id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-048814 | Zas na dně moudrosti své nevyzpytné
jsi určil, Otče světla, v světla zdroje,
bych na píď času vhroužil oko svoje,
píď, již zvem dnem, který se bleskem kmitne.
Jak bratrů sta, on v propast věčna slítne,
dá málo radosti a mnohé boje;
v skon jeho až zřít budu, bez úkoje
též nenechá mne v touze nenasytné.
Ať nový bratr, je... | Ranní modlitba. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-003060 | Jako nad troskami blín,
na ovrubě snů a vznětů
v duši mé se vypjal v květu
pochybností bledý stín.
Mdlivá vůně ze hlubin
každou srdce pravou větu
otráví, než tryskne k světu;
zhořklou vůní zbyl jen blín.
A přec znovu v prázdný klín
květů svých si vínek pletu
z posledních, jež zbyly mně tu.
Ale k polibku tvých retů
než ... | BLÍN. | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-048148 | Ne, nikdy zpátky! třeba v těžkém bludu,
vždyť z bludu posléz pravdy zoře svitne;
nechť sebe tmavší noc, přec časem kmitne
třpyt jedné hvězdy v její pouště nudu.
Ne, nikdy zpátky! jedno zrno v hrudu,
klas vzejde juž ve zdobě rosy třpytné,
jen úsměv a juž políbení slítne
a štěstí s ním a zase klidný budu.
Přec někam dojd... | Nunquam retrorsum! | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-064486 | Tak málo lásky v životě jsem našla,
ač moje duše láskou celá plála,
za hvězdou šla jsem, dřív, než Zoře vstala,
mou cestou třpytně zakmitla se, zhasla.
Kol v sadech stromy kvetly – krása zašlá!
však než jsem přešla, oblaka se vzňala,
a bouře v korunách se rozhoupala,
květ bílý zlobná ruka na zem střásla.
A jaro přešlo.... | TAK MÁLO... | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-047794 | Od staletého kmenu ve pralese
ku druhému se houpají tak hravě,
v jich zeleň kolibřík se, rubín, třese,
jak hvězdný řetěz stoupají a žhavě
v nach zahoří, když ptáci v jitra plese
se houpají v nich, v smaragdové trávě. –
Ó liany! Mé ňadro bouřně dme se,
na živé myslím, stulené k mé hlavě! | LIANY. | Jaroslav Vrchlický | 6 | siciliána |
cvf-042298 | Již si jednáš pancíř pro hruď svoji,
Abys nečil oněch neřestí,
Jež co skálu pořád navésti
Na náš národ vrah se krutě strojí?
Ovšem brojí a zle nepokojí,
Oružími nectně šelestí,
Sypá na nás hrádem neštěstí,
Železnými přitloumá nás voji.
Ty dél nechceš zříti na tu klatbu?
Pro meč sáháš na statečnou mlatbu?
Ó ty věci na d... | 154. Již si jednáš pancíř pro hruď svoji, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-010292 | Štěrk na cestě, leč stromů květ v něm mnohý!
Toť dost! Vždyť těm, kdo u výš nesou svět,
zášť často hory vrhá pod mdlé nohy. – | 31. Štěrk na cestě, leč stromů květ v něm mnohý! | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-059020 | Ve chvílích oddechu, když přešel práce příval
a mysli vlnění,
je lékem mlčení.
A za dnů slunečních, když v srdce odevšad jen
se štěstí pramení,
je sladké mlčení.
Leč v krutém úžasu, když kolem rozbito je
vše slibné osení,
je strašné mlčení. | Mlčení. | Ferdinand Písecký | 3 | madrigal |
cvf-005160 | Zde bude třeba pokání a postu.
Zde stojí voda a zde neplyne.
Mručí si Kleon: „Bídou lidu rostu!“
– A budeš malý, až ta pomine!
Zde tribun lidu natahuje ruce,
tvář jeho svatým ohněm zardělá:
„Mne vyslechněte! Já jsem revoluce!“
– Ty vždy se přidáš, když se udělá! –
Zde obchůdky! Zde chytráctví! Zde masky.
Nenávist chodí... | DŮM STÍNŮ | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-068896 | Květ rajských zahrad, démantový pták,
jenž zazářil a ožil v zemi chladné,
v níž všelijací vládnou všelijak
a prorokům žít není s nimi snadné.
Rozpjala křídla svoje směle tak,
že zastínila slabé, matné, zrádné
a vyrostla svou silou na zázrak,
jenž směle kraluje a směle padne.
A není duše, jež by neplanula,
a není očí, j... | Emma Destinnová. | Josef Lukavský | 0 | sonet |
cvf-031519 | Na letním slunci mocnou touhou hoří
do šarlatova rudá libela,
ta vodní žínka tůní, kde se boří
bludného chodce noha nesmělá.
A touha ta i tělo její moří,
že vyzáblé je... Jak ta libela
já toužím... Tys však o mém velkém hoři
ni vzdechu z úst mých neuslyšela.
A odvane-li vítr podzimní
libelu štíhlou, touhu její s ní –
m... | TOUHA | Stanislav Kostka Neumann | 0 | sonet |
cvf-016303 | Nu ovšem, nejsi víc v tom prvním mládí,
v tom rozběhu těch prvních, bujných let,
kde hloupostí se člověk navyvádí
až běda, a vždy ženil by se hned –
však ženili se starší kamarádi:
proč, hochu, ty bys toho nedoved’?
Proč jenom s tebou bylo by už veta?
Vždyť k Abrahamu ještě máš dvě leta?“ | ZA STAROU LÁSKOU (30) | Bohdan Kaminský | 5 | stance |
cvf-047666 | Tvé verše jak se řinou kaskadami!
To pravé pathos mysli ušlechtilé,
zřím vřavou na tvé přilbě péro bílé
a nestřísněné věku tvého tmami.
Vždy obrněný a vždy v plné síle
jak psíka vedeš za sebou lva dramy,
ať do mdlob upadají sličné dámy
a panstvo otřásá se rozmařilé.
