id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-057356 | Tak zde jsi skonal, ty náš bohatýre!
Tak zdes měl plamennou svou Golgatu!
Tak odtud zahřměl po Evropě širé
tvůj protest proti temnot dogmatu!
My, lid tvůj, plémě chudé teď a siré,
my zbylé trosky hrozných převratů
zde v duchu často, často truchlíváme;
i dnes jak památku tvou poctít máme?
Hle, na tvém pomníku zde, na ba... | U Kostnického balvanu. | Jan Pelíšek | 5 | stance |
cvf-027694 | Sonete, s bohem! Větry vlají
ty jarní, hlučné, dumavé,
na stromech, keřích vylezají
pupeny v rojích zvědavé –
A tobě, čtenáři, ať dají
teď ptáci, květy voňavé
epilog krasší, než jímž mají
se loučit verše zimavé.
Buď s bohem!... Země v lesku leží
jak pršelo by zlato dnes...
Zem po zimě je brzy svěží...
A vstává smavá, z... | SONET-EPILOG | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-019259 | Kdys v jednom museu – je roků tomu řada –
jsem zbraně prohlížel si lidí tmavé pleti,
však víc a déle zrak můj lpěl na hračkách dětí,
na tretkách, kterými se těší duše mladá.
Na loutkách barvených, jež dítě v lokty skládá,
jimž zpívá, šepotá i sladký sen svůj světí,
dost jemně řezaných ze tlustých stromů snětí,
že jistě... | Hračky divochů. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-025412 | Ty cítíš ještě, bojovníku starý,
kol nestárnoucích skrání stále vát
ten vzduch, jenž budil v prsou vašich žáry,
když stříleli jste tenkrát z barikád.
Kde slovo „vlast“, tam vstoupíš první v řad,
ty dovedeš dnes jako jinoch jarý
i na slavnostech pro „národní“ dary
hrát, zpívat, tančit s celou duší rád!...
Ten trpký smíc... | JEDNOMU Z ROKU 1848 | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-069173 | Jsem sama. Ticho kol. Spí květný luh,
ztich' skřivan v poli. Zmlkly písně ptáků,
srp tiše leží, klidně stojí pluh,
spí vše – i bol, a slza vyschla v zraku.
Spí tiše město. Ustal šum a ruch,
a v tiché řece svítí hvězdy z mraků,
spí unavená země – a jen Bůh
se dolů s nebe dívá na oblaku.
Jsem sama. V duši mé je mrtvý kli... | Jsem sama. Ticho kol. Spí květný luh, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-042274 | Znášli hlas ten přezázračné moci?
Ozývá se v nitru k výstraze,
Volá ducha k svaté odvaze,
Jme ho slastí a zas zbodá bodci.
Zdroj to vzniklý v nevystihlé noci,
Kompas ducha v burném úraze,
Úpis duší k věčné oblaze,
Vazba věčná k veškerenstva Otci.
Jest to maják pro života cestu,
Jest to hvězda k nebeskému městu,
Jest to... | 130. Znášli hlas ten přezázračné moci? | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-060197 | Samota v rokli. Koso proti ní
z březových mladin útes lysý ční.
Mrtvo. Vzduch prahne vedrem žní.
V samotě pusto. Lidé po poli
o sklizeň do mrákot se mozolí,
aby ji strhli v stodoly.
Ve dvoře na stráž zůstal hafan jen.
Nikdo tu blíž, přec štěká celý den,
vrčí a vyje rozchraptěn.
Štěk mu zas měkce vrací skalní zeď...
S ú... | NA SAMOTĚ. | Bohumil Adámek | 3 | madrigal |
cvf-048059 | Jen lidskou bolest čtu v tvém obličeji.
Co tobě po tom, božství tvého syna
že jako slunce v krvi uhasíná,
že klnou mu a lotři se mu smějí?
Čím tobě jeho sny, jež v prázdno spějí?
Tvá slza teče, ruka tvá se spíná,
čím tobě bůh, jenž zlomen v něm jest, třtina?
Pro syna jen se matky slzy lejí.
A byť byl třeba jak ten lotr... | Mater dolorosa. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-054110 | Jak často, Rudolfe, jsi opřel skráně v ruce,
ty, synu Mystiky, sultáne tajů snivý,
a Prahou rozechvěn, jsi zíral v těžké muce
ze síně nádherné v ten příkop zádumčivý!
Hned jelen znudil tě, jenž mih se v běhu prudce
kams v údol nejhlubší, když zařval lev kdes divý,
i tanec východní i nová píseň hudce,
hvězd nové zjevení... | V JELENÍM PŘÍKOPU. | Emanuel Čenkov | 0 | sonet |
cvf-012069 | Co mám dříve chválit, rcete Můzy!
Mám tvou přednost počestnosti pouhé,
Neb tvou vážnou majestátnou chůzy,
Aneb raději tvé uši dlouhé –?
Jak je časem vtipně umíš zdvíhat,
A kde zapotřebí, s nimi stříhat?
Ty jsy příklad mysli spokojené,
Máš dost všeho, jen když ležíš v trávě:
Nechceš rodiny mít povýšené,
Nedychtíš též po... | Chvála osla. | Šebestián Hněvkovský | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-042292 | Jaká kouzla v sobě hudba chová!
V ní nám slavík sladce klokotá,
Vánek z ráje nám v ní šepotá,
Lidská mysl v moři slastí plová.
Tuto se v ní rachot hromů snová,
Vodopádů hluk v ní troskotá,
Skála puká, blesk v ní mihotá,
Radost plesá, pláče bol, lká vdova.
Odkaz jest to z blahé rájské chvíle,
Řeč to světa, souzvuk všeho... | 148. Jaká kouzla v sobě hudba chová! | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-061543 | Ach, jak často odhodit chcem tu číši,
hořkou číši, píti již dává život,
a vždy přece něco nám v nitru káže:
vypij až do dna!
