2009 již nesměřuje toliko vůči orgánům EU samotným, ale v oblastech působnosti unijního práva zavazuje také členské státy, v důsledku čehož se jejích ustanovení zásadně mohou dovolávat také jednotlivci (srov. např. rozsudek SDEU ze dne 26. 2. 2013, ve věci C-617/10 , Fransson, body 17-21, nebo nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 10/17 , bod 55)], jakož i čl. 10 odst. 3 Listiny (ke vztahu mezi Listinou a Listinou EU srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 33/16 , bod 168), společně s nutností existence koherentního a předvídatelného systému ochrany těchto základních práv, tak znemožňuje postupovat bez zohlednění závěrů, které k nemajetkové újmě způsobené nesprávným zpracováním osobních údajů zaujal Soudní dvůr. 52. Ten měl příležitost se k povaze nemajetkové újmy vzniklé protiprávním nakládáním s osobními údaji vyslovit v kontextu čl. 82 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. 4. 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (dále jen „GDPR“). Toto ustanovení uvádí, že kdokoli, kdo v důsledku porušení tohoto nařízení utrpěl hmotnou či nehmotnou újmu, má právo obdržet od správce nebo zpracovatele náhradu utrpěné újmy. 53. Soudní dvůr zde dovodil, že újma subjektů údajů může spočívat zejména v pouhé „ztrátě kontroly“ nad jejich vlastními údaji v důsledku porušení tohoto nařízení, a to i v případě, že nedošlo ke skutečnému zneužití dotčených údajů na úkor uvedených osob. Pokud tak subjekt údajů domáhající se na tomto základě náhrady újmy argumentuje obavou, že v budoucnu dojde ke zneužití jeho osobních údajů v důsledku takového porušení, musí vnitrostátní soud, jemuž byla věc předložena, ověřit, že tato obava může být za konkrétních okolností a ve vztahu k subjektu údajů považována za opodstatněnou. Jinými slovy, již pouhá obava z možného zneužití osobních údajů třetími stranami, kterou pociťuje subjekt údajů, může sama o sobě představovat nehmotnou újmu (srov. v bodě 39 označená rozhodnutí Soudního dvora ve věcech Nacionalna agencia za prichodite, bod 85, a MediaMarktSaturn, bod 65). 54. Soudní dvůr také uvedl, že – zejména s ohledem na zajištění soudržné a vysoké úrovně ochrany fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů – je nutné k čl. 82 GDPR přistupovat takovým způsobem, že náhrada nehmotné újmy ve smyslu tohoto ustanovení nesmí být podmíněna tím, že újma, kterou utrpěl subjekt údajů, dosáhla určité míry závažnosti (srov. v bodě 39 označená rozhodnutí Soudního dvora ve věci Österreichische Post AG, bod 51, a Gemeinde Ummendorf, bod 19). 55. Promítnutí výše uvedených závěrů do poměrů posuzovaného řízení znamená, že závěr soudu prvního stupně, že dovolatel tvrdil toliko potenciální újmu, a naopak netvrdil ani neprokazoval vznik konkrétní újmy způsobené neoprávněným shromažďováním a uchováváním provozních a lokalizačních údajů, je nesprávný. V případě zásahu do základního práva na respektování soukromí a na ochranu osobních údajů je totiž již samotná obava ze zneužití osobních údajů [lze také přiměřeně poukázat na závěr, že riziko zneužití a neoprávněného přístupu k provozním a lokalizačním údajům vzniká již samotným uložením a následným uchováváním těchto údajů poskytovateli služeb elektronických komunikací (srov. rozsudek SDEU ze dne 6. 10. 2020, ve věci C-623/17 , Privacy International, bod 73)] způsobilá představovat nemajetkovou újmu. S ohledem na závěry rozhodnutí Soudního dvora označené v předchozím bodě, které modifikují obecné závěry o vzniku nemajetkové újmy, podle kterých je nutné, aby některá ze složek tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce, byla zasáhnuta významným způsobem (srov. bod 41 tohoto rozsudku), je tedy na místě uzavřít, že ačkoliv soudy nemohou na skutkové závěry ohledně existence újmy způsobené protiprávním uchováváním osobních údajů zcela rezignovat a vznik újmy dovozovat již jen ze samotného zásahu do práva na soukromí a informační sebeurčení, pro závěr ohledně vzniku nemajetkové újmy bude zpravidla stačit, že se pocit zásahu do morální integrity dotčené osoby, vzhledem ke konkrétním okolnostem případu a k postavení této osoby, nejeví nepravděpodobným. Je přitom zřejmé, že právě případné porušení práva Evropské unie ze strany státu by bylo z hlediska nezbytné kauzality jednou z významných příčin vzniku škody anebo újmy, byť stát a jeho orgány sám ony údaje přímo ani neshromažďuje a ani neuchovává. 56. V nynějším případě tak těžiště dokazování ze strany dovolatele vzhledem k existenci nemajetkové újmy musí spočívat (zejména) v tvrzeních a důkazech týkajících se jeho postavení a (převážně) objektivních faktorů zapříčiňujících, že má důvod (ať už jako běžný občan nebo jako osoba, která se soustavněji danou problematikou zabývá) cítit se ukládáním provozních a lokalizačních údajů (s latentní možností jejich zneužití) dotčen. Dovolatelova procesní aktivita směřující k prokázání jeho novinářské profese, jakož i profesního a volnočasového zaměření na problematiku osobních údajů, tak nemůže být soudem odmítnuta jako nerelevantní jen proto, že podle soudů nižších instancí přímo nepoukazuje na konkrétní a měřitelnou újmu. Pokud tedy soud prvního stupně dovolatele vyzval: „ať tvrdí a prokáže, jak tvrzený konkrétní postup normotvorby, tedy nesprávný úřední postup (sic!), žalobce konkrétně poškodil. Je nutno uvést konkrétní poškození žalobce, nikoliv že došlo k obecnému poškození potenciálního subjektu“ (viz usnesení soudu prvního stupně ze dne 26. 9. 2022, č. j. 31 C 22/2021-79), kladl tím na něj nároky, které jsou jak obtížně splnitelné, tak v rozporu s výše uvedenými závěry. 57. Nejvyšší soud k dané materii doplňuje, že je třeba, bude-li v dalším řízení porušení práva EU zjištěno, při posuzování vzniku nemajetkové újmy postupovat tak, aby nedošlo k vyprázdnění základního práva na soukromí a informační sebeurčení a aby požadavky na prokázání existence a rozsahu újmy nebyly, s ohledem na judikaturu uvedenou výše, přehnané a nevedly k praktické nevymahatelnosti práva na informační sebeurčení; což ovšem na straně druhé neznamená, že by důkladné prokazování všech okolností případu nemělo v projednávané věci své místo, neboť tyto okolnosti hrají vždy roli při zvažování formy, případně výše přiznaného zadostiučinění (ač žalobce v této věci relutární satisfakci nepožaduje). To vyplývá zejména z ustanovení § 31a odst. 2 věty druhé OdpŠk kladoucí důraz na závažnost vzniklé újmy a okolnosti, z nichž ke způsobení újmy došlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011 nebo ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 429/2021 ), pro oblast porušení unijního práva potom také ze zásady, podle které náhrada újmy způsobené jednotlivcům porušením unijního práva musí být přiměřená vzniklé újmě tak, aby zajišťovala skutečnou ochranu jejich práv (srov. např. výše zmíněné rozhodnutí Soudního dvora ve věci Brasserie du pêcheur a Factortame, bod 82, nebo rozsudek SDEU ze dne 25. 3. 2021, ve věci C-501/18 , Balgarska Narodna Banka, bod 125). 58. Pro potřeby dalšího řízení lze také připomenout, že v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 , bylo, byť pro poměry poskytnutí zadostiučinění za omezení osobní svobody, vysvětleno, že omluva jako satisfakční prostředek zahrnující vyjádření subjektivního požadavku poškozeného na projev jemu vstřícné vůle státu není ani konstatováním porušení práva a ani náhradou nemajetkové újmy v penězích. Poškozený jejím uplatněním vyjadřuje, že mu jde o projev uznání chyby. Ve fungujícím právním státě uznávajícím pravidla slušnosti by měla být k dispozici vždy, jako kompenzační prostředek první, pro mnohé dokonce jediné volby (srov. dále též např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014 , nebo ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3011/2018 ). 59. Nejvyšší soud na závěr upozorňuje, že adaptace přístupu Soudního dvora k otázkám povahy nehmotné újmy způsobené protiprávním zpracováním osobních údajů, vysloveného Soudním dvorem v kontextu čl. 82 GDPR, neznamená, že by byl dovolatelův nárok v nynějším řízení tímto ustanovením konstituován či že by docházelo k jeho (byť analogické) aplikaci. Jak vyplývá z tohoto ustanovení, čl. 82 GDPR upravuje vztah mezi tím, kdo v důsledku porušení tohoto nařízení utrpěl újmu, a správcem či zpracovatelem, kterými však žalovaná v poměrech posuzovaného řízení není. I přes níže uvedené závěry tak jde v posuzované věci stále o mimosmluvní odpovědnost státu za porušení unijního práva, v rámci které je stanovení konkrétních podmínek uplatnění souvisejících nároků (při absenci unijních pravidel a zachování zásad rovnocennosti a efektivity) v diskreci členského státu. 60. Ačkoliv se tak podmínky uplatnění nároku v nyní posuzovaném případě a v případě hypotetického nároku na náhradu podle čl. 82 GDPR nepochybně liší, je přesto podle Nejvyššího soudu nutné přistupovat právě k otázkám spojeným s existencí nemajetkové újmy pokud možno jednotně. 61. Předně, jak směrnice 2002/58, tak GDPR směřují k ochraně základního práva na soukromí a informační sebeurčení zaručeného Listinou EU (srov. čl. 1 odst. 1 a bod 12 odůvodnění směrnice 2002/58 a čl. 1 odst. 2 a body 3, 10 a 51 odůvodnění GDPR) a v tuzemském kontextu také čl. 10 odst. 3 Listiny (srov. bod 51 tohoto rozsudku). V obou případech tak jde o ochranu identického zájmu, tj. „práva každé osoby, aby sama rozhodovala o tom, jaké údaje o sobě poskytne jiným osobám nebo je učiní veřejnými, přičemž její souhlas je nezbytný i pro jejich shromažďování nebo zveřejňování ze strany dalších osob“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 1/12 , bod 301). Zároveň je povaha zásahu do základních práv namítaného dovolatelem v posuzované věci, tedy uchovávání osobních údajů poskytovatelem telekomunikačních služeb bez souhlasu dotčené osoby či jiného způsobilého právního základu, mimo odpovědného subjektu v zásadě srovnatelná se situacemi pokrytými čl. 82 GDPR (a judikaturou SDEU uvedenou výše). Jinak řečeno, ačkoliv povinnost řádné implementace míří vůči státu, zatímco povinnosti vycházející z GDPR směřují vůči správci a zpracovateli osobních údajů (což budou typicky osoby soukromého práva), v poměrech konkrétní fyzické osoby se nesprávná transpozice směrnice 2002/58, vyjde-li v dalším řízení najevo, projeví srovnatelně jako zpracovávání osobních údajů bez právního základu; to jest zpracováváním osobních údajů i v těch situacích, kdy je fyzická osoba před takovým zpracováváním chráněna prostřednictvím unijního práva. V takové situaci by přístup, kdy by se otázka existence nemajetkové újmy posuzovala odlišně podle toho, zda vznikl zásah porušením povinností vycházejících z GDPR správcem či porušením unijního práva státem (tedy kdy by v jednom případě tuzemské právo ztrátu kontroly a obavu ze zneužití osobních údajů za újmu považovalo a v druhém případě nikoliv), byl na úkor předvídatelnosti systému ochrany základních práv. Z důvodu zajištění stejného přístupu ve srovnatelných situacích je tak nutné zohlednit výše uvedené závěry Soudního dvora přijaté v kontextu čl. 82 GDPR i v poměrech, jejichž úprava jinak zásadně náleží tuzemskému právnímu řádu. 62. Podpůrně lze nakonec také poukázat na to, že zásada přednosti ukládá v zájmu zajištění účinnosti všech ustanovení unijního práva vnitrostátním soudům zejména to, aby v co možná největším rozsahu vykládaly své vnitrostátní právo způsobem, který je v souladu s unijním právem, a aby přiznaly jednotlivcům možnost domoci se nápravy, pokud jsou jejich práva dotčena porušením unijního práva přičitatelným členskému státu (srov. rozsudky SDEU ze dne 24. 6. 2019, ve věci C-573/17 , Popławski, bod 57, ze dne 8. 3. 2022, ve věci C-205/20 , Bezirkshauptmannschaft Hartberg-Fürstenfeld, bod 35, nebo ze dne 4. 5. 2023, ve věci C-78/22 , ALD Automotive, bod 39). K vadám řízení 63. V souvislosti s otázkou vzniku nemajetkové újmy je také třeba přisvědčit dovolatelově námitce o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí (jakož i rozsudku soudu prvního stupně) z důvodu opomenutí dovolatelem předložených tvrzení a důkazních návrhů. 64. Podle § 157 odst. 2 o. s. ř., není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním. 65. Problematice tzv. opomenutých důkazů je ze strany soudu ochrany ústavnosti věnována dlouhodobě mimořádná pozornost, přičemž obecné soudy jsou v tomto směru povinny předmětnou nálezovou judikaturu Ústavního soudu, vztahující se k této problematice, při své rozhodovací činnosti pochopitelně důsledně respektovat (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). 66. Ústavní soud např. již ve svém nálezu ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 139/05 , vyložil a odůvodnil právní názor, že tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle § 132 o. s. ř. (podle zásad volného hodnocení důkazů) nezabýval, téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícím z Listiny (čl. 36 odst. 1) nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným předpisem (občanský soudní řád) v řízení před soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také pokud jim nevyhoví ve svém rozhodnutí alespoň stručně vyložit, proč, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, respektive pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§ 153 odst. 1, § 157 odst. 2 o. s. ř.). Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny a v důsledku toho i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy. 67. V posuzovaném případě dovolatel k otázce způsobené újmy tvrdil a činil důkazní návrhy směřující (mimo jiného) k prokázání skutečnosti, že na něj legislativní nečinnost žalované dopadá tíživěji než na běžného občana. V této souvislosti zdůrazňoval mimo jiné to, že z důvodu jeho profesních a volnočasových aktivit jej neoprávněné ukládání jeho osobních údajů tíží intenzivněji než běžného občana, že možnost zneužití takto uložených údajů není jen hypotetická, ale že v minulosti nastala (k důkazu předloženo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 3. 2021, č. j. 1 T 93/2020-775, které podle dovolatele popisuje nezákonné postupy příslušníků Policie ČR při využívání provozních a lokalizačních údajů), označil také důkazy týkající se rozsahu a možnosti využití ukládaných údajů (jde o „mapy“ pokrývající deset dnů, kterými dovolatel dokládal, jak lze z uchovávaných lokalizačních údajů zpětně zrekonstruovat jeho pohyb během dne; ty navíc doplnil k výzvě soudu) a popsal, jakým způsobem se nečinnost žalované promítá do způsobu komunikace s jeho novinářskými zdroji (prostřednictvím provedeného výslechu účastníka). 68. Hodnocení důkazů a všeho, co v řízení vyšlo najevo, by se však logicky mělo promítnout do odůvodnění rozsudku. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1091/2006 ). Je třeba mít na zřeteli, že zákonem vyžadované řádné odůvodnění písemné formy rozsudku není jen formálním požadavkem, který má zamezit průniku obsahově nezdůvodněných, nepřesvědčivých či snad neurčitých anebo dokonce nesrozumitelných soudních rozsudků, ale má být v prvé řadě pramenem poznání úvah nalézacího (odvolacího) soudu jak v otázce zjišťování skutkového stavu věci, tak i jeho právního posouzení. Má být také prostředkem poznání úvah nalézacího (odvolacího) soudu při hodnocení jím v řízení provedených důkazů, jeho úvah a výsledků při přisuzování relevantnosti jednotlivých důkazních prostředků, jejich (ne)přesvědčivosti (např. v případě výslechů svědků) či korektnosti jejich pramene (v případě listinných důkazů) atd. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3655/2009 , ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3155/2011 , nebo ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1257/2018 ). 69. Výše uvedeným judikatorním požadavkům však soud prvního stupně nevyhověl, pokud podle odůvodnění svého rozhodnutí vycházel pouze z novinových článků sepsaných dovolatelem, z žádosti o likvidaci osobních údajů adresovanou společnosti T-Mobile Czech Republic a.s. ze dne 7. 10. 2020, z vyjádření Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 9. 3. 2021 a z výslechu dovolatele. Na základě nich potom soud prvního stupně omezil svá skutková zjištění na to, že dovolatel pracuje jako novinář a že se před zahájením sporu obracel na společnost T-Mobile Czech Republic a.s. a na Úřad pro ochranu osobních údajů s žádostí o nápravu. V rozhodnutí tak absentuje jednak reflexe výslechu dovolatele (ze kterého podle soudu prvního stupně mimo jiné: „vyplynulo, že […] uchovávání provozních a lokalizačních údajů je rizikové v tom, že je plošné. Lidé, kteří by chtěli tedy komunikovat s novináři, mají obavy a z toho důvodu je komunikace s novináři z jejich strany omezena nebo vůbec žádná. […] Technické opatření na zabezpečení komunikace přináší další náklady“, tedy zjištění relevantní pro skutkové závěry ohledně způsobené újmy), jednak reflexe důkazních návrhů usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 3. 2021, č. j. 1 T 93/2020-775 (k otázce možného zneužití ukládaných údajů) a „mapami“ (k otázce rozsahu a možného využití osobních údajů). Z odůvodnění rozsudku není seznatelné, zdali soud prvního stupně tyto důkazy vůbec provedl; pokud tyto důkazy provedl, jaká zjištění z nich učinil; a pokud tyto důkazy neprovedl, z jakých důvodů tak neučinil. Odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně tak neobstojí a je třeba přisvědčit dovolateli, že je v této části nepřezkoumatelné. 70. Toto pochybení pak nezhojil ani odvolací soud, který (k odvolací námitce, že soud prvního stupně v podstatě vůbec nehodnotil provedené listinné důkazy, nečinil odůvodněné závěry k tvrzení, která jsou jimi prokazována, některé provedené listinné důkazy pominul a jiné nebyly bez zdůvodnění provedeny vůbec), pouze úsporně uzavřel, že: „soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek skutkových zjištění, vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci a věc posoudil správně i po právní stránce.“ S výše uvedenými odvolacími námitkami se potom odvolací soud míjí nejintenzivněji v bodě 17 napadeného rozhodnutí, ve kterém uvádí, že žalobce: „netvrdil a neprokazoval nic o tom, jakým konkrétním způsobem a v jaké intenzitě se toto porušení práv projevilo v jeho osobní sféře“. Takový závěr totiž nelze učinit bez předešlého vypořádání se s námitkami dovolatele ohledně vad dokazování během řízení před soudem prvního stupně. Ani odvolací soud tak nedostál své povinností v tomto ohledu své rozhodnutí řádně odůvodnit a v daném rámci se adekvátně vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14 , bod 13, a judikaturu tam citovanou, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4458/2014 ). K nutnosti obrátit se na Soudní dvůr a k navazujícímu postupu soudů 71. Nejvyšší soud, vědom si své povinnosti podle čl. 267 SFEU obrátit se na Soudní dvůr v případě, že v řízení před ním vyvstane (tzv. předběžná) otázka výkladu aktů přijatých orgány Evropské unie, nakonec zkoumal, zda taková povinnost vznikla také v projednávané věci. 72. Z hlediska povinnosti soudu členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, obrátit se na SDEU se žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, je klíčový rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982, ve věci 283/81 , Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanità, v němž Soudní dvůr formuloval tři výjimky, kdy národní soudy posledního stupně tuto povinnost nemají, a to jestliže: a) otázka unijního práva není významná (relevantní) pro řešení daného případu; b) existuje ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce nebo rozsudek Soudního dvora týkající se v zásadě identické otázky (tzv. acte éclairé ); c) jediné správné použití práva Unie je tak zřejmé, že nezůstává prostor pro jakoukoliv rozumnou pochybnost (tzv. acte clair ). Přitom k tomu, aby soud členského státu mohl konstatovat, že výklad unijního práva je zjevný, musí a) porovnat jednotlivé jazykové verze textu, b) používat terminologie a právních pojmů unijního práva, c) vzít zřetel na odlišnosti interpretace unijního práva, d) být přesvědčen, že jeho výklad je stejně zjevný soudům ostatních členských států a Soudnímu dvoru Evropské unie. 73. Vyjma případů uvedených výše také národní soudy členských států, které rozhodují v posledním stupni nemusí předkládat předběžnou otázku Soudnímu dvoru, jsou-li dány důvody nepřípustnosti, které souvisejí s řízením před vnitrostátním soudem, za předpokladu, že jsou dodrženy zásady rovnocennosti a efektivity (srov. rozsudky SDEU ze dnů 14. 12. 1995, ve spojených věcech C-430/93 a C-431/93 , van Schijndel a van Veen, bod 17, ze dne 15. 3. 2017, ve věci C-3/16 , Aquino, bod 56, nebo ze dne 6. 10. 2021, ve věci C-561/19 , Consorzio Italian Management e Catania Multiservizi, bod 61). 74. V posuzovaném případě Nejvyšší soud neshledal v této fázi řízení potřebu obrátit se k Soudnímu dvoru, jelikož dovolatelem předestřená předběžná otázka souladu vnitrostátní právní úpravy s unijním právem není v této fázi řízení pro vyřešení věci relevantní, neboť toto rozhodnutí definitivně otázku porušení práva EU neřeší. 75. Odvolací soud, jakož i soud prvního stupně, odmítl uplatněný nárok pro důvody nesouvisející s výše zmíněnou otázkou; touto otázkou se prozatím vůbec nezabývaly (ač tak správně učinit měly). Z tohoto důvodu však definitivní vyřešení otázky porušení práva EU nemůže být předmětem dovolacího přezkumu, neboť Nejvyšší soud je soudem výlučně přezkumným, a tedy nemůže být prvním soudem v tomto řízení, který odpovídající právní posouzení sporné otázky porušení práva EU učiní (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3114/2021 , ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 32 Cdo 6012/2017 , nebo ze dne 7. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4421/2013 ). V rámci kasačního rozhodnutí tak sice Nejvyšší soud může soudy nižších stupňů zavázat k tomu, aby se v navazujícím řízení zabývaly jimi dosud neřešenou právní otázkou, zásadně by však neměl zároveň podávat vlastní posouzení této otázky; mimo jiné proto, že pro posouzení „nové“ otázky může být relevantní také korespondující „nová“ procesní aktivita účastníků sporu, včetně předkládání dalších tvrzení či důkazních návrhů, které jsou však v dovolacím řízení zásadně vyloučeny. Výše uvedené tak ve svém souhrnu znamená, že vzhledem k momentální procesní situaci by odpověď SDEU, ať už by byla jakákoliv, neměla na důvody kasace rozsudků nižších instancí žádný vliv. 76. V navazujícím řízení se tak budou muset obecné soudy vypořádat s otázkou souladu vnitrostátní právní úpravy týkající se povinného shromažďování a uchovávání provozních a lokalizačních údajů a požadavků vycházejících z unijního práva. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že soud musí v odůvodnění dostatečným způsobem vysvětlit své právní úvahy s případnou citací publikované judikatury (nebo názorů právní vědy). Argumentuje-li účastník řízení názory právní vědy nebo judikatury, musí se obecný soud s názory, v těchto pramenech uvedenými, řádně argumentačně vypořádat, případně i tak, že vysvětlí, proč je nepovažuje pro danou věc za relevantní (což měly ostatně soudy v posuzovaném řízení učinit také ve vztahu k otázce odpovědnosti státu za legislativní činnost, neboť na speciální režim vyplývající z unijního práva v tomto ohledu dovolatel odkazoval, a to včetně řádného uvedení relevantní judikatury, již v původní žalobě). Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí soudu přesvědčivé a jen tak může legitimizovat rozhodnutí samotné v tom, že správný výklad práva je právě ten výklad, který soud zvolil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03 , nebo také rozsudky Nejvyššího soudu ze 20. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4754/2017 , a ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2811/2007) . V navazujícím řízení se tak budou soudy muset podrobně vypořádat s rozhodovací praxí Soudního dvora. Existuje-li totiž k určité otázce relevantní a pro národní soudy závazná judikatura evropského soudu, je třeba z takové judikatury vycházet (aniž by bylo třeba se na výklad totožné či obdobné otázky, pokud stávající judikatura poskytuje dostatečné odpovědi aplikovatelné na posuzované řízení, tázat Soudního dvora znovu). 77. Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 8. 4. 2014, ve spojených věcech C-293/12 a C-594/12 , Digital Rights Ireland Ltd, vyslovil neplatnost Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/24/ES ze dne 15. 3. 2006 o uchovávání údajů vytvářených nebo zpracovávaných v souvislosti s poskytováním veřejně dostupných služeb elektronických komunikací nebo veřejných komunikačních sítí a o změně směrnice 2002/58/ES, která poskytovala právní základ pro uchovávání provozních a lokalizačních údajů (a z něhož vychází dosud účinný zákon o elektronických komunikacích). Soudní dvůr v tomto rozhodnutí jednoznačně zdůraznil, že tato posléze jím zrušená směrnice představovala velmi rozsáhlý a zvlášť závažný zásah do základních práv zakotvených v článcích 7 a 8 Listiny EU, aniž by takový zásah byl přesně vymezen ustanoveními umožňujícími zaručit, že je skutečně omezen na nezbytné minimum. Směrnice tak nestanovila dostatečné záruky k zajištění účinné ochrany uchovávaných údajů proti riziku zneužití ani proti veškerému neoprávněnému přistupování k údajům a jejich protiprávnímu využívání, které vyžaduje článek 8 Listiny EU. 78. Dopady neplatnosti této směrnice následně Soudní dvůr upřesnil v řadě rozhodnutí, z nichž se podává zejména následující: 79. Předně, právo EU brání takovým legislativním opatřením, která pro účely boje proti závažné trestné činnosti a předcházení závažnému ohrožení veřejné bezpečnosti preventivně stanoví plošné a nerozlišující uchovávání provozních a lokalizačních údajů (srov. rozsudky SDEU ze dne 21. 12. 2016, ve spojených věcech C-203/15 a C-698/15 , Tele2 Sverige, body 97–112, ze dne 6. 10. 2020, ve věci C-511/18, C-512/18 a C-520/18 , La Quadrature du Net, body 141–142, ze dne 6. 10. 2020, ve věci C-623/17 , Privacy International, bod 59, ze dne 2. 3. 2021, ve věci C-746/18 , Prokuratuur, bod 30, ze dne 5. 4. 2022, ve věci C-140/20 , Commissioner of An Garda Síochána, body 65–66, ze dne 20. 9. 2022, ve spojených věcech C-793/19 a C-794/19 SpaceNet,a Telekom Deutschland, body 74 a 131, ze dne 20. 9. 2022, ve spojených věcech C-339/20 a C-397/20 , VD a SR, body 92 a 93, ze dne 17. 11. 2022, ve věci C-350/21 , Spetsializirana prokuratura, body 42 a 43, nebo ze dne 7. 9. 2023, ve věci C-162/22 , Lietuvos Respublikos Generalinė prokuratūra, bod 31). 80. Zároveň u plošného a nerozlišujícího uchovávání provozních a lokalizačních údajů nemůže ani přísné nastavení povinností poskytovatelů služeb elektronických komunikací zajistit bezpečnost a ochranu jimi uchovávaných údajů, stejně jako vnitrostátní právní úprava zajišťující úplné splnění podmínek přístupu k uchovávaným údajům vyplývajících z judikatury vykládající směrnici 2002/58 (včetně zřízení orgánů povolaných k dohledu nad takovým uchováváním), omezit nebo dokonce napravit závažný zásah do práv zaručených články 5 a 6 směrnice 2002/58 a do základních práv, jejichž jsou tyto články ztělesněním, který by vyplýval z obecného uchovávání těchto údajů stanoveného vnitrostátní právní úpravou (srov. rozsudek SDEU ze dne 17. 11. 2022, ve věci C-350/21 , Spetsializirana prokuratura, body 58 a 59). 81. Plošné a nerozlišující uchovávání provozních a lokalizačních údajů je tak podle SDEU přípustné toliko v situacích, kdy stát čelí závažnému ohrožení národní bezpečnosti, které se jeví jako skutečné a aktuální nebo předvídatelné, přičemž příkaz k takovému uchovávání musí být vydán pouze na dobu nezbytně nutnou, avšak s možností prodloužení, přičemž rozhodnutí o uložení tohoto příkazu může být předmětem účinného přezkumu soudem nebo nezávislým správním orgánem (srov. rozsudky SDEU ze dne 6. 10. 2020, ve věci C-511/18, C-512/18 a C-520/18 , La Quadrature du Net, bod 168, ze dne 20. 9. 2022, ve spojených věcech C-793/19 a C-794/19 , SpaceNet a Telekom Deutschland, bod 72, nebo ze dne 5. 4. 2022, ve věci C-140/20 , Commissioner of An Garda Síochána, bod 58). 82. Na druhou stranu, směrnice 2002/58 nebrání cílenému uchovávání provozních a lokalizačních údajů, které je na základě objektivních a nediskriminačních kritérií vymezeno kategoriemi dotčených osob nebo prostřednictvím zeměpisného kritéria, to ovšem na dobu nezbytně nutnou, avšak s možností prodloužení, a nebrání ani možnosti přikázat rozhodnutím příslušného orgánu, které podléhá účinnému soudnímu přezkumu, poskytovatelům služeb elektronických komunikací, aby po určenou dobu prováděli urychlené uchování provozních a lokalizačních údajů, jimiž disponují (srov. rozsudky SDEU ze dne 20. 9. 2022, ve spojených věcech C-793/19 a C-794/19 , SpaceNet a Telekom Deutschland, bod 75, nebo ze dne 7. 9. 2023, ve věci C-162/22 Lietuvos Respublikos Generalinė prokuratūra, bod 31). 83. V navazujícím řízení tak bude úkolem soudu prvního stupně posoudit, jak konkrétně výše uvedeným judikaturním závěrům odpovídá či naopak odporuje česká vnitrostátní úprava rozporovaná dovolatelem. Vzhledem k tomu, že tato otázka dosud nebyla předmětem řízení, bude také nutné umožnit účastníkům řízení, aby směrem k této otázce doplnili svou argumentaci (a to i po případném poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.). 84. Pro závěr o rozpornosti vnitrostátní úpravy a unijního práva nakonec nebude rozhodná skutečnost, že návrh na zrušení dotčených ustanovení zákona o elektronických komunikacích a zákona o policii Ústavní soud zamítnul svým nálezem ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 45/17 . Referenčním rámcem přezkumu Ústavního soudu totiž zůstávají i po vstupu České republiky do Evropské unie normy ústavního pořádku ČR (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 50/04 , ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 36/05 , nebo ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 1658/11 , příp. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3378/2018 ), neboť úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) v obou jejích aspektech, tj. jak ochrana objektivního ústavního práva, tak subjektivních, tj. základních práv. Z toho vyplývá, že unijní právo není referenčním kritériem posuzování ústavnosti vnitrostátního předpisu a že ani skutečně zjištěný rozpor mezi směrnicí a zákonem sám o sobě nemůže vést k derogaci předmětného zákonného ustanovení; ačkoliv je možné před Ústavním soudem pomocí argumentů opravňujících k takovému konstatování podpořit zdůvodnění neústavnosti, pokud by spočívala v porušení ústavního pořádku (srov. výše uvedený nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 36/05 , nebo nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1868/14 ). Nelze přitom pominout, že v bodech 74 a 79 výše zmíněného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/17 soud ochrany ústavnosti rozpor se směrnicí 2002/58 implicitně přiznává. 85. Přezkum protiústavnosti ustanovení zákona Ústavním soudem je tak ve své podstatě odlišný (užší) než přezkum souladnosti těchto vnitrostátních ustanovení s unijním právem obecnými soudy a závěr o jednom neimplikuje závěr o druhém. 86. V případě, že soud v navazujícím řízení uzavře, že předmětná vnitrostátní úprava neodpovídá podmínkám směrnice 2002/58 tak, jak je vyložil Soudní dvůr, bude ve smyslu výše zmíněného rozhodnutí SDEU ve věci Brasserie du pêcheur SA, Factortame Ltd a další nutné zkoumat, zdali bylo toto porušení dostatečně závažné (ke kritériím závažnosti porušení unijního práva viz výše, včetně citované judikatury). 87. Ve výjimečných případech nemusí nesprávná implementace směrnice představovat zvlášť závažné porušení (k tomu srov. např. rozsudek SDEU ze dne 26. 3. 1996, ve věci C-392/93 , British Telecommunications, ve kterém Soudní dvůr uzavřel, že nedošlo k zvlášť závažnému porušení, jelikož jednak sama směrnice byla nepřesně formulována a bylo ji možno vyložit vícero způsoby, přičemž zvolený nesprávný výklad byl rozumně obhajitelný a sdílely jej i jiné členské státy, jednak nebyl k dispozici výklad problematického ustanovení Soudním dvorem). Pokud jsou však ustanovení nesprávně implementované směrnice dostatečně jasná, případně byl jejich výklad upřesněn Soudním dvorem, je nutné takové porušení považovat za zvlášť závažné porušení unijního práva (srov. např. rozsudky SDEU ze dne 21. 12. 2023, ve věci C-86/22 , Papier Mettler Italia Srl, body 86–90, ze dne 25. 11. 2010, ve věci C-429/09 , Günter Fuß, body 51–58, ze dne 16. 10. 2008, ve věci C-452/06 , Synthon, body 37–46, nebo ze dne 18. 1. 2001, ve věci C-150/99 , Stockholm Lindöpark, body 37–42). Jde tak o konkretizaci obecného závěru, podle kterého je porušení práva Unie dostatečně závažné tam, kde k němu došlo ve zjevném rozporu s judikaturou Soudního dvora v dané oblasti (srov. výše uvedený rozsudek SDEU ve věci Köbler, a dále např. rozsudky SDEU ze dne 13. 6. 2006, ve věci C-173/03 , Traghetti del Mediterraneo SpA, bod 43, nebo ze dne 26. 7. 2019, ve věci C-620/17 , Hochtief Solutions, bod 43). 88. Protože s ohledem na shora podaný výklad není napadený rozsudek odvolacího soudu správný, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a (zejména s ohledem na nutnost doplnit dokazování) ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek v potřebném rozsahu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc v odpovídajícím rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). V té části, kde dovolání mířilo na zamítnutí žaloby požadující poskytnutí omluvy občanům, nebylo shledáno přípustným a Nejvyšší soud jej proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23192/	26.03.2024	11 Tdo 193/2024	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného P. J. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2023, sp. zn. 11 To 34/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 102 T 23/2021. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 12. 2022, č. j. 102 T 23/2021-498, byl obviněný P. J. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným spácháním pokusu zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za to a dále za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a za přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 3. 9. 2021, č. j. 52 T 38/2019-893, jenž nabyl právní moci dne 26. 4. 2022, byl podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. 2. Současně krajský soud podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložil trest propadnutí věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části svého rozsudku. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku krajský soud obviněnému uložil rovněž peněžitý trest v počtu tři sta denních sazeb, přičemž výše jedné denní sazby činí 100 Kč, tedy peněžitý trest v celkové výměře 30 000 Kč. Podle § 68 odst. 5, věty druhé tr. zákoníku přitom krajský soud obviněnému umožnil hradit peněžitý trest v celkem dvanácti měsíčních splátkách ve výši nejméně 2 500 Kč, a to za podmínky, že výhoda splátek odpadne, pokud obviněný dílčí splátku nezaplatí včas. Vyjma toho krajský soud podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému uložil též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání tří roků. V návaznosti na uložený souhrnný trest krajský soud podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 3. 9. 2021, č. j. 52 T 38/2019-893, jenž nabyl právní moci dne 26. 4. 2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. 3. Proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný odvolání, jímž napadl rozhodnutí soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu, tj. ve výroku o vině i trestu. O tomto řádném opravném prostředku následně rozhodl Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 28. 8. 2023, č. j. 11 To 34/2023-534 tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. 4. Podle skutkových zjištění krajského soudu se obviněný P. J. shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že: dne 23. 5. 2018 v zahrádkářské kolonii v obci XY, okres XY, na pozemku parc. č. XY, XY a XY, majitelky Š. K., konkrétně v prostorách zahradního domku ev. č. XY, zapsaného na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY, který mu za úplatu umožnil užít odsouzený F. T. za účelem výroby metamfetaminu hydrochloridu, neoprávněně vyrobil 956,19 g báze 1S2S-pseudoefedrinu chemickou cestou, určeného k další výrobě psychotropní látky metamfetaminu hydrochloridu, přičemž ze zajištěného množství pseudoefedrinu by bylo možné následně vyrobit nejméně 859,9 g hydrochloridu metamfetaminu (tedy pervitinu), kdy však k dokončení výroby s ohledem na zásah policejního orgánu nedošlo, přičemž obviněný takto jednal s vědomím, že se jedná o psychotropní látku a prekursor a nakládání s takovými látkami je nezákonné, a ačkoliv neměl jakékoli zákonné oprávnění k nakládání s těmito látkami, přičemž metamfetamin je jako psychotropní látka uveden v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, které podle § 44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, stanoví seznamy omamných a psychotropních látek a dále je zařazen do Seznamu II. Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1989 Sb.) a pseudoefedrin je uveden jako prekursor v příloze I k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. 2. 2004 a v kategorii 1 přílohy Nařízení Rady (ES) č. 111/2005 ze dne 22. 12. 2004. II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu 5. Obviněný P. J. podal proti shora citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2023, č. j. 11 To 34/2023-534, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 12. 2022, č. j. 102 T 23/2021-498, prostřednictvím svého obhájce dovolání, které zaměřil proti výroku o vině. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku odkázal na existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a druhé variantě, neboť je přesvědčen, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a taktéž jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Vyjma toho dovolatel odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť má za to, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jelikož řádný opravný prostředek obviněného byl odvolacím soudem zamítnut, přestože v řízením mu předcházejícím byly (podle jeho mínění) dány výše uvedené dovolací důvody, obviněný ve svém dovolání odkázal rovněž na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě. 6. Za stěžejní vadu dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku označil skutečnost, že soudy nižších stupňů v projednávaném případě nedodržely zásadu tzv. totožnosti skutku, neboť skutková věta uvedená v obžalobě neobsahuje sloveso – tedy základní slovní projev konání, které mělo z jeho strany přivodit nezákonný stav. Z tohoto důvodu dovolatel hodnotí popis skutku jako nekompletní, neboť podle jeho mínění z něho není možné dovodit naplnění subjektivní stránky trestného činu, respektive jeho úmysl. V návaznosti na to obviněný konstatoval, že individualizace trestného činu naplňuje pouze přesný a výstižný popis skutku, který je rozhodující pro předmět a rozsah dokazování, stejně jako stabilitu a kontrolovatelnost rozhodování (respektování zásady ne bis in idem ). 7. Dovolatel dále akcentoval, že každá obžaloba musí obsahovat stručný, jasně formulovaný a logicky uspořádaný žalobní návrh, který je nejdůležitější částí obžaloby, už jen proto, že soud může rozhodovat toliko o skutku, který je v tomto žalobním návrhu uveden, čímž je limitován i v hlavním líčení. Stejným způsobem se uplatní totožnost skutku mezi skutkem uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání a skutkem, pro který byla podána obžaloba. To znamená, že totožnost skutku je zachována pouze při naprostém souladu mezi popisem skutku v žalobním návrhu a popisem skutku ve výrokové části rozsudku v rámci skutkové věty. 8. Za druhou zásadní námitku dovolatel označil skutečnost, že odsuzující výrok soudu prvního stupně je založen na nezákonně zajištěných důkazech, zabezpečených na základě příkazu k provedení prohlídky jiných prostor a pozemků ze dne 19. 5. 2018, sp. zn. 0 Nt 1758/2018. Přitom z nahlédnutí do katastru nemovitostí je zřejmé, že v rámci přípravného řízení měla být provedena prohlídka stavby pro rodinnou rekreaci č. ev. XY, s ohledem na chráněný zájem tedy domovní prohlídka ve smyslu § 83 tr. ř. 9. Vzhledem k tomu, že taková prohlídka představuje závažný zásah do základních práv obviněného, Ústavní soud opakovaně potvrdil nezbytnost splnění všech zákonných podmínek, mezi něž patří i nutnost přesného označení osoby, vůči které směřuje příkaz k prohlídce, jakož i obydlí tohoto subjektu. Vyjma toho při tzv. testu účinnosti trojí kontroly je pro posouzení ústavní konformity daného úkonu zásadní, zda policejní orgán podal řádně věcně i formálně odůvodněný podnět státnímu zástupci a ten jej poté předal jako návrh soudci, přičemž všichni posuzovali příkaz k domovní prohlídce jako úkon, jehož neodkladnost a neopakovatelnost je zachycena a prokázána. 10. S ohledem na skutečnost, že vstup do obydlí obviněného nebyl realizován na základě příkazu k domovní prohlídce, ale na základě příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků, prohlásil dovolatel takové jednání jednak za ústavně nekonformní, a tedy i trestné, neboť orgány činné v trestním řízení se fakticky dopustily porušení domovní svobody, a to dokonce v kvalifikované skutkové podstatně (neboť do obydlí jiné osoby vnikaly násilím a s více jak dvěma osobami). 11. Dovolatel má rovněž za to, že nemůže obstát ani související tvrzení odvolacího soudu, že na místě prohlídky se nacházela nezúčastněná osoba M. L., neboť ta jako svědkyně u hlavního líčení výslovně uvedla, že v době prohlídky se nacházela toliko na zahradě, aby se policistům „nepletla do cesty“. Probíhající výkon tedy bezprostředně nesledovala, uvnitř objektu nebyla a protokol z provedené prohlídky podepsala až na policejní služebně, přičemž jej ani nečetla. Dovolatel tedy shrnul, že tato osoba byla na předmětnou zahradu policejním orgánem dopravena, nicméně svou funkci de facto nevykonávala. Tento ryze formalistický přístup orgánů činných v trestním řízení nemůže být v kontextu s domovní prohlídkou prováděnou na základě příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků tolerován. 12. V neposlední řadě dovolatel namítl, že znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví chemie ze dne 10. 8. 2018, č. j. KUP-5982-1/ČJ-2018-2306 PC, zpracovaný Kriminalistickým ústavem Praha, není možné považovat za řádně zpracovaný. Podle jeho názoru se jedná toliko o nepřezkoumatelný soubor listin, k němuž zpracovatel u hlavního líčení otevřeně uvedl, že k němu mělo být připojeno dalších cca 300 stránek, což se však v praxi nedělá. Za tohoto stavu dovolatel tvrdí, že se jedná o důkazní prostředek neúplný, a tedy i nepřezkoumatelný, na jehož základě nelze dovolateli uložit trest odnětí svobody. 13. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2023, č. j. 11 To 34/2023-534, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 12. 2022, č. j. 102 T 23/2021-498, dále aby zrušil i další rozhodnutí na citovaná rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 14. K dovolání obviněného se ve svém písemném stanovisku ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 1 NZO 27/2024-11, vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Stran podaného dovolání úvodem předeslal, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v podstatě zopakoval své námitky, jež uplatnil již ve svém odvolání, nicméně se jedná o námitky zjevně neoprávněné. 15. K námitce údajného nezachování tzv. totožnosti skutku státní zástupce podotkl, že nejde o námitku hmotněprávní, nýbrž procesní, a proto ji nelze úspěšně podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani pod žádný jiný důvod dovolání. Lze připustit, že za určitých okolností lze výjimečně námitky proti porušení zásady obžalovací (vzhledem k jejich přesahu do roviny lidskoprávní) úspěšně namítat v rámci dovolacího přezkumu, nicméně o takový případ se v projednávané věci nejedná. Obviněný se podle státního zástupce zjevně snaží s využitím formulační nedůslednosti popisu skutku v obžalobě zprostit své odpovědnosti za své trestné jednání, přičemž mu bylo od počátku trestního stíhání zjevné, co mu orgány činné v trestním řízení kladou za vinu, a že se v jeho případě jednalo o komisivní jednání spočívající ve výrobě zneužitelné chemické látky. Pouze na podkladě zjevné formulační nedůslednosti (kdy se při sepisu obžaloby z popisu skutku vytratilo sloveso „vyrobil“) nelze dovozovat porušení zásady obžalovací. Přes opomenutí tohoto slovesa je z kontextu skutkové věty snadno seznatelné, že se obviněný z trestněprávního pohledu závadného jednání dopustil jednáním spočívajícím ve výrobě psychotropní látky. Totožnost skutku tedy podle mínění státního zástupce zůstala jednoznačně zachována. 16. Další dvě námitky vychází z mylné domněnky obviněného, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Stran námitky obviněného o údajně nezákonném zajištění důkazů opatřených při prohlídce zahrady par. č. XY, XY, XY a stavby ev. č. XY provedené na podkladě příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků (který vydal soudce Okresního soudu v Chomutově dne 19. 5. 2018, sp. zn. 0 Nt 1758/2018) státní zástupce podotkl, že dovolatel fakticky nezpochybnil splnění zásadních podmínek pro výkon uvedené prohlídky jako domovní (případně prohlídky jiných prostor a pozemků, kterak jsou uvedeny v § 82 odst. 1, 2 tr. ř.). Obviněný spatřuje pochybení toliko v nedodržení formy příkazu soudu, když okresní soud namísto toho, aby vydal příkaz k domovní prohlídce, vydal příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků. 17. Přestože charakter stavby a způsob jejího užívání dával podklad pro to, aby k prohlídce byl vydáván příkaz k domovní prohlídce podle § 83 tr. ř., tak státní zástupce dovolateli nepřisvědčil, že by tato formální vada byla takové intenzity, aby jejím prostřednictvím skutečně došlo k protiústavnímu zásahu do jeho základních práv a svobod. K tak závažnému pochybení totiž nedochází, pokud z příkazů k prohlídce (respektive ze všech okolností případu) přesvědčivě vyplývá, že podmínky pro její nařízení – navíc v podobě neodkladného a neopakovatelného úkonu – jsou skutečně dány. Pokud jsou splněny všechny zásadní zákonné podmínky, tak již nemůže zvláštní roli hrát okolnost, že soud při vydání příkazu chybně vyhodnotil právní povahu nemovitosti, v níž má být prohlídka realizována. Za rozhodující státní zástupce označil to, že příkaz byl (po obvyklém procesu a příslušném posouzení nezbytnosti daného úkonu) vydán k tomu příslušným soudem, přičemž ani krajský soud nezpochybnil v rámci hlavního líčení (konaného za přítomnosti obviněného a jeho obhájce) neodkladnost a neopakovatelnost prohlídky, ani její zákonné provedení. Vzhledem k tomu má výhrada dovolatele povahu toliko upozornění na zjevné formální pochybení příslušných orgánů činných v trestním řízení. 18. Ve vztahu k námitce obviněného stran zpochybněné účasti nezúčastněné osoby při prohlídce nemovitosti státní zástupce konstatoval, že všechny osoby na tomto úkonu přítomné bez výhrad protokol o provedení předmětné prohlídky podepsaly (včetně M. L. jako osoby na úkonu nezúčastněné). Skutečnost, že tato osoba průběh dané prohlídky bezprostředně nesledovala, však nemůže mít vliv na zákonnost tohoto úkonu, a tedy ani na jeho procesní nepoužitelnost jako celku. 19. Připomínky obviněného ke znaleckému posudku z oboru kriminalistika, odvětví chemie, jež prezentoval v dovolání, podle státního zástupce rovněž nesvědčí o procesní nepoužitelnosti tohoto důkazu. V tomto ohledu státní zástupce zásadně odmítl tvrzení dovolatele, že se jedná o „nepřezkoumatelný soubor listin“, neboť mu nic nenasvědčuje. Navíc obviněný ani neargumentuje v tom smyslu, že by se jednalo o důkaz, který by byl získán procesně nepřípustným způsobem, stejně jako neuvedl, v čem měla vada při opatřování důkazu spočívat a v jaké dílčí fázi opatření důkazu se tak mělo stát. 20. Po zvážení výše uvedených skutečností tedy státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného je v rozsahu, v jakém odpovídá uplatněným dovolacím důvodům, zjevně neopodstatněné, a proto navrhl, aby jej Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně státní zástupce podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí. 21. Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněným bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájci obviněného k jeho případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla tomuto soudu předložena. III. Přípustnost dovolání 22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř. 23. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání. IV. Důvodnost dovolání 24. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů, které jsou taxativně uvedeny v citovaném ustanovení zákona, neboť jejich existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. 25. Dovolatel v prvé řadě odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž se tak stalo v době, kdy s účinností od 1. 1. 2022 byla změněna právní úprava řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. Tímto zákonem byl v řízení o dovolání v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s účinností od 1. 1. 2022 zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Uvedená změna ve svých důsledcích znamená, že za právně relevantní dovolací námitku ze strany obviněného lze považovat: – správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, – procesní bezvadnost provedeného dokazování a – správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. 26. Cílem tohoto dovolacího důvodu přitom byla kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 , nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04 ). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v § 265a odst. 2 tr. ř. Nově zařazený dovolací důvod tedy věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou: – případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), – případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), – vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou z procesních stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno. 27. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022 však reálně nedošlo k rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Jak již bylo konstatováno shora, smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní výslovně zakotvený dovolací důvod je proto nutno vykládat zcela shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. 28. Obviněný současně odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu však nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 ). 29. Obviněný ve svém dovolání odkázal rovněž na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, který je dán tehdy, pokud v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Obecně lze konstatovat, že pod tuto variantu se řadí případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. Pokud tedy soud druhého stupně napadené rozhodnutí na podkladě odvolání věcně přezkoumal a následně jej zamítl podle § 256 tr. ř., je možné dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uplatit pouze v jeho druhé alternativě, tedy za podmínky, že v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený pod § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. V takovém případě totiž osobě obviněného nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, nýbrž tento soud, přestože v řízení o řádném opravném prostředku napadené rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumával, podle mínění obviněného jím vytýkanou vadu řádně neodstranil. 30. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ). V. K meritu věci 31. V duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu tedy Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obviněného P. J. splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování připojeného spisového materiálu a obsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k závěru, že jím vznesené dovolací námitky jsou sice zčásti formálně pod uplatněné dovolací důvody podřaditelné, nicméně jsou zjevně neopodstatněné. 32. Krajský soud při zjišťování skutkového stavu vycházel jednak z výpovědi obviněného, dále z provedených domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků, z odborných vyjádření z oboru kriminalistika, stejně jako ze znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví chemie zpracovaného Kriminalistickým ústavem Praha a výslechu jeho zpracovatele – znalce kpt. Ing. Mgr. Václava Martinovského u dvou hlavních líčení, jakož i z listinných důkazů, zejména rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 2. 2022, č. j. 102 T 23/2021-453, jímž tento soud schválil dohodu o vině a trestu, která byla sjednána mezi obviněným F. T. a státní zástupkyní Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem. 33. Následně Krajský soud v Ústí nad Labem v rámci odůvodnění svého rozsudku vyhodnotil provedené důkazy v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech – tedy tak, aby vztah mezi provedenými důkazy na straně jedné a skutkovými závěry na straně druhé, byl naprosto přesvědčivý. Ostatně totožný závěr k této věci zaujal i Vrchní soud v Praze, který explicitně konstatoval, že odůvodnění napadeného rozsudku odpovídá podmínkám § 125 odst. 1 tr. ř., neboť je z něj dovoditelné, které skutečnosti vzal soud prvního stupně za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Této skutečnosti odpovídá i podrobné a přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů. Přes výše uvedené závěry obou soudů dovolatel s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. opětovně zopakoval, že se oba soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích dopustily závažných nedostatků. V. 1. Námitka nedodržení zásady zachování tzv. totožnosti skutku 34. Za zásadní dovolatel označil námitku, že skutková věta uvedená v obžalobě je nekompletní, neboť neobsahuje klíčové sloveso stran jeho prokazované aktivity (konkrétně v ní absentuje sloveso „vyrobil“). Z tohoto důvodu z ní nelze dovodit subjektivní stránku trestného činu. Za nesplněný dovolatel považuje také zákonný požadavek individualizace trestného činu přesným a výstižným popisem skutku. Podle dovolatele je totožnost skutku zachována pouze při naprostém souladu popisu skutku v žalobním návrhu a popisu skutku obsaženým ve výrokové části odsuzujícího rozsudku. 35. Z obsahu dovolání vyplývá, že tuto námitku dovolatel zamýšlel podřadit nejspíše pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně svým charakterem se nejedná o námitku hmotněprávní, nýbrž procesní, neboť zásady, o něž se tato námitka opírá, vyplývají z obsahu ustanovení § 220 tr. ř. Takovou námitku však nelze podřadit nejen pod citovaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani pod žádný jiný důvod dovolání. Ve výjimečných případech lze námitku směřující proti porušení zásady obžalovací učinit předmětem dovolání vzhledem k jejím ústavně právním důsledkům, pokud takové porušení mělo (či mohlo mít) bezprostřední dopad na konečné hmotněprávní posouzení jednání obviněného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 177/2017 ). V projednávaném případě však k takovémuto pochybení zcela zjevně nedošlo. 36. Obecně platí, že pro soud, který rozhoduje o projednávaném skutku, je určující jeho vymezení v podané obžalobě. Nicméně totožnost skutku nelze chápat pouze jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu, kterak naznačil dovolatel. Soud posuzující konkrétní trestné jednání je povinen přihlížet i k případným změnám skutkového stavu, pokud k nim došlo během projednávání věci v hlavním líčení. Některé skutečnosti tedy mohou v popisu projednávaného skutku relevantně přibýt, některé mohou být naopak vypuštěny. Soud projednávající konkrétní skutek je tedy vždy povinen upřesnit jeho popis vymezený obžalobou – s jediným omezením – nesmí změnit podstatu projednávaného trestného jednání obviněného. 37. Totožnost skutku mezi obžalobou a rozhodnutím soudu je přitom zachována nejen v případě úplné shody jednání a následku, ale i za předpokladu, že je dána úplná shoda v jednání obviněného při rozdílném následku, nebo je dána úplná shoda v následku při rozdílném jednání obviněného, anebo jednání obviněného nebo jeho následek (nebo obojí) jsou alespoň částečně shodné, přičemž taková shoda musí spočívat v podstatných okolnostech. Těmi se rozumí skutkové okolnosti charakterizující jednání pachatele nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 6/1962 , č. 19/1964 , č. 9/1972-II. , č. 64/1973 , č. 24/1981-II. Sb. rozh. tr.; nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02 ; usnesení Ústavního soudu č. 21, publikované ve sv. 27 Sb. n. a u. ÚS; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. 5 Tz 8/2008 ). 38. Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že pojem „skutek“ označuje projevy vůle pachatele navenek, jež jsou příčinou následku relevantního z hlediska trestního práva (objektivní stránka), jsou-li vyjádřeny zaviněním (subjektivní stránka projednávaného skutku). Naproti tomu „popis skutku“ je chápán jako verbální vyjádření takové události, jež nastala ve vnějším světě. Z konstantní judikatury rovněž vyplývá, že trestní řízení je vedeno vždy pro skutek samotný, nikoli pro jeho popis. 39. V předmětné námitce dovolatel akcentoval, že popisy projednávaného skutku v obžalobě a v rozsudku soudu prvního stupně nejsou shodné stran nejdůležitějšího údaje, kterým má být vymezení jeho komisivního jednání. Nejvyšší soud proto z usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného P. J. podle § 160 odst. 1 tr. ř. ověřil, že se tento dopustil trestné činnosti tím, že: „od přesně nezjištěné doby do nejméně dne 23. 5. 2018 v zahrádkářské kolonii v obci XY v prostorách zahradního domku ev. č. XY na par. č. XY, XY a XY, majitelky Š. K., zapsaného na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY, neoprávněně chemickou cestou vyrobil psychotropní látku metamfetamin zvanou pervitin v dosud přesně nezjištěném množství“. 40. V obžalobě je pak uvedeno, že obviněný P. J. „dne 23. 5. 2018 v zahrádkářské kolonii v obci XY v prostorách zahradního domku ev. č. XY na par. č. XY, XY a XY, majitelky Š. K., zapsaného na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY, neoprávněně chemickou cestou, kterou mu za úplatu umožnil užít obviněný F. T. za účelem neoprávněného vyrobení 956,19 g pseudoefedrinu chemickou cestou…“. 41. Z porovnání obou znění skutkových vět vyplývá, že v žalobní verzi (mimo jiné) skutečně absentuje klíčové sloveso „vyrobil“. Nicméně i z této verze popisu skutku je patrný skutečný důvod přítomnosti osoby dovolatele v předmětné nemovitosti, respektive to, co zde za pomocí předmětů a chemických látek dělal. Nehledě na to, že již z usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání je trestné jednání, které bylo obviněnému kladeno za vinu, dostatečně a výstižně formulováno tak, aby daný skutek nemohl být zaměněn za jiný (včetně vymezení doby, místa spáchání i způsobu provedení skutku, jakož i údajů charakterizujících všechny znaky skutkové podstaty přečinu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku). 42. Stran popisu skutku v žalobním návrhu je nutné zdůraznit, že k výpadku slovesa zjevně došlo toliko v důsledku administrativního (písařského) pochybení, které nejspíše vzniklo při doplňování skutkové věty o další objektivní zjištění, tedy pouhým přehlédnutím. V žádném případě však nelze účelově zaměňovat popis skutku a skutek samotný. Z provedených důkazů bez důvodných pochybností vyplynulo, že obviněný v daném místě a čase v přímém úmyslu vyrobil prekursor pseudoefedrin, který byl meziproduktem k závěrečnému vyextrahování metamfetaminu. Pokus dovolatele, kterým usiluje (prostřednictvím vypjatého formalismu) využít formulačního přehlédnutí v popisu skutku k tomu, aby se zcela zprostil odpovědnosti za své jednání, je tak nutné striktně odmítnout. Stejně neakceptovatelná je i související námitka, že ze stávající skutkové věty nelze dovodit subjektivní stránku trestného činu, a to již jen proto, že sám obviněný u hlavního líčení výrobu hydrochloridu metamfetaminu otevřeně přiznal a pouze vedl se znalcem Kriminalistického ústavu Praha kpt. Ing. Mgr. Václavem Martinovským procesně neúspěšnou polemiku stran jeho skutečného množství. 43. V projednávaném případě byla tedy totožnost skutku, s ohledem na shora uvedené, jednoznačně zachována. Taktéž výsledný popis projednávaného skutku vyjádřený ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se zcela ztotožnil i soud odvolací, obsahuje z hlediska použité právní kvalifikace všechny klíčové zákonné znaky (tj. objektivní i subjektivní stránku, včetně příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem dané trestné činnosti), a proto jeho popis zcela vyhovuje zákonným parametrům uvedeným v § 120 odst. 3 tr. ř. Ostatně naplnění všech zákonných znaků trestného činu, jenž byl osobě obviněného přisouzen, vyplynulo i z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně. V. 2. Námitka nezákonného zajištění důkazů 44. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel označil za procesně nepoužitelný důkaz v podobě soupisu věcí, které byly policejním orgánem zajištěny na základě příkazu k provedení prohlídky jiných prostor a pozemků ze dne 19. 5. 2018, sp. zn. 0 Nt 1758/2018, neboť prohlídku zahrady par. č. XY, XY, XY, včetně stavby ev. č. XY pro rodinnou rekreaci a jejího příslušenství bylo nutné provádět pouze v intencích domovní prohlídky podle § 83 tr. ř. S ohledem na tuto okolnost dovolatel označil vstup do předmětného obydlí za ústavně nekonformní a trestný. 45. Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu ověřil, že policejní orgán zadržel obviněného dne 23. 5. 2018 v 01:00 hod. a ještě téhož dne na základě příkazu k provedení prohlídky jiných prostor a pozemků, vydaného soudkyní Okresního soudu v Chomutově dne 19. 5. 2018, pod sp. zn. 0 Nt 1758/2018, provedl prohlídku jiných prostor a pozemků, vztahující se nejen na zahradu parc. č. XY, XY, XY, ale i na stavbu ev. č. XY pro rodinnou rekreaci a její příslušenství (zapsané na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY, jejíž majitelkou je Š. K.). Vyhotovený protokol o této prohlídce (doplněný fotodokumentací i DVD o průběhu celého úkonu) obsahuje informace o věcech zajištěných v obytné části zahradní chatky (položky č. 1 až 12) i o věcech zajištěných ve sklepních prostorách chatky (položky č. 13 až 59). V předmětném zahradním domku byl obviněný rovněž zadržen během výroby prekursoru, přičemž byly zajištěny nejenom věci a chemikálie sloužící k jeho výrobě, ale také již vyprodukovaný pseudoefedrin. 46. Dovolateli lze dát jistě za pravdu v tom směru, že pokud dochází k prohlídce stavby určené pro rodinnou rekreaci, která má přiděleno evidenční číslo, měl být daný úkon proveden na základě příkazu k provedení domovní prohlídky. Nicméně pouze na základě tohoto formálního pochybení nelze označit všechny při tomto úkonu zajištěné důkazy (respektive všechny movité věci zabezpečené v zahradním domku) za důkazy získané nezákonným způsobem. Za procesně nepoužitelný je v souladu s ustálenou judikaturou označován důkaz, který není získán procesně přípustným způsobem, přičemž je vždy nutné konkrétně posuzovat, nakolik intenzivní bylo dané pochybení a zda bylo způsobilé proces provádění důkazu ovlivnit. 47. Ze zákonných podmínek vyplývajících z § 82 odst. 1, 2 tr. ř. je zřejmé, že domovní prohlídku lze vykonat, je-li důvodné podezření, že v bytě nebo v jiné prostoře sloužící k bydlení nebo v prostorách k nim náležejícím (obydlí) je věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení. Z důvodů uvedených v § 82 odst. 1 tr. ř. lze vykonat i prohlídku prostor nesloužících k bydlení (jiných prostor) a pozemků, pokud nejsou veřejně přístupné. Podle § 83 odst. 1, 2 tr. ř. platí, že nařídit domovní prohlídku je v přípravném řízení oprávněn soudce na návrh státního zástupce. Příkaz k takové prohlídce musí být vydán písemně, musí být odůvodněn a následně doručen osobě, u které se prohlídka koná, a to v jejím průběhu, a pakliže to není možné, tak nejpozději do 24 hodin po odpadnutí překážky, která brání doručení. Domovní prohlídku na příkaz soudce vykoná policejní orgán. 48. Podle § 83a tr. ř. současně platí, že na nařízení a provedení prohlídky jiných prostor a pozemků se obdobně užije ustanovení § 83 odst. 1, 2 tr. ř. 49. Z toho vyplývá, že zákonné parametry pro provedení domovní prohlídky i prohlídky jiných prostor a pozemků jsou v aktuálním znění trestního řádu v podstatě totožné. K nastolení tohoto procesního stavu přitom došlo novelizací § 83a tr. ř. provedenou zákonem č. 459/2011 Sb., a to s účinností od 1. 1. 2012. Od tohoto data je režim obou druhů prohlídek fakticky sjednocen. Nejde-li tedy o případy neodkladného provedení prohlídky bez předchozího soudního příkazu, tak i příkaz k provedení prohlídky jiných prostor a pozemků vydává předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce a (vyjma obecných náležitostí uvedených v § 134 tr. ř.) musí daný příkaz obsahovat údaje o tom, kde má být vlastní prohlídka realizována (aby nemohlo dojít k záměně), její faktický rozsah a účel s poukazem na povinnost majitele (nebo osoby, jež daný prostor užívá k bydlení či k jinému účelu) strpět její provedení. Jestliže byl příkaz k prohlídce vydán ve stadiu prověřování, musí být odůvodněno, proč se jedná o úkon neodkladný nebo neopakovatelný. 50. Z odůvodnění obviněným zpochybňovaného příkazu k provedení prohlídky jiných prostor a pozemků vydaného soudkyní Okresního soudu v Chomutově dne 19. 5. 2018 vyplývá, že Policie České republiky na základě dosavadního šetření pojala podezření, že P. J. je uživatelem pervitinu, umí ho vyrábět a do jeho výroby je také zapojen. Vzhledem k tomu bylo zřejmé, že v místech uvedených ve výroku tohoto příkazu se mohou nacházet věci důležité pro trestní řízení, kterých by mohlo být užíváno k výrobě psychotropní látky, včetně věcí užívaných k jejich následné distribuci. Dále z odůvodnění příkazu vyplývá, že prohlídka jiných prostor bude provedena jako neodkladný a neopakovatelný úkon před zahájením trestního stíhání, neboť jedině touto cestou lze zajistit předmětné důkazy. Ostatně z okolností případu panujících v době vydání předmětného příkazu bylo zjevné, že pokud by podezřelému bylo sděleno obvinění ještě před provedením dané prohlídky, mohly by být usvědčující důkazy ukryty nebo zničeny, pročež nebylo možné jejich zajištění odkládat až na dobu po zahájení trestního stíhání. Navíc výsledky provedené prohlídky mohly být rozhodující pro zvážení, zda má být trestní stíhání vůbec zahájeno. 51. Protokol o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků ze dne 23. 5. 2018 současně obsahuje zprávu, že prohlídka proběhla na základě shora uvedeného příkazu u osoby obviněného (pozn. Nejvyššího soudu: resp. v odděleně vedené trestní věci již odsouzeného) F. T. Ve smyslu § 84 tr. ř. byl proveden jeho přechozí výslech, ve kterém mimo jiné uvedl, že na zahradě se nachází jeho věci i věci P. J., resp. že ve sklepě zde přítomné zahradní chatky jsou umístěny chemikálie, které patří P. J. Samotný příkaz k prohlídce byl doručen osobě F. T., a to ještě před jejím započetím, přičemž samotnou prohlídku prováděli příslušníci Policie České republiky za jeho bezprostřední fyzické přítomnosti, jakož i za přítomnosti nezúčastněné osoby M. L. Během prohlídky byla pořizována foto i videodokumentace, které jsou součástí spisového materiálu. 52. Pokud dovolatel namítl, že příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků vydaný soudkyní Okresního soudu v Chomutově dne 19. 5. 2018, č. j. 0 Nt 1758/2018-85, není souladný s Ústavou České republiky, Nejvyšší soud k této námitce dodává, že za ústavně konformní je nutné vyhodnotit každý příkaz (ať již k prohlídce domovní či k prohlídce jiných prostor a pozemků), pokud z jeho odůvodnění vyplývá: – že se jedná o domovní či jinou prohlídku prováděnou před zahájením trestního stíhání jako neodkladný či neopakovatelný úkon, – pokud je alespoň v základní míře zjevné, z jakých skutečností plyne podezření, že v obydlí či jiném prostoru se nachází věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení, – na základě jakých skutečností soud dospěl k závěru, že je u předmětné osoby nutné domovní či jinou prohlídku provést jako neodkladný úkon. 53. Při splnění těchto zákonných podmínek (které ani nebyly dovolatelem nikterak zpochybňovány) již nemůže při posuzování otázky zákonnosti a ústavnosti provedení prohlídky hrát zvláštní roli skutečnost, že soudkyně Okresního soudu v Chomutově při vydávání příkazu chybně vyhodnotila právní povahu nemovitosti, v níž měla být prohlídka realizována, respektive když učinila (ovšem na základě návrhu státního zástupce na vydání příkazu k provedení prohlídky identického charakteru) formální chybu v označení svého rozhodnutí, ačkoli jinak byly všechny zákonné podmínky pro konání domovní prohlídky řádně splněny. 54. V projednávaném případě byla rovněž zachována trojí kontrola proporcionality daného zásahu do základních práv a svobod člověka, stejně jako neodkladnosti a neopakovatelnosti daného úkonu, neboť policejní orgán podal z věcně a formálního hlediska řádně odůvodněný návrh státnímu zástupci a ten pak soudci (byť se tak stalo poněkud zavádějícím způsobem ve formě souhrnného návrhu na domovní prohlídku a prohlídku jiných prostor a pozemků stran více nemovitostí), přičemž každý z těchto subjektů posuzoval příkaz k prohlídce jako úkon, jehož neodkladnost a neopakovatelnost je prokázána v příslušných dokumentech dotčených orgánů činných v trestním řízení, a stejně tak jej posuzoval i z hlediska proporcionality zásahu realizovaného na podkladě daného úkonu do základních práv a svobod. Současně je třeba poukázat na skutečnost, že ani krajský soud jako soud rozhodující v dané věci v prvním stupni, následně v hlavním líčení konaném za přítomnosti obviněného a jeho obhájce neodkladnost a neopakovatelnost dotčené prohlídky, jakož ani její zákonné provedení nikterak nezpochybnil. 55. Nejvyšší soud tedy uzavřel, že i přes zjevné přehlédnutí soudkyně Okresního soudu v Chomutově při volbě vhodné formy stran vydávání předmětného příkazu nemůže toto pochybení vést k závěru o nezákonně zajištěných (a tedy i procesně nepoužitelných) důkazech, zvláště pokud zjevně nedošlo k intenzivnímu zásahu do práv obviněného. V. 3. Námitka faktické pasivity nezúčastněné osoby 56. S výše uvedenou argumentací souvisí i navazující námitka dovolatele, v rámci které sporuje tvrzení odvolacího soudu, že na místě prohlídky zahradní chatky byla sice přítomna nezúčastněná osoba M. L., nicméně ta u hlavního líčení dne 24. 1. 2020 výslovně uvedla, že během prohlídky se policistům nechtěla „plést do práce“, a proto uvnitř objektu nebyla přítomna. Navíc předmětný protokol podepsala až na policejní služebně, a to bez toho, aby jej četla. 57. K této otázce je nutno podotknout, že protokol o provedení domovní prohlídky ze dne 23. 5. 2018 byl bez jakýchkoli výhrad podepsán všemi osobami, které se tohoto úkonu aktivně účastnily – konkrétně se jednalo o pět policistů a v té době podezřelého F. T. Nikdo z těchto osob tedy nesporoval řádný průběh výkonu prohlídky, což dané osoby potvrdily svými podpisy. Nezúčastněná osoba M. L., která byla u hlavního líčení vyslechnuta jako svědkyně, pravost svého podpisu na protokolu o provedení prohlídky rovněž potvrdila, byť si již z předmětného policejního úkonu nevybavila podrobnosti, neboť z pozice asistenta prevence kriminality se v dané době na vyžádání policie účastnila více podobných úkonů. Přiznala však, že jako nezúčastněná osoba nebyla bezprostředně účastna policejní prohlídky v zahradním domku, kde nebylo dostatek místa, a proto se policistům při zajišťování důkazů „nepletla do cesty“. Tato okolnost však nemůže mít žádný vliv na zákonnost probíhajícího úkonu. 58. Skutečnost, jakým způsobem nezúčastněná osoba sleduje probíhající policejní úkon, jemuž je fyzicky přítomna, a zda v jeho průběhu jeví či naopak nejeví zájem o okolnosti, za nichž je prováděn, jakož i o to, co bylo při něm zjištěno, je čistě na osobním uvážení této osoby. Pokud se nezúčastněná osoba „aktivně“ policejního úkonu nezúčastnila a toliko pasivně sledovala, kterak ze zahradního objektu policie vynáší zajištěné důkazy, nemůže mít tato okolnost za následek procesní nepoužitelnost provedené dané prohlídky jako celku. Z tohoto důvodu nebylo možné ani tuto dovolací námitku obviněného akceptovat jako relevantní. V. 4. Námitka nepřezkoumatelnosti znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví chemie 59. V závěru svého dovolání obviněný s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v jeho druhé variantě) vznesl námitku proti znaleckému posudku z oboru kriminalistika, odvětví chemie ze dne 10. 9. 2018, č. j. KUP-5982-1/ČJ-2018-2306 PC, který nepovažuje za zpracovaný zákonným způsobem, neboť znalec u hlavního líčení mimo jiné uvedl, že k němu mělo být připojeno dalších zhruba 300 stránek, což – jak měl uvést – „se však nedělá“. Na to obviněný reagoval tvrzením, že faktický přezkum tohoto posudku a jeho výstupů díky tomu není možný. 60. V návaznosti na tuto námitku Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu ověřil, že zpracovatel znaleckého posudku kpt. Ing. Mgr. Václav Martinovský vypovídal v průběhu hlavního líčení dokonce dvakrát – poprvé dne 24. 1. 2020 a opětovně dne 9. 11. 2022, přičemž u svého druhého výslechu zodpověděl řadu dotazů nejen předsedy senátu a obhájce, ale rovněž vedl rozsáhlou polemiku s osobou obviněného, a to stran způsobu zjištění celkového množství báze S-metamfetaminu a báze 1S2S-pseudoefedrinu v zajištěné stopě Z48 (kovový hrnec s kapalinou), ze které bylo zjištěno, že v daném případě bylo možné připravit až 859,9 g hydrochloridu metamfetaminu neboli pervitinu. 61. Zpracovatel znaleckého posudku byl tedy u hlavního líčení podrobně vyslechnut, přičemž své závěry, včetně zvoleného postupu a metody odborného zkoumání, jež k jejich přijetí vedly, soudu zevrubně objasnil, byť proti nim měl obviněný řadu nesouhlasných výhrad. Ty však nemohly vést k závěru o procesní nepoužitelnosti tohoto důkazu. 62. Námitku obviněného o nepřezkoumatelnosti znaleckého posudku kvůli jeho údajné nekompletnosti Nejvyšší soud kategoricky odmítá. Obviněný stran této námitky odkazuje pouze na vyjádření, ve kterém znalec výslovně deklaroval, že součástí znaleckého posudku jsou toliko přílohy stran výstupů, které jsou pro posuzovanou věc nezbytně nutné. K tomu dodal, že v současné době má určeno, jaké má použít metodiky a instrumentace, ale již neuvádí všechny výstupy, neboť pokud by uváděl výsledky z veškeré použité instrumentace, pak by posudek v konečném důsledku čítal cca 400 až 500 stran, což pro všechny strany označil za neúnosné. Z tohoto důvodu obsahuje znalecký posudek jen výsledek z provedené kvantifikace stran zjištění celkového množství hydrochloridu metamfetaminu, který bylo možné ze stop zajištěných na místě činu vyrobit. Znalec měl přitom k dispozici dva vzorky, každý měl dvě opakování, tzn. že výsledkem procesu jeho odborného zkoumání jsou čtyři výstupy, ze kterých byla určena střední hodnota, která je v posudku uvedena jako výsledná. 63. Jelikož dovolatel ani neupřesnil, v čem měl spočívat procesně nepřípustný postup znalce a v jaké fázi opatření důkazu k němu mělo dojít, Nejvyšší soud jeho tvrzení o „nepřezkoumatelném souboru listin“ zásadně odmítá jako bezpředmětnou a ryze účelovou spekulaci, stejně jako jeho výrok, že znalec při svém postupu zkoumal jiný předmět, než který byl zajištěn při policií provedené prohlídce. V této souvislosti je vhodné opětovně zdůraznit, že to byl sám obviněný, který přiznal, že z tablet léčiva zn. Cirrus vyráběl extrakt pseudoefedrinu, přičemž dodal, že „předpoklad byl, že to udělá celé“ (tedy že ze zajištěného množství sám vyrobí pervitin). V. 5. K námitce podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. 64. Pakliže obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., z obsahu jím podaného dovolání vyplývá, že tak učinil v jeho druhé alternativě, čímž poukázal na zamítnutí jeho řádného opravného prostředku odvolacím soudem, přestože v předchozím řízení byly – podle jeho názoru – dány důvody dovolání popsané v § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř. Takto formulovaný důvod dovolání však může být úspěšný toliko v případě, že by byla zjištěna existence vytýkaných vad, které by zatěžovaly trestní řízení již před soudem prvního stupně. Kterak je patrno z předchozích části odůvodnění tohoto usnesení dovolacího soudu, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem však takovými vadami zatížen není, pročež nemohl být naplněn ani dovolatelem uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. V. 6. Shrnutí 65. Nejvyšší soud po pečlivé analýze přiloženého spisového materiálu konstatuje, že Krajský soud v Ústí nad Labem se řádně vypořádal se skutkovými zjištěními, která vzešla z řádně provedených důkazů v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a ty posléze vyhodnotil tak, jak mu ukládá § 2 odst. 6 tr. ř., tedy nejen jednotlivě, ale rovněž v jejich vzájemných souvislostech. Se skutkovými i hmotněprávními závěry nalézacího soudu se následně plně ztotožnil i Vrchní soud v Praze jako soud odvolací. Mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými závěry na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé Nejvyšší soud neshledal žádný, natož zjevný či extrémní nesoulad. V nyní posuzované věci nebyl dovolacím soudem zjištěn ani jakýkoli nedůvodný zásah do ústavním pořádkem garantovaných základních práv obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces. 66. Stran stěžejní námitky obviněného je nutné zdůraznit, že z provedených důkazů vyplynulo, že obviněný P. J. se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k neoprávněnému vyrobení psychotropní látky ve velkém rozsahu, a tohoto jednání se dopustil v přímém úmyslu trestný čin spáchat, přičemž k jeho dokonání nedošlo pouze z důvodu nečekaného policejního zásahu. Vzhledem k těmto skutkovým závěrům nelze tvrdit, že by nebylo prokázáno naplnění skutkové podstaty projednávaného trestného činu, pokud tzv. skutková věta v obžalobě vlivem písařského přehlédnutí neobsahuje sloveso „vyrobil“. I přes toto zjevné formální pochybení byla v dané věci totožnost skutku bez důvodných pochybností veskrze zachována. 67. Ani na následující námitky obviněného nelze pohlížet jinak, než jako na pouhé poukazy na procesní pochybení, která však ve vztahu k celkové důkazní situaci nemají procesní sílu zvrátit skutkový stav věci ve prospěch dovolatele. Nadto nelze přehlédnout, že obviněný identické námitky uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, pročež byly již řádně vypořádány, a to zejména ze strany Vrchního soudu v Praze. 68. Současně se oba soudy nižších stupňů v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost a dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěrů vyplývajících z jednotlivých důkazů. V posuzovaném případě byly rovněž plně respektovány všechny základní zásady trestního řízení, včetně zásady obžalovací a ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces. Následně byl projednávaný skutek soudy nižších stupňů přiléhavě právně kvalifikován, neboť byly prokazatelně naplněny zákonné znaky pokusu zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. VI. Závěr 69. Nejvyšší soud po provedeném přezkumu napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2023, č. j. 11 To 34/2023-534, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 10. 2022, č. j. 102 T 23/2021-498, v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněného P. J. nedošlo ve smyslu jím uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. k porušení zákona, pročež bylo jeho dovolání v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto pro jeho zjevnou neopodstatněnost. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23346/	26.03.2024	11 Tdo 8/2024	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného T. J. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2023, sp. zn. 11 To 104/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 4 T 91/2021. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 12. 2022, sp. zn. 4 T 91/2021, byl obviněný T. J. (dále též jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, v jednočinném souběhu s přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. c), d) tr. zákoníku. Za uvedené jednání byl jmenovaný obviněný okresním soudem podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. l a § 82 odst. l tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný dále odsouzen k trestu propadnutí věci, a to pistole zn. ČZ, vzor 75 B, ráže 9 mm Luger. Současně byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. okresním soudem uložena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozené AAAAA (pseudonym) (dále též jen „poškozená“) částku ve výši 100 000 Kč. Naopak se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy byla poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Poškozená I. K. pak byla okresním soudem podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána s celým svým uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Výše citovaný rozsudek Okresního soudu v Kladně byl v zákonné lhůtě napaden jednak odvoláním ze strany obviněného T. J., jež bylo podáno proti všem výrokům, a jednak odvoláním poškozené AAAAA podaným proti výroku o náhradě nemajetkové újmy vztahujícímu se k její osobě. O těchto řádných opravných prostředcích následně rozhodl Krajský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 18. 5. 2023, sp. zn. 11 To 104/2023, a to tak, že z podnětu odvolání poškozené podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek okresního soudu ve výroku o náhradě nemajetkové újmy vztahujícím se k její osobě. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. současně krajský soud nově rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázal obviněného zaplatit poškozené náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč, a to včetně úroku z prodlení ve výši 15 % ročně ode dne právní moci rozsudku soudu prvního stupně. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy byla jmenovaná poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. krajským soudem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Naopak odvolání obviněného Krajský soud v Praze podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. 3. Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Kladně se obviněný T. J. shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že: dne 10. 7. 2020 v době od 20:45 hodin do 21:15 hodin na ulici XY, před brankou domu č. p. XY v obci XY, okres XY, poté, co vulgárním způsobem vyzval svou dceru, poškozenou AAAAA, aby opustila pozemek domu, a následně ji vytlačil za ramena před branku, se vrátil do garáže domu pro svou legálně drženou střelnou zbraň zn. ČZ, vzor 75B, ráže 9 mm Luger, výr. č. XY, se zbraní v ruce přišel k poškozené I. K., kterou se nejprve pokusil kopnout do stehna a poté ji zbraní udeřil do pravé části břicha takovým způsobem, že jí v uvedeném místě zůstal otisk hlavně, poškozená AAAAA, ve snaze jeho jednání zabránit, se mu snažila odstrčit rukou obličej, v tu chvíli obrátil pozornost k ní, začal ji od sebe odstrkovat tím, že do ní kopal, v jednom případě i do hrudi, následně jí vytrhl z ruky telefon zn. IPhone 8 se slovy, že už jí nepatří, protože mu však telefon nechtěla ponechat, začali se o něj přetahovat, přitom ji odstrkal do keře u branky, kdy po celou dobu v pravé ruce držel uvedenou zbraň, kterou máchal kolem sebe, díky tomu se poškozené podařilo vytrhnout mu telefon z ruky zpět, tímto jednáním vzbudil v poškozených obavu o život a zdraví, ačkoliv mu byly známy sklony poškozené AAAAA k psychické labilitě, přičemž v důsledku uvedeného jednání se u této poškozené od září 2020 rozvinuly příznaky posttraumatické stresové poruchy, které se u ní projevují zejména úzkostmi, depresivitou, poruchami spánku, sebepoškozování, včetně pokusu o sebevraždu, problémy s učením, zhoršenou sexuální funkcí a dalšími potížemi, v důsledku kterých musí poškozená do současné doby podstupovat psychiatrickou léčbu. II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu 4. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2023, sp. zn. 11 To 104/2023, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 12. 2022, sp. zn. 4 T 91/2021, napadl obviněný T. J. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, přičemž tak učinil v celém jejich rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. e), m) tr. ř., neboť je přesvědčen, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné. Zároveň mělo být rozhodnuto o zamítnutí jím podaného řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. 5. Dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že jeho trestní stíhání je od počátku nepřípustné z důvodu vymezeného v § 11 odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť k jeho zahájení nebyl řádným postupem zajištěn souhlas opatrovníka, který byl v přípravném řízení ustanoven poškozené jakožto jeho dceři, a to s ohledem na její nezletilost. Podle obviněného totiž musel být souhlas daný opatrovníkem poškozené k trestnímu stíhání jeho osoby schválen opatrovnickým soudem, což se však nestalo. Obviněný toto své tvrzení opřel o odkaz na ustanovení § 944 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník”), podle něhož pro opatrovnictví, opatrovníka a opatrovance platí ustanovení o poručenství, poručníkovi a poručenci přiměřeně. Dále v tomto směru poukázal též na ustanovení § 934 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož platí, že každé rozhodnutí poručníka v nikoli běžné záležitosti týkající se dítěte musí být schváleno soudem. K právnímu jednání poručníka, k němuž schází potřebný souhlas soudu, se pak nepřihlíží. Obviněný má za to, že s touto skutečností, již opakovaně vznášel před oběma soudy nižších stupňů, se tyto soudy nikterak nevypořádaly. Odkaz soudů nižších stupňů na ustanovení § 898 občanského zákoníku, jež upravuje správu jmění opatrovníkem, pak není podle jeho mínění případný. 6. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku dále uvedl, že jím vznesená argumentace má oporu rovněž v dosavadní judikatuře, konkrétně v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 1991, sp. zn. 6 To 57/91 , uveřejněném pod č. 33/1992 Sb. rozh. tr. (dále jen „Rt 33/1992“), jakož i v odborné literatuře, která ve vztahu k ustanovení § 163a tr. ř. uvádí: „Nejde-li o případy uvedené v § 163a odst. 1 písm. b) nebo c), tedy v případě poškozeného mladšího osmnácti let, který však již dovršil 15 let, vykonává práva podle tohoto ustanovení jeho zákonný zástupce. Při střetu zájmů zákonného zástupce a poškozeného (např. zákonný zástupce je sám obviněným nebo je zároveň manželem obviněného) je třeba ustanovit opatrovníka (srov. § 45 odst. 2 a výklad k němu; srov. i § 460 NObčZ). Podle § 80 odst. 4 ZOR (srov. § 934 odst. 1 NObčZ) jakékoli rozhodnutí poručníka v podstatné věcí týkající se nezletilého vyžaduje schválení soudu (taková výslovná úprava chybí u opatrovníka, kde jen opatrovník pro zvýšenou ochranu jmění podléhá dohledu soudu – srov. § 37b odst. 5; srov. též § 28 ObčZ – § 933 a 461 NObčZ). Soud úkon poručníka (zákonného zástupce) schválí podle § 179 OSŘ (§ 176 odst. 1 OSŘ), jestliže to je v zájmu nezletilého (srov. R 33/1992 ). Soud péče o nezletilé zde rozhoduje jen tak, že buď právní úkon učiněný v zastoupení nezletilého schválí, nebo ho neschválí. Obdobně bude třeba postupovat ohledně vyjádření souhlasu (či nesouhlasu) zákonného zástupce (poručníka, ale i opatrovníka) s trestním stíháním takového poškozeného mladšího osmnácti let, který však již dovršil 15 let, neboť § 28 ObčZ (§ 461 NObčZ) je třeba v souladu s celkovým pojetím občanského zákoníku (§ 1 odst. 2, 3 ObčZ – srov. úvodní ustanovení nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.) vykládat tak, že se jeho právní režim vztahuje i na nakládání zákonného zástupce (poručníka, opatrovníka) s neběžnými osobními (nikoli tedy výlučně majetkovými) záležitostmi zastupovaného. Podobně také v případě, kde by se rodiče poškozeného mladšího osmnácti let, který však již dovršil 15 let, při výkonu oprávnění podle § 163 odst. 1 nedohodli, rozhodl by soud (§ 176 odst. 1 OSŘ).“ (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 2114–2122). K obdobnému závěru pak podle obviněného dospěla i další komentářová literatura (srov. GŘIVNA, T., ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H. a kol. Oběti trestných činů. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 525–539). 7. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozhodnutí nalézacího soudu, a následně sám trestní stíhání vedené proti jeho osobě zastavil. 8. K podanému dovolání obviněného se ve svém písemném stanovisku ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 1 NZO 712/2023-10, vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem předeslal, že podle jeho názoru je možno mít v posuzované věci za to, že trestní stíhání obviněného z důvodu neudělení souhlasu poškozené nepřípustné nebylo, jelikož souhlas poškozené udělen byl, a to způsobem, který je s ohledem na současnou právní úpravu akceptovatelný. Rozhodující by pak při posouzení opodstatněnosti dovolání obviněného měla být ta skutečnost, že k projednání věci před soudem došlo v době, kdy poškozená již dosáhla zletilosti, byla plně svéprávná, přesto nepřistoupila ke zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním obviněného coby svého otce. 9. Podle státního zástupce totiž od publikace usnesení Městského soudu v Praze Rt 33/1992 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek došlo k posunu v právní úpravě a rozšíření okruhu výjimek, když souhlasu poškozeného s trestním stíháním není oproti tehdejší úpravě třeba v případech, kdy poškozeným je osoba mladší 15 let. V kontextu § 31 a § 36 občanského zákoníku, jenž upravují rozsah způsobilosti k právním jednáním u nezletilého, který nenabyl plné svéprávnosti, pak lze podle státního zástupce učinit závěr, že nezletilý ve věku sedmnácti let, což byl právě posuzovaný případ poškozené, již bude svéprávný v rozsahu téměř se blížícím svéprávnosti plné, přesto však o plnou svéprávnost nepůjde. Způsobilost nezletilého, který nenabyl plné svéprávnosti, je omezena potud, že není za žádných okolností způsobilý k těm právním jednáním, k nimž by i jeho zákonný zástupce potřeboval přivolení soudu. Taková právní jednání jsou spojena primárně s nakládáním se jměním nezletilého, mezi což podle státního zástupce nelze řadit souhlas s trestním stíháním obviněného podle § 163 odst. 1 tr. ř. 10. Pro opatrovnictví, opatrovníka a opatrovance pak podle státního zástupce platí rovněž ustanovení o poručenství, poručníkovi a poručenci podle § 944 občanského zákoníku přiměřeně, přičemž podle § 3022 odst. 1 občanského zákoníku ustanovení tohoto zákona o právech a povinnostech zákonného zástupce platí obdobně i pro opatrovníka podle části druhé. Co se týče výkladu pojmů přiměřeně a obdobně, lze podle státního zástupce odkázat na příslušnou pasáž odůvodnění napadeného rozhodnutí. Podle § 934 občanského zákoníku každé rozhodnutí poručníka v nikoli běžné záležitosti týkající se dítěte musí být schváleno soudem. Státní zástupce k danému dále poukazuje na znění § 460, § 943 a § 945 občanského zákoníku vztahující se ke jmenování kolizního opatrovníka, jakož i na ustanovení § 867 odst. 2 téhož zákona, kteréžto může opatrovníkovi sloužit jako vodítko při realizaci jeho povinnosti zjišťovat stanovisko dítěte. Na postavení opatrovníka v trestním řízení je přitom podle státního zástupce nutno spíše než právní úpravu poručnictví aplikovat právní úpravu postavení zákonného zástupce. 11. Státní zástupce dále konstatuje, že kolizní opatrovník ohledně právního jednání, které má podle soudního rozhodnutí uskutečnit, vstupuje do postavení zákonných zástupců, případně obecného opatrovníka nebo jiného obecného zástupce zastoupeného. Jestliže k účinnosti jeho právního jednání uskutečněného jménem zastoupeného je třeba schválení soudem podle § 461 či § 898 občanského zákoníku, platí toto pravidlo i pro jednání učiněné kolizním opatrovníkem. Žádné zákonné ustanovení přitom výslovně nestanoví, že by k účinnosti právního jednání opatrovníka uskutečněného jménem zastoupeného v osobních záležitostech bylo třeba schválení soudem, a to ani § 877 odst. 2 občanského zákoníku, v němž jsou příkladmo uvedeny záležitosti, které se považují za významné (podstatné) v souvislosti s nutností soudního rozhodnutí v případě neshody rodičů. 12. Odvolacímu soudu lze tedy podle státního zástupce přisvědčit v tom, že nelze klást rovnítko mezi významem záležitostí nezletilého uvedených v § 877 odst. 2 občanského zákoníku a učiněním souhlasu ustanoveného opatrovníka za poškozeného s trestním stíháním jeho rodiče. Zvlášť pokud poškozený již brzy dosáhne zletilosti, je obeznámen s podstatou věci, v níž se rodič vůči němu dopustil zavrženíhodného jednání a jeho názor na udělení souhlasu byl opatrovníkem zjišťován, v souladu s projevem vůle nezletilého učiněn a poškozený hodlá v adhezním řízení usilovat o náhradu způsobené nemajetkové újmy. Takovou situaci podle státního zástupce nelze považovat za natolik podstatnou, aby k udělenému souhlasu bylo nezbytné vyžadovat schválení soudem. Kterak vyplývá z průběhu předmětné trestní věci, odvolací soud neměl žádný důvod mít pochybnost o tom, že souhlas s trestním stíháním byl ve věci udělen v souladu s vůlí poškozené a byl v jejím zájmu. Poškozená v dalším průběhu trestního řízení ohledně uděleného souhlasu jako již zletilá nevznesla námitek a ani neučinila žádný úkon, jímž by udělený souhlas s trestním stíháním svého otce vzala zpět. V trestním řízení přitom souhlas opatrovnického soudu k tomu, aby zákonný zástupce nezletilého (dítěte) podal v adhezním řízení návrh podle § 43 odst. 3 tr. ř. na uložení povinnosti obviněnému k náhradě škody či nemajetkové újmy nebo k vydání bezdůvodného obohacení, není zpravidla nutný. 13. Za těchto okolností se podle státního zástupce lze klonit spíše k závěru, že souhlas s trestním stíháním obviněného byl navzdory použité argumentaci dovolatele účinně ze strany poškozené dán, když následně po nabytí plné zletilosti poškozená neprojevila žádnou vůli ve smyslu odepření souhlasu či jeho zpětvzetí. V takovém případě trestní stíhání nelze ani zastavit z důvodu uvedeného v § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř., jak je navrhováno dovolatelem. Jiný výklad by zcela popíral právo poškozené, které jí vzniká z ustanovení § 163 a § 163a tr. ř. I pokud by tomu tak nebylo a byl by přijat závěr v souladu s názorem obviněného, jeví se zřejmým, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného. 14. Nadto podle státního zástupce nelze trestní stíhání obviněného zastavit z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. l) tr. ř., jelikož jeho jednáním byly naplněny rovněž znaky skutkové podstaty takového trestného činu, který není uveden v § 163 odst. 1 tr. ř. 15. Státní zástupce tedy s ohledem na výše uvedené závěrem shrnul, že dovolání obviněného je obsahově vystaveno na zjevně neopodstatněných námitkách. Za tohoto stavu proto navrhl, aby takto podané dovolání Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 16. Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněným bylo okresním soudem zasláno obhájci obviněného k jeho případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla tomuto soudu nikterak předložena. III. Přípustnost dovolání 17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř. 18. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání. IV. Důvodnost dovolání 19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. 20. Obviněný ve svém podání předně odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který je dán v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Trestní stíhání by bylo nepřípustné tehdy, jestliže bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání, které jsou taxativně uvedeny v § 11 odst. 1 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, nezakládají důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3162). Uvedený dovolací důvod spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo, nerozhodl o zastavení trestního stíhání [podle § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., § 231 odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak vadně došlo k jinému rozhodnutí, jež je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř. 21. Důvodem dovolání opírajícího se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je pak existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán některý ze zbylých důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, přestože již v předcházejícím řízení byl dán některý z ostatních dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. 22. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ). V. K meritu věci 23. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování jeho obsahu, jakož i připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že byť jsou obviněným vznesené dovolací námitky stran nepřípustnosti trestního stíhání vedeného vůči jeho osobě formálně podřaditelné pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., je namístě je odmítnout jako zjevně neopodstatněné. V souvislosti s dovolatelem přednesenou argumentací je pak dále třeba zdůraznit, že tento své námitky uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení, přičemž se s nimi řádně vypořádaly oba soudy nižších instancí, zejména odvolací soud v bodech 7. až 10. odůvodnění svého rozhodnutí. 24. Úvodem považuje Nejvyšší soud za vhodné shrnout skutečnosti, jež jsou ve vztahu k dovolacím námitkám obviněného podstatné. Ze spisového materiálu se především podává, že trestní stíhání obviněného bylo zahájeno usnesením příslušného policejního orgánu ze dne 8. 4. 2021, č. j. KRPS-167701-69/TČ-2020-010371-KL, a to pro skutek, který byl právně kvalifikován jako zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaný v jednočinném souběhu s přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), c), d) tr. zákoníku. Souhlas s trestním stíháním obviněného udělila v té době nezletilá poškozená AAAAA (narozená dne XY) do protokolu dne 5. 11. 2020 v rámci podání vysvětlení činěného podle § 158 odst. 6 tr. ř., načež dne 10. 8. 2021 vyjádřila souhlas s trestním stíháním obviněného rovněž poškozená I. K. Pro zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. c), d) tr. zákoníku byla následně na obviněného dne 1. 12. 2021 podána obžaloba státní zástupkyní Okresního státního zastupitelství v Kladně. 25. Usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 9. 12. 2021, sp. zn. 4 T 91/2021, bylo rozhodnuto o vrácení věci státnímu zastupitelství k došetření v důsledku chybného poučení poškozené, jakož i skutečnosti, že poškozená nemohla jako nezletilá osoba bez plné svéprávnosti sama vyjádřit souhlas s trestním stíháním svého otce, přičemž v přípravném řízení jí nebyl ustanoven opatrovník. Usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Kladně ze dne 2. 3. 2022, sp. zn. 1 ZT 77/2021, bylo následně rozhodnuto podle § 45 odst. 2 tr. ř. o ustanovení kolizního opatrovníka nezletilé poškozené, a to advokátky Mgr. Ivety Zetochové. Práva tehdy nezletilé poškozené totiž nemohl vykonávat ani jeden z jejích zákonných zástupců s ohledem na kolizi jejich zájmů, jelikož obviněný jakožto otec poškozené byl v této věci podezřelým a matka poškozené AAAAA byla považována za poškozenou. Ustanoveným opatrovníkem nezletilé poškozené byl následně udělen souhlas s trestním stíháním obviněného, a to po opětovném poučení ze strany orgánů činných v trestním řízení dne 11. 4. 2022, přičemž následující den i sama poškozená AAAAA – stále jako nezletilá – opětovně vyjádřila do protokolu souhlas s trestním stíháním obviněného, a to v rámci svého výslechu v procesním postavení svědka provedeného podle § 158 odst. 9 tr. ř., věta druhá, přičemž v rámci tohoto výslechu nevyužila po řádném poučení ze strany orgánů činných v trestním řízení svého zákonného práva odmítnout vypovídat podle § 100 odst. 1 tr. ř. Následně byla na osobu obviněného opětovně podána obžaloba, a to dne 28. 7. 2022 pro skutek právně kvalifikovaný identicky jako při jejím prvním podání. V průběhu řízení před soudem pak bylo usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 10. 2022, sp. zn. 4 T 91/2021, zrušeno opatrovnictví poškozené AAAAA, neboť jmenovaná poškozená nabyla dne XY v důsledku dosažení zletilosti plné svéprávnosti. Hlavní líčení bylo v dané věci konáno ve dnech 20. 10. 2022 a 16. 12. 2022, přičemž v jeho rámci již plně svéprávná a zletilá poškozená prostřednictvím jí osobně zvolené zmocněnkyně uplatnila vůči obviněnému svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy, jež jí měla být jednáním obviněného způsobena. 26. Podle § 11 odst. 1 písm. l) tr. ř. platí, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět. Podle § 163 odst. 1 tr. ř. lze trestní stíhání mimo jiné pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku, krádeže podle § 205 tr. zákoníku a nebezpečného vyhrožování podle § 353 tr. zákoníku proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§ 100 odst. 2 tr. ř.), zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. Ustanovení § 163 tr. ř. tak představuje průlom do zásady legality a oficiality, poněvadž u vyjmenovaných trestných činů řeší konflikt veřejného zájmu na trestním stíhání se zájmy poškozeného, který má blízký vztah k obviněnému, a to ve prospěch poškozeného, který může být v důsledku potrestání pachatele nepřímo také postižen. Má-li být trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného, musí jít jednak o některý z trestných činů vyjmenovaných v § 163 tr. ř., mezi něž patří mimo jiné i trestné činy ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku, krádeže podle § 205 tr. zákoníku a nebezpečného vyhrožování podle § 353 tr. zákoníku, a současně musí být obviněný k poškozenému v poměru uvedeném v § 163 tr. ř., tedy musí být ve vztahu k němu osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď podle § 100 odst. 2 tr. ř. Za osoby podle § 100 odst. 2 tr. ř. se přitom považují příbuzní v pokolení přímém, sourozenci, osvojitelé, osvojenci, manželé, partneři, druh a družka nebo jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by svědek právem pociťoval jako újmu vlastní. 27. Ustanovení § 163a odst. 1 tr. ř. ovšem pod písmeny a) až d) vymezuje situace, kdy souhlasu poškozeného s trestním stíháním obviněného pro některý z trestných činů uvedených v taxativním výčtu obsaženém v § 163 odst. 1 tr. ř. není třeba. Podle § 163a odst. 1 písm. c) tr. ř. není souhlasu poškozeného s trestním stíháním pro některý z trestných činů uvedených v § 163 odst. 1 tr. ř. třeba, pokud je poškozený osobou mladší 15 let. Důvodem, pro který není třeba souhlasu poškozeného s trestním stíháním, je podle citovaného ustanovení pouze věk, nikoli omezení způsobilosti k právním úkonům (resp. neúplná svéprávnost), pročež se tento případ netýká poškozeného mladšího osmnácti let, který však již dovršil 15. rok věku, byť je také jeho způsobilost k právním úkonům omezena, resp. nemá plnou svéprávnost. (ŠÁMAL, P., a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2124). 28. Práva nezletilého poškozeného, jenž není osobou plně svéprávnou, v trestním řízení podle § 45 odst. 1 tr. ř. vykonává jeho zákonný zástupce nebo opatrovník, přičemž podle § 45 odst. 2 tr. ř. opatrovníka v trestním řízení ustanovuje předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce. Současně platí, že jinou osobu než advokáta lze ustanovit opatrovníkem jen s jejím souhlasem. Nelze jím však ustanovit osobu, u níž lze mít důvodnou obavu, že pro svůj zájem na výsledku řízení nebude řádně hájit zájmy poškozeného. Usnesení o ustanovení opatrovníka se oznamuje tomu, kdo je jím ustanovován, a nevylučuje-li to povaha věci, též poškozenému. Proti rozhodnutí o ustanovení opatrovníka je přípustná stížnost. Bližší ustanovení o vymezení činnosti a konkrétních úkonů opatrovníka trestní řád neobsahuje, pročež je nezbytné přistoupit k aplikaci relevantních ustanovení občanského zákoníku, která se vztahují k opatrovnictví dítěte. V ustanovení § 943 občanského zákoníku jsou přitom vypočteny důvody, pro které soud jmenuje dítěti opatrovníka, přičemž jde i o střet zájmů dítěte na straně jedné a jiné osoby na straně druhé (tzv. kolizní opatrovnictví). Podle § 3022 odst. 1 občanského zákoníku ustanovení tohoto zákona o právech a povinnostech zákonného zástupce (srov. § 457 a násl. téhož zákona) platí obdobně i pro opatrovníka podle části druhé, tj. pro opatrovníka podle § 943 občanského zákoníku. Podle § 460 občanského zákoníku dojde-li ke střetu zájmu zákonného zástupce nebo opatrovníka se zájmem zastoupeného či ke střetnutí zájmů těch, kteří jsou zastoupeni týmž zákonným zástupcem nebo opatrovníkem, anebo hrozí-li takový střet, jmenuje soud zastoupenému kolizního opatrovníka. 29. Kolizní opatrovník ohledně právního jednání, které má podle soudního rozhodnutí uskutečnit, vstupuje do postavení zákonných zástupců, případně obecného opatrovníka nebo jiného obecného zástupce zastoupeného. Jestliže k účinnosti jeho právního jednání uskutečněného jménem zastoupeného je třeba schválení soudem, platí toto pravidlo i pro jednání učiněné kolizním opatrovníkem. V rozhodnutí o jmenování opatrovníkem soud podle § 945 občanského zákoníku mimo jiné uvede, proč je opatrovník jmenován, zda a jak je omezena doba, po niž má funkci vykonávat, jaká jsou jeho práva a povinnosti, a to i ve vztahu k dalším osobám, jakož i to, zda k některému právnímu jednání potřebuje souhlas soudu. Opatrovník má mimo jiné povinnost zjišťovat také stanovisko jím zastoupeného dítěte. Možnost zjistit stanovisko dítěte je přitom spojena především se stupněm jeho rozumové a volní vyspělosti, přičemž tato je podle § 31 občanského zákoníku určující rovněž v otázce toho, k jakému právnímu jednání je způsobilý. Podle § 36 téhož zákona platí, že nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, není nikdy, bez ohledu na obsah ostatních ustanovení občanského zákoníku, způsobilý jednat samostatně v těch záležitostech, k nimž by i jeho zákonný zástupce potřeboval přivolení soudu. 30. Podle § 457 občanského zákoníku zákonné zastoupení i opatrovnictví sleduje ochranu zájmů zastoupeného a naplňování jeho práv a pokud spravuje zákonný zástupce nebo opatrovník jmění zastoupeného, pak mu podle § 461 téhož zákona náleží běžná správa jmění zastoupeného. Současně platí, že nejedná-li se o běžnou záležitost, vyžaduje se k naložení se jměním zastoupeného schválení soudu. Rovněž podle § 898 odst. 1 občanského zákoníku k právnímu jednání, které se týká existujícího i budoucího jmění dítěte nebo jednotlivé součásti tohoto jmění, potřebují rodiče souhlas soudu, ledaže se jedná o běžné záležitosti, nebo o záležitosti sice výjimečné, ale týkající se zanedbatelné majetkové hodnoty. Pokud jednal rodič bez souhlasu soudu, lze podle odst. 4 téhož ustanovení jeho právní jednání prohlásit za neplatné, jen působí-li dítěti újmu. 31. Jak již v nyní posuzované věci konstatoval odvolací soud, úprava obsažená v § 461 občanského zákoníku (a obdobně pak i v § 898 občanského zákoníku) výslovně řeší pouze jednání zákonného zástupce či opatrovníka při správě jmění dítěte či opatrovance. Zatímco s výkonem role zákonného zástupce je správa jmění zastoupeného zpravidla spojena, opatrovník tímto oprávněním disponuje pouze tehdy, vyplývá-li tato skutečnost nepochybně z rozhodnutí soudu, jímž byl jako opatrovník ustanoven. Rozhodnutí poškozeného o tom, zda vyjádří souhlas s trestním stíháním osoby, která je ve vztahu k němu blízkou osobou podle § 100 odst. 2 tr. ř., přitom představuje specifický úkon, který vyžaduje komplexní vyhodnocení situace a důsledků, které z takového rozhodnutí pro poškozeného vyplynou. V případě, že jednáním obviněného došlo na straně poškozeného ke vzniku škody nebo nemajetkové újmy, či pokud se obviněný na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, musí poškozený řešit rovněž kolizi mezi svými majetkovými právy na straně jedné, jelikož souhlas s trestním stíháním je úzce spojen s uplatněním jeho práv, mimo jiné i finančních nároků, a osobním vztahem k pachateli coby osobě sobě blízké na straně druhé. Přesto se v případě vyjádření souhlasu s trestním stíháním nejedná o úkon, během něhož je nakládáno se jměním, přičemž v nyní projednávaném případě opatrovník ustanovený pro účely trestního řízení jmění poškozené nikterak nespravoval a po udělení souhlasu již poškozená jakožto zletilá a plně svéprávná svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy vůči svému otci v procesním postavení obviněného uplatnila v trestním řízení sama, a to prostřednictvím jí osobně zvolené zmocněnkyně. 32. Nad rámec výše uvedeného lze ovšem konstatovat, že i za situace, kdy by došlo k uplatnění majetkového práva poškozené opatrovníkem ustanoveným pro absenci plné svéprávnosti na straně poškozené, nepodléhal by takový úkon učiněný v rámci trestního řízení schválení opatrovnickým soudem, jak již v minulosti judikoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 7 Tdo 96/2023 , uveřejněném pod č. 22/2023 Sb. rozh. tr. V tomto rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud v závěru, že ustanovení § 898 občanského zákoníku je koncipováno jako ochrana zájmů nezletilých dětí ve sféře jejich jmění před možnými nepříznivými důsledky neuvážených, riskantních, zbytečných či jinak nepředložených právních jednání rodičů jako zákonných zástupců. Citované ustanovení tak podle judikovaných závěrů Nejvyššího soudu rozhodně není určeno k ochraně práv či zájmů osob, vůči nimž směřují uplatňované nároky nezletilých dětí. Souhlas opatrovnického soudu ve smyslu § 898 občanského zákoníku s podáním návrhu podle § 43 odst. 3 tr. ř. tedy zpravidla není namístě vyžadovat, neboť takový návrh se nemůže negativně dotknout majetkových práv, resp. jmění poškozeného. V trestním řízení totiž nehrozí ani potencionální nutnost hradit úspěšnému účastníku náhradu nákladů řízení (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3629/15 ). V krajním případě může být poškozený soudem se svým nárokem podle § 229 tr. ř. toliko odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. 33. Podle § 944 občanského zákoníku pro opatrovnictví, opatrovníka a opatrovance platí ustanovení o poručenství, poručníkovi a poručenci, a to přiměřeně, přičemž § 934 občanského zákoníku stanoví, že každé rozhodnutí poručníka v nikoli běžné záležitosti týkající se dítěte musí být schváleno soudem. O schválení úkonů kolizního opatrovníka rozhoduje soud v intencích § 466 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že podle tohoto zákona soud rozhoduje zejména ve věcech opatrovnictví nezletilého dítěte. Vodítko pro vymezení nikoli běžných záležitostí pak poskytuje ustanovení § 877 odst. 2 občanského zákoníku, v němž jsou příkladně uvedeny záležitosti – byť v souvislosti s nutností soudního rozhodnutí v případě neshody rodičů – které se považují za významné, tedy záležitosti, které jsou pro dítě z hlediska vyhovění jeho zájmu zásadní a nelze je považovat za běžné. Jedná se zejména o nikoli běžné léčebné a obdobné zákroky, určení místa bydliště, volbu vzdělání nebo pracovního uplatnění dítěte. 34. S ohledem na znění § 944 občanského zákoníku, podle něhož pro opatrovnictví platí ustanovení o poručenství přiměřeně, je zákonodárcem zvolený legislativní termín „přiměřeně“ nutno chápat jako interpretační pravidlo, jehož obsahem je takový postup při použití právního předpisu, při kterém se na právní vztahy aplikují jen některé odpovídající části jiné právní úpravy, jež má být přiměřeně použita. Na rozdíl od legislativního termínu „obdobně“, který ve spojení s odkazem na jiné ustanovení téhož nebo jiného právního předpisu vyjadřuje, že toto ustanovení se vztahuje na vymezené právní vztahy v plném rozsahu, naznačuje termín „přiměřeně“ volnější vztah mezi tímto ustanovením a vymezenými právními vztahy. Úvaha o míře přiměřené použitelnosti jiného ustanovení téhož nebo jiného právního předpisu přitom musí vycházet zejména z cíle sledovaného právní úpravou v rámci daných právních vztahů, ze způsobu, jakým jsou tyto právní vztahy upraveny, a ze vzájemného srovnání jednotlivých ustanovení obsažených v obecně závazném právním předpisu, jenž má být přiměřeně použit, jakož i způsobu, jakým právní úprava dané právní vztahy vymezuje. Teprve na základě takové úvahy lze učinit jednoznačný závěr o přiměřené použitelnosti konkrétních ustanovení obsažených v témže nebo jiném právním předpise a o tom, u kterých z nich je přiměřené použití vyloučeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2007, sp. zn. 21 Cdo 612/2006 ). 35. V návaznosti na výše uvedené je namístě připomenout, že zákonný institut souhlasu poškozeného s trestním stíháním obviněného je v ustanovení § 163 tr. ř. zakotven za účelem ochrany poškozeného před možnými negativními dopady, které mu mohou vzniknout nepřímo v důsledku trestního stíhání osoby, s níž je poškozený v blízkém vztahu. Daný institut tedy nikterak nesměřuje k ochraně pachatele, resp. obviněného proti jeho trestnímu stíhání, nýbrž sleduje pouze a výlučně oprávněné zájmy poškozeného. V případě potřeby ustanovení opatrovníka poškozenému jakožto osobě bez plné svéprávnosti za účelem zajištění ochrany zájmů nezletilého poškozeného a naplňování jeho práv přitom trestní řád primárně počítá s ustanovením advokáta, pokud s ustanovením nevyjádří souhlas jiná osoba. Občanský zákoník současně v § 867 odst. 2 zakotvuje vyvratitelnou domněnku, podle níž je dítě starší dvanácti let zpravidla schopno v situaci, kdy je opatrovnickým soudem rozhodováno o jeho zájmech, přijmout potřebné informace, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit. Ještě vyšší stupeň rozumové a volní vyspělosti pak občanský zákoník obecně předpokládá u nezletilých osob starších 15 let, v důsledku čehož jim přiznává způsobilost činit širší okruh jednání než osobám mladším 15 let (srov. např. § 35 občanského zákoníku). 36. S ohledem na výše uvedené lze konstatovat, že základním úkolem kolizního opatrovníka je při rozhodování o udělení souhlasu s trestním stíháním jiné osoby zjistit osobní zájmy poškozeného staršího 15 let a kvalitu jeho vztahu s osobou, k jejímuž trestnímu stíhání má poškozený možnost dát souhlas. Tyto skutečnosti bude nezletilý starší 15 let zpravidla schopen sám formulovat, avšak v důsledku jeho neukončeného vývoje je vhodné, aby opatrovník vyhodnotil, zda si nezletilý poškozený na základě poskytnutých informací uvědomuje nepřímé důsledky vyplývající pro jeho osobu z trestního řízení vedeného vůči osobě, k níž má nezletilý poškozený blízký vztah a s jejímž trestním stíháním má možnost vyjádřit souhlas, a zda je schopen tyto důsledky porovnat se svými majetkovými zájmy v případě, že by v trestním řízení mohl uplatnit svůj majetkový nárok. 37. Účel opatrovnictví spočívající v právní ochraně zájmů dítěte je tedy pouze obecně shodný s poručenstvím, liší se však rozsahem ochrany, která se dítěti poskytuje. Poručenství poskytuje komplexní právní ochranu dítěti v případech, kdy ji rodiče či ani jeden rodič neposkytují vůbec. Poručník může dítě zastupovat v široké škále případů, činit z titulu své funkce rozmanité úkony a pečovat o něj, přičemž nad touto činností vykonává soud průběžně kontrolu a za tímto účelem podává poručník soudu pravidelné zprávy o své činnosti. Oproti tomu opatrovnictví, a to zejména opatrovnictví nezletilého v rámci trestního řízení, chrání konkrétní zájmy a práva nezletilých starších 15 let, kteří jinak, tj. kromě tohoto konkrétního případu, náležitou právní ochranu mají, přičemž opatrovníka ustanovují orgány činné v trestním řízení (tedy předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce), a to na základě úpravy obsažené v trestním řádu, jenž je svou povahou speciální k úpravě obsažené v civilněprávních předpisech. Charakter role opatrovníka podle § 45 tr. ř. je tedy jiný než charakter role poručníka, když kolizní opatrovník v trestním řízení supluje jen procesní nezpůsobilost nezletilého poškozeného staršího 15 let, zastupuje jej jen v procesních otázkách, a to pouze v souvislosti s tou konkrétní trestní věcí, v níž byl příslušným orgánem činným v trestním řízení ustanoven jako opatrovník. K dosažení tohoto účelu přitom má k dispozici pouze úzký okruh úkonů vymezený trestním řádem. Na postavení kolizního opatrovníka ustanoveného podle § 45 tr. ř. pro účely trestního řízení tedy není možné v souladu s rozdílným pojetím jeho role oproti poručníkovi aplikovat právní úpravu obsaženou v § 934 občanského zákoníku, podle níž každé rozhodnutí poručníka v nikoli běžné záležitosti týkající se dítěte musí být schváleno soudem. 38. Jestliže obviněný ve svém dovolání poukázal na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 1991, sp. zn. 6 To 57/91 , uveřejněné pod č. 33/1992, pak v tomto byl skutečně vysloven požadavek na to, aby úkon opatrovníka nezletilého poškozeného byl schválen soudem podle tehdejšího ustanovení § 176 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „občanský soudní řád“), ve znění účinném do 31. 12. 1991, podle něhož ve věcech péče o nezletilé rozhodoval soud o výchově a výživě nezletilých dětí, o styku rodičů s nimi, o omezení nebo zbavení rodičovských práv, o schválení důležitých úkonů nezletilého a o záležitostech nezletilého, o nichž se rodiče nemohou dohodnout. 39. K danému Nejvyšší soud v prvé řadě konstatuje, že soudní judikatura není formálním pramenem práva a lze se od ní, je-li pro to skutečně relevantní důvod, odchýlit. Je ovšem nezbytné na straně druhé poukázat, že je nástrojem ke sjednocení soudní praxe při řešení závažných právních otázek, a tudíž i prostředkem, který má zajistit předvídatelnost vydávaných rozhodnutí a rovnost účastníků řízení před zákonem. Zákon o soudech a soudcích proto stanovuje, že dospěl-li (tříčlenný) senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích”), k rozhodnutí ve velkém senátu kolegia. Senát při postoupení věci velkému senátu kolegia odůvodní svůj odlišný právní názor. Uvedené platí beze zbytku pro rozdílné posouzení hmotněprávní otázky. Naopak v případě odchylného právního názoru o procesním právu musí být splněny ještě další podmínky spočívající podle § 20 odst. 2 zákona o soudech a soudcích v tom, že řešená procesní otázka má po právní stránce zásadní význam a že k odlišnému názoru dospěl tříčlenný senát jednomyslně. Z hlediska rozhodovací praxe samotného Nejvyššího soudu to znamená, že i on sám je povinen respektovat právní názory, které ve svých dřívějších rozhodnutích vyslovil, a že se od nich nemůže ad hoc odchylovat. Senát Nejvyššího soudu č. 11, jenž nyní ve věci obviněného podle rozvrhu práce rozhoduje, ovšem neshledal, že by v nyní posuzovaném případě nastal důvod k předložení věci velkému senátu trestního kolegia, neboť procesní argumentaci obsaženou v dovolání obviněného nepokládá za správnou a jím učiněný odkaz na rozhodnutí usnesení Městského soudu v Praze Rt 33/1992 nepovažuje za případný, jelikož jeho závěry nelze převzít a aplikovat na současnou právní úpravu. 40. Usnesení Městského soudu v Praze Rt 33/1992 předně není rozhodnutím Nejvyššího soudu obsahující jím formulovaný právní názor, nýbrž se jedná o pravomocné rozhodnutí soudu nižšího stupně, kteréžto bylo za účelem sjednocování soudní praxe schváleno trestním kolegiem jakožto rozhodnutí s judikaturním významem pro výklad a aplikaci právních předpisů a vydáno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Předmětné rozhodnutí přitom reflektuje právní úpravu účinnou ke dni 24. 4. 1991, tedy historickou právní úpravu v podobě před četnými novelizacemi trestního řádu a zejména před tzv. velkou novelizací, na jejímž základě došlo k podstatné změně institutu trestního stíhání se souhlasem poškozeného, a to přijetím zákona č. 265/2001 Sb. Touto novelou byl s účinností od 1. 1. 2002 v § 163a tr. ř. zakotven okruh výjimek, kdy o trestném činu, kde je jinak podmínkou zahájení a vedení trestního stíhání souhlas poškozeného, lze konat trestní stíhání, ačkoli takový souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět. Od 1. 1. 2002 tak nebyl souhlas nově vůbec vyžadován v některých případech, a to zejména tehdy, kdy je poškozeným osoba mladší 15 let. Zároveň bylo do trestního řádu nově zakotveno ustanovení § 163a odst. 2, z něhož vyplývá, že jestliže se poškozený na výzvu orgánu činného v trestním řízení ihned nevyjádří, zda souhlasí s trestním stíháním podle § 163 tr. ř., tento orgán mu poskytne podle povahy věci k vyjádření přiměřenou lhůtu, nejvýše však 30 dnů. Po marném uplynutí této lhůty však již souhlas s trestním stíháním dát nelze, o čemž je třeba poškozeného písemně poučit. 41. Dovolatelem odkazované usnesení Městského soudu v Praze Rt 33/1992 tedy vycházelo z úpravy § 163 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001, na jejímž základě měli opatrovníci poškozených, kteří byli ustanoveni v trestním řízení, udělovat souhlas s trestním stíháním i za nezletilé poškozené mladší 15 let. Zjišťování zájmů opatrovanců přitom mohlo pro ustanovené opatrovníky v důsledku absence spodní hranice jejich věku (míněno opatrovanců) v některých případech představovat obtížný úkol, a to zvláště u poškozených mladších 12 let. Proto bylo možno za tehdejší právní úpravy dojít k závěru o vhodnosti konání řízení ve věci péče soudu o nezletilé a schválení takovéhoto úkonu soudem, jelikož řízení před opatrovnickým soudem bylo ovládáno zásadou vyšetřovací a v jeho průběhu tedy mohl soud podle § 120 odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 1991, opatřit a provést i jiné důkazy, než jaké byly navrhovány, pročež mohl v konečném důsledku v konkrétních případech lépe chránit zájmy daného opatrovance. Jak již Nejvyšší soud podrobně rozebral výše, podle současné právní úpravy obsažené v trestním řádu je situace opatrovníka podstatně odlišná, jelikož opatrovník nebude mít zpravidla v běžných případech problém zjistit stanovisko nezletilého poškozeného staršího 15 let a v souladu se svými povinnostmi tohoto stanoviska dbát při výkonu práv poškozeného v trestním řízení. Žádné ustanovení trestního řádu přitom nepočítá s tím, že by v souvislosti s vyjádřením souhlasu k trestnímu stíhání opatrovníkem nezletilého poškozeného staršího 15 let mělo být po ustanovení opatrovníka iniciováno rovněž řízení o schválení tohoto úkonu opatrovnickým soudem, přičemž pominout nelze ani skutečnost, že opatrovnický soud není při rozhodování v rámci péče o nezletilé vázán žádnou lhůtou, což by v praxi mohlo přinášet četné problémy s dodržováním lhůt stanovených trestním řádem (vedle zákonných lhůt pro podání opravných prostředků, jež mají prekluzivní charakter, se může jednat též o lhůty související se zadržením či s vazbou obviněného apod.). Za této situace, a to zejména s ohledem na smysl ustanovení § 163 tr. ř. ve spojení s § 163a tr. ř. (tzv. teleologický výklad), v něm obsažené výjimky, jakož i prekluzivní lhůtu pro udělení souhlasu s trestním stíháním, která byla do trestního řádu zakotvena s účinností od 1. 1. 2002, se tak závěry vyjádřené v citovaném usnesení Městského soudu v Praze Rt 33/1992 ve vztahu k námitce obviněného, podle níž musel být opatrovníkem poškozené daný souhlas s trestním stíháním v nyní projednávané věci schválen opatrovnickým soudem, nejeví jako relevantní. 42. S ohledem na výše uvedené lze shrnout, že s dovolatelem lze souhlasit v tom, že se odvolací soud při řešení otázky potřebnosti souhlasu opatrovnického soudu s úkonem opatrovníka nezletilého poškozeného nevyjádřil dostatečným způsobem k důvodům, pro něž není na místě aplikovat závěry obsažené v usnesení Městského soudu v Praze Rt 33/1992 . Přesto však námitky obviněného s ohledem na výše vyjádřené závěry Nejvyššího soudu nejsou opodstatněné a dovolací soud tak neshledal důvody ke kasaci napadeného rozhodnutí. K tomu je na místě rekapitulovat, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. dopadá na případy, kdy mělo být trestní stíhání obviněného zastaveno, což v projednávané věci nepřichází v úvahu, neboť obviněný byl současně stíhán mimo jiné i pro přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, který není § 163 tr. ř. nikterak dotčen. I za situace, kdy by poškozená nevyslovila souhlas s trestním stíháním obviněného pro skutek právně kvalifikovaný jako zločin ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku, přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 tr. zákoníku a přečin krádeže podle § 205 tr. zákoníku, a uvedená právní kvalifikace by byla v daném případě vypuštěna, byl by obviněný pro dané jednání i nadále trestně stíhán, byť toliko pro přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. K zastavení trestního stíhání jeho osoby z důvodu nepřípustnosti ve smyslu § 11 odst. 1 písm. l) tr. ř. by tedy nedošlo. Současně nemohly být nalézacím soudem při posouzení dotčeného skutku vypuštěny výše uvedené právní kvalifikace vyjmenované v § 163 tr. ř. z toho důvodu, že by poškozená nedala v tomto rozsahu k trestnímu stíhání souhlas, neboť již v přípravném řízení poškozená vyjádřila svou vůli udělit tento souhlas, přičemž tato vůle poškozené byla následně bezvadně formalizována advokátkou, která byla poškozené ustanovena jako opatrovník. S ohledem na výše uvedené nelze dospět k závěru, že k souhlasu opatrovníka poškozené udělenému podle § 163 tr. ř. nelze přihlížet jen proto, že tento úkon nebyl schválen opatrovnickým soudem. V tomto smyslu nelze pominout skutečnost, že ustanovení § 11 odst. 1 písm. l) tr. ř. dopadá nejen na případy, kdy od počátku nebyl dán souhlas poškozeného s trestním stíháním, ale i na případy, kdy byl dříve udělený souhlas následně vzat zpět. Poškozená ovšem v daném případě ničeho takového neučinila. Naopak v nyní projednávané věci v přípravném řízení sama ve věku blízkém zletilosti do protokolů vícero úkonů uvedla, že souhlas s trestním stíháním obviněného, který je jejím otcem, dává. Po dosažení zletilosti a zrušení ustanovení opatrovníka okresním soudem pak poškozená ještě před konáním hlavního líčení v dané věci přistoupila k volbě zmocněnkyně za účelem výkonu svých procesních práv a jejím prostřednictvím následně vůči obviněnému uplatnila svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy. Rozsudek soudu prvního stupně vyhlášený v této věci pak poškozená napadla odvoláním podaným v neprospěch obviněného, přičemž v tomto řádném opravném prostředku se vedle náhrady nemajetkové újmy dožadovala přiznání též úroku z prodlení. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že opatrovnice poškozené v dané věci realizovala jednotlivá procesní práva při zastupování poškozené zcela v souladu s jejími oprávněnými zájmy, čehož jednoznačným potvrzením je i skutečnost, že po dosažení zletilosti sama poškozená ve výkonu těchto práv aktivně pokračovala, přičemž úkony, jež byly jejím jménem dříve činěny její opatrovnicí, nikterak nenegovala. 43. S přihlédnutím k výše uvedenému, jakož i petitu obviněným podaného dovolání je třeba konstatovat, že v případě, kdy je určitý skutek právně posouzen jako jednočinný souběh dvou nebo více trestných činů, z nichž jsou pouze některé vyjmenovány v ustanovení § 163 odst. 1 tr. ř. (jako je tomu i v projednávané věci), lze i při odepření souhlasu poškozeným řádně vést trestní stíhání, avšak pouze pro trestný čin, kde se souhlas poškozeného nevyžaduje. Přitom nelze trestní stíhání pro takový trestný čin, u něhož poškozený odmítl dát souhlas k jeho trestnímu stíhání, zastavit podle § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. ve spojení s § 11 odst. 1 tr. ř. Obviněnému se v takovém případě toliko sdělí, že stíhaný skutek bude v důsledku odepření souhlasu poškozeným posuzován jenom jako trestný čin, ohledně něhož není nutný souhlas poškozeného (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 31/1969 a č. 38/1999-I Sb. rozh. tr.). V odůvodnění rozhodnutí (obžaloba, rozsudek) se pak vyloží, z jakých důvodů skutek není posuzován také jako trestný čin vyjmenovaný v tomto ustanovení, ohledně kterého by se jinak také vedlo trestní stíhání, nebýt odepření souhlasu poškozeného (srov. ŠÁMAL, P., a kol, Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2117). 44. V nyní projednávaném případě se pak konkrétně ve vztahu k trestnému činu výtržnictví jedná o trestný čin, který není obsažen v taxativním výčtu v ustanovení § 163 odst. 1 tr. ř., pročež nebyl souhlas poškozené se zahájením trestního stíhání obviněného pro tento trestný čin policejním orgánem vyžadován. Naopak trestné činy ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku, nebezpečného vyhrožování podle § 353 tr. zákoníku a krádeže podle § 205 tr. zákoníku obsaženy ve výčtu uvedeném v ustanovení § 163 tr. ř. jsou, tzn. že se tak jedná o situaci, kdy bylo trestní stíhání pro tyto trestné činy podmíněno výslovným souhlasem poškozené. Návrh obviněného na zastavení jeho trestního stíhání Nejvyšším soudem, vznesený v jím podaném mimořádném opravném prostředku, je tedy bez ohledu na jím vznesené námitky bezpředmětný, jelikož jeho trestní stíhání bylo vedeno též pro trestný čin, k jehož stíhání orgány činné v trestním řízení nepotřebovaly souhlas poškozené. V takovém případě tak nelze v souladu s výše uvedeným přistoupit k zastavení trestního stíhání obviněného. 45. Obviněný ve svém dovolání shora uvedený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. současně uplatnil ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě. Ta je dána tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jelikož však Nejvyšší soud, jak je podrobně rozvedeno shora, v napadených rozhodnutích obou soudů nižších stupňů, popř. v postupu v rámci řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo, neshledal porušení zákona ve smyslu obviněným souběžně uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., ani jiného důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., nemohl být naplněn ani tímto obviněným výslovně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. VI. Závěr 46. Nejvyšší soud tak s ohledem na shora uvedené po přezkumu napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2023, sp. zn. 11 To 104/2023, jakožto i jemu předcházejícího postupu v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněného T. J. nedošlo k porušení zákona ve smyslu jím uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. e) a písm. m) tr. ř., ale ani žádného jiného z důvodů dovolání, kterak jsou v zákoně taxativně zakotveny. Jelikož bylo dovolání obviněného z výše rozvedených důvodů shledáno zjevně neopodstatněným, postupoval Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a jím podané dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23292/	25.03.2024	22 Cdo 925/2023	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. 16 Co 231/2021. I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 5. 2021, č. j. 16 C 176/2018-226, vypořádal společné jmění účastníků (dále též jen „SJM“) tak, že nařídil prodej budovy č. p. 1, rodinný dům, nacházející se na pozemku parc. č. 2, v k. ú. F. (dále jen „rodinný dům“) s tím, že výtěžek z prodeje bude rozdělen rovným dílem mezi účastníky (výrok I), a dále nařídil prodej podílu účastníků řízení o velikosti 1/2 na pozemku parc. č. 3, v k. ú. F. (dále jen „podíl na lesním pozemku“) s tím, že výtěžek z prodeje bude rozdělen rovným dílem mezi účastníky (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III). 2. Soud prvního stupně o způsobu vypořádání zaniklého společného jmění účastníků rozhodoval – ve smyslu § 712 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“) – na základě § 1147 o. z. 3. Dospěl k závěru, že rozdělení rodinného domu není dobře možné a vyloučil rovněž možnost jeho přikázání do podílového spoluvlastnictví účastníků, a to zejména z důvodu silně narušených vztahů mezi účastníky řízení jakožto bývalými manžely, a současně proto, že předmětný rodinný dům zahrnuje celkem tři bytové jednotky o dispozici 3+1, které tudíž nelze vhodně rozdělit na dvě stejné části. Ohledně možnosti přikázání rodinného domu do výlučného vlastnictví některého z účastníků soud prvního stupně uzavřel, že ani tento způsob vypořádání není v dané věci možný, a to s ohledem na nedostatečnou solventnost účastníků; ani jeden z účastníků totiž nemá k dispozici dostatečné finanční prostředky k vyplacení vypořádacího podílu druhému z účastníků. S ohledem na to, že tedy nebylo možné vypořádat zaniklé společné jmění účastníků žádným z uvedených způsobů, nařídil soud prvního stupně prodej rodinného domu s rozdělením výtěžku rovným dílem mezi účastníky. Shodně pak rozhodl i o způsobu vypořádání podílu účastníků na lesním pozemku, u něhož navíc oba účastníci uvedli, že o předmětnou nemovitost zájem nemají a požadují její vypořádání nařízením prodeje s rozdělením výtěžku. 4. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž uvedl, že si je vědom ustálené rozhodovací praxe ve vztahu k nemožnosti vypořádání zaniklého společného jmění manželů nařízením prodeje věci a rozdělením výtěžku, nicméně tato rozhodovací praxe byla přijata ještě v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále též jen „obč. zák.“), který neobsahoval přímý odkaz na použití ustanovení o podílovém spoluvlastnictví jako je tomu v případě „aktuální právní úpravy“. S ohledem na to, že k zániku společného jmění účastníků došlo již za účinnosti „nové právní úpravy“, soud prvního stupně vycházel právě z § 712 o. z., na základě kterého mu zákon umožňuje společné jmění účastníků vypořádat i nařízením prodeje nemovitostí, a to podle § 1147 o. z. týkajícího se způsobů vypořádání podílového spoluvlastnictví. 5. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 10. 2022, č. j. 16 Co 231/2021-308, rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze tak, že nařídil prodej rodinného domu specifikovaného ve výroku I rozsudku soudu prvního stupně, a to včetně příslušenství tvořeného zejména budovou bez č. p., garáž, nezapsanou v katastru nemovitostí, nacházející se na pozemku parc. č. 2, v k. ú. F., a dále nařídil prodej podílu účastníků na lesním pozemku specifikovaném ve výroku II rozsudku soudu prvního stupně, s tím, že výtěžek z prodeje bude v obou případech rozdělen rovným dílem mezi účastníky (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II) a o nákladech odvolacího řízení (výrok III). 6. Odvolací soud se ohledně způsobu vypořádání rodinného domu ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že v projednávané věci nepřipadá v úvahu rozdělení rodinného domu ani jeho přikázání do výlučného vlastnictví některého z účastníků, což ostatně nebylo v rámci řízení před odvolacím soudem zpochybňováno ani samotnými účastníky. Ztotožnil se i se závěrem soudu prvního stupně o neúčelnosti vypořádání rodinného domu jeho přikázáním do podílového spoluvlastnictví obou účastníků, a to s ohledem na zcela rozvrácené vztahy mezi účastníky. Zohlednil postoj žalobkyně, podle kterého v případě přikázání rodinného domu do podílového spoluvlastnictví účastníků by ihned zahájila řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Ve shodě se soudem prvního stupně – i přes nesouhlas žalovaného s tímto způsobem vypořádání – proto odvolací soud uzavřel, že jediným možným způsobem vypořádání je prodej rodinného domu s rozdělením výtěžku. K tomuto závěru dospěl i přesto, že rodinný dům a pozemek, na němž se tento dům nachází, i k němu přilehlá zahrada, mají odlišného vlastníka (rodinný dům mají ve společném jmění manželů účastníci řízení, zatímco předmětné pozemky vlastní v podílovém spoluvlastnictví pouze žalobkyně a dcera účastníků; původně je vlastnili účastníci řízení rovněž v podílovém spoluvlastnictví), přičemž tento rozdílný vlastnický režim může mít nepříznivý vliv na výši výtěžku za předpokladu, že při prodeji předmětných nemovitostí nedojde ke společnému postupu s dcerou účastníků. Při rozhodování o způsobu vypořádání odvolací soud proto zohlednil i skutečnost, že to byl právě žalovaný, kdo svůj podíl na předmětných pozemcích převedl na dceru účastníků krátce před zahájením rozvodového řízení ve snaze ztížit možnost budoucího vypořádání společného jmění. 7. Ve shodě se soudem prvního stupně uvedl, že oproti ustálené rozhodovací praxi vztahující se k zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, jež zastávala k vypořádání společného jmění manželů nařízením prodeje věci zamítavý postoj, je v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle převažujících názorů právní doktríny i judikatorní praxe prodej věci a rozdělení výtěžku dalším přípustným způsobem vypořádání společného jmění manželů, a to na základě § 712 o. z., jenž dává možnost obdobného užití ustanovení o spoluvlastnictví, a to včetně § 1147 o. z. II. Dovolání a vyjádření k němu 8. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, ve kterém namítl, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily otázku možnosti vypořádání společného jmění manželů, neboť připustily způsob vypořádání společného jmění nařízením prodeje nemovitosti a rozdělením výtěžku mezi účastníky, navíc za situace, v níž jeden z manželů má nadále o vlastnictví předmětné nemovitosti zájem a přikázání předmětné nemovitosti do podílového spoluvlastnictví účastníků podle žalovaného nic nebránilo. Soudy nesprávně vycházely z § 712 o. z. a na základě toho z § 1147 o. z., v důsledku čehož připustily možnost vypořádání společného jmění účastníků prodejem rodinného domu v dražbě, přičemž odkazovaly rovněž na rozhodovací praxi týkající se vypořádání podílového spoluvlastnictví, která má být bez dalšího použitelná i pro vypořádání zaniklého společného jmění. Žalovaný nesouhlasil s tím, že by (ani v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) bylo možné vypořádat zaniklé společné jmění nařízením prodeje věci v dražbě, neboť ačkoliv by došlo k vydání pravomocného rozhodnutí o vypořádání zaniklého společného jmění, nebyl by ani poté majetek mezi bývalými manžely reálně vypořádán, přičemž samotné vypořádání by bylo odloženo na dobu neurčitou do doby, než by případně (pokud vůbec) došlo k samotnému prodeji. Právní stav, v němž ani po pravomocném rozhodnutí soudu o vypořádání společného jmění by toto společné jmění ve skutečnosti vypořádáno nebylo, však zákon nepředpokládá. Rozhodnutí soudu by navíc nebylo způsobilé vyvolat změnu zápisu v katastru nemovitostí. Také by nebylo zřejmé, v jakém režimu se takto vypořádaný majetek nachází do doby, než bude prodej uskutečněn, což by mohlo mít praktické dopady např. v případě úmrtí jednoho z bývalých manželů či zahájení insolvenčního řízení apod. Obdobné užití § 712 o. z. podle žalovaného automaticky neznamená, že by pro vypořádání společného jmění manželů bylo možné použít všechny způsoby vypořádání, jaké zákon stanoví v případě podílového spoluvlastnictví, a to včetně prodeje věci v dražbě. Soud prvního stupně ani soud odvolací přitom neodkazují na jakoukoliv judikatorní praxi či odbornou literaturu, podle které by byla taková možnost vypořádání zaniklého společného jmění přípustná, přičemž žalovaný neměl za to, že by se právní úprava zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, od právní úpravy zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nějak zásadně odlišovala a rozhodovací praxi v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, která tento způsob vypořádání společného jmění vylučovala, považuje za použitelnou i za účinnosti současné právní úpravy. Žalovanému současně nebylo známo, že by Nejvyšší soud otázku možnosti vypořádání společného jmění manželů nařízením prodeje v dražbě za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, posuzoval a stanovil případná kritéria, za kterých může soud k takovému postupu přistoupit. Tuto otázku proto v dovolání předložil jako v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 9. Žalovaný navrhl rovněž odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť v případě, že by došlo k výkonu rozhodnutí odvolacího soudu a předmětný rodinný dům byl prodán, zaniklo by žalovanému právo tento dům (který navíc užívá spolu se svou dlouhodobě nemocnou invalidní dcerou) užívat a byl by nucen se z něj vystěhovat. 10. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání 11. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 12. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 13. Jelikož k zániku společného jmění účastníků došlo po 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání žalovaného a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017 , uveřejněný pod č. 63/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dostupný též (stejně jako všechna další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu) na www.nsoud.cz]. 14. Žalovaný v dovolání předkládá otázku, zda lze v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, vypořádat společné jmění manželů nařízením prodeje věci. 15. S ohledem na to, že na řešení této otázky je napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, žalovaný závěry formulované odvolacím soudem napadá a uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena, je dovolání pro její řešení ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. IV. Důvodnost dovolání 16. Dovolání není důvodné. 17. Podle § 740 o. z. nedohodnou-li se manželé o vypořádání, může každý z nich navrhnout, aby rozhodl soud. O vypořádání rozhoduje soud podle stavu, kdy nastaly účinky zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění. 18. Podle § 712 o. z. není-li v této části zákona stanoveno jinak, použijí se pro společné jmění obdobně ustanovení tohoto zákona o společnosti, popřípadě ustanovení o spoluvlastnictví. 19. Podle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky. 20. Smyslem úpravy § 712 o. z. je zakotvení obecné podpůrné aplikovatelnosti ustanovení o společnosti (§ 2716 a násl. o. z.), popřípadě o spoluvlastnictví (§ 1115 a násl. o. z.), a to všude tam, kde právní řád nestanoví zvláštní pravidla o společném jmění manželů. Ačkoli sice z dikce § 712 o. z. plyne, že se má subsidiarita použít tehdy, když není stanoveno jinak pouze ve druhé části zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je třeba toto ustanovení v širším kontextu chápat tak, že stanoví-li právní řád na kterémkoliv místě (tj. nejen ve druhé části o. z., ale i v jeho jiné části, nebo ve zcela jiném zákoně) zvláštní pravidla o společném jmění manželů, pak se tato pravidla musí na základě pravidla lex specialis derogat legi generali upřednostnit před obecnou úpravou společnosti nebo spoluvlastnictví, která se má použít jen subsidiárně [k tomu srovnej Melzer, F, Tégl, P. § 712. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. § 655–975. Praha: Leges, 2016, s. 354, shodně též Králík, M. § 712 (Užití ustanovení občanského zákoníku o společnosti a spoluvlastnictví na poměry SJM). In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 3]. Odkaz na úpravu spoluvlastnictví pak směřuje nejen na úpravu podílového spoluvlastnictví (§ 1115 a násl. o. z.), nýbrž i na úpravu bytového spoluvlastnictví (§ 1158 a násl. o. z.), přídatného spoluvlastnictví (§ 1223 a násl. o. z.) a na zvláštní ustanovení o společenství jmění (§ 1236 a násl. o. z.) – [viz Melzer, F, Tégl, P. § 712. In: Melzer, F., Tégl. P, a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. § 655–975. Praha: Leges, 2016, s. 355, shodně též Králík, M. § 712 (Užití ustanovení občanského zákoníku o společnosti a spoluvlastnictví na poměry SJM). In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 5]. 21. Subsidiární použitelnost je založena na principu obdobného použití, který představuje užší vazbu na právní úpravu, na kterou norma odkazuje, než je tomu u přiměřeného použití, se kterým nicméně právní úprava společného jmění také výslovně počítá (§ 736 odst. 1 o. z.), a to pro období od zrušení, zúžení nebo zániku společného jmění do doby jeho vypořádání [Králík, M. § 712 (Užití ustanovení občanského zákoníku o společnosti a spoluvlastnictví na poměry SJM). In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 6]. 22. Podpůrná úprava o spoluvlastnictví však neznamená, že by na aktiva SJM mělo být nahlíženo jako na podílové spoluvlastnictví. Nedílný (bezpodílový) charakter SJM je obsahem zvláštní úpravy části druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, která se jako lex specialis prosadí vůči úpravě podílového spoluvlastnictví. Aplikace ustanovení o spoluvlastnictví je tak možná jen potud, pokud jsou tato ustanovení slučitelná s nedílnou povahou SJM (Melzer, F, Tégl, P. § 712. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. § 655–975. Praha: Leges, 2016, s. 355). 23. V praxi by tedy mělo jít především o to, aby se při aplikaci § 712 o. z. respektoval bezpodílový charakter SJM a při subsidiárním použití ustanovení o společnosti, případně (podílového) spoluvlastnictví, se zvažovala nejenom existence odpovídajícího ustanovení v části o společnosti nebo o spoluvlastnictví, ale také jeho smysl a účel, který musí být v souladu se smyslem a účelem právní úpravy společného jmění tak, aby byla respektována především jeho nedílná povaha. Zde může jít často o složité zvažování podpůrného použití jiných zákonných ustanovení tam, kde výslovnou úpravu normy společného jmění manželů neobsahují, a to zejména s přihlédnutím k dosavadnímu přístupu soudní praxe, který SJM a ostatní právní instituty výrazně odděloval, což bylo zřetelné zejména u vztahu SJM a podílového spoluvlastnictví, kde soudní praxe zastávala názor o zásadní odlišnosti obou institutů vzhledem k jejich odlišnému charakteru danému bezpodílovou povahou u SJM a podílovou povahou u spoluvlastnictví [k tomu srovnej Králík, M. § 712 (Užití ustanovení občanského zákoníku o společnosti a spoluvlastnictví na poměry SJM). In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 2]. 24. Soudní praxe za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nepřijala koncept použitelnosti právní úpravy podílového spoluvlastnictví do poměrů společného jmění manželů, a to ani tam, kde to zejména řízení o vypořádání SJM z praktických důvodů vyžadovala – např. právě při úvaze o způsobu vypořádání SJM nařízením prodeje a rozdělením výtěžku (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1399/2004 , uveřejněný rovněž v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck pod č. C 3 096, který uváděly i nalézací soudy v projednávané věci). 25. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zastávala názor, že vypořádání SJM nařízením prodeje a rozdělením výtěžku možné není, a to z důvodu značné odlišnosti obou institutů, neboť v případě podílového spoluvlastnictví každému ze spoluvlastníků náleží jen jeho podíl, avšak v případě společného jmění manželů (dříve bezpodílového spoluvlastnictví manželů) každému z manželů náleží celá věc, byť spolu s druhým manželem. Z toho vyplývá, že vypořádáním společného jmění přikázáním nemovitosti do vlastnictví jednomu z manželů se tomuto manželovi nedostává nic (více), než co by mu již dříve nenáleželo. Současně, pokud soud rozhoduje o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, pak teprve právní mocí takového rozhodnutí dochází současně k zániku tohoto vztahu a jeho vypořádání, a pokud soud nařídí jako způsob vypořádání prodej věci a rozdělení výtěžku a k prodeji (tudíž ani k vypořádání) následně nedojde, pak spoluvlastnictví nadále trvá (k tomu srovnej výňatek ze zprávy občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu SSR, uveřejněný pod R 54/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Oproti tomu společné jmění manželů zaniká již se zánikem manželství, případně může být soudem za trvání manželství zúženo, a je-li podán návrh na vypořádání SJM podle § 150 odst. 3 obč. zák., soud vypořádává již zaniklý spoluvlastnický vztah a jelikož se jedná o ustanovení kogentní povahy, vyplývá soudu ze zákona povinnost takový vztah vypořádat. Není proto možné, aby soud vypořádal SJM tak, že nařídí prodej nemovitostí, u něhož nelze vyloučit, že nebude realizován, tedy že nemovitosti nebudou prodány, a tudíž nebude ani výtěžek, který lze mezi účastníky rozdělit. V takovém případě by k vypořádání SJM soudem nedošlo a takový stav zákon nepředpokládá, přičemž nelze uvažovat ani o tom, že by nemovitosti v případě, že by se nepodařilo je prodat, přešly do podílového spoluvlastnictví účastníků podle § 149 odst. 4 obč. zák., neboť uvedená domněnka se vztahuje jen na případy, v nichž k vypořádání SJM nedošlo dohodou ani rozhodnutím soudu. Tento závěr se opíral o výslovnou akceptaci názoru vysloveného v dobové literatuře (Sekaninová, E., Říhová, L. K možnosti vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví nařízením prodeje, popř. reálným rozdělením věci, Socialistická zákonnost, 1988, č. 8, s. 455), podle kterého „smyslem řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví soudem není, aby se účastníci zbavovali vlastnictví k věcem, jež nadále vlastniti nechtějí. Protože každý z bezpodílových spoluvlastníků byl za trvání spoluvlastnictví vlastníkem celé věci, nelze nařídit při vypořádání soudním rozhodnutím prodej věci, kterou žádný z bývalých spoluvlastníků nechce“ (k tomu srovnej již výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1399/2004 ; shodně na nemožnost vypořádání společného jmění nařízením prodeje a rozdělením výtěžku za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nahlížel Nejvyšší soud dále např. v rozsudku ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 538/2015 , na který odkazoval rovněž soud prvního stupně). 26. Zásadní odlišností právní úpravy společného jmění manželů v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je však výše citované ustanovení § 712 o. z. umožňující subsidiární použití právní úpravy (podílového) spoluvlastnictví do poměrů SJM – a to včetně způsobů vypořádání podílového spoluvlastnictví ve smyslu § 1147 o. z – za předpokladu, že to smysl a účel právní úpravy umožňuje a současně bude respektován bezpodílový charakter SJM. Obdoba ustanovení § 712 o. z. přitom v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, obsažena nebyla. V poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je proto třeba o subsidiárním použití ustanovení o podílovém spoluvlastnictví ve smyslu § 712 o. z. naopak uvažovat, a to zejména právě při volbě způsobů vypořádání společného jmění, neboť v soudní praxi ve vazbě na SJM zdaleka nejvíce převažují právě spory o vypořádání SJM [Králík, M. § 712 (Užití ustanovení občanského zákoníku o společnosti a spoluvlastnictví na poměry SJM). In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 4]. 27. Soudní praxe se zatím kladně vyslovila obecně k možnosti podpůrné aplikace způsobů vypořádání SJM podle úpravy způsobů vypořádání podílového spoluvlastnictví. 28. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2068/2019 , uvedl, že „úprava vypořádání SJM obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se co do základních hmotněprávních souvislostí zásadně neliší od úpravy zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Nevyplývají z ní výslovně (stejně jako v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) žádné konkrétní způsoby vypořádání SJM. Pouze podpůrně lze uvažovat o aplikaci způsobů vypořádání podle úpravy podílového spoluvlastnictví (§ 712 o. z.). Lze proto připustit, stejně jako za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, způsob vypořádání přikázáním majetkových hodnot do výlučného vlastnictví některému z bývalých manželů, ale i přikázáním oběma manželům společně. To ostatně při subsidiární použitelnosti úpravy vypořádání podílového spoluvlastnictví výslovně připouští i § 1147 o. z.“. 29. Nejvyšší soud tedy ve výše citovaném rozhodnutí – byť v poměrech v něm souzené věci v kontextu přikázání majetkové hodnoty do výlučného vlastnictví jednoho z manželů – výslovně potvrdil obecnou možnost subsidiárního použití § 1147 o. z. na základě § 712 o. z. Na toto východisko Nejvyšší soud následně navázal i ve svých dalších rozhodnutích (např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2695/2021 , anebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 22 Cdo 753/2020 ). 30. Lze tedy uzavřít, že subsidiární použití § 1147 o. z., jenž stanoví způsoby vypořádání podílového spoluvlastnictví, v poměrech SJM možné je. V praxi však současně vyvstává otázka, zda je možné použití všech v tomto ustanovení uvedených způsobů vypořádání, a to včetně vypořádání nařízením prodeje věci ve veřejné dražbě, kterou judikatura přijatá v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dosud výslovně neřešila. 31. Přestože dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu přijatá ještě v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zastávala k tomuto způsobu vypořádání společného jmění negativní postoj (srovnej výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1399/2004 , a další na něj navazující rozhodnutí), odborná literatura se v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jednoznačně přiklání k závěru, že prodej věci a rozdělení výtěžku je dalším z možných způsobů vypořádání SJM (Melzer, F, Tégl, P. § 740 In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. § 655–975. Praha: Leges, 2016, s. 599-601.; Králík, M. § 740 (Vypořádání SJM rozhodnutím soudu). In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 14.; Psutka, J. § 740 (Vypořádání rozhodnutím soudu). In: Králíčková, Z., Hrušáková, M., Westphalová, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 333). 32. Závěry starší rozhodovací praxe nelze proto – zejména s ohledem na výslovné zakotvení subsidiární aplikovatelnosti ustanovení o spoluvlastnictví do poměrů SJM podle § 712 o. z., jehož obdoba v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, obsažena nebyla – považovat za nadále plně použitelné. 33. Předně je totiž třeba poznamenat, že pokud současná právní úprava v § 712 o. z. výslovně odkazuje na právní úpravu spoluvlastnictví, která zahrnuje i způsoby vypořádání podílového spoluvlastnictví stanovené v § 1147 o. z., odkazuje i na vypořádání prodejem věci a rozdělením výtěžku. Tento způsob vypořádání v poměrech SJM současně zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, na žádném místě výslovně nevylučuje, přičemž tato možnost není ani v rozporu s vlastním účelem vypořádání SJM, respektive jeho použití není nijak vyloučeno bezpodílovým charakterem SJM, neboť účelem vypořádání společného jmění (podobně jako v případě podílového spoluvlastnictví) jistě není nutit (bývalé) manžele do vlastnictví či spoluvlastnictví věcí, které tvořily jejich společné jmění (k tomu srovnej Melzer, F, Tégl, P. § 740. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. § 655–975. Praha: Leges, 2016, s. 600). Tento způsob vypořádání je proto třeba připustit jako další možnost, která má vést v řízeních o vypořádání SJM ke spravedlivému uspořádání právních poměrů bývalých manželů [s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1137/2012 či ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011 – srovnej Králík, M. § 740 (Vypořádání rozhodnutím soudu). In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 14]. 34. Zejména by nedávalo dobrý smysl bránit možnosti vypořádání společného jmění prodejem věci s rozdělením výtěžku v případě, že takový způsob vypořádání požadují sami účastníci coby bývalí manželé. Takový přístup by vedl pouze ke vzniku vyšších transakčních nákladů, pokud by manželé v řízení o vypořádání SJM mohli dosáhnout pouze založení podílového spoluvlastnictví a nikoliv přímo nařízení prodeje společné věci, aby pak následně obratem podali žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, jejímž prostřednictvím již nařízení prodeje dosáhnout lze, neboť např. ani jeden z nich o společnou věc nemá zájem, případně nedisponuje dostatečnými prostředky na vyplacení druhého z manželů, aby mohla být věc přikázána do jeho výlučného vlastnictví [k tomu srovnej zejména Melzer, F, Tégl, P. § 740. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. § 655–975. Praha: Leges, 2016, s. 600; shodně též Psutka, J. Společné jmění manželů. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 235, nebo Psutka, J. § 740 (Vypořádání rozhodnutím soudu). In: Králíčková, Z., Hrušáková, M., Westphalová, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 333]. 35. Zvolit takový způsob vypořádání nicméně soudu nebrání ani skutečnost, že s tímto řešením některý z manželů (případně oba) nesouhlasí, neboť soud v řízení o vypořádání SJM není s ohledem na § 153 odst. 2 o. s. ř. vázán návrhy účastníků řízení na způsob vypořádání jednotlivých položek tvořící SJM [k tomu srovnej též stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. 2. 1972, sp. zn. Cpj 86/71 (uveřejněné pod č. 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2103/2016 ]. Z nesouhlasu některého z manželů s tímto způsobem vypořádání přitom nelze a priori dovozovat rozpor s účelem institutu vypořádání SJM, neboť např. i přikázání věci do výlučného vlastnictví jednoho z manželů proti vůli druhého společně s uložením kompenzační povinnosti vůči druhému z manželů je přípustné, přičemž pouze způsobem, jakým se zde postupuje jen vůči jednomu z manželů, by se v případě prodeje věci v dražbě s rozdělením výtěžku postupovalo vůči oběma, přičemž oba manželé pozbudou své vlastnictví s tím, že mají právo na peněžní kompenzaci ve formě podílu na výtěžku z prodeje (viz Melzer, F, Tégl, P. § 740. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. § 655–975. Praha: Leges, 2016, s. 600). 36. V některých případech, které v praxi mohou být časté, by nevyužití tohoto způsobu vypořádání dokonce bránilo naplnění účelu vypořádání SJM. Typickým příkladem může být situace, v níž mají manželé ve společném jmění např. pouze jednu velmi hodnotnou věc (typicky nemovitost), přičemž ani jeden z nich nemá dostatek finančních prostředků na vyplacení druhého z manželů (a případné další vypořádávané položky společného jmění hodnotu podílu na nemovitosti nedorovnají), a současně jsou jejich vzájemné vztahy po rozvodu natolik narušené, že nelze předpokládat rozumnou domluvu ohledně správy společné věci, pročež je vyloučeno přikázání dané nemovitosti do jejich podílového spoluvlastnictví (či její rozdělení na bytové jednotky, pokud by to bylo možné), anebo by to pouze zapříčinilo okamžité zahájení dalšího sporu o zrušení a vypořádání tohoto podílového spoluvlastnictví. V tomto ohledu jsou názory odborné praxe za jedno v tom, že zpeněžení věci a rozdělení výtěžku v takových případech rozhodně není v rozporu se smyslem úpravy vypořádání SJM, ba je dokonce pro tyto situace vhodným a žádoucí řešením [k tomu srovnej např. Melzer, F, Tégl, P. § 740. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. § 655–975. Praha: Leges, 2016, s. 600; dále Psutka, J. Společné jmění manželů. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 235; nebo Psutka, J. § 740 (Vypořádání rozhodnutím soudu). In: Králíčková, Z., Hrušáková, M., Westphalová, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 333]. 37. Při řešení dovoláním otevřené otázky nelze také přehlédnout společenský a právní vývoj, ke kterému od 90. let 20. století došlo. Předmětem řízení o vypořádání společného jmění manželů se staly mnohem vyšší hodnoty, než tomu bylo ve sporech o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ve zcela jiných cenových a hodnotových relacích a také s mnohem vyššími částkami odpovídajícími přiměřené náhradě coby kompenzaci poskytované manželovi, kterému nebyly věci do jeho výlučného vlastnictví přikázány. Taktéž rozsah součástí společného jmění manželů se výrazně kvalitativně i kvantitativně proměnil (vypořádání obchodních podílů, cenných papírů, členských podílů v družstvech apod.), a soudní praxe se stále častěji setkávala s případy, v nichž žádný z manželů některou z významných součástí společného jmění přikázat do svého vlastnictví nechtěl, anebo chtěl, ale nedisponoval finančními prostředky k zaplacení přiměřené náhrady. Jestliže se těmto důsledkům v řízení o vypořádání společného jmění manželů nepodařilo čelit celkovým způsobem vypořádání společného jmění, setkávala se praxe i s případy, ve kterých společné věci byly přikazovány do výlučného vlastnictví některého z manželů i s vědomím, že potřebnými finančními prostředky nedisponuje, anebo docházelo u hodnotnějších součástí společného jmění k jejich vypořádání založením režimu podílového spoluvlastnictví i při konfliktních vztazích manželů nebo při avizovaném nezájmu setrvat v takto založeném spoluvlastnickém vztahu. 38. Současně také soudní praxe začala ve sporech o vypořádání majetkových společenství klást zásadní význam na splnění požadavku tzv. solventnosti, tj. uplatňovala jako jednu z prioritních podmínek pro přikázání věci do vlastnictví schopnost zaplatit přiměřenou náhradu osobě, která vlastnické právo pozbývala (k tomu v poměrech vypořádání podílového spoluvlastnictví srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016 a tam uvedenou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu). Ostatně již i v poměrech vypořádání společného jmění manželů podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, judikatura zdůrazňovala požadavek solventnosti se závěrem, že manželovi, který požaduje přikázání nemovitostí do svého výlučného vlastnictví, ale nemá prostředky na vypořádání podílu druhého manžela, v zásadě nelze nemovitosti přikázat (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 680/2005 , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5655/2015 ). Tento přístup pak judikatura sdílí i při vypořádání společného jmění manželů podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3390/2022 , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. II. ÚS 1993/20 , dostupné na http://nalus.usoud.cz). 39. Lze tedy učinit závěr, že v poměrech vypořádání společného jmění manželů podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je možné provést vypořádání nařízením prodeje společné věci a rozdělením výtěžku. Přijetí tohoto řešení má umožnit soudní praxi dalším možným způsobem vypořádání dosáhnout obecně zdůrazňovaného požadavku rozumného a spravedlivého uspořádání právních poměrů bývalých manželů ohledně společného jmění manželů a reagovat na individuální okolnosti konkrétních případů širšími způsoby vypořádání společného jmění manželů. 40. Výše uvedená východiska se plně uplatní i na nyní projednávanou věc, přičemž oba nalézací soudy shodně dospěly k závěru, že nejvhodnějším způsobem vypořádání společného jmění (a současně jediným možným) bude nařízení prodeje věcí a následné rozdělení výtěžku mezi účastníky. 41. V posuzované věci byly součástí vypořádání SJM účastníků dvě položky: rodinný dům (jako samostatná stavba, která není součástí pozemku) a dále spoluvlastnický podíl účastníků na lesním pozemku. Žalobkyně nejprve navrhovala přikázání obou věcí do výlučného vlastnictví žalovaného, nicméně následně své stanovisko s ohledem na nedostatek finančních prostředků k vyplacení vypořádacího podílu u obou účastníků změnila a navrhla nařízení prodeje rodinného domu i podílu na lesním pozemku a rozdělení výtěžku mezi účastníky. Žalovaný ve vztahu k rodinnému domu nesouhlasil s nařízením prodeje, neboť v něm bydlí společně s invalidní dcerou účastníků, a má tudíž zájem být i nadále jeho vlastníkem, případně spoluvlastníkem, a současně tento způsob vypořádání považoval za nejméně vhodný, protože rodinný dům není součástí pozemku, ale nachází se na pozemku v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a dcery účastníků, což by mělo nepříznivý vliv na případný prodej rodinného domu bez pozemku. S ohledem na nedostatek finančních prostředků k vyplacení případného vypořádacího podílu žalobkyni proto navrhl přikázání rodinného domu do podílového spoluvlastnictví účastníků. Ve vztahu k podílu na lesním pozemku navrhoval stejně jako žalobkyně nařízení prodeje a rozdělení výtěžku. 42. Soud prvního stupně při úvaze o vhodném způsobu vypořádání rodinného domu zvažoval mimo jiné možnost přikázání domu do výlučného vlastnictví některého z účastníků řízení, což v určitých fázích řízení navrhovali oba účastníci. K tomuto způsobu vypořádání nicméně nebylo možné přistoupit z důvodu zjištěné nedostatečné solventnosti obou účastníků řízení k vyplacení případného vypořádacího podílu druhému z manželů (bod 55 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). 43. Nalézací soudy při úvaze o možných způsobech vypořádání rodinného domu dále vyloučily možnost reálného rozdělení domu na bytové jednotky, a to mimo jiné i z toho důvodu, že v domě se nacházejí celkem tři byty o velikosti 3+1, pročež dům nelze dobře rozdělit na dvě stejné části. Stěžejním důvodem odmítnutí tohoto způsobu vypořádání nicméně byly zjištěné vysoce konfliktní vztahy mezi účastníky řízení, které nepřipouštějí možnost, aby rodinný dům se společnými prostorami byl nadále společně užíván oběma účastníky, kteří by se byli nuceni denně potkávat, museli by se společně domlouvat na správě domu, jeho údržbě a nezbytných opravách atd. (bod 54 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s bodem 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 44. Ze stejných důvodů (zejména existence konfliktních vztahů) soudy vyloučily rovněž možnost přikázání rodinného domu do podílového spoluvlastnictví, což požadoval žalovaný i nyní v rámci dovolání. Současně podotkly, že zvolení tohoto způsobu vypořádání by vedlo jen k zahájení dalšího sporu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, což navíc žalobkyně výslovně avizovala, pročež toto řešení neshledaly účelným ani hospodárným (bod 54 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s bodem 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 45. S ohledem na to, že jiný způsob vypořádání společného jmění účastníků ve vztahu k rodinnému domu z výše uvedených důvodů nepřipadal v úvahu, soudy nižších stupňů shodně zvolily jako jediný možný způsob vypořádání prodej rodinného domu v dražbě s následným rozdělením výtěžku rovným dílem mezi oba účastníky. Reflektovaly přitom i skutečnost, že se rodinný dům nachází na pozemku, jehož vlastnicemi jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a dcera účastníků. O nařízení prodeje rodinného domu tedy rozhodly i s vědomím toho, že dům není součástí pozemku, na němž je postaven, a obě nemovitosti mají jiný vlastnický režim, což by mohlo mít nepříznivý vliv na možnosti prodeje i výši výtěžku, nedošlo-li by ke společnému postupu s dcerou účastníků. Odvolací soud nicméně tuto skutečnost přičetl k tíži žalovanému, neboť předmětný pozemek měli původně v podílovém spoluvlastnictví právě žalobkyně a žalovaný, přičemž žalovaný krátce před zahájením rozvodového řízení svůj podíl převedl na dceru účastníků, a to podle odvolacího soudu bez pochybností o tom, že tak učinil ve snaze ztížit možnosti budoucího vypořádání společného jmění manželů. 46. S výše uvedenými závěry nalézacích soudů se dovolací soud plně ztotožňuje. S ohledem na dovolací námitky žalovaného v projednávané věci nyní připadají do úvahy pouze dva způsoby vypořádání rodinného domu – přikázání do podílového spoluvlastnictví účastníků a prodej domu v dražbě s rozdělením výtěžku mezi účastníky. 47. Dovolací soud v prvé řadě podotýká, že přikázání věci do podílového spoluvlastnictví by v případě vypořádání SJM – s ohledem na to, že v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je i na základě § 712 o. z. ve spojení s § 1147 o. z. přípustné vypořádání společného jmění nařízením prodeje věci v dražbě – mělo být řešením výjimečným, neboť je tímto způsobem založen nový spoluvlastnický vztah. Byť tento způsob vypořádání ani současná judikatura v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, obecně zcela nevylučuje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2695/2021 ), v praxi by nemělo pro budoucí období jít o způsob příliš častý vzhledem k tomu, že v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, byl tento způsob vypořádání obvykle volen zejména v těch případech, v nichž by se lépe uplatnilo právě nařízení prodeje věci a rozdělení výtěžku, nicméně tehdejší rozhodovací praxe tento způsob vypořádání SJM neumožňovala [k tomu srovnej též Králík, M. § 740 (Vypořádání rozhodnutím soudu). In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 13]. 48. S ohledem na výjimečnost tohoto způsobu vypořádání SJM – a odhlédne-li současně dovolací soud od zjištění nalézacích soudů ohledně značně narušených vztahů mezi účastníky, které (stejně jako u případného rozdělení domu na bytové jednotky) brání přikázání domu do podílového spoluvlastnictví účastníků – dovolací soud souhlasí s nalézacími soudy, že v projednávané věci nebylo možné přikázat předmětný dům do podílového spoluvlastnictví účastníků, a to značnou měrou v důsledku předchozího jednání žalovaného. Nebýt totiž účelového převodu podílu na předmětném pozemku z žalovaného na dceru účastníků, mohlo by být při zachování původního vlastnického vztahu v případě pozemku (který se nacházel v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného; každý byl vlastníkem ideální 1/2) přikázáním rodinného domu ze SJM také do podílového spoluvlastnictví účastníků docíleno naplnění zásady superficies solo cedit , a stavba rodinného domu by se tak stala součástí pozemku. Sladění vlastnického režimu stavby a pozemku na základě superficiální zásady proto mohlo být významným argumentem právě pro vypořádání společného jmění ve vztahu k předmětnému domu jeho přikázáním do podílového spoluvlastnictví účastníků, jenž nyní požaduje žalovaný. S ohledem na odlišný vlastnický režim rodinného domu a pozemku, na němž se tento dům nachází, zde ani dovolací soud neshledává žádný rozumný důvod (i zejména s ohledem na silně narušené vzájemné vztahy účastníků), proč by měl být rodinný dům přikázán do podílového spoluvlastnictví. A pokud snad žalovaný v praxi očekává problémy s prodejem domu, jenž není součástí pozemku, anebo případný negativní vliv této skutečnosti na prodejní cenu nemovitosti, a tedy i následnou výši výtěžku, nelze než přičíst tyto skutečnosti k tíži žalovaného, který je výlučně svým jednáním způsobil. 49. Za této situace proto soudy nařídily prodej rodinného domu ve veřejné dražbě. Rozhodnutí nalézacích soudů ohledně zvoleného způsobu vypořádání SJM je tedy v souzeném případě správné. Nad rámec již uvedeného ještě dovolací soud považuje za vhodné se blíže vyjádřit k některým dovolacím námitkám žalovaného stran (ne)vhodnosti nařízení prodeje s rozdělením výtěžku jako jednoho z možných způsobů vypořádání SJM. 50. V prvé řadě žalovaný namítá, že v případě nařízení prodeje věci ve veřejné dražbě nedojde k vypořádání společného jmění rozhodnutím soudu, nýbrž se vypořádání odkládá až do doby prodeje, přičemž není ani jisté, zda vůbec k prodeji dojde. 51. Žalovaný zde nicméně upozorňuje na názor, který zastávala dřívější rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srovnej výše zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1399/2004 ). Ta sice správně poukazovala na to, že nevyvratitelná domněnka vypořádání podle § 149 odst. 4 obč. zák. (nyní § 741 o. z.) se vztahuje pouze na případy, kdy k vypořádání SJM nedošlo ani dohodou, ani rozhodnutím soudu, resp. nebyl ani podán návrh na soudní vypořádání společného jmění, to nicméně nepředstavuje překážku vypořádání SJM prodejem věci a rozdělením výtěžku, pro kterou by tento způsob vypořádání nebylo možné použít. Vydáním rozhodnutí, kterým je společné jmění vypořádáno nařízením prodeje, jsou vzájemné vztahy mezi manžely ohledně konkrétní majetkové hodnoty závazně vyřešeny, pouze může být odložena samotná realizace tohoto řešení (prodej věci), pokud k samotnému prodeji nedojde hned. Účinky ve smyslu § 741 o. z. zde skutečně nenastupují, neboť k vypořádání došlo na základě soudního rozhodnutí. To, že k prodeji věci nedojde okamžitě, nelze přitom chápat tak, že by daná majetková hodnota nebyla do té doby vypořádána. I při nařízení prodeje věci je totiž soudem závazným způsobem stanoveno, a tedy postaveno na jisto, jakým způsobem a v jaké míře se (v budoucnu, až k prodeji věci reálně dojde a bude možné mezi účastníky rozdělit konkrétní výtěžek) budou oba manželé na dané vypořádávané majetkové hodnotě podílet (podrobněji také viz Melzer, F., Tégl. P. § 740. In: Melzer, F., Tégl. P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. § 655–975. Praha: Leges, 2016, s. 601). Ostatně stejná situace může nastat i v případě zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, u kterého § 1147 o. z. možnost nařízení prodeje věci s rozdělením výtěžku jako jeden ze způsobů vypořádání předpokládá výslovně – faktické účinky vypořádání zde také nenastávají ihned vydáním soudního rozhodnutí, ale až samotným prodejem věci, což však neznamená, že by podílové spoluvlastnictví nebylo pro účastníky tímto rozhodnutím závazně vypořádáno, pouze se odkládá samotná realizace tohoto vypořádání do okamžiku prodeje (k tomu srovnej Králík, M. § 1147 (Přikázání společné věci a její prodej ve veřejné dražbě). In: Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (976–1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 788–789 a tam uvedená judikatura Nejvyššího soudu). 52. Žalovaný dále namítá, že v případě vypořádání SJM nařízením prodeje věci není zřejmé, v jakém právním režimu se daná majetková hodnota bude nacházet v mezidobí od rozhodnutí soudu o vypořádání do doby, než bude její prodej reálně uskutečněn. 53. Dovolací soud k tomuto konstatuje, že daná věc se bude nadále nacházet v dosavadním režimu bezpodílového vlastnictví (jímž je i společné jmění) obou manželů ve smyslu § 736 o. z., neboť faktické vypořádání nastává až v okamžiku prodeje. Není zde žádný důvod např. pro analogickou aplikaci § 741 o. z., na základě které by v takovém případě vzniklo podílové spoluvlastnictví (k tomu shodně i již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soud sp. zn. 22 Cdo 1399/2004 ). Takové řešení by nijak nepřispělo ochraně manželů ani třetích osob, pouze by mohlo vyvolat dodatečné obtížně řešitelné problémy jako např. možnost žádat zrušení podílového spoluvlastnictví, možnost samostatně disponovat se spoluvlastnickým podílem apod. (srovnej opět Melzer, F, Tégl, P. § 740. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. § 655–975. Praha: Leges, 2016, s. 601). Do podílového spoluvlastnictví se proto daná majetková hodnota SJM může dostat pouze na základě nevyvratitelné právní domněnky podle § 741 o. z., pokud do tří let od zániku SJM nedojde k jeho vypořádání dohodou nebo soudním rozhodnutím, anebo pak výslovně přikázáním v rámci rozhodnutí soudu o vypořádání SJM. A stejně jako v případě předchozí námitky žalovaného, i v tomto případě se jedná o téměř totožnou situaci jako v případě vypořádání podílového spoluvlastnictví nařízením prodeje věci, v níž si daná věc také až do doby, kdy se prodej reálně uskuteční, drží dosavadní spoluvlastnický režim, přičemž ani v případě podílového spoluvlastnictví nelze tvrdit, že by z tohoto důvodu spoluvlastnictví nebylo soudem vypořádáno. Tento stav se přitom nijak nedotkne ani třetích osob, jak naznačuje žalovaný, neboť vůči třetím osobám jednají (bývalí) manželé i nadále ve shodě, ostatně obdobně jako podíloví spoluvlastníci. Totéž se týká další námitky, že takové rozhodnutí není schopné vyvolat změnu zápisu v katastru nemovitostí, neboť totéž platí i pro podílové spoluvlastnictví a z hlediska např. ochrany dobré víry třetích osob zde existují obecná pravidla týkající se materiální publicity a nabývání od neoprávněného. 54. Ze všech výše uvedených důvodů proto dovolací soud uzavírá, že nařízení prodeje věci ve veřejné dražbě s rozdělením výtěžku mezi účastníky je přípustným způsobem vypořádání společného jmění, přičemž v poměrech projednávané věci šlo o nejvhodnější a také jediné možné řešení. 55. Jelikož Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné a dovolání žalovaného tudíž neshledal důvodným, dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl. 56. Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno důvodným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016 , či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 ), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23014/	19.03.2024	11 Tdo 220/2024	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. V. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. 8. 2023, č. j. 2 To 119/2023-265, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 6 T 5/2023. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 23. 5. 2023, č. j. 6 T 5/2023-248, byl obviněný J. V. (dále jen „obviněný“) uznán vinným ze spáchání přečinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 2, 4 tr. zákoníku. Za uvedený přečin soud prvního stupně uložil obviněnému podle § 212 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, přičemž podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku jeho výkon podmíněně odložil a stanovil zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let. Současně podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil soud prvního stupně obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, případně výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodních korporací, tedy obchodních společností a družstev, jakož i spolků, v trvání 2 (dvou) let. 2. Týmž rozsudkem dále soud prvního stupně rozhodl, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen nahradit poškozenému Olomouckému kraji, IČO: 60609460, se sídlem Jeremenkova 1191/40a, 779 00 Olomouc (dále jen „poškozený“), škodu ve výši 500 000 Kč s tím, že povinnost obviněného k náhradě škody zaniká v rozsahu, v jakém bude tato splněna již odsouzeným spolkem Jesenická Cyklistická z. s., IČO: 02926865, se sídlem Palackého 1341/2, 790 01 Jeseník. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. pak soud prvního stupně poškozeného odkázal se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. K rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud toliko dodává, že s ohledem na splnění podmínek stanovených v § 129 odst. 2 tr. ř. uvedené rozhodnutí neobsahuje odůvodnění, vyjma odůvodnění výroku o náhradě škody. 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal poškozený odvolání, na jehož podkladě Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody vysloveném podle § 228 odst. 1 tr. ř. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl odvolací soud nově tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen zaplatit poškozenému na náhradě škody částku ve výši 500 000 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky, a to od 25. 5. 2023 do zaplacení. Jinak ponechal odvolací soud napadený rozsudek nezměněný. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce, Mgr. Ing. Ondřeje Koláře, advokáta, dovolání, a to proti jeho výroku o náhradě škody a s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. i) a písm. l) tr. ř. 5. Důvodnost svého dovolání obviněný odvozuje od skutečnosti, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. MSPH 89 INS 281/2021, byl zjištěn jeho úpadek a povoleno jeho oddlužení, přičemž toto insolvenční řízení nebylo dosud skončeno. 6. Obviněný poukazuje na § 140b zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, podle něhož platí, že nejde-li o řízení uvedená v § 140a, nelze v jiných soudních nebo rozhodčích řízeních po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, rozhodnout o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170); to neplatí, jde-li o pohledávky věřitelů na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka. K rozhodnutím vydaným v rozporu s tímto zákazem se v insolvenčním řízení nepřihlíží. 7. Jestliže tedy byla obviněnému v nynějším trestním řízení uložena povinnost nahradit poškozenému škodu, platí, že takovému rozhodnutí bránilo vedení shora uvedeného insolvenčního řízení a odvolací soud takový výrok – týkající se pohledávky spadající do majetkové podstaty obviněného (dlužníka) – nemohl učinit (k uvedenému obviněný odkazuje na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu potvrzujících tento závěr, jakož i na odbornou monografickou literaturu). Tatáž vada podle obviněného stíhá i rozsudek soudu prvního stupně co do výroku o náhradě škody. 8. Z těchto důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jednak napadený rozsudek odvolacího soudu, jednak výrok o náhradě škody rozsudku soudu prvního stupně, a aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl sám tak, že poškozeného odkáže na řízení ve věcech občanskoprávních, nebo aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně věc k novému projednání a rozhodnutí. 9. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Jakub Chromý, Ph.D. (dále jen „státní zástupce“), který po shrnutí dosavadního průběhu řízení a dovolací argumentace obviněného plně přisvědčuje jím uplatněné argumentaci a tuto vlastními slovy opět prezentuje se závěrem, že v projednávané trestní věci nebylo možné v adhezním řízení rozhodnout o náhradě škody a poškozený měl být správně soudy nižších stupňů podle § 229 odst. 1 tr. ř. per analogiam odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. 10. Státní zástupce proto Nejvyššímu soudu navrhuje, aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i adhezní výrok rozsudku soudu prvního stupně a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že se poškozený se svým nárokem na náhradu škody podle § 229 odst. 1 tr. ř. per analogiam odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních. 11. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice, kterou do dne vydání tohoto usnesení neobdržel. III. Přípustnost dovolání 12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné ve smyslu § 265a odst. 1 tr. ř., přičemž shledal, že není. 13. To proto, neboť z dikce § 265a odst. 1 tr. ř. jednoznačně plyne, že dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. jsou potom taxativně uvedena soudní rozhodnutí, která se považují pro řízení o dovolání za rozhodnutí ve věci samé. Podle § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. lze podat dovolání proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření, nebo jímž bylo upuštěno od potrestání. Takovýmto odsuzujícím rozsudkem pak může být i rozsudek odvolacího soudu vydaný podle § 259 odst. 3 tr. ř. po zrušení rozsudku soudu prvního stupně z některého z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 tr. ř., vždy však musí jít o odsuzující rozsudek v uvedeném smyslu. Z výše uvedeného ustanovení, stejně jako znění § 265a odst. 2 písm. b) tr. ř. je patrno, že jde o dva případy přípustnosti dovolání, kdy bylo rozhodováno formou rozsudku. 14. V nyní projednávané trestní věci je přitom nepochybné, že rozsudek odvolacího soudu nelze považovat za rozhodnutí (zde rozsudek) ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř., neboť předmětem rozhodování odvolacího soudu nebyla otázka viny nebo trestu, ale pouze rozhodnutí o nároku poškozeného na náhradu škody. Odvolací soud tak z podnětu odvolání poškozeného přezkoumával pouze výrok, který se týkal jím uplatněného nároku na náhradu škody, zatímco o vině a trestu obviněného bylo již pravomocně rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně [§ 139 odst. 1 alinea bb) a § 139 odst. 2 tr. ř.]. 15. Závěr, že rozsudek, jímž odvolací soud – výlučně na podkladě odvolání poškozeného proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o náhradě škody (či nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení) – zruší v této části rozsudek soudu prvního stupně a nově ve věci sám rozhodne o takovém nároku poškozeného, není rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 2 tr. ř., proti němuž je přípustné dovolání, má pevnou oporu v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 3 Tdo 489/2006 , ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 8 Tdo 907/2010 , ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1310/2010 , a ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 6 Tdo 615/2015 ). Ve své rozhodovací praxi jej nadto akceptoval i Ústavní soud (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3456/15 , a usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2015, usnesení sp. zn. I. ÚS 2418/15 , ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 1901/12 , a ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1435/11 ). IV. Závěrečné shrnutí 16. Vzhledem k výše uvedenému, tj. z důvodu, že odvolací soud rozhodl svým nyní napadeným rozsudkem pouze o odvolání poškozeného proti výroku o náhradě škody rozsudku soudu prvního stupně, vyslovenému podle § 228 odst. 1 tr. ř., přičemž o výrocích o vině a o trestu již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně, nezbylo Nejvyššímu soudu, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítnout jako nepřípustné. V souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23288/	19.03.2024	14 To 35/2024	Sbírkový text rozhodnutí Vrchní soud v Praze z podnětu stížnosti vyžádaného W. Ch. zrušil podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. Nt 2051/2023 a tomuto soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. I. Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. Nt 2051/2023, bylo výrokem pod bodem I. rozhodnuto, že podle § 205 odst. 1 z. m. j. s. se vyžádaný W. Ch. předává do Francouzské republiky na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného Státním zastupitelstvím při soudu prvního stupně v Paříži dne 11. 9. 2023, sp. zn. 22062000241, k trestnímu stíhání pro trestné činy účasti na organizované zločinecké skupině určené k páchání trestné činnosti s trestní sazbou až 10 let odnětí svobody podle čl. 450-1 odst. 1 a 2 francouzského trestního zákoníku, neoprávněného držení tabákových výrobků pocházejících z nelegálního dovozu jako člen organizované skupiny podle čl. 419 odst. 1, čl. 215 francouzského celního zákoníku, čl. 1 odst. 6, pododst. 6 ministerské vyhlášky ze dne 11. 12. 2001 a čl. 132-71 francouzského trestního zákoníku, dovozu padělaných tabákových výrobků v organizované skupině podle čl. 417 odst. 1, odst. 2 a čl. 414 odst. 1 francouzského celního zákoníku a čl. 132-71 francouzského trestního zákoníku, dovozu zboží porušujícího právo duševního vlastnictví jako člen organizované skupiny podle čl. L.716-10 odst. 7, odst. 2 písm. a), čl. L.711-1, čl. L.713-1, čl. L.713-2, čl. L.713-3-1 3°, čl. L.713-3-2, čl. L.713-3-3 2° francouzského zákoníku o duševním vlastnictví a čl. 132-71 francouzského trestního zákoníku a držení padělaného zboží pocházejícího z nelegálního dovozu jako člen organizované skupiny podle čl. 419 odst. 1, čl. 215, čl. 215 písm. a) a čl. 38 odst. 4 francouzského celního zákoníku, čl. 1 odst. 4 ministerské vyhlášky ze dne 11. 12. 2001, čl. L.713-3-1 3°, čl. L.713-3-3 2° francouzského zákoníku o duševním vlastnictví a čl. 132-71 francouzského trestního zákoníku, kterých se měl dopustit tím, že v přesně nezjištěném časovém období let 2021 a 2022 zajistil v součinnosti s dalšími osobami, přinejmenším však s osobami J. H., K. L. a D. S., dodání čtyř kontejnerů padělaných cigaret do Francie, přes francouzské přístavy Fos-sur-Mer a Ballancourt-sur-Essonne, přičemž v jednom z těchto kontejnerů, mířícím z Kambodže, bylo dne 2. 3. 2022 v obchodní zóně Gros v Ballancourt-sur-Essone (budova 5) nalezeno 955 kartonů po 50 baleních padělaných cigaret značky Marlboro o odhadované hodnotě přesahující 5 000 000 euro. 2. Výrokem ad II. uvedeného usnesení bylo rozhodnuto, že podle § 206 odst. 1 z. m. j. s. se W. Ch. bere do předávací vazby. 3. Podle odůvodnění shora uvedeného usnesení Městský soud v Praze neshledal, že by byla dána některá zákonná překážka, která by předání bránila. Výrok o vzetí vyžádaného do předávací vazby odůvodnil odkazem na § 206 odst. 1 z. m. j. s., podle kterého je vzetí vyžádaného do předávací vazby obligatorní za situace, kdy bylo rozhodnuto o jeho předání. 4. K obsahu skutku, ve kterém jsou shledávány zmíněné trestné činy, Městský soud v Praze uvedl, že si vyžádal od francouzské strany dodatkové informace kromě jiného ve snaze přimět francouzské orgány, aby přesně definovaly skutek, ve kterém jsou shledávány shora uvedené trestné činy a pro který se žádá o předání vyžádaného. Ty však této žádosti zjevně neporozuměly, neboť jejich odpověď spíše popisuje postup při vyšetřování a obsah shromážděných důkazů. Soud tak musel skutek definovat sám, neboť vyžádaný se může do jiného státu předat pouze pro skutek, který splňuje požadované náležitosti. Co je předmětem trestního řízení a co je vyžádanému kladeno za vinu, je podle Městského soudu v Praze z přiložených dokumentů dostatečně zřejmé, a proto postupoval tak, jak je uvedeno ve výroku ad I. jeho usnesení. II. Stížnost 5. Proti tomuto usnesení podal vyžádaný ihned po jeho vyhlášení stížnost, směřující proti oběma jeho výrokům, kterou následně odůvodnil prostřednictvím svého obhájce. Ve stížnosti vytýká Městskému soudu v Praze porušení procesních předpisů a nesprávnost celé výrokové části. Podle jeho názoru se soud nevypořádal s veškerými námitkami obhajoby a nezjistil skutečný stav věci. Odkázal na postup soudu, který sám považoval za potřebné upřesnit popis skutku a zjistit, co přesně je francouzskými orgány vyžádanému kladeno za vinu, ačkoliv návrh státního zástupce na vyslovení předání se týkal osoby W. Ch., nar. XX, z odpovědi francouzské strany je zřejmé, že se vyjadřovala k osobě W. Ch., nar. YY. Její informace navíc nepřinesly nic nového, což v odůvodnění napadeného usnesení konstatuje i Městský soud v Praze, který pak přistoupil k vlastní definici skutku ve vztahu k osobě vyžádaného W. Ch., nar. YY. Obhajobě není jasné, jak Městský soud v Praze mohl bez dostatečného množství informací sám definovat skutek, k němuž nemá žádné bližší znalosti trestní věci vedené ve Francii, čímž si mimo jiné převzal pravomoc francouzských orgánů činných v trestním řízení. Navíc, do současné doby nebyl vyžádaný obviněn francouzskými orgány z žádného trestného činu. Soud podle vyžádaného rozhodoval na podkladě nedostatečných podkladů a jeho usnesení je nepřezkoumatelné. 6. Vyžádaný proto prostřednictvím svého obhájce navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno a Městskému soudu v Praze bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl, případně, aby stížnostní soud sám ve věci rozhodl tak, že návrh státní zástupkyně na vydání rozhodnutí o předání vyžádaného k trestnímu stíhání do Francouzské republiky se s odkazem na § 205 odst. 5 z. m. j. s. a contrario a § 203 odst. 9 písm. b) téhož zákona zamítá. Současně navrhl, aby stížnostní soud rozhodl o propuštění vyžádaného z předběžné vazby na svobodu. III. Důvodnost stížnosti 7. Vrchní soud v Praze na základě podané stížnosti podle § 147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost výroků napadeného usnesení a řízení, které mu předcházelo a shledal stížnost důvodnou. 8. O návrhu státní zástupkyně na předání vyžádaného Městský soud v Praze jednal a rozhodl ve veřejném zasedání za přítomnosti vyžádaného a jeho obhájce. Vyžádanému umožnil, aby se k uvedenému návrhu vyjádřil a uvedl vše, co považoval za významné. Stejně tak se vyžádaný mohl vyjadřovat k dalším provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy další. V průběhu řízení bylo jeho právo na obhajobu plně respektováno a nedošlo v něm k žádnému procesnímu pochybení, pro které by muselo být napadené usnesení bez dalšího zrušeno. 9. Jako vadný shledal Vrchní soud v Praze výrok napadeného usnesení, kterým bylo rozhodnuto o předání vyžádaného k trestnímu stíhání do Francie. Je třeba souhlasit s tím, že z popisu skutku v evropském zatýkacím rozkazu není dostatečně zřejmé, jaký má být podíl vyžádaného na jeho spáchání a v čem se ohledně něj shledávají zmíněné trestné činy. Uvádí se, že francouzská celní správa byla v únoru 2022 informována o třech kontejnerech pravděpodobně s padělaným zbožím, vypravených z Kambodži do francouzského přístavu Fos-sur-Mer. Dne 2. 3. 2022 byl jeden z těchto kontejnerů zajištěn a bylo v něm nalezeno 955 kartonů cigaret zn. Marlboro v hodnotě více jak 5 milionů euro. Pokračující vyšetřování vedlo k zadržení J. H., který při výslechu uvedl, že jednal na pokyn W. Ch., jehož kontaktní údaje byly nalezeny v mobilním telefonu zadrženého. Ten rovněž potvrdil, že dovoz zboží do Francie se týkal čtyř kontejnerů a vyžádaný byl v době jejich vykládky v březnu 2022 v pařížském regionu. O tom, že by údaje uvedené v evropském zatýkacím rozkazu byly nějak doplňovány nebo zpřesňovány, není ve spise doklad (kromě opravy záměny jména a příjmení vyžádaného, která v této souvislosti není podstatná). 10. V odpovědi na žádost Městského soudu v Praze o dodatkové informace, se o W. Ch., nar. XX, hovoří v souvislosti se zadržením J. H., který měl uvést, že na konci roku 2021 koupil na pokyn W. Ch. společnost J. D. Y. L. za účelem dovozu těchto kontejnerů do Francie. Jednal na pokyny W. Ch., který po zadržení padělaných cigaret po něm požadoval úhradu ceny zboží. W. Ch. byl zřejmě organizátorem vývozu a měl klíčové postavení. V zajištěném kontejneru se mělo vedle 955 kartonů cigaret nacházet rovněž 96 kartonů různé obuvi. 11. Městský soud v Praze na základě těchto informací skutek, pro který se má vyžádaný předat, formuloval tak, že ten v letech 2021 a 2022 zajistil v součinnosti s osobami J. H., K. L. a D. S. dodání čtyř kontejnerů padělaných cigaret do Francie…, přičemž v jednom z nich… bylo nalezeno 955 kartonů po 50 baleních padělaných cigaret zn. Marlboro. Na rozdíl od státní zástupkyně soud z popisu skutku vypustil pasáž o tom, že zadržený J. H. uvedl, že jednal na pokyn vyžádaného. 12. Je třeba souhlasit s argumentací uváděnou ve stížnosti, že popis skutku, uvedený v evropském zatýkacím rozkaze, se odlišuje od popisu obsaženém ve výroku napadeného usnesení, a to ne v nepodstatných formulacích, ale ve vymezení údajné role vyžádaného při jeho páchání. Zatímco podle evropského zatýkacího rozkazu role vyžádaného měla spočívat v tom, že dal blíže neurčený pokyn později zadrženému J. H., v popisu skutku ve výroku napadeného usnesení se uvádí, že to byl vyžádaný, kdo „zajistil v součinnosti s dalšími osobami“ jmenovitě uvedenými dodávky kontejnerů s padělanými cigaretami. Vyžádaný je líčen jako ten, kdo rozhodoval v rámci organizované skupiny. 13. S ohledem na shora uvedené je třeba v první řadě posoudit, zda soud, rozhodující o evropském zatýkacím rozkazu vydaném v jiném státě Evropské unie, může sám provádět zásahy do popisu toho, pro co je nebo má být ve vyžadujícím státě vedeno trestní stíhání. Jednoznačnou odpověď na tuto otázku neobsahuje ani rámcové rozhodnutí Rady ze dne 13. 6. 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (2002/584/SVV), ani příslušné pasáže zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, týkající se předávání na základě evropského zatýkacího rozkazu. V obou uvedených předpisech se bez dalšího hovoří o tom, že předávací řízení se vede o skutku, uvedeném v evropském zatýkacím rozkazu a nestanoví se podmínky, za nichž by do působnosti soudu v dožádaném státu patřilo provádění nikoliv jen formulačních změn. Provádění věcných změn lze podle názoru vrchního soudu přesto dovodit s ohledem na zakotvení institutu dodatkových informací (někdy označovaných jako doplňkové informace), jak jej obsahují oba zmíněné právní předpisy (srov. čl. 15 odst. 2 cit. Rámcového rozhodnutí a § 205 odst. 1 z. m. j. s.). Zatímco zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních takový postup podmiňuje tím, že dodatkové informace jsou potřebné pro rozhodnutí o předání, citované rámcové rozhodnutí je přesnější a stanoví, že vykonávající justiční orgán tak postupuje, pokud informace, které mu sdělil vystavující členský stát, považuje za nedostatečné pro to, aby mohl rozhodnout o předání. Je nesporné, že obsahem dodatkových informací mohou být jak údaje vztahující se k osobě vyžádaného, tak okolnosti, za nichž měl být spáchán skutek, pro který se žádá o předání k trestnímu stíhání. 14. Městský soud v Praze postupoval správně, pokud si ke zpřesnění zmíněného skutku dodatkové informace vyžádal. Za situace, kdy obsahem odpovědi byly informace o úkonech, které se uskutečnily po vydání evropského zatýkacího rozkazu, aniž by ze strany vyžadujícího státu došlo ke zpřesnění popisu skutku v něm obsaženém, přistoupil Městský soud v Praze k tomu, že, jak i uvádí v odůvodnění napadeného usnesení, „soud tak musel skutek definovat sám“. Je třeba souhlasit s námitkami uvedenými ve stížnosti, že tím de facto převzal pravomoc francouzských orgánů činných v trestním řízení, aniž by měl bližší znalosti trestní věci vedené ve Francii. Samotná skutečnost, že francouzské justiční orgány na žádost o doplňkové informace nereagovaly způsobem, který si Městský soud v Praze představoval, nemůže takový postup odůvodnit. 15. Pochybnosti vyvolává napadené usnesení i z jiného pohledu. Vyžádaný v průběhu předávacího řízení opakovaně uváděl, že v České republice žije od roku 1999, přicestoval sem se svými rodiči, studoval zde, má zde trvalé bydliště a rovněž zde podniká. Žije zde s rodinou a jeho dvě děti se narodily již v České republice. Hodlá zde i nadále zůstat, má zde pracovní, rodinné a sociální zázemí. Pokud by údaje vyžádaného odpovídaly skutečnosti, je na něj patrně třeba pohlížet jako na osobu s trvalým pobytem (nikoliv jen evidenčním, ale především faktickým). Za takové situace k předání k trestnímu stíhání do vyžadujícího státu podle § 205 odst. 2 písm. a) z. m. j. s. může dojít jen tehdy, jestliže příslušný orgán takového státu poskytne dostatečné ujištění ve smyslu § 203 odst. 6 cit. zákona, tedy že vyžádanému bude umožněn výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody v České republice, pokud mu bude uložen takový druh trestu nebo ochranného opatření a po vynesení rozsudku nevysloví souhlas s výkonem trestu nebo ochranného opatření ve vyžadujícím státě. Nic takového vyžadující stát neposkytl a ani státní zástupkyně, ani Městský soud v Praze to po něm nepožadoval. 16. Vzhledem k tomu, že náprava zmíněných nedostatků v rámci řízení o stížnosti vyžádaného by šla nad rámec uvedeného řízení, vrchní soud napadené usnesení v celém rozsahu podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a Městskému soudu v Praze uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. V prvé řadě bude nutné vyjasnit pochybnosti týkající se popisu skutku v evropském zatýkacím rozkaze. Je třeba souhlasit s tím, že vymezení role vyžádaného jako osoby, na jejíž pokyn jednal zadržený J. H., je zejména pro posouzení oboustranné trestnosti činu nedostatečné, byť v evropském zatýkacím rozkazu se skutek, kterého se měl vyžádaný dopustit, kvalifikuje jako účast na zločinném spolčení a výroba padělků a nedovolených napodobenin, tedy jako trestné činy, u nichž se nedokazuje trestnost v dožádaném státě. To ale platí za podmínky, že popis skutku, uvedený v evropském zatýkacím rozkaze, koresponduje tvrzené právní kvalifikaci. Je na orgánech vyžadujícího státu, aby alespoň dodatečně zpřesnily popis skutku, který je předmětem trestního řízení a v tomto směru potvrdily jeho případné změny v evropském zatýkacím rozkazu. Žádost o doplňující informace bude patrně třeba formulovat daleko přesněji, včetně toho, zda a jaké změny v popisu skutku v evropském zatýkacím rozkaze vyžadující stát považuje za odpovídající a zda je srozuměn s tím, že o upravené formulaci skutku se bude rozhodovat v řízení o předání. Nic samozřejmě nebrání tomu, aby Městský soud v Praze v žádosti o dodatkové informace rovněž uvedl, že dosud sdělené informace jej vedou k závěru, že skutek nad rámec toho, jak je uveden v evropském zatýkacím rozkazu, vykazuje další okolnosti, které formuloval ve výroku napadeného usnesení; rozhodně by ale nemělo chybět vyjádření vyžadujícího státu, zda takové okolnosti odpovídají dosud jím provedenému šetření, zda z pohledu francouzského práva jsou úplné a významné a zda vyžadující stát souhlasí s takovou změnou popisu skutku oproti evropskému zatýkacímu rozkazu. 17. Současně by se měl příslušný orgán vyžadujícího státu vyjádřit k tomu, zda k uvedení jiných údajů o osobě vyžádaného došlo jen písařskou chybou, nebo z jiného důvodu. 18. Pokud by vyžadující stát na žádost o dodatkové informace odpovídajícím způsobem nereagoval, je na soudu, aby zvážil, zda pro skutek, jak je formulovaný v evropském zatýkacím rozkaze, přichází v úvahu rozhodnutí o předání. 19. Současně bude třeba vyžádat stanovisko vyžadujícího státu k ujištění, které se v čl. 5 odst. 3 shora citovaného rámcového rozhodnutí formuluje jako možnost a do § 203 odst. 6 z. m. j. s. bylo převzato jako povinnost. 20. O propuštění z předběžné vazby, jak se uvádí ve stížnosti (patrně míněno z předávací vazby) vrchní soud nerozhodoval, protože zrušení výroku o vzetí vyžádaného do předávací vazby, aniž by došlo k jeho nahrazení jiným výrokem o vazbě, má bez dalšího za následek vydání příkazu k propuštění vyžádaného z takové vazby. Vyžádaný se upozorňuje, že povinnosti vyplývající z usnesení Městského soudu v Praze z 18. 9. 2023, sp. zn. Nt 2051/2023, o přijetí peněžité záruky, písemného slibu a o vyslovení dohledu probačního úředníka za současného propuštění vyžádaného z předběžné vazby i nadále trvají a vyžádaný je povinen je respektovat, pokud nechce riskovat zrušení těchto opatření a vzetí do předběžné vazby.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23213/	12.03.2024	23 Cdo 2700/2023	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 25 Co 19/2023. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 110 022 Kč s příslušenstvím, kterou z titulu pojištění odpovědnosti z provozu vozidla uhradila poškozeným městu Kutná Hora a společnosti ARVAL CZ s. r. o. jako pojistné plnění v důsledku dopravní nehody ze dne 22. 10. 2019 a kterou uplatnila vůči žalovanému z titulu regresního nároku, neboť zaměstnanec žalovaného (řidič, který zavinil dopravní nehodu) opustil místo dopravní nehody bez zřetele hodného důvodu. 2. Okresní soud v Kladně jako soud prvního stupně rozsudkem 19. 9. 2022, č. j. 214 C 193/2021-198, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 11. 2022, č. j. 214 C 193/2021-203, uložil žalovanému zaplatit částku 109 662 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do částky 360 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). 3. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že dne 22. 10. 2019 zaměstnanec žalovaného, L. H., řídící vozidlo značky Škoda zavinil dopravní nehodu, při níž poškodil vozidlo Kia Ceed ve vlastnictví společnosti ARVAL CZ s. r. o. a kruhovou lavičku ve vlastnictví města Kutná Hora. Zaměstnanec žalovaného místo dopravní nehody opustil, což odůvodnil tím, že převážel větší množství peněz. Vozidlo žalovaného bylo v době dopravní nehody pojištěno u žalobkyně, která za poškození lavičky vyplatila městu Kutná Hora částku 2 177 Kč a za poškození vozidla Kia Ceed vyplatila společnosti ARVAL CZ s. r. o. částku 107 845 Kč. 4. Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že ačkoliv zaměstnanec nesplnil svou povinnost ohlásit dopravní nehodu, tato skutečnost nevedla ke zmaření či ke ztížení možnosti řádného šetření pojistitele, a proto nárok žalobkyně vůči žalovanému nemůže být dán na základě § 10 odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném ode dne 23. 9. 2016, dále jen „ZPOPV“. Oproti tomu však soud prvního stupně dospěl k závěru, že aplikace písm. c) téhož ustanovení nevyžaduje, aby pojistitel prokázal, že v důsledku toho, že pojištěný bez zřetele hodného důvodu opustí místo dopravní nehody, došlo ke znemožnění zjištění skutečných příčin vzniku dopravní nehody. Podle názoru soudu prvního stupně tak již samotné opuštění místa nehody v sobě zahrnuje znaky protiprávnosti, nebyl-li k tomu dán zřetele hodný důvod. Soud prvního stupně proto uzavřel, že postižní právo žalobkyně (pojistitele) vůči žalovanému (pojištěnému) vzniklo, a žalobě vyhověl. 5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I a III (výrok I napadeného rozhodnutí) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozhodnutí). 6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením, podle kterého regresní nárok pojistitele vůči pojištěnému podle § 10 odst. 1 písm. c) ZPOPV vznikne už tím, že pojištěný bez zřetele hodného důvodu opustí místo dopravní nehody, aniž by již bylo nutno zjišťovat, zda tím bylo znemožněno zjištění skutečné příčiny vzniku dopravní nehody. Odvolací soud nepřisvědčil ani dalším odvolacím námitkám žalovaného, a proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu jako věcně správný. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Rozsudek odvolacího soudu (v rozsahu jeho výroku I) napadl žalovaný dovoláním, jež je podle něj přípustné, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4585/2007 , a usneseními Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3349/2009 , a ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2431/2015 ) při posouzení otázky, zda opuštění místa dopravní nehody (bez zřetele hodného důvodu) podle § 10 odst. 1 písm. c) ZPOPV představuje samostatnou skutkovou podstatu (zahrnující v sobě ztížení šetření pojistitele bez dalšího), či zda pojišťovna musí v případě uplatnění postižního práva podle citovaného ustanovení prokázat také to, že došlo ke znemožnění zjištění skutečné příčiny vzniku dopravní nehody, a příčinnou souvislost mezi těmito skutečnostmi. Odvolací soud podle žalovaného uvedenou otázku posoudil nesprávně, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí ve výroku I zrušil a věc vrátil v daném rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 8. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání podala obsáhlou argumentaci vyvracející argumenty žalovaného, neboť podle jejího názoru jazykový, historický i teleologický výklad předmětného ustanovení svědčí pro závěr, že samotné opuštění místa dopravní nehody vede ke znemožnění zjištění skutečné příčiny dané nehody. Žalobkyně tak považuje napadené rozhodnutí za věcně správné a Nejvyššímu soudu navrhla, aby dovolání žalovaného zamítl. III. Přípustnost dovolání 9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a čl. XII. zákona č. 286/2021 Sb.). 10. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., a dále se proto zabýval jeho přípustností. 11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 13. Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro posouzení otázky, zda v případě, že pojištěný opustí místo dopravní nehody bez zřetele hodného důvodu, musí pojistitel v souvislosti s uplatněním regresního nároku podle § 10 odst. 1 písm. c) ZPOPV prokázat, že tím došlo ke znemožnění šetření skutečné příčiny dopravní nehody, neboť jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. IV. Důvodnost dovolání 14. Dovolání není důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu při vyřešení uvedené otázky nespočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). 15. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či nikoliv. 16. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. a) Rozhodná právní úprava 17. Podle § 10 odst. 1 písm. c) ZPOPV má pojistitel proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný bez zřetele hodného důvodu opustil místo dopravní nehody nebo jinak znemožnil zjištění skutečné příčiny vzniku dopravní nehody. 18. Podle § 10 odst. 1 písm. d) ZPOPV, ve znění účinném do 22. 9. 2016, má pojistitel proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný bez zřetele hodného důvodu nesplnil povinnost podle zákona upravujícího provoz na pozemních komunikacích sepsat bez zbytečného odkladu společný záznam o dopravní nehodě nebo ohlásit dopravní nehodu, která je škodnou událostí, a v důsledku toho byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele podle § 9 odst. 3. 19. Podle § 47 odst. 3 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), jsou účastníci dopravní nehody povinni oznámit, v případech stanovených tímto zákonem, nehodu policii; došlo-li k zranění, poskytnout podle svých schopností první pomoc a k zraněné osobě přivolat poskytovatele zdravotnické záchranné služby. b) Judikatura k § 10 odst. 1 písm. d) ZPOPV, ve znění účinném do 22. 9. 2016 20. Podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4585/2007 , platí, že povinnost ohlásit dopravní nehodu policii [§ 47 odst. 3 písm. b) část věty před středníkem zákona o silničním provozu ve znění účinném do 30. 6. 2006], porušil i ten její účastník, který nesetrval na místě nehody až do příchodu policisty. Jestliže tak učinil bez zřetele hodného důvodu, má pojišťovna, která z titulu pojištění odpovědnosti za něj plnila poškozenému, proti němu právo na náhradu, prokáže-li, že právě v důsledku toho byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele [§ 10 písm. d) ZPOPV ve znění účinném do 22. 9. 2016]. 21. V rozsudku ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1791/2008 , pak Nejvyšší soud vysvětlil, že ustanovení § 10 odst. 1 písm. d) ZPOPV, ve znění účinném do 22. 9. 2016, zakládá pojistiteli právo požadovat od pojištěného náhradu plnění, které za něj poskytl v souvislosti s jeho odpovědností za škodu způsobenou při provozu motorového vozidla. Předpokladem pro úspěšné uplatnění postihového práva je současné naplnění obou podmínek stanovených v uvedeném ustanovení, a to nesplnění oznamovací povinnosti uložené § 47 odst. 3 písm. b) věta před středníkem zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2003, a zároveň negativní dopad nesplnění této povinnosti na možnosti pojistitele osvětlit příčiny a mechanismus dopravní nehody, včetně případných podkladů pro uplatnění regresních nároků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4585/2007 ). Smyslem této úpravy je totiž vytvoření podmínek pro to, aby pojistitel mohl řádně a dostatečně posoudit všechny okolnosti v souvislosti s jeho zákonnou povinností poskytnout poškozenému plnění za pojištěnou osobu. I když prvotním je samozřejmě zjištění údajů potřebných pro plnění poškozenému, patří sem i okolnosti promítající se do práva pojistitele požadovat náhradu poskytnutého plnění (jeho části) od pojištěné osoby, jsou-li splněny zákonem stanovené podmínky. Jde totiž o vypořádání trojstranného právního vztahu mezi poškozeným, pojištěným a pojistitelem, který vzniká ve specifické sféře povinného smluvního pojištění odpovědnosti za škodu. Z uvedeného tedy vyplývá, že ztížení možnosti řádného šetření pojistné události pojistitelem podle § 9 odst. 3 ve smyslu § 10 odst. 1 písm. d) ZPOPV, ve znění účinném do 22. 9. 2016, se vztahuje nejen k okolnostem významným pro plnění z pojištění odpovědnosti poškozenému, nýbrž i k důvodům, pro které může pojistitel vůči pojištěnému uplatnit regresní nárok. c) Důvodová zpráva k § 10 odst. 1 písm. c) ZPOPV 22. Z důvodové zprávy k zákonu č. 304/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, se podává, že zákonodárce ustanovením § 10 odst. 1 písm. c) ZPOPV sledoval zpřesnění ustanovení zakládajícího právo pojistitele na náhradu vyplaceného pojistného plnění „včetně doplnění těch případů, kdy řidič z místa nehody ujel nebo jinak postupoval s cílem vyhnout se např. dechové zkoušce nebo zcela znemožnil určení viníka nehody. Ujetí od nehody nebo nevrácení se na její místo, aniž by k tomu byla objektivní příčina, resp. neohlášení takové nehody, nemůže být beztrestným chováním viníka nehody“. d) Výklad právních předpisů v judikatuře 23. Soudy se při výkladu právních předpisů nemohou omezovat na jejich doslovné znění, nýbrž jsou povinny je vykládat též podle jejich smyslu a účelu (podle jejich teleologie); vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. l/96 , uveřejněné pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96 , uveřejněný pod číslem 13/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Aplikace práva vycházející pouze z jeho jazykového výkladu je naprosto neudržitelným momentem používání práva; jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97 , uveřejněný pod číslem 163/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Z těchto závěrů ve své rozhodovací praxi vychází též Nejvyšší soud (srov. např. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008 , uveřejněného pod číslem 84/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a důvody rozsudku ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 23 Cdo 1460/98 , uveřejněného pod číslem 43/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, důvody rozsudku ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 29 Odo 1343/2006 , uveřejněného pod číslem 58/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sen. zn. 23 ICdo 19/2015 , uveřejněného tamtéž pod číslem 99/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2101/2018 ). 24. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále vyplývá, že pochybnosti o obsahu aplikované právní normy je třeba odstranit výkladem, a to zejména výkladem gramatickým, logickým, systematickým i historickým. Výkladem gramatickým (jazykovým) se právní norma vysvětluje podle zásad gramatiky s cílem vystihnout slovní znění právní normy a význam použitých pojmů. I když je gramatický výklad důležitý, nelze vystačit pouze s ním. Logický výklad sleduje vysvětlit zkoumanou právní normu podle zásad formální logiky s cílem objasnit její smysl, účel a vzájemnou vazbu použitých pojmů. Systematický výklad sleduje vykládat hlavní smysl a účel právní normy podle jejího řazení v systému ostatních právních norem. Historický výklad pak sleduje osvětlit zkoumanou právní normu podle doby jejího vzniku. V konkrétním případě pak je vždy třeba použít všechny druhy výkladu v jejich vzájemné souvislosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 33 Odo 70/2004 , a ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2751/2010 , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1050/2020 , uveřejněný pod číslem 3/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 25. Z hlediska teleologického a historického výkladu dotčené právní normy představuje významnou pomůcku pro právní interpretaci důvodová zpráva, která, ačkoliv není pramenem práva, může osvětlit záměr zákonodárce, resp. záměr tvůrce příslušné normy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4348/2018 , uveřejněný pod číslem 45/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 33 Odo 70/2004 ). 26. Konečně Nejvyšší soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že nepřijatelným je takový způsob interpretace a aplikace práva, jenž by vedl k absurdním důsledkům či jiným důsledkům neslučitelným s účelem zákona (k principu rozumného a účelného uspořádání právních vztahů srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 23 Cdo 1460/98 , uveřejněného pod číslem 43/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 29 Odo 1343/2006 , uveřejněného pod číslem 58/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). e) Výklad ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) ZPOPV 27. Pro vyřešení žalovaným předložené právní otázky je nezbytné prostřednictvím výkladu předmětného ustanovení podle shora citovaných pravidel posoudit, zda zákon v případě, že pojištěný opustí místo dopravní nehody bez zřetele hodného důvodu, podmiňuje vznik postižního práva pojistitele vůči pojištěnému § 10 odst. 1 písm. c) ZPOPV prokázáním toho, že v důsledku takového chování došlo ke znemožnění zjištění skutečné příčiny vzniku dopravní nehody. 28. Gramatický výklad naznačuje, že odpověď na shora uvedenou otázku je negativní. V prvé řadě totiž platí, že spojka „nebo“ má v případě, kdy jí nepředchází čárka, slabě disjunkční funkci. Z daného pohledu by tak pro naplnění rozsahu § 10 odst. 1 písm. c) ZPOPV stačilo, aby platila alespoň jedna z uvedených alternativ („opuštění místa dopravní nehody bez zřetele hodného důvodu“ nebo „jiné znemožnění zjištění skutečné příčiny vzniku dopravní nehody“); naplnění obou alternativ sice přichází v úvahu, ale není nezbytné. 29. Pro srovnání, ve skutkových podstatách § 10 odst. 1 písmen b) a e) ZPOPV zákonodárce využil konjunkční spojku „a“ spolu s výslovně vyjádřením příčinné souvislosti mezi tam upravenými skutkovými podstatami a ztížením či znemožněním možnosti řádného šetření pojistitele podle § 9 odst. 3 tohoto zákona, případně možnosti pojistitele uplatnit toto právo na náhradu pojistného plnění (srov. použité spojení „v důsledku toho“). Využití slovního spojení „jiné znemožnění“ v daném kontextu ale naznačuje, že v případě § 10 odst. 1 písm. c) ZPOPV má spojka „nebo“ vyjadřovat skutečnost, že samotné „bezdůvodné opuštění dopravní nehody pojištěným“ představuje jednu z možných forem znemožnění zjištění skutečné příčiny vzniku dopravní nehody. Jinými slovy, z jazykového vyjádření předmětné normy vyplývá, že opustil-li pojištěný bez zřetele hodného důvodu místo dopravní nehody, automaticky to znamená, že tím znemožnil zjištění skutečné příčiny vzniku dopravní nehody. Což je typické právě v případě vyhnutí se dechové zkoušce, jejž zmiňuje důvodová zpráva. 30. Jak ale vyplývá ze shora citované judikatury, jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Pro odstranění pochybnosti o obsahu zkoumaného ustanovení je proto dále nutno vyjít z historických souvislostí jeho vzniku a zjistit jeho smysl a účel, tedy využít výkladu historického a teleologického. 31. Před účinností zákona č. 304/2016 Sb., jímž bylo znění § 10 odst. 1 písm. c) ZPOPV novelizováno, zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla opuštění místa dopravní nehody pojištěným bez zřetele hodného důvodu explicitně neupravoval. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se však ustálila v závěru, že takovéto chování pojištěného je nutno považovat za porušení povinnosti ohlásit dopravní nehodu policii (srov. shora citovaný rozsudek sp. zn. 25 Cdo 4585/2007 ), které ustanovení § 10 odst. 1 písm. d) ZPOPV ve znění účinném do 22. 9. 2016 (za předpokladu, že v jeho důsledku došlo ke ztížení možnosti řádného šetření pojistitele podle § 9 odst. 3 ZPOPV) sankcionovalo vznikem nároku pojistitele na regresní postih vůči pojištěnému. 32. Úmyslu zákonodárce zachovat kontinuitu popsaného výkladu i po novelizaci předmětného ustanovení by tak odpovídalo, kdyby skutkovou podstatu bezdůvodného opuštění místa dopravní nehody začlenil do dnešního znění § 10 odst. 1 písm. b) ZPOPV [obdobně zákonodárce postupoval např. ve vztahu k závěrům rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1791/2008 , když kritéria zakládající postižní právo pojistitele podle ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) ZPOPV – oproti dřívějšímu znění písm. d) téhož odstavce – rozšířil o ztížení či znemožnění možnosti pojistitele uplatnit toto právo na náhradu pojistného plnění], případně kdyby požadavek na současné ztížení či znemožnění možnosti šetření pojistitele nebo možnosti pojistitele uplatnit postižný nárok výslovně uvedl [jak je tomu v případě písmen b) a e) téhož ustanovení]. 33. Jelikož se tak nestalo, podle dovolacího soudu rovněž historický výklad svědčí závěru, že aktuální znění předmětného ustanovení na dřívější judikaturu Nejvyššího soudu nenavazuje, což s sebou nese, že regresní nárok pojistitele v případě, že pojištěný bezdůvodně opustí místo dopravní nehody, není podmíněn naplněním předpokladu, že v důsledku takového chování pojištěného došlo ke znemožnění či ztížení možnosti řádného šetření pojistitele podle § 9 odst. 3 ZPOPV, případně možnosti pojistitele uplatnit toto právo na náhradu pojistného plnění. 34. K témuž závěru pak dospěl Nejvyšší soud také na základě výkladu teleologického. Smyslem ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) ZPOPV je sankcionování chování pojištěného, který zapříčinil dopravní nehodu a který bez objektivní příčiny opustil místo, kde k ní došlo, přiznáním regresního nároku pojistiteli. Oproti právním normám upraveným § 10 odst. 1 písm. b) a e) ZPOPV, které rovněž reagují na porušení povinností pojištěného po dopravní nehodě, jež mohly mít vliv na možnost pojistitele zjistit příčiny dopravní nehody či naplnění podmínek pro vznik postižného nároku pojistitele, ovšem § 10 odst. 1 písm. c) ZPOPV upravuje situace, které na zjištění reálných okolností vzniku dopravní nehody vliv měly [uvedené vyplývá již ze samotného jazykového vyjádření zmíněných norem, neboť zatímco § 10 odst. 1 písm. b) a e) ZPOPV zmiňují také možnost „ztížení“ šetření pojistitele, úprava ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) ZPOPV operuje se „znemožněním“]. 35. Opustí-li totiž pojištěný místo dopravní nehody, znemožňuje tím např. provedení dechové zkoušky za účelem zjištění přítomnosti alkoholu nebo omamných látek v jeho krvi bezprostředně po dopravní nehodě [tedy určení, zda byly naplněny podmínky pro vznik postižního nároku pojistitele podle § 10 odst. 1 písm. i) ZPOPV], zjištění technického stavu pojištěného vozidla bezprostředně po dopravní nehodě, apod. (viz shora citovaná důvodová zpráva k zákonu č. 304/2016 Sb.; z komentářové literatury srov. Kazda, P., Kazdová, K.: Zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, komentář k § 10; opačně Jandová, L., Vojtek, P. Zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, § 10, marg. č. 15). 36. Na základě výše uvedeného tak Nejvyšší soud dospěl k tomu, že gramatický, historický i teleologický výklad ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) ZPOPV svědčí pro závěr, že opuštění místa dopravní nehody pojištěným bez zřetele hodného důvodu představuje nepřijatelné protiprávní chování, jež bez dalšího znemožňuje zjištění skutečné příčiny dopravní nehody, a které tak samo o sobě zakládá právo pojistitele požadovat po pojištěném to, co za něho plnil. f) Vztažení uvedených závěrů na posuzovanou věc 37. V projednávané věci ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů jednoznačně vyplynulo, že zaměstnanec žalovaného opustil místo dopravní nehody, aniž by pro to existoval zřetele hodný důvod. Jestliže za daných okolností odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni vzniklo proti žalovanému postižní právo, je vzhledem ke shora uvedené argumentaci jeho právní posouzení správné. g) Posouzení vad řízení 38. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení takovou vadou zatíženo nebylo. 39. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání žalovaného podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23381/	05.03.2024	24 Cdo 3806/2023	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání žalovaného zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 18 Co 226/2022, a rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. 8 C 170/2020, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. V řízení o pozůstalosti po A. M., zemřelé v roce 2019 (dále také jen „zůstavitelka“), Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou usnesením ze dne 9. 7. 2020, č. j. 8 D 753/2019-155, uložil „pozůstalé dceři a závětní dědičce E. P. (dále také „žalobkyně“), „aby ve lhůtě 3 měsíců od právní moci tohoto usnesení podala u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou proti pozůstalému vnukovi a závětnímu dědici L. M. [dále také „žalovaný 1)“] a „pozůstalé vnučce a závětní dědičce M. H. [dále také „žalovaná 2)“] „žalobu na určení, že je pozůstalá dcera a závětní dědička E. P. dědičkou zůstavitelky“ a zároveň řízení přerušil. Žalobu byla povinna žalobkyně podat proto, že zůstavitelka zanechala dvě pořízení pro případ smrti – první listina byla sepsána dne 17. 9. 1991 ve formě notářského zápisu notářkou JUDr. Jitkou Holcmanovou pod sp. zn. NZ 1343/91, N 1626/91, kdy zůstavitelka pro případ svého úmrtí povolala za dědice svých nemovitostí v B. žalobkyni a za dědice ostatního majetku povolala stejným dílem žalované. Toto pořízení pro případ smrti uznali všichni účastníci pozůstalostního řízení za pravé a platné. Druhá listina nadepsaná jako „Poslední vůle“ byla sepsána vlastní rukou zůstavitelky a datována dnem 21. 3. 2015. V této závěti zůstavitelka stanovila, aby její byt v Z., byl prodán po její smrti a po odečtení všech nákladů s vyklizením a prodejem byl finanční obnos rozdělen (s přesným vymezením podílů) mezi žalobkyni, žalované a pozůstalého syna L. M. st., přičemž prodejem předmětné nemovitosti pověřila zůstavitelka žalobkyni. Žalovaní však popřeli platnost této listiny, když uvedli, že obsah závěti ze dne 21. 3. 2015 byl zůstavitelce nadiktován, a proto tedy zůstavitelka neprojevila svobodnou vůli. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou nejprve usnesením ze dne 7. 1. 2020, č. j. 8 D 753/2019-150, vyzval pozůstalého syna a závětního dědice L. M. st., aby „podal žalobu na určení, že je dědicem zůstavitelky“. Soud prvního stupně v této souvislosti posléze v odůvodnění svého usnesení ze dne 9. 7. 2020, č. j. 8 D 753/2019-155, kterým odkázal žalobkyni, aby podala žalobu na určení, že je dědicem zůstavitelky, dovodil, že „jelikož nebyla žaloba v určené době pozůstalým synem L. M. st. podána, byla ukončena jeho účast v dědickém řízení“ a že „vzhledem k tomu, že se uvedený spor nepodařilo soudu vyřešit dohodou a skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva zůstaly i po pokusu o odstranění sporu mezi účastníky sporné, uložil soud pozůstalé dceři (pozn. žalobkyni), aby podala žalobu na určení, že je dědicem zůstavitelky“. 2. Žalobkyně se proto žalobou podanou dne 14. 9. 2020 u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou domáhala určení, že je „dědicem zůstavitelky“. Žalobu odůvodnila tím, že „se o zůstavitelku vždy starala“, že „při jedné z jejích návštěv v Z. v místě bydliště zůstavitelky jí matka předala svoji poslední vůli datovanou dnem 21. 3. 2015 se žádostí, aby ji opatrovala“, že „obsah této listiny s ní nikdy nekonzultovala a ani jí předtím nesdělila, že chce napsat“, že „poslední vůli ze dne 21. 3. 2015 zůstavitelce nediktovala, jak tvrdí žalovaní“, a proto dovozuje, že „zůstavitelka touto závětí projevila svoji svobodnou vůli“. 3. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 16. 6. 2022, č. j. 8 C 170/2020-117, určil, že žalobkyně je dědičkou po zůstavitelce, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že „vzhledem k provedenému dokazování, vč. závěrů znaleckého posudku, který není v rozporu s dalšími důkazy, nemá za prokázané, že by zůstavitelka ke dni sepisu vlastnoruční závěti trpěla duševní poruchou, která by měla vliv na její rozpoznávací a ovládací schopnosti“ a že „znaleckým posudkem bylo naopak prokázáno, že zůstavitelka takovou duševní poruchou v předmětné době netrpěla“. Dále se soud prvního stupně zabýval obsahem projevu vůle zůstavitelky ve smyslu závěrů učiněných Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2094/2015 , tedy jej interpretoval a shledal jej dostatečně určitým s tím, že „listina ze dne 21. 3. 2015 je vlastnoručně psanou závětí zůstavitelky, kterou není potřeba překlenout výkladem, její obsah je jasný“, že „přestože je nazvaná Poslední vůle, zůstavitelka v ní povolává čtyři dědice, které v ní jasně definuje – dceru, syna a jeho 2 děti, a jasné jsou i jejich podíly“ a že „zároveň obsahuje určení vykonavatele závěti – žalobkyni“. Uzavřel proto, že „v době sepisu poslední vůle ze dne 21. 3. 2015 byla zůstavitelka způsobilá závěť pořídit“, že „účastníci nezpochybnili, že by listinu nepsala ona“, že „shledal projev vůle zůstavitelky dostatečně určitým“ a že „žalovaným se nepodařilo prokázat, že by listina byla sepsána později v období, kdy již zůstavitelka trpěla duševní poruchou“. 4. K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 6. 2023, č. j. 18 Co 226/2022-152, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 8 887 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. Po přezkumu rozsudku soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že „otázku způsobilosti zůstavitelky učinit v březnu 2015 pořízení pro případ smrti ve smyslu § 581 o. z., s ohledem na její zdravotní a psychický stav, soud prvního stupně posoudil zcela správně“, že „ve vztahu k ante dataci listiny ze dne 21. 3. 2015 žalovanými ani po poučení ze strany odvolacího soudu důkazy označeny nebyly“, že „soud prvního stupně se zabýval i jejím obsahem a správně vyhodnotil, že se jedná o závěť psanou vlastní rukou, nikoli jako pouhé přání či příkaz“ a že „je obsah projevu vůle zůstavitelky dostatečně určitý“. Proto odvolací soud uzavřel, že „uvedenou listinu posuzuje jako platnou z hlediska způsobilosti zůstavitelky takové právní jednání učinit“ a že „obsahově uvedená listina odpovídá závěti, pakliže je nadepsána slovy Poslední vůle a uvozena větou vyjadřuji poslední vůli a je v ní popsáno, jak má být naloženo s majetkem zůstavitelky“. K námitce žalovaných o nedostatku pasivní věcné legitimace založené na tom, že jejich otec L. M. st., nebyl účastníkem tohoto řízení, odvolací soud uvedl, že „ji neshledává důvodnou“, když „důsledkem nepodání žaloby z odkazu podle § 170 z. ř. s., ke které byl otec žalovaných vyzván shora označeným usnesením, je fikce, že spor o dědické právo byl vyřešen v neprospěch toho, kdo měl své právo uplatnit žalobou“. Odvolací soud dovodil, že „k takové osobě se pak v následném průběhu pozůstalostního řízení nepřihlíží, což má svůj důsledek i pro okruh účastníků řízení založeného na základě pozdějšího odkazového usnesení soudní komisařky“, že „na uvedeném zákonném důsledku (pro posouzení věcné legitimace v tomto řízení) nic nemění skutečnost, že jeho účast nebyla fakticky formálně usnesením pozůstalostního soudu ukončena“ a že „v tomto řízení již, pokud tak sám dříve nenamítl pozůstalý syn L. M. st., nelze ani přezkoumávat správnost postupu a odkazového usnesení soudní komisařky ze dne 7. 1. 2020“. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) prostřednictvím svého právního zástupce včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále, že napadené rozhodnutí „spočívá na nesprávném právním posouzení věci“. Dovolatel namítá, že „listina ze dne 21. 3. 2015 nadepsaná jako poslední vůle neobsahuje právní jednání, kterým by zůstavitelka povolávala do postavení dědiců kohokoli, kdo by měl nárok na pozůstalost nebo na poměrný díl z ní“, že zůstavitelka „vyslovuje pouhé přání“, že se má její byt prodat a výtěžek rozdělit mezi žalobkyni, žalované 1) a 2) a syna zůstavitelky (otce žalovaných), a proto dovozuje, že „soudy nižších stupňů pochybily, pokud listinu sepsanou zůstavitelkou dne 21. 3. 2015 hodnotily jako závěť, když se naopak podle názoru dovolatele jedná o pouhé přání zůstavitelky bez právní závaznosti“, přičemž odkazuje závěry učiněné v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3373/2011 . Dovolatel má za to, že se soudy rovněž odchýlily v otázce výkladu právního jednání jako závěti od ustálené rozhodovací praxe, když „v listině pořízené zůstavitelkou dne 21. 3. 2015 nenajdeme žádné slovní úsloví, kterým by zůstavitelka povolávala někoho za dědice“. Dále dovolatel namítá „nesprávné právní posouzení pasivní legitimace na straně žalovaných“, když žaloba na určení dědického práva musí směřovat proti všem ostatním účastníkům pozůstalostního řízení a odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3701/2010 . Tedy dovozuje, že pokud „účastníky v řízení po zůstavitelce jsou žalobkyně, žalovaní 1) a 2) a otec žalovaných“ a pokud „dědiců odkázaných k podání žaloby na určení dědického práva bylo více, ale některý z nich žalobu nepodal“, pak podle dovolatele „musí žaloba směřovat i vůči těmto účastníkům“ a „není možné, aby spor probíhal bez účasti jednoho z možných účastníků dědického řízení, a to obzvláště za situace, kdy bylo prokázáno, že otec žalovaných je fakticky dědicem“. Proto navrhl, aby „Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2023, č. j. 18 Co 226/2022-152, a to spolu s rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 16. 6. 2022, č. j. 8 C 170/2020-117, a věc vrátil Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou k dalšímu řízení“. 6. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že oba důvody uvedené v dovolání (tj. že předmětná listina pořízena zůstavitelkou dne 21. 3. 2015 nemůže být závětí a že se soudy dopustily nesprávného právního posouzení celkové pasivní legitimace na straně žalované) již byly soudy nižších stupňů hodnoceny, přičemž se s těmito otázkami vypořádaly dle názoru žalobkyně v souladu s ustálenou judikaturou. Dále uvedla, že „předmětná listina ze dne 21. 3. 2015 je vlastnoručně psanou závětí zůstavitelky, přičemž její obsah je naprosto jasný – zřetelně v ní povolává čtyři dědice, které také jasně definuje jako dceru, syna a jeho dvě děti, striktně určuje jejich dědické podíly a současně tato listina obsahuje určení vykonavatele závěti a to žalobkyni“, a že „námitku nesprávného právního posouzení celkové pasivní legitimace na straně žalované nepovažuje za důvodnou“, když „odvolací soud tuto otázku zcela transparentně vysvětlil“. Proto navrhla, aby „Nejvyšší soud zamítl dovolání žalovaného 1), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na správném právním posouzení věci“. III. Přípustnost dovolání 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalovaného 1) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 10. Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že zůstavitelka měla dvě děti – žalobkyni a otce žalovaných (L. M. st.). Účastníky řízení o pozůstalosti po zůstavitelce jsou žalobkyně, žalovaní a otec žalovaných. Dne 17. 9. 1991 pořídila zůstavitelka formou notářského zápisu závěť, jíž odkázala své nemovitosti nacházející se v B. žalobkyni a ostatní majetek stejným dílem žalovaným s tím, že svému synovi L. M. st. neodkazuje nic. Žalobkyně předložila soudní komisařce zůstavitelkou ručně sepsanou listinu datovanou dnem 21. 3. 2015, nazvanou „Poslední vůle“, kde zůstavitelka uvádí, že byt v Z. má být po její smrti prodán a po odečtení všech nákladů spojených s vyklizením má být finanční obnos rozdělen podle v listině uvedených podílů mezi žalobkyni, žalované a otce žalovaných. V průběhu pozůstalostního řízení došlo mezi účastníky ke sporu ohledně platnosti závěti zůstavitelky ze dne 21. 3. 2015. Otec žalovaných se určení, že je dědicem nedomáhal, když ponechal uplynout lhůtu stanovenou k tomuto usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 7. 1. 2020, č. j. 8 D 753/2019-150. Poté odkázal Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou usnesením ze dne 9. 7. 2020, č. j. 8 D 753/2019-155, žalobkyni k podání žaloby na určení, že je dědičkou zůstavitelky. O včasně podané žalobě Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou usnesením ze dne 16. 6. 2022, č. j. 8 C 170/2020-117, rozhodl, tak, že určil, že žalobkyně je dědičkou po zůstavitelce. Rozsudek soudu prvního stupně potvrdil Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 6. 2023, č. j. 18 Co 226/2022-152. Z obsahu spisu vedeného u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 8 D 753/2019 vyplývá, že nejprve byl k podání žaloby na určení, že je dědicem zůstavitelky, proti žalobkyni a oběma žalovaným odkázán pozůstalý syn L. M. st. Tento svého práva nevyužil a žalobu nepodal. Následně soudní komisařka (v pozůstalostním řízení) bez dalšího odkázala žalobkyni usnesením ze dne 9. 7. 2020, č. j. 8 D 753/2019-155, aby podala žalobu na určení, že je dědicem zůstavitelky, (pouze) proti žalovanému 1) a žalované 2) s tím, že „jelikož nebyla žaloba v určené době pozůstalým synem L. M. st. podána, byla ukončena jeho účast v dědickém řízení“. 11. Za tohoto skutkového stavu bylo v projednávané věci pro rozhodnutí odvolacího soudu významné vyřešení otázky pasivní věcné legitimace na straně žalované ve sporu o dědické právo žalobkyně. Vzhledem k tomu, že otázka okruhu účastníků sporného řízení o určení dědického práva nebyla v rozhodování dovolacího soudu za současné právní úpravy ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaného 1) (obsahující jako dovolací důvod i tuto otázku) je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. IV. Důvodnost dovolání 12. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné a že řízení před odvolacím soudem (jakož i soudem prvního stupně) je navíc postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 13. Uplatňuje-li právo na dědictví více osob a odporují-li si, odkáže soud toho z dědiců, jehož právní důvod je slabší, aby své právo uplatnil žalobou. Nepodá-li tento dědic žalobu ve lhůtě určené soudem, nezaniká sice jeho dědické právo, avšak při projednání pozůstalosti se k němu nepřihlíží (§ 1672 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“). 14. Soud vyšetří dědická práva všech, které vyrozuměl o jejich dědickém právu nebo kteří řádně uplatnili své dědické právo, jestliže dědictví neodmítli nebo zaniklo-li jim právo odmítnout dědictví nebo je-li odmítnutí dědictví neplatné anebo jestliže se k odmítnutí dědictví nepřihlíží. Nemohou-li všechna dědická práva vedle sebe obstát, je tu spor o dědické právo (§ 168 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „z. ř. s.“). 15. V rámci vyšetřování dědických práv podle ustanovení § 168 z. ř. s. soud (notář jako soudní komisař) zjišťuje, kdo přichází v úvahu jako účastník řízení o pozůstalosti (dědic) a zda se jejich (tvrzená) dědická práva nevylučují. Nemohou-li vedle sebe obstát všechna dědická práva těch, které soud vyrozuměl o jejich dědickém právu nebo kteří sami řádně uplatnili své dědické právo, jestliže dědictví neodmítli nebo zaniklo-li jim právo odmítnout dědictví nebo je-li odmítnutí dědictví neplatné anebo jestliže se k odmítnutí dědictví nepřihlíží, a nemůže-li tedy být rozhodnutím o dědictví potvrzeno nabytí dědictví všem takovým osobám, vzniká spor o dědické právo. 16. V případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou; k podání žaloby určí lhůtu, která nesmí být kratší než 2 měsíce (§ 170 odst. 1 z. ř. s.). Nebyla-li žaloba ve lhůtě podána, bylo-li řízení o žalobě zastaveno nebo byla-li žaloba odmítnuta, platí, že spor o dědické právo byl vyřešen v neprospěch toho, kdo měl své právo uplatnit žalobou (§ 170 odst. 2 z. ř. s.). Vyplývá-li z odstavce 2 nebo z rozhodnutí soudu o žalobě, že dědické právo nesvědčí některému z dosavadních dědiců, soud usnesením jeho účast v řízení ukončí. Ustanovení § 169 odst. 2 se použije obdobně (§ 170 odst. 3 z. ř. s.). 17. Dědické právo těch, jejichž účast v řízení byla podle odstavce 1 ukončena, nezaniká, v řízení a při rozhodnutí se však k němu nadále nepřihlíží (§ 169 odst. 2 z. ř. s.). 18. Výrok usnesení vydaného soudem v řízení o pozůstalosti podle ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s. musí obsahovat jednak označení dědice, který se odkazuje, aby své právo uplatnil žalobou v občanském soudním řízení, a dědice, který jeho dědické právo popírá a který musí být v žalobě označen za žalovaného; přitom neuvede-li tyto osoby, jež mají být označeny za žalované, ve výroku usnesení podle ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s., soud je označí alespoň v odůvodnění tohoto usnesení; a jednak údaj o tom, čeho se má odkázaný dědic žalobou domáhat, a dále určení lhůty k podání žaloby, jež nesmí být kratší než 2 měsíce. 19. Judikatura soudů již dříve dospěla jednak k závěru, že neuvede-li soud ve výroku usnesení vydaného podle ustanovení § 175k odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „OSŘ“), proti komu má žalobce podat žalobu, je vždy na místě uvést v odůvodnění usnesení, proti komu má žaloba směřovat, a pokud usnesení vydané podle § 175k odst. 2 OSŘ neobsahuje poučení o tom, proti komu má být žaloba podána, a žalobce podá žalobu v souladu s tímto usnesením, je soud, který o žalobě rozhoduje, povinen poučit žalobce o tom, koho má žalovat (k tomu srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1876/2011 ; rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 4240/2011 , nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2946/2015 ), jednak k závěru, že soud v řízení o dědictví pokračuje bez zřetele na dědice, jenž nebyl se žalobou podanou ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 OSŘ úspěšný nebo jenž nepodal takovou žalobu vůbec, pouze v případě, že usnesení, kterým byl tento účastník (dědic) odkázán k podání žaloby, splňuje požadavky vymezené § 175k odst. 2 OSŘ (k tomu srov. například právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2431/2005 , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 113, ročník 2006). Ačkoliv byly tyto právní závěry dovozeny ve vztahu k postupu soudu v řízení o dědictví, v němž vznikl skutkový spor o dědické právo, tedy za předchozí právní úpravy řízení o dědictví, má dovolací soud za to, že není žádného důvodu, aby nebyly aplikovány také na aktuální právní úpravu postupu soudu v případě, kdy v řízení o pozůstalosti vznikl spor o dědické právo a mezi účastníky je sporná skutková stránka věci. 20. Z výše uvedeného lze proto dovodit, že rozhodnutí soudu v řízení o žalobě na určení dědického práva může vyvolat právní účinky v řízení o pozůstalosti pouze za předpokladu, že usnesení, jímž byl účastník řízení o pozůstalosti odkázán k podání žaloby v občanském soudním řízení, splňuje požadavky vymezené ustanovením § 170 odst. 1 a 2 z. ř. s., tedy (mimo jiné) také poučení o tom, proti komu má být žaloba podána, případně (neobsahuje-li usnesení předmětné poučení a žalobce podal žalobu v souladu s takovým usnesením), že soud v občanském soudním řízení v tomto směru žalobce poučil, a že se tak řízení o určení dědického práva účastnili všichni účastníci řízení o pozůstalosti, jejichž dědické právo vedle sebe nemůže obstát. 21. Zároveň z ustanovení § 170 odst. 2 a 3 z. ř. s. vyplývá, že byl-li spor o dědické právo vyřešen v neprospěch toho, kdo měl své právo uplatnit žalobou, soud usnesením jeho účast v řízení ukončí. 22. Vyplývá-li z rozhodnutí o dědickém právu, resp. z fikce podle § 170 odst. 2 z. ř. s., že dědické právo některému z dosavadních dědiců nesvědčí, nepřestává být již samotnou touto skutečností (na rozdíl od dřívější úpravy) účastníkem řízení. Současná právní úprava (§ 170 odst. 3 z. ř. s.) vyžaduje, aby soud vydal ještě usnesení, kterým jeho účast v řízení ukončí (srov. Macková, A., Muzikář, L. a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář s důvodovou zprávou a judikaturou. Praha: Leges, 2016, str. 320; nebo Jirsa, J., Doležal, M., a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2023. Komentář k § 170 z. ř. s., dostupný v ASPI). 23. Vyřešení sporné otázky dědického práva v neprospěch účastníka totiž nemusí vždy vést k ukončení jeho účasti v řízení, svědčí-li mu dědické právo z jiného důvodu. Lze proto u skutkových sporů podle § 170 z. ř. s. v určitých případech akceptovat i postup, kdy po vyřešení sporu soud žádné další usnesení podle § 170 odst. 3 z. ř. s. nevydá (protože žádnému z účastníků nelze účast ukončit), bude v řízení pokračovat se stejnými účastníky, ale bude respektovat rozhodnutí soudu o sporné skutečnosti nebo fikci podle § 170 odst. 2 z. ř. s. (srov. Šešina, M., Muzikář, L. Dobiáš, P.: Dědické právo. Praktická příručka. 2. aktualizované vydání. Praha: Leges, 2022, str. 552-553). 24. Vzhledem k tomu, že je nutné, aby rozhodnutí o sporné skutečnosti bylo závazné pro všechny účastníky řízení o pozůstalosti, vyžaduje se, aby se také všichni zúčastnili sporného řízení, a to podle svého stanoviska buď jako žalobci nebo na straně žalované. Jsou-li pasivní a ke spornému dědickému právu žádné stanovisko nezaujmou, musí být účastníky sporného řízení na straně žalované (Macková, A., Muzikář, L. a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář s důvodovou zprávou a judikaturou. Praha: Leges, 2016, srov. str. 319). O tom musí být odkázaní účastníci poučeni. V případě nedostatku takového poučení pozůstalostním soudem by měla být tato vada zhojena soudem ve sporném řízení prostřednictvím poučení o tom, kdo má být účastníkem tohoto řízení (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo 940/2004 , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 2006). Žalovaní dědici mají v řízení o žalobě postavení nerozlučných společníků (srov. § 91 odst. 2 o. s. ř.) a v případě, že žalobce některého z nich opomene, nemůže být jeho žalobě vyhověno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 30 Cdo 2537/2003 ). 25. Proto nedomáhal-li se pozůstalý syn L. M. st., určení, že je dědicem zůstavitelky, když ponechal uplynout lhůtu stanovenou k tomuto usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 7. 1. 2020, č. j. 8 D 753/2019-150, a z tohoto důvodu byl podle soudu prvního stupně jeho spor o dědické právo vyřešen fikcí v jeho neprospěch, měl soud, resp. soudní komisařka jeho účast v pozůstalostním řízení v souladu s § 170 odst. 3 z. ř. s. usnesením ukončit. Nestalo-li se tak, pak s ohledem na výše uvedené závěry bylo nezbytné, aby žaloba na určení, že je žalobkyně dědičkou zůstavitelky, směřovala vůči všem, kdo se jako dědici zůstavitelky účastní pozůstalostního řízení, tedy i vůči pozůstalému synovi L. M. st. 26. Protože je rozsudek odvolacího soudu založen na nesprávném právním posouzení věci, čímž je současně naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a jelikož Nejvyšší soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá a § 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V dalším řízení jsou soudy obou stupňů vázány vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23211/	29.02.2024	23 Cdo 1180/2021	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 3 Cmo 10/2019, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 3 Cmo 107/2019, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 1 Cm 6/2015, a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení; řízení o dovolání žalované 1) se zastavil. I. Dosavadní průběh řízení 1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 2. 2019, č. j. 1 Cm 6/2015-357, zamítl žalobu, aby žalovaná 1) byla povinna odstranit závadný stav vrácením veřejné podpory ve výši 7 081 808 000 Kč a žalovaná 2) byla povinna tuto částku přijmout (výrok I), aby žalovaná 1) byla povinna zaplatit žalované 2) úrok z této částky ve výši podle nařízení Komise č. 794/2004 od 4. 7. 2008 do jejího úplného navrácení a žalovaná 2) byla povinna tento úrok přijmout (výrok II), aby žalovaná 3) byla povinna udělit souhlas žalované 1) s vrácením uvedené veřejné podpory (výrok III), a aby žalovaná 3) byla povinna zdržet se schválení takových ve výroku specifikovaných jednání žalovaných 1) a 2), v jejichž důsledku by došlo k opětovnému poskytnutí shora uvedené částky žalované 1) (výrok IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V). 2. Soud prvního stupně tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhaly odstranění závadného stavu, který měl vzniknout poskytnutím nedovolené veřejné podpory žalované 1) ze strany žalované 2) za spolupůsobení žalované 3), a rovněž z důvodu ochrany před nekalou soutěží. Mají za to, že zaplacením kupní ceny podle smlouvy o prodeji části podniku uzavřené dne 26. 6. 2008 mezi žalovanými 1) a 2) došlo k poskytnutí nedovolené veřejné podpory žalované 1), neboť sjednaná kupní cena byla jednak nadhodnocena, a to právě o shora uvedenou částku, jednak byl zaplacením kupní ceny z veřejných prostředků zpeněžen žalovanou 1) tentýž majetek, který žalovaná 1) původně nabyla vkladem od státu za účelem provozování dráhy ve veřejném zájmu. Tímto způsobem byla dle žalobkyň poskytnuta žalované 1) selektivní veřejná podpora narušující hospodářskou soutěž a obchod mezi členskými státy Evropské unie, aniž by tato podpora byla notifikována Evropské komisi. Zároveň jednání žalovaných bylo dle žalobkyň vedeno soutěžním záměrem, proto uvedený prodej části podniku žalované 1), jenž byl uskutečněn v rozporu s právními předpisy, je rovněž v rozporu s dobrými mravy soutěže, a tudíž představuje jednání v nekalé soutěži. 3. Žalované na svoji obranu uvedly, že napadený prodej části podniku žalované 1) nemá atributy veřejné podpory a nemůže být považován ani za nekalé soutěžní jednání. Mimo jiné uvedly, že ani na základě stížnosti žalobkyň nezahájila Evropská komise žádné šetření ve vztahu k poskytnutí nedovolené veřejné podpory, a tudíž národní soud není oprávněn se věcí zabývat. 4. Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně tak, že uložil žalobkyním společně a nerozdílně zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalované 1) částku 27 852 481,80 Kč, žalované 2) částku 1 800 Kč a žalované 3) částku 1 800 Kč (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že uložil žalobkyním společně nerozdílně zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalované 1) částku 13 926 785,40 Kč, žalované 2) částku 600 Kč a žalované 3) částku 600 Kč (druhý výrok). 5. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež v odvolacím řízení nedoznala změn, podle nichž žalobkyně b) je mateřskou společností žalobkyně a), jež stejně jako žalovaná 1) podniká v oblasti poskytování osobní železniční přepravy. Žalovaná 2) zajišťuje provozování celostátních a regionálních drah v majetku státu, s nímž hospodaří organizační složka žalované 3). Dne 26. 6. 2008 uzavřely žalované 1) a 2) smlouvu o prodeji části podniku, na jejímž základě byla na žalovanou 2) za kupní cenu ve výši 11 852 101 000 Kč převedena část podniku žalované 1) označená jako „Provozování dráhy“. Kupní cena byla zaplacena v průběhu roku 2008. 6. Evropská komise obdržela dne 14. 6. 2010 stížnost na poskytnutí údajné státní podpory žalované 1) podle uvedené smlouvy a vyzvala Českou republiku, aby se ke stížnosti vyjádřila. Po vyjádření České republiky vyzvala Evropská komise stěžovatele, aby ke své stížnosti doplnil požadované informace. Stěžovatel tyto informace nedoplnil a Evropská komise informovala Českou republiku, že informace, které by stížnost odůvodňovaly, předloženy nebyly a že stížnost z tohoto důvodu považuje za vzatou zpět. Žádné další šetření Evropská komise v této věci neprováděla. 7. Po právní stránce dospěl odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že vzhledem k tomu, že uplynula promlčecí lhůta podle čl. 15 nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 93 Smlouvy o ES (dále též jen „nařízení č. 659/1999“), resp. čl. 17 nového nařízení Rady (EU) 2015/1589 ze dne 13. července 2015, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 108 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále též jen „nařízení 2015/1589“), je nutno namítané zaplacení kupní ceny, i kdyby se jednalo o veřejnou podporu, považovat za existující veřejnou podporu, tj. veřejnou podporu, kterou již nelze považovat za neoprávněnou, a soud tudíž nemůže nařídit její vrácení. Brání-li unijní předpisy tomu, aby existující veřejná podpora byla vrácena, nelze příjemci ani jejímu poskytovateli uložit povinnost k jejímu vrácení ani v případě, že se takového nároku žalobkyně domáhají z titulu nekalé soutěže podle § 2976 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“). 8. K návrhu žalobkyň odvolací soud opravným usnesením ze dne 3. 12. 2020, č. j. 3 Cmo 107/2019-501, opravil shora uvedený rozsudek tak, že se nesprávně uvedená částka náhrady nákladů řízení žalované 1) v řízení před soudem prvního stupně opravuje na částku 17 061 Kč a v odvolacím řízení na částku 9 075 Kč. 9. Usnesení odůvodnil odvolací soud tím, že při ústním odůvodnění vyhlášeného rozsudku uvedl, že předmětem řízení není monetární plnění, proto nelze při určení výše odměny advokáta postupovat podle příslušného ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Vzhledem k tomu, že odůvodnění vyhlášeného rozhodnutí nemůže být ve zjevném nesouladu s písemným vyhotovením, opravil odvolací soud postupem podle § 164 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), výši náhrady nákladů řízení na straně žalované 1) zastoupené v řízení advokátem ve smyslu § 9 odst. 1 advokátního tarifu. II. Dovolání a vyjádření k němu Dovolání žalobkyň 10. Rozsudek odvolacího soudu napadly v rozsahu, v jakém odvolací soud potvrdil výroky I až IV rozsudku soudu prvního stupně, žalobkyně dovoláním, které považují za přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky hmotného práva spočívající ve vlivu běhu, resp. uplynutí, lhůty pro pravomoc Evropské komise rozhodovat ve věcech navrácení nedovolené veřejné podpory dle nařízení č. 659/1999, resp. nařízení 2015/1589, na možnost, resp. povinnost, národního soudu rozhodnout o vrácení nedovolené veřejné podpory, která byla příjemci poskytnuta v rozporu s primárním právem Evropské unie, což je dle žalobkyň otázka, jež dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. 11. Dovolací soud by tedy měl dle žalobkyň svým rozhodnutím vyjasnit, zdali uplynutí promlčecí lhůty týkající se pravomoci Evropské komise rozhodovat ve věcech navrácení nedovolené veřejné podpory dle citovaných nařízení zbavuje národní soud možnosti, resp. povinnosti, rozhodnout o nárocích žalobců plynoucích z nedovoleně poskytnuté veřejné podpory. 12. Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřují žalobkyně v tom, že odvolací soud dospěl k závěru o vlivu promlčecí lhůty týkající se pravomocí Evropské komise na nároky uplatněné žalobkyněmi u soudu v rozporu se smyslem a účelem právní úpravy této promlčecí lhůty a v rozporu s rozhodovací praxí Soudního dvora Evropské unie, konkrétně rozsudkem ze dne 23. 1. 2019 ve věci Presidenza del Consiglio dei Ministri proti Fallimento Traghetti del Mediterraneo SpA, C-387/17 , (dále také jen „rozsudek ve věci C-387/17“). 13. Dle názoru žalobkyň promlčecí lhůta týkající se pravomoci Evropské komise rozhodovat ve věcech navrácení nedovolené veřejné podpory nemůže ovlivnit rozhodování národního soudu o nárocích žalobkyň, což dle žalobkyň platí obecně ve vztahu k rozhodování o všech nárocích z titulu nedovoleně poskytnuté veřejné podpory, nikoli pouze těch, které se týkají náhrady škody. 14. Kromě toho dle žalobkyň je závěr odvolacího soudu v rozporu se základními principy civilního řízení, neboť odvolací soud zamítl nároky žalobkyň s ohledem na skutečnost, že v průběhu soudního řízení u národního soudu uplynula doba, která je stanovena pro pravomoc Evropské komise rozhodovat o navrácení nedovolené veřejné podpory. Odvolací soud tak dle žalobkyň fakticky popřel význam soudního řízení u národního soudu, neboť účastník domáhající se odstranění závadného stavu vyvolaného poskytnutím nedovolené veřejné podpory se musí spoléhat na to, že soudní řízení u národního soudu nebude probíhat déle, než činí předmětná promlčecí lhůta pro pravomoc Evropské komise. Přitom nároky uplatněné žalobkyněmi nejsou podle právních norem tuzemského práva promlčeny. 15. Žalobkyně navrhly, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 16. K dovolání žalobkyň se vyjádřila žalovaná 1) tak, že na žalobkyněmi formulované otázce rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Kromě toho je předmětné plnění (pokud by se jednalo o státní podporu) podporou existující, na níž dopadá čl. 108 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie, jenž, na rozdíl od čl. 108 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie, nemá přímý účinek, a neumožňuje tak soukromým osobám domáhat se, aby příjemce tuto podporu vrátil. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyň odmítl, popřípadě zamítl. 17. Žalovaná 2) se k dovolání žalobkyň vyjádřila v tom smyslu, že považuje napadený rozsudek odvolacího soudu za správný, a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyň odmítl, popřípadě zamítl. 18. K dovolání žalobkyň se vyjádřila rovněž žalovaná 3), která považuje žalobkyněmi citované rozhodnutí Soudního dvora za nepřiléhavé. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyň zamítl. Dovolání žalované 1) 19. Opravné usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná 1) dovoláním, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., pro řešení otázky procesního práva, zda je možné pomocí institutu opravného usnesení změnit výrok rozhodnutí o náhradě nákladů řízení v důsledku použití zcela jiného ustanovení advokátního tarifu, než podle kterého odvolací soud původně v rozsudku rozhodl, čímž dojde rovněž k podstatné změně části odůvodnění rozsudku, což jedle žalované 1) otázka, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od jí citované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 20. Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje žalovaná v tom, že odvolací soud v rozporu s § 164 o. s. ř. prostřednictvím opravného usnesení věcně změnil obsah výroku svého rozsudku. Přitom o chybu v psaní, počtech či jinou zjevnou nesprávnost se jednat nemohlo, jelikož původně přiznaná výše náhrady nákladů řízení je ve výroku rozsudku v naprostém souladu s jeho písemným odůvodněním. Údajný nesoulad ústního vyhlášení rozsudku a jeho písemného vyhotovení byl navíc nepřípustným způsobem odůvodněn na základě kusých poznámek přítomného novináře. 21. Kromě toho žalovaná 1) vytýká odvolacímu soudu použití nesprávného ustanovení advokátního tarifu, neboť předmět řízení v projednávané věci je penězi ocenitelný. 22. Žalovaná 1) navrhla, aby dovolací soud změnil napadené opravné usnesení tak, že návrh žalobkyň na opravu rozsudku odvolacího soudu se zamítá. 23. Žalobkyně se k dovolání žalované 1) vyjádřily tak, že považují dovolání za nepřípustné, neboť je jím napadeno rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení. Kromě toho dle žalobkyň existoval rozpor mezi vyhlášeným a písemným odůvodněním rozsudku, který odvolací soud správně opravil. Navrhly, aby dovolací soud dovolání žalované 1) odmítl, popřípadě zamítl. III. Přípustnost dovolání 24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána v zákonné lhůtě a oprávněnými osobami, zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda jsou pro projednání dovolání splněny podmínky dovolacího řízení, popřípadě zda jsou dovolání přípustná. Dovolání žalované 1) 25. Dovolání žalované 1) není projednatelné pro nedostatek podmínek dovolacího řízení. 26. Usnesení, jímž odvolací soud podle ustanovení § 164 o. s. ř. opravil zjevnou nesprávnost vlastního rozhodnutí, není (ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.) „rozhodnutím odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí“, neboť jde o specifický způsob nápravy případných vymezených nedostatků soudního rozhodnutí. Pro projednání dovolání, jež proti němu bylo podáno, není dána funkční příslušnost Nejvyššího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5708/2016 , ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 860/2017 , ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3717/2018 , a ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2405/2021 ). Nedostatek funkční příslušnosti soudu je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, pro který Nejvyšší soud dovolání žalované 1) směřující proti opravnému usnesení odvolacího soudu zastavil podle § 243b o. s. ř. ve spojení s § 104 odst. 1 věta první o. s. ř. Dovolání žalobkyň 27. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 28. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 29. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). 30. Dovolací soud shledal dovolání žalobkyň přípustným pro řešení dovoláním vymezené otázky, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, a to otázky vlivu uplynutí promlčecí lhůty stanovené unijním právem pro uplatnění pravomocí Evropské komise ve věci navrácení státní podpory na povinnost příjemce tuto podporu vrátit. IV. Důvodnost dovolání 31. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či nikoliv. 32. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 33. Dovolání žalobkyň je důvodné. Aplikovaná právní úprava a její rozhodné znění 34. Podle čl. 87 odst. 1 Smlouvy o založení Evropského společenství (ve znění smlouvy z Nice, vyhlášené pod č. 44/2004 Sb. m. s.), resp. od 1. 12. 2009 podle čl. 107 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie (ve znění Lisabonské smlouvy ze dne 13. 12. 2007 pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, vyhlášené pod č. 111/2009 Sb. m. s.), podpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné s vnitřním trhem, nestanoví-li Smlouvy jinak. 35. Podle čl. 88 odst. 1 Smlouvy o založení Evropského společenství, resp. od 1. 12. 2009 podle čl. 108 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie, Komise ve spolupráci s členskými státy zkoumá průběžně režimy podpor existující v těchto státech. Navrhuje jim vhodná opatření, která vyžaduje postupný rozvoj nebo fungování vnitřního trhu. 36. Podle čl. 88 odst. 2 Smlouvy o založení Evropského společenství, resp. od 1. 12. 2009 podle čl. 108 odst. 2 věty první Smlouvy o fungování Evropské unie, zjistí-li Komise poté, co vyzvala zúčastněné strany k podání připomínek, že podpora poskytovaná některým státem nebo ze státních prostředků není slučitelná s vnitřním trhem podle článku 87 Smlouvy o založení Evropského společenství, resp. článku 107 Smlouvy o fungování Evropské unie, nebo že je zneužívána, rozhodne, že dotyčný stát ve lhůtě stanovené Komisí takovou podporu zruší nebo upraví. 37. Podle čl. 88 odst. 3 Smlouvy o založení Evropského společenství, resp. od 1. 12. 2009 podle čl. 108 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie, Komise musí být včas informována o záměrech poskytnout nebo upravit podpory, aby mohla podat svá vyjádření. Má-li za to, že takový záměr není s ohledem na článek 87 Smlouvy o založení Evropského společenství, resp. článek 107 Smlouvy o fungování Evropské unie, slučitelný s vnitřním trhem, zahájí neprodleně řízení podle odstavce 2. Dotyčný členský stát neprovede zamýšlená opatření, dokud Komise v tomto řízení nepřijme konečné rozhodnutí. 38. Podle čl. 1 odst. 1 písm. b) bod iv) nařízení č. 659/1999, resp. od 14. 10. 2015 podle čl. 1 písm. b) bod iv) nařízení 2015/1589, pro účely tohoto nařízení se rozumí „existující podporou“ podpora, která se považuje za existující podporu podle článku 15 nařízení č. 659/1999, resp. článku 17 nařízení 2015/1589. 39. Podle čl. 1 odst. 1 písm. c) nařízení č. 659/1999, resp. od 14. 10. 2015 podle čl. 1 písm. c) nařízení 2015/1589, pro účely tohoto nařízení se rozumí „novou podporou“ každá podpora, což znamená režimy podpory a jednotlivou podporu, která není existující podporou, včetně změn existující podpory. 40. Podle čl. 1 odst. 1 písm. f) nařízení č. 659/1999, resp. od 14. 10. 2015 podle čl. 1 písm. f) nařízení 2015/1589, pro účely tohoto nařízení se rozumí „protiprávní podporou“ nová podpora uskutečňovaná v rozporu s čl. 93 odst. 3 Smlouvy o založení Evropského společenství, resp. čl. 108 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie. 41. Podle čl. 15 odst. 1 a 3 nařízení č. 659/1999, resp. od 14. 10. 2015 podle 17 odst. 1 a 3 nařízení 2015/1589, pravomoci Komise ve věci navrácení podpory podléhají promlčecí lhůtě deseti let (odst. 1). Jakákoliv podpora, jejíž promlčecí lhůta uplynula, je považována za existující podporu (odst. 3). K povinnostem při poskytování státní podpory 42. Z uvedených ustanovení unijního práva plyne, že čl. 87 odst. 1 Smlouvy o založení Evropského společenství, resp. čl. 107 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie, zakazuje poskytování státních podpor vymezených v tomto ustanovení, není-li stanoveno jinak. 43. Zároveň čl. 88 odst. 3 Smlouvy o založení Evropského společenství, resp. čl. 108 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie, zásadně zakazuje členským státům poskytnutí (provedení) státní podpory bez předchozího souhlasu Evropské komise (tzv. povinnost pozastavení, „standstill obligation“). 44. Tato ustanovení zavádí preventivní kontrolu záměrů týkajících se nových podpor. Jejich cílem je zabezpečit, aby účinky podpory nenastaly dříve, než Evropská komise mohla v přiměřené lhůtě záměr podpory podrobně přezkoumat a případně zahájit řízení o slučitelnosti podpory. Smysl takto vytvořené prevence spočívá v tom, aby byly poskytovány pouze slučitelné podpory. Pro uskutečnění tohoto cíle se provedení záměru podpory odkládá do doby, než jsou konečným rozhodnutím Evropské komise odstraněny pochybnosti o jeho slučitelnosti [srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 12. 2. 2008 ve věci Centre d’exportation du livre français (CELF), Ministre de la Culture et de la Communication proti Société internationale de diffusion et d’édition (SIDE), C-199/06 , (dále také jen „rozsudek ve věci C-199/06“)]. 45. Soudní dvůr dále dovodil, že zákaz poskytnutí (provedení) státní podpory vyplývající z čl. 88 odst. 3 Smlouvy o založení Evropského společenství, resp. čl. 108 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie, má přímý účinek, proto vnitrostátní soudy musejí jednotlivcům zajistit, aby z porušení této povinnosti byly v souladu s jejich vnitrostátním právem vyvozeny všechny důsledky, pokud jde zejména jak o platnost prováděcích aktů, tak o vymáhání finančních podpor poskytnutých v rozporu s tímto ustanovením, takže jejich úkolem je přijmout opatření, která umožní napravit protiprávnost poskytnutí podpor, aby tak příjemci podpory nebyla ponechána možnost s těmito podporami volně nakládat v období do vydání rozhodnutí Evropské komise (srov. např. rozsudky Soudního dvora ze dne 21. 11. 2013, Deutsche Lufthansa AG proti Flughafen Frankfurt-Hahn GmbH, C-284/12 , a ze dne 5. 3. 2019, ve věci Eesti Pagar AS proti Ettevõtluse Arendamise Sihtasutus a Majandus-ja Kommunikatsiooniministeerium, C-349/17 ). 46. Proto zavedení systému kontroly státních podpor, jehož základní prvek představuje ustanovení čl. 88 odst. 3 Smlouvy o založení Evropského společenství, resp. čl. 108 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie, spadá do pravomoci Evropské komise i vnitrostátních soudů, jejichž úlohy se vzájemně doplňují, ale jsou odděleny. Zatímco Komise má výlučnou pravomoc posuzovat slučitelnost opatření podpory s vnitřním trhem, vnitrostátní soudy dbají o ochranu práv jednotlivců čelících případným porušením uvedeného ustanovení (srov. např. rozsudky Soudního dvora ze dne 21. 10. 2003, ve spojených věcech Belgische Staat proti Eugène van Calster, Felix Cleeren a Openbaar Slachthuis NV, C-261/01 a C-262/01 , a ze dne 5. 10. 2006, ve věci Transalpine Ölleitung in Österreich GmbH a další proti Finanzlandesdirektion für Tirol a dalším, C-368/04 ). 47. V tomto smyslu dovolací soud ve své rozhodovací praxi na základě dotčených ustanovení unijního práva dovodil, že (tuzemský) soud má v občanském soudním řízení pravomoc rozhodovat o následcích porušení povinnosti oznámit státní podporu Evropské komisi. Evropská komise je oprávněna rozhodovat v řízení o slučitelnosti státní podpory (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1341/2012 , uveřejněný pod číslem 81/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 48. Soutěžitelé a ostatní třetí strany dotčené poskytnutou (provedenou) podporou (popř. osoby mající jiný právní zájem na uplatnění práva z porušení uvedené povinnosti, srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 13. 1. 2005, ve věci Streekgewest Westelijk Noord-Brabant proti Staatssecretaris van Financiën, C-174/02 ), u níž došlo k porušení povinnosti oznámit tuto podporu Evropské komisi a vyčkat s jejím poskytnutím (provedením) na souhlas Evropské komise (tzv. povinnost pozastavení), mají právo domáhat se u vnitrostátního soudu z důvodu porušení této povinnosti zejm. pozastavení či ukončení provádění zamýšleného opatření, navrácení již poskytnuté podpory (včetně úroků), a to i formou předběžného opatření tak, aby výhoda spojená s pravděpodobně protiprávní podporou nebyla poskytnuta nebo nezůstala příjemci dále k dispozici, nebo práva na náhradu škody [srov. např. rozsudky Soudního dvora ze dne 8. 12. 2011, ve věci Residex Capital IV CV proti Gemeente Rotterdam, C-275/10 , ze dne 11. 7. 1996, ve věci Syndicat français de l’Express international (SFEI) a další proti La Poste a dalším, C-39/94 ]. 49. Je-li však nárok na vrácení poskytnuté podpory vyplývající z porušení tzv. povinnosti pozastavení posuzován poté, co Evropská komise již rozhodla o slučitelnosti této podpory, není vnitrostátní soud podle unijního práva povinen nařídit navrácení podpory v plném rozsahu, a to ani v případě, kdy neexistují mimořádné okolnosti. Je tomu tak proto, že v takovém případě není samotné poskytnutí podpory v rozporu s cílem sledovaným úpravou stanovenou v čl. 108 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie. To však nic nemění na skutečnosti, že poskytnutí této podpory bylo předčasné a v tomto směru protiprávní, přičemž dotčené subjekty v hospodářské soutěži musely snášet následky slučitelné podpory dříve, než by bylo nutné. Zároveň není vyloučeno, aby soud nařídil navrácení protiprávní podpory podle svého vnitrostátního práva, aniž by bylo dotčeno právo členského státu tuto podporu později znovu poskytnout (srov. rozsudek ve věci C-199/06 a judikaturu v něm citovanou). 50. Z pohledu příjemce podpory neoprávněné zvýhodnění spočívá jednak v tom, že neplatí úroky, které by platil z dotčené částky slučitelné podpory, pokud by si musel tuto částku vypůjčit na trhu do doby rozhodnutí Komise, a jednak ve zlepšení jeho soutěžního postavení vůči jiným subjektům na trhu po dobu trvání protiprávního stavu. Proto musí soud případně vyhovět takovým navrženým vhodným opatřením, jež účinně zhojí důsledky porušení tzv. povinnosti pozastavení. Takovým vhodným opatřením je zejména uložení povinnosti příjemci zaplatit z poskytnuté podpory úroky za dobu trvání protiprávního stavu (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 24. 11. 2020 ve věci Viasat Broadcasting UK Ltd proti TV2/Danmark A/S a Dánskému království, C-445/19 ). K důsledkům promlčení pravomoci Evropské komise 51. Kromě situací, kdy předpisy unijního práva stanoví výjimku z povinnosti oznámit zamýšlené poskytnutí státní podpory Evropské komisi a pozastavit její poskytnutí (provedení) do rozhodnutí Evropské komise (tzv. povinnost pozastavení) [v současnosti srov. čl. 93, 106 odst. 2, 107 odst. 2 a 3 Smlouvy o fungování Evropské unie, resp. nařízení o blokových výjimkách vydané podle nařízení Rady (EU) 2015/1588 ze dne 13. července 2015 o použití článků 107 a 108 Smlouvy o fungování Evropské unie na určité kategorie horizontální státní podpory (kodifikované znění), tj. např. dle nařízení Komise (EU) č. 651/2014 ze dne 17. června 2014, kterým se v souladu s články 107 a 108 Smlouvy prohlašují určité kategorie podpory za slučitelné s vnitřním trhem, nebo nařízení Komise (EU) 2023/2831 ze dne 13. prosince 2023 o použití článků 107 a 108 Smlouvy o fungování Evropské unie na podporu de minimis ], není předchozí souhlas Evropské komise vyžadován ani tehdy, pokud opatření není novou podporou, nýbrž je podporou existující [srov. rovněž Oznámení Komise o prosazování pravidel státní podpory vnitrostátními soudy (2021/C 305/01)]. 52. Zároveň podle čl. 1 odst. 1 písm. f) nařízení č. 659/1999 se pro účely tohoto nařízení rozumí „protiprávní podporou“ nová podpora uskutečňovaná v rozporu s čl. 93 odst. 3 Smlouvy o založení Evropského společenství. V současnosti je totéž upraveno v čl. 1 písm. f) nařízení 2015/1589, podle něhož se pro účely nařízení rozumí „protiprávní podporou“ nová podpora uskutečňovaná v rozporu s čl. 108 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie. 53. Soudní dvůr v tomto směru formuloval závěr, podle kterého článek 108 Smlouvy o fungování Evropské unie zavádí odlišná řízení podle toho, zda se jedná o existující, či nové podpory. Zatímco nové podpory musejí být v souladu s čl. 108 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie předem oznámeny Evropské komisi a nemohou být provedeny dříve, než je řízení ukončeno vydáním konečného rozhodnutí, mohou být existující podpory v souladu s čl. 108 odst. odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie právoplatně prováděny, dokud Evropská komise nekonstatuje jejich neslučitelnost [srov. rozsudky Soudního dvora ze dne 29. 11. 2012, ve věci Kremikovtzi AD proti Ministar na ikonomikata, energetikata i turizma i zamestnik-ministar na ikonomikata, energetikata i turizma, C-262/11 , a ze dne 16. 4. 2015, ve věci Trapeza Eurobank Ergasias AE proti Agrotiki Trapeza tis Ellados AE (ATE) a Pavlos Sidiropoulos, C-690/13 ]. 54. Zároveň pak podle čl. 1 písm. b) bodu iv) nařízení č. 659/1999 [v současnosti podle čl. 1 písm. b) bodu iv) nařízení 2015/1589] se „existující podporou“ rozumí podpora, která se považuje za existující podporu podle článku 15 tohoto nařízení (v současnosti podle čl. 17 nařízení 2015/1589), tedy podpora, u níž uplynula desetiletá promlčecí lhůta pro pravomoc Evropské komise ve věci jejího navrácení. 55. K tomu Soudní dvůr uvedl, že pojem „existující podpory“ uvedený v tomto ustanovení je patrně úzce spojen s úlohou, jakož i s funkcemi a zvláštními pravomocemi svěřenými Komisi v rámci systému kontroly státních podpor. Kvalifikace takové státní podpory jako existující v zásadě závisí na tom, zda Komise v promlčecí lhůtě přijala opatření ve vztahu k dotčené podpoře, či nikoli (srov. rozsudek ve věci C-387/17 ). 56. Promlčecí lhůta dle tohoto ustanovení nevyjadřuje v žádném případě obecný princip, podle kterého by se nová podpora přeměnila v existující podporu, pouze vylučuje navrácení podpory poskytnuté více než 10 let před prvním zásahem Evropské komise [srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 30. 4. 2002, ve spojených věcech Government of Gibraltar proti Komisi Evropských společenství, T-195/01 a T-207/01 , srov. obdobně rovněž Sdělení Komise o navrácení protiprávních a neslučitelných státních podpor ze dne 23. 7. 2019 (2019/C 247/01)]. 57. V tomto směru lze poukázat rovněž na shora uvedený závěr, podle kterého z unijního práva nevyplývá povinnost vrácení podpory poskytnuté v rozporu s povinností ji oznámit ani tehdy, pokud Evropská komise (před uplynutím své promlčecí lhůty) rozhodla o slučitelnosti této podpory. Podle unijního práva je soud povinen nařídit, aby příjemce podpory zaplatil z této podpory úroky za dobu trvání protiprávního stavu (srov. shora citovaný rozsudek ve věci C-199/06 ). 58. S tím pak souvisí, že jde-li o právo domáhat se náhrady škody v důsledku porušení povinnosti oznámit státní podporu Evropské komisi a pozastavit její provedení (poskytnutí) do rozhodnutí Evropské komise (tzv. povinnost pozastavení), je možnost uplatnění tohoto práva v zásadě nezávislá na případném souběžném šetření Komise týkajícím se dotčené podpory. Stejně tak rozhodnutí Evropské komise prohlašující neoznámenou podporu za slučitelnou s vnitřním trhem nemá za následek dodatečné zhojení protiprávnosti aktů, které jsou neplatné z toho důvodu, že byl při jejich přijetí porušen zákaz uvedený v čl. 108 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie. Pokud tedy žalobce před vnitrostátním soudem může prokázat, že mu vznikla škoda způsobená předčasným poskytnutím státní podpory, lze žalobě na náhradu škody v zásadě vyhovět, a to i tehdy, pokud v době, kdy vnitrostátní soud rozhoduje o žalobě, již Komise dotčenou podporu schválila (srov. rozsudek ve věci C-387/17 ). 59. Z uvedeného shrnutí judikatury Soudního dvora k otázce rozhodování vnitrostátních soudů v případech protiprávních podpor, tj. podpor poskytnutých v rozporu s povinností je oznámit a pozastavit jejich provedení (poskytnutí) do rozhodnutí Evropské komise (tzv. povinnost pozastavení) podle čl. 108 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie, vyplývá, že uplynutí lhůty podle čl. 17 odst. 1 nařízení 2015/1589, nevede ke zpětné legalizaci takových podpor. Zároveň však v rozhodnutí Soudního dvora bylo konstatováno, že uplynutí této lhůty vylučuje navrácení podpory poskytnuté více než 10 let před prvním zásahem Evropské komise. 60. Tento závěr platí i v případě pozdějšího rozhodnutí Komise o slučitelnosti podpory poskytnuté v rozporu s čl. 108 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie se společným trhem a v takovém případě z unijního práva nevyplývá povinnost soudu uložit příjemci navrácení takové (slučitelné) podpory. 61. V nyní projednávané věci tudíž vyvstala pochybnost o tom, zda vnitrostátní soud může rozhodnout o navrácení podpory poskytnuté případně v rozporu s čl. 108 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie (aniž by tím byly dotčeny důsledky vyplývající z porušení povinností dle tohoto ustanovení), uplynula-li ke dni rozhodování soudu promlčecí lhůta pravomocí Komise podle čl. 17 odst. 1 nařízení 2015/1589, a podpora se tak podle čl. 1 písm. b) bod iv) a čl. 17 odst. 3 tohoto nařízení považuje za existující podporu, pakliže zároveň pro existující podpory podle čl. 108 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie platí, že mohou být prováděny, dokud Evropská komise nekonstatuje jejich neslučitelnost. Předběžná otázka předložená Soudnímu dvoru Evropské unie 62. Nejvyšší soud proto usnesením ze dne 26. 9. 2022, č. j. 23 Cdo 1180/2021-577 , rozhodl o přerušení řízení o dovoláních na dobu do rozhodnutí Soudního dvora o odpovědi na předběžnou otázku, zda je třeba ustanovení čl. 108 odst. 3 poslední věty Smlouvy o fungování Evropské unie vykládat tak, že vnitrostátní soud je povinen v řízení zahájeném na návrh třetí osoby (soutěžitele) uložit příjemci navrácení podpory poskytnuté v rozporu s tímto ustanovením, ačkoli (ke dni rozhodování soudu) uplynula promlčecí lhůta pravomocí Komise podle čl. 17 odst. 1 nařízení 2015/1589 ze dne 13. července 2015, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 108 Smlouvy o fungování Evropské unie, v důsledku čehož se poskytnutá podpora považuje podle čl. 1 písm. b) bod iv) a čl. 17 odst. 3 tohoto nařízení za existující podporu. 63. Soudní dvůr rozhodl o předložené předběžné otázce rozsudkem ze dne 7. 12. 2023, ve věci C-700/22 (dále jen „rozsudek ve věci C-700/22“). 64. Soudní dvůr v odůvodnění nejprve odkázal na svoji judikaturu o odlišnosti úloh vnitrostátních soudů a Komise, podle které posouzení slučitelnosti podpory se společným trhem patří do výlučné pravomoci Komise, jejíž jednání podléhá přezkumu soudů Evropské unie, a vnitrostátní soudy dbají o ochranu práv jednotlivců v případě porušení povinnosti předběžného oznámení státních podpor Komisi podle čl. 108 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie. Poukázal na to, že vnitrostátní soudy musí jednotlivcům, kteří se mohou dovolávat porušení povinnosti oznámení, zaručit, že z něj vyvodí veškeré důsledky v souladu se svým vnitrostátním právem, co se týče jak platnosti aktů provádějících opatření podpory, tak navrácení finanční podpory poskytnuté v rozporu s tímto ustanovením nebo případnými prozatímními opatřeními. 65. Dále vycházel z toho, že nařízení Rady 2015/1589 obsahuje procesní pravidla, která se použijí na všechna správní řízení v oblasti státních podpor probíhající před Komisí, a neobsahuje žádná ustanovení týkající se pravomocí a povinností vnitrostátních soudů, které se nadále řídí ustanoveními Smlouvy, jak jsou vykládána Soudním dvorem. K samotné lhůtě upravené v čl. 17 odst. 1 nařízení Rady 2015/1589 uvedl, že se vztahuje pouze na pravomoci Komise ve věci navrácení státních podpor a že její uplynutí nemůže vést k zpětné legalizaci protiprávních státních podpor jen z toho důvodu, že se stanou existujícími podporami. Soudní dvůr rovněž upřesnil, že tuto promlčecí lhůtu nelze uplatnit ani přímo ani nepřímo ani analogicky na postup vymáhání protiprávní podpory příslušnými vnitrostátními orgány. 66. K argumentaci příjemce podpory [žalované 1)], že v případě existující podpory nemají vnitrostátní soudy pravomoc nařídit její navrácení, Soudní dvůr zopakoval, že nyní projednávaná věc se týká konkrétního případu, kdy měl být při poskytnutí předmětné podpory porušen čl. 108 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie, a jak je uvedeno výše, uplynutí promlčecí lhůty stanovené v čl. 17 odst. 1 nařízení 2015/1589 nevede ke zpětné legalizaci protiprávních státních podpor jen z toho důvodu, že se stanou existujícími podporami. 67. S ohledem na výše uvedené Soudní dvůr proto v rozsudku ve věci C-700/22 zodpověděl položenou předběžnou otázku tak, že čl. 108 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie musí být vykládán v tom smyslu, že vnitrostátní soudy mohou nařídit navrácení státní podpory poskytnuté v rozporu s povinností předchozího oznámení stanovenou tímto ustanovením, ačkoli promlčecí lhůta stanovená v čl. 17 odst. 1 nařízení 2015/1589 ve vztahu k této podpoře uplynula, takže je třeba ji považovat podle čl. 1 písm. b) bodu iv) a čl. 17 odst. 3 tohoto nařízení za existující podporu. Posouzení v poměrech projednávané věci 68. Ze shora uvedených důvodů lze s ohledem na poměry projednávané věci uzavřít, že uplynutí promlčecí lhůty stanovené v čl. 15 odst. 1 nařízení č. 659/1999, resp. čl. 17 odst. 1 nařízení 2015/1589, v jehož důsledku se státní podpora považuje za existující podporu podle čl. 1 písm. b) bodu iv) a čl. 15 odst. 3 nařízení č. 659/1999, resp. čl. 1 písm. b) bodu iv) a čl. 17 odst. 3 nařízení 2015/1589, nemá vliv na povinnost příjemce vrátit tuto podporu, došlo-li k jejímu poskytnutí v rozporu s čl. 88 odst. 3 Smlouvy o založení Evropského společenství, resp. čl. 108 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie. 69. Pokud tedy odvolací soud v řízení neposuzoval, zda zaplacení kupní ceny podle předmětné kupní smlouvy ze strany žalované 2) naplnilo znaky veřejné podpory a zda jejím poskytnutím došlo k porušení povinností podle čl. 88 odst. 3 Smlouvy o založení Evropského společenství, resp. od 1. 12. 2009 podle čl. 108 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie, ani zda v důsledku toho vznikly a trvají povinnosti žalovaných, jichž se žalobkyně svojí žalobou domáhají, neboť žalobu zamítl již proto, že i kdyby se o veřejnou podporu jednalo, nebylo by možné rozhodnout o jejím navrácení z důvodu, že by se jednalo o existující podporu uplynutím lhůty podle čl. 15 odst. 1 nařízení č. 659/1999, resp. podle čl. 17 odst. 1 nařízení 2015/1589, není jeho rozhodnutí správné. 70. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 71. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, neobstojí co do právního posouzení věci, dovolací soud existenci vad řízení pro nadbytečnost neposuzoval, neboť ty nemohly na výsledku dovolacího řízení ničeho změnit. 72. Dovolací soud s ohledem na výše uvedené důvody dospěl k závěru, že dovolání žalobkyň je důvodné. 73. Jelikož vzhledem k dosavadním výsledkům řízení není možné v dovolacím řízení o věci rozhodnout [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.], dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ze shora uvedených důvodů podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), včetně závislého výroku o nákladech řízení, zrušil. 74. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23220/	29.02.2024	29 Cdo 2329/2023	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání žalované zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 27 Co 228/2022, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem ze dne 22. 10. 2020, č. j. 9 C 233/2019-123, Okresní soud v Pardubicích (dále jen „okresní soud“): [1] Zamítl žalobu podanou 10. 9. 2019, kterou se žalobce (Komerční banka, a. s.) domáhal vůči žalované (M. M.) za účasti R. M., otce žalované (dále jen „R. M.“), jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalované, určení, že darovací smlouva ze dne 11. 9. 2017 (dále též jen „darovací smlouva“), uzavřená mezi (dlužníkem) R. M. jako dárcem a žalovanou jako obdarovanou, jejímž předmětem byl spoluvlastnický podíl o velikosti ½ na označených nemovitých věcech (dvou pozemcích) v katastrálním území a obci H. (dále jen „spoluvlastnický podíl“), je vůči němu neúčinná (bod I. výroku). [2] Rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). 2. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“ nebo „insolvenční soud“) usnesením ze dne 21. 4. 2021, č. j. 27 Co 62/2021-172, zrušil rozsudek okresního soudu ze dne 22. 10. 2020 a vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení. 3. Rozsudkem ze dne 18. 3. 2022, č. j. 9 C 233/2019-272, ve znění (doplňujícího) usnesení ze dne 19. 4. 2022, č. j. 9 C 233/2019-276, okresní soud: [1] Žalobu (opět) zamítl (bod I. výroku). [2] Rozhodl o nákladech řízení (body II. a III. výroku). 4. Okresní soud – vycházeje z ustanovení § 589 odst. 1 a 2, § 591 a § 594 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům: 5. V daném případě šlo o darovací smlouvu, tedy o bezúplatný převod, takže nelze použít ustanovení § 590 o. z., nýbrž (zvláštní) úpravu dle § 591 o. z., podle které se věřitel může úspěšně dovolat relativní neúčinnosti, jestliže právní jednání dlužníka zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky; subjektivní stránka (to, zda dlužník měl zkracující úmysl, a zda takový úmysl byl nebo musel být znám druhé straně), se nezkoumá. 6. Okresní soud dále zkoumal existenci výjimky podle § 591 písm. d/ o. z.; ta se aplikuje, převáží-li mravní závazek nebo ohledy slušnosti nad právní povinností dlužníka splnit dluh věřiteli. Nejde tedy o každé bezúplatné jednání dlužníka, které by z obecného hlediska bylo možné ve vztahu k nabyvateli plnění považovat za mravné a slušné; takový přístup by v některých případech mohl vést k rozporu s dobrými mravy; srov. „rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 955/2018 či 21 Cdo 867/2018“ [správně jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 955/2018 , a o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 867/2018 , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 2, ročníku 2020, pod číslem 12; rozsudky jsou (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Je proto třeba zabývat se konkrétní podobou závazků, přičemž vymezení hypotézy právní normy závisí na zvážení rozhodných okolností konkrétního případu. V daném případě mravní závazek nebo ohledy slušnosti převážily nad povinností dlužníka (R. M.) splnit právní povinnost (dluh) vůči věřiteli. 7. Uskutečnění slibu daného R. M. (otcem) žalované (dceři) v počátcích jejího vysokoškolského studia má okresní soud nejen za slušné a mravné, ale i ospravedlňující skutečnost, že právo žalobce (věřitele) zůstalo v té době neuspokojeno. V době, kdy bylo darování dohodnuto (za studia žalované), neměl R. M. ještě žádné závazky a bezúplatným převodem nezamýšlel zvýhodnění žalované na úkor žalobce. R. M. v době převodu pozemky neužíval, neměl z nich žádný příjem (měl je v podílovém spoluvlastnictví s bývalou manželkou, která na nich s žalovanou hospodařila) a v hospodaření na pozemcích podporoval žalovanou. 8. V době převodu neměl R. M. dluhy (žalobce jej informoval o překročení debetu více než dva měsíce po převodu nemovitostí a exekuční řízení byla zahájena až v následujícím roce). Darování bylo přiměřené majetkovým poměrům R. M. 9. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 30. 11. 2022, č. j. 27 Co 228/2022-345: [1] Změnil rozsudek okresního soudu ze dne 18. 3. 2022 tak, že žalobě vyhověl (první odstavec prvního výroku). [2] Rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý odstavec prvního výroku a druhý výrok). 10. Odvolací soud – vycházeje z § 591 písm. d/ o. z. – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům: 11. Již ve zrušujícím usnesení odvolací soud poukázal na nutnost interpretovat pojem „ohledy slušnosti“ v mezích zásad, které se podávají z judikatury Nejvyššího soudu; srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 955/2018 , rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 867/2018 , a „Rc 127/2019“ [jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2332/2018 , uveřejněný pod číslem 127/2019 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 127/2019“)]. 12. Pojem „ohledy slušnosti“ je nutno interpretovat tak, že dlužníkem poskytnuté plnění musí vyhovovat zásadám podávajícím se z judikatury Nejvyššího soudu jak ve vztahu k nabyvateli plnění, tak ve vztahu k dlužníku. Je tudíž nutno zejména posoudit přiměřenost poskytnutého plnění majetkovým poměrům dlužníka, míru snížení celkové hodnoty jeho majetku a rovněž je nutno přihlédnout k majetkové a sociální situaci obdarovaného a k tomu, jakou subjektivní hodnotu pro něho toto darované plnění představovalo. V obecné rovině by plnění dlužníka mělo být přiměřené jeho majetkovým poměrům a současně by takové plnění, aby mohlo obstát optikou § 591 písm. d/ o. z., nemělo podstatně snižovat hodnotu majetku dlužníka. 13. Okresní soud – ač v zásadě dospěl ke správným skutkovým zjištěním a učinil odpovídající závěr o skutkovém stavu – nesprávně interpretoval stěžejní skutečnosti plynoucí z těchto skutkových zjištění. 14. Okresní soud především pominul, že tvrzení žalované o dávném slibu darování pozemků (spoluvlastnického podílu R. M. na nich) za podmínky zdárného dokončení studia prokazují toliko její účastnická výpověď, tvrzení matky a bratra žalované a účastnická výpověď R. M. Jde o osoby na právním jednání ekonomicky zainteresované, takže věrohodnost jejich výpovědi musí být hodnocena prizmatem této skutečnosti. I kdyby tomu tak bylo, nejde o skutečnost samu o sobě významnou pro posouzení opodstatněnosti obrany žalované proti žalobním žádáním. Nevýznamná pro posouzení opodstatněnosti výjimky plynoucí z § 591 písm. d/ o. z. je i skutečnost, že v době uzavření darovací smlouvy nebyly vedeny exekuce na majetek R. M., neboť po nařízení exekuce je dlužníku zakázáno s tímto majetkem disponovat. 15. Ačkoliv R. M. podle okresního soudu své dluhy nepopíral, nelze přehlédnout, že žalobce byl nucen vymáhat pohledávku soudně (v nalézacím řízení a následně exekučním v řízení). To, že R. M. dluh splácel (jak mylně dovozuje okresní soud), žalobce popřel. 16. Byť žalovaná namítala, že neměla povědomí o majetkové, finanční a celkové ekonomické situaci R. M., byla si vědoma tohoto, že v době sepisu darovací smlouvy má R. M. vedeno bydliště na obecním úřadě v H. (ač podle ní měl mít novou rodinu, dům, práci a měl se nacházet v dobré ekonomické situaci). Bydliště na obecním úřadě mělo vést žalovanou k zamyšlení nad životní situací R. M. a minimálně měla žádat, aby jí R. M. uvedené blíže vysvětlil (což neučinila). To, jaká byla nebo je hodnota spoluvlastnického podílu na pozemcích, zůstalo mezi účastníky řízení sporným (a tato skutečnost nebyla spolehlivě osvětlena). Je však zjevné, že R. M., který se žalovanou darovací smlouvu uzavřel v září 2017, byl již cca o rok později zavázán k úhradě dlužné částky žalobci elektronickým platebním rozkazem (a následně byla nařízena exekuce na jeho majetek). Pohledávka žalobce, která ke dni vydání elektronického platebního rozkazu činila necelých 70.000 Kč, není dosud zaplacena ani dílem splacena (což svědčí o tom, že exekucí nebyl postižen majetek, který by umožňoval pohledávku uhradit). 17. Uvedené nutně vede k závěru, že předmětný spoluvlastnický podíl byl jednou, ne-li jedinou, z majetkových hodnot, z níž bylo možné (byť částečně), uhradit pohledávku žalobce. Souhlasit proto nelze ani se závěrem okresního soudu, že plnění poskytnuté žalované bylo přiměřené majetkovým poměrům R. M. Zjevně šlo o majetek pro R. M. hodnotný (nevlastní jiný majetek, z něhož lze uhradit dluh žalobce). Nelze hovořit ani o tom, že by žalovaná v době uzavření darovací smlouvy byla na R. M. existenčně závislá. V době uzavření darovací smlouvy byla žalovaná zaměstnána a dosahovala příjmu cca 40.000 Kč čistého měsíčně; ani její sociální situace tudíž neospravedlňovala její zvýhodnění oproti žalobci. 18. Podle odvolacího soudu tedy skutečnosti zjištěné okresním soudem neopodstatňují nadřazení tvrzeného mravního závazku (ohledu slušnosti) nad povinnost R. M. splnit dluh vůči žalobci. Nelze přehlédnout (pominout) ani přístup R. M. k věci [zbavil se významné majetkové hodnoty (možná jediné) a nesnaží se dluh splácet]. Tento postoj nenasvědčuje závěru okresního soudu, že R. M. nebyl srozuměn s tím, že právním jednáním zkracuje věřitele. Odvolací soud je tudíž přesvědčen, že popsané jednání R. M. za součinnosti žalované dokládá jednání v rozporu s dobrými mravy, které nelze považovat za slušné a mravné. II. Dovolání a vyjádření k němu 19. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně otázky výkladu § 591 písm. d/ o. z. a podmínek pro jeho aplikaci. 20. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil. 21. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nebyla splněna výjimka daná § 591 písm. d/ o. z., dovolávajíc se závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 867/2018 , R 127/2019 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 823/2021 , k čemuž dále argumentuje následovně: 22. R. M. vyhověl darováním ohledům slušnosti i svému mravnímu závazku (jímž je jeho slib). Pravidlo, že sliby se mají plnit, by mělo být respektováno v každé společnosti, která je ovládána principy prosté elementární slušnosti a poctivosti. 23. Odvolací soud nepřípustně pozměnil skutkový stav zjištěný okresním soudem, když skutkové závěry okresního soudu nejprve označil za správné, načež je deformoval negativním vyhodnocením přístupu R. M. ke splácení dluhu. R. M. má příjmy ze závislé činnosti, z nichž jsou prováděny exekuční srážky ze mzdy na pohledávky s lepším pořadím, takže nemůže požádat zaměstnavatele o změnu pořadí uspokojení exekucí. Také úvaha odvolacího soudu k evidovanému trvalému pobytu R. M. je zcestná, neboť adresa trvaného pobytu má pouze evidenční charakter a nemusí být totožná s reálným bydlištěm. 24. Dovolatelka míní, že závěry přijaté odvolacím soudem nevyplývají ze zjištěného skutkového stavu. Nadto namítá, že odvolací soud porušil její procesní práva vydáním „překvapivého rozhodnutí“, neboť ji ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. nepoučil o odlišném právním názoru. 25. Dle dovolatelky jsou závěry odvolacího soudu s ohledem na předcházející řízení a zjištěné skutkové závěry nepřiměřené a odchylují se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolatelka namítá i porušení procesních práv, neboť odvolací soud vyslovil právní závěr, který nebylo možno ve vztahu ke skutkovým zjištěním okresního soudu předvídat, a žalované tak byla odňata možnost právně i skutkově argumentovat. 26. Žalobce též nebyl aktivně věcně legitimován k podání odpůrčí žaloby, neboť v době, kdy došlo k odporovanému právnímu jednání (k uzavření darovací smlouvy), dluh R. M. vůči žalobci neexistoval a vedlejší účastník nemohl vědět, že toto jednání bude jakkoli zkracovat uspokojení žalobcovy pohledávky. 27. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje napadené rozhodnutí za správné. III. Přípustnost dovolání 28. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 29. Dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení aktivní věcné legitimace žalobce jde o věc dovolacím soudem zčásti neřešenou. IV. Důvodnost dovolání 30. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval především tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 31. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003 , uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009 , uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Pro tyto účely se též nezabývá námitkami, jež dovolatel ke skutkovému stavu věci, z nějž vyšel odvolací soud, snesl prostřednictvím tvrzení o vadách řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. 32. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná následující skutková zjištění (z nichž vyšly oba soudy): 33. Obec H. (jako prodávající) a R. M. a L. M. (dále jen „L. M.“) [jako kupující] uzavřeli dne 10. 10. 2000 kupní smlouvu, kterou obec prodala manželům M. předmětné (dva) pozemky za kupní cenu ve výši 164.850 Kč. 34. Žalovaná ukončila vysokoškolská studia dne 8. 6. 2016. 35. Na základě souhlasného prohlášení o vypořádání společného jmění manželů ze dne 21. 3. 2012 byli R. M. a L. M. před uzavřením darovací smlouvy rovnodílnými podílovými spoluvlastníky obou pozemků. 36. R. M. (jako dárce) uzavřel s dovolatelkou (jako obdarovanou) dne 11. 9. 2017 darovací smlouvu, kterou na dovolatelku převedl svůj spoluvlastnický podíl (na dvou pozemcích). Právní účinky vkladu vlastnického práva dovolatelky ke spoluvlastnickému podílu do katastru nemovitostí nastaly 12. 9. 2017. 37. R. M. podal u insolvenčního soudu 30. 11. 2017 insolvenční návrh (datovaný 28. 11. 2017) spojený s návrhem na povolení oddlužení, v němž označil celkem 6 závazků (dluhů), z toho dva (vůči společnostem ESSOX s. r. o. a Whitestone Consulting a. s.) jako vykonatelné. Zbývající závazky (dluhy) označil jako splatné od prosince 2015. 38. Usnesením ze dne 14. 6. 2018 insolvenční soud odmítl návrh na povolení oddlužení a zastavil insolvenční řízení. 39. Elektronickým platebním rozkazem ze dne 20. 11. 2018 (dále jen „elektronický platební rozkaz“) uložil okresní soud R. M., aby do 15 dnů od doručení elektronického platebního rozkazu zaplatil žalobci částku 40.765,72 Kč (jistinu), s kapitalizovaným úrokem ve výši 3.067,24 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 435,49 Kč, s ročním úrokem ve výši 22,90 % z částky 39.935,72 Kč za dobu od 7. 2. 2018 do zaplacení, s ročním zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 39.935,72 Kč za dobu od 7. 2. 2018 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 13.258,46 Kč, nebo aby v téže lhůtě podal odpor. 40. Pro pohledávku přiznanou elektronickým platebním rozkazem nařídil okresní soud 21. 1. 2019 ve prospěch žalobce (jako oprávněného) exekuci vůči R. M. (jako povinnému). 41. V době, kdy žalovaná studovala, jí R. M. přislíbil (pod podmínkou dokončení vysokoškolského studia) darování spoluvlastnického podílu na pozemcích, na kterých již předtím hospodařila (chovala tam drůbež), v čemž ji R. M. podporoval; darování se uskutečnilo z iniciativy žalované po skončení studia. 42. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku [ve znění, jež nedoznalo změn od uzavření darovací smlouvy (od 11. 9. 2017)]: § 589 (o. z.) Relativní neúčinnost (1) Zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby již vykonatelné, anebo bylo-li již uspokojeno. (2) Neúčinnost právního jednání dlužníka se zakládá rozhodnutím soudu o žalobě věřitele, kterou bylo odporováno právnímu jednání dlužníka (odpůrčí žaloba). § 591 (o. z.) Neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka se může věřitel dovolat tehdy, pokud k němu došlo v posledních dvou letech. To neplatí, jedná-li se o (…) d/ plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti. 43. Ve výše ustaveném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným právním otázkám následující závěry: a) K aktivní věcné legitimaci k podání odpůrčí žaloby 44. Smyslem (účelem) odpůrčí žaloby podle ustanovení § 589 o. z. je domoci se (vyhovujícího) rozhodnutí soudu, které bude podkladem k tomu, aby se mohl na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu) vydaného proti dlužníku domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co neúčinným jednáním ušlo z dlužníkova majetku (nebo odpovídající náhrady za takové plnění), a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči tomu, kdo s dlužníkem právně jednal, nebo kdo z právního jednání přímo nabyl prospěch, vůči jeho dědici nebo vůči tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, anebo vůči jinému právnímu nástupci; srov. (též ve vazbě na dikci § 594 o. z. a § 595 odst. 1 větu první o. z.) R 127/2019 nebo odstavec 34. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2023, sp. zn. 29 Cdo 1772/2023 . 45. K odpůrčí žalobě podle § 589 o. z. je aktivně věcně legitimován věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vykonatelná, jestliže právní jednání dlužníka zkracuje její uspokojení. Vykonatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1079/2017 , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročníku 2019, pod číslem 27, R 127/2019 , nebo též odstavec 33. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1772/2023 . 46. Požadavek, aby pohledávka věřitele byla vykonatelná, nevymezuje podmínku pro vyslovení neúčinnosti právního jednání dlužníka, ale aktivní věcnou legitimaci k odpůrčí žalobě; podmínky, za nichž se věřitel může (úspěšně) dovolat určení neúčinnosti právního jednání dlužníka, se uvádí zejména v ustanoveních § 590 a § 591 o. z. Jakkoli se literatura rozchází v řešení otázky, kdy musí být věřitelova pohledávka vykonatelná (k pojmenování rozdílů srov. např. Švestka, J.; Dvořák, J.; Fiala, J. a kol. Občanský zákoník Komentář. Svazek V. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, str. 1395), Nejvyšší soud již uvedenou otázku zodpověděl v usnesení ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3914/2016 . Tam uzavřel, že neúčinnosti právního jednání se lze za podmínek uvedených zejména v ustanoveních § 590 a § 591 o. z. dovolávat nejen tehdy, jestliže pohledávka věřitele byla vykonatelnou již v době, kdy bylo učiněno napadené právní jednání, ale i v případě, že bylo učiněno dříve, než se pohledávka věřitele za dlužníkem stala vykonatelnou. Odpůrčí žalobě lze vyhovět tehdy, jestliže pohledávka žalujícího věřitele byla vykonatelnou v době rozhodování soudu. K těmto závěrům se Nejvyšší soud dále přihlásil např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1413/2020 , nebo v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1772/2023 . 47. Ze skutkových reálií dané věci se podává, že v době podání odpůrčí žaloby (10. 9. 2019) již věřitel (žalobce) měl vůči dlužníku (R. M.) vykonatelnou pohledávku (přiznanou elektronickým platebním rozkazem okresního soudu ze dne 20. 11. 2018), pro kterou vedl od ledna 2019 exekuci vůči dlužníku (R. M.). Věřitel (žalobce) tedy v dotčeném ohledu má (měl) aktivní věcnou legitimaci k podání odpůrčí žaloby. 48. Touto argumentací se nicméně nevyčerpává (není vyřešena) námitka dovolatelky, že žalobce neměl pohledávku vůči dlužníku (R. M.) v době, kdy došlo k odporovanému právnímu jednání (k uzavření darovací smlouvy), tedy 11. 9. 2017. 