Ať scéna jásá tvými trofejemi,
ať zneuznán v sled cho... | Corneille. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-047203 | Homere hravý šestnáctého věku!
Ó rytíři, ó dámy, písně, klání!
Ó dobrodružství láskou zpilých reků!
Ó vzdechy dívek, vzněty krásných paní!
Ó laury pěvců, květy nahých vděků,
v tmu věků bude hořet vaše plání!
Ó sladké nesmysly a luzné hříčky,
ó lsti a žerty, vtipů různé kličky! | Při dokončení překladu Ariostova „Zuřivého Rolanda“. (XII.) | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-057095 | Zřím české reky – palcát ve pravici,
zřím, jak tu zemi barví vřelá krev –
jak zraky planou a jak bouře řev
hřmí vzduchem: „Kdo jste boží bojovníci!“
Zřím nájezdníky prchat za hranici,
jež hromem zděsil českých reků zpěv;
a vzduchem září rudá korouhev,
jak nad vítězstvím radosť reků v líci.
Ó běda, že to drahé otců věno... | Nad Rizenburkem. | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-046533 | Byl smutný večer, světlo a šer v boji,
kdy vrazil netopýr do jizby moji.
I letěl slepě jizbou polotmavou,
na stěně sed’ si Krista nade hlavou.
On symbol tmy sed’ světla ku symbolu,
a v moji duši dívali se spolu.
Tam poslední boj vřel, juž dokonáno,
chci rozhodnout se, nežli vzplane ráno.
A sedám, píšu: „Po lásce je vet... | NETOPÝR. | Jaroslav Vrchlický | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-021404 | Nač týrati se žalobou jen sterou
na onu nadutou a prázdnou chasu,
jež nectí statky duše, vzněty, krásu
a za požitky jen jde, karrierou!
Nač obavy v hruď vznícenou se derou,
že budoucnost snad naše spěje k ďasu,
mře ideál, jda s cesty břichopasu – –
Vše pouhýť úkaz časů, jež se perou...
Máť příroda bdí, moudrý, přísný v... | O mladém pokolení „despektistů“. | Josef Kuchař | 0 | sonet |
cvf-019684 | Abys věděl, co zde na výsostech
Dělám vzatá z počtu žitelů,
V jakovém se spolku přátelů
Nacházím a při jakových hostech;
V kterém místě, v jakých blaženostech,
Kdo tu z věrných Slávy ctitelů?
To chci větrokřídlých anjelů
Psáti tobě po příležitostech:
Dám i o tom zprávu tobě zhůry,
Komu místo zde už slíbeno,
Komu věnec ... | 389. Abys věděl, co zde na výsostech | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-018324 | Marně, Umko, nad mou se skláníš hlavou,
v rej mne vábíc, k vznešeným, sladkým zpěvům,
marně šeptáš ve sluch mi, abych zpíval
mládí a lásku:
Jak se květná na zemi vrací Vesna,
vzduch pln vůně, sladce jak pějí ptáci,
k zdroji jdouce děvy jak patří k luně
nyjícím okem.
Jak si Eros brousí své ostré šípy,
krásný jak se Adon... | FR. PALACKÝ K UMCE ZPĚVŮ | Antonín Klášterský | 9 | sapfická strofa |
cvf-004504 | Níže hlavu kloním
pod tu svatou ruku,
žhavé slzy roním,
v srdci těžkou muku;
vzdechem, kterým vzlykám,
Bohu odemykám.
Odemykám nitro
a tam milost vchází
jako lepé jitro,
červánky jež sází
na skal chmurnou hlavu,
perly rosy v trávu.
Bůh sám sstoupá ke mně,
šíro náruč vije,
v ni mne tiskne jemně,
krví svou mne myje,
jako... | Ego te absolvo! | Xaver Dvořák | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-049767 | Teď když tvá hlava polibky juž syta
s mých šťastných ňader klesá v unavení,
teď v nejsmělejších tužeb vyplnění
ty mníš, že slza na dně číše skryta;
že ono blaho, vteřina jež skytá,
přec nevyváží léta tuch a snění!
Snad pravdu máš, vždy v čárném ozáření,
co minulo, jak slunce mroucí kmitá.
Leč netruď se; kéž krásnější j... | Filosofie lásky. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-019643 | Verchy planí, moře pije do dna
Čas, a všecko změní posléze,
Slunce hasí, hvězdy za meze
Světa kryje, kde směs neúrodná;
Po sta bludech, předce vnesla svodná,
Loď tam do Itaky vítěze,
Zbaven Prometheus řetěze,
V nějž ho krádež ukovala škodná;
Snad čas i mé strasti léky chystá,
Snad se i mně ještě zlatolistá
Palma časem ... | 348. Verchy planí, moře pije do dna | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-035826 | Krásný zajisté jest květinový
sádek v pestrolibém skupení,
kterýž jímá oko v hovění
a dech volní svému pěstounovi;
zvuky, kteréž navzdor Serafovi
kouzlí mistr svého umění,
tónů harmonické zavznění
baví dojemnými hudby slovy;
píseň však, již Lumírové pěli
v svatém pro svůj národ nadšení,
ta proniká vnitřní náš cit celý.... | VI. Krásný zajisté jest květinový | Václav Pok Poděbradský | 0 | sonet |
cvf-018971 | Dlouhé chodby táhnou se v čtverci velkém,
oken jejich oblouky světlo padá;
v slunce záři bělá se bílý mramor
gothických kružeb.
Prostřed čtverce zelený trávník svítí,
dvě tu staré cypřiše trčí nad ním,
smutné vždycky, zdají se tady ještě
smutnější, tmavší.
Vzadu nejzáz kopule kaple pne se,
hledí s výše v hřbitova tiché... | Hřbitov v Pise. | Antonín Klášterský | 9 | sapfická strofa |
cvf-018520 | Ve snách jsem viděl obraz naší doby:
Byl čárný sad, pln skvoucích vodometů
a svěžích trávníkův a žhavých květů,
tu vtkány v záhon a tu cesty zdobí.