A my pijem za douškem zvolna doušek,
nechť se při tom hořkostí hrdlo svírá,
přece stále nemáme dosti síly
odvrhnout kalich.
Pijem dál a čekáme při tom stále,
po létech snad přece že aspoň jednou
... | MEDITACE SKORO VŠEDNÍ. | Zdeněk Knittl | 9 | sapfická strofa |
cvf-003057 | Měsíční světlo pod klenutí zapadá,
kde dole šumí rozkypělá nálada,
kde chladná zvědavost a samotářské snění
cíl stejný nalezly, a hodný závidění.
V hluk zpola tlumený zazvoní sklenky třesk,
důvěrně za sloupem kmit’ dívčích zraků lesk,
krev jaře zpěněná vzduch teple zanítila;
v té směsi národů teď jedna duše zbyla.
A ti... | V RADNIČNÍM SKLEPĚ V BRÉMÁCH. | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-004763 | Hle, kaple známá! Z náručí snětí,
jasmínu, růží, kývá mně vstříc;
ač noha váhá, bázní se chvíc,
cosi mě vábí přes práh dál spěti.
Čarovný obraz! Ve věnců spleti
Madonna s děckem, andělská líc
a jak k ní patřím, vždy víc a víc
zpomínek blahých duší mou letí...
Ach, což vše zašlo jako sen pouhý:
ty vzněty, sny a nadšené ... | Po letech. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-010739 | Proč přišli jsme? Ta otázka nás mučí;
jsme harmonie tvorstva jenom tón,
a tón, než mře a zahyne, ať zvučí! | 478. Proč přišli jsme? Ta otázka nás mučí; | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-020010 | Cos děsného se ke vzpomínkám druží,
jež v rodišti mou mysl mnohdy vedou,
ty vzpomínky, jak do chomáčů růží
se nořil bol a zhouba stopou bledou,
ty vzpomínky, jak doly v mnohé doby
těm daly žití, oněm tmavé hroby.
To byl jsem hoch, kdy jsem se vždycky díval,
jak řetěz v doly pomalu se ztrácel
a ty, jež okov nesl, ve tmu... | Oběti dolů. | Jan Daniel Korvín | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-045595 | Když sjíždí v kraj noc na hvězdnatém voze
a šedé město halí pára šedá,
jak příšera v tmu Montmartre se zvedá
tich, zamyšlený, města ve hlomoze.
I ptáš se, giganti snad ku obloze
nad město, jež si mez určiti nedá,
zas město vznesli? – Duch tam ticho hledá
a trochu snění v pařížské té prose.
Tam v spoustě domů spousta hr... | Polské hroby na hřbitově Montmartre. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-043613 | Ještě zamčena je světla brána,
Všecko v lůnu číré noci dlí;
Země spiata v mraku černém tlí,
Bílá k letu peruť není dána.
Kdož ty zbudí hroby, kdož jim rána
Závoj černě tkaný odhalí?
Která Hóra kámen odvalí,
Kdy v ráj bude země čarována?
Čas ten, bratře, ve tvé leží vůli;
Chtěj jen, aby svět náš duchem plál,
A hned hrob... | 51. Mocnost vůle. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-018649 | Pojď v zahradu se dívat kláštera,
než pod okny nám sešeří se celá!
Hle, jeptiška tam jedna osamělá
se ještě modlí, hledíc do šera.
Jak ve snivém tom přítmí večera
se sněžný šat nad jejím čelem bělá,
co zaduněly zvony od kostela
a červánků se nítí nádhera!
Ta trpí jistě, viz, jak hlavu chýlí,
jak oči zvedá k nebi v tesk... | POJĎ V ZAHRADU SE DÍVAT... | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-054391 | Při šermu se to stalo, že dále sjela zbraň,
do masa zaryla se, krev pobarvila skráň,
vystříkla teplá k zemi – tu strh’ jsem šavli svou,
však v sobě ucítil jsem zas vášeň prokletou.
Ne vztek, ne záští, ale barbarskou pouze chuť
zbraň napřáhnouti znova a zabořit ji v hruď,
prokleté vášně v sobě utišit vzteklý hlad,
zřít ... | Krev. | Karel Červinka | 0 | sonet |
cvf-018572 | Slyš, jaká hrůzná zní to symfonie!
Jak hladovících když to řičí tlupy,
jak usedavě když to dítě úpí,
jak smečka psů když žalostně to vyje.
Jak v chechtotu když blázni kol se kupí,
jak na sta křídel do oken když bije,
a vše to pláč jen země pro květ, tupý
jejž strh jí Podzim od pasu i šíje.
Ó, země, co as pro své sny a ... | LISTOPAD. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-064680 | Tvé pyšné srdce kamenné
Bůh stvořil pro mou trýzeň,
by žár mé lásky plamenné
svou neuhasil žízeň.
Mé slzy v démant ztavené
jsou léta mého sklizeň,
a v duši mojí znavené
smrt o Tvou rve se přízeň.
A každý příval slzí mých
ten tvrdý smývá kámen,
to pyšné srdce v prsou Tvých.
A mojí lásky vroucí var
a srdce mého plamen –
... | XXXIX Tvé pyšné srdce kamenné | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-030556 | Vyletěl skřivánek z pole,
teskně volá, zmaten lítá,
že byl z hnízda vyplašen.
Nestrachuj se, milý ptáčku,
ti dva lidé dobří věru
sotva hnízdu ublíží.
Měkounké si sami hnízdo
vedle tvého, milý ptáčku,
pro svou lásku vyhlídli. – | Vyletěl skřivánek z pole | Jan Neruda | 3 | madrigal |
cvf-057347 | Jak divný osud tvůj, ó lide český!
Co zkusil jsi! Tys evropský byl Job!
Jak ztýraly tě římských klateb blesky!
Jak rvaly spáry jezovitských zlob!
