text stringlengths 98 32.7k |
|---|
<<<HUMAN>>>: Mesićův palác?
<<<ASSISTANT>>>: Mesićův palác (chorvatsky Palača Mesić) je kulturní památka, palác v chorvatském hlavním městě Záhřebu. Je evidována v katalogu chorvatských kulturních památek pod číslem Z-990. Budova stojí na adrese Demeterova 3.
Dům, který nese název podle Nikoly Mesiće, vznikl v 18. století (nejspíše v jeho první polovině) přestavbou části záhřebských hradeb. Původně se zde také nacházela část dětského hřbitova; hroby byly přemístěny na záhřebský hlavní hřbitov Mirogoj. Na žádost některých rodičů nicméně několik náhrobků zůstalo a byly do budovy zabudovány. V 19. a 20. století byla patrová budova různě přestavována a upravována, než získala současnou podobu. O jednu z posledních úprav stavby se zasloužil Ignjat Fišer, který zde nechal zbudovat v 20. letech 20. století ateliér.Dnes je v budově umístěna sbírka uměleckých předmětů Dušjin Ribarové, která čítá na 230 položek. |
<<<HUMAN>>>: Prokrastinace?
<<<ASSISTANT>>>: Prokrastinace je výrazná a chronická tendence odkládat plnění (většinou administrativních či psychicky náročných) povinností a úkolů (zejména těch nepříjemných) na pozdější dobu. Může představovat rizikový fenomén pro duševní zdraví. Psychologové často popisují takové chování jako mechanismus pomáhající jedinci vyrovnat se s úzkostí spojenou s výkonem dané činnosti. Podle některých vědců jsou kritéria definující prokrastinaci následující: je kontraproduktivní, zbytečná a zdržující.S prokrastinací je spojena tzv. rozhodovací paralýza, tzn. že člověk není schopen se rozhodnout a zvolit si z více možností. Složitější výběr vede k odkládání rozhodnutí.Prokrastinace může vyústit ve stres, pocit viny, psychickou krizi a ztrátu produktivity. Spojení těchto pocitů může vést k další prokrastinaci, vytvářejíc tak určitý kruh.
Prokrastinace je do určité míry normální psychologické chování. Chronická prokrastinace však může být příznakem vážné mentální poruchy. Takto postižení lidé mají často strach vyhledat pomoc kvůli sociálnímu stigmatu a rozšířenému omylu, že prokrastinace je způsobena leností, nízkou silou vůle nebo malými ambicemi.
Současný výraz prokrastinace je přejatý přes anglické procrastination z latinského slova procrastinatus, což je přídavné jméno odvozené od minulého příčestí slova procrastinare složeného z pro- (pro, na) a crastinus (zítřejší) odvozeného z cras (zítra).
Dnešní doba plná moderních technologií s sebou nese i nebezpečí prokrastinace v rámci chytrých zařízení, které nosíme stále u sebe. Uživatel je tak vystaven neustálému pokušení „ztrácet“ čas pomocí aplikací, které jsou takto i záměrně postavené, kdy za zmínku stojí především sociální sítě a hry. Aktuálně je možné dohledat řadu studií, které se věnují například prokrastinaci v rámci pracovní doby. Britská společnost Reboot Online Marketing, provedla testování na vzorku necelých 900 zaměstnanců, aby zjistila, že průměrně tito pracovníci stráví v pracovních době 37 minut prokrastinací na mobilním zařízení. Tento trend však neunikl ani řadě vývojářů, kteří bojují nejen proti zbytečné ztrátě času v rámci mobilních zařízení, ale i v prostředí prohlížečů na PC.
LUDWIG, Petr. Konec prokrastinace: Jak přestat odkládat a začít žít naplno. Brno: Jan Melvil Publishing, 2013. ISBN 978-80-87270-51-6.
ŠPOK, Dalibor. Zatočte s prokrastinací . In: Psychologie.cz . 10. 4. 2014. . Přístup k sérii z: https://psychologie.cz/zatocte-s-prokrastinaci/
GRUBER, David. Prokrastinace – odklad, který mrzí. Gruber-TDP, 2013.
Slovníkové heslo prokrastinace ve Wikislovníku
Encyklopedické heslo Prokrastinace v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
Co je to prokrastinace na webu centra adiktologie 1. LF UK
Až třetina studentů trpí chorobným odkládáním povinností
Prokrastinace? Ohroženi jsou inteligentní a kreativní lidé
Prokrastinace na chytrých telefonech |
<<<HUMAN>>>: Igor Súkenník (1989)?
<<<ASSISTANT>>>: Igor Súkenník (* 25. října 1989 v Trnavě) je slovenský fotbalový záložník, od července 2015 hráč klubu FC Hradec Králové. Mimo Slovensko působil na klubové úrovni v Česku.
Svoji fotbalovou kariéru začal ve Spartaku Trnava, kde se přes všechny mládežnické kategorie propracoval v roce 2008 do prvního týmu. V létě 2010 odešel na hostování do Viktorie Žižkov. S týmem v ročníku 2010/11 postoupil do nejvyšší soutěže. Na jaře 2012 hostoval v klubu FK Fotbal Třinec, který v sezoně 2011/12 naopak sestoupil do MSFL. V červenci 2012 Trnavu definitivně opustil a po roce bez angažmá se vrátil tentokrát už na přestup do Viktorky Žižkov.
Před sezonou 2015/16 podepsal kontrakt s týmem FC Hradec Králové.
Sezona 2015/16
Premiérový start v dresu Hradce Králové si připsal 8. 8. 2015 v ligovém utkání 2. kola proti FC MAS Táborsko (remíza 0:0), odehrál 78 minut. Svůj první gól v sezoně a zároveň v dresu Votroků vsítil v ligovém utkání 7. kola proti FK Varnsdorf, když v 81. minutě srovnával z pokutového kopu na konečných 4:4. Druhé branky v ročníku se dočkal v následujícím kole proti FK Slavoj Vyšehrad, v 54. minutě zvyšoval taktéž z penalty na konečných 3:0. Na jaře 2016 nastupoval sporadicky. S mužstvem postoupil zpět do české nejvyšší soutěže, když jeho klub ve 28. kole hraném 17. 5. 2016 porazil FK Baník Sokolov 2:0 a 1. SC Znojmo, které bylo v tabulce na třetí pozici, prohrálo s FC Sellier & Bellot Vlašim. Celkem v sezoně 2015/16 nastoupil k 17 ligovým střetnutím.
V srpnu 2016 odešel na půlroční hostování do Slovanu Liberec. Svůj ligový debut v dresu Slovanu si odbyl ve 3. kole hraném 13. srpna 2016 proti FC Fastav Zlín (prohra 2:1). Na hřiště přišel v 78. minutě, kdy vystřídal Ilju Kubyškina.S Libercem se představil ve 4. předkole - play-off Evropské ligy UEFA 2016/17 proti kyperskému AEK Larnaka. Slovan se po vyhrách 1:0 a 3:0 kvalifikoval do skupinové fáze EL. Liberec byl nalosován do základní skupiny J společně s ACF Fiorentina (Itálie), PAOK Soluň (Řecko) a Karabach Agdam (Ázerbájdžán). V 1. kole skupinové fáze EL hraném 15. září 2016 proti Karabachu přišel na hřiště v 76. minutě, když vystřídal Milana Baroše. Slovan v utkání dvakrát vedl, nakonec duel skončil smírně 2:2. Následně se objevil na hřišti v Evropské lize 3. 11. 2016 v odvetě na půdě Fiorentiny, kde Slovan podlehl soupeři v poměru 0:3. V dalších střetnutích EL nenastoupil. Liberec skončil v základní skupině na čtvrtém místě a do jarní vyřazovací části nepostoupil. Po podzimní části sezóny 2016/17 mu hostování v Liberci skončilo a vrátil se do Hradce Králové.
Aktuální k 6. lednu 2017
Profil hráče na fcslovanliberec.cz
Profil hráče na fchk.cz
Profil hráče Archivováno 22. 8. 2016 na Wayback Machine. na fotbaltrinec.cz
Profil hráče na iDNES.cz
Profil hráče na eurofotbal.cz
Profil hráče na soccerway.com (anglicky)
Profil hráče na Transfermarkt.co.uk (anglicky) |
<<<HUMAN>>>: Stato dei Presidi?
<<<ASSISTANT>>>: Stato dei Presidi (španělsky Estado de Presidios, italsky Stato dei Reali Presidi, český volný překlad „Stát pevností“) byl malý státní útvar na Apeninském poloostrově mezi roky 1557 a 1801, který byl podřízen Neapolskému království. Sestával z několika přístavních měst a nejbližššího území na toskánském pobřeží – Orbetello, Porto Ercole, Porto Santo Stefano, Talamone a Ansedonia. Později přibyl i přístav Porto Azzurro na ostrově Elba, který patříval Piombinskému knížectví.
Stato dei Presidi byl zřízen Filipem II. Španělským a měl významné strategické a vojenské postavení v rámci španělských pozic v Itálii. Vznikl jako důsledek italské války mezi Sienskou republikou a Florentským vévodstvím podporovaným Španělskem. Zanikl smlouvou z Florencie (28. březen 1801), kdy přenechal neapolský král Stato dei Presidi Francouzské republice, která jej postoupila Etruskému království. Po ukončení napoleonských válek a Vídeňském kongresu (1815) bylo území Stato začleněno do obnoveného Toskánského velkovévodství.
Období jeho existence lze rozdělit do 3 etap:
Mezi roky 1557 a 1707 podřízenost neapolským místokrálům španělských Habsburků až do války o španělské dědictví.
Mezi roky 1707 a 1735 podřízenost neapolským místokrálům rakouských Habsburků až do války o polské dědictví.
Mezi roky 1735 a 1801 podřízenost neapolským králům z dynastie Bourbon-Anjou. |
<<<HUMAN>>>: Sancho I. Portugalský?
<<<ASSISTANT>>>: Sancho I. Portugalský zv. Kolonizátor (11. listopadu 1154, Coimbra – 26. března 1211, tamtéž) byl druhý portugalský král z dynastie burgundské.
Sancho I. se narodil jako syn Alfonse I. a Matildy, dcery savojského hraběte Amadea III. Ve svých 16 letech byl otcem pasován na rytíře a od té doby se významně podílel na státnických záležitostech. V roce 1174 se oženil s Dulce, dcerou aragonského vládce Ramona Berenguera IV. Sňatek byl motivován utužením spojenectví mezi Portugalskem a Aragonem.
Sancho I. nastoupil na portugalský trůn po smrti otce v roce 1185. Již v mládí se aktivně podílel na válkách proti Maurům a tímto směrem se vydal také po nástupu na trůn. Aby se mohl plně soustředit na tažení proti Maurům, ukončil dlouhotrvající spory o hraniční území s Galicií a soustředil se na boj proti taifas. Roku 1191 se mu podařilo za pomoci anglických křižáků dobýt město Silves, které v té době představovalo důležité obchodní centrum mající okolo 20 tisíc obyvatel. Úspěchy na jihu však byly dočasné neboť postupně začal být ohrožován ze severu tradičními rivaly z Leonu a Kastílie. Proti nim portugalské království ubránil, Silves však záhy opět ztratil.
Zajímavý je i svým odkazem, který zanechal v kultuře a správě země. Portugalsko za jeho vlády výrazně zbohatlo. Sancho podporoval střední třídu obchodníků a řemeslníků. Výrazně se podílel na zvýšení populace Portugalského království a také na zakládání nových měst a obcí. Měl velice v oblibě literaturu, sám několik knih napsal. Zemřel v roce 1211 a je pohřben v katedrále Sv. kříže v Coimbře. |
<<<HUMAN>>>: Bechyňská Smoleč?
<<<ASSISTANT>>>: Bechyňská Smoleč (do roku 1950 jen Smoleč, německy Smoletsch) je vesnice, část obce Sudoměřice u Bechyně v okrese Tábor v Jihočeském kraji. Nachází se asi 2 km na sever od Sudoměřic u Bechyně. Bechyňská Smoleč je také název katastrálního území o rozloze 5,9 km2.Ve vsi je vesnická památková zóna.
První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1511.V letech 1850–1950 byla samostatnou obcí a od roku 1961 se vesnice stala součástí obce Sudoměřice u Bechyně.
Mohylové pohřebiště asi s 60 žárovými mohylami na Žluté hoře
Návesní kaple svatého Jana Nepomuckého – má nad vchodem uvedenou dataci 1863.
Venkovská usedlost čp. 4
Venkovská usedlost čp. 10
Venkovská usedlost čp. 16
Obcí prochází Železniční trať Tábor–Bechyně a silnice II/137.
František Cuřín, český vysokoškolský učitel, bohemista a dialektolog
Katastrální mapa katastru Bechyňská Smoleč na webu ČÚZK |
<<<HUMAN>>>: Chaetoceros?
<<<ASSISTANT>>>: Chaetoceros (z řec. chaeta-štětec, kera-roh) druhově bohatý rod rozsivek, jednobuněčných nebo tvořících různě dlouhá vlákna. Jejich buňky jsou z pohledu z určité strany kulaté, z jiného pohledu však mají tvar obdélníku. Charakteristickým rysem tohoto rodu jsou dlouhé výběžky směřující ven z rohů buněk. Žijí při mořské hladině, nejčastěji v chladnějších mořích mírného a polárního pásu. Na jaře mohou být v moři původcem vodního květu.Chaetoceros je zřejmě druhově nejbohatší rod mořských planktonních rozsivek, bylo popsáno již asi 400 druhů, ačkoliv některé druhy jsou dnes již velmi sporné. Není totiž snadné určit jednotlivé druhy rodu Chaetoceros. Bylo učiněno několik pokusů tuto situaci zpřehlednit a rozčlenit rod na několik podrodů, uspokojivého výsledku však zatím nebylo dosaženo. Problém představuje hlavně skutečnost, že celý druh je kosmopolitní, jenže studie se zaměřují spíše na druhy mírného pásu.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Chaetoceros na anglické Wikipedii.
Přehled zajímavých zástupců tohoto rodu na fotografiích |
<<<HUMAN>>>: Římskokatolická farnost Tučapy?
<<<ASSISTANT>>>: Římskokatolická farnost Tučapy je územním společenstvím římských katolíků v rámci táborského vikariátu českobudějovické diecéze.
V roce 1354 byla v Tučapech zřízena plebánie. Ta později (asi v důsledku husitských válek) zanikla a Tučapy byly přifařeny k Budislavi. V roce 1693 byla v místě zřízena lokální duchovní správa a začaly být vedeny matriky. Dnešní kostel svatého Jakuba Staršího (též Většího) pochází z let 1719–1724. Roku 1787 pak byla zřízena samostatná farnost. Ve 2. polovině 20. století přestal být do Tučap ustanovován sídelní kněz.
Farnost Tučapy je součástí kollatury farnosti Soběslav, odkud je vykonávána její duchovní správa.
Římskokatolická farnost Soběslav
Profil farnosti na webu Českobudějovické diecéze |
<<<HUMAN>>>: Dorotea Bavorská?
<<<ASSISTANT>>>: Dorotea Bavorská (Dorothea Theresa Marie Franziska; 25. května 1920, Starnberg – 5. července 2015, Salcburk) byla členka rodu Wittelsbachů a bavorská princezna. Přes manželství s arcivévodou Gottfriedem Rakouským se stala členkou toskánské linie Habsbursko-lotrinské dynastie a arcivévodkyní rakouskou, princeznou uherskou, českou a toskánskou.
Narodila se na hradu Leutstetten v Starnbergu jako páté dítě a čtvrtá dcera knížete Františka Bavorského a jeho ženy kněžny Isabely Antonie Croÿské.
Dne 2. srpna 1938 (civilně) a 3. srpna 1938 (církevně) se v maďarském Sárváru vdala za arcivévodu Gottfrieda Rakouského, nejstaršího potomka a syna arcivévody Petra Ferdinanda Rakouského a jeho manželky princezny Marie Kristýny Bourbonsko-Sicilské. Spolu měli 4 děti:
Alžběta (* 2. říjen 1939), ⚭ 1965 Friedrich Hubert Edler von Braun (* 26. prosinec 1934)
Alice (* 29. duben 1941), ⚭ 1970 baron Vittorio Manno (* 31. červenec 1938)
Leopold František (25. říjen 1942 – 23. červen 2021),
⚭ 1965 Laetitia d'Arenberg (* 2. září 1941), rozvod 1981
⚭ 1993 Marta Perez Valverde (* 13. březen 1947) rozvod 1998
Marie Antonie (* 26. září 1950), ⚭ 1974 baron Hans Walter von Proff zu Irnich (* 7. březen 1938)
25. května 1920 - 2. srpna 1938: Její královská Výsost princezna Dorotea Bavorská
2. srpna 1938 - 5. července 2015: Její císařská a královská Výsost arcivévodkyně a princezna rakouská, uherská, česká a toskánská
2. srpna 1938 - 21. ledna 1984: Její císařská a královská Výsost velkovévodkyně toskánská
21. ledna 1984 - 5. července 2015: Její císařská a královská Výsost velkovévodkyně vdova toskánská
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Archduchess Dorothea of Austria na anglické Wikipedii. |
<<<HUMAN>>>: Bataanský pochod smrti?
<<<ASSISTANT>>>: Bataanský pochod smrti (japonsky バターン死の行進) byl 128 kilometrů dlouhý nucený přesun 76 tisíc amerických a filipínských válečných zajatců v dubnu 1942 (včetně sedmi Čechů, z nichž dva během pochodu zemřeli) po bitvě o Bataan. Byl proveden japonskou císařskou armádou a byl provázen násilným jednáním japonských vojáků, které vyústilo ve vysoký počet obětí mezi zajatci (7 až 10 tisíc osob). Spojenecká vojenská komise pochod označila za válečný zločin a místní velitel japonské armády Homma Masaharu byl za tento zločin 3. dubna 1946 popraven.
Pochod začal 10. a 11. dubna a směřoval k San Fernandské železnici. Ze začátku se výjimečně objevovaly projevy laskavosti ze strany japonských důstojníků a vojáků jako půjčování jídla a cigaret nebo povolení ponechat si osobní předměty. Ty byly však brzy vystřídány nelítostným zacházením, krádežemi a brutálními popravami. Obyčejný japonský voják totiž v bitvě o Bataan také mnohé vytrpěl, a tak choval ke svým zajatcům pouze znechucení a nenávist.
Během pochodu dostávali zajatci málo jídla a pití a mnozí z nich zemřeli. Byli vystavováni hrubému fyzickému násilí; běžnou formou mučení byla „sluneční léčba“. Vězni byli nuceni sedět na přímém slunečním světle bez pokrývky hlavy. Když někdo požádal o vodu, byl zastřelen. Někteří byli přinuceni sedět nazí, nebo na dohled od čerstvé vody. Ti, co upadli nebo nemohli pokračovat dále kvůli únavě, byli přejížděni nákladními vozidly nebo zabíjeni „úklidovými četami“. Dále byli zajatci náhodně biti nebo bodáni bajonety.
Když přeživší dorazili do Balangy, přelidnění a špatné hygienické podmínky zapříčinily rychlé šíření úplavice a dalších nemocí. Japonci neposkytli zajatcům žádnou zdravotní péči, a tak musel americký zdravotnický personál vystačit s minimem zásob. Po příchodu do San Fernanda byli vězni naloženi do přecpaných rozpálených krytých železničních vagónů a převezeni po několika hodinách do Capasu. V každém vozu bylo až 100 vězňů, což akorát umocnilo řádění chorob. Poté následoval 14 kilometrů dlouhý pochod do vězeňského tábora. I po příchodu na místo určení vojáci umírali po stovkách denně. Většina mrtvých byla pohřbena v masových hrobech. Odhadem pochod nepřežilo asi 20 000 amerických a filipínských válečných zajatců.
Teprve 27. ledna 1944 informovala vláda Spojených států veřejnost o pochodu, poté, co zveřejnila prohlášení vojenských důstojníků, kteří uprchli. Krátce nato se příběhy těchto důstojníků dostaly do časopisu Life. Společně s dalšími japonskými akcemi měl Bataanský pochod smrti vyvolat ve Spojených státech zuřivost.
Ve snaze snížit hodnotu pochodu pro americkou propagandu přiměli Japonci filipínské noviny otisknout, že se zajatci bylo zacházeno humánně a jejich vysokou úmrtnost přičítají americkým velitelům, kteří se odmítali vzdát, dokud jejich mužstvo nebylo na pokraji smrti.
Od 30. let 20. století na Filipínách žilo několik desítek Čechů, z nichž celkem 14 se na začátku války přihlásilo dobrovolně do americké armády, zpočátku bez odezvy. Po okupaci zbytku českých zemí Německem začali být považováni za německé občany a dostali nabídku, aby se vrátili do Německé říše. Odmítli však a naopak se přidali na stranu Američanů a Filipínců v boji s Japonci. Po pádu poloostrova Bataan se sedmi z nich podařilo odletět s americkým velitelstvím. Dalším se podařilo uprchnout na ostrov Corregidor a pokračovat v bojích až do definitivního pádu Američanů na Filipínách.
Sedm z Čechů bylo zajato, dva z nich zahynuli během Bataanského pochodu smrti. Jeden byl Japonci popraven, protože kradl jídlo pro své filipínské spoluvězně. Druhý zemřel na následky fyzických útrap. Zbylých pět zahynulo později při americkém bombardování na lodi se zajatci. 11. dubna 2012 filipínská vláda tyto Čechy (Jana Bžocha, Pavla Fuchse, Lea Heřmana, Jaroslava Hrdinu, Freda Lenka, Josefa Vařáka a Antonína Volného) posmrtně vyznamenala. Josef Vařák dostal i nejvyšší americké vyznamenání pro civilisty – Medal of Freedom, stejně jako i někteří ze zachráněných Čechů.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Bataan Death March na anglické Wikipedii.
Byli to hrdinové, ocenily Filipíny sedm Čechů, kteří zemřeli při jejich obraně |
<<<HUMAN>>>: Kavinova deska?
<<<ASSISTANT>>>: Kavinova deska (též Kavinův pomník) se nachází na trase modře značené turistické stezky, známé také jako Kavinova cesta, vedoucí z Pece pod Sněžkou na Sněžku. Představuje ji pamětní deska zasazená do kamene v místě, kde měly být rozptýleny ostatky botanika Karla Kaviny (1890–1948), který se výrazně podílel na vzniku Krkonošského národního parku (KRNAP). V okolí cesty pak často roste violka žlutá sudetská.
Článek na krasnecechy.cz |
<<<HUMAN>>>: Slepý hněv?
<<<ASSISTANT>>>: Slepý hněv (v anglickém originále Fighting Mad) je americký hraný film z roku 1976. Natočil jej režisér Jonathan Demme podle vlastního scénáře. Hlavní roli arkansaského farmáře Toma Huntera, který využívá guerillových taktik v boji proti zkorumpovaným pozemkovým developerům, ve snímku hrál Peter Fonda, dále se zde představili například Lynn Lowry, John Doucette, Scott Glenn a Philip Carey. Producentem snímku byl Roger Corman a hudbu k němu složil Bruce Langhorne.
Slepý hněv v Internet Movie Database (anglicky)
Slepý hněv v Česko-Slovenské filmové databázi |
<<<HUMAN>>>: Mandschurosaurus?
<<<ASSISTANT>>>: Mandschurosaurus („Mandžuský ještěr“) byl rod velkého hadrosauridního dinosaura z období pozdní křídy, žijícího na území dnešního dálnovýchodního Ruska (oblast kolem řeky Amur, geologické souvrství Jü-liang-ce). Rozměry zástupců tohoto druhu nejsou známé.
Typový druh M. amurensis byl popsán ruským paleontologem A. N. Rjabininem jako "Trachodon amurensis" v roce 1925 a o pět let později již jako Mandschurosaurus amurensis. Fosilie byly objeveny ruskou expedicí v roce 1914, a to na území Mandžuska. Jedná se vlastně o vůbec první fosilie dinosaurů, objevené na území Číny. Protože fosilie jsou fragmentární, je dnes tento taxon mnoha paleontology považován za nomen dubium (pochybné jméno).
Postupně byly popsány ještě další druhy tohoto rodu, konkrétně M. mongoliensis a M. laosensis. Pouze typový druh M. amurensis by ale mohl být vědecky platným taxonem.
Tito hadrosauridi byli patrně loveni velkými tyranosauridními teropody, blízce příbuznými populárnímu severoamerickému druhu Tyrannosaurus rex. Jejich fosilní zuby a jiné části kostry byly objeveny ve stejných sedimentech (geologické souvrství Udurčukan a některá další).
Brett-Surman, M. K. (1979). "Phylogeny and palaeobiogeography of hadrosaurian dinosaurs". Nature. 277 (5697): 560–562. doi:10.1038/277560a0.|issue=5697
Chapman, R. et Brett-Surman, M. K. (1990). Morphometric observations on hadrosaurid ornithopods. in Carpenter K. et Currie, P. J. (eds.), Dinosaur Systematics: Perspectives and Approaches, Cambridge University Press, Cambridge 163-177.
Horner J., Weishampel D. B., et Forster C. A. (2004). Kapitola 20.: Hadrosauridae. in The Dinosauria (2nd edition), Weishampel D. B., Dodson P., and Osmólska H., editors. University of California Press.
Riabinin, A. N. (1930). "". Soc. Paleontol. Russ. Mem. 2: 1–36.
Profil dinosaura na webu FossilWorks Archivováno 9. 5. 2018 na Wayback Machine. (anglicky)
Článek se snímky na webu Elementy.ru (rusky) |
<<<HUMAN>>>: OTDOA?
<<<ASSISTANT>>>: OTDOA (anglicky Observed Time Difference Of Arrival – pozorovaný časový rozdíl příchodu) je vlastnost určená pro zjišťování polohy mobilního zařízení zavedená v 9. vydání 3GPP standardu E-UTRA (rádiového rozhraní LTE). Jde o metodu multilaterace, ve které uživatelské zařízení (UE) měří časový rozdíl mezi signály z několika stanic eNodeB a tyto časové rozdíly předává určitému zařízení v síti (ESMLC). ESMLC z těchto časových rozdílů a znalosti poloh enodeBs vypočítá pozici uživatelského zařízení.
Kvůli regulačním požadavkům jako je E911 (požadavky pro zjištění polohy volajícího na linky tísňového volání), který vyžaduje, že musí být možné zjistit polohu volajícího uživatelského zařízení s určitou přesností byla v prosinci 2008 na 3GPP TSG-RAN42 setkání navržena pracovní položka, která obsahovala mimo jiné studii proveditelnosti OTDOA. OTDOA měla fungovat podobným způsobem jako funkcionalita IPL v sítích 3G.
Během léta roku 2009 byly přijaty nezbytné změny specifikací RAN1 36.211, 36.212, 36.213 a 36.214. O něco později byly požadavky RAN4 a záležitosti týkající se protokolu RAN2 schváleny.
OTDOA postup funguje takto:
ESMLC si vyžádá pomocí LPP vrstvy OTDOA měření: sadu RSTD (anglicky Reference Signal Time Difference) měření z UE. Spolu s tímto požadavkem jsou na UE zaslána pomocná data. Tato pomocná data obsahují seznam buněk (enodeBs), s jejich PRS (Positioning Reference Signal) parametry, včetně BW, periodicity, atd.
UE pak během určitého časového intervalu (typicky 8 nebo 16 period PRS signálů) provádí tato měření, která spočívají v odhadu posunutí přesného času mezi PRS z různých buněk. Výsledky těchto odhadnutých časových rozdílů spolu s odhadem kvality měření pak UE pošle na ESMLC.
ESMLC pak pomocí těchto odhadů časových rozdílů, znalosti umístění buněk a časových posunů vysílání určí pozici UE.
Popis LPP (LTE positioning protokol) je uveden ve specifikaci 36.355.
Podrobné popisy PRS signálů lze nalézt v části 6.10.4 specifikace 36.211.
Jednoduchý OTDOA postup lze nalézt v popisech testovacích případů RAN5 OTDOA v části 9 specifikace 37.571-1Z pohledu UE architektury je LPP vrstva umístěna mimo protokolový zásobník EUTRAN, nad NAS, ale typicky je implementována ve firmwaru celulárního modemu. Samotné UE RSTD měření provádí vrstva L1.
OTDOA je volitelným rysem v 3GPP LTE standardu. To znamená, že LTE kompatibilní sítě a UE jej nemusí podporovat. Stejně jako u jiných podobných volitelných vlastností závisí zájem jednotlivých mobilních operátorů na požadavcích regulačních úřadů, a u výrobců UE na požadavcích mobilních operátorů, protože velcí mobilní operátoři provádějí vlastní certifikační testy uživatelských zařízení, kterými zjišťují, zda budou fungovat v jejich síti.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku OTDOA na anglické Wikipedii.
Ericsson-Positioning with LTE
NSN Performance of 3GPP Rel-9 LTE positioning methods |
<<<HUMAN>>>: Giulio Cesare Polerio?
<<<ASSISTANT>>>: Giulio Cesare Polerio zvaný podle svého rodného kraje l'Abruzzese (1548, Lanciano – 1612, Řím) byl italský šachový mistr a teoretik.
Roku 1575 odešel Polerio společně Giovannim Leonardem Di Bonou a Paolem Boim do Madridu, kde na dvoře krále Filipa II. úspěšně hráli proti tamním nejsilnějším mistrům jako byl Ruy López de Segura a Alfonso Cerón. Polerio poté ve Španělsku na delší dobu zůstal a připisuje se mu zde řada šachových rukopisů vzniklých mezi roky 1580 až 1600. Psal v nich již o sicilské hře a zabýval se rovněž dámským gambitem. Vydány však byly až roku 1874 a k tisku je připravil nizozemský šachový historik Antonius van der Linde.
ChessGames – Giulio Cesare Polerio (partie) (anglicky) |
<<<HUMAN>>>: Kurganská oblast?
<<<ASSISTANT>>>: Kurganská oblast (rusky Курга́нская о́бласть, Kurganskaja oblasť) je federální subjekt Ruské federace (oblast). Administrativní centrum je Kurgan. Je začleněna do Uralského federálního okruhu.
Leninův řád (1959)
Dle sčítání v r. 2002 byli z 1 019 532 obyvatel Kurganské oblasti největší etnickou skupinou Rusové (932 613) a tvořili 91,4 % populace. Ostatní větší etnické skupiny byli Tataři (20 899) s 2 %, Baškirové (15 343) s 1,5 %, Kazaši (14 804) 1,5 % a Ukrajinci (11 243) s 1,1 %. Ostatní populace je tvořena více než 140 různými etnickými skupinami (všechny pod 0,5 %).
Celkový počet obyvatel: 1 019 532
Urbanizace: 574 381 (56,3 %)
Venkované: 445 151 (43,7 %)
Muži: 470 578 (46,2 %)
Ženy: 548 954 (53,8 %)
Počet žen na 1 000 mužů: 1 167
Průměrný věk: 38,2
Ve městech: 37,5
Na venkově: 39,0
Muži: 35,2
Ženy: 40,5
Počet domácností: 388 304 (s 1 005 735 lidmi)
Ve městech: 220 813 (566 984 lidí)
Na venkově: 167 491 (438 751 lidí)
Průmysl potravinářský, textilní a strojírenský (autobusy, zemědělské, polygrafické a chemické stroje).
(rusky) Oficiální stránky |
<<<HUMAN>>>: Mistrovství Evropy juniorů v atletice 1985?
<<<ASSISTANT>>>: 8. Mistrovství Evropy juniorů v atletice – sportovní závod organizovaný EAA se konal v tehdy východoněmecké Chotěbuzi. Závod se odehrál ve dnech 22. srpna – 25. srpna 1985.
ME juniorů v atletice 1985 (anglicky)
Přehled medailistů 1964 – 2005 (muži) (anglicky)
Přehled medailistů 1964 – 2005 (ženy) (anglicky) |
<<<HUMAN>>>: Michael Burston?
<<<ASSISTANT>>>: Michael Burston, známý jako Würzel (23. října 1949, Cheltenham, Anglie - 9. července 2011) byl anglický heavy metalový kytarista a zpěvák, známý především jako člen skupiny Motörhead v letech 1984-1995.
Bess (1987)
Chill Out Or Die (The Ambient Album) (1998)
No Remorse (1984)
Orgasmatron (1986)
Rock 'n' Roll (1987)
Nö Sleep at All (1988)
The Birthday Party (1990)
1916 (1991)
March ör Die (1992)
Bastards (1993)
Sacrifice (1995)
BBC Live & In-Session (2005) |
<<<HUMAN>>>: Madhva?
<<<ASSISTANT>>>: Madhva, též Madhváčárja, Ánandatírtha, nebo Púrnapragja (asi 1199 nebo 1238, Udupi — asi 1278 nebo 1317, Udupi) byl indický višnuistický filozof, zakladatel védántské školy Dvaita-védánta. Madhva je představitel radikálního dualismu. Zdůrazňoval rozdíl mezi Bohem a individuální duší (džívátmou), který je nepřeklenutelný - individuální duše nikdy nemůže splynout s Bohem. Rozlišoval též dvě úrovně reality - svatantra (čistý brahman - nejvyšší duše) a paratantra (živé duše a neživé objekty), mezi nimi je jen málo kontaktů, i když jistá závislost tu je. Jde o opozici vůči Šankarově filozofii zvané advaita. Jeho nejvýznamnějším dílem byl komentář k Brahma-sútře nazvaný Púrnapragja Bhášja. Krom toho napsal dalších 36 děl v sanskrtu. V hinduismu je výjimečný též tím, že věřil ve věčné zavržení, nebe a peklo, možná díky vlivu nestoriánských křesťanů, kteří sídlili v jeho době v Kalyanpuru. Odmítl učení o "máje" a na rozdíl od některých jiných východních mudrců trval na tom, že svět je zcela skutečný - v tomto smyslu patřil k materialistické linii v indické filozofii. Zdůrazňoval též, že žádné učení nemá absolutní pravdu. |
<<<HUMAN>>>: Bantice?
<<<ASSISTANT>>>: Obec Bantice (něm. Panditz) se nachází v okrese Znojmo v Jihomoravském kraji. Žije zde 300 obyvatel. Leží asi 12 kilometrů východně od Znojma, 48 kilometrů jihozápadně od Brna a 185 kilometrů jihovýchodně od Prahy.
Název vesnice byl původně pojmenováním jejích obyvatel. Výchozí tvar Bantici byl odvozen od osobního jména Banta a znamenal "Bantovi lidé".
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1046.Právo užívat znak a vlajku bylo obci uděleno rozhodnutím Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky dne 12. května 2016.
V letech 2010–2012 byl starostou René Remeš, od roku 2012 funkci vykonává Josef Šprencl.
Výklenková kaplička na návrší severovýchodně od vesnice
Kaple Nanebevzetí Panny Marie umístěna ve středu obceU obce se nachází koupací biotop a sportovní areál, provoz byl zahájen v červnu 2008.
Římskokatolická farnost Prosiměřice
Bantice v Registru územní identifikace, adres a nemovitostí (RÚIAN)
Oficiální stránky |
<<<HUMAN>>>: Cibetky?
<<<ASSISTANT>>>: Cibetky (Viverrinae) jsou podčeledí malých šelem z čeledi cibetkovitých, charakteristické dlouhým štíhlým tělem s protáhlou hlavou, špičatou tlamou a dlouhým huňatým ocasem, některé druhy mají zatažitelné drápy. Podčeleď cibetky zahrnuje několik rodů cibetek a ženetek, z toho rody Poiana a Genetta mohou být řazeny do vlastní podčeledi Genettinae. Jedná se o starobylou formu šelem.
Cibetky jsou rozšířeny od Asie přes Afriku po jižní Evropu. Živí se hmyzem a tropickými plody, včetně plodů kávovníku. Sběrači v pralese pátrají po jejich trusu, z něhož zrna kávy vybírají. Díky vlastnostem jejich trávicího ústrojí jsou i po jeho průchodu neporušená. Z těchto zrn se potom vyrábí údajně nejlepší a také nejdražší káva na světě Kopi Luwak.
Většina cibetkovitých má u pohlavního ústrojí pachové žlázy vylučující ostře páchnoucí látku – cibet, dříve používanou ve voňavkářském průmyslu.
Rod: Civettictis
cibetka africká (Civettictis civetta)
Rod: Osbornictis
ženetka vodní (Osbornictis piscivora)
Poiana leightoni
Rod: Viverra
cibetka pobřežní (Viverra civettina)
cibetka skvrnitá (Viverra megaspila)
cibetka tangalunga (Viverra tangalunga)
cibetka asijská (Viverra zibetha)
cibetka tainguenská (Viverra tainguensis) - sporný, obvikle označován jako synonymum k cibetce asijské
Rod: Viverricula
cibetka malá (Viverricula indica)Následující rody mohou být řazeny spíše do samostatné podčeledi Genettinae
Rod: Genetta
ženetka světlá (Genetta abyssinica)
ženetka tlustoocasá (Genetta angolensis)
ženetka Bourlonova (Genetta bourloni)
ženetka tečkovaná (Genetta genetta)
ženetka Johnstonova (Genetta johnstoni)
ženetka levhartí (Genetta maculata)
ženetka lesní (Genetta servalina)
ženetka savanová (Genetta thierryi)
ženetka skvrnitá (Genetta tigrina)
ženetka velká (Genetta victoriae)
Rod: Poiana
linsang africký (Poiana richardsonii)
Wilson, D. E. und D. M. Reeder: Mammal Species of the World. Johns Hopkins University Press, 2005
Taxon Viverrinae ve Wikidruzích
Slovníkové heslo cibetka ve Wikislovníku |
<<<HUMAN>>>: Mazowsze?
<<<ASSISTANT>>>: Národní soubor lidových písní a tanců „Mazowsze“ patří k význačným folkloristickým souborům v Polsku. Svým zpěvem i tancem si v průběhu své existence získal nejen uznání odborné veřejnosti, ale i vysokou popularitu.
Myšlenka založení vznikla v troskách bombardované Varšavy. Tadeusz Sygietyński (1896 – 1055), skladatel a milovník folklóru a Mira Zimińska-Sygietyńska (1901 – 1997), jedna z nejslavnějších předválečných varšavských hereček, přísahali, že pokud přežijí válku, založí kapelu.
Soubor „Mazowsze“ byl zřízen výnosem ministerstva kultury a umění dne 8. listopadu 1948 na doporučení prof..Tadeusze Sygietyńskeho. Jeho úkolem bylo pečovat o tradiční lidový repertoár založený na písních, zpěvech a tancích mazovského venkova a regionální umělecké tradici. Skupina měla zachránit folklór před záhubou a ukázat jeho rozmanitost, bohatost a krásu. Umělecký program zpočátku tvořily písně proložené tanci z oblastí středního Polska – Opoczno, Kurpie, ale rychle se začaly uplatňovat i tradice jiných regionů.
Mira Zimińska-Sygietyńska zanechala po válce hereckou kariéru a ujala se organizačních záležitostí. Tadeusz Sygietyński komponoval díla na základě původních památek lidových písní a na základě léty nabytých zkušeností (četba disertačních prací Oskara Kolberga, spolupráce s rozhlasem a divadlem, komunikace s mládeží).
Spolu se svým přítelem, varhaníkem z Klembówa Henrykem Wiśniewskim a jeho ženou Terezou, navštěvovali vesnické chatrče. Při hledání historických oděvů Sygietyński a Wiśniewski také hledali nadanou mládež. Za sídlo týmu byla vybrána nemovitost z počátku 20. století u Varšavy nedaleko Pruszkowa, pojmenovaná po manželce jejího prvního majitele – Karolin. Než se Palác Karolin stal sídlem Mazowsze byl to pečovatelský dům a zařízení pro duševně nemocné. Přestěhování všech obyvatel kteří tam žili, bylo proto obtížné.
Koncem roku 1948 začaly do Karolinského paláce přijíždět první skupiny mladých lidí ze sousedních mazovských vesnic a měst. Prvním členům souboru nebylo více než 16 let a byli členy jednoho z Wiśniewského sborů. Karolíně přinesli melodie, originální kostýmy a svůj talent. Sygietyńští byli povinni nejen zajistit jídlo a podporu, ale především poskytnout svým svěřencům vzdělání. Sygietyńští se v té době přestěhovali do malého domku poblíž, aby byli se svými svěřenci neustále v kontaktu.
Po dvou letech studia, zkoušek a cvičení se 6. listopadu 1950 konala premiéra prvního programu „Mazowsze“ v Polském divadle ve Varšavě. Tehdejší repertoár tvořily písně proložené tanci z oblastí středního Polska: Opoczno, Kurpie a Mazovsko. Po varšavské premiéře byla pro skupinu nejdůležitější rozhodnout o rovnováze mezi koncerty, upřesnění programu a plány do budoucna. O rok později, v roce 1951, se Mazowsze vydal dobýt svět, počínaje SSSR. Usnesením Státní rady z 15. ledna 1953 „Za vysoce umělecký rozvoj a obohacení polských lidových písní a tance, jejich šíření v tuzemsku i zahraničí, zejména ve dnech 3. až 12. ledna 1953 v Moskvě“ Národní soubor lidových písní a tanců „Mazowsze“ byl oceněn Řádem praporu práce, 2. třídy. Po třech letech úřady povolily kapele překročit „železnou oponu“. Mazowsze navštívil Francii – Paříž 1. října 1954 a o šest let později USA.
Rok 1955 vyvolal v Mazowsze smutek a otřásl budoucími plány týmu. Tadeusz Sygietyński zemřel. Uvažovalo se o rozpuštění souboru. „Kdyby nebylo Miry, nebyli by Sygietyński ani Mazowia,“ napsal Marian Hemar, básník a přítel kapely. Po smrti profesora převzala pozici ředitelky týmu Mira Zimińska-Sygietyńska. Právě ona udělala Mazowsze takový, jaký je dnes. Její zásluhou se v průběhu let rozšířil program do 39 národopisných regionů a vznikly dosud neznámé náboženské, vlastenecké a jiné písně. Právě díky ní Mazowsze získal celosvětovou slávu, Odehrál téměř 6 000 koncertů v Polsku a 51 zemích. Sbírka pečlivě vytvořených kostýmů z různých regionů v té době byla také úspěchem Mazowsze. Zimińska vedla tým více než 40 let, věnovala mu svůj talent, zkušenosti.
První choreografkou byla Jadwiga Hryniewiecka, kterou pozval Sygietyński. V roce 1986 začala se souborem pracovat Irena Jezierska (operní pěvkyně a sólistka) jako pedagožka sólového zpěvu a umělecká odbornice v oblasti vokální hudby. Po smrti Miry Zimińské-Sygietyńské v roce 1997 se ředitelkou souboru stala Brygida Linartas, která na tuto funkci v roce 2000 rezignovala. V letech dlouhé existence se ve skupině vystřídala na různých funkcích celá řada význačných polských osobnosti.
Soubor Mazowsze tvoří balet, sbor a symfonický orchestr, melodie pocházejí nejen z 39 etnografických oblastí Polska, ale i z celého světa. Je to skupina 100 umělců, je zde 8 tun zavazadel, 1500 kostýmů a 60 let zkušeností. Mazowsze má za sebou 2,3 milionu ujetých kilometrů a 17 milionů diváků. Jde o koncerty na 168 místech v Polsku, 213 zahraničních zájezdů.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Państwowy Zespół Ludowy Pieśni i Tańca „Mazowsze” na polské Wikipedii.
oficiální stránky Mazowsze
škola venkovských talentů |
<<<HUMAN>>>: Svatá Kateřina (Svatý Mikuláš)?
<<<ASSISTANT>>>: Svatá Kateřina (německy Sankt Katharina) je vesnice, část obce Svatý Mikuláš v okrese Kutná Hora. Nachází se asi 1,5 kilometru severozápadně od Svatého Mikuláše. Svatá Kateřina leží v katastrálním území Svatá Kateřina u Svatého Mikuláše o rozloze 7,18 km².
První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1407.
Do nejjižnějšího cípu katastrálního území zasahuje malá část přírodní památky Kačina.
Kostel svaté Kateřiny, panny a mučednice
Dům čp. 66
Svatá Kateřina v Registru územní identifikace, adres a nemovitostí (RÚIAN)
Neoficiální stránky |
<<<HUMAN>>>: Ratiné?
<<<ASSISTANT>>>: Ratiné je obchodní označení pro těžkou flaušovou tkaninu s vlasem shrnutým do drobných chomáčků, které vypadají jako žmolky.
Vyrábí se v keprové nebo atlasové vazbě převážně jako dvojitá tkanina z mykané vlněné nebo akrylové příze. Tkanina je zpravidla barvená v kuse, chomáčky vznikají počesáváním hotového zboží na ratinovacím stroji s rotujícími gumovými kotouči.
Pro ratiné se používá také označení perlový flauš nebo vločková látka.
Použití: pláště a bundy
Ratiné je také efektní příze, ve které je základní nit obeskána spirálou se smyčkami. Příze (z různých materiálů) se používá např. na stejnojmenné tkaniny v plátnové vazbě s charakteristickým kudrnatým povrchem.
Ratinování je způsob úpravy vlněných a polovlněných tkanin, při které valchované a postřižené zboží prochází mezi dvěma deskami s drsným potahem. Spodní deska je pevně uložena a horní, třecí deska se pohybuje v rozmezí 4-7 mm různými směry.Podle tvaru vlasu na povrchu ratinované tkaniny se rozeznává:
perlé – s vločkami a uzlíčky
veliné – s pramínky, jako napodobenina bobří kožešiny
flokonné -- vlas ve tvaru nálevek
mutoné – vlnky, imitace kožešin.
Technologie byla vyvinuta v Brně kolem roku 1860.
Talavášek: Tkalcovská příručka, SNTL Praha 1980, str. 147
Denninger/Giese: Textil- und Modelexikon, Deutscher Fachverlag Frankfurt/Main 2006, ISBN 3-87150-848-9, str. 578 |
<<<HUMAN>>>: David Fourie?
