id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-047197 | Ta věta zní: Vše nechat jak to běží,
když nemožný jest každý malý vzdor,
v báj skolébat se, líbat líčko svěží
a s úsměvem přes každý přejít spor.
Jen oře, rozmar, pustit bez otěží,
ať letí prostorem snů, meteor;
svět před námi byl, bude po nás dál
a vítěz vždy jest, kdo se nejvíc smál. | Při dokončení překladu Ariostova „Zuřivého Rolanda“. (VI.) | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-038385 | Zřím vás tedy, nebetyčné hory,
Vlasti drahá, opět tebe mám;
Zřím tvé slavné, starověké bory,
Vcházím vesel v tvůj velebný chrám.
Líbám tě zas, posvátná mi země,
Lásky plápol mé nezhasnul ve mně.
Znám vás, hrdočelé velikány!
Tu své ledví Krkonoše dmou,
Tamto Sněžka rozbila své stany,
Tam se Labe dere ranní mhou;
Ještě s... | NÁVRAT DO VLASTI. | Václav Věnceslav Ráb | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-003078 | Vlhká vůně z lesů vála,
do skalin tě sledovala,
nad tebou se usměvavá,
modrá, čistá hloubka pjala.
Voda dole stříbrem hrála,
kde se propast otvírala,
nad níž tvoje mladá hlava
v haluzích se tiše smála.
Za jezerem v dálce kdesi
polo skryta pod útesy
kaplička se probělává.
Dnes se na ni mlha věsí:
vše se tu dnes mezi les... | NAD KRÁLOVSKÝM JEZEREM. | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-048030 | Tam, kde Ty ryl jsi v kov a do mramoru,
smím, pozdní doby syn, psát pouze tuhou?
Ty skráně spjaté máš sfer zářnou duhou,
já ruce, nohy v sterých vazeb svoru.
Tvá píseň hymnou do andělských sborů
se mísí, moje v denní vřavu tuhou,
a přece pohled v tvář Tvou je mi spruhou,
cos v hruď mi padlo z dumy Tvé i vzdoru.
Tak na ... | Introitus. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-026470 | Spi, Havlíčku, lež jen tiše,
vylézt nechtěj z té své tmavé říše,
malou měl bys radost z nás!
Svobodu a volnost máme,
my to aspoň takto nazýváme –
ale pozor – paragraf!
Poplatníci, žijem bídně,
vzpomínáme masných hrnců Vídně,
jde to stále hůř a hůř!
Podívej na věci svoje,
všechno, co máš, pěkně zdaněno je,
moc už toho n... | SPI, HAVLÍČKU... | Josef Svatopluk Machar | 3 | madrigal |
cvf-048047 | Ó hvězdo, která jako opál snivý
se míháš v kštici noci, jež se blíží,
co míru, touhy, sladkých snů se níží
z tvé mírné záře v duše jako v nivy!
Bez tebe kraj by pochmurný a divý
jak zašlá freska tměl se, kterou plíží
se děs a smrt! Však jako lampa v chýži
tká v nebe idyllu tvůj paprsk tklivý.
Ó jsou-li přece tam na hvě... | Hesperus. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-018490 | Český úsměv! Jaký ptáček plachý!
Zřídka jenom na rty naše sedne
a již zas, jak luňáka když shlédne,
rozpne křídla svá a prchá strachy.
Česká naděj! Svýma ledovýma
rukama ji na oknech mráz kreslí;
slunce září chvilku, mhy se vznesly,
a již zase někde blízko hřímá.
Česká bolest! Jen ta bují všude,
proud ji zpívá, vítr ch... | HOŘKÝ SONET. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-010727 | Co byl jsem dřív, co jsem, co někdy budu?..
Buď člověkem, proč badáš po jiném;
tvé přemítání vše jen hrst je bludu. | 466. Co byl jsem dřív, co jsem, co někdy budu?.. | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-019900 | Z cizoženštin na národu našem
Prohřešilých, vidno zvláště tu
Maďarkyni, strašnou Alžbětu
Bátorku, sem slanou Radamášem;
Která tři sta ve slovenském vašem
Kraji, k vůli svému skeletu,
Umořila děvčat ve květu,
Oddána všem byvši prostopašem:
Aby krásnou tygerka ta byla,
V krevi Slovenek se Nitranských
Teplolité koupala a ... | 604. Z cizoženštin na národu našem | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-018014 | Odtáh chasník do vojny,
aby říši dal své síly;
slzí příval přehojný
matčiny proň oči lily.
Odtáh – po něm jen tu zbyla
harmonika jeho milá.
Rád vždy večer na ni hrál
na sadě neb za vesnicí,
mile zněla v tichou dál
píseň jeho jásající.
„Kde domov můj“ v citů nával
zvláště pěkně na ni hrával.
A dnes poslal domů list:
ran... | HARMONIKA. | Antonín Klášterský | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-037573 | Básníkem kdo chce se státi
v naší době moderní,
jako Wild nic nesmí dbáti,
jestli bídný svět jej očerní;
ale především – jak clown při cirku –
musí znáti kumštu hantýrku. | Básník Moderny. | Ladislav Quis | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-061683 | S živly si hrála, bleskům se smála
duše má mladá.
Mrtva teď leží, krev v ráně svěží,
duše kdys mladá.
Zpívala, žila, z dna číše pila
duše má mladá.
Sražena pěstí, nemůže kvésti
duše kdys mladá.
Jak pták kdys snivá a důvěřivá,
není dnes tvrdá,
nečeká slova, nedoufá znova,
zůstala hrdá.
V soumrak, jenž zbývá, tiše si zpí... | SEŽEHNUTÁ DUŠE | Vladimír Frída | 14 | sonet anglický |
cvf-015748 | Rozkošné a tiché ve krajině
Vystavivši Libuše hrad nový,
Se svými tam pannami si hoví
V utěšeném sídla toho klíně.
Zlatem skví se komnaty a síně
A chrám k poctě bohu Perunovi;
Skvostnost všecku jazyk nevysloví,
Na niž patří oko na Libíně.
