id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-048393 | To není dávno, dobrá moje známá,
člen lepší naší zlaté společnosti,
mi vykládala s celou výmluvností
– tak ještě smýšlí mnohý jak ta dáma –
že život celkem není tak zlé drama,
když básníky a umělce nám hostí,
již tvoří krásu – třeba hryzli kosti,
a svět že celkem krásné panorama.
A dobře tak, že umělci ti milí
o kůrku ... | III. Filosofie naší lepší společnosti. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-048845 | Již vím, že jediné jest božství – vůle,
chtít nebo nechtít, je ta osa světa,
kol které všecko hyne nebo zkvétá,
v prach rozpadá se, neb tkví věčně v žule.
Žel, člověk chabá každého jest půle:
Chtít, a již nad anděla k nebi vzlétá,
a nechtít, vidí, jak jest po všem veta,
to poznal Vicklif, Kolumb, Hus i Skule.
Chtít – n... | Chtivost. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-045547 | Když v pustých ulicích juž zvony znějí
a v kalužích jak prasklých zrcadlech
lamp svity matně se a plaše chvějí;
kdy vlhko tmou na opryskalých zdech
jak stříbro plá a v kapkách dolů splývá,
a ospalými stromy táhne vzdech;
kdy mlhou mnohé malé okno kývá
pod střechou v mansardě, kde teplo již
a samovar o závod s krbem zpí... | Smutný večer. (III.) | Jaroslav Vrchlický | 11 | tercína |
cvf-041671 | Leo Thune! Slavné jméno tvoje
Nevyjde nám nikdá z paměti,
Každý věk ti znova zasvětí
Ku památce vděčná ňádra svoje.
Mívali jsme druhdy krušné boje,
Ty's se neliknoval obětí;
Zřeli jsme se braň tvou třpytěti,
Kdy's vlast hájil vítězství jí stroje.
Jakou mzdu tvá vzala za to láska?
Ach ten lid se na nevděčnost vydal,
Nec... | Leo Thune! Slavné jméno tvoje | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-051408 | Ó vlasti milená, ó vlasti předrahá,
ty krutě zápasíš již celé tisícletí!
Kdy usměje se slunce na Tvé dobré děti,
kdy pomine všech sporů doba neblahá?
Tvé utrpení již vše síly přesahá,
čas saň jak divá přes Tvé modré hory letí...
Ó Pane, národy jenž vše máš na paměti
a jehož vůle všechny zloby přemahá:
Ty hledíš zajisté... | XLIX. Modlitba národního učitele. | Jan Vřesnický | 0 | sonet |
cvf-005164 | To není onen dům, kde slavné svoje Credo
modlílek před oltářem odříká.
Jestliže zmlkneš jednou, napovědo,
malounkou bude víra veliká.
To není onen dům, kde všechno všem je jisto,
výš klenby nad hlavou a kámen pod nohou,
bůh jistý, jistý ráj a v ráji jisté místo.
V tom domě zápasí, dřív’ nežli přemohou.
Co chvíli raněný... | DŮM VÍRY | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-010275 | Vše Panu v obět dej, co z hmoty vzniká,
ať je to květu dech, ať ptáka zpěv,
ať plodnost palmy z pylu datlovníka. | 14. Vše Panu v obět dej, co z hmoty vzniká, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-064736 | Dozněla ta píseň. Ztichla lyra moje,
zachvěly se struny, jakby zplakaly...
Tón se chvíli třásl – a pak do pokoje
ticho velké vešlo... smutky vyvstaly.
Soumrak spustil dolů černá křídla svoje,
na jezero tiché, sešel se skály...
vzduchem zavířily netopýří roje,
ponuře se ze tmy sovy ozvaly.
Ztrhaly se struny – píseň náhl... | XXXV. Dozněla ta píseň. Ztichla lyra moje, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-063240 | Tiše šumí les:
chceš-li, synku, užít štěstí,
užij ještě dnes!
Zítra třebas už
nebude co užívati,
všecko zhynout můž’.
Kdo byl chytrý z nás,
přitisk děvče ke své hrudi,
líbal zas a zas.
Já byl utopist,
snil a vzdychal, nedoved’ jsem
v knize lásky číst.
Chybu svou kdo zná?
Mojí chybou, že má láska
byla počestná!
