id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-041754 | Církvi svatá, choti přemilostná,
Matko, děvo, krásko, bohyně,
Smí-li takto zváti bezvinně
Tebe duše moje přeradostná.
Druže's Boží, nebes kněžna stkvostná,
Nebe celé v věrném nástině
Obráží nám tvoje svatyně;
Pravdy Boží hradba's světohostná.
Objímám tě, svatá církvi, s láskou,
S jakou dítě k své se matce toulí,
Jakou ... | Církvi svatá, choti přemilostná, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-010485 | Buď kdokoliv, jsi vždycky darebákem,
své srdce zapřeš-li, svou řeč, svůj lid,
když přikryjou ti hlavu zdobným čákem. | 224. Buď kdokoliv, jsi vždycky darebákem, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-016981 | Ničemně pohřbil všechny naděje.
Potrhal v prstech nejkrásnější růži.
Života vpálily mu galeje
Písmena rudá na zahnědlou kůži.
Proč žije, nevěděl, a přepadla
Jej touha, tknout se Boha tvrdým slovem.
Šeredný Narcis, v plíseň zrcadla
Se díval v starém rámci jantarovém.
A zhnusen sebou chtěl sám zmizet sobě.
– – Bez Evy po... | SVĚTEC I BLÁZEN | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-057112 | Tam vrch, co vroubí bílých březin lemy,
a v dálku hvozd se táhne přihnědlý,
panenkou bílou čisté obydlí,
myslivny horské skryto za větvemi.
Pod večer otci – s puškou, s koroptvemi,
v ústrety hošík s dívkou vyběhli...
„Vy písklata, vy! – stanuv pod jedlí,
by zceloval je, sklání se k nim k zemi.
Též mladá žínka kvapí ze ... | Horská idylla. | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-004615 | Zem mizí pod Tebou juž v tmavém stínu,
jak světlý zjev se vznášíš k nebesům;
Tvé oko září plno sladkých dum
a touhou hoří vroucí po Tvém Synu.
Ach, brzy odpočineš v Jeho klínu,
číš slastí věčných skloní ke Tvým rtům;
juž v ústret poslal archandělů tlum
a s lilijemi zástup serafínů.
A kolem Tebe tryská jas a víří:
teď r... | Immaculata. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-046660 | Viděls plamen, jistě vždycky skočí vzhůru!
slunečnice za sluncem se točí vzhůru;
plavec obrací se za hvězdou,
hoch ku dívce pozvedá svých očí vzhůru;
u potoka stojí pěnkava,
pohlédne vždy, nežli zobák smočí, vzhůru;
housenka jen v listech krčí se,
motýl spěchá, květinu jak zočí, vzhůru;
hlemýžď jen se plazí pažitem,
or... | Vzhůru! | Jaroslav Vrchlický | 7 | gazel |
cvf-018425 | Sám Neruda byl patron jeho svatý,
když s loutnou vyšel do měst, do dědin.
A národu jen pěl a volal Čin,
když úpěla vlast pod krutými katy.
Nic nedal mást se hesly, sofismaty,
pozlátkem jiných, pěnou cizích vín,
vždy po svém jen a „Čert vem chic a spleen!“
nu ano, viďte, Hanák paličatý.
A čas už dávno otřel, zavál, odne... | FR. S. PROCHÁZKA. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-048034 | Ó báseň Tvá je bájná kathedrala,
jež v trojí sfeře z tmy se v hvězdy vznáší:
Pod zemí mrtví muk svých ve rubáši,
smrt věků prach tam v popelnice svála.
Výš, chrám to, Credo živých, píseň stálá,
boj s žitím, kde i v Kaině Satanaši
pod prackou jeho dobra símě raší,
zač Aleluja věčné zní i chvála.
Však fialy a kružby, pyr... | Kathedrala. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-048519 | Jak jemné z prstů duchů mušeliny
se zvolna strou přes vrchy, doly, nivy,
list javoru v nich nachem plá, jak živý
by zářící šíp strhnul jejich klíny.
Jich pochod po stráních se vleče líný,
v nich švestka má tak měkký nádech snivý,
v nich prší listí s břízy, buku, jívy,
tak duchově jak listů pouhé stíny.
Je nejlíp réva z... | Mlhy říjnové. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-029747 | Den hněvu, hrůzy, jak jej David věstí,
se k světu schýlí, a jako dno moře
svět přiklopí a zvrátí v divé hoře
všech matek a všech dětí smavé štěstí.
Pak Krista uzříme zas k nám se nésti.
On usadí se na Golgotě hoře,
rod lidský kolem temný prales tvoře
se tlačí, v hrůze hlodaje své pěsti.
Roj přísných andělů tu v tuby vř... | Dies irae... | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-020013 | V mém rodišti, kde šedý dol se končí,
kde za ohradou pole k lesu leží,
kříž velký stojí, na něm Kristus visí
a pod ním šedý stupeň přibit lehce,
že vítr, jde-li kolem, stupněm třese,
že sníh, co padá, zapadá až za něj.
Kříž velký, kámen postavili za něj
a velkým kruhem železným se končí,
jímž nehne vítr, který stupněm ... | U kříže. | Jan Daniel Korvín | 13 | sestina |
cvf-023688 | Je marno zavírat dvéře potulným steskům:
Přijdou a žebrají smutně o skyvu chleba,
že musím je pustit přes práh do svojí síně,
bych zahřál jich údy skřehlé severním větrem.
A hovořím s nimi... Všechny illuse schladly!
Ach, špatné svědomí cítím rváti svůj mozek.
A nelze už jinak, nežli přijat ty duše –
Vždyť bydlely kdys... | Meditace. | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-017951 | Až s nebe snášet budeš dárky skvělé,
Ó, Jezulátko... kupy oříšků,
panenky, koně, flinty: prosím vřele,
jen nezapomeň českou na knížku.
Víš, měl bych kříž... „Což, tatí, nepřátele
Bůh radši má? Nic nedá na Žižku?