49. Bez zřetele k tomu, že zřejmě nebylo vyloučeno přijmout na základě listin, jimiž insolvenční soud provedl dokazování, i pozitivní skutkový závěr (skutkové zjištění) na téma, kdy (nejdříve) vznikla žalobcova pohledávka za dlužníkem (R. M.), skutková zjištění, z nichž vyšly oba soudy, odpověď na tuto otázku nedávají. Pro výsledek dovolacího řízení je tedy podstatné určit, zda se soudy měly touto otázkou zabývat [zda předpokladem úspěchu věřitele s odpůrčí žalobou v této věci je skutečnost, že věřitelova pohledávka existovala již v době, kdy se stalo účinným odporované právní jednání (12. 9. 2017, kdy nastaly právní účinky vkladu vlastnického práva dovolatelky ke spoluvlastnickému podílu do katastru nemovitostí)]. Pro tyto účely Nejvyšší soud též připomíná [ve shodě s tím, co na dané téma uvedl již okresní soud (srov. reprodukci rozsudku okresního soudu v odstavci 5. odůvodnění shora)], že předpoklady, za nichž lze odporovat bezúplatnému právnímu jednání dlužníka, mají v § 591 o. z. zvláštní (samostatnou) úpravu, pro kterou se ani z části neuplatní předpoklady formulované ustanovením § 590 o. z.; srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 955/2018 . 50. Ustanovení § 591 o. z. pak neobsahuje požadavek, aby pohledávka věřitele za dlužníkem existovala již v době, kdy se stalo účinným odporované právní jednání. Aktivní věcnou legitimaci k odpůrčí žalobě upravuje § 589 o. z.; z něj se podává pouze požadavek, aby věřitel měl vykonatelnou pohledávku za dlužníkem nejpozději v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě (srov. odstavec 46. odůvodnění shora). Vykonatelná pohledávka, pro kterou věřitel odporuje bezúplatnému právnímu jednání dlužníka podle § 591 o. z., tedy může vzniknout i po účinnosti (provedení) právního jednání, jemuž se odporuje; podstatné je jen to, že jde o právní jednání, které není starší dvou let (k němuž došlo v posledních dvou letech). 51. Nehledě k míře (ne)přesnosti srovnávací historické metody výkladu právní normy jako druhu její interpretace (srov. Knapp, V. Teorie práva. 1. vydání. Praha. C. H. Beck, 1995, str. 169-173), lze výše formulované závěry podpořit i poukazem na dřívější zákonné úpravy odpůrčích nároků. Šlo o následující zákonné úpravy (a v nich obsažená ustanovení): 52. Císařské nařízení č. 337/1914 ř. z., jímž se zavádí řád konkursní, vyrovnací a odpůrčí, recipované Československou republikou a platné na jejím území až do 1. 4. 1931 (dále jen „odpůrčí řád z roku 1914“): § 8 Oprávnění k odporu. (1) K odporu jest oprávněn každý věřitel, jehož pohledávka jest vykonatelna, ať vznikla, kdykoli, nevedla-li exekuce na jmění dlužníkovo k úplnému uspokojení věřitelovu nebo lze-li míti za to, že k uspokojení takovému nepovede. (…) [Znění § 8 odst. 1 odpůrčího řádu z roku 1914 je citováno podle díla Voska, J.: Řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí. Nákladem „Československého Kompasu“ tiskařské a vydavatelské akc. spol. Praha 1926 (dále jen „Voska, 1926“)]. 53. Zákon č. 64/1931 Sb. z. a n., kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí (dále jen „odpůrčí řád z roku 1931“): Kdo jest oprávněn odporovati. § 9 (1) Odporovati právním jednáním jest oprávněn věřitel, jehož pohledávka jest vykonatelna, ať vznikla kdykoliv, nebyl-li exekucí na jmění dlužníkovo úplně uspokojen nebo lze-li předpokládati, že by úplného uspokojení nedošel. (…) 54. K § 8 odpůrčího řádu z roku 1914 srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 1926, sp. zn. Rv II 581/29, uveřejněné pod číslem 9988 Sbírky rozhodnutí nejvyšších stolic soudních Čs. republiky, kterou uspořádal Dr. F. Vážný, v němž Nejvyšší soud na dané téma uzavřel, že: „Nevadí, že věřitelova pohledávka vznikla po provedení právního jednání, jemuž se odporuje.“ Týž závěr („Nezáleží na tom, kdy věřitelova pohledávka vznikla. Odpůrčí nárok může býti uplatněn, i když věřitelova pohledávka vznikla třeba až po provedení právního jednání, kterému se odporuje.“) lze nalézt v dobovém komentáři k § 8 odpůrčího řádu z roku 1914 (Voska, 1926, str. 450), jakož i v dobovém komentáři k § 9 odpůrčího řádu z roku 1931 (Voska, J.: Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Právnické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek. Praha 1931, str. 605). 55. K tomuto srovnání lze namítnout, že § 8 odpůrčího řádu z roku 1914 (slovy „ať vznikla, kdykoli“) a § 9 odpůrčího řádu z roku 1931 (slovy „ať vznikla kdykoliv“) vymezují možnost pozdějšího vzniku věřitelovy vykonatelné pohledávky výslovně (oproti § 589 o. z.). Nejvyšší soud nicméně uvádí, že podle důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 6. volebním období 2010-2013 jako tisk č. 362, je inspiračním zdrojem úpravy neúčinných právních jednání obsažené v § 589 a násl. o. z. zejména odpůrčí řád z roku 1931; srov. zvláštní část důvodové zprávy (K § 589 až 599). Ustanovení § 589 o. z. (sice) otázku pozdějšího vzniku věřitelovy vykonatelné pohledávky neřeší výslovně, také z něj ale neplyne požadavek opačný [aby pohledávka existovala nejpozději v době účinnosti (v době provedení) právního jednání, kterému se odporuje]. Podstatné je, že věřitelova vykonatelná pohledávka za dlužníkem (§ 589 o. z.) nemůže být uspokojena z dlužníkova majetku proto, že dlužník se tohoto majetku zbavil bezúplatným právním jednáním, k němuž došlo v posledních dvou letech (srov. úvodní větu § 591 o. z.). Dovolání proto potud není důvodné. b) K „ohledům slušnosti“ 56. Argumentace dovolatelky ke způsobu, jakým odvolací soud vyhodnotil existenci výjimky dle § 591 písm. d/ o. z., má převážně procesní rozměr. Odvolacímu soudu se vytýká absence poučovací povinnosti dle § 118a odst. 2 o. s. ř., překvapivost rozhodnutí a procesně nepřípustný postup při hodnocení důkazů; jsou tedy namítány vady řízení jejichž existenci zkoumá dovolací soud u přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda řízení vytýkanými vadami vskutku trpí. 1) K poučovací povinnosti soudu podle § 118a odst. 2 o. s. ř. 57. Pro vypořádání této námitky je rozhodný výklad § 118a o. s. ř. v následujícím znění (jež se nezměnilo od zahájení sporu): § 118a o. s. ř. (…) (2) Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1. (…) 58. Poučení dle § 118a odst. 2 o. s. ř. je poučením pro případ jiné (než účastníkem očekávané) právní kvalifikace věci. Jde např. o situaci, kdy je soud názoru, že požadované plnění není plněním podle smlouvy (jak očekává účastník), ze skutkového stavu věci však lze dovodit nárok na vydání bezdůvodného obohacení [k čemuž ale ještě chybí (v některých případech může chybět) vylíčení skutkových okolnosti případu ohledně výše bezdůvodného obohacení]. Srov. v literatuře např. dílo Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 830 a v judikatuře např. odstavec [18] odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3071/2018 , uveřejněného v časopise Soudní judikatura, číslo 9, ročníku 2020, pod číslem 89. 59. O takový případ v dané věci zjevně nešlo, když odvolací soud věc po právní stránce neposuzoval jinak než okresní soud (vykládal rovněž § 591 o. z.). Důvod postupovat ve vztahu k dovolateli podle § 118a odst. 2 o. s. ř. tedy odvolací soud neměl a dovolání potud není opodstatněné. 2) K překvapivosti napadeného rozhodnutí 60. Potud Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že byla-li právní otázka, kterou odvolací soud zkoumal s jiným výsledkem, zkoumána již soudem prvního stupně, mohl být rozhodnutím odvolacího soudu v dotčeném aspektu „překvapen“ jen účastník svých práv nedbalý a na jednání odvolacího soudu nepřipravený (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014 , uveřejněného pod číslem 107/2014 Sb. rozh. obč.). Odvolací soud (stejně jako před ním okresní soud) se zabýval tím, zda je důvod zamítnout odpůrčí žalobu proto, že odporovaným právním jednáním poskytl dlužník (R. M.) dovolatelce (své dceři) plnění, jímž bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti (§ 591 písm. d/ o. z.). Tím, že se v dotčeném ohledu věcí zabýval (jen s jiným výsledkem), tedy dovolatelka překvapena být nemohla a neměla. 3) K postupu odvolacího soudu při hodnocení důkazů 61. Pro vypořádání této námitky je rozhodný výklad § 213 o. s. ř. v následujícím znění (jež se nezměnilo od zahájení sporu): § 213 (o. s. ř.) (1) Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. (2) Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. (…) 62. Ustanovení § 591 písm. d/ o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet při posuzování otázky, zda jednání účastníka občanskoprávního vztahu představuje plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 591 písm. d/ o. z., je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. 63. Podmínky uvedené v ustanovení § 591 písm. d/ o. z. je třeba vykládat (vzhledem k tomu, že jde o výjimku, která vylučuje možnost věřitele dovolat se neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka) v souladu se smyslem a účelem institutu relativní neúčinnosti. Tuto výjimku je namístě uplatnit jen tehdy, převáží-li ohledy slušnosti nad povinností dlužníka splnit svou právní povinnost (dluh) vůči věřiteli (věřitelům). 64. Ustanovení § 591 písm. d/ o. z. tedy nelze interpretovat tak, že by jakékoliv bezúplatné právní jednání dlužníka, které by z obecného hlediska bylo možné ve vztahu k nabyvateli plnění považovat za mravné a slušné, mohlo být důvodem k vyloučení možnosti věřitele dovolat se neúčinnosti tohoto bezúplatného právního jednání dlužníka. Takový výklad ustanovení § 591 písm. d/ o. z. by nadřazoval mravní závazky a ohledy slušnosti nad závazky právní bez ohledu na jejich konkrétní podobu a prakticky by znemožňoval věřitelům dovolat se neúčinnosti bezúplatných právních jednání dlužníka učiněných vůči osobám jemu blízkým (opomenutí dlužníka, z nichž měla osoba jemu blízká prospěch), neboť při standardně fungujících vztazích mezi osobami blízkými by se dalo téměř jakékoli bezúplatné právní jednání mezi těmito osobami považovat za „slušné“ a „mravné“. Takové absolutní nadřazení ohledů slušnosti nad závazky právními však nebylo smyslem a účelem ustanovení § 591 písm. d/ o. z., a naopak by v některých případech mohlo vést k rozporu s dobrými mravy, neboť ne každé bezúplatné právní jednání (opomenutí) dlužníka, které lze považovat ve vztahu k nabyvateli plnění (nabyvateli majetku, který dlužník v důsledku svého opomenutí nenabyl) za „slušné“ a „mravné“ (za plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti), je způsobilé převážit nad právním závazkem dlužníka vůči věřiteli a ospravedlnit tak skutečnost, že dlužník na úkor svého věřitele bezúplatným právním jednáním převádí majetek na třetí osobu, a že právo věřitele proto zůstane zcela nebo zčásti neuspokojeno. 65. Otázku, zda jde o plnění, kterým bylo ve smyslu ustanovení § 591 písm. d/ o. z. vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti, je tedy třeba posuzovat vždy s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu a při jejím posuzování je třeba přihlížet zejména k tomu, o jaké konkrétní plnění jde, zda je v dané situaci ospravedlnitelné, že tímto plněním třetí osobě dlužník tuto osobu zvýhodní na úkor svého věřitele, zda je dlužníkem poskytnuté plnění za daných okolností přiměřené jeho majetkovým poměrům a zda se poskytnutím plnění podstatně nesnižuje hodnota dlužníkova majetku, v jaké majetkové (popřípadě sociální) situaci se v době právního jednání nacházel nabyvatel plnění [osoba, která měla z právního jednání (opomenutí) dlužníka prospěch] a jakou subjektivní hodnotu pro něj (pro ni) toto plnění s ohledem na jeho (její) majetkovou (sociální) situaci představuje, ale i k tomu, zda tímto plněním dlužník skutečně sledoval vyhovění svému mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti. 66. Pojem „ohledy slušnosti“ užitý v ustanovení § 591 písm. d/ o. z. je nutné vykládat tak, že dlužníkem poskytnuté plnění musí vyhovovat těmto ohledům jak ve vztahu k nabyvateli plnění (k osobě, která měla z právního jednání nebo opomenutí dlužníka prospěch), tak ve vztahu k dlužníkovi. Plnění dlužníka přitom musí být přiměřené jeho majetkovým poměrům a nesmí podstatně snižovat hodnotu jeho majetku. 67. Stejně tak plnění, kterým bylo ve smyslu ustanovení § 591 písm. d/ o. z. vyhověno mravnímu závazku, musí být přiměřené majetkovým poměrům dlužníka, nesmí podstatně snižovat hodnotu jeho majetku a musí jít o takový mravní závazek, který (stejně jako „ohledy slušnosti“) převáží nad povinností dlužníka plnit svůj právní závazek vůči věřiteli a kterému je proto třeba dát přednost před právem věřitele na uspokojení jeho vykonatelné pohledávky. 68. Závěry formulované v odstavcích 62. až 67. odůvodnění shora obsahuje již R 127/2019 , z nějž Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi ustáleně vychází. Tyto závěry jsou podstatné též pro posouzení, jaké skutečnosti (zjištěné dokazováním) jsou významné pro právní posouzení věci v režimu § 591 písm. d/ o. z. 69. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí jednak zpochybnil věrohodnost tvrzení o slibu darování spoluvlastnického podílu, vzešlého (též) z účastnické výpovědi dovolatelky a R. M. (srov. reprodukci napadeného rozhodnutí v odstavci 14. odůvodnění shora a odstavec 23. odůvodnění napadeného rozhodnutí), jednak dospěl k odlišnému hodnocení majetkových poměrů R. M. (srov. reprodukci napadeného rozhodnutí v odstavcích 17. a 18. odůvodnění shora a odstavec 23. odůvodnění napadeného rozhodnutí). 70. Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval. Řečené neplatí pro důkazní prostředky listinné, u kterých je vyloučen vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti; srov. shodně z recentní judikatury např. odstavec 63. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2022, sp. zn. 29 Cdo 1917/2021 . Při hodnocení důkazů výpovědí účastníků řízení nebo svědků však spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které (ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodností vypovědí) nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Srov. shodně např. již důvody rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68 , uveřejněného pod číslem 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR. 71. Jinak řečeno, chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu (rozuměj důkazu výpovědí účastníka či svědka), je nutno, aby takové důkazy sám opakoval, případně provedením dalších důkazů si zjednal rovnocenný podklad pro případné odlišné hodnocení takového důkazu; k tomu srov. dále např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66 , uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98 , uveřejněný pod číslem 79/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. 72. Odvolací soud tedy tím, že usoudil na nižší věrohodnost zjištění z účastnických výpovědí dovolatelky a R. M., aniž tyto důkaz zopakoval, konal v rozporu s § 213 odst. 2 o. s. ř. Přitom šlo o důkazy, které se týkaly otázek pro věc podstatných (srov. odstavec 65. odůvodnění shora). 73. Majetkové poměry dlužníka (R. M.) pak odvolací soud hodnotil (jinak než okresní soud) podle toho, jaký jeho majetek (žádný) je nyní k dispozici pro účely uspokojení věřitelovy vykonatelné pohledávky, nikoli podle stavu v době účinnosti (provedení) odporovaného právního jednání (srov. opět odstavec 65. odůvodnění shora), nadto v situaci, kdy uzavřel, že otázka skutečné hodnoty spoluvlastnického podílu nebyla spolehlivě osvětlena (je obtížně představitelné, že soud přijme závěr, že poskytnutím plnění se podstatně snižuje hodnota dlužníkova majetku, aniž se vyjádří k hodnotě plnění). 74. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy zčásti neúplné co do zkoumání skutečností podstatných pro zkoumání výjimky dle § 591 písm. d/ o. z. (srov. opět zejména kritéria formulovaná v odstavci 65. odůvodnění shora). Co do jiného hodnocení účastnických výpovědí R. M. a dovolatelky bez opakování těchto důkazů je pak odvolací řízení zatíženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 75. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23222/	29.02.2024	29 NSČR 67/2023	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání dlužníka zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2023, (s výjimkou druhého výroku), a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2023 (s výjimkou výroku o záloze na odměnu), a věc vrátil v uvedeném rozsahu insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením ze dne 1. 2. 2023 Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka CAZORLA a. s.: [1] Souhlasil s tím, aby AAA INSOLVENCE OK v. o. s. (insolvenční správce dlužníka) vydal zajištěnému věřiteli DAVE European real estate Ltd. (dále jen „zajištěný věřitel“) výtěžek zpeněžení označeného zajištění (nemovitých věcí) ve výši 25.452.026,46 Kč (bod I. výroku). [2] Přiznal insolvenčnímu správci dlužníka zálohu na odměnu za zpeněžení zajištění ve výši 1.105.408,56 Kč (včetně částky odpovídající dani z přidané hodnoty) a souhlasil s uhrazením zálohy z výtěžku zpeněžení zajištění (bod II. výroku). [3] Uložil insolvenčnímu správci dlužníka vydat částku 25.452.026,46 Kč zajištěnému věřiteli do 15 dnů od právní moci usnesení a informovat o tom insolvenční soud (bod III. výroku). 2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 38 odst. 4 a § 298 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z ustanovení § 1 odst. 2 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (dále jen „vyhláška o odměně“) – dospěl k následujícím závěrům: 3. Zajištěný věřitel má vůči dlužníku (zjištěnou) pohledávku ve výši 25.452.026,46 Kč, zajištěnou nemovitými věcmi. 4. Podáním ze dne 11. 10. 2022 (dále též jen „rozdělovací návrh“) insolvenční správce dlužníka navrhl, aby insolvenční soud souhlasil s vydáním výtěžku zpeněžení zajištění zajištěnému věřiteli. Z rozdělovacího návrhu vyplývá, že předmět zajištění zpeněžil insolvenční správce na základě pokynu zajištěného věřitele za částku 59.900.000 Kč. Náklady spojené se zpeněžením předmětu zajištění sestávají z částky 30.000 Kč (včetně částky odpovídající dani z přidané hodnoty) za vypracování znaleckého posudku, dále z částek 1.425.380 Kč a 2.150.170 Kč (vždy včetně částky odpovídající dani z přidané hodnoty) za odměnu realitní kanceláře za zpeněžení; náklady na správu předmětu zajištění nevznikly. Insolvenční správce dále vyčíslil svou odměnu za zpeněžení předmětu zajištění částkou 1.105.408,56 Kč (včetně částky odpovídající dani z přidané hodnoty). Zajištěnému věřiteli by tak měla být vyplacena částka 25.452.026,46 Kč. 5. Rozdělovací návrh odpovídá ustanovení § 298 odst. 1 insolvenčního zákona, přičemž námitky proti němu nepodal v zákonné lhůtě žádný z věřitelů ani dlužník. 6. Insolvenční soud proto rozhodl o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli ve výši 25.452.026,46 Kč poté, co od celkového výtěžku zpeněžení zajištění (59.900.000 Kč) odečetl (zajištěným věřitelem odsouhlasené) náklady spojené se zpeněžením předmětu zajištění (3.605.550 Kč) a odměnu insolvenčního správce (1.105.408,56 Kč). 7. Zálohu na odměnu ve výši 1.105.408,56 Kč (včetně částky odpovídající dani z přidané hodnoty) přiznal insolvenční soud insolvenčnímu správci v souladu s § 38 odst. 4 insolvenčního zákona a § 1 odst. 2 vyhlášky o odměně z částky výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele. 8. O odvolání dlužníka rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. 5. 2023 tak, že: [1] Potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě I. výroku (první výrok). [2] Odmítl odvolání proti bodům II. a III. výroku usnesení insolvenčního soudu (druhý výrok). 9. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 201 odst. 1 písm. c/ a § 298 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům: 10. Odvolání dlužníka proti bodu II. výroku usnesení insolvenčního soudu není přípustné objektivně [§ 91 insolvenčního zákona ve spojení s § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)] a odvolání dlužníka proti bodu III. výroku usnesení insolvenčního soudu není přípustné subjektivně (§ 218 písm. b/ o. s. ř.). 11. V rozsahu, v němž odvolání dlužníka směřuje proti bodu I. výroku usnesení insolvenčního soudu, není důvodné. 12. Z obsahu (insolvenčního) spisu odvolací soud zjistil, že na přezkumném jednání, jež se konalo dne 12. 10. 2021, pohledávku zajištěného věřitele uznal (včetně zajištění) insolvenční správce; dlužník ji popřel co do pravosti a věřitel č. 2 [L. Š. (dále též jen „L. Š.“)] ji popřel co do pravosti, výše a pořadí. 13. Incidenční řízení o „pravost“ pohledávky zajištěného věřitele zahájené dne 19. 11. 2021 na základě popěrného úkonu L. Š. (vedené u insolvenčního soudu pod sp. zn. 205 ICm 3217/2021) bylo pravomocně zastaveno (pro zpětvzetí žaloby) usnesením insolvenčního soudu ze dne 19. 10. 2022. 14. Obsahu (insolvenčního) spisu odpovídají i skutečnosti uvedené v odůvodnění napadeného usnesení (tj. zejména údaje o pohledávce zajištěného věřitele a o zpeněžení nemovitých věcí). 15. Odvolací soud zdůrazňuje pouze to, že odvolací námitky dlužníka nijak nezpochybňují věcnou správnost rozdělovacího návrhu (respektive napadeného usnesení). 16. Námitky dlužníka týkající se způsobu zpeněžení nemovitých věcí jsou v dané fázi insolvenčního řízení irelevantní, stejně jako námitky týkající se existence pohledávky zajištěného věřitele, neboť ta byla zjištěna ve smyslu ustanovení § 201 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona. II. Dovolání a vyjádření k němu 17. Proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na řešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, konkrétně otázek: [1] Je povinností soudu zkoumat námitky dlužníka dokládající duplicitu přihlášených pohledávek během celého insolvenčního řízení? [2] Je právní moc usnesení o zastavení incidenčního řízení o pravost pohledávky pro zpětvzetí žaloby dostatečným argumentem pro „konstatování“, že popíraná pohledávka byla zjištěna, aniž byla odstraněna možná duplicita přihlášených pohledávek? [3] Je soud oprávněn rozhodnout o vydání výtěžku zpeněžení majetku sepsaného v majetkové podstatě dlužníka jednomu z věřitelů, jestliže táž pohledávka byla zjištěna ve prospěch více věřitelů? 18. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů. 19. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že (bez dalšího) potvrdil usnesení insolvenčního soudu, aniž se zabýval tím, komu se vydává výtěžek zpeněžení zajištění. Míní, že odvolací soud se měl zabývat předcházejícím řízením jako celkem, nejméně od přezkumného jednání. K tomu uvádí, že již od podání přihlášek pohledávek zajištěným věřitelem a věřitelem L. Š. je zřejmé, že jde o pohledávky totožné. Při zjištění duplicity přihlášených pohledávek mělo být (za účelem odstranění duplicity) nařízeno zvláštní přezkumné jednání, což se nestalo. S oběma věřiteli je (stále) jednáno jako s plnohodnotnými věřiteli, přesto, že dovolatel z uvedeného důvodu popřel pohledávku zajištěného věřitele a že na duplicitu pohledávek poukazuje po celou dobu insolvenčního řízení. Pohledávku zajištěného věřitele přitom popřel L. Š., který ale následně vzal incidenční žalobu zpět. 20. Pouhý odkaz (odvolacího soudu) na ustanovení § 201 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona dostatečně neodůvodňuje (nevyslovený) závěr, proč se mají uspokojit oba věřitelé (proč má dovolatel zaplatit jednu pohledávku dvakrát). 21. Zajištěný věřitel ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, maje za to, že nezávisí na řešení dovoláním předložených právních otázek. Dovolací námitku, že se odvolací soud měl zabývat tím, komu se vydává výtěžek zpeněžení zajištění, neshledává opodstatněnou, zdůrazňuje, že bylo postupováno v souladu s § 298 insolvenčního zákona a že je ve smyslu § 201 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona zajištěným věřitelem se zjištěnou zajištěnou pohledávkou, a že dlužník nepodal námitky proti rozdělovacímu návrhu. Pro případ, že Nejvyšší soud dovolání připustí, navrhuje zajištěný věřitel dovolání zamítnout, maje napadené rozhodnutí za věcně správné. 22. Insolvenční správce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout (maje je za obstrukční), s tím, že napadené rozhodnutí je věcně správné a tvrzení dlužníka odporují důkazům plynoucím z insolvenčního spisu. Duplicitu pohledávek nezpochybňuje. III. Přípustnost dovolání 23. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 24. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřených právních otázek jde o věc dovolacím soudem zčásti neřešenou. K tomu Nejvyšší soud již na tomto místě uvádí, že pro účely posouzení důvodnosti dovolání neshledává potřebným řešit danou problematiku v mezích přímých odpovědí na otázky dovolatele formulované způsobem uvedeným v odstavci 17. shora. Za podstatnou (a stále v mezích problematiky otevřené položenými otázkami) Nejvyšší soud pokládá odpověď na otázku, zda (případně za jakých předpokladů) je pro rozhodnutí insolvenčního soudu o vydání výtěžku zpeněžení zajištění zajištěnému věřiteli významné, že zajištěná pohledávka, na kterou má být tímto výtěžkem zpeněžení plněno, je (zčásti) „duplicitní“ s jinou zjištěnou pohledávkou nezajištěného věřitele (a zda takovou obranu může uplatnit dlužník). IV. Důvodnost dovolání 25. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 26. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 27. Pro právní posouzení věci jsou rozhodné především následující skutkové údaje (jak plynou z insolvenčního spisu): 28. Zajištěný věřitel přihlásil 15. 3. 2021 do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka [zahájeného téhož dne jeho insolvenčním návrhem (A-1)], pohledávku, která po částečném zpětvzetí a doplněních (změnách) v době konání přezkumného jednání činila celkem 29.943.560,54 Kč, s tím, že v této výši je také zajištěna exekutorským zástavním právem) [P1-1, P1-2, P1-5, P1-6]. Jako důvod vzniku pohledávky označil dohodu o narovnání uzavřenou s dlužníkem 3. 6. 2014. Přihlášená částka sestávala z jistiny pohledávky ve výši 18.827.000 Kč, kterou zajištěný věřitel přihlásil jako vykonatelnou, a z příslušenství pohledávky ve výši 10.343.270,11 Kč (zákonný úrok z prodlení s úhradou jistiny za dobu od 16. 9. 2014 do 13. 7. 2021) a ve výši 773.290,43 Kč (náklady spojené s uplatněním pohledávky). 29. L. Š. přihlásil 13. 4. 2021 do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka [v souvislosti s tím, že jako další insolvenční navrhovatel přistoupil do insolvenčního řízení dalším insolvenčním návrhem podaným 13. 4. 2021 (A-22)] pohledávku, která v době konání přezkumného jednání činila celkem 18.827.000 Kč (jistina), s tím, že jde o pohledávku, kterou sice postoupil zajištěnému věřiteli [smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 3. 6. 2014 (dále jen „postupní smlouva“)], ten mu ale neuhradil úplatu za postoupení pohledávky, takže L. Š. od postupní smlouvy odstoupil (5. 4. 2017). 30. Rozdělovacím návrhem datovaným 23. 9. 2022, doručeným insolvenčnímu soudu (prostřednictvím datové schránky) dne 11. 10. 2022 (B-53), insolvenční správce dlužníka navrhl, aby insolvenční soud souhlasil s vydáním výtěžku zpeněžení zajištění zajištěnému věřiteli. V rozdělovacím návrhu se uvádí, že zajištěný věřitel popírá co do pravosti pohledávku L. Š., který nemůže být vlastníkem pohledávky. 31. Podle upraveného seznamu přihlášených pohledávek ze dne 19. 12. 2022 (B-56) byly v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka zjištěny pohledávky v seznamu uvedených věřitelů tak, že: [1] jediná zajištěná pohledávka (pohledávka zajištěného věřitele) byla zjištěna ve výši 25.452.026,46 Kč, s údajem „Dupl. % 58,95“, [2] (nezajištěná) pohledávka L. Š. byla zjištěna ve výši 16.002.950 Kč, s údajem „Dupl. % 37,06“, [3] (nezajištěná) pohledávka věřitele č. 3 (T. P.) byla zjištěna ve výši 0 Kč, [4] (nezajištěná) pohledávka věřitele č. 4 byla zjištěna ve výši 1.723.351,44 Kč, s údajem „Dupl. % 3,99“, a [5] (nezajištěná) pohledávka věřitele č. 5 (soudního exekutora JUDr. Romana Chaloupky) byla zjištěna ve výši 17.726.301,44 Kč. 32. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona (ve znění, jež nedoznalo změn od 14. 7. 2021, kdy insolvenční soud vydal rozhodnutí o úpadku dlužníka): § 5 Zásady insolvenčního řízení Insolvenční řízení spočívá zejména na těchto zásadách: a/ insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů; (…) § 189 Seznam přihlášených pohledávek (1) Insolvenční správce sestaví seznam přihlášených pohledávek; u pohledávek, které popírá, to výslovně uvede. Do seznamu se nezařazují pohledávky, ke kterým se nepřihlíží, pohledávky vyloučené z uspokojení a další pohledávky, u kterých to stanoví zákon. Zajištění věřitelé se v seznamu uvádějí zvlášť. U každého věřitele musí být uvedeny údaje potřebné k jeho identifikaci a údaje pro posouzení důvodu vzniku, výše a pořadí jeho pohledávky; u zajištěných věřitelů se navíc uvádí důvod a způsob zajištění. V seznamu se zvlášť vyznačí pohledávky vykonatelné a pohledávky přihlášené jako podmíněné osobami, od kterých může věřitel požadovat plnění podle § 183 odst. 1 a 2. V seznamu se vyznačí návrh na rozhodnutí o hlasovacím právu u pohledávek, které zatím nejsou přezkoumány, a údaj o existenci propojení podle § 53 odst. 1, 3 a 5, je-li insolvenčnímu správci známa. (2) Seznam přihlášených pohledávek insolvenční správce sestavuje a doplňuje tak, aby jej mohl uzavřít neprodleně po skončení lhůty k podání přihlášek pohledávek a v dostatečném předstihu před termínem konání přezkumného jednání. Účastníci jsou oprávněni u insolvenčního správce nahlédnout do seznamu přihlášených pohledávek a do dokladů, na jejichž základě byl sestaven. (3) Seznam přihlášených pohledávek zveřejní insolvenční soud v insolvenčním rejstříku nejpozději 15 dnů přede dnem, kdy se o nich má konat přezkumné jednání, a má-li se přezkumné jednání konat do 30 dnů po uplynutí lhůty k přihlášení pohledávek, nejpozději 10 dnů přede dnem, kdy se o nich má konat přezkumné jednání. Je-li způsobem řešení úpadku oddlužení, zveřejní insolvenční soud v insolvenčním rejstříku seznam přihlášených pohledávek spolu se zprávou o přezkumu. Insolvenční soud dále bez zbytečného odkladu zveřejní v insolvenčním rejstříku každou změnu seznamu přihlášených pohledávek a zprávy o přezkumu. (4) Seznam přihlášených pohledávek se předkládá pouze na elektronickém formuláři, jehož náležitosti a formát stanoví prováděcí právní předpis. § 201 (1) Pohledávka je zjištěna a/ jestliže ji nepopřel insolvenční správce ani žádný z přihlášených věřitelů, b/ jestliže ji nepopřel insolvenční správce a insolvenční soud odmítl její popření přihlášeným věřitelem, c/ jestliže insolvenční správce nebo přihlášený věřitel, který ji popřel, vezme své popření zpět, nebo d/ rozhodnutím insolvenčního soudu ve sporu o její pravost, výši nebo pořadí. (2) Vykonatelná pohledávka je zjištěna, také tehdy, jestliže insolvenční správce nepodal včas žalobu o její popření nebo byla-li taková žaloba zamítnuta anebo řízení o ní skončilo jinak než rozhodnutím ve věci samé. (3) Výsledek sporu o pravost, výši nebo pořadí pohledávky poznamená i bez návrhu insolvenční správce v upraveném seznamu pohledávek a upravený seznam pohledávek zašle insolvenčnímu soudu. (4) Rozhodnutí insolvenčního soudu o pravosti, výši nebo pořadí pohledávek jsou účinná vůči všem procesním subjektům. § 298 (1) Zajištění věřitelé mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla zajištěna. (2) Výtěžek zpeněžení po odečtení nákladů spojených se správou a zpeněžením podle odstavce 4, nestanoví-li insolvenční soud jinak, a po odečtení částky připadající na odměnu insolvenčního správce a částky připadající na uspokojení osoby podle odstavce 8 vydá insolvenční správce se souhlasem insolvenčního soudu zajištěnému věřiteli. (3) Proti návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení podle odstavce 2 mohou ostatní věřitelé a dlužník podat námitky do 7 dnů ode dne zveřejnění návrhu v insolvenčním rejstříku; k později podaným námitkám se nepřihlíží. K projednání včas podaných námitek nařídí insolvenční soud do 30 dnů jednání, při kterém rozhodne o tom, zda návrhu insolvenčního správce vyhoví. (…) (7) Proti rozhodnutí o návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení podle odstavce 2 mohou podat odvolání jen dlužník, insolvenční správce, zajištěný věřitel, jemuž má být výtěžek vydán, a věřitel, který proti němu podal námitky. (…) § 305 (1) Před rozvrhem se uspokojí dosud nezaplacené pohledávky, které se uspokojují kdykoli v průběhu konkursního řízení; a to pohledávky za majetkovou podstatou, pohledávky jím postavené na roveň a zajištěné pohledávky v rozsahu stanoveném v § 167 a 298. (…) 33. Ve shora ustaveném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným právním otázkám následující závěry: 34. Údaj „Dupl.“ v upraveném seznamu přihlášených pohledávek ze dne 19. 12. 2022 (srov. odstavec 31. odůvodnění shora) má zjevně původ v tom, že v době do 31. 12. 2020 (nikoli již později, tedy ani v době od 15. 3. 2021, kdy bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka) vyhláška č. 191/2017 Sb., o náležitostech podání a formulářů elektronických podání v insolvenčním řízení a o změně vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „formulářová vyhláška“) stanovila, že přehledový list formuláře seznamu přihlášených pohledávek obsahuje též „označení duplicitních pohledávek a údaj o jejich celkové výši“ (§ 9 odst. 2 písm. f/ formulářové vyhlášky), jakož i přehled přihlášených zajištěných pohledávek a nezajištěných pohledávek obsahující (mimo jiné) „údaj o tom, v jaké výši je pohledávka duplicitní“ (§ 9 odst. 2 písm. g/ bod 12. formulářové vyhlášky). 35. Jelikož slovní spojení „duplicitní pohledávka“ nemělo co do objasnění svého významu oporu v insolvenčním zákoně ani v době, kdy je používala formulářová vyhláška (do 31. 12. 2020), pokládá Nejvyšší soud za žádoucí na tomto místě připomenout, že výraz „duplicitní“ je odvozen z latinského slova „ duplicatus “ nebo „ duplico “, přičemž podle použitého významu znamená obecně zdvojení, dvojitost, dvojčetnost případně dvojkolejnost; tedy případ, kdy je jeden stav, objekt nebo předmět ve dvou nebo více exemplářích. V kontextu insolvenční úpravy (za použití výkladu e ratione legis ) lze mít za „duplicitní“ takovou pohledávku, kterou přihlásí do insolvenčního řízení [nebo ji v něm jinak uplatní (§ 165 odst. 3, § 203 insolvenčního zákona)] více než jeden věřitel, přičemž z přihlášek [nebo z písemného podání, jímž věřitel pohledávku uplatní jinak (§ 165 odst. 3, § 203 insolvenčního zákona)], je současně zjevné, že zjištění a následné (byť poměrné) uspokojení takové pohledávky ve prospěch jednoho z těchto věřitelů vylučuje možnost uspokojit ve stejném rozsahu druhého (dalšího) věřitele s touž zdvojenou (duplicitní) pohledávkou. 36. V některých případech přitom hmotné právo opravňuje více osob žádat po dlužníku ohledně jedné a téže pohledávky celé plnění; je tomu tak tehdy, je-li dlužník zavázán plnit několika věřitelům oprávněným vůči němu společně a nerozdílně; srov. např. § 1877 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Těmito případy se insolvenční zákon zabývá [neprosadí-li se pro ně (typově podle § 1877 věty druhé o. z.) v souvislosti s přihlášením (nebo jiným uplatněním) právo předstihu (prevence)], jen pro účely výkonu hlasovacích práv s pohledávkou spojených (srov. § 49 odst. 2 insolvenčního zákona). Od těchto (zákonem aprobovaných) situací se liší případ „zdvojených“ (duplicitních) pohledávek popsaný v předchozím odstavci v tom, že tam nejde o otázku výkonu společného práva více věřiteli, nýbrž (naopak) o konkurenci (vzájemnou neslučitelnost) titulů, z nichž věřitelé usuzují na své právo žádat poměrné uspokojení (stejné) pohledávky v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka. 37. Typově se takový spor („spor o to, komu pohledávka náleží“) vyskytuje mezi (přihlášenými) věřiteli na pozadí sporu postupitele a postupníka o platnost (nebo účinnost) postoupení pohledávky, respektive na pozadí sporu postupitele a postupníka o platnost (nebo účinnost) odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky; srov. § 1879 a násl. o. z. a v judikatuře (co do pojmenování těchto typů sporu) např. odstavce 27. a 29. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sen. zn. 29 ICdo 128/2021 [rozsudek je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu], jakož i odstavec 58. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2022, sen. zn. 29 ICdo 12/2021 , uveřejněného pod číslem 103/2023 Sb. rozh. obč. 38. Přihlásí-li v situaci popsané v předchozím odstavci pohledávku vůči dlužníku do insolvenčního řízení jak postupník (jenž tvrdí, že ji nabyl postoupením), tak postupitel (jenž tvrdí, že k platnému postoupení pohledávky nedošlo, nebo že pohledávku získal zpět tím, že platně odstoupil od smlouvy o postoupení pohledávky), pak je zjevné, že insolvenční správce coby osoba nadaná popěrným právem má důvod popřít pravost nebo výši takové pohledávky, přičemž nejistotu vyvolanou „vnitřním“ sporem postupitele a postupníka o to, kdo je skutečným majitelem pohledávky, vyjádří insolvenční správce konající s odbornou péčí (§ 36 odst. 1 insolvenčního zákona) tím, že popře obě pohledávky, které insolvenční soud následně projedná (bude povinen projednat) ve společném incidenčním řízení; srov. § 112 odst. 1 o. s. ř. a § 160 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona ve spojení se závěry obsaženými v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 18 Co 297/2010 , uveřejněném pod číslem 118/2011 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 118/2011“), nebo v důvodech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 40/2013 , které se přihlašuje k závěrům R 118/2011 . 39. Insolvenční soud při výkonu dohlédací činnosti (§ 10 písm. b/, § 11 insolvenčního zákona) není oprávněn uložit insolvenčnímu správci, jaký postoj má zaujmout k přihlášeným pohledávkám; jestliže však přes výše uvedené nastane podle práva nežádoucí (logice věci odporující) stav, kdy se v insolvenčním řízení považují za zjištěné (§ 201 insolvenčního zákona) obě vzájemně se vylučující (konkurující si) pohledávky věřitelů (např. proto, že insolvenční správce nesprávně nepopřel žádnou z nich), pak lze po insolvenčním soudu právem žádat (v souladu se základní zásadou insolvenčního řízení formulovanou v § 5 písm. a/ insolvenčního zákona), aby činil vše potřebné k tomu, aby svými postupy, opatřeními a rozhodnutími tento nezákonný stav (zvýhodňující některého z konkurujících si věřitelů) neprohluboval (jeho účinky neposiloval). 40. Jestliže si věřitelé konkurují přihlášením stejné (duplicitní) pohledávky, přičemž přihlášená pohledávka byla u obou zjištěna (v jednom případě logicky nesprávně) pak v těch případech, kdy se v insolvenčním řízení postupuje tak, že se z majetkové podstaty dlužníka plní na jednu z konkurujících si pohledávek (např. právě v situaci, kdy se rozhoduje o vydání výtěžku zpeněžení zajištění jednomu z konkurujících si věřitelů), má každý z účastníků insolvenčního řízení (zejména druhý z konkurujících si věřitelů a dlužník) právo vědět, zda a jakým způsobem se takový postup nebo takové rozhodnutí promítne ve způsobu uspokojení druhého z konkurujících si věřitelů. Okolnost, že jeden z konkurujících si věřitelů má ohledně stejné pohledávky lepší pořadí (je zajištěným věřitelem), na povaze daného konfliktu ničeho nemění. Stále jde o to, zda dlužník bude hradit stejnou (zdvojenou, duplicitní) pohledávku z majetkové podstaty dvakrát, nebo zda je namístě jiný postup, který konflikt založený zjištěním jedné pohledávky dvěma různým (konkurujícím si) věřitelům vyřeší. 41. Jinak řečeno, trvá-li konflikt založený zjištěním jedné pohledávky dvěma různým (konkurujícím si) věřitelům, z nichž jednomu náleží lepší pořadí (má právo na uspokojení zjištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení zajištění), je insolvenční správce povinen v návrhu na vydání výtěžku zpeněžení zajištění konkurujícímu věřiteli s lepším pořadím vysvětlit, jakým způsobem (ne)bude na tomto základě uspokojena (následně při rozvrhu uspokojena) nezajištěná (nepřednostní) pohledávka druhého konkurujícího věřitele. Insolvenční soud je povinen se v takovém případě v rozhodnutí o návrhu na vydání výtěžku zpeněžení zajištění zajištěnému věřiteli ke konfliktu založenému zjištěním jedné pohledávky dvěma různým (konkurujícím si) věřitelům řádně vyjádřit [pojmenovat příčiny daného stavu i možnosti případného (jím zamýšleného) řešení]. Odůvodní tedy své rozhodnutí tak, aby všem věřitelům jím dotčeným i dlužníku bylo zřejmo, jaké následky (a pro koho) bude mít skutečnost, že usnesením definitivně opouští majetkovou podstatu dlužníka část výtěžku zpeněžení majetkové podstaty (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2015, sen. zn. 29 NSČR 31/2013 , uveřejněného pod číslem 95/2015 Sb. rozh. obč.), na míru uspokojení jejich pohledávek v situaci, kdy usnesení (současně) nevypořádává stejnou (rovněž zjištěnou) pohledávku konkurujícího nezajištěného (nepřednostního) věřitele. Takové vysvětlení nelze vypořádat pouhým poukazem na to, že jde o zjištěnou pohledávku (zjištěné pohledávky), jde-li o stav co do zjištění pohledávky sice již nezhojitelný, leč zjevně nezákonný. 42. V poměrech dané věci je ze skutkových údajů plynoucích ze spisu zjevné, že podle upraveného seznamu přihlášených pohledávek vedl insolvenční správce dlužníka pohledávky zajištěného věřitele a L. Š. ještě 19. 12. 2022 jako (zčásti) duplicitní (srov. odstavec 31. odůvodnění shora), aniž ovšem v rozdělovacím návrhu vysvětlil, jak se takový konflikt vyřeší (má vyřešit) v souvislosti s vydáním výtěžku zpeněžení zajištění konkurujícímu věřiteli s lepším pořadím. Žádné odpovědi pro tyto účely nenabízejí ani usnesení soudů obou stupňů, přičemž závěr odvolacího soudu o právní nevýznamnosti dlužníkových námitek je ve světle shora podaného výkladu nesprávný. 43. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení zrušil (s výjimkou druhého výroku). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí insolvenčního soudu, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí (s výjimkou výroku o záloze na odměnu, jenž není závislý na výroku o udělení souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení zajištění) a potud vrátil věc insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). 44. Nenalezne-li insolvenční soud způsob jak vyřešit konflikt založený zjištěním jedné pohledávky dvěma různým (konkurujícím si) věřitelům, z nichž jednomu náleží lepší pořadí (má právo na uspokojení zjištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení zajištění), bude jeho úkolem tento konflikt vyřešit (až) v rozvrhovém usnesení; v takovém případě bude vyloučeno postupovat před rozvrhem podle § 298 insolvenčního zákona.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23157/	27.02.2024	23 Cdo 1666/2023	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. 30 Co 308/2022. I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně po žalovaných domáhala vrácení rezervačního poplatku ve výši 200.000 Kč, který složila na účet druhého žalovaného na základě smlouvy o rezervaci nemovitostí ze dne 26. 2. 2020. 2. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 5. 2022, č. j. 19 C 318/2020-179, zamítl žalobu vůči prvnímu žalovanému (výrok I), uložil druhému žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 200.000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III a IV). 3. Soud prvního stupně vyšel z toho, že: a) Dne 26. 2. 2020 byla mezi žalobkyní (kupující), prvním žalovaným (prodávajícím) a druhým žalovaným (zprostředkovatelem) uzavřena smlouva o rezervaci blíže specifikovaných nemovitostí (dále též jen „rezervační smlouva“). Strany se dohodly, že uzavřou kupní smlouvu do 27. 3. 2020. b) Dle čl. III.1 až III.3 rezervační smlouvy se strany dohodly, že kupní cena bude činit 14.740.000 Kč a bude uhrazena skrze rezervační poplatek ve výši 200.000 Kč a 14.540.000 Kč do bankovní úschovy. c) Dne 2. 3. 2020 byla zaslána částka 200.000 Kč z účtu žalobkyně na účet druhého žalovaného (zprostředkovatele). d) Dle čl. VI.1 až V.2 rezervační smlouvy si strany dohodly, že v případě, že nedojde k uzavření smlouvy z důvodů na straně žalobkyně (klienta – budoucího kupujícího), pak rezervační poplatek propadá rovným dílem mezi prodávajícího a zprostředkovatele jakožto smluvní pokuta. Pokud nedojde k uzavření smlouvy na straně prvního žalovaného (budoucího prodávajícího), pak je první žalovaný povinen zaplatit smluvní pokutu 100.000 Kč druhému žalovanému (zprostředkovateli) a 100.000 Kč žalobkyni (klientovi) a rezervační poplatek se vrací žalobkyni. e) Dne 26. 3. 2020 byl podepsán dodatek č. 1 ke smlouvě o rezervaci, kterým se mění ustanovení rezervační smlouvy tak, že strany jsou povinny uzavřít kupní smlouvu nejpozději do 17. 4. 2020 a smlouva se uzavírá na dobu určitou do 17. 4. 2020. f) Ze vzájemné e-mailové komunikace účastníků soud zjistil, že: i. Dne 14. 4. 2020 žalobkyně sdělila, že nejsou schopni obchod dokončit a od obchodu musí odstoupit. S ohledem na to, že situace nevznikla zaviněním paní M. a pana M., navrhují snížení pokuty na jednu polovinu. ii. Dne 16. 4. 2020 druhý žalovaný navrhuje varianty pro zdárné dokončení převodu nemovitostí. iii. Dne 27. 4. 2020 žalobkyně uvádí, že by kupní cena mohla být uhrazena tak, že prodej domu bude za 14.200.000 Kč, kdy 13.500.000 Kč zaplatí v hotovosti při podpisu kupní smlouvy a zbylých 700.000 Kč s úrokem 50.000 Kč do konce roku, a zda je to takto možné zahrnout do kupní smlouvy. iv. Dne 28. 4. 2020 žalobkyně uvedla, že posílá kupní smlouvu upravenou od právníka a že je potřeba nastavit ve smlouvě úschovu na 13.300.000 Kč, datum podpisu smlouvy na den 5. 5. 2020, a žádala o potvrzení termínu 5. 5. 2020 k podpisu a upřesnění času. v. Dne 29. 4. 2020 druhý žalovaný zasílá upravenou kupní smlouvu o částku, změnu úhrady a sankce a dotazuje se na datum podpisu smlouvy. vi. Z komunikace ze dne 4. 5. 2020, 5. 5. 2020 a 6. 5. 2020 plyne, že si strany dohodly termín podpisu úschovní smlouvy na 7. 5. 2020 ve 14 hod. vii. K podpisu smlouvy dne 7. 5. 2020 nedošlo z důvodu nemoci prvního žalovaného. viii. Dne 13. 5. 2020 se žalobkyně dotazuje na náhradní termín podpisu smlouvy. Zároveň uvádí, že byli domluveni, že bude zaslána k podpisu nová rezervační smlouva s ohledem na to, že nebyla podepsána kupní smlouva. ix. Dne 15. 5. 2020 žalobkyně uvádí, že chtějí obchod dokončit a s ohledem na to, že smlouva nebyla dne 7. 5. 2021 podepsána, pak žádá o náhradní termín pro podpis smlouvy, anebo chtějí vrátit rezervační zálohu 200.000 Kč s tím, že obchod nebude uskutečněn. 4. Soud prvního stupně závazkový vztah posoudil mj. s odkazem na § 1746, § 1785, § 2048, § 2402 a § 2408 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jako „o. z.“). 5. Rezervační smlouvu soud prvního stupně hodnotil jako smlouvu nepojmenovanou dle § 1746 odst. 2 o. z. s prvky smlouvy o smlouvě budoucí (viz čl. III.1 – „Klient a Vlastník se zavazují Kupní smlouvu uzavřít nejpozději do 27. 3. 2020.“, viz § 1785 a násl. o. z.) a s prvky smlouvy o úschově pro jiného (srov. § 2402 a § 2408 o. z.), kdy druhý žalovaný (zprostředkovatel) převzal do úschovy část kupní ceny ve výši 200.000 Kč (viz čl. III. odst. 3 a čl. V. odst. 1 a V. odst. 2). 6. Dle soudu prvního stupně si strany nesjednaly povinnost jednat písemně. Byť z jejich jednání vyplývalo, že preferovaly písemné uzavírání smluv (to konkludentně vyplynulo z jejich jednání v rámci uzavření rezervační smlouvy a dodatku č. 1), z jejich jednání a chování po uplynutí účinnosti smlouvy dle dodatku č. 1, tedy dne 17. 4. 2020, vyplývá, že strany chtěly nadále jednat o prodeji, kdy ale nadále již písemné smlouvy neuzavíraly a kontraktaci ponechaly na úrovni e-mailů, SMS a telefonické domluvy. 7. Dle soudu prvního stupně došlo k prodloužení (resp. posunutí termínu pro uzavření budoucí kupní smlouvy) původní rezervační smlouvy, kdy obě strany chtěly co nejdříve uzavřít kupní smlouvu. Přesný termín pro uzavření kupní smlouvy si strany ihned nesdělily, jelikož se na něm nejprve musely dohodnout. Nicméně za takový termín lze následně označit datum 7. 5. 2020, kdy se strany následně dohodly, že právě v tento den podepíšou kupní smlouvu a smlouvu o úschově. Kupní smlouva nakonec uzavřena nebyla, a to nejdříve z důvodu onemocnění prvního žalovaného dne 7. 5. 2020 a později z toho důvodu, že žalovaní přestali s žalobkyní komunikovat. 8. Soud se neztotožnil s názorem žalovaných, že strany neměly v úmyslu pokračovat v původní kontraktaci a že se po 17. 4. 2020 jednalo o zcela novou kontraktaci, jelikož na základě výše uvedených skutečností bylo prokázáno, že kontraktace navazovala mezi jednotlivými daty, a tedy nebyla přerušena, jednalo se stále mezi stejnými osobami a na základě původních smluv. Část kupní ceny byla uhrazena jako rezervační poplatek, kdy nová smlouva o rezervačním poplatku mezi stranami uzavřena nebyla, tedy bylo jasně odkazováno (i v kupní smlouvě z května 2020) na původní rezervační smlouvu z 26. 2. 2020. Dále i způsob úhrady kupní ceny byl v květnu 2020 sjednán stejně, jak bylo navrhováno ještě v rámci původního dubnového termínu pro uzavření kupní smlouvy a smlouvy o úschově. 9. Dle soudu prvního stupně tak v případě rezervační smlouvy ze dne 26. 2. 2020 došlo k prodloužení termínů v ní uvedených skrze tzv. kumulativní novaci dle § 1902 věta druhá o. z., kdy původní závazek zůstal nezměněn, jen se posunuly termíny pro splnění povinností vyplývajících ze smlouvy. 10. Jelikož strany jednaly na základě původní kontraktace, tedy i rezervační smlouvy, u níž byl termín pro uzavření kupní smlouvy posunut do 7. 5. 2020, a jelikož kupní smlouva nebyla uzavřena z důvodů na straně prvního žalovaného, měl být druhým žalovaným rezervační poplatek žalobkyni vrácen v souladu s čl. VI odst. 1 rezervační smlouvy. Žalobkyně prokázala, že má právo na vrácení složeného rezervačního poplatku, který jí má být vrácen od druhého žalovaného. V tomto ohledu je lhostejné, u koho se nachází předmětné finanční prostředky, neboť povinnost vyplývá druhému žalovanému přímo z rezervační smlouvy. 11. Soud prvního stupně proto rozhodl tak, že žalobu vůči prvnímu žalovanému zamítl – ten dle rezervační smlouvy povinnost vracet rezervační poplatek neměl, a uložil povinnost vrátit rezervační poplatek druhému žalovanému, který tak měl učinit v souladu s rezervační smlouvou. 12. K odvolání žalobkyně a druhého žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 11. 2022, č. j. 30 Co 308/2022-244, odmítl odvolání druhého žalovaného proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně (první výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (třetí a čtvrtý výrok). 13. Dle odvolacího soudu byla věc soudem prvního stupně posouzena správně po skutkové i právní stránce, kdy v případě rezervační smlouvy ze dne 26. 2. 2020 došlo k prodloužení termínů v ní uvedených skrze kumulativní novaci dle § 1902 věta druhá o. z., kdy původní závazek zůstal nezměněn, jen se posunuly termíny pro splnění povinností vyplývajících ze smlouvy, a tím pádem i termín pro vznik smluvní pokuty. Dle odvolacího soudu není důvodná námitka žalobkyně, že by povinnost vrátit rezervační poplatek měli mít oba žalovaní společně a nerozdílně. Z rezervační smlouvy jednoznačně vyplývá, že se rezervační poplatek hradil druhému žalovanému, a je to právě druhý žalovaný, kdo je v souladu s rezervační smlouvou povinen takto obdrženou částku vrátit. 14. Odvolací soud neshledal důvodnou ani argumentaci druhého žalovaného ohledně nutnosti písemné formy novace. Nový občanský zákoník nepřevzal obecný požadavek formy pro právní jednání, která mění nebo ruší závazky založené písemnými smlouvami. Z § 564 o. z. naopak vyplývá, že původní forma právního jednání musí být dodržena pouze v případě změny obsahu právního jednání založeného na zákonné formě. K § 1906 o. z. pak uvedl, že je třeba jej interpretovat právě v souladu s obsahem § 564 o. z., tedy tak, že jedná-li se o závazek, který mohl být sjednán ústně, což rezervační smlouva v projednávaném případě je, nevyžaduje se písemná forma ani pro jeho novaci. 15. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný ve věci samé potvrdil. II. Dovolání a vyjádření k němu 16. Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. 17. Dle dovolatele soudy nižších stupňů aplikovaly ustanovení § 1902 o. z. v rozporu např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2352/99 , či ze dne 8. 7. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2480/2008 , jestliže tvrdily, že po 17. 4. 2020 probíhala mezi stranami kontinuální kontraktace a tímto jednáním došlo ke změně termínu podpisu kupní smlouvy ze 17. 4. 2020 na 7. 5. 2020. Takovou aplikaci považuje dovolatel za nepřípustnou, neboť v této době již smluvní vztah plynoucí z rezervační smlouvy marným uplynutím doby zanikl (17. 4. 2020). Předpokladem kumulativní novace je existence původního vztahu – závazku. V době, kdy původní vztah – závazek již zanikl, nelze smluvními stranami činit změnu závazku – kumulativní novaci. 18. Dovolatel zpochybňuje závěr soudů nižších stupňů o tom, že mezi stranami rezervační smlouvy došlo k dohodě o termínu podpisu kupní smlouvy na 7. 5. 2020. Namítá, že předpokladem kumulativní novace dle § 1902 o. z. je, že k ní dojde za trvání původního existujícího vztahu, tedy nikoli po jeho zániku. Dle dovolatele soudy nižších stupňů tvrdí, že kumulativní novace mezi stranami nastala po zániku rezervační smlouvy, jenž nastal marným uplynutím rezervační lhůty, což je v příkrém rozporu s konstantní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, která předpokládá, že institut změny závazku (kumulativní novace) pojmově předpokládá, že k němu dochází za trvání stávajícího závazkového vztahu. Také privativní novace, jako právní skutečnost současně působící jak zánik závazku stávajícího, tak i vznik závazku nového, vychází z předpokladu, že zde existuje závazkový vztah, který má být nahrazen novým. 19. Dle dovolatele soudy nižších stupňů aplikovaly § 1906 o. z. v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 5 Tdo 292/2019 , a usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. III. ÚS 3051/19 . Posouzení požadavku formy pro kumulativní novaci je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 666/2011 . 20. Současně v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena otázka obligatorně písemné formy právního jednání – kumulativní novace. 21. Dovolatel zpochybňuje závěry soudů nižších stupňů o tom, že z chování všech účastníků jednoznačně vyplývá, že v období po 17. 4. 2020 bylo nadále pokračováno v původním kontraktačním jednání ve smyslu a za podmínek rezervační smlouvy. 22. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, popřípadě aby změnil rozhodnutí odvolacího soudu a žalobu žalobkyně vůči druhému žalovanému zamítl. 23. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je nepovažuje za přípustné, a proto navrhuje, aby je dovolací soud odmítl, případně zamítl. III. Přípustnost dovolání 24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval přípustností dovolání. 25. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 26. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 27. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. 28. Přípustnost dovolání tak nezakládá dovolací námitka, kterou dovolatel fakticky namítá, že mezi stranami nemohlo dojít k dohodě o změně trvání rezervační smlouvy, neboť k ní mělo dojít až po 17. 4. 2020, tedy v době, kdy již rezervační smlouva zanikla. 29. Takovéto tvrzení však pomíjí skutková zjištění soudů nižších stupňů o tom, že v řízení byla prokázána společná vůle stran v jednání pokračovat i po 17. 4. 2020. Soud prvního stupně tento závěr náležitě odůvodnil jednak s poukazem na následné jednání a chování stran po 17. 4. 2020, ale též z e-mailu ze dne 16. 4. 2020, ve kterém druhý žalovaný (zprostředkovatel) i přes sdělení ze strany žalobkyně ze dne 14. 4. 2020, že smlouvu není schopna uzavřít, dává najevo, že má stále zájem v prodeji a v související kontraktaci pokračovat. 30. Dovolací otázka tato skutková zjištění soudů nižších stupňů pomíjí, neboť vychází z konstrukce, že k dohodě stran o prodloužení rezervační smlouvy došlo až po jejím zániku dne 17. 4. 2020. To však neodpovídá skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. 31. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 32. Dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky výkladu pojmu novace pro účely požadavku formy podle § 1906 o. z. ve spojení s § 564 o. z., § 1901 o. z. a § 1902 o. z., která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena. IV. Důvodnost dovolání Rozhodná právní úprava 33. Podle § 564 o. z. vyžaduje-li zákon pro právní jednání určitou formu, lze obsah právního jednání změnit projevem vůle v téže nebo přísnější formě; vyžaduje-li tuto formu jen ujednání stran, lze obsah právního jednání změnit i v jiné formě, pokud to ujednání stran nevylučuje. 34. Podle § 1758 o. z. dohodnou-li se strany, že pro uzavření užijí určitou formu, má se za to, že nechtějí být vázány, nebude-li tato forma dodržena. To platí i tehdy, projeví-li jedna ze stran vůli, aby smlouva byla uzavřena v písemné formě. 35. Podle § 1901 o. z. je stranám na vůli ujednat si změnu svých práv a povinností. 36. Podle § 1902 o. z. se dohodou o změně obsahu závazku dosavadní závazek ruší a nahrazuje se novým závazkem. Může-li však dosavadní závazek vedle nového závazku obstát, má se za to, že nebyl zrušen. 37. Podle § 1906 o. z. ujednání o novaci nebo o narovnání vyžaduje písemnou formu, byl-li i původní závazek zřízen v písemné formě, nebo činí-li se o právu již promlčeném. 38. Podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 pak dle § 516 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), mohou účastníci dohodou změnit vzájemná práva a povinnosti (odst. 1). Nevyplývá-li z dohody nepochybně, že sjednáním nového závazku má dosavadní závazek zaniknout, vzniká nový závazek vedle dosavadního závazku, jsou-li pro jeho vznik splněny zákonem požadované náležitosti (odst. 2). 39. Podle § 570 obč. zák. dohodne-li se věřitel s dlužníkem, že dosavadní závazek se nahrazuje závazkem novým, dosavadní závazek zaniká a dlužník je povinen plnit závazek nový (odst. 1). Nahrazuje-li se závazek zřízený písemnou formou, musí být dohoda o zřízení nového závazku uzavřena písemně. Totéž platí, je-li nahrazován promlčený závazek (odst. 2). Řešená otázka a východiska 40. V projednávané věci dle závěru odvolacího soudu došlo k prodloužení termínu uvedených v rezervační smlouvě prostřednictvím kumulativní novace podle § 1902 věta druhá o. z., kdy původní závazek zůstal nezměněn, jen se posunuly termíny pro splnění povinností vyplývajících ze smlouvy, a tím pádem i termín pro vznik smluvní pokuty. 41. Dovolatel přitom namítá, že v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud řešena otázka obligatorně písemné formy tzv. kumulativní novace. 42. Pro řešení této otázky je třeba se zabývat zejména vztahem ustanovení § 564, § 1901, § 1902 a § 1906 o. z. 43. Požadavek písemné formy v případě novace (stejně jako narovnání) je podle § 1906 o. z. vyžadován, byl-li původní závazek zřízen v písemné formě, nebo činí-li se o právu již promlčeném. 44. Má-li být za novaci považována jakákoliv dohoda o změně obsahu závazku, je přitom toto pravidlo – jde-li o písemnou formu sjednanou stranami – v rozporu s § 564 o. z., dle kterého lze obsah právního jednání změnit i v jiné než sjednané formě, pokud to ujednání stran nevylučuje. Jazykový výklad 45. Pravidlo písemné formy § 1906 o. z. odkazuje na novaci a narovnání. Ty občanský zákoník upravuje v § 1902 o. z., resp. § 1904 a § 1905 o. z., aniž by je výslovně definoval. Z § 1902 o. z. věty první však plyne, že za novaci je považována taková dohoda o změně obsahu závazku, kterou se dosavadní závazek ruší a nahrazuje se závazkem novým. Z obsahu použitých výrazů plyne, že nejde o dohodu o změně závazku, ale o dohodu, která směřuje k zániku závazku spolu se vznikem nového závazku. To je také podstatou tzv. privativní novace. Druhá věta § 1902 o. z. potom obsahuje vyvratitelnou domněnku, dle které může-li dosavadní závazek vedle nového obstát, má se za to, že nebyl zrušen. Z použití obratu „dosavadní závazek“ a „nový závazek“ nelze dovozovat, že by vykládané ustanovení § 1902 o. z. upravovalo změnu obsahu závazku dohodou za jeho trvání, nýbrž jde toliko o vyvratitelnou domněnku toho, co privativní novací (jejímž znakem je dle věty první právě zrušení původního závazku) není. 46. Z jazykového vyjádření proto nevyplývá, že by právě druhá věta § 1902 o. z. upravovala změnu obsahu závazku dohodou, kterou by zákon zahrnoval pod pojem novace. Pod pojmem novace ve smyslu § 1902 o. z., tak jak na něj § 1906 o. z. odkazuje, je tak zjevně myšlena toliko novace podle § 1902 o. z., a to novace označovaná jako privativní. 47. Ostatně na nedostatky opačného závěru, tedy že by § 1902 o. z. komplexně upravoval změny v obsahu závazku, upozorňuje např. A. Lokaj. Podle autora takový jazykový výklad vede k neudržitelnému závěru, dle kterého by ke změně obsahu závazku docházelo pouze na základě buď novace privativní, jejímiž účinky jsou zánik původního závazku a vznik závazku nového, anebo novace kumulativní, jejímiž účinky jsou vznik zcela nového závazku bez zániku závazku původního (viz Lokaj, A. Dopady změn předmětu díla na původní smlouvu o dílo. In: Právní rozhledy, 2021, č. 5, s. 153 a násl.). Systematický výklad 48. Pojetí, které pro účely pravidla zpřísněné formy dle § 1906 o. z. chápe za novaci toliko dohodu o zrušení dosavadního závazku a jeho nahrazení závazkem novým (privativní novace), odpovídá i systematické zařazení těchto pravidel. Ustanovení § 1906 o. z. je zařazeno v občanském zákoníku v části čtvrté, dílu 6. Změny závazku, Oddíl 2. Změny v obsahu závazku (§ 1901-1907 o. z.). 49. Ustanovení § 1906 o. z. je uvozeno jako společné ustanovení pro odkazované instituty, tedy novaci a narovnání. 50. Jejich společným znakem (byť se v účelu oba instituty rozcházejí) je to, že novací i narovnáním se dosavadní závazek ruší a nahrazuje se závazkem novým. Při novaci se mění právní důvod plnění nebo hlavní předmět plnění, při narovnání se ruší sporný nebo pochybný závazek a nahrazuje se novým závazkem, který je nesporný a nepochybný (srov. Eliáš, K. Problematická ustanovení nového občanského zákoníku a jejich výklad. Bulletin advokacie, 2013, č. 11, s. 27. a násl.). 51. Zvláštní požadavky formy zařazené v oddíle věnované změně v obsahu právního jednání se vztahují k úpravě těch zde obsažených institutů, tj. (privativní) novace a narovnání, které neregulují právní jednání, jež by – formálně vzato – obsah dosavadního závazku měnilo, ale změna závazku je zde spojena se zánikem závazku původního a jeho nahrazení závazkem novým. Systematicky se tak jedná o zvláštní případy změny závazku. 52. Takovému systematickému zařazení by neodpovídalo pojetí, které by pod pojem novace pro účely § 1906 o. z. zahrnovalo i dohody o změně obsahu závazku za jeho dalšího trvání. Ty předpokládá ustanovení § 1901 o. z., aniž by v tomto oddíle zvlášť upravovalo jejich formu. Pro takové dohody (ať již označené jako kumulativní novace, či modifikace) se uplatní obecné pravidlo § 564 o. z. Historický výklad 53. Restriktivnímu výkladu § 1906 o. z., který zde uvedené pravidlo vztahuje pouze na narovnání a privativní novaci, odpovídá i historické pozadí vzniku textace § 1902 o. z. V odborné literatuře jsou předkládány přesvědčivé argumenty pro to, že inspiračním zdrojem úpravy novace dle § 1902 o. z. je zejména úprava zák. č. 946/1811 Sb. zák. soud., obecný zákoník občanský (dále též jen o. z. o.) (viz např. Handlar, J. Nový občanský zákoník – nenaplněná východiska. In: Právní rozhledy, 2010, č. 23, s. 844 a násl.; či Lokaj, A. Dopady změn předmětu díla na původní smlouvu o dílo. In: Právní rozhledy, 2021, č. 5, s. 153 a násl.). 54. Tamtéž je poukazováno na skutečnost, že pracovní verze návrhu občanského zákoníku pracovala v § 1750 s úpravou novace, dle které „dohodou o změně právního důvodu závazku nebo o změně předmětu pohledávky se dosavadní závazek ruší a nahrazuje se novým závazkem. Může-li však dosavadní závazek vedle nového závazku obstát, má se za to, že nebyl zrušen“. 55. Zde je zřejmá přímá inspirace v § 1376 o. z. o., jenž normoval, že změna bez přistoupení třetí osoby nastává, když se změní právní důvod nebo hlavní předmět pohledávky; když tedy starý závazek přejde v nový. Dle § 1377 o. z. o. taková změna sluje smlouva o obnovu (novace). Touto smlouvou zaniká dřívější hlavní závazek a zároveň se počíná nový. Dle § 1379 o. z. o. pak zevrubnější podmínky kde, kdy a jak se má splniti závazek, který tu již je, a jinaká vedlejší ustanovení, jimiž co do věci hlavní nebo co do právního důvodu nenastává změna, nesluší pokládati za smlouvu o obnovu, stejně jako pouhé vydání nového dluhopisu nebo jiné sem náležející listiny. Takovou změnou ve vedlejších ustanoveních nelze také vložiti nové břímě na třetího, který k ní nebyl přibrán. Vzejde-li pochybnost, nebuď starý závazek pokládán za zrušený, pokud ještě může obstáti s novým. 56. Jakkoliv o. z. o. neobsahoval pravidlo srovnatelné s § 1906 o. z., je zřejmé, že jeho pojetí novace – tak jak je dnes upravena v § 1902 o. z. – odpovídalo toliko novaci privativní, nikoli změně obsahu závazku za jeho dalšího trvání. 57. To odráží civilistickou teorii, jež se promítla i v úpravě o. z. o. o tom, že dohoda stran o změně obsahu, jež zakládá novou (jinou) kauzu závazku, vede k nahrazení stávajícího závazku závazkem novým, jež odůvodňovala potřebu zvláštního pravidla. 58. Ačkoli platná a účinná úprava § 1902 o. z. již výslovně novaci s konkrétní obsahovou změnou nespojuje (jak tomu činil § 1377 o. z. o., u kterého se jednalo o novaci při změně právního důvodu nebo hlavní předmět pohledávky), přesto je dopad § 1902 o. z. nutné chápat v kontextu jeho inspiračního zdroje tak, že za novaci lze považovat pouze ty „dohody o změně obsahu závazku“, které vedou k jeho zániku a jeho nahrazení závazkem novým, a věcný rozsah pojmu novace nezahrnuje jakékoliv dohody stran o změně v obsahu závazku, zejména ty změny, jež se týkají vedlejších ujednání a nemají za cíl či následek zánik závazku a jeho nahrazení závazkem novým. Řešení požadavku písemné formy novace v literatuře 59. V literatuře lze vysledovat několik výkladových postupů snažících se možný rozpor zřejmý z jazykového vyjádření § 1906 o. z. a § 564 o. z. řešit. 60. Někteří autoři doporučují od § 1906 o. z. odhlédnout a také režim dohody o novaci (privativní či kumulativní) i narovnání podřídit pravidlu obsaženému v § 564 o. z. (viz Čech, P. Nad několika rekodifikačními nejasnostmi. In: Obchodněprávní revue, 2012, č. 11-12, s. 324 a násl.). Další autoři navrhují požadavek písemné formy uplatnit u novace či u změny promlčeného závazku s tím, že naopak u jiné změny závazku bude vyžadována písemná forma pouze tam, kde si to strany původního „závazku zřízeného písemně“ výslovně vyhradily ve smyslu § 564 o. z. (viz Bříza, P., Pavelka, T. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2019, § 1906, m. č. 2). Dále bývá v literatuře rozlišováno mezi nenovačními změnami závazku a uvedený rozpor obou ustanovení je považován za zdánlivý, jelikož § 1906 o. z. nedopadá na změny obsahu závazku provedené na základě § 1901 o. z. (Lokaj, A. Forma změn předmětu díla. In: Právní rozhledy. 2021, č. 6, s. 198 a násl.). Normu obsaženou v § 1906 o. z. je třeba interpretovat v souladu s obsahem ustanovení § 564 o. z. [viz Dvořák, B. In: Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, § 1906, m. č. 5]. Popřípadě je argumentováno vztahem speciality § 1906 o. z. k § 564 o. z. (viz Eliáš, K. Eliáš, K. Problematická ustanovení nového občanského zákoníku a jejich výklad. Bulletin advokacie, 2013, č. 11, s. 27. a násl.). Konečně aplikace pravidla o písemné formě dle § 1906 o. z. bývá spojována toliko s narovnáním a privativní novaci, jak popsáno výše (srov. Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Sv. III. § 419–654. Praha: Leges, 2014, s. 658). Zde jde v zásadě o obdobné stanovisko, prezentované např. J. Handlarem, který za novaci dle občanského zákoníku považuje toliko novaci privativní. Byť J. Handlar argumentuje pro zužující výklad § 1906 o. z. v tom smyslu, že se vztahuje pouze na formu zákonnou, nikoli však na formu smluvní (viz Handlar, J. In: Pražák, Z., Fiala, J., Handlar, J. a kol. Závazky z právních jednání podle občanského zákoníku. Komentář k § 1721–2893 OZ. Leges, 2017, s. 383). Účel pravidla 61. Z výše popsaného jazykového i systematického výkladů i argumentů částí literatury, hledající racionální řešení dané nejasností zákonné úpravy, je třeba dospět k závěru, že za novaci pro účely § 1906 o. z. je třeba považovat výhradně dohodu stran, kterou se dosavadní závazek ruší a nahrazuje se novým závazkem. Jinými slovy, z hlediska požadavku písemné formy pravidlo § 1906 o. z. dopadá (kromě narovnání) toliko na novaci privativní ve smyslu § 1902 o. z. 62. Omezení požadavku písemné formy pro privativní novaci ve smyslu § 1902 o. z. odpovídá i účelu, jenž požadavek této formy zakládá. Ustanovení § 1906 o. z. vyžaduje písemnou formu společně pro novaci a narovnání tehdy, byl-li i původní závazek zřízen v písemné formě, nebo činí-li se o právu již promlčeném. Je zde důvod dlužníka před právním jednáním učiněným lehkovážně chránit. Je třeba v této souvislosti připomenout, že sporná nebyla situace, byla-li kvalifikovaná forma stanovena přímo zákonem, neboť v takovém případě vyžaduje § 564 o. z. i pro právní jednání směřující k prosté změně obsahu závazku dodržení této formy. Naopak, je-li forma právního jednání určena ujednáním stran, či výhradou jedné ze stran (§ 1758 o. z.), připouští právní úprava § 564 o. z. změnu obsahu tohoto závazku i v jiné formě, pokud to ujednání stran nevylučuje. Obdobně zákon nestanoví žádnou zvláštní formu pro ujednání stran o zániku závazku, aniž bude zřízen závazek nový (§ 1981 o. z.). 63. Lze proto uzavřít, že za novaci je možné z hlediska požadavku formy dle § 1906 o. z. považovat ve smyslu § 1902 o. z. jen takovou dohodu o změně obsahu závazku, kterou se dosavadní závazek ruší a nahrazuje se novým závazkem, tj. tzv. privativní novaci. V případě dohody o změně obsahu závazku za jeho trvání se forma takového právního jednání řídí § 564 o. z. K tzv. kumulativní novaci a ke změnám obsahu závazku podle § 1901 o. z. 64. Rozlišujeme tedy novaci podle § 1902 o. z. (někdy označovanou jako privativní) a změnu závazku ve smyslu § 1901 o. z. 65. Ustanovení § 1901 o. z. představuje samostatnou skutkovou podstatu změny obsahu závazku za jeho trvání. 66. Jde-li o termín „kumulativní novace“, dřívější judikatura k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 jej užívala s tím, že taková novace představovala změnu v obsahu závazku dohodou stran. Na rozdíl od tzv. privativní novace podle § 570 obč. zák., při níž dosavadní závazek zanikal a byl nahrazen novým, se při kumulativní novaci jednalo o změnu za trvání existujícího právního vztahu spočívající v zániku určitých dosavadních vzájemných práv a povinností a v jejich nahrazení nově sjednanými, případně ve vzniku dalších práv a povinností vedle již existujících (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 399/2005 , či ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1285/2011 ). Bylo dovozováno, že občanský zákoník z roku 1964 umožňoval účastníkům závazkového vztahu, aby v rámci smluvní volnosti změnili jeho obsah, tj. vzájemná práva a povinnosti z něho vyplývající (§ 516 obč. zák. – tzv. kumulativní novace), případně aby stávající závazkový vztah dohodou zrušili a současně jej nahradili novým (§ 570 obč. zák. – tzv. privativní novace). Pro rozlišení, zda jde o kumulativní či privativní novaci, byla přitom rozhodná vůle jeho účastníků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2352/99 , nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 31 Cdo 528/2001 ). Obdobně i část rozhodovací praxe dovolacího soudu v poměrech právní úpravy účinné po 1. 1. 2014 označuje dohodu o změně obsahu závazku jako tzv. privativní nebo kumulativní novaci (srov. např. rozsudek ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 21 Cdo 48/2017 , rozsudek ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1677/2019 , a rozsudek ze dne 27. 7. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1304/2023 ). Otázka výkladu pojmu novace pro účely požadavku formy podle § 1906 o. z. ve spojení s § 564 o. z., § 1901 o. z. a § 1902 o. z., však dosud v judikatuře dovolacího soudu řešena nebyla. 67. Užívání termínu „kumulativní novace“, aniž by bylo vysvětleno, co je konkrétně jeho obsahem a s jakými právními důsledky se jeho použití váže, bylo přitom již v minulosti předmětem kritiky v nálezové judikatuře Ústavního soudu. Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 119/14 , k obsahu kumulativní novace podle tehdejšího § 516 obč. zák. dovodil, že „tento pojem je součástí dogmatiky soukromého práva (a není tak ani zákonem definován, nyní viz § 1902 nového občanského zákoníku), přičemž není vnímán jednotně ani právní teorií (k tomu blíže Handlar, J. K pojmům privativní a kumulativní novace. Časopis pro právní vědu a praxi č. 2/2006, s. 116 a násl.), ani právní praxí, a to dokonce samotného Nejvyššího soudu. Jen na okraj lze uvést, že např. v rozsudku ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 399/2005 , se (v souvislosti s prodloužením splatnosti kupní ceny) uvádí, že se ‚při kumulativní novaci jedná o změnu za trvání existujícího právního vztahu, spočívající v zániku určitých dosavadních vzájemných práv a povinností a v jejich nahrazení nově sjednanými, případně [což nutno zdůraznit] ve vzniku dalších práv a povinností vedle již existujících‘. Oproti tomu v rozsudku ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 33 Odo 566/2001 , v případě, kdy splatnost závazku byla rovněž dohodou stran změněna a povinnost dlužníka podle původního ujednání zanikla, Nejvyšší soud vyvodil, že se jedná o tzv. privativní novaci (§ 570 odst. 1 obč. zák.), obdobně tomu bylo i v rozsudku ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 33 Odo 335/2005 . V této souvislosti je dlužno dodat, že tento názor byl podroben kritice J. Handlara v publikaci Zánik závazků dohodou v občanském a obchodním právu. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 15 a násl., s. 24 a násl.“. 68. Ústavní soud zdůrazňuje, že „stejně jako v jiných případech nehodlá vstupovat do teoretických sporů na tomto poli, jen poukazuje na důsledky, které tato nejednotnost může mít z hlediska požadavků následně kladených na účastníky soudního řízení, resp. právního styku vůbec. Použití daného termínu ze strany Nejvyššího soudu, aniž by bylo vysvětleno, co je konkrétně jeho obsahem a s jakými právními důsledky se jeho použití váže, může být za těchto okolností poněkud zavádějící, resp. vést k nedostatečné srozumitelnosti soudního rozhodnutí, a to s případně negativním dopadem při poskytování práva na soudní ochranu v rámci výkladu toho, co smluvní strany v projednávané věci úpravou svých závazků sledovaly. Použití právnického pojmu ( terminus technicus ), jakým je tzv. kumulativní novace (z hlediska hodnocení původní právní skutečnosti, kterou byla úvěrová smlouva a ‚kumulující se‘ právní skutečnosti v podobě dodatků či přesněji v podobě dohody o změně práv a povinností), nemůže nahradit výklad vůle smluvních stran vzhledem k okolnostem, za kterých byl učiněn; to platí zejména v případě, není-li o jeho použití jednota ani v teorii, ani v judikatuře, a je-li vůle stran ke změně závazku zřetelně vyjádřena, přičemž samy strany smlouvy tento pojem nepoužily, natož aby jej definovaly či blíže vymezily“. 69. Ztotožňování jakékoli dohody o změně v obsahu závazku s pojmem novace kumulativní tehdy, pokud s touto změnou nebyl spojen zánik původního závazku, byl tedy předmětem kritiky již za účinnosti předchozí úpravy soukromého práva. Zejména již citovaný J. Handlar proti ztotožnění dohody o změně závazku s pojmem kumulativní novace namítal, že tento pojem nemá v současné civilní teorii žádný teoreticky podložený právní obsah, současné chápání tohoto pojmu je v úplném rozporu s pojetím kumulativní novace, které zformulovala – a na rozdíl od té současné i odůvodnila – předválečná civilistika, jež dospěla k závěru, že kumulativní novace není dohodou působící změnu závazku, ale dohodou, která tento závazek utvrzuje tím, že zakládá novou akcesorickou obligaci (viz Handlar, J. Zánik závazků dohodou v občanském a obchodním právu. Praha: C. H. Beck, 2010, zejm. s. 26 a násl.). Chápání dohody podle § 516 odst. 1 obč. zák. jako kumulativní novace neodpovídá tradičnímu (či přesněji dřívějšímu) chápání pojmu kumulativní novace, které ani v dnešní době neztratilo zcela své opodstatnění (srov. Handlar, J. K pojmům kumulativní a privativní novace. In: Časopis pro právní vědu a praxi, 2006, č. 2, s. 119 a 120; obdobně dále týž autor: K problematice rozlišování dohod působících změnu a zánik závazku. In: Právní rozhledy, 2007, č. 23, s. 841 a násl.; či Dohoda stran jako důvod změny a zániku závazku v občanském a obchodním právu. In: Právní rozhledy, 2006, č. 19, s. 689 a násl.). Dle J. Handlara zákon pojmem novace označuje pouze novaci privativní. Dohoda o změně obsahu závazku za jeho trvání dle § 1901 o. z. není novací a takto lze změnit jakýkoliv prvek obsahu závazku, nikoliv jen prvek vedlejší. Pojmovým znakem novace není sjednání určité konkrétní obsahové změny nového závazku oproti závazku původnímu, stejně tak není změna určité obsahové části závazku kritériem pro odlišení novace od dohody o změně závazku (k tomu dále). Připouští však, že ani touto právní úpravou není dotčeno v civilní teorii obecně přijímané východisko, že k novaci dochází také v případech, kdy je dosavadní závazek nahrazen závazkem založeným na jiné kauze (např. změna závazku zaplatit kupní cenu na závazek ze zápůjčky). Dovozuje, že při novaci musí vůle stran směřovat jednak ke zrušení původního závazku, jednak (a současně) ke zřízení závazku nového, který má původní závazek nahradit ( animus novandi ). Nový závazek je zřizován proto, aby nahradil dosavadní závazek, dosavadní závazek má zaniknout právě tím, že je nahrazen závazkem novým (viz Handlar, J. In: Pražák, Z., Fiala, J., Handlar, J. a kol. Závazky z právních jednání podle občanského zákoníku. Komentář k § 1721–2893 OZ. Leges, 2017, s. 360 a násl.). 70. Dlužno dodat, že část autorů uvádí, že ke změně závazku dochází toliko na základě novace privativní či kumulativní dle § 1902 o. z.; ustanovení § 1901 o. z. má jen proklamativní význam (viz Brodec, J., Janeček, V. Podstatná změna smlouvy jakožto privativní novace. In. Jurisprudence, 2014, č. 5, s. 3 a násl.). 71. Kriticky k nejednotnosti v této otázce pak Bříza, P., Pavelka, T. In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1910 a násl.). 72. Prvorepubliková literatura se termínu kumulativní novace buď vyhýbala (Mayr, R. Soustava občanského práva. Kniha třetí: Právo obligační. 1923, Brno: Barvič a Novotný, 1928, s. 188-191), nebo jej nepřijala (Sedláček uváděl, že „není právě šťastný“; srov. Sedláček, J. Obligační právo. Obecné nauky o právních jednáních obligačních a o splnění závazků. 2. vydání. Brno: Akademický spolek „Právník“, 1933, s. 226, č. 563), nebo tvrdila, že se změn obligačního poměru vůbec nedotýká (Krčmář, J. Právo občanské. III. Právo obligační. Praha: Spolek československých právníků „Všehrd“, 1929, s. 120). 73. Novaci jako tzv. privativní, která nahrazuje původní závazek, chápala Osnova připravovaného občanského zákoníku z 30. let 20. století (srov. Kober, J. (ed.). Osnova československého občanského zákoníku. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2021), která v § 1219 navrhovala: „Změní-li se dohodou právní důvod nebo hlavní předmět pohledávky, vznikne obnova (novace) a ruší se zřízením nového závazku závazek dosavadní. Závazky promlčené se k obnově hodí (§ 1188)“. Posouzení v poměrech projednávané věci a shrnutí 74. Lze tak shrnout, že za novaci je pro účely požadavku formy vyjádřeného v § 1906 o. z. třeba považovat ve smyslu § 1902 o. z. jen takovou dohodu o změně obsahu závazku, kterou se dosavadní závazek ruší a nahrazuje se novým závazkem. 75. Rozlišujeme tak novaci podle § 1902 o. z. (někdy označovanou jako privativní) a změnu obsahu závazku podle § 1901 o. z. představující samostatnou skutkovou podstatu změny obsahu závazku za jeho trvání. 76. V případě dohody o změně obsahu závazku za jeho trvání se forma takového právního jednání řídí § 564 o. z. 77. V poměrech projednávané věci soudy nižších stupňů rozhodovaly za situace, kdy bylo prokázáno, že mezi stranami byla dne 26. 2. 2020 uzavřena rezervační smlouva na dobu určitou, a to do 27. 3. 2020. Smlouva byla uzavřena písemně, strany si však neujednaly požadavek písemné formy změny dle § 564 o. z. 78. Ze skutkového zjištění soudů vyplynulo, že se strany dohodly na změně podmínek rezervační smlouvy týkajících se termínu pro uzavření kupní smlouvy, který prodloužily do 7. 5. 2020. 79. Odvolací soud toto ujednání o změně trvání závazku posoudil jako tzv. kumulativní novaci dle § 1902 věta druhá o. z. s tím, že ustanovení § 1906 o. z. je třeba interpretovat v souladu s obsahem ustanovení § 564 o. z. jako závazek, který mohl být sjednán ústně, přičemž pro takovou novaci se písemná forma nevyžaduje. 80. Toto právní posouzení z důvodů shora popsaných nelze považovat za správné, neboť jak výše vysvětleno, ustanovení § 1902 a § 1906 o. z. na posuzovanou věc nedopadají. Přesto však dovolání není důvodné. 81. Výše byl totiž odůvodněn závěr, dle kterého lze ustanovení § 1906 o. z. vztáhnout (mimo narovnání) jen na takové právní jednání, jež vede ke zrušení závazku a jeho nahrazení závazkem novým. 82. Tak tomu v poměrech této věci není, neboť dohoda stran směřovala k prodloužení trvání již existujícího závazku. Bez ohledu na terminologické označení takové dohody odvolacím soudem jako tzv. kumulativní novace, není pochyb o tom, že takováto změna neměla za cíl či výsledek zrušení stávajícího závazku a jeho nahrazení závazkem novým. To ostatně ani stranami v průběhu řízení nebylo tvrzeno či zjištěno soudy nižších stupňů. 83. Takové právní jednání, které směřuje k prodloužení stranami sjednané účinnosti závazkového vztahu za jeho trvání je dohodou o změně obsahu závazku podle § 1901 o. z. Nepředstavuje novaci podle § 1902 o. z. Z hlediska požadavku formy se proto uplatní § 564 o. z., nikoliv § 1906 o. z. 84. Jestliže tak u písemně sjednané smlouvy nebylo prokázáno, že strany si pro její změnu ujednaly výhradu její písemné formy nemohou obstát námitky dovolatele ohledně nedostatku formy posuzovaného právního jednání. 85. Pro úplnost nutno dodat, že zde přijímaný závěr není nijak v rozporu se stanoviskem, jež Nejvyšší soud zaujal v trestní věci v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 5 Tdo 292/2019 , na jehož závěry dovolatel odkazuje. V tomto usnesení dovolací soud spojil požadavek písemné formy dle § 1906 o. z. s tzv. privativní novací, neboť (tvrzená) změna závazku měla spočívat v nahrazení fiduciárního závazku o správě finančních prostředků nově vzniklým závazkem z darování. Tedy jde zjevně – na rozdíl od věci zde vedené – o dva různé závazky spočívající na jiné hospodářské kauze. 86. Protože rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné, Nejvyšší soud dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/22927/	21.02.2024	15 Tz 81/2023	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněných V. L., I. L., P. L. roz. S. a Š. L. proti pravomocnému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. 4 To 66/2015. I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též jen „soud prvního stupně“) ze dne 12. 1. 2015, sp. zn. 41 T 7/2014, byli obvinění V. L., I. L., P. L. a Š. L. společně s obviněnými R. D. a Z. S. odsouzeni pro rozsáhlou majetkovou trestnou činnost, přičemž pod bodem 1.12. výroku o vině v tomto rozsudku byli uznáni vinnými: – obviněný V. L. jednak pomocí ke zločinu krádeže podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 205 odst. 1 písm. d), odst. 2, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, jednak pomocí ke zvlášť závažnému zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku; – obviněná I. L. jednak zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 2, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, jednak zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku; – obviněný P. L. jednak zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, jednak zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku; – obviněný Š. L. jednak zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, jednak zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. 2. Skutku popsaného pod bodem 1.12. ve výroku o vině v citovaném rozsudku se podle zjištění soudu prvního stupně dopustili obvinění tím, že dne 1. 8. 2012 v době od 15:40 hod. do 15:50 hod. v Praze 2 při jízdě na eskalátorech z vestibulu podchodu stanice metra XY vedoucích na zastávku tramvají směr XY společně po předchozí domluvě a rozdělení úloh Š. L., V. L., I. L. a P. L. využili nepozornosti D. M. a z kapsy batohu, který měla na zádech, jí odcizili peněženku bez hodnoty, která obsahovala finanční hotovost ve výši 1 000 Kč, občanský průkaz, řidičský průkaz, průkaz Všeobecné zdravotní pojišťovny, průkaz zvlášť tělesně postiženého (ZTP) a platební kartu České spořitelny, a. s., č. XY, s platností do 06/14, a to tak, že obviněný Š. L. levou rukou sáhl poškozené do batohu, odcizil z něj uvedené věci a batoh následně zapnul, obviněná I. L. stála vedle něj a pomáhala přímo při krádeži tím, že kryla obviněného Š. L. a po krádeži mu pomáhala zapnout batoh, obviněný P. L. stál za obviněným Š. L. a kryl jeho jednání zezadu a obviněný V. L. stál pod eskalátory a hlídal, zda někdo nejde, a tímto jednáním způsobili D. M. škodu v celkové výši 1 000 Kč. Obviněná I. L. se dopustila uvedeného jednání přesto, že byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 4 T 183/2011, který nabyl právní moci dne 31. 5. 2012, odsouzena kromě jiného pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců se zařazením k jeho výkonu do věznice s ostrahou. 3. Za spáchanou trestnou činnost byli odsouzeni: – obviněný V. L. podle § 234 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, – obviněná I. L. podle § 234 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou, – obviněný P. L. podle § 234 odst. 4 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, současně s tím byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu v trestním příkaze Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 6 T 176/2013, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a – obviněný Š. L. podle § 234 odst. 4 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, současně s tím byly podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušeny výroky o trestech v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 9 T 191/2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 7 To 63/2014, a v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 67 T 198/2013, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tyto výroky, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 4. O odvoláních obviněných V. L., I. L., P. L. a Š. L., jakož i obviněné Z. S. a státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, který je podal v neprospěch obviněných I. L. a Š. L. proti výroku o trestu, rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. 4 To 66/2015 (dále též jen „napadené usnesení“), jímž všechna odvolání zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná. II. Stížnost pro porušení zákona 5. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. 4 To 66/2015, napadl ministr spravedlnosti stížností pro porušení zákona (dále též jen „stížnost“) podanou ve prospěch obviněných V. L., I. L., P. L. a Š. L. 6. V této stížnosti ministr spravedlnosti (dále též jen „stěžovatel“) vytýká napadenému usnesení, že jím byl porušen zákon v ustanovení § 256 tr. ř. a v řízení mu předcházejícím rozsudkem soudu prvního stupně ve výroku o vině obviněných pod bodem 1.12. v ustanovení § 234 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Stěžovatel nesouhlasí zejména se závěry soudů ohledně právní kvalifikace jednání obviněných jako zvlášť závažného zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Podle jeho názoru mělo být správně jejich jednání posouzeno jako zločin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) [u obviněného Š. L. i podle písm. a)], odst. 4 písm. a) [u obviněného V. L. a u obviněné I. L. i podle odst. 2] tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1149/2015 , stěžovatel namítl, že obvinění utvořili organizovanou skupinu za účelem spáchání tzv. kapesní krádeže, aby získali finanční hotovost. S ohledem na to, že obvinění se snažili získat toliko finanční hotovost, přičemž nebylo zjištěno, že by si ponechali odcizenou platební kartu či se ji jinak pokusili uplatnit, omezovalo se fungování organizované skupiny objektivně i subjektivně pouze na krádež finanční hotovosti. Povahu a závažnost činu tak dostatečně vyjadřuje jeho právní posouzení jako trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) [u obviněného Š. L. i podle písm. a)], odst. 4 písm. a) [u obviněného V. L. a u obviněné I. L. i podle odst. 2] tr. zákoníku a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. 7. Z důvodu nesprávné právní kvalifikace skutku pak stěžovatel spatřuje nezákonnost i ve výrocích o trestech, které neměly být obviněným ukládány podle § 234 odst. 4 tr. zákoníku, ale v rámci mírnější trestní sazby, tj. podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku. 8. Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud: – podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. 4 To 66/2015, byl v neprospěch obviněných V. L., I. L., P. L. a Š. L. porušen zákon v ustanovení § 256 tr. ř. a v jemu předcházejícím řízení rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2015, sp. zn. 41 T 7/2014, ve výroku o vině pod bodem 1.12. v ustanovení § 234 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, – podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení ohledně jmenovaných obviněných a ve vztahu k nim zrušil i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem 1.12. a ve výrocích o trestech, které se jich týkají, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbydou podkladu, a – podle § 270 odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. III. Vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona 9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se ztotožnil s podanou stížností pro porušení zákona. Poukázal na to, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1149/2015 , uvedl, že i trestný čin, jehož se pachatel dopustil v ideálním souběhu s jiným trestným činem spáchaným jím jako členem organizované skupiny, nemusí být za každých okolností posouzen též za použití této zvlášť přitěžující okolnosti. Právě rozdílná povaha sbíhajících se činů může znamenat odlišný závěr o existenci organizované skupiny, případně o zavinění ve vztahu k této zvlášť přitěžující okolnosti. Vyplývá-li z provedených důkazů, že funkce organizované skupiny směřovala k obstarání finanční hotovosti, přičemž krádež platební karty byla toliko podružným, vedlejším produktem krádeže peněženky obsahující finanční hotovost (toto přesvědčení je ostatně utvrzeno tím, že skupina se po získání peněženky spokojila pouze se zmocněním se peněžních prostředků a zbytek obsahu odhazovala), státní zástupce nepovažuje za vhodné přičítat jednotlivým jejím členům současně zavinění ke znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 234 odst. 4 tr. zákoníku. Zjištěné skutečnosti naopak svědčí ve prospěch závěru, že povaha a společenská škodlivost činu obviněných je dostatečně vyjádřena jeho právní kvalifikací jako trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku (podle konkrétních okolností i jiných odstavců tohoto paragrafu) a trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. 10. Jestliže soud nesprávně právně kvalifikoval jednání obviněných, v důsledku čehož u všech čtyř spoluobviněných uložil trest v rozmezí stanoveném v § 234 odst. 4 tr. zákoníku, je nutno i v této okolnosti spatřovat porušení zákona, neboť v případě správné (a tedy mírnější) právní kvalifikace měl být trest odnětí svobody uložen podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku v trestní sazbě od 2 roků do 8 let. 11. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval v souladu se závěrečným návrhem stížnosti pro porušení zákona. Pokud by Nejvyšší soud hodlal rozhodnout jiným způsobem než uvedeným v § 274 odst. 2 a 3 tr. ř., souhlasil pro tento případ s rozhodnutím v neveřejném zasedání (§ 274 odst. 4 tr. ř.). 12. Se stížností pro porušení zákona se ve vyjádření k ní ztotožnil i obhájce obviněných. V návaznosti na argumentaci jím podanou a opřenou též o odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu uzavřel, že pokud jednání a úmysl obviněných jako členů organizované skupiny směřovaly pouze k přisvojení si (krádeži) finanční hotovosti, aniž by jakkoliv nakládali s platební kartou, která byla v odcizené peněžence poškozené, nelze jednání organizované skupiny vztahovat k neoprávněnému opatření platebního prostředku ve smyslu § 234 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Kromě toho podle obhájce takové jednání a úmysl obviněných nevyplývají ani ze skutkové věty uvedené pod bodem 1.12. ve výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2015, sp. zn. 41 T 7/2014. 13. Ve vztahu k části stížnosti pro porušení zákona, v níž se ministr spravedlnosti zabývá její přípustností ve vztahu k obviněnému V. L. a jím podanému dovolání, odkazuje obhájce na zásadu beneficium cohaesionis a její přiměřené použití podle § 269 odst. 2 poslední věty tr. ř. 14. Z uvedených důvodů obhájce obviněných navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl podané stížnosti pro porušení zákona a rozhodl podle jejího závěrečného návrhu. IV. Důvod rozhodování věci velkým senátem trestního kolegia Nejvyššího soudu 15. Trestní věc obviněných byla v souladu s rozvrhem práce přidělena k rozhodnutí o podané stížnosti pro porušení zákona senátu č. 6 trestního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „senát č. 6“), který však nesouhlasí s právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1149/2015 (viz níže bod 20.), o nějž se stěžovatel opírá ve své argumentaci, proto rozhodl podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, a předložil věc velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu (dále též jen „velký senát“ nebo „velký senát trestního kolegia“). Učinil tak usnesením ze dne 27. 7. 2023, sp. zn. 6 Tz 29/2023 (dále též jen „usnesení o předložení věci“), v jehož odůvodnění vyložil, jak přistoupil k řešení právní kvalifikace skutku v typově obdobné věci senát č. 8 trestního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „senát č. 8“) v usnesení, na které odkazuje ministr spravedlnosti v podané stížnosti, a proč se neztotožňuje s takovým právním názorem (viz dále část VI. tohoto usnesení). 16. Velký senát trestního kolegia shledal procesní postup senátu č. 6 odpovídajícím zákonu a také důvodným. Zjistil, že předkládající senát zaujal při užití hmotného práva (tj. při právním posouzení skutku, jehož podstatou byla koordinovaná součinnost více pachatelů při páchání trestné činnosti odůvodňující závěr, že jednali jako členové organizované skupiny) názor o bezvýjimečné nutnosti dovození kvalifikačního znaku spočívajícího ve spáchání trestného činu členy organizované skupiny u obou ideálně si konkurujících trestných činů (tj. jak v případě trestného činu krádeže podle § 205 tr. zákoníku, tak u trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 tr. zákoníku). Tento právní názor je nezbytné pokládat za odlišný od názoru senátu č. 8 vysloveného v dřívějším rozhodnutí Nejvyššího soudu, který neshledal důvodným dovození uvedeného zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty v případě trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 tr. zákoníku za situace jím vymezené (viz dále body 20. a 21. tohoto usnesení). Nastaly proto zákonné podmínky pro rozhodování velkého senátu trestního kolegia v nyní posuzované trestní věci. V. Přípustnost stížnosti pro porušení zákona 17. Před vlastním posouzením důvodnosti podané stížnosti pro porušení zákona musel velký senát trestního kolegia uvážit otázku přípustnosti podané stížnosti pro porušení zákona, a to s ohledem na zjištění, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí již v minulosti Nejvyšší soud vydal jedno rozhodnutí, a to na podkladě jiného mimořádného opravného prostředku (dovolání). Bylo proto nutné rozhodnout, zda usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 6 Tdo 333/2016 , jímž rozhodl o dovolání obviněného V. L., nezakládá překážku, která by bránila věcně posoudit důvodnost stížnosti pro porušení zákona ve vztahu ke všem obviněným, v jejichž prospěch byla podána. Ve shodě s tím, co vyjádřil senát č. 6 ve svém usnesení o předložení věci (viz bod 16. jeho odůvodnění), i velký senát trestního kolegia konstatuje, že taková překážka neexistuje, neboť v posledně zmíněném rozhodnutí se Nejvyšší soud vůbec nezabýval spornou právní otázkou. Dovolatel zde totiž nevznesl námitku ohledně nesprávného hmotněprávního posouzení skutku z důvodu, který uplatňuje ministr spravedlnosti ve své stížnosti pro porušení zákona. Citovaným usnesením proto Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného V. L. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy proto, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Učinil tak vzhledem k tomu, že v dovolací argumentaci byly uplatněny pouze námitky skutkového charakteru, jež se míjely s dovolacími důvody vymezenými zákonem, tj. s jejich zákonnou úpravou účinnou v době rozhodování dovolacího soudu. 18. Jak už bylo uvedeno, právní kvalifikací spáchaného skutku, tedy otázkou, na niž se zaměřila podaná stížnost pro porušení zákona, se Nejvyšší soud ve svém dřívějším rozhodnutí vůbec nezabýval a k problematice, které se týká stížnost ministra spravedlnosti, proto nevyslovil žádný právní názor. 19. Za této situace – jak ostatně vyplývá již z dřívějších rozhodnutí (k uvedenému viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 4 Tz 92/2009 , v němž Nejvyšší soud připustil stížnost pro porušení zákona v rozsahu námitek neuplatněných v předchozím řízení o dovolání v téže věci) týkajících se této otázky – je třeba dospět k závěru, že stížnost pro porušení zákona podaná ministrem spravedlnosti ve prospěch výše označených obviněných je přípustná. Velký senát trestního kolegia proto přistoupil k posouzení její důvodnosti. VI. Odlišnost právního názoru senátů Nejvyššího soudu 20. Jak bylo výše zmíněno, stížnost pro porušení zákona se opírá o právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1149/2015 , v jehož odůvodnění senát č. 8 vyjádřil právní názor (viz bod 34. odůvodnění citovaného rozhodnutí), že i trestný čin, jehož se pachatel dopustil v ideálním souběhu s jiným trestným činem spáchaným jím jako členem organizované skupiny, nemusí být za všech okolností právně posouzen též za použití této zvlášť přitěžující okolnosti. Rozdílná povaha sbíhajících se činů může znamenat odlišný závěr o existenci organizované skupiny, případně o zavinění ve vztahu k této zvlášť přitěžující okolnosti. Tento závěr vztáhl senát č. 8 právě na případ jednočinného souběhu trestných činů podle § 205 a § 234 tr. zákoníku, jak vyplývá i z jeho následující argumentace. V ní uvedl, že na rozdíl od trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož objektem je především vlastnictví věci, popřípadě její držba či jen faktické držení věci, objektem přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku je ochrana platebních prostředků v rámci bezhotovostního platebního styku, a tím i bezpečnost, funkčnost a spolehlivost (také z hlediska pravosti) finančního styku, který je jedním ze základních kamenů fungujícího tržního hospodářství. Pokud obviněným šlo pouze o to, aby se zmocnili peněz jiného v hotovosti (přičemž obviněná I. L. jinak odhazovala odcizené peněženky se zbytkem jejich obsahu), platební kartu si neponechali, ani se nepokusili jakkoliv ji uplatnit, omezovalo se fungování organizované skupiny se všemi jejími atributy objektivně i subjektivně na krádeže peněžní hotovosti, nikoliv na neoprávněné opatřování si platebních prostředků, a tedy i platebních karet. Takto zjištěné skutečnosti svědčí ve prospěch závěru, že povaha a společenská škodlivost činu je dostatečně vyjádřena jeho právním posouzením jako trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku (podle konkrétních okolností jako u obviněné i § 205 odst. 2 tr. zákoníku) a trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. 21. Podle senátu č. 8 pak (viz bod 35. odůvodnění jeho rozhodnutí) takové úvahy nekolidují ani se závěry právní teorie i praxe, z nichž vyplývá, že jde-li o subjektivní podmínky přičítání okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, platí zásada podle § 17 tr. zákoníku, kterou je třeba uplatnit na jednotlivé spolupachatele individuálně, podle jejich osobního zavinění (viz rozhodnutí pod č. 20/1970 Sb. rozh. tr.). Je proto možné, že se tyto okolnosti některým zúčastněným přičítají, jiným vzhledem k nedostatku potřebné formy zavinění nikoliv (viz k tomu SOLNAŘ V., FENYK J., CÍSAŘOVÁ D. Základy trestní odpovědnosti. Podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Nakladatelství Orac, 2003, str. 364). 22. Oproti tomu senát č. 6 v usnesení o předložení věci neshledal důvod k tomu, aby v typově shodné situaci, jaká byla posuzována v rozhodnutích napadených stížností pro porušení zákona (tj. v případě, že na spáchání tzv. kapesní krádeže, při níž je poškozenému vyjma finanční hotovosti odcizena i platební karta, participuje více pachatelů, mezi nimiž jsou rozděleny úkoly v takovém rozsahu, že jejich kooperace svědčí o vyšším stupni sofistikovanosti, kterou je nutno při právním posouzení skutku vyjádřit užitím kvalifikačního znaku formulovaného tak, že pachatel „spáchá čin jako člen organizované skupiny“), byl příslušný skutek v části posouzené jako trestný čin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku kvalifikován pouze v jeho základní skutkové podstatě podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. Takové posouzení totiž nevystihuje podstatu činu, který byl jako celek, tj. stran všech v úvahu připadajících právních kvalifikací (zde tedy podle § 205 a § 234 tr. zákoníku), spáchán členy organizované skupiny. V návaznosti na to senát č. 6 uvedl, že pokud skutková zjištění soudů odůvodňují závěr o spáchání daného trestného činu obviněným jako členem organizované skupiny ve vztahu k právní kvalifikaci podle § 205 tr. zákoníku, poté lze stěží tvrdit, že je nedůvodné učinit tentýž závěr i ve vztahu k souběžné právní kvalifikaci téhož skutku podle § 234 tr. zákoníku. K naplnění znaku spočívajícího v opatření platebního prostředku jiného bez jeho souhlasu, tj. získání platební karty do dispozice pachatelů, totiž došlo právě v důsledku koordinace jejich činnosti, která odůvodňuje užití znaku vyjádřeného slovy „spáchá čin jako člen organizované skupiny“ i ve vztahu k této druhé právní kvalifikaci. 23. Senát č. 6 dále poukázal na to, že ustanovení § 234 odst. 1 tr. zákoníku posiluje ochranu zájmu jím chráněného již tím, že za dokonaný trestný čin prohlašuje i takový čin, který je svou povahou vlastně přípravou (viz formulaci „sobě nebo jinému opatří“), a že v základní skutkové podstatě není vyjádřena jako fakultativní znak pohnutka či cíl. Z toho vyplývá, že není nezbytné, aby si pachatel opatřil platební prostředek v úmyslu následně ho užít k účelu, jemuž slouží, tj. při platebním styku. Skutečnost, kterou při právním posouzení skutku zohlednil ve prospěch obviněných senát č. 8, tak podle názoru senátu č. 6 není relevantní v rovině základů trestní odpovědnosti (viny), neboť její význam může být zohledněn až v rovině právních následků zjištěné trestní odpovědnosti, tj. při ukládání trestní sankce. V případě, kdy skutková zjištění soudů svědčí o tom, že participace obviněných při páchání trestné činnosti nabyla podoby odůvodňující závěr, že trestný čin krádeže spáchali jako členové organizované skupiny, poté při právním posouzení jimi spáchaného skutku je nezbytné tento kvalifikační znak vyjádřit i ve vztahu k souběžné právní kvalifikaci. Pokud je tato přísnější právní kvalifikace odůvodněna ve vztahu k trestnému činu krádeže podle § 205 tr. zákoníku, pak z povahy věci vyplývá, že – je-li předmětem posouzení jeden skutek de iure , který představoval základ i pro jeho právní kvalifikaci jako trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 tr. zákoníku (z důvodu odcizení platební karty) – se tato právní kvalifikace musí projevit ve vztahu k jeho (spolu)pachatelům nejen na úrovni základní skutkové podstaty, ale i v zohlednění jeho spáchání jako členy organizované skupiny, tedy i na úrovni jeho skutkové podstaty kvalifikované. Důvod pro takové posouzení shledal senát č. 6 i z hlediska naplnění subjektivní stránky trestného činu obviněnými (viz bod 25. odůvodnění usnesení o předložení věci). VII. Posouzení důvodnosti stížnosti pro porušení zákona 24. Velký senát trestního kolegia dospěl k závěru, že při právním posouzení skutku v nyní projednávané věci je třeba postupovat způsobem, který má základ v právním názoru senátu č. 6. 25. Nelze tedy podpořit závěr senátu č. 8 o nižší než typové společenské škodlivosti trestného činu pachatelů nemajících v úmyslu s platební kartou – která se do jejich dispozice dostane v důsledku jejich protiprávního jednání (jejího odcizení) – nakládat způsobem, k němuž je určena, tj. jako s platebním prostředkem. Akcentování subjektivního vztahu pachatelů k použití jimi odcizené platební karty, byl-li tento čin spáchán členy organizované skupiny, pomíjí podstatu trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 tr. zákoníku. K naplnění jeho skutkové podstaty totiž není nezbytné, aby pachatel platební kartu jiného, kterou odcizil sám či se svými spolupachateli, použil jako platební prostředek, nebo ji s touto představou opatřil sobě nebo jinému. 26. V dané souvislosti je nezbytné zdůraznit, že při právním posuzování spáchaného skutku je možné přihlížet jen k těm skutečnostem, jimiž byly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu. Zohlednění skutečností, které leží mimo hranice znaků skutkové podstaty trestného činu (což se stalo v rozhodnutí senátu č. 8 – viz dále), při právním posouzení jednání jeho pachatele odporuje koncepci základů trestní odpovědnosti, jak je vymezil trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a to na rozdíl od dřívějšího trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále ve zkratce „tr. zák.“), který umožňoval přihlížet k takovým skutečnostem při posuzování viny pachatele s oporou o ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. Nyní ovšem formální, resp. formálně-materiální pojetí trestného činu vyžaduje, aby v rovině viny, tj. při rozhodování o tom, zda se obviněný dopustil trestného činu a o jaký trestný čin jde, soudy přihlížely jen k existenci těch prokázaných skutečností, které jsou významné pro hmotněprávní subsumpci spáchaného skutku pod příslušná ustanovení trestního zákoníku vymezující skutkovou podstatu příslušného trestného činu. Zohledňování dalších skutečností, které by se projevilo v odlišné právní kvalifikaci skutku (ať již ve prospěch, či v neprospěch pachatele), odporuje zásadě legality trestního práva. 27. V souvislosti s právním posouzením jednání pachatele, který se protiprávně zmocnil platební karty jiného, je třeba vzít v úvahu, že ochrana platebního styku, tj. objektu trestného činu podle § 234 tr. zákoníku, poskytovaná tímto ustanovením je dosti široká. Jak již vyplývá z výše uvedeného, možnost vyvození trestní odpovědnosti pachatele zde není podmíněna zjištěním o jeho neoprávněné manipulaci s platebním prostředkem, tj. jeho zneužitím sledujícím majetkové obohacení. Dikce citovaného ustanovení, konkrétně alternativa objektivní stránky podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v tom, že pachatel opatří platební kartu sobě nebo jinému, zvyšuje tuto ochranu tím, že za dokonaný trestný čin prohlašuje i takové jednání pachatele, které je (z hlediska zásahu do majetkových práv vlastníka platební karty spojeného s neoprávněným nakládáním s tímto platebním prostředkem) svou povahou vlastně přípravou. Podobně jako u trestného činu pojistného podvodu je tak kriminalizováno již samotné „předpolí“ (viz tento termín užitý v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 5/2000 , uveřejněném pod č. 127/2001 Sb. a ve svazku 21 pod č. 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), a trestnost jednání pachatele zde nastává, aniž by byl nutný poruchový následek projevující se v oblasti platebního styku např. formou čerpání peněžní hotovosti z účtu majitele karty, prováděním bezhotovostních plateb k jeho tíži apod. V dané souvislosti nelze odhlížet od faktu, že trestný čin podle § 234 tr. zákoníku je zařazen mezi trestné činy proti měně a platebním prostředkům, z čehož vyplývá, že předmětem ochrany jsou právě i platební karty a že společenskou škodlivost činu zde nelze spojovat až s jednáním, jímž pachatel, který si opatřil platební kartu protiprávním jednáním, ji užije některým z výše uvedených způsobů. Negativní důsledek jednání pachatele je třeba spatřovat již v tom, že osoba, jíž byla platební karta odcizena, s ní nemůže nakládat jako s platebním prostředkem. 28. Pohnutka či cíl nejsou vymezeny jako fakultativní znaky subjektivní stránky trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku v jeho základní skutkové podstatě podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, takže z hlediska možnosti jeho spáchání je irelevantní, z jakých důvodů, s jakou motivací, pohnutkou či sledovaným cílem pachatel sobě či jinému opatřil platební kartu trestnou činností, tj. v nyní posuzované věci jejím odcizením, tedy krádeží. Proto k trestní odpovědnosti pachatele za zmíněný trestný čin se nevyžaduje, aby si neoprávněně opatřil cizí platební prostředek v úmyslu následně ho užít k účelu, jemuž slouží, tj. k jeho použití při platebním styku. 29. Není-li trestnost pachatele v podobě dokonaného trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku podmíněna užitím platebního prostředku, pak není namístě zohledňovat okolnost, že pachatel nijak nepoužil odcizenou platební kartu a ani neměl takový záměr, v jeho prospěch ani při úvaze o užití, resp. neužití okolnosti spočívající v tom, že spáchal čin jako člen organizované skupiny, nasvědčují-li naplnění této okolnosti i odpovídající skutková zjištění soudů. 30. Nesprávnost právního názoru senátu č. 8 shledává velký senát trestního kolegia v tom, že ve své podstatě umožňuje (podle konkrétního posouzení jednotlivé věci), aby okolnost, kterou je třeba zařadit do období následujícího po dokonání trestného činu, tedy až do stadia tzv. dokončení nebo ukončení trestného činu, a která tak spočívá vně zákonných znaků vymezujících trestný čin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, byla zohledněna ve prospěch pachatele při řešení otázky jeho viny. Nakládání pachatele s platební kartou poté, co ji opatřil sobě nebo jinému, je z hlediska citovaného ustanovení jednáním realizovaným teprve ve stadiu po dokonání trestného činu. Subjektivní souvislosti spojené s nakládáním s odcizenou platební kartou, které byly (v důsledku jejího nezneužití) zohledněny při rozhodování otázky viny ve prospěch pachatelů senátem č. 8, mají vztah až k tomuto období následujícímu po dokonání trestného činu. Jako takové proto nemohou mít ten vliv na právní posouzení skutku, který mu přiznal v citovaném rozhodnutí senát č. 8. Pro kvalifikaci skutku mají totiž význam jen ty okolnosti, jež se pojí s jednotlivými vývojovými stadii trestného činu upravenými zákonem, jimiž jsou příprava, pokus a dokonání trestného činu. 31. Řešení umožňující zohlednit takové (či jiné) souvislosti, které mají vztah ke stadiu po dokonání trestného činu, již při stanovení viny pachatele se vymyká požadavku vyplývajícímu z principu předvídatelnosti soudního rozhodování. Jeho podstata zde spočívá v tom, že při právním posouzení správně zjištěného skutku je možné hodnotit jen ty okolnosti, které jsou skutečně rozhodující z hlediska závěru o vině pachatele (obviněného). Mezi ně nelze zařadit takové, které přesahují rámec daný znaky příslušné skutkové podstaty a charakterizují až stadium ukončení trestného činu a které je třeba hodnotit (ať již ve prospěch, nebo naopak v neprospěch pachatele) až při úvahách o právním následku zjištěné trestní odpovědnosti, tj. při ukládání sankce pachateli. 32. Velký senát trestního kolegia tedy dospěl k závěru, podle něhož v případě, je-li prokázáno, že pachatel, resp. spolupachatel, se dopustil činu ve formě úmyslného společného jednání, jímž si opatřil cizí platební prostředek krádeží spáchanou členy organizované skupiny, je namístě při právním posouzení tohoto skutku užít kvalifikační znak spočívající ve spáchání činu členem organizované skupiny i u trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, kterého se pachatel dopustil v jednočinném souběhu s trestným činem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. 33. Skutečnost, kterou ve svém právním názoru zohlednil senát č. 8, tj. nesměřování pachatelů k dalšímu nakládání s platební kartou a nezmocnění se jí z tohoto důvodu (což by obecně vyjádřeno mohlo, jak již vyplývá z dosud uvedeného, představovat cíl, tj. jinak obecně fakultativní znak objektivní stránky), není relevantní pro vyvození trestní odpovědnosti pachatele, tj. v rovině jeho viny. Proto ji nelze zohledňovat ve prospěch obviněných při právním posouzení jejich jednání způsobem, k němuž přistoupil senát č. 8 v usnesení, na něž odkazuje ministr spravedlnosti v podané stížnosti. Její význam může být zohledněn až při úvahách o právních následcích zjištěné trestní odpovědnosti, tj. při ukládání trestní sankce vyměřované v rámci trestní sazby odpovídající zjištěnému trestnému činu (tedy podle § 234 odst. 4 tr. zákoníku), kde není a priori vyloučeno, že by mohla odůvodnit užití § 58 tr. zákoníku, a vést tak k uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby vymezené v § 234 odst. 4 tr. zákoníku. To však jen při důsledném individuálním posouzení a hodnocení skutečností, které umožňují takové řešení. 34. Velký senát trestního kolegia při zaujetí výše uvedeného závěru neopomenul tu část odůvodnění usnesení senátu č. 8, v níž odkazoval na závěry trestněprávní nauky (viz bod 35. jeho usnesení), ale neshledal ji opodstatněnou. Lze souhlasit s názorem tohoto senátu, že jde-li o subjektivní podmínky přičítání okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, platí zásada podle § 17 tr. zákoníku, kterou je třeba užít na jednotlivé spolupachatele individuálně, a to podle jejich osobního zavinění (viz rozhodnutí pod č. 20/1970 Sb. rozh. tr.). Je proto možné, že se tyto okolnosti přičítají některým zúčastněným pachatelům, ale jiným vzhledem k nedostatku potřebné formy zavinění nikoliv. Uvedené závěry sice velký senát trestního kolegia nepokládá za nesprávné, ale senát č. 8 jim přiznal jiný význam, s nímž nelze souhlasit. Individuálně posuzovaným zaviněním, na které tento senát poukazuje, je totiž třeba rozumět zavinění podmiňující závěr o trestní odpovědnosti pachatele, tj. zavinění vyžadované příslušnou skutkovou podstatou. Jestliže skutková podstata určitého trestného činu nepodmiňuje naplnění její subjektivní stránky rovněž fakultativním znakem (tedy např. pohnutkou), což je i případ trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 tr. zákoníku, není možno individuální posouzení osobního zavinění toho kterého spolupachatele participujícího na činu odvíjet od okolnosti, která by z hlediska jeho posouzení byla označena za pohnutku. VIII. Způsob rozhodnutí, jeho důvody a závěrečné shrnutí 35. Napadené usnesení odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně nejsou zatíženy vadou spočívající v nesprávném hmotněprávním posouzení skutku, jehož spácháním byli obvinění shledáni vinnými. Jejich participace na činu ve vztahu k trestnému činu krádeže v podobě jeho spáchání členy organizované skupiny byla dána, a to jak objektivně, tak i subjektivně. Skutkový stav věci a popis jednání obviněných vyjádřený v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku poskytoval v tomto směru dostatečnou oporu pro takový závěr. Pokud byla přísnější právní kvalifikace odůvodněna ve vztahu k trestnému činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, pak z povahy věci vyplývá, že tentýž skutek je třeba posoudit jako trestný čin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, tedy rovněž jako čin spáchaný členy organizované skupiny. Na podporu tohoto závěru je vhodné zmínit rovněž následující skutečnosti. VIII./1. K otázce zavinění obviněných 36. Soudy rozhodující v této trestní věci důvodně dovodily zákonem vyžadované zavinění obviněných ve vztahu k základní skutkové podstatě trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. Vůči takovému závěru nebrojí ani stěžovatel v podané stížnosti pro porušení zákona, protože ve své argumentaci uvádí, že obvinění se snažili získat toliko peněžní hotovost, přičemž nebylo zjištěno, že by si ponechali platební kartu nebo se jinak pokusili ji uplatnit, takže fungování organizované skupiny se omezovalo objektivně i subjektivně pouze na krádež peněžní hotovosti. Podle jeho názoru ovšem povahu a závažnost činu dostatečně vyjadřuje v případě trestného činu podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku tato právní kvalifikace, takže stěžovatel nezpochybňuje naplnění základní skutkové podstaty zmíněného trestného činu. Je proto namístě se zabývat toliko tím, zda bylo dáno zavinění obviněných i k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby obsažené v § 234 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, která spočívá ve spáchání činu členy organizované skupiny. 37. K tomu velký senát trestního kolegia zdůrazňuje, že obvinění si byli vědomi své participace na činu, který vedl k získání dispozice s platební kartou v podobě odůvodňující právní závěr o spáchání skutku členy organizované skupiny, a tímto způsobem (při rozdělení rolí atd.) se také chtěli zmocnit peněženky poškozené, v níž byla uložena platební karta, a k tomu také objektivně došlo. Museli přitom počítat s tím, že v této peněžence se nachází též platební karta, tedy byli srozuměni (minimálně ve formě smíření) s tím, že jako členové organizované skupiny se zmocňují i platební karty, tedy opatřují si platební prostředek jiného. Lze dodat, že nyní je již v praxi obvyklé každodenní používání platebních karet jako běžného platebního prostředku. Proto i v případě odcizení příruční kabelky či peněženky musí pachatel předpokládat, že s nimi odcizí též platební kartu v nich uloženou. Z tohoto důvodu je zde též existence alespoň eventuálního úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 a § 234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 678/2013 , ve spojení s nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 3255/13 ). 38. Jako obiter dictum je vhodné zmínit, že výše uvedené závěry týkající se zavinění pachatele ve vztahu k trestnému činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 tr. zákoníku se nemusí uplatnit absolutně, byť ve většině případů přicházejí v úvahu. Vždy bude nezbytné vyhodnotit všechny relevantní poznatky vztahující se ke konkrétně posuzované situaci. Je zřejmé, že určitý stupeň vědomostní složky pachatele, tj. jeho představ stran toho, zda osoba, která se stane předmětem jeho útoku, u sebe má platební kartu, bude odvislý od okolností vlastního spáchání činu či osoby napadeného; tuto vědomost pachatele bude možné předpokládat např. v případě odcizení peněženky krátce poté, co poškozený prováděl bezhotovostní platbu na pokladně prodejny, či po výběru hotovosti z bankomatu, jak tomu bylo i v projednávané věci. Lze připustit, že odlišné závěry o existenci nezbytné formy zavinění pachatele (tj. alespoň jeho smíření) budou učiněny tehdy, pokud se předmětem útoku stane osoba, u níž bude obtížně představitelné, že je držitelem platební karty (např. bezdomovci, osoby těžce mentálně retardované, velmi malé děti apod.). 39. V nyní posuzované trestní věci však evidentně nešlo o posledně zmíněné případy, u kterých by vyvstávala pochybnost o existenci úmyslné formy zavinění pachatelů ve vztahu ke zmocnění se platební karty formou jejího odcizení společně s finanční hotovostí a s jinými věcmi poškozené osoby (např. s legitimačními doklady). Nelze přehlížet fakt, že k odcizení platební karty, jak vyplynulo z výpovědi poškozené D. M., zde došlo v blízké časové návaznosti na použití platební karty, tj. v době od výběru částky 1 000 Kč z bankomatu do jejího příchodu do prodejny XY. Při tomto zjištění nelze považovat za vadné vyjádření odvolacího soudu, který v reakci na odvolací námitky obviněných směřující vůči právní kvalifikaci skutku podle § 234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a přísnosti její trestní sazby uvedl, že použití citovaného ustanovení na kapesní krádeže, při nichž se pachatel zmocňuje peněženky poškozeného, pokud se v peněžence zároveň nachází i platební karta, je v souladu se zákonem. Je nepochybné, že stejně tak, jako je pachatel takového činu srozuměn s jakoukoli finanční částkou, která se může nacházet v peněžence, a musí nést odpovědnost za její odcizení, je srozuměn též s tím, že v peněžence může být i platební karta, a musí tedy nést odpovědnost za to, že se jí zmocní. Tak je tomu podle odvolacího soudu nejen v případě trestné činnosti, u níž je platební karta primárním objektem zájmu pachatele, neboť jde o skutečnost přímo vyplývající ze zákona, kterou je nutno respektovat. S uvedeným závěrem, který vede k uznání pachatele vinným trestným činem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, se velký senát trestního kolegia ztotožňuje a opakuje, že případnému příliš tvrdému postihu konkrétního pachatele, který by nastal v důsledku uložení trestu odnětí svobody v zákonem stanovené trestní sazbě, lze (výjimečně) zabránit použitím ustanovení § 58 tr. zákoníku k tomu určeného. 40. Pokud tedy soudy nižších stupňů uzavřely, že je prokázáno zavinění obviněných ke skutečnostem odůvodňujícím vyslovení jejich viny nejen ve vztahu k trestnému činu krádeže, ale též ve vztahu k trestnému činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku, pak s ohledem na způsob spáchání skutku, tj. získání platební karty společným jednáním členů organizované skupiny, bylo jak z hlediska stránky objektivní, tak i z hlediska stránky subjektivní, odůvodněno rozhodnutí o vině obviněných způsobem, k němuž přistoupily oba soudy nižších stupňů. Důvodně proto v případě dovozeného zavinění užily kvalifikační znak „spáchal čin jako člen organizované skupiny“ při vyslovení viny obviněných ve vztahu k oběma ideálně si konkurujícím trestným činům. VIII./2. K otázce společenské škodlivosti činu (i z hlediska zásady subsidiarity trestní represe) 41. Soudy zvolená právní kvalifikace skutku je zákonná i z hlediska podstaty stěžovatelovy argumentace, které je třeba vytknout, že nerozlišuje kritéria rozhodná z hlediska viny, tj. právní kvalifikace skutku na straně jedné, a právního následku trestní odpovědnosti, tj. trestní sankce na straně druhé. Demonstrovat to lze poukazem na jeho tvrzení, podle něhož jím prosazovaná kvalifikace by lépe vyjadřovala „povahu a závažnost činu“ obviněných. Akcentování těchto skutečností ministrem spravedlnosti však nemůže vést ke zpochybnění právní kvalifikace jednání obviněných, kterou použily soudy, neboť povaha a závažnost činu je jedním z kritérií významných pro stanovení druhu a výměry trestu (viz § 39 odst. 1 tr. zákoníku). Jinými slovy vyjádřeno, z hlediska rozhodování o vině jde o skutečnosti irelevantní. Podklad pro toto tvrzení lze nalézt i v komentářové literatuře. Podle ní trestní zákoník také terminologicky rozlišuje hodnocení rozhodných skutečností z hlediska míry společenské škodlivosti při použití zásady subsidiarity trestní represe od hodnocení kritérií podřazených pod pojem „povaha a závažnost trestného činu“ při určování druhu trestu a jeho výměry (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 197). Zde se nutnost důsledného rozlišování zdůrazňuje právě poukazem na užití jiných pojmů obsažených v ustanoveních § 12 odst. 2 a § 39 odst. 2 tr. zákoníku. Důvodem vyvození trestní odpovědnosti pachatele je zjištění, že byly naplněny formální znaky trestného činu, a závěr, že protiprávní čin pachatele, který odpovídá znakům skutkové podstaty příslušného trestného činu z hlediska své konkrétní společenské škodlivosti, dosahuje alespoň dolní hranice jeho typové společenské nebezpečnosti, jež je vyjádřena jeho znaky. Přitom je nutno zdůraznit, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, resp. nejde o samostatný znak trestného činu, který by se hodnotil mimo formální znaky trestného činu, jako tomu bylo při materiálním pojetí trestného činu podle dřívějšího trestního zákona, ale jde o zásadu, která musí být zvažována a použita v průběhu celé interpretace a aplikace konkrétní trestněprávní normy na posuzovaný případ. To platí jak při výkladu jednotlivých znaků skutkové podstaty, tak i při celkové úvaze, zda jde o případ natolik společensky škodlivý, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (princip ultima ratio ) a že je nutné uplatnění trestní odpovědnosti. 42. Z odlišnosti nyní existujícího pojetí trestného činu v trestním zákoníku (formálního, resp. formálně-materiálního) ve srovnání s dřívějším trestním zákonem vyplývá, že již nelze postupovat způsobem, který dříve umožňovalo ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., podle něhož bylo možné uznat pachatele vinným mírnějším trestným činem – naplňujícím znaky jen základní skutkové podstaty, ač byly jeho jednáním formálně naplněny i znaky kvalifikované skutkové podstaty. Společenská škodlivost činu se podle trestního zákoníku uplatňuje prostřednictvím zákonných znaků skutkové podstaty příslušného trestného činu a tím vymezuje hranice trestního bezpráví. Formulací konkrétních znaků skutkových podstat zákon stanoví, které činy je třeba pokládat za trestné činy, na něž je nutné reagovat prostředky trestního práva (jako ultima ratio ) formou vyvození trestní odpovědnosti pachatele za jejich spáchání a zpravidla též jeho trestního postihu uložením příslušné trestní sankce. 43. Jinak vyjádřeno, jestliže konkrétní společenská škodlivost případu odůvodňuje závěr, že byl spáchán trestný čin, je třeba pachatele uznat vinným v tom rozsahu, v němž naplnil všechny jeho zákonné znaky, tedy i ty, jimiž je podmíněno použití přísnější trestní sazby a které představují znaky kvalifikované skutkové podstaty příslušného trestného činu. 44. Zásada subsidiarity trestní represe nachází v aplikační praxi orgánů činných v trestním řízení svůj význam i jako korektiv zabraňující kvalifikaci konkrétního protiprávního jednání jako trestného činu (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 195). Zjištění týkající se konkrétní společenské škodlivosti příslušného případu (i v souvislosti se zásadu subsidiarity trestní represe) proto může vést pouze k rozlišení, zda je nezbytné postihnout spáchaný čin jako trestný čin, či nikoli. Nemůže však odůvodnit jiné rozhodnutí o vině pachatele z hlediska užití či neužití kvalifikované skutkové podstaty určitého trestného činu, jejíž znaky pachatel naplnil svým jednáním. Řešení spočívající v tom, že soud vysloví vinu pachatele jen v podobě základní skutkové podstaty trestného činu, ač naplnil i zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty, je vyloučeno. Případnou neodůvodněnou tvrdost postihu vyplývající z trestní sazby trestu odnětí svobody stanovené za konkrétní spáchaný trestný čin, pokud neodpovídá okolnostem případu a osobě pachatele, lze řešit až na úrovni rozhodování o právním následku zjištěné trestní odpovědnosti, tedy např. u trestu odnětí svobody použitím ustanovení § 58 tr. zákoníku, pokud to bude odůvodněno splněním podmínek zde vymezených pro jeho jednotlivé alternativy. 45. Obdobně vyznívá i výklad obsažený ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 , publikovaném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., podle něhož zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku nelze uplatňovat tak, že by se s poukazem na ni nepřihlíželo k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, která byla jednáním pachatele naplněna. Proto naplnil-li pachatel znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, nelze posoudit takové jednání podle mírnější právní kvalifikace téže skutkové podstaty jen s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe, což je důsledkem toho, že materiální znak již není pojmovým znakem trestného činu, tj. součástí jeho definice v § 13 odst. 1 tr. zákoníku (viz k tomu ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 209 a 210). Opačný názor, jemuž brání toto pojetí zásady subsidiarity trestní represe, by narušoval rovný přístup k jednotlivým pachatelům trestných činů, kteří naplnili danou okolnost odůvodňující použití vyšší trestní sazby. Velký senát trestního kolegia zdůrazňuje, že takové narušení rovného přístupu k pachatelům trestných činů by nastalo, pokud by akceptoval právní názor obsažený v podané stížnosti pro porušení zákona, a tím i názor vyjádřený ve výše citovaném rozhodnutí senátu č. 8, s nímž se zde neztotožnil. VIII./3. K namítanému porušení zákona 46. Ministr spravedlnosti ve své stížnosti pro porušení zákona tvrdil, že soudy porušily v neprospěch obviněných zákon v ustanovení § 234 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a v ustanovení § 256 tr. ř. Velký senát trestního kolegia však nedospěl k takovému závěru. Právní kvalifikace skutku užitá soudem prvního stupně je odpovídající jeho skutkovému zjištění, které – a tuto skutečnost ani ministr spravedlnosti nezpochybňuje – vyznělo tak, že platební karta poškozené se dostala do dispozice obviněných v důsledku koordinované činnosti více pachatelů, jež nabyla podoby skutku spáchaného členy organizované skupiny. Za tohoto stavu je zcela odůvodněné, aby kvalifikační znak, který vyjadřuje takový způsob spáchání trestného činu, byl při právním posouzení skutku spáchaného obviněnými užit ve vztahu ke všem ideálně si konkurujícím trestným činům, tj. v posuzovaném případě nejen ve vztahu k trestnému činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, ale i ve vztahu k trestnému činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Rozsudkem soudu prvního stupně, jímž byla vyslovena vina obviněných, proto nedošlo k namítanému porušení zákona v ustanovení § 234 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku v jejich neprospěch. Pokud se odvolací soud ztotožnil s právní kvalifikací skutku, k níž dospěl soud prvního stupně, a zamítl odvolání obviněných, neporušil zákon v neprospěch obviněných v ustanovení § 256 tr. ř. 47. Velký senát trestního kolegia tedy uzavírá, že skutek spočívající v tom, že spolupachatelé jako členové organizované skupiny odcizili poškozené peněženku obsahující platební kartu, peníze a další věci, je třeba zásadně posoudit jako trestné činy krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku spáchané v jednočinném souběhu. Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby u druhého z těchto trestných činů podle § 234 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, tj. spáchání tohoto činu členem organizované skupiny, je zde naplněna i tehdy, jestliže cílem jednání pachatelů nebylo zmocnění se platební karty, kterou po jejím odcizení případně ani nepoužili. Zmírnění trestní represe lze v takovém případě dosáhnout u trestu odnětí svobody jen jeho možným mimořádným snížením za splnění podmínek podle § 58 tr. zákoníku, ale nikoli tím, že se v právní kvalifikaci skutku nezohlední uvedená zvlášť přitěžující okolnost. U trestného činu krádeže pak pochopitelně může jít o kteroukoliv z alternativ podle § 205 odst. 1 písm. a) až e), nebo odst. 2 tr. zákoníku. 48. K tvrzené nezákonnosti uloženého trestu postačuje uvést, že stěžovatel v něm argumentačně vycházel primárně z názoru o nesprávnosti právní kvalifikace spáchaného skutku, čemuž velký senát trestního kolegia nepřisvědčil. Z uvedeného logicky vyplývá, že i tato námitka stížnosti pro porušení zákona je nedůvodná. VIII./4. K výroku rozhodnutí Nejvyššího soudu 49. Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu z důvodů výše vyložených dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů při posouzení otázky trestní odpovědnosti obviněných nepochybily a zjištěný skutek posoudily v souladu se zákonem. Nemohl proto přisvědčit tvrzení stěžovatele, že v neprospěch obviněných porušily zákon v jím uvedených ustanoveních. Nejvyšší soud proto rozhodl o podané stížnosti pro porušení zákona tak, že ji podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl. Tímto způsobem o ní rozhodl za splnění podmínek § 274 odst. 2 tr. ř. v neveřejném zasedání.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/22939/	20.02.2024	7 Td 7/2024	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud ve věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 18 T 143/2023 podle § 24 odst. 1 tr. ř. rozhodl, že je k projednání věci příslušný Obvodní soud pro Prahu 6. I. Návrh na určení místní příslušnosti 1. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Uherském Hradišti podal u Okresního soudu v Uherském Hradišti dne 19. 10. 2023 obžalobu na obviněnou R. P. pro skutek kvalifikovaný jako přečin legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle § 217 odst. 1 tr. zákoníku. Tohoto deliktu se měla dopustit jednáním spočívajícím v tom, že poté, co po předchozí dohodě s neznámým pachatelem obdržela na svůj účet č. XY vedený u společnosti Československá obchodní banky, a. s., ve třech transakcích finanční prostředky v celkové výši 147 000 Kč, a to z účtu č. XY vedeného u společnosti Fio banka, a.s., na pokyn téhož pachatele provedla v Praze 6 na adrese XY za použití své platební karty jejich výběr z bankomatu, provozovaného společností Československá obchodní banka, a. s., a to třemi výběry po 49 000 Kč, a následně finanční hotovost v celkové výši 147 000 Kč stejné osobě předala. Jednalo se přitom o finanční prostředky podvodně vylákané od poškozeného P. Z., což bylo prověřováno jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Uvedeným způsobem jednala, aniž by si opatřila relevantní informace o původu a zdroji uvedených finančních prostředků, neověřila si podstatu jednotlivých transakcí a důvod, proč byly finanční prostředky zasílány na její účet, ačkoli jí z okolností muselo být zřejmé, že se pravděpodobně jedná o výnosy z trestné činnosti. 2. Usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 18 T 143/2023, byla podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř., za použití § 188 odst. 1 písm. a) tr. ř., věc předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o místní příslušnosti soudu, neboť Okresní soud v Uherském Hradišti není příslušný k projednání věci. Pro určení místně příslušného soudu je v daném případě podstatné místo, kde měla obviněná umožnit zastření původu věci – finančních prostředků. Po objektivní stránce se jednání měla dopustit tím, že nechala na svůj účet převést finanční prostředky pocházející z trestné činnosti, tyto z účtu vybrat a předat další osobě. Z důkazů opatřených v přípravném řízení a obsažených ve spise je podle okresního soudu zřejmé, že místo, kde obviněná měla ztěžovat či znemožňovat zjištění původu obdržených finančních prostředků, bylo v Praze 6, přičemž se jednalo jak o místo, kde měla uskutečnit ve třech případech výběr finanční hotovosti ze svého účtu prostřednictvím bankomatu, tak o místo, kde následně tyto finanční prostředky předala další osobě. Obviněná tedy měla činit své kroky v posuzovaném skutkovém ději v působnosti Obvodního soudu pro Prahu 6. Ke spáchání předmětného trestného činu naopak nedošlo v obvodu Okresního soudu v Uherském Hradišti, kde se nenachází žádné z míst předpokládaných v ustanovení § 18 odst. 1 tr. ř., přičemž není žádného důvodu k posouzení místní příslušnosti podle ustanovení § 18 odst. 2 tr. ř. 3. Okresní soud v Uherském Hradišti proto předložil věc Nejvyššímu soudu, který je soudem společně nadřízeným Okresnímu soudu v Uherském Hradišti a Obvodnímu soudu pro Prahu 6. II. Rozhodnutí Nejvyššího soudu o místní příslušnosti 4. Nejvyšší soud zhodnotil důkazy použitelné k rozhodnutí podle § 24 tr. ř. Shledal, že z obsahu spisového materiálu vyplývají skutečnosti popsané v usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti a dospěl k závěru, že Okresní soud v Uherském Hradišti není příslušný k projednání věci. 5. Podle § 18 odst. 1 tr. ř. koná řízení soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. Za místo spáchání trestného činu je třeba obecně považovat místo, kde došlo k jednání pachatele naplňujícímu objektivní stránku trestného činu, i místo, kde nastal nebo měl nastat následek trestného činu. 6. Aplikují-li se tyto zásady na uvedený případ, je z obžaloby zřejmé, že obviněná se měla svým jednáním dopustit přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle § 217 odst. 1 tr. zákoníku, a to podle právní věty tím, že jinému z nedbalosti umožnila zastřít původ věci větší hodnoty, která je výnosem z trestné činnosti spáchané na území České republiky. Z uvedeného vyplývá, že objektivní stránka skutkové podstaty žalovaného přečinu měla být naplněna jednáním obviněné spočívajícím v umožnění zastření původu věci, finančních prostředků, čehož se měla konkrétně dopustit tím, že při osobním setkání umožnila neznámým pachatelům, aby si na účet, jehož byla disponentkou a od kterého měla platební kartu, nechali zaslat finanční prostředky v celkové výši 147 000 Kč, pocházející z trestné činnosti, přičemž tyto finanční prostředky obviněná měla následně neprodleně z účtu ve třech částkách vybrat a neznámým pachatelům ihned osobně předat. Tímto jednáním měla neznámým osobám umožnit legalizaci finančních prostředků pocházejících z podvodného jednání neznámých pachatelů spáchaného na území České republiky. 7. Pro určení místní příslušnosti soudu je tudíž podstatné místo, kde obviněná jednala, tedy kde finanční prostředky z účtu vybírala, jakož i místo, kde neznámým osobám finanční prostředky předávala. V obou případech se tak stalo u bankomatu umístěného v Praze 6, tedy v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 6. 8. Z těchto skutečností Nejvyšší soud spolehlivě podle § 18 odst. 1 tr. ř. dovodil místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 6 k projednání věci. Naopak ze spisového materiálu není možné podložit závěr, že by k jednání obviněné naplňujícímu objektivní stránku přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle § 217 odst. 1 tr. zákoníku došlo v obvodu Okresního soudu v Uherském Hradišti, byť zde měl být, či mimo jiné být, údajně spáchán predikativní trestný čin (podvodu). Spáchání predikativní trestné činnosti je totiž sice nutnou podmínkou pro závěr o spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle § 217 tr. zákoníku, neboť předmětem útoku zde je výnos z ní (z predikativní trestné činnosti), avšak postihované jednání pachatele, podstatné z pohledu § 18 odst. 1 tr. ř., spočívá – již jen – v určitém nakládání s takovým výnosem, a nikoli v jeho původním opatření. 9. Z uvedených důvodů bylo o příslušnosti soudu podle § 24 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto tak, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno, tedy že podle § 24 odst. 1 tr. ř. je k projednání věci příslušný Obvodní soud pro Prahu 6.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23155/	20.02.2024	26 Cdo 3535/2022	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 84 Co 74/2022. I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Mostě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 10. 2021, č. j. 11 C 152/2021-22, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 7. 2022, č. j. 11 C 152/2021-55, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zajistit přívod teplé vody a připojení ústředního topení do bytové jednotky č. 1, nacházející se v bytovém domě na adrese v M., zapsané na LV č. 2 pro obec M., k. ú. M. (dále též jen „Jednotka“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. 2. Vyšel mj. ze zjištění, že žalobkyně nabyla Jednotku originárně (přechodem) v dobrovolné dražbě (provedené na návrh společnosti C. s. r. o.) na základě usnesení o příklepu ze dne 28. 12. 2020, sp. zn. 183 DD 17/20, vydaného Exekutorským úřadem Praha 10, k jejímu předání došlo předávacím protokolem dne 10. 1. 2021, platby spojené s jejím užíváním uhradila pouze za první tři měsíce a poté je přestala platit. Dále zjistil, že na shromáždění vlastníků žalovaného konaném dne 16. 4. 2019 odsouhlasili vlastníci mj. pod bodem 9) způsob řešení nenavyšování dluhů jednotlivých vlastníků odpojením teplé vody a přívodu tepla ústředního topení (dále též jen „Shromáždění“ a „Rozhodnutí“). S poukazem na toto Rozhodnutí odpojil žalovaný předchozímu vlastníkovi Jednotky, který soustavně nehradil platby spojené s jejím užíváním, přívod teplé vody a ústředního topení. Dne 14. 1. 2021 požádala žalobkyně žalovaného o opětovné připojení teplé vody a ústředního topení, což žalovaný odmítl s odkazem na existující dluhy předchůdce žalobkyně, které (podle jeho mínění) přešly na žalobkyni. Dospěl k závěru, že dobrovolnou dražbou sice nepřešly na nového majitele Jednotky dluhy předchozího vlastníka, avšak rovněž žalobkyně přestala tyto platby po 2–3 měsících po nabytí Jednotky hradit a ke dni vyhlášení rozsudku (18. 10. 2021) její dluhy vůči žalovanému trvaly. Byly tedy splněny podmínky pro odpojení tepla a teplé vody přijaté na Shromáždění. Zdůraznil, že v případě uhrazení dluhů žalobkyně vůči žalovanému v plné výši nic nebrání opětovnému připojení a poskytování služeb. Rovněž uzavřel, že byla prokázána rodinná provázanost mezi společnostmi C. s. r. o., M. s. r. o. (která je společníkem žalobkyně) a žalobkyní, když prvně jmenovaná účelově navrhla dobrovolnou dražbu, aby se vyhnula hrazení dluhů vůči žalovanému prodejem Jednotky v exekuci a ta zůstala tzv. v rodině; toto jednání považoval za nekalé a nemorální. 3. Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) rozsudkem ze dne 8. 6. 2022, č. j. 84 Co 74/2022-50, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil [výrok I a)], ve výroku o nákladech řízení jej změnil [výrok I b)], rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II) a okresnímu soudu nařídil opravit označení žalovaného v záhlaví napadeného rozsudku (výrok III). 4. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně a v potřebném rozsahu zjistil skutkový stav, jeho rozsudek není nepřezkoumatelný ani překvapivý. Žalobkyně ani po vyhlášení rozsudku okresního soudu platby spojené s užíváním Jednotky nehradí. Za správný považoval závěr soudu prvního stupně, že dluhy přecházejí na nového vlastníka jen při převodu, nikoli přechodu jednotky, stejně jako závěr, že jsou splněny podmínky plynoucí z Rozhodnutí pro odpojení tepla a teplé vody do Jednotky žalobkyně, neboť nehradí platby spojené s jejím užíváním po dobu delší než tři měsíce. Měl za to, že v průběhu odvolacího řízení nedošlo k zániku dluhů žalobkyně vůči žalovanému jednostranným započtením – žalobkyně tvrdila, že započítala pohledávku z titulu náhrady škody, která jí vznikla proto, že v důsledku neobnovení dodávky tepla a teplé vody musela Jednotku pronajímat za snížené nájemné. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020 , uveřejněný pod číslem 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 37/2021“), považoval pohledávku žalobkyně za nejistou ve smyslu § 1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), neboť je co do základu i výše sporná (nejistá). Prokázání existence a výše pohledávky žalobkyně z titulu náhrady škody by bezpochyby obnášelo rozsáhlé a složité dokazování, zřejmě spojené se znaleckým dokazováním výše škody (výše obvyklého nájemného), žalovaný se dovolal neplatnosti jednostranného započtení, popřel existenci pohledávky, kterou žalobkyně užila k započtení; za nejistou považoval rovněž pohledávku žalovaného plynoucí z vyúčtování za rok 2021. Dále uzavřel, že s ohledem na správně zjištěnou osobní provázanost předchozího a nového vlastníka Jednotky (společnost C. s. r. o. a žalobkyně měly v době konání dražby stejného společníka – vlastníka), lze prodej Jednotky předchozím vlastníkem a jeho koupi žalobkyní považovat za jednání představující zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany (§ 8 o. z.). Rozsudek okresního soudu potvrdil s tím, že jde o zamítnutí žaloby tzv. pro tentokrát (nikoli natrvalo), v případě, že žalobkyně uhradí žalovanému dluhy související s bytem, může se domáhat znovuzapojení tepla a teplé vody. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti výroku I a) rozsudku odvolacího soudu, jímž rozhodl o věci samé, podala žalobkyně dovolání. Měla za to, že dovolání je přípustné, neboť v rozhodnutích dovolacího soudu nebyly doposud řešeny otázky ohledně (ne)poskytování služeb – přívodu teplé vody a připojení ústředního topení – v návaznosti na placení záloh na služby a příspěvků na správu domu a pozemku. Za významné považovala zejména otázky, zda byl žalovaný oprávněn odepřít zajištění těchto služeb do Jednotky z důvodu neplacení záloh na plnění spojená s užíváním Jednotky (dále též jen „služby“) a příspěvků na správu domu a pozemku, přestala-li tyto platby hradit až poté, co sám žalovaný byl v prodlení se splněním povinnosti zajistit služby, a zda – nabyla-li Jednotku ve veřejné dobrovolné dražbě – mohl žalovaný podmiňovat jejich zajištění úhradou dluhů předchozího vlastníka. Závěr odvolacího soudu, že na ni nepřešly dluhy předchozího vlastníka Jednotky, považovala za správný, pak jí ovšem měl žalovaný dodávat teplou vodu a připojit ústřední topení. Protože tak neučinil, a jelikož má za to, že povinnost žalovaného a její povinnost platit platby spojené s Jednotkou jsou vzájemně podmíněné, odložila placení těchto plateb na okamžik, kdy pomine prodlení žalovaného s dodávkou služeb. Zdůraznila, že Jednotku nabyla ve veřejné dobrovolné dražbě, které se mohl zúčastnit kdokoliv, její personální propojení s předcházejícím vlastníkem tak není nijak významné. Vytýkala odvolacímu soudu, že v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2571/2010 , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 , uveřejněný pod číslem 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) posoudil její nabytí Jednotky v dobrovolné dražbě jako zjevné zneužití práva a vytvořil tak na ni tlak, aby dluhy předcházejícího vlastníka uhradila, i když uzavřel, že na ni nepřešly. Navíc jeho úvaha o zneužití práva byla s ohledem na skutková zjištění i zjevně nepřiměřená (poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 787/2020 , rozsudky téhož soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014 , a ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1920/2019 ); ostatně i kdyby byla správná, nebyl by to důvod, pro který by jí žalovaný, který nijak nezpochybňuje její vlastnické právo k Jednotce, mohl odepírat dodávku teplé vody a topení. Měla za to, že v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017 , R 37/2021 ) také odvolací soud nepřihlédl k započtení, které provedla v průběhu odvolacího řízení, neboť pohledávka není nejistá či sporná jen proto, že ji žalovaný neuznal nebo že je sporná její právní kvalifikace. Namítala, že se jí mělo dostat poučení podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), k doplnění tvrzení a důkazů ohledně prodeje Jednotky ve veřejné dražbě, popř. též o vzniku škody nepřipojením teplé vody a topení. Rovněž měla za to, že odvolací soud nesprávně a v rozporu s ustálenou praxí posoudil přezkoumatelnost rozsudku soudu I. stupně. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadené části, spolu s výrokem o náhradě nákladů řízení a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení. III. Přípustnost dovolání 6. Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. 7. Pro řešení otázky způsobilosti pohledávky žalobkyně k započtení ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z., kterou uplatnila v odvolacím řízení, není dovolání přípustné, neboť tuto otázku posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz např. R 37/2021 ), od níž není důvod se odchýlit ani v této projednávané věci. 8. V R 37/2021 Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. je „nejistou nebo neurčitou“ (zásadně) pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do základu a (nebo) výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši pohledávky užité k započtení. Současně platí, že výklad § 1987 odst. 2 o. z. nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými stranami (§ 2 o. z.). Vychází-li obě pohledávky (aktivní i pasivní) ze stejného právního vztahu (založeného např. stejnou smlouvou uzavřenou mezi stranami), nelze přehlížet, že proti právu věřitele pasivní pohledávky na její uhrazení zde stojí právo dlužníka (a věřitele aktivní pohledávky) na to, aby dříve, než bude nucen uhradit svůj dluh (plnit na pasivní pohledávku), byly spravedlivě posouzeny i širší souvislosti, za kterých vznikl (okolnosti celého vztahu). Vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné. Za nejistou či neurčitou nelze pohledávku považovat pouze proto, že ji dlužník neuznává (odmítá uhradit) nebo že je sporná (nejednoznačná) její právní kvalifikace. 9. V tomto směru především nelze ztratit ze zřetele, že předmětnou kompenzační námitku vznesla dovolatelka až v samotném závěru odvolacího řízení, konkrétně dva dny před jednáním odvolacího soudu (které bylo odročeno jen za účelem vyhlášení napadeného rozsudku, jímž bylo řízení v dané věci pravomocně skončeno). Současně nelze opomenout, že jejím prostřednictvím uplatnila k započtení pohledávky evidentně zatížené značnou mírou nejistoty, žalovaný vůči nim vznesl námitky, a i s přihlédnutím k širším souvislostem dlouhodobě problematických vztahů účastníků je zřejmé, že nejde o pohledávky zcela nepochybné. Nelze také přehlédnout, že předmětem řízení není ani uspokojení pasivní pohledávky. Za tohoto stavu by ovšem hodnocení dotčených pohledávek jako likvidních (způsobilých k započtení) nutně vedlo k tomu, že by se řízení v souzené věci ve svém samotném závěru (v pokročilé fázi řízení před odvolacím soudem, který není a s ohledem na přezkumnou povahu své činnosti ani nemůže být primárně skutkovou instancí) ocitlo v situaci, kdy by namísto rozhodování o předmětu řízení, mělo být zcela nově započato s řešením sporu účastníků o existenci a výši započítávaných pohledávek dovolatelky. 10. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky, zda společenství vlastníků je oprávněno rozhodnout o přerušení dodávky služeb (některých z nich – dodávka tepla a teplé vody) vlastníkovi jednotky, který neplatí řádně příspěvky na správu domu a pozemku a zálohy (vyúčtování) na služby. Tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. IV. Důvodnost dovolání 11. Podle zjištění soudů (která účastníci nijak nezpochybňovali) žalovaný v rámci řešení (ne)navyšování dluhů vlastníků jednotek rozhodl na shromáždění dne 16. 4. 2019 (většinou vlastníků), že „neuhrazením plateb za úhradu užívání BJ a NJ po dobu 3 měsíců nebo této částce odpovídající neuhrazené platby za vyúčtování a další (soudní a právní náklady) bude odpojena teplá voda, přívod tepla ÚT a to na náklady vlastníka BJ a NJ“ (dále opět jen „Rozhodnutí“). Žalobkyně nabyla dne 28. 12. 2020 Jednotku ve veřejné dobrovolné dražbě; předcházející vlastník, který s ní byl personálně propojen, dlouhodobě nehradil platby spojené s jejím užíváním (příspěvky na správu domu a pozemku, zálohy na služby, ani jejich vyúčtování), žalovaný mu proto odpojil (ještě před dražbou) teplou vodu a přívod tepla. Žalobkyně vyzvala žalovaného k obnovení dodávek teplé vody a tepla, její výzvě žalovaný nevyhověl, neboť doposud neuhradila dluhy svého právního předchůdce, žalobkyně poté taky přestala platit příspěvky na správu domu a pozemku a zálohy na služby s tím, že je nebude platit, dokud jí nebude obnovena dodávka uvedených služeb. 12. Předně je třeba konstatovat, že byť Rozhodnutí není terminologicky přesné, lze jeho výkladem případné pochybnosti o srozumitelnosti a určitosti projevu vůle shromáždění odstranit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017 , publikovaný pod č. 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); koneckonců i z vyjádření a jednání stran je zřejmé, že sankce v podobě odpojení teplé vody a přívodu tepla je vázána na nezaplacení příspěvků na správu domu a pozemku (které Rozhodnutí nepřesně označuje jako „platby za úhradu užívání“ jednotky), a to alespoň po dobu tří měsíců nebo dluhu ve stejné výši za nezaplacení záloh na služby a jejich vyúčtování (které nepřesně označuje jen jako „vyúčtování“), včetně jejich příslušenství („soudní a právní náklady“). 13. Rozhodnutí tedy váže možnost odpojení teplé vody a přívodu tepla jak na nezaplacení příspěvků na správu domu, tak na neplacení záloh či nedoplatku z vyúčtování služeb. Je třeba zdůraznit, že jde o dvě různé povinnosti vlastníka jednotky, které jsou i samostatně upraveny. 14. Povinnost vlastníka jednotky platit příspěvky na správu domu a pozemku vyplývá přímo z § 1180 odst. 1, 2 o. z., jedná se o jednu ze základních povinností každého vlastníka jednotky (viz např. rozsudek ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2275/2021 ). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (viz např. rozsudek ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 26 Cdo 774/2019 ) zdůraznil, že je třeba rozlišovat placení příspěvků na správu domu a pozemku (§ 1180 o. z.) od placení služeb (§ 1181 o. z.). Placením příspěvků na správu domu a pozemku, a to zpravidla podle podílu na společných částech, se vlastník jednotky podílí na nákladech souvisejících se správou společných částí, naproti tomu placení služeb souvisí s užíváním samotného bytu (nebytového prostoru) a podrobnější úpravu většiny otázek souvisejících se službami, včetně vymezení a rozsahu služeb, placení záloh (paušálu), vyúčtování nákladů, jejich rozúčtování apod. obsahuje zákon č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty (dále též jen „zákon č. 67/2013 Sb.“). 15. Vlastník jednotky je povinen platit příspěvky na správu domu a pozemku bez ohledu na to, zda má vůči hospodaření společenství výhrady (viz např. již citovaný rozsudek sp. zn. 26 Cdo 2275/2021 ), i bez ohledu na to, zda a jaké služby mu společenství zajišťuje, neboť s poskytováním služeb upravených v zákoně č. 67/2013 Sb. tyto příspěvky nijak nesouvisí. Slouží-li příspěvky na správu domu a pozemku na náklady spojené se správou společných částí, pak ani spor mezi vlastníkem jednotky a společenstvím vlastníků o rozsahu, kvalitě či (ne)dodávání služeb, nemůže mít vliv na povinnost vlastníka jednotky hradit tyto příspěvky. 16. Lze tak uzavřít, že dodávání služeb společenstvím vlastníků nemůže být podmíněno placením příspěvků na správu domu a pozemku, stejně tak povinnosti platit příspěvky na správu domu a pozemku nezprošťuje vlastníka jednotky ani skutečnost, že mu společenství vlastníků navzdory své povinnosti některé služby neposkytuje. 17. Jde-li o samotné služby, je třeba rozlišovat služby, které si nájemce nebo vlastník jednotky sjednává přímo s dodavatelem (např. elektřina, plyn apod.), a služby, které mu zajišťuje pronajímatel či společenství vlastníků (ty upravuje zejména zákon č. 67/2013 Sb.). U některých služeb (např. v oblasti teplárenství, plynárenství a elektrárenství) je třeba také rozlišovat, zda se jedná o jejich poskytování majitelům domů či osobám v obdobném postavení (např. pronajímatel nebo společenství vlastníků přijímá na patě domu dodávku tepla a dále ji rozúčtovává), nebo zda jde o vztahy „dovnitř“ domu mezi společenstvím vlastníků (pronajímatelem) jako poskytovatelem služeb a jednotlivými vlastníky (nájemci) jako příjemci služeb. 18. Podmínky, za nichž může dodavatel služeb při porušení povinností odběratele služeb přerušit či ukončit jejich dodávání, stanoví u služeb, které si nájemce či vlastník jednotky sjednává sám, zpravidla zákon, který je upravuje nebo vyplývají z jejich smluvních ujednání (např. zákon č. 458/2000 Sb., energetický zákon, ve znění pozdějších předpisů). 19. Poskytování služeb (práva a povinnosti s tím související), které si nesjednává vlastník jednotky přímo s dodavatelem, upravuje (jak již bylo řečeno výše) zejména zákon č. 67/2013 Sb. Ve vztahu k bytovému spoluvlastnictví je dále v § 1181 o. z. výslovně upravena povinnost vlastníka jednotky platit zálohy na služby a povinnost společenství tyto zálohy řádně a včas vyúčtovat. 20. Možností (ne)odepření poskytování těchto služeb se doposud Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích zabýval jen v nájemním vztahu, a to v poměrech předcházející právní úpravy. Dospěl k závěru, že podle § 687 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“, popř. „starý občanský zákoník“), je pronajímatel povinen zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu a v jeho rámci má povinnost zajistit nájemci služby (v projednávaných věcech se jednalo o dodávku pitné vody). Splnění této povinnosti nemohl pronajímatel podmiňovat splněním povinností nájemce vyplývajících z nájmu bytu, např. povinnosti platit nájemné a úhradu za služby, nešlo totiž o tzv. synallagmatický závazek podle § 560 obč. zák. Regulace dodávky pitné vody pronajímatelem v případě porušení platebních povinností nájemcem neměla oporu v žádném ustanovení starého občanského zákoníku (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2008/2003 , ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 26 Cdo 131/2005 ). Rovněž podle současné právní úpravy – § 2205 písm. c), § 2243 o. z. – musí pronajímatel zajistit nájemci nerušené užívání bytu po dobu nájmu, s nájemcem se může dohodnout, jaké služby mu bude zajišťovat (2247 odst. 1 o. z.), jinak mu musí zajistit tzv. nezbytné služby (§ 2247 odst. 2 o. z.). Ani podle současné právní úpravy nejde o vzájemné plnění (§ 1911 o. z.), pronajímatel nemůže podmiňovat splnění své povinnosti zajistit nájemci služby plněním povinností nájemce, tedy nemůže ani v případě porušení platebních povinností nájemce oprávněně omezit či přerušit dodávku služeb. V případě, že nájemce neplní svou povinnost platit zálohy (a vyúčtování) na poskytování služeb, může pronajímatel tyto dlužné částky vymáhat a může případně dát nájemci výpověď z nájmu bytu pro hrubé či zvlášť závažné porušování jeho povinností. 21. Tyto závěry se však bez dalšího nemohou prosadit ve vztahu mezi společenstvím vlastníků (jako poskytovatelem služeb) a vlastníkem jednotky (jako příjemcem služeb), neboť jejich vztah se řídí jinou právní úpravou i jinými principy. Společenství vlastníků je právnická osoba založená za účelem správy domu a pozemku (§ 1194 odst. 1 o. z.). Co vše zahrnuje správa domu a pozemku, vymezuje zejména § 1189 o. z., jde o souhrn oprávnění týkajících se v zásadě společných částí nemovité věci. Pod správu domu ve smyslu § 1189 o. z. nelze zahrnout povinnost společenství vlastníků zajistit vlastníkovi jednotky plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu. 22. Společenství vlastníků může být podle zákona č. 67/2013 Sb. poskytovatelem služeb [§ 2 písm. a) bod 2] a vlastník jednotky jejich příjemcem [§ 2 písm. b) bod 2], přičemž podle § 3 odst. 2 tohoto zákona o rozsahu poskytovaných služeb rozhodne společenství vlastníků. Půjde zejména o dodávku tepla a centralizované poskytování teplé vody, dodávku vody, odvádění odpadních vod, provoz výtahu, osvětlení společných prostor v domě, úklid společných prostor v domě, odvoz odpadních vod a čištění jímek, umožnění příjmu rozhlasového a televizního signálu, provoz a čištění komínů a odvoz komunálního odpadu (§ 3 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb.). Společenství vlastníků pak o schválení druhu služeb a způsobu rozúčtování cen služeb na jednotky rozhoduje na shromáždění, do jehož působnosti toto rozhodnutí patří [§ 1208 písm. d) o. z.]. 23. I když ze zákonné úpravy nevyplývá povinnost společenství vlastníků zajistit dodávku služeb pro vlastníky jednotek, z § 1208 písm. d) o. z. je zřejmé, že tak učinit může. Podle § 1208 písm. d) o. z. schvalují vlastníci jednotek na shromáždění (§ 1206 odst. 1, 2 o. z.) druhy poskytovaných služeb, tedy rozhodují o tom, jaké služby bude společenství zajišťovat (ostatní služby si bude zajišťovat každý vlastník sám). Vesměs se bude jednat o tzv. nezbytné služby, jejichž dodávku si zpravidla (z povahy druhu bydlení) není schopen zajistit příjemce služeb sám (centralizovaná dodávka tepla a teplé vody apod.). Rozhodování shromáždění vlastníků podle § 1208 písm. d) o. z. se musí vztahovat na všechny vlastníky jednotek, kteří jsou členy společenství (§ 1206 odst. 1 o. z.), z poskytování schválených služeb nelze některé vlastníky bez důvodů vyloučit (§ 212 odst. 1 věta druhá o. z.). Společenství vlastníků je také oprávněno za účelem zajištění dodávek služeb (o kterých shromáždění rozhodlo, že je bude poskytovat) sjednávat smlouvy s dodavateli [§ 10 odst. 1 písm. b) nařízení vlády č. 366/2013 Sb., o úpravě některých záležitostí souvisejících s bytovým spoluvlastnictvím, ve znění pozdějších předpisů]. 24. Vlastník jednotky (příjemce služeb) je samozřejmě povinen společenství vlastníků zaplatit náklady, které mu vznikly v souvislosti s jejich poskytováním, a to formou záloh (§ 1181 o. z., § 4 zákona č. 67/2013 Sb.) a po jejich vyúčtování (§ 7 zákona č. 67/2013 Sb.) uhradit případný nedoplatek; poskytovatel služeb má právo požadovat po příjemci služeb placení záloh na úhradu nákladů na poskytované služby (§ 4 zákona č. 67/2013 Sb.). I když poskytovatel a příjemce služeb mají vůči sobě povinnost něco plnit a současně právo jiné plnění požadovat (vlastník jednotky má povinnost zaplatit náklady za dodávané služby, má právo na dodávání dohodnutých služeb a společenství vlastníků má podle rozhodnutí shromáždění či stanov povinnost zajistit mu dohodnuté služby a má právo na placení záloh na úhradu nákladů na poskytované služby atd.), nejde o plnění, která jsou na sebe vzájemně vázána, tedy kdy by povinnost plnit byla podmíněna současným protiplněním. Nelze proto tyto jejich práva a povinnosti vyplývající ze zajišťování služeb (stejně jako u pronajímatele a nájemce) považovat za vzájemné plnění ve smyslu § 1911 o. z., tedy za tzv. synallagmatický závazek. 25. Nezaplacením záloh na služby či nedoplatku vzniklého jejich vyúčtováním se vlastník jednotky dostane do prodlení s plněním této povinnosti, vznikne mu povinnost zaplatit úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) a společenství vlastníků se může domáhat zaplacení dlužné částky (v nalézacím řízení u soudu a posléze i v řízení exekučním). Pro neplnění povinnosti platit náklady na služby ho však nemůže „vyloučit“ ze společenství vlastníků. 26. I když nejde o synallagmatický závazek, neznamená to, že by společenství vlastníků mělo služby, o jejichž dodávání rozhodlo shromáždění, zajištovat vždy a v celém rozsahu bez ohledu na to, zda za ně vlastník jednotky platí, tedy aby je poskytovalo vlastníkovi jednotky na své náklady, popř. na náklady ostatních vlastníků jednotek; to po něm lze stěží spravedlivě požadovat. 27. Může-li společenství vlastníků rozhodnout podle § 1208 písm. d) o. z. o tom, jaké služby bude vlastníkům jednotek zajišťovat, může taky (a contrario) rozhodnout o tom, že tyto služby zajišťovat nebude, nebo – je-li to samozřejmě technicky možné – že je nebude dodávat vlastníkům jednotek, kteří dluží úhradu za jejich poskytování. Stejně jako o schválení druhu služeb o tom musí rozhodnout shromáždění společenství vlastníků [§ 1208 písm. d) o. z.], které také stanoví podrobné podmínky, za nichž lze zajištění služeb vlastníkovi jednotky odepřít. Nejde přitom o rozhodnutí v rozporu s § 212 odst. 2 věta druhá o. z., neboť neplatí-li (dlouhodobě) vlastník jednotky za dodávané služby, nejde o jeho bezdůvodné znevýhodňování. Samozřejmě takový postup bude možný jen v domech, kde odpojení některých služeb bude technicky proveditelné a zvolený postup neohrozí dodávku služeb ostatním, řádně platícím, vlastníkům jednotek. 28. Lze tak uzavřít, že společenství vlastníků je oprávněno rozhodnout, zda a jaké služby bude vlastníkům zajišťovat, rozhodnutí patří do působnosti shromáždění [§ 1208 písm. d) o. z.], k zajištění dodávek těchto služeb je oprávněno sjednávat smlouvy. Je oprávněno také rozhodnout o tom, že neplatí-li vlastník jednotky úhradu za poskytované služby řádně, nebude mu služby (některé z nich) zajišťovat; takové rozhodnutí rovněž náleží do působnosti shromáždění. 29. Žalovaný přijal na Shromáždění Rozhodnutí, v němž stanovil podmínky, za nichž bude vlastníkům neplnícím své povinnosti odpojena teplá voda a přívod tepla. Nejde o nicotné (nulitní) rozhodnutí ve smyslu § 245 o. z. (Shromáždění rozhodovalo o záležitosti, která byla v jeho působnosti), a protože u soudu nebyla žalobou podle § 1209 o. z. napadena jeho platnost, nemůže se soud jeho (ne)platností zabývat ani v tomto řízení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2275/2021 ), a to bez ohledu na to, že Shromáždění v Rozhodnutí (nesprávně) rozhodlo o možnosti odpojení teplé vody a přívodu tepla, jak při neplacení záloh či nedoplatku z vyúčtování služeb, tak při nezaplacení příspěvků na správu domu a pozemku. 30. Podle zjištění soudů obou stupňů (která nebyla nijak zpochybněna) předcházející vlastnice Jednotky žalovanému dlouhodobě neplatila příspěvky na správu domu a pozemku, zálohy na služby, ani jejich vyúčtování, proto ji odpojil s odkazem na Rozhodnutí dodávku teplé vody a přívod tepla. Poté, aniž by byl dluh uhrazen, nabyla Jednotku ve veřejné dobrovolné dražbě žalobkyně. 31. Nejvyšší soud již ve svých rozhodnutích (viz např. rozsudek ze dne 27. 7. 2020, sp. zn. 26 Cdo 557/2019 ) formuloval a odůvodnil závěr, že dluhy převodce jednotky související se správou domu a pozemku nejsou jinou závadou váznoucí na věci ve smyslu § 1107 o. z., jde o osobní dluh (bývalého) vlastníka jednotky, který existuje samostatně (odděleně od věci). Pro případ převodu jednotky (změnu v osobě dlužníka) upravuje § 1186 odst. 2 o. z. zákonný přechod dluhu, který souvisí se správou domu a pozemku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 26 Cdo 774/2019 ), a od 1. 7. 2020 (od účinnosti zákona č. 163/2020 Sb., kterým byl změněn zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony) také dluhu na plněních spojených nebo souvisejících s užíváním bytu a zálohách na tato plnění. 32. Nejvyšší soud také v těchto (výše citovaných) rozhodnutích zdůraznil, že smyslem úpravy § 1186 odst. 2, 3 o. z. bylo posílení postavení osoby odpovědné za správu domu (zpravidla společenství vlastníků) při vymáhání příspěvků na správu domu po převodu jednotky (a od 1. 7. 2020 i při vymáhání záloh a vyúčtování za služby) tím, že jí byla dána možnost vymáhat dluh jednak po novém nabyvateli v důsledku přechodu dluhu a jednak po původním vlastníku (převodci) jako ručiteli. 33. Ustanovení § 1186 odst. 2, 3 o. z. upravuje zákonný přechod dluhů jen při převodu jednotky (derivativním způsobu nabytí vlastnictví), v případě přechodu vlastnického práva (např. příklepem v nedobrovolné dražbě, právní mocí příklepu při prodeji jednotky v exekučním řízení, nabytím dědictví – originárního způsobu nabytí vlastnictví) se neuplatní a dluhy na příspěvcích na správu domu a pozemku a službách v tomto případě podle tohoto ustanovení na nového nabyvatele nepřejdou (viz např. již citovaný rozsudek sp. zn. 26 Cdo 557/2019 ). 34. Byť i ve veřejné dobrovolné dražbě dochází podle § 2 písm. a) zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 26/2000 Sb.“), k přechodu vlastnictví (k okamžiku udělení příklepu, uhradí-li vydražitel cenu dosaženou vydražením ve stanovené lhůtě), a nikoliv k převodu na základě smlouvy, nelze pominout, že se provádí na návrh vlastníka (§ 17 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb.), věřitelé své pohledávky vůči němu v dražbě nepřihlašují, nemohou je nijak uspokojit. Je jen na vlastníkovi, jaký zvolí postup při prodeji své jednotky – zda osloví potenciální zájemce, vyhledá je prostřednictvím inzerce, realitní kanceláře atd., nebo využije veřejné dobrovolné dražby (v níž se obrací na předem neurčený okruh osob); jde jen o jeho dobrovolnou volbu. Pak by ovšem bylo v rozporu se smyslem a účelem § 1186 odst. 2, 3 o. z., aby to, zda dojde k zákonnému přechodu jeho dluhů vůči osobě odpovědné za správu na nabyvatele, záviselo jen na tom, jestli se jednotku rozhodl prodat „obvyklým“, „obyčejným“ způsobem, nebo se rozhodl pro veřejnou dobrovolnou dražbu; rozhodnutí osoba odpovědná za správu nijak ovlivnit nemůže a během ani jednoho z těchto procesů nemůže vůči němu uplatnit své pohledávky. 35. Ostatně tam, kde se zákonodárce chtěl odchýlit od zákonné úpravy specifických práv a povinností související s bytovým spoluvlastnictvím – např. u zákonného předkupního práva nájemců, učinil tak výslovně (srovnej § 17 odst. 5, 6, 7 zákona č. 26/2000 Sb.). V případě zákonného přechodu dluhů upraveného v § 1186 odst. 2, 3 o. z., zvláštního právě a jen pro bytové spoluvlastnictví, tak však neučinil. 36. Lze tedy uzavřít, že ustanovení § 1186 odst. 2, 3 o. z. o přechodu dluhů vlastníka jednotky vůči osobě odpovědné za správu domu na příspěvcích na správu domu a pozemku a službách, včetně záloh, na nového nabyvatele se uplatní i v případě přechodu vlastnictví ve veřejné dobrovolné dražbě podle zákona č. 26/2000 Sb. 37. Z § 1186 odst. 2, 3 o. z. vyplývá, že dluhy přejdou na nabyvatele pouze v případě, že mohl (měl) znát jejich výši. Tomu slouží zejména institut tzv. potvrzení osoby odpovědné za správu domu a pozemku o výši dluhů, které je povinen nabyvateli doložit převodce; nabyvatel samozřejmě může být o výši dluhů informován i jinak (v kupní smlouvě, nebo se jedná o osoby blízké, které znají své finanční poměry apod.). V případě, že si nabyvatel od převodce potvrzení vůbec nevyžádá, lze mít s přihlédnutím k zásadě stanovené v § 4 odst. 2 o. z. (následek je spojen s vědomostí, kterou by si důvodně osvojila osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé) za to, že na něj dluhy převodce vzniklé do okamžiku vkladu vlastnického práva přejdou, neboť si výši dluhů mohl a měl zjistit. Rozhodne-li se vlastník jednotky „prodat“ svou jednotku ve veřejné dobrovolné dražbě, nic mu nebrání, aby osoby, které se rozhodnou dražby zúčastnit, informoval o výši dluhu podle § 1186 odst. 2, 3 o. z.; rovněž osoby, které se dražby účastní, si musí být vědomy, že draží vlastnictví k jednotce a že se na ni vztahuje úprava § 1186 odst. 2, 3 o. z. o zákonném přechodu dluhů. 38. Jestliže tedy žalobkyně nabyla vlastnictví k Jednotce ve veřejné dobrovolné dražbě, pak s ohledem na absenci jakéhokoliv potvrzení o výši dluhů souvisejících s placením příspěvků na správu domu a pozemku a služeb, na ni podle § 1186 odst. 2, 3 o. z. (§ 4 odst. 2 o. z.) tyto dluhy přešly; ostatně se zřetelem k jejímu personálnímu provázání s předcházející vlastnicí Jednotky lze stěží pochybovat o její neznalosti o existenci dluhu. 39. Protože na žalobkyni přešly dluhy související s úhradou služeb, stejně jako dluhy na příspěvcích na správu domu a pozemku, a tyto dluhy po nabytí vlastnictví neuhradila, trval i důvod, pro který žalovaný podle Rozhodnutí odpojil vodu a dodávku tepla. Žalobkyně nejen že stávající dluhy neuhradila, ale posléze přestala tyto platby hradit sama. Ani nadále tak nejsou podle Rozhodnutí splněny podmínky pro obnovení dodávky služeb (teplé vody a tepla), nezajišťuje-li tedy žalovaný žalobkyni dodávku teplé vody a tepla, nejde o jeho svévolné jednání. 40. Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích námitek správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/22638/	14.02.2024	Cpjn 203/2023	Sbírkový text rozhodnutí S t a n o v i s k o občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. Cpjn 203/2023, k otázce účelnosti výdajů vynaložených likvidátorem jmenovaným soudem nebo jiným orgánem veřejné moci v souvislosti se zveřejněním oznámení a výzvy podle § 198 odst. 2 o. z. v případě nemajetných právnických osob. Nejvyšší soud, který je povolán v zájmu zajištění jednotného rozhodování soudů sledovat a vyhodnocovat pravomocná rozhodnutí soudů [§ 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů], zjistil, že soudy nepostupují jednotně při posuzování účelnosti hotových výdajů vynaložených likvidátorem jmenovaným soudem nebo jiným orgánem veřejné moci v souvislosti se zveřejněním oznámení o vstupu právnické osoby do likvidace a výzvy pro věřitele, aby přihlásili své pohledávky, ve smyslu § 198 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále též jen „o. z.“) v případě nemajetných právnických osob. Po vyhodnocení těchto rozhodnutí a na jejich základě zaujalo občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu na návrh předsedy kolegia podle ustanovení § 14 odst. 3 zákona o soudech a soudcích následující stanovisko: Nezjistí-li likvidátor jmenovaný soudem nebo jiným orgánem veřejné moci po provedení potřebného šetření žádný majetek právnické osoby, podá bez dalšího návrh na její výmaz z veřejného rejstříku podle § 82 odst. 1 věty druhé z. v. r., nebrání-li tomu překážky uvedené v § 82 odst. 2 z. v. r., popř. probíhající trestní stíhání proti právnické osobě nebo výkon trestu, který jí byl uložen podle zákona upravujícího trestní odpovědnost právnických osob a řízení proti nim (srov. § 90 odst. 2 z. v. r. ve spojení s § 32 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim). Postup podle § 198 odst. 2 o. z. není v takovém případě zapotřebí. Pro účely posouzení, zda hotové výdaje vzniklé likvidátorovi v souvislosti s postupem podle § 198 odst. 2 o. z. lze považovat za účelně vynaložené ve smyslu § 9 odst. 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, je nutné zabývat se tím, zda likvidátor mohl nejpozději v okamžiku, kdy uplynula lhůta „bez zbytečného odkladu“ ve smyslu § 198 odst. 2 o. z., důvodně předpokládat, že nezjistí žádný majetek právnické osoby. O d ů v o d n ě n í: a) Podkladové materiály 1. Vrchní soud v Praze a Vrchní soud v Olomouci nepostupují jednotně, jde-li o posouzení účelnosti výdajů vynaložených likvidátorem jmenovaným soudem nebo jiným orgánem veřejné moci v souvislosti se zveřejněním oznámení a výzvy podle § 198 odst. 2 o. z. v případě nemajetných právnických osob. 2. Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 2. 10. 2019, č. j. 7 Cmo 61/2019-35, uzavřel, že „výzvu dle § 198 odst. 2 o. z. je likvidátor povinen zveřejnit … bez ohledu na stav majetnosti, resp. nemajetnosti, likvidované právnické osoby. Samozřejmou povinností likvidátora je komunikace s věřiteli právnické osoby, když účelem likvidace je vyrovnání dluhů likvidované právnické osoby, vypořádání jejího majetku a naložení s likvidačním zůstatkem (§ 187 odst. 1 o. z.).“ V usnesení ze dne 27. 6. 2002, č. j. 9 Cmo 23/2022-89, Vrchní soud v Praze uzavřel, že „účelem postupu podle § 198 odst. 2 o. z. je, aby byli vypořádáni nejenom věřitelé, o nichž má spolek, resp. jeho orgány, resp. likvidátor vědomost, leč i ti věřitelé, kteří jsou pro spolek, resp. likvidátora, tzv. neznámými (neeviduje je, nejsou zaznamenáni v jeho účetnictví či v jiných jeho dokladech). Jde o obligatorní postup, který se uplatní pro všechny spolky zrušené s likvidací, a to bez ohledu na výši jejich majetku či dokonce i bez ohledu na to, zda majetek mají či nikoli, bez ohledu na existenci známých věřitelů (neznámí věřitelé jsou jimi právě proto, že o nich spolek ,nevíʻ, tedy nefigurují v jeho … účetnictví).“ 3. Vrchní soud v Olomouci naopak v usneseních ze dne 5. 11. 2019, č. j. 8 Cmo 229/2019-68, ze dne 14. 1. 2020, č. j. 5 Cmo 11/2020-68, ze dne 1. 9. 2020, č. j. 5 Cmo 163/2020-44, ze dne 27. 4. 2021, č. j. 8 Cmo 65/2021-49, ze dne 18. 4. 2023, č. j. 8 Cmo 77/2023-59, a ze dne 14. 6. 2023, č. j. 5 Cmo 65/2023-38, uzavřel, že „základní povinností likvidátora po jmenování do funkce je … co nejrychleji zjistit stav majetku likvidovaného subjektu. Pouze v případě zjištění, že likvidovaný subjekt vlastní majetek, z něhož by mohly být uspokojeny jeho případné dluhy, nebo je zde reálná možnost takový majetek získat uplatněním neplatnosti nebo neúčinnosti právních jednání likvidovaného subjektu, zveřejní likvidátor oznámení o vstupu do likvidace. Jen za tohoto stavu totiž může mít zveřejnění oznámení smysl, který mu zákon přikládá, tedy informovat věřitele o vstupu jejich dlužníka do likvidace a o místě, kam mohou adresovat přihlášky svých pohledávek. Povinnost zveřejnit oznámení, bez zbytečného odkladuʻ dle § 198 odst. 2 o. z. nelze vykládat jako automatickou a okamžitou povinnost likvidátora po vstupu do likvidace bez ohledu na charakter likvidovaného subjektu, ale naopak je třeba zvažovat její účelnost z pohledu samotné likvidace.“ Vrchní soud v Olomouci v citovaných usneseních dospěl ke shodnému závěru, podle něhož zveřejnění oznámení podle § 198 odst. 2 o. z. je zcela nadbytečné, zjistí-li likvidátor nemajetnost právnické osoby, neboť „na průběh likvidace takové oznámení nemohlo mít žádný vliv“. b) Rozhodná právní úprava 4. Podle § 169 o. z. po zrušení právnické osoby se vyžaduje její likvidace, ledaže celé její jmění nabývá právní nástupce, nebo stanoví-li zákon jinak (odstavec 1). Neplyne-li z právního jednání o zrušení právnické osoby, zda je rušena s likvidací nebo bez likvidace, platí, že je zrušena s likvidací (odstavec 2). 5. Podle § 173 o. z. zrušuje-li se právnická osoba při přeměně, zrušuje se bez likvidace dnem účinnosti přeměny (odstavec 1). Byl-li osvědčen úpadek právnické osoby, zrušuje se bez likvidace zrušením konkursu po splnění rozvrhového usnesení, nebo zrušením konkursu proto, že majetek je zcela nepostačující; do likvidace však vstoupí, objeví-li se po skončení insolvenčního řízení nějaký majetek (odstavec 2). 6. Podle § 187 o. z. účelem likvidace je vypořádat majetek zrušené právnické osoby (likvidační podstatu), vyrovnat dluhy věřitelům a naložit s čistým majetkovým zůstatkem, jenž vyplyne z likvidace (s likvidačním zůstatkem), podle zákona (odstavec 1). Právnická osoba vstupuje do likvidace dnem, kdy je zrušena nebo prohlášena za neplatnou. Vstoupí-li právnická osoba zapsaná ve veřejném rejstříku do likvidace, navrhne likvidátor bez zbytečného odkladu zápis vstupu do likvidace do veřejného rejstříku. Po dobu likvidace užívá právnická osoba svůj název s dodatkem „v likvidaci“ (odstavec 2). 7. Podle § 192 o. z. jmenoval-li likvidátora soud, poskytnou třetí osoby likvidátorovi součinnost ve stejném rozsahu, v jakém jsou povinny poskytnout ji insolvenčnímu správci. 8. Podle § 198 o. z. likvidátor oznámí vstup právnické osoby do likvidace všem známým věřitelům (odstavec 1). Likvidátor zveřejní bez zbytečného odkladu nejméně dvakrát za sebou alespoň s dvoutýdenním odstupem oznámení podle odstavce 1 společně s výzvou pro věřitele, aby přihlásili své pohledávky ve lhůtě, která nesmí být kratší než tři měsíce od druhého zveřejnění (odstavec 2). 9. Podle § 199 o. z. likvidátor sestaví ke dni vstupu právnické osoby do likvidace zahajovací rozvahu a soupis jmění právnické osoby (odstavec 1). Likvidátor vydá proti úhradě nákladů soupis jmění každému věřiteli, který o to požádá (odstavec 2). 10. Podle § 209 o. z. zjistí-li se neznámý majetek právnické osoby po jejím výmazu z veřejného rejstříku nebo objeví-li se jiný zájem hodný právní ochrany, soud na návrh toho, kdo osvědčí právní zájem, zruší výmaz právnické osoby, rozhodne o její likvidaci a jmenuje likvidátora. Kdo vede veřejný rejstřík, do něho podle tohoto rozhodnutí zapíše obnovení právnické osoby, skutečnost, že je v likvidaci a údaje o likvidátorovi. Od obnovení se na právnickou osobu hledí, jako by nikdy nezanikla (odstavec 1). Byla-li právnická osoba obnovena vzhledem k zjištění neznámého majetku, obnoví se neuspokojené pohledávky jejích věřitelů (odstavec 2). 11. Podle § 9 odst. 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, (dále též jen „nařízení č. 351/2013 Sb.“) likvidátor má právo na náhradu účelně vynaložených hotových výdajů v prokázané výši, nejvýše však ve výši odpovídající ceně obvyklé v době a místě uplatnění těchto hotových výdajů. 12. Podle § 82 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, ve znění účinném od 1. 6. 2021 (dále též jen „z. v. r.“), jestliže za právnickou osobu podal návrh na výmaz z veřejného rejstříku likvidátor jmenovaný soudem nebo jiným orgánem veřejné moci a je-li k návrhu doloženo prohlášení likvidátora o tom, že bezúspěšně prověřil možnost uplatnit neplatnost nebo neúčinnost právních jednání právnické osoby a že majetek této osoby nepostačuje ani k úhradě nákladů insolvenčního řízení, soud provede zápis na základě tohoto návrhu, aniž by o tom vydával rozhodnutí. Soud provede tento zápis na základě návrhu tohoto likvidátora také tehdy, je-li k návrhu doloženo jeho prohlášení, že nezjistil žádné věřitele právnické osoby ani žádný její majetek. Ustanovení § 90 odst. 1 se nepoužije (odstavec 1). Návrh podle odstavce 1 soud odmítne, jestliže v době rozhodování o návrhu na výmaz probíhá insolvenční řízení, v němž se řeší úpadek nebo hrozící úpadek právnické osoby nebo jestliže v průběhu řízení o tomto návrhu vyšly najevo skutečnosti, které zpochybňují pravdivost prohlášení likvidátora (odstavec 2). 13. Podle § 90 odst. 2 z. v. r. rejstříkový soud také zkoumá, zda provedení zápisu nebrání probíhající trestní stíhání proti právnické osobě nebo výkon trestu, který jí byl uložen podle zákona upravujícího trestní odpovědnost právnických osob a řízení proti nim. 14. Podle § 105a z. v. r. nepředloží-li obchodní korporace řádnou nebo mimořádnou účetní závěrku za nejméně 2 po sobě jdoucí účetní období k založení do sbírky listin, vyzve ji rejstříkový soud, aby ve lhůtě 1 měsíce ode dne doručení výzvy předložila všechny chybějící účetní závěrky k založení do sbírky listin, jinak bude postupovat podle § 104 (odstavec 1). Výzva podle odstavce 1 se doručuje obchodní korporaci do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno; předpisy platné pro doručování v občanském soudním řízení se použijí obdobně (odstavec 2). Nepodaří-li se výzvu podle odstavce 1 obchodní korporaci doručit, zahájí rejstříkový soud řízení o jejím zrušení; údaj o zahájení řízení o zrušení obchodní korporace zapíše rejstříkový soud bez řízení do veřejného rejstříku (odstavec 3). Nevyjde-li v průběhu řízení o zrušení obchodní korporace najevo, že majetek obchodní korporace postačuje alespoň na úhradu nákladů likvidace, rozhodne rejstříkový soud, pokud by tím nebylo podstatně zasaženo do práv třetích osob, o zrušení obchodní korporace bez likvidace; jinak rozhodne o zrušení obchodní korporace s likvidací (odstavec 4). Rejstříkový soud může vydat rozhodnutí o zrušení obchodní korporace bez likvidace nejdříve po uplynutí 1 roku ode dne zápisu údaje o zahájení řízení o zrušení obchodní korporace podle odstavce 3 do veřejného rejstříku (odstavec 5). Rejstříkový soud o zrušení obchodní korporace nerozhodne, jestliže v době jeho rozhodování probíhá insolvenční řízení, v němž se řeší úpadek nebo hrozící úpadek obchodní korporace (odstavec 6). Rozhodne-li rejstříkový soud o zrušení obchodní korporace bez likvidace, provede na základě tohoto rozhodnutí zápis ve veřejném rejstříku. Ustanovení § 78 se nepoužije (odstavec 7). 15. Podle § 308 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), insolvenční soud rozhodne i bez návrhu o zrušení konkursu po obdržení zprávy insolvenčního správce o splnění rozvrhového usnesení. 16. Podle 308 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona insolvenční soud rozhodne i bez návrhu o zrušení konkursu, zjistí-li, že pro uspokojení věřitelů je majetek dlužníka zcela nepostačující; přitom se nepřihlíží k věcem, právům a jiným majetkovým hodnotám vyloučeným z majetkové podstaty. 17. Podle § 32 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, právnická osoba, proti které bylo zahájeno trestní stíhání, nemůže být do doby jeho pravomocného skončení zrušena a nemůže dojít k její přeměně, ani k jejímu zániku, s výjimkou případu, kdy by důsledky byly nepřiměřené povaze spáchaného trestného činu; v takovém případě trestní odpovědnost právnické osoby, proti níž bylo zahájeno trestní stíhání, přechází na právního nástupce této osoby. Byla-li právnická osoba založena na dobu určitou nebo k dosažení určitého účelu, a v době od zahájení jejího trestního stíhání uplynula doba, na níž byla založena, nebo se naplnil účel, pro který byla založena, hledí se na ni od tohoto okamžiku, jako by byla založena na dobu neurčitou (odstavec 2). O tom, zda právnická osoba může být zrušena a zda smí dojít k její přeměně, popřípadě k jejímu zániku, rozhodne na návrh této právnické osoby nebo jiné oprávněné osoby v přípravném řízení soudce a v řízení před soudem předseda senátu (odstavec 3). Orgán veřejné moci nebo osoba, které vedou podle jiných právních předpisů obchodní rejstřík nebo jiný zákonem určený rejstřík, registr nebo evidenci právnických osob, nezapíší zrušení nebo přeměnu právnické osoby do takového rejstříku, registru nebo evidence, ani neprovedou její výmaz bez povolení podle odstavce 3, ledaže se na zrušení nebo přeměnu právnické osoby hledí jako na platné podle odstavce 4 (odstavec 9). 18. Podle § 238 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, daňový subjekt, který je právnickou osobou zanikající bez právního nástupce, je povinen předložit současně se žádostí o výmaz z obchodního rejstříku nebo obdobného veřejného rejstříku souhlas správce daně, u kterého je registrován. c) Závěry Nejvyššího soudu 19. Právní úprava zásadně vyžaduje, aby po zrušení právnické osoby bez právního nástupce proběhla její likvidace. Zákon totiž vychází z předpokladu, že zrušená právnická osoba má majetek, který je nutné vypořádat (zpeněžit). Z takto získaných finančních prostředků likvidátor především vyrovná dluhy věřitelům právnické osoby a teprve poté, zbude-li likvidační zůstatek, s ním naloží podle zákona (§ 187 odst. 1 o. z.). Při likvidaci právnické osoby proto likvidátor postupuje podle pravidel uvedených v § 187 a násl. o. z., tj. zejména sestaví ke dni vstupu právnické osoby do likvidace zahajovací rozvahu a soupis jmění právnické osoby (§ 199 odst. 1 o. z.) a (mimo jiné) oznámí vstup právnické osoby do likvidace všem známým věřitelům a oznámení vstupu do likvidace bez zbytečného odkladu zveřejní s výzvou pro ostatní věřitele, aby přihlásili své pohledávky (§ 198 o. z.). Účelem tohoto oznámení (výzvy) věřitelům je zjistit konkrétní pohledávky, které mají být z prostředků získaných zpeněžením likvidační podstaty vyrovnány. 20. Z uvedeného vyplývá, že likvidace právnické osoby má smysl pouze tehdy, má-li právnická osoba (alespoň nějaký) majetek. 21. Zákon proto likvidaci právnické osoby nevyžaduje v případech, kdy byl insolvenčním soudem zjištěn její úpadek a na její majetek prohlášen konkurs, který byl posléze insolvenčním soudem zrušen po obdržení zprávy insolvenčního správce o splnění rozvrhového usnesení, anebo po zjištění, že pro uspokojení věřitelů je majetek právnické osoby zcela nepostačující [§ 173 odst. 2 o. z., § 308 odst. 1 písm. c) a d) insolvenčního zákona]. 22. Jde-li o obchodní korporaci, nevyžaduje zákon její likvidaci ani tehdy, nepodaří-li se jí doručit výzvu rejstříkového soudu k založení řádné nebo mimořádné účetní závěrky za nejméně 2 po sobě jdoucí účetní období do sbírky listin, nevyjde-li v průběhu řízení o jejím zrušení najevo, že její majetek postačuje alespoň na úhradu nákladů likvidace, a nebude-li tím podstatně zasaženo do práv třetích osob (§ 105a z. v. r.). 23. Ve shora uvedených případech zákon upouští od likvidace právnické osoby právě z důvodu, že nemá majetek, z něhož by mohly být (alespoň částečně) uhrazeny pohledávky jejích věřitelů. 24. Vstoupí-li právnická osoba, jež nemá žádný majetek, do likvidace a byl-li její likvidátor jmenován soudem nebo jiným orgánem veřejné moci, umožňuje § 82 odst. 1 z. v. r. (za podmínek tam uvedených) její výmaz i bez provedení likvidace, nebrání-li tomu překážky uvedené v § 82 odst. 2 z. v. r., popř. probíhající trestní stíhání proti právnické osobě nebo výkon trestu, který jí byl uložen podle zákona upravujícího trestní odpovědnost právnických osob a řízení proti nim (srov. § 90 odst. 2 z. v. r. ve spojení s § 32 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim). 25. Výkladem § 82 odst. 1 z. v. r., ve znění účinném do 31. 5. 2021, se Nejvyšší soud zabýval již v usnesení ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2143/2017 , uveřejněném pod číslem 128/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, (dále též jen „R 128/2019“). V něm formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého účelem § 82 z. v. r. je (ve srovnání s dosavadní právní úpravou) usnadnit a urychlit výmaz nuceně zrušených právnických osob, které jsou v úpadku a u kterých soudem (anebo jiným orgánem veřejné moci) jmenovaný likvidátor nenalezl ani takový majetek, který by postačoval k úhradě nákladů insolvenčního řízení. Nepostačuje-li majetek právnické osoby k úhradě nákladů insolvenčního řízení, nemohou být uspokojeny ani případné daňové pohledávky státu za takovou právnickou osobou. Smyslem povinnosti uložené § 238 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, je zajistit, aby právnická osoba nezanikla dříve, než splní své daňové závazky vůči státu. Nemůže-li být tento smysl naplněn, tj. nemá-li právnická osoba žádný majetek a není zde ani rozumný předpoklad, že se její majetkové poměry v budoucnu zlepší, ztrácí požadavek na splnění této zákonné povinnosti jakékoliv opodstatnění. 26. Novelou provedenou s účinností od 1. 6. 2021 zákonem č. 527/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, zákony související s přijetím zákona o evidenci skutečných majitelů a zákon č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách, ve znění pozdějších předpisů, byla možnost postupu podle § 82 odst. 1 z. v. r. rozšířena též na případ, kdy likvidátor nezjistil žádné věřitele právnické osoby ani žádný její majetek. 27. Podle důvodové zprávy k návrhu shora citovaného zákona (sněmovní tisk číslo 909/0, str. 271, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 8. volební období 2017-2021; dále též jen „důvodová zpráva“) „se navrhuje rozšířit využitelnost stávajícího postupu nejen na případy, kdy je právnická osoba v úpadku, avšak její majetek nepostačuje ani k úhradě nákladů insolvenčního řízení, ale také na případy zcela nemajetných právnických osob, které nemají žádné věřitele (a nejsou tedy v úpadku). Pro úplnost je třeba uvést, že navrhovanou právní úpravou nejsou nijak dotčena pravidla upravující likvidaci podle § 198 občanského zákoníku. Tento postup by měl tedy proběhnout vždy, především se to týká oznámení vstupu do likvidace věřitelům, sestavení zahajovací rozvahy a soupisu jmění právnické osoby a konečné zprávy o průběhu likvidace a závěrečné účetní závěrky. Pro účely samotného výmazu by však mělo ve specifických případech vymezených ustanovením § 82 rejstříkového zákona postačit doložit rejstříkovému soudu pouze zjednodušené prohlášení likvidátora, z něhož budou v nezbytném rozsahu patrné předpoklady pro provedení výmazu. Likvidátor by měl při tomto postupu jednat s péčí řádného hospodáře a v případě nepravdivosti jeho prohlášení by jej měly stíhat negativní následky, které již v současnosti předvídá zákon (odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinnosti podat insolvenční návrh podle § 99 insolvenčního zákona). Nedotčena je rovněž možnost obnovení právnické osoby podle ustanovení § 209 občanského zákoníku.“ 28. Ačkoliv je historický výklad (vůle zákonodárce) jednou z obecně uznávaných metod výkladu práva, nelze jeho význam v poměrech posuzované věci přeceňovat. Je tomu tak především proto, že zákonodárce svou vůli ohledně existence povinnosti likvidátora postupovat podle § 198 o. z. i v případě uvedeném v § 82 odst. 1 z. v. r. vyjádřil pouze v důvodové zprávě, nikoli však v samotném textu zákona. Požadavek postupu podle § 198 o. z. v případě právnických osob nemajících žádný majetek se pak příčí (shora citovanému) smyslu a účelu § 82 odst. 1 z. v. r., jímž je usnadnit a urychlit výmaz těchto právnických osob. Postrádá totiž jakýkoli smysl oznamovat věřitelům vstup do likvidace a vyzývat je k přihlášení pohledávek (a v souvislosti s tím vynakládat peněžní prostředky), nemohou-li tyto pohledávky být (ani částečně) v průběhu likvidace vyrovnány. Jinými slovy, splnění povinnosti zveřejnit oznámení s výzvou podle § 198 odst. 2 o. z. nemůže nijak ovlivnit skutečnost, že účel likvidace nebude u nemajetné právnické osoby naplněn. 29. Nejvyšší soud připouští, že jazykový výklad § 82 odst. 1 věty druhé z. v. r. naznačuje, že postup podle tohoto ustanovení je vyloučen, má-li právnická osoba byť jediného věřitele. 30. Nicméně jazykový výklad představuje toliko prvotní přiblížení se právní normě obsažené v textu právního předpisu. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu lze právě shora provedeným teleologickým výkladem citovaného ustanovení dovodit, že soudem (popř. jiným orgánem veřejné moci) jmenovaný likvidátor může úspěšně podat návrh na výmaz právnické osoby, doloží-li k návrhu své prohlášení, že nezjistil žádný její majetek, aniž by zároveň musel prohlásit, že nezjistil žádné její věřitele. 31. Jak Nejvyšší soud uvedl již v R 128/2019 , ochrana práv třetích osob (věřitelů právnické osoby) proti zneužití právní úpravy zakotvené v § 82 odst. 1 z. v. r. je zákonem dostatečně zajištěna. Likvidátor je totiž povinen při výkonu své funkce (tj. i při podání návrhu na výmaz právnické osoby z veřejného rejstříku a při sepsání prohlášení o splnění všech zákonem požadovaných podmínek pro zápis výmazu) postupovat s péčí řádného hospodáře a odpovídá třetím osobám za škodu, kterou jim způsobí porušením této povinnosti (srov. § 159 odst. 1 a 3 a § 193 o. z.). Zjistí-li se neznámý majetek právnické osoby po jejím výmazu z veřejného rejstříku nebo objeví-li se jiný zájem hodný právní ochrany, soud na návrh toho, kdo osvědčí právní zájem, zruší výmaz právnické osoby, rozhodne o její likvidaci a jmenuje likvidátora. Ten, kdo vede veřejný rejstřík, do něj podle tohoto rozhodnutí zapíše obnovení právnické osoby, skutečnost, že je v likvidaci a údaje o likvidátorovi. Od obnovení se na právnickou osobu hledí, jako by nikdy nezanikla (srov. § 209 odst. 1 o. z.). Byla-li právnická osoba obnovena vzhledem k zjištění neznámého majetku, obnoví se neuspokojené pohledávky jejích věřitelů (srov. § 209 odst. 2 o. z.). 32. Pro posouzení účelnosti výdajů vynaložených likvidátorem jmenovaným soudem (či jiným orgánem veřejné moci) v souvislosti s postupem podle § 198 odst. 2 o. z. bude vždy nutné zabývat se tím, zda likvidátor mohl nejpozději v okamžiku, kdy uplynula lhůta „bez zbytečného odkladu“ ve smyslu § 198 odst. 2 o. z., důvodně předpokládat, že nezjistí žádný majetek právnické osoby. Typicky půjde o případy právnických osob, které dlouhodobě nevyvíjí žádnou činnost, nemají dlouhodobě obsazený statutární orgán, v rozporu se zákonem nezakládají dlouhodobě listiny do sbírky listin vedené rejstříkovým soudem apod. V takových případech totiž postup podle § 198 odst. 2 o. z. bez předchozího potřebného šetření (provedeného zejména v dokumentech právnické osoby, které jsou likvidátorovi k dispozici, ve veřejně přístupných seznamech a databázích, jakož i v dalších zdrojích, z nichž může čerpat informace – srov. § 192 o. z.), jehož výsledkem bude zjištění majetku právnické osoby, postrádá smysl; výdaje vynaložené v souvislosti s tímto postupem proto zpravidla nebude možné posoudit jako účelné. Naopak, neměl-li likvidátor rozumný důvod pochybovat o tom, že právnická osoba má majetek, který bude možné v likvidaci vypořádat, lze postup podle § 198 odst. 2 o. z. považovat za souladný se smyslem a účelem právní úpravy likvidace; výdaje vynaložené v souvislosti s ním tak bude možné posoudit jako účelné. 33. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že nezjistí-li likvidátor jmenovaný soudem nebo jiným orgánem veřejné moci po provedení potřebného šetření žádný majetek právnické osoby, podá bez dalšího návrh na její výmaz z veřejného rejstříku podle § 82 odst. 1 věty druhé z. v. r., nebrání-li tomu překážky uvedené v § 82 odst. 2 z. v. r., popř. probíhající trestní stíhání proti právnické osobě nebo výkon trestu, který jí byl uložen podle zákona upravujícího trestní odpovědnost právnických osob a řízení proti nim (srov. § 90 odst. 2 z. v.r. ve spojení s § 32 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim). Postup podle § 198 odst. 2 o. z. není v takovém případě zapotřebí. 34. Pro účely posouzení, zda hotové výdaje vzniklé likvidátorovi v souvislosti s postupem podle § 198 odst. 2 o. z. lze považovat za účelně vynaložené ve smyslu § 9 odst. 2 nařízení č. 351/2013 Sb., je nutné zabývat se tím, zda likvidátor mohl nejpozději v okamžiku, kdy uplynula lhůta „bez zbytečného odkladu“ ve smyslu § 198 odst. 2 o. z., důvodně předpokládat, že nezjistí žádný majetek právnické osoby.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23153/	14.02.2024	31 Cdo 3810/2023	Sbírkový text rozhodnutí Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu rozhodl o přikázání věci k projednání a rozhodnutí senátu 23. I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v České Lípě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 5. 2021, č. j. 37 C 6/2021-88, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci (jeho procesnímu předchůdci Centrum bydlení u sv. A., z. s.) částku 200 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. od 30. 10. 2020 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z částky 200 000 Kč od 19. 10. 2020 do 30. 10. 2020 (výrok II.) a uložil žalovanému náhradu nákladů řízení vůči žalobci (výrok III.). 2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 12. 2022, č. j. 35 Co 155/2021-182, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jež má být dovolacím soudem posouzena jinak. 4. Tříčlenný senát oddělení č. 23, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a o něm rozhodnout, věc proto postoupil k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia (dále též jen „velký senát“) podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů s poukazem na rozpornou judikaturu Nejvyššího soudu v otázce výkladu právního jednání, jde-li o význam jazykového znění takového jednání. III. Přípustnost dovolání 5. Velký senát přisvědčuje procesnímu senátu 23, že je zde soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se v otázce výkladu právního jednání odchyluje od jiné judikatury Nejvyššího soudu. 6. Konkrétně tak v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1500/2022 , dovolací soud uvedl, že ustanovení § 555 odst. 1 o. z. (dříve § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013) předpokládá, že o obsahu právního jednání může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního jednání může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního jednání vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního jednání. Jazykové vyjádření právního úkonu musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavření smlouvy. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků však je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření jednání. Interpretace obsahu právního jednání soudem podle § 555 odst. 1 o. z. totiž nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního jednání vyjádřeného slovy byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době smluvního ujednání stran. (Obdobně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1565/2018 , a ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1895/2021 , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2123/2022 ). 7. Naopak Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016 , vyložil opačný závěr, že na rozdíl od právní úpravy v předchozím občanském zákoníku (zákoně č. 40/1964 Sb.), podle níž bylo třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a ve vztahu k níž dovolací soud ve své ustálené judikatuře dovodil, že podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, který byl uveřejněn v časopise Právní rozhledy, č. 7, roč. 1999, s. 386, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001 ), právní úprava v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinném od 1. 1. 2014, opouští – jak vyplývá i z důvodové zprávy k tomuto zákonu – důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník (srov. zejména ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. (Shodně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3359/2018 , ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2226/2018 , ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4606/2018 , ze dne 16. 9. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2954/2020 , ze dne 25. 3. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3269/2020 , ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1537/2021 , či ze dne 10. 3. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1929/2021 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1853/2020 ). 8. Velký senát v této souvislosti poukazuje na závěry rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020 , uveřejněného pod číslem 37/2021 Sb. rozh. obč., v němž se mimo jiné věnoval otázkám výkladu právních jednání. V citovaném rozhodnutí zdůraznil, že každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné), zásadně podléhá výkladu. Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu. Pro výklad jakéhokoliv právního jednání je podstatný jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování (§ 555 odst. 1 o. z.). Skutečnost, že osoba činící právní jednání je nesprávně (např. v důsledku svého mylného právního názoru) označí, nemá při výkladu právního jednání zásadně žádný význam. Při zjišťování úmyslu jednajícího soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). IV. Důvodnost dovolání 9. Je-li právní názor vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího soudu v rozporu s již dříve vydaným sjednocujícím rozhodnutím velkého senátu k takové právní otázce, jde o rozpor v judikatuře Nejvyššího soudu již vyřešený. Za této situace proto není třeba, aby se velký senát v dalším rozhodnutí k takové právní otázce vyjádřil, jakkoli některá navazující rozhodnutí Nejvyššího soudu mohou být s takovým rozhodnutím velkého senátu v rozporu. 10. Velký senát poukazuje na to, že Nejvyšší soud vysvětlil ve stanovisku svého pléna ze dne 14. 9. 2011, Plsn 1/2011 , uveřejněném pod číslem 1/2012 Sb. rozh. obč., že velký senát příslušného kolegia Nejvyššího soudu má právo i povinnost posoudit, zda jsou splněny zákonné podmínky k tomu, aby mu byla věc postoupena k projednání a rozhodnutí, dodávaje, že postup předpokládaný ustanovením § 20 odst. 1 a 2 zákona o soudech a soudcích se uplatní jen tehdy, jde-li skutečně o právní názor, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nejsou-li splněny podmínky uvedené v § 20 zákona o soudech a soudcích a byla-li věc přesto postoupena velkému senátu příslušného kolegia Nejvyššího soudu, rozhodne tento senát o jejím přikázání příslušnému (tříčlennému) senátu k projednání a rozhodnutí. 11. Velký senát tedy pro poměry této věci uzavírá, že nejsou splněny podmínky, za kterých může postoupenou věc projednat a rozhodnout o ní; proto ji přikazuje k projednání a rozhodnutí (zpět) tříčlennému senátu č. 23.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23215/	13.02.2024	24 Cdo 3777/2023	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání posuzované zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 16. 1. 2023, sp. zn. 70 Co 367/2022, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 12. 9. 2022 č. j. P 154/2021-133 omezil posuzovanou ve svéprávnosti na dobu pěti let tak, že „není způsobilá nakládat s finančními prostředky nad částku 10.000 Kč měsíčně a není způsobilá nakládat s majetkem v hodnotě nad 10.000 Kč, dále není způsobilá uzavírat, měnit a vypovídat smlouvy s předmětem plnění vyšším než 10.000 Kč, není způsobilá pořídit závěť jinak než formou veřejné listiny a dále není způsobilá rozhodovat o vlastní léčbě, hospitalizaci a o zásahu do své tělesné integrity“ (výrok I.); současně soud prvního stupně jmenoval posuzované opatrovníka město Hranice s tím, že „opatrovník je oprávněn a povinen zastupovat posuzovanou při všech právních jednáních uvedených ve výroku I. tohoto rozsudku, v nichž není způsobilá právně jednat, nakládat s jejím majetkem s péčí řádného hospodáře a dbát při tom pokynů soudu“ (výrok II. a III.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky IV. a V.). 2. Soud prvního stupně po zhlédnutí posuzované a z provedených důkazů (především ze znaleckého posudku a výpovědi znalce MUDr. P. V. a z průběžných zpráv Psychiatrické nemocnice v Kroměříži) zjistil, že posuzovaná trpí trvalou duševní poruchou (paranoidní schizofrenií), která částečně narušuje její schopnost samostatně právně jednat, posuzovaná není schopna si účelně vyřizovat své záležitosti. Hospitalizace posuzované začaly v roce 2016, nyní je od února 2022 v Psychiatrické nemocnici v Kroměříži hospitalizovaná po sedmé, zatím bez zlepšení a ustálení jejího duševního stavu. Podle názoru znalce posuzovaná potřebuje opatrovníka i omezení svéprávnosti, je bez náhledu na realitu, neuvědomuje si své duševní onemocnění, lze očekávat spíše zhoršení stavu. Protože podle mínění soudu prvního stupně ze daného stavu vzhledem k zájmům posuzované není dána možnost učinit mírnější a méně omezující opatření, např. schválení smlouvy o nápomoci nebo jmenování opatrovníka bez dalšího, je třeba částečně omezit posuzovanou ve svéprávnosti v rozsahu uvedeném ve výroku I. rozsudku, „když v tomto rozsahu posuzovaná není způsobilá sama právně jednat, jinak by jí hrozila závažná újma a v tomto rozsahu je třeba, aby její zájmy chránil opatrovník“. Vzhledem k tomu, že zde „není žádná osoba z řad příbuzných, která by byla ochotna vykonávat posuzované opatrovníka“, soud jmenoval do této funkce město Hranice, podle místa bydliště posuzované. 3. K odvolání posuzované Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 1. 2023 č. j. 70 Co 367/2022-163 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. tak, že posuzovanou na dobu pěti let omezil ve svéprávnosti tak, že „není způsobilá nakládat s majetkem a finančními prostředky, jejichž hodnota převyšuje částku 1.000 Kč týdně, uzavírat smlouvy s předmětem plnění převyšujícím částku 1.000 Kč a samostatné rozhodovat o své hospitalizaci, udělit souhlas s hospitalizací a s prováděním léčebných výkonů, které přesahují rovinu prevence“ (výrok I. bod 1), a opatrovníkovi stanovil povinnosti odpovídající tomuto rozsahu omezení svéprávnosti posuzované (výrok I. bod 2); ve výroku II. o jmenování opatrovníka tento rozsudek potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výrok III. a IV.). 4. Odvolací soud po doplnění dokazování telefonickým hovorem s ošetřující lékařkou posuzované v Psychiatrické nemocnici v Kroměříži a písemnou zprávou zdravotně-sociální pracovnice Psychiatrické nemocnice v Kroměříži ve shodě se soudem prvního stupně rovněž dovodil, že vzhledem k zájmům posuzované nepostačuje užití mírnějšího a méně omezujícího opatření, ovšem „s ohledem na zjištěné osobní poměry posuzované, její chování v každodenním životě s přihlédnutím k tomu, jak se stará o své potřeby a hospodaří s finančními prostředky a chová v různých životních situacích“, rozhodl odvolací soud o omezení její svéprávnosti v odlišném rozsahu, než jak učinil soud prvního stupně. Podle názoru odvolacího soudu posuzované „reálně hrozí závažná újma zejména při samostatném nakládání s vyššími finančními částkami a majetkovými hodnotami“, a proto „přikročil k omezení svéprávnosti posuzované v majetkoprávní oblasti tak, že není způsobilá nakládat s majetkem a finančními prostředky, jejichž hodnota převyšuje částku 1.000 Kč týdně a uzavírat smlouvy s předmětem plnění převyšujícím částku 1.000 Kč“. Výši limitu pro samostatná jednání posuzované odvolací soud stanovil „s ohledem na její aktuální životní situaci a reálné příjmy tak, aby v rozporu s jejími zájmy nemohlo docházet k okamžitému a neúčelnému utrácení finančních prostředků“, přičemž zvolený rozsah omezení svéprávnosti posuzované v majetkoprávní oblasti „považuje za souladný s jejími zájmy, neboť je řádně vymezeno stanoveným finančním a časovým limitem“, a také za plně vyhovující poměrům posuzované „i z pohledu jejího běžného života, a to s ohledem na dynamiku vývoje společenských vztahů, kdy ani ten nejpodrobnější výčet smluvních typů nemůže být nikdy výčtem úplným“. Kromě toho odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně přistoupil k omezení svéprávnosti posuzované ve vztahu k lékařským službám, a naopak na rozdíl od soudu prvního stupně ponechal posuzované způsobilost v oblasti dědického práva. Neprovedení požadovaného výslechu posuzované v odvolacím řízení odůvodnil tím, že „posuzovaná sice formálně usilovala o to, aby byla přítomna jednání krajského soudu, avšak s ohledem na doporučení ošetřující lékařky při zdůraznění jejího nepříznivého duševního stavu odvolací soud od tohoto úkonu upustil, neboť již okresní soud vyvinul dostatečné úsilí za účelem zjištění názoru posuzované, jak má být ve věci rozhodnuto“. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho výroku I. a II.) podala posuzovaná dovolání. Namítala, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 38 z. ř. s., jestliže upustil od výslechu posuzované s ohledem na její nepříznivý duševní stav a rozhodl věc v nepřítomnosti posuzované, ačkoli posuzovaná opakovaně vyjádřila svůj požadavek na provedení výslechu u odvolacího jednání. Komentářová literatura přitom uvádí, že při jednání soud povinně vyslechne osobu posuzovanou. Od výslechu osoby posuzované může soud zcela výjimečně s ohledem na její zdravotní stav upustit, ledaže na svém výslechu sama osoba posuzovaná trvá. Požádá-li posuzovaná osoba o provedení svého výslechu, soud ji musí vyslechnout vždy, tj. i tehdy, pokud výslech představuje újmu pro zdravotní stav osoby posuzované (může dojít ke zhoršení jejího zdravotního stavu). Podle názoru posuzované tedy již soud prvního stupně a následně i odvolací soud měl povinnost provést výslech posuzované, jestliže o toto posuzovaná výslovně soudy obou stupňů žádala, a tudíž „zde nebyly naplněny zákonné podmínky pro upuštění od provedeni výslechu z důvodu nepříznivého zdravotního stavu, neboť posuzovaná na svém výslechu výslovně trvala“. Kromě toho dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu nedostatečně zkoumal jestli, a případně jakým způsobem, se duševní porucha posuzované projevuje v psychické způsobilosti osoby posuzované, a dále se nedostatečné vypořádal s posouzením otázky, zdali je omezení svéprávnosti ve prospěch osoby posuzované, protože z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá existence hrozby závažné újmy na právech posuzované, která by byla skutečná a nikoli pouze hypotetická. V odůvodnění napadeného rozsudku též absentuje hodnotící úsudek odvolacího soudu a uvedení důvodů, pro které plná svéprávnost posuzované ohrožuje její zájmy a z jakých důvodů nelze situaci řešit mírnějšími prostředky. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. III. Přípustnost dovolání 6. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 7. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 8. V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu na vyřešení procesněprávní otázky, zda (případně za jakých podmínek) soud rozhodující o svéprávnosti může upustit od výslechu posuzovaného člověka, který na svém výslechu výslovně trvá. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka doposud nebyla v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání posuzované je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. IV. Důvodnost dovolání 9. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. 10. Podle ustanovení § 55 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti. Podle ustanovení § 55 odst. 2 o. z. omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření. 11. Podle ustanovení § 39 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“) má-li soud za to, že vzhledem k zájmům posuzovaného postačuje mírnější a méně omezující opatření, může v průběhu řízení rozhodnout zejména o schválení smlouvy o nápomoci, schválení zastoupení členem domácnosti nebo jmenování opatrovníka. 12. Podle ustanovení § 38 odst. 1 z. ř. s. soud vyslechne posuzovaného, znalce, podle okolností ošetřujícího lékaře posuzovaného, jeho opatrovníka a provede popřípadě další vhodné důkazy. Podle ustanovení § 38 odst. 2 z. ř. s. od výslechu posuzovaného může soud upustit, nelze-li tento výslech provést vůbec nebo bez újmy pro zdravotní stav posuzovaného; soud však posuzovaného vždy zhlédne. Pokud posuzovaný sám požádá, aby byl vyslechnut, soud ho vyslechne. 13. Podle současné právní úpravy může k omezení svéprávnosti (dříve způsobilosti k právním úkonům) dojít jen v zájmu člověka, o jehož svéprávnosti se jedná. Na rozdíl od předešlé právní úpravy (obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013) tedy nemůže být důvodem pro omezení svéprávnosti pouze zájem na ochraně práv a svobod třetích osob nebo ochrana poskytovaná statkům či zájmům plynoucím z ústavního pořádku, není-li omezení svéprávnosti zároveň v zájmu posuzovaného člověka. Rozhoduje-li soud o omezení svéprávnosti posuzované osoby, musí důsledně dbát, aby svéprávnost posuzované osoby nebyla omezena ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba. Soud vždy musí pečlivě zvážit všechny mírnější alternativy, přičemž omezení svéprávnosti musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Touto kvalitativní změnou v přístupu k lidem s duševním postižením, o jejichž svéprávnosti je rozhodováno, je ovlivněn i průběh řízení, kdy projevem respektu k osobě posuzovaného je i zákonný požadavek na osobní kontakt soudu (soudce) s posuzovaným, a to jednak prostřednictvím aktu „zhlédnutí“, a jednak formou osobního slyšení (výslechu) posuzovaného. 14. Aktem „zhlédnutí“ ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 o. z. a § 38 odst. 2 části první věty za středníkem z. ř. s. se rozumí pokus o zjištění stavu člověka vlastním pozorováním soudce, který o svéprávnosti rozhoduje, a tento akt není přímo důkazním prostředkem. Zhlédnutí má svébytný smysl, jímž je zjištění osobního a zdravotního stavu posuzovaného (schopnost reakce na podněty, zachování logického myšlení apod.), jež se na typické dispozice výslechu či zjištění názoru neomezuje už proto, že směřuje i k postižení nonverbálních reakcí posuzovaného. Zhlédnutí má být realizováno v prostředí, v němž se člověk běžně pohybuje, nikoli v jednací síni, v níž není možné pozorovat, jak člověk zvládá běžné životní úkony. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu platí, že zhlédnutí posuzovaného v řízení o jeho svéprávnosti provede zásadně soudce, nikoli jiná soudní osoba, např. vyšší soudní úředník nebo asistent soudce (k tomu srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016 sp. zn. Cpjn 201/2015 , publikované pod č. 73 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2016). Povinnost provedení aktu „zhlédnutí“ není nikterak závislé na procesní aktivitě posuzovaného. Zhlédnutí je obligatorní náležitostí každého řízení o svéprávnosti, od zhlédnutí soud nemůže upustit (srov. § 38 odst. 2 část věty první za středníkem z. ř. s.). 15. Pokud jde o výslech posuzovaného, současná procesní úprava průběhu řízení o svéprávnosti rovněž zakotvuje v zásadě obligatorní výslech posuzovaného, soud má ale možnost za určitých podmínek od výslechu upustit. Povinnost soudu vyslechnout posuzovaného je odrazem ustanovení § 56 odst. 2 o. z., podle něhož před vlastním rozhodnutím soud musí vyvinout potřebné úsilí k tomu, aby zjistil názor člověka, o jehož svéprávnosti rozhoduje; je povinen přitom použít takový způsob dorozumívání, který si vybere člověk, o jehož omezení svéprávnosti se jedná. Výslech posuzovaného ve smyslu ustanovení § 38 z. ř. s. ovšem neslouží soudu jen ke zjištění názoru posuzovaného, ale především představuje zdroj pro čerpání skutkových poznatků významných pro rozhodnutí ve věci samé (např. do jaké míry jsou výpověď posuzovaného a jeho projev logické a plynulé, zda na základě jeho výpovědi lze učinit závěr o tom, kdo má být jeho opatrovníkem, zda posuzovanému při neomezení svéprávnosti hrozí újma apod.). Soud může od výslechu posuzovaného upustit pouze tehdy, nelze-li tento výslech provést vůbec nebo bez újmy pro zdravotní stav posuzovaného (srov. § 38 odst. 2 část věty první před středníkem z. ř. s.). Přistoupí-li soud k tomuto kroku, musí v odůvodnění rozsudku náležitě objasnit, z jakých výjimečných důvodů k výslechu posuzovaného nedošlo. Protože rozhodnutí o upuštění od výslechu posuzovaného bude zpravidla záviset na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, musí k němu mít soud kvalifikované podklady (např. znalec v písemném posudku, případně ošetřující lékař ve vyjádření, vysvětlí, zda skutečně a proč konkrétně výslech provést nelze vůbec, resp. vysvětlí, zda, jaké konkrétní a jak závažné újmy pro zdravotní stav posuzovaného v důsledku případného výslechu akutně hrozí). I když soud při splnění zákonných podmínek upustí od výslechu posuzovaného, musí posuzovaného alespoň zhlédnout (srov. § 38 odst. 2 část věty první za středníkem z. ř. s.). 16. Možnost (oprávnění) soudu za podmínek uvedených v ustanovení § 38 odst. 2 části věty první před středníkem z. ř. s. upustit od výslechu posuzovaného však platí pouze tehdy, jestliže posuzovaný na svém výslechu netrvá (výslovně jej nepožaduje). V opačném případě výslech na výslovnou žádost posuzovaného musí soud provést vždy (srov. § 38 odst. 2 věta druhá z. ř. s.). Vychází se zde z předpokladu, že je-li posuzovaný schopen sám takovou žádost formulovat a soudu adresovat, dává tím mj. najevo, že chápe smysl řízení, má zájem se jej svou výpovědí aktivně účastnit a bylo by nepřípustné a protiústavní jej této možnosti zbavit. Proto soud za této situace musí provést výslech posuzovaného, i kdyby z dosavadního průběhu řízení i provedených důkazů (např. z vyjádření znalce či ošetřujícího lékaře) vyplývalo, že provedení výslechu bude problematické nebo že výslech pravděpodobně způsobí újmu na zdravotním stavu posuzovaného. Soud je v takovém případě povinen provést alespoň pokus o výslech a co nejvěrněji výsledek zaznamenat (§ 40 odst. 1 o. s. ř.). Riziku újmy na zdraví posuzovaného soud přizpůsobí místo, dobu a okolnosti, za kterých bude pokus o výslech proveden. Vyžadují-li to konkrétní okolnosti daného případu, zákon soudu umožňuje, aby výslech posuzovaného provedl i mimo jednání (srov. § 122 odst. 2 o. s. ř.). Při výslechu posuzovaného soud musí současně volit vhodný způsob dorozumívání s posuzovaným, který zohledňuje jeho požadavky i zdravotní stav. Z hlediska formálních požadavků na provedení výslechu posuzovaného pak platí obdobná pravidla jako pro zhlédnutí posuzovaného, která jsou vyjádřením zásady bezprostřednosti. Stejně jako zhlédnutí posuzovaného i jeho výslech může učinit zásadně jen soudce. Za splnění shora uvedených podmínek není vyloučeno, bude-li se takový postup jevit jako vhodný, že akt „zhlédnutí“ soud zrealizuje společně s výslechem posuzovaného člověka. 17. V projednávané věci se z obsahu spisu podává, že posuzovaná opakovaně (v odvolání ze dne 20. 10. 2022 a jeho doplnění ze dne 9. 11. 2022) žádala, aby se osobně mohla zúčastnit jednání u odvolacího soudu a aby byla vyslechnuta. Odvolací soud však přesto „s ohledem na doporučení ošetřující lékařky při zdůraznění jejího nepříznivého duševního stavu“ od výslechu posuzované upustil, neboť měl za to, že „již okresní soud vyvinul dostatečné úsilí za účelem zjištění názoru posuzované, jak má být ve věci rozhodnuto“. S ohledem na shora podaný výklad je třeba odvolacímu soudu vytknout, že za dané situace nebyly splněny zákonné podmínky uvedené v ustanovení § 38 odst. 2 z. ř. s. pro upuštění od výslechu posuzované. Domníval-li se odvolací soud, že s ohledem na telefonické vyjádření ošetřující lékařky MUDr. Fenclové ze dne 6. 1. 2023 by výslech mohl posuzované způsobit újmu na zdravotním (duševním) stavu, měl se alespoň pokusit její výslech provést a provedení výslechu (jeho místo, čas a způsob) přizpůsobit tak, aby co nejvíce eliminoval možná rizika. Nacházela-li se posuzovaná v té době ve zdravotním ústavu, nabízela se jistě možnost, aby odvolací soud provedl výslech posuzované přímo ve zdravotním ústavu, kde by byla v případě nutnosti zajištěna asistence lékaře. 18. Odvolací soud dále nepostupoval správně, jestliže za dané procesní situace, kdy v oblasti majetkoprávních vztahů zásadním způsobem změnil (rozšířil) rozsah omezení svéprávnosti posuzované, posuzovanou ani nezhlédl. V takovém případě byl povinen provést nejen další doplňující dokazování, ale také (i kdyby tak již učinil soud prvního stupně) posuzovanou zhlédnout, aby si zajistil rovnocenný podklad pro (případné) odlišné zhodnocení skutkového stavu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021 sp. zn. 24 Cdo 1154/2021 ). Akt „zhlédnutí“ přitom nepochybně mohl spojit s výslechem posuzované ve zdravotním ústavu, kde se v té době nacházela. Provedení tohoto aktu odvolacím soudem přitom bylo v projednávané věci o to nezbytnější, že své povinnosti zhlédnout posuzovanou „plně nedostál“ ani soud prvního stupně. Z protokolu o zhlédnutí posuzované v Psychiatrické nemocnici v Kroměříži ze dne 5. 4. 2022 vyplývá, že tento úkon učinila vyšší soudní úřednice Bc. V. M. Jak bylo uvedeno již výše, zhlédnutí posuzovaného v řízení o jeho svéprávnosti je povinen provést zásadně soudce. Jiná soudní osoba (nikoli soudce) přitom podle judikatury dovolacího soudu tak může učinit jen zcela výjimečně, například u osoby, o jejíž svéprávnosti bylo již dříve rozhodováno, která byla v minulosti soudcem zhlédnuta a v probíhajícím řízení se jedná o přezkum svéprávnosti za situace, kdy její zdravotní stav (se závažným dopadem do svéprávnosti), pro který již byla v minulosti omezena ve svéprávnosti, je podle současných lékařských poznatků takové povahy, že nelze očekávat jeho zlepšení. O takový případ se však v posuzované věci, v níž je rozhodováno o omezení svéprávnosti posuzované poprvé (nejde o přezkum omezení svéprávnosti), zřejmě nejedná. Jde tudíž o vadu (zhlédnutí posuzované jinou soudní osobou), pro kterou rozhodnutí soudu nemůže obstát (k tomu srov. již zmíněné stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016 sp. zn. Cpjn 201/2015 , publikované pod č. 73 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2013). 19. Kromě toho je třeba odvolacímu vytknout, že dané procesní situaci náležitě nepřizpůsobil ani proces dokazování. Odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ze znění, že posuzovaná „není způsobilá nakládat s finančními prostředky nad částku 10.000 Kč měsíčně a není způsobilá nakládat s majetkem v hodnotě nad 10.000 Kč, dále není způsobilá uzavírat, měnit a vypovídat smlouvy s předmětem plnění vyšším než 10.000 Kč“, natolik odlišně, že omezil její svéprávnost v oblasti majetkoprávních vztahů na dispozice pouze s majetkem a částkami do 1.000 Kč týdně, a na smlouvy s plněním pouze do 1.000 Kč. Zde je třeba mít na zřeteli, že taková kvantitativní změna (rozšíření) rozsahu omezení svéprávnosti v oblasti majetkoprávních vztahů v neprospěch posuzované, k jaké přistoupil odvolací soud, znamená, že odvolací soud vycházel (musel vycházet) při svém rozhodování z jiných (odlišných) skutkových závěrů než soud prvního stupně, zejména pokud jde o závažnost a rozsáhlost újmy, která by posuzované hrozila při plné svéprávnosti v majetkoprávních vztazích. K těmto odlišným skutkovým závěrům přitom odvolací soud – jak se podává z odůvodnění napadeného rozsudku – dospěl na základě nových důkazů (zejména písemného vyjádření zdravotně-sociální pracovnice Psychiatrické nemocnice v Kroměříži L. K. ze dne 2. 1. 2023, která „vyjádřila přesvědčení, že by posuzovaná neměla hospodařit s tak vysokou částkou“, s jakou jí umožnil nakládat soud prvního stupně), aniž by se ovšem jakkoli vypořádal s důkazy provedenými před soudem prvního stupně (zejména znaleckým posudkem a výslechem znalce MUDr. P. V.), na jejichž základě soud prvního stupně posuzoval hrozbu závažné újmy posuzované v majetkoprávních vztazích odlišně (mírněji) a od ní také odvodil mírnější (užší) rozsah omezení svéprávnosti posuzované. Měl-li odvolací soud v tomto směru pochybnosti o správnosti úsudku soudu prvního stupně, měl výslech znalce MUDr. P. V. zopakovat, a případně znalci položit i doplňující otázky s ohledem na zjištění vyplývající z nových důkazů. Navíc odvolací soud nepostupoval správně, jestliže poznatky o osobních poměrech posuzované a o tom, jak se chová v každodenním životě, jak se stará o své potřeby, jak hospodaří s finančními prostředky, a jak se chová v různých životních situacích, čerpal z pouhého písemného vyjádření zdravotně-sociální pracovnice Psychiatrické nemocnice v Kroměříži L. K., aniž by tuto svědkyni, která v té době byla s posuzovanou v úzkém kontaktu, také osobně vyslechl a zajistil si tak náležité skutkové podklady pro natolik zásadní změnu (rozšíření) rozsahu omezení svéprávnosti posuzované, k jakému (oproti soudu prvního stupně) přistoupil. 20. Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu jednak spočívá na nesprávném právním posouzení věci (pokud jde o otázku nutnosti výslechu posuzované), a jednak odvolací soud dále vytčenými pochybeními (neprovedením aktu „zhlédnutí“ posuzované, nezopakováním výslechu znalce a nevyslechnutím L. K.) zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jelikož je dovolání přípustné, dovolací soud z úřední povinnosti přihlédl i k těmto vadám řízení, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). 21. V následném řízení odvolací soud rovněž neopomene, že z odůvodnění rozsudku, jímž soud omezuje svéprávnost člověka, musí být zřejmý hodnotící úsudek soudu, proč bylo nakonec přistoupeno k takovému omezení svéprávnosti, dále zde musí být náležitě a podrobně vysvětleno, z jakého důvodu nelze u posuzovaného člověka aplikovat ustanovení § 55 odst. 2 o. z., které umožňuje soudu přistoupit k mírnějším a pro posuzovaného méně omezujícím opatřením, a rovněž zde musí být konkrétně uvedeno a vysvětleno koho, resp. jaký zájem ohrožuje plná svéprávnost posuzovaného člověka v jednotlivých oblastech, v nichž byla jeho svéprávnost omezena (k požadavkům na odůvodnění rozhodnutí ve věcech svéprávnosti srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. 30 Cdo 4467/2014 , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017 sp. zn. 30 Cdo 1287/2017 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020 sp. zn. 24 Cdo 1290/2020 ). 22. Jelikož dovoláním napadený rozsudek není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný a rovněž trpí tzv. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek ve výroku I. bodu 1), jímž byla posuzovaná omezena ve svéprávnosti a byl stanoven rozsah tohoto omezení, zrušil; zároveň dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i v obsahově navazujících (podmíněných) výrocích I. bod 2) a II., jimiž byl posuzované jmenován opatrovník a bylo rozhodnuto o jeho právech a povinnostech, a dále v akcesorických výrocích III. a IV. o nákladech řízení a vrátil věc odvolacímu soudu (Krajskému soud v Ostravě) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23286/	08.02.2024	14 To 12/2024	Sbírkový text rozhodnutí Vrchní soud v Praze podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl stížnost vyžádaného P. O., alias A. A., P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2024, sp. zn. Nt 401/2023. I. Dosavadní průběh řízení 1. Napadeným usnesením Městský soud v Praze podle § 101 odst. 3 z. m. j. s. zamítl žádost vyžádaného o propuštění z vydávací vazby. 2. V odůvodnění usnesení městský soud shrnul dosavadní průběh vydávacího řízení. Připomněl, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2023, sp. zn. Nt 401/2023, byl vyžádaný vzat do předběžné vazby. Usneseními městského soudu ze dne 25. 5. 2023, sp. zn. Nt 401/2023, Nt 410/2023 a Nt 411/2023, pravomocnými téhož dne, bylo rozhodnuto o přípustnosti vydání vyžádaného do Gruzie, Kazachstánu a USA. Dne 17. 7. 2023 vydal ministr spravedlnosti České republiky rozhodnutí č. j. MSP-1191/2022-MOT-T/48, jímž podle § 97 odst. 1, 2 a § 102 odst. 1 z. m. j. s. povolil vydání vyžádaného k trestnímu stíhání do USA a zároveň nepovolil jeho vydání do Kazachstánu a Gruzie. Usnesením předsedy senátu Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2023, sp. zn. Nt 401/2023, byla předběžná vazba vyžádaného přeměněna na vazbu vydávací. 3. Dne 20. 7. 2023 byl městský soud informován ministerstvem spravedlnosti, že vyžádaný podal ústavní stížnost proti rozhodnutí ministra spravedlnosti, návrh na odklad vykonatelnosti tohoto rozhodnutí a žádost o udělení mezinárodní ochrany. Žádost o udělení mezinárodní ochrany byla Ministerstvu vnitra České republiky doručena dne 18. 7. 2023. Usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1904/2023 , byla odložena vykonatelnost rozhodnutí ministra spravedlnosti do vykonatelnosti rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti. Usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1904/2023 , byla ústavní stížnost vyžádaného proti rozhodnutí minstra spravedlnosti ze dne 17. 7. 2023 odmítnuta. Dne 13. 9. 2023 obhájce vyžádaného informoval městský soud o podání návrhu na předběžné opatření podle čl. 39 jednacího řádu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Dne 20. 9. 2023 Ústavní soud rozhodnutím sp. zn. IV. ÚS 1923/2023 odmítl ústavní stížnost vyžádaného proti jinému zásahu Police České republiky a Městského soudu v Praze. Dne 16. 10. 2023 vydalo Ministerstvo vnitra ČR rozhodnutí č. j. OAM-1000/LE/LE05-LE05-EX-2023, jímž žádost vyžádaného o udělení mezinárodní ochrany podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), jako zjevně nedůvodnou zamítl. Dne 27. 12. 2023 Městský soud v Praze rozhodnutím č. j. 20 Az 24/2023-51 zamítl žalobu vyžádaného proti citovanému rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky. 4. Městský soud dále konstatoval, že předchozí žádost vyžádaného o propuštění z vydávací vazby byla zamítnuta usnesením městského soudu ze dne 26. 10. 2023. Stížnost vyžádaného proti uvedenému usnesení byla zamítnuta usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2023, sp. zn. 14 To 120/2023. Dne 4. 1. 2024 podal vyžádaný prostřednictvím svého obhájce další žádost o propuštění z vydávací vazby. Městský soud shrnul argumentaci, o kterou vyžádaný svoji žádost opřel. Vyžádaný odkázal na judikaturu Ústavního soudu a ESLP s tím, že podle ní je řízení o udělení mezinárodní ochrany překážkou realizace vydání. Zákonem č. 173/2023 Sb. bylo však s účinností od 1. 7. 2023 do zákona o azylu vloženo ustanovení § 3d odst. 3 písm. b), které v rozporu s výše uvedenou judikaturou umožňuje vydání žadatele o mezinárodní ochranu ještě před skončením řízení o udělení mezinárodní ochrany. Vzhledem k tomu, že řízení o udělení mezinárodní ochrany podle § 3d odst. 3 písm. b) zákona o azylu nebrání vydání, nemůže podle vyžádaného toto řízení legitimně stavět maximální dobu trvání vydávací vazby ve smyslu § 101 odst. 6 písm. a) z. m. j. s., neboť by se jednalo o nepřiměřený zásah do základního práva vyžádaného na osobní svobodu. S ohledem na výše uvedené tak maximální přípustná doba trvání vydávací vazby uplynula dne 30. 11. 2023, neboť vazba vyžádaného byla na vazbu vydávací přeměněna dne 20. 7. 2023 a vykonatelnost rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání byla po dobu 41 dní odložena, a to usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1904/23 . Vyžádaný má za to, že je ustanovení § 3d odst. 3 písm. b) zákona o azylu protiústavní. Avizoval, že současně s žádostí o propuštění z vydávací vazby podal k Ústavnímu soudu ústavní stížnost ve spojení s návrhem na zrušení tohoto ustanovení. Rozpor mezi právní úpravou zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních a zákona o azylu je třeba podle vyžádaného řešit výkladem, který musí být v souladu s účelem posuzovaných ustanovení a nesmí jít v pochybnostech k tíži základních práv subjektů těchto norem, a tedy ani vyžádaného. Nad rámec uvedeného vyžádaný požádal, aby s ohledem na pochybnosti o ústavnosti recentních ustanovení zákona o azylu zaujal městský soud zdrženlivý postoj a vyžádaného nevydal k trestnímu stíhání do USA, neboť takové vydání, které by bylo učiněno z nezákonné vazby, by bylo samo o sobě nezákonným. Vyžádaný uvedl, že nežádá o konání vazebního zasedání. 5. Městský soud citoval ustanovení § 101 odst. 1, 5 a 6 z. m. j. s., z jejichž znění dovodil, že vydávací vazba je po kladném rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání vazbou obligatorní, sloužící pro zajištění výkonu realizace vydání. Reagoval na námitky vyžádaného uplatněné v žádosti. Zdůraznil, že základním právním předpisem, který upravuje proces vydávání osob, a na rozdíl od azylového zákona výslovně upravuje trvání vydávací vazby v extradičním řízení, je zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Ten jednoznačně a bez dalšího stanoví, že do trvání vydávací vazby se nezapočítává doba, po kterou se na osobu, o jejíž vydání jde, hledí jako na žadatele o udělení mezinárodní ochrany, jak již bylo shora uvedeno. Na vyžádaného se přitom stále hledí jako na žadatele o udělení mezinárodní ochrany, což bude třeba vyhodnotit v blízké budoucnosti ve vztahu k tomu, zda si vyžádaný proti rozhodnutí zdejšího soudu o zamítnutí jeho žaloby proti rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany podá již avizovanou kasační stížnost. Městský soud proto dospěl k závěru, že nejvyšší přípustná doba vydávací vazby vyžádaného po tuto dobu neběží a neběžela. 6. Městský soud připustil, že si je vědom ustanovení § 3d odst. 3 písm. b) zákona o azylu, ale zastává názor, že i přes poněkud nešťastnou formulaci tohoto ustanovení ve vztahu k úpravě zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních je třeba výsledku řízení o mezinárodní ochraně vyčkat a postupovat v duchu shora uvedeného, přičemž v konečném důsledku je takový postup ve prospěch vyžádaného, neboť po tuto dobu ani nemůže být logicky realizováno jeho vydání. Městský soud ve prospěch vyžádaného vyčkává, jak by tomu bylo mimo jiné i v situaci, kdyby vyžádaný byl státním příslušníkem státu, do kterého má být vydán, zda řízení o mezinárodní ochraně, vedené se zřejmým záměrem vyžádaného oddálit realizaci vydání, resp. této se vyhnout, může mít reálný vliv na samotné vydání. Jakkoli může považovat počínání vyžádaného za účelové, nepřísluší mu hodnotit samotné azylové řízení, ve kterém mohou rozhodovat toliko orgány k tomu příslušné. Zopakoval, že postupuje v souladu se zákonnou úpravou zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních a judikaturou Ústavního soudu. Konkrétně poukázal na rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1924/18 , z něhož citoval, že probíhá-li řízení o žádosti osoby o udělení mezinárodní ochrany, včetně navazujícího soudního přezkumu, ministr nesmí povolit její vydání do cizího státu podle § 97 odst. 1 z. m. j. s., ledaže by šlo již o opakovanou žádost. To platí i tehdy, žádá-li o vydání jiný stát, než který je či se jeví být státem původu této osoby, jakkoliv toliko vůči státu původu může udělením mezinárodní ochrany vzniknout nepřekročitelná překážka vydání. Byť si je městský soud vědom, že dané rozhodnutí Ústavního soudu řeší procesní situaci před rozhodováním ministra spravedlnosti o povolení vydání osoby, má za to, že uvedené závěry lze uplatnit i ve vztahu k aktuální fázi řízení, tím spíše vzhledem k ustanovení § 101 odst. 6 z. m. j. s. 7. Městský soud je proto přesvědčen, že musí vyčkat konečného výsledku azylového řízení, a to i s vědomím, že vyžádaný je státním příslušníkem jiného státu, nežli do kterého má být vydán. Teprve v závislosti na výsledku řízení o mezinárodní ochraně bude moci posoudit podloženě další možnost činění úkonů směřujících k realizaci vydání. Jakkoli nemůže předvídat výsledek, v případě, že by vyžádanému mezinárodní ochrana udělena byla, musel by se následně vypořádat s touto skutečností z hlediska shora uvedených východisek s přihlédnutím ke skutečnostem zjištěným v průběhu azylového řízení. To platí o to více za situace, kdy je nepochybné, že vyžádaný v řízení o mezinárodní ochraně uplatňuje obsáhle námitky i ve vztahu k USA, byť doposud zcela neúspěšně. 8. Městský soud konstatoval, že vazba vyžádaného je zákonná a její důvody stále trvají. Od posledního rozhodnutí o vydávací vazbě se nic nezměnilo. Vyžádaný se v minulosti snažil vyhnout z dosahu orgánu činných v trestním řízení, což nepřímo dokresluje i skutečnost, že při prvotním zadržení uváděl falešnou identitu, ostatně stejně jako jeho osobní ochránce, a též jeho vystupování pod různými dalšími identitami. V průběhu extradičního řízení nebylo zjištěno, že by vyžádaný měl na území České republiky stálé vazby, toliko při zadržení byla přítomna jeho partnerka a syn, avšak též cizí státní příslušnosti. Městský soud rovněž připomněl, že vyžádaný sám uvedl, že poté, co se dozvěděl, že na něj byl vydán mezinárodní zatýkací rozkaz, odcestoval do Turecka a dále do několika dalších států Evropské unie. Na území České republiky není vůbec vázán a je zcela zjevné, že využívá všechny prostředky, aby se vyhnul vydání do USA, o kterém již bylo rozhodnuto. Městský soud proto shledal důvodnou a opodstatněnou obavu, že v případě propuštění vyžádaného na svobodu nyní hrozí obava z jeho útěku, a tedy i zmaření extradičního řízení. 9. Městský soud též konstatoval, že prozatím je i ve správním řízení rozhodováno v zákonných lhůtách, což ověřil z informací poskytnutých orgány rozhodujícími v tomto řízení a vyplývá to i ze samotných dat rozhodnutí. Řízení probíhá bez průtahů, stejně jako samotné extradiční řízení. Celková doba předběžné a vydávací vazby činí necelých 13 měsíců, nejedná se tedy ve vztahu k závažnosti trestné činnosti, pro kterou je žádán, o neoprávněný zásah do práv vyžádaného. II. Stížnost 10. Proti shora uvedenému usnesení podal vyžádaný ihned po jeho vyhlášení stížnost, kterou následně odůvodnil prostřednictvím svého obhájce. Vyžádaný namítl, že vzhledem k tomu, že může být podle zákona o azylu i přes probíhající azylové řízení vydán, nemůže azylové řízení legitimně stavět maximální dobu vydávací vazby. Nesouhlasí s tím, jak městský soud vyložil ustanovení § 101 odst. 6 z. m. j. s., totiž že se doba řízení o udělení mezinárodní ochrany vždy a bez dalšího nezapočítává do nejvyšší přípustné doby vydávací vazby. Takový výklad považuje za přehnaně formalistický a rozporný s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Podle mínění vyžádaného bylo postupem městského soudu nepřiměřeně a bezúčelně zasaženo do jeho základního práva na osobní svobodu garantovaného čl. 8 Listiny základních práv a svobod. 11. Vyžádaný poukázal na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je řízení o udělení mezinárodní ochrany překážkou realizace vydání. Konkrétně zmínil nález ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. III. ÚS 1924/18 , stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13 a usnesení Ústavního soudu ze dne ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. I. ÚS 2615/22 , z něhož citoval, že vydání žadatele o mezinárodní ochranu před pravomocným ukončením řízení o jeho první žádosti by bylo porušením jeho ústavně zaručených práv, a to bez ohledu na to, zda by toto řízení o první žádosti bylo vedeno v České republice či v jiném členském státě Evropské unie. Poukázal i na rozsudek ESLP ze dne 3. 2. 2022, věc Komissarov proti České republice, č. stížnosti 20611/17 . 12. Vyžádaný upozornil, že zákonem č. 173/2023 Sb. bylo s účinností od 1. 7. 2023 do zákona o azylu vloženo ustanovení § 3d odst. 3 písm. b), které v rozporu s výše uvedenou judikaturou umožňuje vydání žadatele o mezinárodní ochranu ještě před skončením řízení o udělení mezinárodní ochrany. Tato zásadní změna ale nebyla nijak promítnuta v základním právním předpisu, který upravuje vydávání osob, jímž je zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. 13. Citoval ustanovení § 101 odst. 5 z. m. j. s. a připomněl, že vazba předběžná byla na vydávací vazbu přeměněna dne 20. 7. 2023. Vykonatelnost rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání byla usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1904/23 , odložena po dobu 41 dní. Tato doba se podle § 101 odst. 6 písm. b) z. m. j. s. nezapočítává do maximální přípustné doby vydávací vazby. Uvedl též, že podle § 101 odst. 6 písm. a) z. m. j. s. se do nejvyšší přípustné doby vydávací vazby nezapočítává také doba, po kterou se na osobu, o jejíž vydání jde, hledí jako na žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Toto ustanovení lze však podle názoru vyžádaného aplikovat pouze v případě, že řízení o udělení mezinárodní ochrany brání vydání vyžádaného. S ohledem na to, že ustanovení § 3d odst. 3 písm. b) zákona o azylu vydání vyžádaného i přes probíhající řízení o udělení mezinárodní ochrany umožňuje, nemůže toto řízení podle vyžádaného legitimně stavět maximální dobu trvání vydávací vazby, neboť by se jednalo o nepřiměřený a bezúčelný zásah do základního práva vyžádaného na osobní svobodu. 14. Vyžádaný v dalších odstavcích odůvodnění stížnosti podrobněji vysvětlil, proč nesouhlasí s tím, jak městský soud prostřednictvím jazykového výkladu dospěl k závěru, že řízení o udělení mezinárodní ochrany vždy a bez dalšího staví maximální dobu vydávací vazby. Podle mínění vyžádaného je takový výklad nepřípustný, neboť v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod lze základní práva omezovat jen do míry, do které toto omezení plní sledovaný účel. Výjimka podle § 101 odst. 6 písm. a) z. m. j. s. by proto měla maximální dobu vydávací vazby stavět pouze v případě, že řízení o udělení mezinárodní ochrany brání vydání vyžádaného. Stavění maximální lhůty vydávací vazby řízením, které nebrání vydání vyžádaného, by nesledovalo zákonem stanovený účel, a bylo by tak nepřiměřeným a bezúčelným zásahem do základního práva na osobní svobodu. Účelem ustanovení § 101 odst. 6 písm. a) z. m. j. s. je podle vyžádaného prodloužit maximální přípustnou dobu vydávací vazby v případech, kdy osoba nemůže být vydána. Při posuzování zásahu do základních práv tak obecný soud nesmí uplatnit toliko jazykový výklad, ale také výklad teleologický, tedy zohlednit účel právní normy. V té souvislosti vyžádaný poukázal na řadu rozhodnutí Ústavního soudu, konkrétně stanovisko pléna ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 a nález ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97 . Výchozí tezi v této souvislosti zformuloval podle vyžádaného Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/97 , kde konstatoval, že neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace vycházející pouze z jazykového výkladu; jazykový výklad představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Tento interpretační a aplikační přístup zdůraznil Ústavní soud kupř. i v nálezu ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 258/03 , jakož i nálezu ze dne 16. 9.2004, sp. zn. III. ÚS 288/04 , v němž rovněž poukázal na relevanci teleologické metody směřující k nalezení významu a působení zákona. 15. Podle vyžádaného extradiční řízení nelze posuzovat ve striktním kontextu zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Soud naopak musí na daný případ pohlížet prostřednictvím právního řádu jako celku, a v tomto kontextu také posuzovat účelnost jednotlivých zákonných ustanovení a z nich plynoucího zásahu do základních práv a svobod vyžádaného. S ohledem na výše uvedené neobstojí právní názor městského soudu o aplikaci ustanovení § 101 odst. 6 písm. a) z. m. j. s. v situaci, kdy řízení o udělení mezinárodní ochrany nebrání vydání. Maximální přípustná doba trvání vydávací vazby tak uplynula dne 30. 11. 2023, neboť vazba vyžádaného byla na vazbu vydávací přeměněna dne 20. 7. 2023 a vykonatelnost rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání byla odložena po dobu 41 dní. 16. Vyžádaný také uvedl, že městský soud svůj závěr o legitimitě stavění maximální přípustné doby vydávací vazby opírá mimo jiné o názor, že i přes jasnou jazykovou formulaci zákona o azylu, vyžádaný nemůže být vydán. K tomu citoval z odstavce 23 odůvodnění napadeného usnesení. I vyžádaný má za to, že nemůže být až do skončení soudního přezkumu řízení o udělení mezinárodní ochrany vydán, a dne 5. 1. 2024 proto k Ústavnímu soudu podal ústavní stížnost ve spojení s návrhem na zrušení § 3d odst. 3 písm. b) zákona o azylu. Pokud však má městský soud za to, že ustanovení § 3d odst. 3 písm. b) zákona o azylu nelze aplikovat, tento rozpor v právním řádu, který je vyjádřením vůle zákonodárce, nemohl překlenout pouhou interpretací. Měl postupovat v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy a § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a věc předložit k posouzení Ústavního soudu. Vyžádaný poukázal na to, že městský soud svůj názor opřel o dlouhodobou judikaturu Ústavního soudu, konkrétně o nález ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. III. ÚS 1924/18 , který stanoví, že až do skončení soudního přezkumu azylového řízení nemůže být vyžádaný vydán. Upozornil, že právní názor citovaného nálezu byl vysloven ještě před účinností novelizovaného ustanovení § 3d odst. 3 písm. b) zákona o azylu. Formálně závazným pramenem práva je přitom podle vyžádaného toliko právní řád, k jehož závaznému výkladu slouží judikatura vyšších soudních instancí. Výklad práva však nemůže nahradit vůli zákonodárce, kterou bylo v daném případě umožnit vydání osob i přes probíhající řízení o udělení mezinárodní ochrany. 17. Městský soud proto měl při svém rozhodování zvolit jednu ze dvou možností, a to buď posuzovat ustanovení § 3d odst. 3 písm. b) zákona o azylu jako ústavně konformní, a propustit vyžádaného z vydávací vazby, neboť k 30. 11. 2023 uplynula její maximální přípustná doba, aniž byla vazba prodloužena, nebo předložit ustanovení § 3d odst. 3 písm. b) zákona o azylu Ústavnímu soudu k posouzení jeho souladnosti s ústavním pořádkem. Postup, který městský soud zvolil, považuje vyžádaný za rozporný se základními právy, neboť vyžádaný může být i nadále podle zákona o azylu vydán, a to za současně neomezené doby vydávací vazby. 18. Výklad uplatněný městským soudem považuje vyžádaný za nepřípustný také proto, že by se v takovém případě vydávací vazba stala svévolnou. Poukázal na to, že ESLP ve svém rozsudku ze dne 3. 2. 2022 ve věci Komissarov proti České republice, č. stížnosti 20611/17 , zopakoval, že mezi faktory významné pro posouzení kvality právní úpravy, v některých případech označované jako záruky proti svévoli, bude patřit mimo jiné existence jednoznačných zákonných ustanovení upravujících vzetí do vazby, prodloužení vazby a stanovení vazebních lhůt. V tehdy projednávané věci přitom při posuzování české právní úpravy shledal stavění maximální doby vydávací vazby z důvodu řízení o udělení mezinárodní ochrany legitimním, a to z důvodu přísných lhůt pro rozhodování v řízení o udělení mezinárodní ochrany, které se v té době pro žadatele v extradiční vazbě uplatnily. Vydávací vazba je tedy tak, jak je definována podle městského soudu, svévolná, neboť lhůty pro rozhodování správních orgánů a soudu nejsou v azylovém řízení dány, a vydávací vazba vyžádaného je tak de facto neomezená. Vydávací vazba se tedy jeví vyžádanému jako svévolná a nezákonná, neboť není za současné situace ohraničena jasnými zákonnými lhůtami. 19. Navrhl, aby stížnostní soud napadené usnesení zrušil a rozhodl tak, že se vyžádaný propouští z vydávací vazby na svobodu. III. Důvodnost stížnosti 20. Vrchní soud v Praze v souladu s ustanovením § 147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které vydání usnesení předcházelo. 21. V řízení před městským soudem nezjistil žádné procesní vady. Městský soud rozhodl o žádosti vyžádaného o propuštění z vydávací vazby neprodleně. V souladu s ustanovením § 73d tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. 22. Věcně správným byl shledán také výrok napadeného usnesení. I vrchní soud sdílí názor, že je namístě aplikovat nejen ustanovení § 101 odst. 6 písm. b) z. m. j. s., jak připustil i vyžádaný, nýbrž též ustanovení § 101 odst. 6 písm. a) z. m. j. s. Nemohl tak přisvědčit vyžádanému, že nejvyšší přípustná doba trvání vydávací vazby podle § 101 odst. 5 z. m. j. s. skončila nejpozději dne 30. 11. 2023 a prodloužena byla jen v důsledku toho, že Ústavní soud odložil vykonatelnost rozhodnutí o povolení vydání. Od 18. 7. 2023, kdy byla kompetentnímu orgánu, tedy Ministerstvu vnitra České republiky, doručena žádost vyžádaného o udělení mezinárodní ochrany, se na vyžádaného hledí jako na žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Do nejvyšší přípustné doby vydávací vazby vyžádaného se tak nezapočítává doba od počátku přeměny vazby předběžné na vazbu vydávací, přinejmenším do 27. 12. 2023, kdy Městský soud v Praze rozhodnutím sp. zn. 20 Az 24/2023 zamítl žalobu vyžádaného proti rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky, jímž byla zamítnuta žádost vyžádaného o udělení mezinárodní ochrany. 23. Vrchní soud zastává názor, že novelizace zákona o azylu, provedená zákonem č. 173/2023 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 7. 2023, je naprosto bez vlivu na ustanovení § 101 odst. 6 písm. a) z. m. j. s. Zákon č. 173/2023 Sb. nezměnil jen zákon o azylu, nýbrž celou řadu dalších zákonů. Dalšími měněnými zákony jsou zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád a zákona č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek. Z obecné části důvodové zprávy k zákonu č. 173/2023 Sb. plyne, že navrhované změny v těchto zákonech navazují na úpravy v zákoně o azylu a v zákoně o pobytu cizinců a cílí na zpřesnění stávajících institutů a zajištění větší efektivity řízení. Ve vztahu k samotnému zákonu o azylu pak z důvodové zprávy plyne, že cílem navrhovaných změn je i jasnější rozlišení případů, které mohou být relevantní z hlediska věcného, a těch, které jsou podávány s jasným cílem proces zneužít nebo nedůvodně prodloužit. S uvedeným cílem je spojena úprava lhůt pro rozhodnutí soudu v určitých případech, přičemž předkladatel považoval za klíčové zrychlit přezkumný proces zejména v situacích, kdy je žadatel zajištěn podle zákona o azylu nebo podle zákona o pobytu cizinců a dále v situacích, kdy je z povahy žádosti či řízení dán zvláštní zájem na rychlém vyřešení žádosti či řízení. 24. Ve vztahu ke změnám v ustanovení § 3d zákona o azylu, na které poukázal vyžádaný, je v důvodové zprávě uvedeno, že potřeba novelizace ustanovení § 3d mimo jiné vyplynula z požadavků Nejvyššího státního zastupitelství a Ministerstva spravedlnosti. Novelizace se jeví jako žádoucí především s ohledem na plnění závazků České republiky v oblasti mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních. Rovněž jde o zpřesnění již provedené transpozice procedurální a přijímací směrnice. Stran možnosti vydání žadatele státu jinému než členskému státu Evropské unie, který je odlišný od státu, jehož je žadatel o mezinárodní ochranu státním občanem, navrhovatel poukázal na čl. 9 odst. 3 procedurální směrnice, podle něhož může členský stát vydat žadatele o udělení mezinárodní ochrany do třetí země, pouze pokud příslušné orgány prověřily, že rozhodnutím o vydání nedojde k přímému nebo nepřímému navrácení v rozporu se závazky členského státu. Toto prověření (včetně toho, zda žadateli nehrozí tzv. řetězové navracení) provedou příslušné soudy a ministr spravedlnosti podle § 91 z. m. j. s. Bez tohoto prověření nelze setrvání žadatele o udělení mezinárodní ochrany na území ukončit. 25. Je zřejmé, že zákonem č. 173/2023 Sb. navrhovatel nezamýšlel jakkoli zasáhnout do žádných ustanovení zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, tedy ani do ustanovení § 101 odst. 6 písm. a) z. m. j. s. Toto zákonné ustanovení proto nedoznalo změny, což plyne nejen z jazykového výkladu citovaných předpisů. Významu tak nepozbyla ani judikatura Ústavního soudu, na kterou městský soud v rozhodnutí poukázal. Jak již bylo uvedeno výše, přípustná délka vydávací vazby podle § 101 odst. 5 z. m. j. s. tedy nebyla překročena. Jen pro úplnost vrchní soud dodává, že mu není zřejmé, co měl městský soud na mysli, pokud v odůvodnění napadeného usnesení shledal v ustanovení § 3d odst. 3 písm. b) zákona o azylu „poněkud nešťastnou vzájemnou formulaci tohoto ustanovení ve vztahu k z. m. j. s.“. 26. V ostatním může vrchní soud plně odkázat na argumentaci, o kterou městský soud opřel své rozhodnutí o zamítnutí žádosti vyžádaného o propuštění z vydávací vazby. Též vrchní soud zastává názor, že vydávací vazba vyžádaného trvá plně v souladu se zákonnou úpravou, je důvodná a její celková délka nepředstavuje neoprávněný zásah do práv vyžádaného. 27. Stížnost vyžádaného proto vrchní soud jako nedůvodnou zamítl.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23159/	31.01.2024	25 Cdo 2797/2023	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání žalované zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2022, sp. zn. 53 Co 300/2022, ve výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 30 C 90/2018, ve vyhovujícím výroku ohledně částky 536 583,83 Kč, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ve výroku I ohledně téže částky a věc v tomto rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 21. 4. 2022, č. j. 30 C 90/2018-321, výrokem I uložil žalované zaplatit žalobci kapitalizovaný úrok z prodlení v částkách 278.339,03 Kč a 817.363,35 Kč, dále výrokem II zamítl návrh žalobce na zaplacení další částky 2.223.312 Kč s příslušenstvím, a výroky III – V rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Předmětem řízení bylo pojistné plnění na náhradu újmy na zdraví žalobce způsobené při dopravní nehodě dne 28. 2. 2018 řidičem pojištěným pro případ odpovědnosti za škodu u žalované. Ta postupně plnila na náhradu za ztížení společenského uplatnění (dále jen „ZSU“) podle žalobcem předložených dokladů, v průběhu řízení zaplatila na tuto náhradu celkem 3.389.848 Kč podle posudku znalkyně Škodové a 2.505.565 Kč podle posudku znalce Š., žalobce bral proto postupně žalobu zpět a žádal již pouze příslušenství ze žalovanou zaplacených částek a dále doplatit 20% snížení znalcem stanovené základní náhrady ZSU z důvodu věku. Obvodní soud vyšel z provedených znaleckých posudků, jež ohodnotily překážku lepší budoucnosti takřka shodně, avšak soudem ustanovený znalec uplatnil korekci 20 % z důvodu věku žalobce (72 let v době úrazu), přičemž soud prvního stupně s touto moderací souhlasil, neboť žalobcem tvrzené aktivity jsou pro věkové kritérium bez významu. 2. K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 11. 2022, č. j. 53 Co 300/2022-366, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a v ostatních výrocích jej zrušil a vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud konstatoval, že rozsudek obvodního soudu je stižen řadou chyb a nesrozumitelností, která činí vlastní rozhodnutí takřka nepřezkoumatelným. Není zřejmé, jaké důkazy byly provedeny, jaké závěry z nich soud vyvodil, proč nebyly provedeny další navržené důkazy, a rozhodnutí obsahuje řadu početních chyb a nesouvisejících pasáží zjevně zkopírovaných z jiných rozhodnutí. Výroky o náhradě nákladů řízení jsou chybné. Zamítavý výrok a výrok o soudním poplatku nebyly odůvodněny vůbec. K výroku I potvrzujícího kapitalizovaný úrok z prodlení z vyplacené částky náhrady za ZSU odvolací soud uvedl, že výzva k plnění ze dne 19. 7. 2018 vyhovuje všem zákonným požadavkům, že se jedná o jeden z nároků na náhradu nemajetkové újmy a není důvod u něj stanovit jiné datum splatnosti než u obdobných nároků na náhradu škody. Princip plného odškodnění újmy je zdůrazňován judikaturou Ústavního soudu. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti potvrzujícímu výroku I rozsudku odvolacího soudu co do kapitalizované částky úroku z prodlení 536.583,83 Kč podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v řešení dovolacím soudem dosud neřešené otázky vzniku nároku na úrok z prodlení pojišťovny při náhradě za ZSU. Podle dovolatelky nelze posunout splatnost dluhu před okamžik ustálení zdravotního stavu, tedy před okamžik vzniku nároku na náhradu za ZSU. Odvolací soud přiznal žalobci úrok z prodlení ode dne 27. 7. 2018, ačkoli k ustálení zdravotního stavu a tím i vzniku nároku na náhradu za ZSU došlo dne 16. 9. 2019, jak určil soud na základě znaleckého posudku. Navrhla proto, aby dovolací soud napadený výrok rozsudku odvolacího soudu změnil tak, že sám stanoví správnou výši kapitalizovaného úroku z prodlení. III. Přípustnost dovolání 4. Nejvyšší soud shledal, že dovolání žalované bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou fyzickou osobou s právnickým vzděláním ve smyslu § 241 odst. 2 písm. a) a 4 o. s. ř., je přípustné pro řešení otázky vzniku nároku na úrok z prodlení u pojistného plnění na náhradu za ztížení společenského uplatnění, jež dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a je důvodné. IV. Důvodnost dovolání 5. Dovolání žalované směřuje toliko do části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl žalobci přiznán kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z náhrady za ZSU v částce 3.389.848 Kč ode dne 27. 7. 2018 do 24. 6. 2019, tj. 278.339,03 Kč, a v částce 2.505.565 Kč od 27. 7. 2018 do 10. 3. 2022, tj. 817.363,35 Kč. 6. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 7. Újma na zdraví spočívající ve ztížení společenského uplatnění vzniká až v době, kdy se zdravotní stav poškozeného ustálí natolik, aby bylo zřejmé, jak se nepříznivé následky projeví v jeho dalším životě, resp. jak výraznou a trvalou budou znamenat změnu jeho společenského, kulturního a rodinného uplatnění oproti stavu, jaký byl před úrazem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 642/2003 , uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ – pod C 2048, nebo ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 21 Cdo 752/2010 , publikovaný pod č. 153/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, – dále jen „Sb. rozh. obč.“). Uvedené závěry se vztahují sice k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013, avšak jsou nadále použitelné, neboť v tomto směru úprava náhrady nemajetkové újmy na zdraví a pojištění odpovědnosti z provozu vozidel nedoznala přijetím nového občanského zákoníku podstatných změn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1711/2022 ). 8. Nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích je nutno považovat za nárok majetkové povahy, tj. za peněžitý dluh, byť plynoucí z osobnostních práv. Tím spíše to platí o pojistném plnění pojišťovny na náhradu ZSU. Dostane-li se povinný s plněním dluhu do prodlení, vzniká poškozenému též nárok na úroky z prodlení. Tento nárok přitom podle § 1970 o. z. vzniká u všech peněžitých dluhů, a to bez ohledu na právní důvod, z něhož vzešly (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 2149/17 ). 9. Ze skutkových zjištění, jejichž správnost dovolací soud není oprávněn přezkoumávat, vyplynulo, že k ustálení zdravotního stavu žalobce umožňujícímu určení výše náhrady za ZSU došlo ke dni 16. 9. 2019 a žalovaná na náhradu ZSU vyplatila dne 25. 6. 2019 částku 3.389.848 Kč, tedy v této části plnila ještě před vznikem nároku a jeho splatností, nemohla se tedy dostat do prodlení. Právní posouzení, jehož důsledkem je přiznání úroku z prodlení z pojistného plnění na náhradu za ZSU i před okamžikem ustálení zdravotního stavu poškozeného neobstojí. 10. Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu částečně nesprávným, a proto aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí v dovoláním dotčeném rozsahu zrušil, a jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil ve stejném rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.), v němž bude rozhodnuto nejen o této části předmětu řízení, nýbrž i o oné části, jež byla zrušena rozhodnutím odvolacího soudu. 11. Tímto rozhodnutím se řízení nekončí; o náhradě případných nákladů tohoto dovolacího řízení tak bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23217/	31.01.2024	29 ICdo 29/2022	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání žalobce zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2021, v bodech II., III., IV., V., VI., VII. a VIII. výroku rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 9. 2020, sp. zn. 58 ICm 161/2020, a ve druhém výroku o nákladech řízení i doplňující rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2021, sp. zn. 58 ICm 161/2020, a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 21. 9. 2020, č. j. 58 ICm 161/2020-98: [1] Zamítl žalobu, jíž se žalobce (LIQUIDATORS v. o. s., jako insolvenční správce dlužníka MORITZ ZDEKAUER 1810, s. r. o.) domáhal určení, že jednání dlužníka spočívající v uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva k pohledávkám ze dne 2. 3. 2017 (dále jen „zástavní smlouva“) s žalovaným (CORI MUCIDA s. r. o.) [respektive jeho právním předchůdcem], a na jehož základě byly uskutečněny platby dne 31. 10. 2018 ve výši 1 262 000 Kč, dne 14. 1. 2019 ve výši 900 000 Kč, dne 1. 11. 2018 ve výši 469 789 Kč a téhož dne ve výši 140 862 Kč z bankovního účtu dlužníka na bankovní účet žalovaného, jimiž došlo k úhradě pohledávky ze smlouvy o poskytování bankovních a dalších služeb ze dne 2. 5. 2017 (dále jen „smlouva o poskytování bankovních služeb“), je vůči věřitelům dlužníka neúčinné (bod I. výroku). [2] Určil, že jednání dlužníka spočívající v opomenutí oznámit společnosti Raiffeisenbank a. s. (dále jen „banka“) zahájení insolvenčního řízení a v opomenutí udělit bance pokyn k neprovádění plateb, jež vedlo k provedení platby dne 31. 10. 2018 ve výši 1 262 000 Kč, dne 14. 1. 2019 ve výši 900 000 Kč, dne 1. 11. 2018 ve výši 469 789 Kč a téhož dne ve výši 140 862 Kč z bankovního účtu dlužníka na bankovní účet žalovaného, jimiž došlo k úhradě pohledávky ze smlouvy o poskytování bankovních služeb, je vůči věřitelům dlužníka neúčinné (body II. až V. výroku). [3] Uložil žalovanému zaplatit na účet majetkové podstaty dlužníka částku 2 772 651 Kč (bod VI. výroku). [4] Rozhodl o soudním poplatku a nákladech řízení (body VII. a VIII. výroku). 2. Prvním výrokem doplňujícího rozsudku ze dne 30. 4. 2021, č. j. 58 ICm 161/2020-129, insolvenční soud doplnil výrok rozhodnutí tak, že: [1] Zamítl žalobu na určení, že jednání dlužníka spočívající v uzavření smluvního závazku s žalovaným (respektive jeho právním předchůdcem), na jehož základě byly platby dne 31. 10. 2018 ve výši 1 262 000 Kč, dne 14. 1. 2019 ve výši 900 000 Kč, dne 1. 11. 2018 ve výši 469 789 Kč a téhož dne ve výši 140 862 Kč z bankovního účtu dlužníka na bankovní účet žalovaného provedeny, je vůči věřitelům dlužníka neúčinné (bod IX. výroku). [2] Zamítl žalobu na určení, že jednání dlužníka spočívající v provedení plateb dne 31. 10. 2018 ve výši 1 262 000 Kč, dne 14. 1. 2019 ve výši 900 000 Kč, dne 1. 11. 2018 ve výši 469 789 Kč a téhož dne ve výši 140 862 Kč z bankovního účtu dlužníka na bankovní účet žalovaného je vůči věřitelům dlužníka neúčinné (body X. až XIII. výroku). Druhým výrokem doplňujícího rozsudku insolvenční soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o vyhlášení doplňujícího rozsudku. 3. Insolvenční soud vyšel ve skutkové rovině z toho, že: [1] Dlužník a společnost CORI REAL a. s. (právní předchůdce žalovaného, dále též jen „společnost CR“) uzavřeli dne 2. 3. 2017 zástavní smlouvu zajišťující pohledávky společnosti CR, jež vznikly na základě smluvního vztahu, kdy se společnost CR zavázala za účelem zlepšení cashflow dlužníka hradit dluhy třetích osob (zákazníků dlužníka) a dlužník se zavázal tyto částky vrátit, jakmile mu bude zaplaceno zákazníkem (vznik bezdůvodného obohacení na straně dlužníka), a to na základě výzvy nebo nejpozději do 3 dnů od připsání částky na účet dlužníka. Zástavou se podle zástavní smlouvy rozumí veškeré peněžní prostředky vedené na účtu dlužníka u banky, které představují pohledávku dlužníka za bankou v souladu se smlouvou o poskytování bankovních a dalších služeb ze dne 2. 5. 2017. [2] Společnost CR a dlužník podepsali dne 11. 12. 2017 oznámení o zřízení zástavního práva k pohledávkám z běžného účtu, jež doručili bance. Banka je vzala na vědomí dne 15. 12. 2017, přičemž potvrdila, že v případě porušení smluvního vztahu, což oznámí zástavní věřitel, je povinna zablokovat účet a neumožnit dlužníku, aby s ním nakládal a přestane vyplácet veškeré platby vyjma plateb zástavnímu věřiteli. [3] Dne 12. 10. 2018 žalovaný oznámil bance, že došlo k porušení smluvního vztahu, a požádal o zablokování účtu dlužníka do 24 hodin od doručení a vyplacení celého zůstatku deponovaného na účtu. [4] Insolvenční řízení bylo zahájeno podáním insolvenčního návrhu, který došel insolvenčnímu soudu dne 24. 10. 2018 s tím, že dne 25. 10. 2018 byla vydána vyhláška, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení (A-12). [5] Mezi účastníky je nesporné, že 31. 10. 2018, 1. 11. 2018 a 14. 1. 2019 byly na účet žalovaného připsány finanční prostředky v celkovém objemu 2 772 651 Kč. [6] Dne 16. 1. 2019 insolvenční soud usnesením (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka a insolvenčním správcem ustanovil žalobce. 4. Insolvenční soud, cituje § 205 odst. 1, § 235 odst. 1, § 240 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a § 1936 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), dospěl k závěru, že v daném případě nemohlo jít mezi žalovaným a dlužníkem o plnění pomocí třetí osoby ve smyslu § 1935 o. z., neboť zákazníci dlužníka s tímto plněním nedali souhlas (o skutečnosti, že jejich dluh uhradil žalovaný, nevěděli) a nemohou tedy za takové plnění odpovídat. Žalovaný též po zákaznících dlužníka nikdy nevymáhal plnění z regresního nároku. 5. Insolvenční soud tak dovodil, že ačkoliv společnost CR či žalovaný uhradili v přesně neurčených termínem částky rovnající se kupním cenám, které vyplývaly z kupních smluv, které dlužník uzavřel se svými obchodními partnery, byly tyto platby uskutečněny bez souhlasu kupujících. Ti tak stále byli zavázáni hradit kupní ceny dlužníkovi. Dlužníkův nárok však již těmito platbami zanikl. Proto v okamžiku, kdy kupující z kupní smlouvy uhradili kupní cenu dlužníku, splnili materiálně svůj vlastní dluh a zprostili se svých dalších povinností. Bylo-li cílem platby žalovaného, případně společnosti CR, poskytnout dlužníku pouhou finanční výpomoc do doby úhrady dluhu zákazníky dlužníka, pak šlo o bezúročnou zápůjčku podle § 2390 o. z. 6. Jestliže dlužník jako zapůjčitel finanční prostředky vrátil vydlužiteli po zahájení insolvenčního řízení, porušil tím § 111 insolvenčního zákona, neboť takovým nakládáním s majetkovou podstatou došlo k jejímu nikoliv zanedbatelnému zmenšení a nešlo o peněžité závazky, které by dlužník byl oprávněn plnit za podmínek stanovených insolvenčním zákonem. Nadto si k těmto jednáním nevyžádal dlužník ani žalovaný souhlas insolvenčního soudu. Insolvenční soud proto rozhodl, že jednání dlužníka spočívající v opomenutí oznámit bance zahájení insolvenčního řízení, které umožňovalo provedení plateb, jsou vůči věřitelům dlužníka neúčinná. Zároveň uložil žalovanému povinnost takto získanou finanční částku vydat na účet majetkové podstaty. 7. Vlastní uzavření zástavní smlouvy podle insolvenčního soudu ještě nebylo zvýhodňujícím úkonem, neboť nenaplňovalo znaky § 111 insolvenčního zákona. Proto žalobu v tomto rozsahu zamítl. 8. Poté, co žalovaný podal odvolání (proti bodům II. až VIII. rozsudku) insolvenční soud na základě pokynu odvolacího soudu, který vyslovil názor, že nedošlo k vyčerpání celého předmětu řízení, rozhodl doplňujícím rozsudkem podle § 166 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). 9. Doplňující rozsudek insolvenční soud odůvodnil tím, že žalobce se nejprve domáhal určení, že jednání dlužníka spočívající v uzavření blíže nespecifikovaného smluvního závazku s žalovaným, respektive se společností CR, na jehož základě byly uskutečněny čtyři ve výroku specifikované platby, je vůči věřitelům dlužníka neúčinné (bod I. petitu). Dále se domáhal určení, že jednání dlužníka spočívající právě v označených platbách, je vůči věřitelům dlužníka neúčinné (body II. až V. petitu). Podle insolvenčního soudu následně žalobce podáním ze dne 22. 7. 2020 žalobu pouze upřesnil tím, že v nově navrženém bodu I. petitu navrhoval určit, že jednání dlužníka spočívající v uzavření zástavní smlouvy s žalovaným, na jejímž základě byly uskutečněny specifikované platby, je vůči věřitelům dlužníka neúčinné. Bod II. petitu nově navržený v podání žalobce pak byl totožný s původně uvedeným bodem VI. petitu žaloby. Zároveň v tomto podání žalobce navrhl, aby soud eventuálně (nevyhoví-li požadavku na určení neúčinnosti zástavní smlouvy), rozhodl o určení, že jednání dlužníka spočívající v opomenutí oznámit bance a v opomenutí udělit bance pokyn k neprovádění plateb, je vůči věřitelům dlužníka neúčinné. Insolvenční soud měl za to, že po zamítnutí žaloby na určení „ve znění upřesnění žaloby“, vyhověl všem částem eventuálního petitu. Na základě pokynu odvolacího soudu však rozhodl i o zamítnutí „původního znění žaloby“. 10. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil výroky II. až VIII. rozsudku insolvenčního soudu tak, že se „žaloba doručená dne 22. 7. 2020“ odmítá (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Ve zbývajícím rozsahu nabyl rozsudek insolvenčního soudu právní moci, neboť žádný z účastníků v této části nepodal odvolání. 11. Odvolací soud, cituje § 239 a § 160 odst. 4 insolvenčního zákona a 41 odst. 2 o. s. ř., nejprve zdůraznil, že o (původní) části žaloby bylo rozhodnuto doplňujícím rozsudkem, který nabyl právní moci, tak, že byla zcela zamítnuta. Insolvenční soud rozhodl odvoláním napadeným rozsudkem tak, že vyhověl všem částem eventuálního petitu (když měl chybně za to, že tímto podáním byla žaloba jen upřesněna). Podle odvolacího soudu však platí, že „pokud by žaloba byla pouze upřesněna, pak se tak děje (zpravidla) k výzvě soudu, proto, že neobsahovala např. určité vymezení odporovatelného právního úkonu dlužníka. Pokud by byla rozšířena nebo změněna, pak o ní mohl insolvenční soud rozhodnout až poté, co její rozšíření nebo změnu připustil usnesením podle § 95 o. s. ř.“ 12. Podle odvolacího soudu byla původní žaloba ze dne 13. 1. 2020 perfektní a bez závad, žalobce tedy žádné vady žaloby neodstraňoval, přičemž k takovému jednání nebyl soudem ani vyzván. Podáním ze dne 22. 7. 2020 žalobce reagoval na dosavadní průběh řízení a prostřednictvím navrhovaného „doplnění“ se snažil eliminovat neúspěch ve věci. Žalobce vedle dosavadního nároku, který nadále požadoval, uplatnil ještě nárok další, samostatný, aniž původní předmět řízení doznal změny. Takové jednání je třeba považovat za další žalobu. Protože úpadek dlužníka byl zjištěn již 16. 1. 2019 a podání bylo doručeno soudu až 22. 7. 2020, prekluzivní lhůta jednoho roku podle § 239 insolvenčního zákona žalobci v případě nově požadovaného nároku marně uplynula a odpůrčí nárok tak zanikl. 13. K argumentaci žalovaného odvolací soud dále doplnil, že účinky koncentrace řízení nastaly až na jednání 7. 9. 2020, neboť až na tomto jednání soud prvního stupně ukončil dokazování a účastníky řádně poučil podle § 119a a § 205a o. s. ř. Podání tak z hlediska koncentrace bylo včasné. II. Dovolání a vyjádření k němu 14. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá jednak na vyřešení právních otázek, při jejich řešení se v části odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a jednak (zčásti) na vyřešení právních otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených. Tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 15. Dovolatel konkrétně předkládá tyto otázky: [1] Vztahuje se na podání odpůrčí žaloby podle § 111 insolvenčního zákona prekluzivní lhůta jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku podle § 239 odst. 3 insolvenčního zákona? [2] Má podání „zpřesňující“ petit žaloby zachovány účinky podané žaloby, nebo se jedná o novou žalobu (změnu žaloby)? 16. Dovolatel míní, že na podání odpůrčí žaloby proti úkonům dlužníka učiněným v rozporu s § 111 insolvenčního zákona se nevztahuje prekluzivní lhůta jednoho roku podle § 239 odst. 3 insolvenčního zákona. Argumentuje především tím, že jednání v rozporu s § 111 insolvenčního zákona mohou být učiněna i později než 1 rok po rozhodnutí o úpadku. V takovém případě by dlužník mohl vyvádět majetek z majetkové podstaty bez rizika zpochybnění jeho jednání odpůrčí žalobou. K tomu poukazuje na komentářovou literaturu, konkrétně na názor vyjádřený v díle Sprinz, P., Jirmásek, T., Řeháček, O., Vrba, M., Zoubek, H. a kol., Insolvenční zákon. Komentář. 1. vydání. Praha. C. H. Beck, 2019, str. 296 a str. 650. 17. Z uvedeného dovolatel dovozuje, že i kdyby jeho podání ze dne 22. 7. 2020 bylo novým nárokem, nebylo by možno je odmítnout pro opožděnost. 18. Dále dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že podání ze dne 22. 7. 2020 bylo novým návrhem (žalobou). Uvádí, že šlo pouze o zpřesnění žaloby, jelikož v době podání neměl veškeré informace a neznal souvislosti, jež se dozvěděl až na jednání konaném dne 29. 6. 2020. Insolvenční soud jej tehdy poučil o nutnosti zpřesnění petitu, respektive doplnění žaloby, a to právě při označeném soudním jednání. Vzhledem k tomu nemohlo jít o novou žalobu, ale pouze o zpřesnění (doplnění) stávající žaloby; proto byly zachovány účinky původní žaloby. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018, sen. zn. 29 ICdo 84/2016 . 19. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout. K výkladu § 111 insolvenčního zákona uvádí, že v českém právním řádu platí, že v zásadě [s výjimkou vlastnického práva (a některých dalších práv)] se veškerá práva promlčují či prekludují, stejně jako jsou stanoveny lhůty k uplatnění práva, aby nevznikal nežádoucí dlouhodobý stav právní nejistoty. Přitom není žádného důvodu, aby se tento princip nevztahoval i na jednání dlužníka v insolvenčním řízení a na související možnost podat odpůrčí žalobu. Opačný výklad by přinesl nejistotu zúčastněným stranám, což odporuje účelu této právní úpravy. K tomu žalovaný poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, a to na usnesení ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2299/2013 , uveřejněné pod číslem 34/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 34/2015“), na rozsudek ze dne 30. 9. 2015, sen. zn. 29 ICdo 17/2013 , a na usnesení ze dne 30. 5. 2019, sen. zn. 29 ICdo 177/2017 . Dále žalovaný odkazuje na důvodovou zprávu k návrhu zákona č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a to k bodům 131-145. Z ní dovozuje, že i neúčinnost právních jednání dle § 111 insolvenčního zákona se prosazuje výlučně odpůrčí žalobou, k jejímuž podání je stanovena lhůta podle § 239 odst. 3 insolvenčního zákona. Shodně s odvolacím soudem má za to, že podání ze dne 22. 7. 2020 nepředstavovalo pouhé zpřesnění žaloby, ale dovolatel jím uplatnil nový nárok. Žalovaný konečně zpochybňuje tvrzení dovolatele, že jej insolvenční soud poučil o nutnosti změnit petit žaloby. Namítá, že taková skutečnost není zaznamenána v protokolu z jednání ze dne 29. 6. 2020 ani v dalším obsahu spisu. 20. V replice k vyjádření žalovaného dovolatel setrvává na názoru, že se v daném případě neuplatní prekluzivní lhůta podle § 239 odst. 3 insolvenčního zákona. Zdůrazňuje, že rozlišujícím charakterem mezi neúčinností podle § 111 a § 235 insolvenčního zákona je okamžik, kdy bylo učiněno odporovatelné právní jednání dlužníka. Neúčinnost dle § 111 insolvenčního zákona se vztahuje na právní jednání dlužníka učiněná poté, co nastaly účinky zahájení insolvenčního řízení. Druhá strana tak již mohla a měla vědět, že na majetek dlužníka je vedeno insolvenční řízení. III. Přípustnost dovolání 21. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 22. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení dovoláním předestřených otázek, neboť otázka [1] dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu zodpovězena a při řešení otázky [2] se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (dále označené). IV. Důvodnost dovolání 23. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 24. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. K otázce [1] (uplatnění prekluzivní lhůty podle § 239 odst. 3 insolvenčního zákona na odpůrčí žaloby podle § 111 insolvenčního zákona) 25. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona: § 111 (1) Nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem. (2) Omezení podle odstavce 1 se netýká úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí. Dále se omezení podle odstavce 1 nevztahuje na uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou (§ 168) a pohledávek jim postavených na roveň (§ 169); tyto pohledávky se uspokojují v termínech splatnosti, je-li to podle stavu majetkové podstaty možné. (3) Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči věřitelům neúčinné, ledaže si k nim dlužník nebo jeho věřitel předem vyžádal souhlas insolvenčního soudu. § 235 (…) (2) Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen „odpůrčí žaloba“), není-li dále stanoveno jinak. (…) § 239 (1) Odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, i když nejde o osobu s dispozičními oprávněními, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat. (2) Rozhodne-li o tom věřitelský výbor, podá insolvenční správce odpůrčí žalobu vždy. Nejsou-li v majetkové podstatě peněžní prostředky potřebné ke krytí nákladů na podání odpůrčí žaloby a vedení incidenčního sporu, může insolvenční správce podmínit podání odpůrčí žaloby nebo další vedení incidenčního sporu tím, aby mu věřitelé poskytli na úhradu těchto nákladů přiměřenou zálohu. Skončí-li incidenční spor úspěchem insolvenčního správce, mohou věřitelé, kteří zálohu poskytli, požadovat její náhradu jako pohledávku za majetkovou podstatou. (3) Insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne. (4) Dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Tím není dotčeno právo insolvenčního správce v případě, že šlo o peněžité plnění nebo že má jít o peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, požadovat odpůrčí žalobou vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu i toto peněžité plnění nebo peněžitou náhradu plnění. Vylučovací žaloba není přípustná. Uvedená ustanovení insolvenčního zákona platí v nezměněné podobě ode dne zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (od 24. 10. 2018). 26. Nejvyšší soud předesílá, že z jeho ustálené judikatury při výkladu § 111 odst. 3 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2013, se podává, že k tomu, aby se prosadila neúčinnost právních úkonů, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, nebylo nezbytné, aby se insolvenční správce domáhal jejího určení odpůrčí žalobou [viz již usnesení ze dne 29. 2. 2016, sen. zn. 29 NSČR 67/2014 , uveřejněné pod číslem 62/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 62/2017“)]. 27. K tomu Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 29 Cdo 3295/2021 , doplnil, že nebyl-li insolvenční správce povinen podat odpůrčí žalobu, nemohlo se uplatnit (přinejmenším v době do 31. 12. 2013) omezení vyplývající z § 239 odst. 3 insolvenčního zákona. Insolvenčnímu správci tak nemohla plynout prekluzivní lhůta k podání odpůrčí žaloby. To však ještě neznamená, že by právo insolvenčního správce uplatnit neúčinnost právních úkonů dlužníka učiněných v rozporu s § 111 odst. 1 insolvenčního zákona nebylo (podle v té době rozhodné právní úpravy) nijak časově omezeno. V takovém případě by totiž třetí osoby, vůči nimž důsledky zákonné neúčinnosti působí (§ 111 odst. 3 insolvenčního zákona) byly tam, kde se neúčinnost neprosazuje prostým soupisem uniklého majetku do majetkové podstaty dlužníka, vystaveny nejistotě, zda a kdy vůbec bude vůči nim neúčinnost uplatněna (zda se jí insolvenční správce dovolá). 28. V oné věci se Nejvyšší soud zabýval odpůrčí žalobou podanou po 1. 1. 2014, kterou insolvenční správce odporoval právním úkonům dlužníka učiněným v době do 31. 12. 2013 v rozporu s § 111 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2013, přičemž promlčecí doba ohledně práva insolvenčního správce uplatnit zákonnou neúčinnost právních úkonů začala běžet (mohla začít běžet) v době před 1. 1. 2014 (srov. § 3036 o. z.). Na výše uvedeném základě Nejvyšší soud v označeném rozhodnutí dovodil (srov. odstavec 45. odůvodnění tamtéž), že v poměrech insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2013 platilo, že právo insolvenčního správce uplatnit zákonnou neúčinnost právních úkonů, které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, v rozporu s § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době podle § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). S ohledem na to, že neúčinnost právních úkonů podle § 111 insolvenčního zákona se prosadí (lze se jí dovolat) jen tehdy, je-li zjištěn úpadek dlužníka, může být uplatněna až po rozhodnutí o úpadku. Jde-li o právní úkony učiněné dlužníkem od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, do rozhodnutí o úpadku, insolvenčnímu správci začíná běžet promlčecí doba k uplatnění (k dovolání se) neúčinnosti těchto právních úkonů ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. 29. Konečně k povaze lhůty k podání odpůrčí žaloby se Nejvyšší soud vyjádřil již v důvodech R 34/2015 , kde vysvětlil, že prekluze odpůrčího nároku podle § 239 odst. 3 věty druhé insolvenčního zákona slouží k ochraně osob, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění do majetkové podstaty (tj. osob, v jejichž prospěch byl právní úkon učiněn nebo kterým vznikl z odporovatelných právních úkonů dlužníka prospěch). 30. V takto ustaveném judikatorním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřené otázce níže uvedené závěry. 31. Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nahradil s účinností od 1. 1. 2014 pojem „právní úkon“ dle § 34 obč. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) pojmem „právní jednání“ (srov. § 545 a násl. o. z.). Ve stejném duchu je proto třeba pro rozhodné období (do nějž spadají i odporovaná právní jednání v této věci) interpretovat slovní spojení „právní úkon“ v § 111 insolvenčního zákona a v § 235 a násl. insolvenčního zákona. Srov. i § 3028 odst. 3 o. z. a argumentaci obsaženou k terminologii např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2020, sen. zn. 29 ICdo 113/2018 , uveřejněném pod číslem 27/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 27/2021“). Nejvyšší soud tedy bude při dalších úvahách v této věci dále používat terminologii zavedenou s účinností od 1. 1. 2014. 32. Z § 235 odst. 2 insolvenčního zákona v jeho současném znění [po novele provedené s účinností od 1. 1. 2014 zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), se znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů] se podává, že neúčinnost právních jednání dlužníka lze zásadně založit pouze rozhodnutím soudu (o odpůrčí žalobě) i v případě těch právních jednání, která označuje za neúčinná (ze zákona) insolvenční zákon. Řečené platí též pro právní jednání odporující úpravě obsažené v § 111 insolvenčního zákona (k výjimce z pravidla uvedeného v § 235 odst. 2 insolvenčního zákona srov. 246 odst. 2 insolvenčního zákona). Ustanovení § 239 odst. 1 insolvenčního zákona pak výslovně opravňuje insolvenčního správce k podání odpůrčí žaloby i v těch insolvenčních řízeních, v nichž není osobou s dispozičním oprávněním. Insolvenční správce tedy může podat odpůrčí žalobu v době od rozhodnutí o úpadku dlužníka (kdy jej insolvenční soud ustanovuje do funkce), bez zřetele k tomu, zda insolvenční soud rozhodl o způsobu řešení úpadku dlužníka (ve smyslu § 4 insolvenčního zákona). 33. Zbývá určit, zda úprava omezující možnost insolvenčního správce podat odpůrčí žalobu (tam, kde je to nezbytné pro výkon odpůrčího práva) propadnou hmotněprávní lhůtou 1 roku počítanou ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku dlužníka, obsažená v § 239 odst. 3 insolvenčního zákona se uplatní (může či má uplatnit) i u těch odpůrčích žalob, jimiž insolvenční správce odporuje právním jednáním dlužníka učiněným v rozporu s § 111 insolvenčního zákona. 34. Při respektu k zásadám, jež zkoumání smyslu a účelu zákona nastavil Ústavní soud (pojmenováním podmínek priority výkladu e ratione legis ) např. již ve stanovisku svého pléna ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96 , Nejvyšší soud uvádí, že odpověď na otázku označenou v předchozím odstavci se nepodává ani z důvodové zprávy k vládnímu návrhu pozdějšího zákona č. 294/2013 Sb. který projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 6. volebním období (2010 – 2013) jako tisk č. 929/0. 35. V soudní praxi nicméně není (dosud nebylo) pochyb o tom, že od zavedení pravidla, podle kterého se i zákonná neúčinnost právního jednání dlužníka učiněného v rozporu s § 111 insolvenčního zákona v době od 1. 1. 2014 prosazuje (může prosadit) jen prostřednictvím odpůrčí žaloby (v § 235 odst. 2 insolvenčního zákona), se u odpůrčích žalob, jimiž insolvenční správce odporuje právním jednáním dlužníka učiněným v rozporu s § 111 insolvenčního zákona, uplatňují pravidla formulovaná v § 239 odst. 1, 2 a 4 insolvenčního zákona. Jde tedy o to, zda existuje nějaká překážka, jež brání (nebo by mohla bránit) tomu, aby pro takové odpůrčí žaloby platilo i pravidlo formulované v § 239 odst. 3 insolvenčního zákona (omezující možnost podání odpůrčí žaloby tam stanovenou propadnou hmotněprávní lhůtou). Přitom Nejvyšší soud opět připomíná (ve shodě se závěrem promítnutým i v odstavci 45. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3295/2021 ), že insolvenční správce může uplatnit zákonnou neúčinnost právního jednání dlužníka učiněného v době od 1. 1. 2014 v rozporu s § 111 insolvenčního zákona odpůrčí žalobou nejdříve ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku (srov. shodně již R 62/2017 ). 36. Je zjevné, že nic nebrání uplatnění § 239 odst. 3 insolvenčního zákona na právní jednání, která dlužník učinil v rozporu s § 111 insolvenčního zákona od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, do rozhodnutí o úpadku. Jak plyne z ustálené judikatury (srov. R 34/2015 jak citováno v odstavci 29. odůvodnění shora), stanovení prekluzivní lhůty má svůj účel. Jde především o odstranění možné dlouhodobé právní nejistoty osob, které se na neúčinném právním jednání podíly (v jejichž prospěch byl učiněn či z něho měly prospěch), ale i samotného dlužníka a jeho věřitelů (účastníků insolvenčního řízení). Prostřednictvím § 239 odst. 3 insolvenčního zákona se tedy v dotčených právních vztazích promítá princip právní jistoty plynoucí z článku 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Při stanovení počátku běhu propadné lhůty ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku, pak insolvenčnímu správci nic nebrání v plném využití této lhůty. Přitom délka lhůty (1 rok), je dostatečně dlouhá k tomu, aby si insolvenční správce opatřil dostatek informací o sporném právním jednání dlužníka a mohl se rozhodnout, zda toto jednání zpochybní odpůrčí žalobou. 37. Postup podle litery zákona (podle jazykového vyjádření daného ustanovení) je tedy problematický jen v těch případech, kdy dlužník činí právní jednání neslučitelná s omezeními nastavenými insolvenční úpravou dokonce (až) poté, co nastaly účinky rozhodnutí o jeho úpadku a nejde-li současně o právní jednání, jejichž důsledky upravuje insolvenční zákon pro dané období jinak (zpravidla přísněji) [srov. v návaznosti na § 109 odst. 5 insolvenčního zákona opět § 246 odst. 2 insolvenčního zákona, nebo (k modifikacím pravidla obsaženého v § 111 insolvenčního zákona) důvody R 27/2021 ]. Pojímáno jazykovým vyjádřením daného ustanovení by totiž platilo, že čím později (po účinnosti rozhodnutí o úpadku) učiní dlužník právní jednání odporující § 111 insolvenčního zákona, tím kratší bude propadná lhůta stanovená insolvenčnímu správci k podání odpůrčí žaloby v § 239 odst. 3 insolvenčního zákona (jelikož její počátek je navázán na účinky rozhodnutí o úpadku). Dovedeno ad absurdum, u právního jednání, které dlužník učinil v rozporu s § 111 insolvenčního zákona v době delší 1 roku od účinnosti rozhodnutí o úpadku, by insolvenční správce nemohl podat odpůrčí žalobu vůbec. 38. Situace, kdy by doslovná aplikace § 239 odst. 3 insolvenčního zákona vedla k oněm absurdním důsledkům, se v insolvenčních řízeních vyskytují jen výjimečně (jak plyne i z dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, předmětem sporů z odpůrčích žalob jsou co do právních jednání, která dlužník učinil v rozporu s § 111 insolvenčního zákona, zásadně ta právní jednání, která dlužník učinil před účinností rozhodnutí o úpadku). Při výjimečném vybočení z pravidelného chodu věcí (založeném právním jednáním, které dlužník učinil v rozporu s § 111 insolvenčního zákona až po účinnosti rozhodnutí o svém úpadku) je podle Nejvyššího soudu namístě nikoli opuštění pravidla obsaženého v § 239 odst. 3 insolvenčního zákona (ať již v tom směru, že by bylo nezbytné se uchýlit k uplatnění obecných promlčecích lhůt, nebo v tom směru, že by neměla platit lhůta žádná) nýbrž jeho přizpůsobení (v souladu s výkladem e ratione legis ) logice věci. 39. Úprava obsažená v § 239 odst. 3 insolvenčního zákona vychází z nevysloveného leč zřejmého předpokladu, že v době, kdy nastanou účinky rozhodnutí o úpadku dlužníka, již proběhlo právní jednání, které dlužník učinil v rozporu s § 111 insolvenčního zákona (tedy především právní jednání, které dlužník učinil až poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na jeho majetek). Vzhledem k tomu, že (jakoukoli) odpůrčí žalobu lze podat (a právnímu jednání dlužníka tak odporovat) vždy až poté, co dlužník učinil právní jednání, kterému se odporuje, je zjevné, že u právního jednání, které dlužník učinil v rozporu s § 111 insolvenčního zákona až po účinnosti rozhodnutí o úpadku, může jakákoli lhůta k podání odpůrčí žaloby (k uplatnění odpůrčího nároku) začít běžet nejdříve poté, co dlužník učinil právní jednání, kterému se odporuje. Tomu odpovídá výklad, podle kterého tam, kde jde o právní jednání, které dlužník učinil v rozporu s § 111 insolvenčního zákona až po účinnosti rozhodnutí o svém úpadku, začíná běžet propadná hmotněprávní lhůta 1 roku určená insolvenčnímu správci k podání odpůrčí žaloby ode dne, kdy právní jednání dlužníka nabylo účinnosti (kdy nastaly jeho právní účinky). 40. Nejvyšší soud tedy v odpověď na otázku č. [1] shrnuje, že: [1] Insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu, kterou odporuje právnímu jednání, jež dlužník učinil v době od 1. 1. 2014 v rozporu s § 111 insolvenčního zákona, pouze ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku dlužníka (§ 239 odst. 3 insolvenčního zákona). [2] Jde-li o právní jednání, které dlužník učinil v rozporu s § 111 insolvenčního zákona až po účinnosti rozhodnutí o svém úpadku, insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu (v souladu s § 239 odst. 3 insolvenčního zákona) pouze ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy právní jednání dlužníka nabylo účinnosti (kdy nastaly jeho právní účinky). 41. Dovolání proto potud není důvodné. K otázce [2] (povaha doplnění/změny žaloby) 42. Z obsahu spisu plyne, že: [1] Žalobou ze dne 13. 1. 2020 doručenou insolvenčnímu soudu téhož dne se žalobce domáhal určení, že: 1/ Jednání dlužníka spočívající v uzavření smluvního závazku s žalovaným (respektive jeho právním předchůdcem), a na jehož základě (jehož úhradě) byly uskutečněny platby dne 31. 10. 2018 ve výši 1 262 000 Kč, dne 14. 1. 2019 ve výši 900 000 Kč, dne 1. 11. 2018 ve výši 469 789 Kč a téhož dne ve výši 140 862 Kč z bankovního účtu dlužníka na bankovní účet žalovaného, je vůči věřitelům dlužníka neúčinné. 2/ Jednání dlužníka spočívající v provedení platby dne 31. 10. 2018 ve výši 1 262 000 Kč z bankovního účtu dlužníka na bankovní účet žalovaného, je vůči věřitelům dlužníka neúčinné. 3/ Jednání dlužníka spočívající v provedení platby dne 14. 1. 2019 ve výši 900 000 Kč z bankovního účtu dlužníka na bankovní účet žalovaného, je vůči věřitelům dlužníka neúčinné. 4/ Jednání dlužníka spočívající v provedení platby dne 1. 11. 2018 ve výši 469 789 Kč z bankovního účtu dlužníka na bankovní účet žalovaného, je vůči věřitelům dlužníka neúčinné. 5/ Jednání dlužníka spočívající v provedení platby dne 1. 11. 2018 ve výši 140 862 Kč z bankovního účtu dlužníka na bankovní účet žalovaného, je vůči věřitelům dlužníka neúčinné. 6/ Žalovaný je povinen uhradit do 10 dnů od právní moci rozsudku na účet majetkové podstaty dlužníka částku 2 772 651 Kč. [2] Z protokolu o jednání ze dne 29. 6. 2020 (č. l. 53) se podává, že insolvenční soud sdělil účastníkům předběžný názor na věc a poučil účastníky podle „§ 115a odst. 1 a 3 o. s. ř.“ o tom, že skončením prvního jednání ve věci nastane koncentrace řízení. Z protokolu dále vyplývá, že žalobce trval na podané žalobě i poté, co insolvenční soud sdělil účastníkům předběžný názor na věc. [3] Podáním ze dne 22. 7. 2020 (č. l. 60) žalobce „s ohledem na závěry soudu prvního stupně při jednání konaném dne 29. 6. 2020 doplnil žalobu“ o eventuální petit tak, že navrhl, aby insolvenční soud určil, že: 1/ Jednání dlužníka spočívající v uzavření zástavní smlouvy s žalovaným (respektive jeho právním předchůdcem), a na jehož základě byly uskutečněny platby dne 31. 10. 2018 ve výši 1 262 000 Kč, dne 14. 1. 2019 ve výši 900 000 Kč, dne 1. 11. 2018 ve výši 469 789 Kč a téhož dne ve výši 140 862 Kč z bankovního účtu dlužníka na bankovní účet žalovaného, jimiž došlo k úhradě pohledávky ze smlouvy o poskytování bankovních služeb, je vůči věřitelům dlužníka neúčinné. 2/ Žalovaný je povinen uhradit do 10 dnů od právní moci rozsudku na účet majetkové podstaty dlužníka částku 2 772 651 Kč. Pro případ, že by insolvenční soud neshledal jednání dlužníka spočívající v uzavření zástavní smlouvy s žalovaným neúčinným, žalobce požadoval, aby insolvenční soud eventuálně určil, že: 1/ Jednání dlužníka spočívající v opomenutí oznámit bance zahájení insolvenčního řízení a v opomenutí udělit bance pokyn k neprovádění plateb, jež vedlo k provedení platby dne 31. 10. 2018 ve výši 1 262 000 Kč z bankovního účtu dlužníka na bankovní účet žalovaného, jimiž došlo k úhradě pohledávky ze smlouvy o poskytování bankovních služeb, je vůči věřitelům neúčinné. 2/ Jednání dlužníka spočívající v opomenutí oznámit bance zahájení insolvenčního řízení a v opomenutí udělit bance pokyn k neprovádění plateb, jež vedlo k provedení platby dne 14. 1. 2019 ve výši 900 000 Kč z bankovního účtu dlužníka na bankovní účet žalovaného, jimiž došlo k úhradě pohledávky ze smlouvy o poskytování bankovních služeb, je vůči věřitelům neúčinné. 3/ Jednání dlužníka spočívající v opomenutí oznámit bance zahájení insolvenčního řízení a v opomenutí udělit bance pokyn k neprovádění plateb, jež vedlo k provedení platby dne 1. 11. 2018 ve výši 469 789 Kč z bankovního účtu dlužníka na bankovní účet žalovaného, jimiž došlo k úhradě pohledávky ze smlouvy o poskytování bankovních služeb, je vůči věřitelům neúčinné. 4/ Jednání dlužníka spočívající v opomenutí oznámit bance zahájení insolvenčního řízení a v opomenutí udělit bance pokyn k neprovádění plateb, jež vedlo k provedení platby dne 1. 11. 2018 ve výši 140 862 Kč z bankovního účtu dlužníka na bankovní účet žalovaného, jimiž došlo k úhradě pohledávky ze smlouvy o poskytování bankovních služeb, je vůči věřitelům neúčinné. 5/ Žalovaný je povinen uhradit do 10 dnů od právní moci rozsudku na účet majetkové podstaty dlužníka částku 2 772 651 Kč. [4] Z protokolu o jednání ze dne 7. 9. 2020 (č. l. 89) se podává, že insolvenční soud poučil účastníky podle § 119a a 205a o. s. ř. a odročil jednání za účelem vyhlášení rozsudku na 21. 9. 2020. [5] K výzvě insolvenčního soudu ze dne 27. 1. 2021 (č. l. 118) žalobce v podání ze dne 5. 2. 2021 (č. l. 122) sdělil, že trvá na žalobě i v té části, o níž bylo (následně) rozhodnuto doplňujícím rozsudkem. 43. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení občanského soudního řádu: § 43 (1) Předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. (…) § 79 (1) Řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce, musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou. (…) § 95 (1) Žalobce (navrhovatel) může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Změněný návrh je třeba ostatním účastníkům doručit do vlastních rukou, pokud nebyli přítomni jednání, při němž ke změně došlo. (2) Soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní moci usnesení. Ustanovení občanského soudního řádu platila v citované podobě již v době zahájení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (24. 10. 2018) a od té doby změn nedoznala. 44. Insolvenční správce prosazuje odpůrčí nárok v incidenčním sporu zahájeném podáním odpůrčí žaloby; tou přitom v souladu s § 235 odst. 2 insolvenčního zákona odporuje (právě jen) konkrétnímu právnímu jednání dlužníka. Procesním odrazem uvedeného principu je, že odpůrčí žaloba musí obsahovat (aby byla dostatečně určitá a prosta vad) též vylíčení rozhodujících skutečností, týkajících se konkrétního právního jednání dlužníka, jemuž je odporováno (§ 79 odst. 1 o. s. ř.). 45. Judikatura i literatura je ustálena v závěru, že o změnu žaloby (§ 95 o. s. ř.) jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale i tehdy, požaduje-li žalobce sice i nadále stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě [v judikatuře srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000 , uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. 29 Cdo 3321/2020 , uveřejněného pod číslem 58/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v literatuře např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009 (dále jen „Komentář“), str. 622]. Je-li podání žalobce podle svého obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) změnou žaloby, pak tomu, aby se soud prvního stupně vyslovil k přípustnosti takové změny usnesením vydaným podle § 95 o. s. ř. nepřekáží, že žalobce tomuto procesnímu úkonu přisuzuje jiný význam (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 439/2002 , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 9, ročník 2204, pod číslem 172). 46. Návrh na změnu žaloby je podáním ve věci samé, s nímž jsou spojeny (mimo jiné) hmotněprávní účinky. V případě nově uplatněné části nároku nastávají hmotněprávní účinky dnem, kdy soudu došla změna žaloby nebo dnem, kdy byl tento úkon učiněn do protokolu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3200/2011 , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2014/2011 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1383/2018 ; v literatuře shodně Komentář, str. 625, marg. číslo 5.). 47. Lze doplnit, že přímo při výkladu § 235 a násl. insolvenčního zákona Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 2. 2018, sen. zn. 29 ICdo 19/2016 , uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 6, ročníku 2019, pod číslem 67, uzavřel, že i pro odpůrčí žalobu podle insolvenčního zákona platí, že pro posouzení rozsahu vázanosti žalobou je určující vylíčení skutkových okolností a žalobní návrh, přičemž je třeba vždy posuzovat celou žalobu podle jejího obsahu. Naopak není rozhodné, jak věc po právní stránce posoudí (v žalobě) žalobce. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2022, sen. zn. 29 ICdo 12/2020 , uveřejněný pod číslem 101/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 48. Vztaženo do poměrů projednávané věci žalobce ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku (13. 1. 2020), podal odpůrčí žalobu, v níž (toliko) požadoval určit neúčinnost převodů finančních prostředků z bankovního účtu dlužníka na bankovní účet žalovaného a blíže nekonkretizovaného „smluvního závazku“ dlužníka s žalovaným a požadoval, aby insolvenční soud uložil žalovanému zaplatit do majetkové podstaty částku 2 772 651 Kč. Až v podání ze dne 22. 7. 2020 (č. l. 60-63), nazvaném „vyjádření k vyjádření žalovaného“ a učiněném po uplynutí uvedené lhůty, navrhl určit neúčinnost zástavní smlouvy a požadoval, aby insolvenční soud uložil žalovanému zaplatit do majetkové podstaty částku 2 772 651 Kč s tím, že jako eventuální petit vznesl požadavek na určení neúčinnosti jednání dlužníka spočívajícího v opomenutí oznámit bance zahájení insolvenčního řízení a v opomenutí udělit bance pokyn v neprovádění plateb s tím, že požaduje, aby insolvenční soud uložil žalovanému zaplatit do majetkové podstaty částku 2 772 651 Kč. 49. Podání žalobce ze dne 22. 7. 2020 zcela zjevně nepředstavovalo upřesnění žaloby, ale šlo o její změnu již proto, že žalobce navrhl eventuální petit. Kromě toho v označeném podání požadoval určení neúčinnosti jiného právního jednání než v žalobě, a to zástavní smlouvy. V eventuálním petitu pak žádal o vyslovení neúčinnosti nikoli plateb dlužníka (což byl požadavek obsažený v žalobě), ale jednání dlužníka spočívajícího v opomenutí oznámit bance zahájení insolvenčního řízení a v opomenutí udělit pokyn k neprovádění plateb. O této změně žaloby byl insolvenční soud povinen rozhodnout podle § 95 o. s. ř.; namísto toho insolvenční soud věc projednal a rozhodl o ní v duchu takto změněné žaloby „bez dalšího“. O tom, že ani insolvenčnímu soudu v té době nebylo zřejmé, co je předmětem sporu (respektive že se lišil náhled na předmět sporu mezi insolvenčním soudem a odvolacím soudem), svědčí následný průběh řízení, kdy až na základě pokynu odvolacího soudu rozhodl insolvenční soud doplňujícím rozsudkem ještě o původním žalobním požadavku. 