Již hrůzou oněměly tvoje stesky,
když víc než stoletý tě sevřel hrob,
a hle, dnes ti, co pravdu na kříž bijí,
tě vidět musí, kterak jásáš: Žiji!
A žiješ! Divy ryje z rodné pů... | Ó budeš zas jak druhdy mužem celým? | Jan Pelíšek | 5 | stance |
cvf-018555 | Pojď, vystoupíme spolu na vrch lesný,
kde hradiště jsou pradávného valy,
kde hoch jsem sedal často, hledě v dáli,
let oblak stíhal, blouznivé pad’ ve sny.
A šli jsme. Kol již mnohý zvonek vřesný
se rděl, co s dubů žalud padal zralý
a listí s bříz. My vrchol vyhledali,
a pohled jal nás, nádherný a plesný.
Leč náhle soum... | PROSTÝ MOTIV. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-010538 | Co všecko měl jsem dřív a co mi zbylo?
Mé myšlenky, vždy líbají ten čas,
když na mém srdci kvetla jsi, ó Lilo! – | 277. Co všecko měl jsem dřív a co mi zbylo? | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-018583 | Jím probírám se, v dumě skláním čelo.
Ó, co tu srdcí vzlétlo v modro světů,
tak plných lásky, bolu, snů a vzletu,
a každé křídlem hvězd se dotknout chtělo!
A kde jsou všichni? Dumat neveselo.
Dva, tři z nich zářnou dostihnuli metu,
a hejno druhých po kratičkém letu
kams za oponu tmy a noci sjelo.
Ten křídla rozbil o ch... | NAD STARÝM ALMANACHEM. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-046018 | Syn svobody a stepi v dálku cválá
na koni zkrváceném oštěp v dlani,
a jásot srší z očí jeho plání,
sám neví, co jich ruka jeho sklála.
To vítězství je, co mu z tahů sálá,
hřmí drsný jeho pokřik pustou plání,
kde Azrael se k mrtvol stohům sklání,
jež černá peruť jeho vichrem svála.
Krev, pouze krev zří barbar kol a všad... | VÍTĚZOVÉ. (I. (Roku 12**)) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-046763 | Jak plná ovocem snět
se těžce nad příkop sklání!
Když svítil na ni květ
ve jitra usmívání,
tu lehce stříbrem skvělá
ve azur čněla.
Šel kolem básník, kmet,
šel těžce s nachýlenou skrání,
a myslil na ten květ
ve jitra usmívání,
kdy duše orlem smělá
ve azur spěla.
Dřív každý nechal květ,
když plál a voněl, v chvíli ranní,... | Květ a plod. | Jaroslav Vrchlický | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-024616 | Jak často zdá se mi, když touha nedá spát,
na loži rozjímám a vzývám z hrobu mládí,
že u mne kdosi dlí, jenž má mne vroucně rád
a tváře horečné mi vlídnou dlaní chladí.
Mně mlžně připadá, že vnímám sladký hlas,
jenž zní jak bzukot včel a na svém čele vlahém
že cítím dumavý, jak vánek hebký vlas,
a záhon myšlenek se ros... | V HOREČCE | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-046011 | Ne sochy antické klid ztrnulý,
jež stejná jest, ať slunce na ni svítí
neb ať se stíny nad ní shrnuly,
vždy božsky klidná dívá se v rej žití:
nám jiného, většího klidu třeba,
jak jiným vzduchu a čerstvého chleba.
Jen tvář buď klidna – srdce třeba mři!
jen zpěv buď ladný – duše pukej žalem!
svět postav našich žij – ty to... | SOUZVUK. | Jaroslav Vrchlický | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-068336 | Ji příkmit lesa líbal v hebkém vlase,
co nad čelem jí splýval proudem zlata,
a oči její, báseň tichá, svatá,
mi lakotně se kryly v hebké řase.
Hledajíc houby nad mech klonila se,
tu ode hříbků k žlutým liškám chvátá,
co zatím tužbou duše moje jata
zjev její stihá prchající v jase.
A v muchomůrce hřib že vidím lichý,
co... | Na houbách. | Beneš Grünwald | 0 | sonet |
cvf-010488 | Ač ostří pomsty nad hlavou ti visí,
svým pánem buď; líp z dřevěné jíst sám
než s otroky i z králů zlaté mísy. | 227. Ač ostří pomsty nad hlavou ti visí, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-048130 | Vír baletu se vznášel před mým okem,
jež těkavé se z kruhů jeho smeklo
na stíny, jichž se celé moře vleklo
pod elektrických lamp měsíčným tokem.
Ty sylfy, gracie jich každým krokem
v hře stínů stíhalo, ó jak se leklo!
To gnomů, příšer, zmetků celé peklo
v rej trysklo každým fantastickým skokem.
Na krásu stín zde básnil... | Stíny. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-002063 | V letním večeru vlahém hudby tóny
nesly vroucně sadu se prostorami,
kdež v letní restauraci třídy ony,
jež práce neznají, hodovaly samy.
V tom k skonu práce píšťaly a zvony
zazněly v továrnách. A útrapami
lid zmučený kolem šel. Jeho stony
však neslyšeli páni ti a dámy.
A mě krev za zvuků té hudby vřelé
bouřila – v srdc... | Hudba. | František Cajthaml-Liberté | 0 | sonet |
cvf-047360 | Svit luny ztuh’, jak skanul
a celým kouzlem pohádkovým tiše
hrál, tál a smál se, až v opálu vzplanul. | III. Opál. | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-019899 | „A ty taká! – a ty taká!“ klené
Jedna druhou tu dvě sestřičky
Serbské, dávaly si poličky,
Hokyně co Pražské rozzlobené;
Tureckým je trestem polapené
Káral Ďábel, vecpav hlavičky
V obročnice jim neb kapsičky
Popelem a prachem napelněné:
Starší Mara, Vuka Brankoviče,
Mladší Vukosava manželkou
Miloše jest byla Obiliče;
Ob... | 603. „A ty taká! – a ty taká!“ klené | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-048304 | Hodiny zrnka jsou písku,
tu zvolna tekou, tu v trysku;
jim věčnost drží svou misku.