<<<ASSISTANT>>>: David Fourie (* 31. srpna 1980, Wepener) je jihoafrický zpěvák. V roce 2002 se účastnil talentové soutěže Idols, kde se umístil mezi finalisty. Své první album vydal v roce 2003 pod názvem David Fourie. Od roku 2006 spolupracuje s největším jihoafrickým hudebním vydavatelstvím Select Musiek. V roce 2011 se účastnil soutěže Eurovision, kde získal práva na vítěznou písničku Running Scared, kterou následně přezpíval se zpěvačkou MoniQue do afrikánštiny pod názvem My hart het klaar besluit.
2013: 'n Stukkie Hemel
2011: Die Erste Dekade
2009: Vir 'n 100 000 Jare
2006: Kom Hier Na My Toe
2004: Land in Die Suide
2003: David Fourie
Vir 'n 100 000 Jare
Jy Soen Soos 'n Engel
Kaboemielies
Grotman
Baby Maak Net Oop Jou Deur
As Ek Raak Aan Jou Lyf |
<<<HUMAN>>>: Přemysl (syn Děpolta III.)?
<<<ASSISTANT>>>: Přemysl (1200–5 – okolo 1225–30) byl nejmladším synem Děpolta III. a Adély Slezské. Jeho otec měl spory s Přemyslem Otakarem I. Když jeho otec v roce 1223 zemřel, musela celá rodina odejít do slezského exilu na dvůr Jindřicha Bradatého. Zemřel jako mladý, možná ve válkách s Konrádem Mazovským roku 1228, snad v bitvě u Skály. Nekrologium opatství sv. Vincence udává den jeho skonu na 11. listopadu. Byl pohřben i se svojí matkou v klášteře v Třebnici. |
<<<HUMAN>>>: Metoda?
<<<ASSISTANT>>>: Metoda (z řeckého met-hodos – "cesta, následování, postup") je postup nebo návod, jak získávat správné poznatky, prostředek poznání. Metoda a systém tvoří podstatu vědy, přičemž systém představuje její obsahovou stránku, zatímco metoda její stránku formální. Systémem míníme uspořádaný celek poznatků či obsahů vědy. Naproti tomu za metodu označujeme v souhlasu se smyslem slova cestu, kterou je tento celek vybudován a získán. „Metodicky“ se zabýváme nějakou oblastí vědy, když ji plánovitě prozkoumáváme, vypracujeme její jednotlivé členění, přiměřeně uspořádáme její dílčí poznatky, logicky je spojíme a učiníme nahlédnutelnými.
Starověk znal především dvě metody: logickou úvahu (výraz spolehnutí se na síly rozumu) a pozorování přírodního jevu (zvláště rozvinuto v aristotelovské přírodovědě). Již římským myslitelům byly známy metody analýzy (od složeného k prvkům výstavby, rozklad celku), syntézy (prvky zasazujeme do obšírnějších souvislostí), analogie (od pozdějšího k dřívějšímu, poznání srovnáním), indukce (z jednotlivých pozorovaných případů usuzujeme obecný zákon) a dedukce (odvozování od obecného k méně obecnému). Rozlišováním metod se zabývalo mnoho filozofů, např. Tomáš Akvinský, Francis Bacon, Immanuel Kant či René Descartes.
Moderní ideál metody jako obecného návodu, jak získávat spolehlivé poznatky, na něž se druzí mohou spolehnout, vytvořil René Descartes. Na rozdíl od starší tradice, kde každý autor začínal znovu (i když se přitom odvolával na své předchůdce), analytická metoda rozložení problému na co nejjednodušší kroky, které lze spolehlivě vyřešit, dovoluje, aby jedni mohli bez obav stavět na výsledcích druhých. Je to právě tato vědecká metoda, která učinila z vědy kolektivní dílo tisíců a tak umožnila její nevídaný rozvoj.
Svoji metodu, kterou odvodil ze zkušenosti s geometrickými důkazy, formuloval Descartes dvakrát: poprvé v (nedokončených) "Pravidlech pro řízení intelektu" (Regulae ad directionem ingenii), podruhé stručněji v "Rozpravě o metodě":
Přijímat jen to, co se mi samo představuje tak jasně a zřetelně, že o tom nemohu pochybovat.
Každý problém rozdělit na co nejjednodušší části, které lze bezpečně poznat.
Postupovat od jednoduchého ke složitému v pořadí.
Sestavit úplné seznamy a obecné přehledy, aby bylo jisté, že jsme na nic nezapomněli.Descartes je přesvědčen, že i ty nejobtížnější vědecké problémy lze takto rozložit na „dlouhé řetězce“ jednoduchých kroků, a pokud se zachová jejich pořadí, musí se najít řešení.
“Každá pravda, kterou jsem objevil, byla pravidlem, jež mi pomáhalo nalézat další.“
Jako učení o metodě (metodologie) se označuje soustavné kritické hledání a zkoumání metod, které se rozvinulo až od 19. století. Metodický rozvoj vědy velmi podporuje jednoznačná terminologie či odborná mluva, která nesmí být kolísavá, ani zkostnatělá.
Zejména ve společenských vědách se často rozlišují dva typy metod:
kvantitativní výzkum, založený na sběru a kvantitativním zpracování dat a
kvalitativní výzkum, snažící se o pochopení a porozumění.
Téma Metoda ve Wikicitátech
Slovníkové heslo metoda ve Wikislovníku
R. Descartes, Regulae ad directionem ingenii. Praha: OIKOYMENH, 2000 - 314 s. ; 21 cm ISBN 80-7298-000-9
R. Descartes, Rozprava o metodě. Praha: Svoboda, 1992 - 67 s. ISBN 80-205-0216-5
B. Fajkus, Filosofie a metodologie vědy: vývoj, současnost a perspektivy. Praha: Academia, 2005 - 339 s. ISBN 80-200-1304-0
P.K. Feyerabend, Rozprava proti metodě. Praha: Aurora, 2001 - 430 s. 22 cm ISBN 80-7299-047-0
Metodika
Metodologie
Vědecká metoda |
<<<HUMAN>>>: Slaves and Masters?
<<<ASSISTANT>>>: Slaves and Masters je třinácté studiové album britské rockové skupiny Deep Purple. Jeho nahrávání probíhalo v první polovině roku 1990 na Floridě a album pak vyšlo v říjnu stejného roku. Album produkoval Roger Glover a jde o jediné album této skupiny, na kterém zpívá Joe Lynn Turner. Před přijetím Turnera skupina zvažovala zpěváka Jimiho Jamisona z kapely Survivor, ale kvůli jiným povinnostem nebyl k dispozici.V americkém žebříčku Billboard 200 se album umístilo nejlépe na 87. místě. Album se prodávalo výrazně pod očekáváním ve srovnání s předchozím albem Deep Purple The House of Blue Light s Gillanem, které se v USA umístilo na 34. místě. Píseň z nahrávek Slaves and Masters byla přearanžována pro soundtrack k filmu Oheň, led a dynamit z roku 1990. Jon Lord v písni nehrál, hráli v ní ostatní čtyři členové sestavy Deep Purple Mark V.
Navzdory nevalným prodejům alba absolvovali Deep Purple v roce 1991 poměrně úspěšné turné na podporu desky Slaves and Masters, zejména v rámci evropské části turné. Když v roce 1992 začala skupina psát a nahrávat další album, Turner byl stále jejím členem. Pod nátlakem manažerů, kteří chtěli uspořádat turné k 25. výročí založení skupiny, se však Deep Purple v roce 1993 pro studiové album The Battle Rages On... nakonec rozhodli vrátit Gillana do sestavy. Několik rozpracovaných verzí skladeb původně určených pro následovníka Slaves and Masters se objevilo na pozdějších Turnerových sólových albech.
"Too Much Is Not Enough" nahrál Turner pro nevydané pokračování svého prvního sólového alba Rescue You a nahráli ji také Paul Rodgers a Kenney Jones s kapelou The Law, ale ani oni ji nevydali. Turnerovu původní verzi lze nalézt na bootlegu Demos '88 - 91' a verzi The Law na bootlegu The Law II. Turner píseň znovu nahrál pro své album Hurry Up and Wait z roku 1998.
Album bylo propagováno v televizi profesionálními videoklipy k písním "King of Dreams" a "Love Conquers All". V obou se objevili členové kapely. Videoklip k písni "King of Dreams" byl natočen na promenádě v Santa Cruz Beach.
S výjimkou písní "King of Dreams", "The Cut Runs Deep" a "Love Conquers All", které Joe Lynn Turner příležitostně hraje se svojí sólovou kapelou, nebyla žádná z písní z alba Slaves and Masters od světového turné Deep Purple v roce 1991 hrána živě. Do setlistu světového turné byly zařazeny také skladby "Burn" a "Hey Joe", které Ian Gillan vždy vetoval. "King of Dreams" byla také součástí setlistu evropského a japonského turné Hughes Turner Project v roce 2002. Tato verze se nachází na živém albu HTP Live in Tokyo (2002).
Po svém vydání se album setkalo se smíšenými reakcemi kritiků. Alex Henderson z AllMusic album ohodnotil negativně a uvedl, že "skladby jsou slabé a přízemní a po většinu času zní kdysi mocní Purple (kteří už měli nejlepší léta za sebou) jako generická napodobenina Foreigner". Stejně se vyjádřili v recenzích i novináři Martin Popoff a Joel McIver, kteří o albu Slaves and Masters napsali, že je to "něco jako album současných Rainbow" a "extravagantní ukázka AOR-ovosti... neuvěřitelně odlehčené".Pochválili však několik písní, jako například "King of Dreams", "Love Conquers All" a "Fire in the Basement", které se "alespoň rozumně snaží vyrovnat katalogu Deep Purple".Sám Jon Lord, více než jeho kamarádi Glover a Paice, nikdy nepovažoval tuto desku za album Deep Purple. Na druhou stranu Turner otevřeně chválil album Slaves and Masters slovy, že je to "pravděpodobně (poslední) skvělé album Purple (...) Je to skvělé album, (obstojí) i v dnešní době, jedno z nejlépe nahraných, nejlépe napsaných (...) Můžu jmenovat každou skladbu a prostě si říct... kdo to překoná?".
Deep PurpleJoe Lynn Turner – zpěv
Ritchie Blackmore – kytara
Roger Glover – baskytara, doprovodný zpěv
Ian Paice – bicí
Jon Lord – varhany, klávesy, aranže smyčcůOstatníorchestr vedený Jesse LevymProdukční poznámkyNahráno na začátku a v polovině roku 1990 ve společnosti Greg Rike Productions v Orlandu na Floridě.
Další nahrávky ve studiích Sountec Studios Inc. a Powerstation v New Yorku
Inženýr: Nick Blagona
Dodatečný mix: Nick Blagona v The Powerstation
Raymond D'Addario - asistent produkce
Wally Walters, Peter Hodgson, Matthew Lamonica, Dan Gellert - pomocní inženýři
Mastering provedl Greg Calbi ve Sterling Sound, New York
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Slaves and Masters na anglické Wikipedii. |
<<<HUMAN>>>: Radslav starší Kinský z Vchynic a Tetova?
<<<ASSISTANT>>>: Radslav starší (I.) Vchynský (Kinský) z Vchynic a Tetova, zvaný Bohatý nebo Boháč (německy Radislaw der Ältere (I.) Kinsky von Wchinitz und Tettau; ve starších pramenech uváděn také jako Racek Vchynský; † 16. srpna 1619, Praha) byl český šlechtic z rytířského rodu Kinských (tehdy však psaných Vchynští). V roce 1596 byl povýšen do panského stavu, od té doby se on a jeho příbuzní psali z Vchynic a Tetova. Panský stav mu byl potvrzen v roce 1611. Jako dobrý hospodář podstatně rozšířil rodinný majetek, v roce 1615 byl sedmým nejbohatším šlechticem v zemi.
Narodil se jako syn Václava Dlaska Vchynského (zavražděn 1542) a jeho manželky Anny z Vřesovic († 1556). Jako většina šlechticů v Čechách této doby byl utrakvistou. Jeho mladší bratr Jan (starší) Dlask († 1590) zastával post karlštejnského purkrabího, ale nepohodl se s císařem Rudolfem II. a pro domnělou urážku panovnického majestátu byl v roce 1586 zbaven funkce.
Do veřejného života vstoupil v polovině 60. let 16. století s pravděpodobnou podporou staršího bratra Jana, několikrát se stal hejtmanem Rakovnického kraje za rytířský stav (1567–1568, 1569–1570, 1571–1572, 1573–1574, 1575–1576). Hejtmanem za panský stav byl zároveň většinou příslušník rodu Krakowských a Nowohradských z Kolowrat. V roce 1566, na počátku 90. let a v roce 1594 ze zúčastnil protitureckého tažení. Při poslední výpravě zastával hodnost rytmistra (kapitána). V roce 1572 byl členem deputace českých pánů a rytířů do Polska vedené nejvyšším kancléřem Vratislavem z Pernštejna (1530–1582) a nejvyšším purkrabím Vilémem z Rožmberka (1535–1592). V roce 1583 vystupoval jako stavovský mustrher (německy Musterherr im Königreich Böhmen), jeho povinností bylo svolávat zemskou hotovost v kraji, uskutečňovat její přehlídku, pořizoval soupis přítomných vojáků, staral se o výplatu žoldu. Od roku 1585 byl přísedícím komorního soudu za rytířský stav.
V roce 1594 byl jmenován císařským radou. V roce 1598 ho císař vyslal jako svého komisaře na jednání moravského zemského sněmu v Brně. Byl jedním z direktorů, kterého utrakvističtí stavové na zemském sněmu konaném v červnu 1609 na Staroměstské radnici pověřili dodržováním náboženské svobody. V letech 1611–1618 za vlády Matyáše zastával Radslav úřad královského hofmistra. Z vděčnosti Habsburkům zásadně podpořil přijetí Ferdinanda II. za českého krále na sněmu v roce 1617.S výrazným růstem majetku usiloval také o vyšší společenské postavení, jeho aktivity v tomto směru zesílily po nucené rezignaci staršího bratra Jana na zemské úřady, což Radslav vnímal jako újmu celé rodině. Povýšení svého rodu do panského stavu se mu podařilo falšováním listin, půjčkami zemským úředníkům, které si tím zavázal, i císaři Rudolfu II., který byl navíc oslaben spory se svým bratrem. V roce 1596 nechal vyhotovit falešné listiny s pečetí krále Václava IV., které měly dokázat příbuznost Vchynských s panským rodem Tetourů z Tetova. Svůj nárok vznesl na základě podobnosti erbů (tři vlčí zuby na červeném poli). Tetourové byly pravděpodobně českého původu, ale později se usadili v Lužici. Oba rody se s legendou o příbuzenství i v pozdějších dobách ztotožnily. Radslav navíc působil také jako poručník osiřelých dětí po Janu Tetourovi z Tetova († 1596) a měl přístup do jejich archivu. Nejvyššího purkrabího kancléře Adama II. z Hradce (1549–1596) si zavázal půjčkou. Na základě doporučení české kanceláře, kterou vedl místokancléř Kryštof Želinský ze Sebuzína, avšak bez projednání zemského sněmu obnovil 21. března 1596 Rudolf II. Vchynským panský stav (restituce panského stavu). Od té doby se Radslav, jeho synovci a bratranec začali psát z Vchynic a Tetova. Tím se vyhnul zvyku nově povýšených rodů dávat po další tři generace ceremoniálně přednost starobylým panským rodům. V roce 1597 už byl hejtmanem Litoměřického kraje za panský stav. Ve falešných listinách byly nalezeny značné nedostatky a oprávněně budily podezření. Pod tlakem zemského sněmu sestavil císař čtrnáctičlennou komisi, která měla zmíněné listiny prověřit. Ve snaze udržet si tento rod na své straně v boji s Matyášem v turbulentní době vpádu Pasovských do Čech potvrdil Rudolf II. Vchynským jejich panský stav znovu 11. března 1611. Zemský sněm vzal císařovo stanovisko na vědomí a tento rod přijal nakonec 18. května 1611 bezvýhradně mezi pány. Za panský stav byl již od roku 1604 členem zemského soudu.Byl také mecenášem umění a kultury. V roce 1598 podpořil vydání Kastnerova Nového a starého kalendáře s pranostikou na rok 1599 v pražské tiskárně Jiřího Jakuba Dačického. Po roce 1612 podporoval protestantské spisy vydané u Sixta Palmy Močidlanského a Daniela Karla z Karlsperku. Bylo mu bylo dedikováno několik knih, například v roce 1617 český překlad díla luteránského teologa Johanna Arndta Čtvery knihy o pravém křesťanství a v roce 1598 Hortulus animae (Zahrada duše) Davida Crinita z Hlavačova.Zemřel v roce 1619 v průběhu Českého stavovského povstání. Byl pochován v kostele sv. Jana Křtitele v Teplicích, kde byl dříve pohřben jeho bratr Jan.
Po otci zdědil menší statek Petrovice na Rakovnicku, ujal se ho okolo roku 1555 a v roce 1587 ho s tvrzí, dvorem a dalším majetkem prodal Ferdinandu Renšpergerovi z Renšperka na Držkovicích († 1614). Jako schopný, podnikavý a úspěšný hospodář podstatně zvětšil rodinný majetek. Velké bohatství nastřádal díky promyšlenému úvěrovému podnikání. Podobně si počínali také rytíři Bohuslav Malovec z Malovic († 1608) a Adam Hrzán z Harasova (1563–1619). Příkladem jeho finanční obratnosti je koupě panství Krakovec od jeho dlužníka Kryštofa Jindřicha Krakowského z Kolowrat († 1596) za 1 250 kop českých grošů v roce 1588 a jeho rychlý odprodej následujícího roku bratranci Jaroslavu ze Vchynic na Drastech za 16 500 kop míšeňských grošů.Po sňatku soustředil Radslav pozornost na severní Čechy, odkud pocházela rodina manželky a kde se pak nacházela většina jeho statků. V roce 1575 koupil na Litoměřicku statek Zahořany s tvrzí.Panství Teplice zdědila jeho manželka se sestrami v roce 1573. Společně s bratrem Janem od nich zadlužený majetek v roce 1585 (nebo 1580) odkoupil. Teplický zámek nechali přestavět v tehdy módním renesančním stylu a u něj založili zahradu s letohrádkem. Jeho teplické panství se rozšířilo o sedmdesát osedlých. Vystupoval sebejistě, po vybudování pivovaru ve staré tvrzi se dostal s teplickými měšťany do sporu o právo várečné a s poddanými se přel o výši roboty.V roce 1590 koupil poblíž Teplic od Viléma z Vřesovic Doubravskou Horu za 10250 kop grošů. K Doubravské hoře patřily Trnovany s pivovarem a mlýnem, Šanov, dvůr Doubravice s vinicemi, rybníky, chmelnicí a část platů z Teplic a Bohosudova. Po roce 1588 získal tvrz Malhostice (na Teplicku).Dále získal v roce 1602 od Šlejniců panství Hanšpach (Lipová) a v roce 1607 rumburské panství s pustý hradem Tolštejnem, který měl hodnotu pouhých 2 000 kop grošů míšeňských. Hrad však nechal obnovit. Od zadluženého Jana z Vartenberka, na jehož majetek byla uvalena nucená správa, koupil v roce 1614 za vysokou částku 176 000 kop grošů míšeňských Benešov nad Ploučnicí a Českou Kamenici. Stejně jako na jiných svých panstvích, tak i v České Kamenici se dostal do sporu s měšťany. Jednalo se o upírání várečného práva, kameničtí měšťané nakonec v eskalaci sporu uschovali svá privilegia v Praze a na jednání Radslava Kinského si stěžovali i u císaře. V roce 1616 se městská rada České Kamenice odhodlala k neobvyklému kroku a rozhodla se vykoupit z poddanství. K tomu měl posloužit vysoký úvěr 170 000 tolarů poskytnutý saským kurfiřtem Janem Jiřím. Než k tomu došlo, vypuklo stavovské povstání a Jan Jiří Saský jako jeden z možných kandidátů na český trůn od transakce ustoupil.Na jihu Čech koupil v roce 1602 od Ludmily z Lobkowicz Novou Bystřici. O pět let později zámek spolu s částí města vyhořel, avšak do roku 1611 byl opraven a přestavěn v renesančním slohu. V roce 1615 toto daleko položené panství prodal Lucii Otýlie z Hradce provdané za Viléma Slavatu z Chlumu.V roce 1603 žilo na jeho panstvích 937 osedlých, byl tedy mezi 15 nejbohatšími šlechtici v Čechách. V roce 1615 se svými 2155 osedlými obsadil sedmou příčku nejbohatších šlechticů. Vlastnil také nemovitosti v Praze. Jednalo se o dům na Hradčanech (dnešní Trauttmansdorffský palác) zděděný po bratru Janovi, v roce 1604 pak koupil palác v Husově ulici (dnešní Clam-Gallasův palác).
Protože zemřel bezdětný, dědictví přešlo na synovce, děti jeho bratra Jana staršího na základě "mocného listu" Rudolfa II., kterým se král vzdal práva odúmrtě. Závěť je z roku 1616. Václav (1572–1626) přestoupil na katolickou víru a byl ze závěti vyškrtnut. Vilém zdědil Teplice, část panství Česká Kamenice a dům na Starém Městě pražkém. Radslav mladší získal Hanšpach a část panství Česká Kamenice. Oldřich podědil Rumburk, Zahořany a Tašov a konečně prasynovec Jan Oktavián (1604–1679) Zásmuky a Hoštice.
Oženil se s Ester Kostomlatskou z Vřesovic.Jeho synovci aktivně vystoupili za třicetileté války, avšak na opačných stranách. Na straně protestantů stál Oldřich (1583–1620) a Radslav mladší (1582–1660), kteří se zúčastnili pražské defenestrace. Vilém (1574–1634) byl v roce 1628 povýšen na hraběte a byl silným zastáncem Albrechta z Valdštejna.
BŮŽEK, Václav. Rytíři renesančních Čech. Praha: Akropolis, 1995. 160 s. ISBN 80-85770-28-8.
BŮŽEK, Václav. Úvěrové podnikání nižší šlechty v předbělohorských Čechách. Praha: ÚČSSD ČSAV, 1989. 360 s. (Monographia Historica Bohemica. 4.).
JUŘÍK, Pavel. Kinští: Bůh, čest, vlast. Praha: Euromedia Group k. s. – Knižní klub, 2019. 168 s. (Universum). ISBN 978-80-242-6220-8. S. 17–20.
KINCLOVÁ, Veronika. Situace české šlechty po roce 1918 na příkladu rodu Kinských (do roku 1939) (bakalářská diplomová práce). Brno: Masarykova univerzita v Brně, Filozofická fakulta, Historický ústav, 2007. 42 s. Dostupné online. S. 7–8.
RICHTER, Karel. Sága rodu Kinských. : 144 s. ISBN 978-80-254-3592-2. S. 9.
Biografie v Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich
Rodokmen na stránkách genealogy.euweb.cz (Miroslav Marek)
Rodokmen s erby na stránkách www.roskildehistorie.dk |
<<<HUMAN>>>: Přísaha v míčovně (obraz)?
<<<ASSISTANT>>>: Přísaha v míčovně (Le Serment du Jeu de paume) je nedokončený obraz francouzského malíře Jacquese-Louise Davida započatý v roce 1790. Obraz je v majetku muzea Louvre a je vystaven v Míčovně ve Versailles, kde se roku 1789 odehrála tzv. Přísaha v míčovně. Vzhledem k politickým turbulencím během Velké francouzské revoluce i problémům s financováním však nemohl malíř dílo dokončit a to zůstalo pouze ve stavu náčrtku – křídou, uhlem a olejem na plátně.
První náčrtky Přísahy vznikly v roce 1790, kdy Jacques-Louis David přesvědčil jakobínský klub, aby vypsal národní sbírku pro financování malby zachycující významnou událost Velké francouzské revoluce. Malíř vystavil kresbu perem a hnědým inkoustem představující budoucí malbu ve své dílně v Louvru v roce 1791, ale nemohl dál pokračovat, protože sbírka vynesla jen 10 % odhadovaných nákladů. Ústavodárné národní shromáždění rozhodlo tedy o financování jeho díla na náklady státu a z výtěžku prodeje grafik obrazu. David umístil svůj ateliér v bývalém klášteru feulantů, aby zde mohl shromáždit poslance sídlící v sousední jízdárně, aby mu stáli modelem. Ale v roce 1793 zaneprázděný prací na poslancích, dokončil jen nástin svého velkého díla. V roce 1793 totiž francouzský politický život už vůbec neodpovídal záběrům na obraze. Mirabeau, jeden z hrdinů roku 1789, se stal nepřítelem Revoluce. Byla objevena jeho tajná korespondence s Ludvíkem XVI. V očích veřejnosti se stal zrádcem. Mnoho členů Ústavodárného národního shromáždění bylo označeno za nepřátele Výboru pro veřejné blaho. David tedy opustil práci a plátno zůstalo nedokončeno.
Jeho díla Rozdílení orlů (1810) a Leónidás u Thermopyl (1814) se přímo inspirovala Přísahou v míčovně. 20. října 1821 David dal Danielovi Isoardovi Martouretovi právo k vytvoření rytiny svého obrazu, kterou nakonec realizoval Jean Pierre Marie Jazet. Nedokončené plátno nakonec získalo v roce 1836 Královské muzeum Louvre, kde je vystaveno od roku 1880.
Od konce 18. století se stal obraz jedním z republikánských symbolů a adaptovali jej mnozí malíři, jako např. Auguste Couder v roce 1848 nebo Luc-Olivier Merson roku 1883.
Obraz zachycuje chvíli, kdy Jean Sylvain Bailly (uprostřed stojící muž na stole se zdviženou pravicí) navrhuje přítomným zástupcům přísahu, že dají Francii ústavu. Poslanci shromáždění okolo jsou zachyceni v nadšené náladě, většinou obrácení k řečníkovi. Kontrast ke všeobecnému nadšení představuje Joseph Martin-Dauch, muž sedící se zkříženýma rukama a výrazem nesouhlasu na obrazu vpravo dole. Před ním stojící muž s kloboukem v ruce je politik Antoine Pierre Joseph Marie Barnave, o něco více v popředí, též s kloboukem v ruce je Honoré Gabriel Riqueti de Mirabeau. Na obraze jsou zachyceny i další významné osobnosti revoluce (zprava doleva). Edmond-Louis-Alexis Dubois-Crancé je muž stojící na židli. Michel Gérard, starší muž mezi ním a Mirabeauem se sepjatýma rukama je sedlák, jediný ze selského stavu zvolený mezi zástupce třetího stavu. Maximilien Robespierre před Dubois-Crancém s rukama na prsou hledí na Baillyho. U stolu, na kterém stojí Bailly, sedí Emmanuel Joseph Sieyès. Trojice mužů hovořících v popředí jsou katoliční duchovní Christophe Antoine Gerle a Henri Grégoire a protestant Jean-Paul Rabaut Saint-Étienne. V levé části obrazu na stoličce sedící Bertrand Barère de Vieuzac zapisuje svědectví o události. Vlevo od něj stojí dva objímající se muži. Zády stojící je kněz a pozdější ústavní biskup Alexandre Thibaut. V levém rohu obrazu je starý muž podpíraný po straných dvěma sansculoty. Je to buď Michel-René Maupetit nebo Jean-François Goupilleau. V horní části obrazu jsou velká okna se vzdouvajícími se závěsy, ve kterých stojí skupiny lidí. V prostředním okně vpravo shlíží na poslance Jean Paul Marat ve tmavém obleku.
V 18. století měla přísaha posvátnou hodnotu, neboť přinášela záruku věrnosti k vyřčenému slovu. Jacques-Louis David byl znám svým obrazem Přísaha Horatiů. Kolektivní přísahy byly za Francouzské revoluce považovány za faktor národní jednoty, proto jsou poslanci (až na jediného) zachyceni v jednomyslném zápalu a nadšení. Rovněž ukazuje, že vůle každého jedince vytváří národní suverenitu.
Tři duchovní v popředí – kartuziánský mnich, katolický kněz a protestant symbolizují novou éru náboženské tolerance. Společenské změny zachycují i závěsy, vzdouvající se ve větru vanoucím Francií a přinášejícím změny: ve větru Revoluce.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Le Serment du Jeu de paume na francouzské Wikipedii.
(francouzsky) Výstava na zámku Versailles
(francouzsky) Analýza obrazu |
<<<HUMAN>>>: Red Dead Redemption 2?
<<<ASSISTANT>>>: Red Dead Redemption 2 je akční adventura z roku 2018, kterou vyvinula a vydala společnost Rockstar Games. Je třetím dílem v sérii Red Dead a prequelem hry Red Dead Redemption z roku 2010. Příběh hry se odehrává v roce 1899 ve fiktivní verzi západních, středozápadních a jižních Spojených států a sleduje psance Arthura Morgana, člena van der Lindeho gangu. Arthur se musí vyrovnat s úpadkem Divokého západu, zatímco se snaží přežít v boji proti vládním silám, konkurenčním gangům a dalším protivníkům. Epilog sleduje osud jeho společníka a dalšího člena gangu Johna Marstona, jenž je hlavním hrdinou Red Dead Redemption.
Hra je prezentována z pohledu první i třetí osoby. Hráč se může volně pohybovat v interaktivním otevřeném světě. Mezi herní prvky patří přestřelky, loupeže, lov, jízda na koni, interakce s nehrajícími postavami a udržování pověsti postavy prostřednictvím rozhodnutí a činů. Systém odměn podobný systému z franšízy Grand Theft Auto upravuje reakci donucovacích orgánů a lovců odměn na zločiny spáchané hráčem.
Hra byla vydána pro PlayStation 4, Xbox One (v říjnu 2018), pro Microsoft Windows a Stadia (v listopadu 2019). Red Dead Online, online režim hry pro více hráčů, vyšel jako beta verze v listopadu 2018, plná verze pak v květnu 2019. Tato hra za první víkend vygenerovala tržby 725 milionů USD. Získala ohlas u kritiky s chválou zaměřenou na příběh, postavy, otevřený svět, grafiku a značnou úroveň podrobnosti; drobná kritika byla zaměřena na její ovládací schéma a na převahu realismu nad hráčskou svobodou. Je považována za příklad videoher jako umělecké formy a získala řadu ocenění, včetně ocenění Game of the Year od několika herních médií. Patří mezi nejprodávanější videohry s více než 50 miliony prodaných kopií.
Red Dead Redemption 2 je akční adventura s tematikou westernu. Hra je hrána z pohledu první nebo třetí osoby a odehrává se v otevřeném světě, jenž vychází ze západu, středozápadu a jihu Spojených států v roce 1899 a časově je zasazen do druhé poloviny éry Divokého západu na přelomu dvacátého století. Hra obsahuje režim pro jednoho hráče i online multiplayer, přičemž druhý jmenovaný byl později vydán pod názvem Red Dead Online. Po většinu hry hráč ovládá psance Arthura Morgana, člena van der Lindeho gangu, který plní četné mise – lineární scénáře s předem stanovenými cíli – a postupuje tak příběhem. Od epilogu hry hráč ovládá Johna Marstona, hratelného protagonistu z původní hry Red Dead Redemption. Mimo mise se hráč může volně pohybovat interaktivním světem. Hráč může při boji s nepřáteli používat útoky zblízka, střelné zbraně, vrhací předměty nebo výbušniny. Souboje byly oproti předchůdci hry vylepšeny a byly přidány nové mechaniky, například možnost držet najednou dvě zbraně a používat luk. Hráč má možnost plavat za Arthura, za Johna však ne; jedná se o odkaz na předchozí díl, kde plavání vedlo k okamžité smrti.Neprozkoumaná země v Red Dead Redemption 2 tvoří největší část herního světa a nabízí rozmanitou krajinu s nahodilými cestovateli, bandity a divokou zvěří. Ve hře se nacházejí lidská osídlení, od farem až po městečka a města. Hlavním dopravním prostředkem jsou koně, jichž jsou různá plemena, každé s jinými vlastnostmi. Hráč může koně ukrást a pokud chce používat divokého koně, musí jej nejprve zkrotit, poté má možnost je cvičit. Aby mohl koně vlastnit, musí ho osedlat nebo ustájit. Častějším používáním koně probíhá proces sbližování, který lze urychlovat voděním, hlazením, čištěním a krmením, a hráč získává výhody, když na svém koni jezdí. K cestování lze využít také dostavníky a vlaky. Hráč může přepadnout přijíždějící vlak nebo dostavník tím, že vyhrožuje strojvedoucímu nebo cestujícím, a poté je vykrást nebo okrást cestující.Hráč se také může stát svědkem náhodných událostí, na které narazí při prozkoumávání herního světa, nebo se jich může přímo i zúčastnit. Patří mezi ně přepadení, zločiny páchané jinými lidmi, prosby o pomoc, přestřelky, veřejné popravy a útoky zvířat. Při prozkoumávání Divokého západu může hráč například najít konkrétní osoby v nouzi. Pokud se jim rozhodne pomoci, budou mu vděční a mohou ho odměnit, pokud jim znovu zkříží cestu. Hráč se také může účastnit vedlejších aktivit, mezi které patří drobné úkoly se společníky a cizinci, duely, lov odměn, hledání pokladů nebo jiných sběratelských předmětů na mapě, jako jsou například skalní rytiny, a hraní pokeru, blackjacku, domina a hry s nožem (five finger filet). Důležitou roli ve hře hraje také lov zvířat, jenž hráči poskytuje jídlo, příjem a materiál pro výrobu předmětů. Při lovu musí hráč brát v úvahu několik faktorů, včetně volby zbraně a umístění střely, které ovlivňují kvalitu masa a kožešiny a následně cenu, kterou jsou obchodníci ochotni zaplatit. Hráč může zabité zvíře buď ihned stáhnout z kůže, nebo mršinu odnést; mršina časem shnije, sníží svou hodnotu a přiláká predátory.Hra se ve velké míře zaměřuje na hráčovu volbu v příběhu a misích. V určitých momentech příběhu má hráč možnost přijmout nebo odmítnout dodatečné mise a lehce tak utvářet děj podle svých rozhodnutí. Hráč může komunikovat s jakoukoli nehratelnou postavou (NPC) dynamickými způsoby, jež jsou v sérii nové. Je mu dovoleno zvolit si různé dialogové stromy, například vést s nimi přátelský rozhovor nebo je urážet. Pokud se hráč rozhodne NPC zabít, může její mrtvolu okrást. Red Dead Redemption 2 přináší zpět systém cti (honor), jenž měří, jak moc jsou hráčovy činy morální. Pozitivní volby a činy, jako je pomoc cizincům, dodržování zákonů a ušetření životů protivníků v duelech, se přičítají k hráčově cti. Negativní činy, jako jsou krádeže a ubližování nevinným, však hráči čest ubírají. Příběh hry je ctí ovlivněn, protože dialogy a výsledky pro hráče se často liší v závislosti na její úrovni. Dosažení nejvyšší úrovně cti poskytne hráči jedinečné výhody, například odměnu v podobě speciálního oblečení a velkých slev v obchodech. Nízká úroveň cti je také výhodná, protože hráč získá větší počet předmětů z mrtvol.Důležité je se o postavy Arthura a Johna starat, protože může dojít k poklesu jejich zdraví a výdrže. Kromě ukazatele zdraví a výdrže má hráč k dispozici také jádra (cores), jež ovlivňují rychlost jejich regenerace. Například díky nošení teplejšího oblečení v chladném prostředí nezmrznou, v horkém se však zpotí. Zmrznutí nebo přehřátí rychle vyčerpá jádra. Hráč může také přibrat nebo zhubnout v závislosti na tom, kolik toho sní; postava s podváhou bude mít méně zdraví, ale zvýšenou výdrž, zatímco postava s nadváhou bude schopna lépe absorbovat poškození, ale bude mít menší výdrž. Hráč může jíst a spát, aby doplnil svá jádra. Může se také koupat, aby zůstal čistý, a navštívit holiče, aby změnil svůj účes; vlasy též časem realisticky rostou. Ve hře dochází k degradaci zbraní, jež je třeba čistit, aby si zachovaly svou účinnost. Pokud hráč používá určitý typ zbraně delší dobu, získává s ní větší zkušenosti, což zlepšuje ovládání zbraně, snižuje zpětný ráz a zvyšuje rychlost nabíjení.Přestřelky jsou ve hře zásadní mechanikou. Hráč se může krýt, volně mířit a zacílit na osobu nebo zvíře. Mířit lze také na jednotlivé části těla, díky čemuž je možné zneškodnit cíl bez nutnosti jeho zabití. Když hráč nepřítele zastřelí, reakce a pohyby umělé inteligence závisí na tom, kam byl zasažen. Mezi zbraně patří pistole, revolvery, opakovačky, pušky, brokovnice, luky, výbušniny, laso, přimontované Gatlingovy kulomety a zbraně pro boj zblízka, jako jsou nože a tomahavky. Red Dead Redemption 2 přináší zpět mechaniku, která je charakteristická pro tuto sérii a která nese název Dead Eye. Jedná se o systém zaměřování, jenž hráči umožňuje zpomalit čas a označit své cíle. Jakmile sekvence zaměřování skončí, hráč vystřelí na každé označené místo ve velmi krátkém časovém sledu. Dead Eye se s postupem ve hře vylepšuje a dává hráči další schopnosti, například možnost rozpoznat smrtelné body nepřátel.Z Red Dead Redemption se vrací také systém lovců odměn (bounty system). Jedná se o mechaniku, jež vychází z tzv. wanted systému používaného v hrách série Grand Theft Auto. Když hráč spáchá zločin, svědci jej běží nahlásit na nejbližší policejní stanici. Pokud hráč nechce, aby zákon zasáhl a mohl se tak vyhnout následkům, musí svědka zastavit. Jakmile jsou strážci zákona zalarmováni, objeví se na místě zločinu a začnou jej vyšetřovat. Je-li hráč dopaden, objeví se na obrazovce ukazatel Wanted a na jeho hlavu je vypsána odměna. Pokud páchá další zločiny, odměna za jeho dopadení roste a je na něj vysláno více strážců zákona. Pokud hráč spáchal závažné zločiny a podařilo se mu uniknout zákonu, budou najati lovci odměn, aby ho vypátrali v divočině. V nejposlednější fázi jsou na místo, kde se hráč nachází, vysláni U.S. Marshals. Aby hráč strážcům zákona unikl, musí se vyhnout červené kruhové zóně zobrazené na mapě, čímž se začne ukazatel pomalu vyčerpávat. Před pronásledovateli se může alternativně skrýt nebo je zabít. Ať už hráč unikne, nebo je při pronásledování zabit, odměna na jeho hlavu zůstane, muži zákona i civilisté budou ostražitější a oblasti, kde byly zločiny spáchány, budou uzavřeny. Když je hráč muži zákona chycen a je neozbrojený a na nohou, má možnost se jim vzdát. Pokud je však známo, že se může vysmeknout z pokusů o zadržení, nebudou lovci odměn to, že se vzdal, akceptovat. Hráč může odměnu na svou hlavu odstranit tím, že ji zaplatí na poště nebo se vzdá strážcům zákona a stráví nějaký čas ve vězení.
Svět hry Red Dead Redemption 2 se rozkládá na území pěti fiktivních států USA. Státy New Hanover, Ambarino a Lemoyne jsou v sérii nové a nacházejí se na severu a východě světa, zatímco státy New Austin a West Elizabeth se vracejí z původního dílu. Tyto státy leží v oblasti řek San Luis a Lannahechee a na březích jezera Flat Iron. Ambarino je horská divočina, jejíž největší osadou je indiánská rezervace Wapiti. New Hanover zahrnuje rozlehlé údolí a zalesněné podhůří, kde se nachází dobytkářské městečko Valentine, obchodní stanice Van Horn ležící na břehu řeky a uhelné město Annesburg. Lemoyne je tvořen bažinatými zátokami (bayou) a plantážemi připomínajícími jihovýchod Spojených států; leží zde jižanské město Rhodes, vesnice Lagras a bývalá francouzská kolonie Saint Denis, podobná skutečnému městu New Orleans.West Elizabeth tvoří rozlehlé pláně, husté lesy a prosperující přístavní město Blackwater. Tato oblast byla oproti původní hře Red Dead Redemption rozšířena o rozsáhlou severní část s horským městečkem Strawberry. New Austin je vyprahlá pouštní oblast rozkládající se na hranicích s Mexikem, jejímiž centry jsou pohraniční města Armadillo a Tumbleweed, která se objevila i v původní hře. Části New Austinu a West Elizabeth byly přepracovány tak, aby odrážely dřívější dobu. Například Blackwater je stále ve výstavbě, zatímco z Armadilla se v důsledku epidemie spály a poté cholery stalo město duchů.
Hráč se ujímá role Arthura Morgana (Roger Clark), poručíka a zkušeného člena van der Lindeho gangu. Gang vede Dutch van der Linde (Benjamin Byron Davis), charismatický muž, jenž vyzdvihuje osobní svobodu a odsuzuje postupující moderní civilizaci. Do gangu patří také Dutchův nejlepší přítel a spoluvůdce Hosea Matthews (Curzon Dobell), protagonista hry Red Dead Redemption John Marston (Rob Wiethoff), jeho partnerka Abigail Robertsová (Cali Elizabeth Moorová) a syn Jack Marston (Marissa Buccianti a Ted Sutherland), líný Uncle (John O'Creagh a James McBride), pistolníci Bill Williamson (Steve J. Palmer), Javier Escuella (Gabriel Sloyer) a Micah Bell (Peter Blomquist), černý indiánský lovec Charles Smith (Noshir Dalal) a žena v domácnosti, která se stala pistolnicí, Sadie Adlerová (Alex McKennová).Členové gangu se svými kriminálními činy dostávají do konfliktu s různými osobami a skupinami, včetně bohatého ropného magnáta Levitica Cornwalla (John Rue), po jehož majetku gang prahne. V reakci na to se rozhodne najmout tým agentů z Pinkertonovy detektivní agentury, vedený Andrewem Miltonem (John Hickok) a jeho podřízeným Edgarem Rossem (Jim Bentley), aby gang vypátrali. Gang se také setkává s italským bossem ze Saint Denis Angelem Bronte (Jim Pirri), kontroverzním vládcem ostrova Guarma plukovníkem Albertem Fussarem (Alfredo Narciso) a Dutchovým odvěkým nepřítelem Colmem O'Driscollem (Andrew Berg), vůdcem konkurenčního O'Driscollova gangu. Na svých cestách se gang zaplete s rodinami Grayů a Braithwaitů, dvěma znepřátelenými rody, o nichž se proslýchá, že hromadí zlato z občanské války. Potkávají zde především šerifa Rhodesu Leigha Graye (Tim McGeever) a Catherine Braithwaiteovou (Ellen Harveyová), hlavu rodiny Braithwaitů. Později ve hře Arthur pomáhá Rainsu Fallovi (Graham Greene) a jeho synovi Eaglu Fliesovi (Jeremiah Bitsui), členům indiánského kmene Wapiti, o jehož půdu má zájem armáda.
Po zpackané loupeži trajektu v roce 1899 je van der Lindův gang nucen uprchnout z Blackwateru a zanechat za sebou velkou skrýš plnou peněz. Uvědomují si, že s rozvíjející se civilizací končí doba psanců, a rozhodnou se tak získat dostatek peněz, aby mohli uniknout zákonu a odejít na odpočinek. Přepadnou vlak patřící Cornwallovi, jenž následně najme Pinkertony, aby je dopadli. Gang vydělává peníze vykonáváním různých prací, přestože Dutch neustále slibuje, že další loupež bude jejich poslední. Po přestřelce s Cornwallovými muži ve Valentinu se gang přesune do Lemoyne, kde pracuje současně pro Graye a Braithwaity ve snaze poštvat je proti sobě. Rodiny je však podrazí: Grayovi členy gangu přepadnou a jednoho z nich zabijí, zatímco Braithwaitovi unesou a prodají Jacka Brontovi. Gang se pomstí a obě rodiny zničí, následně získá Jacka zpět od Bronteho. Ten jim nabídne informace k různým pracím, nakonec je však podrazí. Dutch jej z pomsty unese a nakrmí jím aligátora, což Arthura vyvede z míry.
Gang vyloupí banku v Saint Denis, ale Pinkertoni při tom zasáhnou a zabijí Hosea a zatknou Johna. Dutch, Arthur, Bill, Javier a Micah uprchnou z města na lodi směřující na Kubu. Loď potopí prudká bouře a muži jsou vyplaveni na břehu ostrova Guarma, kde se zapletou do války mezi tyranským majitelem cukrových plantáží Fussarem a zotročeným místním obyvatelstvem. Poté, co pomohou revolucionářům zabít Fussara, se skupina dostane zpět do Spojených států a znovu se setká se zbytkem gangu.
Dutch je posedlý provedením ještě jedné loupeže. Pochybuje také o Arthurově loajalitě, jenž ho neposlechl a rozhodl se osvobodit Johna dříve, než bylo plánováno. Jmenuje Micaha svým nejvyšším poručíkem místo Arthura. Arthur se začne obávat, že Dutch už není tím, koho znal, protože se stává úzkoprsým, opouští od jejich ideálů a zavraždí Cornwalla. Arthurovi je kromě toho diagnostikována tuberkulóza a uvědomuje si, že by mohl brzy zemřít. Přemýšlí tak o svých činech a o tom, jak po své smrti ochránit gang. Řekne Johnovi, aby utekl společně s Abigail a Jackem, a otevřeně se vzepře Dutchovi tím, že pomůže domorodým obyvatelům. Když Pinkertoni přepadnou tábor, Dutch začne být paranoidní a myslí si, že nějaký z členů gangu pracuje jako informátor. Někteří jeho členové jsou jeho chováním zklamáni a odejdou. Dutch a Micah mezitím zorganizují poslední loupež a rozhodnou se přepadnout armádní vlak s výplatními listinami.
Arthur přestává v Dutche věřit, když ho nechá napospas armádě, Johna nechá zemřít a odmítne zachránit unesenou Abigail. Arthur a Sadie zachrání Abigail před Miltonem a předtím, než ho Abigail zabije, prozradí, že informátorem byl Micah. Arthur se vrátí do tábora a otevřeně obviní Micaha ze zrady. Dutch, Bill, Javier a Micah se obrátí proti Arthurovi a nově navrácenému Johnovi, ale nastalá patová situace je přerušena, když Pinkertoni zaútočí. Hráč si může vybrat, zda Arthur pomůže Johnovi v útěku a zdrží Pinkertony, nebo se vrátí do tábora, aby získal zpět peníze gangu. Micah přepadne Arthura a do jejich boje zasáhne Dutch. Arthur přesvědčí Dutche, aby Micaha opustil a odešel. Pokud má hráč vysokou čest, Arthur podlehne svým zraněním a nemoci a zemře při sledování východu slunce; pokud má hráč nízkou čest, Micah jej popraví.