50. Nápravu popsaného procesního pochybení nezjednal ani odvolací soud, který veden mylným názorem, že předmětem odvolacího řízení je „nová žaloba“, v odvolacím řízení projednal „fakticky“ rozšířenou část žaloby. Tím zatížil řízení stejnou vadou i odvolací soud. 51. O „novou žalobu“ v daném případě nešlo, neboť žalobce na základě nezměněného skutkového stavu žádal pouze něco jiného (zpochybňoval jiná než původně uváděná právní jednání dlužníka), avšak žaloba i nadále směřovala ke stejnému konečnému výsledku, tj. prostřednictvím odpůrčí žaloby dosáhnout toho, aby byla žalovanému uložena povinnost uhradit do majetkové podstaty dlužníka částku 2 772 651 Kč, která byla poté, co nastaly účinky zahájení insolvenčního řízení, převedena z účtu dlužníka na účet žalovaného. Kdyby mělo jít o „novou žalobu“ a fakticky o dva nároky, jak dovozoval odvolací soud, pak by v případě úspěchu žalobce s „oběma žalobami“ došlo ve výsledku k tomu, že by žalovaný byl povinen uhradit do majetkové podstaty dlužníka nikoli 2 772 651 Kč, ale částku 5 545 302 Kč. K takovému výsledku žalobce zjevně nesměřoval (takový záměr změnou žaloby neprojevil). 52. Podle ustálené soudní praxe vada řízení spočívající v tom, že soud prvního stupně v řízení jednal a meritorně rozhodl o změněné žalobě, aniž se předtím vyslovil o návrhu na změnu žaloby usnesením vydaným podle § 95 o. s. ř., nemůže být zhojena v odvolacím řízení a je důvodem pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5030/2017 , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2083/2019 ). 53. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. ohledně prvního výroku, jímž změnil výroky II. – VIII. rozhodnutí insolvenčního soudu tak, že se žaloba doručená dne 22. 7. 2020 odmítá, jakož i v druhém (na zrušené části rozsudku závislém) výroku o nákladech řízení (§ 242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí insolvenčního soudu, zrušil Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. v odpovídající části (v bodech II., III., IV., V., VI. a VII. výroku) i je, včetně závislého bodu VIII. výroku o nákladech řízení a závislého výroku o nákladech řízení obsaženého v doplňujícím rozsudku a věc vrátil insolvenčnímu soudu ve zrušeném rozsahu k dalšímu řízení. 54. Na insolvenčním soudu nyní bude, aby rozhodl o navržené změně žaloby. 55. Právní názor Nejvyššího soudu je pro insolvenční soud a odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23224/	26.01.2024	21 Cdo 3408/2022	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání žalované změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 62 Co 415/2021, tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 207 057 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 22. 4. 2013 (v průběhu řízení doplněnou) domáhal odškodnění pracovního úrazu ze dne 6. 7. 2010. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval jako tunelář v podzemí. Na noční směně z 5. na 6. 7. 2010 pracoval na stavbě tunelu B., kde během razících prací došlo k sesuvu zeminy a zavalení bagristy (spolupracovníka žalobce). K sesuvu došlo v okamžiku, kdy se žalobce chystal vjet nákladním vozem do vyhloubené jámy pro zeminu. Po této události se u žalobce začaly projevovat zdravotní obtíže (potíže s dýcháním, omezením hybnosti, opakovaná ztráta vědomí), které nakonec od července 2011 vyústily v jeho pracovní neschopnost, neboť zdravotní obtíže se zhoršovaly. U žalobce se rozvinula posttraumatická stresová porucha a žalobce byl „v souvislosti s psychickým traumatem ze dne 6. 7. 2010“ uznán dne 12. 7. 2012 invalidním „pro invaliditu třetího stupně“ a byl mu od 1. 7. 2012 přiznán invalidní důchod ve výši 15 389 Kč. V důsledku tohoto zdravotního postižení je žalobce po všech stránkách „zcela zásadním a podstatným způsobem“ omezen v běžném životě, neboť není schopen být zaměstnán nebo živit se vlastní prací, sám o sebe se postarat ani v běžných životních situacích, plnohodnotného rodinného a manželského života a jakýchkoli zájmových aktivit, a to i přesto, že se adekvátním způsobem léčí. Žalobce se proto po žalované domáhá zaplacení částky 207 057 Kč s úrokem z prodlení jako náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za dobu od 22. 7. 2011 do 30. 6. 2012, částky 394 672 Kč s úrokem z prodlení jako náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 7. 2012 do 30. 11. 2013 a částky 180 000 Kč s úrokem z prodlení jako náhrady za ztížení společenského uplatnění. Podáním ze dne 23. 1. 2017 navrhl žalobce rozšíření žaloby o náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 12. 2013 do 31. 1. 2017 (celkovou částku na uvedeném nároku pak vyčíslil na 1 306 924,90 Kč). 2. Žalovaná nárok žalobce odmítá. Uvedla, že v době propadu zeminy v tunelu B. se žalobce nenacházel v podzemním pracovišti, ale na povrchu, kde svačil a připravoval se na vjezd do podzemního pracoviště. Sesuv zeminy neviděl, propad nemohl podle žalované ani slyšet, nedošlo k jeho tělesnému zranění náhlým a násilným působením zevních vlivů a žalobce nebyl nucen okamžitým usilovným vzepětím sil překonávat vnější odpor a zvýšit tak náhle svou námahu. Žalobce si navíc musel být veškerých rizik spojených s prací v podzemí vědom. 3. Rovněž vedlejší účastník považuje uplatněný nárok za neopodstatněný, neboť nebyly naplněny znaky pracovního úrazu. 4. Obvodní soud pro Prahu 8 (poté, co mu Obvodní soud pro Prahu 5 po vyslovení své místní nepříslušnosti věc postoupil jako soudu místně příslušnému) rozsudkem ze dne 20. 8. 2019, č. j. 28 C 215/2013-304, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 1. 2020, č. j. 28 C 215/2013-335, zamítl návrh na změnu žaloby tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 1 306 924,90 Kč , zamítl žalobu na zaplacení částky 207 057 Kč s úrokem z prodlení a částky 394 672 Kč s úrokem z prodlení, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 180 000 Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. P. N. byla prokázána jak „existence pracovního úrazu“, tak (ve spojení s bodovým ohodnocením MUDr. L. Z.) „vznik škody v podobě ztížení společenského uplatnění i příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody“. Nároky na náhradu za ztrátu na výdělku žalobce neprokázal, neboť ke svému tvrzení o „ušlé mzdě“ nepředložil mzdové listy, které k důkazu navrhl. Zamítnutí návrhu na změnu (rozšíření) žaloby soud prvního stupně odůvodnil tím, že by bylo „v rozporu s procesní ekonomií po 7 letech připustit změnu žaloby a provádět v tomto směru nové, další dokazování“. 5. K odvolání žalobce a vedlejšího účastníka Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 8. 2020, č. j. 62 Co 250, 251, 252/2020-371, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud soudu prvního stupně vytkl nepřezkoumatelnost rozsudku, neboť z jeho odůvodnění není „zřejmé, jaká skutková zjištění soud I. stupně z provedených důkazů učinil“. Správně nepostupoval ani tehdy, zamítl-li žalobu „pro neunesení důkazního břemene, aniž by žalobci poskytl poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř.“ Odvolací soud dále soudu prvního stupně vytkl porušení zásady senátního rozhodování, jestliže při změně v obsazení senátu nepostupoval „podle § 119 odst. 3 o. s. ř.“, že vedlejšího účastníka nesprávně označuje jako „2. žalovaného“ a že v případě rozhodnutí o zamítnutí změny žaloby není zřejmé, zda se jedná o rozhodnutí o návrhu na změnu žaloby, nebo zda „o změně žaloby rozhodl věcně tak, že ji zamítl“. 6. Obvodní soud pro Prahu 8 následně – poté, co usnesením ze dne 9. 6. 2021, č. j. 28 C 215/2013-412, rozhodl o nepřipuštění změny žaloby o náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 12. 2013 do 31. 1. 2017 – rozsudkem ze dne 9. 6. 2021, č. j. 28 C 215/2013-414, rozhodl tak, že základ nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, po skončení pracovní neschopnosti a nárok na náhradu ztížení společenského uplatnění je dán a že o výši nároků a o náhradě nákladů řízení soud rozhodne v konečném rozsudku. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 10. 2004 (v průběhu pracovního poměru změněné) jako „tunelář – stavební dělník“ a že žalobce pracoval na stavbě tunelu B., kde dne 6. 7. 2010 došlo k závalu, při němž byl zavalen zaměstnanec žalované, kdy žalobce se nacházel v blízkosti tunelu, v nákladním autě, připraven na vjezd do tunelu, že „v dalších dnech“ se u žalobce objevily „různé zdravotní komplikace“, pro které byl uznán práce neschopným od 1. 7. 2011 do 30. 6. 2012. Na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. P. N. dále zjistil, že na základě uvedené traumatizující události se u žalobce vyvinula posttraumatická stresová porucha, jejíž vznik není vyloučen tím, že žalobce nebyl přímo v tunelu v době závalu, neboť každý člověk je jinak odolný proti stresu, u žalobce postačovalo, že byl účastníkem této události a uvědomil si, že při ní mohl umřít; skutečnost, že proti žalobci byly vedeny exekuce, nemá podle znalce „z hlediska vzniku poruchy forenzní význam“. Z důvodu posttraumatické stresové poruchy byl žalobce v pracovní neschopnosti a byla mu přiznána invalidita třetího stupně (den vzniku invalidity 2. 5. 2012). Soud prvního stupně na základě těchto skutkových zjištění dospěl k závěru, že uvedeným znaleckým posudkem byla prokázána „existence pracovního úrazu“, vznik škody i příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. S ohledem na skutečnost, že žalovaná popírala jak výši nároku, tak jeho základ, rozhodl soud mezitímním rozsudkem tak, že „základ nároku žalobce je dán“. 7. K odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 1. 2022, č. j. 62 Co 415/2021-477, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, a to včetně skutkových závěrů, které soud prvního stupně učinil ze znaleckého posudku MUDr. P. N.. Na jejich základě dospěl k závěru, že poškození zdraví žalobce (posttraumatická stresová porucha) „představuje pracovní úraz tak, jak je tento definován v § 380 odst. 1 zákoníku práce“, neboť „jde o poškození zdraví zásahem do duševní integrity žalobce, k němuž došlo nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a současně násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů“; odvolací soud poukázal na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle které se za pracovní úraz za určitých podmínek považuje infarkt myokardu nebo jiná cévní příhoda. V otázce příčinné souvislosti odkázal na závěry znalce, který jednoznačně uvedl, že „vznik posttraumatické stresové poruchy je vázán na konkrétní traumatickou zkušenost, tedy v tomto případě přítomnost závalu kolegy“ a na těchto závěrech nic nemění skutečnost, „že při žalobcem popisovaném závalu nedošlo k úmrtí zaměstnance žalovaného“, neboť podle znalce „v takovýchto případech není důležitá objektivní skutečnost, ale individuální subjektivní vjem poškozeného, tedy to, co v něm prožitek z události zanechal, a to bez ohledu na následky škodní události v podobě závalu v tunelu“. Odvolací soud proto uzavřel, že „zákonné předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu při pracovním úrazu podle § 366 a násl. zák. práce jsou dány … a základ nároku tak je plně opodstatněn“. II. Dovolání a vyjádření k němu 8. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Podle dovolatelky rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení otázky, zda je předpokladem pracovního úrazu jakékoli krátkodobé, náhlé a násilné působení zevních vlivů, které vnímá zaměstnanec, anebo výhradně takové krátkodobé, náhlé a násilné působení zevních vlivů, které bezprostředně směřuje proti zaměstnanci. Namítá, že nikoliv každé krátkodobé, náhlé a násilné působení zevních vlivů, byť je nezávislé na vůli zaměstnance, nastane v době, kdy zaměstnanec plní pracovní úkoly, a způsobí poškození jeho duševního zdraví, musí zakládat odpovědnost zaměstnavatele za pracovní úraz bez ohledu na to, jak vzdáleně od zaměstnance se tyto vlivy projevují, neboť tu zakládá jen takové působení zevních vlivů, které míří přímo na zaměstnance, který je těmito vlivy zasažen anebo alespoň bezprostředně ohrožen; tato podmínka u žalobce splněna nebyla (pouhý subjektivní emocionální prožitek nemůže být úrazovým dějem – Nejvyšší soud sp. zn. 3 Cdon 951/96 a 21 Cdo 1792/2004 ). Není-li zaměstnanec přímo dotčen či bezprostředně ohrožen krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů, pak se nemůže jednat o jeho pracovní úraz. Posttraumatická stresová porucha, jež vznikla žalobci nezávisle na jeho vůli sice následkem krátkodobého, náhlého a násilného působení zevních vlivů, jimiž však žalobce nebyl přímo zasažen ani bezprostředně ohrožen, není pracovním úrazem a za těchto okolností nelze dovodit ani příčinnou souvislost mezi působením zevních vlivů a poškozením duševního zdraví žalobce (v dovolání je v této souvislosti poukazováno na judikaturu dovolacího soudu k příčinné souvislosti mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou). Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a případně i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze, případně Obvodnímu soudu pro Prahu 8, k dalšímu řízení. 9. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, neboť jej považuje za nepřípustné pro absenci zákonného dovolacího důvodu. III. Přípustnost dovolání 10. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 11. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 12. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 13. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládají dovolací námitky týkající se příčinné souvislosti, neboť dovolatelka jimi nezpochybňuje závěry odvolacího soudu o naplnění předpokladu odpovědnosti žalované za pracovní úraz žalobce spočívajícího v příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a vznikem škody, nýbrž jeho závěry o naplnění předpokladu odpovědnosti spočívajícího v pracovním úrazu. V případě tohoto předpokladu odpovědnosti – jak z níže uvedeného vyplývá – není významné vyřešení otázky příčinné souvislosti, ale otázky, zda k poškození zdraví zaměstnance došlo při plnění jeho pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů. 14. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 10. 2004 (v průběhu pracovního poměru změněné) jako „tunelář – stavební dělník“. Žalobce pracoval na stavbě tunelu B., kde dne 6. 7. 2010 došlo k závalu, při němž byl zavalen zeminou zaměstnanec žalované. V době závalu se žalobce nacházel v blízkosti tunelu, v nákladním autě, připraven na vjezd do tunelu k odvozu zeminy, do tunelu však vjet nemohl, protože „tam byl položen kabel, poté pokračoval v práci, náhle viděl prach ve vzduchu, který se objevil a zjistil, že došlo k závalu, poté běžel za mistrem mu tuto skutečnost oznámit“. Žalobce událost vnímal jako ohrožení vlastní osoby, uvědomil si, že při ní mohl zemřít. „V dalších dnech“ se u žalobce objevily „různé zdravotní komplikace“, pro které byl uznán práce neschopným od 1. 7. 2011 do 30. 6. 2012. U žalobce se na základě uvedené traumatizující události vyvinula posttraumatická stresová porucha, která nakonec vedla k tomu, že žalobce byl uznán invalidním pro invaliditu třetího stupně (den vzniku invalidity 2. 5. 2012). 15. Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky, zda a za jakých podmínek může být posttraumatická stresová porucha samostatně považována za poškození zdraví způsobené pracovním úrazem. Protože tato otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. IV. Důvodnost dovolání 16. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné. 17. Projednávanou věc je třeba – vzhledem k tomu, že k závalu tunelu B., který podle žalobce představuje úrazový děj, jenž způsobil poškození jeho psychického zdraví, došlo dne 6. 7. 2010 – i v současné době posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2010 (dále jen „zák. práce“). 18. Podle ustanovení § 366 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. 19. Podle ustanovení § 380 odst. 1 zák. práce pracovním úrazem pro účely tohoto zákona je poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. 20. Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem jsou – jak vyplývá z citovaných ustanovení – poškození zdraví nebo smrt zaměstnance (pracovní úraz), ke kterým došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby všechny tři tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká. Odpovědnost za škodu při pracovním úrazu je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho zavinění, a nevyžaduje se ani porušení právní povinnosti z jeho strany (srov. též § 366 odst. 4 zák. práce). V řízení o odškodnění pracovního úrazu má žalobce (poškozený zaměstnanec) procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a posléze i prokázat [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 o. s. ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu. 21. Pracovním úrazem se rozumí poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, k nimž došlo při plnění jeho pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů. Toto zevní působení, označované též jako úrazový děj, je zpravidla takovou událostí, která vyvolá u postiženého subjektivní potíže, které mu nedovolují pokračovat v obvyklé práci nebo mu to dovolují jen s určitými potížemi, nebo jej dokonce z práce vyřazují. O úrazový děj může jít i v případech, kdy tu působení zevních sil zdánlivě chybí. Podle ustálené rozhodovací praxe se jedná o případy náhlého poškození zdraví, které nastalo při náhlém vypětí sil, velké námaze, nezvyklém úsilí, kdy pracovní výkon přesahuje hranice obvyklé, každodenně vykonávané práce, nebo je sice konán v hranicích obvyklé těžké práce, ale za nepříznivých okolností, anebo pohybuje se sice v hranicích obvyklé namáhavé práce, pro kterou však organismus zaměstnance není přizpůsoben nebo na kterou svými schopnostmi nestačí (srov. například rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 1961, sp. zn. 4 Co 172/61 , uveřejněné pod č. 27/1962 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1508/2007 ); obdobně tomu je i v případech, kdy dojde k poškození zdraví zaměstnance v důsledku jiného působení vlastní tělesné síly (např. při uklouznutí nebo zakopnutí). Poškozením zdraví se rozumí nejen poškození tělesné, ale také psychické (srov. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 1. 1975, sp. zn. Cpj 37/74 , uveřejněné pod č. 11/1976 Sb. rozh. obč.). 22. Zevní příčinou vyvolávající poškození zdraví, které je úrazem, nemusí být vždy jen působení mechanických jevů. Podle ustálené rozhodovací praxe touto zevní příčinou může být například i působení chemických látek (srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 7. 1968, sp. zn. 5 Co 415/68 , uveřejněný pod č. 20/1969 Sb. rozh. obč.) nebo vakcíny použité při očkování (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 25. 10. 1979, sp. zn. 6 Cz 16/79, uveřejněný ve Sborníku Nejvyššího soudu IV, str. 955). 23. K poškození psychického zdraví (představujícímu psychické trauma) v důsledku traumatizující události může dojít současně s poškozením tělesného zdraví, ale též samostatně, aniž by došlo k poškození tělesného zdraví zaměstnance. V prvním případě se zevní příčiny poškození psychického zdraví budou zpravidla překrývat se zevními příčinami tělesného poškození zdraví. Zevní příčinou samostatného poškození psychického zdraví zaměstnance mohou být různé traumatizující události na pracovišti, jež extrémně vybočují z běžných, každodenních podmínek výkonu práce (na které nemůže být zaměstnanec připraven), jako například nepřiměřeně (extrémně) tvrdá kritika ze strany vedoucího zaměstnance, obdobné agresivní jednání ze strany spoluzaměstnance, popř. jiné osoby nebo jiná traumatizující událost (těžká nehoda, jiné neštěstí na pracovišti, násilný trestný čin apod.), které postiženého zaměstnance zasáhly do té míry, že u něj vyvolaly mimořádně intenzivní stresující zážitek. Nejedná se přitom jen o situace (jak se mylně domnívá dovolatelka), kdy je zaměstnanec touto událostí zasažen jako její přímý účastník (tím, že se jedná o útok směřující přímo proti jeho osobě, nebo o jinou událost, která mu bezprostředně hrozí vážným poškozením tělesného zdraví), ale též o situace, kdy je zaměstnanec jen pozorovatelem (svědkem) takové události. Podstatné je, že traumatizující události byl zaměstnanec vystaven při plnění svých pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním a že událost u něj vyvolala (byla způsobilá vyvolat) mimořádně intenzivní stresující zážitek (spojený například s obavou o osud zasažených spoluzaměstnanců nebo s uvědoměním si fatálních následků, jež by zaměstnance postihly, kdyby se v místě působení události sám nacházel), který vedl k poškození jeho psychického zdraví. V těchto situacích nelze usuzovat – jak se opět mylně domnívá dovolatelka – na „pouhý subjektivní emocionální prožitek“, který podle rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1792/2004 , na něž dovolatelka odkazuje) není úrazovým dějem; dovolací soud v uvedeném rozhodnutí nevycházel ze zjištění, že zaměstnanec byl vystaven působení traumatizující události, nýbrž ze zjištění, že zaměstnanec cévní příhodu utrpěl, aniž by při předcházejícím jednání s vedoucím zaměstnancem (které probíhalo klidně) „byl jednorázově přetížen při plnění zvlášť obtížných úkolů, tedy že by utrpěl psychické trauma“. 24. Nelze pochybovat o tom, že zevní příčinou tělesného poškození zdraví jsou různé faktory (shora uvedené), které přímo působí na organismus člověka. Obdobně potom na traumatizující událost jako kvalifikovanou zevní příčinu poškození psychického zdraví je možno usuzovat jen v případě, byl-li zaměstnanec vystaven jejímu přímému působení buď jako její účastník, nebo pozorovatel. Vnímání pouhých vedlejších (sekundárních) projevů události (jako například hluku, zvířeného prachu, prchajícího davu lidí apod.), byť extrémně vybočující z běžných, každodenních podmínek výkonu práce zaměstnance, takovou kvalifikovanou zevní příčinou není; tyto projevy samy o sobě nejsou způsobilé vyvolat mimořádně intenzivní stresující zážitek, neboť vždy ještě záleží na tom, do jakých souvislostí si vnímající osoba – aniž v daném okamžiku má jiné poznatky o události – tento prožitek při jeho emocionálním zpracování ve své mysli dá. 25. Na základě podaného výkladu lze potom uzavřít, že posttraumatická stresová porucha, která se u poškozeného zaměstnance vyvinula v důsledku mimořádně intenzivního stresujícího zážitku vyvolaného událostí, jež se odehrála na pracovišti, které byl tento zaměstnanec jako její přímý účastník nebo pozorovatel (svědek) vystaven při plnění svých pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním a která současně extrémně vybočovala z běžných, každodenních podmínek výkonu jeho práce, je poškozením zdraví způsobeným pracovním úrazem, za které zaměstnavatel odpovídá podle ustanovení § 366 odst. 1 (nyní § 269 odst. 1) zák. práce. Naproti tomu vnímání pouhých vedlejších (sekundárních) projevů takové události (jako například hluku, zvířeného prachu, prchajícího davu lidí apod.), jehož emocionální zpracování vedlo k poškození psychického zdraví zaměstnance, zákonné znaky pracovního úrazu ve smyslu ustanovení § 380 odst. 1 (nyní § 271k odst. 1) zák. práce nenaplňuje. 26. V projednávané věci ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že žalobce se v místě závalu, který dne 6. 7. 2010 nastal v tunelu B., nenacházel. V okamžiku, kdy k závalu došlo, se vyskytoval vně tunelu, takže vlastní zával (a zavalení svého spoluzaměstnance) ani nepozoroval, uviděl jen prach, který se jako následek závalu objevil ve vzduchu. Vnímání vedlejších projevů nešťastné události a jejich emocionální zpracování (jehož výsledkem u žalobce bylo, že si uvědomil, že při závalu mohl zemřít) však podle shora podaného výkladu znaky úrazového děje ve smyslu ustanovení § 380 odst. 1 zák. práce nenaplňuje. Závěr odvolacího soudu, že „zákonné předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu při pracovním úrazu podle § 366 a násl. zák. práce jsou dány … a základ nároku tak je plně opodstatněn“, není proto (za soudy zjištěného skutkového stavu) správný. 27. Protože právní posouzení věci, na němž dovoláním napadené rozhodnutí spočívá, není správné a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 207 057 Kč s příslušenstvím, 394 672 Kč s příslušenstvím a 180 000 Kč s příslušenstvím, se zamítá [§ 243d odst. 1 písm. b), § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. 28. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2, § 142 odst. 1, § 148 odst. 1, § 150 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. Úspěšné žalované a vedlejšímu účastníkovi, který ji v řízení podporoval, byla náhrada nákladů řízení odepřena s ohledem na nepříznivé majetkové poměry žalobce, pro které bylo v řízení před soudy shledáno splnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků (žalobci byl na jeho žádost podle § 30 o. s. ř. ustanoven zástupce), jež jsou nepochybně ovlivněny též ztrátou jeho zdravotní způsobilosti k výkonu dosavadní práce pro následky posuzované posttraumatické stresové poruchy (invalidita třetího stupně), a to za současného přihlédnutí ke skutečnosti, že žaloba v projednávané věci nebyla (s ohledem na právní složitost věci) ani zjevným zneužitím práva; za těchto okolností lze spravedlivě požadovat, aby náklady řízení šly k tíži žalované a vedlejšího účastníka, kteří jsou nepochybně silnými ekonomickými subjekty. S ohledem na to, že u žalobce jsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, nevzniklo České republice právo na náhradu nákladů řízení státu, které vznikly v průběhu řízení před soudem prvního stupně.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23147/	09.01.2024	24 Cdo 3430/2023	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 29 Co 217/2023, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 42 Sd 162/2014, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Na základě návrhu složitele E. s. r. o., došlého Obvodnímu soudu pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) dne 18. 4. 2014 bylo v dané věci zahájeno řízení o úschově ve smyslu § 289 a násl. zákona č. 292/2012 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), na jeho základě pak soud prvního stupně usnesením ze dne 12. 5. 2014, č. j. 42 Sd 162/2014-21, které nabylo právní moci dne 29. 5. 2014, vyslovil, že částku 1 417 986 Kč (dále jen „předmět úschovy“) přijímá do úschovy. Složitel, odkazuje na ustanovení § 1953 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), ve svém návrhu deklaroval, že má důvodné pochybnosti o tom, kdo je jeho věřitelem, a to ve vztahu k jeho závazku plynoucímu z užívání blíže označené nemovité věci (nebytových prostor) v období druhého čtvrtletí roku 2014, když příjemce DELTA CENTER a. s., (coby nájemce) vede s přihlašovatelem – hlavním městem Prahou (obcí coby pronajímatelem a vlastníkem užívaných prostor) spor o platnost výpovědi nájemní smlouvy, od níž složitel odvozoval ve vztahu k oběma zbývajícím účastníkům své právní postavení. 2. Usnesením ze dne 23. 11. 2021, č. j. 42 Sd 162/2014-115, soud prvního stupně rozhodl, že (celá) soudní úschova ve výši 1 417 986 Kč se vydává složiteli – E. s. r. o.- jemuž bude „úschova“ poukázána po právní moci takového usnesení. 3. K odvolání přihlašovatele – hlavního města Prahy – Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 21. 1. 2022, č. j. 29 Co 21/2022-135, potvrdil usnesení soudu prvního stupně v upřesněném znění, že předmět úschovy – částka 1 417 986 Kč se vrací složiteli. Soudy obou stupňů dospěly tehdy ke shodnému závěru, že důvod pro složení peněžitého plnění do úschovy u soudu neměl opory v hmotném právu (§ 1953 o. z.), pročež je namístě předmět úschovy vydat složiteli. 4. Proti zmíněnému usnesení odvolacího soudu podal dovolání přihlašovatel. Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 3. 2023, č. j. 29 Cdo 905/2022-159 [dále též „předchozí usnesení Nejvyššího soudu“], dovolání zamítl v rozsahu, v němž odvolací usnesením ze dne 21. 1. 2022, č. j. 29 Co 21/2022-135, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ohledně částky 838 593,90 Kč (výrok I usnesení dovolacího soudu), v rozsahu částky 579 392,10 Kč jej naopak změnil tak, že usnesení soudu prvního stupně ze dne 23. 11. 2021, č. j. 42 Sd 162/2014-115, změnil s tím, že se zamítá návrh složitele, aby mu ze soudní úschovy byla vrácena částka 579 392,10 Kč (výrok II usnesení dovolacího soudu). 5. Nejvyšší soud k tehdy jím řešené problematice zaujal (ve stručnosti řečeno) závěr, podle něhož důvod pro složení částky 1 417 986 Kč do soudní (soluční) úschovy na základě tvrzení obsažených v návrhu na přijetí byl – v obecné rovině – vskutku dán, jelikož složitel na základě svých poznatků neměl (objektivně vzato) možnost stanovit, komu (zda příjemci či naopak přihlašovateli) náleží úhrada za užívání nebytových prostor v rozhodném období, když důvodem pro složení peněžité částky do soudní (soluční) úschovy může být i to, že složitel neví, zda částku za užívání věci v určité době má jako podnájemce uhradit nájemci nebo pronajímateli, který s nájemcem vede spor o to, zda nájem skončil výpovědí a v době užívání věci proto složitel již nebyl podnájemcem věci. Důvod částečného zamítnutí dovolání pak tkvěl v tom, že přihlašovatel – hlavní město Praha – se způsobem tvrzeným v návrhu na přijetí nemohl stát věřitelem z titulu bezdůvodného obohacení nabytého plněním (užíváním) bez právního důvodu (konkurujícím příjemci) za celou tvrzenou dobu. Nejvyšší soud zdůraznil, že v případě zániku podnájemního vztahu složitele vzniká bezdůvodné obohacení postupně za každý den užívání předmětu podnájmu bez právního důvodu. Složitel složil na účet soudu předmětnou částku za období od 1. 4. 2014 do 30. 6 2014, a to (již) dne 7. 5. 2014, z čehož dovodil, že u částky odpovídající období užívání nebytových prostor od 8. 5. 2014 do 30. 6. 2014 (to je v rozsahu částky 838 593,90 Kč) důvod k jejímu složení do soudní (soluční) úschovy nebyl dán. 6. Posléze přihlašovatel – hlavní město Praha podal (v intencích právní závěru předchozího usnesení Nejvyššího soudu) návrh, aby mu byla ze soudní úschovy vyplacena částka 579 392,10 Kč. 7. Soud prvního stupně usnesením ze dne 23. 5. 2023, č. j. 42 Sd 162/2014-171, zastavil „řízení o návrhu přihlašovatele na vydání předmětu úschovy v částce 579 392,10 Kč“. 8. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) na základě odvolání přihlašovatele v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Soudy obou stupňů odůvodnily zastavení řízení o návrhu přihlašovatele na vydání předmětu úschovy (v rozsahu částky 579 392,10 Kč) tím, že nejsou splněny podmínky řízení ve smyslu § 103 a § 104 odst. 1 o. s. ř., protože „inheritní podmínkou“ [míněna patrně „inherentní podmínka – z latinského in -, v a haereo , vězet v něčem, tedy jde o podmínku neodmyslitelnou, nezbytnou – poznámka Nejvyššího soudu] konání „řízení o úschovách je předmět úschovy (v dispozici soudu)“. Na základě výše zmíněných usnesení soudu prvního stupně a odvolacího soudu, která nabyla právní moci, byl celý předmět úschovy vydán složiteli, a to ještě předtím, než o dovolání rozhodl Nejvyšší soud. Nastal tak neodstranitelný nedostatek podmínek řízení. Ačkoliv Nejvyšší soud korigoval shora uvedeným způsobem závěry odvolacího soudu, nemění to podle soudů obou stupňů již nic na tom, že přihlašovateli předmětnou částku nelze vydat. Soud prvního stupně doplnil, že nastalá skutečnost neznamená, že by přihlašovatel pozbyl svého případného práva na náhradu za užívání předmětných prostor ve shora uvedeném období, tohoto práva se ale musí do budoucna domáhat proti složiteli sám. Odvolací soud uvedenou argumentaci soudu prvního stupně podpořil úvahou, podle níž jestliže se v úschově (soudu) již žádné prostředky složitele nenacházejí, není zde předmět úschovy, o jehož vydání by mohl soud rozhodnout. Argumentace přihlašovatele obsažená v odvolání o nutnosti rozdílného postupu v případě věcí individuálně určených a zastupitelných (které byly v podobě peněz předmětem úschovy v tomto případě) je podle odvolacího soudu lichá. Nemůže být dán rozdílný postup podle povahy věcí složených do úschovy jen z toho důvodu, že některé jsou individuálně určené a některé jsou věcmi zastupitelnými. Skutečnost, že předchozí usnesení Nejvyššího soudu nemůže mít dále na řízení o úschově vliv a zůstává jen v akademické rovině, je podle odvolacího soudu faktem, který však na správnosti napadeného usnesení nemůže ničeho změnit. II. Dovolání a vyjádření k němu 9. Usnesení odvolacího soudu napadl příjemce – hlavní město Praha dovoláním. Za dosud v judikatuře neřešenou považoval otázku, zda může soud zastavit řízení o žádosti příjemce o vydání předmětu úschovy, jestliže dříve soud vyplatil celý předmět úschovy některému z účastníků řízení, a to na základě pravomocného rozhodnutí, které bylo v dovolacím řízení následně zrušeno. Přihlašovatel má za to, že dosud procesně odpovídajícím způsobem o tom, komu má být předmět úschovy (jeho část) vydán nebylo autoritativně rozhodnuto. Úschovní řízení je podle něj založeno na předpokladu, že soud v případě sporu vydá předmět úschovy tomu, o kom bude v jiném (sporném) řízení prokázáno, že má na její vydání právo. Dovolatel připomenul, že podle hmotného práva závazek složitele vůči příjemci zanikl zpětně k okamžiku, kdy bylo plnění do úschovy soudu složeno. Příjemci by nemělo jít k tíži pochybení soudů nižších stupňů, které předmět úschovy (jeho část) vyplatily neoprávněné osobě na základě pravomocného rozhodnutí, které ale bylo později jako nezákonné zrušeno. Soudy by neměly v důsledku svého nesprávného rozhodnutí přenášet riziko vymahatelnosti na příjemce, jehož právo bylo ve sporném řízení postaveno najisto, navíc, když nastalou situaci zavinil výlučně soud (stát). Soud nedostál své roli „důvěryhodného schovatele“, v ní selhal a důsledky své nesprávné činnosti nyní přenáší na jednoho z účastníků řízení. Dovolatel odvolacímu soudu dále vytknul, že dostatečně nereagoval na jeho námitku o tom, že předmětem úschovy byly zastupitelné věci, a že tedy nic nebrání soudu závazek k vydání úschovy splnit. Danou situaci dovolatel srovnal (evidentně za použití argumentu ad absurdum ) s plněním věřitele na účet jiné osoby bez právního důvodu, kdy by se v logice úvah odvolacího soudu dlužník na úkor ochuzeného žalobě na vydání bezdůvodného obohacení ubránil za situace i tehdy, jestliže by v mezidobí neoprávněně poukázané peněžní prostředky ze svého účtu sám spotřeboval či je převedl dále na jiného. Dovolatel závěrem navrhoval, aby usnesení odvolacího soudu bylo Nejvyšším soudem zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. 10. K podanému dovolání se vyjádřil složitel, který se zcela ztotožnil s právními závěry soudů obou stupňů a navrhoval, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl. 11. Příjemce se k podanému dovolání nevyjádřil. III. Přípustnost dovolání 12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. S ohledem na charakter daného řízení vycházel Nejvyšší soud rovněž ze znění § 1 odst. 1, 3 a 4 a § 30 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“). 13. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení /přihlašovatelem/, za splnění podmínky § 241 o. s. ř. 14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 16. Ze skutkového stavu, z něhož odvolací soud při rozhodování vycházel (jehož správnost a úplnost jsou v zásadě vyloučeny z dovolacího přezkumu, srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.), vyplývá, že soud prvního stupně poté, co nabylo právní moci usnesení o vydání (vrácení) předmětu úschovy složiteli, mu celý předmět úschovy, to je částku 1 417 986 Kč vyplatil (vrátil), k čemuž došlo ještě předtím, než Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 22. 3. 2023, č. j. 29 Cdo 905/2022-159 , rozhodnutí odvolacího soudu o vrácení věci složiteli, co do částky 579 392,10 Kč změnil tak, že návrh na vrácení této částky složiteli zamítl. V projednávané věci proto záviselo rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na vyřešení právní otázky, jaký vliv na osud řízení o úschově (a v jeho rámci učiněného návrhu některého z účastníků na vydání předmětu úschovy) má skutečnost, že soud v době svého rozhodování již předmětem úschovy (jeho částí) nedisponuje. Dovolání shledal Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. v uvedeném rozsahu přípustným, neboť daná otázka nebyla dosud v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena. IV. Důvodnost dovolání 17. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. 18. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 19. Podle § 290 z. ř. s. u soudu lze složit do úschovy peníze, cenné papíry a jiné movité věci hodící se k úschově za účelem splnění závazku. 20. Z ustanovení § 291 odst. 2 z. ř. s. plyne, že návrh na přijetí do úschovy musí obsahovat prohlášení složitele, který peníze, cenné papíry nebo jiné věci do úschovy skládá, že závazek, jehož předmětem jsou hodnoty skládané do úschovy, nelze splnit, protože věřitel je nepřítomen nebo je v prodlení, nebo že složitel má odůvodněné pochybnosti, kdo je věřitelem, nebo že složitel věřitele nezná; to neplatí, jde-li o povinnou úschovu. 21. Ustanovení § 292 z. ř. s. uvádí, že účastníkem je složitel. Po právní moci rozhodnutí o přijetí do úschovy je účastníkem také ten, pro koho jsou peníze, cenné papíry nebo jiné věci určeny (dále jen „příjemce“), a ten, kdo uplatňuje právo na předmět úschovy (v praxi je tento účastník označován za „přihlašovatele“ – poznámka Nejvyššího soudu). 22. Z ustanovení § 298 z. ř. s. je zřejmé, že předmět úschovy vydá soud příjemci na jeho žádost. Jestliže ke složení došlo proto, že někdo jiný, než příjemce uplatňuje právo na vydání předmětu úschovy nebo že někdo jiný, jehož souhlasu je třeba, nesouhlasí s vydáním předmětu úschovy příjemci, je k vydání předmětu úschovy zapotřebí souhlasu všech účastníků a osoby, pro jejíž nesouhlas s plněním došlo ke složení do úschovy. Souhlasu složitele je však třeba jen tehdy, bylo-li plnění složeno pro neznámého věřitele (odstavec 1). Složiteli vydá soud předmět úschovy na jeho žádost, a) jestliže příjemce projeví s tímto postupem souhlas, b) prohlásí-li příjemce soudu, že předmět úschovy nepřijímá, nebo c) nevyjádří-li se příjemce ve lhůtě stanovené soudem, ačkoliv byl na takové následky upozorněn (odstavec 3). Jiné osobě, než která je uvedena v odstavcích 1 až 3, žádající o vydání předmětu úschovy, jej vydá soud jen se souhlasem složitele a příjemce (odstavec 4). 23. Na základě § 299 odst. 1 z. ř. s. platí, že byl-li souhlas s vydáním předmětu úschovy odepřen, lze jej nahradit pravomocným rozsudkem soudu, kterým bylo rozhodnuto, že ten, kdo vydání odporoval, je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli (odstavec 1). 24. Z právě citované právní úpravy především vyplývá, že složení či odevzdání předmětu úschovy soudu /tzv. depozita/, je jen jednou z nezbytných podmínek, jež musí být splněny pro to, aby soud příznivě rozhodl o návrhu složitele na přijetí věci do soudní úschovy. 25. Podle § 113 odst. 1 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy (dále jen „jednací řád“), platí, že soud rozhoduje o přijetí do úschovy, jen jestliže byl předmět úschovy již složen do úschovy soudu (případně jiného soudem určeného schovatele, srov. § 113a téhož předpisu). Pokud depozitum nebylo ani po předchozí výzvě adresované složiteli u soudu (nebo jím určeného schovatele) složeno, nejde o nedostatek podmínky řízení ve smyslu § 103 a § 104 odst. 1 o. s. ř., s nímž by se měla pojit povinnost soudu zastavit řízení o úschově, nýbrž jde o absenci podmínky pro to, aby soud mohl věcně vyhovět návrhu složitele a rozhodnout o přijetí úschovy. Ze znění § 296 odst. 1 z. ř. s. je přitom patrné, že vyžádá-li si úschova náklady, uloží soud složiteli, aby složil přiměřenou zálohu na náklady. Nebude-li záloha ve stanovené lhůtě zaplacena, soud návrh na přijetí úschovy zamítne; soud rovněž návrh na přijetí úschovy zamítne, nehodí-li se věc k úschově vůbec nebo není-li nalezen vhodný způsob úschovy. Stejně jako v případě, že se již složené věci do úschovy nehodí (§ 290 z. ř. s. a § 113a odst. 2 jednacího řádu) nebo není-li přes výzvu zaplacena vyžádaná záloha soud i za situace, kdy složitel věc do úschovy soudu nesloží nezastavuje řízení, nýbrž usnesením návrh složitele „věcně“ zamítne (v odborné literatuře k tomu srov. kupř. Levý, In: SVOBODA, Karel, TLÁŠKOVÁ, Šárka, VLÁČIL, David, LEVÝ, Jiří, HROMADA, Miroslav a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, ISBN 978-80-7400-297-7, § 290 [Předmět úschovy], marg. č. 2.) nebo obdobně Adamová (In: Lavický, P. a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, komentář k § 290). 26. Z uvedeného plyne, že není-li existence předmětu úschovy a její složení u soudu procesní podmínkou toho, aby soud mohl ve smyslu § 103 a 104 odst. 1 o. s. ř. jednat a rozhodnout o návrhu složitele (neboť absence složení věci do úschovy nebrání vydání věcného rozhodnutí o zamítnutí návrhu), tím méně může být (ve smyslu argumentu logického výkladu a maiori ad minus ) podmínkou pro pozdější rozhodnutí o návrhu některého z účastníků, jímž se následně dožaduje podle § 298 z. ř. s. vydání předmětu úschovy. Z důvodů, jež budou uvedeny dále, nešlo současně ani o případ, kdy by „odpadl důvod pro další vedení řízení“ ve smyslu § 16 z. ř. s. Měly-li soudy nižších stupňů v projednávané věci za to, že návrhu přihlašovatele – hlavního města Prahy – nelze vyhovět z důvodu, že požadovaný předmět úschovy (jeho část) byla vydána již dříve jiné osobě, neměl přikročit k zastavení řízení, nýbrž měl v logice výše nastíněných úvah podaný návrh („věcně“) zamítnout. Již jen z tohoto důvodu napadené usnesení odvolacího soudu (stejně jako předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně) správné není. Nejvyšší soud však nesdílí názor, že za výše popsaného skutkového stavu bylo možno návrh na vydání předmětu úschovy zamítnout jen proto, že soud v rozhodné době předmětem úschovy nedisponoval. 27. V soudní praxi není pochyb o tom, že řízení o úschově je zvláštním druhem řízení, tradičně vnímaným jako řízení nesporné, přestože jeho účastníci ve stádiu, v němž se rozhoduje o vydání úschovy, mají často protichůdné zájmy. Podstatným rysem řízení o úschovách je současně i to, že jde o řízení přísně formální. Soud se při rozhodování o přijetí tvrzeně dlužného plnění do své úschovy nezabývá zkoumáním pravdivosti tvrzení složitele, pouze shodou s důvody uváděnými pro tento způsob zániku závazku v hmotném právu. Odlišná situace nastává v případě úschovy věci, o níž bylo podle ustanovení § 80 odst. 1 věty třetí zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestního řádu), rozhodnuto, že se ukládá do úschovy, která se považuje za uloženou do úschovy dnem právní moci usnesení vydaného příslušným orgánem činným v trestním řízení, aniž by bylo třeba, aby byla soudu skutečně odevzdána; soud v občanském soudním řízení o přijetí takové věci do úschovy nerozhoduje (odpadá tak první fáze úschovního řízení), o vydání takové úschovy se však rozhoduje již v režimu ustanovení § 298 a násl. z. ř. s. [k tomu srov. přiměřeně stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. Cpjn 203/2005 uveřejněné pod číslem 24/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. 28. Soud tedy v řízení o úschovách nepřezkoumává, zda existuje mezi složitelem a příjemcem právní vztah, který by byl důvodem takového plnění. Stejně tak, nejsou-li splněny podmínky pro vydání úschovy stanovené v § 298 z. ř. s., soud v řízení o úschovách neposuzuje mezi účastníky sporné otázky; toliko vyčká rozhodnutí soudu ve sporném řízení (§ 299 z. ř. s.). Současně platí, že jakmile usnesení o přijetí věci do úschovy nabude právní moci, nemůže již složitel vzít zpět svůj návrh na zahájení úschovního řízení a nabylo-li usnesení o přijetí depozita do úschovy právní moci, završuje se tím první fáze řízení, přičemž soud je dále povinen ve všech případech (v rámci tzv. druhé fáze) z povinnosti úřední obligatorně usnesením rozhodnout o dalším osudu úschovy, a to tak, že na základě podané žádosti předmět úschovy buď vydá (vrátí) složiteli (za podmínek § 298 odst. 3 písm. a) až c) z. ř. s.), popř. ukáže-li se dodatečně, že důvody pro přijetí věci do úschovy dány nebyly (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3924/2013 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2844/2015 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3853/2015 ) nebo jej vydá příjemci (§ 298 odst. 1 a 2 z. ř. s.) či přihlašovateli (§ 298 odst. 4 o. s. ř.), a není-li dán k vydání úschovy zákonem předjímaný souhlas jiného účastníka úschovního řízení, vydá soud usnesením úschovu na základě žádosti osobě, která se ve sporném řízení domohla vydání pravomocného rozsudku nahrazujícího souhlas s vydáním, předmětu úschovy (§ 299 z. ř. s.). Ve všech ostatních případech (nestanoví-li zákon výjimečně jinak, viz § 300 z. ř. s.) se postupuje u tzv. nevydaných úschov podle ustanovení § 301 z. ř. s. a po marném uplynutí ediktální lhůty, jíž soud stanoví usnesením, nevydaná úschova připadá (tzv. ex lege ) státu a současně s tím zaniknou práva účastníků i jiných osob k předmětu úschovy (§ 302 z. ř. s.). 29. Ze smyslu právní úpravy i systematiky zákona tak nepochybně plyne, že soud v řízení o úschově je povinen postupovat tak, aby bylo dosaženo vlastního účelu úschovního řízení, a tedy aby nejprve bylo rozhodnuto, zda jsou splněny podmínky pro přijetí úschovy a následně musí být najisto postaveno, komu bude předmět úschovy vydán. Řečeno jinak: soud v řízení o úschově buď usnesením vydá (vrátí) podle § 298 až 299 z. ř. s. předmět přijaté úschovy některému z účastníků nebo úschova připadne státu podle § 301 odst. 3 z. ř. s., čemuž ovšem předchází povinnost vydat usnesení (edikt) na základě § 301 odst. 1 o. s. ř. Z ukázaného je zřejmé, že naopak nelze zastavit řízení o úschově jen proto, že soud z jakékoliv příčiny není schopen fakticky úschovu oprávněné osobě vydat; je přitom vcelku nerozhodné, je-li plnění složené do soudní úschovy věcí genericky či individuálně určenou. V projednávané věci přitom dosud nebylo rozhodnuto, o tom, komu bude částka 579 392,10 Kč ze soudní úschovy vydána (po zrušení předchozích rozhodnutí soudů nižších stupňů dovolacím soudem). 30. K řešené problematice lze doplnit, že si lze představit i situaci, kdy okolnost, pro níž nelze věc v úschově vydat, nastane až po právní moci usnesení o vydání úschovy, avšak ještě před jejím faktickým vrácením osobě určené usnesením soudu. I v takovém případě by nepochybně trvala povinnost soudu vydat úschovu, popř. poskytnout náhradu škody. Nastalý stav lze připodobnit k situaci, kdy soudní exekutor vyplatí vymožené plnění neoprávněné osobě, přesto však ani taková okolnost není na překážku pozdějšímu vydání rozvrhového usnesení, jímž se ono dříve získané plnění (třebas není fakticky k dispozici) musí rozvrhnout a následně též vyplatit mezi jednotlivé věřitele (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 935/2021 , nebo ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3359/2022 , uveřejněný pod číslem 86/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a judikaturu v něm zmiňovanou) a ten, komu mělo být plněno, má i v popisovaném případě nepochybně právo na to, aby bylo exekuční řízení dokončeno vydáním rozvrhového usnesení a není-li mu (až na jeho základě) přiznaná částka vyplacena, má též právo na náhradu škody. 31. Odtud plyne, že pouhá skutečnost, že soud (jím určený schovatel) již nemá předmět úschovy k dispozici [např. v důsledku jejího zničení, ztráty či zašantročení, odcizení, nemožnosti plnění schovatelem apod.] nemá na potřebu rozhodnutí o tom, komu má být předmět úschovy vydán (komu svědčí právo na jeho vydání) žádný vliv. Srovnatelná situace nastává, jestliže soud depozitum vydal na základě pravomocného rozhodnutí, které bylo posléze pro nezákonnost jako nesprávné v předepsaném řízení zrušeno, jiné osobě, neboť ani taková okolnost není na překážku obligatorní potřebě dokončení řízení o úschově. 32. S ohledem na předmět dovolacího řízení lze doplnit, že složitel, kterému bylo vráceno plnění (jeho část) na základě později zrušeného rozhodnutí by měl z důvodu, že právní důvod takového plnění odpadl (srov. § 2991 odst. 1 a 2 o. z.), vrátit získané bezdůvodné obohacení ochuzenému (jímž je stát jednající prostřednictvím soudu prvního stupně /orgánu jeho státní správy/ jako příslušné organizační složky). Pokud by složitel státu bezdůvodné obohacení nevydal, nelze ani uvažovat o tom, že by prostřednictvím řízení o úschově mohlo dojít hmotněprávně k zániku jeho závazku vůči přihlašovateli. Faktické vrácení bezdůvodného obohacení z výše vyložených důvodů nepředstavuje podmínku pro další pokračování řízení o úschově. V této fázi řízení je pak zjevně předčasné se zabývat otázkami souvisejícími s možným nevyplacením předmětu úschovy oprávněné osobě, neboť s ohledem na právě řečené není jisté, zda taková skutečnost vůbec nastane. 33. Lze proto uzavřít, že právní posouzení dovoláním předestřené otázky ze strany odvolacího soudu je neúplné, a tedy i nesprávné. 34. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 nebo § 238a o. s. ř.) přípustné, dovolací soud z úřední povinnosti přihlédne též k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud existenci zmatečnostních vad nebo jiných vad řízení, jež by mohly mít vliv na věcnou správnost napadeného rozsudku neshledal. 35. Protože je usnesení odvolacího soudu založeno na nesprávném právním posouzení věci, čímž je současně naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a jelikož Nejvyšší soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než usnesení odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Zbývá dodat, že bylo-li rozhodnuto toliko o procesní otázce v podobě zastavení řízení, je vyloučeno, aby soud vyššího stupně návrh posuzoval věcně, proto nebyly splněny podmínky pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 243d písm. b) o. s. ř. 36. Důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, přitom přiměřeně platí i pro usnesení soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). 37. V dalším řízení jsou soudy obou stupňů vázány vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s. ř.). 38. V novém rozhodnutí, jímž se bude řízení končit, neopomenou soudy rozhodnout o náhradě nákladů řízení (podle § 151 odst. 1 o. s. ř., když jde o řízení návrhové a neuplatní se proto jinak speciální ustanovení § 23 z. ř. s.), popř. vysvětlí, z jakého důvodu není zapotřebí o náhradě nákladů řízení rozhodovat.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23151/	21.12.2023	29 Cdo 2602/2023	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud odmítl dovolání prvního žalovaného a druhé žalované, jakož i dovolání třetího žalovaného v rozsahu, v němž směřovalo proti třetímu až pátému výroku usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 3. 2022, sp. zn. 4 Co 65/2021, o nákladech odvolacího řízení, a proti té části druhého výroku onoho usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení krajského soudu ze dne 1. 10. 2021 v bodech II. a III. výroku o nákladech řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem ze dne 5. 6. 2020, č. j. 32 C 2/2017-354, ve znění (opravného) usnesení ze dne 19. 8. 2020, č. j. 32 C 2/2017-377, Okresní soud Brno-venkov (dále jen „okresní soud“) rozhodl o žalobě podané u něj 4. 7. 2017 žalobcem (M. J.) proti žalovaným (1/ Z. T., 2/ J. T., 3/ F. J. a 4/ nezletilé AAAAA tak, že: [1] Určil, že v okamžiku úmrtí zůstavitelky S. J. (dále jen „S. J.“), pohledávky ve výši 2.308.896 Kč a ve výši 71.256,60 EUR vůči prvnímu žalovanému a druhé žalované byly majetkem náležejícím do společného jmění zůstavitelky a žalobce (bod I. výroku). [2] Uložil prvnímu žalovanému a druhé žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí společně a nerozdílně částku 68.247,50 Kč (bod II. výroku). [3] Určil, že žalobce a třetí žalovaný vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku). [4] Určil, že žalobce a čtvrtá žalovaná vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení (bod IV. výroku). [5] Přiznal advokátce JUDr. M. B. (dále jen „M. B.“) jako ustanovenému opatrovníku čtvrté žalované odměnu za zastupování „ve výši, která bude stanovena v samostatném usnesení“ (bod V. výroku). [6] Určil, že základ nároku státu na náhradu nákladů řízení vůči prvnímu žalovanému a druhé žalované, „kteří jsou povinni společně a nerozdílně“, je dán v rozsahu 100 % (bod VI. výroku). [7] Určil, že vůči třetímu žalovanému a čtvrté žalované se státu nepřiznává náhrada nákladů řízení (bod VII. výroku). 2. Usnesením ze dne 25. 9. 2020, č. j. 32 C 2/2017-381, okresní soud přiznal M. B. odměnu za zastupování čtvrté žalované v celkové výši 13.310 Kč (včetně částky odpovídající dani z přidané hodnoty). 3. Usnesením ze dne 6. 11. 2020, č. j. 32 C 2/2017-397, které nabylo právní moci dne 27. 11. 2020, okresní soud: [1] Zastavil řízení o odvolání třetího žalovaného proti rozsudku okresního soudu (bod I. výroku). [2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o odvolání třetího žalovaného (bod II. výroku). 4. K odvolání M. B. Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) usnesením ze dne 6. 1. 2021, č. j. 13 Co 240/2020-416, zrušil odvoláním napadené usnesení okresního soudu ze dne 25. 9. 2020. 5. O odvolání prvního žalovaného a druhé žalované proti rozsudku okresního soudu (ve znění usnesení okresního soudu ze dne 19. 8. 2020) rozhodl krajský soud usnesením ze dne 7. 4. 2021, č. j. 13 Co 239/2020-423, tak, že rozsudek okresního soudu se ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným a druhou žalovanou zrušuje v bodě I. výroku a dále se zrušuje v bodech II., V. a VI. výroku a věc se v tomto rozsahu vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení. 6. O dovolání prvního žalovaného a druhé žalované (podání datované 11. 6. 2021, č. l. 441-443) proti usnesení krajského soudu ze dne 7. 4. 2021, rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 7. 2023, č. j. 22 Cdo 1869/2023-642 , tak, že: [1] Dovolání odmítl (první výrok). [2] Uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 1.694 Kč (druhý výrok). [3] Uložil druhé žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 1.694 Kč (třetí výrok). 7. Třetí žalovaný podal proti usnesení krajského soudu ze dne 7. 4. 2021 žalobu pro zmatečnost (učinil tak podáním datovaným 28. 6. 2021, č. l. 477-478). 8. Usnesením ze dne 1. 10. 2021, č. j. 13 Co 239/2020-511, Krajský soud v Brně: [1] Zamítl žalobu pro zmatečnost podanou třetím žalovaným proti usnesení krajského soudu ze dne 7. 4. 2021 (bod I. výroku). [2] Určil, že žalobci se vůči třetímu žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). [3] Uložil třetímu žalovanému zaplatit prvnímu žalovanému a druhé žalované k jejich ruce společné a nerozdílné na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 10.890 Kč (bod III. písm. a/ výroku). [4] Uložil třetímu žalovanému zaplatit státu na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 5.445 Kč (bod III. písm. b/ výroku). 9. Krajský soud – vycházeje z ustanovení 229 odst. 3 a § 235a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – dospěl k následujícím závěrům: 10. Usnesením krajského soudu ze dne 7. 4. 2021 nebylo rozhodováno o právech a povinnostech třetího žalovaného (ani čtvrté žalované), když odvolací soud rozhodoval jen o odvolání prvního žalovaného a druhé žalované. Třetí žalovaný tak není k podání žaloby pro zmatečnost subjektivně oprávněn (nebyl účastníkem odvolacího řízení). 11. Žalobou pro zmatečnost napadené usnesení krajského soudu je kasačním usnesením; není tedy usnesením ve věci samé. Tato otázka je v soudní praxi již dlouhodobě ustálena; srov. např. závěr obsažený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2437/2005 , a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3621/2014 . 12. O odvolání prvního až třetího žalovaných proti usnesení krajského soudu ze dne 1. 10. 2021 rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 10. 3. 2022, č. j. 4 Co 65/2021-542, tak, že: [1] Odmítl odvolání prvního žalovaného a druhé žalované (první výrok). [2] Potvrdil (na základě odvolání třetího žalovaného) usnesení krajského soudu ze dne 1. 10. 2021 (druhý výrok). [3] Určil, že žalobce a třetí žalovaný vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení (třetí výrok). [4] Uložil třetímu žalovanému zaplatit prvnímu žalovanému a druhé žalované k jejich ruce společné a nerozdílné na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 5.472 Kč (čtvrtý výrok). [5] Uložil třetímu žalovanému zaplatit čtvrté žalované na účet státu na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 5.682 Kč (pátý výrok). 13. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 218 písm. b/ o. s. ř. a § 229 odst. 3 o. s. ř. – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům: 14. První žalovaný a druhá žalovaná nejsou oprávněni k podání odvolání, jelikož žalobu pro zmatečnost podal (jen) třetí žalovaný. Rozhodnutím krajského soudu z 1. 10. 2021 tak těmto žalovaným nebyla způsobena žádná újma na jejich právech. 15. Usnesení napadené žalobou pro zmatečnost je usnesením, kterým odvolací soud zrušil rozhodnutí okresního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud tak má za správný názor krajského soudu, že ono zrušující usnesení není usnesením, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé. 16. Odvolací soud souhlasí i s názorem krajského soudu, že třetí žalovaný není k podání žaloby pro zmatečnost subjektivně oprávněn, neboť zrušujícím usnesením nebylo rozhodováno o jeho právech a povinnostech (řízení o jeho odvolání proti rozsudku okresního soudu bylo zastaveno usnesením okresního soudu ze dne 6. 11. 2020 pro nezaplacení soudního poplatku). II. Dovolání a vyjádření k němu 17. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 10. 3. 2022 podali dovolání první žalovaný (dále též jen „první dovolatel“) a druhá žalovaná (dále též jen „druhá dovolatelka“) [společným podáním datovaným 25. 5. 2022], jakož i třetí žalovaný (dále též jen „třetí dovolatel“) [podáním datovaným 30. 5. 2022], shodně požadujíce jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení; třetí dovolatel nadto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil i usnesení krajského soudu ze dne 1. 10. 2021. a) K dovolání prvního žalovaného a druhé žalované 18. První dovolatel a druhá dovolatelka podali dovolání výslovně „proti všem výrokům“ napadeného usnesení. Přípustnost dovolání vymezují ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení procesní otázky „která byla odvolacím soudem vyřešena po právní stránce nesprávným způsobem“. 19. Následně tito dovolatelé namítají, že oba soudy vyřešily nesprávně otázku, zda v situaci, kdy odvolání proti rozsudku okresního soudu nepodali všichni žalovaní, bylo možné tento rozsudek zrušit v bodě I. výroku jen ve vztahu k nim (jako tehdejším odvolatelům), jestliže důvodem zrušení byla závažná procesní vada spočívající v tom, že okresní soud nerozhodl (ve vztahu ke všem účastníkům) o změně žaloby. Sami pak dovozují, že bylo namístě zrušit rozsudek okresního soudu (v bodě I. výroku) vůči všem žalovaným a odvolací soud (krajský soud) vydal zrušující usnesení ze dne 6. 1. 2021 na základě ústavně nekonformního výkladu § 212 o. s. ř. b) K dovolání třetího žalovaného 20. Třetí dovolatel podal dovolání výslovně proti druhému až pátému výroku napadeného usnesení namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.). 21. Odvolacímu soudu dovolatel vytýká, že nesprávně posoudil: [1] otázku, zda skutečnost, že nebyl účastníkem odvolacího řízení, v jehož rámci bylo vydáno usnesení krajského soudu ze dne 7. 4. 2021, znamená, že mu tímto usnesením nemohla být způsobena újma, respektive, že tím je subjektivně vyloučen z možnosti napadnout usnesení žalobou pro zmatečnost, i [2] otázku, zda usnesení krajského soudu ze dne 7. 4. 2021 je ve vztahu k jeho osobě „rozhodnutím ve věci samé“. 22. V mezích uplatněného dovolacího důvodu třetí dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že judikatura, na kterou odkázal, není přiléhavá. 23. Ve vztahu k otázce č. [1] míní, že skutečnost, že „striktně vzato“ nebyl účastníkem odvolacího řízení, v jehož rámci bylo vydáno usnesení krajského soudu ze dne 7. 4. 2021, jej subjektivně nevylučuje z možnosti napadnout toto rozhodnutí žalobou pro zmatečnost. 24. K otázce č. [2] dovolatel uvádí, že usnesení krajského soudu ze dne 7. 4. 2021 je minimálně ve vztahu k jeho osobě usnesením „ve věci samé“, neboť krajský soud jím rušil rozsudek okresního soudu ze dne 19. 8. 2020 v době, kdy řízení bylo vůči němu formálně pravomocně skončeno (a měl jej zrušit i vůči němu a čtvrté žalované). 25. Žalobce ve vyjádření k dovolání prvního žalovaného a druhé žalované poukazuje na to, že ti nejsou legitimováni k podání dovolání proti druhému, třetímu a pátému výroku napadeného rozhodnutí, jelikož tyto výroky se netýkají jejich práv a povinností. První výrok napadeného usnesení má za souladný s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, maje za to, že odvolací soud odmítl odvolání těchto žalovaných po právu (jelikož žalobu pro zmatečnost podal jen třetí žalovaný). 26. Dovolání třetího žalovaného má žalobce za nedůvodné, s tím, že otázku subjektivní přípustnosti žaloby pro zmatečnost v situaci, kdy třetí žalovaný nebyl účastníkem odvolacího řízení (které bylo proti němu předtím zastaveno pro neuhrazení soudního poplatku z odvolání), má za správně posouzenou (v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu). 27. Také závěr, že usnesení krajského soudu ze dne 7. 4. 2021 není usnesením „ve věci samé“, je podle žalobce souladný s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. III. Přípustnost dovolání 28. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaných dovolání. Pro posouzení přípustnosti dovolání jsou přitom rozhodná následující ustanovení občanského soudního řádu (v aktuálním znění, pro věc rozhodném): § 230 (o. s. ř.) (…) (3) Žaloba pro zmatečnost není přípustná také proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost. § 237 (o. s. ř.) Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. § 238 (o. s. ř.) (1) Dovolání podle § 237 není přípustné (…) e/ proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4, (…) h/ proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení, (…) § 241a (o. s. ř.) (1) Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3. (2) V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). (…) § 241b (o. s. ř.) (…) (3) Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v § 241, běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§ 30), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto. Nebyl-li nedostatek podmínky uvedené v § 241 ani ve lhůtě určené ke splnění této podmínky odstraněn, předseda senátu soudu prvního stupně dovolací řízení zastaví. a) K dovolání prvního žalovaného a druhé žalované 29. V rozsahu, v němž dovolání prvního dovolatele a druhé dovolatelky směřuje proti třetímu až pátému výroku napadeného usnesení (o nákladech odvolacího řízení) a proti té části druhého výroku, kterou odvolací soud potvrdil usnesení krajského soudu ze dne 1. 10. 2021 v bodech II. a III. výroku (o nákladech řízení), vylučuje jeho přípustnost ustanovení § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.; Nejvyšší soud je proto potud bez dalšího odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. 30. V rozsahu, v němž dovolání prvního dovolatele a druhé dovolatelky směřuje proti prvnímu výroku napadeného usnesení (o odmítnutí jejich odvolání), lze k přípustnosti dovolání uvést následující: 31. Pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání, je obsaženo ve výčtu těch usnesení, proti nimž je podle § 229 odst. 4 o. s. ř. přípustná žaloba pro zmatečnost (což by vylučovalo přípustnost dovolání v této věci se zřetelem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.). Podle ustanovení § 230 odst. 3 o. s. ř. však žaloba pro zmatečnost není přípustná také proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost. Usnesení krajského soudu ze dne 1. 10. 2021 je nepochybně usnesením, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost (soud ji zamítl), takže zbývá určit, zda stejnou povahu má i usnesení, jímž odvolací soud odmítl odvolání prvního žalovaného a druhé žalované proti takovému usnesení. Odpověď na tuto otázku se podává již z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2015, sen. zn. 21 ICdo 6/2015 [které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu]. V něm Nejvyšší soud uzavřel, že: „Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná. Povaha věci (vyplývající z uvedeného smyslu žaloby pro zmatečnost jakožto mimořádného opravného prostředku) vylučuje, aby žalobou pro zmatečnost bylo napadáno usnesení, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost; náprava chybného („nesprávného“) rozhodnutí tu může být zjednána cestou odvolání nebo dovolání. Rozhodnutím o žalobě pro zmatečnost je třeba – zejména s přihlédnutím ke smyslu (účelu) žaloby pro zmatečnost jakožto mimořádného opravného prostředku – rozumět ve smyslu ustanovení § 230 odst. 3 o. s. ř. nejen závěr o tom, zda žaloba je či není důvodná, ale také (pouhé) procesní rozhodnutí, kterým se řízení o žalobě končí (odmítnutí žaloby pro zmatečnost nebo zastavení řízení o žalobě pro zmatečnost). O žalobě pro zmatečnost se rozhoduje nejen u soudu prvního stupně (soudu příslušného podle ustanovení § 235a odst. 1 o. s. ř.), ale také v odvolacím řízení; rozhodnutím o žalobě pro zmatečnost je proto usnesení odvolacího soudu, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno, změněno nebo zrušeno, a samozřejmě také usnesení, kterým bylo odmítnuto odvolání podané proti usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, nebo kterým bylo řízení o tomto odvolání zastaveno.“ 32. Odtud plyne, že první výrok napadeného usnesení není výrokem (usnesením), proti němuž je přípustná žaloba pro zmatečnost. Jinak řečeno, usnesení, jímž odvolací soud odmítl odvolání proti usnesení o zamítnutí žaloby pro zmatečnost, je ve smyslu ustanovení § 230 odst. 3 o. s. ř. usnesením, proti němuž není přípustná žaloba pro zmatečnost. Přípustnost dovolání proti takovému usnesení proto není vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. Srov. shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2021, sp. zn. 29 Cdo 97/2021 , uveřejněné v časopise Vybraná judikatura, číslo 5, ročníku 2023, pod číslem 46. 33. Nejvyšší soud nicméně i potud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., jelikož první dovolatel a druhá dovolatelka způsobem odpovídajícím požadavku ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. nevymezili důvod přípustnosti dovolání. 34. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). 35. K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 , uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb. 36. První dovolatel a druhá dovolatelka „vymezili“ přípustnost dovolání takto: „Z hlediska práva procesního je dovolání přípustné podle ustanovení § 236 a § 237 o. s. ř., neboť napadené usnesení je usnesením odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a současně rozhodnutím, které v napadené části závisí na vyřešení právní otázky z oblasti procesního práva, která byla odvolacím soudem vyřešena po právní stránce nesprávným způsobem.“ (str. 2 dovolání). 37. Argument, že odvolací soud vyřešil označenou procesní otázku nesprávně, však je (poměřováno významem daného slovního spojení) pouhým označením dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř., nikoli řádným vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu jednoznačné dikce § 237 o. s. ř. a § 241a odst. 2 o. s. ř. a shora označené ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. 38. Údaj o tom, v čem dovolatelé ohledně prvního výroku napadeného usnesení spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, se z jejich dovolání (posuzováno podle obsahu) nepodává ani v dalších částech. V rozsahu, jenž se týká prvního výroku napadeného usnesení, proto v dovolacím řízení pro tuto vadu (jež se marným uplynutím dovolací lhůty stala neodstranitelnou) nelze pokračovat (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř., § 243c odst. 1 o. s. ř.). 39. Ostatně (bez přihlédnutí k popsané vadě dovolání), dovolání je v dotčeném rozsahu nepřípustné i podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Dovolání totiž logicky není (nemůže být) přípustné podle 237 o. s. ř., jestliže dovolatel předestírá dovolacímu soudu k řešení pouze otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2022, sen. zn. 29 ICdo 29/2021 ). Z dovolání prvního dovolatele a druhé dovolatelky se přitom nepodává žádná oponentura proti těm závěrům, jimiž odvolací soud odůvodnil první výrok o odmítnutí odvolání (žádná oponentura proti aplikaci § 218 písm. b/ o. s. ř.). 40. V rozsahu, v němž dovolání prvního dovolatele a druhé dovolatelky směřuje proti druhému výroku napadeného usnesení v té části, kterou odvolací soud potvrdil (na základě odvolání třetího žalovaného) usnesení krajského soudu z 1. 10. 2021 v bodě I. výroku o zamítnutí žaloby pro zmatečnost, je co do (ne)vymezení přípustnosti dovolání postiženo stejnými vadami jako dovolání proti prvnímu výroku napadeného usnesení (srov. odstavce 34. až 38. odůvodnění shora). Co do vymezené části druhého výroku napadeného usnesení proto v dovolacím řízení pro tuto vadu, jež se marným uplynutím dovolací lhůty stala neodstranitelnou (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.), též nelze pokračovat, takže Nejvyšší soud i potud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. 41. Dovolání prvního dovolatele a druhé dovolatelky je v dotčeném rozsahu (opět bez přihlédnutí k popsané vadě dovolání), rovněž subjektivně nepřípustné podle § 243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 240 odst. 1 a § 218 písm. b/ o. s. ř. Platí totiž, že osoba, jejíž odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odmítnuto podle § 218 písm. b/ o. s. ř. jako podané někým, kdo k němu není oprávněn, není oprávněna k podání dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo meritorně rozhodnuto o odvolání jiných účastníků řízení proti témuž rozhodnutí soudu prvního stupně. Srov. shodně již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 29 Odo 1583/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2007, pod číslem 177, a v poměrech občanského soudního řádu v aktuálním znění např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sen. zn. 29 NSČR 20/2018 . b) K dovolání třetího žalovaného 42. V rozsahu, v němž dovolání třetího dovolatele směřuje proti třetímu až pátému výroku napadeného usnesení (o nákladech odvolacího řízení) a proti té části druhého výroku, kterou odvolací soud potvrdil usnesení krajského soudu ze dne 1. 10. 2021 v bodech II. a III. výroku (o nákladech řízení), vylučuje jeho přípustnost ustanovení § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.; Nejvyšší soud je proto potud bez dalšího rovněž odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. 43. V rozsahu, v němž dovolání třetího dovolatele směřuje proti druhému výroku napadeného usnesení v té části, kterou odvolací soud potvrdil usnesení krajského soudu z 1. 10. 2021 v bodě I. výroku o zamítnutí žaloby pro zmatečnost, Nejvyšší soud k přípustnosti dovolání uvádí, že ta je i v tomto dovolání vymezena bez respektu k dikci § 237 o. s. ř. a § 241a odst. 2 o. s. ř. a ke shora označené ustálené judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu; i třetí dovolatel totiž potud zaměňuje přípustnost dovolání a dovolací důvod. Z poukazu dovolatele na nepřiléhavost dovolacím soudem užité judikatury (Nejvyššího soudu) však v intencích § 237 o. s. ř. lze dovodit (byť s obtížemi) námitku rozporu odvolacím soudem řešených procesních otázek s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. 44. Nejvyšší soud pak v popsaném rozsahu shledává dovolání třetího dovolatele přípustným podle § 237 o. s. ř. (když v této části pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř.), přičemž u obou otázek jde o věc dovolacím soudem neřešenou (u otázky č. [2] jde o věc neřešenou ve vztahu k aktuálnímu znění občanského soudního řádu). IV. Důvodnost dovolání 45. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný třetím dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 46. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 47. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení občanského soudního řádu (ve znění, jež se nezměnilo od podání žaloby pro zmatečnost): § 206 (o. s. ř.) (1) Podá-li ten, kdo je k tomu oprávněn, včas přípustné odvolání, nenabývá rozhodnutí právní moci, dokud o odvolání pravomocně nerozhodne odvolací soud. (2) Bylo-li však rozhodnuto o několika právech se samostatným skutkovým základem nebo týká-li se rozhodnutí několika účastníků, z nichž každý jedná v řízení sám za sebe (§ 91 odst. 1) a odvolání se výslovně vztahuje jen na některá práva nebo na některé účastníky, není právní moc výroku, který není napaden, odvoláním dotčena. To neplatí v případech, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který odvoláním nebyl výslovně dotčen, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání poměru mezi účastníky. (…) § 229 (o. s. ř.) (1) Žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže a/ bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů, b/ ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení, c/ účastník řízení neměl procesní způsobilost nebo nemohl před soudem vystupovat (§ 29 odst. 2) a nebyl řádně zastoupen, d/ nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoliv podle zákona ho bylo třeba, e/ rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící, f/ soud byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát, g/ bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce nebo přísedícího, h/ účastníku řízení byl ustanoven opatrovník z důvodu neznámého pobytu nebo proto, že se mu nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, ačkoliv k takovému opatření nebyly splněny předpoklady. (2) Žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout také pravomocný rozsudek soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu nebo pravomocné usnesení těchto soudů, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, anebo pravomocný platební rozkaz (směnečný a šekový platební rozkaz) nebo elektronický platební rozkaz, jestliže a/ v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení, b/ v téže věci bylo dříve pravomocně rozhodnuto, c/ odvolacím soudem byl pravomocně zamítnut návrh na nařízení výkonu těchto rozhodnutí nebo pravomocně zastaven výkon rozhodnutí z důvodu, že povinnosti rozsudkem, usnesením nebo platebním rozkazem uložené nelze vykonat (§ 261a). (3) Žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Totéž platí, jde-li o pravomocný rozsudek soudu prvního stupně, proti němuž není odvolání přípustné podle § 202 odst. 2. (4) Žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost. § 235e (o. s. ř.) (…) (2) Žalobu pro zmatečnost soud usnesením buď zamítne nebo napadené rozhodnutí zruší. Zruší-li rozhodnutí z důvodů uvedených v § 229 odst. 1 písm. a/, b/ a d/ nebo v § 229 odst. 2 písm. a/ a b/, rozhodne též o zastavení řízení o věci, popřípadě o postoupení věci orgánu, do jehož pravomoci náleží. Platí-li důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zruší soud i toto rozhodnutí, i když nebylo žalobou napadeno. (…) § 235f (o. s. ř.) Zamítá-li soud žalobu proto, že není přípustná, nebo proto, že ji podal někdo, kdo k ní nebyl oprávněn, nebo proto, že byla podána po uplynutí lhůt počítaných od právní moci napadeného rozhodnutí, nemusí nařizovat jednání. 48. Ve výše ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným právním otázkám následující závěry: K otázce č. [1] (K subjektivní přípustnosti žaloby pro zmatečnost) 49. Třetí žalovaný podal žalobu pro zmatečnost opírající se o § 229 odst. 3 o. s. ř. proto, že (zjednodušeně řečeno) odvolací soud nerozhodl o jeho právech a povinnostech, ač o nich (správně) rozhodnout měl. Z ustanovení § 206 odst. 2 věty druhé o. s. ř. se podává, že i v těch případech, kdy se odvoláním napadené rozhodnutí týká několika účastníků, z nichž každý jedná v řízení sám za sebe (§ 91 odst. 1 o. s. ř.), se může prosadit suspenzívní účinek odvolání podaného jen některým z těchto účastníků i vůči těm účastníkům, kteří (ač vystupují na téže sporné straně jako odvolatel) sami odvolání nepodali, je-li na rozhodnutí o napadeném výroku závislý výrok, který odvoláním nebyl výslovně dotčen, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání poměru mezi účastníky. Takový (suspenzívní) účinek odvolání podaného jen jedním účastníkem řízení se přitom projeví v označených situacích nejen tehdy, nepodal-li některý z dalších účastníků (na téže straně sporu) odvolání vůbec, nýbrž i tehdy, jestliže odvolací soud rozhodl meritorně o odvolání účastníka řízení poté, co odmítl odvolání dalšího účastníka pro vady, nebo poté, co zastavil řízení o odvolání dalšího účastníka proto, že další účastník neuhradil soudní poplatek z odvolání. 50. Jinak řečeno (pro poměry vzešlé z této věci, v níž vystupuje několik žalovaných), žalovaný, který sám nepodal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, nebo vůči němuž odvolací soud zastavil odvolací řízení proto, že neuhradil soudní poplatek z odvolání, je i tak osobou subjektivně oprávněnou k podání žaloby pro zmatečnost proti rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o věci meritorně na základě odvolání, které podal proti rozsudku soudu prvního stupně další žalovaný, jestliže odvolání dalšího žalovaného mělo (mělo mít) podle § 206 odst. 2 věty druhé o. s. ř. suspenzívní účinek i ve vztahu k ostatním žalovaným, z nichž každý jedná v řízení sám za sebe (§ 91 odst. 1 o. s. ř.). 51. Řešení otázky č. [1] soudy nižších stupňů tedy neobstojí jako samostatný důvod zamítnutí žaloby pro zmatečnost (ve smyslu § 235f o. s. ř.). Obstálo by jen tehdy, kdyby se suspenzívní účinek odvolání podaného prvním žalovaným a druhou žalovanou proti rozsudku okresního soudu ze dne 5. 6. 2020 nevztahoval na další žalované (na třetího žalovaného a čtvrtou žalovanou), což je ale právě ta otázka, kterou třetí žalovaný předkládal soudu k řešení žalobou pro zmatečnost podanou proti usnesení odvolacího soudu ze dne 7. 4. 2021 a kterou soudy nezodpověděly. K otázce č. [2] (K pojmu „rozhodnutí ve věci samé“) 52. Dovolací argumentace k této otázce zjevně neobstojí. Posouzení, zda žalobou pro zmatečnost napadené rozhodnutí odvolacího soudu je „rozhodnutím ve věci samé“, není (nemůže být) závislé na tom, jak „jinak“ měl odvolací soud o věci rozhodnout, a tedy (oproti mylné představě třetího dovolatele, jak je z jeho dovolání reprodukována v odstavci 24. odůvodnění shora) ani na tom, že stejné (zrušující) rozhodnutí odvolacího soudu mělo být jiné jen tím, že odvolací soud měl jeho účinky uplatnit i na ty žalované, kteří sami odvolání nepodali (respektive na ty žalované, jejichž odvolání nemohlo být projednáno věcně pro vady nebo proto, že neuhradili soudní poplatek z odvolání). 53. Pojem „věc sama” je právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně jako věc, která je oním předmětem, pro nějž se řízení vede. V tzv. řízení sporném, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je tudíž za věc samu (v teorii se mluví také o věci hlavní) pokládán nárok uplatněný žalobou, o kterém má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto (srov. i § 79 odst. 1 o. s. ř.). K tomu srov. již důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97 , uveřejněné pod číslem 61/1998 Sb. rozh. obč., nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2499/98 , uveřejněného pod číslem 2/2001 Sb. rozh. obč., anebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2019, sen. zn. 29 ICdo 108/2017 , uveřejněného pod číslem 31/2020 Sb. rozh. obč. (odstavec 59. odůvodnění). 54. Třetímu dovolateli lze dát za pravdu v tom, že podstatu řešení dané otázky nevystihují přiléhavě usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2437/2005 a sp. zn. 21 Cdo 3621/2014 , z nichž odvolací soud citoval následující pasáž: „Za rozhodnutí, kterým bylo řízení před soudy skončeno, nelze považovat usnesení, jímž odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Jde o rozhodnutí výlučně procesní povahy, které věcně neřeší práva a povinnosti účastníků uplatněná žalobou a není tedy ani rozhodnutím o věci samé.“ 55. Označená pasáž totiž odvozuje závěr, že usnesení, jímž odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, není rozhodnutím o věci samé, také z toho, že „nejde o rozhodnutí, kterým bylo řízení před soudy skončeno“. Takto navozovaná představa (že „rozhodnutí ve věci samé“ je vždy též „rozhodnutím, kterým bylo řízení skončeno“), je ale nesprávná. 56. Předmět žaloby pro zmatečnost vymezuje zákon (v § 229 o. s. ř.) trojím způsobem. Je jím (může jím být): [1] pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, „kterým bylo řízení skončeno“ (§ 229 odst. 1 o. s. ř.), [2] pravomocný rozsudek soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu nebo pravomocné usnesení těchto soudů, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé (§ 229 odst. 2 a 3 o. s. ř.), anebo pravomocný platební rozkaz (směnečný a šekový platební rozkaz) nebo elektronický platební rozkaz (§ 229 odst. 2 o. s. ř.), [3] pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost (§ 229 odst. 4 o. s. ř.). 57. Do skupiny č. [1] (k pravomocným rozhodnutím, „kterými bylo řízení skončeno“) ve smyslu § 229 odst. 1 o. s. ř. patří (může patřit) např. usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení nebo o odmítnutí žaloby, ale i konečný rozsudek soudu prvního stupně nebo usnesení soudu prvního stupně o schválení smíru (jež jsou současně „rozhodnutími ve věci samé“). Režimu § 229 odst. 1 o. s. ř. naopak nepodléhá (nepatří do něj) mezitímní rozsudek; toto rozhodnutí je sice „rozhodnutím ve věci samé“, leč nejde o rozhodnutí, „kterým bylo řízení skončeno“. 58. Do skupiny č. [2] pak vedle označených platebních rozkazů může patřit v rámci „rozsudků“ (jimiž se vždy rozhoduje „ve věci samé“) nejen rozsudek konečný, ale i rozsudek částečný nebo mezitímní, a v rámci usnesení, „kterými bylo rozhodnuto ve věci samé“, např. opět usnesení o schválení smíru nebo některá z usnesení vypočtených pro rozhodování v insolvenčních věcech např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010 , uveřejněném pod číslem 96/2011 Sb. rozh. obč. Režimu § 229 odst. 2 a 3 o. s. ř. naopak nepodléhají usnesení „kterými bylo řízení skončeno“ (§ 229 odst. 1 o. s. ř.), jestliže současně nejde o usnesení „kterými bylo rozhodnuto ve věci samé“; nepatří zde tedy např. usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení nebo o odmítnutí žaloby. 59. Usnesení Nejvyššího soudu, z nichž vyšel odvolací soud (sp. zn. 21 Cdo 2437/2005 a sp. zn. 21 Cdo 3621/2014 ), jsou nicméně usneseními o odmítnutí dovolání (pro nepřípustnost). Nebyla-li dovolání v oněch věcech přípustná, nemohl z nich ani plynout meritorní právní názor, který by mohl [ve smyslu zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (ve znění pozdějších předpisů)] jakkoli zavazovat Nejvyšší soud (i odvolací soud) při meritorním zkoumání dovoláním předestřených právních otázek (lhostejno zda otázek práva hmotného nebo procesního). Jediné, co z usnesení o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost může plynout, je nemožnost Nejvyššího soudu zabývat se danou věcí meritorně. Srov. např. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 31 Cdo 2389/2019 , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3113/2022 (odstavec 33. odůvodnění), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2023, sp. zn. 29 Cdo 2649/2022 (odstavec 47. odůvodnění). 60. K povaze usnesení, jímž odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, jako způsobilého předmětu žaloby pro zmatečnost, se (však) Nejvyšší soud vyjádřil i ve zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. 21 Cdo 86/2009 . V něm uzavřel, že takové rozhodnutí (usnesení) odvolacího soudu je rozhodnutím výlučně procesní povahy, které věcně neřeší práva a povinnosti účastníků uplatněná žalobou a není tedy ani „rozhodnutím o věci samé“. 61. Se závěrem, že takové pravomocné (zrušující) usnesení odvolacího soudu není pravomocným usnesením odvolacího soudu, kterým „bylo rozhodnuto ve věci samé“, se Nejvyšší soud ztotožňuje. K argumentaci citované z označeného usnesení lze doplnit, že usnesení, jímž odvolací soud ruší rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrací k dalšímu řízení, je nepochybně usnesením, jímž odvolací soud „ruší rozhodnutí o věci samé“ (rozhoduje „o rozhodnutí o věci samé“), leč samo toto usnesení není „rozhodnutím o věci samé“. Zrušující usnesení odvolacího soudu nenahradilo „rušené“ meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně („rušený“ rozsudek) vlastní autoritativní úpravou poměrů účastníků tím, že by samo rozhodlo o nároku uplatněném žalobou, tedy tím, že (v intencích argumentace obsažené v odstavci 43. odůvodnění shora) rozhodlo „ve věci samé”. 62. Nejvyšší soud tak uzavírá (shrnuje), že pravomocné usnesení, jímž odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, není ve smyslu ustanovení § 229 odst. 2 a 3 o. s. ř. pravomocným usnesením odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, a tedy ani způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost podané podle označených ustanovení. Tento závěr se prosadí i s přihlédnutím k tomu, že třetímu žalovanému v dané věci nešlo o to, aby soud na základě žaloby pro zmatečnost zrušil usnesení krajského soudu ze dne 7. 4. 2021 proto, že odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně i vůči němu; žalobu pro zmatečnost podal naopak proto, že v onom usnesení postrádá zrušující výrok vůči své osobě. Ani tento argumentační posun však ve smyslu výše formulovaných závěrů nevede k závěru, že zrušující usnesení odvolacího soudu je vůči třetímu žalovanému pravomocným usnesením odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé. 63. Závěr, že pravomocné (zrušující) usnesení odvolacího soudu ze dne 7. 4. 2021 není pravomocným usnesením odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto „ve věci samé“, obstojí jako samostatný důvod zamítnutí žaloby pro zmatečnost podané proti takovému usnesení podle § 229 odst. 3 o. s. ř. a právní posouzení věci odvolacím soudem je v řešení této otázky správné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání třetího dovolatele ve zbývajícím rozsahu zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). 64. Výrok o nákladech dovolacího řízení mezi třetím žalovaným a žalobcem se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání třetího žalovaného bylo zčásti odmítnuto a zčásti zamítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Ty v daném případě sestávají z odměny advokátky za 1 úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 27. 7. 2022) určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních sužeb (advokátního tarifu), v aktuálním znění. Advokátce žalobce přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna dle § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu. 65. V řízení o žalobě pro zmatečnost se pro účely stanovení sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby vychází z tarifní hodnoty určené podle předmětu řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 5307/2017 . 66. Předmětem řízení ve věci vedené u okresního soudu je (byl) požadavek žalobce na určení, že pohledávky zůstavitelky S. J. vůči prvnímu žalovanému a druhé žalované ve výši 2.308.896 Kč a ve výši 71.256,60 EUR náležely v době smrti zůstavitelky (8. 12. 2015) do společného jmění zůstavitelky a žalobce. 67. Podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. a/ advokátního tarifu se částka 35.000 Kč považuje za tarifní hodnotu ve věcech určení, zda tu je právní vztah nebo právo, určení neplatnosti právního jednání, jde-li o určení práva k věci penězi neocenitelné nebo jde-li o určení neplatnosti právního jednání, jehož předmětem je věc nebo plnění penězi neocenitelné. 68. Označené pohledávky jsou nepochybně penězi ocenitelné, takže tarifní hodnota podle § 9 odst. 3 písm. a/ o. s. ř. se neuplatní. Částka 71.256,60 EUR představuje po přepočtu podle kurzu stanoveného Českou národní bankou ke dni podání vyjádření k dovolání (k 27. 7. 2022) [1 EUR = 24,575 Kč] částku 1.751.131 Kč. Spolu s částkou 2.308.896 Kč jde celkem o částku 4.060.027 Kč, jež je tarifní hodnotou věci. Ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6. advokátního tarifu tak mimosmluvní odměna z označené tarifní hodnoty činí 24.580 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč jde celkem o částku 24.880 Kč. S připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 5.224,80 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) jde celkem o částku 30.104,80 Kč. Podle povahy žalobou uplatněného nároku (nejde o nedílné nebo solidární plnění) náleží žalobci náhrada nákladů dovolacího řízení vůči každému z dovolatelů rovným dílem. To znamená (vzhledem k tomu, že čtvrtá žalovaná se dovolacího řízení neúčastnila), že třetímu dovolateli vznikla povinnost nahradit žalobci takto vzniklé náklady dovolacího řízení z jedné třetiny, tedy co do částky 10.135 Kč. V tomto rozsahu mu Nejvyšší soud povinnost k náhradě těchto nákladů také uložil (důvod k jinému rozhodnutí o těchto nákladech se ze spisu nepodává). 69. Mezi dalšími procesně neúspěšnými dovolateli (prvním žalovaným a druhou žalovanou) a žalobcem Nejvyšší soud o náhradě nákladů dovolacího řízení nerozhodoval, jelikož ve vztahu k prvnímu žalovanému a druhé žalované není dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím, jímž se (celé) řízení končí (o určovací žalobě bude vůči nim opět rozhodovat okresní soud, který bude povinen rozhodnout také o nákladech řízení vynaložených na projednávání mimořádného opravného prostředku, jímž je žaloba pro zmatečnost). Srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 , uveřejněné pod číslem 48/2003 Sb. rozh. obč.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23165/	21.12.2023	29 ICdo 88/2023	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2023. I. Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením ze dne 27. 1. 2023, č. j. 205 ICm 2520/2022-23, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“): [1] Odmítl žalobu, kterou se žalobce (T. Z.) domáhal vůči žalovanému (Ing. L. L., Ph.D., jako insolvenčnímu správci dlužníka R. s. r. o.) určení, že jeho pohledávka přihlášená ve výši 1.863.541,65 Kč do insolvenčního řízení vedeného insolvenčním soudem pod označenou spisovou značkou je po právu (bod I. výroku). [2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 8.228 Kč (bod II. výroku). [3] Vrátil žalobci soudní poplatek ve výši Kč 5.000 (bod III. výroku). 2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 159 odst. 1 písm. a/, § 160 odst. 1 a 4, § 197 odst. 2 a § 198 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k následujícím závěrům: 3. Přezkumné jednání, při kterém insolvenční správce dlužníka popřel pohledávku žalobce, se konalo dne 3. 8. 2022 a žalobce se jej osobně zúčastnil. O výsledku přezkumného jednání vyrozuměl žalovaný žalobce písemně podáním datovaným 16. 8. 2022, doručeným žalobci do jeho datové schránky dne 17. 8. 2022. 4. Třicetidenní lhůta počítaná od konání přezkumného jednání (198 odst. 1 insolvenčního zákona) tak uplynula 2. 9. 2022 a patnáctidenní lhůta počítaná od doručení vyrozumění (§ 197 odst. 2 insolvenčního zákona) uplynula 1. 9. 2022. Incidenční žaloba však byla dodána do datové schránky insolvenčního soudu teprve 3. 9. 2022 a jako opožděnou „nezbývá“ než ji odmítnout podle § 160 odst. 4 insolvenčního zákona. 5. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. 2. 2023: [1] Potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok). [2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 6. Odvolací soud – vycházeje z týchž ustanovení insolvenčního zákona jako insolvenční soud – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům: 7. Poučení, jak má v insolvenčním řízení postupovat přihlášený věřitel, jehož nevykonatelná pohledávka byla při přezkumném jednání účinně popřena co do pravosti, výše nebo pořadí, se takovému věřiteli v případě, že je při přezkumném jednání přítomen, má dostat již při tomto jednání (zpravidla v jeho závěru a lhostejno, zda od insolvenčního soudu nebo prostřednictvím přítomného insolvenčního správce). Nestane-li se tak, pak písemné vyrozumění ve smyslu § 197 odst. 2 insolvenčního zákona, musí insolvenční správce zaslat nejen těm věřitelům popřené nevykonatelné pohledávky, kteří se přezkumného jednání nezúčastnili, nýbrž i těm věřitelům popřené nevykonatelné pohledávky, kterým se (ač byli přítomni) nedostalo náležitého poučení při přezkumném jednání. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3582/2010 , uveřejněné pod číslem 97/2011 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 97/2011“) [usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. 8. V daném případě byl žalobce na přezkumném jednání konaném dne 3. 8. 2022 osobně přítomen a v jeho závěru obdržel od insolvenčního soudu řádné poučení ve smyslu § 197 odst. 2 insolvenčního zákona, pročež již nebylo zapotřebí zasílat mu písemné vyrozumění o popření jeho pohledávek. To, že tak žalovaný (insolvenční správce) přesto učinil, nemění nic na tom, že lhůta pro podání žaloby (počítána podle dní) začala žalobci běžet ve smyslu § 57 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), od přezkumného jednání (nezapočítává se den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty) a marně uplynula třicátým dnem lhůty (§ 198 odst. 1 insolvenčního zákona), tedy 2. 9. 2022. 9. Kdyby žalobce (věřitel) nebyl přítomen na přezkumném jednání, nebo kdyby se mu od soudu (insolvenčního správce) nedostalo poučení ve smyslu § 197 odst. 2 a 4 § 198 odst. 1 insolvenčního zákona v závěru přezkumného jednání, začala by mu běžet lhůta k podání žaloby od doručení vyrozumění obsahujícího poučení ve smyslu § 198 odst. 1 insolvenčního zákona (nezapočítává se den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty), která by marně uplynula 1. 9. 2022 (dříve než lhůta počítaná od přezkumného jednání). Insolvenční soud tedy žalobu správně odmítl jako opožděnou (podle § 160 odst. 4 insolvenčního zákona). 10. Žalobce se mýlí, domnívá-li se, že se mu na přezkumném jednání nedostalo poučení o dalším postupu ve smyslu § 197 odst. 2 insolvenčního zákona (toto jeho tvrzení odporuje protokolu z přezkumného jednání). Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2021, sen. zn. 29 NSČR 64/2020 [jde o usnesení uveřejněné pod číslem 83/2022 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 83/2022“)], z nějž se výslovně podává, že poučení „o dalším postupu“ se má dostat „věřiteli, jehož nevykonatelná přihlášená pohledávka byla popřena“. Jinak řečeno, ustanovení § 197 odst. 2 části věty před středníkem insolvenčního zákona předpokládá, že poučení o účincích popření pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky (stejně jako poučení o účincích popření pořadí vykonatelné pohledávky) se věřiteli dostane (má dostat) při přezkumném jednání poté, co osoba nadaná popěrným právem takové popření uplatní. Promítnuto do poměrů projednávané věci tak žalobce byl na přezkumném jednání řádně poučen podle ustanovení § 197 odst. 2 věty před středníkem a podle ustanovení § 198 odst. 1 insolvenčního zákona po popření jeho pohledávky insolvenčním správcem; nadto se mu dostalo poučení ještě formou písemného vyrozumění o popření jeho pohledávek žalovaným, pročež nyní nemůže tvrdit, že poučen nebyl, nebo že lhůta k podání dosud nezačala běžet a neuplynula. 11. Další argumentaci žalobce týkající se schůze věřitelů (jejího programu), respektive žalobcova návrhu na přerušení řízení do doby, než soud opraví chyby v protokolu ze schůze věřitelů, má odvolací soud za bezpředmětnou; schůze věřitelů (a její program) je relativně samostatnou fází řízení, jež nemá žádný vliv na zjištění pohledávek popřených na přezkumném jednání konaném dne 3. 8. 2022 a tedy ani na běh lhůty pro podání žaloby ve smyslu § 198 insolvenčního zákona. II. Dovolání a vyjádření k němu 12. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky plynutí lhůty k podání žaloby věřitelem, jehož pohledávka byla popřena. 13. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel soudům vytýká, že vyšly z doslovného znění § 198 odst. 1 insolvenčního zákona, přičemž takový výklad nemůže obstát s ohledem na konkrétní okolnosti případu a na ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Míní, že „postupem“ obou soudů mu byla odňata možnost řádně uplatnit svá věřitelská práva incidenční žalobou, uváděje, že důvodem tohoto přesvědčení jsou vážné vady ve zveřejňování klíčových dokumentů v insolvenčním rejstříku insolvenčním soudem. 15. Podle dovolatele je zapotřebí vykládat ustanovení § 198 odst. 1 insolvenčního zákona tak, že tam stanovená třicetidenní lhůta nezačne běžet dříve, než insolvenční soud zveřejní v insolvenčním rejstříku dokumenty podstatné pro zpracování žaloby, zejména protokol o přezkumném jednání a popěrné úkony insolvenčního správce a věřitelů. „Alternativně“ je dovolatel názoru, že i kdyby předmětná lhůta začala běžet, pak analogicky (analogicky s patnáctidenní lhůtou pro podání žaloby počítanou od písemného vyrozumění podle § 197 odst. 2 nebo podle § 410 odst. 2 insolvenčního zákona) neskončí dříve, než uplynutím 15 dnů od takového zveřejnění. 16. Co do prodlev se zveřejňováním dokumentů v insolvenčním rejstříku odkazuje dovolatel na své opakované stížnosti a na zprávu Veřejného ochránce práv ze dne 28. 3. 2023. 17. Veřejný ochránce práv správně poukazuje na to, že zúčastnil-li se věřitel přezkumného jednání a byl-li na něm poučen o dalším postupu, insolvenční správce mu již nemusí zasílat vyrozumění o popření pohledávky. Není-li protokol z jednání včas zveřejněn v insolvenčním rejstříku, věřitel se při přípravě žaloby musí spoléhat na to, co soud zveřejnil před přezkumným jednáním, a dále na to, co si o popření pohledávky z přezkumného jednání sám pamatuje, což může značně ztížit jeho žalobní argumentaci a zatížit žalobu nepřesnostmi a chybami. 18. I v případě, kdy se věřitel jednání nezúčastní a obdrží vyrozumění insolvenčního správce o popření pohledávky, může mít protokol z přezkumného jednání význam pro sepis žaloby; věřitel si díky němu může ověřit, zda vyrozumění je v souladu s popřením pohledávky, ke kterému došlo na jednání, případně s dalším vývojem na jednání. Jestliže se záznam z přezkumného jednání povinně zveřejňuje v insolvenčním rejstříku, pak jeho zveřejnění před uplynutím lhůty může usnadnit pozici jak věřitelům, tak soudu. Veřejný ochránce práv se proto domnívá (s čímž dovolatel souhlasí), že protokol z přezkumného jednání by měl být zveřejněn v insolvenčním rejstříku ve lhůtě pro podání žaloby proti popření pohledávky, přesto že tato lhůta (rozuměj lhůta ke zveřejnění) není stanovena zákonem ani metodickým pokynem. 19. Žaloba „proti popření“ pohledávky je úkonem, jímž se zahajuje řízení ve věci, a s ohledem na zásadu dispoziční a projednací je legitimní očekávat, že ji žalobce zacílí ve správném rozsahu proti správnému popěrnému úkonu a skutkově a právně se vymezí proti relevantním popěrným argumentům. Takovou žalobu nelze rozumně podat, není-li k dispozici oficiální dokument, z nějž by bylo jasně patrno, jaké pohledávky, kdo, proč a v jakém rozsahu popřel. Takovým dokumentem je jedině protokol o přezkumném jednání, neboť bez ohledu na dokumenty doručené soudu dříve (přezkumné listy, seznamy pohledávek), popření na přezkumném jednání může být učiněno „zcela odlišně“, jak co do okruhu pohledávek, tak co do rozsahu popření a uvedených důvodů. 20. Plyne-li z ústavního pořádku právo jednotlivce domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, je nutno uzavřít, že tato možnost nemůže být pouze formální, ale musí být materiálně realizovatelná. 21. Má-li tedy žalobce podat v určité lhůtě žalobu, která je obsahově závislá na dokumentech povinně zveřejňovaných soudem, je na svém ústavně garantovaném právu krácen, jestliže soud v předmětné lhůtě (nebo lépe pak v rozumné době před jejím vypršením) takové dokumenty nezveřejní. Potud dovolatel poukazuje analogicky na judikaturu Ústavního soudu, např. na nález ze dne „15. 3. 2022“ (správně 8. 3. 2022), „č. j.“ (správně sp. zn.) I. ÚS 47/22 , v němž je řešena otázka plynutí lhůty pro podání stížnosti ve vazební věci [který je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněné níže) dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu]. 22. I v této věci lhůta formálně plyne od konání přezkumného jednání, nicméně je porušením práva na přístup k soudu podle článku 36 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), kdyby měl být dovolatel cestou průtahů ve zveřejnění podstatných dokumentů v insolvenčním rejstříku nucen podávat žalobu „po paměti“ nebo v neuspokojivé kvalitě. 23. I zde je třeba trvat na tom, že věřitel má právo seznámit se před podáním žaloby s písemným vyhotovením protokolu z přezkumného jednání a popěrných úkonů, aby se mohl vymezit proti jejich důvodům a rozsahu. 24. Dovolatel též poukazuje na konstantní pravidlo ústavně konformní interpretace, tedy na to, že ustanovení jednoduchého práva je třeba vykládat tak, aby výkladem byla šetřena jejich podstata, smysl, účel a ústavní pravidla, z nichž vycházejí. Tento výklad má pak přednost před mechanickým jazykovým zněním zákona, uzavírá dovolatel. III. Přípustnost dovolání 25. Pro dovolací řízení v této věci je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 26. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky jde o věc dovolacím soudem neřešenou. IV. Důvodnost dovolání 27. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 28. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 29. Pro právní posouzení věci jsou rozhodné především následující skutkové údaje (jak plynou z insolvenčního spisu): 30. Usnesením ze dne 7. 1. 2022, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, ve znění (opravného) usnesení ze dne 8. 2. 2022, zveřejněného v insolvenčním rejstříku dne 10. 2. 2022, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka [na základě insolvenčního návrhu dlužníka a označených věřitelů, včetně společnosti O. (dále jen „věřitel O“)] a insolvenčním správcem dlužníka ustanovil žalovaného. 31. K odvolání věřitele O (jež směřovalo proti výroku o ustanovení insolvenčního správce dlužníka) Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 6. 2022, zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 22. 6. 2022, potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o ustanovení insolvenčního správce dlužníka. 32. Žalobce podáním datovaným 1. 9. 2021, doručeným insolvenčnímu soudu téhož dne (P3-1), přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka nevykonatelnou dílčí pohledávku č. 1 v celkové výši 820.697 Kč, sestávající z jistiny ve výši 820.000 Kč [představující ušlý zisk (ztrátu na výdělku) ve výši 10.000 Kč denně za dobu od skončení pracovního poměru žalobce u věřitele O pro škodnou událost dlužníka (pomluvu)] a ze zákonného úroku z prodlení ve výši 697 Kč. Dále tamtéž přihlásil (jako podmíněnou) dílčí pohledávku č. 2 v celkové výši 200.000 Kč. Podáním datovaným 7. 3. 2022, doručeným insolvenčnímu soudu téhož dne (P3-2), přihlásil žalobce nevykonatelnou dílčí pohledávku č. 3 v celkové výši 842.844,65 Kč, odůvodňuje její vznik stejně jako u dílčí pohledávky č. 1, pouze s tím rozdílem, že jistina dílčí pohledávky č. 3 ve výši 820.000 Kč představuje ušlý zisk (ztrátu na výdělku) ve výši 10.000 Kč denně za jiné období (za dobu od září 2021 do prosince 2021) zbývajících 22.844,65 Kč tvoří zákonný úrok z prodlení za dobu od 1. 10. 2021 do 31. 12. 2021. Celkem tak žalobce přihlásil pohledávky ve výši 1.863.541,65 Kč. Podáním datovaným 16. 3. 2022, doručeným insolvenčnímu soudu téhož dne (P3-3), pak žalobce doplnil důvody vzniku dílčí pohledávky č. 2. 33. Seznam přihlášených pohledávek, datovaný 29. 3. 2022 (dále jen „seznam z 29. 3. 2022“) a zahrnující i (doplněnou) přihlášku pohledávky žalobce, zveřejnil insolvenční soud v insolvenčním rejstříku dne 30. 3. 2022 (B-1). 34. V přezkumném listu připojeném k seznamu z 29. 3. 2022 je ohledně dílčí pohledávky č. 1 (820.697 Kč) zaznamenáno, že ji insolvenční správce popírá co do pravosti a co do výše (s tím, že skutečná výše pohledávky činí 100 Kč). Takto zaznamenaný popěrný úkon odůvodňuje insolvenční správce dlužníka tamtéž následovně: „Insolvenční správce popírá pohledávku ve výši 820.697 Kč co do pravosti (pohledávka neexistuje, nárok nevznikl), in eventum , pro případ, že pravost pohledávky bude zjištěna, insolvenční správce popírá pohledávku co do výše 820.597 Kč a tvrdí, že správná a skutečná výše pohledávky činí 100 Kč. Věřitel přihláškou uplatňuje pohledávku, jejímž titulem má být ušlý zisk (ztráta na výdělku) 10.000 Kč denně od skončení pracovního poměru věřitele u zaměstnavatele (u věřitele O) z důvodu údajné škodné události dlužníka, a to pomluvy. Věřitel však neprokázal naplnění podmínek pro vznik nároku na náhradu škody. Věřitel neprokázal vznik škody v jím tvrzené výši ani protiprávní jednání dlužníka. Věřitel rovněž neprokázal existenci příčinné souvislostí mezi tvrzeným jednáním dlužníka a věřitelem tvrzenou škodou (ušlým ziskem), která mu měla takovýmto věřitelem označovaným jednáním vzniknout. Dle insolvenčního správce pak není prokázáno ani zavinění na straně dlužníka. Vzhledem ke všem výše popsaným skutečnostem tak nemá insolvenční správce za prokázané, že by věřiteli svědčil jím uplatněný nárok a že by jím uplatněná pohledávka existovala. Z tohoto důvodu tak nezbylo insolvenčnímu správci nic jiného než pohledávku věřitele popřít co do pravosti. In eventum , pro případ, že pravost pohledávky bude zjištěna, insolvenční správce popírá pohledávku co do výše 820.597 Kč a tvrdí, že správná a skutečná výše pohledávky činí 100 Kč.“ 35. Také ohledně dílčí pohledávky č. 3 (842.844,65 Kč) je v přezkumném listu připojeném k seznamu z 29. 3. 2022 zaznamenáno, že ji insolvenční správce popírá co do pravosti a co do výše (s tím, že skutečná výše pohledávky činí 100 Kč). Takto zaznamenaný popěrný úkon je (ve vztahu k částce 842.844,65 Kč) odůvodněn stejnými slovy, jako jsou ta, jež se týkala dílčí pohledávky č. 1, s doplněním, že potud věřitel uplatňuje uvedenou částku za období, za které tento nárok neuplatnil jako dílčí pohledávku č. 1. 36. Ohledně dílčí pohledávky č. 2 (200.000 Kč) je v přezkumném listu připojeném k seznamu z 29. 3. 2022 zaznamenáno, že ji insolvenční správce popírá co do pravosti a co do výše (s tím, že skutečná výše pohledávky opět činí 100 Kč). Takto zaznamenaný popěrný úkon je odůvodněn následovně: „Insolvenční správce popírá pohledávku ve výši 200.000 Kč co do pravosti (pohledávka neexistuje, nárok nevznikl), in eventum , pro případ, že pravost pohledávky bude zjištěna, insolvenční správce popírá pohledávku co do výše 199.900 Kč a tvrdí, že správná a skutečná výše pohledávky činí 100 Kč. Věřitel přihláškou uplatňuje podmíněnou pohledávku, která má odpovídat náhradě za nemajetkovou újmu pro neposkytnutí tzv. zadostiučinění v podobě omluvy zveřejněné v insolvenčním rejstříku vedeném ohledně dlužníka, v jednom celostátním periodiku a na internetových stránkách dlužníka. Podmínkou vzniku této pohledávky je neposkytnutí popsaného zadostiučinění. Věřitel však dle insolvenčního správce neprokázal vznik nároku na přiměřené zadostiučinění v podobě jím specifikované. Dle insolvenčního správce tak ani nikdy nemůže dojít k naplnění věřitelem specifikované podmínky, tj. vzniku nároku na náhradu za neposkytnutí věřitelem popsaného zadostiučinění. Vzhledem k popsanému tak nemá insolvenční správce za prokázané, že by věřiteli svědčil jím uplatněný nárok a že by jím uplatněná podmíněná pohledávka mohla kdykoliv v budoucnu vzniknout. Z tohoto důvodu tak nezbylo insolvenčnímu správci nic jiného než pohledávku věřitele popřít co do pravosti. In eventum , pro případ, že pravost pohledávky bude zjištěna, insolvenční správce tvrdí, že správná a skutečná výše pohledávky činí 100 Kč.“ 37. V protokolu o přezkumném jednání, jež se konalo dne 3. 8. 2022, zveřejněném v insolvenčním rejstříku 7. 9. 2022 (B-70), je úvodem zaznamenáno, že předmětem přezkumného jednání je přezkoumání pohledávek věřitelů uvedených v seznamu ze dne 29. 3. 2022 (B-1), který je přílohou protokolu, a v němž jsou vyznačena stanoviska insolvenčního správce k jednotlivým přezkoumávaným pohledávkám. Tamtéž je uvedeno, že věřitelé byli poučeni o možnosti nahlédnout do seznamu přihlášených pohledávek zpracovaného insolvenčním správcem a do dokladů, na jejichž základě byl sestaven, že jednotlivé pohledávky věřitelů budou přezkoumány dle seznamu přihlášených pohledávek, výsledek přezkumného jednání bude zapsán do tohoto seznamu insolvenčním správcem a upravený seznam bude nedílnou součástí tohoto protokolu a rovněž bude zveřejněn v insolvenčním rejstříku, s tím, že věřitelé mohou požádat soud o výpis z uvedeného seznamu. 38. Protokol o přezkumném jednání sepsala podle diktátu soudce přítomná zapisovatelka a proti protokolaci nebyly podle protokolu vzneseny námitky. Popěrný úkon, jímž insolvenční správce dlužníka popřel (mimo jiné) dílčí pohledávky žalobce, je v protokolu o přezkumném jednání zaznamenán následovně: „Insolvenční správce popírá pohledávky (…) věřitele č. 3 zcela pro pravost a výši, s tím, že případná výše činí 100 Kč (u každé dílčí pohledávky)“. 39. Žalobce se přezkumného jednání zúčastnil osobně; srov. prezenční listinu zveřejněnou v insolvenčním rejstříku 7. 9. 2022 (B-72). 40. Podle protokolu o přezkumném jednání insolvenční soud poté, co shrnul výsledek přezkumného jednání tak, že zcela sporné zůstaly pohledávky věřitelů č. 1 až 3, č. 6 a č. 8 a 9, zaznamenal následující poučení: „Soud poučuje v souladu s ustanovením § 197 odst. 2 insolvenčního zákona a ustanovením § 13 vyhlášky č. 311/2007 Sb. přítomné věřitele o popření jejich pohledávek a dalším postupu. Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření. V žalobě může žalobce uplatnit jako důvod vzniku této pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání.“ 41. V přezkumných listech připojených k upravenému seznamu přihlášených pohledávek z 8. 8. 2022 (dále jen „upravený seznam z 8. 8. 2022“), zveřejněnému v insolvenčním rejstříku 7. 9. 2022 (B-77), je důvod a rozsah popření pravosti a výše dílčích pohledávek dovolatele č. 1 až 3 zaznamenán stejně jako v přezkumných listech připojených k seznamu z 29. 3. 2022. 42. Podáním datovaným 16. 8. 2022, doručeným dovolateli (do datové schránky) 17. 8. 2022 (B-84), vyrozuměl insolvenční správce dlužníka dovolatele o tom, že při přezkumném jednání popřel dovolatelem přihlášené dílčí pohledávky č. 1 až 3 co do pravosti a (in eventum) co do výše (tak, že správná výše každé z dílčích pohledávek činí 100 Kč). Důvod a rozsah popření každé z dílčích pohledávek formuloval insolvenční správce ve vyrozumění stejně, jako v přezkumných listech připojených k seznamu z 29. 3. 2022 i jako v přezkumných listech připojených k upravenému seznamu z 8. 8. 2022. 43. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona, vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona, a zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) [ve znění, jež nedoznalo změn od rozhodnutí o úpadku dlužníka]: § 5 (insolvenčního zákona) Zásady insolvenčního řízení Insolvenční řízení spočívá zejména na těchto zásadách: a/ insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů; (…) § 159 (insolvenčního zákona) (1) Incidenčními spory jsou a/ spory o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek, (…) § 160 (insolvenčního zákona) (1) Incidenční spor se projedná a rozhodne na návrh oprávněné osoby, podaný v rámci insolvenčního řízení u insolvenčního soudu; tento návrh má povahu žaloby. (…) (4) Žalobu podanou podle odstavce 1 opožděně nebo osobou, která k tomu nebyla oprávněna, insolvenční soud odmítne. Stejně postupuje, má-li žaloba nedostatky, které se nepodařilo odstranit a které mu brání v řízení o ní pokračovat. (…) § 189 (insolvenčního zákona) Seznam přihlášených pohledávek (1) Insolvenční správce sestaví seznam přihlášených pohledávek; u pohledávek, které popírá, to výslovně uvede. Do seznamu se nezařazují pohledávky, ke kterým se nepřihlíží, pohledávky vyloučené z uspokojení a další pohledávky, u kterých to stanoví zákon. Zajištění věřitelé se v seznamu uvádějí zvlášť. U každého věřitele musí být uvedeny údaje potřebné k jeho identifikaci a údaje pro posouzení důvodu vzniku, výše a pořadí jeho pohledávky; u zajištěných věřitelů se navíc uvádí důvod a způsob zajištění. V seznamu se zvlášť vyznačí pohledávky vykonatelné a pohledávky přihlášené jako podmíněné osobami, od kterých může věřitel požadovat plnění podle § 183 odst. 1 a 2. V seznamu se vyznačí návrh na rozhodnutí o hlasovacím právu u pohledávek, které zatím nejsou přezkoumány, a údaj o existenci propojení podle § 53 odst. 1, 3 a 5, je-li insolvenčnímu správci známa. (2) Seznam přihlášených pohledávek insolvenční správce sestavuje a doplňuje tak, aby jej mohl uzavřít neprodleně po skončení lhůty k podání přihlášek pohledávek a v dostatečném předstihu před termínem konání přezkumného jednání. Účastníci jsou oprávněni u insolvenčního správce nahlédnout do seznamu přihlášených pohledávek a do dokladů, na jejichž základě byl sestaven. (3) Seznam přihlášených pohledávek zveřejní insolvenční soud v insolvenčním rejstříku nejpozději 15 dnů přede dnem, kdy se o nich má konat přezkumné jednání, a má-li se přezkumné jednání konat do 30 dnů po uplynutí lhůty k přihlášení pohledávek, nejpozději 10 dnů přede dnem, kdy se o nich má konat přezkumné jednání. Je-li způsobem řešení úpadku oddlužení, zveřejní insolvenční soud v insolvenčním rejstříku seznam přihlášených pohledávek spolu se zprávou o přezkumu. Insolvenční soud dále bez zbytečného odkladu zveřejní v insolvenčním rejstříku každou změnu seznamu přihlášených pohledávek a zprávy o přezkumu. (…) § 190 (insolvenčního zákona) Přezkumné jednání (1) Přezkoumání přihlášených pohledávek se děje, není-li způsobem řešení úpadku oddlužení, na přezkumném jednání nařízeném insolvenčním soudem. (…) § 192 (insolvenčního zákona) Popření přihlášených pohledávek (…) (2) Insolvenční správce může při přezkumném jednání změnit stanovisko, které zaujal k jednotlivým pohledávkám v seznamu přihlášených pohledávek. (…) § 197 (insolvenčního zákona) (1) Výsledek přezkumného jednání zapíše insolvenční správce do seznamu přihlášených pohledávek; takto upravený seznam tvoří součást zápisu o přezkumném jednání. Věřitelům, kteří o to požádají, vydá insolvenční soud z tohoto seznamu výpis. (2) Věřitele, jehož nevykonatelná přihlášená pohledávka byla popřena při přezkumném jednání, poučí insolvenční správce nebo insolvenční soud při přezkumném jednání o dalším postupu; věřitele, který se přezkumného jednání nezúčastnil, o tom insolvenční správce písemně vyrozumí, a to i tehdy, je-li popření uvedeno v upraveném seznamu přihlášených pohledávek. § 198 (insolvenčního zákona) Popření nevykonatelné pohledávky insolvenčním správcem (1) Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání nebo od právní moci rozhodnutí o schválení zprávy o přezkumu podle § 410 odst. 3 písm. a); tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2 nebo § 410 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření. (…) § 421 (insolvenčního zákona) (1) V insolvenčním rejstříku insolvenční soud zveřejňuje chronologicky s uvedením okamžiku vložení tyto písemnosti a informace: a/ rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná v insolvenčním řízení a v incidenčních sporech, b/ veškerá podání, která se vkládají do soudního spisu vedeného insolvenčním soudem ohledně dlužníka, nestanoví-li tento zákon jinak, c/ další informace, o kterých tak stanoví tento zákon nebo insolvenční soud. (2) Podání došlá insolvenčnímu soudu v elektronické podobě a písemnosti pořizované insolvenčním soudem se do insolvenčního rejstříku vkládají pomocí elektronického přenosu dat. Ostatní písemnosti a podání se vkládají přenesením jejich obrazové podoby do insolvenčního rejstříku. § 13 (jednacího řádu pro insolvenční řízení) Vyrozumění o popření pohledávky insolvenčním správcem (1) Písemné vyrozumění o popření nevykonatelné pohledávky obsahuje označení insolvenčního soudu včetně spisové značky, pod kterou je insolvenční řízení vedeno, označení dlužníka a označení věřitele, jemuž je toto vyrozumění určeno, údaje umožňující identifikaci popřené nevykonatelné pohledávky, informaci o tom, zda tato pohledávka byla popřena co do pravosti, výše nebo pořadí, stanovisko dlužníka, datum a podpis insolvenčního správce. U pohledávky popřené co do výše se ve vyrozumění uvede, v jaké výši byla insolvenčním správcem popřena, u pohledávky popřené co do pořadí se ve vyrozumění uvede, v jakém pořadí má být pohledávka podle insolvenčního správce uspokojena. (2) Vyrozumění dále obsahuje poučení, že pokud nepodá věřitel, jehož nevykonatelná pohledávka byla popřena, proti insolvenčnímu správci u insolvenčního soudu žalobu na určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky, nebude k pohledávce popřené co do pravosti nadále v insolvenčním řízení přihlíženo a pohledávka popřená co do výše nebo pořadí se bude pokládat za zjištěnou ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření insolvenčním správcem. Ve vyrozumění se uvede i poučení, že věřitel, jehož nevykonatelná pohledávka byla popřena, se v podané žalobě může jako důvodu vzniku pohledávky dovolávat jen skutečností uvedených v přihlášce nebo při přezkumném jednání a dále skutečností, o kterých se věřitel dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části podle obchodního zákoníku neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku. Vyrozumění dále obsahuje poučení o tom, že lhůta k podání žaloby činí 30 dnů od přezkumného jednání a že tato lhůta neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění. § 605 (o. z.) (1) Lhůta nebo doba určená podle dnů počíná dnem, který následuje po skutečnosti rozhodné pro její počátek. (2) Konec lhůty nebo doby určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá skutečnost, od níž se lhůta nebo doba počítá. Není-li takový den v posledním měsíci, připadne konec lhůty nebo doby na poslední den měsíce. 44. Ve shora ustaveném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným právním otázkám následující závěry: 45. Úvodem Nejvyšší soud pokládá za žádoucí připomenout řešení otázek souvisejících s během a koncem lhůt určených přihlášenému věřiteli k podání žaloby o určení pravosti a výše jeho nevykonatelné pohledávky při jejím popření (na přezkumném jednání) insolvenčním správcem dlužníka (§ 198 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona ve spojení s § 190 odst. 1 insolvenčního zákona). K tomu lze uvést, že úprava obsažená v insolvenčním zákoně se již od přijetí insolvenčního zákona snaží předejít zbytečným debatám na téma, zda určitá lhůta je (podle své povahy) lhůtou hmotněprávní, tím, že v těch případech, v nichž se nemá uplatnit procesní pravidlo o počítání lhůt, formuluje pravidlo, z nějž plyne, že lhůta je zachována, dojde-li příslušné podání (zde žaloba) nejpozději posledního dne lhůty soudu. Srov. shodně (právě ve vazbě na ustanovení § 198 odst. 1 insolvenčního zákona) např. odstavec 29. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2021, sen. zn. 29 ICdo 154/2020 , uveřejněného pod číslem 40/2022 Sb. rozh. obč. Nicméně, k povaze lhůty k podání žaloby podle § 198 odst. 1 insolvenčního zákona se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 9. 8. 2017, sen. zn. 29 ICdo 115/2017 , podle kterého i v poměrech upravených insolvenčním zákonem platí, že lhůta k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky není lhůtou procesní, pro jejíž zachování by postačoval postup dle § 57 odst. 3 o. s. ř., nýbrž lhůtou hmotněprávní, k jejímuž zachování je nezbytné, aby žaloba nejpozději posledního dne lhůty došla soudu, a jejíž zmeškání nelze prominout. Tamtéž Nejvyšší soud dodal, že nedojde-li žaloba o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky insolvenčnímu soudu ve lhůtě stanovené v § 198 odst. 1 insolvenčního zákona, insolvenční soud ji jako opožděnou odmítne (§ 160 odst. 4 věta první insolvenčního zákona). 46. V poměrech dané věci pak s přihlédnutím k § 605 odst. 1 o. z. platí, že třicetidenní lhůta k podání incidenční žaloby o určení pravosti a výše pohledávek začala dovolateli (jenž se účastnil přezkumného jednání konaného ve středu 3. 8. 2022) běžet ve čtvrtek 4. 8. 2022 (první den lhůty) a skončila v pátek 2. 9. 2022 (poslední, třicátý, den lhůty). Patnáctidenní lhůta k podání incidenční žaloby o určení pravosti a výše pohledávek (počítáno od středy 17. 8. 2022, kdy insolvenční správce dlužníka doručil dovolateli vyrozumění z 16. 8. 2022) začala běžet ve čtvrtek 18. 8. 2022 (první den lhůty) a skončila ve čtvrtek 1. 9. 2022 (poslední, patnáctý, den lhůty), tedy dříve, než třicetidenní lhůta počítaná ode dne konání přezkumného jednání. Protokol o přezkumném jednání pak obsahuje náležité poučení věřitelů, jejichž pohledávky byly popřeny (srov. k tomu důvody R 97/2011 , jakož i důvody R 83/2022 ). Také vyrozumění o popření pohledávky z 16. 8. 2022 obsahuje všechny předepsané náležitosti (srov. k tomu i § 13 jednacího řádu pro insolvenční řízení). Poměřováno těmito závěry pak hmotněprávní lhůta k podání žaloby dovolateli uplynula nejpozději v pátek 2. 9. 2022 (poslední den třicetidenní lhůty počítané od konání přezkumného jednání), takže žaloba, kterou dovolatel doručil insolvenčnímu soudu prostřednictvím datové schránky v sobotu 3. 9. 2022 v 10.53 hodin (srov. č. l. 1), je podána po uplynutí této lhůty. Ostatně, podle data, jímž je opatřena (3. 9. 2022, srov. č. l. 2), byla žaloba po uplynutí uvedené lhůty také vyhotovena. 47. Zbývá proto určit, zda na závěru, že žaloba byla podána opožděně, může něco změnit poukaz dovolatele na to, že protokol o přezkumném jednání z 3. 8. 2022 byl zveřejněn v insolvenčním rejstříku až po uplynutí lhůty k podání žaloby (až 7. 9. 2022). 48. Protokol o přezkumném jednání patří mezi písemnosti, které se v souladu s ustanovením § 421 odst. 1 písm. b/, odst. 2 insolvenčního zákona zveřejňují v insolvenčním rejstříku. Z požadavku označeného ustanovení, aby se zveřejňování dělo chronologicky, je zjevné, že ke zveřejnění by v zásadě mělo dojít tak, aby pozdější podání nepředcházela zveřejněním podání dřívější. Obecně se požadavek „rychlého postupu“ insolvenčního soudu v insolvenčním řízení prosazuje též prostřednictvím základní zásady insolvenčního řízení formulované v § 5 písm. a/ insolvenčního zákona. Z řečeného plyne, že zveřejňování podání v insolvenčním rejstříku by se mělo dít (byť to pro účely zveřejnění podání v insolvenčním rejstříku v insolvenčním zákoně není řečeno výslovně) bez zbytečného odkladu, tedy v časovém období (lhůtě) stanoveném nikoli fixně (pevně), nýbrž plynoucím z povahy věci; k významu slovního spojení „bez zbytečného odkladu“ v procesním (insolvenčním) právu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 29 Cdo 1573/2021 . S dovolatelem pak lze souhlasit v tom, že povinnosti zveřejnit protokol o přezkumném jednání z 3. 8. 2022 a upravený seznam z 8. 8. 2022 v insolvenčním rejstříku bez zbytečného odkladu insolvenční soud nedostál (porušil ji), což platí tím více, že protokol sepsaný zapisovatelkou byl způsobilý zveřejnění (bez potřeby přepisu) bezprostředně po skončení přezkumného jednání. 49. Při respektu k zásadám, jež zkoumání smyslu a účelu zákona nastavil Ústavní soud (pojmenováním podmínek priority výkladu e ratione legis ) např. již ve stanovisku svého pléna ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96 , uveřejněném pod číslem 9/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, však Nejvyšší soud poukazuje i na to, že text insolvenčního zákona ani dokumenty doprovázející jeho přijetí (důvodové zprávy k insolvenčnímu zákonu a k jeho novelizacím) nenasvědčují úmyslu zákonodárce propojit účinky poučení poskytnutého přihlášenému věřiteli, jehož nevykonatelnou pohledávku popřel při přezkumném jednání insolvenční správce dlužníka (včetně těch účinků, jež mají vliv na běh lhůty k podání incidenční žaloby) se zveřejněním protokolu o takovém přezkumném jednání. Důvod přijmout takový závěr Nejvyšší soud nemá ani za použití teleologického výkladu (výkladu e ratione legis ). Srov. k tomu např. též ustanovení § 40 odst. 6, § 114c odst. 3 písm. b/ a § 118a odst. 4 o. s. ř., která rovněž nepředpokládají, že by účinnost poučení poskytnutých účastníkům řízení soudem do protokolu při přípravném jednání nebo při soudním jednání byla navázána až na okamžik vyhotovení nebo zveřejnění protokolu o takovém jednání (nebo dokonce na jeho doručení dotčenému účastníku řízení). 50. Jinak řečeno, na běh lhůty k podání žaloby o určení pravosti a výše nevykonatelné pohledávky popřené insolvenčním správcem nemá žádný vliv okamžik zveřejnění protokolu o přezkumném jednání, při kterém insolvenční správce pohledávku popřel, v insolvenčním rejstříku; to platí bez zřetele k tomu, zda jde o třicetidenní lhůtu počítanou od přezkumného jednání, jehož se věřitel popřené pohledávky účastnil, nebo zda jde o patnáctidenní lhůtu počítanou od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2 insolvenčního zákona věřiteli popřené pohledávky (§ 198 odst. 1 insolvenčního zákona). 51. K zodpovězení pak zůstává, zda bez zřetele k závěru formulovanému v předchozím odstavci insolvenční soud svým nesprávným postupem spočívajícím v tom, že protokol o přezkumném jednání z 3. 8. 2022 a upravený seznam z 8. 8. 2022 zveřejnil v insolvenčním rejstříku 7. 9. 2022, tedy až po skončení lhůty k podání žaloby počítané podle § 198 odst. 1 insolvenčního zákona (po 2. 9. 2022), zasáhl do práv přihlášeného věřitele popřené pohledávky takovým způsobem, že je vyloučeno pokládat jeho incidenční žalobu podanou sice po skončení lhůty k jejímu podání, avšak ještě před zveřejněním uvedených písemností v insolvenčním rejstříku (3. 9. 2022), za opožděnou (jelikož v návaznosti na základní zásadu insolvenčního řízení vyjádřenou v § 5 písm. a/ insolvenčního zákona by šlo o nespravedlivé poškození přihlášeného věřitele). 52. K účinkům poučení formulovaného nepřesně nebo postiženého jiným nesprávným postupem soudu (jiného procesního subjektu) lze obecně uvést, že případné nedostatky poučení neznamenají (nemusí znamenat), že jde o poučení, které nevyvolalo požadované procesní následky. Vždy je zapotřebí přihlédnout ke smyslu a účelu konkrétní poučovací povinnosti a ke konkrétním okolnostem dané věci, tedy k tomu, zda poskytnuté poučení přesto umožní účastníku řízení realizovat potřebná procesní práva nebo povinnosti. Srov. opět (obdobně) důvody R 83/2022 nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2022, sen. zn. 29 ICdo 68/2020 . 53. Pro poměry této věci řečeno, jestliže přihlášený věřitel popřené nevykonatelné pohledávky mohl na základě poučení, které mu bylo poskytnuto při přezkumném jednání a ve vyrozumění o popření jeho pohledávky podle § 197 odst. 2 insolvenčního zákona, odpovídajícím způsobem uplatnit svá procesní práva, popřípadě vykonat své procesní povinnosti (podat incidenční žalobu podle § 198 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona), pak není z hlediska zachování práva na spravedlivý proces podstatné, že případně šlo o poučení, které není zcela bez vad, nebo že protokol o přezkumném jednání, při kterém insolvenční správce pohledávky tohoto věřitele popřel, byl zveřejněn v insolvenčním rejstříku až po uplynutí lhůty, jejíž počátek byl navázán na poučení při přezkumném jednání a (také) na doručení vyrozumění o popření pohledávky podle § 197 odst. 2 insolvenčního zákona. 54. Již v R 97/2011 , jež přiléhavě citoval odvolací soud (srov. reprodukci napadeného usnesení v odstavci 7. shora), Nejvyšší soud ozřejmil, že náprava nedostatků, jež se v návaznosti na poskytnutá poučení vyskytly v činnosti insolvenčního soudu nebo insolvenčního správce dlužníka při přezkoumání nevykonatelné pohledávky při přezkumném jednání, jehož se osobně zúčastnil věřitel pohledávky, se má dít prostřednictvím písemného vyrozumění o popření pohledávky ve smyslu § 197 odst. 2 insolvenčního zákona. 55. S přihlédnutím k náležitostem vyrozumění o popření pohledávky podle § 197 odst. 2 insolvenčního zákona předepsaným ustanovením § 13 jednacího řádu je zjevné, že ve vztahu k povinnosti podat podle § 198 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v určené lhůtě žalobu o určení pravosti a výše popřené nevykonatelné pohledávky nemůže přihlášený věřitel takové pohledávky, jemuž bylo předepsané vyrozumění řádně doručeno, utrpět žádnou procesní újmu tím, že insolvenční soud zveřejnil protokol o přezkumném jednání, při kterém insolvenční správce popřel jeho pohledávku, v insolvenčním rejstříku až po skončení lhůty k podání incidenční žaloby. 56. Obsahuje-li vyrozumění o popření pohledávky podle § 197 odst. 2 insolvenčního zákona ty důvody popření, které zazněly na přezkumném jednání, pak věřitel popřené pohledávky má k dispozici všechny informace rozhodné pro přípravu a podání incidenční žaloby bez zřetele k tomu, kdy insolvenční soud zveřejnil protokol o přezkumném jednání v insolvenčním rejstříku. 57. Úkolem Nejvyššího soudu též není (nebylo) spekulovat o tom, jaké komplikace by teoreticky mohly nastat v poměrech věřitele popřené přihlášené pohledávky v souvislosti s pozdním zveřejněním protokolu o přezkumném jednání v insolvenčním rejstříku, nýbrž posoudit, zda takové komplikace nastaly v poměrech dovolatele v této věci. 58. K tomu Nejvyšší soud především poznamenává, že smysl úpravy obsažené v § 189 odst. 1 insolvenčního zákona, jež v první větě části věty za středníkem ukládá insolvenčnímu správci, aby v seznamu přihlášených pohledávek sestavenému před přezkumným jednání výslovně uvedl, které pohledávky popírá, tkví v tom, aby se ostatní procesní subjekty, včetně přihlášeného věřitele takové pohledávky, mohly řádně připravit na přezkumné jednání (potažmo na zahájení incidenčního sporu). Poměřováno skutkovými reáliemi dané věci obsah insolvenčním správcem ohlášeného popěrného úkonu se ve vztahu k dovolatelovým pohledávkám nezměnil od vyhotovení seznamu z 29. 3. 2022, dostupného (nejen) dovolateli od 30. 3. 2022, kdy byl zveřejněn v insolvenčním rejstříku. 59. Pro posouzení vlivu skutečnosti, že insolvenční soud zveřejnil protokol o přezkumném jednání v insolvenčním rejstříku opožděně, na procesní práva a povinnosti dovolatele pak není významné, že by insolvenční správce mohl popřít pohledávku (v souladu s § 192 odst. 2 insolvenčního zákona) jinak než zamýšlel (než ohlásil v seznamu z 29. 3. 2022) [srov. dovolací argumentaci reprodukovanou v odstavci 19. shora], nýbrž to, zda se tak v dané věci stalo. Podle v protokolu zaznamenaného průběhu přezkumného jednání z 3. 8. 2022 dovolatel, který se jednání osobně účastnil, nemohl mít (neměl mít) žádné pochybnosti o tom, že insolvenční správce dlužníka stanovisko, které zaujal k dovolatelovým pohledávkám v seznamu z 29. 3. 2022, nezměnil. 60. Přítomnému dovolateli se v souladu s § 189 odst. 2 insolvenčního zákona dostalo při přezkumném jednání též poučení o možnosti žádat (bez zřetele k době zveřejnění takové písemnosti v insolvenčním rejstříku) o výpis z následně (podle zaznamenaného výsledku přezkumu) vyhotoveného upraveného seznamu přihlášených pohledávek; své pochybnosti o důvodech popření mohl takto též rozptýlit. Tím, že insolvenční soud nezveřejnil protokol o přezkumném jednání (pořízený zapisovatelkou a dostupný tak již od skončení přezkumného jednání) v insolvenčním rejstříku, též nikterak nezbavil dovolatele práva nahlížet do insolvenčního spisu (s výjimkou protokolu o hlasování), a činit si z něho výpisy a opisy (srov. § 44 odst. 1 o. s. ř.). Možnost seznámit se (tímto způsobem) v případě potřeby s obsahem protokolu o přezkumném jednání, tedy dovolatel měl. 61. Zbývá dodat, že dovoláním tvrzené skutečnosti (z nichž dovolatel usuzuje na existenci vážných překážek při uskutečnění svého práva podat v předepsané lhůtě incidenční žalobu) dovolateli zjevně nebránily v podání incidenční žaloby v této věci (pracující s detailní znalostí vyrozumění o popření pohledávky z 16. 8. 2022) ještě před zveřejněním protokolu o přezkumném jednání v insolvenčním rejstříku (a bez jakékoli zmínky o tom, že nezveřejněním protokolu o přezkumném jednání byl jakkoli omezen nebo zkrácen ve svých procesních právech); srov. obsah žaloby, č. l. 2 až 4 spisu. 62. Dovolání tedy není opodstatněné, když v poměrech dané věci k žádnému zkrácení procesních práv dovolatele v možnosti podat včas a informovaně (ve vazbě na důvody popření pravosti a výše pohledávek) incidenční žalobu nedošlo; rozpor s článkem 36 odst. 1 Listiny ani s článkem 6 odst. 1 Úmluvy dán není, stejně jako nejde (podle § 5 písm. a/ insolvenčního zákona) o nespravedlivé poškození přihlášeného věřitele. V posouzení žaloby jako opožděné a v závěru o nutnosti jejího odmítnutí (podle § 160 odst. 1 a 4 insolvenčního zákona ve spojení s § 159 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) soudy nepochybily. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23167/	21.12.2023	29 NSČR 190/2022	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2022. I. Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením ze dne 31. 3. 2022 Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) mimo jiné: [1] Schválil zprávu o přezkumu (bod I. výroku). [2] Schválil oddlužení dlužnice (M. T.) plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty (bod II. výroku). [3] Uložil dlužnici, aby insolvenčnímu správci [1. Insolvenční v. o. s. (dále též jen „veřejná obchodní společnost“)] vydala ke zpeněžení spoluvlastnický podíl ve výši jedné ideální poloviny na nemovitostech zapsaných u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Z., na listu vlastnictví č. 1, v katastrálním území N., konkrétně na: 1) pozemku parc. č. 2, jehož součástí je stavba č. p. 3, rodinný dům, 2) pozemku parc. č. 4, zahrada, a 3) pozemku parc. č. 5, zahrada (bod IV. písm. a/ výroku). 2. Bod IV. výroku usnesení odůvodnil insolvenční soud poukazem na ustanovení § 406 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), uváděje dále, že podle § 398 odst. 6 insolvenčního zákona uložil dlužnici vydat ke zpeněžení nemovitý majetek (obydlí dlužnice), neboť jeho hodnota přesahuje hodnotu určenou podle prováděcího právního předpisu násobkem částky na zajištění obydlí v bydlišti dlužnice. 3. K odvolání dlužnice Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 23. 6. 2022 potvrdil usnesení insolvenčního soudu v (odvoláním napadeném) bodu IV. písm. a/ výroku. 4. Odvolací soud vyšel ve skutkové rovině z toho, že: [1] Insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení, datovaným 29. 6. 2021 (doručeným insolvenčnímu soudu 30. 6. 2021, A-1), se dlužnice domáhala rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, navrhujíc (jako způsob oddlužení) oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty a uvádějíc (v rubrice VI.), že nikoho nevyživuje. [2] Usnesením ze dne 12. 8. 2021 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne) insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužnice, povolil jí oddlužení a insolvenčním správcem dlužnice ustanovil veřejnou obchodní společnost. [3] Ve zprávě pro oddlužení a o přezkumu ze dne 21. 1. 2022, zveřejněné v insolvenčním rejstříku dne 25. 1. 2022 (B-16), se uvádí, že dlužnice nemá žádné vyživovací povinnosti [rubrika C1. (Vyživovací povinnost dlužníka)], že obydlí dlužnice není předmětem zajištění a je sepsáno v majetkové podstatě dlužnice jako položka č. 101, přičemž hodnota obydlí činí dle prováděcího právního předpisu 1.246 429,50 Kč a podle znaleckého posudku 1.933.000 Kč a insolvenční správce dlužnice navrhuje vydat obydlí ke zpeněžení [rubrika C5. (Povinnost dlužníka vydat obydlí ke zpeněžení)]. [4] Podle znaleckého posudku Z. společnosti s. r. o. (dále jen „společnost Z“) ze dne 17. 1. 2022, číslo ZP-22225, připojeného ke zprávě pro oddlužení a o přezkumu, činí obvyklá cena podílu dlužnice na rodinném domě 1.933.000 Kč. [5] Podle určení hodnoty obydlí, které dlužník není povinen vydat ke zpeněžení, vypracovaného společností Z (ze dne 20. 1. 2022, číslo 2/2022), připojeného ke zprávě pro oddlužení a o přezkumu, činí hodnota celého obydlí (rodinného domu dlužnice) 2.492.859 Kč, a to za použití koeficientu zohledňovaných osob pro dvě osoby (koeficientu 1,00). [6] Vyhláškou ze dne 1. 3. 2022, zveřejněnou v insolvenčním rejstříku téhož dne, vyrozuměl insolvenční soud účastníky insolvenčního řízení o zveřejnění zprávy pro oddlužení a zprávy o přezkumu v insolvenčním rejstříku a poučil je o možnosti uplatnit ve stanovené lhůtě námitky. 5. Na výše uvedeném základě odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 7 a § 398 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona, z ustanovení § 910 a § 911 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a z ustanovení § 3 odst. 1 a § 9 odst. 3 nařízení vlády č. 189/2019 Sb., o způsobu určení hodnoty obydlí, které dlužník není povinen vydat ke zpeněžení (dále jen „nařízení vlády“) – dospěl po přezkoumání odvoláním napadeného (výroku) rozhodnutí k následujícím závěrům: 6. Z ustanovení § 398 insolvenčního zákona a z ustanovení § 3 odst. 1 a § 9 odst. 3 nařízení vlády vyplývá, že ochrany nepožívá každé dlužníkovo obydlí, ale pouze takové, jehož hodnota (tj. výtěžek zpeněžení, jehož dosažení je výsledkem očekávaného zpeněžení věci, která slouží jako dlužníkovo obydlí) podle zprávy pro oddlužení nepřesahuje hodnotu určenou podle prováděcího právního předpisu (nařízení vlády) násobkem částky na zajištění obydlí v dlužníkově bydlišti. Zohledňovanou osobou pro určení koeficientu je osoba, která s dlužníkem žije ve společné domácnosti a které je zároveň dlužník povinen poskytovat výživné. 7. Dlužnice vlastní pouze polovinu nemovitostí, takže hodnota obydlí, které podle výpočtu společnosti Z není povinna vydat ke zpeněžení, činí 1.246.429,50 Kč. 8. Společnost Z použila koeficient zohledňovaných osob podle § 9 odst. 3 písm. b/ nařízení vlády pro 1 až 3 zohledňované osoby; za zohledňovanou osobu pro účely určení hodnoty obydlí tak považovala rovněž vnučku dlužnice, ačkoliv ze spisu nevyplývá vyživovací povinnost dlužnice podle ustanovení § 910 a § 911 o. z. 9. Kdyby vnučka dlužnice nebyla považována za zohledňovanou osobu, činil by koeficient podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. a/ nařízení vlády 0,70 a hodnota obydlí, které dlužnice není povinna vydat ke zpeněžení, by činila pouze 872.500,65 Kč, takže obvyklá cena podílu dlužnice by převyšovala hodnotu obydlí výrazněji. Odvolací soud proto považuje za nadbytečné provádět dokazování k otázce, zda vnučka dlužnice je zohledňovanou osobou. I kdyby šlo o zohledňovanou osobou, ze zprávy pro oddlužení vyplývá, že obvyklá cena obydlí dlužnice (výtěžek zpeněžení, jehož dosažení je výsledkem zpeněžení věci, které slouží jako dlužníkovo obydlí, a tento výsledek insolvenční správce očekává) určená částkou 1.933.000 Kč přesahuje hodnotu obydlí, které dlužnice není povinna vydat ke zpeněžení; tu určila společnost Z (podle nařízení vlády) pro „celou nemovitost“ částkou 2.492.859 Kč, z čehož polovina činí 1.246.429,50 Kč. 10. Odvolací soud uzavírá – vycházeje z ustanovení „§ 398 odst. 4“ insolvenčního zákona – že zákon přesně vymezuje kritéria, ke kterým lze přihlížet při rozhodování o (ne)vydání obydlí dlužníka ke zpeněžení; proto se nezabýval důvodností dalších odvolacích námitek dlužnice. II. Dovolání a vyjádření k němu 11. Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně na vyřešení právní otázky, která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena. 12. Dovolatelka namítá (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů v rozsahu bodu IV. písm. a/ výroku usnesení insolvenčního soudu a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 13. V mezích uplatněného dovolacího důvodu má dovolatelka především za to, že z žádného ustanovení insolvenčního zákona nebo nařízení vlády nevyplývá, že by se určená hodnota chráněného obydlí měla přizpůsobit velikosti jejího podílu na nemovitostech. K tomu poukazuje na to, že vlastní obydlí, jehož obvyklá hodnota činí podle znaleckého posudku 1.932.667 Kč. Chráněné obydlí, jež není nutno vydat ke zpeněžení, „má mít v daném případě“ hodnotu do 2.492.859 Kč (tedy hodnotu vyšší). 14. Napadené rozhodnutí odporuje ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., jelikož z něj neplyne, o jaké ustanovení opírá odvolací soud postup spočívající v dělení určené hodnoty chráněného obydlí, ani z něj není patrný myšlenkový proces, který vede k takovému závěru. Je možné, že onen postup se odvíjí od úvahy, že kdyby dlužnice vlastnila celou „nemovitou věc“, činila by hodnota jejího obydlí 3.865.334 Kč, což je částka vyšší, než určená hodnota chráněného obydlí. Kdyby ovšem zákonodárce chtěl, aby takto bylo postupováno, promítl by uvedený postup do právní úpravy (a „půlení by pak činil znalec“). 15. Kromě toho dovolatelka uvádí, že „spoluvlastník prostě vlastní pouze hodnotu ve výši jeho podílu“ (jeho obydlí tak má cenu jeho podílu). Tato skutečnost má pro něj negativní dopad spočívající v tom, že za určitých okolností může využívat jen část věci dle dohody spoluvlastníků, případně je za určitých okolností povinen kompenzovat druhému spoluvlastníku užívání věci celé. Též proto není na místě „půlit“ stanovenou hodnotu chráněného obydlí. 16. Odvolací soud tedy pochybil jednak tím, že nevysvětlil, jak k danému postupu („půlení“ hodnoty chráněného obydlí) došel a o jaké konkrétní ustanovení právního předpisu se jeho postup opírá [srov. opět ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. a „nález Ústavního soudu III. ÚS 3606/10 “ (správně jde o nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 3606/10 , uveřejněný pod číslem 57/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu], jednak tím, že jeho postup odporuje právní úpravě. 17. Dále dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že jeho úvaha o možném uplatnění koeficientu 0,70 není podložena dokazováním. 18. Z ustanovení § 398 odst. 4 insolvenčního zákona (na které potud odkazuje odvolací soud) též není patrno, proč se odvolací soud odmítl zabývat dalšími odvolacími námitkami dlužnice; srov. opět ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3606/10 . Odvolací soud se potud nevypořádal se všemi odvolacími důvody, ani (alespoň) neosvědčil, co jej opravňuje se s nimi nevypořádat; takový postup je v rozporu s právem na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), s judikaturou Ústavního soudu a s judikaturou Nejvyššího soudu představovanou „rozhodnutím“ sp. zn. 30 Cdo 875/2015 [správně jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 30 Cdo 875/2015 , který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu]. 19. Dovolatelka míní, že stejnými vadami trpí (ve vyšší míře) i usnesení insolvenčního soudu, které otázku vydání obydlí dlužníka řešilo v zásadě jedinou větou v odstavci 12. odůvodnění. III. Přípustnost dovolání 20. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 21. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním otevřené právní otázky jde o věc dovolacím soudem neřešenou. IV. Důvodnost dovolání 22. Nejvyšší soud se zabýval nejprve tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 23. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 24. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003 , uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009 , uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Pro tyto účely se též nezabývá námitkami, jež dovolatel ke skutkovému stavu věci, z nějž vyšel odvolací soud, případně uplatní prostřednictvím tvrzení o vadách řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. 25. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), občanského soudního řádu, insolvenčního zákona, nařízení vlády a zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: článek 78 (Ústavy) K provedení zákona a v jeho mezích je vláda oprávněna vydávat nařízení. Nařízení podepisuje předseda vlády a příslušný člen vlády. článek 79 (Ústavy) (…) (3) Ministerstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy mohou na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny. § 157 (o. s. ř.) (…) (2) Není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním. (…) § 169 (o. s. ř.) (…) (4) Pro odůvodnění usnesení, jímž se rozhoduje ve věci samé, platí obdobně § 157 odst. 2 a 4. § 1 (insolvenčního zákona) Předmět úpravy Tento zákon upravuje a/ řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů, b/ oddlužení dlužníka. § 5 (insolvenčního zákona) Zásady insolvenčního řízení Insolvenční řízení spočívá zejména na těchto zásadách: a/ insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů; b/ věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti; c/ nestanoví-li tento zákon jinak, nelze práva věřitele nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce; d/ věřitelé jsou povinni zdržet se jednání, směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon. § 398 (insolvenčního zákona) Způsoby oddlužení (1) Oddlužení lze provést zpeněžením majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. (2) Při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení majetkové podstaty v konkursu a zpeněžení majetkové podstaty při oddlužení má tytéž účinky jako zpeněžení majetkové podstaty v konkursu. Není-li dále stanoveno jinak, při tomto způsobu oddlužení do majetkové podstaty nenáleží majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastaly účinky schválení oddlužení. Zajištění věřitelé se uspokojují jen z výtěžku zpeněžení zajištění. (3) Při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty je dlužník povinen vydat insolvenčnímu správci majetek náležející do majetkové podstaty ke zpeněžení postupem obdobným podle ustanovení o zpeněžení majetkové podstaty v konkursu a dále do doby podání zprávy o splnění oddlužení měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky. (4) Nestačí-li částka podle odstavce 3 k uspokojení všech pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim postavených na roveň, uspokojí se nejdříve odměna a hotové výdaje insolvenčního správce, poté pohledávky věřitelů na výživném ze zákona, jestliže vznikly po rozhodnutí o úpadku, poté pohledávka podle § 390a odst. 5 poté záloha na úhradu odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, poté ostatní pohledávky věřitelů na výživném ze zákona, poté pohledávky státu za náhradní výživné podle jiného zákona a poté náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty. Ostatní pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň se uspokojí poměrně. Po uspokojení těchto pohledávek rozvrhne dlužník prostřednictvím insolvenčního správce částku podle odstavce 3 mezi nezajištěné věřitele podle poměru jejich pohledávek způsobem určeným v rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení. Zajištění věřitelé se uspokojí jen z výtěžku zpeněžení zajištění; při tomto zpeněžení se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení zajištění v konkursu. (…) (6) Dlužník není povinen vydat majetek ke zpeněžení podle odstavce 3, vyplývá-li ze zprávy pro oddlužení, že by se zpeněžením tohoto majetku nedosáhlo uspokojení věřitelů. Dlužník také není povinen vydat ke zpeněžení své obydlí, ledaže ze zprávy pro oddlužení vyplývá, že jeho hodnota přesahuje hodnotu určenou podle prováděcího právního předpisu násobkem částky na zajištění obydlí v dlužníkově bydlišti. Není-li dále stanoveno jinak, pro účely zpeněžení podle odstavce 3 do majetkové podstaty nenáleží majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastaly účinky schválení oddlužení. Ustanovení § 409 odst. 4 není dotčeno. (…) § 431 (insolvenčního zákona) Zmocňovací ustanovení Ministerstvo stanoví vyhláškou (…) h/ způsob určení hodnoty obydlí, které dlužník není povinen vydat ke zpeněžení. § 1 (nařízení vlády) (1) Jako obydlí dlužníka v insolvenčním řízení, které není povinen vydat ke zpeněžení při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, může sloužit a/ každá věc užívaná k zajištění bytových potřeb dlužníka a jeho rodiny, zejména dům, jednotka nebo družstevní podíl v bytovém družstvu, nebo b/ část věci užívaná k témuž účelu, jestliže je bytem. (2) Hodnota dlužníkova obydlí se určí jako výtěžek zpeněžení obydlí, jehož dosažení je výsledkem zpeněžení věci, která slouží jako dlužníkovo obydlí, a tento výsledek insolvenční správce očekává. (3) Platí, že obydlí se nachází v místě dlužníkova bydliště, v němž se převážně zdržuje. § 2 (nařízení vlády) (1) Jestliže je stavba, která plní účel obydlí, součástí pozemku nebo práva stavby, považuje se za obydlí tato stavba. (2) Za součást obydlí se považuje také pozemek nezbytný k řádnému užívání obydlí a tvořící s ním funkční celek; takovým pozemkem může být zejména pozemek, na němž se obydlí nachází, pozemek zajišťující přístup k obydlí a související společně užívaný pozemek, zpravidla pod společným oplocením. § 3 (nařízení vlády) (1) Hodnota obydlí, které dlužník není povinen vydat ke zpeněžení, se určí jako součin částky na zajištění obydlí v dlužníkově bydlišti a koeficientu zohledňovaných osob. Zohledňovanou osobou je osoba, která s dlužníkem žije ve společné domácnosti a které je zároveň dlužník povinen poskytovat výživné. Zjištěná hodnota se zaokrouhlí na celé koruny směrem nahoru. (2) Částka na zajištění obydlí v dlužníkově bydlišti se určí jako součin statistické hodnoty a koeficientu růstu cen. Zjištěná částka se zaokrouhlí na celé koruny směrem nahoru. (…) § 9 (nařízení vlády) Koeficient zohledňovaných osob (1) Jestliže je dlužníkovým obydlím dům, použije se koeficient zohledňovaných osob pro dům. V ostatních případech se použije koeficient zohledňovaných osob pro byt. (…) (3) Koeficient zohledňovaných osob pro dům činí a/ 0,70 v případě, že žádná zohledňovaná osoba není, b/ 1,00 v případě 1 až 3 zohledňovaných osob, nebo c/ 1,15 v případě 4 a více zohledňovaných osob. § 489 (o. z.) Věc v právním smyslu (dále jen „věc“) je vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí. § 496 (o. z.) Věci hmotné a nehmotné (1) Hmotná věc je ovladatelná část vnějšího světa, která má povahu samostatného předmětu. (2) Nehmotné věci jsou práva, jejichž povaha to připouští, a jiné věci bez hmotné podstaty. Součást věci § 505 (o. z.) Součást věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být od věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí. § 506 (o. z.) (1) Součástí pozemku je prostor nad povrchem i pod povrchem, stavby zřízené na pozemku a jiná zařízení (dále jen „stavba“) s výjimkou staveb dočasných, včetně toho, co je zapuštěno v pozemku nebo upevněno ve zdech. (…) § 1121 (o. z.) Každý ze spoluvlastníků je úplným vlastníkem svého podílu. § 1122 (o. z.) (1) Podíl vyjadřuje míru účasti každého spoluvlastníka na vytváření společné vůle a na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví věci. (2) Velikost podílu vyplývá z právní skutečnosti, na níž se zakládá spoluvlastnictví nebo účast spoluvlastníka ve spoluvlastnictví. To spoluvlastníkům nebrání, aby si velikost podílů ujednali jinak; takové ujednání musí splňovat náležitosti stanovené pro převod podílu. (3) Má se za to, že podíly jsou stejné. 26. Ve výše ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným právním otázkám následující závěry: [1] K nepřezkoumatelnosti rozhodnutí 27. Dovolatelka má (v rámci uplatněného dovolacího důvodu) rozhodnutí obou soudů za nepřezkoumatelná proto, že v nich postrádá odůvodnění myšlenkového postupu spočívajícího v dělení hodnoty chráněného obydlí určené podle nařízení vlády. Takto formulovanou výhradou vystihuje z obsahového hlediska tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým vadám přitom Nejvyšší soud přihlíží u přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). V situaci, kdy další vady řízení se ze spisu nepodávají, se Nejvyšší soud vypořádal nejprve s existencí dovolatelkou označené vady řízení. 28. V rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 , uveřejněném pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 100/2013“), Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. 29. Poměřováno těmito závěry zkoumaná rozhodnutí nepřezkoumatelná nejsou. I když insolvenční soud ani odvolací soud v důvodech svých rozhodnutí výslovně nerozebírají, proč bylo nutné „půlit“ (snížit o polovinu) [na částku 1.246.429,50 Kč] znalcem určenou hodnotu celého obydlí, které dlužník není povinen vydat ke zpeněžení (2.492.859 Kč), před jejím poměřením se znalcem stanovenou obvyklou cenou podílu dlužnice na rodinném domě (1.933.000 Kč), je zjevné (z textu rozhodnutí odvoditelné), že se tak stalo právě proto, že dlužnice vlastní (oceněný) podíl na nemovitostech v rozsahu jedné ideální poloviny nemovitostí (jak ostatně v dovolání předpokládá sama dovolatelka). Takový úsudek je přezkoumatelný. 30. K tomu lze dodat, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, platí obdobně pro odůvodnění usnesení, jímž se rozhoduje ve věci samé (§ 169 odst. 4 o. s. ř.) a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.) v insolvenčním řízení (§ 7 insolvenčního zákona)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. 31. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08 , uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). 32. V intencích závěrů plynoucích z R 100/2013 Nejvyšší soud neshledává napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným ani proto, že odvolací soud odkázal při pojmenování zákonných kritérií, ke kterým lze přihlížet při rozhodování o (ne)vydání obydlí dlužníka ke zpeněžení, na ustanovení „§ 398 odst. 4“ insolvenčního zákona (jak namítá dovolatelka) [srov. reprodukci napadeného usnesení v odstavci 10. shora a odstavec 12. odůvodnění napadeného usnesení]. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí jako celku je patrno, že odvolací soud vycházel při formulací svých závěrů ohledně obydlí dlužnice vydávaného ke zpeněžení z textu ustanovení § 398 odst. 3 a 6 insolvenčního zákona (která tuto materii upravují); srov. i reprodukci napadeného rozhodnutí v odstavci 6. shora a odstavce 6. až 9. odůvodnění napadeného usnesení. V kontextu těchto skutečností Nejvyšší soud uvádí, že odkaz na „§ 398 odst. 4“ insolvenčního zákona má za prostou (neopravenou) chybu v psaní (překlep), která ale sama o sobě neovlivňuje smysl napadeného rozhodnutí, z nějž je i tak seznatelné (v návaznosti na předchozí text odůvodnění, v jehož rámci odvolací soud § 398 odst. 4 insolvenčního zákona ani necituje), že (správně) mělo jít o odkaz na § 398 odst. 6 insolvenčního zákona. [2] Ke koeficientu zohledňovaných osob 33. Potud dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že jeho úvaha o možném použití koeficientu 0,70 (jde o koeficient zohledňovaných osob podle § 9 odst. 3 písm. a/ nařízení vlády) není podložena dokazováním. 34. Z napadeného rozhodnutí je nicméně zřejmé, že odvolací soud neprováděl dokazování k prověření otázky, zda vnučka dlužnice měla být považována za zohledňovanou osobu pro nadbytečnost, jelikož i s vnučkou dlužnice jako zohledňovanou osobou, přesahuje určená hodnota obydlí dlužnice (1.933.000 Kč) hodnotu obydlí, které dlužnice není povinna vydat ke zpeněžení určenou společností Z (podle nařízení vlády) pro „celou nemovitost“ částkou 2.492.859 Kč (z čehož polovina činí 1.246.429,50 Kč). Srov. reprodukci napadeného rozhodnutí v odstavci 9. shora i odstavec 11. odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dovolání proto potud není opodstatněné [tato dovolací námitka není (nemůže být) samostatným důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí]. [3] K hodnotě obydlí, které dlužník není povinen vydat ke zpeněžení 35. Zbývá určit, zda je správná (dovolatelkou kritizovaná) úvaha odvolacího soudu, že znalcem určená hodnota celého obydlí, které dlužník není povinen vydat ke zpeněžení (2.492.859 Kč), má být před jejím poměřením se znalcem stanovenou obvyklou cenou podílu dlužnice na rodinném domě (1.933.000 Kč) snížena o polovinu (na částku 1.246.429,50 Kč). 36. Při respektu k zásadám, jež zkoumání smyslu a účelu zákona nastavil Ústavní soud (pojmenováním podmínek priority výkladu e ratione legis ) např. již ve stanovisku svého pléna ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96 , uveřejněném pod číslem 9/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, Nejvyšší soud úvodem uvádí, že úprava týkající se hodnoty obydlí, které dlužník není povinen vydat ke zpeněžení, se stala součástí insolvenčního zákona s účinností od 1. 6. 2019, po novele insolvenčního zákona provedené zákonem č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 37. Vládní návrh pozdějšího zákona č. 31/2019 Sb. projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 8. volebním období (2017-2021) jako tisk č. 71, přičemž změny ustanovení § 398 insolvenčního zákona v něm byly obsaženy pod body 18 až 23 článku I. Ve zvláštní části důvodové zprávy k tomuto vládnímu návrhu [K bodům 7, 11, 17, 18, 19, 20, 21, 23 až 33, 34, 35, 37, 38, 39 a 40 (ustanovení § 391 odst. 2, § 394a, § 398 odst. 1, 3, 4, 5 a 6, § 399, § 400, § 401, § 402, § 406, § 407, § 409, § 412)] se (mimo jiné) uvádí, že: „(…) Další základní odlišností je skutečnost, že oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty zásadně vylučuje možnost nezajištěných věřitelů uspokojovat se ze zpeněžení obydlí dlužníka (ustanovení § 398 odst. 6 věta druhá). Zájem věřitelů na co možná nejvyšším uspokojení pohledávek je zde vyvážen zájmem dlužníka i společnosti na navrácení dlužníka do běžných socioekonomických vztahů. Důsledek takové úvahy ústí v záměr zachovat dlužníkovi během oddlužení určité materiální zázemí – buď přijde dlužník o své obydlí a bude nucen obstarat si náhradní obydlí, anebo dojde k dlouhodobému postihování příjmů. Dispozice vlastní nemovitostí (obydlím) snižuje fixní měsíční náklady na udržení minimální životní úrovně, přičemž příjmy dlužníka nad tyto náklady mohou být distribuovány mezi nezajištěné věřitele. Výjimku z výše uvedeného navrhovaného pravidla představuje případ, v němž hodnota obydlí dlužníka přesahuje hodnotu určenou podle prováděcího právního předpisu (vyhlášky provádějící insolvenční zákon) násobkem částky na zajištění obydlí v dlužníkově bydlišti. Ani v případě oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty tak není ochrana obydlí dlužníka absolutní.“ 38. Nejvyšší soud uvádí, že ve věcech, v nichž se úpadek dlužníka řeší oddlužením a způsobem oddlužení je oddlužení „plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty“ (§ 398 odst. 1 insolvenčního zákona), patří úprava týkající se zpeněžení dlužníkova obydlí (§ 398 odst. 3 a 6 insolvenčního zákona) v insolvenčním zákoně (na vrub zákonodárce) k těm málo zdařilým, což dokládá i míra její kritiky v literatuře; srov. např. komentář k § 398 insolvenčního zákona v díle Sprinz, P., Jirmásek, T., Řeháček, O., Vrba, M., Zoubek, H. a kol.: Insolvenční zákon. Komentář. 1. vydání (4. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023 (dále jen „Komentář č. 1“). To se projevilo i tím, že způsob určení hodnoty obydlí, které dlužník není povinen vydat ke zpeněžení, nakonec nebyl upraven „prováděcím“ právním předpisem (vyhláškou provádějící insolvenční zákon) předjímaným jak citovanou pasáží důvodové zprávy, tak textem § 431 písm. h/ insolvenčního zákona. Ostatně, úprava „prováděcím“ právním předpisem by byla problematická právě proto, že insolvenční zákon nevymezuje (pro účely dlužníku poskytované ochrany) pojem „obydlí dlužníka“ a ustanovení § 431 písm. h/ insolvenčního zákona postrádá (v návaznosti na článek 79 odst. 3 Ústavy) řádné zmocnění k vymezení druhů chráněného obydlí vyhláškou. 39. Skutečnost, že danou problematiku upravuje nařízení vlády, akceptoval Nejvyšší soud (jako ústavně konformní) již v důvodech usnesení ze dne 31. 8. 2021, sen. zn. 29 NSČR 42/2021 , uveřejněného pod číslem 93/2022 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 93/2022“). 40. V R 93/2022 Nejvyšší soud rovněž uzavřel, že pro rozhodnutí o povinnosti dlužníka (ne)vydat obydlí ke zpeněžení insolvenčnímu správci při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty je rozhodné prosté porovnání hodnoty dlužníkova obydlí (předpokládaného výtěžku zpeněžení tohoto obydlí) a hodnoty obydlí stanovené (pro tento účel) prováděcím právním předpisem (nařízením vlády). Insolvenční zákon (ani jiné právní předpisy) žádná další kritéria pro uplatnění výjimky z obecné povinnosti dlužníka vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení veškerý svůj majetek při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty neupravuje, přičemž ani dle nařízení vlády se nepřihlíží k jiným faktorům než těm, které jsou v něm uvedeny. Z těchto závěrů (jako ustálených) Nejvyšší soud dále vyšel např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sen. zn. 29 NSČR 28/2020 , uveřejněném pod číslem 91/2022 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, sen. zn. 29 NSČR 35/2021 , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2023, sen. zn. 29 NSČR 44/2021 . 41. Jinak řečeno, byť lze úpravu obsaženou v § 398 odst. 6 větě druhé insolvenčního zákona vnímat (jak naznačuje i výše citovaná pasáž důvodové zprávy) samu o sobě zčásti jako pravidlo („Dlužník také není povinen vydat ke zpeněžení své obydlí,“) a zčásti jako výjimku z tohoto pravidla („ledaže ze zprávy pro oddlužení vyplývá, že jeho hodnota přesahuje hodnotu určenou podle prováděcího právního předpisu násobkem částky na zajištění obydlí v dlužníkově bydlišti“), Nejvyšší soud v R 93/2022 vysvětlil (v odstavcích 28. a 29.), proč je úprava chránící při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty před zpeněžením obydlí dlužníka, sama (jako celek) „výjimkou“ z obecné povinnosti dlužníka (z obecného „pravidla“) vydat ke zpeněžení veškerý svůj majetek, a tedy úpravou, kterou je nutno vykládat restriktivně. 42. Dovolatelka zakládá své přesvědčení, že odvolací soud postupoval nesprávně při určení výsledné hodnoty obydlí, kterou dlužník není povinen vydat ke zpeněžení, na textu nařízení vlády (na tom, že nařízení vlády takový postup neupravuje). Úkolem Nejvyššího soudu tedy je prověřit, jaká omezení klade postupu odvolacího soudu nařízení vlády. 43. K limitům nastaveným vládě při vydávání nařízení podle článku 78 Ústavy Ústavní soud již v nálezu svého pléna ze dne 25. 10. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 17/95 , uveřejněném pod číslem 271/1995 Sb., vysvětlil, že k vydání nařízení k provedení zákona a v jeho mezích nepotřebuje vláda výslovnou delegaci v příslušném zákoně, nařízení však nemůže vybočit ze zákonných mezí (nemůže být praeter legem ). Jinak řečeno, musí se držet v mezích zákona, které jsou buď vymezeny výslovně anebo vyplývají ze smyslu a účelu zákona. Tamtéž Ústavní soud uvedl, že obecně lze říci, že zcela volnou úvahu exekutiva nikdy nemá, neboť vždy je omezena Ústavou, mezinárodními smlouvami a obecnými právními principy. K těmto závěrům se Ústavní soud přihlásil např. též v nálezu pléna ze dne 29. 4. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 43/97 , uveřejněném pod číslem 119/1998 Sb., v nálezu pléna ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 45/2000 , uveřejněném pod číslem 96/2001 Sb., jakož i v nálezu pléna ze dne 9. 5. 2023, sp. zn. Pl. ÚS 22/22 , uveřejněném pod číslem 160/2023 Sb. 44. V nálezu pléna sp. zn. Pl. ÚS 45/2000 Ústavní soud doplnil, že: „Z teoretického hlediska je na nařízení kladen požadavek, aby bylo obecné a dopadalo tedy na neurčitou skupinu adresátů, neboť Ústava zmocňuje k právní úpravě, nikoli k vydání individuálního správního aktu. Před excesy moci výkonné pak ochraňuje bariéra věcí vyhrazených k regulaci toliko zákonům (tzv. výhrada zákona). Lze tedy shrnout, že ústavní vymezení odvozené normotvorby exekutivy spočívá na následujících zásadách: – nařízení musí být vydáno oprávněným subjektem, – nařízení nemůže zasahovat do věcí vyhrazených zákonu (nemůže tedy stanovit primární práva a povinnosti), – musí být zřejmá vůle zákonodárce k úpravě nad zákonný standard (musí být tedy otevřen prostor pro sféru nařízení).“ 45. V takto ustaveném (metodologickém) rámci je nezbytné položit si především otázku, zda při absenci vlastní definice tohoto pojmu vytváří slovní spojení „obydlí dlužníka“ v § 398 odst. 6 insolvenčního zákona limity úpravě obsažené ve zkoumaném nařízení vlády. K tomu Nejvyšší soud na vysvětlenou dodává, že nepřehlédl, že v textu posledně označeného ustanovení se technicky vzato sousloví „obydlí dlužníka“ nenachází, ve slovním spojení „dlužník také není povinen vydat ke zpeněžení své obydlí,“ je však významově obsaženo. 46. Ani při zkoumání smyslu ustanovení § 398 odst. 6 insolvenčního zákona nelze pominout účel insolvenčního zákona. Ten je vymezen (při absenci výslovné úpravy) zejména předmětem úpravy, jímž je řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a oddlužení dlužníka (§ 1 písm. b/ insolvenčního zákona). Při posouzení účelu insolvenčního zákona je dále nutné respektovat i základní zásady insolvenčního řízení promítnuté především v § 5 insolvenčního zákona. K účelu insolvenčního řízení srov. dále i důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 14/10 , ve věci návrhu na zrušení některých ustanovení zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění pozdějších předpisů, uveřejněného pod číslem 241/2010 Sb. (srov. zejména odstavec 52. nálezu). V kontextu s výše řečeným lze především uzavřít, že úprava obsažená v § 398 odst. 6 insolvenčního zákona cílí jen na takové „obydlí dlužníka“, které lze zpeněžit. 47. Literatura se pokouší o vymezení obsahu daného pojmu výčtem situací, na které lze danou úpravu použít [srov. opět komentář k § 398 insolvenčního zákona v Komentáři č. 1, nebo komentář k § 398 insolvenčního zákona v díle Moravec, T., Kotoučová, J. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021 (dále jen „Komentář. č. 2“)]. Stejnou cestou se vydalo i nařízení vlády; to stanoví v § 1 odst. 1, že jako „obydlí“ dlužníka v insolvenčním řízení může sloužit „každá věc užívaná k zajištění bytových potřeb dlužníka a jeho rodiny“, zejména „dům, jednotka nebo družstevní podíl v bytovém družstvu“ (písmeno a/), respektive „část věci užívaná k témuž účelu“, jestliže je „bytem“ (písmeno b/). 48. Z nařízení vlády (z příkladmého výčtu obsaženého v § 1 odst. 1 písm. a/), je (tak) patrno, že jako celou „věc užívanou k zajištění bytových potřeb dlužníka a jeho rodiny“ pojmenovává z věcí v právním smyslu (§ 489 o. z.) nejen věci hmotné (§ 496 odst. 1 o. z.), konkrétně „dům“ nebo „jednotku“, nýbrž i věc nehmotnou, konkrétně (ideální) „podíl v bytovém družstvu“, který je ve smyslu § 496 odst. 2 o. z., ve spojení s § 1122 odst. 1 o. z. „právem, jehož povaha to připouští“. 49. Otázka, zda za „obydlí dlužníka“ lze pokládat „podíl v bytovém družstvu“, byla v literatuře sporná [srov. nesouhlasně např. Grygar, J.: Chráněné obydlí a jeho (ústavněprávní) limity, in: Bulletin advokacie, číslo 9, ročníku 2019, str. 32 a k tomu dále (opět) komentář k § 398 insolvenčního zákona v Komentáři č. 1 i v Komentáři č. 2, jakož i dílo: Kozák, J., Brož, J., Dadam, A., Stanislav, A., Strnad, Z., Zrůst, L., Žižlavský, M.: Insolvenční zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, str. 1413]. Nejvyšší soud nicméně [též v návaznosti na ustanovení § 610 písm. i/ zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích), ve znění účinném od 1. 1. 2021] v usnesení sen. zn. 29 NSČR 44/2021 přitakal závěru, že ve smyslu ustanovení § 398 odst. 6 insolvenčního zákona lze považovat za obydlí, které (případně) dlužník nemusí být povinen vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení, rovněž družstevní byt, respektive družstevní podíl (v bytovém družstvu). Tamtéž dodal, že to však platí pouze za předpokladu, že s družstevním podílem je spojeno právo nájmu družstevního bytu, když uvedený závěr odpovídá též specifické povaze bytového družstva, jakož i smyslu a účelu, který takové (bytové) družstvo plní. 50. „Část věci“ užívanou k zajištění bytových potřeb dlužníka a jeho rodiny definuje nařízení vlády pouze jako „část věci hmotné“ (nikoli tedy jako právo představované ve smyslu § 1122 odst. 1 o. z. ideálním podílem na věci). To se zřetelně podává z podmínky, aby „část věci“ byla (zároveň) „bytem“ (§ 1 odst. 1 písm. b/ nařízení vlády). 51. Jinak řečeno, pomineme-li specifickou povahu „podílu v bytovém družstvu“, nařízení vlády nepočítá s tím, že by za „obydlí dlužníka“ sloužící „k zajištění bytových potřeb dlužníka a jeho rodiny“ měl být považován (ideální) podíl dlužníka na hmotné věci, která sama je způsobilá tyto bytové potřeby zajistit (dům, jednotka). To plyne i ze způsobu, jakým nařízení vlády pracuje se stavbou způsobilou zajistit bytové potřeby dlužníka a jeho rodiny, není-li tato stavba sama samostatnou věcí v právním smyslu [je-li se zřetelem k zásadě „ superficies solo cedit “ („povrch ustupuje půdě“), promítnuté v textu § 506 odst. 1 o. z., stavba součástí pozemku nebo součástí práva stavby]. Srov. § 2 nařízení vlády, jež pro tento případ považuje za „obydlí dlužníka“ stavbu, tedy (slovy § 496 odst. 1 o. z.) „ovladatelnou část vnějšího světa“ (ve které lze bydlet). 52. Dovolatelka se tudíž mýlí v předpokladu, že kdyby zákonodárce chtěl, aby bylo postupováno způsobem, který zvolily soudy v její věci, promítl by uvedený postup do právní úpravy (do nařízení vlády) [srov. reprodukci dovolání v odstavci 14. odůvodnění shora]. Podstatné je, že (vyjma podílu v bytovém družstvu, o který nejde, a bez ohledu na to, zda bude použit výklad jazykový nebo výklad e ratione legis ) nařízení vlády vůbec nedefinuje jako „obydlí dlužníka“ ideální podíl dlužníka (coby věc nehmotnou) na hmotné věci (ve které lze bydlet). 53. Text nařízení vlády tedy dovolací argumentaci nepodporuje. Nařízení vlády totiž pro účely určení „obydlí dlužníka“ terminologicky hovoří o (celém) pozemku, jehož součástí je stavba (užívaná k zajištění bytových potřeb dlužníka a jeho rodiny), která sama není samostatnou věcí v právním smyslu (§ 2 odst. 1 nařízení vlády), nebo o (celé) stavbě (užívané k zajištění bytových potřeb dlužníka a jeho rodiny), která sama je samostatnou věcí v právním smyslu (§ 1 odst. 1 písm. a/ nařízení vlády), anebo o reálné části stavby („věci“), je-li bytem (§ 1 odst. 1 písm. b/ nařízení vlády); „ideální podíl dlužníka“ k takovému pozemku, nebo k takové stavbě jako obydlí neřeší [o ideálním podílu dlužníka k reálné části stavby („věci“), je-li bytem, pojmově hovořit nelze]. 54. Spoluvlastník pozemku, jehož součástí je stavba (ve které lze bydlet), která sama není věcí v právním smyslu, je „úplným vlastníkem“ (§ 1121 o. z.) nehmotné věci v právním smyslu, konkrétně „úplným vlastníkem“ spoluvlastnického podílu k pozemku (a až pozemek sám je hmotnou věcí v právním smyslu; srov. i § 1122 odst. 1 o. z.). Ke slovnímu spojení „úplný vlastník“ srov. v literatuře např. dílo např. dílo Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, komentář k § 1121 o. z., nebo dílo Spáčil J. a kol.: Věcná práva, katastr nemovitostí a správa cizího majetku. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, str. 132 a poznámka pod čarou č. 335. Pro takového spoluvlastníka (coby insolvenčního dlužníka) neobsahuje nařízení vlády žádnou konstrukci obdobnou té, jež byla použita pro výlučného vlastníka pozemku, jehož součástí je stavba (ve které lze bydlet), která sama není věcí v právním smyslu, v § 2 nařízení vlády. 55. Zbývá proto určit, zda taková ochrana plyne (může plynout) přímo z insolvenčního zákona. K tomu Nejvyšší soud především uvádí, že při absenci obecné definice pojmu „obydlí dlužníka“ v insolvenčním zákoně lze pro případy jdoucí mimo rámec definovaný textem nařízení vlády pracovat jen s vymezením daného pojmu plynoucím v návaznosti na účel poskytované insolvenční ochrany (k němu srov. odstavec 46. odůvodnění shora) z obecných právních institutů. Nelze si proto vypůjčovat fikce nebo nevyvratitelné domněnky vytvářené pro tam pojmenované situace v nařízení vlády. V tomto duchu pak Nejvyšší soud v návaznosti na dikci § 489 o. z. uzavírá, že „obydlím dlužníka“ ve smyslu ustanovení § 398 odst. 6 insolvenčního zákona se rozumí taková věc v právním smyslu (taková majetková hodnota), jejímž zpeněžením přichází dlužník o právo bydlení spojené s jejím vlastnictvím, tedy o právo využít vlastnictví dané věci v právním smyslu (dané majetkové hodnoty) k uspokojení bytových potřeb svých a své rodiny. 56. Přitom je zjevné (i skutkové reálie dané věci dokládají), že i jen vlastnictví spoluvlastnického podílu k věci, může dlužníku zajišťovat bydlení „ve věci“, v „části věci“ nebo „v součásti věci“ nad míru danou velikostí jeho spoluvlastnického podílu. I v takovém případě má užívání věci (k bydlení) spoluvlastníkem primárně původ ve vlastnictví spoluvlastnického podílu k věci, takže lze očekávat, že zpeněžením takového podílu přijde dlužník o své „obydlí“. 57. Lze tudíž shrnout, že bez zřetele k tomu, že nařízení vlády takovou možnost neupravuje, se úprava obsažená v § 398 odst. 6 insolvenčního zákona uplatní také tehdy, je-li dlužník pouze „úplným vlastníkem“ spoluvlastnického podílu k věci (k hmotné věci v právním smyslu), na jehož základě užívá jako své obydlí celou „věc“ (např. dům nebo jednotku jako hmotnou věc v právním smyslu), „část věci“ (např. byt v domě jako hmotné věci v právním smyslu) nebo „součást věci“ (např. dům jako stavbu, která je součástí pozemku). Užívání věci, části věci nebo součásti věci k bydlení nad míru danou velikostí spoluvlastnického podílu se přitom nepromítá v očekávané hodnotě spoluvlastnického podílu pro účely jeho zpeněžení (obydlí dlužníka). 58. Je-li ovšem ve výše uvedeném smyslu (zpeněžitelným) obydlím dlužníka i spoluvlastnický podíl dlužníka k věci, pak v témže duchu je obydlím, které si dlužník může zajistit ve svém bydlišti, opět jen spoluvlastnický podíl dlužníka k věci v dlužníkově bydlišti. Spoluvlastnický podíl k věci, s nímž nařízení vlády nepočítá jako s obydlím dlužníka, totiž buď není „obydlím dlužníka“ vůbec, nebo jím musí být ve smyslu § 398 odst. 6 insolvenčního zákona pro účely poměření daných pojmů (zpeněžitelného obydlí dlužníka na straně jedné a obydlí, které si dlužník může zajistit ve svém bydlišti) na obou stranách „rovnice“. 59. Jinak řečeno (shrnuto), pro účely posouzení, zda dlužník není povinen vydat ke zpeněžení své „obydlí“ (§ 398 odst. 6 insolvenčního zákona), se v případě, že jde o zpeněžení ideálního podílu k věci (o zpeněžení nehmotné věci v právním smyslu), který dlužníku zajišťuje bydlení „ve věci“, v „části věci“ nebo „v součásti věci“ („věci“ coby hmotné věci v právním smyslu), určí výsledná hodnota potřebná k zajištění obydlí v dlužníkově bydlišti tak, že se stanoví v rozsahu daném velikostí ideálního podílu k věci, který má být zpeněžen. 60. Dovolatelce se tudíž prostřednictvím podaného dovolání nepodařilo zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/22733/	20.12.2023	7 Td 69/2023	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 166/2023 podle § 24 odst. 1 tr. ř. rozhodl, že k projednání věci je příslušný Obvodní soud pro Prahu 6. I. Návrh na určení místní příslušnosti 1. U Městského soudu v Brně byla dne 23. 11. 2023 na obviněnou K. K. podána obžaloba pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku. 2. Dne 13. 12. 2023 byl Nejvyššímu soudu předložen trestní spis s usnesením Městského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2023, sp. zn. 2 T 166/2023, jímž byla věc podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. z důvodu uvedeného v § 188 odst. 1 písm. a) tr. ř. předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o místní příslušnosti. Městský soud v Brně odůvodnil své rozhodnutí tím, že místem spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku je jak místo, kde se pachatel zdržoval po uplynutí lhůty stanovené k nástupu trestu odnětí svobody, tak místo, kde pachatel měl nastoupit, ale nenastoupil výkon trestu do určené věznice. Obviněná se po celou dobu nenastoupení výkonu trestu pohybovala v Praze, konkrétně se měla pravidelně zdržovat na adrese XY, Praha 4, a nastoupit výkon trestu měla do Vazební věznice Praha – Ruzyně v Praze 6. Městský soud v Brně má vzhledem k ustanovení § 18 odst. 1 tr. ř. za to, že není místně příslušný a že místně příslušné jsou Obvodní soud pro Prahu 4 a Obvodní soud pro Prahu 6. II. Rozhodnutí Nejvyššího soudu o místní příslušnosti 3. Nejvyšší soud především konstatoval, že věcná příslušnost okresního soudu, respektive v Praze obvodního soudu, vyplývá z ustanovení § 16 tr. ř. a není o ní žádných pochyb. Místní příslušnost soudu se primárně řídí ustanovením § 18 odst. 1 tr. ř., podle něhož řízení koná soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. 4. Skutek, pro který je obviněná stíhána, spočíval podle obžaloby (podle znění žalobního návrhu) v tom, že v době od 13. 2. 2023 do 5. 7. 2023 se v Brně a jinde vyhýbala nástupu do výkonu trestu odnětí svobody ve výměře 250 dnů, který jí byl uložen trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 9 T 96/2021, který nabyl právní moci dne 19. 2. 2022, ve spojení s navazujícím usnesením téhož soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. 9 T 96/2021, které nabylo právní moci dne 17. 1. 2023, přičemž výzva k nastoupení trestu od Městského soudu v Brně jí byla doručena prostřednictvím České pošty dne 26. 1. 2023 a na základě této výzvy měla výkon trestu nastoupit do 13. 2. 2023, ve stanovené lhůtě bez závažného důvodu do věznice nenastoupila a byla do ní dodána až poté, co byla zadržena dne 5. 7. 2023 hlídkou Policie České republiky. 5. Z obsahu spisového materiálu však vyplývá, že popis skutkových okolností v žalobním návrhu je (z hlediska místa spáchání činu) zjevně zkreslený. Především není jasné, z čeho má vyplývat, že nástupu trestu se obviněná vyhýbala v Brně. Dále není v žalobním návrhu uvedeno, že obviněná měla podle soudní výzvy k nastoupení trestu (č. l. 10) do výkonu trestu nastoupit do Vazební věznice Praha – Ruzyně. Uvedeno není ani to, že se obviněná v rozhodné době zdržovala v Praze, zejména v Praze 4, kde bydlela u své babičky na adrese XY a kde také převzala výzvu k nástupu trestu, a že v Praze, konkrétně v XY v Praze 2, také byla policejní hlídkou dne 5. 7. 2023 zadržena. Tyto skutečnosti nejsou uvedeny ani v odůvodnění obžaloby, ačkoli z obsahu spisu jsou snadno zjistitelné. 6. Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu tím, že bez závažného důvodu nenastoupí na výzvu soudu trest odnětí svobody nebo se jiným způsobem neoprávněně brání nástupu výkonu tohoto trestu. Podle obžaloby se obviněná uvedeného přečinu dopustila v té alternativě, že mařila výkon rozhodnutí soudu tím, že bez závažného důvodu nenastoupila na výzvu soudu trest odnětí svobody. Je třeba souhlasit se závěrem předkládajícího soudu, že místem spáchání tohoto přečinu je jednak místo, kde se pachatel zdržoval po uplynutí lhůty stanovené k nástupu trestu odnětí svobody, jednak místo, kde pachatel měl nastoupit, ale nenastoupil výkon trestu do určené věznice. Tato místa se nacházejí s jistotou přinejmenším v obvodech Obvodního soudu pro Prahu 4, Obvodního soudu pro Prahu 2 a Obvodního soudu pro Prahu 6, nenacházejí se však v obvodu Městského soudu v Brně, který tudíž není místně příslušný. Místní příslušnost nemůže založit skutečnost, že Městský soud v Brně vydal rozhodnutí, na jehož základě měla obviněná nastoupit výkon trestu odnětí svobody. V obvodu tohoto soudu se totiž bez dalšího nenachází ani místo jednání pachatele ani místo konkrétního následku, případně účinku činu. 7. Místně příslušné ve smyslu § 18 odst. 1 tr. ř. jsou tedy Obvodní soud pro Prahu 4, Obvodní soud pro Prahu 2 a Obvodní soud pro Prahu 6. 8. Nejvyšší soud v trestní věci obviněné K. K. podle § 24 odst. 1 tr. ř. rozhodl, že k jejímu projednání je příslušný Obvodní soud pro Prahu 6, v jehož obvodu měla obviněná výkon trestu odnětí svobody nastoupit.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23083/	19.12.2023	6 To 291/2023	Sbírkový text rozhodnutí Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně z podnětu stížnosti státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kroměříži zrušil podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 3. 11. 2023, sp. zn. 9 Nt 2633/2023 a Okresnímu soudu v Kroměříži uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. I. Napadené rozhodnutí 1. Napadeným usnesením bylo Okresním soudem v Kroměříži rozhodnuto tak, že se podle § 363 tr. ř. za použití § 105 odst. 1 písm. c), d) a e) tr. zákoníku zahlazují odsouzení rozhodnutím Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 2 T 216/2012, rozhodnutím Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 7. 11. 2013, sp. zn. 2 T 70/2013, rozhodnutím Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 3 T 2/2014, rozhodnutím Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 25. 8. 2014, sp. zn. 2 T 52/2014, rozhodnutím Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 3 T 191/2014 a rozhodnutím Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 3 T 261/2014. II. Stížnost 2. Předmětné usnesení napadl včas podanou stížností v neprospěch odsouzeného státní zástupce. Ve stížnosti namítal, že se neztotožňuje s argumentací okresního soudu k vedení řádného života odsouzeným po zákonem stanovenou dobu, a to jak ve vztahu k době, kterou za rozhodnou považoval okresní soud, tak ve vztahu k době do rozhodnutí okresního soudu o zahlazení. Uvedl, že okresní soud nesprávně vyhodnotil, že odsouzený se i v době pěti let od posledního výkonu trestu odnětí svobody dopustil opakovaně přestupků v oblasti dopravy, veřejného zdraví a majetku, přičemž se dopustil právě i přestupků proti majetku, přestože byl za majetkovou trestnou činnost opakovaně odsouzen. Dále poukazoval na to, že v této době se odsouzený dopustil i přestupku proti majetku, za nějž mu byla příkazem na místě ze dne 9. 11. 2021 uložena pokuta ve výši 3 000 Kč a tento přestupek není v odůvodnění napadeného rozhodnutí ani zmiňován a není zřejmé, jak se s tímto soud vypořádal, neboť vycházel pouze ze zprávy Policie České republiky. Usnesení proto považoval v této části za nepřezkoumatelné a již ze shora uvedených důvodů nepovažoval za splněné podmínky pro zahlazení. Současně se neztotožňoval se závěrem soudu, že nelze přihlížet k přestupkům spáchaným po uplynutí rozhodného období pro zahlazení. Zde odkazoval na znění ustanovení § 105 odst. 1 tr. zákoníku, z nějž gramatickým výkladem dovozoval, že vedením řádného života „nepřetržitě po dobu nejméně…“ podle textu zákona je myšlena nejkratší možná doba vedení řádného života, a tudíž doba vedení řádného života může být i delší a soud tak musí hodnotit tento stav až v době vlastního rozhodování, nikoliv zpětně k době naplnění podmínek. Zde poukazoval na to, že řízení o zahlazení odsouzení je řízením návrhovým a je na odsouzeném, aby tzv. hlídal svá práva. Dále v tomto závěru odkazoval na komentářovou literaturu opírající se o konstantnost a trvalost vedení řádného života nejméně do doby rozhodnutí o zahlazení s tím, že zákonem stanovená délka doby vedení řádného života je zákonem stanovena jako nejkratší možná a nedílná, a pokud i po uplynutí nezbytné doby pro zahlazení odsouzení se odsouzený například dopustí nového trestného činu, za nějž by byl odsouzen, aniž by předtím podal žádost o zahlazení, o níž by bylo rozhodnuto, již následně jeho žádosti o zahlazení nelze vyhovět, neboť nevedl nepřetržitě řádný života do rozhodnutí o zahlazení odsouzení (zde odkazoval na komentáře k trestnímu zákoníku autorů ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2022 a komentář autorů ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023). Namítal, že i v této části je napadené usnesení nepřezkoumatelné a se závěrem, že pro vyhovění žádosti o zahlazení odsouzení musí vést odsouzený řádný život nepřetržitě až do rozhodnutí o zahlazení odsouzení namítal, že se měl okresní soud zabývat i přestupky odsouzeného spáchanými po uplynutí rozhodného období pěti let, které konkretizoval. Namítal, že soud si měl vyžádat příslušné přestupkové spisy a posoudit stavy dalších řízení vedených podle zprávy policejního orgánu k odsouzenému, o nichž ani není znám jejich výsledek. Navrhoval proto, aby bylo napadené usnesení posouzeno také jako nezákonné a aby jej proto krajský soud zrušil podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. a uložil okresnímu soudu, aby o věci znovu jednal a rozhodl. III. Důvodnost stížnosti 3. Krajský soud přezkoumal z hledisek uvedených v ustanovení § 147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že byť se neztotožnil se všemi argumenty stěžovatele, je stížnost ve svém základu jednoznačně důvodná. 4. až 8. V bodech 4 až 8 krajský soud připomenul ustanovení podle § 105 odst. 1 tr. zákoníku a shledal důvodnými námitky státního zástupce, pokud směřovaly do naplnění podmínky vedení řádného života odsouzeným, resp. do rozsahu souvisejících důkazních podkladů. 9. Ve vztahu k námitce státního zástupce vztahující se k běhu doby rozhodné pro zahlazení odsouzení se i přes argumentaci ve stížnosti ovšem krajský soud ztotožnil s názorem okresního soudu, neboť má za to, že výklad posuzovaného ustanovení umožňuje učinit i jiný než stěžovatelem preferovaný závěr a jestliže je takový výklad ve prospěch odsouzeného, měl by být jako možný akceptován. Ustanovení § 105 odst. 1 tr. zákoníku uvádí, že soud zahladí odsouzení, vedl-li odsouzený po výkonu nebo prominutí trestu anebo po promlčení jeho výkonu řádný život nepřetržitě po dobu nejméně patnácti let až jednoho roku podle druhu a délky trestu. Státní zástupce při odkazu na komentářovou literaturu dospívá k závěru, že z tohoto ustanovení vyplývá, že řádný život musí být odsouzeným veden nejen po dobu rozhodnou pro zahlazení odsouzení v rozsahu „nejméně“, ale i následně, vlastně po celou časově neomezenou dobu až do rozhodnutí soudu o zahlazení, a v opačném případě, při porušení podmínky vedení řádného života až po uplynutí doby nutné pro zahlazení odsouzení, dochází k přetržení (novému počátku běhu) doby rozhodné pro zahlazení odsouzení a žádosti o zahlazení odsouzení nelze vyhovět, potažmo by pozitivně mohlo být rozhodnuto k nové žádosti až po novém uplynutí nejméně doby rozhodné pro zahlazení odsouzení počínající od porušení podmínky vedení řádného života. Zde se opírá o citované komentáře k trestnímu zákoníku. 10. V odkazovaném komentáři k § 105 tr. zákoníku autorů ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, Praha 2022, je uvedeno, že nepřetržitost vedení řádného života spočívá v jeho konstantnosti a trvalosti, nejméně do doby rozhodnutí o zahlazení odsouzení. V opačném případě nevedení řádného života (spáchání trestného činu, přestupku na úseku posuzovaného odsouzení apod.) v průběhu zákonem stanovené doby vede k jejímu přetržení a počíná běžet od počátku, takže odsouzenému nelze započíst ani část doby, po kterou vedl řádný život. Délka doby je stanovena jako nejkratší možná (vyjma § 105 odst. 3 tr. zákoníku, viz dále) a zároveň jednotná (nedílná). Nelze rozdělit uplynulou dobu do několika dílů tak, aby z ní odsouzený těžil. Pokud se odsouzený po uplynutí nezbytné doby k zahlazení odsouzení například dopustí nového trestného činu (za nějž bude následně odsouzen), aniž by předtím podal žádost o zahlazení, o níž by bylo rozhodnuto, již následně jeho žádosti o zahlazení odsouzení nelze vyhovět, neboť nevedl nepřetržitě řádný život do rozhodnutí o zahlazení odsouzení. Na tento komentář pak skutečně dílem odkazuje komentář autorů ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s tím závěrem, že pro zahlazení odsouzení musí odsouzený vést nepřetržitě řádný život až do rozhodnutí o zahlazení odsouzení a odsouzení nelze zahladit i v případě, pokud by před závadným jednáním, aniž by bylo rozhodnuto soudem o zahlazení odsouzení, doba podle § 105 odst. 1 tr. zákoníku již uplynula. 11. I přes respektování autority tvůrců citované komentářové literatury má ovšem krajský soud za to, že dané ustanovení lze vykládat, a v praxi také bylo vykládáno, ve prospěch odsouzených i tím způsobem, že pojem nepřetržitosti doby vedení řádného života se vztahuje právě a pouze k době zákonem nejméně předvídané, a jestliže po takto stanovenou dobu vede odsouzený nepřetržitě, tedy bez přerušení (obvykle bez spáchání jiného relevantního protiprávního jednání) řádný život, splnil předpoklad doby vedení řádného života předvídaný zákonem pro kladné rozhodnutí o zahlazení odsouzení. Pojem nepřetržitě z posuzovaného zákonného ustanovení lze proto vyložit jako vedení řádného života bez přerušení s tím, že v případě přerušení běží od takového okamžiku doba rozhodná pro zahlazení znovu. Pojem po dobu nejméně lze vyložit i tak, že sice může odsouzený vést řádný život i delší než zákonem předvídanou nejkratší dobu, ovšem pro kladné rozhodnutí o žádosti o zahlazení odsouzení je podstatné, aby řádný život vedl souvisle alespoň po tuto dobu stanovenou zákonem pro zahlazení odsouzení. Tomu může odpovídat i právě odstupňování rozhodných dob podle přísnosti uložené sankce. Předchozí komentářová literatura ostatně také doposud takový výklad umožňovala, a podle krajského soudu i praxe akceptovala. Citací vycházela z toho, že z § 105 odst. 1 tr. zákoníku vyplývají následující podmínky pro zahlazení odsouzení výrokem soudu, a to a) trest, jehož se týká takové odsouzení, byl vykonán, prominut nebo jeho výkon byl promlčen, b) uplynula stanovená doba podle druhu a výměry uloženého trestu a c) odsouzený v této době nepřetržitě vedl řádný život. K přerušení doby vedení řádného života potřebné pro zahlazení dojde zpravidla tehdy, když odsouzený spáchá nový trestný čin, nemusí však vůbec jít o jednání trestné. Přerušení doby vedení řádného života potřebné pro zahlazení má za následek, že předchozí doba ztrácí z hlediska § 105 odst. 1 tr. zákoníku svůj význam a musí proběhnout celá znovu (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012). 12. V situaci, v níž by bylo vycházeno z toho, že pro kladné rozhodnutí o zahlazení odsouzení není rozhodná jen doba specifikovaná v ustanovení § 105 odst. 1 tr. zákoníku, ale doba až do rozhodnutí soudu o zahlazení, která může být i mnohonásobně delší, by docházelo výkladově k situacím, v nichž by bylo pro rozhodnutí o zahlazení odsouzení rozhodné, kdy odsouzený takovou žádost podá, a popřípadě i kdy o ní vůbec soud rozhodne, a i v případě odsouzených, kteří by po nejméně stanovenou dobu vedli řádný život a s výrazným časovým odstupem od uplynutí nejméně stanovené doby by podmínku vedení řádného života porušili, by toto mělo vliv na negativní rozhodnutí o takové žádosti, přestože by dlouhodobě před tím podmínky pro zahlazení odsouzení splňovali. Rozhodnutí o zahlazení odsouzení pak může mít řadu dopadů na život odsouzených z trestněprávního hlediska, tak ve vztahu k jejich běžnému životu a i v tomto smyslu má krajský soud za to, že jestliže odsouzený v jednom okamžiku podmínky pro zahlazení odsouzení splnil, neměl by mu být tento benefit s časovým odstupem odepřen pouze z toho důvodu, že nepodal svou žádost o zahlazení dříve nebo že o ní soud nerozhodl, a to i přesto, že poté (po uplynutí doby stanovené v § 105 odst. 1 tr. zákoníku) by již podmínku vedení řádného života třeba porušil. Takový výklad by ostatně znamenal, že při žádosti o zahlazení více (nebo i všech) odsouzení odsouzeného, jak tomu bývá v praxi obvyklé, by nemohlo dojít ke kladnému rozhodnutí o zahlazení odsouzení u žádného z předchozích odsouzení (třeba i těch, od jejichž výkonu uplynula vedením řádného života mnohonásobně delší doba než předvídaná zákonem), jestliže by odsouzený v době aktuální pro rozhodnutí o žádosti o zahlazení spáchal například nový trestný čin. Krajský soud má za to, že v praxi ovšem dochází běžně k případům, kdy při hromadné žádosti o zahlazení odsouzení jsou starší odsouzení, u nichž v mezidobí zákonem stanovená doba uplynula, zahlazována, a ve vztahu k novějším, u nichž lhůta dosud neuplynula, žádosti odsouzených není vyhověno. Krajský soud má tedy za to, že „vedení řádného života nepřetržitě po dobu nejméně“ může být vyloženo i tak, že nepřetržitost se vztahuje právě jen k době, kterou je třeba jako nejkratší splnit (nejméně), aby žádosti mohlo být vyhověno a ve prospěch odsouzených, i z principu právní jistoty a předvídatelnosti rozhodnutí, není nutné takový výklad posuzovaných zákonných ustanovení jiným výkladem v neprospěch odsouzených narušovat. Situace, že by odsouzený například s předpoklady zahlazení odsouzení podle § 105 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, tedy dobou stanovenou pro zahlazení odsouzení nejméně jednoho roku, požádal o zahlazení odsouzení třeba po uplynutí desetinásobku takové doby a jeho žádosti by nebylo možno vyhovět, neboť by se aktuálně dopustil jiného protiprávního jednání, se nejeví krajskému soudu ve vztahu k zohledňování účinků předchozího odsouzení ani spravedlivá. To i ve vztahu k tomu, že by se ani s takovým časovým odstupem nemohl domoci účinků zahlazení ve smyslu § 106 tr. zákoníku, tedy že by se na něj ve vztahu k tomuto odsouzení hledělo jako by nebyl odsouzen (tzv. fikce neodsouzení) a v jiných případech by následně takové odsouzení mohlo mít recidivní dopady a podobně. 13. S ohledem na shora uvedené skutečnosti, dospěl stížnostní soud k závěru, že stížnost je důvodná, a proto bylo napadené usnesení zrušeno a okresnímu soudu bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23163/	19.12.2023	27 ICdo 65/2023	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2022. I. Dosavadní průběh řízení 1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 4. 2022, č. j. 206 ICm 46/2021-113, ve znění usnesení ze dne 9. 8. 2022, č. j. 206 ICm 46/2021-138, a usnesení ze dne 21. 2. 2023, č. j. 206 ICm 46/2021-165, zamítl žalobu o určení, že pohledávka žalobkyně přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod označenou spisovou značkou přihláškou P6 jako dílčí pohledávka P6/1 v celkové výši 11.398.302 Kč a jako dílčí pohledávka P6/2 v celkové výši 11.344.196 Kč je po právu (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). 2. Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že: 1) Žalobkyně jako poskytovatelka a dlužnice jako objednatelka uzavřely dne 30. 5. 2017 rámcovou smlouvu na zajištění šíření reklamy (dále též jen „rámcová smlouva“). Jejím předmětem byl závazek žalobkyně poskytnout dlužnici reklamní služby dle této smlouvy a dle jednotlivých dílčích objednávek a povinnost dlužnice uhradit žalobkyni cenu těchto služeb a náklady s tím spojené v souladu s touto smlouvou. Cena byla splatná na základě daňového dokladu s lhůtou splatnosti 14 dnů od data vystavení. Rámcová smlouva byla uzavřena na dobu určitou od 1. 6. 2017 do 31. 5. 2022 s opčním právem na dalších 5 let. 2) Od 10. 8. 2017 je žalobkyně v likvidaci. 3) Žalobkyně vyúčtovala dlužnici cenu za vysílání spotů na velkoplošných obrazovkách v měsíci listopadu a prosinci 2017 fakturami č. 1701112 a č. 1701118 ze dne 30. 11. 2017 a ze dne 28. 12. 2017, obě ve výši 7.800.000 Kč bez DPH (4 x 1.950.000 Kč), tj. 9.438.000 Kč včetně DPH ve výši 1.638.000 Kč. 4) Dne 7. 1. 2019 sepsaly žalobkyně jako věřitelka a dlužnice jako dlužnice uznání dluhu a dohodu o splátkách. V čl. I. je uvedeno, že žalobkyně zajistila dlužnici na základě rámcové smlouvy poskytnutí reklamního prostoru na velkoplošných obrazovkách. Žalobkyně za tyto služby vystavila dlužnici faktury č. 1701112 a č. 1701118, obě na částku 9.438.000 Kč. Žádná z těchto faktur nebyla uhrazena. Dlužnice se zavázala splatit dluh v 63 pravidelných splátkách splatných vždy k 15. dni každého měsíce, počínaje dnem 15. 1. 2019 (viz čl. II.). 5) Přihláškou ze dne 30. 9. 2020 přihlásila žalobkyně jako věřitelka č. 6 do insolvenčního řízení dílčí nevykonatelnou pohledávku č. 1 v celkové výši 11.398.302 Kč, sestávající z jistiny ve výši 9.438.000 Kč a z příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně, tj. 1.960.302 Kč, a dále dílčí nevykonatelnou pohledávku č. 2 v celkové výši 11.344.196 Kč, sestávající z jistiny ve výši 9.438.000 Kč a z příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně, tj. 1.906.196 Kč. Jako důvod vzniku obou dílčích pohledávek uvedla poskytování služeb v oblasti reklamy na velkoplošných obrazovkách na základě rámcové smlouvy. 6) Žalobkyně doplnila přihlášku podáními ze dne 19. 11. 2020 a ze dne 7. 12. 2020, v nichž uvedla, že pohledávky vznikly „objednáním rezervace času a následným poskytnutím smluveného času na obrazových nosičích“. Objednávky konkrétních služeb byly sjednány emailovou korespondencí a též ústním jednáním a telefonicky. 7) Na přezkumném jednání konaném dne 8. 12. 2020 žalovaná zcela popřela pravost nevykonatelné pohledávky žalobkyně pod přihláškou P6 v celkové výši 22.742.498 Kč s tím, že „nebyl prokázán vznik nároku“. 3. Na takto ustaveném skutkovém základě dospěl soud prvního stupně k závěru, podle něhož žaloba není důvodná, neboť nebyl prokázán vznik smluvního vztahu mezi žalobkyní a dlužnicí, na jehož základě měla žalobkyně poskytnout dlužnici plnění popsané ve fakturách č. 1701112 a č. 1701118. 4. Soud, odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, uvedl, že rámcová smlouva je tzv. nepojmenovanou smlouvou, která nezakládá závazkový vztah, a pohledávky a závazky z ní nevznikají. Teprve realizační smlouvou vzniká závazkový vztah obsahující právo věřitele na plnění a odpovídající povinnost dlužníka splnit závazek. 5. Žalobkyně tvrdila, že její pohledávky vznikly na základě rámcové smlouvy, následně „zkorigovala“ své tvrzení tak, že smluvní strany „sjednávaly předmětný závazkový vztah ústně či telefonicky, popřípadě elektronickou poštou“. K tomu však podle soudu „žádné hodnověrné důkazy předloženy nebyly“. 6. Ve vztahu k uznání dluhu ze dne 7. 1. 2019 soud, odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. 32 Odo 1173/2004 , uzavřel, že jej (za dlužnici) podepsala svědkyně JUDr. N. R. (která zastupovala jednatele společnosti HTS C. G. SE, nyní HTS 2020 SE) „na základě pokynu pana H.“, a navíc z něj není zřejmé, z jakého konkrétního závazkového vztahu předmětný dluh vznikl; proto nemá právní důsledky, jaké s ním žalobkyně spojuje. 7. Dále soud doplnil, že pokud by žalobkyně prokázala „vznik vlastních realizačních smluv, které by vyplývaly z rámcové smlouvy“, pak při vzniku těchto závazkových vztahů za žalobkyni „jednal likvidátor, který by tímto překročil meze svého jednatelského oprávnění“ dané ustanovením § 196 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), tudíž by se nemohlo jednat o „platné závazkové vztahy“. Pokud vůbec žalobkyně realizovala pro dlužnici v měsíci listopadu a prosinci 2017 nějaké plnění, stalo se tak na základě dohody bývalého jednatele žalobkyně Ing. R. B. a T. H., který však v druhé polovině roku 2017 za dlužnici „z pozice jednatele jednat nemohl“. 8. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že pohledávka žalobkyně přihlášená do insolvenčního řízení přihláškou P6 je po právu (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). 9. Při posuzování překročení mezí oprávnění likvidátora soud prvního stupně podle odvolacího soudu pominul závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle nichž právo namítat překročení či úplný nedostatek zástupčího oprávnění svědčí pouze osobě, na jejíž ochranu jsou dotčená pravidla stanovena, tedy tomu, jehož jménem neoprávněný zástupce jednal. V daném případě byla osobou oprávněnou vznést námitku nedostatku zástupčího oprávnění žalobkyně, neboť její likvidátor „mohl při uzavírání dílčích smluv překročit své pravomoci“. Pokud v tomto řízení námitku vznesla žalovaná, nelze k ní přihlížet. Podle odvolacího soudu proto nelze ani dovodit, že „pro překročení zástupčího oprávnění likvidátora by jednotlivé realizační smlouvy byly neplatné“. 10. Odvolací soud, odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 32 Cdo 170/2010 , dále uzavřel, že žalobkyně prokázala svá tvrzení o existenci realizační smlouvy a v řízení bylo zároveň prokázáno i písemné uznání dluhu dlužnicí. Naopak žalovaná neunesla své břemeno důkazní k tvrzení o neexistenci dluhu výslovně písemně uznaného. II. Dovolání a vyjádření k němu 11. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že „v odvolacím řízení byla řešena otázka hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak“. Jde o otázky: 1) „zda právní jednání likvidátora bylo v souladu s ust. § 196 odst. 1 o. z. ve spojení s ust. § 188 o. z.“, 2) „pokud bylo právní jednání likvidátora v rozporu s uvedenými ustanoveními, tak jaké následky jsou s porušením předmětných ustanovení likvidátorem spojeny“, 3) „v případě, kdy dovolací soud posoudí jednání likvidátora jako neplatné, zda se jedná o neplatnost absolutní nebo relativní“, a 4) „v případě, že dovolací soud posoudí jednání likvidátora jako překročení zástupčího oprávnění dle § 440 o. z., pak zda mohla překročení nebo nedostatek zástupčího oprávnění namítat dovolatelka“. 12. Dovolatelka namítá, že žalobkyně vstoupila ke dni 10. 8. 2017 do likvidace, čímž skončila její aktivní činnost a veškeré činnosti likvidátora měly směřovat výhradně k ukončení činnosti a zániku společnosti. Žalobkyně tedy nemohla „uzavírat žádné nové závazky a na základě nich nemohla poskytovat jakékoli plnění“. Právní jednání žalobkyně spočívající ve sjednání realizační smlouvy, na základě které mělo v měsíci listopadu a prosinci 2017 dojít k poskytnutí reklamních služeb dlužnici, je neplatné pro rozpor se zákonem. 13. Odvolacímu soudu dovolatelka vytýká, že se vůbec nezabýval otázkou, zda lze učiněné právní jednání považovat za platné či nikoliv, a především jaké následky jsou spojené s jednáním likvidátora v rozporu s § 196 odst. 1 o. z. To je dle přesvědčení dovolatelky zcela v rozporu se smyslem právní úpravy likvidace. 14. Odkazujíc na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4747/2014 , uveřejněného pod číslem 1/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 1/2017“), má dovolatelka za to, že s právním jednáním učiněným v rozporu s účelem likvidace je spojena neplatnost absolutní. Byla-li by následkem porušení § 196 odst. 1 o. z. likvidátorem neplatnost relativní, dovolatelka ji řádně namítla. 15. Dovolatelka rovněž namítá nesprávné právní posouzení odvolacím soudem, jestliže posoudil jednání likvidátora jako překročení zástupčího oprávnění podle § 440 o. z. V takovém případě by právní jednání likvidovanou společnost zavazovalo pouze v případě, kdyby jej schválila. Osobou oprávněnou schválit toto jednání by ovšem byl sám likvidátor, na kterého podle § 193 o. z. přechází působnost statutárního orgánu. Likvidátor se tak podle dovolatelky dostává do „zcela zjevného střetu zájmů“. 16. Dovolatelka je přesvědčena, že i tehdy, nebyla-li by následkem rozporu jednání likvidátora se zákazem stanoveným v § 188 o. z. jeho neplatnost, ale pouze překročení zástupčího oprávnění, byla jako insolvenční správkyně oprávněna překročení namítnout a soud byl povinen k této námitce přihlédnout. Dovolatelka je „dokonce“ přesvědčena, že smyslu a účelu právní úpravy likvidace odpovídá, aby soud k překročení zástupčího oprávnění likvidátorem musel přihlížet ex officio i bez námitky. 17. Podle názoru dovolatelky judikatura, o kterou odvolací soud opřel svůj právní názor, není pro projednávanou věc přiléhavá, neboť v rozhodnutích šlo vždy o případy překročení nebo nedostatku zástupčího oprávnění zaměstnanců společnosti nebo osob jednajících za společnost na základě zplnomocnění. Judikatura však ani v jednom případě neřeší situaci, kdy za společnost v likvidaci jedná likvidátor. Jednání likvidátora je „zvláštním druhem jednání, kdy likvidátor není statutárním orgánem právnické osoby, není jejím zaměstnancem a nejedná ani na základě plné moci“. 18. Dovolatelka uzavírá, že v důsledku neplatnosti právního jednání likvidátora nelze pravost pohledávky uznáním dluhu „prokázat“, neboť učiněné neplatné právní jednání nelze konvalidovat tím, že následně došlo ze strany dlužnice k uznání závazku vůči žalobkyni. 19. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 20. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto. III. Přípustnost dovolání 21. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení dovoláním otevřené otázky výkladu § 196 odst. 1 o. z., která nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud vyřešena. IV. Důvodnost dovolání 22. Podle § 159 o. z. kdo přijme funkci člena voleného orgánu, zavazuje se, že ji bude vykonávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí. Má se za to, že jedná nedbale, kdo není této péče řádného hospodáře schopen, ač to musel zjistit při přijetí funkce nebo při jejím výkonu, a nevyvodí z toho pro sebe důsledky (odstavec 1). Nenahradil-li člen voleného orgánu právnické osobě škodu, kterou jí způsobil porušením povinnosti při výkonu funkce, ačkoli byl povinen škodu nahradit, ručí věřiteli právnické osoby za její dluh v rozsahu, v jakém škodu nenahradil, pokud se věřitel plnění na právnické osobě nemůže domoci (odstavec 3). 23. Podle § 164 odst. 1 o. z. člen statutárního orgánu může zastupovat právnickou osobu ve všech záležitostech. 24. Podle § 187 odst. 1 o. z. účelem likvidace je vypořádat majetek zrušené právnické osoby (likvidační podstatu), vyrovnat dluhy věřitelům a naložit s čistým majetkovým zůstatkem, jenž vyplyne z likvidace (s likvidačním zůstatkem), podle zákona. 25. Podle § 188 o. z. vstoupí-li právnická osoba do likvidace, nesmí za ni nikdo právně jednat mimo rozsah stanovený v § 196 od okamžiku, kdy se o jejím vstupu do likvidace dozvěděl nebo kdy se o něm dozvědět měl a mohl. 26. Podle § 191 odst. 2 o. z. na návrh osoby, která na tom osvědčí právní zájem, soud odvolá likvidátora, který řádně neplní své povinnosti, a jmenuje nového likvidátora. 27. Podle § 193 o. z. likvidátor nabývá působnosti statutárního orgánu okamžikem svého povolání. Za řádný výkon funkce likvidátor odpovídá stejně jako člen statutárního orgánu. 28. Podle § 196 odst. 1 o. z. činnost likvidátora může sledovat jen účel, jaký odpovídá povaze a cíli likvidace. 29. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu plyne, že: 1) Likvidace je zákonem upravený způsob vypořádání majetkových poměrů zrušené právnické osoby, jejíž jmění nepřechází na právního nástupce (universálního sukcesora) a jež má následně – po provedení likvidace – zaniknout. Je-li právnická osoba zrušena a vstoupí-li do likvidace, přestává naplňovat účel, pro který byla založena; její činnost nadále směřuje (musí směřovat) k naplnění cílů likvidace. 2) Likvidaci provádí k tomu určený orgán právnické osoby – likvidátor, na který přechází působnost statutárního orgánu zastupovat právnickou osobu. 3) Tím není vyloučeno, aby za určitých okolností právnickou osobu v likvidaci zastupovali členové statutárního orgánu. Tak tomu bude nejen po dobu, kdy právnická osoba nemá likvidátora (§ 189 odst. 2 o. z.), ale zpravidla i tehdy, nebude-li likvidátor oprávněn právnickou osobu zastoupit pro konflikt zájmů [§ 437 odst. 1 o. z., popř. § 54 a násl. zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)]. 4) Jak vyplývá z § 187 odst. 1 o. z., je účelem likvidace vypořádání majetku zrušené právnické osoby (likvidační podstaty), vyrovnání dluhů věřitelům a naložení s čistým majetkovým zůstatkem, jenž vyplyne z likvidace (likvidačním zůstatkem) podle zákona. K tomu směřuje (musí směřovat) účel zrušené právnické osoby. Činnost likvidátora musí být v souladu s tímto účelem, jak vyplývá zejména z § 196 odst. 1, § 199 odst. 1, § 202 odst. 1 a § 205 odst. 1 o. z. Srovnej zejména R 1/2017 , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2232/2022 . 30. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se dále podává, že: 1) S účinností od 1. 1. 2014 soukromé právo opustilo rozlišování mezi přímým jednáním právnické osoby (členy statutárního orgánu) a jejím zastoupením; členové statutárního orgánu právnické osoby jsou nadále považováni za její zástupce (srov. výslovné znění § 164 odst. 1 o. z.). 2) Obecně platí, že člen statutárního orgánu je oprávněn zastupovat právnickou osobu ve všech záležitostech; svědčí mu tudíž ničím neomezené zástupčí oprávnění (§ 164 odst. 1 o. z.). Výjimky z tohoto pravidla upravuje zákon, popř. v souladu se zákonem zakladatelské právní jednání. 3) Zastoupení členem statutárního orgánu je zastoupením svého druhu ( sui generis ), na něž nedopadá ani úprava smluvního zastoupení (§ 441 až 456 o. z.), ani úprava zastoupení zákonného (§ 457 až 488 o. z.). 4) Zastupování právnické osoby navenek je jednou ze základních působností statutárního orgánu, již zásadně nelze statutárnímu orgánu odebrat, a to ani ujednáním v zakladatelském právním jednání. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4593/2017 , uveřejněný pod číslem 37/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na něj navazující judikaturu. 31. Z citovaných zákonných ustanovení a ustálených judikatorních závěrů vyplývá, že likvidátorovi, který svým povoláním nabyl působnosti statutárního orgánu právnické osoby v likvidaci, svědčí všeobecné zástupčí oprávnění. 32. Odborná literatura není jednotná v názoru, jaké důsledky má nedodržení příkazu uvedeného v § 196 odst. 1 o. z. 33. Někteří autoři se domnívají, že vstupem právnické osoby do likvidace dochází k omezení její právní osobnosti, která přetrvává nadále jen v míře potřebné pro dokončení jejího zániku. Právní jednání uskutečněná mimo rámec takto omezené právní osobnosti právnickou osobu nezavazují [např. Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku (s přihlédnutím k evropskému právu). 2. díl. § 56-104e. 3. vydání. Praha: Aspi Publishing, 2004, s. 360; Pelikán, R. In: Černá, S., Štenglová, I., Pelikánová, I. a kol. Právo obchodních korporací. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2021, s. 266]. 34. Jiní autoři hovoří o omezení zástupčího oprávnění likvidátora pouze na právní jednání sledující účel, jaký odpovídá povaze a cíli likvidace [např. Josková, L. Likvidátor a statutární orgán kapitálové společnosti v likvidaci. Obchodněprávní revue, 2017, č. 3, s. 73 a 74; Eichlerová, K. In: Černá, S., Štenglová, I., Pelikánová, I. a kol. Právo obchodních korporací. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2015, s. 349; Janošek, V. In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, § 188 a § 196]. 35. A konečně podle dalšího názoru představuje příkaz uvedený v § 196 odst. 1 o. z. pouze vnitřní omezení působnosti likvidátora nemající účinky vůči třetím osobám (tento názor zastávají Eichlerová, K. Dopady vstupu právnické osoby do likvidace na její právní jednání. Soukromé právo, 2019, č. 12, s. 19; Eichlerová, K. Zastoupení podnikatele. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, s. 280-291; Josková, L. In: Josková, L., Pravdová, M., Zachardová, L. Likvidace obchodních společností. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 76-81). 36. Nejvyšší soud se přiklání k poslednímu z uvedených názorů, neboť sdílí argumentaci uvedenou na jeho podporu, podle které: 1) Má-li účel likvidace hrát roli pro vymezení právních jednání, která mohou být za právnickou osobu po vstupu do likvidace činěna a která nikoli s důsledky pro třetí osoby, měl by být účel likvidace vykládán objektivně, nikoli ve vazbě na likvidovanou právnickou osobu, její vnitřní poměry a konkrétní zvolenou strategii likvidace. 2) Současnému vnímání procesu likvidace odpovídá širší pojetí účelu likvidace, než tomu bylo v poměrech zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“). Působnosti statutárního orgánu, které likvidátor nabývá, již nejsou omezeny pouze na úkony (dříve) uvedené v § 72 obch. zák. Naplnění účelu likvidace může proběhnout mnoha způsoby (v případě podnikatele – právnické osoby to nemusí být jen prostřednictvím likvidace jeho obchodního závodu, tj. že po ukončení obchodů dojde k rozprodání jednotlivých věcí tvořících jeho obchodní závod, ale i tak, že obchodní závod bude zachován a prodán jako celek; v takovém případě je ukončení obchodů v rozporu s účelem likvidace). Nelze rovněž ztratit ze zřetele, že se způsob řešení likvidace v jejím průběhu může měnit. Způsob řešení likvidace se nezapisuje do veřejného rejstříku a likvidátor není povinen třetí osoby o zvoleném způsobu jakkoli informovat. Není proto správné, aby se riziko nesprávného postupu přenášelo na třetí osoby, které zpravidla nemají možnost posoudit soulad zvoleného způsobu likvidace se zákonem. 3) Jak omezená právní osobnost, tak omezené zástupčí oprávnění všech zástupců právnické osoby v likvidaci, vedou na první pohled k týmž důsledkům, a sice že z právního jednání, které nesměřuje k naplnění účelu likvidace, by právnická osoba nebyla nikdy zavázána. Rozdíl však spočívá v ochraně dobré víry třetích osob, jde-li o likvidaci právnické osoby, která je podnikatelem. Při upřednostnění výkladu směřujícího k omezené právní subjektivitě dobrá víra třetích osob nehraje roli, protože v takovém případě právnická osoba nemůže nabýt práva a povinnosti, které stojí mimo její právní osobnost. Při přijetí druhého předestřeného výkladu, podle něhož vstupem právnické osoby do likvidace nedochází k omezení její právní osobnosti, nýbrž jen k omezení zástupčích oprávnění všech zástupců, by bylo významné, zda z pohledu třetí osoby bylo zjevné, že právní jednání zástupce právnické osoby nenaplňuje účel likvidace. Nevěděla-li by třetí osoba a vzhledem k okolnostem případu by ani nemohla vědět, že jednání nenaplňuje účel likvidace, byla by právnická osoba, která je podnikatelem, tímto jednáním podle § 431 o. z. vázána. 4) Toto druhé řešení, byť je uspokojivé s ohledem na bezpečnost obchodního styku a ochranu dobré víry obecně, není zcela uspokojivé s ohledem na právo jako normativní systém. Důvodem je skutečnost, že skrze tzv. nezjevné překročení (takové jednání zástupce, k němuž není oprávněn, třetí osoba však z okolností nepoznala ani nemohla poznat, že u něj zástupčí oprávnění k danému jednání absentuje) by právnická osoba v likvidaci byla zavázána z takových jednání, ke kterým by ji nikdo bez překročení zástupčího oprávnění zavázat nemohl (nikdo k tomu není oprávněn). Takový závěr je jen obtížně přijatelný. Uvažuje-li se totiž o omezení zástupčích oprávnění všech osob, které jsou oprávněny za právnickou osobu v likvidaci jednat, nelze z logiky věci uvažovat o neomezené právní osobnosti právnické osoby. Není-li zde nikoho, kdo by mohl za právnickou osobu v likvidaci jednat nad rámec omezení spočívajícího v naplnění účelu likvidace, pak právnická osoba práva a povinnosti plynoucí z takových jednání vůbec nabýt nemůže. 5) O tom, že smyslem § 188 o. z. ve spojení s § 196 o. z. je jen nastavit pravidla vnitřního vztahu mezi právnickou osobou v likvidaci a jejím zástupcem, svědčí dovětek obsažený v § 188 o. z., podle něhož zákaz jednat ve věcech nenaplňujících účel likvidace je účinný od okamžiku, kdy se o něm jednající osoba dozvěděla nebo kdy se o něm dozvědět měla a mohla. Má-li mít význam, zda jednající osoba věděla nebo vědět měla a mohla o vstupu do likvidace, nemůže se jednat o omezenou právní osobnost, která má objektivní, nikoli subjektivní, charakter. Rovněž tento dovětek zpochybňuje, že jde o pravidlo vymezující rozsah zástupčího oprávnění, protože pro rozsah zástupčího oprávnění, zvláště je-li vymezen zákonem, není rozhodující vědomost zástupce, ale vědomost zastoupeného, příp. třetí osoby. To platí zejména o výlučných zástupcích podnikatele, u nichž je rozsah jejich zástupčího oprávnění vymezen zákonem jako pevný a neměnný z důvodu bezpečnosti obchodního styku. Dovětek tak spíše svědčí o tom, že jde o vnitřní povinnosti zástupce, které se neprojeví vůči třetí osobě. Srov. Eichlerová, K. Dopady vstupu právnické osoby do likvidace na její právní jednání, Soukromé právo, 2019, č. 12, s. 19. 37. Jak závěr o omezení právní osobnosti právnické osoby v likvidaci, tak i závěr o omezení všeobecného zástupčího oprávnění likvidátora, by ve svých důsledcích znamenaly zásadní zásah do právní sféry právnické osoby v likvidaci i do postavení třetích osob. Z tohoto důvodu by měly ze zákona (vyloženého v souladu s výkladovými pravidly uvedenými v § 2 o. z.) jasně a nezpochybitelně vyplývat. Jazykový, historický ani systematický výklad však k žádnému z těchto závěrů jednoznačně nevedou. Smyslu a účelu příkazu uvedeného v § 196 odst. 1 o. z., jímž je řádné provedení likvidace právnické osoby bez zbytečných průtahů, lze podle přesvědčení Nejvyššího soudu dosáhnout níže uvedenými (ve vztahu k právní sféře právnické osoby v likvidaci a působnosti likvidátora jako jejího orgánu, jakož i ke třetím osobám méně invazivními) prostředky. 38. Nejvyšší soud proto uzavírá, že § 196 odst. 1 o. z. neomezuje právní osobnost právnické osoby v likvidaci ani neupravuje výjimku ze všeobecného zástupčího oprávnění likvidátora, nýbrž (pouze) ukládá likvidátorovi, aby jeho činnost směřovala výhradně k naplnění účelu likvidace, tj. ke zpeněžení majetku zrušené právnické osoby, k vyrovnání dluhů věřitelům a k vyplacení likvidačního zůstatku osobám oprávněným podle zákona, nestanoví-li zákon jinak (srov. např. § 200 o. z.). Konkretizuje tak (obecnou) povinnost likvidátora jednat s péčí řádného hospodáře, která je upravena v § 159 odst. 1 o. z. 39. Poruší-li likvidátor povinnost vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře právě tím, že jeho činnost nesměřuje k naplnění účelu likvidace, nýbrž k pokračování činnosti právnické osoby (k naplnění účelu, pro který byla založena), odpovídá právnické osobě za škodu tím způsobenou, popř. ručí za její dluhy podle § 159 odst. 3 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 27 Cdo 59/2022 , uveřejněný pod číslem 29/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v něm citovanou judikaturu). Porušení této povinnosti navíc může vést k odvolání likvidátora buď příslušným orgánem právnické osoby, který jej do funkce povolal, anebo rozhodnutím soudu podle § 191 odst. 2 o. z. 40. Lze proto shrnout, že právnickou osobu zavazuje i takové právní jednání uskutečněné likvidátorem, které nesleduje naplnění účelu likvidace. Závěr odvolacího soudu, podle něhož je žalobkyně jednáním likvidátora vázána, je tak – ve výsledku – správný. 41. Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a jelikož Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci přihlíží u přípustných dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23161/	14.12.2023	25 Cdo 1630/2023	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 62 Co 403/2022. I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 2. 6. 2022, č. j. 28 C 395/2015-407, výrokem I uložil žalované zaplatit žalobkyni a) částku 4.500.000 Kč s příslušenstvím, výrokem III uložil žalované zaplatit žalobci b) částku 4.500.000 Kč s příslušenstvím a výroky II, IV a V rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Předmětem sporu je nárok na pojistné plnění náhrady za ztížení společenského uplatnění (ZSU) a další nemajetkovou újmu původního žalobce J. G., narozeného roku 1972, zemřelého roku 2016, který utrpěl při dopravní nehodě dne 10. 10. 2014 závažné polytrauma s trvalým poraněním míchy. Nehodu zavinil R. F., který řídil vozidlo pojištěné pro případ odpovědnosti za újmu u žalované. Žalobci jsou dětmi přímého poškozeného (v době jeho smrti nezletilými) a jeho zákonnými dědici. Nejprve soud žalobu zamítl, protože podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví nedošlo k ustálení zdravotního stavu poškozeného, který se neustále zhoršoval. Tento rozsudek byl zrušen odvolacím soudem se závazným právním názorem, že je třeba určit, ke kterému okamžiku již bylo postaveno najisto, že se zdravotní stav poškozeného nezlepší a současně byl ustálen do té míry, že je možné určit ZSU. Následně obvodní soud na základě doplněného znaleckého posudku určil okamžik ustálení zdravotního stavu poškozeného nejpozději uplynutím šesti měsíců od úrazu a výši náhrady za ZSU podle § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) v částce 9.240.276 Kč, tedy ve výši přesahující uplatněný nárok. Dále soud konstatoval, že poškozený strávil po nehodě více než 15 měsíců v nemocnici odkázán na trvalou péči jiné osoby, izolován od své rodiny, a proto je dán i nárok na další nemajetkovou újmu. 2. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 2. 2023, č. j. 62 Co 403/2022-464, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III co do částky 4.350.000 Kč s příslušenstvím, co do částky 150.000 Kč s příslušenstvím v těchto výrocích a v celém rozsahu výroků II, IV a V rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud odmítl námitky žalované proti znaleckému posudku doc. MUDr. J. H., CSc., i úvahy o snížení náhrady za krátké období, po které překážka lepší budoucnosti trvala, či nižší společenské zapojení, neboť pro takový postup neshledal důvod. Stejně odmítl snížit odškodné podle § 2953 o. z. z mimořádných důvodů hodných zvláštního zřetele, jež v projednávané věci neshledal. Odmítl jako nepřípadné úvahy o účelovém podání žaloby měsíc před smrtí či o snížení odškodnění z důvodu, že žalobci jsou dědici původního poškozeného, neboť žalobci jsou jako dědici univerzálními právními nástupci poškozeného. Proto odvolací soud potvrdil rozsudek do výše 8.700.000 Kč jako adekvátní odškodnění překážky lepší budoucnosti. Co do částky 300.000 Kč však shledal rozsudek obvodního soudu nepřezkoumatelným a v tomto rozsahu jej zrušil, stejně jako v závislých výrocích o nákladech řízení, jež označil též za nesprávné. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti rozsudku odvolacího soudu do potvrzujících částí výroků I a II podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v řešení dovolacím soudem dosud neřešené otázky modifikace náhrady za ZSU poškozeného, který krátce po poškození zdraví zemře. Dovolatelka zpochybňuje okamžik ustálení zdravotního stavu i výši náhrady za ZSU a je toho názoru, že by v případech poškozených zemřelých velmi krátce po ustálení zdravotního stavu mělo dojít ke snížení odškodnění v desítkách procent, dokonce až blížícím se úplnému odepření náhrady v případech úmrtí v řádu dnů po ustálení zdravotního stavu, neboť tzv. překážka lepší budoucnosti u nich netrvá dlouho, a tedy nemůže dojít k naplnění smyslu a účelu náhrady za ZSU kompenzováním míry nepohodlí opatřením jiných požitků. Dle názoru žalované by měla náhrada za ZSU v konkrétním případě zohlednit rozsah poškození, zdravotní stav poškozeného a jeho úmrtí krátce po znalcem určeném okamžiku ustálení zdravotního stavu, a také skutečnost, že přiznaná výše nároku neodpovídá zamýšlené satisfakční funkci dle § 2958 o. z., neboť společenské uplatnění poškozeného bylo ztíženo pouze po několik měsíců, nikoli trvale, a tomuto krátkému období by měla odpovídat přiznaná výše zadostiučinění, za kterou dovolatelka považuje částku 1 milionu Kč. Pro účely snížení náhrady by mohla být analogicky použita modifikace z důvodu věku poškozeného stanovená v Metodice k náhradě nemajetkové újmy na zdraví nebo moderační právo soudu podle § 2953 o. z. Navrhla proto, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že každému ze žalobců přizná částku do 500.000 Kč, případně rozsudek zruší a věc vrátí odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 4. Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že přiznané zadostiučinění odpovídá závažnosti poškození zdraví, prostor pro moderaci nároku tak není dán, neboť nehrozí nepřiměřená tvrdost vůči škůdci podle § 2953 o. z. Od 1. 1. 2014 je rozhodnutí o nároku na náhradu za ZSU pouze deklaratorní, a ke vzniku práva otce žalobců v požadované výši tedy došlo již v okamžiku vzniku nároku. Navrhli proto, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl. III. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud shledal, že dovolání žalované bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou fyzickou osobou s právnickým vzděláním ve smyslu § 241 odst. 2 písm. a) a 4 o. s. ř., je přípustné pro řešení otázky výše náhrady za ZSU poškozeného, který uplatnil nárok na tuto náhradu žalobou, krátce poté zemřel a v řízení pokračují jeho dědici, jež dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, není však důvodné. IV. Důvodnost dovolání 6. Podle § 1475 odst. 2 o. z. tvoří pozůstalost celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci. 7. Podle § 2958 o. z. při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti. 8. Podle § 2953 odst. 1 o. z. soud z důvodů zvláštního zřetele hodných náhradu škody přiměřeně sníží. Vezme přitom zřetel zejména na to, jak ke škodě došlo, k osobním a majetkovým poměrům člověka, který škodu způsobil a odpovídá za ni, jakož i k poměrům poškozeného. Náhradu nelze snížit, byla-li škoda způsobena úmyslně. 9. O tom, že na žalobce jako děti a zákonné dědice původního poškozeného přešel ve smyslu § 1475 odst. 2 o. z. nárok na uplatněné peněžité zadostiučinění za utrpěnou újmu na zdraví, jakož i na pojistné plnění na tuto náhradu ve smyslu § 6 odst. 2 a § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. ve znění pozdějších předpisů, nebylo mezi stranami sporu a tento závěr odpovídá i ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Spornou byla otázka výše nároku na náhradu za ZSU v případě, že tento nárok přejde na dědice poškozeného. 10. Důvodová zpráva k ustanovení § 1475 o. z., byť může být toliko doplňujícím vodítkem při interpretaci právních norem (rozhodující je výklad textu a účelu zákona), jednoznačně osvětluje záměr zákonodárce, že „posun oproti stávající úpravě je zejména v opuštění široce formulovaného pravidla § 579 obč. zák. o zániku subjektivních práv a povinností vázaných jen na osobu dlužníka nebo věřitele jeho smrtí. Podle § 1475 odst. 2 o. z. spadají do pozůstalosti i subjektivní práva a povinnosti zakládající se pouze na osobních poměrech zůstavitele, pokud byly jako dluh uznány nebo jako pohledávka uplatněny tak, že to vede k určení nebo uspokojení nároku zásahem veřejné moci. Důsledkem toho přejdou do pozůstalosti např. i zůstavitelova práva na bolestné, na satisfakci v penězích apod., byla-li za jeho života uznána nebo zažalována“. Jde zjevně o návrat k poměrům, které v této oblasti panovaly za účinnosti obecného zákoníku občanského z roku 1811 (srov. § 531 a § 1325), popř. k úpravě obsažené v ustanovení § 335 zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 1951 do 31. 3. 1964, podle nějž závazek k náhradě bolestného a k náhradě za zohyždění nezanikal smrtí oprávněného, byl-li nárok již oprávněným uplatněn. 11. Uplatnil-li tedy poškozený za svého života u soudu nároky na pojistné plnění na náhradu nemajetkové újmy na zdraví vyjmenované v § 2958 o. z. (včetně náhrady za ZSU), tvoří tyto nároky v případě jeho smrti pozůstalost a mohou přejít na dědice (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3556/2016 , uveřejněné pod číslem 133/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“). 12. Zákonodárce při přijetí občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 vycházel z osobní povahy práva na satisfakci, jež zaniká smrtí oprávněné osoby (přímého poškozeného), a to i v případě, že se satisfakce poskytuje v penězích. Avšak vzhledem k tomu, že toto pojetí (důsledně respektované předchozí právní úpravou) vedlo k absurdním důsledkům, kdy byly osoby povinné k náhradě motivovány, aby co možná nejvíce prodlužovaly soudní řízení, případně aby co možná nejdéle mařily výkon rozhodnutí v „naději“ že poškozený zemře, stanovil zákonodárce výjimku, podle které práva poškozeným uplatněná u orgánu veřejné moci přecházejí na dědice (shodně viz Doležal, T. a Melzer, F. in Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. Praha: Leges, 2018, s. 1016, marg. č. 125; Pavelek, O. Přechod nároku na bolestné a náhrady za ztížení společenského uplatnění: aktuální otázky, Ad Notam 4/2017, s. 6). Tytéž argumenty lze obdobně uplatnit i proti požadavku dovolatelky, že v případě smrti poškozeného krátce po poškození zdraví má být peněžitá náhrada ZSU podstatně krácena. 13. Odvolací soud vzal v úvahu, že poškozený utrpěl úraz ve věku 42 let a byl v rámci svých omezených zdravotních dispozic velmi aktivní při trávení volného času. Odvolací soud proto neshledal žádné důvody pro modifikaci náhrady dle pravidel Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (dále jen „Metodika“). Podle znaleckého posudku znalce H. byla náhrada za ZSU vyčíslena na částku 9.240.276 Kč, tedy žalobci požadovaných 8.700.000 Kč na náhradě ZSU bylo přiznáno v plné výši. Námitky proti takto vysoké náhradě pak odvolací soud odmítl jako námitky zpochybňující odborné závěry znalce, k nimž nejsou žalovaná ani soud oprávněny. 14. Posledně uvedený názor je nutno korigovat v tom smyslu, že soud sice není oprávněn hodnotit a revidovat odborné závěry znalce, avšak nesmí přebírat jeho závěry mechanicky, je oprávněn a povinen i znalecký posudek hodnotit jako jiné důkazy, posuzovat správnost aplikace Metodiky, uplatnit modifikaci hodnocení provedeného znalcem se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu, které již nemají medicínskou povahu (osobní poměry poškozeného, jeho zapojení do společenských aktivit před úrazem, míra zavinění a osobní poměry škůdce atd.), při právním posouzení respektovat závěry ustálené judikatury a stanovit konečnou přiměřenou výši náhrady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1361/2021 , uveřejněný pod č. 90/2022 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2843/2020 ). Přes tuto dílčí nepřesnost v argumentaci je rozsudek odvolacího soudu z hlediska dovoláním uplatněného důvodu správný a obstojí i z hlediska požadavků Ústavního soudu na správné používání Metodiky formulovaných v nálezu ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 1010/22 . 15. Lze připustit, že účelem poskytnutí peněžité náhrady nemajetkové újmy na zdraví je opatřit poškozenému náhradní požitky za ty, o které v důsledku poškození zdraví přišel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 25 Cdo 455/2022 ) a že tento účel poskytnutím peněžitého plnění dědicům poškozeného již nemůže být naplněn. Zákonodárce však projevil jednoznačnou vůli rozšířit výčet nároků, jež přecházejí na dědice, o nároky vázané na osobu zůstavitele, pokud byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci, a současně nebylo stanoveno žádné omezení rozsahu těchto nároků. Postavení dědiců nároku je tedy zcela totožné s postavením přímého poškozeného a není rozumného důvodu tento nárok snižovat pouze z důvodu smrti přímého poškozeného. Při opačném přístupu by vznikly neospravedlnitelné rozdíly v postavení dědiců poškozeného, který zemřel před skončením řízení o náhradě nemajetkové újmy na zdraví, a poškozeného, který zemřel po skončení takového řízení. 16. Ani námitka, že překážka lepší budoucnosti poškozeného trvala příliš krátce, není v dané věci přiléhavá, neboť již podle judikatury ke ztížení společenského uplatnění podle občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 a vyhlášky č. 440/2001 Sb. náhrada za ZSU je jednorázovým plněním, a proto ji nelze rozpočítávat na předpokládanou dobu života poškozeného a považovat ji za jakousi skrytou doživotní rentu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 5223/2009 ). Stejný závěr platí i pro aktuální právní úpravu. 17. Není namístě ani analogické krácení náhrady podle pravidel obsažených v Metodice. Pokud Metodika doporučuje krácení náhrady z důvodu vyššího věku poškozeného, činí tak proto, že ZSU je zpravidla závažnější u osob mladších, které se s ním budou muset vyrovnávat po delší dobu, než u osob starších, které mnohé aktivity společenského uplatnění během dosavadního života zrealizovaly, jinými slovy nemajetková újma osob mladších je zásadně závažnější než újma osob starších, a proto je i náhrada této újmy vyšší. V případě smrti přímého poškozeného se však jeho újma nijak neumenšuje, a výše jednorázové náhrady nemajetkové újmy na zdraví nemůže tedy být závislá na nahodilé okolnosti, zda se přímý poškozený dožije přiznání a poskytnutí náhrady. 18. Žalovaná rovněž nic neuvádí ke kritériím formulovaným v ustanovení § 2953 o. z., z nichž by měla důvodnost snížení náhrady za ZSU vyplývat, a ani dovolací soud prostor pro užití tohoto ustanovení v projednávané věci nespatřuje. Především je nemajetková újma (na rozdíl od majetkové škody) stěží exaktně kvantifikovatelná, což komplikuje možnost nejprve stanovit správnou výši náhrady, a poté ji moderovat. Kromě toho hlediska významná pro využití moderačního práva se uplatní již při stanovení celkové výše náhrady (odčinění) nemajetkové újmy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018 , body 18 – 21, uveřejněný pod č. 85/2019 Sb. rozh. obč.) a tytéž okolnosti nelze při vyčíslení náhrady zohledňovat dvakrát. V neposlední řadě osobnostní práva (tedy i právo na ochranu zdraví) je funkčně vyšší hodnotou než právo na ochranu majetku škůdce (srov. tamtéž, bod 22), a z toho důvodu při odčinění újmy na osobnostních právech zásadně nemohou ohledy na majetkové poměry škůdce vést ke snížení náhrady. Moderace se v případě náhrady (odčinění) nemajetkové újmy může uplatnit jen velmi omezeně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019 , uveřejněný pod číslem 83/2020 Sb. rozh. obč.). Tím spíše uvedené závěry platí pro posuzování výše náhrady pojistného plnění vypláceného pojišťovnou. 19. Rozhodnutí o náhradě za ZSU má deklaratorní charakter a právo na náhradu poškozenému vzniklo již splněním podmínek vzniku nároku. Děti poškozeného nabyly toto právo v důsledku dědění v plném rozsahu, a není tedy rozumného důvodu jejich nárok jakkoli krátit či moderovat. 20. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že okolnost, že poškozený, který utrpěl újmu na zdraví, uplatnil žalobou u soudu nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění, popřípadě na pojistné plnění na tuto náhradu, krátce poté zemřel a nárok přešel na jeho dědice, není důvodem ke snížení náhrady. 21. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání žalované důvodným, postupoval podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolání zamítl.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23069/	13.12.2023	31 Cdo 2955/2023	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k odmítl dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 23 Co 28/2022, v části, ve které bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 11. 2021, sp. zn. 39 C 5/2017, ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení; jinak je zamítl. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 6. 1. 2017 se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu 200 000 Kč „po odečtení zákonných srážek spolu se zákonným úrokem z prodlení ode dne 1. 12. 2016 do zaplacení“. Žalobu zdůvodnil tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 4. 1. 2016 pracoval u žalované jako ředitel korporace a od 1. 7. 2016 (na základě dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1. 7. 2016) jako provozní ředitel. Dodatkem k pracovní smlouvě ze dne 1. 7. 2016 byla nově sjednána mzda ve výši 200 000 Kč měsíčně a konkurenční doložka, ve které se žalobce zavázal zdržet se po dobu 6 měsíců od ukončení pracovního poměru u žalované „výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná či obdobná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu“; žalovaná se zavázala za každý měsíc plnění povinností z konkurenční doložky platit žalobci peněžité vyrovnání „ve výši aktuální měsíční mzdy po odečtení případných daní a zákonných srážek“. Účastníci se současně dohodli, že žalovaná může od konkurenční doložky odstoupit po dobu trvání jejich pracovního poměru (mimo jiné) v případě, že „žalovaná podle svého volného uvážení dojde k závěru, že vzhledem k hodnotě informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které žalobce získal v zaměstnání u žalované či jinak, by nebylo přiměřené a/nebo účelné, aby žalovaná vůči žalobci sjednaný zákaz konkurence vynucovala či na něm trvala a hradila mu sjednané peněžité vyrovnání“. Žalobce dne 31. 8. 2016 doručil žalované výpověď z pracovního poměru a pracovní poměr skončil ke dni 31. 10. 2016. Dne 20. 10. 2016 žalovaná odstoupila od konkurenční doložky s odůvodněním, že vzhledem k hodnotě informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které žalobce získal v zaměstnání u zaměstnavatele, by nebylo přiměřené ani účelné, aby vůči němu byl sjednaný zákaz konkurence vynucován. Žalobce proti tomu namítal, že konkurenční doložka jej omezila „v hledání nového zaměstnání“, neboť „s vědomím platné konkurenční doložky odmítl pracovní nabídky, které svou povahou odpovídaly činnostem, ve kterých konkurenční doložka žalobce omezovala“, a proto odstoupení od konkurenční doložky považuje „za účelové a protiprávní“. Žalovaná odmítla zaplatit žalobci „kompenzaci, na kterou mu za měsíc listopad 2016 vznikl nárok“. 2. Žalovaná se podané žalobě bránila především tím, že žalobce rozvázal pracovní poměr výpovědí „po pouhých dvou měsících svého působení ve funkci provozního ředitele“. Za tuto dobu nenabyl poznatků či know-how, které by mu umožňovaly pracovat „na srovnatelné pozici u konkurence způsobem, který by žalované mohl ztížit její činnost“, a především, jejichž „ochrana by opodstatňovala“ peněžité vyrovnání „v částce 200 000 Kč hrubého měsíčně“. Odstoupila proto od konkurenční doložky oznámením ze dne 3. 10. 2016, které však žalobce při osobním jednání dne 4. 10. 2016 odmítl převzít. Následně žalovaná doručila oznámení o odstoupení od konkurenční doložky žalobci osobně dne 20. 10. 2016 za účasti svědků. 3. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. 11. 2017, č. j. 39 C 5/2017-174, žalobu na zaplacení částky 200 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 1. 12. 2016 do zaplacení zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 90 992 Kč k rukám „právního zástupce“ žalované. Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) ze zjištění, že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 4. 1. 2016 jako ředitel korporace a od 1. 7. 2016 (na základě dodatku k pracovní smlouvě z téhož dne) jako provozní ředitel. Mzda žalobce byla v pracovní smlouvě sjednána ve výši 100 000 Kč a od 1. 7. 2016 dodatkem k pracovní smlouvě ve výši 200 000 Kč. V dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1. 7. 2016 strany nově sjednaly rovněž konkurenční doložku a „podmínky jejího odstoupení“; uzavření konkurenční doložky předcházela e-mailová korespondence, „kdy výsledná podoba smlouvy ve znění dodatku byla výsledkem dohody obou stran“. Pracovní poměr žalobce u žalované skončil dne 31. 10. 2016 na základě výpovědi žalobce ze dne 31. 8. 2016 bez uvedení důvodu. Ještě před skončením pracovního poměru žalovaná dne 20. 10. 2016 od konkurenční doložky odstoupila, neboť „vzhledem k hodnotě informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které žalobce získal v zaměstnání u zaměstnavatele, nebylo přiměřené ani účelné, aby vůči němu byl sjednaný zákaz konkurence vynucován“. Protože k odstoupení od (platně sjednané) konkurenční doložky ze strany zaměstnavatele došlo za trvání pracovního poměru ve smyslu „ust. § 310 odst. 4 ZP“ a z důvodu, který si strany sjednaly, soud prvního stupně shledal, že odstoupení od konkurenční doložky je platné; vzhledem k tomu, že to byl žalobce, kdo se rozhodl ukončit pracovní poměr po dvou měsících „v uvedeném pracovním poměru“ a žalovaná „vypověděla“ konkurenční doložku „pro důvod sjednaný ve smlouvě“, neboť netrvala na „ochraně svého know-how“, bylo by podle soudu prvního stupně za dané situace v rozporu s dobrými mravy, aby žalované byla uložena povinnost hradit plnění vyplývající ze sjednané konkurenční doložky. 4. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 6. 2018, č. j. 23 Co 146/2018-222, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 22 748 Kč k rukám advokáta Mgr. M. P. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ve shodě s ním dovodil, že „s ohledem na pozici žalobce, jeho předchozí profesní zkušenosti a předmět činnosti žalované bylo možno na žalobci spravedlivě požadovat uzavření konkurenční doložky“. Souhlasil rovněž s jeho závěrem, že „byl naplněn důvod pro odstoupení od konkurenční doložky“, neboť „s ohledem na krátkodobost působení žalobce v pozici provozního ředitele“ (od 1. 7. 2016 do data podání výpovědi dne 31. 8. 2016) mohl zaměstnavatel „vyhodnotit“, že v budoucnu není potřeba chránit žalobcem dosud získané informace a know-how; „účastníci specifikovali dostatečně důvody pro možnost odstoupení ze strany zaměstnavatele“ a „žalobce se zaměstnavatelem i dostatečně konzultoval veškeré okolnosti … včetně odstoupení od konkurenční doložky“. 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 5. 11. 2020, č. j. 21 Cdo 4779/2018-249 , rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud s odkazem na svou předchozí rozhodovací praxi (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4986/2010 , uveřejněný pod č. 35/2012 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4394/2010 , uveřejněný pod č. 145/2012 v časopise Soudní judikatura, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 18/2012 ) dovodil, že ujednání, které ponechává na „volném uvážení“ zaměstnavatele, zda zaměstnanec v zaměstnání u zaměstnavatele získal takové informace, které mají povahu obchodního tajemství nebo jsou takového charakteru, že jsou způsobilé získat konkurenčnímu podnikateli v hospodářské soutěži výraznou výhodu, ve svých důsledcích představuje obdobnou situaci, kdy by zaměstnavatel měl možnost od konkurenční doložky odstoupit „bez uvedení důvodu“ nebo „z kteréhokoliv důvodu“, a je pro rozpor se zákonem absolutně neplatné (srov. § 580 a 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Závěr soudů o tom, že žalovaná platně odstoupila od konkurenční doložky, proto byl shledán nesprávným. 6. Obvodní soud pro Prahu 1 následně rozsudkem ze dne 12. 11. 2021, č. j. 39 C 5/2017-304, žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 159 236 Kč k rukám „právního zástupce“ žalované. Vzhledem k tomu, že po vydání rozsudku dovolacího soudu Ústavní soud vydal nález ze dne 21. 5. 2021, sp. zn. II. ÚS 1889/19 , v němž se zabýval otázkou „judikaturou dovozeného zákazu odstoupení zaměstnavatele od konkurenční doložky bez udání důvodu“, řídil se soud prvního stupně závěry vyjádřenými v tomto nálezu, neboť nerespektování právního názoru Ústavního soudu by znamenalo porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a nerespektování povinnosti obecných soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám podle čl. 4 Ústavy České republiky. Dospěl k závěru, že žalovaná platně odstoupila od konkurenční doložky za trvání pracovního poměru (dne 20. 10. 2016) pro důvod, který si samy strany ve smlouvě sjednaly, neboť „§ 310 odst. 4 zákoníku práce ve spojení s ust. § 2001 NOZ vytváří v oblasti podmínek pro možnost zaměstnavatele odstoupit od konkurenční doložky“ ústavní garanci „svobodného jednání, autonomie vůle a smluvní svobody dle čl. 2 odst. 3 LPS“, přičemž v rámci těchto limitů „si zaměstnavatel a zaměstnanec mohou ve smlouvě volně upravit vzájemná práva a povinnosti“ a obecné soudy jsou pro případ, že „se smluvní ujednání … z těchto limitů vymykají“, povinny „upřednostnit takový výklad, který nezakládá jejich neplatnost“. Z hlediska platnosti jednostranného odstoupení žalované od konkurenční doložky soud prvního stupně považoval za významné, že „to byl právě žalobce, který podal výpověď z pracovního poměru, a to po dvou měsících na této pracovní pozici“. Bylo by proto „nespravedlivé a v rozporu s dobrými mravy“, kdyby měl soud rozhodnout o povinnosti žalované k plnění z konkurenční doložky za situace, kdy žalobce po dvou měsících dal sám výpověď a žalovaná na ochraně svého know-how netrvala. Dále zohlednil dobu, kdy k odstoupení došlo, a zabýval se tím, zda žalovaná nemohla odstoupit od konkurenční doložky dříve. Uzavřel, že žalovaná dříve odstoupit nemohla, neboť „působení žalobce v pozici provozního ředitele trvalo velmi krátkou dobu … a žalovaná rovněž nemohla předpokládat, že žalobce žádné know-how společnosti nenabude“. Žalobce navíc „již pár dní po výpovědi u žalované založil vlastní společnost, která dle jeho vlastního tvrzení žalované neměla konkurovat“, a proto soud neuvěřil tvrzení žalobce, že kvůli vázanosti konkurenční doložkou odmítl jinou pracovní nabídku. 7. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 4. 2022, č. j. 23 Co 28/2022-334, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 22 748 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Wünsche. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a souhlasil rovněž s jeho právními závěry. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně vyšel „z priority a závaznosti výkladu provedeného Ústavním soudem, kdy se tak odklonil od právního závěru Nejvyššího soudu“, neboť „rozhodovací důvody“ nálezu Ústavního soudu jsou závazné i v poměrech této věci. Uvedl, že soud prvního stupně se „dostatečně zabýval posouzením, že ze strany zaměstnavatele nedošlo ke svévoli nebo zneužití práva odstoupit od konkurenční doložky… dostatečně se přitom zabýval posouzením doby, kdy došlo k odstoupení od konkurenční doložky (fikcí k datu 20. 10. 2016), kdy zaměstnavatel vyrozuměl zaměstnance o záměru od konkurenční doložky odstoupit již v září 2016, rovněž se dostatečně zabýval důvody pro odstoupení … správně dospěl i rovněž k úvaze o záměru zaměstnance po založení firmy v průběhu výpovědní lhůty podnikat v oboru, který sám žalobce označoval za nekonkurující bývalému zaměstnavateli“. Žalobce tedy „realizoval své právo svobodně podnikat“, a proto „nebylo rozhodné odmítnutí nabídky Alzheimer centra“. Soud prvního stupně rovněž „správně zhodnotil, že na funkci provozního ředitele po změně pracovní smlouvy žalobce pracoval po dobu 4 měsíců, k jednostrannému ukončení pracovního poměru výpovědí z 31. 8. 2016 přistoupil žalobce nepochybně po zvážení svých dalších zaměstnaneckých či podnikatelských aktivit“. Z těchto důvodů odvolací soud uzavřel, že „odstoupení zaměstnavatele od konkurenční doložky k datu 20. 10. 2016 sledovalo legitimní cíl, nebylo výrazem libovůle zaměstnavatele“. II. Dovolání 8. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (jeho „výroku I. … jako i navazujícímu výroku II.“) podal žalobce dovolání. V návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2021, sp. zn. II. ÚS 1889/19 , z něhož soudy vycházely, dovolatel předestírá k řešení otázku, zda „je i v souvislosti se závěry Nálezu ÚS platně a po právu sjednán v pracovněprávním vztahu shora citovaný důvod pro odstoupení od konkurenční doložky ze strany zaměstnavatele, když rozhodnutí o naplnění takového důvodu je čistě na svévoli zaměstnavatele“, a pokud ano, „zda není takovýto postup ze strany zaměstnavatele zneužitím práva a/nebo svévolí zaměstnavatele“, a „jakým způsobem je potřeba vykládat korektivy stanovené v Nálezu ÚS“ a „jaké další korektivy je potřeba případně zkoumat“. Má za to, že ve věci, o níž bylo rozhodováno uvedeným nálezem, se (s ohledem na odlišně sjednaný důvod odstoupení od konkurenční doložky) jedná „o zcela skutkově odlišnou situaci než ve zdejším řízení“, jeho závěry proto neměly být v projednávané věci aplikovány a soudy se měly řídit závazným právním názorem dovolacího soudu vysloveným v jeho zrušovacím rozhodnutí, od něhož se odchýlily. Pro případ, že by byl správný názor soudů o „aplikaci Nálezu ÚS na zdejší řízení“, dovolatel namítá, že soudy jeho závěry nesprávně vyložily a na projednávanou věc nesprávně aplikovaly. Nedostatečně posuzovaly, zda odstoupení od konkurenční doložky „nebylo projevem svévole a/nebo zneužitím práva zaměstnavatele“, neboť nedostatečně zohlednily okolnosti vyjmenované v bodu 58 uvedeného nálezu Ústavního soudu. V této souvislosti dovolatel považuje za významné, že žalovaná odstoupila od konkurenční doložky 11 dní před skončením pracovního poměru, že neexistoval žádný relevantní důvod, pro který by žalovaná nemohla od konkurenční doložky odstoupit dříve, že důvod odstoupení nebyl naplněn, že odmítnul nabídku zaměstnání, které by nesplňovalo podmínky konkurenční doložky, a po skončení pracovního poměru zahájil podnikání v oblasti nekonkurující žalované a že žalovaná od konkurenční doložky odstoupila s účelem toliko se zbavit povinnosti hradit „vyrovnání za dodržování konkurenční doložky“. Uvedené skutečnosti soudy vyložily v neprospěch žalobce a jejich postupem byl proto zkrácen na právech garantovaných Listinou základních práv a svobod, a sice právu vlastnit majetek, právu na svobodnou volbu povolání a právu na spravedlivý proces. S ohledem na uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, popřípadě i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) k dalšímu řízení. 9. Žalovaná ve vyjádření k podanému dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl pro nepřípustnost, případně zamítl, neboť dovolání není podle jejího názoru důvodné. 10. Tříčlenný senát č. 21, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, dospěl při posouzení dovoláním předestřené právní otázky [zda žalovaná (zaměstnavatel) byla oprávněna před skončením pracovního poměru účastníků jednostranně odstoupit od sjednané konkurenční doložky na základě ujednání o právu zaměstnavatele odstoupit od konkurenční doložky, pokud „podle svého volného uvážení dojde k závěru, že vzhledem k hodnotě informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které zaměstnanec získal v zaměstnání u zaměstnavatele či jinak, by nebylo přiměřené a/nebo účelné, aby zaměstnavatel vůči zaměstnanci sjednaný zákaz konkurence vynucoval či na něm trval a hradil mu sjednané peněžité vyrovnání“] – s ohledem na obsah nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2021, sp. zn. II. ÚS 1889/19 – k právnímu názoru odlišnému od toho, který byl vyjádřen v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4394/2010 , ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4986/2010 , ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 18/2012 , a přímo v této věci v rozsudku ze dne 5. 11. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4779/2018 . Proto tříčlenný senát č. 21 rozhodl podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, o postoupení věci k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále též jen „velký senát“). Velký senát pak věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanoveními § 19 a § 20 odst. 1 uvedeného zákona. III. Přípustnost dovolání 11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 12. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 13. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 14. Dovolání žalobce směřuje též proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení vynaložených účastníky v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení. Nejvyšší soud dovolání žalobce v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. 15. Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné – zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 4. 1. 2016 jako ředitel korporace a posléze na základě dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1. 7. 2016 jako provozní ředitel se sjednanou mzdou ve výši 200 000 Kč měsíčně. V dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1. 7. 2016 strany sjednaly též konkurenční doložku v délce trvání 6 měsíců od ukončení pracovního poměru, ve které se žalovaná zavázala poskytnout žalobci peněžité vyrovnání za každý měsíc řádného plnění povinností „ve výši měsíční mzdy po odečtení případných daní a zákonných srážek“; součástí konkurenční doložky bylo ujednání o tom, že zaměstnavatel může po dobu trvání pracovního poměru účastníků odstoupit od konkurenční doložky, pokud (mimo jiné) „podle svého volného uvážení dojde k závěru, že vzhledem k hodnotě informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které zaměstnanec získal v zaměstnání u zaměstnavatele či jinak, by nebylo přiměřené a/nebo účelné, aby zaměstnavatel vůči zaměstnanci sjednaný zákaz konkurence vynucoval či na něm trval a hradil mu sjednané peněžité vyrovnání“. Pracovní poměr účastníků skončil výpovědí ze strany žalobce, k níž přistoupil dopisem ze dne 31. 8. 2016, ke dni 31. 10. 2016. Ještě před skončením pracovního poměru žalovaná dne 20. 10. 2016 doručila žalobci odstoupení od konkurenční doložky s odůvodněním, že „by vzhledem k hodnotě informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které jste získal v zaměstnání u zaměstnavatele, nebylo přiměřené ani účelné, abychom vůči Vám sjednaný zákaz konkurence vynucovali či na něm trvali a hradili za to peněžité vyrovnání“. Krátce poté, co přistoupil k výpovědi z pracovního poměru, žalobce dne 22. 9. 2016 založil společnost M. I. a. s., jejímž prostřednictvím zahájil podnikatelskou činnost nekonkurující žalované, a v průběhu výpovědní doby odmítl nabídku práce „Alzheimer centra“, kde by vykonával práci nevyhovující podmínkám konkurenční doložky. 16. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, zda žalovaná (zaměstnavatel) byla oprávněna před skončením pracovního poměru účastníků jednostranně odstoupit od sjednané konkurenční doložky na základě ujednání o právu zaměstnavatele odstoupit od konkurenční doložky, pokud „podle svého volného uvážení dojde k závěru, že vzhledem k hodnotě informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které zaměstnanec získal v zaměstnání u zaměstnavatele či jinak, by nebylo přiměřené a/nebo účelné, aby zaměstnavatel vůči zaměstnanci sjednaný zákaz konkurence vynucoval či na něm trval a hradil mu sjednané peněžité vyrovnání“. Velký senát shledal dovolání ve věci samé přípustným, neboť s ohledem na obsah nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2021, sp. zn. II. ÚS 1889/19 , tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, než jak je uvedeno v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4394/2010 , ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4986/2010 , ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 18/2012 , nebo přímo v této věci v rozsudku ze dne 5. 11. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4779/2018 . IV. Důvodnost dovolání 17. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné. 18. Projednávanou věc je i v současné době třeba posuzovat – vzhledem k tomu, kdy účastníci uzavřeli konkurenční doložku a kdy žalovaná na základě sjednaného důvodu od konkurenční doložky odstoupila – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném v době od 1. 7. 2016, tedy ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 47/2016 Sb., do 31. 12. 2016, tedy do dne předcházejícího dni, kdy nabyly účinnosti zákony č. 377/2015 Sb. (část) a č. 264/2016 Sb. (dále jen „zák. práce“), a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 29. 12. 2016, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti (jeho část) zákon č. 460/2016 Sb. (dále též „o. z.“). 19. Podle ustanovení § 310 odst. 1 zák. práce byla-li sjednána konkurenční doložka, kterou se zaměstnanec zavazuje, že se po určitou dobu po skončení zaměstnání, nejdéle však po dobu 1 roku, zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, je součástí konkurenční doložky závazek zaměstnavatele, že zaměstnanci poskytne přiměřené peněžité vyrovnání, nejméně však ve výši jedné poloviny průměrného měsíčního výdělku, za každý měsíc plnění závazku. Peněžité vyrovnání je splatné pozadu za měsíční období, pokud se smluvní strany nedohodly na jiné době splatnosti. 20. Konkurenční doložku může zaměstnavatel se zaměstnancem sjednat, jestliže to je možné od zaměstnance spravedlivě požadovat s ohledem na povahu informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které získal v zaměstnání u zaměstnavatele a jejichž využití při činnosti uvedené v § 310 odst. 1 zák. práce by mohlo zaměstnavateli závažným způsobem ztížit jeho činnost (§ 310 odst. 2 zák. práce). 21. Zaměstnavatel může od konkurenční doložky odstoupit pouze po dobu trvání pracovního poměru zaměstnance (§ 310 odst. 4 zák. práce). 22. Podle ustanovení § 2001 o. z. od smlouvy lze odstoupit, ujednají-li si to strany, nebo stanoví-li tak zákon. 23. Odstoupením od smlouvy (dohody) se v pracovněprávních vztazích (obecně vzato) rozumí jednostranné právní jednání adresované druhému účastníku smlouvy (dohody), v němž je vyjádřena vůle uzavřenou smlouvu (dohodu) zrušit a vymezen důvod odstoupení. Důvodným a včasným odstoupením se smlouva (dohoda) zpravidla od počátku (tj. s účinky ex tunc ) ruší (srov. § 2004 o. z.); odstoupením od pracovní smlouvy a od dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr se pracovněprávní vztah ruší vždy s účinky od nynějška ( ex nunc ) – srov. § 2004 odst. 3 větu první o. z. Odstoupit nelze od kolektivní smlouvy, i když smluvní strany právo odstoupit od kolektivní smlouvy sjednají (srov. § 28 odst. 3 zák. práce). Odstoupit od smlouvy (dohody) v pracovněprávních vztazích lze výlučně jen v případech stanovených zákonem anebo sjednaných ve smlouvě (dohodě). 24. Předmětem pracovněprávního vztahu z dohody, v níž se zaměstnanec zavazuje, že se po určitou dobu po skončení pracovního poměru, nejdéle však po dobu jednoho roku, zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu (tzv. konkurenční doložky), jsou práva a povinnosti účastníků pracovněprávního vztahu zajišťující ochranu zaměstnavatele po skončení pracovněprávního vztahu účastníků před výdělečnou činností zaměstnance, která by měla vůči němu soutěžní povahu. Smysl a účel takového ujednání spočívá zejména v tom, aby zaměstnavatel byl chráněn před únikem informací ke konkurenčnímu podnikateli prostřednictvím zaměstnanců, kteří v průběhu pracovního poměru u zaměstnavatele získávají informace, poznatky a znalosti, které mají povahu obchodního tajemství nebo které jsou takového charakteru, že jsou způsobilé zjednat konkurenčnímu podnikateli v hospodářské soutěži výraznou výhodu a tím závažným způsobem ztížit činnost zaměstnavatele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5337/2017 ). Právní vztah založený konkurenční doložkou se současně vyznačuje tím, že jeho obsah se naplňuje až po skončení pracovního poměru, kdy teprve nastupuje závazek zaměstnance zdržet se po určitou dobu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, a vzájemný závazek zaměstnavatele poskytnout zaměstnanci přiměřené peněžité vyrovnání za každý měsíc plnění závazku. Ke dni skončení pracovního poměru zde tedy ještě nejsou (nemohou být) vzájemná práva a povinnosti z konkurenční doložky (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 21 Cdo 48/2017 ). 25. Zákonná úprava zvláštní úpravu odstoupení od konkurenční doložky neobsahuje. Ustanovení § 310 odst. 4 zák. práce jen stanoví, že zaměstnavatel může od konkurenční doložky odstoupit pouze po dobu trvání pracovního poměru zaměstnance; uvedené omezení platí výlučně pro zaměstnavatele, zaměstnanec může odstoupit od konkurenční doložky i po skončení pracovního poměru. Zaměstnavateli a zaměstnanci je tedy ponechána možnost, aby si další podmínky odstoupení od konkurenční doložky upravili smluvně. 26. Nejvyšší soud ve svých dřívějších rozhodnutích vyslovil nesouhlas s názorem, podle kterého ustanovení § 310 odst. 4 zák. práce zaměstnavatele opravňuje odstoupit od konkurenční doložky v době trvání pracovního poměru zaměstnance z jakéhokoliv důvodu nebo bez uvedení důvodu. Vycházel z toho, že v ustanovení § 310 odst. 4 zák. práce se o důvodech odstoupení od dohody uzavřené podle ustanovení § 310 odst. 1 zák. práce nic neuvádí; jeho smyslem (účelem) je vymezit pouze časové období, v němž je odstoupení přípustné, a vyloučit tak možnost zrušení této dohody ze strany zaměstnavatele až v době, kdy již zaměstnancův pracovní poměr skončil a kdy by měl pobírat od zaměstnavatele sjednané peněžité vyrovnání. Kromě toho vycházel z právního názoru, že údaj o důvodu odstoupení je imanentní součástí každého jednostranného odstoupení od právního úkonu; bez uvedení tohoto údaje nelze pokládat jednostranné odstoupení od právního úkonu za perfektní a nemůže mít za následek sledované právní účinky. V neposlední řadě dovolací soud zakládal své úvahy na v pracovněprávních vztazích uplatňovaném principu ochrany zaměstnance [jenž v době od 1. 1. 2012 našel své vyjádření v základní zásadě pracovněprávních vztahů spočívající ve zvláštní zákonné ochraně postavení zaměstnance – srov. § 1a odst. 1 písm. a) zák. práce], který předpokládá (možné) zvýhodnění zaměstnance oproti právnímu postavení zaměstnavatele, avšak vylučuje, aby byl zvýhodněn zaměstnavatel na úkor zaměstnance. Setrvale proto judikoval, že možnost odstoupení od konkurenční doložky ze strany zaměstnavatele bez uvedení důvodu nebo z kteréhokoliv důvodu by byla takovým zvýhodněním zaměstnavatele na úkor práv zaměstnance (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4986/2010 , uveřejněný pod č. 35/2012 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4394/2010 , uveřejněný pod č. 145/2012 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 18/2012 ). 27. V návaznosti na uvedenou judikaturu Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 60/2018 , shledal správným závěr odvolacího soudu, že „odstoupit od konkurenční doložky mohou zaměstnavatel i zaměstnanec jen z důvodu stanoveného v zákoně nebo v dohodě účastníků, a to bez ohledu na to, že v pracovní smlouvě bylo sjednáno, že zaměstnavatel může odstoupit od konkurenční doložky bez uvedení důvodu“. 28. V rozsudku ze dne 5. 11. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4779/2018 , vydaném přímo v nyní projednávané věci, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je absolutně neplatné (§ 580 a 588 o. z.) ujednání o odstoupení od konkurenční doložky, které možnost zaměstnavatele odstoupit od konkurenční doložky ponechává na „volném uvážení“ zaměstnavatele, zda zaměstnanec v zaměstnání u zaměstnavatele získal informace, poznatky, znalosti pracovních a technologických postupů, které by musely být chráněny konkurenční doložkou, neboť se jedná – ve svých důsledcích – o obdobnou situaci, kdy by zaměstnavatel měl možnost od konkurenční doložky odstoupit „bez uvedení důvodu“ nebo „z kteréhokoliv důvodu“. 29. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 21. 5. 2021, sp. zn. II. ÚS 1889/19 (jímž bylo zrušeno shora uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 60/2018 , vydané ve skutkově obdobné věci), dospěl k závěru (vyjádřenému v tzv. právní větě nálezu), že plošný zákaz smluvních ujednání výslovně umožňujících zaměstnavateli odstoupit od konkurenční doložky po dobu trvání pracovního poměru zaměstnance bez uvedení důvodu, jenž je stanoven toliko judikaturou obecných soudů, nikoli zákonem, je ústavně nepřípustným soudcovským dotvářením práva a porušuje princip dělby moci (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky), princip autonomie vůle a smluvní svobody jednotlivců (čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) a základní práva zaměstnavatele podle čl. 2 odst. 3 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Právo zaměstnavatele odstoupit od konkurenční doložky i bez uvedení důvodu, byla-li tato možnost smluvními stranami výslovně sjednána, ovšem neznamená, že zaměstnanci coby typově slabší smluvní straně v pracovněprávních vztazích nemá být poskytnuta žádná ochrana před potenciální svévolí nebo zneužitím tohoto práva ze strany zaměstnavatele. Svévole nebo zneužití práva zaměstnavatele odstoupit od konkurenční doložky bez uvedení důvodu nicméně musejí být v rámci soudního řízení zjišťovány a prokazovány s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti případu, nikoli automaticky předpokládány. 30. Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky závazná pro všechny orgány i osoby (k závaznosti nálezové judikatury Ústavního soudu srov. zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 9/06 , jakož i rozhodnutí tam citovaná, a též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1330/2020 , uveřejněný pod č. 13/2021 Sb. rozh. obč.). Toto ustanovení je třeba vykládat tak, že závazný není jen výrok nálezu, ale i odůvodnění, resp. Ty jeho části, jež obsahují „nosné důvody“ (srov. například nález pléna Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 2/03 , nebo nález pléna Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 45/04 ). Jak přitom Ústavní soud setrvale dovozuje, právní názor obsažený v tzv. právní větě rozhodnutí Ústavního soudu je, má-li obecnou povahu, obecně závazný při řešení typově shodných případů (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 355/02 , jakož i rozhodnutí tam citovaná). 31. Z uvedeného vyplývá, že nejsou důvodné námitky dovolatele, prostřednictvím nichž soudům obou stupňů vytýká, že se řídily nosnými důvody vyplývajícími z nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2021, sp. zn. II. ÚS 1889/19 . Namítá-li dovolatel, že „v Nálezu ÚS se jedná o zcela skutkově odlišnou situaci“, pak přehlíží, že Ústavní soud v nálezu podrobil kritice i v této věci vydaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4779/2018 . Odvolací soud tedy správně poznamenal, že „závěry vyjádřené Nejvyšším soudem v rozhodnutí 21 Cdo 4779/2018 byly modifikovány a překonány právě ústavním nálezem sp. zn. II. ÚS 1889/19 “ a že „rozhodovací důvody ( ratio decidendi ) jsou závazné i v poměrech této konkrétní projednávané věci“. 32. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 21. 5. 2021, sp. zn. II. ÚS 1889/19 (dále také jen „cit. nález“), dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vytknul, že ačkoliv na jedné straně ve své judikatuře přiznává, že účelem konkurenční doložky je primárně ochrana zájmů a práv zaměstnavatele, nikoli zaměstnance, poněkud překvapivě projevuje silnou tendenci a) k zachování platnosti konkurenční doložky, i když její znění a vymezení vzájemných práv a povinností smluvních stran může vzbuzovat jisté pochybnosti, b) bez zkoumání konkrétních skutkových okolností případu předpokládá, že trvání konkurenční doložky je z pohledu zaměstnance žádoucí, neboť zaměstnanec tím získává „hospodářský prospěch“, a c) kategoricky vylučuje možnost zaměstnavatele (tj. smluvní strany, v jejíž prospěch je konkurenční doložka sjednána) odstoupit od ní bez uvedení důvodu nebo z příliš široce vymezených důvodů (bod 32 cit. nálezu). Ve vztahu k jím projednávané věci potom zdůraznil, že obecné soudy vyhověly žalobě s pouhým poukazem na to, že sjednání možnosti odstoupení zaměstnavatele od konkurenční doložky bez udání důvodu je z podstaty věci nepřípustné a absolutně neplatné, ačkoliv nepřípustnost takového smluvního ujednání není stanovena zákonem, nýbrž byla dovozena judikaturou Nejvyššího soudu (bod 43 cit. nálezu). 33. Mezi východiska cit. nálezu lze zařadit závěr Ústavního soudu, podle nějž konkurenční doložka, ač je synallagmatickým právním vztahem, slouží primárně k ochraně práv a zájmů zaměstnavatele. Naopak v zájmu zaměstnance zásadně je, aby konkurenční doložkou vázán nebyl. Konkurenční doložka je totiž právním institutem, který zaměstnance po skončení pracovního poměru omezuje v dalším pracovním uplatnění, omezuje využitelnost jeho speciálních a z pohledu pracovního trhu cenných vědomostí, zručností nebo schopností, v jistém smyslu „snižuje jeho cenu“ na trhu práce a typicky jej vystavuje nebezpečí, že v případě byť i nepatrného porušení konkurenční doložky po něm zaměstnavatel může požadovat zaplacení smluvní pokuty (bod 41 cit. nálezu). Za ústavně konformní označil proto ty závěry obecných soudů, podle nichž smysl a účel konkurenční doložky spočívají primárně v preventivní ochraně práv zaměstnavatele a jeho zájmu na tom, aby prostřednictvím (bývalých) zaměstnanců nedocházelo k únikům a následnému zneužívání určitých typů cenných informací v konkurenčním boji. K závěru o ústavní konformitě ovšem podle Ústavního soudu nelze dospět ve vztahu k těm názorům obecných soudů, podle nichž má zaměstnanec jakýsi inherentní zájem na své vázanosti konkurenční doložkou a s tím spojeným získáváním „hospodářského prospěchu“ od zaměstnavatele, jakož i na ochraně před možností zaměstnavatele jednostranně odstoupit od konkurenční doložky buď bez uvedení důvodu, nebo z příliš široce či neurčitě vymezených důvodů. Podle Ústavního soudu to platí o to víc, že obecné soudy tento zájem zaměstnance bez dalšího předpokládají a nepovažují za nezbytné zjišťovat a prokazovat, že je ve světle konkrétních skutkových okolností případu skutečně dán (srov. bod 45 cit. nálezu). 34. Ústavní soud shledal problematičnost judikatury Nejvyššího soudu jednak v rovině dopadu do oblasti základních práv a ústavně chráněných zájmů zaměstnance, neboť – jak již bylo uvedeno – se závazky z konkurenční doložky není spojeno pouze právo zaměstnance požadovat od zaměstnavatele poskytnutí peněžitého plnění, nýbrž i povinnost zaměstnance nekonkurovat zaměstnavateli a eventuálně také povinnost zaplatit zaměstnavateli smluvní pokutu. Další problematickou stránkou je pak podle Ústavního soudu dopad do oblasti základních práv zaměstnavatele, neboť ačkoli zaměstnavatel zpravidla bude mít zájem na trvání sjednané konkurenční doložky, mohou nastat situace, kdy se vázanost stran tímto smluvním ujednáním začne jevit jako nepřiměřená, zbytečná, nežádoucí nebo z jiného důvodu neudržitelná. K tomu může dojít z rozličných příčin, kupříkladu v důsledku plynutí času (např. zastarání informací, jejichž úniku měla konkurenční doložka předcházet), vývoje na trhu (např. ztráta lukrativnosti těchto informací), z důvodů na straně zaměstnavatele nebo z důvodu na straně zaměstnance (např. zaměstnanec v průběhu pracovního poměru nepřišel do kontaktu se žádnými informacemi, které by bylo nezbytné chránit konkurenční doložkou) [srov. body 47 až 49 cit. nálezu]. K řešení naznačených situací pak slouží možnost vyvolat zánik závazků plynoucích z konkurenční doložky jinak než jejich splněním. Ve vztahu k některým způsobům zániku závazků plynoucích z konkurenční doložky jinak než jejich splněním přitom zákonodárce stanovil relativně jasná kogentní pravidla (viz např. zákonná úprava možnosti zaměstnance vypovědět konkurenční doložku podle § 310 odst. 5 zák. práce nebo zániku závazku zaměstnance z konkurenční doložky zaplacením smluvní pokuty podle § 310 odst. 3 zák. práce). Ve vztahu k jiným způsobům zániku těchto závazků ale podrobnější právní úprava chybí (viz zákonná úprava možnosti zaměstnavatele odstoupit od konkurenční doložky podle § 310 odst. 4 zák. práce, u níž je zákonem vymezeno pouze časové období, v němž je odstoupení přípustné), takže stranám je ponechána možnost, aby si tyto otázky upravily smluvně (srov. bod 50 cit. nálezu). 35. Právě v tomto volném prostoru, který § 310 odst. 4 zák. práce ve spojení s § 2001 o. z. vytváří v oblasti úpravy podmínek pro možnost zaměstnavatele odstoupit od konkurenční doložky, se podle Ústavního soudu naplno uplatní ústavní garance svobodného jednání, autonomie vůle a smluvní svobody dle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (srov. Hůrka, P. a kol. Zákoník práce. Komentář. 6. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2020, s. 661, podle něhož by podmínky odstoupení od konkurenční doložky měly být výslovně sjednány v samotné konkurenční doložce). V rámci limitů vytyčených citovanými ustanoveními si zaměstnavatel a zaměstnanec mohou ve smlouvě volně upravit vzájemná práva a povinnosti, přičemž pokud se smluvní ujednání obsažená v konkurenční doložce z těchto limitů nevymykají, obecné soudy jsou povinny upřednostnit takový výklad, který nezakládá jejich neplatnost (srov. bod 51 cit. nálezu). 36. Vzhledem k tomu, že konkurenční doložka je tzv. spící smlouvou, neboť zamýšlené právní následky začne vyvolávat až po skončení pracovního poměru, zajišťuje podle Ústavního soudu kogentní úprava obsažená v ustanovení § 310 odst. 4 zák. práce, podle kterého zaměstnavatel může odstoupit pouze v této dormantní (spící, neaktivní) fázi konkurenční doložky, ochranu zaměstnance jakožto typově slabší smluvní strany v pracovněprávních vztazích (bod 52 cit. nálezu). 37. Ve světle těchto skutečností se Ústavnímu soudu jeví judikaturou dovozená nemožnost (absolutní neplatnost) odstoupení zaměstnavatele od konkurenční doložky v průběhu trvání pracovního poměru zaměstnance bez uvedení důvodu jako excesivní, iracionální a porušující základní práva stěžovatelky podle čl. 2 odst. 3 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (bod 53 cit. nálezu). Obecné soudy se proto dopustily ústavně nepřípustného dotváření práva, jestliže dospěly k závěru, že stěžovatelka jakožto zaměstnavatel není oprávněna odstoupit od konkurenční doložky bez uvedení důvodu, byť tato možnost byla smluvními stranami výslovně sjednána, neboť podobná smluvní ujednání jsou podle § 310 odst. 4 zák. práce ve spojení s § 2001 o. z. nepřípustná (bod 54 cit. nálezu). 38. Ústavní soud však současně zdůraznil, že uvedený závěr nelze vykládat tak, že zaměstnanci nemá být poskytnuta žádná ochrana před potenciálním zneužitím práv a postavení ze strany zaměstnavatele. To by pouze vedlo k vytvoření další nerovnováhy mezi základními právy zaměstnavatele a zaměstnance a porušení konstitucionalizovaného principu ochrany zaměstnance coby typově slabší smluvní strany dle čl. 28 Listiny základních práv a svobod. Ztotožnil se s názorem obecných soudů, že z ústavního hlediska lze jen stěží akceptovat ničím neomezenou možnost zaměstnavatele odstoupit od konkurenční doložky třeba i v poslední den trvání pracovního poměru zaměstnance. Svoboda zaměstnavatele totiž končí tam, kde naráží na základní práva a legitimní zájmy zaměstnance, jemuž navíc ústavní pořádek přiznává zvláštní ochranu v pracovněprávních vztazích (srov. body 55 a 56 cit. nálezu). 39. Z čl. 28 Listiny základních práv a svobod Ústavní soud dovodil povinnost obecných soudů poskytnout ochranu základním právům a legitimním zájmům zaměstnance, prokáže-li se, že zaměstnavatel jednal svévolně nebo zneužil své smluvně zakotvené možnosti odstoupit od konkurenční doložky bez uvedení důvodu (příp. „z kteréhokoliv důvodu“). Povinnost poskytnout ochranu základním právům a legitimním zájmům zaměstnance se pak do popředí dostává především tehdy, pokud k takovému odstoupení došlo v době, kdy bylo zřejmé, že zaměstnanec byl při rozhodování o svém dalším kariérním uplatnění veden vědomím, že je povinen po sjednanou dobu a typicky pod hrozbou smluvní pokuty dodržovat zákaz konkurence plynoucí z konkurenční doložky (srov. bod 57 cit. nálezu). 40. Svévole nebo zneužití práva zaměstnavatele odstoupit od konkurenční doložky i bez udání důvodu (příp. „z kteréhokoliv důvodu“), byla-li tato možnost sjednána, musejí být v rámci soudního řízení zjišťovány a prokazovány s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti případu, nikoli automaticky a bez dalšího předpokládány. Obecné soudy jsou při rozhodování povinny vzít do úvahy všechny relevantní okolnosti případu, kupříkladu a) dobu, kdy k odstoupení zaměstnavatele došlo, b) odstoupil-li zaměstnavatel od konkurenční doložky těsně před skončením pracovního poměru zaměstnance, pak zvážit důvod, proč tak nemohl učinit dřív (zaměstnavatel by jej měl být schopen objasnit alespoň v řízení před soudem), c) odstoupil-li zaměstnavatel od konkurenční doložky bez uvedení důvodu, důvod, proč vázanost stran konkurenční doložkou považoval za nežádoucí, nepřiměřenou, neudržitelnou nebo nespravedlivou (zaměstnavatel by jej měl být schopen objasnit alespoň v řízení před soudem), d) skutečnosti nasvědčující tomu, že zaměstnanec si své budoucí zaměstnání nebo jiné kariérní uplatnění vybral právě s ohledem na svou vázanost konkurenční doložkou (např. si již našel povolání, které požadavkům plynoucím z konkurenční doložky vyhovuje, nebo naopak odmítl nabídku povolání, které těmto požadavkům nevyhovovalo), nebo e) skutečnosti nasvědčující tomu, že zaměstnavatel jednal svévolně nebo zneužil svého práva odstoupit od konkurenční doložky (např. se chtěl zprostit povinnosti poskytovat zaměstnanci peněžité vyrovnání v době, kdy věděl nebo mohl a měl vědět, že zaměstnanec si své budoucí zaměstnání nebo jiné kariérní uplatnění vybral právě s ohledem na svou vázanost konkurenční doložkou) [srov. bod 58 cit. nálezu]. 41. Velký senát proto uzavírá, že v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2021, sp. zn. II. ÚS 1889/19 , je závěr, že s ohledem na její povahu, jakožto synallagmatického právního vztahu sloužícího primárně k ochraně práv a zájmů zaměstnavatele, může zaměstnavatel od konkurenční doložky po dobu trvání pracovního poměru zaměstnance odstoupit i na základě smluvního ujednání, podle kterého je zaměstnavatel v uvedené době oprávněn od konkurenční doložky odstoupit bez uvedení důvodu nebo z jakéhokoliv důvodu, popřípadě i na základě jinak obdobně sjednané možnosti odstoupení. V řízení, v němž se zaměstnanec po zaměstnavateli domáhá zaplacení peněžitého vyrovnání z konkurenční doložky, je však soud povinen poskytnout ochranu základním právům a legitimním zájmům zaměstnance, prokáže-li se, že zaměstnavatel jednal svévolně nebo zneužil své smluvně zakotvené možnosti odstoupit od konkurenční doložky. 42. Smluvnímu ujednání, podle kterého je zaměstnavatel po dobu trvání pracovního poměru oprávněn odstoupit od konkurenční doložky bez uvedení důvodu nebo z jakéhokoliv důvodu, odpovídá (představuje obdobně sjednanou možnost odstoupení) i účastníky sjednaná možnost žalované v uvedené době od konkurenční doložky odstoupit, jestliže „podle svého volného uvážení dojde k závěru, že vzhledem k hodnotě informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které zaměstnanec získal v zaměstnání u zaměstnavatele či jinak, by nebylo přiměřené a/nebo účelné, aby zaměstnavatel vůči zaměstnanci sjednaný zákaz konkurence vynucoval či na něm trval a hradil mu sjednané peněžité vyrovnání“. Slouží-li konkurenční doložka primárně k ochraně práv a zájmů zaměstnavatele, je v souladu s tímto jejím účelem, sjednali-li účastníci možnost žalované posoudit, zda žalobce v průběhu svého zaměstnání u žalované získal informace, poznatky, znalosti pracovních a technologických postupů, které mají povahu obchodního tajemství nebo které jsou takového charakteru, že jsou (s ohledem na jejich povahu, rozsah či aktuálnost) způsobilé zjednat konkurenčnímu podnikateli v hospodářské soutěži výraznou výhodu a tím závažným způsobem ztížit činnost žalované. Skutečnost, zda úvaha žalované, že žalobce takové informace a poznatky nezískal, byla s ohledem na všechny okolnosti správná, není z hlediska posouzení platnosti právního jednání žalované, jímž od konkurenční doložky odstoupila, významná; sjednaná možnost odstoupení ponechává volné úvaze žalované, zda se bude potencionálnímu konkurenčnímu střetu zájmů mezi žalovanou a žalobcem, k němuž by mohlo po skončení pracovního poměru účastníků dojít zneužitím informací a poznatků nabytých žalobcem v souvislosti s výkonem zaměstnání, konkurenční doložkou bránit. Soud prvního stupně tedy správně poznamenal, že „nemůže soud rozhodnout tak, aby zaměstnavateli de facto nařídil povinnost své ‚obchodní tajemství‘ konkurenční doložkou chránit“. 43. Z hlediska platnosti učiněného odstoupení je tedy významné, zda žalovaná s ohledem na všechny významné okolnosti (jejichž příkladmý výčet Ústavní soud učinil) jednala svévolně nebo své smluvně zakotvené možnosti odstoupit od konkurenční doložky zneužila. Výsledné posouzení přitom nemůže být jen jakýmsi aritmetickým průměrem zvažovaných okolností, neboť některým okolnostem musí být s ohledem na konkrétní zvláštnosti projednávané věci připisován větší význam než ostatním. 44. V projednávané věci odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) správně zohlednil (srov. bod 39 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a body 12 a 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) především okolnost, že pracovní poměr účastníků skončil na základě výpovědi, k níž žalobce přistoupil pouhé dva měsíce poté, co na základě dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1. 7. 2016 (v níž byla konkurenční doložka obsažena) začal vykonávat funkci provozního ředitele, s jejímž výkonem měly být spojeny informace a poznatky chráněné konkurenční doložkou, a že tuto funkci v době odstoupení od konkurenční doložky (20. 10. 2016) vykonával necelé čtyři měsíce, kdy s ohledem na tyto časové souvislosti nelze žalované vytýkat, že své rozhodnutí odstoupit od konkurenční doložky neučinila dříve. Za neméně významnou okolnost potom soudy správně považovaly, že žalobce ještě před tím, než žalovaná od konkurenční doložky odstoupila, a krátce poté, co přistoupil k výpovědi z pracovního poměru, dne 22. 9. 2016 založil společnost M. I. a. s., jejímž prostřednictvím zahájil podnikatelskou činnost nekonkurující žalované, a proto odmítnutí pracovní nabídky „Alzheimer centra“, kde by vykonával práci nevyhovující podmínkám konkurenční doložky, nebylo motivováno touto skutečností. Evidentně tedy vycházely ze skutkového závěru, že žalobce v době rozvázání pracovního poměru byl veden záměrem zahájit tuto svou podnikatelskou činnost (podle odvolacího soudu soud prvního stupně „správně zhodnotil, že … k jednostrannému ukončení pracovního poměru výpovědí z 31. 8. 2016 přistoupil žalobce nepochybně po zvážení svých dalších zaměstnaneckých či podnikatelských aktivit“); jiné pohnutky, které by vedly žalobce k podání výpovědi z pracovního poměru, ze skutkových zjištění soudů ani ze skutkových tvrzení účastníků nevyplývají. 45. Uvedené okolnosti jsou dostatečnou oporou pro závěr odvolacího soudu, že „odstoupení zaměstnavatele od konkurenční doložky k datu 20. 10. 2016 sledovalo legitimní cíl, nebylo výrazem libovůle zaměstnavatele, kdy zaměstnavatel objektivně vyhodnotil důvody, pro které netrval na ochraně (ne)nabytých znalostí a poznatků žalobce po dobu jeho pracovního poměru, kdy neshledal důvod dále omezovat žalobce v jeho zaměstnaneckých či podnikatelských aktivitách po skončení pracovního poměru u žalované“. Jinými slovy řečeno, odstoupení od konkurenční doložky doručené žalobci dne 20. 10. 2016 nelze považovat za svévoli žalované nebo zneužití sjednaného práva odstoupit od konkurenční doložky z její strany. Jedná se proto o platné právní jednání, jež bylo způsobilé přivodit zamýšlené právní účinky spočívající ve zrušení závazku z konkurenční doložky od jeho počátku. 46. Správnost uvedeného závěru nemohly zpochybnit námitky, že „žalovaná již při podání výpovědi žalobcem musela vědět, že žalobce potřebné know-how nenabyl“ a „neexistoval jakýkoli relevantní důvod, proč by měla žalovaná vyčkávat s odstoupením od konkurenční doložky až do 20. 10. 2016, tj. 11 dní před skončením pracovního poměru“, a proč by nemohla „odstoupit od konkurenční doložky dříve“, že „s ohledem na sjednaný zákaz konkurence se rozhodnul uplatňovat v jiné oblasti“, že vlastní podnikání zahájil až „po skončení pracovního poměru u žalované“ a že „své následné zaměstnání a podnikání vybíral právě i s ohledem na sjednanou konkurenční doložku“, neboť dovolatel jimi vyjadřuje svůj nesouhlas s hodnocením provedených důkazů a se skutkovými zjištěními soudů, přičemž předestírá skutečnosti, které nebyly soudy zjištěny, a uplatňuje tak jiný dovolací důvod než ten, který je jako jediný přípustný uveden v ustanovení § 241a o. s. ř.; přehlíží přitom, že skutkové námitky (vycházející z jiného skutkového stavu věci) nejsou způsobilé zpochybnit právní posouzení věci odvolacím soudem. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, totiž Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011) . 47. Protože rozsudek odvolacího soudu je – jak vyplývá z výše uvedeného – z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, ve vztahu k němuž bylo dovolání shledáno přípustným, správný a protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., a nebyla zjištěna ani jiná vada řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce ve věci samé podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23099/	13.12.2023	30 Cdo 1985/2021	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání žalované rozhodl tak, že se v dovolacím řízení proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 8 Co 40/2021, pokračuje; následně dovolání zamítl. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se svou žalobou doručenou Okresnímu soudu v Ostravě dne 21. 4. 2020 domáhá po žalované zaplacení částky celkem 24 684 EUR s příslušenstvím. 2. Žalovaná při svém prvním úkonu ve věci vznesla námitku nedostatku místní (a také mezinárodní – pozn. Nejvyššího soudu) příslušnosti Okresního soudu v Ostravě k rozhodnutí ve věci, a to podáním došlým soudu dne 7. 8. 2020 a navrhla, aby soud vyslovil svou mezinárodní nepříslušnost a postoupil věc příslušnému soudu ve Slovenské republice. 3. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení Okresního soudu v Ostravě jako soudu prvního stupně ze dne 17. 12. 2020, č. j. 30 EVC 2/2020-44, kterým soud zamítl námitku místní nepříslušnosti Okresního soudu v Ostravě vznesenou žalovanou v podání doručeném soudu dne 7. 8. 2020. 4. Z tvrzení žalobkyně obsažených v návrhu na vydání evropského platebního rozkazu, jakož i z žalobkyní přiložených listin, zejména z listiny nazvané Smlouva o uzavření budoucí masterfranchisové smlouvy ze dne 28. 6. 2018 (dále jen „smlouva“) a výpisu žalované z obchodného registru Slovenské republiky, soud prvního stupně zjistil, že žalovaná má sídlo ve Slovenské republice. Dále soud prvního stupně zjistil, že ve smlouvě se žalovaná zavázala zaplatit žalobkyni podle čl. III písm. A) bodu 3 zálohovou platbu ve výši 20 400 EUR + DPH, a to na účet žalobkyně vedený u Raiffeissenbank, a. s., v České republice; současně se žalovaná v čl. III písm. B) bodu 3 zavázala zaplatit žalobkyni smluvní pokutu pro případ, že by neuhradila zálohovou platbu, a to ve shodné výši. Zaplacení smluvní pokuty se přitom žalobkyně v tomto řízení po žalované domáhá. 5. S ohledem na skutečnost, že sídlo žalované je na Slovensku, tedy v jiném státu, než je soud, u kterého byl podán návrh na vydání evropského platebního rozkazu, postupoval soud prvního stupně v otázce posuzování místní příslušnosti podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“). Soud prvního stupně aplikoval čl. 63 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis a dospěl k závěru, že je dána jak mezinárodní pravomoc, tak místní příslušnost Okresního soudu v Ostravě, neboť žalobkyně se domáhá po žalované plnění, které mělo být ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis poskytnuto žalobkyni se sídlem v České republice, v obvodu Okresního soudu v Ostravě. Současně soud prvního stupně konstatoval, že nebylo tvrzeno ani zjištěno, že by mezi stranami byla příslušnost soudu ujednána ve smyslu čl. 25 nařízení Brusel I bis, či dána jinak. Ze všech shora uvedených důvodů tak soud prvního stupně námitku místní nepříslušnosti Okresního soudu v Ostravě, vznesenou žalovanou v podání doručeném soudu dne 7. 8. 2020, zamítl a uzavřel, že místní příslušnost Okresního soudu v Ostravě k projednání a rozhodnutí věci je dána. 6. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně v dané věci správně aplikoval nařízení Brusel I bis, a správně dospěl k závěru, že je dána jak mezinárodní pravomoc českých soudů, tak i místní příslušnost Okresního soudu v Ostravě, neboť předmětem žaloby je plnění ze smlouvy o uzavření budoucí masterfranchisové smlouvy, konkrétně z jejího porušení. Odvolací soud vyšel ze skutečností, že dne 28. 6. 2018 uzavřela žalobkyně s žalovanou smlouvu, na základě které měla žalovaná získat oprávnění podnikat na území Slovenska v oblasti poskytování služeb BOZP a PO (bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a požární ochrany – pozn. Nejvyššího soudu). Žalovaná měla dle čl. III písm. A) bodu 3 předmětné smlouvy uhradit žalobkyni částku 20 400 EUR + DPH do 8. 7. 2018. Žalovaná tuto částku neuhradila, a tak žalobkyně od předmětné smlouvy odstoupila. Dle čl. III písm. B) bodu 3 vznikl žalobkyni nárok na smluvní pokutu ve výši 24 684 EUR. Jelikož je předmětem řízení žaloba na zaplacení smluvní pokuty z důvodu nesplnění podmínek ze strany žalované dle smlouvy o uzavření budoucí masterfranchisové smlouvy, je podle odvolacího soudu zřejmé, že předmětem plnění není výroba a dodání zboží, a tudíž se nemůže uplatnit místo plnění, tedy místo výroby a dodání zboží, a nejedná se tak o nárok na zaplacení smluvní pokuty, která by souvisela s výrobou a dodáním zboží. Neuplatní se tak podle odvolacího soudu čl. V bod 1 písm. b) nařízení Brusel I bis (správně zřejmě čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis – pozn. Nejvyššího soudu), jak namítala žalovaná v odvolání. Rovněž podle odvolacího soudu neobstojí námitka žalované, že plnění budoucí smlouvy mělo proběhnout na území Slovenska, což dle žalované má vyplývat z ujednání o smluvním teritoriu, ze kterého vyplývá, že žalovaná měla pro plnění předmětu budoucí smlouvy využívat území Slovenské republiky. Rozhodující podle odvolacího soudu je, že byla porušena samotná smlouva o uzavření budoucí masterfranchisové smlouvy a že zálohová platba týkající se jednorázového vstupního poplatku dle čl. III písm. A) bodu 3 měla být zaplacena do 10 dnů od podpisu smlouvy na účet žalobkyně vedený u Raiffeissenbank, a. s. Jak správně namítá žalobkyně, podle českého práva, konkrétně dle § 1955 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je místem plnění peněžitého závazku sídlo věřitele, když smlouva se řídí českým právem. Místem plnění je tak podle odvolacího soudu sídlo věřitele, tudíž žalobkyně, což je v Ostravě, Hradní 27/37, a v souladu s čl. VII odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis [správně zřejmě čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis – pozn. Nejvyššího soudu] je místně příslušným soud v Ostravě, neboť žalobkyně zvolila Okresní soud v Ostravě pro podání žaloby. S ohledem na shora uvedené odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné v souladu s § 219 občanského soudního řádu potvrdil. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody. 8. Odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda institut smluvní pokuty lze podřadit pod pojem „nároky ze smlouvy“ dle čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Přípustnost dovolání ohledně dané otázky spatřuje žalovaná v tom, že se jedná o otázku, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Z tvrzení žalované plyne, že v předchozím stadiu řízení měla být nesprávně posouzena povaha nároku na zaplacení smluvní pokuty v návaznosti na čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis, což mělo vést k nesprávnému závěru ohledně příslušnosti soudů k rozhodnutí o vzniku nároku na její zaplacení. Podle žalované měl odvolací soud rozhodnout tak, že smluvní pokuta jako nárok ze smlouvy se musí řídit hlavní smlouvou, kterou je v tomto případě smlouva o smlouvě budoucí. Závazkem, jehož splnění mělo být zajištěno smluvní pokutou, měl být nepeněžitý dluh a místo jeho splnění se určí podle vnitrostátního práva, což by dle její argumentace založilo v rámci projednávané věci příslušnost slovenských soudů. 9. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje se závěry vnitrostátních soudů, a kromě dalšího též upozornila, že primárním porušením smlouvy bylo nezaplacení ujednané zálohové platby. Z porušení tohoto závazku měl vzniknout nárok na odstoupení od smlouvy a současně nárok na zaplacení smluvní pokuty. Primárně zajišťovaným závazkem tedy podle žalobkyně bylo neuhrazení zálohové platby. III. Přípustnost dovolání 10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání. 12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 14. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda institut smluvní pokuty lze podřadit pod pojem „nároky ze smlouvy“ podle čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis v situaci, kdy danou smlouvou je smlouva o smlouvě budoucí, neboť se jedná o otázku, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. IV. Důvodnost dovolání 15. Nejvyšší soud předesílá, že závěry formulované Soudním dvorem Evropské unie (dále jen „SDEU“) ve vztahu k Úmluvě ze dne 27. 9. 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Bruselská úmluva“) a k Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“) jsou použitelné i ve vztahu k nařízení Brusel I bis, neboť čl. 5 bod 1 Bruselské úmluvy i čl. 5 odst. 1 nařízení Brusel I jsou shodné s čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3098/2018 , a ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3482/2017 , nebo DICKINSON, A., LEIN, E. The Brussels I Regulation Recast. Oxford: Oxford University Press, 2014, s. 26-27). 16. Nejvyšší soud již dříve ve své judikatuře dovodil, že podle čl. 5 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I, který je obsahově totožný s čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis, je v případě žaloby ze smlouvy o prodeji zboží mezinárodně příslušným soud místa, kam podle smlouvy zboží bylo nebo mělo být dodáno, a to i pro spor o zaplacení smluvní pokuty zajišťující splnění povinnosti z daného smluvního vztahu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1941/2015 , uveřejněné pod č. 29/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Stejný závěr platí pro případ smlouvy o poskytování služeb ve smyslu téhož ustanovení. a/ řízení o předběžné otázce předložené Soudnímu dvoru Evropské unie 17. Vzhledem k argumentaci žalované vyvstala v řízení otázka, zda je čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis použitelný i na případ, kdy je smluvní pokuta součástí smlouvy o smlouvě budoucí, která sama o sobě není smlouvou o poskytování služeb, ale předvídá v budoucnu uzavření jiné smlouvy, kterou by již za smlouvu o poskytování služeb bylo nutno považovat. S ohledem na to, že jde o otázku v judikatuře SDEU dosud neřešenou, postupoval Nejvyšší soud v souladu s čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie a usnesením ze dne 5. 5. 2022, č. j. 30 Cdo 1985/2021-69 , řízení o dovolání přerušil do doby rozhodnutí SDEU o předběžné otázce položené mu uvedeným usnesením Nejvyššího soudu, a to: „Musí být čl. 7 bod 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech vykládán v tom smyslu, že pojem ‚smlouva o poskytování služeb‘ zahrnuje též smlouvu o smlouvě budoucí (pactum de contrahendo) , v níž se strany zavázaly k povinnosti uzavření budoucí smlouvy, jež by byla smlouvou o poskytování služeb ve smyslu tohoto ustanovení?“. 18. O předložené předběžné otázce bylo rozhodnuto rozsudkem SDEU ze dne 14. 9. 2023, sp. zn. C-393/22 . 19. V tomto rozsudku se SDEU předně zabýval tím, zda čl. 7 bod 1 písm. b) nařízení Brusel I bis musí být vykládán v tom smyslu, že smlouva o smlouvě budoucí, která se týká budoucího uzavření franchisové smlouvy a stanoví závazek zaplatit smluvní pokutu z důvodu nesplnění této smlouvy o smlouvě budoucí, tedy smluvní závazek, jehož porušení je základem žaloby, spadá pod pojem „smlouva o poskytování služeb“ ve smyslu tohoto ustanovení. K tomu SDEU nejprve uvedl, že zvláštní pravidlo pro určení příslušnosti ve věcech týkajících se smlouvy nebo nároků ze smlouvy, které je stanoveno v čl. 7 bodě 1 nařízení Brusel I bis, odpovídá cíli blízkosti a je odůvodněno existencí úzkého vztahu mezi dotyčnou smlouvou a soudem, který má o sporu rozhodnout. Obecné pravidlo pro určení příslušnosti soudů místa bydliště žalovaného, je tak doplněno o toto zvláštní pravidlo pro určení příslušnosti ve věcech týkajících se smlouvy nebo nároků ze smlouvy, podle kterého může být žalovaný rovněž žalován u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn (v tomto smyslu viz rozsudek SDEU ze dne 23. 4. 2009, ve věci C-533/07 , Falco Privatstiftung a Rabitsch, body 24 a 25). 20. Pokud jde o místo plnění smluvních závazků plynoucích ze smlouvy o poskytování služeb, SDEU uvedl, že čl. 7 bod 1 písm. b) druhá odrážka nařízení Brusel I bis definuje hraniční určovatel pro tuto smlouvu autonomně jako místo na území členského státu, kde služby podle uvedené smlouvy byly nebo měly být poskytnuty, a to v zájmu posílení cílů, jimiž jsou sjednocení a předvídatelnost pravidel pro určení soudní příslušnosti, a tedy právní jistota. Tento autonomní hraniční určovatel má být použit na všechny nároky z téže smlouvy o poskytování služeb (v tomto smyslu viz rozsudek SDEU ze dne 23. 4. 2009, ve věci C-533/07 , Falco Privatstiftung a Rabitsch, body 26 a 27, a ze dne 11. 3. 2010, ve věci C-19/09 , Wood Floor Solutions Andreas Domberger GmbH, bod 23). 21. Právě ve světle těchto úvah je třeba dle SDEU určit, zda takový závazek zaplatit smluvní pokutu z důvodu nesplnění smlouvy o smlouvě budoucí, o jaký jde v původním řízení, spadá pod pojem „poskytování služeb“ ve smyslu čl. 7 bodu 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I bis. Nejprve SDEU konstatoval, že závazky mezi stranami, které vznikají z takové smlouvy o smlouvě budoucí, o jakou jde v původním řízení, spadají pod pojem „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 7 bodu 1 písm. a) nařízení Brusel I bis. Dále uvedl, že čl. 7 bod 1 písm. a) nařízení Brusel I bis sice určuje příslušnost ve věcech týkajících se smlouvy nebo nároků ze smlouvy podle místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn, nicméně tento čl. 7 bod 1 písm. b) stanoví v případě prodeje zboží a poskytování služeb zvláštní hraniční určovatele, když za toto místo plnění označuje v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno, a v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. 22. Pokud jde konkrétně o kvalifikaci „smlouvy o poskytování služeb“, z judikatury podle SDEU vyplývá, že pojem „služby“ ve smyslu uvedeného čl. 7 bodu 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I bis implikuje přinejmenším to, že strana, která je poskytuje, vykonává určitou činnost za úplatu (viz zejména rozsudek SDEU ze dne 23. 4. 2009, ve věci C-533/07 , Falco Privatstiftung a Rabitsch, bod 29, a ze dne 15. 6. 2017, ve věci C-249/16 , Kareda, bod 35). Co se týče prvního kritéria uvedeného v této definici, tedy kritéria existence určité činnosti, SDEU upřesnil, že toto kritérium vyžaduje aktivní jednání, a nikoli pouhé zdržení se jednání. Pokud jde o smlouvu, jejímž předmětem je distribuce výrobků jedné ze smluvních stran druhou smluvní stranou, SDEU v tomto ohledu rozhodl, že toto kritérium odpovídá charakteristickému plnění poskytovanému smluvní stranou, která se zajišťováním takové distribuce podílí na rozvoji šíření dotyčného zboží (viz zejména rozsudek SDEU ze dne 19. 12. 2013, ve věci C-9/12 , Corman-Collins SA, bod 38, a ze dne 14. 7. 2016, ve věci C-196/15 , Granarolo SpA, bod 38). 23. Pokud jde o druhé kritérium, tedy kritérium úplaty poskytované jako protiplnění za určitou činnost, SDEU zdůraznil, že tuto úplatu nelze chápat v úzkém slova smyslu jako zaplacení peněžní částky, neboť za úplatu lze považovat požívání souboru výhod představujících ekonomickou hodnotu (viz zejména rozsudek SDEU ze dne 19. 12. 2013, ve věci C-9/12 , Corman-Collins SA, bod 39, a ze dne 14. 7. 2016, ve věci C-196/15 , Granarolo SpA, bod 40). Ačkoli předmět franchisové smlouvy, která měla být uzavřena v návaznosti na smlouvu o smlouvě budoucí, podle SDEU zcela splňuje obě výše uvedená kritéria, není tomu tak v případě smlouvy, jejímž účelem bylo uzavření franchisové smlouvy v budoucnu a utajení informací obsažených v uvedené smlouvě. Při absenci skutečné činnosti vyvíjené smluvním partnerem mimoto nelze zaplacení smluvní pokuty kvalifikovat jako úplatu. Vzhledem k tomu, že smlouva o smlouvě budoucí nevyžaduje vyvíjení žádné aktivní činnosti ani zaplacení úplaty, závazky plynoucí z této smlouvy, zejména závazek zaplatit smluvní pokutu, nemohou dle SDEU spadat pod pojem „poskytování služeb“ ve smyslu čl. 7 bodu 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I bis. Tento závěr není zpochybněn argumentem vycházejícím z toho, že závazek zaplatit smluvní pokutu je úzce spjat s franchisovou smlouvou, která měla být uzavřena a na základě které by bylo možné určit místo, kde měly být dotyčné služby poskytnuty. Takový argument je dle SDEU v rozporu nejen s požadavkem striktního výkladu zvláštních pravidel pro určení příslušnosti stanovených v nařízení Brusel I bis, ale i s cíli předvídatelnosti a právní jistoty. Dále SDEU uvedl, že ze systematiky čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel I bis vyplývá, že unijní normotvůrce přijal rozdílná pravidla pro určení příslušnosti pro smlouvy o prodeji zboží a smlouvy o poskytování služeb na straně jedné a pro jakýkoli jiný druh smluv, který není v uvedeném nařízení zvlášť upraven, na straně druhé (v tomto smyslu viz rozsudek SDEU ze dne 23. 4. 2009, ve věci C-533/07 , Falco Privatstiftung a Rabitsch, bod 42). V tomto ohledu SDEU připomněl, že čl. 7 bod 1 písm. c) nařízení Brusel 1 bis stanoví, že „nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a)“. Rozšíření rozsahu působnosti čl. 7 bodu 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I bis tak, aby zahrnoval každou smlouvu o smlouvě budoucí týkající se budoucího uzavření smlouvy o poskytování služeb, by dle SDEU znamenalo obcházení vůle unijního normotvůrce v tomto ohledu a narušilo by užitečný účinek tohoto čl. 7 bodu 1 písm. c) a a) (v tomto smyslu viz rozsudek SDEU ze dne 23. 