Kolem hradu posvátné jsou háje;
Všecko, nač tu oko pozírá,
Upomíná na blaženost r... | XLVIII. Rozkošné a tiché ve krajině | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-031221 | Když v okně chladem tmy své nervy konejšíš
a v dáli hvizdne vlak do teplé letní noci
a výdech zrychlený a temný uslyšíš...
odtrhnout od hudby té nebudeš se moci
a smutkem zvlněná ta zachví tebou tiš...
ke sklu se přitiskneš... hruď touhou mocně dýchá
po nových obzorech, jež v dáli zatušíš...
a zrak tvůj navlhlý do tmy ... | VLAK | Stanislav Kostka Neumann | 0 | sonet |
cvf-011649 | Vše zaměňuješ při svém věčném kvasu,
v čem život ujme se a síla buší.
V tvar okázale vdechuješ sic duši,
leč neustále zas ji ničíš v času!
Svým dechem křísíš píseň v ptačím hlasu,
leč písní tón zas dravce v zlobu vzruší,
jenž zdanou kořist pro své mladé tuší
a skřivánka jim nese z moře klasů.
Ty jaro voláš, květy nutíš... | Vše zaměňuješ při svém věčném kvasu, | Adolf Heyduk | 0 | sonet |
cvf-019576 | Kdo ctí národ, všeho si rád všímá,
Co mu národ v pamět uvodí,
Ves, kde muž se velký narodí,
Hrob, jenž drahé kosti v sobě třímá;
Proto i mne od Beskydů přímá
Cesta ku Dunaji sprovodí,
Na jehož se pravém nachodí
Břehu mnoho, co cit Slava jímá:
Krásným Váhem tedy beze dlení
Do Rábských sme Ďarmot vrazili,
Dobrovského mís... | 281. Kdo ctí národ, všeho si rád všímá, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-041784 | Zas z pod kaply smutek sladký zvoní,
Zas kraj trvá v temném dumání;
Slunko schválně mešká po stráni,
Aby mohlo vnímať píseň o ní.
Slavík stoulí, stromy slzy roní,
K slyšení se větví uklání;
Příroda se dává v klekání,
A květ padá chtivě od jabloní.
Jaké hudá z hloubi této hoře?
Pochovali tady sličnou krásku,
Pochovali s... | Zas z pod kaply smutek sladký zvoní, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-038435 | Rci mi, Praho, Zlatá naše Praho!
Proč tak svátečně se odíváš?
Jaké vzešlo v tento den ti blaho,
Že tak radostně se ozýváš?
Proč tak hrdě vznášíš týmě svoje,
Proč i k plesu pudíš srdce moje?
Jak se nemám rouchem odívati
Svatebním, an kyne taký ples?
Jak se nemám blaze ozývati,
Když mi sláva taká vzešla dnes?
Nad mé blah... | Pražanův ples dne 27. února 1856. | Anna Vlastimila Růžičková | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-031247 | V ty dny šedivé marno se bránit: přijde potměšilé!
V nudě úsvitu přepadne záští má a vraždí mé lásky,
že bezcitný vleku se – než den dokrvácí – z chvíle do chvíle,
bych svatoušky přepadal v orgiích a lotrům trhal jich masky.
A na útěku z bahen society... všecky mosty jsou shnilé...
Bídáci! Hořkého jedu vstříkli v tepny... | VI ZHNUSENÍ | Stanislav Kostka Neumann | 0 | sonet |
cvf-044411 | Klid krátký rychle prchá, slunce vstává;
kdo nečinným by dlouho mohl býti,
když sílu svou i dobrou vůli cítí?
Již s hostitelkou Tmou se rozžehnává
a dlouhé zlaté vlasy rozčechrává,
že každá kadeř plnou září svítí,
krok nedočkavý, jenž chce výše jíti,
na příkrou cestu vzestupu se dává.
Jdi, tvoř a zař a miluj, stoupej d... | Klid krátký rychle prchá, slunce vstává; | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-068948 | Tys nechtěla cestami štěstí jít,
tys nechtěla blaženství rozsévat,
tys nechtěla v nebesa zamířit,
tys nechtěla se žhoucí touze vzdát,
tys nechtěla být sladce opojenou,
tys nechtěla být milenkou a ženou.
Já vítězný jsem myšlenky tvé spial,
já vítězný tvou sílu vyzkoušel,
já vítězný tvé lačné srdce vzal,
já vítězný odváž... | ZÁPAS. | Josef Lukavský | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-022162 | Cos z moří severních jí tane v zraku,
kde zeleň tmí se stíněna brv sítí.
Mníš, u rybárny sedíš za soumraku,
ten zlatý písek ve vlasech jí svítí.
Hluk moře slyšíš a skřek divých ptáků,
a náhle stesk tvou duši ve spár chytí –
půl žena z lidu, Loreley půl s vraku
tě láká v klín a dal bys zaň půl žití.
Sníš o kraji, kde s ... | KRÁSNÁ HOLANĎANKA. | František Kvapil | 0 | sonet |
cvf-041745 | Růže krásná kvete v mladém jaru,
Libou vůní hojně čenichá;
Ale viz, jak chudá usychá,
A jak zbývá krásot svojich tvaru!
Proč ta krása ocitá se v zmaru?
Proč se v květě náhle zadychá?
Jest to nutná krásy ulicha,
A svět nemá užiť krásy darů.
O ty kráso! Proč se světa lišíš,
Tužby jeho nikdý neutišíš?
Takliž jest ti v svě... | Růže krásná kvete v mladém jaru, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-019896 | Jedno se však předce divné zdálo
Zraku očí mojích zřetelných,
To, že v těchto mukách pekelných
Žeň sem Slavských našla dosti málo;
Ne jak sardce mé by stranu bralo
Pleti mé jen z hnutí citelných,
Nebo lhání v duších beztělných
Není možno, by se nalezalo:
Jen pět padlo bělohlav mi v oči:
Pervá z Prahy, metla Křesťanů
Dr... | 600. Jedno se však předce divné zdálo | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-055096 | Když mladý den se rodí z červánků –
co krása jeho vzbouzí nadějí!