Což svatý Václav? – Němců nebe celé! –“
Nu, vždyť znáš děti, milý Ježíšku! | ČESKÝ MOTIV VÁNOČNÍ. | Antonín Klášterský | 6 | siciliána |
cvf-004810 | O salve! píseň skřivana Ti volá;
o salve, dumný bor kdes v tiché stráni
to šeptá v dálku v jemném větrů vání,
to volá strom, když květ má – skála holá;
i poupě sotva otevře se zpola
a motýl, když se v liljí kalich sklání,
bouř, když své blesky střásá s chmurných skrání,
to z hlubin moře slyším zníti z dola.
O salve! v ... | Salve! | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-068600 | Ó, nechť si dnes tě jiný líbá,
když měsíc vzplane večerem –
ty's byla mou!
Ó, nechť si dnes tě jiný tiskne,
když jeseň hází listí v zem –
ty's byla mou!
A nechť své lásky žár ti šepce,
když luh i háj mře pod sněhem –
ty's byla mou!
Když kvetl sad i víno zrálo
a vůně táhla étherem,
ty's byla mou!
Kdy šuměl les a všecko ... | Ó, nechť si dnes... | Rudolf Richard Hofmeister | 3 | madrigal |
cvf-004781 | Vod živých na břehu a v stínu palem,
kde nard ty nejsladší své vůně má,
tam nalezl jsem tu, již duše má,
tak miluje ve štěstí neskonalém;
květ kanul v její klín a roucha na lem
jí rosy perly padaly; co tma
svůj šerý stín jí táhla skráněma,
jak snášela se smutně nad úvalem.
Však sotva zdvihla oko své, v němž světlý
třpy... | V jejím pohledu. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-010621 | Nač dbát, že v dík jen hana se ti slétá?
vždyť nevadnoucí vínek vděku, věz,
jen na temeni mrtvé hlavy zkvétá! | 360. Nač dbát, že v dík jen hana se ti slétá? | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-024583 | Mé mládí prchlo v modrých snech,
a cestou, kudy jsem kdys bloudil,
spí měsíční jas v záhonech.
Mé mužství vzbudil bouří vzruch,
a cestou, kudy k vrchům kráčím,
se v slunné záři koupá luh.
Mé stáří přijde s mírem dní:
zda cestou, kudy k Věčnu půjdu,
se zlaté klasy zavlní? | TŘI CESTY | Emanuel Lešehrad | 3 | madrigal |
cvf-017029 | Pokorně ustoupil ten palác starobylý
V ulici, dobyté teď novým ruchem doby...
Své stěny rozložil, se střechy prejzů zdoby
Sňal tiše, krumpáče když v tělo se mu vryly.
Dvě karyatidy tam dole ještě zbyly,
Kde portál kdysi byl, to s tváří zarputilou
Siláci giganští, nic nenesli teď silou
Tak náhle zhrzenou, všem k smíchu ... | GIGANTI NA STARĚM PALÁCI | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-019444 | Když se s nimi do rozmluvy dáme,
Jeden z nich nám podá diploma,
Takto znící: „Budiž vědomá
Věc ta všechněm, co zde zavíráme;
Že my Slávy dceru uznáváme
V tom všem dědičkou, co pohroma,
Zvláště zlost nám Němců lakomá,
Vzala, a nač nárok vždycky máme;
Právo naše přenášíme na ni,
Poručenstvím tímto pečetním
Nápadnicí činí... | 149. Když se s nimi do rozmluvy dáme, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-024246 | K žalu dnes ladím svou lyru, k žalu dnes ladím své srdce,
milence zemřelo dítě, v neznámo odešla dcera,
nadějná, ruměnná růže.
Zesnula v rozpuku jarém, uvadla na trsu žití,
podťata choroby mrazem, milostný, cudný květ jarní,
laskaný polibky slunce.
Milenko, skloň smutnou hlavu na rámě bratrsky sdílné,
vyplač se, bytost... | USMĚVAVÝ SMUTEK | Emanuel Lešehrad | 3 | madrigal |
cvf-069270 | A upomínky smavé duší jdou,
ty upomínky mého mládí, štěstí,
dům vidím bílý s velkou zahradou,
v ní drahý otec mladé štěpy pěstí.
A matčin skleník s jižní květenou,
a kamelie rudé v slunci kvésti,
a pyšné pávy za tou ohradou
svůj skvostný vějíř okázale nésti.
A hrdličky dvě v kleci na skleníku,
a kavku, za mnou v sadě b... | XLI. A upomínky smavé duší jdou, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-003103 | Noci tmou mých smutků rozhovory
vůně bílé střemchy doprovází,
a nad marné mdlé mé duše spory
čistý strom své drobné kvítky hází.
Teď i pták se ozval kdesi v mlází
trilkem ze sna v tuše příští zory;
co teď štěstí v lidská srdce vchází!
Bílé kvítky k skráním tisknu chorý.
Střemcha svítí, jarem požehnána,
do noci, jež tmo... | STŘEMCHA. | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-019915 | Hřebtem k tomu zboru obrácený
Byl muž pohádkový na straně,
A ač lesk se svítil od zbraně,
Předce tmou a mhlou byl ochmuřený;
Pohled měl tak do hvězd zahloubený,
Že stál ani nám se neklaně,
Jakby o celého podmaně
Světa v mysli plán kul rozšířený:
Velectěná matko! starožitnost,
Jména, čin znám jiných reků všech,
Ale kdo ... | [Mezi zn. 404. a 405.] Hřebtem k tomu zboru obrácený | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-048566 | Do české, žluté, tvrdé, drsné hlíny,
jež mozolům je rovna svého lidu,
tě uložili ku věčnému klidu
k zdi hřbitovní v borovic chudé stíny.
Tam věků sen spát budeš dlouhý, líný,
ty, jenž jsi poznal všechen trud a bídu,
přes kterou v poesie Atlantidu
zřel’s hrdý, nadšen, vnímavý a činný.