4. 2009, ve věci C-533/07 , Falco Privatstiftung a Rabitsch, bod 43). 24. S ohledem na výše uvedené SDEU na položenou otázku odpověděl, že čl. 7 bod 1 písm. b) nařízení Brusel I bis musí být vykládán v tom smyslu, že smlouva o smlouvě budoucí, která se týká budoucího uzavření franchisové smlouvy a stanoví závazek zaplatit smluvní pokutu z důvodu nesplnění této smlouvy o smlouvě budoucí, tedy smluvní závazek, jehož porušení je základem žaloby, nespadá pod pojem „smlouva o poskytování služeb“ ve smyslu tohoto ustanovení. V takovém případě se příslušnost k řízení o žalobě, jejímž základem je tento závazek, určuje v souladu s čl. 7 bodem 1 písm. a) tohoto nařízení podle místa, kde uvedený závazek byl nebo měl být splněn. b/ dovolací řízení po rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie 25. Nejvyšší soud předně rozhodl podle § 111 odst. 2 věty druhé o. s. ř. o pokračování v dovolacím řízení, neboť překážka, pro kterou bylo dovolací řízení přerušeno, vydáním rozhodnutí SDEU o předložené předběžné otázce odpadla. 26. Poté Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. 27. Podle čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis platí, že osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována, a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b) pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: – v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam podle smlouvy zboží bylo nebo mělo být dodáno, – v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty, c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a). 28. Jak již bylo uvedeno výše, v projednávané věci si strany sjednaly povinnost uzavřít mezi sebou v budoucnu franchisovou smlouvu. Podle této smlouvy o smlouvě budoucí byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni zálohovou platbu ve výši 20 400 EUR + DPH a v případě porušení této povinnosti smluvní pokutu ve stejné výši. Protože v případě smlouvy o smlouvě budoucí nejde o smlouvu, jejímž předmětem by bylo poskytování služeb, ani prodej zboží, přičemž je nerozhodné, že budoucí smlouva by již mohla být kvalifikována jako smlouva o poskytování služeb, určí se mezinárodní i místní příslušnost soudu k rozhodnutí sporu o splnění povinností z dané smlouvy podle čl. 7 bod 1 písm. a) nařízení Brusel I bis. 29. Aplikace předmětného ustanovení má významný vliv na posouzení místa plnění, když v rámci písm. a) se již nepoužije princip charakteristického plnění, jak jej zná čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis, a každý závazek má v zásadě vlastní místo plnění. S odkazem na rozsudek SDEU ze dne 23. 4. 2009, ve věci C-533/07 , Falco Privatstiftung a Thomas Rabitsch proti Gisele Weller-Lindhorst, body 54-55, lze konstatovat, že pouze v případě smluv o prodeji zboží a smluv o poskytování služeb nechtěl zákonodárce Společenství již u Bruselské úmluvy vycházet z konkrétního úžeji vymezeného sporného závazku (jak ostatně napovídá i jazykový výklad ustanovení), nýbrž ze závazku, který je charakteristický pro tyto smlouvy. Současně zamýšlel ve smluvních věcech autonomně definovat místo plnění jako hraničního určovatele pro určení příslušného soudu. Jak bylo shledáno v souvislosti s čl. 5 bodem 1 Bruselské úmluvy v rozsudku SDEU ze dne 6. 10. 1976, ve věci 14/76 , A. De Bloos, SPRL proti Société en commandite par actions Bouyer, „závazek, o nějž se jedná“ odpovídá právu plynoucímu ze smlouvy, kterého se žalobce domáhá žalobou a které tvoří základ žaloby. Pokud například žalobce žaluje na náhradu škody, je rozhodující ta smluvní povinnost, jejíž porušení vedlo ke vzniku škody. Současně v případě, že žalovaný namítá porušení povinnosti ze strany žalobce, avšak žaloba zní na zaplacení, „závazkem, o nějž se jedná“, bude povinnost platit, nikoliv závazek, jehož plnění rozporuje žalovaný. Místo plnění tohoto závazku pak již není autonomním konceptem tohoto závazku (srov. rozsudek SDEU ze dne 6. 10. 1976, ve věci 12/76 , Industrie Tessili Italiana Como proti Dunlop AG, a ze dne 28. 9. 1999, ve věci C-440/97 , GIE Groupe Concorde a další proti Capitaine commandant le navire „Suhadiwarno Panjan“ a dalším, a další). 30. Pojem „nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. a) nařízení Brusel I [resp. čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis] nelze chápat tak, že se vztahuje na situaci, v níž neexistuje svobodně přijatý závazek jedné strany vůči druhé straně. Použití pravidla u zvláštní příslušnosti stanoveného ve věcech týkajících se smlouvy nebo nároků ze smlouvy proto předpokládá určení právního závazku svobodně přijatého jednou osobou vůči jiné osobě, o který se žaloba opírá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 29 Cdo 69/2022 ). 31. V projednávané věci je předmětem žaloby závazek na zaplacení smluvní pokuty z důvodu nesplnění podmínek ze strany žalované dle smlouvy o uzavření budoucí masterfranchisové smlouvy, kterou na sebe daný závazek jako závazek smluvní ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení Brusel I bis žalovaná bezpochyby dobrovolně převzala. 32. Místo, kde tento závazek byl nebo měl být splněn, se určí podle práva, kterým se podle kolizních norem soudu, jemuž byla věc předložena, uvedený závazek řídí (srov. rozsudek SDEU ze dne 14. 3. 2013, ve věci C-419/11 , Česká spořitelna, a. s. proti Geraldu Feichterovi, bod 54, a tam citovaná judikatura SDEU). Strany si v předmětné Smlouvě nesjednaly místo, kde má být splněna smluvní pokuta, avšak sjednaly si, že právní vztahy vzniklé z této Smlouvy nebo s touto Smlouvou související, se řídí, pokud z této Smlouvy nevyplývá něco jiného, právním řádem České republiky, zejména občanským zákoníkem [srov. čl. 3 odst. 1 nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I)]. 33. Podle § 1955 odst. 1 občanského zákoníku, peněžitý dluh plní dlužník v místě bydliště nebo sídla věřitele. 34. Na základě výše uvedeného tedy Nejvyšší soud uzavírá, že závěr odvolacího soudu, že místem plnění peněžitého závazku spočívajícího v úhradě sjednané smluvní pokuty je sídlo věřitele v Ostravě, Hradní 27/37, a místně příslušným je tak Okresní soud v Ostravě, je správný, neboť čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis nezakládá toliko mezinárodní, ale i místní příslušnost soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 21 Nd 140/2023 , ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3684/2018 , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 6002/2016 ). 35. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení takové vady řízení neshledal. 36. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalované podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl. 37. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23107/	12.12.2023	24 Cdo 2160/2023	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud změnil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 19 Co 104/2022, tak, že rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2022, sp. zn. 25 P 85/2018, ruší a řízení se zastavuje. I. Dosavadní průběh řízení 1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 4. 2022 č. j. 25 P 85/2018-296 „prodloužil trvání omezení svéprávnosti posuzované o další tři roky“, opatrovníkem posuzované jmenoval statutární město Brno a rozhodl o nákladech řízení. Na základě výsledků provedeného dokazování (zejména lékařských zpráv MUDr. P. K., z nichž je patrné, že nepříznivý duševní stav posuzované „zůstává od roku 2018 prakticky neměnný“) dospěl soud prvního stupně k závěru, že je namístě prodloužení doby omezení svéprávnosti posuzované, které bylo (na dobu tří let) vysloveno rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2018 č. j. 25 Nc 901/2015-194 tak, že posuzovaná není způsobilá nakládat s finančními prostředky a majetkovými hodnotami v částce nad 450 Kč s týdenním limitem maximálně 1 000 Kč, není způsobilá uzavírat smlouvy o poskytování sociálních služeb, smlouvy o ubytování a nájemní smlouvy, není způsobilá obstarávat si své záležitosti ve věcech sociálního zabezpečení, a konečně není způsobilá výkonu rodičovské odpovědnosti k nezletilé AAAAA s tím, že posuzované zůstává zachováno právo osobního styku s nezletilou. Podle názoru soudu prvního stupně by posuzované bez omezení svéprávnosti nadále hrozila v dotčených oblastech závažná újma. 2. K odvolání posuzované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 10. 2022 č. j. 19 Co 104/2022-323 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že prodloužení doby omezení ve svéprávnosti posuzované o další tři roky „je zcela v jejím zájmu“, neboť „posuzovaná nemá náhled na své zdravotní postižení (mentální retardaci), stejně jako na reálie, které by jí v případě, že by se ocitla sama, čekaly“, a odvolací soud „rozhodně nechce dopustit, aby posuzovaná skončila tzv. na ulici“. Námitku opatrovníka posuzované, že posuzovaná v době vydání tohoto rozsudku byla svéprávná, neboť odvolací soud nerozhodl o prodloužení doby omezení svéprávnosti posuzované v jednoroční lhůtě podle ustanovení § 59 odst. 2 o. z., odvolací soud odmítl s odůvodněním, že „jeden rok je zapotřebí počítat od zahájení řízení o prodloužení omezení ve svéprávnosti, které se zahajuje usnesením soudu“ (tedy v daném případě ode dne 23. 10. 2021, kdy toto usnesení nabylo právní moci), přičemž podle jeho názoru „v den rozhodování odvolacího soudu (tedy dne 19. 10. 2022) roční lhůta od právní moci usnesení jdoucí neuběhla“. Podle mínění odvolacího soudu „bylo požadavku ust. § 59 odst. 2 o. z. učiněno zadost, neboť postačovalo a postačuje, že o prodloužení omezení svéprávnosti rozhodl z pohledu ust. § 59 odst. 2 o. z. včas soud prvního stupně, tím bylo vydáno ono rozhodnutí, které má zákon v označeném ustanovení na mysli“. Okolnost, že toto rozhodnuti napadla posuzovaná odvoláním, „nemá žádný vliv na to, že rozhodnutí vydáno bylo, a proto nenastaly účinky uplynutí jednoroční lhůty a omezení ve svéprávnosti a opatrovnictví posuzované tedy nepřetržité a nadále trvá“. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala posuzovaná dovolání. Namítala, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení § 59 odst. 2 o. z., jestliže v daném případě za nové rozhodnutí, jímž mělo být do jednoho roku od zahájení tohoto řízení rozhodnuto o prodloužení doby omezení svéprávnosti posuzované tak, aby nezanikly účinky předchozího rozhodnutí o omezení svéprávnosti, považoval nepravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně. S tímto názorem se dovolatelka neztotožňuje a má za to, že novým rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 59 odst. 2 věty druhé o. z. je myšleno rozhodnuti pravomocné. Uvedené vyplývá z toho, že podané odvolání (proti rozhodnutí soudu prvního stupně) má v zásadě účinky suspenzivní, tedy rozhodnutí nenabývá právní moci, dokud o odvolání pravomocné nerozhodne odvolací soud. Protože řízení o podpůrných opatřeních a řízení ve věcech svéprávnosti (§ 31 až § 49 z. ř. s.) žádnou modifikaci účinků odvolání neobsahuje, pak za situace, kdy rozhodnutí soudu prvního stupně bylo posuzovanou napadeno odvoláním, nemělo vůči ní (v dané době) žádné účinky (nebylo pravomocné). Kromě toho se dovolatelka domnívá, že odvolací soud rovněž nesprávně právně posoudil den zahájení řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti, který podle jejího názoru je třeba vztáhnout ke dni vydání tohoto rozhodnutí (tj. k 6. 9. 2021), a nikoli až k jeho právní moci, jak to nesprávně učinil odvolací soud. V daném případě tedy uplynutím jednoho roku, počítaného od 6. 9. 2021, ze zákona zanikly účinky omezení svéprávnosti posuzované, neboť v té době nebylo vydáno pravomocné rozhodnutí soudu o prodloužení doby omezení, a posuzovaná se tak ode dne 7.9.2022 stala opět plně svéprávnou. Podle názoru dovolatelky měl tedy odvolací soud dospět k závěru, že posuzovaná v mezidobí nabyla plné svéprávnosti, měl řízení zastavit, neboť odpadl důvod pro další vedení řízení, a následně mělo být z úřední povinnosti zahájeno nové řízení o omezení svéprávnosti, pokud by soud měl za to, že je nutné svéprávnost posuzované omezit. Závěrem posuzovaná vytkla odvolacímu soudu, že nebyl vyslechnut ošetřující lékař, a že pokud své rozhodnutí založil jen na listinných důkazech a výslechu posuzované, porušil tím její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. S ohledem na uvedené posuzovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 4. Ostatní účastníci se k dovolání posuzované nevyjádřili. III. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 6. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 7. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 8. V projednávané věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – řešil mj. právní otázku výkladu ustanovení § 59 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, z hlediska určení počátku a nejzazšího konce doby, do níž musí být soudem (novým rozhodnutím) rozhodnuto o prodloužení doby omezení svéprávnosti posuzovaného člověka tak, aby mezitím nezanikly právní účinky původního rozhodnutí o omezení svéprávnosti. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání posuzované je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. IV. Důvodnost dovolání 9. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. 10. Podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 (obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“) každý člověk (fyzická osoba) již od okamžiku narození má právní osobnost, tj. způsobilost mít v mezích právního řádu práva a povinnosti (srov. § 15 odst. 1, § 23 o. z.), zatímco plně svéprávným, tj. způsobilým nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem (právně jednat), se člověk stává až nabytím zletilosti, tj. dovršením osmnáctého roku věku (srov. § 15 odst. 2, § 30 odst. 1 o. z.). Dříve může člověk nabýt plné svéprávnosti jen uzavřením manželství nebo přiznáním svéprávnosti podle ustanovení § 37 o. z. (srov. § 30 odst. 2 o. z.). S výjimkou těchto dvou případů tedy dochází k nabytí plné svéprávnosti přímo ze zákona, dosažením obecně stanovené věkové hranice osmnácti let. K omezení svéprávnosti naopak může dojít jen (pravomocným) soudním rozhodnutím, vydaným za podmínek uvedených v ustanovení §§ 55 a násl. o. z., a jen na určitou dobu. 11. Podle ustanovení § 55 odst. 1 o. z. k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti. Omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření (§ 55 odst. 2 o. z.). 12. Podle ustanovení § 59 odst. 1 o. z. soud může svéprávnost omezit v souvislosti s určitou záležitostí na dobu nutnou pro její vyřízení, nebo na jinak určenou určitou dobu, nejdéle však na tři roky. Je-li zjevné, že se stav člověka v této době nezlepší, může soud svéprávnost omezit na dobu delší, nejdéle však na pět let. 13. Podle ustanovení § 59 odst. 2 o. z. uplynutím doby omezení svéprávnosti právní účinky omezení zanikají. Zahájí-li se však v této době řízení o prodloužení doby omezení, trvají právní účinky původního rozhodnutí až do nového rozhodnutí, nejdéle však jeden rok. 14. Ustanovení § 59 o. z. je odrazem stávající soudní judikatury, podle níž omezení svéprávnosti (dříve způsobilosti k právním úkonům) může trvat pouze po nezbytně nutnou dobu, dokud existují důvody, které vedly k omezení svéprávnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017 sp. zn. 30 Cdo 3502/2016 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010 sp. zn. 30 Cdo 4243/2009 ). Tomuto imperativu odpovídá i zde obsažený zajišťovací prostředek, kterým je časové omezení účinnosti rozhodnutí omezujícího svéprávnost dobou maximálně tří, případně pěti let. Doba omezení svéprávnosti přitom běží od právní moci rozhodnutí, jímž k omezení svéprávnosti došlo. S jejím uplynutím dochází k obnově svéprávnosti v plném rozsahu, ledaže je v této době zahájeno řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti dotčeného člověka. Je-li takové řízení včas zahájeno, právní účinky původního rozhodnutí zůstávají ještě po dobu jednoho roku zachovány. Doba, o niž bylo omezení svéprávnosti prodlouženo, pak nahrazuje původně určenou, maximálně tříletou (pětiletou) dobu. Jak o omezení svéprávnosti, tak o prodloužení doby omezení svéprávnosti rozhoduje soud vždy rozsudkem (srov. § 40 odst. 1 z. ř. s.). 15. V projednávané věci se z obsahu spisu podává, že původním rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2018 č. j. 25 Nc 901/2015-194 byla posuzovaná na dobu tří let omezena ve svéprávnosti v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto rozsudku; tento rozsudek nabyl právní moci dne 26. 9. 2018. Předtím, než měla dne 26. 9. 2021 uplynout doba tří let, na kterou byla svéprávnost posuzované omezena, soud prvního stupně usnesením ze dne 6. 9. 2021 č. j. 25 P 85/2018-280 zahájil (včas) řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti. S názorem odvolacího soudu (i dovolatelky), že od zahájení tohoto řízení „je zapotřebí počítat jeden rok“, v rámci něhož je (byl) soud povinen rozhodnout o prodloužení doby omezení svéprávnosti posuzované tak, aby mezitím nepominuly právní účinky původního rozsudku, dovolací soud nesouhlasí. 16. Je mimo pochybnost, že jakmile uplyne v soudním rozsudku vymezená doba (nejdéle však tří, případně pěti let), na kterou byla svéprávnost omezena, právní účinky omezení zanikají a dotčená osoba se (přímo ze zákona, aniž by bylo třeba v tomto směru vydávat jakékoli soudní rozhodnutí) stává opět plně svéprávnou. Je-li však v rámci této vymezené (maximálně tříleté, případně pětileté doby), zahájeno řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti, zákon předpokládá, že právní účinky původního rozsudku (uplynutím vymezené doby, nejdéle však tří, případně pěti let) nepominou, ale budou dále trvat (budou ze zákona prodlouženy) „až do nového rozhodnutí, nejdéle však jeden rok“ (srov. § 59 odst. 2 věta druhá o. z.). Zde ovšem soudní praxe (ani odborná literatura) není jednotná ve výkladu, od jakého okamžiku je třeba počítat zmíněnou dobu jednoho roku, zda ji odvíjet již od zahájení řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti (srov. JUDr. Karel Svoboda, komentář Wolters Kluwer, ASPI, § 59) nebo až od následujícího dne po uplynutí vymezené doby maximálně tří, případně pěti let, na kterou byla svéprávnost dotčené osoby podle původního rozsudku omezena (srov. LOMOZOVÁ, Andrea, SPÁČILOVÁ, Zuzana. § 59 (Doba omezení). In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. BECK, 2023, marg. č. 4.). 17. Jelikož důvodová zpráva k ustanovení § 59 o. z. v tomto směru nepřináší bližší vodítko, je zřejmé, že zákonodárce v tomto směru nepředpokládal, že by dotčené ustanovení přinášelo výkladové nejasnosti. Podle názoru dovolacího soudu je třeba se při řešení této právní otázky přiklonit k takovému výkladu, který bude co nejlépe odpovídat nejen hmotněprávní koncepci omezení svéprávnosti, ale bude brát v úvahu i související procesněprávní aspekty. Zde je třeba si především uvědomit, že podstatou institutu omezení svéprávnosti je v první řadě ochrana práv a oprávněných zájmů dotčeného člověka, kterému by jinak (bez omezení svéprávnosti) hrozila závažná újma a jehož situaci nelze řešit jinými, méně omezujícími prostředky (srov. § 55 o. z.). K omezení svéprávnosti přitom může dojít – jak bylo uvedeno výše – jen (pravomocným) soudním rozhodnutím, jehož účinnost je omezena pouze na určitou dobu (nejvýše tří, příp. pěti let), a po uplynutí této doby právní účinky rozsudku – bez ohledu na stávající situaci dotčené osoby – zanikají (srov. § 59 odst. 1 o. z.). V této souvislosti se účelem a smyslem dikce ustanovení § 59 odst. 2 věty druhé o. z. jednoznačně jeví dosažení kontinuity stavu ochraňujícího osobu omezenou ve svéprávnosti tak, aby se předčasně (z důvodu zániku právních účinků původního rozsudku) neocitla bez adekvátní ochrany, ačkoli tuto ochranu ve formě omezení svéprávnosti nadále z důvodu svého trvajícího nepříznivého duševního stavu potřebuje. Současně je zde soudům stanovena nejzazší mez (doba jednoho roku), v rámci níž jsou soudy povinny o prodloužení doby omezení svéprávnosti rozhodnout tak, aby kontinuita právních účinků původního rozsudku a navazujícího nového rozsudku byla zachována. 18. Výklad, který odvíjí dobu jednoho roku již od zahájení řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti, z procesního hlediska klade na soudy přísnější nároky ohledně doby, do kdy musí o prodloužení doby omezení svéprávnosti rozhodnout, a zároveň opomíjí, že v krajním případě (kdyby soud zahájil řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti více než rok před uplynutím původně vymezené doby) by mohla nastat situace, že by doba jednoho roku skončila ještě předtím, než by uplynula původně vymezená doba. Zákonodárce totiž vymezuje pouze nejzazší okamžik zahájení řízení (musí být zahájeno předtím, než zaniknou právní účinky původního rozsudku, tedy před uplynutím původně vymezené doby); k tomu, kdy lze řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti zahájit nejdříve, se nevyjadřuje. Bez ohledu na uvedený – byť poněkud extrémní (ovšem v praxi ne zcela vyloučený) případ – výše popsaný smysl a účel ustanovení § 59 odst. 2 věty druhé o. z. podle názoru dovolacího soudu dává prostor spíše pro druhou alternativu výkladu, který poskytuje soudům delší (avšak z ústavněprávního hlediska stále dostatečně omezený) prostor pro rozhodnutí o prodloužení doby omezení svéprávnosti, a tím lépe (snadněji) umožňuje přecházet situacím, kdy se dotčená osoba ocitne bez potřebné ochrany, a v daném kontextu tedy i lépe respektuje požadavek na nutnost trvání omezení svéprávnosti osob, které toto omezení z důvodu své ochrany i nadále (po uplynutí původně vymezené doby) potřebují. 19. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dobu jednoho roku uvedenou v ustanovení § 59 odst. 2 o. z., v rámci níž je soud povinen rozhodnout o prodloužení doby omezení svéprávnosti tak, aby mezitím nepominuly právní účinky původního rozsudku, je třeba odvíjet od následujícího dne po uplynutí vymezené doby maximálně tří, případně pěti let, na kterou byla svéprávnost dotčené osoby podle původního rozsudku omezena. 20. Z hlediska posouzení, zda v projednávané věci bylo rozhodnuto o prodloužení doby omezení svéprávnosti posuzované v rámci této jednoroční doby, dovolací soud nepovažuje za správnou ani úvahu odvolacího soudu, že v daném případě „bylo požadavku ust. § 59 odst. 2 o. z. učiněno zadost, neboť postačovalo a postačuje, že o prodloužení omezení svéprávnosti rozhodl z pohledu ust. § 59 odst. 2 o. z. včas soud prvního stupně, tím bylo vydáno ono rozhodnutí, které má zákon v označeném ustanovení na mysli“. 21. Odvolací soud ve svých úvahách nepřikládá náležitý význam tomu, že rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2022 č. j. 25 P 85/2018-296, jímž bylo (v nyní projednávané věci) rozhodnuto o prodloužení doby omezení svéprávnosti posuzované, byl napaden odvoláním posuzované, a tedy až do rozhodnutí o tomto odvolání odvolacím soudem nebyl v právní moci. Pravomocným se rozsudek soudu prvního stupně stal až po doručení (dovoláním napadeného) rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2022 č. j. 19 Co 104/2022-323, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, všem účastníkům řízení, tj. dne 2. 12. 2022 (srov. § 159 o. s. ř.). Přitom teprve rozsudek o omezení svéprávnosti, stejně tak jako rozsudek o prodloužení doby omezení svéprávnosti, který je v právní moci (je pravomocný), je konečný (formální právní moc), nezměnitelný a závazný (materiální právní moc), a to – vzhledem k tomu, že jde o rozhodnutí o osobním stavu – nejen pro účastníky řízení, nýbrž pro každého (srov. § 27 z. ř. s., § 159a o. s. ř.). Teprve tehdy je způsobilý vyvolat zákonem předvídané právní účinky a na posuzovanou osobu lze hledět jako na osobu omezenou ve svéprávnosti v rozsahu vymezeném ve výroku rozsudku, případně jako na osobu, jejíž omezení svéprávnosti je prodlouženo o další období. Do té doby, dokud rozsudek není v právní moci, žádné právní účinky nevyvolává, což znamená, že svéprávnost posuzované osoby je (prozatím) nedotčena, případně že k prodloužení doby omezení svéprávnosti rozhodnutím soudu (prozatím) nedošlo. 22. Z uvedeného vyplývá, že, je-li včas zahájeno řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti, musí být – aby mezitím nepominuly právní účinky původního rozsudku o omezení svéprávnosti – ve lhůtě jednoho roku (počítané od následujícího dne po uplynutí doby tří, případně pěti let, na kterou byla svéprávnost dotčené osoby podle původního rozsudku omezena) rozhodnuto o prodloužení doby omezení svéprávnosti pravomocným rozsudkem; jinak právní účinky původního rozsudku pominou nejpozději do jednoho roku po uplynutí vymezené doby maximálně tří, případně pěti let, na kterou byla svéprávnost dotčené osoby podle původního rozsudku omezena, a tato osoba se (ze zákona) stane opět plně svéprávnou. Případný rozsudek o prodloužení doby omezení svéprávnosti, který nabude právní moci až po uplynutí této doby, již nemůže do svéprávnosti této osoby jakkoli zasáhnout a nemá vůči ní žádné právní účinky (je neúčinný). Bude-li však zde i nadále potřeba svéprávnost dotčené osoby v určitém rozsahu omezit, musí tak soud učinit v novém řízení, novým rozsudkem, kterým (nově) rozhodne o omezení svéprávnosti a vymezí rozsah tohoto omezení, a stanoví dobu, po kterou účinky omezení trvají (srov. § 40 odst. 2 z. ř. s.). 23. Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že, pokud o prodloužení doby omezení svéprávnosti posuzované (dovolatelky) bylo pravomocně rozhodnuto až dne 2. 12. 2022, stalo tak až po marném uplynutí doby jednoho roku uvedené v ustanovení § 59 odst. 2 věty druhé o. z. Tento stav má za následek, že dnem 26. 9. 2022, kdy marně uplynula doba jednoho roku počítaná od uplynutí doby tří let, na kterou byla svéprávnost posuzované podle původního rozsudku omezena, pominuly právní účinky omezení svéprávnosti (srov. § 59 odst. 2 větu první o. z.) a došlo k obnově svéprávnosti posuzované v plném rozsahu. Jelikož za této situace dnem 26.9.2022 v průběhu odvolacího řízení v této věci odpadl důvod vedení řízení, měl odvolací soud odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušit a řízení zastavit (srov. § 16 z. ř. s.). Následně bude na soudu prvního stupně, aby bez návrhu ( ex officio ) zahájil nové řízení, ve kterém se bude svéprávností posuzované (nově) zabývat. 24. Protože dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu není správný, a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se zrušuje rozsudek soudu prvního stupně a řízení se zastavuje [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23141/	07.12.2023	4 To 551/2023	Sbírkový text rozhodnutí Krajský soud v Českých Budějovicích podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl stížnost Mgr. K. V. proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 8 Nt 601/2023. I. Dosavadní průběh řízení 1. Napadeným usnesením byla obhájkyni D. Z. Mgr. K. V. přiznána odměna za úkony právní služby vykonané na podkladě soudního ustanovení pro zastoupení jmenovaného včetně paušálních náhrad v celkové výši 10 500 Kč. Co do výše 5 250 Kč představující mj. obhájkyní požadované navýšení odměny za tři úkony právní služby na dvojnásobek byl její návrh zamítnut. II. Stížnost 2. Včas podanou stížností se Mgr. K. V. domáhá zrušení výše označeného usnesení a vydání rozhodnutí nového, jímž by jí za úkony právní služby pro klienta D. Z. vykonané ve dnech 13. 3. 2023, 30. 3. 2023 a 27. 4. 2023 byla přiznána odměna navýšená na dvojnásobek. Své podání odůvodnila stěžovatelka tím, že v posuzované věci zastupovala osobu trpící duševním onemocněním. V důsledku tohoto klientova stavu vyžadoval výkon jeho obhajoby, a to v případech, kdy byl úkon právní služby spojen s osobním kontaktem se zastoupeným, zvýšené úsilí. V návaznosti na uvedené stěžovatelka poznamenává, že D. Z. byl v řízení, v němž bylo z podnětu státního zástupce rozhodováno o jeho ochranné ambulantní psychiatrické léčbě a dále o zabrání zajištěných mu věcí, aktivní a vzhledem k jeho osobnosti bylo vysvětlení mu obsahu podaného návrhu a procesního postupu zvýšeně náročné. III. Přípustnost a důvodnost stížnosti 3. Podle § 147 odst. 1 tr. ř. při rozhodování o stížnosti přezkoumá nadřízený orgán správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel tento opravný prostředek podat, přezkoumá dále také řízení, které vydání napadeného usnesení předcházelo. 4. Napadené usnesení bylo vydáno v řízení, jež netrpí žádnou procesní vadou. Senát stížnostního soudu po přezkumu dané věci shledává, že obhájkyni Mgr. K. V. ustanovené soudem pro zastupování D. Z., jehož trestní stíhání pro přečiny nebezpečné vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku bylo pro nepříčetnost jmenovaného vyloučeno, odměna za vykonané úkony právní služby oprávněně náleží. Okresní soud správně stanovil výši odměny za úkon právní služby částkou 1 500 Kč. Oprávněný shledal také požadavek obhájkyně požadující odměnu za vykonaných šest úkonů právní služby. Podle § 11 odst. 2 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), okresní soud správně určil výši odměny ve výši jedné poloviny za obhájkyní vyhotovené odůvodnění D. Z. podané stížnosti. Toto rozhodnutí Mgr. K. V. podanou stížností nezpochybňuje. 5. Sporuje-li stěžovatelka hodnotící závěry okresního soudu, který jí nepřiznal dvojnásobek odměny za tři úkony právní služby, při nichž byla se zastupovaným v osobním kontaktu, patří se k její argumentaci uvést následné: 6. Podle § 12 odst. 1 advokátního tarifu u úkonů právní služby mimořádně obtížných, zejména je-li k nim třeba použití cizího práva nebo cizího jazyka, nebo u úkonů právní služby časově náročných může advokát zvýšit mimosmluvní odměnu až na trojnásobek. 7. Citovaná norma popisuje úkony mimořádně obtížné toliko demonstrativním výčtem. Odpovídá skutečnosti, že D. Z., jehož Mgr. K. V. zastupovala na podkladě soudem jí daného pověření v trestním řízení, v němž bylo rozhodováno o návrhu státního zástupce na uložení ochranné ambulantní psychiatrické léčby a zabrání zajištěných věcí, trpí tzv. Aspergerovým syndromem. Podle závěrů znaleckého posudku D. Z. nemá na své onemocnění náhled a z psychiatrického hlediska byl znalkyní, která stav jeho duševního zdraví posuzovala, označen za osobu, u níž hrozí recidiva kriminálního jednání. Současně se z posudku podává, že v době vyšetření, které bylo znalkyní provedeno dne 21. 11. 2022, byl již D. Z. po předchozí návštěvě psychiatrické ordinace zaléčen. Úkony trestního řízení byly obhájkyní vykonány ve dnech 13. 3. 2023 a 30. 3. 2023, a to společnou účastí se zastupovaným v soudním řízení u veřejného zasedání. Z protokolu o tomto úkonu vyhotoveného se nepodává, že by se D. Z. v průběhu veřejného zasedání choval nějakým excesivním způsobem vyžadujícím ze strany soudu či obhájkyně nějakých mimořádných opatření. Ve vztahu k dále vykázanému úkonu (porady s D. Z. přesahující jednu hodinu konané dne 27. 4. 2023), obhájkyně nedokládá, že by tento byl vykonán nějakým extrémním či zatěžujícím způsobem. 8. Ani ze stěžovatelčina vyjádření se nepodává, že by konání D. Z. vůči obhájkyni bylo možné označit za nepřiměřeně obtěžující, tedy že by ji jmenovaný neúměrně kontaktoval či trval na nějakých paranoidních požadavcích. Nelze tak uzavřít, že by se vztah D. Z. s jeho obhájkyní vymykal náročnosti obhajoby, kterou advokát musí zvládat kupř. s osobami trpícími poruchami osobnosti, jsoucími disociálními či majícími agresivní projevy. Ani v takových případech, kdy je dán předpoklad završení trestního stíhání takové osoby sankcí odnětí svobody mnohdy delšího trvání ve spojení s některým z ochranných opatření, zpravidla nejsou shledávány důvody pro kvalifikaci úkonů právní služby takovým osobám advokáty poskytovaných jako úkony mimořádně obtížné. Kontakt takových osob s obhájci přitom není nikterak neobvyklou praxí. 9. Skutečnost, že D. Z. byl v procesu, v němž bylo rozhodováno o tom, zda mu bude či nebude uloženo ochranné ambulantní psychiatrické léčení a zabrání jeho věcí, aktivní a obhájkyně mu s vyšší mírou trpělivosti musela vysvětlovat procesní postupy, navýšení její odměny neopravňuje. Stížnost Mgr. K. V. proto není shledána opodstatněnou; podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. je proto rozhodnuto o jejím zamítnutí.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23109/	06.12.2023	23 Cdo 2444/2023	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2023, sp. zn. 17 Co 98/2023, v části výroku I, v níž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 103 505,81 Kč s příslušenstvím, a v části výroku I, v níž byl potvrzen nákladový výrok III rozsudku soudu prvního stupně, a v nákladovém výroku II, a věc v uvedeném rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení částky v celkové výši 154 939,13 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení a náhrady škody. Žalobkyně tvrdila, že s žalovanou uzavřela dne 22. 5. 2014 smlouvu o operativním leasingu č. 862748 (dále jen „leasingová smlouva“), na jejímž základě přenechala žalované k užívání osobní automobil Volkswagen Tiguan 2.0 TDI BMT 4Motion jako předmět leasingu, přičemž žalovaná byla oprávněna předmětné vozidlo užívat do 29. 5. 2018. Vozidlo bylo žalobkyni vráceno až dne 15. 10. 2018, a v době od 30. 5. 2018 do 15. 10. 2018 jej tak měla žalovaná užívat bez právního důvodu. Na základě toho měl žalobkyni vzniknout vůči žalované nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 103 505,81 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně se dále na žalované domáhala zaplacení částky 51 433,32 Kč jako náhrady škody, jelikož vozidlo bylo žalovanou vráceno poškozené a žalobkyně byla nucena vynaložit náklady na jeho opravu. 2. Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 12. 2022, č. j. 18 C 186/2022-126, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 24 383,33 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky ve výši 130 555,80 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). 3. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že žalovaná dne 22. 5. 2014 uzavřela s žalobkyní a společností A. S. s. r. o. rámcovou dohodu o leasingové obchodní operaci, jakož i shora uvedenou leasingovou smlouvu, přičemž část smluvních ujednání byla stanovena odkazem na obchodní podmínky žalobkyně. Na základě leasingové smlouvy byl žalované dne 30. 5. 2014 předán předmětný automobil k užívání na dobu 48 měsíců. Dne 14. 3. 2018 žalobkyně upozornila žalovanou, že dne 29. 5. 2018 dojde k uplynutí sjednané doby trvání leasingové smlouvy. Žalovaná předala vozidlo žalobkyni dne 15. 10. 2018, přičemž žalobkyně vozidlo následně předala k servisní prohlídce společností D. CZ a.s., která shledala „neakceptovatelné poškození“ vozidla s náklady na opravu v částce 51 433,32 Kč. Dne 11. 12. 2018 žalobkyně fakturou č. 1801029159 vyúčtovala žalované k zaplacení částku v celkové výši 154 939,13 Kč sestávající z částky 103 505,81 Kč za 139 dnů prodlení s vrácením vozidla po denních splátkách ve výši 615,41 Kč a částky 51 433,32 Kč za poškození vozidla, a to s datem splatnosti 25. 12. 2018. Žalované byla následně dne 14. 4. 2022 do datové schránky doručena předžalobní výzva žalobkyně k úhradě vyfakturované částky. 4. Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že leasingová smlouva představuje inominátní smlouvu ve smyslu § 1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) s prvky smlouvy o nájmu dopravního prostředku podle § 2321 odst. 1 o. z. Jelikož žalovaná neměla zájem o odkup vozidla ani o prodloužení leasingové smlouvy, měla povinnost vozidlo předat zpět žalobkyni dne 29. 5. 2018, což však neučinila a vozidlo vrátila žalobkyni až dne 15. 10. 2018. V důsledku toho měla žalovaná vozidlo v držení (s možností užívání) od 30. 5. 2018 do 15. 10. 2018 bez právního důvodu, čímž jí podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. vzniklo bezdůvodné obohacení. Soud prvního stupně však shledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanou. Tříletá promlčecí lhůta podle § 629 odst. 1 o. z. začala u jednotlivých denních splátek běžet postupně od 31. 5. 2018 do 16. 10. 2018, přičemž vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení a o osobě povinné k jeho vydání ve smyslu § 621 o. z. měla žalobkyně mít od totožného okamžiku, tj. od 31. 5. 2018. Z toho soud prvního stupně dovodil, že v období od 31. 5. 2021 do 16. 10. 2021 došlo k promlčení jednotlivých nároků na vydání bezdůvodného obohacení, a proto žalobu podanou dne 2. 5. 2022 shledal jako opožděnou. Soud prvního stupně neshledal důvodnou argumentaci žalobkyně, podle níž v čl. 18.11 obchodních podmínek došlo k prodloužení promlčecí lhůty na 10 let, neboť dané smluvní ujednání se nevztahuje na bezdůvodné obohacení, jelikož to ze své podstaty nemůže plynout ze smlouvy či jejího porušení. Soud prvního stupně se neztotožnil ani s námitkou žalobkyně, že požadované plnění představuje nájemné za další užívání vozidla, jelikož leasingová smlouva byla sjednána na dobu určitou, přičemž doba, na kterou byla leasingová smlouva uzavřena, již uplynula. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 103 505,81 Kč soud prvního stupně tedy považoval za promlčený. Žalobkyní požadovaný nárok na náhradu škody soud prvního stupně shledal důvodným pouze v částce 24 383,33 Kč, jelikož jen v tomto rozsahu vyplýval z předávacího protokolu, který byl podle čl. 16.2 obchodních podmínek podkladem pro následné vypořádání leasingové smlouvy. Soud prvního stupně proto podané žalobě vyhověl jen co do částky 24 383,33 Kč s příslušenstvím a ve zbytku ji jako nedůvodnou zamítl. 5. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II o věci samé a ve výroku III o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 6. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jakož i s jím provedeným právním posouzením věci. Po právní stránce přisvědčil soudu prvního stupně, že užíváním předmětného vozidla bez právního důvodu v období od 30. 5. 2018 do 15. 10. 2018 se žalovaná na žalobkyni bezdůvodně obohatila, avšak nárok žalobkyně byl již promlčen podle § 629 odst. 1 a § 621 o. z., neboť žalobkyně podala žalobu opožděně. Dle odvolacího soudu nedošlo k prodloužení promlčecí lhůty podle čl. 18.11 obchodních podmínek, neboť ustanovení § 630 o. z. vylučuje možnost prodloužit promlčecí lhůtu u nároků na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení, tedy v případech, kdy závazek vznikl bez ohledu na vůli oprávněného a stává se dospělým bez ohledu na jeho vědomost o vzniku závazku a o osobě ze závazku odpovědné. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně námitky žalobkyně, že žalované plnění je nájemným za další užívání vozidla, stejně jako s částečným zamítnutím žaloby co do žalobkyní požadovaného nároku na náhradu škody. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu (ve výrocích II a III) jako věcně správný potvrdil. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním v rozsahu výroku I v té části, v níž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně co do zamítnutí žaloby o zaplacení částky 103 505,81 Kč s příslušenstvím, tj. v části, v níž bylo rozhodnuto o nároku na vydání bezdůvodného obohacení. V dovolání žalobkyně namítla, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku přípustnosti prodloužení promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení. Podle žalobkyně možnost sjednání promlčecí lhůty podle § 630 odst. 1 o. z. není zákonem omezena pouze na smluvní závazky, přičemž poukázala na to, že občanský zákoník je založen na zásadách autonomie vůle, smluvní volnosti stran a dispozitivnosti zákonných ustanovení. Žalobkyně odkazovala na komentářovou literaturu k § 630 o. z., podle níž je sjednání kratší či delší promlčecí lhůty v zásadě přípustné u všech práv podléhajících promlčení. Prodloužení promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení dle žalobkyně nebrání žádné z omezení stanovených v § 630 odst. 2 o. z., přičemž poukázala na to, že v projednávané věci se jedná o právní vztah mezi podnikateli. Za nesprávné žalobkyně považovala právní posouzení věci odvolacím soudem taktéž proto, že odvolací soud sice uzavřel, že sjednání promlčecí lhůty v daném případě není dle § 630 o. z. přípustné, nicméně se již nezabýval důsledky údajného rozporu čl. 18.11 obchodních podmínek se zákonem. Podle žalobkyně naopak byla ujednáním čl. 18.11 obchodních podmínek prodloužena dotčená promlčecí lhůta na 10 let, neboť zmíněné ustanovení se vztahuje i na práva vzniklá po ukončení leasingové smlouvy a žalovaný nárok tudíž není promlčen. 8. Přípustnost dovolání žalobkyně spatřovala v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, přičemž dovolacímu soudu předložila otázku, zda je mezi podnikateli přípustné sjednání delší promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 630 o. z. Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil ve výroku I tak, že uloží žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 103 505,81 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a ve výroku II tak, že uloží žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení. 9. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání 10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.). 11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání. 12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 14. Dovolání je přípustné pro posouzení otázky, zda si strany mohou podle § 630 o. z. ujednat delší než zákonnou promlčecí lhůtu u práva na vydání bezdůvodného obohacení, neboť jde o otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. IV. Důvodnost dovolání 15. Dovolání je důvodné, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). 16. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či nikoliv. 17. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Rozhodná právní úprava 18. Podle § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. 19. Podle § 621 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání. 20. Podle § 629 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky (odstavec první). Majetkové právo se promlčí nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy dospělo, ledaže zákon zvlášť stanoví jinou promlčecí lhůtu (odstavec druhý). 21. Podle § 630 o. z. si strany mohou ujednat kratší nebo delší promlčecí lhůtu počítanou ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, než jakou stanoví zákon, nejméně však v trvání jednoho roku a nejdéle v trvání patnácti let (odstavec první). Je-li kratší nebo delší lhůta ujednána v neprospěch slabší strany, nepřihlíží se k ujednání. Nepřihlíží se ani k ujednání kratší promlčecí lhůty, jde-li o právo na plnění vyplývající z újmy na svobodě, životě nebo zdraví nebo o právo vzniklé z úmyslného porušení povinnosti (odstavec druhý). 22. Podle § 638 o. z. právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí nejpozději za deset ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo (odstavec první). Bylo-li bezdůvodné obohacení nabyto úmyslně, promlčí se právo na jeho vydání nejpozději za patnáct let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo (odstavec druhý). Dispozitivnost právní úpravy délky promlčecí lhůty a její limity 23. V poměrech dřívější právní úpravy byla ustanovení § 100 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) upravující promlčení pojímána jako kogentní, přičemž smluvní dispozice soukromoprávních subjektů s délkou promlčecí lhůty (doby) v zásadě nebyly přípustné (obdobně jako v dřívějších úpravách; srov. § 1502 zákona č. 946/1811 Sb. zák. soud., obecného zákoníku občanského, jakož i § 1368 vládního návrhu občanského zákoníku z roku 1937). V judikatuře a odborné literatuře bylo dovozováno, že dohody, v nichž by byla ujednána jiná než zákonem stanovená promlčecí doba, by byly pro rozpor s kogentními ustanoveními zákona neplatné (srov. ŠVESTKA, J. In: ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, § 101, marg. č. 2, či WEINHOLD, D. Promlčení a prekluze v soukromém právu. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 126-127, v judikatuře srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 151/2016 ). Taktéž v obchodních závazkových vztazích byla ustanovení o promlčení zařazena ve výčtu kogentních ustanovení podle § 263 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), s výjimkou možnosti prodloužení promlčecí doby podle § 292 odst. 2 a § 401 obch. zák. 24. Z důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb., občanskému zákoníku, se podává, že zákonodárce ustanovením § 630 o. z. sledoval prolomení dosavadního kogentního pojetí zákonných ustanovení o promlčení, přičemž stranám tímto mělo být umožněno ujednat si jinou než zákonnou délku promlčecí lhůty. Ustanovení § 630 o. z. je dle důvodové zprávy inspirováno novelou německého občanského zákoníku (dále jen „BGB“) z roku 2002, návrhem všeobecného referenčního rámce (Draft Common Frame of Reference, dále jen „DCFR“), jakož i § 88 někdejšího zákona č. 101/1963 Sb., o právních vztazích v mezinárodním obchodním styku (zákoník mezinárodního obchodu), které umožňují (umožňovaly) stranám sjednat si délku promlčecí lhůty. 25. Komentářová literatura se zásadně shoduje na tom, že právní úprava délky promlčecí lhůty v občanském zákoníku má dispozitivní povahu, nicméně s omezeními této dispozitivnosti (srov. TÉGL, P., WEINHOLD, D. In: MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník § 419–654. Velký komentář. Svazek III. Praha: Leges, 2014, § 630, marg. č. 3, 4, či BRIM, L. In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, § 630, marg. č. 1). 26. Odborná literatura rovněž uvádí, že ustanovení § 630 o. z. je potvrzením „obecné možnosti odchýlení se od zákonné úpravy promlčení, ovšem s nastavením mezí přípustnosti takového odchýlení pro konkrétní případ“, přičemž i v případech odchýlení se od zákonné úpravy promlčení je třeba na ujednání stran nahlížet prizmatem § 1 odst. 2 o. z. (srov. TÉGL, P., WEINHOLD, D. In: MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník § 419–654. Velký komentář. Svazek III. Praha: Leges, 2014, § 630, marg. č. 3, 4). 27. Podle důvodové zprávy hodlal zákonodárce omezit autonomní úpravu promlčecí lhůty toliko na případy lhůt subjektivních, nikoliv lhůt objektivních, poněvadž by „odporovalo zásadám spravedlnosti připustit ujednání vylučující oprávněnému uplatnit jeho právo v případech, kdy se o vzniku a existenci svého práva nemohl dozvědět“ (srov. důvodová zpráva k občanskému zákoníku z roku 2012, s. 152). 28. Další limity smluvní volnosti ve vztahu k délce promlčecí lhůty představují časová, osobní a věcná omezení podle § 630 odst. 1 a 2 o. z. 29. Omezení časové zákon stanoví v § 630 odst. 1 o. z. tak, že stranami sjednaná promlčecí lhůta musí činit minimálně jeden rok a může činit maximálně patnáct let. 30. Podle důvodové zprávy se časové omezení navrhuje tak, že „ujednaná promlčecí lhůta nesmí být kratší než jeden rok a delší než patnáct let. Roční omezení je převzato z Návrhu všeobecného referenčního rámce (DCFR). Pokud jde o možnost ujednat si delší promlčecí lhůtu, stanoví německá úprava i DCFR limit třiceti let. Protože zdejší soukromé právo nezná třicetileté promlčení, navrhuje se omezení patnáctileté, které se shoduje s nejdelšími zákonnými promlčecími lhůtami v návrhu.“ (srov. důvodová zpráva k občanskému zákoníku z roku 2012, s. 152). 31. Osobní omezení ujednání o délce promlčecí lhůty je stanoveno v § 630 odst. 2 věta první o. z., podle nějž kratší či delší promlčecí lhůtu nelze sjednat v neprospěch slabší strany. Otázku, zda se strana dohody o promlčecí lhůtě nachází v postavení slabší strany, je přitom dle komentářové literatury třeba hodnotit konkrétně, a to se zřetelem k okolnostem posuzované věci (srov. BRIM, L. In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, § 630, marg. č. 21). V postavení slabší strany přitom může dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu být jak spotřebitel, tak podnikatel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019 , uveřejněný pod číslem 80/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2351/2021 ). 32. Věcná omezení představují určitá práva, u jejichž promlčecích lhůt je zcela volná dispozice stran vyloučena. Jde o práva na plnění vyplývající z újmy na svobodě, životě nebo zdraví či o právo vzniklé z úmyslného porušení povinnosti, přičemž ustanovení § 630 odst. 2 věta druhá o. z. zapovídá ujednání kratší promlčecí lhůty u shora (taxativně) uvedených práv; a contrario je však přípustné, aby si strany u těchto práv ujednaly promlčecí lhůtu delší (srov. též TÉGL, P., WEINHOLD, D. In: MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník § 419–654. Velký komentář. Svazek III. Praha: Leges, 2014, § 630, marg. č. 29, či BRIM, L. In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, § 630, marg. č. 24). Možnost autonomní úpravy délky promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení 33. Pro řešení žalobkyní předložené právní otázky je nezbytné posoudit, zda právo na vydání bezdůvodného obohacení spadá do okruhu práv, u nichž je sjednání (delší) promlčecí lhůty přípustné, resp. zda sjednání delší promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení brání některé z omezení stanovených v § 630 odst. 2 o. z. či jiná omezení autonomie vůle stran ve smyslu § 1 odst. 2 o. z. 34. Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi dovodil, že obecně platí, že právní normy soukromého práva jsou zásadně dispozitivní. Jinak řečeno, strany se mohou při úpravě svých práv a povinností od právních norem soukromého práva odchýlit, jestliže to zákon nezakazuje. Ustanovení § 1 odst. 2 o. z. vychází z předpokladu, že takový zákaz bude výslovný. Výslovný zákaz přitom může být přímý i nepřímý. V případě přímého zákazu zákon výslovně určuje, že se určité jednání zakazuje (srov. například právě § 1 odst. 2 části věty za středníkem o. z.). Povaha právní normy, od níž se taková ujednání odchylují (tj. zda jde o právní normu absolutně či relativně kogentní anebo o právní normu dispozitivní), přitom není významná. Jinak řečeno, ani od dispozitivní právní normy se strany nemohou odchýlit způsobem popsaným v § 1 odst. 2 části věty za středníkem o. z. Je-li však možno jakoukoliv odchylku od určité právní normy považovat (per se) za porušující dobré mravy, veřejný pořádek či právo upravující postavení osob, lze takovou právní normu kvalifikovat jako (absolutně) kogentní. O nepřímý výslovný zákaz jde zpravidla tehdy, zakazuje-li zákon odchylné ujednání stran tím, že je prohlašuje za neplatné, případně za zdánlivé, či určuje, že se k němu nepřihlíží (srov. například § 580 o. z.). I v tomto případě platí, že zákon zakazuje každou odchylku od určité právní normy, která odporuje jejímu smyslu a účelu, byť by obecně nešlo o právní normu (absolutně) kogentní (tedy byť by jiné odchylky od právní normy byly možné). Brání-li však smysl a účel určité právní normy jakémukoliv odchylnému ujednání, půjde o právní normu (absolutně) kogentní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3172/2020 , uveřejněný pod číslem 9/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 387/2016 , uveřejněné pod číslem 10/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3157/2020 , a ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2637/2020 ). 35. Zakázána (nepřípustná) jsou podle § 1 odst. 2 části věty před středníkem o. z. pouze taková ujednání, která odporují smyslu a účelu určité právní normy, bez ohledu na to, zda tímto smyslem a účelem je ochrana veřejného pořádku, dobrých mravů či jiných – v § 1 odst. 2 o. z. výslovně nezdůrazněných – hodnot (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 31 ICdo 36/2020 , uveřejněný pod číslem 104/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 36. V komentářové literatuře lze ve vztahu k okruhu práv, u nichž je sjednání odlišné promlčecí lhůty přípustné, sledovat dva odlišné přístupy. 37. Podle prvního je sjednání kratší či delší promlčecí lhůty zásadně přípustné u všech promlčovaných práv, a to nehledě na jejich právní důvod, tedy zda vyplývají z právního jednání, deliktu, jiné právní skutečnosti či přímo ze zákona, přičemž vyloučeno je toliko zkrácení promlčecích lhůt u práv vypočtených v § 630 odst. 2 věta druhá o. z. (srov. BRIM, L. In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, § 630, marg. č. 24). 38. Druhý přístup k řešené otázce vychází ze závěru (ze kterého v projednávané věci vyšel i odvolací soud), že není možné dohodou stanovit kratší či delší promlčecí lhůtu v případech, kdy závazek vznikl bez ohledu na vůli oprávněného a stává se dospělým (splatným) bez ohledu na jeho vědomost o vzniku závazku a o osobě ze závazku odpovědné, přičemž zejména jde o právo týkající se náhrady škody a bezdůvodného obohacení; ujednání delší či kratší promlčecí lhůty tak může být přípustné jen u smluvních práv (srov. SVOBODA, K. In: ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I (§ 1 až 654). 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2020, § 630, marg. č. 2). 39. Nejvyšší soud v pořadí druhý názor nesdílí. Je zřejmé, že ustanovení § 630 odst. 2 věta druhá o. z. ujednání stran o delší promlčecí lhůtě u práva na vydání bezdůvodného obohacení výslovně (přímo ani nepřímo) nezakazuje (ve smyslu § 1 odst. 2 části věty před středníkem o. z.). Jestliže uvedené ustanovení zakazuje ujednání kratší promlčecí lhůty u práva na plnění vyplývajícího z újmy na svobodě, životě nebo zdraví či u práva vzniklého z úmyslného porušení povinnosti, lze již gramatickým a logickým výkladem daného ustanovení dospět k závěru, že právo na vydání bezdůvodného obohacení není právem, u něhož by zákon zakazoval sjednání (kratší) promlčecí lhůty, neboť vyplývá z nabytí prospěchu obohaceným, nikoliv ze vzniku újmy na straně ochuzeného a nejde taktéž ani o právo vzniklé z porušení povinnosti (shodně BRIM, L. In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, § 630, marg. č. 25, 26). 40. I v případě, že by právo na vydání bezdůvodného obohacení spadalo do okruhu práv uvedených v § 630 odst. 2 větě druhé o. z., bránilo by dané ustanovení stranám sice sjednat kratší promlčecí lhůtu, nebylo by však vyloučeno ujednání subjektivní promlčecí lhůty delší než té, jež je stanovena zákonem v § 629 odst. 1 o. z. ( a contrario § 630 odst. 2 věta druhá o. z.). 41. Navíc nelze přehlédnout, že dovoluje-li zákon stranám závazku autonomní úpravu delší promlčecí lhůty u práva vzniklého z úmyslného porušení povinnosti, platí, že tím spíše je přípustné sjednání delší promlčecí lhůty u práva vzniklého toliko z nedbalostního porušení povinnosti, resp. v případě práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniknuvšího z nedbalosti (arg. a maiori ad minus ). 42. Z důvodové zprávy se nadto podává, že úmyslem zákonodárce ve vztahu k ustanovení § 630 o. z. bylo poskytnout stranám soukromoprávních vztahů prostor pro uplatnění jejich vůle stran délky promlčecí lhůty, přičemž zákonodárce stanovil již zmiňovaná časová, osobní a věcná omezení autonomie vůle stran. Bylo-li by úmyslem zákonodárce omezit dohody o promlčecí lhůtě toliko na práva vzniklá ze smluv proto, aby nebyly ujednáními stran měněny promlčecí lhůty u závazků vzniklých bez ohledu na vůli oprávněného, které se stávají splatnými bez ohledu na vědomost o vzniku závazku a o osobě ze závazku odpovědné (srov. literaturu citovanou v bodu 36 shora), zjevně by zákon neumožňoval prodloužení promlčecí lhůty (srov. k tomu bod 30 shora) u práv na plnění vzniklých např. z újmy na zdraví, neboť ani v těchto případech takové právo nevzniká z vůle oprávněného. 43. Konečně lze uvést, že ujednání o délce subjektivní (srov. bod 27 shora) promlčecí lhůty omezuje právní úprava maximálně patnácti lety (§ 630 odst. 1 o. z.). Přitom objektivní patnáctileté lhůty jsou stanoveny právě ve vztahu k právu na náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení, k nimž došlo úmyslně (srov. § 636 odst. 2 o. z. a § 638 odst. 2 o. z.). Oproti tomu obecně se u promlčení uplatní objektivní lhůta desetiletá (§ 629 odst. 2 o. z.), a možnost prodlužování subjektivní promlčecí lhůty na patnáct let by tudíž nedávala smysl. Z toho nutně plyne, že zákonodárce předpokládá možnost dispozice s promlčecí lhůtou právě i u zvláštních úprav promlčení, jako v případě práva na náhradu škody či vydání bezdůvodného obohacení, u kterých jedině přichází v úvahu promlčení práva v patnáctileté objektivní promlčecí lhůtě. Z uvedeného důvodu se možnost smluvního prodloužení subjektivní promlčecí lhůty, počítá-li zákon s její až patnáctiletou délkou, zjevně vztahuje i na tyto zvláštní úpravy. Inspirační zdroje autonomní úpravy délky promlčecí lhůty 44. Podpůrně k možnosti stran uzavřít dohodu o kratší nebo delší promlčecí lhůtě lze poukázat rovněž na čl. III.–7:601 DCFR (Agreements concerning prescription), jakož i na německou právní úpravu (§ 202 BGB), které zákonodárce v důvodové zprávě uvádí jako inspirační zdroje § 630 o. z. 45. Z komentářové literatury k čl. III.–7:601 DCFR vyplývá, že problematickým se jeví prodlužování již ze zákona značně dlouhých promlčecích lhůt (10, 20 či 30 let), neboť takovým postupem by mohlo dojít k popření smyslu a účelu institutu promlčení, jímž je primárně ochrana dlužníka a zajištění právní jistoty (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3515/2015 , uveřejněný pod číslem 84/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže se však dlužník této ochrany vzdá, resp. dojde k jejímu oslabení skrze prodloužení promlčecí lhůty, je namístě, aby autonomie vůle stran převážila nad zákonnou úpravou a veřejnými zájmy takovou úpravou představovanými. Uniformní úprava (relativně krátké) tříleté obecné promlčecí lhůty totiž také nemusí vyhovovat všem druhům práv, a stranám tak má být s ohledem na zásadu smluvní svobody dána možnost (v rámci zákonných omezení) vytvořit pro ně vhodnější režim délky promlčecí lhůty, jejího běhu apod. (BAR, CH., CLIVE, E. (ed.). Principles, Defitions and Model Rules of European Private Law: Draft Common Frame of Reference (DCFR). Munich: Sellier. European Law Publishers, 2009, s. 548–549). 46. Obdobnou možnost autonomní úpravy délky promlčecí lhůty jako v § 630 o. z. lze nalézt rovněž v důvodovou zprávou zmíněné německé právní úpravě (BGB), v níž tamní zákonodárce zrušením dosavadního § 225 BGB (zakazujícího dispozice s promlčením včetně délky promlčecí lhůty) umožnil stranám sjednat si vlastní úpravu délky promlčecí lhůty (GROTHE, H. In: SCHMITT, J. et al. Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch: BGB, Band 1: Allgemeiner Teil §§ 1-240, AllgPersönlR, ProstG, AGG. 9. vydání. C. H. Beck: München, 2021, § 202, marg. č. 2). Omezení smluvní volnosti ve vztahu k ujednáním o délce promlčecí lhůty tak v současné době představuje § 202 BGB, jenž z hlediska věcných omezení zakazuje pouze zkrácení promlčecí lhůty u práva vzniklého z úmyslného porušení právní povinnosti před vznikem takového práva (odstavec první), resp. neumožňuje stranám promlčecí lhůtu prodloužit nad 30 let od jejího zákonem stanoveného počátku (odstavec druhý). 47. Je patrné, že ani komparace dotčené právní úpravy s jejími zahraničními inspiračními zdroji neodůvodňuje, že by se § 630 o. z. měl vztahovat pouze na smluvní práva, případně že by mělo být vyloučeno sjednání delší promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení. Posouzení v poměrech projednávané věci 48. Vztaženo do poměrů projednávané věci plyne z uvedeného, že nelze přisvědčit závěru odvolacího soudu, že ustanovení § 630 o. z. vylučuje možnost smluvně prodloužit promlčecí lhůtu u nároků na vydání bezdůvodného obohacení (srov. bod 14 odůvodnění napadeného rozsudku). Naopak za správný má dovolací soud právní názor, že s ohledem na zásady autonomie vůle a smluvní volnosti stran je třeba § 630 o. z. vykládat tak, že možnost stran ujednat si prodloužení promlčecí lhůty není omezena pouze na závazky ze smluv, nýbrž lze ji vztáhnout i na závazky vzniklé z jiných právních důvodů, a to v rámci limitů stanovených § 630 odst. 1 a 2 o. z. 49. Lze tak uzavřít, že při zachování omezení plynoucích z ustanovení § 630 odst. 1 a 2 o. z., jakož i z obecných obsahových korektivů právních jednání (§ 1 odst. 2 věta za středníkem o. z.) nebrání občanský zákoník stranám v ujednání delší promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení. Právní posouzení odvolacího soudu je tudíž nesprávné. 50. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení takovou vadou zatíženo nebylo. 51. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu v té v části výroku I, v níž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto tak, že se žaloba o zaplacení částky 103 505,81 Kč s příslušenstvím zamítá, a v části výroku I, v níž byl potvrzen nákladový výrok III rozsudku soudu prvního stupně, a v nákladovém výroku II podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu v souladu s § 243e odst. 2 o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení. 52. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/22585/	05.12.2023	6 Tdo 1035/2023	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného M. P. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2023, sp. zn. 7 To 216/2023, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 210/2022. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 1 T 210/2022, byl obviněný M. P. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přičemž podle § 44 tr. zákoníku bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 12. 2022, sp. zn. 9 T 119/2022, který nabyl právní moci dne 29. 3. 2023, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 5 To 29/2023. 2. Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že dne 9. 12. 2022 v 9:40 hodin v XY, kde byl kontrolován hlídkou Policie České republiky, řídil osobní motorové vozidlo značky Mazda CX-5, stříbrné barvy, registrační značky XY, ačkoli věděl, že mu byl rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 7 T 12/2022, který nabyl právní moci dne 8. 11. 2022, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 4 let a příkazem Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 3. 5. 2022, č. j. MHMP 760811/2022/Van, který nabyl právní moci dne 18. 5. 2022, uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 24 měsíců. 3. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 1 T 210/2022, podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2023, sp. zn. 7 To 216/2023, podle § 256 tr. ř. zamítnuto. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2023, sp. zn. 7 To 216/2023, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vytkl i porušení práva na spravedlivý proces. 5. Uvedl, že důvodem námitky podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je neprovedení podstatných důkazů spisy z řízení, v nichž byly ukládány zákazy řízení, a důvodem námitky podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je chybějící subjektivní stránka, tedy neprokázané úmyslné zavinění, kdy dovolatel poukazuje na to, že z dále uvedených důvodů zpochybňuje předchozí zákazy řízení uložené rozhodnutími Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 16. 12. 2020, č. j. MHMP 1917720/2020/Kre, a ze dne 3. 5. 2022, č. j. MHMP 760811/2022/Van, a jejich presumpci správnosti. Podle názoru dovolatele soud nesprávně hodnotil subjektivní stránku – zavinění. Akcentoval, že zevrubně vylíčil historii správních i trestních sankcí, které mu postupně po výkonu trestu odnětí svobody, který vykonal v letech 2013–17 a který byl následně zrušen, byly ukládány za maření „starého“ zákazu řízení. Před trestními soudy soustavně poukazoval na to, že trest zákazu řízení vykonal, a že tresty pro maření zákazu řízení tedy nejsou zákonné. Ve věci činné soudy však zkoumaly pouze poslední udělený trest pro maření, ne základ trestu pro maření. Naopak v jiných případech, jako v řízení Obvodního soudu pro Prahu 1 vedeném pod sp. zn. 6 T 95/2019, soudy obranu dovolatele uznaly, což posílilo jeho právní úvahu, že trest zákazu řízení vykonal, a tedy jej nemaří. Dovolatel soudu prvního stupně vytkl, že nesprávně zhodnotil otázku zavinění, když on sám vždy vycházel z toho, že jeho první zákaz řízení motorových vozidel uložený mu Obvodním soudem pro Prahu 4 uplynul dříve, než byl odsouzen za jeho maření, a domníval se, že další tresty uložené mu za maření „starého“ zákazu – včetně posledního trestu uloženého mu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 12. 2022, sp. zn. 9 T 119/2022, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 29/2023 – jsou nicotné, neboť rozhodnutí, jimiž mu byly uloženy, měla svůj podklad v onom původním rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 z roku 2013. V této souvislosti připomněl, že navíc celou dobu popíral doručení rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 7 T 12/2022, i doručení příkazu Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 3. 5. 2022, č. j. MHMP 760811/2022/Van, jimiž byly vysloveny zákazy řízení motorových vozidel, pro jejichž porušení byl v této trestní věci postaven před soud, a doklady o jejich doručení vždy označoval za neprůkazné. „Tomu, že o existenci těchto rozhodnutí věděl, přičetl své vyjádření, že v inkriminované době ’řídit neměl’, ale současně zdůraznil, že si nebyl vědom toho, že řídit nesměl. Soudy ale jeho argumentaci nepřisvědčily.“ 6. Za opomenuté označil dovolatel důkazy, které soudy odmítly provést a s nimiž se nevypořádaly. Karta řidiče uvádí zákazy řízení do roku 2025, vycházejíc z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 4 T 15/2013; tento soud chybu opravil až po nesčetných urgencích dne 4. 6. 2020, kdy rejstříku trestů zaslal zprávu, že se dovolatel osvědčil k roku 2017. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 2 T 12/2021, který měl dovolatel mařit, ale vycházel z rozhodnutí č. j. MHMP-1174117/2020/Nov, které nabylo právní moci dne 1. 9. 2020, ve kterém magistrát uložil zákaz na 12 měsíců – jenže toto rozhodnutí magistrátu bylo doručeno fikcí, soud k tomu nesmí přihlížet; doručení fikcí nelze zhojit tím, že mu o existenci rozhodnutí řekne policie a že dovolatel potvrdí, že o nějakých zákazech řízení ví (nemluvě o tom, že policie nanejvýš mohla citovat údaj z registru řidičů, bez výroku a odůvodnění). Právě z tohoto rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 vycházel Okresní soud v Hradci Králové; jeho rozsudek je nicotný a dále nenabyl právní moci proto, že si proti němu dovolatel ponechal lhůtu. Dovolatel měl dále mařit rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 3. 5. 2022, č. j. MHMP 760811/2022/Van – to mu ovšem nebylo nikdy doručeno, soustavně tvrdil, že v obálce bylo něco jiného; neměl podezření, protože když si ponechal obsah obálky, nevěděl, co 18. 5. 2022 podepsal na dodejce; i rozhodnutí MHMP 760811/2022 trpí stejnou vadou, že se opírá o staré zákazy řízení, v nichž se již osvědčil. Odvolací soud pochybil, když shledal, že dovolatelem navržené důkazy se netýkaly předmětu trestního stíhání v této trestní věci, tedy porušení zákazu řízení motorových vozidel vysloveného rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 7 T 12/2022, a příkazem Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 3. 5. 2022, č. j. MHMP 760811/2022/Van. 7. Dovolatel namítl, že na jeho straně chybí zavinění, protože dřívější mařená rozhodnutí postrádají zákonný podklad, neboť ukládání jednotlivých zákazů v nich bylo odůvodňováno původním neexistujícím – starým a již zrušeným – zákazem řízení. K tomu obstaral ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 4 T 15/2013 kopii přípisů, kterými soud potvrzuje, že se osvědčil a trest zákazu řízení vykonal, a o jejichž existenci z minulosti věděl (tyto přiložil k dovolání). Podle názoru dovolatele se nejedná o pouhou polemiku se zjištěním soudu prvního stupně. Naopak, řízení je zatíženo vadou extrémního nesouladu a opomenuté důkazy byly navrženy k zacelení mezer v řetězu důkazů, resp. k vyvrácení toho, že by jej tyto důkazy usvědčovaly. Uvedl, že „Nejvyššímu soudu tedy vznáší otázku, zda zákaz, který podle zjištění soudů nižších stupňů mařil, byl uložen rozhodnutím vydaným orgánem veřejné moci v rámci jeho pravomoci, či toho, že uvedené rozhodnutí nenabylo právní moci a nestalo se vykonatelným; dřívější rozhodnutí postrádají zákonný podklad, neboť ukládání jednotlivých zákazů v nich bylo odůvodňováno původním starým a již zrušeným zákazem řízení.“ 8. Dovolací soud může podle § 9 odst. 1 tr. ř. posoudit prejudiciální otázku podmiňující jeho meritorní rozhodnutí o vině samostatně, tedy i odlišně od jejího posouzení jiným státním orgánem či soudem, který ji posuzoval v jím vedeném řízení jako otázku meritorní a pravomocně o ní rozhodl. Dovolatel podle jeho názoru přesvědčivě vysvětlil, proč považuje uložené zákazy řízení za vykonané, resp. nicotné, a proč je tedy nemařil v úmyslu přímém ani nepřímém. Závěr o tom, že úmyslně neporušil existující zákaz řízení, dovolací soud přijmout může. Pro posouzení viny tedy není rozhodující, zda obviněný o zákazech řízení věděl (což také zpochybňuje), ale hlavně, zda měl důvod se domnívat, že byly uloženy ze zákonných důvodů. K tomu snesl řadu důkazů, přičemž k dovolání připojil další důkazy ze svých jiných trestních spisů, které dosvědčují to, že pochybnosti měly i soudy, ale hlavně jsou listinami, z nichž důvodně dovozoval, že zákaz řízení už nemá. Řidičské oprávnění pozbyl v roce 2011, ale tento stav v době řízení a rozhodování netrval. Úsudek o nedostatku zavinění je důvodný, dovolatel již jednou v minulosti dosáhl zrušení celého řetězce rozsudků, když v jeho věci Nejvyšší soud zrušil rozhodnutím pod sp. zn. 6 Tdo 814/2008 usnesení Městského soudu v Praze i všechna rozhodnutí na ně navazující. Závěrem poukázal dovolatel na princip presumpce neviny. 9. Navrhl na základě výše uvedeného, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek obvodního soudu zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Nesouhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. 10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že ačkoliv dovolací námitky pod vytýkané dovolací důvody v zásadě (formálně) podřadit lze, samotné dovolání je zjevně neopodstatněné. Předně upozornil na skutečnost, že dovolání obviněného je z valné části vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajících se prakticky celým trestním řízením, s nimiž se oba soudy beze zbytku a správně vypořádaly (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , které státní zástupce citoval). Pokud se jedná o námitku opomenutých důkazů, soudem odmítnuté důkazní návrhy nedisponují ve vztahu k předmětu tohoto trestního řízení žádnou vypovídací potencí. Z jakéhokoli odmítnutého důkazního návrhu by totiž nevyplynulo nic, co by mohlo zpochybnit skutečnost, že dovolateli byly pravomocně uloženy sankce zákazu řízení motorových vozidel, jež úmyslně porušil. Státní zástupce odkázal na bod 4. rozsudku soudu prvního stupně a tuto námitku odmítl jako zjevně neopodstatněnou. 11. S ohledem na obsah spisového materiálu nemá žádné opodstatnění ani zpochybňování subjektivní stránky. Jak totiž správně akcentoval Obvodní soud pro Prahu 10 v bodech 2. a 3., obviněnému bylo rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 3. 5. 2022, č. j. MHMP 760811/2022/Van, jímž mu byla uložena sankce zákazu řízení motorových vozidel, prokazatelně doručeno do vlastních rukou dne 9. 5. 2022. Rozporuje-li v této souvislosti dovolatel, že by se v převzaté obálce nacházela výše zmiňovaná písemnost, opomíjí, že doručení předmětné písemnosti nezpochybňoval u příslušného správního orgánu. Co se týče rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 7 T 12/2022, ten byl dovolateli prokazatelně doručen policejním orgánem dne 29. 10. 2022. Ani v jednom ze zmiňovaných řízení přitom dovolatel nevyužil práva podat opravný prostředek. Navíc nelze přehlédnout, že v podstatě totožnou argumentací se dovolatel snažil neúspěšně zpochybnit naplnění subjektivní stránky i ve své předchozí trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 119/2022. Podle názoru státního zástupce nelze než uzavřít, že dovolatel spolehlivě věděl o tom, že mu byl uložen zákaz řízení motorových vozidel, a přesto tak činil, čímž mařil výkon výše citovaných úředních rozhodnutí. Shora uvedené námitky jsou tudíž zjevně neopodstatněné. 12. Za zcela irelevantní označil dovolatelovy výhrady ve smyslu údajné nicotnosti odsuzujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 9 T 119/2022 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 5 To 29/2023, nehledě na skutečnost, že uvedená problematika již byla předmětem dovolacího přezkumu, jenž vyústil v odmítnutí dovolání obviněného. K dovolatelově tvrzení, že se v minulosti domohl zrušení „celého řetězce rozsudků“ ve věci vedené u dovolacího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 814/2008, státní zástupce uvedl, že je sice pravdou, že z důvodu procesního pochybení odvolacího soudu tehdy došlo ke kasaci mimo jiné jeho usnesení, v dalším řízení však již dovolatel úspěšný nebyl. 13. Jedná-li se o otázku krajní nouze jako okolnosti vylučující protiprávnost, státní zástupce se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, jenž konstatoval extenzivní exces z krajní nouze, neboť dovolatelovo ošetření nebylo urgentní. Státní zástupce doplnil, že jednání obviněného navíc nesplňovalo podmínky krajní nouze i z důvodu absence podmínky subsidiarity. Ve smyslu § 28 odst. 2 tr. zákoníku nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem odvrátit jinak. Ve městě, notabene v hlavním městě, bude zpravidla toto nebezpečí možné odvrátit prostým telefonátem na tísňovou linku, případně odvozem k lékaři prostřednictvím vozidla taxislužby či jiné, na obdobné bázi fungující společnosti. I tato námitka obviněného tudíž postrádá jakékoli opodstatnění. 14. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska 15. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného je podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je obviněný podal včas (§ 265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). 16. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. 17. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Za právně relevantní dovolací argumentaci lze tedy považovat též takovou, která důvodně poukazuje na ty závažné procesní vady, které ve svých důsledcích zpravidla mají za následek porušení práva na spravedlivý proces a jsou podřaditelná pod alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 18. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). IV. Důvodnost dovolání 19. V projednávaném případě dovolací soud výše uvedená pochybení nezaznamenal. Výtkám obviněného obsaženým v podaném mimořádném opravném prostředku nelze přisvědčit a dovolání opřené o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. nutno označit za zjevně neopodstatněné. Již na tomto místě lze zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací je vázán vymezením dovolání, tj. uplatněnými dovolacími důvody i rozsahem dovolání, které jsou obligatorními náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. a určují tak podle § 265i odst. 3 až 5 tr. ř. obsah a rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Proto bude níže vycházeno toliko z dovolatelem výslovně vymezených dovolacích důvodů a okruhu argumentů, kterými jejich naplnění odůvodňoval. Dovolací soud nemůže přihlížet k námitkám, které dovolatel uplatňoval v dřívějších stadiích řízení, ale které explicitně nevznesl ve svém mimořádném opravném prostředku (viz usnesení ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012 , publikované pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). Dovolatel tedy nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně. V uvedeném ohledu tedy dovolací soud považoval za bezpředmětné odkazy obviněného na argumentaci, kterou vznesl před soudy nižších stupňů, a nezabýval se ani otázkou krajní nouze, jejíž tvrzení bylo v dovolání pouze zmíněno pod bodem 8. jako argument uplatněný v předchozím řízení, o němž však v dovolání samotném ničeho dalšího uvedeno není. 20. Co se týče dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a případných opomenutých důkazů, je vhodné uvést, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96 , usnesení ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05 ) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94 , ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97 , ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 , ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. 21. Výtky obviněného směřující proti úplnosti provedeného dokazování nepovažoval dovolací soud za důvodné. Nalézací soud se návrhy obhajoby na provedení důkazů zabýval, když vysvětlil, proč podle § 216 odst. 1 tr. ř. zamítl pro nadbytečnost důkazní návrh ze dne 8. 5. 2023 na č. l. 162 na vyžádání 8 spisů Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 4. 8. 2020, 16. 12. 2020, 1. 3. 2021, 6. 4. 2021, 4. 2. 2022, 3. 5. 2022, 3. 1. 2023, 26. 1. 2023, označených spisovými značkami, a stejnopisu rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 4 T 117/2020, Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 2 T 12/2021, a důkazní návrh ze dne 11. 5. 2023 na vyžádání spisů Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 4 T 15/2013, Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 3 T 44/2013, včetně lustrace spisů z jiných let. Soud uvedl, že označená soudní a správní řízení nesouvisela s předmětem řízení, tj. s trestem zákazu činnosti z rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 7 T 12/2022, a sankcí zákazu činnosti uloženou příkazem Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 3. 5. 2022, č. j. MHMP 760811/2022/Van (srov. bod 4. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se s postupem soudu prvního stupně ztotožnil, když konstatoval, že soud prvního stupně provedl v hlavním líčení způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. všechny právně významné dostupné důkazy, které mohly objasnit skutkový stav, a skutková zjištění, která na základě nich učinil, jsou správná a úplná. Důvodně přitom shledal nadbytečným doplňovat z podnětu obhajoby dokazování listinami tvořícími obsah několika soudních spisů a spisů Magistrátu hlavního města Prahy, které se netýkaly předmětu trestního stíhání v této trestní věci (srov. bod 5. usnesení odvolacího soudu a dále k tomuto ještě viz níže). Dovolací soud tedy se zřetelem ke shora rozvedenému shledal, že v řízení nedošlo k opomenutí důkazů, když nalézací soud o návrzích obhajoby formálně a procesně správně rozhodl, přičemž své rozhodnutí také dostatečně zdůvodnil. Odvolací soud se pak námitkou neprovedení navrhovaných důkazů ve svém rozhodnutí rovněž výslovně zabýval. 22. Pokud jde o další dovolací námitky obviněného, nutno ve shodě se státním zástupcem zdůraznit, že při konfrontaci předmětné argumentace s dosavadní obhajobou obviněného nelze než dospět k závěru, že se obviněný opakuje. Z judikatury dovolacího soudu přitom vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002 ). Naznačená situace nastala i v posuzované trestní věci, poněvadž z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších soudů je zřejmé, že oba soudy se prakticky všemi námitkami obviněného zabývaly a dostatečným způsobem se s nimi vypořádaly. 23. Žádný obviněným tvrzený extrémní, resp. ve smyslu platné právní úpravy zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů, ve věci není dán. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (bod 3. rozsudku soudu prvního stupně, bod 6. usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. 24. Podle dovolacího soudu není žádných pochyb o tom, že v řízení byl důsledně respektován princip presumpce neviny, na který dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku poukazoval. Presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř., čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucí pravidlo in dubio pro reo jsou pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 , ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09 , aj.). Platí také, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98 ). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05 , ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08 , ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11 , aj.). 25. V projednávané trestní věci nebyly přítomny žádné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele. Obviněný byl z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, které spočívalo stručně řečeno v tom, že dne 9. 12. 2022 v 9:40 hodin řídil osobní motorové vozidlo, ačkoli věděl, že mu byl rozsudkem soudu uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel a příkazem správního orgánu mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, usvědčován úředním záznamem Policie České republiky o jeho kontrole jako řidiče, kdy řízení vozidla nerozporoval, protokolem o jeho zadržení, rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 7 T 12/2022, který nabyl právní moci dne 8. 11. 2022, z něhož mimo jiné vyplynulo, že mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 4 let, jako i příkazem Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 3. 5. 2022, č. j. MHMP 760811/2022/Van, který nabyl právní moci dne 18. 5. 2022, z něhož mimo jiné vyplynulo, že mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 24 měsíců. 26. Pokud jde o výtku obviněného stran doručení předmětných rozhodnutí, tato byla soudy nižších stupňů správně vypořádána na základě provedených listinných důkazů spisovými materiály, aniž zůstal jakýkoli prostor pro pochybnosti. Co se týče rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 7 T 12/2022, nalézací soud přímo z připojeného spisu tamního soudu zjistil, že uvedený rozsudek byl obviněnému doručen dne 29. 10. 2022 prostřednictvím Policie České republiky. Spisový materiál přitom neobsahoval jakékoliv podání, které by svým obsahem bylo možné podřadit pod opravný prostředek. Tvrzení dovolatele (bod 13. dovolání), že „rozsudek je nicotný a nenabyl právní moci proto, že si proti němu dovolatel ponechal lhůtu“ je zcela neakceptovatelné. Obviněný samozřejmě není povinen vyjádřit se k právu podat odvolání do rozsudku ihned po jeho vyhlášení v přítomnosti obviněného, nicméně není-li odvolání ve lhůtě 8 dnů od doručení opisu rozsudku (§ 248 odst. 1 tr. ř.) podáno, rozsudek je pravomocný, a nestanoví-li trestní řád něco jiného, i vykonatelný [§ 139 odst. 1 písm. b) aa) tr. ř.]. Příkaz Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 3. 5. 2022, č. j. MHMP 760811/2022/Van, pak byl obviněnému doručen do vlastních rukou dne 9. 5. 2022. Ani proti němu nepodal obviněný opravný prostředek. V případě obou rozhodnutí je dána existence dokladů potvrzujících, že obviněný obálky obsahující příslušné písemnosti převzal. Výhrada, že obálka odesílatele Magistrátu hlavního města Prahy obsahovala písemnost odlišnou od předmětného příkazu, byla relevantně shledána lichou, poněvadž nekorespondovala s tím, že obviněný obsah dané písemnosti nerozporoval u příslušného správního orgánu. Pakliže by mu byla doručena jiná písemnost/jiné rozhodnutí, lze si jen stěží představit, že by na tuto skutečnost nikterak nereagoval a vadu v podobě doručení písemnosti, jež mu nenáležela, popř. jejíž obsah nesouvisel s řešením obviněného pro přestupek, neuplatnil u správního orgánu. Nadto nutno akcentovat, že obviněný nijak nespecifikoval onu „jinou“ písemnost a svoje tvrzení nepodpořil žádným důkazem. Soudy nižších stupňů tedy důvodně vyhodnotily obhajobu obviněného jako ryze účelovou. Je jen těžko představitelné, že by „shodou okolností“ právě v obou dvou řízeních uvedených ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně (v řízení před magistrátem i v řízení před okresním soudem) došlo k takto zásadnímu pochybení při doručování stěžejních rozhodnutí, jejichž výkon obviněný mařil. Dlužno doplnit, že již soud prvního stupně této problematice věnoval náležitou pozornost a oproti návrhu na potrestání např. nepojal do skutkových zjištění maření trestu zákazu řízení motorových vozidel též uložení tohoto druhu trestu příkazem ze dne 16. 12. 2020, č. j. MHMP 1917720/2020/KRE, který byl obviněnému doručen toliko vložením do schránky (tedy z důvodu nikoli spolehlivého prokázání vědomí obviněného o tímto příkazem uloženém trestu – viz závěr bodu 3. odůvodnění rozsudku). 27. V kontextu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný zpochybnil subjektivní stránku trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Označeného přečinu se dopustí, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu nebo pro kterou takové oprávnění pozbyl. Podle tzv. právní věty výroku o vině obviněný mařil výkon rozhodnutí soudu a jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonával činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána. Trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání je úmyslným trestným činem, přičemž pro naplnění subjektivní stránky postačí i úmysl nepřímý (eventuální), a to i ve formě smíření [srov. § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.]. 28. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. 29. Zavinění jakožto psychický stav pachatele ke skutečnostem odpovídajícím znakům uvedeným v zákoně tu musí být v době činu, v okamžiku trestného jednání pachatele. Bezvýznamné jsou představy a vůle pachatele před činem nebo po něm. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele. V odborné trestněprávní literatuře a v judikatorní praxi byl opakovaně vysloven názor, že úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy. Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu (viz např. rozhodnutí č. 41/1967 Sb. rozh. tr.). 30. Podle ustálené teorie i praxe je zavinění vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Zavinění je podle § 15 a § 16 tr. zákoníku vybudováno: a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, b) na složce vůle, zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. 31. Soudy obou stupňů správně uzavřely a vysvětlily, proč shledaly zavinění ve formě přímého úmyslu a odmítly obhajobu obviněného, že nejednal úmyslně, v důsledku čehož se nemohl dopustit přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný se v posuzované trestní věci hájil tím, že v době činu (dne 9. 12. 2022) nevěděl o platných zákazech řízení motorových vozidel, resp. se domníval, že dřívější mařená rozhodnutí postrádají zákonný podklad, neboť ukládaní́ jednotlivých zákazů v nich bylo odůvodňováno původním neexistujícím – starým a již zrušeným – zákazem řízení, tudíž si nebyl vědom toho, že nesmí řídit. S touto jeho argumentací se ale ani Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Pokud jde o otázku vědomí obviněného o platných zákazech řízení, není pochyb o tom, že obviněnému byla obě rozhodnutí, jež mařil (příkaz Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 3. 5. 2022, č. j. MHMP 760811/2022/Van, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 7 T 12/2022), prokazatelně doručena (viz výše). Za této situace tedy nutno dospět k závěru, že obviněný byl s obsahem těchto rozhodnutí seznámen a o tom, co mu ukládala – zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 2 let a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 4 let – věděl. Se zřetelem k tomu, že správní rozhodnutí nabylo právní moci dne 18. 5. 2022 a soudní rozhodnutí dne 8. 11. 2022 (přičemž v žádném z uvedených řízení neuplatnil opravný prostředek), je zřejmé, že obviněný dne 9. 12. 2022 řídil motorové vozidlo navzdory oběma pravomocným zákazům řízení, čehož si byl vědom, jak ostatně vyplývá i z jeho výpovědi, kdy připustil, že v době řízení řídit „neměl“, ale neměl to ani zakázané. Takovou prostou hru se slovy, navíc si protiřečící, však dovolací soud nemůže akceptovat. Ostatně, ze stěžejní argumentace dovolatele soustavně uplatňované v rámci celého trestního řízení, na základě níž dovozuje závěr o absenci úmyslného zavinění, je zjevné, že nepopírá své vědomí o zákazech řízení, jež mu byly v průběhu let ukládány, tj. včetně těch uložených rozhodnutími Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 3. 5. 2022, č. j. MHMP 760811/2022/Van, a Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 7 T 12/2022. Podstata jeho argumentace je založena na tvrzení, že mařená rozhodnutí postrádají zákonný podklad, neboť ukládání jednotlivých zákazů v nich bylo odůvodňováno původním neexistujícím – starým a již zrušeným – zákazem řízení. 32. V této souvislosti je vhodné připomenout, že totožnou argumentaci uplatnil obviněný i ve své trestní věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 670/2023 . I v tomto dovolacím řízení opřel námitky vůči naplnění subjektivní stránky o zpochybnění zákonnosti rozhodnutí o uložení předchozích sankcí zákazu řízení motorových vozidel, jejichž porušení založilo trestní řízení probíhající v tehdy řešené trestní věci. Nejvyšší soud přitom ve svém usnesení ze dne 15. 8. 2023, sp. zn. 6 Tdo 670/2023 , konstatoval, že trestnímu soudu rozhodujícímu o vině pachatele trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož podstatou je porušení zákazu uloženého mu rozhodnutím jiného orgánu veřejné moci (tj. výkon činnosti, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána), nepřísluší zásadně zkoumat správnost takového rozhodnutí. Na jeho posouzení může být především to, zda příslušný zákaz byl vydán orgánem veřejné moci v rámci jeho pravomoci a zda rozhodnutí, jímž byl uložen, nabylo právní moci (a stalo se vykonatelným). Nejvyšší soud zdůraznil, že s oporou v ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř. (jehož aplikace se i v nyní posuzované věci dovolatel domáhá) nelze dovozovat oprávnění, či dokonce povinnost trestního soudu, přezkoumávat takové rozhodnutí z hlediska jeho věcné správnosti, a tím i odůvodněnosti sankce, která byla tímto rozhodnutím správního orgánu uložena, ani nelze z této skutečnosti vyvozovat případný odlišný závěr. Takové oprávnění zásadně nemá trestní soud ani vůči pravomocným soudním rozhodnutím trestním, která obdobným způsobem podmiňují závěr o vině obviněného daným trestným činem. Případná věcná nesprávnost rozhodnutí správního orgánu může být řešena jen v příslušném správním (nikoli trestním) řízení. Možnost procesního trestního soudu podle § 9 odst. 1 tr. ř. posoudit prejudiciální otázku podmiňující meritorní rozhodnutí o vině Nejvyšší soud opakovaně pojal jako oprávnění, nikoli povinnost. 33. Nejvyšší soud v nyní posuzované trestní věci doplňuje, že zákonnost nebo věcná správnost rozhodnutí, jehož výkon pachatel svým jednáním podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku maří nebo ztěžuje, není z hlediska jeho trestní odpovědnosti relevantní a soud ji ani nemůže přezkoumávat. Soud posuzuje právní moc a vykonatelnost předmětného rozhodnutí, a to ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. jako předběžnou otázku. Ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř. o předběžných otázkách není primárně určeno k tomu, aby orgány činné v trestním řízení meritorně přezkoumávaly správnost obsahu rozhodnutí. Otázka správnosti výsledku přestupkových řízení je z hlediska viny přečinem podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zcela irelevantní. Pouze v případě očividné a zcela zjevné nezákonnosti rozhodnutí lze výjimečně připustit, že výkon rozhodnutí nepožívá ochrany z důvodu meritorní nesprávnosti samotného rozhodnutí. Typicky může jít o vady zakládající nicotnost rozhodnutí, tzv. paakt (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1530/2014 , a ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1545/2015 ). Nicotnost rozhodnutí způsobuje neexistence zákonného podkladu pro rozhodnutí, nedostatek pravomoci, nejtěžší vady příslušnosti, absolutní nedostatek formy, absolutní omyl v osobě adresáta, neexistence skutkového základu způsobující bezobsažnost, požadavek trestného plnění, požadavek plnění fakticky nemožného, neurčitost, nesmyslnost či neexistence vůle (srov. HENDRYCH, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003. s. 136–141). 34. V projednávané trestní věci není s ohledem na shora uvedené k přezkumu rozhodnutí specifikovaných ve skutkové větě výroku o vině, jež měl obviněný mařit, žádný důvod. Právní moc a vykonatelnost těchto rozhodnutí obviněný zpochybnil poukazem na absenci řádného doručení, jeho námitka však byla opakovaně vyvrácena (viz výše). Žádná nicotnost těchto rozhodnutí nebyla obviněným relevantně namítána a na tuto také nic neukazuje. Tvrzení, že rozhodnutí postrádají zákonný podklad, je podpořeno nekonkrétním poukazem na údajné vady ve správních a soudních řízeních, která nemají s posuzovanou věcí souvislost. V trestním řízení platí presumpce správnosti pravomocných rozhodnutí, přičemž odlišný náhled trestního soudu na tato rozhodnutí lze učinit ve výjimečných případech, nasvědčují-li okolnosti věci důvodně tomu, že je dána nicotnost takových rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že dovolací soud nezaznamenal žádnou očividnou nezákonnost příkazu Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 3. 5. 2022, č. j. MHMP 760811/2022/Van, a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 7 T 12/2022, nepřistoupil k přezkumu těchto rozhodnutí. V návaznosti na shora uvedenou vázanost obsahem dovolání, kdy Nejvyššímu soudu je vyloženě zapovězeno jakkoli dotvářet či domýšlet za dovolatele jeho argumentaci, je třeba konstatovat, že obviněný v podstatě toliko obecně presumuje jistý dominový efekt věcné nesprávnosti a nezákonnosti postupně ukládaných trestů zákazu řízení motorových vozidel v mnoha správních i soudních řízeních. Přitom však sám neposkytuje ucelený přehled na sebe navazujících takových pochybení, která by snad, byť i jen hypoteticky, mohla zpochybnit uložení uvedeného druhu trestu ve věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové i ve věci vedené u Magistrátu hlavního města Prahy pod č. j. MHMP 760811/2022/Van. V dovolání sice obviněný zmiňuje mnoho předchozích i paralelních řízení, avšak pokud vyčítá eventuální vadu v některých z nich, žádná nemá dopad na uvedená dvě rozhodnutí, na nichž byl postaven výrok o jeho vině. 35. Příkladmo lze uvést, že zmínka o odsouzení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 119/2022 nedopadá na projednávanou trestní věc, neboť se jedná o trestnou činnost spáchanou tzv. v souběhu a ve vztahu k níž bylo v případě obviněného podle § 44 tr. zákoníku upuštěno od uložení souhrnného trestu. Eventuální vada trestní věci sp. zn. 9 T 119/2022 (nadto nezjištěná – dovolání obviněného bylo výše uvedeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2023, sp. zn. 6 Tdo 670/2023 , odmítnuto) tedy z povahy věci rozhodně nemůže působit vadu trestní věci projednávané. Dále namítal dovolatel, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ve věci vedené pod sp. zn. 2 T 12/2021 vycházel ze správního rozhodnutí č. j. MHMP-1174117/2020/Nov, které však bylo doručeno fikcí, přičemž z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 vycházel i Okresní soud v Hradci Králové. Tak tomu ovšem rozhodně není, neboť výrok o vině z rozsudku Okresního Hradci Králové ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 7 T 12/2022, se o odsouzení ve věci Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 12/2021 nijak neopírá (byť je zmíněno v odůvodnění). 36. Objektem přečinu maření úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 tr. zákoníku je zájem na řádném výkonu rozhodnutí soudů a dalších orgánů veřejné moci. Jak již bylo výše uvedeno, jen ve zcela výjimečných případech naprosto flagrantního pochybení v řízení či rozhodnutí, jimiž byl mařený trest zákazu činnosti uložen, v případě očividné a zcela zjevné nezákonnosti lze podle § 9 odst. 1 tr. ř. dospět k závěru, že výkon rozhodnutí trestněprávní ochrany nepožívá. Tak tomu ovšem v daném případě není a dovolatel ani proti oběma rozhodnutím o uložení trestu zákazu činnosti, jehož výkon mařil, nebrojil řádnými ani mimořádnými opravnými prostředky. Těžko se zpětně může dovolávat toho, že by tato dvě rozhodnutí nebyla způsobilým a zákonným podkladem, na základě kterého byl uznán vinným přečinem podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku. Jeho retrospektivní náhled, podle něhož „měl důvod se domnívat, že trest zákazu činnosti nevykonává“, je založen na neurčitém a nijak specifikovaném tvrzení, že „dřívější mařená rozhodnutí postrádají zákonný podklad, neboť ukládání jednotlivých zákazů v nich bylo odůvodňováno původním neexistujícím – jeho slovy starým a již zrušeným – zákazem řízení“. Takový náhled však neobstojí, neboť jde o pouhé, opakovaně prezentované subjektivní hodnocení obviněného a jeho trestní i přestupkové minulosti, ovšem zcela bez vazby na zákonnost, právní moc a vykonatelnost rozhodnutí, jejichž výkon mařil. Na tomto závěru ničeho nemůže změnit ani odkaz obviněného na jinou jeho trestní věc vedenou u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 814/2018 (v dovolání nesprávně uvedeno 6 Tdo 814/2008), neboť Nejvyšší soud v usnesení ze dne 9. 8. 2018 sice zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a na to navazující výrok rozsudku jiného soudu prvního stupně, jímž byl uložen souhrnný trest, avšak z jiných, procesních důvodů. Dospěl totiž k závěru, že oprava výroku o vině provedená podle § 131 odst. 1 tr. ř., spočívající ve vypuštění souběžné kvalifikace jednoho ze skutků, jimiž byl obviněný uznán vinným, zakládá ve smyslu § 133 tr. ř. právo obviněného napadnout takto opravený rozsudek odvoláním v rozsahu těch výroků, jichž se změna vyhotovení rozsudku dotkla. Každopádně historie obviněným zmíněné trestní věci neznamená nic jiného než obecnou možnost, aby na základě rozhodnutí dovolacího soudu byla zrušena napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů a na to navazující rozhodnutí i v jiných trestních věcech. Pro projednávanou trestní věc však takový obecný poznatek nemá žádnou relevanci a tím ani vliv na posouzení subjektivní stránky trestného činu. Jak již bylo uvedeno, obviněný neměl žádný hmatatelný důvod se domnívat, že uložené tresty zákazu činnosti, jejichž výkon mařil, nejsou v běhu. 37. Výhradám obviněného obsaženým v jeho mimořádném opravném prostředku tak Nejvyšší soud nepřisvědčil a právní posouzení skutku jako přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku shledal správným. S názorem soudů nižších stupňů, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, poněvadž si byl vědom zákazů řízení motorového vozidla, avšak aniž by se domáhal zrušení rozhodnutí, jimiž mu byly tyto zákazy uloženy, řídil motorové vozidlo, a to cíleně, chtěně, se lze ztotožnit. V. Způsob rozhodnutí 38. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného M. P. je zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23065/	30.11.2023	29 NSČR 89/2021	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl dovolání dlužníků proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020. I. Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením ze dne 21. 10. 2019, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) odmítl přihlášku pohledávky věřitele č. 33 H. C. a. s. (dále jen „věřitel HC“) v částce 69 313,58 Kč a rozhodl o ukončení účasti tohoto věřitele v insolvenčním řízení v rozsahu 69 313,58 Kč. V důvodech usnesení insolvenční soud uvedl, že pohledávky věřitele HC popřeli dlužníci na přezkumném jednání dne 28. 5. 2019 a věřitel HC (přesto, že byl insolvenčním správcem řádně vyrozuměn a poučen) nepodal žalobu o určení pohledávky. 2. K odvolání věřitele HC insolvenční soud usnesením ze dne 21. 11. 2019, změnil své usnesení ze dne 21. 10. 2019, tak, že: [1] Přihláška věřitele HC se v částce 69 313,58 Kč neodmítá (bod I. výroku). [2] Věřitel HC zůstává v insolvenčním řízení s pohledávkou v částce 69 413,58 Kč (bod II. výroku). 3. K odvolání dlužníků Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení insolvenčního soudu. 4. Odvolací soud s odkazem na ustanovení § 7, § 95 a § 410 odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), dospěl po přezkoumání usnesení insolvenčního soudu k následujícím závěrům. 5. Pro vydání usnesení insolvenčního soudu byly splněny podmínky dle § 95 insolvenčního zákona, neboť soud zcela vyhověl odvolání proti rozhodnutí, u něhož není aplikace tohoto ustanovení vyloučena, a věřitel HC podal včas žalobu o určení pravosti a výše pohledávky. 6. Pohledávky věřitele HC popřeli dlužníci (insolvenční správce je uznal) před schválením oddlužení. Lhůta k podání určovací žaloby tedy nemohla začít běžet dříve, než usnesení o schválení o oddlužení nabylo právní moci (dne 4. 9. 2019). 7. Ve vyrozuměni ze dne 21. 6. 2019 insolvenční správce věřitele HC nesprávně poučil o počátku běhu lhůty k podání žaloby, proto věřiteli dosud nezačala běžet lhůta a žaloba doručená soudu dne 4. 10. 2019 nemohla být opožděná. II. Dovolání a vyjádření k němu 8. Proti usnesení odvolacího soudu podali dlužníci dovolání, v němž namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod dle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)], a požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 9. Přípustnost dovolání vymezují ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Jde o otázku, jak konkrétně má být věřitel poučen ve vyrozumění insolvenčního správce o popření pohledávky dlužníkem podle § 197 odst. 2 insolvenčního zákona a § 13 vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona. 10. Podle dovolatelů insolvenční správce při vyrozumění věřitele HC o popření jeho pohledávky postupoval v souladu s § 13 vyhlášky č. 311/2007 Sb. a též v souladu s účelem a smyslem § 197 insolvenčního zákona. Věřiteli se tak dostalo řádného a úplného poučení. 11. Dále dovolatelé tvrdí, že odvolací soud se odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2015, sen. zn. 29 ICdo 24/2013 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 33/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 33/2016“)], ohledně počítání lhůty pro podání incidenční žaloby nezajištěným věřitelem. Namítají, že odvolací soud při výkladu náležitostí vyrozumění podle § 197 odst. 2 insolvenčního zákona nezohlednil smysl a účel zákona. K tomu dodávají, že náležitosti vyrozumění o popření pohledávky jsou podrobně popsány v § 13 vyhlášky č. 311/2007 Sb., přičemž účelem vyrozumění je poskytnout věřiteli popřené pohledávky, který se neúčastnil přezkumného jednání, při němž byla jeho pohledávka popřena, poučení, jak má v insolvenčním řízení postupovat, tedy že má možnost přistoupit k podání incidenční žaloby. Podle dovolatelů se odvolací soud v tomto ohledu odchýlil od závěrů Nejvyššího soudu obsažených v usnesení ze dne 30. 4. 2013, sen. zn. 29 NSČR 80/2012 , ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3582/2010 [jde o usnesení uveřejněné pod číslem 97/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 97/2011“)], a ze dne 25. 3. 2019, sen. zn. 29 ICdo 37/2017 . III. Přípustnost dovolání 12. Na tomto místě Nejvyšší soud podotýká, že usnesením ze dne 20. 1. 2021, sen. zn. 29 NSČR 50/2020 , dovolání dlužníků odmítl jako opožděné. Usnesení Nejvyššího soudu zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 1020/21 , v němž se Ústavní soud neztotožnil se závěrem Nejvyššího soudu o zmeškání lhůty pro podání dovolání. 13. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 14. S přihlédnutím k tomu, že insolvenční soud zjistil úpadek dlužníků (a povolil jim oddlužení) usnesením ze dne 28. 3. 2019 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), platí pro předmětné insolvenční řízení i v době od 1. 6. 2019 insolvenční zákon ve znění účinném do 31. 5. 2019; srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 15. Dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřené otázky (výkladu § 197 odst. 2 insolvenčního zákona ve vazbě na běh lhůty k podání žaloby o určení pohledávky) jde o věc v daných skutkových poměrech dovolacím soudem neřešenou. IV. Důvodnost dovolání 16. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 17. Skutkový stav věci, z nějž vyšly soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. 18. Pro právní posouzení jsou rozhodná zejména následující zjištění (z nichž vyšly oba soudy a jež se jako obsah insolvenčního spisu promítají i v insolvenčním rejstříku): [1] Usnesením ze dne 28. 3. 2019, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníků a povolil jeho řešení oddlužením. [2] Přihláškou pohledávky č. P37 přihlásil věřitel HC do insolvenčního řízení dlužníků nezajištěné pohledávky v celkové výši 69 413,58 Kč. [3] Dne 28. 5. 2019 dlužníci popřeli pravost a výši pohledávek (mimo dílčí pohledávku č. 3 ve výši 100 Kč) věřitele HC. [4] Dne 8. 7. 2019 byla zveřejněna v insolvenčním rejstříku zpráva o přezkumu ze dne 28. 5. 2019 (B-13). [5] Usnesením ze dne 15. 8. 2019, insolvenční soud schválil oddlužení dlužníků plněním splátkového kalendáře a schválil zprávu o přezkumu zveřejněnou dne 8. 7. 2019. [6] Podáním datovaným 21. 6. 2019 vyrozuměl insolvenční správce věřitele HC, že jeho pohledávku popřeli dlužníci. V poučení uvedl mimo jiné: „Insolvenční správce současně podle ustanovení § 198 odst. 1 a odst. 2 insolvenčního zákona upozorňuje věřitele, že může své právo uplatnit žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání, avšak tato lhůta neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení tohoto vyrozumění. Žalobu je nutno podat proti dlužníkům u insolvenčního soudu. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše a pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření. Popření pohledávky nezajištěného věřitele dlužníkem má za trvání účinků schválení oddlužení tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem.“ [7] Dne 4. 10. 2019 podal věřitel HC u insolvenčního soudu žalobu na určení pravosti a výše pohledávek. 19. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení občanského soudního řádu, insolvenčního zákona a vyhlášky č. 311/2007 Sb.: Podle ustanovení § 5 o. s. ř. soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Dle ustanovení § 197 insolvenčního zákona věřitele, jehož nevykonatelná přihlášená pohledávka byla popřena při přezkumném jednání, poučí insolvenční správce nebo insolvenční soud při přezkumném jednání o dalším postupu; věřitele, který se přezkumného jednání nezúčastnil, o tom insolvenční správce písemně vyrozumí, a to i tehdy, je-li popření uvedeno v upraveném seznamu přihlášených pohledávek (odstavec 2). Z ustanovení §198 insolvenčního zákona plyne, že věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání nebo od právní moci rozhodnutí o schválení zprávy o přezkumu podle § 410 odst. 3 písm. a); tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2 nebo § 410 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření (odstavec 1). Ustanovení § 407 odst. 1 insolvenčního zákona stanoví, že účinky schválení oddlužení nastávají okamžikem zveřejnění rozhodnutí o schválení oddlužení v insolvenčním rejstříku. Podle ustanovení § 410 insolvenčního zákona přezkoumání přihlášených pohledávek provede insolvenční správce tak, že v seznamu přihlášených pohledávek podle § 189 odst. 1 u každé z pohledávek výslovně uvede, zda ji on sám, dlužník nebo věřitel popírá nebo nepopírá, přičemž ke stanovisku dlužníka bude připojen i podpis dlužníka; stanovisko dlužníka zjistí insolvenční správce při osobním jednání s dlužníkem, jehož datum a místo konání sdělí dlužníkovi nejméně 7 dní předem. Věřitele, jehož nevykonatelná přihlášená pohledávka byla popřena, o tom insolvenční správce písemně vyrozumí a poučí jej o dalším postupu. Poté insolvenční správce vypracuje zprávu o přezkumu; její součástí je záznam o jednání s dlužníkem podepsaný insolvenčním správcem a dlužníkem, seznam přihlášených pohledávek a doklad o písemném vyrozumění věřitele, jehož nevykonatelná přihlášená pohledávka byla popřena (odstavec 2). Popření pohledávky nezajištěného věřitele dlužníkem má za trvání účinků schválení oddlužení tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem, ustanovení § 51 odst. 2 tím však není dotčeno; pro toto popření platí obdobně ustanovení o zjištění pohledávky týkající se insolvenčního správce. Jestliže dlužník popřel pohledávku před schválením oddlužení, nastávají účinky tohoto popření dnem, kdy nastaly účinky oddlužení; tento den je rozhodný i pro počátek běhu lhůt k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky. Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena dlužníkem, podávají žalobu vždy vůči dlužníku (odstavec 5). Dle ustanovení § 13 vyhlášky č. 311/2007 Sb. písemné vyrozumění o popření nevykonatelné pohledávky obsahuje označení insolvenčního soudu včetně spisové značky, pod kterou je insolvenční řízení vedeno, označení dlužníka a označení věřitele, jemuž je toto vyrozumění určeno, údaje umožňující identifikaci popřené nevykonatelné pohledávky, informaci o tom, zda tato pohledávka byla popřena co do pravosti, výše nebo pořadí, stanovisko dlužníka, datum a podpis insolvenčního správce. U pohledávky popřené co do výše se ve vyrozumění uvede, v jaké výši byla insolvenčním správcem popřena, u pohledávky popřené co do pořadí se ve vyrozumění uvede, v jakém pořadí má být pohledávka podle insolvenčního správce uspokojena (odstavec 1). Vyrozumění dále obsahuje poučení, že pokud nepodá věřitel, jehož nevykonatelná pohledávka byla popřena, proti insolvenčnímu správci u insolvenčního soudu žalobu na určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky, nebude k pohledávce popřené co do pravosti nadále v insolvenčním řízení přihlíženo a pohledávka popřená co do výše nebo pořadí se bude pokládat za zjištěnou ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření insolvenčním správcem. Ve vyrozumění se uvede i poučení, že věřitel, jehož nevykonatelná pohledávka byla popřena, se v podané žalobě může jako důvodu vzniku pohledávky dovolávat jen skutečností uvedených v přihlášce nebo při přezkumném jednání a dále skutečností, o kterých se věřitel dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části podle obchodního zákoníku neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku. Vyrozumění dále obsahuje poučení o tom, že lhůta k podání žaloby činí 30 dnů od přezkumného jednání a že tato lhůta neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění (odstavec 2). 20. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platí ustanovení § 5 o. s. ř. a ustanovení § 13 vyhlášky č. 311/2007 Sb. beze změny od zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníků (10. 3. 2019). K rozhodnému znění insolvenčního zákona (do 31. 5. 2019) srov. odstavec 14. shora. Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 410 odst. 5 insolvenčního zákona v rozhodném znění se aplikuje [v návaznosti na nález pléna Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 2/19 , uveřejněný pod číslem 223/2019 Sb., na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sen. zn. 29 ICdo 111/2018 , nebo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2020, sen. zn. 29 ICdo 19/2019 )] s vypuštěním podmínky, aby šlo o popření pohledávky věřitele „nezajištěného“. 21. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že zákon č. 64/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, znamenal v insolvenčním právu koncepční změnu spočívající (mimo jiné) v tom, že přezkum pohledávek v oddlužení již neprobíhá na přezkumném jednání před insolvenčním soudem. Přihlášené pohledávky insolvenční správce přezkoumává při osobním jednání s dlužníkem (§ 410 odst. 2 insolvenčního zákona). 22. Jestliže se věřitel popřené pohledávky neúčastnil přezkumného jednání, při němž byla jeho pohledávka popřena (což je pravidlem, a bylo tomu tak i v dané věci), je insolvenční správce povinen poskytnout mu poučení, jak má v insolvenčním řízení postupovat. Toto poučení insolvenční správce poskytne věřiteli v písemném vyrozumění (§ 197 odst. 2 insolvenčního zákona). 23. Již v R 97/2011 Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož poučení, jak má v insolvenčním řízení postupovat přihlášený věřitel, jehož nevykonatelná pohledávka byla při přezkumném jednání účinně popřena co do pravosti, výše nebo pořadí, se takovému věřiteli v případě, že je při přezkumném jednání přítomen, má dostat již při tomto jednání. Nestane-li se tak, pak písemné vyrozumění ve smyslu ustanovení § 197 odst. 2 insolvenčního zákona, splňující náležitosti vymezené vyhláškou č. 311/2007 Sb., musí insolvenční správce zaslat nejen těm věřitelům popřené nevykonatelné pohledávky, kteří se přezkumného jednání nezúčastnili, nýbrž i těm věřitelům popřené nevykonatelné pohledávky, kterým se – ač byli přítomni – náležitého poučení při přezkumném jednání nedostalo. K tomu srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sen. zn. 29 NSČR 42/2010 , uveřejněné pod číslem 13/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 24. V R 97/2011 Nejvyšší soud též vysvětlil, že ustanovení § 5 o. s. ř. je podpůrně (přiměřeně) aplikovatelné (i) v insolvenčním řízení. Přitom platí, že poučovací povinnost soudu je koncipována tak, aby bylo vždy bez pochybností zřejmé, kdy a o čem mají být účastníci poučeni. 25. Dále je judikatura Nejvyššího soudu ustálena v závěru, že skutečnost, zda insolvenční soud nebo insolvenční správce splnil svou poučovací povinnost dle § 197 odst. 2 insolvenčního zákona, závisí na posouzení, zda případné nedostatky při plnění poučovací povinnosti nebyly na újmu procesních práv přihlášeného věřitele jako adresáta poučení. Jinak řečeno, jestliže účastník řízení mohl na základě poskytnutého poučení odpovídajícím způsobem uplatnit svá procesní práva, popřípadě vykonat své procesní povinnosti, není z hlediska zachování práva na spravedlivý proces podstatné, že případně šlo o poučení, které není zcela bez vad. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2021, sen. zn. 29 NSČR 64/2020 , uveřejněné pod číslem 83/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 83/2022“). 26. Jde-li o náležitosti písemného vyrozumění (§ 197 odst. 2 insolvenčního zákona), ustanovení § 13 vyhlášky (mimo jiné) vyžaduje, aby vyrozumění obsahovalo poučení o tom, že lhůta k podání žaloby činí 30 dnů od přezkumného jednání a že tato lhůta neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění. Význam zmíněného poučení přitom zcela zjevně spočívá v tom, aby se do sféry dispozice věřitele popřené nevykonatelné pohledávky dostala informace ohledně délky lhůty k podání žaloby o určení pravosti pohledávky a ohledně data počátku jejího běhu. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 340/2012 . 27. Tvrdí-li dovolatelé, že ve vyrozumění o popření pohledávky dlužníkem podle § 197 odst. 2 insolvenčního zákona se věřiteli dostalo řádného a úplného poučení, Nejvyšší soud tento názor nesdílí. Účel vyrozumění dle § 197 odst. 2 insolvenčního zákona je nutno mít na zřeteli jak při hodnocení, zda vyrozumění splňuje vyhláškou stanovené náležitosti, tak i v situaci, kdy soud posuzuje, jaké důsledky má absence některého z vyhláškou předepsaných údajů. 28. Jestliže insolvenční správce ve vyrozumění o popření nevykonatelné pohledávky ze dne 21. 6. 2019 (srov. odstavec 18. [6]) uvedl, že podle ustanovení § 198 odst. 1 a odst. 2 insolvenčního zákona věřitel může své právo uplatnit žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání, avšak tato lhůta neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení tohoto vyrozumění, je zcela zjevné, že při formulaci poučení striktně vycházel z náležitostí vyrozumění o popření nevykonatelné pohledávky předepsaných ustanovením § 13 odst. 2 vyhlášky č. 311/2007 Sb. 29. V dané věci však bylo nutno poučení ve vyrozumění insolvenčního správce modifikovat. Ustanovení § 13 odst. 2 vyhlášky č. 311/2007 Sb. totiž nepamatuje na situaci, kdy dlužník popře pohledávku věřitele (již) v době před schválením oddlužení. Proto je nutno poučení přizpůsobit textu ustanovení § 410 odst. 5 insolvenčního zákona, z něhož jasně a nepochybně plyne, že v případě, že dlužník popřel nevykonatelnou pohledávku věřitele před schválením oddlužení, je pro počátek běhu lhůt k podání žaloby vůči dlužníku o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky rozhodný den, kdy nastaly účinky oddlužení. 30. Výše uvedený názor je podporován i odbornou literaturou, podle níž obecně platí, že žaloba musí být podána ve lhůtě podle § 198 odst. 1 insolvenčního zákona, tzn. do 30 dnů od právní moci rozhodnutí o schválení zprávy o přezkumu. Tato lhůta však neskončí dříve než 15 dnů od doručení vyrozumění o popření pohledávky. Ustanovení § 410 insolvenčního zákona nicméně stanoví ve vztahu k popření nevykonatelné pohledávky dlužníkem, že rozhodným dnem pro počátek běhu lhůt k podání žaloby je den, kdy nastanou účinky rozhodnutí o oddlužení, tzn. den zveřejnění rozhodnutí o schválení oddlužení v insolvenčním rejstříku. Uvedené je nutné vykládat tak, že v případě popření insolvenčním správcem se prosadí výlučně lhůta uvedená v § 198 odst. 1, přičemž v případě popření dlužníkem se uplatní tatáž lhůta, která však nezačne běžet dříve, než bude rozhodnutí o schválení oddlužení zveřejněno v insolvenčním rejstříku. To ostatně vyplývá i z toho, že účinky popření pohledávky dlužníkem nastávají právě okamžikem zveřejnění tohoto rozhodnutí v insolvenčním rejstříku. Po 1. 7. 2017 jsou obě lhůty zásadně shodné (nedochází-li výjimečně ke schválení zprávy o přezkumu v jiný den než ke schválení oddlužení). Srov. Sprinz, P., Jirmásek, T., Řeháček, O., Vrba, M., Zoubek, H. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 1. vydání (4. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023 (komentář k § 410 insolvenčního zákona). 31. Lze tedy shrnout, že popře-li dlužník, jemuž insolvenční soud povolil oddlužení, na přezkumu konaném v době před schválením oddlužení, nevykonatelnou pohledávku věřitele, musí vyrozumění insolvenčního správce o popření nevykonatelné pohledávky dle § 197 odst. 2 insolvenčního zákona obsahovat nad rámec základních náležitostí podle § 13 vyhlášky č. 311/2007 Sb. též poučení o tom, že žalobu o určení pravosti, výše a pořadí pohledávky je nutno podat proti dlužníku. Lhůta pro podání žaloby činí 30 dnů od právní moci rozhodnutí o schválení zprávy o přezkumu a neskončí dříve než 15 dnů od doručení vyrozumění o popření pohledávky. V případě, že dlužníku bude schváleno oddlužení, začne lhůta 30 dnů běžet ode dne, kdy nastanou účinky rozhodnutí o oddlužení (ode dne zveřejnění rozhodnutí o schválení oddlužení v insolvenčním rejstříku), a neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění. 32. V dané věci insolvenční správce ve vyrozumění o popření nevykonatelné pohledávky věřitele HC nikterak neinformoval o tom, kdy mu začne běžet lhůta k podání žaloby o určení pravosti a výše pohledávek pro případ, že bude schváleno oddlužení dlužníků. Přitom pouze úplné a řádné vyrozumění o popření přihlášené pohledávky je způsobilé založit věřiteli běh lhůty k podání žaloby na určení pravosti a výše pohledávek. Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že absence údaje o počátku běhu lhůty k podání žaloby se v dané věci mohla negativně projevit v poměrech věřitele HC a být tak na újmu jeho procesních práv (viz R 83/2022 ). 33. Nejvyšší soud uzavírá, že věřiteli HC se nedostalo ve vyrozumění insolvenčního správce řádného poučení o dalším postupu v insolvenčním řízení. Lhůta pro podání žaloby na určení pravosti a výše pohledávky tak věřiteli nezačala běžet. V tomto ohledu je závěr odvolacího soudu správný. 34. Poukaz dovolatelů na R 33/2016 není přiléhavý vzhledem k odlišnostem ve skutkovém stavu. V oné věci šlo o otázku pasivní věcné legitimace v situaci, kdy přihlášenou pohledávku popřel insolvenční správce i dlužník. 35. Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je ve výsledku správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání dlužníků zamítl jako nedůvodné (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23124/	30.11.2023	29 Cdo 3609/2022	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání žalovaného zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 35 Co 136/2021, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 35 Co 136/2021, a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobou podanou 20. 1. 2018 se žalobce (J. R., jako insolvenční správce dlužníka Tiskárny R. s. r. o.) domáhal vůči žalovaným [1/ U., s. r. o., a 2/ J. K. (dále též jen „J. K.“)] toho, aby společně a nerozdílně zaplatili ve prospěch majetkové podstaty dlužníka částku 760.000 Kč. Po prvním žalovaném dále požadoval zaplacení příslušenství představovaného zákonným úrokem z prodlení z částky 640.000 Kč za dobu od 15. 5. 2017 do zaplacení. 2. Žalobu odůvodnil tím, že jde o částku, kterou po prohlášení konkursu na majetek dlužníka (17. 2. 2015) postupně zaplatil z majetkové podstaty dlužníka (tak, že uhradil dne 28. 8. a 9. 9. 2016 vždy částku 120.000 Kč, dne 21. 10. 2016 částku 50.000 Kč, dne 21. 11. 2016 částku 20.000 Kč, ve dnech 22. a 28. 11. 2016 vždy částku 50.000 Kč, dne 20. 12. 2016 částku 70.000 Kč, ve dnech 23. 2. a 14. 3. 2017 vždy částku 120.000 Kč a dne 31. 3. 2017 částku 40.000 Kč) jako podnájemné podle podnájemní smlouvy uzavřené mezi dlužníkem (jako podnájemcem) a prvním žalovaným (jako nájemcem) dne 30. 4. 2012, jejímž předmětem byly označené stroje, nevěda, že podnájemní smlouva zanikla k 31. 8. 2016. Po prvním žalovaném požadoval žalobce zaplacení požadované částky z titulu bezdůvodného obohacení, po druhém žalovaném (coby jednateli prvního žalovaného i dlužníka) z titulu náhrady škody způsobené porušením povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře (jelikož jako jednatel prvního žalovaného uplatňoval platby za podnájemné vůči dlužníku, ačkoli věděl, že podnájemní smlouva zanikla). 3. Usnesením ze dne 16. 1. 2019, č. j. 59 C 47/2018-39, vyloučil Okresní soud v Liberci nárok uplatněný žalobcem vůči druhému žalovanému k samostatnému řízení. 4. Rozsudkem ze dne 4. 3. 2021, č. j. 59 C 47/2018-163, okresní soud: [1] Zamítl žalobu vůči prvnímu žalovanému (dále též jen „žalovaný“) [bod I. výroku]. [2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 88.230,70 Kč (bod II. výroku). 5. Okresní soud – vycházeje z ustanovení § 36, § 40, § 246 odst. 1 a § 253 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), z ustanovení § 555 odst. 1, § 556 a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), jakož i ze závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 28/2006 Sb. rozh. obč (dále jen „R 28/2006“), který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu] – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům: 6. V soudním řízení, v němž se žalobce z titulu bezdůvodného obohacení domáhá vrácení plnění ze zaniklé smlouvy, lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným ( R 28/2006 ). Obdobné pravidlo dopadá i na projednávanou věc (plnění ze zaniklé podnájemní smlouvy) v poměrech aktuální právní úpravy bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku. 7. Je nesporné, že dlužníku (podnájemci) se dostalo za platby žalovanému (nájemci) protiplnění v podobě užívání tiskařských strojů, přičemž žalobce neprokázal, že by se žalovaný na úkor „žalobce“ (správně na úkor majetkové podstaty dlužníka) bezdůvodně obohatil (že hodnota plnění dlužníka žalovanému převyšovala hodnotu protiplnění) a v úvahu nepřichází ani plnění z jiného důvodu (např. z titulu náhrady škody). 8. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“ nebo „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 13. 4. 2022, č. j. 35 Co 136/2021-248, ve znění (doplňujícího) usnesení téhož soudu ze dne 25. 5. 2022, č. j. 35 Co 136/2021-253 (již za účasti společnosti L. C. s. r. o., která v průběhu odvolacího řízení vstoupila do řízení jako vedlejší účastník řízení na straně žalovaného): [1] Změnil rozsudek okresního soudu tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobci ve prospěch majetkové podstaty dlužníka do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 760.000 Kč s příslušenstvím představovaným zákonným úrokem z prodlení z částky 640.000 Kč za dobu od 15. 5. 2017 do zaplacení (první výrok). [2] Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 7.899,50 Kč (druhý výrok). [3] Uložil vedlejšímu účastníku řízení zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 7.899,50 Kč, a to společně a nerozdílně s žalovaným (třetí výrok). 9. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 2991 a § 2993 o. z. − dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí a po doplnění dokazování k následujícím závěrům: 10. Odvolací soud oproti okresnímu soudu ve skutkové rovině uzavírá, že žalobce se dozvěděl o zániku leasingové smlouvy k 31. 8. 2016 (na kterou byla navázána existence podnájemní smlouvy) až v březnu 2017. Jelikož dlužník i po zániku podnájemní smlouvy tiskařské stroje užíval a platil podnájemné sjednané v podnájemní smlouvě, zabýval se odvolací soud tím, kdo byl ochuzen užíváním tiskařských strojů a tím, zda platby „žalobce“ na straně jedné a užívání tiskařských strojů na straně druhé jsou vzájemně podmíněnými (synallagmatickými) plněními. 11. Minimálně od října 2016 byl vlastníkem tiskařských strojů vedlejší účastník, přičemž odvolací soud má za prokázáno, že vedlejší účastník pronajímal tiskařské stroje od 1. 10. 2016 žalovanému. Užívá-li někdo pronajatou věc bez protiplnění, obohacuje se tím na úkor nájemce, nikoli na úkor vlastníka věci. 12. Ustanovení § 2993 o. z. upravuje situace, při nichž bezdůvodné obohacení vzniká plněním na domnělý závazek, jenž z důvodu neplatnosti nebo zdánlivosti nevznikl, nebo následně odpadl. Pro případ, že šlo o oboustranné plnění, stanoví zákon vzájemnou podmíněnost restitučních povinností, ke které soud přihlédne (až) k námitce druhé strany. Platí však, že ustanovení § 2993 o. z. lze aplikovat jen ve vztahu k právům na vrácení těch hodnot, které si strany poskytly v rámci plnění vzájemných smluvních povinností. Právo na vydání majetkového prospěchu, který nebyl získán coby plnění ze smlouvy, není vzájemně podmíněno ve smyslu § 2993 o. z. 13. V projednávané věci žalovaný námitku vzájemného plnění uplatnil (namítal, že za inkasované podnájemné dlužníku nadále umožňoval užívat tiskařské stroje); proto odvolací soud posuzoval vzájemnou spjatost poskytnutých plnění. Námitku žalobce, že vedle uplatnění vzájemnosti je nezbytné také započtení obou pohledávek ve smyslu § 1982 o. z., nemá odvolací soud v poměrech § 2993 o. z. za důvodnou (postačí uplatnění vzájemnosti). 14. Podnájemní smlouva zanikla k 31. 8. 2016 a byť není postaveno najisto, zda vlastníkem tiskařských strojů v době do 30. 9. 2016 byl vedlejší účastník nebo společnost D. L. ČR s. r. o. (dále též jen „společnost D“), je zřejmé, že jím nebyl žalovaný. 15. Jestliže žalovaný (jako nájemce) uzavřel s vedlejším účastníkem (jako pronajímatelem) nájemní smlouvu až s účinností od 1. 10. 2016, pak mu v září 2016 nesvědčilo žádné právo k tiskařským strojům, takže (ani) nemohl být ochuzen. Vztah z bezdůvodného obohacení mezi žalobcem a žalovaným nemohla založit ani domnělá nebo zrušená smlouva. Původní (podnájemní) smlouva zanikla k 31. 8. 2016 a nová (byť neplatná nebo zdánlivá) smlouva mezi nimi nebyla uzavřena. Žalovaný, uzavírající dohodu o ukončení leasingové smlouvy, přitom o zániku podnájemní smlouvy věděl. 16. Nemůže jít ani o vzájemné plnění z důvodu, který odpadl (ze zrušené smlouvy); u tohoto typu bezdůvodného obohacení se totiž předpokládá, že právní důvod k plnění existuje ještě v době jeho poskytnutí a teprve následně (poté, со bylo poskytnuto plnění) ztratí své právní účinky (odpadne). V září 2016 zde již nebyla podnájemní smlouva a žalovaný sám dlužníku žádné plnění nemohl poskytovat (jelikož neměl žádná práva k tiskařským strojům). Tím, že dlužník uhradil žalovanému za užívání tiskařských strojů 120.000 Kč a žalovaný mu tuto částku nevrátil, se žalovaný bezdůvodně obohatil na úkor dlužníka ve smyslu § 2991 o. z.; dlužník takto plnil bez právního důvodu. 17. U plnění za následující měsíce (od října 2016 do března 2017) je skutkový stav odlišný (žalovaný od října 2016 disponoval užívacím právem k tiskařským strojům), odvolací soud však potud rovněž dospěl k závěru, že nešlo o plnění vzájemně podmíněné plněním žalovaného, nýbrž o samostatné nároky z bezdůvodného obohacení v režimu § 2991 o. z. Pro užití § 2993 o. z. je (totiž) rozhodující, zda posuzované plnění se dá vztáhnout k určitému (byť neplatnému, zdánlivému či zrušenému) závazku. V případě vzájemných plnění pak musí jít o jeden a týž závazek. Není-li tomu tak, úprava obsažená § 2993 o. z. se neuplatní. 18. Žalobce platil podnájemné 120.000 Kč měsíčně podle podnájemní smlouvy z roku 2012, nevěda, že zanikla k 31. 8. 2016. Žalovaný pak věděl, že podnájemné na původní (podnájemní) smlouvu již nemůže přijímat a nemůže podle ní ani poskytovat plnění. Byť si tedy účastníci zaniklé smlouvy plnili navzájem, nešlo o plnění k jednomu závazku, nýbrž o samostatné nároky na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu (§ 2291 o. z.), které spočívalo na jedné straně v poskytnutých platbách a na druhé straně v užívání tiskařských strojů. Žalovaný, který věděl, že od konce srpna 2016 není mezi stranami žádný závazek, (tak) nemůže vznést námitku vzájemného plnění dle § 2993 o. z. K účinné obraně tedy žalovanému nestačí uplatnit vzájemnost podle § 2993 o. z., ale musí zároveň započíst svůj nárok postupem podle § 1982 o. z., k čemuž nedošlo. Takové započtení by ostatně bylo v rozporu s § 140 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona. Žaloba je proto důvodná i co do částky 640.000 Kč (včetně příslušenství), bez ohledu na to, že i žalovanému vznikl (vzájemně nepodmíněný) nárok vůči dlužníku. II. Dovolání a vyjádření k němu 19. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož na vyřešení právní otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Konkrétně dovolatel klade následující otázky: [1] Musí být žalovaný, který před odvolacím soudem prokázal „zásadní skutečnosti“, poučen o změně právního názoru (odvolacího soudu), jde-li o právní názor, jímž se odvolací soud odchýlil jak od právního posouzení věci soudem prvního stupně, tak od právního posouzení, které předestřel účastníkům při soudním jednání? [2] Jestliže se insolvenční správce dlužníka, jehož úpadek je řešen konkursem, rozhodne dále provozovat „podnik“ (správně závod) a uzavírá za dlužníka po rozhodnutí o úpadku nové obchodně závazkové vztahy (smlouvy o vzájemném plnění): 1) Má dlužník v rámci těchto vztahů zvláštní postavení vyplývající z insolvenčního zákona a jsou soudy povinny toto jeho privilegované postavení zohlednit před druhou smluvní stranou, nebo je v rovnoprávném postavení s druhou smluvní stranou? 2) Je možné v těchto případech započíst nesporné pohledávky (jednostranně či dohodou), nebo započtení představuje absolutně neplatné právní jednání pro rozpor s § 140 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona? 3) Má soud rozhodovat spravedlivě v souladu s právem nebo musí s ohledem na striktní výklad práva upřednostnit dlužníka a poškodit druhou smluvní stranu? 20. Otázku č. 2 má dovolatel co do rovnoprávného postavení smluvních stran za dovolacím soudem neřešenou, přičemž k položeným otázkám argumentuje v mezích ohlášeného dovolacího důvodu následovně: K otázce č. [1] (K poučovací povinnosti soudu) 21. Dovolatel je přesvědčen, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, protože neseznámil účastníky se svým odlišným právním názorem na projednávanou věc a nedal jim příležitost se k tomuto názoru vyjádřit. Potud odkazuje na „rozsudek“ (správně jde o usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1769/2006 , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009 , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009 , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1128/2012 , jakož i na nález Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3269/12 (jde o nález uveřejněný pod číslem 133/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který – je stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže – dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu), a nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. „II. ÚS 3317/15“ (správně jde o nález sp. zn. III. ÚS 3317/15 , uveřejněný pod číslem 70/2016 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). 22. Míní, že na základě zjištěného skutkového stavu nebylo možné napadené rozhodnutí předvídat a je tak pro něj překvapivé. K tomu poukazuje i na to, že ač s vedlejším účastníkem prokázali uzavření nájemní smlouvy, odvolací soud účastníky vyrozuměl o změně právního názoru a svém závěru o prokázaných skutečnostech, načež rozhodl v rozporu jak s dosud „prezentovaným“ právním názorem okresního soudu, tak s názorem svým. K otázce č. [2] (K postavení insolvenčního správce při provozování dlužníkova závodu) 23. Dovolatel dovozuje, že rozhodne-li o insolvenční správce o pokračování provozu dlužníkova „podniku“ (správně závodu), je v rovnoprávném postavení s osobami, s nimiž vstupuje do závazkového vztahu. 24. V dané věci „není sporu o tom“, že dovolatel poskytl žalobci plnění, které žalobce spotřeboval, leč dovolává se toho, že plnění mu neměl účtovat žalovaný, ale vedlejší účastník. Dovolatel a vedlejší účastník prokázali, že nárok na úplatu za plnění od žalobce má žalovaný. Soud (rozuměj odvolací soud) ovšem uzavírá, že jde o jiný než dovolatelem uváděný právní důvod (o podnájemní smlouvu), v důsledku čehož by přiznání nároku dovolatele z jiného právního důvodu fakticky vedlo k započtení, které vylučuje § 140 insolvenčního zákona. 25. Faktické řešení spatřuje (odvolací) soud v tom, že žalobě vyhoví a žalovaný se poté může domáhat vůči dlužníku svého nároku jako pohledávky za majetkovou podstatou. Tento postup ovšem logicky povede k likvidaci dovolatele jako druhé smluvní strany, neboť po něm je plnění v současné době vymáháno exekucí, kdežto on stejné plnění (na která má právo) fakticky nikdy nezíská, jelikož jej tento postup soudu uvrhl do úpadku. 26. Dovolatel usuzuje, že Nejvyšší soud dosud výslovně neřešil, zda v závazkových vztazích uzavíraných v rámci provozu dlužníkova závodu mají smluvní strany rovnoprávné postavení a zda i v takovém případě má druhá smluvní strana právo na spravedlivé projednání a rozhodnutí věci. K tomu „připomíná“, že není sporu o tom, že má právo na zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů, takže shora uvedeným výkladem se soudy odchýlily od této ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3789/2010 , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2560/2015 ) i Ústavního soudu [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 635/09 (jde o nález uveřejněný pod číslem 176/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), nebo nález Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2842/10 (jde o nález uveřejněný pod číslem 101/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu)]. 27. Je lhostejné, zda dovolatelův nárok je založen nájemní smlouvou, jiným právním důvodem, nebo zda jde o nárok z bezdůvodného obohacení; soud je povinen daný právní vztah posoudit a rozhodnout, zda (případně z jakého titulu) má dovolatel na plnění nárok. Tvrzení žalobce, že měl povinnost plnit vedlejšímu účastníku, nikoli dovolateli (přesto, že vedlejší účastník a dovolatel prokázali, že své vztahy uspořádali tak, že nárok na plnění má dovolatel), nemůže vést soud k tomu, že do tohoto vztahu vstoupí a „vytvoří“ bezdůvodné obohacení žalobce na úkor žalovaného s tím, že si žalovaný (případně společnost L) má nárok vysoudit, protože z důvodu změny právního posouzení a nemožnosti započtení (§ 140 insolvenčního zákona) dovolateli nelze přiznat nárok z jiného právního důvodu. 28. Dovolatel uzavírá, že správná odpověď na jím položenou otázku č. [2] je následující: [1] Rozhodne-li o insolvenční správce o pokračování provozu dlužníkova závodu, je jeho právní postavení v závazkovém vztahu založeno na rovnosti stran (na což nemá žádný vliv okolnost, že dlužníkův úpadek se řeší konkursem). [2] I v takovém případě je povinností soudu rozhodovat spravedlivě v souladu se zásadami, na nichž je založen občanský zákoník a není žádného důvodu, proč by měl být dlužník jakkoliv zvýhodňován. To platí i pro případy, „kdy je soudem posouzeno plnění z jiného právního důvodu“, kdy z povahy věci nejde o započtení. Současně je zřejmé, že na takový vztah se neuplatní ustanovení § 140 insolvenčního zákona, vylučující započtení. Zhodnocení majetkové podstaty dlužníka se nemůže dít na úkor třetích osob, které v dobré víře vstoupily do smluvního vztahu s dlužníkem. 29. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, poukazuje na to, že se z něj nepodává, v čemž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe v otázkách bezdůvodného obohacení a v otázce zápočtů v insolvenčním řízení. Nesouhlasí ani s tím, že šlo o překvapivé rozhodnutí. III. Přípustnost dovolání 30. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 31. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání. 32. Dovolání může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř. 33. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003 , uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009 , uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 10/2014“). Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020 , uveřejněného pod číslem 42/2023 Sb. rozh. obč.). 34. Judikatura Nejvyššího soudu je též ustálena v závěru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08 , uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003 , uveřejněné pod číslem 48/2006 Sb. rozh. obč., a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018 , uveřejněné pod číslem 101/2020 Sb. rozh. obč. 35. Dovolání pak logicky není (nemůže být) přípustné podle 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení pouze otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2022, sen. zn. 29 ICdo 29/2021 ). 36. Poměřováno závěry obsaženými v odstavcích 33. až 35. shora není důvod připustit dovolání pro zodpovězení podotázky č. 2) položené dovolatelem Nejvyššímu soudu v rámci právní otázky č. [2]. Nedává totiž žádný smysl zabývat se tím, zda v poměrech dané věci bylo přípustné započtení (zda se zákaz započtení pohledávek obsažený v § 140 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona vztahuje na pohledávky, které věřiteli vznikly vůči dlužníku po rozhodnutí o úpadku dlužníka v důsledku pokračujícího provozu dlužníkova závodu), jestliže odvolací soud ve skutkové rovině uzavřel (srov. reprodukci napadeného rozhodnutí v odstavci 18. shora, jakož i odstavec 21. odůvodnění napadeného rozhodnutí), že dovolatel neuplatnil svou pohledávku k započtení proti pohledávce žalobce (právní jednání dovolatele směřující k započtení pohledávky proti žalobou uplatněné pohledávce nedokládá ani spisový materiál). Jde tedy o otázku ryze akademickou (o otázku, jejíž zodpovězení nemá pro výsledek dovolacího řízení žádný význam). Jen pro úplnost Nejvyšší soud v dotčených souvislostech odkazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1430/2014 , uveřejněném pod číslem 63/2018 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 63/2018“), který potvrzuje, že započtení pohledávek za majetkovou podstatou vzniklých po rozhodnutí o úpadku dlužníka (tedy včetně pohledávek podle § 168 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona) vylučuje právě úprava obsažená v § 140 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona [srov. shodně i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sen. zn. 29 ICdo 85/2017 , uveřejněného pod číslem 116/2019 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 116/2019“)]. 37. Pro založení přípustnosti dovolání nezpůsobilou (jelikož právně bezcennou) Nejvyšší soud shledává v rámci právní otázky č. [2] též podotázku č. 3), jejíž sugestivnost (a tedy nepřípustnost) je zřejmá; tazatel (dovolatel) totiž do této podotázky vkládá rovnou i odpověď (své subjektivní přesvědčení, že v jeho věci soud spravedlivě nerozhodl). Na závěru, že odvolací soud musel poškodit druhou smluvní stranu a rozhodnout nespravedlivě, napadené rozhodnutí dozajista nespočívá. 38. Nejvyšší soud nicméně (byť až ve vazbě na argumentaci s touto otázkou spojenou v dalších částech dovolání) shledává dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro odpověď na podotázku č. 1), položenou dovolatelem Nejvyššímu soudu v rámci právní otázky č. [2]. Z této argumentace (byť dovoláním málo zřetelně projevené) totiž plyne, že dovolatel nesouhlasí také se závěrem odvolacího soudu, že pro výsledek dovolacího řízení bylo určující že pro vypořádání nároků z bezdůvodného obohacení, které vůči sobě žalobce s dovolatelem mají, byla určující absence vzájemnosti (že nebyl uplatnitelný režim § 2993 o. z.); potud jde o věc dovolacím soudem beze zbytku neřešenou. 39. Otázka č. [1] se týká tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad zkoumá dovolací soud u přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), takže Nejvyšší soud neshledává účelným zabývat se poté, co dovolání připustil pro řešení otázky č. [2], podotázky č. 1), samostatně přípustností dovolání k otázce č. [1]; s námitkami vznesenými v souvislosti s touto otázkou se vypořádá v mezích přípustného dovolání. IV. Důvodnost dovolání K otázce č. [1] (K poučovací povinnosti soudu) 40. Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovolatelem namítanou (prostřednictvím otázky č. [1]) „překvapivostí“ napadeného rozhodnutí. Touto námitkou vystihuje dovolatel z obsahového hlediska tzv. jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy vadu, k jejíž existenci přihlíží Nejvyšší soud u přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Pro posouzení této námitky je rozhodné následující ustanovení občanského soudního řádu (ve znění, jež nedoznalo změn od zahájení sporu): § 118a (o. s. ř.) (1) Ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. (…) (3) Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy. (…) 41. V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011 , uveřejněném pod číslem 115/2012 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 115/2012“), jehož judikatorní význam je nadřazen rozhodnutím tříčlenných senátů Nejvyššího soudu o stejných otázkách, Nejvyšší soud vysvětlil, že rozsah důkazní povinnosti je ve sporném řízení zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť aby účastník mohl prokázat nějakou skutečnost, musí ji nejdříve tvrdit. V tomto smyslu právní teorie hovoří o břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům ustanovením § 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. 42. Poučovací povinnost ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. se pak uplatňuje tam, kde je namístě učinit závěr, že účastník, jemuž je ku prospěchu prokázání určité (pro věc rozhodné) skutečnosti, nesplnil svou důkazní povinnost, respektive dosud provedenými důkazy neunesl důkazní břemeno o takové skutečnosti, takže nenabídne-li (po poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř.) důkazy způsobilé takovou skutečnost prokázat, budou jej stíhat procesní následky spočívající v neunesení důkazního břemene o takové skutečnosti (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010 , uveřejněný pod číslem 98/2013 Sb. rozh. obč., nebo opět R 115/2012 ). 43. Z obsahu spisu se podává, že odvolací soud při odvolacím jednání, jež se konalo dne 10. 12. 2021, poskytl dovolateli poučení v tom směru, že pro rozhodnutí věci je rozhodující, zda byla uzavřena nájemní smlouva mezi vedlejším účastníkem a žalovaným, neboť‘ to bude mít dopad na to, kdo byl ochuzen případným užíváním strojů žalobcem. Dovolateli bylo dále dáno poučení, že dosud neuvedl konkrétní tvrzení, kdy a jakým způsobem byla uzavřena nájemní smlouva mezi těmito dvěma společnostmi, s tím, že nedoplní-li potud tvrzení, nebude ve sporu úspěšný, a s tím, že tvrzení, která dotvrdí, musí následně i prokázat (srov. protokol o odvolacím jednání, č. l. 185 p. v.). 44. Z takto poskytnutého poučení plyne, že šlo o poučení o povinnosti tvrzení (dle § 118a odst. 1 o. s. ř.) a o povinnosti důkazní (§ 118a odst. 3 o. s. ř.). Z toho, že soud (odvolací soud) takové poučení účastníku řízení poskytne, však ani poté, co účastník svá tvrzení doplní a prokáže je, neplyne povinnost soudu takovému účastníku ve sporu vyhovět, případně jej předem informovat, že ani tak ve sporu nezvítězí. 45. Rozhodnutí založené na neunesení důkazního břemene o určité skutečnosti nelze zaměňovat s rozhodnutím založeným na tom, že na základě jiných důkazů byl skutkový stav o této skutečnosti zjištěn (pozitivně) jinak, než tvrdil některý z účastníků. V takovém případě nejde o to, že se určitá skutečnost neprokázala, nýbrž o to, že se prokázala jinak, než účastník tvrdil. Má-li soud určitou skutečnost za prokázanou jinak, než tvrdil některý z účastníků řízení, pak nemá důvod přistoupit k poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř., jelikož jeho rozhodnutí není v takovém případě rozhodnutím založeným na neunesení důkazního břemene o oné skutečnosti Srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3071/2018 , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 9, ročníku 2020, pod číslem 89, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sen. zn. 29 ICdo 112/2019 , uveřejněný pod číslem 97/2021 Sb. rozh. obč. Řečené platí tím více tam, kde soud má určitou skutečnost za prokázanou tak, jak ji po poučení dle § 118a odst. 1 o. s. ř. účastník tvrdil, leč na takto prokázaném skutkovém základě dospěl v rovině právní k závěru pro onoho účastníka řízení nepříznivému. 46. V poměrech dané věc vzal odvolací soud za prokázanou (dovolatelem tvrzenou) skutečnost, že dovolatel (jako nájemce) uzavřel s vedlejším účastníkem (jako pronajímatelem) nájemní smlouvu s účinností od 1. 9. 2016. Důvod poskytovat dovolateli další poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. proto neměl. 47. Nejvyšší soud pak ustáleně judikuje, že byla-li právní otázka, kterou odvolací soud zkoumal s jiným výsledkem, zkoumána již soudem prvního stupně, mohl být rozhodnutím odvolacího soudu v dotčeném aspektu „překvapen“ jen účastník svých práv nedbalý a na jednání odvolacího soudu nepřipravený (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014 , uveřejněného pod číslem 107/2014 Sb. rozh. obč.). Dovolatel tedy tím, že odvolací soud poté, co se stejně jako okresní soud [jenž žalobu zamítl s poukazem na vzájemnou podmíněnost obou nároků (podloženým odkazem na závěry R 28/2006 )] zabýval vzájemností nároků vzešlých z plnění, která si účastníci řízení poskytovali po zániku podnájemní smlouvy, dospěl k závěru, že nejde o plnění vzájemně podmíněná (synallagmatická), překvapen být nemohl (neměl). 48. Dovolání proto potud není opodstatněné (dovolatelem namítanou vadou není řízení postiženo). K otázce č. [2] (K postavení insolvenčního správce při provozování dlužníkova závodu) 49. Jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti, se nepodávají ani ze spisu, Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval ve spojení s otázkou č. [2], podotázkou č. 1) tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 50. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 51. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být zpochybněn (srov. argumentaci obsaženou již v odstavci 33. shora). Platí také, že samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009 , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96 , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). 52. Ty dovolací námitky, jimiž dovolatel prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu předestírá Nejvyššímu soudu svou vlastní skutkovou verzi událostí na téma, co v řízení prokázal, respektive na téma, co měl mít odvolací soud za prokázané, jsou tedy pro výsledek dovolacího řízení právně bezcenné (a Nejvyšší soud se jimi dále nebude zabývat). 53. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná následující skutková zjištění (z nichž vyšel odvolací soud): 54. Společnost D (jako leasingový pronajímatel) uzavřela s J. K. (jako leasingovým nájemcem) dne 8. 3. 2012 smlouvu o leasingu s opcí (dále jen „leasingová smlouva“), kterou leasingový pronajímatel přenechal J. K. do užívání (coby předmět leasingu) 1) snášecí stroj SETMASTERS DUPLEX 9/18, 2) trojstranný řezací stroj SDY-1, 3) skládací stroj STAHL Ti-52, a 4) řezačku papíru Polar 115E (dále opět též jen „tiskařské stroje“). 55. Leasingový pronajímatel, J. K. a dovolatel uzavřeli dne 30. 4. 2012 smlouvu o záměně účastníků leasingové smlouvy, na jejímž základě se od uvedeného data stal místo J. K. novým leasingovým nájemcem tiskařských strojů dovolatel. 56. Dovolatel zastoupený jednatelem J. K. (jako leasingový nájemce) uzavřel dne 30. 4. 2012 s dlužníkem (jako podnájemcem) podnájemní smlouvu, kterou leasingový nájemce přenechal dlužníku (coby předmět podnájmu) tiskařské stroje za dohodnuté podnájemné ve výši 120.000 Kč měsíčně. Podle článku VI. odst. 29. podnájemní smlouvy bylo ujednáno (mimo jiné), že smlouva skončí také „dnem skončení leasingové smlouvy mezi vlastníkem předmětu nájmu a nájemcem“. 57. Usnesením ze dne 17. 2. 2015 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenčním správcem ustanovil žalobce. 58. Podáním ze dne 12. 3. 2015 sdělil žalobce dovolateli, že trvá na pokračování podnájemní smlouvy. 59. Leasingový pronajímatel uzavřel s dovolatelem (zastoupeným J. K.) dne 31. 8. 2016 smlouvu o ukončení leasingové smlouvy k témuž datu. Ve smlouvě jsou jako předmět leasingu označeny tiskařské stroje s výjimkou trojstranného řezacího stroje SDY-1, přičemž leasingový pronajímatel tamtéž vyrozuměl dovolatele o svém záměru prodat tiskařské stroje vedlejšímu účastníku a zmocnil dovolatele (který prohlásil, že má tiskařské stroje ve svém držení) k vydání předmětu leasingu (onomu) kupujícímu podle pokynů leasingového pronajímatele, s tím, že až do předání předmětu leasingu (onomu) kupujícímu ponese dovolatel nebezpečí škody na předmětu leasingu. 60. Podle předávacího protokolu ze dne 30. 9. 2016 ke kupní smlouvě uzavřené dne 31. 8. 2016 mezi společností D jako prodávajícím a vedlejším účastníkem jako kupujícím převzal vedlejší účastník od společnosti D zastoupené dovolatelem tiskařské stroje (mezi nimiž není coby předmět koupě opět uveden trojstranný řezací stroj SDY-1). 61. Dovolatel (jako nájemce) uzavřel s vedlejším účastníkem (jako pronajímatelem) dne 30. 9. 2016 ústní nájemní smlouvu, podle které vedlejší účastník přenechal dovolateli do užívání za dohodnuté nájemné tiskařské stroje (mezi nimiž není coby předmět nájmu opět uveden trojstranný řezací stroj SDY-1). 62. Žalobce se dozvěděl o ukončení leasingové smlouvy v březnu 2017. 63. Na základě faktur vystavených dovolatelem uhradil žalobce z majetkové podstaty dlužníka [jako podnájemné podle podnájemní smlouvy za měsíce září 2016 až únor 2017 (včetně)] dne 28. 8. a 9. 9. 2016 vždy částku 120.000 Kč, dne 21. 10. 2016 částku 50.000 Kč, dne 21. 11. 2016 částku 20.000 Kč, ve dnech 22. a 28. 11. 2016 vždy částku 50.000 Kč, dne 20. 12. 2016 částku 70.000 Kč, ve dnech 23. 2. a 14. 3. 2017 vždy částku 120.000 Kč a dne 31. 3. 2017 částku 40.000 Kč. V uvedeném období dlužník tiskařské stroje užíval. 64. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona a zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: § 256 (insolvenčního zákona) (1) Insolvenční správce je po prohlášení konkursu oprávněn vypovědět nájemní smlouvu nebo podnájemní smlouvu uzavřenou dlužníkem ve lhůtě stanovené zákonem nebo smlouvou, a to i v případě, že byla sjednána na dobu určitou; výpovědní lhůta však nesmí být delší než 3 měsíce. Ustanovení občanského zákoníku o tom, v kterých případech a za jakých podmínek může pronajímatel vypovědět nájem bytu, tím nejsou dotčena. (…) § 2991 (o. z.) (1) Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. (2) Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. § 2993 (o. z.) Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. § 2999 (o. z.) (1) Není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání. (2) Plnil-li ochuzený za úplatu, poskytne se náhrada ve výši této úplaty; to neplatí, zakládá-li výše úplaty důvod neplatnosti smlouvy nebo důvod pro zrušení závazku, anebo byla-li výše úplaty takovým důvodem podstatně ovlivněna. (…) § 3028 (o. z.) (…) (3) Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. § 3074 (o. z.) (1) Nájem se řídí tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti, i když ke vzniku nájmu došlo před tímto dnem; vznik nájmu, jakož i práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. To neplatí pro nájem movité věci ani pro pacht. (…) 65. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona již v době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka a později nedoznala změn. Ustanovení občanského zákoníku v citované podobě, pro věc rozhodné platí beze změny od 1. 1. 2014. 66. Ve shora ustaveném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřené právní otázce následující závěry: 67. Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že jak leasingová smlouva tak podnájemní smlouva byly uzavřeny před 1. lednem 2014, takže se jako předběžná nabízela k zodpovězení především otázka, jakým režimem se obě smlouvy řídily od uvedeného data (se zřetelem k přechodným ustanovením obsaženým v § 3028 odst. 3 a 3074 odst. 3 o. z.). K tomu lze uvést, že judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že úprava obsažená v § 3074 odst. 1 o. z. se týká i podnájmů (srov. k tomu např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1524/2019 , uveřejněného pod číslem 94/2020 Sb. rozh. obč.). Vzhledem k tomu, že předmětem leasingu a následně též předmětem podnájmu byly movité věci, pro něž se pravidlo formulované v § 3074 odst. 1 větě první o. z. neuplatní (srov. § 3074 odst. 1 větu druhou o. z.), se však prosadí úprava obsažená v § 3028 odst. 3 o. z. (z níž při absenci jiného ujednání smluvních stran plyne, že práva a povinnosti smluvních stran leasingové smlouvy a podnájemní smlouvy se až do zániku těchto smluv řídila dosavadními právními předpisy (právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013). Tím v poměrech dané věci též odpadla potřeba vyjádřit se k tomu, zda pravidlo formulované v § 3074 odst. 1 o. z. se může uplatnit pro finanční leasing, na kterém byla závislá existence podnájemní smlouvy (k povaze finančního leasingu srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008 , uveřejněný pod číslem 24/2011 Sb. rozh. obč.). Po prohlášení konkursu na majetek dlužníka (17. 2. 2015) se přitom režim podnájemní smlouvy spravoval (až do jejího skončení) též úpravou obsaženou v § 256 insolvenčního zákona. 68. Uplatňované bezdůvodné obohacení vzniklé v době od 28. 8. 2016 do 31. 3. 2017 se pak řídí (vzhledem k § 3028 odst. 1 a 3 o. z.) ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. 69. Nejvyšší soud pak v první řadě nemá za správnou úvahu odvolacího soudu, že je nutno nahlížet jinak na platbu domnělého podnájemného za září 2016 (120.000 Kč) a jinak na ostatní platby (640.000 Kč), jelikož dovolatel (jako nájemce) uzavřel s vedlejším účastníkem (jako pronajímatelem) nájemní smlouvu až s účinností od 1. 10. 2016, takže mu v září 2016 nesvědčilo žádné právo k tiskařským strojům (a tudíž nemohl být ochuzen). Judikatura Nejvyššího soudu je totiž ustálena v závěru, že nepředá-li nájemce po skončení nájmu předmět nájmu pronajímateli, není pro vznik jeho povinnosti zaplatit peněžitou náhradu za užívání věci (§ 2991 o. z.) zpravidla významné (stejně jako tomu bylo za trvání nájmu), zda předmět nájmu užívá sám, nebo zda jeho užívání umožnil třetí osobě (dřívějšímu podnájemci); srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 26 Cdo 2078/2022 . 70. Tyto závěry se obdobně uplatní i pro leasingovou smlouvu. Jinak řečeno, nepředá-li leasingový nájemce po předčasném ukončení leasingové smlouvy předmět leasingu leasingovému pronajímateli, není pro vznik jeho povinnosti zaplatit peněžitou náhradu za užívání předmětu leasingu (§ 2991 o. z.) zpravidla významné, zda předmět leasingu užívá sám, nebo zda jeho užívání umožnil třetí osobě (dřívějšímu podnájemci). Ještě jinak řečeno, jestliže po předčasném ukončení leasingové smlouvy předmět leasingu nadále užívá třetí osoba, které předmět leasingu přenechal za trvání leasingové smlouvy do užívání leasingový nájemce podnájemní smlouvou, má leasingový pronajímatel (zpravidla současně vlastník předmětu leasingu) právo požadovat (jako ochuzený) vydání bezdůvodného obohacení po (bývalém) leasingovém nájemci (jelikož ten byl povinen předat mu předmět leasingu) a leasingový nájemce může (má právo) požadovat vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním předmětu leasingu po oné třetí osobě, které za trvání leasingové smlouvy přenechal předmět leasingu k užívání podnájemní smlouvou. Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž v dotčeném ohledu neobstojí. Ostatně, odvolací soud neměl přehlédnout, že podle smlouvy o ukončení leasingové smlouvy zůstal předmět leasingu nadále u dovolatele z vůle leasingového pronajímatele (za účelem jeho pozdějšího předání novému vlastníku předmětu leasingu podle pokynů leasingového pronajímatele); srov. zjištění reprodukované v odstavci 59. shora. Režim částky zaplacené žalobcem jako domnělé podnájemné za září 2016 (120.000 Kč) tedy nemá být (není) odlišný od režimu, kterým se mají řídit (řídí) ostatní platby (640.000 Kč). 71. Zbývá proto prověřit závěr odvolacího soudu, že pro vypořádání nároků z bezdůvodného obohacení, které vůči sobě žalobce s dovolatelem mají, byla určující absence vzájemnosti (že nebyl uplatnitelný režim § 2993 o. z.). 72. Nejde-li o některou z výjimek uvedených v § 2995 o. z., platí, že aktivní a pasivní věcná legitimace závazku z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním podle neplatné, zdánlivé nebo zrušené smlouvy svědčí zásadně toliko smluvním stranám; srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 694/2019 , uveřejněný pod číslem 22/2020 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 22/2020“). 73. V návaznosti na závěry R 22/2020 Nejvyšší soud uvádí, že předpoklad formulovaný § 2993 o. z., totiž to, že strana splnila, „aniž tu byl platný závazek“, je (bude) naplněn (a o plnění podléhající režimu § 2993 o. z. půjde) i tam, kde bude nezbytné vypořádat plnění poskytované proto, že se strany zmýlily v předpokladu, že smlouva nadále trvá, ač již nastala rozvazovací podmínka, které vedla k jejímu skončení (pro budoucí období). 74. V poměrech této věci pak jde o to, zda poskytnuté plnění lze označit za plnění na základě domnělé (domněle trvající) podnájemní smlouvy, jestliže nájemce v době přijetí plnění věděl (na rozdíl od podnájemce, coby poskytovatele plnění), že (již) nemůže jít o podnájemné, jelikož podnájemní smlouva zanikla (skončila) smluvně dohodnutým způsobem (ukončením leasingové smlouvy, na jejímž základě leasingový nájemce podnajal předmět leasingu podnájemci). 75. Odvolací soud se v daném skutkovém rámci zjevně pokusil o výklad § 2993 o. z. (respektive o posouzení, zda označené ustanovení je uplatnitelné v poměrech dané věci) z pohledu koncepce přičitatelnosti plnění k závazku z příjemcova hlediska [srov. v literatuře např. dílo: Hulmák, M., a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, str. 1918], přičemž pro tyto účely uzavřel, že příjemce plnění (dovolatel) věděl, že podnájemné na původní (podnájemní) smlouvu již nemůže přijímat a nemůže podle ní ani poskytovat plnění, takže (z jeho strany) šlo (jen) o plnění přijímané bez právního důvodu. 76. V těch případech, kdy si obě smluvní strany po skončení smlouvy nadále poskytují smlouvou sjednaná vzájemná plnění, je nicméně pro přičitatelnost plnění k závazku z příjemcova objektivizovaného hlediska významné i to, že každá ze smluvních stran ukončené smlouvy byla jak poskytovatelem plnění, tak jeho příjemcem. Bývalý podnájemce nadále poskytoval plnění bývalému nájemci tím, že mu hradil částky odpovídající podnájemnému podle ukončené podnájemní smlouvy a přijímal od bývalého nájemce plnění spočívající v tom, že nadále užíval předmět nájmu, a bývalý nájemce poskytoval bývalému podnájemci plnění tím, že mu i po skončení podnájmu umožnoval užívat předmět nájmu a přijímal od bývalého podnájemce plnění spočívající v tom, že od něj nadále inkasoval částky odpovídající podnájemnému podle ukončené podnájemní smlouvy. Přitom v poměrech dané věci není pochyb o tom, že bývalý podnájemce přijímal od bývalého nájemce plnění podle ukončené podnájemní smlouvy spočívající v tom, že nadále užíval (mohl užívat) předmět nájmu, aniž věděl (na rozdíl od bývalého nájemce) o skončení podnájemní smlouvy. 77. Uplatnění úpravy obsažené v § 2993 o. z. nemůže být v takové situaci závislé na tom, zda bezdůvodné obohacení (formou peněžité náhrady za užívání předmětu nájmu určené podle § 2999 o. z.) v soudním řízení vymáhá jako žalobce bývalý podnájemce (a bývalý podnájemce může coby žalovaný namítnout vzájemnost plnění), nebo zda bývalé smluvní strany vystupují ve sporu v opačném procesním postavení (jelikož bývalý podnájemce uplatňuje coby žalobce vydání bezdůvodného obohacení představovaného platbami domnělého podnájemného a bývalý nájemce jako žalovaný namítá vzájemnost plnění). Podstatné je, že alespoň jeden z příjemců plnění poskytovaných si stranami vzájemně podle již skončené smlouvy mohl na přijímané plnění pohlížet ze svého hlediska (objektivně vzato) jako na smluvní plnění (jelikož nevěděl o skončení smlouvy). 78. Jinak řečeno, jestliže si obě smluvní strany po skončení smlouvy nadále poskytují smlouvou sjednaná vzájemná plnění, přičemž alespoň jedna z nich takové plnění přijímá (posuzováno z jejího objektivizovaného pohledu) jako plnění ze smlouvy, uplatní se úprava obsažená v § 2993 o. z. bez zřetele k tomu, že druhá smluvní strana vzájemné plnění přijímala, ačkoli věděla, že o plnění podle smlouvy již nemůže jít (že smlouva již skončila), a k tomu, zda námitku vzájemnosti plnění posléze uplatní právě tato druhá smluvní strana. 79. Zbývá dodat, že tam, kde si strany mají navzájem vracet peněžitá plnění nebo peněžitou náhradu ve smyslu § 2999 o. z., přizná soud žalobci (poté, co žalovaný uplatní vzájemnost plnění podle § 2993 o. z.) pouze nárok na vrácení částky, o kterou peněžité plnění poskytnuté žalobcem žalovanému (peněžitá náhrada) přesahuje peněžité plnění (peněžitou náhradu) poskytnuté žalovaným žalobci. Pro takový postup soudu (vzájemné zúčtování) se nevyžaduje (nepředpokládá) projev žalovaného směřující k „započtení“ vzájemné pohledávky. Vzhledem k tomu, že takové vzájemné zúčtování není započtením, nepřekáží mu (v návaznosti na R 63/2018 nebo R 116/2019 ) ani úprava omezující započtení některých pohledávek v průběhu insolvenčního řízení (srov. zejména § 140 insolvenčního zákona). Řečené lze shrnout i tak, že vzájemnému zúčtování peněžitých plnění nebo peněžitých náhrad postupem podle § 2993 o. z. nebrání ani úprava zakazující započtení některých pohledávek v průběhu insolvenčního řízení. 80. Právní posouzení věci odvolacím soudem tedy správné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). 81. V další fázi řízení odvolací soud také ve skutkové rovině vyjasní nesrovnalosti projevující se tím, že leasingová smlouva i podnájemní smlouva se týkají celkem 4 strojů (včetně trojstranného řezacího stroje SDY-1), kdežto smlouva o ukončení leasingové smlouvy ani listina potvrzující obsah ústně uzavřené nájemní smlouvy z 30. 9. 2016 trojstranný řezací stroj SDY-1 nezmiňují.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23063/	29.11.2023	27 Cdo 1306/2023	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání navrhovatelky změnil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. 19 Cmo 37/2022, tak, že se usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 5. 2022, sp. zn. 38 Cm 66/2021, mění tak, že usnesení valné hromady K. S. s. r. o. konané dne 8. 1. 2021, kterým bylo rozhodnuto o rozdělení zisku za rok 2019, není usnesením valné hromady K. S. s. r. o. I. Dosavadní průběh řízení 1. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 17. 5. 2022, č. j. 38 Cm 66/2021-156, vyslovil částečnou neplatnost usnesení valné hromady K. S. s. r. o. (dále též jen „společnost“), konané dne 8. 1. 2021, ve znění: „Valná hromada dále rozhoduje rozdělení zisku společnosti za rok 2019 takto: a) Do rezervního fondu nebude přiděleno nic, neboť tento je naplněn. b) Mezi společníky se rozděluje částka 2.000.000 Kč, a to v poměru dle výše jejich podílů ve lhůtě splatnosti do 31. 1. 2021. Jednateli společnosti se ukládá zajistit výplatu podílů na zisku a odvedení 15% srážkové daně z příjmu. c) Do jiných fondů nebude přiděleno nic. d) Zbylý zisk společnosti za rok 2019 ve výši 367.000 Kč vykázaný v účetní závěrce za rok 2019, po odečtení provedených výplat podílů na zisku za toto účetní období, se společníkům společnosti rozdělovat nebude a přesouvá se na účet nerozdělených zisků minulých let.“, a to konkrétně v bodu d) [výrok I.], zamítl návrh navrhovatelky týkající se zbylé části napadeného usnesení valné hromady společnosti konané dne 8. 1. 2021 (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). 2. Soud prvního stupně vyšel mimo jiné z toho, že: 1) Jednatelem společnosti je S. M., který společnost zastupuje a jejím jménem jedná samostatně. 2) Společníky společnosti jsou navrhovatelka s podílem 33 % a jako svěřenská správkyně S. J. s podílem 67 %, který je „vyčleněn“ do KBS soukromého svěřenského fondu. 3) Podle čl. XVI. Společenské smlouvy vytváří společnost rezervní fond z čistého zisku vykázaného v řádné účetní závěrce za rok, v němž poprvé vytvoří čistý zisk, a to ve výši nejméně 10 % z čistého zisku, avšak ne víc než 5 % z hodnoty základního kapitálu. Tento fond se ročně doplňuje o částku rovnající se 5 % čistého zisku až do dosažení výše 10 % základního kapitálu (bod 1.). O použití rezervního fondu rozhodují jednatelé v souladu s § 67, nejde-li o případy, kdy zákon svěřuje toto rozhodnutí valné hromadě (bod 2.). Rezervní fond do výše 10 % základního kapitálu lze použít pouze k úhradě ztráty společnosti (bod 3.). 4) Podle čl. XVIII. Společenské smlouvy se čistý zisk společnosti vykázaný řádnou účetní závěrkou, tj. zisk zbylý po odvodu daní a poplatků, použije podle rozhodnutí valné hromady v tomto pořadí: a) k přídělu do rezervního fondu podle čl. XVI., b) k rozdělení mezi společníky, a to v poměru jejich podílů, c) k přídělu do jiných fondů společnosti, jsou-li zřízeny, d) k jiným účelům stanoveným valnou hromadou. 5) Podle pozvánky na mimořádnou valnou hromadu společnosti ze dne 10. 12. 2020 svolanou na den 8. 1. 2021 bylo programem této valné hromady mimo jiné zrušení rozhodnutí valné hromady o rozdělení zisku za rok 2019, jímž nebyl mezi společníky rozdělen zisk a jímž byla schválena účetní závěrka za rok 2019 (bod 3 programu), a revokace rozhodnutí valné hromady o rozdělení zisku za rok 2019, jímž měla být schválena účetní závěrka za rok 2019, do rezervního fondu nemělo být přiděleno ničeho, neboť tento je naplněn, do jiných fondů rovněž nemělo být ničeho přiděleno a mezi společníky měla být rozdělena částka 2.000.000 Kč v poměru dle výše jejich podílů s tím, že zbylý zisk ve výši 367.000 Kč měl být přesunut na účet nerozdělených zisků minulých let (bod 4 programu). 6) Mimořádná valná hromada dne 8. 1. 2021 přijala 67 hlasy usnesení o (schválení) zrušení rozhodnutí valné hromady ze dne 29. 6. 2020 o rozdělení zisku za rok 2019, když navrhovatelka se svými 33 hlasy hlasovala proti. 7) Mimořádná valná hromada dne 8. 1. 2021 v rámci revokace rozhodnutí valné hromady přijala 67 hlasy usnesení o schválení účetní závěrky za rok 2019 a usnesení o rozdělení zisku za rok 2019 ve znění uvedeném v pozvánce, když navrhovatelka se svými 33 hlasy hlasovala proti. Navrhovatelka podala proti tomuto usnesení valné hromady písemný protest. 3. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně uzavřel, že „ekonomická situace společnosti, a zejména stav její likvidity, rozdělení zisku umožňovala“, proto zde „nebylo žádných důležitých či naléhavých důvodů, pro které by nemohl být celý zisk mezi společníky rozdělen“, a shledal „rozhodnutí valné hromady ze dne 8. 1. 2021“ v bodu d) neplatným podle § 191 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) [dále též jen „z. o. k.“]. 4. Dle soudu prvního stupně lze právo na podíl na zisku považovat za jedno z „hlavních práv společníka“, tudíž valná hromada společnosti může přijmout „rozhodnutí o nerozdělení zisku“ pouze v případě, kdy existují pro takové rozhodnutí „vážné důvody na straně společnosti“ a nesmí dojít při jeho přijetí ke „zneužití většiny hlasů“. 5. Společnost dosáhla za roky 2019 a 2020 kladných hospodářských výsledků, což podle soudu představuje situaci, která „nezavdává žádný důvod, aby po rozdělení zisku mezi společníky v objemu 2.000.000 Kč musela být zbylá část zisku ve výši 367.000 Kč přesunuta společností na účet nerozdělených zisků, zvláště pak, když nebylo zapotřebí ze zisku doplňovat rezervní fond“. 6. Mezi společníky společnosti tak měl být rozdělen zisk v plné výši. Přijetím napadeného usnesení valné hromady společnosti došlo k porušení práva navrhovatelky na podíl na zisku podle § 161 odst. 1 z. o. k. a ke zneužití hlasovacího práva většinového společníka k újmě celku podle § 212 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“). 7. Nadto se mezi navrhovatelkou a jednatelem společnosti (jejím synem) táhnou dlouholeté osobní spory, jejichž výsledkem je „zneužívání většiny hlasů druhého společníka (67 hlasů)“ na úkor navrhovatelky a na to navazující soudní spory. Takovéto jednání je v rozporu s dobrými mravy podle § 547 o. z. 8. Vrchní soud v Praze k odvolání společnosti v záhlaví označeným rozhodnutím změnil usnesení soudu prvního stupně v I. výroku tak, že se návrh na vyslovení neplatnosti bodu d) usnesení valné hromady zamítá (první výrok), ve zbývajícím rozsahu odvolání společnosti odmítl (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok). 9. Odvolací soud sice přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že „podíl na zisku je skutečně jedním z významných práv společníka společnosti s ručeným omezeným. A pokud by zisk za příslušné účetní období vůbec mezi společníky rozdělen nebyl, musel by pro tento postup existovat vážný důvod“. Avšak v poměrech projednávané věci odvolací soud považuje soudní zásah do vnitřních poměrů společnosti za nepřiměřený, neboť k tomu není dán vážný důvod, když „85 % zisku rozděleno bylo“ a „nerozdělení 15 % zisku mezi společníky je zcela v diskreci obchodní korporace“. 10. Dále odvolací soud formuloval závěr, podle něhož přijetím napadeného usnesení valné hromady nedošlo ke zneužití hlasovacích práv, neboť „samotná skutečnost, že určitá osoba nakládá s většinou hlasovacích práv“, není dle něho dostačující. Rovněž se podle odvolacího soudu nemůže jednat o zneužití hlasovacího práva či znevýhodňující rozhodování v případě, kdy nebylo mezi společníky rozděleno (pouze) 15 % zisku a zbylých 85 % bylo rozděleno poměrně podle velikosti podílů společníků. 11. Odvolací soud označil úvahu soudu prvního stupně týkající se dobrých mravů za nepřehlednou a konstatoval, že za situace, kdy není dán prostor pro soudní ingerenci a současně se nemůže jednat o zneužití hlasovacího práva, neobstojí ani konstrukce, že je zneužití hlasovacího práva nemravné. 12. V rozsahu II. výroku rozhodnutí soudu prvního stupně odvolací soud odvolání společnosti odmítl podle § 218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť jí v důsledku tohoto výroku nevznikla žádná újma. II. Dovolání a vyjádření k němu 13. Proti usnesení odvolacího soudu (výslovně v rozsahu všech jeho výroků) podala navrhovatelka dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. 14. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil právní otázku soudní ingerence do vnitřních poměrů společnosti a právní otázku neplatnosti usnesení valné hromady ohledně rozdělování zisku společnosti. Současně je podle dovolatelky nesprávné právní posouzení odvolacího soudu ohledně „zneužití většinového hlasovacího práva a ohledně rozporu usnesení s dobrými mravy“, neboť odvolací soud pouze odkázal na procentuální poměr (ne)rozděleného zisku společnosti. 15. Odvolací soud posoudil věc v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, ze které se podává, že „valná hromada společnosti sice může rozhodnout tak, že zisk nebude mezi společníky rozdělen“, avšak smí tak učinit „pouze z důležitých důvodů a při respektování zákazu“ formulovaného v ustanovení § 56a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“). 16. Soudy tak v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady o rozdělení zisku musí zkoumat, zda byl dán „důležitý důvod“ pro nerozdělení zisku mezi společníky, který je dostatečně způsobilý vyloučit jedno ze „základních práv společníků“, a to právo na podíl na zisku. 17. Dovolatelka se domnívá, že v projednávané věci žádné takové důležité důvody neexistují a rovněž v pozvánce na mimořádnou valnou hromadu nebyly žádné důležité důvody pro nerozdělení části zisku mezi společníky uvedeny. Dovolatelka proto považuje za nesprávný postup odvolacího soudu, když tento neaplikoval uvedené závěry plynoucí z judikatury Nejvyššího soudu, s odkazem na procentuální poměr (ne)rozděleného zisku odmítl zasahovat do rozhodování společnosti a návrh dovolatelky zamítl. 18. Dovolatelka dále uvádí, že samotným důvodem pro vyhovění jejímu návrhu je zneužití hlasovacích práv většinovým společníkem z důvodu existence vnitřních rozporů mezi společníky. Takové jednání je podle dovolatelky v rozporu s dobrými mravy. 19. Vzhledem k uvedenému dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 20. Společnost ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že svým jednáním neporušila právo společníků na podíl na zisku, a proto „do něj soudy nejsou oprávněny nijak zasahovat, jelikož by se jednalo o nepřípustný zásah do vnitřních poměrů obchodní korporace“. Současně společnost uvedla, že odvolací soud vycházel při posouzení projednávané věci z konstantní judikatury Nejvyššího soudu týkající se možného zásahu soudů do vnitřních poměrů společnosti a dovolatelkou mu vytýkaný rozpor v právním posouzení věci je tak nesprávný. Společnost proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. aby je jako nedůvodné zamítl. III. Přípustnost dovolání 21. Dovolání proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu není objektivně přípustné podle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř., neboť jím odvolací soud rozhodl o odmítnutí odvolání. 22. Opravným prostředkem způsobilým zpochybnit nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu o odmítnutí odvolání je žaloba pro zmatečnost dle § 229 odst. 4 o. s. ř. Tzv. zmatečnostní vada řízení totiž není (sama o sobě) způsobilým dovolacím důvodem a pro její posouzení nelze dovolání připustit (za mnohá rozhodnutí viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sen. zn. 29 NSČR 112/2013 , ze dne 28. 7. 2016, sen. zn. 29 NSČR 134/2015 , či ze dne 19. 1. 2017, sen. zn. 29 NSČR 225/2016 ). 23. Dovolání proti třetímu výroku usnesení odvolacího soudu není objektivně přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť jím odvolací soud rozhodl (toliko) o nákladech řízení. 24. Dovolání proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou otevřené otázky týkající se rozhodování valné hromady společnosti s ručením omezeným o rozdělení zisku, která nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešena. IV. Důvodnost dovolání 25. S ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci je pro její posouzení rozhodný zákon o obchodních korporacích ve znění účinném do 31. 12. 2020 [čl. II bod 12. zákona č. 33/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění zákona č. 458/2016 Sb., a další související zákony]. 26. Podle § 34 z. o. k. se podíl na zisku stanoví na základě řádné nebo mimořádné účetní závěrky schválené nejvyšším orgánem obchodní korporace. Lze jej rozdělit pouze mezi společníky, ledaže společenská smlouva určí jinak (odstavec 1). Podíl na zisku v kapitálových společnostech je splatný do 3 měsíců ode dne, kdy bylo přijato rozhodnutí nejvyššího orgánu obchodní korporace o jeho rozdělení, ledaže společenská smlouva nebo nejvyšší orgán určí jinak. Podíl na zisku v osobních společnostech je splatný do 6 měsíců od konce účetního období, ledaže společenská smlouva určí jinak (odstavec 2). O vyplacení podílu na zisku rozhoduje statutární orgán. Je-li rozdělení zisku a podílů na zisku v rozporu s tímto zákonem, podíly na zisku se nevyplatí. Má se za to, že ti členové statutárního orgánu, kteří s vyplacením podílu na zisku v rozporu s tímto zákonem souhlasili, nejednali s péčí řádného hospodáře (odstavec 3). 27. Podle § 161 odst. 1 z. o. k. se společníci podílejí na zisku určeném valnou hromadou k rozdělení mezi společníky v poměru svých podílů, ledaže společenská smlouva určí jinak. Neurčí-li společenská smlouva nebo valná hromada jinak, vyplácí se podíl na zisku v penězích. 28. Podle § 161 odst. 4 z. o. k. částka k rozdělení mezi společníky nesmí překročit výši hospodářského výsledku posledního skončeného účetního období zvýšenou o nerozdělený zisk z předchozích období a sníženou o ztráty z předchozích období a o příděly do rezervních a jiných fondů v souladu s tímto zákonem a společenskou smlouvou. 29. Podle § 184 odst. 1 z. o. k. termín konání valné hromady a její pořad se společníkům oznámí písemně nejméně 15 dnů přede dnem jejího konání, neurčí-li společenská smlouva jinak; součástí pozvánky je i návrh usnesení valné hromady. 30. Podle § 191 odst. 1 z. o. k. se každý společník, jednatel, člen dozorčí rady, je-li zřízena, nebo likvidátor může v mezích tohoto ustanovení dovolávat neplatnosti usnesení valné hromady podle ustanovení občanského zákoníku o neplatnosti usnesení členské schůze spolku pro rozpor s právními předpisy nebo společenskou smlouvou. Bylo-li rozhodnuto mimo valnou hromadu nebo bylo-li rozhodnutí valné hromady přijato dodatečně, právo podat návrh zanikne uplynutím 3 měsíců ode dne, kdy se navrhovatel dozvěděl nebo mohl dozvědět o přijetí rozhodnutí podle § 174 odst. 3 nebo § 177, nejdéle však uplynutím 1 roku od přijetí tohoto rozhodnutí. Totéž platí, rozhodl-li v působnosti valné hromady jediný společník. 31. Podle § 191 odst. 2 z. o. k. je důvodem neplatnosti usnesení valné hromady i rozpor tohoto usnesení s dobrými mravy. 32. Podle § 212 odst. 2 o. z. zneužije-li člen soukromé korporace hlasovací právo k újmě celku, rozhodne soud na návrh toho, kdo prokáže právní zájem, že k hlasu tohoto člena nelze pro určitý případ přihlížet. Toto právo zaniká, pokud návrh není podán do tří měsíců ode dne, kdy k zneužití hlasu došlo. 33. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu týkající se rozhodování valné hromady akciové společnosti o rozdělení zisku se podává, že: 1) Soud při rozhodování o neplatnosti usnesení valné hromady zpravidla neposuzuje, zda opatření, o kterém rozhodla valná hromada, je věcně důvodné, zda odpovídá zájmu společnosti, resp. Je v širším smyslu materiálně opodstatněné. Napadené usnesení může zpravidla posoudit nanejvýš z hlediska, zda se jeho obsah či okolnosti přijetí nepříčí zákonu či stanovám. 2) I po 1. 1. 2014 platí, že právo podílet se na zisku společnosti je jedním ze základních práv akcionáře (srov. § 256 odst. 1 z. o. k.); vytvoří-li akciová společnost zisk, může valná hromada rozhodnout o tom, že nebude rozdělen mezi akcionáře, pouze z důležitých důvodů a při respektování zákazu zneužití většiny hlasů (§ 212 o. z.). 3) S účinností od 1. 1. 2014 valná hromada může rozhodnout o rozdělení zisku i tak, že jeho část rozdělí v podobě tantiém mezi členy volených orgánů (za předpokladu, že to připouští stanovy společnosti), popř. ji přidělí do fondu zřízeného stanovami a tvořeného ze zisku, a zbytek zisku ponechá na účtu nerozděleného zisku; i pro nerozdělení zbývající části zisku mezi akcionáře však musí být dány důležité důvody. Důležité důvody, pro které představenstvo (popř. jiný svolavatel) navrhuje, aby zisk nebyl rozdělen mezi akcionáře (včetně důvodů, které se podávají ze stanov společnosti), musí být uvedeny v pozvánce na valnou hromadu [srov. § 407 odst. 1 písm. f) z. o. k.]. 4) S účinností od 1. 1. 2014 může řádná účetní závěrka zpracovaná za předchozí účetní období sloužit jako podklad pro rozdělení zisku až do konce následujícího účetního období. Srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3885/2017 , uveřejněné pod číslem 9/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 9/2020“), a na něj navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 27 Cdo 948/2022 . 34. Uvedené závěry však nejsou bez dalšího přenositelné do poměrů společnosti s ručením omezeným. 35. Je tomu tak proto, že akciová společnost je ryze kapitálovou společností, která se vyznačuje předně tím, že povinně vytváří základní kapitál v minimální výši 2.000.000 Kč (§ 246 odst. 2 z. o. k.). Její vnitřní správa je oddělena od osob akcionářů, což zajišťuje provoz společnosti bez ohledu na změny v osobách akcionářů. Převoditelnost podílu v akciové společnosti nelze vyloučit (§ 270 odst. 1 a § 274 odst. 1 z. o. k.). Účast společníků (akcionářů) na řízení akciové společnosti se realizuje zásadně pouze prostřednictvím nejvyššího orgánu společnosti – valné hromady, která rozhoduje na většinovém principu. V průběhu trvání akciové společnosti akcionáři neručí za její závazky. 36. Oproti tomu společnost s ručením omezeným má smíšenou povahu. Ačkoliv i ji zákon označuje jako kapitálovou společnost (§ 1 odst. 2 z. o. k.), činí tak toliko jako legislativní zkratku pro zjednodušení zákonného textu, aniž by tím popíral, že úprava společnosti s ručením omezeným obsahuje i prvky osobních společností (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2708/2018 ). Prvky osobní společnosti se projevují na mnoha místech její úpravy. Obsah společenské smlouvy lze měnit pouze dohodou všech společníků (nestanoví-li společenská smlouva jinak – § 147 odst. 1 z. o. k.). I v případě, že o změně společenské smlouvy rozhoduje valná hromada, musí se změnou, jež zasahuje do práv nebo povinností společníků, dotčení společníci souhlasit (§ 171 odst. 2 z. o. k.). Převod podílu může být ve společenské smlouvě zcela vyloučen (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5719/2016 , uveřejněného pod číslem 152/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), společníci ručí za závazky společnosti v rozsahu stanoveném v § 132 odst. 1 z. o. k. (k tomu srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 27 Cdo 5507/2017 , uveřejněného pod číslem 48/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a informace o společnosti mohou žádat i mimo zasedání valné hromady a ve výrazně větším rozsahu, než je tomu v akciové společnosti (srov. závěry rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 2708/2018 a ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3812/2019 ). Taktéž platí, že společníkovi společnosti s ručením omezeným (na rozdíl od akcionáře) svědčí – při zániku účasti za trvání společnosti bez právního nástupce – právo na vypořádací podíl. 37. Jakkoliv je úprava obou typů obchodních společností do určité míry dispozitivní a umožňuje, aby se akciová společnost (ujednáním ve stanovách) „přiblížila“ co do nastavení vnitřních poměrů společnosti s ručením omezeným, a vice versa (srov. např. ve vztahu k právu na informace shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 2708/2018 , odst. 28 odůvodnění, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 27 Cdo 1395/2020 , odst. 57 až 62 odůvodnění), platí, že částečně odlišná povaha obou společností neumožňuje automaticky přenést shora popsané závěry přijímané pro akciovou společnost na poměry společnosti s ručením omezeným. Jde-li o právo na podíl na zisku, nelze pomíjet, že akcionář je především investor, přinášející kapitál potřebný pro podnikání společnosti, kdežto účast společníka ve společnosti s ručením omezeným se zdaleka neomezuje na tuto roli (zákon ji dokonce automaticky nepředpokládá, viz úpravu minimální výše vkladu) a je mnohem více osobní povahy. 38. Právě s ohledem na skutečnost, že účast akcionáře v akciové společnosti má spíše majetkový charakter a v zásadě představuje investici, jejíž výnos akcionář pravidelně realizuje prostřednictvím práva podílet se na zisku společnosti coby jednoho ze základních akcionářských práv, a že vliv menšinových akcionářů na řízení a kontrolu společnosti je často mizivý, Nejvyšší soud i po 1. 1. 2014 setrval na požadavku vyplývajícím z judikatury přijaté již v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, podle kterého valná hromada akciové společnosti může rozhodnout o tom, že zisk nebude rozdělen mezi akcionáře, pouze z důležitých důvodů ( R 9/2020 ; jde-li o judikaturu týkající se právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1326/2009 , uveřejněné pod číslem 13/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na něj navazující rozhodnutí Nejvyššího soudu). 39. S ohledem na smíšenou povahu společnosti s ručením omezeným a z ní plynoucí částečně odlišné postavení jejich společníků není valná hromada této společnosti omezena při rozhodování o (ne)rozdělení zisku tak, jako je tomu v případě akciové společnosti. Lze dodat, že i na společníky společnosti s ručením omezeným samozřejmě dopadá zákaz zneužití hlasů k újmě celku (§ 8 a § 212 odst. 2 o. z.). 40. Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že valná hromada společnosti mohla rozhodnout pouze o částečném rozdělení zisku mezi společníky, aniž měla pro nerozdělení zisku v plné výši důležitý důvod. Potud je právní posouzení věci odvolacím soudem správné. 41. Odvolací soud však přehlédl, že valná hromada společnosti napadeným usnesením rozhodla dne 8. 1. 2021 o rozdělení zisku na podkladě účetní závěrky zpracované za účetní období kalendářního roku 2019. 42. V R 9/2020 (odst. 45 odůvodnění) Nejvyšší soud vyložil, že řádná účetní závěrka je způsobilým podkladem pro rozdělení zisku (pouze) do konce následujícího účetního období. Uvedený závěr, ač přijatý pro poměry akciové společnosti, se plně prosadí (z důvodů níže uvedených) i ve společnosti s ručením omezeným (s účinností od 1. 1. 2021 viz výslovnou úpravu v § 34 odst. 1 větě druhé z. o. k.). 43. Společníkovi obchodní společnosti sice svědčí právo na podíl na zisku (jakožto jeden z průmětů práva na reziduální výsledek hospodaření společnosti), nicméně právní úprava zajišťuje, aby při rozdělování zdrojů obchodní společnosti nebyla dotčena práva jejích věřitelů. Zjednodušeně řečeno platí, že společníci by měli stát „ve frontě na zdroje společnosti“ až jako poslední v řadě. Jinými slovy, rozdělení zisku (či jiných vlastních zdrojů) by nemělo mít negativní dopady na věřitele společnosti. 44. Jedním z nástrojů, který zajišťuje výše popsanou ochranu práv věřitelů společnosti, je povinnost společnosti mít pro rozhodnutí o rozdělení zisku „aktuální“ účetní závěrku (zobrazující zisk, který je možné rozdělit) a současně povinnost respektovat tzv. bilanční testy (pro společnost s ručením omezeným viz v právní úpravě účinné do 31. 12. 2020 ustanovení § 161 odst. 4 z. o. k.). Posouzení, zda zvažované rozdělení zisku „prochází“ bilančním testem, přitom nelze učinit bez aktuální účetní závěrky. 45. Mají-li požadavek aktuální účetní závěrky jako podkladu pro rozhodnutí valné hromady o rozdělení zisku a samotný bilanční test sloužit k ochraně věřitelů společnosti, nelze ponechat výlučně na osobách uvedených v § 191 odst. 1 z. o. k., zda se jejich nedostatku (nesplnění) dovolají u soudu ve lhůtě stanovené zákonem prostřednictvím návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady. Tyto osoby (zejména pak společníci) ostatně ani nemusí mít zájem na tom, aby platnost usnesení valné hromady přijatého v rozporu se zákonnými pravidly o rozdělení zisku chránícími věřitele společnosti byla zpochybněna. Nejsou-li věřitelé společnosti aktivně věcně legitimováni k podání návrhu na vyslovení neplatnosti takového usnesení valné hromady (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2023, sp. zn. 27 Cdo 452/2023 ), je jediným účinným prostředkem zajišťujícím jejich ochranu sankce neúčinnosti či zdánlivosti usnesení valné hromady přijatého v rozporu s uvedenými zákonnými požadavky. Jinými slovy řečeno, usnesení valné hromady přijaté v rozporu se zákonnými pravidly o rozdělení zisku chránícími věřitele společnosti nemá právní účinky. Z toho vychází i § 34 odst. 3 věta druhá z. o. k., jež členům statutárního orgánu ukládá povinnost zdržet se výplaty podílů na zisku rozděleného v rozporu se zákonem, a to bez ohledu na to, zda soud vyslovil neplatnost takového usnesení. To, že usnesení valné hromady učiněné v rozporu s bilančními testy (i kdyby vycházelo z údajů v jinak řádně zpracované a schválené účetní závěrce za předchozí účetní období), nemá právní účinky, stanoví s účinností od 1. 1. 2021 výslovně § 34 odst. 2 z. o. k. (stejně jako § 40 odst. 1 a 2 z. o. k.) [srov. v právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 § 179 odst. 1 obch. zák. a v judikatuře Nejvyššího soudu rozsudek ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2363/2011 , uveřejněný pod číslem 75/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Tím spíše je takový následek nutné vztáhnout na případy, kdy valná hromada přijme rozhodnutí o rozdělení zisku, aniž má k dispozici způsobilý podklad, tj. řádně schválenou účetní závěrku za předchozí účetní období. 46. Účetní závěrka za rok 2019 byla zpracována k 31. 12. 2019, tedy za účetní období, jež předcházelo „předchozímu účetnímu období“, jímž byl kalendářní rok 2020. Účetní závěrka za rok 2019 tudíž nebyla v roce 2021 způsobilým podkladem pro rozhodnutí valné hromady o rozdělení zisku (mimo jiné tak společnost vůbec nemohla posoudit splnění tzv. bilančního testu). Rozhodla-li valná hromada o rozdělení zisku na podkladě nezpůsobilé účetní závěrky, nemá toto rozhodnutí právní účinky (srov. § 34 odst. 3 větu druhou z. o. k.). 47. Nemá-li napadené usnesení valné hromady právní účinky, hledí se na něj, jako by nebylo přijato (§ 245 o. z.). V řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu právnické osoby přitom rozhodne soud i bez návrhu o tom, že o rozhodnutí orgánu právnické osoby nejde, hledí-li se na něj, jako by nebylo přijato (§ 90 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních; k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1817/2016 , uveřejněné pod číslem 46/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v něm citovanou judikaturu). 48. Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené proto uzavírá, že řešení dovoláním otevřené otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem. Jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. usnesení odvolacího soudu změnil.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23081/	29.11.2023	5 Tdo 903/2023	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. z podnětu dovolání obviněného L. E. částečně zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 8 To 50/2023, ve výrocích pod body I. a II., podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265m odst. 1 tr. ř. per analogiam a § 256 tr. ř. rozhodl tak, že se odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 6 T 48/2022, zamítá. Ve zbývající části zůstal napadený rozsudek nezměněn. I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 6 T 48/2022, byl obviněný L. E. uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), za který mu soud uložil podle § 221 odst. 1, § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 a § 68 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 60 denních sazeb po 3 000 Kč, tedy v celkové výměře 180 000 Kč. V adhezním řízení soud rozhodl tak, že podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou státní organizaci S. ž., IČ: XY, (dále též jen jako „poškozená státní organizace“ nebo „státní organizace“) s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání a v jeho neprospěch také státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 (dále též jen jako „státní zástupkyně“). Z podnětu druhého z odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 8 To 50/2023, tak, že pod bodem I. výroku napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o vině obviněného přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku „ve formě pokračování podle § 116 tr. zákoníku“. Za tento přečin Městský soud v Praze odsoudil obviněného podle § 67 odst. 2 písm. a), b) a § 68 odst. 1 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 150 denních sazeb po 3 000 Kč, tedy v celkové výměře 450 000 Kč, a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce vedoucího zaměstnance spojené s kontrolou hospodaření s majetkem organizačních složek státu, státních příspěvkových organizací, státní organizace a jiných právnických osob s majetkovou účastí státu na dobu 2 let. Dále soud podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou státní organizaci s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních (bod II. výroku). Ve výroku pod bodem III. svého rozsudku Městský soud v Praze rozhodl o odvolání obviněného tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. 3. Přestože jsou skutkové závěry, na nichž soudy založily odsouzení obviněného, všem procesním stranám dobře známy, Nejvyšší soud z důvodu kasačního výroku stručně připomene podstatné skutkové okolnosti, za nichž se obviněný měl podle Městského soudu v Praze dopustit pokračujícího přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Již v této úvodní části dovolacího rozhodnutí lze připomenout, že skutek, resp. jeho popis v tzv. skutkové větě městský soud bez jakýchkoli změn převzal z výroku rozsudku soudu prvního stupně, ačkoli ten jej právně posoudil jako tentýž přečin spáchaný v nedbalostní formě podle § 221 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněnému je kladeno za vinu, že jako ředitel organizační jednotky H. z. s. a jako zaměstnanec jmenovaný do pozice ředitele odboru Kanceláře generálního ředitele G. Ř. S. ž., státní organizace, vědom si svých povinností řádně hospodařit se svěřenými prostředky, přijímat opatření k ochraně majetku zaměstnavatele, řídit a kontrolovat práci podřízených, mj. i pravomocně odsouzených L. S. a M. Š., které mu vyplývaly ze jmenovacího dekretu S. ž. ze dne 25. 4. 2018, z interních předpisů citovaných ve výroku o vině a z ustanovení § 301 písm. d) a § 302 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, a z ustanovení § 25 odst. 4 a § 26 odst. 1 písm. a) zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole, ve znění pozdějších předpisů, avšak tyto své povinnosti nerespektoval a v období od 17. 7. 2018 do 12. 2. 2019 podepisoval formuláře poškozené státní organizace s názvem „Nákup za hotové“, čímž potvrzoval oprávněnost nákupů v hotovosti jmenovaných (pravomocně odsouzených) dvou podřízených zaměstnankyň poškozené, aniž by uskutečnění jednotlivých výdajů ověřil, neboť spoléhal na utvrzení o správnosti udělení svého souhlasu o využití všech výdajů ve prospěch poškozené, přičemž obě podřízené poté postupně v sídle poškozené předložily k proplacení ve výroku vyjmenované paragony, daňové doklady a dárkové poukazy, aniž by ve skutečnosti vynaložené finanční prostředky byly vynaloženy na provoz poškozené, a tím obviněný způsobil za uvedené období poškozené státní organizaci S. ž. škodu v celkové výši 1 666 564 Kč. II. Dovolání obviněného 4. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze obviněný prostřednictvím svého obhájce podal dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. 5. Protože Městský soud v Praze zamítl odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné, obviněný odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Domníval se, že rozhodnutí o zamítnutí jeho odvolání je vadné, správně měl soud druhého stupně jeho odvolání vyhovět, protože rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 spočívá na nesprávném právním skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, resp. již v řízení konaném před soudem prvního stupně byl naplněn dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 6. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl podle obviněného dán v té alternativě, podle níž rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků označeného přečinu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Městskému soudu obviněný vytkl, že bez jakéhokoli doplnění důkazů upravil tzv. skutkovou větu, zejména ve vztahu k zavinění, které soud druhého stupně hodnotil odlišně od soudu prvního stupně, neboť u obviněného z důkazů provedených v hlavním líčení dovodil zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Městský soud však nevzal v potaz, že obviněný byl svými podřízenými uveden v omyl, za což byly obě zaměstnankyně pravomocně odsouzeny, a naopak vycházel nesprávně z výpovědi svědka V. J. Byl přesvědčen, že ve své pozici a s daným pracovním vytížením učinil vše potřebné, aby dostál obecnému požadavku na zachování náležité pozornosti, což vylučovalo nejen hrubou nedbalost, ale také nepřímý úmysl, k čemuž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1203/2015 . Soudy obou stupňů vadným způsobem vyhodnotily okolnosti jeho nástupu do funkce a samotné pracovní činnosti. Dovolatel se ke dni 11. 5. 2018 stal ředitelem zcela nového útvaru, a to Kanceláře generálního ředitele S. ž., jehož fungování se v rozhodné době teprve utvářelo. Jeho podřízená L. S. již předtím dlouhodobě zastávala pozici asistentky náměstka generálního ředitele, v jejímž rámci měla na starosti mj. nákupy občerstvení a dárkových a reprezentačních předmětů. Obviněný tedy neměl důvod nedůvěřovat této podřízené, potřebu nákupů ověřoval pouze ústně před podpisem formuláře „Nákup za hotové“. Druhá podřízená M. Š. byla L. S. prakticky řízena, tudíž ohledně důvěry v její činnost obviněný argumentoval shodně. Do července 2018 navíc místo obviněného odsouhlasoval proplácení nákupů oběma jmenovaným podřízeným P. T., který si k oprávněnosti a reálnosti výdajů také nezjišťoval bližší podrobnosti. Obviněnému se nedostalo až do prosince 2018, resp. ledna 2019, jakéhokoli upozornění na podezřele vysoké náklady na reprezentaci a běžný provoz. Jakmile je však obdržel, začal okamžitě jednat a inicioval podání trestního oznámení na své dvě podřízené, které se samy přiznaly, že obviněného podvedly. Výše uvedené skutečnosti vyplývající z provedeného dokazování jsou tedy ve zjevném rozporu se závěrem soudu druhého stupně, že obviněný jednal zaviněně ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. 7. Městský soud v Praze podle obviněného dále nesprávně právně posoudil jednání popsané v tzv. skutkové větě, jak předpokládá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Zjištěné skutkové okolnosti nedávají podklad nejen pro závěr o nepřímém úmyslu obviněného, ale též pro naplnění dalších znaků skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Jestliže obviněný, resp. státní organizace, za niž jednal, byl svými podřízenými L. S. a M. Š. uveden v omyl, bylo vyloučeno, aby on sám jednal ohledně téže podstaty podvodného jednání úmyslně, byť třeba i v úmyslu nepřímém. Obviněný připustil, že ve výroku o vině popsaný skutek odpovídá nedbalostní formě zavinění, avšak i přesto odmítl užití právní kvalifikace podle § 221 odst. 1 tr. zákoníku, neboť z jeho strany nešlo o hrubou nedbalost, jak tato skutková podstata vyžaduje. Z popisu skutku je zřejmé, že tato hrubá nedbalost je dovozována z připojení jeho podpisu na formulář „Nákup za hotové“, přičemž každý podpis takového formuláře je třeba považovat za samostatný skutek. Ani v jednom z vyjmenovaných případů však nedošlo ke způsobení značné škody ve smyslu § 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, jak předpokládá další ze znaků skutkové podstaty přečinu podle § 221 odst. 1 tr. zákoníku. K tomu obviněný poukázal na to, že nedbalostní trestný čin nelze spáchat jako pokračující trestný čin ve smyslu § 116 tr. zákoníku, protože nedbalostní delikty jsou prosty záměru pachatelů páchat trestnou činnost, zatímco pokračování předpokládá jednotný záměr páchat právě určitý typ trestné činnosti již na jejím počátku. Jednotlivé částky vyplacené podřízeným, které obviněného uvedly v omyl, proto nebylo možné sčítat, obviněný však zpochybnil i celkovou částku způsobené škody. Argumentoval mj. trestním řízením proti obviněným L. S. a M. Š., v němž soudy dospěly k závěru o celkové výši škodlivého následku zhruba 2 070 000 Kč. Obviněný pak provedl součet této částky s výší škody, jejíž způsobení je mu kladeno za vinu napadeným rozhodnutím, a takto vypočtenou sumu představující cca 3 700 000 Kč označil za nelogickou a neodpovídající skutečnosti. 8. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Dále obviněný učinil alternativní návrh, aby Nejvyšší soud po zrušení rozsudku městského soudu sám podle § 265m tr. ř. rozhodl ve věci tak, že jej podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostí obžaloby. 9. Ve svém dalším podání ze dne 1. 9. 2023, tedy až po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty pro podání dovolání, obviněný ještě doplnil své včasně uplatněné argumenty a dovolací důvody o odkaz na aktuální judikaturu, konkrétně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 5 Tdo 33/2023 , v němž byla řešena otázka zavinění u trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku podle § 255 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, nyní jde o § 220 tr. zákoníku. III. Vyjádření nejvyššího státního zástupce a poškozené k dovolání 10. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení a dovolací argumentaci obviněného. Tvrzený zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů, státní zástupce označil za pouhý nesouhlas obviněného s vyjádřením skutku ve výroku o vině napadeného rozsudku. Soud druhého stupně postupoval podle státního zástupce v souladu s ustanovením § 259 odst. 3 tr. ř., jestliže na základě dostačujícího dokazování provedeného před soudem prvního stupně překvalifikoval jednání dovolatele podle návrhu obžaloby. Dovolací námitky obviněného proti subjektivní stránce sice odpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak státní zástupce je neshledal opodstatněnými. Obviněný totiž věděl, že porušuje své pracovní povinnosti stejně jako to, že může dojít ke způsobení škody nikoli malé, a s tímto následkem byl srozuměn. Výhrady obviněného proti výši způsobené škody státní zástupce odmítl s tím, že běžně bývá škoda způsobena současně i dalšími pachateli a její výše se nenásobí počtem pachatelů, jde stále o jednu a tutéž škodu, přičemž poškozenému se nemůže dostat na náhradě škody více, než činí skutečně způsobená škoda. 11. Vzhledem k tomu státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. 12. K podání, které obviněný zaslal obvodnímu soudu dne 1. 9. 2023 a které označil jako doplnění dovolání, státní zástupce sdělil, že se k němu nebude podrobně vyjadřovat. Neobsahovalo žádnou novou námitku ve srovnání s řádným dovoláním a podle předpokladu státního zástupce bylo podáno po zákonné lhůtě, což zapovídá ustanovení § 265f odst. 2 tr. ř. 13. K dovolání obviněného se písemně vyjádřila rovněž poškozená státní organizace, jež zdůraznila předchozí dlouholeté působení obviněného na pozici vedoucího jedné z jejích organizačních složek. Z této skutečnosti dovodila dostatečné množství pracovních i manažerských zkušeností obviněného k tomu, aby byl schopen provádět důslednou kontrolu svých podřízených i na své nové pozici ředitele Kanceláře generálního ředitele. Poškozená oponovala obhajobě obviněného, že se spoléhal na odbornost původně spoluobviněné L. S. Podle poškozené obviněný věděl o své povinnosti kontrolovat činnost podřízených a rovněž měl možnost z měsíčních reportingů rozpoznat neúměrný nárůst nákladů na reprezentaci kanceláře generálního ředitele. Na závěr poškozená státní organizace vyjádřila souhlas s právním posouzením jednání obviněného soudem druhého stupně. IV. Posouzení důvodnosti dovolání a) Obecná východiska 14. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, poté se zabýval konkrétní argumentací obviněného se zřetelem k jím uplatněným dovolacím důvodům. 15. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možné podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod byl včleněn do taxativního výčtu dovolacích důvodů s účinností od 1. 1. 2022 zákonem č. 220/2021 Sb. Při posuzování důvodnosti uplatněných námitek podřazených uvedenému dovolacímu důvodu je důležité skutečně pečlivě hodnotit, jaký význam mohly mít vytýkané vady dokazování na výsledek trestního řízení, eventuálně na zachování práva obviněného na spravedlivý proces. Tento dovolací důvod tak nemohou naplnit jen obecně formulované výhrady proti způsobu hodnocení důkazů soudy prvního či druhého stupně, nebo obecné námitky proti rozsahu dokazování a již vůbec nelze akceptovat námitky, které jsou primárně založeny na jiné verzi skutkového stavu, než kterou dovodily soudy, pokud z nich není zřejmý evidentní (zjevný) rozpor mezi obsahem důkazů a jejich hodnocením soudy. S odkazem na tento dovolací důvod lze tedy akceptovat tvrzení o vadách ve skutkovém zjištění soudů, které se týkají skutkových okolností významných pro rozhodnutí o podané obžalobě a které jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty určitého trestného činu. Konkrétně musí dovolatel zdůvodnit existenci takové vady tím, že napadaná skutková zjištění nevyplývají ze žádného provedeného důkazu (jsou ve zjevném nesouladu s obsahem provedených důkazů), nebo že jsou primárně založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo že ve vztahu k nim nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy (případ opomenutých důkazů), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení. Pouze vady takové povahy by odůvodňovaly mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem jeho přezkumné činnosti (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.). 16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je určen k nápravě vad zákonem vyjmenovaných rozhodnutí, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vadou, která je prostřednictvím tohoto důvodu dovolání vytýkána, je proto jen nesprávné použití ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákoníku, případně na něj navazujících hmotněprávních norem mimo oblast trestního práva na zjištěný skutek. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže soudy skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy prvního či druhého stupně, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. 17. Obviněný uplatnil též dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť se domáhal přezkumu rozhodnutí soudu druhého stupně, který po veřejném projednání rozhodl o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 18. Nutno předeslat, že převážná část dovolacích námitek obviněného odpovídala vadám, definovaným v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., nikoli však důvodu uvedenému v písm. m) v jeho druhé alternativě, neboť Nejvyšší soud v zásadě neshledal významné pochybení v rozhodnutí, které učinil v posuzované trestní věci soud prvního stupně. Nejvyšší soud tedy na podkladě výhrad podřazených obviněným pod dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost rozsudku soudu druhého stupně napadeného dovoláním i řízení jemu předcházející podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. a shledal většinu uplatněných námitek obviněného opodstatněnými. b) K důvodné námitce proti nezákonnému postupu Městského soudu v Praze 19. V úvodní části věcné dovolací argumentace obviněný důvodně brojil proti postupu soudu druhého stupně, který, aniž by doplnil dokazování nebo zopakoval některé důkazy provedené již v hlavním líčení, pozměnil v neprospěch obviněného jednak částečně skutkové a jednak v zásadní míře též právní závěry, k nimž dospěl soud prvního stupně především ve vztahu k subjektivní stránce přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku. Nejvyšší soud se s uvedenou dovolací výtkou, jež se stala podkladem pro jeho kasační výrok, ztotožnil. 20. Nejprve je třeba připomenout, že stěžejní otázkou, kterou bylo třeba na podkladě podaných řádných opravných prostředků v odvolacím řízení řešit, bylo posouzení zavinění obviněného L. E., neboť odvolatelé se proti jeho naplnění, resp. povaze vymezovali. Městský soud v Praze vyhověl odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jež se domáhala právního posouzení skutku podle úmyslné alternativy přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku shodně s obžalobou. Na jedné straně Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku předeslal, že soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým závěrům, avšak poté vyslovil, že tato zjištění naplňují znaky skutkové podstaty úmyslného přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku, jak navrhovala ve svém odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1. Následně Městský soud v Praze poukázal na skutkové okolnosti, na jejichž základě dovodil u obviněného zavinění v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Městský soud zejména zdůraznil, že obviněný věděl o možnosti vzniku trestněprávního následku a byť ho přímo nechtěl způsobit, byl ochoten podstoupit riziko, že nastane. Vědomí obviněného o existenci takového rizika měl Městský soud v Praze za prokázané svědectvím V. J., který s obviněným řešil v prosinci roku 2018 zvýšené náklady na reprezentaci (srov. bod 8. rozsudku soudu druhého stupně). Dále tento soud při vyhodnocování zavinění vycházel z četnosti obviněným podepisovaných formulářů, resp. pokladních dokladů a z poměrně vysokých peněžních částek, k jejichž vyplacení následně docházelo. Z hlediska volní složky úmyslu, tedy srozumění obviněného s porušením nebo ohrožením chráněného zájmu (a to ve formě pravé lhostejnosti), opětovně soud poukázal na časté podepisování formulářů „Nákup za hotové“ obviněným, s tím, že průměrná výše jím odsouhlasených výdajů činila 200 000 Kč měsíčně. Podle argumentace soudu obviněný pokračoval ve vytýkaném jednání až do února 2019, přestože v jeho mysli existovala pochybnost o zákonnosti odsouhlasených výdajů (srov. body 6. až 12. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Na podkladě uvedených úvah bez doplnění důkazů ve veřejném zasedání či zopakování některého z důkazů již provedených v hlavním líčení, Městský soud v Praze učinil právní závěr o úmyslném zavinění obviněného a uznal jej vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Městský soud v Praze rovněž doplnil, že citovaného přečinu se obviněný dopustil formou pokračování podle § 116 tr. zákoníku, neboť již od počátku měl ve vztahu k posuzované trestné činnosti shodný záměr. S ohledem na zjištění Městského soudu v Praze, podle něhož se obviněný poprvé dozvěděl o možných nesrovnalostech ve výdajích za nákupy za hotové až v prosinci 2018, je zarážející, že v nově vysloveném výroku o vině ponechal beze změny počátek období páchání trestné činnosti obviněným, jaký určil soud prvního stupně (též obžaloba), tedy již od července 2018. V tomto ohledu je zřejmý významný rozpor úvahy Městského soudu v Praze jak s právní úpravou pokračování v trestném činu, tak i s jeho výkladem v soudní praxi. Nejvyšší soud zaujal jednoznačný závěr ohledně požadavku na posouzení pokračování v trestném činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku tak, že je třeba, aby pachatel při každém z dílčích útoků způsobil alespoň částečně škodu úmyslně, byť třeba nedosahující škody nikoli malé, musí však být současně od prvního útoku veden jednotným záměrem směřujícím k úmyslnému způsobení škody nikoli malé všemi dílčími útoky v jejich souhrnu (srov. rozhodnutí č. 26/2018 Sb. rozh. tr.). S uvedeným významným skutkovým zjištěním o době, k níž lze vázat případnou pochybnost v mysli obviněného o zákonnosti nákupů jeho podřízených za účelem pořízení občerstvení a reprezentačních předmětů pro poškozenou státní organizaci, se Městský soud v Praze nijak nevypořádal a nerespektoval ani citovaný právní názor. Z hlediska přezkumné činnosti Nejvyššího soudu v dovolacím řízení je však uvedená vada v podstatě nevýznamná, neboť k zásadnímu pochybení v posuzované trestní věci ze strany Městského soudu v Praze došlo ve vyhodnocení otázky zavinění obviněného, jak bude uvedeno níže. 21. Nejvyšší soud totiž považuje za odpovídající výsledkům provedeného dokazování posouzení subjektivní stránky u obviněného závěr, který v tomto směru učinil soud prvního stupně, který obviněného uznal vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 odst. 1 tr. zákoníku. Skutková zjištění, k nimž tento soud dospěl na podkladě důkazního řízení provedeného v hlavním líčení, následně vyhodnotil tak, že obviněný se přečinu dopustil z vědomé nedbalosti [§ 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] a jednoznačně u něho vyloučil nepřímý úmysl [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Podle soudu prvního stupně si obviněný sice byl vědom svých povinností kontrolovat činnost podřízených i možnosti, že bez náležitého výkonu této kontrolní funkce může dojít ke škodě na majetku státní organizace v částce odpovídající odsouhlaseným výdajům, avšak bez přiměřených důvodů se spoléhal, že takový následek nenastane. O hrubé nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 2 tr. zákoníku svědčily podle soudu prvního stupně zejména delší doba páchání činu a rovněž vyšší částky tvrzených výdajů, jež vedly ke způsobení celkové škody převyšující 1 600 000 Kč. Zanedbanou kontrolní činnost ve vztahu k podřízeným pak tento soud zařadil mezi důležité povinnosti, za jejichž plnění byl obviněný ve své vedoucí funkci odpovědný. O vědomostní složce zavinění tedy nepochyboval ani soud prvního stupně, který však vázal tento intelektuální prvek zavinění k jiným skutečnostem než soud druhého stupně, a to k povinnostem vedoucího pracovníka kontrolovat počínání jemu přímo podřízených zaměstnanců a dohledu nad hospodárným nakládáním s majetkem státní organizace. Obvodní soud pro Prahu 1 dále na rozdíl od soudu druhého stupně shledal, že obviněnému následek jeho jednání nebyl lhostejný, neboť vyvinul určitý minimální zájem o způsob hospodaření se svěřenými finančními prostředky, pokud se podřízených dotazoval na korektnost schvalovaných nákupů, které odsouhlasil poté, co byl ujištěn, že „vše je v pořádku“. Podle vyjádření soudu prvního stupně obviněný oběma asistentkám přehnaně a nekriticky důvěřoval, přičemž tento svůj postoj nekorigoval ani v prosinci 2018 po rozhovoru se svědkem V. J. Skutkový podklad pro posouzení mj. i subjektivní stránky přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku, jak byl zjištěn v hlavním líčení, tedy vyhodnotil Obvodní soud pro Prahu 1 jako vědomou hrubou nedbalost. Celkem srozumitelně a v podstatě přesvědčivě soud též vysvětlil, proč za daného skutkového stavu odmítl názor obžaloby o zavinění v úmyslu nepřímém. Pokud jde o pokračování v posuzovaném přečinu, obžaloba, která vycházela z úmyslného zavinění obviněného, se k této otázce vůbec nevyjádřila a žádnou, ani stručnou zmínku jí nevěnoval ani soud prvního stupně. Jak lze dovodit z odvolání obviněného, ten vycházel z přesvědčení, že skutek vykazuje prvky pokračování podle § 116 tr. zákoníku, neboť uplatnil námitky o jeho vyloučení u nedbalostních trestných činů. Přestože se tedy soud prvního stupně ve svém rozsudku nijak nezmínil o svém názoru na povahu spáchané trestné činnosti obviněného, lze dovodit, že neuvažoval o pokračování v přečinu podle § 221 odst. 1 tr. zákoníku, neboť některé z žalovaných jednání nezahrnul do svého výroku o vině a tzv. je vypustil. Stalo se tak především ve vztahu k dokladům, jež měly být podepsány či alespoň parafovány v době, kdy obviněný čerpal řádnou dovolenou (srov. odůvodnění rozsudku str. 67 a 68). Z tohoto procesního postupu Obvodního soudu pro Prahu 1 je tudíž zřejmé, že jím zjištěný skutek posoudil jako tzv. souvislé jednání sestávající z jednotlivých segmentů obsahujících podepisování formulářů, resp. pokladních dokladů o fakticky neuskutečněných výdajích z rozpočtu poškozené státní organizace po celou žalovanou dobu, tedy více jak půl roku, a nikoli jako jednotlivé dílčí útoky pokračujícího přečinu. Pakliže by tomu tak bylo, nepřicházelo by ohledně neprokázaných částí žalovaného jednání jejich pouhé „vypuštění“ z výroku o vině, ale vzhledem k samostatné povaze dílčích útoků pokračování v trestném činu z hlediska procesní právní úpravy po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002 by nutně muselo dojít ke zproštění obviněného obžaloby ohledně těchto dílčích útoků představujících samostatné skutky ve smyslu § 12 odst. 12 tr. ř., byť z pohledu hmotněprávního představuje celé protiprávní jednání popsané ve výroku o vině, předtím v obžalobě, jediný skutek, jak bude podrobněji vysvětleno v následující části tohoto dovolacího rozhodnutí. 22. Jak Nejvyšší soud uvedl výše, z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že Městský soud v Praze hodnotil vlastním způsobem důkazy provedené v hlavním líčení soudem prvního stupně a vyvodil z nich odlišný závěr, podle něhož obviněný zjevně pochyboval (byť soud konstatoval, že až od prosince 2018!) o zákonnosti výdajů na občerstvení a reprezentaci státní organizace, tudíž že si musel být vědom přinejmenším nekalého jednání obou podřízených asistentek. Takový výsledek však za současného stavu důkazního řízení, v němž toto zjištění nepotvrdil jediný svědek (ba naopak) a také mu nenasvědčuje jakýkoli listinný důkaz, nemohl v dovolacím řízení obstát. Navíc změna právní kvalifikace soudem prvního stupně zjištěného skutku byla po jeho kompletním převzetí Městským soudem v Praze učiněna nesprávným procesním postupem ve veřejném zasedání. Kromě toho jakémukoli obeznámení obviněného s vylákáváním peněžních prostředků ze státní organizace odporuje také výsledek trestního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 107/2022, v němž obvodní soud rozsudkem ze dne 26. 7. 2022 podle § 206b a § 314r odst. 4 tr. ř. schválil dohodu o vině a trestu, v němž byly původně spoluobviněné L. S. a M. Š. shledány vinnými zločinem podvodu a osobou, již obě dnes již odsouzené klamaly o skutečném vynaložení finančních prostředků z majetku poškozené státní organizace, byl právě obviněný L. E., částečně také oběma odsouzeným další nadřízený zaměstnanec poškozené, ředitel finančního odboru P. T. Proto je nutné přiznat opodstatnění dovolacím výhradám, podle nichž o trestném jednání původně spoluobviněných nemohl vědět, když byl o téže okolnosti uveden v omyl. Přestože nelze absolutně vyloučit možnost oklamané osoby spáchat za určitých skutkových okolností úmyslný trestný čin související s podvodem vůči ní, v posuzovaném případě Nejvyšší soud neshledal naplněnými všechny nezbytné podmínky, jež by takové úvaze nasvědčovaly. Ke kasačnímu rozhodnutí vedly Nejvyšší soud též nedostatky v procesním postupu Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího, který v tomto směru nerespektoval rozhodovací praxi jak Ústavního soudu, tak samozřejmě i Nejvyššího soudu. 23. Z obsahu výroku i odůvodnění napadeného rozsudku soudu druhého stupně totiž vyplývá, byť nikoli zcela zřetelně, že tento soud provedl změny určitých skutkových závěrů učiněných soudem prvního stupně, aniž by postupoval v souladu s výkladem soudní praxe, týkající se určitého posílení apelačního principu při rozhodování o řádném opravném prostředku v trestním řízení. V této souvislosti lze zejména připomenout, že odchýlit se od skutkového zjištění soudu prvního stupně může odvolací soud jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení (§ 259 odst. 3 věta druhá tr. ř.). Již zmíněná legislativní změna trestního řádu s účinností od 1. 1. 2002 tedy rovněž uvedeným způsobem vymezila zásady vedoucí ke zrychlení soudního řízení, aby soud druhého stupně, pokud dospěje k odlišným skutkovým, resp. právním závěrům než jaké vyslovil soud prvního stupně, mohl sám rozhodnout o podané obžalobě. Nové meritorní rozhodnutí v odvolacím řízení v téže věci lze kromě jiného zásadně učinit poté, co soud druhého stupně zopakuje důkazy provedené v hlavním líčení, případně sám opatří nové, či vyhoví návrhu procesních stran a tyto důkazy provede, samozřejmě při zachování všech zásad spravedlivého procesu včetně obhajovacích práv. Z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud tak může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti a v souhrnu s již provedenými důkazy soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je zásadně vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch, které sám ve veřejném zasedání znovu provedl (§ 263 odst. 7 tr. ř.), přičemž vázanost vyhodnocením důkazů soudem prvního stupně podle § 263 odst. 7 tr. ř. se projeví jen v souvislosti se změnou nebo doplněním skutkových zjištění odvolacím soudem a vztahuje se na omezený okruh případů, v nichž odvolací soud rozhoduje ve věci rozsudkem (srov. rozhodnutí č. 53/2022 Sb. rozh. tr.). Jak opakovaně zdůraznil k této problematice Ústavní soud, odvolací soud nemůže závazně hodnotit důkazy, které sám neprovede a nemůže si ani na soudech nižších stupňů jiné konkrétní hodnocení důkazů vynucovat. Nahrazování hodnocení důkazů, které provedl pouze soud prvního stupně, představuje prosazování svého vlastního způsobu hodnocení skrze zákonem danou závaznost názorů vyššího soudu navzdory procesním zásadám ústnosti a přímosti trestního řízení, čímž budou porušena základní práva obviněného na spravedlivý proces a na dodržování zásad trestního řízení ve smyslu čl. 36 a 40 Listiny základních práv a svobod (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 794/16 , ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1327/19 , usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 623/16 , a přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2980/22 , bod 57.). Pokud tedy odvolací soud považuje rozsah dokazování před soudem prvního stupně za úplný, ale provedené důkazy hodnotí odlišně od soudu prvního stupně, nemůže zásadně zrušit přezkoumávaný rozsudek a sám změnit rozhodnutí ve věci samé, aniž by důkazy stěžejní pro změnu výsledku řízení neprovedl v rámci veřejného zasedání. Jestliže se například odvolací soud neztotožní s hodnocením výpovědi určitého svědka a se závěrem učiněným z jejího obsahu, měl by sám takového svědka vyslechnout, aby si tím vytvořil dostatečný podklad pro odchylné hodnocení takového důkazního prostředku, který se promítne do změny skutkových závěrů, které z něho vyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 ). Uvedenými pravidly se však Městský soud v Praze v posuzované věci neřídil, naopak v rozporu se zásadami důkazního řízení podle § 2 odst. 11 tr. ř. (zásada přímosti) a podle § 2 odst. 12 tr. ř. (zásada bezprostřednosti) vyhodnotil důkazy provedené před soudem prvního stupně částečně odlišně a poměrně zásadním způsobem zhoršil postavení obviněného, pokud namísto nedbalostní formy zavinění mu přičetl jednání v nepřímém úmyslu. To vše následně vedlo k vyslovení viny obviněného závažnějším přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, byť stejnou právní kvalifikaci ohledně obviněného obsahovala již obžaloba. c) K námitkám proti hrubé nedbalosti 24. V dalších částech svého dovolání obviněný zpochybnil nejen závěry týkající se zavinění, které učinil Městský soud v Praze, ale také ty, k nimž dospěl soud prvního stupně. Obviněný poukázal na okolnost, že svými podřízenými byl on sám podveden, což podle jeho přesvědčení vylučuje možnost úmyslného jednání, a to i ve formě úmyslu nepřímého. Současně se však obviněný ohradil i proti naplnění znaku zavinění ve formě hrubé nedbalosti ve smyslu podle § 16 odst. 2 tr. zákoníku, neboť při plnění jednoho z jemu svěřených úkolů nejednal se zřejmou bezohledností. Ve vztahu k posouzení otázky týkající se naplnění pojmu „hrubé nedbalosti“, posoudil Nejvyšší soud námitky obviněného jako zjevně neopodstatněné. 25. Nejvyšší soud se již přiklonil k výhradám obviněného, jimiž brojil proti spáchání posuzovaného přečinu v nepřímém úmyslu, a to i vzhledem k podvodnému jednání výše jmenovaných zaměstnankyň poškozené, jak je stručně vyjádřeno pod bodem 22. tohoto usnesení. Co se týká zavinění z nedbalosti, je třeba zdůraznit, že stejná námitka je ve vztahu k tomuto znaku skutkové podstaty § 221 tr. zákoníku nepřípadná a irelevantní. Soud prvního stupně se ve svých úvahách zcela správně zaměřil na obsah pracovní náplně obviněného podložené mnoha listinnými důkazy, která zahrnovala kromě dalšího i povinnost kontrolovat práci zaměstnanců útvaru, v němž vykonával vedoucí funkci, zajištění efektivní a ekonomické správy a využívání svěřených finančních zdrojů, jejichž vynakládání na účely obstarání občerstvení a reprezentaci bylo limitováno určitou finanční částkou za kalendářní období jednoho měsíce, resp. jednoho roku. Současně byl obviněný zavázán hospodařit se svěřeným majetkem účelně a hospodárně. Ohledně plnění svých pracovních povinností vyplývajících z jím zastávané vedoucí funkce obviněný nepochybně nebyl uváděn v omyl. Bez ohledu na jistou pracovní zkušenost podřízených nabytou za delší dobu působení u téhož zaměstnavatele (zejména L. S.), kterou právě obviněný v přístupu k činnosti obou asistentek respektoval, nezbavovala jej zároveň závazku plnit jemu uložené povinnosti kontroly a sledování reálnosti či důvodnosti vynakládání poměrně značných finančních částek za delší časové období. Na samotné naplňování úkolů svěřených obviněnému při péči o majetek poškozené a při jeho správě proto nemohlo mít zásadní vliv spáchání protiprávního jednání oběma podřízenými zaměstnankyněmi. Nejvyšší soud se ztotožnil i s právním názorem soudu prvního stupně, že obviněný porušil důležitou povinnost obezřetně hospodařit s cizím majetkem, která mu byla uložena zákonem. Ačkoli dovolatel naplnění znaku “porušení důležité povinnosti“ nenapadal, Nejvyšší soud pro úplnost stručně připomene jeho podstatu. Za důležitou je třeba považovat povinnost, jejíž porušení je s ohledem na charakter a význam povinnosti zpravidla spojeno s nebezpečím vzniku značných škod na cizím majetku (srov. rozhodnutí č. 14/2009-I. Sb. rozh. tr.). Mohlo by jít i o povinnost směřující přímo k tomu, aby se předcházelo vzniku škody na cizím majetku [např. povinnost zabezpečit ochranu majetku před jeho poškozením, znehodnocením či odcizením, povinnost obezřetně nakládat se svěřeným majetkem, povinnost učinit včas vhodná opatření ke zhodnocení majetku (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 2835)]. Může jít i o povinnost zaměstnance ve vztahu k majetku jeho zaměstnavatele vyplývající z pracovního poměru (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1510/2006 , uveřejněné pod T 1006 v sešitě 37 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck) a není ani vyloučeno, aby byla taková povinnost součástí širšího okruhu povinností spojených s hospodařením či nakládáním s cizím majetkem (srov. rozhodnutí č. 2/2014-I. Sb. rozh. tr.). 26. Obviněný se však v dovolání ohradil proti naplnění znaku subjektivní stránky skutkové podstaty podle § 221 tr. zákoníku, která je nedbalostní alternativou úmyslného trestného činu podle § 220 tr. zákoníku a vyžaduje vyšší intenzitu nedbalostního zavinění, jež odpovídá „hrubé nedbalosti“. Obecně lze připomenout, že trestný čin je spáchán z nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Nedbalost je méně závažná forma zavinění než úmysl, neboť u nedbalosti je vnitřní vztah pachatele k páchanému trestnému činu, a zvláště ke způsobenému následku, vzdálenější než u úmyslu, proto je také s nedbalostí spojena nižší míra zavinění. Trestní zákoník rozlišuje vědomou a nevědomou nedbalost, jež vymezuje pomocí složky vědění (intelektuální), která je dána u vědomé nedbalosti, a naopak schází u nevědomé nedbalosti. Oběma formám je společné, že u nich chybí volní složka. Jde-li totiž o nedbalost, ať už vědomou či nevědomou, u pachatele není vůle spáchat trestný čin, byť jeho jednání samo o sobě je i v tomto případě aktem vůle, ovšem vůle směřující k cíli nezávadnému z hlediska trestního práva. Tím se nedbalost odlišuje od úmyslu, u něhož je tato vůle vždy přítomna, i když v různé míře. Kritériem pro posouzení toho, zda jde o nedbalost nebo jednání nezaviněné, a tím i beztrestné, je zachování či nezachování potřebné míry opatrnosti. Určení potřebné míry opatrnosti v jednání konkrétní osoby se odvíjí od její povinnosti, možnosti a schopnosti předvídat způsobení daného trestněprávně relevantního následku. Povinnost této předvídavosti představuje objektivní hledisko pro určení požadované míry opatrnosti, zatímco možnost a schopnost této předvídavosti u konkrétní osoby subjektivní prvek procesu posuzování této skutečnosti (srov. DRAŠTÍK, A.; FREMR, R.; DURDÍK, T.; RŮŽIČKA, M; SOTOLÁŘ, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 114 až 117). Objektivní hledisko doplněné subjektivním hlediskem platí nejen pro vymezení nedbalosti nevědomé, ale i pro vymezení vědomé nedbalosti, protože přiměřenost důvodů, na něž pachatel spoléhal, že nezpůsobí porušení nebo ohrožení zájmu, je třeba posuzovat podle toho, jak se situace jevila pachateli, i vzhledem k vnějším okolnostem konkrétního případu. Zákonná definice hrubé nedbalosti v § 16 odst. 2 tr. zákoníku pak váže intenzitu nedbalosti právě na postoj pachatele k požadavku náležité opatrnosti, neboť používá formulaci, že „přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem“. Je tudíž zdůrazněn přístup pachatele a při hodnocení povahy tohoto přístupu se musí zvažovat obě hlediska, jak subjektivní, tak objektivní, byť vzhledem k uvedené dikci bude jistě subjektivní hledisko převažovat. Podle názorů soudní praxe však nelze zejména v některých specifických případech odhlížet ani od objektivních okolností případu, zejména od toho, jakou činnost pachatel vykonával, s jak nebezpečnou věcí přitom zacházel a jak závažný následek mohl způsobit (srov. rozhodnutí č. 15/2021-I. Sb. rozh. tr.). K posouzení zřejmé bezohlednosti pachatele nutno přistoupit z hlediska zkušenosti pachatele i ostatních okolností případu. Vždy je třeba zvažovat na jedné straně povinnosti uložené pachateli zvláštními právními nebo bezpečnostními předpisy nebo uznávanými pravidly případně vyplývajícími z obecně uznávaných zásad rozumného člověka, na druhé straně vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.), a jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané. V případě posuzování přístupu pachatele k požadavku náležité opatrnosti bude obzvláště třeba vyjít z toho, s jakým úsilím pachatel přistoupil k tomu, aby požadavek náležité opatrnosti splnil, a jaké byly důvody, že se tak nestalo, zda a jak byl na riziko upozorněn, dále jak významný byl zájem chráněný trestním zákoníkem a jak významné bylo postavení pachatele pro ochranu takového zájmu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 377 až 379). Závěr o hrubé nedbalosti není vyloučen ani v případech, v nichž pachatel pouze vážně zanedbá výkon kontroly ve vztahu ke svým podřízeným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 5 Tdo 756/2016 ). O hrubé porušení náležité obezřetnosti vůči spravovanému majetku půjde rovněž za situace, v níž pachatel dává opakovaně pokyn k majetkové dispozici, ačkoli riziko ztráty pro spravovaný majetek zná a nevyužívá veškeré dostupné právní prostředky k tomu, aby možnost jeho ztráty či poškození a znehodnocení ověřil, popřípadě ji neuskutečnil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1596/2014 ). Kritériem vědomé i nevědomé nedbalosti je tedy zachování určité míry opatrnosti pachatelem, již právní teorie i soudní praxe zpravidla charakterizují jako potřebnou míru opatrnosti. Ta je potom dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu (srov. rozhodnutí č. 5/2013 Sb. rozh. tr.). 27. Uvedenými zásadami určujícími povahu nedbalostního zavinění se soud prvního stupně na str. 70 a 71 odůvodnění svého rozsudku dostatečně pečlivě zabýval, a to jak subjektivním, tak i objektivním hlediskem zachování náležité, resp. potřebné míry opatrnosti obviněného L. E., při schvalování konkrétních výdajů na reprezentaci poškozené státní organizace. Nejvyšší soud se s jeho úvahami zcela ztotožnil, považuje je za logické a navazující na výsledky provedeného dokazování, tudíž na ně lze pro stručnost odkázat. Při shrnutí zásadních okolností rozhodných pro určení zavinění obviněného v posuzované trestní věci je možné shrnout, že obviněný sám byl zkušeným vrcholovým manažerem s právnickým vzděláním, který sice na pozici ředitele Kanceláře generálního ředitele S. ž. nastoupil teprve na jaře roku 2018, přičemž krátce nato (od července 2018) je mu vytýkán nedostatečný dohled nad podřízenými, avšak na pozici vedoucího zaměstnance nebyl nováčkem, neboť předtím působil 11 let jako ředitel H. z. s. (srov. výpověď obviněného, č. l. 2588 verte tr. spisu). Obviněný od počátku založil svou obhajobu ve značné míře na důvěře ve své podřízené, avšak na druhou stranu sám připustil, že ani jednu z nich do té doby neznal. Lze tak usoudit, že jeho spoléhání na znalost, zkušenost, a především spolehlivost obou zaměstnankyň tak mohla pramenit pouze z objektivních okolností, které však nebyly podloženy úrovní a dostatečným ověřením této „dobré pověsti“ obou na základě vlastní spolupráce obviněného s těmito podřízenými. Již proto nebyla na místě takováto až bezmezná důvěra v zodpovědný výkon pracovních povinností obou asistentek, byť by disponovaly sebelepším doporučením. Obviněný v podstatě zcela rezignoval na výkon dohledu nad jejich pracovní činností, přičemž jím vznesený pouhý dotaz na nezávadnost výdajů skutečně nelze považovat za efektivní nástroj kontroly. Důvody, pro něž se obviněný spoléhal na tvrzení svých podřízených o řádném vynakládání finančních prostředků na reprezentaci a chod jemu svěřeného útvaru, lze označit za jednoznačně nepřiměřené, nikoli však nahodilé, aby bylo možno přisvědčit názoru státní zástupkyně v odvolání, podle níž obviněný spoléhal na „šťastnou náhodu“. Svou důvěřivost v podřízené, zejména L. S., totiž obviněný odvozoval z její dlouholeté spolupráce s tehdejším nově nastoupivším generálním ředitelem poškozené J. S., bývalým náměstkem poškozené, u něhož jmenovaná již zastávala pozici asistentky, rovněž spolupracovala s M. Š. a obě znaly způsob fungování poškozené státní organizace. V podstatě stejnou důvěru požívaly jmenované také u dalších zaměstnanců, kteří byli v hlavním líčení vyslechnuti jako svědci (např. P. T.). Proto nelze přístup obviněného k oběma podřízeným a určitou míru spoléhání se na řádný výkon jejich činnosti považovat za vůbec ničím nepodložené, tudíž „náhodné“. Avšak kromě naprosto laxního přístupu k povinnosti dohlížet na práci podřízených obviněný zároveň porušil péči řádného hospodáře, jak mu ukládala ustanovení § 301 písm. d) a § 302 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, a příslušné interní předpisy uvedené v úvodu popisu skutku ve výroku o vině obou soudních rozhodnutí. Pod pojmem péče řádného hospodáře si přitom lze představovat takovou péči, s jakou by hospodář, který je vybaven potřebnými znalostmi a dovednostmi a chová se odpovědně a svědomitě, pečoval o svůj vlastní majetek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1224/2006 , uveřejněné pod T 964 v sešitě 33 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Tomu však zjevně přístup obviněného neodpovídal, neboť v podstatě nevnímal jaké položky, v jakém finančním rámci podepisuje, neuvažoval nad tím, zda jím odsouhlasené výdaje byly či budou skutečně využity ve prospěch poškozené a zda jejich výše odpovídá alespoň přibližně plánovaným výdajům na daný účel v daném období. Poměrně dlouhou dobu zůstal v této otázce naprosto nečinný, neprojevil vážný zájem, natož aby provedl alespoň namátkovou kontrolu, aby například v jednom kalendářním měsíci „rozumně“ uvažoval, zda předložené paragony zobrazují položky, které jsou reálně poškozenou využitelné, čímž fakticky rezignoval na své povinnosti. Byť byl dovolatel sám klamán svými podřízenými, které mu předkládaly falešné účetní doklady, nezbavovalo jej to povinnosti prověřit nákupy asistentek a vyvinout za tím účelem více úsilí než vznést vůči nim prostý dotaz na správnost a účelnost výdajů. Ostatně za zhruba půl roku vznikla v důsledku zanedbání jeho povinností škoda asi 1,6 mil. Kč, přičemž měsíčně činily neúčelné výdaje průměrně 200 000 Kč. Přesto z okolností shora stručně vyložených nebylo možné vycházet u obviněného z takového postoje, který by znamenal, že byť věděl, že zanedbání jeho kontrolní povinnosti může vést ke způsobení škodlivého následku, resp. účinku, že by s jeho vznikem počítal (byl srozuměn). Naprosto správně tak soud prvního stupně dovedl své hodnocení zavinění obviněného k závěru o tom, že přes jeho vědomí o možnosti vzniku škody bez přiměřených důvodů spoléhal, že k ní nedojde. Z objektivního i subjektivního hlediska je tudíž závěr tohoto soudu o nesplnění požadavku náležité (potřebné) míry opatrnosti správný. V bodě 26. tohoto usnesení jsou zmíněna hlediska určující pro naplnění vyššího stupně nedbalosti (hrubá), jak vyžaduje skutková podstata přečinu podle § 221 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž v posuzované trestní věci obviněného došlo k jejich naplnění, jak rovněž správně dovodil soud prvního stupně a vyložil na str. 70. svého rozsudku. Mezi okolnosti potvrzující slovy zákona „bezohledný“ přístup obviněného k prověřování důvodnosti, účelnosti a rovněž reálnosti využití jím schvalovaných výdajů z rozpočtu poškozené, lze zařadit právě bezmeznou důvěru ve spolehlivost obou podřízených, ačkoli šlo o delší dobu narůstající náklady na reprezentaci. Rovněž nelze nezmínit oblast činnosti některých prodejců, u nichž měla být nemalá část zboží nakupována (obchodní společnosti distribuující oblečení, kosmetiku, sportovní potřeby apod.) a v neposlední řadě výši konkrétních částek, k jejichž vyplacení dal obviněný bez dalšího svůj souhlas. Nelze totiž pochybovat o tom, že při náležité, byť například namátkové kontrole jemu předkládaných dokladů by obviněný odhalil závadné, resp. protiprávní nakládání se svěřeným majetkem oběma podřízenými a mohl tak zabránit vzniku poměrně vysoké škody. V tomto ohledu tedy Nejvyšší soud nepovažuje dovolací výhrady proti spáchání činu v hrubé nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 2 tr. zákoníku za neopodstatněné. d) K pokračování v trestném činu 28. Nejvyšší soud považuje dále za vhodné se krátce vyjádřit k otázce týkající se možnosti spáchání pokračujícího přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku. V tomto usnesení Nejvyššího soudu bylo pod bodem 20. již zmíněno, že jako pokračující přečin podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku posoudil jednání obviněného Městský soud v Praze a v bodech 15. a 16. odůvodnění napadeného rozsudku přednesl své argumenty k této právní kvalifikaci. Soud přitom vycházel z úvahy (ve stručnosti), že obviněný byl „od počátku veden jednotným záměrem“, tedy „smířením se s možným vznikem trestněprávně relevantního následku“. Také obviněný již v odvolání predikoval, že posuzovaný přečin měl být spáchán jako pokračující, neboť uplatnil v tomto smyslu námitku o vyloučení možnosti spáchat pokračující přečin z nedbalosti. Učinil tak přesto, že Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém rozsudku zjevně nepočítal s naplněním znaku pokračování ve smyslu § 116 tr. zákoníku u nedbalostní alternativy přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku a správně vyhodnotil povahu trestné činnosti obviněného jako souvislé jednání. Tento soud vůbec neuvažoval o tom, že by jednotlivá schválení konkrétních výdajů představovala dílčí útoky (skutky) pokračujícího přečinu podle § 221 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud se přiklonil právě k uvedenému právnímu závěru, který (byť nikoli výslovně) zaujal soud prvního stupně. 29. Podle § 116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Dílčím útokem pokračujícího trestného činu je dílčí jednání obviněného, zpravidla do určité míry oddělené časově i místně (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 262; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 4 Tdo 225/2011 ). Takové rozlišení jednotlivých obviněným poskytnutých podpisů na doklady „Nákup za hotové“ v posuzovaném případě nelze učinit. Obviněný svým asistentkám podepisoval účetní doklady průběžně v rámci plnění svých pracovních povinností, jednotlivá připojení podpisu obviněným nevykazovala místně ani časově rozlišující okolnosti, jež by svědčily o samostatných útocích. O tom, že šlo o rutinní soustavnou činnost ze strany obviněného, svědčí výpovědi původně spoluobviněných M. Š. a L. S. Obě shodně uvedly, že jednou až třikrát týdně docházely za dovolatelem s dokumenty vyžadujícími jeho podpis, přičemž on sám fyzicky nikdy nic nekontroloval (srov. č. l. 2456 až 2459 tr. spisu). Je vhodné připomenout, že v rozhodovací činnosti soudů doznalo jistého posunu obvyklé členění trestných činů na pokračující, trvající a hromadné, a to v tom smyslu, že v případě jediného souvislého jednání, které nelze rozdělit na jednotlivé dílčí útoky, nejde o pokračování v trestném činu. Byť i trestná činnost byla páchána po delší dobu, nejde ani o trvající trestný čin, neboť charakter trestného činu jako trvajícího musí vyplývat ze zákonného vymezení jeho skutkové podstaty (srov. rozhodnutí č. 57/2007 , č. 6/2008 , č. 5/2009 Sb. rozh. tr.; DRAŠTÍK, A. Rozhodnutí nepublikovaná v tzv. zelené sbírce. Trestní právo. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2021/1, str. 35). Například byl-li trestný čin zvýhodňování věřitele páchán po delší dobu a ve vztahu k většímu počtu poškozených a zvýhodněných věřitelů za stavu, v němž dlužník nebyl schopen plnit své splatné závazky, a to souvislým jednáním, které nelze rozdělit na jednotlivé dílčí útoky, nejde o pokračování v trestném činu, byť vykazuje některé jiné znaky pokračování a případně i prvky trestného činu hromadného. V takovém případě nelze za dílčí útoky pokračujícího trestného činu považovat neuhrazení konkrétní pohledávky poškozeného věřitele ani uhrazení určité pohledávky zvýhodněného věřitele, protože rozhodující je až celkový výsledek spočívající ve zvýhodnění některých věřitelů na úkor jiných, a to v souhrnu všech jejich pohledávek (srov. rozhodnutí č. 57/2007 Sb. rozh. tr.). Posuzovanému případu obviněného je skutkově asi nejbližší situace, kterou Nejvyšší soud posuzoval v rozhodnutí č. 5/2009 Sb. rozh. tr. V citované věci si pachatel přisvojil více cizích jemu svěřených věcí, a to v rámci jednoho souvislého jednání spáchaného jediným útokem, jednalo se tudíž o jeden čin s několikanásobným předmětem útoku, při němž je následkem součet hodnot všech svěřených věcí, jež si pachatel přivlastnil. 30. Nejvyšší soud tak přisvědčil soudu prvního stupně, který v řešeném počínání obviněného spatřoval souvislost a soustavnost, jež neumožňovaly jeho rozčlenění na jednotlivé podpisy a doklady, proto uzavřel, že šlo o souvislé jednání, resp. o jediný skutek z hlediska trestního práva hmotného i procesního. To se promítlo i do procesního postupu soudu prvního stupně, který z tzv. skutkové věty některé části skutku původně zahrnuté v obžalobě tzv. vypustil. Pokud se totiž čin neskládá z jednotlivých dílčích útoků pokračujícího trestného činu ve smyslu § 12 odst. 12 tr. ř., nelze o části jediného tohoto skutku rozhodnout zprošťujícím výrokem podle § 226 tr. ř., taková část žalovaného jednání se pak neuvede v popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku, jen se z něj tzv. vypustí (srov. rozhodnutí č. 43/2011-I. Sb. rozh. tr.). Pokračování v trestném činu je v hmotněprávním pojetí jediným skutkem a jediným trestným činem. Jinak je tomu ale v oblasti trestního práva procesního. Novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. bylo s účinností od 1. 1. 2002 umožněno oddělené projednávání a rozhodování o dílčích útocích pokračujícího trestného činu, čímž bylo zásadně zasaženo do pojetí skutku u pokračujícího trestného činu. Po této změně právní úpravy je každý jednotlivý dílčí útok z procesního hlediska samostatným skutkem, který může být předmětem řízení, a proto může být o něm vedeno samostatné trestní řízení, může být obžalován samostatnou obžalobou a soud o něm může rozhodnout samostatným rozsudkem. S ohledem na procesní pojetí pokračování je v § 45 tr. zákoníku upraveno ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 1666). Soud vždy musí rozhodnout o všech dílčích útocích pokračujícího trestného činu, a to třeba i rozdílnými výroky (srov. rozhodnutí č. 60/2002 Sb. rozh. tr.). Pokud tedy Městský soud v Praze spatřoval v posuzovaném skutku pokračující přečin (úmyslný), lze mu navíc vytknout, že v takové situaci měl správně rozhodnout samostatným (zprošťujícím) výrokem o těch částech obžaloby, které soud prvního stupně nezahrnul do svého výroku o vině obviněného. Vzhledem k důvodům kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým byla především vada napadeného rozsudku soudu druhého stupně spočívající v posouzení zavinění obviněného, nejsou uvedené úvahy významné pro podstatu dovolacího rozhodnutí, nicméně Nejvyšší soud považoval za vhodné na ně upozornit. e) Posouzení důvodnosti odvolání státní zástupkyně 31. Nejvyšší soud po zrušení napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze sám ve věci rozhodl o podaném odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 podle § 265m odst. 1 tr. ř. per analogiam , a to poté, co z pozice odvolacího soudu podle § 254 odst. 1 až 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, proti němuž odvolání směřovalo, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo. Protože soud prvního stupně provedl dostatečné dokazování v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. a na jeho podkladě byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nemá dovolací soud žádné pochybnosti, a protože provedené důkazy byly řádně vyhodnoceny podle § 2 odst. 6 tr. ř., Nejvyšší soud dospěl k závěru, že řízení před soudem prvního stupně nevykazuje žádné vady ani logické nedostatky, jak již bylo konstatováno v předcházející části tohoto dovolacího rozhodnutí. Zejména ve vztahu k subjektivní stránce jednání obviněného, který se přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku i podle Nejvyššího soudu dopustil z vědomé nedbalosti, a to souvislým jednáním, které nemohlo být posouzeno jako pokračování v trestné činnosti, není soudu prvního stupně v jeho právních závěrech co vytknout. Státní zástupkyně se v odvolání dále důrazně ohradila proti výroku o trestu. Ačkoli neměla výhrady proti výši denní sazby ve výši 3 000 Kč, brojila proti soudem stanovenému počtu denních sazeb (60), a navrhovala je alternativně navýšit, a to buď na 90 v případě nedbalostního zavinění, resp. na 150 denních sazeb u úmyslného zavinění, přičemž současně požadovala vedle peněžitého trestu uložení trestu zákazu činnosti. Ani tyto námitky státní zástupkyně proti výroku o trestu však Nejvyšší soud neshledal důvodnými. 32. Podle § 68 odst. 3 tr. zákoníku soud stanoví počet denních sazeb s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, za který se ukládá peněžitý trest, přičemž dvojnásobek počtu denních sazeb nesmí ani spolu s uloženým trestem odnětí svobody a náhradním trestem odnětí svobody za trest domácího vězení přesahovat horní hranici trestní sazby trestu odnětí svobody. Výši jedné denní sazby pak soud podle téhož ustanovení stanoví se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele, přitom vychází zpravidla z čistého příjmu, který pachatel má nebo by mohl mít průměrně za jeden den. Obvodní soud pro Prahu 1 hlediska pro ukládání počtu denních sazeb i pro stanovení výše denní sazby peněžitého trestu pečlivě zvažoval, své úvahy stručně, ale přesvědčivě vyjádřil na str. 72 odůvodnění svého rozsudku a Nejvyšší soud se s nimi ztotožnil. Soud přitom měl na zřeteli obecné zásady pro ukládání trestu včetně polehčujících a přitěžujících okolností ve smyslu § 39, § 41 a § 42 tr. zákoníku. Z hlediska ukládání konkrétního druhu trestu není úkolem soudu hodnotit typový význam chráněného zájmu (to učinil již zákonodárce stanovením možných druhů trestů a jejich příslušné trestní sazby), nýbrž zhodnotit konkrétní význam poškozeného nebo ohroženého zájmu pro společnost. Okolnosti, za kterých byl čin spáchán mohou být nejrůznějšího druhu, musí však ovlivňovat povahu a závažnost trestného činu a týkat se místa a času trestného činu, různých vlivů, jež působily na pachatele při páchání trestného činu, dále prostředí, ve kterém byl trestný čin spáchán, nebo průvodních okolností, za nichž k tomu došlo. Rovněž osoba spolupachatele spoluurčuje povahu a závažnost spáchaného trestného činu, přičemž pozitivní nebo negativní význam osoby pachatele pro hodnocení povahy a závažnosti trestného činu vyplývá z jeho chování ve společnosti. Z hlediska míry zavinění je třeba především hodnotit, které skutečnosti zahrnuje zavinění pachatele (srov. ŠÁMAL, P. a kol. trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 809 až 813, 1196 až 1199). Se zřetelem k uvedeným kritériím tak bylo významné, že škoda způsobená poškozené státní organizaci byla nahrazena, a to zjevně již odsouzenými podřízenými obviněného, které jej, ale i další zaměstnance státní organizace klamaly, neboť falšovaly účetní doklady potvrzující jimi tvrzené výdaje. Byť nelze pomíjet lehkovážný výkon kontrolní činnosti obviněným, je současně třeba přihlédnout k tomu, že kontrolou hospodaření jednotlivých organizačních útvarů i generálního ředitelství S. ž. byl pověřen mj. i celý samostatný odbor ekonomiky a kontroly, jehož pracovník J. P. první nesrovnalosti výdajů Kanceláře generálního ředitele G. Ř. S. ž. sice zjistil v srpnu 2018, avšak nikoho z odpovědných zaměstnanců, obviněného nevyjímaje, na to neupozornil (srov. výpověď tohoto svědka na č. l. 2596 verte až 2599 tr. spisu). Lze důvodně pochybovat vůbec o vhodném školení vedoucích pracovníků poškozené ohledně výkonu kontroly výdajů na reprezentaci a občerstvení, protože i tehdejší finanční ředitel P. T., pokud odsouhlasoval nákupy asistentce L. S., tak je fyzicky nekontroloval (srov. jeho výpověď na č. l. 2610 tr. spisu). Osoba obviněného byla soudem správně hodnocena pozitivně, až do zahájení trestního stíhání v tomto trestním řízení nebyl nikdy projednáván ani pro přestupek, rovněž jeho nadřízený, generální ředitel J. S., se na adresu obviněného, resp. k jeho dosavadnímu výkonu pracovních povinností ve státní organizaci, vyjadřoval pochvalně. V podstatě šlo o exces na obviněným nově zastávaném postu v poškozené státní organizaci. Výrok soudu prvního stupně o uložení samostatného peněžitého trestu ve výměře 60 denních sazeb ve výši 3 000 Kč, tj. v celkové výměře 180 000 Kč, proto i Nejvyšší soud považoval za odpovídající povaze a závažnosti spáchaného trestného činu i osobním a majetkovým poměrům pachatele. Současně uvedená hlediska dávala podklad pro uložení peněžitého trestu ve smyslu § 68 odst. 3 tr. zákoníku, podle něhož peněžitý trest jako samostatný trest může být uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele není třeba uložení jiného trestu. Nejvyšší soud se tedy shoduje s názorem soudu prvního stupně, že samostatný peněžitý trest uložený obviněnému je dostatečně účinný, neboť ani jedno z uvedených hledisek (tj. ani povaha a závažnost spáchaného trestného činu, ani hodnocení osoby a poměrů pachatele) nevyžaduje uložení jiného druhu trestu (či více takových trestů) vedle sebe. Vzhledem k tomu tedy Nejvyšší soud neshledal odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 důvodným. VI. Závěrečné shrnutí 33. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 8 To 50/2023, i předcházejícího řízení z podnětu dovolání obviněného podle § 265k odst. 1 tr. ř. částečně tento rozsudek zrušil, a to ve výrocích pod body I. a II. Dále podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Zároveň podle § 265m odst. 1 tr. ř. per analogiam sám rozhodl ve věci a podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 6 T 48/2022, jako nedůvodné, protože shledal zmíněný rozsudek zákonným a správným. 34. S ohledem na souhlas nejvyššího státního zástupce i obviněného mohl Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23386/	29.11.2023	17 Co 60/2023	Sbírkový text rozhodnutí Krajský soud odmítl odvolání žalovaného proti části výroku I rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 21 C 72/2017, jíž mu bylo uloženo zaplatit žalobkyni 4 518,65 Kč a nahradit žalobkyni náklady řízení 70 935,91 Kč, a potvrdil tu část výroku I rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 21 C 72/2017, kterou byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 2 420 Kč na náhradu nákladů řízení o vzájemném návrhu. I. Dosavadní průběh řízení 1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 4 518,65 Kč a dále nahradit náklady řízení ve výši 73 355,91 Kč (výrok I) a zamítl vzájemný návrh žalovaného na zaplacení částky 15 000 Kč (výrok II). II. Odvolání a vyjádření k němu 2. Proti rozsudku podal žalovaný odvolání, a to do výroku I, přičemž uvedl, že soud vycházel ze skutkových zjištění, jež v provedeném dokazování nemají oporu, nesprávně hodnotil důkazy a nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Zejména dospěl k nesprávnému skutkovému závěru, že žalovaný byl vůči žalobkyni v postavení dlužníka. Dále žalovaný namítal, že rozsudek soudu prvého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení, především nesprávné aplikaci ustanovení § 2054 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kdy dle názoru žalovaného mohou účinky citovaného ustanovení nastat pouze v případě, kdy dobrovolně plní speciální subjekt, tedy dlužník. III. Přípustnost odvolání 3. Podle § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), odvolání není přípustné proti rozsudku vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání. 4. Podle § 97 odst. 1 o. s. ř. žalovaný může za řízení uplatnit svá práva proti žalobci i vzájemným návrhem. 5. Podle § 97 odst. 2 o. s. ř. vzájemný návrh může soud vyloučit k samostatnému řízení, jestliže by tu nebyly podmínky pro spojení věcí. 6. Odvolání je řádným opravným prostředkem přípustným proti všem rozhodnutím soudu prvního stupně, nestanoví-li zákon jinak. Jednu z výjimek všeobecné přípustnosti odvolání představuje odvolání proti rozsudkům vydaným v tzv. bagatelních věcech, kdy výše plnění, jež je předmětem sporu, nepřevyšuje 10 000 Kč. Účelem vyloučení odvolání v bagatelních sporech je odstranění průtahů v uspokojení oprávněných pohledávek věřitelů v méně významných věcech, v nichž ke správnému a spravedlivému rozhodnutí postačuje řízení v jediném stupni (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 30/2000 Sb., bod 264 části první). 7. Vymezení předmětu sporu je zcela v dispozici žalobce. Uplatní-li žalobce jednou žalobou více práv (nároků) se samostatným skutkovým základem (tzv. objektivní kumulace), je pro posouzení bagatelnosti sporu rozhodný součet takto uplatněných plnění (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3153/15 , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3480/2015 ). Uvedený závěr přijatý za právní úpravy účinné do 29. 9. 2017, se uplatní i v poměrech právní úpravy po změně občanského soudního řádu provedené zákonem č. 296/2017 Sb., neboť změnou ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. bylo sledováno sjednocení úpravy přípustnosti odvolání a dovolání při omezení přípustnosti těchto opravných prostředků ve vztahu k rozhodnutím, jež nejsou rozhodnutími o peněžitém plnění, ač byla vydána v rámci tzv. bagatelního sporu (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 296/2017 Sb., bod 5 a 7 až 10 čl. I), a nikoli změna pravidel pro posuzování bagatelnosti sporu. 8. Jsou-li ke společnému řízení spojeny samostatné nároky více žalobců (v subjektivní kumulaci) na zaplacení peněžitého plnění, jež jednotlivě nepřevyšují 10 000 Kč, nepočítaje v to příslušenství, není dle § 202 odst. 2 o. s. ř. přípustné odvolání proti rozsudku vydanému ve společném řízení o všech těchto nárocích, byť v souhrnu výši 10 000 Kč přesahují. To platí i v případě odvolání podaného žalovaným, jímž se napadá rozsudek vydaný ve společném řízení o všech jednotlivých nárocích více žalobců, o nichž bylo rozhodnuto rozsudkem vydaným ve společném řízení (srov. právní větu formulovanou občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu při přijetí usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 03. 2018, sp. zn. 91 Co 461/2017 k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46/2019). 9. V posuzované věci se nejedná ani o jednu ze shora uvedených situací. Vzhledem k tomu, že předmět sporu vymezuje žalobce, který při podání žaloby zvažuje (může zvažovat) též to, zda proti rozhodnutí soudu prvního stupně budou či nebudou přípustné opravné prostředky, do vymezení předmětu sporu žalobcem není žalovaný oprávněn zasahovat, řízení o žalobě a o vzájemném návrhu jsou relativně samostatná, jejich projednání v jediném řízení není (nemusí být) nezbytné, vzájemný návrh může být projednán v samostatném řízení a pro posouzení bagatelnosti sporu není (nemusí být) rozhodující (jen) souhrnná výše plnění, o něž v řízení jde, má odvolací soud za to, že přípustnost odvolání musí být posuzována ve vztahu k žalobě i vzájemnému návrhu samostatně. 10. Opačný závěr by žalovanému umožnil jednostranně procesním úkonem navýšit hodnotu předmětu sporu a prostřednictvím odvolání oddálit uspokojení oprávněné pohledávky žalobce, což by bylo v rozporu s účelem omezení podávání opravných prostředků v bagatelních sporech. 11. Vzhledem k tomu, že žalobkyně se v době vydání napadeného rozsudku domáhala zaplacení částky 4 518,65 Kč, není odvolání proti výroku I napadeného rozsudku v části, v níž bylo rozhodnuto o žalobě ve věci samé, přípustné. 12. Soud prvního stupně o nákladech řízení rozhodl v části výroku I napadeného rozsudku jak ve vztahu k žalobě, tak ke vzájemnému návrhu. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4609/2017 , stanovil pro každou věc, tj. věc uplatněnou žalobou i věc uplatněnou vzájemným návrhem, náhradu samostatně, a to ve výši 70 935,91 Kč (žaloba) a 2 420 Kč (vzájemný návrh), byť obě částky učinil součástí jednoho výroku. V bagatelní věci není odvolání přípustné ani proti výroku o nákladech řízení. Odvolání žalovaného proto není přípustné ani v části, v níž směřuje proti rozhodnutí o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 70 935,91 Kč. 13. S ohledem na shora uvedené odvolací soud odvolání žalovaného v části uvedené ve výroku I tohoto usnesení odmítl [§ 218 písm. c) o. s. ř.]. 14. Přípustným shledal odvolací soud odvolání žalovaného v části, v níž směřovalo proti části výroku I napadeného rozsudku, kterou byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o vzájemném návrhu ve výši 2 420 Kč. V tomto rozsahu odvolací soud napadený rozsudek přezkoumal v mezích podaného odvolání, aniž by bylo třeba nařizovat jednání [§ 212, § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.], a dospěl k závěru, že odvolání není v této části opodstatněné. IV. Důvodnost odvolání 15. Žalovaný žádá přiznat náhradu nákladů s tím, že o žalobě bylo rozhodnuto nesprávně. Touto námitkou však nijak nezpochybňuje závěr soudu prvního stupně, že ve vztahu ke vzájemnému návrhu má žalobkyně právo na plnou náhradu nákladů řízení o vzájemném návrhu. Vzájemný návrh byl (pravomocně) zamítnut, žalobkyně byla v řízení o vzájemném návrhu zcela úspěšná a má v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na plnou náhradu nákladů řízení o vzájemném návrhu. 16. Správnost napadeného rozsudku v části, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení o vzájemném návrhu, se žalovanému zpochybnit nepodařilo, proto odvolací soud napadený rozsudek v této části potvrdil (§ 219 o. s. ř.). 17. V řízení o odvolání proti rozhodnutí o žalobě bylo odvolání žalovaného odmítnuto. Žalobkyně tak má právo na plnou náhradu nákladů řízení o odvolání proti rozhodnutí o žalobě (§ 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř.). Výše těchto nákladů činí 1 573 Kč a je představována odměnou zástupce žalobkyně za vyjádření k odvolání ve výši 1 000 Kč [§ 11 odst. 1 písm. k), § 7 bod 3. vyhl. č 177/1996 Sb. – tarifní hodnota 4 518,65 Kč], náhradou hotových výdajů zástupce žalobkyně za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 1, 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a náhrady ve výši 273 Kč (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.). Tuto náhradu nákladů odvolacího řízení je žalovaný povinen zaplatit v zákonné lhůtě 3 dnů (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). 18. Ve vztahu k řízení o odvolání proti rozhodnutí o vzájemném návrhu by měla žalobkyně rovněž právo na náhradu nákladů řízení, neboť byla zcela úspěšná (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.). Vyjádření k odvolání se ovšem týkalo jen řízení o žalobě, neboť žalobkyně se vyjadřovala pouze k odvolání ve věci samé a k nákladům řízení se nevyjadřovala. Z obsahu spisu tedy nevyplývá, že by jí v této souvislosti jakékoli náklady vznikly. 19. S ohledem na shora uvedené rozhodl odvolací soud o nákladech odvolacího řízení tak, jak je uvedeno ve výroku III tohoto usnesení. Disentní stanovisko – JUDr. Roman Šebek, JUDr. David Vláčil Ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. představuje výjimku ze zásady, že proti každému rozsudku soudu prvního stupně je objektivně přípustné odvolání. Jako takovou je tuto výjimku nutno vykládat spíše restriktivně. Rozhodným hlediskem je předmět (celého) řízení v době vydání (vyhlášení) rozsudku soudu prvního stupně, a to souhrn všech peněžitých plnění (jistina bez příslušenství) v tento okamžik, bez ohledu na to, jak se „dostala do hry“, utvořila předmět řízení, zda to bylo v důsledku žaloby či vzájemné žaloby. Byť jsem si vědom rozhodnutí Rc 46/2019 pro případ samostatných nároků více žalobců (v subjektivní kumulaci) na zaplacení peněžitého plnění, nepovažuji právní závěr navrhovaného rozhodnutí za správný.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23118/	28.11.2023	27 Cdo 198/2023	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5.2022, sp. zn. 15 Co 94/2022, ve znění usnesení ze dne 10. 10. 2022, sp. zn. 15 Co 94/2022. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobou doručenou Okresnímu soudu v Ostravě dne 3. 10. 2019 se žalobkyně domáhá na žalované náhrady škody ve výši 57.495,40 EUR s příslušenstvím vzniklé v rámci mezinárodní silniční přepravy v důsledku nesplnění závazku žalované ze dvou přepravních smluv. Žalobkyně tvrdí, že žalovaná dodala zásilku jinému příjemci a na jiném místě dodání, než jak bylo mezi účastníky sjednáno. Žalovaná se vzájemnou žalobou domáhá zaplacení přepravného. 2. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 11. 2021, č. j. 18 C 217/2019-201, zamítl žalobu o zaplacení 57.495,40 EUR s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (výrok I.), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované 50.215 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím a 50.215 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.) a o náhradě nákladů řízení státu (výrok IV.). 3. Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že: 1) Subjekt, který se označil jako Société SAS Attindis (Centre Distributeur E. Leclerc), si e-mailem odeslaným dne 20. 3. 2019 z adresy enquiry@attindis.com objednal u žalobkyně drogistické zboží s místem dodání 4 Avenue Armand Esders, 93150, Le Blanc-Mesnil, Francouzská republika. 2) Na základě objednávky číslo 992600190123 ze dne 16. 4. 2019 si žalobkyně objednala u DHL Express (Czech Republic) s. r. o., se sídlem v Ostravě, Nádražní 2967/93, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 25683446 (dále též jen „právní předchůdkyně žalované“), přepravu zboží v rozsahu 36 ks EUR palet o hmotnosti 18.325 kg za cenu 40.500 Kč bez DPH do společnosti Société SAS Attindis na adresu 4 Avenue Armand Esders, 93150, Le Blanc-Mesnil, Francouzská republika. 3) Na základě objednávky číslo 992600190124 ze dne 16. 4. 2019 si žalobkyně objednala u právní předchůdkyně žalované přepravu zboží v rozsahu 37 ks EUR palet o hmotnosti 21.300 kg za cenu 40.500 Kč bez DPH do společnosti Société SAS Attindis na adresu 4 Avenue Armand Esders , 93150, Le Blanc-Mesnil, Francouzská republika. 4) Před nakládkou zboží došlo ze strany žalobkyně ke změně adresy místa dodání zboží na 13 Rue de la Victoire, 93150, Le Blanc-Mesnil, Francouzská republika, která byla zaznamenána do nákladních listů. 5) Podle nákladních listů 006428 a 006436 mělo být 36, resp. 37, palet zboží dodáno příjemci Société SAS Attindis (Centre Distributeur E. Leclerc) na adresu 13 Rue de la Victoire, 93150, Le Blanc-Mesnil, Francouzská republika. U příjemce zboží je uvedeno razítko: TIPÁS DISTRIBUTION GERANT: ABRAM MARA, 4 Avenue Armand Esders, 93150, Blanc Mesnil, 286 69968 R. C. S. PARIS. 6) Oba řidiči právní předchůdkyně žalované dojeli dne 25. 4. 2019 na adresu místa vykládky určenou v nákladních listech, kde se nacházel sklad s nápisem „E. Leclerc“, přičemž neměli žádné pochybnosti o tom, že by se nemělo jednat o sklad příjemce zásilky. Pracovník skladu převzal od řidičů jedno vyhotovení obou nákladních listů a dodací listy k zásilkám a sdělil jim, že zásilky na místě nelze složit z důvodu přeplněnosti skladu. Řidiči čekali 3 až 4 hodiny, během nichž komunikovali s dispečery právní předchůdkyně žalované a se žalobkyní. Poté dal pracovník skladu řidičům pokyn k vyskladnění zásilek na adrese 3 Avenue des Marronniers, Bonneuil-sur-Marne, Francouzská republika. Žalobkyně odsouhlasila vyložení zásilek na tomto jiném místě a zvýšení ceny přepravy. Pracovník skladu jel s řidiči na jiné místo, kde byly zásilky vyloženy. 7) Fakturou 201190370 ze dne 23. 4. 2019, splatnou dne 23. 5. 2019, vyúčtovala žalobkyně Société SAS Attindis cenu za dodanou zásilku ve výši 39.202,16 EUR. Fakturou 201190371 ze dne 23. 4. 2019, splatnou dne 23. 5. 2019, vyúčtovala žalobkyně Société SAS Attindis cenu za dodanou zásilku ve výši 18.293,24 EUR. Société SAS Attindis odmítla faktury uhradit s tím, že jí fakturované zboží nebylo dodáno. 8) Žalobkyně poté zjistila, že neuzavřela „smlouvu ohledně předmětného drogistického zboží se skutečnou francouzskou společností“ Société SAS Attindis (Centre Distributeur E. Leclerc), ale s jiným neznámým subjektem, který se za tuto společnost vydával. 9) Dopisy ze dne 23. 7. 2019 a 8. 8. 2019 vyzvala žalobkyně právní předchůdkyni žalované k náhradě škody ve výši 57.495,40 EUR s tím, že předala zásilku odlišnému subjektu a na odlišném místě, než bylo dohodnuto. 10) Fakturami číslo 7153901068 a 7153901069 vystavenými (každou) na částku 50.215 Kč včetně DPH, splatnými dne 28. 6. 2019, vyúčtovala právní předchůdkyně žalované žalobkyni cenu za přepravu zásilek. 11) K 1. 1. 2020 v důsledku odštěpení DHL Express (Czech Republic) s. r. o. sloučením přešla na žalovanou práva a povinnosti z obou smluv o přepravě. 12) Dopisem ze dne 10. 6. 2020 vyzvala žalovaná žalobkyni k úhradě 100.430 Kč za přepravu zásilek. 4. Na takto ustaveném skutkovém základě dospěl soud prvního stupně k závěru, podle něhož žaloba není důvodná. Vzájemnou žalobu naopak důvodnou shledal. 5. Mezi žalobkyní a právní předchůdkyní žalované byly podle soudu uzavřeny dvě smlouvy o přepravě, na něž se vztahuje Úmluva o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR) publikovaná jako vyhláška ministra zahraničních věcí ze dne 27. 11. 1974 pod číslem 11/1975 Sb. (dále též jen „Úmluva CMR“), na jejichž základě se právní předchůdkyně žalované zavázala zajistit přepravu zásilek z České republiky do Francouzské republiky, a to příjemci označenému v nákladních listech jako Société SAS Attindis (Centre Distributeur E. Leclerc) s místem vykládky na adrese 13 Rue de la Victoire, 93150, Le Blanc-Mesnil, Francouzská republika, a žalobkyně se zavázala uhradit sjednanou cenu za přepravu. 6. Právní předchůdkyně žalované přepravila zásilky na místo určení, kde však předání zásilek bránila přeplněnost skladu. V souladu s čl. 15 odst. 1 Úmluvy CMR si právní předchůdkyně žalované proto vyžádala pokyny od žalobkyně, která odsouhlasila vyložení zásilek na adrese 3 Avenue des Marronniers, Bonneuil-sur-Marne, Francouzská republika, a zvýšení ceny přepravy. Právní předchůdkyně žalované složila zásilky na tomto jiném místě. Uvedenému postupu právní předchůdkyně žalované nelze podle soudu nic vytknout. 7. Žalobkyně si řádně neprověřila totožnost svého smluvního partnera a sama se stala obětí podvodného jednání, přičemž tato skutečnost nemohla jít k tíži právní předchůdkyně žalované, která řádně provedla přepravu zásilek v souladu s ujednanými podmínkami přepravy. 8. Soud prvního stupně dále uzavřel, že žalované náleží za řádné uskutečnění přepravy odměna vyúčtovaná fakturami, kterou žalobkyně dosud neuhradila. 9. Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. (první výrok), změnil je ve výroku II. tak, že zamítl vzájemnou žalobu žalované o zaplacení 50.215 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenství a 50.215 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (druhý výrok), změnil je ve výroku III. ohledně náhrady nákladů řízení mezi účastníky (třetí výrok) a ve výroku IV. ohledně náhrady nákladů řízení státu (čtvrtý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (pátý a šestý výrok). 10. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právními závěry, podle nichž byly uzavřeny dvě smlouvy o přepravě a poté, co v místě dodání bránila složení zásilek přeplněnost skladu, postupovala právní předchůdkyně žalované v souladu s čl. 15 odst. 1 Úmluvy CMR a zásilky vyložila na jiném místě odsouhlaseném žalobkyní. Zásilky nebyly ztraceny, naopak byly převzaty oprávněným příjemcem. 11. Odvolací soud „podpůrně“ sdílel rovněž argumentaci soudu prvního stupně, podle níž pokud by byly nesprávné závěry ohledně pokynu uděleného žalobkyní k vyložení zboží na jiném místě, uplatní se čl. 12 odst. 2 Úmluvy CMR. 12. Na rozdíl od soudu prvního stupně měl odvolací soud za to, že žalované nevznikl nárok na přepravné, neboť dodací listy nebyly řádně vyplněny. II. Dovolání a vyjádření k němu 13. Proti rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu prvního výroku) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, které dosud nebyly v judikatuře Nejvyššího soudu řešeny, nebo je odvolací soud vyřešil v rozporu s touto judikaturou. 14. Jde o otázky: 1) „Je ve smyslu čl. 17 Úmluvy CMR splněna povinnost dopravce ,vydat zásilkuʻ okamžikem doručení zásilky na určené zeměpisné místo nebo okamžikem umožnění disponovat se zásilkou osobě identifikované jako příjemce?“ 2) „Má dopravce ve smyslu čl. 17 Úmluvy CMR povinnost při předávání zásilky příjemci, který byl označen jen názvem právnické osoby, ověřit fyzickou osobu vydávající se za příjemce, že je oprávněna k převzetí zásilky, když odesílatel neudal v přepravní smlouvě jméno fyzické osoby oprávněné převzít zásilku za příjemce označeného jménem právnické osoby?“ 3) „Pokud označí odesílatel v nákladních listech CMR příjemce správným obchodním jménem, ale chybnou adresou místa vykládky, jedná se o odpovědnost odesílatele za chybnou identifikaci příjemce, která automaticky zprošťuje dopravce odpovědnosti za předání zásilky osobě vyskytující se na uvedené adrese, nebo je to pouze nesprávný příkaz oprávněného ve smyslu čl. 17 odst. 2 Úmluvy CMR, kde musí dopravce prokázat, že nemohl odstranit následek tohoto chybného příkazu?“ 4) „Pokud ve smyslu čl. 12 odst. 2 Úmluvy CMR uděluje příjemce nové dispoziční pokyny k zásilce, jaký je správný postup příjemce při udělování těchto pokynů a dopravce při akceptaci těchto pokynů? Má příjemce povinnost zapsat tyto nové dispoziční pokyny do mezinárodního nákladního listu, aby byly pro dopravce závazné? Platí ustanovení čl. 12 odst. 7 Úmluvy CMR i pro případ, kdy je dispoziční právo uplatněné příjemcem?“ 5) „Lze čekání řidičů na vykládku posoudit jako situaci ve smyslu čl. 15 Úmluvy CMR a jaké informace má povinnost dopravce oznámit odesílateli, aby se mohl odesílatel kvalifikovaně rozhodnout pro udělení dalších pokynů?“ 15. Dovolatelka namítá, že při posuzování splnění povinností dopravce nestačí pouze doručení zásilky na určené (sporné) „zeměpisné místo“, ale je nutné i vydání zásilky oprávněné osobě, což žalovaná neprokázala, když „nedostatečně identifikovala osoby oprávněné jednat za příjemce“. Správná identifikace příjemce je zásadní odpovědností dopravce, který nese objektivní odpovědnost za správné určení oprávněné osoby příjemce. Odesílatel není povinen určovat v přepravní smlouvě konkrétní fyzickou osobu oprávněnou zásilku převzít a je na dopravci, aby všemi dostupnými prostředky ověřil, že se jedná o osoby oprávněné jednat za příjemce. Dopravce jako profesionál musí mít před doručením zásilky právní jistotu, že zásilku předává oprávněné osobě, tj. příjemci uvedenému v nákladním listu. Nelze akceptovat názor odvolacího soudu, podle něhož bez označení konkrétní fyzické osoby oprávněné jednat za příjemce v přepravní smlouvě postačí k ověření identifikace osob vydávající se za příjemce, když řidič nemá pochybnosti o osobě příjemce. 16. Dovolatelka nepopírá, že se stala obětí podvodu, jež vedl k uvedení nesprávné adresy příjemce do nákladních listů, ale je přesvědčena, že řidiči právní předchůdkyně žalované mohli při vynaložení náležité odborné péče odhalit falešného příjemce a zásilky mu nepředat, a tak zabránit vzniku škody. 17. Obstát podle dovolatelky nemůže ani argumentace čl. 12 odst. 2 Úmluvy CMR, neboť osoba, která nebyla oprávněna zásilky přijmout, nemohla ani udílet pokyny ke změně místa vykládky. V nákladních listech navíc nebylo vyznačeno uplatnění dispozičního práva příjemcem. 18. Rovněž aplikace čl. 15 Úmluvy CMR nepřichází v úvahu, neboť příjemce neodmítl zásilky od dopravce převzít. 19. Dovolatelka konečně namítá, že odvolací soud se při hodnocení důkazů neřídil § 132 o. s. ř. a založil své rozhodnutí na skutkových závěrech, jež nemají oporu v obsahu soudního spisu. V této souvislosti však pouze zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle něhož zásilky převzala oprávněná osoba, když má za to, že je převzala jiná osoba než na nákladních listech a v přepravních smlouvách uvedená [Société SAS Attindis (Centre Distributeur E. Leclerc)]. Tato jiná osoba se totiž za příjemce podvodně vydávala. Odvolací soud podle dovolatelky též nezjistil dostatečně přesně skutkový stav, „když je nucen alternativně vykládat právní jednání žalované jako důsledek dispozičního práva odesílatele dle čl. 12 odst. 1 Úmluvy CMR, dispozičního práva příjemce dle čl. 12 odst. 2 Úmluvy CMR a překážky při dodání dle čl. 15 odst. 1 Úmluvy CMR“. Dovolatelka zdůrazňuje, že „není možné, aby měl současně dispoziční právo k zásilce odesílatel i příjemce zároveň a současně existovala překážka v převzetí zásilky příjemcem“. 20. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobě vyhoví, nebo aby ho zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 21. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl. III. Přípustnost dovolání 22. Přípustnost dovolání nezakládá otázka uvedená shora pod bodem 3), neboť dovolatelka při její formulaci vychází z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu. Odvolací soud totiž ve svém rozhodnutí nevyšel ze skutkového zjištění, podle něhož dovolatelka označila na nákladních listech chybnou adresu místa určeného k vydání zásilky. 23. Dovolání je však přípustné pro řešení dovolatelkou otevřené otázky identifikace osoby příjemce dopravcem, na jejímž posouzení rozhodnutí odvolacího soudu závisí a která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena. IV. Důvodnost dovolání 24. Podle čl. 12 Úmluvy CMR odesílatel je oprávněn disponovat se zásilkou, zejména může požadovat na dopravci zastavení přepravy, změnu místa dodání nebo vydání zásilky jinému příjemci, než který byl uveden v nákladním listě (odstavec 1). Toto právo však zaniká, jakmile je druhý výtisk nákladního listu odevzdán příjemci nebo jakmile příjemce uplatní právo podle článku 13 odst. 1; od tohoto okamžiku je dopravce povinen řídit se příkazy příjemce (odstavec 2). 25. Podle čl. 13 odst. 1 Úmluvy CMR jakmile dojde zásilka na místo určené k jejímu vydání, má příjemce právo žádat od dopravce, aby mu proti potvrzení vydal druhé vyhotovení nákladního listu a zásilku. Je-li zjištěna ztráta zásilky nebo nedojde-li zásilka ve lhůtě uvedené v článku 19, je příjemce oprávněn vlastním jménem uplatňovat proti dopravci nároky z přepravní smlouvy. 26. Podle čl. 15 odst. 1 Úmluvy CMR jestliže se poté, co zásilka došla na místo dodání, vyskytnou překážky v dodání, vyžádá si dopravce pokyny od odesílatele. Odmítne-li příjemce zásilku, má odesílatel právo se zásilkou disponovat, aniž by se musel vykázat prvním vyhotovením nákladního listu. 27. Podle čl. 17 Úmluvy CMR dopravce odpovídá za úplnou nebo částečnou ztrátu zásilky anebo za její poškození, které vznikne od okamžiku převzetí zásilky k přepravě až do okamžiku jejího vydání, jakož i za překročení dodací lhůty (odstavec 1). Dopravce je zproštěn této odpovědnosti, jestliže ztráta zásilky, její poškození nebo překročení dodací lhůty bylo zaviněno oprávněným, příkazem oprávněného, který nebyl vyvolán nedbalostí dopravce, vlastní vadou zásilky nebo okolnostmi, které dopravce nemůže odvrátit a jejichž následky odstranit není v jeho moci (odstavec 2). 28. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 31 Cdo 1570/2015 , uveřejněném pod číslem 15/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož Úmluva CMR je unifikační úmluvou, jejímž účelem je sjednotit úpravu podmínek přepravní smlouvy v mezinárodní silniční nákladní dopravě (srov. znění preambule Úmluvy CMR). Z povahy věci proto i výklad Úmluvy CMR by měl být postaven na stejném základě ve všech smluvních státech, bez ohledu na to, ve kterém státě je nárok uplatňován. Pojmy Úmluvy CMR je tak třeba interpretovat nezávisle na jejich významu v právu vnitrostátním (neodkazuje-li na ně úmluva přímo). Dosažení obdobného účinku Úmluvy CMR ve všech signatářských státech vyžaduje autonomní výklad, který je činěn též s přihlédnutím k účelu, cílům a systematickému uspořádání Úmluvy CMR. 29. Výše uvedený závěr je třeba aplikovat s ohledem na faktickou povahu Úmluvy CMR, která sama o sobě není všeobsažná a zároveň zde neexistuje mezinárodní soudní těleso, které by bylo schopné utvářet skutečně autonomní výklad smlouvy. Při výkladu je tak třeba přihlédnout i k zahraničním soudním rozhodnutím; potud lze mluvit o autonomním výkladu. Autonomní interpretace v případě Úmluvy CMR představuje proto takový výklad, který respektuje co nejlepší sledování účelu a cíle Úmluvy CMR a je v souladu s určitou obecnou rozhodovací praxí napříč signatářskými státy. 30. Nejvyšší soud proto přihlédl k rozhodovací praxi soudů signatářských států Úmluvy CMR týkající se posuzované otázky, z níž se podává, že: 1) Úmluva CMR neobsahuje žádné údaje o tom, že by pracovníci dopravce, kteří zboží převáží, měli povinnost před dodáním zboží vždy zkontrolovat, zda dospělé osoby, které se nacházejí v prostorách příjemce a jsou připraveny zboží převzít, jsou k tomuto rovněž zmocněny (srov. usnesení Nejvyššího soudního dvora Rakouska ze dne 29. 10. 1992, sp. zn. 7 Ob 617/92). 2) Při posuzování otázky existence spoluzavinění zaměstnanců skladu spočívající v neprovedení kontroly totožnosti řidiče, vč. kontroly registrační značky nákladního vozidla, soud uzavřel, že nebyl žádný zvláštní důvod k tomu, aby nakladač kontroloval, zda (jediný) řidič, který byl ve správný čas na správném místě a který mohl uvést jméno objednatele, referenční číslo a oznámené poznávací značky, byl skutečně oprávněn převzít náklad. V této konkrétní situaci již neexistovala povinnost dále zkoumat totožnost řidiče a nákladního vozidla (rozsudek Vrchního zemského soudu Šlesvicko-Holštýnska ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 16 U 24/14). 3) V rozsudku Vrchního zemského soudu Koblenz ze dne 9. 5. 2019, sp. zn. 2 U 256/18, soud uzavřel, že: – mezi povinnosti dopravce nepatří zabránit podvodnému jednání ze strany smluvního partnera odesílatele; riziko ochoty a schopnosti příjemce zaplatit musí tedy tím spíše nést odesílatel, – řádné dodání lze předpokládat, pokud bylo zboží dodáno osobám, které stojí za podvodným kupujícím, – dopravci ani jimi pověření řidiči neměli žádnou („vedlejší“) povinnost kontrolovat totožnost osoby vystupující pod jménem „D“ ani povinnost vyžádat si pokyny od odesílatele. V místě doručení neexistovala žádná nejasná situace, a tedy ani překážka doručení ve smyslu čl. 15 Úmluvy CMR, – situaci, v níž je již odesílatel uveden v omyl ohledně osoby příjemce, je nutné odlišovat od případu tzv. chybného dodání (za které má odpovědnost nést dopravce), při němž je teprve dopravce oklamán ohledně toho, kdo má právo přijmout zásilku, a tudíž dodá zboží nesprávné a neoprávněné třetí osobě. 4) Pokud dopravce doručí zásilku příjemci, kterého odesílatel uvedl dopravci při uzavření smlouvy a který byl označen v nákladním listu nebo který byl určen dodatečně odesílatelem po dohodě s dopravcem nebo určen na základě řádných pokynů odesílatele, nevzniká po dobu péče o zásilku dopravcem žádná ztráta. Není přitom rozhodující, zda je oprávněným příjemcem v tomto smyslu podvodník, který zboží nakoupil od odesílatele pod falešným jménem (rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora Rakouska ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 7 Ob 126/22p). 31. Nejvyšší soud se s uvedenými judikatorními závěry zahraničních soudů ztotožňuje a uzavírá, že za správné určení osoby příjemce a místa vydání zásilky je zodpovědný odesílatel. Byl-li odesílatel ohledně totožnosti osoby příjemce (jejího označení, sídla, popř. osob oprávněných za ni jednat) a místa určeného k vydání zásilky uveden třetí osobou v omyl, jde tato skutečnost zásadně k jeho tíži, nikoli k tíži dopravce. Dopravce je povinen zboží dodat příjemci označenému v nákladním listu na místo určení uvedené v nákladním listu, nestanoví-li odesílatel v souladu s čl. 12 odst. 1 Úmluvy CMR (popř. příjemce v souladu s čl. 12 odst. 2 nebo 3 Úmluvy CMR) jinak. Dopravce není povinen zkontrolovat, zda osoby nacházející se v prostorách příjemce a připravené zásilku převzít jsou k tomu oprávněny, nezavázal-li se k tomu ve smlouvě, nebo nemá-li důvodnou pochybnost o tom, že takové oprávnění uvedeným osobám svědčí. 32. Pouze na okraj a bez vlivu na shora uvedené Nejvyšší soud dodává, že stejný závěr ostatně plyne i z vnitrostátní právní úpravy zastoupení podnikatele osobou v jeho provozovně obsažené v § 430 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. 33. V poměrech projednávané věci se ze skutkových zjištění soudů podává, že řidiči právní předchůdkyně žalované po příjezdu na místo vykládky uvedené v nákladních listech identifikovali sklad označený jako sklad příjemce uvedeného v nákladních listech a kontaktovali osobu nacházející se v tomto skladu, jež zásilky očekávala a byla připravena je převzít. Soudy nezjistily žádné skutečnosti, jež měly v řidičích vzbudit důvodnou pochybnost o tom, že osoba s nimi jednající nemá oprávnění příjemce zastupovat. 34. Nejvyšší soud se proto ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož osoba nacházející se ve skladu příjemce byla osobou oprávněnou za příjemce převzít zásilky a nákladní listy od dopravce. 35. Za této situace nemohou přípustnost dovolání založit otázky uvedené shora pod body 4) a 5) ani námitka nedostatečného zjištění skutkového stavu, neboť jejich vyřešení nemůže mít vliv na výsledek sporu mezi účastnicemi. Obdržela-li právní předchůdkyně žalované pokyn ke změně místa vykládky z důvodu naplněnosti skladu současně od žalobkyně coby odesílatelky i od příjemce, je nepochybné, že tímto pokynem byla vázána, přičemž je nerozhodné, která z uvedených osob byla k udělení pokynu v daném okamžiku oprávněna (zda žalobkyně podle čl. 12 odst. 1, popř. čl. 15 odst. 1 Úmluvy CMR, nebo příjemce podle čl. 12 odst. 2 Úmluvy CMR). 36. Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a jelikož Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci přihlíží u přípustných dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23077/	22.11.2023	5 Tdo 59/2022	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněných P. S., D. D. a Z. F. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2021, sp. zn. 9 To 16/2021, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 7/2018. I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 43 T 7/2018, byli pod bodem I. výroku o vině uznáni vinnými obvinění P. S. zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), D. D. týmž zločinem podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku a Z. F. týmž zločinem podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, obviněný P. S. byl též uznán vinným pod bodem II. výroku o vině zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 1, 2, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku (za užití § 238 tr. zákoníku). Spolu s nimi byla uznána vinnou pod bodem I. i obviněná K. R. Za to byl uložen obviněnému P. S. podle § 234 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a to spolu s (vedlejším) peněžitým trestem v celkové výši 500 000 Kč (vyměřeným ve 250 denních sazbách po 2 000 Kč), obviněnému D. D. podle § 256 odst. 2 tr. zákoníku podmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let, a obviněnému Z. F. podle § 256 odst. 2 tr. zákoníku týž podmíněný trest odnětí svobody (v trvání 3 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 5 let) spolu s (vedlejším) peněžitým trestem v celkové výši 500 000 Kč (vyměřeným ve 250 denních sazbách po 2 000 Kč). Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká republika odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Všichni obvinění (včetně K. R.), státní zástupkyně v jejich neprospěch a poškozená Česká republika podali proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 2. 6. 2021, sp. zn. 9 To 16/2021. Soud druhého stupně z podnětu odvolání státní zástupkyně a obviněného P. S. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu podle § 258 odst. 1 písm. d) a e) tr. ř. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl následovně. Obviněného P. S. uznal vinným pod bodem I. výroku o vině zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku a zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku a pod bodem II. výroku zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku (za užití § 238 tr. zákoníku), za což mu uložil podle § 234 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a to spolu s (vedlejším) peněžitým trestem v celkové výši 100 000 Kč (vyměřeným ve 100 denních sazbách po 1 000 Kč). Obviněného D. D. uznal vinným pod bodem I. výroku zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku a zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku a uložil mu podle § 260 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 a § 58 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněného Z. F. uznal vinným pod bodem I. výroku zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku, za což mu uložil podle § 260 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 a § 58 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a to spolu s (vedlejším) peněžitým trestem v celkové výši 500 000 Kč (vyměřeným ve 250 denních sazbách po 2 000 Kč). Tímto rozsudkem soud druhého stupně rozhodl i o vině obviněné K. R. a podle § 229 odst. 1 tr. ř. o odkázání poškozené České republiky s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněných D. D. a Z. F., jakož i poškozené České republiky, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná. 3. Uvedené trestné činnosti se podle tohoto rozsudku obvinění dopustili (zjednodušeně uvedeno) následovně. V souvislosti s plánovanou rekonstrukcí historického objektu K., s vědomím, že zhotovitel rekonstrukce bude vybírán formou veřejné zakázky, v úmyslu obcházet postupy dané zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, v tehdy platném znění (dále jen i jako „zákon o veřejných zakázkách“ nebo „ZVZ“), a zajistit úspěch soutěžiteli Sdružení „firem“ H. (dále jen „H.“), a. s. a obchodní společnosti G. A. G., a. s. (dále jen „G.“), na úkor ostatních soutěžitelů, obviněný P. S. po předchozí dohodě s obviněným Z. F., statutárním ředitelem obchodní společnosti G., o poskytnutí odměny za zajištění vítězství ve veřejné soutěži a uzavření smlouvy o dílo, využil známosti s obviněným D. D., zaměstnancem Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v XY, zadavatele veřejné zakázky „K., H.“, zastávajícím pozici hlavního inženýra projektu (HIP) a později člena hodnotící komise, zodpovědným za tvorbu zadávacích podmínek veřejné zakázky, zajistil, aby obviněný D. D. v době od 12. 9. 2011 do 28. 11. 2012, zasílal ze své soukromé e-mailové adresy na jeho e-mailovou adresu informace z tvorby zadávacích podmínek pro danou veřejnou zakázku. Obviněný P. S. je pak ihned přeposílal na e-mailové adresy zástupců obchodní společnosti G., a to buď přímo na e-mail obviněného Z. F., případně na e-mail jeho tehdejší přítelkyně a nynější manželky P. M., kterou také užíval, nebo na e-mail zaměstnankyně obchodní společnosti G. na úseku veřejných zakázek, obviněné K. R. Tímto způsobem obchodní společnosti G. ještě před vyhlášením veřejné zakázky zpřístupnil zadávací dokumentaci, kvalifikační dokumentaci a smlouvu o dílo, umožnil, aby obviněná K. R. do této dokumentace zasahovala, komentovala ji a navrhovala její změny tak, aby zadávací podmínky vyhovovaly obchodní společnosti G. Tyto dokumenty s navrženými změnami pak zasílal zpět obviněnému D. D., který je zapracoval do zadávacích podmínek veřejné zakázky. Tímto společným jednáním obchodní společnosti G. zajistili výhodnější podmínky k přípravě soutěžní nabídky, umožnili jí podílet se na přípravě zadávací dokumentace veřejné zakázky, s cílem získat pro obchodní společnost G. prospěch spočívající v nastavení nejpřiléhavějších podmínek, které mohla naplnit, na úkor ostatních soutěžitelů. V kooperaci postupu však pokračovali i poté, co Národní památkový ústav dne 28. 3. 2012 zveřejnil zakázku ve Věstníku veřejných zakázek a Sdružení H. – G. podalo s ostatními soutěžiteli nabídku. Dne 18. 6. 2012 hodnotící komise za účasti jejího místopředsedy, obviněného D. D., otevřela obálky s nabídkami, poskytl obviněný D. D. obviněnému P. S. kompletní nabídky ostatních soutěžitelů, aby je dále předal obviněným Z. F. a K. R., kteří tyto konkurenční nabídky okomentovali, upozornili na jejich slabá místa a své hodnocení zaslali prostřednictvím obviněného P. S. obviněnému D. D., který tyto připomínky následně využil jako člen hodnotící komise při hodnocení nabídek. Dále obviněný D. D., přestože měl jako člen hodnotící komise povinnost mlčenlivosti, zaslal obviněnému P. S. protokoly o jednání hodnotící komise s žádostí o připomínky a poté, co hodnotící komise vyloučila Sdružení H. – G., stejně jako všechny ostatní nabídky, pro nesplnění podmínek ze soutěže, informoval obviněný P. S. obviněného D. D. o obsahu podaných námitek, které v odvolacím řízení posuzoval Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, který svým rozhodnutím ze dne 14. 2. 2013 rozhodnutí o vyloučení Sdružení H. – G. zrušil a zadavatel zakázky dne 30. 4. 2013 vydal rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky podané uvedeným sdružením. 4. Obvinění uvedeným ovlivněním zadávacího řízení způsobili, že provedené úkony zadavatele veřejné zakázky byly diskriminační a v rozporu se zásadou rovného zacházení, tedy v rozporu s § 6 ZVZ, přičemž věděli, že šlo o zakázku hrazenou s využitím unijních dotací Integrovaného operačního programu, Evropského fondu pro regionální rozvoj, a že nezbytnou podmínkou pro přiznání a čerpání dotace bylo provedení zadávacího řízení v souladu se zákonem o veřejných zakázkách. Zadavatel veřejné zakázky, Národní památkový úřad, v žádosti o dotaci v popisu aktivit v realizační části projektu uváděl, že výběry všech dodavatelů budou v souladu se zákonem o veřejných zakázkách, k žádosti připojil také čestné prohlášení, že předložený projekt je v souladu s právními předpisy České republiky a Evropské unie, nedílnou součástí rozhodnutí o poskytnutí dotace ze dne 21. 5. 2010, č. j. MK 5094/2010 SOFŘ, které vydal ministr kultury, byly i podmínky o poskytnutí dotace, podle jejichž bodu III., 2. písm. a) při realizaci projektu je příjemce povinen zadávat veřejné zakázky v souladu se zákonem o veřejných zakázkách, v bodu IV. 3. písm. g) byly uvedeny zase následky porušení rozpočtové kázně nesplněním podmínek, tedy nezadání veřejné zakázky v souladu se zákonem o veřejných zakázkách. Následně pak příjemce finanční podpory vytvářel monitorovací zprávy, jejichž součástí bylo i čestné prohlášení, v jehož bodě 3. prohlásil, že při realizaci projektu byla dodržena pravidla pro zadávání veřejných zakázek včetně zákona o veřejných zakázkách. 5. Obvinění tedy věděli, že v důsledku jejich protiprávního jednání dojde k nesprávnému použití finančních prostředků z rozpočtu Evropské unie, neboť zadávací řízení neproběhlo v souladu se ZVZ, protože zejména zadávací a kvalifikační dokumentace byly předem nastaveny tak, aby co nejvíce vyhovovaly obchodní společnosti G. Zadavatel přitom dokladoval výběr nejvhodnější nabídky a uzavření smlouvy s řádně vybraným zájemcem podle zákona o veřejných zakázkách, což bylo nezbytným předpokladem pro rozhodnutí o přiznání dotace a k následnému čerpání finančních prostředků z rozpočtu Evropské unie, bez nichž by k poskytnutí finančních prostředků z těchto zdrojů nedošlo. V důsledku jednání obviněných veřejný zadavatel dokládal poskytovateli dotace řádný průběh zadávacího řízení v mylném domnění o jeho zákonném průběhu, jak je nabyl ze zpracované dokumentace zadávacího řízení a jejího průběhu. Následně Národní památkový ústav se Sdružením H. – G. dne 24. 5. 2013 uzavřel smlouvu o dílo na veřejnou zakázku „K., H.“, v celkovém objemu ceny díla ve výši 319 458 474 Kč (včetně DPH), přičemž skutečné náklady byly ve výši 322 861 092,64 Kč, z toho část ve výši 314 568 768 Kč byla způsobilá dotace, ze které částka 267 383 452,80 Kč, tj. 85 %, byla hrazena z prostředků Evropské unie prostřednictvím Ministerstva kultury České republiky, které tuto část výdajů nejprve předfinancovalo, a částka ve výši 47 185 315,20 Kč, tj. 15 %, byla spolufinancována Ministerstvem kultury České republiky, zatímco zbývající část výdajů, nezpůsobilá k pokrytí z dotace (ve výši 8 292 324,64 Kč), byla hrazena z provozních prostředků Národního památkového ústavu. Obchodní společnost H. získala na tomto projektu čistý zisk ve výši 8 219 320,34 Kč a obchodní společnost G. získala čistý zisk ve výši 9 914 000 Kč. 6. Pod bodem II. výroku byl sám obviněný P. S. uznán vinným, že padělal tuzemský cenný papír (směnku) v úmyslu použít jej jako pravý a spáchal čin ve značném rozsahu. Konkrétně v souvislosti s výše uvedeným jednáním, poté co mu obviněný Z. F. odmítl vyplatit odměnu za jeho činnost při přípravě veřejné zakázky a v průběhu zadávacího řízení, v úmyslu přimět obchodní společnost G. k výplatě odměny na přesně nezjištěném místě, nejpozději dne 3. 2. 2015 vyhotovil listiny „Objednávka poradenské a konzultační činnosti“ a „Smlouva o poskytování poradenské a konzultační činnosti“, obě datované dnem 7. 9. 2011, údajně uzavřené mezi obchodní společností G., zastoupenou Z. F., předsedou představenstva, jako klientem, a obchodní společností V., s. r. o., nyní v konkursu (dále jen „V.“), zastoupenou jednatelem a společníkem, obviněným P. S., jako poradcem, na jejichž základě si měla obchodní společnost G. objednat poradenskou a konzultační činnost vedoucí k úspěšné účasti na výběrovém řízení „K., H.“, kterou vypsal Národní památková ústav, za což podle Smlouvy byla povinna uhradit obchodní společnosti V. odměnu v celkové výši 12 000 000 Kč, s termínem poslední splátky do 31. 12. 2014. Poté smlouvu a objednávku opatřil napodobeninou podpisu Z. F. a otiskem padělaného razítka obchodní společnosti G. s číslem 4, současně v úmyslu použít ji jako pravou padělal směnku vlastní, datovanou dnem 7. 9. 2011, údajně vystavenou obchodní společností G. se směnečným prohlášením, ve kterém se obchodní společnost G. zavazuje dne 31. 12. 2014 bez protestu uhradit na řad obchodní společnosti V., jejímž byl obviněný P. S. jediným společníkem a jednatelem, částku 12 000 000 Kč. K prohlášení dopsal (nebo nechal dopsat) směnečné rukojemství Per aval : Z. F., RČ XY, XY, Praha 3 – XY. Poté směnku opatřil (nebo nechal opatřit) napodobeninou podpisu Z. F. v rubrice výstavce a v rubrice avala, směnku opatřil (nebo nechal opatřit) otiskem padělaného razítka společnosti G. s pořadovým číslem 4. Obviněný tak učinil, ač věděl, že směnka je vystavena neoprávněně a Z. F. směnku nepodepsal jako výstavce ani jako aval, v úmyslu získat majetkový prospěch tuto okolnost zamlčel a dne 3. 2. 2015 indosací s doložkou „sine obligo“ udal směnku jako pravou obchodní společnosti R., s. r. o. (dále jen „R.“), zastoupené M. H., nar. XY, s níž téhož dne uzavřel jménem obchodní společnosti V. Smlouvu o postoupení pohledávky zajišťovanou shora uvedenou směnkou. Obchodní společnost R. poté, co neúspěšně vyzvala obchodní společnost G. a Z. F. k plnění ze směnky, podala dne 9. 6. 2015 u Městského soudu v Praze návrh na vydání směnečného platebního rozkazu na zaplacení směnečné sumy ve výši 12 000 000 Kč na dlužníka obchodní společnost G., a avala dlužníka obviněného Z. F. II. Dovolání obviněných 7. Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podali obvinění P. S., D. D. a Z. F. dovolání. a) Dovolání obviněného P. S. 8. Obviněný P. S. své dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť napadené rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutků, pro něž byl odsouzen. Podle obviněného došlo k chybnému posouzení naplnění znaků skutkových podstat trestných činů, které mu byly kladeny za vinu, k porušení jeho základních práv, k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry, a to u obou skutků. 9. Obviněný se nejprve vyjádřil ke skutku pod bodem I. Podle něj nemohlo jít o zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku, neboť jeho jednání bylo třeba posoudit jako tzv. předběžnou tržní konzultaci podle § 33 zákona o zadávání veřejných zakázek (mínil zákon č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů – dále též jen „zákon o zadávání veřejných zakázek“ nebo „ZZVZ“). Ačkoliv v inkriminované době nebyl uvedený institut zakotven v tehdy účinném zákoně o veřejných zakázkách, aplikační praxe (včetně soudní) takové konzultace respektovala jako možné a souladné se zákonem. Pokud soudy neakceptovaly institut předběžných tržních konzultací, jednaly podle obviněného v rozporu se soudní praxí, neboť zákon o zadávání veřejných zakázek toto jednání připouští, pokud nenarušuje hospodářskou soutěž. Obviněný poukázal též na potřebu vycházet ze zásady subsidiarity trestní represe, přičemž dovodil, že v případech, kdy takovéto konzultace odporují dobrým mravům, příp. i narušují hospodářskou soutěž, je na místě primárně vyvozovat odpovědnost správní, nikoli trestněprávní. 10. V daném případě zadavatel dostal za úkol připravit zakázku, tedy rekonstrukci národní kulturní památky ve stanoveném rozsahu a se specifickými podmínkami, které v České republice neměly srovnání. Podle obviněného bylo prakticky nemožné vytvořit zadávací dokumentaci ve shodě s příslušnými nařízeními bez specifických konzultací s dalšími profesionály z oboru. Obviněný poukázal na vyjádření ke zvýhodnění sdružení H. – G. od soudního znalce, který při výslechu doznal, že nebyl expertem v oblasti restaurátorství památek, institut předběžné tržní konzultace mu nic neříkal a pochyboval, že by byl obsažen v zákoně o zadávání veřejných zakázek. Obviněný zdůraznil, že zmíněné sdružení v soutěži podalo druhou nejvyšší nabídku ze všech soutěžitelů, načež jako úspěšný soutěžitel bylo vyhodnoceno až rozhodnutím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Vysoutěžené dílo bylo tímto sdružením také řádně provedeno, prakticky nedošlo k žádnému zvýšení rozpočtu, dokonce bylo velmi kladně hodnoceno a získávalo ceny v České republice i v zahraničí. Podle obviněného proto chyběl následek jako předpoklad pro výměru trestu. 11. Obviněný dále vyjádřil své přesvědčení, že svým jednáním nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku. Ani samostatně ani společně s kýmkoliv jiným fakticky nevyhotovil, nepoužil a ani nepředložil nesprávné, neúplné či hrubě zkreslené údaje za účelem čerpání finančních prostředků ze souhrnného rozpočtu Evropské unie. V trestním řízení nebylo prokázáno, že by se jakkoliv podílel na vypracování žádosti o finanční prostředky z fondů Evropské unie. Působil pouze jako jakýsi konzultant a vůbec nemohl ovlivnit, jaké dokumenty či údaje budou nakonec předloženy. Nebyl ani v takovém postavení, aby mohl fakticky zjednat nějakou přednost nebo výhodnější podmínky, nebyl osobou, která by měla v zadávacím řízení jakékoli povinnosti, nejednal a ani nemohl jednat v trestněprávním smyslu. Jeho jednáním nebyla způsobena žádná škoda, ustanovení § 260 odst. 5 tr. zákoníku bylo užito nesprávně. Škodou totiž nemohla být úplná hodnota spolufinancování rekonstrukce. Soudy učiněné závěry o škodě se podle obviněného vymykaly soudní praxi, podle níž bývá výše škody standardně stanovována jako rozdíl mezi (vyšší) vítěznou nabídkou a (nižší) nabídkou uchazeče, který by v případě řádného postupu zadavatele zakázku získal. K tomu obviněný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 5 Tdo 746/2014 . Zároveň namítl, že ustanovení § 256 tr. zákoníku o trestném činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě je ve vztahu k ustanovení § 260 tr. zákoníku o trestnému činu poškození finančních zájmů Evropské unie ustanovením primárním, z tohoto důvodu byl jednočinný souběh těchto trestných činů vyloučen z důvodu subsidiarity posléze uvedeného ustanovení. 