Leč, kdo je splní? Kam se podějí,
než večer ještě nachýlí se k spánku?
Tak za mladosti v bílou tkal jsem blánku
sta skvělých vidin, velkých idejí
a mnil, že všecky v čin je oději,
jak první vesna sen svůj o skřivánku!
A zatím v slzách, sklamáních a bojíc... | ČERVÁNKY. | Alois Škampa | 0 | sonet |
cvf-050725 | Jak rád bych hořký pohár žití dopil,
jen kdybych věděl, co mu na dně vězí,
rád smířil bych se s každým stínem, rezí,
jak děcko přeludy se znova opil,
v proud Lethy všecko, co mne bolí, ztopil!
Vzal za vděk prostým jitrocelem mezí,
kde růží vděk jsem jindy nepochopil,
dnes blažen bych byl žebříčkem a slezy
jak rád!
Ba v... | Jak rád. | Jaroslav Vrchlický | 10 | rondó |
cvf-037929 | Jsem ďábel tváří, duší satan zpola,
jsem propasť zející, jsem haluz holá,
již zlámal Blesk!
Jsem černý mrak, jenž v západ rudě hoří,
jsem pěna špinavá na skalách v jedu moři,
jež zanítilo Slunce!
Jsem močál smrdutý a nečistá jen stoka,
jsem ropuch bydlištěm, nápojem štíra, mloka
a přece zrcadlím nesmírná Nebesa! | Jsem ďábel tváří, duší satan zpola, | Adolf Racek | 3 | madrigal |
cvf-003085 | Dům Montéků, dům Kapuletů, oba
tu stářím sešlé označila doba,
a přijde poutník, snílek sensitivní,
a kouzlo dávno, dávno odválo.
Jen černé stěny, vlhké, opryskané,
a s balkonů kus látky splývá zdrané,
nádvořím chodí kavalíři divní.
Chudoba dala krásy pramálo...
Sny básníka, milenci nesmrtelní,
kde hledat vás v tom stín... | MOTIV Z VERONY. | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-018645 | Jak sfinx, jež vryta v písek pouště zprahlý,
mé srdce spalo v hrudi, tupé želem,
neb ležela kol noc jen v kraji celém,
a jenom hvězdy bludné nad ním táhly.
Nechť divé větry v struny mocně sáhly,
nechť otřásly vším blízké hlasy šelem,
je nevzbudily. Ve stín neobsáhlý
se nořila sfinx, smutek pod svým čelem.
Pak počlo dní... | JITŘNÍ. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-017965 | Teď pořáde jen: „Rodáku náš milý!“
a „Drahý mistře!“... „Ty náš slavíku!“
„V kolébce tebe líbaly už víly!“ –
nu, můj ty Bože, totě cavyků!
Když oba dva jsme ještě kluci byli,
já topil jsem ho jednou v rybníku,
lézt bál se na strom, byl vždy jako shnilý.
A mistr? Nezná přišít knoflíku. | Z ROZUMŮ MISTRA JEHLIČKY. | Antonín Klášterský | 6 | siciliána |
cvf-041284 | Když z výprav jsi se vracela, já na prahu tě mlčky vítal.
Noc byla někdy mlčící a den už někdy v horách svítal
a poplašený skalní pták se klikatě nad vodou kmital.
Tak v polosnu jsi přišla vždy kol měst a korábů a chýší
po cestách, kde srp měsíce jak smutkem zamyšlen se níží
a pouští modré pablesky vysokých stromů hust... | KOŘIST DUŠE | Antonín Sova | 3 | madrigal |
cvf-052874 | Hadry, staré sklo a kosti
sem, panenky, snášejte;
svědky světa nestálosti
na hromadu dávejte!
Dám vám sice málo grošů,
moudrosti však na sto košů.
Mnoho jsem již na tom světě
slyšela i vídala,
když jsem pilně v zimě v letě
hadry, kosti sbírala.
U pána i u žebráka
všade byla sbírka jaká.
Páni sice vezdy mají
šaty pěkné,... | Hadrnice. | Emanuel Züngel | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-035504 | Spěte, bratří, v noci temné,
Já za vás bdím na věži,
A ve výši hvězdojemné –
Jemuž tvorstvo náleží;
Protož spěte, bratří, tiše,
Otec na vás hledí s výše.
Spánek vlívá tomu síly,
Kdo dřív za dne pracoval,
Tělo, duši každou chvíli
Blahu lidstva věnoval;
Tam též sype vonné růže
Anděl odplaty na lůže.
Však noc dlouho necht... | PÍSEŇ PONOCNÉHO. | Václav Jaromír Picek | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-004809 | Co tajných muk a žalů neskonalých
mou duší hřmělo v dnů mých tesknou chvíli,
kdy slze trpké líc mi zarosily
a hořkou padly žlučí v žití kalich;
kdy nohy mé ach často na úskalích
v krev zraněny se mdlobou zastavily,
a darmo zvedal jsem své zraky k cíli,
jenž v chmúrných mlhách stopen chvěl se v dálích;
a zoufalství spár... | Spes nostra. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-061812 | Až v konci háje v chrámu rozvalině,
v houštině květů, vonných keřů mlází,
zanedbán věky trčel zbytek vázy,
mech uchytil se časem v její klíně.
V amfory hrdla těsné vypuklině
číhali tiše Amoretti nazí
na párek milců, kteří ve extasi
níž zpíjeli se šťastni v retů víně.
A z trosek chrámu vyšli milující –
on v řásném hávu,... | Sonet antický. | František Sekanina | 0 | sonet |
cvf-038374 | Patřte na mne, hvězdy stříbropěnné,
Jenž tam v mlhách smutně plynete;
Vlnky stůjte, ježto z černostěnné
Skály v údolí se řinete.
Kvítky, jenžto mrazem hynete,
Vůni lepou dychati ustaňte;
Pěvci z křovin mrtvých se odstraňte,
Se mnou ztrátu dívky úpěte.