O osm let později v roce 1907 se John a jeho rodina snaží vést poctivý život. Najdou si práci na ranči, kde John bojuje proti psancům, kteří ohrožují jeho zaměstnavatele. V domnění, že John není ochoten vzdát se svých starých způsobů, Abigail s Jackem odjíždí. John si vezme v bance půjčku na koupi ranče. Pracuje s Unclem, Sadie a Charlesem na stavbě nového domu a po návratu požádá Abigail o ruku. Poté, co se John dozví, že Micah je stále naživu a založil vlastní gang, rozhodne se se Sadie a Charlesem přepadnout jeho tábor. Najdou zde nedávno příchozího Dutche, který po napínavé přestřelce Micaha postřelí a mlčky odejde. John Micaha zabije a získá cennosti ze skrýše gangu v Blackwateru, jež použije na splacení dluhu. Následně se ožení s Abigail a začnou nový život na svém ranči po boku Jacka a Uncleho, protože Sadie a Charles odjíždějí za jinou činností.
V potitulkové scéně se objevuje Edgar Ross, jak pátrá po Micahově vrahovi a nachází Johnův ranč, což odstartuje události Red Dead Redemption.
Přípravné práce na hře Red Dead Redemption 2 začaly krátce po vydání původního dílu Red Dead Redemption v roce 2010. Společnost Rockstar Games dostávala interní návrhy na pokračování už během produkce první hry. Zjistila, že myšlenka příběhu pojednávajícím o gangu je „příliš působivá na to, aby ji odmítla“. Viceprezident pro kreativitu Dan Houser hovořil na začátku roku 2011 se studiem Rockstar San Diego, jež stojí za původní hrou, o postavách a stylu hry. V polovině roku měl tým hrubý nástin a koncem roku 2012 byly dokončeny hrubé scénáře hry. Houser taktéž vedl videokonference s řediteli všech světových poboček Rockstaru. Když si společnost Rockstar Games uvědomila, že skupina samostatných studií by nemusela fungovat, kooptovala všechna svá studia do jednoho velkého týmu, nazvaného Rockstar Studios, aby usnadnila vývoj mezi 1 600 vývojáři. Celkem na hře pracovalo přibližně 2 000 osob. Podle odhadů analytiků se rozpočet vývoje hry pohyboval mezi 170 a 240 miliony dolarů a rozpočet jejího marketingu činil 200 až 300 milionů dolarů; dohromady tedy hra stála 370 až 540 milionů dolarů, což z ní činí jednu z nejdražších videoher, které kdy byly vyvinuty.
Zatímco jedním z hlavních témat původní hry byla ochrana rodiny za každou cenu, Red Dead Redemption 2 vypráví o jejím rozpadu v podobě van der Lindeho gangu. Tvůrci měli zájem prozkoumat příběh, proč se gang rozpadl, jak bylo často zmiňováno v první hře. Josh Bass, umělecký režisér studia Rockstar San Diego, měl pocit, že přítomnost vůdce gangu Dutche van der Lindeho „čněla“ nad původní hrou. Stejně jako první hra se i Red Dead Redemption 2 odehrává v době úpadku Divokého západu, ve světě, jenž se pro gang stává příliš moderním. Aaron Garbut, umělecký režisér studia Rockstar North, uvedl, že cílem společnosti Rockstar „bylo široce zachytit americký život v roce 1899 rychle se industrializujícího národa, který se brzy ocitne na světové scéně“. Tým se soustředil na vytvoření přesného obrazu daného období, a to s lidmi i oblastmi. Občané ve hře kontrastují mezi bohatými a chudými, zatímco oblasti mezi civilizací a divočinou.Co se týče rozsahu vyprávění, Houser jej popsal jako „spíše Thackeraye než Hemingwaye“, kdy dochází ke změnám postav, míst a ideologií. Při psaní hry se inspiroval filmem a literaturou, i když se vyhýbal současným dílům, aby nebyl obviněn z krádeže nápadů. Jako významné vlivy uvedl Uriaha Heepa, fiktivní postavu z románu David Copperfield (1850) od Charlese Dickense, a některá díla Arthura Conana Doyla, dále Henryho Jamese, Johna Keatse a Émila Zolu. Houser usiloval o to, aby některé části příběhu hry odrážely současné události, ne však přímo. Poznamenal, že „nás spíše oslovila senzace, jež nám přišla zajímavá v 19. století, a doufám, že osloví lidi ohledně dnešních problémů“. Nechtěl, aby se na hru nahlíželo jako na historické dílo, nýbrž raději na historickou fikci. Rozhodl se tak na historické události narážet, než aby je kvůli jejich nepříjemnosti převypravoval. Houser chtěl, aby odchod gangu ze společnosti do ústraní byl protikladem klidného úvodu hry. První kapitola byla vnímána jako metoda, jak osvěžit krajinu, jež staví skupinu kovbojů proti sněhové bouři. Tým přepracoval úvodní kapitolu hry kvůli její rozsáhlé délce, protože Houser ji považoval za nejdůležitější z kapitol. Spolušéf studia Rockstar North Rob Nelson se domníval, že vzhledem k povaze původního titulu je závěr hry „tím správným zakončením“.Konečný scénář hlavního příběhu hry měl přibližně 2 000 stran. Houser odhadoval, že by byla hromada scénářů „osm stop vysoká“, pokud by do ní byly zahrnuty všechny vedlejší mise a další dialogy. Jednotliví herci, kteří dabovali chodce, měli scénáře o délce kolem 80 stran. Před vydáním hry z ní bylo odstraněno asi pět hodin obsahu, jednalo se například o druhý milostný zájem hlavního hrdiny a také o misi odehrávající se ve vlaku s lovci odměn. Houser poznamenal, že k odstranění těchto misí došlo proto, že „nikdy nebudou technicky fungovat nebo nebudou dostatečně svižné, případně se zdály být zbytečné“.Garbut uvedl, že tým se neinspiroval konkrétním filmem nebo uměním, ale skutečnými oblastmi, a poznamenal, že „budovali místo, nikoli lineární nebo statickou reprezentaci“. Režisér zabývající se o osvětlením Owen Shepherd se inspiroval pastorálními malíři, jako jsou William Turner a Rembrandt. Pohledy na krajinu v otevřeném světě hry byly částečně inspirovány krajinomalbami od umělců, jako jsou Albert Bierstadt, Frank Tenney Johnson a Charles Marion Russell. Saint Denis je vytvořeno podle města New Orleans. Společnost Rockstar navrhla herní svět tak, aby reagoval na probíhající události v příběhu. Nelson uvedl, že tým byl „posedlý tím, aby působil v každém ohledu přirozeně a živě“. Poznamenal, že se tým „snažil vytvořit světy, kterým lidé věří a ve kterých se mohou ztratit“.
Nahrávání hry Red Dead Redemption 2 začala v roce 2013 a trvala celkem 2 200 dní. Ve hře hraje 1 200 herců, z nichž 700 sdílí na 500 000 řádků dialogů. Kromě toho, že Rockstar ke snímání jejich pohybů využil technologie motion capture, použil také kamery, jež zaznamenávaly jejich obličeje a výrazy pro pozdější animaci; celkem bylo použito asi 60 nebo 70 kamer. Kulisy pro motion capture byly obvykle přizpůsobeny rozměrům herního prostředí, které bylo možné hercům a štábu zobrazit na monitoru ve formátu previzualizace. Tajnůstkářská povaha Rockstaru k vývoji hry znamenala, že herci a režisér si během produkce nebyli jisti budoucností postav. Scenáristé nadále pracovali na scénáři, zatímco herci natáčeli své scény po částech.Společnost Rockstar chtěla mít ve van der Lindeho gangu různorodé postavy. Hlavní kreativní scenárista Michael Unsworth poznamenal, že tento ansámbl byl při psaní scénářů výhodný, protože pomohl vytvořit příběh a dodal hře komplexnost. Scenáristé kladli zvláštní důraz na individuální příběhy jednotlivých postav, zkoumali jejich život před vstupem do gangu a důvody, proč v něm zůstávají. Unsworth cítil, že gang je „rodina“, která nabízí „pocit sounáležitosti a smyslu“, a že analýza každého příběhu – a vztahu každé postavy k Arthurovi – byla pro vyprávění důležitá. Několik postav bylo během vývoje ze hry vyškrtnuto, protože jejich osobnosti nepřispívaly k příběhu. Některé repliky dialogů z první hry, v nichž je Dutch popsán jako spravedlivý vůdce, umožnily týmu vytvořit různorodou skupinu postav v gangu. Vývojáři často nechávali herce, aby se ve scénách ubírali vlastním směrem a postavy tak rozvíjeli novým způsobem. Herci také občas improvizovali, většinou však zůstávali věrní scénáři.Tým se rozhodl, že hráč bude v Red Dead Redemption 2 ovládat pouze jednu postavu, na rozdíl od tří protagonistů v předchozím titulu Grand Theft Auto V (2013), aby bylo možné ji podrobněji sledovat a pochopit, jak na ni události působí. Měli pocit, že jediná postava se zdá být vhodnější pro strukturu vyprávění westernu. Nelsonovi přišlo, že rozhodnutí omezit se na jednoho protagonistu formovalo další tvůrčí rozhodnutí ve vztahu k vývoji. Rozhovory a smysl života v prostředí gangu byly inspirovány zkoumáním života dvou hratelných postav ve hře Grand Theft Auto V, zatímco hráč ovládal druhou z nich. Rockstar chtěl hráči při prožívání Arthurova příběhu poskytnout pocit vlastní působnosti; Unsworth poznamenal, že Arthur není ovládán ani vypravěči, ani hráčem, ale jeho ovládání spočívá v „jemném tlačení a tahání mezi nimi“. Vývojáři se snažili dát hráči větší volnost při utváření Arthurových vztahů s ostatními postavami. Když příběh začíná, Arthur už má s ostatními členy gangu vztahy utvořené, takže cílem týmu bylo je rozvíjet tak, aby na ně hráč mohl vhodně reagovat.
Herec Roger Clark se při ztvárnění Arthura Morgana inspiroval především Toširóem Mifunem. Zjistil, že Mifunovy postavy byly velmi stoické a zároveň měly „šílený“ smysl pro humor, komplexnost, kterou chtěl v Arthurovi zobrazit. Clark se také inspiroval filmem The Proposition (2005), protože se v něm postava dostala do podobné situace jako Arthurova, kdy je nucena zradit část svých společníků. Sledoval filmy jako V pravé poledne (1952) a díla Johna Wayna. Zhlédl taktéž Dolarovou trilogii (1964–1966), ale ztvárněním Muž beze jména Clintem Eastwoodem se příliš neinspiroval, protože měl pocit, že Arthur je upovídanější. Clark chtěl ztvárnit postavu, jež by byla natolik komplexní, že by si hráč mohl vybrat svou cestu a přesto by dávalo její chování smysl. Zpočátku se s tímto konceptem potýkal s obtížemi, protože ztvárnění postavy s vysokou ctí bylo odlišné od nízké cti. Připomněl si však, že Arthur je složitá postava, která si snadno odporuje. Jeho cílem bylo vykreslit zranitelnost v Arthurově egu. Clark cítil, že Arthur zpočátku Johna Marstona nenáviděl, protože měl rodinu – něco, co by si Arthur přál mít – ale když se gang začínal rozpadat, Arthur se snažil Johnovi pomoci – „snaží se udělat to, co by si přál udělat pro sebe“. Clark hledal inspiraci pro svůj vlastní výkon ve ztvárnění postavy Johna Robem Wiethoffem v první hře.Houser chtěl zvrátit stereotyp, že hlavní hrdina začíná jako slabý a v průběhu příběhu se stává silnějším. Místo toho je Arthur tvrdý už na začátku hry a když se jeho pohled na svět rozpadne, „dostane se na intelektuálnější horskou dráhu“. Cítil, že úpadek Divokého západu má na Arthura hluboký dopad, a poznamenal, že postava je „zmítána mezi odporností přírody a brutalitou nastupující industrializace v civilizaci“. Houser se při natáčení vyhýbal setkání s Rogerem Clarkem, jenž Arthura ztvárňuje, aby neslyšel jeho skutečný hlas.Když byl herec Benjamin Byron Davis požádán, aby si zopakoval svou roli Dutche van der Lindeho, nebyl si až do začátku produkce jistý povahou a významem postavy. Poprvé se o svém opětovném účinkování dozvěděl v polovině roku 2013 a koncem roku obdržel asi prvních 100 stran scénáře. Protože Davis je mnohem vyšší než Dutch, museli animátoři výšku nasnímaného herce při motion capture upravit tak, aby odpovídala postavě, včetně linie očí ostatních postav. Brent Werzner v některých záběrech často zaskakoval jako dvojník. Davis ztvárnil Dutche „v jeho nejlepších letech“ – okouzlujícího a sebevědomého muže –, a to přibližně rok předtím, než začala postava upadat. Unsworth cítil, že Dutch sám sebe nevnímá jako zločince, ale jako někoho, kdo bojuje proti „zkorumpovanému systému moci, jenž byl nastaven tak, aby rozděloval a potlačoval“. Poznamenal, že Dutch svou „anarchistickou a protistátní rétorikou“ dokázal přesvědčit členy svého gangu, aby s ním zůstali.
Davis se domníval, že Dutch byl motivován „ušlechtilou pohnutkou“ a věřil ve vyšší dobro. Postavu popsal jako „zásadového muže“, ale přišlo mu, že se Dutch začal postupně měnit v padoucha, zejména když čelil mocným osobám ve svém okolí, kupříkladu Catherine Braithwaiteové a Angelu Brontovi. Myslel si, že Dutchův pád nastane v momentě, kdy se stane svědkem zkaženosti jiných lidí, kteří dosáhnou „utopie“, kterou chce pro své vlastní lidi, a uvědomí si, že nechce, aby se totéž stalo jemu. Když Dutch nemá po svém boku svého nejlepšího přítele Hosea Matthewse, není schopen slyšet kritiku; když se Arthur snaží Dutchovi pomoci „prozřít“, Dutch mu přestává důvěřovat a místo toho se obrací na „neochvějnou podporu“ Micaha. Davis měl pocit, že Dutchův vysněný ráj by se nacházel na místě zvaném Horseshoe Overlook, kde tábořili ve druhé kapitole hry, kde neustále hleděl do budoucnosti. Říká, že Dutch „byl snílek; cesta byla důležitější než jakýkoli příchod“. Zdá se mu, že na konci hry Dutch také hledá vykoupení ze svých chyb, a proto neubližuje Johnovi ani jeho rodině.Při tvorbě Johna Marstona, hlavního hrdiny původní hry, měli scenáristé pocit, že jeho předchozí výskyt by pro ně mohl být omezující, protože hráči už s touto postavou souzněli. Rob Wiethoff, jenž si roli Johna zopakoval, se při návratu k postavě ohlížel na svůj vlastní život; vždy vzhlížel k mužským přátelům své starší sestry, stejným způsobem jakým John vzhlíží ke zbytku gangu, aby jej přijali a brali jako sobě rovného. Johnova osobnost je také inspirována „pěkně drsnými chlápky“ z jeho rodného města Seymour v Indianě. Cali Elizabeth Mooreová, která ztvárnila Johnovu manželku Abigail Robertsovou, cítila při natáčení scény s žádosti o ruku lehkost, protože ona i Wiethoff si vzpomněli na své vlastní žádosti o ruku. Uvedla, že díky emocím natáčela scénu pouze dvakrát. Mooreová se také dojímala při scénách, v nichž je Abigailin syn Jack po jeho únosu navrácen do tábora, a přejímala nad tím, jaké by to bylo, kdyby se to stalo jejím vlastním dětem.Mezi herci se během natáčení vytvořilo úzké pouto, které jim pomohlo s individuálními výkony. Herečka Alex McKenna řekla, že scéna, v níž se Sadie Adlerová pomstí, ji „trochu pronásledovala“, protože do té doby prožila spoustu jejích příběhů. Režisér pro motion capture Rod Edge popsal Sadie jako „velice ženskou, ale taktéž tvrdou“. McKenna ocenila absenci stereotypů u postav a líbilo se jí, že Sadie byla napsána jako Arthurova rovnocenná partnerka, nikoli jako jeho milostný zájem. Noshir Dalal souzněl s postavou Charlese Smithe, jehož otec je Afroameričan a matka indiánka, protože sám je napůl Japonec a napůl Párs. Při ztvárnění postavy čerpal zkušenosti ze svého osobního života. Původní představitel Charlese byl přeobsazen, jelikož měl tým pocit, že se do role nehodí. Gabrielu Sloyerovi přišlo, že Javier Escuella „hledá domov, místo, kam by mohl patřit“, a cítí se rozpolcený mezi cestou za americkým snem a touhou po domově v Mexiku. Sloyer uvažoval o svém vlastním otci, jenž se také jmenoval Javier, a o jeho zkušenostech s přistěhováním do Spojených států. Peter Blomquist popsal postavu Micaha Bella jako „slizkého oportunistu“. Rozhodl se vytvořit postavu od základu, místo aby se inspiroval jinými.
Red Dead Redemption 2 je první hra od Rockstaru vyvinutá speciálně pro konzole PlayStation 4 a Xbox One. Společnost otestovala technické možnosti konzolí při portování hry Grand Theft Auto V, jež byla původně vydána pro PlayStation 3 a Xbox 360, což umožnilo týmu zjistit, co je na novém hardwaru možné dělat. Jakmile tým definoval, do jakých omezení se při vývoji mohl dostat, našel oblasti, na které se bylo třeba nejvíce zaměřit. Podle technického režiséra pro grafiku Alexe Hadjadje se jednalo o „věci jako řešení globálního osvětlení, atmosférické efekty nebo postprocesing a prezentace“. V Red Dead Redemption 2 bylo díky dodatečné paměti konzolí umožněno mít zhruba desetkrát větší množství animací než v Grand Theft Auto V. Zatímco Grand Theft Auto V vyžadovalo husté davy lidí v ulicích měst, Red Dead Redemption 2 vyžadovalo zalidněná města s identifikovatelnými postavami. Technologie byla tudíž vyvinuta tak, aby to hra umožnila. Technický režisér Phil Hooker prohlásil, že počet animací potřebných pro reakce jednotlivých postav se nepodobá žádné předchozí hře společnosti Rockstar. Rockstar pro hru přepracoval celý systém animací, aby dosáhl věrohodnějšího chování lidí a zvířat na nové generaci konzolí. Značná škála animací byla přidána pro umělou inteligenci nepřátel, aby během boje působili přirozeně. Vývojáři kladli důraz také na drobné animace, díky nimž svět působil věrohodněji. Rockstar pro vývoj hry vylepšil svůj fyzikální engine Euphoria a poprvé po 17 letech kompletně přepracoval systém umělé inteligence.Jedním z cílů Rockstaru při tvorbě hry Red Dead Redemption 2 bylo, aby měl hráč pocit, že pobývá v živém světě, a ne že jen hraje mise a sleduje cutscény. Metodou, jak toho dosáhnout, se stal rušný tábor gangu, kde může hráč komunikovat s ostatními postavami. Aby svět |
<<<HUMAN>>>: Marko Ivan Rupnik?
<<<ASSISTANT>>>: Marko Ivan Rupnik (* 28. listopadu 1954 Zadlog, Idrija) je slovinský výtvarník, teolog, kněz a bývalý jezuita.
Do řádu Tovaryšstva Ježíšova vstoupil v roce 1973. Nejprve studoval v Lublani filozofii a v roce 1977 se zapsal na Akademii výtvarných umění v Římě. Když v roce 1981 dokončil studium na Akademii výtvarných umění, začal studovat teologii na Papežské gregoriánské univerzitě v Římě. V roce 1985 přijal kněžské svěcení. Pokračoval však dále ve studiích na gregoriánské univerzitě a specializoval se na misiologii. Na gregoriánské univerzitě v roce 1991 získal doktorát v oboru misiologie. Poté od září roku 1991 žije a pracuje v Římě v Centro Aletti, jehož byl v letech 1995 – 2020 ředitelem. Jako vysokoškolský pedagog vyučuje na Papežské Gregoriánské univerzitě, Papežském liturgickém institutu sv. Anselma a pořádal semináře a přednášky v mnoha jiných evropských akademických institucích. Od roku 1999 se stal konzultantem Papežské rady pro kulturu. Řadil se k žákům a následovníkům českého jezuity Tomáše kardinála Špidlíka, s nímž řadu let úzce spolupracoval.
Jako umělec je autorem mozaiky v bazilice sv. Pia v San Giovanni Rotondo. Jeho díla se však nacházejí v mnoha zemích, např. v mariánských svatyních v Lurdech a Fatimě. Také kapli Redemptoris Mater ve Vatikánu nebo sarkofág Tomáše Špidlíka na moravském Velehradě zdobí jeho mozaika.
V březnu 2022 bylo v presbytáři českobudějovické katedrály sv. Mikuláše instalováno 6 tapiserií o rozměrech 282 cm x 234 cm, každá z nich zobrazuje jeden ústřední motiv z knihy Zjevení svatého Jana doplněný třemi menšími výjevy (94 cm x 78 cm) ze Starého či Nového Zákona, jichž je Rupnik autorem.Je autorem řady knih a studií, z nichž mnoho bylo přeloženo do češtiny a vyšlo často v nakladatelství Refugium.
Marko Rupnik čelí obviněním ze sexuálního zneužívání řeholnic. Jezuitský řád zahájil předběžné vyšetřování na podzim 2018. V roce 2019 Kongregace pro nauku víry konstatovala, že v rozporu s kánonem 977 CIC udělil rozhřešení spolupachatelce hříchu proti 6. přikázání Desatera, čímž upadl do exkomunikace latae sententia podle kánonu 1378 CIC. Exkomunikace byla následně dekretem kongregace zrušena.
V roce 2021 zahájila generální kurie Tovaryšstva Ježíšova předběžné vyšetřování, jehož výsledky byly v lednu 2022 zaslány Kongregaci pro nauku víry s doporučením k zahájení trestního řízení. V říjnu 2022 Dikasterium (dříve Kongregace) pro nauku víry konstatovalo, že se jedná o promlčený případ. Omezení duchovní služby, uložená jezuitským řádem, ale zůstala v platnosti. Z Tovaryšstva Ježíšova byl propuštěn 14. června 2023.
Tomáš Špidlík
Sexuální skandály katolických duchovních
Osoba Marko Ivan Rupnik ve Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Marko Ivan Rupnik
Centro Aletti - snimky děl Marko Ivana Rupnika
Marko Rupnik - Velehrad – realita nahrazována popisnými reáliemi Archivováno 2. 7. 2020 na Wayback Machine.
Marka I. Rupnika SJ na Národní pouti kněží na Velehradě
Marko Rupnik - Velehrad – realita nahrazována popisnými reáliemi Archivováno 2. 7. 2020 na Wayback Machine.
Marko Ivan Rupnik v Databázi knih |
<<<HUMAN>>>: Radomilický potok?
<<<ASSISTANT>>>: Radomilický potok je pravostranný přítok řeky Blanice protékající okresy České Budějovice, Strakonice a Písek v Jihočeském kraji. S délkou 21,3 km je po Zlatém potoce druhým nejdelším přítokem Blanice. Plocha jeho povodí měří 91,2 km².
Potok pramení u Kaliště v nadmořské výšce 503 m. Protéká Blatskou pánví, do Blanice ústí zprava u Milenovic v nadmořské výšce 386 m. Jméno Radomilický potok se používá až u Radomilic, na horním toku se nazývá Bílý potok. Bílý potok se východně od Záblatí rozvětvuje a jedna jeho větev teče na západ jako Radomilický potok, druhá teče k jihu a ústí do Bezdrevského potoka. Na Radomilickém potoce se nachází řada rybníků – např. Strpský rybník, Skornice, Mlýnský rybník.
Průměrný průtok Radomilického potoka u ústí činí 0,15 m³/s.
Poblíž Radomilic potok napájí mokřad zvaný Radomilická mokřina, který je vyhlášen za přírodní rezervaci. |
<<<HUMAN>>>: Jean Schlumberger (šperkař)?
<<<ASSISTANT>>>: Jean Schlumberger (24. červen 1987 Mylhúzy – 29. srpen 1987 Paříž) byl francouzský šperkař, zlatník a designér šperku, který se proslavil svými návrhy pro firmu Tiffany & Co..
Schlumberger pocházel z významné alsaské rodiny, jejíž rodokmen je doložen až do počátku 18. století. Narodil se v Mulhouse ve Francii jako do dobře situované rodiny Paula Alberta Edouarda Schlumbergera (1877-1952), podnikatele v textilní výrobě, Elisabeth Schoenové (1884-1942). Měl čtyři sourozence: Daniel (1904-1972), Pascal Alfred (1911-1986), Isabelle Françoise Elisabeth a Jacqueline. Od mládí stále kreslil, ale rodiče se ho snažili odradit tím, že mu odmítli platit školení.
Schlumberger začal svou výtvarnou kariéru až ve 30. letech 20. století navrhováním knoflíků pro Elsu Schiaparelli. Schiaparelliová ho později pověřila návrhy bižuterie pro svou firmu. Během druhé světové války Schlumberger narukoval do francouzské armády, bojoval na frontě a přežil bitvu u Dunkerk. Sloužil také v Anglii pod generálem Charlesem de Gaullem a na Středním východě u Svobodných francouzských sil. Setkal se také s Lucienem „Luc“ Bouchagem, fotografem, který se stal jeho životním partnerem.
Po válce Schlumberger odjel do New Yorku a začal navrhovat oděvy pro Chez Ninonovou. V roce 1946 si otevřel klenotnický ateliér a obchod se svým obchodním partnerem Nicolasem Bongardem (1908–2000). V roce 1954 začal také pracovat pro podnik Françoise Cotyho a od roku 1956 pro společnost Tiffany & Co..
Schlumberger byl uzavřený člověk, před společností dával přednost svým přátelům, jimiž byli Cristóbal Balenciaga, Emilio Terry, Diana Vreelandová a Hubert de Givenchy.
Zemřel v Paříži ve věku 80 let a podle svého přání byl pohřben na ostrově San Michele v Benátkách.
V roce 1956 Schlumbergera pozval ke spolupráci Walter Hoving, prezident společnosti Tiffany & Co., Schlumberger pro firmu navrhoval šperky až do svého odchodu do důchodu na konci 70. let, měl tam svou vlastní dílnu a nakonec se stal viceprezidentem. Schlumbergerovy návrhy pro Tiffanyho byly známé inspirací v přírodních formách, často mořští živočichové, ptáci ve střetu s drahokamy. Nejznámějším šperkem, který je dosud v majetku společnosti, se stal "Ptáček na skále", nejen klenotnickým pojetím - jež patří k nejstarším příkladům tzv. fantasy jewellery, ale také pro využití raritně velkého žlutého diamantu o váze 128,54 karátu (tj. 25,708 g).
Poměrně rychle si vybudoval klientelu celého světa mezi bohatými dámami ze světa politiky, divadla, filmu i modelingu. K jeho zákaznicím patřily vévodkyně z Windsoru a vévodkyně z Kentu, Babe Paleyová, Greta Garbo, Mona von Bismarck, Rachel Lambert Mellonová, Jayne Wrightsmanová, C. Z. Host, Gloria Guinnessová, Françoise de Langlade, princezna Marina, Lyn Revsonová, Gloria Vanderbiltová, Elizabeth Taylorová a Audrey Hepburnová. John F. Kennedy daroval své manželce Jacqueline šperk "PLody" s rubíny a diamanty, který je ve stálé sbírce Prezidentské knihovny a muzea Johna F. Kennedyho. Jacqueline Kennedyová nosila několik Schlumbergerových náramků.
V množství Tiffanyho tvůrců byl Schlumberger jedním z pouhých čtyř klenotníků, kterým společnost Tiffany & Co. dovolila práci prezentovat jako jejich autorské dílo vlastním jménem: dalšími jsou Paloma Picasso, Elsa Peretti a Frank Gehry.
Grace Mirabella: Tiffany & Co.. Thames et Hudson, Londýn 1997.
Bizot Chantal, de Gary Marie-Noël, Possémé Évelyne:: The Jewels of Jean Schlumberger, předmluva Hélène David-Weill. Vydal Harry N. Abrams, New York, 2001, stran 160, ISBN 9780810941816. |
<<<HUMAN>>>: Raková (Zádveřice-Raková)?
<<<ASSISTANT>>>: Raková je severní část obce Zádveřice-Raková v okrese Zlín. Je zde evidováno 91 adres. Trvale zde žije 210 obyvatel.Raková je také název katastrálního území o rozloze 2,53 km2.
Katastrální mapa katastru Raková na webu ČÚZK |
<<<HUMAN>>>: CD134?
<<<ASSISTANT>>>: Tumor necrosis factor receptor superfamily, member 4 (TNFRSF4), také známý jako CD134 nebo OX40 receptor je členem superrodiny TNF receptorů. Jedná se o glykoprotein který se řadí mezi transmembránové proteiny 1. typu.
OX40 není exprimován na klidových nezkušených T lymfocytech na rozdíl od CD28. OX40 je sekundární kostimulační kontrolní molekula exprimovaná 24 až 72 hodin po aktivaci. Exprese OX40 je závislá na plné aktivaci T lymfocytu, bez CD28 je exprese OX40 zpožděná a na čtyřikrát nižší úrovni.
Ligand OX40, OX40L (CD252), také není exprimován na klidových buňkách, jeho exprese počíná po aktivaci. OX40L exprimují aktivované profesionální APC ale i další buňky, jako jsou aktivované B lymfocyty, makrofágy, NK buňky, NKT buňky, žírné buňky a také endotelové buňky cév a buňky hladké svaloviny vlivem prozánětlivých cytokinů. OX40L může být také exprimován na některých konvenčních aktivovaných T lymfocytech.
OX40 nemá efekt na proliferaci CD4+ buněk po první tři dny, avšak po tomto období začíná proliferace zpomalovat a buňky ve velkém množství hynou, neboť nejsou schopny udržet vysokou úroveň aktivity PKB a exprese antiapoptotických molekul Bcl-2, Bcl-XL a survivinu. OX40L se váže na OX40 receptor na T lymfocytech, což vede k syntéze antiapoptotických molekul, což chrání aktivované T lymfocyty před umíráním a částečně zvyšuje produkci cytokinů. OX40 má kritickou roli v udržení imunitní odpovědi po prvních několika dnech a umožňuje tvorbu buněk imunitní paměti díky schopnosti zvýšit schopnost přežití buněk. OX40 hraje zásadní roli jak V Th1, tak v Th2 směřované odpovědi in vivo.
OX40 se váže na TRAF2, 3 a 5 stejně jako na PI3K neznámým mechanismem. TRAF2 je důležitý pro přežití signalizací přes NF-κB a tvorbu paměťových buněk, zatímco u TRAF5 se zdá že má více negativní či modulační roli, neboť zvířata s knock-outovaným TRAF5 mají vyšší hladiny cytokinů a jsou více směřovány směrem k Th2 typu imunitní odpovědi. TRAF3 hraje kritickou roli v přenosu signálu z OX40. Exprese CTLA-4 je in vivo snížena po zapojení OX40 a OX40 specifický defekt TRAF3 DN byl částečně překonán blokádou CTLA-4 in vivo. TRAF3 může být spojen s tvorbou a přežitím paměťových buněk zprostředkovaným OX40, kdy OX40 také snižuje expresi CTLA-4 jako možný kontrolní mechanismus k zesílení časné proliferace T lymfocytů prostřednictvím signalizace přes OX40.
OX40 exprimuje řada aktivovaných T lymfocytů, jako jsou aktivované CD4 a CD8 T lymfocyty, pomocné CD4 T lymfocyty typu Th1, Th2 a Th17, ale také supresorové T lymfocyty (Treg), kdy myší Treg exprimují OX40 kontinuálně a lidské Treg pouze po aktivaci. CD8 T lymfocyty exprimují OX40 po kratší dobu než CD4 T lymfocyty. Klidové paměťové T lymfocyty OX40 neexprimují, ale při jejich aktivaci je OX40 exprimován během 1 až 4 hodin.Exprese OX40 jsou schopny také NKT buňky, NK buňky a neutrofily.
NK buňky mohou jednak exprimovat OX40L a stimulovat tak CD4 T lymfocyty a jednak mohou samy exprimovat OX40 a být stimulovány plazmacytoidními dendritickými buňkami. Podobně mohou být stimulovány i NKT buňky plazmacytoidními dendritickými buňkami, kdy jsou stimulovány jednak OX40L a jednak antigenem prezentovaným na CD1 komplexu.
OX40 a OX40L mají vliv na produkci cytokinů. V efektorových T lymfocytech OX40 silně indukuje syntézu IL-2 a také expresi receptorů IL-2Rα a IL-12Rβ2, což vede k zisku efektorových funkcí, například k produkci interferonu gama. Dále posiluje CD4 imunitní odpověď snížením exprese supresivního receptoru CTLA4 a molekul Foxp3 a IL-10, které jsou specifické pro supresorové Treg buňky.
Signalizace skrze OX40 je zásadně důležitá pro udržování antivirové odpovědi během virové infekce.
Schopnost OX40 prodlužovat život aktivovaných T lymfocytů a podporovat tvorbu paměťových buněk hraje roli i v patogenezi některých autoimunitních chorob. Jedná se například o Gravesovu chorobu, revmatoidní artritidu, uveitidu či Crohnovu chorobu a kolitidu.Blokování OX40 – OX40L signalizace je také zkoumáno jako možná terapie blokování zánětlivých onemocnění vedoucích k fibrotizaci tkání.
Cílení na OX40 a OX40L signalizaci může být využito pro potlačení aktivace adaptivní imunity cílené proti alogenním dárcovským orgánům a může přispět v terapii proti odhojení transplantovaného orgánu.
Pro svou schopnost stimulovat imunitní odpověď T lymfocytů a NK a NKT buněk je o OX40 a OX40L uvažováno jako o potenciálním adjuvans, například v léčbě leishmaniózy či pro vakcinaci proti některým virům.
OX40 je exprimováno na T lymfocytech infiltrujících nádory (TIL), jedná se například o nádory hlavy a krku či melanomy.Jedním z mechanismů využití OX40 v boji proti rakovině je stimulace CD8 T lymfocytů a CD4 efektorových T lymfocytů a snížení supresivních schopností supresorových Treg agonistickými monoklonálními protilátkami proti OX40.
Další možností je využití monoklonálních protilátek proti OX40, které cílí na Treg exprimující konstantně OX40, kdy po navázání protilátek dochází k odstranění Treg v nádoru fagocytózou, či mechanismem na protilátkách závislé buněčné cytotoxicitě (ADCC) tento mechanismus je však funkční pouze za přítomnosti myeloidních buněk. |
<<<HUMAN>>>: Bitva o Caricyn?
<<<ASSISTANT>>>: Bitva o Caricyn byla jednou z důležitých vojenských operací Rudé armády během ruské občanské války. Probíhala od listopadu 1918 do léta 1919.
Caricyn (dnes Volgograd, dříve též Stalingrad) byl pro bolševickou vládu vysoce důležité město. Šlo o strategickou pozici v jižním Rusku, která zabezpečovala Kavkaz a oblasti produkující obilí. Proti Caricynu vedl útok generál Anton Ivanovič Děnikin a kozáci Alexandra Dutova. Obraně Caricynu velel nejprve Kliment Vorošilov, stálým vojenským komisařem byl Josef Stalin a později přišli na pomoc Stalinovi kavkazský velitel „Železné divize“ Dimitrij Žloba a bývalý carský generál A. E. Sněsarev.
Bitva probíhala od konce roku 1918 do poloviny roku 1919, kdy se podařilo definitivně zamezit nebezpečí ze strany bílých. Bitva probíhala ve dvou vlnách útoku, první přišla mezi listopadem a prosincem 1918, kdy měl velení obrany Caricynu v rukou plně Kliment Vorošilov. Druhá vlna probíhala od dubna do konce června 1919, kdy obraně velel Josef Stalin, s vojenskými posilami od Dimitrije Žloby a taktickými radami od generála Sněsareva.
Situace byla z počátku krajně špatná pro rudé. Zásobování bylo nedostačující a kvalifikovaného vojenského personálu bylo málo. Navíc ti, kteří byli posláni na rozkaz L. D. Trockého, byli popraveni Stalinem. Teprve rychlý zásah Dimitrije Žloby a taktická pomoc generála Sněsareva, kterého nechal Stalin zatknout a Lenin následně propustit, zabránily tomu, aby toto strategicky důležité město padlo do rukou bílých. Kavkazská „Železná divize“ Dimitrije Žloby dorazila do města na konci jara 1919 a posílila jednotky ve městě proti bílým. Stalin se při obraně ukázal jako nekvalitní důstojník, který spíše popravoval než velel. Na této obraně se nepodílel nikdo ze známějších hrdinů občanské války jako byl Michail Tuchačevskij, Semjon Michajlovič Buďonnyj a další. V pozdějších letech si Stalin na obraně Caricynu připisoval mnohem větší zásluhy než měl, úplně z historie vymazal úlohu posil velitele Žloby i taktického poradce Sněsareva.
TUCKER, Robert C. Stalin jako revolucionář, 1879–1929: Studie dějin a osobností. Překlad: Luděk Bednář. BB art, 2003. ISBN 80-7341-170-9. Kapitoly Odchod do války, Hledání slávy na válečném poli (s. 154–169). |
<<<HUMAN>>>: Lanžhot?
<<<ASSISTANT>>>: Lanžhot (v místním nářečí Lanžot, německy Landshut) je město v okrese Břeclav v Jihomoravském kraji, 7 km jihovýchodně od Břeclavi, na trojmezí Česka s Rakouskem a Slovenskem. Je nejjižněji položeným moravským městem. Žije zde přibližně 3 600 obyvatel. Leží na říčce Kyjovce na okraji nivy řeky Moravy. Městem se stal 27. června 2001. Na jeho území se nachází dálniční a železniční přechod na Slovensko na trase Brno (– Břeclav) – Bratislava.
Osada dostala při založení německé jméno Landshut - "stráž země" podle své funkce chránit přechod přes řeku Moravu z Uher na Moravu. České jméno vzniklo z německého (už ve 13. století).
Jméno sídla je poprvé připomínáno v roce 1384 jako Lanczhut oppido. Vzniklo na hraniční křižovatce obchodních cest, německý název Landshut (zemská stráž) odkazuje k této funkci. Městečko roku 1496 připadlo rodu Lichtenštejnů, v jehož držení zůstalo až do 19. století. Kvůli své poloze na hranicích tří zemí – Moravy, Uher a Rakouska – mnohokrát v historii trpělo přesuny vojsk. Jednou z nejhorších pohrom se stal vpád ozbrojenců Štěpána Bočkaje roku 1605, kdy byl Lanžhot vydrancován a vypálen. Naproti tomu během třicetileté války utrpěl relativně menší škody než okolní panství.Od počátku 18. století nastal setrvalý růst městečka. V roce 1850 získal Lanžhot obecní samosprávu, žilo zde tehdy téměř 2700 obyvatel. Od roku 1900 měl status městyse. Roku 1920 získalo Československo dosud dolnorakouský Dyjský trojúhelník, jehož většina byla připojena právě k Lanžhotu, menší část získalo sousední město Břeclav. Po Mnichovské dohodě byl k nacistickému Německu připojen nejen celý Dyjský trojúhelník, nýbrž i jižní část původního katastru Lanžhota (myšleno katastr z doby před rokem 1920), i když samotný intravilán s blízkou částí extravilánu zůstal nadále součástí území tzv. Druhé republiky. V nacistickém Německu se ocitly lesy na jihu katastru Lanžhota a hranice dále probíhala podél západního okraje silnice spojující Lanžhot se Slovenskem. Během následné druhé světové války se do Lanžhota sestěhovala řada obyvatel z Břeclavi, roku 1944 zde žilo asi 5000 lidí.Na konci druhé světové války, během Bratislavsko-brněnské operace, proběhly o Lanžhot těžké boje. Bitva o město během 5.–11. dubna 1945 si vyžádala životy několika set sovětských vojáků. Německé ztráty byly pravděpodobně obdobné. Během bojů zahynulo 56 místních občanů, stovky dalších utrpěly zranění. Z 924 obytných domů bylo zcela zničeno 230, většina ostatních utrpěla poškození. Lanžhot se dne 11. dubna 1945 stal první osvobozenou obcí na území jižní Moravy.Po válce mnoho lanžhotských občanů, kteří přišli o své domovy, odešlo do uprázdněných sídel po vysídlených německých spoluobčanech v pohraničí. Tím počet obyvatel obce na počátku 50. let poklesl asi na 3650. Lanžhot byl 27. června 2001 povýšen na město.
Lanžhot se nachází v Dolnomoravském úvalu. Většina zástavby se prostírá na plochém ostrohu, který klesá na jihovýchodě dosti prudce ke Kyjovce a na jihozápadě naopak pozvolna do nivy Dyje. Je zde jedno z nejteplejších a nejsušších klimat v Česku.
Značně velký katastr je na jihozápadě vymezen řekou Dyjí, na východě řekou Moravou. Obě řeky zde zároveň tvoří státní hranice s Rakouskem a Slovenskem a celý katastr města tvoří klín vybíhající mezi území obou výše zmíněných států. V nejjižnějším cípu katastru se nachází turisticky atraktivní soutok obou řek, tvořící trojmezí Česka, Rakouska a Slovenska a nejjižnější a nejníže položený bod Moravy (země). Velká část katastru města je pokryta cennými lužními lesy, protkanými několika menšími vodními toky: Čtvrtým járkem, Kladníkem, Kopanicí, Kyjovkou, Svodnicí, Vlčí struhou.
Lanžhot sousedí na severozápadě s Břeclaví, na severu s Kosticemi a na severovýchodě s Tvrdonicemi, dále se slovenskými obcemi (od severu) Gbely, Brodské (okres Skalica), Kúty a Sekule (okres Senica), a s rakouskými obcemi Rabensburg (okres Mistelbach) a Hohenau an der March (okres Gänserndorf).
Jižní (neobydlená) polovina katastru města mezi řekami Dyjí a Moravou (součást tzv. Dyjského trojúhelníku) patřila až do 30. července 1920 k Dolnímu Rakousku, než byla ze strategických důvodů přiřčena Československu. Katastru Lanžhota se dotkla také úprava státní hranice se Slovenskem roku 1997, kdy byla tato přizpůsobena zregulovanému korytu hraniční řeky Moravy. Tím Lanžhot ztratil pozemky ležící za řekou ve prospěch Slovenska, ale naopak získal ty dosud slovenské na svém břehu.
Katastrem města Lanžhota protékají hned tři řeky – Kyjovka, která se pod Lanžhotem vlévá do řeky Dyje, která se dál vlévá do řeky Moravy a ta poté opouští katastr Lanžhota a tím i území České republiky.
Převážně extravilánem města teče také říčka zvaná "Malá Caja".
V katastru města se nachází rybník Kout.
Ranšpurk – národní přírodní rezervace
Cahnov – Soutok – národní přírodní rezervace
Obora Soutok – velká obora Lesního závodu Židlochovice pro chov spárkaté zvěře
R. 1996 postihly Lanžhot "divoké deště".
V červenci 1997 celou oblast od Lanžhota až po Hodonín zasáhly agresivní povodně. Jako nejhorší se situace vyjevila v Lanžhotě, nedalekých Tvrdonicích a v Týnci. Své zaznamenaly Lužice i zmíněný Hodonín.13. června 2022 se Lanžhotem prohnalo tornádo IF1+, které poškodilo cca 30 domů v ulicích Kostická a Stráže. Šlo tak již o druhé tornádo na Podluží v horizontu jednoho roku.
Prvním oficiálním farářem se od 3. listopadu 1613 stal Štěpán Bučič, a to z vůle majitele panství, Karla z Liechtensteina. Ve farnosti působil až do své smrti, 5. března 1658. Až do dneška jej následovalo dalších 29 farářů a administrátorů. Mezi lety 1718 až 1950 ve farnosti s přestávkami působili i kaplani a pomocní kněží.
Od 13. ledna 2020 do 31. prosince 2021 byla Římskokatolická farnost Lanžhot rozdělena mezi dva kněze. Materiálním správcem byl až do konce roku 2021 R. D. Mgr. Pavel Römer (odešel do Velkých Bílovic a poté do Břeclavi, v Lanžhotě působil od srpna 2017). Duchovním správcem (administrátorem excurrendo in spiritualibus) se k 13. 1. 2020 stal R. D. Mgr. Robert Prodělal z blízké farnosti Tvrdonice, od začátku r. 2022 je zcela administrátorem excurrendo.
V letech 1990 až 2006 byl starostou Tomáš Polach (nezáv.). Za jeho působení ve funkci se v červnu 2001, převzetím dekretu (s datem začátku platnosti od 27. června t.r.) od tehdejšího předsedy Poslanecké sněmovny Václava Klause, stal Lanžhot městem.
Mezi roky 2006 až 2014 pak funkci starosty vykonával František Hrnčíř (TOP 09 a nezávislí), za jehož působení začal vycházet místní zpravodaj.
Komunální volby v r. 2014 těsně vyhrálo uskupení Volba pro Lanžhot (20,05 %), na ustavujícím zasedání zastupitelstva 5. listopadu 2014 pak byl do funkce starosty zvolen Ladislav Straka. Volba pro Lanžhot vyhrála také volby v r. 2018 (40,31 %), po nichž se Ladislav Straka opět stal starostou. Na ustavující schůzi dne 21. října 2022 byl podruhé znovuzvolen, a to po třetích vyhraných komunálních volbách, v nichž pod jeho vedením uskupení Volba pro Lanžhot získalo doposud nejvyšší volební výsledek – 58,44 %.
Lanžhot leží na jednom z nejvýznamnějších a nejfrekventovanějších česko-slovenských hraničních přechodů, a to pro silniční i železniční dopravu.