12. Obviněný nesouhlasil ani s odsouzením pro skutek pod bodem II., v němž byl spatřován zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku (za užití § 238 tr. zákoníku). V tomto směru nesouhlasil především se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, že měl právě on vyrobit či si zajistit vyrobení falešných dokumentů datovaných dnem 7. 9. 2011, a sice objednávky, smlouvy o poradenské a konzultační činnosti a směnky, a že jejich prostřednictvím se pak měl snažit získat odměnu od obchodní společnosti G. Podle jeho názoru bylo provedenými důkazy, zejména znaleckými posudky, spolehlivě zjištěno pouze to, že uvedené listiny nebyly opatřeny pravým podpisem Z. F., ale jeho napodobeninou, a že ani otisk razítka obchodní společnosti G. neodpovídal originálu a byl jeho pouhou napodobeninou. Soudy nižších stupňů podle obviněného na základě pouhých domněnek a spekulací dospěly k závěru, že obviněný užil směnku, o níž věděl, že neodpovídala skutečnosti, jako pravou, aniž by měly k dispozici ucelený okruh nepřímých důkazů, o něž by logicky, přesvědčivě a bez pochybností opřely svůj závěr o jeho vině. V trestním řízení je naprosto neakceptovatelné, aby soud považoval za prokázanou skutečnost, která se mu pouze subjektivně jevila být logičtější. Soudy nižších stupňů se pečlivě nezabývaly konkrétními objektivními okolnostmi daného případu. 13. Obviněný pak prezentoval své vlastní hodnocení důkazů, zpochybňoval skutková zjištění soudů nižších stupňů a představil vlastní závěry o skutkovém stavu. Podle něj bylo zcela nepochybné, že mezi obchodními společnostmi V. a G. prokazatelně existoval po řadu měsíců obchodní vztah spočívající v poskytování poradenské a konzultační činnosti ve spojitosti s uvedenou veřejnou zakázkou, o jejíž získání měla obchodní společnost G. prokazatelně eminentní zájem, neboť se jednalo v restaurátorské části díla o velice specifickou, unikátní a prestižní záležitost nemající na území České republiky obdoby. Uvedené obchodní společnosti se dohodly na odměně obchodní společnosti V. ve výši 12 000 000 Kč, pokud spolupráce vyústí v úspěch sdružení H. – G. Obviněný i nadále setrval na tom, že neměl jakékoliv pochybnosti o pravosti listin, které mu podepsané přinesl obviněný Z. F. Soudy nižších stupňů se snažily na základě pouhých vlastních spekulací definovat, co lze považovat v obchodním styku za protismyslné a co naopak za logičtější. V projednávané věci plnila směnka zcela jednoznačně funkci zajišťovací, byla spojena se smlouvou o poradenské a konzultační činnosti ze dne 7. 9. 2011. Vystavení směnky k zajištění budoucí pohledávky je v právní praxi zcela běžné. Obviněný mohl jen stěží uspět s uplatněním směnky u soudu, pokud by neodvedl činnost vyplývající ze zajišťované smlouvy o poradenské a konzultační činnosti ze dne 7. 9. 2011. Soudy nižších stupňů se podle obviněného vůbec nezabývaly výpovědí svědka K. B., prokuristy obchodní společnosti G., který popsal přísné vnitřní schvalovací procesy uvnitř této obchodní společnosti, jež vylučovaly, že by obviněný Z. F. mohl podepsat uvedenou smlouvu a vystavit směnku bez vědomí obchodní společnosti. Jediným důvodem k postoupení směnky obchodní společnosti R. byla skutečnost, že obviněný v uvedené době působil v regionální politice jako radní Městské části Praha XY a neměl zájem o publicitu spojenou se soudním sporem s obchodní společností G. Obviněný Z. F. k věci po celé trestní řízení nevypovídal, ke své roli v celém případu se nevyjádřil a svůj podíl či podíl obchodní společnosti G. na ní nijak nevysvětlil. I tento jeho postoj měl mít význam při posuzování skutku pod bodem II. výroku napadeného rozsudku. Podle obviněného P. S. tak existuje v případě skutku pod bodem II. výroku tzv. extrémní rozpor mezi obsahem soudy provedených důkazů a jimi učiněnými skutkovými zjištěními, došlo k porušení zásad spravedlivého procesu, včetně zásady presumpce neviny a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo . 14. S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek soudu druhého stupně a aby mu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. b) Dovolání obviněného D. D. 15. Obviněný D. D. podal proti rozsudku soudu druhého stupně prostřednictvím svého obhájce dovolání, které pak dvakrát doplnil a opravil (poprvé přitom zaslal i jeho nové úplné znění). Obviněný své dovolání opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, původně uváděný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 označil v pozdějším doplnění dovolání za chybný odkaz [uvedený namísto § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021]. Obviněný především napadal nesprávné právní posouzení skutku uvedeného pod bodem I. napadeného rozsudku soudu druhého stupně, tyto své námitky podřadil pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, dále (spíše z procesní opatrnosti) ve smyslu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 napadl také výrok o zamítnutí jeho odvolání, neboť v předcházejícím řízení byl dán prvně uvedený dovolací důvod. 16. Předně obviněný nesouhlasil s posouzením uvedeného skutku jako zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku. Podle obviněného soudy nižších stupňů při svém právním posouzení nerespektovaly právní názor formulovaný Nejvyšším soudem v jeho usnesení ze dne 24. 4. 2013 (obviněný chybně odkazoval na rok 2014), sp. zn. 5 Tdo 1555/2012 , že obviněný nebyl osobou, která stanovovala podmínky veřejné soutěže. Podle názoru obviněného bylo jeho postavení v projednávané trestní věci v podstatě skutkově shodné jako v uvedeném rozhodnutí. On sám byl pouze hlavním inženýrem projektu, jenž převzal odbornou garanci za předmětnou veřejnou zakázku, nebyl však oprávněn rozhodovat o finálních podmínkách soutěže, nad ním se ještě nacházela vícestupňová soustava schvalovacích orgánů na úrovni Národního památkového ústavu a Ministerstva kultury České republiky. 17. Ani ze zaznamenané e-mailové komunikace nevyplývalo nic, co by vedlo ke spolehlivému závěru, že bez souhlasu zadavatele měnil podmínky soutěže nebo je doplňoval či upravoval v tom smyslu, aby tím bylo zpochybněno původní zadání veřejné soutěže a zvýhodněno sdružení H. – G. Pro takovéto závěry nesvědčila ani další skutková zjištění, jako například skutečnost, že sdružení H. – G., podalo sedmou nejhorší nabídku. Obviněný poukázal též na závěry znaleckého posudku z oboru stavebnictví, podle něhož podmínky soutěže byly nastaveny standardním způsobem. Navíc smlouva s uvedeným sdružením byla uzavřena teprve až na základě zásahu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Obviněný připustil, že prostřednictvím své soukromé e-mailové schránky nestandardně zahájil elektronickou komunikaci se spoluobviněným P. S., kterou „protékaly dokumenty z tvorby zadávací dokumentace“, nicméně takový postup s odkazem na výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu, označil za nanejvýš „nevhodný“, vzbuzující pochybnosti o jeho profesionalitě, spíše jeho postup svědčil o jeho vlastní nejistotě stran jeho schopnosti zpracovat kvalitně specifika takové veřejné zakázky. Z obsahu předmětné e-mailové komunikace nevyplývalo nic, co by svědčilo pro závěr o jeho vědomosti, že obviněný P. S. dále přeposílal uvedené e-maily jednomu z budoucích uchazečů veřejné soutěže. Jeho tvrzený úmysl favorizovat konkrétního uchazeče byl vyvrácen i tím, že jako člen hodnotící komise se při hlasování o nabídce vítězného uchazeče zdržel hlasování, navíc na jeho straně nebyl ani zjištěn motiv pro takové jednání. 18. Nesouhlasil ani s posouzením skutku jako zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku. Odvolací soud toto právní posouzení založil na právní konstrukci nepřímého pachatelství podle § 22 tr. zákoníku, obviněný měl jako nepřímý pachatel prostřednictvím O. P., ředitele Územního pracoviště Národního památkového ústavu XY, jako svého nástroje v dokladech uvést nepravdivé údaje vztahující se k výdajům souhrnného rozpočtu Evropské unie a tím umožnit nesprávné použití finančních prostředků z takového rozpočtu a činem způsobit škodu velkého rozsahu tím, že v žádosti o dotaci a v realizační fázi projektu podepsal čestné prohlášení, že výběry všech dodavatelů byly v souladu se zákonem o veřejných zakázkách, a že předložený projekt byl v souladu s právními předpisy České republiky a Evropské unie. Odvolací soud se při formulaci svých závěrů nesprávně odvolával na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 360/2020 , jelikož zjištěné skutkové okolnosti v nyní projednávané trestní věci jsou podle názoru obviněného diametrálně odlišné od skutkových okolností ve shora zmiňovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu. Zrekapituloval, že ve zmíněném rozhodnutí měli obvinění uvádět nepravdivé faktické údaje v podobě předpokládané hodnoty veřejné zakázky, čímž podle obviněného zapříčinili předražení zakázky. Naproti tomu obviněný byl uznán vinným tím, že prostřednictvím O. P. podepsal čestné prohlášení, že všechny postupy budou v souladu se zákony České republiky a Evropské unie. Podle něj odvolací soud nesprávně označil toto prohlášení za nepravdivý údaj. Podle jeho přesvědčení nelze podpis obecného čestného prohlášení (dokladu) o souladu s právními předpisy stavět naroveň vědomě nepravdivé deklaraci hodnoty veřejné zakázky, jež fakticky znamená tzv. předražení zakázky, a to zejména s ohledem na naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie ve vztahu k objektu a naplnění objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu. 19. Podle obviněného však nelze naplnění subjektivní stránky trestného činu podle § 260 tr. zákoníku prokazovat spácháním jiného trestného činu (spočívajícího ve zjednání výhody). Zatímco v případě nepravdivého uvedení předpokládané hodnoty veřejné zakázky (tzv. předražení) jde podle něj o uvedení nepravdivého údaje, v případě čestného prohlášení tomu tak není. V tomto směru nebylo ani provedeno žádné dokazování. Podle obviněného nelze pominout ani skutková zjištění odvolacího soudu, že veřejná zakázka nebyla předražena, byla realizována řádně a produktem její realizace byla stavba, která dosáhla mnoha prestižních ocenění v mezinárodním sektoru kulturních památek, což byl podle obviněného ostatně i jeden z důvodů, proč odvolací soud využil aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku a rozhodl o odkázání poškozených s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 20. Obviněný namítl, že s takovými zjištěními koliduje právní závěr odvolacího soudu o „nesprávném použití finančních prostředků Evropské unie“, které je zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný vytkl odvolacímu soudu, že vzhledem k použité právní kvalifikaci podle § 260 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku, bylo odůvodnění výroku o náhradě škody napadeného rozsudku (v jeho bodě 60.) nepřesvědčivé a nelze z něj dovodit, zda škoda již vznikla, anebo zda teprve vznikne. Konkrétně odvolací soud na jedné straně uvedl, že škoda „vznikla“ ve výši poskytnutých dotačních prostředků, na druhé straně konstatoval, že „lze důvodně předpokládat, že v důsledku jednání obžalovaných vznikne škoda primárně českému státu“. Obviněný odvolacímu soudu rovněž vytkl závěr, podle něhož má být sporné, zda byla dána „odpovědnost obžalovaných za celou způsobenou škodu“, i navazující dodatek odvolacího soudu, podle něhož „toto je nutno pečlivě zvážit, neboť celý projekt byl řádně realizován“. Všechny tyto závěry odvolacího soudu pak podle obviněného do věci vznesly důvodnou pochybnost o vzniku škody v konkrétní výši, která je zákonným znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 260 odst. 5 tr. zákoníku. 21. Závěrem obviněný zopakoval, že hmotněprávní posouzení skutku odvolacím soudem jako zvlášť závažného zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku, za využití institutu tzv. nepřímého pachatele, bylo nesprávné. 22. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a sám postupem podle § 265m tr. ř. rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby, in eventum , aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí a současně rozhodl o tom, že se obviněný D. D. propouští z výkonu trestu na svobodu (míněn zřejmě trest odnětí svobody). c) Dovolání obviněného Z. F. 23. Obviněný Z. F. podal prostřednictvím svých dvou obhájců ve dvou podáních dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 (byť šlo o dvě podání, je třeba obě považovat za jediné dovolání obviněného). Napadené rozhodnutí totiž podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, pro nějž byl odsouzen. 24. Obviněný spatřoval nesprávné právní posouzení v odvolacím soudem použité trestněprávní kvalifikaci skutku jakožto zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku. Podle obviněného nebyla naplněna objektivní stránka skutkové podstaty tohoto trestného činu ve znaku jednání, neboť předpokladem tohoto trestného činu je jednání pachatele přímo směřující k umožnění neoprávněného použití nebo zadržování finančních prostředků pocházejících z rozpočtu Evropské unie nebo rozpočtů spravovaných Evropskou unií, přičemž takovéto jednání pachatele je přímo konkretizováno, a to v podobě vyhotovení, použití nebo předložení nepravdivých, nesprávných nebo neúplných dokladů či v uvedení nepravdivých, nesprávných nebo neúplných údajů anebo v zatajení dokladů nebo údajů. Jak podle obviněného vyplývá ze skutkových zjištění a jak potvrdil i sám odvolací soud, ze strany obviněného nedošlo k žádnému vyhotovení, použití nebo předložení žádného nepravdivého, nesprávného nebo neúplného dokladu, či k uvedení nepravdivého, nesprávného nebo neúplného údaje anebo k zatajení dokladu nebo údaje, kterým by došlo k umožnění neoprávněného použití nebo zadržování finančních prostředků pocházejících z rozpočtu Evropské unie nebo rozpočtů spravovaných Evropskou unií. Postup odvolacího soudu, který svůj závěr o trestní odpovědnosti obviněného podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku založil na právní konstrukci vycházející z § 22 odst. 2 tr. zákoníku o tzv. nepřímém pachatelství, byl nesprávný. V tomto směru odkázal na závěry odvolacího soudu v odůvodnění jeho rozhodnutí (v bodě 40. na str. 23), v němž odvolací soud konstatoval, že „stejně jako u trestného činu podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku, ani ustanovení § 260 odst. 1 tr. zákoníku nevyžaduje žádné zvláštní postavení, vlastnost či způsobilost pachatele, tudíž se tohoto trestného činu dopustí i ten, kdo se žádným způsobem nepodílí na vyhotovení, užití a předkládání nepravdivých dokladů vztahujících se k výdajům Evropské unie, avšak nesprávné použití unijních dotačních prostředků přímo způsobí“, a že v takovém případě by se trestného činu podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku mohl dopustit kdokoli jakýmkoliv jednáním, které by přímo způsobilo nesprávné použití unijních prostředků. Tak tomu však podle obviněného nebylo. 25. Ustanovení § 260 odst. 1 tr. zákoníku současně v rámci objektivní stránky trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie nikterak nespecifikuje jiná jednání pachatele, mezi něž by bylo možné zařadit např. zmanipulování veřejné zakázky. Tato trestná činnost vychází z úmyslu pachatele použít nesprávný, nepravdivý nebo neúplný údaj nebo doklad, přičemž ji nelze dovozovat jako následek zmanipulovaného zadávacího řízení veřejné zakázky. Podle obviněného nebyla naplněna ani subjektivní stránka tohoto trestného činu, soud druhého stupně nezohlednil, že si obviněný nebyl dobře vědom svého protiprávního jednání kvalifikovaného jako zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejně dražbě podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku, když byl přesvědčen, že jeho činnost spočívá toliko v legitimním poskytování tzv. předběžných tržních konzultací. Nebyl naplněn ani jeho úmysl uvést nepravdivé údaje v dokladech vztahujících se k výdajům souhrnného rozpočtu Evropské unie, přičemž i v případě nepřímého pachatelství je vyžadován úmysl tzv. nepřímého pachatele, který musí směřovat k (úmyslnému) spáchání trestného činu prostřednictvím jednání živého nástroje. Z vymezení skutku odvolacím soudem ani z výsledků provedeného dokazování žádný takový úmysl podle jeho názoru zjištěn nebyl. Podle obviněného nelze z faktu jeho vědomosti o tom, že v důsledku jeho protiprávního jednání (zjednání výhody jednomu ze soutěžitelů) dojde k nesprávnému použití finančních prostředků z rozpočtu Evropské unie, dovozovat, že on sám věděl o tom, že k nesprávnému použití finančních prostředků dojde na základě předložení nesprávného, nepravdivého či neúplného údaje nebo dokladu, neboť obviněnému podle jeho vlastních slov naopak muselo být známo, že žádný takový doklad či údaj od něj vyžadován nebude. 26. Obviněný jako architekt v oblasti restaurátorství a zároveň osoba neznalá problematiky dokumentace předkládané poskytovateli dotace z finančních prostředků Evropské unie nemohl mít povědomí o tom, jaké dokumenty bude zpracovatel žádosti o dotaci (O. P.) poskytovateli dotace předkládat, a zda v nich budou uváděny jakékoli nepravdivé skutečnosti. Z hlediska závěru odvolacího soudu o tzv. nepřímém pachatelství podle § 22 odst. 2 tr. zákoníku v souvislosti s využitím O. P. jako živého nástroje obviněný zdůraznil, že na něj on sám neměl absolutně žádný vliv, nemohl jej jakkoliv instruovat, nabádat či využít jeho omylu, neboť O. P. byl na obviněném zcela nezávislý (jemu neznámý). Nepřímé pachatelství nemůže být založeno na následku, který byl zapříčiněn jiným trestným činem, zároveň nelze hovořit o užití živého nástroje ke spáchání trestného činu, jestliže jeho rozhodování a volní jednání není možné ze strany pachatele jakkoliv ovlivnit. Odkaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 360/2020 , označil za nepřiléhavý, neboť pachatel v uváděné trestní věci na rozdíl od obviněného disponoval úplnou a přesnou znalostí všech potřebných dokumentů, které byly poskytovateli dotace předkládány, tj. předem věděl, že v těchto dokumentech budou zaznamenány nepravdivé skutečnosti týkající se zadávacího řízení, a měl přímý vliv na osobu, která byla odpovědná za zpracování a předložení příslušné dokumentace poskytovateli dotace. 27. Obviněný Z. F. poukázal též na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 529/2017 a 5 Tdo 1540/2014 . Výroková část napadeného rozsudku odvolacího soudu podle něj postrádá jak výslovné uvedení škody, která měla být zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku způsobena, tak i označení subjektu, jemuž měla tato škoda vzniknout. V souvislosti se závěry odvolacího soudu ohledně odkazu poškozených s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních dovodil, že i podle názoru odvolacího soudu byla odpovědnost obviněného sporná, a že škoda, jak ji definoval odvolací soud, dosud nenastala, neboť povinnost k vrácení určité dotační sumy teprve bude předmětem budoucího řízení. Proto podle obviněného není vyloučeno, že může dojít k jinému rozhodnutí (korekci). Jak dále obviněný uvedl, dosud tak není zřejmé, zda, komu a v jaké výši škoda vůbec vznikla. 28. Předesílaje svou vědomost o tom, že samotná nepřiměřenost trestu není dovolacím důvodem, současně poukázal na údajně nepřiměřenou přísnost nepodmíněného trestu odnětí svobody, který mu byl v souvislosti s posouzením jeho jednání jako jednočinného souběhu obou shora označených zločinů uložen. 29. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, stejně jako i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby ve věci sám rozhodl, příp. aby věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. III. Vyjádření k dovoláním 30. K dovoláním obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Po rekapitulaci všech podaných dovolání a dosavadního průběhu trestního řízení se státní zástupce vyjádřil ke vzneseným dovolacím námitkám, které se zčásti obsahově překrývaly. Konstatoval, že výchozím předpokladem pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 je nesprávná aplikace hmotného práva. 31. Z podstatné části byly podle státního zástupce námitky všech tří obviněných formálně podřaditelné pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, nicméně se podle jeho názoru jednalo o námitky zjevně neopodstatněné. Státní zástupce zopakoval relevantní pasáže skutkové věty výrokové části napadeného rozsudku odvolacího soudu, z nichž vyplývá, že vymezení rozhodných skutkových okolností, které se promítly do právních závěrů, je naprosto odlišné od skutkových zjištění popsaných Nejvyšším soudem v jeho usnesení ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1555/2012 , které žádal přiměřeně aplikovat na tuto věc obviněný D. D. Odvolací soud se s obsahově identickými námitkami obviněného náležitě a přesvědčivým způsobem vypořádal v písemném vyhotovení odůvodnění svého rozsudku (v bodě 34. na str. 21), na něž lze odkázat. Opakované námitky lze v dovolacím řízení označit za zjevně neopodstatněné. 32. Státní zástupce odmítl také námitky obviněného P. S. týkající se o údajné právní přípustnosti odborných konzultací mezi zadavatelem veřejné zakázky na straně jedné a odborníky či dokonce přímo dodavateli na straně druhé, neboť (jak ve svém podání připustil i sám obviněný) toto platilo pouze za podmínky, že takový postup nenarušoval hospodářskou soutěž, což zjevně nebyl nyní posuzovaný případ. Za zcela nepřípadný označil názor obviněného s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe, že bylo namístě primárně vyvozovat u příslušné osoby odpovědnost správní a nikoli trestněprávní, a to i v případech, že by takové konzultace odporovaly dobrým mravům, příp. narušovaly hospodářskou soutěž. 33. Za námitky skutkové a neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 označil státní zástupce některé námitky obviněných ve vztahu k právní kvalifikaci skutku jako trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku. Obvinění jejich prostřednictvím totiž fakticky pouze zpochybňovali správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů, prezentovali vlastní skutková tvrzení, případně akcentovali některá dílčí zjištění, avšak současně pomíjeli ostatní ve věci učiněná zjištění. Šlo zejména o námitky obviněného P. S. týkající se jeho hodnocení důkazního významu závěrů znaleckého zkoumání otázky zvýhodnění sdružení H. – G., výslovný poukaz na pouhou část jím vybraných rozhodných okolností (že zmíněné sdružení v soutěži podalo druhou nejvyšší nabídku ze všech soutěžitelů, že bylo jako úspěšný soutěžitel vyhodnoceno teprve po rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, že předmětné dílo bylo tímto sdružením řádně provedeno, aniž by došlo k navyšování jeho rozpočtu, a že samotné dílo obdrželo mnoho ocenění v České republice i zahraničí). Podobně šlo i o námitky obviněného Z. F., že si nebyl dost dobře vědom protiprávnosti svého jednání, že jeho činnost spočívala v legitimním poskytování tzv. předběžných tržních konzultací, že nebyl naplněn úmysl uvést nepravdivé údaje v dokladech vztahujících se k výdajům souhrnného rozpočtu Evropské unie. Za takové lze označit i námitky obviněného D. D., že byl pouze hlavním inženýrem projektu, že převzal pouze odbornou garanci za předmětnou veřejnou zakázku, aniž by však byl oprávněn rozhodovat o finálních podmínkách soutěže, že ze zaznamenané e mailové komunikace nevyplývalo nic, co by vedlo ke spolehlivému závěru, že bez souhlasu zadavatele měnil podmínky soutěže, doplňoval je či je upravoval v tom smyslu, aby tím bylo zpochybněno původní zadání veřejné soutěže a zvýhodněno sdružení H. – G. Shodně státní zástupce odmítl i námitky obviněných P. S. a D. D. ohledně okolností konečného výběru sdružení H. – G., jakožto nejvhodnějšího uchazeče o veřejnou zakázku. K tomu jen ve shodě s odvolacím soudem (viz bod 31. na str. 19 odůvodnění jeho rozsudku) připomněl, že závěr o vině obviněných nezávisel na úspěchu či neúspěchu zvýhodněného subjektu v soutěži. 34. Námitky obviněných týkající se trestněprávní kvalifikace skutku jako zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku nebylo možné podle státního zástupce označit za opodstatněné. Nepravdivým dokladem stejně jako i nepravdivým údajem je míněn jakýkoli doklad a jakýkoli údaj, které jsou v konkrétním případě dotace poskytované z rozpočtu Evropské unie nebo z rozpočtů spravovaných Evropskou unií nebo jejím jménem poskytovatelem dotace vyžadovány jako jeden z podkladů pro účely jeho rozhodnutí o přiznání a proplacení dotace, a to za předpokladu, že se zároveň jedná o doklad nebo údaj objektivně nepravdivý (což je před poskytovatelem dotace zatajeno). Z popisu skutkových zjištění odvolacího soudu vyplynulo, že předmětné čestné prohlášení, jež mělo (v rozporu se skutečností) dokládat údajně zákonný a věcně správný průběh zadání zmíněné veřejné zakázky z hlediska požadavků vyplývajících ze zákona o veřejných zakázkách, takovým dokladem zcela nepochybně bylo, neboť jeho předložení bylo poskytovatelem dotace vyžadováno právě pro účely možného posouzení faktu splnění stanovených podmínek pro přiznání a proplacení předmětné dotace žadateli (Národnímu památkovému ústavu). 35. Státní zástupce označil jako argumentačně zavádějící a zároveň i za zjevně neopodstatněné námitky obviněných D. D. a Z. F., že jejich trestní odpovědnost za trestný čin porušení finančních zájmů Evropské unie podle § 260 tr. zákoníku byla odvozována od trestněprávní odpovědnosti za trestný čin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku. Přímo z výroku napadeného rozsudku totiž vyplynulo, že trestní odpovědnost obviněných byla podmíněna ryze skutkovými zjištěními, že obvinění úmyslně zatajili předchozí vědomé porušení procedurálních pravidel při zadávání předmětné veřejné zakázky a záměrně předstírali, že k žádnému takovémuto porušení pravidel vyplývajících ze zákona o veřejných zakázkách nedošlo, zároveň tak učinili s plným vědomím významu tohoto faktu pro následné protiprávní financování předmětného projektu prostřednictvím peněžních prostředků z fondů Evropské unie (k tomu odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku v bodě 27.). 36. Za nedůvodné považoval státní zástupce také ty námitky obviněných, které směřovaly proti právnímu závěru odvolacího soudu o spáchání zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku jako nepřímí pachatelé podle § 22 odst. 2 tr. zákoníku. K tomu odkázal přímo na skutkovou větu výrokové části rozsudku odvolacího soudu. Obvinění věděli, že výběrové řízení na zhotovitele předmětné veřejné zakázky bylo jedním z předpokladů stanovených poskytovatelem dotace pro přiznání a pro následné schválení čerpání dotace z Integrovaného operačního programu Evropského fondu pro regionální rozvoj, že dotace měla sloužit k částečnému financování výdajů spojených s realizací projektu. Jestliže tedy obvinění svým úmyslným jednáním uvedenou podmínku nutnou pro přiznání a proplacení dotace objektivně nesplnili, museli být i srozuměni s tím, že ke schválení dotace na financování výdajů spojených s realizací daného projektu by ze strany poskytovatele dotace nedošlo, pokud by mu tato skutečnost byla známa. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu zároveň vyplynulo, že si obvinění byli vědomi i faktu, že Národní památkový ústav jako zadavatel předmětné veřejné zakázky a zároveň jako žadatel o dotaci na (částečné) financování výdajů spojených s realizací této zakázky bude nucen splnění uvedené podmínky poskytovateli dotace doložit. Obvinění si byli zároveň vědomi toho, že jejich úmyslné jednání spočívající ve zmanipulování předmětné veřejné zakázky nebylo z podkladů, jež byly oficiálním písemným výstupem ze zadávacího řízení, patrné, čili muselo jim být současně zřejmé a museli být zároveň i srozuměni s tím, že zadavatel bude vůči poskytovateli dotace operovat s údaji, které nebudou odpovídat skutečnosti, a bude nucen předkládat poskytovateli dotace doklady, které nebudou pravdivé. Podle názoru státního zástupce nebylo podstatné, že obvinění sami přímo žádné nepravdivé čestné prohlášení nevytvořili ani nepodepsali, protože pro závěr o jejich trestní odpovědnosti postačovalo jejich srozumění s tím, že v důsledku jejich předchozího úmyslného protiprávního jednání bude poskytovateli dotace ze strany žadatele o dotaci předložen doklad, jehož obsah bude objektivně nepravdivý a na jehož základě tak dojde k vydání nesprávného rozhodnutí o přiznání a čerpání dotace z Integrovaného operačního programu Evropského fondu pro regionální rozvoj. 37. Jako irelevantní odmítl státní zástupce námitky obviněného Z. F., kterými poukazoval na údajnou absenci jakéhokoli svého vlivu na O. P., ale také námitku, že nepřímé pachatelství nemůže být založeno na následku, který byl zapříčiněn jiným trestným činem, a že nelze hovořit o užití živého nástroje ke spáchání trestného činu, jestliže rozhodování a volní jednání takového živého nástroje není možné ze strany pachatele jakkoliv ovlivnit. K tomu státní zástupce doplnil, že odvolací soud jím použitou právní konstrukci o nepřímém pachatelství s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 360/2020 , v odůvodnění svého rozsudku logickým a srozumitelným způsobem vysvětlil, současně ozřejmil, z jakých skutkových závěrů při její aplikaci vycházel. 38. Státní zástupce odmítl také námitku odkázání poškozených s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť se jednalo o dezinterpretaci dílčích závěrů odvolacího soudu, jež se týkaly dvou zcela odlišných právních otázek, tedy konkrétně existence a výše škody a povinnosti k náhradě škody. Pokud šlo o otázku existence a konkrétní výše škody jakožto zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty zločinu podle § 260 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku, odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku (v jeho bodě 41.), a na vyjádření Ministerstva financí České republiky ze dne 11. 4. 2019 (ve spise na č. l. 1874), ze kterého jednoznačně vyplynulo, že veškeré prostředky z rozpočtu Evropské unie na tento projekt Česká republika již přijala, tudíž rozpočet Evropské unie byl posuzovaným činem dotčen. Závěr odvolacího soudu o tom, že škoda již vznikla, byl z napadeného rozhodnutí zcela zřejmý a nemohl být zpochybňován obviněnými odkazem na argumentaci odvolacího soudu k odůvodnění výroku, jímž tento soud podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou Českou republiku s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Státní zástupce odkázal na odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu (v bodě 60. na str. 30), podle nějž škoda vznikla v podobě úhrady dotační podpory z rozpočtu Evropské unie. 39. Za zjevně neopodstatněné označil státní zástupce také námitky obviněných týkající se absence vyjádření existence škody a její konkrétní výše ve skutkové větě výrokové části, ale i námitky údajné absence označení poškozeného subjektu. Ačkoli ve skutkové větě napadeného rozsudku nebyla odvolacím soudem výše neoprávněně čerpané dotace „expressis verbis“ označena jako škoda, z formulací tímto soudem použitých bylo zřejmé a nepochybné, že trestněprávně relevantním následkem jednání obviněných bylo nesprávné použití finančních prostředků z rozpočtu Evropské unie, a to za situace, kdy při smlouvou o dílo stanoveném objemu ceny díla ve výši 319 458 474 Kč včetně DPH činily skutečné náklady 322 861 092,64 Kč, z čehož část ve výši 314 568 768 Kč byla způsobilá dotace, ze které částka 267 383 452,80 Kč, tj. 85 %, byla hrazena z prostředků Evropské unie prostřednictvím Ministerstva kultury České republiky, které tuto část výdajů nejprve předfinancovalo, a částka ve výši 47 185 315,20 Kč, tj. 15 %, byla spolufinancována Ministerstvem kultury České republiky, a zbývající část výdajů, za nezpůsobilé k proplacení z dotace byly označeny výdaje ve výši 8 292 324,64 Kč. Přímo z textu skutkové věty napadeného rozsudku tak bylo nade vši pochybnost patrné, jaké konkrétní plnění, z jakých zdrojů pocházející a v jaké výši bylo v důsledku jednání obviněných protiprávně vyplaceno, a tedy i na úkor majetku jakého subjektu, a je z něj proto i seznatelné, o jaká konkrétní skutková zjištění odvolací soud opřel svůj právní závěr o naplnění kvalifikačního znaku zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku v podobě škody velkého rozsahu. 40. Jako zjevně neopodstatněnou shledal státní zástupce také námitku obviněného P. S. zpochybňující naplnění znaku škody, jímž bylo podmíněno použití vyšší trestní sazby uvedené v § 260 odst. 5 tr. zákoníku, spočívající v tom, že probíraný investiční záměr byl způsobilý k tomu, aby byl spolufinancován z rozpočtu Evropské unie, a proto škodou nemohla být úplná hodnota spolufinancování rekonstrukce. Státní zástupce v tomto směru plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku (konkrétně bod 41.), v němž se odvolací soud s touto otázkou vypořádal a své závěry i blíže rozvedl. Neobstojí ani námitka, podle níž se obviněným napadený závěr odvolacího soudu o škodě má vymykat soudní praxi, která podle obviněného výši škody standardně stanovuje jako rozdíl mezi (vyšší) vítěznou nabídkou a (nižší) nabídkou uchazeče, který by v případě řádného postupu zadavatele zakázku získal. Nepatřičným se jeví i odkaz obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 5 Tdo 746/2014 , v němž se Nejvyšší soud vůbec nezabýval otázkou škody jako znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 5 tr. zákoníku, nýbrž výkladem vybraných znaků skutkové podstaty trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku. Zjevně neopodstatněnou, byť formálně podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, shledal i námitku obviněného P. S. o údajném vyloučení jednočinného souběhu trestných činů zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 tr. zákoníku z důvodu údajné subsidiarity posléze uváděného trestného činu. K tomu jen ve stručnosti odkázal na právní závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 360/2020 . 41. Podle státního zástupce nebylo možno akceptovat ani výhrady obviněného P. S. proti správnosti trestněprávní kvalifikace jeho jednání popsaného pod bodem II. napadeného rozsudku, které bylo kvalifikováno jako zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku (za užití § 238 tr. zákoníku). Prakticky veškeré tyto námitky obviněný koncipoval jako námitky skutkové a procesní, které neodpovídají uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. 42. Stejně tak za neodpovídající uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu bylo možno označit výhrady obviněného Z. F. proti výroku o trestu, který mu byl uložen napadeným rozsudkem odvolacího soudu. Obviněný uložený trest označil za nepřiměřeně přísný s poukazem na způsob provedení činu a na jeho osobní poměry. 43. Státní zástupce nesouhlasil ani s námitkami obviněného D. D. k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 v jeho druhé alternativě s tím, že pokud námitky jinak formálně podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 nebyly v daném případě opodstatněnými, nelze ani dovodit opodstatněnost uplatněných námitek vůči dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 v jeho druhé alternativě. 44. Státní zástupce závěrem shrnul, že dovolání obviněných P. S., D. D. a Z. F. sice z převážné části obsahově odpovídaly jimi uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, nicméně je označil jako zjevně neopodstatněné. Ze shora uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání. 45. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice dovolatelům, kteří tohoto práva nevyužili. IV. Posouzení důvodnosti dovolání a) Obecná východiska 46. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům. 47. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly. 48. Všichni obvinění podali dovolání ještě v roce 2021, tj. za právní úpravy účinné do 31. 12. 2021, všichni uplatnili dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [nyní jde o § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], obviněný D. D. uplatnil též dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [nyní jde o § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.]. 49. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, tj. podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), resp. podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022). Tento dovolací důvod uplatnil pouze obviněný D. D. s tím, že podle jeho názoru nemělo být zamítnuto jeho odvolání, neboť v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pro který lze napadat i samotné rozhodnutí odvolacího soudu učiněné z podnětu jiných odvolání. Také podstatou jeho argumentace tak je posledně uvedený dovolací důvod. 50. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), resp. § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. 51. K tomu je třeba doplnit, že od 1. 1. 2022 došlo novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. k rozšíření dovolacích důvodů. Dovolací důvod do té doby uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je od 1. 1. 2022 zařazen pod písmenem h) téhož ustanovení, neboť pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl od 1. 1. 2022 vložen nový dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Obvinění tento dovolací důvod ještě uplatnit nemohli, protože celá lhůta pro podání dovolání proběhla za předchozí právní úpravy před datem účinnosti zmíněné novely. Rozšiřovat či měnit dovolací důvody je zároveň možné jen po dobu trvání dovolací lhůty – viz § 265f odst. 2 tr. ř. 52. Nemalá část uplatněných dovolacích námitek obviněných byla ovšem koncipována tak, jako by se obvinění chtěli právě tohoto důvodu dovolávat. Nejvyšší soud sice již rozhodoval za účinnosti nové právní úpravy, nicméně posuzoval dovolání obviněných učiněná před její účinností. V tomto směru je ovšem třeba připomenout, že zmíněná novela reagovala na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [v tomto duchu měl být vykládán dřívější § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 a tyto požadavky byly promítnuty do nově formulovaného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence tzv. zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat nově formulovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, resp. takto by měl být vykládán původní § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, což by pak mohlo odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. 53. Zmíněný tzv. extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k jedné verzi (např. uvedené v obžalobě), pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (tak např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14 ). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS st. 38/14 , vyhlášeném jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněném pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Touto zmíněnou optikou proto Nejvyšší soud nahlížel i na dovolání obviněných. 54. Nejvyšší soud dále obecně připomíná, že zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (v tomto případě srov. zejména str. 15– 31 odůvodnění jeho rozsudku) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Takové námitky dovolatele samy o sobě nenaplňují dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 (podobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014 ). b) K vlastním dovolacím námitkám obviněných 55. Nejprve je třeba uvést, že dovolací námitky obviněných představují jejich dosavadní obhajobu, kterou uplatňovali jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v rámci svých řádných opravných prostředků. Zejména D. D. uplatnil ve svém dovolání námitky téměř totožné jako v odvolání proti rozsudku odvolacího soudu, se kterými se již vypořádal odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (viz zejména body 32. – 35. na str. 19– 22), podobně alespoň zčásti uplatňovali stejné námitky také ostatní obvinění, s nimiž se odvolací soud též vypořádal (viz zejména body 31. a 43. – 50. týkající se obviněného P. S., resp. bod 36. týkající se obviněného Z. F.; resp. viz ostatní body odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, které se týkaly všech obviněných – zejména body 20. – 29. a 38. – 42.). Na tyto pasáže je možno plně odkázat, protože Nejvyšší soud s takovým vypořádáním námitek obviněných souhlasí a není třeba tuto argumentaci znovu zevrubně opakovat (stranám je vypořádání těchto argumentů dobře známo). Odkázat lze též na vyjádření státního zástupce k podaným dovoláním, s nímž také Nejvyšší soud v zásadě souhlasí. Nad uvedený rámec proto Nejvyšší soud jen ve stručnosti uvede několik poznámek k jednotlivým námitkám obviněných. Jak již bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud totiž zpravidla odmítne odvolání, v němž obvinění pouze opakují tytéž námitky, jimiž se snažili zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (jako tomu bylo v daném případě). Nejvyšší soud v zásadě souhlasí jak s potvrzením skutkových závěrů soudu prvního stupně odvolacím soudem, tak i s použitou právní kvalifikací skutku pod bodem I. odvolacím soudem, a to včetně změn oproti právnímu posouzení učiněnému soudem prvního stupně. K dalším možným změnám, které by byly k tíži obviněných (jako např. posouzení skutku pod bodem I. též jako trestného činu dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku v návaznosti na stanovisko pod č. 1/2018 Sb. rozh. tr., popř. k odůvodněnosti zmírnění právní kvalifikace skutku pod bodem II. u obviněného P. S.), nemá Nejvyšší soud prostor pro vyjádření a zaujetí vlastního postoje s ohledem na procesní pravidla vztahující se k rozhodování o opravných prostředcích (zejména pak s ohledem na princip zákazu reformationis in peius ). Nejvyšší soud je totiž limitován podanými dovoláními, která nemůže překročit, dovolací řízení není založeno na revizním principu, ale na principu vázanosti podanými dovoláními a v nich vytčeným rozsahem přezkumu a vymezenými dovolacími důvody (např. nebylo zpochybňováno, zda soudy nižších stupňů správně aplikovaly pravidla o časové působnosti trestních zákonů). Touto optikou nahlíženo napadený rozsudek soudu druhého stupně obstojí, naopak námitky obviněných, pokud odpovídaly uplatněným dovolacím důvodům, shledal Nejvyšší soud za zjevně neopodstatněné. 56. Všichni obvinění svými námitkami zpochybňovali správnost právního posouzení skutku pod bodem I., kterým podle nich nebyly naplněny znaky žádného trestného činu, především pak zpochybňovali naplnění znaků zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku, který v tomto skutku spatřoval až odvolací soud, ovšem nesouhlasili ani s tím, že by se dopustili trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku, obviněný P. S. nesouhlasil ani s právním posouzením skutku pod bodem II. jako zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Všichni obvinění uváděli jak námitky ryze právní (např. chybná aplikace institutu nepřímého pachatelství), ryze skutkové (např. zpochybnění ze strany obviněného P. S., že padělal směnku), tak i námitky, které byly kombinací jak námitek skutkových, tak i právních, resp. námitek sice zdánlivě právních, ovšem vycházejících z jiného skutkového stavu (tak např. tvrzení o tzv. předběžných konzultacích při zadávání veřejné zakázky, což buď mělo vylučovat protiprávnost, nebo snižovat společenskou škodlivost natolik, že neměla být uplatněna trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, ale toliko odpovědnost správněprávní). Všichni obvinění svými námitkami alespoň zčásti brojili proti skutkovým zjištěním soudů prvního a druhého stupně a v dovoláních předkládali vlastní verze skutkového děje (všichni obvinění), případně namítali existenci tzv. extrémního rozporu mezi obsahem důkazů vyplývajících z provedených (a použitelných) důkazních prostředků na straně jedné a na základě jejich vyhodnocení dovozeným skutkovým stavem a jeho právním posouzením na straně druhé (vlastně též všichni obvinění, zejména však obviněný P. S.). Další velkou skupinou v zásadě typově shodných námitek ze strany obviněných bylo nesprávné právní posouzení skutků a nesprávný závěr o tzv. nepřímém pachatelství (zejména obviněný Z. F.). Další okruh dovolacích námitek všech obviněných směřoval proti závěru odvolacího soudu o způsobení škody velkého rozsahu. 57. První okruh zásadně nepřípustných námitek v dovolacím řízení se týká výhrad proti skutkovému stavu zjištěnému soudy nižších stupňů, které tvořily jádro prakticky všech dovolání obviněných. Obvinění předkládali ve svých dovoláních vlastní verze skutkového děje odlišné od skutkových zjištění soudů nižších stupňů, dovozovali odlišné závěry z provedeného dokazování, jinak hodnotili důkazy vyplývající z provedených důkazních prostředků, popř. své závěry činili, aniž by k tomu byl podklad v opatřených důkazech. Konkrétně se u jednotlivých dovolatelů jednalo o následující námitky. Šlo zejména o námitky obviněného P. S. týkající se jeho hodnocení závěrů znaleckého posudku z oboru stavebnictví a zvýhodnění Sdružení H. – G., dále námitky, že toto sdružení v soutěži podalo druhou nejvyšší nabídku ze všech soutěžitelů a jako úspěšný soutěžitel bylo vyhodnoceno teprve po rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, ale také námitek, že předmětné dílo bylo řádně provedeno a dílo obdrželo mnoho ocenění v České republice i zahraničí. Uvedená skutková tvrzení nebyla pro právní posouzení činu relevantní, neodrážela se ve znacích trestných činů kladených obviněným za vinu, mnohá jsou navíc zavádějící. Nebylo vůbec klíčové, zda rekonstrukce byla oceňována jako dobře provedená, stejně tak ani to, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže uznal, že Sdružení H. – G. bylo vyřazeno neprávem, že splnilo zadávací podmínky, rozhodné bylo, že obvinění právě zadávací podmínky protiprávně přizpůsobili potřebám uvedeného sdružení tak, aby pokud možno co nejvíce uchazečů o veřejnou zakázku bylo vyloučeno pro nesplnění přísně nastavených podmínek, které ale bude způsobilé splnit Sdružení H. – G. To se nakonec podařilo. Není ani pravdou, jak i někteří ostatní obvinění namítali, že by tím nedošlo k ovlivnění ceny projektu, protože právě nastavení uvedených zadávacích podmínek znamenalo, že ostatní uchazeči o veřejnou zakázku, kteří nabídli výrazně nižší cenu, ve výběrovém řízení neuspěli, protože nesplnili přísná kritéria stanovená na základě dohody obviněných. Konkrétně především obchodní společnost B. S. s., a. s., která nabídla nejnižší cenu (158 826 133 Kč), jež byla vlastně poloviční oproti ceně, za kterou ve výsledku provedlo rekonstrukci Sdružení H. – G., byla vyřazena právě především proto, že nesplnila některé kvalifikační předpoklady nastavené po dohodě obviněných. Podobně to ale bylo i s dalšími uchazeči (srov. k tomu přehledně body 100. až 108., ale též bod 126. a i některé další odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). 58. Ve stejném duchu je třeba v základu považovat za námitky skutkové (a nikoli právní, jak obvinění namítali) takové, jimiž se vlastně všichni obvinění dovolávali oprávněnosti svého počínání z důvodu tzv. předběžných tržních konzultací s tím, že chtěli jednat řádně, nikoli protiprávně, to rozhodně neměli v úmyslu. Zcela důvodně zjistily soudy nižších stupňů opak. Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů rozhodně nebylo záměrem obviněných, aby soutěž o veřejnou zakázku proběhla řádně se správně a objektivně nastavenými parametry soutěže, které by se promítly do zadávacích podmínek, že by tak činili otevřeně a transparentně tak, aby všem ostatním uchazečům o veřejnou zakázku (dodavatelům), ale i členům hodnotící komise, bylo jejich počínání zřejmé, právě naopak obvinění tak činili utajeně, cíleně ve prospěch jediného ze všech uchazečů o veřejnou zakázku, přičemž po vzájemných konzultacích koordinovali svůj postup ve prospěch jediného ze všech dodavatelů, který navíc měl druhou nejdražší nabídkovou cenu. Obvinění si tak byli velmi dobře vědomi svého protiprávního postupu, který se promítl do zmanipulování zadávání veřejné zakázky, a to nejen při přípravě zadávací dokumentace, ale i při hodnocení nabídek hodnotící komisí. Jejich činnost tak vůbec nespočívala v legitimním poskytování tzv. předběžných tržních konzultací ve smyslu tehdy ještě nekodifikovaného postupu (ustanovení § 33 ZZVZ zavádějící předběžné tržní konzultace přibylo do právního řádu až s účinností od 1. 10. 2016, tj. v době dlouho následující po jednání obviněných; kromě toho obvinění vůbec nesplňovali přísně stanovené parametry pro takové předběžné tržní konzultace, zejména pak transparentnost, ale ani dokumentaci postupu podle § 211 odst. 1 ZZVZ). Ostatně i v tomto ohledu jde o opakovanou námitku, kterou se již zabýval jak soud prvního stupně (viz bod 130. na str. 47 odůvodnění jeho rozsudku), tak i odvolací soud (viz bod 29. na str. 18 odůvodnění jeho rozsudku), oba soudy ji shodně odmítly jako nedůvodnou, v čemž s nimi souhlasí i Nejvyšší soud, takže lze na jejich odůvodnění plně odkázat. Soud prvního stupně správně zdůraznil, že k vytýkanému jednání došlo v roce 2011– 2012, tedy za účinnosti tehdy platného zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, který tento postup neumožňoval. Tento postup byl zaveden až od 1. 10. 2016 zmíněným ustanovením § 33 ZZVZ (zákona č. 134/2016 Sb.). Avšak jednání obviněných (i kdyby bylo možno uvažovat o retroaktivitě uvedeného ustanovení, popř. o těchto pravidlech jako později kodifikovaném obyčeji) podmínkám uvedeného institutu vůbec neodpovídalo, i za současné úpravy by šlo o nepřípustné zjednání přednosti, pokud by měl jeden ze soutěžitelů k dispozici projektovou dokumentaci dříve než druhý, resp. o nepřípustné zjednání výhody, pokud by dokonce do ní mohl zasahovat a přizpůsobovat vlastním potřebám (popř. potřebám spřízněného subjektu) kvalifikační kritéria tak, aby odpovídala jeho možnostem a referencím, pokud by mohl ovlivňovat průběh hodnocení a výběr nejvhodnější nabídky. V takovém případě by rozhodně nemohlo jít o právem aprobované tzv. předběžné tržní konzultace, naopak by šlo o jednoznačné narušení hospodářské soutěže ve prospěch takto zvýhodněného uchazeče o veřejnou zakázku (dodavatele). Je třeba souhlasit i s odvolacím soudem, který jednoznačně vyloučil, že by bylo možné činnost obviněných posoudit jako přípustnou předběžnou tržní konzultaci při přípravě zadávacích podmínek, neboť zjištěné postupy hrubě narušovaly zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace ve smyslu tehdy platného § 6 ZVZ, které jsou obdobně upraveny i v § 6 ZZVZ. 59. Obviněný D. D. zase zpochybňoval svoji odpovědnost, protože byl „pouze“ hlavním inženýrem projektu, převzal tak jen odbornou garanci za předmětnou veřejnou zakázku, ale nebyl oprávněn rozhodovat o finálních podmínkách soutěže. Podle něj ze zaznamenané e-mailové komunikace nevyplývalo, že by bez souhlasu zadavatele měnil podmínky soutěže, doplňoval je či je upravoval tak, aby tím bylo zpochybněno původní zadání veřejné soutěže a zvýhodněno sdružení H. – G. Ani v tomto směru nebylo možno s obviněným souhlasit, opět obviněný i v tomto ohledu stavěl své námitky jen zdánlivě jako právní, ve skutečnosti ale zpochybnil skutkový základ právního posouzení. Soudy nižších stupňů zcela důvodně tuto jeho obranu odmítly. Obviněný podstoupil výběrové řízení na zaměstnance Národního památkového ústavu, který by jako tzv. HIP (hlavní inženýr projektu) měl na starosti prakticky výlučně rekonstrukci K. Náplň jeho práce velmi zevrubně popsal soud prvního stupně v bodě 99. na str. 38 odůvodnění svého rozsudku, mimo jiné měl mít na starosti i přípravu zadávacích podmínek pro veřejné zakázky související s projektem K. Ze všech skutkových zjištění soudů nižších stupňů přitom plyne, že právě tento obviněný měl na tvorbu zadávací dokumentace ten největší a nejvýznamnější vliv, jakkoliv jím připravené zadávací podmínky podléhaly schvalovacímu procesu (ostatně to obviněný před spoluobviněnými zjevně ani neskrýval a na svůj „úspěch“ při prosazení sporných podmínek stanovených ve prospěch sdružení H. – G. je též upozorňoval – viz zejména bod 121. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, resp. bod 32. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, na jejichž obsah lze odkázat). 60. Podobně skutkového charakteru byly i další námitky obviněných P. S. a D. D. ohledně okolností výběru nejvhodnějšího uchazeče o veřejnou zakázku a konečného výběru sdružení H. – G. 61. Jako výlučně skutkové lze označit veškeré námitky, jimiž obviněný P. S. brojil proti odsouzení pro skutek pod bodem II. výroku rozsudku soudu druhého stupně, v němž byl spatřován zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Podle obviněného bylo pouze zjištěno, že listiny byly opatřeny napodobeninou podpisu Z. F., nikoli to, jakým způsobem se mu listiny dostaly do dispozice. Soudům nižších stupňů vytkl, že se nezabývaly konkrétními okolnostmi daného případu a jeho vina nebyla dostatečně prokázána, z čehož dovozoval, že nebyly naplněny všechny znaky tohoto trestného činu, zejména že užil směnku jako pravou. Takové námitky neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu, ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Soud prvního stupně dospěl k jednoznačnému a opodstatněnému závěru, že to nebyl obviněný Z. F., kdo by vědomě vyhotovil falza dokladů a směnky, že by on sám opatřil svým padělaným podpisem a razítkem obchodní společnosti G., které neodpovídalo originálu a že by pak tyto listiny sám předal obviněnému P. S., jak on sám tvrdil. Tato verze je zcela nelogická, odporuje i dalšímu postupu jak obviněného Z. F., tak i jeho spolupracovníků, v neposlední řadě i samotného P. S., jehož verze byla zcela důvodně odmítnuta jako nepravdivá (třebaže obviněný Z. F. v trestním řízení využil svého práva a nevypovídal, tedy ani verzi obviněného P. S. nevyvracel svou výpovědí). Naopak soudy nižších stupňů dovodily, že to byl obviněný P. S., kdo záměrně dokumenty a směnku padělal nebo si opatřil padělanou směnku, která zajišťovala závazek obchodní společnosti G. ve výši 12 000 000 Kč. Je zjevné, že obviněný tak učinil v návaznosti na neochotu obchodní společnosti G., resp. obviněného Z. F. zaplatit obviněným P. S. požadovaný obnos (který navíc převyšoval účetně vykázaný zisk obchodní společnosti G. ze zakázky na rekonstrukci hospitálu K.). Obviněný jednal v úmyslu užít padělanou směnku jako pravou, což také učinil, když pohledávku spolu se zajištěním směnkou převedl na třetí osobu, která směnku následně uplatnila před soudem ve směnečném řízení. I v tomto směru lze v podrobnostech odkázat na zevrubná odůvodnění soudů nižších stupňů (soudu prvního stupně na str. 49– 52 a odvolacího soudu na str. 25– 27 odůvodnění jejich rozsudků). 62. Nejvyšší soud neshledal ani porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo a spravedlivého procesu. K námitce týkající se porušení zásady in dubio pro re o, kterou obvinění též uplatnili, Nejvyšší soud podotýká, že jde o zásadu procesní, nikoli hmotněprávní, a proto již z podstaty nenaplňuje důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, který slouží výlučně k nápravě vad spočívajících v nesprávném hmotněprávním posouzení. 63. Všichni obvinění tak v různé podobě shora uvedeným způsobem napadali především proces dokazování, zejména způsob hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků, jakož i na jeho základě utváření skutkových závěrů týkajících především řádnosti jejich postupu a jejich víře v oprávněnost takového postupu. Z těchto svých výhrad pak dovozovali, že skutky kladené jim za vinu nebyly prokázány, resp. nebyly zjištěny příslušné znaky skutkových podstat trestných činů kladených jim za vinu. Obvinění uvedenými námitkami tak brojili především proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů a v dovoláních předkládali vlastní verze skutkového děje, které žádali právně posoudit, což jsou námitky v zásadě neodpovídající dovolacím důvodům, jak bylo uvedeno shora. Nejvyšší soud totiž není další (třetí) soudní instancí s plnohodnotným přezkumem závěrů soudů nižších stupňů, takto jeho role a postavení v trestním řízení nebylo koncipováno, na tom nic nezměnilo ani doplnění nového dovolacího důvodu uvedeného v nynějším § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 64. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, str. 180 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz § 265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora. Nemá tak být arbitrem v polemice o tom, jaké skutkové závěry učinit na základě hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků. 65. Nejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek obviněných ohledně skutkového stavu, rozsahu dokazování, použitelnosti jednotlivých důkazů a případně dalších ryze procesních výhrad nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněných, a to ani práva na spravedlivý proces. Dovolací soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění zmíněných dovolacích námitek tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 , vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu]. V daném případě však žádný nesoulad, natožpak extrémní, mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, aby na jeho základě učinily skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního i druhého stupně, jakož i v použité právní kvalifikaci. O takový rozpor nejde, pokud soudy vycházely z verze skutkového děje uvedené v obžalobě opřené o jednu skupinu důkazů, naopak odmítly jinou verzi preferovanou obhajobou opřenou o jinou skupinu důkazů, pokud své stanovisko v tomto směru odůvodnily. 66. Zbývá poslední skupina námitek, které by bylo (byť s určitou mírou benevolence) označit za ryze právní námitky, které je možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. 67. Za ni lze snad ještě považovat námitku obviněného D. D. proti právnímu posouzení skutku pod bodem I. napadeného rozsudku jako zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a) a c) tr. zákoníku. Obviněný zpochybnil, že by mohl naplnit znaky tohoto trestného činu, pokud vůbec nebyl osobou, která by stanovovala podmínky předmětné veřejné zakázky, přitom se dovolával názoru uvedeného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1555/2012 . Takový odkaz (byť podpořený bohatou citací z uvedené věci) je však nepřípadný, protože jde o skutkově zcela odlišné případy, jak správně poukázal i státní zástupce ve svém vyjádření. Je třeba v této spojitosti upozornit, že trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku se může v zásadě dopustit kdokoliv, nežádá se speciální ani konkrétní subjekt, ve skutkové podstatě uvedeného trestného činu není vyžadována žádná zvláštní vlastnost, postavení či způsobilost, může jej tak spáchat kdokoliv, kdo alespoň dílčím způsobem (jako spolupachatel) přispěje k naplnění znaků uvedené skutkové podstaty. Takové zvláštní postavení je vyžadováno až v § 256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, který ostatně obviněný D. D. jako jediný z obviněných také naplnil, neboť byl dokonce členem hodnotící komise. V tom se projevuje zvláštní povaha uvedeného trestného činu, který je považován za tzv. nepravý zvláštní delikt (z hlediska třídění trestných činů podle osoby pachatele) – srov. k tomu rozhodnutí č. 1/2019-II. a III. Sb. rozh. tr. Základní skutkovou podstatu tak může naplnit kdokoliv, tj. i extraneus , pokud ale může svým jednáním alespoň zčásti naplnit znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, tj. pokud může v souvislosti se zadáním veřejné zakázky zjednat některému dodavateli přednost nebo výhodnější podmínky na úkor jiných dodavatelů (blíže k tomu srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3407, marg. č. 8). Tak tomu ale zjevně u obviněného D. D. bylo, což dokládají i skutkové závěry učiněné soudy nižších stupňů, že to byl právě tento obviněný, kdo měl zásadní (největší) vliv na formulaci podmínek v zadávací dokumentaci, třebaže ještě podléhala následnému schválení. Byl to nepochybně on, kdo do zadávacích podmínek stanovoval a následně před nadřízenými obhajoval předpoklady pro dodavatele po vzájemné dohodě s ostatními obviněnými. V tomto ohledu hrál tento obviněný zcela kruciální roli. I ostatní obvinění se na zjednávání výhody pro sdružení H. – G. podíleli, jejich role byla též významná, byť nikoli rozhodující (jako obviněného D. D.), proto též bylo i v jejich jednání spatřováno spolupachatelství trestného činu podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jen jim nebylo vytýkáno zvláštní postavení uvedené v § 256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, což je zcela v intencích shora zmíněného rozhodnutí pod č. 1/2019-III. Sb. rozh. tr. Všichni obvinění přitom naplnili i další alternativní znak zmíněné základní skutkové podstaty, neboť kromě výhodnějších podmínek zjednali sdružení H. – G. i časovou přednost, takže toto sdružení se na výběrové řízení mohlo lépe připravit, když s časovým předstihem znalo zadávací podmínky veřejné zakázky, které dokonce mohlo samo ovlivnit. 68. Další právně relevantní námitky odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 byly námitky související s posouzením skutku pod bodem I. odvolacím soudem jako zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku. Obvinění zejména brojili proti závěru soudu, že došlo k vyhotovení, použití nebo předložení nesprávného, nepravdivého nebo neúplného dokladu, že by jednali jako nepřímí pachatelé a že by svým činem způsobili jakoukoliv škodu. 69. Zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku byl soudem druhého stupně spatřován v tom, že obvinění (jako spolupachatelé) uvedli nepravdivé údaje v dokladech vztahujících se k výdajům souhrnného rozpočtu Evropské unie, a tím umožnili nesprávné použití finančních prostředků z takového rozpočtu a činem způsobili škodu velkého rozsahu. Nejvyšší soud vycházel v tomto směru z alternativ vybraných soudem druhého stupně, který je shodně u všech dovolatelů užil v tzv. právní větě výrokové části svého rozsudku a blíže rozvedl své úvahy v odůvodnění svého rozsudku (v bodě 40.). Zjevně přitom vycházel z dikce uvedeného ustanovení, která odpovídá § 260 odst. 1 tr. zákoníku ve znění platném a účinném v době ukončení jednání obviněných, tj. v době od 1. 1. 2012 do 30. 11. 2019 (jak vyplývá i z citace ustanovení v bodě 40. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Škodou velkého rozsahu se podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 9. 2020 (tj. v době jednání obviněných) rozuměla škoda dosahující částky nejméně 5 000 000 Kč, zatímco podle § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020 se jí rozumí škoda dosahující částky nejméně 10 000 000 Kč. Odvolací soud tak sice nevysvětlil, proč užil právní úpravu účinnou do 30. 11. 2019, ovšem obvinění v tomto směru neuplatnili žádné námitky, proto není třeba se touto otázkou blíže zabývat (ostatně při uvažované částce 267 383 452,80 Kč jde podle obou právních úprav o škodu velkého rozsahu s několikanásobným překročením uvedené dolní hranice této škody, tj. o trestný čin se zcela stejnou trestní sazbou, pak by zásadně měl být užit zákon účinný v době spáchání činu – § 2 odst. 1 tr. zákoníku; stejně tak má Nejvyšší soud za to, že byly naplněny znaky uvedeného trestného činu podle znění trestního zákoníku v době spáchání činu i v době rozhodování odvolacího soudu – více se tím ale není možno zabývat s ohledem na to, že obvinění ve svých dovoláních neuplatnili námitky tohoto zaměření). Trestný čin podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku je úmyslným trestným činem (viz § 13 odst. 2 tr. zákoníku), postačí však i úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. 70. Obvinění se shodně hájili tím, že nevyhotovili, nepoužili a ani nepředložili nepravdivé údaje. Obviněný P. S. působil pouze jako konzultant a nepodílel se na vypracování žádosti. Obviněný D. D. se bránil tím, že neměl na O. P. žádný vliv, neměl ani povědomí o tom, že nějaké čestné prohlášení bude podepisováno, resp. že v něm budou deklarovány určité skutečnosti. Obviněný Z. F. si zase nebyl vědom svého protiprávního jednání, jeho činnost spočívala pouze v poskytování tzv. předběžných tržních konzultací, neměl v úmyslu uvést jakékoliv nepravdivé údaje v dokumentech vztahujících se k výdajům Evropské unie, neměl a nemohl mít povědomí o tom, jaké dokumenty bude zpracovatel žádosti o dotaci poskytovateli dotace předkládat a zda v nich budou uváděny nepravdivé skutečnosti. 71. Obvinění namítali, že předložení nepravdivého čestného prohlášení nenaplňuje znak objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v nepravdivém údaji v dokladu vztahujícím se k výdajům souhrnného rozpočtu Evropské unie, jak uzavřel odvolací soud. Nejvyšší soud v obecné rovině může uvést, že uvedený znak je jedním z více alternativně stanovených znaků skutkové podstaty zmíněného trestného činu. Musí jít o údaj, který je nepravdivý, tedy svým obsahem neodpovídá objektivní realitě (skutečnosti), což v daném případě zcela nepochybně bylo splněno, protože zadávací řízení neproběhlo v souladu s požadavky na něj kladenými zákonem o veřejných zakázkách (tehdy zákonem č. 137/2006 Sb.), ač to bylo v čestném prohlášení nepravdivě deklarováno, jak vyplývá z výše uvedeného. Tento nepravdivý údaj vztahující se k výdajům souhrnného rozpočtu Evropské unie byl obsažen v dokumentu nazvaném čestné prohlášení (v trestním spise na č. l. 1826), které lze považovat za doklad ve smyslu § 260 odst. 1 tr. zákoníku. Dokladem se přitom rozumí jakákoli listina, jejíž předložení je zapotřebí pro účely získání finančních prostředků z evropských rozpočtů, může jít např. o žádost o poskytnutí dotace, žádost o platbu, ale i o čestné prohlášení (např. o bezdlužnosti vůči veřejné správě či ve vztahu k veřejné podpoře), podklady k veřejné zakázce nebo o výpis z obchodního rejstříku či z evidence rejstříku trestů (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3439, marg. č. 8; shodně i předchozí vydání). Za doklad tak zcela nepochybně lze považovat i čestné prohlášení, že výběr dodavatele byl proveden v souladu se zákonem o veřejných zakázkách, čímž se garantuje řádné výběrové řízení podle tohoto zákona při dodržení zásad transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace, které v daném případě nebylo provedeno. Přitom jen zadávání veřejné zakázky podle vysokých standardů podle zákona o veřejných zakázkách (dnes zákona o zadávání veřejných zakázek) garantuje poskytnutí zadavatelem poptávaného plnění za nejvýhodnějších podmínek pro veřejného zadavatele. V daném případě je zjevné, že došlo v důsledku stanovení vysokých kvalifikačních a referenčních podmínek v zadávací dokumentaci k účelové limitaci okruhu možných dodavatelů a v důsledku toho i k vyřazení potenciálních uchazečů o veřejnou zakázku (kteří se jen proto do soutěže o veřejnou zakázku vůbec nepřihlásili), ale též k vyřazení přímých konkurentů ve výběrovém řízení o veřejnou zakázku, tedy uchazečů o veřejnou zakázku s výrazně nižší nabízenou cenou poptávaných prací (v případě nejnižší nabídky šlo o cenu ve výši poloviny skutečně zaplacené částky veřejným zadavatelem, tj. necelých 160 milionů Kč). Tímto způsobem přitom Evropská unie jako donátor si zajišťuje kontrolu nad vynakládáním veřejných peněz. Jedná-li tak přitom nepřímý pachatel prostřednictvím tzv. živého nástroje, nemusí takový doklad vyhotovit sám, vlastnoručně, jak se bránili obvinění (viz k tomu dále). 72. Dalšími námitkami obvinění zpochybňovali naplnění subjektivní stránky přečinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku, konkrétně znaku zavinění v jeho úmyslné formě. I v tomto případě ovšem obvinění založili své námitky na jiné verzi skutkového děje, která se v podstatných bodech odlišuje od skutkových závěrů soudů nižších stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru, že obvinění vědomě v žádosti o poskytnutí dotace (prostřednictvím tzv. živého nástroje – O. P. – viz níže) uvedli nepravdivé údaje vztahující se k výdajům z rozpočtů spravovaných Evropskou unií. Jeho úvahu, na níž založil závěr o naplnění přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, je možné považovat za správnou, logickou a odpovídající výsledkům dokazování. Podle odvolacího soudu nebylo pochyb o úmyslném zavinění obviněných, obvinění znali podmínky, za kterých bylo možno dotaci poskytnout, formou čestného prohlášení deklarovali, že se s těmito podmínkami seznámili a i z dalších provedených důkazů bez pochyby vyplynulo, že si byli vědomi, že finanční prostředky z dotace mohou být použity pouze tehdy, pokud bude vybrán dodavatel v souladu se zákonem o veřejných zakázkách. Je přitom též z celého skutkového děje zřejmé, že kooperovali utajeně tak, aby se o tom zaměstnavatel obviněného D. D. či jiný uchazeč o veřejnou zakázku nedozvěděli a výběrové řízení z tohoto důvodu nebylo zrušeno, popř. napadáno u Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Obvinění tak zcela vědomě a záměrně klamali i O. P., který v nevědomosti mohl učinit čestné prohlášení, že zadání veřejné zakázky proběhlo v souladu se zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách. V tomto směru neobstojí ani námitka obviněného D. D., že neznal všechny rozhodné skutečnosti při podpisu čestného prohlášení. Obviněný si byl velmi dobře vědom, z jakých prostředků bude rekonstrukce Kuksu probíhat, že většina nákladů bude hrazena z dotace poskytnuté Evropskou unií, že jeho povinností je zajistit řádný průběh zadávání veřejné zakázky v souladu se zákonem o veřejných zakázkách, ostatně to byla i jedna z hlavních náplní jeho práce, pro kterou byl zaměstnán na základě výběrového řízení u Národního památkového ústavu (viz výše). Velmi dobře též věděl, že řádný průběh zadávacího řízení podléhá kontrole jeho přímých nadřízených, především O. P., který pak bude osvědčovat řádnost postupu při zadávání veřejné zakázky. 73. Všichni obvinění shodně zpochybňovali, že by mohli být odpovědní jako nepřímí pachatelé (podle § 22 odst. 2 tr. zákoníku) trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 tr. zákoníku. Nesouhlasili s tím, že společně využili O. P. jako tzv. „živého nástroje“. To odůvodňovali mimo jiné tím, že neměli na činnost svědka žádný vliv, nebyli jeho nadřízeným, nemohli jej nijak úkolovat, nabádat, instruovat apod. Také tuto námitku obviněných považuje Nejvyšší soud za zjevně neopodstatněnou. Z celého případu je zřejmé, že obvinění si byli velmi dobře vědomi, že k žádné rekonstrukci Kuksu bez dotací z rozpočtů Evropské unie nemůže dojít, že rekonstrukci v tomto plánovaném rozsahu by si Národní památkový ústav nemohl se svým omezeným rozpočtem dovolit, že dotace ze strany Evropské unie je skutečnou příslovečnou conditio sine qua non (podmínkou bez níž to nelze) jakýchkoliv stavebních prací, o jejichž zadání v rámci výběrového řízení o veřejnou zakázku obvinění ve prospěch sdružení H. – G. usilovali. Obvinění též velmi dobře věděli, že součástí podmínek pro získání dotace od Evropské unie je řádný zákonný průběh zadávacího řízení podle zákona o veřejných zakázkách a že toto bude muset doložit žadatel o dotaci, tj. NPÚ, jehož byl jeden z obviněných zaměstnancem, který se navíc přímo podílel na manipulaci se zadávacími podmínkami. Obvinění tak zcela vědomě využívali formálních postupů při zpracování žádosti o poskytnutí dotace a její proplacení, aby jimi vybranému dodavateli byly proplaceny stavební a restaurátorské práce z prostředků Evropské unie. Lze tak souhlasit s posouzením odvolacího soudu, že obvinění zcela vědomě a záměrně využili ke spáchání vlastního trestného činu spočívajícího v poškození finančních zájmů Evropské unie (a to ku prospěchu sdružení H. – G.) tzv. živého nástroje, konkrétně fyzické osoby O. P., který v nezbytném dokladu v omylu nepravdivě čestně deklaroval, že zadání veřejné zakázky proběhlo v souladu se zákonem o veřejných zakázkách. O. P. konkrétně prohlásil, že při realizaci projektu byla dodržena pravidla veřejné podpory a pravidla pro zadávání veřejných zakázek, včetně zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (viz č. l. 1826–1827 trestního spisu), správnost a pravdivost obsahu čestného prohlášení stvrdil svým podpisem, přitom ale nevěděl, že tomu tak není. Jednal tak v omylu vyvolaném a využitém obviněnými, coby nepřímými spolupachateli uvedeného trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku. 74. Nepřímý pachatel nemusí nutně jednat sám, ale může jednat spolu s další osobou, která může být jeho spolupachatelem při ovládání tzv. živého nástroje. Jde o případ tzv. řetězení forem trestné součinnosti, zde konkrétně o nepřímé spolupachatelství (ve smyslu § 22 odst. 2 a § 23 tr. zákoníku). Obvinění přitom jednali se znalostí všech okolností, současně vědomě a záměrně využívali omylu O. P. (před nímž ostatně museli ovlivnění zadávacích podmínek tajit). Obvinění jako osoby stojící v pozadí, intelektuální původci trestného činu, využívali ke spáchání svého trestného činu formálně nastavené postupy a jednání tzv. živého nástroje, svědka O. P., tj. osoby stojící v popředí, která sice formálně naplnila klíčový znak jednání, nicméně činila tak nevědomě, v omylu – srov. k tomu výklad v ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 521 an., marg. č. 4. Obvinění jako nepřímí spolupachatelé využili ke spáchání svého činu osoby jednající ve skutkovém omylu, pro který tato osoba není trestně odpovědná, což je jedna z výslovně vypočtených variant nepřímého pachatelství podle § 22 odst. 2 tr. zákoníku. Podstatou nepřímého pachatelství je totiž to, že pachatel nejedná osobně (či dokonce vlastnoručně), ale prostřednictvím jiné osoby, kterou vědomě zneužívá. Přičítá se mu i to, co neučinil prostřednictvím tzv. „živého nástroje“ (osoby jím zneužité). Není přitom vůbec nezbytné, aby nepřímý pachatel byl nadřízeným živého nástroje, měl možnost mu dávat rozkazy či jej jinak úkolovat, jak se snad někteří obvinění domnívali (soudě podle jejich námitek), případy takového nepřímého pachatelství sice jsou možné, obvyklejší však jsou takové, kdy takový vztah mezi pachatelem a jím užitým nástrojem dán není (typické je to právě pro případy využití osoby jednající v omylu, osoby jednající v krajní nouzi či jiné okolnosti vylučující protiprávnost činu, osoby, která sama nejedná či nejedná zaviněně etc.). Lze tak uzavřít, že je možno souhlasit i v této otázce s odvolacím soudem, který se jí zabýval (viz bod 41. na str. 24 odůvodnění jeho rozsudku) a správně dospěl k závěru, že obvinění se trestného činu podle § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku dopustili prostřednictvím živého nástroje, a sice O. P., který za žadatele o dotaci jako ředitel územního pracoviště Národního památkového ústavu v XY deklaroval v čestném prohlášení, že zadání veřejné zakázky proběhlo řádně a v souladu se zákonem o veřejných zakázkách, avšak jednal v omylu, neboť o zmanipulování veřejné zakázky nevěděl, čehož k dosažení svých cílů využili obvinění. Obvinění toho vědomě využili, tj. jednali jako tzv. nepřímí pachatelé ve smyslu § 22 odst. 2 tr. zákoníku, tím dosáhli, že manipulace s veřejnou zakázkou zůstala skryta a oni mohli dosáhnout zamýšleného záměru dosáhnout přidělení a proplacení stavebních prací v řádu stovek milionů korun českých spřízněnému dodavateli – sdružení H. – G. Takové posouzení je i ve shodě s dřívější judikaturou Nejvyššího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 360/2020 ). 75. Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že činnost obviněných od samého počátku směřovala ke zvýhodnění obchodní společnosti G. na úkor ostatních soutěžitelů. Z provedeného dokazování vyplynulo, že obvinění jednali po předchozí vzájemné dohodě, a byl to právě obviněný D. D., který jako zaměstnanec zadavatele veřejné zakázky Národního památkového ústavu, hlavní inženýr projektu a člen hodnotící komise, tuto veřejnou zakázku aktivně připravoval, zpřístupnil obsah nabídek ostatních účastníků soutěže a přehled z jednání hodnotící komise, předával veškeré informace obviněnému P. S. Tento obviněný zase tyto informace dále přeposílal zaměstnankyni obchodní společnosti G. odpovědné za úsek veřejných zakázek obviněné K. R. a obviněnému Z. F., předsedovi představenstva obchodní společnosti G., kteří je dále měnili, doplňovali a jinak upravovali ve prospěch obchodní společnosti G. Postup obviněného D. D. rozhodně nelze označit pouze jako „nevhodný“, pokud jeho jednáním byli znevýhodněni ostatní soutěžitelé. Obviněný D. D. totiž svým protiprávním jednáním již v době, kdy nebyla veřejná zakázka zveřejněna, zpřístupňoval jednomu soutěžiteli obchodní společnosti G. celou zadávací dokumentaci, umožňoval její úpravy a sděloval informace z činnosti hodnotící komise, jejímž byl členem, čímž zjednal obchodní společnosti G. přednost a výhodnější podmínky na úkor ostatních soutěžitelů. Jeho snahu ovlivnit celý průběh veřejné soutěže dokazuje i jeho působení na jednáních hodnotící komise, kde aktivně hlasoval pro vyřazení všech nabídek, vyjma sdružení H. – G. Tímto jednáním jako člen hodnotící komise ve veřejné soutěži zjednal jednomu soutěžiteli přednost a výhodnější podmínky (ve smyslu § 256 tr. zákoníku). Tyto informace pak zcela záměrně zamlčel před O. P., který byl zodpovědný (jako jeho nadřízený) za podání žádosti o poskytnutí dotace spolu s veškerými požadovanými dokumenty, jejichž součástí bylo i výše uvedené čestné prohlášení. S tím obvinění počítali. 76. Všichni obvinění také velmi dobře věděli, že v důsledku jejich protiprávního jednání dojde k nesprávnému použití finančních prostředků z rozpočtu Evropské unie, neboť zadávací řízení neproběhlo v souladu se zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, když zejména zadávací a kvalifikační dokumentace byla předem nastavena tak, aby co nejvíce vyhovovala obchodní společnosti G., resp. sdružení H. – G. Promyšlenost, plánovitost a provázanost průběhu celé trestné činnosti se zapojením všech spoluobviněných dokládala zejména e-mailová komunikace, která probíhala již 6 měsíců předtím, než byla vůbec tato veřejná zakázka zveřejněna. Z jejího obsahu vyplynulo, že si v ní obvinění vzájemně předávali zadávací dokumentaci a sdělení vztahující se k veřejné zakázce Kuks – Granátové jablko, a k souvisejícímu zadávacímu řízení. Tyto skutečnosti byly prokázány také listinnými důkazy, zejména dokumentací k veřejné zakázce, výběrovému řízení a dotační podpoře, dále výpověďmi svědků, kteří popsali postavení a úlohu jednotlivých obviněných, ale také ze znaleckých posudků a dílčích doznání obviněných P. S. a D. D. Obvinění se kvůli této zakázce i několikrát osobně sešli. Bylo také prokázáno, že obvinění jednali v úmyslu opatřit majetkový prospěch sdružení H. – G. Pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku nebylo klíčové, jakých účetních zisků uvedené obchodní společnosti dosáhly (v součtu převyšovaly 18 milionů Kč), ale jakou škodu svým jednáním obvinění způsobili. V tomto směru všichni obvinění zpochybňovali, že by svým jednáním způsobili škodu ve výši přidělené dotace, tedy ve výši 267 383 452,80 Kč, které ze svých rozpočtů musela vynaložit Evropská unie, což by však neučinila, pokud by věděla, že došlo ke zmanipulování zadání veřejné zakázky. Obviněný P. S. přitom namítal, že za škodu je (údajně v souladu s ustálenou aplikační praxí, kterou ovšem blíže neoznačil) možno označit toliko rozdíl mezi vyšší vítěznou nabídkou a nižší nabídkou, která byla nedůvodně vyřazena. Podle ostatních obviněných dokonce k žádné škodě nedošlo, protože Kuks byl skvěle zrestaurován, což bylo též předmětem řady ocenění, zároveň nebylo zjištěno, že by stavební a restaurátorské práce byly jakkoliv nadhodnoceny. 77. I v tomto ohledu však Nejvyšší soud souhlasí s postupem odvolacího soudu, na jehož závěry ohledně stanovení výše škody může též plně odkázat (zejména na bod 41. na str. 24 odůvodnění jeho rozsudku). Odvolací soud se touto otázkou zabýval, doplnil k ní dokazování, mohl tak učinit závěry, které promítl jak do výroku svého rozsudku, tak i do jeho odůvodnění. Odvolací soud správně určil, že jednáním obviněných byla způsobena poskytovateli dotace škoda ve výši 267 383 452,20 Kč, tj. ve výši odpovídající výši poskytnuté dotace z rozpočtu Evropské unie. V souladu se stanoviskem č. 1/2018 Sb. rozh. tr. (ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. Tpjn 300/2017), je možno v rámci ustanovení § 260 tr. zákoníku vytýkat jako škodu jen tu část poskytnuté dotace, která byla poskytnuta z prostředků Evropské unie (započítána tak nebyla část pocházející z národních prostředků – tato část mohla být spolu s prostředky pocházejícími z rozpočtů Evropské unie zohledněna jen v rámci ustanovení § 212 tr. zákoníku, které ovšem odvolacím soudem nebylo užito). Není pravdou, že by existovala ustálená judikatura Nejvyššího soudu, podle níž by za škodu mohla být považována jen část poskytnuté dotace v rozsahu, v jakém cena skutečného dodavatele vybraného na základě zmanipulovaného výběrového řízení převyšovala nabídku jiného uchazeče (tu druhou či nejvýhodnější?). Za škodu lze považovat dotaci v tom rozsahu, v jakém by při znalosti všech relevantních skutečností dotační orgán (či jeho národní zástupce) dotaci neposkytl, resp. v jakém by poskytnutou dotaci krátil. Zpravidla je součástí dotačních podmínek při dotacích na stavební a jiné podobné práce povinnost postupovat v souladu se zákonem o zadávání veřejných zakázek s tím, že při nedodržení těchto podmínek by vůbec nedošlo k poskytnutí dotace. Tak tomu podle zjištění odvolacího soudu bylo i v tomto případě. Odvolací soud zjistil, že k poskytnutí dotace by vůbec nedošlo, pokud by pracovníci příslušného Ministerstva kultury České republiky zjistili, že došlo k takové manipulaci při zadání veřejné zakázky, které se dopustili obvinění v této věci. V tomto případě tak vznikla škoda ve výši celé poskytnuté finanční podpory z rozpočtu Evropské unie, která byla poskytnuta (předfinancována) prostřednictvím Ministerstva kultury České republiky na projekt z rozpočtu Evropské unie. Jak již bylo řečeno, nebyly splněny podmínky zadávacího řízení, neboť obvinění uvedli nepravdivé údaje a předložili nepravdivé doklady vztahující se k výdajovým rozpočtům spravovaných Evropskou unií, a tím umožnili nesprávné použití finančních prostředků z takových rozpočtů, čímž způsobili celkovou škodu převyšující hranici škody velkého rozsahu (k tomu viz výše). Ovšem o škodu velkého rozsahu (dokonce v řádu stovek milionů korun českých) by v tomto konkrétním případě paradoxně šlo i při akceptaci obrany obviněného P. S., že škoda má být stanovena jako rozdíl mezi nejvyšší a nejnižší nabídkou (jak již ale bylo vysvětleno shora, dovolací soud tuto obranu nepřijal). V podrobnostech jinak lze odkázat na rozhodnutí odvolacího soudu (jeho bod 41. na str. 24). 78. Na správnosti závěrů o vině obviněných (včetně způsobení škody velkého rozsahu) nemůže nic změnit ani argumentace odvolacího soudu učiněná ve vztahu k výroku o náhradě škody. Protože poškozená Česká republika byla odkázána se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, neměl Nejvyšší soud možnost tuto argumentaci revidovat, protože by tak mohl učinit jen na úkor obviněných, čímž by se prohřešil proti principu zákazu reformationis in peius . Ostatně z těchto důvodů nemohli ve svůj neprospěch napadat uvedený výrok ani obvinění, protože by se tím domáhali zhoršení svého postavení, a samotné dovolání brojící pouze proti odůvodnění rozhodnutí je nepřípustné (viz § 265a odst. 4 tr. ř.). 79. Námitka obviněného Z. F. týkající se uložení nepřiměřeného trestu zjevně neodpovídá uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Námitky proti druhu a výměře trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatňovat zásadně jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. v aktuálním znění, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, buď že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Obviněný Z. F. neuplatnil námitky, s nimiž by se mohl v rámci dovolacích důvodů Nejvyšší soud zabývat, jemu uložený trest není ani zjevně excesivní, naopak bylo dokonce využito ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen trest pod dolní hranici zákonné trestní sazby (ač se obviněný k činu nikdy nedoznal, tedy jej ani nelitoval, neprojevil jakoukoliv snahu po nápravě a po nápravě škodlivého následku, který byl mimořádný). V. Závěrečné shrnutí 80. Lze tak uzavřít, že ty námitky obviněných P. S., D. D. a Z. F., které bylo možno označit za námitky nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. námitky obviněného Z. F. týkající se dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, Nejvyšší soud shledal jako zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných odmítl jako zjevně neopodstatněná ze shora rozvedených důvodů, aniž by podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. 81. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/22731/	15.11.2023	5 Tdo 1027/2023	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl dovolání, které podala AS ZIZLAVSKY, v. o. s., insolvenční správkyně obviněné právnické osoby, obchodní společnosti R. Š., s.r.o., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 4 To 5/2023, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 49/2020. I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2022, sp. zn. 3 T 49/2020, byla obviněná obchodní společnost R. Š., s. r. o. (dále též jen „obviněná“), uznána vinnou zločinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „tr. zákoník“). Za tento zločin uložil krajský soud obviněné podle § 222 odst. 2 tr. zákoníku (správně § 222 odst. 4 tr. zákoníku – pozn. Nejvyššího soudu) ve spojení s § 20 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „t. o. p. o.“), a § 73 odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti záležející v pronájmu nemovitostí, bytů a nebytových prostor a výrobě, obchodě a službách neuvedených v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, a to na dobu sedmi let. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o vině a trestu spoluobviněného M. B. V adhezním řízení krajský soud podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „tr. ř.“), uložil spoluobviněnému M. B. povinnost zaplatit poškozeným B. O. a H. O. na náhradu škody částku ve výši 35 200 000 Kč a podle § 229 odst. 1 tr. ř. zároveň odkázal další označené poškozené s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Proti citovanému rozsudku podali odvolání obviněný M. B., v neprospěch obou obviněných také státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze a někteří poškození. Vrchní soud v Praze rozhodl o všech odvoláních rozsudkem ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 4 To 5/2023, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. z podnětu odvolání obviněného M. B., státního zástupce a poškozených manželů O. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že oba obviněné uznal vinnými zločinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, obviněnou právnickou osobu s odkazem na § 8 odst. 2 písm. a) t. o. p. o. Za tento zločin vrchní soud odsoudil obviněnou právnickou osobu ke stejnému trestu, jaký jí byl uložen rozsudkem krajského soudu a rozhodl rovněž o trestu spoluobviněného M. B. V adhezním řízení vrchní soud podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil oběma obviněným povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozeným B. O. a jeho manželce H. O. na náhradu škody částku ve výši 35 200 000 Kč a ostatní poškozené podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Další podaná odvolání Vrchní soud v Praze podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná. 3. Skutek, jímž byli obvinění uznáni vinnými, je podrobně popsán v rozhodnutích soudů obou stupňů, která jsou stranám dobře známa a rovněž s ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu na ně lze plně odkázat. II. Dovolání insolvenční správkyně obviněné právnické osoby 4. Uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze napadla insolvenční správkyně obviněné obchodní společnosti R. Š., s. r. o., obchodní společnost AS ZIZLAVSKY, v. o. s. (dále též jen „insolvenční správkyně“), dovoláním a učinila tak prostřednictvím advokáta. Tato věc byla původně vedena u Nejvyššího soudu společně s trestní věcí spoluobviněného M. B. pod sp. zn. 5 Tdo 821/2023 . Vzhledem k očekávanému delšímu projednání dovolání jmenovaného spoluobviněného rozhodl Nejvyšší soud v zájmu ekonomie řízení usnesením ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 5 Tdo 821/2023-I. , o vyloučení trestní věci obviněné obchodní společnosti R. Š., s. r. o., ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí. 5. Insolvenční správkyně směřovala své výhrady výlučně proti výroku napadeného rozsudku, jímž byli oba obvinění uznáni povinnými zaplatit na náhradu škody poškozeným manželům O. společně a nerozdílně částku 35 200 000 Kč. Úvodem připomněla, že dne 23. 12. 2021 bylo zahájeno u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci insolvenční řízení ve věci úpadku obchodní společnosti R. Š., s. r. o., insolvenční správkyní byla ustanovena AS ZIZLAVSKY, v. o. s., s tím, že následně bylo tímtéž soudem rozhodnuto o prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Své oprávnění k využití dovolání jako mimořádného opravného prostředku v trestním řízení vedeném proti právnické osobě, která je v úpadku a na jejíž majetek byl prohlášen konkurs, dovodila insolvenční správkyně z ustanovení § 246 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „IZ“). 6. V dovolání uplatnila insolvenční správkyně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož naplnění spatřuje stručně shrnuto v tom, že vrchní soud nesprávně uložil obviněné povinnost nahradit poškozeným manželům O. škodu ve shora uvedené výši, přestože v době rozhodnutí soudu již probíhalo ohledně obviněné insolvenční řízení a oba jmenovaní poškození se do něho přihlásili jako věřitelé se stejnou pohledávkou, již uplatnili i v trestním řízení z pozice poškozených. Vzhledem k tomu, že pohledávka manželů O., jak byla zjištěna v insolvenčním řízení, je shodná s částkou, v jaké zavázal Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku obviněnou právnickou osobu (dlužníka) k náhradě škody stejným věřitelům, považuje insolvenční správkyně tento výrok za nepřípustnou duplicitu bezprecedentně zvýhodňující jmenované poškozené oproti ostatním přihlášeným věřitelům obviněné (dlužníka). Domnívá se, že za dané procesní situace byl Vrchní soud v Praze povinen v souladu s § 229 odst. 1 tr. ř. odkázat poškozené manžele O. s jejich nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a nechat jejich pohledávky vypořádat v probíhajícím insolvenčním řízení podle pravidel vyplývajících z insolvenčního zákona. Insolvenční správkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud částečně zrušil výše citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze v rozsahu napadeného výroku a dále sám rozhodl tak, že povinnost k náhradě škody poškozeným manželům O. vyslovil výlučně spoluobviněnému M. B. 7. Nejvyšší státní zástupce nevyužil svého práva vyjádřit se k podanému dovolání. Naproti tomu se k němu vyjádřili poškození B. O. a jeho manželka H. O. prostřednictvím své společné zmocněnkyně. Ve svém podání vyjádřili přesvědčení o tom, že trestní řád ani žádný jiný právní předpis neumožňuje insolvenčnímu správci podat dovolání. Navrhli proto, aby je Nejvyšší soud odmítl jako podané osobou neoprávněnou podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. III. Posouzení podmínek pro projednání dovolání 8. Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny formální podmínky pro konání dovolacího řízení na podkladě podání předloženého insolvenční správkyní, především, zda jde o osobu oprávněnou podat v trestním řízení dovolání. Podle § 265d odst. 1 tr. ř. mohou dovolání podat (a) nejvyšší státní zástupce, (b) příslušný orgán Úřadu evropského veřejného žalobce, pokud veřejnou žalobu před soudem zastupoval evropský pověřený žalobce nebo evropský žalobce, a (c) obviněný prostřednictvím obhájce (srov. též § 265d odst. 2 tr. ř.). Tento výčet je taxativní, a je tudíž nepochybné, že žádná další osoba (například ministr spravedlnosti) nemůže podat dovolání, a to ani tehdy, jestliže vystupovala v původním řízení v procesním postavení strany, například poškozený nebo zúčastněná osoba. Vzhledem k tomu, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým je napadáno již pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, nejsou k jeho podání oprávněny ani osoby vyjmenované v § 247 odst. 2 tr. ř., jimž svědčí právo podat ve prospěch obžalovaného odvolání, tedy řádný opravný prostředek. Pro posouzení aktivní legitimace insolvenční správkyně k podání dovolání v posuzované trestní věci proto bylo nutné vypořádat se s otázkou, zda jde o osobu, jež je oprávněna v trestním řízení vystupovat jménem či za obviněnou právnickou osobu, tedy dlužníka. 9. Nejprve je třeba připomenout, že podle § 34 odst. 1 t. o. p. o. činí za právnickou osobu v (trestním) řízení úkony ten, kdo je k tomu oprávněn v řízení před soudem podle občanského soudního řádu. Tato osoba musí prokázat své oprávnění k činění úkonů za právnickou osobu (např. písemné pověření zaměstnance právnické osoby od jejího statutárního orgánu, prokuristy, pokud je oprávněn právnickou osobu zastupovat samostatně, či vedoucího odštěpného závodu). Podle § 34 odst. 2 t. o. p. o. si právnická osoba může zvolit zmocněnce. Zmocnění k zastoupení se prokazuje písemnou plnou mocí. Plnou moc lze udělit i ústně do protokolu. V řízení může za právnickou osobu činit úkony současně jen jedna osoba určená podle § 34 odst. 1 nebo odst. 2 t. o. p. o. Dále platí, že takovou jedinou osobou (§ 34 odst. 3 t. o. p. o.) nemůže být obviněný, poškozený nebo svědek vystupující v téže věci (§ 34 odst. 4 t. o. p. o.). 10. Jak vyplývá z výše citovaných ustanovení zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, pro určení osoby oprávněné činit za právnickou osobu úkony v trestním řízení je třeba primárně vycházet z hledisek pro jednání právnické osoby, jak jsou vymezena v procesní normě týkající se občanského soudního řízení. Zákonodárce zde využil odkaz na zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), jenž ve svém § 21 odst. 1 nejprve stanoví, které konkrétní osoby mohou právně jednat za právnickou osobu. Jde o (a) člena jejího statutárního orgánu, (b) jejího zaměstnance (člena) pověřeného k tomu statutárním orgánem, (c) vedoucího jejího odštěpného závodu, jde-li o věci týkající se tohoto závodu, nebo (d) jejího prokuristu, může-li podle udělené prokury jednat samostatně. 11. Komentářová literatura zastává názor, že na jednání za právnickou osobu v trestním řízení se v nezbytné míře neodporující zákonu o trestní odpovědnosti právnických osob nebo povaze věci použijí také další odstavce ustanovení § 21 o. s. ř, které vylučují jednání osob uvedených v jeho odstavci 1 (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 732 a násl.). Podle § 21 odst. 2 o. s. ř. se prvního odstavce nepoužije, stanoví-li tento nebo zvláštní zákon, že za právnickou osobu jednají jiné osoby. Jako příklad lze uvést jednání likvidátorem v případě, že je právnická osoba v likvidaci (§ 189 a § 193 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů; srov. FENYK, J. a kol. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Komentář. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2018, s. 187). Takovým zvláštním zákonem by potenciálně mohl být rovněž insolvenční zákon, na nějž insolvenční správkyně odkazovala, který v § 246 odst. 1 větě první stanoví, že prohlášením konkursu přechází na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou. Při hlubším zkoumání této otázky je však nutno odmítnout konstrukci umožňující insolvenčnímu správci činit za právnickou osobu v trestním řízení úkony, a tedy případně i podat dovolání, a to z níže uvedených důvodů. 12. V první řadě je třeba připomenout, že přechod oprávnění dlužníka nakládat se svým majetkem, resp. s majetkovou podstatou na insolvenčního správce ve smyslu § 246 odst. 1 IZ nečiní z dlužníka osobu, která by ztratila způsobilost být účastníkem řízení v řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do majetkové podstaty, ani způsobilost procesní (srov. rozhodnutí č. 17/1998 Sb. rozh. obč. a stanovisko č. 52/1998 , bod XXIII. Sb. rozh. obč., též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 29 Cdo 819/2018 ). K obdobné situaci týkající se dispozičních oprávnění insolvenčního správce k majetkové podstatě dochází též ve smyslu § 229 odst. 3 písm. c) IZ, podle něhož nestanoví-li insolvenční zákon jinak, je takovou oprávněnou osobou v době následující po prohlášení konkursu na majetek dlužníka právě ustanovený insolvenční správce. Soudní praxe v návaznosti na zákonnou úpravu tedy učinila poměrně jasný závěr, podle něhož dlužník je i po prohlášení konkursu na jeho majetek způsobilý svým procesním úkonem (podanou žalobou) zahájit soudní řízení a docílit vydání meritorního rozhodnutí, byť by vzhledem k nedostatku dispozičního oprávnění šlo o rozhodnutí zamítavé. V rámci výkladu této otázky je tudíž třeba důsledně odlišovat procesní úkony samotného dlužníka od úkonů insolvenčního správce, který v případných soudních řízeních týkajících se majetkové podstaty nevystupuje jako zástupce dlužníka (srov. výše citované rozhodnutí č. 17/1998 Sb. rozh. obč.; srov. též § 40 odst. 3 věta první IZ, podle něhož insolvenční správce jedná svým jménem na účet dlužníka, pokud na něho přešlo oprávnění nakládat s majetkovou podstatou). Již z tohoto důvodu nelze dospět k závěru, že by vznik účinků prohlášení konkursu na majetek dlužníka měl z jednání za právnickou osobu – dlužníka vylučovat osoby uvedené v § 21 odst. 1 o. s. ř. Speciální úprava obsažená v § 20 IZ týkající se zastoupení účastníků insolvenčního řízení v podstatě rovněž nezbavuje statutární orgán právnické osoby odpovědnosti plynoucí z jeho pozice statutárního orgánu v insolvenčním řízení, což je dalším argumentem pro závěr, podle něhož insolvenční správce nemůže zastupovat dlužníka. Na podporu vyslovených úvah ohledně postavení insolvenčního správce v jiném než insolvenčním řízení považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 24 Cdo 1476/2022 , podle něhož insolvenční správce dlužníka, o němž lze mít důvodně za to, že je zůstavitelovým dědicem, není účastníkem řízení při projednání pozůstalosti. Dojde-li k tomu, že usnesení o dědictví nabude právní moci, je toto řízení skončeno a skutečnost, že dlužník činil v řízení o pozůstalosti právní jednání, v jejichž důsledku z dědictví obdržel méně, než činí jeho dědický podíl, bez souhlasu insolvenčního správce, nemůže ovlivnit nastalý účinek právní moci rozhodnutí o dědictví. 13. V návaznosti na výše uvedené je vhodné ještě poukázat na samotné postavení, které zákon insolvenčnímu správci přiznává. Jak již bylo zmíněno, v insolvenčním řízení jde o procesní subjekt (§ 9 IZ), osobu odlišnou od účastníků řízení (§ 14 IZ) i zástupců účastníků řízení (§ 20 IZ), která vykonává procesní práva a plní procesní povinnosti, stanovené jí insolvenčním zákonem. Insolvenční správce nezastává roli zástupce dlužníka, ani roli zástupce věřitelů (srov. rozhodnutí č. 10/2016 Sb. rozh. obč.), nýbrž hájí veřejný zájem, který se prolíná celým insolvenčním zákonem a naplňuje jeho účel (JURÁŠ, M. § 9 [Procesní subjekty]. In: SPRINZ, P. a kol. Insolvenční zákon. 1. vydání, 4. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2023 [online], marg. č. 16; [cit. 2023-11-15]. Dostupné na: https://www.beck-online.cz). Insolvenční správce a úpadce tedy stojí po celou dobu insolvenčního řízení vedle sebe, v některých fázích tohoto řízení mohou stát také proti sobě. Nicméně v této souvislosti nelze přehlížet ustanovení § 36 odst. 1 IZ, podle něhož je insolvenční správce povinen při výkonu funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí; je povinen vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře. Společnému zájmu věřitelů je povinen dát při výkonu funkce přednost před zájmy vlastními i před zájmy jiných osob. V praxi přitom nelze vyloučit situace, v nichž někteří z věřitelů, jejichž uspokojení musí insolvenční správce v souladu s citovaným ustanovením fakticky podřadit své vlastní zájmy i zájmy dlužníka (jiné osoby), mohou být zároveň poškozenými v souběžně probíhajícím trestním řízení. Je tomu tak ostatně rovněž v posuzované trestní věci, v níž zájmy poškozených manželů O. (přihlášených věřitelů v insolvenčním řízení) jsou z povahy věci ve střetu se zájmy obviněné právnické osoby (dlužníka) i jejích ostatních věřitelů. Podstatné je i to, že ve vybraných fázích insolvenčního řízení mohou insolvenční správce a dlužník vystupovat i přímo proti sobě, například při zjišťování majetkové podstaty postupem podle § 209 a násl. IZ. Úkolem insolvenčního správce je naplnit účel insolvenčního řízení, k čemuž má vést jeho vystupování v průběhu insolvenčního řízení, insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn [§ 5 písm. a) IZ]. Proto se vztah insolvenčního správce k jednotlivým účastníkům může dostat do určitého rozporného zájmu nejen k úpadci samotnému, ale též k některým z věřitelů, resp. může nastat i nesoulad mezi zájmy jednotlivých věřitelů navzájem. V této souvislosti nelze opomenout, že možnost jednání insolvenčního správce za obviněnou právnickou osobu v trestním řízení by podle Nejvyššího soudu byla vyloučena rovněž s odkazem na § 21 odst. 4 o. s. ř., podle něhož nemůže za právnickou osobu jednat ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy právnické osoby (srov. přiměřeně též rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 6 To 54/2022, dostupný na https://www.beck-online.cz). 14. S ohledem na všechny shora popsané skutečnosti nepovažuje Nejvyšší soud za žádoucí připustit situaci, aby úkony v trestním řízení za obviněnou právnickou osobu činila osoba, která v řízení vedeném ohledně úpadku právnické osoby jako dlužníka vystupuje zároveň v pozici insolvenčního správce, a to ať už jako osoba oprávněná podle občanského soudního řádu (§ 34 odst. 1 t. o. p. o.), zvolený zmocněnec (§ 34 odst. 2 t. o. p. o.), případně též jako soudem ustanovený opatrovník (§ 34 odst. 5 t. o. p. o.). Z toho také vyplývá, že insolvenční správce ani nemůže obviněné právnické osobě za účelem podání dovolání zvolit obhájce, a případně tak iniciovat podání dovolání obviněným prostřednictvím obhájce (§ 33 odst. 1 věta třetí a § 37 tr. ř. ve spojení s § 35 odst. 1 t. o. p. o.). Pokud insolvenční správce, případně jím zmocněný advokát, učiní v trestním řízení podání označené jako dovolání, jde pouze o projev jeho vlastní vůle, nikoli o úkon, k němuž by byl oprávněn v trestní věci obviněné právnické osoby. V této souvislosti lze rovněž opětovně zmínit, že podle § 265d odst. 1 tr. ř. je oprávněn podat dovolání pouze taxativně vymezený okruh osob, mezi nimiž insolvenční správce není zařazen. Z toho plyne, že insolvenční správce nemůže ani vystupovat v trestním řízení vedeném proti obviněné právnické osobě vlastním jménem, nepřísluší mu tudíž samostatné dovolací právo. 15. Pro úplnost je třeba dodat, že za této procesní situace nepřichází v úvahu ani použití ustanovení § 265d odst. 2 tr. ř., které se uplatní jen ohledně dovolání, resp. podání učiněného obviněným, popřípadě osobami oprávněnými podat v jeho prospěch odvolání. Vzhledem k tomu, že insolvenční správkyně nereprezentuje v trestním řízení obviněnou právnickou osobu a nejde ani o osobu, která by mohla v její prospěch podat odvolání (§ 247 odst. 2 tr. ř.), nutno na dovolání jako mimořádný opravný prostředek, které insolvenční správkyně v posuzované trestní věci obviněné právnické osoby – obchodní společnosti R. Š., s. r. o., podala, nahlížet obdobně jako na dovolání poškozeného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 11 Tdo 1390/2005 , uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006, sv. 21 pod č. T 851), případně též zúčastněné osoby a odmítnout je podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. IV. Závěrečné shrnutí 16. Nejvyšší soud tedy z uvedených důvodů dospěl k závěru, že obchodní společnost AS ZIZLAVSKY, v. o. s., vystupující v posuzované trestní věci v postavení insolvenční správkyně obviněné právnické osoby – obchodní společnosti R. Š., s. r. o., není osobou, které přísluší právo podat dovolání. Proto je podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl jako podané osobou neoprávněnou, aniž by podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. mohl Nejvyšší soud učinit toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23105/	15.11.2023	29 Cdo 2018/2022	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl dovolání příjemců proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2022, sp. zn. 24 Co 72/2022. I. Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2021, sp. zn. 45 T 9/2019 (dále též jen „rozhodnutí trestního soudu“), byly dle § 81a za užití § 80 odst. 1 věty třetí zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestního řádu), do úschovy soudu složeny mimo jiné nemovité věci – pozemek parc. č. 1, pozemek parc. č. 2 a parc. č. 3, všechny zapsané na listu vlastnictví č. 4 pro katastrální území K. (dále též jen „nemovitosti“). Šlo o nemovitosti, které byly zajištěny v rámci trestního řízení, přičemž Městský soud v Praze dospěl k závěru, že není dán důvod pro zrušení tohoto zajištění, neboť není zřejmé, komu by nemovitosti měly být vráceny. Stížnost zúčastněných osob (mezi nimi i Z. Č.) proti usnesení Městského soudu v Praze zamítl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 8 To 90/2021. 2. První příjemce (Z. Č.) požádal o vydání nemovitostí s tvrzením, že je jejich vlastníkem na základě pravomocných soudních rozhodnutí. 3. Usnesením ze dne 17. 1. 2022, č. j. 20 Sd 8/2021-28, Okresní soud v Kolíně zamítl návrh prvního příjemce na vydání předmětu úschovy. 4. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro vydání úschovy stanovené v § 298 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále též jen „z. ř. s.“), neboť s tím nesouhlasil druhý příjemce (Česká republika – Státní pozemkový úřad). Druhý příjemce na odůvodnění nesouhlasu uváděl, že uplatnil své vlastnické právo k nemovitostem žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5. 5. K odvolání prvního příjemce Krajský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením zrušil usnesení soudu prvního stupně a řízení ve věci úschovy zastavil (první výrok). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). 6. Odvolací soud – cituje § 352 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), § 80 odst. 1 a § 81a trestního řádu – dovodil, že postup dle § 81a trestního řádu se vztahuje na všechny zajištěné věci, avšak jeho faktická aplikace přichází v úvahu zásadně jen u těch věcí, u kterých je možné jejich vydání jiné osobě, než které byly zajištěny, a takové vydání lze prakticky zajistit. Pokud byla některá z věcí zajištěna a nepřichází v úvahu její vydání jiné osobě, postačí zrušit zajištění a není třeba rozhodovat o vrácení věci, neboť dispoziční právo k takové věci se v plném rozsahu obnoví již v návaznosti na rozhodnutí o zrušení zajištění. Je-li pak předmětem zajištění v rámci trestního řízení nemovitost, z povahy věci a charakteru rozhodnutí podle § 80 odst. 1 trestního řádu vyplývá, že nejde o věc, která by mohla být podle tohoto ustanovení vydána jiné osobě, než ve prospěch které svědčí vlastnické právo evidované v katastru nemovitostí. 7. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 2307/13 , pak uvedl, že rozhodnutí podle § 80 odst. 1 trestního řádu nemá z hlediska věcného a závazkového práva žádný konstitutivní či deklaratorní účinek, neboť orgán činný v trestním řízení nemůže rozhodnout o vlastnictví „toho kterého předmětu“. Uzavřel proto, že aplikace § 80 trestního řádu na vydání zajištěné nemovitosti zásadně není možná. Současně podotkl, že mělo-li dojít ke vzniku úschovy na základě rozhodnutí trestního soudu v souvislosti s trestním řízení, pak jde o úschovu ve smyslu § 352 o. s. ř. Aby úschova pak skutečně vznikla, musí jít o věc, která může být do úschovy přijata dle § 352 o. s. ř. Z tohoto ustanovení však vyplývá, že do úschovy nemohou být složeny nemovitosti (pouze peníze, listiny a jiné movité věci). Odvolací soud proto konstatoval, že rozhodnutí trestního soudu podle § 80 trestního řádu o složení věci do úschovy soudu v případě, že nejde o věc citovanou v § 352 o. s. ř., nevyvolává účinky. 8. Jestliže v dané věci rozhodnutí trestního soudu nevyvolalo účinky složení věci do úschovy soudu, pak nebyly dány ani žádné zákonné podmínky pro to, aby úschovní řízení v této věci mohlo u soudu probíhat. Soud prvního stupně tedy neměl o návrhu na vydání předmětu úschovy vůbec rozhodovat; namístě bylo zastavení takového řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. 9. Odvolací soud proto podle § 221 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. II. Dovolání a vyjádření k němu 10. Proti usnesení odvolacího soudu podali dovolání první i druhý příjemce. Přípustnost dovolání oba dovolatelé vymezují ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a shodně požadují, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 11. Podle prvního příjemce odvolací soud pochybil, když na danou věc neaplikoval § 81a trestního řádu. Současně první příjemce odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 90/2021, podle něhož lze i nemovitou věc v trestním řízení uložit do úschovy, a to aniž by byla splněna podmínka dle § 352 odst. 1 o. s. ř., neboť § 81a trestního řádu je lex specialis v poměru k § 352 odst. 1 o. s. ř. 12. Druhý příjemce namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné, neboť soud pominul § 81a trestního řádu. Míní, že s ohledem na to, že pro uložení nemovitostí do úschovy v rámci trestního řízení existuje zákonná úprava (právě § 81a trestního řádu), je vyloučeno, aby rozhodnutí soudu v souladu se zákonem nevyvolalo žádné právní účinky. Kdyby byl správný závěr odvolacího soudu, že nejde o věc vyjmenovanou v § 352 o. s. ř., a současně by platilo, že jde o věc, kterou nelze ani vydat jejímu vlastníku ve smyslu § 80 trestního řádu, pak by § 81a trestního řádu byl obsolentním a v rámci trestního řízení by neexistoval institut, pomocí kterého by mohly být vlastníkům vráceny nemovité věci, které byly v rámci trestního řízení zajištěny. Namítá proto rovněž, že je nutné § 81a a § 80 trestního řádu vykládat jako speciální úpravu k § 352 o. s. ř. Ačkoliv v uvedeném ustanovení občanského soudního řádu nejsou výslovně uvedeny nemovité věci jakožto věci, které soud přijímá do úschovy, může soud do úschovy přijmout i nemovité věci, pokud trestní soud tyto do úchovy přijal dle § 80 trestního řádu. Civilní soud by pak o těchto věcech měl vést úschovní řízení, stejně tak jako by jej vedl ohledně jakýchkoliv jiných věcí vzatých do úschovy. 13. Zároveň druhý příjemce zpochybňuje přiléhavost odkazu odvolacího soudu na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2307/13 , neboť v dané věci nejde o přezkum rozhodnutí trestního soudu o vydání zajištěné věci dle § 80 trestního řádu (jako tomu bylo ve věci posuzované Ústavním soudem), nýbrž o vydání věci z úschovy, k čemuž je příslušný soud v občanskoprávním řízení, který již nerozhoduje podle § 80 trestního řádu (ale podle ustanovení upravujících úschovní řízení). III. Přípustnost dovolání 14. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 15. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustnými podle § 237 o. s. ř. pro řešení v nich předestřených otázek, jimiž se dosud nezabýval. IV. Důvodnost dovolání 16. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají. 17. Nejvyšší soud se proto dále zabýval – v hranicích právních otázek vymezených dovoláními – správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 18. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 19. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení trestního řádu, občanského soudního řádu a zákona o zvláštních řízeních soudních: Podle § 80 odst. 1 trestního řádu není-li věci, která byla vydána nebo odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud osoba, která má na věc právo, ji přes opakovanou výzvu nepřevezme, bude věc prodána a částka za ni stržená bude uložena do úschovy soudu; věc bezcenná se zničí. Podle § 81a trestního řádu na postup při vrácení nemovitých věcí a nehmotných věcí, které byly zajištěny podle § 79a a při dalším nakládání s nimi, jakož i na postup při vrácení náhradní hodnoty, která byla zajištěna podle § 79g, a při dalším nakládání s ní, se přiměřeně užijí § 80 a 81. Podle § 352 o. s. ř. soud přijímá do úschovy peníze, listiny a jiné movité věci v souvislosti s trestním nebo jiným soudním řízením. U soudu se rovněž skládají peníze a jiné hodnoty náležející osobám, u kterých soud dohlíží na správu majetku, zálohy, jistoty a jiné platby, které bezprostředně souvisí se soudním řízením (odstavec 1). O přijetí do úschovy a o složení peněz a jiných hodnot, zálohy, jistoty nebo jiných plateb podle odstavce 1 vydá soud tomu, kdo hodnoty skládá, potvrzení (odstavec 2). Podle § 290 z. ř. s. u soudu lze složit do úschovy peníze, cenné papíry a jiné movité věci hodící se k úschově za účelem splnění závazku. Podle § 298 odst. 1 z. ř. s. předmět úschovy vydá soud příjemci na jeho žádost. Jestliže ke složení došlo proto, že někdo jiný než příjemce uplatňuje právo na vydání předmětu úschovy nebo že někdo jiný, jehož souhlasu je třeba, nesouhlasí s vydáním předmětu úschovy příjemci, je k vydání předmětu úschovy zapotřebí souhlasu všech účastníků a osoby, pro jejíž nesouhlas s plněním došlo ke složení do úschovy. Souhlasu složitele je však třeba jen tehdy, bylo-li plnění složeno pro neznámého věřitele. Podle § 300 z. ř. s. přijímá-li soud do úschovy věci v případech stanovených jinými právními předpisy, řídí se ustanoveními příslušného právního předpisu, a není-li jich, ustanoveními § 289 až 302, a to přiměřeně podle povahy úschovy a jejího účelu. 20. V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení občanského soudního řádu, zákona o zvláštních řízení soudních i § 81a trestního řádu již v době vydání rozhodnutí trestního soudu o složení nemovitostí do úschovy a později nedoznala změn. Ustanovení § 80 trestního řádu v citované podobě, pro věc rozhodné (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 1995, sp. zn. 2 Tzn 63/95 , uveřejněné pod číslem 2/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), platilo v době rozhodnutí trestního soudu a později bylo novelizováno zákonem č. 422/2022 Sb. s účinností od 1. 1. 2023 tak, že do ustanovení byla vložena věta: „Byla-li věc v mezidobí prodána, s částkou za ni strženou se naloží obdobně podle věty první až třetí.“ 21. Ve shora ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným právním otázkám následující závěry: 22. Nejprve je třeba uvést, že již v rozsudku ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3697/2018 , Nejvyšší soud vysvětlil, že rozhodl-li orgán činný v trestním řízení podle § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu (popřípadě podle § 81a za užití § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu) o tom, že věc, která mu byla podle § 78 trestního řádu vydána nebo kterou podle § 79 trestního řádu odňal (anebo věc, která byla zajištěna podle § 79a trestního řádu), se ukládá do úschovy, neboť je tu pochybnost, zda má být vrácena tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata (anebo tomu, jehož věc byla zajištěna), nebo zda je třeba ji odevzdat jiné osobě, která na ni uplatnila v průběhu trestního řízení právo, jde o soudní úschovu podle § 300 z. ř. s. Po právní moci usnesení o uložení věci do úschovy, vydaného podle § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu (popřípadě podle § 81a za užití § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu), tedy postupuje soud v občanském soudním řízení o úschově této věci přiměřeně podle § 289 až 302 z. ř. s. K tomu srov. (ve vztahu k obdobné předchozí právní úpravě řízení o úschovách v ustanoveních § 185a až 185h o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013) i stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. Cpjn 203/2005 , které bylo uveřejněno pod číslem 24/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 23. Nejvyšší soud tedy především uzavírá, že v daném případě odvolací soud věc posuzoval nesprávně dle § 352 o. s. ř., tedy dle nesprávného právního předpisu. Úschova v předmětné věci je totiž zvláštním případem úschovy dle § 300 z. ř. s., nikoli jinou činností soudu podle § 352 o. s. ř. V dané věci tak jde o úschovní řízení, v němž se přiměřeně postupuje podle § 289 až § 302 z. ř. s. (srov. § 300 z. ř. s.). Nerozhoduje se však o přijetí věci do úschovy (§ 291 z. ř. s. se neuplatní), neboť věc již byla zajištěna v trestním řízení a o jejím uložení do úschovy rozhodl orgán činný v trestním řízení. 24. Tento zvláštní případ úschovy (úschovního řízení) je právním prostředkem, jehož prostřednictvím se odstraňují pochybnosti o tom, která z dotčených osob (jež uplatňovaly v trestním řízení svá práva k věci) má k věci vlastnické nebo jiné právo a které z nich tedy má být z titulu tohoto práva uschovaná věc vydána. K tomu srov. Sedlák, V. a Novotná, A. In: Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha II. Zvláštní řízení soudní – 4. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2023 (komentář k § 300). 25. V případě, kdy o právu k věci existují pochybnosti, nemůže dojít k vydání věci, neboť orgány činné v trestním řízení jsou povinny postupovat podle § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu a uložit věc do soudní úschovy. Z hlediska tohoto postupu orgánů činných v trestním řízení je pak podstatné, že jejich rozhodnutí nebrání tomu, aby se oprávněná osoba domáhala případného vydání věci podle občanskoprávních předpisů (k tomu srov. zejména nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 325/98 , či ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. I. ÚS 178/01 ). 26. V poměrech projednávané věci je však třeba posoudit, zda může soud na základě rozhodnutí vydaného v trestním řízení vést úschovní řízení (též) o nemovité věci. 27. Již ve zmíněném nálezu sp. zn. IV. ÚS 325/98 Ústavní soud dovodil, že smyslem postupu podle § 80 trestního řádu, tedy rozhodnutí o uložení v trestním řízení zajištěné věci do úschovy, je především zabránit tomu, aby s věcí bylo až do objasnění práva na ni disponováno, neboť právě tato dispozice s věcí by mohla vést k již neodčinitelným důsledkům. K tomu srov. i nález Ústavního soudu ze dne 16. 4. 1999, sp. zn. IV. ÚS 66/99 . 28. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že § 81a trestního řádu se dovolává pouze přiměřené použitelnosti § 80 trestního řádu. Je tedy třeba vždy posuzovat, zda u konkrétní věci je účelné její složení do úschovy, příp. zda ke splnění účelu § 80 trestního řádu nebude postačovat přijmout jiná opatření. 29. Z odborné literatury se podává, že použití § 81a trestního řádu přichází v úvahu jen u těch věcí, u kterých připadá v úvahu jejich vydání jiné osobě, než které byly zajištěny, a takové vydání lze prakticky zajistit. Pokud byla některá z věcí zajištěna podle § 79a trestního řádu a nepřichází v úvahu její vydání jiné osobě, postačí zrušit zajištění a není třeba rozhodovat o vrácení věci, neboť dispoziční právo osoby k takové věci se v plném rozsahu obnoví již v návaznosti na rozhodnutí o zrušení zajištění a případný výmaz zápisu zajištění v příslušné evidenci. K tomu srov. Šámal, P., Zezulová, J., Růžička, M. § 81a Vrácení nemovitosti a jiné majetkové hodnoty a další nakládání s ní. In: Gřivna, T., Šámal, P., Válková, H. a kol. Oběti trestných činů. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 472. 30. L. Trešlová pak obdobně uvádí, že i přesto, že se § 81a trestního řádu vztahuje na všechny věci zajištěné podle § 79a-79f, jeho aplikace přichází v úvahu v zásadě jen u těch věcí, u kterých připadá v úvahu jejich vydání jiné osobě, než které byly zajištěny, a takové vydání lze prakticky zajistit. Pokud byla některá z věcí zajištěna podle § 79a-79f a nepřichází v úvahu její vydání jiné osobě, postačí zrušit zajištění a není třeba rozhodovat o vrácení věci, neboť dispoziční právo osoby k takové věci se v plném rozsahu obnoví již v návaznosti na rozhodnutí o zrušení zajištění a případný výmaz zápisu zajištění v příslušné evidenci. Rovněž konstatuje, že i v případě složení věci do soudní úschovy je třeba právně ukončit režim zajištění věcí, nepostačí jen složit věc do soudní úschovy, ale je žádoucí rozhodnout i o zrušení zajištění. Orgán činný v trestním řízení tak nejprve vydá rozhodnutí o složení věci do úschovy a teprve po jeho právní moci rozhodne o zrušení zajištění (srov. Trešlová, L. § 81a Vrácení a jiné nakládání s nemovitostí a nehmotnou věcí. In: Draštík, A., Fenyk, J. aj. Trestní řád: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017). 31. M. Mičkal pak výslovně uvádí, že podle § 80 trestního řádu nelze postupovat, pokud jde o nemovitou věc, neboť právě u nemovité věci je úschova z povahy věci vyloučena (srov. Mičkal, M. K vydání zajištěné nemovité věci poškozenému. Státní zastupitelství. Praha: Wolters Kluwer, 2021, č. 4, str. 9). 32. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že pro zodpovězení dovoláním otevřených otázek je nejpodstatnější zjištění účelu, pro který trestní řád stanoví, že se zajištěná věc má složit do úschovy. 33. Obecně platí, že není-li zajištěné věci potřeba pro další průběh trestního řízení a nepřichází v úvahu její propadnutí nebo zabrání, měla by věc být vrácena (tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata) nebo vydána osobě, o jejímž právu na věc není pochyb. Tyto způsoby nakládání se zajištěnou věcí se uplatní především u movitých věcí a peněz. U nemovitých věcí zpravidla postačí zrušit zajištění, čímž se obnoví možnost nakládání s věcí pro jejího vlastníka. Třetí způsob, jak naložit se zajištěnou věcí, který upravuje § 80 odst. 1 trestního řádu, tedy její uložení do úschovy, se rovněž bez dalšího uplatní pro movité věci a peníze. Jsou-li zde pochybnosti, které z více osob, jež si činí nárok k zajištěné věci, má být věc vydána, zabrání soudní úschova tomu, aby s touto věcí do doby, než se vyjasní, komu věc náleží, bylo naloženo způsobem, který by její následné vydání oprávněné osobě znemožnil či ztížil. 34. Při úvaze o přiměřené aplikovatelnosti § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu na nemovité věci, které byly zajištěny v průběhu trestního řízení, je tedy nutno položit si otázku, zda výše specifikovanému účelu (tj. zabránění možnému nakládání s věcí neoprávněnou osobou) odpovídá povaha úschovního řízení vedeného podle zákona o zvláštních řízeních soudních. Nejvyšší soud přitom ve shodě s odvolacím soudem nepochybuje o tom, že úschova nemovité věci nenaplňuje účel, který je uložením věci do úschovy u soudu (u jiných věcí) sledován. Jestliže mají orgány činné v trestním řízení za to, že je třeba zabránit dispozicím s nemovitostí, pak k tomuto účelu slouží institut zajištění. V případě, že již tohoto omezení není pro účely trestního řízení zapotřebí, postačí, když orgán činný v trestním řízení zajištění zruší. O samotném vydání zajištěné nemovitosti pak ve většině případů nebude nutné vůbec rozhodovat, neboť dispoziční právo k nemovité věci se v plném rozsahu obnoví ve prospěch osoby zapsané ve veřejném seznamu již v návaznosti na rozhodnutí o zrušení zajištění. Samotná úschova nemovité věci (pokud by Nejvyšší soud dovodil, že je přípustná) by pak osobě zapsané v katastru nemovitostí jako její vlastník stejně nebránila v nakládání s nemovitostí. Katastrální předpisy totiž ani nepředpokládají, že by o nemovité věci mohlo být vedeno úschovní řízení a že by toto řízení jakkoliv omezovalo oprávněnou osobu v dispozici s nemovitostí. 35. Za předpokladu, že k dané nemovitosti uplatňuje právo další osoba, odlišná od vlastníka zapsaného ve veřejném seznamu, trestní soud nemůže rozhodovat o vlastnictví k věci (srov. opět nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2307/13 ), a nemůže tedy věc vrátit osobě jiné než té, které svědčí zápis v katastru nemovitostí. Dospěje-li k závěru, že je možné (či nutné) i za této situace zajištění předmětné nemovitosti zrušit, učiní tak (aniž by rozhodoval o uložení nemovitosti do úschovy). Třetí osoba uplatňující svá práva k téže nemovité věci má i přesto dostatečné prostředky, jak se domoci omezení dispozic s nemovitostí [a to např. v podobě poznámky spornosti zápisu, k tomu srov. § 985 a § 986 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a § 24 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrálního zákona)]. Především pak této osobě zůstává zachována možnost domáhat se svého vlastnického práva v občanskoprávním řízení (typicky v řízení o určení vlastnického práva), ve kterém budou sporné právní poměry definitivně vyřešeny. 36. Závěr odvolacího soudu, že ohledně předmětných nemovitostí nemůže probíhat úschovní řízení a že byl dán důvod pro zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř., tak Nejvyšší soud považuje v konečném důsledku za správný. 37. Jelikož se dovolatelům prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř. zamítl.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23115/	15.11.2023	23 Cdo 1820/2022	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobkyně proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2022, sp. zn. 62 Co 398/2021; jinak zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2022, sp. zn. 62 Co 398/2021, ve výrocích II, III a IV, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 6. 2021, sp. zn. 26 C 214/2017, ve výrocích II a III a doplňující usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 11. 2021, sp. zn. 26 C 214/2017, a věc v tomto rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se v řízení domáhala po žalované zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že předala své motorové vozidlo Kia Ceed 1.6 CRDI (dále jen „vozidlo“) žalované dne 26. 10. 2016 (správně 26. 10. 2015 – poznámka Nejvyššího soudu) k opravě po dopravní nehodě zaviněné třetí osobou. V průběhu opravy se však vozidlo v důsledku nesprávného postupu žalované při jeho umisťování na zvedací stolici zřítilo z výšky několika metrů a zároveň se nabodlo na jeden ze zvedacích háků, čímž došlo k jeho dalšímu poškození v rozsahu tzv. totální škody. Přestože žalobkyně nesouhlasila s opravou tohoto poškození vozidla způsobeného žalovanou, žalovaná vozidlo opravila. Žalobkyně odmítla takto svévolně opravené vozidlo převzít a se žalovanou jednala o náhradě vzniklé škody formou odkoupení vozidla žalovanou, nedošlo však k dohodě o výši kupní ceny. V řízení se tak žalobkyně domáhala po žalované zaplacení náhrady škody ve výši jí tvrzené hodnoty vozidla 150 000 Kč vzhledem k tomu, že žalovaná provedla neschválenou, neoprávněnou a neekonomickou opravu vozidla a nerespektovala volbu způsobu náhrady škody žalobkyně. 2. Žalovaná v řízení činila nespornými tvrzení žalobkyně o převzetí vozidla k opravě a jeho pádu ze zvedací plošiny, tvrdila však, že mezi účastnicemi byla uzavřena telefonická dohoda, že žalovaná opraví takto poškozené vozidlo na své náklady. Navrhovala zaplatit žalobkyni jako náhradu škody částku stanovenou znalcem Ing. B. odpovídající snížení hodnoty vozidla po opravě jeho poškození způsobeného žalovanou ve výši 18 100 Kč. 3. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 4. 6. 2021, č. j. 26 C 214/2017-277, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 18 100 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 131 900 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl, že žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Doplňujícím usnesením ze dne 4. 11. 2021, č. j. 26 C 214/2017-311, pak uložil žalobkyni i žalované povinnost zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 8 náhradu nákladů řízení ve výši 7 726,20 Kč a 1 326,30 Kč. 4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně předala žalované své vozidlo k opravě po dopravní nehodě. Poté, co bylo vozidlo žalovanou již opraveno, nikoliv však předáno zpět žalobkyni, došlo v provozovně žalované pádem vozidla z výšky (pádem z heveru) k jeho poškození (poškození jeho levé strany). Žalobkyně nesouhlasila s opravou vozidla po tomto poškození (soud prvního stupně na základě hodnocení provedených důkazů přisvědčil skutkovému tvrzení žalobkyně), žalovaná přesto jeho opravu provedla. Žalobkyně odmítla převzít takto opravené vozidlo, nedošlo k dohodě o ceně, za kterou by žalovaná vozidlo odkoupila. Ze znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce Ing. J. soud prvního stupně zjistil, že obvyklá cena vozidla před jeho poškozením pádem z heveru činila 154 000 Kč, resp. za jeho prodej bez poškození byla reálná částka 150 000 Kč. Toto poškození vozidla nebylo fatálním, jeho rozsah však snížil prodejní cenu, oprava nebyla provedena ve značkovém servisu, avšak z hlediska bezpečnosti byla oprava žalovanou provedena kvalitně, opravou nebyl ohrožen technický stav vozidla a jeho bezpečnost. Tržní cena vozidla v důsledku poškození, ke kterému došlo po pádu z heveru (po opravě tohoto poškození) se podle závěrů znalce Ing. Janouška snížila o 10 000 až 15 000 Kč. Prodejní cena vozidla po jeho poškození pádem z heveru (před opravou provedenou žalovanou) se pohybovala okolo 80 000 až 100 000 Kč. Vozidlo ve stavu po poškození pádem z heveru nebylo možné provozovat. Oprava takto poškozeného vozidla byla vhodná, snadná a ekonomicky rentabilní a znalec se neztotožnil s tím, pokud pojišťovny posuzují takové poškození jako totální škodu. 5. Soud prvního stupně věc posoudil podle § 2894 odst. 1, § 2951, § 2969 odst. 1, § 2910 a 2944 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Uzavřel, že předmětem řízení byla škoda, kterou způsobila žalovaná. Přestože žalobkyně nesouhlasila s opravou vozidla po pádu z heveru, žalovaná tak učinila. Soud prvního stupně za stěžejní pro právní posouzení považoval otázku, o jakou částku se snížila hodnota poškozeného vozidla a zasáhla tak do majetkové sféry žalobkyně. Neztotožnil se s argumentací žalobkyně, která je vlastníkem vozidla, avšak odmítá jej několik let převzít a „požaduje zaplacení kupní ceny, kterou mělo vozidlo, po opravě poškození.“ Podle soudu prvního stupně žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částky 150 000 Kč, žalovaná nabízela zprostředkování prodeje za 125 000 Kč, rozdíl činil 25 000 Kč, přičemž plynutím času, kdy se žalobkyně rozhodla s vozidlem nenakládat, se hodnota vozidla přirozeně snižuje. Rozhodla-li se žalobkyně s vozidlem nenakládat, snížila tím jeho hodnotu a přirozeně se toto snížení odráží i v její majetkové sféře. I přes konstatování logického zdůvodnění závěrů znalcem Ing. J. zejména ohledně nevhodnosti posoudit poškození vozidla jako totální škodu, vyšel soud prvního stupně při rozhodnutí o výši škody z částky stanovené znalcem Ing. B. (18 100 Kč), neboť tuto částku nabízela žalovaná na vyrovnání žalobkyni, přestože je vyšší než částka stanovená znalcem Ing. J. 6. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání žalobkyně (to směřovalo proti rozsudku soudu prvního stupně jako celku i proti doplňujícímu usnesení) a k odvolání žalované (do výroku III rozsudku soudu prvního stupně) odmítl odvolání žalobkyně proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil (výrok II) a ve výroku III jej změnil tak, že uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 54 440 Kč (výrok III) a na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 17 908 Kč (výrok IV). 7. Odmítnutí odvolání žalobkyně proti výroku I odůvodnil odvolací soud tím, že uvedeným výrokem bylo žalobkyni vyhověno a žádná újma jí tímto výrokem rozsudku soudu prvního stupně nevzniká. Při věcném přezkumu správnosti výroku II rozsudku soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně. S odkazem na § 2944 o. z., podle nějž ten, kdo předal věc druhému (na kterého přešlo nebezpečí škody na věci) má právo požadovat náhradu škody za případné zničení, ztrátu či poškození svěřené věci, považoval nárok žalobkyně na náhradu škody podle 2951 o. z. ve svém základu za nezpochybnitelný (spor mezi účastníky byl pouze o výši kompenzace újmy), neboť žalobkyně svěřila vozidlo žalované (za účelem opravy po dopravní nehodě) a vozidlo se v době, kdy bylo u žalované, zřítilo z výšky několika metrů a zároveň se nabodlo na jeden ze zvedacích háků. Vzhledem k tomu, že vozidlo je stále umístěno u žalované, je opraveno a znalci hodnoceno jako vozidlo pojízdné i bezpečné, odvolací soud konstatoval, že se nejednalo o úplnou destrukci vozidla, tedy o jeho zničení (při zničení věci již neexistuje ve své funkční podobě a přestala být věcí v právním slova smyslu), ale pouze o jeho poškození. 8. Odvolací soud zdůraznil, že škoda se podle § 2951 o. z. primárně nahrazuje uvedením do předešlého stavu a pouze, pokud o to požádá poškozený, nebo když není naturální restituce možná, přichází na řadu peněžní náhrada. Přednost naturální restituce přiznaná textem zákona se obecně uplatní tehdy, požaduje-li škůdce náhradu bez toho, aby uvedl způsob. Jinak záleží na poškozeném, jaký způsob zvolí. Výsledný stav naturální restituce má být takový, jaký by byl, pokud by vůbec poškozený neutrpěl újmu. S odkazem na komentářovou literaturu však odvolací soud dodal, že je iluzorní navrácení do předešlého stavu, ve kterém by oba stavy (předcházející škodě a porestituční) byly naprosto totožné, s tím, že je lepší hovořit o obnovení původního hospodářského stavu. Při určení výše peněžité náhrady bylo podle odvolacího soudu nutné určit výši nákladů, které jsou nezbytné k tomu, aby odškodnění bylo provedeno uvedením v předešlý stav (např. náklady na opravu, náklady na obstarání stejné či obdobné věci). Nesouhlasil s námitkou žalobkyně, že žalovaná provedla naturální kompenzaci namísto žalobkyní zvolené kompenzace v penězích, neboť nad rámec naturální kompenzace žalovaná navrhovala žalobkyni i finanční kompenzaci, a to ve výši stanovené znalcem (18 100 Kč). Dovodil, že v tomto případě byla žalobkyni poskytnuta smíšená kompenzace za škodu způsobenou na převzaté věci. Ačkoliv soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně si naturální kompenzaci nezvolila, nemohla podle odvolacího soudu tato skutečnost vést k závěru, že žalobkyně má nárok na náhradu škody ve výši celé hodnoty vozidla, neboť nedošlo k jeho úplné destrukci (jeho zničení), ale pouze k jeho poškození. Jako nepřípadnou hodnotil námitku žalobkyně o tom, že oprava žalovanou byla provedena v neautorizovaném servisu, pokud sama žalobkyně vozidlo žalované předtím svěřila k opravě po dopravní nehodě. Podle odvolacího soudu žalobkyni náleží pouze škoda, která jí skutečně vznikla. Žalovaná byla povinna plnit do výše nákladů, které by byly vynaloženy na opravu vozidla. Vzhledem k tomu, že žalovaná v mezidobí vozidlo již sama opravila, poskytla nad rámec pouze finanční kompenzaci dle ohodnocení znaleckým posudkem ve výši částky, o jakou se cena vozidla snížila. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyni proto náleží částka 18 100 Kč představující dle znaleckého posudku znehodnocení převzaté věci, tj. vozidla žalovanou. Opravou vozidla a poskytnutím finanční kompenzace ve výši 18 100 Kč byla podle odvolacího soudu plně kompenzována majetková újma, která žalobkyni vznikla. Pokud by žalobkyni měla být poskytnuta náhrada škody ve výši představující celou cenu vozidla, došlo by tím ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalobkyně. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/07 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz) odvolací soud dodal, že smyslem a účelem ustanovení přiznávajícího poškozenému právo na náhradu škody je zajistit, aby mu v plné míře byla kompenzována majetková újma. V každém individuálním případě je proto třeba pečlivě srovnat majetkový stav poškozeného před vznikem škody a po provedení opravy poškozeného vozidla, přičemž rozsah náhrady v penězích musí zohledňovat výši veškerých jím vynaložených prostředků nutných k obnovení provozuschopnosti vozidla, tedy původního majetkového stavu. II. Dovolání a vyjádření k němu 9. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém jeho rozsahu) podala žalobkyně včasné dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně „pokud dovolací soud dovodí, že se u kteréhokoliv z dále popsaných pochybení jedná o otázku nepodřaditelnou pod některý z případů dosavadní rozhodovací praxe“, že pochybil při posouzení právní otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Navrhuje zrušení napadeného rozsudku společně s rozsudkem soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 10. Nesprávné posouzení otázky procesního práva podle žalobkyně spočívá „v nesprávné aplikaci občanského soudního řádu co do pravidel dokazování, nedodržení požadovaných náležitostí odůvodnění rozsudku a ve vydání rozsudku nemajícího oporu v provedeném dokazování ani v reálné situaci“. 11. Žalobkyně vyjadřuje přesvědčení, že skutkový závěr soudu ohledně technického stavu vozidla (jeho bezpečnosti) po opravě realizované žalovanou nemá oporu v provedeném dokazování, vychází pouze z obecného závěru obsaženého ve znaleckém posudku Ing. J., podle kterého, pokud je oprava provedena kvalitně, nesníží bezpečnost vozidla. Má za to, že ze znaleckého posudku jednoznačně vyplývá, že pokud nebyla provedena oprava v autorizovaném servisu, nemohl znalec prověřit vozidlo z hlediska jeho bezpečnosti, jeho technického stavu a kvality provedených prací. Toto nesprávné zjištění žalobkyně hodnotí jako zásadní pro posouzení výše kompenzace, neboť provedením opravy vozidla v neautorizovaném servisu nemohlo podle ní dojít k řádnému navrácení poškozeného vozidla v předešlý stav, a proto požadovala plnou kompenzaci v penězích. Nadto tvrdí, že svévolnou opravou žalovaného došlo k úpravě vozidla tak, že již objektivně nelze dosáhnout obnovy původního hospodářského stavu. Za zcela nepřípadný a „rozporný s maximami judikovanými Nejvyšším soudem“ považuje žalobkyně závěr odvolacího soudu o nepřípadnosti námitky neautorizovaného servisu. Namítá, že vozidlo přistavila k žalované z důvodu, že šlo o smluvní servis pojišťovny a měla být provedena toliko oprava poškrábaného laku, a že by nepřipustila opravu nosných konstrukcí a dalších prvků majících vliv na bezpečnost vozidla v neautorizovaném servisu. 12. Ohledně nesprávné aplikace pravidel pro obsah odůvodnění rozsudků a tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku žalobkyně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 886/2001 . Odvolací soud se podle ní (v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2588/16 ) nevypořádal s jejími námitkami (ohledně nezohlednění skutečných závěrů znaleckého posudku Ing. J. a nesouhlasu žalobkyně s opravou vozidla), nereflektoval argumentaci týkající se plné restituce, nemožnosti navrácení vozidla do původního stavu, nevěnoval se otázce vynaložení nepřiměřených nákladů na opravu vozidla (k tomu žalobkyně tvrdí, že z provedených důkazů vyplynulo, že náklady na opravu vozidla činily cca 80 % hodnoty vozidla před jeho poškozením, tj. 120 413 Kč, avšak ani poté vozidlo nedosáhlo své předchozí hodnoty), rezignoval na posouzení argumentů týkajících se vlastnického práva k opravenému vozidlu (aplikace § 1075 odst. 1, resp. § 1078 odst. 1 o. z.) a nezabýval se ani otázkou vydání předmětu bezdůvodného obohacení (tj. vozidla a integrovaných náhradních dílů a součástek žalované) v případě, že by dospěl k závěru, že nepřešlo vlastnické právo na žalovanou zpracováním či mechanickým splynutím (smísením). Odvolacímu soudu též vytýká, že neodůvodnil, proč nevzal v potaz jí předložené důkazy (např. e-mailovou komunikaci, fotodokumentaci vozidla, listiny týkající se cenových nabídek k odkupu vozidla). 13. Nesprávné posouzení otázky hmotného práva žalobkyně spatřuje „v nesprávné aplikaci pravidel pro náhradu škody, zejména principu plné kompenzace a volby práva poškozeného na způsob náhrady škody, resp. jeho nerespektování ze strany škůdce“. 14. Žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že se opomněl zabývat právem poškozeného zvolit si způsob náhrady škody podle § 2951 odst. 1 o. z., a že při svém právním posouzení nezohlednil nesouhlas žalobkyně s provedením naturální kompenzace spočívající v opravě vozidla, tj. že řádně neposoudil otázku „nerespektování práva poškozeného na volbu způsobu náhrady škody a jeho důsledky na výši kompenzace škody, resp. na možný přechod vlastnického práva na škůdce s ohledem na jeho protiprávní jednání.“ Odvolacímu soudu vytýká, že ačkoliv vzal za prokázané, jaký způsob kompenzace si žalobkyně zvolila, nevysvětlil, jaký vliv mělo protiprávní jednání žalované (svévolná oprava) na výši náhrady škody, resp. spokojil se pouze s úvahou, o jakou hodnotu se snížila cena vozidla po jeho opravě žalovanou bez toho, aby vzal v potaz, že tato oprava byla svévolná, protože s ní žalobkyně od počátku nesouhlasila a požadovala kompenzaci v penězích. Ke škodné události v podobě poškození vozidla tak podle žalobkyně následně přistoupila další okolnost v podobě nezákonného postupu žalované, čímž došlo k další úpravě vozidla tak, že již nijak nelze objektivně dosáhnout obnovy původního hospodářského stavu. Namítá, že pokud by žalovaná postupovala podle volby žalobkyně, vozidlo by ve svém servisu neopravila, ale uhradila by žalobkyni kupní cenu před poškozením vozidla a před neodsouhlasenou opravou, takto poskytnutá kompenzace by vedla k plné náhradě vzniklé škody (případně mohla takové plnění poskytnout i pojišťovna, pokud by žalovaná svou ingerencí a neodsouhlasenou opravou tento postup nezmařila). 15. Žalobkyně je přesvědčena, že odvolací soud porušil princip plné restituce, pokud jí přiznal náhradu škody ve výši (jen) 18 100 Kč a že se tak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že pokud odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že jí byla poskytnuta smíšená kompenzace a že nemá nárok na náhradu škody ve výši celé hodnoty vozidla i v případě, že si nezvolila jako způsob náhrady škody uvedení vozidla v předešlý stav, fakticky ji nutí ponechat si vozidlo, jehož oprava byla provedena neodborně bez příslušných zkoušek, které by garantovaly jeho bezpečnost, a zejména, k jehož opravě nedala souhlas. „Právní úprava, resp. rozhodovací praxe Nejvyššího soudu“ podle ní nerozeznává smíšenou kompenzaci (oprava vozidla, které nelze vrátit v předešlý stav, plus úhrada rozdílu v hodnotě) jako přípustnou variantu náhrady škody v situaci, kdy s ní poškozený nesouhlasí a požaduje finanční kompenzaci. S odkazem na rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 30. 11. 1988, sp. zn. 1 Cz 82/88 , uveřejněný pod číslem 25/1990 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 25/90“), žalobkyně vyjadřuje přesvědčení, že se měla uplatnit pravidla pro stanovení výše peněžité náhrady škody, podle kterých je při stanovení výše náhrady škody způsobené na věci nutné vycházet z nákladů (jejich ceny), které je třeba vynaložit na uvedení věci do původního stavu a není-li uvedení věci do původního stavu možné, pak vodítkem pro stanovení výše náhrady škody je výše nákladů, které jsou nutné k tomu, aby odškodnění bylo poskytnuto jinak (např. náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci). Byť podle žalobkyně odvolací soud obecně správně vycházel z této premisy, nesprávně se poté zaměřil pouze na kompenzaci představující znehodnocení vozidla, a vycházel z mylné úvahy, že provedenou opravou částečně došlo k uvedení vozidla do původního stavu. Opomenul fakt, že podle znalce obnova vozidla nebyla možná a že cena obvyklá totožné či obdobné věci činila 154 000 Kč, přičemž žalobkyně požadovala jen částku 150 000 Kč. 16. Žalobkyně dále poukazuje na to, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že výše škody je představována rozdílem mezi původní cenou vozidla a cenou (ať už poškozených či opravených) zbytků, fakticky ji tím nutí ponechat si zbytky poškozeného vozidla a tyto vlastními silami prodat tak, aby dosáhla co nejvyšší náhrady majetkové ztráty, přičemž to, zda prodejem zbytků poškozeného vozidla dosáhne plné náhrady majetkové újmy, je nejistou okolností. Podle žalobkyně jí nelze klást k tíži, zda bude plné náhrady dosaženo, navíc v situaci, kdy k původnímu škodnímu jednání žalované přistoupilo další nezákonné jednání žalované v podobě svévolné a nedovolené opravy vozidla v neautorizovaném servisu a bez náležitého vybavení. Zdůrazňuje, že podle konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž se odvolací soud odchýlil (opět odkazuje na R 25/90 ), nelze výši náhrady škody činit závislou na nahodilých událostech, navíc k tíži poškozeného, neboť tím by byl porušen princip plné náhrady vzniklé majetkové ztráty (v tomto ohledu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/07 ). 17. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání 18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. 19. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 20. Nejvyšší soud předně připomíná, že podle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř. Jelikož žalobkyně dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i ve výroku I, kterým bylo odmítnuto její odvolání proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně, není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. v tomto rozsahu přípustné, neboť k prověření správnosti takového rozhodnutí odvolacího soudu slouží žaloba pro zmatečnost (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sen. zn. 29 NSČR 129/2015 , jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz). Ostatně o nepřípustnosti dovolání proti tomuto výroku napadeného rozsudku byla žalobkyně poučena již v napadeném rozsudku. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti výroku I rozsudku odvolacího soudu odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné. 21. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 22. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 , uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 4/2014“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013 ]. 23. Těmto požadavkům žalobkyně v posuzované věci nedostála, pokud předložila k dovolacímu přezkumu „otázku práva procesního“ spočívající „v nesprávné aplikaci občanského soudního řádu co do pravidel dokazování“ a vydání rozsudku „nemajícího oporu v provedeném dokazování ani v reálné situaci“, týkající se skutkového závěru odvolacího soudu o tom, že oprava vozidla byla možná a že oprava vozidla byla žalovanou provedena kvalitně a nesnížila bezpečnost vozidla. Žalobkyně k těmto námitkám neuvedla žádnou konkrétní rozhodovací praxi dovolacího soudu (ať již uvedením konkrétní spisové značky, či dostatečně určitým slovním popisem předmětné rozhodovací praxe), od níž se měl podle jejího přesvědčení odvolací soud odchýlit, navíc v těchto námitkách fakticky zpochybňujících výsledek hodnocení provedených důkazů nebyla formulována ani žádná konkrétní právní otázka řešená odvolacím soudem a dosud nevyřešená v rozhodovací praxi dovolacího soudu, kterou by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené věci, jak pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, tak „pro futuro“ , při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování [§ 14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Též nesouhlas žalobkyně se závěrem odvolacího soudu o nepřípadnosti její námitky neodbornosti opravy vozidla neautorizovaným servisem, pokud sama žalobkyně svěřila auto po nehodě vozidla do opravy neautorizovanému servisu žalované, který žalobkyně v dovolání považuje „za zcela nepřípadný a v rozporu s maximami judikovanými Nejvyšším soudem“, neobsahuje žádnou konkrétní právní otázku, ani odkaz na konkrétní rozhodovací praxi dovolacího soudu, s níž by mělo být právní posouzení věci provedené odvolacím soudem v rozporu. Samotné tyto námitky zpochybňující skutkový stav věci zjištěný odvolacím soudem, resp. napadající výsledek hodnocení důkazů odvolacím soudem, přitom nemohou přivodit závěr o přípustnosti dovolání (srov. například výše citované R 4/2014 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015 , a ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1194/2017 ). 24. Pokud žalobkyně namítá odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce aplikace pravidel pro stanovení výše náhrady škody s tvrzením, že nebylo možné navrácení vozidla do původního stavu, „jak to konstatoval i znalec“, a že na (nevyžádanou) opravu vozidla byly vynaloženy nepřiměřené náklady (dosahující téměř 80 % hodnoty vozidla před poškozením), pak ani tyto námitky nemohou založit přípustnost dovolání, neboť žalobkyně zakládá údajnou nesprávnost právního posouzení věci (a odklon od judikatury Nejvyššího soudu) na vlastních skutkových závěrech, které odvolací soud neučinil (odvolací soud neučinil z provedeného znaleckého posudku závěr, že by po opravě v neautorizovaném servisu žalované vozidlo nemohlo být z pohledu bezpečnosti a funkčnosti užíváno jako před poškozením, ani závěr o tom, že by výše nákladů na opravu vozidla dosáhla částky tvrzené žalobkyní v dovolání). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. přitom nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, totiž Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například výše citované R 4/2014 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014 , a ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016 , popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014 ). 25. Pro úplnost lze dodat k námitce nepřiměřenosti nákladů na opravu vozidla (jež měly podle žalobkyně představovat cca 80 % obecné ceny vozidla před poškozením) a k argumentaci žalobkyně o nemožnosti uvedení vozidla do předešlého stavu, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu platí, že uvedení do předešlého stavu je možné tehdy, je-li možné fakticky (oprava vozidla je technicky a konstrukčně proveditelná), právně (uvedení do předešlého stavu nebrání překážka daná normativním právním aktem) a též hospodářsky (oprava je smysluplná při současném přihlédnutí k poměrům poškozeného a jeho zájmu na zachování neporušitelnosti vlastnictví konkrétní věci). U posledně zmíněného kritéria pak judikatura Nejvyššího soudu vychází ze závěru, že cena opravy motorového vozidla, která nepřevyšuje jeho obvyklou cenu před poškozením o více než 30 %, zpravidla nezakládá hospodářskou nemožnost náhrady škody uvedením vozidla do předešlého stavu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2651/2021 , uveřejněný pod č. 28/2023 Sb. rozh. obč.). V případě, že se i po opravě vozidla jeho hodnota nedostane na úroveň původní obvyklé ceny, je povinen škůdce nahradit tuto přetrvávající majetkovou újmu v rozsahu rozdílu mezi obvyklou cenou vozidla před poškozením a obvyklou cenou vozidla po opravě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2782/2017 , uveřejněný pod č. 8/2019 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 8/2019“). 26. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013 ). Odvolací soud neřešil otázku „důsledků nerespektování práva poškozeného na volbu způsobu náhrady škody na možný přechod vlastnického práva na škůdce s ohledem na jeho protiprávní jednání“, neboť se zabýval pouze nárokem žalobkyně na náhradu škody vzniklé tím, že v době, kdy měla žalovaná vozidlo žalobkyně u sebe za účelem provedení smluvně sjednané drobné opravy, bylo toto vozidlo poškozeno pádem z heveru, a posuzoval otázku výše požadované peněžité náhrady škody i s přihlédnutím k tomu, že žalovaná vozidlo následně přes nesouhlas žalobkyně sama opravila. 27. Dovolací soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným ani pro „nesprávné právní posouzení spočívající v nesprávné aplikaci pravidel pro obsah odůvodnění rozsudků ve věci“ či pro namítanou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť tyto námitky neobsahují žádnou právní otázku, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí (odvolací soud takové procesní otázky jako určující pro své rozhodnutí neřešil). Jejich prostřednictvím žalobkyně fakticky namítá vady odvolacího řízení. Námitky vad řízení samy o sobě nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. K případné existenci takových vad řízení, které samy o sobě nejsou dovolacím důvodem, dovolací soud přihlédne v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). 28. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky nerespektování práva poškozeného zvolit způsob náhrady škody podle § 2951 o. z., resp. jeho nesouhlasu se způsobem náhrady škody opravou poškozené věci škůdcem a jeho důsledků na výši poškozeným uplatněného nároku na náhradu škody v penězích, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla řešena. Žalobkyně v dovolání sice tuto otázku neformulovala takto doslovně, avšak z její dovolací argumentace se zřetelně podává nesouhlas s jejím řešením ze strany odvolacího soudu, přičemž na řešení takové otázky napadené rozhodnutí záviselo. IV. Důvodnost dovolání 29. Dovolání je důvodné. 30. Podle § 2984 odst. 1 o. z. povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody). 31. Podle § 2951 odst. 1 o. z. se škoda nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích. 32. Podle § 2969 odst. 1 o. z. při určení výše škody na věci se vychází z její obvyklé ceny v době poškození a zohlední se, co poškozený musí k obnovení nebo nahrazení funkce věci účelně vynaložit. 33. Podle § 1908 o. z. splněním dluhu závazek zaniká (odstavec 1). Dlužník musí dluh splnit na svůj náklad a nebezpečí řádně a včas (odstavec 2). 34. Podle § 1910 o. z. proti své vůli nemůže být věřitel nucen, aby přijal něco jiného, než co přísluší k jeho pohledávce a dlužník nemůže být nucen, aby poskytl něco jiného, než co je dlužen. Totéž platí o místě, čase a způsobu plnění. 35. Nejvyšší soud považuje za nezbytné se nejprve vyjádřit k samotnému právu poškozeného zvolit způsob náhrady škody ve smyslu § 2951 o. z. a k tomu, jaký význam lze v tomto ohledu přisuzovat nesouhlasu poškozeného s provedením opravy věci, který projevil vůči škůdci dříve, než škůdce k opravě věci přistoupil (jak tomu bylo podle skutkových zjištění soudů v nyní projednávané věci). 36. Z ustanovení § 2951 odst. 1 o. z. vyplývá, že zákon označuje uvedení v předešlý stav (naturální restituci) jako primární formu náhrady vzniklé škody a že náhrada škody v penězích (relutární restituce) přichází v úvahu jen, žádá-li o to poškozený, anebo není-li uvedení do předešlého stavu dobře možné (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2651/2021 , uveřejněný pod č. 28/2023 Sb. rozh. obč.). Jde o úpravu odlišnou oproti právní úpravě obsažené v § 442 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), která dávala přednost peněžité náhradě škody před uvedením do předešlého stavu. Naturální restituce vyloučena nebyla, byla však podmíněna jednak žádostí poškozeného, jednak tím, že tento způsob náhrady byl možný a účelný (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2032/2005 , ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 376/2006 , ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1030/2006 , či ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 567/2007 ). 37. Důvodová zpráva k § 2951 odst. 1 o. z. uvádí, že „osnova opouští zásadu platného práva, kritizovanou pro znevýhodnění poškozeného již v minulosti, podle níž má relutární restituce přednost před restitucí naturální. Naopak má být formulována zásada, že se škoda nahrazuje především uvedením do předešlého stavu a že relutární restituce přichází v úvahu jen, žádá-li o to poškozený, anebo není-li uvedení do původního stavu dobře možné. Je-li tedy naturální restituce možná, má nadále záležet jen na vůli poškozeného, jaký způsob nahrazení škody bude požadovat a soud nebude moci zkoumat, zda je zvolený způsob náhrady podle jeho názoru „účelný“ nebo „obvyklý“, protože tato hlediska jsou vlastní právním pojetím totalitních států. Pokud by však poškozený volil určitý způsob restituce jen za účelem šikany škůdce, nedostalo by se mu právní ochrany; v tom směru stačí kautely obsažené v obecné části navrhovaného zákoníku.“ I s ohledem na takto vyjádřený záměr zákonodárce kladoucí důraz na projevenou vůli poškozeného ohledně volby způsobu náhrady škody, která již nemá být podrobována dalšímu zkoumání (s výjimkou obecných korektivů zneužití práva), tedy není pochyb o tom, že tam, kde je uvedení do předešlého stavu dobře možné se zákonem přiznaná přednost naturální restituce uplatní tehdy, požaduje-li poškozený náhradu bez toho, aby uvedl způsob. Jinak záleží na poškozeném, jaký způsob náhrady škody zvolí [srov. též Bezouška, P. § 2951 (Způsob náhrady újmy). In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1680, marg. č. 4.]. 38. Ustanovení § 2951 odst. 1 o. z. ovšem není možné chápat jako alternativní obligaci ve smyslu § 1926 o. z. [při níž není zpočátku určen konkrétní předmět (způsob) plnění, který se konkretizuje až volbou oprávněné osoby], neboť i bez projevené vůle poškozeného je škůdce od počátku bez dalšího zavázán jen k jednomu způsobu plnění, a to k naturální restituci, je-li dobře možná. Není-li naturální restituce dobře možná, je od počátku zavázán k peněžité náhradě. Citované ustanovení však dává poškozenému tam, kde je uvedení v předešlý stav dobře možné, právo svým úkonem změnit předmět plnění, jde o zvláštní případ jednostranné změny obsahu obligace (srov. Melzer, F. § 2951–2952. in: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. § 2894–3081. Praha: Leges, 2018, s. 918 a 919). Předmětné ustanovení tedy poskytuje ochranu jednak poškozenému, který i když nebude aktivní a nezvolí si způsob náhrady škody, bude mu i tak způsobená škoda odčiněna, jednak škůdci, který může způsobenou škodu odčinit i bez poskytnutí součinnosti poškozeného (nemusí vyčkávat na volbu poškozeného a být v nejistotě o požadovaném způsobu plnění). Právo požadovat náhradu škody v penězích i tam, kde je možné uvedení do předešlého stavu, zákon přiznává poškozenému zjevně za účelem ochrany jeho zájmů, respektuje právo poškozeného, aby mohl sám rozhodnout o zásazích do jeho majetku. Poškozený totiž z různých důvodů nemusí mít zájem na tom, aby uvedení do předešlého stavu uskutečnil právě škůdce, a může mít zájem na tom, aby mu škůdce poskytl pouze finanční plnění, jehož prostřednictvím si uvedení do předešlého stavu případně zajistí sám. Takovým důvodem zpravidla může být nedůvěra poškozeného, že škůdce, který věc předtím sám poškodil, její opravu (vyžadující další zásah do věci) provede řádně (srov. obdobně Melzer, F., op. cit., s. 908). 39. Žádost poškozeného, kterou realizuje svou volbu způsobu náhrady škody ve smyslu § 2951 o. z., je bezpochyby právním jednáním. Pro „žádost“ není předepsána žádná forma ani náležitosti, musí tedy jít o srozumitelné vyjádření požadavku na peněžité plnění, např. v žalobě [srov. Vojtek, P. § 2951 (Způsob náhrady škody). In: Švestka, J. a kol. Občanský zákoník: komentář; svazek VI (§ 2521-3081, relativní majetková práva 2. část. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, s. 1085]. Projeví-li tedy poškozený vůči škůdci nesouhlas s tím, aby provedl opravu poškozené věci, je nutné takové právní jednání podrobit výkladu (k výkladovým pravidlům podle § 555 až 558 o. z. srov. podrobněji rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017 , uveřejněný pod č. 4/2019 Sb. rozh. obč., či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020 , uveřejněný pod č. 37/2021 Sb. rozh. obč.). Nesouhlas poškozeného s provedením opravy věci škůdcem totiž nemusí vždy znamenat, že poškozený tím současně zvolil způsob náhrady škody v penězích (poškozený např. může mít v úmyslu, aby škůdce pouze posečkal s naturální restitucí do doby, než poškozený získá další relevantní informace pro učinění volby způsobu náhrady škody, případně může takovým nesouhlasem vyjádřit svou žádost, aby škůdce opravu neprováděl sám, ale pouze zajistil její provedení u třetí osoby, nebo aby namísto opravy věci poskytl poškozenému náhradní věc). Nesouhlas s provedením opravy poškozené věci tedy nelze bez dalšího ztotožňovat s volbou práva poškozeného na peněžitou náhradu ve smyslu § 2951 o. z., jak to činí žalobkyně v dovolání. 40. V projednávané věci ale odvolací soud zjevně dospěl k závěru, že žalobkyně nesouhlasem s provedením opravy věci žalovanou požadovala náhradu škody v penězích, tj. že nesouhlasila s tím, aby žalovaná poskytla náhradu škody uvedením v předešlý stav (aby svou činností nastolila faktický stav odpovídající tomu, jaký by byl, pokud by nedošlo ke škodní události – srov. Melzer, F. op. cit., s. 907), a že po žalované od počátku požadovala výlučně finanční plnění (byť jej nejdříve požadovala formou odkupu vozidla a zaplacení kupní ceny ve výši odpovídající hodnotě vozidla před poškozením a až poté, kdy nedošlo k dohodě o výši kupní ceny, tuto částku požadovala žalobou). Z tohoto závěru, který dovoláním nebyl zpochybněn (posouzení jeho správnosti není předmětem dovolacího přezkumu – srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.), proto Nejvyšší soud dále vychází. 41. Odvolací soud však pochybil, pokud opravu vozidla provedenou žalovanou i přes nesouhlas žalobkyně a jí učiněnou volbu jiného způsobu náhrady škody zohlednil ve výši nároku žalobkyně na peněžitou náhradu škody tím, že přihlížel pouze k rozdílu hodnoty vozidla před poškozením způsobeným žalovanou a hodnoty vozidla po jeho opravě provedené žalovanou (k tzv. obchodnímu znehodnocení) a uzavřel, že takovou opravou vozidla a poskytnutím finanční kompenzace za obchodní znehodnocení je plně kompenzována majetková újma, která žalobkyni vznikla. 42. Z výše provedeného výkladu se podává, že jde-li o poškození věci a poškozený zvolí způsob náhrady škody podle § 2951 o. z. tak, že nesouhlasí s uvedením v předešlý stav škůdcem a požaduje finanční náhradu, dochází tím k jednostranné změně obsahu závazku a tuto projevenou vůli poškozeného je škůdce povinen respektovat. Jelikož nejde o alternativní obligaci ve smyslu § 1926 o. z., nemá škůdce právo volby způsobu plnění. Škůdce tak již není povinen (ani oprávněn) poskytnout plnění uvedením v předešlý stav. Obsah jeho povinnosti k náhradě vzniklé škody se změní na povinnost poskytnout poškozenému peněžitou náhradu. K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1677/2019 , v němž dovodil povinnost škůdce poskytnout na základě dohody o změně způsobu plnění nároku na náhradu škody jiné plnění namísto původního plnění spočívajícího v náhradě škody v penězích. 43. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 13. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 799/200 3, v němž byla mimo jiné řešena otázka zániku závazku podle § 324 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, dospěl k závěru, že poskytnutím jiného než dohodnutého plnění, nedošlo k zániku závazku. Pokud tedy škůdce plní uvedením v předešlý stav, ačkoliv s takovým způsobem plnění předtím poškozený vyslovil nesouhlas a požadoval plnění v penězích, nemůže takové plnění škůdce, jiné, než k jakému byl povinen (a oprávněn), přivodit (ani částečný) zánik deliktního závazku spočívajícího v náhradě vzniklé škody, ledaže by poškozený takové jiné plnění přijal (k tzv. dání místo splnění srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2340/2010 ). Nejde o řádné splnění dluhu ve smyslu § 1908 o. z. Poškozený nemůže být proti své vůli nucen přijmout plnění poskytnuté jiným způsobem (srov. § 1910 o. z.). Poskytnutí takového plnění škůdcem (pokud jej poškozený nepřijal) proto nemůže ani snižovat výši peněžité náhrady, kterou je povinen škůdce poškozenému poskytnout. Přijetí opačného výkladu by bylo v rozporu s účelem, pro který ustanovení § 2951 o. z. přiznává poškozenému právo zvolit způsob náhrady škody v penězích i tam, kde je možné uvedení do předešlého stavu. Toto zákonné oprávnění poškozeného by při opačném výkladu bylo vyprázdněno, neboť bez ohledu na to, jaký způsob plnění náhrady vzniklé škody by poškozený požadoval, škůdce by vždy mohl poskytnout plnění podle své volby. 44. Požaduje-li proto poškozený při poškození věci náhradu v penězích, určí se její výše podle § 2969 odst. 1 o. z. bez ohledu na to, že v mezidobí škůdce provedl proti vůli poškozeného opravu věci. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu k výkladu § 2969 odst. 1 o. z. vyplývá, že při určení výše škody na věci se zásadně vychází z obvyklé ceny věci v době poškození, přičemž se zároveň přihlíží k tomu, co musí poškozený účelně vynaložit k obnovení nebo nahrazení funkce věci. Náhrada škody v penězích představuje majetkovou hodnotu, kterou je třeba vynaložit na uvedení věci do původního stavu, avšak výše škody nemusí být určena jen vyúčtováním nákladů na její opravu. Lze též vycházet z porovnání hodnoty věci, jakou měla v době poškození, oproti stavu po poškození s přihlédnutím k rozsahu, v jakém byla poškozena zásahem škůdce. Zásadně tedy přicházejí v úvahu dva způsoby určení výše peněžní náhrady za škodu způsobenou na věci, a to náhrada nákladů potřebných k tomu, aby si poškozený uvedl věc do stavu před poškozením a porovnání ceny obvyklé, jakou věc měla před poškozením, s obvyklou cenou po poškození. Jinak řečeno peněžitá náhrada úbytku způsobeného škodou na věci je buď ekvivalentem hodnot, které je nutné vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu, nebo – zejména není-li uvedení do stavu před poškozením možné – lze výši odškodnění stanovit rozdílem mezi obvyklou cenou věci bezprostředně před poškozením a její cenou po poškození. Cena obvyklá ve smyslu § 2969 odst. 1 o. z. pak představuje cenu, za kterou lze v daném místě a čase za obvyklých obchodních podmínek pořídit náhradní věc stejných kvalit, přičemž takto stanovená cena je v prostředí státem neregulovaného hospodářství cenou tržní, ovlivněnou nabídkou a poptávkou na trhu, tedy zahrnuje i hledisko „prodejnosti“ věci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2782/2017 , uveřejněný pod č. 8/2019 Sb. rozh. obč., či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2651/2021 , uveřejněný pod č. 28/2023 Sb. rozh. obč.). Časové hledisko stanovení ceny poškozené věci přitom zákon vztahuje k době poškození (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2679/2019 , uveřejněný pod č. 62/2021 Sb. rozh. obč.). 45. Lze proto uzavřít, že provedení opravy poškozené věci škůdcem proti vůli poškozeného, který požadoval náhradu škody v penězích a plnění opravou věci škůdcem následně nepřijal, nezpůsobuje (ani částečný) zánik závazku k náhradě škody a nesnižuje výši náhrady škody v penězích určenou podle § 2969 odst. 1 o. z., k níž je škůdce povinen. 46. Nejvyšší soud dodává, že výše uvedené neznamená, že by plnění poskytnuté škůdcem opravou věci proti vůli poškozeného nemělo být nijak zohledňováno. Nelze jej však zohlednit při určení výše nároku poškozeného na peněžitou náhradu škody jeho snížením. Případný prospěch získaný poškozeným z takového plnění je namístě posoudit podle zásad bezdůvodného obohacení a ochuzený škůdce může nárok na vydání bezdůvodného obohacení, resp. na peněžitou náhradu, není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné (srov. § 2999 odst. 1 o. z.), uplatňovat po poškozeném. Vznik práva škůdce na vydání bezdůvodného obohacení závisí na posouzení konkrétních okolností dané věci. Pokud škůdce takto jednal (opravil věc) proti vůli poškozeného na vlastní nebezpečí (k jednání ochuzeného na vlastní nebezpečí srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 82/2019 , uveřejněný pod č. 108/2020 Sb. rozh. obč.), nevznikne obohacenému (poškozenému) povinnost obohacení vydat (srov. § 2992 o. z.). Pokud škůdce takto věc opravil s vědomím, že k tomu není povinen (k vědomému plnění nedluhu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5089/2017 ), nemá právo na vrácení toho, co plnil, příp. na zaplacení peněžité náhrady ve smyslu § 2999 o. z. (srov. § 2997 odst. 1 o. z.). Pokud však škůdce takto plnil v omylu (v domnění), že i přes nesouhlas poškozeného plní svůj závazek, je obohacený (poškozený), který získal předmět obohacení bez svého svolení, povinen jej vydat škůdci (ochuzenému), avšak není-li vydání předmětu obohacení dobře možné (což zpravidla nastává v případě výkonu činností při opravě věci), není obohacený (poškozený) povinen poskytnout peněžitou náhradu, ledaže by tím vznikl stav zjevně odporující dobrým mravům (srov. § 3001 odst. 2 o. z.). Naopak pokud provedením opravy věci bez souhlasu poškozeného (tj. neoprávněným zásahem do jeho majetku) vznikne poškozenému další majetková újma, je třeba též právo na náhradu takto vzniklé škody posoudit podle obecných pravidel (příp. též podle § 3009 odst. 2 o. z., bude-li jednání škůdce s ohledem na zjištěné okolnosti možno posoudit jako zakázané jednatelství – k tomu srov. Melzer, F. op. cit., s. 1605–1607). 47. V projednávané věci odvolací soud při určení výše peněžité náhrady respektoval výše citované judikaturní závěry potud, uvedl-li, že primárním vodítkem pro stanovení výše peněžité náhrady škody je výše nákladů, které jsou nutné k tomu, aby odškodnění bylo provedeno uvedením věci v předešlý stav, a že žalovaná byla povinna plnit do výše nákladů, které by byly vynaloženy na opravu vozidla, to vše v situaci, kdy podle závěrů znalce, z nichž odvolací soud vycházel, byla oprava vozidla po jeho poškození pádem z heveru vhodná, snadná a ekonomicky rentabilní, tj. kdy výše nákladů na opravu – byť konkrétně ve skutkových zjištěních soudu neuvedená – byla nižší než obvyklá cena vozidla před poškozením, a uvedení vozidla do předešlého stavu opravou tedy bylo dobře možné. Pokud žalobkyně zvolila způsob náhrady škody v penězích a nepožadovala po žalované, aby svou činností nastolila faktický stav odpovídající tomu, jaký by byl, pokud by nedošlo ke škodní události, pak i poskytnutí peněžitého plnění odpovídajícího nákladům, které je třeba vynaložit žalobkyní na uvedení vozidla do stavu před poškozením (včetně částky odpovídající případnému rozdílu mezi obvyklou cenou vozidla před poškozením a obvyklou cenou vozidla po opravě, kterou dojde k obnovení jeho technických parametrů, funkčnosti a použitelnosti) bylo způsobilé v takové situaci přivodit žalobkyni plnou kompenzaci její majetkové újmy. 48. Výši peněžní náhrady škody však odvolací soud již podle těchto závěrů následně neurčil, neboť přihlédl k tomu, že žalovaná v mezidobí vozidlo sama opravila, a takto provedenou opravu nesprávně považoval za řádné (částečné) plnění uvedením do předešlého stavu, aniž zohlednil, že oprava byla žalovanou provedena přes nesouhlas žalobkyně, která požadovala finanční náhradu, a nikoliv uvedení vozidla žalovanou do předešlého stavu. Požadavek žalobkyně na peněžitou náhradu a její nesouhlas s provedením opravy vozidla žalovanou přitom zjevně nebyl pouze šikanózním výkonem práva, pokud ze skutkových zjištění vyplývalo, že k poškození vozidla žalovanou došlo v souvislosti s jeho předchozí menší opravou, kterou žalovaná pro žalobkyni prováděla. Žalobkyně tedy nemusela mít zájem na tom, aby uvedení vozidla do předešlého stavu další opravou provedla právě žalovaná. Opravu vozidla žalovanou v této situaci nebylo lze posoudit jako řádné plnění její povinnosti k náhradě škody způsobem požadovaným žalobkyní, nýbrž jako plnění jiné, které nemělo vliv na zánik (či snížení) povinnosti žalované k náhradě škody v penězích. Právní posouzení věci odvolací soudem je proto nesprávné. 49. Vzhledem k výše uvedenému nesprávnému právnímu posouzení odvolací soud již nezkoumal, jaké náklady (v jaké konkrétní výši) byly potřebné k tomu, aby si žalobkyně jako poškozená uvedla věc do stavu před poškozením. Nezjišťoval tedy, jaká konkrétní částka odpovídá výši peněžité náhrady podle § 2969 odst. 1 o. z., kterou je povinna žalobkyně poskytnout žalované v souvislosti s poškozením vozidla způsobeným jeho pádem z heveru. Odvolací soud pochybil též tím, že v důsledku svého nesprávného právního posouzení jednání žalované, kterým provedla opravu vozidla přes nesouhlas žalobkyně, jako řádného plnění, již nevěnoval relevantní pozornost tomu, že žalobkyně i v tomto jednání žalované (vedle jednání spočívajícího v poškození vozidla pádem z heveru), které přistoupilo k původnímu škodnímu jednání, od počátku řízení spatřovala protiprávnost a příčinu vzniku škody, jejíž náhradu požadovala ve výši 150 000 Kč odpovídající obvyklé ceně vozidla před poškozením (včetně argumentace, že provedením opravy mohlo dojít též ke vzniku vlastnického práva žalované k opravenému vozidlu). Z tohoto hlediska pak odvolací soud další jednání žalované neposoudil, tj. nehodnotil, zda provedením opravy vozidla žalovanou vznikla žalobkyni nějaká další majetková újma (nebo se zvýšila majetková újma způsobená pádem vozidla z heveru) a zda došlo k naplnění předpokladů pro vznik práva žalobkyně na náhradu takové škody a v jaké výši. V tomto ohledu je jeho právní posouzení neúplné. 50. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 51. Žalobkyně namítala vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Dovolací soud však rozhodnutí odvolacího soudu jako nepřezkoumatelné neshledal. 52. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 , uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč. vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Odvolací soud tomu, že žalovaná provedla opravu vozidla proti vůli žalobkyně, nesprávně přisuzoval jiný význam, a z tohoto důvodu bylo jeho právní posouzení věci nesprávné a též neúplné. To však neznamená nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť odůvodnění napadeného rozhodnutí (byť věcně nesprávné) dosahuje takové míry argumentace, která nikterak nekrátila žalobkyni v možnosti uplatnění dovolacích důvodů, jak je ostatně zřejmé i z obsahu jejího dovolání, které dovolací soud shledal přípustným a důvodným. 53. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v rozsahu jeho výroku II a závislých výroků III a IV (o náhradě nákladů řízení). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také toto rozhodnutí v rozsahu jeho výroků II a III a též doplňující usnesení soudu prvního stupně (o náhradě nákladů řízení státu) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 54. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23051/	08.11.2023	31 Cdo 1468/2023	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 1 Cmo 167/2013, rozhodl o přikázání věci k projednání a rozhodnutí senátu 23 Cdo. 1. Rozsudkem ze dne 1. 3. 2013, č. j. 14 Cm 41/2010-313, Městský soud v Praze: [1] Zamítl žalobu, kterou se žalobce (I. spol. s r. o.) domáhal vůči žalovanému (České poště, s. p.) zaplacení částky 35.631.784 Kč s příslušenstvím (představovaným zákonným úrokem z prodlení z dlužné částky za dobu od 14. srpna 2009 do zaplacení) [bod I. výroku]. [2] Rozhodl o vzájemné žalobě tak, že žalobci uložil zaplatit žalovanému částku 7.598.338,35 Kč s příslušenstvím (představovaným zákonným úrokem z prodlení z dlužné částky za dobu od 14. srpna 2009 do zaplacení) [bod III. výroku]. [3] Rozhodl o soudním poplatku (bod II. výroku) a o nákladech řízení (bod IV. výroku). 2. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. 1. 2014, č. j. 1 Cmo 167/2013-419: [1] Zrušil rozsudek soudu prvního stupně v bodech I., III. a IV. výroku a věc mu potud vrátil k dalšímu řízení (první výrok). [2] Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu II. výroku (druhý výrok). 3. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 4. 2016, č. j. 23 Cdo 2741/2014-450 [který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu], změnil usnesení odvolacího soudu ze dne 28. 1. 2014 v prvním výroku tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje ve výroku o zamítnutí žaloby. 4. K ústavní stížnosti žalobce Ústavní soud nálezem ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2551/16 [který je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněné níže) dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu], zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016 (druhý výrok). 5. Usnesením ze dne 11. 2. 2020, č. j. 23 Cdo 1383/2018-483 , Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu ze dne 28. 1. 2014 v té části prvního výroku, která se týkala bodu I. výroku rozsudku soudu prvního stupně a věc potud vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 6. Rozsudkem ze dne 16. 3. 2021, č. j. 1 Cmo 167/2013-512, pak odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku (první výrok), s tím, že věc se vrací soudu prvního stupně „k dalšímu pokračování řízení“ (druhý výrok). 7. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 16. 3. 2021 odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 12. 2021, č. j. 23 Cdo 2287/2021-563 . 8. K ústavní stížnosti žalobce Ústavní soud nálezem ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. I. ÚS 543/22 , zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2021 (druhý výrok). 9. Tříčlenný senát č. 23, který měl podle platného rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 16. 3. 2021 znovu projednat a rozhodnout o něm, pak usnesením ze dne 26. 4. 2023, č. j. 23 Cdo 3124/2022-592 , postoupil věc [podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů] velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále též jen „velký senát“). Postoupení odůvodnil tím, že při vázanosti závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2022 dospěl při posouzení otázky zachování tzv. totožnosti skutku k právnímu názoru odlišnému od toho, který byl vyjádřen v označených rozhodnutích Nejvyššího soudu a podle kterého nároky na plnění odvozené od smluvních ujednání mají svůj vlastní skutkový základ odlišný od nároků na náhradu škody. 10. Velký senát se pak zabýval podmínkami, za kterých může postoupenou věc projednat a rozhodnout o ní, přičemž pro tyto účely měl za rozhodná následující ustanovení zákona o soudech a soudcích [v aktuálním (rozhodném) znění]: § 19 (1) Nejvyšší soud rozhoduje v senátech nebo ve velkých senátech kolegií. Ve velkých senátech kolegií (dále jen „velký senát“) rozhoduje jen tehdy, jestliže jim byla věc postoupena podle § 20. (…) § 20 (1) Dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu. Při postoupení věci svůj odlišný názor zdůvodní. (2) Jde-li o právní názor o procesním právu, ustanovení odstavce 1 neplatí, ledaže senát jednomyslně dospěl k závěru, že řešená procesní otázka má po právní stránce zásadní význam. (3) Odstavce 1 a 2 neplatí, byl-li odlišný právní názor již vysloven ve stanovisku Nejvyššího soudu, zaujatému podle § 14 odst. 3. 11. V takto ustaveném právním rámci velký senát především poukazuje na to, že Nejvyšší soud vysvětlil ve stanovisku svého pléna ze dne 14. 9. 2011, Plsn 1/2011 , uveřejněném pod číslem 1/2012 Sb. rozh. obč. (dále též jen „stanovisko pléna Nejvyššího soudu“), že velký senát příslušného kolegia Nejvyššího soudu má právo i povinnost posoudit, zda jsou splněny zákonné podmínky k tomu, aby mu byla věc postoupena k projednání a rozhodnutí, dodávaje, že postup předpokládaný ustanovením § 20 odst. 1 a 2 zákona o soudech a soudcích se uplatní jen tehdy, jde-li skutečně o právní názor, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu. Následně Nejvyšší soud v onom stanovisku uzavřel, že nejsou-li splněny podmínky uvedené v § 20 zákona o soudech a soudcích a byla-li věc přesto postoupena velkému senátu příslušného kolegia Nejvyššího soudu, rozhodne tento senát o jejím přikázání příslušnému (tříčlennému) senátu k projednání a rozhodnutí. 12. V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 2805/2011 , uveřejněném pod číslem 121/2012 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 121/2012“), pak Nejvyšší soud uzavřel, že rozpory v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu přísluší řešit velkému senátu příslušného kolegia Nejvyššího soudu; prosté převzetí názoru Ústavního soudu tříčlenným senátem Nejvyššího soudu ke sjednocení rozhodování nepostačuje. Tento závěr přijal při řešení situace, ve které jeden z tříčlenných senátů občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu tím, že do svého rozhodnutí převzal právní názor obsažený v nálezu Ústavního soudu (který se týkal jiné věci), založil rozpor s dříve vydanými rozhodnutími jiných tříčlenných senátů občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud tak měl za správný postup, jímž mu po zjištění takto vzniklého rozporu v rozhodovací praxi tříčlenných senátů občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu příslušný tříčlenný senát předložil věc k projednání a rozhodnutí podle § 19 a § 20 zákona o soudech a soudcích. 13. V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 31 Cdo 38/2021 , se Nejvyšší soud zabýval zčásti odlišnou situací (než o jakou šlo v R 121/2012 ). Příslušný tříčlenný senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu totiž předložil věc velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu k projednání a rozhodnutí s vědomím, že je pro ni (přímo) vázán právním názorem Ústavního soudu (jenž nálezem zrušil jeho předchozí rozhodnutí v oné věci), který ale založí rozpor s dosavadní rozhodovací praxí tříčlenných senátů občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Velký senát v oné situaci dospěl k závěru, že mu věc náleží projednat a rozhodnout o ní, když podmínky k tomu, aby byla věc postoupena k projednání a rozhodnutí velkému senátu, jsou splněny vždy, když Ústavní soud rozhodl o právní otázce odchylně od dosavadní ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v dané otázce. Jinak řečeno, jsou splněny tehdy, když z kasačního nálezu Ústavního soudu pro procesní „malý“ senát vyplývá přesvědčivost odchylného právního názoru Ústavního soudu, která by jej vedla k překonání původního názoru Nejvyššího soudu projeveného dosavadním ustáleným rozhodováním. 14. Při respektu k závěrům R 121/2012 nicméně velký senát v této věci dospěl při zkoumání podmínek, za kterých může postoupenou věc projednat a rozhodnout o ní, k závěru odlišnému od závěrů rozsudku velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 38/2021 . 15. Z ustanovení § 20 zákona o soudech a soudcích se podává, že podmínky pro postoupení věci k projednání a rozhodnutí příslušnému senátu kolegia se liší podle toho, zda jde o právní názor o hmotném právu nebo o právní názor o procesním právu. 16. Tam, kde příslušný tříčlenný senát Nejvyššího soudu dospěl při svém rozhodování k právnímu názoru o procesním právu, který je odlišný od právního názoru o procesním právu již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, jsou totiž předpoklady pro to, aby věc projednal a rozhodl o ní velký senát příslušného kolegia Nejvyššího soudu (na základě jejího postoupení tříčlenným senátem Nejvyššího soudu) splněny jen tehdy, jestliže tříčlenný senát Nejvyššího soudu „jednomyslně“ dospěl k závěru, že řešená procesní otázka „má po právní stránce zásadní význam“ (§ 20 odst. 2 zákona o soudech a soudcích). Jinak (zjednodušeně) řečeno, tříčlenný senát může přijmout rozhodnutí založené na názoru o procesním právu, který je odlišný od právního názoru o procesním právu již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, jestliže nedosáhl jednomyslné shody na postoupení věci velkému senátu příslušného kolegia. Oproti tomu rozhodnutí založené na názoru o hmotném právu, který je odlišný od právního názoru o hmotném právu již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, nelze přijmout (nejde-li o výjimku podle § 20 odst. 3 zákona o soudech a soudcích) jinak než prostřednictvím velkého senátu příslušného kolegia Nejvyššího soudu (srov. § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích). 17. V právním rámci nastaveném způsobem popsaným v odstavci 16. shora má velký senát především za to, že tříčlenný senát Nejvyššího soudu tím, že o dovolací věci rozhodne podle právního názoru obsaženého ve zrušujícím nálezu Ústavního soudu vydaném (a závazném) přímo pro poměry věci, která mu byla předložena s dovoláním, nekoná v rozporu s ustanovením článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (podle které nikdo nesmí byt odňat svému zákonnému soudci) ani tehdy, jestliže tímto svým rozhodnutím založí rozpor s dosavadní rozhodovací praxí tříčlenných senátů Nejvyššího soudu (nebo dokonce rozpor s dosavadní rozhodovací praxí velkého senátu příslušného kolegia). 18. Může-li tříčlenný senát Nejvyššího soudu o dovolací věci rozhodnout podle právního názoru o hmotném právu obsaženého ve zrušujícím nálezu Ústavního soudu vydaném (a závazném) přímo pro poměry věci, která mu byla předložena s dovoláním, byť tím založí rozpor s dosavadní rozhodovací praxí tříčlenných senátů Nejvyššího soudu (nebo dokonce rozpor s dosavadní rozhodovací praxí velkého senátu příslušného kolegia), pak ovšem nejsou splněny předpoklady pro postoupení věci k projednání a rozhodnutí velkému senátu příslušného kolegia Nejvyššího soudu. 19. V této souvislosti velký senát znovu připomíná závěr stanoviska pléna Nejvyššího soudu, podle kterého ustanovení § 20 odst. 1 a 2 zákona o soudech a soudcích je podkladem pro odnětí věci zákonným soudcům, kteří jsou členy tříčlenného senátu, jemuž byla věc přidělena podle rozvrhu práce, a pro projednání a rozhodnutí této věci soudci, kteří jsou členy velkého senátu příslušného kolegia Nejvyššího soudu. 20. Může-li tříčlenný senát Nejvyššího soudu rozhodnout v dané dovolací věci odchylně od dosavadní rozhodovací praxe tříčlenných senátů Nejvyššího soudu (nebo dokonce odchylně od dosavadní rozhodovací praxe velkého senátu příslušného kolegia) proto, že „musí“ respektovat právní názor o hmotném právu obsažený ve zrušujícím nálezu Ústavního soudu vydaném (a závazném) přímo pro poměry oné věci, pak to znamená, že není důvod pro změnu zákonných soudců. Podle § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích se totiž postupuje jen tehdy, jestliže tříčlenný senát Nejvyššího soudu nemůže o otázce hmotného práva sám vydat odchylné rozhodnutí. 21. Jestliže tříčlenný senát Nejvyššího soudu postoupí věc velkému senátu příslušného kolegia Nejvyššího soudu proto, že jednomyslně dospěl k závěru, že řešená procesní otázka „má po právní stránce zásadní význam“ (§ 20 odst. 2 zákona o soudech a soudcích), pak velký senát příslušného kolegia Nejvyššího soudu má právo i povinnost posoudit (a v intencích závěrů stanoviska pléna Nejvyššího soudu takto zkoumat splnění zákonných podmínek postoupení věci), zda ona procesní otázka vskutku „má po právní stránce zásadní význam“. Předpoklad, že procesní otázka „má po právní stránce zásadní význam“, musí být splněn především ve vztahu k předkládané věci (pro její poměry) [srov. obdobně (ke stejnému sousloví při výkladu § 237 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012) např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sen. zn. 29 NSČR 66/2011 , uveřejněné pod číslem 34/2012 Sb. rozh. obč.]. Z tohoto pohledu však nemůže mít „po právní stránce zásadní význam“ procesní otázka, která pro věc předkládanou velkému senátu příslušného kolegia již byla závazně vyřešena (zrušujícím nálezem Ústavního soudu vydaným přímo pro poměry oné věci). 22. Jinak řečeno (shrnuto), je-li tříčlenný senát Nejvyššího soudu, jemuž byla věc přidělena podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu k projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem obsaženým pro poměry dané věci ve zrušujícím nálezu Ústavního soudu, není to důvodem pro předložení věci velkému senátu příslušného kolegia Nejvyššího soudu bez zřetele k tomu, že dodržení závazného právního názoru Ústavního soudu způsobí rozpor v rozhodovací praxi tříčlenných senátů Nejvyššího soudu. To platí bez zřetele k tomu, zda jde o závazný právní názor o hmotném právu, nebo o závazný právní názor o procesním právu. Opačný závěr formulovaný v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 38/2021 má velký senát za nadále nepoužitelný. 23. Velký senát tedy pro poměry této věci uzavírá, že nejsou splněny podmínky, za kterých může postoupenou věc projednat a rozhodnout o ní; proto ji přikazuje k projednání a rozhodnutí (zpět) tříčlennému senátu č. 23.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23053/	08.11.2023	31 Cdo 1178/2023	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání žalovaného zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 6. 2021, sp. zn. 21 Co 133/2021, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 3. 8. 2021, sp. zn. 21 Co 133/2021, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 10 C 315/2017, a věc vrátil Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobou podanou 17. 8. 2017 se žalobce (P. S.) domáhal po žalovaném (statutárním městu Hradec Králové) zaplacení částky 103.958 Kč s příslušenstvím představovaným zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 1. 2. 2016 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že předmětnou částku požaduje z titulu odpovědnosti žalovaného za škodu na zdraví, která vznikla žalobci jako následek úrazu způsobeného pádem na komunikaci ve vlastnictví žalovaného. Žalovaná částka sestává z bolestného ve výši 57.794 Kč a z náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti v době od 2. 12. 2014 do 11. 1. 2015 a v době od 4. 5. 2015 do 3. 7. 2015 ve výši 46.164 Kč. 2. Rozsudkem ze dne 3. 10. 2019, č. j. 10 C 315/2017-164, ve znění (doplňujícího) usnesení ze dne 3. 2. 2020, č. j. 10 C 315/2017-182, Okresní soud v Hradci Králové: [1] Zamítl žalobu o zaplacení částky 103.958 Kč s úrokem z prodlení z této částky za dobu od „1. 12. 2016“ do zaplacení (bod I. výroku). [2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). [3] Určil, že vedlejší účastník řízení na straně žalovaného (Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group) nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku). [4] Uložil žalobci zaplatit státu na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 300 Kč (bod IV. Výroku). 3. Zamítavý výrok o věci samé odůvodnil okresní soud tím, že žalobce porušil prevenční povinnost dle § 26 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, žalovaný učinil dostupná opatření k údržbě a k odstranění případných závad ve schůdnosti podle § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, nejde o objektivní odpovědnost a žalovaný prokázal liberační důvody. 4. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 18. 5. 2020, č. j. 21 Co 365/2019-197, zrušil rozsudek okresního soudu a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. 5. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 26 odst. 7 a § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích a ze závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15 [jde o nález uveřejněný pod číslem 64/2016 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu] – dospěl k následujícím závěrům: 6. Výklad § 26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích okresním soudem odporuje závěrům, formulovaným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15 . Porušení prevenční povinnosti je třeba prokázat na základě konkrétního chování při chůzi. Šlo o závadu ve schůdnosti, komunikace nebyla ošetřena posypem, nebylo prokázáno, že žalobce porušil prevenční povinnost a žalovaným prokázané skutečnosti (ledovka v důsledku namrzajícího deště, na kterou byly vydávány výstrahy v den úrazu i v den předcházející úrazu, a dodržení plánu zimní údržby dané komunikace) nejsou liberačními důvody. Odtud plyne, že žalovaný objektivně odpovídá za škodu, jelikož nedostál povinnosti umožnit chodcům bezpečný pohyb, jakkoli to mohlo být v daných podmínkách obtížné. Smyslu právní úpravy za daných okolností odpovídá poskytnout odškodnění. 7. Okresní soud rozsudkem ze dne 18. 2. 2021, č. j. 10 C 315/2017-228: [1] Uložil žalovanému zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 103.958 Kč s příslušenstvím představovaným zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od „1. 12. 2016“ do zaplacení (bod I. výroku). [2] Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 106.398 Kč (bod II. výroku). [3] Určil, že žalobce a vedlejší účastník vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku). [4] Uložil žalovanému zaplatit státu na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 300 Kč (bod IV. Výroku). 8. Okresní soud – vycházeje z ustanovení § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, z ustanovení § 2894, § 2895 a § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), z ustanovení § 352, § 353 odst. 1 a 2 a § 354 odst. 1 a 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále též jen „zák. práce“), a z ustanovení § 226 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům: 9. Podle závazného právního názoru obsaženého ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu žalovaný dle § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích odpovídá (objektivně) za škodu, která žalobci vznikla dne 1. 12. 2014, jelikož nedostál povinnosti umožnit chodcům bezpečný pohyb, jakkoli to mohlo být v daných podmínkách obtížné. Okresní soud se proto dále zabýval pouze výší žalobcova nároku. 10. Výše bolestného je stanovena na základě znaleckého posudku zpracovaného podle Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví 230 body. V roce 2014 činila hodnota 1 bodu 251,28 Kč, čemuž odpovídá částka 57.794 Kč. 11. Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti činila 46.582 Kč v době od 2. 12. 2014 do 11. 1. 2015 a 97.839 Kč v době od 4. 5. 2015 do 3. 7. 2015. Potud vyšel okresní soud z údajů o průměrném hrubém výdělku žalobce (za předchozí kalendářní čtvrtletí), z počtu zameškaných pracovních dnů, z výše vyplacených náhrad mzdy zaměstnavatelem a z výše nemocenských dávek. Celkem šlo o částku 144.421 Kč, soud však mohl přiznat pouze požadovaných 46.164 Kč. 12. K odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka odvolací soud rozsudkem ze dne 28. 6. 2021, č. j. 21 Co 133/2021-268, ve znění (opravného) usnesení ze dne 3. 8. 2021, č. j. 21 Co 133/2021-273: [1] Potvrdil rozsudek okresního soudu v bodech I., III. a IV. výroku (první výrok). [2] Změnil rozsudek okresního soudu v bodu II. výroku tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 97.041 Kč (druhý výrok). [3] Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 13.455,20 Kč (třetí výrok). [4] Uložil žalovanému zaplatit státu do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na soudních poplatcích částku 9.357 Kč (čtvrtý výrok). [5] Určil, že žalobce a vedlejší účastník vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (pátý výrok). 13. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 26 odst. 7 a § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, z ustanovení § 205a, § 211a a § 213 odst. 5 o. s. ř., z ustanovení § 2962 o. z. a z ustanovení § 351 a násl. Zák. práce – dospěl po doplnění dokazování a po přezkoumání napadeného rozhodnutí co do výroku o věci samé k následujícím závěrům: 14. Základ nároku vyřešilo zrušující usnesení tak, že se zřetelem k účelu právní úpravy obsažené v ustanoveních § 26 odst. 7 a § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích odpovídá žalovaný (podle onoho zákona) za škodu objektivně. Jelikož později nedošlo ke změnám skutkového stavu, v jejichž důsledku by tento právní názor nebyl nadále použitelný, odvolací soud z něj vychází. 15. Výši nároku posuzoval okresní soud podle zprávy žalobcova zaměstnavatele obsahující rozhodující informace pro stanovení náhrady za ztrátu na výdělku po dobu obou pracovních neschopností. Námitka žalovaného, že výše průměrného hrubého výdělku (před vznikem úrazu), který má sloužit jako základ pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku, má být stejná pro obě pracovní neschopnosti, odporuje ustanovení § 2962 o. z. a ustanovením § 351 a násl. zák. práce. Rozhodující je výdělek poškozeného před vznikem újmy, kterou se rozumí ztráta na výdělku (snížení výdělku v důsledku pracovní neschopnosti, která je v příčinné souvislosti s úrazem), nikoli úraz sám. Souvislost obou pracovních neschopností žalobce s úrazem ze dne 1. 12. 2014 pak byla prokázána zprávou praktické lékařky žalobce, předloženou k výzvě soudu v odvolacím řízení. II. Dovolání a vyjádření k němu 16. Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti všem jeho výrokům) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 17. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby je Nejvyšší soud změnil v tom duchu, že žaloba se zamítá. 18. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel následovně: 19. Odvolací soud vyšel při výkladu ustanovení § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích pouze ze závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15 , aniž přihlédl k ustálené judikatuře Nejvyššího soudu představované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1535/2011 [který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu], rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2758/2011 , a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3886/2014 . 20. Stejně tak odvolací soud opomenul navazující a sjednocující judikaturu Nejvyššího soudu představovanou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 25 Cdo 574/2020 , a zejména pak rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020 [jde o rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, uveřejněný pod číslem 27/2022 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 27/2022“)]. 21. Z (odvolacím soudem opomenuté) ustálené judikatury přitom plyne, že odpovědnost vlastníka komunikace není absolutní, neboť zákon o pozemních komunikacích vymezuje liberační důvody (v § 27 odst. 2 a 3). Dále je významné, že bez ohledu na možnou liberaci není povaha této přísné odpovědnosti bezbřehá, neboť není založena na jakékoliv nekvalitě komunikace, nýbrž je spojena jen s určitou zvláště kvalifikovanou okolností, kterou zákonodárce považuje za únosnou i z hlediska ekonomiky a technickoorganizační udržitelnosti celého silničního systému. Touto okolností je výskyt tzv. závady ve schůdnosti, kterou zákon o pozemních komunikacích definuje v § 26 odst. 2 a 7 a kterou může být jen takový úsek (místo) komunikace, který se svou nekvalitou vymyká obecnému stavu natolik, že jej uživatel není schopen rozlišit a upravit způsob chůze tomuto nenadálému nebezpečí. Jinými slovy, závadou, s níž jedině se pojí objektivní odpovědnost vlastníka komunikace, je výrazně kvalitativně zhoršené místo oproti celkovému okolnímu stavu komunikace, které je pro svou povahu či umístění pro uživatele nenadálé, tj. nepředvídatelné ve smyslu § 26 odst. 2 zákona. 22. Absence závady ve schůdnosti ve smyslu zákona o pozemních komunikacích, a tedy i z ní plynoucí objektivní odpovědnosti vlastníka komunikace, byla pro předvídatelnost vzniklé závady již dříve deklarována právě typicky v případech chodců zraněných při pádu na chodnících pokrytých souvislou vrstvou námrazy nebo sněhu; např. „R 140/2011“ [správně jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1713/2008 , uveřejněný pod číslem 140/2011 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 140/2011“)], rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1535/2011 , rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2758/2011 , nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1158/2013 (přesněji jde o usnesení ze dne 17. 12. 2013). O takový případ jde i v této věci. 23. Skutkový stav, z nějž vyšel odvolací soud, nedovoluje jiný závěr než ten, že podle stavu komunikace v době úrazu nešlo o závadu ve schůdnosti vymezenou ustanovením § 26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích, takže není dána objektivní odpovědnost dovolatele ve smyslu ustanovení § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích. V této souvislosti nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by se stav komunikace v místě žalobcova pádu svou nekvalitou jakkoli vymykal celkovému stavu komunikace. 24. V úvahu nepřichází ani obecná odpovědnost za škodu podle ustanovení § 2910 o. z., neboť dovolatel neporušil povinnost řádné péče o stav chodníku tak, aby umožňoval bezpečný pohyb chodců. 25. Vedlejší účastník řízení se ve vyjádření s dovoláním ztotožnil, maje za to, že napadené rozhodnutí odporuje závěrům R 27/2022 . 26. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, uváděje, že dovolatel jím nenapadl správnost právního posouzení věci odvolacím soudem a že napadené rozhodnutí je správné. Rozpor se závěry R 27/2022 neshledává, akcentuje odlišnost skutkového základu věci a to, že svým způsobem šlo o „rekapitulační rozsudek“ ve věcech odpovědnosti vlastníků a správců pozemních komunikací za škodu způsobenou v důsledku jejich nedostatečné údržby, obsahující též vlastní náhled Nejvyššího soudu na závěry nálezu Ústavního sp. zn. I. ÚS 2315/15 . Úvahy formulované v označeném nálezu potvrdil Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 12. 2021, sp. zn. II. ÚS 1991/2020 . 27. K dovolací polemice nad otázkou samotné existence závady ve schůdnosti na předmětné pozemní komunikaci žalobce namítá, že potud jde o otázku skutkovou (nikoli právní). III. Přípustnost dovolání 28. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 29. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání. 30. Tříčlenný senát č. 25, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, dospěl při posuzování přípustnosti dovolání k závěru, že rozhodovací praxe tříčlenných senátů Nejvyššího soudu se rozchází (není jednotná) při výkladu ustanovení § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Proto tříčlenný senát č. 25 rozhodl o postoupení věci (dle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů) k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále též jen „velký senát“). Velký senát pak věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanoveními § 19 a § 20 odst. 1 uvedeného zákona. 31. Nejde o dovolání proti některému z usnesení odvolacího soudu označených v § 238a o. s. ř., takže pro posouzení jeho přípustnosti jsou rozhodná následující ustanovení občanského soudního řádu: § 236 (o. s. ř.) (1) Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. (…) § 237 (o. s. ř.) Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. § 238 (o. s. ř.) (1) Dovolání podle § 237 není přípustné (…) c/ proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50.000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží, (…) h/ proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení, i/ proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku nebo o povinnosti zaplatit soudní poplatek, (…) (2) U opětujícího se peněžitého plnění je pro závěr, zda rozhodnutí obsahující dovoláním napadený výrok bylo vydáno v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozhodnutí peněžité plnění nepřevyšující 50.000 Kč (odstavec 1 písm. c/), rozhodný součet všech opětujících se plnění; jde-li však o peněžité plnění na dobu života, na dobu neurčitou nebo na dobu určitou delší než 5 let, je rozhodný pouze pětinásobek výše ročního plnění. (3) Za rozhodnutí podle odstavce 1 písm. c/ se považuje i rozhodnutí vydané v řízení o určení pravosti nebo výše pohledávky nepřevyšující 50.000 Kč. § 239 (o. s. ř.) Přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. 32. Ve výše uvedené podobě platí citovaná ustanovení občanského soudního řádu s účinností od 30. 9. 2017, po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 33. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek okresního soudu v bodech III. a IV. Výroku (o nákladech řízení mezi žalobcem a vedlejším účastníkem a o nákladech řízení mezi žalovaným a státem), a dále v rozsahu, v němž dovolání směřuje proti druhému výroku napadeného rozhodnutí, kterým odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu v bodu II. výroku (o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovaným), a v rozsahu, v němž dovolání směřuje proti třetímu a pátému výroku napadeného rozhodnutí (o nákladech odvolacího řízení), vylučuje jeho přípustnost (objektivně) ustanovení § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. 34. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti čtvrtému výroku napadeného rozhodnutí (o soudním poplatku ze žaloby a z odvolání), pak vylučuje přípustnost dovolání (objektivně) ustanovení § 238 odst. 1 písm. i/ o. s. ř. 35. Zbývá určit, zda dovolání je (může být) přípustné v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek okresního soudu v bodu I. výroku (ve vyhovujícím výroku o věci samé). Pro odpověď na tuto otázku je rozhodný (v návaznosti na změny provedené zákonem č. 296/2017 Sb.) výklad ustanovení § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 238 odst. 2 a 3 o. s. ř. 36. Vládní návrh novely občanského soudního řádu přijaté posléze jako zákon č. 296/2017 Sb. projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 7. volebním období 2013-2017 jako tisk č. 987, přičemž úprava v něm obsažená ohledně změn promítnutých v textu ustanovení § 238 o. s. ř. (jako body 7. až 10. části první článku I vládního návrhu) byla následně bez úprav promítnuta v textu zákona č. 296/2017 Sb. (jako body 13. až 16. části první článku I uvedeného zákona). 37. Ve zvláštní části důvodové zprávy k vládnímu návrhu pozdějšího zákona č. 296/2017 Sb. [k bodům č. 7 až 10 (§ 238)] jsou navržené (posléze přijaté) změny týkající se omezení přípustnosti dovolání na základě hodnoty sporu (§ 238 odst. 1 písm. c/, odst. 2 a 3 o. s. ř.) odůvodněny následovně: „Navrhovaná změna si v prvé řadě pomocí rozšíření výjimek z jinak široce formulované přípustnosti dovolání klade za cíl odbřemenění dovolacího soudu. Ke změnám navrhovaným v písmenu c/ odst. 1 lze uvést následující. Ve sporech o peněžitá plnění nepřevyšující 50.000 Kč je přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyloučena jen v případech, kdy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Jinak řečeno, tam, kde předmětem sporu je zaplacení částky nepřevyšující 50.000 Kč, nevylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. c/ přípustnost dovolání proti těm rozhodnutím odvolacího soudu, která (ač vydána v rámci takového sporu) nejsou rozhodnutími o peněžitém plnění (např. šlo-li o mezitímní rozsudek). Navrhovaná změna má tuto možnost vyloučit. (…) V odstavci 2 se navrhuje promítnout změnu odst. 1 písm. c/, podle níž je dovolání nepřípustné proti výrokům vydaným v řízení, jehož předmětem je peněžité plnění nepřevyšující 50.000 Kč. Nový odstavec 3 dovádí do důsledku změny promítnuté do odstavce 1 písm. c/. Návrh je veden úvahou, že není-li dovolání přípustné tam, kde je veden spor o zaplacení peněžitého plnění nepřevyšujícího 50.000 Kč, mělo by totéž platit i tam, kde se spor vede o určení pravosti (existence) nebo výše peněžité pohledávky nepřevyšující 50.000 Kč (typicky v tzv. odporových sporech vzešlých z výkonu rozhodnutí, z exekucí nebo z insolvencí).“ 38. Pro níže provedený výklad jsou rozhodná též tato (další) ustanovení občanského soudního řádu (v aktuálním znění, pro věc rozhodném): § 112 (o. s. ř.) (1) V zájmu hospodárnosti řízení může soud spojit ke společnému řízení věci, které byly u něho zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků. (2) Jsou-li v návrhu na zahájení řízení uvedeny věci, které se ke spojení nehodí, nebo odpadnou-li důvody, pro které byly věci soudem spojeny, může soud některou věc vyloučit k samostatnému řízení. § 202 (o. s. ř.) (…) (2) Odvolání není přípustné proti rozsudku vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující 10.000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání. (…) § 241a (o. s. ř.) (1) Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3. (2) V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). (3) Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. (…) 39. Ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. je v dotčených souvislostech zmíněno (citováno) proto, že také jeho podoba odráží změny promítnuté (s účinností od 30. 9. 2017) zákonem č. 296/2017 Sb. v úpravě přípustnosti dovolání. Jde o bod 11. části první článku I zákona č. 296/2017 Sb., obsažený ve vládním návrhu jako bod 5. části první článku I, odůvodněný (v důvodové zprávě k vládnímu návrhu) potřebou sjednotit ustanovení § 202 o. s. ř. (o odvolání) s ustanovením § 238 o. s. ř. (o dovolání). 40. Ve výše ustanoveném právním rámci činí Nejvyšší soud k otázkám přípustnosti dovolání v dané věci následující závěry: 41. Hodnota sporu (ratione valoris) se coby kritérium omezující přípustnost dovolání vyskytovala v občanském soudním řádu již od 1. 1. 1996. Nejprve šlo o peněžité plnění nepřevyšující v obchodních věcech částku 50.000 Kč a v jiných věcech částku 20.000 Kč (§ 238 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000, § 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 do 30. 6. 2009), posléze šlo o peněžité plnění nepřevyšující v obchodních věcech částku 100.000 Kč a v jiných věcech částku 50.000 Kč (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012) a dále šlo (jednotně) o peněžité plnění nepřevyšující částku 50.000 Kč (§ 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017). Podle úpravy účinné do 29. 9. 2017 přitom pro vymezení hranice přípustnosti dovolání nebylo podstatné, jaká částka byla původně uplatněna žalobou (jiným návrhem na zahájení řízení) nebo jaký (jiný než peněžitý) nárok byl žalobou původně uplatněn, ani to, jaká částka zůstávala (byla) předmětem řízení v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž to, v jakém rozsahu bylo příslušné „peněžité plnění“ dovoláním zpochybněno (jaká část se dovoláním dotčeným výrokem o věci samé nabízela dovolacímu soudu k dovolacímu přezkumu). Srov. v literatuře (k § 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012) např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1880. 42. Při respektu k zásadám, jež zkoumání smyslu a účelu zákona nastavil Ústavní soud (pojmenováním podmínek priority výkladu e ratione legis ) např. již ve stanovisku svého pléna ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96 , uveřejněném pod číslem 9/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, je pak nutno změny provedené v textu § 238 o. s. ř. zákonem č. 296/2017 Sb. chápat jako rozšíření hodnotového omezení přípustnosti dovolání nejen na rozsudky a usnesení, v nichž „dovoláním napadeným výrokem“ bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč (§ 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve znění účinném do 29. 9. 2017), nýbrž (pro dobu od 30. 9. 2017) i na ta soudní rozhodnutí (na rozsudky a usnesení, zpravidla však na usnesení nemeritorní povahy), která (ač jejich „výrokem“ nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč) byla vydána v řízeních, „jejichž předmětem“ bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50.000 Kč (včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení). Srov. v literatuře např. dílo Jirsa, J. a kol.: Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha I. § 1–250l občanského soudního řádu. 4. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2023, komentář k § 238 o. s. ř., nebo dílo Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, komentář k § 238 o. s. ř. 43. Příkladem takového rozhodnutí (rozhodnutí, jehož výrokem nebylo rozhodnuto o žádném peněžitém plnění) ve sporu o zaplacení částky nepřevyšující 50.000 Kč je např. rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil mezitímní rozsudek soudu prvního stupně (§ 152 odst. 2 o. s. ř.) [srov. k tomu shodně příklad uváděný v pasáži důvodové zprávy citované v odstavci 37. shora], nebo usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o místní příslušnosti soudu (§ 105 o. s. ř.). 44. V návaznosti na závěry obsažené v odstavci 42. shora Nejvyšší soud v daných souvislostech připomíná, že i tehdy, bylo-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50.000 Kč, se prosadí (podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) hodnota sporu coby kritérium omezující přípustnost dovolání, je-li snížení této hodnoty vyvoláno procesním úkonem dovolatele, konkrétně tím, že dovoláním předloží dovolacímu soudu věc k rozhodnutí jen ohledně částky nepřevyšující 50.000 Kč. Příkladem takového omezení může být situace, kdy v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je předmětem řízení např. peněžité plnění ve výši 100.000 Kč, avšak dovolatel podá dovolání jen v rozsahu částky 40.000 Kč (tedy jen ohledně částky nepřevyšující 50.000 Kč). Srov. k tomu obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sen. zn. 29 NSČR 199/2022 . 45. Pro účely posouzení, zda z úpravy obsažené v ustanovení § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (a z navazující úpravy obsažené v § 238 odst. 2 a 3 o. s. ř.) lze odvodit (v návaznosti na hodnotový census) i další kritéria (pravidla) omezující přípustnost dovolání v té které věci, Nejvyšší soud na tomto místě připomíná (v návaznosti na dikci § 236 odst. 1 o. s. ř.), že vztah úpravy obsažené v § 237 o. s. ř. k úpravě obsažené v § 238 o. s. ř. je vztahem pravidla (podle kterého je při splnění předpokladů formulovaných v § 237 o. s. ř. dovolání přípustné) a výjimky z něj. 46. Jinak řečeno, bez zřetele k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo že závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, anebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, jakož i bez zřetele k tomu, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka by měla být posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.), nebude dovolání v dané věci přípustné, jestliže to vylučuje některá z výjimek pojmenovaných v ustanovení § 238 odst. 1 o. s. ř. (co do hodnotového censu výjimka pojmenovaná v § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 238 odst. 2 a 3 o. s. ř.). Výjimky z pravidla přitom obecně mají být vykládány restriktivně, což platí tím více pro výjimky z pravidla formulované v právu procesním (srov. shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013 , uveřejněného pod číslem 2/2014 Sb. rozh. obč.). 47. Již při výkladu ustanovení občanského soudního řádu nastavujících pro účely přípustnosti dovolání hodnotový census v době od 1. 1. 1996 do 29. 9. 2017 se v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu prosazoval názor, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými (peněžitými) nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým (peněžitým) nárokům samostatně, bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. K tomu srov. např. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2000, pod číslem 9, nebo např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013 , uveřejněné pod číslem 85/2013 Sb. rozh. obč. Stejný závěr se prosazuje v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu při výkladu ustanovení § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017; srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3345/2018 , uveřejněného pod číslem 61/2021 Sb. rozh. obč. 48. Jde o omezení, jež nemá oporu v jazykovém výkladu ustanovení zakotvujících hodnotový census; ustanovení § 238 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000, ustanovení § 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 do 30. 6. 2009, ustanovení § 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012, ustanovení § 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, ustanovení § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, ani ustanovení § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. v aktuálním znění nepracuje terminologicky s pojmy „nárok“ nebo „samostatný skutkový základ nároku“. Hodnotový census se v těchto ustanoveních vždy váže k významově jinému (širšímu) slovnímu spojení „peněžité plnění“. Za použití výkladu e ratione legis však lze toto (další) omezení odvodit ze zásad, jimiž se soud řídí (má řídit) v občanském soudním řízení sporném (pro které je uvedená úprava primárně určena). 49. Prostřednictvím zásady hospodárnosti řízení (zásady procesní ekonomie), coby jedné ze základních zásad občanského soudního řízení sporného (srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001 , uveřejněné pod číslem 9/2002 Sb. rozh. obč.), se totiž předjímá (v návaznosti na dikci § 112 o. s. ř., v němž je zásada hospodárnosti řízení výslovně zmíněna), že v žalobě sice může být kumulováno (jedním řízením uplatňováno) více „nároků“ (jde o objektivní kumulaci), že však půjde o věci, které spolu skutkově souvisí nebo se týkají týchž účastníků (§ 112 odst. 1 o. s. ř.). U věcí (nároků), které (ač žalobou kumulovány) se ke spojení nehodí, ustanovení § 112 odst. 2 o. s. ř. naopak předpokládá, že budou vyloučeny k samostatnému řízení. Srov. v literatuře např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 506, 764-765. 50. Právem (nárokem) se samostatným skutkovým základem se přitom rozumí nárok, který je odvozen z určitých konkrétních skutkových tvrzení (určitého skutku), jež jsou jiná ve srovnání s těmi, od nichž žalobce odvodil jiný nárok, který uplatnil jednou žalobou, popřípadě jinou žalobou, jestliže i o ní soud rozhodl ve společném řízení. Je-li žalobou uplatněno několik nároků na zaplacení peněžité částky se samostatným skutkovým základem, pak podle ustálené soudní praxe soud ve vyhovujícím výroku rozsudku vždy žalovanému uloží povinnost k jedinému peněžitému plnění, které je součtem jednotlivých dílčích plnění (třebaže se samostatným skutkovým základem). Tento přístup k formulaci rozsudečného výroku se odráží i v praxi při formulování toho, čeho se žalobce domáhá (§ 79 odst. 1 o. s. ř.). Je obvyklé a správné, že žalobce v žalobě uvádí celkovou výši požadovaného peněžitého plnění, bez zřetele k tomu, zda jde o jednotlivé nároky se samostatným skutkovým základem, nebo o jednotlivá dílčí plnění vycházející z téhož skutku. Srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3480/2015 , uveřejněné pod číslem 22/2018 Sb. rozh. obč. 51. S judikaturou Nejvyššího soudu založenou na omezení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. prostřednictvím úvahy, zda (ne)jde o nárok se samostatným skutkovým základem, se ve své nálezové judikatuře ztotožnil i Ústavní soud. Srov. (k výkladu ustanovení § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve znění účinném do 29. 9. 2017) např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 2724/16 , uveřejněný pod číslem 50/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a (k výkladu ustanovení § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017) nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 2891/20 , uveřejněný pod číslem 219/2020 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. 52. Ve sporném řízení, jehož předmětem je v době vydání rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání, peněžité plnění zahrnující více „nároků“, se rozchází (není jednotná) rozhodovací praxe tříčlenných senátů Nejvyššího soudu v otázce, kdy jde o nároky se „samostatným skutkovým základem“. 53. Ve věcech nároků uplatňovaných z titulu odpovědnosti za škodu lze jako příklad přístupu k omezení přípustnosti dovolání na základě argumentu, že šlo o nároky se „samostatným skutkovým základem“, uvést rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3470/2019 , uveřejněný pod číslem 28/2022 Sb. rozh. obč. V něm Nejvyšší soud dospěl k závěru, že náhrada za ztrátu na výdělku a náhrada za ztížení společenského uplatnění (obojí coby nároky, jež měly původ v úrazu poškozeného) jsou samostatnými nároky odvíjejícími se od odlišného skutkového základu, takže v rozsahu, v němž se dovolání týkalo náhrady za ztrátu na výdělku nepřevyšující částku 50.000 Kč, je odmítl (jako objektivně nepřípustné) vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Srov. dále obdobně např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018 (ohledně náhrady za ztrátu na výdělku a náhrady bolestného), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1519/2019 (ohledně náhrady bolestného, náhrady za ztížení společenského uplatnění, náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, a náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1924/2021 , uveřejněné pod číslem 45/2022 Sb. rozh. obč. (ohledně náhrady za ztížení společenského uplatnění a náhrady bolestného), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4134/2019 (ohledně náhrady částky, kterou poškozený uhradil soudnímu exekutorovi na náhradu jeho nákladů, náhrady částky, kterou poškozený musel uhradit označenému věřiteli a náhrady nákladů právního zastoupení poškozeného v exekučním řízení). 54. Jinak postupoval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2771/2021 . V něm uzavřel, že otázka, pro jejíž řešení je dovolání přípustné, se (zároveň) dotýká existence právního titulu, na jehož základě měly vzniknout jednotlivé dílčí nároky žalobce na náhradu škody. Odtud dovodil, že předmětem dovolání je samotná existence daného právního titulu (nikoli jeho jednotlivé nároky), takže ve vztahu k nároku žalobce na náhradu škody spočívající v nákladech na skladování vozidla a jeho uložení do soudní úschovy a nákladech na právní zastoupení v řízení o soluční úschově (z nichž každý samostatně nepřevyšuje částku 50.000 Kč) se neuplatní limit pro přípustnost dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší soud potud obdobně odkázal na srovnatelné závěry, jež přijal (k existenci právního titulu, na jehož základě měly vzniknout dva samostatné nároky) při výkladu ustanovení § 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 v rozsudku ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4771/2015 . K posledně označenému ustanovení srov. obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2478/2015 , uveřejněný pod číslem 9/2018 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4679/2015 . K výkladu ustanovení § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 srov. dále obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4226/2016 . 55. V daných souvislostech nelze rovněž pominout, že Ústavní soud ve své recentní nálezové judikatuře pracuje při výkladu ustanovení § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se slovním spojením „společný skutkový základ“. Jde o nález sp. zn. III. ÚS 2891/20 (citovaný již v odstavci 51. shora), jímž Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1249/2020 , o odmítnutí dovolání založené na závěru, že dovolání se týká několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, z nichž žádný samostatně nepřevyšuje částku 50.000 Kč. Ústavní soud uzavřel, že mají-li žalobou uplatněné nároky na peněžité plnění „společný skutkový základ“, který se odlišuje pouze v tom, k jakému období měly vzniknout, pak na ně nelze pro účely posouzení, zda není dán důvod nepřípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nahlížet izolovaně. 56. Ve výše ustaveném právním rámci velký senát především uvádí, že z povahy věci nelze nalézt jinou než obecnou shodu co do posuzování samostatnosti nároků v právu smluvním; lze nalézt řadu příkladů, kdy peněžité nároky, jež mají smluvní základ (závazky ex contracto ) a jež by (obecně vzato) bylo lze označit za samostatné, budou mít společný skutkový základ prostě proto, že se tak smluvní strany dohodnou. Vyšší míru konkretizace sjednocujících závěrů lze promítnout do posouzení samostatnosti nároků, jež mají původ v právní skutečnosti mimosmluvní (závazky ex delicto ), což platí tím více, že mimosmluvní peněžité nároky jsou předmětem řízení i v této dovolací věci. 57. Posouzení, zda jde o právo (nárok) se samostatným skutkovým základem, respektive posouzení, zda jde o práva (nároky) se společným skutkovým základem, vychází z teorie identity skutku, jež se prosazuje v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu pro účely zkoumání překážky věci zahájené (litispendence) ve smyslu § 83 o. s. ř., případně pro účely zkoumání překážky věci rozsouzené (res iudicata) ve smyslu § 159a o. s. ř., závěrem, podle kterého o stejnou věc jde tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo zahájeno nebo pravomocně skončeno jiné řízení, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob, s tím, že tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku. Srov. např. důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009 , uveřejněného pod číslem 68/2011 Sb. rozh. obč. 58. Je-li pro účely posouzení omezení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. určující (až) předmět řízení (o peněžitém plnění) v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a může-li takto stanovenou hodnotu sporu dále omezit (prostřednictvím dovolání) sám dovolatel [tím, jak ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vymezí rozsah dovolání (v dovolání uvede, v jakém rozsahu jím napadá rozhodnutí odvolacího soudu)] (srov. argumentaci v odstavci 44. shora), pak odtud plyne, že také závěr, že peněžité plnění, které ve svém souhrnu převyšuje 50.000 Kč, se skládá z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, z nichž některé (nebo všechny) samostatně nepřevyšují 50.000 Kč, může dovolací soud přijmout jen ve vazbě na předmět řízení v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a v návaznosti na obsah dovolání samotného. 59. Vedle toho, že dovolatel napadne rozhodnutí odvolacího soudu v jiném (hodnotově menším) rozsahu [v porovnání s předmětem řízení (o peněžitém plnění) v době vydání onoho rozhodnutí], bude pro posouzení přípustnosti dovolání ve vazbě na hodnotový census podstatné, zda tím, jak dovolatel v dovolání konkrétně vymezí (v souladu s § 241a odst. 3 o. s. ř.) dovolací důvod (kterým je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. pouze nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem), předestře Nejvyššímu soudu právní otázky (procesního nebo hmotného práva), jejichž řešení se týká (v řízení, jehož předmětem v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu bylo peněžité plnění) „společného skutkového základu věci“. 60. Pro řízení o náhradu škody, jehož předmětem je peněžité plnění, které v souhrnu převyšuje 50.000 Kč, ale které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události (např. v úrazu poškozeného), jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“ (např. právě bolestné a náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti), z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50.000 Kč, lze výše řečené demonstrovat na následujících příkladech: 61. Jestliže dovolání bude podáno proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil nebo potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v tom duchu, že žaloba na náhradu škody spočívající v bolestném a náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti se zamítá proto, že žalovaný neporušil žádnou právní povinnost, pak lze typově očekávat, že dovolání se bude týkat skutkového základu věci společného oběma uplatněným nárokům a omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se neuplatní, i když žádný z uplatněných nároků samostatně nepřevýší 50.000 Kč. 62. Oproti tomu tam, kde základ nároku na náhradu škody již soudy pravomocně vyřešily mezitímním rozsudkem vydaným podle § 152 odst. 2 věty druhé o. s. ř., je zjevné, že dovolání podané proti konečnému rozsudku odvolacího soudu, se může týkat jen právních otázek výše škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3829/2007 , uveřejněný pod číslem 93/2010 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3287/2019 , uveřejněný pod číslem 24/2021 Sb. rozh. obč.), tedy právních otázek, jež pro jednotlivé uplatněné nároky (bolestné a náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti) nemají společný skutkový základ. 63. Velký senát tedy pro účely sjednocení výkladu ustanovení § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (ve spojení s ustanovením § 238 odst. 2 a 3 o. s. ř.) uzavírá, že je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50.000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50.000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se neuplatní, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení je těmto nárokům společné (vychází ze skutkového základu těmto nárokům společného). 64. Oproti tomu, je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50.000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50.000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se prosadí, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení není těmto nárokům společné (nevychází ze skutkového základu těmto nárokům společného). 65. Velký senát si je rovněž vědom toho, že se mohou vyskytnout hraniční případy, ve kterých nebude z podaného dovolání pro účely posouzení jeho přípustnosti prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dobře rozpoznatelné, zda dovoláním otevřená právní otázka vychází ze společného skutkového základu uplatněných nároků (odpověď na tuto otázku může být v některých případech podmíněna až věcným přezkumem podaného dovolání). K tomu velký senát dodává, že v pochybnostech o tom, zda dovoláním otevřená právní otázka vychází ze společného skutkového základu uplatněných nároků, nemůže dovolací soud dovolání odmítnout podle § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Předmětem řízení je (totiž) peněžité plnění, které v souhrnu převyšuje 50.000 Kč a výjimku z pravidla jdoucí nad rámec dikce § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zkoumáním samostatného skutkového základu jednotlivých nároků, je nutno vykládat restriktivně (v hraničních případech ve prospěch přípustnosti dovolání co do hodnotového censu). 66. Zbývá dodat (z praktických důvodů je žádoucí doplnit), že subjektivní prvky, jež mohou být vneseny do zkoumání přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu tím, jak dovolatel v dovolání vymezí právní otázky, o jejichž řešení dovolací soud žádá, se logicky nemohou promítnout do podoby poučení o přípustnosti dovolání (§ 157 odst. 1 o. s. ř. a § 169 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř.) v písemném vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu; to bude obsahovat poučení o přípustnosti dovolání podle toho, zda v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu bylo předmětem řízení peněžité plnění, které v souhrnu převyšuje 50.000 Kč. 67. V poměrech dané věci v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (rozsudku) odvolacího soudu (28. 6. 2021) bylo předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50.000 Kč (peněžité plnění ve výši 103.958 Kč, když k příslušenství tvořenému zákonným úrokem z prodlení se nepřihlíží), které se skládá ze dvou nároků, jež, ač mají původ v téže události (úrazu žalobce), jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“. Konkrétně jde o bolestné ve výši ve výši 57.794 Kč a o náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (v době od 2. 12. 2014 do 11. 1. 2015 a v době od 4. 5. 2015 do 3. 7. 2015) ve výši 46.164 Kč. 68. Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o věci samé v plném rozsahu (ohledně částky 103.958 Kč s příslušenstvím), tedy v rozsahu obou nároků přiznaných žalobci. 69. Jeden z těchto nároků (bolestné) samostatně převyšuje 50.000 Kč (57.794 Kč), takže se pro něj bez dalšího neuplatní omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Druhý z těchto nároků (náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti) samostatně nepřevyšuje 50.000 Kč (46.164 Kč), dovolání se však týká právních otázek, jejichž řešení je oběma nárokům společné (vychází ze skutkového základu těmto nárokům společného). Konkrétně dovolatel brojí proti takovému výkladu ustanovení § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, který mu (coby vlastníku komunikace) zakládá (objektivní) odpovědnost za újmu způsobenou uživateli (chodci nebo řidiči) závadou ve schůdnosti (ve sjízdnosti) komunikace (odpovědnost za výsledek, bez ohledu na protiprávnost a zavinění). Jelikož dovoláním předestřené právní otázky míří na společný skutkový základ obou nároků, neomezuje hodnotový census vyjádřený v § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustnost dovolání v dané věci ani ohledně nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti. 70. Dovolání proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek okresního soudu v bodu I. výroku (ve vyhovujícím výroku o věci samé), pak Nejvyšší soud shledává přípustným podle § 237 o. s. ř., když v posouzení dovoláním předestřených právních otázek je napadené rozhodnutí v rozporu s dále označenou judikaturou Nejvyššího soudu (žalobcův názor, že nejde o otázky právní, nýbrž skutkové, Nejvyšší soud nesdílí). IV. Důvodnost dovolání 71. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 72. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 73. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. 74. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona o pozemních komunikacích a zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: § 26 (zákona o pozemních komunikacích) (1) Dálnice, silnice a místní komunikace jsou sjízdné, jestliže umožňují bezpečný pohyb silničních a jiných vozidel přizpůsobený stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu těchto pozemních komunikací a povětrnostním situacím a jejich důsledkům. (2) V zastavěném území jsou místní komunikace a průjezdní úsek silnice schůdné, jestliže umožňují bezpečný pohyb chodců, kterým je pohyb přizpůsobený stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu těchto komunikací a povětrnostním situacím a jejich důsledkům. (3) Stavebním stavem dálnice, silnice nebo místní komunikace se rozumí jejich kvalita, stupeň opotřebení povrchu, podélné nebo příčné vlny, výtluky, které nelze odstranit běžnou údržbou, únosnost vozovky, krajnic, mostů a mostních objektů a vybavení pozemní komunikace součástmi a příslušenstvím. (4) Dopravně technickým stavem dálnice, silnice nebo místní komunikace se rozumí jejich technické znaky (příčné uspořádání, příčný a podélný sklon, šířka a druh vozovky, směrové a výškové oblouky) a začlenění pozemní komunikace do terénu (rozhled, nadmořská výška). (5) Povětrnostními situacemi a jejich důsledky, které mohou podstatně zhoršit nebo přerušit sjízdnost, jsou vánice a intenzivní dlouhodobé sněžení, vznik souvislé námrazy, mlhy, oblevy, mrznoucí déšť, vichřice, povodně a přívalové vody a jiné obdobné povětrnostní situace a jejich důsledky. (….) (7) Závadou ve schůdnosti pro účely tohoto zákona se rozumí taková změna ve schůdnosti pozemní komunikace, kterou nemůže chodec předvídat při pohybu přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu a povětrnostním situacím a jejich důsledkům. § 27 (zákona o pozemních komunikacích) (1) Uživatelé dálnice, silnice, místní komunikace nebo chodníku nemají nárok na náhradu škody, která jim vznikla ze stavebního stavu nebo dopravně technického stavu těchto pozemních komunikací. (…) (3) Vlastník místní komunikace nebo chodníku odpovídá za škody, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti chodníku, místní komunikace nebo průjezdního úseku silnice, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit. (…) (6) Prováděcí předpis blíže vymezí rozsah, způsob a časové lhůty pro odstraňování závad ve sjízdnosti dálnice, silnice a místní komunikace. Obec stanoví nařízením rozsah, způsob a lhůty odstraňování závad ve schůdnosti chodníků, místních komunikací a průjezdních úseků silnic. § 2895 (o. z.) Škůdce je povinen nahradit škodu bez ohledu na své zavinění v případech stanovených zvlášť zákonem. § 2900 (o. z.) Vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného. § 2901 (o. z.) Vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, má povinnost zakročit na ochranu jiného každý, kdo vytvořil nebezpečnou situaci nebo kdo nad ní má kontrolu, anebo odůvodňuje-li to povaha poměru mezi osobami. Stejnou povinnost má ten, kdo může podle svých možností a schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví nebo musí vědět, že hrozící závažností zjevně převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit. 75. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení zákona o pozemních komunikacích v době úrazu žalobce (1. 12. 2014), přičemž s dále uvedenými výjimkami později změn nedoznala. Ustanovení § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích doznalo s účinností od 31. 12. 2015 změny jen potud, že slova „odpovídá za“ byla nahrazena slovy „je povinen nahradit“. Ustanovení § 27 odst. 6 zákona o pozemních komunikacích se s účinností od téhož data posunulo ve struktuře § 27 zákona o pozemních komunikacích do odstavce 7. Ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve výše uvedené podobě, pro věc opět rozhodné, platí beze změny od 1. 1. 2014. 76. Ve shora ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným právním otázkám následující závěry: 77. Závadou ve schůdnosti ve smyslu § 26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích se rozumí v podstatě nepředvídatelná změna ve schůdnosti komunikace, způsobená vnějšími vlivy, a to změna natolik významná, že chodec ani při obezřetné chůzi respektující stav komunikace nebo důsledky povětrnostních vlivů, nemůže její výskyt předpokládat a účinně na ni reagovat ( R 140/2011 a R 27/2022 ). 78. V R 27/2022 (jehož sjednocující význam coby rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia je pro rozhodovací praxi tříčlenných senátů Nejvyššího soudu určující) Nejvyšší soud zdůraznil, že zákon o pozemních komunikacích zakládá přísnou (tzv. objektivní) odpovědnost vlastníka komunikace za újmy, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti. Jde o odpovědnost bez ohledu na protiprávnost a zavinění, která je spojena s existencí závady ve schůdnosti. S existencí takto pojaté (objektivní) odpovědností za výsledek počítá v obecné rovině i ustanovení § 2895 o. z. Nejde však o odpovědnost absolutní; ustanovení § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích totiž vymezuje liberační důvody, jejichž prokázáním se vlastník komunikace odpovědnosti zprostí. Nadto jde o odpovědnost, jež se pojí jen s určitou zvláště kvalifikovanou okolností, kterou je výskyt „závady ve schůdnosti“, definované v § 26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích. Musí jít (jde) o takový nedostatek komunikace, který se vymyká jejímu stavu z hlediska stavebního, dopravně technického i z hlediska celkového působení povětrnostních vlivů a který představuje pro chodce nenadálou a nepředvídatelnou změnu hrozící vznikem újmy (srov. opět R 27/2022 ). 79. Jinak řečeno, závadou ve schůdnosti může být jen takový úsek (místo) komunikace, který se svou nekvalitou vymyká obecnému stavu natolik, že jej uživatel není schopen rozlišit a upravit způsob chůze tomuto nenadálému nebezpečí. Není přitom vyloučeno, že závada ve schůdnosti se může vyskytnout i v úseku špatného stavebního stavu komunikace, jestliže překračuje očekávanou kvalitu vozovky nebo chodníku tak výrazně, že ji uživatel nemůže rozpoznat ani při pohybu uzpůsobeném zhoršenému stavu komunikace; srov. obdobně (pro závadu ve sjízdnosti) např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 134/2014 , uveřejněného pod číslem 57/2017 Sb. rozh. obč. 80. Ještě jinak řečeno, závadou ve schůdnosti, s níž jedině se pojí objektivní odpovědnost vlastníka komunikace, je výrazně kvalitativně zhoršené místo oproti celkovému okolnímu stavu komunikace, které je pro svou povahu nebo umístění pro uživatele nenadálé, tj. nepředvídatelné ve smyslu § 26 odst. 1 a 2 silničního zákona, a vymyká se obecnému stavu komunikace natolik, že je uživatel není schopen rozlišit a upravit způsob chůze tomuto nenadálému nebezpečí; srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 574/2020 . 81. Podle skutkových závěrů, z nichž vyšly soudy v dané věci, vznikla žalobci újma na zdraví poté, co 1. 12. 2014 v odpoledních hodinách uklouzl na zledovatělém chodníku před budovou pošty. V té době padal mrznoucí déšť a na chodnících se tvořil kluzký povrch (ledovka). Sdělovací prostředky již od odpoledních hodin předchozího dne opakovaně zveřejňovaly výstrahu Českého hydrometeorologického ústavu o nebezpečí tvorby ledovky na celém území republiky; šlo o kalamitní situaci, která postihla i území žalovaného (města). 82. Jestliže žalobce uklouzl na ledovce, která se tvořila v celém městě, pak nemůže jít o nenadálou a nečekanou změnu stavu chodníku, na kterou se nemohl připravit a účinně na ni reagovat, což platí tím více, když výstraha před ledovkou byla veřejnosti známa. Nemůže proto jít o závadu ve schůdnosti ve smyslu ustanovení § 26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích, takže není dána ani objektivní odpovědnost žalovaného za vznik újmy žalobce podle § 27 odst. 3 tohoto zákona. 83. V R 27/2022 Nejvyšší soud dále uzavřel, že úpravou obsaženou v zákoně o pozemních komunikacích silničního zákona není vyloučena obecná odpovědnost vlastníka komunikace za konkrétní porušení právní povinnosti s presumovaným zaviněním, a to podle obecného předpisu, jímž je zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. 84. K posouzení předpokladů vzniku odpovědnosti vlastníka (správce) komunikace podle obecného předpisu (podle občanského zákoníku) přistoupí soud tehdy, nebudou-li dány (naplněny) předpoklady vzniku objektivní odpovědnosti podle zákona o pozemních komunikacích. Z hlediska znaku protiprávnosti bude předmětem takového zkoumání především posouzení, zda vlastník (správce) komunikace řádně plnil povinnost udržovat komunikaci ve stavu umožňujícím bezpečný pohyb osob, tedy povinnost, která se obecně odvíjí od postavení potenciálního škůdce coby vlastníka (správce) komunikace a plyne též ze samotného smyslu a účelu právní úpravy obsažené v zákoně o pozemních komunikacích. Ta (totiž) sleduje veřejný zájem na tom, aby síť pozemních komunikací existovala a fungovala bezpečně pro širokou veřejnost (pro uživatele komunikací). 85. Vznik obecné „subjektivní“ povinnosti k náhradě majetkové a nemajetkové újmy pak bude vždy záviset na konkrétním zaviněném jednání, jímž vlastník (správce) komunikace poruší právní povinnost. Typicky půjde o jednání (též v podobě opomenutí konat), které spočívá v tom, že vlastník (správce) komunikace zanedbá pravidelnou zimní údržbu nebo jinou péči o stav komunikace (§ 2901 o. z.), nebo o jednání, které spočívá v tom, že vlastník (správce) komunikace provede údržbu komunikace vadně, způsobem, kterým její stav ještě zhorší (§ 2900 o. z.). Nad rámec období rozhodného pro daný spor lze pro úplnost doplnit, že s účinností od 13. 11. 2015 předepisuje ustanovení § 9 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích vlastníku (správci) komunikace výslovně povinnost provádět její pravidelné a mimořádné prohlídky, údržbu a opravy (srov. opět i R 27/2022 ). 86. Zbývá dodat, že tzv. spoluzpůsobení nebo výlučné způsobení si újmy poškozeným ve smyslu ustanovení § 2918 o. z. přichází v úvahu nejen u subjektivní odpovědnosti vlastníka (správce) komunikace podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nýbrž i u objektivní odpovědnosti vlastníka (správce) komunikace založené závadou ve schůdnosti ve smyslu § 26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích. 87. Napadené rozhodnutí tedy v rovině podaného výkladu v potvrzujícím výroku o věci samé neobstálo. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení a o soudním poplatku). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud (včetně závislých výroků o nákladech řízení) i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). 88. V rozsahu výroků, pro které vyloučil přípustnost dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h/ a i/ o. s. ř. (srov. odstavce 33. a 34. odůvodnění shora), Nejvyšší soud dovolání neodmítl (jako objektivně nepřípustné) jen proto, že šlo o závislé výroky, jež musely být zrušeny při zrušení rozhodnutí ve věci samé (srov. shodně např. důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012 , uveřejněného pod číslem 82/2014 Sb. rozh. obč.). 89. V další fázi řízení bude soud prvního stupně (odvolací soud) věnovat náležitou pozornost předmětu řízení v té jeho části, jež se týká příslušenství představovaného zákonným úrokem z prodlení. Okresní soud totiž jak rozsudkem ze dne 3. 10. 2019, tak rozsudkem ze dne 18. 2. 2021 vždy rozhodoval o zákonném úroku z prodlení z žalované částky za dobu od „1. 12. 2016“ do zaplacení a odvolací soud v tomto ohledu v usnesení ze dne 18. 5. 2020 ani v rozsudku ze dne 28. 6. 2021 (ve znění usnesení ze dne 3. 8. 2021) žádnou nápravu nezjednal. Ze žaloby se přitom podává, že žalobce požaduje zákonný úrok z prodlení z žalované částky za dobu od „1. 2. 2016“ do zaplacení. Odlišné stanovisko následujících soudců Mgr. Radek Kopsa, JUDr. Hana Tichá, JUDr. Robert Waltr, JUDr. David Vláčil, JUDr. Petr Vojtek, JUDr. Martina Vršanská Senát č. 25 předložil věc velkému senátu za účelem sjednocení dosavadní praxe Nejvyššího soudu a jeho záměrem bylo pouze mírně korigovat praxi rozhodování o dovolání tak, aby byl zachován účel ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. nezatěžovat Nejvyšší soud (dále též jen „NS“) rozhodováním o bagatelních nárocích, ale v případech, kdy předmětem odvolacího řízení byly dílčí nároky, z nichž některé peněžní limit 50.000 Kč přesahovaly a některé jej nedosahovaly, a dovolání bylo shledáno ohledně nároků limit přesahujících přípustné i důvodné pro řešení otázek všem nebo některým uplatněným nárokům společných, bylo možno odklidit i rozhodnutí o tzv. podlimitních nárocích a prosadit závazný právní názor dovolacího soudu ve vztahu ke všem nárokům, pro něž bylo řešení posuzovaných právních otázek určující. Podmínkou přípustnosti dovolání však bylo, aby alespoň jeden z nároků, o nichž rozhodoval odvolací soud, přesahoval zákonný limit; pokud by byly všechny nároky podlimitní, dovolání by přípustné nebylo. Většina velkého senátu však tento záměr nerespektovala a přijala rozhodnutí, které radikálně mění kurs dosavadního judikatorního vývoje, dle něhož v případě, že žádný z dílčích nároků nepřesahoval zákonný limit, dovozoval nepřípustnost dovolání a tuto rozhodovací praxi aproboval i Ústavní soud (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 140/22 , II. ÚS 2660/21 , III. ÚS 2467/21 , IV. ÚS 2014/21 ). Takový judikatorní odklon rozhodně nepřispívá k právní jistotě. Rozhodnutí velkého senátu však především porušuje logický sled úvah potřebných k posouzení přípustnosti dovolání. Výluka z přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je výjimkou, jejíž posouzení předchází posuzování podmínek přípustnosti podle § 237 o. s. ř., tedy má být zkoumána prvotně a bez ohledu na věcný obsah uplatněných námitek. Účelem této výjimky z přípustnosti dovolání je odbřemenění NS (deklarované i v důvodové zprávě k zákonu č. 296/2017 Sb.). Postup prosazený většinou velkého senátu je z tohoto pohledu nelogický, neboť k posouzení přípustnosti dovolání vyžaduje jako prvotní zkoumání dovolatelem předestřených právních otázek a uplatněných dovolacích důvodů. To jde zcela proti snaze dosáhnout toho, aby se NS nemusel zabývat věcmi, které pro bagatelnost pozornost nejvyšší soudní instance nezasluhují, a zejména, aby nemusel nepřípustnost dovolání složitě odůvodňovat (viz např. závěry konference konané ke 30. výročí NS). Přijatý výklad odporuje tedy účelu zákona, podrývá i legislativní snahy vedení NS jdoucí tímto směrem a dává legislativcům do ruky argument, proč vůbec NS odbřemeňovat, když si sám práci dělá složitější. Založení nároku se samostatným skutkovým základem (bod 58 odůvodnění) v návaznosti na vymezení dovolacích důvodů je nesprávné, zakládá dvojí standard, kdy se jen pro určitou procesní fázi stává více nároků nárokem jedním, a to de facto v závislosti na procesním úkonu dovolatele, ačkoliv jinak je obvyklé vycházet pro takové rozlišení z hmotného práva a z toho plynoucí povahy nároků. Jinými slovy to bude dovolatel, kdo svým dovoláním „sloučí“ jinak samostatné nároky. V poměrech dílčích nároků na náhradu újmy na zdraví je pak nesprávný závěr obsažený v bodu 57, neboť nikoho by snad nenapadlo vidět v rozhodnutí o bolestném překážku věci pravomocně rozsouzené pro řízení o náhradu za ztrátu na výdělku. V tom rozhodnutí popírá zavedenou teorii i praxi ohledně jednoty skutku. Není nijak zdůvodněna (ne)provázanost s § 206 odst. 2 o. s. ř. řešícím nabytí právní moci rozhodnutí ohledně nároků se samostatným skutkovým základem. Problematické a nejasné jsou závěry bodu 65, jak to ostatně důvodně namítali oponenti přijaté verze odůvodnění již při jednání velkého senátu. Velký senát zde připouští, že se mohou vyskytnout hraniční případy, ve kterých nebude z podaného dovolání pro účely posouzení jeho přípustnosti prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dobře rozpoznatelné, zda dovoláním otevřená právní otázka vychází ze společného skutkového základu uplatněných nároků (odpověď na tuto otázku může být v některých případech podmíněna až věcným přezkumem podaného dovolání). Řešení tohoto problému pak spatřuje ve výkladu ve prospěch dovolatele, čili dalším rozšířením přípustnosti dovolání nahlodávajícím účel této výluky. Rozhodnutí se dovolává doslovného znění zákona, ačkoli dnes již lze považovat za notorietu princip, že doslovné znění právní normy představuje jen prvotní přiblížení k jejímu smyslu, jehož se lze dobrat teprve aplikací standardních výkladových metod (včetně výkladu dle smyslu zákona), a ačkoli již dříve judikatura dovolacího soudu doslovný výklad § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítla, neboť by vedl k absurdním důsledkům (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018 ). Rozhodnutí spíše než smysluplné řešení procesního problému otevírá další otázky: V jakém rozsahu bude NS zkoumat podmínky přípustnosti dovolání u podlimitního nároku – jen ohledně společné otázky či ohledně všech dovolatelem předestřených otázek? Otevře se případná přípustnost dovolání i pro jiné otázky? Pokud ne, jak se to projeví procesně ve výroku? Jak to bude u dvou podlimitních nároků, jejichž součet je nadlimitní? Bude se NS v konečném důsledku nucen zabývat i opodstatněností dílčích nároků dosahujících částek v řádu stovek či desítek korun? Výsledkem těchto nejasností bude nutnost všechno složitě zdůvodňovat na úkor věcného řešení. Takto neprůhledný procesní systém neposiluje právní jistotu, a naopak otevírá prostor k široké řadě námitek uplatnitelných mimo jiné v ústavní stížnosti. Oproti tomu systém navržený senátem č. 25, pro nějž hlasovala nikoli zanedbatelná menšina velkého senátu, byl jednodušší a vedl by ve výsledku k obdobnému účelu, totiž aby v případě, že nadlimitního (a tedy pro bagatelnost z přípustnosti nevyloučeného) nároku se týká právní otázka, která má při věcném posouzení význam i pro nárok podlimitní, pak se pro něj § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (výjimka z výjimky) nepoužije. To se uplatní jen při důvodnosti dovolání pro tuto otázku, tedy u zrušovacího rozhodnutí, tudíž odpadají nejasnosti, co všechno ještě řešit z námitek k podlimitnímu nároku, totiž nic. Toto pojetí je v souladu i s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2891/20 (zmíněným v bodech 51 a 55), protože náhradu škody spočívající např. ve ztrátě opakovaných plnění či v nákladech léčení považujeme za jediný nárok bez ohledu na dílčí položky, z nichž se skládá. Oproti tomu situace u jednotlivých svébytných nároků při poškození zdraví je odlišná, neboť jejich pojítkem je škodní událost (víceméně jediná společná otázka se tedy týká pouze jí, zčásti snad ještě spoluzpůsobení si újmy poškozeným či případné moderace), ostatní podmínky odpovědnosti se již liší (vznik nároku, jeho výše, příčinná souvislost, promlčení apod.). Za přinejmenším matoucí považujeme závěr vyslovený v bodu 66, který povede k tomu, že účastník bude poučen, že dovolání je přípustné, aby se pak z rozhodnutí NS dozvěděl, že to ve vztahu k podlimitním nárokům není tak docela pravda. V pojetí zastávaném menšinou velkého senátu by bylo pro odvolací soud mnohem snazší formulovat poučení o dovolání a pro účastníky by bylo toto poučení mnohem srozumitelnější a výsledek dovolacího řízení předvídatelnější.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23101/	08.11.2023	24 Cdo 2330/2023	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. 12. 2022, sp. zn. 18 Co 252/2022, a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 28. 4. 2022, sp. zn. 32 D 1906/2020, a věc vrátil Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Řízení o pozůstalosti po F. Z., zemřelém dne 8. 11. 2020 (dále též jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. 12. 2020, č. j. 32 D 1906/2020-2. Provedením úkonů v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli byl pověřen JUDr. J. L., notář v P. (§ 101 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních), jeho zástupkyní byla ustanovena JUDr. M. K. 2. Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 11. 10. 2021, č. j. 32 D 1906/2020-183, přerušil řízení o pozůstalosti po zůstaviteli, a to do doby pravomocného skončení probíhajícího soudního řízení sp. zn. 17 C 169/2018 vedeného u Okresního soudu v Pardubicích. Na základě zjištění, že u Okresního soudu v Pardubicích je pod sp. zn. 17 C 169/2018 vedeno řízení, jehož předmětem je spor o určení vlastnického práva zůstavitele k nemovitým věcem, resp. o platnost darovací smlouvy ze dne 10. 4. 2018, kterou zůstavitel uzavřel s pozůstalou dcerou Z. S. a která se týká spoluvlastnického podílu ve výši jedna polovina na nemovitostech evidovaných na listu vlastnictví č. 1 pro k. ú. R. (dále též jen „předmětné nemovité věci“), dovodil, že rozhodnutí v dané věci „má význam pro určení obvyklé ceny aktiv pozůstalosti a čisté ceny pozůstalosti, a tedy i pro určení výše povinných dílů“, a vzhledem k tomu, že „probíhá jiné řízení u soudu, v němž je řešena otázka, která má význam pro rozhodnutí soudu v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli“, přerušil řízení dle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu. 3. Okresní soud v Pardubicích poté usnesením ze dne 28. 4. 2022, č. j. 32 D 1906/2020-206, jmenoval J. Ž. správcem celé pozůstalosti po zůstaviteli. Soud prvního stupně vycházel ze skutkového zjištění, že zůstavitel byl rozvedený, zanechal 2 děti – Z. S. a F. Z., který však zůstavitele předemřel a zanechal 3 děti – S. Z., L. R. a F. Z., že zůstavitel o svém majetku pořídil závěť sepsanou dne 1. 12. 2014 ve formě notářského zápisu JUDr. J. Č., jíž „povolal dědičkou veškerého svého majetku Z. S.“ a jíž požádal svá vnoučata, aby „tuto jeho závěť v plném rozsahu respektovala a nevznášela žádné nároky na povinný díl“ s tím, že „v případě, že by vnoučata tuto jeho závěť v plném rozsahu nerespektovala, dává tímto příkaz, aby v závěti vymezený majetek, který jejich otec, syn zůstavitele F. Z., od zůstavitele za jeho života bezplatně obdržel a který nebyl obvyklým darováním, byl započten na jejich povinný díl“, že Z. S., L. R., S. Z. a F. Z. uznali závěť zůstavitele ze dne 1. 12. 2014 za pravou a platnou, avšak S. Z. a F. Z. „každý z nich uplatnil své právo na povinný díl“, a dále na základě zjištění, že u Okresního soudu v Pardubicích je pod sp. zn. 17 C 169/2018 vedeno řízení o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, resp. o platnost darovací smlouvy ze dne 10. 4. 2018, kterou zůstavitel uzavřel se Z. S., jež se týká spoluvlastnického podílu ve výši jedna polovina na nemovitostech evidovaných na listu vlastnictví č. 1 pro k. ú. R., dovodil, že rozhodnutí, které bude vydané v řízení pod sp. zn. 17 C 169/2018, „má význam pro určení obvyklé ceny aktiv pozůstalosti a čisté ceny pozůstalosti a tedy i pro určení výše povinných dílů“, a vzhledem k tomu, že zůstavitel nepořídil listinu, kterou by sám ustanovil správce pozůstalosti nebo jeho části a nebyl jmenován ani vykonavatel závěti, měl za to, že „pozůstalost bude spravovat jediná dědička Z. S.“ v souladu s ustanovením § 1677 odst. 1 občanského zákoníku. Protože však na základě odvolání nepominutelných dědiců S. Z. a F. Z. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 22. 2. 2022, č. j. 23 Co 32/2022-274, zrušil usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 28. 12. 2021, č. j. 17 C 169/2018-253 (jímž bylo rozhodnuto o pokračování v řízení namísto žalobce – zůstavitele toliko s žalovanou Z. S. jako jedinou závětní dědičkou a dále o zastavení řízení z důvodu splynutí osoby žalobce a žalované) a věc mu vrátil k dalšímu řízení z důvodu, že „musí být zajištěno pokračování sporného řízení“ a „řešením této situace je projednání pozůstalosti, aniž by soudní komisař vyřešil v řízení o pozůstalosti výši povinných dílů, nebo jmenování správce pozůstalosti z jiného vážného důvodu ve smyslu ustanovení § 157 odst. 2 písm. c) zákona o zvláštních řízeních soudních [pozn. správně jde o § 157 odst. 1 písm. c)], jenž by mohl vstoupit do řízení jako právní nástupce zemřelého žalobce a doprojednání věci za jeho účasti“, a vzhledem k tomu, že S. Z. a F. Z. nadále „trvají na vypořádání práva na povinný díl v řízení o pozůstalosti“, soud prvního stupně rozhodl o ustanovení správce pozůstalosti advokáta J. Ž., „který se svým jmenováním do funkce vyslovil souhlas“. 4. K odvolání Z. S. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 29. 12. 2022, č. j. 18 Co 252/2022-236, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že „soud jmenuje J. Ž. správcem pozůstalosti, a to pro potřeby řízení vedeného u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 17 C 169/2018“, a že „správa pozůstalosti jmenovaným správcem J. Ž. končí pravomocným skončením řízení vedeným u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 17 C 169/2018“. Odvolací soud uzavřel, že pro pozůstalostní řízení „je podstatné, zda nemovité věci darované zůstavitelem za jeho života pozůstalé dceři – závětní dědičce budou předmětem dědictví či nikoli“, a že „toto musí být vyřešeno v pozůstalostním řízení a nebylo by možné tuto skutečnost řešit až následně v nějakém dalším sporném řízení“, neboť soud v následném sporném řízení „by totiž byl vázán rozsahem aktiv, případně pasiv pozůstalostního řízení“, a pokud by v pozůstalostním řízení, které by již bylo pravomocně skončeno, bylo stanoveno, že v aktivech dědictví nejsou nemovité věci v k. ú. R., „nemohli by nepominutelní dědicové požadovat v nějakém jiném řízení povinný díl z těchto nemovitých věcí“. Dále dospěl k závěru, že „nepominutelný dědic je přitom účastníkem, jde-li v něm o soupis pozůstalosti, určení obvyklé ceny pozůstalosti a o vypořádání jeho povinného dílu (§ 113 z. ř. s.)“, a že „něco jiného by byla situace, kdyby aktiva mezi dědicem a nepominutelnými dědici sporná nebyla a nepominutelní dědicové by mohli případně vyžalovat na dědici, který by dědil nějaký majetek, povinný díl v penězích v jiném soudním řízení“, že tomu tak v daném případě není, a proto „bude třeba vyřešit, zda a z jakého majetku mají nepominutelní dědicové právo na povinný díl“, a je třeba, aby „bylo dokončeno sporné řízení o určení vlastnického práva zůstavitele k nemovitým věcem v k. ú. R.“, což je možné – s ohledem na to, že nepominutelní dědicové ve skutečnosti nejsou dědicové – „pouze za účasti správce dědictví ustanoveného podle § 157 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu“. Námitky dovolatelky ohledně placení nákladů správce pozůstalosti odvolací soud odmítl s tím, že s ohledem na závěry znalce ustanoveného ve sporném řízení jejich placení mohla předejít, „pokud by uznala, že zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem nemovitých věcí v k. ú. R.“. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že není třeba, aby byl správce ustanoven správcem celé pozůstalosti, ale že „měl být ustanoven pouze pro vedení řízení u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 17 C 169/2018“, a proto usnesení soudu prvního stupně změnil. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala Z. S. dovolání s tím, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného či procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně nesprávně rozhodl ve věci, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Podle dovolatelky se v projednávaném případě nejedná o jiný vážný důvod ke jmenování správce pozůstalosti dle ustanovení § 157 odst. 1 písm. c) zákona o zvláštních řízeních soudních, přičemž s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 24 Cdo 221/2022 , má dovolatelka za to, že „byla přímo ze zákona správkyní pozůstalosti, a to jako jediná závětní dědička“, a že v projednávané věci odvolací soud shledal jediným smyslem ustanovení správce pozůstalosti právě možnost pokračování v soudním řízení vedeném u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 17 C 169/2018, které „však okresní soud zcela správně po smrti zůstavitele (žalobce) zastavil, když došlo ke splynutí účastníků řízení“, neboť žalobce závětí odkázal vlastnické právo k předmětu řízení žalované, ale k odvolání nepominutelných dědiců – tj. „osob, které ani nebyly účastníky sporného řízení“, odvolací soud rozhodnutí o zastavení zrušil, přestože sám uvedl, že tito „ve skutečnosti nemohou být dědici, kteří by mohli vstoupit do práv a povinností, o nichž v tomto řízení jde“. K možnému ustanovení správce pozůstalosti dovolatelka předkládá názor, že se jedná o tzv. prostou správu, která „má směřovat k ochránění zájmů dědiců, popř. věřitelů“, a tedy že „není na místě jmenovat správce, když žádní věřitelé do dědického řízení přihlášeni nejsou a jediná dědička řádně správu pozůstalosti vykonává a soudní jmenování správcem odmítá“. Odvolacímu soudu také vytýká, že se nevypořádal s její námitkou ohledně hrazení nákladů žalobce (resp. správce pozůstalosti), bez ohledu na výsledek sporu, a to za správu této části pozůstalosti, a že dovoláním napadené rozhodnutí „nemůže obstát v testu ústavnosti“ a „je nezákonné“. Dle dovolatelky by zastavením sporného řízení z důvodu splynutí osoby žalobce a žalované „práva nepominutelných dědiců krácena nebyla“, nadto požádal-li zůstavitel v závěti sepsané formou notářského zápisu vnoučata, aby tuto jeho závěť respektovala a nebyl požadován nárok na povinný díl, a v případě nerespektování dal příkaz k započtení darů poskytnutých za jeho života právnímu předchůdci těchto vnuků na jejich povinný díl. Dovolatelka má tedy za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s hmotným i procesním právem, neboť „není možné jmenovat správce pozůstalosti z jediného důvodu, a to aby vedl soudní spor proti jedinému dědici“, když „toto nepochybně nebylo smyslem právní úpravy, a je tím nezákonně uplatněn jiný vážný důvod ve smyslu § 157 odst. 2 písm. c) zákona o zvláštních řízeních soudních [pozn. jedná se o § 157 odst. 1 písm. c) zákona o zvláštních řízeních soudních], a proto navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. 6. S. Z. ani F. Z. se k dovolání nevyjádřili. III. Přípustnost dovolání 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) projednal dovolání Z. S. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 10. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.). 11. V projednávané věci dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, zda lze „jiný vážný důvod“ pro jmenování správce pozůstalosti ve smyslu ustanovení § 157 odst. 1 písm. c) zákona o zvláštních řízeních soudních spatřovat ve vedení řízení o určení vlastnického práva zůstavitele k nemovitým věcem, s jejichž zařazením do aktiv pozůstalosti jediná závětní dědička zůstavitele nesouhlasí, avšak nepominutelní dědicové žádají stanovení a vypořádání jejich povinného dílu v rámci pozůstalostního řízení též z těchto nemovitých věcí. 12. Protože se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a protože vyřešení této otázky bylo pro rozhodnutí ve věci určující (významné), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. IV. Důvodnost dovolání 13. Po přezkoumání dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je důvodné. 14. Vzhledem k tomu, že zůstavitel zemřel dne 8. 11. 2020, řídí se dědické právo po něm zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinným od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), a řízení o pozůstalosti zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“). 15. Právní úprava správy pozůstalosti je obsažena především v ustanovení § 1677 a násl. o. z. Zůstavitel může povolat správce pozůstalosti nebo některé její části (dále jen „správce pozůstalosti“) a případně určit, jaké má povinnosti a zda i jak bude odměňován. Povolání správce pozůstalosti vyžaduje formu veřejné listiny (§ 1556 odst. 1 o. z.). Povolal-li zůstavitel správce pozůstalosti nebo vykonavatele závěti, spravuje pozůstalost až do potvrzení nabytí dědictví správce pozůstalosti, jinak vykonavatel závěti. Nepovolal-li zůstavitel žádného z nich, spravuje pozůstalost dědic; je-li dědiců více a neujednají-li si nic jiného, spravují pozůstalost všichni dědicové (§ 1677 odst. 1 o. z.). Kdo spravuje pozůstalost, vykonává její prostou správu (§ 1678 odst. 1 o. z.). 16. Při aplikaci uvedených hmotněprávních ustanovení se však nelze obejít bez ustanovení procesních, která jsou součástí úpravy řízení o pozůstalosti v z. ř. s., obdobně jako tomu je i u dalších institutů dědického práva, pro které je charakteristická značná provázanost hmotněprávní a procesněprávní úpravy. Ostatně i důvodová zpráva k § 156 až § 161 z. ř. s. uvádí, že se v těchto ustanoveních rovněž procesně provádí úprava obsažená v § 1677 až § 1680 o. z. 17. Nepovolal-li zůstavitel správce pozůstalosti, může soud i bez návrhu usnesením jmenovat správce pozůstalosti, jestliže a) vykonavatel závěti nebyl jmenován nebo odmítl spravovat pozůstalost nebo je zřejmě nezpůsobilý spravovat pozůstalost, a jestliže dědici nejsou schopni řádně spravovat pozůstalost, b) je třeba vyhotovit seznam majetku patřícího do pozůstalosti, nebo c) je k tomu jiný vážný důvod (§ 157 odst. 1 z. ř. s.). Nestanoví-li zákon jinak, má soudem jmenovaný správce pozůstalosti stejné právní postavení jako správce pozůstalosti povolaný zůstavitelem (§ 157 odst. 5 věta první z. ř. s.). Správcem pozůstalosti může být soudem jmenován jen ten, kdo s tím souhlasí (§ 158 věta první z. ř. s.). V usnesení o jmenování správce pozůstalosti soud vždy vymezí rozsah spravovaného majetku zůstavitele nebo uvede účel, pro který byl správce pozůstalosti jmenován (§ 158 odst. 2 z. ř. s.). 18. Odvolací soud v projednávané věci přistoupil ke jmenování správce pozůstalosti z „jiného vážného důvodu“ dle ustanovení § 157 odst. 1 písm. c) z. ř. s., a to „pro potřeby řízení vedeného u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 17 C 169/2018“, s odůvodněním, že „pro pozůstalostní řízení je podstatné, zda nemovité věci darované zůstavitelem za jeho života pozůstalé dceři – závětní dědičce Z. S. budou předmětem dědictví či nikoliv“ (pozn. správně jde o pozůstalost, k tomu viz § 1475 odst. 2 a 3 o. z.). 19. Pojem „jiný vážný důvod“ není v zákoně blíže vymezen, a proto lze dovodit, že se bude jednat o situace výjimečné, které soudnímu komisaři umožní jmenovat správce pozůstalosti nejen v zákonem vymezených případech (například kdy dědici nejsou schopni či ochotni řádně spravovat pozůstalost), ale také tehdy, pokud by dědicové byli schopni řádně spravovat pozůstalost, avšak s ohledem na okolnosti případu nebo podle dosavadního stavu řízení se jeví vhodné, aby byla správcem pozůstalosti jmenována osoba odlišná od osoby dědice, či v případech, kdy hrozí nebezpečí z prodlení nebo kdy je třeba činit úkony vyžadující zvláštní znalosti a schopnosti. 20. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 24 Cdo 221/2022 (o jehož závěry dovolatelka v dovolání též opírá svou argumentaci), dovodil, že pokud po zahájení řízení o pozůstalosti a v jeho průběhu nevzniknou žádné pochybnosti, že by dědici spravující pozůstalost dosud fakticky nebyli schopni (ať již z důvodů zdravotních, časových, nerespektování zákonných ustanovení o správě cizího majetku, apod.) správu pozůstalosti dále provádět, nebude ani důvodu k rozhodnutí soudu podle ustanovení § 157 z. ř. s. Pokud je jediný dědic, platí to tím spíše, neboť nehrozí spory o výkon správy, jako by tomu bylo v případě, kdy je dědiců více. 21. Nejvyšší soud dále v usnesení ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 24 Cdo 111/2023 , dospěl k závěru, že z ustanovení § 157 z. ř. s. lze také dovodit, že dědicům správa pozůstalosti náleží ze zákona, provádí ji tedy (v zásadě) bez toho, aby o tom soud rozhodl. A to zejména bezprostředně po smrti zůstavitele, kdy není žádný časový prostor k tomu, aby soud dědice pověřil výkonem správy pozůstalosti, nelze než uzavřít, že pokud dědic nezbytné činnosti ve vztahu k pozůstalosti činí, provádí správu pozůstalosti fakticky (správa je odvozena přímo ze zákona). Pokud je jediným dědicem, platí to tím spíše, neboť nehrozí spory o výkon správy, jako by tomu mohlo být v případě, kdy je dědiců více. 22. S ohledem na výše uvedené tedy dovolatelka odvolacímu soudu právem vytýká „nadbytečnost“ jmenování správce pozůstalosti, jehož jediným smyslem má být možnost pokračování ve sporném řízení o možném aktivu pozůstalosti, má-li (správně) za to, že jako jediná závětní dědička po zůstaviteli vykonávala správu pozůstalosti, byla-li správu pozůstalosti ochotna i schopna vykonávat; nadto nebylo-li v projednávaném případě ani třeba činit úkony vyžadující zvláštní znalosti a schopnosti. Nelze také přehlédnout, že již soud prvního stupně v odůvodnění usnesení ze dne 28. 4. 2022, č. j. 32 D 1906/2020-206, uvedl, že (původně) vycházel z ustanovení § 1677 odst. 1 o. z. a měl za to, že pozůstalost bude spravovat jediná dědička Z. S. (kromě toho také v přípise ze dne 30. 9. 2021, jenž adresoval Okresnímu soudu v Pardubicích ke sp. zn. 17 C 169/2018, potvrzoval, že osobou spravující pozůstalost je jediná závětní dědička), ke jmenování správce pozůstalosti však přistoupil toliko s odkazem na usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 2. 2022, č. j. 23 Co 32/2022-274, který zrušil usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 28. 12. 2021, č. j. 17 C 169/2018-253, ve věci určení vlastnického práva zůstavitele k předmětným nemovitým věcem (jímž bylo rozhodnuto o pokračování v řízení namísto žalobce – zůstavitele toliko s žalovanou Z. S. jako jedinou závětní dědičkou a dále o zastavení řízení z důvodu splynutí osoby žalobce a žalované), a věc mu vrátil k dalšímu řízení mimo jiné z důvodu, že má-li dojít „k naplnění očekávání soudního komisaře dle jeho usnesení o přerušení řízení (určení obvyklé ceny pozůstalosti pro určení výše povinných dílů), musí být zajištěno pokračování sporného řízení“ a „řešením takové situace je jmenování správce pozůstalosti z jiného vážného důvodu, jenž by mohl vstoupit do řízení jako právní nástupce zemřelého žalobce“. 23. K tomuto dovolací soud považuje za nezbytné dále dodat, že dospěl-li odvolací soud v projednávaném případě k závěru o potřebě jmenovat správce pozůstalosti pro účely vedení řízení u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 17 C 169/2018 (o určení vlastnického práva zůstavitele k nemovitým věcem) také z důvodu, aby „mohlo být toto sporné řízení dokončeno“, neboť „nepominutelní dědicové ve skutečnosti nejsou dědicové“, jinak řečeno aby v daném sporném řízení nedošlo ke splynutí osoby žalující a žalované v osobě Z. S., má dovolací soud za to, že ani z takto nastalé situace nelze dovodit okolnosti případu odůvodňující jmenování správce pozůstalosti dle ustanovení § 157 odst. 1 písm. c) z. ř. s., tj. z „jiného vážného důvodu“. 24. Souhlasit totiž nelze ani se závěry odvolacího soudu, že otázka, zda předmětné nemovité věci darované zůstavitelem za jeho života pozůstalé dceři – závětní dědičce Z. S. budou předmětem dědictví (pozn. pozůstalosti) po zůstaviteli či nikoli, „musí být vyřešena v pozůstalostním řízení“ a „nebylo by možné tuto skutečnost řešit až následně v dalším sporném řízení, neboť bylo-li by stanoveno, že v aktivech pozůstalosti nejsou nemovité věci v k. ú. R., nemohli by nepominutelní dědicové požadovat v nějakém jiném řízení povinný díl z těchto nemovitostí“, a že „něco jiného by byla situace, kdyby aktiva mezi dědicem a nepominutelnými dědici sporná nebyla“. Odvolací soud při posouzení rozsahu aktiv pozůstalosti, které mají být předmětem projednání v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli a které mají být též základem pro stanovení povinného dílu nepominutelných dědiců a jeho vypořádání v rámci pozůstalostního řízení (což nepominutelní dědicové požadují), opomenul, že do aktiv pozůstalosti může být zařazen pouze takový majetek, o němž není mezi dědici zůstavitele (skutkový) spor, tj. spor o rozhodných skutečnostech, v jehož důsledku se k takovému spornému majetku nepřihlíží (k tomu viz § 172 odst. 2 věta druhá z. ř. s.). Spornost ohledně předmětných nemovitých věcí ve smyslu ustanovení § 172 odst. 2 věta druhá z. ř. s. přitom nelze v projednávaném případě dovodit, neboť není možné hovořit o spornosti mezi dědici právě za situace, kdy v řízení vystupuje jediná závětní dědička a kdy nepominutelní dědicové nejsou dědici v pravém slova smyslu, neboť podle právní úpravy obsažené v o. z. nejsou – oproti dřívější právní úpravě neopomenutelných dědiců, jejichž právo na povinný díl představovalo právo na poměrnou část dědictví (na dědický podíl) – již z právního hlediska ve skutečnosti dědici, ale jsou toliko v pozici věřitelů dědiců, kteří nemají právo na podíl z pozůstalosti, nýbrž jen na peněžní částku rovnající se hodnotě jejich povinných dílů (srov. § 1654 odst. 1 o. z.). Na základě uvedeného lze proto uzavřít, že vystupuje-li v pozůstalostním řízení po zůstaviteli jako dědic zůstavitele jediná závětní dědička, která nesouhlasí se zařazením předmětných nemovitých věcí do aktiv pozůstalosti (případně byli-li by všichni dědicové zůstavitele ve shodě o tom, že daný majetek nepatří do aktiv pozůstalosti) a zároveň vlastnické právo zůstavitele k předmětným nemovitým věcem z příslušného rejstříku (katastru nemovitostí) nevyplývá, nemohou být předmětné nemovité věci zařazeny do aktiv pozůstalosti, a tedy být předmětem projednání v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli (včetně stanovení povinného dílu nepominutelných dědiců a jeho vypořádání v rámci řízení o pozůstalosti také z tohoto majetku). 25. Kromě toho je třeba vzít v úvahu, že dle ustanovení § 113 z. ř. s. je nepominutelný dědic účastníkem pozůstalostního řízení jen v jeho určitých fázích, které se týkají jeho povinného dílu, tj. jde-li v něm o soupis pozůstalosti, dále tam, kde se určuje obvyklá cena pozůstalosti, a tam, kde dochází k vypořádání jeho povinného dílu, to vše za předpokladu, že v řízení o pozůstalosti uplatnil právo na povinný díl (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4392/2017 ). Z účastenství nepominutelného dědice v těch částech pozůstalostního řízení, v nichž jde o soupis pozůstalosti nebo o určení obvyklé ceny pozůstalosti, však nevyplývá, že by nepominutelný dědic byl oprávněn svými námitkami zasahovat do rozsahu aktiv pozůstalosti, tedy zda v projednávaném případě mají být zahrnuty do aktiv pozůstalosti po zůstaviteli také předmětné nemovité věci či nikoliv, nýbrž může vznášet námitky pouze stran ocenění majetku, který byl do aktiv pozůstalosti již zahrnut (včetně podání odvolání do usnesení o obvyklé ceně majetku a jiných aktiv pozůstalosti, výši dluhů a dalších pasiv pozůstalosti a čisté hodnotě pozůstalosti, popř. výši předlužení). Nepominutelný dědic, který v řízení o pozůstalosti uplatňuje právo na povinný díl a požaduje jeho vypořádání v rámci pozůstalostního řízení, je tedy (jako účastník této části řízení) vázán usnesením pozůstalostního soudu o obvyklé ceně majetku a jiných aktiv pozůstalosti. Mají-li však v projednávaném případě nepominutelní dědicové přesto za to, že do pozůstalosti po zůstaviteli náleží i další majetek, který nebyl zahrnut do aktiv pozůstalosti, o němž tvrdí, že patřil zůstaviteli ke dni smrti (přičemž ani rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích ve věci určení vlastnického práva zůstavitele k předmětným nemovitým věcem vedené pod sp. zn. 17 C 169/2018 by pro ně nebylo závazné, neboť nepominutelní dědicové nejsou účastníky daného řízení, nejsou-li dědici zůstavitele v pravém slova smyslu, a tedy nemohou být jeho procesními nástupci), nic jim nebrání, aby se svých práv na výplatu povinných dílů také z jimi tvrzeného majetku zůstavitele – předmětných nemovitých věcí, které zůstavitel daroval své dceři (závětní dědičce) darovací smlouvou ze dne 10. 4. 2018, domáhali žalobou mimo pozůstalostní řízení, tedy žalobou v samostatném sporném řízení vedeném proti jediné závětní dědičce zůstavitele o zaplacení svých povinných dílů (nebo jejich doplnění) v penězích v odpovídající výši [a to z předmětných nemovitých věcí, případně dalšího majetku, který v pozůstalostním řízení nevyšel najevo, či se k němu z důvodu spornosti nepřihlíželo (k čemuž však v projednávané věci z výše uvedených důvodů nemůže dojít)], v němž se bude soud zabývat jako otázkou předběžnou otázkou platnosti darovací smlouvy ze dne 10. 4. 2018, tak i výší povinných dílů nepominutelných dědiců (včetně úvahy o zápočtu darů poskytnutých právnímu předchůdci – otci nepominutelných dědiců zůstavitelem, který zápočet nařídil v závěti sepsané dne 1. 12. 2014 formou notářského zápisu). 26. Dovolací soud tak s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že v projednávaném případě nebyly splněny předpoklady pro jmenování správce pozůstalosti dle ustanovení § 157 odst. 1 písm. c) z. ř. s., tj. z „jiného vážného důvodu“, a tedy že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu není již z výše uvedených důvodů správné. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, dovolací soud jej podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 28. 4. 2022, č. j. 32 D 1906/2020-206, a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Pardubicích) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). 27. Dovolací soud dále považuje za nezbytné dodat, že s ohledem na postavení nepominutelných dědiců v pozůstalostním řízení, jejichž námitky stran rozsahu aktiv pozůstalosti nejsou pro pozůstalostní řízení rozhodné, nejsou v projednávaném případě dány ani podmínky pro přerušení řízení o pozůstalosti po zůstaviteli, bylo-li řízení přerušeno právě a jen na základě námitek nepominutelných dědiců ohledně majetku zůstavitele. Soudu prvního stupně tedy nic nebrání v tom, aby dále pokračoval v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/22937/	31.10.2023	7 Td 55/2023	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 111/2023 podle § 24 odst. 1 tr. ř. rozhodl, že k projednání věci je příslušný Městský soud v Brně. I. Návrh na určení místní příslušnosti 1. Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 podal dne 19. 9. 2023 u Obvodního soudu pro Prahu 1 návrh na potrestání na obviněného A. V. pro skutek, jímž se měl dopustit přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 al. 1 tr. zákoníku a přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 al. 1 tr. zákoníku. Ve věci doposud nebylo nařízeno hlavní líčení. 2. Obviněný se měl uvedeného přečinu dopustit jednáním spočívajícím zkráceně v tom, že ačkoliv věděl, že rumunský doklad totožnosti č. XY znějící na skutečnou osobu jménem A. P. byl neoprávněným zásahem spočívajícím v záměně původní fotografie za jeho fotografii podstatně změněn, dne 17. 5. 2022 na ulici Netroufalky 797/7, Brno, v notářské kanceláři Mgr. Evy Věrné předložil tento pozměněný doklad totožnosti při ověřování podpisu plné moci, na základě níž vydávaje se za A. P. zplnomocnil I. S., aby tento na osobu A. P. převedl obchodní podíl B. D. a D. Š., jakožto společníků společnosti D. s., s. r. o., a následně jej jakožto jediného společníka společnosti D. s., s. r. o., zastupoval ve všech věcech souvisejících s výkonem práv a povinností, přičemž na základě této plné moci došlo dne 17. 5. 2022 k sepsání notářského zápisu NZ 271/2022 sloužícímu jako podklad pro zápis do obchodního rejstříku, na jehož základě byl dne 19. 5. 2022 do sbírky listin společnosti D. s., s. r. o., zapsán jako jediný jednatel a společník společnosti A. P., ačkoli se tak stalo bez vědomí a souhlasu této osoby uvedené na tomto pozměněném dokladu totožnosti, načež v období od 17. 5. 2022 do 27. 5. 2022 na ulici XY, Brno, na pobočce UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., tento pozměněný doklad totožnosti předložil při získávání dispozičního oprávnění nakládat s bankovním účtem společnosti D. s., s. r. o., č. XY, na základě čehož došlo ke změně dispozičního oprávnění ve prospěch A. P. a dne 15. 7. 2022 na přesně nezjištěné brněnské pobočce Komerční banky, a. s., tentýž pozměněný doklad totožnosti předložil při získávání dispozičního oprávnění nakládat s bankovním účtem společnosti D. s., s. r. o., č. XY, na základě čehož rovněž došlo ke změně dispozičního oprávnění ve prospěch A. P. 3. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 9. 2023, sp. zn. 3 T 111/2023, byla věc podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. za užití § 188 odst. 1 písm. a) tr. ř. předložena Nejvyššímu soudu jako soudu nejblíže společně nadřízenému k rozhodnutí o příslušnosti (§ 24 odst. 1 tr. ř.), neboť podle obvodního soudu přichází v úvahu příslušnost Městského soudu v Brně. Obvodní soud má za to, že k veškerému trestněprávně relevantnímu jednání obviněného mělo dojít na území města Brna. Zde měl v notářské kanceláři Mgr. Evy Věrné předložit pozměněný doklad totožnost při ověřování podpisu plné moci, která sloužila k provedení navazujících změn ve společnosti D. s., s. r. o., a jejich zápisu do obchodního rejstříku na podkladě notářského zápisu sepsaného v téže brněnské notářské kanceláři. Společnost D. s., s. r. o., v té době sídlila v Rajhradu, kde měl evidováno bydliště její tehdejší jednatel a společník s 90 % obchodním podílem D. Š. Druhá společnice s 10 % podílem B. D. bydlela v Pardubicích. Následně měl obviněný pozměněný doklad totožnosti předložit ve dvou brněnských bankovních pobočkách při získávání dispozičního oprávnění k bankovním účtům uvedené společnosti. Obvodní soud tedy uzavřel, že ze spisu nevyplývá jakákoli relevantní vazba předmětné trestné činnosti k obvodu Prahy 1. Z tohoto důvodu proto věc postoupil Nejvyššímu soudu s návrhem na určení místní příslušnosti. 4. K předloženému návrhu na určení místní příslušnosti se poněkud nestandardně vyjádřil státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, který s navrhovanou změnou místní příslušnosti nesouhlasil, a naopak dospěl k závěru, že místně příslušný je Obvodní soud pro Prahu 1. Svou argumentaci založil na tom, že místní příslušnost v tomto případě nemá být určená podle § 18 odst. 1 tr. ř., ale podle § 23 odst. 1 tr. ř. per analogiam. 5. Státní zástupce upozornil, že projednávanou věc vyloučil policejní orgán podle § 23 odst. 1 tr. ř. per analogiam ze společného řízení, v němž bylo prověřováno podezření ze spáchání přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž právě tato právní kvalifikace byla ve věci právní kvalifikací nejpřísnější a byla spáchána podáním daňového přiznání na územním pracovišti pro Prahu 1, Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (Štěpánská 28, Praha 1). Státní zástupce vyslovil názor, že podle § 23 odst. 2 tr. ř. per analogiam se nemění příslušnost soudu (určená podle kritérii v přípravném řízení) ani poté, co dojde k vyloučení věci v přípravném řízení již policejním orgánem, tedy za situace, kdy nevylučuje věc k samostatnému řízení podle § 23 odst. 2 tr. ř. soud, ale jiný orgán činný v trestním řízení již v řízení přípravném. II. Rozhodnutí Nejvyššího soudu o místní příslušnosti 6. Nejvyšší soud zhodnotil důkazy použitelné k rozhodnutí podle § 24 tr. ř. a dospěl k následujícímu závěru. 7. Ve vztahu k místní příslušnosti lze uvést, že zásadní hlediska určující, který z věcně příslušných soudů má věc projednat a rozhodnout v prvním stupni, jsou dána v § 18 odst. 1 tr. ř., podle kterého koná řízení soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. Za místo spáchání trestného činu je přitom třeba považovat především místo, kde došlo k jednání obviněného naplňujícímu objektivní stránku trestného činu, avšak i místo, kde nastal nebo měl nastat následek trestného činu. Teprve v případě, že nelze místo činu zjistit nebo byl-li čin spáchán v cizině, je možné postupovat podle § 18 odst. 2 tr. ř. a řízení koná soud, v jehož obvodu obviněný bydlí, pracuje nebo se zdržuje; jestliže se nedají tato místa zjistit nebo jsou mimo území České republiky, koná řízení soud, v jehož obvodu čin vyšel najevo. Základní a prvotní je tedy příslušnost určená podle místa spáchání činu, která má přednost před příslušností určenou podle ostatních hledisek. 8. Za místo spáchání trestného činu podle § 18 odst. 1 tr. ř. je přitom třeba považovat především místo, kde došlo k jednání obviněného naplňujícímu objektivní stránku trestného činu, avšak i místo, kde nastal nebo měl nastat následek trestného činu. 9. Podle § 21 odst. 2 tr. ř. společné řízení koná soud, který je příslušný konat řízení o nejtěžším trestném činu. 10. V projednávané věci je obvodním soudem vedeno trestní řízení pro dva přečiny, a to zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 al. 1 tr. zákoníku (v trestní sazbě až na 2 léta) a přečinu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 348 odst. 1 al. 1 tr. zákoníku (v trestní sazbě až na 3 léta). Nejtěžším trestným činem je pozměňování veřejné listiny podle § 348 odst. 1 al. 1 tr. zákoníku. Přičemž jak vyplývá z návrhu na potrestání, pachatel se dopustil výše uvedeného přečinu v alternativě užití padělané listiny jako pravé. 11. V případě přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 al. 1 tr. zákoníku v alternativě užití padělané listiny jako pravé jde o místo, kde pachatel užil padělanou veřejnou listinu jako pravou. K tomuto jednání došlo v notářské kanceláři Mgr. Evy Věrné na adrese Netroufalky 797/7, Brno a následně na pobočce UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., na adrese XY, Brno a na přesně nezjištěné brněnské pobočce Komerční banky, a. s. Tedy ve všech případech k tomuto došlo na území města Brna. 12. Z doposud učiněných skutkových zjištění tak vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 1 není podle kritérií § 18 odst. 1 tr. ř. místně příslušným k projednání věci, neboť není nijak dovoditelné, že by zde došlo k posuzovanému jednání obviněného, naplňujícímu objektivní stránku trestného činu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 al. 1 tr. zákoníku. Pro určení soudu, kterému naopak příslušnost projednat věc svědčí, bylo třeba zohlednit zmíněné místo, kde obviněný užil padělanou veřejnou listinu jako pravou, přičemž tento ji užil na třech výše popsaných místech nacházejících se na území města Brna, tudíž místně příslušným soudem k projednání předmětné věci je Městský soud v Brně. 13. Pokud jde o argumentaci státního zástupce, tak s touto se Nejvyšší soud neztotožnil. Lze souhlasit s tím, že určení místní příslušnosti v případě vyloučení věci podle § 23 odst. 2 tr. ř. má přednost před určením místní příslušnosti podle kritérii uvedených § 18 tr. ř., nicméně toliko v případě, že jde o vyloučení soudu, nikoliv jiného orgánu činného v trestním řízení. Ze zákonného ustanovení § 23 odst. 2 tr. ř. věta první jednoznačně plyne, že příslušnost „soudu“, který věc vyloučil, se nemění. Toto výkladové pravidlo pak nelze nad rámec vůle zákonodárce rozšiřovat tak jak to činí státní zástupce ani cestou analogie. Je tedy možné uzavřít, že vyloučení učiněné v přípravném řízení orgánem činným v přípravném řízení nemá vliv na určení příslušnosti soudu a státní zástupce by měl podat obžalobu k soudu místně příslušnému podle kritérií uvedených v § 18 tr. ř. Vyloučení věci podle § 23 odst. 2 tr. ř. v přípravném řízení tedy nemá na určení místní příslušnosti soudu žádný vliv. 14. S ohledem na doposud tvrzená zjištění a při zohlednění výše citovaných zákonných kritérií ve smyslu § 18 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení, tedy že podle § 24 odst. 1 tr. ř. je k projednání věci příslušný Městský soud v Brně.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23103/	31.10.2023	29 Cdo 1947/2021	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zrušil k dovolání oprávněného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. 15 Co 65/2021, a usnesení soudního exekutora Mgr. Jana Peroutky, Exekutorský úřad Chomutov, ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 135 EX 6691/20, a věc vrátil soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Exekučním návrhem ze dne 22. 12. 2020, podaným u soudního exekutora Mgr. Jana Peroutky, Exekutorský úřad Chomutov (dále jen „soudní exekutor“), se oprávněný (I. G. V. o. s., jako insolvenční správce dlužníka L. U. K. P., akciové společnosti) domáhal vůči povinnému F., s. r. o. (dále jen „společnost F“) provedení exekuce pro částku 4.433.236 Kč s příslušenstvím, podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen „obvodní soud“ nebo „exekuční soud“) ze dne 15. 3. 2010, č. j. 11 C 144/2007-118. 2. Pokynem ze dne 26. 1. 2021, č. j. 38 EXE 14/2021-36, vydaným podle § 43a odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu), a o změně dalších zákonů, uložil exekuční soud soudnímu exekutorovi, aby exekuční návrh oprávněného zamítl, s tím, že oprávněnému nesvědčí pohledávka z exekučního titulu. 3. Usnesením ze dne 27. 1. 2021, č. j. 135 EX 6691/20-43, soudní exekutor: [1] Zastavil exekuční řízení (bod I. výroku). [2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na „náhradu nákladů“ (bod II. výroku). [3] Určil, že soudní exekutor nepožaduje náhradu nákladů exekuce (bod III. výroku). 4. Soudní exekutor poukázal na to, že je vázán pokynem exekučního soudu z 26. 1. 2021, dodávaje, že dle mínění exekučního soudu oprávněný není aktivně legitimován k podání exekučního návrhu, neboť mu nesvědčí pohledávka z exekučního titulu. K výzvě exekučního soudu nedoložil (oprávněný) doklad o tom, že by došlo k postoupení vymáhané pohledávky, přičemž k přechodu vymáhané pohledávky ze zákona nedošlo. 5. K odvolání oprávněného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“ nebo „insolvenční soud“) usnesením ze dne 23. 3. 2021, č. j. 15 Co 65/2021-53, potvrdil usnesení soudního exekutora. 6. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 52 odst. 1 exekučního řádu a z ustanovení § 313 odst. 1 věty poslední a § 315 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím skutkovým a právním závěrům: 7. Celní úřad pro hlavní město Prahu (dále jen „celní úřad“) vydal dne 26. 9. 2003 exekuční příkaz podle § 73 odst. 6 písm. a/ zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, k provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky k vymožení (své) pohledávky za dlužníkem L. U. K. P., akciová společnost (tehdy pod obchodní firmou B. a. s.) [dále jen „dlužník“], ve výši 291.030.670 Kč s náklady exekučního řízení ve výši 86.926 Kč, a to na základě platebního výměru celního úřadu č. 44/2003 ze dne 30. 7. 2003, č. j. 1498/03-08 (dále jen „platební výměr“). Postižena byla peněžitá pohledávka dlužníka za společností F ve výši 4.433.236 Kč. 8. Rozsudkem ze dne 15. 3.2010, č. j. 11 C 144/2007-118, který nabyl právní moci 29. 3. 2011, rozhodl obvodní soud o poddlužnické žalobě celního úřadu tak, že uložil společnosti F zaplatit celnímu úřadu do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 4.433.236 Kč. 9. Přikázáním tzv. jiné peněžité pohledávky vzniká oprávněnému k postižené pohledávce povinného za jeho dlužníkem (poddlužníkem) tzv. úkojné právo, a to až do výše vymáhané pohledávky s příslušenstvím. Jestliže poddlužník nevyplatí oprávněnému řádně a včas splatnou pohledávku, je oprávněný zákonem zmocněn vlastním jménem tuto pohledávku vymáhat. Tzv. úkojné právo má svůj základ v procesním právu a jeho smysl spočívá v tom, že poskytuje oprávněnému formálněprávní aktivní legitimaci k tomu, aby se domohl za účelem uspokojení své vymáhané pohledávky vlastním jménem na dlužníku povinného (poddlužníku) vyplacení přikázané pohledávky, a to buď prostřednictvím tzv. poddlužnické žaloby, nebo výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 315 o. s. ř., kdyby mu dlužník povinného (poddlužník) nevyplatil odpovídající plnění dobrovolně. Z titulu tohoto tzv. úkojného práva oprávněného je poddlužník povinen vyplatit oprávněnému přikázanou pohledávku, jen jestliže by měl podle práva takovou povinnost vůči povinnému v okamžiku, kdy mu bylo doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Není podstatné, že pohledávka povinného ještě případně nebyla splatná nebo měla z téhož právního důvodu vzniknout v budoucnu. Jestliže povinný vůči poddlužníku přikázanou pohledávku neměl, nebo jestliže přikázaná pohledávka do té doby zanikla (například splněním nebo započtením), nedosáhne oprávněný z titulu tzv. úkojného práva uspokojení své vymáhané pohledávky. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2414/2012 (jde o usnesení uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 11, ročníku 2013, pod číslem 156). 10. Od okamžiku doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí (zde exekučního příkazu), dlužníku povinného nesmí s pohledávkou v rozsahu, ve kterém byla postižena, nakládat ani dlužník povinného (tzv. arrestatorium), ani povinný (tzv. inhibitorium), který na ni ztrácí právo již v okamžiku doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí jeho dlužníku. Právní jednání, kterým povinný nebo jeho dlužník poruší zákaz nakládat s postiženou pohledávkou, odporuje zákonu a je tedy neplatné (§ 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). 11. Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek, který je v dané věci exekučním titulem, byl vydán v rámci řízení o poddlužnické žalobě za tím účelem, aby se celní úřad mohl domoci uspokojení své pohledávky za insolvenčním dlužníkem přímo na jeho dlužníku, tj. povinném. Exekuční titul tedy slouží výlučně celnímu úřadu. 12. Existence hmotněprávního vztahu mezi insolvenčním dlužníkem a povinným ve spojení s úkojným právem celního úřadu má v souvislosti s prohlášením konkursu na majetek insolvenčního dlužníka jediný možný důsledek, a to, že ve smyslu § 266 odst. 1 písm. h/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), se nepřerušuje exekuce vedená celním úřadem proti insolvenčnímu dlužníku (v jejímž rámci byl vydán exekuční příkaz k přikázání pohledávky vůči povinnému a která formálně nebyla ukončena). Tato exekuce byla dosud prováděna vymáháním pohledávky celním úřadem přímo na povinném na základě exekučního titulu v exekučním řízení vedeném u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 23 E 1810/2011; toto řízení je však (dle sdělení onoho soudu) zastaveno. 13. Exekuční titul byl vydán výlučně pro celní úřad a ani souhlas celního úřadu, aby oprávněný vstoupil do dnes již zastavené exekuce (vedené u Okresního soudu v Chebu), nemůže mít účinky postoupení oprávnění vyplývajícího z exekučního titulu z celního úřadu na oprávněného. 14. S ohledem na účinky inhibitoria navíc platí, že dokud bude probíhat exekuce platebního výměru, vedená celním úřadem proti insolvenčnímu dlužníku, nemůže se insolvenční dlužník, jehož jménem jedná oprávněný (insolvenční správce), platně domáhat (na základě existence hmotněprávního vztahu mezi ním a povinným) ani přiznání pohledávky vůči povinnému v nalézacím řízení. 15. Exekuční soud proto správně dovodil, že z exekučního titulu nevyplývají pro oprávněného žádná práva, která by byla vykonatelná v exekučním řízení, a oprávněný tudíž není aktivně legitimován k podání návrhu na exekuci. Správně též uložil soudnímu exekutoru, aby řízení zastavil pro nedostatek zákonem stanovených předpokladů. II. Dovolání a vyjádření k němu 16. Proti usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, případně právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně jde o následující otázky: [1] Staví poddlužnická žaloba oprávněného (celního úřadu) také běh promlčecí lhůty mezi povinným (insolvenčním dlužníkem) a poddlužníkem (společností F coby povinným v této věci)? [2] Je pravomocné rozhodnutí o poddlužnické žalobě exekučním titulem i ve vztahu mezi povinným (insolvenčním dlužníkem) a poddlužníkem (společností F coby povinným v této věci)? [3] Za jakých podmínek může insolvenční dlužník (povinný) získat exekuční titul a za jakých podmínek se mu staví běh promlčecí lhůty podá-li oprávněný (celní úřad) poddlužnickou žalobu proti poddlužníku (společnosti F coby povinným v této věci)? [4] Staví-li poddlužnická žaloba oprávněného (celního úřadu) běh promlčecí lhůty pouze vůči poddlužníku, je soud povinen přibrat povinného (insolvenčního dlužníka) jako účastníka řízení o poddlužnické žalobě na straně žalobce? [5] Je oprávněný (celní úřad) povinen označit povinného (insolvenčního dlužníka) jako účastníka řízení o poddlužnické žalobě na straně žalobce? [6] Zaniká oprávnění celního úřadu (oprávněného) vymáhat pohledávku (pokračovat v provádění exekuce) vůči poddlužníku (společnosti F) podle exekučního titulu vydaného v řízení o poddlužnické žalobě rozhodnutím o úpadku povinného (insolvenčního dlužníka) spojeným s prohlášením konkursu na majetek povinného (insolvenčního dlužníka)? [7] Přechází na povinného (insolvenčního dlužníka) právo vymáhat pohledávku po poddlužníku (místo celního úřadu coby oprávněného) rozhodnutím o úpadku povinného (insolvenčního dlužníka) spojeným s prohlášením konkursu na majetek povinného (insolvenčního dlužníka)? [8] Přechází na povinného (insolvenčního dlužníka) právo vymáhat pohledávku po poddlužníku (místo celního úřadu coby oprávněného), jestliže pohledávka oprávněného (celního úřadu) byla plně uspokojena jinak (než z přikázané pohledávky)? [9] Může insolvenční správce dlužníka po prohlášení konkursu na majetek dlužníka vymáhat pohledávku po poddlužníku (v nalézacím řízení nebo exekučním řízení), přestože oprávněný (celní úřad) stále vede nařízenou exekuci vůči (insolvenčnímu) dlužníku (coby povinnému)? [10] Může oprávněný (celní úřad) po prohlášení konkursu na majetek povinného (insolvenčního dlužníka) vymáhat pohledávku po poddlužníku (v nalézacím řízení nebo v exekučním řízení)? [11] Může oprávněný (celní úřad) postoupit pohledávku ve výši 4.433.236 Kč přiznanou mu exekučním titulem vydaným v řízení o poddlužnické žalobě zpět povinnému (insolvenčnímu dlužníku)? 17. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby je změnil v tom duchu, že nařídí exekuci. Dovolací argumentaci k položeným otázkám lze shrnout následovně: 18. Řízení o poddlužnické žalobě (vedené mezi celním úřadem a společností F) se týkalo i práv a povinností (insolvenčního) dlužníka. Zjištěním úpadku (insolvenčního) dlužníka a prohlášením konkursu na jeho majetek nastaly účinky zákazu provádění exekuce (výkonu rozhodnutí) týkajícího se majetku dlužníka (§ 109 odst. 1 písm. a/ a c/, odst. 6 insolvenčního zákona, ve spojení s § 140e insolvenčního zákona). Tím ze zákona zaniklo oprávnění celního úřadu provádět výkon rozhodnutí nebo vést exekuci na majetek dlužníka včetně vymáhání (přikázané) pohledávky dlužníka vůči poddlužníku (povinnému); prohlášením konkursu na majetek dlužníka přešlo toto oprávnění na dovolatele (§ 206 odst. 1 písm. h/ a § 294 insolvenčního zákona). 19. Dovolatel je na rozdíl od odvolacího soudu názoru, že dlužník ztratil vydáním exekučního titulu aktivní legitimaci (nemůže a nemohl poddlužníka žalovat), protože celní úřad „vysoudil“ exekuční titul jak „pro sebe“ tak pro dlužníka. Jinak řečeno, dlužník již nemůže podat žalobu, neboť projednání a rozhodnutí věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté. 20. Je otázkou, zda by dlužník získal exekuční titul spolu s celním úřadem, kdyby se účastnil (na straně žalobce) řízení o poddlužnické žalobě. Je-li situace taková, že dlužník není účastníkem „poddlužnického řízení“, a nestaví-li se mu (ani) promlčecí lhůta, jakou odpovědnost vůči dlužníku měly procesní subjekty onoho řízení? Měl soud povinnost přibrat dlužníka do takového řízení, nebo měl celní úřad povinnost navrhnout dlužníka jako účastníka řízení? 21. Kdyby pohledávka celního úřadu byla nižší než přikázaná pohledávka, a došlo by k jejímu uspokojení, pak by dlužník (povinný) v intencích závěrů odvolacího soudu nemohl hmotněprávní pohledávku vůči poddlužníku „ve zbytku“ vymáhat, protože exekuční titul získaný na základě poddlužnické žaloby by svědčil pouze celnímu úřadu. 22. Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že dlužník není oprávněn domáhat se (po prohlášení konkursu na jeho majetek) přiznání své pohledávky za poddlužníkem (v nalézacím řízení) po dobu, po kterou probíhá exekuce (výkon rozhodnutí) platebního výměru, vedená proti dlužníku celním úřadem (pro trvající účinky vzniklého inhibitoria), a to se zřetelem k ustanovení § 109 odst. 1 písm. a/ a c/ a odst. 6 insolvenčního zákona, ve spojení s § 140e insolvenčního zákona. Z týchž důvodů celní úřad nemůže pokračovat v provádění exekuce ani zahajovat vymáhání pohledávky dlužníka vůči poddlužníku (nebo ve vymáhání pokračovat), jelikož to odporuje zásadě insolvenčního řízení vyjádřené v § 5 písm. d/ insolvenčního zákona). Celní úřad byl povinen přihlásit pohledávky vůči dlužníku do insolvenčního řízení, což učinil. 23. Názor odvolacího soudu, že po prohlášení konkursu na majetek dlužníka nemůže vymáhat pohledávku dlužníka za poddlužníkem insolvenční správce ani celní úřad, vytváří neřešitelnou situaci, takže je otázkou, zda celní úřad může postoupit vymáhanou pohledávku na dovolatele jednajícího za dlužníka. III. Přípustnost dovolání 24. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 25. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání. Dovolání v dané věci může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. 