Hrst hlíny tady na hřbitově veském,... | Za Václavem Černým. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-019618 | Bratře, tobě nechci zamlučeti
V důvěrné to sardce prostotě,
Že já mnoho sem už v životě
Pro svůj národ musel vyterpěti;
Nechci však to nosit na paměti,
Ani láti zlostné holotě,
Aniž lituji v té trampotě
Najkrásnější věk můj strávivšeti?
Životy dva dej mi, sardce volí
Oba za Sláviu složiti,
Ale jedna věc mne velmi bolí:... | 323. Bratře, tobě nechci zamlučeti | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-048395 | Řad přísných svědků dumy moje hlídá,
jak svědomí mé před mé duše zrakem
vždy stojí, lehký ať se vznesu ptákem,
ať zkrušeného do prachu rve bída.
Hled na ně za tisíc mi kritik vydá,
dnes vzpruhou duchu jsou a zítra tlakem
a mírou vždycky, aby ani mákem
se z dráhy nesmekla mé loďky přída.
Let řadu žijem spolu. Víc jich s... | V. Svědci. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-008012 | Poctivost žebrotou šla, a nedošla almužny nikde;
Šalba se smála a dí: Tobolku vypůjč si mou. | Žebrota. | František Vladislav Hek | 8 | elegické distichon |
cvf-010776 | Chceš nebe proraziti čelem snivým?
bys cíl náš znal? Tenť pohádkou nám v půl
a z druhé půle zjevením jen lživým. | 515. Chceš nebe proraziti čelem snivým? | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-044194 | Paesano vedle chatky
nemá lesů, luk a polí;
jisté že ho nerozbolí
hlava pro pozemské statky.
Králík skáče mezi vrátky,
réva krov obtáčí holý,
oslík zvyklý na cokoli
vyživí se na pohmátky.
Něco stromů citrýnových,
něco kmenů olivových –
ostatek již, mio caro,
také se a lecjaks poddá:
něco velké moře dodá,
nejvíce dá věč... | Paesano vedle chatky | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-048319 | Tak vzdáti se všeho a všeho a všeho, a přece žíti dál,
tak zpívat a zpívat a zpívat bez ohlasu ve mrtvou hluš skal!
Ó kam jen se poděl ten zářný, ten krásný let mladých ideal?
Nás vyjelo mnoho a čackých druhů přes žití zvětralý most;
ten hvězdu lásky, ten zlaté rouno, ten jiný chtěl urvat si skvost.
My nevěděli, že za ... | Divoká jízda. | Jaroslav Vrchlický | 3 | madrigal |
cvf-041996 | Kde zbožnost nemá zárodu,
Tam straší čirá příšera,
Kde víra nemá průchodu,
Tam béře sídla pověra,
Kdo nemodlí se Bohu,
Ten kleká před mátohu. | 103. Kde zbožnost nemá zárodu, | František Sušil | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-067688 | „To čiňte v pamět Mou“ – – Ó révo živá,
lze více dáti nad krev, žárem lásky vroucí?
Tep srdce Tvého cítím na své dlani tlouci,
Tvé jasem blízkosti mně ve zraku se stmívá.
Sbor Serafů Ti nad oltářem zpívá – –
Kam hledím pamětí: V tmách padá slunce žhoucí
a s oltáře – vin kříže – sténá vzdech tvůj mroucí,
ač láska, klid ... | LOPE DE VEGA, SLOUŽE MŠI SVATOU, | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-018653 | Tvá duše rostla potichu
jak v stínech lesní tišiny,
leč v oku jiné vidiny
ti kol šli a ti za smíchu.
A já jen v světě jediný,
leč nehodný tak pohříchu,
jsem snil, ký půvab dětinný
je zavřen v jejím kalichu.
A já jen k ní se ve snách krad’,
a tuše tolik božských vnad,
jsem odnesl ji do světla.
A přec, ač vše jsem tušil ... | PÍSEŇ. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-041779 | O beránku, Christe, pasče, choti,
Světlo, slunce, zdroji, potoku,
Cesto, pravdo, ústo proroků,
Hvězdo morská, jenž zlé bouře krotí!
Která hruď se s Tebou nejednotí,
Ta se hrouží v bídy hluboku;
Bez Tebe jak stádo otroků
Lidstvo bídné ve propast se kotí.
Kromě Tebe jenom poušť jest pouhá,
Bez Tebe mře duše ubohá,
Bez Te... | O beránku, Christe, pasče, choti, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-069256 | Tvou písní vždycky zvučela má lyra,
a její struny láska zladila,
v ní zpívala má snivá duše sirá,
ze srdce mého píseň prýštila.
Jak čistý pramen – hvězdy všehomíra
se v tůni skvěly, luna svítila,
jak perly, rosa. Obloha v něm širá
si nebeský svůj azur ukryla.
Má lyra písní zpívala Tvou vždycky,
a v strunách slza často ... | XXVII. Tvou písní vždycky zvučela má lyra, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-019482 | Mnoho lidé, zvláště nevlastenci,
O těch ukrutnostech troubili,
Jež prej na křesťanech tropili
Vendi v Retře, v Braniboře, v Lenci;
Jak je v obět, ozdobené věnci,
Bohům svým a modlám pálili,
Aneb jinák živé mučili
Bolestmi, co lítí zaslepenci:
Jako nimi jati, žalářeni,
Aneb loupežové neřádní
Po moři a zemi provozeni;
Mo... | 187. Mnoho lidé, zvláště nevlastenci, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-022326 | Čas, starý pes, jenž v stopách boha kráčí
a kosti věků hryže hladov stále,
pad’ na mrtvolu novou nenadále
a v němý vesmír shnilý trup ten vláčí.
Co rudý plápol v jeho zraku značí?
Kéž strhne k zemi tyrany a krále
Čas, starý pes, jenž v stopách boha kráčí
a kosti věků hryže hladov stále.