Jdou zvolna – když touhou se třesu,
jdou v trysku – v lásky mé plesu.
Však vždy let jejich v děsu.
Znám tu jen, již duše drží,
ta druhá – je temnou juž strží,
kdo třetí, ďas či Bůh, strží?
Hodiny v bezdno se řítí,
záchvěvy, bubliny, kví... | HODINY. | Jaroslav Vrchlický | 3 | madrigal |
cvf-049781 | Na sedadle svém každý večer sedí,
vlas havraní je diademem hlavy,
tvář jako sfinx, zrak velký, plápolavý,
a rovněž jak sfinx nemá odpovědi.
A denně lhostejně kol sebe hledí,
ať prázdné divadlo, ať v něm vrou davy,
se prohlížením rukaviček baví,
ku sousedkám svým ani slova nedí.
Bouř smíchu rozléhá se celým sálem,
jen o... | Divadelní sfinx. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-019751 | Nad břehem se čerstvá zelenala
Štěpnice a slibná zahrádka,
V nížto právě mlaď a přísádka
Od země se pnouti počínala;
A že v blízku napelněná stála
Vodou stříbrokutá hubatka,
Vzavši do ruky ji, poupátka
S nadějí ta hned sem oblévala:
Na lístkách ty názvy byli psané:
Liskay, Kuzmani dva Slováci,
Kampelík a Káčer Moravané... | 456. Nad břehem se čerstvá zelenala | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-031522 | Již měsíc bílé noci vyšel v sad,
kde s větví vzkvetlých třešní sníh se řine.
Pod verandou z dvou dýmek kouř se vine.
S princeznou noční zde se milovat
chce mladý samuraj. Sladkých vnad,
jež brokát skrývá, z něhož vůně plyne,
však ještě nezlíbal. Svit luny line
se marně na šat spjatý. Vane chlad
z Cukaki, která dnes je ... | CUKAKI | Stanislav Kostka Neumann | 0 | sonet |
cvf-043065 | Nevím, až ji hled můj jednou spatří,
Tu tak draze milovanou vlast,
Rozvede-li, či snad ještě zbratří
S proudem slzí srdce mého slast:
Lkát-li budu v oné době blahé,
Až k své vlasti brát se budu drahé.
To však cítím u vnitř srdce svého,
V krvi, v síle, ve vší duši své,
Že až k mezím ráje vlastenského
Jedenkráte krok můj... | XII. Na vlast. | Josef Tichý | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-005460 | Ochotně přizná, Attika že hnije,
však jeho humor přec to nezviklá.
Sondovat umí krásu Aspasie,
sondovat umí cnosti Perikla.
A jeho jméno populární v luze.
Sní o něm mládež v touhy závrati.
Kde kdo se bojí dáti do diskusse,
dokáže všechno, všechno vyvrátí.
Dnes v bizarní a řídké pokoře
za západu se díval do moře,
posled... | SMUTEK SOFISTY | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-048792 | Tvůj koráb ještě leží v přístavu
a pomalu se k cestě první strojí,
tvá vlajka posud bez poskvrny stojí,
škleb větrů nezná, blesků záplavu.
Na volnou plec tvou, hrdou na hlavu
tká slunce Mládí aureolu svoji,
vzlet s odvahou, s kterou se naděj pojí
v zdar budoucí, v tu šťastnou výpravu.
A moře, které před tebou se vlní,
... | Mladému umělci do památníku. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-003267 | Králové pouště – V dálku touží oči.
Bys poznal jejich neskonalou nudu,
v zívání válejí se, prázdni studu,
a lížou se a hřívu k hřívě točí...
Sní o volnosti pustin, o přeludu? –
Ha, pozor dej! Teď krotitel k nim skočí,
hup, už je v kleci! – Spjati do osudu
se točí, bočí, jeho zrak je chočí.
Hle, jednoho z nich kyjem tlu... | TŘI LVOVÉ V KLECI. | Karel Dostál-Lutinov | 0 | sonet |
cvf-069206 | Jsi stále tady. V snu mém žiješ pouze.
Tvá duše dýchá, srdce bije Tvé,
Tvým dechem vše kol zachvívá se dlouze,
Tvá Musa přes práh svatyně mne zve.
Tvůj slyším hlas – to potok v horské strouze
jen zurčí tam. Jak teče, vše kol rve,
klam byl to pouhý... „Ztiš se,“ dím své touze,
a duši: „Neplač! Osuš oči své.“
Leč marně m... | Jsi stále tady. V snu mém žiješ pouze. | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-003049 | Pad’ letní večer v rosných krůpějích,
a nad Ilmou se stmělo v alejích,
kdes od města sem lehký vánek sved’
v tlumených tónech starý menuet.
Myšlení vše se do snů ztratilo.
Sto let se z mrtvých dálek vrátilo,
věk neklidný a vášní ztrávený;
pak dlouhé lásky tiché plameny.
A jakby do tmy akát vůní dých’,
se rozjasnilo kol... | PŘED DOMEM CHARLOTTY VON STEIN. | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-068562 | Mnoho jich denně vypluje v dáli
přes šumné vlny i přes úskalí –
jdou hledat ráj.
Naděje živná, již jen sny rodí,
ve tmách jim září, cestou je vodí
tam, kde jich cíl.
Zrak plný touhy hledí přes moře,
kde se jich štěstí usmívá zoře
v slední skok vln.
Ó proč den jasný kolkolem zmírá,
když srdce nejvíc zahřívá víra
v rozho... | Cestou všech. | Rudolf Richard Hofmeister | 3 | madrigal |
cvf-007912 | Vrahu Rakušane, kams nám Slezsko dal,
kams ho dal?