26. Nejvyšší soud neshledává valného smyslu zabývat se přípustností dovolání jednotlivě pro každou z položených otázek, když jde o otázky, které se zčásti argumentačně překrývají nebo jsou na sobě navzájem závislé (i v tom duchu, že odpověď na jednu z nich vylučuje potřebu odpovídat na další otázku). Pro dovolací řízení bezcenné jsou také ty otázky (nebo jejich části), které dovolatel klade v hypotetické rovině (bez vazby na skutkový stav dané věci) nebo jako čistě akademické (ty na jejichž řešení napadené rozhodnutí nespočívá). 27. Z dovolací argumentace (jako celku) nicméně plyne potřeba zodpovědět otázku, jakým způsobem lze pokračovat po rozhodnutí o úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek ve vymáhání pohledávky (insolvenčního) dlužníka za jeho dlužníkem, jestliže si předtím věřitel dlužníka (s vykonatelnou pohledávkou) zajistil (v exekuci vedené na majetek dlužníka přikázáním pohledávky dlužníka za jeho dlužníkem) exekuční titul (na základě poddlužnické žaloby) vůči dlužníkově dlužníku (poddlužníku). Potud jde o věc dovolacím soudem neřešenou (ve vazbě na insolvenční právo) respektive o věc řešenou jen zčásti (ve vazbě na exekuční právo). IV. Důvodnost dovolání 28. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval především tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 29. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 30. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Vedle těch skutečností, z nichž v napadeném rozhodnutí vyšel odvolací soud, jsou pro právní posouzení věci rozhodné i tyto další skutkové údaje (jak plynou z exekučního spisu a z insolvenčního rejstříku): 31. Usnesením ze dne 9. 4. 2020 (které bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku téhož dne), insolvenční soud v insolvenčním řízení zahájeném 17. 2. 2020 insolvenčním návrhem dlužníka ze dne 13. 2. 2020 (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenčním správcem dlužníka ustanovil oprávněného. Ve výroku o úpadku dlužníka nabylo usnesení insolvenčního soudu z 9. 4. 2020 právní moci téhož dne (zveřejněním v insolvenčním rejstříku) a ve výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužníka 25. 4. 2020, když v pátek 24. 4. 2020 uplynula patnáctidenní lhůta počítaná od 9. 4. 2020, kdy ono usnesení bylo zvlášť doručeno dlužníku. 32. První schůze věřitelů se konala 18. 9. 2020 (B-26). 33. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona, zákona o správě daní a poplatků, občanského soudního řádu a exekučního řádu: § 109 (insolvenčního zákona) (1) Se zahájením insolvenčního řízení se spojují tyto účinky: (…) c/ výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést. Pro pohledávky za majetkovou podstatou (§ 168) a pohledávky jim na roveň postavené (§ 169) však lze provést nebo vést výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka, na základě rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného podle § 203 odst. 5 a s omezeními tímto rozhodnutím založenými. Není-li dále stanoveno jinak, výkon rozhodnutí nebo exekuce se i nadále nařizuje nebo zahajuje a provádí proti povinnému, (…) (4) Účinky zahájení insolvenčního řízení nastávají okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku. (5) Nestanoví-li zákon u některého ze způsobů řešení úpadku jinak, trvají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení do skončení insolvenčního řízení, a jde-li o reorganizaci, do schválení reorganizačního plánu (6) K rozhodnutím a opatřením přijatým při provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce v rozporu s omezením podle odstavce 1 písm. c/ se v insolvenčním řízení nepřihlíží. Je-li to nezbytné k naplnění účelu insolvenčního řízení, může insolvenční soud kdykoli i bez návrhu pozastavit vykonatelnost nebo odložit právní moc rozhodnutí nebo opatření přijatých při provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce v rozporu s omezením podle odstavce 1 písm. c/; může také zakázat přijetí rozhodnutí nebo opatření připravovaných při provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce v rozporu s omezením podle odstavce 1 písm. c). Proti rozhodnutí insolvenčního soudu podle věty druhé mohou podat odvolání účastníci řízení o výkon rozhodnutí nebo exekučního řízení. Rozhodnutí insolvenčního soudu podle věty druhé se doručuje zvlášť také orgánu nebo osobě, která rozhodnutí nebo opatření při provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce přijala nebo připravovala. § 140e (insolvenčního zákona) Výkon rozhodnutí a exekuce (1) V době, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, nelze nařídit nebo zahájit výkon rozhodnutí nebo exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty; to neplatí pro nařízení nebo zahájení výkonu rozhodnutí nebo exekuce na základě rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného podle § 203 odst. 5. (2) Pro výkon rozhodnutí nebo exekuci nařízenou nebo zahájenou v rozporu s omezením podle odstavce 1 platí § 109 odst. 6 obdobně. § 206 (insolvenčního zákona) (1) Není-li v tomto zákoně stanoveno jinak, majetkovou podstatu podle § 205 tvoří zejména (…) h/ dlužníkovy peněžité i nepeněžité pohledávky, včetně pohledávek podmíněných a pohledávek, které dosud nejsou splatné, (…) § 229 (insolvenčního zákona) (1) Zákon stanoví v závislosti na průběhu řízení, způsobech řešení úpadku a vlastnictví majetku náležejícího do majetkové podstaty, kdo je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními, případně komu přísluší právo nakládat s majetkovou podstatou ohledně části těchto oprávnění nebo pouze ohledně některých z nich. (…) (3) Nestanoví-li tento zákon jinak, je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními (…) c/ insolvenční správce v době od prohlášení konkursu, (…) § 245 (insolvenčního zákona) (1) Účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku. (…) § 246 (insolvenčního zákona) (1) Prohlášením konkursu přechází na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou. Insolvenční správce vykonává zejména akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do majetkové podstaty, rozhoduje o obchodním tajemství a jiné mlčenlivosti, vystupuje vůči dlužníkovým zaměstnancům jako zaměstnavatel, zajišťuje provoz dlužníkova podniku, vedení účetnictví a plnění daňových povinností. (…) § 266 (insolvenčního zákona) (1) Prohlášením konkursu se ze soudních a rozhodčích řízení nepřerušují (…) h/ řízení o výkon rozhodnutí nebo exekuce, (…) (2) Není-li dále stanoveno jinak, účastníkem řízení uvedených v odstavci 1 je i nadále dlužník. (…) (4) Úpravou podle odstavců 1 až 3 nejsou dotčena ustanovení § 140a až § 140e. § 267 (insolvenčního zákona) (1) Není-li dále stanoveno jinak, návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuční návrh se i nadále podává proti povinnému; proti insolvenčnímu správci jej nelze podat, ani má-li být povinným dlužník. Ustanovení § 140e tím není dotčeno. (2) Jde-li o řízení o výkon rozhodnutí nebo o exekuci, kde vystupuje dlužník jako oprávněný, stává se prohlášením konkursu insolvenční správce oprávněným místo dlužníka. § 283 (insolvenčního zákona) (1) Zpeněžením majetkové podstaty se rozumí převedení veškerého majetku, který do ní náleží, na peníze za účelem uspokojení věřitelů. Za zpeněžení se k tomuto účelu považuje i využití bankovních kont dlužníka a jeho peněžní hotovosti. Zpeněžením majetkové podstaty se rozumí i úplatné postoupení dlužníkových pohledávek; ujednáními, která tomu brání, není insolvenční správce omezen. (2) Ke zpeněžení majetkové podstaty lze přikročit teprve po právní moci rozhodnutí o prohlášení konkursu, nejdříve však po první schůzi věřitelů, pokud nejde o věci bezprostředně ohrožené zkázou nebo znehodnocením anebo pokud insolvenční soud nepovolí výjimku. (…) § 294 (insolvenčního zákona) (1) Insolvenční správce je povinen uplatnit a vymáhat ve prospěch majetkové podstaty dlužníkovy pohledávky. To platí přiměřeně i pro dlužníkovy nepeněžité pohledávky ocenitelné penězi. (…) § 73 (zákona o správě daní a poplatků) (…) (6) Daňová exekuce se provádí vydáním exekučního příkazu na a/ přikázání pohledávky na peněžní prostředky daňových dlužníků na účtech vedených u bank nebo jiné pohledávky, (…) (7) Pro výkon daňové exekuce se použije přiměřeně občanského soudního řádu. Ministerstvo v dohodě s Ministerstvem spravedlnosti České republiky upraví obecně závazným právním předpisem podrobnosti postupu při výkonu daňové exekuce, zejména způsoby řešení střetu exekuce soudní a daňové. § 107a (o. s. ř.) (1) Má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107. (…) § 256 (o. s. ř.) (1) Proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, nebo ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, lze nařídit a provést výkon rozhodnutí, jen jestliže je prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo právo z rozhodnutí. (2) Přechod povinnosti nebo práva lze prokázat jen listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, pokud nevyplývá přímo z právního předpisu. § 312 (o. s. ř.) (1) Výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky povinného než pohledávky z účtu u peněžního ústavu nebo nároku uvedeného v § 299 lze nařídit i v případě, že pohledávka povinného se stane splatnou teprve v budoucnu, jakož i v případě, že povinnému budou dílčí pohledávky z téhož právního důvodu v budoucnu postupně vznikat. (2) Výkon rozhodnutí postihuje pohledávku povinného do výše pohledávky oprávněného a jejího příslušenství, pro něž byl nařízen. § 313 (o. s. ř.) (1) V nařízení výkonu rozhodnutí zakáže soud povinnému, aby se svou pohledávkou jakkoli nakládal. Dlužníkovi povinného soud zakáže, aby od okamžiku, kdy mu bylo doručeno nařízení výkonu rozhodnutí, povinnému jeho pohledávku vyplatil, provedl na ni započtení nebo s ní jinak nakládal. (…) (3) Povinný ztrácí právo na pohledávku okamžikem, kdy bylo dlužníkovi povinného doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. § 314 (o. s. ř.) Jakmile nabude usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí právní moci, vyrozumí o tom soud oprávněného a dlužníka povinného; dlužníku povinného soud doručí vyrozumění do vlastních rukou. § 314a (o. s. ř.) (1) Výkon rozhodnutí se provede tak, že dlužník povinného po právní moci usnesení o nařízení výkonu vyplatí oprávněnému pohledávku v rozsahu, v jakém byla nařízením výkonu postižena. (2) Dlužník povinného vyplatí pohledávku, jestliže je již splatná, oprávněnému v den, který následuje po doručení vyrozumění podle § 314; není-li pohledávka povinného v tento den dosud splatná, vyplatí ji oprávněnému, jakmile se stane splatnou. (3) Výplatou oprávněnému se zprostí dlužník povinného v rozsahu poskytnutého plnění své povinnosti vůči povinnému. § 315 (o. s. ř.) (1) Nevyplatí-li dlužník povinného oprávněnému pohledávku podle § 314a odst. 2, popřípadě podle § 314b odst. 1 a 3, může se oprávněný domáhat vlastním jménem na dlužníkovi povinného vyplacení pohledávky v řízení podle části třetí, popřípadě v řízení podle zvláštního zákona. Nesmí však s dlužníkem povinného stran této pohledávky uzavřít na úkor povinného smír, ani prominout její zaplacení. Dlužník povinného si v takovém případě také nemůže započíst svou vlastní pohledávku, kterou má vůči oprávněnému. (2) Neuplatní-li oprávněný včas u soudu, popřípadě u jiného orgánu pohledávku povinného vůči dlužníkovi povinného nebo neoznámí-li povinnému, že ji uplatňuje, odpovídá povinnému za škodu, která by mu tím popřípadě vznikla. § 36 (exekučního řádu) (…) (3) Proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, nebo ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, lze vést exekuci, jen jestliže je prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo přešlo či bylo převedeno právo z exekučního titulu. (4) Přechod povinnosti nebo přechod či převod práva lze prokázat jen listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, pokud nevyplývá přímo z právního předpisu. (5) Prokáže-li se, že po zahájení exekučního řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva oprávněného, o něž v exekučním řízení jde, do řízení namísto dosavadního oprávněného vstupuje jeho právní nástupce. Ten, kdo nastupuje do řízení na místo dosavadního oprávněného, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení. § 43a (exekučního řádu) (…) (6) Jestliže nejsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro vedení exekuce, soud udělí exekutorovi pokyn, aby exekuční návrh částečně nebo úplně odmítl nebo zamítl nebo aby exekuční řízení zastavil. Tímto pokynem je exekutor vázán. (…) § 52 (exekučního řádu) (1) Nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. (…) 34. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona a exekučního řádu již v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (17. 2. 2020) a později nedoznala změn. Ustanovení § 73 odst. 6 písm. a/, odst. 7 zákona o správě daní a poplatků a ustanovení občanského soudního řádu jsou citována (s výjimkou § 107a odst. 1 o. s. ř.) ve znění účinném v době, kdy celní úřad vydal exekuční příkaz (26. 9. 2003), pro věc opět rozhodném. K tomu lze doplnit, že ustanovení § 312 odst. 1 o. s. ř., § 313 odst. 2 o. s. ř., § 314a o. s. ř. a § 315 odst. 2 o. s. ř. nedoznala změny ani později. Ustanovení § 312 odst. 2 o. s. ř. se pouze posunulo ve struktuře § 312 o. s. ř. (poměřováno aktuálním zněním občanského soudního řádu) tak, že nyní jde o odstavec 4. Dikce § 313 odst. 1 věty první o. s. ř. tvoří v aktuálním znění občanského soudního řádu část věty první označeného ustanovení a text věty druhé § 313 odst. 1 o. s. ř. se nyní nachází v poslední (třetí) větě onoho ustanovení. Ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř. a § 256 o. s. ř. je citováno v aktuálním znění. 35. V době, kdy nabyl právní moci rozsudek obvodního soudu ze dne 15. 3. 2010 (29. 3. 2011), pak platilo ustanovení § 315 odst. 1 o. s. ř. v této podobě: § 315 (o. s. ř. ve znění účinném k 29. 3. 2011) (1) Nevyplatí-li dlužník povinného oprávněnému pohledávku podle § 314a odst. 2, popřípadě podle § 314b odst. 1 a 3, může oprávněný proti dlužníku povinného vlastním jménem podat návrh na výkon rozhodnutí, jestliže jej mohl podat povinný, jinak se domáhat vyplacení pohledávky v řízení podle části třetí, popřípadě v řízení podle zvláštního zákona. Nesmí však s dlužníkem povinného stran této pohledávky uzavřít na úkor povinného smír, ani prominout její zaplacení. Dlužník povinného si v takovém případě také nemůže započíst svou vlastní pohledávku, kterou má vůči oprávněnému. (…) 36. Poměřeno aktuálním zněním občanského soudního řádu doznalo posledně citované ustanovení později změny jen potud, že nyní místo odkazu na § 314b odst. 1 a 3 (o. s. ř.) odkazuje na § 314c odst. 1 a 3 (o. s. ř.). 37. Ve shora ustaveném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným právním otázkám následující závěry: 1/ Ke vlivu insolvenčního řízení na exekuční řízení, v němž dlužník vystupuje jako povinný. 38. Provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (včetně exekuce daňové) přikázáním jiné peněžité pohledávky zákon svěřuje dlužníku povinného (poddlužníku). Dlužník povinného (poddlužník) proto také nese odpovědnost za to, že výkon rozhodnutí provedl tak, jak mu to ukládá zákon v ustanovení § 314a o. s. ř. Přikázáním pohledávky oprávněnému nedochází z hlediska hmotného práva ke změně věřitele. Povinnost poddlužníka platit přímo oprávněnému má svůj základ jen v procesním právu; je výrazem nuceného výkonu práva, kterým se zasahuje do hmotněprávního vztahu povinného a poddlužníka. Jestliže poddlužník nevyplatí oprávněnému řádně a včas pohledávku, je oprávněný zákonem zmocněn vlastním jménem tuto pohledávku vymáhat. Tzv. poddlužnická žaloba, kterou zákon svěřuje oprávněnému, vychází z procesní aktivní legitimace oprávněného. Lze říci, že věřitel je ve vztahu k pohledávce, která má být na poddlužníku vymožena, procesně zmocněn k tomu, aby plnění, které takto na poddlužníku získá, použil k uspokojení své vlastní pohledávky. Oprávněný tedy žaluje svým jménem o zaplacení pohledávky, jejímž věřitelem je povinný. Z titulu tohoto tzv. úkojného práva oprávněného je poddlužník povinen vyplatit oprávněnému přikázanou pohledávku, jen jestliže by měl podle práva takovou povinnost vůči povinnému v okamžiku, kdy mu bylo doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Není podstatné, že pohledávka povinného ještě případně nebyla splatná nebo měla z téhož právního důvodu vzniknout v budoucnu. Jestliže povinný vůči poddlužníku přikázanou pohledávku neměl nebo jestliže přikázaná pohledávka do té doby zanikla (například splněním nebo započtením), nedosáhne oprávněný z titulu tzv. úkojného práva uspokojení své vymáhané pohledávky. Srov. k tomu shodně (tehdy k výkladu občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 1999) již důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 921/2003 , uveřejněného pod číslem 55/2006 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 55/2006“). 39. V R 55/2006 se přitom Nejvyšší soud rovněž zabýval střetem exekuční úpravy (úpravy týkající se výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky) s normami úpadkového práva, konkrétně s ustanovením § 14 odst. 1 písm. e/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 24. 10. 2000, které po prohlášení konkursu na majetek dlužníka zakazovalo provést výkon rozhodnutí (exekuci) postihující majetek patřící do podstaty. Tamtéž pak dovodil, že jelikož poddlužnická žaloba podle § 315 o. s. ř. je způsobem provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) přikázáním jiné peněžité pohledávky, nelze o ní rozhodnout [v provádění takového výkonu rozhodnutí (exekuce) pokračovat], dokud trvají účinky prohlášení konkursu na majetek povinného. K závěru, že projednávání poddlužnické žaloby podle § 315 o. s. ř. je úkonem, jímž se provádí výkon rozhodnutí nebo exekuce (podloženému odkazem na R 55/2006 ), se pak Nejvyšší soud přihlásil v insolvenčních poměrech (ve vazbě na úpravu obsaženou v insolvenčním zákoně) v důvodech usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 31 Cdo 1714/2013 , uveřejněného pod číslem 56/2017 Sb. rozh. obč., (jehož judikatorní význam je nadřazen rozhodnutím tříčlenných senátů Nejvyššího soudu o stejných otázkách), jakož i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4896/2017 . Způsobem provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) přikázáním jiné peněžité pohledávky je přitom nejen projednávaní poddlužnické žaloby podle § 315 o. s. ř., nýbrž také (poté, co oprávněný s poddlužnickou žalobou uspěje a opatří si na jejím základě exekuční titul vůči poddlužníku) zahájení a provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) vůči poddlužníku (jako povinnému) podle takto získaného exekučního titulu. 40. Účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka nastaly v dané věci 17. 2. 2020 (kdy insolvenční soud zveřejnil v insolvenčním rejstříku vyhlášku, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka); od uvedeného data tedy již celní úřad nebyl oprávněn pokračovat v provádění (daňové) exekuce přikázáním jiné (peněžité) pohledávky na základě exekučního příkazu vydaného vůči dlužníku (jako povinnému) podle § 73 odst. 6 písm. a/ zákona o správě daní a poplatků (v rozhodném znění) ani tím, že by se na základě exekučního titulu získaného v řízení o poddlužnické žalobě vůči poddlužníku (na základě rozsudku obvodního soudu ze dne 15. 3. 2010) domáhal nařízení nebo zahájení výkonu rozhodnutí nebo exekuce vůči poddlužníku (coby povinnému), nebo tím, že by v provádění takového výkonu rozhodnutí nebo exekuce vůči poddlužníku (coby povinnému) pokračoval (srov. § 109 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona). S účinností od 9. 4. 2020, kdy v insolvenčním rejstříku bylo zveřejněno rozhodnutí o úpadku dlužníka spojené s prohlášením konkursu na majetek dlužníka, pak z ustanovení § 140e insolvenčního zákona plynul nejen zákaz (dalšího) provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce, nýbrž i zákaz jeho nařízení nebo zahájení. 41. Zveřejněním rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka (9. 4. 2020) pak přešlo na insolvenčního správce (jako na osobu s dispozičními oprávněními) oprávnění nakládat s majetkovou podstatou dlužníka (§ 229 odst. 3 písm. c/, § 245 odst. 1, § 246 odst. 1 insolvenčního zákona). Poté, co usnesení insolvenčního soudu z 9. 4. 2020 nabylo právní moci ve výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužníka dne 25. 4. 2020, a co se konala první schůze věřitelů (dne 18. 9. 2020), již bylo možné přikročit ke zpeněžování majetkové podstaty dlužníka (§ 283 odst. 2 insolvenčního zákona), jímž se v intencích § 283 odst. 1 insolvenčního zákona, ve spojení s § 294 odst. 1 insolvenčního zákona rozumí ohledně pohledávek dlužníka za jeho dlužníky náležejících do majetkové podstaty (§ 206 odst. 1 písm. h/ insolvenčního zákona) i vymožení plnění od (dlužníkova) dlužníka, tj. zaplacení pohledávky; srov. shodně i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2018, sen. zn. 29 NSČR 141/2016 . 42. Úsudek odvolacího soudu, podle kterého platí (s ohledem na účinky inhibitoria), že dokud bude probíhat exekuce platebního výměru, vedená celním úřadem proti dlužníku, nemůže se dlužník (jehož jménem jedná insolvenční správce), platně domáhat na základě existence hmotněprávního vztahu mezi ním a povinným (poddlužníkem) ani přiznání pohledávky vůči povinnému (poddlužníku) v nalézacím řízení (srov. reprodukce napadeného rozhodnutí v odstavci 14. odůvodnění shora i odstavec 11. odůvodnění napadeného rozhodnutí), je ve světle shora popsaného vzájemného vztahu exekučního a insolvenčního práva zjevně nesprávný. 43. Jakkoli nepřesným se jeví zjednodušené označování insolvenčního řízení (a předtím konkursu) coby „hromadné exekuce“, vystihuje i toto zhusta užívané spojení, že účinky práva úpadkového sistují (překonávají) účinky individuálního prosazování práva prostředky práva exekučního (srov. shodně např. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sen. zn. 29 NSČR 50/2011 , uveřejněného pod číslem 97/2013 Sb. rozh. obč.). Zákaz provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce ohledně majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka prosazuje insolvenční právo (jehož pravidla mají přednost před exekučními normami) právě proto, aby se zajistilo, že v návaznosti na zvolený způsob řešení úpadku dlužníka i exekučně obstavený majetek dlužníka bude zpeněžen a rozdělen mezi věřitele podle zásady par conditio creditorum (pari passu) [neboli podle zásady poměrného uspokojování nároků věřitelů (nezajištěných věřitelů) vyjádřené v § 1 písm. a/ insolvenčního zákona] bez zřetele k tomu, zda jde o věřitele s vykonatelnými pohledávkami. 44. Jinak řečeno, poté, co nastanou účinky, s nimiž insolvenční zákon spojuje zákaz provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce na majetek dlužníka, a poté, co v souvislosti s prohlášením konkursu na majetek dlužníka lze po splnění podmínek uvedených v § 283 odst. 2 insolvenčního zákona přikročit ke zpeněžení majetkové podstaty dlužníka, nebrání insolvenčnímu správci dlužníka ve zpeněžení majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka (včetně pohledávek dlužníka za jeho dlužníky) ve vazbě na exekuční řízení ani účinky tzv. generálního inhibitoria (§ 44a odst. 1 exekučního řádu) ani účinky speciálního inhibitoria (§ 47 odst. 6 exekučního řádu); v poměrech vykonávacího řízení (jde-li o výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky) srov. ustanovení § 313 odst. 1 o. s. ř., přiměřeně aplikovatelné i pro daňovou exekuci prováděnou podle zákona o správě daní a poplatků (srov. § 73 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků). Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž v dotčeném ohledu není správné. 2/ K uplatnění pohledávky dlužníka za jeho dlužníkem (poddlužníkem) v návaznosti na exekuční titul vzešlý z poddlužnické žaloby oprávněného v exekučním řízení vedeném na majetek dlužníka (coby povinného). 45. Institut přikázání jiné peněžité pohledávky má v českém exekučním právu dlouhou tradici. Srov. již úpravu přikázání pohledávky k vybrání, obsaženou v ustanovení § 308 a násl. zákona č. 79/1896 ř. z., o řízení exekučním a zajišťovacím (exekučního řádu), jakož i úpravu exekuce na peněžité pohledávky a na plat obsaženou v ustanovení § 527 a násl. zákona č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních (občanského soudního řádu). Srovnáním institutu přikázání pohledávky k vybrání (§ 308 a násl. zákona č. 79/1896 ř. z.) s institutem přikázáním pohledávky na místo placení upraveným v § 316 a násl. zákona č. 79/1896 ř. z. lze dobře demonstrovat procesní (jen procesní) rozměr prvního z označených institutů (oproti druhému z nich), jak byl popsán již v odstavci 38. odůvodnění shora. Srov. k tomu v literatuře i dílo Hartmann, A.: Exekuční řád a exekučný zákon. 2. doplněné vydání. Praha, Československý kompas, 1934, str. 1262 a násl. a str. 1277-1278, nebo dílo Fiala, J.: Spory vznikající z podnětu výkonu rozhodnutí (exekuční spory). Acta Universitatis Carolinae –Iuridica, Praha 1972. Monographia XVI (dále jen „Fiala“), str. 84. 46. Komentátoři aktuální úpravy (rozuměj úpravy institutu přikázání jiné peněžité pohledávky obsaženého v ustanovení § 312 a násl. O. s. ř. již od přijetí občanského soudního řádu) se shodují v tom, že v těch případech, kdy dlužník (povinný) před přikázáním pohledávky oprávněnému (věřiteli dlužníka) vedl s poddlužníkem spor o zaplacení pohledávky, přechází splněním předpokladů podle § 314 o. s. ř. (vyrozuměním poddlužníka o právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nebo o právní moci exekučního příkazu) formální aktivní legitimace k dalšímu vymáhání pohledávky za poddlužníkem z povinného (dlužníka) na oprávněného (dlužníkova věřitele). 47. Řešení situací, kdy v době přikázání pohledávky oprávněnému (věřiteli dlužníka) již dlužník (povinný) má k dispozici exekuční titul (např. pravomocné a vykonatelné soudní rozhodnutí) vůči poddlužníku, dnes nabízí (k 29. 3. 2011 rovněž nabízela) dikce ustanovení § 315 odst. 1 o. s. ř. (o tom, že oprávněný může proti dlužníku povinného vlastním jménem podat návrh na výkon rozhodnutí, jestliže jej mohl podat povinný). Pro ty případy, kdy povinný ještě nemá proti poddlužníku exekuční titul, ale uplatnil pohledávku vůči poddlužníku v nalézacím řízení (u soudu) již před nařízením exekuce, literatura k občanskému soudnímu řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 dovozovala, že až do okamžiku, kdy poddlužníku bude oznámeno, že nařízení exekuce nabylo právní moci, může soud i bez návrhu dosavadního žalobce (dlužníka, coby povinného) vyhovět jen tak, že uloží žalovanému (poddlužníku), aby složil pohledávku do soudní (soluční) úschovy. Pro dobu po přechodu formální legitimace k vedení sporu na oprávněného (tím, že poddlužníku bude oznámeno, že nařízení exekuce nabylo právní moci) pak literatura dovozovala, že změna na straně žalobce [jímž byl do té doby dlužník (povinný)] nastane ze zákona a že soud musí místo povinného zapojit jako žalobce oprávněného, aniž je k tomu třeba jeho návrhu. Srov. shodně např. dílo Štajgr, F. a kolektiv: Občanské právo procesní, 2. částečně přepracované vydání. Praha, Orbis, 1968 (dále jen „Štajgr“), str. 390, Rubeš, J. a kolektiv.: Občanský soudní řád. Komentář. Díl II. 1. vydání. Praha, Orbis, 1971 (dále jen „Rubeš“), str. 450, Fiala, str. 87, Handl, V. – Rubeš, J. a kolektiv.: Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 1. vydání. Praha, Panorama, 1985 (dále jen „Handl“), str. 434, Češka, Z. a kolektiv: Občanské právo procesní, 1. vydání. Praha, Panorama, 1989 (dále jen „Češka“), str. 335, Tripes, A.: Exekuce v soudní praxi. 1. vydání. Praha, C. H. Beck 1997 (dále jen „Tripes“), str. 223. 48. Komentáře k posuzovanému institutu [pro ty případy, kdy povinný ještě nemá proti poddlužníku exekuční titul, ale uplatnil pohledávku vůči poddlužníku v nalézacím řízení (u soudu) již před nařízením exekuce] pak s účinností od 1. 1. 2001 (po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) zohledňují úpravu institutu procesního nástupnictví formou singulární sukcese promítnutou v textu ustanovení § 107a o. s. ř. (před 1. 1. 2001 občanský soudní řád žádnou výslovnou úpravu na dané téma neobsahoval). Přikázání pohledávky (oprávněnému) je v daném kontextu pokládáno za právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují přechod práva (na oprávněného), z čehož je dovozováno, že poté musí být žaloba povinného (dlužníka) vůči poddlužníku jen proto zamítnuta, a že povinný (dlužník) může takovému výsledku sporu zabránit jen tím, že ve smyslu § 107a o. s. ř. navrhne, aby na jeho místo vstoupil do řízení oprávněný (věřitel dlužníka). Dále je dovozováno, že neuplatní-li povinný (dlužník) u soudu procesní nástupnictví podle § 107a o. s. ř., nic nebrání oprávněnému (věřiteli dlužníka), aby se svého úkojného práva domáhal (proti poddlužníku) samostatnou poddlužnickou žalobou, kterou může podat i v době, kdy původní řízení mezi povinným (dlužníkem) a jeho dlužníkem (poddlužníkem) ještě probíhá. Srov. shodně např. dílo Drápal, L. – Kurka, V.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde, Praha, 2004 (dále jen „Drápal, Kurka“), str. 460, Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009 (dále jen „Drápal, Bureš“), str. 2407, nebo Jirsa, J. a kol.: Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha IV. § 251–376 občanského soudního řádu. 4. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2023 (dále jen „Jirsa“), komentář k § 315 o. s. ř. 49. Díla Drápal, Bureš, str. 2407-2408, a Jirsa, komentář k § 315 o. s. ř., se zabývají i tím, jak má být postupováno, jestliže před přikázáním pohledávky oprávněnému povinný (dlužník) již za účelem uspokojení pohledávky podle exekučního titulu, který vůči poddlužníku dříve získal, sám vede (jako oprávněný) výkon rozhodnutí na majetek svého dlužníka (poddlužníka coby povinného), přičemž je v nich dovozováno, že povinný (dlužník) je oprávněn navrhnout podle ustanovení § 107a o. s. ř. (ve spojení s § 254 odst. 1 o. s. ř.), aby oprávněný (věřitel dlužníka) vstoupil do vykonávacího (exekučního) řízení na jeho místo. V díle Drápal, Bureš se tamtéž dodává, že kdyby povinný (dlužník) takto nepostupoval, výkon rozhodnutí (exekuci) by (vůči poddlužníku) nebylo možné provést a soud by jej zastavil. Jirsa tamtéž doplňuje, že nedojde-li k postupu podle § 107a o. s. ř., může oprávněný (věřitel dlužníka) podle exekučního titulu znějícího ve prospěch povinného (dlužníka) podat vlastní návrh na nařízení nebo zahájení výkonu rozhodnutí (exekuce) vůči poddlužníku (jako povinnému). 50. Komentáře k výkonu rozhodnutí (exekuci) přikázáním jiné peněžité pohledávky se shodují i v tom, že uplatňování exekučního (úkojného) práva plynoucího z přikázání pohledávky oprávněným (věřitelem dlužníka) je možné jen za trvání výkonu rozhodnutí (exekuce) vůči povinnému (dlužníku). Dojde-li k pravomocnému zastavení takového výkonu rozhodnutí nebo exekuce, končí tím i exekuční (úkojné) právo oprávněného (věřitele dlužníka), k čemuž soud přihlíží z úřední povinnosti. Pravomocným zastavením exekuce se ze zákona vrací formální aktivní věcná legitimace k uplatnění pohledávky vůči poddlužníku zpět na povinného (dlužníka). Srov. shodně opět Rubeš, str. 450, Fiala, str. 87, Handl, str. 434 a Tripes, str. 223. 51. Pro výsledek dovolacího řízení je přitom podstatné určit, zda povinný (dlužník) poté, co exekuce vedená na jeho majetek oprávněným (věřitelem) přikázáním jiné peněžité pohledávky skončila (zastavením nebo i uspokojením oprávněného), aniž poddlužník uspokojil oprávněného z přikázané pohledávky, může využít výsledky vymáhání pohledávky vůči poddlužníku oprávněným i v procesní rovině [vstoupit jako žalobce namísto oprávněného do nalézacího řízení o poddlužnické žalobě vedeného proti poddlužníku jako žalovanému, případně využít ve svůj prospěch exekuční titul, který z takového řízení vzešel ještě za účasti oprávněného (jako žalobce)]. 52. Díla Rubeš, str. 450, i Handl, str. 434, v návaznosti na závěr o návratu legitimace na povinného (dlužníka) dovozují, že po zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) nastupuje ze zákona automaticky do sporu zahájeného oprávněným jako žalobce povinný, a že tedy nastane zpětné procesní nástupnictví. Fiala, str. 87, v obdobném duchu uvádí, že soud po zastavení exekuce nemůže bez dalšího zamítnout žalobu oprávněného, nýbrž musí dát povinnému možnost, aby vstoupil do řízení na místo oprávněného, a aby tak pokračoval v zahájeném řízení. Také Tripes míní, str. 223, že po pravomocném zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) by soud neměl důvod zamítnout žalobu oprávněného (vůči poddlužníku) pro nedostatek aktivní legitimace. Došlo by tu k právnímu nástupnictví, kdy vstoupí do řízení na místo oprávněného opět povinný (dlužník) a povinný by pak mohl pokračovat v zahájeném řízení (proti poddlužníku). 53. Oproti tomu Drápal, Kurka, str. 461, i Drápal, Bureš, str. 2408, shodně uvádí, že rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu, kterým bylo oprávněnému přiznáno na základě poddlužnické žaloby plnění proti poddlužníku, se stává neúčinným dnem, kterým byl zastaven výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky, k níž oprávněnému vzniklo úkojné právo, s tím, že kdyby byl podle takového rozhodnutí nařízen proti poddlužníku výkon rozhodnutí, musí být zastaven (§ 268 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). K tomu se tamtéž dodává, že vymáhá-li oprávněný (věřitel dlužníka) na základě úkojného práva na poddlužníku vymahatelnou pohledávku povinného (dlužníka), přičemž výkon rozhodnutí, kterým vymáhaná pohledávka byla přikázána oprávněnému, byl pravomocně zastaven, soud výkon rozhodnutí zastaví (§ 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.). 54. Literatura se dále shoduje v tom, že pravomocným zamítnutím poddlužnické žaloby oprávněného (věřitele dlužníka) je věc závazně rozřešena i pro povinného (dlužníka), a že se tedy právní moc rozsudku vztahuje i na povinného. Srov. k tomu shodně Rubeš, str. 449, Fiala, str. 86, Handl, str. 433, i Tripes, str. 222-223. Proto občanský soudní řád oprávněnému (věřiteli dlužníka) v § 315 odst. 2 o. s. ř. také ukládá vůči povinnému (dlužníku), povinnost opovědět spor (tzv. litis denunciace ), přičemž povinný se řízení o poddlužnické žalobě může účastnit jen jako vedlejší účastník). Srov. k tomu opět shodně Štajgr, str. 390, Rubeš, str. 449, Fiala, str. 86, Handl, str. 433, Češka, str. 335, Tripes, str. 222-223, Drápal, Kurka, str. 459, Drápal, Bureš, str. 2407, i Jirsa, komentář k § 315 o. s. ř. Obecněji k závaznosti soudního rozhodnutí vzešlého ze sporu, jehož se podle procesního práva (v souladu s ním) účastní někdo, kdo není účasten na hmotněprávním poměru pro osobu, která je nositelem hmotného práva, leč sporu se sama neúčastní, srov. již Hora, V.: Československé civilní právo procesní, díl II., vydání první (nákladem vlastním), Praha 1922, str. 6 a násl. A nověji např. též např. Coufalík, P.: Procesní legitimace v civilním sporném řízení. Vydání první. Praha, C. H. Beck, 2019, str. 43 a násl. Ostatně, v témže duchu [ve prospěch závaznosti pravomocného rozsudku vydaného v řízení o poddlužnické žalobě oprávněného (věřitele dlužníka) pro povinného (dlužníka), který se sporu neúčastnil] se v poměrech § 315 o. s. ř. vyslovil již i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 27 Cdo 592/2022 (srov. odstavce [24] a [25] odůvodnění tamtéž). 55. Na základě výše popsaných výstupů literatury a judikatury k poddlužnické žalobě podle § 315 o. s. ř. Nejvyšší soud shodně s tou částí literatury, která se k onomu institutu vyjadřovala pro poměry občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001, především uzavírá, že v těch případech, v nichž povinný (dlužník) v době přikázání jiné peněžité pohledávky oprávněnému vede se svým dlužníkem (poddlužníkem) spor o zaplacení pohledávky, nebo na základě již získaného exekučního titulu vymáhá vůči svému dlužníku (poddlužníku) pohledávku ve vykonávacím řízení nebo v exekučním řízení, je (pravomocné) usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky nebo (pravomocný) exekuční příkaz k provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky právní skutečností, s níž právní předpisy spojují přechod práva účastníka řízení (dlužníka jako žalobce nebo dlužníka jako oprávněného) na dlužníkova věřitele (oprávněného) [§ 107a odst. 1 o. s. ř. § 36 odst. 5 exekučního řádu]. 56. Jestliže na základě pravomocného rozhodnutí o přikázání jiné peněžité pohledávky může oprávněný (věřitel dlužníka) vstoupit do zahájeného sporu na základě návrhu povinného (dlužníka coby žalobce) podle § 107a odst. 1 o. s. ř., nebo jestliže může vstoupit do probíhajícího vykonávacího řízení nebo exekučního řízení na základě návrhu povinného (dlužníka coby oprávněného) podle § 107a odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 254 odst. 1 o. s. ř., respektive podle § 36 odst. 5 exekučního řádu, pak při navrácení procesní legitimace k dalšímu vedení sporu, výkonu rozhodnutí nebo exekuce zpět dlužníku (povinnému) [typově po zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, kterou oprávněný vůči němu vedl], aniž poddlužník uspokojil oprávněného z přikázané pohledávky, může dlužník vstoupit do těchto řízení zpět (jako žalobce nebo jako oprávněný) na základě návrhu oprávněného podle § 107a o. s. ř., respektive podle § 36 odst. 5 exekučního řádu. To je ostatně postup, který předjímá starší literatura (literatura bez vazby na § 107a o. s. ř. respektive na 36 odst. 5 exekučního řádu); srov. opět díla Rubeš, str. 450, Handl, str. 434, Fiala, str. 87 a Tripes, str. 223, jak jsou citována v odstavci 52. shora. Rozumné důvody pro jiný závěr Nejvyšší soud nenalézá. 57. Tam, kde oprávněný po pravomocném přikázání jiné peněžité pohledávky využije (v souladu s dikcí § 315 odst. 1 o. s. ř. v aktuálním znění) exekuční titul dříve získaný povinným (dlužníkem) a (v situaci, kdy tak dříve neučinil dlužník) sám podle tohoto exekučního titulu podá návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuční návrh, pak poté, co se procesní legitimace navrátí dlužníku (povinnému) [typově po zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, kterou oprávněný vůči němu vedl], aniž poddlužník uspokojil oprávněného z přikázané pohledávky, nenalézá Nejvyšší soud (v témže duchu) oporu pro závěr, že by se takový exekuční titul (z nějž byl původně oprávněn dlužník) měl stát neúčinným (podle § 268 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Také v tomto případě má (má mít) dlužník možnost vstoupit do vykonávacího řízení nebo do exekučního řízení vedeného oprávněným vůči poddlužníku na základě návrhu oprávněného podle § 107a odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 254 odst. 1 o. s. ř., respektive podle § 36 odst. 5 exekučního řádu. 58. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu pak jiné (než v odstavcích 56. a 57. shora popsané) řešení nemůže mít ani situace, kdy oprávněný na základě pravomocného rozhodnutí o přikázání jiné peněžité pohledávky vstoupil do zahájeného sporu vůči poddlužníku na základě návrhu povinného (dlužníka coby žalobce) podle § 107a odst. 1 o. s. ř. a dokončil jej tak, že získal exekuční titul na sebe, načež (případně) podle tohoto exekučního titulu vedl (stále v rámci „provádění“ výkonu rozhodnutí nebo exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky vůči dlužníku coby povinnému) výkon rozhodnutí nebo exekuce proti poddlužníku. Poté, co se procesní legitimace navrátí dlužníku (povinnému) [typově po zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, kterou oprávněný vůči němu vedl], aniž poddlužník uspokojil oprávněného z přikázané pohledávky, má (má mít) dlužník možnost vstoupit do vykonávacího řízení nebo do exekučního řízení vedeného oprávněným vůči poddlužníku na základě exekučního titulu získaného oprávněným (věřitelem dlužníka) dokončením nalézacího řízení vůči poddlužníku na základě návrhu oprávněného podle § 107a odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 254 odst. 1 o. s. ř., respektive podle § 36 odst. 5 exekučního řádu. Jestliže se procesní legitimace navrátí dlužníku (povinnému) v době, kdy oprávněný dokončil spor původně zahájený dlužníkem tak, že získal vůči poddlužníku exekuční titul na sebe, avšak předtím, než podle tohoto exekučního titulu zahájil vůči poddlužníku vykonávací řízení nebo exekuční řízení, pak dlužník může podle takového exekučního titulu (jako oprávněný z něj) vůči poddlužníku sám navrhnout výkon rozhodnutí nebo exekuci. Listinou osvědčující přechod práva z rozhodnutí získaného oprávněným na dlužníka (§ 256 o. s. ř., § 36 exekučního řádu) bude zpravidla usnesení o zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, kterou oprávněný vedl vůči dlužníku (jako povinnému). V porovnání se situacemi rozebranými v odstavcích 56. a 57. shora dochází v případech popsaných v tomto odstavci k navrácení procesní legitimace jen v jiném (pozdějším) stadiu vymáhání pohledávky dlužníka za poddlužníkem. 59. Zbývá vyřešit, zda postup popsaný výše při navrácení procesní legitimace k vymáhání přikázané pohledávky dlužníku by měl být metodologicky jiný, jestliže v době přikázání jiné peněžité pohledávky oprávněnému dlužník (povinný) ještě nevedl s poddlužníkem žádný spor o úhradu přikázané pohledávky, takže (poddlužnickou) žalobu podal jako žalobce (poprvé) až oprávněný. Opírá-li se i v tomto případě (procesní) legitimace oprávněného k vymáhaní pohledávky v nalézacím řízení o pravomocné usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky, nebo o pravomocný exekuční příkaz k provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky, a lze-li takovou skutečnost mít (v řízeních vůči poddlužníku dříve zahájených dlužníkem) za právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují přechod práva účastníka řízení (dlužníka) na dlužníkova věřitele (oprávněného) [§ 107a odst. 1 o. s. ř.], pak může založit (založí) přechod práva účastníka řízení (oprávněného jako žalobce z poddlužnické žaloby) na dlužníka (povinného) i právní skutečnost, která onu procesní legitimaci oprávněného (coby žalobce z poddlužnické žaloby) ukončí (§ 107a odst. 1 o. s. ř.). Typově bude takovou právní skutečností usnesení o zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, kterou oprávněný (věřitel dlužníka) vedl vůči dlužníku (jako povinnému). 60. I do řízení o poddlužnické žalobě podané oprávněným coby žalobcem tudíž po navrácení procesní legitimace k vymáhání přikázané pohledávky může dlužník vstoupit (jako nový žalobce místo oprávněného) postupem podle § 107a o. s. ř. na základě návrhu oprávněného (coby dosavadního žalobce). Odtud dále plyne, že navrátí-li se procesní legitimace dlužníku (povinnému) v době, kdy oprávněný dokončil spor, který sám zahájil, tak, že získal vůči poddlužníku exekuční titul na sebe, avšak předtím, než podle tohoto exekučního titulu zahájil vůči poddlužníku vykonávací řízení nebo exekuční řízení, pak dlužník může podle takového exekučního titulu (jako oprávněný z něj) vůči poddlužníku sám navrhnout výkon rozhodnutí nebo exekuci. Listinou osvědčující přechod práva z rozhodnutí získaného oprávněným na dlužníka (§ 256 o. s. ř., § 36 exekučního řádu) typově bude usnesení o zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, kterou oprávněný (věřitel dlužníka) vedl vůči dlužníku (jako povinnému). Navrátí-li se procesní legitimace dlužníku (povinnému) v době, kdy oprávněný dokončil spor který sám zahájil, tak, že získal vůči poddlužníku exekuční titul na sebe a kdy již podle takového exekučního titulu vede výkon rozhodnutí nebo exekuci na majetek poddlužníka (coby povinného) má (má mít) dlužník možnost vstoupit do vykonávacího řízení nebo do exekučního řízení vedeného oprávněným vůči poddlužníku na základě exekučního titulu získaného oprávněným (věřitelem dlužníka) v nalézacím řízení (které sám zahájil) vůči poddlužníku na základě návrhu oprávněného podle § 107a odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 254 odst. 1 o. s. ř., respektive podle § 36 odst. 5 exekučního řádu. 61. Teprve tehdy, jestliže oprávněný (věřitel dlužníka) po navrácení procesní legitimace dlužníku (povinnému) nepodá (jako dosavadní žalobce) v probíhajícím sporu vůči poddlužníku návrh podle § 107a o. s. ř. ač tuto možnost měl, soud žalobu zamítne proto, že nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují přechod práva [z oprávněného zpět na dlužníka (povinného)]. Obdobně platí, že nepodá-li oprávněný (věřitel dlužníka) po navrácení procesní legitimace dlužníku (povinnému) jako dosavadní oprávněný ve vykonávacím řízení nebo v exekučním řízení vedeném vůči poddlužníku (coby povinnému) návrh podle § 107a o. s. ř., respektive podle § 36 odst. 5 exekučního řádu, ač tuto možnost měl, soud zastaví výkon rozhodnutí nebo exekuci (podle § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.) proto, že nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují přechod práva z exekučního titulu [z oprávněného zpět na dlužníka (povinného)]. 62. Výše rozvedené závěry ke vlivu insolvenčního řízení na exekuční řízení a k poddlužnické žalobě se do poměrů dané věci promítají následovně: 63. Rozhodnutí o úpadku dlužníka spojené s prohlášením konkursu na majetek dlužníka (jehož účinky nastaly 9. 4. 2020) je právní skutečností, se kterou zákon spojuje ztrátu procesní legitimace celního úřadu (jako oprávněného) k vymáhání pohledávky dlužníka (jako povinného) za jeho dlužníkem (společností F coby poddlužníkem) přikázané celnímu úřadu pravomocným exekučním příkazem ze dne 26. 9. 2003, vydaným podle § 73 odst. 6 písm. a/ zákona o správě daní a poplatků a přechod této legitimace na insolvenčního správce dlužníka (oprávněného v této věci) coby osoby s dispozičními oprávněními k majetkové podstatě dlužníka (§ 229 odst. 3 písm. c/, § 245 odst. 1, § 246 odst. 1 insolvenčního zákona). 64. Na základě exekučního titulu (pravomocného a vykonatelného rozsudku obvodního soudu ze dne 15. 3. 2010), který oprávněný získal vůči poddlužníku při provádění exekuce (vůči dlužníku) přikázáním pohledávky na základě jím podané poddlužnické žaloby, byl insolvenční správce dlužníka ve spojení s usnesením o prohlášení konkursu na majetek dlužníka oprávněn sám navrhnout (jako oprávněný) exekuci na majetek poddlužníka (coby povinného) [§ 267 odst. 2 insolvenčního zákona]. Listinou vydanou státním orgánem, která ve smyslu § 36 odst. 3 a 4 exekučního řádu dokládá, že na oprávněného (insolvenčního správce dlužníka) přešlo právo z exekučního titulu (z pravomocného a vykonatelného rozsudku obvodního soudu ze dne 15. 3. 2010), je usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Exekuční titul (pravomocný a vykonatelný rozsudek obvodního soudu ze dne 15. 3. 2010), se nestal (nestane) neúčinným jen proto, že případně došlo (dojde) k zastavení exekuce vedené celním úřadem (jako oprávněným) proti dlužníku (jako povinnému), nebo proto, že případně došlo (dojde) k zastavení exekuce vedené podle onoho exekučního titulu celním úřadem (jako oprávněným) proti poddlužníku (jako povinnému). 65. Důvod zastavit exekuční řízení zahájené exekučním návrhem insolvenčního správce dlužníka (nebo exekuční návrh zamítnout) jen proto, že exekuční titul byl vydán ve prospěch celního úřadu, tedy dán nebyl a právní posouzení věci odvolacím soudem správné není. 66. Ostatně, napadené rozhodnutí neobstojí (není správné) ani v rovině své vlastní argumentace. To, že zde není exekuční titul (nebo že exekuční titul svědčí jiné osobě než té, která jako oprávněný podala exekuční návrh, aniž bylo prokázáno, že na ni přešla povinnost nebo bylo převedeno právo z exekučního titulu), je důvodem k zamítnutí exekučního návrhu, nikoli důvodem k zastavení exekučního řízení. Odvolací soud nadto v napadeném rozhodnutí uvádí (srov. reprodukci jeho odůvodnění v odstavci 15. shora a odstavec 12. odůvodnění napadeného rozhodnutí), že exekuční soud správně uložil soudnímu exekutorovi, aby „zastavil“ exekuční řízení. Z pokynu exekučního soudu se nicméně podává (srov. odstavec 2. odůvodnění shora), že exekuční soud soudnímu exekutorovi neuložil, aby exekuční řízení „zastavil“, nýbrž, aby exekuční návrh „zamítl“. Soudní exekutor se tímto pokynem (byť i tak nesprávným) neřídil, což odvolací soud přehlédl. 67. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudního exekutora, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). 68. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudního exekutora, exekuční soud i odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23126/	31.10.2023	29 Cdo 1573/2021	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání žalobce zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 11 Co 299/2020, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 5. 2020, sp. zn. 15 C 230/2019, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobou podanou 18. 11. 2019 se žalobce (D., s. r. o.) domáhá po žalovaném (České republice – Ministerstvu spravedlnosti) zaplacení částky 427.760.771 Kč s příslušenstvím představovaným zákonným úrokem z prodlení z dlužné částky za dobu od 10. 5. 2019 do zaplacení z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem Krajského soudu v Brně (dále jen „insolvenční soud“) v žalobcově insolvenční věci, konkrétně tím, že o šikanózním insolvenčním návrhu podaném vůči němu společností Z., spol. s r. o. (dále jen „společnost Z“) dne 1. 9. 2015 rozhodl (tak, že zastavil insolvenční řízení pro zpětvzetí insolvenčního návrhu) s průtahy až 7. 7. 2016. Tím žalobci vznikla majetková újma ve výši 472.760.771 Kč. Společnost F. CZ, s. r. o. (dále jen „společnost F“), se kterou žalobce uzavřel 15. 5. 2015 dealerskou smlouvu, totiž od této smlouvy odstoupila, jelikož insolvenční řízení nebylo skončeno do 15. 6. 2016, v důsledku čehož žalobce zbytečně vynaložil částky 43.200 Kč (za grafické služby), 240.306 Kč (za zpracované aplikace na sbírání dat) a uhradil společnosti F částku 163.417.506 Kč (na smluvních sankcích). Žalobce také uzavřel (po ročním jednání) dne 18. 9. 2015 smlouvu se společností N.P., LTD, která si u něj objednala léky za cca 408.000.000 Kč. Dodavatelé však odmítli žalobci potřebné zboží dodat s odůvodněním, že je v insolvenci. Tím žalobci při obvyklé marži ušel zisk ve výši 20.400.000 Kč. V souvislosti se zmařeným obchodem vynaložil žalobce v letech 2015 a 2016 dále částku 155.759 Kč (na cestovném, stravném a ubytování). Další smlouvu uzavřel žalobce (24. 6. 2015) se společností F. I. L., které měl dodat léky na očkování, z tohoto zmařeného obchodu vznikla žalobci škoda ve výši 288.354.000 Kč. 2. Rozsudkem ze dne 22. 5. 2020, č. j. 15 C 230/2019-123, Obvodní soud pro Prahu [1] Žalobu zamítl (bod I. výroku). [2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 900 Kč (bod II. výroku). 3. Obvodní soud ˗ vycházeje z ustanovení § 1, § 5 písm. a/ a b/, § 13 odst. 1, § 22 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, a z článku 6 odst. 1, článku 13 a článku 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům: 4. Po zohlednění jednotlivých procesních úkonů, které insolvenční soud ve věci učinil po podání insolvenčního návrhu, soud uzavírá, že celková délka řízení není nepřiměřená vzhledem ke všem okolnostem případu; proto nedošlo k porušení práva žalobce na spravedlivý proces ani ke vzniku nesprávného úředního postupu dle ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. 5. Průběh insolvenčního řízení lze sledovat velmi jednoduše na (webových) stránkách www.justice.cz, kde jsou zveřejňovány veškeré postupy soudu a soudní rozhodnutí. I insolvenční řízení má několik fází, které jsou poměrně logicky zachyceny v oné aplikaci. Jakýkoli z dalších žalobcových (obchodních) partnerů měl (mohl mít) k těmto informacím přístup. 6. Na druhé straně poukazuje soud i na to, že tvrdí-li žalobce, že mu vznikla škoda nenaplněním smluv s (obchodními) partnery, pak jde o skutečnost, kterou nelze přičíst k tíži státu. Insolvenční soud nevydal žádné nezákonné rozhodnutí a není zde ani žádný nesprávný postup; šlo o informace o insolvenčním řízení, které všichni účastníci mohli mít jak od žalobce, tak z oněch webových stránek. 7. Je na žalobci, aby v něj měly víru subjekty, se kterými uzavírá smluvní vztahy; jestliže mu tyto subjekty nevěřily jen proto, že je proti němu zahájeno insolvenční řízení, nemůže to jít k tíži státu. V tomto řízení soudu nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost postupů nebo rozhodnutí (insolvenčního) soudu, tedy ani to, jaká konkrétní rozhodnutí nebo postupy měl činit (insolvenční) soud v posuzovaném řízení. 8. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 12. 2020, č. j. 11 Co 299/2020-162: [1] Potvrdil rozsudek obvodního soudu (první výrok). [2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 900 Kč (druhý výrok). 9. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. a z ustanovení § 134 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), jakož i ze závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3271/2012 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 102/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 102/2014“), který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu] – vyšel (po doplnění dokazování a v návaznosti na zjištění obvodního soudu) z následujícího skutkového stavu věci: 10. Insolvenční návrh byl podán 1. 9. 2015. 11. Insolvenční soud oznámil zahájení insolvenčního řízení na majetek žalobce vyhláškou zveřejněnou v insolvenčním rejstříku dne 2. 9. 2015. 12. Usnesením ze dne 7. 9. 2015 vyzval insolvenční soud žalobce (dlužníka), aby se vyjádřil k insolvenčnímu návrhu, aby mu předložil seznam majetku, seznam závazků a seznam zaměstnanců a aby mu sdělil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání; vše ve lhůtě 15 dnů. 13. Usnesením ze stejného dne (7. 9. 2015) vyzval insolvenční soud insolvenčním navrhovatelem označené věřitele (T. D. a P. H.), aby mu ve lhůtě 10 dnů sdělili, zda mají za žalobcem (dlužníkem) pohledávku, a aby uvedli její výši, právní důvod, splatnost a zajištění a tvrzené skutečnosti doložili listinami. 14. Ve vyjádření z 21. 9. 2015 sdělil žalobce (dlužník) insolvenčnímu soudu, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí jen pro případ, že insolvenčnímu návrhu nebude vyhověno; jinak požaduje, aby bylo nařízeno jednání. 15. Ve vyjádření z 2. 10. 2015 zpochybnil insolvenční navrhovatel tvrzení a důkazy žalobce (dlužníka) k (ne)existenci úpadku. 16. Podáním z 25. 10. 2015 vstoupilo do insolvenčního řízení Krajské státní zastupitelství v Brně. 17. Dne 3. 12. 2015 zaslal insolvenční soud výzvu zahraničnímu věřiteli. 18. Usnesením ze dne 23. 2. 2016 vyzval insolvenční soud insolvenčního navrhovatele, aby zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč, jako nezbytnou ke krytí nákladů insolvenčního řízení. 19. Insolvenční navrhovatel zaplatil zálohu ve stanovené lhůtě (29. 2. 2016). 20. Dne 15. 3. 2016 nařídil insolvenční soud jednání na 15. 6. 2016. 21. Dne 7. 4. 2016 zaslal žalobce (dlužník) insolvenčnímu soudu další vyjádření, na které insolvenční soud reagoval odpovědí z 13. 4. 2016. 22. Na sdělení insolvenčního soudu reagoval žalobce (dlužník) replikou z 2. 6. 2016. 23. Dne 9. 6. 2016 pak insolvenční navrhovatel zaslal insolvenčnímu soudu další vyjádření. 24. Dne 10. 6. 2016 předložil insolvenční navrhovatel insolvenčnímu soudu 152 listin, z nichž jen některé se shodují s listinami připojenými k přihlášce insolvenčního navrhovatele. 25. Insolvenční soud odročil jednání, jež se konalo 15. 6. 2016, na neurčito, za účelem zvážení dalšího postupu s ohledem na probíhající řízení o zaplacení pohledávky insolvenčního navrhovatele za žalobcem (dlužníkem), seznámení se s insolvenčním navrhovatelem doloženými důkazy a za účelem prokázání pohledávky za dlužníkem. 26. Po odročení jednání žalobce (dlužník) předložil insolvenčnímu soudu další listiny. 27. Podáním ze dne 1. 7. 2016 vzal insolvenční navrhovatel insolvenční návrh zpět. 28. Usnesením ze dne 7. 7. 2016, které nabylo právní moci dne 27. 7. 2016, insolvenční soud insolvenční řízení zastavil (pro zpětvzetí insolvenčního návrhu). 29. Na výše uvedeném základě dospěl odvolací soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům: 30. Výzvami ze 7. 9. 2015 učinil insolvenční soud v zákonem stanovené desetidenní lhůtě (počítané od podání insolvenčního návrhu) úkony směřující k rozhodnutí o věci ve smyslu § 134 věty první insolvenčního zákona. 31. Podání, jímž se žalobce (dlužník) vyjádřil k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, je podmíněným úkonem ve smyslu § 41a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), k němuž se nepřihlíží; insolvenční soud proto musel nařídit jednání (§ 133 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona). 32. Správnost rozhodnutí, jímž insolvenční soud uložil insolvenčnímu navrhovateli zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení a které nebylo zrušeno v průběhu insolvenčního řízení, nelze v této věci posuzovat jako předběžnou otázku, takže dospěl-li insolvenční soud k závěru o nutnosti jeho vydání, nebylo možné nařídit jednání ve věci před zaplacením zálohy. 33. Jelikož záloha byla zaplacena ve stanovené lhůtě (29. 2. 2016) a krátce na to (15. 3. 2016) nařídil insolvenční soud jednání, je zřejmé, že insolvenční soud konal bez průtahů a prováděl úkony směřující k rozhodnutí o insolvenčním návrhu. 34. V intencích závěrů R 102/2014 v dané věci nelze posuzovat, zda o insolvenčním návrhu bylo rozhodnuto v zákonné lhůtě „bez zbytečného odkladu“ (§ 134 insolvenčního zákona), neboť tato lhůta není zákonnou lhůtou; je proto třeba zkoumat, zda bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb. Není tak případný poukaz žalobce na „rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2484/2012“ (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012 ) řešící lhůtu pro odstoupení od smlouvy dle § 345 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), v závazkových vztazích. 35. Námitka žalobce, že (insolvenční) soud měl zamítnout insolvenční návrh již před 15. 6. 2016, není důvodná, neboť pro nesouhlasné stanovisko žalobce insolvenční soud nemohl rozhodnout o insolvenčním návrhu bez nařízení jednání. 36. K poukazu žalobce na zásadní dopady insolvenčního řízení do jeho podnikání odvolací soud uvádí, že z obsahu spisu ve stavu před nařízením jednání, jež se konalo 15. 6. 2016 (tedy ve stavu k 15. 3. 2016), tyto dopady insolvenčnímu soudu nemohly být známy (žalobce se o nich poprvé zmiňuje až ve vyjádření ze 7. 4. 2016). Krátce před konáním onoho jednání (10. 6. 2016) předložil insolvenční navrhovatel (společnost Z) vyjádření se 152 listinami, které insolvenční soud objektivně nebyl schopen vyhodnotit v tak krátké lhůtě. Důkazy k prokázání svého tvrzení o neexistenci úpadku (výpisy z účtů) předložil žalobce (dlužník) až při jednání dne 15. 6. 2016; insolvenčnímu soudu proto nelze důvodně vytýkat, že při tomto jednání nerozhodl o insolvenčním návrhu. 37. Dospěl-li insolvenční soud k závěru, že je třeba se podrobně seznámit s předloženými důkazy, nelze v jeho počínání (v odročení jednání) spatřovat nesprávný úřední postup. Následně (1. 7. 2016) vzal insolvenční navrhovatel insolvenční návrh zpět a insolvenční soud ihned (usnesením ze 7. 7. 2016) zastavil insolvenční řízení. 38. Odvolací soud proto shodně s obvodním soudem uzavírá (se zřetelem ke konkrétním okolnostem věci), že insolvenční soud rozhodl o insolvenčním návrhu „bez zbytečného odkladu v přiměřené lhůtě“ dle § 13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb. (nešlo o nesprávný úřední postup). 39. Skutečnost, že odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahuje nadbytečné úvahy o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která není předmětem řízení, sama o sobě nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost. II. Dovolání a vyjádření k němu 40. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které nebyly v rozhodování soudu dosud vyřešeny, případně na dovolacím soudem vyřešených právních otázkách, které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak. Jde o následující otázky: [1] Ztrácí lhůta stanovená zákonem, která je vymezena neurčitě (vágně), charakter zákonem stanovené lhůty, rozlišuje-li občanský soudní řád pouze lhůtu zákonnou a lhůtu soudcovskou? [2] Jaký vliv má stanovení lhůty „bez zbytečného odkladu“ dle § 134 insolvenčního zákona na povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb.? 41. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. 42. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel (po vlastním popisu a shrnutí skutkového stavu věci v článku IV. a V. dovolání) k položeným otázkám následovně: K otázce č. [1] (K zákonné lhůtě) 43. U této otázky dovolatel nesouhlasí se závěry odvolacího soudu podle kterých v intencích závěrů R 102/2014 v dané věci nelze posuzovat, zda o insolvenčním návrhu bylo rozhodnuto v zákonné lhůtě „bez zbytečného odkladu“ (§ 134 insolvenčního zákona), neboť tato lhůta není zákonnou lhůtou, takže je třeba zkoumat, zda bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb. a není případný poukaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2484/2012 . 44. Míní, že lhůta „bez zbytečného odkladu“ uvedená v ustanovení § 134 insolvenčního zákona je lhůtou zákonnou, byť neurčitou, což pouze znamená, že doba jejího trvání bude v souladu s konstantní judikaturou záviset na okolnostech daného případu. K otázce č. [2] (Ke lhůtě dle § 134 insolvenčního zákona) 45. Dovolatel nesouhlasí se závěry odvolacího soudu podle kterých: [1] V tomto řízení nelze posuzovat jako předběžnou otázku správnost rozhodnutí, jímž insolvenční soud uložil insolvenčnímu navrhovateli zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. [2] Je zřejmé, že insolvenční soud konal bez průtahů a prováděl úkony směřující k rozhodnutí o insolvenčním návrhu. [3] Na zásadní dopady insolvenčního řízení do svého podnikání upozornil žalobce (dlužník) insolvenční soud až ve vyjádření ze 7. 4. 2016. [4] Insolvenční navrhovatel předložil 10. 6. 2016 celkem 152 listin, které insolvenční soud objektivně nebyl schopen vyhodnotit v tak krátké lhůtě před jednáním. [5] Důkazy k prokázání svého tvrzení o neexistenci úpadku (výpisy z účtů) předložil žalobce (dlužník) až při jednání dne 15. 6. 2016. [6] Dospěl-li insolvenční soud k závěru, že je třeba se podrobně seznámit s předloženými důkazy, nelze v jeho počínání (v odročení jednání) spatřovat nesprávný úřední postup. [7] Insolvenční navrhovatel vzal insolvenční návrh zpět 1. 7. 2016 a insolvenční soud „ihned“ (usnesením ze 7. 7. 2016) zastavil insolvenční řízení. [8] Se zřetelem ke konkrétním okolnostem věci rozhodl insolvenční soud o insolvenčním návrhu bez zbytečného odkladu v přiměřené lhůtě dle § 13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb. (nešlo o nesprávný úřední postup). 46. K bodu [1] odstavce 45. shora dovolatel uvádí, že insolvenční navrhovatel podáním z 2. 10. 2015 navrhl insolvenčnímu soudu jak má dále postupovat (jaká sdělení si má vyžádat), ten tak ale neučinil. Buď měl tedy insolvenční soud za osvědčené, že dovolatel (dlužník) disponuje dostatečným majetkem k tomu, aby byl schopen plnit své závazky (a pak měl zamítnout insolvenční návrh podle § 143 odst. 1 nebo odst. 2 insolvenčního zákona), anebo uvedenou skutečnost za osvědčenou neměl a pak měl činit úkony ve smyslu návrhů insolvenčního navrhovatele. 47. Tím, že zůstal ve věci nečinným (dalším jeho úkonem byla výzva zahraničnímu věřiteli učiněná až více než 2 měsíce po vyjádření insolvenčního navrhovatele), porušil insolvenční soud jednu ze základních zásad insolvenčního řízení vyjádřenou v ustanovení § 5 insolvenčního zákona (zásadu rychlosti a hospodárnosti insolvenčního řízení) a promítnutou v textu § 134 insolvenčního zákona. V konečném důsledku tak šlo o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Kdyby insolvenční soud postupoval tak, jak navrhl (ve vyjádření z 2. 10. 2015) insolvenční navrhovatel, nepochybně by dospěl k závěru, že je namístě zamítnout insolvenční návrh. Usnesení o záloze na náklady insolvenčního řízení přitom insolvenční soud vydal až 4 měsíce po vyjádření z 2. 10. 2015, takže kdyby postupoval v intencích návrhů insolvenčního navrhovatele „bez zbytečného odkladu“ nebo „v přiměřené lhůtě“, znal by aktuální výši dlužníkových finančních prostředků, neměl by důvod ono usnesení vydávat a insolvenční návrh by byl zamítnut „bez zbytečného odkladu“ nebo „v přiměřené lhůtě“. Odtud dovolatel dále dovozuje nesprávnost závěru odvolacího soudu označeného v bodu [2] odstavce 45. shora. 48. K závěru odvolacího soudu označenému v bodu [3] odstavce 45. shora dovolatel připouští, že o zásadních dopadech insolvenčního řízení do svého podnikání se poprvé zmínil až v podání z 2. 4. 2016. Opět ale zdůrazňuje, že kdyby insolvenční soud postupoval ve smyslu návrhů insolvenčního navrhovatele obsažených v podání z 2. 10. 2015, pak by neměl důvod nařizovat jednání (a následně sdělovat, že nemá důvod rušit nařízené jednání). K tomu dovolatel poukazuje i na to, že jednání bylo nařízeno (poměřováno dobou vyhotovení předvolání) s tříměsíčním odstupem; z řečeného dovolatel opět dovozuje rozpor s § 5 a § 134 insolvenčního zákona a s § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. 49. K závěru odvolacího soudu označenému v bodu [4] odstavce 45. shora dovolatel namítá, že z protokolu o jednání ze dne 15. 6. 2016 se naopak podává, že s listinami, které tvořily přílohu podání insolvenčního navrhovatele z 10. 6. 2016, se insolvenční soud seznámil a vyhodnotil je, je-li v něm uvedeno: „Teprve dne 10. června 2016 ve 13:30 hod. osobně předložil soudu své vyjádření a k tomuto další důkazní listiny v počtu 152 kusů, jen částečně se shodující s listinami, které předložil v přihlášce č. 1 (zejména nákladní listy, dodací listy apod., svědčící ke zjištění pohledávky navrhovatele vůči dlužníkovi, nikoli ke zjištění úpadku dlužníka).“ 50. K závěru odvolacího soudu označenému v bodu [5] odstavce 45. shora poukazuje dovolatel na ustanovení § 7 insolvenčního zákona ve spojení s ustanovením § 114a odst. 1 o. s. ř., z čehož usuzuje, že při přípravě jednání si insolvenční soud musel být vědom toho, že insolvenční řízení má zásadní dopady do poměrů dovolatele (srov. vyjádření ze 7. 4. 2016) a že ve spise se nachází (mimo jiné) výpis z účtu osvědčující, že dovolatel k 30. 4. 2016 disponuje peněžním zůstatkem na bankovním účtu ve výši 540.339,06 EUR a musel si být vědom i základních zásad insolvenčního řízení zakotvených v § 5 insolvenčního zákona vyjádřených též v § 134 insolvenčního zákona. Namítá též, že na základě důkazů provedených při jednání měl insolvenční soud zamítnout insolvenční návrh, nikoli odročit jednání na neurčito. Ve světle těchto skutečností pak nemůže obstát ani závěr odvolacího soudu označený v bodu [6] odstavce 45. shora. 51. K závěru odvolacího soudu označenému v bodu [7] odstavce 45. shora poukazuje dovolatel na to, že zastavení řízení bylo reakcí na zpětvzetí insolvenčního návrhu a insolvenční navrhovatel tak de facto nahrazoval činnost insolvenčního soudu. Ohledně závěru označeného v bodu [8] odstavce 45. shora dovolatel uvádí, že ten ve smyslu jeho předchozí argumentace nemůže obstát, maje za to, že nesprávný úřední postup insolvenčního soudu v jeho insolvenční věci byl prokázán. 52. Dovolatel ohledně argumentace k otázce č. [2] uzavírá, že podle závěrů R 102/2014 je sice nezbytným předpokladem odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, aby zákon stanovil konkrétní lhůtu, počítanou podle hodin, dnů, týdnů, měsíců nebo roků, v níž má být úkon proveden nebo rozhodnutí vydáno, zdůrazňuje však, že odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je dána také tehdy, jde-li o porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, čemuž insolvenční soud nedostál. Míní, že pojem „v přiměřené lhůtě“ je třeba vykládat pro insolvenční soud a insolvenční řízení restriktivně, neboť tato lhůta je doplněna, respektive „krácena“, požadavkem, aby insolvenční soud rozhodl o insolvenčním návrhu „bez zbytečného odkladu“. 53. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout jako nedůvodné. Má za to, že napadené rozhodnutí je souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i Evropského soudu pro lidská práva a zdůrazňuje přiměřenost celkové délky řízení (10 měsíců). III. Přípustnost dovolání 54. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 55. Dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřených právních otázek je napadené rozhodnutí zčásti v rozporu s níže označenou judikaturou a zčásti (ve vazbě na výklad § 134 insolvenčního zákona) jde o věc dovolacím soudem neřešenou. IV. Důvodnost dovolání 56. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 57. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 58. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003 , uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009 , uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, tedy dovoláním nemohl být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. 59. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona, zákona č. 82/1998 Sb. a občanského soudního řádu [ve znění, jež nedoznalo změn od zahájení insolvenčního řízení na majetek dovolatele (od 1. 9. 2015)]: § 5 (insolvenčního zákona) Zásady insolvenčního řízení Insolvenční řízení spočívá zejména na těchto zásadách: a/ insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů; (…) § 134 (insolvenčního zákona) Insolvenční soud je povinen učinit do 10 dnů od podání insolvenčního návrhu úkony směřující k rozhodnutí věci. O insolvenčním návrhu rozhodne bez zbytečného odkladu, v případě uvedeném v § 132 odst. 1 nejpozději do 15 dnů od jeho podání; je-li vyhlášeno moratorium, neskončí tato lhůta dříve než uplynutím 10 dnů od zániku moratoria. § 13 (zákona č. 82/1998 Sb.) (1) Stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. (2) Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. § 55 (o. s. ř.) Nestanoví-li tento zákon lhůtu k provedení úkonu, určí ji, jestliže je to třeba, předseda senátu. Lhůtu, kterou určil, může předseda senátu též prodloužit. 60. Ve shora ustaveném skutkovém a právním rámci Nejvyšší soud k problematice otevřené dovoláním úvodem podotýká (shrnuje), že: 61. Odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je objektivní odpovědností, které se stát nemůže zprostit (§ 2 zákona č. 82/1998 Sb.), jestliže jsou kumulativně splněny tři předpoklady: [1] nesprávný úřední postup, [2] vznik škody a [3] příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením zákonné povinnosti (srov. shodně např. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011 , uveřejněného pod číslem 7/2013 Sb. rozh. obč.). 62. Nesprávným úředním postupem se rozumí porušení pravidel pro počínání státního orgánu při jeho činnosti a zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu. O „úřední“ postup jde tehdy, jestliže tak postupují osoby, které plní úkoly státního orgánu, a pokud tento postup slouží výkonu státní moci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5134/2017 , uveřejněný pod číslem 10/2020 Sb. rozh. obč.). 63. Vzhledem k tomu, že zákon č. 82/1998 Sb. blíže nedefinuje pojem škody ani neupravuje rozsah její náhrady, vychází se pro účely jejího určení ve smyslu ustanovení § 26 zákona č. 82/1998 Sb. z ustanovení § 2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle nějž se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. 29 Cdo 3321/2020 , uveřejněného pod číslem 58/2023 Sb. rozh. obč. 64. Přímo z dikce § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. pak plyne, že nesprávným úředním postupem, jenž může vést (při splnění dalších podmínek) ke vzniku škody na majetku poškozeného, je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě (věta druhá) a tam, kde zákon nestanoví pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, se považuje za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí „v přiměřené lhůtě“ (věta třetí). 65. K dovoláním položeným právním otázkám pak Nejvyšší soud činí následující závěry: K otázce č. [1] (K zákonné lhůtě) 66. Pro odpověď na otázku č. [1] je určující především posouzení, zda slovní spojení „bez zbytečného odkladu“ lze definovat jako „lhůtu“, a je-li tomu tak, zda jde o lhůtu „zákonnou“. 67. Slovní spojení „bez zbytečného odkladu“ obsahují v českém právním řádu jak ustanovení práva hmotného [srov. např. § 345 odst. 1 obch. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2013), nebo ustanovení § 1958 odst. 2 o. z.], tak ustanovení práva procesního (srov. např. § 46a odst. 3, § 100 odst. 2 a § 118a odst. 3 o. s. ř.), mezi která patří (v poměrech insolvenčního řízení) také ustanovení § 134 insolvenčního zákona. O tom, že dané slovní spojení označuje „časové období“ (lhůtu) stanovené nikoli fixně (pevně), nýbrž plynoucí z povahy věci, nepochybuje literatura ani (ustálená) judikatura. Srov. k tomu v literatuře např. již dílo Knapp, V.: Splnění závazků a jiné způsoby jejich zániku. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1955, str. 116, nebo dílo Hulmák, M., a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, str. 998] a v judikatuře např. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 31 Cdo 3125/2022 (jehož sjednocující význam je pro rozhodovací praxi tříčlenných senátů Nejvyššího soudu určující), nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sen. zn. 29 ICdo 82/2019 , uveřejněného pod číslem 34/2022 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 34/2022“). Jakkoli se označená literatura i judikatura týká výkladu daného slovního spojení v právu hmotném, při respektu k obecné zásadě stálosti (konstantnosti) pojmosloví v právním předpisu (srov. v literatuře např. Knapp, V.: Teorie práva, 1. vydání, Praha, C. H. Beck 1995, str. 125, a v judikatuře např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 29 Cdo 902/2012 , uveřejněný pod číslem 19/2015 Sb. rozh. obč.), nenalézá Nejvyšší soud žádnou oporu pro závěr, že při použití tohoto slovního spojení v předpisech práva procesního by mu měl být přisuzován jiný význam než ten, že jde opět o „lhůtu“ stanovenou nikoli fixně (pevně), nýbrž plynoucí z povahy věci. Ostatně, jako o „lhůtě“ hovoří o onom slovním spojení přímo ve vazbě na ustanovení § 134 insolvenčního zákona i literatura k insolvenčnímu zákonu; srov. dílo Sprinz, P., Jirmásek, T., Řeháček, O., Vrba, M., Zoubek, H. a kol.: Insolvenční zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, str. 344 (tamtéž se uvádí, že jde o lhůtu pořádkovou, a že lhůtami podle § 134 insolvenčního zákona jsou naplňovány zásady insolvenčního řízení vyjádřené v § 5 písm. a/ insolvenčního zákona). 68. Jelikož jde o „lhůtu“ vymezenou (slovy „bez zbytečného odkladu“) v zákoně, pak ovšem nemůže jít o jinou „lhůtu“, než o lhůtu „zákonnou“. 69. K časovému určení lhůty „bez zbytečného odkladu“ lze i s využitím dosavadní judikatury (Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu) k výkladu tohoto pojmu v ustanoveních zákona č. 40/1964 Sb. a zákona č. 513/1991 Sb. uzavřít, že jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu. V každém konkrétním případě je třeba vždy zkoumat, zda subjekt, jemuž je lhůta ukládána, bezodkladně využil všechny možnosti pro splnění této povinnosti, případně jaké skutečnosti mu v tom bránily. Zásadně jde o lhůtu v řádu dnů, maximálně týdnů, v co nejkratším časovém úseku, přičemž v praxi je nutno tento pojem vykládat podle konkrétních okolností případu v závislosti na účelu, který chce zákonodárce konkrétním ustanovením za pomoci takto určené lhůty dosáhnout. Srov. např. důvody R 34/2022 Sb. rozh. obč. (včetně odkazů na tam označenou judikaturu) a opět i rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3125/2022 . Důvod přisuzovat danému slovnímu spojení jiný význam, je-li užito v předpisech práva procesního, Nejvyšší soud rovněž nenalézá. 70. Výše řečené přitom neodporuje ani závěrům plynoucím z R 102/2014 (z nichž vyšel odvolací soud). Význam R 102/2014 (na jehož závěrech nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit) tkví v tom, že v případech jako je tento, kdy zákon (zde v § 134 větě druhé insolvenčního zákona) nestanoví pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí lhůtu vymezenou určitým pevně stanoveným obdobím (hodinami, dny, týdny, měsíci nebo lety), přičemž ukládá provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí v časovém období (lhůtě), které není pevně stanoveno a plyne ve vazbě na použité slovní spojení (zde slovní spojení „bez zbytečného odkladu“) z povahy věci, se neuplatní postup podle § 13 odst. 1 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb. Závěr, že následně se zkoumá (bez přihlédnutí ke lhůtě vymezené v zákoně časovým obdobím, které není pevně stanoveno) pouze to, zda úkon byl učiněn nebo rozhodnutí bylo vydáno „v přiměřené lhůtě“ podle § 13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., však neobsahuje ani R 102/2014 . 71. Z R 102/2014 (které se rovněž zabývalo výkladem insolvenčního zákona, konkrétně výkladem slovního spojení „s nejvyšším urychlením“ v § 92 insolvenčního zákona) se naopak podává, že tam Nejvyšší soud zkoumal „přiměřenost lhůty“ podle § 13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb. prostřednictvím výkladu slovního spojení v § 92 insolvenčního zákona (srov. pasáž: „Nejvyšší soud uzavírá, že Vrchní soud v Olomouci věc projednal a rozhodl o ní v časovém horizontu, který za daných skutkových okolností odpovídá pojmu ,s nejvyšším urychlením’ v § 92 insolvenčního zákona“). 72. Jinak řečeno (shrnuto), určuje-li ustanovení § 134 insolvenčního zákona ve větě druhé, části věty před středníkem (v rozsahu, jenž se netýká případu uvedeného v § 132 odst. 1 insolvenčního zákona), že insolvenční soud rozhodne o insolvenčním návrhu „bez zbytečného odkladu“, nejde ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb. o případ, kdy má insolvenční soud vydat rozhodnutí o insolvenčním návrhu „v zákonem stanovené lhůtě“. Slovní spojení „bez zbytečného odkladu“ vymezuje povinnost insolvenčního soudu vydat rozhodnutí v časovém období (lhůtě), které není pevně stanoveno a plyne (ve vazbě na ono slovní spojení) z povahy věci. Jde o procesní lhůtu zákonnou. 73. Pro účely posouzení, zda insolvenční soud se dopustil nesprávného úředního postupu tím, že porušil povinnost rozhodnout o insolvenčním návrhu „v přiměřené lhůtě“ (§ 13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb.), soud v návaznosti na § 134 insolvenčního zákona zkoumá, zda insolvenční soud vydal rozhodnutí o insolvenčním návrhu „bez zbytečného odkladu“. 74. Právní posouzení věci odvolacím soudem, tedy co do závěru, že v dané věci nelze posuzovat, zda o insolvenčním návrhu bylo rozhodnuto v zákonné lhůtě „bez zbytečného odkladu“ (§ 134 insolvenčního zákona), neboť tato lhůta není zákonnou lhůtou, správné není a dovolání je již proto opodstatněné. Na řečeném ničeho nemění, že odvolací soud své závěry na dané téma uzavřel úsudkem, podle kterého insolvenční soud rozhodl o insolvenčním návrhu „bez zbytečného odkladu v přiměřené lhůtě“ (srov. reprodukci napadeného rozhodnutí v odstavci 38. shora i odstavec 9. odůvodnění napadeného rozhodnutí), když z předchozích částí odůvodnění napadeného rozhodnutí je zjevné, že „přiměřenost lhůty“ v rovině povinnosti insolvenčního soudu vydat rozhodnutí o insolvenčním návrhu „bez zbytečného odkladu“ (§ 134 insolvenčního zákona) ve shora podaném významu odvolací soud ve skutečnosti nezkoumal. K otázce č. [2] (Ke lhůtě dle § 134 insolvenčního zákona) 75. Ze závěrů formulovaných shora k otázce č. [1] plyne z valné části též odpověď na otázku č. [2]. Zabývat se detailně otázkou „přiměřenosti“ (včasnosti) jednotlivých procesních úkonů insolvenčního soudu v době od podání insolvenčního návrhu do zastavení insolvenčního řízení shledává Nejvyšší soud předčasným v situaci, kdy z odpovědi na otázku č. [1] vyplynulo, že odvolací soud přistoupil ke zkoumání otázky, zda insolvenční soud rozhodl o insolvenčním návrhu „v přiměřené lhůtě“, metodologicky nesprávně (bez přihlédnutí k požadavku insolvenčního zákona, aby bylo rozhodováno „bez zbytečného odkladu“). 76. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí obvodního soudu, zrušil Nejvyšší soud (opět včetně závislého výroku o nákladech řízení) i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). 77. Pro účely výkladu § 134 insolvenčního zákona se soud prvního stupně (odvolací soud) vyjádří též k závěrům insolvenční literatury k očekávaným postupům insolvenčního soudu podle označeného ustanovení (srov. např. dílo Maršíková, J.: Insolvenční zákon: ve znění zákona č. 64/2017 Sb. s poznámkami, judikaturou, nařízením Evropského parlamentu a Rady 2015/848 a prováděcími předpisy. 3. aktualizované vydání podle stavu právní úpravy k 1. lednu 2018. Praha: Leges, 2018). Přitom v rovině příčinné souvislosti neopomene zodpovědět otázku, zda tvrzená majetková škoda je (má být) následkem porušení povinnosti insolvenčního soudu rozhodnout o insolvenčním návrhu „bez zbytečného odkladu“ podle § 134 insolvenčního zákona (respektive „v přiměřené lhůtě“ podle § 13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb.), nebo následkem nečinnosti insolvenčního soudu projevující se „průtahy v řízení“.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23113/	30.10.2023	29 NSČR 113/2022	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl dovolání zajištěného věřitele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2021. I. Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením ze dne 6. 8. 2021 Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) vyslovil souhlas s tím, aby insolvenční správkyně (Mgr. Ing. Petra Hýsková) vydala zajištěnému věřiteli č. 8 Crane Constancy Investments SE (dále jen „věřitel CCI“) částku 7 739 662,75 Kč jako výtěžek zpeněžení ve výroku označených věcí hromadných – zásob zboží, které zajišťují pohledávku P4 věřitele CCI (bod I. výroku), vyslovil souhlas s tím, aby insolvenční správkyni byla vyplacena záloha na její odměnu ve výši 457 229,59 Kč včetně daně z přidané hodnoty (bod II. výroku) a uložil insolvenční správkyni povinnosti související s vydáním výtěžku zpeněžení (body III. a IV. výroku). 2. K odvolání věřitele BOHEMIA SILVER s. r. o. (dále jen „věřitel BS“) Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě I. výroku. 3. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění insolvenčního soudu a s odkazem na ustanovení § 298 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a na označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, dospěl po přezkoumání usnesení insolvenčního soudu k následujícím závěrům: 4. Závěr insolvenčního soudu, že návrh insolvenční správkyně na vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli je věcně správný a námitky podané proti němu věřitelem BS jsou nedůvodné, je přesvědčivý. V tomto ohledu odvolací soud odkázal na odůvodnění usnesení insolvenčního soudu, podle něhož změna umístění (adresy) celého skladu nemá za následek zánik zástavního práva, jehož předmět je adresou specifikován jen jako jedním ze znaků tohoto předmětu při vzniku zástavního práva a který je nadále určitý. Pro označení věci hromadné je dostačující obvyklé souhrnné označení „zásoby zboží – tištěné knihy“ či pouze „zásoby“, které jsou vedeny v účetní evidenci zástavce po celou dobu trvání zajištěných dluhů. Přesunutí zásob tištěných knih z jednoho skladu do druhého nelze považovat za vyjmutí věci z věci hromadné. 5. Není důvod pochybovat o pravdivosti tvrzení insolvenční správkyně a bývalého generálního ředitele dlužníka Karla Novotného, MBA, že k přestěhování dotčeného (hlavního) skladu došlo z ekonomických důvodů. Stalo se tak totiž krátce před zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, který se zřejmě tímto krokem snažil snížit své náklady. 6. Správný je i závěr insolvenčního soudu, podle něhož pouhé přemístění věci hromadné, jež tvoří předmět zajištění, z bodu A do bodu B z ekonomických důvodů, nemůže samo o sobě vést k zániku zástavního práva. 7. Přestěhování věci hromadné (celého skladu) z jednoho místa na jiné, k němuž došlo po uzavření zástavní smlouvy, nelze považovat za vyjmutí věci z věci hromadné v souladu s jejím účelem, jež by vedlo k zániku zástavního práva zajištěného věřitele k věci hromadné (zásobám), jež je i nadále vedena v účetnictví dlužníka, jakož je i nadále dostatečně určitá. II. Dovolání a vyjádření k němu 8. Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel BS dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 9. Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k řešení následující otázky: [1] Může dlužník bez vlivu na platnost zástavní smlouvy jednostranně změnit (a z jakých důvodů) umístění zástavy – skladu zásob? [2] Může být věřitel v insolvenčním řízení uspokojen z předmětu zajištění (zásob), jenž se nachází ve skladu zásob, který není předmětem zástavního práva (není uveden v zástavní smlouvě)? 10. Dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěru, že odvezením (vynesením) věcí (zásob) ze skladu v Ruzyni došlo k zániku zástavního práva k těmto zásobám a jejich vnesením do skladu společnosti FERMATA, a. s. (dále jen „společnost F“), v Čelákovicích ke vzniku zástavního práva k tomuto skladu nedošlo. Přitom je bez významu, zda došlo k přestěhování skladu jako celku nebo jeho části. 11. Dovolatel namítá, že zástavní právo ke skladu společnosti F nebylo uplatněno ani zjištěno, jak plyne ze zástavní smlouvy, přihlášky věřitele i z přezkumného listu. Dále zdůrazňuje, že i kdyby dlužník sklad zásob přestěhoval z ekonomických důvodů, nebyl oprávněn tak učinit jednostranně, neboť takový důvod pro změnu zástavní smlouvy zákon nezná. Dodává, že věc hromadnou jako předmět zástavy je třeba ve smlouvě náležitě specifikovat a rozhodující je i vymezení místa, kde se věc hromadná nachází. Namítá rovněž nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, když odvolací soud na jedné straně souhlasí s názorem insolvenční správkyně, že předmětem zajištění nejsou zásoby ve skladu Levné knihy (ty jsou též v účetnictví dlužníka), protože tento sklad není uveden ve výčtu skladů v článku II. zástavní smlouvy, na druhé straně současně tvrdí, že předmětem zajištění jsou zásoby ve skladu společnosti F, přestože ani tento sklad není uveden v článku II. zástavní smlouvy. 12. Věřitel CCI se ve vyjádření neztotožňuje s názorem dovolatele, že přemístěním zástavy na jiné místo zástava ztrácí svou určitost, ani s názorem, že přemístěním zástavy zástavní právo zaniká. Konstatuje, že v dané věci nejde o oddělení jednotlivé věci, ale o změnu umístění věci hromadné jako celku. Navrhuje dovolání zamítnout jako nedůvodné. III. Přípustnost dovolání 13. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 14. Dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřených otázek jde o věc dovolacím soudem beze zbytku neřešenou. IV. Důvodnost dovolání 15. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 16. Pro právní posouzení věci jsou rozhodné následující skutečnosti, z nichž vyšly oba soudy, a dále skutečnosti, jež se jako obsah insolvenčního spisu promítají v insolvenčním rejstříku: [1] Usnesením ze dne 14. 2. 2020 insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a insolvenční správkyní dlužníka ustanovil Mgr. Ing. Petru Hýskovou. Usnesením ze dne 23. 9. 2021 insolvenční soud prohlásil (opětovně) na majetek dlužníka konkurs; rozhodnutí potvrdil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. 2. 2022. [2] Právní předchůdce věřitele CCI (Artesa, spořitelní družstvo) přihláškou pohledávky (P4) ze dne 19. 2. 2020 přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka pohledávky v celkové výši 81 603 590,06 Kč, přičemž ve výši 55 317 375,78 Kč je uplatnil jako pohledávky zajištěné na základě zástavních smluv sepsaných ve formě notářského zápisu notářem JUDr. Romanem Hochmanem dne 28. 7. 2015, sp. zn. NZ 430/2015, N 478/2015, a dne 3. 10. 2017, sp. zn. NZ 564/2017, N 608/2017. [3] Věřitel CCI vstoupil na místo původního věřitele do insolvenčního řízení dne 27. 2. 2020. [4] Předmětem zajištění vymezeným v zástavních smlouvách byla věc hromadná – zásoby, specifikované jako veškeré zásoby vedené v účetní evidenci zástavce po celou dobu existence zajišťovaných dluhů, tj. hromadné věci – zásoby zboží (tištěné knihy) nacházející se v prodejnách nebo skladech na adrese: Distribuce Slovanský dům – Euromedia Group, U Rybníka 1161, Nové Strašecí; PEMIC BOOKS a. s., Vratimovská 703/101, Ostrava-Kunčice; Kosmas s. r. o., Lublaňská 34, Praha 2; Pavel Dobrovský – BETA s. r. o., Květnového vítězství 332, Praha 4; Mladá fronta a. s. – Sklad knih, U Prioru 804/1, Praha 6 – Ruzyně. [5] Dne 28. 2. 2019 uzavřel dlužník se společností F distribuční smlouvu, na jejímž základě byl (dle sdělení bývalého generálního ředitele dlužníka) hlavní sklad dlužníka z ekonomických důvodů přestěhován z adresy Praha 6 – Ruzyně do skladu společnosti F, který se nachází na adrese Zárubova 1678, 250 88 Čelákovice. Stalo se tak na jaře 2019. [6] Návrhem ze dne 31. 5. 2021 insolvenční správkyně navrhla, aby insolvenční soud vyslovil souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení předmětu zajištění ve výši 7 739 662,75 Kč zajištěnému věřiteli CCI. [7] Dne 10. 6. 2021 byly insolvenčnímu soudu doručeny námitky věřitele BS proti návrhu insolvenční správkyně na vydání výtěžku zpeněžení, které insolvenční soud projednal u jednání dne 6. 8. 2021. 17. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona a zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“): Podle ustanovení § 298 insolvenčního zákona zajištění věřitelé mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla zajištěna (odstavec 1). Výtěžek zpeněžení po odečtení nákladů spojených se správou a zpeněžením podle odstavce 4, nestanoví-li insolvenční soud jinak, a po odečtení částky připadající na odměnu insolvenčního správce a částky připadající na uspokojení osoby podle odstavce 8 vydá insolvenční správce se souhlasem insolvenčního soudu zajištěnému věřiteli (odstavec 2). Proti návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení podle odstavce 2 mohou ostatní věřitelé a dlužník podat námitky do 7 dnů ode dne zveřejnění návrhu v insolvenčním rejstříku; k později podaným námitkám se nepřihlíží. K projednání včas podaných námitek nařídí insolvenční soud do 30 dnů jednání, při kterém rozhodne o tom, zda návrhu insolvenčního správce vyhoví (odstavec 3). Náklady spojené se zpeněžením lze odečíst nejvýše v rozsahu 5 % výtěžku zpeněžení; náklady spojené se správou nejvýše v rozsahu 4 % výtěžku zpeněžení. Se souhlasem zajištěného věřitele lze odečíst náklady i ve větším rozsahu (odstavec 4). Proti rozhodnutí o návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení podle odstavce 2 mohou podat odvolání jen dlužník, insolvenční správce, zajištěný věřitel, jemuž má být výtěžek vydán, a věřitel, který proti němu podal námitky (odstavec 7). V případě, že je zpeněžena jednotka v domě a osoba odpovědná za správu domu a pozemku přihlásila do insolvenčního řízení pohledávku související se správou domu a pozemku vůči vlastníku jednotky, uspokojí se tato pohledávka z výtěžku zpeněžení jednotky před uspokojením pohledávek zajištěných věřitelů podle odstavce 1, a to do výše jedné desetiny výtěžku zpeněžení po odečtení částek nákladů spojených se správou a zpeněžením podle odstavce 4, nestanoví-li insolvenční soud jinak, a po odečtení částky připadající na odměnu insolvenčního správce (odstavec 8). Z ustanovení § 501 o. z. plyne, že soubor jednotlivých věcí náležejících téže osobě, považovaný za jeden předmět a jako takový nesoucí společné označení, pokládá se za celek a tvoří hromadnou věc. Dle ustanovení § 1314 o. z. zástavní smlouva vyžaduje formu veřejné listiny, je-li zástavou závod nebo věc hromadná (odstavec 2 písm. a/). Ustanovení § 1347 o. z. stanoví, že při zastavení hromadné věci se zástavní právo vztahuje na zástavcovy jednotlivé věci náležející k zástavě a jí sloužící, ať jsou kdekoli. Zástavní právo se vztahuje na každou jednotlivou věc, která k hromadné věci přibude, a zanikne ke každé jednotlivé věci, která se od hromadné věci odloučí. Podle ustanovení § 1376 o. z. zanikne-li zajištěný dluh, zanikne i zástavní právo. Z ustanovení § 1377 o. z. vyplývá, že zástavní právo zanikne, ale pohledávka trvá, a/ zanikne-li zástava, b/ vzdá-li se zástavní věřitel zástavního práva, c/ vrátí-li zástavní věřitel zástavu zástavci nebo zástavnímu dlužníkovi, d/ složí-li zástavce nebo zástavní dlužník zástavnímu věřiteli cenu zastavené věci, nebo e/ uplyne-li doba, na niž bylo zástavní právo zřízeno (odstavec 1). Účinky podle odstavce 1 nastanou i v případě, že další osoba nabyla k zastavené věci vlastnické právo v dobré víře, že věc není zatížená zástavním právem. To neplatí, je-li zástavní právo zapsáno v rejstříku zástav nebo ve veřejném seznamu (odstavec 2). Nejsou-li věc a zástavní právo zapsány ve veřejném seznamu, nastanou účinky podle odstavce 1 i v případě, že zástava, popřípadě její část, byla převedena a/ a zástavní smlouva určuje, že zástavu nebo její část lze převést bez zatížení zástavním právem, nebo b/ v rámci běžného obchodního styku při podnikání zcizitele (odstavec 3). 18. Ustanovení § 298 insolvenčního zákona platilo v citované podobě již v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (25. 11. 2019) a do dnešního dne nedoznalo změn. Citovaná ustanovení občanského zákoníku platí ve výše uvedené podobě od doby jeho účinnosti (1. 1. 2014). 19. Judikatura Nejvyššího soudu je v otázce pojetí zástavy představované skladem zboží jednotná v závěru, že zásoby zboží umístěné ve skladu, tedy – řečeno jinak – sklad zboží, může být zástavou, aniž by bylo samo o sobě významné, zda tvoří věc hromadnou (universitas rerum) [sklad zboží se tradičně považoval za věc hromadnou – srov. například § 427 Obecného zákoníku občanského] nebo zda se považuje za jiný soubor věcí. Sklad zboží je způsobilou zástavou bez ohledu na to, že se zbožím v něm umístěném se „průběžně obchoduje“ (příjem a výdej zboží je pojmově spjat se skladem zboží), že zboží je určeno (svou povahou) k okamžité nebo „postupné spotřebě“ nebo že se zbožím má být jinak nakládáno; uvedené a další obdobné okolnosti pramení z povahy této zástavy, kterou účastníci (strany) zástavní smlouvy berou (musí vzít) při zřizování zástavního práva ke skladu zboží v úvahu, která však nemá za následek, že by nemohlo jít o způsobilý prostředek uspokojení zástavního věřitele z výtěžku zpeněžení zástavy. Z uvedeného vyplývá mimo jiné, že sklad zboží se v právních vztazích pokládá – samozřejmě i v případě, že je zástavou – za jedinou věc, i když (ve skutečnosti) jde o souhrn více nebo mnoha jednotlivých věcí (popřípadě též práv a jiných majetkových hodnot). Zpeněžení skladu zásob za účelem získání výtěžku, z něhož bude uspokojen zástavní věřitel, se týká těch jednotlivých věcí (popřípadě též práv a jiných majetkových hodnot), které se ve skladu nachází v době zpeněžení. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3757/2009 , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sen. zn. 29 ICdo 6/2011 . 20. Dále je judikatura Nejvyššího soudu ustálena v závěru, že věc hromadná je zvláštním předmětem právních vztahů, odlišným od věci v právním smyslu a založeným na fikci, v jejímž důsledku se na určitý kvalifikovaný soubor věcí v právním smyslu nahlíží tak, jako by šlo o jednu věc; účelem této právní konstrukce je zjednodušení právního styku. Každá z věcí, z nichž sestává hromadná věc, si přitom zachovává způsobilost být samostatným předmětem právních vztahů. Jednotlivé věci tvořící věc hromadnou musí náležet témuž vlastníku; jinak by nemohlo být s věcí hromadnou nakládáno jako s celkem, což je právě účelem tohoto právního instrumentu. Skutečnost, že veškeré její složky náleží jednomu vlastníku, patří mezi pojmové znaky hromadné věci. Srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3051/2014 . 21. V usnesení ze dne 31. 8. 2015, sen. zn. 29 NSČR 28/2011 , Nejvyšší soud dovodil, že obměna jednotlivých věcí (jednotlivých kusů zboží) ve skladu zboží, k němuž bylo zřízeno (vzniklo) zástavní právo předtím, než nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek zástavního dlužníka (vlastníka skladu zboží), není „novým nabytím“ práva na uspokojení ze zajištění (touto obměnou nevzniká zástavní právo k nově uskladňovaným jednotlivým kusům zboží), bez zřetele k tomu, že k ní dochází poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek zástavního dlužníka (vlastníka skladu zboží). 22. Pro výši výtěžku zpeněžení zastaveného skladu zboží určeného k uspokojení zástavního věřitele je určující částka dosažená zpeněžením těch jednotlivých věcí (těch jednotlivých kusů zboží), které se nacházely v zastaveném skladu zboží v době zpeněžení, bez zřetele k tomu, že šlo zčásti nebo dokonce zcela o jednotlivé věci (jednotlivé kusy zboží) navezené (uskladněné) do skladu zboží v době po vzniku zástavního práva ke skladu zboží. Viz opět usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 28/2011 . 23. V dané věci je určující posoudit, jaké následky vyvolalo přemístění věci hromadné (skladu knih) do jiného skladu (na jiné adrese), než je vymezen v zástavní smlouvě. 24. Zástavní právo k věci hromadné se řídí speciálními pravidly, která respektují povahu věci hromadné. K povaze věci hromadné se vyjadřuje komentářová literatura. Tak např. v díle KINDL, T. In: ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 1182-1183, se dovozuje, že hromadná věc ve smyslu § 501 o. z. není věcí v pravém smyslu slova, nýbrž fikcí, kdy se za jednu věc považují dvě či více věcí, na které se pro zjednodušení právního styku nahlíží, jako by šlo o věc jedinou. Protože jde o věci v právním smyslu, je možno jimi disponovat samostatně. Jelikož však tvoří určitý hospodářský celek, může s nimi být nakládáno i jako s jednou jedinou věcí. Tentýž názor, pouze jinak vyjádřený, lze nalézt v díle TÉGL, P. In: MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. Praha: Leges, 2014, s. 280-285, v němž se zároveň konstatuje, že hromadná věc může být tvořena buď relativně stálou množinou složek, kdy je nepraktické, byť přípustné, aby bylo samostatně disponováno s jednotlivými složkami zvlášť, či se její obsah a rozsah může měnit v závislosti na čase a myslitelné jsou i dispozice s jejími jednotlivými prvky (např. skladové zásoby). 25. Dovolateli lze přisvědčit, že v zástavní smlouvě je nutno předmět zástavy, jímž je věc hromadná, náležitě specifikovat tak, že vedle uvedení podoby/druhu zástavy je rozhodující i vymezení místa, kde se věc hromadná nachází. Tento názor je podporován i odbornou literaturou, podle níž věc hromadná by se měla v zástavní smlouvě označit jako celek, tj. svým obvyklým souhrnným pojmenováním, lokalizací místa, kde se nachází, případně dalšími údaji. Demonstrativně lze také vyjmenovat některé jednotlivosti, jejichž výčet umožní lépe individualizovat věc hromadnou. Občanský zákoník poskytuje stranám volnost v tom, že způsob určení zástavy ponechává na jejich uvážení: smluvní strany omezuje pouze podmínkou, že způsob označení zástavy ve smlouvě musí být takový, aby zástavu bylo možné určit kdykoli v době trvání zástavního práva. K tomu srov. VYMAZAL, Lukáš. Zástavní právo v novém občanském zákoníku. Praha: Linde, a. s., 2014, s. 146. 26. Individualizace zástavy je tedy nezbytná pro určení rozsahu zajištění. Nelze však přisvědčit dovolateli v názoru, podle něhož přemístěním zástavy na jiné místo (myšleno na jinou adresu než uvedenou v zástavní smlouvě) ztrácí zástava svou určitost. Je-li v zástavní smlouvě označena zástava, jíž je věc hromadná, mimo jiné i adresou prostor (skladu, prodejny), v nichž je v době uzavření zástavní smlouvy věc hromadná (zásoby knih) umístěna, neznamená to, že samotným přemístěním do jiného místa přichází zástava o svou konkretizaci (specifikaci). Ostatně, v dané věci byly zásoby knih z „původního“ skladu do skladu „nového“ přestěhovány jako celek, což dovolatel nezpochybňoval. Nejvyšší soud tedy nesdílí názor dovolatele, že po přestěhování skladu knih z Prahy – Ruzyně do skladu společnosti F již nebylo možné předmět zástavy určit. 27. S přihlédnutím k závěrům judikatury Nejvyššího soudu citovaným zejména v odstavcích 19. a 22. a též k dikci § 1347 o. z. lze dovodit, že je-li předmětem zástavního práva sklad zboží (knih), pak se zástavní právo vztahuje na všechny jednotlivé věci patřící do tohoto skladu, byť se za trvání zástavního práva všechny tyto věci jako celek mohou ocitnout na jiném místě než vymezeném zástavní smlouvou. 28. V uvedených souvislostech lze poukázat též na komentářovou literaturu, dovozující, že pouhý přesun zástavy z jednoho místa na druhé z důvodu, že se mění sídlo závodu zástavního dlužníka, se nepovažuje (ani) za změnu zástavy. Ke změnám zástavy v průběhu existence zástavního práva se v literatuře dále uvádí, že zástava se v průběhu času může měnit. K zastavené pohledávce přirůstá příslušenství, na zastaveném pozemku roste stavba, dochází ke změnám v jednotlivých komponentách zastaveného závodu apod. Vyloučit nelze ani přeměnu zástavy; zástavní právo v takovém případě přechází na novou věc (§ 1350 odst. 1 o. z.). V případě fúze dceřiné společnosti, jejíž majetková účast je zastavena, do společnosti mateřské může být k aplikaci i ustanovení o spojení zástavy s jinou věcí (§ 1350 odst. 2 o. z.). K tomu srov. HAMPL, O. § 1312 (Zástavní smlouva). In: PETROV, J., VÝTISK, M., BERAN, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2019, s. 1378. 29. V projednávané věci nedošlo ani k vyjmutí (odloučení) některé věci z věci hromadné v souladu s jejím účelem, neboť dlužník přemístil sklad knih (předmět zástavy) jako celek. 30. Názor dovolatele, že odvezením zásob knih ze skladu v Ruzyni došlo k zániku zástavního práva, je mylný. Zástavní právo zaniká jen v případech stanovených zákonem (viz § 1347, § 1376, § 1377 o. z. nebo též § 1981 a § 1993 o. z.). Důvody, pro které dlužník přistoupil k přemístění skladu knih, jsou v této věci nevýznamné. 31. Lze tedy shrnout, že je-li zástavou věc hromadná (sklad zboží), která je v zástavní smlouvě označena mimo jiné adresou prostor (skladu, prodejny), v nichž je umístěna v době uzavření zástavní smlouvy, pak pouhým přemístěním skladu zboží do skladu na jiné adrese nedochází k zániku zástavního práva. 32. Námitka dovolatele, že přestěhováním skladu knih bez souhlasu zajištěného věřitele dlužník porušil zástavní smlouvu, je nedůvodná. Dovolatel má zřejmě na mysli článek IV. bod 2 písm. b/ zástavní smlouvy, podle něhož zástavce bude zástavního věřitele informovat bez zbytečného odkladu o tom, že učinil kroky, jež by mohly nepříznivě ovlivnit stav zástavního práva nebo práva zástavního věřitele, nebo způsobit snížení hodnoty předmětu zástavy. Přitom není pochyb o tom, že přemístěním skladu zásob k uvedeným skutečnostem nedošlo. Ostatně, v řízení nebyly ani tvrzeny žádné skutečnosti, z nich by bylo možno usuzovat, že přemístěním skladu zásob byla snížena jeho hodnota nebo byl nepříznivě ovlivněn stav zástavního práva. 33. Námitkou, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, vystihuje dovolatel z obsahového hlediska tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k níž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). O tom, že rozhodnutí odvolacího soudu není nepřezkoumatelné, nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti. Vyhovuje totiž požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, jež vyplývají z přiměřené aplikace § 157 odst. 2 a § 167 odst. 2 o. s. ř. (viz § 211 o. s. ř.), když z odůvodnění lze seznat, jakými úvahami se odvolací soud při posouzení věci řídil a z jakých důvodů rozhodl o potvrzení rozhodnutí insolvenčního soudu. K tomu srov. též závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 , uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 34. Dovolatelem namítanou vadou tedy řízení netrpí a jiné vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti, neplynou ani ze spisu. 35. Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je správné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl jako nedůvodné (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23379/	30.10.2023	22 Cdo 3596/2022	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. 11 Co 65/2022. I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Bruntále (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 10. 2021, č. j. 38 C 76/2020-306, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 11. 2021, č. j. 38 C 76/2020-312, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že pozemek parc. č. 1 v k. ú. D. není zatížen služebnostmi ze smlouvy o zřízení služebnosti ze dne 13. 5. 2014 uzavřené mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, ve prospěch pozemků parc. č. st. 2, jehož součástí je stavba č. ev. 3, a parc. č. 4 v k. ú. D. (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 2. Soud prvního stupně vyšel po skutkové stránce ze zjištění, že smlouvou o zřízení služebnosti uzavřenou dne 13. 5. 2014 mezi právní předchůdkyní žalobkyně jako oprávněnou a žalovanou jako povinnou (dále jen „smlouva o zřízení služebnosti“) byla ve prospěch pozemku parc. č. st. 2, jehož součástí je stavba č. ev. 3, a pozemku parc. č. 4 v k. ú. D., vše nyní ve vlastnictví žalobkyně (dále jen „pozemky žalobkyně“ či „panující pozemky“) zřízena na dobu neurčitou služebnost inženýrské sítě a služebnost stezky a cesty přes pozemek parc. č. 1 v k. ú. D., ve vlastnictví žalované (dále jen „pozemek žalované“ či „služebný pozemek“). Ze smlouvy o zřízení služebnosti dále zjistil, že bylo ujednáno, že předmětné služebnosti postihují vlastníka služebného pozemku jako věcné právo, přičemž práva odpovídající služebnostem jsou spojena s vlastnictvím služebného pozemku a přechází s vlastnictvím služebného pozemku na nabyvatele. Za zřízení služebnosti byla sjednána roční úplata ve výši 30 000 Kč bez daně z přidané hodnoty splatná vždy k 1. 1. příslušného roku. Žalobkyně se stala vlastníkem panujících pozemků na základě kupní smlouvy uzavřené s právní předchůdkyní žalobkyně dne 19. 5. 2015, čímž na ni přešla rovněž oprávnění a povinnosti plynoucí ze smlouvy o zřízení služebnosti. Žalobkyně následně dne 17. 8. 2019 závazek ze smlouvy o zřízení služebnosti vypověděla. 3. Po právní stránce – ve vztahu k otázkám vztahujícím se k dovolacím námitkám – soud prvního stupně (na základě závazného právního názoru odvolacího soudu učiněného v přechozím kasačním rozhodnutí v této věci) uzavřel, že na zánik služebnosti nelze aplikovat § 1999 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) o výpovědi závazku na dobu neurčitou. K zániku služebnosti by v tomto případě mohlo dojít pouze na základě trvalé změny ve smyslu § 1299 odst. 1 o. z., což však žalobkyně ani netvrdila a v žalobě neuvedla ani jiný důvod zániku služebnosti z taxativního výčtu důvodů vymezených v § 1299–1302 o. z. 4. Co se týče povahy služebnosti, soud prvního stupně uzavřel, že z textu smlouvy o zřízení služebnosti se jednoznačně podává, že tato služebnost jako věcné právo přechází na každého dalšího vlastníka předmětných nemovitostí, přičemž věcná povaha služebnosti plyne přímo ze znění smlouvy. Žalobkyně měla současně možnost před uzavřením kupní smlouvy nahlédnout do katastru nemovitostí a zjistit, že služebnost je zapsána v katastru nemovitostí jako věcné břemeno, které přechází na každého dalšího vlastníka nemovitosti, a nespoléhat pouze na tvrzení jednatelky právní předchůdkyně žalobkyně. Žalobu v celém rozsahu zamítl. 5. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 6. 2022, č. j. 11 Co 65/2022-344, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 6. K možnosti zániku služebnosti výpovědí odvolací soud zopakoval svůj předchozí závěr, že na zánik služebnosti nelze aplikovat § 1999 o. z. Služebnosti jsou řazeny v části třetí zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jako absolutní majetková práva, zatímco § 1999 o. z. umožňující výpověď smlouvy je řazen v části čtvrté zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – relativní majetková práva. Způsoby zániku služebností přitom zákon vyjmenovává v § 1299–1302 o. z., přičemž se jedná o taxativní výčet. Ani § 11 o. z. o přiměřeném použití obecných ustanovení o vzniku, změně a zániku práv a povinností ze závazků v části čtvrté na vznik, změnu a zánik jiných soukromých práv a povinností, neumožňuje aplikovat § 1999 o. z. na zánik služebnosti. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3549/2011 , z nějž se podává, že analogická aplikace právní úpravy závazků je možná pouze tehdy, pokud to povaha věci nevylučuje, a současně uzavřel, že v projednávané věci je možnost použití § 1999 o. z. vyloučena právě povahou služebnosti. Služebnost je věcným právem zapsaným ve veřejném seznamu a nelze připustit, aby bez dohody účastníků došlo k zániku služebnosti pouhou výpovědí smlouvy o zřízení služebnosti jednou stranou, neboť takový postup by způsobil právní nejistotu, ať už osob oprávněných či osob povinných ze služebnosti. Rovněž není přípustné prolamovat zákonný taxativní výčet důvodů zániku služebností. 7. Ohledně charakteru služebnosti odvolací soud zaujal shodný názor jako soud prvního stupně, a sice že se v daném případě jedná o služebnost pozemkovou (odvolacím soudem označovanou jako věcnou), tedy že povinným ze smlouvy o zřízení služebnosti je každý vlastník služebného pozemku a oprávněným ze služebnosti je každý vlastník panujících pozemků, neboť v čl. II bodě 3 předmětné smlouvy bylo výslovně ujednáno, že „služebnosti zřízené touto smlouvou postihují vlastníka služebného pozemku jako věcné právo; práva odpovídající služebnostem zřízeným touto smlouvou jsou spojena s vlastnictvím služebného pozemku a přechází s vlastnictvím služebného pozemku na nabyvatele.“ Ze znění textu smlouvy se dále jednoznačně podává, že služebnosti byly zřízeny ve prospěch právní předchůdkyně žalobkyně jako vlastníka panujících pozemků, přičemž pokud by se mělo jednat o služebnost osobní, jak namítala žalobkyně, nebylo by nutné uvádět vlastnictví předmětných panujících pozemků a stačilo by uvést, že se jedná o služebnost ve prospěch právní předchůdkyně žalobkyně. O tom, že se jedná o služebnost vztahující se k pozemkům, nikoliv služebnost osobní, přitom neměl pochybnost ani katastrální úřad, který zapsal služebnost jako věcné právo sloužící ve prospěch nemovitostí. II. Dovolání a vyjádření k němu 8. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. 1) Předkládá otázku, zda může dojít k zániku služebnosti (zrušení závazku ze služebnosti) sjednané na dobu neurčitou výpovědí ke konci kalendářního čtvrtletí ve smyslu § 1999 odst. 1 o. z., přičemž má za to, že tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, v čemž shledává přípustnost dovolání. Za nesprávný považuje závěr odvolacího soudu, že možnost výpovědi služebnosti je vyloučena samotnou povahou služebnosti. Naopak má za to, že by i v případě smlouvy o zřízení služebnosti měla být dána možnost vyvázat se ze závazku sjednaného na dobu neurčitou, který by jinak trval nepřetržitě. 2) Předkládá otázku výkladu smlouvy o zřízení služebnosti, co se týče povahy předmětných služebností – zda se jedná o služebnosti osobní či pozemkové. Žalobkyně nesdílí názor odvolacího soudu, že se jedná o služebnosti pozemkové, ale má za to, že jde o služebnosti osobní, které spolu s vlastnictvím pozemku na nového vlastníka nepřecházejí. Závěr odvolacího soudu považuje za nesprávný, neboť byl učiněn pouze na základě výkladu textu předmětné smlouvy, přičemž odvolací soud nepoužil žádný jiný způsob výkladu či výkladovou metodu, pročež postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího i Ústavního soudu (k čemuž odkazuje na několik konkrétních rozhodnutí), z níž se podává, že výklad obsahu smlouvy má být primárně zjišťován z vůle stran při uzavírání smlouvy. Navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 9. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání 10. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 12. Žalobkyně v dovolání předkládá jako v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou otázku použitelnosti § 1999 odst. 1 o. z. o výpovědi závazku jako způsobu zániku služebnosti u služebnosti sjednané úplatně na dobu neurčitou, kde výpověď smlouvy učinila osoba ze služebnosti oprávněná. 13. S ohledem na to, že na řešení této otázky je napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, žalobkyně závěry přijaté odvolacím soudem napadá a uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena, je dovolání pro její řešení ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné; není však důvodné. IV. Důvodnost dovolání 14. Podle § 1999 odst. 1 o. z. zavazuje-li smlouva ujednaná na dobu neurčitou alespoň jednu stranu k nepřetržité nebo opakované činnosti, anebo zavazuje-li alespoň jednu stranu takovou činnost strpět, lze závazek zrušit ke konci kalendářního čtvrtletí výpovědí podanou alespoň tři měsíce předem. 15. V daném případě byla sjednána úplatná smlouva o zřízení služebnosti inženýrské sítě a stezky a cesty na dobu neurčitou, která svým formálním obsahem a vymezením práv a povinností smluvních stran není vyloučena z posouzení podle § 1999 odst. 1 o. z., neboť zavazuje povinného ze služebnosti ke strpění závazku, jemuž koresponduje oprávnění oprávněné osoby k nepřetržité (služebnost inženýrské sítě) či opakované (služebnost stezky a cesty) činnosti. Ode dne sjednání této smlouvy do dne rozhodování soudů nebyly zjištěny žádné změny v rozsahu práv a povinností z této smlouvy či v jejich faktickém výkonu. Dovolatelka se stala osobou oprávněnou ze služebnosti na základě kupní smlouvy ze dne 19. 5. 2015, kterou nabyla panující pozemky. 16. Podle § 11 o. z. obecná ustanovení o vzniku, změně a zániku práv a povinností ze závazků v části čtvrté tohoto zákona se použijí přiměřeně i na vznik, změnu a zánik jiných soukromých práv a povinností. 17. Ustanovení § 11 o. z. je v odborné komentářové literatuře pojímáno tak, že představuje obecné pravidlo, na jehož základě se mají použít ustanovení upravující obecnou část závazkového práva i na jiná soukromá práva a povinnosti, například věcněprávního charakteru. Použitelnost obecných pravidel o vzniku, změně či zániku obligací má být pouze přiměřená. Přiměřenost zde vyjadřuje volnější, nikoliv plný rozsah použití obecných ustanovení o závazcích na jiné soukromoprávní vztahy závazkové. Tato formulace tedy nepředpokládá automatickou aplikaci ustanovení, na které se odkazuje, nýbrž je třeba zkoumat, zda v konkrétním případě jeho smysl a účel dopadá na případ, o který jde. Ustanovení § 11 o. z. normuje, že odpovídá-li daný případ teleologii úpravy obligačního práva, mají být použita právě tato pravidla, a to za předpokladu, že to povaha ustanovení dovoluje. Míra této přiměřenosti se může případ od případu významně odlišovat. Je vždy zapotřebí vzít v úvahu jak obsah a funkci ustanovení, kterých má být přiměřeně použito, tak právního vztahu, na nějž se mají tato pravidla aplikovat. Zdůrazňuje se v této souvislosti, že závazkové právo jako právo relativní vychází z toho, že je vznikem, změnou či zánikem dotčeno více subjektů. Z důvodu principu rovnosti pak vyžaduje součinnost všech těchto subjektů, přičemž skutečné dotčení více subjektů je i předpokladem aplikace těchto ustanovení na jiné poměry [k tomu srovnej: Beran, M. § 11. In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 53–54, Melzer, F., Tégl, P. § 11. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1–117. Praha: Leges, 2013, s. 200–201, Lavický, P. (Vznik, změna a zánik práv a povinností). In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 až 654). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 72]. 18. Obsahově však dosah § 11 o. z. není v soudní praxi, a v oblasti věcných práv, nový. Již v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, se soudní praxe na základě analogie podle jeho § 853 v zásadě zabývala otázkou, nakolik se mohou ustanovení závazkového práva použít i na jiné právní poměry, mimo jiné na práva věcná. 19. V rozsudku ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3549/2011 (uveřejněném stejně jako další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz), Nejvyšší soud formuloval závěr, že judikatura Nejvyššího soudu připouštěla použití ustanovení o závazcích i na právní poměry závazkovou povahu primárně nemající a směřující do oblasti věcných práv. Zdůraznila však, že je třeba zkoumat, zda použitelnost uvedených zákonných ustanovení nevylučuje povaha věci, a zda jsou tedy ustanovení o závazcích přiměřeně (analogicky) použitelná na právní poměry ustavené v rovině věcněprávních vztahů založených smlouvou o zřízení věcného břemene. V uvedené věci pak dovolací soud nevyloučil aplikaci § 517 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v situaci, kdy docházelo k porušování smlouvy a prodlení s placením úplaty za zřízení věcného břemene. 20. Při úvaze o dosahu aplikace § 11 o. z. na oblast věcných práv – v daném případě služebností – nelze v prvé řadě odhlédnout od jejich povahy a podstaty. Právní vztahy založené věcnými břemeny, nyní služebnostmi, byly vždy charakteristické dlouhodobostí jejich trvání, což je odlišuje od obligací; takto jsou pojímány také v odborné literatuře [k tomu srovnej např.: Spáčil, J. Věcná břemena v občanském zákoníku, 1. vydání, C. H. Beck, 2006, s. 50, Havlík, D. § 1299 (Zánik služebnosti trvalou změnou). In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 1, Spáčil, J. a kol. Věcná práva, katastr nemovitostí a správa cizího majetku, 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 197]. V právní praxi byly chápány a pojímány jako vztahy založené na „právní jistotě“ spojené s tím, že u pozemkových služebností přecházela práva a povinnosti na právní nástupce panujících a služebných věcí. Jinak řečeno, právní praxe volila tyto instituty pro uspořádání právních poměrů tam, kde upřednostnila právní jistotu a trvalost, typickou pro práva věcná, před možností rychlého a flexibilního ukončení těchto právních poměrů. Proto také speciální právní úprava zániku služebností v § 1299–1302 o. z. těmto východiskům odpovídá. To je v souladu i s tím, že těmito právními poměry byly často zajišťovány velmi důležité a zásadní právní situace účastníků smluvních stran, ve kterých dlouhodobost a právní jistota dominovaly (zajištění přístupu k nemovitostem, užívání nemovitostí, zajištění obslužnosti nemovitostí dodávkou vody apod.). 21. Těmto východiskům pak také odpovídá velmi rezervovaný a obezřetný přístup soudní praxe k ukončování těchto právních vztahů (či jejich zásadním změnám) jednostrannými právními jednáními, kdy se zdůrazňuje mimo jiné právě zájem některé ze smluvních stran na existenci věcného práva. Tímto způsobem formuloval své závěry Nejvyšší soud – již v poměrech zákona č. 89/2012 Sb. (např. v rozsudku ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 155/2018 , uveřejněném pod č. 62/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), kdy v poměrech služebností zaujal názor, že nelze uvažovat vždy o jednostranném vzdání se práva, neboť i vlastník služebné věci může mít legitimní zájem na tom, aby zřízená služebnost nadále trvala (např. má úplatnou povahu apod.). 22. Právní praxe musí být schopna reagovat na situace, kdy dochází ke změnám v nastavení práv a povinností založených smluvně či v jejich výkonu, resp. dochází k porušování práv a povinností, tak, aby dokázala rozumným způsobem uspořádat právní poměry účastníků těchto vztahů. Naproti tomu by však měla také respektovat východiska, za kterých právní vztahy ze služebností vznikly, a to tím spíše, má-li druhá smluvní strana zájem na existenci věcného práva, resp. nedochází k porušování smluvních práv a povinností ani jejich změně oproti době vzniku právního vztahu. Zásahy do takových právních poměrů by primárně měly vycházet z principu rovnosti, jehož vyjádřením jsou dvoustranná právní jednání. Dovolací soud nemá pochybnosti o tom, že smluvní zakotvení výpovědi závazku ze služebnosti za podmínek shodných či podobných § 1999 odst. 1 o. z. je přípustné, jiná je však situace u jednostranné výpovědi ve smyslu uvedeného ustanovení. 23. Dovolací soud si je vědom toho, že při řešení těchto typových situací zpravidla nelze formulovat obecná, vždy použitelná pravidla, neboť je nutno zohledňovat i individuální charakteristiky jednotlivých případů. 24. V dané věci se tyto úvahy dovolacího soudu promítají potud, že pokud byla smlouva o zřízení služebnosti na dobu neurčitou sjednána jako úplatná, práva a povinnosti smluvních stran oproti době sjednání nedoznala změn, žalobkyně vstoupila do existujícího právního vztahu s vědomím jeho obsahu, nedochází k porušování povinností smluvních stran, pak by připuštění výpovědi závazku ze smlouvy o zřízení věcného břemene oprávněným podle § 1999 odst. 1 o. z. bylo nepřiměřeným zásahem do takto vzniklého právního vztahu a porušením základního principu, že smlouvy mají být plněny [§ 3 odst. 2 písm. d) o. z.], neboť by umožnilo ukončení tohoto věcněprávního vztahu ke konci každého kalendářního čtvrtletí výpovědí, která by nemusela obsahovat žádný důvod pro takový postup. Závěr o takovém způsobu ukončení smluvního vztahu je přijatelný v poměrech obligačního práva, které je svou povahou oproti oblasti věcných práv založeno na jiných východiscích; u závazkových právních vztahů pak musí jejich strany také počítat s flexibilnějšími možnostmi jejich ukončení, tj. i za podmínek § 1999 odst. 1 o. z. 25. Dovolací soud tak uzavírá, že byla-li smlouva o zřízení služebnosti uzavřena jako úplatná na neurčitou dobu a vzájemná práva a povinnosti smluvních strany nedoznaly změny ani v jejich výkonu, pak oprávněný ze služebnosti není oprávněn ukončit tento smluvní vztah a závazek z něj vyplývající výpovědí podle § 1999 odst. 1 o. z. 26. Tento závěr ostatně odpovídá i závěrům formulovaným v odborné literatuře vztahující se ke služebnostem. Dovolacímu soudu není znám žádný názor vyslovený v odborné literatuře, který by v případech odpovídajících dané věci postup podle § 1999 odst. 1 o. z. připouštěl. Naopak část odborné literatury v obecné rovině – právě na rozdíl od závazku – jednostranné vypovězení služebnosti v zásadě vylučuje [k tomu srovnej: Hrabánek, D., Lasák, J. § 1257 (Zatížení věci služebností). In: Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 1113)], resp. část odborné literatury v poměrech služebností jejich zánik výpovědí podle § 1999 o. z. nepřipouští vůbec (Spáčil, J. a kol. Věcná práva, katastr nemovitostí a správa cizího majetku, 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 199). 27. Jelikož Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a dovolání žalobkyně tudíž neshledal v rozsahu první dovolací námitky důvodným, dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl. 28. Dále žalobkyně namítá nesprávnost výkladu obsahu předmětné smlouvy o zřízení služebnosti. Má za to, že se jedná o služebnost osobní, nikoliv pozemkovou, přičemž odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, pokud vycházel pouze z textu smlouvy a nezjišťoval vůli stran při uzavírání smlouvy, pročež se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu. 29. Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud při výkladu obsahu předmětné smlouvy o zřízení služebnosti od rozhodovací praxe neodchýlil. 30. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se k výkladu projevu vůle a textu smlouvy obecně podává, že „text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy“ (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4725/2015 , nebo ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 32 Cdo 910/2019 ). 31. Ačkoliv znění čl. II bodu 3 předmětné smlouvy bylo v základu pro závěr odvolacího soudu určující, neboť v tomto bodě smlouvy se výslovně uvádí, že práva odpovídající služebnostem zřízená touto smlouvou jsou spojena s vlastnictvím pozemku a přechází s vlastnictvím pozemku na nabyvatele, nešlo v projednávané věci o jediné hledisko, které při výkladu obsahu smlouvy odvolací soud zohlednil, jak v dovolání naznačuje žalobkyně. Odvolací soud současně předestřel i úvahy o tom, že pokud by strany smlouvy hodlaly zřídit služebnost osobní, a nikoliv pozemkovou, nemusely by ve smlouvě vůbec uvádět, že služebnosti jsou zřizovány ve prospěch právní předchůdkyně žalobkyně jako vlastníka ve smlouvě konkrétně specifikovaných panujících pozemků a postačovalo by uvést pouze označení právní předchůdkyně žalobkyně jako oprávněné ze služebnosti. Pokud ale strany smlouvu formulovaly takto, bylo tím zamýšleno zřídit dané služebnosti ve prospěch panujících pozemků, které přechází na každého dalšího vlastníka. Odvolací soud pak zároveň přikládal význam i tomu, jak následně předmětné služebnosti zapsal katastrální úřad, a sice jako věcná práva sloužící ve prospěch nemovitostí, jak vyplývá z LV č. 5 pro k. ú. D., na němž jsou zapsány panující pozemky žalobkyně. 32. Postupu odvolacího soudu proto z hlediska souladu s rozhodovací praxí týkající se výkladu právního jednání obecně nelze ničeho vytknout, neboť zohlednil nejen doslovné jednoznačné znění textu smlouvy, ale zabýval se i vůlí stran při jejím uzavírání a rovněž následným jednáním v součinnosti s katastrálním úřadem a způsobem zápisu předmětných služebností do katastru nemovitostí. A pokud snad žalobkyně rozporuje závěry nalézacích soudů ohledně zjištěné vůle stran předmětné smlouvy, rozporuje tím toliko skutkové závěry nalézacích soudů, nikoliv však právní hodnocení věci, což však nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23049/	26.10.2023	29 ICdo 34/2022	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2021, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 6. 2021 a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci k dalším u řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem ze dne 18. 8. 2016, č. j. 86 ICm 2973/2015-111, rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „insolvenční soud“) o odpůrčí žalobě žalobce (JUDr. V. M., Ph. D., jako insolvenčního správce dlužníka P.T. servis Česká republika s. r. o.), směřující vůči žalované [M. F. (tehdy Ch.)], tak, že: [1] Určil, že právní úkon dlužníka ze dne 8. 1. 2014, spočívající v zaplacení částky 105.000 Kč žalované, je vůči věřitelům dlužníka neúčinným právním úkonem (bod I. výroku). [2] Uložil žalované vydat do 3 dnů od právní moci rozhodnutí do majetkové podstaty dlužníka částku 105.000 Kč (bod II. výroku). [3] Zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení úroku z prodlení z částky 105.000 Kč ve výši 8,05 % za dobu od 29. 7. 2015 do zaplacení (bod III. výroku). [4] Uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 13.248,50 Kč (bod IV. výroku). [5] Uložil žalované zaplatit státu do 3 dnů od právní moci rozhodnutí soudní poplatek ve výši 5.250 Kč (bod V. výroku). 2. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 5. 2017: [1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech I., II. a IV. výroku (první výrok). [2] Uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 4.114 Kč (druhý výrok). 3. K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 8. 2019, sen. zn. 29 ICdo 176/2017 [který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu]: [1] Odmítl dovolání v rozsahu, v němž směřovalo proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu ze dne 18. 5. 2017, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu IV. výroku, jakož i v rozsahu, v němž směřovalo proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení (první výrok). [2] Zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 18. 5. 2017 a (s výjimkou zamítavého výroku ohledně úroku z prodlení) rozsudek insolvenčního soudu ze dne 18. 8. 2016 a věc ve zrušeném rozsahu vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (druhý výrok). 4. Rozsudkem ze dne 11. 6. 2021, č. j. 86 ICm 2973/2015-294, insolvenční soud: [1] Určil, že právní úkon dlužníka ze dne 8. 1. 2014, spočívající v zaplacení částky 105.000 Kč žalované, je vůči věřitelům dlužníka neúčinným právním úkonem (bod I. výroku). [2] Uložil žalované vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 105.000 Kč (bod II. výroku). [3] Uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení do 15 dnů od právní moci rozhodnutí částku 44.648 Kč (bod III. výroku). [4] Uložil žalované zaplatit státu do 3 dnů od právní moci rozhodnutí soudní poplatek ve výši 5.250 Kč (bod IV. výroku). 5. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 3 odst. 1, odst. 2 písm. c/, § 235 odst. 1, § 239 odst. 4, a § 241 odst. 1, odst. 3 písm. a/ a b/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům: 6. K 1. 1. 2014 byla naplněna vyvratitelná domněnka úpadku dlužníka dle § 3 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona, přičemž žalovaná tuto domněnku nevyvrátila. Výslech jednatele dlužníka [Bc. O. F. (dále jen „O. F.“)] a jím předložené listiny z účetnictví dlužníka nejsou dostatečným podkladem pro závěr, že v rozhodné době dlužník byl schopen plnit své závazky. 7. K posouzení skutkového stavu je nutno odborných znalostí. Insolvenční soud se obrátil na 53 znaleckých ústavů specializujících se na insolvenční agendu a úpadek a na znalce (JUDr. Ing. R. Š., LL. M.), všechno osoby zapsané v seznamech vedených Ministerstvem spravedlnosti, přičemž zjistil, že náklady na vypracování znaleckého posudku lze předpokládat v rozsahu částky 100.000 Kč až 150.000 Kč (zvýšené o částku odpovídající dani z přidané hodnoty). Proto insolvenční soud uložil žalované, aby zaplatila zálohu na náklady znaleckého posudku ve výši 150.000 Kč; ta tak ale (ač poučena o důsledcích nezaplacení zálohy) neučinila, takže důkaz znaleckým posudkem nebyl proveden. Návrh žalované na provedení tohoto důkazu společností L. T. s. r. o. (dále jen „společnost L“) insolvenční soud zamítl, jelikož označená společnost není zapsána v seznamu znaleckých ústavů Ministerstva spravedlnosti; na svých (webových) stránkách nabízí, že vypracování znaleckého posudku zajistí. Úpadek dlužníka nevyvrací ani zjištění, že dlužník k 6. 1. 2014 disponoval částkou 970.767 Kč, neboť (tyto) finanční prostředky zjevně nedostačovaly pro úhradu všech splatných závazků dlužníka. 8. Dlužník uhradil žalované nájemné podle nájemní smlouvy ze dne 28. 2. 2013 za měsíce leden až březen 2014 již 8. 1. 2014 (před splatností), takže jde o neúčinný právní úkon dle § 241 odst. 3 písm. a/ insolvenčního zákona. 9. Dodatkem nájemní smlouvy ze dne 2. 1. 2014 nemá insolvenční soud za prokázanou změnu splatnosti nájemného k uvedenému datu. I kdyby se tak ale k onomu datu stalo, dohoda o změně splatnosti by byla neúčinným právním úkonem ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b/ insolvenčního zákona. 10. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 12. 2021: [1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech I. až III. výroku; v bodě IV. výroku jej změnil jen tak, že výše soudního poplatku činí 2.000 Kč (první výrok). [2] Uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci částku 4.114 Kč (druhý výrok). 11. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 241 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí a po zopakování a doplnění dokazování k následujícím závěrům: 12. Ze zjištění insolvenčního soudu a ze zjištění odvolacího soudu vyplývá, že dlužník již v roce 2013 převedl veškerý hodnotný majetek na společnost P.T. 24 s. r. o., jejímž jediným společníkem byl O. F., jednatel dlužníka. V době, kdy žalované uhradil předmětnou částku, tedy dlužník neměl žádný hodnotný majetek. Podle seznamu závazků připojenému k insolvenčnímu návrhu měl dlužník 26 věřitelů s pohledávkami v celkové výši 1.639.447 Kč, které neuhradil do rozhodnutí o úpadku. 13. Předložené listiny z účetního deníku neprokazují, že by dlužník měl k 8. 1. 2014 peněžní prostředky v celkové výši 1.758.384 Kč (jak tvrdil). V řízení bylo pouze doloženo, že dlužník měl účet u Fio banky, a. s. (dále jen „banka F“) se zůstatkem ve výši 7.345 Kč; existence jiných účtů [např. u „Volksbank“ (dále jen „banka V“)] a tvrzených zůstatků v pokladně nebyla doložena přes poučení o neunesení důkazního břemene podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), které insolvenční soud poskytl žalované při jednání, jež se konalo dne 5. 5. 2021. 14. Je tudíž nesporné, že v době, kdy žalované uhradil předmětnou částku, měl dlužník více věřitelů, jejichž pohledávky neuhradil do doby zahájení insolvenčního řízení, takže byl v úpadku ve formě platební neschopnosti. Pro posouzení úpadku ve formě předlužení je rozhodný objem závazků (dluhů) dlužníka bez ohledu na jejich splatnost. Dlužník neměl žádný hmotný majetek. Jeho závazky (dluhy) činily v době úhrady předmětné pohledávky minimálně částku 1.639.447 Kč, přičemž nebylo prokázáno, že by měl k dispozici majetek v takové hodnotě, aby tyto závazky (dluhy) mohl uspokojit. Je tak zřejmé, že dlužník rovněž byl v úpadku ve formě předlužení. 15. V době, kdy byl v úpadku (2. 1. 2014), se dlužník dohodl s O. F., tehdejším vlastníkem pozemku a jednotky (předmětu nájmu), na změně nájemní smlouvy tak, že bude platit nájemné čtvrtletně předem a poté, co se vlastníkem předmětu nájmu stala žalovaná, uhradil nájemné za 3 měsíce předem ve výši 105.000 Kč. 16. Úhradou nájemného zvýhodnil dlužník žalovanou oproti jiným věřitelům srovnatelného postavení (dostalo se jí na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by jí jinak náleželo v konkursu), přičemž šlo o úkon učiněný v době, kdy byl dlužník v úpadku. II. Dovolání a vyjádření k němu 17. Proti rozsudku odvolacího soudu z 2. 12. 2021 podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 18. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.). Kromě nesprávného právního posouzení věci poukazuje na procesní pochybení, jejichž prostřednictvím měl odvolací soud porušit její právo na spravedlivý proces, a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 19. V mezích ohlášeného dovolacího důvodu dovolatelka odvolacímu soudu především vytýká, že ač doplnil dokazování, nepoučil ji podle § 118a o. s. ř. (např. o tom, že mu chybí výpis z účtu banky V). Potud poukazuje na to, že již v řízení před insolvenčním soudem (i v odvolání) tvrdila, že k 8. 1. 2014 měl dlužník na účtu u banky V 25.000 Kč, na účtu u České spořitelny, a. s. (dále jen „banka Č“) povolený debet 400.000 Kč, hotovost v pokladně 30.000 Kč a 147.000 Kč a hotovost v eurech v pokladně ve výši 3.888.000 Kč, jakož i pohledávky za svými dlužníky ve výši 3.361.000 Kč. K tomu navrhovala k důkazu výpisy z účtů a z účetnictví dlužníka, které přikládala, jakož i celé účetnictví dlužníka, které má k dispozici insolvenční správce. Tvrzení, že k 8. 1. 2014 dlužník řádně podnikal a nebyl předlužen, potvrzuje i svědecká výpověď O. F. ze dne 4. 9. 2020. Jen hotovost na pokladně ve výši 3.361.000 Kč dvojnásobně převyšuje součet všech pohledávek věřitelů k 30. 4. 2014. 20. Insolvenční soud dle svých slov nebyl schopen posoudit tvrzení dovolatelky a jí označené důkazy, proto chtěl ustanovit znalce, který ale požadoval zálohu ve výši, jejíž úhrada pro dovolatelku byla nevýhodná s ohledem na výši sporu. 21. Odvolací soud se argumentací dovolatelky (zejména stavem pokladny k 8. 1. 2014) již nezabýval [respektive se zabýval jen některými částkami a důkazy v omezené výši (nehodnotil např. výpověď svědka O. F.)], čímž porušil její právo na spravedlivý proces. 22. Odvolací soud se nevypořádal ani s argumentací dovolatelky k výzvě k zaplacení zálohy „na znalce“, v čemž je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Šlo o námitku, že soudem určená záloha (150.000 Kč) je zcela neúměrná výši znalečného u posudků v obdobných věcech, jakož i předmětu samotného sporu. Dovolatelka míní, že i kdyby ve sporu uspěla, nemohla by tento náklad uplatnit vůči insolvenčnímu správci vzhledem k ustanovení § 202 odst. 1 insolvenčního zákona. Dovolatelka rovněž namítala, že jednotlivé označené doklady může insolvenční soud vyhodnotit sám (nejde o odbornou věc). 23. Insolvenční soud tedy nastavil dovolatelce podmínky, za kterých pro ni bylo finančně nevýhodné uspět ve sporu; odvolací soud tyto podmínky mlčky potvrdil. 24. Dovolatelka dále vytýká insolvenčnímu soudu neodůvodněný skutkový závěr o tom, že nedošlo ke změně splatnosti nájemného [v reakci na její obranu, že šlo ve smyslu ustanovení § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona o splatný závazek (dluh) v rámci běžného obchodního styku]. Odvolací soud tuto odvolací námitku pominul a neuvedl, proč v dané věci nelze aplikovat ustanovení § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona (což činí napadené rozhodnutí rovněž nepřezkoumatelným). Tím, že předmětné ustanovení neaplikoval, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. III. Přípustnost dovolání 25. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 26. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., přičemž zčásti (co do aplikace § 141 odst. 1 o. s. ř.) jde o věc dovolacím soudem neřešenou a zčásti je napadené rozhodnutí v rozporu s dále označenou judikaturou Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání K vadám řízení 27. Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 28. Nejvyšší soud se tedy nejprve zabýval tím, zda řízení je postiženo vadami namítanými dovolatelkou (tím, zda byly splněny předpoklady aplikace § 141 odst. 1 o. s. ř., zda odvolací soud nesplnil poučovací povinnost dle § 118a o. s. ř., a zda rozhodnutí obou soudů jsou nepřezkoumatelná). 29. Ze spisu se podává, že: [1] Při prvním jednání, jež se konalo 1. 7. 2016 (srov. protokol o tomto jednání, č. l. 91 až 94), provedl insolvenční soud důkaz listinami, konkrétně: 1) výpisem z katastru nemovitostí k 12. 11. 2012 (č. l. 27), 2) nájemní smlouvou ze dne 28. 2. 2013 (č. 1. 15-16), 3) darovací smlouvou ze dne 6. 1. 2014 (č.1. 26), 4) výpovědí nájemní smlouvy ze dne 3. 3. 2014 (č. l. 17), 5) výzvou k úhradě smluvní pokuty ze dne 1. 4. 2014 (č. 1.18), 6) výpisem z účtu dlužníka u banky F (č. 1. 29), 7) účetním dokladem dlužníka ze dne 2. 1. 2014 č. ZA14001 (č. l. 30), 8) předžalobní výzvou (z 22. 7. 2015) a dokladem o jejím odeslání (podacím lístkem pošty z 22. 7. 2015) [č. 1. 69 a 70], a 9) spisem insolvenčního soudu, konkrétně přihláškami pohledávek věřitelů B. E., spol. s r. o., I. CZ a. s., O., s. r. o., a J. S., seznamem přihlášených pohledávek (B-8), a soupisem majetkové podstaty (B-34). [2] Při jednání, jež se konalo 18. 8. 2016 (srov. protokol o tomto jednání, č. l. 95 až 97), provedl insolvenční soud důkaz výpovědí žalované. [3] Při odvolacím jednání, jež se konalo 18. 5. 2017 (č. l. 140-142), provedl odvolací soud důkaz: 1) obsahem bodu 13. žaloby na určení neúčinnosti kupní smlouvy uzavřené dlužníkem 11. 11. 2013 [jde o žalobu vedenou u insolvenčního soudu pod sp. zn. 86 ICm 3017/2015, (C10)], a 2) usnesením insolvenčního soudu ze dne 7. 10. 2016, č. j. 86 ICm 3017/2015-90 (o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby). [4] Při jednání, jež se konalo 6. 2. 2020 (srov. protokol o tomto jednání, č. l. 185 až 188), insolvenční soud (kromě zopakování dokazování některými listinami) provedl důkaz: 1) popěrným úkonem dlužníka při přezkumném jednání, jež se konalo 22. 10. 2014 (č. l. 43-45), 2) kupní smlouvou o prodeji osobních automobilů ze dne 8. 11. 2013 (č. l. 46-47), 3) dvěma kupními smlouvami o prodeji souboru věcí movitých ze dne 8. 11. 2013 (č. l. 48-50 a č. l. 51-52), 4) kupní smlouvou (o prodeji nemovitých věcí) ze dne 11. 11. 2013 (č. l. 53-54). [5] Při jednání, jež se konalo 4. 9. 2020 (srov. protokol o tomto jednání, č. l. 243 až 246), insolvenční soud (kromě zopakování dokazování některými listinami) provedl důkaz: 1) dodatkem č. 1 nájemní smlouvy ze dne 2. 1. 2014 (č. l. 202), 2) výpovědí jednatele dlužníka O. F., 3) přehledem závazků (dluhů), které dlužník uhradil v době od listopadu 2013 do ledna 2014, a 4) přehledem příjmů dlužníka v době od listopadu 2013 do ledna 2014. [6] Insolvenční soud po provedení důkazů při jednání konaném 4. 9. 2020 sdělil, že „ve věci bude nutno využít odborných znalostí, soud přistoupí k ustanovení znalce“. [7] Pokynem ze 7. 12. 2020 (č. l. 248) adresoval insolvenční soud všem znaleckým ústavům ze seznamu Ministerstva spravedlnosti („s výjimkou proškrtnutých“) dotaz k přibližné výši nákladů na znalecký posudek a době jeho vyhotovení, s tím, že je nutno určit, zda byl dlužník k 8. 1. 2014 v úpadku, a s tím, že dotazy budou směřovat „na zjištění skutečností týkajících se platební neschopnosti i předlužení“. [8] Usnesením ze dne 29. 12. 2020, č. j. 86 ICm 2973/2015-249, insolvenční soud: 1) vyzval účastníky, aby se vyjádřili k označenému znaleckému ústavu (bod I. výroku), 2) uložil žalované, aby do 1 měsíce od doručení usnesení složila na účet insolvenčního soudu zálohu na náklady důkazu – znaleckého posudku ve výši 150.000 Kč (bod II. výroku). Podle odůvodnění (obsahujícího též poučení o následcích neuhrazení zálohy) šlo o zálohu ve výši znaleckým ústavem odhadovaných nákladů na vypracování znaleckého posudku. Potřeba provedení tohoto důkazu je tamtéž odůvodněna tím, že pro posouzení nároku je nutno stanovit, zda byl dlužník k 8. 1. 2014 v úpadku, a to ve formě předlužení nebo platební neschopnosti. [9] V reakci na usnesení insolvenčního soudu ze dne 29. 12. 2020 žalovaná navrhla (podáním z 20. 1. 2021, č. l. 250), aby nejprve provedl jí navržené důkazy a teprve poté stanovil výši zálohy. [10] Při jednání, jež se konalo 5. 5. 2021 (srov. protokol o tomto jednání, č. l. 272 až 273), insolvenční soud (kromě zopakování dokazování některými listinami) provedl důkaz: 1) výpisy z účtu dlužníka u banky F (č. l. 193-201), 2) výpisy z účtu (jiného majitele účtu) u banky F (č. l. 203-205), 3) záznamem pohybů na účtech dlužníka (č. l. 206), 4) přehledem závazků a pohledávek dlužníka (č. l. 207-211), 5) záznamem o stavu účtů dlužníka (č. l. 213), 6) přehledem „úmyslně nehrazených“ závazků dlužníka (č. l. 214), 7) seznamem bankovních dokladů (č. l. 215-217). [11] Insolvenční soud po provedení důkazů při jednání konaném 5. 5. 2021: 1) „konstatoval“, že k tvrzení, že dlužník nebyl k 8. 1. 2014 v úpadku, byly s výjimkou znaleckého posudku provedeny veškeré žalovanou navržené důkazy, 2) „konstatoval“, že z předložených listinných důkazů a výpovědi O. F. není možno bez dalšího dovodit, že dlužník nebyl k 8. 1. 2014 v úpadku. K posouzení skutkového stavu je nutno odborných znalostí, 3) poučil žalovanou (prostřednictvím jejího zástupce s procesní plnou mocí) podle § 118a odst. 3 o. s. ř., že dosud neunesla důkazní břemeno ve vztahu k tvrzení, že dlužník nebyl k 8. 1. 2014 v úpadku. [12] V reakci na poučení insolvenčního soudu podle § 118a odst. 3 o. s. ř. žalovaná (prostřednictvím jejího zástupce s procesní plnou mocí) sdělila insolvenčnímu soudu, že trvá na vypracování znaleckého posudku, že výše požadované zálohy na náklady tohoto důkazu je nepřiměřená a že navrhuje, aby posudek vypracovala v seznamu znaleckých ústavů zapsaná společnost L, o které je jí známo, že je schopna vypracovat znalecký posudek levněji. [13] Při jednání, jež se konalo 11. 6. 2021 (srov. protokol o tomto jednání, č. l. 276 až 278), insolvenční soud provedl důkaz výpovědí svědka Mgr. P. S. (advokáta, který měl zpracovat dodatek č. 1 nájemní smlouvy). Po provedení tohoto důkazu insolvenční soud poučil žalovanou (prostřednictvím jejího zástupce s procesní plnou mocí) podle § 118a odst. 3 o. s. ř., že dosud neunesla důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že došlo ke změně splatnosti sjednaného nájemného. Zástupce žalované v reakci na toto poučení sdělil insolvenčnímu soudu, že další návrhy na doplnění dokazování nemá. [14] Při odvolacím jednání, jež se konalo 2. 12. 2021 (č. l. 309-310) četl odvolací soud k důkazu: 1) insolvenční návrh dlužníka a k němu připojený seznam závazků, 2) výpis z obchodního rejstříku týkající se dlužníka, 3) výpis z účtu dlužníka u banky F z 13. 1. 2014 (za období od 6. 1. 2014 do 12. 1. 2014), 4) záznam o stavu účtů dlužníka (č. l. 213), 5) dodatek č. 1 nájemní smlouvy ze dne 2. 1. 2014 (č. l. 202). 30. V rovině právní jsou pak pro účely prověření namítaných vad řízení rozhodná následující ustanovení občanského soudního řádu, insolvenčního zákona, zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, a zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech: § 120 (o. s. ř.) (1) Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. (2) Soud může provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. (…) § 127 (o. s. ř.) (1) Závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat společný posudek. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce. (…) (3) Ve výjimečných, zvlášť obtížných případech, vyžadujících zvláštního vědeckého posouzení, může soud ustanovit k podání znaleckého posudku nebo přezkoumání posudku podaného znalcem státní orgán, vědecký ústav, vysokou školu nebo instituci specializovanou na znaleckou činnost. (…) § 141 (o. s. ř.) (1) Lze-li očekávat náklady důkazu, který účastník navrhl nebo který nařídil soud o skutečnostech jím uvedených anebo v jeho zájmu, uloží předseda senátu tomuto účastníku, není-li osvobozen od soudních poplatků, aby před jeho provedením složil zálohu podle předpokládané výše nákladů, jinak nelze důkaz navrhovaný účastníkem provést, o tom musí být účastník poučen. (2) Náklady důkazů, které nejsou kryty zálohou, jakož i hotové výdaje ustanoveného zástupce, který není advokátem, a náklady spojené s tím, že účastník jedná ve své mateřštině nebo se dorozumívá některým z komunikačních systémů neslyšících a hluchoslepých osob, platí stát. § 202 (insolvenčního zákona) (1) Ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Náhrada nákladů řízení přiznaná v tomto sporu vůči dlužníku se pokládá za přihlášenou podle tohoto zákona a uspokojí se v insolvenčním řízení ve stejném pořadí jako pohledávka, o kterou se vedl spor. Náklady, které v tomto sporu vznikly insolvenčnímu správci, se hradí z majetkové podstaty; do ní náleží i náhrada nákladů řízení přiznaná insolvenčnímu správci. (…) § 2 (zákona č. 36/1967 Sb.) (1) Znaleckou a tlumočnickou činnost mohou vykonávat pouze znalci a tlumočníci zapsaní do seznamu znalců a tlumočníků; znaleckou činnost vykonávají také ústavy (§ 21). (…) § 21 (zákona č. 36/1967 Sb.) (1) Znaleckými ústavy jsou právnické osoby nebo jejich organizační složky, které jsou specializovány na znaleckou činnost a jsou zapsány do seznamu znaleckých ústavů. (…) § 2 (zákona č. 254/2019 Sb.) Způsob výkonu znalecké činnosti (1) K výkonu znalecké činnosti jsou oprávněni znalci, znalecké kanceláře a znalecké ústavy. (…) § 25 (zákona č. 254/2019 Sb.) Ustanovení znalce (1) Orgán veřejné moci ustanoví, nebrání-li tomu okolnosti, znalce se sídlem nebo kontaktní adresou v obvodu krajského soudu, v němž má orgán veřejné moci sídlo nebo pracoviště. Orgán veřejné moci se znalcem předem projedná zadání znaleckého posudku a lhůtu pro podání znaleckého posudku. Tuto lhůtu lze na žádost znalce výjimečně v odůvodněných případech prodloužit; lhůtu lze prodloužit opakovaně z důvodů hodných zvláštního zřetele. Znalec je povinen na žádost orgánu veřejné moci provést předběžný odhad předpokládané výše znalečného, které si provedení úkonu vyžádá. (2) Orgán veřejné moci ustanoví znalecký ústav nebo znaleckou kancelář především ke zpracování znaleckých posudků ve zvlášť obtížných případech vyžadujících zvláštního posouzení. 31. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platí citovaná ustanovení občanského soudního řádu a insolvenčního zákona beze změny od zahájení sporu. Ustanovení zákona č. 36/1967 Sb. v citované podobě (pro věc opět rozhodné) platila do 1. 1. 2021, kdy byl tento zákon zrušen (nahrazen) zákonem č. 254/2019 Sb. Ustanovení zákona č. 254/2019 Sb. pak v citované podobě platí beze změny od 1. 1. 2021. [1] K opomenutým důkazům 32. Ve shora ustaveném skutkovém a právním rámci se Nejvyšší soud nejprve zabýval námitkou dovolatelky, že odvolací soud přijal závěr, že nedoložila existenci jiných účtů (např. u banky V) a tvrzených zůstatků v pokladně, aniž ji sám poučil podle § 118a o. s. ř. V návaznosti na obsah spisu nicméně takto pojatá námitka neotevírá otázku poučovací povinnosti soudu podle § 118a odst. 3 o. s. ř., nýbrž (především) otázku opomenutých důkazů. 33. Ustálenou judikaturou k výkladu ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (jež určuje, že soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede) je především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98 , uveřejněný pod číslem 39/1999 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 39/1999“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007 , uveřejněný pod číslem 71/2009 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 71/2009“). Z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95 , uveřejněný pod číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález ze dne 13. 9. 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998 , uveřejněný pod číslem 122/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu [nálezy jsou (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Ústavního soudu]. 34. Z R 39/1999 a R 71/2009 plyne, že soud neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo (důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné). Stejně tak neprovede důkazy, které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (důkazy nezákonné). Poměřováno těmito závěry je z napadeného rozhodnutí zřejmé (srov. jeho reprodukci v odstavci 13. shora a odstavec 14. odůvodnění onoho rozsudku), že z pohledu odvolacího soudu nebyly důkazy existence jiných účtů dlužníka (např. u banky V) důkazy bezvýznamnými (jinak by dovolatelce nevytkl, že existenci jiných účtů dlužníka nedoložila). 35. Ze spisu se podává, že žalovaná uplatnila tvrzení o existenci jiných účtů dlužníka (než u banky F) v řízení před insolvenčním soudem podáním datovaným 20. 2. 2020 (č. l. 189 a 190), konkrétně tvrdila existenci účtů dlužníka u banky Č a banky V; týmž podáním pak navrhla provedení důkazu výpisy z účtů dlužníka u banky Č a banky V (nenabízela, že je sama doloží) [č. l. 189 p. v.]. Jakkoli předmětný důkazní návrh postrádal určitost (podání blíže neidentifikovalo účty dlužníka u banky Č a banky V), odvolacím soudem nemělo být přehlédnuto, že v aktualizovaném soupisu majetkové podstaty dlužníka (B-34), jímž insolvenční soud provedl důkaz již při prvním jednání ve věci [srov. odstavec 29. bod [1] pododstavec 9) shora], je sepsán též zůstatek na účtu dlužníka u banky V. Při jednání insolvenčního soudu, jež se konalo 4. 9. 2020 (srov. odstavec 29. bod [5] shora), pak O. F. v rámci svého výslechu uvedl, že dlužník měl běžný účet u banky F, korunový účet s povoleným kontokorentem u banky Č a dva účty v zahraničí v Žitavě (č. l. 244), k čemuž je tamtéž protokolováno, že: „K těmto tvrzením byly předloženy jednotlivé výpisy z účtu“. Nejpozději 4. 9. 2020 tedy měl insolvenční soud k dispozici nejen důkazní návrh žalované na provedení důkazu výpisy z účtu u banky Č a banky V, ale také listiny, jejichž prostřednictvím bylo možné tyto účty blíže identifikovat (nehledě k tomu, že identifikační údaje o jednom z účtů u banky V musely být podle soupisu majetkové podstaty dlužníka známy žalobci) a na jejich základě navržené důkazy provést (k tomu, že šlo o včasný a trvající důkazní návrh srov. dále např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. 21 Cdo 426/2002 , uveřejněného pod číslem 58/2003 Sb. rozh. obč.). 36. Nečinnost soudů ohledně tohoto důkazního návrhu žalované za daného stavu věci nebylo možné přičíst k tíži žalované a jestliže tak odvolací soud učinil, pak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolání je proto v této části opodstatněné. [2] K záloze na náklady důkazu 37. Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkou dovolatelky ke způsobu aplikace § 141 o. s. ř. v její věci. 38. Obecně platí, že povinnost složit zálohu na náklady důkazu soud uloží vždy, lze-li očekávat, že náklady důkazu vůbec vzniknou. Jelikož jde pouze o zálohu na náklady důkazu, musí být záloha vyměřena tak, aby nepřekročila předpokládanou výši nákladu důkazu, k jehož provedení má být složena. Předpoklad, že vzniknou náklady důkazu, bude vyplývat především z toho, o jaký důkaz jde. Náklady nepochybně vzniknou v souvislosti s provedením důkazu znaleckým posudkem nebo s přibráním tlumočníka. Vznik nákladů lze předpokládat také při provádění důkazu výslechem svědka nebo fyzické osoby uvedené v § 126a o. s. ř., zejména, má-li se dostavit z větší vzdálenosti a je-li zaměstnán, nebo v souvislosti s ohledáním prováděným mimo jednací síň a v dalších případech podle konkrétních okolností souvisejících s provedením důkazu. Povinnost složit zálohu na náklady důkazu soud uloží tomu z účastníků, který provedení důkazu navrhl za účelem splnění své důkazní povinnosti (§ 120 odst. 1 věta první o. s. ř.). Využije-li soud možnosti provést i jiné než účastníky navržené důkazy (§ 120 odst. 2 věta první o. s. ř.), může zavázat ke složení zálohy na náklady takového důkazu (podle § 141 odst. 1 o. s. ř.) jen účastníka, jehož tvrzení má být (uvažováno z pohledu důkazního břemene) tímto důkazem prokázáno, popřípadě účastníka, v jehož prospěch (uvažováno z hlediska možného výsledku řízení) se provádí důkaz. Tomu z účastníků, který neuvedl tvrzení, jež má být důkazem prokázáno, nebo který nemá ve vztahu k prokázání tvrzení z hlediska hmotného práva důkazní břemeno, nelze v žádném případě uložit, aby složil zálohu na náklady tohoto důkazu. Srov. shodně např. dílo: Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009 (dále jen „Komentář“), str. 969-970, s jehož závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje. 39. Požadavek, aby záloha byla vyměřena tak, aby nepřekročila předpokládanou výši nákladu důkazu, předpokládá u důkazu znaleckým posudkem předběžný odhad možných nákladů. Ten se bude (má) odvíjet především od povahy znaleckého zadání (úkolu znalce), tedy od vymezení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, u kterých není postačující (pro složitost posuzované otázky) odborné vyjádření orgánu veřejné moci (§ 127 odst. 1 o. s. ř.), a ke kterým se má znalec vyjádřit z hlediska svých odborných vědomostí a schopností (srov. i Komentář, str. 893). 40. Není vyloučeno, aby soud předběžně odhadl možné náklady důkazu znaleckým posudkem tak, že osloví (před ustanovením osoby konkrétního znalce) subjekty zapsané (pro danou specializaci) pro dobu od 1. 1. 2021 v seznamu znalců (§ 3 zákona č. 254/2019 Sb.) a pro dobu před uvedeným datem v seznamu znalců a tlumočníků (§ 2 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb.); pro dobu od 1. 1. 2021 řečené potvrzuje dikce ustanovení § 25 odst. 1 poslední věty zákona č. 254/2019 Sb. V takovém případě (má-li předběžný odhad sloužit jako podklad pro stanovení zálohy na náklady důkazu účastníku řízení) však soud musí v žádosti o provedení předběžného odhadu předpokládané výše znalečného, které si provedení úkonu vyžádá, onen úkon (zadání pro znalce) jednoznačně vymezit (způsobem, jenž se zásadně nebude lišit od úkolu zadaného posléze znalci v usnesení o jeho ustanovení) a současně mu pro tyto účely poskytnout (byť i obecněji formulované) informace (podklady), jež mohou předběžný odhad ovlivnit, má-li je (podle toho, co dosud vyšlo v řízení najevo) k dispozici. Určuje-li soud výši zálohy na náklady důkazu znaleckým posudkem na základě předběžného odhadu získaného dotazováním u v úvahu přicházejících (pro účely provedení důkazu znaleckým posudkem) znalců, musí být vyžádané předběžné odhady k dispozici účastníkům řízení a přezkumným instancím jako součást spisového materiálu. Řečené platí tím více, stanoví-li soud účastníku, který provedení takového důkazu navrhl, nebo účastníku, jehož tvrzení má být (uvažováno z pohledu důkazního břemene) tímto důkazem prokázáno, popřípadě účastníku, v jehož prospěch (uvažováno z hlediska možného výsledku řízení) se tento důkaz má provést, zálohu na náklady důkazu znaleckým posudkem částkou, která převyšuje předmět sporu, respektive stanoví-li mu zálohu v takové výši, že ji neuhradí a důkaz proto (ani) není proveden. 41. Jakkoli usnesení Ústavního soudu nejsou považována za závazná ani pro Ústavní soud, ani za obecně precedenčně významná (srov. např. též nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05 uveřejněný pod číslem 190/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), lze v této souvislosti poukázat např. též na důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2985/10 , z nějž plyne [logicky, vzhledem k tomu, že proti usnesení, jímž byla uložena povinnost složit zálohu na náklady důkazu, není odvolání přípustné (§ 202 odst. písm. k/ o. s. ř.)], že věcný přezkum správnosti postupu soudu při stanovení zálohy na náklady důkazu, vedoucího k tomu, že důkaz nebyl proveden (jelikož dotčený účastník zálohu neuhradil) se provádí v mezích opravných prostředků proti rozhodnutí o věci samé. 42. V poměrech dané věci dosavadní obsah spisu nenabízí jednoznačnou odpověď na otázku, ke kterým skutečnostem měl být proveden důkaz znaleckým posudkem, na otázku, zda znaleckým posudkem měly být příslušné skutečnosti „zjišťovány“, nebo zda jeho prostřednictvím měly být již zjištěné skutečnosti „hodnoceny“, ani na otázku, proč vůbec bylo nutné provést důkaz „znaleckým posudkem“ a proč mělo jít o důkaz prováděný „znaleckým ústavem“. Přitom všechny tyto skutečnosti mají vliv na určení výše zálohy na náklady tohoto důkazu. 43. Výše reprodukovaný obsah spisu dokládá, že insolvenční soud 4. 9. 2020, kdy dal při jednání poprvé najevo, že „ve věci bude nutno využít odborných znalostí, soud přistoupí k ustanovení znalce“ (srov. odstavec 29. bod [6] shora), nevymezil (účastníkům nezprostředkoval) povahu „nezbytného“ znaleckého úkolu. Pokyn, jehož prostřednictvím insolvenční soud 7. 12. 2020 oslovil znalecké ústavy zapsané v seznamu znalců a tlumočníků (srov. odstavec 29. bod [7] shora) za účelem zjištění předběžného odhadu nákladů důkazu znaleckým posudkem (č. l. 248), rovněž neobsahuje vymezení konkrétního úkolu pro označené znalce (otázek, na něž by měli odpovědět); chyběl tedy spolehlivý podklad pro předběžný odhad nákladů důkazu znaleckým posudkem a pro následné určení výše zálohy na náklady důkazu. Získané předběžné odhady též nejsou součástí spisu, takže úsudek insolvenčního soudu, že šlo o částky v rozmezí 100.000 Kč až 150.000 Kč (zvýšené o částku odpovídající dani z přidané hodnoty), není způsobilý přezkumu. 44. Jak pokyn (ze 7. 12. 2020), tak usnesení ze dne 29. 12. 2020 (srov. odstavec 29. bod [8] shora) přitom nutnost provedení znaleckého posudku odůvodňují tím, že je nutno stanovit (určit), zda dlužník byl k 8. 1. 2014 v úpadku (ve formě předlužení nebo platební neschopnosti). Tím insolvenční soud zjevně cílil na skutkové podklady pro odpověď na uvedenou otázku, když posouzení, zda dlužník je (v rozhodné době byl) v úpadku v některé z jeho forem, je ve výsledku posouzením právním. 45. V důvodech svého rozsudku z 11. 6. 2021 (srov. jeho reprodukci v odstavci 7. shora a odstavec 21. odůvodnění onoho rozsudku) již insolvenční soud nehovoří o „zjištění“ skutečností týkajících se platební neschopnosti i předlužení“ (pokyn ze 7. 12. 2020), nýbrž o tom, že odborných skutečností je třeba „k posouzení skutkového stavu“. Jinak řečeno, ani rozsudek insolvenčního soudu nedává odpověď na otázku, zda znaleckým posudkem měly být zjišťovány „nové“ (další) skutečnosti, nebo zda jeho provedení bylo nezbytné (ve skutkové rovině) k vyhodnocení „již zjištěných“ skutečností (nebo zda mělo jít o kombinaci obojího), a o které „nové“ nebo „již zjištěné“ skutečnosti mělo jít. Usnesení insolvenčního soudu ze dne 29. 12. 2020 ani rozsudek insolvenčního soudu z 11. 6. 2021 (nebo jiná listina tvořící obsah spisu) též nenabízejí odpověď na otázku, proč soud pro účely provedení důkazu znaleckým posudkem oslovil (s žádostí o předběžný odhad nákladů tohoto důkazu) rovnou znalecké ústavy. Není totiž nijak argumentováno ve prospěch závěru, že šlo o výjimečný, zvlášť obtížný případ, vyžadující zvláštního vědeckého posouzení, ačkoli znalecký ústav je institucí specializovanou na znaleckou činnost, primárně předurčenou k podávání znaleckého posudku v těchto „výjimečných, zvlášť obtížných případech“; srov. § 127 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 21 zákona č. 36/1967 Sb. (pro dobu do 31. 12. 2020) a s § 25 odst. 2 zákona č. 254/2019 Sb. (pro dobu od 1. 1. 2021). Přitom je zjevné, že očekávaná (s oslovením znaleckých ústavů spojovaná) „výjimečnost“, respektive „zvláštní obtížnost“ případu, se promítá i v předběžném odhadu nákladů důkazu znaleckým posudkem. 46. Insolvenční soud na jedné straně ani v důvodech rozsudku z 11. 6. 2021 nevymezil, ve zjištění jakých „nových“ skutečností nebo v posouzení jakých „již zjištěných“ skutečností prostřednictvím znaleckého posudku mu žalovaná (dovolatelka) zabránila tím, že nesložila zálohu na náklady tohoto důkazu, na druhé straně však v rozsudku jednoznačně projevil úsudek, podle kterého žalovaná ve sporu neuspěla (neunesla důkazní břemeno k vyvrácení dlužníkova úpadku) proto, že tento důkaz nemohl být proveden. Odvolací soud rovněž založil své úvahy na neunesení důkazního břemene žalovanou (srov. reprodukci jeho rozsudku z 2. 12. 2021 v odstavci 13. shora a odstavec 14. odůvodnění onoho rozsudku), respektive na existenci (nevyvrácené) domněnky dlužníkova úpadku, a na tom, že nebylo prokázáno, že dlužník měl (v rozhodné době) k dispozici majetek v takové hodnotě, že bylo možné uspokojit jeho závazky (dluhy) [srov. reprodukci jeho rozsudku z 2. 12. 2021 v odstavci 14. shora a odstavec 15. odůvodnění onoho rozsudku)]. K potřebnosti provedení důkazu znaleckým posudkem a k tomu, zda i jeho rozhodnutí vychází ze závěru, že šlo o důkaz, který insolvenční soud správně neprovedl proto, že žalovaná neuhradila zálohu na náklady jeho provedení, a že šlo o důkaz jehož prostřednictvím mohla žalovaná vyvracet domněnku dlužníkova úpadku, se odvolací soud nevyjádřil, ačkoli žalovaná v odvolání proti rozsudku insolvenčního soudu z 11. 6. 2021 nejasnost znaleckého zadání a výši zálohy na náklady tohoto důkazu výslovně zpochybňovala (podání z 9. 7. 2021, č. l. 299). 47. Dovolání je proto i potud důvodné (soudy potud zatížily ve vztahu k otázkám souvisejícím s potřebností provedení důkazu znaleckým posudkem a s určením zálohy na náklady provedení takového důkazu vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). 48. Oproti tomu není opodstatněna námitka dovolatelky, že kdyby zálohu v požadované výši uhradila, nemohla by tento náklad uplatnit vůči insolvenčnímu správci, ani kdyby ve sporu uspěla, vzhledem k ustanovení § 202 odst. 1 insolvenčního zákona. Potud dovolatelka přehlédla, že ustanovení § 202 odst. 1 věty první insolvenčního zákona nepřiznává účastníkům řízení právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci pouze ve sporech o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek; o takový spor v dané věci nejde a označené ustanovení nebrání insolvenčnímu soudu v tom, aby dovolatelce (kdyby ve sporu uspěla) přiznal proti insolvenčnímu správci náhradu nákladů řízení tvořených uhrazenou zálohou na náklady důkazu. 49. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že rozhodnutí obou soudů neobstojí pro shora popsané vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislého výroku o nákladech řízení a o soudním poplatku). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí (opět včetně závislého výroku o nákladech řízení a o soudním poplatku) a vrátil věc insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). 50. V situaci, kdy napadené rozhodnutí neobstálo již v rovině shora rozebraných vad řízení (které mají vliv na skutkový základ sporu), pokládal Nejvyšší soud za nadbytečné (předčasné) zabývat se dalšími dovolacími námitkami (dovolatelkou namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí a výhradami uplatněnými dovolatelkou k výkladu§ 241 insolvenčního zákona v rovině právní). 51. Zrušením napadeného rozhodnutí se stal bezpředmětným návrh dovolatelky na odložení jeho vykonatelnosti.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23059/	25.10.2023	25 Cdo 154/2023	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2022, sp. zn. 36 Co 153/2022, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 2. 2022, sp. zn. 14 C 99/2021, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 18. 2. 2022, č. j. 14 C 99/2021-87, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 42.105 Kč s příslušenstvím a 332.223 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve sporu o náhradu za bolest a za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti vyšel ze zjištění, že žalobkyně utrpěla dne 20. 3. 2018 újmu na zdraví v přední části prvního vozu tramvajové soupravy, jejímž vlastníkem a provozovatelem byla žalovaná. K úrazu došlo tak, že žalobkyně po nástupu do vozu došla k sedadlu určenému pro invalidy a muže zde sedícího požádala o uvolnění místa. V tu chvíli se jednou rukou držela horizontálního madla na horním okraji sedadla a ve druhé ruce držela dvojici vycházkových (trekových) holí, které nepravidelně používá jako pomůcku při chůzi. V okamžiku, kdy muž uvolňoval žalobkyni místo k sezení, se řidič s tramvají rozjel, žalobkyně upadla na zadní část těla a utrpěla zlomeninu křížové kosti a bolesti v bederní krajině. Rychlost tramvaje po rozjetí dosáhla nejvýše 9 km/h po 1,9 sekundách, přičemž zrychlení v této době dosáhlo 1,31 m/s, když maximální možné kladné zrychlení vozu je stanoveno na 1,8 m/s. Nejvyšší dovolená rychlost v místě činila 50 km/h, rozjezd tramvaje byl obvyklý. Po právní stránce soud dovodil, že žalobkyni jako cestující vznikla za přepravy újma na zdraví, jejíž náhrada se podle § 2554 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), řídí ustanovením § 2927 o. z., které upravuje tzv. objektivní odpovědnost dopravce za škodu, tedy není vyžadováno jeho zavinění. V řízení nebyly zjištěny žádné okolnosti mající původ v provozu ve smyslu § 2927 odst. 2 o. z., které by vylučovaly možnost tzv. liberace škůdce, jako např. selhání nebo nedostatek v činnosti řidiče, nedostatky či vady materiálu nebo technický stav dopravního prostředku. Byl zároveň naplněn liberační důvod uvedený v tomto ustanovení, totiž že žalovaná vynaložila veškeré úsilí, které lze požadovat. Tramvaj byla vybavena dostatečným množstvím vhodně umístěných zařízení určených k přidržování a lze mít zároveň pochybnosti, zda se žalobkyně skutečně přidržovala, ačkoliv jí takovou povinnost ukládal § 16 odst. 1 vyhlášky č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu a smluvních přepravních podmínkách (dále jen „přepravní řád“). K námitce žalobkyně, že na ni měl být brán zvláštní zřetel jako na osobu pohybově postiženou, soud uvedl, že jediným vnějším projevem byly vycházkové hole, jejichž užívání nelze automaticky spojovat s pohybovým postižením, byť svou obtíž dávala řidiči najevo zdvižením holí při příjezdu tramvaje do stanice. Žalobkyně navíc tyto hole neužívala vždy, byla tudíž schopná se pohybovat samostatně i bez nich. Povinnosti žalované vůči osobám s omezenou schopností pohybu nebo orientace jsou dány přepravním řádem a spočívají jen v umožnění nástupu všemi dveřmi, ve vyhrazení míst k sezení a v případných odlišných pravidlech pro nástup a výstup stanovených ve smluvních přepravních podmínkách. Povinnost žalovaného dopravce vyčkat s odjezdem ze zastávky na usazení cestujícího s omezenou schopností pohybu a orientace žádný právní předpis nestanovuje a po dopravci nelze takovou povinnost ani spravedlivě požadovat. Řada dopravních prostředků totiž řidiči neumožňuje sledovat situaci v celém vozidle, zvlášť brání-li mu ve výhledu svou přítomností cestující. Navíc by takový postup vedl k neúnosnému prodlužování doby stání v zastávkách a celkové jízdní doby, což by v moderní městské dopravě mohlo vést až ke kolapsu. Nelze si nadto ani představit, jak by cestující svůj nárok na zvláštní zacházení vůči řidiči uplatňoval, pokud jeho postižení není zcela nepřehlédnutelné (jako např. u nevidomých s bílou holí). Vzniklá újma je tak přičitatelná pouze žalobkyni podle § 2918 o. z., popřípadě nešťastné náhodě podle § 2903 odst. 1 a § 2904 o. z. 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 9. 2022, č. j. 36 Co 153/2022-113, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním hodnocením soudu prvního stupně. Žádná výslovná povinnost řidiče tramvaje vyčkat usazení či jiného bezpečného umístění (uchycení) osoby s omezenou schopností pohybu a orientace není zakotvena v právním řádu a není ani v možnostech řidiče takovou případnou povinnost bezezbytku naplnit, pokud by přímo neměl za povinnost usazení osoby zajistit či její zajištění kontrolovat. Pod liberační důvod spočívající ve vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat, již nepatřila povinnost řidiče vyčkávat bezpečného usazení žalobkyně na místo určené pro osoby s omezenou schopností pohybu a orientace či jejího držení se madel ve vozidle. Nebylo tedy prokázáno jakékoliv pochybení žalované při provozování tramvaje, naopak je zde významná pochybnost, zda se žalobkyně nepodílela na vzniku škody tím, že nesplnila povinnost cestujícího se za jízdy držet. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v řešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly doposud vyřešeny, konkrétně zda 1) představuje zranění cestujícího s omezenou schopností pohybu a orientace v tramvaji v důsledku jejího rozjezdu a následného pádu škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v provozu, 2) představuje prosté plnění právních předpisů samo o sobě relevantní liberační důvod pro zproštění odpovědnosti za škodu podle § 2927 o. z., 3) lze po řidiči tramvaje racionálně požadovat, aby před rozjezdem vyčkal (případně zajistil, zkontroloval) usazení osoby s omezenou schopností pohybu nebo orientace. K tomu dovolatelka uvádí, že okolnostmi majícími původ v provozu dopravních prostředků jsou myšleny ty okolnosti, které souvisejí s organizací, řízením a uskutečňováním provozu a jsou v příčinné souvislosti se škodou (jedná se o tzv. vnitřní okolnosti). Naproti tomu za tzv. vnější okolnosti jsou typicky považovány živelné přírodní síly, neodvratitelný zásah třetí osoby či zvířete. Dovolatelka má za to, že rozjezd „v horní třetině fyzických možností“ tramvaje je tzv. vnitřní okolností provozu, u které není možná liberace. Žalovaný by se tak mohl zprostit odpovědnosti, jen pokud by prokázal, že škoda byla způsobena porušením povinnosti na straně žalobkyně, což se nestalo. Závěr soudu, že u tramvaje nedošlo k prudkému rozjezdu, má dovolatelka za nedostatečně odůvodněný, opírá-li se jen o graf změn rychlosti tramvaji, aniž by soud disponoval odbornými znalostmi, z nichž by mohl činit závěry, o jak prudký rozjezd se jednalo. Žalovaná ani neprokázala, že by z její strany nebylo možné vzniku škody zabránit. Odpovědnost provozovatele hromadné dopravy je objektivní odpovědností, která nevyžaduje porušení žádných předpisů, nadto předpisů, které si stanoví samotná žalovaná. Je tedy irelevantní, jaké povinnosti si sám dopravce stanoví pro nástup osob s omezenou schopností pohybu nebo orientace. Podle judikatury nemusí ani plnění povinností vyplývajících z právních předpisů postačit ke zproštění odpovědnosti, nebylo-li učiněno vše, co se v souvislosti s provozem jeví jako racionální. Závěr odvolacího soudu o tom, že by povinnost řidiče tramvaje zajistit bezpečné usazení osoby s omezenou schopností pohybu a orientace musela vyplývat přímo z právního předpisu, je v rozporu s tímto výkladem. Za irelevantní též považuje úvahy soudu, že řidič nemusí mít možnost sledovat pohyb po celém vozidle. V daném případě se totiž jednalo o tramvaj, která nebyla plná, dovolatelka nastupovala do prvního vozu a řidiči nebránilo nic ve výhledu. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozjezd tramvaje v tomto konkrétním případě nelze považovat za vnitřní okolnost, která vylučuje možnost liberace podle § 2927 odst. 2 o. z. Vnitřní okolnosti uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které žalobkyně odkazuje, mají společného jmenovatele spočívajícího v závadném jednání osoby nebo závadné věci, popř. nějaké nestandardní okolnosti. Žádné takové okolnosti ovšem nebyly v řízení prokázány. Požadavek, aby provozovatelé hromadné dopravy posečkali před rozjezdem dopravního prostředku, až se lidé usadí, považuje žalovaná za absurdní. Pokud se cestující řádně přidržují, k pádům a zraněním nedochází. Žalovaná se zprostila své odpovědnosti, když učinila vše, co po ní lze spravedlivě požadovat. Po řidiči přitom nelze racionálně požadovat, aby pozoroval pohyb v tramvaji. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, případně odmítnuto. III. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na hmotněprávní otázce liberačního důvodu provozovatele dopravy, která podle § 2927 odst. 2 o. z. dosud nebyla dovolacím soudem řešena. Dovolání je důvodné. IV. Důvodnost dovolání 6. Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. nejprve zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádnou takovou vadu v řízení neshledal. Namítá-li dovolatelka, že soudy nemají dostatek odborných znalostí k posouzení rozjezdu tramvaje, nelze s ní v tomto konkrétním případě souhlasit, neboť soud prvního stupně pouze srovnával dvě výchozí hodnoty, které byly objektivně zachyceny (zrychlení tramvaje při rozjezdu a maximální možné kladné zrychlení). Nejednalo se tudíž o natolik odbornou otázku, aby bylo nutné podrobit ji znaleckému zkoumání nebo nechat zpracovat odborné vyjádření. Ostatně způsob pohybu tramvaje předcházejícího pádu dovolatelky nebyl mezi účastníky sporný a pro řešení sporu neměl podstatný význam. 7. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. 8. Podle § 2895 o. z. škůdce je povinen nahradit škodu bez ohledu na své zavinění v případech stanovených zvlášť zákonem. 9. Podle § 2927 odst. 1 o. z. kdo provozuje dopravu, nahradí škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu. Stejnou povinnost má i jiný provozovatel vozidla, plavidla nebo letadla, ledaže je takový dopravní prostředek poháněn lidskou silou. 10. Podle § 2927 odst. 2 o. z. se povinnosti nahradit škodu nemůže provozovatel zprostit, byla-li škoda způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu. Jinak se zprostí, prokáže-li, že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat. 11. Právní úprava povinnosti hradit újmu způsobenou v souvislosti s provozem dopravy či dopravního prostředku je založena na tom, že jako podmínku vzniku odpovědnostního vztahu nevyžaduje porušení právní povinnosti, jestliže škoda je vyvolána zvláštní povahou provozu dopravní činnosti či k tomu využívaných zařízení, jež jsou souhrnně označena jako dopravní prostředky. Jde o odpovědnost objektivní, která je založena na působení zákonem zvlášť kvalifikované okolnosti (nikoliv na protiprávnosti počínání škůdce), která vyvolá škodlivý účinek, a to bez ohledu na zavinění škůdce, jak předvídá obecné ustanovení § 2895 o. z. (též tzv. odpovědnost za výsledek). Odpovědná osoba (provozovatel) se tedy nemůže zprostit povinnosti k náhradě újmy tím, že prokáže nedostatek zavinění, její odpovědnost je vyloučena jen při splnění tzv. liberačního důvodu (§ 2927 odst. 2 o. z.). Zákon tím poskytuje zvýšenou ochranu poškozenému a reflektuje skutečnost, že dopravní prostředky představují více či méně složitá technická zařízení, s čímž jsou spojeny zvýšené nároky na jejich ovládání, vozidla se pohybují zpravidla vyšší rychlostí, a vykazují proto zvýšené riziko vzniku škod pro přepravované osoby či pro okolí. Objektivní odpovědnost se spojuje právě s těmito projevy typickými pro provoz zařízení, zejména s jeho působením na okolí či dovnitř způsobem, který je výsledkem vlastností dopravního prostředku, schopného přemisťovat se z místa na místo a přepravovat přitom osoby či věci. I samotný způsob jízdy vozidla (jeho pohyb), při němž dojde k pádu přepravovaného pasažéra, je okolností zakládající povinnost k náhradě újmy podle § 2927 o. z. Tato odpovědnost je pak vztažena nikoliv k osobě, která prostředek bezprostředně při vzniku škody ovládá (řídí), nýbrž k provozovateli, jímž je míněna osoba, která provozuje dopravní činnost nebo vlastní dopravní prostředek, či má k němu taková práva a oprávnění, umožňující jí s ním disponovat tak, že jeho využívání má charakter určité organizované, zpravidla trvalejší činnosti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009 , uveřejněný pod C 10426 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“). 12. Liberační důvod je definován v § 2927 odst. 2 větě druhé o. z. požadavkem na vynaložení veškerého úsilí, které lze po provozovateli požadovat, aby zabránil vzniku škody při své dopravní činnosti. Jeho použití je však omezeno podmínkou věty první tohoto ustanovení jen na případy, kdy újma byla způsobena okolností nemající původ v provozu dopravy či vozidla. Pod poněkud nejasný pojem okolností majících původ v provozu (které liberaci vylučují) zahrnuje dosavadní judikatura příkladmo selhání nebo nedostatek činnosti osob použitých v provozu (srov. zhodnocení úrovně rozhodování soudů ve věcech odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků, schváleného plénem bývalého Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 23. 11. 1983, sp. zn. Cpj 10/83 , uveřejněné pod č. 3/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“), nedostatky nebo vady materiálu, a to i skryté (srov. rozhodnutí téhož soudu ze dne 27. 10. 1971, sp. zn. 1 Cz 42/71 , č. 9/1972 Sb. rozh. obč.), technický stav dopravního prostředku (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu Československé socialistické republiky ze dne 29. 1. 1970, sp. zn. 3 Cz 43/69 , č. 80/1970 Sb. rozh. obč.). Naopak za okolnosti nemající původ v provozu (a tedy umožňující liberaci) jsou pokládány „vnější“ vlivy (z pozdější judikatury například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 948/2010 , Soubor, C 9719). Tato judikatura vztahující se k ustanovením § 427 a § 428 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2012, je s ohledem na prakticky shodné znění § 2927 o. z. nadále použitelná. Přesto zůstává uvedený pojem okolností majících a nemajících původ v provozu nevyjasněný zejména proto, že judikaturou podávaný příkladmý výčet pokrývá jen některé z nich a ani rozlišení na vnitřní a vnější okolnosti není dostatečně přesné k vystižení podstaty problému. 13. Z povahy věci je zřejmé, že okolnosti mající původ v provozu mohou tvořit pouze podmnožinu případů, v nichž byla škoda vyvolána zvláštními vlastnostmi provozu dopravy či vozidla; jinak by vymezení, kdy lze liberovat a kdy nikoliv, postrádalo rozlišovací schopnost, případně by bylo obsoletním, jestliže by se oba pojmy shodovaly. Rozlišení okolností vylučujících liberaci na vlivy působící zevnitř vozidla a zvenčí k vysvětlení pojmů nepřispívá, protože dosavadní judikatura popisuje některé jevy, které lze podřadit každé z těchto složek. Je tedy zřejmé, že není významné, odkud tyto okolnosti působí, nýbrž jakým způsobem a s jakým výsledkem se projevily vůči dopravnímu prostředku (též jeho obsluze, technice či organizačním opatřením) tak, že vyvolaly škodlivé působení zvláštních vlastností provozu. Jinými slovy nejprve musí být zřejmé, že újmu vyvolala zvláštní povaha provozu (jinak se vůbec neaplikuje § 2927 o. z.), a pouze tehdy lze zvažovat, zda šlo zároveň o okolnosti mající původ přímo v provozu samém (liberace je vyloučena) nebo o okolnosti jiné, tedy se samotným provozem přímo nespojené (liberace přichází v úvahu). Pojem okolností, které nemají původ v provozu, tak naplňují pouze ti činitelé, kteří ať zevnitř či zvenčí působí takovou silou či způsobem, že dokáží vyvolat negativní projevy zvláštní povahy dopravního provozu, k nimž by jinak (nebýt těchto specifických okolností) nedošlo. Přes odlišnou formulaci je zde obdoba s liberačním důvodem formulovaným slovy „ledaže by ke škodě došlo i jinak“ u jiných skutkových podstat objektivní odpovědnosti (srov. zejména § 2944 nebo § 2946 odst. 2 o. z.), který počítá s tím, že vnější síla převládla při škodní události natolik, že zvlášť kvalifikovaná okolnost zakládající objektivní odpovědnost je v porovnání s ní bez podstatného významu. V poměrech objektivní odpovědnosti za újmu způsobenou zvláštní povahou provozu dopravy či dopravního prostředku to znamená, že negativní účinek pohybu vozidel a organizace či řízení jejich provozu byl „nastartován“ vnější okolností (míněno pojmově nikoliv prostorově) natolik silnou, že převládla nad vlastnostmi provozu a převažujícím způsobem zapříčinila negativní dopad zvláštních vlastností spojených s dopravní činností. Při vědomí jisté nedokonalosti příkladmých výčtů považuje dovolací soud za vhodné označit za ně zejména živelní události či extrémní povětrnostní vlivy nezvladatelně zasahující do pohybu vozidla, jejich důsledky působící vůči provozu vozidla (pád stromu či kamení na vozidlo, sesuv půdy), nebo s provozem nesouvisející jevy uvnitř dopravního prostředku (napadení řidiče přepravovanou osobou, konflikt mezi cestujícími, výbuch či požár látek přenášených pasažérem). Pouze v případě takových a jim podobných okolností může se provozovatel dopravy či dopravního prostředku odpovědnosti zprostit, prokáže-li zároveň, že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po něm požadovat, tedy že okolnostem, jež vyvolaly škodlivý účinek, nemohl předejít a eliminovat jejich působení na provoz vozidla. 14. V poměrech posuzované věci se z toho podává, že ze zjištěného skutkového stavu (jeho správnost není dovolací soud oprávněn přezkoumávat, neboť způsobilým dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je pouze nesprávné právní posouzení věci) nevyplývají ohledně průběhu škodní události žádné okolnosti nemající původ v provozu, neboť dovolatelka upadla při běžném jízdním manévru rozjezdu tramvaje ze stanice. Projevily se tudíž vlastnosti typické pro provoz tramvaje (zrychlený pohyb, rozjezdová akcelerace), nikoliv vně provozu stojící okolnosti, které by do nich zasáhly převažující měrou. Již tím je tedy uplatnění liberačního důvodu podle § 2927 odst. 2 o. z. vyloučeno a nebylo namístě zkoumat, zda takovému působení vozidla dovnitř na cestující mohl jeho provozovatel zabránit vynaložením veškerého úsilí, které lze po něm požadovat. 15. Z toho je zřejmé, že uplatněný dovolací důvod je naplněn a že v otázce zproštění se odpovědnosti žalovanou je napadené rozhodnutí věcně nesprávné. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), a to v celém rozsahu, byť výrok ohledně samostatného nároku na náhradu za bolest s příslušenstvím (náklady na znalecký posudek) nepřesahuje částku tzv. bagatelního limitu 50.000 Kč. Předmětem dovolání byla existence právního titulu odpovědnosti, tj. otázka společná bez rozdílu pro všechny nároky, nikoli specifické otázky podmínek vzniku jednotlivých nároků, neuplatní se tudíž v této věci omezení přípustnosti dovolání obsažené v ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2478/2015 , č. 9/2018 Sb. rozh. obč.). 16. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Ten se bude v dalším řízení zabývat především výší nároku, avšak zváží též, zda je dán důvod k použití § 2918 o. z., podle nějž vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Byla-li totiž škoda způsobena výlučně či zčásti jednáním poškozeného, je v odpovídajícím rozsahu vyloučena odpovědnost provozovatele, a to nikoliv z důvodu zproštění se jeho odpovědnosti z tzv. liberačního důvodu, nýbrž z důvodu chybějící příčinné souvislosti mezi okolností, za niž žalovaný objektivně odpovídá, a vznikem újmy na straně poškozeného (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 983/2009 ). Tyto okolnosti ovšem musí ve sporu prokazovat žalovaný provozovatel dopravy, nikoliv žalobkyně, jak nepřesně naznačil odvolací soud v závěru bodu 14 odůvodnění svého rozsudku. Lze poukázat i na ustálenou rozhodovací praxi, která plné způsobení si újmy osoby uvnitř vozidla spojuje pouze s výraznou neopatrností pasažéra či jeho ignorací pokynů ze strany přepravce (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 431/2008 , Soubor C 8671). 17. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23061/	17.10.2023	28 Cdo 1214/2023	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl dovolání žalované proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 12. 2022, sp. zn. 11 Co 121/2022; jinak je odmítl. I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 4. 3. 2022, č. j. 14 C 179/2020-106, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni shora nadepsanou částku s příslušenstvím (výrok I.) a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů řízení žalované (výrok II.). Žalobkyně se po žalované domáhala částky 124.485,50 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, neboť uhradila dluh ze smlouvy o úvěru za žalovanou a R. K., kteří byli společně a nerozdílně zavázáni k jeho úhradě. Soud vzal za prokázané, že R. K. souhlasil s uhrazením dluhu ze strany žalobkyně, neboť se v rámci insolvenčního řízení této úhrady dovolával, uzavření dohody o úhradě dluhu mezi nimi se však žalované prokázat nepodařilo. Nárok žalobkyně celkem činil 248.971 Kč s příslušenstvím, z čehož po žalované žádala polovinu. Okresní soud uzavřel, že žalobkyně za žalovanou a R. K. plnila to, co měli po právu plnit sami, čímž se jmenovaní na její úkor obohatili. Soud však žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť odlišně od závěrů judikatury Nejvyššího soudu vyložil § 2997 odst. 1, větu druhou, zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), tak, že se vztahuje i na případy bezdůvodného obohacení vzniklého plněním za jiného, a tedy, že se žalobkyně nemůže domáhat vydání bezdůvodného obohacení, když plnila s vědomím, že k takovému jednání není povinna. 2. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 1. 12. 2022, č. j. 11 Co 121/2022-183, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 124.485,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud se neztotožnil se závěry soudu prvního stupně stran výkladu § 2997 odst. 1 o. z., nýbrž se co do interpretace daného ustanovení přidržel ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované např. jeho rozsudkem ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 208/2019 , publikovaným pod č. 21/2020 Sb. rozh. obč., a žádání žalobkyni přiznal. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem brojí žalovaná dovoláním, v němž tvrdí, že dovolací soud „dosud neřešil zásadní spornou otázku“. Z obsahu dovolání je dále patrné, že za otázku v judikatuře dovolacího soudu doposud neřešenou zřejmě považuje otázku, zda může třetí osoba, jež splnila dluh za solidárně zavázané dlužníky, uplatnit nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči kterémkoliv z dlužníků, ačkoliv souhlas k plnění z její strany byl udělen pouze jedním z dlužníků. Upozorňuje, že na uvedenou otázku nelze bez dalšího aplikovat judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k předchozí právní úpravě, neboť nyní účinný občanský zákoník vykazuje oproti úpravě obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, účinném do 31. 12. 2013, značné systematické rozdíly v oblastech jak zániku závazků (přijetí plnění věřitelem bez souhlasu dlužníka), tak bezdůvodného obohacení. 4. Dále dovolatelka brojí proti závěru nalézacích soudů, že nebyla uzavřena dohoda mezi žalobkyní a R. K., zdůrazňuje prohlášení R. K. učiněné v insolvenčním řízení, že dluh uhradil. Táže se, koho tíží důkazní břemeno ohledně smluvního vztahu mezi žalobkyní a R. K., přičemž akcentuje, že žalobkyně a R. K. jednali prostřednictvím stejného právního zástupce a že žalobkyně je společnost ovládaná bratrem R. K. Namítá, že navrhovala další důkazy k prokázání konkrétních okolností, z nichž vyplývá uzavření dohody o splnění dluhu mezi R. K. a žalobkyní. Též se vyjadřuje k zásadě reformatio in peius , k níž pokládá hypotetickou otázku, zda odvolací soud postupoval dle zákona, když po zrušení rozsudku pro zmatečnost k opravnému prostředku žalované v rozsudku novém nepřiznal žalované dobrodiní splátek. Domáhá se, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. K dovolání se vyjádřila žalobkyně, jež navrhla odmítnutí daného mimořádného opravného prostředku, případně jeho zamítnutí, neboť dovolatelka především nedostála jeho zákonným náležitostem dle § 241a odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). III. Přípustnost dovolání 6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že mu jakožto instanci toliko přezkumné, a nikoliv nalézací nepřísluší v řízení seznaný skutkový stav jakkoli revidovat (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5833/2016 , ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2739/2018 a ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2252/2022 ). Žalovanou tvrzené uzavření dohody mezi žalobkyní a R. K., jež by vylučovalo vznik bezdůvodného obohacení žalované na úkor žalobkyně, nebylo soudy prokázáno (viz bod 30. rozsudku okresního soudu a bod 24. rozsudku krajského soudu v nynější věci), přičemž setrvávání dovolatelky na opačném závěru nemůže přípustnost dovolání přivodit, neboť se jedná o polemiku se skutkovými konkluzemi nalézacích soudů. 10. K dovolatelkou vznesené otázce ohledně rozložení důkazního břemene sluší se osvětlit, že odvolací soud ani soud prvního stupně nijak nevybočily ze zásady ovládající dokazování ve sporném řízení, dle níž určitou pro věc právně významnou skutečnost prokazuje ten, kdo s její existencí (a důkazem o ní) spojuje pro sebe příznivé právní důsledky (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010 , či ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4626/2015 , případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1240/2017 ). Podle konstantní judikatury dovolacího soudu týkající se rozložení důkazního břemene účastníků ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení platí, že žalobce, jenž uplatňuje nárok na vrácení určité částky, uváděje, že ji žalovanému předal, tíží důkazní břemeno o uskutečnění předání. Na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu, na základě něhož si směl převzaté prostředky ponechat. Nepříznivé procesní následky stavu nejistoty ohledně důvodnosti prokázaného pohybu aktiv jsou tedy v obdobných situacích vyvozovány vůči příjemci plnění (srovnej namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1167/99 , a ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 246/2001 , nebo usnesení téhož soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1494/2013 ). Uvedený závěr se přitom zcela nepochybně uplatní i v režimu ustanovení § 2991 odst. 2 o. z., kdy žalující je tvrzeno plnění závazku žalované, tedy argumentuje se skutkovou podstatou „plnění za jiného“, a žalovaná zakládá svou procesní obranu na existenci dohody o plnění mezi žalobkyní a R. K. 11. K otázce zhoršení postavení účastníka řízení při určení splátek poté, co bylo k jím podané žalobě pro zmatečnost původní rozhodnutí zrušeno, nelze než poznamenat, že jak dovolatelka sama uvádí, problém je toliko hypotetický, neboť přisouzenou částku již žalobkyni uhradila, přičemž účelem dovolacího řízení není řešit dovolatelem předestřené teoretické (či hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2887/2016 , ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019 , ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018 , či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020 ). 12. Závěrem Nejvyšší soud dodává, že podala-li dovolatelka dovolání proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, pak se dovolací soud zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení. Proti zmíněnému výroku je však dovolání se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné, a proto bylo v naznačeném rozsahu odmítnuto (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). 13. Dovolání žalované je však přípustné do meritorní části rozhodnutí pro řešení otázky, zda může třetí osoba, jež není povinna k uhrazení dluhu, plnit věřiteli bez souhlasu dlužníka v kontextu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, neboť se jí Nejvyšší soud doposud nezabýval. IV. Důvodnost dovolání 14. Dle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 15. Dle § 454 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), se bezdůvodně obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám. 16. Skutková podstata bezdůvodného obohacení vzniklého plněním za osobu, jež měla po právu plnit sama (dále též „plnění za jiného“), upravuje situace, v nichž třetí osoba plnila dluh dlužníka, aniž by k tomu byla povinna, přičemž mezi dotčenými osobami bylo zřejmé, že plní za jiného. Právní povinnost dlužníka musí v době plnění třetí osobou existovat. Dlužník je zproštěn své povinnosti vůči věřiteli, ovšem ochuzený (osoba třetí, jež plnila, ačkoliv k tomu nebyla povinna) má poté právo domáhat se vydání bezdůvodného obohacení ve vztahu k dlužníkovi, nikoliv věřiteli, jemuž plnil. Účelem této úpravy je tedy umožnit regres třetí osoby (plnitele) vůči dlužníku (k § 454 obč. zák. srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3508/2009 , ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4388/2008 , publikovaný pod č. 9/2012 Sb. rozh. obč., a ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1145/2017 , v kontextu současné právní úpravy pak za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1783/2022 ). Je nutno dodat, že absencí povinnosti ochuzeného plnit je třeba rozumět to, že ochuzený (plnitel) není obohacenému (dlužníku) zavázán splnit jeho dluh. Existence takové povinnosti ochuzeného vůči obohacenému by totiž mezi nimi představovala právní důvod pro nabytí majetkového prospěchu spočívajícího v zániku dluhu obohaceného (viz za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1783/2022 ). Jestliže by ten, kdo plnil, jednal v přesvědčení, že plní svůj vlastní závazek nebo jinou svou právní povinnost vůči věřiteli, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není, šlo by o plnění bez právního důvodu a nárok na vydání bezdůvodného obohacení by vznikl vůči tomu, komu bylo plněno (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002 , publikovaný pod č. 28/2006 Sb. rozh. obč., ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1145/2017 , a ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 208/2019 , publikovaný pod č. 21/2020 Sb. rozh. obč.). 17. Aplikaci dané skutkové podstaty je nutno provádět s ohledem na obecná ustanovení upravující zánik závazku splněním dluhu třetí osobou, jimiž jsou zejména § 1936 a 1937 o. z. 18. Dle § 1936 odst. 1 o. z. musí věřitel přijmout plnění, které mu se souhlasem dlužníka nabídne třetí osoba. To neplatí, je-li plnění vázáno na osobní vlastnosti dlužníka. Odstavec druhý téhož ustanovení poté říká, že kdo plní dluh jiného, aniž za dluh ručí a ani jinak dluh nezajistil, může na věřiteli požadovat před splněním nebo při něm, aby mu postoupil svoji pohledávku. 19. Navazující § 1937 odst. 1 o. z. upravuje, že souhlasu dlužníka není třeba, pokud třetí osoba plní věřiteli jeho dluh proto, že za dluh ručí nebo závazek jinak zajišťuje. Dle druhého odstavce vstupuje splněním dluhu tato osoba do práv věřitele a má právo, aby jí dlužník vyrovnal, co za něho plnila. Pohledávka věřitele na ni přechází včetně příslušenství, zajištění a dalších práv s pohledávkou spojených. Věřitel vydá tomu, kdo za dlužníka plnil, potřebné doklady o pohledávce a sdělí mu vše, co je k uplatnění pohledávky zapotřebí. 20. Otázku, zda může třetí osoba (plnitel), jež za závazek neručí ani jej jinak nezajišťuje, zapravit dlužníkův dluh i bez jeho souhlasu, občanský zákoník výslovně neupravuje (tedy ani takový postup nezakazuje; ustanovení § 1936 a § 1937 o. z. se vyjadřují k povinnosti věřitele plnění přijmout, ne k možnosti takto učinit). 21. Odborná literatura vyslovující se k dané otázce vykazuje názorovou nejednotnost. Objevují se přesvědčení, že dlužník má nejen povinnost, ale i právo plnit [takto např. Bányaiová, A. In: Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V (§ 1721-2520) (online), Praha: Wolters Kluwer, 2021, § 1936], možnost třetí osoby plnit za dlužníka je tedy podmíněna jeho souhlasem [Handlar, J. In: Pražák, Z., Fiala, J., Handlar, J. a kol. Závazky z právních jednání podle občanského zákoníku. Komentář k § 1721–2893 OZ podle stavu k 1. 4. 2017 ve znění zákona č. 460/2016. Praha: Leges, 2017, s. 459; dle J. Šilhána může být souhlas i konkludentní – Šilhán, J. In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 953-954], a pokud třetí osoba plní bez souhlasu dlužníka, vznikne za absence jiné dohody mezi osobami bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu mezi plnitelem a věřitelem (Bányaiová, A., cit. Dílo, Šilhán, J., cit. Dílo, s. 954). Opačně, tedy že dlužník nemá právo na svůj dluh a ani na „svého věřitele“, pak B. Dvořák v komentáři k převzetí dluhu (§ 1888 o. z.) [Dvořák, B. In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 763]. 22. Větší část autorů se poté přiklání k možnosti plnitele zapravit dluh i bez souhlasu dlužníka, názory se však dále liší na oprávnění plnit proti výslovně vyjádřené nevoli dlužníka. Někteří odborníci dávají za pravdu závěrům dosavadní judikatury vztahující se k předchozí právní úpravě, že bezdůvodné obohacení plněním povinnosti za jiného nastává při plnění nikoliv proti vůli dlužníka, relevantní je tedy pouze výslovně vyjádřený nesouhlas dlužníka s tím, aby za něj bylo plněno třetí osobou [Bílková, J. Bezdůvodné obohacení v novém občanském zákoníku. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 121; Eliáš, J., Adamová, H., Brim, L. In: Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI (§ 2521-3081). 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2021, s. 1246]. K předchozí judikatuře se v otázce přípustnosti plnění třetí osoby, není-li dán souhlas dlužníka, hlásí též J. Porod, jenž dovozuje, že § 1936 o. z. upravuje toliko, za jaké situace věřitel přijmout plnění musí. Plnitel tak může zapravit dluh dlužníka i bez jeho souhlasu, nemožnost plnění ze strany třetí osoby způsobí pouze takový nesouhlas, který je výslovný a byl zřízen v dohodě mezi věřitelem a dlužníkem, obdobně jako zákaz postoupení pohledávky [nikoliv tedy jednostranně projevený nesouhlas dlužníka; Porod, J. In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 2088–2089]. J. Petrov vychází z úpravy nákladu učiněného za jiného v § 3013 o. z., již označuje za duplicitní s úpravou skutkové podstaty plnění za jiného v § 2991 odst. 2 o. z., přičemž se ztotožňuje s možností plnit bez souhlasu dlužníka, v závěrech dochází až k analogii k postoupení pohledávky bez souhlasu dlužníka a dovozuje, že „plnění třetí osoby lze přijmout i bez dlužníkova souhlasu, pokud je možné na ni pohledávku postoupit“ [Petrov, J. In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1887, 2002–2003]. F. Melzer a K. Csach nesporně podporují výklad, dle něhož je možné plnit i bez souhlasu dlužníka, přičemž dovozují, že „i výslovně projevený nesouhlas dlužníka s tím, aby za něj bylo plněno, takovému plnění nebrání“. Zdůrazňují institut přistoupení k dluhu dle § 1892 odst. 1 o. z., dle kterého se může třetí osoba bez souhlasu dlužníka stát solidárně zavázaným spoludlužníkem, i možnost úplatného postoupení pohledávky též bez souhlasu dlužníka. Inspirováni německou doktrínou uvádějí, že by měla být analogicky aplikována pravidla o ochraně dlužníka při postoupení pohledávky (např. § 1881 odst. 1 a § 1884 o. z.). [Melzer, F., Csach, K. In: Melzer, F., Tégl, P., a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. (§ 2894-3081). 1. vyd. Praha: Leges, 2018, s. 1350]. 23. Dovolací soud se kloní k posledně jmenovaným v odborné literatuře prezentovaným názorům, že souhlas dlužníka s plněním jeho dluhu ze strany třetí osoby není pro zapravení povinnosti a vznik kondikce nezbytný. Je tedy irelevantní, zda dlužník s popsaným jednáním souhlasí či nesouhlasí; zabránit takovému postupu může toliko, sjedná-li si s věřitelem zákaz plnění třetí osobou. Východiska pro uvedené závěry lze nalézt zejména při zkoumání hodnotového založení zákonodárce a zamýšlených účinků souvisejících právních norem. 24. Dle § 1892 odst. 1 o. z. kdo bez dlužníkova souhlasu ujedná s věřitelem, že za dlužníka splní jeho dluh, stává se novým dlužníkem vedle původního dlužníka a je spolu s ním zavázán společně a nerozdílně. 25. Skrze citované ustanovení občanský zákoník plniteli výslovně umožňuje, aby se bez souhlasu dlužníka na základě ujednání s věřitelem stal osobou solidárně zavázanou s dlužníkem původním, přičemž může splnit věřiteli a vůči dlužníku uplatnit regres dle § 1876 odst. 2 o. z. (stejně jako při plnění za jiného dle § 2991 odst. 2 o. z. originárně vzniká nový závazek mezi plnitelem a dlužníkem). 26. Dle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 27. Postoupení pohledávky dle § 1879 o. z. též nepředpokládá souhlas dlužníka, lze tak učinit i proti jeho vůli. Postupník (osoba třetí) plní věřiteli úplatu (postoupit pohledávku je možné i bezplatně, ovšem pro účely připodobnění institutu plnění za jiného je vhodné uvažovat o úplatném postoupení), vstupuje na místo věřitele a stává se osobou aktivně legitimovanou k vymáhání pohledávky vůči dlužníku. Situace je tedy hospodářsky totožná s případem, v němž plnitel dle § 1936 odst. 2 o. z. požaduje postoupení pohledávky. 28. Podle § 1881 odst. 1 o. z. lze postoupit pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka a věřitele nevylučuje. Dle § 1881 odst. 2 o. z. nelze postoupit pohledávku, která zaniká smrtí nebo jejíž obsah by se změnou věřitele k tíži dlužníka změnil. 29. Dlužníkův nesouhlas by poté měl být respektován, pokud je výslovný a byl zřízen v dohodě s věřitelem obdobně jako zákaz postoupení pohledávky dle § 1881 o. z. 30. Vzhledem ke specifikům bezdůvodného obohacení plněním za jiného je třeba přiznat obohacenému (dlužníkovi) zvýšenou míru ochrany – zůstávají mu zachovány všechny námitky, které by mohl vznést, pakliže by proti němu uplatnil pohledávku jeho věřitel sám, tedy například i námitka zániku či neexistence dluhu nebo jeho promlčení a další (analogicky k § 1884 o. z.; srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1449/98, a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2093/2000 , nebo usnesení téhož soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4256/2008 , či ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 895/2016 ; obdobně též Eliáš, J., Adamová, H., Brim, L., cit. Dílo, s. 1247, nebo Bílková, J., cit. Dílo, s. 122). 31. Dovolací soud tedy dospěl ke konkluzi, že třetí osoba může plnit věřiteli za dlužníka s následky zapravení dluhu a vzniku kondikce z plnění za jiného i bez dlužníkova souhlasu, a proto je rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správné, a dovolání tedy bylo podáno nedůvodně. 32. Jelikož je dovolání přípustné, Nejvyšší soud dále dle § 242 odst. 3 o. s. ř. zkoumal, zda odvolací řízení nebylo postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaná odkazuje na neprovedené důkazy, čímž by mohla poukazovat na vady řízení. Namítá, že navrhovala provést další důkazy, jimiž hodlala u soudu prvého stupně prokázat, že mezi žalobkyní a R. K. došlo k uzavření dohody, a brojí vůči skutečnosti, že tyto důkazy nebyly provedeny. Zde je ovšem třeba zdůraznit, že okresní soud předmětné důkazy neponechal bez povšimnutí, nýbrž k jejich vyžádání nepřistoupil, neboť shledal, že skutečnosti jimi prokazované byly doloženy již provedenými důkazy, případně byly mezi účastníky nesporné nebo nemají vliv na rozhodnutí v této věci (viz bod 21. rozsudku). Konstantní judikatura Ústavního soudu se k problematice opomenutých důkazů vyjadřuje v tom smyslu, že zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, jakož je třeba i zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést. Jinými slovy, rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích účastníků řízení rozhodnout, a pokud důkazním návrhům nevyhoví, pak v rozhodnutí vyloží, z jakých důvodů je neprovedl, respektive je nepřevzal pro základ skutkových zjištění (srovnej mimo jiné nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11 , ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 , nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07 ). Danému požadavku se však okresní soud nezprotivil, neboť se ke jmenovaným důkazům vyjádřil (viz výše), k namítané vadě řízení tedy nedošlo a ani žádné jiné vady řízení zdejší soud neshledal. 33. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému posoudil dovolání žalované, pokud směřovalo proti meritorní části rozsudku odvolacího soudu, jako nedůvodné ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., pročež je zamítl podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23067/	27.09.2023	29 NSČR 165/2022	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání zajištěného věřitele C. A., zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 2022, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením ze dne 8. 4. 2021 Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“): [1] Souhlasil s tím, aby D. J., insolvenční správce dlužníka S. G., a. s., vydal zajištěnému věřiteli číslo 110 C. A. (dále též jen „zajištěný věřitel C“) částku 15.638.254 Kč jako výtěžek zpeněžení předmětu zajištění (bod I. výroku). [2] Uložil insolvenčnímu správci: a/ provést vydání výtěžku zpeněžení podle upraveného seznamu přihlášek do 15 dnů od právní moci usnesení, b/ zapsat do upraveného seznamu přihlášek k přihlášce zajištěného věřitele C, jaká částka mu byla vyplacena, eventuálně jaká její zbývající část se vypořádá při rozvrhu, c/ podat mu písemnou zprávu o provedeném vydání výtěžku zpeněžení do 30 dnů od právní moci usnesení (bod II. výroku). [3] Přiznal insolvenčnímu správci zálohu na odměnu ze zpeněžení předmětu zajištění ve výši 777.387 Kč, včetně částky odpovídající dani z přidané hodnoty (bod III. výroku). 2. Insolvenční soud vyšel z toho, že: 3. Podáním datovaným 11. 2. 2021 (B-81) [dále jen „návrh ze dne 11. 2. 2021“] požádal insolvenční správce o udělení souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení zajištění ve výši 15.638.254,46 Kč zajištěnému věřiteli C uváděje, že zpeněžením závodu dlužníka bylo dosaženo částky 70 miliónů Kč. Nebyly vynaloženy žádné náklady na správu „podniku“ (správně závodu). Od částky 70 miliónů Kč odečetl insolvenční správce náklady na zpeněžení závodu (3.256.300 Kč), náklady na vypracování znaleckého posudku (800.000 Kč) a odměnu organizátora výběrového řízení (2.456.300 Kč). Čistý výtěžek zpeněžení závodu stanovil insolvenční správce částkou 66.743.700 Kč, s tím, že částka určená k vydání zajištěným věřitelům z této sumy činila 25.935.205,92 Kč. Ve vztahu k zajištěnému věřiteli C poukázal insolvenční správce na pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2021. 4. Podáním datovaným 23. 2. 2021 (B-83), doplněným podáním datovaným 19. 3. 2021 (B-87) uplatnil zajištěný věřitel C námitky, požaduje, aby mu bylo vyplaceno z výtěžku zpeněžení celkem 50 miliónů Kč. 5. Námitky zajištěného věřitele C nepokládal insolvenční správce za důvodné. 6. Následně insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 298 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z ustanovení § 1 odst. 2 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů – dospěl k těmto závěrům: 7. Z výtěžku zpeněžení závodu připadla na zajištěného věřitele C jako výtěžek zpeněžení zajištění celkem částka 16.415.641,46 Kč, čemuž po odpočtu částky připadající na odměnu insolvenčního správce (777.387 Kč, včetně částky odpovídající dani z přidané hodnoty) odpovídá oněch 15.638.254,46 Kč, s jejichž vydáním zajištěnému věřiteli C proto souhlasil. 8. Včasné námitky zajištěného věřitele C nejsou opodstatněné, když návrh na vydání výtěžku zpeněžení zajištění odpovídá obsahu spisu a dosavadní postup insolvenčního správce je v souladu se zákonem. 9. K obsahu těchto námitek insolvenční soud uvádí, že tvrzení v nich obsažená zčásti směřují do předchozích, již uzavřených, fází insolvenčního řízení (a potud jde bez dalšího o námitky neopodstatněné). Obsahově pak (současně) jde o námitky nedůvodné. Konkrétně jde o ta tvrzení, jimiž zajištěný věřitel C vytýká insolvenčnímu správci, že popřel pořadí jeho pohledávky [incidenční spor tím vyvolaný skončil shora označeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2021 (určením, že šlo o zajištěnou pohledávku)]. Dále jde o námitky ke způsobu zpeněžení majetkové podstaty dlužníka. Tato fáze insolvenčního řízení je již uzavřena, když insolvenční správce zpeněžil závod dlužníka jedinou smlouvou (§ 290 insolvenčního zákona) se souhlasem věřitelského výboru (uděleným 27. 11. 2019) a insolvenčního soudu (uděleným usnesením ze dne 5. 12. 2019). 10. K námitce zajištěného věřitele C, že měl obdržet z výtěžku zpeněžení více než 15.638.254,46 Kč, poukazuje insolvenční soud na to, že: [1] Podíl na výtěžku zpeněžení obchodního závodu dlužníka připadající na jednotlivé zajištěné věřitele stanovil znalecký posudek ze dne 23. 9. 2020 (dále jen „znalecký posudek), vypracovaný znaleckým ústavem E. C. s. r. o. (dále jen „znalecký ústav E“), zveřejněný v insolvenčním rejstříku dne 30. 9. 2020 (B-68, B-69). [2] Podle návrhu ze dne 25. 9. 2020 (B-68, B-69) [dále jen „návrh ze dne 25. 9. 2020“] měli obdržet: 1) zajištěný věřitel P. D. (dále jen „P. D.“) částky 1.845.277,26 Kč a 7.967.196,15 Kč, 2) zajištěný věřitel C částky 484.478,05 Kč a 15.638.254,46 Kč. [3] Insolvenční správce současně navrhl, aby částka 15.638.254,46 Kč byla deponována na účtu majetkové podstaty dlužníka do pravomocného skončení incidenčního sporu o určení pořadí pohledávky, vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. 66 ICm 3613/2019. [4] Proti návrhu ze dne 25. 9. 2020 nepodal zajištěný věřitel C námitky. [5] Usnesením ze dne 30. 11. 2020 souhlasil insolvenční soud s tím, aby insolvenční správce vydal: 1) zajištěnému věřiteli P. D. částky 1.845.277,26 Kč a 7.967.196,15 Kč, 2) zajištěnému věřiteli C částku 484.478,05 Kč. Současně (v odůvodnění) vysvětlil, že o vydání výtěžku zpeněžení ve výši 15.638.254,46 Kč zajištěnému věřiteli C prozatím (do pravomocného rozhodnutí incidenčního sporu) nemůže být rozhodnuto, takže předmětná částka bude do té doby deponována na účtu majetkové podstaty dlužníka. 11. Co do výše výtěžku zpeněžení (tedy) zajištěný věřitel C mohl vznést námitky (stejně jako dlužník a ostatní věřitelé) již proti návrhu ze dne 25. 9. 2020 a proti závěrům znaleckého posudku, z nějž tento návrh vychází. Takové námitky však nevznesl nikdo z nich. 12. Výše výtěžku zpeněžení zajištění [zůstatku na bankovním účtu dlužníka u zajištěného věřitele C (herní jistoty)] tak zůstala v insolvenčním řízení nespornou, stejně jako výše dalších plnění pro zajištěné věřitele dle návrhu ze dne 25. 9. 2020. Tím, že zajištěný věřitel C nepodal námitky proti návrhu ze dne 25. 9. 2020, dal ostatním účastníkům a insolvenčnímu soudu najevo (z procesního hlediska), že je srozuměn s tím, že jeho výtěžek ze zpeněžení bude v případě úspěchu v incidenčním sporu činit právě 15.638.254,46 Kč. 13. Současné dlužníkovy námitky proti výši výtěžku zpeněžení měly být tudíž vedeny proti návrhu ze dne 25. 9. 2020. V námitkách proti návrhu ze dne 11. 2. 2021 již zajištěný věřitel C nemůže úspěšně namítat nesouhlas s výší plnění. Proto insolvenční soud (pro nadbytečnost) neprovedl (zajištěným věřitelem C navržený) důkaz znaleckým posudkem znalce A-C. plus, spol. s r. o. (ten nebyl podkladem pro návrh na vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli C), ani výslechy zpracovatelů znaleckých posudků. 14. K odvolání zajištěného věřitele C Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. 2. 2022 potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu I. výroku. 15. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 159a a § 167 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům: 16. Odvolání není opodstatněné, k čemuž lze v podrobnostech odkázat na závěry insolvenčního soudu. Ke stěžejní odvolací argumentaci proti závěru, že námitky proti výši výtěžku zpeněžení připadajícího na uspokojení jeho pohledávky (15.638.254,46 Kč) měly zaznít (již) při návrhu ze dne 25. 9. 2020, uvádí odvolací soud následující: 17. Judikatura představovaná např. „ R 61/2014 “ [správně jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 NSČR 5/2014 , uveřejněné pod číslem 61/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 61/2014“), které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu] dovozuje, že (i) pro poměry insolvenčního řízení je plně uplatnitelný závěr, podle něhož se jednotlivé fáze řízení zpravidla uzavírají rozhodnutími, jež činí některé (byť chybné) kroky a postupy (v dalším průběhu řízení) nevratnými, přičemž i uvnitř jednotlivých fází řízení lze nalézt procesní situace a procesní úkony, jejichž zmeškání (nebo i jen prosté opakování) je uskutečnitelné a zhojitelné jen s obtížemi nebo vůbec. 18. Odvolací soud nesouhlasí s výhradou, že zajištěný věřitel C mohl poprvé upozornit na nedostatky předchozího průběhu insolvenčního řízení až v námitkách proti návrhu ze dne 11. 2. 2021. Neukončený spor o určení práva na uspokojení pohledávky ze zajištění nijak nebránil tomu, aby zajištěný věřitel C podal námitky proti návrhu ze dne 25. 9. 2020 (§ 298 odst. 3 insolvenčního zákona), nebo aby následně podal odvolání proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 30. 11. 2020. Srov. obdobně např. již důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sen zn. 29 NSČR 7/2014 , uveřejněného pod číslem 76/2017 Sb. rozh. obč. 19. Usnesení insolvenčního soudu o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli je rozhodnutím ve věci samé, když jeho prostřednictvím definitivně opouští majetkovou podstatu dlužníka část výtěžku zpeněžení majetkové podstaty (je takto „rozvržena“ zajištěnému věřiteli nebo více zajištěným věřitelům). Srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2015, sen. zn. 29 NSČR 31/2013 , uveřejněného pod číslem 95/2015 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 95/2015“). Účinky právní moci takového usnesení (jež v daném případě nastaly dne 18. 12. 2020), se projevují (v intencích § 159a o. s. ř. a § 167 odst. 2 o. s. ř.) tím, že je již nelze napadnout odvoláním jako řádným opravným prostředkem (formální právní moc) a dále závazností jeho výroku a jeho nezměnitelností (materiální právní moc). Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009 , uveřejněné pod číslem 108/2011 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 108/2011“). 20. Obecně dále platí, že je-li rozhodnutím o věci samé (jeho výrokem) ve sporu o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva, zcela vypořádán právní vztah založený ve sporu o plnění na řešení předběžné otázky, řešení přijaté v takovém sporu vyčerpalo beze zbytku obsah předběžné otázky, ze které již (proto) nemohou vzejít další spory o splnění povinnosti mezi týmiž účastníky [a překážka věci rozsouzené ( res iudicata ) brání i následnému sporu o určení, zda tu právní vztah (právní poměr) nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem, jestliže výrokem soudního rozhodnutí má být znovu posouzena stejná předběžná otázka]. Srov. důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012 , uveřejněného pod číslem 82/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 82/2014“). Pro zjištění, o čem soud rozhodl ve výroku rozhodnutí je pak významné též odůvodnění rozhodnutí. 21. Odvolací soud zohlednil (ze spisu ověřil) obsah návrhu insolvenčního správce ze dne 25. 9. 2020 a usnesení ze dne 30. 11. 2020, jímž insolvenční soud tento návrh akceptoval (výrokem souhlasil s vydáním částek 1.845.277,26 Kč a 7.967.196,15 Kč zajištěnému věřiteli P. D. a s vydáním částky 484.478,05 Kč zajištěnému věřiteli C a v odůvodnění vysvětlil, proč zatím nelze vydat zajištěnému věřiteli C částku 15.638.254,46 Kč). 22. Odtud lze uzavřít, že vskutku již v usnesení insolvenčního soudu ze dne 30. 11. 2020 byla zcela vyřešena (vypořádána) otázka, v jaké výši a poměru se z výtěžku zpeněžení závodu uspokojí (ne)zajištění věřitelé, tedy i otázka výše výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele C (15.638.254,46 Kč) [ze zajištění zástavním právem k pohledávce z běžného účtu dlužníka (herní jistotě)] pro případ, že zajištěný věřitel C uspěje v incidenčním sporu. Předmětem napadeného usnesení tak byla již (jen) otázka, zda byl splněn předpoklad pro výplatu uvedené částky zajištěnému věřiteli C (spočívající v jeho úspěchu v incidenčním sporu). II. Dovolání a vyjádření k němu 23. Proti usnesení odvolacího soudu podal zajištěný věřitel C dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí jednak na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, jednak na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 24. Jde o následující otázky: [1] Může zajištěný věřitel odvoláním podle § 298 odst. 7 insolvenčního zákona účinně zpochybnit výši části výtěžku zpeněžení zajištění jemu určené, jestliže insolvenční soud vyslovil souhlas s vydáním této části výtěžku zpeněžení (v pořadí druhým usnesením) poté, co předtím vyslovil souhlas s vydáním (jiné) části výtěžku (téhož) zpeněžení ostatním zajištěným věřitelům usnesením, v němž otázku pozdější výše výtěžku zpeněžení pro onoho zajištěného věřitele řešil pouze v odůvodnění? [2] Jestliže insolvenční soud vyslovil souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení zajištění dvěma po sobě jdoucími usneseními, z nichž prvním vyslovil souhlas s vydáním části výtěžku zpeněžení zajištění zajištěným věřitelům s výjimkou jednoho z nich a druhým vyslovil souhlas s vydáním (zbylé) části výtěžku zpeněžení zajištění [představovaného „bankovním účtem“ („podúčtem“) dlužníka] zbylému zajištěnému věřiteli, je prvním usnesením (v němž se výtěžku zpeněžení zajištění zbylého zajištěného věřitele netýká žádný z výroků) zcela vypořádána (vyřešena) otázka výše části výtěžku zpeněžení zajištění určené pro zbylého zajištěného věřitele? [3] Je v souladu s ustanovením § 5 písm. a/ a § 298 odst. 1 insolvenčního zákona, má-li být věřiteli, jehož zjištěná pohledávka přesahující hodnotu zajištění je zajištěna zástavním právem k pohledávce z bankovního účtu (podúčtu) dlužníka při zpeněžení majetkové podstaty prodejem „podniku“ jedinou smlouvou za částku přesahující výši zůstatku na daném bankovním účtu (podúčtu) dlužníka, vydána [jako poměrná část dosaženého výtěžku zpeněžení vypočtená v prvním kroku na základě poměru hodnoty majetku nezajištěného a majetku představujícího zajištění a ve druhém kroku z částky připadající na zpeněžení zajištění na základě poměru hodnot jednotlivých zajištění (po odečtení nákladů spojených se zpeněžením a po odečtení odměny insolvenčního správce)] pouze částka odpovídající cca 33 % zůstatku onoho účtu (podúčtu)? Otázky č. 1 a 3 má dovolatel za dovolacím soudem neřešené a otázku č. 2 má za vyřešenou v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. 25. Dovolatel namítá (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 26. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel k položeným otázkám následovně: K otázce č. 1 (K možnosti obrany zajištěného věřitele proti vydání výtěžku zpeněžení zajištění jinému zajištěnému věřiteli) 27. Dovolatel nebyl oprávněn podat přípustné odvolání proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 30. 11. 2020. Opačný (nesprávný) závěr přijal odvolací soud prakticky bez jakéhokoliv odůvodnění, ignoruje, že oním usnesením nebylo rozhodováno o (vydání) výtěžku zpeněžení dovolatelova zajištění. V odůvodnění onoho unesení se výslovně uvádí, že o tomto výtěžku nemůže být prozatím rozhodnuto. Výše výtěžku zpeněžení zajištění určená dovolateli byla sice tamtéž indikována (částkou cca 15,6 miliónu Kč) a dovolatel s ní nesouhlasil, odvolání jen proti důvodům rozhodnutí však není přípustné (srov. § 7 insolvenčního zákona ve spojení s § 202 odst. 3 o. s. ř.), takže jeho odvolání proti onomu usnesení by odvolací soud odmítl. 28. Uvedená situace nastala v důsledku nesprávného postupu insolvenčního soudu, který měl na základě návrhu (insolvenčního správce) ze dne 25. 9. 2020 rozhodnout též o výtěžku zpeněžení zajištění určeném dovolateli. Insolvenční soud měl schválit výši výtěžku (cca 15,6 miliónu Kč) a uložit insolvenčnímu správci (jenž to navrhoval), aby tuto částku deponoval na účtu do pravomocného skončení incidenčního sporu; to se ale nestalo, ač insolvenční soudy právě tímto způsobem rozhodují. Srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2015 (z označeného rozhodnutí cituje dovolatel první odstavec odůvodnění). 29. Dovolatel nemohl napadnout usnesení insolvenčního soudu ze dne 30. 11. 2020 odvoláním; se zřetelem k textu odůvodnění onoho usnesení naopak nabyl legitimního a správného dojmu, že o jeho výtěžku zpeněžení ze zajištění teprve bude rozhodnuto (což se v návaznosti na návrh ze dne 11. 2. 2021 stalo usnesením insolvenčního soudu ze dne 8. 4. 2021). Soudy však dovolateli neumožnily brojit proti výši výtěžku zpeněžení zajištění (určené usnesením insolvenčního soudu ze dne 8. 4. 2021) s odůvodněním, že tak měl učinit dříve (námitkami proti návrhu ze dne 25. 9. 2020, respektive odvoláním proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 30. 11. 2020). 30. Závěrem, že dovolatel mohl podat odvolání již proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 30. 11. 2020, takže nemůže napadat výši výtěžku zpeněžení zajištění určenou usnesením insolvenčního soudu ze dne 8. 4. 2021, degradoval odvolací soud dovolatelovo právo podat odvolání proti usnesení o vydání výtěžku zpeněžení dle § 298 odst. 7 insolvenčního zákona na úroveň iluzorního nástroje ochrany práv [srov. k tomu nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 1768/09 (jde o nález uveřejněný pod číslem 49/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu], jelikož dovolatel nemohl podat odvolání proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 30. 11. 2020 a jeho výhrady vůči usnesení insolvenčního soudu ze dne 8. 4. 2021 jsou považovány za opožděné. 31. Není správný ani názor insolvenčního soudu, který odmítl projednat dovolatelovy námitky proti návrhu ze dne 11. 2. 2021, s tím, že měly být podány již proti návrhu ze dne 25. 9. 2020. Dovolatel (jako zajištěný věřitel) má totiž (podle § 298 odst. 7 insolvenčního zákona) právo podat odvolání proti usnesení insolvenčního soudu o vyslovení souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení i když nepodal námitky proti návrhu insolvenčního správce na vydání takového výtěžku zpeněžení; to, zda mohl nebo měl podat námitky proti návrhu ze dne 25. 9. 2020, tudíž není podstatné. 32. Případné námitky proti návrhu ze dne 25. 9. 2020 dovolatel kvalifikovaně nemohl podat, neboť nebyla vyřešena otázka pořadí jeho pohledávky (existence zástavního práva). Přitom zájmy zajištěných a nezajištěných věřitelů jsou při rozhodování o vydání výtěžku zpeněžení protichůdné. Kdyby dovolatel byl věřitelem zajištěným (jak se následně ukázalo), nebyl by vůbec povinen podávat námitky (§ 298 odst. 7 insolvenčního zákona); oproti tomu jako nezajištěný věřitel by byl motivován snahou o co nejnižší uspokojení zajištěných věřitelů (a z toho plynoucí větší hyperochu k rozdělení mezi nezajištěné věřitele). K otázce č. 2 (K překážce věci pravomocně rozhodnuté) 33. Odvolací soud (aniž to uvedl výslovně) aplikoval pro účely závěru, že jde o věc pravomocně rozhodnutou, východiska usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018 [jde o usnesení uveřejněné pod číslem 101/2020 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 101/2020“)], jimiž se ale neřídil (jeho závěr je s nimi v rozporu). 34. Z R 101/2020 (srov. odstavec 29. odůvodnění) i z R 82/2014 (na něž odkazuje R 101/2020 ) plyne, že předběžná otázka ve sporu o plnění je zcela vypořádána (vyřešena) [a překážka věci pravomocně rozhodnuté ohledně této předběžné otázky vzniká], je-li výrok rozhodnutí o plnění založen na řešení této předběžné otázky a toto řešení obsah předběžné otázky zcela vyčerpalo. Taková situace však v projednávané věci nenastala. 35. Odvolací soud nesprávně vychází pouze z toho, že insolvenční soud se o výtěžku zpeněžení zajištění určeném dovolateli zmínil v odůvodnění usnesení ze dne 30. 11. 2020. To ale automaticky neznamená, že o tomto výtěžku bylo rozhodnuto. Odvolací soud se v rozporu s označenými rozhodnutími Nejvyššího soudu nezabýval tím, zda výtěžek zpeněžení zajištění zmíněný v odůvodnění usnesení ze dne 30. 11. 2020 „je předběžnou otázkou“ k výrokům onoho usnesení. Kdyby tak učinil, musel by uzavřít, že tomu tak není. To lze jednoduše ověřit tím, že usnesení ze dne 30. 11. 2020 by bylo přezkoumatelné, i kdyby výše výtěžku zpeněžení zajištění určená dovolateli nebyla v odůvodnění zmíněna. 36. Domněnka odvolacího soudu, že vše, co je zmíněno v odůvodnění rozhodnutí soudu, je „věc rozhodnutá“, odporuje koncepci rozlišování výroku a odůvodnění soudních rozhodnutí. Z R 82/2014 plyne, že jde o poměrně složitou otázku vyžadující podstatně jemnější rozlišování, než jaké zvolil odvolací soud (srov. i příklady vyčerpání předběžné otázky výrokem soudního rozhodnutí uvedené v R 82/2014 ). 37. Výše uvedené podporuje i to, že usnesení ze dne 30. 11. 2020 se odchyluje od návrhu (insolvenčního správce) ze dne 25. 9. 2020 (nebylo jím rozhodnuto o výtěžku zpeněžení všech součástí „podniku“, které představují zajištění). 38. Závěr odvolacího soudu, že usnesením ze dne 30. 11. 2020 byla zcela vyřešena (vypořádána) otázka, v jaké výši a poměru se z výtěžku zpeněžení závodu uspokojí (ne)zajištění věřitelé, tedy i otázka výše výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele C (15.638.254,46 Kč) ze zajištění zástavním právem k pohledávce z běžného účtu dlužníka (herní jistotě), je proto nesprávný a odporuje judikatuře Nejvyššího soudu ( R 82/2014 , R 101/2020 ). K otázce č. 3 (K rozporu se základní zásadou insolvenčního řízení) 39. Dovolatel napadá rovněž správnost posouzení rozdělení výtěžku zpeněžení obsaženého ve znaleckém posudku znaleckého ústavu E, ze kterého vyšel insolvenční soud při rozhodování o návrhu ze dne 11. 2. 2021 (a odvolací soud na tyto závěry insolvenčního soudu odkázal). 40. Návrh ze dne 11. 2. 2021 je ve zjevném rozporu s ustanovením § 5 písm. a/ insolvenčního zákona a dovolatele (jako zajištěného věřitele) bezdůvodně poškozuje; soudy však tyto dovolatelovy námitky nevyslyšely. 41. Je nesporné, že dovolatel přihláškou řádně uplatnil pohledávku převyšující částku 376 milionů Kč, zajištěnou zástavním právem k pohledávce z bankovního účtu (podúčtu) dlužníka se zůstatkem 50 miliónů Kč, a že „podnik“ dlužníka včetně zajištění byl zpeněžen v insolvenčním řízení za částku 70 miliónů Kč. 42. Z uvedeného plyne, že dovolatel měl v principu obdržet ze zpeněžení svého zajištění částku 50 miliónů Kč a mezi další věřitele by mělo být distribuováno zbylých 20 miliónů Kč (před odečtením nákladů na správu a zpeněžení a odměny insolvenčního správce); to se však nestalo. Znalecký posudek totiž neodráží principy, na kterých je postaveno insolvenční řízení, a insolvenční správce a soudy pochybili, jestliže nehodnotili jeho souladnost se zásadami insolvenčního řízení. 43. Je nemyslitelné (a v rozporu s ustanoveními § 5 písm. a/ a § 298 odst. 1 insolvenčního zákona), aby zajištěný věřitel se zástavním právem k pohledávce z bankovního účtu se zůstatkem 50 miliónů Kč obdržel nepatrnou část (cca 15,6 miliónu Kč po odečtení odměny insolvenčního správce) jen proto, že insolvenční správce se rozhodl zpeněžit tento bankovní účet jako součást „podniku“ dlužníka. Nelze vážně tvrdit, že peníze na účtu v částce 50 miliónů Kč byly zpeněženy za cca 16,4 miliónu Kč (cca 15,6 miliónu Kč k vydání dovolateli a odměna insolvenčního správce ve výši cca 0,8 miliónu Kč). 44. Dovolatel si je vědom „rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 28/2011 “ (správně jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015, sen. zn. 29 NSČR 28/2011 , uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 6, ročníku 2016, pod číslem 74), míní však, že jeho závěry nejsou uplatnitelné (pro skutkové odlišnosti) na projednávanou věc. Je tomu tak zejména proto, že v této věci lze bez pochybností určit, jaká část kupní ceny za „podnik“ dlužníka připadla na zajištění dovolatele (50 miliónů Kč). Jestliže zahrnutí dovolatelova zajištění do zpeněžovaného „podniku“ bylo nezbytné pro jeho prodej, pak se ostatní věřitelé měli uspokojovat pouze z přidané hodnoty, které bylo takto dosaženo (20 miliónů Kč). 45. V neposlední řadě je třeba připomenout, že insolvenční správce popřel pořadí dovolatelovy pohledávky, což dovolatele zbavilo možnosti dát insolvenčnímu správci pokyn, aby jeho zajištění vyloučil k samostatnému zpeněžení. V této souvislosti dovolatel (i při vědomí, že jde o závěry dopadající na skutkově odlišnou věc) odkazuje na teoretická východiska usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 28/2011 představovaná závěrem: „V obou těchto úpadkových režimech se prostřednictvím označených ustanovení prosazoval (obchodní praxí ověřený) předpoklad, že při zachování provozu dlužníkova podniku (nebo jeho části) vede zpeněžení dlužníkova podniku (části dlužníkova podniku) jedinou smlouvou zpravidla k dosažení vyššího (pro dlužníkovy věřitele příznivějšího) výtěžku zpeněžení, než je výtěžek, kterého by bylo možno dosáhnout [při ukončení provozu dlužníkova podniku (části dlužníkova podniku)] zpeněžením dlužníkova majetku po částech (,kus po kuse’).“ 46. Závěry obou soudů tomuto účelu neodpovídají. Má-li se prodejem celého „podniku“ dlužníka docílit vyššího výnosu pro věřitele, nelze přijmout závěr, že uvedené neplatí pro zajištěné věřitele se zástavním právem k pohledávce z bankovního účtu. Kdyby stávající závěry insolvenčního soudu a odvolacího soudu byly správné, v zásadě by platilo, že tento typ zajištěných věřitelů bude při zpeněžení dlužníkova „podniku“ jedinou smlouvou (zpravidla) v podstatně horší pozici, než kdyby se majetková podstata zpeněžovala „kus po kuse“. Ke zmatečnosti napadeného rozhodnutí 47. Pro úplnost dovolatel dodává, že odvolací soud vydal napadené rozhodnutí, aniž nařizoval jednání (odkazuje na ustanovení § 94 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona). Takový postup je vadný, protože: [1] rozhodnutí o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli je rozhodnutím ve věci samé, a zároveň [2] insolvenční zákon předpokládá projednání námitek při ústním jednání (§ 298 odst. 3 insolvenčního zákona), což by mělo platit rovněž pro odvolání proti rozhodnutí insolvenčního soudu o návrhu insolvenčního správce. 48. Odvolací soud tedy tím, že vydal napadené rozhodnutí, aniž nařídil (odvolací) jednání, odňal dovolateli možnost jednat před soudem. 49. Insolvenční správce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout, maje napadené rozhodnutí za správné a usuzuje, že žádná z předložených otázek nemá právní význam v dané věci. 50. Míní, že dovolatel se prostřednictvím dovolání pokouší zakrýt pochybení spočívající v tom, že aktivně nebrojil proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 30. 11. 2020, které řešilo zásadní otázku spočívající v rozdělení výtěžku zpeněžení mezi zajištěné věřitele. 51. Podle insolvenčního správce je právně bezvýznamné, že součástí usnesení ze dne 30. 11. 2020 není výrok o deponování části výtěžku zpeněžení připadající na dovolatele [ač insolvenční správce má (podle toho, co sám navrhoval) postup, který by zahrnoval vydání takového výroku, za přiléhavější]. 52. Z pohledu dovolatele řešilo usnesení ze dne 30. 11. 2020 jinou rozhodnou otázku, totiž otázku poměru, v jakém se ten který ze zajištěných věřitelů bude podílet na výtěžku zpeněžení zajištění. Zůstal-li dovolatel pasivní a neprotestoval-li proti návrhu ze dne 25. 9. 2020, pak došlo (předmětným usnesením) k vyřešení oné otázky (dovolatel měl brojit již proti usnesení ze dne 30. 11. 2020). Jelikož se tak nestalo, musel insolvenční správce vyplatit ostatní zajištěné věřitele v souladu s uvedeným usnesením a na dovolatele tak již nemohla připadnout jím požadovaná částka (50 miliónů Kč). 53. Insolvenční správce je (též) přesvědčen, že soudy postupovaly správně při určení podílů výtěžku zpeněžení podle znaleckého posudku. Praxe (totiž) nerozlišuje předmět zajištění, takže došlo k určení podílů výtěžku zpeněžení podle podílu hodnoty zajištění. I ohledně této námitky ale platí, že dovolatel fakticky souhlasil s tím, že mu bude vydáno právě 15.638.254,46 Kč a zbývající část se rozdělí mezi ostatní věřitele; rozsah prostředků určených pro zajištěné věřitele tím byl vyčerpán a insolvenční správce by stěží mohl vydat více, než kolik zůstalo po výplatě zbývajících zajištěných věřitelů. III. Přípustnost dovolání 54. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 55. Dovolání je (objektivně) přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřených právních otázek č. 1 a 2 jde v daných souvislostech o věc dovolacím soudem neřešenou. Odpověď na otázku č. 3 do značné míry závisí na tom, jak budou vypořádány otázky č. 1 a 2, proto si Nejvyšší soud vyhrazuje posouzení její přípustnosti (až) v návaznosti na zodpovězení otázek č. 1 a 2. 56. Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné (v daném případě podle § 237 o. s. ř.), předchází (ve smyslu § 243c odst. 3, § 240 odst. 1 a § 218 písm. b/ o. s. ř.) posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. Je tomu tak proto, že k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000 , uveřejněné pod číslem 38/2004 Sb. rozh. obč. Také závěry, jež jej vedly k úsudku, že není důvod odmítnout dovolání jako subjektivně nepřípustné, rozvede Nejvyšší soud (až) v návaznosti na zodpovězení otázek č. 1 a 2. IV. Důvodnost dovolání 57. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval nejprve tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 58. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 59. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. 60. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona a občanského soudního řádu: § 5 (insolvenčního zákona) Zásady insolvenčního řízení Insolvenční řízení spočívá zejména na těchto zásadách: a/ insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů; (…) § 7 (insolvenčního zákona) Použití občanského soudního řádu a zákona o zvláštních řízeních soudních Nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. § 14 (insolvenčního zákona) Účastníky insolvenčního řízení jsou dlužník a věřitelé, kteří uplatňují své právo vůči dlužníku. (…) § 167 (insolvenčního zákona) (1) Zajištění věřitelé se v rozsahu zajištění uspokojují ze zpeněžení věci, práva pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla jejich pohledávka zajištěna, nestanoví-li zákon jinak. Pro pořadí jejich uspokojení je rozhodující doba vzniku zástavního práva nebo doba vzniku zajištění, nedohodnou-li se zajištění věřitelé písemně jinak. To platí obdobně pro věřitele podmíněných pohledávek nebo pohledávek budoucích, k jejichž zajištění byla zastavena věc, právo, pohledávka nebo jiná majetková hodnota nebo zřízeno jiné zajištění uvedené v § 2 písm. g/. (…) § 219 (insolvenčního zákona) Ocenění položek soupisu (…) (4) Je-li uplatněno právo na uspokojení přihlášené pohledávky ze zajištění nebo má-li být majetková podstata zpeněžena podle § 290 nebo 292, insolvenční správce zadá znalci ocenění hodnoty zajištění a v případě podle § 290 nebo 292 ocenění hodnoty zpeněžovaného majetku vždy; odstavec 3 se použije přiměřeně. (…) § 290 (insolvenčního zákona) (1) Dlužníkův podnik může insolvenční správce zpeněžit jedinou smlouvou. (2) Výtěžek zpeněžení dlužníkova podniku jedinou smlouvou je součástí celkového výtěžku zpeněžení majetkové podstaty a nemůže sloužit pouze ke krytí závazků souvisejících s prodávaným podnikem. § 298 (insolvenčního zákona) (1) Zajištění věřitelé mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla zajištěna. (2) Výtěžek zpeněžení po odečtení nákladů spojených se správou a zpeněžením podle odstavce 4, nestanoví-li insolvenční soud jinak, a po odečtení částky připadající na odměnu insolvenčního správce a částky připadající na uspokojení osoby podle odstavce 8 vydá insolvenční správce se souhlasem insolvenčního soudu zajištěnému věřiteli. (3) Proti návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení podle odstavce 2 mohou ostatní věřitelé a dlužník podat námitky do 7 dnů ode dne zveřejnění návrhu v insolvenčním rejstříku; k později podaným námitkám se nepřihlíží. K projednání včas podaných námitek nařídí insolvenční soud do 30 dnů jednání, při kterém rozhodne o tom, zda návrhu insolvenčního správce vyhoví. (4) Náklady spojené se zpeněžením lze odečíst nejvýše v rozsahu 5 % výtěžku zpeněžení; náklady spojené se správou nejvýše v rozsahu 4 % výtěžku zpeněžení. Se souhlasem zajištěného věřitele lze odečíst náklady i ve větším rozsahu. (…) (6) Pro zpeněžení podle § 293 se odstavec 2 použije jen tehdy, jestliže zajištěný věřitel dosud nesplnil povinnost podle § 230 odst. 3. (7) Proti rozhodnutí o návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení podle odstavce 2 mohou podat odvolání jen dlužník, insolvenční správce, zajištěný věřitel, jemuž má být výtěžek vydán, a věřitel, který proti němu podal námitky. (…) § 306 (insolvenčního zákona) (…) (4) Vydání rozvrhového usnesení nebrání, jestliže ohledně některé z pohledávek z upraveného seznamu přihlášených pohledávek nejsou dosud splněny podmínky pro její výplatu nebo jde-li dosud o pohledávku spornou; jde zejména o pohledávky, (…) b/ ohledně kterých dosud nebyl skončen incidenční spor. (…) § 307 (insolvenčního zákona) (…) (4) Částky, které by mohly připadnout na pohledávky uvedené v § 306 odst. 4, složí insolvenční správce do úschovy u insolvenčního soudu. Jakmile odpadnou překážky jejich výplatě, vydá o nich insolvenční soud další rozvrhové usnesení; ustanovení o rozvrhovém usnesení platí obdobně i pro další rozvrhové usnesení. Pokud se ukáže, že ohledně některé z těchto částek nejsou splněny předpoklady pro její zařazení do rozvrhu, vyloučí ji insolvenční soud z rozvrhu; proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. Obdobně se postupuje ohledně částek vyčleněných na výlohy spojené s ukončením řízení, pokud nebyly použity. § 153 (o. s. ř.) (…) (2) Soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. § 159a (o. s. ř.) (1) Nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. (2) Výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v § 83 odst. 2, je závazný nejen pro účastníky řízení, ale i pro další osoby oprávněné proti žalovanému pro tytéž nároky z téhož jednání nebo stavu. Zvláštní právní předpisy stanoví, v kterých dalších případech a v jakém rozsahu je výrok pravomocného rozsudku závazný pro jiné osoby než účastníky řízení. (3) V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. (4) Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu. § 167 (o. s. ř.) (…) (2) Není-li dále stanoveno jinak, užije se na usnesení přiměřeně ustanovení o rozsudku. § 206 (o. s. ř.) (1) Podá-li ten, kdo je k tomu oprávněn, včas přípustné odvolání, nenabývá rozhodnutí právní moci, dokud o odvolání pravomocně nerozhodne odvolací soud. (2) Bylo-li však rozhodnuto o několika právech se samostatným skutkovým základem nebo týká-li se rozhodnutí několika účastníků, z nichž každý jedná v řízení sám za sebe (§ 91 odst. 1) a odvolání se výslovně vztahuje jen na některá práva nebo na některé účastníky, není právní moc výroku, který není napaden, odvoláním dotčena. To neplatí v případech, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který odvoláním nebyl výslovně dotčen, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání poměru mezi účastníky. (…) 61. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona a občanského soudního řádu jak v době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (14. 8. 2019), tak v době prohlášení konkursu na majetek dlužníka (29. 11. 2019) a později nedoznala změn. 62. Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), nahradil s účinností od 1. 1. 2014 pojem „podnik“ pojmem „závod“, respektive „obchodní závod“ (srov. § 502 a násl. o. z.). Ve stejném duchu (tedy jako „závod“, respektive „obchodní závod“) je proto třeba pro dobu od 1. 1. 2014 interpretovat pojem „podnik“ v § 290 insolvenčního zákona. Srov. i ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. a argumentaci obsaženou k terminologii např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2020, sen. zn. 29 ICdo 113/2018 , uveřejněném pod číslem 27/2021 Sb. rozh. obč. 63. Ve shora ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným právním otázkám následující závěry: K otázce č. 1 (K možnosti obrany zajištěného věřitele proti vydání výtěžku zpeněžení zajištění jinému zajištěnému věřiteli) a k otázce č. 2 (K překážce věci pravomocně rozhodnuté) 64. Odpověď na otázky č. 1 a 2 vyžaduje vymezení povahy usnesení o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, jež je určující i pro následný rozsah přezkumné činnosti soudů při podávání opravných prostředků (odvolání, dovolání, žaloby pro zmatečnost) proti takovému rozhodnutí. 65. Nejvyšší soud především připomíná (ve shodě se závěrem odvolacího soudu reprodukovaným shora v odstavci 19.), že usnesení, jímž insolvenční soud uděluje insolvenčnímu správci souhlas s vydáním určeného výtěžku zpeněžení předmětu zajištění zajištěnému věřiteli, je rozhodnutím ve věci samé, když jeho prostřednictvím definitivně opouští majetkovou podstatu dlužníka část výtěžku zpeněžení majetkové podstaty (je takto „rozvržena“ zajištěnému věřiteli); srov. např. důvody R 95/2015 nebo odstavec 24. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sen. zn. 29 NSČR 134/2022 . 66. Účinky právní moci takového usnesení se projevují (v intencích § 159a o. s. ř. a § 167 odst. 2 o. s. ř., ve spojení s § 7 insolvenčního zákona) tím, že je již nelze napadnout odvoláním jako řádným opravným prostředkem (formální právní moc) a dále závazností jeho výroku a jeho nezměnitelností (materiální právní moc); srov. shodně např. R 108/2011 , R 101/2020 (odstavec [28] odůvodnění), nebo (opět) usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 134/2022 (odstavec 24. odůvodnění). 67. Bez zřetele k tomu, zda v praxi má takové usnesení podobu usnesení, jímž se vydává výtěžek zpeněžení zajištění jedinému zajištěnému věřiteli (věřiteli, jemuž v insolvenčním řízení vedeném na majetek konkrétního dlužníka nekonkuruje žádný další zajištěný věřitel), je usnesení, jímž insolvenční soud uděluje souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení zajištění (nebo jeho části) zajištěnému věřiteli, usnesením vydávaným ve věci, v níž z právního předpisu (insolvenčního zákona) vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Srov. (prostřednictvím přiměřené aplikace plynoucí z ustanovení § 7 insolvenčního zákona) ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 167 odst. 2 o. s. ř. Při řešení dlužníkova úpadku konkursem (o něž jde v této věci) se způsob vypořádání výtěžku zpeněžení zajištění mezi účastníky insolvenčního řízení (§ 14 odst. 1 insolvenčního zákona) podává především z ustanovení § 167 odst. 1 insolvenčního zákona a z ustanovení § 298 insolvenčního zákona [v judikatuře k § 167 odst. 1 insolvenčního zákona srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sen. zn. 29 NSČR 7/2014 , uveřejněné pod číslem 76/2017 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 76/2017“)]. 68. Zvláštnosti úpravy plynoucí z § 298 insolvenčního zákona se projevují v tom, že po provedeném zpeněžení zajištění svěřuje „návrhovou iniciativu“ insolvenčnímu správci (coby zvláštnímu procesnímu subjektu ve smyslu § 9 písm. d/ insolvenčního zákona, jenž sám není „účastníkem“ insolvenčního řízení) a účastníkům insolvenčního řízení (dlužníku a ostatním věřitelům) umožňuje brojit proti návrhu na vydání výtěžku zpeněžení zajištění (dále též jen „rozdělovací návrh“) podáním včasných námitek (srov. § 298 odst. 3 insolvenčního zákona). „Ostatními věřiteli“ ve smyslu ustanovení § 298 odst. 3 insolvenčního zákona se přitom rozumí ti věřitelé, kterým se podle rozdělovacího návrhu nemá dostat výtěžek zpeněžení zajištění nebo jeho část. V tomto smyslu lze považovat za „ostatního věřitele“ i jen jediného dlužníkova zajištěného věřitele, na něhož rozdělovací návrh sice pamatuje, ale který má za to, že se mu z výtěžku zpeněžení zajištění má dostat i další část výtěžku zpeněžení zajištění, kterou mu onen návrh nepřiznává (typově proto, že podle insolvenčního správce mu ona část výtěžku zpeněžení zajištění nenáleží). 69. Proto také není neobvyklé, že soudy poté, co takový zajištěný věřitel neuspěl se včasnými námitkami proti rozdělovacímu návrhu, meritorně projednávaly jím podané opravné prostředky (odvolání, dovolání), ač podle výrokové části usnesení insolvenčního soudu o souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení zajištění byl zajištěný věřitel jediným příjemcem (čistého) výtěžku zpeněžení zajištění. Srov. k tomu např. již důvody R 95/2015 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2017, sen. zn. 29 NSČR 94/2014 , uveřejněného pod číslem 12/2019 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2018, sen. zn. 29 NSČR 175/2016 , uveřejněného pod číslem 118/2019 Sb. rozh. obč. (v těchto věcech šlo skutkově vždy o to, že zajištěný věřitel, jehož jediného se týkal usnesením insolvenčního soudu udělený souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení zajištění, požadoval částku vyšší). 70. Ve všech těchto případech vedlo odvolání zajištěného věřitele, formálně směřující proti výroku, kterou se příslušná částka přiznávala (odsouhlasovala k vydání) pouze jemu, k věcnému přezkoumání podaného odvolání odvolacím soudem a následně (poté, co odvolací soud v oněch věcech vydal potvrzující usnesení) i k věcnému přezkoumání zajištěným věřitelem podaného dovolání Nejvyšším soudem [nebyl důvod odmítnout odvolání nebo dovolání jako subjektivně nepřípustné právě proto, že z právního předpisu (insolvenčního zákona) vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (insolvenčního řízení)]. Proto nebyl důvod odmítnout (jako subjektivně nepřípustné) ani dovolání v této věci. 71. Ustanovení § 219 odst. 4 insolvenčního zákona předepisuje (co do ocenění položek soupisu majetkové podstaty) ocenění hodnoty zajištění znaleckým posudkem, je-li uplatněno právo na uspokojení přihlášené pohledávky ze zajištění. Znalecký posudek je podle téhož ustanovení povinný pro ocenění hodnoty zpeněžovaného majetku také tehdy, má-li být dlužníkův obchodní závod zpeněžen jedinou smlouvou (§ 290 insolvenčního zákona). Již z usnesení sen. zn. 29 NSČR 28/2011 se přitom podává, že při zpeněžení dlužníkova obchodního závodu jedinou smlouvou určuje znalecký posudek vymezující hodnotu zajištění i hodnotu majetku zpeněžovaného v rámci dlužníkova obchodního závodu poměr, v jakém se z kupní ceny dosažené prodejem obchodního závodu má následně vydělit hodnota výtěžku zpeněžení zajištění určená k výplatě zajištěným věřitelům. 72. Je-li zajištěný věřitel podle rozdělovacího návrhu i podle výrokové části usnesení insolvenčního soudu o souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení zajištění jediným příjemcem určeného (čistého) výtěžku zpeněžení zajištění (jediným zajištěným věřitelem), může jeho nesouhlas s takovým usnesením pramenit též z toho, že při zpeněžení dlužníkova obchodního závodu jedinou smlouvou nesouhlasí s poměrem, v jakém se z kupní ceny dosažené prodejem obchodního závodu vydělila hodnota jemu určeného výtěžku zpeněžení zajištění. 73. „Ostatním věřitelem“ ve smyslu ustanovení § 298 odst. 3 insolvenčního zákona pak může být i zajištěný věřitel, jemuž se podle rozdělovacího návrhu nemá dostat ničeho např. proto, že má jít (oproti mínění opomenutého zajištěného věřitele) o výtěžek zpeněžení takového zajištění (nebo takové části zajištění), které není zajištěním určeným opomenutému zajištěnému věřiteli, nebo u kterého má mít zajištěný věřitel, jemuž se vydává výtěžek zpeněžení, podle § 167 odst. 1 insolvenčního zákona lepší pořadí, než které má (pro stejné zajištění) opomenutý zajištěný věřitel (srov. opět R 76/2017 ). 74. Zajištěný věřitel, který má být podle rozdělovacího návrhu jediným příjemcem (čistého) výtěžku zpeněžení zajištění (s jehož výší ale nesouhlasí), je (coby zajištěný věřitel, jemuž má být výtěžek vydán) osobou oprávněnou podat odvolání proti usnesení, jímž insolvenční soud souhlasil s tím, aby mu insolvenční správce vydal rozdělovacím návrhem určený výtěžek zpeněžení, bez potřeby podat předtím námitky proti rozdělovacímu návrhu. Nepodá-li ovšem předtím (ve lhůtě určené v § 298 odst. 3 insolvenčního zákona) námitky proti rozdělovacímu návrhu, nebude moci účinně odůvodnit případné odvolání proti onomu usnesení námitkami „skutkově novými“ (těmi, které nastaly nebo vznikly před uplynutím lhůty k podání námitek). Současně platí, že insolvenční soud při posuzování návrhu insolvenčního správce na udělení souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli a při rozhodování o tomto návrhu není vázán pouze obsahem včasných námitek věřitelů a dlužníka, ale přihlíží ke všem skutečnostem vyšlým (podle obsahu spisu) najevo v dosavadním průběhu insolvenčního řízení (do uplynutí lhůty k podání námitek). Jinými slovy, i tehdy, nejsou-li žádnou z oprávněných osob podány námitky proti návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, insolvenční soud takovému návrhu nevyhoví, jde-li s ohledem na dosavadní obsah insolvenčního spisu o návrh nesprávný. Ve stejných mezích jako jsou ty, kterými se řídí (má řídit) insolvenční soud, může podaným odvoláním brojit proti rozhodnutí o návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli též zajištěný věřitel, jemuž má být výtěžek vydán a který neuplatnil námitky proti takovému návrhu vůbec, nebo je neuplatnil včas. Srov. (v poměrech dlužníka, jehož postavení upravuje ustanovení § 298 odst. 3 a 7 insolvenčního zákona obdobně) např. odstavec 24. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2022, sen. zn. 29 ICdo 108/2021 , uveřejněného pod číslem 10/2023 Sb. rozh. obč. 75. Usnesení, jímž insolvenční soud souhlasí s tím, aby insolvenční správce vydal výtěžek zpeněžení zajištění pouze jednomu ze zajištěných věřitelů, jejichž pohledávka byla zajištěna stejným zajištěním (tomu, který má lepší pořadí a jehož zajištěná pohledávka spotřebuje celý výtěžek zpeněžení zajištění), přitom může mít podobu usnesení, jehož výroková část se bude týkat pouze onoho zajištěného věřitele s lepším pořadím. Opomenutý zajištěný věřitel, jenž má za to, že insolvenční soud nesprávně určil dobu vzniku zajištění váznoucí na témže předmětu zajištění (že lepší pořadí má on) [srov. opět R 76/2017 ], nebo že mu i při správně určené době vzniku zajištění náleží (např. vzhledem k výši zajištěných pohledávek konkurujících si zajištěných věřitelů) část výtěžku zpeněžení určená výrokem usnesení jinému zajištěnému věřiteli, je osobou oprávněnou podat proti usnesení insolvenčního soudu odvolání bez zřetele k tomu, že není uveden ve výroku usnesení. Jestliže tak neučiní (a usnesení o vydání výtěžku zpeněžení téhož zajištění nabude právní moci), nemůže již v dalším průběhu insolvenčního řízení (např. formou námitek proti konečné zprávě) účinně vznášet argumenty proti správnosti usnesení, jímž insolvenční soud souhlasil s vydáním výtěžku zpeněžení zajištění jinému zajištěnému věřiteli. 76. V těch případech, kdy se podle rozdělovacího návrhu má podílet na (čistém) výtěžku zpeněžení téhož zajištění několik (vzájemně si konkurujících) zajištěných věřitelů, může mít rozdělovací návrh a posléze i výroková část souhlasného usnesení insolvenčního soudu prostou podobu rozdělení celkového (čistého) výtěžku zpeněžení zajištění mezi ony věřitele tak, že součet jim určených částek (jednotlivými výroky usnesení) bude tvořit celkový (čistý) výtěžek zpeněžení zajištění (např. při rozdělovaném celkovém výtěžku zpeněžení zajištění v hodnotě 1.000 v poměru 500, 300 a 200). Odvolání toho kterého zajištěného věřitele může v takové situaci směřovat jak k tomu, aby z celkového (čistého) výtěžku zpeněžení zajištění obdržel více na úkor některého z jemu konkurujících zajištěných věřitelů, tak tomu, aby do celkového (čistého) výtěžku zpeněžení zajištění byly zahrnuty i jiné (než rozdělovacím návrhem a usnesením insolvenčního soudu určené) částky (příjmy dosažené zpeněžením). 77. Jelikož prostřednictvím usnesení, jímž insolvenční soud uděluje insolvenčnímu správci souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení zajištění zajištěnému věřiteli, definitivně opouští majetkovou podstatu dlužníka část výtěžku zpeněžení majetkové podstaty, je (může být) překážkou jeho vydání zajištěnému věřiteli skutečnost, že ohledně jeho (zajištěné) pohledávky dosud nebyl skončen incidenční spor (o určení pravosti, výše nebo pořadí této pohledávky); srov. § 201 odst. 1 insolvenčního zákona. Má-li být zajištěný věřitel jediným příjemcem (čistého) výtěžku zpeněžení zajištění, nevyvolává tato skutečnost v praxi obtíží; insolvenční správce (totiž) připraví (vznese) rozdělovací návrh až po skončení incidenčního sporu, případně [v těch výjimečných případech, kdy incidenční spor není u konce ani v době, kdy jsou splněny předpoklady pro vydání rozvrhu (§ 306 insolvenčního zákona) nebo částečného rozvrhu (§ 301 insolvenčního zákona)] v rámci rozvrhu nebo v rámci částečného rozvrhu; srov. § 306 odst. 4 písm. b/ a § 307 odst. 4 insolvenčního zákona. 78. Má-li se podle rozdělovacího návrhu podílet na (čistém) výtěžku zpeněžení téhož zajištění několik (vzájemně si konkurujících) zajištěných věřitelů, z nichž některému nelze (dosud) vydat odpovídající část výtěžku zpeněžení zajištění pro neukončený incidenční spor o určení pravosti, výše nebo pořadí jeho zajištěné pohledávky, pak insolvenčnímu soudu nic nebrání v tom, aby výrokovou částí usnesení souhlasil (jen) s vydáním určených částí celkového (čistého) výtěžku zpeněžení zajištění zajištěným věřitelům zjištěných zajištěných pohledávek [v příkladu popsaném v odstavci 76. shora (při rozdělovaném celkovém výtěžku zpeněžení zajištění v hodnotě 1.000) např. tak, že udělí souhlas zajištěným věřitelům, kteří se svými zjištěnými zajištěnými pohledávkami mají podílet na celkovém (čistém) výtěžku zpeněžení zajištění v poměru 500 a 300)]. 79. Možnost bránit (námitkami a opravnými prostředky) tomu, aby část celkového (čistého) výtěžku zpeněžení (téhož) zajištění, byla přiřčena (odsouhlasena k vydání) jinému zajištěnému věřiteli, náleží stejnou měrou jak zajištěnému věřiteli dosud nezjištěné zajištěné pohledávky (na kterého výrok usnesení insolvenčního soudu nepamatuje), tak zajištěnému věřiteli již zjištěné zajištěné pohledávky opomenutému výrokem takového usnesení např. proto, že pohledávka jiného zajištěného věřitele (zajištěná stejným zajištěním) má (má mít) lepší pořadí (a spotřebuje celý výtěžek zpeněžení zajištění); srov. odstavec 73. shora. 80. Tím, že by výrokem usnesení deklaroval, že zajištěnému věřiteli, jehož zajištěná pohledávka dosud není zjištěna co do pravosti, výše nebo pořadí, náleží zbývající část (čistého) výtěžku zpeněžení zajištění (v uváděném příkladu určená hodnotou 200), která mu (však) bude vyplacena (až) po pravomocném skončení incidenčního sporu (o určení pravosti, výše nebo pořadí zajištěné pohledávky), by insolvenční soud přiznal zajištěnému věřiteli právo na uspokojení zajištěné pohledávky (z určeného výtěžku zpeněžení zajištění) před jejím zjištěním [a tedy předtím, než zajištěnému věřiteli vzniklo právo na vydání (části) výtěžku zpeněžení zajištění]. 81. Jak Nejvyšší soud vysvětlil v již zmíněném usnesení sen. zn. 29 NSČR 134/2022 , i takové usnesení by založilo právo zajištěného věřitele, aby mu onen výtěžek zpeněžení předmětu zajištění byl vyplacen (byť až po zjištění zajištěné pohledávky). Insolvenční zákon však v ustanovení § 298 ani na jiném svém místě nepočítá s tím, že by insolvenční soud měl či musel udělovat souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení zajištění zajištěnému věřiteli, jehož zajištěná pohledávka dosud není zjištěna. Důvod přiměřeně aplikovat postupy předjímané u rozvrhu nebo u částečného rozvrhu ustanoveními § 306 odst. 4 písm. b/ a § 307 odst. 4 insolvenčního zákona přitom není dán právě proto, že takto lze zajištěnému věřiteli, jehož zajištěná pohledávka není (stále) zjištěna, přiznat (odsouhlasit k vydání, respektive k vyplacení) určenou část výtěžku zpeněžení zajištění při rozvrhu nebo při částečném rozvrhu. 82. Právo zajištěného věřitele dosud nezjištěné zajištěné pohledávky napadnout (přípustně) odvoláním usnesení, jímž insolvenční soud souhlasí s tím, aby insolvenční správce vydal výtěžek zpeněžení zajištění, který si tento věřitel nárokuje, jinému zajištěnému věřiteli (se zjištěnou zajištěnou pohledávkou), není vyloučeno nebo omezeno tím, že usnesení současně neobsahuje výrok deklarující práva zajištěného věřitele dosud nezjištěné zajištěné pohledávky ke zbylé části výtěžku zpeněžení pro případ, že dojde ke zjištění zajištěné pohledávky. 83. Podstatné nicméně v daných souvislostech je, že zajištěný věřitel, jemuž dosud nelze přiřknout (odsouhlasit k vydání) výtěžek zpeněžení zajištění (nebo jeho část), jelikož jeho zajištěná pohledávka dosud není zjištěna, a který (proto) není zmíněn ve výrokové části usnesení, jímž insolvenční soud uděluje souhlas s vydáním jiné části výtěžku zpeněžení téhož zajištění jinému zajištěnému věřiteli, může odvoláním účinně brojit právě jen proti tomu, že oním usnesením definitivně opouští majetkovou podstatu dlužníka (ve prospěch jiného věřitele) ta část výtěžku zpeněžení, kterou si (coby konkurující zajištěný věřitel) nárokuje on sám. Důvod uplatňovat (odvoláním) námitky proti tomu, že další (nerozdělená) část výtěžku zpeněžení téhož zajištění zůstala na účtu majetkové podstaty dlužníka zajištěný věřitel nezjištěné zajištěné pohledávky nemá, dokud insolvenční soud nerozhodne (výrokem usnesení) o tom, v jakém rozsahu má být ze zbylého výtěžku zpeněžení zajištění uspokojena zajištěná pohledávka takového věřitele, nebo o tom, že i zbylý výtěžek zpeněžení téhož zajištění vydává (na úkor takového zajištěného věřitele) jinému (konkurujícímu) zajištěnému věřiteli (nebo např. též insolvenčnímu správci na zálohu na odměnu). 84. Zbývá dodat, že vše, co bylo řečeno shora pro poměry zajištěných věřitelů vzájemně si konkurujících při udělení souhlasu s vydáním určené části výtěžku zpeněžení téhož zajištění, se uplatní i v poměrech zajištěných věřitelů s různým předmětem zajištění, kteří si konkurují při rozdělení celkového (čistého) výtěžku zpeněžení zajištění proto, že k určení části výtěžku zpeněžení zajištění náležející (podle předmětu zajištění) tomu kterému zajištěnému věřiteli došlo poměřením hodnoty jednotlivých zajištění (hodnoty majetku zajišťujícího pohledávku toho kterého zajištěného věřitele) s hodnotou majetku zpeněžovaného (jedinou smlouvou) v rámci dlužníkova obchodního závodu (v obou případech jde o hodnoty vymezené znaleckým posudkem podle § 219 odst. 4 insolvenčního zákona). 85. V poměrech dané věci se výše formulované závěry promítají následovně: 86. Jak návrh ze dne 25. 9. 2020 tak návrh ze dne 11. 2. 2021 vychází z toho, že: [1] Znaleckým posudkem určená obvyklá (tržní) cena dlužníkova obchodního závodu činí 203.293.000 Kč (100 %). [2] U zajištěné pohledávky zajištěného věřitele P. D. ve výši 11.864.457,32 Kč činila znaleckým posudkem určená hodnota zajištění představovaného nemovitými věcmi částku 6.100.000 Kč, která odpovídá 3 % z částky 203.293.000 Kč. [3] U zajištěné pohledávky zajištěného věřitele P. D. ve výši 11.864.457,32 Kč činila znaleckým posudkem určená hodnota zajištění představovaného pohledávkami dlužníka částku 25.695.000 Kč, která odpovídá 12,64 % z částky 203.293.000 Kč. [4] U zajištěné pohledávky zajištěného věřitele C ve výši 376.645.898,90 Kč činila znaleckým posudkem určená hodnota zajištění představovaného pohledávkami dlužníka částku 1.656.000 Kč, která odpovídá 0,81 % z částky 203.293.000 Kč. [5] U zajištěné pohledávky zajištěného věřitele C ve výši 376.645.898,90 Kč činila znaleckým posudkem určená hodnota zajištění představovaného herní jistotou částku 50 miliónů Kč, která odpovídá 24,60 % z částky 203.293.000 Kč. [6] Při dosaženém čistém výtěžku zpeněžení dlužníkova obchodního závodu (po odečtení nákladů na správu a nákladů na zpeněžení závodu) ve výši 66.743.700 Kč připadá: 1) na uspokojení zajištěné pohledávky zajištěného věřitele P. D. ve výši 11.864.457,32 Kč částka 2.002.708,26 Kč, která odpovídá (pro zajištění nemovitými věcmi) 3 % z částky 66.743.700 Kč; po zohlednění odpovídající části odměny insolvenčního správce ve výši 157.431 Kč (včetně částky odpovídající dani z přidané hodnoty) jde o částku 1.845.277,26 Kč, 2) na uspokojení zajištěné pohledávky zajištěného věřitele P. D. ve výši 11.864.457, 32 Kč částka 8.435.998,15 Kč, která odpovídá (pro zajištění pohledávkami dlužníka) 12,64 % z částky 66.743.700 Kč; po zohlednění odpovídající části odměny insolvenčního správce ve výši 468.802 Kč (včetně částky odpovídající dani z přidané hodnoty) jde o částku 7.967.196,15 Kč, 3) na uspokojení zajištěné pohledávky zajištěného věřitele C ve výši 376.645.898,90 Kč částka 543.686,05 Kč, která odpovídá (pro zajištění pohledávkami dlužníka) 0,81 % z částky 66.743.700 Kč; po zohlednění odpovídající části odměny insolvenčního správce ve výši 59.208 Kč (včetně částky odpovídající dani z přidané hodnoty) jde o částku 484.478,05 Kč, 4) na uspokojení zajištěné pohledávky zajištěného věřitele C ve výši 376.645.898,90 Kč částka 16.415.641,46 Kč, která odpovídá (pro zajištění herní jistotou) 24,60 % z částky 66.743.700 Kč; po zohlednění odpovídající části odměny insolvenčního správce ve výši 777.387 Kč (včetně částky odpovídající dani z přidané hodnoty) jde o částku 15.638.254,46 Kč. 87. S výslednými částkami určenými způsobem popsaným v předchozím odstavci (s částkami 1.845.277,26 Kč a 7.967.196,15 Kč u zajištěného věřitele P. D. a s částkami 484.478,05 Kč a 15.638.254,46 Kč u zajištěného věřitele C pracuje jak usnesení insolvenčního soudu z 30. 11. 2020, tak usnesení insolvenčního soudu z 8. 4. 2021 [Nejvyšší soud na tomto místě pomíjí dílčí (byť rozsahem nevýznamné) nepřesnosti (matematické nesprávnosti) výpočtů, s nimiž soudy a insolvenční správce pracovaly]. 88. Při zohlednění zálohy na odměnu přiznané insolvenčnímu správci dlužníka bodem III. výroku usnesení insolvenčního soudu ze dne 30. 11. 2020 ve výši 685.441 Kč (jde o součet částek 157.431 Kč, 468.802 Kč a 59.208 Kč; srov. odstavec 86., bod [6] shora), rozhodoval insolvenční soud usnesením ze dne 30. 11. 2020 celkem o částce 10.982.392,46 Kč (jde o součet částek 1.845.277,26 Kč, 7.967.196,15 Kč, 484.478,05 Kč a 685.441 Kč). Při dosaženém čistém výtěžku zpeněžení ve výši 66.743.700 Kč tak po právní moci předmětného usnesení (18. 12. 2020) tvořila nerozdělenou část čistého výtěžku zpeněžení dlužníkova obchodního závodu částka 55.761.307,54 Kč. K tomu budiž dodáno, že jakkoli zástavní právo váznoucí na pohledávkách dlužníka a na podúčtu dlužníka (pro herní jistotu) zaniklo již zpeněžením dlužníkova obchodního závodu (§ 285 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona), má zajištěný věřitel C postavení zajištěno (zástavního) věřitele až do vypořádání výtěžku zpeněžení jeho zajištění insolvenčním soudem (srov. např. již důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2015, sen. zn. 29 ICdo 56/2013 , uveřejněného pod číslem 107/2016 Sb. rozh. obč.). 89. Usnesení insolvenčního soudu ze dne 30. 11. 2020 vypořádávalo [výroky, jež se týkaly celého (respektive obou) zajištění pohledávky zajištěného věřitele P. D. a jednoho zajištění pohledávky (toho, které tvořily pohledávky dlužníka) zajištěného věřitele C] výtěžek zpeněžení zajištění v částkách 1.845.277,26 Kč a 7.967.196,15 Kč (pro zajištěného věřitele P. D.) a v částce 484.478,05 Kč (pro zajištěného věřitele C). Měl-li zajištěný věřitel C za to, že částka vydávaná (odsouhlasená k vydání) zajištěnému věřiteli P. D. (1.845.277,26 Kč a 7.967.196,15 Kč) konkuruje jeho vlastním nárokům (že náleží zcela nebo zčásti k vydání jemu), nebo měl-li za to, že hodnota zajištění pohledávky představovaná jinými pohledávkami dlužníka (než těmi, jež se týkaly částky nacházející se na podúčtu dlužníka coby herní jistota) má být vyšší (než oněch 484.478,05 Kč), mohl (měl) tyto výhrady uplatnit včasnými námitkami proti návrhu ze dne 25. 9. 2020 nebo (nejpozději) prostřednictvím odvolání (při absenci včasných námitek proti rozdělovacímu návrhu limitovaného vyloučením „skutkově nových“ odvolacích námitek) proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 30. 11. 2020. 90. Od právní moci usnesení insolvenčního soudu ze dne 30. 11. 2020 (od 18. 12. 2020) platí o tomto usnesení ve vztahu k zajištěnému věřiteli C (stejně jako ve vztahu k ostatním účastníkům insolvenčního řízení) překážka věci pravomocně rozhodnuté (§ 159a o. s. ř. ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř. a s § 7 insolvenčního zákona) v tom smyslu, že jej zavazuje co do závěru, že z čistého výtěžku zpeněžení dlužníkova obchodního závodu ve výši 66.743.700 Kč byly právem přiřčeny (odsouhlaseny k vydání) zajištěnému věřiteli P. D. (za účelem uspokojení jeho zajištěné pohledávky) částky 1.845.277,26 Kč a 7.967.196,15 Kč a že na vypořádání hodnoty zajištění pohledávky zajištěného věřitele C představované jinými pohledávkami dlužníka (než těmi, jež se týkaly částky nacházející se na podúčtu dlužníka coby herní jistota) již neobdrží více než oněch 484.478,05 Kč. 91. V možnosti vznášet (včasné) námitky týkající se nerozdělené části výtěžku zpeněžení dlužníkova obchodního závodu (částky 55.761.307,54 Kč) ve vazbě na nevypořádanou část zajištění (představovaného částkou nacházející se na podúčtu dlužníka coby herní jistota) však právní moc usnesení insolvenčního soudu ze dne 30. 11. 2020 zajištěného věřitele C neomezila (a jiné právní posouzení věci odvolacím soudem neobstojí). 92. Jinak řečeno, usnesením insolvenčního soudu ze dne 30. 11. 2020 nebylo závazně (pro zajištěného věřitele C) určeno, že z nerozdělené části výtěžku zpeněžení dlužníkova obchodního závodu ve výši 55.761.307,54 Kč může zajištěný věřitel C obdržet (z titulu výtěžku zpeněžení zajištění představovaného herní jistotou) pouze 15.638.254,46 Kč, a názor, že tento zajištěný věřitel měl námitku, že mu místo 15.638.254,46 Kč náleží 50 miliónů Kč, uplatnit již proti návrhu z 25. 9. 2020, není správný. 93. Dovolání je tudíž opodstatněné. 94. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). 95. V situaci, kdy napadené rozhodnutí neobstálo v rámci závěrů, které Nejvyšší soud zformuloval k otázkám č. 1 a 2, shledává Nejvyšší soud předčasným odpovídat na otázku č. 3. Tou se totiž odvolací soud nezabýval právě proto, že měl za to, že otázka rozsahu částky, určené k vydání zajištěnému věřiteli C, byla závazně zodpovězena již usnesením insolvenčního soudu ze dne 30. 11. 2020. Za popsané procesní situace shledává Nejvyšší soud také nadbytečným zkoumat existenci namítané (zmatečnostní) vady řízení. 96. Při novém projednání věci odvolací soud nepřehlédne, že v mezidobí došlo ohledně stavu dovolatelova zajištění ke změně spočívající v tom, že rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2021, zrušil na základě dovolání insolvenčního správce dlužníka Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 6. 2022, sen. zn. 21 ICdo 44/2021 , načež Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. 10. 2022 zrušil rozsudek insolvenčního soudu ze dne 23. 7. 2020. Insolvenční soud pak rozsudkem ze dne 4. 8. 2023 žalobu, kterou se zajištěný věřitel C domáhal určení, že jeho pohledávka ve výši 376.645.898,90 Kč je zajištěna zůstatkem na bankovním účtu dlužníka u zajištěného věřitele C (herní jistotou), zamítl a zajištěný věřitel C si proti tomuto rozsudku podal odvolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23012/	26.09.2023	6 Tdo 472/2023	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné právnické osoby Ředitelství silnic a dálnic ČR proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 31 To 227/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 33 T 66/2018. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 33 T 66/2018 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byla obviněná právnická osoba Ředitelství silnic a dálnic ČR (dále také jen „obviněná“) uznána vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „t. o. p. o.“). 2. Za tento trestný čin byla odsouzena podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku a § 18 t. o. p. o. k peněžitému trestu ve výměře 200 denních sazeb po 50 000 Kč, celkem 1 000 000 Kč. Podle § 23 t. o. p. o. jí byl uložen také trest uveřejnění rozsudku v plném znění výroku o vině a trestu ve dvou celostátních denících, s uvedením názvu právnické osoby a jejího sídla, přičemž údaje umožňující identifikaci fyzické osoby, která je odlišná od obžalované právnické osoby, uvedené ve výroku rozsudku a v jeho odůvodnění, musí být před uveřejněním anonymizovány, a to ve lhůtě do 2 měsíců od nabytí právní moci rozhodnutí. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto rovněž o nárocích na náhradu majetkové škody (poškozených Europe Trade, s. r. o., a L. G.) a nemajetkové újmy (poškozených L. a D. G.). Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená L. G. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Proti tomuto rozsudku podaly obviněná a poškozená L. G. odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 31 To 227/2022. Z podnětu odvolání obviněné odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 7 t. o. p. o., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že „jako právnická osoba jednající nezjištěnou osobou ve vedoucím postavení vykonávající řídící a kontrolní činnost a nezjištěným zaměstnancem uvedenými v § 8 odstavec 1 písmeno b), d) zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, v době od 1. 12. 2016 do 2. 3. 2017 v rozporu s § 9 odstavec 3 a § 15 odstavec 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, nesplnila svou povinnost dbát o náležitou údržbu a péči o listnatý strom topol kanadský (Populus x canadensis) číslo XY (číslo štítku XY), nacházející se na pozemku p. č. XY v obci XY, katastrální území XY, ve vlastnictví České republiky s právem hospodařit Ředitelství silnic a dálnic ČR, přičemž měla být provedena vhodná a přiměřená opatření vedoucí k pokácení uvedeného stromu, a současně nezbytnost neprodleně jej pokácet z důvodu silně narušeného zdravotního stavu stromu, která byla obviněné právnické osobě známa nejméně v době od 17. 6. 2013 ze znaleckého posudku č. 23/154/2012 Ing. Tomáše Sochy, DiS., znalce z oboru ochrana přírody, a následně také od 10. 8. 2016 ze znaleckého posudku společnosti SAFE TREES, s.r.o., a v důsledku zanedbání těchto povinností nebyla nezjištěným zaměstnancem právnické osoby provedena opatření k zamezení možných následků trestného činu, jež lze spravedlivě požadovat, spočívající v řádné kontrole, údržbě a pokácení tohoto stromu, aby nebyla ohrožena bezpečnost řádného užívání pozemní komunikace, kdy k jednání došlo v rámci činnosti obviněné právnické osoby, jímž se rozumí mimo jiných také údržba vegetace u silnic I. třídy, a zároveň toto opomenutí nezjištěného zaměstnance, který nezajistil náležitou péči a údržbu, nebylo zjištěno a napraveno ani žádnou z osob ve vedoucím postavení, uvedených v § 8 odstavec 1 písmeno a) až c) zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, které v rámci činnosti organizace při kontrole nad činností zaměstnanců zejména nezajistily kontrolu uvedení závěrů znaleckých posudků svými podřízenými do praxe, což po nich lze rovněž spravedlivě požadovat, a neučinily tak nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení následků, čímž bylo zapříčiněno to, že dne 2. 3. 2017 v době kolem 12:20 hodin došlo v obci XY, okres XY, v km 56,925 silnice I. třídy č. XY, z důvodu havarijního zdravotního stavu, ke zlomení a pádu listnatého stromu topol kanadský (Populus x canadensis) číslo XY (číslo štítku XY), nacházejícího se na pozemku p. č. XY v obci XY, katastrální území XY, ve vlastnictví České republiky s právem hospodařit Ředitelství silnic a dálnic ČR, z levé strany na nákladní motorové vozidlo tovární značky Tatra 148, RZ XY, které řídil P. G., po silnici I. třídy č. XY ve směru od obce XY na obec XY, v důsledku čehož P. G. přejel s vozidlem do protisměru, kde se bočně střetl s protijedoucím nákladním motorovým vozidlem tovární značky Peugeot Boxer, RZ XY, řízeným M. Š., a dále s vozidlem sjel do levého silničního příkopu, kde narazil do dalších topolů, následkem čehož P. G. utrpěl otevřené drtivé poranění hlavy s rozhmožděním a výhřezem mozku a mozečku, zlomeninu těla a oblouku 7. krčního obratle s předozadním posunem úlomku, mnohočetné zlomeniny všech žeber oboustranně v několika liniích a s úlomky žeber pronikajícími do obou hrudních dutin, zlomeninu hrudní kosti, roztržení skloubení mezi levou klíční kostí a nadpažkem, zlomeninu nadpažku levé lopatky, zlomeninu žeberních výběžků 1-5 bederního obratle oboustranně, otevřenou tříštivou zlomeninu okovce pravé loketní kosti, vícečetné trhliny a pohmoždění obou plic, odtržení levé plíce od stopky, trhlinu osrdečníku, vícečetné trhliny síní a komor srdce oboustranně, povrchovou trhlinu pravé věnčité tepny, trhlinu hrudní srdečnice ve vzestupné části i v oblouku, zakrvácení obou hrudních dutin a lehké zakrvácení břišní dutiny, dvojitou trhlinu levé krční tepny, trhlinu bránice vpravo, rozhmoždění sleziny s odhmožděním od stopky, trhlinu žaludku, pohmoždění těla slinivky břišní, vícečetné povrchové trhliny a centrální trhlinu jater, přehmoždění kořene jazyka, trhlinu hrotu jazyka, mnohočetné povrchové tržné ranky v obličeji a v obou horních končetinách, mnohočetné oděrky a podkožní krevní výrony celého těla, vícečetné tržně zhmožděné i řezné rány trupu a horních končetin a krku, kterým na místě nehody podlehl, kdy bezprostřední příčinou jeho smrti byla mnohočetná drtivá poranění kostry a orgánů neslučitelná se životem“. 4. Za tento trestný čin obviněnou odsoudil podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 18 odst. 1, 2 t. o. p. o. a § 68 odst. 1 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 200 denních sazeb po 50 000 Kč, celkem 1 000 000 Kč. Podle § 23 t. o. p. o. jí uložil také trest uveřejnění rozsudku v plném znění výroku o vině a trestu ve dvou celostátních denících, s uvedením názvu právnické osoby a jejího sídla, přičemž údaje umožňující identifikaci fyzické osoby, která je odlišná od obžalované právnické osoby, uvedené ve výroku rozsudku a v jeho odůvodnění, musí být před uveřejněním anonymizovány, a to ve lhůtě do 2 měsíců od nabytí právní moci rozhodnutí. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodl rovněž o nárocích na náhradu majetkové škody (poškozených Europe Trade, s. r. o., a L. G.) a nemajetkové újmy (poškozených L. a D. G.). Podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozené L. G. a D. G. odkázal se zbytkem jejich nároků na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání poškozené L. G. zamítl podle § 256 tr. ř. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Citovaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 31 To 227/2022 (dále také jen „napadený rozsudek“), napadla obviněná dovoláním, v němž uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. 6. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítla, že napadený rozsudek nesplňuje požadavek, aby z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů vyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry na nich vybudovanými. Extrémní rozpor spatřuje v hodnocení podaných vysvětlení a výslechů svědků. Klíčovou pasáží je bod 23. napadeného rozsudku, z něhož plyne, že odvolací soud její zavinění odvozuje od zavinění „zaměstnanců provozního úseku Správy XY ŘSD“, kteří měli „povědomost o špatném zdravotním stavu spadlého stromu k datu 1. 12. 2016“. Konkrétně soud jmenoval J. V. a J. Š. Z odůvodnění pak není podle obviněné jasné, které další zaměstnance měl odvolací soud na mysli, případně zdali nějací další vůbec v úvahu připadali, jelikož přehled zaměstnanců úseku Správy XY ŘSD není založen ve spise. Vzhledem k provedenému dokazování a argumentaci obsažené v napadeném rozsudku lze odhadovat, že v úvahách soudu žádná další osoba nefigurovala, resp. figurovat nemohla. Odvolacímu soudu vytkla, že se zaviněním uvedených osob, popř. důvody, proč zavinění na jejich straně nespatřuje, v podstatě vůbec nezabýval, což je v rozporu s konstrukcí přičitatelnosti jednání ve smyslu § 8 t. o. p. o. Při svých závěrech vycházel z obsahu úředního záznamu o podaném vysvětlení J. V. a výslechu J. Z. při hlavním líčení. Tyto však podle obviněné interpretoval nesprávně. Za důležitou okolnost spatřuje také to, že J. Z. byl zaměstnancem obviněné do 30. 6. 2016, teprve 1. 12. 2016 přitom došlo k novelizaci § 7 t. o. p. o. do současné podoby negativního výčtu trestných činů, kterých se právnická osoba dopustit nemůže. Předchozí pozitivní výčet trestné činy proti životu a zdraví vůbec nezahrnoval, a tedy se jich právnická osoba dopustit nemohla. Z tohoto důvodu lze proto osobu J. Z. při úvahách o možné přičitatelnosti vyloučit. To ostatně podle obviněné odvolací soud sám uznal (bod 21. napadeného rozsudku). 7. Dále uvedla, že u J. V. a J. Š. není prokázáno, zda se s předmětnými posudky vůbec seznámili. Pokud jde o J. Š., ten nebyl v řízení vůbec vyslechnut a odvolací soud mu nevěnoval v rozsudku bližší pozornost. Interpretace podaného vysvětlení J. V. pak neodpovídá skutečnému obsahu podaného vysvětlení. Obviněná následně blíže rozvedla svou argumentaci stran povědomí J. V. o předmětných posudcích, přičemž podle jejího názoru J. V. vycházel při svém podání vysvětlení z toho, co mu později řekl J. Z., nikoli z toho, co vnímal svými smysly. V této souvislosti uvedla, že sice dala souhlas s přečtením předmětného úředního záznamu v hlavním líčení ve smyslu § 211 odst. 6 tr. ř., učinila tak však za jiné důkazní situace, v době, kdy jí nesprávná interpretace tohoto vysvětlení ze strany odvolacího soudu nebyla a nemohla být známa. V neposlední řadě upozornila na to, že J. Z. podal své vysvětlení jako osoba podezřelá tedy jako potenciální pachatel. V tomto ohledu proto mohl uvádět zjevné nepravdy či lhát. Na základě toho nelze podle obviněné vyloučit, že J. Z. V. s posudkem ve skutečnosti nikdy neseznámil. Argumentační linka odvolacího soudu o možném zavinění J. V. je navíc překvapivá, jelikož se jím orgány činné v trestním řízení pečlivě zabývaly a opakovaně vyhodnotily, že dáno není, přičemž soud prvního stupně výslovně uvedl, že mu nelze klást k tíži zavinění předmětné dopravní nehody. 8. Obviněná proto uvedla, že odvolací soud zjevně hodnotil provedené důkazy jinak než soud prvního stupně, neboť došel k jiným závěrům, aniž by však postupoval podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. Shrnula, že došlo k tzv. deformaci důkazů, z nichž jsou vyvozována zjištění, která z nich vůbec nevyplývají, čímž je dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolací soud z podání vysvětlení a výslechů daných osob vyvodil nesprávný závěr o tom, že tyto osoby mohly a měly vědět o hrozícím nebezpečí zájmu chráněnému zákonem. Takový závěr však podle obviněné nemá vazbu na obsah provedených důkazů při žádném logickém způsobu jejich hodnocení. 9. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná podřadila argumentaci, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku naplnění subjektivní stránky trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku některou, byť neztotožněnou fyzickou osobou uvedenou v § 8 odst. 1 t. o. p. o. Uvedla, že i bez zjištění konkrétní fyzické osoby musejí pro aplikaci § 8 odst. 3 t. o. p. o. existovat důvody, které by jinak dostatečně odůvodňovaly závěr, že skutek nezjištěná osoba spáchala a bylo by proti ní zahájeno trestní stíhání. Vytkla mu, že nespecifikoval tuto konkrétní osobu ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) až d) t. o. p. o., která měla být pachatelem a jejíž jednání jí lze přičítat. Naopak u všech v úvahu připadajících osob zároveň jejich hypotetickou trestní odpovědnost orgány činné v trestním řízení vyloučily. Není proto možné podle obviněné dovozovat její trestní odpovědnost na základě jednání osob jmenovaných v bodě 23. napadeného rozsudku. Především pak odvolacímu soudu vytkla, že se nevěnoval zavinění na straně této neztotožněné fyzické osoby ve smyslu § 8 odst. 3 t. o. p. o. Není tak zřejmé, na základě jakých skutečností dovodil naplnění znaku subjektivní stránky předmětného trestného činu. 10. Obviněná zopakovala, že pokud se odvolací soud překvapivě odchýlil od hodnocení důkazů provedeného soudem prvního stupně, dopustil se ve světle judikatury Ústavního soudu zásahu do jejího práva na spravedlivý proces, čímž zároveň zavdal dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nesprávně (a překvapivě) tak odvolací soud dovodil naplnění znaku nedbalosti, ačkoli nebylo prokázáno zavinění žádné fyzické osoby, jejíž jednání jí (obviněné) lze přičítat. 11. Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Obviněná učinila také podnět ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř. k odložení výkonu napadeného rozsudku v té části, kterou jí byl uložen trest uveřejnění rozsudku podle § 23 t. o. p. o. 12. K dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že jakkoli není trestní odpovědnost právnické osoby závislá na tom, zda se podaří individuálně usvědčit fyzickou osobu, jejíž jednání bude možné právnické osobě přičítat, musí existovat důvody, pakliže by tato osoba byla známa, dostatečně odůvodňující závěr, že trestný čin spáchala a bylo by proti ní zahájeno trestní stíhání. V této souvislosti zdůraznil, že zaměstnanec J. S., který byl jako vedoucí úseku výstavby ŘSD XY garantem realizace odstranění nebezpečného stromu, zemřel na přelomu července a srpna 2016, tedy před rozšířením kriminalizace právnické osoby za usmrcení z nedbalosti podle § 143 tr. zákoníku. 13. Státní zástupce připomněl bod 23. napadeného rozsudku, z nějž se podává, že povědomost o špatném zdravotním stavu spadlého stromu měli k datu 1. 12. 2016 zaměstnanci provozního úseku Správy XY ŘSD, a to na základě dvou dendrologických posouzení z roku 2013 a 2016, minimálně J. V. coby vedoucího provozního úseku, přičemž s ohledem na již ukončené rekonstrukční práce silnice I/XY byla plně v kompetenci provozního úseku realizace kroků vedoucích k odstranění havarijního stavu stromu. Pokud vedoucí provozního úseku a rovněž ani žádný z dalších zaměstnanců – např. J. Š., v jejichž kompetenci se nacházel řádný výkon údržby silnic, nijak nekonali ve vztahu k eliminaci označeného bezpečnostního rizika, jde o jednání osob spadajících pod § 8 odst. 1 písm. b), d) t. o. p. o., byť tyto fyzické osoby neměly být po provedeném dokazování zjištěny. 14. V návaznosti na to uvedl, že prvně uvedený okruh fyzických osob, jejichž jednání je právnické osobě přičitatelné, zahrnoval zaměstnance při plnění pracovních úkolů ve smyslu § 8 odst. 1 písm. d) t. o. p. o. Trestní odpovědnost za přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku byla spojována zvláště se zaměstnanci provozního úseku Správy XY ŘSD. Blíže bylo uvažováno – kromě J. V. v pozici vedoucího (viz níže) mohlo jít taktéž o J. S., který ale zemřel dříve – o J. Z., který pozici technika zase opustil před datem 1. 12. 2016, od něhož počíná opomenutí konat na vrub právnické osoby. Hrubý náznak zůstal u působení zaměstnance J. Š., který od 1. 7. 2016 převzal agendu po odejitém J. Z., přičemž nebyl v této trestní věci soudem vyslechnut. Ve vztahu k J. Š. schází podle státního zástupce vysvětlení, když už byl identifikován, možné spojitosti s přičitatelností vůči trestní odpovědnosti právnické osoby, i kdyby nakonec nebyl z nějakého důvodu sám trestně odpovědný. Třebaže by se jednalo ještě o jiného zaměstnance, tj. dosud neztotožněného, který jednal způsobem zprostředkovaně vedoucím k založení trestní odpovědnosti právnické osoby, pořád v odůvodnění odsuzujícího rozsudku absentuje argumentace – za podmínky, že se zásobník potenciálně konkrétních fyzických osob z daného pracoviště úplně nevyčerpal v důsledku předcházejícího vyřazování ostatních, ohledně existence důvodů, které by jinak dostatečně odůvodňovaly závěr, že přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku spáchala a bylo by proti ní zahájeno trestní stíhání. 15. Státní zástupce dále uvedl, že odvolacím soudem byl zamýšlen i ten okruh fyzických osob, jejichž jednání je právnické osobě přičitatelné, který zahrnuje osoby ve vedoucím postavení vykonávající řídící a kontrolní činnosti ve smyslu § 8 odst. 1 písm. b) t. o. p. o. Navenek zde není jednoznačně definován soubor tvořící osoby ve vedoucím postavení, z něhož by bylo možné vybírat další nezjištěné a neztotožněné osoby pro očekávané potřeby usuzování na samostatnou trestní odpovědnost obviněné právnické osoby. Státní zástupce uvedl, že pokud se mělo adresněji usuzovat na J. V. působícího ve vedení provozního úseku, nelze přehlédnout, že v pasážích napadeného rozsudku se o něm pojednává smíšeně rovněž ve vazbě na vystupování zaměstnanců jako takových. Jmenovaná fyzická osoba byla fakticky známa, nicméně opět ani k ní nebyly vyloženy důvody jinak dostatečně odůvodňující závěr, že trestný čin spáchala a bylo by proti ní vedeno trestní stíhání. Naplnění subjektivní stránky ve vztahu k trestní odpovědnosti právnické osoby za určitý trestný čin se má dokazovat nepřímo, právě prostřednictvím zavinění fyzické osoby, která jedná za právnickou osobu. Navíc aktivizace J. V. na tomto místě podle státního zástupce vyznívá spíše směrem k přistupujícímu korektivu podle § 8 odst. 2 písm. b) t. o. p. o., který by měl spojovat fyzickou osobu a právnickou osobu s trestným činem v souvislosti s přičitatelností, a to v druhé variantě omisivní povahy, jež pokrývá zanedbání realizace dohledu a kontroly nad řadovými zaměstnanci právnické osoby. Pokud státní zástupce vzal v potaz J. J., který působil v letech 2013 až 2017 na pozici ředitele správy XY kraje, bod 22. napadeného rozsudku zanechává pouze spekulaci o tom, nakolik zdravotní stav vegetace podél dopravní komunikace byl znám i jemu, podepsal-li smlouvy ke znaleckým zkoumáním ve vyšší finanční hodnotě za účelem inventarizace a posouzení zdravotního stavu vegetace. 16. Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu nařídil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování 17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí. 18. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 31 To 227/2022, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. 19. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněnou vznesené námitky svým obsahem vyhovují uplatněným důvodům dovolání. 20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 21. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. IV. Důvodnost dovolání 22. Nejvyšší soud konstatuje, že prvním okruhem námitek obviněná brojila proti hodnocení provedených důkazů a učiněným skutkovým zjištěním, resp. namítla zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolacímu soudu vytkla hodnocení zejména podaného vysvětlení J. V. a výpovědi svědka J. Z., které podle jejího názoru interpretoval nesprávně. Obviněná namítla, že u osob J. V. a J. Š. nebylo prokázáno, zda se s předmětnými posudky vůbec seznámili. Takové námitky pod uplatněný dovolací důvod podřadit lze, ale Nejvyšší soud je opodstatněnými neshledal. 23. O zjevný rozpor se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 , nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 , a další). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013 ). 24. Pokud jde o hodnocení provedených důkazů, konkrétně obviněnou vytýkaného úředního záznamu o podaném vysvětlení J. V. a výslechu J. Z., pak tomu nelze ve smyslu základních zásad trestního řízení ničeho vytknout. Z obou těchto důkazů vyplývá, že J. V. o předmětných posudcích věděl. Nutno zdůraznit, že J. V. nepopřel, že by nebyl s obsahem znaleckého posudku Ing. Tomáše Sochy seznámen, což plyne z úředního záznamu o podaném vysvětlení. Vyjadřoval se rovněž k posudku od společnosti Safe Trees, s. r. o., o kterém J. Z. sdělil, že o něm nevěděl, což odpovídá tomu, že ke dni 30. 6. 2016 odešel do důchodu. Pokud tedy obviněná namítla, že J. V. vycházel pouze z toho, co mu sdělil J. Z., již tato skutečnost svědčí o tom, že tomu tak nebylo. Jak sama obviněná potvrzuje, k přečtení tohoto úředního záznamu dala souhlas ve smyslu § 211 odst. 6 tr. ř., přičemž neobstojí v tomto směru námitka, že tak učinila za jiné důkazní situace, neboť ani v řízení před soudem prvního stupně nemohla vědět, jaké skutkové a na to navazující právní závěry soud prvního stupně učiní. Podstatné je, že tento souhlas udělila. 25. Namítla-li také, že argumentační linka odvolacího soudu o možném zavinění J. V. je překvapivá jednak s ohledem na skutečnost, že orgány činné v trestním řízení se jeho zaviněním již zabývaly a dospěly k negativnímu výsledku, jednak proto, že soud prvního stupně výslovně uvedl, že mu nelze klást zavinění předmětné dopravní nehody k tíži, je k tomu třeba uvést následující. Jak již bylo zmíněno, oba soudy vycházely z toho, že J. V. o posudcích prokazatelně věděl, stejně tak, že měl za to, že je s posudky náležitě jednáno. Pokud soud prvního stupně na základě takových skutkových zjištění dovodil, že mu nelze klást k tíži zavinění předmětné dopravní nehody, jedná se o závěr právní, nikoliv skutkový. Nelze tedy konstatovat, že se odvolací soud odchýlil od skutkového stavu učiněného soudem prvního stupně, aniž by postupoval podle § 259 odst. 3 tr. ř. Již na tomto místě je třeba dále poukázat na to, že usnesení o zahájení trestního stíhání mj. J. V. bylo usnesením státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21. 8. 2020, č. j. 2 KZT 554/2020-8, zrušeno mj. z důvodu, že bylo v dané fázi „zcela předčasné hovořit o přičitatelnosti konkrétního jednání fyzické osoby (V.) osobě právnické“. 26. Jestliže jde o J. Š., tento v řízení nebyl vyslechnut, přičemž odvolací soud k němu v rovině úvah uvedl, že může pouze spekulovat o tom, zda mu byl zejména posudek společnosti Safe Trees, s. r. o., znám. Na druhou stranu konstatoval, že si nedokáže představit, že by jako technický pracovník (nastoupivší po J. Z.) vůbec nedisponoval v rámci převzetí pracovní agendy žádnou informací týkající se špatného zdravotního stavu vegetace podél komunikace I/XY jednak za situace, kdy touto informací obviněná disponovala nepřetržitě od roku 2013, a jednak za situace, kdy předmětnou problematiku měl přímo v popisu své pracovní činnosti. 27. V daném případě nelze hovořit o zjevném rozporu tak, jak jej má na mysli § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Učiněná skutková zjištění mají odpovídající obsahové zakotvení v provedených, v rozhodnutí konkretizovaných důkazech. Není možno dovozovat, že by tato skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, či by byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, tedy že by byla ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. Odvolací soud přisvědčil správnosti a logice skutkových závěrů soudu prvního stupně formulovaných zejména v bodech 29. až 31. jeho rozsudku. Pouze doplnil, že pokud soud prvního stupně v rámci skutkové věty výroku o vině opomenul uvést do výčtu osob jednajících za obviněnou rovněž osoby vykonávající řídící nebo kontrolní činnost [§ 8 odst. 1 písm. b) t. o. p. o.], ač sám skutkové zjištění v tomto směru učinil (bod 31. rozsudku soudu prvního stupně) a ač jinak správně tyto osoby uvedl v právní větě, pak toto drobné pochybení, stejně jako absentující odkaz na přičitatelnost jednání i podle § 8 odst. 2 písm. a) t. o. p. o. v právní větě, odvolací soud napravil. Odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu přitom odpovídá § 125 odst. 1 tr. ř. 28. Další dovolací argumentace navazovala na učiněná skutková zjištění v tom smyslu, zda tu byla fyzická osoba, jejíž jednání je obviněné možno přičítat. Obviněná odvolacímu soudu vytkla, že není zřejmé, na základě jakých skutečností dovodil naplnění znaku subjektivní stránky trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se nevěnoval zavinění na straně neztotožněné fyzické osoby ve smyslu § 8 odst. 3 t. o. p. o. Namítla, že nespecifikoval tuto konkrétní osobu ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) až d) t. o. p. o., která měla být pachatelem a jejíž jednání jí (obviněné) lze přičítat, jelikož i bez zjištění konkrétní fyzické osoby musejí pro aplikaci § 8 odst. 3 t. o. p. o. existovat důvody, které by jinak dostatečně odůvodňovaly závěr, že skutek nezjištěná osoba spáchala a bylo by proti ní zahájeno trestní stíhání. Takovou argumentaci lze sice pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit, ale ani ji Nejvyšší soud opodstatněnou neshledal. 29. Z hlediska subjektivní stránky u trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 tr. zákoníku se vyžaduje nedbalost podle § 16 tr. zákoníku. Postačí přitom i zavinění z nevědomé nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tedy tehdy, když pachatel „nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl“. Posouzení, zda pachatel „vědět měl“, závisí na tom, zda měl subjektivní povinnost se seznámit s rozhodnými skutečnostmi, zatímco posouzení, zda pachatel „vědět mohl“, spočívá v tom, zda měl objektivní možnost se s těmito skutečnostmi seznámit. Při absenci jednoho z těchto kritérii pachatel nejedná z nevědomé nedbalosti a nelze mu přičítat zavinění k trestněprávně relevantnímu následku (srov. rozhodnutí č. 6/1988 Sb. rozh. tr.). 30. K založení trestní odpovědnosti právnické osoby není nutné zjistit a prokázat, která konkrétní fyzická osoba uvedená v § 8 odst. 1 t. o. p. o. se dopustila jednání popsaného v odstavcích 1 a 2. Důležité je pouze to, že bude prokázáno, že uvedeného jednání se některá z těchto osob dopustila, i když se ji nepodaří identifikovat či ztotožnit. Například bude prokázáno, že jednání se dopustil některý z členů představenstva, ale není najisto postaveno, který to byl. Tím zákon výrazně osamostatňuje trestní odpovědnost právnických osob, vyplývající z odlišnosti předpisů trestního zákoníku a tohoto zákona (t. o. p. o.), zejména co do odlišnosti podmínek zakládajících trestní odpovědnost, od trestní odpovědnosti fyzických osob uvedených v § 8 odst. 1 t. o. p. o. Trestní odpovědnost právnické osoby tak není závislá na tom, zda bude možno zjistit nebo dokonce usvědčit či odsoudit za spáchaný trestný čin fyzickou osobu, která jednala ve smyslu § 8 odst. 1 a 2 t. o. p. o. Stačí, když bude prokázáno, že některá z osob ve vztahu k právnické osobě jednala způsobem, jímž při splnění podmínek uvedených v § 8 odst. 1 nebo 2 t. o. p. o. došlo k spáchání trestného činu právnickou osobou [DĚDIČ, Jan. § 8 (Trestní odpovědnost právnické osoby). In: ŠÁMAL, Pavel, DĚDIČ, Jan, GŘIVNA, Tomáš, PÚRY, František, ŘÍHA, Jiří. Trestní odpovědnost právnických osob. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 222.]. 31. Ve vztahu k § 8 odst. 3 t. o. p. o. lze odkázat na závěry z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 5 Tdo 784/2016 , podle kterých toto ustanovení připouští vyvodit trestní odpovědnost právnické osoby i tehdy, nepodaří-li se zjistit, která konkrétní fyzická osoba jednala způsobem uvedeným v § 8 odst. 1 a 2 t. o. p. o. Rozhodná skutková zjištění ovšem musí i v tomto případě poskytovat dostatečný podklad ke spolehlivému závěru, že určitá fyzická osoba – byť neznámá či neztotožněná – spáchala protiprávní čin jménem trestně odpovědné právnické osoby, v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti, že si tak počínala v postavení vyžadovaném podle § 8 odst. 1 písm. a) až d) t. o. p. o. a že vzhledem k tomu lze přičítat spáchání trestného činu právnické osobě ve smyslu § 8 odst. 2 t. o. p. o. 32. V této věci je podstatné, že v rozhodné době o daných posudcích, a tedy o havarijním stavu předmětného stromu věděl přinejmenším vedoucí provozního úseku V., a to již od roku 2013, přičemž povinností tohoto provozního úseku bylo tento strom odstranit. Žádná z osob zařazených pod tento provozní úsek s tím však nic neudělala, resp. nekonala, ač tuto povinnost měla, což sám V., který měl minimálně v rovině kontrolní činnosti povinnost dohlédnout na to, jak je s posudky naloženo, uznal. Nelze se přitom odvolávat na to, že nebylo najisto prokázáno, že ne všechny osoby, a konkrétně bylo uvažováno o J. Š., který nastoupil na pozici J. Z., o daných posudcích věděly. Jestliže by se s posudky J. Š. neseznámil a v návaznosti na to s nimi nijak nenaložil, ačkoliv to vyplývalo z popisu jeho práce a tyto posudky měl provozní úsek k dispozici, nelze ho z možného okruhu fyzických osob, které měly konat a neučinily tak, vyjmout. Není od věci připomenout, že ředitel Správy XY J. J. podepsal jak smlouvu na vypracování znaleckého posudku s Ing. Tomášem Sochou, tak smlouvu se společností Safe Trees, s. r. o. 33. Nejvyšší soud v návaznosti na to považuje za podstatné body 24. a 25. napadeného rozsudku, v nichž odvolací soud konstatuje a ztotožňuje se se soudem prvního stupně v tom, že obviněná měla nastavený systém vnitřního řízení a kontroly interním předpisem, tento systém však fakticky řádným způsobem využíván nebyl. V daném směru je vhodné z napadeného rozsudku zopakovat, že v kontextu organizačního předpisu, s ohledem na popis pracovní činnosti J. V. coby vedoucího provozního úseku a rovněž s přihlédnutím k obsahu výpovědi bývalého ředitele Správy XY J. J. je nutno konstatovat, že primárním vztahem řízení a kontroly je vztah nadřízenosti a podřízenosti, který se v rovině Správy XY odvíjel v rozhodné době jednak od řídící pravomoci vedoucího provozního úseku ve vztahu k pracovníkům provozního úseku, a jednak od řídící pravomoci ředitele Správy ve vztahu ke všem útvarům a zaměstnancům Správy. Právě ve vztahu k fungování takto popsaného řídícího a kontrolního systému je pak nutno obviněné vytknout jeho nedostatečné fungování, které se promítlo jednak v nečinnosti J. V. coby vedoucího provozního úseku majícího na starost řízení a kontrolu podřízených pracovníků jeho úseku stran plnění obecně právních předpisů ve vztahu k zajištění řádné údržby komunikace I/XY (zahrnující logicky i eliminaci bezpečnostních rizik hrozících účastníkům silničního provozu na předmětné komunikaci), a jednak i v de facto nefunkční kontrolní činnosti ze strany ředitele Správy XY. V tomto směru totiž svědek J. J., coby bývalý ředitel Správy XY, v rámci své výpovědi uvedl mj. to, že kontrolu v rámci XY kraje prováděl on, jako kontrolní mechanismus byly realizovány týdenní porady vedení, při nichž jednotliví vedoucí podávali referáty o tom, jak jejich práce probíhá, vyjadřovali se ke svým oddělením a k tomu, co mají v kompetenci. Z výpovědi svědka ovšem současně vyplynulo to, že kontrola byla řešena pouze na poradách, dál se výstupy neřešily, svědek si nedovedl představit konkrétně něco zkontrolovat (č. l. 875–876). Právě s ohledem na toto vyjádření je pak zřejmé, že systém kontroly v rámci Správy XY ŘSD v rozhodném období fungoval naprosto nedostatečně. Jestliže totiž Správa XY dlouhodobě disponovala dvěma dendrologickými posudky, z nichž jednoznačně vyplynulo riziko pádu stromů v blízkosti frekventované silnice I/XY, požadavek na jejich okamžité odstranění, a tím bezprostřední riziko vzniku škody na majetku či zdraví třetích osob, přičemž o existenci dendrologických posudků v hodnotě stovek tisíc korun nepochybně měl povědomí jak ředitel Správy XY (který smlouvy na jejich vyhotovení podepsal) a rovněž minimálně další řídící pracovník – vedoucí provozního úseku, je pak pro krajský soud, jak přiléhavě konstatoval, nepředstavitelné to, že by – při řádném výkonu kontroly plnění pracovních úkolů s ohledem na nutnost dodržování obecně závazných předpisů (mj. generální prevenční povinnosti zakotvené v § 2900 NOZ či povinností plynoucích ze zák. 13/1997 Sb.) – nebyly realizovány žádné kroky, jež by účinně a bez zbytečného odkladu vedly k eliminaci akutních rizik vyplývajících ze špatného zdravotního stavu stromů podél silnic ve správě obviněné, jež bezprostředně ohrožovaly majetek a zdraví účastníků silničního provozu. 34. Pro závěr o spáchání trestného činu obviněnou tedy není podstatné, zda byla zjištěna, usvědčena, resp. najisto postavena konkrétní fyzická osoba, jejíž jednání lze obviněné právnické osobě přičítat (§ 8 odst. 3 t. o. p. o.). Zásadní je, že zde byl okruh osob ve smyslu § 8 odst. 1 písm. b), d) t. o. p. o., které spadaly pod Správu XY ŘSD, zejména pak jeho provozní úsek, o němž bylo bezpečně zjištěno, že si obstaral předmětné posudky, měl na starost daný strom odstranit a neučinil tak, resp. nebylo řádně kontrolováno, zda tak učiněno bylo, či nikoli, přestože to bylo jeho povinností. Jednání těchto osob přitom lze obviněné přičítat ve smyslu § 8 odst. 2 písm. a), b) t. o. p. o. 35. S ohledem na vše uvedené je třeba uzavřít, že se odvolací soud neodchýlil od skutkového stavu učiněného soudem prvního stupně, přičemž o překvapivém rozhodnutí hovořit nelze, jelikož i soud prvního stupně dospěl k závěru o nedbalostním zavinění. Napadený rozsudek odvolacího soudu proto obstojí. V. Způsob rozhodnutí 36. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. 37. Na tomto místě Nejvyšší soud podotýká, že o podnětu obviněné k odložení výkonu napadeného rozsudku ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto předsedou senátu samostatným usnesením ze dne 5. 6. 2023, sp. zn. 6 Tdo 472/2023 .