Vše musí zniknout, květ i jásot ... | Rondeau novoroční noci. | Jaroslav Kvapil | 12 | rondel |
cvf-037676 | Nejmenší ve světě věcí, ba netřeba hmoty mu ani;
a přec kol bodu se jen otáčí nesmírný svět. | Bod. | Ladislav Quis | 8 | elegické distichon |
cvf-048063 | Muž na kolenech drží malé dítě
a na píšťalu dvojí hrát je učí,
to líčka dme, tak zkouška ta je mučí,
však vidíš přec, že pochopuje hbitě.
Za nimi matka, v tváři smích jí pučí,
tu idyllu v svých zraků chytá sítě,
tak ráda by je stiskla do náručí!
U nohou pána pes bdí ostražitě.
Klid leží na všem jak to nebe řecké,
tak h... | Scena pastýřská. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-037672 | Činu vlastní jsou dcery i sláva skvělá i hanba,
čin náš rodný je syn, dědové jeho jsme dcer;
proto se nedivme tomu, že čiperné obě ty holky,
ať nám to milo či nic, z pravidla přežijí nás. | Sláva a hanba. | Ladislav Quis | 8 | elegické distichon |
cvf-019391 | Láska není veždy plodem snažných
Záměrů a vůle následkem,
Aniž běží slavným za předkem,
Z titulů se směje mnohovážných;
Jako chlouby tak i soků strážných
Štítí se a skrývá před svědkem,
Ona není k cíli prostředkem,
Ale sama cílem citů blažných:
A co najvíc hodno pozornosti,
Jest, že lásku svár a různice,
Bol a dálka ne... | 96. Láska není veždy plodem snažných | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-050678 | Jaké parno! Žhavý dech
sálá výhní z lesa hloubi,
do žeřava hoří mech,
strouchnivělé stojí houby,
jehly dští se stromů všech.
Odhoď knihu, práce nech –
neúprosným modrem vroubí
nebe obzor. Svět dlí v snech.
Jaké parno!
Se skrání pot v pramenech
myslivec si utřel v doubí,
leh’ a spí a nad ním v loubí
vever šiškou v tvář ... | V létě. | Jaroslav Vrchlický | 10 | rondó |
cvf-054084 | Na přístav Janovský dnes vzhléd jsem oknem z rána,
mdlý ještě vzduchem Čech a v šedém rozmaru –
v ruch skladišť, bassinů mně otvírá se brána,
kde zkvétá vlajkami les štíhlých stožárů.
Ve vlaků nárazu a v námořníků klení,
v tom vína parfumu, vln slaných výparu,
Čin duši probouzí z jejího unavení
a douškem ji tu sílí z t... | V MĚSTĚ CHRISTOFA COLUMBA. | Emanuel Čenkov | 0 | sonet |
cvf-008003 | Zpěvák dobře se má, když zpívá pánovou notou:
čí chléb jí, toho má písně i zpívati rád. | Dobrý zpěvák. | František Vladislav Hek | 8 | elegické distichon |
cvf-005838 | Formulky žvatlavé, formulky slepé,
jež česká slepice každý den snese.
S jedinou formulí bude nám lépe:
Škatule, škatule, hýbejte se!
Slovíčko, které zas slovíčka tepe.
Bloudíme v slovíčkách jak v širém lese.
S jedinou větou by bylo nám lépe:
Škatule, škatule, hýbejte se!
Ticho je v kraji, mrtvo je v kraji.
Škatule, ty ... | Škatule, hýbejte se! | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-029761 | Jsme jak to pole, které rolník oře
a jemuž svěřil nadějí svých sémě.
Budoucnost jeho tají zde ta země,
zdar díla nebo sklamání a hoře.
On srdcem čist jsa, tiché u pokoře
své práce vědom, k bohu zvedá témě,
a ví, nechť setba spí teď v hrobě temně,
přec vzejde jí pak vzrůstu blahá zoře.
A to zde moudrost celého je žití,
... | Práce. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-031257 | Tu planoucí hymnu lidí nových jsme zpívali spolu
pod praporem, jenž nade trůny zdvihá pyšné své třásně...
A v hodinách bitek a v hodinách záští a bolu,
když pro své srdce jsem zachyt kus intimní básně,
nad čistým květem chtěl jsem, bychom přátelství sklenuli spolu
jak kupoli zlatou, jež se od obzoru tmavého odráží jasn... | XVI MRTVÉ PŘÁTELSTVÍ | Stanislav Kostka Neumann | 0 | sonet |
cvf-062282 | Jak Petrarka, jenž prvně Lauru svoji
kdys uzřel v šeru italského chrámu,
tak já dnes spatřil svého srdce dámu
a celý již se chvěji v nepokoji.
Jak Petrarka ve krásných veršů roji
ji opěval, vtělenou krásu samu,
jež v celý život hvězdou svítila mu,
tak i mé srdce, jež se vyznat bojí
své lásky plamen horoucí a velký,
jen... | I Jak Petrarka, jenž prvně Lauru svoji | Josef Mach | 0 | sonet |
cvf-049902 | Kdo nejmenší jest a kdo nejnižší?
Kdo žádnou lidskou bolest neztiší.
Kdo na výšinách kráčí, pravý král?
Kdo cítil s trpícím v tom, co mu dal.
Tu radu sobě v žití k srdci vem
a vyhověl’s nejvyšším duchům všem. | RADA. | Jaroslav Vrchlický | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-004556 | Je noc, ach, noc tak pochmurná a čirá;
kam oko tesknou bázní jato zírá,
stín roste hluboký, a temno vlaje
a ztrnule se dívá v spící kraje.
I klenbu nebes jak když suzavírá,
je bez záře a svitu, pustá, sirá;
jen bludiček roj vstal, kdes plápolaje;
teď zhasnul náhle, kolem zas jen tma je.