Čertu Průsakovi do drápu’s ho vrazil,
co nám polovici bratrů zkazil!
Tams ho, Rakušane, tams ho dal! | Vrahu Rakušane, kams nám Slezsko dal, | Karel Havlíček Borovský | 15 | limerik |
cvf-040589 | Já věřím ještě v zemi,
jež soucit má k nám němý
a za práci dá chléb.
Že věčně má svou krásu,
ať přelítne sta časů
přes lidskou, horkou leb.
Až pro krásu cit zmizí
a bude srdcím cizí
a proti pěsti pěst,
až ironický, hluchý
věk účtů přijde suchý,
zas bude stejně kvést.
Tak veliká a vlídná,
zřít bude věčně klidná
do lidsk... | VĚŘÍM... | Antonín Sova | 3 | madrigal |
cvf-004792 | Zpěv andělů pln lahody a tklivý,
jak perle padající v ztichlé nivy
a v svěží stráni bělorouný skot
a dole stříbro pěnících se vod.
Ta hvězda žhavá, jež se nebem křiví,
v kraj házejíc třpyt zářivý a snivý
kol celý hárající hvězdný rod,
žas pastýřů, jenž vzrůstá na jásot;
zem chvějící se jako blahem jatá,
noc vonná, kter... | III. „Jehož Jsi, Panno, porodila!“ | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-046583 | Básník sestiny jest brusič drahokamů,
který pouští v ostré hrany různé světlo
a pak lomem jeho kouzlí samé duhy
na myšlénku svoji, pohyblivou vlnu;
šestkrát obrátí svůj kámen v pilné dlani
a pak všecky hrany rázem spojí v souzvuk.
Básník sestiny jest hudec, který v souzvuk
ladí zlatý cymbal plný drahokamů,
rythmu zvonk... | Básník sestiny. | Jaroslav Vrchlický | 13 | sestina |
cvf-042189 | Sebral jsem vám velekrásné písně,
Moravského kvítka úporu,
Sveřepá moc zlého víchoru
Již již chtěla odváti je přísně.
Královských jsou rouch však jen to třísně,
Slabý ohlas božských hovorů,
Trosky jsou to zlatých mramorů,
Palác zasuly ach časů plísně.
Leč i tuto kastalský vře pramen,
V tonech jejich plaje vděků plamen,... | 45. Sebral jsem vám velekrásné písně, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-059591 | Strýc studoval dnes na kázání právě,
já v čeledníku sám čet’ v Santa Clara,
v žní úpalu a tichu stála fara,
v tom někdo trhl zvoncem pronikavě.
Strýc nevěda, jak já si hovím zdravě,
sám k dveřím spěl; já slyšel, kohos kárá:
„Vždyť přece otevřeno! Vždy hra stará!“
A v dveřích stál pan hrabě ve vší slávě.
Tu ovšem milý s... | PAN HRABĚ. | Jan Spáčil Žeranovský | 0 | sonet |
cvf-064719 | Ticho je zas všude... tma se tyčí kolem –
zniklo vše – jen v duši smutky zůstaly,
zničena je sklizeň – na strnisku holém
místo klasů – trny, jež mne zbodaly.
Smutně stojím zase nad svým pustým polem,
den se vleče šedý, steskem pomalý...
babí léto visí – a tam, nad topolem,
noc se blíží černá, stíny povstaly.
Bláhová js... | XVIII. Ticho je zas všude... tma se tyčí kolem – | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-029852 | Žár hranice vzplál tam na břehu Rýna,
že nebes tvář se krví rděla v dáli,
a čeští páni, u ohně co stáli,
jim studem zažehla se líce siná.
A pálí dál je, v prsa jim se vtíná,
a pálil je, když k domovu se hnali,
zde požár vznítil, který dosud pálí
a v krvi Čecha nikdy neshasíná.
Vlast celá dosud požárem tím plane,
ten oh... | Požár. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-029944 | Kdy se láska v srdce věrná vtělí,
Přítel na přítele tu nezapomene,
Nechť je zem, nechť oceán je dělí. | 3. Kdy se láska v srdce věrná vtělí, | Karel Hynek Mácha | 2 | ritornel |
cvf-025217 | Má v duši obraz, jak by svět měl býti
dle srdce Krista. Ale svět je jiný.
Nevěstka hříšná, nechce znát své viny
a bláznivě se k zatracení řítí...
Splet z hrůzy bič a jal se v líc ji bíti.
Smích zašel jí. V tvář used děs jí siný.
V šat oděla se z hrubé pytloviny.
A bila čelem klnouc svému žití...
Mnich ustal. Hotovo vše... | SAVONAROLA | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-019536 | Pracuj každý s chutí usilovnou
Na národu roli dědičné,
Cesty mohou býti rozličné,
Jenom vůli všickni mějme rovnou;
Bláznovství jest chtíti nemistrovnou
Rukou měřit běhy měsíčné,
Jako k plesu nohy necvičné
Pokoušeti pro pochvalu skrovnou:
Lépe činí ten, kdo těží s málem,
Stoje věrně na své postati,
Velkýť je, buď sluhou... | 241. Pracuj každý s chutí usilovnou | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-001086 | Jak děcko plačtivé, jež lesklá treta smíří,
svou krásou opilá ta démonická žena
v benátském zrcadle se shlíží unavena,
jí těla inkarnát průsvitnou řízou hýří.
Vlas plavý do zlata jí pod růžemi stená,
jež v brokát koberců jak prach, kdy vzduchem víří,
svou vůni opojnou kol plny ohně šíří,
než v mdlobě na ňadra jí klesno... | PŘED ZRCADLEM. | Jaromír Borecký | 0 | sonet |
cvf-037650 | Víra nás dělí a mravy, též hranice, jazyky, písmo.