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23057/	26.09.2023	26 Cdo 2128/2023	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 17 Co 57/2023. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se domáhal určení, že je neoprávněná výpověď ze dne 24. 8. 2020 (dále jen „Výpověď“), jíž mu dala původně žalovaná (Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group – dále též jen „původně žalovaná“) z nájmu „bytové jednotky č. 3, umístěné v 6. nadzemní podlaží budovy čp. 1 v ulici C. v P.“ (dále jen „Byt“). 2. Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) nejprve k návrhu žalobce usnesením ze dne 4. 10. 2022, č. j. 65 C 248/2020-85, připustil (podle § 107a odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), aby na místo původně žalované vstoupila do řízení (jako žalovaná) společnost AB Modřice, a.s. (současná vlastnice Bytu). Poté rozsudkem ze dne 11. 10. 2022, č. j. 65 C 248/2020-99, zamítl žalobu a rozhodl o náhradě nákladů řízení. 3. Zjistil, že žalobce jako nájemce a původně žalovaná jako pronajímatelka uzavřeli dne 3. 11. 2009 smlouvu o nájmu Bytu na dobu neurčitou (dále jen „Smlouva“). Podle čl. I odst. 3 Smlouvy měl být předmět nájmu užíván výlučně pro bytové účely v souladu s určeným účelem užívání budovy. Smlouva obsahovala rovněž ujednání, podle nějž byl nájemce oprávněn přenechat Byt nebo jeho část do podnájmu jiné osobě (čl. III Smlouvy). E-mailem z 15. 4. 2020 požádal žalobce původně žalovanou o prominutí (resp. odpuštění) nájemného z Bytu (a dalšího bytu z celkem čtyř bytů v budově, jež od ní měl v pronájmu) s účinností od začátku dubna 2020, a to „vzhledem k aktuální situaci ohledně uzavření hranic, a tudíž nemožnosti ubytování turistů“. Původně žalovaná na tento e-mail reagovala nabídkou odpuštění nájemného po dobu platnosti opatření k uzavření státních hranic, nejdéle však do 31. 7. 2020, s tím, že ale současně žádá o podpis dodatků, jimiž by byla změněna účinnost nájemních smluv „ke dni 30. 6. 2021“; takto podmíněnou nabídku žalobce odmítl. Dne 18. 8. 2020 uskutečnila původně žalovaná (její zástupci) prohlídku Bytu, z níž byl pořízen záznam, podle něhož byl v Bytě zjištěn zastaralý topný systém, nízký tlak vody v koupelně a kuchyni, postříkaná zeď a odřená podlaha. Následně dopisem z 24. 8. 2020 žalobci nájem Bytu vypověděla. Výpověď odůvodnila mimo jiné tím, že Byt je užíván v rozporu se Smlouvou i se zákonem k podnikatelským účelům, a sice ke „krátkodobému ubytování turistů za účelem dosažení zisku“, což mělo vyplynout z již zmíněného žalobcova e-mailu z 15. 4. 2020, a dále také z inzerátů uveřejněných na webových stránkách booking.com a agoda.com, jakož i z prohlídky bytu uskutečněné dne 18. 8. 2020. Výpověď výslovně opřela o ustanovení § 2288 odst. 1 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“, resp. „o. z.“), a návazně v jejím textu uvedla, že ji dává žalobci pro hrubé porušení jeho povinností nájemce, a to s tříměsíční výpovědní dobou, která počínala běžet od prvního dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, kdy mu byla Výpověď doručena (Výpověď byla žalobci doručena dne 27. 8. 2020); současně jej poučila o právu vznést proti ní námitky a navrhnout, aby její oprávněnost přezkoumal soud. 4. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že na základě Smlouvy svědčil žalobci chráněný nájem bytu, na nějž je v současné době nutno aplikovat ustanovení § 2235 a násl. o. z. Poté shledal, že Výpověď obsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti (§ 2286 odst. 1 a 2 o. z.) a je oprávněná (důvodná), neboť žalobce neužíval Byt ke sjednanému účelu (uspokojování bytových potřeb), nýbrž jej „přenechával (…) ke krátkodobému pronájmu turistům“, jak o tom vypovídá zejména jeho e-mail z 15. 4. 2020. Na tom nic nemění ani okolnost, že Smlouva umožňovala nájemci podnajmout Byt třetí osobě, jelikož stále musel být zachován účel pronájmu, tj. uspokojování bytových potřeb. Podle jeho názoru tudíž byl naplněn ve Výpovědi uplatněný výpovědní důvod podle § 2288 odst. 1 písm. a) o. z., neboť užívání Bytu pro potřeby krátkodobého ubytování turistů za účelem dosažení zisku (tedy v podstatě k podnikatelské činnosti) odporuje sjednanému účelu nájmu a lze je pokládat za hrubé porušení povinností nájemce, na něž dopadá citované ustanovení. Soud prvního stupně se dále zabýval otázkou, zda nedostatek předchozího upozornění nájemce na jeho závadné chování nezakládá rozpor Výpovědi s dobrými mravy. Na tuto otázku přitom odpověděl záporně s odůvodněním, že zákaz krátkodobého ubytovávání turistů vyplýval již ze samotné formulace Smlouvy, a nebyl zde proto důvod pro výslovné, další upozorňování žalobce na rozpor jeho jednání se smluvními podmínkami. Za této situace žalobu zamítl. 5. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 30. 3. 2023, č. j. 17 Co 57/2023-147, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 6. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a za správné pokládal i jeho právní posouzení věci. Ve shodě s ním tak zejména dovodil, že v posuzované věci byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 2288 odst. 1 písm. a) o. z., neboť žalobce neužíval Byt k bydlení, nýbrž k podnikatelské činnosti spočívající v poskytování krátkodobého ubytování cizincům. V této souvislosti – s odkazem na nález Ústavního soudu z 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 544/2000 , a rozsudek Městského soudu v Praze z 19. 8. 2021, sp. zn. 6 Af 20/2020 – vysvětlil, že potřeba bydlení nespočívá jen v přenocování, ale v celém komplexu zajišťování potřeb člověka v jeho materiální i duševní rovině. Takto definovanou potřebu bydlení však nejsou služby typu Airbnb, jež žalobce v Bytě provozoval, způsobilé saturovat, jelikož jejich prostřednictvím se uspokojuje potřeba pouhého krátkodobého ubytování, nikoli bydlení; proto je nutné tyto služby klasifikovat jako služby ubytovací ve smyslu § 2326 o. z. Vzhledem ke zjištěným okolnostem případu přitom neměl žádných pochyb o tom, že právě v těchto službách žalobce podnikal. Dále zdůraznil, že byť ve Výpovědi použitý výpovědní důvod mohl odůvodnit i dání výpovědi bez výpovědní doby podle § 2291 o. z. (pro porušení povinností nájemce zvlášť závažným způsobem), záleželo jen na původně žalované (pronajímatelce), podle kterého zákonného ustanovení nájem Bytu vypoví (k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 11. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4872/2017 ). Uzavřel, že dala-li tedy žalobci Výpověď postupem podle ustanovení § 2288 odst. 1 písm. a) o. z., nemusela jej nejprve vyzvat ke sjednání nápravy; splnění uvedené podmínky totiž zákon vyžaduje toliko v případě výpovědi bez výpovědní doby (§ 2291 o. z.), o niž v souzené věci nešlo. V této souvislosti zároveň pokládal za neopodstatněnou žalobcovu námitku, že bez předchozí výzvy k nápravě ovšem pro něj byla Výpověď překvapivá. Podle názoru odvolacího soudu tomu tak být nemohlo už proto, že žalobce od počátku věděl, že Byt má sloužit k bydlení, a současně mohl očekávat vypovězení nájemního poměru i se zřetelem k tomu, že původně žalovaná mu již dříve dala najevo, že chce nájem Bytu ukončit (v minulosti mu neúspěšně navrhovala jeho zánik dohodou). Proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dovolatel) dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 o. s. ř. a které odůvodnil zejména tím, že napadený rozsudek závisí na vyřešení tam uvedených otázek, z nichž některé nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny a některé vyřešil odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu; současně zastával také stanovisko, že napadený rozsudek závisí i na vyřešení otázky, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Nesouhlasil především s názorem, že ubytování zprostředkované skrze platformy typu Airbnb nemůže uspokojit potřebu bydlení v celém jejím rozsahu. Měl za to, že uvedený názor vychází z rigidního pojetí bydlení a přehlíží aktuální trendy v této oblasti jako je např. tzv. digitální nomádství. Podle jeho mínění ve skutečnosti není žádný důvod nepřipustit, aby za účelem uspokojení bytové potřeby byla uzavřena i (pod)nájemní smlouva sjednaná na dobu pouze několika týdnů. Rovněž zdůraznil, že opakovaně v řízení uváděl, že v posledních letech před dáním Výpovědi v Bytě bydlela dlouhodobá podnájemkyně a že to byla ona, kdo v určitém období trvání Smlouvy přenechával byt i ke krátkodobému bydlení dalším osobám, včetně turistů. Podle jeho mínění mu tudíž nelze důvodně vytýkat, že užíval Byt k podnikatelským účelům, navíc za situace, kdy ani nedisponuje příslušným podnikatelským oprávněním. Zastával také názor, že skutečnost, že Byt sloužil nejen ke klasickému uspokojování bytových potřeb dlouhodobým způsobem, ale i k „bydlení“ přes platformy typu Airbnb, nemůže mít za následek automatický nástup práva pronajímatele vypovědět nájemní poměr, aniž by se blíže zkoumaly okolnosti konkrétního případu. Podotkl, že v této souvislosti nelze ani opomenout, že původně žalovaná o občasném poskytování Bytu ke krátkodobému ubytování dalším osobám věděla a souhlasila s ním, jak dokazuje i jejich vzájemná korespondence (v tomto ohledu příkladmo odkázal na svůj e-mail z 15. 4. 2020). Výpověď tak byla pro něj překvapivá, což zde platí o to více, že na možnost ukončení nájemního poměru z důvodu užívání Bytu v rozporu s dohodnutým účelem nebyl nikdy upozorněn. Vyjádřil přesvědčení, že uvedená překvapivost Výpovědi spolu s její účelovostí, na niž usuzoval z – již dříve tvrzené – dlouhodobé snahy žalované ukončit mu nájem Bytu, pak zakládá její rozpor s dobrými mravy, popř. vypovídá o zjevném zneužití práva původně žalovanou (§ 2 odst. 3 a § 8 o. z.). K tomu odkázal na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, s níž však současně polemizoval potud, že v případech zvlášť závažného porušení povinnosti, kdy lze jako v této věci bez problémů závadné chování odstranit, je podle něj nespravedlivé nevyžadovat předchozí zaslání výzvy nájemci k odstranění závadného stavu a umožnit pronajímateli bez dalšího vypovědět nájem bytu podle § 2288 o. z. s tříměsíční výpovědní dobou. Proto se též domníval, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že se dopustil užívání Bytu v rozporu s účelem nájmu, měl aplikovat ustanovení § 2291 o. z. a vyžadovat splnění povinnosti předchozí výzvy pronajímatele k nápravě. Dodal, že v reakci na výpověď z nájmu navíc zajistil, aby se do budoucna Byt podnajímal výhradě jen dlouhodobým zájemcům, tj. napravil případné závadné jednání, pro které mu byla Výpověď primárně dána. K tomu však soudy nižších stupňů nijak nepřihlédly i přes to, že – jak se domníval – chování nájemce po doručení výpovědi je pro výsledek řízení rovněž podstatné (v tomto směru poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2000/2008 ). Závěrem oběma soudům rovněž vytkl, že jejich rozhodnutí jsou (z tam uvedených příčin) nepřezkoumatelná. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Do textu dovolání zároveň vtělil návrh na odklad právní moci napadeného rozsudku odvolacího soudu. 8. Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, příp. zamítnuto. Vedle toho navrhla, aby byl zamítnut rovněž dovolatelův návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí. III. Přípustnost dovolání 9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) předně shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). 10. Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního závěru, že mezi účastníky byla dne 3. 11. 2009 platně uzavřena smlouva o nájmu bytu na dobu neurčitou (§ 685 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč. zák.“). 11. Námitka dovolatele, že odvolací soud při výkladu Smlouvy nepřihlédl k tomu, co projevu vůle (jejímu uzavření) předcházelo, ani k praxi zavedené mezi stranami, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. I když se nájem od 1. 1. 2014 řídí ustanoveními § 2235 a násl. o. z., vznik nájmu, jakož i práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se posuzují podle dosavadních právních předpisů (§ 3074 odst. 1 o. z.). To znamená, že s ohledem na datum uzavření Smlouvy, je třeba její výklad učinit podle dosavadních předpisů. Proto vycházel-li odvolací soud při výkladu Smlouvy z jejího textu (§ 35 odst. 2 obč. zák.), neodchýlil se od konstantní judikatury (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99 , z 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001 , z 31. 5. 2007, sp. zn. 29 Odo 59/2003 , z 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008 , uveřejněný pod č. 75/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ve Smlouvě je výslovně uvedeno, že předmět nájmu bude užíván výlučně pro bytové účely v souladu s určeným účelem užívání budovy. Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu z 22. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3501/2019 , není přiléhavý, neboť v něm dovolací soud posuzoval nájemní smlouvu uzavřenou dne 1. 1. 2015 a (ne)platnost jejího dodatku pro nedodržení dohodnuté formy právního jednání. V projednávané věci však uzavření dodatku ke Smlouvě nebylo tvrzeno, tím méně pak prokázáno. 12. Rovněž otázku, zda Výpovědi měla předcházet výzva k nápravě (ve smyslu § 2291 odst. 3 o. z.), posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Již v rozsudku z 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4249/2016 , uveřejněném pod č. 75/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož nájemci, který porušuje své povinnosti zvlášť závažným způsobem, lze dát výpověď z nájmu bytu nejen podle § 2291 o. z., nýbrž i podle § 2288 odst. 1 písm. a) o. z. V případě výpovědi podle § 2288 odst. 1 písm. a) o. z. (o níž šlo v souzené věci) zákon nestanoví pro platnost výpovědi podmínku předchozí výzvy k odstranění závadného chování (protiprávního stavu); k oprávněnosti výpovědi je jen třeba, aby porušení povinnosti trvalo ke dni doručení výpovědi. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil dále např. v rozsudcích z 11. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4872/2017 , s nímž v dovolání polemizoval dovolatel, z 13. 12. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4848/2016 , z 12. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1727/2018 , či z 21. 7. 2021, sp. zn. 26 Cdo 266/2021 . Jde tedy o dlouhodobě ustálenou rozhodovací praxi, s níž dovolatel sice nesouhlasí, neuvádí však žádnou relevantní argumentaci, která by mohla odůvodnit postup podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). Poukazuje pouze na skutečnost, že mnozí nájemci si teprve na základě výzvy uvědomí, že jejich jednání může mít za následek výpovědní důvod. Jak ale uvedl Nejvyšší soud v již citovaném rozsudku sp. zn. 26 Cdo 4872/2017 , bylo-li by dání výpovědi podle § 2288 odst. 1 písm. a) o. z. bez předchozí výzvy pro nájemce překvapivé (což u zvlášť závažného porušení jeho povinností bude evidentně výjimečná situace), mohl by soud k této okolnosti přihlédnout při úvaze, zda výpověď není v rozporu s dobrými mravy, popř. zda nejde o zjevné zneužití práva (§ 2 odst. 3 a § 8 o. z.). Dovolací soud proto neshledal důvod se od citované rozhodovací praxe odchýlit (jak navrhoval dovolatel), tudíž ani pro řešení shora uvedené otázky nemůže být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. 13. Dovolání není přípustné (ve smyslu § 237 o. s. ř.) ani pro posouzení otázky rozporu Výpovědi s dobrými mravy, popř. zjevného zneužití práva. Soudní praxe je ustálena v názoru, že otázku souladu výpovědi pronajímatele z nájmu bytu s dobrými mravy posuzuje soud v rámci úvahy o její neplatnosti (§ 580 o. z.). Soud i bez návrhu přihlédne k neplatnosti právního jednání (výpovědi), které se zjevně příčí dobrým mravům (§ 588 o. z.); závěr o (ne)platnosti pro rozpor výpovědi s dobrými mravy je přitom třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody na straně nájemce, tak pronajímatele. Právně významné budou pouze skutečnosti, které byly objektivně dány v době, kdy pronajímatel uvedené právní jednání (výpověď z nájmu bytu) doručil nájemci; okolnosti nastalé po tomto okamžiku nelze při tomto právním posouzení zohledňovat (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 21. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 5679/2016 , či opětovně z 12. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1727/2018 ). Dovolatelův odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 8. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2000/2008 , je nepřípadný, neboť se vztahoval ještě k řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, upravenému v ustanovení § 711 obč. zák., tedy k řízení, o něž v posuzovaném případě nejde a jež bylo založeno na zcela odlišné koncepci, než na které je postaveno řízení o přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, zakotvené nyní v ustanovení § 2290 o. z. V projednávané věci odvolací soud při právním posouzení věci zvážil všechny podstatné okolnosti případu a nelze mu úspěšně vytýkat, že neshledal Výpověď žalované neplatnou (a tudíž neoprávněnou) pro rozpor s dobrými mravy (či z důvodu zneužití práva). Jeho úvaha, že za situace, kdy nájemce užíval Byt v rozporu se smluvními ujednáními k účelům jiným než k bydlení, nemohl být Výpovědí překvapen, není zjevně nepřiměřená a právě jen v případě její zjevné nepřiměřenosti by ji bylo možné v dovolacím řízení zpochybnit (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013 , uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ostatní okolnosti zmíněné v dovolání, i kdyby byly dány, pak nejsou způsobilé odůvodnit závěr o rozporu Výpovědi s dobrými mravy (resp. o zjevném zneužití práva) dílem proto, že nastaly (měly nastat) až po jejím doručení dovolateli (nájemci), a dílem proto, že nepřeváží nad okolnostmi na straně žalované, zejména nad jejím zájmem, aby Byt byl užíván jen k účelu, k němuž byl dovolateli pronajat (tj. k bydlení). Jinak řečeno, co do řešení otázky rozporu Výpovědi s dobrými mravy (resp. zjevného zneužití práva) je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. IV. Důvodnost dovolání 14. Dovolání je však přípustné pro vyřešení otázky, zda přenechávání bytu nájemcem třetím osobám prostřednictvím platforem typu Airbnb ke krátkodobému ubytování představuje jeho užívání v rozporu s účelem nájmu bytu a je hrubým porušením povinnosti nájemce vyplývající z nájmu [§ 2288 odst. 1 písm. a) o. z.], neboť tato otázka, na jejímž posouzení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. 15. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 16. Posléze uvedené vady uplatnil dovolatel námitkou, že rozhodnutí obou soudů jsou nepřezkoumatelná. Vytýkanou vadou však řízení netrpí, neboť rozsudky soudů nižších stupňů splňují náležitosti odůvodnění rozsudku stanovené v § 157 o. s. ř. (ve spojení s § 211 o. s. ř., jde-li o rozsudek odvolacího soudu) a dovolatelem tvrzené nedostatky jejich odůvodnění nebyly – podle obsahu jeho odvolání a dovolání – na újmu uplatnění jeho práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 , uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro úplnost lze dodat, že vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (jako tomu je v projednávané věci), pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011 ). Dovolatel také namítal, že „se nemůže ubránit dojmu, že celá věc byla posouzena ve prospěch žalované i proto, že žalovanou zastupuje advokátní kancelář založená JUDr. Pavlem Rychetským“, ale v průběhu řízení ani v dovolání neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, pro něž má za to, že by některý ze soudců měl být z projednávání a rozhodování věci vyloučen. Je přitom na účastníkovi soudního řízení, aby takovou námitku uplatnil bezprostředně poté, co skutečnosti je odůvodňující se mu staly známy (srov. nález Ústavního soudu z 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 230/96 ). 17. V projednávané věci jde o výpovědní důvod podle § 2288 odst. 1 písm. a) o. z., podle něhož pronajímatel může vypovědět nájem na dobu určitou nebo neurčitou v tříměsíční výpovědní době, poruší-li nájemce hrubě svou povinnost vyplývající z nájmu. 18. Obsahově shodný výpovědní důvod byl upraven již v § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. [s účinností od 30. 3. 2006 šlo o § 711 odst. 2 písm. b)]. Citované ustanovení Nejvyšší soud opakovaně vyložil tak, že je sankční povahy, protože jeho cílem je postihnout nájemce za porušení jeho povinností vyplývajících z nájemního vztahu, a to v případě, že toto porušení dosáhne takové intenzity, že je lze posoudit jako „hrubé“. Zda jde o hrubé porušení povinnosti, je vždy věcí konkrétního posouzení, tj. jde o otázku právní, jež je řešena na základě konkrétních skutkových zjištění učiněných soudem. Za takovéto porušení povinnosti lze považovat také užívání bytu k jiným účelům než k bydlení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 31. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1846/2000 , a z 31. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2836/99 ; ústavní stížnosti podané proti těmto rozhodnutím byly odmítnuty usneseními Ústavního soudu z 30. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 230/01 , a z 15. 1. 2001, sp. zn. II. ÚS 495/01 ). 19. Od takto nastavených právních názorů není důvod se odchýlit ani v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014. I když občanský zákoník na rozdíl od předchozí právní úpravy již neobsahuje výslovné ustanovení o tom, že nájem bytu je chráněn (§ 685 odst. 3 obč. zák.), práva nájemce (§ 2235 o. z.) jsou nadále chráněna relativně kogentní úpravou a tato ochrana se projevuje mimo jiné i tím, že pronajímatel může nájem vypovědět jen ze zákonem stanovených důvodů (§ 2288 a § 2291 o. z.). Na druhou stranu zákon stanoví nájemci povinnosti, jejichž porušení může znamenat naplnění výpovědního důvodu, a jednou z nich je i povinnost nájemce užívat byt řádně v souladu s nájemní smlouvou (§ 2255 o. z.). Ustanovení § 2291 odst. 2 o. z. výslovně stanoví, že porušení této povinnosti (dosáhne-li takové intenzity, že je lze posoudit jako zvlášť závažné) může být důvodem pro výpověď nájmu bez výpovědní doby, tím spíše pak může být i důvodem pro výpověď s výpovědní dobou ve smyslu § 2288 odst. 1 písm. a) o. z. 20. Takovým porušením povinnosti je i přenechávání bytu třetím osobám prostřednictvím platforem typu Airbnb. Je tomu tak proto, že předpokladem ochrany nájemce je, že pronajatý byt či dům užívá k „zajištění bytových potřeb“ (§ 2235 odst. 1 o. z.). Uvedený pojem občanský zákoník sice blíže nedefinuje, ale již v minulosti např. Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 544/2000 (na nějž odkázal též odvolací soud), vysvětlil, že současná potřeba bydlení (bytová potřeba) nespočívá „pouze v přenocování, ale v celém komplexu zajišťování potřeb člověka v jeho materiální i duševní rovině“. K uvedenému pojetí bytové potřeby se posléze přihlásil také Nejvyšší soud, a to nejnověji v rozsudku z 9. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3623/2019 , který se vztahuje již k právní úpravě účinné od 1. 1. 2014. 21. Právní úprava obsažená v § 2235 o. z. výslovně vyjímá z dosahu své působnosti, a tedy nepovažuje za bydlení (uspokojení bytové potřeby), případy pronájmu bytu nebo domu „k rekreaci nebo jinému zjevně krátkodobému účelu“ (§ 2235 odst. 2 o. z.). Podle důvodové zprávy jde typicky např. o rekreační nebo prázdninové pobyty (tzv. letní byty) nebo nájmy bytů za účelem dočasného ubytování studentů v univerzitním městě nebo k zajištění několikaměsíční stáže odborníka apod. Pro tyto případy je charakteristické, že nájemce si nepronajímá prostor za účelem uspokojování bytových potřeb, ale pouze za účelem ubytování (§ 2326 a násl. o. z.). Bytovou potřebu uspokojuje jinak (domov má jinde). Úprava nájmu bytu a domu se v takovém případě nepoužije [srov. Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014), 1. vydání, 2014, s. 337–346]. Důvodem je nepochybně i zájem na stabilitě nájemního bydlení, jež si žádá – na rozdíl od pronájmů pouze ke krátkodobým účelům – nejen zvýšenou ochranu nájemce, ale také specifickou právní úpravu, jako např. úpravu následků smrti nájemce podle § 2279 a násl. o. z., která u krátkodobých pronájmů postrádá smysl. 22. Lze proto uzavřít, že přenechává-li nájemce pronajatý byt třetím osobám k rekreaci nebo jiným zjevně krátkodobým účelům, užívá ho k jinému účelu než k bydlení (zajištění bytových potřeb), porušuje tím své povinnosti nájemce bytu a dosáhne-li (zejména vzhledem k rozsahu takového nedovoleného způsobu užívání, jeho negativním dopadům na ostatní obyvatele v domě apod.) toto porušení takové intenzity, že ho lze hodnotit jako „hrubé“, může mu pronajímatel nájem bytu vypovědět podle § 2288 odst. 1 písm. a) o. z. 23. Odpovídá-li nájemce pronajímateli i za jednání osoby, které umožnil pronajatý byt užívat (§ 2216 o. z.), platí uvedený závěr i v případě, že pronajatý byt přenechával třetím osobám k jiným účelům než k bydlení jeho podnájemce. Na tom pak nic nemění ani okolnost, že nájemce měl k podnajímání bytu třetím osobám pronajímatelův (paušální) souhlas; dotčený souhlas totiž nezbavuje nájemce povinnosti užívat byt řádně v souladu s nájemní smlouvou, tedy ani povinnosti užívat jej pouze k účelu, k němuž mu byl přenechán, tj. k zajištění bytových potřeb. Ostatně stejný názor zastávala i judikatura přijatá k výkladu předchozí právní úpravy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 8. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1075/2003 ). 24. Pro úplnost dovolací soud dodává, že v projednávané věci nelze vycházet ze závěrů dovolatelem zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4134/2018 . Předně jde o usnesení, kterým bylo dovolání odmítnuto a které tudíž meritorně neřeší žádnou otázku hmotného či procesního práva, nadto se týká situace, kdy formulace výpovědi ani zjištěné skutečnosti nenasvědčovaly tomu, že by výpovědním důvodem mělo být poskytování krátkodobých podnájmů. 25. Podle zjištěných okolností případu požádal dovolatel e-mailem z 15. 4. 2020 původně žalovanou o prominutí (odpuštění) nájemného z Bytu s účinností od začátku dubna 2020, a to „vzhledem k aktuální situaci ohledně uzavření hranic, a tudíž nemožnosti ubytování turistů“. Touto žádostí dal zřetelně najevo, že Byt neslouží k bydlení, ale je využíván jako zdroj příjmů, jež dovolatel získává (lhostejno, zda přímo nebo zprostředkovaně plněním od podnájemkyně) od specifické kategorie zájemců (turistů) o zjevně krátkodobé ubytování (ubytování k rekreačním účelům), nikoli (dlouhodobé) bydlení, a kterých se mu dostává v množství, jež minimálně pokryje úhradu sjednaného (měsíčního) nájemného. Za tohoto stavu je namístě vycházet z úvahy, že v posuzovaném případě byl Byt přinejmenším v řádu jednotek měsíců užíván k jiným účelům než k bydlení (ke krátkodobým pobytům turistů) a že tento způsob jeho využití byl pro dovolatele účelem dominantním. 26. Jestliže tedy odvolací soud v souzené věci dovodil, že byl naplněn ve Výpovědi uplatněný výpovědní důvod podle § 2288 odst. 1 písm. a) o. z., je jeho právní posouzení věci správné, neboť užíváním Bytu k jinému účelu než k bydlení, dovolatel porušil svou povinnost nájemce uloženou mu ustanovením § 2255 odst. 1 o. z. a toto porušení dosáhlo (vzhledem k rozsahu ubytovacích služeb provozovaných v Bytě) takové intenzity, že je lze posoudit jako „hrubé“. S přihlédnutím k uplatněným dovolacím námitkám pak lze jen dodat, že pro účely posouzení, zda byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 2288 odst. 1 písm. a) o. z., nebylo podstatné, zda činnost dovolatele provozovaná v Bytě byla podnikáním ve smyslu § 420 odst. 1 o. z.; rozhodující je, že skutkový stav věci byl objasněn v dostatečném rozsahu, aby umožňoval posoudit též intenzitu vytýkaného porušení dovolatelovy povinnosti nájemce, a že dovoloval přijmout závěr, že toto porušení požadované (hrubé) intenzity dosáhlo. 27. Z vyložených důvodů Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání rozsudkem (§ 243f odst. 4 věta před středníkem o.s.ř.) zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. 28. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 , Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23055/	22.09.2023	24 Cdo 2328/2023	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl dovolání matky proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 27 Co 59/2023. I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 24. 8. 2022, č. j. 25 Nc 1053/2022-1, zahájil řízení o popření otcovství k nezletilému AAAAA (dále též jen „nezletilý“), jmenoval opatrovníkem nezletilého pro řízení o popření otcovství město H. a ustanovil PharmDr. Radovana Haluzu, Ph.D., znalcem z oboru zdravotnictví, specializace genetika, jehož úkolem bylo určit míru pravděpodobnosti otcovství L. F. aj. D. k nezletilému. Okresní soud vycházel z toho, že domnělý otec J. D. se u zdejšího soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 10 Nc 1451/2021 domáhal popření otcovství L. F. k nezletilému, určení svého otcovství a určení péče a výživy, přičemž v řízení byla řešena otázka jeho aktivní legitimace k podání návrhu na zahájení řízení (s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3122/16 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1679/2020 , po jejichž vyhodnocení vzal domnělý otec návrh zpět a řízení bylo zastaveno), a že domnělý otec následně podal návrh na úpravu styku s nezletilým podle § 927 občanského zákoníku. Uvedl mimo jiné, že z výpisu z centrální evidence obyvatel je zřejmé, že nezletilý se narodil dne XY jako AAAAA a jeho rodiče vstoupili do manželství dne 12. 3. 2021, že dle tvrzení matky a výpovědi otce bylo otcovství k nezletilému určeno souhlasným prohlášením rodičů, že tím byl domnělý otec zbaven možnosti domáhat se určení svého otcovství podle § 783 občanského zákoníku, neboť aktivní legitimaci k podání návrhu na popření otcovství mu občanský zákoník v žádném ustanovení nepřiznává, že v řízení pod sp. zn. 10 Nc 1451/2021 přitom domnělý otec soudu předložil potvrzení a řadu listin ohledně soužití s matkou a posléze i nezletilým, které nasvědčují reálné možnosti jeho otcovství, že naproti tomu ze strany matky a otce jsou obsahem spisu pouze tvrzení a účastnické výpovědi ohledně navázání vztahu krátce před dobou početí nezletilého, že z listin předložených domnělým otcem se rovněž podává, že od zjištění těhotenství až do rozchodu s ním matka jednala jako s otcem biologickým, všichni tři spolu žili a i po partnerském rozchodu se otec s nezletilým stýkal a matku s nezletilým materiálně podporoval, přičemž až dne 6. 3. 2021 matka domnělému otci sdělila, že otcem nezletilého má být jiný muž, že z předložených listin je dále zřejmé, že otcovství domnělého otce nebylo určeno souhlasným prohlášením matky a domnělého otce na žádost matky proto, aby mohla pobírat příspěvky do doby, než bude muset nastoupit do zaměstnání. Okresní soud proto dospěl k závěru, že zřejmý zájem nezletilého vyžaduje, aby bylo postaveno najisto, kdo je jeho biologickým otcem. 2. Okresní soud v Pardubicích (dále též jen „soud prvního stupně“) poté rozsudkem ze dne 20. 1. 2023, č. j. 25 Nc 1053/2022-55, 25 P a Nc 198/2022, určil, že L. F. není otcem nezletilého, narozeného dne XY, z matky P. F., a stanovil, že matka a L. F. jsou povinni společně a nerozdílně nahradit České republice náklady řízení ve výši 26 658,- Kč na účet Okresního soudu v Pardubicích do 30 dnů od právní moci rozsudku a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně uvedl, že „znaleckým posudkem PharmDr. Radovana Haluzy, Ph.D., ze dne 10. 11. 2022 bylo prokázáno, že u nezletilého byla nalezena otcovská alela, která chybí u L. F., proto je tento vyloučen z otcovství k nezletilému, každá alela přítomná u nezletilého je však přítomna u domnělého otce, proto je pravděpodobnost jeho otcovství k nezletilému vyšší než 99,99%“, že „při jednání dne 18. 11. 2021 matrikový otec vypověděl, že s matkou měl intimní vztah od července do října nebo listopadu 2017, o biologickém otci věděl, když matka vztah ukončila, myslel si, že je to kvůli němu, o těhotenství matky se dozvěděl, když v červnu 2020 obnovili vztah, test DNA nepodstoupil a ke společnému prohlášení se rozhodli po vzájemné dohodě“, že v e-mailové komunikaci „dne 1. 11. 2020 biologický otec sděluje matce svou představu další péče o nezletilého s tím, že chce být zapsán do rodného listu, nechť matka sdělí svůj názor“, že „dne 6. 3. 2021 matka biologickému otci sděluje, že v roce 2017 spala ještě s jedním mužem, který je dle jejího názoru otcem, i vzhledem k výsledkům spermiogramu biologického otce“. Soud prvního stupně dovodil, že „v době souhlasného prohlášení“ (pozn.: dne 6. 1. 2021) „mohly tedy nastat následující situace: a) matka měla v době rozhodné pro početí intimní poměr pouze s biologickým otcem, matrikový otec to pochopitelně věděl, oba chtěli biologického otce zbavit jeho rodičovských práv, b) matka měla v době rozhodné pro početí intimní poměr s biologickým otcem i s matrikovým otcem, oba věděli, že mohou biologického otce zbavit jeho rodičovských práv, nepodstoupili však test DNA jakožto jediný způsob vyloučení pochybnosti o otcovství“, že „ve variantě a) se jedná o úmysl přímý ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve variantě b) se jedná o úmysl nepřímý ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku“, že „následkem jejich jednání je přerušení jakéhokoliv kontaktu biologického otce s nezletilým po dobu nyní trvající více než dva roky, což je nepochybně vážnou a delší dobu trvající poruchou psychického zdraví biologického otce, a tedy těžkou újmou na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku“, že „pro tyto skutečnosti se soud obrátí na orgány činné v trestním řízení pro prošetření, zda matka a matrikový otec spáchali zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, ev. 2 písm. h) tr. zákoníku“. Soud prvního stupně (s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 568/06 , ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 15/09 , a dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1863/2014 , ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1369/2015 , a ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016 ) dospěl k závěru, že „nastala situace odporující veřejnému pořádku, tedy základním hodnotám společnosti, na nichž je nezbytné trvat, a to tím, že prohlášení o určení otcovství bylo učiněno v rozporu se zákonem, a to jednáním, které je nepoctivé a protiprávní, a z takového matka a matrikový otec nesmí těžit, jakož i z protiprávního stavu, který vyvolali a udržují (§ 6 odst. 2 občanského zákoníku), které by mohlo nést znaky trestného činu, a stejně tak se jedná o zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany (§ 8 občanského zákoníku)“, a že „nebude takové jednání aprobovat rozsudkem, kterým by otcovství nepopřel“. Uzavřel, že „z hlediska zájmu nezletilého převažuje jeho právo znát své biologické rodiče a právo biologického otce na ochranu soukromého a rodinného života“, že „zdravotní stav, který byl v řízení prokázán, je v tomto ohledu nerozhodný a nemůže jít k tíži žádného z účastníků, především samotného nezletilého“, že „je však určující pro další vývoj jeho života a realizaci rodičovských a jiných práv“, neboť „je totiž zjevné, že rozsudek o popření otcovství fakticky nezpůsobí žádnou změnu v tom, že o nezletilého bude pečovat matka a matrikový otec, je tedy nevyhnutelné, aby došlo k určení otcovství biologického otce a následné dohodě či rozhodnutí soudu o určení péče a výživy“. Dodal, že „zdravotní stav nezletilého, i vzdálenost bydlišť matky a biologického otce, prakticky směřují k rozhodnutí o svěření nezletilého do péče matky s určením vyživovací povinnosti otce“ a že „jedinou, avšak nejdůležitější záležitostí, je zajištění navázání pravidelného styku s biologickým otcem tak, aby to bylo v zájmu nezletilého, přičemž je zjevné, že se tak bude muset dít formou asistovaného styku za součinnosti příslušných odborníků“. 3. K odvolání matky a otce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 4. 2023, č. j. 27 Co 59/2023-109, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Z hlediska zjištění skutkového stavu odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť odpovídající skutková zjištění „promítl do správného závěru o skutkovém stavu“. Uvedl, že „soud může i bez návrhu zahájit řízení o popření otcovství tehdy, jestliže k určení otcovství došlo dle druhé domněnky souhlasným prohlášením matky a muže, který otcem dítěte být nemůže, jestliže to vyžaduje zřejmý zájem dítěte a jde o případ, kdy mají být naplněna ustanovení zaručující základní lidská práva (srov. § 793 občanského zákoníku a § 419 zákona o zvláštních řízeních soudních)“. Připomněl, že „tato úprava byla od roku 1998 součástí občanským zákoníkem již zrušeného zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, kterou občanský zákoník v podstatě převzal“, že „ustanovení § 793 občanského zákoníku řeší případy, kdy otcovství k dítěti bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů a muž, jehož otcovství bylo takto určeno, není biologickým otcem dítěte, a popření otcovství tak je ve zřejmém zájmu dítěte, i v souladu s ustanoveními zaručujícími základní lidská práva“, že „takovým ustanovením je i okresním soudem uváděný článek 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte o tom, že dítě má právo znát své biologické rodiče“, že „podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1467/18 , je-li to v zájmu dítěte, může se soud rozhodnout prověřit otcovství prostřednictvím testu DNA, z něhož jedině lze zjistit přesně, zda dotyčný může, či nemůže být otce dítěte“. Zmínil, že „Evropský soud pro lidská práva i Ústavní soud upřednostňují, aby právní určení otcovství odpovídalo skutečnému biologickému otcovství a právní vymezení rodiny reflektovalo především existenci biologických vztahů“, že „rovněž Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 298/2010 ještě za účinnosti dřívější právní úpravy v zákoně o rodině judikoval, že v řízení o popření a následném určení otcovství je třeba přihlížet k nejlepšímu zájmu dítěte, jímž je soulad mezi biologickým, právním a sociálním rodičovstvím“, že „není-li tento soulad dobře možný, je třeba s ohledem na konkrétní okolnosti případu uvážit, který z uvedených aspektů rodičovství převažuje“. Konstatoval, že zahájení řízení o popření otcovství Okresním soudem v Pardubicích „bylo ve zřejmém zájmu nezletilého, který má právo znát svůj původ a žít se svými rodiči (srov. článek 7 Úmluvy o právech dítěte)“. Soud prvního stupně při zahájení řízení o popření otcovství zejména správně „zohlednil, že listinami v řízení vedeném u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 Nc 1451/2021 bylo doloženo, že matka jednala s domnělým otcem od početí nezletilého jako s jeho biologickým otcem a že všichni spolu až do partnerského rozchodu matky s domnělým otcem žili, že i poté se domnělý otec s nezletilým stýkal a rodinu materiálně podporoval, že souhlasným prohlášením otcovství z ledna 2021 byl domnělý otec zbaven možnosti domáhat se určení svého otcovství, přestože o ně již dříve usiloval“, a že rovněž správně „vyhodnotil rozpory ve výpovědi matky, která na jednu stranu uváděla, že domnělého otce informovala o průběhu těhotenství a zasílala mu fotky z ultrazvuku, zároveň mu měla opakovaně sdělovat, že není biologickým otcem nezletilého“, přičemž „nepravdivost tohoto sdělení se naplno projevila provedením důkazu znaleckým posudkem PharmDr. Radovana Haluzy, Ph.D., který jednoznačně vyvrátil tvrzení matky a otce o tom, že biologickým otcem nezletilého je matrikový otec L. F., a naopak potvrdil domnělým otcem předkládaná tvrzení a listinné důkazy, že biologickým otcem nezletilého je domnělý otec, který minimálně do rozchodu s matkou v roce 2020, kdy matka začala zamezovat styku domnělého otce s nezletilým, plnil i roli sociálního rodiče“. K námitkám matky a otce o tom, že „domnělý otec nerespektuje specifický zdravotní stav nezletilého a že může být narušena stabilita výchovného prostředí nezletilého“, zdůraznil, že „domnělý otec by jako biologický otec nezletilého měl podle § 927 občanského zákoníku právo na styk s nezletilým, i kdyby k popření otcovství matrikového otce nedošlo“, a dodal, že „je dále třeba mít na paměti, že domnělý otec s matkou a s nezletilým žil až do rozchodu s matkou v roce 2020 a že ze žádného z důkazů nevyplynuly rozpory matky a domnělého otce týkající se péče o nezletilého, u kterého přitom podle lékařské zprávy z neurologické ambulance došlo k regresu celkového vývoje a hlavně vývoje řeči po očkování meningokoka již v jeho 11 měsících“. Uzavřel, že „lze souhlasit se závěrem okresního soudu, že v současnosti je nejdůležitější zajistit navázání a realizaci pravidelného styku domnělého otce s nezletilým“, že „k tíži domnělého otce nelze klást, že styk v posledních dvou letech neprobíhal“, že „podle přesvědčení odvolacího soudu to nebylo z důvodu nedostatku upřímného zájmu domnělého otce, jak v odvolání uvádí matka, nýbrž proto, že domnělému otci byl styk s nezletilým ze strany matky a matrikového otce zamezen“. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala matka dovolání, přičemž dovolací důvod vymezila tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to „zda je dán právní zájem dítěte na popření otcovství vždy, není-li biologické rodičovství v souladu s rodičovstvím právním“, a „zda právo nezletilého dítěte znát své rodiče v sobě zahrnuje i právo tyto rodiče neznat“. V souvislosti s tím poukazuje na příslušnou judikaturu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3430/2011 , a ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 298/2010 , a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 8. 2006, ve věci Rožaňski proti Polsku ) a dále na to, že uvedená otázka nebyla dosud řešena v podmínkách aplikace zákona č. 89/2012 Sb. Konstatuje, že se soudy „odmítly zabývat tím, zda popření otcovství matrikového otce je v nejlepším zájmu nezletilého“, když „se omezily v zásadě pouze na zjištění biologického rodičovství a zaštítily se právem nezletilého znát své rodiče“, že „vystavily nezletilého riziku, že pokud bude určeno otcovství otce biologického, nebude tento schopen plnit své povinnosti z rodičovské odpovědnosti, resp. je sice bude schopen plnit, ale na daleko nižší úrovni než otec matrikový“, a že „tak založily situaci, ve které matrikový otec nemá vůči nezletilému prakticky žádné povinnosti, čítaje v to povinnost vyživovací, aniž by učinily jakákoli zjištění, kdy, jak a v jaké kvalitě budou tyto zrušené povinnosti nahrazeny“. Je přesvědčena, že „v situaci, kdy nezletilý je navíc dítě se specifickými potřebami vyplývajícími z jeho zdravotního stavu, je otázka rodičovských kompetencí obzvlášť důležitá a je třeba jí věnovat pečlivou pozornost“. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil (a aby bylo zrušeno i rozhodnutí soudu prvního stupně) a věc byla vrácena k dalšímu řízení, zejména ke zkoumání nejlepšího zájmu nezletilého v případě popření otcovství matrikového otce. III. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 6. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 7. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 8. V projednávané věci závisí rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení právní otázky předpokladů pro zahájení řízení o popření otcovství soudem (ex offo) podle ustanovení § 793 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), resp. otázky zřejmého zájmu dítěte ve smyslu tohoto ustanovení. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání matky je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. IV. Důvodnost dovolání 9. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. 10. Dovolací soud se již v minulosti ve vztahu k úpravě obsažené v zákoně č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen „zákon o rodině“), zabýval otázkou možnosti popřít otcovství k dítěti i po uplynutí popěrné lhůty, je-li to v jeho zájmu, a povinností soudu zkoumat zájem dítěte na popření otcovství, bylo-li popřeno po lhůtě. Opakovaně přitom uvedl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 677/2013 , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 544/2014 ), že systém popírání otcovství, tak jak byl stanoven v zákoně o rodině, je výrazem zákonodárcem provedeného vážení právně relevantních zájmů, jež ve vztahu mezi dítětem, matkou a právním otcem, případně i otcem biologickým, existují. Stanovení lhůty, ve které lze otcovství popřít, je výrazem požadavku právní jistoty a stability rodinných vztahů. 11. Po rekodifikaci soukromého práva byla úprava popírání otcovství přesunuta ze zákona o rodině do o. z. Jakkoliv se stávající právní úprava od dosavadní liší v délce lhůt, které jsou otci i matce k popření otcovství stanoveny, původní koncepce právní úpravy popírání otcovství zůstala zachována. I nadále zákon vychází z totožné koncepce tří domněnek otcovství, na jejichž základě je otcovství stanoveno a systému prekluzivních lhůt pro jeho popření. Systém prekluzivních popěrných lhůt je tedy výrazem systému popírání otcovství tak, jak byl stanoven v zákoně o rodině, je výrazem zákonodárcem provedeného vážení právně relevantních zájmů, jež ve vztahu mezi dítětem, matkou a právním otcem, případně i otcem biologickým, existují. Tento systém je tedy sám o sobě projevem vážení zájmů dítěte, jež nelze redukovat na pouhý požadavek souladu biologického a právního rodičovství, a výrazem požadavku právní jistoty a stability rodinných vztahů. 12. Jakkoliv ustanovení umožňující nejvyššímu státnímu zástupci popírat otcovství i po uplynutí popěrných lhůt nebylo do o. z. převzato, nelze přehlédnout, že ani v případě právní úpravy obsažené v o. z. není nemožnost popřít otcovství po uplynutí popěrných lhůt absolutní. Podle ustanovení § 792 o. z. je-li návrh na popření otcovství podán po uplynutí popěrné lhůty, může soud rozhodnout, že zmeškání lhůty promíjí, pokud to vyžadují zájem dítěte a veřejný pořádek. Podle ustanovení § 793 o. z. pak vyžaduje-li to zřejmý zájem dítěte a mají-li být naplněna ustanovení zaručující základní lidská práva, může soud i bez návrhu zahájit řízení o popření otcovství, bylo-li otcovství určeno souhlasným prohlášením rodičů, ale otec dítěte takto určený nemůže být jeho otcem. Zákonodárce tedy i v nové právní úpravě dostatečně zohlednil fakt, že situace každého dítě je jiná a existují i případy, kdy stabilizace rodinných poměrů po uplynutí standardní popěrné lhůty nemusí být v zájmu dítěte (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5903/2016 ). Smyslem výjimečného popření otcovství založeného druhou domněnkou (§ 793 o. z.) přitom je zejména to, aby mohly být vytvořeny či obnoveny přirozené vazby mezi dítětem a mužem, který je jeho biologickým, matrikovým i sociálním otcem. 13. V posuzovaném ustanovení § 793 o. z. jsou klíčovými pojmy (kumulativně) zřejmý zájem dítěte a ustanovení zaručující základní lidská práva. Zřejmý zájem dítěte by přitom měl „vyvěrat“ z ustanovení zaručujících základní lidská práva. Za zřejmý zájem dítěte ve věci popření otcovství je třeba považovat zejména situace uznání otcovství mužem, který nezpochybnitelně nemůže být otcem dítěte, vedené zištnými důvody prospívajícími muži, který otcovství uznal, popřípadě též matce, nebo jinými zavrženíhodnými důvody na újmu práva dítěte na zajištění tělesného, citového, rozumového a mravního vývoje a uspořádání osobních poměrů v otázce otcovství. Za zištné důvody lze považovat nejen majetkový prospěch, ale např. i možnost legalizace pobytu na určitém území či získání státního občanství. Tyto – a jiné důvody – mají oporu v ustanoveních zaručujících základní lidská práva, ať už v Listině základních práv a svobod či mezinárodních úmluvách chránících přirozenou rodinu, právo na rodinný a soukromý život, nediskriminaci apod. (viz čl. 8 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), ale zejména právo dítěte znát svůj původ a žít se svými rodiči, pokud je to možné (viz čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte) [k tomu srov. Králíčková, Z., Hrušáková, M., Westphalová, L. a kol.: Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655-975). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 595]. 14. K tomuto ustanovení se vyjádřil rovněž Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 1467/18 , v němž mj. uvedl, že slovní spojení „nemůže být jeho otcem“ v ustanovení § 793 o. z. lze vyložit též tak, že představuje nikoliv odkaz na dobu předpokládanou tzv. druhou domněnkou otcovství (skrz pohlavní styk), nýbrž reálnou nemožnost, což znamená, že je-li to v zájmu dítěte (a nenaruší-li to stabilitu jeho rodinného uspořádání v rozporu s tímto zájmem), může se soud rozhodnout prověřit otcovství prostřednictvím testu DNA, z něhož jedině lze zjistit přesně, zda dotyčný může, či nemůže být otcem dítěte. 15. Taktéž Nejvyšší soud již dříve ve své rozhodovací praxi doporučil (k tomu srov. názor „obiter dictum “ vyjádřený v usnesení ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3314/2020 ) a na vyjádřeném názoru i nadále trvá, aby v případech, kdy muž, který o sobě tvrdí, že je otcem dítěte, podá žalobu na určení otcovství, a poté učiní matka dítěte souhlasné prohlášení o určení otcovství s jiným mužem – čímž znemožní v řízení zahájeném domnělým otcem věcně přezkoumat otázku otcovství (neboť nelze určit právního otce dítěte, které již právního otce má) – soudy pečlivě zvažovaly, zda není namístě přistoupit k aplikaci ustanovení § 793 o. z. a zahájit řízení o popření otcovství matrikového otce (jehož otcovství bylo založeno souhlasným prohlášením) z úřední povinnosti, v němž by byla prověřena otázka biologického otcovství. Není přitom důvodu, aby takto soudy nepostupovaly i v projednávaném případě, kdy matka dítěte učinila souhlasné prohlášení o určení otcovství s jiným mužem (řádově jen v měsících) před podáním žaloby na určení otcovství mužem, který tvrdí, že je otcem dítěte (domnělým otcem), a navíc v bezprostřední návaznosti na předchozí sdělení představy domnělého otce o další péči o dítě a o tom, že chce být zapsán do rodného listu dítěte. 16. V odstavci výše citované usnesení Nejvyššího soudu rovněž zmiňuje, že jestliže z okolností učinění souhlasného prohlášení o určení otcovství vyplývá v jednotlivém konkrétním případě účelovost směřující k zabránění věcnému projednání podaného návrhu na určení otcovství domnělým (putativním) otcem, je proto namístě zahájit řízení z úřední povinnosti podle ustanovení § 793 o. z. a nechat testem DNA ověřit biologické otcovství. K situaci, kdy je souhlasné prohlášení učiněno po podání žaloby na určení otcovství srov. též návrh novely zákona č. 301/2000 Sb. (sněmovní tisk č. 593/0, bod 30), v němž se nadto navrhuje znemožnit učinění souhlasného prohlášení o určení otcovství během doby, po niž probíhá řízení o určení otcovství. Dále je zde uvedeno, že by mělo být ustanovení § 793 o. z. interpretováno tak, že při posuzování, zda zřejmý zájem dítěte a naplnění ustanovení zaručujících základní lidská práva vyžadují zahájení řízení o popření otcovství (v němž by bylo zjištěno biologické otcovství) z úřední povinnosti, by soud měl vážit, nakolik je s ohledem na individuální okolnosti konkrétní věci přiměřené nezahájit řízení o popření otcovství. Jestliže jsou dány skutkové okolnosti nasvědčující zneužití souhlasného prohlášení k zabránění možnému úspěchu žaloby putativního otce, který se domáhal určení otcovství, by proto soud neměl podnět k zahájení takového řízení odmítnout pouze z důvodu, že matka s mužem, se kterým učinila souhlasné prohlášení, uvedou, že spolu v rozhodné době pro početí měli intimní styk, a že tedy není vyloučeno, že muž určený souhlasným prohlášením je biologickým otcem dítěte. V rámci posouzení přiměřenosti odepření této procesní cesty podle ustanovení § 793 o. z. putativnímu otci ke zjištění biologické reality a přiznání jeho případných rodičovských práv je nutné totiž akcentovat, že ve zřejmém zájmu dítěte je také to, aby zneužitím souhlasného prohlášení nebyl z jeho života vyloučen biologický otec, který se řádně domáhá svých rodičovských práv, proto by měla být v uvedeném řízení prověřena otázka biologického otcovství testem DNA. Za stejných okolností by měl soud zahájit řízení z úřední povinnosti podle ustanovení § 793 o. z. i tehdy, dozví-li se o nich nikoli podnětem, ale v průběhu jiného řízení, kterým se putativní otec snaží domáhat rodičovských práv ke svému domnělému dítěti (tedy jako v posuzované věci). 17. V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá, jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.), že matka jednala s domnělým otcem od početí nezletilého jako s jeho biologickým otcem, všichni spolu až do partnerského rozchodu matky s domnělým otcem žili, i poté se domnělý otec s nezletilým stýkal a rodinu materiálně podporoval až do 6. 1. 2021 (souhlasné prohlášení matky o určení otcovství s jiným mužem), kdy byl domnělý otec de facto zbaven možnosti domáhat se určení svého otcovství, o které již dříve usiloval. 18. Z uvedeného proto vyplývá, že situace v posuzovaném případě je do určité míry specifická v tom, že biologický otec po určitou dobu s matkou a nezletilým sdílel domácnost a (nade vší pochybnost) si již utvořil citové pouto s nezletilým [srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1679/2020 , který poukazuje na (v tomto ohledu) zásadní odlišnost od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 298/2010, citovaného taktéž v dovolání matky v projednávané věci]. Pokud mezi otcem a dítětem došlo k vytvoření citových vazeb, spadají tyto pod ochranu rodinného života podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení FMZV č. 209/1992 Sb.). Nakonec i ve zprávě o průběhu asistovaných kontaktů ze dne 26. 5. 2023 se podává, že „setkávání nezletilého s biologickým otcem probíhá poklidně, hrají si“ (č. l. 40 spisu sp. zn. 0 P 281/2022, vedeného Okresním soudem v Pardubicích ve věci úpravy styku s nezletilým). Právě vzhledem k tomu, že biologický otec podal i návrh na úpravu styku s nezletilým podle ustanovení § 927 o. z., vyloučený k samostatnému řízení (v němž bylo zatím usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. 2. 2023, č. j. 0 P 281/2022-17, nařízeno předběžné opatření, podle kterého je J. D. oprávněn se stýkat s nezletilým za asistence pracovníků organizace Nomia, z. ú., v sídle organizace každý lichý kalendářní týden v pondělí od 16:00 do 18:00 hod. počínaje dnem 13. 3. 2023), je patrné, že otázka udržování vztahů mezi dítětem a jeho biologickým otcem bude z hlediska nejlepšího zájmu dítěte ještě posuzována, a to nejen v řízení podle ust. § 927 o. z., ale i při řešení otázky, v péči kterého z rodičů (s určením vyživovací povinnosti rodiče druhého) bude nezletilý nadále, o niž se v předmětném řízení o popření otcovství jiného muže nejedná. Dovolací námitky matky ohledně nedostatečného zkoumání nejlepšího zájmu dítěte soudy (zejména s ohledem na jeho komplikovaný zdravotní stav a absenci náhrady za „povinnosti, čítaje v to povinnost vyživovací“, které byly dosud plněny matrikovým otcem) již z tohoto důvodu nemohou být opodstatněné. Nadto, ačkoliv dítě samotné není aktivně legitimováno k návrhu podle § 793 o. z., je jeho zájem reprezentován kolizním opatrovníkem, který se v řízení v obou stupních konzistentně vyjadřoval pro popření otcovství matrikového otce. 19. Navíc je zřejmé, že při svém rozhodování o tom, zda jsou v daném případě dány předpoklady pro zahájení řízení o popření otcovství soudem (ex offo) podle ustanovení § 793 o. z., odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně), jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku, náležitě zohlednil všechny výše popsané skutečnosti a okolnosti konkrétního případu, zabýval se zájmem dítěte „v mantinelech“ řízení o popření otcovství a důvodně akcentoval zřejmý zájem dítěte znát svého biologického rodiče (a v konečném důsledku také zájem na tom, aby souhlasným prohlášením matky o určení otcovství s jiným mužem nebyl z jeho života vyloučen biologický otec, který se řádně domáhá svých rodičovských práv). 20. S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že napadený rozsudek odvolacího soudu je věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání matky podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/22623/	20.09.2023	7 Tz 71/2023	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud z podnětu stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněné S. H. podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Okresního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 7. 2022, sp. zn. 37 Nt 1623/2022, byl porušen zákon ve prospěch obviněné v ustanovení § 77 odst. 1, odst. 2 tr. ř. I. Shrnutí předcházejícího řízení 1. Obviněná byla dne 20. 7. 2022 v 6:30 hodin zadržena podle § 76 odst. 1 tr. ř. poté, co byla příslušníky Policie České republiky nalezena v prostorách domu na adrese XY v Praze 5, ve kterém bezprostředně předtím v době od 3:45 do 4:05 hodin odcizovala věci. Obviněná ve zmíněnou dobu vnikla přes zábradlí na balkón, následně přes sklopenou ventilačku odjistila okno od tohoto balkónu a vstoupila do cizího bytu, kde odcizila věci v hodnotě cca 15 700 Kč, konkrétně dvě kabelky s jejich obsahem, kterým byl mimo jiné i platební prostředek České spořitelny. Tyto věci měla obviněná při zadržení u sebe. Podle protokolu o zadržení osoby podezřelé byla dána důvodná obava, že obviněná bude opakovat trestnou činnost, proto věc nesnesla odkladu a policejní orgán přikročil k zadržení bez předchozího souhlasu státního zástupce. Obviněná byla následně po zahájení úkonů trestního řízení propuštěna téhož dne v 19:15 hodin. 2. Stejného dne byla obviněná v 23:30 znovu zadržena podle § 76 odst. 1 tr. ř. poté, co vnikla na předzahrádku bytu v bytové zástavbě na adrese XY v Praze 5, odkud však po vyrušení svědkem utekla, ale byla nalezena policisty přibližně 200 metrů od zmíněné předzahrádky, a to na základě popisu, který uvedl zmíněný svědek. V návaznosti na recidivní jednání obviněná tentokrát nebyla policejním orgánem po zahájení úkonů trestního řízení ve vztahu k dalšímu útoku propuštěna, ale zůstala zajištěna, dne 21. 7. 2022 bylo po spojení obou zmíněných věcí zahájeno trestní stíhání pro skutky kvalifikované v bodu 1) jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku a v bodu 2) jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku. Dne 22. 7. 2023 v 12:45 hodin byl potom státním zástupcem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 podán u Obvodního soudu pro Prahu 5 návrh na vzetí obviněné do vazby. 3. Obvodní soud pro Prahu 5 vyhlásil v následně konaném vazebním zasedání usnesení ze dne 22. 7. 2022, sp. zn. 37 Nt 1623/2022, kterým podle § 77 odst. 2 tr. ř. obviněnou propustil ze zadržení na svobodu. K tomu uvedl, že doba prvního zadržení, které trvalo od 6:30 do 19:15 (dne 20. 7. 2022), tedy celkem 12 hodin a 45 minut, se započítává do lhůty 48 hodin spolu s dobou zadržení po druhém útoku. Souhrnně doba zadržení trvala 50 hodin, proto musela být obviněná podle § 77 odst. 2 tr. ř. propuštěna na svobodu. II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní 4. Proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 7. 2022, sp. zn. 37 Nt 1623/2022, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněné. 5. Ministr spravedlnosti citoval související ustanovení Listiny základních práv a svobod a trestního řádu a namítl, že soud pochybil, pokud započítal dobu trvání prvního zadržení do lhůty 48 hodin podle § 77 odst. 1 tr. ř., resp. čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Tato dvě zadržení totiž nesdílejí lhůtu pro předání zadržené osoby soudu, neboť zmíněná lhůta ve vztahu k těmto zadržením běží pro každé zadržení samostatně, a to na základě právně relevantního nova, kterým byla další trestná činnost obviněné. Skutečnost, že policejní orgán trestní věci spojil ke společnému projednání, na samostatný běh těchto lhůt nemá vliv. Podpůrně bylo poukázáno i na výkladové stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství publikované pod č. 1/2020, které vyslovilo shodný názor. 6. Závěrem ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl ve prospěch obviněné porušen zákon v ustanovení § 77 odst. 1, odst. 2 tr. ř. 7. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se ve svém vyjádření zcela ztotožnil s obsahem stížnosti pro porušení zákona, poukázal na shodný výklad dotčených ustanovení uvedený v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 12 Ksz 11/2018 a připojil se k návrhu na vyslovení, že byl napadeným usnesením porušen zákon ve prospěch obviněné. 8. Obviněná k podanému mimořádnému opravnému prostředku poukázala na příslušná ustanovení trestního řádu a sdělila, že za nezměněných okolností buď nelze tutéž osobu (podezřelého nebo obviněného) zadržet znovu vůbec, a pokud ano, pak maximálně na dobu zbývající do celkové doby 48 hodin. V projednávané věci bylo již první zadržení odůvodněno obavou, že obviněná bude opakovat trestnou činnost, v souvislosti s níž byla zadržena. Pokud byla propuštěna a téhož dne následně zadržena v souvislosti se stejným pokračujícím trestným činem a ze stejných důvodů jako prve, nelze hovořit o relevantní změně skutkových okolností, pokud jde o důvody pro vzetí do vazby. Je proto namístě oba časové úseky sčítat do celkové doby zadržení podle čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, která činí maximálně 48 hodin. Tento limit byl v jejím případě překročen o 2 hodiny. Výklad uvedený ve stížnosti pro porušení zákona by popíral smysl stanovení zmíněné lhůty pro zadržení, a proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost pro porušení zákona zamítl. III. Přípustnost a důvodnost stížnosti pro porušení zákona 9. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. napadené usnesení, stejně jako jemu předcházející řízení a shledal, že podaná stížnost pro porušení zákona je důvodná. 10. Nejdříve Nejvyšší soud připomíná, že na ústavní úrovni podle čl. 8 odst. 3 druhá věta Listiny základních práv a svobod platí, že zadržená osoba musí být ihned seznámena s důvody zadržení, vyslechnuta a nejpozději do 48 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu. Toto pravidlo je na zákonné úrovni vyjádřeno v ustanovení § 77 odst. 1 tr. ř., podle něhož, nenařídil-li státní zástupce propuštění zadržené osoby na podkladě materiálů mu došlých, popřípadě po jejím opětovném výslechu, je státní zástupce povinen odevzdat ji ve lhůtě 48 hodin od zadržení soudu s návrhem na vzetí do vazby. Pokud není zadržená osoba předána soudu včas ani nebyla propuštěna na svobodu, musí ji ve vazebním řízení propustit sám soud (srov. § 75 poslední věta, § 76 odst. 4 poslední věta tr. ř.). 11. Dále je namístě připomenout, že podle § 76 odst. 1 tr. ř. osobu podezřelou ze spáchání trestného činu může, je-li dán některým z důvodů vazby (§ 67 tr. ř.), policejní orgán v naléhavých případech zadržet, i když dosud proti ní nebylo zahájeno trestní stíhání (§ 160 odst. 1 tr. ř.). K zadržení je třeba předchozího souhlasu státního zástupce. Bez takového souhlasu lze zadržení provést, jen jestliže věc nesnese odkladu a souhlasu předem nelze dosáhnout, zejména byla-li osoba přistižena při trestném činu nebo zastižena na útěku. 12. Policejní orgán může za splnění stanovených podmínek zadržet osobu obviněnou (§ 75 tr. ř.) i podezřelou (§ 76 odst. 1 tr. ř.), nicméně na rozdíl od zadržení podle § 75 tr. ř. je účelem zadržení podle § 76 odst. 1 tr. ř. nejen přezkoumání důvodů vazby a vytvoření předpokladů pro rozhodnutí soudu o vazbě (§ 68 odst. 1, § 73b odst. 1 věta první tr. ř.), ale také provedení všech potřebných úkonů pro prověření podezření ze spáchání trestného činu a pro rozhodnutí zda bude zahájeno trestní stíhání nebo ve zkráceném přípravném řízení podán návrh na potrestání (eventuálně návrh na schválení dohody o vině a trestu). Policejní orgán zde zejména v případech, kdy byla osoba přistižena při trestném činu nebo zastižena na útěku [§ 76 odst. 1 i. f. a § 179a odst. 1 písm. a) tr. ř.], provádí všechny potřebné prvotní (neodkladné) úkony ve smyslu § 158 odst. 3 tr. ř., včetně těch, které směřují k zjišťování totožnosti takové osoby, popř. její další již objasňované nebo vyšetřované trestné činnosti, ověřování předchozích odsouzení apod., což slouží i k zjištění rozsahu trestné činnosti podezřelého a k právní kvalifikaci skutku, pro který bude případně zahájeno trestní stíhání nebo podán návrh na potrestání (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, s. 971). Lze doplnit, že pro účely počítání lhůty samozřejmě není možné doby bezprostředně navazujících na zadržení podle § 76 tr. ř. a § 75 tr. ř. počítat samostatně, ale je nutné je sčítat. 13. K běhu lhůty pro předání zadržené osoby soudu Nejvyšší soud nejdříve obecně konstatuje, že při opětovném zadržení, které vzniklo za nových okolností svědčících o naplnění vazebních důvodů, běží lhůta pro předání zadržené osoby soudu pro toto nové zadržení samostatně. Z výše uvedeného je totiž zřejmé, že i v případě zadržení (zejména podezřelého) při změně okolností musí mít orgány činné v trestním řízení přiměřenou dobu na zvážení dalšího postupu, tedy zejména zpracování případného návrhu na vzetí (následně) obviněného do vazby. Pokud by totiž v této situaci (opětovného zadržení) mohla doba zadržení činit pouze dobu zbývající ze lhůty 48 hodin po odečtení doby původního zadržení, pak by to často mohlo vést k tomu, že by nebylo vůbec možné stihnout podat návrh na vzetí do vazby (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 12 Ksz 11/2018 ). V této souvislosti nelze přehlédnout ani umožnění obviněnému realizovat jeho právo na obhajobu tím, že si např. v dané lhůtě zvolí obhájce a poradí se s ním. 14. K tomu, aby byla lhůta pro (opětovné) zadržení počítána zmíněným způsobem (samostatně), je nicméně nutné, aby v mezidobí došlo ke změně rozhodných okolností, tedy okolností odůvodňujících zadržení (tj. důvodů vazby). Právě taková změna může založit potřebu, aby orgány činné v trestním řízení nově zvážily další postup. Jak poznamenal Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí, pokud má mít lhůta 48 hodin pro případné zadržení nějaký (omezující) smysl, není (naopak) myslitelné, aby bylo možné ji fakticky prodlužovat jen tím, že by podezřelý či později obviněný byl ze zadržení před jejím uplynutím účelově propuštěn a následně by ho bylo možné zadržet za zcela nezměněných okolností znovu opět na 48 hodin. Takové jednání by bylo v demokratickém právním státě zcela nepřijatelné. Pokud by tedy byla osoba opětovně v téže věci zadržena za nezměněných okolností, potom by se doba prvního zadržení započítávala do lhůty pro předání opětovně zadržené osoby soudu. 15. Pokud jde o zmíněnou změnu rozhodných okolností, která odůvodňuje zadržení se samostatně počítanou lhůtou, může jí být změna v objektivním slova smyslu, např. v podobě spáchání další trestné činnosti, ale i o to, že o některých okolnostech při prvním zadržení orgány činné v trestním řízení nevěděly a tyto okolnosti zjistí až později (srov. i nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 2/97 ). V každém případě tyto změněné rozhodné okolnosti musí nově nebo výrazněji či silněji podkládat důvodnost zadržení (a návazně vazby). 16. Ke změně rozhodných okolností v podobě spáchání další trestné činnosti lze dodat, že konkrétně v případě obviněné S. H. mělo z její strany dojít ke spáchání dvou útoků a následně ke spojení v návaznosti na to vedených dvou trestních věcí. Takové spojení věcí (k vůbec možnému sčítání dob zadržení při spáchání další trestné činnosti) či naopak neprovedení takového úkonu (k němuž navíc může dojít před rozhodováním o vzetí do vazby, ale i až poté) ovšem zjevně nemůže být pro úvahu o sečítání dob zadržení rozhodující, resp. spojení věcí vedených stran spáchání původní a další trestné činnosti týmž pachatelem nemůže znamenat bez dalšího potřebu lhůty zadržení (k nimž došlo po každé dílčí trestné činnosti) sečíst. Pak by se takový postup odvíjel od – v dané, spíše ranné fázi trestního řízení – nahodilé okolnosti. 17. S ohledem na situaci v nyní posuzované věci, popsanou výše, Nejvyšší soud doplňuje, že na zmíněnou změnu rozhodných okolností nemá bez dalšího zásadní vliv běh času mezi opakovanými zadrženími, tedy jinak řečeno neplatí, že by opakované zadržení v kratším časovém úseku (jako se stalo v nyní posuzované věci) nemohlo podmínku takové změny naplnit. Podstatné je, zda taková relevantní změna nastala či nikoli. 18. Podpůrně lze k popsaným závěrům odkázat i na již výše zmíněné výkladové stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství publikované pod č. 1/2020 , podle kterého dojde-li k opakovanému zadržení obviněného (podezřelého) v téže věci z důvodu podstatné změny okolností, přičemž na základě takové změny je na straně obviněného (podezřelého) dán nově některý z důvodů vazby podle § 67 písm. a), b) nebo c) tr. ř., počíná okamžikem nového zadržení běžet nová 48 hodinová lhůta. Je namístě doplnit, že z odůvodnění stanoviska rovněž vyplývá, že konečné hodnocení bude vždy záležet na úvaze soudu, přičemž nelze vyloučit ani jeho odlišný názor, proto by mělo být samozřejmostí pečlivé vyložení a odůvodnění stanoviska státního zástupce v návrhu na vzetí obviněného do vazby – což v nyní posuzované věci nebylo zcela respektováno. 19. S ohledem na uvedené je tudíž předmětem tohoto řízení o stížnosti pro porušení zákona především posouzení, zda mezi prvním a druhým zadržením obviněné došlo ke změnění rozhodných okolností, či nikoli. 20. Nejdříve Nejvyšší soud shrnuje, že obě zadržení byla podle obsahu protokolů v trestním spisu učiněna z důvodu možného opakování trestné činnosti obviněnou [důvod vazby podle § 67 písm. c) tr. ř.]. Protokoly tento závěr blíže nerozvádějí (nicméně v návazném soudním přezkumu je nutné případné nedostatky zvažovat i z materiálního hlediska, srov. přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 37/2013 Sb. rozh. tr.), z opisu z evidence rejstříku trestů a z návrhu na vzetí obviněné do vazby je ovšem zřejmé, že obviněná měla v době zadržení ve zmíněném rejstříku 16 záznamů, především pro spáchání trestných činů krádeže podle § 205 tr. zákoníku, tedy je výraznou speciální recidivistkou opakovaně se dopouštějící právě takových útoků, jaké vedly k jejímu zadržení. Zatímco ovšem v případě prvního útoku (dne 20. 7. 2022 v době od 3:45 do 4:05 hod.) se ho dopustila s určitým časovým odstupem od předcházející (naposled spáchané) trestné činnosti, což následně patrně (případně mimo jiné) vedlo či mohlo vést (po posouzení všech učiněných zjištění) k jejímu propuštění ze zadržení, bezprostředně po něm (po tomto předchozím útoku), resp. v podstatě obratem po propuštění ze zadržení (téhož dne před 23:30 hod.), se obviněná dopustila útoku druhého, dalšího. Tím se změnil soubor rozhodných okolností, jenž se rozšířil právě o zmíněné další jednání, jímž byl velmi intenzivně, resp. takto intenzivně nově, obviněnou projeven záměr dopouštět se další majetkové delikvence, a to navzdory aktuálnímu a poměrně razantnímu varování ze strany orgánů činných v trestním řízení. 21. Jinak řečeno, došlo ke změně rozhodných okolností, v podobě velmi časově blízkého páchání další trestné činnosti obviněnou. Tento posun byl dostatečný pro závěr, že byl-li v případě prvního zadržení s ohledem na souhrnně a v daném momentu učiněná zjištění (vedle recidivy bylo konstatováno i nestálé bydliště obviněné a její nekontaktnost pro orgány činné v trestním řízení) dovozen závěr o potřebě propustit obviněnou (v danou dobu v postavení podezřelé) ze zadržení, v případě druhého zadržení již zjištění týkající se možné recidivy a návazně existence důvodu vazby podle § 67 písm. c) tr. ř. byla zřetelně odlišná. Proto se doba prvního zadržení neměla započítávat do lhůty pro předání zadržené osoby soudu, ale tato lhůta běžela pro druhé zadržení samostatně, v níž orgány činné v daném řízení nově posoudily celou situaci a nově s ohledem na to rozhodly o dalším postupu. 22. K vyjádření obviněné poskytnutému k podané stížnosti pro porušení zákona je namístě doplnit, že závěr o existenci změny, tedy změny rozhodných okolností, nemůže vyloučit, že je v konečném důsledku (při dalším zadržení) dovozován shodný důvod vazby či že je dovozováno zjištění obdobného charakteru (např. možnost opakování trestné činnosti), pokud se tyto odvíjí právě od nové či změněné okolnosti (např. v podobě dalšího útoku téže osoby spáchaného v mezidobí). 23. V návaznosti na to je zřejmé, že Obvodní soud pro Prahu 5 svým usnesením ze dne 22. 7. 2022, sp. zn. 37 Nt 1623/2022, pochybil, neboť obě zadržení učiněná ve vztahu k obviněné v (konečném důsledku) téže věci vyhodnotil jako natolik související, že shledal nutným obě doby zadržení sečíst, což ve svém důsledku vedlo k závěru o překročení zákonem (§ 77 odst. 1 tr. ř.) stanovené nejdelší doby zadržení a k nesprávnému rozhodnutí podle § 77 odst. 2 tr. ř. IV. Závěr 24. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 7. 2022, sp. zn. 37 Nt 1623/2022, byl porušen zákon ve prospěch obviněné, a to v § 77 odst. 1, odst. 2 tr. ř. 25. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s § 274 odst. 3 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to s vyhlášením rozsudku vyvěšením na úřední desce soudu (§ 274a odst. 2 tr. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/22625/	20.09.2023	15 Tdo 513/2023	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněné H. F. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2022, sp. zn. 8 To 89/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 145/2021. I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 6. 1. 2022, sp. zn. 2 T 145/2021, byla obviněná H. F. (dále též jen „obviněná“) uznána vinnou přečinem popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku a podle téhož ustanovení za použití § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byla odsouzena k peněžitému trestu v celkové výměře 15 000 Kč. Uvedeným rozsudkem došlo i k odsouzení obviněné právnické osoby – obchodní společnosti B. P., s. r. o. 2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněná dopustila uvedeného přečinu tím, že v blíže nezjištěné době před 3. 3. 2016 ve faktické provozovně obchodní společnosti B. P., s. r. o., jako jediná jednatelka této společnosti zajistila překlad knihy s původním názvem „The Myth of the Six Milion“ autora Davida L. Hoggana z jazyka anglického do jazyka českého, přičemž originál je volně dostupný ke stažení na webových stránkách ústavu pro historický přehled a reprodukci na adrese www.ihr.org, a překlad knihy pod názvem „Mýtus 6 milionů“ s ISBN 978-80-87525-28-9 vydala a přinejmenším v období od 17. 4. 2016 do 23. 9. 2019 ji nabízela na webových stránkách www.bodyartbook.cz k prodeji, ačkoliv byla srozuměna s tím, že obsah této knihy patří do diskurzu popírání holokaustu a prostředí lidí popírajících holokaust. 3. Tento rozsudek soudu prvního stupně napadli státní zástupce, obviněná a právnická osoba – obchodní společnost B. P., s. r. o., odvoláními, která Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 6. 2022, sp. zn. 8 To 89/2022, podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž však výslovně uvedla, že napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, což odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu (dále též jen „velký senát trestního kolegia“) s ohledem na uvedené vyjádření obviněné a s přihlédnutím k její celkové dovolací argumentaci považoval uplatněný dovolací důvod za odpovídající nyní ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V rámci dovolání obviněná namítla, že v rozsudku soudu prvního stupně zcela chybí popis úmyslného zavinění, čímž byla ignorována zásada odpovědnosti za zavinění. Podle názoru obviněné rozhodnutím soudu prvního stupně došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, neboť rozhodnutí nekoresponduje s výsledky provedeného dokazování a vychází z pouhých domněnek a spekulací, které nelze opřít o řádné a reálné důkazní prostředky. Dále připojila i odkazy na judikaturu týkající se obecných východisek úmyslného zavinění a doplnila, že v projednávané věci zcela chybí volní složka zavinění, tudíž nemohlo dojít k naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Napadené rozhodnutí podle obviněné nerespektuje recenze ke zmíněné knize a rovněž se nezabývá ani předmluvou, kterou k dané publikaci připojila. Jak dále k tomu zdůraznila, recenze uveřejněná na webových stránkách www.bodyartbook.cz hovoří o tom, že autor knihy ví velice málo o norimberských procesech, nezná základní fakta a v podstatě neví nic o relevantních válečných německých dokumentech, současně uvádí zásadní a neomluvitelné chyby o faktech. 5. Podle přesvědčení obviněné v předmluvě ke knize se má uvádět, že autor knihy zkresloval a zfalšoval některé prameny, jiné zamlčoval a další si vymýšlel. Z toho jasně vyplývá její postoj ke knize i k popírání holocaustu, přičemž vydáním knihy pouze chtěla ukázat čtenářům, jakým způsobem lze také manipulovat s daty a jaké ponaučení je třeba si brát z této i dalších podobných publikací. Důležitým faktorem pro překlad a vydání posuzované publikace měl být rovněž finanční profit, k čemuž obviněná připomněla, že prostřednictvím obchodní společnosti B. P., s. r. o., vydává nejen řadu knih, které kritizují mimo jiné holocaust a antisemitismus, ale taktéž knihy ze zcela jiných oblastí. Při vydávání knih se přitom do jisté míry opírá o názor Centra pro studium demokracie a kultury, že „řešením není reagovat na cenzuru a represi proti závadným myšlenkám škrtáním a stíháním“. Řešením má být upuštění od kultury strachu, tedy od způsobu myšlení, podle kterého je veškerý obsah, jenž by mohl teoreticky někomu ublížit či vyvolat nepříjemné pocity, nutné podrobit přezkumu orgánů činných v trestním řízení, popřípadě následně trestnímu stíhání. Podle obviněné je třeba se bránit odbornou debatou a zapojením kritického myšlení, nikdy však zákazy a trestním stíháním nepohodlných autorů a nakladatelů. Ke znaleckému posudku vypracovanému Filozofickou fakultou Masarykovy univerzity obviněná uvedla, že ten hodnotí pouze samotnou publikaci, nikoli však její předmluvu a recenzi. Ztotožňuje se sice se závěrem zmíněného posudku, avšak nechápe, proč je její zřejmý postoj k publikaci ignorován rozhodnutím odvolacího soudu. Dále obviněná poukázala na závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 8 Tdo 314/2019 , které se týká obdobného případu trestného činu podle § 405 tr. zákoníku. 6. Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné konstatoval, že v něm pouze opakuje obhajobu, kterou uplatnila již před soudem prvního stupně a opětovně ji shrnula i ve svém odvolání. Podle státního zástupce se soudy obou stupňů již vypořádaly s námitkami obviněné, takže se ztotožnil s jejich argumentací a v podrobnostech na ni odkázal. Podle jeho názoru obviněná v podstatě ani nepolemizuje s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, místo toho jej ignoruje a doslovně opakuje svá tvrzení z odvolání, přičemž se nikterak nevyjadřuje ani k závěru odvolacího soudu, že předložená kniha neobsahuje jí zmiňovanou předmluvu a recenzi. Státní zástupce poukázal i na nejasnost v citaci dovolacího důvodu v dovolání obviněné a s ní související obtížnost zařazení její dovolací argumentace pod zákonné dovolací důvody. Pokud jde o námitky týkající se subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, z popisu skutku lze dovodit, že obviněná jednala přinejmenším v nepřímém úmyslu, tudíž její úmyslné zavinění je v rozsudku obsaženo. S ohledem na uvedené považuje státní zástupce dovolací námitky obviněné za dílem nejasné a dílem za opakovaná tvrzení, s nimiž se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly. 8. Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněné, neboť je zjevně neopodstatněné. III. Postoupení věci velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu 9. Trestní věcí obviněné se původně zabýval senát č. 7 trestního kolegia Nejvyššího soudu (dále též jen „senát č. 7“), jemuž byla věc přidělena k rozhodnutí podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu. Tento senát svým usnesením ze dne 24. 5. 2023, sp. zn. 7 Tdo 384/2023 , rozhodl podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, o postoupení věci velkému senátu trestního kolegia. Senát č. 7 při řešení otázky, zda přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku může spáchat i ten, kdo pouze vydá a rozšiřuje knihu (nebo nějaký text, případně film či zvukovou nahrávku apod.) jiného autora, aniž by se on sám v této knize nebo nějakém díle (například v předmluvě nebo v doprovodném či vysvětlujícím komentáři) vyjádřil souhlasným způsobem tak, aby to naplňovalo znaky uvedeného přečinu, dospěl k jinému názoru, než který vyslovil senát č. 8 trestního kolegia Nejvyššího soudu (dále též jen „senát č. 8“) již ve dříve vydaném usnesení ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 8 Tdo 314/2019 . 10. Senát č. 8 v uvedeném usnesení projednával dovolání nejvyššího státního zástupce týkající se trestných činů podle § 403, § 404 a § 405 tr. zákoníku. Ve svém rozhodnutí tento senát dospěl k závěru, že přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku nemohli obvinění spáchat knižním vydáním projevů Adolfa Hitlera, neboť pachatelem by mohl být toliko autor sám, tj. Adolf Hitler, přičemž snahy o ospravedlnění nacistického genocidia či jiných nacistických zločinů nebyly zjištěny ani v samotných předmluvách k vydávané knize (viz odst. 60. uvedeného usnesení). Senát č. 7 se však ve svém usnesení, jímž předložil nyní projednávanou věc velkému senátu trestního kolegia, neztotožnil se závěrem senátu č. 8. Je toho názoru, že pachatelem přečinu podle § 405 tr. zákoníku nemusí být jen autor díla, jehož obsahem je popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování nacistického, komunistického nebo jiného genocidia nebo nacistických, komunistických nebo jiných zločinů proti lidskosti nebo válečných zločinů nebo zločinů proti míru, ale spáchá jej i ten, kdo učiní veřejně přístupným takové dílo jiného autora, jestliže se tak stane před nejméně třemi osobami současně přítomnými nebo obsahem tiskoviny nebo rozšiřovaného spisu, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem. Pachatelem uvedeného přečinu tak podle závěrů senátu č. 7 může být například i vydavatel knihy zpochybňující holocaust, zvláště pokud není z jejího vydání jasně patrné odmítnutí obsahu knihy a patřičné vysvětlení. Protože je uvedený závěr odlišný od právního názoru vyjádřeného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 8 Tdo 314/2019 , rozhodl senát č. 7 o postoupení věci velkému senátu trestního kolegia. IV. Posouzení důvodnosti dovolání 11. Nejvyšší soud, resp. velký senát jeho trestního kolegia, dospěl k závěru, že s ohledem na rozdílnou rozhodovací praxi senátů Nejvyššího soudu v nastíněné otázce je příslušným k rozhodnutí ve věci jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.). Zároveň shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením a splňuje též obsahové a formální náležitosti podle § 265f odst. 1 tr. ř. Velký senát trestního kolegia pak z hlediska důvodnosti posoudil dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné. 12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 13. Z dikce citovaného ustanovení vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné v rámci tohoto dovolacího důvodu vytýkat výlučně vady hmotněprávní. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv nejde o trestný čin, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. 14. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze ovšem namítat ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože tato činnost soudu spočívá v použití ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Dovolání založené na zmíněném dovolacím důvodu totiž lze opírat jen o námitky hmotněprávní povahy, nikoli o námitky skutkové. 15. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence použitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., ale nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. 16. Velký senát trestního kolegia se v souladu s usnesením senátu č. 7 ze dne 24. 5. 2023, sp. zn. 7 Tdo 384/2023 , nejprve zabýval spornou otázkou, zda přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku může spáchat i ten, kdo pouze vydá a rozšiřuje knihu (nebo nějaký text, případně film či zvukovou nahrávku apod.) jiného autora, aniž by se i on sám v této knize nebo nějakém díle (například v předmluvě nebo v doprovodném či vysvětlujícím komentáři) vyjádřil souhlasným způsobem tak, aby to naplňovalo znaky uvedeného přečinu. 17. Úvodem je namístě konstatovat, že přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické, komunistické nebo jiné genocidium nebo nacistické, komunistické nebo jiné zločiny proti lidskosti nebo válečné zločiny nebo zločiny proti míru. 18. Podle článku II. Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia (uveřejněné jako vyhláška ministra zahraničních věcí č. 32/1955 Sb.) se genocidiem rozumí níže uvedené činy spáchané v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou, a to: a) usmrcení příslušníků takové skupiny, b) způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům takové skupiny, c) úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení, d) opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí, e) násilné převádění dětí z jedné skupiny do jiné. 19. Popírání ve smyslu § 405 tr. zákoníku se pachatel dopustí, jestliže bude tvrdit, že k určitým historickým událostem, o jejichž realitě není žádných pochyb a které naplňují znaky genocidia nebo jiných zločinů proti lidskosti, proti míru nebo válečných zločinů podle mezinárodního práva, které byly jako takové uznány, vůbec nedošlo. Zpochybňováním těchto zločinů bude za stejných podmínek relativizování jejich závažnosti, zlehčování, tvrzení, že k těmto událostem sice došlo, ale nikoli za takových podmínek a v takovém rozsahu apod. Pouhé zpochybňování, popřípadě popírání nepodstatných jednotlivostí nebo podružných vedlejších věcí by nemělo být trestné, protože účelem zákona je postih hrubého popírání či zpochybňování historicky uznaného rozsahu těchto zločinů. Schvalování bude spočívat ve veřejném vyjádření souhlasu s těmito zločiny. Pachatel tak dává najevo svůj souhlas se spáchaným činem, a tím se staví na stranu jeho pachatele. Snahami o ospravedlnění budou poukazy na historickou situaci a na to, že např. spojenci páchali tytéž zločiny, popřípadě ještě horší (viz např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník III. § 272 až 421. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4796). 20. Z hlediska subjektivní stránky jde v § 405 tr. zákoníku o úmyslný trestný čin, přičemž postačí úmysl eventuální. Vzhledem k tomu, že popírat lze pouze skutečnosti, u kterých byla prokázána historická správnost, u úmyslného popírání by muselo jít o výroky, o jejichž nepravdivosti pachatel ví, přičemž je s jejich možnou nepravdivostí alespoň srozuměn, bez ohledu na to, že pro jiného je tato otázka naprosto zřejmá. Pouhé popírání z nevědomosti či neznalosti nestačí pro naplnění skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník III. § 272 až 421. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4797). 21. Co se týče podmínky veřejného spáchání, lze pro úplnost dodat, že podle § 117 tr. zákoníku je trestný čin spáchán veřejně, jestliže je spáchán a) obsahem tiskoviny nebo rozšiřovaného spisu, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem, nebo b) před nejméně třemi osobami současně přítomnými. 22. Jak již bylo konstatováno výše, senát č. 8 v usnesení ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 8 Tdo 314/2019 , ve stručnosti uzavřel, že přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku se nedopustí ten, kdo šíří neokomentované projevy Adolfa Hitlera, neboť pachatelem by mohl být toliko autor sám, tedy Adolf Hitler. S ohledem na dále uvedené se však velký senát trestního kolegia neztotožnil s tímto závěrem senátu č. 8. 23. Předně je nutné připomenout, že objektem trestného činu podle § 405 tr. zákoníku je ochrana společnosti před popíráním, zpochybňováním, schvalováním a ospravedlňováním genocidia a jiných zločinů proti lidskosti, válečných zločinů či zločinů proti míru. Citované ustanovení je tak nutno vykládat právě v kontextu s ochranou společnosti před těmito značně negativními jevy, které svým zaměřením napadají základní myšlenky humanismu a napomáhají šířit uvažování, jež je zcela neslučitelné se základními lidskými právy a svobodami. V tomto ohledu nemá přímý vliv skutečnost, zda se k dílu, naplňujícímu výše uvedené znaky, dostane potenciální divák či čtenář přímo od autora díla, nebo od publikující osoby, která dále šíří cizí dílo, neboť důležité je právě to, že se mu otevře přístup k závadnému dílu, resp. jeho obsahu. Lze přitom zdůraznit, že to, zda dané dílo naplňuje znak „popírání, zpochybňování, schvalování nebo ospravedlňování“, je třeba dovozovat z celkové povahy publikovaného díla a z kontextu jeho uveřejnění, tedy z toho, jak je prezentováno a jak působí na třetí osoby. Určité dílo může takto negativně působit bez ohledu na okolnost, zda je prezentováno přímo jeho autorem, či jinou osobou, která jeho obsah v nezměněné podobě zprostředkovává. Pokud tedy někdo bez náležitého komentáře dále veřejně šíří a zpřístupňuje cizí dílo, které popírá, zpochybňuje, schvaluje či ospravedlňuje uvedené zločiny, pak je důvodné shledat ho vinným spácháním přečinu podle § 405 tr. zákoníku i přesto, že se sám v šířeném díle nevyjádřil tak, aby i jeho vyjádření mohlo samostatně či ve spojení s obsahem díla naplnit výše uvedené znaky posuzovaného trestného činu, neboť svým jednáním zpřístupňuje dalším osobám obsah, který již sám o sobě odpovídá těmto znakům. 24. K tomu, aby nebyly naplněny uvedené znaky přečinu podle § 405 tr. zákoníku a zároveň byla zachována ochrana společnosti před veřejným popíráním, zpochybňováním, schvalováním a ospravedlňováním genocidia a jiných zločinů proti lidskosti, válečných zločinů či zločinů proti míru, muselo by být příslušné dílo doplněno o nedílnou část obsahující nejen jasně vyjádřený odmítavý postoj publikujícího ke konkrétnímu obsahu takového díla, ale rovněž i komentář upozorňující cílovou skupinu díla na ahistoričnost či nevědeckost prezentovaných závěrů. V tomto kontextu lze považovat za takový komentář text přiléhavě reflektující prokazatelné historické skutečnosti týkající se tématu díla a odpovídající současnému stavu vědeckého poznání dané problematiky v souladu s historickou vědou, a to i s přihlédnutím k aktuálnímu vědeckému diskursu. Komentář přitom musí být řádně vtělený do textu publikovaného díla, případně jiným způsobem s ním neoddělitelně spojený (v případech, kdy nejde o knižní publikaci). Obsah i formulace komentáře by měly vykazovat evidentní snahu publikujícího vypořádat se se zjevně nesprávným či jinak dezinterpretujícím obsahem, a to takovým postupem, který by konfrontoval konkrétní nepřesnosti způsobem odpovídajícím obsahu prezentovaného díla. Nemělo by tedy jít toliko o obecná sdělení, která dostatečně nereflektují konkrétní obsah díla. Účelem komentáře je, aby byl protiváhou názorů prezentovaných v daném díle a zajistil, aby závěry samotného díla, které popírají, zpochybňují, schvalují či ospravedlňují genocidium nebo jiné zločiny proti lidskosti, válečné zločiny či zločiny proti míru, nemohly být vykládány jednostranně tak, že by je osoby neznalé problematiky nekriticky přejímaly jako historické skutečnosti. Použitý komentář přitom musí být neoddělitelnou součástí díla, aby byla jistota, že se s ním bude mít adresát díla možnost seznámit. Tudíž je zcela nedostačující, pokud by pachatel svůj nesouhlas, resp. odmítavý postoj s vyzněním díla a doplňující komentář uvedl jinde, mimo prezentované dílo. Výše uvedeným je zachována možnost publikovat taková díla, aby mohla být podrobena kritickému historickému rozboru a bylo možné poučit se z jejich obsahu tak, aby se do budoucna lépe předcházelo genocidiu a podobným tragickým událostem, avšak zároveň se tím zabrání zcela nekritickému přijímání chybných, zavádějících a pokřivených náhledů na určité historické události či fakta, jaké tato díla prezentují. 25. Pokud jde o možnou kolizi výše uvedeného s právem na svobodu projevu podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), je nutné akcentovat, že základní právo na svobodu projevu není bezbřehé; k jeho omezení lze přikročit, a to např. za účelem ochrany práv a svobod jiných (osob), anebo za účelem ochrany veřejné bezpečnosti, který je v podobě principu či hodnoty obsažen v ústavním pořádku (čl. 17 odst. 4 Listiny). Zákaz veřejného popírání, zpochybňování, schvalování nebo snahy ospravedlnit genocidium nebo jiné zločiny proti lidskosti, válečné zločiny či zločiny proti míru zakotvený v § 405 tr. zákoníku je přitom omezením, které je v demokratické společnosti nezbytné (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3108/08 ). K tomu je namístě dále připomenout, že je právem i povinností demokratického státu přiměřenými prostředky bránit sebe sama i společnost, kterou reprezentuje, proti destruktivním útokům ze strany těch hnutí a jednotlivců, kteří popírají a zpochybňují základní demokratické hodnoty. Demokracie, která by bezvýhradně odmítla používat proti svým protivníkům státní moc, otevírala by bránu nejen anarchii, ale i totalitě. Právo menšiny na vyjádření jejího politického postoje nesmí být zaměňováno za právo libovolnými prostředky hlásat zlo; povinnost demokratického právního státu (nesvázaného se žádnou výlučnou ideologií) uplatňovat státní moc v mezích a způsobem stanovenými zákonem pak nelze zaměňovat s rezignací na možnost čelit projevům zla a nenávisti i takovými prostředky, jež se šiřitelům těchto projevů mohou jevit jako tvrdé (viz nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2011/10 ). 26. Obdobné limity stanovuje rovněž čl. 17 Úmluvy, podle něhož nic v této Úmluvě nemůže být vykládáno tak, jako by dávalo státu, skupině nebo jednotlivci jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů zaměřených na zničení kteréhokoli ze zde přiznaných práv a svobod nebo na omezování těchto práv a svobod ve větším rozsahu, než to Úmluva stanoví. Přitom i podle rozsáhlé judikatury Evropského soudu pro lidská práva se práva na svobodu projevu podle čl. 10 Úmluvy nelze dovolávat v rozporu s ustanovením čl. 17 Úmluvy, a to zejména právě v případech týkajících se popírání holocaustu, propagace nacismu, rasismu či jiné podobné nenávistné ideologie. Zneužívání práva na svobodu projevu je v rozporu s demokracií a lidskými právy a zasahuje do práv ostatních (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 16. 11. 2004 ve věci Norwood proti Spojenému království, č. stížnosti 23131/03 ; rovněž např. rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ze dne 6. 9. 1995 ve věci Remer proti Německu, č. stížnosti 25096/94 , rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 2. 2007 ve věci Ivanov proti Rusku, č. stížnosti 35222/04 , rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 9. 2004 ve věci W. P. a další proti Polsku, č. stížnosti 42264/98 , či rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 4. 1999 ve věci Witzsch proti Německu, č. stížnosti 41448/98 ). 27. S ohledem na výše uvedená východiska lze v souladu s právním názorem senátu č. 7 uzavřít, že pachatelem přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku může být i ten, kdo veřejně šíří cizí dílo popírající, zpochybňující, schvalující či ospravedlňující genocidium nebo další vyjmenované zločiny, a to aniž by se sám v textu díla, v doprovodném obsahu či jiným způsobem přímo vyjádřil tak, aby to samo o sobě nebo ve spojení s cizím dílem naplňovalo znaky uvedeného přečinu. K tomuto závěru dospěl velký senát trestního kolegia z důvodu, že i v případě, kdy pachatel bez dalšího veřejně šíří dílo jiného autora zmíněného charakteru, zprostředkovává tím třetím osobám jeho obsah, který popírá, zpochybňuje, schvaluje či ospravedlňuje genocidium či jiné podobné zločiny. K tomu, aby prezentované dílo nemohlo svým nenávistným, klamavým či manipulativním obsahem nevhodně ovlivňovat osoby, jimž je určeno k informování o dané problematice, muselo by obsahovat neoddělitelný komentář publikující osoby, která v něm adekvátně odmítne jak samotné vyznění konkrétního díla, tak i dostatečně rozvede relevantní závěry historické vědy o dané problematice. Jen tak je možné bez extenzivních zásahů do svobody projevu zajistit, že nebude šířen obsah, který flagrantním způsobem překrucuje historické skutečnosti, vede k nepřípustnému ovlivňování méně informovaných osob a v důsledku toho i k ohrožování samotných základních hodnot ústavního liberalismu, k jehož ochraně slouží právě ustanovení § 405 tr. zákoníku. 28. Po vypořádání se s otázkou rozdílné rozhodovací praxe přistoupil velký senát trestního kolegia k rozhodnutí o podaném dovolání obviněné v této věci. Jak již bylo nastíněno výše, naplnění znaků přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku je namístě spatřovat i v jednání, kterým pachatel veřejně zpřístupňuje dílo jiného autora, pokud toto dílo naplňuje znaky uvedené skutkové podstaty a není doplněno o adekvátní komentář. V nyní projednávané věci shledal soud prvního stupně obviněnou vinnou tím, že veřejně zpochybňovala nacistické genocidium, čehož se podle popisu skutku ve skutkové větě měla dopustit ve stručnosti tak, že zajistila překlad knihy „The Myth of the Six Million“ autora Davida L. Hoggana z angličtiny do češtiny a toto dílo následně knižně vydala a nabízela k prodeji, ačkoliv byla srozuměna s tím, že obsah knihy patří do diskurzu popírání holocaustu a prostředí lidí popírajících holocaust. 29. V rámci své dovolací argumentace obviněná namítla, že v rozhodnutích soudů nižších stupňů chybí vyjádření subjektivní stránky skutkové podstaty zmíněného přečinu, kterou nemohlo ani její jednání naplnit, a to především s poukazem na recenzi a komentář k danému dílu, stejně jako na finanční motivaci k uvedenému jednání a dostupnost anglického originálu publikovaného díla volně na webových stránkách. Tyto námitky lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jen se značnou mírou tolerance, neboť jsou nejen nejasně formulované, ale obviněná je navíc do určité míry staví na zpochybňování ustálených skutkových zjištění soudů. 30. K tomu je vhodné nejprve uvést, že obviněná v rámci své obhajoby ani nepopírá skutečnost, že jí vydaná a prodávaná publikace „Mýtus 6 milionů“ obsahuje závadný obsah zpochybňující holocaust. Pro úplnost lze poukázat na závěry znaleckého posudku Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, podle kterých tato kniha patří jednoznačně do diskurzu popírání, resp. zpochybňování holocaustu a prostředí lidí popírajících holocaust a systematicky porušuje základní principy a pravidla historického výzkumu, dále zamlčuje, zlehčuje či překrucuje relevantní údaje a její závěry nekorespondují s prokazatelnými historickými fakty tak, jak je uznává současná i dobová historická věda. Jak tedy vyplývá z obsahu zmíněné knihy i z uvedeného znaleckého posudku, nejsou zde žádné pochybnosti o tom, že posuzované dílo naplňuje znak spočívající ve zpochybňování holocaustu jako jednoho z možných projevů genocidia ve smyslu § 405 tr. zákoníku a obviněná si i podle vlastních tvrzení musela být vědoma smyslu a vyznění dané publikace, a tudíž i toho, že obsah jí vydávané knihy je značně antisemitský a zpochybňuje holocaust. 31. Jak již bylo konstatováno, přečin podle § 405 tr. zákoníku je úmyslným trestným činem, tudíž vyžaduje úmyslné zavinění podle § 15 tr. zákoníku. V nyní projednávané věci shledal soud prvního stupně jednání obviněné jako spáchané přinejmenším v úmyslu nepřímém (viz odst. 10. jeho rozsudku), přičemž velký senát trestního kolegia se ztotožnil s tímto závěrem soudu prvního stupně. Obviněná si i s ohledem na již uvedené byla zjevně vědoma, že posuzovaná kniha svým obsahem zpochybňuje nacistický holocaust, je celkově antisemitská, a její překlad do češtiny a následné vydání této knihy bez adekvátního komentáře tak může veřejně zpochybňovat genocidium. S tímto následkem přitom musela být i s poukazem na dále rozvedená východiska přinejmenším srozuměna. S odkazem právě na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně lze rovněž dovodit neopodstatněnost námitky obviněné, v níž tvrdí, že se soudy obou stupňů vůbec nezabývaly naplněním subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu podle § 405 tr. zákoníku, když soud prvního stupně svůj závěr o úmyslném zavinění obviněné řádně, byť stručně, odůvodnil. Také odvolací soud se zabýval naplněním znaků subjektivní stránky posuzovaného přečinu, přičemž v jednání obviněné taktéž shledal úmyslné zavinění (viz odst. 7. usnesení odvolacího soudu). 32. Pokud pak obviněná svými značně neurčitými námitkami brojí i proti tomu, že úmysl nebyl výslovně vyjádřen v popisu skutku, lze k tomu doplnit, že skutková věta nemusí obsahovat formulaci o úmyslném zavinění, protože stačí, jsou-li zde uvedeny takové okolnosti, z nichž nepochybně vyplývá existence úmyslu obviněné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1307/2013 , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 7 Tdo 777/2022 ). Velký senát trestního kolegia má za to, že tato podmínka byla v nyní projednávané věci splněna, když ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně dostatečně vyplývá srozumění obviněné s tím, že vydáním zmíněného díla může zpochybňovat holocaust jako jeden z projevů genocidia. 33. Obviněná ve svém dovolání dále uvedla, že jí vydaná kniha měla obsahovat předmluvu, v níž se kriticky vyjádřila k obsahu této knihy, a rovněž na webových stránkách publikovala recenzi vyjadřující její negativní postoj ke knize, přičemž soudy měly uvedenou předmluvu i recenzi ignorovat a v důsledku toho pak nesprávně posoudit její úmyslné zavinění. Ani tyto námitky obviněné však nelze shledat důvodnými, když jsou navíc postaveny na tvrzeních, která byla provedeným dokazováním spolehlivě vyvrácena. Stran argumentace obviněné, že na webových stránkách www.bodyartbook.cz publikovala recenzi obsahující její negativní postoj k dané knize i k problematice, kterou se zabývá, je namístě akcentovat, že prezentovaný text na webových stránkách byl umístěn v době, kdy byla kniha vyprodaná (jak vyplývá ze snímku obrazovky na č. l. 202 trestního spisu). Když byla kniha ještě v prodeji, tak se na webových stránkách ke knize nacházel zcela rozdílný text, jenž nelze označit za odmítavý k obsahu publikované knihy (viz snímek obrazovky na č. l. 118 trestního spisu). Navíc uvedená recenze, i kdyby byla umístěna na webové stránky dříve, nebyla nedílnou součástí publikovaného díla, a tudíž by ani tak nesplňovala výše uvedené podmínky vylučující naplnění znaků skutkové podstaty daného přečinu, neboť by nebylo žádným způsobem zajištěno, aby měl každý čtenář dostatečnou možnost seznámit se s obsahem recenze. 34. Co se týče předmluvy, jejíž existenci rovněž obviněná ve své dovolací argumentaci zdůraznila, je třeba konstatovat, že prodávaná kniha obsahovala na samém začátku toliko dvě značně obecné věty znějící tak, že: „vydavatel odmítá a odsuzuje jakékoli projevy antisemitismu, rasismu a xenofobie“ a že kniha „slouží pouze ke studijním účelům“. Takové zcela obecné vymezení se vůči projevům antisemitismu, rasismu a xenofobii, případně poukaz na studijní účel publikace, však nelze v žádném případě označit za adekvátní komentář naplňující výše uvedené podmínky a zmíněné prohlášení ještě samo o sobě neznamená odmítnutí konkrétního obsahu publikované knihy. Text knihy přitom neobsahoval žádný jiný vysvětlující či odmítající komentář, tedy kromě krátkého odstavce v závěrečné části s obecnými informacemi o knize a tvrzením, že jde o „průkopnickou knížečku“, což však skutečně nelze označit za kritický komentář, ale spíše za určitou formu propagace vydané knihy. V tomto případě tedy velký senát trestního kolegia shledal snahu obviněné o distancování se od závěrů tohoto díla za zcela zjevně neadekvátní k jeho rozsahu i obsahu. Je nutné trvat na tom, aby odmítající i vysvětlující komentář díla vycházel ze zaměření jeho textu a přiléhavě na něj reagoval. Nelze proto akceptovat jen obecné proklamace, které nenavazují na obsah díla, případně jsou zcela neproporcionálně stručné oproti rozsahu publikovaného díla. 35. Jak dále obviněná ve své dovolací argumentaci výslovně uvedla, předmluva k vydané knize měla obsahovat i její kritiku v tom smyslu, že „autor této knihy některé prameny zkresloval a zfalšoval, jiné zamlčoval a další si vymýšlel“. K tomuto tvrzení obviněné však velký senát trestního kolegia zdůrazňuje, že posuzovaná kniha neobsahovala žádnou takovou předmluvu s textem, jaký uvedla obviněná (jak vyplývá z výtisku knihy, který je součástí spisového materiálu). Pokud pak obviněná v rámci své obhajoby v řízení před soudy nižších stupňů mimo jiné poukazovala na to, že další případný komentář měl být do knihy vkládán dodatečně, avšak nakonec nebyl vložen v důsledku lidské chyby, nebylo by možné ani takový postup, navíc v trestním řízení neprokázaný žádnými důkazy, považovat za dostatečný, jelikož by i přesto nebyl požadovaný komentář neoddělitelnou součástí textu publikované knihy, a nebylo by tedy žádným způsobem zaručeno, že se spolu s knihou dostane ke všem čtenářům. Ostatně otázkou existence předmluvy v publikované knize se dostatečným způsobem zabýval i odvolací soud v reakci na odvolací námitky obviněné, přičemž je možno i na jeho závěry pro úplnost odkázat (viz odst. 7. napadeného usnesení odvolacího soudu). 36. Lze tedy uzavřít, že obviněná při zajištění překladu, vydání a prodeji posuzované knihy „Mýtus 6 milionů“ neučinila nic, co by mohlo sloužit jako adekvátní protiváha celkovému negativnímu vyznění díla, které takto flagrantním způsobem zpochybňuje holocaust jako jeden z projevů genocidia. Součástí prodávané knihy nebyl žádný konkrétní komentář odmítající závěry prezentovaného díla, ani žádné jiné vysvětlení dané problematiky. To zcela vylučuje obhajobu obviněné, že by snad kniha měla sloužit ke studijním účelům a že vydáním knihy chtěla toliko poukázat, jakým způsobem lze manipulovat s daty a jaké ponaučení je třeba brát si z této a řady dalších podobných publikací, neboť v takovém případě by kniha zcela jistě obsahovala extenzivní komentář právě za tímto účelem poučení čtenářů. Jak ostatně správně konstatoval i senát č. 7 v usnesení, kterým tuto věc postoupil velkému senátu trestního kolegia, pokud by motivací obviněné mělo být zpřístupnění takové knihy jako studijního materiálu, s nímž by se laický čtenář měl seznámit jakožto dokladem toho, jakým způsobem lze manipulovat s fakty, pak by bylo zcela logické, že kniha by byla doplněna, a to nikoli pouze o předmluvu vyjadřující vztah vydavatele k obsahu, resp. stručný poukaz na to, že autor manipuluje s fakty, ale podrobným vysvětlujícím komentářem ke každému jednotlivému obsaženému tvrzení, který by uváděl věci na pravou míru a odhaloval konkrétní způsoby manipulace. Pouze takovým způsobem by mohl být uskutečněn záměr seznámit čtenáře s obsaženými manipulacemi, a nikoli záměr manipulovat se čtenářem. K obhajobě obviněné je přitom třeba dále zdůraznit, že pro posouzení naplnění znaků uvedené skutkové podstaty není podstatný vnitřní vztah pachatele k dané problematice prokazovaný jinými, k dílu nepřipojenými články, recenzemi či komentáři, u nichž nebude žádným způsobem zajištěno, aby se dostaly ke třetím osobám spolu s publikovaným dílem. S ohledem na uvedené tak obviněná musela být přinejmenším srozuměna s tím, že zajištěním překladu, vydáním a prodejem knihy s obsahem zcela zjevně zpochybňujícím nacistický holocaust, a to bez jakéhokoliv adekvátního komentáře, se dopouští veřejného zpochybňování genocidia, tedy přečinu podle § 405 tr. zákoníku. 37. Ve svém dovolání obviněná taktéž poukázala na to, že důležitým faktorem pro překlad a následné vydání posuzované publikace byl z její strany finanční profit. K tomu je však nutné doplnit, že motiv nebo pohnutka nejsou podstatné pro naplnění znaků skutkové podstaty přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku, ale mohly by mít význam pouze při ukládání trestu [viz např. § 39 odst. 2 či § 42 písm. b) tr. zákoníku]. Pro dovození trestní odpovědnosti za zmíněný přečin proto není rozhodné, že motivem pachatele bylo získání finančního profitu (k tomu lze rovněž rámcově poukázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 7 Tz 5/2023 ). 38. Co se týče další neurčité argumentace obviněné, kterou nepřímo poukazuje na potřebu „zachování svobody projevu spolu s odbornou debatou a zapojením kritického myšlení namísto cenzury a represe“, lze odkázat na východiska, která byla rozvedena již výše a z nichž ve stručnosti vyplývá, že ani svoboda projevu není bezbřehá a má svá omezení, kterými jsou např. právě ochrana společnosti vtělená do ustanovení § 405 tr. zákoníku. Velký senát trestního kolegia se sice v obecné rovině ztotožňuje s názorem obviněné, že řešením této problematiky není absolutní cenzura a zakazování šíření všech děl s takto závadným obsahem, který by sám o sobě mohl naplnit znaky skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Nelze však akceptovat ani šíření zcela jednostranného obsahu popírajícího, zpochybňujícího, schvalujícího či ospravedlňujícího tak závažné zločiny, jako je genocidium, a to bez náležité a jasné prezentace odmítavého postoje publikující osoby a rovněž i neoddělitelného komentáře dostatečně reflektujícího prokazatelná historická fakta nerozporovaná v rámci vědecky relevantního historického diskurzu. Výše uvedenou nutnost neoddělitelného komentáře přitom nelze zaměňovat s cenzurou, která by zcela zabránila vydání podobného díla, když zachovává svobodu projevu a nevylučuje ani možnost zapojit kritické myšlení při studiu daného textu. 39. Konečně pak k poukazu obviněné, že posuzovaná kniha byla již před vydáním v češtině volně dostupná na internetovém portále v anglickém originále, je vhodné zdůraznit, že ani tento fakt nevylučuje naplnění subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty přečinu spáchaného obviněnou, neboť jeho podstatou je překlad zmíněné knihy a její následné šíření v českém jazyce, tedy rozšíření dosahu knihy ke zcela nové cílové skupině čtenářů. 40. S ohledem na vše uvedené je namístě shledat dovolací argumentaci obviněné zjevně neopodstatněnou. 41. Obiter dictum velký senát trestního kolegia pouze pro úplnost dodává, že obviněná v dovolání do značné míry opakuje argumentaci, kterou uplatnila již v předchozích fázích své obhajoby v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, s nimiž se tyto soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V. Závěrečné shrnutí 42. Na základě výše rozvedených východisek dospěl velký senát trestního kolegia k závěru, že přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku se dopustí i ten, kdo vydá, rozšiřuje, případně jinak veřejně zpřístupňuje cizí dílo naplňující svým obsahem znaky uvedené skutkové podstaty, i když by se sám v textu díla, v doprovodném obsahu či jiným způsobem přímo nevyjádřil tak, že by to vykazovalo znaky uvedeného přečinu. K tomu, aby veřejné zpřístupnění takového díla nenaplnilo znaky skutkové podstaty ve formě popírání, zpochybňování, schvalování nebo ospravedlňování genocidia nebo jiných vyjmenovaných zločinů, musí být doplněno o nedílnou část vyjadřující nejen odmítavý postoj publikující osoby ke konkrétnímu obsahu díla, ale rovněž i komentář přiléhavě reflektující prokazatelné historické skutečnosti týkající se tématu díla a odpovídající současnému stavu vědeckého poznání dané problematiky, k němuž dospěla historická věda. Takový komentář by pak měl proporcionálně odpovídat rozsahu díla. Dále velký senát trestního kolegia uzavřel, že k naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu podle § 405 tr. zákoníku se nevyžaduje žádný další tzv. fakultativní znak, tedy cíl (účel), motiv (pohnutka), záměr či úmysl přesahující objektivní stránku skutkové podstaty. Motiv pachatele, např. majetkový, k veřejnému popírání, zpochybňování, schvalování či ospravedlňování genocidia a jiných zločinů proti lidskosti, válečných zločinů nebo zločinů proti míru proto není podstatný pro naplnění znaků skutkové podstaty tohoto přečinu. 43. Na podkladě dovolání obviněné pak velký senát trestního kolegia shledal, že obviněná svým jednáním, kterým zajistila překlad knihy jiného autora, tuto následně knižně vydala a nabízela k prodeji, přestože byla srozuměna s tím, že obsah knihy zjevně zpochybňuje nacistický holocaust, naplnila všechny znaky skutkové podstaty přečinu podle § 405 tr. zákoníku, neboť do vydané knihy nepřidala žádný komentář, kterým by odmítla konkrétní vyznění knihy, ani adekvátním vysvětlením relevantních historických skutečností nereagovala na samotný obsah knihy zpochybňující holocaust jako jeden z projevů genocidia. 44. S ohledem na výše uvedené tedy velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu shledal dovolání obviněné zjevně neopodstatněným, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí přitom učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/22880/	20.09.2023	23 Cdo 101/2023	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání žalovaného zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 25 Co 174/2022, věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Sokolově (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 43.963,90 Kč s příslušenstvím z úvěrové smlouvy uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně – společností P. F. s.r.o. dne 8. 8. 2018. 2. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 3. 2022, č. j. 42 C 14/2022-71, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 7.251 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 36.712,9 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 4.871,54 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 7.695,9 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 23.174,26 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7.251 Kč od 19. 12. 2020 do 22. 10. 2021, úroku z prodlení ve výši 1,5 % z částky 7.251 Kč od 23. 10. 2021 do zaplacení a dále úroku ve výši 29 % ročně z částky 30.425,26 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). 3. Soud prvního stupně přitom vyšel z toho, že: a) Dne 8. 8. 2018 podepsal žalovaný a předchůdkyně žalobkyně smlouvu nazvanou „Smlouva o půjčce“ (dále jen „Smlouva č. 1“). Na základě uzavřené Smlouvy č. 1 poskytla předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 55.000 Kč. b) Žalovaný se ve Smlouvě zavázal zaplatit předchůdkyni žalobkyně souhrnný poplatek ve výši 39.395 Kč, který je složen z kapitalizovaného úroku v částce 13.479 Kč se sazbou 29 % ročně, částky za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 18.243 Kč a částky za vedení zákaznického účtu ve výši 7.673 Kč. c) Celkovou částku 94.395 Kč odpovídající součtu poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru a souhrnného poplatku se žalovaný ve Smlouvě č. 1 zavázal uhradit v hotovosti v 18 měsíčních splátkách po 5.245 Kč, poslední splátka ve výši 5.230 Kč. d) Žalovaný oproti vyplacené částce 55.000 Kč před podáním žaloby uhradil částku 47.749 Kč. Žalovaný na dluh naposledy plnil 18. 3. 2019. e) Soud prvního stupně měl též za prokázané, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně byla rovněž uzavřena smlouva, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 10.000 Kč (dále jen „Smlouva č. 2“), na kterou žalovaný uhradil částku 17.251 Kč dne 21. 8. 2015. f) Dne 2. 4. 2020 oznámil žalovaný předchůdkyni žalobkyně jednostranné započtení pohledávky jako přeplatku ze Smlouvy č. 2 v částce 7.251 Kč oproti pohledávce předchůdkyně žalobkyně za žalovaným jako nedoplatku žalovaného ze Smlouvy č. 1 ve shodné výši. 4. Soud prvního stupně věc posoudil s odkazem na § 588, § 1813, § 1879, § 1970, § 1982, § 1989, § 2054, § 2390 a § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále také jako „o. z.“), a § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Dospěl k závěru, že žalobkyně má právo na vrácení pouze dosud neuhrazené jistiny v částce 7.251 Kč, neboť smlouva č. 1 je absolutně neplatným právním jednáním, kdy právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnost uloženou jí v rámci ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť soudu netvrdila a nedoložila, jakým způsobem a s jakým výsledkem prověřila úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím spotřebitelského úvěru. 5. Poskytnutí peněžních prostředků žalovanému ve výši 55.000 Kč, s ohledem na neplatnost smlouvy č. 1, posoudil soud prvního stupně jako bezdůvodné obohacení podle § 2991 odst. 1 o. z. Z provedeného dokazování přitom vyplývá, že předchůdkyně žalobkyně vyplatila žalovanému částku ve výši 55.000 Kč, žalovaný před podáním žaloby uhradil předchůdkyni žalobkyně částku 47.749 Kč, rozdíl mezi těmito částkami, tedy částku ve výši 7.251 Kč soud posoudil jakožto bezdůvodné obohacení. V této části tedy soud žalobě vyhověl. 6. Dále soud prvního stupně uvedl, že pohledávka žalobkyně na vydání neuhrazené části bezdůvodného obohacení ve výši 7.251 Kč není promlčena. Splatnost pohledávky z bezdůvodného obohacení není zákonem stanovena, přednost má dohoda o splácení bezdůvodného obohacení. I přes neplatnost smlouvy č. 1 je z chování žalovaného po uzavření smlouvy evidentní, že akceptoval termíny jednotlivých splátek, a to minimálně do 18. 3. 2019, kdy se snažil hradit dlužnou částku v termínech měsíčních splátek, a nelze tedy než uzavřít, že dohoda (ať už byla uzavřena jakoukoliv formou, tedy i konkludentně) ohledně splácení dlužné částky mezi účastníky existovala a trvala až do března 2019, resp. poslední úhrada byla ze strany žalovaného provedena dne 31. 12. 2019. Tříletá promlčení lhůta (dle ustanovení § 629 odst. 1 o. z.) tedy od března 2019 do podání žaloby neuplynula. 7. Soud prvního stupně se neztotožnil s argumentací žalobkyně, že postupným hrazením na smlouvu č. 1 v letech 2018 a 2019 došlo k uznání dluhu podle § 2054 odst. 2 o. z. Z okolností hrazení splátek nelze dovodit, že by žalovaný uznal nad rámec jistiny i povinnost k úhradě souhrnného poplatku, když veškeré splátky, které žalovaný hradil, nepřesáhly jistinu ze dvou poskytnutých smluv o zápůjčce, tj. částku 65.000 Kč. 8. Ve zbytku soud žalobu zamítl, neboť jakékoliv další nároky uplatněné žalobkyní vycházejí ze smlouvy, která nebyla platně uzavřena. 9. Soud prvního stupně shledal neplatnou i smlouvu č. 2, a to ze shodných důvodů jako smlouvu č. 1. K úhradě poslední splátky na smlouvu č. 2 došlo dne 21. 8. 2015 a v době od 22. 8. 2015 do 2. 4. 2020 (resp. 6. 4. 2020 – viz doručenka) nedošlo ze strany žalovaného k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení v částce 7.251 Kč a jeho nárok je tak promlčen. 10. K námitce započtení přeplatku ze smlouvy č. 2 soud prvního stupně uvedl, že pohledávka žalovaného z přeplatku na smlouvu č. 2 byla způsobilá k započtení v období od 22. 8. 2015 do 22. 8. 2018, v rámci kterého mohl žalovaný požadovat vydání bezdůvodného obohacení od předchůdkyně žalobkyně. Pohledávka žalobkyně za žalovaným z nedoplatku na smlouvu č. 1 byla splatná, a tedy způsobilá k započtení, až nejdříve od března 2019, kdy žalovaný přestal hradit splátky dle dohody účastníků. Výše uvedené pohledávky se tedy nesetkaly, aniž by jedna z nich nebyla již promlčena. Zápočet provedený žalovaným je tedy neplatný a neúčinný. 11. K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 8. 2022, č. j. 25 Co 174/2022-97, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a III. (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 12. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o tom, že pohledávka žalobkyně není promlčena, avšak z jiných důvodů než soud prvního stupně. Žalovaný na dluh ze smlouvy č. 1 plnil, plnění však neposkytoval v termínech a částkách dohodnutých ve smlouvě, a dohoda o splátkách uzavřená jinak než v neplatné smlouvě o zápůjčce nebyla tvrzena ani prokazována. Nebylo tedy možno uzavřít, že by právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli samostatnou dohodu o splátkách. 13. Odvolací soud uvedl, že žalovaný na dluh ze smlouvy postupně plnil a každým plněním uznal právo (právní předchůdkyně) žalobkyně na plnění podle § 2054 odst. 2 o. z. Z provedeného dokazování a ostatně ani ze skutkových tvrzení stran nevyplynulo, že by částečné plnění na dluh bylo doprovázeno takovými okolnostmi, z nichž by bylo možno usuzovat, že žalovaný zbytek práva na zaplacení poskytnuté jistiny neuznává. Částečným plněním evidentně uznal nárok na plnění ve výši jistiny podle smlouvy č. 1 ve smyslu § 2054 odst. 2 o. z. 14. Při částečném plnění na dluh s účinky uznání § 2054 odst. 2 obč. zák. není podmínkou, aby byla dlužníkovi známa správná právní kvalifikace dluhu, na který plní. I když dlužník poskytuje plnění na dluh z neplatné smlouvy, tak tím uznává věřitelovo právo na plnění, a to bez ohledu na právní kvalifikaci plněného závazku. V daném případě částečným plněním na dluh z neplatné smlouvy č. 1 došlo nepochybně k uznání práva žalobkyně na plnění, které odvolací soud následně po právní stránce kvalifikoval jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2993 o. z. 15. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky na základě neplatné smlouvy dne 8. 8. 2018 a mohla žalovaného vyzvat k jejich vrácení již dne 9. 8. 2018. Od tohoto dne započala svůj běh subjektivní promlčecí lhůta podle § 629 o. z., zatímco objektivní desetiletá promlčecí lhůta podle § 638 o. z. započala svůj běh již v den vzniku bezdůvodného obohacení, tedy dne 8. 8. 2018. Bez účinného uznání dluhu by jako první uplynula subjektivní promlčecí lhůta podle § 629 o. z., ta však byla přetržena částečným plněním ze strany žalovaného. Žalovaný na dluh naposledy plnil 18. 3. 2019, v tuto dobu jeho dluh ještě nebyl promlčen, a od uvedeného dne v důsledku uznání dluhu částečným plněním běžela nová desetiletá promlčecí lhůta podle § 639 o. z. Žalobcův nárok tedy při podání žaloby dne 30. 11. 2021 dle odvolacího soudu nebyl promlčen, neboť v tu dobu ještě neuplynula promlčecí lhůta ani podle § 639 o. z., ani podle § 638 o. z. 16. Odvolací soud uvedl, že jednostranný zápočet žalovaného ze dne 2. 4. 2020 vycházel z předpokládané neplatnosti smlouvy o půjčce č. 2, v jejímž důsledku měl žalovanému vzniknout přeplatek ve výši 7.251 Kč. Obsah této smlouvy v řízení nebyl prokazován, a nebylo tedy možno závazně posoudit její platnost, nicméně závěr o její platnosti, resp. o existenci nároku žalovaného na vydání bezdůvodného obohacení z této smlouvy byl pro rozhodnutí ve věci v podstatě irelevantní s ohledem na úspěšně vznesenou námitku promlčení tohoto nároku. 17. Podle karty splátek ke smlouvě č. 2 měl žalovaný za poskytnuté peněžní prostředky ve výši 10.000 Kč vrátit celkem částku 17.251 Kč a tuto povinnost splnil ke dni 21. 8. 2015. Případný přeplatek mu vznikl (mohl vzniknout) splátkami uhrazenými v období od 18. 4. 2015 do 21. 8. 2015, kdy již plnil nad rámec částky 10.000 Kč. Za předpokladu, že uvedená smlouva byla skutečně neplatná, by v tomto období žalovanému vznikalo bezdůvodné obohacení, o jehož vydání by mohl žádat vždy následující den po poskytnutí splátek ve smyslu 1958 odst. 2 o. z., od kdy by počala svůj běh tříletá promlčecí lhůta pro uplatnění tohoto nároku podle § 619, § 621 a § 629 o. z. Pokud by tedy měl žalovaný právo na vydání bezdůvodného obohacení na základě plnění neplatné smlouvy č. 2, pak by se tento nárok promlčel nejpozději dne 21. 8. 2018, a ke dni provedení zápočtu dne 2. 4. 2020 již byl promlčen. Zápočet tedy nemohl způsobit zamýšlené účinky podle § 1989 odst. l o. z. 18. Odvolací soud na tomto základě rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. jako věcně správný potvrdil. II. Dovolání a vyjádření k němu 19. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatel odkazuje na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5089/2017 . 20. V konkrétnosti předkládá právní otázku: „zda je možné konkludentně uznat nedluh, kdy však dlužník o neexistenci dluhu neví a plní naopak neexistující závazek z absolutně neplatné smlouvy, tedy plní věřiteli závazek ze smlouvy, tedy zcela jinou částku a ze zcela jiného právního důvodu.“ 21. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje dovolatel v nesprávné aplikaci § 2054 odst. 2 o. z. ve věci zde vedené a sporuje závěr, dle kterého by plnění dlužníka související s absolutně neplatnou smlouvou mohlo být považováno za uznání dluhu. 22. Dovolatel je přesvědčen, že nemohl uznat nárok na vydání bezdůvodného obohacení, neboť pro platné uznání dluhu by musel vědět, že plní na neexistující závazek. Z okolností případu však vyplývá, že plnil na dle jeho přesvědčení existující závazek ze smlouvy, a tudíž nemohl uznat neexistující závazek z neplatné smlouvy, který samozřejmě uznat nelze. 23. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak, že bude žaloba v plném rozsahu zamítnuta, popřípadě aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 24. K obsahu dalších podání, jež dovolatel učinil po uplynutí lhůty k podání dovolání (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), dovolací soud odkazuje na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017 , ve kterém mimo jiné dovolací soud uvádí, že doplnil-li dovolatel své dovolání po uplynutí dovolací lhůty tak, že jiným způsobem vyložil (třebaže své dovolání „jen“ dovysvětlil), v čem spočívá nesprávnost napadeného právního posouzení, nelze k jeho podání vůbec přihlížet. Ostatně opačný závěr by vedl k tomu, že někteří účastníci by byli zvýhodnění delší lhůtou k „upřesňování“ dovolacích důvodů (přičemž hranice mezi upřesněním bez obsahové změny dovolání a doplněním je jen stěží poznatelná) díky nahodilé skutečnosti, jakou je délka doby od podání dovolání do rozhodnutí o tomto dovolání. Také Ústavní soud „nepovažuje za nezbytné, aby Nejvyšší soud měl za povinnost (v některých případech velmi složitě) u každé z námitek porovnávat, zda jde o ‚novou‘ námitku, či nikoliv, zvlášť jestliže občanský soudní řád vcelku jasně stanovuje pravidlo (v němž se prosazuje princip právní jistoty), že dovolání musí být podáno ‚kompletní‘ v zákonem stanovené lhůtě, jejíž délka je ostatně pro tento účel více než dostatečná“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 647/15 , bod 20 odůvodnění). 25. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že s dovoláním nesouhlasí. Odkazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 405/2013 , či usnesení ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2914/2015 . 26. Dovozuje, že žalovaný uhradil po poskytnutí peněžních prostředků částku celkem 47.749 Kč. Je evidentní, že žalovaný hradil na jistinu poskytnuté zápůjčky, když žalovaný nehradil řádně a včas dle splátkového kalendáře uvedeného ve smlouvě o zápůjčce. Je nutné zdůraznit, že žalovaný věděl, jaký dluh právní předchůdkyni žalobkyně, popř. žalobkyni hradí, přičemž je bez právních účinků, zda žalovaný hradil na poskytnutou zápůjčku na základě uzavřené smlouvy o zápůjčce ze dne 8. 8. 2018, nebo na bezdůvodné obohacení vzniklé v souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků na základě podepsané smlouvy o zápůjčce ze dne 8. 8. 2018. 27. S ohledem na výše uvedené žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, popř. zamítl a přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. III. Přípustnost dovolání 28. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval přípustností dovolání. 29. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 30. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla řešena otázka, zda má plnění dlužníka dle § 87 odst. 1, věta třetí, zákona o spotřebitelském úvěru účinky konkludentního uznání dluhu ve smyslu § 639 o. z. IV. Důvodnost dovolání 31. Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti. 32. Dovolání je též důvodné. Rozhodná právní úprava 33. Podle § 639 o. z. uznal-li dlužník svůj dluh, promlčí se právo za deset let ode dne, kdy k uznání dluhu došlo. Určí-li však dlužník v uznání i dobu, do které splní, promlčí se právo za deset let od posledního dne určené doby. 34. Podle § 2053 o. z. uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá. 35. Podle § 2054 odst. 2 o. z. plní-li dlužník dluh zčásti, má částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu, lze-li z okolností usoudit, že tímto plněním dlužník uznal i zbytek dluhu. 36. Podle § 1982 o. z. dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh (odst. 1). Započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení (odst. 2). 37. Podle § 1989 odst. 1 o. z. promlčení pohledávky započtení nebrání, nastalo-li po době, kdy se pohledávky staly způsobilými k započtení. 38. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022, platilo, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 39. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 29. 5. 2022, platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 40. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 12. 2016, shodně i po 29. 5. 2022, pak je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. 41. Podle § 323 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch․ zák.“), platilo, že uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena (odstavec 1). Za uznání nepromlčeného závazku se považují i právní úkony uvedené v § 407 odst. 2 a 3 (odstavec 2). 42. Podle § 407 obch. zák. uzná-li dlužník písemně svůj závazek, běží nová čtyřletá promlčecí doba od tohoto uznání. Týká-li se uznání pouze části závazku, běží nová promlčecí doba ohledně této části (odstavec 1). Placení úroků se považuje za uznání závazku ohledně částky, z níž se úroky platí (odstavec 2). Plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku (odstavec 3). Účinky uznání závazku způsobem uvedeným v odstavci 1 nastávají i v případě, kdy jemu odpovídající právo bylo v době uznání již promlčeno (odstavec 4). Dosavadní judikaturní závěry 43. V poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 Nejvyšší soud dovodil, že pravidlo § 407 odst. 3 obch. zák. spojuje za stanovených předpokladů účinky uznání zbytku dluhu pouze s plněním částečným, nikoli dílčím (tedy plněním ve splátkách). Plnění částečné a plnění dílčí jsou dva odlišné pojmy. Na rozdíl mezi nimi již Nejvyšší soud poukázal a vysvětlil ho v rozsudku ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 29 Odo 847/2001 , uveřejněném pod číslem 36/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. O plnění částečné jde tehdy, jestliže dlužník poskytne věřiteli na plnění svého závazku pouze část předmětu plnění (například v případě peněžitého plnění nezaplatí celou fakturovanou částku, nýbrž pouze její část), aniž by z dohody stran, z právního předpisu nebo z rozhodnutí soudu (či jiného státního orgánu) rozdělení na takové části vyplývalo. Takovou povahu nemá dílčí plnění, o něž se jedná v případě, kdy závazek je podle dohody stran, ze zákona nebo z rozhodnutí soudu (či jiného státního orgánu) rozdělen na několik relativně samostatných, zřetelně oddělených plnění, která samostatně (většinou postupně) dospívají (například plnění dluhu sjednané ve splátkách) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1008/2009 , či ze dne 11. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 987/2019 , nebo usnesení ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4930/2015 , či ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1108/2020 ). 44. Dovolací soud se k otázce účinku uznání dluhu jeho splněním vyjádřil v rozsudku ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 32 Odo 861/2001 , v němž mimo jiné řešil, zda zaplacením faktur za zboží, které nebylo dodáno, došlo k uznání závazku podle § 407 odst. 3 obch. zák. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že § 407 odst. 3 obch. zák. s jiným než částečným plněním vznik uznání zbytku dluhu nespojuje. 45. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1746/2022 , pak dovolací soud dovodil, že vzhledem k tomu, že § 2054 odst. 2 o. z. vychází z § 407 odst. 3 obch. zák., je tato judikatura aplikovatelná i v poměrech právní úpravy platné a účinné po 1. 1. 2014. 46. K otázce posouzení okolností, z nichž lze usoudit, zda částečným plněním uznal dlužník zbytek dluhu, dovolací soud v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 dále dovozoval, že k uznání závazku podle § 407 odst. 3 obch. zák. nepostačuje, že dlužník částečně plní svůj závazek, ale musí být splněna i druhá podmínka, že k částečnému plnění došlo za takových okolností, že lze v konkrétním případě usuzovat na to, že dlužník jeho poskytnutím uznává i zbytek závazku (srovnej např. rozsudek ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4777/2008 ). Při hodnocení toho, zda lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku, je třeba vycházet z celkového jednání dlužníka. Ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák. totiž neukládá dlužníkovi, zda a kdy má projevit či jinak vyjádřit vůči věřiteli svůj nesouhlas s výší celkové pohledávky (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1336/2010 ). 47. K závěru o tom, že není naplněna druhá podmínka § 407 odst. 3 obch. zák., nemusí vést pouze skutečnost, že dlužník zbytek závazku po částečném plnění výslovně odmítl, postačí také, pokud z celkového jednání dlužníka vyplývá, že nehodlá hradit celý dluh. Dlužník není povinen sdělovat věřiteli, že se jedná pouze o dílčí platby a že nehodlá zbytek dluhu doplatit, jestliže dal již předtím jasně najevo, že zbytek dluhu neuznává, a z okolností předcházejících hrazení dluhu a z jednání dlužníka muselo být věřiteli jasné, že dlužník nehodlá celkový dluh uhradit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1336/2010 , a ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2402/2018 ). 48. Současně však bylo dovozováno, že dlužník uznal zbytek dluhu, plnil-li částečně svůj dluh vůči věřiteli za situace, kdy před tímto plněním nebo později nezpochybnil celkovou výši dluhu, ani případně nevytkl vady plnění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2914/2015 . Plnění třetí osoby na část dluhu dlužníka se považuje za uznání závazku dlužníka, jestliže bylo učiněno s jeho souhlasem a dlužník nedal najevo, že ve zbývajícím rozsahu pohledávku věřitele zpochybňuje (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 405/2013 ). 49. Dovolací soud dále v rozsudku ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 405/2013 , uzavřel, že skutečnost, že smlouva je shledána neplatnou, nemůže nic měnit na tom, že bylo uznáno právo věřitele na plnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 493/2005 , který řešil otázku uznání závazku ve vztahu k bezdůvodnému obohacení za situace uznání závazku z neplatné smlouvy). Uznání závazku z neplatné smlouvy je tedy třeba brát v úvahu i při posouzení nároku z titulu bezdůvodného obohacení (shodně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3902/2012 ). 50. K důvodům přetržení promlčecí lhůty ve smyslu § 639 o. z. v případě konkludentního uznání dluhu se pak dovolací soud v poměrech právní úpravy platné a účinné po 1. 1. 2014 vyjádřil zejména v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3752/2019 , uveřejněném pod číslem 69/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 69/2022“). Zde Nejvyšší soud blíže vyložil a odůvodnil závěr, dle kterého jestliže věřitel uplatnil právo u orgánu veřejné moci (§ 648 o. z.), pak tím je dlužník upomenut (varován), že věřitel hodlá své právo prosadit. Zájem dlužníka proto zákonitě ustupuje do pozadí. Na ustanovení § 639 o. z. lze v tomto ohledu nazírat touž optikou: nikoliv jednání věřitele (tj. věřitelova upomínka), nýbrž chování dlužníka, kterým dává věřiteli najevo, že si je vědom existence svého dluhu, je rozhodujícím důvodem pro přerušení a běh nové, desetileté promlčecí lhůty. Oproti ustanovení § 648 o. z. tak varování nepřichází od věřitele, nýbrž dlužník „upomíná“ sám sebe. Promítnuto do poměrů § 639 o. z. to znamená, že z jednání dlužníka, jež má být kvalifikováno jako uznání dluhu, musí plynout, že si je existence dluhu vědom a současně, že od něj lze v budoucnu očekávat plnění. Zda lze v daném jednání dlužníka seznat obojí, je třeba posuzovat z horizontu věřitele a za podmínek § 556 a § 6 odst. 1 o. z. se tázat, zda za daných okolností by osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (tj. věřitele), chování dlužníka rozuměla tak, že si je dluhu vědom a lze od něj v budoucnu očekávat plnění. Tak tomu je nepochybně v případě, když dlužník učiní písemné uznání dluhu dle § 2053 o. z. bez dalšího, neboť projevuje vůli, že dluh uznává co do důvodu i výše. S ohledem na princip poctivosti je ve věřiteli vyvolána důvěra, že může v budoucnu od dlužníka očekávat plnění. Písemnému uznání dluhu nelze totiž rozumět tak, že dlužník staví najisto svoji povinnost a současně se k plnění v budoucnu necítí být povinen; šlo by o mentální rezervaci, k níž nelze přihlížet. Totéž platí mutatis mutandis pro případy upravené v § 2054 odst. 1 a 2 o. z., neboť od toho, kdo plní na část dluhu či jen na úroky bez dalšího, lze důvodně očekávat, že bude plnit i v budoucnu. 51. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je též ustálena v závěru, že úsudek o existenci konkludentně projevené vůle účastníků je třeba založit na úvaze vycházející z toho, co zjištěné vnější skutkové okolnosti v právních vztazích obvykle znamenají. Z hlediska závěru o obsahu projevené vůle není podstatná tzv. mentální rezervace jednajícího účastníka, tedy zda účastník při projevování vůle sledoval jiný cíl, než který ve skutečnosti projevil, významný není ani motiv, či pohnutka, tj. vzdálenější předpoklady a představy, z nichž jednající vychází. Podstatné je pouze to, co lze objektivními hledisky hodnotit, tedy jakou vůli účastník ve skutečnosti projevil (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1299/2004 , ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 498/2011 , či ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3382/2018 ). Vůle je jevem psychického nitra člověka, a proto sama o sobě není navenek zřejmá. Může mít význam jen tehdy, je-li vyjádřena navenek (objektivizována) prostřednictvím jejího projevu tak, aby byla seznatelná jiným subjektům, tj. zpravidla těm fyzickým nebo právnickým osobám, jimž je adresována (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3628/2011 ). Shrnutí významu uznání dluhu a vztahu k promlčení 52. Pojem uznání dluhu ustanovení § 639 o. z. nikterak blíže nedefinuje, a proto je třeba na požadavek očekávání usuzovat z ustanovení § 2053 a § 2054 o. z. Ustanovení § 2054 odst. 2 o. z. nevyžaduje pouhé částečné plnění, nýbrž též to, že lze z okolností usoudit, že tímto plněním dlužník uznal zbytek dluhu. Je přitom uznán právě zbytek dluhu, nikoliv to, co již bylo plněno. Shodně i dle § 2054 odst. 1 o. z. se uznání vztahuje na jistinu, nikterak ale již na plněné úroky. Z toho se tak podává, že má být ve věřiteli založena důvěra, že může v budoucnu očekávat i zbylou část plnění. Není-li taková důvěra vyvolána, příp. dlužník posuzovaným jednáním dává najevo, že plnění z jeho strany nelze již za žádných okolností v budoucnu očekávat, neboť částečné plnění považuje za plnění úplné, pak zbytek dluhu není zpravidla ve smyslu § 2054 odst. 2 o. z. uznán. 53. Promítnuto do poměrů § 639 o. z. to pak znamená, že z jednání dlužníka, jenž má být kvalifikováno jako uznání dluhu, musí plynout, že si je existence dluhu vědom a současně, že od něj lze v budoucnu očekávat plnění. Zda lze v daném jednání dlužníka seznat obojí, je třeba posuzovat z pohledu věřitele a za podmínek § 556 a § 6 odst. 1 o. z. se tázat, zda za daných okolností by osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (tj. věřitele), chování dlužníka rozuměla tak, že si je dluhu vědom a lze od něj v budoucnu očekávat plnění. K otázce uznání dluhu plněním podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru 54. Soudy nižších stupňů posoudily obě smlouvy (smlouvu č.1 i smlouvu č. 2) uzavřené mezi dovolatelem a právní předchůdkyní žalobkyně jako neplatné dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Následně k tomu odvolací soud dovodil, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky na základě neplatné smlouvy č. 1 dne 8. 8. 2018 a mohla žalovaného vyzvat k jejich vrácení již dne 9. 8. 2018. 55. Toto právní posouzení však přehlíží zvláštní právní úpravu povinnosti dlužníka vrátit bezdůvodné obohacení, jež se v případě neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele uplatní dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. 56. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 , uzavřel, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nejvyšší soud dále uvedl, že spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. 57. Za situace, kdy právní úprava v případě dlužníka v postavení spotřebitele předpokládá vrácení jistiny spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru), nelze takové plnění dlužníka-spotřebitele bez dalšího považovat za konkludentní uznání dluhu (§ 2054 odst. 2 o. z.). 58. Je tomu tak i proto, že tento postup dlužníka odpovídá dílčímu plnění, nikoli plnění částečnému, neboť právní předpis předpokládá rozdělení plnění tohoto dluhu do několika relativně samostatných, zřetelně oddělených plnění, která samostatně (postupně) dospívají (k tomu srov. shora citovaný R 36/2003 a navazující judikaturu). 59. Uvedený výklad sleduje cíle právní úpravy zvláštního způsobu určení splatnosti bezdůvodného obohacení podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, jež (mimo jiné) reflektuje důvodová zpráva tohoto předpisu tak, že „(…) stanoví se na jeho [spotřebitele, pozn.] ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Slova ,v době přiměřené jeho možnostemʼ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. Poskytovatel, pokud se domnívá, že spotřebitel nesplácí podle svých možností, může podat návrh soudu, aby určil, v jakých lhůtách má spotřebitel splácet.“ (viz Důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, § 87). 60. Lze tak uzavřít, že plnění dlužníka v postavení spotřebitele na poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem dle zvláštní úpravy § 87 zákona o spotřebitelském úvěru nenaplňuje důvody uznání dluhu, se kterými § 639 o. z. spojuje přerušení a běh nové desetileté promlčecí lhůty, neboť takové plnění dlužníka-spotřebitele směřuje primárně k plnění dluhu v době jeho splatnosti, nikoliv k tomu, že dluh bude uhrazen v dodatečné lhůtě. 61. Závěr odvolacího soudu o tom, že dlužník (dovolatel) svým částečným plněním na dluh dne 18. 3. 2019 svůj dluh vůči věřiteli uznal, není proto správným. 62. Pro projednávanou věc je pak významné posouzení, že dovolatel svým plněním na dluh 18. 3. 2019 uhradil právě tolik, kolik činil nedoplatek na jistinu ze smlouvy č. 1, ponížený o přeplatek ze smlouvy č. 2 (tj. 7.251 Kč). Za této situace – doplnil-li již dlužník věřiteli v souhrnu dlužnou částku – nelze pravidelně dovozovat, že by takové plnění zakládalo důvodná očekávání dalšího plnění na straně věřitele. K otázce započtení v poměrech projednávané věci 63. V poměrech projednávané věci bylo soudy nižších stupňů posuzováno právo žalobkyně na zaplacení částky 7.251 Kč jako bezdůvodného obohacení dovolatele vzniklého z neplatné smlouvy č. 1, které odpovídá právě přeplatku ze smlouvy č. 2, a to z toho důvodu, že zápočet dovolatele na přeplatek ze smlouvy č. 2 vůči nedoplatku ze smlouvy č. 1 ze dne 2. 4. 2020 soudy hodnotily jako neplatný. 64. Pro další řízení před soudy nižších stupňů bude přitom nezbytné se vypořádat s důvody neplatnosti takového zápočtu. 65. Závěr odvolacího soudu o nezpůsobilosti zápočtu obou pohledávek vychází z toho, že právo na vydání bezdůvodného obohacení na základě plnění neplatné smlouvy č. 2 (tj. pohledávka dovolatele za právní předchůdkyní žalobkyně, aktivně započítávaná pohledávka), by se promlčelo nejpozději dne 21. 8. 2018, a ke dni provedení zápočtu dne 2. 4. 2020 již bylo promlčeno. 66. Uvedený závěr však pomíjí skutečnost, že dle § 1982 odst. 2 věta druhá o. z. nastávají účinky započtení k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení. Současně v případě aktivně započítávané pohledávky pak dle § 1989 odst. 1 o. z. započtení nebrání ani její promlčení, nastalo-li po době, kdy se pohledávky staly způsobilými k započtení. 67. Z uvedeného plyne, že právní úprava předpokládá platné započtení i promlčené aktivně započítávané pohledávky tehdy, pokud věřitel z této pohledávky mohl k započtení přistoupit již před tímto promlčením, za podmínky, že jsou obě pohledávky jinak způsobilé k započtení. Jinými slovy, je-li aktivně započítávána pohledávka jinak kompenzatibilní (započitatelná), pouze následným promlčením již svoji kompenzatibilitu neztrácí. 68. V literatuře se uvedené pravidlo vysvětluje tak, že „obecně platí, že všechny předpoklady kompenzability započítávaných pohledávek musí být nepřerušovaně naplněny po celou dobu mezi okamžikem, ke kterému by měl nastat (zpětně) účinek započtení, a okamžikem, kdy je započtení realizováno. Ustanovení § 1989 o. z. z požadavku vymahatelnosti aktivně započítávané pohledávky po celou tuto dobu slevuje a ve shodě s § 617 odst. 2 o. z. stanoví, že lze realizovat jednostranné započtení i promlčené pohledávky. Podmínkou však je, aby aktivně započítávaná pohledávka nebyla promlčena v okamžiku, ke kterému by měl nastat účinek započtení. Věřitel proto může přistoupit k jednostrannému započtení své (již) promlčené pohledávky tehdy, pokud mohl (on) k započtení přistoupit kdykoliv před uplynutím promlčecí doby. Jelikož se právo vykonat započtení nepromlčuje, může (takový) věřitel započtení realizovat kdykoliv v budoucnu, dokud zůstanou naplněny (budou trvat) ostatní předpoklady započitatelnosti vzájemných pohledávek.“ (viz Výtisk, M. In: J. Petrov a kol. Občanský zákoník, 2. vydání. § 1989, m. č. 2). 69. Současně na pasivně započítávanou pohledávku (zde nedoplatek dovolatele ze smlouvy č. 1) nemá promlčení vliv, neboť zde strana, která započtení provádí (dovolatel), vystupuje jako dlužník, a předpokladem započtení proti určité pohledávce je toliko „splnitelnost“ daného dluhu (viz § 1982 odst. 1 o. z. ad fine). 70. Jak totiž vyplývá ze znění § 1982 odst. 1 o. z. věta druhá, je podmínkou započtení pasivní pohledávky splnitelnost, tj. právo plnit svůj dluh, oproti pohledávce aktivně započítávané, jež může být započtena, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky, tj. je splatná (dospělá). K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4967/2017 , či obecně k podmínkám započtení srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020 , uveřejněný pod číslem 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 71. V tomto ohledu je tak nesprávný i závěr soudu prvního stupně, který sice ohledně aktivně započítávané pohledávky (tj. přeplatku dovolatele ze smlouvy č. 2) správně s odkazem na § 1989 odst. 1 o. z. dovozuje, že byla způsobilá k zápočtu od 22. 8. 2015 do 22. 8. 2018. Následně však nesprávně uzavírá, že pohledávka žalobkyně (zde věřitele) za žalovaným (zde dlužníkem) z nedoplatku na smlouvu č. 1 (tj. pasivně započítávaná pohledávka) byla způsobilá k započtení až nejdříve od března 2019, kdy žalovaný přestal hradit splátky dle dohody účastníků. 72. Dovolací soud připomíná, že jde-li o pasivně započítávanou pohledávku, předpokladem započtení proti jiné pohledávce je splnitelnost daného dluhu, nikoli jeho splatnost. Představuje-li splnitelnost právo plnit svůj dluh, je třeba dluh dlužníka-spotřebitele spočívající v povinnosti vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru považovat pro účely započtení za splnitelný od doby jeho vzniku, bez ohledu na splatnost takového dluhu (ke splatnosti srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ). 73. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelem uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se zabýval zbývajícími dovolacími námitkami, rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. 74. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/22900/	20.09.2023	23 Cdo 2885/2022	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2022, sp. zn. 14 Co 442/2021, 14 Co 443/2021. I. Dosavadní průběh řízení 1. Soudy nižších stupňů rozhodovaly o žalobě, kterou se žalobci domáhali určení, že jejich otec O. K., jehož jsou žalobci dědici, byl ke dni svého úmrtí 27. 4. 2017 vlastníkem bytové jednotky č. 1, způsob využití byt, nacházející se v budově – bytovém domě č. p. 2, stojícím na pozemku parc. č. 3 – zastavěná plocha a nádvoří, a spoluvlastnického podílu ve výši 866/11007 na společných částech budovy č. p. 2 a pozemku parc. č. 3, zapsaných na LV č. 4 pro katastrální území N., obec P., v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha (dále též jen „bytová jednotka“). 2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 4. 2021, č. j. 41 C 180/2017-457, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 9. 2021, č. j. 41 C 180/2017-473, rozhodl, že se určuje, že vlastníkem bytové jednotky č. 1, způsob využití byt, nacházející se v budově – bytovém domě č. p. 2, stojícím na pozemku parc. č. 3 – zastavěná plocha a nádvoří, a spoluvlastnického podílu ve výši 866/11007 na společných částech budovy č. p. 2 a pozemku parc. č. 3, pro katastrální území N., obec P., v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, byl ke dni 27. 4. 2017 O. K. (výrok I.). Dále pak rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 47.000 Kč (výrok II.) a že žalovaný je povinen zaplatit České republice náhradu nákladů řízení na znalečném ve výši, jež bude určena samostatným usnesením (výrok III.). Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 11. 2021, č. j. 41 C 180/2017-485, pak bylo rozhodnuto, že výše náhrady nákladů řízení na znalečném, kterou je žalovaný povinen zaplatit České republice podle výroku III. rozsudku téhož soudu ze dne 30. 4. 2021, č. j. 41 C 180/2017-457, se určuje částkou 49.679 Kč. 3. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 6. 2022, č. j. 14 Co 442/2021-525, 14 Co 443/2021, rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I a III potvrzuje (první výrok), ve výroku II se mění jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 83.990 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje (druhý výrok), a usnesení soudu prvního stupně ze dne 29. 11. 2021, č. j. 41 C 180/2017-485, se mění tak, že výše náhrady nákladů řízení na znalečném, kterou je žalovaný povinen zaplatit České republice dle výroku III rozsudku soudu prvního stupně, činí 48.679 Kč (třetí výrok). Dále pak rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 21.040 Kč (čtvrtý výrok). 4. Soudy nižších stupňů přitom vyšly z toho, že: a) Dne 28. 1. 2015 byla mezi žalovaným jako kupujícím a O. K., otcem žalobců, jako prodávajícím uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k bytové jednotce za kupní cenu 1.920.000 Kč (dále též jen „kupní smlouva“). b) Na základě této kupní smlouvy došlo k zápisu vlastnického práva ve prospěch žalovaného do katastru nemovitostí. c) Kupní cena byla, resp. měla být, uhrazena takto: částka 300.000 Kč byla uhrazena hotově před podpisem kupní smlouvy, částka 1.600.000 Kč měla být uhrazena tak, že z ní bude kupujícím dle aktuálního vyčíslení uhrazena pohledávka společnosti A. C. C., a.s., za prodávajícího a zbývající část bude zaslána prodávajícímu do 10 dnů ode dne provedení vkladu vlastnického práva ve prospěch kupujícího do katastru nemovitostí. Částka 20.000 Kč měla být uhrazena do 15 měsíců, resp. podle Dodatku kupní smlouvy č. 1 ze dne 24. 2. 2015, do 18 měsíců od podpisu kupní smlouvy s tím, že nebude-li kupní cena takto doplacena, je prodávající oprávněn od kupní smlouvy odstoupit. d) Na předmětné bytové jednotce vázlo zástavní právo ve prospěch společnosti A. C. C., a. s., na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 7. 2. 2014, které mělo být dle kupní smlouvy vyplaceno z kupní ceny. e) O. K., otec žalobců, poskytl bytovou jednotku jako zástavu za úvěr, který byl poskytnut žalobci a) společností A. C. C., a. s. V zástavní smlouvě bylo sjednáno právo uvedené společnosti jako zástavního věřitele po splatnosti zajištěných pohledávek prodat předmětnou bytovou jednotku dražbou osobou jí určenou, tj. přímo. Kromě toho otec žalobců zástavní smlouvou převzal i ručení za zajištěné dluhy. Uvedený úvěr byl poskytnut žalobci a) ve výši 850.000 Kč, pro jeho převzetí se s otcem rozhodli v průběhu nabízení předmětné bytové jednotky k prodeji, otec žalobců si z poskytnutých prostředků vzal 270.000 Kč pro svou potřebu. f) V září 2014 žalobce a) obdržel avízo, že společnost A. C. C., a. s., navýší úvěrové splátky o 4.000 Kč. Takové jednání považoval za neseriózní, a proto s uvedenou společností začal jednat o případném odstoupení. Bylo mu sděleno, že v takovém případě bude muset zaplatit částku okolo 1.500.000 Kč. g) Žalobce a) tyto informace sdělil svému otci, který nerozuměl tomu, proč mají splatit tak vysokou částku, žalobce a) mu vysvětlil, že je to v důsledku různých napočítaných smluvních pokut. Neměli jak zaplacení takové částky vyřešit. V té době též měli nabídku na prodej bytové jednotky za částku 3,5 mil. Kč, tato částka se jim zdála vzhledem k hodnotě bytu nízká, žalobce a) proto hledal další možnosti, jak získat prostředky na úhradu dluhu u společnosti A. C. C., a. s. h) Prostřednictvím svědka V. získal kontakt na žalovaného, s nímž se žalobce a) domluvil na tom, že uvedený dluh zafinancuje. Žalovanému za tím účelem poskytl i ocenění jednotky na částku cca 5,5 mil. Kč, žalovaný byl ochoten při vědomí tohoto ocenění poskytnout částku 1.900.000 Kč, resp. 1.920.000 Kč. i) Žalobce a) se domníval, že celá transakce proběhne formou zápůjčky a zástavní smlouvy, byl proto překvapen, když mu byla předložena kupní smlouva. Obrátil se proto na žalovaného, který mu sdělil, že nikdy nehovořil o půjčce a zástavní smlouvě, ale vždy to koncepčně dělá tak, že si věc koupí a že věc stojí tak „ber nebo neber“. Žalobce a) celou věc konzultoval s otcem, dohodli se na tom, že jim nezbývá než na nabídku přistoupit. j) Žalovaný je ujišťoval, že nezaplatí doplatek kupní ceny ve výši 20.000 Kč, čímž poruší smlouvu, a oni budou moci od smlouvy odstoupit, vrátit peníze a byt bude převeden zpět na otce žalobců. Otec žalobců v době uzavření smlouvy nepodnikal, byl zapomnětlivý, starý. k) O. K. byla vyplacena částka 20.000 Kč, zaslaná mu žalovaným dne 5. 9. 2016. l) Otec žalobců O. K. zemřel dne 27. dubna 2017. Žalobci jsou pozůstalé děti a jediní zákonní dědici O. K. 5. Soudy nižších stupňů po právní stránce předmětnou kupní smlouvu ze dne 28. 1. 2015 posoudily jako smlouvu lichevní ve smyslu § 1796 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“). 6. Dle soudů nižších stupňů došlo k naplnění objektivního znaku lichevní smlouvy, neboť byla uzavřena kupní smlouva o převodu bytové jednotky za kupní cenu ve výši 1.920.000 Kč, která je v hrubém nepoměru k její obvyklé ceně. Ta v době uzavření smlouvy činila 6.576.058 Kč. Sjednaná kupní cena tak představuje pouhých 29 % ceny odhadní, přičemž zde – posuzováno k okamžiku uzavření kupní smlouvy – nebylo žádných okolností objektivního charakteru, které by uvedený nepoměr byly způsobilé odůvodnit. 7. Dle soudů nižších stupňů byly naplněny subjektivní znaky lichevní smlouvy dle § 1796 o. z., neboť otec žalobců v době uzavření předmětné kupní smlouvy věděl, k jakému navýšení splátek úvěru poskytnutého společností A. C. C., a. s., dojde, jakou částku bude třeba zaplatit v případě odstoupení od úvěrové smlouvy, a byl v pozici nejen ručitele uvedeného dluhu, ale též zástavního dlužníka, přičemž zástavou byl byt, v němž bydlel. Odmítl za účelem uspokojení dluhu vyplývajícího z úvěrové smlouvy prodat byt za částku 3,5 mil. Kč, která se mu vzhledem k hodnotě bytu zdála nízká. Přesto však přistoupil, neboť neviděl jiné řešení, na uzavření předmětné kupní smlouvy s kupní cenou ještě nižší – 1.920.000 Kč, a to po ujištění, že žalovaný ve lhůtě uvedené v kupní smlouvě nedoplatí třetí část kupní ceny ve výši 20.000 Kč, čímž bude dán důvod pro odstoupení od smlouvy. Odstoupení od smlouvy však bylo podmíněno vrácením již zaplacené části kupní ceny. 8. V jeho jednání odvolací soudy shledaly lehkomyslnost spočívající v nedostatečné péči o význam a dopady takového rozhodnutí. Otec žalobců nejednal dostatečně uvážlivě, kupní smlouvu podepsal v situaci, kdy zde nebyly prostředky na úhradu dluhu u společnosti A. C. C., a. s., v nižší výši, než kolik činila částka, kterou by bylo zapotřebí vracet v případě odstoupení od smlouvy, spolehl se na vysvětlení žalovaného, že částku 20.000 Kč ve lhůtě uvedené v kupní smlouvě nedoplatí, ačkoli z ujednání obsaženého v kupní smlouvě vyplývalo naopak jeho oprávnění uvedenou částku v dané lhůtě uhradit kdykoli. 9. V jeho jednání odvolací soud shledal též prvky subjektivního znaku lichevní smlouvy spočívajícího v tísni, neboť na návrh kupní smlouvy přistoupil evidentně po vysvětlení žalovaného, jako na menší zlo, a to i ve vztahu k jiné nabídce kupní ceny ve výši 3,5 mil. Kč. 10. Odvolací soud ve věci shledal i naplnění dalšího znaku lichevní smlouvy, a to zneužití popsané lehkomyslnosti a tísně otce žalobců žalovaným. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný byl před uzavřením kupní smlouvy seznámen se situací, v níž se otec žalobců nacházel. Byl seznámen s podmínkami úvěrové smlouvy včetně 10denní splatnosti, se skutečností, že bytová jednotka, v níž otec žalobců bydlí, je zatížena zástavním právem k zajištění úvěru, s tím, že žalobce a) jako osoba, které byl úvěr poskytnut, nedisponuje finančními prostředky, které společnost A. C. C., a. s., požadovala zaplatit při odstoupení od úvěrové smlouvy. Bylo mu též známo ocenění bytové jednotky ve výši cca 5,5 mil. Kč. Přesto byl, jak výslovně uvedl, ochoten poskytnout částku 1.920.000 Kč, resp. 1.900.000 Kč. 11. Autorem celé koncepce „obchodního případu“ byl právě žalovaný, neboť žalovaný ani jinak k osobám, které potřebují půjčit finanční prostředky, nepřistupuje, neboť jak uvedl, není banka, družstevní záložna, zajímají ho nemovitosti, vždy obchody dělá tak, že si věc „koupí“, a kromě toho postupuje tak, aby z obchodů měl „nějaké to fí“. Žalovaný se před uzavřením kupní smlouvy byl i v předmětném bytě podívat. Se žalobcem a) žalovaný výslovně nehovořil o tom, jakou formou se obchod uskuteční, odkázal ho na svou právní zástupkyni, která připravila kupní smlouvu. Žalobce a) se na to se žalovaným spojil a žalovaný mu vysvětlil, že obchody nerealizuje formou zápůjčky a zástavní smlouvy, ale že je uskutečňuje formou kupní smlouvy a „ber nebo neber“. Právě toto jednání představuje zcela zřejmé zneužití situace, v níž se otec žalobců nacházel. 12. Odvolací soud tak smlouvu o prodeji bytové jednotky posoudil jako absolutně neplatnou ve smyslu § 588 o. z. za použití § 1796 o. z., neboť tímto jednáním žalovaný zneužil lehkomyslnost otce žalobců, s níž přistoupil na podmínky jím nastavené, i okolnost, že otci žalobců se daný „obchod“ jevil jako menší zlo, kdy po ujištění, že nebude doplacena částka 20.000 Kč a bude tak dán prostor pro odstoupení od kupní smlouvy, přistoupil k uzavření kupní smlouvy s kupní cenou skoro o polovinu nižší, než která mu předtím byla nabízena (3.500.000 Kč) jiným zájemcem a kterou ve vztahu k hodnotě bytu považoval za nedostatečnou. Takový postup nelze obecně tolerovat, neboť odporuje zákonu (§ 6 a § 8 o. z.) a zcela zjevně narušuje veřejný pořádek, který chrání právní postavení třetích osob, a to tím, že zneužívá handicapu druhé smluvní strany. II. Dovolání a vyjádření k němu 13. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. 14. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) dovolatel spatřuje v tom, že: a) soudy nižších stupňů nesprávně posoudily kupní smlouvu jako smlouvu lichevní, b) soudy nižších stupňů nepřihlédly ke skutečné vůli smluvních stran kupní smlouvy, c) soudy nižších stupňů nesprávně posoudily, že lichevní smlouva dle § 1796 o. z. zakládá absolutní neplatnost, d) pokud by kupní smlouva byla dle § 1796 o. z. neplatná relativně, nemohl se této neplatnosti dovolávat otec žalobců či žalobci dle § 579 odst. 1 o. z. 15. Dovolatel odkazuje na závěry vyjádřené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2737/2021 , a ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009 . Namítá, že odvolací soud v případě kupní smlouvy nesprávně posoudil znaky lichvení smlouvy, a to pokud jde o a) hrubý nepoměr mezi kupní cenou a hodnotou převáděného majetku (tedy hodnotou bytové jednotky), b) subjektivní znak v podobě lehkomyslnosti a tísně otce žalobců, c) příčinnou souvislost mezi lehkomyslností a tísní otce žalobců a objektivní stránkou věci, d) zneužití „subjektivní slabosti“ otce žalobců žalovaným. 16. Dovolatel dále zpochybňuje správnost nákladových výroků rozsudku odvolacího soudu. 17. Na tomto základě dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 18. Dovolatel se též domáhá, aby dovolací soud odložil právní moc napadeného rozsudku odvolacího soudu. 19. Žalobci ve společném vyjádření uvádí, že dovolání žalovaného nese znaky totožnosti s jeho argumentací během řízení před obecními soudy, se kterou se tyto soudy relevantně vypořádaly v rámci meritorních rozhodnutí. Navrhují proto, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl. 20. Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2885/2022 , rozhodl, že právní moc výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2022, č. j. 14 Co 442/2021-525, 14 Co 443/2021, pokud jím byl potvrzen výrok I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 4. 2021, č. j. 41 C 180/2017-457, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 9. 2021, č. j. 41 C 180/2017-473, se odkládá až do právní moci rozhodnutí o podaném dovolání. III. Přípustnost dovolání 21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. 22. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 23. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. 24. Přípustnost dovolání nezakládají otázky dovolatele [shora označené pod písm. a) a b)], kterými dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně hodnotil obsah kupní smlouvy, když ji posoudil jako smlouvu lichevní ve smyslu § 1796 o. z. 25. Nejvyšší soud se v rozsudcích ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2737/2021 , či ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 940/2022 , zabýval otázkou vymezení lichevních smluv. Odkázal na závěry, které přijala judikatura Nejvyššího soudu již za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“). Ačkoliv tento zákon lichevní smlouvy výslovně neupravoval, judikatura dovodila, že „lichevní jsou takové smlouvy, které smluvní strana uzavře zneužívaje něčí nezkušenosti, tísně nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, přičemž dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. O lichevní smlouvu podle občanského práva jde v případě, kdy jednající z okolností věci věděl anebo musel vědět, že druhá strana je postižena okolnostmi uvedenými shora, a tuto okolnost využil; nevyžaduje se, aby jeho jednání bylo současně v trestním řízení označeno za trestný čin“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001 ). 26. Dovolací soud dále v citovaných rozsudcích dovodil, že uvedené závěry o znacích lichvy tak lze vzhledem k jejímu vymezení v § 1796 o. z. aplikovat i v poměrech o. z., což potvrzují i závěry komentářové literatury: „Lichva zapovídá zneužití subjektivního stavu slabosti protistrany – případy, kdy poškozený nemůže dostatečně hájit své zájmy. Předpokládá: (i) existenci smlouvy, (ii) hrubý nepoměr mezi plněním a protiplněním (posuzovaný k okamžiku uzavření smlouvy), (iii) existenci některé (postačí byť jen jedna) tzv. subjektivní slabosti poškozeného (posuzované k okamžiku uzavření smlouvy), (iv) zneužití tohoto stavu lichvářem.“ (Janoušek, M. § 1796 Lichva. In: Petrov, J. a kol. Občanský zákoník: komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, str. 1874). 27. V rozsudku ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 33 Cdo 42/2021 , uveřejněném pod číslem 96/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak dovolací soud uvedl, že skutková podstata lichvy (§ 1796 o. z.) kombinuje znaky subjektivní povahy (spočívající v tísni, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti jedné strany a zneužití této slabosti druhou stranou) se znakem povahy objektivní (spočívajícím v hrubém nepoměru), právní úprava neúměrného zkrácení je založena na jediném čistě objektivním kritériu, jímž je hrubý nepoměr vzájemných plnění. Zatímco účelem právní úpravy lichvy je ochrana možné poruchy vůle ve spojení s poruchou ekvivalence, účelem neúměrného zkrácení je (toliko) ochrana poruchy ekvivalence. Pokud jde o právní následky, s lichvou se pojí neplatnost, zatímco neúměrné zkrácení zakládá restituční nárok zkrácené strany. 28. Z těchto závěrů, od nichž nemá dovolací soud důvod se odchylovat ani v poměrech věci zde vedené, při svém právním posouzení odvolací soud vycházel a správně hodnotil naplnění subjektivních a objektivních znaků lichvy. 29. Dovolatel zpochybňuje naplnění objektivních znaků lichvy s tím, že odvolací soud při hodnocení hrubého nepoměru hodnoty vzájemného plnění náležitě nepřihlédl ke společné vůli smluvních stran, když nesprávně vyhodnotil dohodu otce žalobců a žalovaného o tom, že žalovaný nezaplatí zbývající část kupní ceny ve výši 20.000 Kč po dobu 15 měsíců (resp. 18 měsíců), aby měli otec žalobců a žalobce a) dostatek času sehnat finanční prostředky a otec žalobců mohl od kupní smlouvy odstoupit. 30. Těmto námitkám nelze přisvědčit, neboť odvolací soud toto smluvní ujednání náležitě hodnotil (bod 74 až 76 odůvodnění rozsudku odvolacího osudu). Ani tato (hypotetická) možnost, na kterou žalovaný poukazuje, totiž nepředstavuje takovou objektivní okolnost, která by ospravedlňovala hrubý nepoměr mezi cenou kupní a cenou obvyklou. 31. Oproti tvrzení dovolatele tak nelze dovodit, že by se odvolací soud odchýlil od závěrů uvedených v rozsudku ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009 , ve kterém dovolací soud mimo jiné dovozuje, že objektivním znakem lichevní smlouvy, jejímž předmětem je převod nemovitého majetku, je existence písemně uzavřené smlouvy o převodu nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý majetek) v hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku. Při posuzování, zda v konkrétním případě jde vskutku o hrubý nepoměr takového vzájemného plnění, nelze zpravidla vystačit pouze se zjištěním hodnot jednotlivých plnění a jejich prostým srovnáním, ale bude zapotřebí přihlédnout i k dalším okolnostem, které ať již přímo či nepřímo – společně s naplněním alespoň jednoho (z níže rozvedených) subjektivních znaků lichevního jednání – mohou mít zpravidla vliv na takto realizované vzájemné plnění (např. hospodářský význam uzavřené smlouvy, solventnost převodce, rizikovost záměru, ekonomická prognóza, resp. vývoj na trhu atd.). Pokud takové okolnosti objektivního charakteru zaznamenány nebudou, soud přistoupí k posouzení hodnot těchto vzájemných plnění, kdy úvahy o hrubém nepoměru ve smyslu též výše připomenuté judikatury může zakládat skutkové zjištění o poskytnutém plnění, které představuje např. polovinu hodnoty plnění druhou smluvní stranou, tedy v podmínkách sledované smlouvy o převodu nemovitosti např. v situaci, kdy prodávající (vlastník nemovitosti) převádí vlastnického právo k nemovitosti nikoliv za cenu obvyklou (neboli tržní), ale za polovinu této jinak obvyklé (tržní) ceny. 32. Obdobně přípustnou dovolací námitku dovolatel neformuluje ani v části dovolání označené bodem VI a VII, ve kterých polemizuje se závěry soudů nižších stupňů o tom, že při uzavření smlouvy žalovaný zneužil tísně a lehkomyslností otce žalobců. 33. Dovolatel svými tvrzeními však toliko dospívá ke skutkovým závěrům odlišným od těch, které byly podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, a teprve na jejich základě buduje právní závěr, že jeho jednání při uzavírání kupní smlouvy nevykazuje znaky lichvy podle § 1796 o. z. Tím ovšem neuplatňuje způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž primárně brojí proti správnosti skutkových závěrů, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vyšel. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 34. Dovolání v části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, není přípustné. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. totiž dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení. 35. Dovolání je však přípustné pro řešení právní otázky [shora označené písm. c)] posouzení následků lichevní smlouvy dle § 1796 o. z., která doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena. IV. Důvodnost dovolání 36. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či nikoliv. 37. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 38. Dovolání není důvodné. 39. Dle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 40. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 41. Dle § 1796 o. z. je neplatná smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. 42. K důsledkům neplatnosti dle § 588 odst. 1 o. z. pro rozpor s dobrými mravy dovolací soud v rozsudku ze dne 16. 3. 2021, sen. zn. 23 ICdo 56/2019 , uveřejněném pod číslem 80/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl a blíže odůvodnil závěr, dle kterého porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Právní jednání se tedy buď příčí dobrým mravům a je absolutně neplatné, nebo dobré mravy porušeny nejsou a právní jednání z tohoto důvodu neplatné není. 43. V judikatuře, jež se vztahovala k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013, bylo dovozováno, že lichevní smlouvy, tedy takové smlouvy, které smluvní strana uzavře zneužívaje něčí nezkušenosti, tísně nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, přičemž dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, jsou pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatné podle § 39 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001 ; k následkům lichevní smlouvy obdobně viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3040/2005 , ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009 , a ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 670/2013 ). 44. Dovolací soud na tyto závěry navázal v již výše zmíněném rozsudku ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009 , s tím, že objektivním znakem tzv. lichevní smlouvy, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitostem, je existence písemně uzavřené smlouvy o převodu nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý majetek) v hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku. Při posuzování, zda v konkrétním případě jde o hrubý nepoměr ve vzájemném plnění, nelze zpravidla vystačit pouze se zjištěním hodnot jednotlivých plnění a jejich prostým srovnáním, ale bude zapotřebí přihlédnout i k dalším okolnostem případu, které – společně s naplněním jednoho ze subjektivních znaků lichevního jednání – mohou mít zpravidla vliv na takto realizované vzájemné plnění (např. hospodářský význam uzavřené smlouvy, solventnost převodce, rizikovost záměru, ekonomická prognóza, resp. vývoj na trhu atd.). Subjekty lichevní smlouvy jsou jednak osoba profitující z lichevního jednání, a dále osoba, která z určitého důvodu převádí svůj nemovitý majetek, jehož hodnota je v hrubém nepoměru k plnění, jež se převodci za takový majetkový transfer dostává. Mezi subjektivní znaky lichevní smlouvy náleží např. rozumová slabost, tíseň, lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost převodce. Pro závěr, že smlouva o převodu nemovitosti představuje lichevní smlouvu, je nezbytné zjištění o naplnění objektivního a (alespoň jednoho) subjektivního znaku lichvy, které jsou v příčinné souvislosti, jakož i zjištění, že jednání osoby profitující z lichvy bylo úmyslné, a to alespoň ve formě nepřímého úmyslu (účastník profitující z lichvy věděl anebo musel vědět, že druhá strana je postižena okolnostmi uvedenými shora, a tuto okolnost využil); půjde tedy o jednání, které s přihlédnutím k okolnostem případu a zjištěnému hrubému nepoměru ve vzájemném plnění vytěsňuje jakékoliv úvahy o tom, že se jednalo o projev běžného (standardního) jednání obvyklého při uzavírání převodní smlouvy mezi uvážlivě jednajícími osobami, a současně nevnáší žádné pochybnosti o tom, že toto jednání v daném místě a čase již překročilo pravidla slušnosti a poctivosti, a tedy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je v kolizi s dobrými mravy. 45. Ústavní soud v nálezu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 , uvedl, že „typickým příkladem absolutně neplatného právního úkonu, u něhož se uplatní ochrana slabší strany, jsou tzv. lichevní smlouvy [srov. Janoušek, M. Trestněprávní aspekty lichvy po rekodifikaci soukromého práva ve srovnání s německým pojetím trestného činu lichvy. In Státní zastupitelství, Roč. 13 (2015), č. 1, str. 27-32, podle kterého je lichva symbolem překročení pomyslné smluvní svobody]. (…) Pokud jde o lichvu, představující určité právní jednání, které je v rozporu s dobrými mravy, jejím podstatným objektivním znakem je hrubý nepoměr vzájemných plnění, neboť takový nepoměr je v rozporu s ústavní zásadou přiměřenosti, tj. s jedním ze stěžejních principů ústavního soudnictví (srov. výše citovaný nález I. ÚS 523/07 ). (…) Pokud by totiž jednání uvedených osob dosáhlo intenzity přečinu lichvy podle § 218 trestního zákoníku, nejednalo by se o absolutní neplatnost občanskoprávního úkonu pro rozpor s dobrými mravy, nýbrž pro přímý rozpor se zákonem“. 46. Lze tak shrnout, že dosavadní rozhodovací praxe přijímala stanovisko, dle kterého má být lichevní smlouva stižena absolutní neplatností pro rozpor s dobrými mravy. 47. Řešenou právní otázkou nyní tedy je, jakým právním následkem lichevní jednání trpí v poměrech aplikace občanského zákoníku z roku 2012. 48. Protože právní úprava lichvy dle § 1796 o. z. představuje konkretizaci (typizaci) jednání, které se svojí povahou příčí dobrým mravům, je neplatné dle § 588 o. z. 49. Jak vyplývá i z již citované dosavadní judikatury k důsledkům neplatnosti dle § 588 o. z. pro rozpor s dobrými mravy (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sen. zn. 23 ICdo 56/2019 , uveřejněný pod číslem 80/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Právní jednání se tedy buď příčí dobrým mravům a je absolutně neplatné, nebo dobré mravy porušeny nejsou a právní jednání z tohoto důvodu neplatné není. 50. K obdobnému závěru je třeba dospět v případě lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, která je podle § 1796 o. z. neplatná. Takové jednání při uzavírání smlouvy tedy buď naplňuje znaky lichvy (příčí se dobrým mravům) a je absolutně neplatné, nebo nenaplňuje znaky lichvy (dobré mravy porušeny nejsou) a právní jednání z tohoto důvodu neplatné není. 51. Podobnou argumentaci lze vysledovat v části literatury. Např. F. Melzer argumentuje, že „i rozpor s dobrými mravy je důvodem absolutní neplatnosti. Tato skutečnost má vliv na posouzení povahy neplatnosti ve zvláštních případech (např. v případě lichvy). Tomuto řešení je – alespoň při stávajícím pojetí kategorie dobrých mravů – nutno přisvědčit. Odlišné pojetí by totiž např. vedlo k důsledku, že v případě nedovolání se relativní neplatnosti by veřejná moc (soud) autoritativně ukládala nemravné povinnosti, a co více, v rámci výkonu rozhodnutí by nemravná ujednání i vynucovala státním donucením!“ (viz Melzer, F. § 588. In: Melzer, F. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654. Praha: Leges, 2014, s. 785). 52. Obdobně v další literatuře je pak uváděno, že „pokud dojde ke zneužití převahy jedné ze stran smlouvy takovým způsobem, že naplní skutkovou podstatu lichvy dle soukromého práva (nikoli skutkovou podstatu trestného činu lichvy), dopouští se tím jednání, které je zjevně nemravné (do očí bijící), a proto musí být stíháno absolutní neplatností dle § 588 o. z., tj. bez nutnosti oprávněného dovolávat se relativní neplatnosti v obecné tříleté subjektivní promlčecí lhůtě“ (viz Selucká, M. § 1796 – Lichva. In: Pražák, Z. a kol. Závazky z právních jednání podle občanského zákoníku. Praha: Leges, 2017, s. 127-128). 53. Je však třeba pro úplnost uvést, že dosavadní pohled zejména komentářové literatury na právní následek lichevních smluv nebyl jednotný. Část literatury spojuje lichevní smlouvu s následkem relativní neplatnosti [srov. např. Petrov, J. § 1796 – Lichva. In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Praha: C. H. Beck, 2014, s. 334 – 341, či Janoušek, M. Ochrana slabší smluvní strany v občanském zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 199]. 54. Již i vzhledem k výše popsané dosavadní nálezové judikatuře Ústavního soudu o tzv. absolutní neplatnosti lichevních smluv a dosavadním závěrům judikatury Nejvyššího soudu o právních následcích jednání v rozporu s dobrými mravy, soud k neplatnosti lichevní smlouvy přihlédne i bez návrhu. Právní úprava lichvy dle § 1796 o. z. totiž představuje konkretizaci (typizaci) jednání, které se svojí povahou příčí dobrým mravům, a je tudíž neplatné dle § 588 o. z. 55. Lze tak uzavřít, že soud i bez návrhu přihlédne k neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. 56. Vzhledem k výše uvedenému se již dovolací soud nezabýval otázkou dovolatele pod písm. d) týkající se relativní neplatnosti předmětné smlouvy. 57. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a jelikož Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci přihlíží u přípustných dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/22892/	19.09.2023	27 Cdo 2327/2022	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání žalované zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 25 Co 134/2022, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobou podanou Obvodnímu soudu pro Prahu 4 se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení 1.105.262 Kč z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, které žalované vzniklo v důsledku zrušení pravomocného rozhodnutí, na jehož základě jí žalobkyně uhradila 1.105.262 Kč na náhradu nákladů soudního řízení. 2. Usnesením ze dne 16. 12. 2021, č. j. 38 C 274/2021-34, Obvodní soud pro Prahu 4 řízení zastavil (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení (výrok II.), rozhodl o vrácení soudního poplatku (výrok III.) a vyzval žalobkyni ke sdělení čísla účtu, na který bude vrácen soudní poplatek (výrok IV.). 3. Soud prvního stupně mimo jiné vyšel z toho, že: 1) Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 7. 2016, č. j. 5 Cmo 241/2013-819 (dále jen „rozhodnutí o nákladech řízení“), bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalované 25.009.949 Kč jako úroky z prodlení a 1.105.262 Kč na náhradu nákladů řízení. 2) Žalobkyně žalované obě částky uhradila 8. 9. 2016. 3) Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4435/2016 , bylo rozhodnutí o nákladech řízení zrušeno. 4) Dopisem z 23. 7. 2018 žalobkyně vyzvala žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení a 7. 5. 2021 zaslala žalované předžalobní výzvu. 4. Na takto ustaveném skutkovém základu soud prvního stupně konstatoval – odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 797/2013 , ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2953/2013 – že pravomoc (mezinárodní příslušnost) soudu je nutno posuzovat podle čl. 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění; dále jen „nařízení Brusel I bis“), neboť odpovědnost z bezdůvodného obohacení je odpovědností kvazideliktní. Soud poukázal i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4352/2017 , podle něhož „místo kde došlo ke škodné události se vztahuje k místu, kde došlo ke škodě a zároveň k místu příčinné souvislosti, v níž má tato škoda původ“ s tím, že žalovaný může být žalován u soudu jednoho či druhého místa, podle volby žalobce. 5. Podle soudu prvního stupně bezdůvodné obohacení vzniká v okamžiku, kdy obohacený plnění přijal. V projednávané věci jde o bezdůvodné obohacení vzniklé plněním z právního důvodu, který posléze odpadl. Ke vzniku takového bezdůvodného obohacení tak může dojít až okamžikem kasace pravomocného rozhodnutí, na jehož základě byla uložená povinnost splněna (pro podporu těchto závěrů soud prvního stupně odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4099/2011 , ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3540/2015 , ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 961/2020 , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3617/2016 , ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1535/2018 , ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1297/2019 , a ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1530/2019 ). 6. S ohledem na to, že v okamžiku kasace rozhodnutí o nákladech řízení se peněžní prostředky již nacházely v dispoziční sféře žalované – na jejím účtu vedeném u Bank Mendes Gans N. V. (dále jen „banka“), se sídlem v Amsterdamu – měl soud prvního stupně za to, že místem vzniku bezdůvodného obohacení je místo sídla banky, u níž má žalovaná veden účet. 7. Jelikož má banka sídlo v Nizozemském království, jsou podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis mezinárodně příslušné nizozemské soudy. Obecné pravidlo pro určení mezinárodní příslušnosti podle čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis pak jako mezinárodně příslušné určuje soudy Kyperské republiky, neboť žalovaná má sídlo v Kyperské republice. 8. Podala-li žalobkyně žalobu u českého soudu, trpí řízení nedostatkem mezinárodní příslušnosti a muselo být zastaveno. 9. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že řízení se nezastavuje. 10. Odvolací soud (vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně) uzavřel, že názor soudu prvního stupně, podle něhož „soud místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“ se nachází v Nizozemském království dle sídla banky vedoucí účet, na který v roce 2016 žalobkyně žalované pravomocně přisouzené náklady řízení zaslala, není správný. 11. Podle odvolacího soudu se Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“ nebo „Soudní dvůr“) k právní otázce určení místa vzniku škody již opakovaně vyjádřil a vysvětlil, že pojem „místo, kde došlo ke škodné události“ ve smyslu ustanovení čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis odkazuje k místu, kde se škoda projevila ( locus damni infecti ), a zároveň k místu, kde došlo k události, která je příčinou této škody ( locus delicti commissi ), takže žalovaný může být na základě volby žalobce žalován u soudu jednoho či druhého místa (k tomu odvolací soud odkázal na rozsudek SDEU ze dne 29. 7. 2019, Tibor-Trans, C-451/18 , a v něm citovanou judikaturu, jakož i na rozsudky ze dne 9. 7. 2020, Verein für Konsumenteninformation proti Volkswagen AG, C-343/19 , ze dne 12. 5. 2021, Vereniging van Effectenbezitters proti BP plc, C-709/19 , a ze dne 12. 7. 2021, RH proti AB Volvo a ostatním, C-30/20 ). 12. Výklad, podle kterého je místem vzniku škody žalobkyně místo, kde se projevilo bezdůvodné obohacení žalované, by podle odvolacího soudu „vedl k absurdním důsledkům“. Škodou ve smyslu nařízení Brusel I bis je totiž stav „bezdůvodného ochuzení“ žalobkyně, a proto nemůže být místem vzniku škody ve smyslu nařízení Brusel I bis místo, kam žalovaná „bezdůvodné obohacení“ uložila; ostatně – pokud by žalovaná tvrdila, že uvedené prostředky již spotřebovala – logika rozhodnutí soudu prvního stupně by nutně vedla k tomu, že žalobkyni by pak právo volby soudu dle čl. 7 nařízení Brusel I bis bylo zcela odepřeno. 13. Pojem „místo, kde došlo ke škodné události“ současně podle odvolacího soudu nelze vykládat rozšiřujícím způsobem tak, že by zahrnoval každé místo, kde mohou být pociťovány škodlivé následky skutečnosti, která způsobila škodu, jež ve skutečnosti vznikla v jiném místě (viz rozsudek SDEU ze dne 12. 9. 2018, Helga Löber proti Barclays Bank plc, C-304/17 , a v něm citovanou judikaturu). Uvedený pojem nezahrnuje místo bydliště žalobce, kde se nachází „centrum jeho majetkových zájmů“, jen ze samotného důvodu, že zde utrpěl peněžní újmu vyplývající ze ztráty části jeho majetku, ke které došlo a kterou utrpěl v jiném členském státě (srov. rozsudky SDEU ze dne 10. 6. 2004, Kronhofer, C-168/02 , a ze dne 16. 6. 2016, Universal Music International Holding, C-12/15 ). 14. Z judikatury Soudního dvora dále plyne, že místem, „kde došlo nebo může dojít ke škodné události“, je místo, kde se tvrzená škoda konkrétně projeví, a není vyloučeno, aby soudy místa, kde má žalobce bydliště, byly příslušné z titulu vzniku škody, když tvrzená újma nastane přímo na bankovním účtu žalobce u banky usazené v obvodu tohoto soudu (rozsudek SDEU ze dne 12. 9. 2018, Löber, C 304/17 ). Vznikla-li tvrzená újma žalobkyni přímo na jejím bankovním účtu u banky usazené v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 4, tak takto určené místo vzniku škody odpovídá cíli nařízení Brusel I bis, kterým je posílení právní ochrany osob usazených v členských státech Evropské unie tím, že žalobkyni je umožněno snadno určit soud, ke kterému může podat žalobu, a žalované rozumně předvídat, u kterého soudu může být žalována, neboť i žalované je známa banka, ze které k platbě došlo (viz rozsudky SDEU ze dne 28. 1 2015, Kolassa, C 375/13 , či ze dne 12. 5. 2021, Vereniging van Effectenbezitters proti BP plc, C-709/19 ). 15. K otázce mezinárodně příslušného soudu v případě bezdůvodného obohacení spočívajícího v tom, že žalobkyně ze svého účtu poukázala peněžní prostředky bezhotovostně ve prospěch účtu jiné osoby se sídlem na území některého z členských státu Evropské unie, se pak Soudní dvůr vyslovil v rozsudku ze dne 11. 4. 2013, Land Berlin proti Ellen Mirjam Sapir a dalším, C-645/11 , tak, že je založena na výběr daná mezinárodní (i místní) příslušnost soudu, v jehož obvodu došlo k odepsání finančních prostředků (shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 240/2021 ). 16. Odvolací soud tak neměl pochyb, že žalobkyni škoda ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis vznikla právě v České republice, právě tam se škoda projevila (a to snížením zůstatku na bankovním účtu žalobkyně). Veškeré příčiny vzniku škodné události jsou situovány výlučně do České republiky. Výběr mezi potencionálními sudišti v České republice pak byl výlučně na žalobkyni. 17. Závěrem odvolací soud podotkl, že soud prvního stupně podle něj „nedůsledně přistoupil“ i k úvahám o „bydlišti žalované“ ve smyslu bodu 15 poslední věta Preambule a čl. 63 nařízení Brusel I bis, podle kterého pro účely tohoto nařízení se v případě společností nebo jiných právnických osob nebo sdružení fyzických nebo právnických osob rozumí „bydlištěm“ místo, kde mají své: a) sídlo, b) ústředí, nebo c) hlavní provozovnu. Žalobkyně přitom poukazovala na to, že „ovládající osobou žalované je Z. s bydlištěm v České republice“ a žalovaná tuto skutečnost nerozporovala. Soud prvního stupně se tak tedy před tím, než přistoupil k zastavení řízení pro nedostatek mezinárodní příslušnosti, měl zabývat tím, zda ústředí žalované není ve skutečnosti v České republice, a zda tak není dána mezinárodní příslušnost českých soudů ve smyslu čl. 4 nařízení Brusel I bis. II. Dovolání a vyjádření k němu 18. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, a to „zda rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo zrušeno předcházející rozhodnutí odvolacího soudu, může být považováno za událost, jež má za následek vznik bezdůvodného obohacení, a jež může zakládat mezinárodní příslušnost soudu dle čl. 7 odst. Brusel I bis“, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena. 19. Dovolatelka má za to, že odvolací soud nesprávně určil místo, kde došlo ke škodné události. Podle ustálené rozhodovací praxe Soudního dvora totiž nelze pojem „místo, kde došlo ke škodné události“ vykládat rozšiřujícím způsobem tak, že by zahrnoval každé místo, kde mohou být pociťovány škodlivé následky, když škoda ve skutečnosti vznikla v jiném místě (srov. rozsudky SDEU ze dne 19. 9. 1995, Antonio Marinari, C-364/93 , a ze dne 16. 6. 2016, Universal Music International Holding B proti Michaelu Tétreault Schillingovi a dalším, C-12/15 ). Zároveň platí, že pojem „místo, kde došlo ke škodné události“ nezahrnuje místo bydliště, kde se nachází centrum majetkových zájmů poškozeného, jen z toho důvodu, že zde utrpěl peněžní újmu vyplývající ze ztráty části jeho majetku, ke které došlo a kterou utrpěl v jiném členském státě (srov. rozsudky C-168/02 a C-12/15 ). 20. Místem, kde se tvrzená škoda způsobená žalobkyni projevila, tak podle dovolatelky je účet žalobkyně vedený u banky se sídlem v Nizozemském království, neboť „z tohoto účtu fakticky byly peněžní prostředky ve prospěch žalovaného odeslány, bankovní účet u banky se sídlem na území České republiky byl jen zprostředkujícím účtem, přes který byla platba provedena, a neodpovídá místu, kde vzniklo ke škodné události“. 21. Rozhodnutí soudu pak „z povahy věci“ nelze považovat za protiprávní jednání, nebo událost, která mohla mít za následek vznik bezdůvodného obohacení. Proto z něj nelze ani odvozovat místo příčinné souvislosti, v níž má mít bezdůvodné obohacení původ, a nemůže představovat základ mezinárodní příslušnosti soudu podle čl. 7 odst. 2 Brusel I bis. 22. Závěr odvolacího soudu, podle něhož má škodná událost původ ve zrušeném pravomocném rozhodnutí, a příčiny vzniku škodné události se nacházejí pouze na území České republiky, tak nemůže obstát. 23. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí „v celém rozsahu zrušil, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady odvolacího a dovolacího řízení“. 24. Žalobkyně v podaném vyjádření k dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl, nebo jako nedůvodné zamítl. III. Přípustnost dovolání 25. Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou a splňující podmínku podle § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. 26. Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou formulované otázky, zda rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo zrušeno předcházející rozhodnutí odvolacího soudu, může být považováno za událost, jež má za následek vznik bezdůvodného obohacení, a jež může zakládat mezinárodní příslušnost soudu dle čl. 7 odst. 2 Brusel I bis, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena. IV. Důvodnost dovolání a) Použitá právní úprava 27. Podle článku 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. 28. Podle článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události. b) K mezinárodní příslušnosti soudů u žalob na vydání bezdůvodného obohacení 29. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že: 1) Soudní dvůr pravidla obsažená v oddílu 2 kapitoly II nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“), pojímá jako výjimky ze základního pravidla stanoveného v čl. 2 odst. 1 tohoto nařízení. Podle ustálené judikatury Soudního dvora je proto třeba čl. 5 až 7 nařízení Brusel I interpretovat restriktivně, a to v tom smyslu, že neumožňují výklad, který přesahuje případy výslovně předvídané uvedeným nařízením (srov. např. rozsudky SDEU ze dne 16. 7. 2009, Zuid-Chemie BV proti Philippo’s Mineralenfabriek NV/SA, C-189/08 , odst. 20-22, nebo ze dne 18. 7. 2013, ÖFAB, Östergötlands Fastigheter AB proti Frank Koot a Evergreen Investments BV, C-147/12 , odst. 30-31). 2) Pojem „věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ podle čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I je rovněž nezbytné vykládat autonomně, a to především s přihlédnutím k systematice a cílům tohoto nařízení (srov. např. rozsudky SDEU ze dne 27. 9. 1988, Athanasios Kalfelis proti Banque Schröder, Münchmeyer, Hengst & Co. a dalším, C-189/87 , odst. 16; nebo ze dne 25. 11. 2011, C-509/09 a C-161/10 , eDate Advertising GmbH proti X a Olivier Martinez a Robert Martinez proti MGN Limited, odst. 38). Uvedený pojem tedy Soudní dvůr vnímá „jako nezávislý koncept, který se vztahuje na všechny žaloby, jež mají za cíl založit odpovědnost žalovaného a jež nesouvisejí se smlouvou ve smyslu čl. 5 odst. 1“ (rozsudek Kalfelis výše, odst. 18). Jinými slovy, souběžné použití čl. 5 odst. 1 – podle něhož osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy – a čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I je v případě téhož nároku vyloučeno [srov. Mankowski, P. in: Magnus, U., Mankowski, P. (eds.), Brussels I Regulation. European Law Publishers, 2007, s. 184-186]. 3) S ohledem na výše uvedené lze dovodit, že pojmu „delikt“ typově odpovídá nárok na náhradu škody, včetně nároku na odškodnění majetkové a nemajetkové újmy. „Kvazidelikt“ se od deliktu pak odlišuje tím, že ne vždy vyžaduje protiprávní jednání na straně žalovaného. Kvazideliktem ve smyslu nařízení Brusel I tak může být nárok z jednatelství bez příkazu nebo právě z bezdůvodného obohacení (srov. Simon, P. In: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2903), a to za podmínky, že nesouvisí se smlouvou podle čl. 5 odst. 1 nařízení Brusel I. 4) Na rozdíl od základního pravidla obsaženého v čl. 2 odst. 1 však čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I neupravuje jen mezinárodní příslušnost, ale i příslušnost místní. To znamená, že příslušným soudem je v případě aplikace čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I „soud v místě, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“ a pravidla místní příslušnosti zakotvená ve vnitrostátním právu se nepoužijí. Případný nedostatek místní příslušnosti se však řeší v souladu s prostředky její nápravy podle vnitrostátního práva, tj. v případě českého práva podle § 105 o. s. ř. (srov. Simon, P., tamtéž, s. 2893-2894). 5) Věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis zahrnují všechny návrhy, které usilují o určení odpovědnosti žalovaného a které nesouvisí se smlouvou nebo nároky ze smlouvy ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení. Srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 797/2013 , ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2953/2013 , ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4352/2017 , ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4100/2018 , ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4469/2018 , ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3456/2019 , ze dne 3. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 240/2021 , ze dne 13. 10. 2022, sp. zn. 27 Cdo 957/2022 , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 6002/2016 , a v těchto rozhodnutích citovanou judikaturu Soudního dvora. 30. Nejvyšší soud však nepřehlédl další vývoj rozhodovací praxe Soudního dvora, jenž v rozsudku ze dne 9. 12. 2021, HRVATSKE ŠUME d. o. o., Zagreb proti BP Europa SE, C-242/20 (dále jen „věc HRVATSKE ŠUME“), založeném na obdobném skutkovém základě (i zde šlo o částku zaplacenou na základě později zrušeného rozhodnutí) formuloval a odůvodnil závěry, podle kterých: 1) Pro určení, zda žaloba na vydání bezdůvodného obohacení spadá mezi věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti ve smyslu čl. 5 bodu 3 nařízení Brusel I, je třeba ověřit, zda jsou splněny dvě podmínky, a sice že jednak tato žaloba nesouvisí se smlouvou nebo nároky ze smlouvy ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. a) uvedeného nařízení a jednak že tato žaloba směřuje k určení odpovědnosti žalovaného. 2) Pokud jde o první podmínku, věci týkající se smluv nebo nároků ze smluv ve smyslu posledně uvedeného článku zahrnují všechny návrhy vycházející ze závazku svobodně přijatého jednou osobou vůči jiné osobě (srov. rozsudek SDEU ze dne 11. 11. 2020, Ellmes Property Services, C-433/19 , bod 37, a v něm citovanou judikaturu). 3) V rámci žaloby na vydání bezdůvodného obohacení nevyplývá (ve věci HRVATSKE ŠUME ) závazek vrácení, kterého se dovolává žalobkyně, obecně z dobrovolného závazku žalovaného vůči ní, ale vznikl nezávisle na vůli žalovaného. Z toho vyplývá, že taková žaloba na vydání v zásadě nespadá pod věci týkající se smluv nebo nároků ze smluv ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. a) nařízení Brusel I. 4) O deliktní nebo kvazideliktní odpovědnost se jedná tehdy, může-li škodní událost ve smyslu čl. 5 bodu 3 nařízení Brusel I být přičítána žalovanému v rozsahu, v němž je mu vytýkáno jednání nebo opomenutí, které je v rozporu s povinností nebo zákazem uloženým zákonem. Deliktní nebo kvazideliktní odpovědnost totiž může přicházet v úvahu pouze za podmínky, že je možné mezi újmou a protiprávním jednáním, které vedlo k této újmě, prokázat příčinnou souvislost (viz rozsudek SDEU ze dne 21. 4. 2016, Austro-Mechana, C-572/14 , body 40, 41 a 50, a v něm citovanou judikaturu). 5) Tato upřesnění platí bez rozdílu pro všechny věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti, aniž je třeba specificky rozlišovat věci týkající se kvazideliktní odpovědnosti. Kromě skutečnosti, že výraz „kvazideliktní“ není uveden v dánské, estonské, nizozemské, portugalské, slovenské, finské a švédské verzi čl. 5 bodu 3 nařízení Brusel I, pojem „kvazidelikt“ totiž odkazuje nikoli na situace vyznačující se neexistencí škodní události, ale spíše na situace, v nichž ke škodní události došlo z neopatrnosti nebo nedbalosti. 6) Žaloba na vydání bezdůvodného obohacení (ve věci HRVATSKE ŠUME ) je přitom založena na povinnosti, která nemá základ ve škodní události. Tato povinnost totiž vzniká nezávisle na jednání žalovaného, takže neexistuje příčinná souvislost, která by mohla být prokázána mezi újmou a případným protiprávním jednáním nebo opomenutím, kterého se žalovaný dopustil. 7) Žaloba na vydání bezdůvodného obohacení (ve věci HRVATSKE ŠUME ) tudíž nemůže spadat pod věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti ve smyslu čl. 5 bodu 3 nařízení Brusel I. 8) Je možné, že žaloba na vydání bezdůvodného obohacení nespadá do oblasti smluv nebo nároků ze smlouvy ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. a) nařízení Brusel I, ani do oblasti deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti ve smyslu čl. 5 bodu 3 tohoto nařízení. 9) V takové situaci se na žalobu na vydání bezdůvodného obohacení vztahuje základ pro určení příslušnosti soudů členského státu, v němž má žalovaný bydliště, v souladu s obecným pravidlem stanoveným v čl. 2 odst. 1 nařízení Brusel I. 31. Nejvyšší soud na tomto místě podotýká, že právě uvedené závěry Soudního dvora, byť přijaté při výkladu nařízení Brusel I, se prosadí i při výkladu nařízení Brusel I bis. 32. Je tak zřejmé, že Soudní dvůr nově rozlišuje mezi bezdůvodným obohacením, které úzce souvisí se smluvním vztahem mezi stranami [kde má žalobce na výběr danou mezinárodní příslušnost soudu podle čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis], bezdůvodným obohacením, k němuž došlo v souvislosti s deliktním či kvazideliktním jednáním žalovaného (u něhož má žalobce na výběr danou mezinárodní příslušnost soudu podle článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis), a bezdůvodným obohacením, které nesouvisí se smluvním vztahem mezi stranami a zároveň nemá původ v deliktním či kvazideliktním jednání žalovaného, přičemž u tohoto typu bezdůvodného obohacení žalobce nemá k dispozici na výběr danou příslušnost a musí se řídit obecným pravidlem pro určení mezinárodní příslušnosti stanoveným v čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis. 33. V projednávané věci – stejně jako ve věci HRVATSKE ŠUME – jde právě o třetí (v odst. 32 uvedený) případ. Nesouvisí-li žaloba o vydání bezdůvodného obohacení se smluvním vztahem mezi stranami a nemá-li současně ani původ v deliktním či kvazideliktním jednání žalované, nemá žalobkyně dispozici na výběr danou příslušnost podle článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, ale – jak bylo výše řečeno – musí se řídit obecným pravidlem určení mezinárodní příslušnosti podle článku 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis. 34. Dovodil-li odvolací soud, že české soudy jsou mezinárodně příslušné na základě na výběr dané příslušnosti stanovené v čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, není jeho právní posouzení otázky mezinárodní příslušnosti správné. 35. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v projednávané věci není při aplikaci unijního práva povinen pokládat předběžnou otázku Soudnímu dvoru, neboť existuje-li ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce nebo rozsudek Soudního dvora týkající se v zásadě identické otázky (jde o tzv. acte éclairé ), tato povinnost národní soud, proti jehož rozhodnutí nelze podat opravný prostředek, nestíhá [srov. rozsudek SDEU ze dne 6. 10. 1982, Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanità, C-283/81 , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2325/2008 , uveřejněné pod číslem 29/2011 Sb. rozh. obč.]. c) Shrnutí rozhodnutí 36. Jelikož právní posouzení věci není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 37. V něm se odvolací soud – po případném doplnění skutkových zjištění – bude zabývat i (jím samotným v odst. 25 napadeného usnesení nastíněnou) otázkou, zda v projednávané věci není dána mezinárodní příslušnost soudů České republiky podle čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis. 38. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/22884/	13.09.2023	31 Cdo 1774/2023	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání žalobce zrušil s výjimkou výroku III rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 72 Co 302/2019, a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se ve zde souzené věci domáhal z titulu nároku na odškodnění obchodního zástupce, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 2 023 799 Kč s úrokem z prodlení. 2. Obvodní soud pro Prahu 4 v pořadí prvním rozsudkem ze dne 14. 9. 2015, č. j. 60 C 100/2014-232, nejprve žalobě částečně vyhověl, Městský soud v Praze jako soud odvolací však usnesením ze dne 16. 3. 2016, č. j. 72 Co 52/2016-296, toto rozhodnutí zrušil pro nedostatek skutkových zjištění a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 3. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 30. 1. 2019, č. j. 60 C 100/2014-816, tentokrát žalobu zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů řízení. 4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobcem a právní předchůdkyní žalované (dále též jen „žalovaná“) byla dne 1. 1. 1998 uzavřena smlouva o obchodním zastoupení, jejímž předmětem byly nabídka a prodej telekomunikačních služeb poskytovaných žalovanou v systému NMT 450 a GSM, dodávky a prodej mobilních telefonů, jejich příslušenství a případně dalších produktů a péče o účastníky. Ke dni 31. 3. 2010 došlo z důvodu výpovědi žalované k zániku právního vztahu z této smlouvy. Podle smlouvy žalobci náležely jednorázové odměny za všechny jednotlivé smlouvy, které uzavřel pro žalovanou, a tyto odměny mu byly vyplaceny. V roce 2006 a 2007 žalobce sice získával pro žalovanou nové zákazníky, případně se stávajícími zákazníky uzavíral další smlouvy, např. na jiný produkt, nebo s nimi prodlužoval smlouvy, avšak ty ani při zohlednění délky tarifního závazku v maximálním rozsahu, která v daných letech činila 30 měsíců, nepřesáhly datum 31. 3. 2010. Z období let 2008 a 2009 přesáhlo datum 31. 3. 2010 celkem 431 závazků, z čehož nových smluv bylo 155 a změny závazků představovaly číslo 276. 5. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce prokázal, že pro žalovanou získal nové zákazníky a také rozvíjel obchod se zákazníky stávajícími, za tuto svoji činnost pak dostal od žalované řádně zaplaceno. Na žalobci dále bylo, aby uvedl jasně a určitě, jaké výhody žalovaná z takovýchto obchodů má, což neučinil, a neprokázal tedy, že by žalovaná měla ze zákazníků získaných žalobcem i po ukončení spolupráce podstatné výhody. Soud prvního stupně dodal, že s ohledem na tuto skutečnost se již podrobněji nezabýval dalším předpokladem pro výplatu odškodnění, a to tím, zda je spravedlivé. 6. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II) a zamítl návrh žalobce na přerušení odvolacího řízení (výrok III). 7. Odvolací soud se při posouzení předpokladů pro vznik nároku na odškodnění podle § 669 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“), zabýval otázkou, zda žalobce ukončením smlouvy ztratil provize, které vyplývají z obchodů uskutečněných se zákazníky, které nově získal nebo se kterými významně rozvinul obchod, a dospěl k závěru, že nikoliv. Zdůraznil, že provize za zprostředkování obchodů byly sjednány jako jednorázové a všechny byly žalobci řádně vyplaceny, a vyjádřil názor, že žalobcova argumentace provizemi, na které by hypoteticky získal nárok uzavíráním dalších obchodů, ať už se stávajícími či s novými zákazníky, nárok na odškodnění ve smyslu § 669 obch. zák. neodůvodňuje. Uzavřel, že žalobce sice získal nové zákazníky a také rozvíjel obchod se zákazníky stávajícími, ze kterých mohla mít žalovaná výhody i po ukončení smlouvy o obchodním zastoupení, za tyto obchody však žalobci zaplatila provize podle smlouvy, placení odškodnění by tedy nebylo spravedlivé ve smyslu § 669 odst. 1 písm. b) obch. zák. a již z tohoto důvodu nelze žalobě vyhovět. II. Dovolání a vyjádření k němu 8. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadený rozsudek spočívá jednak na řešení otázky hmotného práva, kterou odvolací soud řešil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, nicméně tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jednak na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. 9. Dovolatel polemizuje s právním názorem Nejvyššího soudu, podle něhož ztracenými provizemi ve smyslu § 669 odst. 1 písm. b) obch. zák. jsou provize, které by zástupce „jinak z již uskutečněných obchodů dostával“, vyjádřeným v jeho rozsudcích ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3359/2011 , ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 534/2012 , a ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1531/2015 (které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu dále citovaná, dostupné na jeho webových stránkách), jakož i v řadě dalších navazujících rozhodnutích. Poukazuje na to, že provize, které mu žalovaná zaplatila, mu zaplatila za obchody, jež uzavřel, ale nezaplatila mu odškodnění za výhody z obchodů, které měla po ukončení zastoupení se zákazníky, které pro ni získal nebo s nimiž rozvinul obchod. Prosazuje názor, že ztracená provize nemůže být nezaplacená provize za uzavřené obchody, neboť na tu má obchodní zástupce právo podle smlouvy, a pak to musí být jedině provize za obchody, které zástupce neuzavřel a které měl zastoupený po ukončení zastoupení se zákazníky, které pro něho zástupce získal nebo s nimiž rozvinul obchod, tedy provize, které by obchodní zástupce hypoteticky získal, nebýt ukončení zastoupení. To podle dovolatele odpovídá závěru Evropské komise ze dne 23. 7. 1996 o provádění čl. 17 směrnice Rady č. 86/653/EHS ze dne 18. 12. 1986, o koordinaci právní úpravy členských států týkající se nezávislých obchodních zástupců. 10. V pasáži vztažené k signalizované otázce procesního práva dovolatel namítá, že odvolací soud se odchýlil od judikatury Ústavního soudu (od nálezu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1891/18 , uveřejněného pod č. 91/2018 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) a Nejvyššího soudu (od rozsudku ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 1177/2005 , a usnesení ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 116/2011 ), neboť navzdory odvolací námitce ponechal bez povšimnutí, že se soud prvního stupně nedostatečně vypořádal se zamítnutím jeho důkazních návrhů. Soud prvního stupně totiž veškeré jeho důkazní návrhy při jednání dne 30. 1. 2019 zamítl pro nadbytečnost, aniž by rozhodnutí blíže zdůvodnil, a následně rozhodl na základě neunesení důkazního břemene z jeho strany. Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4834/2016 ) lze přitom rozhodnout na základě neunesení důkazního břemene tehdy, byly-li řádně a úplně provedeny důkazy navržené účastníkem, ledaže jde o důkazy, jimiž nemohou být rozhodné skutečnosti prokázány. V rozporu s judikaturou dovolacího soudu (s rozsudkem ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2822/2013 ) měl být procesní postup odvolacího soudu též proto, že odvolací soud nevzal zřetel na jeho informační deficit a na vysvětlovací povinnost žalované. 11. Odvolací soud se měl odchýlit od judikatury Ústavního soudu (od nálezu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 968/18 , uveřejněného pod č. 92/2019 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a od nálezu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 593/17 , uveřejněného pod č. 86/2017 tamtéž) rovněž v tom ohledu, že se vůbec nevypořádal s jeho argumentací předestřenou v průběhu odvolacího řízení. Pochybit měl též v tom, že nikterak nereagoval na to, že se soud prvního stupně v rozporu s § 226 odst. 1 občanského soudního řádu neřídil závazným právním názorem vysloveným v předchozím kasačním rozhodnutí. 12. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 13. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhla dovolání odmítnout, případně zamítnout. Podle jejího přesvědčení není namístě, aby rozhodovací praxe dovolacího soudu byla měněna, jak požaduje dovolatel. Argumentuje, že dovolatel nebyl odměňován provizemi průběžně po dobu trvání vztahu mezi zákazníkem a zastoupeným, ale toliko jednorázově. To, co mu má být na provizích vyplaceno, již mu vyplaceno bylo, a to v souladu s aktuální rozhodovací praxí. Žalovaná má rovněž za to, že soud prvního stupně postupoval správně, jestliže zamítl návrh dovolatele na provedení důkazů. Dovolatel totiž nedostatečně tvrdil, jaké podstatné výhody ze sjednaných obchodů měly žalované plynout, a namísto toho soud zahrnul velkým množstvím důkazního materiálu. Zamítnutí takového důkazního návrhu přitom odpovídá závěrům rozhodovací praxe a odborné literatury. III. Přípustnost dovolání 14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony] (dále jen „o. s. ř.“). 15. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti. 16. Ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. stanoví, že dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 17. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 18. Tříčlenný senát č. 23, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, dospěl při řešení otázky, zda provizemi, jež obchodní zástupce ztrácí ve smyslu § 669 odst. 1 písm. b) obch. zák., jsou provize za smlouvy, které by obchodní zástupce hypoteticky uzavřel, kdyby obchodní zastoupení trvalo, s těmi zákazníky, které pro zastoupeného získal nebo s dosavadními zákazníky, s nimiž významně rozšířil obchod, k právnímu názoru odlišnému od toho, z něhož vychází dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu, například rozsudky ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3359/2011 , ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 534/2012 , ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1531/2015 , ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 6020/2016 , a ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2374/2021 . Proto věc postoupil k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia (dále jen „velký senát“) podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Velký senát pak věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanoveními § 19 a § 20 odst. 1 uvedeného zákona. 19. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení shora uvedené otázky hmotného práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. IV. Důvodnost dovolání 20. Dovolání je zároveň důvodné, neboť ve světle právního názoru přijatého velkým senátem spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). 21. Podle § 652 odst. 1 obch. zák. smlouvou o obchodním zastoupení se obchodní zástupce jako nezávislý podnikatel zavazuje dlouhodobě pro zastoupeného vyvíjet činnost směřující k uzavírání určitého druhu smluv (dále jen „obchody“) nebo sjednávat a uzavírat obchody jménem zastoupeného a na jeho účet. 22. Ustanovení § 659a odst. 1 obch. zák. stanoví, že zástupce má za úkony uskutečněné po dobu trvání smluvního závazku právo na provizi, a) jestliže byl obchod uzavřen v důsledku jeho činnosti, nebo b) jestliže byl obchod uzavřen s třetí osobou, kterou před účinností smlouvy o obchodním zastoupení získal jako zákazníka za účelem uskutečňování obchodů tohoto druhu. 23. Podle § 659b obch. zák. jde-li o úkony uskutečněné po ukončení smlouvy, má zástupce právo na provizi, a) jestliže byl úkon uskutečněn především v důsledku činnosti obchodního zástupce, je-li smlouva uzavřena v rozumné lhůtě po ukončení smlouvy, nebo b) jestliže v souladu s podmínkami uvedenými v § 659a byla objednávka třetí osoby obdržena zastoupeným nebo obchodním zástupcem před ukončením smlouvy. 24. Podle § 660 odst. 1 obch. zák. nebyla-li uzavřena dohoda podle § 661, vzniká právo na provizi v okamžiku, kdy a) zastoupený splnil závazek ze smlouvy, b) zastoupený byl povinen splnit závazek na základě smlouvy uzavřené s třetí osobou, nebo c) třetí osoba splnila závazek ze smlouvy. 25. Podle § 669 odst. 1 obch. zák. platí, že obchodní zástupce má v případě ukončení smlouvy právo na odškodnění, jestliže a) zastoupenému získal nové zákazníky nebo rozvinul významně obchod s dosavadními zákazníky a zastoupený má dosud podstatné výhody vyplývající z obchodů s nimi, a b) placení tohoto odškodnění je spravedlivé, jsou-li vzaty v úvahu všechny okolnosti, zejména provize, kterou obchodní zástupce ztrácí a která vyplývá z obchodů uskutečněných s těmito zákazníky; tyto okolnosti zahrnují také použití nebo nepoužití konkurenční doložky ve smyslu § 672a. 26. Podle čl. 7 odst. 1 směrnice Rady Evropských společenství č. 86/653/EHS ze dne 18. prosince 1986, o koordinaci právní úpravy členských států týkající se nezávislých obchodních zástupců (dále též jen „Směrnice“), má obchodní zástupce nárok na provizi z obchodů uzavřených během trvání smlouvy o obchodním zastoupení, a) jestliže byl obchod uzavřen v důsledku jeho činnosti nebo b) jestliže byl obchod uzavřen s třetí osobou, kterou obchodní zástupce dříve získal jako zákazníka pro obchody stejného druhu. 27. Podle čl. 8 Směrnice má obchodní zástupce nárok na provizi z obchodů uzavřených po zániku smlouvy o obchodním zastoupení, a) jestliže je obchod převážně výsledkem činnosti, kterou vykonal v rámci smlouvy o obchodním zastoupení, a jestliže je obchod uzavřen v přiměřené době po zániku smlouvy, nebo b) jestliže v souladu s podmínkami uvedenými v článku 7 zmocnitel nebo obchodní zástupce obdržel od třetí osoby objednávku před zánikem smlouvy o obchodním zastoupení. 28. Podle čl. 10 Směrnice je provize splatná, jakmile nastane některá z těchto okolností: a) zmocnitel splní obchod; b) zmocnitel měl splnit obchod na základě dohody uzavřené s třetí osobou; c) třetí osoba splní obchod (odstavec 1). Provize se nejpozději stává splatnou, jakmile třetí osoba splní svou část obchodu nebo by ji splnila, pokud by zmocnitel splnil svou část (odstavec 2). Provize je zaplacena nejpozději poslední den měsíce následujícího po čtvrtletí, ve kterém se stane splatnou (odstavec 3). 29. Čl. 17 odst. 1 Směrnice ukládá členským státům přijmout opatření nezbytná, aby obchodní zástupce po zániku smlouvy získal odškodnění podle odstavce 2 nebo náhradu škody podle odstavce 3. 30. Podle čl. 17 odst. 2 písm. a) Směrnice má obchodní zástupce nárok na odškodnění, jestliže – zmocniteli přivedl nové zákazníky nebo podstatně zvýšil objem obchodu se stávajícími zákazníky a zmocnitel má i nadále podstatné výhody z obchodu s těmito zákazníky, a – zaplacení této odměny je spravedlivé s ohledem na všechny okolnosti, zejména na provize, o které obchodní zástupce přichází a které vyplývají z obchodu s těmito zákazníky. Členské státy mohou stanovit, že mezi tyto okolnosti náleží rovněž použití či vyloučení konkurenční doložky ve smyslu článku 20. 31. V rozsudku ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3359/2011 , vyslovil Nejvyšší soud názor, že ztracenými provizemi ve smyslu § 669 odst. 1 písm. b) obch. zák. jsou provize, které by zástupce „jinak z již uskutečněných obchodů dostával.“ Tento závěr, který převzala celá řada dalších rozhodnutí, se ustálil v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. například rozsudky ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 534/2012 , ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4957/2015 , ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1531/2015 , ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1605/2017 , ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 228/2018 , ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 6020/2016 , a ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2374/2021 ). 32. Vzhledem k tomu, že dovolatelem formulovaná otázka hmotného práva se týká interpretace ustanovení § 669 obch. zák., kterým byl implementován obsah čl. 17 Směrnice do českého právního řádu, že dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu řeší předmětnou otázku jinak než jiné jurisdikce členských států Evropské unie a že otázka výkladu pojmu „provize, o které obchodní zástupce přichází“, užitého v čl. 17 odst. 2 písm. a) Směrnice, nebyla doposud judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) zodpovězena, Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 6. 2021, č. j. 23 Cdo 2310/2020-1023 , dovolací řízení přerušil a položil Soudnímu dvoru tyto předběžné otázky: a) Je třeba výraz „provize, o které obchodní zástupce přichází“, ve smyslu článku 17 odst. 2 písm. a) druhé odrážky Směrnice vykládat tak, že takovými provizemi jsou též provize za uzavírání smluv, které by obchodní zástupce uzavřel, kdyby obchodní zastoupení trvalo, s těmi zákazníky, které pro zastoupeného získal nebo s nimiž významně rozšířil obchod? b) Pokud ano, za jakých podmínek platí tento závěr i ohledně tzv. jednorázových provizí za uzavření smlouvy? 33. Rozsudkem ze dne 23. 3. 2023, věc C-574/21 , zodpověděl Soudní dvůr první otázku tak, že čl. 17 odst. 2 písm. a) Směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že při určování výše odškodnění upraveného v čl. 17 odst. 2 Směrnice je nutno zohlednit provize, které by obchodní zástupce získal v případě hypotetického trvání smlouvy o obchodním zastoupení z obchodů, které by – poté, co tato smlouva o obchodním zastoupení zanikla – byly uzavřeny s novými zákazníky, jež zmocniteli přivedl před zánikem smlouvy, nebo se zákazníky, s nimiž před jejím zánikem podstatně zvýšil objem obchodu. O druhé otázce rozhodl tak, že čl. 17 odst. 2 písm. a) Směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že provize, o které obchodní zástupce přichází a které vyplývají z obchodů, které po zániku smlouvy o obchodním zastoupení uskutečnil zmocnitel s novými zákazníky, jež zmocniteli přivedl obchodní zástupce před tímto zánikem, nebo se zákazníky, s nimiž obchodní zástupce před zánikem této smlouvy podstatně zvýšil objem obchodu, nejsou v důsledku výplaty jednorázových provizí z výpočtu výše odškodnění podle tohoto čl. 17 odst. 2 vyloučeny, jestliže tyto provize odpovídají paušální odměně za každou novou smlouvu uzavřenou prostřednictvím obchodního zástupce s novými nebo stávajícími zákazníky zmocnitele. 34. Ve vztahu k první otázce Soudní dvůr vysvětlil, že „provizemi, o které obchodní zástupce přichází“, ve smyslu čl. 17 odst. 2 písm. a) druhé odrážky Směrnice jsou provize, které by musel obchodní zástupce obdržet, kdyby smlouva o obchodním zastoupení i nadále trvala, a které odpovídají výhodám, jež zmocniteli plynou i po zániku smlouvy o obchodním zastoupení a vyplývají z obchodních vztahů, které tento obchodní zástupce navázal nebo podstatně rozvinul před tímto zánikem. V závěru svých úvah (bod 59) Soudní dvůr zdůraznil, že výklad, podle něhož by se při určování výše odškodnění takové provize nezohledňovaly, by odporoval cílům Směrnice. 35. K odpovědi na druhou z otázek Soudní dvůr dodal, že „provize, o které obchodní zástupce přichází“, představují pouze jednu ze skutečností, kterou je třeba zohlednit při posuzování spravedlivosti odškodnění; volba určitého druhu provize nemůže nárok na odškodnění zpochybnit. Za předpokladu, že jednorázové provize odpovídaly paušální odměně za každou novou smlouvu uzavřenou prostřednictvím žalobce s novými nebo stávajícími zákazníky, tak zákaznická základna vytvořená nebo rozvinutá žalobcem by v případě, kdyby smlouva o obchodním zastoupení nebyla ukončena, mohla vytvářet goodwill prostřednictvím nových obchodů zakládajících nárok na vyplacení provize. Sjednané (a již vyplacené) jednorázové provize by nepokryly ty provize, o které obchodní zástupce přichází a které vyplývají z obchodů, jež po zániku smlouvy uskutečnil zastoupený s těmito zákazníky. 36. Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že ve vztazích mezi jednotlivci (v případě horizontálního vztahu) nemá směrnice přímý účinek (srov. rozsudky ze dne 26. 2. 1986, Marshall v. Southhampton, 152/84 , a ze dne 14. 7. 1994, Paola Faccini Dori v. Recreb Srl, C-91/92 ), nemůže tedy sama o sobě zakládat jednotlivci povinnosti, a není tudíž možno se jí jako takové vůči němu dovolávat (účastníci právního poměru jsou adresáty normy, která sice má svůj původ v evropském právu, nicméně je výsledkem vnitrostátní normotvorby). Veškeré orgány členského státu, včetně soudů, jsou však povinny při uplatňování vnitrostátního práva vykládat toto právo v co možná největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice, k jehož implementaci slouží (srov. například rozsudky ze dne 10. 4. 1984, Von Colson and Kamann v. Land Nordhein-Westfalen, 14/83 , a ze dne 13. 11. 1990, Marleasing SA v. La Comercial Internacional de Alimentacion SA., C-106/89 ). Zásada eurokonformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, tak aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí [srov. rozsudek ze dne 4. 7. 2006, Konstantinos Adeneler a další v. Ellinikos Organismos Galaktos (ELOG), C-212/04 ]. 37. Povinnost souladného (eurokonformního) výkladu vzniká i v případech, kdy implementační legislativa sama o sobě může být se směrnicí v souladu, ale existuje více možných výkladů a vnitrostátní soud určuje ten, jenž požaduje směrnice. Soudní dvůr přitom požaduje, aby vnitrostátní soudy při výkladu vnitrostátního práva vycházely z nevyvratitelné právní domněnky pro výklad implementačních předpisů, že účelem a cílem předpisu, jehož měl v úmyslu zákonodárce dosáhnout, byla plná implementace směrnice [srov. BOBEK, M., BŘÍZA, P., HUBKOVÁ, P. Vnitrostátní aplikace práva Evropské unie. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 330, a důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1704/2016 , uveřejněného pod č. 6/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní (dále jen „Sb. rozh. obč.“)]. 38. Povinnost konformního výkladu se týká všech pravidel vnitrostátního práva (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 15. 1. 2014, Association de médiation sociale, C-176/12 , bod 38, a citovaná judikatura), včetně vnitrostátní judikatury [srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 13. 7. 2000, Centrosteel Srl v. Adipol GmbH, C-456/98 (dále jen „rozsudek Centrosteel“), bod 17]. Ze zásady nepřímého účinku vyplývá i povinnost vnitrostátních soudů změnit ustálenou judikaturu, vychází-li z výkladu vnitrostátního práva, který je neslučitelný s cíli směrnice [viz rozsudky Soudního dvora ze dne 19. 4.2016, Dansk Industri (DI), C-441/14 (dále jen „rozsudek DI“), bod 33, a Centrosteel, bod 17]. 39. Unijní právo a judikatura Soudního dvora tedy slouží jako vodítko pro výklad národního práva, pokud bylo vykládané ustanovení přijato za účelem sbližování českého práva s právem unijním (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3229/2017 , či důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3073/2020 , uveřejněného pod č. 38/2022 Sb. rozh. obč.). Upřednostnění eurokonformní interpretační varianty však z logiky věci přichází do úvahy jen za předpokladu, že prostřednictvím ostatních interpretačních metod lze k takovému výkladu právního předpisu vůbec dospět (srov. rozsudek Soudního dvora DI, bod 32, a předchozí judikaturu v něm citovanou). 40. Z důvodové zprávy k zákonu č. 370/2000 Sb., jímž byla Směrnice implementována do českého právního řádu, se z bodu 348 týkajícího se § 669 obch. zák. podává, že vnitrostátní zákonodárce usiloval o to, aby toto ustanovení bylo v souladu se Směrnicí. Jaký účel zakotvením práva obchodního zástupce na odškodnění sleduje, vnitrostátní materiály nenaznačují, z proklamované vůle provést ustanovením § 669 obch. zák. požadavky Směrnice lze však smysl a účel institutu odškodnění identifikovat s přihlédnutím k výkladu evropského práva. 41. Podle Zprávy Evropské komise ze dne 23. 7. 1996 o uplatňování článku 17 směrnice Rady o koordinaci právní úpravy členských států týkající se nezávislých obchodních zástupců, vydané na základě čl. 17 odst. 6 této směrnice, „COM (1996) 364: Report on the application of article 17 of council directive on the co-ordination of the laws of the member states relating to self-employed commercial agents (86/653/EEC)“ [dále jen „Zpráva Evropské komise“], která má sloužit jako pomůcka národním soudům při interpretaci čl. 17 odst. 2 Směrnice (str. 1 odst. 6 Zprávy Evropské komise) a z níž konstantně vychází rozhodovací praxe Soudního dvora, odškodnění odpovídá výhodám, které zastoupenému i nadále plynou z úsilí obchodního zástupce. Obchodní zástupce ovšem dostává provizi pouze po dobu trvání smlouvy a tato provize zpravidla neodráží hodnotu goodwillu vytvořeného pro zastoupeného. Právě proto je výplata odškodnění za goodwill z obchodního hlediska odůvodněná. 42. Články 7 a 8 Směrnice normují situaci, v níž právo na provizi sice existuje, leč podmíněně, protože v momentě, kdy je obchod uzavřen v důsledku činnosti obchodního zástupce [čl. 7 odst. 1 písm. a) Směrnice], ještě nelze určit, zda nastane některá z podmínek stanovených v čl. 10 odst. 1 Směrnice [tj. a) zda zmocnitel splní obchod; b) nebo měl splnit obchod na základě dohody uzavřené se třetí osobou; c) třetí osoba splní obchod], a nárok se tak slovy naposledy citovaného ustanovení stane „splatným“. Podle čl. 10 odst. 3 Směrnice má být tento „splatný nárok na provizi“ zaplacen nejpozději poslední den měsíce následujícího po čtvrtletí, ve kterém se stal „splatným“. 43. Soudní dvůr uzavřel v bodě 53 rozsudku C-574/21 , že čl. 17 odst. 2 Směrnice se vztahuje na jiný případ, než na který se vztahují články 7 a 8. Článek 17 odst. 2 se tak nemůže vztahovat na situace, kdy obchodní zástupce neobdržel všechny provize, které mu měly být vyplaceny, jelikož tyto situace spadají do působnosti čl. 7. Nelze jej vykládat ani tak, že se uplatní na obchody, které byly k uzavření připraveny již před zánikem smlouvy, ale uzavřeny byly až po něm – ty spadají do působnosti čl. 8 Směrnice. Provize uvedené v čl. 7 a 8 jsou totiž svou povahou nabytými právy a nepodléhají zvláštním omezením a požadavkům stanoveným v článcích 17 a 18 Směrnice. 44. Z toho se podává, že je nezbytné důsledně rozlišovat mezi provizemi, které obchodnímu zástupci náleží podle smlouvy o obchodním zastoupení, a provizemi, které by mu hypoteticky náležely, kdyby smlouva o zastoupení dále pokračovala. Nárok na odškodnění se totiž týká jen provizí naposledy uvedených. 45. Z evropského práva se tedy podává, že kritérium ztracených provizí, které hrají roli při posuzování spravedlnosti nároku na odškodnění obchodního zástupce, nezahrnuje provize z již uskutečněných obchodů, má-li obchodní zástupce na tyto provize smluvní nárok. Pro vznik smluvního nároku přitom postačí pouhé naplnění hypotézy čl. 7, resp. čl. 8 Směrnice. Tyto závěry se pak prosadí jako interpretační východisko při eurokonformním výkladu ustanovení § 669 odst. 1 obch. zák. 46. Vzhledem k tomu, že textace § 669 odst. 1 obch. zák. téměř doslova odpovídá čl. 17 odst. 2 Směrnice, není pochyb o tom, že závěry stran smyslu a účelu institutu odškodnění vyslovené v poměrech Směrnice platí též v českém právním prostředí (jak z toho vychází Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 6020/2016 , a ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2374/2021 , bod 34). 47. Požadavek, aby placení odškodnění bylo spravedlivé, konkretizuje ustanovení § 669 odst. 1 písm. b) obch. zák. – po vzoru evropského práva – cestou příkladmého výčtu několika kritérií, mezi která spadá kritérium „provize, kterou obchodní zástupce ztrácí a která vyplývá z obchodů uskutečněných s těmito zákazníky“. Takto vymezenému kritériu a účelu institutu odškodnění rozhodně nikterak neodporuje, naopak mu plně vyhovuje výklad, podle něhož jde o provize, které by obchodnímu zástupci náležely z obchodů, jež budou sice uzavřeny až po zániku smlouvy o obchodním zastoupení, leč se zákazníky, které obchodní zástupce pro zastoupeného získal, případně s dosavadními zákazníky zastoupeného, s nimiž obchodní zástupce významně rozvinul obchod, přičemž na provize, na které má obchodní zástupce právo na základě smlouvy o obchodním zastoupení, úprava odškodnění nedopadá. 48. Je namístě podotknout, že ustanovení § 659a a § 659b obch. zák. oproti Směrnici pojednávají o „uskutečněných úkonech“ (nikoliv „o uzavřených obchodech“), z důvodové zprávy k zákonu č. 370/2000 Sb. se nicméně podává, že zákonodárce citovanými ustanoveními pouze prováděl obsah čl. 7 a 8 Směrnice, aniž by hodlal slovnímu spojení „uskutečněný úkon“ připsat odchylný význam. Předmětem smlouvy o obchodním zastoupení je činnost obchodního zástupce směřující k uzavírání obchodů (srov. § 652 odst. 1 obch. zák.), přičemž provize, která obchodnímu zástupci podle smlouvy náleží, má být placena zásadně tehdy, byl-li obchod realizován, a zastoupený tudíž z něj měl prospěch. Uvedené skutečnosti nasvědčují tomu, že „uskutečněným úkonem“ po dobu trvání smluvního vztahu, resp. po jeho ukončení, za který obchodnímu zástupci náleží provize, ve smyslu ustanovení § 659a a § 659b obch. zák. se rozumí uzavření obchodu, za který má dle smlouvy o obchodním zastoupení plynout obchodnímu zástupci provize. 49. Hovoří-li Soudní dvůr v souvislosti s čl. 7 a 8 Směrnice o nabytých právech, která nejsou (nemohou být) dotčena právem obchodního zástupce na odškodnění, neboť obchodní zástupce o takové provize nepřichází, pak se zřetelem na požadavek eurokonformního výkladu musí být upřednostněna taková interpretace ustanovení § 659a, § 659b a § 660 odst. 1 písm. a) až c) obch. zák., že uzavřením obchodu („uskutečněním úkonu“ ve smyslu § 659a a § 659b obch. zák.) nabývá obchodní zástupce již podmíněné („čekatelské“) právo, které se stává součástí jeho jmění. Zda se toto podmíněné právo vskutku změní v právo nepodmíněné, pak závisí na tom, zda nastoupí skutečnost, se kterou ustanovení § 660 odst. 1 písm. a) až c), eventuálně smluvní ujednání pojí vznik nároku na provizi. 50. Právo na provizi plynoucí ze smlouvy nereguluje obchodní zákoník – tak jako právo na odškodnění – pod rubrikou „Zánik obchodního zastoupení“ (§ 667 a násl.), nýbrž již v rámci pravidel, která vymezují práva a povinnosti stran smlouvy o obchodním zastoupení, tj. v § 652 a násl. Obchodní zástupce má ze smlouvy o obchodním zastoupení právo na provizi nejen za „úkony“ uskutečněné po dobu trvání smlouvy (§ 659a obch. zák.), ale za určitých okolností též za „úkony“, jež byly učiněny až po jejím zániku (§ 659b obch. zák.). Tak je tomu tehdy, jestliže byl úkon uskutečněn především v důsledku činnosti obchodního zástupce, je-li smlouva uzavřena v rozumné lhůtě po ukončení smlouvy [§ 659b písm. a) obch. zák.], nebo jestliže v souladu s podmínkami uvedenými v § 659a obch. zák. byla objednávka třetí osoby obdržena zastoupeným nebo obchodním zástupcem před ukončením smlouvy [§ 659b písm. b) obch. zák.]. 51. Pojem ztracené provize ve smyslu § 669 odst. 1 písm. b) obch. zák. tedy nemůže zahrnovat takové provize, ke kterým má obchodní zástupce podmíněný („čekatelský“) nárok ve smyslu § 659a nebo § 659b obch. zák., neboť o ně nepřichází (neztrácí je). Provize, které obchodnímu zástupci plynou z již uzavřených obchodů, mohou být ztracenými provizemi ve smyslu § 669 odst. 1 písm. b) obch. zák. toliko tehdy, jestliže obchodní zástupce na ně ukončením smlouvy o obchodním zastoupení ztrácí v důsledku zvláštního smluvního ujednání právo. 52. Lze tedy uzavřít, že názor, který se prosadil v dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a podle něhož ztracenými provizemi ve smyslu § 669 odst. 1 písm. b) obch. zák. jsou provize, které by zástupce jinak z již uskutečněných obchodů dostával, nemůže ve světle eurokonformního výkladu obstát. Provizemi, které obchodní zástupce ztrácí ve smyslu § 669 odst. 1 písm. b) obch. zák., nejsou (nemohou být) provize z již uskutečněných obchodů, na něž má obchodní zástupce právo ze smlouvy o obchodním zastoupení, nýbrž provize, které by obdržel v případě hypotetického trvání smlouvy za obchody uskutečněné po ukončení smlouvy se zákazníky, které pro zastoupeného získal, jakož i s dosavadními zákazníky, s nimiž rozvinul významně obchod. 53. V projednávané věci vyšel odvolací soud z judikatorního závěru, který byl tímto rozhodnutím překonán. Za ztracené provize ve smyslu § 669 odst. 1 písm. b) obch. zák. považoval jen ty provize, které dovolateli (obchodnímu zástupci) měly náležet za obchody, jež uzavřel do ukončení smluvního vztahu. Výslovně přitom odmítl, že by mohlo jít o provize, na které by dovolatel hypoteticky získal nárok uzavíráním dalších obchodů, ať už se stávajícími či novými zákazníky. Je zřejmé, že tento právní názor nemůže ve světle shora přijatých závěrů obstát. Právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí, je tedy nesprávné a dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně. 54. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení stiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Námitky, které vůči procesnímu postupu odvolacího soudu uplatnil dovolatel, jsou nedůvodné a ani ze spisu se jiné vady nepodávají. 55. Otázky procesního práva, jejichž řešením se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, tj. otázka opomenutých důkazů, otázka předpokladů pro závěr o neunesení důkazního břemene a otázka existence vysvětlovací povinnosti, odvolací soud neřešil. Žalobu zamítl na základě právního názoru, že i když žalobce získal nové zákazníky a rozvíjel obchod se zákazníky stávajícími, ze kterých mohla mít žalovaná výhody i po ukončení smlouvy, nebylo by odškodnění spravedlivé ve smyslu § 669 odst. 1 písm. b) obch. zák., jestliže žalovaná za tyto obchody žalobci zaplatila provize, na které mu podle smlouvy vznikl nárok. Názor, podle něhož by ztracenými provizemi mohly být provize, na které by obchodní zástupce hypoteticky získal nárok uzavíráním dalších obchodů se zákazníky, které získal nebo s kterými významně rozvinul obchod, přijmout odmítl. Přezkumem závěru, na němž založil své rozhodnutí soud prvního stupně (že žalobce neunesl důkazní břemeno stran výhod, které žalovaná měla i po ukončení smluvního vztahu ze zákazníků získaných žalobcem), se pak již vůbec nezabýval. 56. Výtky dovolatele, že odvolací soud nereagoval na jeho odvolací námitky ani na to, že soud prvního stupně se neřídil jeho závazným právním názorem, se vztahují k otázce, zda žalovaná má po ukončení smlouvy o zastoupení nadále podstatné výhody vyplývající z obchodů se zákazníky, které dovolatel pro žalovanou získal, nebo z obchodů s dosavadními zákazníky, s nimiž významně rozvinul obchod. Vzhledem k tomu, že tyto skutečnosti nebyly pro napadené rozhodnutí určující, nešlo o vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 57. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu není z výše uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je (s výjimkou dovoláním nenapadeného výroku III), aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.), a věc podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 58. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). 59. S ohledem na důvody, z nichž žalobu zamítl soud prvního stupně, Nejvyšší soud coby obiter dictum připomíná své judikatorní závěry stran vysvětlovací a ediční povinnosti (srov. například rozsudky ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010 , ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2564/2019 , a ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013 ).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/22911/	11.09.2023	21 Cdo 2697/2022	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobce proti výrokům II a III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 23 Co 357/2021; jinak rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 23 Co 357/2021, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 6. 2021, sp. zn. 16 C 96/2019, zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Dopisem ze dne 19. 3. 2019, doručeným žalobci dne 21. 3. 2019, žalovaná žalobci sdělila, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr „v souladu s § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce“, z důvodu porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti spočívá v „nenastoupení k výkonu práce poté, kdy byl (žalobce) Obvodním soudem pro Prahu 8 vydán rozsudek ze dne 12. 11. 2018, č. j. 28 C 374/2015-76, jímž soud pravomocně určil, že výpověď z pracovního poměru daná zaměstnanci zaměstnavatelem dne 17. 7. 2015, je neplatná“ (rozsudek nabyl právní moci dne 24. 1. 2019); žalobce do práce nenastoupil ani poté, „co byl k nástupu zaměstnavatelem vyzván“. 2. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 20. 5. 2019 se žalobce domáhal, aby bylo určeno, že „okamžité zrušení pracovního poměru, doručené žalovaným žalobci dne 21. 3. 2019, je neplatné“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 19. 3. 2019 „nalezl“ ve své schránce dopis žalované obsahující „výzvu k nastoupení do zaměstnání do 12. 3. 2019“, která měla být odeslána dne 1. 3. 2019; podle „záznamu doručovatelky“ byl dopis vhozen do schránky dne 18. 3. 2019. Žalobce se dostavil do zaměstnání dne 21. 3. 2019, kde mu bylo ihned po příchodu předáno okamžité zrušení pracovního poměru. Žalobce byl po celou dobu sporu o neplatnost předchozího ukončení pracovního poměru „připraven, ochoten a schopen do práce nastoupit“. Mezi zástupci účastníků probíhala od února 2019 jednání o mimosoudním řešení věci; předmětem těchto jednání bylo „mimosoudní řešení sporu spočívající ve finančním narovnání, kdy obě strany nicméně měly značně odlišné představy“. Ze strany zástupce žalované „nikdy nezazněl požadavek na to, aby žalobce znovu nastoupil do práce“. 3. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 2. 6. 2021, č. j. 16 C 96/2019-218, zamítl žalobu na určení, že „okamžité zrušení pracovního poměru doručené žalobci dne 21. 3. 2019 je neplatné“ (výrok I), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 32 732 Kč k rukám „právního zástupce žalované“ (výrok II). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 23. 9. 2013 jako „pracovník oddělení nákupu a prodeje“, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 11. 2018, č. j. 28 C 374/2015-76, který nabyl právní moci dne 24. 1. 2019, bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru ze dne 17. 7. 2015 daná žalobci žalovanou je neplatná, že dopisem ze dne 1. 3. 2019 byl žalobce žalovanou vyzván k nástupu do práce do 12. 3. 2019, že žalobce si výzvu „vyzvedl ze schránky“ dne 19. 3. 2019 a že dne 21. 3. 2019 „převzal“ okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 19. 3. 2019. Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť žalobce byl po pravomocném rozhodnutí soudu o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru zaměstnavatelem vyzván, aby se dostavil do zaměstnání, avšak žalobce tak neučinil, ačkoliv „o určení neplatnosti a pravomocném rozhodnutí zdejšího soudu v této věci věděl a nelze přičítat k tíži žalovaného, že žalobce nebyl na zaslání výzvy k nástupu do zaměstnání upozorněn, neboť jeho povinnost nastoupit do zaměstnání se počítá od okamžiku právní moci rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o určení neplatnosti výpovědi“. 4. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 1. 2022, č. j. 23 Co 357/2021-246, rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku o věci samé I.“ potvrdil (výrok I), „ve výroku II. o nákladech řízení“ změnil tak, že „tyto činí 27 830 Kč“, jinak jej potvrdil (výrok II) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení 6 776 Kč k rukám advokáta JUDr. A. J. (výrok III). Odvolací soud dospěl k závěru, že „bylo povinností zaměstnavatele poté, kdy pravomocně byla určena neplatnost … výpovědi (v daném případě k datu 24. 1. 2019), vyzvat zaměstnance, který musí být ochoten, schopen a připraven k výkonu práce, k nástupu do zaměstnání“. Tato výzva přitom „není písemností, která by se týkala vzniku, změny či zrušení pracovního poměru či jiných písemností výslovně uvedených v § 334 odst. 1 zákoníku práce“, a nemusí být proto doručena zaměstnanci do vlastních rukou. Žalovaná (když nebylo možné doručení na pracovišti) postupovala správně, jestliže výzvu ze dne 1. 3. 2019 doručovala žalobci poštou. Podle odvolacího soudu pak postačí, že se výzva „dostala do dispoziční sféry žalobce“, k čemuž došlo dne 5. 3. 2019, kdy mu byla poštou zanechána „výzva k převzetí zásilky“; „pokud žalobce na tuto výzvu nereagoval, nese nepříznivé následky své nečinnosti“. „Za předpokladu vyzvednutí zásilky tak bylo na žalobci, aby se ve lhůtě, tj. nejdéle do 12. 3. 2019 na pracoviště dostavil. Nelze přisvědčit odvolateli (žalobci – pozn. dovolacího soudu), že je povinností zaměstnavatele upozorňovat zaměstnance na skutečnost, že je mu doručována výzva k nástupu do zaměstnání, v situaci, kdy bylo pravomocně určeno k datu 24. 1. 2019 neplatné rozvázání pracovního poměru předchozí výpovědí, za situace, že by žalobce byl skutečně ochoten, schopen a připraven práci konat, bylo na něm, aby minimálně sledoval doručované písemnosti případně od zaměstnavatele. Sám žalobce uváděl, že vyčkával a ponechával řešení záležitosti na svém právním zástupci, který měl jednat mimosoudně po právní moci rozhodnutí o neplatném rozvázání pracovního poměru výpovědí o ukončení pracovního poměru, tj. v tomto směru o finanční vypořádání; i ze samotné SMS zprávy žalobce ze dne 20. 3. 2019 je zřejmé, že neměl fakticky zájem nadále pro zaměstnavatele pracovat“ (podle skutkového zjištění odvolacího soudu žalobce SMS zprávou z 20. 3. 2019 navrhoval žalované „ukončení pracovního poměru dohodou“). Při posuzování intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci odvolací soud přihlédl k „délce absence na pracovišti minimálně za dobu od 12. do 19. či 21. 3. 2019“, přičemž podle rozhodovací praxe dovolacího soudu „neomluvené zameškání práce v trvání pěti dnů zpravidla představuje obecně vzato samo o sobě porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem ve smyslu § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce“. Odvolací soud dále vycházel též z toho, že „za situace, kdy k datu 24. 1. 2019 byla pravomocně určena neplatnost výpovědi z pracovního poměru, není rozhodné, že žalobce (dle jeho tvrzení), se měl dozvědět o datu právní moci uvedeného rozsudku až v březnu 2019 od svého právního zástupce, v tomto směru je na účastníku, aby v rámci smluvního vztahu řádně spolupracoval s advokátem“. Z obsahu spisu je „naopak zřejmé, že žalobce přenechal svému právnímu zástupci vyjednávání ohledně rozvázání pracovního poměru a finančního vypořádání se zaměstnavatelem“ a k této okolnosti je podle odvolacího soudu nutné při posuzování intenzity porušení pracovněprávních povinností rovněž přihlížet; „stejně tak z SMS zprávy žalobce ze dne 20. 3. 2019 vyplývá, že nemá fakticky zájem pracovat u žalované“. Za nadbytečné potom považoval zabývat se posuzováním „důsledků nenastoupení žalobce u zaměstnavatele k datu 12. 3.“, jestliže žalobce „v té době již prakticky 3 a půl roku pro žalovanou fakticky nepracoval“. Z uvedených důvodů odvolací soud uzavřel, že na žalované nebylo možné spravedlivě požadovat, aby žalobce zaměstnávala po dobu trvání výpovědní doby. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu („proti všem výrokům“) podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, neboť bylo nutné vzít v potaz „nedostatek zavinění na straně žalobce, neexistující škodu na straně zaměstnavatele, existující soudní spor a tři a půl roku trvající překážku v práci na straně zaměstnavatele, jakož i přístup obou stran sporu k pokračování pracovního poměru“, a skutečnost, že žalobce „vždy řádně plnil své povinnosti a žalovaný mu nikdy nevytkl jiné porušení“. Soudům vytýká, že dostatečně nezkoumaly, „kdy a jakým způsobem se žalobce dozvěděl o existenci výzvy k nástupu do zaměstnání a jejího obsahu, zda si žalobce byl vědom možného porušení povinností na své straně a jaká byla pohnutka, s níž žalovanému zasílal konkrétní SMS zprávy“, ačkoliv podle dovolatele uvedené okolnosti mohly být „pro posouzení intenzity údajného porušení klíčové“. Dovolatel rovněž předestřel otázku, „zda je možné, aby za porušení povinnosti zaměstnance zvlášť hrubým způsobem bylo považováno jednání zaměstnance, které není úmyslné“. Dovolatel v tomto směru namítá, že „k neomluvené absenci nedošlo proto, že by žalobce věděl, že od něj žalovaný požaduje přítomnost na pracovišti a chtěl své povinnosti porušit, nýbrž proto, že se o existenci dané výzvy nedozvěděl a mylně vycházel z domnění, že stále platí pokyn žalovaného z července 2015, kterým bylo žalobci striktně zakázáno docházet na pracoviště“, a podle dovolatele lze proto „uvažovat maximálně o zavinění ve formě nevědomé nedbalosti“. Žalobce byl „v dobré víře, že veškerá komunikace s žalovaným probíhá přes jeho právního zástupce, kterého pověřil mimosoudními jednáními“. Podle dovolatele napadené rozhodnutí spočívá též na řešení „otázky doručování výzvy zaměstnanci k nástupu do zaměstnání“. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že výzva k nástupu do zaměstnání nepatří mezi písemnosti týkající se skončení pracovního poměru ve smyslu § 334 odst. 1 zákoníku práce a že postačí, došla-li do dispoziční sféry zaměstnance, neboť „obsahově se tato písemnost skončení pracovního poměru úzce dotýká, když v případě nesplnění výzvy zaměstnanci hrozí skončení pracovního poměru“. Opačný výklad by byl v rozporu se základní zásadou vyjádřenou v § 1a odst. 1 písm. a) zákoníku práce. Žalobce proto navrhnul, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se určuje, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobce u žalované doručené žalobci dne 21. 3. 2019 je neplatné. 6. Žalovaná ve vyjádření k podanému dovolání uvedla, že považuje dovolání žalobce za nepřípustné, neboť podle jejího názoru směřuje proti skutkovým zjištěním soudů. Rozhodnutí odvolacího soudu je navíc podle jejího názoru v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, případně zamítl. III. Přípustnost dovolání 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 10. Žalobce svým dovoláním rozsudek odvolacího soudu napadl ve všech jeho výrocích (tedy i ve výroku II a III, jimiž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení); pomíjí přitom, že v části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jež stanoví, že dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Dovolací soud proto v této části dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 11. Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné – zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 23. 9. 2013 jako „pracovník oddělení nákupu a prodeje“, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 11. 2018, č. j. 28 C 374/2015-76, který nabyl právní moci dne 24. 1. 2019, bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru ze dne 17. 7. 2015 daná žalobci žalovanou je neplatná, že dopisem ze dne 1. 3. 2019 byl žalobce žalovanou vyzván k nástupu do zaměstnání „nejpozději dne 12. 3. 2019“ a že žalobce se na své pracoviště dostavil až dne 21. 3. 2019, kde mu žalovaná doručila (shora uvedené) okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 19. 3. 2019. Výzva k nástupu do práce byla žalobci doručovaná prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, protože žalobce nebyl v místě doručení doručovatelem zastižen, byla dne 5. 3. 2019 písemnost uložena na poště a „zanechána“ žalobci „výzva k převzetí zásilky“, následně „byla písemnost vhozena do schránky žalobce, který si vyzvedl tuto písemnost až dne 19. 3. 2019“. 12. Za tohoto skutkového stavu napadený rozsudek odvolacího soudu závisí (mimo jiné) na řešení otázky, jaká jsou východiska pro konkrétní vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce z hlediska posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, a otázky okamžiku doručení písemnosti zaměstnavatele obsahující výzvu k nástupu do zaměstnání zaměstnanci. Vzhledem k tomu, že při řešení první otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a druhá otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi řešena ve všech souvislostech, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. IV. Důvodnost dovolání 13. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání proti výroku o věci samé je důvodné. 14. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 19. 3. 2019, které mu bylo doručeno dne 21. 3. 2019, a že výzva k nástupu do zaměstnání byla žalobci doručována v březnu 2019 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2019 (dále jen „zák. práce“ nebo „zákoník práce“), a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2020 (dále jen „o. z.“ nebo „občanský zákoník“). 15. Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. 16. Podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce od vzniku pracovního poměru je zaměstnavatel povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu nebo plat, vytvářet podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy, smlouvou nebo stanovené vnitřním předpisem. Podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce od vzniku pracovního poměru je zaměstnanec povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době a dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru. 17. Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 301 a § 302 až 304 zák. práce), pracovním řádem nebo jiným vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (dále též jen „pracovní povinnosti“) právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje – jak vyplývá z ustanovení § 52 písm. g) a § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce – mezi méně závažným porušením pracovní povinnosti, závažným porušením pracovní povinnosti a porušením pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 písm. g) část věty před středníkem zák. práce]. 18. Ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7–8, roč. 1995, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99 , uveřejněný pod č. 21/2001 Sb. rozh. obč.). Výsledné posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek; k některým z nich je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011 , uveřejněného pod č. 25/2013 Sb. rozh. obč., rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3034/2016 , uveřejněného v časopise Právní rozhledy č. 5/2017, s. 40, anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012 ). 19. Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) části věty před středníkem zák. práce výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení § 55 odst. 1 zák. práce „Zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, …“). K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1218/2005 , uveřejněného pod č. 32/2007 Sb. rozh. obč.). 20. K základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru náleží též povinnost podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Tato povinnost zaměstnance trvá od vzniku pracovního poměru (zpravidla založeného pracovní smlouvou – § 33 odst. 1 zák. práce) až do jeho skončení některým ze způsobů upraveným ustanovením § 48 zák. práce. V průběhu trvání pracovního poměru může být pracovní závazek zaměstnance suspendován jedině, nastane-li některá z překážek v práci, ať je to již překážka v práci na straně zaměstnance (§ 191 a násl. zák. práce), nebo překážka v práci na straně zaměstnavatele (§ 207 a násl. zák. práce). Jde o situaci, kdy zaměstnanec z důvodů objektivní nebo subjektivní povahy uznaných právními předpisy (popřípadě zaměstnavatelem na základě vnitřního předpisu, nebo sjednaných v kolektivní smlouvě) nekoná práci, kterou by jinak v daném časovém úseku zasahujícím do pracovní doby konat měl. Není-li zde tato právem uznaná nemožnost nebo obtížnost plnění základních pracovněprávních povinností a vykazuje-li zaměstnanec absenci, která není výše uvedeným způsobem aprobována, znamená to, že po celou dobu, kdy nekoná práci podle pracovní smlouvy, nedodržuje základní povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 21 Cdo 338/2020 ). 21. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu neomluvené zameškání práce v trvání pěti a více dnů zpravidla představuje – obecně vzato – samo o sobě porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem a odůvodňuje rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením. Jednání zaměstnance znamenající porušení pracovní kázně však ani zde nelze posuzovat bez přihlédnutí k dalším okolnostem, které mohou mít vliv na celkové zhodnocení případu; kromě délky nepřítomnosti zaměstnance v práci je proto nutno přihlédnout i k dalším okolnostem posuzovaného případu, zejména k důsledkům nepřítomnosti zaměstnance v práci pro zaměstnavatele, k dosavadnímu postoji zaměstnance k plnění pracovních úkolů, k míře jeho zavinění a ke způsobu a intenzitě porušení jeho konkrétních pracovních povinností (ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008 sp. zn. 21 Cdo 2542/2007 ). 22. V projednávané věci odvolací soud při posuzování intenzity porušení pracovní povinnosti žalobcem vedle samotné délky neomluveného zameškání práce („minimálně za dobu od 12. do 19. či 21. 3. 2019“) přihlížel jen k dalším dvěma okolnostem – k tomu, že „žalobce přenechal svému právnímu zástupci vyjednávání ohledně rozvázání pracovního poměru a finančního vypořádání“ a že sám SMS zprávou ze dne 20. 3. 2019 navrhl žalované rozvázání pracovního poměru dohodou. Uvedené okolnosti však nemají žádnou spojitost s porušením pracovní povinnosti, jehož intenzitu odvolací soud posuzoval, neboť představují typický důsledek neplatného rozvázání pracovního poměru se zaměstnancem. Bývá totiž obvyklé, že zaměstnavatel a zaměstnanec po skončení sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru se zaměstnancem vedou jednání o vypořádání peněžitých nároků zaměstnance vyplývajících z tohoto neplatného rozvázání, případně (s ohledem na jejich narušené vztahy) též jednání o rozvázání pracovního poměru dohodou. Tyto okolnosti proto nelze řadit mezi hlediska, která by soud měl brát v úvahu při vymezení relativně neurčité hypotézy ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce a odvolací soud k nim nesprávně přihlížel jako k okolnostem zvyšujícím intenzitu porušení pracovní povinnosti žalobcem. Zohlednil-li v neprospěch žalobce skutečnost, že jednání „přenechal svému právnímu zástupci“, dopustil se v rozporu s ustanovením § 346b odst. 4 zák. práce současně jeho znevýhodnění jen proto, že využil svého práva nechat se při jednání se zaměstnavatelem zastoupit zmocněncem (§ 436 a násl. o. z.). Odvolací soud proto nepostupoval správně (a dovolatel mu důvodně vytýká), pokud do rámce svých úvah nezahrnul další hlediska, která mohou být významná pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti žalobcem, jako jsou zejména osoba žalobce, funkce, kterou zastával, jeho dosavadní postoj k plnění pracovních úkolů, míra zavinění žalobce, způsob a intenzita porušení konkrétních povinností žalobcem, nebo důsledky nepřítomnosti žalobce v práci pro žalovanou. 23. Úvahu odvolacího soudu při vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce nelze tedy považovat za správnou a úplnou. Je tomu tak též proto, že odvolací soud nesprávně vyřešil otázku okamžiku doručení písemné výzvy k nástupu do zaměstnání „nejpozději dne 12. 3. 2019“ (obsažené v dopise žalované ze dne 1. 3. 2019) žalobci, neboť v tomto důsledku zohledňoval nesprávnou délku neomluveného zameškání práce žalobcem; odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 1995, sp. zn. 6 Cdo 5/94, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7, roč. 1995, str. 286, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 90/2001 , či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3526/2015 ) vyšel ze závěru, že za situace, kdy „po dobu sporu o určení neplatnosti … výpovědi neumožňoval zaměstnavatel zaměstnanci výkon práce, bylo povinností zaměstnavatele poté, kdy pravomocně byla určena neplatnost takové výpovědi (v daném případě k datu 24. 1. 2019), vyzvat zaměstnance, který musí být ochoten, schopen a připraven k výkonu práce, k nástupu do zaměstnání“. 24. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 563/2005 , uveřejněného pod č. 65/2006 Sb. rozh. obč.) je písemný projev vůle (písemnost) – obecně vzato – doručen druhému účastníku tehdy, jakmile se ocitne ve sféře jeho dispozice, ledaže zákon stanoví určitý způsob doručování. Písemnost se ocitne ve sféře dispozice druhého účastníka tím, že získá možnost seznámit se s jejím obsahem. Není přitom vždy nezbytné, aby se druhý účastník opravdu s obsahem projevu vůle seznámil, ostatně nikdo – do důsledků vzato – nemůže být „přinucen“, aby opravdu poznal obsah projevu vůle někoho jiného; rozhodující je, aby měl – objektivně vzato – možnost obsah písemnosti poznat. Vyžaduje-li však zákon, aby projev vůle došel (byl doručen) druhému účastníku předepsaným způsobem, má projev vůle sledované právní následky, jen jestliže byl takový postup dodržen. Kdyby projev vůle byl doručován druhému účastníku odlišným způsobem, jeho právní následky, nestanoví-li zákon jinak, nenastávají, i kdyby se nakonec do dispoziční sféry účastníka dostal (k tomu srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2426/2000 ). 25. Ustanovení § 334 až 336 zák. práce obsahují zvláštní úpravu doručování vybraných písemných projevů vůle zaměstnavatele určených zaměstnanci. Okruh těchto písemností, jež musí být doručeny zaměstnanci do vlastních rukou, stanoví ustanovení § 334 odst. 1 zák. práce tak, že do něj zařazuje písemnosti týkající se vzniku, změn a skončení pracovního poměru nebo dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance, důležité písemnosti týkající se odměňování, jimiž jsou mzdový výměr (§ 113 odst. 4 zák. práce) nebo platový výměr (§ 136 zák. práce) a záznam o porušení režimu dočasně práce neschopného pojištěnce. Úprava stanoví, že tyto písemnosti doručuje zaměstnavatel zaměstnanci do vlastních rukou na pracovišti, v jeho bytě nebo kdekoliv bude zastižen anebo prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací; není-li to možné, může zaměstnavatel písemnost doručit prostřednictvím provozovatele poštovních služeb (srov. § 334 odst. 2 zák. práce). Je-li písemnost doručována prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, vybere zaměstnavatel takovou poštovní službu, aby z uzavřené poštovní smlouvy vyplývala povinnost doručit poštovní zásilku obsahující písemnost za podmínek stanovených tímto zákonem (§ 334 odst. 4 zák. práce). 26. Speciální pravidla obsažená v ustanovení § 334 až 336 zák. práce se vztahují jen na doručování písemností vyjmenovaných v ustanovení § 334 odst. 1 zák. práce; pro doručování ostatních písemností zaměstnavatele určených zaměstnanci se uplatní obecná pravidla občanského zákoníku vycházející z tzv. teorie dojití (srov. § 570 odst. 1 o. z.). Na druhou stranu ustanovení § 334 odst. 1 zák. práce obsahuje právní úpravu, která je relativně (jednostranně) kogentní v tom smyslu, že zvláštní (přísnější) pravidla pro doručování písemností stanoví pro stanovený okruh písemností, aniž by současně zakazovala, aby smlouvou nebo vnitřním předpisem zaměstnavatele mohly být stanoveny další písemnosti, které mají být zaměstnanci doručovány do vlastních rukou. Právní úprava doručování obsažená v zákoníku práce tedy nevylučuje, aby kolektivní smlouva, pracovní nebo jiná smlouva (dohoda) účastníků pracovněprávního vztahu, popřípadě vnitřní předpis stanovily další okruh písemností zaměstnavatele, které mají být zaměstnanci doručovány tímto způsobem. Stane-li se tak, podléhá doručování i těchto dalších písemností stejnému režimu jako doručování písemností vyjmenovaných v ustanovení § 334 odst. 1 zák. práce. 27. Z uvedeného lze potom též dovodit, že v rozporu s právní úpravou doručování obsaženou v zákoníku práce není, doručuje-li zaměstnavatel do vlastních rukou zaměstnance písemnost, u níž takový postup nestanoví ustanovení § 334 odst. 1 zák. práce ani smlouva nebo vnitřní předpis. Přistoupí-li zaměstnavatel v takovém případě – stejně jako žalovaná v projednávané věci – k doručení písemnosti prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb, podléhá její doručení režimu ustanovení § 336 zák. práce, nikoli tedy obecným pravidlům dojití projevu vůle podle občanského zákoníku. Opačný výklad by zde byl v rozporu se základní zásadou pracovněprávních vztahů spočívající ve zvláštní zákonné ochraně postavení zaměstnance [srov. § 1a odst. 1 písm. a) zák. práce], neboť okamžik doručení písemnosti by byl, v rozporu s obsahem písemného oznámení o výzvě k vyzvednutí zásilky (srov. § 336 odst. 3 zák. práce), závislý jen na povaze doručované písemnosti, která zaměstnanci do doby jejího vyzvednutí nemůže být známa. 28. Mezi písemnosti „týkající se vzniku, změn a skončení pracovního poměru“ patří nejen právní jednání zaměstnavatele učiněná v písemné formě (jako jsou například návrh na uzavření pracovní smlouvy, výpověď z pracovního poměru, okamžité zrušení pracovního poměru), ale také jiné jeho písemné úkony (tzv. faktická právní jednání), které se – přestože nejde o projevy vůle, s nimiž by právní předpisy spojovaly vznik, změnu nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu – týkají vzniku, změn a skončení pracovního poměru (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4689/2016 ). 29. V projednávané věci odvolací soud správně posoudil povahu dopisu žalované ze dne 1. 3. 2019, kterým byl žalobce vyzván k nástupu do zaměstnání „nejpozději dne 12. 3. 2019“, pokud uzavřel, že „takováto výzva není písemností, která by se týkala vzniku, změny či zrušení pracovního poměru či jiných písemností výslovně uvedených v § 334 odst. 1 zákoníku práce“. Je totiž zcela nepochybné, že uvedený dopis neobsahuje ani právní jednání, ani tzv. faktické jednání, které by směřovalo ke vzniku, změně nebo skončení pracovního poměru účastníků, nebo které by se vzniku, změny nebo skončení jejich pracovního poměru jinak týkalo. Namítá-li žalobce, že „obsahově se tato písemnost skončení pracovního poměru úzce dotýká, když v případě nesplnění výzvy zaměstnanci hrozí skončení pracovního poměru“, pak přehlíží, že taková písemnost není hmotněprávním předpokladem pro podání okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, k němuž žalovaná přistoupila, ani pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce. 30. I když dopis žalované ze dne 1. 3. 2019 není písemností, kterou by bylo možno zařadit pod výčet uvedený v ustanovení § 334 odst. 1 zák. práce, nepostupoval odvolací soud správně, posuzoval-li okamžik jeho doručení žalobci podle obecných pravidel občanského zákoníku o dojití projevu vůle nepřítomné osobě a písemnost považoval za doručenou dnem 5. 3. 2019, kdy žalobci byla doručovatelem zanechána „výzva k převzetí zásilky“. Náležitě totiž nevzal v úvahu, že žalovaná (přestože nemusela) – jak ze skutkových zjištění vyplývá – při doručování písemnosti zvolila postup podle ustanovení § 336 zák. práce, tedy postup stanovený zákonem pro doručování písemností uvedených v ustanovení § 334 odst. 1 zák. práce prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb. Doručení výzvy k nástupu do zaměstnání proto podléhalo režimu ustanovení § 336 zák. práce. 31. Podle ustanovení § 336 odst. 3 zák. práce nebyl-li zaměstnanec, kterému má být písemnost doručena prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, zastižen, uloží se písemnost v provozovně provozovatele poštovních služeb nebo u obecního úřadu. Zaměstnanec se vyzve písemným oznámením o neúspěšném doručení písemnosti, aby si uloženou písemnost do 10 pracovních dnů vyzvedl; zároveň se mu sdělí, kde, od kterého dne a v kterou dobu si může písemnost vyzvednout. V oznámení podle věty druhé musí být zaměstnanec rovněž poučen o následcích odmítnutí převzetí písemnosti nebo neposkytnutí součinnosti nezbytné k doručení písemnosti. 32. Podle ustanovení § 336 odst. 4 zák. práce povinnost zaměstnavatele doručit písemnost je splněna, jakmile zaměstnanec písemnost převezme. Jestliže si zaměstnanec uloženou písemnost (odstavec 3) nevyzvedne do 10 pracovních dnů, považuje se za doručenou posledním dnem této lhůty; tato nedoručená písemnost se odesílajícímu zaměstnavateli vrátí. Jestliže zaměstnanec doručení písemnosti prostřednictvím provozovatele poštovních služeb znemožní tím, že poštovní zásilku obsahující písemnost odmítne převzít nebo neposkytne součinnost nezbytnou k doručení písemnosti, považuje se písemnost za doručenou dnem, kdy ke znemožnění doručení písemnosti došlo. Zaměstnanec musí být doručovatelem poučen o následcích odmítnutí převzetí písemnosti; o poučení musí být proveden písemný záznam. 33. Z citovaných ustanovení vyplývá, že z hlediska okamžiku, kdy se písemnost doručovaná prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb, jejíž doručení zaměstnanec svým chováním neznemožnil, považuje za doručenou, mohou při řádném postupu doručovatele nastat dvě situace. Je-li zaměstnanec doručovatelem zastižen a písemnost převezme, nastávají účinky doručení v okamžiku převzetí písemnosti. Nebyl-li zaměstnanec doručovatelem zastižen a písemnost byla při současném zanechání výzvy k jejímu vyzvednutí uložena u provozovatele poštovních služeb nebo u obecního úřadu, nastávají účinky doručení v okamžiku vyzvednutí písemnosti zaměstnancem, k němuž došlo v době 10 pracovních dnů od jejího uložení, nebo – za předpokladu, že písemné oznámení o výzvě k vyzvednutí zásilky obsahovalo všechny zákonem stanovené náležitosti – desátým pracovním dnem následujícím po dni, v němž byla uložená poštovní zásilka připravena pro zaměstnance k vyzvednutí. Z hlediska těchto zákonných ustanovení však odvolací soud okamžik, v němž byla žalobci doručena písemná výzva žalované k nástupu do zaměstnání, neposuzoval. Předčasný je tedy i jeho závěr o tom, zda a v jakém rozsahu se žalobce během vytýkaného období (12. 3. 2019 až 19. 3. 2019) neomluveného zameškání práce dopustil. 34. Protože rozsudek odvolacího soudu není správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu ve výroku o věci samé, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 8) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/22752/	31.08.2023	1 Ntd 2/2023	Sbírkový text rozhodnutí Vrchní soud v Praze ve věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 35 PP 118/2023 podle § 24 odst. 1 tr. ř. rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci je příslušný Okresní soud v Jablonci nad Nisou. I. Návrh na určení místní příslušnosti 1. Dne 24. 8. 2023 byl Vrchnímu soudu v Praze doručen návrh Okresního soudu v Sokolově ze dne 1. 8. 2023, sp. zn. 35 PP 118/2023, kterým tento soud podle § 24 odst. 1 tr. ř. předložil věc Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o příslušnosti soudu. 2. Vrchní soud v Praze na základě tohoto návrhu a spisového materiálu dospěl k následujícím zjištěním a právním závěrům. II. Rozhodnutí o místní příslušnosti 3. Stručně lze shrnout, že odsouzený E. G. podal dne 23. 3. 2023, tj. v době, kdy byl ve výkonu trestu ve Věznici Rýnovice, Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Jmenovaný okresní soud svou místní a věcnou příslušnost nerozporoval a dne 26. 5. 2023 ve věci vedené pod sp. zn. 1 PP 11/2023 negativně rozhodl o žádosti odsouzeného na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, resp. obhajobu za sníženou odměnu, pro řízení o podmíněném propuštění. Ke stížnosti odsouzeného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka Liberec dne 27. 6. 2023, sp. zn. 55 To 209/2023, toto rozhodnutí zrušil a Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou uložil o věci znovu jednat a rozhodnout. V odůvodnění svého usnesení krajský soud současně vyjádřil pochybnosti o tom, zda okresní soud je i nadále příslušný k rozhodování o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění s poukazem na skutečnost, že dne 1. 6. 2023 byl odsouzený přemístěn k dalšímu výkonu trestu odnětí svobody do Věznice Kynšperk nad Ohří. V návaznosti na to (a nepochybně i v reakci na písemný pokyn předsedy senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 28. 6. 2023, který je založen na č. l. 120 tr. spisu) Okresní soud v Jablonci nad Nisou spis postoupil Okresnímu soudu v Sokolově. 4. Podle § 320 odst. 2 tr. ř., kromě dalšího, rozhodnutí podle § 331 tr. ř. o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody, resp. o návrhu na podmíněné propuštění podle § 333 odst. 1 tr. ř., činí okresní soud, v jehož obvodu se trest odnětí svobody vykonává. Za místo výkonu trestu se považuje i pobočka nebo jiný detašovaný útvar věznice, není podstatné, zda se její sídlo nachází v obvodu jiného okresního soudu, tedy kam je taková pobočka organizačně začleněna. Pro určení příslušnosti jsou rozhodující skutečnosti, které jsou dány při zahájení řízení, jejich změna v průběhu řízení může být ale důvodem pro postup podle § 25 tr. ř. (srov. DRAŠTÍK, A., a kol. Trestní řád: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 848 až 900, a rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 7 Td 43/2017 , na které odkazuje Okresní soud v Sokolově ve svém návrhu, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 7 Td 6/2019 ). 5. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 7 Td 57/2020 , podáním žádosti bylo zahájeno řízení o podmíněném propuštění, přičemž pro místní příslušnost soudu, vyplývající ze skutečností daných při zahájení řízení, není podstatné, že odsouzený byl v mezidobí převezen pro výkon trestu do jiné věznice, neboť předmětem řízení je nadále rozhodnutí o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění, která byla doručena soudu v době, kdy odsouzený vykonával trest odnětí svobody ve věznici v jeho obvodu. 6. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 2152/22 , pro rozhodnutí o podmíněném propuštění není významné, že stěžovatel byl v mezidobí přemístěn k výkonu trestu do jiné věznice, jelikož stále jde o žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu, který vykonával v původní věznici. Pro určení příslušnosti jsou rozhodující skutečnosti, které jsou dány při zahájení řízení. 7. Podle § 12 odst. 10 tr. ř. kromě dalšího se trestním řízením rozumí řízení podle tohoto zákona. Vykonávací řízení ve smyslu tohoto zákonného ustanovení se nepochybně zahajuje prvním úkonem věcně a místně příslušného soudu směřujícím k vlastnímu rozhodnutí. 8. Vycházeje z výše uvedeného Vrchní soud v Praze rozhodl tak, že k projednání věci odsouzeného E. G. je podle § 24 odst. 1 tr. ř. i nadále příslušný Okresní soud v Jablonci nad Nisou.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/22764/	31.08.2023	23 Cdo 2856/2022	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 28 Co 249/2021. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se v řízení proti žalované domáhala určení vlastnického práva k pozemku parc. č. 1 v obci a k. ú. B. (dále také „sporný pozemek“). Tvrdila, že nebylo její vůlí převést sporný pozemek při prodeji pozemku parc. č. st. 2, jehož součástí je rodinný dům č. p. 3, a pozemků parc. č. st. 4, jehož součástí je stavba bez č. p. nebo č. e., parc. č. 5 a parc. č. 6, vše v obci a k. ú. B., na žalovanou. Sporný pozemek byl původně k prodeji rovněž nabízen, ale žalobkyně a žalovaná se na jeho prodeji nedohodly, což se odrazilo i na výši kupní ceny. Pouze chybou při přepisu údajů došlo k zahrnutí sporného pozemku do předmětu koupě v písemné kupní smlouvě ze dne 30. 10. 2015. Sporný pozemek však nebyl ani po podpisu kupní smlouvy žalované předán, což vyplývá i z předávacího protokolu ze dne 1. 11. 2015. Skutečnost, že sporný pozemek neměla žalobkyně v úmyslu převést kupní smlouvou na žalovanou, byla žalované známa. 2. Okresní soud v Kladně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 6. 2021, č. j. 18 C 1/2017-338, určil, že žalobkyně je vlastníkem sporného pozemku (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi (výrok II) a o náhradě nákladů státu (výrok III). 3. K odvolání žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II co do výše povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení žalobkyni a ve výroku III tak, že se o náhradě nákladů řízení státu nerozhoduje; ve výroku I odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I napadeného rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku odvolacího soudu). 4. Odvolací soud poté, co doplnil dokazování, vyšel ze skutkových zjištění, podle kterých se žalobkyně jako prodávající a žalovaná jako kupující před tím, než uzavřely písemnou kupní smlouvu, ústně i prostřednictvím e-mailové komunikace dohodly na tom, že předmětem koupě bude pozemek parc. č. st. 2, jehož součástí je dům č. p. 3, a pozemky parc. č. st. 4, jehož součástí je stavba bez č. p. nebo č. e., parc. č. 5 a parc. č. 6, vše v obci a v k. ú. B. (dále jen „sousední nemovitosti“) za kupní cenu ve výši 3 500 000 Kč. Při vyhotovení písemného znění kupní smlouvy bratrem žalobkyně, O. S., byl však chybně v rámci výčtu převáděných nemovitostí uveden také sporný pozemek, o jehož prodeji účastnice původně rovněž jednaly, nakonec se však dohodly na tom, že nebude předmětem koupě a na jeho případném prodeji se strany dohodnou v budoucnu. Ačkoliv si žalovaná byla před podpisem písemné kupní smlouvy vědoma skutečnosti, že žalobkyně nemá v úmyslu pozemek parc. č. 1 v obci a k. ú. B. převést na žalovanou, žalobkyni na ni neupozornila. V tomto znění tak byla smlouva dne 30. 10. 2015 účastnicemi podepsána a na jejím základě bylo do katastru nemovitostí vloženo vlastnické právo žalované ke všem ve smlouvě uvedeným nemovitým věcem, včetně sporného pozemku. 5. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že mezi účastnicemi došlo k uzavření kupní smlouvy, která je však v části týkající se převodu sporného pozemku podle § 584 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, neplatná, neboť žalovaná využila omylu žalobkyně při přípravě písemné kupní smlouvy a ačkoli o tomto omylu již před samotným podpisem této smlouvy věděla, využila jej a žalobkyni na něj neupozornila, byť pro ni taková povinnost vyplývala z principu poctivosti upraveného v § 6 o. z. V dané věci bylo podle odvolacího soudu možné na žalované spravedlivě požadovat, aby žalobkyni na její omyl upozornila, a to s ohledem na zjištěné okolnosti jednání o obsahu smlouvy. Jednání žalované je tak podle odvolacího soudu nutné kvalifikovat jako nepoctivé jednání, a důsledky omylu žalobkyně posoudit podle § 584 odst. 2 o. z. Odvolací soud k tomu dále doplnil, že i když žalobkyně projevila svou vůli v návrhu kupní smlouvy nesprávně, byl skutečný úmysl žalobkyně žalované znám, a kupní smlouva má proto jen takové následky, které odpovídají úmyslu žalobkyně. Odvolací soud na tomto základě rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé jako věcně správný potvrdil. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v celém jeho rozsahu) napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu posoudil otázku právní relevance omylu žalobkyně. Žalovaná zejména namítala, že odvolací soud nijak nezkoumal a nezohlednil, zda byl omyl žalobkyně omluvitelný. Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se žaloba na určení vlastnického práva žalobkyně ke spornému pozemku zamítá, a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudy všech stupňů, případně aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Spolu s dovoláním žalovaná podala také návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí, který odůvodnila svými obavami před nemožností znovu nabýt sporný pozemek v případě, kdyby Nejvyšší soud shledal její dovolání důvodným. 7. O návrhu žalované na odklad právní moci napadeného rozhodnutí rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 11. 2022, č. j. 23 Cdo 2856/2022-463 , tak, že tento návrh zamítl. 8. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalovanou vymezená právní otázka je pro dané rozhodnutí nevýznamná, a nemůže tak zakládat přípustnost dovolání. Nadto s odkazem na odbornou literaturu vyjádřila přesvědčení, že v případě omylu vyvolaného lstí, by se hledisko omluvitelnosti omylu jednajícího nemělo uplatňovat. Na tomto základě pak ve vyjádření navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, případně zamítl a žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení. III. Přípustnost dovolání 9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 10. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a osobou k tomu oprávněnou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. 11. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání. 12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 14. Dovolání je přípustné pro posouzení otázky právní relevance omylu jednajícího při vymezení předmětu kupní smlouvy, neboť jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu v poměrech právní úpravy účinné ode dne 1. 1. 2014 nebyla vyřešena. IV. Důvodnost dovolání 15. Dovolání je důvodné. Rozhodná právní úprava 16. Podle § 555 odst. 1 o. z. se právní jednání posuzuje podle svého obsahu. 17. Podle § 556 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odstavec první). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (odstavec druhý). 18. Podle § 583 o. z. jednal-li někdo v omylu o rozhodující okolnosti a byl-li v omyl uveden druhou stranou, je právní jednání neplatné. 19. Podle § 584 odst. 2 o. z. bylo-li právně jednáno v omylu vyvolaném lstí, je právní jednání neplatné, třebaže se omyl týkal jen vedlejší okolnosti. Vztah právní úpravy omylu a výkladu právního jednání 20. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2042/2020 , uveřejněném pod číslem 98/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že omyl lze považovat za vadu právního jednání (resp. vadu vůle či jejího projevu) založenou na nesprávné představě jednajícího o určité skutečnosti týkající se jeho právního jednání, přitom může být spojen s vůlí jednajícího i s jeho projevem [v literatuře srov. například Handlar, J. in Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654), 1. vydání, 2014, s. 2101-2111]. 21. Právní doktrína rozeznává celou řadu druhů omylů (v podrobnostech srov. například Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek III, § 419-654. Praha: Leges, 2014, s. 755-762). Omyl se může týkat jakékoli skutečnosti významné pro provedení právního jednání, zejména jeho právního důvodu (error in negotio) , osoby, vůči níž jednající projevuje svou vůli (error in persona) , či předmětu právního jednání, kdy dochází buď k záměně totožnosti předmětu (error in corpore) , nebo jeho vlastností (error in qualitate) [srov. Handlar, J. in: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654), 2. vydání, 2022, s. 1869-1877, § 583, marg. č. 2]. 22. Omyl je třeba odlišovat od případů falsae demonstratio , tj. případů, kdy jedna strana omylem učiní projev, který má objektivně jiný význam, než který mu sama přisuzovala. Pokud adresát tohoto jednání jednal v důvěře v takto projevený objektivní význam právního jednání, je právně relevantní právě tento objektivní význam a jednající strana se nacházela v omylu. Pokud však adresát znal skutečnou vůli adresáta, je relevantní zásadně tato skutečná vůle a objektivně projevené je pouhá falsa demonstratio ; v takovém případě nejde vůbec o případ omylu (srov. Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář, Svazek III, § 419-654. Praha: Leges, 2014, s. 755). 23. K témuž závěru dospěla již předválečná odborná literatura, podle níž „[k] omylu jest přihlížeti teprve tam, kde vzniká skutečný rozpor mezi vůlí a jejím projevem. Jest tudíž nutno, každé prohlášení vůle nejprve vyložiti, neboť pravá vůle může se uplatniti, třeba by dala zjistiti se teprve opravným výkladem nesprávného prohlášení. … Proto platí také při právních jednáních mezi živými to, co skutečně bylo chtěno, nikoli, co mylně prohlášeno, rozuměla-li druhá strana prohlášení tak, jak bylo míněno, anebo když strany totéž chtěly a obě svou vůli mylně vyjádřily“ [viz Mayr, R. Soustava občanského práva. Kniha prvá: nauky obecné. Brno: Barvič & Novotný, 1922, s. 155, který na podporu tohoto závěru odkazuje (v pozn. č. 1) na rozhodnutí býv. rakouského Nejvyššího soudního dvora ze dne 15. 2. 1899, č. 1237, uveřejněné ve Sbírce civilněprávních rozhodnutí c. a k. Nejvyššího soudního dvora, nová řada, svazek 36, pod č. 513]. 24. Současná domácí odborná literatura k tomu doplňuje, že „[u] adresovaného jednání může dojít k tomu, že adresát zná skutečnou vůli auktora (jednajícího), byť je objektivní význam jeho projevu od této vůle odlišný. Jde o situaci, kdy auktor učiní projev, jehož objektivní význam neodpovídá tomu, co chtěl vyjádřit, adresát přesto ví, co chtěl auktor vyjádřit. V této situaci není dotčena dobrá víra adresáta, která by vyžadovala právní ochranu. Proto i v tomto případě je určující skutečná vůle učiněná ve srozumění s adresátem a nikoli objektivní význam projevu (viz Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář, Svazek III, § 419-654. Praha: Leges, 2014, s. 478). 