Svět už ... | Bláhová láska. (IV.) | Josef František Karas | 3 | madrigal |
cvf-037205 | Lahodná z přátelství k lásce je přecházka,
Cestičkou milencům v blouzení sladkou;
Jako je v ozdobné kvítnicy procházka,
Jako jsou kročeje rovinou hladkou.
Nebe a země se usmívají,
Rozkoše medové poskytají.
Květnový větříček jim vane, rozmile
V růžových zahradách pohrávajícý.
Pohodou svitá jim slunéčko spanilé,
Blaženou... | Přátelství a láska. | Josef Kramář | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-069318 | Má láska ve mně kořen zapustila,
do tvrdé země jako štíhlá bříza,
nic nevyrve ji z půdy, žádná síla
a lidská zloba závistivá, cizá.
Do tepen mých a do mé krve vlila
se její svěží, blahodárná míza –
mé ruce větve jsou, pleť kůra bílá,
a vlas můj světlý skvělá její říza.
A roste ve mně jako kořen stromu.
Mé srdce duše je... | 37 Má láska ve mně kořen zapustila, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-010479 | Kříž u cesty a na něm Spása světa!..
Že za trpící lidstvo umřel Bůh,
kdy asi splní se ta krásná věta? | 218. Kříž u cesty a na něm Spása světa!.. | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-054813 | Jest život studnicí, z níž vážit musí každý
svou vlastní prací mok ve hloubi ukrytý;
kdo potu šetřil by, stoup k mezím samovraždy.
Tu studeň stavěl Bůh, za páku k ní dal práci,
ta hýbe hřídelem, v němž hřeb je přibitý.
K dnu studně zřít-li chceš, zrak v hlubině se ztrácí.
Ta studeň společná a jediná a věčná,
z ní všech... | III. Jest život studnicí, z níž vážit musí každý | Matěj Anastázia Šimáček | 3 | madrigal |
cvf-047195 | A poznali jsme starou pravdu zas,
že vždycky člověk týž byl a jest jeden,
ať k požitku jej volá lásky hlas,
ať záštím, zlobou k zločinu je veden,
že láska bůh jest, sobectví že ďas,
že pouze v srdci každý má svůj eden,
že v sladkou báj se přísná pravda halí,
že velký osud je a člověk malý. | Při dokončení překladu Ariostova „Zuřivého Rolanda“. (IV.) | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-010642 | Snil v mládí o štěstí jsem květu zlatém;
však uprchne-li slunce mladých jar,
snů zlaté stopy stínu zmizí chvatem. | 381. Snil v mládí o štěstí jsem květu zlatém; | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-047562 | Taká byla. Z prospektů Sadelera
v starých sbírkách, z pochmurné dřevorytby
v dómu Víta mluvila věky k srdcím
generac nových.
Čas jde Saturn, požírá vlastní děti,
nová božství: Potřeba, Nutnost zvaná,
– lepší posud nenajdeš pro ně jméno –
k slovu se hlásí.
Mizí stará zákoutí, staré chrámy,
tiché, mrtvé ulice velkopanské... | Stará Praha. | Jaroslav Vrchlický | 9 | sapfická strofa |
cvf-059346 | Když mlčí lesy kol a luna jen se dívá
na spánek krajiny klesnuvší v šerý stín,
tón lásky zlomené tu osaměle zpívá
v tvém srdci uvízlém ve přízi pavučin.
Tu bolest lásky tvé se v touhu zvolna mění,
lkající tlumeně jak hudba vzdálená,
v oddanost vyznívá tvé touhy vlahé snění
a smutkem v úsměvu na tvojí tváři hrá.
Vzpomín... | HUDBA VEČERA. | Bohuslav Knoesl | 0 | sonet |
cvf-017020 | Sám mezi davy jdeš, řev reklam v oči stříká,
Aut hlukem ohlušen, jsi všeho drážděn změnou.
V tvé nitro násilně to všechno cizí vniká
Jak do ocele rez. A s duší poraněnou
Jak z hrobky vyšel bys, kde minulost tvá mizí,
A dosud v přítomnu jak vůbec bys teď nežil,
Chtěl bys teď milovat, však všechno je ti cizí,
Jen jedno j... | VÍTĚZNÁ PÍSEŇ ULIC | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-048573 | List po listu obracím v žití knize,
den každý list sám v sobě jednotvárný,
druh k druhu však ať lhostejný či parný,
jsou celý život v resignace říze.