Městem prochází dvojkolejná elektrifikovaná železniční trať Břeclav–Kúty, po němž je vedena tranzitní osobní i nákladní doprava z Prvního a Druhého železničního koridoru směr Bratislava a Maďarsko.
Kolem města prochází dálnice D2, která zde překračuje státní hranici na Slovensko (Kúty), u Lanžhota ovšem není oficiální dálniční nájezd, pouze odpočívadlo na bývalé celnici. Město samotné je obslouženo paralelní silnicí II/425 (stará státní silnice, úsek Břeclav – Brodské – Kúty), která se tu kříží se silnicí II/424 do Moravské Nové Vsi. Okrajem katastru ještě vede silnice III/4245 (Břeclav – Kostice).
Městem a zejména jeho katastrem probíhá několik desítek km regionálních cyklotras, např. Vinařská stezka.
Autobusové linky
Lanžhot je součástí Integrovaného dopravního systému Jihomoravského kraje, tarifní zóna 585. Obsluhuje ho autobusová linka 572, provozovaná společnostmi ČSAD Břeclav (později zprivatizovaná a od r. 2001 přejmenovaná na BORS BUS s.r.o.) (do 31. 5. 2022), VYDOS BUS s.r.o. (2014–2021), Znojemská dopravní společnost - PSOTA s.r.o. (od 13. 12. 2021), ČSAD Kyjov Bus a.s. (od 1. 2. 2022) a BDS-BUS (od 1. 6. 2022).
Vlakové linky
Ve stanici Lanžhot vždy zastavovaly pouze regionální osobní vlaky linky S53 na trase Břeclav – Lanžhot (– Kúty), a to do 12. prosince 2021. Linku provozovala společnost České dráhy, a.s. Poté byla linka kvůli výluce (z důvodu oprav na železnici, konkrétně samotného mostu přes Moravu) dočasně zrušena, od 11. června 2023 byl pak zrušen její provoz v pracovní dny v případě obnovy provozu celé linky.
Lanžhot je významným střediskem slovácké folklórní oblasti Podluží a je také sídlem stejnojmenného mikroregionu. Je též znám svým svérázným nářečím a zvyky.
Ve městě se každoročně v půli září slaví tradiční krojované hody provázené ručním stavěním "máje" (většinou 3 masivní ostrouhané klády spojené v jednu vysokou, nahoře s několika větvemi a praporem), tanci a obecně lidovou zábavou. Nechybí zde množství atrakcí pro děti a také početně občerstvovacích či jiných stánků. Hody mají svůj jak kulturní, tak duchovní význam. Slaví se od soboty, resp. neděle do úterý po 14. září, kdy je slaveno tzv. patrocinium místního kostela, který je zasvěcen Povýšení sv. Kříže. Následující víkend na Hody navazují tzv. "Hodky".
Kostel Povýšení svatého Kříže – původně raně barokní jednolodní chrám z 10. a 20. let 17. století, v letech 1892–1893 radikálně přestavěn v historicko-eklektickém stylu dle návrhu Karla Weinbrennera.
usedlost čp. 183 – stavba tradičního lidového stylu z roku 1857
usedlost čp. 155 – zemědělská usedlost z druhé poloviny 19. století, s dochovaným původním malovaným žudrem. Nyní využívána jako městské muzeum.
lovecký zámeček Lichtenštejnů z roku 1890, autor Karl Weinbrenner
pomník padlým a socha Tomáše Garrigue Masaryka u školy
památkově chráněná socha rudoarmějce z roku 1953
Edmund von Krieghammer (1831–1906), rakousko-uherský generál a politik
Josef "Jožulka" Uher (* 1. března 1933), fotbalový hráč a funkcionář, lidový hudební skladatel, někdejší kronikář
Metoděj Prajka (1898–1962), lidový muzikant, hudební skladatel a kapelník
Rozálie "Rózka" Horáková, roz. Uhrová (1912–1980), skladatelka lidových písní, zpěvačka
Antonín Bartoš (1910–1998), voják československé zahraniční armády, poslanec Národního shromáždění
Božena Šebetovská (1919–1982), zpěvačka lidových písní
Milan Puzrla (18. dubna 1946 – 24. května 2021), cyklista, olympionik a vicemistr světa v časovce družstev na 100 km
František Bartoš (1. ledna 1947 – 21. března 2014), atlet
Marie Švirgová, roz. Svačinová (2. července 1936 – 15. prosince 2022), folkloristka a malérečka
Břetislav Osička (* 8. listopadu 1963), zpěvák lidových písní, restauratér, manžel J. Osičkové
Jitka Osičková (* 22. ledna 1965), zpěvačka lidových písní, restauratérka, manželka B. Osičky
Emil Hrubý (* ?), kapelník DH Lanžhotčanka
Marie Prajková (* 28. května 1950), zpěvačka lidových písní, vedoucí ženského pěveckého sboru
Jiří Zonyga (* 7. září 1964), zpěvák a muzikálový herec, vítěz soutěže X-Factor
František "Franta" Uher (* ?), zpěvák a lidový vypravěč
Jana Štvrtecká (* 19. září 1971), členka činohry Národního divadla Brno, pedagožka JAMU, televizní herečka, komentátorka a dabérka
František Brantalík ml. (* ?), sólista opery Jihočeského divadla České Budějovice
Oldřich Bělka (* 3. června 1993), divadelní a televizní herec, člen činohry Národního divadla Brno a host souboru Městského divadla Zlín
Rabensburg, Rakousko
Dyjský trojúhelník
Cahnov – Soutok
Ranšpurk
Římskokatolická farnost Lanžhot
TJ Sokol Lanžhot
Hraniční přechod Lanžhot–Brodské
Hraniční přechod Břeclav (D2) – Brodské (D2)
Lanžhot v Registru územní identifikace, adres a nemovitostí (RÚIAN)
Oficiální stránky
Římskokatolická farnost Lanžhot |
<<<HUMAN>>>: Oxidační adice?
<<<ASSISTANT>>>: Oxidační adice je organická reakce, při které se zvyšuje oxidační i koordinační číslo kovového centra. Je opačným procesem k redukční eliminaci. Často bývá součástí katalytických cyklů.
U přechodných kovů způsobuje oxidační adice snížení počtu elektronů v orbitalu dn, obvykle o dva elektrony. Oxidační adice dobře probíhají u prvků, jejichž atomy jsou zásadité a/nebo se dají snadno zoxidovat. Kovy s nízkými oxidačními čísly často splňují jeden z těchto požadavků; oxidační adice ovšem mohou probíhat i u vyšších oxidačních čísel.
Formální oxidační číslo kovu i počet elektronů v komplexu se obvykle zvýší o dva. Může také docházet ke změnám o jeden elektron, některé oxidační adice probíhají jako řetězce jednoelektronových reakcí. K oxidační adici může dojít při začlenění kovů do struktur řady různých substrátů, nejčastěji jde o H–H, H–X a C–X, protože takové sloučeniny mají největší využití.
K provedení oxidační adice je nutné, aby měl komplex volné koordinační místo. Proto tyto reakce nejčastěji probíhají u komplexů s koordinačními čísly 4 a 5.
Opačnou reakcí je redukční eliminace, ta probíhá přednostně, jestliže je případná vznikající vazba X-Y dostatečně silná. U redukční eliminace by dvě skupiny (označené X a Y) byly na sousedních pozicích vzhledem ke koordinační sféře. Redukční eliminace je u mnoha reakcí vytvářejících vazby C–H a C–C krokem, při kterém vzniká výsledný produkt.
Oxidační adice může v závislosti na vlastnostech kovového centra a substrátu probíhat několika různými mechanismy.
Oxidační adice nepolárních substrátů, jako jsou vodík a uhlovodíky, probíhají soustředěným mechanismem. Takovéto substráty nemají vazby π, v důsledku čehož vzniká sigma komplex. Poté dojde k zániku koordinační vazby u ligandu přenosem elektronů do σ* orbitalů této vazby za tvorby oxidovaného komplexu, Výsledné ligandy jsou vzájemně v poloze cis, může se však objevit izomerizace.
Tento mechanismus se uplatňuje při adicích homonukleárních dvouatomových molekul jako je H2. Mnoho C–H aktivačních reakcí má také soustředěný mechanismus při tvorbě agostického komplexu (M–(C–H)).Příkladem je reakce vodíku s Vaskovým komplexem (trans-IrCl(CO)2). Oxidační číslo iridia se zde mění z +1 na +3. Produkt je navázán na tři anionty: jeden chloridový a dva hydridové ligandy. Původní komplex měl 16 elektronů a koordinační číslo 4, zatímco produkt má 18 elektronů a koordinační číslo 6.
Po tvorbě trigonálně bipyramidového meziproduktu následuje v důsledku dodání elektronů do orbitalu σ* vazby H–H její rozštěpení. Současně s oxidační adicí zde také probíhá redukční eliminace jejího produktu.Díky dodávání elektronů do orbitalu σ* vazby H–H tato reakce převažuje u kovů s vysokou elektronovou hustotou. Soustředěným mechanismem vzniká cis dihydrid, u jiných mechanismů oxidační adice se většinou cis produkty netvoří.
Některé oxidační adice probíhají podobně jako bimolekulární nukleofilní substituce. Kovové centrum je atakováno elektropozitivnějším atomem substrátu, čímž zaniká vazba R–X a tvoří se meziprodukt se vzorcem +. Následně dojde ke koordinaci aniontu na kation kovu. Příkladem může být reakce čtvercového rovinného komplexu s jodmethanem:
Tento mechanismus se objevuje u polárních a elektrofilních substrátů, jako jsou alkylhalogenidy a halogeny.
Iontový mechanismus oxidační adice je podobný SN2 mechanismu, jelikož při něm postupně dochází k adici dvou různých částí ligandu. Rozdíl spočívá v tom, že u iontového mechanismu dochází k disociaci substrátu ještě před jakýmikoliv interakcemi s kovovým centrem. Takto probíhá například adice kyseliny chlorovodíkové.
Kromě SN2 mechanismu se mohou alkylhalogenidy a podobné sloučeniny adovat na kovová centra radikálově. Předpokládá se, že takové reakce probíhají u Pt0-RX, Pt0-C6H5Br a PtII-R′SO2X (R = alkyl, R′ = aryl, X = halogenid).
Iniciace
2 → 2 (CH3)2(CN)C• + N2
(CH3)2(CN)C• + C6H5Br → (CH3)2(CN)CBr + Ph•Propagace
C6H5• + {Pt2} → {Pt2C6H5}•
{Pt2C6H5}• + C6H5Br → {Pt2C6H5Br} + C6H5•
Oxidační adice a redukční eliminace jsou součástí mnoha procesů při homogenní (například hydrogenace alkenů s použitím Wilkinsonova katalyzátoru) i heterogenní katalýze (jako je hydrogenace za přítomnosti platiny). Oxidační adice jsou také nutné k tomu, aby bylo možné provést nukleofilní adici na alkylové skupiny. Je také významnou součástí procesů jako jsou Suzukiho reakce, Negišiho reakce a Sonogašiho reakce.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Oxidative addition na anglické Wikipedii. |
<<<HUMAN>>>: Svazek agenta?
<<<ASSISTANT>>>: Svazek agenta byl spis vedený Státní bezpečností k osobě agenta. Shromažďovaly se v něm písemnosti o osobě agenta, jakož i zprávy, které agent podával.
Agent byl tajný spolupracovník, který plnil úkoly při odhalování, dalším rozvoji a dokumentování protistátní trestné činnosti a úkoly, které měly zabránit této trestné činnosti. V registračních protokolech je tato kategorie uváděna pod zkratkami A, TS nebo Ag.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Zväzok agenta na slovenské Wikipedii.
Státní bezpečnost
Ústav paměti národa
Registrační protokol StB |
<<<HUMAN>>>: Jaroslav Kvapil?
<<<ASSISTANT>>>: Jaroslav Kvapil (25. září 1868 Chudenice – 10. ledna 1950 Praha) byl český básník, dramatik, překladatel, libretista a divadelní režisér.
Narodil se na zámku v Chudenicích. Jeho matkou byla Anna Terezie Kvapilová (rozená Báslová) z Merklína a otec Ignác Hynek Kvapil z Lutína. Jaroslav vyrůstal společně s mladšími sestrami Zdeňkou (*1870) a Marii (*1871). Jaroslavův otec byl v Chudenicích do roku 1905 lékařem hraběcího rodu Černínů a Jaroslav zde též absolvoval obecnou školu. Po studiu na klatovském a plzeňském gymnáziu studoval lékařství a filosofii v Praze, studia však nedokončil.V letech 1891 až 1904 pracoval jako novinář v redakcích listů Hlas národa, Národní listy, Česká stráž a jako redaktor Zlaté Prahy. V letech 1888–1902 přispíval pod pseudonymem Olaf do humoristického časopisu Švanda dudák. Jeho první žena Hana Kvapilová (rozená Kubešová), herečka Národního divadla, jej přivedla k trvalému zájmu o divadlo a on se ve svých příspěvcích pro noviny a časopisy věnoval často divadlu. S Hanou jej seznámil začátkem roku 1890 J. V. Frič. Jeho druhou manželkou byla Zdena Rydlová, herečka Národního divadla.
Kvapilova sestra Zdeňka se roku 1889 provdala za architekta Antonína Cechnera. Sestra Marie se roku 1895 provdala za Rudolfa Worzfelda (1864-?), správce velkostatku ve Švihově.Kvapil své první básně publikoval ve Světozoru. Spolu s Alfonsem Muchou a Ladislavem Syllabou se podílel na obnovení svobodného zednářství v Československu.V roce 1898 založil spolu s Janem Vávrou, Gustavem Schmoranzem a členy spolku Máj v Praze divadlo Uranie, umístěné u příležitosti Výstavy architektury a inženýrství zprvu na pražském Výstavišti, později přenesené do pivovarské zahrady v Holešovicích.Celý svůj další život pak věnoval divadlu, působil mnoho let jak v Národním divadle, tak v Městském divadle na Královských Vinohradech. Kromě režie i překládal, psal libreta a upravoval divadelní hry pro jevištní provedení.
Za první světové války se účastnil prvního odboje.
V letech 1918–1920 byl poslancem Revolučního národního shromáždění Republiky československé za Českou státoprávní demokracii, respektive za Československou národní demokracii z ní vzniklou.Za druhé světové války byl (spolu s bývalým ministrem zahraničí Kamilem Kroftou a právníkem Emilem Lánym) spoluzakladatelem odbojové organizace Prozatímní revoluční národní výbor. Po odhalení skupiny byl uvězněn a do doby osvobození republiky strávil 11 měsíců ve vazbě. Propuštěn byl na začátku Pražského povstání, 5. května 1945, na příkaz nacistického pohlavára Karla Hermanna Franka, který chtěl v Protektorátu ustanovit přechodnou vládu, aby se zabránilo krveprolití. Kvapil však účast v této vládě odmítl.Dne 13. června 1945 byl jmenován předsedou Divadelní rady, zřízené jako umělecky a kulturně-politický poradní sbor pro zásadní otázky v divadelnictví. Schůzí se však nezúčastňoval, neboť se marně domáhal u ministra Zdeňka Nejedlého zjistit rozsah svých pravomocí.Dne 22. února 1948 podepsal jako jediný divadelník výzvu k zachování demokracie, vydanou stranami demokratického tábora republiky.Když v roce 1950 zemřel, jeho pohřeb byl vypraven proti jeho přání z Národního divadla. Soustrast manželce vyslovil president Klement Gottwald.Místem jeho posledního odpočinku se staly jeho rodné Chudenice v okrese Klatovy.
Již v roce 1894 spolurežíroval (s J. Seifertem, J. Šmahou, A. Sedláčkem) na scéně Národního divadla hru E. Moreau a V. Sardou Madame Sans-Gêne. V roce 1897 v Národním divadle pak uvedl v premiéře svoji Princeznu Pampelišku (s hudbou Josefa Bohuslava Foerstera a ve spolurežii s J. Seifertem), v hlavní roli alternovala jeho žena Hana Kvapilová. Hra byla na pořadu až do roku 1909.
V roce 1900 se stal „literárním poradcem“ (dramaturgem) činohry Národního divadla. Zde působil v této funkci do roku 1906, pak jako vrchní režisér a v letech 1911 až 1918 jako šéf činohry.Na scénách Národního divadla uvedl v premiéře v letech 1893 až 1937 ve své režii nebo spolurežii celkem 205 divadelních inscenací. V roce 1918 byly uspořádány velké divadelní slavnosti k padesátiletí položení základního kamene Národního divadla a on sám při té příležitosti uvedl v pěti měsících čtyřicet pět divadelních her devětadvaceti českých autorů.V roce 1918 vstoupilo Národní divadlo do nové republiky s inscenací hry Jana Roháče od Aloise Jiráska v režii J. Kvapila s Vojanem v titulní roli. Představení se hrálo 25. a 27. října 1918 ještě v Rakousku-Uhersku a pak 31. října 1918 již v nové Československé republice.Během let 1918 až 1921 pracoval jako sekční šéf na ministerstvu školství a národní osvěty, avšak práce jej zde neuspokojovala. Nastoupil tedy od 1. září 1921 místo Karla Hugo Hilara v Městských divadlech na Vinohradech, neboť od 1. ledna 1921 odešel z Vinohrad do Národního divadla jako šéf činohry Karel Hugo Hilar. Z Vinohrad za Hilarem odcházeli postupně další herci, např. Václav Vydra, B.Karen, Karel Dostal, Jaroslav Vojta, Zdenka Baldová. Na protest právě proti přetahování herců do Národního divadla podali v roce 1922 ředitel Dr. Fuksa, J. Kvapil a Karel Čapek demisi na své funkce, tuto však později odvolali.Byl nucen vytvořit nový vinohradský soubor – postupně přišli Míla Pačová, František Smolík, Olga Scheinpflugová, Hugo Haas, František Kreuzmann, Gustav Hilmar, Bedřich Vrbský, L. Veverka. V roce 1923 přizval na Vinohrady režiséra Bohuše Stejskala z Brna, v roce 1924 Jana Bora z Intimního divadla na Smíchově. V letech 1927–1928 získal jako hosta pro Vinohradské divadlo Annu Sedláčkovou.Za jeho šéfování tvořili čeští autoři postupně třetinu až více než polovinu z průměrně 30 premiér, které zde byly ročně uváděny. Uváděny byly hry Aloise Jiráska, Jaroslava Vrchlického, Fráni Šrámka, Mahena, Stanislava Loma, Kopty, Františka Langera, bratří Čapků. Dále uváděl svého oblíbeného Williama Shakespeara, Henrika Ibsena a další.
V roce 1921 zorganizoval na Vinohradech, ještě jako ministerský úředník, sérii pohostinských vystoupení Moskevského uměleckého akademického divadla (MCHAT), za účasti Konstantina Sergejeviče Stanislavského, se kterým se znal ze začátku století (1906), kdy poprvé hostoval v Praze.,Koncem roku 1927 incenoval ve Vinohradském divadle svoji poslední režii, hru Jaroslava Vrchlického Noc na Karlštejně. Na Vinohradech působil jako umělecký šéf a režisér jen do roku 1928. Od roku 1928 z důvodu zhoršující se zrakové vady omezil soustavné divadelní působení a vracel se později již jen k pohostinským režiím.V roce 1934 byl přizván opět do Národního divadla k režii hry I. Vojnoviče Smrt matky Jugovičů, aby tuto hru (kterou kdysi jako první uvedl na česká pódia) znovu uvedl.
Také režisér Jiří Frejka jej v roce 1947 znovu pozval do Vinohradského divadla, aby zde ve svých 80 letech režíroval své významné inscenace z 20. let. On sám pak zde zopakoval v původní výpravě Josefa Čapka Langerovu hru Periferie, Šrámkův Měsíc nad řekou a Shakespearovu hru Troilus a Kressida. Hry byly úspěšně hodnoceny, Troilus a Kressida dokonce jako špičkové představení sezóny.Také do Národního divadla se vrátil ještě v sezóně 1947/1948, aby zde uvedl opět svoji Princeznu Pampelišku (celkem 33× na scéně Stavovského divadla, Tylova divadla a Národního divadla), kterou sám i režíroval.
1914 Josef Bohuslav Foerster: Debora, libreto J. Kvapil, režie V. Marek
1916 J. B. Foerster: Debora, libreto J. Kvapil, režie V. Marek
1918 J. B. Foerster: Debora, libreto J. Kvapil, režie R. Lanhaus
1918 Z.Krasinski: Nebožská komedie, překlad J. Kvapil, rež. Karel Hugo Hilar
1921 A. Jirásek: Emigrant, režie J. Kvapil (první Kvapilova režie v Divadle na Vinohradech)
1921 H. Ibsen: Hedda Gablerová, režie J. Kvapil
1921 W.Shakespeare: Troilus a Kressida, režie J. Kvapil (první uvedení této hry na českých jevištích, současně 29. Shakespearova hra nastudovaná J. Kvapilem)
1922 Fráňa Šrámek: Měsíc nad řekou, režie J. Kvapil
1922 Molière: Křehotinky, režie J. Kvapil
1922 Alois Jirásek: Lucerna, režie J. Kvapil
1922 Moliere: Lakomec, režie J. Kvapil
1922 O. Theer: Faeton, režie J. Kvapil
1922 W. Shakespeare: Othello, režie J. Kvapil
1922 J. Vrchlický: Midasovy uši, režie J. Kvapil
1922 J. Kvapil: Princezna Pampeliška, režie J. Wenig
1922 W. Shakespeare: Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete, režie J. Kvapil
1923 W. Shakespeare: Cymbelin, úprava a režie J. Kvapil
1923 W. Shakespeare: Sen noci svatojánské, režie J. Kvapil
1923 W. Shakespeare: Zimní pohádka, režie J. Kvapil
1923 I. Vojnovič: Maškaráda v podkroví, režie J. Kvapil
1924 Sofoklés: Elektra, režie J. Kvapil
1924 W. Shakespeare: Kupec benátský, režie J. Kvapil
1924 Josef Kajetán Tyl: Strakonický dudák, režie J. Kvapil
1924 J. Romains: Knock aneb Triumf mediciny, režie J. Kvapil, výprava J. Čapek j. h.
1924 E. Verhaeren: Spartská Helena, režie J. Kvapil
1925 František Langer: Periferie, režie J. Kvapil, výprava Josef Čapek j. h.
1925 W. Shakespeare: Macbeth, režie J. Kvapil
1926 Fráňa Šrámek: Ostrov veliké lásky, režie J. Kvapil
1926 William Shakespeare: Lásky lichá lest, režie J. Kvapil (první uvedení této hry na českých jevištích)
1926 Josef Kopta: Nejkrásnější boty na světě, režie J. Kvapil
1927 S. Lom: Kající Venuše, režie J. Kvapil
1927 František Langer: Grandhotel Nevada, režie J. Kvapil
1927 W. Shakespeare: Hamlet, režie J. Kvapil
1927 Henrik Ibsen: Hedda Gablerová, překlad J. Kvapil, režie K. Vávra
1927 William Shakespeare: Julius Caesar, režie J. Kvapil (poslední Kvapilova režie Shakespearovy hry v Divadle na Vinohradech)
1927 Jaroslav Vrchlický: Noc na Karlštějně, režie J. Kvapil
1927 Henrik Ibsen: Strašidla, překlad J. Kvapil, režie Bohuš Stejskal
1940 Josef Kajetán Tyl: Strakonický dudák aneb Hody divých žen, úprava J. Kvapil a G. Hart, režie Gabriel Hart
1947 František Langer: Periferie, režie J. Kvapil
Přestože byl Kvapil hlavně divadelní režisér, režíroval i tři filmy:
Ahasver (1915)
Zlatý klíček 1922
Prodaná nevěsta 1933
1925 Státní cena
1946 titul PhDr. h. c. (Karlova universita, Praha)
1946 titul národní umělec
1998 Řád T. G. Masaryka II. třídy, in memoriam
„Vzpomněl jsem si na Jaroslava Kvapila, který říkával: ‚Dobrá herečka je jako víno. Čím starší, tím lepší.‘ “
„Jaroslav Kvapil, náš Jaroslav Kvapil! Vidím ho – jako v dálce – na přelomu století. Štíhlý, vysoký mladý muž ušlechtilé tváře, obdařený zvláštním osobním kouzlem. Poprvé jsem ho viděla tehdy v Poděbradech, kde měl jakousi literární přednášku – pro mne památnou. Týž den totiž byl přítomen na večeru, kde vystupovala mladá dívka ve staré aktovce ve vděčném sólovém výstupu. Jaroslav Kvapil projevil zájem o mladý talent – a tak šťastně rozhodl o mém poslání“
„Kvapil mi imponoval svou vzdělaností, cílevědomostí, zkušenostmi i logikou. Měl Shakespeara v malíčku, a přesto se na každou zkoušku pečlivě připravoval a věděl si proto rady s každým detailem.“
„Někdy na jaře roku 1935 jsem se setkal s Jaroslavem Kvapilem, tím slavným režisérem, dramatikem a básníkem. A velice pěkně jsme si spolu povyprávěli a navzájem si porozuměli. Nemusím zdůrazňovat, jaký to byl pro mne hluboký zážitek.“
„Nevím, jak vyjádřit, co to pro mne znamenalo! Jaroslav Kvapil se na pár chvil vrátil na místa své staré slávy a přišel mezi své, mezi nás. Krásný vysoký starý pán, moudrost a ušlechtilost sama. Bylo mu tehdy, v květnu 1948, osmdesát let. Když se postavil poprvé na jeviště, měli někteří z nás v očích slzy. Kvapil byl přece muž, který jako režisér položil základy modernímu českému divadlu, básník a dramatik, vlastenec.“
„Kvapil už špatně viděl. Když se díval na scénu, přikládal si k oku jakousi lžičku s dírkou uprostřed. Ale slyšel i nejjemnější odstín hlasu, rozpoznal každou zámlku, a taktně dovedl vytknout sebemenší nedoznění svého verše. V pauzách kouzelně vyprávěl. Člověk by měl dojem, že hovoří s někým, kdo se vrátil z jiného světa, aby dnešním lidem vysvětlil, jak to či ono bylo. Gentleman každým coulem, šlechtic mezi divadelníky. Byla to krásná práce, nemohu na ni zapomenout!“
„Problém přestaveb, dvojitého prostoru shakespearovské scény, nálady, věrnosti autorově textu, to vše poutalo Kvapilovu pozornost především. Byl to velký pokrok proti době, kdy režisér víceméně odpovídal jen za to, že herci umějí text a vědí, kudy přijít a kudy odejít. Všichni jsme si ho vážili a měli jsme ho rádi i pro jeho lidskou noblesu.“
„Provedení patnácti Shakespearových her v jednom měsíci, a to uprostřed války, byl jistě obdivuhodný počin malého národa, který se tak manifestačně přihlásil k vrcholům nadčasové světové kultury. Některá představení byla krásná, jiná méně zdařilá, jako celek však byl cyklus velkým úspěchem českého divadla, především Kvapilova a Vojanova umění.“
„Nového uměleckého šéfa jsme dostali až po prázdninách. A byl to – Jaroslav Kvapil! Všem dobře známý básník, dramatik a především režisér. Po prudkém, dravém Hilarovi, který nepřestával hledat pořád něco nového a kolem něhož to neustále vřelo a kolotalo, přichází k nám tedy tichý, jemně kultivovaný, lyrický Kvapil, málem už klasik. Měl za sebou slavnou éru v předválečném Národním, kde – jak praví historici – položil základy české moderní divadelní režie a kde jeho prvními herci byli ti dva nezapomenutelní, Eduard Vojan a Hana Kvapilová. Po válce z divadla odešel, úřadoval na ministerstvu školství a národní osvěty, a teď se vrátil nazpět k divadlu. Všecky to překvapilo, nejvíc možná Hilara.“
„Z třicítky her, které u nás Kvapil za sedm let nastudoval, dobrá polovina byla dramata, která už před válkou uvedl v Národním. Ale to vůbec neznamená, že by se jako režisér opakoval. Ostatně už nová doba a jiní herci vyžadovali trochu jiný přístup i ke klasikům. Řekl bych, že u nás své režisérské dílo krásně dovršil. Nechtěl se dát zastínit mladším Hilarem v Národním. Ono to tenkrát bylo takové umělecké soutěžení mezi Národním a Vinohradským, mezi Hilarem a Kvapilem. I divadelníci se rozdělovali na hilarovce a kvapilovce, někdy to zacházelo až moc daleko.“
„Zvlášť Aloise Jiráska měl Kvapil upřímně rád a moc si ho vážil. Jirásek k nám chodíval také na zkoušky svých her, sledoval je tiše a skromně někde v koutku potemnělého hlediště. Kvapil mu vždycky projevoval nejhlubší úctu.“
„U Kvapila nikdy nezatlačoval režisér autora. Mluvilo-li se i o režisérovi, bylo to a mělo to být jen něco navíc. V podstatě byl Kvapil režisér realistický a výstřelky exprese odmítal, jalových efektů neužíval. Divadlo nemělo být jen podívanou pro oči, šlo o velkou myšlenku. Ctižádostivost Hilarovu Kvapil neměl. Dalo by se říci, že měl zásadu: autor v hercích na jeviště, režisér za kulisy!„
„Kdo ho takového znal, živého, činného tu i onde, pevného, svého, toho srdce pobolívalo, když pro pokročilou chorobu oční projevoval už později tu a tam nejistotu, zda je všecko v pořádku, když nás bral za ruku a neklidně se dotazoval, zda je to či ono dobře osvětleno, on, který byl mistrem v osvětlování. Pozoroval jsem ho někdy a myslíval jsem si s trpkou láskou, že by režíroval z posuvného křesla, kdyby nemohl chodit. Tak silná byla jeho láska k divadlu.“
„Povolal Jaroslava Kvapila, který svými impresionistickými Shakespeary tvořil výrazný protipól hilarovskému expresionismu v Národním divadle.“
„Zažil jsem zatím na Shakespeara tři režiséry: Kvapila, snad nejlepšího, Salzera a Dudka“
„17. prosince 1947 byla premiéra Langrovy Periferie. Představení režíroval Jaroslav Kvapil … Kvapilova režie se vyznačovala jeho básnivostí, byla jemná, taktní, vyžadovala ovšem dokonalou reprodukci role. Kvapil byl takový nádherný romantik starých zašlých časů, ovšem stále moderní … Kvapil byl specialista na svícení. Vytvářel nádherně barevné světelné imprese.“
„Jiří Frejka pozval Kvapila k pohostinné režii další Shakespearovy hry Troilus a Cressida, ve které mi Mistr svěřil roli kuplíře Pandara, kterého kdysi hrával Bohuš Zakopal a počítal ji právem k parádním rolím. Jaroslav Kvapil inscenoval tuto hru před více než dvaceti pěti lety a měl s ní tedy své zkušenosti. Pandarus je role velice krásná. Byl jsem s ní spokojen a Kvapil, jak mi později prozradil, také. Pracovat s ním – to byl skutečně nesmírně nádherný zážitek. Měl totiž promyšleno všechno do nejmenších detailů a třebaže, jak jsem říkal, velice špatně viděl, neušel mu kmit světla ani falešné nasvícení scény, ba ani to, že reflektor stál o půl metru dál, než ho chtěl mít. Představení bylo divadelním svátkem.“
„Byl jsem příchodem Kvapilovým nadšen. Řekl jsem už, jak jsem si ho vážil, ale to by bylo příliš suché a chudé vyjádření toho, co jsem k němu cítil. V jeho osobě se mi přibližovalo cosi velkého, krásného, vznešeného. Byl pro mne básníkem, režisérem, dramatikem, politikem, vlastencem i revolucionářem, především však báječným člověkem.“
„Kvapil miloval Jiráska, ale přímo zbožňoval Shakespeara. Byl vždy svátečně, skoro slavnostně naladěn, když jej režíroval. Tehdy se stávala režie pro něho obřadem. Nenadělal mnoho řečí a rovnou aranžoval. Sám neherec, nerad předehrával, ale vždy našel způsob, jak vyjádřit, co od herce požaduje. Na text, na výslovnost byl až kantorsky přísný. Režíroval zpaměti a zpaměti také znal všechny hry. Sám si je básnicky upravoval, modernizoval Sládkovy překlady. Jeho režie se vyznačovala krásnou výtvarnou kompozicí a rytmem.“
„Při Shakespearovi Kvapil mládl, chodil za scénou, jako by se vznášel. Jednou mi řekl: " Já raději herce poslouchám, než vidím, dívám se ušima a je to rozhodně přesnější."“
„Režisér Jaroslav Kvapil byl jemný a uhlazený člověk, kterého jsme měli všichni rádi. Jeho dramaturgická úprava všech Shakespearových her, jež postupně uváděl na scénu, byla jedinečná, a to ať v Národním divadle, tak i u nás na Vinohradech. Sám si je všechny režíroval.“
„Inscenace Troila a Kressidy přinesla v první řadě velký úspěch Jaroslavu Kvapilovi. Premiéra Troila a Kressidy byla považována za ‚slavný den Vinohrad.‘ “
„Kvapilův přínos pro české divadlo v letech dvacátých netkvěl však už konec konců ve vlastních inscenacích, v nichž v zásadě na vysoké úrovni zužitkovával své mladé výboje, ale v tom, co jako režisér vkládal do herců mladé generace. Pro budoucnost českého divadla bylo důležité, že téměř všechny výrazné herecké osobnosti této generace se mohly ve dvacátých letech rozvíjet pod jeho vlivem. Kvapil totiž těmto umělcům zprostředkovával veliké dědictví herců – analytiků člověka z rozhraní století.“
„Nechtěl být režisérem, vystupujícím okázale nad autora a soubor. Přál si ’úplně zmizet v kolektivu’ a sloužit pokorně autorovi a hercům. Aby i formálně manifestoval svůj nesouhlas s ’despotickým’ pojetím režisérské práce, dokonce se v polovině dvacátých let rozhodl neuvádět své jméno pod svými inscenacemi.“
„Ve vinohradském divadle nevytvářel Kvapil už představení, která by hledala nové cesty, ale pouze na vysoké úrovni dovršoval své výboje z prvních dvou desetiletí století. Velký režisér však nicméně i zde znovu velmi pronikavě zasáhl do vývoje českého divadelnictví, protože mladé herecké generaci zprostředkoval odkaz analytické realistické školy.“
Padající hvězdy, Praha : vlastní náklad, 1889
Růžový keř, Praha : Bursík a Kohout, 1890 – básně z let 1888–1890
Básníkův deník, Praha : F. Šimáček, 1890
Tichá láska, Praha : Jaroslav Pospíšil, 1891
Liber aureus, Praha : F. Šimáček, 1894 – básně z let 1890–1893
Oddanost, Praha : vlastní náklad, 1896 – básně z let 1891–1895
Trosky chrámu, Praha : J. Otto, 1899 – básně a prózy z let 1888–1899
Andante : kniha smutku a vítězství, Praha : Hejda a Tuček, 1904 – básně z let 1901–1903Řada jeho básní byla zhudebněna, například: Josef Bohuslav Foerster: Česká píseň, Jindřich Jindřich: Písně.
Debora, libreto k opeře Josefa Bohuslava Foerstera podle divadelní hry Salomona Hermanna Mosenthala, Praha : Fr. A. Urbánek, 1892
Přítmí : dramatická scéna veršem, proverb, Praha : Jaroslav Pospíšil, 1895
Selská bouře, libreto k opeře Ludvíka Lošťáka podle divadelní hry Jan Výrava od Františka Adolfa Šuberta, Praha : Alois Wiesner, 1896 nebo 1897
Perdita, libreto k opeře Josefa Nešvery podle divadelní hry Williama Shakespeara Zimní pohádka, Praha : Fr.A. Urbánek, 1896 (napsáno 1888)
Bludička : drama o čtyřech dějstvích, Praha : F. Topič, 1896
Princezna Pampeliška, Praha : F. Šimáček, 1897
Rusalka, libreto k opeře Antonína Dvořáka, Praha : F. Topič, 1901
Oblaka, Praha : Máj, 1903
Sirotek : národní pohádka, Praha : Edvard Leschinger, 1906
Úvahy o režii : Studie a články, Praha : Divadelní ústav, 1972Některá jeho díla se stala podkladem filmových scénářů, např. Oblaka natočil režisér Svatopluk Innemann v roce 1933 pod názvem Skřivánčí píseň
Bjørnstjerne Bjørnson: Nad naši sílu, Praha : Jan Otto, 1900
Ludwig Fulda: Talisman, Praha : F. Šimáček, 1894
William Schwenk Gilbert: Pokračování, Praha : F. Šimáček, 1900
Henrik Ibsen: Paní z námoří (Fruen fra havet), Praha : J. Otto, 1906
Henrik Ibsen: Strašidla (Gengangere), Praha : J. Otto, 1909
Henrik Ibsen: Opory společnosti (Samfundets støtter), Praha : J. Otto, 1911
Karl Schönherr: Domov a víra, Praha : Jos. R. Vilímek, 1911
O čem vím : sto kapitol o lidech a dějích z mého života, Praha : Orbis, 1932
Jaroslav Kvapil : výběrová personální bibliografie, sestavily Jitka Neužilová, Mirka Dvorová, Plzeň : Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje, 2008
Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce : Divadlo a společnost 1945–1955, Praha : Academia, 2007, str. 20, 36, 108, 126, 145, 159, 187, 242, 280, 414, 484, ISBN 978-80-200-1502-0
Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907–2007 : Vinohradský ansámbl, Praha : Divadlo na Vinohradech, 2007, str. 11, 17, 22, 27, 31–3, 35, 38, 40–1, 43, 53, 61, 73, 75, 105, 107, 131, 162–3, 165, 167–73, 177–80, ISBN 978-80-239-9604-3
Jiří Žák a kol.: Divadlo na Vinohradech 1907 – 2007 – Vinohradský příběh, Praha : Divadlo na Vinohradech, 2007, str. 16, 20, 148–51, 153–7, 159, 163–4, 172, 178–9, 183, 186, 204–5, ISBN 978-80-239-9603-6
Petr Hořec: Sebrané spisy II. (Jaroslav Marvan: Nejen o sobě; Bez nápovědy; Smích mezi reflektory), vyd.Adonai, 2002, str. 146–7, ISBN 80-86500-74-8
František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 38, 49, 95, 155, 161, 168–9, 176, 183, 186–190, 192, 195, 197, 202, 205, 208–9, 216, 219–221, 224–6, 229, 230, 232–5, 241, 244–7, 259, 265, 284–5, 287–8, 335, ISBN 80-200-0782-2
B. Spisarová, V. Vydra: Vaše Dana Medřická, KVARTA, Praha, 1995, str. 20, 30
Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 85, 125, 128–9, 132, 135, 138, 164–5, 170, 184, ISBN 80-207-0485-X
Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 11, 46, 62–4, 66, 73–5, 121–2, 126–7, 157, 313
Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 265–6, 581
B.Bezouška, V.Pivcová, J.Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 56, 81, 91–2, 138, 142, 149, 249, 254–5, 351, 359
Vladimír Hlavatý: Monolog herce z Vinohrad, Melantrich, Praha, 1984, str. 85, 92, 98, 116, 121, 154, 180
Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 13, 18, 20, 22, 29, 34, 47, 54–9, 62–3, 65–7, 71, 75, 107, 112, 117, 120, 122, 124, 126–9, 132–3, 136–7, 139, 140, 145, 150–1, 154, 157, 165, 171, 178, 188, 254, 369, 382, 422, 443, 542–3, 554, 588–9, 597, 603, 642, 647
František Černý : Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 14, 28, 35, 47, 59, 66–75, 78–81, 86, 89–90, 94, 97–8, 106, 109, 118–9, 122, 141–2, 178, 194, 219, 227, 329
František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 56, 101, 115, 183, 194–5, 203–4, 216, 231, 233–5, 237–8, 240–1, 259, 275–8, 311, 330, 338, 349
Jiří Mucha: Alfons Mucha, Mladá fronta, Praha, 1982, str. 406–7
Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 31, 99, 114, 117, 124, 154, 271, 294, 302
Karel Höger: Z hercova zápisníku, Melantrich, Praha, 1979, str. 127, 353, 361, 372, 375, 423
František Černý : Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 97, 99–102, 107–8, 110, 112–3, 116, 120–1, 128, 136–7, 144, 150, 153, 168, 183, 218–9, 221, 233, 236, 238, 241, 287, 291
Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977, str. 19, 74, 117, 210
Jaroslav Průcha: Má cesta k divadlu, vyd. Divadelní ústav, Praha, 1977, str. 42, 87, 137, 156, 200, 256
Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 10, 32, 34, 44, 50, 52, 55, 57–61, 63–4, 66, 86–7, 95, 100, 127, 148, 162, 172, 193
V. V. Štech: V zamlženém zrcadle, Československý spisovatel, Praha, 1969, str. 25, 62, 104, 146, 228
Zdeněk Štěpánek: Herec, Mladá fronta, Praha, 1964, str. 100–103, 106, 120–1, 126, 135, 139–141, 143–152, 155, 157–8, 208, 294
Jaroslav Vojta: Cesta k Národnímu divadlu, Melantrich, Praha, 1958, str. 123, 146
V. Müller a kol.: Padesát let Městských divadel pražských 1907–1957, vyd. Ústřední národní výbor hl. m. Prahy, Praha, 1958, str. 11–4, 23, 44–6, 48–9, 58–60, 77, 79, 100–5, 110, 130–164
Miroslav Kouřil: O malém jevišti, Praha, Orbis, 1953, str. 325-6
Jindřich Vodák: Tři herecké podobizny, Melantrich, Praha, 1953, str. 36, 46, 49, 55, 69, 80, 84, 90, 93, 127, 135, 143, 162, 169, 172, 175–7, 179, 181–3
Dr. Václav Tomsa: Divadlo Jaroslava Kvapila: , Praha, 1948 – souborné vydání Kvapilova dramatického díla
Jindřich Vodák: Několik dodatečných slov o Jaroslavu Kvapilovi, in Divadelní zápisník, ročník I., 1945–1946, Praha, vyd. Sdružení pro divadelní tvorbu v Umělecké besedě, str. 218–222
František Götz, Frank Tetauer: České umění dramatické, Část I. – činohra, Šolc a Šimáček, Praha, 1941, str. 225–9
Bedřich Jahn: Pět let ředitelem Městských divadel pražských, Melantrich, Praha, 1940, str. 14, 16, 24, 40
Joža Götzová: Profily českých herců, vyd. S. V. U. Mánes v Praze, nedat. (kolem roku 1931), str. 16, 18, 21
Miroslav Rutte: Soupis režií Jaroslava Kvapila, In: Miroslav Rutte, Josef Kodíček: Nové české divadlo 1928–1929, vyd. Dr. Ot. Štorch-Marien, Aventinum, Praha, 1929, str. 118–122
Alois Charvát: Ze staré Prahy (Divadelní a jiné vzpomínky), nakl. L. Mazáč, Praha, 1926, str. 171
Městské divadlo na Král. Vinohradech: Ročenka "Kruhu solistů" 1924, Praha, vyd. Městské divadlo na Král. Vinohradech, 1923, str. 86, 87, 140
Autor Jaroslav Kvapil ve Wikizdrojích
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jaroslav Kvapil
Jaroslav Kvapil v Lexikonu české literatury v Digitální knihovně Akademie věd ČR
Jaroslav Kvapil v databázi Archivu Národního divadla – životopis, seznam režií, fotografie
Jaroslav Kvapil na Kinoboxu.cz |
<<<HUMAN>>>: H0m?
<<<ASSISTANT>>>: H0m je velikost modelové železnice pro modely úzkorozchodné železnice. Skutečnou předlohou je rozchod kolem 1000 mm.
Modelová velikost H0m (čte se há nula em) má stejné měřítko 1:87 jako velikost H0. Rozchod kolejí je stejný jako u velikosti TT 12 mm. Ostatní rozměry stanovují modelářské normy NEM a případně klubové podmínky například FREMO. Označení H0m odkazuje na předlohu, kterou jsou nejčastěji dráhy dráhy o rozchodu 1000 mm neboli metr. Čeští modeláři mohou nalézt skutečnou předlohu s tímto rozchodem pouze v některých tramvajových provozech nebo ojedinělých průmyslových drahách, v obou případech jsou některé zrušeny.ž Lépe se předloha hledá v zahraničí. Na Slovensku je síť Tatranských elektrických železnic (TEŽ) a navazující ozubnicová železnice Štrba - Štrbské Pleso. Ve Švýcarsku je mnoho horských železnic s tímto rozchodem. Mezi modeláři jsou oblíbeny i fiktivní náměty.
V ČR je obvyklejší modelová velikost H0e, která má rozchod jako velikost N 9 mm. Předlohou této velikosti jsou úzkorozchodné dráhy o rozchodu kolem sedmi set milimetrů (760 mm, 750 mm,).
Modelová vozidla (většinou německá nebo rakouská) a koleje ve velikosti H0m se dají na českém trhu sehnat stejně dobře jako vozidla a koleje ve velikosti H0e. |
<<<HUMAN>>>: FA Cup 1926/1927?
<<<ASSISTANT>>>: Padesátý druhý ročník FA Cupu (anglického poháru) se konal od 4. září 1926 do 23. dubna 1927 za účastí již nově 121 klubů.
Trofej získal poprvé v klubové historii Cardiff City FC, který ve finále porazil Arsenal FC 1:0.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku 1926–27 FA Cup na anglické Wikipedii.
rsssf.com
Football League Cup
Community Shield
Football League First Division
Premier League |
<<<HUMAN>>>: Meteor (pořad)?
<<<ASSISTANT>>>: Meteor je populárně-vědecký magazín Českého rozhlasu, určený posluchačům od dvanácti let věku. Vysílá se pravidelně od roku 1963. Premiéra je vysílána každou sobotu v 8.05 hodin na stanici Český rozhlas Dvojka (dříve stanice Praha). Do zrušení stanice Český rozhlas Leonardo (k 28. 2. 2013) se pořad reprízoval rovněž tam. Autorem a dramaturgem pořadu je od ledna 2014 Petr Sobotka, který jej moderuje spolu s Kateřinou Březinovou. Hlavními zájmy pořadu jsou příroda, vesmír, technika a vztah člověka k nim. Pořad informuje o čerstvých vědeckých objevech v přírodních vědách.