V tom kejklíři sem vjeli, frašky robí,
zříš paňáců a harlekýnů četu,
a dav jak šílen v divém hřmí k nim letu
přes záhony – teď mrtvých květů hroby.
Sta prskavek a raket srš... | SONET. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-044308 | Co zápasu je tu a zádavy!
Jen že se vynořil, by po chvíli
pruh nebe modrý chmury pokryly,
již kotouč nezřetelný, sálavý
se rozšiřuje leskem záplavy
a nutí mlhy, by se vzchopily
a zdarem, jehož posléz dobyly,
si zajistily úspěch klamavý!
Kdo neústupný jest a v pravdě rek
a slunci rovnat se chce nárokem,
byť příšerným i ... | Co zápasu je tu a zádavy! | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-044320 | Táž jiskra neposkvrněného vzniku vzplála
a kmitla Olympu se příkrým svahem,
by zatřpytila se nad každým prahem,
když Athéna z Diovy hlavy vstala.
Táž čistá záře zázrakem se vzňala,
když přikvačivši v brodu moře vlahém,
jenž svítil perlami na těle nahém,
se běloskvoucí Afrodita smála.
Vždy stejnou báseň lidské srdce bás... | Táž jiskra neposkvrněného vzniku vzplála | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-054125 | Na míle daleké jak slunno v kraji!...
vesmíru modro žhavé splývá v lesy
a v pláně zvlněné, kde žita zrají,
a na skal fantastických šedé tesy.
Much, cikád koncerty kol v polích hrají,
kde v prouhách obilí se modří chrpy,
ve věžích pustých skal holubi lkají,
při zpěvu na mezi kdes zvoní srpy.
A nad tím krajem na daleké m... | TROSKY. | Emanuel Čenkov | 0 | sonet |
cvf-045221 | Co mohlo změnit se za deset roků
v té prohnilé a líné Evropě?
Zda bez tyranů jest a bez otroků?
Ne, v jejich větší plove potopě,
ba změnila se na ohromnou stoku,
vůz republiky leží v příkopě;
tím veselejší, jež se nad ním spřádá,
je triumfu ta velká maskeráda. | Druhý list Ahasvera královně Semiramidě po desíti letech. (II.) | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-050553 | Umdlený bojem nejsladším, klesaje pozvolna v spánek,
ramena kol šíje tvé v objetí pevném já klad’.
Práhnoucích tál mi na retech každý žití dech mroucí,
občerstvit srdce mé nemoha v nový ruch víc.
Břehy Styxu viděl jsem, smutné ty bezslunné kraje,
Charona příšerný člun po vlnách ke mně táh’ blíž.
V tom jsi polibek, svět... | POLIBKY. (I.) | Jaroslav Vrchlický | 8 | elegické distichon |
cvf-017017 | Byl krásný silou těla, duše vznětem,
Chtěl s mocným Vládcem-Osudem být spiat,
Chtěl sloužit mu. Jak tulák prošel světem
A nalezl, koho by měl rád.
Proud náhle před ním, chladným stříbrem svítě...
Tam dítě stojí, přes řeku chce jít.
Vzal na ramena v smíchu slabé dítě,
To hračkou bude, jemu posloužit!
Však vprostřed řeky... | BOŽSKÝ CHUDÁK CHRISTOFOROS | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-042783 | Rcy, co jest tvé živobytí,
Člověče? list stromu, květ,
Jenž se rozkošně dnes svítí,
Zytra již jest špatná smět,
Považ toho, člověče,
Než ti život uteče.
Co jest rodu panská sláva,
Co jest urozeným být?
Pán y sluha jsou jen tráva,
Oba budou rovně hnít,
Rytíř, Král y Cýsař sám
Vstoupiti v hrob musý k nám.
Co jsou statky,... | Arya | Bohuslav Tablic | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-010377 | Mé myšlenky mdlým churavěly steskem,
leč jako orli vzlétly k nebi zas
tvých očí slunným přivábeny leskem. – | 116. Mé myšlenky mdlým churavěly steskem, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-044346 | Když první lovec zamračený vstanul
kdys před věky a v prvních časů šeři,
by hrůzou stal se krotké dosud zvěři,
snad v pohnutí a v zamyšlení stanul,
když první tepot schromlých křídel vanul,
a krví zbarvilo se měkké peří,
zrak strhaný když uzřel mezi keři,
hrot výčitky, jenž v oku mroucím tanul.
Však brzy hlasem vzkřik’... | Když první lovec zamračený vstanul | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-049755 | Když gladiator vstoupil do areny,
kde za krásnou smrt musil dát své žití,
co byl mu jásot davu a co kvítí,
co úsměv caesara tak vykoupený?
Leč soudruh v boji k němu nakloněný
když s pohledem, v němž soucit plá a svítí,
mu tiše děl: Ty můžeš slavně mříti,
v tom uznání měl nesmrtelné ceny.
Být uznán davem, los je k závid... | Slečně Klementině Kalašové. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-021047 | Ty mne těšíš, když má hvězda klesá,
když mi osud z trnů věnce vije,
drahé tužby výš a dále nesa, –
krásná, svatá matko poezie.
Ty mne chráníš, jako temno lesa
žhavým paprskům květ jemný kryje,
a tvůj stín tím zvučným tichem plesá,
jež v mou duši požehnání lije.
Kdy mi vzchází mráček na obzoru,
zlatíš jej co záře večern... | Poezie. | Eliška Krásnohorská | 0 | sonet |
cvf-005679 | Byl otec hýřivý, jenž všechno utratil:
čest, víru, čistou krev a prestiž svojí moci.
Měl syna hodného, jenž roven otci byl.
Čest, víru a tak dál... byl prostě roven otci.
A dědic dvorů těch si neleh’ do růží.
Neb dojem tragický vždy dvoru zůstal věrný.