Osud, nepřející nám radosti,
Chová děvu nyní v zdálenosti, –
Trudu p... | 5. Odloučení. | Václav Věnceslav Ráb | 0 | sonet |
cvf-019303 | Herkulesa někdy na rozcestí
Dvě jsou postřetnuly osoby,
Jedna Rozkoš, pelná ozdoby,
Druhá Práce, chtějíce ho svesti;
Tať jej vábí lahodou a lestí,
Tato neslibnými způsoby,
On si volil cestu chudoby
A s ní břímě těžkých prací nesti:
I mně právě to se nyní stává,
Ochechule dvě mne potkaly,
Jméno jedné Krása druhé Sláva;
... | 8. Herkulesa někdy na rozcestí | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-019733 | Než hned druhou krajanku sme zřely
Její, nadutou tak velice,
Že tu podávala škrablice,
By se jiní pro ni zabíjeli;
Mějže rozum! my jí pověděly,
Jako host tu nečiň různice!
Předce vtírala ta stařice
Každému se Slávy bydliteli:
Stydlivý mnich, Horvat Brezovačky,
Počal pervý s touto nezbednou
Maďařilkou vesti křik a rvačk... | 438. Než hned druhou krajanku sme zřely | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-036652 | Sil jsem hrášek, zlatý hrášek na souvrati,
a už se nám počne hrášek zelenati –
však on hrášek, zlatý hrášek dobře platí.
Ale než se zlatý hrášek vykulatí,
slzami ho budeš v poli zalívati –
však on hrášek, zlatý hrášek, mnoho platí.
Mnoho platí zlatý hrášek na souvrati.
Až se on nám, má panenko, vykulatí,
budeš na něm z... | XXVI. Hrášek. | František Serafínský Procházka | 3 | madrigal |
cvf-064454 | Já v tiš se vracím svojí komnaty,
má těžká hlava klesá unavená,
je bouřná noc a vichr v sadě stená,
jsou v nebi žhavé ohně rozžaty –
já v tiš se vracím svojí komnaty.
V mé duši píseň zvučí sonáty
té nadpozemské hudby Beethovena,
sbor andělů tam zpívá roráty.
A vichr skučí v sadě, láme akáty
a řeka hučí blesky rozčeřená... | JÁ V TIŠ SE VRACÍM... | Tereza Dubrovská | 12 | rondel |
cvf-024353 | Dávné doby, co mi chcete?
Venku listí s větví padá,
pusté nivy, pustá lada.
Letos již nic nerozkvete!
Sedím v parku zasmušilý;
na haluzích pějí ptáci.
Zas se ony doby vrací,
kdy jsme spolu šťastni byli.
Slunce hřálo v sadě vzkvetlém.
A my v šeru listí stáli
poroseni zlatým světlem.
Ach, ty vůně vyprchaly!
Ó, jak smutně... | DÁVNÉ DOBY. | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-058825 | Co hledal jsem, to není v srdci tvém,
i když jsem snil, že láska políbila
mne na rty uvadlé – i to jen zbyla
bez vášně náklonnost tvá s chladným rtem.
A přece chtěl jsem, aby v srdci mém
se divoká zas vášeň probudila;
má minulost jen smutná, šedá byla,
velehor nad ní chladný diadém.
Na velké opojení čekám dosud,
ač při... | XIII. Co hledal jsem, to není v srdci tvém, | Antonín Macek | 0 | sonet |
cvf-010367 | Tvůj život dřív sen poupěte byl pouhý,
leč v plnou růži rozvily tě v ráz
mé krve jarní bouř a zář mé touhy. | 106. Tvůj život dřív sen poupěte byl pouhý, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-010300 | Ó krásná noc; luh voní, šepce mlází,
a měsíc k hvězdám kráčí prozářen,
jak padišah, když do serailu vchází. | 39. Ó krásná noc; luh voní, šepce mlází, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-019923 | Procházka je z Jeny do Gospody,
Byl ples chasy v háji nedělní,
Professorové též náčelní
Poctili ty zábavky a hody;
Oken, Fries, Hand, Eichstädt o původy
Vsi a jména význam zřídelní
Vedli dlouho rozpor herdelní:
Kollár zde! i zvertnou ke mně chody;
Velikáť mi čest to, milí Páni!
Posud měli los my, bývati
Žalující jen ne... | Mezi zn. 108. a 109. Procházka je z Jeny do Gospody, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-014692 | Takoví jsme kabrňáci:
chválíme jen cizí práci,
cizí náhled, cizí vtip.
Pro ty naše oči slepé
cizí vše je velkolepé,
domácí vše – plné chyb. | KABRŇÁCl. | Josef Kalus | 3 | madrigal |
cvf-040131 | Už listopad. A holé kaštany,
bezlistné, trčí v mrak, jenž s nebes visí.
Ledových vichrů prudké závany
pláč stromů, jak jdou párem cestou, křísí.
Sníh cítit kdes, však dosud nepadá.
Zem mlčí, ale dosud mrtva není.
Jen zmírající, tichá, nemladá,
sny jejíž těžcí, šedí, olovění,
má chladný, bledý měsíc nad sebou,
oblohu ně... | JEŠTĚ KRAJINA | Antonín Sova | 0 | sonet |
cvf-069218 | Na parníky se dívám. Přijíždějí
pod mostem tím – zda přivezou Tě dnes?
A hladina se vlní, modří její
pruh vine se, kouř stoupá do nebes.
Kol břehu plují. Vánky vlahé vějí,
na přídi vlajka vlaje. V duši kdes
svit' paprsek, a oči obracejí
se k přístavu a v touze na náves.
Loď přistala. Most kladou – marně však
mé srdce t... | Na parníky se dívám. Přijíždějí | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-044387 | Dech země s prací lidstva v mrak se sráží,
jenž zvolna, zvolna k strmým horám stoupá,
vždyť všecka práce mudrce i troupa
jest zápasem a těžce, těžce váží.
Jak moře, které do skal břehů vráží,
šeď výparů se nad propastmi houpá,
do každé prorvy pyšných hor se vloupá
a sahá k hrotům, jež se zvedly k stráži.