Včerejšek zítřku často čelí cize,
a dnešek o cíl, o chléb boj byl marný,
co srdce chtělo, čím vřel mozek žárný,
snem bylo pouze v jarní bouřné míze.
Den ke dni o sobě tak... | Dnové. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-000485 | Klid tichý večera... Jak vše když dobolí...
k domovu vrací se s luk stáda za šera,
zavíří vlaštovky do ticha večera,
kratičký popěvek svůj čermák zadrolí.
Ó, kouzlo večera! Slyš, zvony hlaholí,
mír v srdce vrací se a jakby veškerá
tak tiše odešla tvá bolest od včera –
nehnutě stojí klas zrající na poli.
Jde svaté, úsmě... | VEČER. | Karel Babánek | 0 | sonet |
cvf-022165 | Třesk číší, z nichž se víno perlí zlaté,
kouř z cigaret a hlasů ryčná směs,
co zříš, vše pouty rozkoše je spjaté,
v to hudby rumunské zní divý ples.
Ten zvuk tak divně duši tobě mate,
hned slyšíš rajský zpěv, hned pekla děs,
mníš, na cigánské čárdě rozsochaté,
ďas ví jen kterak, octl jsi se kdes.
A mhouříš oči, vína to... | VE VINÁRNĚ GALLYHO. | František Kvapil | 0 | sonet |
cvf-009526 | „Na hradě Jestřabí je tajný sklep
pln pokladu a zboží,
kdo vnikne v noci valů pod násep
blíž hlásky, při nároží,
ten najde jistě všecko, milý brachu!
Nu, pojď, nemáš-li strachu!“
„Hm! strach! A proč? jsem věru otužen,
či poklady kdos hlídá?
jsouť noci jasné zrovna jako den
a nikdo nevyzvídá;
snad mohli bychom vykonati ... | Vyplněné přání. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-019826 | Před samými dveřmi pekla mají
V rukách ještě tu dva Satané
Jednu Maďarku, ač protkané
Hedvábím ji šaty odívají;
Hrozili, že do pekla ji dají,
Jestli nyní její krajané,
V maďaromanii přehnané,
Chorvatů řeč ve cti nenechají:
Bylatě to Lepa, chorvatského
Posledního krále vdovice,
Ladislava sestra uherského;
V panování měv... | 531. Před samými dveřmi pekla mají | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-048533 | Ó gerania, astry, hortensie!
Ne květy již, zřím oči ve vás kol,
a ze všech, ze všech zírá na mne bol
pro dívčí oči, které zem již kryje.
Jak vesny zaplá první poesie
a květem sněženky se zastkví stvol,
dech fialky když prodchne spící dol,
já oči všech zřím, co jich v hrobech hnije.
Zřím oči hnědé, modré, popelavé,
zřím... | Oči květů. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-013614 | Buď s Bohem, je-li možno s Bohem dát
ach tomu, jehož nelze postrádat,
bez něhož život hluchou pouští jest
a nebem bez slunce a luny, hvězd,
myšlenkou bez dna,sněním bez oblak,
a ne již v bouři loď, jen žalný vrak.
Tvá jasnost tajemná mou naplň hruď,
když musí tak být: Lásko, s Bohem buď! | BUĎ S BOHEM | Růžena Jesenská | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-019904 | Když pak oko moje záměr mělo
Z bludiště se toho vymásti,
Přijdu k jeskyni a propasti,
Z nichž, jak Stentor, dvoje echo znělo:
Kolikráte koli zahučelo,
Grunt se pekla musel zatřásti,
Tím víc tedy zmatek uklásti
Ve smysel těch slov mé ucho chtělo:
I co slyším? z jedné díry heslo
Ku Severu v hloupé honose
„Polska stoi ner... | 608. Když pak oko moje záměr mělo | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-017015 | Na chvíli, duše, prchni přítomnosti,
Hleď v minulost jak v propast bezednou.
Životů zhaslých pozůstatky hostí
Tvé nitro, jež se křísí najednou.
Hřích u cesty jak malomocný sedí.
Jde išon kolem, v tvářích přísný vzhled.
Step kočovníků v zraky tvoje hledí,
A v dáli trčí úzký minaret.