Ten, kdo vše promarnil, žil nyní v podruží,
však nový majetník mrak... | STARÝ DVŮR (II.) | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-016282 | I rek náš smutný tak své lásky střídal
jak rukavičky. Začal záhy dost,
už v mládí sladké třešně lásky jídal;
mnohou báseň složil, pravý skvost.
Už jako student dívku jak jen vídal,
hned rozvinul v tom bájnou dovednost,
by nad čipernou žabkou sítě zatáh’,
než její tatínek mu bude v patách. | ZA STAROU LÁSKOU (9) | Bohdan Kaminský | 5 | stance |
cvf-007969 | Mám-li se vrátného ptát: proč nelze mi na Parnas vstoupit?
„Příteli! vrátného chuť v sobě se založila.“ | Podivná otázka. | František Vladislav Hek | 8 | elegické distichon |
cvf-065639 | Jak majáku svit, jenžto přístav střeží
a v tmavé noci nekonečné délky
vstříc lodím po kypících vlnách běží,
mou myšlenku vždy láká úsměv znělky.
Víc, nežli v květu růže rosa svěží,
než perla bílá, skrytá v záliv mělký,
mne vábí k sobě – myšlenka v ní leží,
jak v ozdob zlatých lemu démant velký.
A chtěl bych, aby myšlen... | ZNĚLKA. | Jaroslav Haasz | 0 | sonet |
cvf-057114 | Zas nový lístek v památník si kladu:
Divokým vínem všecek obetkán,
v zátiší lesa, ukryt za parkán,
zámeček tichý jako ptáče v chladu.
A v milodechém květinovém sadu,
jenž cestičkami písku obetkán,
šplounala voda tiše do fontan,
a listí krylo lepých bohyň vnadu.
V zakletí všecko. – Na basénu předním,
tlum ryb se nehnul ... | Zakletý zámek. | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-016277 | Ach, Bože milý, do růžových tenat
bývalých lásek kéž by býval vlez’,
stůně se jinak, je-li člověk ženat,
měl u sebe by něžnou žínku dnes,
tak sám a sám by nemusil tu sténat,
ba snad by ani v nemoc nebyl kles’,
vždyť dobrá žínka, pečlivá a dbalá,
by mužíčka si jistě uhlídala! | ZA STAROU LÁSKOU (4) | Bohdan Kaminský | 5 | stance |
cvf-002921 | Bože opět zní náš hlas
z vděčnosti, již srdce cíti,
že jsme pocítili zas,
jak to krásné, pílným býti.
Dej nám chuti, dej nám síly,
bychom cnostně, zbožně žili.
Pokud nás Bůh nechá žít,
chceme plnit jeho slovo,
vůdcem má nám stále být
naučení Ježíškovo;
Ježíšek pak řekne jemně:
„dobré dítky, pojďte ke mně!“ | Píseň po vyučování. | Václav Antonín Crha | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-017945 | „Oh, nikdo neví, co to krve žádá!“
můj také říká, v každý veršík zpěvný
že nejdražší tu šťávu srdce vkládá,
z cév svých ji cedí – pro ples davu levný!
Ó, cos bych, dámy, vařila mu ráda,
po čem by krve přírůstek byl zjevný,
já bojím se, když tolik při tom strádá,
by chudáček se nestal chudokrevný. | MANŽELSTVÍ LITERÁTŮ III. | Antonín Klášterský | 6 | siciliána |
cvf-024053 | Na poušti zahloubán před spárem sfingy.
U pyramidy.
Zátoka písku se čeří.
Měsíc, jak světelný pavouk,
krade se na lup.
Třpytnatá pavučina vlaje mi s čela | ZAMYŠLENÍ | Emanuel Lešehrad | 3 | madrigal |
cvf-042167 | Kdož jsi pěvec, ó buď čistý křemen;
Když tě nebe blaze okřeše,
Vydej jiskry duši k útěše,
A vznět skytej k spalbě pyšných slemen.
Myslí nebes dotýkej se temen,
Zhrdej chodiť v podlé peleše,
Ráje stvořuj z chudé veteše,
Setbu metej nadhvězdových semen.
Velekněz buď pravdy, ctnosti, krásy,
Bůh ti heslo, znak buď prapor s... | 23. Kdož jsi pěvec, ó buď čistý křemen; | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-019881 | Při těch domech ještě novináře
Jakéhos, Uhl jménem, dostáno,
I hned za kštici jej taháno
Do pekelné k soudu Kanceláře;
Ortel vyrčen, aby toho lháře
Věčně českým trestem trestáno,
Totiž z oken na zem metáno,
A to nohy vzhůru, dolů tváře:
Kolohnát ten tudíž z vysokosti
Musel kotromelce dělati,
Tak že všecky praštěly v ně... | 585. Při těch domech ještě novináře | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-049818 | Ó velké obzory, ó gigantické
hor obrysy, v jichž klínu život ryzí
vře, velká řeka přichází a mizí,
vzduch vůně jest a vše tu harmonické.
Muž, dítě, žena – všecko ryze lidské,
prs jako květ se dere volně z řízy,
a život seje a smrt stejně sklízí
vše ve pohodě víc než homerické.
Ó mistře, jak jsi postih’ v době vřavy
tu ... | Puvis de Chavannes. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-032523 | Jsem zvyklý, hrdě pnout se v lidstva davu,
Mám tvrdý leb a mysl nezlomnou;
Byť páni světů stáli přede mnou,
Já nesklopil bych oči, neshnul hlavu. –
Však tobě, matko! pravdu lkát jsem v stavu:
Nechť hrdostí se prsa moje pnou,
Když blažen zírám v tvář tvou upřímnou,
Pokorně chvím se, zapomínám slávu.
To snad tvůj duch mě... | Matce. (I.) | Václav Čeněk Bendl Stránický | 0 | sonet |
cvf-049092 | Jej obnovujte v těžkých dobách vždycky,
kdy oko v slzí záplavě se ztrácí,
kdy bludné myšlenky jak tažní ptáci
vám hlásají, jak vratký osud lidský!