Myšlenka připravit nový populárně naučný pořad, který by navazoval na dřívější týdeník Stop magazín a který by informoval srozumitelnou formou o zajímavostech a novinkách z oblasti exaktních věd, techniky, ekologie i přírody, vzešla původně již na konci roku 1961 (a později na redakční poradě v klubu Svazu novinářů na Vinohradské třídě v únoru roku 1962) z podnětu Josefa Kleibla, vedoucího Redakce vědy a techniky pro mládež HRDM. (Josef Kleibl je jeho zakladatelem a dlouholetým autorem). U kolébky pořadu stál kromě něho také redaktor a „lovec zvuků“ Oldřich Unger a režisér a publicista Karel Pech.
Úvodní pořad Meteoru odvysílala stanice Praha ve svém odpoledním programu v rámci nového školního roku (po téměř dvouleté programové přípravě) v pátek 27. září 1963 z fonotéčního pásu číslo 7282, který měl stopáž (délku) 21:42 minut. První díl autorsky připravil Oldřich Unger, který se zároveň ujal průvodního slova i režie. Inaugurační pořad se celý monotematicky věnoval speleologii. Nesl název „Horolezci v podzemí – Reportáž o zvláštnostech Chýnovské jeskyně v jižních Čechách“.
Vedení a přípravu Meteoru mělo na starost několik rozhlasových tvůrců. V letech 1963–1972 byl jeho redaktorem Oldřich Unger. V období 1972–1992 jej připravoval Josef Kleibl, který zasvětil tomuto pořadu celých 29 let ze svého rozhlasového profesního života. V šedesátých až osmdesátých letech se na programu Meteoru spolupodílel Bohumil Kolář, který vynikl zejména při přípravě pásem a medailonků ze života proslulých i méně známých vědců a objevitelů. V letech 1992–2006 převzal vedení Ivo Budil. Krátce vedla Meteor také redaktorka a publicistka Jindra Jarošová (2006–2008). Od roku 2008 převzal žezlo odpovědného redaktora zkušený dokumentarista Marek Janáč. Od ledna 2014 se autorsky ujal Meteoru novinář, popularizátor vědy a astronom Petr Sobotka, který jej připravuje doposud. Dlouholetou průvodkyní Meteoru byla mezi lety 1963–1999 herečka Dagmar Sedláčková (1927–2004), kterou moderátorsky doprovázel Oldřich Unger nebo Josef Kleibl či Bohumil Kolář. Na její práci navazuje od roku 2008 herečka, dabingová režisérka a moderátorka Kateřina Březinová.
K režisérům pořadu patřili mimo jiné Ladislav Rybišar, Karel Weinlich, Jiřina Martínková, Jan Berger, Věra Kovaříčková či Ludvík Mühlstein. V posledních letech se na režii podíleli především Vladimír Gromov, Jaroslav Kodeš a Yvona Žertová.
K odborným spolupracovníkům pořadu patřili nebo patří například astronom Jiří Grygar, biolog Jaroslav Petr, fyzioložka a biochemička Helena Illnerová, neuropatolog František Koukolík, biochemik Václav Pačes, chemik Vladimír Karpenko a imunoložka Blanka Říhová. Také neurofyziolog František Vyskočil, ornitolog Jan Hanzák a zoolog Ladislav Halík, který byl dlouholetým poradcem pořadu a navrhl i strukturu zvukového archivu Meteoru. Dále geolog Petr Jakeš, geofyzik Jiří Mrázek, popularizátor kosmonautiky a novinář Karel Pacner, cestovatel Miloslav Stingl, zoolog a etolog Zdeněk Veselovský a mnozí další. V minulosti se u mikrofonu vystřídali například významný český botanik Ctibor Blattný, historik umění Václav Vilém Štech, popularizátor kosmonautiky Antonín Vítek, Otto Wichterle či Vojtěch Zamarovský a další osobnosti: Karel Šiktanc, básník, textař a scenárista, nositel Ceny Jaroslava Seiferta (1989), Státní ceny za literaturu (1999), Ceny Magnesia Litera (2004), nositele medaile Za zásluhy (2010), který přispíval do Meteoru (pod pseudonymem), dále Miluše Tikalová, Miloň Čepelka (rovněž pod pseudonymem), Michal Novotný, Miroslav Bobek, Milan Bauman a další.
Struktura pořadu, stopáž a vysílací časy se v celé jeho historii i současnosti několikrát změnily. Meteor nesl původně podtitul „Týdeník vědy a techniky pro mládež“. Prvních pět let se vysílal každý pátek odpoledne od 14:30 do 15:00. Od 14. září 1968 byla přesunuta jeho frekvence na sobotní jitro od 9:15-10:00 opět na vlnách stanice Praha. Byla také prodloužena jeho stopáž z třiceti minut na tři čtvrtě hodiny. Drobná úprava byla provedena i v podtitulu. Z „Týdeníku vědy a techniky pro mládež“ se stává „Populárně vědecký magazín pro mládež“. Konečně od 4. září 1971 je uváděn vždy v sobotu ráno od 8:00-8:55 na stanici Praha (dnes Dvojka Českého rozhlasu).
V rámci Meteoru bylo odvysíláno také několik programových řad, které inicioval Josef Kleibl.
Pravděpodobně mezi nejznámější patřila jarní řada „Hlas pro tento den“, která seznamovala posluchače s hlasovými projevy ptactva. Pořad byl uváděn v období od 21. března 1968 do 21. června téhož roku. Jako podklad pro tuto rubriku sloužil archiv hlasů a zvuků přírody, jehož základ tvořil velkorysý dar téměř pěti set nahrávek zpěvů ptáků, které Československý rozhlas obdržel od redakce Natural History Unit rádia BBC v Bristolu. Na oplátku byla na Britské ostrovy zaslána kolekce 30 nahrávek našeho ptactva, kterou zaznamenal na švýcarský magnetofon značky Nagra redaktor Oldřich Unger. Díky vstřícnosti Nicolase Crockera, ředitele BBC v Bristolu, byla zahájena také obdobná spolupráce se švédským rádiem Sveriges Radio ve Stockholmu, který zastupoval Sture Palmer. Redakce Meteoru následně obdržela zajímavou kolekci hlasů severské avifauny. Slibná kooperace s oběma rozhlasovými institucemi však skončila v době normalizace, kdy byla prohlášena za škodlivou a nežádoucí. (Dodejme, že při vytváření zvukového archivu Meteoru byly získány některé nahrávky také z Maďarska a z Polska.)
Pořad Hlas pro tento den si získal velkou oblibu. Na festivalu Rozhlasová žatva v roce 1968 získal 1. cenu, která mu umožnila pokračovat v roce 1969. Projekt pokračoval až ve druhé polovině 90. let.Zvukový archiv posloužil také pro vysílání desetidílné hitparády ptačích hlasů „Šest na bidýlku“, kterou připravovali Zdeněk Svěrák a Miloň Čepelka v letech 1969–1970. Oba v roli fiktivního odborníka a redaktora komentovali nahrávky zpěvu domácích zvířat.
Mezi další programové řady ještě uveďme prázdninová vydání „Meteor na stezce dobrodružství“, v jehož rámci byly odvysílány autorské seriály „Dobré slovo z hlíny“ s prof. dr. Blahoslavem Hruškou o nejstarších příbězích ze sumerských hliněných tabulek. Dále „Moudrost starých Řeků“ se spisovatelem Vojtěchem Zamarovským a dvacetidílný seriál „Táborový oheň Meteoru“. V šedesátých letech Meteor také vyhlašoval výsledky středoškolské studentské soutěže „Natura semper viva“. V rubrice „První kroky“ byly zveřejňovány mimořádně zdařilé závěrečné vysokoškolské práce.
Meteor se rovněž aktivně podílel na propagaci ekologického hnutí Brontosaurus. Pro popularizaci vědeckých témat byla kromě reportáží, besed a rozhovorů s vědeckými pracovníky často používána také pásma a medailonky významných vědců a objevitelů. V osmdesátých letech získaly velkou popularitu „Portréty ze staré galerie“ (1982–1989), v jejichž rámci byla odvysílána pásma a medailonky vynikajících přírodovědců minulosti.
Meteor bývá ve své závěrečné části pravidelně doplněn o tzv. „koncové četby“ nebo dramatizace. Tvůrci popularizačního magazínu většinou vybírali z různých vědecko-fantastických povídek z pera známých autorů scifi literatury. Za všechny jmenujme alespoň Isaaca Asimova, Anatolije Dněprova, Konrada Fialkowského, Raye Bradburyho a další.
Spisovatel Rudolf Čechura napsal pro Meteor sérii kriminálních případů s legendárním detektivem Sherlockem Holmesem, jehož ztvárnil herec Svatopluk Beneš. Častokrát se také listovalo ve vybraných kapitolách dobrodružných knih, populárně - naučné literatury či literatury faktu. Do rozhlasové podoby byly upraveny práce např. Thora Heyerdahla, Jacques-Yves Cousteau, Jamese Olivera Curwooda, Franka Dufresnea, Wolfa Buriana, A. Fiedlera, G. Schallera či Rafaela Moralese.
Úspěch Meteoru vždy stavěl na kvalitních tvůrcích a celkové pestrosti a šíři témat. Řečeno slovy nestora rozhlasových universit a vzdělávacích pořadů Josefa Branžovského: „Meteor… zůstal i v éře normalizace nejúspěšnějším a nejnápaditějším vzdělávacím pořadem, který se nepominutelně vtiskl do povědomí nejen mládeže, ale i dospělých.“Mikrofony tohoto popularizačního seriálu se také účastnily investigativního paleontologického putování po stopách dinosaurů na našem území či výzkumu ostatků hvězdáře Tychona Brahe. V roce 2014 se Meteor, který už vedl Petr Sobotka, podílel na akci sčítání bílých čápů pro Českou společnost ornitologickou. Spolupracoval také s Přírodovědeckou fakultou Univerzity Karlovy na sběru hlemýždě zahradního. V poslední době pomáhal monitorovat výskyt plcha velkého společně s Univerzitou Palackého v Olomouci. Velký úspěch u posluchačů zaznamenalo také první živé vysílání Meteoru v Plzni dne 2. května 2015.
Vzpomenout je třeba i na fiktivní reportáže. Je to občasný seriál, popularizující jevy a události z míst, kam se člověk nikdy nemůže dostat. Formou reportáže zobrazuje děj tak, jako by se odehrával právě teď. Informace vycházejí ze současného stavu vědeckého poznání o daném tématu. Na první díl Vznik Měsíce (23. 1. 2010) navázaly Odkud ve vesmíru je voda ve vašem těle? (20. 2. 2010), První český dinosaurus (23. 4. 2011), Proč je dobré mít (i) pomalé spermie? (31. 12. 2011), Cesta fotonu z nitra Slunce (10. 3. 2012) a Víme, co se stane v pátek 13. 4. 2029 - výjimečný úkaz viditelný okem na obloze (12. 4. 2014).
Pořad v roce 1978 inspiroval básníka Jaroslava Seiferta zveřejněním nahrávek hlasové komunikace velryb keporkaků, natočených americkými biology Rogerem Paynem a Katherine Paynovou. Zážitek Seifert včlenil do básně Píseň velryb, vydané r. 1979 ve sbírce Deštník z Piccadilly.V roce 2009 byl v rámci natáčení reportáže Meteoru v Austrálii objeven unikátní meteorit Bunburra Rockhole. Na objevu se podílel astronom Pavel Spurný. Meteor o této skutečnosti informoval jako první na světě, tři měsíce před odborným článkem v časopisu Science.V květnu a červnu 2010 pořad zorganizoval soutěž Pojmenuj opici, v níž posluchači vybrali pro primáta Rungwecebus kipunji, objeveného v roce 2005 v jihozápadní Tanzanii, české jméno Paviánec kipunji. Šlo o první veřejnou soutěž tohoto druhu na světě.V Meteoru vznikl v roce 2011 populárně-naučný projekt „Stopování dinosaura“. Představil objev teprve druhé dinosauří stopy na území ČR – na chodníku Botanické zahrady v Praze-Troji. V rámci projektu vznikla první 3D populárně-naučná publikace v České republice.Koncem června 2011 Meteor jako první informoval o nálezu dalších dvou dinosauřích kostí z českého území. Šlo o starší nálezy z okolí Holubic u Kralup a Srnojed u Pardubic, uložené v depozitářích Národního muzea. Nový průzkum paleontologa Borise Ekrta, inspirovaný popularizační akcí „Stopování dinosaura“ odhalil, že jde o kosterní pozůstatky teplokrevných dinosaurů, kteří na našem území žili před 100 miliony let v případě první kosti a před 88,5 miliony let v případě druhé nalezené kosti.Dne 19. května 2012 Meteor jako první sdělovací prostředek na světě zveřejnil informaci o nalezení meteoritů z unikátního bolidu Benešov. Informaci doprovodil rok natáčenou reportáží z hledání meteoritů, které jsou prvními meteority s rodokmenem na světě, nalezenými 20 let po fotografickém
Dlouholetý přínos pořadu Meteor pro popularizaci vědy byl několikrát oceněn vědeckými a profesními spolky. Učená společnost České republiky předala v roce 2014 na svém jubilejním XX. valném shromáždění v pražském Karolinu všem vedoucím redaktorům pořadu Meteor čestná uznání za mimořádně úspěšnou a prospěšnou práci při popularizaci vědy, a to zejména mezi mládeží.
Josef Branžovský: "Tradice rozhlasových vzdělávacích pořadů". In: Rozhlasová práce, č. 2, ročník XVII, Praha 1993, str. 11.
Dokumentační zdroje Československého a Českého rozhlasu.
METEOR.rozhlas.cz – Stránky pořadu na webu Českého rozhlasu
Svět rozhlasu č. 30, str. 44, Tomáš Bělohlávek: Meteor má 50, ČRo 2013 |
<<<HUMAN>>>: Francisco Varallo?
<<<ASSISTANT>>>: Francisco Antonio "Pancho" Varallo (5. února 1910, La Plata – 30. srpna 2010, La Plata) byl argentinský fotbalista. Nastupoval povětšinou na postu středního útočníka. Měl přezdívku El Cañoncito (Malý kanón).
S argentinskou fotbalovou reprezentací získal stříbrnou medaili na historicky prvním mistrovství světa roku 1930. Vyhrál též mistrovství Jižní Ameriky roku 1937. Za argentinský národní tým odehrál celkem 16 utkání a vstřelil 7 gólů.V sezóně 1933 se stal nejlepším střelcem argentinské ligy. Celkem v ní nastřílel 180 branek v 209 zápasech. Čtyřikrát se stal mistrem Argentiny (1929, 1931, 1934, 1935), jednou s Gimnasia de La Plata, třikrát s CA Boca Juniors.
Roku 2010 získal jako „legenda fotbalu“ ocenění Golden Foot, čímž byl uveden do elitního klubu nejlepších fotbalistů historie.Dožil se sta let, zemřel jako poslední z účastníků prvního mistrovství světa.
Profil hráče na Transfermarkt.com (anglicky)
Profil hráče na National Football Teams.com (anglicky)
Portrét na stránkách FIFA Archivováno 3. 12. 2014 na Wayback Machine.
Nekrolog v deníku Guardian |
<<<HUMAN>>>: Emil Wolf?
<<<ASSISTANT>>>: Emil Wolf (30. července 1922 Praha – 2. června 2018) byl česko-americký fyzik. Věnoval se zejména fyzikální optice - difrakci, soudržnosti optických polí, spektroskopii částečně koherentního záření a teorii přímého rozptylu a inverzního rozptylu.
Narodil se v Praze. Po německé okupaci odešel do Itálie, posléze do Francie, a v roce 1940 do Spojeného království, kde pracoval pro československou vládu v exilu. Po válce zůstal v Británii a začal se věnovat fyzice. V roce 1948 ji vystudoval na univerzitě v Bristolu. Na univerzitě v Edinburghu ho vedl nositel Nobelovy ceny Max Born. Ten z něho učinil jednoho z nejoblíbenějších žáků a spolu také napsali Základy optiky, jednu ze standardních učebnic optiky běžně známou jako "Born a Wolf". Studia dokončoval na Manchesterské univerzitě. V roce 1959 odešel do Spojených států amerických, kde mu byla nabídnuta pozice na univerzitě v Rochesteru. Tam byl profesorem optické fyziky. Získal též americké občanství. V roce 1978 byl zvolen prezidentem Americké optické společnosti.
K jeho nejvýraznějším objevům patří tzv. Wolfův efekt. Stal se zakladatelem moderní teorie optické koherence, když dokázal, že pozorovatelnost interferenčních proužků souvisí nejen se spektrálními, ale také se statistickými vlastnostmi světla.Získal řadu ocenění v oboru (Max Born Award ad.), v roce 1991 ho ocenila Československá akademie věd, svou zlatou medailí. Od roku 1997 byl členem Učené společnosti ČR.
Časopis Vesmír v roce 2002 spočítal, že je třetím nejcitovanějším českým fyzikem. |
<<<HUMAN>>>: Káně páskovaná?
<<<ASSISTANT>>>: Káně páskovaná (Buteo lineatus) je středně velká káně hnízdící v lesích na východě Severní Ameriky, v Kalifornii a v Mexiku. Je částečně tažná. Dorůstá 43–61 cm, v rozpětí křídel měří 94–111 cm a váží 486–774 g. Svrchu je převážně hnědo-bílá, spodinu těla má oranžovou s bílými pruhy a končetiny žluté. Ocas má tmavý, s množstvím světlých, v letu dobře viditelných pruhů. Loví malé obratlovce, převážně savce, ale také ptáky, plazy a obojživelníky. Je monogamní a hnízdí na stromech, v jedné snůšce je pak 2–5 světlých, hnědě skvrnitých vajec, na kterých sedí zhruba 33 dnů.
Galerie káně páskovaná na Wikimedia Commons
Taxon Buteo lineatus ve Wikidruzích |
<<<HUMAN>>>: PIŽMO?
<<<ASSISTANT>>>: PIŽMO (zkratka z PIlíř Železničních MOstů) je systém ocelové ženijní příhradové rozebíratelné konstrukce, pomocí které lze tvořit různé svislé podpěrné konstrukce. Konstrukce byla původně navržená jako pilíř železničních mostů (zejména v kombinaci s vodorovnou nosnou konstrukcí systému ŽM 16), uplatnění však našla i na jiných místech, již původní předpis z roku 1964 uvádí možnost stavby podpěr silničních mostů, lešení, skruží, jeřábů a dalších pomocných konstrukcí.Konstrukci lze přizpůsobit různým návrhovým parametrům, jako jsou výška konstrukce, zatížení či únosnost základové půdy. Jednotlivé součásti lze vzájemně zaměňovat a prakticky libovolně kombinovat, most může být založen na roštech, případně na zvláštních nánožkách, ty mohou být uloženy na terénu či přímo na dně vodoteče.
Pilíř PIŽMO se skládá z těchto dílů:
hlavice – dvouvrstvý či vícevrstvý rošt z roštových nosníků; slouží k roznášení tlaků na jednotlivé sloupy dříku
roštové nosníky mají délky 2,0 m, 2,7 m, 4,0 m, 6,5 m
dřík – konstrukce ze sloupků a ztužidel – nosným prvkem jsou sloupky s osovou vzdáleností 2,0 m, tyto dříky jsou ztuženy vodorovným a příčným zavětrováním
sloupky mají různé délky – 0,4 m, 0,6 m, 1,0 m, 1,6 m a 3,2 m
ztužidla jsou následujících typů – čtvercové, lichoběžníkové, trojúhelníkové, přímé, příčné a vzpěra
pata – roznáší tlaky sloupů dříku do základu
nánožkaJednotlivé části jsou vzájemně propojeny šrouby M20 s maticemi (o délkách 61 a 88 mm), kromě nich jsou dále užívány stykové plechy a stykové příložky (na propojení roštových nosníků).
Konstrukce PIŽMO byla často využívána pro rychlou výstavbu mostních provizorií, mezi dlouho sloužící patřily např. pilíře Trojského tramvajového mostu v Praze.
V současnosti je nejčastěji používán právě pro potřeby výstavby – podpěra bednicích skruží, podpěra vysouvaných částí, provizorní podepření mostů se sníženou zatížitelností apod. (mnoho dílů je ve vlastnictví stavebních firem) a dále také v případě náhlé krizové situace (povodeň, zesílení mostu při vedení nadměrné přepravy).
Mostní pilíř PIŽMO. Praha: Ministerstvo dopravy: Velitelství železničního vojska, 1964. 204 s. S. 2–8; 24–25. Čj. 50 MD–VŽelV/1963.
ŽM 16
Ocelový most
Mostní provizorium
ŘSD – středisko mostních provizorií Archivováno 18. 2. 2019 na Wayback Machine.
Maňas, Pavel. Soušek, Radovan Stavba provizorních mostů ze soupravy MS
Vojenské rozhledy 4/2016 Mostní provizoria používaná na území ČR |
<<<HUMAN>>>: Mičio Kuši?
<<<ASSISTANT>>>: Mičio Kuši (japonsky: 久司 道夫, Kuši Mičio; 17. května 1926 Kokawa, prefektura Wakajama, Japonsko – 28. prosince 2014) byl japonský odborník na makrobiotiku, který pomohl její popularizaci v USA na počátku 50. let 20. století.
V mládí studoval mezinárodní právo a zajímal se o vytvoření celosvětového parlamentu pro uchování míru ve světě. Po svém setkání se slavným profesorem orientální medicíny a filosofie Jukikazuem Sakurazawou, na Západě známým jako George Ohsawa, zasvětil svůj život propagaci a výuce tradičního taoistického systému rovnováhy principů jin a jang. Na počátku padesátých let se přestěhoval do USA. Přednášel po celé Americe, západní Evropě i na Dálném východě.
Je autorem mnoha knih, například Akupunktura – staré a nové způsoby, Přírodní zemědělství, Původ a léčení nemocí, Kniha o makrobiotice – umění žít zdravě, šťastně a svobodně, Strava pro předcházení nádorům, Do-in – cvičení pro tělesný i duchovní rozvoj člověka a mnoho dalších.
Zemřel na rakovinu slinivky.
Michio Kushi na stránkách o makrobiotické stravě |
<<<HUMAN>>>: Karel Sedláček (novinář)?
<<<ASSISTANT>>>: Karel Sedláček (* 28. května 1941 Praha) je český rozhlasový hlasatel a redaktor, novinář, publicista a popularizátor vědy a techniky.
Od dětství byl fascinován rozhlasem jako specifickým mediálním prostředkem. Spolupracoval s vysíláním pro děti a později účinkoval v rozhlasovém hereckém sboru.
Byl členem významného amatérského divadelního souboru Máj v Praze, který byl několikrát vítězem celostátní přehlídky Jiráskův Hronov. V souboru absolvoval hereckou průpravu pod vedením zkušených pedagogů.
Po maturitě na Střední průmyslové škole strojnické nastoupil v roce 1959 na umístěnku jako konstruktér do Škodových závodů v Plzni, tehdy Závody V.I.Lenina v Plzni (ZVIL).
V roce 1960 vyhrál konkurs Čs.rozhlasu v Plzni a stal se nejmladším hlasatelem Československého rozhlasu. Současně se začal věnovat popularizaci vědy a techniky a dálkově vystudoval Fakultu sociálních věd a publicistiky UK v Praze.
Současně hrál v Divadle Alfa Plzeň a v několika divadlech malých forem.
V srpnu 1968 se aktivně se podílel na protiokupačním vysílání. Plzeňský rozhlas převzal roli koordinátora celostátního vysílání poté, co byla obsazena budova rozhlasu v Praze na Vinohradské třídě. Hlas Karla Sedláčka se stal známým a je dodnes spojován s touto událostí.
Sedláček nesouhlasil se začínajícím „normalizačním“ vysíláním, a proto z plzeňského rozhlasového studia odešel koncem roku 1968.
V další životní dráze byl tiskovým tajemníkem filmového festivalu Finále v Plzni, redaktorem večerníku Večerní Plzeň a v roce 1971 se stal nejprve redaktorem pro vědu a techniku a později zástupcem šéfredaktora deníku Svobodné slovo. Dne 21. listopadu 1989 promluvil jako první během demonstrace Občanského fóra na Václavském náměstí v Praze z balkonu paláce Hvězda, sídla nakladatelství Melantrich, jménem redakcí deníku Svobodné slovo, týdeníku Ahoj na sobotu, nakladatelství a vydavatelství Melantrich a Československé strany socialistické.
Po krátkém působení jako programový náměstek ředitele Československé televize (leden–únor 1990) se stal šéfredaktorem nakladatelství| Melantrich. Od roku 1991 byl redaktorem a hlasatelem Rádia Svobodná Evropa a to až do ukončení vysílání české redakce v roce 2002.
Externě spolupracoval s řadou českých a slovenských odborných časopisů – Technický týdeník, Technický magazín, MM Průmyslové spektrum, Automa, Elektro, Světlo, Security Magazín a rovněž s Českým rozhlasem.
Vědeckotechnická témata popularizoval v knihách Laser v mnoha podobách (Praha, 1982), Pod šifrou 2001 (Praha 1984), Atom skrývá naději (Praha 1987). Spoluautorem knihy je ing.Jan Tůma.
Historii unikátní rozhlasové stanice očima pa|mětníků i archivních dokumentů shrnul v knize Volá Svobodná Evropa (Praha 1993). Vzpomínky na konec komunistického režimu ve Svobodném slově a vydavatelství Melantrich obsahuje publikace Balkón, fenomén listopadu 1989 (Praha 2010 – spoluautor Milan Nevole).
Rozhlasové vysílání v prvních dnech okupace Československa v srpnu 1968 přibližuje v publikaci Vzpomínky na Plzeň – Čas lámání chleba a charakterů (Praha 2011).
V roce 2018 vydal soubor cestopisných reportáží a fejetonů Toulky s Karlem Amerikou.
Za svou dlouholetou redaktorskou činnost obdržel několik prestižních uznání. Například Cenu Československé akademie věd za popularizaci vědy z roku 1981 a v roce 1997 obsadil 1. místo v kategorii publicistiky soutěže ekonomických redaktorů O cenu guvernéra České národní banky.
Nedělní Newsroom ČT24, 15. 10. 2019 „Balkon revoluce“ patřil nakladatelství. Disidenty tam pustili novináři. Havel mě tahal za svetr, vzpomíná novinář. Na balkoně mezi jinými řečníky vystoupil také již zmíněný Karel Sedláček, kterého redakce vybrala, ...Rozhovor s novinářem Karlem Sedláčkem. Newsroom ČT24, 10.10.2019. Epizoda Newsroom ČT24: Balkon Melantrichu a Svobodné slovo v roce ´89. Jak pracovala redakce deníku Svobodné slovo během Sametové revoluce?David Hertl (redaktor ČRo Plus), Splněné sny nejmladšího hlasatele, Nalaďte si, Týdeník Rozhlas č. 34/2020, str. 8 – 9.21. srpna 2020, ČRo Plus, 20.05- 20.30 hod. (Archiv Plus) Hlasatel Karel Sedláček čekal ve studiu sovětské okupanty, nakonec nepřišli. Unikátní nahrávky uslyšíte poprvé od roku 1968.dvojka.rozhlas.cz. 17. 8. 2011 Karel Sedláček: V srpnu 1968 se lidé dokázali semknout ... Hostem středečního (17. srpna 2011) magazínu „Je jaká je“ po 9:05 hodině byl Karel Sedláček, redaktor dřívějšího Československého rozhlasu.20. 8. 2019 Udělat tlustou čáru za minulostí byla chyba. KSČ se měla zrušit, říká Karel Sedláček, hlasatel plzeňského rozhlasu v ... nikoli kvéry,“ vzpomíná na 21. srpen 1968 ...Plzeňský deník 22. 1. 2019 - Plzeň Karel Sedláček se toulal po USA - Na konci roku spatřil světlo světa knižní cestopis Toulky s Karlem Amerikou. Napsal ho Karel Sedláček (1941), novinář a publicista.Mladá fronta dnes, příloha Víkend, č. 33, 18. srpna 2018 str. 18-19 K tankům hrál Janáček.
Články autora: Karel Sedláček | Hospodářské noviny - byznys ...ihned.cz. Při letošním Světovém ekonomickém fóru v Davosu založili představitelé 13 světových firem Hydrogen Council. Podle některých novinářů to může být...29.11.2019.
Karel Sedláček v Československé bibliografické databázi
Sedláček, Karel, 1941- - Bibliography of theHistory of the ...biblio.hiu.cas.cz › authorities |
<<<HUMAN>>>: Alisa Klejbanovová?
<<<ASSISTANT>>>: Alisa Michajlovna Klejbanovová (rusky: Алиса Михайловна Клейбанова, * 15. července 1989 Moskva) je bývalá ruská profesionální tenistka. Ve svém kariéře získala na okruhu WTA dva turnaje ve dvouhře a pět ve čtyřhře. Na žebříčku WTA byla ve dvouhře nejvýše klasifikována v únoru 2011 na 20. místě a ve čtyřhře pak v únoru 2010 na 10. místě.
Z French Open 2011 se odhlásila pro nemoc. Nahradila ji krajanka Anastasija Pivovarovová jako šťastná poražená kvalifikantka. 14. července 2011 jí pak byl diagnostikován Hodgkinův lymfom ve druhém stadiu. Následně zahájila léčbu v Itálii.
Na žebříčku WTA pro dvouhru byla nejvýše postavená v únoru 2011 na 20. místě.
Svou profesionální dráhu zahájila již ve čtrnácti letech v roce 2003 a svůj vůbec první turnaj ITF ve španělské Molleruse, na který postoupila z kvalifikace, vyhrála.
Je juniorskou vítězkou Wimbledonu 2003 ve čtyřhře spolu se Saniou Mirzaovou. Stejný titul si zopakovala o tři roky později s ruskou partnerkou Anastazií Pavljučenkovovou. V roce 2005 vyhrála juniorku na US Open ve čtyřhře spolu s Češkou Nikolou Frankovou.
Mnozí odborníci přirovnávají její herní styl k modernímu typu hry Lindsay Davenportové.
Alisa Klejbanovová se zúčastnila 2 zápasů týmového Fed Cupu za tým Ruska s bilancí 2–1 ve dvouhře a 1–0 ve čtyřhře.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Alisa Kleybanova na anglické Wikipedii.
Alisa Klejbanovová na stránkách Ženské tenisové asociace (anglicky)
Alisa Klejbanovová na stránkách Mezinárodní tenisové federace (anglicky)
Alisa Klejbanovová na stránkách Billie Jean King Cupu (anglicky) |
<<<HUMAN>>>: Kanoistika na Letních olympijských hrách 2012?
<<<ASSISTANT>>>: Závody v kanoistice se na Letních olympijských hrách 2012 v Londýně uskutečnily ve dnech 29. července – 2. srpna 2012 na kanále Lee Valley White Water Centre (vodní slalom) a 6.–11. srpna 2012 na kanále Eton Lake (rychlostní kanoistika). Celkem 330 závodníků startovalo v 16 disciplínách (11 pro muže, 5 pro ženy).
Oproti předchozím olympijským hrám byly mužské sprinty C1 a K1 na 500 m nahrazeny závody na 200 m. Další změnou byla absence mužského závodu C2 na 500 m, místo něhož startovaly ženy v závodě K1 na 200 m.
Muži
Ženy
Muži
Ženy
Českou výpravu tvořilo 10 mužů a 1 žena:
Vodní slalomŠtěpánka Hilgertová – K1 (4. místo)
Vavřinec Hradilek – K1 (stříbro), C2 (9. místo)
Stanislav Ježek – C1 (5. místo), C2 (9. místo)
Ondřej Štěpánek – C2 (7. místo)
Jaroslav Volf – C2 (7. místo)Rychlostní kanoistikaJosef Dostál – K4 1000 m (bronz)
Filip Dvořák – C2 1000 m (5. místo)
Daniel Havel – K4 1000 m (bronz)
Jaroslav Radoň – C2 1000 m (5. místo)
Jan Štěrba – K4 1000 m (bronz)
Lukáš Trefil – K4 1000 m (bronz)
(anglicky) Oficiální stránky vodního slalomu na LOH 2012, london2012.com
(anglicky) Oficiální stránky rychlostní kanoistiky na LOH 2012, london2012.com |
<<<HUMAN>>>: Rudolf Dvořák (botanik)?
<<<ASSISTANT>>>: Rudolf Dvořák (9. dubna 1874 Třebíč – 10. listopadu 1945 Ostrava) byl učitel, botanik a archeolog. V některých zdrojích se udává narození v roce 1878, nicméně to zjevně není správně.
Rudolf Dvořák se narodil v Třebíči, kde také absolvoval tzv. nižší gymnázium. V roce 1893 absolvoval učitelský institut v Brně.
Po ukončení studia nejdříve učil na venkovských školách na Třebíčsku (působil na obecné škole na Nových Dvorech v Třebíči, od roku 1924 na měšťanské škole v Mohelně), poté působil dvacet let na gymnáziu v Třebíči. Roku 1924 se oženil a přestěhoval do Mohelna a začal učit na místní měšťanské škole. V roce 1928 odešel do výslužby a dále se věnoval jen své vědecké činnosti. V roce 1944 po smrti manželky se odstěhoval k nevlastní dceři do Ostravy, kde 10. listopadu 1945 zemřel.
Zabýval se především botanikou a dosáhl v tomto oboru vědeckého uznání. Studoval mechorosty, lišejníky a věnoval se výzkumu řas – algologii. V jeho pracích jsou poznatky o houbách a rostlinných nanismech (trpasličím vzrůstu) na stepi, kterých popsal 318 druhů. Byl členem mnoha přírodovědeckých spolků, publikoval více než 40 odborných článků a vědeckých prací, 7 prací vlastivědného a turistického zaměření a mnoho dalších článků v běžném tisku.
Ze svého učitelského platu podporoval kulturní instituce i nadějné studenty a umělce. V roce 1930 při Přírodovědeckém klubu založil tzv. „Dvořákův fond" k podpoře algologického výzkumu Moravy, který R. Dvořák dotoval značným obnosem.
Shromáždil ojedinělou sbírku několika set vltavínů, velkou sbírku motýlů, brouků, minerálů, hornin a herbáře rostlin a hub. Jako náruživý kuřák měl také menší sbírku dýmek. Společně s Vilémem Grossem sbíral archeologický materiál v lokalitě „Hradisko" u Kramolína, která je dnes zatopena vodou Dalešické přehrady. V Mohelně vytvořil a zpřístupnil archeologickou sbírku.
Nadšeně popisoval krásy stepi a podílel se na její propagaci ve vlastivědných časopisech. Jako chráněné území byla Mohelenská hadcová step díky jeho snaze a dle jeho návrhu vyhlášena 31. prosince 1933 jako dárek k jeho šedesátinám. Přírodní rezervací byla vyhlášena až 11. prosince 1952.
Na Mohelenské hadcové stepi objevil nový druh vzácné houby, která od té doby nese jeho jméno. Špičatičku stepní (Galeropsis desertorum Velen. & Dvořák) popsal v roce 1930 profesor Josef Velenovský na základě nálezu Rudolfa Dvořáka. Vzhledem k velmi zvláštní stavbě plodnic, které svým habitem neupomínaly na žádný z tehdy existujících rodů, vystavil Velenovský pro tento taxon zcela nový rod.
Turistické obrázky z Pooslaví a Pojihlaví, Třebíč 1921, 71 str.
Průvodce Pojihlavím a Pooslavím, Třebíč 1924, 194 str., 68 obr.
Pohádka Pojihlaví: hadcová step u Mohelna, Mohelno 1929, 39 str.
Pêle-mêle. Paběrky ze stepi., Tisk Vilém Papírník, Náměšť nad Oslavou 1937, 72 str.Svými články přispíval do vlastivědného sborníku Od Horácka k Podyjí.
Oslava, 1925 str.53-58
Zajímavé okliky našich řek, 1926 str. 22-27
Archeologcký nález v Mohelně, 1926 str. 116
O vltavínech, 1927 59-66
Po Jihlavě, 1927 str. 123-128,136-143
Dvě nejkrásnější zátiší v Pojihlaví a Pooslaví, 1931 str. 217-224
Příspěvky k poznání hadcové stepi, 1930 str. 95-101
Výzkum hub na hadcové stepi, 1931 str. 160-163
Z pohádky do pohádky, 1932 str. 118-124
Šedesátka Rudolfa Dvořáka, 1934 str. 62-63Do sborníku Klubu přírodovědeckého v Brně přispíval odbornými články o hadcové stepi u Mohelna.
Šestý příspěvek ku květeně moravských řas, 1925 str. 18-34
Sedmý příspěvek ku květeně moravských řas, 1927 str. 44-55
Osmý příspěvek ku květeně moravských řas, 1933 str. 63-81
Nanismy Hadcové stepy u Mohelna I,II,III, 1928 str. 23-32, 1929 str. 30-40, 1935 str.31-46
Podzimní a zimní houby hadcové stepi u Mohelna, 1930 str. 80-83
Vyšší houby na hadcové stepi u Mohelna, 1931 str. 1-14Je autorem mnoha odborných článků v přírodovědných časopisech:
Dvořák R.: Novinky z hadcové stepi u Mohelna. Příroda roč. XXIII (1930) 211.
Dvořák R.: Vzdušné (aerophytické) řasy oblasti západomoravské. Příroda roč. XXIV.
Dvořák R.: Nové formy některých moravských zvonků. Příroda XXVII.
Dvořák R.: Nové nebo méně známé rostliny na Moravě. Vlast. nákl. v Mohelně, 1935.
Dvořák R.: Nové formy některých moravských složnokvětých. Příroda XXVIII.
Dvořák R.: Nové formy některých pryskyřníkovitých na Moravě. Příroda XXVIII.
Dvořák R.: Nové formy některých moravských rostlin. Příroda XXIX.
Dvořák R.: Nová houba, obyvatel stepních plání mohelenských na Moravě – Galeropsis desertorum Velen, et Dvořák. Příroda XXIV.
Dvořák R.: Nové formy rostlinné na hadcové stepi u Mohelna, objevené v r. 1936. Příroda, roč. XXX. 73–77.
Dvořák R.: Nanismy stepních plání mohelenských. Monografie "Mohelno": Svaz pro ochranu přírody a domoviny v zemi Moravskoslezské v Brně, 1935.
Dvořák R.: Zimní houby hadcové stepi u Mohelna. Vlast. nákl. v Mohelně, 1930.
Dvořák R.: Dodatky k výzkumu hub na hadcové stepi u Mohelna. Vlast. nákl. v Mohelně, 1935.
Dvořák R.: Ryzec pravý, Lactarius deliciosus Fr. Čas. českoslov. houbařů, roč. VII.
Dvořák R.: Houby na hadcové stepi u Mohelna. Čas. českoslov. houbařů, roč. VIII.
Dvořák R.: Stepní houby u Mohelna na Moravě. Čas. českoslov. houbařů, roč. X.
Dvořák R.: (1938): Nové nebo méně známé formy rostlinné. – Sborn. Přírod. Klubu v Třebíči 2 (1937): 31–61.
Dvořák R.: (1943): Traviny hadcové stepi u Mohelna. – Příroda 35: 193–195.
Dvořák R.: (1943): Kapraďorosty hadcové stepi u Mohelna. – Příroda 35: 255–256.
Dvořák R.: (1944): Novinky z hadcové stepi u Mohelna. – Příroda 37: 89–90.
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Rudolf Dvořák (botanik)
Mohelenská hadcová step – národní přírodní rezervace
Údolí Oslavy a Chvojnice – přírodní rezervace
Střední Pojihlaví – přírodní park
mohelnomuzeum.cz muzeum Mohelenska na místní faře
Významní přírodovědci Třebíčska |
<<<HUMAN>>>: Jenson Button?
<<<ASSISTANT>>>: Jenson Alexander Lyons Button MBE (* 19. ledna 1980 Frome, Spojené království) je bývalý britský automobilový závodník, pilot Formule 1, mistr světa z roku 2009, jeho přezdívka je Jense. Svou první Grand Prix vyhrál 6. srpna 2006 v Maďarsku, po 113 závodech.
Jedná se o syna bývalého Rallycrossového jezdce Johna Buttona (v Anglii známý jako takzvaný Colorado beetle Volkswagen se svou garáží Autoconti Tuning v Trowbridge, ve Wiltshire). Jeho nejlepším výsledkem byl titul vicemistra v šampionátech Embassy/RAC-MSA Britského rallycrossu a TEAC/LLydden rallycross v roce 1976. Jensonovi rodiče jsou rozvedení a Jenson má 3 starší sestry.
Button byl zasnoubený s Louise Griffiths, známou ze show Fame Academy. Jejich soužití skončilo v dubnu 2005, a jeho vztah s přítelkyní Davida Coultharda se stal krmivem pro bulvár. Roku 2014 se oženil s modelkou Jessicou Michibata.
Jako mnoho jezdců Formule 1, má Button trvalé bydliště v Monaku, ale také domy v Anglii a Bahrajnu. Jeho hobby jsou horská kola a surfování. Je také náruživým fanouškem fotbalového klubu Bristol City.
Button začal s motokárami v osmi letech poté, co mu jeho otec koupil první motokáru, a začal famózně. Vyhrál totiž všech 34 závodů v šampionátu Britských motokár třídy kadet a samozřejmě získal titul.
Dále zaznamenal 3 triumfy v šampionátu Britských Open motokár. Roku 1997 se stal nejmladším jezdcem, který vyhrál šampionát Evropské Super A a též zvítězil v Memorial Cupu Ayrtona Senny. Tyto výsledky ho rovnou poslaly do závodních aut.
V osmnácti letech okusil Jenson šampionát Britské Formule Ford s týmem Haywood Racing. Díky devíti vítězstvím si zajistil titul. Button také triumfoval ve Formuli Ford Festival v Brands Hatch. Zvítězil tenkrát před nynějším vítězem 500 mil Indianapolis, Danem Wheldonem.
Na konci roku 1998 vyhrál výroční McLaren Autosport BRDC Young Driver Award. Jeho ocenění také obsahovalo test ve voze McLaren ve Formuli 1. Button si formulový vůz vyzkoušel v dalším roce.
Button vstoupil do Formule 3 roku 1999, s týmem Promatecme. V první sezóně hned třikrát vyhrál: na okruzích Thruxton, Pembrey a Silverstone. Skončil tak sezónu jako nejlepší nováček.
Celkově byl v šampionátu třetí, za Marcem Hynesem a Lucianem Burtim. Jako pátý skončil v Marlboro Masters a v Grand Prix Macau dojel druhý (0,035 sekundy za vítězem Darrenem Manningem). Téhož roku se zúčastnil také závodu 24h Spa v posádce s jezdci David Saelens a Tomáš Enge.
Na konci roku 1999 si vybral svou vyhranou cenu, a to svést se ve Formuli 1. Bylo to na okruhu Silverstone, a kromě McLarenu se svezl i v Prostu. V tu dobu řešil Frank Williams problém, koho dosadit na místo Alessandra Zanardiho, který z týmu Williams odešel. Kandidáti pro rozstřel byli dva: Button a jezdec Formule 3000 Bruno Junqueira. A Jenson Button své místo ve voze Williams vyhrál.
Ve své premiérové sezóně ve Formuli 1 obsadil konečné osmé místo, svou rychlost a talent asi nejvíce prokázal ve Spa-Francorchamps, kde se kvalifikoval jako třetí a dojel čtvrtý. Nicméně se dopouštěl nováčkovských chyb, například když havaroval při safety caru v Monze. Celkově však prokázal velký potenciál, přesto byl ale poražen svým zkušenějším týmovým kolegou, Ralfem Schumacherem.
2001
V roce 2001 měl Button stále kontrakt s Williamsem, závodil ale za Benetton, který koupil Renault. V novém týmu ale zažil chmurnou sezónu; Benetton byl v této sezóně absolutně nekonkurenceschopný a závodil jen s týmy jako krachující Prost a stále pomalé Minardi. Nejlepší umístění pro Buttona bylo páté místo v Německé Grand Prix, celkově ale skončil až sedmnáctý, jelikož bodoval pouze v Německu.
2002
Před ročníkem 2002 byl Benetton přejmenován na Renault. I když byl Button docela pravidelně porážen v kvalifikacích stájovým kolegou Jarnem Trullim, prokazoval Jenson dobré výsledky v závodech. Jen těsně mu v Malajsii unikly první stupně vítězů, když ho kvůli problémům s převodovkou předjel v posledním kole Michael Schumacher. V závodě tak dojel čtvrtý, stejně jako poté v Brazílii. V sezóně ještě posbíral body za pátá a šestá místa a celkově se v šampionátu umístil sedmý, Trulli pak osmý.
Pro sezónu 2003 však pro Buttona už v týmu Renault místo nezbylo, když Flavio Briatore místo Jensona angažoval testovacího pilota Fernanda Alonsa. Za to se Briatoremu dostalo kritiky, on však jen uvedl: „Čas ukáže, jestli jsem se spletl“. Bohužel pro Buttona se nespletl, Alonso v roce 2005 a 2006 získal titul mistra světa právě v Renaultu. Oproti tomu Button vyhrál svou první Grand Prix až v roce 2006.
2003
Po odchodu z Renaultu se Button na začátku roku 2003 připojil k týmu BAR (British American Racing), společně s bývalým mistrem světa Jacquesem Villeneuvem. Ač možná někdo čekal opak, vedlo se lépe spíše Buttonovi a to jak v kvalifikacích, tak v závodech. Jensonovo nejlepší umístění bylo čtvrté místo z Rakouské Grand Prix. Sezóna to ale nebyla příliš snadná, jelikož Button v tréninku na Grand Prix Monaka havaroval a musel vynechat závod i testování na Monze. Na konci sezóny se tým trochu zlepšil a v Grand Prix USA Button poprvé vedl závod. Celkově skončil v šampionátu na devátém místě se ziskem 17 bodů.
2004
V sezóně 2004 prokázali Button i BAR-Honda stoupající tendenci a BAR skončil celkově druhý v poháru konstruktérů. Button vybojoval první pódium, když skončil třetí v Malajsii a v průběhu sezóny vystoupal na stupně vítězů ještě několikrát.