Jsi nahý hoch, jenž chlípnost tancem ... | BUCHARA | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-019631 | Stokrát činí, stokrát denně lomí
Lichý se mnou Milek příměří,
Nastojte! kdo lidem uvěří,
Bohovéli budou bez svědomí;
Vítěz divý prosbou opitomí,
Lovec krotne padlou nad zvěří,
Vládce blesků sám kde údeří,
Tam hned deštěm škodnou střelu chromí:
Mne už roky jarmo hněte manské,
Ohněm hořím, jako poledním
Nevrou sluncem po... | 336. Stokrát činí, stokrát denně lomí | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-042286 | Na svaté jen lásce stojí víra,
Bez ní ona v propasť zatápá,
An svět na ni pořád osápá
Jedovatým žehadlem se štíra.
Láska jen jest víry pravé míra,
Nikdo víry bez ní nechápá,
Mana spásy tam jen pokrápá,
Kde se s vírou snoubí láska čírá.
Láska – démant na koruně spásy,
Víra – osada jest jeho krásy,
Víra síň jest, láska k... | 142. Na svaté jen lásce stojí víra, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-022589 | Sladká doňo s vlasem jako noci stíny,
potulný jsem zpěvák, širým světem hnaný,
na váš balkon toužím skrytý pod kaštany,
jimiž nemůže tam poledne žár líný.
Což vás bude stále objímati jiný?
Polibky mi dejte na mé duše rány,
sladká doňo s vlasem jako noci stíny,
potulný jsem zpěvák, širým světem hnaný.
Ponesou nás ve kra... | Španělské rondeau. | Jaroslav Kvapil | 12 | rondel |
cvf-046103 | Hle, planý mák jak hoří divým nachem,
snad za tebe, mé dítě, napřed rdí se
za polibky, jež dáš mi v zmatku plachém. | Hle, planý mák jak hoří divým nachem, | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-027605 | Kypící, vířící, šumící číš
a pije se z ní tak snadně...
Mlád piješ sladkost jen kroužící výš,
neb hořkost – ta je vždy na dně.
Moku ti ubývá, klesá níž, níž,
čím víc si přihýbáš řádně –
v poháru kalno je, ba piješ již
tu hořkost sraženou na dně.
A hořkost roste ti, jak spěješ k dnu...
Vzpomínáš sladkosti dřívějších dnů... | SONET O STARÉ METAFOŘE | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-063397 | Jsou pohřbeny mé písně na dně moří,
květ korálů tam roste, perly hoří.
A kapradiny pučí stříbrošedé,
v zelených řasách kvetou růže bledé.
Krůpěje vody jako křišťál čistý
skvějí se v temnu víc, než ametysty.
Na dně se skryly nebes hvězdné světy
a vykvétají čaruplné květy.
Jak skvoucí opál luna v tůni plane,
vlny se čeří... | JSOU POHŘBENY... | Tereza Dubrovská | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-002077 | Nové myšlénky kvapí a bouří.
Kde jste, vy sloupové společnosti?
Jak vítáte jich? Hranice kouří
vstříc jim už vaší šílené zlosti!
Tak vítáte jich? Tupým posměchem
hraje na ně vaše vyžilá tvář...
Vždyť víte, kdo bdí nad zlata měchem,
proto ku smíchu jest vám proletář.
Leč smích ten as brzy se obrátí,
až dělník náhle shrb... | Pozdrav. | František Cajthaml-Liberté | 0 | sonet |
cvf-022567 | Když měsíc spí vám ve květech,
jsa vaší prudkou vůní spit,
víc nevěda, co zrak je, cit,
chtěl vydechnout bych slední dech.
A ten by v kalich květů leh,
on v paprsků síť by se chyt,
když měsíc spí vám ve květech,
jsa vaší prudkou vůní spit.
A v množství tónů, v tvarech všech,
a v každé vůni tiše skryt
děv usnuvších by h... | Akáty. | Jaroslav Kvapil | 12 | rondel |
cvf-061638 | „Dál nemohu,“ děl smutně život dravý
a zvolna na kámen si usedává...
Byl znaven – v dlaň mu klesla těžká hlava,
snad ztýrán – síly své ač neunaví.
Šel stále v stopách mých – jak tyran pravý,
na rovu mém teď bezradný se vzdává...
„Dál nemohu,“ děl smutně život dravý
a zvolna na kámen si usedává...