V čas dávný vžijte se zas homerický!
Buď vítán bohů kvas po tuhé práci,
ať modla všednosti se ve prach kácí
ve potlesk vašich dlaní frenetický!
Hle, ještě kvetou růže na zem... | XII. Hod Bacchův. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-051373 | Běda národu, jejž vášeň slepá
vhání v pobratimské kleté boje,
běda mu, kdy ztratil práva svoje
a zlý soused lebku jeho tepá.
Běda národu, jejž velkolepá
hymna pokroku a vědy zdroje
k předu neženou a národ stoje
netouží, kde uměn síně lepá.
Běda národu, jenž vlastní síly
ve zápasech proti soku tříští,
kdy má jíti svého ... | XIV. Všechno pro mládež. | Jan Vřesnický | 0 | sonet |
cvf-047192 | Jest dokonáno, mistře Ludvíku!
Jak druhdy ty smím pozdravit juž břeh.
Ach, cítím v ňadrech tisíc slavíků,
vzlet ku výši, polibků vroucích žeh,
v změť mávajících šátků, v pokřiku,
jenž zástupů se chvěje na ústech,
dlím s tebou hrdý člunu na pokraji,
na kterém s tebou jel jsem v moři bájí. | Při dokončení překladu Ariostova „Zuřivého Rolanda“. (I.) | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-052804 | Pevné vůli, tužbě ušlechtilé,
nerozdílné srdce žádosti
rádo dává nebe dojít cíle. | Pevné vůli, tužbě ušlechtilé, | Emanuel Züngel | 2 | ritornel |
cvf-047917 | Cyklamen sladkodechá,
až k tobě skloní se, svou vůní rci jí,
jaká se tají v upomínce těcha! | VI. | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-048407 | Kdos v noci zpíval na ulici
a byl to měkký, ženský hlas,
do mlh nad římsy, lomenici
se divně chvěl a třás’,
jak rty by po polibcích práhly,
ó, byl v něm smutek neobsáhlý!
Nad prací svou jsem prodlel dlouho,
v můj nepokoj a v noc mých dum
ty’s vstala v něm, ó první touho,
šla’s v ústrety mým snům,
leč kam tvé božské nož... | Kdos v noci zpíval... | Jaroslav Vrchlický | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-046497 | Můj příteli, ach mně tě věru líto,
dost četl’s knih a tak z nich málo víš,
tvá pravda má dost hrubozrnné síto,
že všelicos jím hravě propouštíš,
ne na skálu, spíš ořů pod kopyto
co padne jistě, dříve než to zvíš.
Však na tom božím světě tak to bývá,
kdos mudruje a druhý pouze zpívá.
Banalní pravdy, z rohu ulic všech
je... | Moderní epištola – komukoliv. | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-041732 | Tajemná jest vazba duše s tělem,
Kdo ji v celé hloubi obadá?
Ale však se na čas rozpadá,
Když smrť vchází neveselým čelem.
Buď mi Pane tenkrát spasitelem,
Milostí svou věčnou nedada,
Aby padla těla ohrada,
Dřív než duch se snoubí s pravým želem.
Zbav mou duši tehdy všeho mraku,
Ojasni ji nebes osvětou,
Dej, ať lílije j... | Tajemná jest vazba duše s tělem, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-018552 | My vystoupili spolu na hor témě,
jež netknutý sníh, věčné ledy vroubí;
my sjeli spolu v mračné země hloubí,
kde v plaché bázni tulila se’s ke mně.
My poli šli, kde klas nám šeptal země,
v les zbloudili, kde s nocí den se snoubí;
my slyšeli znít moře slavné trouby,
na jeho ňadrech houpali se jemně.
A všude, všude, z pro... | DOMOV SRDCE. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-013615 | Jako když vítr odfoukne. –
Co? Závoj? Květ? Sen? Plamen?
Tak všecko siře umlkne
nad srdce bouří. Amen
zní umíráčkem v hořkém smíchu
a v samotě a dusném tichu.
Tak všecky věci klamné jsou!
A tvoje smrt je kámen
ležící těžce na prsou.
Než rty vysloví: amen,
vše unikne, co štěstím bylo,
a slibem, co se nesplnilo... | HOŘKÁ PÍSEŇ | Růžena Jesenská | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-010394 | Duch jatý láskou v červánkách se noří,
leč sotva že se křídly těla tknul,
v žár vášně vzplápolá a bleskem shoří. | 133. Duch jatý láskou v červánkách se noří, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-019356 | Poněvádž řeč slavskou zde už zmaru
Oddati zlí lidé věděli,
Chodíváme tytýž v neděli
K službám božím spolu do Waimaru;
Rusi totiž ku věnnímu daru
Carevny své dáti hleděli
Ještě i ten, že tu stavěli
Slavenčině hezký chrám a faru:
Tu těch zvuků uchotěšných zněním
Sluch i duše naše kojíme,
Jež sám Němec chválí s vyteržením... | 61. Poněvádž řeč slavskou zde už zmaru | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-019363 | Taková čest, mohu říci směle,
Jaková mne, nikdy básníka
Ještě žádného, ni řečníka
Nepotkala ani kazatele;
Nebo sotvy slunce od neděle
Jednou osvítilo smertníka,
Už mne Milá, kázně vlastníka,
Překvapila a ji znala cele:
Tak se velmi snadno naučila
Na zpamět ji slovo od slova,
Jakby Její vlastní práce byla;
Měl sem se já... | 68. Taková čest, mohu říci směle, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-064527 | Když jsme si dnes s Bohem dali
v tichém přítmí ulice,
smutek, pták, slét’ neskonalý,
křídlem vál nám do líce.
V očích mojích zhasla záře,
slovo zmlklo na rtech Tvých,
stín snes’ chmury do mé tváře,
zadumán Jsi stál a tich.