Nuž, co pak společné nám?: Jméno a bratrský svár. | Slovanská jednota. | Ladislav Quis | 8 | elegické distichon |
cvf-045200 | Já skromně, věřte, jak mým jest již zvykem,
a poslední se tlačil v hustém davu
a pitomý tou vřavou, shonem, křikem
jsem k muce lez’, kam jiní pro zábavu;
na vytahovadla vzpomínám s díkem,
moh’ mezi šrouby nechat jsem tam hlavu,
ji ztápěje v sled v červánkové růže,
jsem divil se, co lidstvo nadchnout může. | Ahasver na věži Eiffelově. (III.) | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-018499 | Ve staré město, plné krás a zdoby,
jsem vyjel si kdys, chrám si prohlížel;
i kolem hřbitova jsem potom šel,
přes zídku, vrátky zahléd’ jeho hroby.
A nevzpomněl, že druh tam dřímá, žel,
jak toho srdce nikdy nebylo by.
Však vzpomněv pozdě: „Jindy až,“ jsem děl.
A nebyl jsem tam nikdy od té doby.
Dnes přítel starý šel kol... | EPISODA. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-019557 | K jakémuže ústí na sirotčím
Člunku tom můj život přijechá?
Nikde pokoj, nikde utěcha,
Břeh se terhá se mnou, kam jen kročím;
Národ můj jest zarputilý otčím,
A vlast nepříznivá macecha,
Proto, jako syn, jenž zanechá
Rodičů dům, po světě se točím:
Za obě ty ztráty hledati šel
Aspoň v lásce sem si náhradu,
Ale z deště pod... | 262. K jakémuže ústí na sirotčím | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-004789 | Tu nad mým ložem zapomenut visí,
svit kolem kříže v sladkou památku:
na doby zašlé, domov, na matku,
jež učila mě na něm modlit kdysi;
a srdce divem jak hned vykouzlí si
tu prostou štěstí mého pohádku,
a staré obrazy zas v duši křísí,
proč? – by snad zmizely zas ve krátku.
Jak patřím na něj, srdce mně to sevře:
ten ráj... | Tu nad mým ložem zapomenut visí, | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-010398 | Zář vnady tajemná v tvých očích hárá,
když líbám tě, roj jisker srší z nich;
či zlatých křídel jsou to písně jara? | 137. Zář vnady tajemná v tvých očích hárá, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-018497 | Naslouchám... Vítr zpívá, jak by zněl
to výkřik plesu kolem oken mých,
a mně se zdá, jak poslouchám ten smích,
že vlá to kol a pěje Ariel:
Já v rozštěpené sosně věky, žel,
jsem spoután byl, pro cizí trpěl hřích,
leč osvobozen, létám v oblacích,
duch volný, hřímám v kruhu volných těl.
Ó, slyš můj jásot, slyš můj výkřik ... | ARIEL. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-048846 | Jak děl to Faust: Ty musíš, byť to stálo
tvé živobytí! Neb rci sám, proč k zjevu
jsi lákal ducha písní, když v svém hněvu
tě zdrtit můž’ a poví ti tak málo.
Ty musíš, dnes by utopií zdálo
se vše, co rozchvělo kdys nerv i cevu,
jak oře bodej ho a nuť jej k zpěvu,
řka: Otevři se! Vydej poklad, skálo!
Buš, srdce! Zraku, p... | Sonet o obzoru. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-040899 | Zahrada v přítmí dvora... Bláznovsky
blikají lampy temnou zelení
staletých stromů. Jejich obrovský
je klid a neslyšné jich šumění.
Sem, hlupče! Sklepníku! – Zdá se, že chřadne?
V pitomém běhá kolem třeštění.
Tetřívci zavánějí pečení
podzimním vzduchem. Večer chladne, chladne.
A piští hudba, plechy řvou, dav hostí
od st... | JEPICE KOLEM LAMP | Antonín Sova | 0 | sonet |
cvf-061853 | Přineste mi bílé růže, vše, jež skytá sad,
abych mohl svojí milé
cestu posypat...
Přineste mi celé snopy lučních bílých kopretin,
bych je mohl do vlásků vplést,
nasypati v klín –
Přineste mi plnou náruč polrozvitých lilijí:
zlíbám je a svoji milou
celou jimi přikryji. | PÍSEŇ. | František Sekanina | 3 | madrigal |
cvf-048833 | Co nazpět vrhá plocha broušená,
co přes den celý zjevů zachycuje,
co podá věrně, na mžik zobrazuje,
než zatlačí to nová proměna!
Co lidskému je hlasu ozvěna,
jež chvilku zní a pak se oddaluje,
to oku, jež se do tmy pohružuje,
skla bývá hlať – pro příští bezcenná.
Však moci na ní jednou zadržeti,
co obrážela za den jedi... | Zrcadlo. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-046389 | Byl smavý duben, bílým květem hloh
jen místy cestu máji ukazoval,
po které v údol spustit by se moh’.
Tlum volavek a čápů vzduchem ploval,
stráň nerozchvěl pastýřův ještě roh,
by nymfě echa v skalinách se schoval,
a zpátky zněl, ji škádlil rojem zvuků
tu v bezu skrytý a tam v klenbě buků.
Jen dlouhé stvoly osinatých tr... | Amor a Psyche. (I. První setkání.) | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-064517 | Je démon to a jeho zlobu cítím,
jak v cévách mých se krví rozlívá,
a do propasti bezedné se řítím,
mne zžíhá výheň pekla ohnivá.
Zda hřích mne vábí, jehož neznám dosud?
Neb vůně květů mrtvá, setlelá?
Zde stojí On – jak neúprosný osud,
a zavírá mi portál kostela.
Ne, nechci! Slituj nade mnou se bědnou,
víc trpět nechci,... | XIII. Je démon to a jeho zlobu cítím, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-044818 | Jak se divně v tomto světě všecko mění,
Bože můj! – Hle! jednou jsem chtěl zplyna v cit
Všecko jenom básní pěkně povědit;
Ale ach! tak nyní více tomu není!