Tak štval! On běh svůj... | Život. | Boleslav L. Černý | 12 | rondel |
cvf-051233 | Jak všecky živly by se na nás spikly,
my v středu vzteku všech tak malí, chabí,
za svůdců hlasy jdeme, již nás vábí,
by jedem zmaru proti nám pak stříkli.
Že muž, jenž pěstí máchnout jen byl zvyklý,
pot strachu na čele má, chvění baby,
že hotov odprosit je vlastní dráby,
již s odrodilců drzostí naň křikli.
Kdy bude dos... | III Obrod | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-010595 | Ctít pěvců vyvolených neustávám,
leč nejradš srdce oběť zápalnou
na lidu svého písně oltář dávám. | 334. Ctít pěvců vyvolených neustávám, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-032698 | Jak jemný závoj na princezny tváři
se vznáší nad hladinu pára zlatá,
je jako vůně kaditelnou jatá,
když dá se svoboda jí při oltáři.
Je milenka to slunka. Za ním chvátá
a výše stoupá hřát se v jeho záři
a nedbá nic, že roucho řásné maří
jí milencova ústa rozehřátá.
Výš k slunku milka panenská tam spěje,
zpět marně zve ... | Zraněná láska. | František Sekanina | 0 | sonet |
cvf-003679 | Obuli jsme vojáčky
sami máme dřeváčky –
klip klap.
Klapou hoši, dětičky,
klapou ženy, babičky:
Klip klap.
Nejvíc klapou siroty,
co nemají na boty –
klip klap.
Po městě i dědině
klape to jak ve mlýně,
klip klap.
Už je mlýnem celý svět,
ale mouky nevidět –
klip klap.
Kéž do příští neděle
mlýn ten válku odmele!
Klip klap. | KLIP KLAP | Karel Dostál-Lutinov | 3 | madrigal |
cvf-019708 | Usadiv nás tedy na koberci
Zeleném tu kolem do kola
Apoll, hru a závod provolá,
I hned vyšli šermíři a herci;
Byliť kvítím, vavřínem a pérci
Ozdobeni jako Dodola,
Kdo pak, myslím sobě, odolá,
Přízvučníci čili Časoměrci?
O vítěztví dlouho bojováno,
Naposledy celou básnickou
Společností rozsudek mně dáno;
Těžký úřad! co ... | 413. Usadiv nás tedy na koberci | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-041665 | Což vy chcete mistra Jana Husi
Vlasti naší opět navrátiť?
Chcete hněvem všecko podvrátiť,
Co se liché duši vaší hnusí?
Ach vlast chudá brzo toho zkusí,
Co jest skladem víry zaklátiť;
Beznadějná zhouba zachvátiť
Za vaším ji počínáním musí.
Proč voláte, co spí dávno v hrobě,
K příšernému znova životu?
Náš-li čas dost nem... | Což vy chcete mistra Jana Husi | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-061724 | Hvězd třpyt juž zanik’ ztlumen těžkým mrakem,
i pohas’ bledý měsíc – noci oko,
jak hasne to, jež v jiné zří juž žití.
Vzduch těžký byl, nes’ v sobě zkázy dech.
Bouř nezvratně se blížila jak osud,
v němž není světla, úsměvu, ni lásky.
Přec měsíc byl, jejž zovou dobou lásky,
v němž každý život, byť byl dříve mrakem,
zas ... | SESTINA ZA BOUŘNÉ NOCI. | Vladimír Frída | 13 | sestina |
cvf-047230 | Zas jednou do mých snů se díváš
svým břitkým hrotem
a nejvíce se rozechvíváš
mým nad životem,
když nejvíc chce se vzpnout a rašit,
sny mého blaha začneš plašit.