A nad tím nade... | Dech země s prací lidstva v mrak se sráží, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-048065 | Co šeptá tobě ten hoch křídlatý?
On usmívá se šibalsky, však v tvojí
se tváři stíny pochybností rojí,
ty vidíš mladosti sny rozváty.
A rozdupány květy s poupaty
jak stržen závoj ve zoufalém boji,
jak stržen pás, za tebou život stojí
se všemi spády, víry, tenaty.
Ó dívko, že tak vykupujem draho
za málo slastí, o lásce c... | Tajemství lásky. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-022585 | Jak svadlé listí, žluté, rudé
se zvolna snáší k zemi dolů.
Smrť s Jesení jdou ve kraj spolu
a vítr k tomu písně hude.
Kraj na západě hoří všude,
kde slunce v barvách karneolů.
jak svadlé listí, žluté, rudé
se zvolna snáší k zemi dolů.
Co, srdce moje, tobě zbude?
Ty na žití jsi svadlo stvolu
a k zemi kanou mrazem bolu
t... | Podzimní rondeau. | Jaroslav Kvapil | 12 | rondel |
cvf-048520 | Tak s šperkem svým mne vesna nedojímá,
jak tklivá jeseň v pestrobarvém hávu,
kam země klade unavenou hlavu,
kde v říjnových mhách se tak sladce dřímá.
Nad mroucím ohněm slunce v stínech klímá,
kmet, večer mdlý, jenž patří ve záplavu
hasnoucích červánků, v jich zlatohlavu
dne žezlo slábnoucí již rukou třímá.
A z posledn... | Sonet v jeseni. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-022492 | Jak potvory dvě, které zhoubu větří,
se plazí vojska udupaným polem,
sto ohňů z tlamy děly chrlí kolem,
a tisíc křiků chví se do povětří.
Řev tisíců, děl hukot, hvizdot kulí
hřmí kouřem vesnic, který v lesy lehá,
sto plamenů v to nad krajinu šlehá
a plazí se a k nebi pne se zdůlí.
Teď slunce v západ krvavý se noří,
jak... | BITVA | Jaroslav Kvapil | 0 | sonet |
cvf-042282 | Básníku, měj v úctě žezlo vlády,
Jež ti v ruce dala příroda,
Nech duch tvůj se v službu neprodá
Těm, kdož svaté přesazují sády.
K bláhu lidstva s novými svět řády
Tvoříť tobě dána svoboda,
To nechť tebe mocně pobodá
Nemíť s dobrem, s pravdou, s Bohem vády.
Proč tvůj výtvor má hruď lidu pražiť?
Proč mu tvoříš s potvoram... | 138. Básníku, měj v úctě žezlo vlády, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-019122 | Loď „Evropu“ jsi viděl kdys, jež temně
se nesla mořem – světa řád ten vratký –
zřel’s boje v ní, vzdor, jarmo, chaos, zmatky
a velkým hlasem vzkřik: „Zhyň, rabů plémě!“
Pak před zrak věštce vyplula ti jemně
loď „Slavie“, a hlas tvůj zněl tak sladký
do bratří snah a rozporů a hádky,
neb v srdci svém vše slávské objal’s ... | TŘI LODI | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-018518 | Má dcerko malá, na kolébce spící,
můj sonet krade se jen po špičkách
jak malý skřítek k tobě v tichých snách
a „Rosť!“ a „Kveť!“ chce šeptem ti jen říci.
Je pidimuž to, sotva dlaně zvící,
gnom, jemuž opál svítí v noci tmách,
z těch jeden to, již kutí po horách,
pod houbou sedí, tančí při měsíci.
Však tento vyšel ze srd... | EVĚ. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-029841 | Neb lid jest moře v nezbádaném toku.
Když náhle před žezlem svou hlavu níží,
mní tyran, v úctě skráň svou v prach že hříží,
on zaclání tak pomsty záblesk v oku.
Když pěje hymnu, jiná slova v sloku
on vkladá, heslo, za nímž čin se plíží,
až svých se chopiv okovů a mříží
má zbraň z nich v hrozném po svobodě skoku.
Trůn p... | Vlast. (II.) | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-024674 | Tu chvíli já mám z duše rád:
když v nebi září plno hvězd,
mdlé vůně plují ze zahrad,
a všude modré přítmí jest.
A cítím tiché vánky vlát
a trsy bílých růží kvést –
v tu chvíli chtěl bych umírat
na prahu věčných veleměst.
A v mojí duši vstávají
podivné, šeré obrazy:
zřím kraje s modrým jezerem...
Teď vidin plný je můj z... | Černá hodina. | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-031959 | sám nejsi nic,
a nebýt sám je těžké,
ptáků je na sta, květů na tisíc
a všecky jsou hezké,
co jsi však mezi nimi
s rty nesdílnými?
sám nejsi nic
a se svou marnou pýchou
jdeš pánem z nemanic
nevlídnou líchou,
jsi černými hnán mračny,
spadlý list soběstačný.
sám nejsi nic,
však s druhým srdcem síla
a člověkem jsi ještě ví... | sám nejsi nic... | Stanislav Kostka Neumann | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-055489 | Jak sirá tamariska manou na planině pláče,
tak písněmi mé srdce ňáder ve hlubině pláče,
a s nocí, jež ze srdce nebes sestupuje na zem,
hluboká láska má po temné po pustině pláče;
se mnou jen harfa má, jak s pěvcem pastýřem na poušti,
a ta i citů nejvěrnější přítelkyně pláče,
a jako cypřiš na oase vzdýchá touha moje,
a ... | VII. Jak sirá tamariska manou na planině pláče, | Václav Šolc | 7 | gazel |
cvf-019750 | Nade plesem rozkošným se plavíc
Dvě tu protibřežné vesnice
Uzříme, pak z naší lodice
Jdeme do těch krásných Řečislavic;
Osází v nich, nové domy stavíc,
Serbská se a česká Matice,
Tak že pelné všecky ulice
Časopisů, knížek, škol a lavic:
V prostředku stál oltář, na nějž klásti
Právě přišel obět, chudý ten
Nejmenovaný sy... | 455. Nade plesem rozkošným se plavíc | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-017908 | Též on měl plánů plnou hlavu,
a jak to bývá, slávy sen:
Ó, uslyšíte potlesk davu,
má práce roste každý den!