Je ticho mrtvé! Sotva větev chví... | Je noc... | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-020696 | Vždycky, miláčku, jsem přála tobě,
abys růžemi vždy věnčen býval,
v růží kolkolem bys kráčel zdobě,
povždy na růžích bys odpočíval,
růžích pověčným ti jarem stlaných,
věčnou rosičkou ti svlažovaných.
Ach, teď nachové ti planou růže
v zlatých kadeřích a bílém čele,
k spánku vystlaly ti věčné lůže
ran tvých rekovných již... | PADLĚHO MILÁ. | Eliška Krásnohorská | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-046446 | Ó, velcí mrtví, které země halí
v svém nitru žárlivém, kteří jste zřeli
v ten zázrak vzkříšení, jímž národ celý
jak Lazar povstal, zda jste přemítali,
že pouze v zápas, boj, shon neustálý
má stavět nahá ňadra, kam dští střely,
by vnuci vaši stejně jak vy mřeli,
co vyplnění zoře stále v dáli.
Ba nevím, kdybyste dnes po ... | Živí mrtvým. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-031254 | Bleďounká slečinka, fialové žilky se kmitají pletí.
Kdys v noci jsem našel ji na loži svém, když snění mě opřádal pavouk;
na moje rty své tisknouc v křeči, padla mi do objetí,
jako když rozkoš palčivá schvátí, sen horečný na hruď vletí.
Teď spolu na toulkách blázníme městem, když lampy se do noci chvějí;
o polibek se m... | XIII MÚZA | Stanislav Kostka Neumann | 0 | sonet |
cvf-010772 | Buď milosrdným jako Otec v nebi,
či můžeš říci dnes, že zítra snad
sám nebudeš mít toho zapotřebí? – | 511. Buď milosrdným jako Otec v nebi, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-022694 | Teď jasmín nekvete, teď růže nevoní
a poupat nemají pro zlato tvojich kštic,
bez květů růžových je už sad jabloní
a stříbrem leknínů jezero neplá víc,
ptáci již přestali zpívati v hvozdě –
je pozdě!
Již jara zapomeň, však ono přijde zas,
až vyčtu z očí tvých ten nápěv líbezný,
až písní poupata ti vpletu v zlatý vlas
a ... | V JESENI. | Jaroslav Kvapil | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-029800 | Zda slyšel’s pole jásající píseň,
již jako dělník při práci si zpívá?
Tak hluboká je, lehce zádumčivá,
jak skládá vážnost chvíle ji a tíseň.
Strž zvuků jedna – klasů zlatá tříseň,
jak varhany to zní ta hymna živá.
V svých plných ňadrech od pravěků skrývá
ji svěží role a ne hrobů plíseň.
Tak, jak ji zpíval Vojtěch v kvě... | Pole zpívá... | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-044365 | V keřů holé trny
sníh se zavěsil,
nahé pruty skryl
v dlouhých vleček vlny.
Měsíc jasný, plný
účes hlavy svil,
v korset květy vsil,
v robu drobné skvrny.
V třpytu hvězd a šeři
keř se kloní keři
taktem tanečnic,
vlasy rokoko,
šat jen na oko,
smíchem září líc. | V keřů holé trny | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-043111 | Viselo slunce rudé nad městem
v poledních mlhách. Zvony kolébáno,
mluvilo smírně k lidským bolestem.
A žena, která život milovala
tak divoce jak já, zašeptla: Moje ráno!
Já žila, čekala a nedoufala.
Korunu zlatou líbat prahly rty,
korunu zlatou sníval chladný vlas.
Šel život... šlapal sny i revolty.
A hle, koruna žití ... | ADVENT | Karel Toman | 3 | madrigal |
cvf-051385 | Ach, jaká radosť, dítě, ze tvých lící
ti plane náhle? Jaký že to sen
ti loudí z mysli článků svazek ten,
jenž dosud dřímal jako obr spící?
Snad poznalo’s tu ducha velkou svíci
a žízníc sklonilo’s se nad pramen?
Mrak noci prchl, jasný vzešel den
i slunce věd a umů sálající?
Ký div to s tebou velký stal se náhle?
V té mr... | XXVI. Dítě, které začíná čísti. | Jan Vřesnický | 0 | sonet |
cvf-044388 | Bij, drsná práce, v litinu, jež syčí,
když pádné kladivo tvé do ní buší:
hlas důvěry, jenž ozývá se v duši,
hluk dunivý ran těžkých nepřekřičí.
Bij údery, z nichž každý rve a ničí
a všechen odpor rozdrtí a zkruší:
tvá síla šedé vlákno nerozruší,
jež z pochybností lidských duší klíčí.
Bij v balvany, prorvi je slují tmav... | Bij, drsná práce, v litinu, jež syčí, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-024884 | Nad městem pohas’ ohňostroj denní,
rozstřiklých barev jiskřivé skvění.
Teskné je nebe, kde záře není.
S oblohy odlét’ paprsek skvělý.
Vybledl obzor zarůžovělý,
v sněhových vloček slnivé běli.
Z oblačných lavin lilie sněží
na zmlklé město. – Na štítech věží
stříbrný samet sněhový leží. | MĚSTO VE SNĚHU | Emanuel Lešehrad | 3 | madrigal |
cvf-019662 | Černá noc se nad mnou rozkřídlila,
Losů hněvy ještě nekrotnou,
Šíříc bouři strachem těhotnou
By mi všecky nebes hvězdy skryla:
Kde jest ruka, jenžby sprovodila
Mne skerz cestu tuto mrákotnou,
Jenžby v mého věku lichotnou
Číši ještě nektar jednou lila?
O Ty, kterou v tiché tužbě vzívám,
(Zemské jméno Ti už nesluší)
Dejž... | 367. Černá noc se nad mnou rozkřídlila, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-049613 | Opět je tu. Jako kdys u Homéra
směje se zas zářícím sluncem zlatým,
nivou sije podléštky, petrklíče,
ve kštice thují,
dubů, jilmů, v jalovců trsy dýše,
čechrá všecky, probíhá mladou travou,
rosou vlhké osouší nožky bílé
pachole – Jaro!