Ať schýlen nad moudrostí věků,
nad pěvců dumy,
neb v propast sladkých ženských vděků,
tvůj hrot vždy umí
mně blaho otrávit, mne děsem mrazit
a zdeptaného s výš... | MEČ DAMOKLŮV. (II.) | Jaroslav Vrchlický | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-020211 | Když pak obřady se dokonaly,
Bořivoje líbal blahozvěst;
Jeho zraky věštčím ohněm plály,
Jazyk jeho tajnou zjevil věsť
Z oné temné, pozdních věků, dáli,
Kde se, příštích dějů, skrývá trest,
Všedním duchům nevyzpytatelná,
Zrakům proročím jen viditelná:
„Vlčím krokem lesť se Arnulfova
Do těch končin vkrádá blažených;
Za n... | DÍKŮČINĚNÍ VDĚČNÝCH ČECHŮ JEHO MAJESTÁTNOSTI, NEJJASNĚJŠÍMU PÁNU, PANU FERDINANDOVI I., Z BOŽÍ MILOSTI CÍSAŘI RAKOUSKÉMU, KRÁLI UHERSKÉMU A ČESKÉMU TÉHOŽ JMÉNA Vtému atd. atd. ZA DAROVÁNÍ PRAŽANŮM OD J. MAJEST. V PRAŽSKÉM CHRÁMU PÁNĚ TÝNSKÉM POSTAVENÉ SOCHY SV. BRATŘÍ CYRILLA A METHODIA, APOŠTOLŮV SLOVANSKÝCH. (II. PRO... | Jan Pravoslav Koubek | 5 | stance |
cvf-050789 | Vzlét’ orel k nebi, v zobáku želvu nes’
a kroužil v modru nad kmetem, který snil,
leb jeho lysou považoval
za srázné skalisko, třpytné v slunci;
a chtěje rozbit kořist svou, pustil ji,
ta létla kolmo na hlavu starce, v ráz
ten mrtev klesnul – božský Aischyl
dokonal, jako by schvácen bleskem. –
Zvuk chóru vážný vlnil se... | Smrť tragiků. | Jaroslav Vrchlický | 16 | alkajská strofa |
cvf-032799 | Dnů, týdnů, roků práci dlouhou,
probdělých nocí trpké ovoce,
v nichž zoufáním jsme, nadějí a touhou
zmítáni často byli divoce:
vše to jen jedno, jedno okamžení,
buď na vždy zmaří aneb odemění.
Zda právem tak? – což platno jest se tázat,
kde neznámá nám, děsná vládne moc,
kde ruce jest nám mlčky dát si vázat
a nesmět an... | Okamžik. | Miroslav Krajník | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-015757 | Statný Přemysl na bílém oři,
Ve knížecím dlouhém oděvu,
Přijíždí u lidstva prozpěvu
Na Vyšehrad – Libuši se koří.
Hyménova pochodeň tu hoří
U vzájemném lásky výlevu;
Při vznešeném tomto výjevu
Jásá lid prostranném ve nádvoří.
Každé oko s podivením hledí
Na Stadického tu zemana,
An na stolci podlé kněžny sedí.
Ta ho za ... | LVII. Statný Přemysl na bílém oři, | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-015858 | Kněžic Spitihněv se ze zástavy
Do milé zas vlasti navrací;
S hořkou pamětí zrak obrací
Do ciziny ještě od Šumavy.
S radostí pak pozdvihna své hlavy
S panoši ku Praze pochvací,
Jenž mu cestu zprávou ukrácí:
Jaké Češi dobyli si slávy.
Vida České tváře zas a slyše
Materské své řeči hlaholy
Cítí slast a volněji zas dýše.
K... | LXXXIX. Kněžic Spitihněv se ze zástavy | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-024350 | Je teplých dnů to sladký, snivý žár,
jenž dnes se písní vlil ve sloky mé!
Já miluji teď kraje zářivé,
já cítím kouzlo dávných, zašlých jar.
Mně zdá se celý svět jedinou zahradou,
kde kvetou růže barev ohnivých,
jež vydechují nyní z veršů mých
svou vůni silnou, žhavou, zázračnou.
Teď paprsky a písně mám já rád,
sny přír... | JE TEPLÝCH DNŮ... | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-015712 | Stoje na Řípu za rána jasna
Vůdce Čechů patří kolem kola,
Jako u vytržení pak zvolá:
„Aj toť země ourodná a krásná!“
A lid slyše slova tato hlasná,
„Zde chcem zůstat!“ ozývá se zdola –
„Síle naší Němec neodolá;
Vítej nám o země blahošťastná!