A za písně veselé zvuku
Tisk’ přátelům v nadšení ruku.
To dávno, to již pravda není,
dnes nepozná ho žádný z nich,
on zapad’, zapad’ v zapomnění
a z hodin chodí sám a tich,
a za zimní noci se vezdy
tam na dálné z... | STARÝ HUDEBNÍK. | Antonín Klášterský | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-029776 | Myšlénka v dětské snění utajena,
sen božský vnořen v tiché, třpytné moře,
v noc čistou padla poesie zoře,
a jejich plodem krásná, nahá žena.
Ty’s bohů láska, vesna vytoužená,
ty’s nepoznala božstva, lidstva hoře,
zdroj žití tvého z hlubin vod se noře
jest sníh, jest mramor, lilie a pěna.
Když nad oblaky kalich luny zkv... | Venuše. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-061767 | Noc rozestřela černá křídla svoje,
v šeř pohřbila vše touhy a vše boje.
Tys přišla, jež mých snů jsi denním hostem,
s tím úsměvem, jejž míváš v oku prostém.
Tak dlouho v moje bolesti jsi zřela,
jak okem svým bys ztišiti je chtěla.
Já ruku vztáh’ – Tys zmizela v té chvíli,
v dlaň chyt’ jsem – měsíce jen paprsk bílý. | NOC. | Vladimír Frída | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-012076 | Ty máš starší šlechty,
Starší zásluhy:
Nad bělpuchné věchty!
Tvé pak obsluhy
Betlemské jsou známé,
V uctění je máme.
Příklad komorníka
Zjevils pravého!
Zříme panovníka
Volit stejného:
Nebo ty se koře
Zýskáš lásky v dvoře!
Egyptčan tvé předky
Býky božsky ctil;
Říman slavil tetky,
Věncy jest je kryl;
Byli vorby heslo,
Ro... | Chvála vola. | Šebestián Hněvkovský | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-044315 | Studna vyschlá, prázdná, vyčerpaná,
v niž se těžký okov marně hrouží,
zimní den, jenž přímrakem se plouží,
pokolení, které nezná rána,
zlem jsou nutným. Pléva vichrem hnaná
vše, co žije, zmítá se a krouží;
jak je ale chmurným, jak se dlouží
úpadek a doba jeho planá!
Slunce, které teprv odpoledne
úkosem a krátce k zemi ... | Studna vyschlá, prázdná, vyčerpaná, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-009186 | Umění božským je vínem, nestejně každému svědčí:
Silného povznáší výš, slabého poráží v prach. | UMĚNÍ | Adolf Heyduk | 8 | elegické distichon |
cvf-059215 | V pohádku starou se vmysli, mé srdce,
rci mi, v čí hrudi as chtělo bys bíti
v okamžik Kristova odsouzení?
„Tenkráte chtělo bych v prsou bít barbara,
s šílenou radostí nad vlastním vzdorem
divoce řvalo bych: „Ukřižuj! Ukřižuj!“
Srdce mé, rci mi však, jak by ti bylo as
v tiché té chvíli, kdy k nebesům „Žízním!“
sténaly m... | NAD KNIHOU NOVÉHO ZÁKONA. | Vladimír Houdek | 3 | madrigal |
cvf-021622 | Slunéčko jasné za horou vstává,
paprysky zlatými zahání sen;
rozumným lidem znamení dává,
nastává radostný, veliký den.
Květy se rozvíjí, ptáčkové pějí,
nábožní lidé se blaženě chvějí.
Dojemné zvony, hmoždířů rány,
slyšíme doma i ve vůkolí;
zelené sady, oseté lány
stkvějí se po stranách, po údolí.
Věnčí se domy, hrady ... | Slavnost Božího Těla. | Beneš Metod Kulda | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-063570 | Duch světa že nám velké věci chystá,
my nevěděli ve svém spoutání –
jen cítili jsme, těžkých roků tři sta
jak dobíhá, co dolů po stráni
nás ženou. Že již osud jinak velí,
my nevěděli.
Duch zatím, který kolo dějin řídí,
už rozděloval borcům úkoly:
těm kázal, po nových ať cestách slídí,
těm lámat štěrk, jejž noha nezdrol... | ALOISU JIRÁSKOVI. | Adolf Černý | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-044282 | S vlnou, jež se vznesla z mořské hloubi,
třpytný slunce paprsek se snoubí,
k jasným vodám shýbá se a sklání
v roztouženém, vroucím celování.
Prosycený vlhkem padá v loubí,
okraj listí plným leskem vroubí,
ale ve svěžím a jemném plání
úpal vedra nelze poznat ani.
Velikost se pojí s velikostí,
jedna v druhé vlastních vad... | S vlnou, jež se vznesla z mořské hloubi, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-048599 | Jak tůně pláň lekníny celá zkvětlá,
ten úbělem plá a ten zlatem hoří,
tak ona doba v pamět mou se noří,
kdy spolu pili jsme ty číše světla.
Kdy spolu pluli jsme v tom sladkém moři,
kdy polibek, z niv rajských včela sletlá,
se třás’ a váhal, nebo v ráz jej smetla
myšlenek bystřeň trysknouc ze tmy k zoři.
Jen v pausách O... | Při čtení sonetů Shakespearových. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-002153 | Jen ctnostné chodí družičky
na svatohorské poutě
a za třikrát tři měsíčky
naříká mnohá v koutě,
což na cestě přes Brdy
hlas věštil vrány tvrdý. | DÁREK Z POUTI | František Cajthaml-Liberté | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-054017 | Nad Prahou v parku starý klášter leží,
jenž k nebi zdvíhá dvojici svých věží.
V šer síní mrazných zřídka vstoupí noha,
kde do knih tlustých zavřeli kdys Boha.