O má harfo! básník hněvem roznícený
O zem tebou v zoufalství chce udeřit,
Antě více na pokažený zde lid
Nepůsobí tvé nejtruchlivější znění!
Prask... ha! jižjiž milé... | Básníka loučení-se s básněním. | Karel Maria Drahotín Villani | 0 | sonet |
cvf-048597 | Jdu s tebou, za tebou a vedle tebe,
dech každý tvojich sladkých ňader chytám,
tvou každou pochybností sám se zmítám,
tvou každou důvěrou se dívám v nebe.
Co tebe hněte, hlodá, dráždí, střebe,
jak nový důkaz tvojí lásky vítám,
ať v prachu svíjím se, ať v azur lítám,
vždy s tebou jedno, zapomenu sebe.
Můj život tvůj – a ... | Semper et ubique. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-019848 | V prostřed pekla moře ječí vřelé,
Pelné smoly, bahna, plápolů,
Z něhož zmatek divých hlaholů
Vydávají Slavů škertitelé;
Hejna Obrů zde a nízkočelé
Pokolení tápá Mongolů,
Jen jim hlavy a kus chocholů
Ční ven z lázně, tělo v ní jest celé:
Vedle břehu Belzebub tu kráčí,
Který v zlořečícím okřiku
Žerdkou hlavy do jezera vm... | 552. V prostřed pekla moře ječí vřelé, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-015734 | Mudřena již Kroka pěstovala
Na kolébce co miláčka svého,
Aby nová z kmene Slovanského
Ratolest zas Čechům vykvétala;
Moudrostí mu bedra opásala,
By byl vzorem lidu obecného;
Celá země by se podle něho
V mravu ušlechtilém spravovala.
Vztáhnouc jeho nad hlavu své rámě
Pomazala pak a posvětila
Za kněze ho v posvátném svém... | XXXIV. Mudřena již Kroka pěstovala | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-010412 | Ó věčnost lásky! Klam to v zlatém rouše!
Viz obraz věčnosti! Toť lesklý had,
jenž v kotouč svit se do ocasu kouše! | 151. Ó věčnost lásky! Klam to v zlatém rouše! | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-004803 | Zem ztichla v smutku, květ měl slzu v oku
a pramen v mechu zastavil se v toku
i ptáci, na křoví jenž zpívali,
teď zmlkli a se k nebi dívali.
Tam azuru již modrém ve hluboku
se andělové nesli v plachém kroku
a jako bouře hřmící přívaly
jich sladké hymny dolů splývaly.
Na křídlech bílých jako z liljí květů
v trůn spjatýc... | IV. „Jenž Tě, Panno, na nebe vzíti ráčil.“ | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-067873 | Toť postať královská na statném broni!
Zrak žasne však, když k obrazu se sblížil:
skráň panickou jak pevný helm by tížil,
že na prsa se kovem krytá kloní.
Meč vítězný ven z pochvy nezazvoní.
Své ruce světec ku modlitbě skřížil,
jak zármutek se v duši jeho vplížil,
a chmurná duma jasné oko cloní.
Kéž bratru na bratra bi... | Sv. Václav. | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-021330 | Kdys k večeru kol tvého okna, duhy proud v něž metla
zář zlatých červánků, já kráčel, v hlavě dumný rej, –
tvůj z okna vykláněl se ozářený obličej,
a v bílé, teplé ručce tvojí temná růže kvetla.
My zřeli se – a v tváře nach nám vespol duše vzlétla,
a z ručky tvé v mou hlavu, jížto vířil chmurný rej,
ta tmavá růže smekl... | Dívce, jež mi růži hodila. | Josef Kuchař | 0 | sonet |
cvf-056979 | Mé duše sabbathy, jež zavířily temnem
nad vášní karnickou tam blízko souhvězdí,
se touhou promítly ve zvířený můj život.
Mé duše sabbathy jsou naplněny pláčem,
jímž lkalo pohlaví, jež otráveno perversí
prchalo zmírat v sféry vznešeného chtění. | Mé duše sabbathy, jež zavířily temnem | Emanuel Hauner | 3 | madrigal |
cvf-048771 | Kde zpěvu zdroj? Kde stará síla zpěvů?
Ach, praotče všech, Orfee ty starý,
byl Ocean to, byly slunce žáry,
kde první zřel’s ji u velebném zjevu?
Stát před sebou ve lvic a tigrů řevu,
všech písní matku s nesmrtnosti dary
a s nebe, země mystickými čáry,
tu v lotos změněnou a jinde v révu?
Zval’s něhou ji či silou? Cítil’... | Orfeus. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-064653 | Miluji Tvé oči, které něhou září,
miluji Tvůj úsměv na Tvé milé tváři,
miluji Tvůj pohled, jeho snivou krásu,
miluji Tvé čelo, stříbro Tvého vlasu.
Tvoji lásku k vlasti, jež Tě štěstím daří,
již jsi jako oběť rozžal na oltáři,
Tvoji hrdou píseň, která z mořských hlasů
stoupá vzhůru k nebi, zvučí v hvězdném jasu.
Miluji... | XII Miluji Tvé oči, které něhou září, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-059561 | Již letní noc své stíny rozprostřela
v tu alej lip, v niž dlouhou řadu roků
se vpíjí sladké zvuky tvojích kroků,
když jsi se sama domů navracela.
A netušila’s, že má touha vřelá,
jež svatým žárem zářila v mém oku,
mne náhle zavedla až k tvému boku,
až v bázni vzhlédla’s ke mně uzardělá.
Tys prosila: „Ó nech mne samu jí... | LUX IN TENEBRIS. | Jan Spáčil Žeranovský | 0 | sonet |
cvf-017038 | Dar bohů je to – stáří... Šeď jen vidí
Teď ve všem duše. Spleen ji provází
A zvolna, zvolna vzdaluje se lidí.
Tak všecko hyne, navždy odchází.