První pole position pro Buttona i pro BAR přišlo v dubnu, v San Marinu. Jenson dojel v závodě druhý. Celkově skončil na konci sezóny třetí s 85 body, za suverénními jezdci Ferrari.
Přes skvělé výsledky v BARu měl Button podepsaný kontrakt s nepříliš výkonným Williamsem a Jenson dával najevo, že chce v BARu zůstat. Za Buttona se postavil i šéf týmu BAR, David Richards. Nakonec se Button ze smlouvy vykoupil a i přes protesty Franka Williamse a jednání v Miláně, podepsal Jenson smlouvu na rok 2005 s BAR.
2005
Start do nové sezóny se však nevyvedl, tým byl v San Marinu dokonce diskvalifikován. Bylo to kvůli palivovému systému, který údajně obsahoval jakousi tajnou nádrž, která měla týmu pomoci k předepsané hmotnosti vozu. Tento podvod byl potrestán diskvalifikací v San Marinu a zákaz startu v dvou závodech, Španělsku a Monaku.
V Kanadě vybojoval Button druhé pole position, avšak start mu nevyšel a v 46. kole havaroval ze třetího místa. Jenson nezískal do poloviny sezóny ani bod, ale druhá půlka měla znamenat silný vzestup týmu BAR. Po čtvrtém místě ve Francii, vybojoval Button pole position na domácím Silverstonu. Pomalý start ale znamenal propad na konečné páté místo.
Na okruhu Hockenheim se Buttonovi vždy dařilo a rok 2005 nebyl výjimkou. Kvalifikoval se na druhém místě a v závodě dojel třetí, což bylo pro něj zatím nejlepší umístění v sezóně.
Ke konci sezóny se opět objevily problémy se smlouvou na další rok. Button měl za Williams v roce 2006 závodit, ale Button opět nechtěl, když BMW přerušilo spolupráci s Williamsem a vytvořilo si vlastní tým. Frank Williams byl neoblomný a trval na dodržení smlouvy i přes konec spolupráce s BMW.
21. září 2005 potvrdil BAR Buttona na další rok (byl vykoupen ze smlouvy s Williamsem za částku kolem 30 milionů dolarů), druhým jezdcem se stal Rubens Barrichello, který přišel z Ferrari.
2006
Před startem sezóny 2006 byl BAR Honda plně převeden na vlastnictví Hondy a vznikl tak nový tým s názvem Honda Racing F1 Team.
Sezóna 2006 byla dobrá i špatná – Button zklamal v domácí velké ceně, kde chtěl uspět, ale zato vyhrál svůj první závod v Maďarsku.
V prvním závodě získal Jenson pět bodů za čtvrté místo a v Malajsii skončil na stupních vítězů. V Austrálii se mu ale vůbec nedařilo, získal sice pole position, ale jeho působení na třetím místě zhatil motor.
Úvodní část sezóny se celkově moc nevydařila pro Jensona. V Monaku se kvalifikoval čtrnáctý a skončil jedenáctý. V domácí velké ceně na okruhu Silverstone skončil v kvalifikaci až devatenáctý, v závodě pobyl osm kol, pak mu zradil motor a skončil.
Při Grand Prix Kanady porazil Button v kvalifikaci stájového kolegu Barrichella, naposledy se mu to povedlo v Imole. V závodě bojoval o osmé místo s Davidem Coulthardem, ten ale Buttona předjel a odsunul ho z bodované příčky. Další výpadek přišel v USA, kdy byl Jenson jedním z účastníků kolize v prvním kole.
Ve Francii zase Jensona zradil motor. To byl naštěstí poslední výpadek v sezóně a v Německu byl Button těsně pod stupni vítězů, čtvrtý.
Nejlepší závod kariéry přišel v chaotické Grand Prix Maďarska – byla to 113. Grand Prix pro Buttona. Po výměně motoru byl Jenson odsunut v kvalifikaci o 10 míst dozadu, startoval tak čtrnáctý. V závodě však začalo pršet. V prvních kolech předjel Button několik jezdců, včetně sedminásobného mistra světa, Michaela Schumachera, a po deseti kolech byl čtvrtý. A také díky odstoupení vedoucího Kimiho Räikkönena (havárie) a Fernanda Alonsa (porucha hnací hřídele) se posunul až do vedení o 40 sekund před Pedrem de la Rosou a Nickem Heidfeldem. Alonso byl při odstoupení sice za Buttonem, ten ale musel ještě jednou do boxů. Každopádně Jenson vyhrál a překonal Nigela Mansella, který v roce 1989 vyhrál na Hungaroringu z dvanácté pozice, Button to dokázal ze čtrnácté. Jenson Button byl od března 2003 prvním britským jezdcem který vyhrál (naposledy to byl David Coulthard), a od Grand Prix Evropy 1999 prvním anglickým jezdcem který zvítězil (naposledy Johnny Herbert). Poslední zajímavostí je, že před 13 lety na této trati vybojoval první vítězství další britský jezdec, Damon Hill.
Grand Prix Turecka byla plná očekávání co Button předvede, ten skončil čtvrtý. Další tři závody, v Itálii, Číně a Japonsku, znamenaly pěkná dvě čtvrtá a jedno páté místo. Poslední závod sezóny završil Jenson třetím místem. V posledních šesti závodech získal Button nejvíce bodů ze všech jezdců (35) a celkově skončil šestý, s 56 body.
2007
Pro rok 2007 zůstali Hondě oba dva jezdci z minulého roku, Button a Barrichello.
Na konci roku 2006 si Button při motokárách přivodil dvě vlasové zlomeniny žeber. Toto zranění znamenalo, že se nemohl účastnit zimních testů, předcházející sezóně 2007.
Bývalý mistr světa Damon Hill reagoval na Buttonovo přání získat titul s Hondou: „Jestli to myslí vážně… musí nejprve dokázat, že patří mezi uchazeče o titul.“ Alan Henry napsal pro deník The Guardian: „Button vyhraje několik dalších závodů, ale není aspirant na titul mistra světa“.
V prvním závodě v Austrálii se Button kvalifikoval jako čtrnáctý, po problémech s řízením. Závod nebyl o moc lepší, Button dostal trest za překročení rychlosti v boxech a dojel patnáctý. Další dva závody v Malajsii a Bahrajnu opět byly podprůměrné, v Malajsii byl dvanáctý za týmovým kolegou Barrichellem a v Bahrajnu neodjel ni kolo po kolizi s Davidem Coulthardem z týmu Red Bull. Jediný bod získal Button ve Francii za osmé místo.
V průběhu Grand Prix Velké Británie byl Button potvrzen jako jezdec Hondy i na rok 2008. V Číně Jenson dokončil závod na 5. místě a získal 4 body. V celkové klasifikaci šampionátu skončil na 15. místě.
Buttonova pozice nejlepšího britského, formulového jezdce současnosti byla ukořistěna Lewisem Hamiltonem, bývalý šampión Nigel Mansell prohlásil: „Jenson by mohl vyhrát více závodů, ale je podceňován, což mu škodí. Měl šanci něco dokázat, ale nechopil se jí – a žádná další už být nemusí.“ Šéf Hondy Nick Fry řekl na obranu Jesnona: „Myslím že to co řekl Nigel o Jensonově reputaci patří tak pět let zpátky. Lidé zapomínají, že Jenson debutoval v 20 letech, teď je mu 27. Pracuji s ním 5 let, a to co Jenson dělá, jak změnil kvůli formuli svůj život, by zasloužilo více pozornosti.
2008
Button zůstal s hondou i v sezóně 2008, stejně tak jeho týmový kolega Rubens Barrichello. Vůz Honda RA108 se ale projevil jako nekonkurenceschopný a Button získal pouhé 3 body za 6. místo z Grand Prix Španělska 2008. Šance bodovat byla i při Grand Prix Velké Británie 2008, kde Barrichello vybojoval pódium, nicméně Jenson závod nedokončil. 5. prosince 2008 Honda oznámila, že z Formule 1 odchází. Příčinou byla globální finanční krize. Šance na závodní sedačku ta závisela na odprodeji týmu.
5. března 2009 bylo oznámeno, že bývalý tým Honda se přejmenuje na Brawn GP. Stáj totiž koupil Ross Brawn, předchozí šéf týmu Honda. Button s Barrichellem pak byli potvrzeni jako závodní jezdci.
Nástup Buttona a celého týmu Brawn GP nikdo nečekal. Hned v prvním závodě si nově vzniklý tým zajel pro double, když Button vyhrál a Barrichello skončil druhý. Brawn GP se tak stal prvním týmem od roku 1954, který tohoto úspěchu dosáhl. Druhou Grand Prix opanoval taktéž Button. V Číně došlo k první porážce Buttona, vše si vynahradil ale v dalších 4 závodech, ve kterých nenašel přemožitele. To už však bylo ohledně vítězství pro Buttona v sezóně vše, a v jejím zbytku těžil zejména z náskoku, který si v první půlce sezóny vybudoval. První výpadek přišel až v Belgii a byl to jediný závod sezóny, ve kterém Button nebodoval. Pódium si vychutnal ještě v Itálii a v posledním závodě v Abú Dhabi. To už ale bylo rozhodnuto, že Jenson Button získá svůj první titul v kariéře, celkem získal 95 bodů.
Button potřeboval na zisk titulu 169 startů, což ho zařadí na druhé místo v tomto ohledu. Více startů potřeboval už jen Nigel Mansell (176).
Jenson napsal o sezóně 2009 knihu, v originále „My Championship Year“, která byla vydána nakladatelstvím Weidenfeld a Nicolson 19. listopadu 2009.
Na Nový rok 2010 byl Jenson Button oceněn státním vyznamenáním Velké Británie za služby motorsportu.
2010
Po prodeji týmu Brawn GP automobilce Mercedes, oznámil Button 18. listopadu svůj odchod do týmu McLaren. Zde podepsal tříletý kontrakt údajně za 6 miliónu liber ročně. Společně bude působit v týmu s mistrem světa z roku 2008, Lewisem Hamiltonem. Button řekl televizi BBC, že přestoupil kvůli tomu, že hledal novou výzvu. Brawn mu prý nabízel více peněz než McLaren, Jenson však chtěl novou motivaci a výzvu k soupeření s Lewisem Hamiltonem. Buttovy výsledky byly uspokojující, ale nedokázal navázat na úspěšnou sezónu 2009. V této sezóně obsadil 5. místo s 214 body.
2011
Tato sezóna probíhala ve znamení souboje o titul mezi Buttonem a Sebastianem Vettelem. Button se několikrát umístil na stupních vítězů. Nakonec skončil na 2. místě s 270 body.
2012
Do úvodní Grand Prix Austrálie odstartoval ze druhého místa a po posunu do čela závodu po vyjetí safety caru si dojel i díky nejrychlejšímu kolu pro první vítězství v sezóně a celkově třetí v australském Melbourne. I do druhé velké ceny v roce odstartoval ze druhé příčky, ovšem po restartu závodu si poškodil přední křídlo o vůz Naraina Karthikeyana a obsadil až 14. pozici. Po šestém místě v kvalifikaci na Grand Prix Číny skončil po zdržení při zastávce v boxech druhý. Do GP Bahrajnu odstartoval ze 4. příčky, tři kola před cílem musel kvůli prázdné pneumatice absolvovat zastávku v boxech, čímž se ze sedmého místa propadl a kolo před cílem kvůli poruše diferenciálu zajel rovnou do boxu svého týmu. Z desátého místa v kvalifikaci Grand Prix Španělska získal dva body za deváté místo. GP Monaka po startu ze 13. příčky nedokončil, když v 71. kole udělal v šikaně u bazénu hodiny. Skončil na 5. místě se 188 body.
2013
V březnu 2013 oznámil, že má v úmyslu zůstat u McLarenu. Jeho novým týmovým kolegou se stal Sergio Pérez. Button kritizoval Pérezův styl závodění. Do Grand Prix Austrálie se kvalifikoval na desátém místě a závod dokončil na devátém místě. Po závodě přiznal, že nechápe, jak špatně se auto v závodě chovalo. V Malajsii startoval sedmý, ale těsně před koncem závodu odstoupil. Buttonovým nejlepším výsledkem bylo čtvrté místo při posledním závodě Grand Prix Brazílie. Skončil na 9. místě se 73 body.
2014
Po náročné sezóně 2013 bylo oznámeno, že novým Buttonovým týmovým kolegou se stane Kevin Magnussen. V sezóně 2014 se změnila pravidla, kdy si jezdci mohli vybrat číslo auta. Button si vybral číslo 22, což bylo číslo vozu, s nímž závodil v sezóně 2009, kdy se stal mistrem světa. Při prvním závodě – Grand Prix Austrálie – skončil Button na 4. místě. Nicméně, vzhledem k tomu, že druhý Daniel Ricciardo byl následně diskvalifikován poté, co bylo zjištěno, že jeho auto překročilo maximální povolený průtok paliva, byl Button povýšen na 3. místo. Nakonec Button skončil v sezóně 2014 na 8. místě se 126 body.
2015
V sezóně 2015 se stal Buttonovým týmovým kolegou Fernando Alonso. McLaren podepsal smlouvu s novým dodavatelem motorů Honda. Nový dodavatel Honda se ukázal jako nespolehlivý a problematický. Jezdci se často kvalifikovali na zadních příčkách a závod dokončovali v druhé části startovního pole a nebo vůbec. Při této sezóně Button získal pouhých 16 bodů a umístil se na 16. místě.
2016
V této sezóně motory Honda ukázaly větší tempo, ale spolehlivost byla stále problémem. Nejlepší Buttonovým umístěním bylo 6. místo při Grand Prix Rakouska. Po této sezóně Button ukončil kariéru ve Formuli 1.
2017
V této sezóně Button nahradil Fernanda Alonsa při Grand Prix Monaka poté, co se Alonso rozhodl soutěžit v Indianapolis 500, který se konal ve stejný den. Button se kvalifikoval na deváté pozici, ale dostal penalizaci 15 míst na startu kvůli výměně součástek. Závod po kolizi s Pascalem Wehrleinem nedokončil.
Galerie Jenson Button na Wikimedia Commons
Oficiální stránky |
<<<HUMAN>>>: Alexandra Borbélyová?
<<<ASSISTANT>>>: Alexandra Borbélyová (* 4. září 1986 Nitra) je maďarská herečka narozená na Slovensku.Pochází z maďarské menšiny na Slovensku a má dva sourozence. Vyrůstala ve Veľkém Cetíně a vystudovala Gymnázium Jánose Selye v Komárnu. Na Vysokou školu múzických umění v Bratislavě nebyla přijata a rozhodla se odejít do Maďarska, kde jí režisér Tamás Jordán nabídl angažmá v budapešťském Národním divadle.
V roce 2012 se stala absolventkou Univerzity divadelního a filmového umění v Budapešti. Je členkou souboru Divadla Józsefa Katony. V roce 2018 získala Evropskou filmovou cenu pro nejlepší herečku za roli Márie ve filmu Ildikó Enyediové O těle a duši, který byl také oceněn Zlatým medvědem na festivalu v Berlíně. Získala také Cenu Mari Jászaiové a Cenu maďarské filmové kritiky.
Jejím manželem je od roku 2021 herec Ervin Nagy.
2011 Fla5h (TV seriál)
2013 Coming out
2014 Swing
2014 Hacktion (TV seriál)
2015 Az éjszakám a nappalod
2017 O tele a duši
2017 Hamlet 360
2017 Minden vonal (krátkometrážní)
2019 Soudruh Drákulič
2019 Skleněný pokoj
2019 Šťastný nový rok
2020 Muž se zaječíma ušima
2020 Spirála
2020 Mellékhatás (TV seriál)
2020 Pokud vím
2021 Kryštof
Alexandra Borbélyová v Internet Movie Database (anglicky) |
<<<HUMAN>>>: 26 př. n. l.?
<<<ASSISTANT>>>: Římské impérium – Augustus (27 př. n. l. – 14)
Parthská říše – Fraatés IV. (38 – 2 př. n. l.)
Čína – Čcheng-ti (dynastie Západní Chan) |
<<<HUMAN>>>: CCC (firma)?
<<<ASSISTANT>>>: CCC Spółka Akcyjna je polská obuvnická a obchodní společnost. Sídlí v Polkowicích, kde také vlastní továrnu na boty. Byla založena v roce 1999. Společnost působí ve 29 zemích.
Pod společnost také patří e-shopy e-obuv.cz, DeeZee a módní značka Modivo.
Oficiální web |
<<<HUMAN>>>: Východokarpatská magistrála?
<<<ASSISTANT>>>: Východokarpatská magistrála je dálková turistická trasa na východním Slovensku, spojující Ubľu s čergovským Minčolem. Magistrála je značená červeným turistickým značením a z velké části kopíruje mezinárodní dálkovou turistickou trasu E3. Vede převážně hřebenem po slovensko-polské státní hranici v pohořích Čergov, Nízké Beskydy a Bukovské vrchy. Celková délka magistrály je 247 km, převýšení 10 132/9 180 metrů a odhadovaný čas na její přechod je 70 hodin.
Magistrála začíná na slovensko-ukrajinském hraničním přechodu Ubľa (205 m n. m.), odkud vede okrajem obce do údolí potoka Kertinovatec, kterým vstupuje do Bukovských vrchů. Rozcestníkem Ulička (240 m n. m.) obchází obec Ulič a později vede cestou obcemi Uličské Krivé (280 m n. m.), Zboj (345 m n. m.) a Nová Sedlica (390 m n. m.). Po náročném stoupání se trasa dostává na Kremenec (1208 m n. m.), který je trojmezným vrchem a kde začíná kopírovat státní hranici. Pokračuje hřebenem přes Čierťaž (1071 m n. m.), Čelo (1158 m n. m.), Plašu (1163 m n. m.) a Kruhliak (1100 m n. m.) do Ruského sedla (797 m n. m.).
Horský hřeben pokračuje vrcholy Rypy (1002 m n. m.), Strop (1011 m n. m.), Rydošová (877 m n. m.) a Vysoký grúň (905 m n. m.) do Lupkovského sedla (642 m n. m.). Následuje Laborecký průsmyk (684 m n. m.), Daňová (840 m n. m.), Koprivničná (715 m n. m.), Čertižské sedlo (581 m n. m.), rozcestí Kút (695 m n. m.), Dukelský průsmyk (502 m n. m.), Stávok (753 m n. m.), Filipovské sedlo (660 m n. m.), Roztocký les (630 m n. m.) a Dujava (559 m n. m.). Magistrála stoupá na Javorinu (881 m n. m.), následují Slaviská (806 m n. m.), Lackova (997 m n. m.), Kurovské sedlo (683 m n. m.), Kráľova studňa (755 m n. m.) a pohraniční obec Obručné (660 m n. m.). Zde trasa opouští hraniční linii a hřebenem Čergova vede přes Sedlo pod Dlhou (920 m n. m.) a Murianik (1002 m n. m.) do konečného bodu magistrály, na 1157 m n. m. vysoký Minčol.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Východokarpatská magistrála na slovenské Wikipedii.
Seznam dálkových turistických tras na Slovensku
Popis magistrál na Slovensku |
<<<HUMAN>>>: Natasha Richardsonová?
<<<ASSISTANT>>>: Natasha Jane Richardsonová (nepřech. Richardson, 11. května 1963 Londýn – 18. března 2009 New York) byla anglická herečka, členka rodiny Redgraveových. Byla dcerou herečky Vanessy Redgraveové a režiséra/producenta Tonyho Richardsona a vnučkou Michaela Redravea a Rachel Kempsonové. Její sestra Joely Richardsonová je také herečka, jež hrála např. v seriálu Plastická chirurgie s.r.o..
Vyrostla v Londýně. Její první manželství s Robertem Foxem a skončilo rozvodem v roce 1992. V roce 1994 se provdala za irského herce Liama Neesona, s kterým dvakrát účinkovala v Anna Christie. Manželský pár měl dva syny, Micheála a Daniela.
V roce 1986 hrála Mary Shelleyovou ve filmu Gothic. Následující rok hrála s herci Kennethem Branaghem a Colinem Firthem v Měsíci na venkově, režírovaném Patem O'Connorem.
Režisér Paul Schrader ji obsadil do titulní role ve filmu Patty Hearst, do jeho dokumentárního drama z roku 1988 o dědičce a jejím údajném únosu. Dále hrála spolu s Robertem Duvallem a Faye Dunawayovou ve filmu Příběh služebnice. V roce 1990, kdy hrála po boku Christophera Walkena, Ruperta Everetta, a Helen Mirrenové ve filmu Podivná pohostinnost (režírované Paulem Schraderem) vyhrála Evening Standard Britské Filmové Ceny pro nejlepší herečku. Také vyhrála cenu nejlepší herečky v roce 1994 na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary za film Vdovy z Widows' Peak, a ten samý rok ve filmu Nell s Jodie Fosterovou a s jejím budoucím manželem Liamem Neesonem. Další její filmy jsou Past na rodiče (1998), Dohola? (2001), Chelsea Walls (2001), Probuzení v Renu (2002), Krásná pokojská (2002), Ústav (2005),
další cenu Evening Standard za nejlepší herečku vyhrála za film, Bílá hraběnka (2005), and Evening (2007). Její poslední filmová role byla ve filmu z roku 2008 Divoška.
Dne 16. března 2009 utrpěla zranění hlavy, když spadla při lekci lyžování v Mont Tremblant Resortu v Québecu v Kanadě. Po pádu vypadalo vše v pořádku, když se cítila dobře. Záchranáři a ambulance shledali, že není proč se znepokojovat a nechali ji ve středisku. Odmítla lékařské ošetření a vrátila se na hotelový pokoj. Po třech hodinách byla převezena do místní nemocnice poté, co měla bolesti hlavy. Poté byla převezena sanitkou do Hospital du Sacré-Cœur de Montreal v kritickém stavu, po 7 hodinách od pádu byla letecky převezena do Lenox Hill Hospital v New Yorku, kde zemřela 18. března.
Po pitvě provedené v New York City Medical Examiners Office dne 19. března byla stanovena příčina "epidurální hematom kvůli zranění mozku", a její smrt byla stanovena jako nehoda.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Natasha Richardson na anglické Wikipedii. |
<<<HUMAN>>>: Internát?
<<<ASSISTANT>>>: Internát (v České republice v řeči úředních dokumentů častěji označovaný jako domov mládeže) je ubytovací zařízení pro žáky středních a někdy i vysokých škol. U běžných škol často funguje pouze v průběhu výuky (mimo prázdniny a často i mimo víkendy), u mezinárodně proslulých škol však jsou internáty často otevřeny po celý rok.
U některých škol funguje internát pouze jako ubytovací zařízení, které má umožnit studium žákům ze vzdáleného bydliště, u tzv. internátních škol je pak nedílnou součástí školy a má důležitý podíl na výchově a formování osobností žáků, u kterých se bydlení v internátu předpokládá či striktně vyžaduje. Na každém patře jsou vychovatelky, které dohlíží na studenty a zodpovídají za jejich bezpečnost. Chlapci jsou většinou na jiném patře než dívky a navštěvování na pokojích je zakázáno. Příkladem internátní školy v České republice jsou např. Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži či Open Gate – gymnázium a základní škola nebo nově otevřené gymnázium Carlsbad International School v Karlových Varech.
Řada internátů (Domovů mládeže) není přiřazena pouze konkrétní škole, ale poskytuje ubytování žákům středních škol a studentům vyšších odborných škol různého typu. V 90. letech se objevil unikátní projekt koncepce domova mládeže penzionového typu, který byl v experimentálním provozu ověřen a později implementován v Křesťanském domově mládeže u sv. Ludmily v Praze.
Poznámka: slovensky znamená internát (hovorově intrák) i vysokoškolskou kolej.
Kolej (ubytovací zařízení)
Slovníkové heslo internát ve Wikislovníku
Encyklopedické heslo Útulny v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích |
<<<HUMAN>>>: Zdeňka Perglová?
<<<ASSISTANT>>>: Zdeňka Perglová (* 30. ledna 1981) je česká politička a manažerka, od října 2018 do ledna 2022 členka předsednictva Zelených.
Vystudovala mezinárodní teritoriální studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze (promovala v roce 2017 a získala titul Bc.).Zdeňka Perglová žije v obci Velké Přílepy v okrese Praha-západ.
V říjnu 2018 se stala členkou předsednictva Zelených, v lednu 2020 post obhájila. V lednu 2022 post již neobhajovala. |
<<<HUMAN>>>: Channel Tres?
<<<ASSISTANT>>>: Channel Tres, vlastním jménem Sheldon Young, (* 26. května 1991 Compton) je americký rapper a producent.
Vyrůstal v rodné Kalifornii, ale ve dvaceti letech se odstěhoval do Oklahomy, kde studoval hudbu. Později se vrátil do Kalifornie. V mládí doprovázel kostelní sbor hrou na bicí. Do širšího povědomí se dostal v roce 2018 s písní „Controller“ ze svého debutového EP Channel Tres. Další EP vyšlo v následujícím roce pod názvem Black Moses a obsahuje mj. píseň „Black Moses“ s hostujícím rapperem JPEGMafia. V písni „Fuego“, která vyšla na jeho třetím EP I Can't Go Outside, hostuje Tyler, the Creator. Sám hostoval například na nahrávkách hudebníků Tokimonsta („Naked“), SG Lewis („Impact“) a Flight Facilities („Lights Up“). Rovněž se věnuje tvorbě remixů; remixoval například písně „Late Night Feelings“ (Mark Ronson), „Earfquake“ (Tyler, the Creator) a „Hit the Back“ (King Princess). |
<<<HUMAN>>>: Frank Jarvis?
<<<ASSISTANT>>>: Frank Washington Jarvis (31. srpna 1878 California, Pensylvánie – 2. června 1933 Sewickley, Pensylvánie) byl americký atlet, sprinter, olympijský vítěz v běhu na 100 metrů z roku 1900.
Na olympiádě v Paříži v roce 1900 patřil k favoritům běhu na 100 metrů, když přijel na start jako mistr USA. Týden před olympiádou však prohrál v Londýně s jiným Američanem Arthurem Duffeyem. V rozběhu Jarvis i další Američan John Tewksbury vyrovnali světový rekord na 100 metrů časem 10,8. Finále bylo dlouho vyrovnané, Duffey si těsně před cílem natáhl sval a nedokončil závod. Jarvis zvítězil časem 11,0.
Na stejné olympiádě startoval v trojskoku i trojskoku z místa, ale bez úspěchu.
Frank Jarvis v databázi Olympedia (anglicky) |
<<<HUMAN>>>: Winnie (Texas)?
<<<ASSISTANT>>>: Winnie je město v okrese Chambers County ve státě Texas ve Spojených státech amerických. V roce 2010 zde žilo 3 254 obyvatel. S celkovou rozlohou 10,3 km² byla hustota zalidnění 315,9 obyvatel na km². |
<<<HUMAN>>>: Železniční trať Praha – Lysá nad Labem – Kolín?
<<<ASSISTANT>>>: Železniční trať Praha – Lysá nad Labem – Kolín o délce 73 km spojuje Prahu a Kolín přes Nymburk. V jízdním řádě pro cestující je uváděna v tabulkách 231 (úsek Kolín – Lysá nad Labem) a 232 (Praha – Lysá nad Labem – Milovice). Je součástí celostátní dráhy a jejím provozovatelem je Správa železnic. Je významnou součástí Pražské integrované dopravy, v rámci které zde jezdí v celé trati vlaky Eska Praha označované jako linka S2, v úseku Praha – Lysá nad Labem (– Milovice) S22 a ve špičce je doplňuje linka S9 (Benešov –) Praha – Lysá nad Labem
Trať Praha – Nymburk – Kolín prochází převážně rovinatým terénem, kde se větší podélné sklony nacházejí pouze v části mezi Prahou a Čelákovicemi. Jedná se o překonání náročnějšího terénu na území Prahy a o jeden výraznější spád před stanicí Čelákovice.
Kromě pražských stanic se na trati nacházejí i další železniční uzly. Jsou to Čelákovice, odkud odbočuje regionální trať do Neratovic a trať do Mochova. Potom v Lysé nad Labem odbočuje elektrizovaná trať do Ústí nad Labem, významná především pro nákladní dopravu, a trať do Milovic, na které byla dokončena elektrizace v roce 2010. V Nymburce odbočuje hned několik hlavních i vedlejších tratí – do Poříčan, Mladé Boleslavi a Jičína. Ve Velkém Oseku odbočuje elektrizovaná trať do Hradce Králové, na kterou je přímý vjezd jak od Kolína, tak od Nymburka. Na okraji Kolína je v odbočce Hradištko připojena trať do Průmyslové zóny TPCA, která je veřejnou drahou, kategorizovanou jako regionální dráha. Dalším významným uzlem je stanice v Kolíně, kde se spojují hlavní tratě do Prahy, Brna a Ostravy a regionální trať do Ledečka.
Celá trať je elektrizovaná stejnosměrnou napájecí trakční soustavou o napětí 3 kV, celá trať je dvoukolejná a v některých úsecích umožňuje maximální rychlost 120 km/h, v úseku Praha – Lysá nad Labem pak maximální rychlost 100 km/h. Maximální zatížení na trati je 22,5 t na nápravu.
Trať byla vybudována soukromou Rakouskou severozápadní dráhou po částech v letech 1870–1873. Část z Nymburka do Kolína byla uvedena do provozu v roce 1870 jako součást tzv. základní sítě Severozápadní dráhy. Část z Nymburka do Prahy jako díl tzv. doplňovací sítě je v provozu od roku 1873, přičemž úsek z Lysé nad Labem do Prahy sloužil jako odbočka z páteřní tratě mezi Vídní a Děčínem, která tvořila nejkratší spojnici Drážďan s Vídní.
Z tohoto důvodu je kilometráž na trati mezi Kolínem a Lysou počítána právě z Vídně, zatímco kilometráž do Prahy má nultý kilometr umístěný v Lysé. V letech 1873–1875 vlaky Severozápadní dráhy končily na provizorním nádraží na Rohanském ostrově, jelikož koncová stanice známá dnes pod názvem Praha-Těšnov v té době ještě nebyla dokončena.V dobách Rakousko-uherské monarchie byl úsek této trati mezi Kolínem a Lysou významný jako tranzitní trať mezi Rakouskem a Saskem, zatímco úsek z Prahy do Velkého Oseka jako hlavní trať mezi Čechami a Pruskem. Právě trať mezi Vídní a Děčínem byla úřady monarchie vnímána jako jedna z páteřních tratí státu, a proto již roku 1900 vznikl projekt zdvojkolejnění trati Kolín–Děčín. V úseku mezi Čáslaví a Lysou měla být druhá kolej dokončena v roce 1906. Správní rada Rakouské severozápadní dráhy však tento nákladný projekt nepodporovala a snažila se mu vyhnout. Druhé koleje se tak úsek Velký Osek – Nymburk dočkal v roce 1907 a úsek Velký Osek – Čáslav v roce 1909.V roce 1909 byla Rakouská severozápadní dráha zestátněna a s ní i celá trať. Majetek Severozápadní dráhy pak připadl státním drahám k.k. StB.
Význam tratě však zůstal zachován. Oslabil až se vznikem Československa v roce 1918.
Na začátku 1. světové války byla silně zredukována osobní doprava a řada zaměstnanců dráhy narukovala na vojnu. Pro nedostatek mužů pak řadu těžkých prací musely zastávat i ženy. Poslední dva roky války byly v Nymburské výtopně bouřlivé, s řadou stávek především kvůli stále se snižujícím přídělům potravin. Na konci roku 1918 v souvislosti se vznikem republiky vznikly i státní dráhy ČSD, pod které trať od té doby spadala.
Krátce po 1. světové válce – 6. prosince 1919, došlo mezi stanicemi Mstětice (tehdy nesla název Mstětice-Lázně Ostrov) a Čelákovice k tragické dopravní nehodě, která si vyžádala 4 oběti na životech a 45 těžce a 59 lehce zraněných.V době 1. republiky na této trati značně narostl počet cestujících v souvislosti s rozvíjejícím se rekreačním využíváním Labe a lesů mezi Čelákovicemi, Lysou a Starou Boleslaví. Jednalo se v této době zejména o vznikající říční lázně nazývané České Grado. Dráha dokonce poskytovala speciální slevy jízdného o sobotách a nedělích pro cestující z Prahy, kteří se sem jezdili koupat. V souvislosti s narůstající příměstskou i rekreační dopravou byla trať v letech 1925–1928 v úseku z Prahy-Vysočan do Lysé zdvojkolejněna. V roce 1928 byl v rámci elektrizace pražského železničního uzlu elektrizován i úsek Praha hlavní nádraží – Praha-Vysočany stejnosměrnou napájecí soustavou 1,5 kV. V roce 1940 pak byla ještě postavena nová trať z Velkého Oseka do výhybny Kanín na trati do Hradce Králové, která umožňuje přímou jízdu vlaků od Prahy do Hradce, jelikož do té doby se muselo jezdit s úvratí ve Velkém Oseku. Důvodem takového vedení trati bylo to, že železniční síť v Rakousku-Uhersku byla převážně orientována na Vídeň, jakožto hlavní město státu.
V posledních dnech 2. světové války došlo v okolí železniční stanice v Čelákovicích k významné odbojové činnosti. Jednalo se o zatarasení tratě u železničního mostu přes Labe. Důvodem tohoto činu byly obavy z cesty obrněného vlaku z Milovic, kde sídlila velká německá vojenská posádka. Situace se u železničního mostu i v samotné stanici několikrát nebezpečně vyhrotila, což stálo několik lidských životů. V této době – a to už od ledna 1945, byla jedna kolej v celé trati z Horních Počernic až do Lysé nad Labem v celé délce zastavěna asi 1300 odstavenými vagóny s nejrůznějším obsahem. Takový stav byl v době rychlého ústupu nacistických vojsk a úprku civilního obyvatelstva z východu typický prakticky pro celou českou železniční síť.
Po válce se z úseku mezi Kolínem a Lysou stala těžkotonážní magistrála, klíčová především k dopravě hnědého uhlí ze severních Čech. Trať mezi Nymburkem a Ústím nad Labem se stala doménou neslavně proslulého těžkotonážního hnutí s lokomotivami řad 555.0 a 556.0. V roce 1958 byl úsek z Kolína do Lysé nad Labem elektrizován stejnosměrnou napájecí soustavou 3 kV. V počátcích elektrického provozu na trati jezdily lokomotivy řady 140, zanedlouho poté ale převládly na nákladních vlacích stroje řad 121, 122 a v menší míře též 181. Lokomotivy řady 122 zde spolu s řadou 123 v nákladní dopravě jezdí ve značném počtu dodnes.V roce 1972 odjel poslední osobní vlak z nádraží Praha-Těšnov a zastávkové vlaky od té doby končily ve stanici Praha-Vysočany. Samotná trať byla zrušena v roce 1984, do té doby sloužila pro nákladní dopravu a po nějaký čas po zastavení osobní dopravy též fungovalo těšnovské depo. V roce 1985 pak byla architektonicky hodnotná budova nádraží za poněkud chaotických okolností odstřelena. S tratí na Těšnov byla zrušena i stanice Praha-Libeň dolní nádraží a zastávka Praha-Karlín přístav.
V roce 1976 byl elektrizován i zbývající úsek z Lysé do Prahy-Vysočan. V 80. letech na většině osobních vlaků jezdily elektrické lokomotivy řady 130, ty jezdily i na rychlících. Na některých osobních vlacích jezdily též elektrické jednotky řad 451 a 452. Na vojenském rychlíku z Moskvy do Milovic do Lysé zajížděla ze Slovenska též lokomotiva řady 140. Na nákladních vlacích mezi Lysou a Kolínem v této době zcela převažovaly stroje řad 121 a 122, též bylahodně zastoupena řada 181. V úseku mezi Prahou a Lysou jezdil jen menší počet dálkových nákladních vlaků, trať byla významná především kvůli značné nakládce ve zdejších stanicích a vlečkách, hodně nákladu se též dopravovalo po přilehlých regionálních tratích do Neratovic a Mochova. Na manipulačních vlacích, které tuto trať v 80. letech obsluhovaly, jezdily dieselelektrické stroje řady 771.V 90. letech se objevovaly další řady lokomotiv. Jednalo se především o řady 163, 363 a 372. Naopak postupně mizely starší stroje řad 121 a 181. V letech 2004–2008 byly vystavěny nové spojky v pražském železničním uzlu označované jako Nové spojení, které umožňují přímou jízdu vlaků na Masarykovo nádraží a novou kapacitnější tratí připojují též pražské hlavní nádraží.V období 2009–2010 byl v Kolíně přes řeku Labe postaven nový železniční most na místě starého mostu. Nový most má třetí pole opatřeno přípravou pro zdvihací zařízení, aby v budoucnu po jeho zvednutí mohly proplouvat lodi s vyšším nákladem.
Trať lze rozdělit na dvě části s poněkud odlišným charakterem provozu. Jednou částí je úsek z Prahy do Lysé nad Labem a druhou úsek z Lysé do Kolína. Zatímco v první části provozu zcela dominuje osobní příměstská doprava ve spojení s rychlíky do Hradce Králové (ty jsou nicméně v úseku Praha–Nymburk od roku 2018, nejprve výlukami a pak i pravidelným jízdním řádem, odkloněny přes Poříčany kvůli rekonstrukci mezi Prahou a Lysou nad Labem), úsek druhý je pak součástí významného tranzitního tahu nákladní dopravy, kde jezdí i značný počet uhelných vlaků, které dopravují hnědé uhlí ze severočeské hnědouhelné pánve směrem dál do Čech, především pro elektrárny ve Chvaleticích, Opatovicích a Trutnově-Poříčí.Na zastávkových vlacích, které jezdí jako linka S2 Praha – Nymburk – Kolín, S9 Benešov – Praha – Lysá nad labem a S22 Praha – Milovice jezdí elektrické jednotky řady 471 (CityElefant). Dříve na nich jezdily elektrické jednotky řad 451 a 452. Rychlíky na trase Praha – Hradec Králové – Trutnov jsou sestaveny většinou z lokomotiv řady 162/163 nebo 150.2 a starších a modernizovaných rychlíkových vozů, na rychlících R23 Ústí n. L. – Kolín, které provozuje RegioJet, jsou také nasazovány lokomotivy řady 162 a upravené vozy původem z Rakouska a Německa. Rychlíky Kolín – Nymburk – Rumburk, které provozuje Arriva, jsou vedeny motorovou jednotkou 845. Spěšné vlaky Kolín – Chlumec nad Cidlinou – Trutnov jsou sestaveny z modernizovaných motorových vozů řady 843 a přípojných vozů Btn753.Zastávkové vlaky v úseku Praha – Lysá nad Labem jezdí v pracovní dny v kratším než půlhodinovém taktu, o víkendech a ve svátcích pak v půlhodinovém, v hodinovém taktu většinou jezdí i zastávkové vlaky v úseku Lysá nad Labem – Kolín, stejně jako rychlíky Praha – Hradec Králové, do Trutnova pokračují v taktu dvouhodinovém. V ranních a odpoledních špičkách jezdí ještě několik vlaků navíc. Rychlíky do Ústí nad Labem a Rumburku, stejně jako spěšné vlaky do Trutnova jezdí v taktu dvouhodinovém.V roce 2023 byla dokončena optimalizace úseku mezi Čelákovicemi a Lysou nad Labem. Po zavedení ETCS bude traťová rychlost 140 km/h, do té doby zůstane rychlost 100 km/h.
Na úseku z Prahy-Vysočan do Mstětic probíhá modernizace, mezi Čelákovicemi a Mstěticemi byla zahájena 25. listopadu 2022, přičemž hlavní část stavebních prací měla začít na jaře 2023. Součástí modernizace je zejména zvýšení rychlosti ze současných 100 km/h na 140–160 km/h. Důvodem je již zcela nedostačující propustnost tratě, což komplikuje hustou příměstskou dopravu. Též se tato trať má stát součásti tzv. Pátého železničního koridoru, který by měl spojovat Prahu a Liberec. Modernizace úseku Lysá nad Labem – Kolín včetně třetí koleje z Lysé n. L. do Libice nad Cidlinou a Libické spojky je v plánu na roky 2027-2033.
Na železniční putování z Prahy do Kolína odkazuje skladba Vlakem na Kolín skupiny Krausberry (z alba Na větvi z roku 1996):
Rakouská severozápadní dráha
Esko Praha
Pražská integrovaná doprava
Železniční uzel Praha
Železniční doprava v pražské aglomeraci
Nové spojení
Seznam železničních tratí v Česku
Železniční doprava v Česku
Historie železniční dopravy v Česku
Popis trati 231
Fotky z trati 231 Archivováno 2. 5. 2009 na Wayback Machine. |
<<<HUMAN>>>: Krauschwitz?
<<<ASSISTANT>>>: Krauschwitz (hornolužickosrbsky Krušwica) je obec v Horní Lužici v německé spolkové zemi Sasko. Nachází se v zemském okrese Zhořelec a má přibližně 3 300 obyvatel. Leží u řeky Nisy u hranic s Polskem. První historická zmínka je z roku 1400.
Prochází jí úzkorozchodná lesní dráha z Bad Muskau.
Obec se skládá z následujících částí:
Sagar (hornolužickosrbsky Zagor)
Skerbersdorf (hornolužickosrbsky Skarbišecy)
Pechern (hornolužickosrbsky Pěchč)
Werdeck (hornolužickosrbsky Wjertko)
Podrosche (hornolužickosrbsky Podróždć)
Klein Priebus (hornolužickosrbsky Přibuzk)
(německy) Oficiální stránky obce Krauschwitz
(německy) Digitales Historisches Ortsverzeichnis von Sachsen |
<<<HUMAN>>>: Harlej?
<<<ASSISTANT>>>: Harlej je česká rocková skupina z Prahy a Mostu, která vznikla v roce 1995.
Na jaře roku 1995 v Praze vznikla kapela Harlej. Všichni zakládající členové už v nějaké hudební skupině byli a buď ji opustili, nebo se jen přidružili. Hereš a Rauer byli dál členy Alkeholu, Šafránek s Rauerem odešli z Brianu, Fiala (Kreyson) a Šůra (Band Viléma Čoka) z Johna Dovanniho. Styl nové skupiny se ale od těchto bývalých velmi lišil.
Koncem roku 2001 z důvodu oživení kapely odešli tři členové – Richard Karč, Ota Hereš a Dan Šůra a byli nahrazeni členy Debustrolu – Martinem "Kolinssem" Kolínským, Martinem Volákem a Liborem Fantou (poslední dva jmenovaní později z Debustrolu odešli).
V roce 2005 Harlej natočil svůj dvouapůlhodinový koncert v Plzni a vzniklo první DVD skupiny nazvané Když chválíme, tak vás. Na natáčení se podílelo několik zvláštních hostů jako Divokej Bill, Komunální odpad či Olda Říha. Zároveň se odehrálo zatím poslední vystoupení původní sestavy.
Od roku 2006 je frontmanem Tomáš Hrbáček, který spolupracoval i se skupinou Mash. Šafránek se po odchodu stal členem Walda Gang.
V roce 2010 ke svým dovršeným patnácti rokům Harlej znovu nahrál své nejoblíbenější hity do CD Harlejland. V roce 2011 vydala kapela CD Máme vlka, k němuž natočila videoklip Cesta do ráje. V roce 2012 skupina vydala další řadové album s názvem Teleskopický tele a natočila videoklip k písni Katalog, ve kterém si zahráli lidé především z jejich fanklubu. Následně kapela vyjela na turné a festivalové koncerty, kde bylo vrcholem nejspíš vystoupení na festivalu Votvírák, na němž Harlej sklidil nevídaný ohlas.
1995 Aj mena ou bejby hel
1997 Harlej krišna
1998 Hárlejova kometa
2000 Zastavte tu vodu
2002 Musíme se pochválit, máme auto z (M)mostu
2004 Když chválím, tak sebe
2006 Čtyři z punku a pes
2008 Harlej University
2010 Harlejland (Best Of)
2011 ...máme vlka
2012 Teleskopický tele
2014 Na prodej
2017 Hodný holky zlý kluky chtěj
2020 Smutku dávám sbohem
2023 Zatím je to dobrý
2005 Když chválíme, tak Vás
2016 20 let / Tak tady máš, Bože, co jsi chtěl
2018 Šmidli fidli
Domovská stránka
Recenze na cd University
Rozhovor s kapelou
Fanklub Harlej, o .s. |
<<<HUMAN>>>: Josef Hartman?
<<<ASSISTANT>>>: Josef Hartman (14. července 1881 Cerhovice – 7. prosince 1947) byl český římskokatolický duchovní a bohoslavec. Děkan a arcibiskupský vikář, čestný kanovník Vyšehradské kapituly. Arcibiskupský notář, ordinariátní komisař náboženský pro střední školy a člen zkušební komise pro učitelství náboženství na obecných školách.
Absolvoval gymnázium v Příbrami (1893–1901) a arcibiskupský seminář v Praze (1901–1905). Na kněze byl vysvěcen 29. června 1905 u sv. Víta v Praze, poté působil jako kaplan v Lomnici u Sokolova (1905–1907), v Berouně (1907–1922) a do roku 1929 jako administrátor děkanství v Berouně, administrátor farnosti v Loděnici, Svatém Janě pod Skalou a Tetíně, výpomocný učitel náboženství v Berouně, administrátor děkanství v Příbrami (1905–1907). 21. března 1929 byl jmenován děkanem v Příbrami (instalován 15. prosince 1929), od 1. listopadu 1931 byl správcem vikariátu v Příbrami. V roce 1910 pouť do Svaté země.
V Příbrami byl také veřejně činný jako člen městského zastupitelstva, Okresního školního výboru. 17. října 1946 se účastnil pohřbu horníků v Příbrami, kteří zahynuli při požáru na dole Anna na Březových Horách.
Je pohřbený na Městském hřbitově v Příbrami (oddíl VIII, hrob 225), vedle hrobu kněze Prokopa Ondráka.
2.7.1905 Primice v kostele sv. Martina v Cerhovicích
čestný konsistorní rada
1941 čestný kanovník vyšehradské kapituly
4.–11. července 1937 člen čestného výboru II. sjezdu rodáků Březových Hor |
<<<HUMAN>>>: Halle Berryová?