Kdys v aulách universit řeči skvící –
teď mrtvě folianty s vepřovicí,
nečteny, spjaty v těžkých sponách, leží
v tom tichém domě, sídle bílých kněží. | EPIGRAM O BIBLIOTÉCE. | Emanuel Čenkov | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-050435 | Ó květe slívy!
teď stojím, v ruce zůstaly mi mouchy,
ni jeden nezbyl z hochů – všickni lživí! | XXIII. | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-046983 | Oblakovém na voze k Vám se blíží
s darů svojích hojností božská paní,
sladká z Cypru vládkyně, krotitelka
srdcí i duší.
Pár ji táhne holoubků bílých, něžných,
paní síly nezdolné, co jí v cestu
z mráčků sypou zástupy amoretů
lijavce růží.
S hudbou jede souzvuku něhy, plesu,
smrtelníků poslední kotva zářná,
úsměv sladký ... | LÁSKA TIZIANOVA. | Jaroslav Vrchlický | 9 | sapfická strofa |
cvf-031252 | Co prsti zahřáté máš asi pod prsů růžovou vlnou,
když z hrudi tvé se povznesl květ, jenž má tak panenský nádech,
nad bahna, kde bestie mamonu dalekým sluncím klnou
a všecko vysoké zdupají na pustnoucích, pustnoucích ladech.
Kdys buržoa tobě sliboval, leč na vodu neklidu plnou
jsme spolu vyjeli s touhou vznícenou po svě... | XI Co prsti zahřáté máš asi pod prsů růžovou vlnou, | Stanislav Kostka Neumann | 0 | sonet |
cvf-011246 | Co tys k nám přikvitla, má prvosenko něžná,
je všude jiný svět,
i moje hlava pokraj spánků sněžná
zas pučí v květ,
zas v písně o tobě, má zlatá Lilo,
tak jako by to s jara bylo.
Ach, jako s jara! kam se hlava točí,
tam všude zlatá zář,
tu sejou kolem slunéčka tvých očí,
a červánková tvář,
i štěstí rosou v oku se mi sli... | Jaro v jeseni. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-050898 | Jak to dávno! Hebrejská karavana
pískem pouště Ghizehské táhla. K jitru
velbloud stejně s člověkem k jihu hleděl,
tam, kde jim z dálky
strmé, příkré, čtyřboké pyramidy
vážně, slavně kynuly; modré nebe
měly přísným pozadím... velkolepá
Východu freska!
Karnak! – Luxor! – Královské strmé hroby,
v jejich stavbách jásala va... | SAXA LOQUUNTUR. | Jaroslav Vrchlický | 9 | sapfická strofa |
cvf-047200 | A nad Merlina kouzelník je rým,
ten přes propasti vzdušné klene mosty,
dnes harlekyn, jenž chrlí žert a šprým,
a zítra zlatník, který brousí skvosty,
dnes balvan hněvu, zítra snění dým,
jsouť Eumenidy, Elfi jeho hosty,
dnes Asrael to, který všecko deptá,
a zítra Faun, jenž v ucho nymfě šeptá. | Při dokončení překladu Ariostova „Zuřivého Rolanda“. (IX.) | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-059295 | Skal kdysi uprostřed jsem stanul v zadumání
a ze snů mimoděk jsem tiše prones’: „Ach..!“
Tu „ach“ to sedmkrát zaznělo z lesů, strání
jak snivý duchů sbor by zalkal ve skalách;
mě úzkost jala však a vzrůstala až v strach,
neb jako po špičkách šla myšlenka má za ní,
že v skal těch svatý klid já rušivě byl sáh’
a skryté b... | OTÁZKA. | Bohuslav Knoesl | 0 | sonet |
cvf-001164 | Ku žhoucí hranici, jež ve purpuru hoří,
nad vůní lesů mdlých se slunce potácí,
své bílé paprsky do lkavých buků boří,
jichž listí zažloutlé do ruda krvácí.
Jak leknín z čistých vod se roztouženě noří
vzdech mládí zašlého, jež věčnost nevrací,
ve hudbě líbezné na smutku stoupá moři,
co vzduchem tihnou v jih jeřábi tulác... | Podzimní motiv. | Jaromír Borecký | 0 | sonet |
cvf-010692 | Vlk z vlka padlého vždy krev prý chlopce,
tož ze strachu-li kdos jdeš s vlky výt,
buď hotov krev dát k zdaru vlčí obce. | 431. Vlk z vlka padlého vždy krev prý chlopce, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-010459 | Když za svobodu hlavu Čech dal prvý,
proud nachu rudý po vší zemi tek’ –
a teče posavade naší krví! – | 198. Když za svobodu hlavu Čech dal prvý, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-000490 | Nad knihou básníka se chvíli zamysleli,
a potom znavení a roztrpčeni děli:
Za veršem sune se verš poutníků jak řada,
již smutnou pouští jdou, v níž soumrak šerý padá.
Jak z mraků slunce by nesvitlo po den celý,
jak život byl by jen malomoc, teskné žely,
jak pusté byly by a bez radosti světy,
jak vůní otravnou by dechly... | NAD KNIHOU BÁSNÍKA. | Karel Babánek | 0 | sonet |
cvf-019475 | Odtud chodník vinoucí se tence
Zavede nás pěšky loukami
K Rujevítu, sedmi hlavami
Vládnoucímu, totiž do Karence;
Vlaštovky tu modlu, na vzor věnce,
Hnízd svých ozdobily budkami,
Přišli vrabci v to, a válkami
Vyhnali ty krotké opeřence:
Milek ostře křivdu tuto křeše,
Vy ste násilníci, vrabcové,
Parom do vás! vlastovičky... | 180. Odtud chodník vinoucí se tence | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-010404 | Kdy krev má žene v květ, jenž v taji pučí?
Když při polibku mře tvých očí žár,
leč žití zpěv ti v klenbě ňader zvučí. | 143. Kdy krev má žene v květ, jenž v taji pučí? | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-064870 | Nad rozkopaným lánem bramborů
se sklání deset starých dělníků.
Až k nejasnému v dálkách obzoru
dým ukazuje cestu poutníku.
Zapadá slunce. Ještě nahoru
vystřelí šípy ostrých ohníků
a slavná barva rudých praporů
se rozestírá v rychlém zániku.