Dar bohů je to – stáří. Co chce ještě
Svět srdci, jež kdys bylo vášnivé?
Jsou na obzoru nekonečné deště.
Na cestu padá listí rezivé.
Zahradou dávnou, zpustošenou jdeš.
Sluneční ... | SINE SOLE NIHIL SUM... | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-017952 | Když první vločky počnou poletovat
a Mikulášský trh je výroční,
hleď, literáte, jen se dobře schovat,
jsouť redaktoři v ten čas útoční,
neb vůní chvoje hleď ať vzduch tvůj provát,
pal františky, jíst fíky započni,
hleď „zmrzlé děti“ k básni přiveršovat,
dát „spolknutou kost“ v črtu vánoční. | VÁNOČNÍ LITERATURA. | Antonín Klášterský | 6 | siciliána |
cvf-010375 | Viz, na stráni se sloní zlatá réva!
Mou révou ty’s, jí zpíjí se můj ret,
a jas tvých vnad žár do krve mi vlévá. | 114. Viz, na stráni se sloní zlatá réva! | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-054389 | Spit novým záchvěvem a bez lítosti již
chuť prudkou cítím dnes, na svoje prsa níž
tvou hlavu stáhnouti, nic nemluvit té chvíle,
jen čelo líbati, jen tvoje čelo bílé.
A otevřeným oknem nechat vplývati
vzduch jarní, mámící mě sladkou závratí,
tam z černých pinií, z té villy bělavé,
tvé hudby, Bellini, pít zvuky třesavé.
... | Nina. | Karel Červinka | 0 | sonet |
cvf-017095 | Ty, jež ozařuješ polární noc duše,
Chvěješ bledým tělem, touho smyslná,
V hodinách se Stínu blížíš ke mně náhle:
Nahota mne mrazí, cudná nahota.
Oči jasné jako stříbro nedotknuté,
Hasněte jak úsměv v temném snění mdlý.
Marný požár duše na vždy doplápolal.
Z pláten lože stoupá záchvěv prochladlý.
Bože lásky, jenž jsi sa... | SAMOTA | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-019914 | Ze samých hlav anjelských se složí
Nyní oltář zde, zbor prelatův
Vůkol něho, nádob, ornatův
A knih svatých množství u podnoží,
Před ním koná slavné služby boží
Bradatých dvé Slavo-Dalmatův,
Jeden skví se bleskem šarlatův,
Druhého čest biblí v rukách množí:
Ten byl Papež v Římě, jméno mu je
Čtvertý Jan, a tento Stridons... | [Mezi zn. 397. a 398.] Ze samých hlav anjelských se složí | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-010518 | Mne dotkneš-li se polibkem jen letem,
tu čarodějně ovíjí se hned
svět vůkol všechen písní zvučným květem. – | 257. Mne dotkneš-li se polibkem jen letem, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-010530 | Viz, po zemi plášť mlžný Jeseň plouží!..
Ó dítě mé, pojď, na má ňadra spěš!
vždyť po květu a písních srdce touží. – | 269. Viz, po zemi plášť mlžný Jeseň plouží!.. | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-010758 | Líp rázem mřít, ne jako jelen štvaný;
vždyť lidský život teprv počíná,
když smrtí skončí se ruch světa planý. | 497. Líp rázem mřít, ne jako jelen štvaný; | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-019323 | Taký čas mi, jak dnes, ještě zcházel
Zříti v najvětší Jí osloně,
Stála, máj se k zemi nakloně
Vůkol Ní všech květů krásy sázel;
Všetečný pak zefyr na Ni házel
sněhem vonných kločků z jabloně,
Ona kytaru má na loně,
Jejíž hru hlas leckdy souprovázel:
Zpívalať si libě, jako morské
Sireny, ty v Čechách ondyno
Nalezené zpě... | 28. Taký čas mi, jak dnes, ještě zcházel | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-011659 | Že největší jsi poetkou, lid praví,
a verše tvoje z nejzvučnějších rýmů,
že květ tvých slov pln vonného je dýmu,
jež růžemi nám ovíjejí hlavy.
Že nikoho tvá píseň neunaví,
ať vštípena je hrdlu slavičímu,
ať třpytu hvězd, ať divu kometímu,
že vždy ji budou obdivovat davy.
Leč ne; náš duch je z oné vůně chorý,
vždyť uspá... | Že největší jsi poetkou, lid praví, | Adolf Heyduk | 0 | sonet |
cvf-017065 | V lyru ze slonové kosti udeřil jsem Píseň našich duší,
K jonskému tanci pobídl jsem váhavou nohou,
Tvé vášni dal jsem trysknout v oheň nejplápolavější,
A má žádost v něm počala zráti jak modrý hrozen v poledním slunci.
Pižmové vůně těžce se vlekly dusnými komnatami!
A smysly naše umdlévaly v monotonním tichu!
Dny své j... | V LYRU ZE SLONOVÉ KOSTI... | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-010281 | Květ na stromech, a na horách je sníh;
až spadne květ i sněhy na horách,
kvést budou ptačí písně na větvích. | 20. Květ na stromech, a na horách je sníh; | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-010435 | Kdo nemiluješ rodnou vlasti hroudu,
jsi míň než světa nejbídnější tvor,
a s vlky doupě měj a se psy boudu! | 174. Kdo nemiluješ rodnou vlasti hroudu, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-051370 | Jsme světlonoši žití nad hlubinou:
v ní hlučné lidstva stýkají se davy,
žen, dětí, mužů tisíceré hlavy,
jimž na trať k předu bouřné mraky plynou.
Z nich klam a šalba s jedovatou slinou
dští do pochodní, by dav kolisavý
v před nemohl, kde pravdy výron zdravý
jak slunce tryská nad hloub žití stinnou.
Zda udržíme světla s... | XI. Jsme světlonoši. | Jan Vřesnický | 0 | sonet |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.