25. Rovněž v německé vědě soukromého práva se prosadilo mínění, že v případech tzv. falsae demonstratio se nechrání důvěra adresáta v objektivní smysl právního jednání, nýbrž je chráněn zájem stran na tom, aby nastoupil jimi zamýšlený právní následek [srov. Vogenauer, S. in Schmoeckel, M. (ed.) Historisch-kritischer Kommentar zum BGB, Band I, Allgemeiner Teil, §§ 1-240, Tübingen: J.C.B. Mohr (Paul Siebeck), 2003, §§ 133, 157, marg. č. 88]. Obdobný přístup se v současnosti uplatňuje i v rakouském soukromém právu (srov. k tomu Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654. Praha: Leges, 2014, s. 479, marg. č. 88). 26. Výše uvedeným závěrům odpovídá i judikatura Ústavního soudu, který již za platnosti občanského zákoníku z roku 1964 opakovaně vyslovil, že doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy (srov. již nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03 , uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, k jehož závěrům se Ústavní soud přihlásil rovněž v poměrech nové soukromoprávní úpravy např. v nálezu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. I. ÚS 2337/21 ). Tyto závěry přejal ve své judikatuře rovněž Nejvyšší soud (srov. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1893/2011 ). 27. Interpretaci výkladových pravidel obsažených v § 555 a násl. o. z. poskytl dovolací soud např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017 , uveřejněném pod číslem 4/2019 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém uvedl, že ustanovení § 555 odst. 1 o. z. formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování. Skutečnost, že osoba činící právní jednání jej nesprávně (např. v důsledku svého mylného právního názoru) označí, nemá při výkladu právního jednání zásadně žádný význam (srov. důvodovou zprávu a v právní teorii např. Melzer, F. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654. Praha: Leges, 2014, s. 578). 28. Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním) [srov. Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol., op. cit. výše, s. 594-595, nebo Handlar, J. in Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1989]. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání (shodně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2706/2016 , či ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2486/2020 ). 29. Jak vyplývá ze shora citované judikatury k platné právní úpravě, výkladu podle § 555 a násl. o. z. podléhá jakékoliv právní jednání, tedy i takové, jehož význam se objektivně jeví jako jasný či nepochybný. Výkladové pravidlo obsažené v § 556 odst. 1 věta první o. z. s sebou však nese následek, že konstitutivním prvkem právního jednání, popř. smlouvy, je skutečná vůle jednajícího, byla-li druhé straně známa, anebo musela-li o ní vědět, naproti tomu její nesprávné vyjádření, byť by objektivně nevzbuzovalo pochybnosti, je v takovém případě pouhé falsa demonstratio , které zůstává bez právního významu (srov. Melzer, F. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654. Praha: Leges, 2014, s. 479). 30. Z výše uvedeného se podává, že o omylu a jeho právní relevanci lze uvažovat pouze za předpokladu, že skutečnou vůli jednajícího (jednajících), jež byla nebo musela být adresátovi (adresátům) známa, se nepodaří výkladem právního jednání při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností zjistit. Pokud tedy adresátovi právního jednání – s přihlédnutím k předcházejícímu i následnému jednání stran – byl či musel být známý skutečný úmysl (skutečná vůle) jednajícího, při výkladu předmětného právního jednání je nutno tento úmysl upřednostnit před jeho vnějším projevem, např. objektivním významem užitých slov (srov. § 556 odst. 1 věta první o. z.). Posouzení v poměrech projednávané věci 31. V projednávané věci odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, podle nichž žalobkyně zaslala žalované (a ta následně podepsala) písemný návrh kupní smlouvy, v němž byl do předmětu koupě chybně (chybou bratra žalobkyně) zahrnut také sporný pozemek parc. č. 1 v obci a k. ú. B., o němž se účastnice dohodly, že nebude předmětem koupě. Uvedený skutkový stav soud posoudil po právní stránce tak, že žalovaná nepoctivě (lstivě) využila omylu žalobkyně, ačkoliv o něm věděla a bylo po ní možno spravedlivě požadovat, aby žalobkyni na její omyl upozornila, a proto kupní smlouva byla v daném rozsahu podle § 584 odst. 2 o. z. neplatná. 32. K uvedenému posouzení dospěl odvolací soud přes skutečnost, že při výkladu předmětné kupní smlouvy provedeném v souladu s § 555 a násl. o. z. zjistil, že se účastnice dohodly, že parc. č. 1 v obci a k. ú. B. nebude předmětem koupě a žalované byla známa skutečná vůle žalobkyně, jež neměla v úmyslu tento pozemek na žalovanou převést, byť do návrhu kupní smlouvy byl tento pozemek chybně zahrnut. Odvolací soud se za uvedené situace zabýval aplikací ustanovení § 584 odst. 2 o. z. na takto zjištěný skutkový stav nadbytečně, neboť již na základě provedeného výkladu předmětné kupní smlouvy bylo možno dospět závěru, že se pozemek parc. č. 1 v obci a k. ú. B. vůbec nestal předmětem koupě, jestliže skutečná vůle smluvních stran k jeho převodu na žalovanou nesměřovala. Vyjádřeno jinak, aplikace ustanovení § 584 odst. 2 o. z. by mohla přicházet v úvahu až v případě, že se rozpor mezi vůlí jednajícího a jejím projevem nepodaří překlenout výkladem dotčeného právního jednání, což však není případ projednávané věci. 33. Uvedené úvahy jsou tak podkladem pro závěr, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je ve výsledku (byť z částečně odlišných důvodů) věcně správné. 34. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení před soudy obou stupňů takovými vadami řízení zatíženo nebylo. 35. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovoluje Nejvyššímu soudu změnit rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, je odtud zřejmé, že Nejvyšší soud je může i „potvrdit“ (zamítnout dovolání), je-li ve výsledku správné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.] (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 29 ICdo 127/2020 , nebo ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 ICdo 76/2015 ).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/22905/	31.08.2023	30 Cdo 63/2023	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2022, sp. zn. 68 Co 219/2022, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně, obchodní společnost, jejímž předmětem podnikání je maloobchod s tabákovými výrobky, specializovaný maloobchod a maloobchod se smíšeným zbožím, se domáhá náhrady škody ve výši 1 139 123 Kč s příslušenstvím, která jí měla vzniknout v důsledku krizových opatření, konkrétně usnesení vlády České republiky z roku 2020 č. 1103, 1116, 1192, 1196, 1201, 1332, 1294, 1374, 1376 a z roku 2021 č. 12, 57, 126 a 197, jimiž byl v určitých specifikovaných časech omezen a posléze zcela zakázán maloobchodní prodej a prodej a poskytování služeb mj. v provozovně žalobkyně. Tvrzená škoda podle žalobkyně představuje její ušlý zisk za období od 28. 10. 2020 do 28. 2. 2021 ve výši 1 100 123 Kč. K modelaci výše ušlého zisku vyšla z dat pokladního a evidenčního systému a evidovaných tržeb v období od 26. 2. 2007 do 23. 3. 2021, přičemž srovnala zisk realizovaný v období od 12. 3. 2019 do 17. 5. 2019 se ziskem realizovaným v období od 12. 3. 2020 do 17. 5. 2020 a dovozovala, že snížení zisku o 13,068 % bylo způsobeno poklesem spotřebitelské poptávky. Dále srovnala zisk realizovaný v období 28. 10. 2019 do 28. 2. 2020 se ziskem realizovaným v období od 28. 10. 2020 do 28. 2. 2021 a dovozovala, že ve snížení zisku o 32,421 % se již projevila předmětná krizová opatření. V důsledku přijatých krizových opatření tak mělo dojít k poklesu jejího zisku o 19,353 %, když se jedná o rozdíl mezi snížením zisku o 32,421 % a snížením zisku o 13,068 %. Žalobkyně se dále domáhala náhrady škody v podobě nákladů na její právní zastoupení ve výši 39 000 Kč, kdy i tato škoda jí měla vzniknout v důsledku jí uvedených krizových opatření. Žalobkyně zdůraznila, že stát podle ustanovení § 36 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), objektivně odpovídá za škodu vzniklou v důsledku přijatých krizových opatření, a to bez ohledu na to, zda jejich přijetí bylo správné či nezbytné. Příslušenství ve formě úroku z prodlení pak požadovala od 11. 4. 2021, když uvedla, že dne předcházejícího, kdy podala žádost o odškodnění, nastala splatnost pohledávky. 2. Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 3. 2022, č. j. 12 C 212/2021-29, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 1 139 123 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na nákladech řízení částku 600 Kč (výrok II). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně provozuje obchod se smíšeným zbožím v P. s nepřetržitou otevírací dobou. 5. Usnesením vlády ČR ze dne 12. 3. 2020, č. 194, byl s účinností od 12. 3. 2020, vyhlášen na území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu Covid-19 nouzový stav na dobu 30 dnů. Usnesením vlády ČR ze dne 9. 4. 2020, č. 396, a ze dne 30. 4. 2020, č. 485, byl vyhlášený nouzový stav prodloužen až do 17. 5. 2020. Usnesením vlády ČR ze dne 30. 9. 2020, č. 957, byl s účinností od 5. 10. 2020 vyhlášen na území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu Covid-19 nouzový stav na dobu 30 dnů. Usnesením vlády ČR ze dne 30. 10. 2020, č. 1108, ze dne 20. 11. 2020, č. 1195, ze dne 10. 12. 2020, č. 1294, ze dne 23. 12. 2020, č. 1373, ze dne 22. 1. 2021, č. 55, ze dne 14. 2. 2021, č. 125, ze dne 26. 2. 2021, č. 196, a ze dne 26. 3. 2021, č. 314, byl vyhlášený nouzový stav postupně prodlužován až do 11. 4. 2021. 6. V návaznosti na výše uvedená usnesení vlády ČR o vyhlášení nouzového stavu rozhodla vláda ČR o přijetí následujících krizových opatření ve smyslu ustanovení § 5 písm. e) a § 6 odst. 1 písm. b) krizového zákona. 7. Usnesením vlády ČR ze dne 26. 10. 2020, č. 1103, byl s účinností od 28. 10. 2020 do 3. 11. 2020 zakázán maloobchodní prodej a prodej a poskytování služeb v provozovnách v neděli po celý den a v pondělí až v sobotu mezi 20:00 až 4:59 hodinou. Platnost zákazu byla následně prodloužena do 20. 11. 2020 usnesením vlády ČR ze dne 30. 10. 2020, č. 1116. Usnesením vlády ČR ze dne 16. 11. 2020, č. 1192, byl s účinností od 18. 11. 2020 do 20. 11. 2020 zakázán maloobchodní prodej a prodej a poskytování služeb v provozovnách v neděli, ve státní svátek a v ostatní svátek po celý den a v pondělí až v sobotu mezi 21:00 až 4:59 hodin. Usnesením vlády ČR ze dne 20. 11. 2020, č. 1196, byla prodloužena účinnost usnesení č. 1192 do 22. 11. 2020. Usnesením vlády ČR ze dne 20. 11. 2020, č. 1201, byl s účinností od 23. 11. 2020 do 12. 12. 2020 zakázán maloobchodní prodej a prodej a poskytování služeb v provozovnách v neděli, ve státní svátek a v ostatní svátek po celý den, a v pondělí až v sobotu v čase mezi 23:00 až 4:59 hodin. Usnesením vlády ČR ze dne 10. 12. 2020, č. 1294, byla prodloužena platnost všech přijatých krizových opatření do 23. 12. 2020. Usnesením vlády ČR ze dne 14. 12. 2020, č. 1332, byl s účinností od 18. 12. 2020 do 23. 12. 2020 zakázán maloobchodní prodej a prodej a poskytování služeb v provozovnách ve státní svátek a v ostatní svátek po celý den, a v ostatní dny v čase mezi 23:00 až 4:59 hodin. Usnesením vlády ČR ze dne 23. 12. 2020, č. 1374, byla prodloužena platnost usnesení č. 1332 do 26. 12. 2020. Usnesením vlády ČR ze dne 23. 12. 2020, č. 1376, byl s účinností od 27. 12. 2020 do 10. 1. 2021 zakázán maloobchodní prodej a prodej a poskytování služeb v provozovnách ve státní svátek a v ostatní svátek po celý den, a v ostatní dny v čase mezi 21:00 až 4:59 hodin. Platnost usnesení č. 1376 byla prodloužena nejprve usnesením vlády ČR ze dne 7. 1. 2021, č. 12, následně ze dne 22. 1. 2021, č. 57, ze dne 14. 2. 2021, č. 126, a ze dne 26. 2. 2021, č. 197, až do 28. 2. 2021. 8. Dne 12. 4. 2021 vyzvala žalobkyně žalovanou k náhradě škody. Vláda postoupila její žádost Ministerstvu vnitra, které však její nárok dne 14. 6. 2021 odmítlo. K otázce výše škody soud prvního stupně žádné dokazování nevedl pro nadbytečnost. 9. V rámci právního posouzení soud prvního stupně nejprve vyloučil aplikaci zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), neboť ani nebylo tvrzeno, že by příčinou škody měl být nesprávný úřední postup orgánu státu či jím vydané nezákonné rozhodnutí. Dále soud prvního stupně postupoval podle krizového zákona a dospěl k závěru, že žalobkyni právo na náhradu škody nenáleží. Odpovědnost státu za škodu vzniklou v souvislosti s přijatými krizovými opatřeními je upravena v § 36 krizového zákona, přičemž se jedná o odpovědnost objektivní s možností liberace v případě, že si poškozený škodu způsobil sám. Podmínky odpovědnosti státu podle tohoto ustanovení představuje dle soudu prvního stupně 1) přijetí krizového opatření za vyhlášeného nouzového stavu, 2) činnost orgánu provádějícího krizové opatření proti individuálně určenému subjektu, 3) vznik nahraditelné škody, 4) příčinná souvislost mezi zmíněnou činností orgánu a vznikem škody, 5) absence liberačního důvodu, a 6) řádné uplatnění nároku v prekluzívní lhůtě. Podmínky ad 1) a ad 5) jsou v tomto případě podle soudu prvního stupně splněny, neboť za vyhlášeného nouzového stavu byla vládou přijata krizová opatření a nebylo ani tvrzeno, že by si škodu způsobila žalobkyně sama. Podmínky ad 2) a ad 3) však již podle soudu prvního stupně naplněny nejsou. K nesplnění podmínky ad 2) soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně tvrdila, že jí škoda byla způsobena již přijetím krizových opatření, která nařizovala zákaz prodeje a v této souvislosti i vynaložila náklady na právní služby. Výslovně uvedla, že žádné individuální rozhodnutí ukládající jí poskytnout věcný prostředek v souvislosti s činností krizových orgánů vydáno nebylo a nevznikla jí ani újma na zdraví. Soud prvního stupně k tomu uvedl, že předmětná krizová opatření však měla povahu obecně závazného právního aktu (právního předpisu), byla pramenem obecné právní regulace, dopadala na neurčitý a individuálně neurčený okruh osob, jimž stanovila právní povinnosti, přičemž není rozhodné, že pro určité subjekty v opatřeních existovaly výjimky. Stát přitom nenese podle soudu prvního stupně právní odpovědnost za normotvorbu, za obsah právních předpisů, za újmu vzniklou osobám tím, že plní právní povinnosti založené právními předpisy. Taková odpovědnost státu není zakotvena žádným právním předpisem a nebyla dosud dovozena ani soudní judikaturou. Soud prvního stupně zdůraznil, že stát odpovídá pouze za škodu způsobenou jeho činností při provádění konkrétních krizových opatření, která mají individuální povahu a jsou zaměřena vůči konkrétním právnickým a fyzickým osobám. Žádné krizové opatření nebylo směřováno individuálně vůči žalobkyni. 10. Smyslem ustanovení § 36 krizového zákona je podle soudu prvního stupně odškodňovat případy škod vzniklých přímo při činnosti složek státu provádějících krizová opatření, čemuž nasvědčuje i důvodová zpráva ke krizovému zákonu. Takto pojatá odpovědnost vychází z principu „zvláštní oběti“, kdy je třeba rozlišovat mezi individuálním opatřením coby zásahem do individuálních práv a majetkové sféry jednotlivce ve prospěch celku při řešení krizové situace, jež zasluhuje odškodnění, a plošným omezením určitých práv a svobod neurčitého okruhu osob přijatým obecně závazným právním předpisem při řešení krizového stavu. Měl-li by zákonodárce v úmyslu odškodnit plošně veškerou škodu vzniklou již v důsledku přijatých krizových opatření povahy obecně závazného právního předpisu, vedlo by to k destabilizaci veřejných rozpočtů a ohrožení základních funkcí státu, přičemž takto pojatá odpovědnost státu by ho vedla k odrazení od přijetí efektivních krizových opatření. K nesplnění podmínky ad 3) soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně ani vznik nahraditelné škody netvrdila, když předmětem náhrady není veškerá škoda, ale pouze škoda věcná, čímž je třeba rozumět škodu spočívající ve zničení, ztrátě či poškození ať už movité či nemovité věci, škoda spočívající v omezení vlastnického nebo užívacího práva, v poskytnutí věcného prostředku, ve vykonání pracovní povinnosti nebo pracovní výpomoci, újma na zdraví. Při výkladu pojmu věcná škoda je třeba se podle soudu prvního stupně přidržet kromě gramatického výkladu textu zákona také výkladu historického, když ve stejném roce, jako v případě krizového zákona, byl poslanecké sněmovně předložen také zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, přičemž v něm byl pojem věcná škoda definován jako škoda vzniklá poškozením, zničením nebo ztrátou věci, jakož i škoda vzniklá odcizením věci, pozbyla-li fyzická osoba schopnost ji opatrovat. Závěrem soud prvního stupně uvedl, že krizový zákon je speciální úpravou odpovědnosti státu za škodu ve vztahu k obecné úpravě náhrady škody obsažené v zákoně č. 89/2012, občanský zákoník. 11. Odvolací soud vyšel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně. Uvedl, že danou problematikou se opakovaně zabýval se závěrem, že ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona se vztahuje na náhradu škody vzniklou osobě, jež byla adresátem krizového opatření individuální povahy, a to při jeho faktickém provádění, přičemž neshledal důvod se od již vysloveného názoru odchýlit a na níže uvedená rozhodnutí, z nichž cituje, zcela odkazuje. Odvolací soud upozornil na rozsudek ze dne 17. 2. 2022, č. j. 70 Co 32/2022-310, jímž odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 11. 2021, č. j. 43 C 92/2021-286, kdy se jednalo o mimořádná opatření vydaná Ministerstvem zdravotnictví na základě zákona o ochraně veřejného zdraví přijatá z důvodu pandemie Covid-19, odvolací soud mimo jiné uvedl, že „výkladem § 36 odst. 1 krizového zákona dle ratia legis tak nelze učinit jiný závěr než ten, že smyslem zákona je odškodňovat pouze výjimečné případy škod vzniklých přímo při činnosti složek státu provádějících krizová opatření, při uložení poskytnutí věcných prostředků nebo při cvičeních dle krizového zákona. Takový výklad plně odpovídá zmíněnému historickému kontextu přijetí krizového zákona, kdy povodně nevyžadovaly plošné utlumení všech aktivit, a nebylo přitom v možnostech zákonodárce předvídat, že krizový zákon bude aplikován i na situace, kdy hlavní (a do doby dostupnosti očkovací látky i jedinou) ochranou proti probíhající pandemii bude radikální plošné omezení sociálních kontaktů. Dle § 36 odst. 1 krizového zákona tedy stát odpovídá pouze za škodu způsobenou jeho činností při provádění konkrétních krizových opatření, která mají individuální povahu a jsou zaměřená vůči konkrétním právnickým a fyzickým osobám. Nelze dovodit odpovědnost státu za škody způsobené plošným omezením práv a svobod neurčitému okruhu osob přijetím plošně a všeobecně závazným krizovým opatřením“. Dále odvolací soud odkázal na rozsudek ze dne 23. 2. 2022, č. j. 23 Co 40/2022-93, ve kterém se jednalo o mimořádné opatření vydané vládou z důvodu pandemie Covid-19, a ve kterém soud dovodil, že „citované ustanovení nezakládá odpovědnost státu za škodu vzniklou (samotným) přijetím předmětných krizových opatření, neboť ty samy mají právní povahu obecně závazného právního aktu, jsou pramenem obecné právní regulace dopadající na neurčitý a individuálně neurčený okruh osob, kterým stanoví právní povinnosti; stát nenese v obecné rovině odpovědnost za normotvorbu a za újmu vzniklou osobám tím, že plní právní povinnosti založené právním předpisem; taková odpovědnost státu nevyplývá z žádného právního předpisu a nebyla dovozena ani judikaturou; v intencích ustanovení § 36 krizového zákona stát odpovídá pouze za škodu při provádění konkrétních krizových opatření, která mají individuální povahu a jsou zaměřena vůči konkrétní právnické nebo fyzické osobě, jak vyplývá ohledně i ze smyslu zákona, kdy záměrem bylo odškodňovat pouze výjimečné případy škod vzniklých přímo při činnosti složek státu provádějících krizová opatření, například poskytnutí věcných prostředků či při cvičeních dle krizového zákona“. Závěrem odvolací soud citoval rozsudek ze dne 29. 6. 2022, č. j. 28 Co 154/2022-104, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 8. 2022, č. j. 28 Co 154/2022-109, kde odvolací soud uvedl, že „vytýkané usnesení o přijetí krizového opatření má právně povahu obecného normativního právního aktu a nemůže mít povahu individuálního zásahu. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že nedochází k zásahu do individuálního práva a majetkové sféry jednotlivce ve prospěch celku při řešení krizové situace, jež zasluhuje odškodnění. Plošným omezením určitých práv a svobod neurčitému okruhu osob přijatým obecně závazným právním předpisem při řešení krizového stavu k zásahu do individuálního práva žalobkyně nedošlo“. Odvolací soud z výše uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně jak ve výroku o věci samé, tak i v akcesorickém výroku o náhradě nákladů řízení, podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně správný potvrdil, aniž se již zabýval tím, zda se v případě žalobkyně jednalo o nahraditelnou škodu či nikoliv. II. Dovolání a vyjádření k němu 12. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroku I dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody. 13. Odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda na daný skutkový stav může být aplikován výklad ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona, i když všechna krizová opatření, kterými byl v určitých specifikovaných časech omezen a posléze zcela zakázán maloobchodní prodej a prodej a poskytování služeb v provozovnách, směřovala proti okruhu blíže neurčených adresátů, neměla tedy individuální povahu. Přípustnost dovolání ohledně dané otázky spatřuje žalobkyně v tom, že uvedená otázka nebyla dosud v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena. 14. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání 15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 16. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. (a § 241a odst. 2 o. s. ř.). 17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 19. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. 20. Z hlediska hmotného práva záviselo rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení otázky podmínek odpovědnosti státu za škodu způsobenou provedením krizového opatření podle § 36 odst. 1 krizového zákona, a to co do povahy krizového opatření a výkladu pojmu „provedení krizového opatření“. Ohledně této otázky je dovolání přípustné, neboť ji odvolací soud dílem posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a dílem jde o otázku v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešenou. 21. Nejvyšší soud k tomu dodává, že otázka, pro jejíž řešení je dovolání přípustné, se týká dílčí složky právního titulu, na jehož základě měly vzniknout celkem dva nároky uplatněné žalobkyní (nárok na náhradu škody spočívající v ušlém zisku a nárok na náhradu škody spočívající v nákladech právního zastoupení). Protože právě otázka existence dílčí složky daného právního titulu, nikoli jednotlivé nároky žalobkyně, jsou předmětem dovolání, neuplatní se v této věci omezení přípustnosti dovolání obsažené v ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2478/2015 , uveřejněný pod č. 9/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání žalobkyně je tedy přípustné i co do žalobkyní uplatněného nároku na náhradu škody spočívající v nákladech právního zastoupení, byť svou výší nepřesahuje částku 50 000 Kč ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. IV. Důvodnost dovolání 22. Dovolání je důvodné. 23. Podle § 2 písm. c) krizového zákona pro účely tohoto zákona se rozumí krizovým opatřením organizační nebo technické opatření určené k řešení krizové situace a odstranění jejích následků, včetně opatření, jimiž se zasahuje do práv a povinností osob. 24. Podle § 5 písm. e) krizového zákona za nouzového stavu nebo za stavu ohrožení státu lze na nezbytně nutnou dobu a v nezbytně nutném rozsahu omezit právo provozovat podnikatelskou činnost, která by ohrožovala prováděná krizová opatření nebo narušovala, popřípadě znemožňovala jejich provádění. 25. Podle § 6 odst. 1 písm. b) krizového zákona je vláda oprávněna v době trvání nouzového stavu na nezbytně nutnou dobu a v nezbytně nutném rozsahu nařídit zákaz vstupu, pobytu a pohybu osob na vymezených místech nebo území. 26. Podle § 36 odst. 1 krizového zákona je stát povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními (§ 39 odst. 5) prováděnými podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám. 27. Podle § 36 odst. 2 krizového zákona náhrada věcné škody vzniklé při činnosti orgánů provádějících krizová opatření nebo při uloženém poskytnutí věcných prostředků se poskytuje podle právních předpisů platných v době vzniku škody. 28. Podle § 36 odst. 4 krizového zákona peněžní náhradu poskytne ten orgán krizového řízení, který nařídil krizové opatření nebo cvičení, při němž anebo v jehož důsledku vznikla škoda či újma. 29. Odvolací soud postavil zamítnutí žaloby na dvou argumentech. Zaprvé ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona nezakládá odpovědnost státu za škodu vzniklou (samotným) přijetím předmětných krizových opatření, neboť ta sama mají právní povahu obecně závazného právního aktu, jsou pramenem obecné právní regulace dopadající na neurčitý a individuálně neurčený okruh osob, kterým stanoví právní povinnosti; stát nenese v obecné rovině odpovědnost za normotvorbu a za újmu vzniklou osobám tím, že plní právní povinnosti založené právním předpisem. Zadruhé má stát odpovídat podle § 36 odst. 1 krizového zákona pouze za škodu způsobenou jeho činností při provádění konkrétních krizových opatření. 30. K podmínkám odpovědnosti státu za škodu způsobenou v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními se Nejvyšší soud již v minulosti vyjádřil. Z ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona je podle Nejvyššího soudu zřejmé, že institut odpovědnosti za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovým opatřením je speciální normou obsahující zvláštní skutkovou podstatu odpovědnosti státu za škodu, která se řídí právě tímto zákonem, nikoliv zákonem č. 82/1998 Sb. či obecným předpisem. Zakládá přitom odpovědnost bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a na rozdíl od uvedeného zákona nevyžaduje, aby škoda byla vyvolána nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. Tato speciální odpovědnost je založena na současném splnění předpokladů, jimiž je 1. provedení krizového opatření, 2. vznik škody a 3. příčinná souvislost mezi krizovým opatřením a vznikem škody. Stát se může odpovědnosti zprostit, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že poškozený si způsobil škodu sám. Z dikce ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona je nepochybné, že odpovědnou osobou je stát (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1649/2007 , uveřejněný pod č. 10/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 31. V souvislosti s tím a v návaznosti na dovolatelkou vymezený dovolací důvod a argumentaci odvolacího soudu, se Nejvyšší soud na prvém místě zabýval otázkou, zda činí krizový zákon rozdíl mezi krizovými opatřeními, která působí na území celé České republiky, a těmi, která směřují vůči konkrétní osobě nebo konkrétně vymezenému okruhu osob. 32. Z textu krizového zákona přitom taková distinkce neplyne. Jeho ustanovení § 2 písm. c) definuje krizové opatření jako organizační nebo technické opatření určené k řešení krizové situace a odstranění jejích následků, včetně opatření, jimiž se zasahuje do práv a povinností osob. Z jazykového vyjádření přitom neplyne, že by okruh osob, do jejichž práv a povinností krizové opatření zasahuje, musel být konkrétně vymezen nebo omezen. 33. K určitému omezení okruhu osob, které mohou mít nárok na náhradu škody podle § 36 odst. 1 krizového zákona, dochází z povahy věci jen proto, že konkrétní krizové opatření nezasahuje škodu působícím způsobem do práv všech osob, ale typicky jen těch, kterých se týká. V případě dovolatelky opírala vláda jako orgán krizového řízení předmětná krizová opatření o § 5 písm. e) krizového zákona, podle kterého za nouzového stavu nebo za stavu ohrožení státu lze na nezbytně nutnou dobu a v nezbytně nutném rozsahu omezit právo provozovat podnikatelskou činnost, která by ohrožovala prováděná krizová opatření nebo narušovala, popřípadě znemožňovala jejich provádění, a o § 6 odst. 1 písm. b) krizového zákona, podle kterého vláda je oprávněna v době trvání nouzového stavu na nezbytně nutnou dobu a v nezbytně nutném rozsahu nařídit zákaz vstupu, pobytu a pohybu osob na vymezených místech nebo území. Typicky tak uvedená krizová opatření z hlediska jejich potenciálu způsobit škodu dopadala na ty osoby, které podnikaly v oblasti, v níž bylo podnikání danými opatřeními zakázáno nebo omezeno. Daná okolnost však nijak nepodporuje úvahu odvolacího soudu o tom, že stát odpovídá jen za škodu způsobenou krizovými opatřeními individuální povahy. 34. Jazykový výklad však představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, a je tedy pouhým východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu, k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd. (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97 , ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/03 , či ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 87/06 ). Ostatně, přihlížet ke smyslu zákona a úmyslu zákonodárce soudům ukládá i § 2 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle kterého zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu. 35. Protože se systematiky krizového zákona žádné omezení odpovědnosti státu na škodu způsobenou individuálně zaměřenými krizovými opatřeními neplyne, zabýval se Nejvyšší soud otázkou, zda takové omezení odpovědnosti státu odpovídá vůli historického zákonodárce. 36. Podle § 54 vládního návrhu zákona o krizovém řízení a integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů (krizový zákon) stát odpovídá za škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám, vzniklou v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními, záchrannými a likvidačními pracemi a cvičeními prováděnými podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se může zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám (odst. 1). Peněžní náhrada se poskytne právnickým a fyzickým osobám, které utrpěly škodu při činnosti orgánů provádějících krizová opatření a záchranné a likvidační práce, uloženém poskytnutí věcných prostředků, činnostech uvedených v § 48 odst. 3 písm. f) (odst. 2). 37. Důvodová zpráva k dané části vládního návrhu uvádí, že znění odst. 1 vychází ze skutečnosti, že nositelem odpovědnosti za škodu je stát, jehož orgány převážně realizují krizové řízení a krizová opatření. V tomto ustanovení je upraveno řešení náhrady škody, která může vzniknout při výkonu uvedených činností, přičemž nemusí jít vždy o souvislost s řešením některé konkrétní krizové situace, protože ke škodě může dojít např. i při cvičeních složek integrovaného záchranného systému prováděných podle zákona. 38. V průběhu projednání vládního návrhu zákona výborem pro obranu a bezpečnost byl přijat komplexní pozměňovací návrh, který text původně navrženého § 54 odst. 1 vládního návrhu změnil co do označení na § 36 odst. 1 a co do obsahu jej změnil do podoby, která se dnes nachází v daném ustanovení krizového zákona. Ze stenografického záznamu schůze Poslanecké sněmovny ze dne 24. 5. 2000 plyne, že „většina dalších změn provedených výborem pro obranu a bezpečnost ve vládním návrhu krizového zákona vycházela také z této skutečnosti: jedná se především o úpravu odstraňující překrývání krizového zákona a zákona o zajišťování obrany v některých ustanoveních, ale také zestručnění vlastního textu.“ 39. Z důvodové zprávy k vládnímu návrhu dále plyne, že důvodem návrhu je společenská potřeba zvláštní právní úpravy, která by vytvořila podmínky pro řešení situací vyvolaných mimořádnými událostmi především velkého rozsahu. Potřebnost odpovídající právní úpravy vyplynula dále zvlášť naléhavě při řešení rozsáhlých ničivých povodní v roce 1997, které postihly 1/3 území republiky a zasáhly také území sousedních států. Absence právních a dalších podmínek byla tehdy zřejmá zejména při provádění záchranných a likvidačních prací, kdy byly bezprostředně ohroženy lidské životy a majetek. 40. Z uvedeného nijak neplyne, že by historický zákonodárce zamýšlel omezit povinnost státu k náhradě škody jen na individuálně zaměřená krizová opatření. Naopak, byl si vědom toho, že krizovými opatřeními budou řešeny mimořádné události velkého rozsahu, přičemž přihlížel ke zkušenosti s povodněmi, jež zasáhly třetinu území státu. Konečně skutečnost, že zákonodárce nemůže v době přijetí určité právní úpravy domyslet, na které všechny situace bude do budoucna z hlediska vymezení hypotézy v ní obsažené právní normy tato norma použita, není nijak výjimečná a je řešitelná standardními metodami výkladu práva, včetně analogie a teleologické redukce. Argumentace nepředvídatelností mimořádné situace spočívající v epidemii silně nakažlivého onemocnění, které postihne celé území státu, není proto namístě. 41. Omezení odpovědnosti státu podle § 36 odst. 1 krizového zákona na situace, kdy krizové opatření směřuje proti konkrétně určeným osobám, jak je provedl odvolací soud, proto nemá oporu v zákoně a nelze je dovodit ani teleologickým výkladem. Proto je právní posouzení věci odvolacím soudem z tohoto důvodu nesprávné. 42. Nesprávné jsou rovněž úvahy odvolacího soudu v tom směru, že stát nenese odpovědnost za újmu způsobenou krizovými opatřeními, která jsou svojí povahou produktem legislativní činnosti. Předně je třeba poukázat na to, že za újmu způsobenou normativními akty s obecnou působností stát neodpovídá toliko v režimu zákona č. 82/1998 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1210/2009 , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 7. 1994, sp. zn. I. ÚS 92/94 ). Je tomu tak proto, že normotvorná činnost nemůže být posuzována jako nesprávný úřední postup, a proto nelze v daném případě dovodit ani odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. 43. Závěr o tom, že stát neodpovídá za újmu způsobenou legislativní činností nebo její absencí ale neplatí bezvýjimečně. V minulosti Nejvyšší soud dovodil odpovědnost státu za legislativní pochybení v případě porušení práva Evropské unie (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2927/2010 ). Stejně tak v minulosti dovodil Ústavní soud povinnost státu k náhradě škody kvůli pochybení při legislativní činnosti v důsledku absence odpovídající právní úpravy regulace nájemného (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1042/2017 , uveřejněný pod č. 20/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 44. Konečně zákonodárci nic nebrání v tom, aby na sebe stát dobrovolně přijal povinnost k náhradě škody způsobené různou činností orgánů výkonu veřejné moci, včetně výkonu činnosti legislativní, jak se tomu stalo právě v § 36 odst. 1 krizového zákona. 45. Nejvyšší soud přitom nepovažuje za podstatné se vyjadřovat k otázce, zda konkrétní krizová opatření, od nichž žalobkyně odvozuje vznik své škody, byla či nebyla právními předpisy (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 8/20 , bod 35 a násl., nebo ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 20/20 , body 11 až 13), neboť jde o otázku, na jejímž řešení právní posouzení nároku žalobkyně nespočívá, protože i svou povahou normotvorné krizové opatření je stále krizovým opatřením ve smyslu § 2 písm. c) krizového zákona. 46. Následně se Nejvyšší soud zabýval výkladem pojmu „provedení krizového opatření“, a to s ohledem na závěr odvolacího soudu, že má stát odpovídat podle § 36 odst. 1 krizového zákona pouze za škodu způsobenou jeho činností při provádění konkrétních krizových opatření. Jinak řečeno, samotné vydání krizového opatření vládou nelze považovat za jeho provedení ve smyslu § 36 odst. 1 krizového zákona. 47. K odpovědi na uvedenou otázku je třeba nejprve vzít do úvahy účel povinnosti státu nahradit škodu způsobenou provedením krizového opatření. Ta stojí na myšlence, že „když byl někdo nucen obětovat svůj majetek ve prospěch jiného, má mu ten, v jehož prospěch tento majetek obětoval, nahradit vzniklou škodu. Vzhledem k tomu, že za krizových stavů jde o ohrožení veřejných zájmů (dober), má mu být škoda nahrazena z veřejných rozpočtů“ (viz Melzer, F. Poskytování náhrad za újmy vyvolané krizovými opatřeními v průběhu koronavirové pandemie, Bulletin advokacie, č. 4/2020, s. 16). Obdobnou myšlenku lze nalézt i ve stávající právní úpravě § 1037 o. z. (Ve stavu nouze nebo v naléhavém veřejném zájmu lze na nezbytnou dobu a v nezbytné míře použít vlastníkovu věc, pokud účelu nelze dosáhnout jinak), § 1038 o. z. (Ve veřejném zájmu, který nelze uspokojit jinak, a jen na základě zákona lze vlastnické právo omezit nebo věc vyvlastnit), § 1039 o. z. (Za omezení vlastnického práva nebo vyvlastnění věci náleží vlastníkovi plná náhrada odpovídající míře, v jaké byl jeho majetek těmito opatřeními dotčen – odst. 1; Náhrada se poskytuje v penězích. Lze ji však poskytnout i jiným způsobem, pokud si to strany ujednají – odst. 2) a § 3014 o. z. (Obětuje-li se něčí věc v nouzi, aby se odvrátila větší škoda, dá každý, kdo z toho měl užitek, poškozenému poměrnou náhradu). Lze tedy uzavřít, že náhrada škody v případě obětování statku jedné osoby ve veřejném zájmu není v poměrech českého práva neznámým institutem. 48. Nejvyšší soud se ve své judikatuře dosud nevyjádřil výslovně k otázce, kdy dochází k provedení krizového opatření jako jedné z podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu jím způsobenou. Z výše uvedeného je však zřejmé, že povinnost státu nahradit škodu způsobenou krizovým opatřením nastupuje ve chvíli, kdy nastanou takové účinky krizového opatření, které povedou ke vzniku škody. Tento okamžik je třeba posoudit podle konkrétních okolností věci, neboť krizová opatření „mohou zahrnovat různorodou skupinu předem víceméně nedeterminovaných aktivit (reakcí) orgánů krizového řízení za účelem zvládnutí krizové situace.“ (srov. Svoboda, T., Helč, D. K povaze „krizových opatření“, odpovědnosti za škodu a ochraně subjektivních práv (1. část), Právní rozhledy 9/2021, s. 315). Z toho důvodu nelze omezit odpovědnost státu jen na ta krizová opatření, která stát sám provede (např. zboření domu, jak je níže popsáno). 49. Čistě pro ilustraci pestrosti možných krizových opatření Nejvyšší soud uvádí, že v rozsudku ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1480/2018 , rozhodoval na základě skutkového stavu, podle nějž v době povodní v roce 2013 starostka obce vyzvala žalobkyni, aby vzhledem k nouzovému stavu vyhlášenému vládou ČR v souvislosti s povodňovou situací poskytla obci pásový nakladač Liebherr L 566 za účelem zbudování ochranné hráze. Žalobkyně stroj poskytla, ten byl dne 6. 6. 2013 zaplaven a zničen. Šlo tedy o dobrovolné plnění žalobkyně na základě krizového opatření starostky. V rozsudku ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1649/2007 , zase Nejvyšší soud rozhodoval na základě skutkového stavu, podle kterého žalobce byl vlastníkem určité budovy. Rozhodnutím předsedy vlády ČR ze dne 12. 8. 2002, č. 373/2002 Sb., došlo k vyhlášení nouzového stavu v důsledku rozsáhlých povodní na dobu od 12. 8. 2002 do 22. 8. 2002 a k nařízení krizových opatření spočívajících mimo jiné v odstraňování staveb, bude-li to nezbytné pro zmírnění nebo odvrácení veřejného ohrožení. Na základě příkazu primátora hlavního města Prahy ze dne 12. 8. 2002 o organizaci nutných opatření na ochranu života a zdraví obyvatelstva a na ochranu majetku v rámci realizace krizových opatření rozhodla dne 16. 8. 2002 ve 14 hodin povodňová komise městské části Praha 4 o odstranění podmáčených staveb v prostoru mezi tělesem tramvajové trati a břehem Vltavy, a to i budovy žalobce, která byla odstraněna téhož dne. Konečně v rozsudku ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3798/2007 , uveřejněném pod č. 74/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozhodoval Nejvyšší soud za skutkového stavu, podle kterého žalobkyně je vlastníkem domu, v němž provozuje hotel. Rozhodnutím předsedy vlády ČR ze dne 12. 8. 2002, č. 373/2002 Sb., došlo k vyhlášení nouzového stavu v důsledku rozsáhlých povodní na dobu od 12. 8. 2002 do 22. 8. 2002 a k nařízení krizových opatření spočívajících mimo jiné v evakuaci ohrožených osob, v zákazu vstupu, pobytu a pohybu osob na postiženém území, přičemž pro území hlavního města konkretizoval tato opatření primátor hlavního města Prahy. Při nucené evakuaci dne 13. 8. 2002 ve 3 hodiny ráno ukončili pracovníci žalobkyně pobyt hotelových hostů a v ranních hodinách pak po výzvách Policie ČR hotel sami opustili. K tomu Nejvyšší soud dodává, že v žádné z uvedených věcí nebyla předmětem dovolacího řízení otázka výkladu pojmu „provedení“ krizového opatření. 50. V poměrech žalobkyně došlo vydáním krizových opatření k omezení či zákazu maloobchodního prodeje, čímž měl žalobkyni ujít zisk. Z povahy těchto opatření plyne, že jejich účinky nastaly okamžikem, který je v každém jednotlivém krizovém opatření uveden. Od něj získala daná opatření potenciál způsobit žalobkyni škodu. Tento okamžik je proto nutno považovat za okamžik provedení krizových opatření ve smyslu § 36 odst. 1 krizového zákona. 51. Okolnost, že se žalobkyně sama krizovému opatření podrobila a že je respektovala, jí nemůže jít k tíži. Dovedení názoru odvolacího soudu ad absurdum by znamenalo, že ten prodejce, který by krizové opatření nerespektoval a proti kterému by muselo být krizové opatření „provedeno“ za použití síly, například orgány policie, by v souladu s úvahou odvolacího soudu nárok na náhradu škody podle § 36 odst. 1 krizového zákona měl, zatímco žalobkyně, která jednala právně souladně, by jej mít neměla. Takový závěr je zjevně nesprávný. 52. Uvedený závěr podporuje i ustanovení § 36 odst. 3 krizového zákona, které již nehovoří o tom, že škoda či újma měla vzniknout provedením krizového opatření, ale hovoří i o škodě nebo újmě vzniklé v důsledku krizového opatření. 53. Z uvedeného je zřejmé, že v obou částech otázky, pro kterou bylo dovolání připuštěno, posoudil odvolací soud nárok žalobkyně nesprávně. Nejvyšší soud vzhledem k tomu napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. 54. K tomu Nejvyšší soud dodává, že se odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nezabýval otázkou vzniku škody na straně žalobkyně, a proto se ani Nejvyšší soud k dané otázce nemohl vyjádřit. 55. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/22619/	30.08.2023	5 Tdo 720/2023	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud z podnětu dovolání, které podal obviněný V. M. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 12 To 198/2021, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 17 T 31/2018, podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. ohledně obviněného V. M. a za použití § 265k odst. 2 a § 261 tr. ř. i ohledně obviněného Ing. V. M. částečně zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 12 To 198/2021, a to ve výroku pod bodem II., podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, s tím, že ve zbývajícím rozsahu zůstalo napadené rozhodnutí nezměněno. I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 17 T 31/2018, byl obviněný V. M. (dále též jen dovolatel či obviněný, nebude-li výslovně uvedeno jinak) uznán vinným přečinem neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), za který mu byl podle § 251 odst. 2 tr. zákoníku uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Tímto rozsudkem Okresní soud v Trutnově rozhodl také o vině Ing. V. M. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 6. 2019, sp. zn. 12 To 58/2019, byl podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. shora označený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. 3. Okresní soud v Trutnově znovu ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 17 T 31/2018, kterým dovolatele opět uznal vinným přečinem neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za který mu uložil podle § 251 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Tímto rozsudkem soud prvního stupně rozhodl také o vině obviněného Ing. V. M., kterému uložil podle § 251 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. 4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění, státní zástupce a D. H. odvolání, o nichž rozhodl ve veřejném zasedání (byť v úvodní části je uvedeno nesprávně, že šlo o neveřejné zasedání) Krajský soud v Hradci Králové svým usnesením ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 12 To 198/2021, a to následovně. Pod bodem I. podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítl odvolání D. H. jako odvolání podané neoprávněnou osobou. Pod bodem II. odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obou obviněných V. M. a Ing. V. M. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody, v ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek nezměněný. Pod bodem III. odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání státního zástupce jako nedůvodné. 5. Uvedeného přečinu se měl obviněný dopustit podle rozsudku soudu prvního stupně (zjednodušeně uvedeno) následovně. Společně s Ing. V. M. nejméně v období od 10. 11. 2010 do 22. 11. 2012 poskytli v nejméně šestnácti případech půjčky peněžních prostředků fyzickým osobám, aniž by k této činnosti měli potřebné živnostenské oprávnění v rámci živnosti vázané s předmětem činnosti „Poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru“ ve smyslu přílohy č. 2 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů. Při této činnosti využívali zdravotního stavu Vl. M., která rovněž neměla příslušné živnostenské oprávnění a která byla ve smluvních vztazích vzniklých na základě uzavřených smluv o půjčkách uvedena jako věřitelka, která ale minimálně již od roku 2010 trpěla duševní poruchou, a sice schizoafektivní psychózou, pro niž byla její schopnost ovládací snížena a schopnost rozpoznávací vymizelá, čehož si byli obvinění V. M. i Ing. V. M. vědomi. Uvedené půjčky byly zprostředkovávány obchodní společností D. k. spol. s r. o., (dále jen „D. k.“ nebo ve zkratce „DK“), v níž byl Ing. V. M. jediným jednatelem a společníkem a jejíž činnost spočívala pouze ve zveřejnění nabídek na poskytnutí půjčky a v některých případech inkasování peněžních odměn za zprostředkování půjčky. Zmíněná obchodní společnost však půjčky neposkytovala, neboť jedinou věřitelkou byla vždy Vl. M. Samotnou činnost obchodní společnosti DK zajišťoval fakticky obviněný V. M., který jménem této obchodní společnosti sjednával inzerci nabídek na zprostředkování půjček a jednal s klienty, zatímco obviněný Ing. V. M. jako jednatel řídil její činnost. V důsledku jejich jednání činil prospěch Vl. M. z uzavřených půjček celkem 1 447 344 Kč, přičemž prospěch ze smluv o půjčkách sjednaných s dlužníky H. T., V. K., D. H., K. S., Z. K., E. K. a Z. P., které sjednával obviněný V. M. přímo jménem Vl. M. jako její zástupce na základě plné moci, vznikl ve výši 280 200 Kč. II. Dovolání obviněného 6. Proti shora uvedenému poslednímu usnesení odvolacího soudu (viz bod 4. tohoto usnesení) podal obviněný V. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Podle obviněného napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, v řízení učiněná rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, resp. bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, ač byly v řízení předcházejícím dány dovolací důvody dříve uvedené. 7. V dalších pasážích ovšem obviněný užil jinou systematiku, pozornost věnoval různým dílčím aspektům v bodech II. až VIII. Zpochybňoval předně správnou aplikaci zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio (II.), naplnění individuálního objektu (III.), resp. i subjektivní stránky (V.) skutkové podstaty trestného činu kladeného mu za vinu. Dále nesouhlasil, že by mohl být pachatelem uvedeného trestného činu (VI.), když půjčky neposkytoval, ale jen zprostředkovával, nebyl podle svého přesvědčení ani nepřímým pachatelem (VIII), nenaplnil ani znak značného prospěchu (VII.). Namítal též porušení zásady zákazu reformationis in peius (IV.). Na počátku každé z těchto podkapitol znovu odcitoval zákonné slovní vymezení všech či některých ze shora uvedených dovolacích důvodů, které podle něj měly odpovídat zde vylíčeným námitkám. 8. Obviněný předně vyjádřil své přesvědčení, že v dané věci byla porušena zásada subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio . Podle něj nebylo jeho jednání natolik společensky škodlivé, aby bylo posouzeno jako trestný čin. Projednávaná věc podle něj spočívá pouze v tom, že někdo, kdo byl povinen požádat o živnostenský list za 1 000 Kč, tak neučinil. V době, kdy došlo k uzavírání předmětných smluv o půjčce, nebylo poskytování půjček spotřebitelům nijak významně omezeno. Do konce roku 2010 šlo o ohlašovací volnou živnost, následně o živnost vázanou, nároky na získání živnostenského oprávnění však byly minimální. Přestože v daném období živnostenské oprávnění neměl, splňoval požadavky pro jeho získání. Svým jednáním nezasáhl zákonem chráněný zájem, neboť nedošlo k narušení rovnosti subjektů hospodářské soutěže (každý mohl podnikat bez zásadních omezení) a neohrožoval ani fiskální zájmy státu, jelikož Vl. M. odváděla daně. Jeho jednání mělo být posouzeno nanejvýš jako přestupek. 9. Dovolatel dále namítl absenci individuálního objektu trestného činu a k tomu poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1482/2016 , jehož závěry lze podle obviněného zobecnit a aplikovat i na projednávaný případ. Podle něj je objektem trestného činu neoprávněného podnikání zajištění rovnosti jednotlivých subjektů na hospodářském trhu, k narušení hospodářské soutěže nemohlo dojít vzhledem k velkému množství poskytovatelů spotřebitelských půjček a minimální regulaci přístupu na tento trh. 10. Obviněný dále vznesl námitku, že soud prvního stupně ve svém druhém rozsudku (viz bod 3. odůvodnění tohoto usnesení) porušil zásadu zákazu reformace in peius . Svou argumentaci podpořil citacemi z judikatury. Porušení této zásady spatřoval v zásazích do popisu skutku soudem prvního stupně v jeho druhém rozsudku, ač ke zrušení prvního rozsudku soudu prvního stupně došlo výlučně z podnětu obviněných. Konkrétně nesouhlasil s tím, že z popisu skutku bylo odstraněno tvrzení, že obviněný V. M. zajišťoval činnost společnosti „jako její zaměstnanec“, namísto toho byla do popisu skutku vložena tato pasáž: „…když se jednalo s ohledem na dobu její provozování a rozsah o činnost soustavnou, provozovanou samostatně vlastním jménem, na vlastní odpovědnost a za účelem dosažení zisku”. Protože spojení „jako její zaměstnanec“ vylučuje podle obviněného posouzení skutku jako přečinu neoprávněného podnikání, došlo jeho odstraněním k porušení uvedené zásady. 11. Obviněný podle svého přesvědčení nenaplnil ani subjektivní stránku přečinu neoprávněného podnikání. Trestní zákon k vyvození odpovědnosti za úmyslný trestný čin, kterým je i trestný čin neoprávněného podnikání, vyžaduje alespoň vědomost o tom, že pachatel může svým jednáním ohrozit nebo porušit zájem chráněný zákonem. Obviněný zdůraznil, že nevěděl, že jeho matka, Vl. M., neměla živnostenské oprávnění, ani že byla omezena ve svéprávnosti, ani že potřebné živnostenské oprávnění neměl ani jeho otec Ing. V. M. Nevyplývá to z žádného z provedených důkazů. Přitom sám povinnost mít živnostenské oprávnění neměl, neboť byl pouhým zaměstnancem obchodní společnosti. 12. Dovolatel také namítal, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný a současně nesprávný. Okresní soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že obchodní společnost D. k. zprostředkovávala spotřebitelské půjčky a obviněný pouze poskytoval zprostředkovatelské služby. Ve skutkové větě však bylo uvedeno, že předmětné půjčky společně poskytli oba obvinění. V tomto směru považoval obviněný rozsudek soudu prvního stupně za vnitřně rozporný. Navíc je nepřezkoumatelnost založena i tím, že soud prvního stupně nehodnotil navržené listinné důkazy. Obviněný se v průběhu celého trestního řízení hájil tím, že byl zaměstnancem obchodní společnosti D. k., což doložil třemi dohodami o provedení práce. Protože obviněný nebyl jako zaměstnanec hlášen na žádné příslušné pobočce České správy sociálního zabezpečení, nebylo podle soudu prvního stupně možné prokázat, zda byla dohoda o provedení práce uzavřena právě toho dne, který na ní byl vyznačen. Soud prvního stupně proto vzal za prokázané, že obviněný V. M. nebyl zaměstnancem uvedené obchodní společnosti. Podle obviněného ale měl soud vycházet z toho, že nevyvrácené tvrzení v jeho prospěch je dáno, chtěl-li tuto okolnost soud prvního stupně pominout, mělo být prokázáno, že smlouvy byly antedatovány. Navíc zaměstnanec ani zaměstnavatel u dohod o provedení práce sociální a zdravotní pojištění neplatí, pokud výdělek nepřesáhne 10 000 Kč, proto také nebyl u České správy sociálního zabezpečení evidován. Soud prvního stupně ani řádně nevysvětlil, jak hodnotil listinný důkaz v podobě daňového přiznání, který podle dovolatele též dokazoval, že byl zaměstnancem obchodní společnosti. V trestním řízení není úkolem obviněného, aby svá tvrzení prokazoval, naopak je povinností soudu, aby jeho tvrzení vyvrátil řádně provedenými důkazy. Pokud tak soudy neučiní, musí postupovat alespoň v souladu se zásadou in dubio pro reo . Soud prvního stupně řádně nehodnotil navržené důkazy a vznikl tak nesoulad mezi obsahem jím provedených důkazů a jeho skutkovými závěry. 13. Soud prvního stupně podle obviněného nesprávně posoudil jeho činnost jako podnikání. Obviněný však nenaplnil všechny definiční znaky podnikání, jak to vyžaduje zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, neboť činnost nevykonával samostatně a vlastním jménem. Obviněný finančně nezajišťoval společnost ani poskytování půjček. V žádném smluvním vztahu nevystupoval jako smluvní strana (věřitel) a ani tyto smlouvy nepodepisoval. Též nejednal na vlastní odpovědnost, protože pouze plnil pokyny svého zaměstnavatele a v trestním řízení nebylo prokázáno, že by měl ze smluv o půjčce majetkový prospěch. Za svou činnost dostával pracovněprávní odměnu, jeho cílem nebylo dosažení zisku. Závěr soudů nižších stupňů, že by vykonával činnost jako podnikatel, byl proto podle něj nesprávný. 14. Obviněný rovněž nesouhlasil s výší prospěchu, kterou stanovily oba soudy nižších stupňů. Upozornil, že soud druhého stupně ve svém předcházejícím zrušujícím usnesení (viz bod 2. odůvodnění shora) vznesl požadavek, aby soud prvního stupně věnoval stanovení výše prospěchu větší pozornost, aby ji stanovil v souladu s trestněprávní judikaturou a nikoli jen podle znaleckého posudku založeném na postupu podle daňových předpisů. Ve svém druhém rozsudku soud prvního stupně převzal závěry z nově zpracovaného znaleckého posudku, který ale opět stanovil výši prospěchu na základě daňových předpisů, což následně akceptoval i odvolací soud. Soud prvního stupně vypočetl celkový prospěch tak, že u půjček, které byly splaceny, stanovil prospěch jako rozdíl mezi celkovou částkou, kterou měl dovolatel z této půjčky získat a jistinou půjčky, přičemž pokud byla takto vypočtená částka kladná, stanovil prospěch ve výši takto vypočtené částky. Pokud však byla takto vypočtená částka záporná, určil prospěch ve výši 0 Kč. Takto vypočtené výše prospěchu u jednotlivých případů pak sečetl. Dovolatel s takovým postupem výpočtu nesouhlasí, protože při výpočtu prospěchu nebylo vůbec počítáno se ztrátou u těch případů, u nichž nebyla ani vrácena jistina. Celková výše prospěchu by proto měla být snížena o záporné částky z neúspěšných případů. Na podporu svého závěru citoval výklad pojmu čistý prospěch z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 5 Tdo 136/2008 . Podle obviněného navíc soudy nižších stupňů pochybily, pokud se nezabývaly platností smluv o půjčkách s ohledem na omezenou svéprávnost Vl. M. Pokud by smlouvy byly neplatné, nemohl by vzniknout prospěch, neboť vzájemná plnění stran byla bezdůvodným obohacením, které by si strany byly povinny vrátit. 15. Konečně dovolatel namítl, že není dostatečně prokázáno, jakým způsobem soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že obviněný využíval svoji matku Vl. M. jako živý nástroj, resp. není prokázáno, že by obviněný nebo jeho otec Ing. V. M. věděli, že Vl. M. jednala v duševní poruše již od roku 2010. Upozornil, že jeho matka byla omezena ve svéprávnosti až v roce 2017, což bylo 5 let poté, co měla být ukončena tvrzená trestná činnost. Obviněný označil závěr soudů o nepřímém pachatelství za nelogický. Pokud by totiž Vl. M. nebyla schopna posoudit následky svého jednání a oba obvinění by ji uváděli jako věřitelku ve smlouvách o půjčce, vystavili by se tím riziku napadnutelnosti uzavřených smluv v rámci civilního řízení, což by mohlo vést k neplatnosti předmětných smluv. Nanejvýš se tak mohlo jednat o skutkový omyl, protože nebylo prokázáno, že by on nebo Ing. V. M. věděli o omezené svéprávnosti Vl. M. do doby, než o ní rozhodl soud. Podle obviněného v jeho prospěch svědčí i to, že Vl. M. měla v rozhodné době platné řidičské oprávnění a sama řídila osobní automobil. Obviněný byl přesvědčen o svéprávnosti Vl. M. a o tom, že pokud měl někdo mít živnostenské oprávnění, tak právě jeho matka, která ho posléze dokonce i získala. 16. Ze všech shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené usnesení odvolacího soudu, tak i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně. III. Vyjádření k dovolání 17. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dovolací námitky obviněného. 18. Státní zástupce se nejprve vyjádřil k námitce týkající se individuálního objektu trestného činu neoprávněného podnikání. Státní zástupce s názorem obviněného nesouhlasil, zcela nepřípadný byl i poukaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1482/2016 , které se ale týkalo zcela jiného trestného činu, a sice zneužití informace v obchodním styku podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku. Podle státního zástupce obviněný nezohlednil specifičnost objektu trestného činu zneužití informace v obchodním styku, citovanou pasáž rozhodnutí zcela vytrhl z kontextu, nezohlednil zkoumaný skutkový stav a nepřípadně aplikoval uvedené závěry na trestný čin neoprávněného podnikání. Objekt trestného činu neoprávněného podnikání podle státního zástupce nepochybně zasažen byl, není vůbec určující, zda obviněný měl úmysl narušit hospodářskou soutěž, ani to, jak vnímal úroveň regulace trhu spotřebitelských půjček. 19. Státní zástupce nesouhlasil ani s výtkou obviněného, že soudy nižších stupňů neprovedly jediný důkaz, který by dokazoval, že obviněný využil ke spáchání trestného činu svoji matku, Vl. M., jako tzv. živý nástroj. Dovolatel vyloučil své nepřímé pachatelství z důvodu, že nevěděl o nepříčetnosti Vl. M. Podle státního zástupce existuje důkazní podklad pro závěr, že obviněný věděl o nepříčetnosti, resp. omezené způsobilosti k právním úkonům, své matky, závěr o úmyslu využít Vl. M. jako tzv. živý nástroj lze dovodit i z objektivních skutečností, jako např. z povahy činu a způsobu jeho provedení, též ze vzájemných kontaktů mezi nepřímým pachatelem a živým nástrojem, z udržovaného příbuzenského vztahu, z osobního vzájemného jednání, a tedy z dobré znalosti osobnostních rysů, povahových vlastností a zdravotních potíží matky coby živého nástroje, kterého jako pachatel zamýšlel využít ke spáchání trestné činnosti. Obviněný v řízení sám připustil, že mezi ním a jeho rodiči panuje přirozený vztah, kdy si navzájem pomáhají a důvěřují si. Důvěra byla zcela nadstandardní, uváží-li se, že mezi nimi byl praktikován volný a nekontrolovaný přístup k bankovnímu účtu vedenému na jednoho z nich. Obviněný byl zpraven o hospitalizacích Vl. M., a i z tohoto důvodu docházelo k předání její bankovní karty. Byl s ní taktéž v častém kontaktu, především se společně s ní účastnil právních úkonů, jimiž se Vl. M. zavazovala k určitým povinnostem, včetně podepisování exekutorských zápisů. Z uvedených důvodů státní zástupce dospěl k názoru, že dovolatel musel být informován o zdravotním stavu a závažnosti diagnózy své matky Vl. M. Ani skutečnost, že Vl. M. byla v rozhodné době držitelkou řidičského oprávnění, nepotvrzuje závěr o nevědomosti obviněného o nepříčetnosti jeho matky. Řidičské oprávnění může odejmout obecní úřad obce s rozšířenou působností jen v příslušném správním řízení a z důvodu, že držitel oprávnění pozbyl zdravotní způsobilost. Taková zdravotní nezpůsobilost ale musí být uvedenému úřadu známa, neboť přezkoumání zdravotní způsobilosti může provést jen posuzující lékař na žádost a na náklady držitele řidičského oprávnění. Státní zástupce proto souhlasil se závěry soudů nižších stupňů, že si obviněný byl vědom zdravotních a psychických problémů Vl. M. a že měl úmysl využít Vl. M. jako živý nástroj. 20. Státní zástupce nesouhlasil s dovolatelem ani v tom, že by bylo nelogické, aby jednali s otcem Ing. V. M. za matku, která nedokázala posoudit následky svého jednání, a vystavili se tak riziku napadnutelnosti smluv pro neplatnost. Obvinění se tomuto riziku totiž vystavili již jen tím, že Vl. M., která vystupovala jako poskytovatelka půjček, neměla v předmětné době potřebné živnostenské oprávnění, bylo by tak možné dovolat se neplatnosti smluv pro rozpor se zákonem podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění tehdejších předpisů. 21. Obviněný dále zpochybnil naplnění znaku zavinění ve formě úmyslu, protože nevěděl, že jeho matka Vl. M. ani otec Ing. V. M. nemají živnostenské oprávnění k poskytování půjček, navíc on byl pouhým zaměstnancem obchodní společnosti řízené otcem. K tomu státní zástupce uvedl, že role obviněného neodpovídala výkonu pracovní činnosti v rámci zaměstnání. Obviněný aktivně jednal se zájemci o poskytnutí půjčky, činil vlastní právní kroky, např. uzavíral smlouvy o půjčce, za svou matku jednal na základě plné moci udělené mimo jakýkoli vztah s obchodní společností D. k. Za důkaz, že obviněný věděl o skutečnosti, že jeho matka nemá živnostenské oprávnění, státní zástupce označil zjištění, že Vl. M. nejednala při poskytování půjček jako osoba podnikající, ale jako fyzická osoba pod svým rodným číslem. Obviněný je osobou podnikání znalou, tudíž musel vědět, že podnikající osoba musí ve smluvních vztazích vystupovat pod označením podnikatele (obchodní firmou), tedy pod svým jménem a příjmením doplněným identifikačním číslem. 22. K námitce, že obviněný v obchodní společnosti D. k. vystupoval jako zaměstnanec v závislém vztahu, státní zástupce uvedl, že pro naplnění znaků trestného činu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku není vzhledem ke zjištěným okolnostem rozhodné, zda vystupoval jako zaměstnanec uvedené obchodní společnosti či nikoli. Obviněný totiž nečinil úkony výlučně za uvedenou obchodní společnost, některé úkony prováděl v rámci dvoustranného vztahu s Vl. M., kterou použil jako tzv. živý nástroj ke spáchání zmíněného trestného činu. Nebyla mu vytýkána neoprávněná podnikatelská činnost za obchodní společnosti D. k., ale neoprávněné poskytování služeb jménem Vl. M. Pokud takto použil jinou osobu jako živý nástroj, není již rozhodné z hlediska naplnění znaků trestného činu neoprávněného podnikání a podmínek pachatelství ve smyslu § 22 odst. 2 tr. zákoníku jeho konkrétní postavení ve zmíněné právnické osobě. Obviněný též jednal do jisté míry samostatně a v určitých případech bez souvislosti se svým postavením zaměstnance ve zmíněné obchodní společnosti. Podle státního zástupce obviněný poupravil skutkové zjištění soudu prvního stupně, když ve svém dovolání uvedl, že soud prvního stupně posoudil jeho činnost jako podnikání s tím, že naplnil všechny znaky podnikání. Uvedené však soud prvního stupně nekonstatoval, což státní zástupce doložil odkazem na body 74. a 79. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Státní zástupce dále uvedl, že pro trestní odpovědnost za trestný čin neoprávněného podnikání není rozhodující, zda pachatel naplňuje znaky podnikání podle obchodního práva, neboť rozhodný je faktický stav. Je nutné též zohlednit skutečnost, že osobou, která vykonávala neoprávněnou podnikatelskou činnost, fakticky byla Vl. M., která však byla využita jako živý nástroj obviněnými. Státní zástupce též nesouhlasil s námitkami, že dovolatel nenaplnil znaky podnikání. Uvedl, že cílem pachatelů bylo bezpochyby dosažení finančního prospěchu, stejně tak byl naplněn i znak soustavnosti jejich činnosti, když se jednalo celkem o 16 půjček uzavřených v průběhu více jak 2 let. 23. Státní zástupce odmítl také názor dovolatele, že soudy nižších stupňů nesprávně stanovily výši prospěchu. Podle něj soudy nižších stupňů dostatečně odůvodnily své závěry ohledně výše prospěchu a způsobu jeho určení, které jsou v souladu s požadavky dosavadní rozhodovací praxe. K tomu odkázal na body 41.–42. a 77.–78. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 81. odůvodnění napadeného usnesení. Soudy nižších stupňů přitom nevycházely pouze ze znaleckého posudku, který stanovil výši prospěchu podle daňových předpisů, nýbrž vycházely i z provedených výslechů osob a dalších důkazů. Majetkový prospěch se chápe jako hmotný přírůstek, který nastal v majetkové sféře toho, kdo neoprávněně ve větším rozsahu poskytoval služby nebo provozoval výrobní, obchodní nebo jiné podnikání, je objektivně vyjádřitelný penězi. Je též nutné pamatovat na to, že při spolupachatelství se výše prospěchu určuje součtem prospěchů všech spolupachatelů, což platí i ve vztahu k prospěchu živého nástroje. Státní zástupce nabyl přesvědčení, že soudy nižších stupňů správně posoudily jako naplněný znak kvalifikované skutkové podstaty přečinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. 24. Státní zástupce se dále vyjádřil k námitce, kterou dovolatel upozornil, že soudy nižších stupňů neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe vyjádřenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Podle státního zástupce obviněný založil svůj názor o nedostatku společenské škodlivosti na nepřijatelném a zavádějícím zjednodušení podstaty jím spáchaného skutku, v němž podle dovolatele šlo výhradně o to, že ten, kdo k tomu byl povinen, nepožádal o živnostenský list za úhradu správního poplatku, k jehož výši podotkl, že byla nevýznamná v porovnání s činností popsanou ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Tato obrana obviněného je zcela zcestná, neboť objektem ustanovení § 251 tr. zákoníku není fiskální zájem státu na plnění poplatkové povinnosti, trestný čin neoprávněného podnikání není daňovým trestným činem. Státní zástupce také uvedl, že zásada subsidiarity trestní represe přichází v úvahu pouze ve výjimečných případech, ve kterých jsou okolnosti případu natolik mimořádné a při formulaci skutkové podstaty zákonodárcem nepředpokládané. Skutek obviněného se nijak neodlišuje od obdobně spáchaných skutků, jež vykazují znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného podnikání podle § 251 tr. zákoníku. 25. Konečně státní zástupce vyjádřil názor, že nedošlo k porušení zásady zákazu reformationis in peius . Po kasačním zásahu soudu druhého stupně byl obviněný v novém rozsudku soudu prvního stupně uznán vinným opět přečinem neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, tedy stejným a stejně závažným trestným činem. Výrokem o trestu byl obviněnému uložen trest mírnější. Pokud jde o skutková zjištění, není porušením zákazu reformationis in peius doplnění či upřesnění některých rozhodných skutečností v popisu skutku, pokud se tím nemění rozsah ani závažnost trestné činnosti, kterou byl obviněný uznán vinným, její právní kvalifikace ani uložený trest, rozsah náhrady škody apod. Podle názoru státního zástupce soud prvního stupně nepostupoval chybně, pokud skutkovou větu doplnil o formulaci charakterizující zákonné znaky podnikání. Šlo totiž o zpřesnění rozhodných skutečností. Státní zástupce dospěl ke stejnému závěru i ohledně vypuštění poznatku o zaměstnaneckém poměru obviněného k obchodní společnosti D. k., jenž není z hlediska posouzení naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu neoprávněného podnikání vůbec určující. 26. Ze všech shora rozvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Vyslovil souhlas s konáním neveřejného zasedání také pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. 27. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obviněnému, který však tohoto práva nevyužil. IV. Posouzení důvodnosti dovolání a) Obecná východiska 28. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům. 29. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. 30. Obviněný podle slovního vyjádření (opakovaného na mnoha místech jeho obsáhlého podání) uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., byť na tato zákonná ustanovení neodkázal (ač jde podle § 265f odst. 1 tr. ř. o obligatorní náležitost dovolání). 31. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze namítat, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Ze slovního vyjádření dovolacího důvodu je zřejmé, že obviněný chtěl uplatnit tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, která spočívá v tom, že rozhodnutím soudu druhého stupně bylo zamítnuto jeho odvolání jako řádný opravný prostředek, ač v řízení mu předcházejícím byly dány dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Již zde je možno uvést, že tento důvod zjevně nemohl být naplněn, neboť v dané věci odvolací soud odvolání obviněného nezamítl (a ani neodmítl), naopak mu (byť jen v okrajové části) vyhověl, když z jeho podnětu zrušil výrok o náhradě škody. Podle trestněprocesní nauky i aplikační praxe je odvolání (stejně jako jiné opravné prostředky) nedělitelné, je možno o něm rozhodnout jediným způsobem, nelze mu zčásti vyhovět a zčásti jej zamítnout či odmítnout (jak je tomu v civilním soudním řízení). Proto vyhoví-li v trestní věci odvolací soud, byť v marginální části, podanému odvolání, již nemůže dalším výrokem odvolání ve zbytku zamítnout, s dalšími námitkami, jimž nevyhověl, je pouze povinen se vypořádat v odůvodnění svého rozhodnutí (viz k tomu též sjednocující stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. Pl. ÚS-st. 56/22 ). Proto označený důvod v dané věci vůbec nemohl být naplněn, neboť odvolací soud odvolání obviněného nezamítl. 32. Obecně lze dále konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. 33. V tomto duchu musí být vykládán také nově formulovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo především o reakci na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. zjevného (extrémního) nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14 ). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS st. 38/14 . b) K námitkám neodpovídajícím dovolacím důvodům a k námitkám zjevně neopodstatněným 34. Předně je třeba uvést, že obviněný svou argumentaci ve více bodech svého dovolání sice koncipoval jako polemiku s hmotněprávním posouzením skutku soudy nižších stupňů, nicméně svou obranu založil na odlišném hodnocení důkazů a odlišné verzi skutkového děje, než k jaké dospěly soudy nižších stupňů. Jak ale bylo vysvětleno shora, taková argumentace v zásadě neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. 35. V této spojitosti Nejvyšší soud dále obecně připomíná, že dovolací soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné dovolání založené na námitkách, které dovolatel uplatnil již v předchozí fázi řízení a s nimiž se soudy nižších stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Tak tomu bylo v daném případě prakticky s veškerými námitkami, které obviněný uplatnil v dovolání, neboť vlastně stejnou obhajobu uplatňoval již dříve v předcházejících stadiích trestního řízení. Soudy nižších stupňů se s ní též vypořádaly, a to až na jedinou výjimku v podobě stanovení rozsahu prospěchu, jak bude rozvedeno v další pasáži pod bodem IV. c) odůvodnění tohoto usnesení. Ve zbývajícím rozsahu lze především odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se se stejnými námitkami v zásadě dostatečně vypořádaly (dovolací soud však nepovažuje za správný způsob, jakým odvolací soud koncipoval odůvodnění svého rozhodnutí – viz k tomu níže). Stejně tak je možno odkázat i na vyjádření státního zástupce, s nímž dovolací soud s uvedenou výjimkou též souhlasí. 36. Jde-li o námitky obviněného proti skutkovým závěrům, obviněný namítal, že jsou v tzv. extrémním rozporu s obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků. Existence takového zjevného (extrémního) rozporu by mohla být důvodem pro zásah dovolacího soudu, ovšem v daném případě žádný takový rozpor zjištěn nebyl (nepočítaje v to skutkové závěry pro stanovení výše prospěchu – viz k tomu dále). Obviněný při své argumentaci totiž pomíjel, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou založena na rozhodných skutkových zjištěních vycházejících z jedné skupiny důkazů podporujících tvrzení veřejné žaloby, zatímco nevyhověly verzi obhajoby opřené o jinou skupinu důkazů, resp. zpochybňující důkazy obžaloby. V tom ale tzv. extrémní (či lépe zjevný) rozpor spočívat nemůže, jak ostatně vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. V takovém případě jde o pouhou polemiku se soudy nižších stupňů, které dokazování v potřebném rozsahu provedly, důkazy hodnotily a na jejich základě učinily skutkové závěry, zároveň sdělily důvody, proč tak učinily, takže jejich postup nevykazuje prvky libovůle. Vlastně celé dovolání obviněného je primárně koncipováno jako polemika se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, obviněný předestíral vlastní verzi skutkového děje, kterou žádal právně posoudit (v konkrétních dílčích aspektech, jak je rozčlenil do jednotlivých bodů svého dovolání). Nejvyšší soud ovšem není další (třetí) soudní instancí s plnohodnotným přezkumem závěrů soudů nižších stupňů, takto jeho role a postavení v trestním řízení nebyly koncipovány, na tom nic nezměnilo ani doplnění nového dovolacího důvodu uvedeného v nynějším § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak bylo rozvedeno shora. 37. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, str. 180 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz § 265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora. 38. Nejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek obviněných ohledně skutkového stavu, rozsahu dokazování, použitelnosti jednotlivých důkazů a případně dalších ryze procesních výhrad nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani práva na spravedlivý proces, porušení spravedlivosti a férovosti řízení, tzv. překvapivého rozhodnutí ani práva na obhajobu, jak namítal obviněný. Dovolací soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění zmíněných dovolacích námitek tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 , vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu]. Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněných. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10 ), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23. shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, aby na jeho základě učinily skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, s nímž souhlasil i odvolací soud. 39. Dovolací soud se k těmto námitkám (mnohdy spojeným s námitkami nesprávného právního posouzení skutku) vyjádří postupně níže. 40. Obviněný ve svém dovolání předně pod bodem II. namítl chybnou aplikaci zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio . Podle něj vůbec jeho jednání není trestným činem neoprávněného podnikání, ale nanejvýše přestupkem. Posouzení, zda je třeba uplatnit trestní odpovědnost a důsledky s ní spojené, či zda je s ohledem na nižší společenskou škodlivost třeba dovodit, že trestní odpovědnost uplatňována být nemá a postačí vyvodit odpovědnost podle jiného právního předpisu, je možno učinit až v okamžiku, kdy je na jisto postaveno, že jsou naplněny veškeré znaky trestného činu (typové znaky soustředěné ve skutkové podstatě trestného činu, znaky obecné i znak protiprávnosti). Proto je poněkud zvláštní a neorganické zařazení této námitky jako první, pokud obviněný vůbec zpochybňuje naplnění některých typových znaků, jak bude rozvedeno dále. Nejvyšší soud může předběžně uvést, že nesouhlasil s námitkami obhajoby, která zpochybňovala naplnění znaků základní skutkové podstaty trestného činu neoprávněného podnikání. Bylo by možno přisvědčit názoru státního zástupce i soudů nižších stupňů, že jde o běžný a obvyklý případ neoprávněného podnikání, že snadnost či obtížnost získání oprávnění k provozování určité podnikatelské činnosti není samo o sobě klíčovou okolností pro řešení otázky potřebnosti vyvození trestní odpovědnosti pachatele trestného činu neoprávněného podnikání (srov. k tomu např. postih pachatele za neoprávněné podnikání s předmětem činnosti koupě – prodej v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 5 Tdo 196/2019 ). Přesto se z výše uvedených důvodů nyní zdá být vypořádání otázky subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio poněkud předčasné, pokud Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a zpochybnil naplnění jednoho formálního znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu neoprávněného podnikání, byť šlo jen o okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby v podobě získání značného prospěchu (viz k tomu níže). Jak vyplývá ze shora uvedeného, náležitě vyhodnotit potřebu uplatnění trestní represe je možno až po ustálení skutkových zjištění, po konstatování, že jsou naplněny veškeré (formální) znaky konkrétního trestného činu, teprve pak je možno s ohledem na všechny konkrétní okolnosti činu posoudit, nakolik jde v intencích § 39 odst. 2 tr. zákoníku o čin natolik společensky škodlivý, že je třeba uplatnit trestní odpovědnost a důsledky s ní spojené (viz k tomu též stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 , uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Na místě bude třeba zohlednit mimo jiné četnost případů, délku období, po kterou mělo k neoprávněnému podnikání docházet, okolnosti, za nichž byl čin spáchán, osobu pachatele, míru a formu jeho zavinění, jeho pohnutky, tedy důkazně podložená a správně právně posouzená zjištění, ale též i výši dosaženého či zamýšleného prospěchu, tj. otázku jednoznačně dosud zcela nevyřešenou (viz níže). 41. Další námitkou zmíněnou pod bodem III. obviněný zpochybnil naplnění individuálního objektu trestného činu. Obviněný přitom poukazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1482/2016 , které se ovšem týkalo zcela jiného trestného činu, jak trefně poukázal i státní zástupce ve svém vyjádření. Nelze souhlasit ani se zužujícím tvrzením obviněného, že objektem trestného činu neoprávněného podnikání je pouze zajištění rovnosti jednotlivých subjektů na hospodářském trhu a rovnosti v přístupu na něj, které s ohledem na snadnost získání živnostenského oprávnění u živností volných nemohl obviněný naplnit, neboť nemohlo dojít k ohrožení trhu (míněno v daném segmentu služeb). Takové zjednodušené tvrzení je neakceptovatelné, ve svých důsledcích (argumentum ad absurdum) by přijetí takového názoru znamenalo, že u jakéhokoli oboru podnikání by bylo klíčové, jak snadné je získání oprávnění k podnikání v dané oblasti, tj. zřejmě u podnikání s předmětem činnosti odpovídajícím živnosti volné by postih neoprávněného podnikání vůbec nepřicházel v úvahu. Takto ale právní úprava nebyla vůbec koncipována, zákonodárce neučinil žádnou takovou výluku z trestní odpovědnosti neoprávněného podnikání ve vztahu ke konkrétním předmětům činnosti. Nadto je možno připomenout uznávané názory obsažené v odborné literatuře. Podle velkého komentáře C. H. Beck (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3280, marg. č. 1) ustanovení § 251 tr. zákoníku chrání společenské vztahy související s podnikáním v tržní ekonomice, neboť jeho účelem je zajistit rovnost subjektů v rámci jejich soutěžení zejména na trhu výrobků a služeb, ale i na dalších trzích, a to i ve vztahu k státní ingerenci nebo regulaci v těch oblastech podnikání, ve kterých je třeba zajistit kvalifikovaný výkon určitých živností nebo profesí, zejména z hlediska ochrany spotřebitelů, ale i zajištění bezpečnosti práce, hygienických a jiných společensky důležitých požadavků (objekt trestného činu); vedle rovnosti přístupu na trh jsou tak tímto ustanovením nepřímo chráněny i další zájmy jako ochrana před zdravotně závadným či nebezpečným zbožím nebo takovým zdravotně závadným poskytováním služeb, ale i fiskální zájmy státu apod., kterým však primárně poskytují ochranu jiná ustanovení trestního zákoníku (srov. § 156, 157 nebo § 240, 241 atd.). Jinými slovy zájmy chráněné tímto ustanovením trestního zákoníku jsou mnohem širší, než jak o nich uvažoval v dovolání obviněný. Stát tímto ustanovením chrání vlastní kontrolu nad segmentem společenského života, a sice nad podnikáním, brání tím existenci tzv. černé a šedé ekonomiky, zajišťuje tím, že všechny subjekty vstupující na trh budou postupovat podle stejných pravidel, čímž chrání ve své podstatě ostatní soutěžitele, ale i spotřebitele (v nejširším slova smyslu), ostatní podnikatelé (soutěžitelé vstupující na trh) nebudou znevýhodněni tím, že musí splnit zákonné podmínky pro výkon podnikání, což rozhodně neznamená jen zaplatit správní poplatek za získání živnostenského oprávnění, jak to zjednodušil v dovolání obviněný, ale též že musí splňovat zákonem stanovené předpoklady, že budou podnikat pod dohledem státních orgánů v daném segmentu podnikatelské činnosti, že budou své poskytované služby nebo nabízené zboží podle právního řádu též danit, že budou před státem takové podnikání přiznávat, o něm účtovat, odvádět z něj povinné odvody apod. Zároveň jsou tím chráněni i adresáti služeb či nabízeného zboží, mají minimální záruku, že spolukontrahent postupuje v souladu s českým právním řádem, že nabízí zboží či služby akceptované státem apod. To vše je též důvodem regulace hospodářských aktivit státem, který dohlíží nad dosahováním podnikatelských cílů společensky akceptovatelným způsobem, aby podnikaly jen subjekty k tomu oprávněné v souladu s mimotrestními předpisy, což pro společnost současně skýtá minimální záruky dodržování veškerých společenských pravidel a právních norem. Podobně k této otázce přistupuje i další odborná literatura (srov. například DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. § 233 až 421. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 1865; SČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 2016). Uvedená námitka obviněného je tak zjevně neopodstatněná a nelze ji akceptovat. 42. Obviněný dále pod bodem IV. zpochybnil procesní postup soudu prvního stupně po kasaci jeho prvního rozsudku vyneseného v této věci odvolacím soudem, měl za to, že byla porušena zásada zákazu reformationis in peius úpravou popisu skutku (vypuštěním tvrzení, že obviněný jednal jako zaměstnanec a doplněním pasáže ohledně charakteru jeho činnosti odpovídajícího definičním znakům podnikání). V tomto směru je třeba předně upozornit, že taková námitka neodpovídá uplatněným ani žádným jiným dovolacím důvodům. Bylo by ji možno akceptovat pouze jako součást námitek porušení práva na spravedlivý proces a na obhajobu, tedy jako námitku ústavněprávního rozměru týkající se zásahu do základních práv a svobod. V těchto intencích se s ní též dovolací soud vypořádá. Nejvyšší soud tyto výhrady obviněného považuje za zjevně neopodstatněné, jde o opakovanou námitku, s níž se správně již dříve vypořádal odvolací soud (byť s ohledem na obsáhlost odůvodnění na jiných místech velmi stručně) v bodě 256. odůvodnění jeho usnesení, stejně tak i státní zástupce ve svém vyjádření, na něž lze odkázat. Zákaz reformationis in peius porušen nebyl, protože zákaz změny k horšímu podle § 264 odst. 2 tr. ř. nebránil soudu prvního stupně, aby přizpůsobil popis skutku ve výroku svého rozsudku novým zjištěním tak, aby v něm byly obsaženy též skutečnosti vyjadřující zákonem požadované znaky trestného činu, který je v daném skutku spatřován a jímž byl obviněný uznán vinným již původním rozsudkem soudu prvního stupně. Zde je namístě připomenout uznávanou judikaturu k této otázce, především pak rozhodnutí č. 38/2006-II. Sb. rozh. tr., podle nějž zákaz změny k horšímu nebrání doplnění popisu skutku, pokud se neprojeví zpřísněním jeho právní kvalifikace, zvětšením rozsahu a závažnosti následků apod., neboť pak se tím nijak nezhoršuje postavení obviněného. Tak tomu bylo i v daném případě, neboť se neměnila právní kvalifikace, obviněný byl opět uznán vinným týmž přečinem neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, tedy stejným a stejně závažným trestným činem, neměnil se nijak ani rozsah trestné činnosti, který byl obviněnému kladen za vinu, a pokud jde o výrok o trestu, byl obviněnému nově uložen dokonce trest mírnější, než tomu bylo v případě rozsudku zrušeného usnesením soudu druhého stupně. Jak ještě bude rozvedeno níže, nemá zjištění, zda byl obviněný zaměstnancem obchodní společnosti D. k., vliv na posouzení jeho trestní odpovědnosti za trestný čin neoprávněného podnikání spočívajícího v poskytování úvěrů jménem Vl. M. Uvedeným upřesněním skutkových zjištění, která se promítla do popisu skutku výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, tak nebyl porušen princip zákazu reformationis in peius . Kdyby byly opět dále rozvedeny námitky obviněného, vedlo by to ke zcela absurdním důsledkům (argumentum ad absurdum). Akceptace námitek obviněného by v obecné rovině znamenala, že by nikdy nebylo možno odsoudit obviněného, pokud by soud prvního stupně zcela akceptoval obžalobu státního zástupce, který by proto neměl důvod proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně brojit odvoláním, a odvolací soud by pak vyhověl odvolání obviněného s tím, že soudem prvního stupně užitý popis skutku neobsahuje všechny okolnosti odpovídající znakům daného trestného činu (ať již byla v předcházejícím řízení zjištěna či nikoli). Tuto vadu by při takovém výkladu nemohl napravit ani sám, ani by její nápravu nemohl uložit soudu prvního stupně. Takové důsledky jsou ovšem neakceptovatelné, takové vady jsou zcela jistě v dalším řízení napravitelné, a to i z podnětu opravného prostředku podaného obviněným. Takovým doplněním se totiž nijak nezhoršuje postavení obviněného, výsledkem není závažnější delikt, přísnější potrestání, stanovení většího rozsahu činu, výše škody či prospěchu. Není možno v současné době u nás (na rozdíl od minulosti a od sousedních zemí – např. Německa či Rakouska) pro obviněného velmi vstřícně nastavený princip zákazu reformationis in peius ještě dále rozšiřovat a dovádět do absurdních krajností výkladem, který by zcela znemožňoval řádný výkon spravedlnosti a paralyzoval trestní řízení (jedinou účinnou obranou by při takovém absurdním výkladu musel být požadavek na podávání opravných prostředků v neprospěch obviněného státním zástupcem ve všech trestních věcech). To jsou též důvody, z nichž vycházel Nejvyšší soud ve shora zmíněném rozhodnutí pod č. 38/2006-II. Sb. rozh. tr., na které pak navazovala další bohatá a ustálená judikatura Nejvyššího soudu – srov. například odůvodnění rozhodnutí pod č. 4/2009 , č. 32/2010 nebo č. 40/2017 Sb. rozh. tr. 43. Obviněný ve svém dovolání dále pod bodem V. zpochybnil naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného podnikání. Obviněný připomněl, že jde o úmyslný trestný čin, úmysl se přitom musí vztahovat na všechny (objektivně deskriptivní i normativní) znaky daného trestného činu, a to včetně znaku neoprávněnosti podnikání. V tomto ohledu lze obecně s obviněným souhlasit. Nicméně dále obviněný již zpochybňoval učiněná skutková zjištění, která byla pro soudy nižších stupňů základem pro posouzení formy zavinění. Podle obviněného z žádného provedeného důkazu není patrné, že by věděl, že jeho matka nebo otec nemají potřebné živnostenské oprávnění. Sám totiž zprostředkovával půjčky v závislém vztahu. Základem polemiky obviněného je tak jeho nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, nikoli ale nesprávné právní posouzení skutku jinak správně zjištěného soudy nižších stupňů. Jak již bylo zmíněno, ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplynulo, že obviněný v několika případech vystupoval na základě plné moci udělené mu přímo Vl. M., byl též osobou podnikání znalou, tudíž mu muselo být z plné moci zřejmé, že jeho matka Vl. M. vystupovala jako nepodnikající fyzická osoba a nikoli jako podnikatel při výkonu svého podnikání. Navíc šlo o jeho matku, kterou dobře znal, stýkal se s ní, znal též její zdravotní problémy, pro které soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že ve skutečnosti matka sama nebyla schopna smlouvy uzavírat a že byla zcela v područí obviněných otce a syna M. Nelze souhlasit s obviněným, že by z žádného důkazu neplynula jeho vědomost o tom, že matka nebo otec nemají potřebné oprávnění, resp. zda vystupují jako podnikatelé, či naopak jako nepodnikající fyzické osoby, byť v jádru šlo o podnikání. 44. Pokud jde o námitku obviněného uplatněnou pod bodem VI. jeho dovolání, že vykonával činnost jako zaměstnanec obchodní společnosti D. k., a proto nemusel být držitelem živnostenského oprávnění a nemohl se uvedeného trestného činu dopustit, ani v tomto směru nemohl dát dovolací soud obviněnému za pravdu. Naopak lze souhlasit s názorem soudů nižších stupňů, jakož i státního zástupce, na které Nejvyšší soud může odkázat. I k této námitce tak postačí se jen stručně vyjádřit. Předně i v tomto případě platí, že obviněný při uplatnění své obhajoby v tomto směru zcela pomíjel skutkové závěry soudů nižších stupňů, setrvával na vlastní verzi skutkového děje, která byla vyvrácena provedeným dokazováním. Podle soudů nižších stupňů totiž přímo on se svým otcem (Ing. V. M.) organizovali půjčování peněz, přičemž jako živého nástroje společně využívali Vl. M., která pro duševní poruchu nebyla schopna nést za takové jednání trestní odpovědnost (ovšem pokud by mohla, byla by jejich spolupachatelem – viz níže). Rozhodný při této činnosti vůbec nebyl vztah obviněného V. M. k obchodní společnosti D. k. ale způsob jeho činnosti vůči klientům – osobám, kterým byly peníze půjčovány. Navíc obviněný nečinil veškeré úkony v zastoupení za uvedenou obchodní společnost, ale u mnohých se prokazoval plnou mocí udělenou přímo jeho matkou Vl. M. Ze svědeckých výpovědí svědků také vyplývá, že někteří zákazníci nevěděli, že by jednal za zmíněnou obchodní společnost a na její účet. Především ale byla učiněna skutková zjištění, že obvinění otec a syn M. při svém společném neoprávněném podnikání spočívajícím v neoprávněném poskytování finančních služeb v podobě půjček zneužívali jako živého nástroje Vl. M., jejich postavení v rámci obchodní společnosti D. k. a vztah k ní (tvrzený pracovní poměr obviněného) tak není určující ani relevantní. Tvrzení obviněného, že poskytování půjček pouze zprostředkovával, je tak obranou založenou na jiném než soudy nižších stupňů zjištěném skutkovém stavu, který má oporu v důkazech vyplývajících z provedených důkazních prostředků. 45. Nejvyšší soud nesouhlasí ani s obranou obviněného pod bodem VIII. jeho dovolání, že ve spise není jediný důkaz, ze kterého by vyplývalo, že si byl vědom trestní neodpovědnosti, resp. nezpůsobilosti k právním úkonům, své matky Vl. M. pro její duševní poruchu. Nejvyšší soud opět připomíná, že zásadně není povolán ke zjišťování či přezkumu skutkového stavu zjištěného před soudy nižších stupňů, takto dovolací řízení od počátku nebylo a ani nyní není koncipováno [nic na tom nemění ani doplnění dovolacího důvodu v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. I v tomto případě je možno odkázat na závěry soudů nižších stupňů, které v odůvodnění svých rozhodnutí shrnuly, na základě jakých důkazů vycházely z verze, že Vl. M. byla pouhým trestně neodpovědným nástrojem ovládaným obviněnými jako nepřímými spolupachateli (viz zejména bod 75. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 264.–267. odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, byť zde jde zřejmě jen o reprodukci dřívějších rozhodnutí; v případě odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně lze na uvedenou pasáž odkázat s výhradou, že nebyl užit odkaz na § 22 až § 24 tr. zákoníku, ale na ustanovení předchozího trestního zákona, nicméně podstata řešení se nezměnila, nyní je ale na rozdíl od předchozí úpravy nepřímý pachatel v zákoně přímo definován v § 22 odst. 2 tr. zákoníku). V daném případě zjevně šlo o případ kooperace tří vzájemně si blízkých osob, které byly dokonce v blízkém příbuzenském vztahu, a to nejužší rodiny – šlo o rodiče a dítě. Tyto tři osoby úzce kooperovaly při poskytování půjček dalším osobám (klientům), aniž by kterákoliv z nich k tomu měla živnostenské oprávnění, čehož si byly všechny osoby také vědomy. Veškeré aktivity při poskytování půjček přitom vyvíjeli oba obvinění, tedy otec a syn M., a to především právě obviněný V. M., který jednal s klienty (srov. k tomu rozbor jeho aktivit v bodě 72. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), zatímco peníze fakticky poskytoval obviněný Ing. V. M. (který též coby jednatel obchodní společnosti D. k. vyhledával zájemce o poskytnutí půjček), avšak formálně deklarovali jako poskytovatele půjček matku Vl. M., která již v té době trpěla duševní poruchou, pro kterou byla později omezena ve svéprávnosti. Lze tak říci, že šlo o rodinnou spolupráci, při níž si všichni tři uvedení rozdělili své úlohy. Kdyby nebylo nepříčetnosti Vl. M., bylo by možno je všechny tři označit za spolupachatele, protože se na uvedeném neoprávněném podnikání všichni tři významnou měrou podíleli, měli přitom rozdělené role, které na sebe vzájemně navazovaly jako nezbytné články řetězu, který teprve ve svém celku naplňoval veškeré znaky uvedené trestné činnosti (třetí forma spolupachatelství – srov. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 7. vydání. Praha: Leges, 2019, s. 317). S ohledem na skutkové závěry soudů nižších stupňů opřené o důkazy týkající se zdravotního stavu Vl. M. (zejména o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jakož i o následné rozhodnutí o omezení svéprávnosti – viz zejména body 65., 66. a 70. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), zcela důvodně soudy nižších stupňů uzavřely, že oba obvinění v této věci zneužívali Vl. M. jako tzv. živý nástroj, který sám není trestně odpovědný pro nepříčetnost ve smyslu § 22 odst. 2 tr. zákoníku. 46. Jde tak o zvláštní případ zčásti vlastního přímého pachatelství (resp. spolupachatelství) a zčásti nepřímého pachatelství (resp. spolupachatelství), tedy o případ, kdy jedná trestně odpovědný pachatel (či spolupachatelé) jednak přímo sám, jednak současně s tím ovládá živý nástroj, který by jinak byl, nebýt jeho trestní neodpovědnosti pro nepříčetnost, sám též spolupachatelem – srov. k tomu obdobně (ještě za předchozí právní úpravy) v judikatuře rozhodnutí pod č. 51/1970-II. Sb. rozh. tr.; z literatury srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 525 a n., marg. č. 5 k § 22, a s. 538, marg. č. 3 k § 23, resp. s. 549 a pozn. pod čarou č. 597). Z uvedených názorů vyplývá, že kdyby obviněný V. M. sám zneužíval Vl. M. jako tzv. živý nástroj, byl by jediným pachatelem ve smyslu § 22 odst. 1 tr. zákoníku, protože ale jednal zároveň po předchozí vzájemné dohodě společně se svým otcem Ing. V. M,, je opodstatněné posoudit jejich jednání jako spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Oba obvinění (V. M a Ing. V. M.) přitom nejednali jen jako tzv. nepřímí spolupachatelé (ve smyslu § 22 odst. 2 v kombinaci s § 23 tr. zákoníku) tím, že by jen ovládali Vl. M. jako tzv. živý nástroj, která jediná by trestnou činnost sama vlastnoručně provedla, byť by za ni nebyla trestně odpovědná, ale navíc se sami na ní též přímo podíleli jako (přímí) spolupachatelé (ve smyslu § 23 tr. zákoníku v kombinaci s § 22 odst. 1 tr. zákoníku). Obvinění tak byli zároveň přímými i nepřímými spolupachateli. 47. Lze uzavřít, že spolupachateli trestného činu podle § 23 tr. zákoníku mohou být jen osoby trestně odpovědné, které mohou být zčásti spolupachateli přímými (ve smyslu § 22 odst. 1 tr. zákoníku) a zčásti spolupachateli nepřímými (ve smyslu § 22 odst. 2 tr. zákoníku), pokud jednak samy alespoň zčásti vykonají činnost v souhrnu tvořící jednání vyžadované příslušnou skutkovou podstatou trestného činu, jednak zčásti k tomu využívají jiného jako tzv. živého nástroje, který za svou činnost není trestně odpovědný. c) K důvodu kasačního zásahu Nejvyššího soudu 48. Nejvyšší soud ovšem musel dát obviněnému za pravdu, pokud pod bodem VII. svého dovolání namítal nesprávné stanovení výše prospěchu soudy nižších stupňů. Obviněný zjednodušeně uvedeno sporoval přístup soudů nižších stupňů, které nechtěly při stanovení výše prospěchu dosaženého neoprávněným podnikáním zohlednit neúspěšné případy poskytnutí půjček, které se jim doposud nevrátily a znamenají tak pro ně fakticky ztrátu. S touto kritikou původně (ve svém prvním rozhodnutí) správně souhlasil i odvolací soud, pak však ze svého názoru nedůvodně ustoupil. 49. Nejvyšší soud nejprve stručně připomene postup soudů nižších stupňů v této věci při stanovení výše prospěchu. Soud prvního stupně svůj první rozsudek opřel o znalecký posudek, který ke stanovení výše prospěchu přistupoval podle daňových zákonů a majetkový prospěch určoval součtem všech získaných výnosů z poskytnutí půjček, tedy součtu odměn za půjčení jistiny a skutečně přijatých úroků z poskytnutých půjček, stanovených z rozdílu mezi skutečně přijatou částkou z půjčky a půjčenou jistinou, a to jen v případě, že rozdílová částka byla vyšší než 0. Z takto uvedeného vzorce dospěl znalec k závěru, že majetkový prospěch z hlediska daně z příjmu byl ve výši 1 720 244 Kč. Odvolací soud pak z podnětu odvolání obviněných svým usnesením první rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil (viz bod 2. odůvodnění tohoto usnesení), a to mimo jiné z důvodu, že uvedený výpočet nebyl v souladu s relevantní judikaturou. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se vypořádal se stanoviskem obhajoby, že celkový čistý prospěch z poskytování půjček nebyl ve skutečnosti žádný, protože obvinění byli fakticky ve ztrátě. Soud prvního stupně poté nechal vyhotovit nový znalecký posudek, ve kterém znalec stanovil výši prospěchu opět s poukazem na zákon o dani z příjmu, přičemž jeho výši upravil na částku 1 711 344 Kč, což soud druhého stupně přijal. Tento svůj postup vysvětlil tak, že Vl. M. neměla živnostenské oprávnění k podnikání, a proto nemohla uvést své zdanitelné příjmy v daňovém přiznání, takže si ani nemohla odečíst náklady v paušální výši podle § 7 odst. 7 zákona o dani z příjmu, a protože daňový subjekt nedoložil k daňovému přiznání ani přílohu č. 1, fakticky přiznal, že neměl žádné náklady k danému podnikání. Soud druhého stupně takový názor napodruhé již akceptoval (viz body 280. a 281. odůvodnění jeho usnesení). 50. Soudy nižších stupňů tak vlastně vycházely z názoru znalce, že dosažení zisku z kriminální činnosti (zde neoprávněného podnikání) není spojeno s vynaložením žádných nákladů, pokud tyto náklady nejsou uplatněny v daňovém přiznání a neprojeví se v účetnictví pachatele trestné činnosti. To ale zcela popírá dosavadní ustálenou judikaturu soudů, na kterou ještě ve svém prvním kasačním rozhodnutí odvolací soud sám upozorňoval. Z ní totiž vyplývá, že v případě neoprávněného podnikání (podobně jako u mnohých jiných trestných činů) je třeba vycházet z tzv. čistého prospěchu, tj. výnosu z trestné činnosti sníženého o náklady vynaloženými na jeho dosažení – viz již stanovisko publikované pod č. 1/1990 Sb. rozh. tr., podobně u jiných trestných činů zejména rozhodnutí pod č. 55/1996 , č. 4/2009 nebo č. 31/2009 Sb. rozh. tr. Podobně jako u jiných trestných činů kriminální povahy přitom vůbec nelze vycházet z oficiálního účetnictví pachatele, popř. dokonce z jím podaného daňového přiznání, neboť je zcela zřejmé, že pachatelé svou trestnou činnost před orgány veřejné moci skrývají a nebudou ji přiznávat (a nemohou k tomu být ani tímto způsobem nuceni – zásada nemo tenetur se ipsum accusare ). Taková trestná činnost (ať již jde o neoprávněné podnikání, korupci, podílnictví či výnos z nelegálního nakládání s drogami) pak pochopitelně probíhá mimo oficiální systém v rámci tzv. šedé či černé zóny ekonomiky, takže nelze klást požadavek při snižování nákladů na dosažení prospěchu z trestné činnosti, aby se náklady projevovaly v účetnictví pachatele. Jak vyplývá například z odůvodnění rozhodnutí č. 31/2009 Sb. rozh. tr., při stanovení tzv. čistého prospěchu je třeba vždy pečlivě prošetřit, jaké výdaje musel pachatel účelně vynaložit při opatřování komodit, jež byly předmětem jeho obchodování vztahujícího se k projednávané trestné činnosti, neboť při zjišťování prospěchu lze od výtěžku pachatelovy činnosti odečíst vše, co pachatel skutečně vynaložil. 51. Dále je třeba zohlednit i zvláštní povahu trestného činu neoprávněného podnikání podle § 251 tr. zákoníku, jehož se dopustí, kdo neoprávněně ve větším rozsahu poskytuje služby nebo provozuje výrobní, obchodní nebo jiné podnikání. Jedním z důležitých znaků objektivní stránky jeho skutkové podstaty, kterým se tento trestný čin odlišuje od méně závažného přestupku, je spáchání činu ve větším rozsahu. V odborné literatuře i judikatuře je dlouhodobě zastáván názor, že musí jít o soustavnou činnost provozovanou takřka po „živnostensku“, přičemž k založení trestní odpovědnosti u neoprávněného provozování služeb nebo provozování výrobního, obchodního nebo jiného podnikání, které má povahu drobného podnikání, jímž pachatel dosahuje příjmy srovnatelné s příjmy z pracovního poměru s běžným výdělkem, je podle soudní judikatury k naplnění znaku „ve větším rozsahu“ třeba, aby trvalo nejméně šest měsíců (srov. rozhodnutí č. 5/1996 Sb. rozh. tr.; ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3293 a n., marg. č. 7 k § 251). Zpravidla je to více akcí, ale může to být i jedna rozsáhlá akce trvající po delší dobu (např. déle než šest měsíců) s velkým rozsahem a objemem podnikání (srov. též rozhodnutí č. 6/1976 Sb. rozh. tr.). Takovou rozsáhlou akci, která se skládá z více jednotlivých aktů, je však třeba odlišit od jednorázového aktu, např. jednorázového prodeje většího počtu věcí nebo jednorázové služby, který nesplňuje tento znak, neboť zde nejde o soustavnou činnost provozovanou po „živnostensku“. Kritérii bývají zejména délka neoprávněného podnikání nebo poskytování služeb, rozsah takové činnosti, její objem, a to i včetně finančního vyjádření hrubého obratu, ceny použitého materiálu nebo předmětů určených k prodeji, ceny pracovní síly použité v takovém podnikání apod. Již z toho je zřejmé, že se žádá určité trvání neoprávněného podnikání, resp. určitá četnost případů ve sledovaném časovém období (tj. vlastně hromadnost), které by mělo v zásadě trvat nejméně 6 měsíců. V daném konkrétním případě bylo obviněnému kladeno za vinu poskytnutí služeb v podobě zajištění půjčky peněz v 16 dílčích případech, k nimž došlo k v období 2 let od listopadu 2010 do listopadu 2012. 52. Je zároveň zřejmé, že při více dílčích aktech takového neoprávněného podnikání sice původně zaměřených na dosažení zisku k němu však nutně dojít nemusí, ba dokonce podnikání může zůstat ve ztrátě, neboli zamýšlený a plánovaný výnos nebude získán (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3294, marg. č. 7 k § 251). Pro určení výše prospěchu v podobě čistého výnosu za celé období neoprávněného podnikání je ovšem třeba zohlednit veškeré aktivity neoprávněného podnikatele, nikoli jen ty úspěšné, ale i ty neúspěšné, které byly pro podnikatele ztrátové, neboli je třeba zohlednit veškeré náklady na dosažení výnosu ze všech aktivit souvisejících s neoprávněným podnikáním. Proto je třeba z celkového výnosu trestné činnosti za sledované období odečíst ztrátu z dílčích aktivit, s nimiž neoprávněný podnikatel neuspěl a které pro něj skončily ztrátou. O tuto ztrátu je třeba snížit výnos získaný z jiných dílčích aktů. Jen tak bude zjištěn skutečný čistý zisk, který může být případně značným prospěchem ve smyslu § 251 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. K tomu je ale třeba vést dokazování. Skutkové závěry v tomto směru doposud učiněny nebyly, to bude úkolem soudů nižších stupňů v dalším průběhu trestního řízení. 53. Lze tak shrnout, že značný prospěch jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby u trestného činu neoprávněného podnikání v § 251 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je třeba vykládat jako tzv. čistý prospěch, tedy jako výnos z trestné činnosti snížený o náklady vynaložené na jeho dosažení (viz stanovisko č. 1/1990 Sb. rozh. tr.), který musí dosáhnout výše značného prospěchu ve smyslu § 138 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku (tj. částky nejméně ve výši 1 000 000 Kč). Pro zjištění celkového čistého prospěchu trestného činu neoprávněného podnikání sestávajícího z více dílčích akcí zahrnutých do souvislého jednání je proto třeba souhrn zisků z úspěšných dílčích aktů (vypočtených uvedeným způsobem) snížit o souhrn ztrát z neúspěšných dílčích aktů (spočívajících např. v úbytcích peněz z důvodu dosud zcela nesplacených jistin zápůjčky). V. Závěrečné shrnutí 54. Vzhledem ke shora uvedeným zjištěním Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. ohledně obviněného V. M. (z jeho podnětu) a podle § 265k odst. 2 a § 261 tr. ř. (na základě tzv. beneficia cohaesionis , tedy dobrodiní záležející v souvislosti) i ohledně obviněného Ing. V. M. částečně zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, a to ve výroku pod bodem II. Důvodem je, že se odvolací soud řádně nevypořádal s odvoláními obou obviněných, navíc se nedůvodně odchýlil od svého dřívějšího (a správného) právního názoru na stanovení výše prospěchu, jak vyplývá ze shora uvedeného rozboru. Nejvyšší soud zároveň zrušil též všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 55. Bude tedy na Krajském soudu v Hradci Králové, aby se znovu důsledně zabýval danou věcí ve shora naznačeném směru a náležitě se vypořádal s odvoláními obviněných. Soud druhého stupně bude muset stanovit výši prospěchu v souladu s trestněprávní judikaturou a shora vysloveným názorem, tedy po potřebném doplnění dokazování učinit vlastní skutkový závěr, jaká byla skutečná výše čistého prospěchu obviněných z jimi prováděného neoprávněného podnikání, a tomu případně bude muset přizpůsobit výrok rozhodnutí. 56. Zároveň je třeba odvolací soud upozornit, že by bylo vhodné lépe koncipovat odůvodnění jeho vlastního rozhodnutí, které nemá být složeno z neuspořádaných kopií celých podání stran či dřívějších rozhodnutí, ale mělo by být přehledné a stručné, a to zejména v tzv. narativní části, zároveň stylizované a strukturované tak, aby z něj bylo jasně patrné, ve kterých pasážích jde o pouhou reprodukci jiných podání či rozhodnutí a kde již začínají vlastní teze odvolacího soudu, které by měly být nosnou částí odůvodnění jeho rozhodnutí. Takovým požadavkům na přehlednost, srozumitelnost a stručnost vlastního rozhodnutí však odvolací soud naposledy nedostál, odůvodnění jeho rozhodnutí je zcela nepřehledné, obsahuje vnitřní nadpisy týkající se různých otázek (např. návrh na doplnění dokazování, výše a druh trestu, nepřímé pachatelství apod.), pod nimiž jsou mnohdy uvedena různá tvrzení, z nichž vůbec není patrno, kdo je učinil (viz např. body 141. a násl. pod rubrikou značný prospěch). Navíc na srozumitelnosti odůvodnění (v důsledku kopírování) nepřidává ani užívání několika vnořených samostatných číselných řad (přičemž u všech číselných řad je užíváno arabské číslování – viz samostatné číselné řady pod body 3., 8. a 231.) či opakované (duplicitní) reprodukování prakticky totožného textu (viz např. body 3. a 231.). Zřejmě přitom odvolací soud v bodech 1. až 225. a pak znovu v bodech 229. až 276. odůvodnění svého usnesení, které bylo napadeno dovoláním, tj. na celkem 62 z 66 stran téměř bez úprav okopíroval podání stran a dřívější rozhodnutí učiněná v dané věci, jeho vlastní přínos s vypořádáním odvolacích námitek, zdá se, je obsažen na pouhých posledních 4 stranách v bodech 277. až 288., k čemuž lze přičíst body 226. až 228. na str. 42). 57. Nejvyšší soud připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je odvolací soud při novém projednání a rozhodnutí věci vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a je povinen respektovat zákaz reformationis in peius ve smyslu § 265s odst. 2 tr. ř. 58. Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné na podkladě důvodně podaného dovolání obviněného nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/22876/	30.08.2023	23 Cdo 2193/2022	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání žalobce zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2022, sp. zn. 53 Co 320/2021, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhal zrušení rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR (dále také jen „rozhodčí soud“) ze dne 28. 4. 2017, sp. zn. Rsp 1119/16 (dále také jen „napadený rozhodčí nález“). Namítal, že rozhodčí soud nálezem ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. Rsp 808/15 (dále také jen „původní rozhodčí nález“), zamítl žalobu, aby žalobce (v rozhodčím řízení žalovaný) uhradil žalované (v rozhodčím řízení žalobkyni) částku 295.932,78 Kč s příslušenstvím. K návrhu žalované na přezkoumání rozhodčího nálezu přezkumný rozhodčí senát napadeným rozhodčím nálezem rozhodl, že původní rozhodčí nález se mění a žalobě se vyhovuje. Žalobce se domáhal zrušení napadeného rozhodčího nálezu z důvodů upravených v § 31 písm. c) a písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“), neboť rozhodovali rozhodci, kteří neměli způsobilost být rozhodci, a žalobce neměl možnost věc před rozhodci projednat. 2. Soudy nižších stupňů rozhodovaly o žalobě poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1337/2019 , uveřejněným pod číslem 90/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2018, č. j. 53 Co 301/2018-239, a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. 3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 2. 6. 2021, č. j. 19 C 48/2017-326, zrušil rozhodčí nález Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR ze dne 28. 4. 2017, sp. zn. Rsp 1119/16 (výrok I.), a uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení v částce 35.148 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (výrok II.). 4. Soud prvního stupně vyšel z toho, že: a. Účastníci řízení spolu vedli spor o majetkové právo v rozhodčím řízení před rozhodčím soudem. b. Žalobce ani žalovaná nevznesli v průběhu rozhodčího řízení námitku podjatosti proti rozhodcům JUDr. Ing. O., LL.M., JUDr. V. a JUDr. Z., jmenovaným pro přezkum původního rozhodčího nálezu. c. Předseda rozhodčího senátu JUDr. Ing. O., LL.M., písemně sdělil rozhodčímu soudu, že advokátní kancelář R. L., v níž působí, poskytla žalované právní pomoc. d. Jeho prohlášení bylo založeno do rozhodčího spisu, nebylo doručeno účastníkům řízení. e. Žalobci byl napadený rozhodčí nález doručen dne 19. 5. 2017. f. Žalobce poté z veřejně dostupných zdrojů a na základě žádostí uplatněných podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, zjistil, že advokátní kancelář R. L. poskytuje právní služby řadě státních orgánů a institucí, mimo jiné také žalované. g. Z dokazování vyplynulo, že advokátní kancelář R. L., v níž je JUDr. Ing. M. O., LL.M., jednatelem a společníkem, poskytovala právní pomoc žalované a poskytuje právní pomoc právnickým osobám propojeným se žalovanou. h. Žalobce se domáhal zrušení napadeného rozhodčího nálezu z důvodů podle § 31 písm. c) ZRŘ pro podjatost rozhodce JUDr. Ing. M. O., LL.M., a JUDr. Š. Z. a dále podle ustanovení § 31 písm. e) ZRŘ pro nevyhovění jeho žádosti přerušit řízení, pro neprovedení řádného dokazování (toto skutkové tvrzení žalobce v průběhu řízení opustil) a pro nedostatek poučení dle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). 5. Soud prvního stupně po provedeném dokazování shledal důvod pro zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 písm. c) ZRŘ. Řízení ve věci se zúčastnil rozhodce JUDr. Ing. M. O., LL.M., který neměl způsobilost být rozhodcem, neboť byl pro objektivní pochybnost o nepodjatosti z rozhodování sporu vyloučen. Žalobce o důvodu vyloučení nevěděl, neboť prohlášení tohoto rozhodce neobsahovalo veškeré údaje o případném konfliktu zájmů. Soud prvního stupně uvedl, že obezřetnost účastníka rozhodčího řízení nelze chápat tak, že by měl iniciativně zjišťovat, čím se jednotliví jmenovaní rozhodci zabývají. Naopak, účastníci rozhodčího řízení mají právo důvěřovat stálému rozhodčímu soudu, že jmenuje nezávislé rozhodce a ti pravdivě vylíčí vše, co se jejich vztahů ke stranám sporu a předmětu rozhodčího řízení týká. 6. K tvrzení žalované o opožděnosti námitky podjatosti rozhodce soud prvního stupně odkázal na shora uvedené rozhodnutí dovolacího soudu a doplnil, že i Rozhodčí řád rozhodčího soudu upravuje určité možnosti, kdy lze námitku podjatosti uplatnit i později než před prvním ústním jednáním. Pro přezkum rozhodčího nálezu soudem je stanovena tříměsíční prekluzivní lhůta, tu žalobce včasnou žalobou dodržel. Z dokazování o právní pomoci, kterou poskytuje advokátní kancelář R. L., v níž je rozhodce JUDr. Ing. M. O., LL.M., jednatelem a společníkem, žalované a právnickým osobám, které jsou s ní propojeny, zejména třem ministerstvům, která vykonávají v žalované bance práva státu jako akcionáře – MPO, MF a MMR, vyplynulo, že rozsah této právní pomoci je značný; období, ve kterém se tato právní pomoc poskytuje, se překrývá s obdobím probíhajícího sporu žalobce a žalované a předmětným rozhodčím řízením nebo minimálně nejde o dobu nikterak vzdálenou. Současně má tato právní pomoc značný hospodářský význam pro advokátní kancelář rozhodce. Šlo o činnosti, které Pravidla pro rozhodčí řízení UNCITRAL a Směrnice IBA (Směrnice International Bar Association z roku 2014) řadí do tzv. červeného seznamu [„Advokátní kancelář rozhodce má významný obchodní vztah s jednou ze stran či právnickou osobou propojenou s jednou ze stran, rozhodce pravidelně poskytuje právní rady straně, která rozhodce jmenovala, nebo právnické osobě propojené s takovou stranou, ačkoli ani rozhodce ani jeho advokátní kancelář z tohoto vztahu nemají významný finanční příjem“]. Popsané činnosti advokátní kanceláře R. L. vyloučily rozhodce JUDr. Ing. M. O., LL.M., z rozhodování sporu, a proto soud prvního stupně přikročil ke zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 písm. c) ZRŘ. 7. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 2. 2022, č. j. 53 Co 320/2021-368, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o zrušení rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 28. 4. 2017, sp. zn. Rsp 1119/16 (první výrok), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů 52.118,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. M. Š. (druhý výrok). 8. Odvolací soud k otázce podjatosti rozhodců dovodil, že rozhodce JUDr. Ing. M. O., LL.M., byl vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci účastníků v předmětném přezkumném rozhodčím řízení. Situace, kdy advokátní kancelář předsedy rozhodčího senátu přímo v době, kdy probíhalo předmětné rozhodčí řízení, zastupovala žalovanou jako jednu ze stran rozhodčího sporu, byla způsobilá založit pochybnost o jeho nepodjatosti, byť se rozhodce subjektivně podjatým necítil. 9. Odvolací soud proto dále posuzoval, zda námitku podjatosti rozhodce mohl žalobce uplatnit v rozhodčím řízení nejpozději, než začal jednat ve věci samé. 10. K tomu odvolací soud vyšel ze zjištění, že v řízení bylo prokázáno, že dne 13. 1. 2017 JUDr. Ing. M. O., LL.M., doručil rozhodčímu soudu písemné sdělení o přijetí funkce předsedy rozhodčího senátu, v němž prohlásil, že je nezávislý na stranách sporu a zůstane nezávislým, že neexistují skutečnosti nebo okolnosti, které by mohly vyvolat důvodné pochybnosti o jeho nezávislosti či nepodjatosti, nicméně považuje za nutné uvést, že „Advokátní kancelář R. L., ve které je společníkem, poskytuje právní poradenství ČMZRB ve věci veřejné zakázky na dodávku nového informačního EPR systému. Toto poradenství nesouvisí s předmětem sporu, vedeného u Rozhodčího soudu pod sp. zn. Rsp 1119/16. Osobně se tohoto poradenství neúčastní“. Sdělení bylo založeno do rozhodčího spisu. Z rozhodčího spisu, který byl k důkazu proveden, se také podává, že již v lednu 2017 byly strany o složení rozhodčího senátu informovány, když oznámení o složení senátu bylo rozhodčím soudem vypraveno 17. 1. 2017. 11. Odvolací soud uvedené posoudil tak, že jakkoli by ve věci mohly být dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. c) ZRŘ, žalobě nelze vyhovět proto, že tento důvod jeho zrušení žalobce neuplatnil v rozhodčím řízení nejpozději, než začal ve věci jednat, ačkoli jej uplatnit mohl. 12. Uvedené odvolací soud odůvodnil s tím, že v rozhodčím řízení byl žalobce (tam žalovaný) zastoupen advokátem, vědom si toho, že řízení je vedeno před stálým rozhodčím soudem, a byl po dobu delší než jeden měsíc před jednáním přezkumného rozhodčího senátu informován o jeho složení. Za takového stavu se odvolacímu soudu jeví jako opodstatněný argument žalované, že žalobce měl možnost před tím, než začal ve věci jednat, seznámit se s prohlášením předsedy rozhodčího senátu. Mohl tedy mít k dispozici informace v tomto prohlášení obsažené, tedy informace o tom, že kancelář JUDr. O. aktuálně smluvně pracuje pro druhou stranu sporu. Jakkoli v prohlášení uvedená informace nebyla vyčerpávající, spolehlivě umožňovala namítat před zahájením jednání pro vztah kanceláře předsedy senátu ke straně sporu jeho vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci, případně žádat upřesnění obsahu a rozsahu poskytovaného právního poradenství a v návaznosti na něj uvážit, zda námitka bude vznesena či nikoli. 13. Odvolací soud uvedl, že podstatné informace o intenzivním zapojení minimálně předsedy rozhodčího senátu a advokátní kanceláře, jejímž je společníkem, do poskytování služeb, poradenství a zastoupení ministerstev ovládajících žalovanou, mohl žalobce bez jakýchkoli časově či věcně náročných postupů získat s dostatečným předstihem před zahájením jednání rozhodčího senátu. Již z internetové prezentace kanceláře se podle názoru odvolacího soudu podává dostatek informací umožňujících účastníku, který má pochybnosti o nepodjatosti rozhodce, namítat jeho vyloučení, případně před zahájením jednání výslovně požádat o bližší upřesnění informací. 14. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 15. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. 16. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) dovolatel spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně: a. klade žalobci k tíži, že nenahlédl do rozhodčího spisu, neseznámil se s prohlášením předsedy rozhodčího senátu JUDr. Ing. M. O., LL.M., ze dne 13. 1. 2017 a nenamítal jeho podjatost dříve, než začal jednat ve věci samé, b. klade žalobci k tíži, že na internetových stránkách advokátní kanceláře předsedy rozhodčího senátu JUDr. Ing. M. O., LL.M., nevyhledal informace o vazbách této kanceláře na ministerstva ovládající žalovanou, c. bagatelizuje význam vztahů mezi advokátní kanceláří předsedy rozhodčího senátu JUDr. Ing. M. O., LL.M., a ministerstvy, které žalovanou ovládají, které jsou však podle provedeného dokazování před soudem prvního stupně dlouhodobé, rozsáhlé a hospodářsky významné, d. zcela pomíjí, že nejvýznamnější informace o důvodech podjatosti předsedy rozhodčího senátu mohl žalobce získat pouze na základě žádosti o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb. adresované žalované, MMR, MPO a MF, e. de facto schvaluje zásadně vadný postup žalované, rozhodčího soudu a předsedy rozhodčího senátu JUDr. Ing. M. O., LL.M., který je v extrémním rozporu se zásadami spravedlnosti. 17. Dovolatel dále namítá rozpor výroku o nákladech řízení se zásadami spravedlnosti a rozpor napadeného rozhodnutí se zásadami spravedlivého procesu. 18. Na tomto základě navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů, nebo aby napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 19. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že v podaném dovolání postrádá bližší dovolací argumentaci k přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Jestliže dovolací soud dospěje k závěru o přípustnosti dovolání, navrhuje žalovaná, aby dovolání žalobce zamítl. III. Přípustnost dovolání 20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, za kterou jedná osoba s právnickým vzděláním ve smyslu § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. 21. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 22. Dovolání žalobce v části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení. 23. Dovolání je však přípustné k řešení otázky výkladu a aplikace § 33 ZRŘ, jde-li o uplatnění důvodů zrušení rozhodčího nálezu spočívajících v namítané podjatosti rozhodce, která za specifické situace jako v projednávané věci v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. IV. Důvodnost dovolání 24. Dovolání je též důvodné. Rozhodná právní úprava 25. Podle § 8 ZRŘ rozhodce je vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti (odst. 1). Ten, kdo má být nebo byl určen nebo jmenován rozhodcem, musí bez odkladu stranám nebo soudu oznámit všechny okolnosti, které by mohly vzbudit oprávněné pochybnosti o jeho nepodjatosti a pro něž by byl jako rozhodce vyloučen (odst. 2). 26. Podle § 11 ZRŘ nestanoví-li tento zákon jiné důvody, je již určený nebo jmenovaný rozhodce vyloučen z projednávání věci, jestliže dodatečně vyjdou najevo okolnosti uvedené v § 8. 27. Podle § 12 ZRŘ již určený nebo jmenovaný rozhodce, u něhož vyšly najevo okolnosti uvedené v § 11, je povinen se funkce rozhodce vzdát (odst. 1). Nevzdá-li se rozhodce funkce, mohou se strany dohodnout o postupu při jeho vyloučení. Kterákoli ze stran může podat návrh, aby o vyloučení rozhodl soud (odst. 2). 28. Podle § 31 ZRŘ soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže a) byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu, b) rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje, c) ve věci se zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem, d) rozhodčí nález nebyl usnesen většinou rozhodců, e) straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, f) rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným žádáno, nebo k plnění podle tuzemského práva nemožnému či nedovolenému, g) se zjistí, že jsou dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení. 29. Podle § 33 ZRŘ soud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody § 31 písm. b) nebo c), jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé. Vývoj a závěry dosavadní judikatury k nezávislosti a nestrannosti rozhodce 30. Posuzování významu nezávislosti a nestrannosti rozhodců a právního následku nedostatku nezávislosti a nestrannosti rozhodce na rozhodčí doložky a rozhodčí nálezy doznalo v judikatuře Nejvyššího soudu v posledních letech určitého vývoje. 31. V soudní praxi lze přitom vysledovat tři období vývoje. Jak připomíná již usnesení ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3972/2019 , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2021 (dále jen „R 48/2021“), do roku 2010, od roku 2010 do roku 2017 a období následné. Přibližně do roku 2010 šlo o liberální přístup soudů k možnostem sjednávání rozhodčích doložek, zejména ke způsobu určení rozhodce. Nerezonoval přitom ani problém nezávislosti a nestrannosti rozhodců. Ke změně došlo po roce 2010, kdy judikatura přistoupila k restriktivnímu výkladu v možnostech volby rozhodce zejména prostřednictvím appointing authority (od uveřejnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008 , ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/2010), poté Nejvyšší soud sjednotil judikaturu v souladu s tímto závěrem usnesením velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 (uveřejněným pod č. 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K rozšíření posuzování neplatnosti rozhodčích doložek do exekučních poměrů následně došlo usnesením velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012 (uveřejněným pod č. 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 32. I v souvislosti s přijetím nové úpravy soukromého práva v občanském zákoníku z roku 2012 došlo k přijetí rozhodnutí Nejvyšší soudu (srov. již citovaný R 48/2021 a rozsudek ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1337/2019 , uveřejněný pod číslem 90/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „R 90/2021“), která zdůrazňují význam požadavku nezávislosti a nestrannosti rozhodce, nikoli však s právním důsledkem neplatnosti rozhodčí doložky, ale jako důvod vyloučení rozhodce, příp. jako důvod zrušení rozhodčího nálezu. Je přitom zdůrazňována právní úprava zákona o rozhodčím řízení, mj. povinnosti toho, kdo má být nebo byl určen nebo jmenován rozhodcem, bez odkladu stranám nebo soudu oznámit všechny okolnosti, které by mohly vzbudit oprávněné pochybnosti o jeho nepodjatosti a pro něž by byl jako rozhodce vyloučen (srov. § 8 odst. 2 ZRŘ). 33. Nejvyšší soud právě již v předchozím (kasačním) rozhodnutí v této věci, a to R 90/2021 , blíže odůvodnil závěr, dle kterého je rozhodce podle § 8 ZRŘ vyloučen nikoli pro porušení jeho oznamovací povinnosti, nýbrž pro jeho poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům a s tím spojenou důvodnou pochybnost o jeho nepodjatosti. Porušení oznamovací povinnosti takového rozhodce může mít však význam v poměrech řízení o zrušení rozhodčího nálezu, jestliže v důsledku neoznámení rozhodujících skutečností rozhodcem nemohl žalobce případně uplatnit tyto skutečnosti v rozhodčím řízení dříve, než začal jednat ve věci samé (bod 27 a 28 odůvodnění rozhodnutí). Podle R 48/2021 potom platí, že nedostatek nezávislosti či nestrannosti rozhodce nebo osoby určující rozhodce nezpůsobuje sám o sobě neplatnost samotné rozhodčí doložky, takový nedostatek se současně nepresumuje, ale je předmětem dokazování. Je tak na tom, kdo se dovolává, že rozhodoval vyloučený rozhodce, aby takové okolnosti prokázal. Nedostatek nezávislosti a nestrannosti rozhodce jako důvod zrušení rozhodčího nálezu 34. Vnitrostátní právní úpravy zásadně nepřipouští uplatnění důvodů podjatosti bez omezení nebo až v rámci návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. Uvedené platí bez výjimky u důvodů, které jsou straně známy nebo jí byly rozhodcem oznámeny. Stejným způsobem se k uplatnění důvodů podjatosti staví i rozhodčí řády. Důvod tohoto postupu je logický a pragmatický. Stranám by totiž nemělo být umožněno, aby námitku podjatosti vznášely až podle toho, jak rozhodčí řízení dopadne. Tím by totiž docházelo k potírání základních charakteristik rozhodčího řízení, ke zbytečnému prodlužování trvání sporu, délky řízení a ke zvyšování nákladů řízení (srov. v literatuře takto Ryšavý, L. Nezávislost a nestrannost rozhodce. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 218, s. 140). 35. Obdobně je v literatuře poukazováno na to, že koncepce vyjádřená v § 33 věta prvá ZRŘ současně vyjadřuje, že je v rozporu s právem a je zneužitím práva, pokud by strana v řízení, kdy námitku mohla uplatnit, takto neučinila, a druhá strana se tak díky její nečinnosti a neuplatnění práva z její strany mohla spoléhat na splnění podmínek řízení. Lze tak vycházet z abstraktní zásady, podle níž strana ztrácí právo kvůli své nečinnosti po delší dobu, kdy se s ohledem na objektivní okolnosti může jiná osoba spoléhat na to, že takové právo nebude uplatněno; opožděné uplatnění práva je tak v rozporu s dobrou vírou a právní jistotou. V souladu s praxí tuzemského civilního procesu pak § 33 ZRŘ ony objektivní okolnosti a dostatečný časový prostor na uplatnění práva váže na okamžik, kdy strana, která by námitku učinit mohla, začne jednat ve věci samé (srov. Bělohlávek, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, § 33, m. č. 33.10). 36. Možnost účastníka dovolávat se zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. c) ZRŘ z důvodu vyloučení rozhodce je tedy z časového hlediska zákonem omezena. Podle § 33 ZRŘ soud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody § 31 písm. b) nebo c), jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé. Okolnosti svědčící o důvodu pochybovat o nepodjatosti rozhodce účastníku známé již v rozhodčím řízení dříve, než tento účastník začal ve věci jednat, tak nemohou být účastníkem s úspěchem uplatňovány v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnil-li je v rozhodčím řízení nejpozději, než začal jednat ve věci samé. 37. Avšak situace, kdy straně nebylo umožněno vůbec uplatnit tyto námitky v rozhodčím řízení, a neměla tedy možnost namítat vyloučení takového rozhodce z projednávání a rozhodnutí věci jenom proto, že strana o daném důvodu nevěděla, neboť rozhodce například opomněl (ať již úmyslně nebo nevědomě) určitou okolnost oznámit, opodstatňuje závěr, že vyloučení rozhodce je přípustným důvodem zrušení rozhodčího nálezu. Strany v dané situaci nemají jinou možnost procesní obrany ( R 90/2021 , bod 34 odůvodnění). 38. Zákon o rozhodčím řízení především předpokládá, že je to v první řadě sám rozhodce, u něhož je dán důvod pochybovat o jeho nepodjatosti se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům, kdo by měl reagovat na své vyloučení, splnit svou oznamovací povinnost a jsou-li splněny zákonné předpoklady, funkce rozhodce se vzdát (§ 8, § 11 a § 12 odst. 1 ZRŘ). 39. Právě proto, aby strany mohly adekvátně zhodnotit, zda námitku podjatosti uplatní či nikoliv, zakládá právní úprava oznamovací povinnost rozhodce v § 8 odst. 2 ZRŘ, jemuž odpovídá právo účastníka rozhodčího řízení být seznámen s existujícím vztahem rozhodce k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům a vyhodnotit, zda tento vztah zakládá důvodné pochyby o nepodjatosti rozhodce. 40. Jak dovolací soud uvedl již v citovaném rozsudku R 90/2021 , jde o základní právo strany rozhodčího řízení dozvědět se o možných okolnostech, které mohou svědčit o tom, že rozhodčí nález v rozhodčím řízení posléze vydaný může trpět deficitem nezávislého či nestranného rozhodnutí. Účelem tohoto instrumentu je poskytnout stranám maximum informací, podle nichž by měly být strany schopny vyhodnotit, zda informace uvedené rozhodcem jsou z jejich pohledu dostatečně závažné a zda představují důvod pro uplatnění námitky proti rozhodci. 41. Účelem ustanovení § 33 ZRŘ je tedy snaha vyloučit možné zrušení rozhodčího nálezu tehdy, kdy strana na důvody podjatosti, které jí byly známy nebo mohly být známy v průběhu rozhodčího řízení, adekvátně nereagovala vznesením včasné námitky podjatosti na straně rozhodce. Jinými slovy úprava § 33 ZRŘ předpokládá, že soud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu proto, že ve věci rozhodoval vyloučený rozhodce [§ 31 písm. c) ZRŘ], jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení (nejpozději, než začala jednat ve věci samé). Posouzení toho, zda strana mohla takový důvod v rozhodčím řízení uplatnit, však v sobě zahrnuje nutně zjištění o vědomosti strany o okolnostech nasvědčujících o vyloučení rozhodce (tedy zda strana o těchto okolnostech věděla, či mohla vědět). Podle § 8 odst. 2 ZRŘ ten, kdo má být nebo byl určen nebo jmenován rozhodcem, musí bez odkladu stranám nebo soudu oznámit všechny okolnosti, které by mohly vzbudit oprávněné pochybnosti o jeho nepodjatosti a pro něž by byl jako rozhodce vyloučen. Účastník rozhodčího řízení tak racionálně spoléhá na to, že ze strany rozhodce (či rozhodčího soudu) mu budou dle § 8 odst. 2 ZRŘ sděleny všechny informace, podle nichž může vyhodnotit, zda vztah rozhodce k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům představuje důvod pro uplatnění námitky proti rozhodci. Vzhledem k právní úpravě oznamovací povinnosti nelze klást k tíži účastníku rozhodčího řízení skutečnost, že tyto informace aktivně nezjišťoval. Posouzení v poměrech projednávané věci 42. Vztaženo do poměrů projednávané věci z uvedeného plyne, že nelze přisvědčit závěru odvolacího soudu, že žalobce „mohl bez jakýchkoli časově či věcně náročných postupů získat s dostatečným předstihem před zahájením jednání rozhodčího senátu podstatné informace o intenzivním zapojení předsedy rozhodčího senátu a advokátní kanceláře, jejímž je společníkem, do poskytování služeb, poradenství a zastoupení ministerstev ovládajících žalovanou a již z internetové prezentace kanceláře získat dostatek informací umožňujících účastníku, který má pochybnosti o nepodjatosti rozhodce, namítat jeho vyloučení, případně před zahájením jednání výslovně požádat o bližší upřesnění informací“. Naopak lze přisvědčit právnímu závěru soudu prvního stupně, že „obezřetnost účastníka rozhodčího řízení nelze chápat tak, že by měl iniciativně zjišťovat, čím se jednotliví jmenovaní rozhodci zabývají. Naopak účastníci rozhodčího řízení mají právo důvěřovat stálému rozhodčímu soudu, že jmenuje nezávislé rozhodce a ti pravdivě vylíčí vše, co se jejich vztahů ke stranám sporu a předmětu rozhodčího řízení týká“. 43. Právě soudem prvního stupně odkazovaný princip důvěry se projevuje i v uvážení druhého okruhu okolností týkajících se možného vyloučení rozhodce, kdy ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů plyne, že sám rozhodce ve svém písemném prohlášení sdělil rozhodčímu soudu, že advokátní kancelář, v níž působí, poskytla žalované právní pomoc. Jeho prohlášení bylo založeno do rozhodčího spisu, nebylo však rozhodčím soudem ani rozhodcem jinak zprostředkováno účastníkům řízení. 44. Samotné zaznamenání důvodů podjatosti u rozhodčího soudu, bez jejich dalšího zprostředkování účastníkům rozhodčího řízení, neodůvodňuje odepření možnosti namítat v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, že rozhodčí nález vydal vyloučený rozhodce, proto, že účastník řízení důvody podjatosti v rozhodčím řízení neuplatnil, ačkoliv mohl. 45. Podle § 8 odst. 2 ZRŘ ten, kdo má být nebo byl určen nebo jmenován rozhodcem, musí bez odkladu stranám nebo soudu oznámit všechny okolnosti, které by mohly vzbudit oprávněné pochybnosti o jeho nepodjatosti a pro něž by byl jako rozhodce vyloučen. Účelem splnění oznamovací povinnosti podle § 8 odst. 2 ZRŘ je zřetelně zprostředkovat tuto informaci účastníkům rozhodčího řízení. V případě, kdy rozhoduje nikoli rozhodčí soud, ale (jediný) rozhodce, potom přímo tímto rozhodcem. V případě, kdy rozhoduje rozhodčí soud, potom tímto soudem. Ostatně i v projednávané věci ze svědecké výpovědi JUDr. Ing. M. O., LL.M., vyplynulo, že ten měl za to, že rozhodčí soud vyplněné formuláře (jež obsahovaly informace o konfliktu zájmu) stranám rozesílá. 46. Při uvážení účelu, pro který je v § 33 ZRŘ omezena možnost zrušení rozhodčího nálezu, je tak splnění oznamovací povinnosti ve smyslu § 8 odst. 2 ZRŘ nutno posuzovat z pohledu účastníků rozhodčího řízení, neboť právě účastník musí být adresátem těchto skutečností, aby mohl náležitě posoudit, zda uplatní námitku podjatosti či nikoliv. Právě z důvodu legitimního očekávání na straně účastníka řízení, který může důvodně spoléhat na to, že informace o možné podjatosti rozhodce mu budou včas sděleny, nelze dovodit, že tato informační povinnost by byla dostatečně nahrazena tím, že tyto údaje budou založeny do rozhodčího spisu. V nyní projednávané věci dovolací soud posuzoval konkrétní situaci, kdy rozhodce sdělil rozhodčímu soudu konkrétní okolnosti o jeho postavení k účastníkům. Dovolací soud v této souvislosti podotýká, že se tak v projednávané věci neuplatní některé obecné dílčí právní závěry o nahlížení do spisu vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2924/2010 (přijaté navíc před vývojem judikatury popsaným v bodě 31 a 32 důvodů rozhodnutí v nyní projednávané věci). 47. Přiměřeně (§ 30 ZRŘ) lze v této souvislosti odkázat na závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž nahlížení do spisu je realizací práva (nikoli povinnosti), jež nelze bez dalšího považovat za okamžik, kdy byla účastníku řízení doručena písemnost, neboť při něm není vyvíjena žádná aktivita směřující k doručení písemnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2022, sp. zn. 27 Cdo 348/2021 , a obdobný závěr týkající se doručení hmotněprávního jednání vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1524/2020 ). 48. Obdobný standard ochrany účastníka rozhodčího řízení ve vztahu k jeho možnostem namítat podjatost lze ostatně vysledovat i v rozhodčích řádech mezinárodních rozhodčích soudů. L. Ryšavý poukazuje na to, že není povinností stran provádět nějaká šetření, zda důvod podjatosti existuje či nikoli. Rozhodčí řády ukládají potenciálním rozhodcům, aby vedle souhlasu se jmenováním podepsali také prohlášení o nezávislosti a nestrannosti a písemnou formou sdělili sekretariátu rozhodčího soudu relevantní okolnosti, které pak sekretariát předá stranám sporu a dá jim lhůtu, aby se k nim vyjádřily (s poukazem na § 11 odst. 2 Rozhodčích pravidel ICC in: Ryšavý, L. Nezávislost a nestrannost rozhodce. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 218, s. 141). 49. Posouzení, zda strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé, je třeba zkoumat v každém jednotlivém individuálním případě. Situace, kdy takovým důvodem zrušení rozhodčího nálezu má být vyloučení rozhodce a strana neměla možnost namítat vyloučení takového rozhodce z projednávání a rozhodnutí věci jenom proto, že o daném důvodu nevěděla (neboť rozhodce například opomněl, ať již úmyslně nebo nevědomě určitou okolnost oznámit, případně takto rozhodčímu soudu oznámené okolnosti nebyly straně zprostředkovány), opodstatňuje závěr, že vyloučení rozhodce je přípustným důvodem pro posuzování předpokladů zrušení rozhodčího nálezu. Strany v dané situaci podle judikatury Nejvyšší soudu nemají jinou možnost procesní obrany. Již v právních závěrech R 90/2021 bylo demonstrativním způsobem poukazováno na jeden z příkladů, kdy strana rozhodčího řízení neměla možnost namítat vyloučení rozhodce (nesplní-li rozhodce oznamovací povinnosti rozhodce vůbec). Takovou okolností je však i situace, splní-li rozhodce svou oznamovací povinnost vůči rozhodčímu soudu, stranám rozhodčího řízení však informace o možné podjatosti nejsou rozhodčím soudem zprostředkovány a strana rozhodčího řízení nemá možnost podjatost rozhodce namítat. 50. Lze tak uzavřít, že důvod zamítnutí návrhu na zrušení rozhodčího nálezu podle § 33 zákona o rozhodčím řízení není dán tehdy, jestliže straně, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, nebylo zprostředkováno oznámení rozhodce rozhodčímu soudu o okolnostech, které by mohly vzbudit oprávněné pochybnosti o jeho nepodjatosti. Právní posouzení odvolacího soudu je tudíž nesprávné. 51. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolání je důvodné. Z toho důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). Protože se tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/22878/	30.08.2023	23 Cdo 3729/2022	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 35 Co 163/2022, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 278.000 Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty vzniklé pro porušení povinností plynoucích ze smlouvy o realitním zprostředkování ze dne 25. 11. 2020. 2. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 1. 2022, č. j. 24 C 241/2021-37, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 278.000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8, 25% ročně jdoucím od 30. 3. 2021 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.). 3. Soud prvního stupně přitom vyšel z toho, že: a) Mezi účastníky řízení byla dne 25. 11. 2020 uzavřena smlouva o realitním zprostředkování, dle které se žalobkyně zavázala pro žalovanou vyvíjet činnost směřující k obstarání příležitosti uzavřít kupní smlouvu ohledně blíže určených jednotek. b) V odstavci 6 písm. a) smlouvy o zprostředkování se žalovaná zavázala sdělovat žalobkyni bezodkladně veškeré skutečnosti a změny, které mohou mít vliv na splnění účelu smlouvy. c) V odstavci 11 smlouvy o zprostředkování bylo sjednáno, že pokud žalovaná poruší závazky sjednané v odst. 6 písm. a) až d) smlouvy, vznikne jí povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu v procentní výši sjednané provize, tj. v částce 328.000 Kč. d) Předmětné jednotky žalovaná převedla kupní smlouvou ze dne 4. 2. 2021 na společnost A. s. r. o. Zápis do katastru nemovitostí byl proveden s účinky ke dni 8. 2. 2021. e) Dopisem ze dne 4. 2. 2021, který byl adresovaný žalobkyni, žalovaná vyjádřila vůli odstoupit od smlouvy o realitním zprostředkování. Důvodem odstoupení byl neuspokojivý průběh služeb poskytovaných žalované žalobkyní. Žalovaná navrhla úhradu odstupného z její strany ve výši 50.000 Kč, pokud se na tom dohodnou do 8. 2. 2021 do 12:00 hod. f) Dne 8. 2. 2021 strany uzavřely dohodu o narovnání. V ní je uvedeno (mimo jiné), že žalovaná tvrdila, že je oprávněna od smlouvy o zprostředkování odstoupit, kdy žalobkyni zaslala odstoupení od smlouvy o zprostředkování datované k 4. 2. 2021. Žalobkyně sporovala právo žalované odstoupit od smlouvy o zprostředkování. Bylo proto dohodnuto, že sporné nároky budou nahrazeny novými závazky tak, že žalovaná uhradí žalobkyni jako smluvní pokutu částku 50.000 Kč, jejímž zaplacením smlouva o realitním zprostředkování zaniká. g) Žalobkyně namítla výzvou k zaplacení smluvní pokuty ze dne 22. 3. 2021 vůči žalované neplatnost dohody o narovnání proto, že po uzavření této dohody žalobkyně náhledem do katastru nemovitostí zjistila, že v době platnosti smlouvy o zprostředkování prodala žalovaná předmětné jednotky společnosti A. s.r.o. na základě kupní smlouvy ze dne 4. 2. 2021. Uzavření této kupní smlouvy i jednání o jejím uzavření žalovaná před žalobkyní zamlčela. Žalobkyně při uzavření dohody o narovnání jednala v omylu o rozhodující skutečnosti, kterou je uzavření předmětné kupní smlouvy, a v tento omyl byla uvedena žalovanou. I pokud by uzavření kupní smlouvy nebylo rozhodující skutečností, dohoda o narovnání byla i tak neplatná, neboť žalovaná omyl žalobkyně vyvolala lstí. Žalobkyni proto vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 328.000 Kč, který tím žalobkyně uplatnila. h) Žalobkyně pak nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 328.000 Kč započetla na nárok žalované na vrácení 50.000 Kč. Proto žalobkyně požaduje na smluvní pokutu uhradit 278.000 Kč. 4. Soud prvního stupně věc posoudil s odkazem na § 583, § 584 a § 586 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále také jako „o. z.“). Dospěl k závěru, že dohoda o narovnání ze dne 8. 2. 2021 je neplatným právním jednáním, když žalobkyně relativní neplatnost namítla dne 22. 3. 2021. 5. Soud prvního stupně měl za to, že při uzavření dohody o narovnání žalobkyně jednala v omylu o rozhodující skutečnosti, neboť ji uzavřela za situace, kdy v okamžiku jejího sjednávání nevěděla o tom, že jednotky, jejichž prodej měla dle dohody o zprostředkování zprostředkovat, byly na základě kupní smlouvy uzavřené dne 4. 2. 2021 mezi žalovanou jako prodávajícím a společností A. s.r.o. jako kupujícím na tohoto kupujícího převedeny. 6. Soud prvního stupně dále dovodil, že jde o omyl o rozhodující skutečnosti, neboť pokud by žalobkyně o této skutečnosti věděla, dohodu o narovnání ve znění tak, jak byla sjednána, by neuzavřela, respektive nepřistoupila by na sjednanou smluvní pokutu ve výši 50.000 Kč. Žalobkyně totiž rozporovala oprávněnost žalované od smlouvy o zprostředkování odstoupit, kdy žalovaná učinila projev vůle směřující k odstoupení od smlouvy o zprostředkování datovaný k 4. 2. 2021. Žalobkyně tudíž měla za to, že smlouva o zprostředkování ke dni uzavření dohody o narovnání trvala, a proto měla za to, že vzájemné závazky smluvních stran se do té doby měly řídit dohodou o zprostředkování. 7. Dále soud prvního stupně dovodil, že šlo o omyl vyvolaný ze strany žalované lstí, neboť žalovaná se chtěla vyhnout hrazení smluvní pokuty ve výši sjednané smlouvou o zprostředkování (tedy ve výši 328.000 Kč). 8. Soud prvního stupně se blíže nezabýval tím, zda k odstoupení od smlouvy o zprostředkování na základě projevu vůle žalované datovaného ke dni 4. 2. 2021 skutečně došlo či nikoliv, neboť i pokud by soud dospěl k závěru, že odstoupení od smlouvy bylo učiněno platně, a k odstoupení od smlouvy by skutečně došlo, byť by tomu bylo k 4. 2. 2021, nemělo by to vliv na porušení povinností žalovanou vyplývajících ze smlouvy o zprostředkování před tímto datem. 9. Soud prvního stupně uzavřel, že tím, že žalovaná uzavřela kupní smlouvu se společností A. s.r.o. dne 4. 2. 2021, porušila povinnost vyplývající z odst. 6 písm. a) smlouvy o zprostředkování, neboť žalovaná zjevně nesdělila žalobkyni skutečnost, která by mohla mít vliv na splnění účelu této smlouvy, a to v době, kdy smlouva o zprostředkování trvala. 10. Žalobkyni vzniknul nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši sjednané ve smlouvě o zprostředkování (tedy ve výši 328.000 Kč). Po započtení nároku žalované na vrácení 50.000 Kč z neplatné dohody o narovnání pak žalobkyni náleží nárok na zaplacení žalované částky ve výši 278.000 Kč. 11. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 6. 2022, č.j. 35 Co 163/2022-58, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 278.000 Kč s příslušenstvím (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). 12. Dle odvolacího soudu sice soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci, ale věc neposoudil správně po stránce právní, když uzavřel, že dohoda o narovnání není platná, protože byla uzavřena v omylu a lstí. 13. Odvolací soud se ztotožnil s námitkami žalované obsaženými v odvolání. Odkázal na § 1904 o. z., který vylučuje aplikaci obecné úpravy dle § 583 a násl. v případech omylu v tom, co je mezi stranami sporné nebo pochybné. Toto ustanovení dopadá na omyl jedné či obou stran narovnání ohledně právně relevantních skutečností, jež jsou předmětem sporu či pochybnosti stran. Omyl s narovnáním úzce souvisí. Je-li mezi stranami určitá pochybnost sporná, bude to pravidelně následkem toho, že jedna ze stran případně obě se ohledně jejího hodnocení mýlí. Vzhledem k tomu, že spornost či pochybnost práva se strany snaží odstranit samy, není zde žádného nezávislého třetího, který by věc objektivně posoudil. Strany narovnání jsou si toho vědomy a narovnací smlouvu uzavřou a chtějí být vázány i přesto, že alespoň jedna z nich jedná v omylu. Přiřknout v takovém případě omylu právní relevanci by znamenalo popřít smysl narovnání. 14. Odvolací soud uvedl, že okolnost, že 4. 2. 2021 současně bylo dáno odstoupení od smlouvy a uzavřena kupní smlouva se subjektem jiným, zde nemá schopnost způsobit neplatnost dohody o narovnání. Žalovaná strana také případně poukazuje na dovětek dohody o narovnání, kde byla ujednána speciální smluvní pokuta pro případ, kdyby strana žalovaná uzavřela smlouvu právě se zájemcem, kterého jí obstarala strana žalující. Pro tento případ si vymínila smluvní pokutu 240.000 Kč, zatímco pro případ jiné takové smlouvy tam nic takového vymíněno nebylo. Toto nelze vykládat tak, že by zde došlo k nějaké lsti ve smyslu, jak ji chápe zákon, tedy že by zde bylo vědomé předstírání či zatajení určitých skutečností vedené úmyslem vyvolat u jednajícího omyl a přimět jej k provedení právního jednání v omylu. Zde strana žalovaná z určitých důvodů od smlouvy odstoupila. Důvody mohly a nemusely být relevantní, ale to právě bylo předmětem narovnání. Z jedné strany bylo sporné odstoupení, ale z druhé strany bylo sporné, jestli má druhá strana nárok na nějaké odškodnění, což bylo vyjádřeno částkou 50.000 Kč. 15. Odvolací soud doplnil, že za daných skutkových okolností je vůbec otázka, zda lze uzavřít, že strana žalovaná porušila čl. 3 smlouvy o zprostředkování, když to už nemělo vůbec žádný význam a tato skutečnost by byla protismyslná. Byla-li uzavřena dohoda o narovnání 8. 2. 2021 a kupní smlouva 4. 2. 2021, pak žalovaná mohla počkat několik dní a situace by byla úplně stejná. Přitom toto jde zcela mimo rámec dohody o narovnání, když jak sama žalovaná strana tvrdí, novým kupujícím byla sice společnost, která se o nemovitosti dozvěděla v souvislosti s tím, že byla inzerována žalující stranou, nicméně žádného takového zájemce žalující strana žalované straně nenabídla a není nijak vyvráceno tvrzení žalované strany o tom, že tento zájemce se obrátil na ni sám, a ne že by ho nějakým aktivním způsobem vyhledala. Odvolací soud dospěl k závěru, že na toto nedopadá ujednání o smluvní pokutě mezi účastníky, a že je třeba se řídit dohodou o narovnání jako platnou, z čehož vyplývá závěr, že nárok žalobkyně na požadovanou smluvní pokutu nevznikl. 16. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 17. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že jej považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. 18. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje dovolatelka v závěru odvolacího soudu, dle něhož je dohoda o narovnání uzavřená mezi účastníky ze dne 8. 2. 2021 (dále jen „dohoda o narovnání“) platná. 19. Odvolací soud dle dovolatelky nesprávně vyloučil dle ustanovení § 1904 o. z. použití ustanovení § 583 a násl. o. z., eventuálně měl odvolací soud posoudit tuto dohodu o narovnání jako neplatnou, a to v souladu s ustanovením § 583 a násl. a § 1904 o. z., a to i pokud by odvolací soud dospěl k závěru, že omyl nebyl vyvolán lstí, a to z důvodu, že dohoda o narovnání byla uzavřena na straně žalobkyně v omylu v tom (porušení smlouvy na straně žalované, které má za následek nemožnost splnění smlouvy), co nebylo mezi stranami sporné nebo pochybné. 20. K porušení závazku ze smlouvy o zprostředkování ze strany žalované dovolatelka předkládá dále tyto právní otázky: a. „Může se zájemce v rámci výhradní (exkluzivní) smlouvy o realitním zprostředkování platně zavázat sdělovat zprostředkovateli bezodkladně veškeré skutečnosti a změny, které mohou mít vliv na splnění účelu smlouvy?“ b. „Je porušením této povinnosti jednání zájemce spočívající v jednání o prodeji s třetí osobou bez účasti a vědomí zprostředkovatele?“ c. „Je porušením této povinnosti uzavření kupní smlouvy se třetí osobou bez účasti a vědomí zprostředkovatele?“ d. „Může se zájemce v rámci výhradní (exkluzivní) smlouvy o realitním zprostředkování platně zavázat neuzavřít se třetí osobou bez souhlasu a součinnosti žalobce, jakožto zprostředkovatele, a bez využití jeho služeb realitní smlouvu (kupní smlouvu)?“ e. „Je porušením této povinnosti uzavření kupní smlouvy se třetí osobou bez souhlasu, součinnosti a vědomí zprostředkovatele a bez využití jeho služeb?“ 21. Dovolatelka dále uvádí, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 32 Odo 284/2003 , když svým postupem a rozhodnutím porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a rovněž tzv. zákaz překvapivých rozhodnutí. 22. S ohledem na uvedené dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 23. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že s dovoláním nesouhlasí a zcela se ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu, neboť dohodu o narovnání uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou ze dne 8. 2. 2021 považuje za platnou. Dle žalované je otázka, zda § 1904 o. z. vylučuje obecnou úpravu omylu dle § 583 o. z., vyřešena již samotným zněním § 1904 o. z. a rovněž judikaturou. 24. Dle žalované se nelze spokojit s argumentem, že žalovaná měla předpokládat, že informace o uzavření kupní smlouvy se spol. A. s.r.o. byla pro žalobkyni natolik stěžejní, když žalobkyně především nedostatečně specifikovala povinnosti dle čl. 6 písm. a) smlouvy o realitním zprostředkování. Každá ze smluvních stran může mít odlišnou představu o tom, co si představit pod skutečností, která může mít vliv na splnění účelu smlouvy. Dle § 557 o. z. připouští-li výraz různý výklad, vyloží se v pochybnostech k tíži toho, kdo výrazu užil jako první. 25. Žalovaná ve vyjádření sporuje v dovolání tvrzená procesní pochybení odvolacího soudu a navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl. III. Přípustnost dovolání 26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval přípustností dovolání. 27. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 28. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 řešena otázka vztahu právní úpravy omylu při narovnání dle § 1904 o. z. a obecné právní úpravy omylu dle § 583 a násl. o. z. IV. Důvodnost dovolání 29. Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti. 30. Dovolání je též důvodné. Rozhodná právní úprava 31. Podle § 583 o. z. jednal-li někdo v omylu o rozhodující okolnosti a byl-li v omyl uveden druhou stranou, je právní jednání neplatné. 32. Podle § 584 o. z. týká-li se omyl vedlejší okolnosti, kterou ani strany neprohlásily za rozhodující, je právní jednání platné, ale osoba uvedená v omyl má vůči původci omylu právo na přiměřenou náhradu (odst. 1). Bylo-li právně jednáno v omylu vyvolaném lstí, je právní jednání neplatné, třebaže se omyl týká jen vedlejší okolnosti (odst. 2). 33. Podle § 1903 odst. 1. o. z. lze dosavadní závazek nahradit novým závazkem i tak, že si strany ujednáním upraví práva a povinnosti mezi nimi dosud sporné nebo pochybné. Týká-li se narovnání věcného práva k věci zapsané do veřejného seznamu, nastávají účinky narovnání zápisem do tohoto seznamu. 34. Podle § 1904 o. z. není platnost narovnání dotčena omylem v tom, co bylo mezi stranami sporné nebo pochybné, ledaže omyl vyvolala některá strana lstí. Narovnání dohodnuté v dobré víře nepozbývá platnosti ani tehdy, zjistí-li se na základě skutečností vyšlých najevo dodatečně, že některá ze stran pohledávku neměla. Judikatura k institutu omylu podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 35. Nejvyšší soud obecně k otázce, jaké okolnosti mohou zakládat neplatnost právního jednání z důvodu omylu, ve své rozhodovací praxi k předchozí úpravě soukromého práva účinné do 31. 12. 2013 opakovaně dospěl k závěru, že u právního jednání se omyl může týkat právního důvodu ( error in negotio , tj. vůle jednající osoby byla zaměřena k jinému právnímu úkonu), resp. předmětu, a to buď totožnosti předmětu ( error in corpore ) anebo podstatné vlastnosti předmětu ( error in qualitate ) nebo osoby ( error in personam ), popř. jiné skutečnosti, která byla pro uskutečnění právního úkonu podle projevené vůle subjektu rozhodující. Neplatnost právního úkonu je v těchto případech omezena s ohledem na zabezpečení právní jistoty v občanskoprávních vztazích pouze na rozhodující, tj. podstatný omyl. Omyl v pohnutce (vzdálenější motiv či konečný cíl chování), která obvykle netvoří součást vůle, nečiní právní úkon neplatným. Právní následky omylu jsou spojeny jen s určitým kvalifikovaným (právně významným) omylem. Jiný omyl právní následky nevyvolá a jde k tíži mýlícího se účastníka. Právně významný je omyl tehdy, je-li tento omyl skrytý (tj. účastník jednající v omylu o něm neví) a druhý účastník se na vzniku takového omylu podílel. Jde především o případy, kdy druhý účastník tento omyl způsobil přímo úmyslně. O omyl však půjde i tehdy, kdy druhý účastník omyl vyvolal jinak (tedy i neúmyslně), nebo o něm musel vědět (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1164/2000 , ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002 , či ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 33 Cdo 942/2017 , jež se dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3121/2021 , prosadí i v poměrech právní úpravy platné a účinné po 1. 1. 2014, shodně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2042/2020 , uveřejněný pod číslem 98/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dosavadní judikatura ke vztahu institutu narovnání a omylu 36. Narovnání ( transactio ) je dohoda účastníků závazkového právního vztahu, kterou účastníci odstraňují spornost nebo pochybnost vzájemných práv a povinností tím, že je ruší a nahrazují je novými. Dosavadní závazek tak zaniká a je nahrazen závazkem novým, který vyplývá z narovnání. Narovnání má řadu shodných rysů s privativní novací, neboť i její podstatou je, že dohodou zaniká dosavadní závazek a nahrazuje se jiným. Předpokladem narovnání je však spornost či pochybnost, kterou strany mají ohledně závazku, a dohodou o narovnání lze upravit vzájemná práva a povinnosti v mnohem širším rozsahu [srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2019, sen. zn. 29 ICdo 24/2018 (uveřejněný pod číslem 85/2020 Sb. rozh. obč.), ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3107/2020 , ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 29 Cdo 2435/2019 (uveřejněný pod číslem 19/2022 Sb. rozh. obč.), a ze dne 24. 9. 2021, sen. zn. 29 ICdo 115/2019 , dle kterého se závěry dřívější rozhodovací praxe uplatní i ve vztahu k § 1903 o. z., dle právní úpravy platné a účinné od 1. 1. 2014]. 37. Narovnáním mohou být upravena mezi účastníky jakákoliv sporná práva a povinnosti, jimiž mohou disponovat. Spornost či pochybnost se vztahuje jak na skutkové, tak na právní otázky, příčinou může být i omyl; není přitom podstatné, zda se některá ze stran při vlastním hodnocení předpokladů narovnání mýlí. Podmínkou platnosti dohody o narovnání není existence původního (narovnávaného) právního vztahu mezi účastníky této dohody (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2000, sp. zn. IV. ÚS 13/2000 , rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 1/2002 , ze dne 21. 8. 2002, sp. zn. 33 Odo 371/2002 ,, a ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 976/2003 ). I když spor či pochybnost jsou pojmovými znaky narovnání, nemusí být vždy výsledkem dohody změna rozsahu vzájemných práv a povinností; účastníci se mohou dohodnout na stejném obsahu, jaký měl dosavadní závazkový právní vztah (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1089/2005 ). Deklarace spornosti či pochybnosti v dohodě o narovnání není nezbytná; absentuje-li, nejedná se – pokud strany projevily vůli, že jimi narovnaný právní stav platí namísto právního stavu dosavadního – o neurčitost s důsledky stanovenými v § 553 odst. 1 o. z., případně o neplatnost právního jednání podle § 580 odst. 1 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1720/2019 , uveřejněný pod číslem 80/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 38. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2022, sp. zn. 27 Cdo 305/2022 , na rozdíl od privativní novace nebo převzetí dluhu, které předpokládají existenci základního (podkladového) právního vztahu, může u narovnání základní (podkladový) právní vztah zcela chybět. To platí nejen, panuje-li mezi stranami spor či existují-li mezi nimi pochyby právě ohledně toho, zda základní (podkladový) vztah vůbec vznikl (resp. ohledně toho, zda vyvolává právní účinky). Ale také tehdy, odstraňují-li strany spornost či pochybnost spočívající v jiné skutečnosti a vycházejí-li přitom – ryze subjektivně (bez ohledu na to, zda tomu tak skutečně je) – z toho, že dohodou o narovnání upravovaná (sporná nebo pochybná) práva pro ně právní účinky vyvolávají (v poměrech rakouské nauky obdobně například Neumayr, M. In: Koziol, H., Bydlinski, P., Bollenberger, R. a kol. Kurzkommentar zum ABGB. 5. vyd. Wien: Verlag Österreich, § 1380, marg. č. 2). Domnívají-li se tak strany dohody o narovnání, že jsou z narovnávaných (sporných či pochybných) práv oprávněny či zavázány, ačkoli tomu tak ve skutečnosti není (protože jedna anebo dokonce obě z nich nejsou účastníky narovnávaného právního vztahu), nemá tato skutečnost (sama o sobě) žádný vliv na platnost dohody o narovnání. Stejný závěr se ostatně v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 podával i z výslovné dikce § 586 odst. 2 obč. zák. 39. V poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 pak Nejvyšší soud dále dovozoval, že neplatnost dohody o narovnání nezpůsobuje pouze omyl o tom, co je mezi stranami sporné nebo pochybné; jde o zvláštní případ omylu, kdy strany (anebo některá z nich) se omylem domnívají, že některé právo je mezi nimi sporné nebo pochybné, ačkoliv ve skutečnosti tomu tak není (například proto, že o právu zahrnutém do dohody o narovnání strany vůbec nejednaly, takže mezi nimi nemohl ohledně tohoto práva vzniknout spor anebo pochybnosti). V ostatních případech se uplatnila obecná úprava právních důsledků omylu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1999, sp. zn. 24 Cdo 192/98 , publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 10/1999, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 29 Odo 308/2004 ). K aplikačnímu významu § 1904 o. z. 40. Podle § 1904 věta první o. z. není platnost narovnání dotčena omylem v tom, co bylo mezi stranami sporné nebo pochybné, ledaže omyl vyvolala některá strana lstí. 41. Zvláštní úprava omylu u narovnání se vztahuje pouze na omyl o tom, co je mezi stranami sporné či pochybné. Pouze tehdy, existuje-li mezi stranami spor či pochybnost, se strany mohou ohledně tohoto sporu či pochybnosti mýlit. Pokud mezi stranami v určité otázce spor či pochybnost neexistuje, pak se strany v této otázce sice mohou mýlit, nejedná se však o omyl o tom, co je mezi nimi sporné nebo pochybné (srov. shodně Handlar, J. In: Pražák, Z., Fiala, J. Handlar, J. a kol. Závazky z právních jednání podle občanského zákoníku: komentář k § 1721-2893 OZ podle stavu k 1. 4. 2017 ve znění zákona č. 460/2016 Sb. Praha: Leges, 2017, s. 382–383). 42. Zvláštní úprava omylu při narovnání v § 1904 o. z. tedy vylučuje obecnou úpravu omylu (nejde-li o omyl vyvolaný lstí) jen v rozsahu, co bylo mezi stranami sporné nebo pochybné. V tom, co mezi stranami nebylo sporné či pochybné, např. i v tom, co jedna ze stran zamlčela a druhou stranu o této okolnosti neinformovala, nelze vyloučit, že se strana uvedená v omyl bude moci dovolat své ochrany podle obecných pravidel o omylu podle § 583 a násl. o. z. 43. Podobné rozlišování omezené možnosti dovolat se omylu u sporných a pochybných okolností významných pro narovnání a oproti tomu možnost aplikace obecné úpravy omylu u okolností ostatních je uváděno i v zahraniční literatuře (srov. k uvedenému pravidlu obdobně např. Fikentscher, W., Heinemann, A. Schuldrecht Allgemeiner und Besonderer Teil. 11. Aufl. Berlin, Boston: De Gruyter, 2017, s. 212). 44. Obdobný hodnotový princip v přístupu k omezenému se dovolání omylu u narovnání lze konečně vysledovat již i v prvorepublikové judikatuře Nejvyššího soudu Československé republiky, kdy „omyl může učiniti narovnání jen potud neplatným, pokud se dotýká podstaty osoby nebo předmětu. (…) účelem narovnání jest, by byla odstraněna nejistota v právních vztazích stran. Tomuto účelu by se však příčilo, kdyby bylo lze narovnání odporovati z toho důvodu, že strany ohledně těchto nejistot byly v omylu (§ 1387 obč. zák.). Proto nelze omyl o takových pochybných nebo sporných skutečnostech pokládati za omyl o podstatě předmětu neb osoby. Podstatou předmětu rozumí se v § 1385 obč. zák. to, co strany při uzavření narovnání pokládaly za jisté protivou k bodům sporným a pochybným, o nichž učiněno narovnání. Narovnání mohlo by býti odporováno pro omyl, jen kdyby tento nesporný podklad narovnání, z něhož obě strany vycházely, spočíval na omylu. Vztahuje-li se však omyl na body sporné nebo pochybné, o nichž bylo narovnání učiněno, nemůže o odporování pro omyl býti řeči.“ [ Rv I 1595/26 , 7. 12. 1926; Vážný (Sbírka rozhodnutí NS 1919-1945), VIII-b/1926]. Posouzení v poměrech projednávané věci 45. Lze shrnout, že platnost narovnání není dotčena omylem ohledně otázky, jež byla mezi stranami sporná nebo pochybná, ledaže předmětný omyl vyvolala některá strana dohody o narovnání lstí. Týká-li se tedy omyl okolnosti, ohledně níž mezi stranami panovala nejistota či spor a která byla narovnáním nově upravena, může strana relativní neplatnost dohody o narovnání namítat jen za předpokladu, že byl tento její omyl jinou stranou dohody vyvolán lstivě. Týká-li se naproti tomu omyl strany dohody o narovnání okolností, jež mezi stranami nebyly sporné ani pochybné a z nichž při uzavření dohody o narovnání strany vycházely jako z existujících, může se dotčená strana daného omylu bez omezení dovolávat na základě obecných pravidel zakotvených v § 583 a násl. o. z. 46. Právní posouzení odvolacího soudu je neúplné, tudíž nesprávné, neboť odvolací soud dosud neposoudil dostatečně obsah dohody o narovnání ze dne 8. 2. 2021 a nevymezil okolnosti, které byly mezi stranami sporné či pochybné z hlediska uzavření dohody o narovnání. 47. Měl-li by soud za prokázáno, že mezi stranami zde byla při uzavírání narovnání spornost nebo pochybnost ohledně porušení smluvní povinnosti žalovanou (a toto bylo narovnáním nahrazeno), mohla by se žalobkyně dovolat omylu, prokáže-li, že omyl byl vyvolán lstí. 48. K tomu v obecné rovině dovolací soud připomíná závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 943/2021 , o tom, že z obsahu pojmu lest, jak jej definuje judikatura a literatura, je patrno, že podstatnou složkou lsti je záměr (úmysl) jednajícího vyvolat omyl druhé strany. Záměr (úmysl) je formou vůle, tedy stavem mysli; ten z povahy věci nemůže být sám o sobě předmětem dokazování a dokazovány mohou být jen skutečnosti (okolnosti vnějšího světa), jejichž prostřednictvím se vůle navenek projevuje (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4929/2010 ). 49. Naopak v případě, jestliže odvolací soud dospěje k závěru, že z obsahu dohody o narovnání neplyne, že strany braly za sporné či pochybné okolnosti porušení povinností ze strany žalované, jinými slovy tedy že narovnání tuto okolnost právního vztahu nezahrnuje, by se žalobkyně dovolala omylu při uzavření této dohody o narovnání za podmínek § 583 o. z. tehdy, jde-li o omyl o rozhodující okolnosti a byla-li v tento omyl žalobkyně uvedena (nikoli však nutně lstí) žalovanou. 50. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se zabýval zbývajícími dovolacími námitkami, rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. 51. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/22902/	30.08.2023	29 Cdo 1807/2021	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobce proti části prvního výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. 4 Cmo 48/2020, jíž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 44 Cm 46/2017, v bodech I. až IX. výroku; ve zbývající části jeho dovolání zamítl. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem ze dne 13. 11. 2019, č. j. 44 Cm 46/2017-193, Krajský soud v Plzni zamítl žalobu, kterou se žalobce (G. G. a. s.) domáhal určení, že prvnímu žalovanému (Městu D.) nevznikl vůči žalobci nárok na zaplacení smluvních pokut v uvedené výši za nesplnění konkretizovaných milníků dle smlouvy o dílo č. AA.15020.1.110 uzavřené dne 27. 8. 2015 mezi žalobcem a prvním žalovaným, ve znění jejích příloh a dodatků (dále též jen „smlouva o dílo“) [body I. až IX. výroku], zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby druhému žalovanému (Č. s., a. s.) bylo zakázáno poskytnout prvnímu žalovanému jakékoliv plnění z bankovní záruky č. 578224/15 vystavené dne 4. 9. 2015 (dále též jen „bankovní záruka“) [bod X. výroku] a rozhodl o náhradě nákladů řízení (body XI. a XII. výroku). 2. Soud prvního stupně vyšel mimo jiné z toho, že: [1] Dne 28. 5. 2015 uzavřel žalobce se společností PSJ, a. s. společenskou smlouvu, kterou vytvořili společnost s názvem „Společnost GG-PSJ, bazén D.“ za účelem vypracování a podání společné nabídky do zadávacího řízení pro veřejnou zakázku „Plavecký bazén D. – stavební úpravy, přístavba a nástavba“. [2] Dne 27. 8. 2015 uzavřel první žalovaný (jako objednatel) s žalobcem (jako zhotovitelem č. 1) a se společností PSJ, a.s. (jako zhotovitelem č. 2) smlouvu o dílo č. AA15020.1.110, jejímž předmětem bylo provedení díla s názvem „Plavecký bazén D. – stavební úpravy, přístavba a nástavba“ dle projektové dokumentace vypracované třetí osobou. Zhotovitel se zavázal provádět dílo v souladu s předem odsouhlaseným časovým harmonogramem průběhu prací (nedílnou součástí smlouvy), v němž musí být uvedeny základní milníky (významné uzlové body) provádění díla, včetně termínu jejich dokončení. Cena díla byla ujednána ve výši 186 500 573,08 Kč bez daně z přidané hodnoty. [3] Ve smlouvě o dílo si strany sjednaly, že k zajištění závazků podle smlouvy, zejména k zajištění povinností k platbě sankcí, na jejichž úhradu vznikne objednateli nárok v důsledku porušení povinnosti provést a předat dílo řádně a včas, zhotovitel poskytne objednateli neodvolatelnou a nepodmíněnou bankovní záruku splatnou na první požádání. Článek XXI. smlouvy o dílo obsahuje ujednání o smluvních pokutách ve prospěch objednatele. Mimo jiné byla sjednána smluvní pokuta za prodlení zhotovitele s prováděním díla nebo s plněním závazných milníků dle harmonogramu nebo s dokončením a předáním díla oproti termínům uvedeným ve smlouvě o dílo, a to ve výši 0,2 % z ceny díla bez daně z přidané hodnoty za každý započatý den prodlení. [4] Dne 4. 9. 2015 druhý žalovaný vystavil bankovní záruku č. 578224/15 do maximální výše 22 566 570 Kč, a to jako neodvolatelnou a bezpodmínečnou bankovní záruku za řádné a včasné provedení díla z příkazu a na účet žalobce, a zavázal se vyplatit prvnímu žalovanému na jeho první písemnou žádost bez námitek vyplývajících ze smlouvy o dílo a bez přezkoumání předmětného právního vztahu na účet uvedený prvním žalovaným jakoukoli částku až do maximální výše zaručené částky. [5] Dopisem ze dne 9. 11. 2016 první žalovaný žalobci sdělil, že je v prodlení s plněním dle smlouvy o dílo (aktualizovaný harmonogram provedení prací měl být dodán do 15. 8. 2016), přičemž tato okolnost má za následek vznik smluvní odpovědnosti žalobce. [6] Dopisem ze dne 7. 12. 2016 žalobce odstoupil od smlouvy o dílo z důvodu, že první žalovaný neposkytuje potřebnou součinnost nutnou k provedení díla. [7] Dne 21. 12. 2016 první žalovaný vyzval žalobce k úhradě smluvní pokuty ve výši 47 744 147,20 Kč za dlouhodobé prodlení s prováděním díla a plněním závazných milníků dle časového harmonogramu. V dopise ze dne 4. 1. 2017 žalobce prvnímu žalovanému sdělil, že není v prodlení s prováděním díla, když prodlení způsobil objednatel neposkytnutím potřebné součinnosti. [8] Dne 31. 1. 2017 první žalovaný vyzval žalobce k zaplacení smluvní pokuty ve výši 63 037 193,70 Kč za prodlení se splněním dílčího milníku „Saunový svět“. [9] Dne 21. 2. 2017 byla druhému žalovanému doručena žádost prvního žalovaného o vyplacení bankovní záruky v částce 22 566 570 Kč. [10] Žalobou ze dne 14. 8. 2019 podanou u Krajského soudu v Plzni se první žalovaný (v postavení žalobce) domáhá po žalobci (jako žalovaném) zaplacení celkové částky 12 950 449 Kč představující smluvní pokutu podle smlouvy o dílo. Řízeno je vedeno pod sp. zn. 49 Cm 87/2019 a usnesením ze dne 25. 9. 2019 bylo přerušeno do pravomocného skončení v nyní projednávané věci. 3. V části, jíž se žalobce domáhal určení neexistence nároku prvního žalovaného na zaplacení smluvních pokut, soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť neshledal naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení. Zdůraznil, že první žalovaný podal žalobu o zaplacení totožných smluvních pokut, přičemž v onom později zahájeném řízení se může žalobce (zhotovitel) účinně bránit a zvrátit tak tvrzený stav nejistoty. 4. Ohledně požadavku žalobce ve vztahu k druhému žalovanému soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení § 2029 odst. 1 a 2, § 2034 odst. 1, § 2035 a § 2039 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) – dospěl k závěru, že druhému žalovanému nelze zakázat plnit z bankovní záruky. Druhý žalovaný je povinen plnit bez ohledu na oprávněnost nebo neoprávněnost čerpání záruky prvním žalovaným, což je v souladu se smyslem institutu bankovní záruky, kterým je především rychlé uspokojení požadavků oprávněného z bankovní záruky. Podstatné je to, že v okamžiku uplatnění bankovní záruky byly naplněny formální podmínky požadované záruční listinou k poskytnutí plnění z bankovní záruky. Mezi žalobcem a prvním žalovaným a mezi prvním žalovaným a druhým žalovaným jde o zcela samostatné právní vztahy a žalobci nepřísluší do právního vztahu vyplývajícího z bankovní záruky mezi prvním žalovaným a druhým žalovaným jakkoli zasahovat. 5. K odvolání žalobce a prvního žalovaného Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok). 6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná. Poté, co zopakoval dokazování listinami označenými v odůvodnění napadeného rozhodnutí, se ztotožnil i s právním posouzením věci soudem prvního stupně. 7. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně především dospěl k závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), na určení, že prvnímu žalovanému nevznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty za porušení povinnosti splnit konkrétní milníky podle smlouvy o dílo. K tomu odvolací soud uvedl, že preventivní význam určovací žaloby částečně devalvuje značný časový odstup od sporného jednostranného úkonu žalobce (odstoupení od smlouvy ze dne 7. 12. 2016) a do té doby existujícího prodlení s provedením dohodnutých závazných milníků díla utvrzených smluvní pokutou. Rozhodující je skutečnost, že 14. 8. 2019 podal první žalovaný proti žalobci žalobu na plnění, jíž se domáhá zaplacení dílčích smluvních pokut za prodlení se splněním zcela totožných devíti milníků podle smlouvy o dílo, jako označených v žalobě. 8. Druhý důvod, pro který zákonný požadavek preventivní ochrany práv, a tedy naléhavosti právního zájmu na požadovaném určení, nelze podle odvolacího soudu pokládat za naplněný, představuje stanovisko žalobce vyjádřené v dopise ze dne 4. 1. 2017 o jeho neochotě plnit prvnímu žalovanému cokoliv na smluvní pokutu. S poukazem na označenou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu odvolací soud připomněl, že bylo-li právo již porušeno, nemá preventivní ochrana postavení žalobce již žádného smyslu, neboť jejím prostřednictvím již v zásadě nelze spory, které by o ně mohly v budoucnu vzniknout nebo jejichž vznik již bezprostředně hrozí, odvrátit. 9. Dále odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dovodil, že druhému žalovanému nelze uložit zákaz poskytnout prvnímu žalovanému jakékoliv plnění z bankovní záruky, kterou vystavil druhý žalovaný ve prospěch prvního žalovaného. Odvolací soud konstatoval, že finanční záruka představuje ve vztahu k zajištěnému dluhu akcesorický institut. Na vztah mezi žalobcem jako dlužníkem a druhým žalovaným jako výstavcem a na vztah mezi druhým žalovaným a prvním žalovaným jako věřitelem je nutno nahlížet jako na dva dílčí závazkové vztahy, které jsou co do subjektů i obsahu zcela odlišné a vzájemně autonomní. Oprávnění prvního žalovaného žádat druhého žalovaného o splnění povinnosti (výplaty zaručené částky 22 566 570 Kč) je determinováno pouze obsahem záruční listiny. Případné odepření plnění přísluší pouze výstavci. Žádná vně stojící třetí osoba (ani dlužník) nedisponuje subjektivním právem k tomu, aby výstavci zakázal (sám nebo prostřednictvím rozhodnutí soudu) plnit ve prospěch beneficienta. 10. Odvolací soud též přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že k návrhu třetí osoby nelze meritorním výrokem uložit zákaz výplaty beneficientovi bankovní záruky, avšak zatímní úprava poměrů účastníků nařízením předběžného opatření je možná. II. Dovolání a vyjádření k němu 11. Proti té části prvního výroku rozhodnutí, jíž odvolací soud potvrdil body I. až X. výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé (posuzováno podle obsahu dovolání), podal žalobce dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 12. Přípustnost dovolání dovolatel vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i otázky, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. 13. Dovolatel především namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (v dovolání specifikované), když shledal nedostatek jeho naléhavého právního zájmu na určení neexistence nároku prvního žalovaného na zaplacení smluvních pokut. Tvrdí, že má naléhavý právní zájem na tomto určení, a to i přesto, že první žalovaný podal žalobu na plnění. Je totiž zřejmé, že v době rozhodování soudu prvního stupně hrozila dovolateli reálná újma spočívající v neoprávněném čerpání bankovní záruky prvním žalovaným a následnou povinností žalobce toto plnění nahradit druhému žalovanému. 14. Jako dosud neřešenou předkládá dovolatel Nejvyššímu soudu otázku, zda výstavci (druhému žalovanému) lze uložit zákaz plnit z bankovní záruky. 15. Dovolatel oponuje závěru odvolacího soudu, podle něhož není oprávněn požadovat, aby druhý žalovaný (výstavce) neposkytl prvnímu žalovanému (oprávněnému) plnění z bankovní záruky. V této souvislosti odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2387/2007 [jde o rozsudek zveřejněný pod číslem 18/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 18/2010“)], a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 31 Cdo 3936/2016 [jde o rozsudek zveřejněný pod číslem 79/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 79/2019“)]. S poukazem na ustanovení § 8 a § 12 o. z. a § 6 o. s. ř. dovolatel tvrdí, že závěr odvolacího soudu je v rozporu s obecnými principy soukromého práva i civilního soudnictví. Dále poukazuje na to, že zneužitím bankovní záruky prvním žalovaným by dovolateli vznikla nejen rozsáhlá a těžko napravitelná škoda, ale zhoršila by se též jeho důvěryhodnost u bankovních institucí. 16. Závěrem dovolatel považuje za absurdní závěr obou soudů, že zákaz plnit z bankovní záruky lze zatímně uložit předběžným opatřením, avšak rozhodnutím ve věci samé tuto povinnost uložit nelze. 17. První žalovaný ve vyjádření k dovolání zevrubně vyložil, proč považuje za správné závěry odvolacího soudu, na nichž napadené rozhodnutí spočívá. Dále poukazuje na to, že dovolatel v dovolání nezpochybnil všechny právní úvahy, na jejichž základě odvolací soud dospěl k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na určovací žalobě. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že zákaz vyplatit plnění z bankovní záruky může být uložen předběžným opatřením. Navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout. III. Přípustnost dovolání 18. Pro dovolací řízení v této věci je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu. 19. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání. 20. Důvod připustit dovolání neměl Nejvyšší soud pro řešení otázky týkající se posouzení naléhavého právního zájmu dovolatele na požadovaném určení (vůči prvnímu žalovanému). Co do závěru, že naléhavý právní zájem dovolatele na určení neexistence nároku prvního žalovaného na zaplacení smluvních pokut není dán, je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. 21. Určovací žaloba podle ustanovení § 80 o. s. ř. [před 1. 1. 2014 šlo o ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř.] je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby přitom korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu. V judikatuře Nejvyššího soudu srov. např. rozsudek ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96 , rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005 , uveřejněný pod číslem 53/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 31 Cdo 4001/2013 , uveřejněný pod číslem 22/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V judikatuře Ústavního soudu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95 , uveřejněný pod číslem 35/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. 22. Naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Naléhavý právní zájem na určení však může být dán i v případě, kdy by bylo možno žalovat na plnění, jestliže se určovací žalobou vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde-li se tak případně dalším sporům o plnění, nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá. K tomu srov. dále např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2019, sp. zn. 29 Cdo 1951/2017 . 23. Probíhá-li před soudem spor o zaplacení pohledávky ze smlouvy mezi věřitelem a dlužníkem, má se dlužník proti takovému nároku bránit v rámci tohoto sporu [a nikoli mu oponovat vzájemnou určovací žalobou (žalobou o určení neexistence právního vztahu z takové smlouvy)]. Viz též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3742/2018 . 24. Nemá-li žalobce ke dni vydání rozhodnutí o určovací žalobě ve smyslu § 80 o. s. ř. na požadovaném určení naléhavý právní zájem, je to vždy důvodem k zamítnutí určovací žaloby. To platí i tehdy, probíhá-li v době rozhodování o určovací žalobě jiné řízení, jehož výsledek by mohl založit změnu poměrů co do úsudku o (ne)existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014 , uveřejněný pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 25. Z rámce ustaveného výše citovanou judikaturou nevybočuje předmětná věc ani tím, že podání žaloby uložil dovolateli soud prvního stupně usnesením o nařízení předběžného opatření ze dne 1. 3. 2017, č. j. 46 Nc 2005/2017-62, které potvrdil odvolací soud usnesením ze dne 28. 6. 2017, č. j. 4 Cmo 67/2017-106. 26. Úvahy, které odvolací soud vedly k závěru o neexistenci naléhavého právního zájmu dovolatele na požadovaném určení, Nejvyšší soud nepovažuje za zjevně nepřiměřené ani na základě argumentů obsažených v dovolání. Proto dovolání v rozsahu popsaném ve výroku I. tohoto rozhodnutí odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. 27. Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustným (ve vztahu ke druhému žalovanému) pro řešení otázek spojených se závěrem, že výstavci nelze zakázat poskytnout oprávněnému plnění z bankovní záruky, neboť jde o věc beze zbytku Nejvyšším soudem neřešenou. IV. Důvodnost dovolání 28. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. 29. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 30. Vzhledem k datu vystavení záruční listiny (4. 9. 2015) jsou pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodná následující ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (srov. § 3028 odst. 1 a § 3073 o. z.): Podle ustanovení § 2029 o. z. finanční záruka vzniká prohlášením výstavce v záruční listině, že uspokojí věřitele podle záruční listiny do výše určité peněžní částky, nesplní-li dlužník věřiteli určitý dluh, anebo splní-li se jiné podmínky určené v záruční listině. Je-li výstavcem banka, zahraniční banka nebo spořitelní a úvěrní družstvo, jedná se o bankovní záruku (odstavec 1). Záruční listina vyžaduje písemnou formu (odstavec 2). Z ustanovení § 2034 o. z. plyne, že výstavce ručí za splnění zajištěného dluhu do výše a za podmínek uvedených v záruční listině. Výstavce může vůči věřiteli uplatnit pouze námitky, jejichž uplatnění záruční listina připouští (odstavec 1). Dle ustanovení § 2035 o. z. jsou-li podmínky uvedené v záruční listině splněny, splní výstavce povinnost z finanční záruky, pokud jej k tomu věřitel vyzve v písemné formě. Podmiňuje-li záruční listina plnění výstavce předložením určitého dokumentu, musí být předložen při výzvě nebo bez zbytečného odkladu po ní, avšak vždy za trvání finanční záruky (odstavec 1). Nevyplývá-li ze záruční listiny něco jiného, nemůže výstavce uplatnit vůči věřiteli námitky, které by vůči němu byl oprávněn uplatnit dlužník. Předchozí výzva věřitele, aby dlužník splnil dluh, se vyžaduje, stanoví-li to záruční listina (odstavec 2). Podle ustanovení § 2039 o. z. dlužník nahradí výstavci to, co plnil podle záruční listiny vystavené v souladu s uzavřenou smlouvou (odstavec 1 věta první). Z ustanovení § 2039 o. z. vyplývá, že dlužník nemůže vůči výstavci uplatnit námitky, které by mohl uplatnit vůči věřiteli, neujednal-li s ním, že si výstavce vůči věřiteli uplatnění takových námitek vyhradí v záruční listině (odstavec 2). 31. Judikatura Nejvyššího soudu je při výkladu institutu bankovní záruky (finanční záruky) ustálena v závěrech, podle nichž: [1] Platná právní úprava bankovní záruky (finanční záruky) obsažená v ustanovení § 2029 až § 2039 o. z. v zásadě vychází z úpravy tohoto institutu v zákoně č. 513/1991 Sb. (účinné do 31. 12. 2013) [k tomu srov. též důvodovou zprávu k návrhu občanského zákoníku (sněmovní tisk číslo 362, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 6. volební období 2010 – 2013)]. I pro právní poměry založené bankovní zárukou vystavenou po 1. 1. 2014 jsou proto nadále využitelné (níže uvedené) závěry, z nichž soudní praxe ve vztahu k bankovním zárukám dosud ustáleně vycházela. [2] Při bankovní záruce vzniká v zásadě právně samostatný závazek banky, který je závislý na existenci zajišťovaného závazku, jen když to vyplyne z obsahu záruční listiny. [3] Nevyplývá-li z obsahu bankovní záruky něco jiného, má tato záruka povahu bezpodmínečné bankovní záruky (tj. záruky na první výzvu a bez námitek). Při této formě bankovní záruky se neuplatní ani princip akcesority, ani princip subsidiarity. [4] V rozsahu vyplývajícím ze záruční listiny může mít bankovní záruka podmínečnou povahu a banka si v ní může vyhradit některé nebo všechny námitky, které má vůči věřiteli v souvislosti se zajištěným závazkem dlužník. V záruční listině tak může být stanovena (v určitém rozsahu nebo zcela) akcesorita bankovní záruky, jakož i subsidiarita bankovní záruky (např. věřitel musí napřed požadovat zaplacení na dlužníku, nebo jej žalovat či dokonce neúspěšně vést exekuci na jeho majetek). [5] Obsah práv a povinností banky a oprávněného z bankovní záruky je dán striktně (jen) obsahem záruční listiny. Nejsou-li splněny podmínky stanovené v záruční listině, nelze plnění z bankovní záruky požadovat. [6] Pro posouzení, zda byly splněny podmínky pro plnění z vystavené bankovní záruky je určující obsah samotné záruční listiny, tedy v zásadě prosté poměření toho, zda skutečnosti tvrzené či doložené osobou oprávněnou z bankovní záruky odpovídají podmínkám v záruční listině (§ 2035 o. z.) K tomu srov. např. důvody R 18/2010 , rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1730/2012 , rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2171/2014 , uveřejněného pod číslem 92/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4752/2014 , rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4747/2016 , rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 29 Cdo 2151/2019 , rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 29 Cdo 1872/2019 , a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 29 Cdo 3267/2019 , uveřejněného pod číslem 70/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 32. Právní vztah mezi dlužníkem a věřitelem není právně závislý na právním vztahu mezi dlužníkem a bankou, paralelní existence těchto právních vztahů vyplývá z podstaty bankovní záruky jakožto abstraktního zajišťovacího prostředku. Vztah mezi bankou a dlužníkem je založen smlouvu uzavřenou mezi těmito dvěma subjekty, přičemž tato smlouva vymezuje rovněž obsah předmětného vztahu. Srov. R 79/2019 . 33. V R 70/2022 Nejvyšší soud vyložil, že smyslem bankovní záruky je poskytnout věřiteli jistotu, že banka při splnění podmínek stanovených v záruční listině věřiteli zaplatí (na úhradu zajištěného závazku) částku uvedenou v záruční listině. Banka může v záruční listině vymezit nejen podmínky, za nichž bude z bankovní záruky plnit, ale rovněž stanovit, jaké námitky bude případně proti nároku věřitele oprávněna uplatnit. Není v tomto ohledu nijak limitována (může založit právo k uplatnění libovolných námitek vyplývajících z vlastních vztahů k věřiteli či námitek náležejících jinak jen dlužníkovi, námitku započtení pohledávky své či dlužníkovy z toho nevyjímaje), vždy však musí být již ze záruční listiny zřejmé, zda tohoto práva využila a v jakém rozsahu. Jestliže tak neučiní, či dokonce v záruční listině výslovně deklaruje, že po obdržení výzvy (případně splnění dalších stanovených podmínek) bude plnit „bez námitek“, nemůže věřitel legitimně očekávat nic jiného, než že banka svému závazku z bankovní záruky řádně dostojí a věřiteli požadované peněžité plnění poskytne. 34. Poměřováno těmito závěry odvolací soud v důvodech napadeného rozhodnutí přiléhavě vysvětlil, že pro finanční záruku je typická existence dvou dílčích (odlišných) vztahů; jde jednak o vztah založený smlouvou mezi dlužníkem (zde žalobcem) a výstavcem (zde druhým žalovaným) a dále o vztah mezi výstavcem a věřitelem (zde prvním žalovaným). 35. Bankovní záruka je zajišťovací institut, který má věřiteli zajistit pro případ, že dlužník nedostojí svým závazkům, že mu (věřiteli) třetí osoba (banka) za předem stanovených podmínek poskytne peněžité plnění, které následně bude požadovat po dlužníkovi. Obsah bankovní záruky, tedy za jakých podmínek a v jaké výši je věřitel oprávněn bankovní záruku čerpat a banka povinna bankovní záruku poskytnout, ujednává (předem) dlužník s bankou. Není-li uvedeno jinak, jsou právní vztahy mezi dlužníkem a bankou a mezi bankou a oprávněnou osobou na sobě zcela nezávislé. Pokud dlužník požádá o vystavení tzv. bezpodmínečné bankovní záruky ve prospěch třetí osoby, musí být srozuměn s tím (a to je podstata zajišťovacího institutu), že této osobě bude bankovní záruka poskytnuta na požádání, tedy bez jakéhokoliv ověřování, zda např. došlo k porušení zajištěné povinnosti, a tedy zda oprávněný bankovní záruku čerpá po právu. 36. Skutečnost, že výstavce ručí za splnění zajištěného dluhu do výše a za podmínek uvedených v záruční listině, přičemž výstavce může vůči věřiteli uplatnit pouze námitky, jejichž uplatnění záruční listina připouští, vyplývá přímo z textu zákona (§ 2034 odst. 1 o. z.). Neplyne-li ze záruční listiny něco jiného, nemůže výstavce uplatnit vůči věřiteli námitky, které by vůči němu byl oprávněn uplatnit dlužník. V okamžiku, kdy se věřitel obrátí na banku s výzvou k plnění bankovní záruky, je banka povinna zkontrolovat, za jakých podmínek je oprávněna finanční prostředky uvolnit a pokud jsou podmínky splněny, musí je (na základě dřívější dohody s dlužníkem v souladu se záruční listinou) oprávněné osobě vyplatit. V tom okamžiku již nemůže dlužník požadovat, aby banka věřiteli v souladu se záruční listinou neplnila či uplatňovala námitky, o nichž záruční listina mlčí. Dlužník nemá žádný zákonný ani smluvní titul k tomu, aby výstavci znemožnil poskytnout věřiteli (beneficientovi) plnění z bankovní záruky. Opačný závěr by vedl k popření smyslu finanční záruky. 37. K námitce dovolatele o možném vzniku rozsáhlé a těžko napravitelné škody v důsledku zneužití bankovní záruky prvním žalovaným Nejvyšší soud dodává, že riziko neoprávněného čerpání finanční záruky věřitelem nelze vyloučit. Žalobci tudíž může vzniknout (nějaká) újma, což je dáno povahou finanční záruky. V dané věci jsou však úvahy dovolatele na téma „reputačních škod“ a nákladů na vystavení dalších bankovních záruk úvahami hypotetickými. 38. Výhradami dovolatele k názoru, že zákazu plnit z bankovní záruky mohl dosáhnout předběžným opatřením, se Nejvyšší soud nezabýval. Obstojí-li závěr, že nebyl důvod takový zákaz vyslovit rozsudkem, pak pro výsledek dovolacího řízení nemá již žádný význam zkoumání toho, zda bylo možné zvolit jiný (prozatímní) postup a jaký. 39. Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že právní posouzení věci co do řešení otázky poskytnutí plnění z bankovní záruky, na níž napadené rozhodnutí (též) spočívá a která byla dovoláním zpochybněna, je správné. Protože vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce potud zamítl jako nedůvodné (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/22897/	22.08.2023	22 Cdo 3689/2022	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 17 Co 139/2021, a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 8 C 34/2020, a věc vrátil Okresnímu soudu v Prostějově k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Prostějově (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 2. 2021, č. j. 8 C 34/2020-39, zamítl žalobu na nahrazení projevu vůle žalovaného jakožto vlastníka spoluvlastnického podílu o velikosti id. ½ na pozemku parc. č. st. 1 v k. ú. S., jehož součástí je stavba č. p. 2, spočívajícího v souhlasu s realizací stavebních úprav této stavby blíže specifikovaných ve výroku I pro účely řízení o dodatečném povolení stavby vedeného u příslušného správního úřadu (výrok I). Ve výroku II rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení. 2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně prováděla od října 2016 do září 2018 na shora uvedené nemovitosti v rovnodílném spoluvlastnictví účastníků stavební úpravy, a to bez souhlasu žalovaného. Městský úřad v K., Odbor výstavby, rozhodnutím ze dne 2. 10. 2019, č. j. KON 11286/2019, nařídil odstranění těchto stavební úprav. Krajský úřad Olomouckého kraje, Odbor strategického rozvoje kraje, rozhodnutím ze dne 16. 11. 2020, č. j. KUOK 3583/2020, rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. V rámci řízení o odstranění stavebních úprav žalobkyně požádala u příslušného správního orgánu o dodatečné povolení stavby ve smyslu § 129 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů. Této žádosti však správní orgán nevyhověl, neboť žalobkyně nepředložila souhlas žalovaného jakožto rovnodílného spoluvlastníka stavby s provedenými stavebními úpravami. 3. Nalézací soud dovodil, že žalobkyní provedené stavební práce představují významnou záležitost při nakládání se společnou věcí ve smyslu § 1129 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), přičemž k přijetí rozhodnutí spoluvlastníků o této záležitosti týkající se společné věci je nutné dosáhnout alespoň dvoutřetinové většiny hlasů spoluvlastníků. Žalobkyně prováděla tyto stavební úpravy bez souhlasu žalovaného jakožto druhého spoluvlastníka, a to od října roku 2016 do září roku 2018, tedy bez potřebné 2/3 většiny hlasů spoluvlastníků při rozhodování o nakládání se společnou věcí. Žalobkyně tedy nejpozději od 1. 10. 2016 věděla, že potřebnou většinou hlasů spoluvlastníků nedisponuje. V takovém případě se však mohla domáhat, aby o dané záležitosti rozhodl soud ve lhůtě 30 dnů od přijetí rozhodnutí ve smyslu § 1129 odst. 2 o. z. ve spojení s § 1128 odst. 3 o. z. Jelikož tak neučinila a žalobu podala až v lednu roku 2020, tedy po uplynutí shora uvedené lhůty, soud prvního stupně žalobu zamítl. 4. Krajský soud v Brně (dále jen jako „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 27. 4. 2022, č. j. 17 Co 139/2021-68, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 5. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně s tím, že žalobkyně prováděla stavební úpravy již od května roku 2015. Dovodil ovšem, že žalobkyni muselo být zřejmé až v říjnu roku 2019 (kdy příslušný správní orgán zastavil řízení o dodatečném povolení stavby zahájeného na návrh žalobkyně z důvodu absence souhlasu žalovaného jako druhého spoluvlastníka), že potřebným souhlasem žalovaného – a tedy většinou hlasů spoluvlastníků – nedisponuje. Pokud žalobkyně podala žalobu až v lednu 2020, i v takovém případě tak učinila po uplynutí lhůty 30 dní ve smyslu § 1129 odst. 2 o. z. ve spojení s § 1128 odst. 3 o. z. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, která nebyla doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a to otázce „počátku běhu a okamžiku uplynutí hmotněprávní prekluzivní lhůty 30 dnů pro podání žaloby podle § 1128 odst. 3 o. z.“ Poukazuje především na skutečnost, že až dne 21. 1. 2020 jí bylo doručeno rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje, Odboru strategického rozvoje kraje, ze dne 16. 11. 2020, č. j. KUOK 3583/2020, kterým odvolací správní orgán zrušil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o odstranění stavby a věc vrátil tomuto správnímu orgánu k novému projednání. Správní řízení o odstranění stavby tedy nebylo ke dni podání žaloby pravomocně skončeno, a proto nemohla uplynout třicetidenní lhůta pro podání žaloby ve smyslu § 1128 odst. 3 o. z. 7. Žalobkyně v dovolání rovněž napadá skutková zjištění soudů nižších stupňů. Má za to, že soudy se dostatečně nevypořádaly s předloženými důkazy a tyto důkazy řádně nehodnotily. Z provedeného dokazování podle dovolatelky především vyplývá, že žalovaný souhlasil s uskutečněnými stavebními úpravami na nemovitosti a podílel se na jejich realizaci (a to již od roku 2015). 8. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 9. Žalovaný ve vyjádření k dovolání odkazuje na svá předchozí podání v této věci, ze kterých se podává, že žalobu nepovažuje za důvodnou. III. Přípustnost dovolání 10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 12. Dovolací soud konstatuje, že dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení právní otázky problematiky zákonné lhůty k podání žaloby v případě nepřijetí rozhodnutí spoluvlastníků o významné záležitosti týkající se společné věci, neboť rozhodnutí odvolacího soudu na výše uvedené právní otázce spočívá a tato otázka nebyla doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. IV. Důvodnost dovolání 13. K námitkám žalobkyně k provedenému dokazování soudy nižších stupňů a jejich skutkovým zjištěním: 14. Dovolatelka v souvislosti s provedeným dokazováním soudy nižších stupňů pouze polemizuje s příslušnými skutkovými zjištěními odvolacího soudu a souvisejícím procesem dokazování, aniž v této souvislosti řádně formuluje konkrétní otázku procesního práva, na níž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu založeno. V dovolání rovněž neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. považuje v této souvislosti za naplněný. 15. Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by dovolatelka uvedla, v čem spatřuje (v této souvislosti) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srovnej odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16 , dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 , ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016 , nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16 , a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16 ). 16. K námitce žalobkyně, že žalobu ohledně rozhodnutí rovnodílných spoluvlastníků o významné záležitosti týkající se společné věci podala k soudu ve lhůtě 30 dnů ve smyslu § 1128 odst. 3 o. z.: 17. V souvislosti s touto námitkou Nejvyšší soud předně zdůrazňuje, že je s ohledem na shora uvedené vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, že žalovaný neudělil žalobkyni souhlas s provedenými stavebními úpravami na společné věci, a Nejvyšší soud není oprávněn tato skutková zjištění v rámci tohoto dovolacího řízení přezkoumávat. 18. V poměrech projednávané věci Nejvyšší soud vyšel ze závěru soudů nižších stupňů, že rozhodnutí o provedených stavebních úpravách na společné věci představuje rozhodnutí spoluvlastníků o významné záležitosti týkající se společné věci (mimořádnou správu) ve smyslu § 1129 o. z., neboť tento závěr soudů nižších stupňů nebyl v dovolacím řízení zpochybněn. Proto Nejvyšší soud tento závěr soudů nižších stupňů, vázán rozsahem podaného dovolání, rovněž nepřezkoumával (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2792/2016 ). 19. Z uvedeného se rovněž podává, že pokud jsou žalobkyně a žalovaný rovnodílnými spoluvlastníky nemovitostí, žalobkyně souhlasila a souhlasí s provedenými stavebními úpravami a žalovaný nikoliv, žádné rozhodnutí spoluvlastníků o této významné záležitosti týkající se společné věci ve smyslu § 1129 odst. 1 o. z. nemohlo být přijato, jelikož nemohlo být dosaženo potřebné 2/3 většiny hlasů spoluvlastníků pro přijetí (ať již souhlasného či zamítavého) rozhodnutí týkajícího se této záležitosti ve smyslu § 1129 odst. 1 o. z. 20. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak založeno na řešení právní otázky, zda v případě nepřijetí rozhodnutí spoluvlastníků o významné záležitosti týkající se společné věci je podmíněno podání žaloby podle § 1129 odst. 1 o. z. lhůtou třiceti dnů ve smyslu § 1128 odst. 3 o. z., případně od jakého okamžiku počíná tato lhůta běžet. 21. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je v této části podle § 237 o. s. ř. přípustné (rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na výše uvedené právní otázce, které nebyla doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. 22. Podle § 1128 odst. 1 o. z. o běžné správě společné věci rozhodují spoluvlastníci většinou hlasů. Podle § 1128 odst. 2 o. z. rozhodnutí má právní účinky pro všechny spoluvlastníky pouze v případě, že všichni byli vyrozuměni o potřebě rozhodnout, ledaže se jednalo o záležitost, která vyžadovala jednat okamžitě. Spoluvlastník opominutý při rozhodování o neodkladné záležitosti může navrhnout soudu, aby určil, že rozhodnutí o neodkladné záležitosti nemá vůči němu právní účinky, nelze-li po něm spravedlivě požadovat, aby je snášel. Podle § 1128 odst. 3 o. z. není-li návrh podle odstavce 2 podán do třiceti dnů od přijetí rozhodnutí, právo podat jej zaniká; nebyl-li spoluvlastník o nakládání uvědoměn, běží lhůta ode dne, kdy se o rozhodnutí dozvěděl nebo dozvědět mohl. Podle § 1129 odst. 1 o. z. k rozhodnutí o významné záležitosti týkající se společné věci, zejména o jejím podstatném zlepšení nebo zhoršení, změně jejího účelu či o jejím zpracování, je třeba alespoň dvoutřetinové většiny hlasů spoluvlastníků. Nedosáhne-li se této většiny, rozhodne na návrh spoluvlastníka soud. Podle § 1129 odst. 2 o. z. spoluvlastník přehlasovaný při rozhodování podle odstavce 1 může navrhnout, aby o záležitosti rozhodl soud; v rámci toho může též navrhnout, aby soud dočasně zakázal jednat podle napadeného rozhodnutí. Ustanovení § 1128 odst. 3 platí obdobně. 23. V rozsudku ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2792/2016 , publikovaném pod č. 71/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč., Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že „pro případ, kdy se při rozhodování záležitosti týkající se společné věci nedosáhne potřebné většiny hlasů, dává zákon kterémukoli ze spoluvlastníků právo navrhnout, aby rozhodl soud, aniž by toto právo jakkoli dále podmiňoval (srovnej § 1129 odst. 1 a § 1139 odst. 2 o. z.).“ 24. Z uvedeného vyplývá, že v případě, že spoluvlastníci potřebné dvoutřetinové většiny pro přijetí rozhodnutí o významné záležitosti týkající se společné věci nedosáhnou, zakládá § 1129 odst. 1 o. z. oprávnění spoluvlastníka obrátit se s žalobou na soud ohledně rozhodnutí v této záležitosti. Takové rozhodnutí soudu o sporu spoluvlastníků je podle § 1139 o. z. konstitutivním rozhodnutím, jímž dochází ke vzniku, změně či zániku práva a jemu odpovídající povinnosti mezi účastníky řízení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2792/2016 ). Samotné nedosažení potřebné většiny je dostačující pro podání žaloby; splnění žádného dalšího předpokladu není nutné. 25. Ani v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej § 139 tohoto zákona), ani v režimu § 1129 odst. 1 o. z. zákon nepodmiňuje podání takové žaloby žádnou zákonnou lhůtou. V zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, nebyly stanoveny vůbec žádné výslovné lhůty pro podání žalob v případě existujících spoluvlastnických neshod, a to ani tam, kde určité rozhodnutí o důležité změně společné věci bylo přijato. 26. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, naproti tomu v případech, v kterých rozhodnutí bylo přijato a zákon s ním spojil možnost jeho přezkumu soudem, vždy zakládá lhůtu pro podání žaloby (§ 1128 odst. 3, § 1129 odst. 2, § 1130). Je-li totiž možné napadnout přijaté rozhodnutí u soudu, je stanovení lhůty pro podání žaloby žádoucí, aby poměry spoluvlastníků nezůstaly po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě (jde-li o rozhodnutí, které je pro všechny spoluvlastníky závazné a účinné, respektive se jich zásadním způsobem dotýká). V případě mimořádné správy při přijetí rozhodnutí je oprávněn přehlasovaný spoluvlastník podle § 1129 odst. 2 o. z. navrhnout, aby o záležitosti rozhodl soud, a může též navrhnout, aby soud dočasně zakázal jednat podle napadeného rozhodnutí. 27. O tuto situaci však při nepřijetí rozhodnutí ve smyslu § 1129 odst. 1 o. z. nejde. Právní poměry spoluvlastníků by neměly být zásadně dotčeny, jelikož žádné rozhodnutí přijato nebylo a dosavadní stav by měl zůstat i v takovém případě neměnný. 28. Z uvedeného se podává, že vzhledem k zákonné konstrukci zakotvení lhůt pro podání žaloby v jednotlivých konkrétních případech vázaných buď na přijetí závažného rozhodnutí, nebo na rozhodnutí přijaté v neodkladné záležitosti, které váže opomenutého spoluvlastníka, není podání žaloby v případě nepřijetí rozhodnutí rovnodílných spoluvlastníků o významné záležitosti týkající se společné věci ve smyslu § 1129 odst. 1 o. z. podmíněno žádnou lhůtou [ke stejným závěrům dospěla rovněž odborná literatura, srovnej SPÁČIL, Jiří, KRÁLÍK, Michal a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 579–580, marg. č. 22–27]. 29. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že podání žaloby v případě nepřijetí rozhodnutí spoluvlastníků o významné záležitosti týkající se společné věci ve smyslu § 1129 odst. 1 o. z. je podmíněno lhůtou uvedenou v § 1128 odst. 3 o. z. (a jelikož dovolatelka měla podat žalobu po uplynutí této lhůty, tuto žalobu zamítl), spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. 30. Dovolání žalobkyně je tedy důvodné, a jelikož Nejvyšší soud neshledal podmínky pro postup podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř., rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, platí přiměřeně i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozhodnutí nalézacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). 31. V rámci dalšího řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/22248/	16.08.2023	6 Tdo 765/2023	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání obviněného T. B. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2023, č. j. 9 To 37/2023-335, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 8. 12. 2022, č. j. 30 T 40/2022-305, byl obviněný T. B. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečiny porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění soudu dopustil tím, že dne 26. 10. 2021 v době kolem 5:19 hodin na adrese XY, okres Brno-venkov, vešel maskovaný kuklou nezajištěnými dveřmi v prvním podzemním podlaží do nebytových prostor (sklepa), kde ze dveří místnosti kancelářských prostor ve vlastnictví poškozeného T. K. odstranil a odcizil bezpečnostní kameru značky CAM Blurams Outdoor Pro 1080p bílé barvy v hodnotě 1.100 Kč s paměťovou kartou DF ADATA MicroSDXC 64 GB UHS-I Class v hodnotě 200 Kč, vyhnul patku petlice tvořící zajištění místnosti kancelářských prostor, do místnosti vnikl a z této odcizil notebook zn. Lenovo Yoga S730-13IWL, barvy stříbrné, ident. číslo XY v hodnotě 14.400 Kč a 6 ks HDD s kapacitou 125G v hodnotě 420 Kč, a takto způsobil poškozenému T. K. poškozením zajišťovací petlice škodu 75 Kč a odcizením uvedených věcí škodu ve výši 16.195 Kč. 2. Za to mu byl podle § 67 odst. 2 písm. b), § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 80 denních sazeb po 600 Kč, tedy v celkové výši 48 000 Kč, s tím, že podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku může být tento trest zaplacen v 8 měsíčních splátkách po 6 000 Kč, splatných vždy do každého posledního dne v měsíci, pod ztrátou výhody splátek, jestliže by obviněný nezaplatil dílčí splátku včas. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán nahradit poškozenému T. K. škodu ve výši 16 270 Kč. 3. Proti tomuto rozsudku (proti všem jeho výrokům) podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 3. 2023, č. j. 9 To 37/2023-335, zamítl jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. (dále též jen „napadené usnesení“ či „napadené rozhodnutí“). II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. A. B. dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. U důvodu podle písm. g) výslovně označil jeho první a třetí alternativu, tedy že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a že ve vztahu k těmto rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny jím navrhované podstatné důkazy. U druhého z uvedených dovolacích důvodů pak citoval jeho celé zákonné znění, bez označení zvolené alternativy. 5. Nesprávné právní posouzení skutku [naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] obviněný spatřuje v tom, že daný čin vůbec neměl být kvalifikován podle § 178 tr. zákoníku, když předmětné prostory, do nichž pachatel vnikl, byly prostory kancelářskými, což se výslovně uvádí i ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. V žádném případě je nelze označit za obydlí ve smyslu § 133 tr. zákoníku. Ustanovení § 178 tr. zákoníku poskytuje ochranu pouze takovým prostorám, které jejich vlastník drží k bydlení, tj. kde má svou domácnost a soukromí. Záleží na způsobu užívání, nikoli na konstrukci stavby či jiného zařízení pro ubytování. Soudní praxe sice dovodila, že ochrany domovní svobody podle § 178 tr. zákoníku požívá i sklepní kóje, avšak pouze za předpokladu, že tato je skutečným příslušenstvím bytu určeného k bydlení a musí sloužit k uspokojování širších bytových potřeb uživatele bytu. Takovou ochranu však nelze poskytnout prostorám sloužícím k podnikání, jako je tomu v tomto případě. To, že dané sklepní prostory využíval poškozený jako kancelář, vyplývá přímo z jeho výpovědi, jakož i z výpovědí svědků D. P. a R. P. Poškozený je sice vlastníkem určitých bytových jednotek v domě, ale tyto pronajímá jiným osobám. Sám se z domu odstěhoval už v dubnu 2021 a sklepní prostory upravil na kancelář již v roce 2020, čímž došlo k jejich trvalému určení, že takto budou užívány. Tento faktický stav, na který obviněný poukazoval v odvolání, soud druhého stupně zcela ignoroval a v podstatě jen obecně konstatoval, že sklep je vždy jako příslušenství bytu chráněn domovní svobodou. Současně ignoroval i to, že k naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu je nezbytné, aby pachatel úmyslně porušil nebo ohrozil zájem chráněný trestním zákoníkem. Pokud by daný skutek skutečně spáchal obviněný, nemohl by naplnit znaky trestného činu podle § 178 tr. zákoníku, neboť, jak vzaly za prokázané i soudy prvního a druhého stupně, věděl, že v daných prostorách má poškozený kancelář, tudíž nemohl mít v úmyslu zasáhnout do jeho obydlí (domovní svobody a soukromí). 6. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný namítl, že byl nesprávně zjištěn skutkový stav, když jednak nebyly bez řádného odůvodnění provedeny důkazy, které navrhoval, a jednak reálně provedené důkazy byly okresním i krajským soudem nesprávně vyhodnoceny v jeho neprospěch. 7. Doplnění dokazování navrhoval již v přípravném řízení a znovu pak před soudy prvního i druhého stupně, vyhověno mu však nebylo a tím mu bylo upřeno právo na řádnou obhajobu. Skutková zjištění soudů za této situace nemohou obstát. I kdyby připustil, že jeho návrhy na doplnění dokazování skutečně byly nadbytečné, tak to nic nemění na tom, že soud prvního stupně nezdůvodnil zamítnutí jeho návrhů vůbec a soud odvolací jen velmi stručně a nedostatečně, převážně s odkazem na to, že nadbytečnost důkazních návrhů vyplývá z celého odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Tím došlo k porušení ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Po obviněném nelze požadovat, aby si důvod neprovedení jím navržených důkazů zjišťoval mezi řádky odůvodnění rozsudku. Trvá na tom, že jím navržené důkazy nadbytečné nebyly a díky jejich neprovedení nebyl řádně zjištěn skutkový stav. 8. Soudy pochybily i v tom, že provedené důkazy špatně vyhodnotily. O vině obviněného neexistuje žádný přímý důkaz. Závěr o vině soud prvního stupně učinil jen na základě domnělého motivu a záznamů z kamery před sklepní kójí poškozeného, na což pak napasoval ostatní nepřímé důkazy, aby podpořily předem učiněné rozhodnutí. Odvolací soud se k argumentaci obhajoby vyjádřil toliko s odkazem na rozsudek soudu prvního stupně, což nelze považovat za dostatečné. Oba soudy přecenily význam kamerových záznamů a na jejich základě učinily nesprávné závěry. Je vyloučeno, aby byl obviněný odsouzen na základě toho, že se v předvečer předmětného skutku na záznamu z kamery choval „podezřele“. Co se pak týče záznamu zachycujícího pachatele přímo při činu, závěr o shodě typu postavy obviněného s postavou pachatele byl učiněn jen na základě laického pozorování soudu a nikoli na základě znaleckého zkoumání, jak žádal. Odvolací soud toto akceptoval, stejně tak jako další absurdní závěr soudu prvního stupně, že pachatelem nemohl být jiný obyvatel domu. Žádný muž z domu jako svědek vyslechnut nebyl, vyslýchány byly pouze ženy, nelze tudíž uzavřít, že obviněný jako jediný odpovídá svou postavou pachateli. Pochybení lze navíc spatřovat už v tom, že soudy nesprávně omezily množinu pachatelů pouze na osoby žijící v domě, když z výpovědí některých svědků vyplývá, že poškozený někdy při odchodu z domu v nočních hodinách nezamkl vstupní dveře. Na základě provedeného dokazování tak nebylo možné dojít k praktické jistotě, že pachatelem činu je obviněný. Byl zde pouze vysoký stupeň podezření, což však k rozhodnutí o vině nestačí. Pokud se tak stalo, tak tím došlo k porušení zásady in dubio pro reo a zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Obviněný byl odsouzen především na základě toho, že měl k danému činu motiv. Jak ovšem vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 658/14 ze dne 14. 10. 2014 ve skutkově podobném případu, vinu pachatele nelze založit jen na vágních nepřímých důkazech doplněných pouhými spekulacemi opřenými o motiv obviněného, pokud připadají v úvahu i jiné dost dobře myslitelné verze. Dosavadním postupem došlo zcela jistě k porušení práv obviněného na spravedlivý proces ve smyslu § 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 9. S odkazem na uvedené argumenty obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a podle § 365l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí, případně aby postupem podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř. 10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že skutkový stav zjistily soudy obou stupňů zcela řádně a bez důvodných pochybností, v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Ve věci nelze shledat žádný, natož pak zjevný či extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Shodné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v rámci odvolacího řízení a krajský soud se jimi podrobně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi vypořádal. Je zcela v kompetenci obecných soudů stanovit si potřebný rozsah dokazování tak, aby se zabránilo provádění důkazů zjevně nadbytečných a tím pádem i průtahům v řízení. Nalézacímu soudu nelze co do rozsahu dokazování nic vytknout, což konstatoval i soud odvolací. Právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a jeho uplatňování samo o sobě negarantuje obviněnému úspěch v řízení a nezaručuje mu právo na rozhodnutí, které odpovídá jeho představám. Pokud jde o obviněným namítané porušení zásady presumpce neviny, nelze se ztotožnit s jeho názorem, že pokud proti sobě stojí dvě odlišná tvrzení, resp. dvě skupiny důkazů, tak je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného. Uplatnění této zásady je namístě pouze tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že nadále zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Tak tomu ale v nyní posuzované věci nebylo, když žádný ze soudů pochybnosti o vině obviněného neměl. 11. Dovolateli nelze přisvědčit ani ohledně tvrzeného nesprávného hmotněprávního posouzení skutku jako trestného činu porušování domovní svobody. I tuto argumentaci uplatnil již v odvolacím řízení a tato byla oběma soudy vyvrácena. Podle § 133 tr. zákoníku se za obydlí považuje nejen dům, byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení, ale též příslušenství k nim náležející. Z recentní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že ochrana domovní svobody podle § 178 tr. zákoníku se vztahuje i na sklepní kóje, které jsou příslušenstvím bytu a jsou zabezpečené petlicemi a visacími zámky. Z výpovědi poškozeného přitom vyplynulo, že tento se z domu sice odstěhoval v dubnu 2021 do nedalekého rodinného domu, ale daný sklepní prostor nadále využíval jako kancelář a sklad, o čemž všichni v domě věděli. Měl tam uložené i osobní věci intimní povahy, k nimž má výraznou osobní vazbu. Nelze tak přistoupit na argumentaci obviněného, že po odstěhování poškozeného z domu, byť v něm vlastní několik bytových jednotek, přestal sklepní prostor zařízený jako kancelář plnit roli příslušenství bytu. Dočasným oddělením části sklepních prostor od bytových jednotek užívaných dalšími osobami nedošlo ke změně statusu inkriminovaných prostor coby příslušenství bytu, byť fakticky došlo ke změně způsobu jejich užívání. Současná právní praxe vychází při ochraně soukromí a nedotknutelnosti obydlí z extenzivního pojetí, které se neupíná pouze na prostory sloužící ke skutečnému bydlení (viz nález Ústavního soudu č. 219/2010 Sb.), ale zahrnuje do něj i kancelářské prostory. 12. Jednání obviněného dosáhlo i potřebné míry škodlivosti nezbytné pro jeho posouzení v rámci trestněprávní odpovědnosti, tedy jako trestný čin. Šlo o velice intenzivní, promyšlený a cílený zásah do chráněných zájmů poškozeného za využití maskovacích prostředků, po předchozí obhlídce místa činu a se znalostí jeho prostorových dispozic, přičemž aktivní činností musel překonat uzamčení dotčených prostor. 13. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť obsahově nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., a to v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s učiněním i jiného než navrhovaného rozhodnutí v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování 14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje všechny obsahové náležitosti podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., a to včas a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). 15. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto následně hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání. 16. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. IV. Důvodnost dovolání 17. Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že námitky obviněného lze z hlediska jejich obsahu formálně podřadit pod jím deklarované dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. [jakož i pod výslovně nezmíněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.]. Důvodné jsou částečně. V podstatě bezezbytku lze přisvědčit námitkám vztahujícím se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Naproti tomu ty, které se týkají dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., důvodné nejsou. 18. Námitky obviněného byly z velké části a primárně soustředěny do oblasti dokazování (skutkové). Obviněný především zopakoval, že se činu nedopustil, a poukázal na údajný zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, jakož i na to, že soudy nižších stupňů údajně nedůvodně odmítly provést jím navržené důležité důkazy, což resultovalo v nesprávně zjištěný skutkový stav. Nejvyšší soud však v posuzované věci žádný, natož pak zjevný, rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními neshledal. Rovněž tak nezjistil, že by nebyly nedůvodně provedeny podstatné důkazy navržené obviněným. V tomto směru nebyl žádný důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat. 19. Je třeba připomenout, že o tzv. zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde pouze tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, když tato skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když jsou tato zjištění opakem toho, co je obsahem provedených důkazů apod. Musí se tedy jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu viz přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 , nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 , aj.). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013 ). Dovolání je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři. 20. V projednávaném případě se obviněný domáhá evidentně především právě toho, aby provedené důkazy byly zhodnoceny jiným (jeho představám lépe vyhovujícím) způsobem. Prosazuje přitom vlastní skutková tvrzení, aniž by ovšem zohlednil všechny relevantní důkazy nejen jednotlivě, ale zejména i v jejich logickém souhrnu, ve vzájemných souvislostech. Toto naopak správně učinily soudy nižších stupňů. Jak zdůraznil Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04 , právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (na jehož údajné porušení obviněný též poukazuje) nelze vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení, resp. že mu zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám. Je jím zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. To se ovšem v projednávané trestní věci stalo. 21. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral je, porovnával je s obhajobou obviněného a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že Okresní soud Brno-venkov a Krajský soud v Brně v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí dostatečně podrobně, logicky a přesvědčivě vyložily, na základě jakých důkazů uznaly obviněného vinným ze spáchání předmětného skutku, jak tyto důkazy hodnotily, na základě čeho mají za vyvrácenou obhajobu obviněného, jakož i to, proč další důkazní návrhy obviněného považovaly za nadbytečné a nepotřebné pro rozhodnutí ve věci. I podle názoru Nejvyššího soudu bylo dokazování provedeno v dostatečném rozsahu a učiněná skutková zjištění mají odpovídající obsahové zakotvení v provedených důkazech, na něž soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích zcela konkrétně odkázaly. Rozhodně nelze učinit závěr, že by skutková zjištění byla ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, jak uvádí obviněný, ani že by zde byla vada v podobě opomenutých důkazů. Podstata dovolání obviněného spočívala v polemice se způsobem, jakým soudy provedené důkazy zhodnotily. Jeho argumentace tak není ničím jiným než opakováním obhajoby a argumentů vznesených již v dřívějších fázích trestního řízení, s nimiž se ovšem soudy nižších stupňů vypořádaly. 22. Problematikou potřeby reakce (odpovědí) na stále se opakující argumenty (otázky) obviněných se opakovaně zabýval i Ústavní soud. Například ve svém usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08 , zdůraznil, že ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (konkrétně viz např. věc řešená před Evropským soudem pro lidská práva García proti Španělsku ). Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak to tím spíše platí pro řízení dovolací, je-li zjištěno, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám obviněného věnovaly dostatečnou pozornost. 23. Nejvyšší soud rovněž již mnohokrát ve svých předchozích rozhodnutích připomínal, že pokud obviněný v dovolání v podstatě jen opakuje námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím a tyto soudy se s danými námitkami dostatečně a správně vypořádaly, pak jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 ). 24. Námitkám obviněného týkajícím se dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebylo možno přisvědčit ani zčásti. Závěr soudů nižších stupňů o tom, že se dopustil předmětného skutku, je správný, a správná je i použitá právní kvalifikace podle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku. Skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí, a to bez jakýchkoli důvodných pochybností. V tomto směru se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů a v dalším odkazuje na relevantní pasáže odůvodnění jejich rozhodnutí. 25. Nad rámec toho, co k hodnocení provedených důkazů a zjištění skutkového stavu v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí uvedly soudy prvního a druhého stupně, považuje Nejvyšší soud za potřebné učinit již jen několik poznámek, a to zejména v reakci na konkrétní dovolací námitky obviněného. 26. Je pravdou, že soud prvního stupně se k otázce zamítnutých důkazních návrhů obviněného vyčerpávajícím způsobem nevyjádřil a zcela pregnantně se s nimi nevypořádal (všechny je nevyjmenoval a u každého jednoho důsledně nevysvětlil, proč je považuje za nadbytečné), toto pochybení však napravil soud odvolací a s jeho závěry Nejvyšší soud souhlasí. Každopádně zcela neodpovídá skutečnosti to, co uvádí obviněný ve svém dovolání, že by soud prvního stupně ve svém rozsudku k zamítnutým důkazním návrhům obhajoby neuvedl vůbec nic. Z odůvodnění na str. 8 jasně plyne, proč soud nehodlal blíže zkoumat hodinky obviněného (zda se při pohybu ruky rozsvítí, tj. zda může jít o tytéž hodinky, co měl na sobě pachatel činu). Na str. 9 pak rozebral, proč byl jako nadbytečný vyhodnocen vyšetřovací pokus (zda obviněný mohl čin provést ve zjištěný čas, pokud jeho zaměstnavatel krátce nato zaznamenal jeho příchod na pracoviště). Odvolací soud se poté důkazním návrhům obviněného věnoval ještě pečlivěji, a to na str. 4 a 5 odůvodnění svého usnesení. Výslovně k jednotlivým návrhům obviněného konstatoval nadbytečnost doplnění dokazování, a to v návaznosti na konkrétní obsah již provedených důkazů. Tím zmíněnou vadu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zhojil. V této souvislosti lze odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 264/03 , podle něhož „[i] kdyby bylo konstatováno, že odůvodnění rozsudku (např. díky argumentační střídmosti) nedostojí nárokům spravedlivého procesu, pak by toto zjištění nemohlo vést samo o sobě ke zrušení tohoto rozhodnutí. Ke zrušení by mohlo dojít tehdy, pokud by vady nebyly v dalším řízení zhojeny. Opačný výklad by popíral nejen dvojinstanční koncepci trestního řízení, zaručenou mj. čl. 2, Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, ale především Ústavním soudem respektovaný princip subsidiarity ústavní stížnosti“. 27. Dále je třeba připomenout, že není povinností soudů vyhovět všem důkazním návrhům stran. To by nepochybně vedlo k častým a zcela zbytečným průtahům v řízení. Jak vyjádřil Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 664/11 , rozsah dokazování nemůže být při uplatnění tzv. zásady materiální pravdy (§ 2 odst. 5 tr. ř.) bezbřehý, soud je při určení tohoto rozsahu limitován rozsahem „nezbytným pro rozhodnutí“. V nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95 , (publikovaném pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) bylo dále konstatováno, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy mimo jiné vyplývá, že jsou to právě obecné soudy, které v každé fázi řízení zvažují, jaké důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, a posuzují důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Rozhodnutí o rozsahu dokazování v trestním řízení tedy spadá do výlučné pravomoci obecných soudů. Jediným limitem je to, že pokud soud některý navržený důkaz odmítne provést, musí tento svůj postup přesvědčivě odůvodnit. To se však, jak už bylo řečeno, v nyní posuzované věci stalo. Trestní věc obviněného tak není zatížena vadou tzv. opomenutých důkazů ve smyslu třetí alternativy § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za daného stavu považuje i Nejvyšší soud provedené dokazování za dostatečné a návrhy obviněného na jeho doplnění za nadbytečné, a to v návaznosti na úvahy soudů nižších stupňů stran hodnocení důkazů již provedených (viz níže). 28. Jak logicky a přesvědčivě vyložily oba soudy nižších stupňů, o vině dovolatele nevznikají žádné rozumné pochybnosti. Není pravdou, co ve svém dovolání tvrdí obviněný (s poukazem na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu), že by rozhodnutí o jeho vině bylo založeno jen na vágních nepřímých důkazech doplněných pouhými spekulacemi opřenými o jeho motiv a že v úvahu připadají i jiné dost dobře myslitelné verze. Obviněný rozporoval, že by se na kamerovém záznamu pořízeném večer před spácháním činu choval podezřele, že by maskovaným pachatelem na dalším záznamu zachycujícím přímo řešené vloupání byl právě on, poukazuje na to, že laický názor soudu na shodu jeho postavy s postavou pachatele a podobnost hodinek a bot k jeho usvědčení nestačí, že čin mohl provést klidně i někdo jiný, ať už z domu nebo zvenčí, když poškozený někdy nezamykal vstupní dveře do domu, atd. S takovou argumentací se však soudy bezezbytku vypořádaly a dospěly k důvodnému závěru o vině dovolatele. Uplatnění zásady in dubio pro reo je namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. K takové situaci však nedošlo. 29. Soud prvního stupně i soud odvolací podrobně zhodnotily veškeré ve věci provedené důkazy, přičemž postupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., a vyčerpávajícím způsobem logicky vysvětlily, proč dospěly k závěru o vině dovolatele. Není pravdou, že by odvolací soud, pokud jde o hodnocení důkazů a z nich vyplývajících skutkových zjištění, pouze odkázal na rozsudek soudu prvního stupně. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů je zřejmé, že tyto nevycházely nekriticky jen z výpovědi poškozeného, naopak si byly vědomy její určité „problematičnosti“ (s ohledem na zjištěné chování poškozeného v domě a že ne úplně vše, co před soudem vypověděl, přesně odpovídá skutečnosti apod.). Závěr o vině obviněného důvodně založily nejen na jeho zjevně se nabízejícím motivu, ale zejména na kamerových záznamech z místa činu. Chování obviněného na prvním z nich evidentně odpovídá obhlídce místa krátce před spácháním činu, a to včetně manipulace s předmětnou kamerou. Z dalšího záznamu zachycujícího začátek samotného vloupání je pak zřejmé, že pachatel šel tzv. najisto, místo činu perfektně znal, okamžitě po vstupu do sklepních prostor oslepil kameru světlem baterky a během pouhých 18 sekund ji zcela vyřadil z provozu. K tomu přistupuje shoda postavy obviněného s postavou pachatele, jakož i shodný typ bot a hodinek. Vyvrácena byla i obhajoba obviněného, že se nemohl činu dopustit, neboť krátce po jeho spáchání byl zaznamenán jeho příchod na pracoviště v určité vzdálenosti od místa činu, že by to nestihl. 30. Rozhodně tedy nejde o situaci, že by soudy nedůvodně a bez přijatelného odůvodnění uvěřily jedné skupině důkazů na úkor druhé. Naopak, pečlivě se zabývaly všemi podstatnými skutečnostmi a okolnostmi důležitými pro jejich rozhodnutí o vině obviněného. Provedené důkazy ve svém souhrnu svědčí pro závěr o vině dovolatele a současně vylučují závěr jiný. Proto, jak již bylo výše uvedeno, nebyl shledán zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními, jež jsou určující pro naplnění znaků trestného činu ve smyslu první alternativy § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 31. Přes všechny výše uvedené skutečnosti však napadené usnesení nemohlo obstát a Nejvyšší soud musel přistoupit k jeho zrušení z důvodu pochybení při právním posouzení správně zjištěného skutkového stavu. Dovolání obviněného bylo shledáno důvodným potud, že soudy nižších stupňů přijatelným způsobem (případně vůbec) nevysvětlily, proč předmětný skutek kvalifikovaly mj. i podle ustanovení § 178 tr. zákoníku, tedy jako přečin porušování domovní svobody, přičemž za stávající situace takto kvalifikován být neměl. Stran právní kvalifikace jednání jako přečinu krádeže podle 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku dovolatel námitky nevznesl. 32. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje úvahy ve vztahu k naplnění znaků trestného činu podle § 178 tr. zákoníku vůbec, tedy zejména proč byl daný prostor posouzen jako obydlí, když evidentně primárně sloužil jako kancelář a poškozený v té době v domě vůbec nebydlel (viz bod 10 rozsudku). Problematiku naplnění subjektivní stránky trestného činu okresní soud shrnul prostým konstatováním formy přímého úmyslu obviněného, ovšem výslovně jen ve vztahu k trestnému činu krádeže. Argumentačně přesvědčivé není v naznačeném směru ani odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího (viz str. 5). Tento soud v zásadě odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a jen velmi stručně a zcela obecně doplnil, že sklepní kóje požívá stejné ochrany jako byt a že poškozený (v napadeném usnesení omylem uvedeno obžalovaný) „je vlastníkem bytu, je vlastníkem tedy i sklepní kóje, ve které měl vytvořeno určité osobní zázemí, tudíž je možná ochrana tohoto prostoru prostřednictvím trestního zákoníku“. Takové odůvodnění je třeba považovat, pokud jde o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody, za zcela nedostačující a nepřezkoumatelné. Přitom podle § 125 odst. 1 věty druhé tr. ř. musí být z odůvodnění rozsudku patrno (mimo jiné), jakými právními úvahami se soud řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny, a totéž musí být podle § 134 odst. 2 tr. ř. i součástí odůvodnění usnesení (odvolacího soudu). V uvedeném rozsahu jsou rozhodnutí obou soudů nižších stupňů deficitní. 33. Trestného činu podle § 178 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného. Podle § 133 tr. zákoníku se obydlím rozumí dům, byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející. 34. Základní podmínkou k tomu, aby určité místo mohlo být považováno za obydlí ve smyslu citovaných zákonných ustanovení, je to, že reálně slouží člověku k bydlení a poskytuje mu prostor pro zajišťování jeho životních, rodinných a osobních potřeb, dává mu k tomu potřebný klid, možnost oddechu, regenerace apod. Sklepní kóji lze považovat za příslušenství bytu pouze tehdy, pokud stejně jako samotný byt slouží k uspokojování bytové potřeby oprávněného uživatele a k tomu, aby byla užívána společně s bytem (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1798 a 1799). 35. K naplnění znaků trestného činu podle § 178 tr. zákoníku by tedy mohlo dojít pouze v případě, že by předmětná sklepní kóje tvořila příslušenství bytu užívaného (nikoli jen vlastněného) poškozeným, tedy že by reálně sloužila k uspokojování jeho bytových potřeb a poskytovala mu tomu odpovídající soukromí. Tak tomu ovšem nebylo. Popsané jednání bylo navíc třeba posoudit i z hlediska naplnění subjektivní stránky trestného činu, tj. zda pachatel věděl (musel vědět), že daný sklepní prostor, do něhož vniká, je vybaven takovým způsobem a poškozenému slouží k takovému účelu, aby požíval ochrany domovní svobody podobně jako byt či dům. Z provedeného dokazování se však podává, že všichni obyvatelé předmětného domu věděli, že tam poškozený nebydlí, tj. že daná sklepní kóje nemůže tvořit základní příslušenství jím užívaného bytu, a že ji poškozený naopak užívá jako kancelář, tedy za zcela jiným účelem, než je bydlení. Obviněný uvedl, že přímo od poškozeného slyšel, že tam chodí ve večerních hodinách pracovat, přičemž věděl, že pracuje v oblasti IT. Sám poškozený zmíněné prostory popsal tak, že tam měl stůl, počítač, monitor, klávesnici a různé jiné IT vybavení a že mu již od začátku koronavirové pandemie (tedy od začátku roku 2020) sloužily jako kancelář. Tomu odpovídá i výpověď svědkyně D. P., která též uvedla, že ve sklepě měl poškozený kancelář, viděla do ní oknem, když se pohybovala na zahradě, poškozený tam pracoval zejména v noci. To, že daný prostor poškozený využíval jako „pracovnu“, uvedl i jeho švagr – svědek R. P. Témuž nasvědčuje i protokol o ohledání místa činu a připojená fotodokumentace. Podává se z něj, že prostor byl vybaven v podstatě jako běžná kancelář (stůl s počítačovými monitory, klávesnicí, jiným „elektronickým příslušenstvím“, notesy, disky apod.) a zároveň sloužil jako skladiště stavebního materiálu a různých starých věcí, v protokolu souhrnně označovaných jako „nepořádek“. 36. Z hlediska naplnění znaků trestného činu podle § 178 tr. zákoníku tedy nebylo v nyní řešené věci rozhodné, zda poškozený v době činu vlastnil nějaké bytové jednotky v domě (které, jak bylo rovněž zjištěno, pronajímal jiným osobám), nýbrž jestli sám za účelem bydlení užíval nějaký byt a jako jeho příslušenství i obviněným napadenou sklepní kóji. Tak tomu ovšem evidentně nebylo. Na uvedeném nemůže nic změnit ani skutečnost, že v daných sklepních prostorách měl uloženy i nějaké „osobní věci“. Je zcela běžné, že určité věci osobního charakteru (například rodinné fotografie) má ve své kanceláři (mimo bydliště, v prostorách zaměstnavatele) téměř každý a nezřídka tam může mít odloženu i řadu jiných dočasně nepotřebných osobních věcí. To však nemění charakter kancelářského prostoru na „obydlí“. Lze si teoreticky představit situaci, že by se poškozený z domu (z bytu v něm umístěného) odstěhoval, avšak ve sklepě by měl po určitou dobu ještě uloženy původní věci a tento prostor by ještě po nějakou dobu reálně užíval stejným způsobem jako dřív, kdy v domě bydlel, tedy by ony prostory požívaly stejné právní ochrany jako byt a bylo by možno je považovat za obydlí ve smyslu § 133 tr. zákoníku. Pak by v případě naplnění i subjektivní stránky trestného činu (zavinění pachatele v některé z forem úmyslu podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku) obecně byla právní kvalifikace činu podle § 178 tr. zákoníku možná. V řešeném případě tomu bylo ovšem jinak, neboť poškozený danou sklepní kóji prokazatelně užíval již za zcela jiným účelem než k uspokojování svých bytových potřeb. 37. Na základě provedeného dokazování tak nelze v této trestní věci předmětné sklepní prostory poškozeného označit za obydlí ve smyslu § 133 a § 178 tr. zákoníku. K tomu lze zdůraznit i to, že samotný popis skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně je formulován tak, že sám o sobě právní kvalifikaci činu podle § 178 tr. zákoníku vylučuje. Výslovně a opakovaně se v něm konstatuje, že obviněný vnikl do „nebytových prostor“, resp. „kancelářských prostor“. Následující právní věta, v níž se uvádí, že vnikl do „obydlí jiného“, je tedy s předchozím popisem obviněným narušeného prostoru v rozporu. Se stejným závěrem, že šlo o kancelářské prostory, pracoval soud prvního stupně i v odůvodnění svého rozsudku. Pak ovšem nelze uzavřít (jak tentýž soud učinil), že „obžalovaný poškodil petlici…a vstoupil do kanceláře poškozeného … tedy … neoprávněně vnikl do obydlí jiného …“. 38. Na samý závěr považuje Nejvyšší soud za potřebné se vyjádřit k odkazu státního zástupce na nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09 , publikovaný pod č. 219/2010 Sb. Tuto argumentaci považuje Nejvyšší soud za nepřípadnou, neboť zmíněný nález posuzoval danou problematiku (ochranu soukromí a nedotknutelnosti obydlí) ve zcela jiných souvislostech. Šlo o posouzení toho, za jakých podmínek mohou orgány veřejné moci zasáhnout do soukromé sféry jednotlivce a který z orgánů činných v trestním řízení je oprávněn nařídit prohlídku jiných prostor a pozemků. Výsledkem přezkumu bylo částečné zrušení do té doby účinného znění § 83a odst. 1 tr. ř., podle něhož prohlídku jiných prostor a pozemků byl v přípravném řízení oprávněn nařídit státní zástupce nebo dokonce i policejní orgán. Po zásahu Ústavního soudu tak může učinit jedině soudce. Ústavní soud zde tedy neřešil výklad pojmu obydlí a jeho nedotknutelnosti z pohledu ochrany oprávněných osob před pachateli trestných činů, nýbrž z pohledu ochrany práv jednotlivce před zásahy orgánů veřejné moci do jeho soukromé sféry. Je naprosto logické, že v tomto smyslu, v návaznosti na čl. 12 Listiny základních práv a svobod, byl výklad pojmu obydlí Ústavním soudem extenzivní a ve srovnání s hmotněprávním výkladem § 133 a § 178 tr. zákoníku obecnými soudy podstatně širší. V. Způsob rozhodnutí 39. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud k dovolání obviněného podle 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2023, č. j. 9 To 37/2023-335, jakož i všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Krajskému soudu v Brně současně podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 40. Vzhledem k tomu, že skutkový stav byl zjištěn úplně a správně a není třeba doplňovat dokazování, bylo zrušeno pouze rozhodnutí odvolacího soudu, který sám mohl a měl výše specifikované pochybení soudu prvního stupně (pokud jde o právní kvalifikaci činu obviněného) napravit. Věc se tak vrací do stádia řízení před odvolacím soudem, který opakovaně posoudí možnost kvalifikovat jednání obviněného jako přečin porušování domovní svobody podle § 178 tr. zákoníku, když tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu samozřejmě není nijak zpochybněna možnost kvalifikovat toto jednání jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku. Dospěje-li odvolací soud k závěru o vině obviněného, rozhodne též o přiměřené trestněprávní sankci odpovídající případné redukci právní kvalifikace skutku. Při novém projednání a rozhodnutí této věci je Krajský soud v Brně podle § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení. Jelikož bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.) 41. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/22583/	16.08.2023	8 Tdo 418/2023	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání obviněného D. M. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2022, sp. zn. 3 To 295/2022, rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 4 T 44/2022, a také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Okresnímu soudu v Bruntále přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 4 T 44/2022, byl obviněný D. M. (dále též jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) shledán vinným přečinem schvalování trestného činu podle § 365 odst. 1 tr. zákoníku (bod 1. výroku o vině) a přečinem popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku (body 2. a 3. výroku o vině). Za to byl podle § 405 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1, § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 a § 68 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu, a to v počtu 100 denních sazeb, když jedna sazba činí 450 Kč, tedy v celkové výměře 45 000 Kč. 2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání zaměřené proti výroku o vině i trestu. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2022, sp. zn. 3 To 295/2022, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítnuto. 3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný označených přečinů dopustil tím, že poté, co z pokynu prezidenta Ruské federace Vladimira Vladimiroviče Putina, jakožto osoby, která vykonává kontrolu nad Ruskou federací a řídí její politické a vojenské akce, vstoupila ruská vojska v ranních hodinách dne 24. 2. 2022 bez jakéhokoliv důvodu, souhlasu či legitimní záminky, která by opravňovala použití síly, na území suverénního státu Ukrajina, kde započala vojenské operace spočívající v prvních fázích v ostřelování různých vojenských cílů na celém území Ukrajiny a v obsazování letišť a dalších strategických objektů, tedy poté, co v rozporu s ustanoveními mezinárodního práva tato vojska zahájila útočný čin spočívající v použití ozbrojené síly proti svrchovanosti, územní celistvosti a politické nezávislosti Ukrajiny, způsobem neslučitelným s Chartou Organizace spojených národů, který svou povahou, závažností a rozsahem zakládá zjevné porušení Charty Organizace spojených národů, v kontextu s uvedenou agresí, ve městě Dar es Salaam v Tanzanii, prostřednictvím svého mobilního telefonu značky iGET Blackview, umístil na veřejné sociální síti Facebook na adrese XY pod svým uživatelským jménem D. M.: 1. dne 25. 2. 2022 v 08:38 hodin příspěvek s následujícím textem: „Putin je prostě borec, věřím, že se mu podaří odzbrojit ukrofašisty.“ 2. dne 25. 2. 2022 v 08:42 hodin komentář s následujícím textem: „Beru to i jako bývalý voják z povolání, věřím, že mu ta výborná strategie vyjde a osvobodí Ukrajinu od té fašistické vládnoucí chunty.“ 3. dne 25. 2. 2022 v 08:48 hodin komentář s následujícím textem: „Ještě ze strategického hlediska, bych použil vodíkové bomby menší tonáže, pro vyčištění strategických území a likvidace útočné vojenské techniky. Je třeba opravdu zasadit ještě tvrdší úder, pokud budou ukrofašisti klást odpor.“ II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2022, sp. zn. 3 To 295/2022, podal obviněný D. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť skutky, jimiž byl uznán vinným, nejsou trestným činem, jelikož po objektivní i subjektivní stránce nenaplňovaly znaky označených přečinů. Subsidiárně namítl také absenci aplikace zásady subsidiarity trestní represe. 5. Konkrétně obviněný uvedl, že svým vyjádřením na Facebooku „Putin je prostě borec, věřím, že se mu podaří odzbrojit ukrofašisty“ rozhodně veřejně nevychvaloval pro zločin jeho pachatele a nenaplnil objektivní stránku skutkové podstaty schvalování trestného činu podle § 365 odst. 1 tr. zákoníku, protože objektem předmětného trestného činu je zájem na potlačování zločinnosti tím, že zákon stíhá projevy, které jsou způsobilé vytvořit podmínky a nálady příznivé pro spáchání trestných činů. Mínil, že nebylo prokázáno, že by tento jeho text byl způsobilý vytvořit podmínky a nálady příznivé pro spáchání trestných činů, když z výpovědi jediného svědka P. R. pouze vyplynulo, že tyto texty na něj působily negativně, že ho popudily, ale v žádném případě nehovořil o tom, že by v něm vytvořily uvedené podmínky. Stejně tomu bylo u ostatních osob, které se na Facebooku vyjádřily. Zdůraznil, že své výroky na Facebooku umístil den po zahájení ruského útoku na Ukrajinu před odletem z pracovní cesty v Africe v hotelu D. Neměl žádné bližší informace o konfliktu, pouze od spolucestujícího obdržel informaci, že se Rusko rozhodlo zbavit Ukrajinu od fašistů, a to ultranacionálních uskupení operujících na Donbase a terorizujících národnostní menšiny. Jeho výroky byly namířeny pouze proti ukrajinským fašistům, nikoliv proti ukrajinskému národu. Obviněný vyjádřil rovněž přesvědčení, že verbální vymezení se proti zločinné ideologii fašismu a jeho stoupencům již z principu nemůže být trestným činem. V takovém případě by totiž trestným činem bylo i schválení obsazení nacistického Německa na konci 2. světové války a jeho následná demilitarizace. Podle názoru dovolatele by jeho odsouzení mohlo otevřít prostor pro zcela absurdní trestní stíhání vůči každému, kdo otevřeně a veřejně odsuzuje fašismus a nacismus v jakékoliv jeho podobě. Za součást dovolání pak označil své výpovědi učiněné před soudy nižších stupňů, jakož i závěrečnou řeč jeho obhájce a jeho odvolání, na které odkázal. 6. Dále zdůraznil, že pro naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu je nezbytné, aby byl schvalován konkrétní skutek, který naplňuje znaky jiného trestného činu uvedeného v trestním zákoníku. Skutek spočívající v „odzbrojení fašistů“ však tuto podmínku nesplňuje. Případný výklad tohoto výroku tak, že při odzbrojování „ukrofašistů“ by mohlo dojít k naplnění nějakého jiného trestného činu, označil za výklad extenzivní a z hlediska principů trestního práva nepřípustný. 7. Obviněný nesouhlasil ani s posouzením jednání popsaného pod body 2. a 3. výroku o vině jako přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku, neboť citované ustanovení podle dovolatele cílí na kriminalizaci xenofobie a rasismu (srov. rámcové rozhodnutí rady 2008/913/SVV ze dne 28. 11. 2008 o boji proti některým formám a projevům rasismu a xenofobie prostřednictvím trestního práva), jeho smyslem je kriminalizace jednání vedoucího k podněcování násilí nebo nenávisti proti skupině osob – určitému etniku, rase, národu (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Perincek proti Švýcarsku ze dne 15. 10. 2015, č. 27510/08 ). Konstatoval, že uvedenými texty na svém facebookovém účtu nepodněcoval k žádnému násilí a intoleranci k určitému etniku, rase, národu, protože výroky cílil výhradně a jen proti ukrajinským fašistům a projevům fašismu na Ukrajině. Vyjádřil názor, že trestním právem se má postihovat pouze nejzávažnější překročení svobody projevu, a to ve smyslu principu ultima ratio . Jeho odsouzení za předmětné výroky je za daných okolností (učinil je ze zahraničí den po zahájení ruského útoku na Ukrajinu, jde o konflikt mezi cizími státy, z nichž ani jeden není aliančním partnerem České republiky) nutno považovat za extrémní zásah do jeho práva na svobodu myšlení. 8. Uzavřel proto, že jeho názory vyjádřené na sociální síti Facebook nejsou trestným činem. Subsidiárně pak argumentoval, že jeho případ je méně závažným a lze jej označit za hraniční případ trestní odpovědnosti, na který měl být aplikován korektiv subsidiarity trestní represe, jejíž teoretický výklad ve svém dovolání připomněl. 9. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a Krajskému soudu v Ostravě přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout tak, že bude zproštěn obžaloby, protože v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestným činem, případně nechť je věc postoupena jinému orgánu, jestliže shledá, že nejde o trestný čin, avšak že žalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek, o němž je tento orgán příslušný rozhodovat. 10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání po shrnutí argumentace dovolatele konstatoval, že pokud dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s odkazem na zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, pak v odůvodnění svého dovolání nevytkl vady ryze důkazního řízení, které by se měly odvíjet naznačeným směrem. Naproti tomu konstatoval, že druhému uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. námitky dovolatele odpovídaly, pokud namítal, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Tyto námitky však shledal neopodstatněnými a poznamenal, že dovolací argumentace obviněného v mnohém představuje námitky kopírující jeho obhajobu z předcházejících fází trestního řízení, takže soudy nižších stupňů měly možnost se s ní již dostatečně vypořádat. 11. K objektivní stránce přečinu schvalování trestného činu podle § 365 odst. 1 tr. zákoníku uvedl, že tato spočívala ve veřejném vychvalování pachatele pro jeho zločin, které záleželo v pozitivním hodnocením osoby pachatele – prezidenta Ruské federace Vladimira Vladimiroviče Putina, resp. v pozitivním hodnocení jeho jednání motivovaným kladným vztahem ke zločinu, jehož se dopustil v podobě vydání pokynu a organizace vojenské akce invaze ruských vojsk na území Ukrajiny, pod falešnou záminkou jejího ospravedlnění („odzbrojení ukrofašistů“). Zdůraznil, že tímto výrokem se obviněný explicitně v kladném hodnotícím smyslu vymezil k aktu naplňujícímu znaky zločinu podle mezinárodního práva, zvláště zločinu proti míru (viz Londýnská dohoda, resp. Statut Mezinárodního vojenského soudního dvora), který představuje předchůdce zločinu agrese podle čl. 8 bis Římského statutu. Z pohledu vnitrostátní kodifikace poukázal na vychvalování pachatele pro trestný čin agrese podle § 405a tr. zákoníku, spáchaného vůči cizímu státu, a ačkoli by se na něj případně nevztahovala působnost trestního zákoníku (eventuálně lze dovozovat užití zásady subsidiarity univerzality podle § 8 tr. zákoníku), jeho trestnost je stále nezpochybnitelná a takové jednání se stává zločinem jednak v rovině mezinárodního práva, jednak v rovině právních úprav jiných států, které zavedly univerzální působnost trestních kodexů vůči trestnému činu agrese. Pokud jde o určení konkrétního pachatele tohoto zločinu, jde o provinění vůdcovského charakteru – tzv. leadership crime, tedy čin spáchaný osobou, která je v takovém postavení, které jí umožňuje efektivně vykonávat kontrolu nad státem a řídit politické a vojenské akce, což vede k realizaci ozbrojeného útoku na cizí stát způsobem neslučitelným s pravidly mezinárodního práva. To je podle jeho názoru i případ prezidenta Ruské federace Vladimira Vladimiroviče Putina s odkazem na jeho postavení podle čl. 83 písm. g) a h) Ústavy Ruské federace. Zdůraznil, že na trestnost jednání kvalifikovaného podle § 365 odst. 1 tr. zákoníku nemá vliv skutečnost, zda vychvalovaný pachatel byl či nebyl za tento zločin stíhán a odsouzen. 12. Dále zmínil, že objektivní stránka přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlnění genocidia podle § 405 tr. zákoníku spočívala ve veřejném schvalování zločinu proti míru, jehož kategorie byla do tohoto ustanovení výslovně zařazena novelou provedenou zákonem č. 141/2014 Sb. s účinností od 1. 8. 2014. Pro naplnění předmětné skutkové podstaty je tak stěžejní, jakým způsobem takové zločiny vymezuje mezinárodní právo. Konstatoval, že obviněný dvěma následujícími výroky přesunul pozornost od adorace pachatele zločinu směrem k předmětu vojenského útoku Ruské federace na Ukrajinu, dopadajícího na jednání zcela zjevně naplňující znak zločinu vyjmenovaného v § 405 tr. zákoníku, o jehož neslučitelnosti se standardy mezinárodní práva není vážných pochyb. Obviněný dával najevo svůj souhlas se spáchaným zločinem proti míru, a tím se stavěl na stranu jeho původce. 13. Ve vztahu k odkazu obviněného na omezení závazku vyplývajícího z rámcového rozhodnutí Rady 2008/913/SVV ze dne 28. 11. 2008 o boji proti některým formám a projevům rasismu a xenofobie prostřednictvím trestního práva státní zástupce uvedl, že dovolatel přehlédl širší soubor vyžadující kriminalizaci, nejen jde-li o běžné formy veřejného podněcování k násilí nebo nenávisti s ohledem na rasu, etnický původ apod. Připomněl, že ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. d) citovaného rámcového rozhodnutí jsou členské státy zavázány explicitně zavést trestnost veřejného úmyslného schvalování, popírání nebo hrubého zlehčování genocidia, zločinů proti míru, lidskosti a válečných zločinů, namířených proti skupině osob nebo proti příslušníkovi této skupiny vymezené podle rasy, barvy pleti, náboženského vyznání, původu nebo etnického či národnostního původu, jsou-li projevy jednání takové, že mohou vést k podněcování k násilí nebo nenávisti proti této skupině osob nebo proti jejímu příslušníkovi, přitom státy nemohou podmínit trestnost schvalování vymezených zločinů podle mezinárodního práva, třebaže o nich ještě nebylo rozhodnuto. 14. Taktéž subjektivní stránku přisouzených přečinů považoval státní zástupce za naplněnou, když obviněný si podle jeho názoru musel být vědom rozebíraných skutečností, přesto se nekompromisních výroků dopustil, což vypovídá o jeho vůli čin spáchat, a proto jeho zavinění musí být kvalifikováno jako přímý úmysl. Zdůraznil, že obviněný dříve působil jako voják u raketového vojska, a proto byl schopen orientovat se v elementárních pravidlech vedení války, která mají reflektovat tradiční normy mezinárodního práva veřejného, jejímž předmětem je kontrola válečných, resp. ozbrojených konfliktů. Ohledně načasování výroků poznamenal, že krátce po ruské agresi a odvysílání předtočeného projevu Vladimira Vladimiroviče Putina informovaly světové i české hromadné sdělovací prostředky o kritické invazi ruských vojsk na území Ukrajiny, přičemž obviněný měl prostor seznámit se s událostmi, které hodlal posléze komentovat. Jestliže se obviněný hájil údajnou limitací přístupu k informacím, pak státní zástupce poukázal na soukromou konverzaci mezi A. M., jeho dcerou, a M. P., kdy například už dne 23. 2. 2022 napsal obviněný dceři k jejímu dotazu ohledně konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskem o provokování Putina, že jsou to všechno ďáblové a půjdou do pekla a že jsou to stejné zrůdy, co vymyslely covid a tečkování, a že si to s nimi Ježíš brzy vyřídí. 15. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitce dovolatele, že jeho odsouzení znamenalo extrémní zásah do práva na svobodu projevu. Konstatoval, že hranice mezi svobodou projevu a jednáním překračujícím tuto hranici je třeba vnímat obezřetně, svoboda projevu však není bezbřehá a nachází mantinely tam, kde naráží na práva jiných osob či jiných chráněných statků (viz také čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Tuto skutečnost zdůrazňuje také judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, podle níž právo na svobodu projevu není absolutní a zásahy do něj jsou přípustné za předpokladu, že splňují požadavky ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož tak ochrany nepožívají projevy vyvolávající nebo ospravedlňující násilí, nenávist nebo intoleranci. Poukázal rovněž na čl. 20 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, podle kterého má být jakákoli válečná propaganda a jakákoli národní, rasová nebo náboženská nenávist, jež představuje podněcování k diskriminaci, nepřátelství nebo násilí, zakázána zákonem. Podle výboru pro lidská práva se uvedený zákaz vztahuje také na všechny formy propagandy, která vyhrožuje nebo vede k aktu agrese či k porušování míru v rozporu s Chartou Organizace spojených národů. Uzavřel, že ve světle popsaných limitů práva na svobodu projevu se ukazuje opodstatněné, aby na výroky obviněného, jimiž vyjadřoval nekompromisní formulace k závažnému porušení norem mezinárodního práva v souvislosti s invazí ruských vojsk na území Ukrajiny, bylo reagováno prostředky trestního práva, jelikož jsou vyhodnocena jako omezení v demokratické společnosti nezbytná. 16. Za zcela neaplikovatelnou považoval státní zástupce dovolatelem zmiňovanou zásadu subsidiarity trestní represe (k tomu viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 , publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Míra společenské škodlivosti byla podle státního zástupce dána tím, že se nejednalo o izolovaný výrok, ale tři rozvíjené výroky, které byly prezentovány prostřednictvím veřejně přístupného profilu na sociální síti Facebook, tedy s potenciálem účinnějšího způsobu zpřístupnění závadových informací většímu počtu adresátů. Poznamenal, že po obsahové stránce se třetí příspěvek jeví být vysoce nevraživý, jestliže v něm obviněný doporučoval použití vodíkové bomby, tedy termonukleární zbraně mající fatální účinek na lidské životy, resp. se způsobilostí přivodit smrt množství osob i mimo vojenské objekty. Zároveň upozornil, že výroky obviněného poté vyvolaly vlnu nepříznivých ohlasů ve veřejném prostoru, přesto na nich setrvával. Spoluurčující bylo rovněž postavení obviněného jako tehdejšího člena zastupitelstva města XY, čímž se ještě zvyšoval rozsah dopadů prezentovaných výroků. 17. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl. III. Přípustnost dovolání 18. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., načež podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Na tomto základě dospěl k závěru, že dovolání je částečně důvodné. IV. Důvodnost dovolání 19. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Současně nutno připomenout, že Nejvyšší soud se může v dovolacím řízení zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů dovolatel nemůže své námitky opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012 , uveřejněné pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). Obviněný odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. a dovolací soud se v tomto kontextu bude zabývat jen těmi jeho výhradami, jež byly obsaženy v textu dovolání. 20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. 21. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. 22. Z argumentace obviněného je patrné, že neuplatnil žádnou konkrétní námitku, kterou by bylo možno podřadit pod deklarovaný důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Veškeré své výhrady fakticky soustředil proti právním závěrům obou soudů, a tedy proti právnímu posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným, ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 23. Obviněný byl rozsudkem soudu prvního stupně pod bodem 1. uznán vinným přečinem schvalování trestného činu podle § 365 odst. 1 tr. zákoníku, pod body 2. a 3. přečinem popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku. Výkladem zákonných znaků objektivní stránky skutkové podstaty obou uvedených přečinů se soudy nižších stupňů, především odvolací soud, pečlivě zabývaly, a dovolací soud proto k jejich závěrům toliko dodává, popř. akcentuje následující skutečnosti. 24. Přečinu schvalování trestného činu podle § 365 odst. 1 tr. zákoníku se podle právní věty výroku o vině tohoto rozsudku obviněný dopustil tím, že veřejně vychvaloval pro zločin jeho pachatele. Vychvalováním se v tomto kontextu míní navenek projevené pozitivní hodnocení pachatele zločinu. Primárně jde (stejně jako v první alternativě této skutkové podstaty spočívající ve veřejném schvalování spáchaného zločinu) o vyjádření sympatií k jím spáchanému zločinu, a proto musí být jeho vychvalování, resp. pozitivní hodnocení jeho jednání, motivováno kladným vztahem k činu, který spáchal. K naplnění skutkové podstaty přečinu schvalování trestného činu podle § 365 odst. 1 tr. zákoníku může dojít jen po spáchání konkrétního schvalovaného zločinu. Předchozí spáchání konkrétního trestného činu je tedy nezbytnou podmínkou trestní odpovědnosti za schvalování trestného činu, proto se tento trestný čin považuje za tzv. subsekventní, vyžadující pro svou trestnost existenci tzv. predikativního trestného činu. Trestní odpovědnost pachatele schvalování trestného činu není podmíněna tím, aby pachatel predikativního trestného činu byl již pravomocně odsouzen (shodně srov. DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015. s. 2849–2851). Z hlediska trestní odpovědnosti pachatele přečinu schvalování trestného činu je relevantní jenom to, zda trestní odpovědnost pachatele predikativního trestného činu vznikla a zda tuto skutečnost pokrývá úmysl pachatele schvalování trestného činu. 25. Přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku spáchá, kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické, komunistické nebo jiné genocidium nebo nacistické, komunistické nebo jiné zločiny proti lidskosti nebo válečné zločiny nebo zločiny proti míru. Pachatel veřejného schvalování těchto zločinů nijak nezpochybňuje, že se staly, projevuje však s nimi souhlas. Jedná se o úmyslný trestný čin, pachatel si proto musí být vědom, že schvaluje zločiny, které byly prokázány, takže si je vědom nepravdivosti své argumentace. K trestní odpovědnosti by proto nestačilo, pokud by takové jednání bylo důsledkem pachatelovy neznalosti (srov. DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015. s. 2975). Obviněný spáchal podle právní věty rozsudku soudu prvního stupně tento přečin tím, že veřejně schvaloval zločin proti míru. 26. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (body 13., 15.), jakož i usnesení odvolacího soudu lze učinit poznatek, že v kontextu kategorie zločinu proti míru soudy konkrétně odkazovaly na zločin agrese ve smyslu skutkové podstaty vymezené v § 405a tr. zákoníku, která koresponduje s vymezením zločinu agrese podle mezinárodního práva, jejíž páchání jednotlivcům zakazuje přímo toto právo (stejně jako válečné zločiny, zločiny proti lidskosti a zločin genocidy). Definici zločinu agrese podle mezinárodního práva, obsaženou v čl. 8 bis Římského statutu (který byl doplněn během revizní konference Římského statutu Mezinárodního trestního soudu konané v roce 2010 v ugandské Kampale), stejně jako skutkovou podstatu zločinu agrese podle § 405a tr. zákoníku odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení pečlivě reprodukoval (body 30., 31.), bylo by tedy nadbytečné je znovu opakovat. Z rozhodnutí soudů se také podává, že tento zločin může spáchat jen osoba v tzv. vedoucím postavení, tj. postavení, které jí umožňuje (efektivně) vykonávat kontrolu nad státem nebo řídit jeho politické anebo vojenské akce. 27. Definičním znakům zločinu agrese beze zbytku odpovídá návěta obsažená ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, podle níž se měl obviněný jednání popsaného pod body 1. až 3. dopustit v souvislosti s agresí charakterizovanou tak, že „poté, co z pokynu prezidenta Ruské federace Vladimira Vladimiroviče Putina, jakožto osoby, která vykonává kontrolu nad Ruskou federací a řídí její politické a vojenské akce, vstoupila ruská vojska v ranních hodinách dne 24. 2. 2022 bez jakéhokoliv důvodu, souhlasu či legitimní záminky, která by opravňovala použití síly, na území suverénního státu Ukrajina, kde započala vojenské operace spočívající v prvních fázích v ostřelování různých vojenských cílů na celém území Ukrajiny a v obsazování letišť a dalších strategických objektů, tedy poté, co v rozporu s ustanoveními mezinárodního práva tato vojska zahájila útočný čin spočívající v použití ozbrojené síly proti svrchovanosti, územní celistvosti a politické nezávislosti Ukrajiny, způsobem neslučitelným s Chartou Organizace spojených národů, který svou povahou, závažností a rozsahem zakládá zjevné porušení Charty Organizace spojených národů“. 28. Obviněný v dovolání v zásadě namítl, že jeho odsouzení představuje extrémní zásah do jeho svobody projevu, že svým jednáním nenaplnil znaky ani jednoho z přečinů, jimiž byl uznán vinným. „Subsidiárně“ pak mínil, že jeho případ je méně závažným, lze jej označit za hraniční případ pro vyvození trestní odpovědnosti, na který měl být aplikován korektiv subsidiarity trestní represe. 29. Svoboda projevu, zakotvená v čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“) a čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“), je dozajista jedním z klíčových politických práv (byť nikoliv absolutních) a v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) je vykládána široce. Obecně podle ní platí presumpce, že čl. 10 Úmluvy zahrnuje všechny formy projevu, bez ohledu na médium, prostřednictvím něhož je projev realizován, a bez ohledu na obsah projevu. V obou případech ale existují jisté hranice. Velkou výzvu i pro ESLP představuje tzv. expresivní projev, tedy odpověď na otázku, co je ještě „projev“ (spadající pod ochranu čl. 10 Úmluvy) a co už je „jednání“ (nespadající pod čl. 10 Úmluvy). Ze stávající judikatury plyne, že svoboda projevu zahrnuje expresivní projevy v určitém ohledu v omezené míře, ESLP z ochrany čl. 10 Úmluvy jednoznačně vyloučil projevy hlásající revizionismus, antisemitismus či národní socialismus (srov. KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 996 a násl.). Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2011/10 , zmiňovaném oběma soudy nižších stupňů, mimo již soudy uváděné také konstatoval, že omezení či dokonce trestní postih projevů bude nezbytně nutný v demokratické společnosti tehdy, pokud budou tyto projevy obsahovat výzvy k násilí či k popírání, zpochybňování, schvalování nebo ospravedlňování zločinů proti lidskosti spáchaných v minulosti (srov. např. tzv. Osvětimskou lež), jakož i k podpoře a propagaci hnutí směřujících k potlačení základních lidských práv a svobod, a to zvláště ve vztahu k některým minoritám. V případě nenávistných projevů přitom není možné zkoumat pouze jejich prvoplánový obsah, nýbrž i jejich celkový kontext. 30. Otázkou svobody projevu a svobodného vyjádření občanského postoje obviněného se odvolací soud k jeho námitkám pečlivě zabýval a vypořádal se s nimi způsobem, kterému v abstraktní rovině nelze nic vytknout (body 37. až 47. odůvodnění napadeného usnesení). 31. Přes veškeré úsilí, které soudy náležitému objasnění věci věnovaly, jsou zde však podle dovolacího soudu otázky či problematické okruhy, kterým je třeba věnovat pozornost a dosud uspokojivě vyřešeny nebyly. První okruh otázek souvisí s vlastním pojetím jednání obviněného co do vymezení skutků. Soudy jednání obviněného realizované dne 25. 2. 2022 v časovém intervalu od 08:38 hodin do 08:48 hodin rozdělily (třebaže to explicitně nekonstatovaly) na dva samostatné skutky, z nichž první kvalifikovaly jako přečin schvalování trestného činu podle § 365 odst. 1 tr. zákoníku, druhý pak jako pokračování v přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku. Přitom je zjevné, že jednání obviněného je spojeno nejen blízkou časovou souvislostí, ale i věcnými a logickými souvislostmi, je gradací a rozvíjením počáteční myšlenky, jak ostatně naznačuje v odůvodnění usnesení i odvolací soud (bod 32.), a jeho rozdělení na dva samostatné skutky představuje nerozumný a spíše matoucí pohled na hodnocení samotné jeho podstaty. 32. Pro závěr, zda jde o skutek jediný či skutků několik, je rozhodující, že za jeden skutek se považují všechny ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou příčinou následku významného z hlediska trestního práva, pokud jsou zahrnuty zaviněním (k tomu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 1984, sp. zn. 3 Tz 6/84 , uveřejněné pod č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Při vícečinném souběhu musí jít o činy zcela samostatné, jejich skutkový základ (jednání) nesmí být – na rozdíl od jednočinného souběhu – ani zčásti společný (k tomu SOLNAŘ, V., FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D. ZÁKLADY TRESTNÍ ODPOVĚDNOSTI podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Nakladatelství Orac 2003, s. 403). 33. V obecné rovině je také vhodné uvést, že pro posouzení otázek souvisejících se souběhem trestných činů je rozhodující vymezení pojmu „skutek“ a ujasnění si, kdy jde o jeden skutek a kdy o více skutků. Vícečinný souběh předpokládá více skutků (samostatných útoků) a každý z nich se posuzuje jako samostatný trestný čin. Naproti tomu při jednočinném souběhu jde o skutek jediný. Trestní zákoník ani trestní řád pojem skutku blíže nedefinují, byť se o něm na více místech zmiňují (např. § 92 odst. 2 tr. zákoníku, § 220 odst. 1 tr. ř.), a vymezení tohoto pojmu je tedy ponecháno teorii trestního práva a soudní praxi (k tomu srov. již odkazované rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). 34. Podstatu skutku tvoří jednání. Jednání jako projev vůle ve vnějším světě může záležet jak v jednání omisivním, tak komisivním a může být spácháno úmyslně i z nedbalosti. Rámec aktů zahrnutých do jednání je však určen trestněprávně konkrétním následkem, jehož musí být jednání příčinou. Jedná se o následek, který je znakem některého jednotlivého trestného činu. Následek ve své konkrétní podobě spojuje dílčí útoky, akty do jednoho skutku a zároveň umožňuje dělit chování člověka na různé skutky (např. aby šlo o jediný skutek, musí být výstřel příčinou usmrcení). Aby se jednalo o jeden skutek, je třeba, aby akt jednání byl příčinou následku, který je znakem skutkové podstaty některého trestného činu a v době jednání pachatel jednal zaviněně, resp. aby jednal v té formě zavinění, která je relevantní pro příslušnou skutkovou podstatu. Hlediskem, které rozlišuje lidské jednání do skutků významných pro trestní právo, je následek. Proto nelze pokládat za samostatné skutky takové akty, které všechny směřují k témuž následku relevantnímu pro trestní právo (typicky např. více bodných ran, které vedly k usmrcení). Týž následek spojuje tyto akty, neboť je tu k němu příčinný vztah i zavinění. Při posuzování souběhu je tedy třeba především rozhodnout, zda je tu v konkrétním případě jediný skutek nebo více skutků (k tomu srov. NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ, M., ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, str. 334 až 336, JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 4. vydání. Praha: Leges, 2014, str. 342 až 345, dále např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 60/2012 Sb. rozh. tr., usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02 ). 35. Podle § 220 odst. 1 tr. ř. soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Povinnost soudu rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, je důsledkem uplatnění obžalovací zásady. Zároveň je tím formulován požadavek zachovat totožnost skutku, protože v hlavním líčení je soud limitován podanou obžalobou (návrhem na potrestání) v tom směru, že může rozhodovat jen o stejném skutku a o stejném obžalovaném, jak je uvedeno v obžalobě (návrhu na potrestání). Je ale pouze na soudu rozhodujícím o vině obviněného, aby hmotněprávně posoudil skutek, pro nějž bylo zahájeno trestní stíhání a podána obžaloba, a proto soudu nic nebrání v tom, aby jednání obviněného popsané v žalobním návrhu ve smyslu hmotněprávním posoudil jako jeden skutek, ačkoliv státní zástupce podávající obžalobu v předmětném jednání obviněného spatřoval skutků více. To platí za předpokladu, že skutky popsané v žalobním návrhu i skutek popsaný ve skutkové větě výroku o vině rozsudku, jímž je obviněný uznán vinným, obsahují skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na totožnost skutku podle výše uvedených kritérií, z popsaných skutkových okolností je bezpochybné, že trestní stíhání obviněného bylo zahájeno a obžaloba byla podána pro všechny tyto skutky v hmotněprávním smyslu. Otázku, kolik samostatných skutků je předmětem obžaloby, tedy řeší soud sám a nezávisle jako otázku předběžnou (§ 9 odst. 1 tr. ř.), ovšem při zachování totožnosti skutku. 36. Pokud byla dne 25. 2. 2022 v bezprostřední časové návaznosti spáchána jednání popsaná v bodech 1., 2. a 3. skutkové věty, je zřejmě třeba tato považovat za jeden skutek de iure (k tomu více srov. KRATOCHVÍL, V. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 390 a násl.), coby základ možného (v teoretické rovině) jednočinného souběhu následně uvedených trestných činů a jejich právních kvalifikací, nikoliv tedy za skutků více opravňujících k závěru o vícečinném souběhu. 37. Každý skutek má být zásadně posouzen podle všech zákonných ustanovení, které na něj dopadají. Tato zásada se však neuplatní u tzv. zdánlivého souběhu, jímž se rozumí případ, kdy je jednočinný souběh vyloučen, ač skutek formálně vykazuje znaky dvou či více skutkových podstat trestných činů. Jednočinný souběh je vyloučen v případech, kdy trestné činy jsou navzájem v poměru speciality, subsidiarity, tzv. faktické konzumpce a dále když jde o pokračování v trestném činu, trestný čin trvající a trestný čin hromadný. V konkrétním případě přichází v úvahu vyloučení jednočinného souběhu z důvodu speciality. V poměru speciality jsou ustanovení určená k ochraně týchž zájmů, má-li být speciálním ustanovením zvláště postihnut určitý druh útoků proti týmž individuálním zájmům, aby byla vystižena zvláštní povaha a stupeň nebezpečnosti takových útoků pro společnost. Znaky speciální skutkové podstaty jsou oproti obecné skutkové podstatě konkretizovány a často obsahují i prvky další. Právě o takový vztah mezi přečiny podle § 365 tr. zákoníku a § 405 tr. zákoníku podle mínění dovolacího soudu může jít. Otázkou, zda tomu tak skutečně je, se však soudy obou stupňů nezabývaly, a to mimo jiné právě i v důsledku jiného nazírání na otázku vícečinného souběhu trestných činů. 38. V podobě skutkových zjištění a závěrů o vícečinném souběhu přečinů uvedených pod bodem 1. až 3. výroku rozsudku soudu prvního stupně lze mít důvodné pochybnosti o nutnosti vyvodit trestní odpovědnost obviněného a vyvozovat trestněprávní důsledky s ní spojené za skutek pod bodem 1. kvalifikovaný jako přečin schvalování trestného činu podle § 365 odst. 1 tr. zákoníku, jakkoliv je třeba se v demokratické společnosti od takových výroků distancovat a rozhodně je nebrat na lehkou váhu. Nelze však vyloučit, že jistá skupina osob může cítit, a dokonce i vyjadřovat sympatie či obdiv i k politikům typu Vladimira Vladimiroviče Putina. Důvody, pro které se k němu obviněný obdivně vyjádřil, izolovaně posuzováno, jak to učinily soudy obou nižších stupňů, přesvědčivý závěr o naplnění znaků předmětného přečinu nenaplňují. 39. Dovolací soud již konstatoval, že znění tzv. návěty obsažené ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně koresponduje se znaky zločinu proti míru, tj. agrese podle mezinárodního práva, jakož i znaky zločinu agrese podle § 405a tr. zákoníku. V této souvislosti však nelze pominout, že obviněný se posuzovaného jednání měl dopustit den po započetí popsané vojenské operace a jeho hodnocení této operace vedené z pokynu Vladimira Vladimiroviče Putina bylo pojato jako zásah proti „ukrofašistům“. Obviněný v této souvislosti namítl, že vyjádření učinil den po zahájení vojenské operace, aniž měl bližší informace o konfliktu, od svého spolucestujícího se toliko dozvěděl, že Rusko se rozhodlo zbavit Ukrajinu od fašistů (Banderovci, Batalion Azov apod.). 40. Soud prvního stupně tuto část obhajoby obviněného neignoroval, v souvislosti s otázkou subsidiarity trestní represe uvedl, že si byl vědom časového okamžiku, kdy k těmto vyjádřením došlo, že se tak stalo bezprostředně po zahájení války na Ukrajině, ale současně připomněl, že obviněný na svém postoji a názorech setrval i poté, co „v následujících měsících mohl být takřka v přímém přenosu svědkem zločinů proti lidskosti a v některých obcích i genocidy, které se Putinův režim na Ukrajině dopouští“ (bod 21. rozsudku soudu prvního stupně). Podrobně na ni reagoval i odvolací soud jednak v souvislosti s naplněním subjektivní stránky přečinů, jimiž byl obviněný uznán vinným (bod 33. usnesení odvolacího soudu), jednak při reakci na námitky, že se soud prvního stupně nevypořádal se zásadou subsidiarity trestní represe (bod 51. usnesení). 41. Třebaže odvolací soud na jiném místě správně konstatuje, že obviněnému nelze upřít právo na jeho politické smýšlení či představu o fungování světa, o jeho správném geopolitickém uspořádání, opodstatněně také připomíná, že chce-li své názory prezentovat, musí tak činit způsobem přípustným v demokratické společnosti. Dovolací soud v kontraverzním hodnocení obviněného osoby Vladimira Vladimiroviče Putina den po zahájení vojenské operace v úzké a blíže neobjasněné vazbě na „odzbrojení ukrofašistů“ nespatřuje bez dalšího přesvědčivého vysvětlení splněny všechny předpoklady pro vyvození jeho trestní odpovědnosti. Lze jen poznamenat, že z hlediska posouzení jeho viny jsou významná toliko jeho vyjádření učiněná dne 25. 2. 2022, tedy bezprostředně po zahájení vojenské operace na Ukrajině. Naproti tomu skutečnost, že obviněný na svém postoji a názorech setrval i poté, co mohl být svědkem jasné agrese v podobě ruského útoku na Ukrajinu, by mohlo najít svého výrazu případně až v rozhodování o ukládání trestu. 42. Jsou-li pochybnosti o potřebě vyvodit trestní odpovědnost obviněného za jednání popsané pod bodem 1., budou nejasnosti víceméně rozptýleny, bude-li toto jednání považováno a popsáno jako prvotní a iniciační reakce obviněného na vojenskou operaci a její vůdčí osobnost, na niž logicky navazují vyjádření pod body 2. a 3. Otázkou, jež se v této souvislosti v teoretické rovině klade, je již naznačený problém možného ideálního souběhu přečinu schvalování trestného činu podle § 365 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku. Dozajista je tento druh souběhu pro poměr speciality vyloučen, měl-li by být přečin podle § 365 odst. 1 tr. zákoníku spáchán v alternativě „veřejně schvaluje spáchaný zločin“ (k tomu ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník III. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4573). Obviněný byl tímto přečinem uznán vinným v alternativě „veřejně vychvaluje pro zločin jeho pachatele“, což doslovně nekoresponduje se zákonnými znaky skutkové podstaty přečinu podle § 405 tr. zákoníku, z nichž přichází v úvahu „veřejně schvaluje zločiny proti míru“. Současně je ale třeba si uvědomit, že schvalování zločinu proti míru, tj. agrese podle § 405a tr. zákoníku, ve své podstatě předpokládá též vychvalování jeho pachatele, zde zejména též proto, že jde o případ tzv. leadership crime, tedy čin spáchaný osobou, která je v takovém postavení, které mu umožňuje vykonávat kontrolu nad státem nebo řídit jeho politické anebo vojenské akce. Takový závěr svědčí ve prospěch do jisté míry specifického poměru speciality i mezi tou alternativní podobou skutkové podstaty přečinu podle § 365 odst. 1 tr. zákoníku, jež spočívá ve veřejném vychvalování pro zločin jeho pachatele, a znaky skutkové podstaty uvedené alternativy přečinu podle § 405 tr. zákoníku. Ve svých důsledcích je pak ideální souběh mezi přečinem schvalování trestného činu podle § 365 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku v alternativě „veřejně schvaluje zločiny proti míru“, a to agresi, vyloučen. 43. V dalším řízení bude tedy na soudu prvního stupně, aby především rozptýlil pochybnosti provázející hodnocení povahy a závažnosti, jakož i pochybnosti o možnostech právního posouzení jednání obviněného tím, že bude na jeho jednání ze dne 25. 2. 2022 pohlíženo jako na jeden skutek de iure . Bude-li tak učiněno, lze akceptovat zevrubné úvahy odvolacího soudu (viz body 32.–34. jeho usnesení) vedoucí k závěru o potřebě posoudit jednání obviněného – jako celek – jako přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku, a to s akcentem na jeho finální vyjádření dne 25. 2. 2022 v 08:48 hodin. V této souvislosti dovolacímu soudu nemohla uniknout gradace nasměrování útoku od „odzbrojení ukrofašistů“ přes „osvobození Ukrajiny od fašistické vládnoucí chunty“ až po „použití vodíkové bomby menší tonáže, pro vyčištění strategických území a likvidace útočné vojenské techniky“ s tím, že „je třeba zasadit ještě tvrdší úder, pokud budou ukrofašisti klást odpor“. Takové pojetí vojenské akce, posuzováno komplexně, svědčí o nejméně srozumění obviněného s tím, že má vyžadované znaky agrese. 44. Naopak nebude nadále přiléhavé a správné právně kvalifikovat jednání obviněného i jako přečin schvalování trestného činu podle § 365 odst. 1 tr. zákoníku, o naplnění jehož znaků lze s důrazem na zásadu subsidiarity trestní represe nejen důvodně pochybovat, ale i z důvodu vyloučení poměru speciality mezi tímto přečinem a již konkretizovanou alternativou skutkové podstaty přečinu podle § 405 tr. zákoníku. 45. Nejvyšší soud, veden výše vyloženými důvody, rozhodl podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. tak, že zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2022, sp. zn. 3 To 295/2022, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 4 T 44/2022, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Bruntále přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Je namístě připomenout, že soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.). Rozhodnutí soudů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněným, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (srov. § 265s odst. 2 tr. ř.). Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].

Subsets and Splits

No community queries yet

The top public SQL queries from the community will appear here once available.