Jdeš mezemi a chytáš jasné vzplání,
když níž a níže obloha se sklání
a světlý m... | KRAJINA V ZÁŘÍ | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-010705 | Kdož ví, čím srdce naše druhdy zetlí?
Proč chví se, snadno pozná anatom,
leč příčin bolu jeho nevysvětlí. – | 444. Kdož ví, čím srdce naše druhdy zetlí? | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-024831 | Hebce vlaje sníh
v bílých závojích
do snů mých, do snů mých.
K hvězdám unášen
teskním z okna ven,
zmírá den, zmírá den.
Nebe vychladlé,
nivy uchřadlé,
srdce mdlé, srdce mdlé. | SNÍH | Emanuel Lešehrad | 3 | madrigal |
cvf-019629 | Na Tě myslím, když tmy šeré hynou,
Hory zlatnou jitrem řeřavým,
Když se bledá, okem laskavým,
Luna tichou směje za březinou;
Tě jen slyším, kde se jiná s jinou
Vluna smlouvá šeptem žvatlavým,
Kde se větry dechem voňavým
Z květné louky k zpěvům háje linou;
Tebe vidím, když svůj silnic prachem
Příchod jeví poutník vzdále... | 334. Na Tě myslím, když tmy šeré hynou, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-043631 | Bylať krůpěj z Boha, co se skvěla
Vlast má, a již v časů hlubině;
Blaha veselého tvůrkyně
Hudbou k žití bránu otevřela.
Na květy již spěla krotká včela,
Otcové kdy zašli k pustině;
Živly tichly v jejich blížině,
Nebe svitlo, blahá zář se chvěla.
Ruky dání jejich byly pásy,
Zvůle byla kvítko domácí,
Všechny z citů vyplý... | 69. Vlast v minulosti. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-002409 | „Ať žene pásti Hanynka,
By hodně mnoho nadojila!“
Tak volala má maminka.
A jak to jenom promluvila,
Odvázala jsem kravičky,
Do husté hnala travičky.
Již hora slunce zakryla,
A já jsem předce ještě pásla;
Rosinka kvítí perlila,
Tu se mnou zima trochu třásla;
V tom jsem Ho zhlédla k sobě jít –
Hned počalo mně horko být.
... | Pastva. | Josef Krasoslav Chmelenský | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-043395 | Kdo zvyklý hledat život na nádraží,
sem raděj nechoď! Nikdy nenajde tu
ruch překotný, kdy do druha druh vráží,
kdy pije se a jí jen jako v letu,
vlak za vlakem kdy duní, bouří v sluch.
Ne, ten tu není ruch!
Zde ticho jest a klidno; pouze časem
hrst cestujících zabere dva vozy,
stroj plaše hvizdne chraplavým si hlasem,
... | NA NÁDRAŽÍ. | Ferdinand Tomek | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-027603 | To není vzduch, to už je vody var,
jenž proniká tě, kol tebe se lije,
to není lenost, to už smrti spár
se zvolna těžce noří do tvé šíje.
Naproti žhavý bílý trotoar,
zelené všude v oknech žalusie,
šedivý prach se k tobě oknem vije –
zem, nebe jeden hrozný velký žár.
Přivřené oči, duše zmalátnělá,
tak sedíš tady bez hnut... | SONET O TŘETÍ HODINĚ V ČERVENCI | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-053887 | Za poledna rychlý klouček
Po hrázi si poskakoval,
Do kolečka svůj klobouček
Do povětří vyhazoval,
A zpíval a zpíval: „Trala!
Hodná matinka mně višně dala.“
A na vrbě u rybníčku
Vodník sedě, zaždimoval
Svoje šaty na sluníčku;
Dlouhé vlasy rozhrnoval,
A zpíval a zpíval: „Trylo!
Dnes nám sluníčko zatopilo.“
A pekelnou síť... | Vodník. | František Ladislav Čelakovský | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-069298 | A pak Jsi přišel, u mých dveří stanul:
„Zda vstoupit smím?“ hlas Tvůj se něžně ptal,
mou ruku zlíbal Jsi – vzduch oknem kanul
a vůní z moře tvář nám ovíval.
A ke mně used' Jsi – a zrak Tvůj vzplanul,
když z Homera Jsi verš mi předčítal,
v mé mysli obraz – čárný přelud tanul,
z vln ostrov zdvih' se, štíty strmých skal.
... | 17 A pak Jsi přišel, u mých dveří stanul: | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-000616 | Cestou jsem v polích šel, letní byl čas,
horký dech léta mi do tváře zavál.
Chlebem mi zavoněl, v poli zrál klas.
Poledním žárem vzduch vlnil se, chvěl,
polibkům slunce kraj celý se vzdával,
písničkou léta a vášnivou zněl.
Žíznila pole a žíznila zem,
hořela obloha, hořely máky,
srdce se spíjela vášnivým snem.
Hořela sr... | PÍSEŇ LÉTA. | Karel Babánek | 3 | madrigal |
cvf-049107 | Pár honů za tím parkem, jenž se stmívá
jak minulosti báj, tvůj rodný lán;
na úzké hroudě byl’s tam rovněž pán,
v tvou práci dřív, dnes v hrob tvůj skřivan zpívá.
Jak v park v lán řepy dojemně se dívá
a stejně nebes baldachýn, stem tkán
těch věčných hvězd, jež každá jako živá
v tvůj zřely statek mnohou bouří sdrán.
Teď ... | XXVII. Na hrob rolníkův. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-041720 | Totě hříšník, jemuž není rovně;
Jakou hanbu činí svému stavu!
Každý mluví o tom o nemravu,
Laje hříchům jeho neslitovně.
I já bolest cítím neposkrovně,
Odívám se v smutek, klopím hlavu,
Stranuji se spolků bodrých davu,
A žel tajný vodím nevýslovně.
Avšak badám, a své srdce jadám,
Slzy cedím a se k Bohu modlím:
Nevydej ... | Totě hříšník, jemuž není rovně; | František Sušil | 0 | sonet |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.