<<<ASSISTANT>>>: Halle Maria Berryová (nepřechýleně Berry, IPA: /ˈhæli ˈbɛri/; * 14. srpna 1966, Cleveland, Ohio, Spojené státy americké) je americká herečka, modelka a královna krásy, jež byla považována za nejkrásnější afroamerickou ženu své doby, jednalo se o jeden ze sexuálních symbolů 20. století. Získala cenu Emmy a Zlatý glóbus za film Černá Carmen Dorothy Dandridge a v roce 2001 Oscara za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli za výkon v Plesu příšer. Je tak první a zatím jediná žena afroamerického původu, která vyhrála cenu za nejlepší ženský herecký výkon. Je jedna z nejlépe placených hereček v Hollywoodu. Také se účastnila produkce některých svých filmů.
Předtím, než se stala herečkou, se Berryová zúčastnila několika soutěží krásy, a v roce 1986 se dostala do soutěže Miss USA, kde skončila na druhém místě. Na soutěži Miss World se umístila na šestém místě. Její průlomová role byla v roce 1991 ve filmu Tropická horečka. To vedlo k dalším rolím ve filmech Flintstoneovi (1994), Skandál! (1998), X-Men (2000) a jeho pokračování, a Dnes neumírej (2002). V roce 2005 také vyhrála Zlatou malinu za nejhorší herečku (za roli ve filmu Catwoman) a cenu přijala osobně.
Berryová se narodila jako Maria Halle Berryová (později, v roce 1971, se nechala přejmenovat na Halle Maria Berryovou). Její matka byla psychiatrická sestra a otec pracoval ve stejné psychiatrické léčebně jako ona. Rodiče Berryové se rozvedli, když jí byly čtyři roky; poté vyrůstala pouze s matkou.
S herectvím začala v 80. letech 20. století. Průlomová role byla ve filmu Tropická horečka, kde si zahrála drogově závislou Vivian. Dále si v roce 1991 zahrála ve filmu Pouze obchod a v roce 1992 v Bumerangu. V roce 1994 hrála ve Flintstonech. Díky roli v Černé Carmen Dorothy Dandridge se roce 1999 stala první černoškou v historii, která byla nominována na Oscara. Za tuto roli získala Cenu Emmy a Zlatý glóbus. Poté si zahrála ve filmu X-Men (2000) a jeho pokračováních (2003 a 2006).
V roce 2001 si zahrála roli manželky popraveného vraha v Plesu příšer. Za roli byla nominována na Oscara a následně se stala první Afroameričankou, která cenu za nejlepší herečku získala.Roku 2002 ztvárnila roli Bondovy milenky Jinx ve filmu Dnes neumírej. Dále hrála ve filmech jako Gothika nebo Catwoman.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Halle Berry na anglické Wikipedii.
Osoba Halle Berryová ve Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Halle Berryová
Halle Berryová v Internet Movie Database (anglicky)
Halle Berryová v Česko-Slovenské filmové databázi
Halle Berry – Exotická kráska s dokonalým tělem Archivováno 27. 7. 2014 na Wayback Machine. – film online ze seriálu „Sexuální idoly století“ // 17. 12. 2010 Stream.cz |
<<<HUMAN>>>: Dana Hlaváčová?
<<<ASSISTANT>>>: Dana Hlaváčová (* 20. června 1945 Suchdol u Prahy) je česká filmová herečka. Jde o mladší sestru herečky Jany Hlaváčové. Mezi její nejznámější filmové role patří pohádkový snímek Tři oříšky pro Popelku, kde si zahrála Popelčinu nevlastní sestru.
2008 Ďáblova lest
2005 Anděl Páně
2004 Josef a Ly
2002 Počkej, až zhasnu
2001 Černí andělé
1998 Čas dluhů
1997 Cyprián a bezhlavý prapradědeček
1996 Není houba jako houba
1995 Když se slunci nedaří
1993 Císařovy nové šaty
1993 Dick Whittington
1992 Jánošova kouzelná flétnička
1990 Čarodějky z předměstí
1990 Svědek umírajícího času
1988 To nám byl čert dlužen
1987 Kde bydlí štěstí
1987 Strom pohádek: O perníkové chaloupce
1986 Bylo nás šest
1986 Pohádka o lidské duši
1985 Já nejsem já
1985 Podivná znamení, podivní hosté
1985 Případ ukradených vědomostí
1983 Lekár umierajúceho času
1981 Monstrum z galaxie Arkana
1981 Výhra admirála Kotrby
1979 Tím pádem
1979 Zkoušky z dospělosti
1978 „Já už budu hodný, dědečku!“
1977 „Já to tedy beru, šéfe...!“
1977 Jen ho nechte, ať se bojí
1977 O moravské zemi
1977 Tajemství proutěného košíku
1976 Šťastné a veselé
1975 Dva muži hlásí příchod
1975 Tak láska začíná...
1974 Milí Bakaláři
1973 Kamarádi
1973 Tři oříšky pro Popelku
1971 O Pomněnce
1971 Zlatá hvězda na cestách
1969 Zabil jsem Einsteina, pánové…
1968 Jak se Mette chtěla stát královnou
1968 Pasťák
1967 O princezně, která pořád vařila
1963 Tři chlapi v chalupě – role: členka ČSM
1966 Eliška a její rod (TV seriál)
1967 Ženitba (TV inscenace divadelní hry Nikolaje Vasiljeviče Gogola) – role: služka Duňaška
1969 Popelka (TV filmová pohádka) – role: dcera Dorota
1969 Nactiutrhač (TV cyklus: Bližní na tapetě)
1971 O Pomněnce (TV pohádka) – role: služebná
1979 Dnes v jednom domě (TV seriál)
1982 Malý pitaval z velkého města (TV seriál)
1984 My všichni školou povinní (TV seriál)
1985 Třetí patro (TV seriál)
2003 Nemocnice na kraji města po dvaceti letech (TV seriál)
2004 Náměstíčko
Dana Hlaváčová v Česko-Slovenské filmové databázi
Dana Hlaváčová na Kinoboxu.cz |
<<<HUMAN>>>: 972?
<<<ASSISTANT>>>: 14. duben – sňatek budoucího císaře Oty II. a byzantské princezny Theofano v Římě
Česko15. července – Boleslav I. Ukrutný, k tomuto datu se přiklánějí historikové, uváděný je taktéž stejný den roku 967Světbřezen – Svjatoslav I. Igorevič, vládce Kyjevské Rusy a kníže novgorodský (* ?)
30. dubna – Adalbert II. Ivrejský, italský král v letech 950–961 (* 931)
6. září – Jan XIII., papež
? – Liutprand z Cremony – biskup z italské Cremony, spisovatel
České knížectví – Boleslav I. Ukrutný » Boleslav II.
Papež – Jan XIII.
Svatá říše římská – Ota I. Veliký
Anglické království – Edgar
Skotské království – Kenneth II.
Polské knížectví – Měšek I.
Východofranská říše – Ota I. Veliký
Západofranská říše – Lothar I.
Magdeburské arcibiskupství – Adalbert (968–981)
Uherské království – Gejza
Byzanc – Jan I. Tzimiskes |
<<<HUMAN>>>: Alena Vrbová?
<<<ASSISTANT>>>: Alena Vrbová (3. října 1919 Starý Plzenec – 17. března 2004 Praha) byla česká lékařka a spisovatelka.
Po maturitě (1938) začala studovat filozofickou fakultu na Karlově univerzitě v Praze, kterou ukončila až po druhé světové válce. Poté vystudovala medicínu (1951), po roce 1951 pracovala v Mariánských Lázních jako lékařka.
Literaturu začala psát za období války, zpočátku píše poezii, která vychází v podobě básnických sbírek. Od 60. let 20. století se soustavně věnuje i próze.Její román V erbu lvice o Zdislavě z Lemberka se stal předlohou pro stejnojmenný film (1994) režiséra Ludvíka Ráži.
Zemřela roku 2004 v Praze. Pohřbena byla na Vyšehradském hřbitově.
Řeka na cestách – 1942
Svár – 1944
Do krve - 1957
Červený listář – 1960
Sondy a písně – 1963
Milostná – 1968
Blýskání na časy – 1974
Odkud přichází hudba – 1976
Cestou necestou - 1984
Čarodějný čas - 1988
My dva - 1944
Drsné povídky – 1964
Dálkové povídky – 1967
Ostnaté povídky – 1967
Znova v Monte Rose - 1971
Benátská - 1975, k této knize sama autorka: "Přála bych si, aby ti, kdo snad už budou žít v etapě těžce vybojovaného míru, pochopili, z jak složité a záludné doby jsme se prodírali my i v oblasti tak křehké, jako je lidský cit."
V erbu lvice – 1977, historický román
Odlet do Madrásu - 1978
Až na západní hranici - 1979
Všechny krásy světa - 1979
Když kohout dozpíval – trilogie, rodová sága
Když kohout dozpíval – 1981
Pod kardinálskou pečetí – 1983
Rašení – 1985
Indiánské léto - 1986
Průhled z Pohořelce - 1988
Maminka Země – 1991
Anna Lemberková, sudička – 1992
Nás nevyvrátí z kořene - 1995
Fontána di Trevi – 1999
Lásky nebeské – 2000
Matička země - 1932
Povídali, že mu hráli - 1969, spoluautorství
Království u Lesního pramene - 1971
Mariánské Lázně - 1958, kniha o historii Mariánských Lázní, lázeňské služby, léčení, význačné stavby a osobnosti
Čeští spisovatelé 20. století. Praha: Československý spisovatel, 1985. S. 685–687.
Dějiny české literatury. IV. Literatura od konce 19. století do roku 1945 / hlavní redaktor Jan Mukařovský. 1. vyd. Praha: Victoria Publishing, 1995. 714 s. ISBN 80-85865-48-3. S. 662.
MERHAUT, Luboš, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 4/II. U–Ž, Dodatky k LČL 1–3, A–Ř. Praha: Academia, 2008. 1089–2105 s. ISBN 978-80-200-1671-3. S. 1504–1507.
TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q–Ž. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 499.
Seznam českých spisovatelů
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Alena Vrbová
Alena Vrbová ve Slovníku české literatury po roce 1945
Alena Vrbová na WorldCat Identities |
<<<HUMAN>>>: Pedologie?
<<<ASSISTANT>>>: Pedologie (česky půdoznalství) je nauka, která si klade za cíl objasnit genezi půd a charakterizovat její vlastnosti, stanovit klasifikační systém, zpracovat rozšíření půdních jednotek na zemském povrchu, jakož i určit možnosti hospodářského využití půd. Moderní pedologie zaměřuje značnou část svého úsilí na predikci změn v půdách, které nastávají v souvislosti s jejich užíváním člověkem či dalšími důsledky jeho činnosti. V případě, že jde o změny negativní (viz degradace půd), snaží se aplikované vědy odvozené z pedologie tyto změny omezit či jim předcházet. Dalším cílem aplikovaných pedologických věd je vývoj metod, které by cíleně zvyšovaly kvalitu půd pro jejich zemědělské využití.
Věda o půdách (sloužících k obživě už od neolitu) se začala formovat teprve na sklonku 18. století. Odlišnosti půd se pokusili postihnout již první zakladatelé oboru, kterými byli geologové, geografové, geochemici a inženýři, např. Julius Hilgard (1825–1891), Ferdinand von Richthofen (1833–1905), a především celosvětově uznávaný zakladatel vědeckého genetického půdoznalství Vasilij Vasiljevič Dokučajev (1846–1903). Bouřlivým rozvojem prošel tento obor teprve až ve 20. století.
Pedologii lze dále členit od dílčích směrů, jež využívají poznatků z jiných věd.
pedofyzika
pedochemie
pedomineralogie
pedobiologie
pedogeografie
půdní genetika
paleopedologie
agropedologie (zemědělská pedologie)
lesnická pedologie
pedologie v archeologii
Olivier de Serres
Bernard Palissy
Vasilij Vasiljevič Dokučajev
Eugene W. Hilgard
Hans Jenny
Marek Plašil
Ondrej Kožuch
půdní typ
taxonomické kategorie půd (ČR)
Slovníkové heslo pedologie ve Wikislovníku |
<<<HUMAN>>>: Tianjin Open 2016 – ženská dvouhra?
<<<ASSISTANT>>>: Ženská dvouhra Tianjin Open 2016 probíhala v první polovině října 2016. Do singlové soutěže tenisového turnaje v Tchien-ťinu nastoupilo třicet dva hráček. Obhájkyní titulu byla polská světová trojka Agnieszka Radwańská, která před čtvrtfinálem odstoupila pro zranění pravého stehna. Po turnaji tak držela šňůru osmizápasové neporazitelnosti, v jejímž rámci neprohrála ani jeden set.Vítězkou dvouhry se stala domácí 30letá Pcheng Šuaj, která v turnaji startovala na divokou kartu, a jež ve finále zdolala nenasazenou Američanku Alison Riskeovou po dvousetovém průběhu 7–6 a 6–2. Na okruhu WTA Tour si připsala premiérový singlový titul, když uspěla až ve svém sedmém finále na tomto okruhu.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku 2016 Tianjin Open – Singles na anglické Wikipedii.
Tianjin Open 2016 – ženská dvouhra . WTA Tour, Inc. . Dostupné online. (anglicky)
Tianjin Open 2016 – kvalifikace ženské dvouhry . WTA Tour, Inc. . Dostupné online. (anglicky) |
<<<HUMAN>>>: Dějiny Rumunska?
<<<ASSISTANT>>>: Dějiny Rumunska začínají za římské nadvlády v 1. století, v té době byli poraženi původní obyvatelé Dákové a od nich se území Rumunska říká Dacie.
Území Rumunska bylo osídlené už od doby kamenné, zhruba od 4. tisíciletí př. n. l. Nejvýznamnější archeologické nálezy pocházejí z oblasti Dobrudža, kde byla nalezena i celá vesnice z neolitického období. Neolitická kultura z této oblasti je nazývána Hamangia. V době bronzové a železné (poslední tisíciletí př. n. l.) osídlili území dnešního Rumunska Keltové. V této části Balkánu se obecně nazývají Thrákové, přičemž se však štěpili na další kmeny, z nich nejvýznamnější byli Dákové. Thrácká území byla od 6. století pod řeckým vlivem, který zprostředkovali zvláště řečtí kupci. Thrácké Odryské království z 5. století př. n. l. zasahovalo i na území současného Rumunska, jádro státu bylo ale v Bulharsku. Za první stát na svém území Rumuni považují až Dáckou říši, jejímž sjednotitelem se v roce 82 př. n. l. stal král Burebista. Vytvořil mocnou říši sahající od Černého moře až k hranicím dnešního Slovenska. Původně sídlil v opevněném hradišti Argedava, později vybudoval svoji rezidenci v Sarmizegetuse, nacházející se v Orăștijských horách (viz Dácké pevnosti v Orăștijských horách) avšak po jeho smrti roku 44 př. n. l. se jím vytvořený stát rozpadl. Roku 87 říši znovu sjednotil Decebalus (původním jménem Diurpanes). To byla ovšem již doba, kdy o území začali projevovat zájem Římané. Jejich výpady zpočátku Dákové odráželi (slavného vítězství Dákové dosáhli například roku 85 v první bitvě u Tapae), ba dokonce se Římané museli vykupovat (když byl Řím oslaben povstáním Markomanů), ale roku 101 (za římského císaře Traiana) Dáky velmi oslabil vpád 150 000 římských vojáků a definitivní podmanění Římem pak přinesla další invaze, roku 106. Na území Rumunska tak vznikla římská provincie Dácie. Z Říma také přišlo do Rumunska křesťanství. Nicméně když se Dácie ocitla pod tlakem asijských nájezdníků, Římané usoudili, že udržovat provincii je pro ně příliš nákladné a za císaře Aureliana své legie roku 271 z Dácie stáhli.
Dákové se postupně pořímštili a zmizeli stejně důkladně jako Keltové z Čech. Zůstalo po nich jen několik málo památek a na rozdíl od českých Keltů nemají žádné žijící příbuzné národy, podle kterých bychom si mohli dovytvářet obraz o jejich životě, zvycích a kultuře.
V dnešní rumunštině se zachovala slova, která mají zřejmě dácký původ – není jich však mnoho, řádově desítky, původní význam není vždy zřejmý. Patří k nim i slova jako brynza, bača, vatra, která se v 16. století dostala z rumunštiny do slovenštiny a do valašského nářečí češtiny.
Dákové žili v horách, kde stavěli svá hradiště. Největší centrum bylo v Oraštijských horách v Sarmisegetuse. Zachovaly se zbytky několika hradišť a zajímavé kultovní obřadní místo. Římané založili konkurenční město se stejným názvem, římská Sarmisegetusa se však nachází trochu jinde – v průsmyku mezi městy Simeria a Caransebeš, zatímco dácká Sarmisegetusa je několik kilometrů horským údolím z města Oraštie směr Gradištea. Nejvíce informací poskytuje známý Trajánův sloup v Římě, na němž jsou různé výjevy ze života Dáků, jejich vzhled a oblečení.
Odchod Římanů na konci 3. století znamenal volné pole pro asijské vpády. Nejprve na území Dácie vpadli Hunové (4.–5. století), poté Avaři (6. století), později Slované a Bulhaři (7. století). Dákové se udrželi jen v Transylvánii (Sedmihradsku).
Ve středověku bylo Rumunsko rozděleno do tří knížectví. První dvě, Valašsko a Moldávie, byla od 16. století závislá na Osmanské říši, Sedmihradsko bylo zprvu součástí Uher, v 16. století mělo na Osmanské říši větší míru samostatnosti, roku 1699 pak bylo znovu připojeno k Uhrám.
Pro Rumuny je velmi důležitou středověkou postavou Michal Chrabrý (rumunsky Mihai Viteazul), neboť jako první dokázal sjednotit všechna tři knížectví a předjal tak existenci moderního Rumunska. Roku 1593 se stal valašským knížetem. V roce 1599 pak porazil v bitvě u Selimbaru sedmihradského knížete Ondřeje Báthoriho, čímž získal i sedmihradskou korunu. Krátce na to usedl i na trůn moldavský. Po smrti Michala Chrabrého se ovšem tento státní celek rozpadl. Michal Chrabrý se vyznamenal i tím, že v roce 1595 porazil Osmany v bitvě u Calugareni a v Rumunsku je tak symbolem národní nezávislosti. Michal byl v boji proti Osmanské říši spojencem Habsburků, během dlouhé turecké války, ale pro svou úspěšnou, nezávislou kariéru se stal brzy pro habsburského císaře Rudolfa II. nepohodlným. V roce 1601 jej proto Rudolf nechal odstranit, o což se postaral císařský generál Giorgio Basta, který Michala zavraždil.
Valašské knížectví bylo založeno počátkem 14. století. Vzniklo na základech několika menších místních útvarů (především Oltenie). Otcem zakladatelem byl Basaráb I. (vládl 1310 až 1352). Byl zakladatelem dynastie Besarabů, která ovládala Valašsko až do 17. století. Stal se samostatným knížetem rebelií proti uherskému králi Karlovi I., byť jen nakrátko. Valašsko získalo samostatnost zpět v 70. letech 14. století a upevnil ji nejvýznačnější z Besarábů – Mircea I. zvaný též Starý (rumunsky Mircea cel Bătrân).
V roce 1393 se Bulharský stát dostal pod osmanskou nadvládu a Osmanská říše se tak stala sousedem Valašska. To brzy znamenalo i tlak na Valašsko a placení tributu (od r. 1389). Stav formální politické závislosti na Uhrách a současného placení tributu Turkům přerušovaly četné pokusy osamostatnění země, případně i narušení rovnováhy mezi dvěma mocnými sousedy. Roku 1396 došlo k uznání polské svrchovanosti nad územím Vladem I., ale šlo jen o epizodu. Boj proti Turkům vedli také Vlad II. Dracul zvaný Ďábel a jeho syn Vlad III. Dracula, zvaný také Napichovač (inspiroval ke známé literární postavě hraběte Drákuly). Boj to byl však nerovný. V roce 1415 se Valašsko stalo definitivně vazalem Osmanské říše, pád Uher roku 1526 tuto závislost ještě více posílil. Vzpoura výše zmíněného Michala Chrabrého (valašským knížetem 1593–1601) patřila k největším a nejúspěšnějším, ale její úspěšnost se omezila na dobu Michalova života.
Významnou změnu přinesla teprve porážka Osmanské říše Rakouskem potvrzená mírem v Karlovicích roku 1699. Nový soused, Rakouská říše, počal vyrovnávat vliv turecký. Od začátku 18. století je patrný také zájem Ruska o tuto oblast – roku 1770 bylo Valašsko obsazeno ruským vojskem. Smlouvou z Küčük Kajnardžu (1774) se sice navrátilo pod moc Turků, ale Rusko si ponechalo určitou kontrolu nad oblastí. Turci neměli ovšem zájem na rozvoji svých kolonií, a ty tak zaostávaly za zbytkem Evropy. Jedním z mála sultánem dosazených fanariotských knížat, který se pokusil zlepšit katastrofální hospodářskou situaci země, byl Konstantin Mavrocordat.
Vliv Ruska v 19. století trvale stoupal. Rusové přímo ovládali zemi v letech 1807–1812, znovu 1829–1833 (i poté měl ale ruský konzul značný vliv). V roce 1821 došlo k valašskému protitureckému povstání vedenému Tudorem Vladimirescem. Turci po něm učinili ústupek a skončila vláda dosazovaných fanariotů. Knížete (divana) měl nově volit stavovský sněm. Krymská válka (1853–1856) přinesla oslabení Ruska. Tím vzniklo mocenské vakuum, které otevřelo cestu ke vzniku Rumunského knížectví.
Území Sedmihradska začali roku 1003 kontrolovat Uhři, poté, co uherský král Štěpán I. podle legendy porazil místního knížete. Od té doby bylo až do roku 1526 Sedmihradsko v rámci Uherského království autonomním knížectvím v čele s vojvodou.
Roku 1211 nabídl uherský král Ondřej II. část území Sedmihradska (Burzenland) Řádu německých Rytířů. Rytíři měli sloužit jako určitá hráz proti vpádům kumánů. Z Německa v té době přišlo mnoho osadníků, převážně z Porýní a Vestfálska. Začalo se jim říkat Sedmihradští Sasové. Osadníci založili města Kronstadt (Brașov), Schäßburg (Sighișoara) či Hermannstadt (Sibiu). Sasové získali v rámci knížectví autonomii, stejně jako Sikulové, jiní zdatní pohraničníci. Sasové a Sikulové měli řadu národnostních výsad, jimž se těšila již jen maďarská šlechta (roku 1438 tyto tři entity vytvořily tzv. Unii tří národů (Unio Trium Nationum)), naopak rumunské obyvatelstvo bylo v postavení nevolníků.
Roku 1421 začaly nájezdy Turků. Sikulové ani Sasové nedokázali jejich postup zastavit. Uherský král Zikmund nebyl schopen včas reagovat, protože byl právě zainteresován v husitských válkách. Boje s Turky pak naplnily zdejší dějiny po příští čtyři století. Vynikl v nich mj. sedmihradský rodák Jan Hunyadi, který zvítězil v bitvě u Varny (1444).
Po bitvě u Moháče roku 1526 a dobytí Pešti (1541) se Sedmihradsko v čele se slovenským rodákem Janem Zápolským (sedmihradským vojvodou 1511–1526) stalo samostatným knížectvím, byť ve vazalském poměru k Osmanské říši. Jan sváděl tehdy věčné boje se svým konkurentem Ferdinandem o uherský trůn a Sedmihradsko se tak stalo jeho pevnou základnou a oporou. Jedním z důležitých rysů této éry byla sedmihradská náboženská svoboda.
Roku 1699 získala Sedmihradsko Habsburská monarchie, v jejímž rámci tvořilo do roku 1848 autonomní korunní zemi, kterou 2. listopadu 1765 povýšila Marie Terezie na velkoknížectví. Za revoluce v roce 1848 sepsali 15. května 1848 zdejší Rumuni petici, kterou požadovali zrovnoprávnění. Tomuto požadavku však nebylo vyhověno, naopak byl pod uherským nátlakem přijat zákon vyhlašující plné spojení Sedmihradska s Uherskem. Tento zákon však nakonec nebyl realizován a rakouská říšská ústava ze 4. března 1849 Sedmihradsko a Uhersko opět plně oddělila, přičemž Sedmihradsko a Uhersko přišly o své samosprávné instituce. Říjnovým diplomem byla roku 1860 obnovena autonomie obou korunních zemí. Zatímco Valašsko a Moldavsko v té době již vytvořily Rumunské knížectví, Sedmihradsko se ještě dlouho nemohlo k tomuto útvaru připojit, moc Rakušanů byla stále příliš velká. Císař František Josef I. aspoň roku 1863 do Sibině svolal Sedmihradský sněm, na němž došlo k jistému zrovnoprávnění Rumunů. Nadějné reformy ale zhatilo rakousko-uherské vyrovnání roku 1867, po němž se Sedmihradsko stalo součástí Zalitavska a bylo tak znovuzačleněno do Uherska. Přestalo tak existovat jako územní jednotka. Navíc od 90. let 19. století zde uherská vláda započala s maďarizací. Z tohoto sevření sedmihradské Rumuny osvobodila až první světová válka a prohra Rakousko-Uherska v ní. Poválečná Trianonská smlouva přisoudila Sedmihradsko Rumunsku.
Prvním moldavským knížetem se stal roku 1359 Bohdan I. Později se Moldavsko dostalo do lenní závislosti na polském státě.
Nejvýznamnějším moldavským vládcem byl kníže Štěpán III. Veliký (1457–1504). Za jeho vlády bylo knížectví ohroženo agresí sousedního Polska, Uherska, ale především Osmanské říše. Proti ní se Štěpán snažil vytvořit alianci. Roku 1489 byl nakonec Turky donucen platit tribut. Jeho nástupce uznal pak lenní závislost své země na Osmanské říši.
V roce 1769 obsadila severní část Moldavského knížectví (Bukovinu) vojska carského Ruska a v roce 1774 Rakouska. O rok později bylo území jakožto vévodství Bukovina k Rakousku připojeno, zatímco východní část knížectví, východně od řeky Prut, byla roku 1792 připojena k Rusku jakožto Besarábie. Zbylá část knížectví (ležící západně od řeky Prut) zůstala Osmanům, roku 1829 přitom získala samosprávu. Toto území bylo roku 1859 spojeno s Valašskem personální unií a roku 1862 se s ním sjednotilo, aby vytvořilo Rumunské knížectví. Bukovina a Besarábie se však mohla připojit až roku 1918.
Podunajská knížectví Valašsko a Moldávie získaly roku 1829 autonomii, v roce 1858 se sjednotily a položily tak základ samostatnému Rumunsku. Prvním vládcem Spojených knížectví Valašska a Moldávie neboli Domnitorem se v roce 1862 stal Alexandr Jan Cuza, který byl od roku 1859 knížetem jak Valašska, tak Moldávie.
Alexandr Ioan Cuza, jehož vzorem byl Napoleon III., toužil zemi velmi změnit. Více než její čtvrtina byla tehdy v majetku církve, což se knížeti vůbec nelíbilo. V letech 1863–1864 provedl pozemkovou reformu a zabavil též mnoho z církevního majetku. Na pozemkovou reformu navázal zrušením nevolnictví a zavedením všeobecného volebního práva. V roce 1864 vydal moderní trestní zákoník, jehož základem byl Napoleonův Code civil. Alexandr také založil univerzity v Iasi a v Bukurešti. Universita v Bukurešti dodnes nese jeho jméno. Reformy ovšem vyvolaly nespokojenost ortodoxní církve a šlechty. Pokusu o puč čelil Alexandr poprvé v roce 1864. Podruhé byl dne 22. února 1866 napaden nespokojenými důstojníky ve svém paláci a donucen abdikovat. Druhého dne musel opustit Rumunsko.
Po převratu se Rumunsko ocitlo na pokraji chaosu a stanulo před hrozbou rozpadu. Přes odpor značné části obyvatel vládu převzal pruský důstojník, kníže Karl Eitel Friedrich Zephyrin z rodu Hohenzollern–Sigmaringen. Ten se stal rumunským knížetem jako Carol I.. Karel uspěl zejména díky podpoře Napoleona III. (s nímž byla Karlova rodina v mimořádně dobrých vztazích). Krátce po Karlově nástupu na trůn přijal parlament novou ústavu, která dávala knížeti značné pravomoci.
Karel Rumunsko zapojil do rusko-turecké války v letech 1877–1878. Byl to velmi úspěšný tah. Angažmá přineslo Rumunsku mezinárodní uznání a především na konferenci v Berlíně vyhlášenou plnou nezávislost na Osmanské říši. Karel tak byl 10. května 1881 korunován králem a Rumunsko od té doby bylo královstvím.
Rumunsko vedené knížetem Karlem z rodu Hohenzollernů se po vítězné válce o nezávislost na Osmanské říši a ustanovilo 10. května 1881 královstvím a kníže Karel (Carol) byl korunován králem Karlem I.
Karel se velmi takticky vložil do sporů během 1. Balkánské války. Do ní se Rumunsko přímo nezapojilo, ač se mohlo odvolávat na územní nároky v Makedonii kvůli přítomnosti arumunského obyvatelstva. V soupeření Srbska s Bulharskem však nemělo naději na úspěch. Při mírových jednáních po skončení 2. balkánské války však neutrální Rumunsko za svoji předchozí neutralitu žádalo po Bulharsku odstoupení území jižní Dobrudže s důležitým dunajským přístavem Silistra. Požadovaná území byla Rumunsku skutečně postoupena. Součástí tohoto "obchodu" z roku 1883 byl i tajný závazek spojenectví se zeměmi Trojspolku (Německo, Rakousko-Uhersko, Itálie).
Když tedy roku 1914 vypukla první světová válka, vzdor veřejnému mínění se Karel rozhodl splnit podmínky tajné smlouvy z roku 1883 a zaútočil na Rusko. Jeho náhlá smrt 10. října 1914 však všechno změnila. Karlův nástupce Ferdinand I. nehodlal staré tajné ujednání respektovat.
I když byl Ferdinand člen jedné z větví rodu Hohenzollernů stejně jako německý císař Vilém II., prosazoval, aby se jeho země zúčastnila války spíše za Dohodu – na její straně vstoupilo Rumunsko do války 27. srpna 1916.
Vstup Rumunska do války však ruské protiofenzivě nepomohl. Fronta se roztáhla do šířky a zastavila. Vojsko Rumunska proniklo hluboko do Sedmihradska (tehdy v Uhersku), ale rakousko-německá armáda Rumuny přinutila ustoupit a ústřední mocnosti obsadily skoro celé Rumunsko. V době dobytí Bukurešti (21. listopadu) zemřel rakouský císař František Josef I. Vysílení Rumuni podepsali v 7. května 1918 mír s Německem, protože Rumunsko nebylo schopno bez podpory Ruska ve válce pokračovat. Po vyřazení Bulharska z boje se ale opět 10. října 1918 Rumunsko připojilo do konfliktu na straně Dohody, měsíc před ukončením bojů na západní frontě a definitivním koncem války.
Pro toto období existence Rumunského království se někdy používá označení Rumunské Staré království.
Po 1. světové válce se k Rumunsku připojily Sedmihradsko s Banátem, Bukovina a Besarábie, čímž vznikl zatím největší rumunský stát v dějinách, tzv. Velké Rumunsko. V meziválečném období Rumunské království spolupracovalo s Československem a Jugoslávií proti nárůstu maďarského vlivu. V roce 1921 uzavřelo s oběma státy spojenecké smlouvy, tomuto paktu se začalo říkat Malá dohoda. S oběma zeměmi však mělo jen krátkou hranici v odlehlých oblastech a proto užší spolupráce byla jen stěží možná. Navíc vzhledem k rozmělňování integrity obou spojeneckých států ke konci 30. let zůstalo později Rumunsko opuštěno a Maďarsku se podařilo zajistit si úpravy hranic na jeho úkor.
Po anexi Besarábie byla uzavřena obranná aliance s Polskem proti Rusům. Maďaři s poválečným rozdělením území nesouhlasili a pokoušeli se své ztracené země dobýt zpět. Rumunské ozbrojené síly však kladly tuhý odpor, který posléze přerostl v rázný útok a maďarské síly byly rychle zahnány hluboko do vnitrozemí dnešního Maďarska.
Na vnitropolitický vývoj mělo vliv především soupeření mezi Liberální a Rolnickou stranou. Obě strany byly úzce propojeny s významnými rodinami Maniu a Bratianů. Liberální strana donutila v roce 1924 krále Carola k rezignaci ve prospěch jeho syna Michajla, kterého měla pro jeho nízký věk prozatím zastupovat regentská rada. V roce 1928 začala však politickému vývoji dominovat naopak Rolnická strana, proti které se později postavil znovunastolený král Carol o jehož restauraci se strana zasloužila. V roce 1938 se Carol chopil autoritativně vlády, která však trvala jen necelé dva roky, než byl nahrazen generálem Antonescem. Ten se snažil získat podporu především v řadách fašistické Železné gardy.
Ve druhé světové válce Rumunsko bojovalo po boku Třetí říše. V zemi měl v tehdejší době největší vliv maršál Ion Antonescu. Rumuni přišli za druhé vídeňské arbitráže o severní Sedmihradsko, které bylo přiděleno expandujícímu Maďarsku a přišli také o Jižní Dobrudžu, kterou obsadilo Bulharsko. Roku 1940 okupoval Sovětský svaz Severní Bukovinu a Besarábii. Po napadení SSSR Německem v roce 1941 získali Rumuni toto území zpět a anektovali další rozsáhlé území na jižní Ukrajině. Když 20. srpna 1944 překročila sovětská vojska rumunské hranice, proběhl v Bukurešti státní převrat. Král Michal I. 23. srpna 1944 sesadil a nechal zatknout maršála Antonescu. Rumunsko přešlo na stranu Spojenců a vyhlásilo válku Německu. Rudá armáda vstoupila 31. srpna 1944 bez boje do Bukurešti již jako spojenec. Rumunská armáda bojovala do konce války na straně Spojenců proti Německu a podílela se i na osvobození Československa.
Po válce byla Rumunsku opět odňata Besarábie a připojena k Sovětskému svazu a Jižní Dobrudža byla ponechána Bulharsku. V roce 1947 byl král Michal I. násilím donucen abdikovat a odejít ze země. Rumunsko se stalo socialistickou republikou a součástí komunistického východního bloku.
Sovětská okupace po druhé světové válce posílila postavení komunistů, kteří se stali dominantní silou v levicové koaliční vládě jmenované v roce 1945. Král Michael I. byl nucen abdikovat a odešel do exilu. Rumunsko bylo vyhlášeno lidovou republikou a do konce padesátých let zůstalo pod vojenskou a ekonomickou kontrolou SSSR. Během tohoto období byly rumunské zdroje vyčerpávány nevýhodnými dohodami zvanými SovRom. Mnozí historikové hovoří přímo o rabování Rumunska Sovětským svazem. Tyto nevýhodné smlouvy byly jednou z příčin protisovětského sentimentu uvnitř samotné rumunské komunistické strany a postupnému přechodu k vedení mnohem nezávislejšímu na Moskvě, než bylo ve východním bloku zvykem (do značné míry podle vzoru titovské Jugoslávie, ovšem ta nebyla vzorem ve svém poměrně liberálním režimu, rumunský režim naopak zůstalo poměrně tuhým a represivním).
Prvním krokem k zisku této větší nezávislosti bylo, když rumunský komunistický vůdce Gheorghe Gheorghiu-Dej (vládl 1948–1965) roku 1958 přesvědčil Nikitu Chruščova, aby stáhl vojáky z Rumunska. Po smrti Gheorghiu-Dej v roce 1965 nastoupil k moci Nicolae Ceauşescu a autonomizační trend ještě zesílil. Země se tak od poloviny 60. let neúčastnila některých akcí východního bloku, jakými byla například invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 (Rumunsko bylo jedinou zemí Varšavské smlouvy, která se invaze nezúčastnila) nebo bojkot olympijských her v Los Angeles v roce 1984. Rumunsko jako jediná země východního bloku taktéž nepřerušila diplomatické vztahy s Izraelem po šestidenní válce v roce 1967. Díky tomu také Rumunsko hrálo důležitou roli v mírovém egyptsko-izraelském procesu, zprostředkovalo například návštěvu egyptského prezidenta Anvara Sadata v Izraeli. Díky své svéhlavosti vůči Moskvě byl Ceauşescu často označován za miláčka západních médií a politiků, s čímž bylo nezřídka spjato přehlížení toho, že jeho režim zůstal silně autoritářský. Největší represe nicméně probíhaly v letech před jeho nástupem, do roku 1962. Tehdy v Rumunsku existovalo (podle různých odhadů) 60 000–80 000 politických vězňů. Odhady počtů mrtvých se také značně liší, často nebyli ani řádně zdokumentovány. Mluví se o desítkách tisíc mrtvých.
V 50. letech byly zahájeny některé velkorysé projekty (rozvoj atomové energetiky, výstavba vodních kanálů, či přehrada Železná vrata na Dunaji). Přesto se nepodařilo ekonomickou situaci radikálně změnit a Rumunsko se zařadilo mezi nejchudší země RVHP. Když se rumunský zahraniční dluh v letech 1977–1981 prudce zvýšil (ze 3 na 10 miliard amerických dolarů), pokusil se Ceauşescu vliv věřitelů a posléze mezinárodních finančních organizací (Mezinárodního měnového fondu a Světové banky) setřást plánem na plné splacení státního dluhu během jednoho desetiletí. K dosažení tohoto cíle zavedl politiku autarkie, která vedla ke zbídačení velké části Rumunů a vyčerpání rumunské ekonomiky. K tomu přispěla i výstavba megalomanského Domu Republiky v Bukurešti. Dluh byl roku 1989, krátce před pádem režimu, skutečně splacen. Ale za cenu frustrace veřejnosti, kterou neukonejšil ani médii budovaný kult osobnosti, jenž se příliš nelišil od toho Stalinova z 50. let, a neutlumil ji ani stále represivnější policejní režim opřený o tajnou policii. Když nespokojenost explodovala v rumunské revoluci roku 1989, obrátil se proti Ceauşescovi nejen hněv davů, ale i část jím tak hýčkané tajné policie. Podle toho vypadal i jeho konec – odsouzení improvizovaným polním soudem a poprava i s manželkou.
Nově nabytá svoboda přinesla Rumunsku staronové problémy. Objevily se národnostní nepokoje (soužití se zhruba dvoumilionovou maďarskou menšinou) a ekonomické potíže spojené s destabilizací měny (vysoká inflace), zatímco integrace do evropských společenství postupovala pomaleji než ve střední Evropě.
Postupnými změnami se v průběhu let podařilo dosáhnout pokroku. Roku 2004 vstoupila země do NATO a roku 2007 společně s Bulharskem do Evropské unie, kde patří k nejchudším zemím „sedmadvacítky“, a je proto významným příjemcem mnohých rozvojových plánů.
Od prosince 2014 je Klaus Iohannis prezidentem Rumunska. Dne 27. prosince 2016 vetoval bez udání důvodů nominaci 52leté bývalé ministryně Sevil Shhaidehové jako předsedkyně vlády za sociálně-demokratickou stranu PSD. Sevil Shhaideh je původem Tatarka a je islámského vyznání. Jako ministryně složila svého času přísahu na korán. Její strana se nyní chce obrátit na rumunský Ústavní soud.
TREPTOW, Kurt W., a kol. Dějiny Rumunska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2000. 543 s. ISBN 80-7106-348-7. |
<<<HUMAN>>>: Administrativní dělení Arménie?
<<<ASSISTANT>>>: Arménie je rozdělena do jedenácti administrativních divizí. Z toho deset provincií je známo jako marzer (մարզեր) nebo v jednotném čísle marz (մարզ) v arménštině.
Jerevan má speciální administrativní status jakožto hlavní město země. Nejvyššímu představiteli v každé z deseti provincií se říká marzpet a je jmenovaný arménskou vládou. V Jerevanu je nejvyšší představitel starosta, kterého jmenuje prezident.
V každé provincii jsou komunity (hamaynkner, hamaynk v jednotném čísle). Každá komunita je samosprávná a skládá se z jedné nebo více osad (bnakavayrer, bnakavayr v jednotním čísle). Osady jsou označovány jako města (kaghakner, kaghak v jednotném čísle) nebo vesnice (gyugher, gyugh v jednotném čísle). V roce 2020 bylo v Arménii 503 komunit. Jerevan má také status komunity. Kromě toho je Jerevan rozdělen do 12 samosprávných okrsků.
National Statistical Service of the Republic of Armenia
http://www.statoids.com/uam.html |
<<<HUMAN>>>: Košeca (hrad)?
<<<ASSISTANT>>>: Košeca je zřícenina hradu u obce Košecké Podhradie v okrese Ilava na Slovensku. Zřícenina se nachází na návrší nad obcí v nadmořské výšce 454 metrů.
I když je možné, že hrad stál již v roce 1272, první jistá písemná zmínka pochází až z roku 1312. a po dlouhý čas byl centrem košeckého panství. Od roku 1397 patřil Mikulášovi, který byl bratrem Ctibora ze Stibořic. V šestnáctém století hrad získal Pavel Petróczy, jehož potomkům patřil až do roku 1670, kdy hrad dobylo a pobořilo císařské vojsko vedené Pavlem Eszterházym. Novým centrem panství se stalo městečko Košeca.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Košeca (hrad) na slovenské Wikipedii.
Seznam hradů na Slovensku
Hrad hrady.sk |
<<<HUMAN>>>: Bulharsko na Letních olympijských hrách 1972?
<<<ASSISTANT>>>: Bulharsko na Letních olympijských hrách 1972 v německém Mnichově reprezentovalo 130 sportovců, z toho 106 mužů a 24 žen. Nejmladším účastníkem byla Reneta Cvetkova (14 let, 282 dny), nejstarším účastníkem pak Jordan Ivanov (40 let, 161 dní). Reprezentanti vybojovali 21 medailí, z toho 6 zlatých, 10 stříbrných a 5 bronzových.
(anglicky) Bulharsko na LOH 1972 |
<<<HUMAN>>>: Seznam obcí v okrese Žďár nad Sázavou?
<<<ASSISTANT>>>: Seznam měst, městysů a obcí v okrese Žďár nad Sázavou podle počtu obyvatel (údaje k aktuálnímu datu) |
<<<HUMAN>>>: Zdenko Schubert von Soldern?
<<<ASSISTANT>>>: Zdenko Schubert rytíř von Soldern (18. října 1844 Praha-Malá Strana – 29. března 1922 Praha-Smíchov) byl český šlechtic, architekt, profesor, pedagog a kunsthistorik rakouského původu, člen význačného pražského rodu von Soldern. Zabýval se především teoretickou a publikační činností, roku 1903 se stal vedoucím pražské Německé polytechniky.
Narodil se v Praze do rodiny právníka a notáře Eduarda Viktora Schuberta von Soldern. V letech 1865–1868 vystudoval Polytechnický ústav v Curychu, v letech 1868–1870 pak Akademii výtvarných umění ve Vídni u Gottfrieda Sempera a Theophila von Hansena. Následně absolvoval studijní cestu do Itálie, kde jej výrazně ovlivnila místní renesanční architektura. V podobném slohu navrhl roku 1871 vilu v Liboci u Prahy pro svého otce Eduarda. Pokračoval stáží ve Vídni a od roku 1875 pracoval v Praze.
V roce 1879 se stal Zdenko Schubert-Soldern soukromým přednášejícím historie architektury na Německém polytechnickém ústavu v Praze. Kromě přednášek o historii architektury a teorii forem také přednášel kurzy starověké a renesanční architektury a navrhování monumentálních budov. Byl velmi publikačně činný, teoreticky i prakticky se zabýval ornamenty a zdobením staveb. Výchozím bodem bylo Semperovo učení o dualismu stavby a fasády, o původu dekorativních prvků architektury v užitém umění. Schubert-Sodlern rozvinul Semperovy závěry a vyzval ke kombinaci ozdobných a strukturálních prvků. Byl nadšeným obhájcem a propagátorem novorenesance. V pozdějších letech se von Soldern zabýval islámskou architekturou, odcestoval do Malé a Střední Asie a navštívil město Samarkand.
Zdenko rytíř Schubert von Soldern byl nositelem řady ocenění vyznamenání, a také členem několika spolků a sdružení: umělecké sekce Spolku pro dostavbu katedrály sv. Víta, předseda sdružení kunsthistoriků a čestný prezident architektonické sekce Technického Musea v Praze. Roku 1887 byl jmenován profesorem pozemního stavitelství, roku 1903 vystřídal ve vedení Německého polytechnického ústavu architekta Josefa Zítka. Profesorem architektury byl jmenován roku 1916.
Jeho bratr Viktor byl malíř a spisovatel, jeho synovci památkář a historik umění Fortunát a zoolog Reiner žili v Drážďanech. Zdenkovým příbuzným byl též Robert Schubert von Soldern, rakouský filosof zabývající se fenomenologií.
Zdenko rytíř Schubert von Soldern zemřel 29. března 1922 v Praze ve věku 77 let a byl pochován v rodinné hrobce na Olšanských hřbitovech.
Vila Eduarda Schuberta von Soldern, Praha-Liboc, 1871
Budova Ředitelství Buštěhradské dráhy, Praha, 1871–1874 (spolu s Vojtěchem Ignácem Ullmannem)
Objekty ve vídeňské čtvrti Weiden
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Zdenko Schubert von Soldern
Profil na webu arch-pavouk.cz
Životopis ve slovníku ÖBL (němčina)
Schubertova vila v Liboci
Historie vily v Liboci
Soupis pražských domovských příslušníků 1830-1910, Schubert, Zdeněk *1844 |
<<<HUMAN>>>: Velká Černá Hať?
<<<ASSISTANT>>>: Velká Černá Hať, dříve Černá Hať, je osada a hospodářský dvůr v severní části okresu Plzeň-sever, 5,5 km od Manětína. Leží na katastrálním území Černé Hatě v obci Mladotice.