Úsměv Tvůj vzplál jak to světlo
v lampě té, a náhle zhas –
setmělo se kol i v nás.
„S Bohem,“ děl... | XXIII. Když jsme si dnes s Bohem dali | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-019050 | Tvé požehnány buďtež, moře, dary!
Té spousty ryb, jež chytil do své sítě
a v bárce veze domů na úsvitě
Markovac, rybář zkušený a starý!
Sardelí, makrel kupa nepřehledná,
svatého Petra rybky – podle báje
sled palce na sobě, a vše se třpytí, hraje,
jak samé stříbro byl by vytáh’ ze dna.
A za tvůj dar též tobě dík, ó, zem... | X. Sonet ke chvále ryb, vína a starých božstev. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-047344 | Olšiny tmavé!
Co polibků jen vy budete svědkem,
v ruch mlýnských kol až vpadne slední Ave. | XI. Olše. | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-017957 | Ta dlouhá chvíle! I můj humor hyne.
A nektaru jsem pět již vypil šálků.
Ten Zeyer zas už pryč je! K hvězdě jiné
kams odletěl dnes, nevím, v jakou dálku.
A s Čechem též nic není! Vždy mě mine,
jak chtěl bych rukopis neb vléc ho k špalku...
A u nás dole! Hrom tvůj, Hospodine!
Mne sama nejvíc mrzí to, věř, Hálku! | NERUDA V JINĚM SVĚTĚ. | Antonín Klášterský | 6 | siciliána |
cvf-049735 | Ku balvanu si sedli eremiti
a ruce, oči vzhůru k Pánu vzpjali,
by nasytil je, a v tom mezi skály
se havran snáší, jenž je denně sytí.
Chléb ve zobáku, s oblohy se řítí,
i vzali jej a vespol požehnali,
a lámali a dávali a brali,
a modlitbou se vděk jim v srdci nítí.
My rovněž, eremiti ideálu,
prosíme o chléb v strádání ... | Postranní okno. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-069670 | Záhadný ptáku z neznámého kraje,
s perutí lehkou jako zapomnění,
jenž letíš tam, kde světlo vzchází denní,
na křídla vezmi moje bílé snění.
A zanes v kraj je bájný věčných květů,
kde každé jitro rodí květy nové,
na kterých pestří motýlové, snové,
pel sladký ssají nejkrásnějších vznětů.
Záhadný ptáku, napínám své zraky,... | KŘÍDLA. | Arnošt Czech z Czechenherzu | 0 | sonet |
cvf-067915 | Tam na horách – ach mlč s tou písní lživou,
když v teplém salonu svém u klavíru
byt letní kruhu mÓdních bohatýrů
tak s tváří líčíš selankově snivou.
Tam na horách rve metelicí divou
zlá zima střechy s domků v bouřném víru,
kde při klestí a nasušeném pýru
se chvějí v ložích bídou zimomřivou.
Tam na horách – ach vše tak ... | X. Tam na horách – ach mlč s tou písní lživou, | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-005201 | Tak bylo po léta. Jda horami, jda plání
v západu krvácet jsi viděl mnohá okna.
Šel’s v slunce úpalu, šel’s mrzna a šel’s mokna.
Neměl jsi domova a neměl nikdy stání.
Ať lehce stoupal jsi, ať přetěžce se plazil,
ať v kterýkoli mířil světa směr,
pocítil’s vždycky neklid navečer.
Cos čekal’s jiného. Dům jiný čekal’s. Asyl... | ASYL (III) | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-004579 | Cit tajemný mě schvátí zas a zas,
a slovo na rtu bledém se mi mate,
kdy na mne snivě oko upíráte;
ach, z něho tryská svaté lásky jas.
I nevím, jak, a chvěje se mi hlas,
i ruce v klínu křečovitě spjaté;
mně zdá se pro to srdce vaše vzňaté
mé slovo každé chladné jako mráz.
Mně zdá se všední, co vám říci mohu:
jak mysl vr... | Dětské sonety. (3.) | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-000004 | Skal nebetyčných shluky, řady,
jež vystupují z pásma lesů,
jak pevnosti, jak domy, hrady,
ta spousta hrotů, stěn a tesů
plá ohněm. Hoří západ celý,
i skrytý kout je uzardělý.
Na straně východní je všade
jen stín. Do modře tmavé, syté
se skála, hřbet a propast klade
i v nebe samo modro vpité.
Snad rozlítly se barvy duhy... | VEČERY V ALPÁCH | Eduard Albert | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-011630 | Což hraček pravdivých jsi vytvořila
a mezi nimi nejdivnější jednu;
je člověk to, a zírám-li ji, blednu;
jak divné spory jsi mu v srdce vlila!
Můž’ vzplát mu mysl sluncem při polednu
a mrazně ztuhnout, jak by ledem byla,
hned v letu vznášeti se jako víla,
hned v temnou hloubku moře padnout ke dnu.
Vše ku tvé hrozné zába... | Což hraček pravdivých jsi vytvořila | Adolf Heyduk | 0 | sonet |
cvf-048796 | Je každá báseň kázní, příteli,
ty světu se jí třeba nezavděčíš,
leč jistě nějakou svou ránu zléčíš,
o které druzí tuchy neměli.
Což rána – ta se časem zacelí,
ať před svým Bohem v tiché dumě klečíš,
ať orlem letíš v kruzích stále větších,
vždy tobě bude jako oceli.
Čist, nepoddajný vyjdeš, neoblomný.
Co kázeň jest, je ... | Sonet časový. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-019694 | Svaté muže ty a tyto ženské
Hůrka nevysoká dělila,
Vyhlídka z ní radost činila
Na ty svazky vůkol společenské;
Na kopci sem jejím všeslavenské
Apoštoly státi spatřila,
Zvláště Methoda a Cyrilla,
Onny bratry Thessalonicenské:
Potom Amand byl zde, Vicel, Bruno,
Dobravka, Duch, Anna Carice,
Kteří vedli lid náš Pánu v lůno... | 399. Svaté muže ty a tyto ženské | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-018809 | Kluk, malý lotr, jak by neměl cit,
jak skála tvrdý, nedbá, když dá ránu,
při dětských rvačkách sáhne po balvanu,
jen zuby a pěsť zatne, když je bit.