Ty je nezříš. Dusivá drží hlína
Tvoje ústa bohatá sladkým zpěvem,
ztichl’s navždy, n... | ANTICKÉ JARO. | Jaroslav Vrchlický | 9 | sapfická strofa |
cvf-010736 | Co tady jsme? Jen za slunce vír prachu;
když vánek poletný veň dechne jen,
v ráz ztratí se – To my jsme, milý brachu! | 475. Co tady jsme? Jen za slunce vír prachu; | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-010771 | Smrt roste v nás a žárem v krev se vtírá;
čím sladší rozkoší nám plní hruď,
tím trpčím kvasem pak nám duši sžírá. | 510. Smrt roste v nás a žárem v krev se vtírá; | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-015779 | Se zalíbením na Váceslava
Zkvétajícího lid pozírá,
Do svatyně když se ubírá,
A tam kleče Pánu chválu vzdává;
Neb když soutrpně u lože stává,
Na němž chudý Lazar umírá;
Aneb když si slzy utírá
Nade hrobem otce Vratislava.
Mnohé srdce nad takýmto květem
Radostí tu svatou zaplesá,
Matky svým naň ukazují dětem.
Vtěleného t... | X. Se zalíbením na Váceslava | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-017011 | Terč slunce zdá se jako vzdálený.
Dahlie zlatá, přichází tvá sláva
V jeseni teprv, květe zpožděný,
Kdy listí stromů zvolna opadává...
Má poesie jako dahlie
Přežívá konec všeho nehostiný.
Teď teprv zlaté květy rozvije,
Když přichází smrt, zahalená v stíny.
Lhostejný poutník přejde kolem tiše.
Co s krásou, která marně př... | ZLATÁ DAHLIE | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-045843 | Jak barbar vtrh’ jsi v poesie nivy,
vše modly všednosti tys rozbil pěstí
a o svobodě hřímající zvěstí
jsi přehlušil skřek korybantů lživý.
Jak had se mih’ bič tvého smíchu mstivý,
a přece ocenil jsi lidské štěstí,
snít nad kolébkou, dívčí vlasy plésti,
jak vjíždět rukou lvům v kosmaté hřívy.
Věř, Sapfo kdyby žila v tét... | Carducci. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-049053 | Jen v symbol ztaj, co rve tě zde a trápí,
jen v masku ukryj sfingy škleb a drápy.
Být přímý k všem se často nevyplatí,
mně milejší jsou nad titany svatí.
Nad giganty, již k nebi hřměli směle,
mně milejší jsou tiší trpitelé.
Když trpěli, věř, tím víc vzdorovali,
vždyť stejně supu srdce v oběť dali.
Ne s kletbou na rtech... | Trochu moudrosti. | Jaroslav Vrchlický | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-011427 | Všude ticho, s modlitbou jen ranní
oddychují stromy kol a keře...
Mlhy se tratí; na Marchotské stráni
kos se ozval, žárliv na soupeře,
že jej réva, jež se k dubu vzpjala,
drobným hroznem dříve na hod zvala.
Po cestě, kraj bohatýrských hrobů,
jede trojka; z dálky zvonek zvoní
na duze, kde visí pro ozdobu;
slyš ten temný... | Ráno na Cemešské dolině. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-041757 | Posud Slovan o pohanství oupí,
A se koří leda Mahomedu;
O kdo zhojí rány jeho vředů,
A kdož z této poroby ho koupí?
Proč's tak v lásce, pronárode, skoupý?
Ku vlastnímu bratru nemáš vzhledu,
Ba sám lokáš z úmorného jedu,
A své spásy podvracuješ sloupy.
Nemáš ohně? Tvá-li ňádra schladla?
Rozdmychují oheň lidé v tobě,
Leč... | Posud Slovan o pohanství oupí, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-006430 | Drahý bratře! lev ti bude věčně vděčným,
žes ty trny vyrval z nitra jeho;
že jsi poznal, zkojil ducha mého,
a zahojil rány balzámem srdečným.
Za to, žes mým tužbám porozuměl věčným,
dal bych ti hned půlku srdce svého,
dal i druhou – lačný-lis mrtvého –
k bolným obětem však – vím to – žes netečným.
Vášní pán a rek v jic... | II. Drahý bratře! lev ti bude věčně vděčným, | Josef Václav Frič | 0 | sonet |
cvf-059201 | Strach, temný, neúprosný strach
mráz lije v moje žilobití...
A přece pevně zřím vstříc Žití
i Smrti, vlekoucí se v tmách.
Zda je kdos mezi Žitím, Smrtí,
jakýsi tajný třetí vrah,
před nímž mé hrdlo běsně škrtí
ten temný, neúprosný strach?
Ó Smrti, věčnou žízní zpráhlá,
o Žití, rcete: je tu cos,
nač ruka vaše nedosáhla?
... | *** Strach, temný, neúprosný strach | Vladimír Houdek | 0 | sonet |
cvf-068337 | Ó radši jedno dlouhé políbení,
jež dala láska v prudkém pohnutí,
než tisíc, při nichž srdcem hnuto není,
a rty se spájí v chladném dotknutí.
Ó jest-li osud, který všecko mění,
i tebe zvážnět jednou přinutí,
nechť moje srdce v prvním utrpení
se rozpukne bez všeho hlesnutí.
Ať není silno překonati muka
a žít, kde slastí ... | Sonet. | Beneš Grünwald | 0 | sonet |
cvf-044221 | Svit sluneční se plnou září směje,
a přece smutku nemohu se zbýti,
vždyť člověk, který myslí, touží, cítí,
před losem svým, nechť vanem tichým věje,
nechť bolestmi a strádáním se chvěje,
či záhubou a zádavou se řítí,
se nemůže a nechce ani skrýti,
ač nechce-li snad žíti bez naděje.