Černá Hať patřila nejdříve vladykům z Potvorova, první písemná zmínka pochází z roku 1193, kdy byla ves Dětlebem z Potvorova darována plaskému cisterciáckému klášteru. Ves ležela v blízkosti staré zemské stezky, která v těchto místech probíhala močálovitým územím a proto zde byla kladena hať, která dala vsi jméno.
Za opata Jakuba I. byla roku 1346 ves vysazena právem zákupním. Za husitských válek bylo několik statků spáleno, obnova probíhala pomalu, takže ještě v roce 1544 se píše o dvou pustých dvorech. Roku 1558 bylo ve vsi 10 osedlých.
Ve finanční nouzi klášter roku 1577 prodává Černou Hať Mikuláši Kozelkovi ze Hřivic, který následně ve vsi postavil tvrz s poplužním dvorem. V roce 1584 prodal Mikulášův syn Petr ves s tvrzí, dvorem a sousedním Strážištěm Havlovi Hrobčickému na Kolešovicích za 4 440 kop grošů míšeňských. Syn Hrobčického připojil ves k Všesulovu.
Ačkoliv Havlův vnuk Ladislav Rudolf Hrobčický nebyl v době stavovského povstání ještě plnoletý, domáhal se přesto opat Jiří Vašmucius po bitvě na Bílé hoře navrácení Černé Hatě klášteru. Ferdinand II. nařídil vrácení klášteru, ale než se tak stalo, vpadli do Čech Sasové. Následující opat kláštera Jakub Vrchota z Rosenwertu spor o navrácení neobnovil a Černá Hať zůstala Hrobčickým. Za třicetileté války bylo ve vsi sedm statků spáleno.
Manželka Ladislava Rudolfa Hrobčického odkázala roku 1667 ves svému strýci Václavu Karlovi z Hozlau, ale ten příliš zadlužené dědictví prodal roku 1672 spolu se Strážištěm a vsí Brdo Karlovi Maxmilianovi Lažanskému za 10 000 zlatých. Karel Maxmilián Lažanský připojil ves k manětínskému panství, na místě zaniklé tvrzi byl Lažanskými vystaven velký hospodářský dvůr.
V matrikách fary v Křečově je minimálně od roku 1750 k původnímu názvu Černá Hať připojováno slovo Velká pro odlišení od osady poblíž Střely.
Ve Velké Černé Hati se nachází především velkokapacitní chov prasat a betonárka.
Velká Černá Hať sousedí na severu s Kalcem, na východě s Chrášťovicemi, na jihu se Strážištěm a na západě s Černou Hatí. Osada leží na východní hranici přírodního parku Horní Střela s kaňonovitým údolím řeky Střely. Na Chrášťovickém potoce a jeho drobných pravostranných přítocích je v okolí dvora několik menších rybníků.
Irena Bukačová, Jiří Fák, Karel Foud: Severní Plzeňsko I; Nakladatelství Českého lesa, Domažlice 2001, ISBN 80-86125-23-8
Karel Rom: Představujeme obce regionu: Černá Hať, Strážiště; In: Kronika regionu – Kralovicko, Manětínsko, Plasko, roč. 2. (2003/2004), č. 10, s. 2.
Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Západní Čechy. Příprava vydání Miloslav Bělohlávek. Svazek IV. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1985. 528 s. Kapitola Černá Hať – zámek, s. 50. |
<<<HUMAN>>>: Beni Sela?
<<<ASSISTANT>>>: Beni Sela (hebrejsky בני סלע; narozen 1971 v Tel Avivu, Izrael) je izraelský sériový násilník.
Roku 1999 zatčen a o rok později usvědčen ze čtrnácti případů znásilnění a odsouzen k 35 letům vězení. Policie věřila, že byl Sela zodpovědný za nejméně 24 a možná až 34 znásilnění, sexuálních útoků a obtěžování v průběhu pěti let.
Selův případ vstoupil do učebnic sociálních služeb jako příklad těžkého zanedbání pěstounské péče během jeho dospívání. Vyrostl v telavivské čtvrti Šchunat ha-Tikva a už jako malý chlapec byl svědkem sebevraždy svého otce–alkoholika.
24. listopadu 2006 Sela uprchl, když byl převážen k soudnímu slyšení. Jeho útěk spustil celostátní pátrání, které zaměstnalo tisíce izraelských policistů. Nakonec byl dopaden 8. prosince 2006 blízko Naharije, dva týdny po jeho útěku.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Benny Sela na anglické Wikipedii.
(anglicky) „Uprchlý sériový násilník dopaden“ – Ynetnews
(anglicky) „Sériový násilník uprchl“ – Ynetnews
(anglicky) „Obrovský hon na izraelského násilníka“ – BBC |
<<<HUMAN>>>: Eleonora Bretaňská (1275–1342)?
<<<ASSISTANT>>>: Eleonora Bretaňská (francouzsky Aliénor de Bretagne; 1275 – 16. května 1342) byla šestnáctá abatyše kláštera ve Fontevraud a po svém skonu klášteru odkázala bohatě iluminovaný Graduál, dnes uložený v depozitáři knihovny v Limoges.
Narodila se jako jedna z dcer bretaňského vévody Jana II. a Beatrix, dcery anglického krále Jindřicha III. Již v útlém dětství vstoupila do kláštera v Amesbury, kde byla pochována její příbuzná jmenovkyně, celoživotně vězněná Eleonora Bretaňská a své stáří s pověstí světice tam trávila i její babička Eleonora Provensálská. Roku 1290 odešla Eleonora do Fontevraud, kde složila sliby a roku 1304 se zde stala abatyší.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Aliénor de Bretagne (1275-1342) na francouzské Wikipedii.
Graduál Eleonory Bretaňské |
<<<HUMAN>>>: Veitschalpe?
<<<ASSISTANT>>>: Veitschalpe česky i Veitsch Alpe, je horský masiv, spadající horopisně do pohoří Mürzstegské Alpy, které se nacházejí ve rakouské spolkové zemi Štýrsko. Horstvo je tvořeno především vápencem a dolomitem. Je charakterizováno náhorní plošinou, která spadá na sever i jih strmými srázy. Nejvyšším vrcholem je Hohe Veitsch (1981 m n. m.).
Masiv je ohraničen od severu silnicí spojující vesnice Mürzsteg a Aschbach. Ta vede přes silniční sedlo Niederalpl-Pass (1229 m n. m.). Na jihu je vymezen spojnicí obcí Turnau a Gross Veitsch. Zde se také nachází silniční sedlo Pretalsattel (1069 m n. m.). Na západě odděluje od masivu Veitschalpe dvojice údolí, která klesají ze sedla Seeberg. Na sever ze sedla teče potok Aschbach a na jih potom Thörlbach. Zcela na východě území leží významné město Mürzzuschlag.
Hlavní charakteristikou masivu je náhorní plošina, jež spadá na sever i jih strmými srázy. Průměrná nadmořská výška plošiny je kolem 1600 metrů a nejvyšším vrcholem je Hohe Veitsch (1981 m n. m.). Na severu od náhorní plošiny, tvořící převážnou část masivu, se nachází několik samostatných vrcholů, které jsou divoce tvarovány vápencovými stěnami (Wildkamm). Významným rysem severních svahů jsou úzké a poměrně dlouhé kaňony (graben), kterými při jarním tání stéká voda do údolí.
Hohe Veitsch (1981 m n. m.)
Grosser Wildkamm (1874 m n. m.)
Sonnenbodenkogel (1859 m n. m.)
Muckenriegel (1835 m n. m.)
Predigstuhl (1788 m n. m.)
Kleiner Wildkamm (1757 m n. m.)
Sperrkogel (1716 m n. m.
Graf-Meran-Haus (1836 m n. m.)
Ebenhütte (1444 m n. m.)
Grundbauernhütte (1451 m n. m.)
Seebodenhütte (1810 m n. m.)
Pohoří je populární obzvláště v zimě, kdy místní sjezdovky zaplní lyžaři. Vyšší patro hor je potom lákadlem pro skialpinisty a milovníky přechodů na sněžnicích. V létě lze celé pohoří přejít po hřebenové cestě E4 Alpin.
Na jihu masivu se nachází lyžařské středisko vybavené třemi lanovými drahami a několika sjezdovými tratěmi. Středisko je dostupné po silnici vedoucí z obce Veitsch směrem na sever k horám. Ta je zakončena několika parkovišti a hotelem Schickl (1154 m n. m.) v oblasti Brunnenbauergraben, Gross Rad.
Mürzsteg (sever)
Veitsch (jih) |
<<<HUMAN>>>: Bertrand Chamayou?
<<<ASSISTANT>>>: Bertrand Chamayou (* 23. března 1981, Toulouse, Francie) je francouzský klavírní virtuóz.
Na klavír hraje od svých 8 let, nejprve studoval na konzervatoři v Toulouse, od 15 let pak studoval u Jeana-Françoise Heissera na pařížské konzervatoři, později studoval u Maria Curcia v Londýně.
Po výrazných úspěších na několika klavírních soutěžích začal pravidelně koncertovat v roce 2001, od té doby koncertoval po celém světě (Německo, Belgie, Maďarsko, Rusko, Španělsko, Portugalsko, Japonsko, Kanada, Hongkong a další).
Vystupuje s předními francouzskými orchestry, věnuje se i komorní hudbě, kde vystupuje, mimo jiné, také s Augustinem Dumayem, Renaudem Capuçonem a Gautierem Capuçonem.
2006 Victoires de la musique classique – objev roku, instrumentální sólista v oblasti klasické hudby
2011 Victoires de la musique classique – sólista roku v oblasti klasické hudby
2006 Transcendentální etudy Ference Liszta (firma Sony)
2007 Klavírní koncert č. 2, Camille Saint-Saëns
2008 Písně beze slov, Felix Mendelssohn Bartholdy
Biographie sur Pianobleu
Page chez Solea |
<<<HUMAN>>>: Anton von Bechtolsheim?
<<<ASSISTANT>>>: Anton Mauchenheim svobodný pán von Bechtolsheim (13. prosince 1834 Würzburg – 25. ledna 1904 Vídeň) byl rakousko-uherský generál. V rakouské armádě sloužil od roku 1852, vyznamenal se v roce 1866 ve válce v Itálii a za účast v bitvě u Custozzy získal Řád Marie Terezie. Později byl císařským pobočníkem a jako diplomat strávil deset let v Rusku. V letech 1891–1902 byl zemským velitelem v Chorvatsku a v roce 1894 dosáhl hodnosti generála jezdectva. V závěru kariéry zastával čestnou hodnost velitele jedné z císařských gard.
Pocházel ze staré německé šlechtické rodiny Mauchenheim s titulem svobodných pánů z Bechtolsheimu (od 1816). Narodil se jako mladší syn bavorského komořího a důstojníka Johanna Philippa Bechtolsheima (1789–1848) a jeho manželky Karolíny, rozené baronky von Gagern (1801–1895). Anton jako jediný ze široce rozvětvené rodiny vstoupil do rakouské armády, svou službu začínal v roce 1852 jako kadet. Vyznamenal se ve válce v Itálii (1866), kde bojoval v hodnosti rytmistra a za účast v bitvě u Custozzy obdržel rytířský kříž Řádu Marie Terezie. V roce 1868 byl povýšen na majora a byl přidělen ke 4. hulánskému pluku, zároveň se stal pobočníkem císaře Františka Josefa a v roce 1869 jej doprovázel ke slavnostnímu otevření Suezského průplavu.
V letech 1870–1880 působil jako diplomat v Rusku, kde začínal jako attaché, od roku 1872 byl vojenským zplnomocněncem. V roce 1876 byl povýšen na plukovníka, formálně nadále zůstával ve funkci císařského pobočníka. Během diplomatické mise v Petrohradě se jako štábní důstojník zúčastnil rusko-turecké války v roce 1878.
Po návratu do Rakouska byl jmenován velitelem hulánského pluku č. 2 knížete Schwarzenberga. V roce 1882 byl povýšen na generálmajora a stal se velitelem jezdecké brigády v Prešpurku. V roce 1887 dosáhl hodnosti polního podmaršála a ve funkci jezdecké divize byl přeložen do Krakova. V letech 1889–1891 byl zástupcem velitele II. armádního sboru ve Lvově a následně v letech 1891–1902 velitelem XIII. armádního sboru v Záhřebu, respektive vrchním velitelem pro Království chorvatsko-slavonské. V roce 1894 byl povýšen do hodnosti generála jezdectva. V závěru kariéry zastával čestnou funkci kapitána císařské gardy trabantů (Kaiserlich-königliche Trabantenleibgarde 1902–1904).
V roce 1863 získal titul c. k. komořího a jako velitel armádního sboru byl jmenován c. k. tajným radou s nárokem na oslovení Excelence (1890). Během své vojenské služby obdržel řadu vyznamenání. Kromě zmíněného prestižního Řádu Marie Terezie byl v Rakousku nositelem několika dalších vyznamenání, jako císařský pobočník a diplomat obdržel také řadu ocenění od zahraničních panovníků. Od roku 1891 byl čestným majitelem nově zřízeného dragounského pluku č. 15. Jméno Antona Bechtolsheima nesla v letech 1967–2012 Bechtolsheimská kasárna ve Vídeňském Novém Městě.
rytíř Vojenského řádu Marie Terezie
velkokříž Leopoldova řádu
rytířský kříž Řádu sv. Štěpána
Řád železné koruny I. třídy
Řád železné koruny III. třídy s válečnou dekorací
Vojenský záslužný kříž
Vojenská záslužná medaile
Řád svaté Anny II. třídy s brilianty (Rusko)
Řád svatého Vladimíra III. třídy s meči (Rusko)
Řád sv. Jiří (Rusko)
velkokříž Řádu červené orlice (Prusko)
Řád koruny III. třídy (Prusko)
velkokříž Řádu Takova (Srbsko)
velkokříž Řádu svatého Řehoře Velikého (Papežský stát)
Řád Karla III. (Španělsko)
komandér Řádu rumunské hvězdy (Rumunsko) |
<<<HUMAN>>>: Ceffyl dŵr?
<<<ASSISTANT>>>: Ceffyl dŵr je vodní kůň z velšského folklóru, blízce podobný skotské kelpii.Vodní kůň je znám z mnoha mytologií. Ve Walesu jej nazývají Ceffyl dŵr. V knize Folk-lore and Folk-tales of Wales (Velšské báje a pověsti) od Marie Trevelyanové se píše, že Ceffyl dŵr může měnit podobu, a dokonce i létat, ačkoli to se v různých částech Walesu liší.
Tohoto bájného vodního koně lze spatřit u tůní a vodopádů, občas se pase i na březích řek. Občas se nechá chytit a osedlat, ale obvykle pak svého jezdce shodí.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ceffyl dŵr na anglické Wikipedii.
Each uisge
Kelpie
Ceffyl dŵr (anglicky) |
<<<HUMAN>>>: George Gershwin?
<<<ASSISTANT>>>: George Gershwin, vlastním jménem Jacob Gershowitz (26. září 1898 Brooklyn – 11. července 1937 Hollywood), americký skladatel, který dosáhl světové popularity dlouhou řadou evergreenů (např. The Man I love, Oh, Lady be Good, Embraceable you). Ty dodnes žijí a mnozí známí interpreti jako Ella Fitzgeraldová, Frank Sinatra, Billie Holiday nebo Miles Davis jim vdechli další život v nových nastudováních. Neméně úspěšně zakotvil Gershwin několika jazzem ovlivněnými skladbami i na půdě hudby koncertní (Rhapsody in Blue, Američan v Paříži, klavírní koncert aj.) a v opeře (Porgy a Bess).
George Gershwin se narodil v rodině hospodského muzikanta v newyorském Brooklynu. Pocházel z velmi chudých poměrů (jeho rodiče sedm let před jeho narozením emigrovali do USA z Ruska). George měl tři sourozence: staršího bratra Iru, mladšího Arthura a sestru Francis. Právě George se měl stát ze čtyř potomků nejznámějším, i když mu velmi zdatně sekundoval také jeho bratr Ira. A nebýt hudebních zájmů jeho bratra, možná by George Gershwin nemohl nikdy naplno rozvinout svůj talent. Právě Ira se totiž začal jako první zajímat o hudbu, a tak mu jeho rodiče pořídili klavír. Daleko větší zápal pro hudbu však nakonec projevil George, který začal ve dvanácti letech za finanční podpory rodičů studovat hru na klavír. Během několika málo let se stal pohotovým klavíristou, který se mohl v tomto směru brzy uplatnit i profesionálně.
George totiž započal svou kariéru v hudebním nakladatelství Tin Pan Alley, kam mířily kroky mladých skladatelů. Nosili sem své novinky a doufali v úspěch. Gershwinovým úkolem bylo najít v hlušině vzácný kov: přehrával nabídky z listu a komentoval je jako tzv. song plugger pro eventuální zájemce. Zde mu pod rukou prošly stovky skladeb a díky tomu mohl získat představu, s jakým druhem hudby se dá v Americe prorazit. Po dvou letech práce u hudebního nakladatelství začal vydávat své první kompozice. Skladba When You Want ’Em You Can’t Get ’Em sice nebyla nikterak oceněna, ale mladý George se dostal do povědomí tehdejších skladatelů působících na slavné Broadwayi. Jeho prvním velkým hitem byla Swanee River, která úspěšně zazněla v muzikálu Ala Jolsona Sinbad. Během několika málo dní si Gershwin získal jméno a v roce 1919 už komponoval hudbu pro první vlastní muzikál La, La Lucille. Mezi roky 1920 a 1924 potom vytvořil hudbu pro sérii George White Scandals.
Jeden ze songů, které zazněly v této sérii, bylo také Blue Monday. Skladba údajně zaujala Paula Whitemana, jednoho z dirigentů malých orchestrů, který Gershwina vyzval k orchestrální kompozici v jazzovém stylu. Gershwin se tohoto úkolu zhostil natolik důkladně, že vytvořil skladbu známou brzy po celém světě: Rhapsody in Blue. Byla očekávána s netrpělivostí. Zhruba tři týdny před jejím dokončením proběhly tiskem zprávy o chystané premiéře díla. Ta se konala v Aeolian Hall a skladbou se její autor zařadil mezi nejznámější skladatele v celé historii Ameriky.
Vedle Rapsodie v modrém proslul svými kompozicemi pro hudebně-taneční revue na Broadwayi. Z těchto show přecházely jeho nejlepší songy i do amerických zpěvníků tanečních písní. První velký úspěch na Broadwayi zaznamenal ve spolupráci s bratrem Irou v roce 1924 (Oh, Lady, be Good!). V tomto muzikálu zazněly například evergreeny jako Fascinating Rhythm a Oh, Lady, be Good.
Po úspěchu i nadále spolupracoval se svým bratrem, například v Tip-Toes, Oh, Kay, Strike Up the Band, Funny Face, Girl Crazy, Of Thee I Sing, ve kterých zazněly písně jako Clap Yo’ Hands, Strike Up the Band a také ve své době velmi populární Someone to Watch Over Me. I přes tento pokrok, který mimo jiné znamenal velmi dobré finanční zajištění, nenechávala ho v klidu koncertní síň. Tak přibyla na jeho kontě další díla, která si vydobyla proslulost originálním navázáním na afroamerické zdroje a jazzovou praxi. Vznikl Koncert pro klavír a symfonický orchestr Concerto in F (1925), Preludes for Piano (1926), orchestrální Američan v Paříži (1928, po návštěvě Paříže), Kubánská předehra (1932, po cestě na Kubu) a několik málo dalších děl.
I přesto, že se oba bratři přemístili do Hollywoodu, neměla tato změna podstatný vliv na tempo, jakým tvořili nová a nová díla. Vznikaly kompozice také pro stříbrné plátno, včetně tanečních předloh pro Freda Astaira a Ginger Rogersovou. První prací pro film byla hudba ke snímku The King of Jazz. Při této práci se Gershwin znovu setkal s přítelem Paulem Whitemanem, který byl u zrodu jeho nehasnoucí slávy. Další objednávky od filmových producentů pokračovaly. Delicious byla píseň, která půvabně zachytila lásku dvou rozdílných charakterů. V Girl Crazy se oba bratři, George a Ira, vrátili k hudbě, která je proslavila na newyorské Broadwayi a dokázali vzkřísit písně jako Bidin’ My Time či But Not For Me. Během doby, kterou trávil George v Hollywoodu, se pokusil také navrátit k hudbě, která ho vynesla na výsluní v koncertních sálech. Dal takto vzniknout Druhé rapsodii (The Second Rhapsody) a Kubánské předehře (Cuban Overture), které ale nedosáhly očekávaného úspěchu. Asi největším zklamáním Georgeovy kariéry bylo však přijetí celovečerní opery Porgy and Bess, inspirované afroamerickým prostředím a těžkým životem ve slumech. Scéna odráží chudobu amerických ghett a denní život a sny lidí žijících v nich. V době po světové hospodářské krizi bylo toto téma v USA velmi citlivé, a tak byla opera krátce po svém uvedení stažena a přestala se hrát. Znovu byla oživena až po smrti George Gershwina v roce 1937 a až dodnes patří k nejúspěšnějším světovým operám. Některé její písňové části se dokázaly samy prosadit (Bess You Is My Woman Now, Summertime nebo I Got Plenty of Nuttin’).
Gershwinův život měl tragické vyústění. Co se původně jevilo jako nevinné bolesti hlavy, ukázalo se být postupem času závažným chronickým onemocněním. Poté, co se dostavily výpadky paměti skladatele, lékaři po důkladném neurologickém vyšetření identifikovali problém jako zhoubný nádor na mozku a došli k nezbytnosti chirurgického zákroku. Operace se však nezdařila a George Gershwin 11. července 1937 v Hollywoodu zemřel.
Rapsodie v modrém
Concerto in F
Američan v Paříži
Druhá rapsodie
Blue Monday
Porgy a Bess
Kubánská předehra
Oh, Lady Be Good
George Gershwin : životopis ve fotografiích, textech a dokumentech / Jürgen Schebera ; . -- Vyd. 1.. -- Jinočany : H & H, 2000. -- 199 s. : portréty ; 24 cm. -- ISBN 80-86022-75-7 (váz.)
George Gershwin / Mario Pasi ve spolupráci s Gerardem Rusconim ; . -- 1. vyd.. -- Praha : Státní hudební vydavatelství, 1964. -- 126 s., 8 s. obr. příl. : noty ; 8°
Galerie George Gershwin na Wikimedia Commons
Volně přístupné partitury děl od G. Gershwina v projektu IMSLP |
<<<HUMAN>>>: Congrès International d'Architecture Moderne?
<<<ASSISTANT>>>: Congrès International d'Architecture Moderne (CIAM) byla organizace, která vznikla na popud řady významných, pokrokově smýšlejících architektů, které překvapilo rozhodnutí v soutěži na palác Společnosti národů, konané roku 1926 v Ženevě. V té se poprvé střetlo moderní, pokrokové pojetí architektury s konzervativním. Tito si nadále chtěli ujasnit a prověřit své názory a vize.
Hlavními organizátory prvního kongresu CIAM byli Le Corbusier a švýcarský teoretik Sigfried Giedion. Pozváni byli také čeští architekti Josef Gočár, Jaromír Krejcar, Adolf Loos a Oldřich Starý, kteří se nakonec nezúčastnili. První kongres se konal na zámku La Sarraz u Lausanne v roce 1928. Zabýval se tématy urbanismu, národohospodářství, architektura a veřejné mínění, architektura a stát. Architekti zdůrazňují požadavek kolektivního pozemkového hospodářství, kritizují výchovu architektů i výsadní postavení oficiálního akademismu.
V roce 1935 se stali českými delegáty na návrh Le Corbusiera, Bohuslav Fuchs a František Lydie Gahura.
Manifest, který podepsala řada významných architektů: (H. P. Berlage, H. Häring, Le Corbusier, A. Lurçat, E. May, H. Meyer, G. Rietveld) později vyvrcholil na čtvrtém kongresu v podepsání tzv. Athénské charty.
V Československu se ustanovila samostatná místní skupina CIAM včele s architektem Františkem Kalivodou. Kongresu v roce 1947 se účastnil též Ervín Katona.
1929: Frankfurt nad Mohanem – Bydlení pro sociálně slabé obyvatele
1930: Brusel – Racionální rozdělení městské půdy
1933: Marseille-Athény – Přijetí tzv. Athénské charty
1947: Bridgwater – Syntéza umění, regionální plánování
Haas, Felix; Architektura 20. století; SPN, Praha, 1983
Hanáčková, Marcela; Česká poválečná skupina CIAM a Team 10; in: Stavba 5/2009, str. 78-83; diplomová práce autorky z r. 2007 na shodné téma dostupná online
Team 10 |
<<<HUMAN>>>: Stephanie Beatriz?
<<<ASSISTANT>>>: Stephanie Beatriz Bischoff Alvizuri (* 10. února 1981 Neuquén, Argentina) je americká herečka, známá pro roli Rosy Diazové v americkém seriálu Brooklyn 99.
Narodila v argentinském městě Nuequén. Její rodiče pochází z Kolumbie a Bolivie. Když jí byly dva roky, její rodina se přestěhovala do Spojených států amerických. V roce 2002 se začala věnovat herectví, avšak její první role přišla v roce 2009, když si zahrála menší roli v úspěšném seriálu Closer. V seriálu Taková moderní rodinka si po boku Sofíe Vergarové zahrála její sestru. V roce 2013 dostala nabídku na hlavní roli v seriálu Brooklyn 99. V roce 2016 se přiznala, že je bisexuální orientace .
Stephanie Beatriz v Česko-Slovenské filmové databázi
Stephanie Beatriz v Internet Movie Database (anglicky) |
<<<HUMAN>>>: Tony Alva?
<<<ASSISTANT>>>: Tony Alva (* 2. listopadu 1957 v Santa Monica, Kalifornie, USA) americký skateboardista a podnikatel, který jako jeden z prvních Z-Boys je považován za jednoho z nejvlivnějších skateboardistů na světě. Narodil se v Santa Monice v Kalifornii a pochází z mexicko-americké rodiny. Styl kterým jezdil, byl velice odlišný od tradičních stylů skateboardové éry, která byla založena na pár podobných tricích, jaké se vytvářely v šedesátých letech. Alva a ostatní jezdci ze Z-Boys patřily mezi první, kdo přivedli jízdu ve vypuštěných bazénech do hlavního proudu (mainstreamu). V roce 1977, když mu bylo 19 let, vyhýbal se největším skateboardovým firmám aby si založil vlastní, Alva Skates. Jednalo se o jednu z prvních a úspěšných firem hlavně díky tomu že jako jedni z prvních začali vyrábět skateboardy z vrstvené překližky kanadského javoru. Rád rozdával autogramy, byl také znám svým velkým egem. Alva občas působil jako DJ na některých akcích a dodnes jezdí na skateboardu. Nynější Alvův tým má členy na MySpace, některé skateboardové fanoušky a menší celebrity například 'Ryno' Ryan Opray z televizního seriálu 'Poslední Trosečník'. Tonyho Alvu můžete vidět v dokumentu Dogtown and Z-Boys a filmech Skateboard: The Movie a Legendy z Dogtownu.
V prosinci 2005 si otevřel dva obchody v jižní Kalifornii a jeden v Los Angeles na Fairax Ave. Když o rok později v prosinci oslavoval první výročí jeho obchodů tak party byla v jeho obchodě v Los Angeles, navštívily jí i někteří lidé ze Z-Boys.
V historii se stal prvních světovým mistrem ve skateboardingu, titul získal v roce 1977 a ve stejném roce byl zvolen v časopise Skateboarder ve čtenářském hlasování 'jezdcem roku'.
Vytvořil také Guinnesův světový rekord ve skocích přes barely.
Jeho firma byla první, která ještě dodnes funguje a zároveň jí založil skateboardista.
Jako první se dokázal rozjet na hranu (anglicky lip) bazénu tak rychle že vyletěl do vzduchu, udělal tak zvaný air uměl i frontside air.
http://en.wikipedia.org/wiki/Tony_Alva
Skateboarding
Skateboard
Tony Hawk (velice vlivný americký skateboardista]) |
<<<HUMAN>>>: Vladimír Slavík?
<<<ASSISTANT>>>: Vladimír Slavík (3. srpna 1866, Roudnice nad Labem – 5. září 1933, Praha) byl český lékař, profesor soudního lékařství na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy a v roce 1928-1929 rektor této univerzity.
Po maturitě na gymnáziu v Roudnici studoval lékařství na Univerzitě Karlově v Praze, kde byl roku 1892 promován. Od roku 1891 působil jako asistent na ústavu soudního lékařství, roku 1897 se habilitoval a roku 1903 byl jmenován mimořádným profesorem soudního lékařství. Roku 1908 byl jmenován řádným profesorem a přednostou Ústavu soudního lékařství. V roce 1916 byl zvolen děkanem lékařské fakulty. Od roku 1896 byl také soudním lékařem zemského soudu.Zemřel roku 1933 v Praze a byl pohřben na Vinohradském hřbitově.
Soudně lékařská diagnostika otrav. 1908
Soudní lékařství. 1912 a dále.
Ottův slovník naučný, heslo Slavík, Vladimír. Sv. 23, str. 349
Ottův slovník naučný nové doby, heslo Slavík, Vladimír. Sv. 10, str. 1320
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Vladimír Slavík |
<<<HUMAN>>>: Dacia Logan?
<<<ASSISTANT>>>: Osobní automobil Dacia Logan (v Rusku, Iráku a Jižní Americe označený Renault Logan, v Mexiku jako Nissan Aprio a v Íránu jako Renault Tondar) společně vyrábí rumunská automobilka Dacia a francouzská automobilka Renault. Vyrábí se i jako dodávka nebo pick-up, nejčastější jsou však obyčejné rodinné vozy.
Dacia Logan mělo být levné auto, které mělo nahradit zastaralé Dacie 1300/1310 vycházející z Renaultu 12. Logan je výsledek projektu X90 z roku 1999. Začal se vyrábět v roce 2004.
V roce 2012 byla na pařížském autosalonu představena zcela nová verze Logan II.
Logan MCV byl představen v roce 2006 v Paříži. Je to kombi verze Loganu sedan. Prodávat se začal v říjnu 2006 v Rumunsku, stojí mezi 8200 € a 11600 €, v jiných zemích se prodává od roku 2007.
Logan VAN se byl představen 23. ledna 2007 v Bukurešti. Objem zavazadlového prostoru je 2500 l a užitečná hmotnost 800 kg.
Verze pickup byla představena 10. října 2007. Prodává se od roku 2008.
Logan S2000 byl třetím dokončeným vozem pro tuto kategorii závodů rallye. Vůz však nebyl zatím nasazen do závodů a byl pouze testován. Automobilka Renault uvažovala, že komponenty využité v tomto speciálu využije pro závodní vůz Renault.
Logan MCV je pětimístný vůz se zavazadlovým prostorem o objemu 573 l. Opěradlo zadního sedadla je dělené (1/3-2/3) a sklopné. Práh zavazadlového prostoru je nízký. |
<<<HUMAN>>>: Kobra 11 – Štvanice (2002)?
<<<ASSISTANT>>>: Štvanice (v německém originále: Hetzjagd) je epizoda německého akčního seriálu Kobra 11 z roku 2002. Jedná se o pilotní díl 6. řady tohoto seriálu. Režisérem snímku je Raoul W. Heimrich. Hlavní role ve filmu ztvárnili Erdogan Atalay, René Steinke, Charlotte Schwab, Carina Wiese a Dietmar Huhn.
aktuální k 16. červenci 2014Díl získal mezi diváky na největších filmových databázích spíše dobré hodnocení.
csfd.cz: 65 %
imdb.com: 7,6 z 10
fdb.cz: 70,4 %
Štvanice v Česko-Slovenské filmové databázi
Štvanice v Internet Movie Database (anglicky)
Štvanice ve Filmové databázi |
<<<HUMAN>>>: Alígarh?
<<<ASSISTANT>>>: Alígarh je indické město, ležící v západní části státu Uttarpradéš 140 km jihovýchodně od Dillí. Je centrem stejnojmenného distriktu, žije v něm 870 408 osob (podle sčítání z roku 2011).
Původně bylo město známo pod názvy Kol nebo Koil, které se ještě občas používají v hovorové mluvě. Koncem 18. století bylo přejmenováno podle nedaleké pevnosti Aligarh Fort. V září 1803 proběhla bitva u Alígarhu, v níž generál Gerard Lake ve službách Britské Východoindické společnosti porazil vojsko Maráthské říše a město s okolím ovládli Britové.
Město je důležitou dopravní křižovatkou, prochází jím Grand Trunk Road i železnice z Dillí do Kalkaty. Alígarh leží v úrodné rovině mezi řekami Ganga a Jamuna, je proto střediskem potravinářského a bavlnářského průmyslu. Významným oborem je zpracování zinku a bronzu, Alígarh je rovněž proslulý množstvím továren specializovaných na výrobu zámků, které se vyvážejí do celého světa. Nedaleko města se nachází tepelná elektrárna Hardaungandž.
Roku 1875 byla založena Mohammedan Anglo-Oriental College, z níž se v roce 1920 stala Alígarhská muslimská univerzita, nejvýznamnější škola pro muslimy v Indii, kterou navštěvuje okolo třiceti tisíc studentů. Její knihovna Maulana Azad Library je druhou největší v Asii a má ve svých fondech množství cenných historických rukopisů. Univerzita také pořádá každoroční filmový festival Filmsaaz. Ve městě se nachází množství hinduistických, muslimských, křesťanských i džinistických chrámů, turistickou atrakcí jsou trosky staré pevnosti.
Encyklopedické heslo Alígarh v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích |
<<<HUMAN>>>: Niedermurach?
<<<ASSISTANT>>>: Niedermurach je obec v německé spolkové zemi Bavorsko, v zemském okrese Schwandorf v administrativním obvodu Horní Falc. Obec má 1255 obyvatel.
Niedermurach leží v regionu Horní Falc - sever, na potoce Murach pod hradní zříceninou Haus Murach.
Niedremurach sousedí s následujícími obcemi: od severu Teunz, Oberviechtach, Dieterskirchen, Schwarzhofen, Altendorf a Guteneck.
První zmínka o Murachu pochází z roku 1110. Obec byla součástí kurfiřtské Falce. Roku 1777 přešla do majetku bavorského kurfiřtství a tvořila uzavřené panství baronů z Murachu, jejichž sídlem byl zámek Niedermurach.
Současná obec vznikla v průběhu správních reforem v Bavorském království na základě obecního výnosu z roku 1818.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Niedermurach na německé Wikipedii. |
<<<HUMAN>>>: Římskokatolická farnost Uherské Hradiště?
<<<ASSISTANT>>>: Římskokatolická farnost Uherské Hradiště je územní společenství římských katolíků s farním kostelem svatého Františka Xaverského v děkanátu Uherské Hradiště.
Doloženo je kontinuální osídlení oblasti při velkomoravských kostelích až do 13. století. Při založení Uherského Hradiště roku 1257 je uváděna kaple svatého Jiří. V druhé polovině 15. století a na začátku století šestnáctého byl tento objekt přestavěn a na začátku sedmnáctého století byla potvrzena hradišťská farnost. Ve druhé polovině 18. století kostel přestal sloužit svému účelu a bylo rozhodnuto jej zbořit. Novým farním kostelem s stal kostel svatého Františka Xaverského, postavený na konci 17. století.
Seznam duchovních správců je znám (s přestávkami) od roku 1294. Od července 2016 je farářem R. D. Mgr. Josef Říha.
Pravidelně se konají duchovní obnovy, setkání společenství, výuka náboženství, při bohoslužbách zpívá schola.
Ve farnosti se pravidelně pořádá tříkrálová sbírka. V roce 2017 dosáhl výtěžek sbírky v Uherském Hradišti-městě 370 252 korun a v Jarošově 44 553 korun.V květnu 2017 udílel ve farnost svátost biřmování olomoucký arcibiskup Jan Graubner.
Římskokatolická farnost Uherské Hradiště na webu Arcibiskupství olomouckého
Web farnosti |
<<<HUMAN>>>: Pag (ostrov)?
<<<ASSISTANT>>>: Pag (chorvatsky otok Pag, italsky isola di Pago) je ostrov na severu chorvatské části Dalmácie, který patří do skupiny Kvarnerských ostrovů. Severní část ostrova administrativně náleží k Licko-senjské župě (město Novalja), jižní k Zadarské župě (město Pag a opčiny Kolan a Povljana) a jedná se tak o jediný chorvatský ostrov, který se dělí mezi dvě župy. Největším sídlem ostrova je město Pag.
Ostrov je velmi protáhlý ve směru severozápad-jihovýchod – při délce 60 km se šířka pohybuje od 2 do 10 km – a zaujímá plochu 285 km². Od pevniny je po délce oddělen Velebitským průlivem (Velebitski kanal), od ostrova Rab na severu Pažským průlivem (Paški kanal), na jihovýchodním konci ho cca 340 m dlouhý Pažský most (Paški most) (bez poplatku) spojuje z mysu Fortica přes Ljubačskou úžinu (Ljubačka vrata) s mysem Ošljak na pevnině. Jinak se lze na ostrov dopravit také trajektem Prizna-Žigljen nepřetržitě (cca po 1 hodině), další lodní linka funguje mezi městy Karlobag a Pag.
Pobřeží ostrova je rozčleněno několika hlubokými zálivy a jeho celková délka tak dosahuje 269 km, z toho 84 km připadá na oblázkové a písečné pláže. Na jihovýchodě ostrova leží krasová jezera Velo blato a Malo blato. Nejvyšším bodem ostrova je Sveti Vid (348 m). U města Pag se rozkládají velké saliny (Paške solane) o ploše přes 3 km², z nichž se odedávna odpařováním mořské vody získává sůl. 33 000 tun získaných každým rokem představuje 2/3 produkce soli v Chorvatsku.
Na ostrově vládne středomořské podnebí. Ovšem kvůli chladným větrům z pevniny (bóra) je možné pěstování vinné révy, zeleniny, ovoce a oliv pouze v údolích. I přes snahy místních obyvatel, kteří vystavěli kilometry kamenných zdí, je velká část ostrova holá a skalnatá. Rozšířen je chov ovcí (na ostrově kolem 40 000 kusů), v jejichž stravě se vyskytuje tymián, rozmarýn či šalvěj. Díky této neobvyklé stravě má pažský sýr (Paški sir) nenapodobitelnou chuť a stal se místní specialitou. Ostrov Pag je také proslulý krajkářstvím.
Největšími sídly jsou historické město Pag ve střední části ostrova a hlavní turistické letovisko Novalja na severozápadním pobřeží. Dalšími oblíbenými letovisky jsou Mandre, Stara Novalja či Potočnica. Celkový počet obyvatel ostrova se pohybuje kolem 8 000, hlavními zdroji obživy jsou rybářství, získávání soli, vinařství a turistický ruch.
Město Pag navázalo v roce 2011 partnerské kontakty se Slavkovem u Brna, které byly potvrzeny smlouvou v roce 2014.
Za druhé světové války zřídili chorvatští ustašovci na ostrově koncentrační tábor, v němž roku 1941 povraždili na 8 000 lidí – Srbů, Židů a komunistů. Další vlna vylidňování zasáhla Pag po válce, zastavil ji teprve postupný rozvoj turistického ruchu v 60. letech. Dnes ve městě Pag žije 2 849 obyvatel.
Na jaře roku 2004 nalezl Dražen Peranić (potápěč a spolumajitel pensionu Livić ve Staré Novalje) vrak potopené obchodní lodí z 1. století př. n. l. Vrak obsahoval zhruba 100 amfor a zbytky dvou olověných kotev (příčná ráhna). Vrak lodi se nachází v zátoce Vlaška Mala ve Velebitském kanále na východní straně ostrova Pag. Místo nálezu je v hloubce cca 28 m a je překryto velkou ocelovou klecí.
(chorvatsky) oficiální stránky města Pag
(anglicky) (chorvatsky) oficiální stránky města Novalja |
<<<HUMAN>>>: Viggo Rivad?
<<<ASSISTANT>>>: Viggo Reinholdt Rivad (3. července 1922 – 8. února 2016) byl dánský fotograf, který začínal jako autodidakt v roce 1946 a v 50. a 60. letech vyhrál řadu soutěží. Kolem roku 1960 přijal svůj takzvaný „esejistický přístup“, jehož výsledkem byla řada souvisejících fotografií, jako jsou Et farvel (1962) a Laurits (1971). Rivad, který se živil i jako taxikář, byl tichý, oddaný fotograf, soustředil se na znevýhodněné oblasti a lidi na okraji společnosti. Jeho humanitární poselství bylo výsledkem jeho rozhořčení a starostí o vyvržence společnosti.Rivad zemřel v Kodani 8. února 2016 ve věku 93 let.
Rivad byl vychován v Nørrebro, jedné z chudších čtvrtí v Kodani. Než začal ve 40. letech fotografovat kodaňské kavárny a noční život, měl řadu zaměstnání a pokoušel se stát závodním cyklistou i malířem. V 50. letech si svými fotografiemi pařížských a barcelonských slumů vybudoval pověst předního dánského humanitárního fotografického dokumentaristy.
V roce 1946, ve věku 24 let, Rivad publikoval dvě fotografie v dánském časopise Focus. Vypadaly jako fotografie z filmu. Jeden z nich s názvem Paříž v Kodani byl pořízen vedle Knippelsbro v Kodani, přičemž fotograf působil jako model. Jeho zdánlivě spontánní snímky, často přihlašované do novinových soutěží, byly často pečlivě předem připravené kompozice navržené tak, aby sdělovaly jasné poselství. Tento přístup byl velmi odlišný od přístupu většiny amatérských fotografií té doby.Rivad vytvářel fotografické eseje, dokumentární dílo často ve formě série fotografií. Byl inspirován sérií, kterou viděl ve fotoknihách, Paris Match a Life, a také výstavou Family of Man z roku 1957 v Kodani. Jeho technika často spočívala v tom, že začínal s několika spíše tlumenými obrazy, které vedly ke stále silnějším a napínavějším, před konečným vyvrcholením. Často měnil chronologické řazení, takže jeho obrázky nebyly ani tak „obrazy příběhu“, jako „příběh v obrazech“. Esejistický přístup mu také umožnil proniknout hlouběji do daného tématu.Sekvence Et Farvel (A Goodbye, 1962) byla jeho průlomem. Sleduje v něm starší ženu, která se stará o svého manžela ležícího na smrtelné posteli, a poté opouští nemocnici. Série byla publikována v dánském časopise Focus v roce 1963. Esej se skládala pouze ze tří fotografií, ale mezery a pauzy mezi nimi byly stejně sugestivní jako obrázky samotné. „Patří mezi nejpoutavější dánské amatérské fotografie, jaké kdy byly pořízeny,“ zněl komentář časopisu.Byly to jeho sympatie k těm méně majetným ve společnosti, které ho inspirovaly ke skládání esejů jako Fru Svendsen (Mrs. Svendsen, 1963), Franskmanden (Francouz, 1963) a En Barberstue (Holičství, 1969). Na rozdíl od zpráv z vysoké společnosti v týdenících jeho eseje ukázaly, že lze vyprávět příběhy o nejobyčejnějších lidech společnosti.V roce 1969 ho kulturní skupina M59 pozvala, aby vystavoval, čímž ukázal, že fotografie se stala uměním. O to více doceněno bylo jeho dílo na konci 60. let, kdy rostl zájem o dělnickou třídu a znevýhodněné členy společnosti. V roce 1972 byl Rivadův seriál o okupaci kodaňské čtvrti Fredensgården typický pro dobu, kdy se více pozornosti věnovalo demonstrantům a těm, kteří byli zasaženi konflikty, než zúčastněným politikům. Série byla publikována v 8 Skildinger, který vyšel v roce 1975.Během své kariéry Rivad produkoval fotografické série o Španělsku, Maroku, Izraeli, Mexiku, Benátkách, Sahaře, Sovětském svazu, Osvětimi, Číně, Jemenu, Střední Asii, Venezuele, Etiopii, Tunisu, Egyptě, Vietnamu, Laosu, Kubě a Dánsku.
1974: Viggo Rivad byl prvním fotografem, kterému byl udělen tříletý pracovní grant od Dánské umělecké agentury
1985: medaile Thorvalda Bindesbølla
2004: Fogtdal Photographers Award
Všechna díla jsou v dánštině:
Pedersen, Carlo, Fotografen Viggo Rivad, BIOS, Kodaň, 2008, 120 str., ISBN 978-87-7056-040-5
Rivad, Viggo, 101 danske billedkunstnere, Palle Fogtdal, 2004, 120 str., ISBN 87-7248-549-3
Rivad, Viggo, Amra: en nubisk kvinde, Gyldendal, 1997.ISBN 87-00-32316-0
Rivad, Viggo; Hebsgaard, Mark, Fra Venezia, Rhodos, 1980, 103 str., ISBN 87-7496-774-6
Rivad, Viggo, scéna: Viggo Rivad: fotograf 1948-1994, Gyldendal, 1994, 179 str., ISBN 87-00-19716-5
Rivad, Viggo, 8 Skildringer, Arnold Busck, 1975
Rivad, Viggo, Vennerne a Asuán, Rhodos, 2000. ISBN 87-7245-846-1
Schwander, Lars, Viggo Rivad: mellem lys and skygge: en biografi, Rhodos, 2000, 201 str., ISBN 87-7245-849-6
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Viggo Rivad na anglické Wikipedii.
Fotografie v Dánsku
Oficiální domovská stránka |
<<<HUMAN>>>: Goran Adamović?
<<<ASSISTANT>>>: Goran Adamović (* 24. dubna 1987, Valjevo) je srbský fotbalový obránce, od roku 2017 hráč maltského klubu Sliema Wanderers.
Svoji fotbalovou kariéru začal v FK Crvena zvezda. Mezi jeho další angažmá patří: FK Partizan, FK BSK Borča, FK Zemun, FK Novi Sad, FK Budućnost Podgorica, FK Spartak Zlatibor Voda, MFK Ružomberok, FK Mladost Podgorica.
Profil hráče na Transfermarkt.com (anglicky)
Profil hráče na Soccerway.com (anglicky)
Goran Adamović na Eurofotbal.cz |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.