Tu malá Boža umře – shasl svit
těch krásných oček! – v rakvi leží k ránu;
jdou otec, matka, sousedé – kluk v lánu
se toulá sám. Až když je sama, klid
v svých líčkách, přij... | KLUK. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-045217 | A starý problém Zla a Dobra vzklíčil?
v mé duši zas, jež prosycena láskou,
já starou zachvěl se zas nad otázkou,
kdo tento dvojí princip lidstvu vztyčil?
Je potřebou, zla démon aby zničil
sta světů, halen různých proměn maskou,
by tísní, trudem let, čel sterých vráskou
ve kráse, kterou nikdo nevylíčil,
moh’ dobra zárod... | Lucifer. (II.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-045714 | Vy, jenž do kůry vráskovitých buků
v hře lásky svoje srdce vyrýváte
a laškujíce ozvěny se ptáte
i datla, do shnilých jenž ťuká suků,
vy nevíte, když lesem v ruce ruku
při západu se mlčky ubíráte,
jak z štěstí, v němž se bohům podobáte,
má jiné srdce trud a těžkou muku.
Vše dělejte, jen neřezejte stromy!
Tam Dryada spí ... | Dryada. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-002698 | Osud můj mne jinám volá hlasně,
Ta zanechať místa drahá mám a Vás,
Ano nemám Vám na blízku šťastně
Kráčeti svým žitím vyměřený čas.
Až pak v dáli od Vás budu žíti,
Rozkoš v upomínce na Vás budu míti. | (Otakar.) | Jan Květoslav Klumpar | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-022159 | Tak je tu: prostá, s usměvavým vzhledem,
s doškovou střechou, na níž netřesk zraje,
jdi přes práh, dávno vše jsi viděl předem,
a přec vše zdá se ti jak odlesk ráje.
Ta kolébka, stůl, obraz v rámci hnědém,
ta přeslice, ten džbán, jenž květy hraje,
vše, jak to vnuku dáno v odkaz dědem,
zde před tebou, kus domácího kraje.... | ČESKÁ CHALUPA. | František Kvapil | 0 | sonet |
cvf-009147 | Přišla chvíle; byl jsem u výplaty,
děkoval jsem druhům, kloním líc
a jdu dál, když právě hoch můj zlatý
po násypu vzhůru jde mi vstříc,
aniž v prostém srdéčku svém tuší,
že to pracné dílo nožkou ruší.
Volám naň, vše marno! úsměv v tváři,
že mne dnes tak záhy překvapil,
netušeným štěstím na mne září –
však než jsem ho v... | XXVII. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-042305 | OItář v chrámu, totě domov pro mne,
Když má duše se tam ocítá,
Tož Pán nebes ke mně zavítá
Ve vší lásce svojí nepodlomné.
Ve spůsobě přichází on skromné
A se znova v oběť poskýtá,
Slávy své se zhola odčítá
Všechnu péči veda jenom o mne.
Tu v mé duši vzchází božská zoře,
Tu v ní slasti rozplývá se moře,
V němž jak koráb... | 161. OItář v chrámu, totě domov pro mne, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-049726 | Ční ku obloze strmá basilika,
sen středověku z vln všednosti vzneslý
ku hvězdám; v oknech slunce svity kreslí,
hrou barev pestrých tlumeno v šer vniká.
Tu Michal arcivraha prachem smýká,
tam usmívá se boží dítě z jeslí,
sbor svatých s podivnými v ústech hesly
se v květů věnci s pekelníky stýká.
A na podlaze pestrá svět... | Introitus. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-008349 | A každým rokem zpomínka se blíží,
a každým rokem o krok spěchá dál,
tak jako hvězda, když se v soumrak níží,
jakby se k smrti chýlil zištný král,
jenž na své skvosty kol kolem pohlíží,
jakby se o tu velkou ztrátu bál,
a všecko, všecko, všecko zpět si přeje,
a ještě hlouběj v srdce své to kreje. | Stance. (4.) | Adolf Heyduk | 5 | stance |
cvf-066345 | Přede mnou moře a za mnou moře.
Přišel jsem je opět poslechnout
po letech opět.
Nikdy však tak mocně
to moře ještě ke mně nemluvilo.
A věděl jsem: já trpěl o to víc!
Přede mnou život a za mnou život.
Jenom uvnitř, ve mně, jenom tam
klid a tma a hrob.
A zpívat bych chtěl:
že každá vlna nese jedno jméno
a že to jméno v b... | Přede mnou moře a za mnou moře. | Josef Müldner | 3 | madrigal |
cvf-018652 | Jak ve dne celá světlem zatopena
je naše síň, jak měsíc do ní září;
pod hlavou ruce, hlavu na polštáři,
tu vedle mne má mladá dříme žena.
Ó, jaký cit to, pro nějž není jména!
V něm láska, štěstí s úzkostí se sváří.
Tak sladce dýše, pokoj na své tváři,
a nemyslí, jak krutá žití cena.
Ať krutá je! Zde u té drahé hlavy
sl... | NAD SPÍCÍ ŽENOU. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-068199 | Na vrchu v samotě se bělá kostelík.
Jdeš k němu lesní stezkou podél svahu,
kde stromům rozumíš, když šumí nebi dík
za klid i bouře, věčnou rovnováhu,
za výkřik radosti i tichý bolu vzlyk,
za sladký slunce žár i rosnou vláhu.
A zachce se ti žít tu jako poustevník
v pokání, samotě a tichém blahu,
pít vodu z pramene, spát... | MAKOVÁ | Maryša Šárecká | 0 | sonet |
cvf-049095 | Ty niti veď, ty přeď ji, ty ji střihni!