Co platny jsou vysoké, strmé hory,
je... | Svit sluneční se plnou září směje, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-037250 | Nevím Bohdale můj, co psáváš tolika holkám;
Vím, že žádná však ještě ti nepsala nic. | Na Bohdala. | Antonín Jaroslav Puchmajer | 8 | elegické distichon |
cvf-001109 | Je Slovanstvo jak obr neznalý své síly,
co sval, to kámen tvrdý, ale mysl měkká
se skutečnosti činu v trpném snění leká,
radš snáší křivdy, zadumá se, nezakvílí.
Ni vlastní údy v souhlas přivést nepopílí,
jim přeje, ať jich zvůle, kam chce, různo těká,
jak v množství chabých ramen tříštící se řeka,
nechť rvou se mezi s... | SLOVANSKÁ IDEA. | Jaromír Borecký | 0 | sonet |
cvf-015811 | K spáse nestačí jen víra pouhá,
Marné jazykem jí vyznávání,
Chlubné křesťanem se nazývání,
Zlolajících úst modlitba dlouhá.
V pohanských kdo brodí se a plouhá
Při tom neřestech, a k požívání
Hříšných rozkoší své srdce sklání –
Ten se Bohu posmívá a rouhá.
Jazyk jeho klamný jest a lhavý;
Pro něj čestné jméno křesťana
Je... | XLII. K spáse nestačí jen víra pouhá, | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-051116 | Svět, umění i srdce lidské v květu
jsem v písni spojil ducha přísnou prací,
nad záhad bezdnem, kde se člověk ztrácí,
chrám mythů sklenul duch můj v srázném letu.
Za náboženství dal jsem soucit světu;
ač písně mé v svět létly jako ptáci,
k myšlénky světlu duch můj vždy se vrací
od číše, přátel, od žen sladkých retů.
Mně... | SOBĚ | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-027612 | „Krvavé páry jak zjev visionů
mystickým kruhem zemi ovíjí,
hlas dálných zvonů, bizarních pln tonů,
zní jako hudba lilií.
Zářící svaté rovno hostii
po nebes sklonu
ve zlaté glorii se v šarlat zavíjí
mystické slunce, oko milionů –“
– Ó čtenáři, jenž všechno snést už umíš,
jenž o básni už předpokládáš předem,
že něco jest... | SONET MYSTICKÝ | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-019599 | O kýž aspoň, jako někdy v štěstí,
Přítel v trýzni těchou přispěje,
Jenžby kleslé křísil naděje,
Smích a žerty míchal do neřestí;
Nic, jen jedno pout mi příkrou klestí,
Tím jen sardce tytýž okřeje,
Jako poupě, když je šlepěje
Slunce shnětly, Nymfa zase pěstí:
Ty hro sladká zvuků melodických,
Vy mých citů truchlých nádob... | 304. O kýž aspoň, jako někdy v štěstí, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-038232 | Již se mi zas oko vyjasnilo,
Slyším s věže zvučně zvoniti;
Nesmíš víc má duše truchliti,
Vše se ve mně v radost proměnilo.
Spěji v chrám, kde již se shromáždilo
Množství lidu chtíc se modliti,
Semnou Hospodina prositi;
Aby to nám pomoc způsobilo.
Vejdu v svatyni, a pozorlivý
Lid hned spatřuje mé usmání,
Truchliv jsa se... | Prohlášení, že náš nejmilostivější Král František po nebezpečné nemoci uzdraven jest. | František Alexandr Rokos | 0 | sonet |
cvf-042201 | Byl to Seraf ve člověcké pleti!
Celou vlast svou na šíř poprocházel,
Drahokamy věčné pravdy házel,
Učil srdce nebes písně pěti.
Lid se sbíhal jako ku knížeti,
Se slávou jej všady doprovázel,
Světec však se v popel s pláčem sázel,
Všelásku zře chladem odpláceti.
Když v ty v časy duše moje zbloudí,
Bezděk slza se mi z oč... | 57. Byl to Seraf ve člověcké pleti! | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-049323 | O dno mé duše polibky tvé zvoní,
jak o dno zlaté číše perly vína,
jak o mramor fontánu hudba líná,
kdy luny třpyt se za kapkami honí;
jak slzy tónů, které harfa roní,
jak hovor vln, jenž v sítí uhasíná,
jak hvězdný dešť, jenž moře s nebem spíná,
jak filomely zpěv, když jasmín voní.
Já řek’ bych „líbej!“ – ty však bez ř... | V. POLIBKY. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-048080 | Víc nechci být než v řadě voják prostý,
jenž bojoval, však hrdě nesl hlavu
a za největší považoval slávu,
dát v oběť s krví svou své duše skvosty.
Vem palmu jiný s lauru letorosty,
nechť jinému zní jásavý křik davu,
mně stačí nad změť bouřlivého splavu,
jímž všednost hřmí, klást kráse v srdce mosty.
Vím, čas vše smele ... | Úspěch. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-018533 | Jak by byl štětec v krve smočil struze,
tvář války v celém děsu chyt a zlosti
a v nejstrašnější tvář tu po Meduze
střík nach svých barev, plný ošklivosti.
Sta mrtvol nastlal po zdupaném luze,
vrch lidských lebek vystavěl a kostí,
až křičelo z nich samo k lidstva hrůze:
Dost vražd a bojů, lidské krve dosti!
Tu válka jak... | VEREŠČAGIN. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-018596 | Byl u cesty jsem stromem jen,
ký div, že list mi střísnil prach,
ač po dnešní mi zůstal den
ten půvab čistých liljí drah.
Zprv duši jímal divný strach,
a chtěla mříti pro svůj sen,
však zvolna, v proudu jiných snah,
si zvykla – prach byl usazen.
Leč v tom, co pěl jsem, co jsem snil,
jak reflexem svých lepších chvil
já ... | LEČ V TOM, CO PĚL JSEM... | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-048399 | Když ruce jsme a duše sobě dali,
když vše nám ničím, co jest bez nás tady,
když bez druhého nemá žití vnady,
proč mezi námi tichý ten boj stálý?