Tak bude to, jak bylo od jakživa;
kdos vyšší ještě vám se v práci dívá,
jenž ke kvočně i k slunci praví: Líhni!
Jenž ku života hárající výhni
pln souzvuku svou věčnou hlavou kývá,
jenž básníku, jenž píseň lásky zpívá,
dí tleskaje mu: Jen si z plna přihni!
Jak miluji vás, přísné s... | XV. Parky. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-003051 | Uctivé ticho ve světnici,
a každý krok je stlumený:
ten starý portrét s bledou lící
tam v loži je tak studený!
Vše jako bylo, jak tu stálo,
když velký duch se k hvězdám zdvih’,
jen ze srdcí sem nadýchalo
stesknutí květů uvadlých.
A duše stranou tuší posud
stín paní Lotty stát a mrazit
šer strázně toho života.
A cosi k ... | NAD ÚMRTNÍM LOŽEM SCHILLEROVÝM. | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-019368 | Není ovšem, jako mnohé Švábky,
Slavně učená má milenka,
Aby, lépe než svá přadenka,
Znala běhy hvězd a v moři kapky;
Než to ani nechci, aby žlábky
Všech věd vyčerpala panenka,
Jak tam Schlötzerova mudřenka,
Nerád vidím já ty školské babky:
A však není ani jak ty panny,
Mezi nimiž snad a bez snadu
Duch a okus ředší bílé... | 73. Není ovšem, jako mnohé Švábky, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-011682 | Jak krásnou knihou jsi, leč smutnou tuze,
my za listem list obracíme maně
a vlastní smrt jen na každé čtem straně;
ten život náš je pouze k hrobu chůze.
Ať v poušti úkoj hledáme ať v luze,
vždy smrtným potem pokryty jsou skráně,
až povel netušený s nebes báně
nás zakřikne, tu ustati nám v hrůze.
Kam teď? Hleď v před, h... | Jak krásnou knihou jsi, leč smutnou tuze, | Adolf Heyduk | 0 | sonet |
cvf-042168 | Žíří vrchol na posvátném Nebu;
Na pažitném v dole úporu
Rozhostil se národ v táboru,
A zří zdiven na tu na velebu.
Věstče – vůdce! Vzhůru vstup z těch žlebů,
Přijde Pán a v sladkém hovoru
Pojme tebe do svých do dvorů,
Slož pleť! Pán jde k tvému ku pohřebu.
Vstoupá Mojžíš. Jeho vlas je v květu,
Obzírá kraj u výtržném vz... | 24. Žíří vrchol na posvátném Nebu; | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-058723 | Jak bílých liljí sad
mé duše ze zahrad
kdys v noci měsíční mé touhy vzpučely.
Jak bílé ruce žen,
jež pláčí o svůj sen,
tam vzhůru k azuru mé touhy úpěly.
Jak bílé labutě
své vznesly perutě –
kams v modrou dálavu mé touhy letěly. | I | František Dohnal | 3 | madrigal |
cvf-048661 | Jaký ruch a jaké plesy,
v sněhu mlčícími lesy
když se ozvou zvonky kdesi!
Nejdřív slabě po závěji
jako tichá hudba spějí,
stále silněj’, kouzelněji.
Jako píseň duchů hrají,
mhou se těžce prodírají,
třesknou v sluch – a umírají.
A zas v ticho kraj se hrouží,
ticho, až se ňadra ouží;
nad sněhem jen havran krouží.
V sluch... | Zvonky v sněhu. | Jaroslav Vrchlický | 3 | madrigal |
cvf-017938 | Váš posudek mě věru trochu mate.
Mě zaujala velmi jeho lyra,
a vy ho nyní šmahem strháváte,
že bez citu je, nuda, suchost čirá,
že duchaprázdný, vše v něm bídně spiaté,
že opisovač, posér... Kýho výra,
což opravdu tak podrobně ho znáte?
– My přátelé jsme byli do předvčíra. | Z REDAKČNÍCH HOVORŮ. | Antonín Klášterský | 6 | siciliána |
cvf-017937 | Že dávný život v jiných žil jsem světech,
mám divnou tuchu... stále duch můj věří.
Já básník byl... spal na kožích a v květech
a k mecenášům zván byl na večeři.
Byl ještě mlád jsem v třiceti svých letech,
dav knihkupců se tísnil u mých dveří,
a kritik neměl poškleb na svých retech...
Že dávný život žil jsem, duch můj v... | DÁVNÝ ŽIVOT. | Antonín Klášterský | 6 | siciliána |
cvf-046608 | Kde jsou květy?
Září jimi tvoje celé tělo,
tvoje líčka, tvoje rety.
Kde jsou ptáci?
Zvoní smíchu tvého sladkým stříbrem,
ve kterém se jaro vrací.
Chci být s nimi.
Co je básník bez květů a písní?
Proto rychle, otevři mi! | XXIV. (Zimní.) | Jaroslav Vrchlický | 3 | madrigal |
cvf-057700 | Když šperkem hvězdným zdobí noc svůj šat,
tu sladké únavě se všechno v kraji vzdává,
jen touha neskojená nedá tělu spát
spánkem jenž zapomněním požehnává.
Umlkla píseň dne a zhasla jeho sláva.
Duch cítí, že teď s mrtvými je spjat,
že vyjeví se vidina, kdys milovaná hlava,
zázračný výtvor neuzřených dlát.
Údolí usnulo..... | BÍLÝ KVĚT. | František Taufer | 0 | sonet |
cvf-010573 | Květ v srdci znám, jenž nikdy neuvadá:
cit pro krásu a její vznešenost!..
Mdlým žití rabem je, kdo toho strádá. | 312. Květ v srdci znám, jenž nikdy neuvadá: | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-010707 | Jak hloupost dí, tak blbost po ní žvastá,
čím vědomí však pomluvy je drak,
ať jednu hlavu má, ať má jich na sta. | 446. Jak hloupost dí, tak blbost po ní žvastá, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.