Je pravda, moc nám svět a lidé vzali,
my zakusili hořké býlí zrady,
jak ptáci tiskli hlavy dohromady,
proč mezi námi tichý ten boj stálý?
A víme, přece v nás jen síly kotva,
j... | IX. Šeptáno do ucha. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-009134 | Tak jsme šťastni byli, já i ona;
touhou počala nám víčka plát’,
až děl otec, s námi v štěstí tona:
„Zeptej se přec, chtí-li ti jí dát.“
Dali, ale macecha jen stěží –
vědělať, že zlo jí k vrátkům běží.
Nežli přešla pětkrát bouře zimy,
zroben v chatce nový přístěnek;
mladá ženka byla mezi svými
k štěstí mojí duše, otci v... | XIV. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-048545 | Můj Jacinte! V své dětské víře jisté
jak maják v tmy pláš na vysoké skále,
tam zakotven v hloub, k hvězdám patříš stále,
kde Stella maris hoří v záři čisté.
Díš k našim vášním: Odstupte a zmizte!
Díš k našim bojům: Zaplaň, ideále!
Jak mágům svítil’s v pouti víry malé,
kdo hynou, s kříže obejmi je, Kriste!
Sám, skoro sá... | Verdageur. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-004790 | Ty žasneš! – lilije květ, poupě vonné
Tvá duše v neskonalém blahu tone;
hle žití Tvého nejkrásnější sen
tak tajuplně dnes je naplněn.
O nezdráhej se sladké zvěsti oné
Tvé srdce neposkvrní bezúhonné;
ať matkou Boží, korunou jsi žen,
pel panenství plá v Tobě nesetřen.
Ty rdíš se? štěstí zář vždy kouzelněji
Tě opřádá a rt... | I. „Jehož jsi, Panno, počala!“ | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-064642 | To bylo jarní, bílé odpoledne,
loď v přístavu tak tiše čekala,
až lodník z vody kotvu její zvedne,
na vlnách se jak škeble houpala.
Ó, jitřenko má, zlatý svit Tvůj bledne
před září zraku, jež mne objala,
když duše má se v této chvíli jedné
s Tvou duší v žití prvně setkala.
To láska byla, jež se přiblížila
v Tvém kroku ... | I To bylo jarní, bílé odpoledne, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-064904 | Spí slavný děkanský dům ve stínu.
Mám darem rady, darem hostinu.
Sám pod hvězdami, slavnou oblohou
utišit toužím hlavu ubohou.
Zahradou chodím, šumí větvoví,
však strom to spasné slovo nepoví.
A sám se táži steskem opilý:
Jen za bláznovství trpím, omyly?
A proto nesu hořkou noc a dny,
že změnit tvář jsem málo ochotný,
... | XIX. Spí slavný děkanský dům ve stínu. | Vojtěch Martínek | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-059571 | Jak prorok o něm předpověděl dříve,
se chystal Ježíš k vjezdu v Jerusalém:
hle, v pozdrav jemu vlaje již les palem,
lid vstříc mu plesá v dětské víře živé.
Jen fariseů nejals, svatý dive,
již lidu ples již ztlumit chtěli málem!
I děl jim Pán: To kamení zde valem
mi volat bude, když ne davy chtivé.
Tak vždycky lid se va... | JEŽÍŠŮV VJEZD DO JERUSALEMA. | Jan Spáčil Žeranovský | 0 | sonet |
cvf-042325 | Oceane, kdož ti roven v hloubi?
Ve výši kdož tobě blankyte?
V jasnu tobě, slunko světité?
V kom hloub s výší, s délí šíř se snoubí?
Kdož ten výkvět svrchované chlouby,
Jenž měl v duši nebe celité,
A v ráj změnil pouště písčité,
V němž cnot loubí kvetlo prosto zhouby?
Stoulím, ždám; kam mysl hne se žedná,
Odevšad zní od... | 181. Oceane, kdož ti roven v hloubi? | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-045731 | Když vinař révy kmen ořezá v jaře,
tu trysknou z něho perly přebohaté
a chvějí se jak vzácné slzy zlaté,
kmen bolem pláče v chladné jitra páře.
Však brzy přijde slunce teplá záře,
v smaragdech listů ránu nepoznáte,
a mine léto a juž hrozny máte,
bol ve smích změněn z číše stoupá v tváře.
Tak, básníku, čím v jaře tvého ... | Víno písní. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-015576 | O má vlasti! studno nejčistější
rozkoše a prvních radovánek.
Květe krásy, slunce nejjasnější
slávy, moudrosti, a vtipu schránek!
Hrade nejmocnější, tobě světím
ducha svého, pro tě v muky letím! | 742 | Josef Vlastimil Kamarýt | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-059288 | Jel rytíř v brnění kdys krajem pochmurným
a cestu v neznámo s mou vlastní skřížil cestou.
„Hoj, pane rytíři, rci, co je cílem tvým?
Zda jedeš za vlast v boj, či za nevěstou?“
A rytíř odvětil: „Jdu tobě v ústrety,
můj bludný poutníče a tazateli smělý;
mé dokud brnění neprotkneš kopím ty,
svou lásku nenajdeš svůj život c... | SONET ROMANTICKÝ. | Bohuslav Knoesl | 0 | sonet |
cvf-019688 | V středku nebe stojí zpodepřená
Matka Sláva zlaté o trůny,
Bleskem čtverokmenné koruny,
Hvězdotkaným rouchem ozdobená;
U noh jejích leží rozprostřená
Síla krajin jako čalouny,
Pravá berlou, levá peruny,
Důstojenstvím tvář jí ozbrojená:
Vysoko pak postavou a čelem
Tak se vznáší tato bohyně,
Po nebi že obnáší zrak celém;... | 393. V středku nebe stojí zpodepřená | Jan Kollár | 0 | sonet |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.