Mocný chraň nás v této naší zemi
Svantovíte! nedej zahynouti
Nám ni budoucímu ... | XII. Stoje na Řípu za rána jasna | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-019340 | Nechať jiná šperky zlaté nosí,
Tkanic šust a vonné kadidla,
Na svou tváři vodky, ličidla,
Na svou hlavu klade pávy, pštrosy;
Ta nech Paříž, aneb London prosí
By slal krojů nových pravidla,
Při níž Milku v ruce kružidla,
An ji tvořil, pohýbaly losy:
Ať to, kde je chyba, vynahradí
Kupec perlou, čepcem švadlena,
Kde zbyt,... | 45. Nechať jiná šperky zlaté nosí, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-066656 | S blankytných lad stříbrné příze již chomáček pad'
na domek v zahrádce, rozkvetlé v májový šat.
Vstávejte, miláčci, táta Vám s Bohem chce dát!
Choť drahou, skromné své úrody spolužnečku,
dcerku, své srnčátko, ztepilou frajerečku,
objal jsem, – se synkem vzdáleným loučím se v obrázečku.
Nad chlumy modravé Děd kštice zla... | LOUČENÍ. | Jan Karník | 3 | madrigal |
cvf-059292 | Bez příhod vzrušení mé šedé plyne žití
jak řeka váhavá kdes krajem severním,
kde mlha zastírá zář barev smutkem svým,
však přec též chvíle jsou, jež moji duši vznítí:
to krásné myšlenky mě rytmus občas chytí
a nese srdce mé výš mocným křídlem svým,
když jara vzrušení vstříc kouzlem líbezným
mi z poupat rozpuklých i poh... | ÚSMĚVNÉ OKAMŽIKY. | Bohuslav Knoesl | 0 | sonet |
cvf-061710 | Já ve snu zřel – to stíny byly jen –
jak velký dav jich ku pramenu spěje;
a jejich cesta vedla v noc i den,
bez úsměvu a skoro bez naděje.
Já z šera slyšel vzdech i pláč i sten,
jenž na rtech zoufalých se jenom chvěje.
Mrak černý jejich cíl jim v dáli skrýval –
jak věky jdou, se shora Osud díval.
Tu svítalo, já rozezná... | VISIO. | Vladimír Frída | 5 | stance |
cvf-043638 | Krutý s osudem boj – to žití moje!
Slavný národ volím nésti výš;
Svrhnout vlastnokutých vazeb tíž,
Onť měl píti blahovolné zdroje.
Ode moře k moři mocně stoje,
Já chtěl pouště měnit v ráje říš;
Nebe nakloniti k zemi blíž:
Pružina však pukla mého stroje.
Pukla zrádou syna vlastní matky,
Na poli má vyproudila krev,
A noc... | 76. Krutý s osudem boj – to žití moje! | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-016299 | Ach ano, jinak se to stůně asi,
když mladá žínka se kol otáčí
a něžně tebe líbá, hladí vlasy...
Tu bylo jemu skorem ku pláči,
v něm lítost vře, vztek se žlučí se kvasí –
té domovnici až se uráčí,
pak přijde teprv! Kde jen vězí? Kdo ví?
V sousedstvu nejspíš o něm klepy loví! | ZA STAROU LÁSKOU (26) | Bohdan Kaminský | 5 | stance |
cvf-018658 | Mně zdálo se: Kams do dáli
jsem hleděl, kde se obzor klene,
a těžké květy porosené
na hlavu moji padaly.
To bylo kdesi u pramene,
jenž staré šuměl ze skály,
a ty jsi, vlasy rozpuštěné,
prst na rtech, stála povzdálí – – –
A na tvých ústech úsměv tkvěl,
když jsem ti sen svůj vyprávěl,
sta šotků z očí zřelo.
Ó, viď, já uh... | SCHERZO. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-008051 | Čím to, Havle? každému, co jen mohu,
činím dobře; lidé mi za to špatné
služby činí; pomluvy den co den tu
doslýchám dosti.
Ty pak málo dobrého lidem činíš,
jestli pláčí – rukama tleskáš, jestli
na čas těžký stěžují – hodíš hlavou,
co je ti po nich!
Jde-li k tobě na radu někdo – nemáš
jemu rady; jestli ho svírá těžká
bě... | Živobytí podlé světa. | František Vladislav Hek | 9 | sapfická strofa |
cvf-048820 | Ve starém parku táhlé tóny rohů
se chvěly v olších a zatřásly jívou,
Diany roztruchlily sochu snivou,
jež vzpjatý luk v šer kryla zkvetlých hlohů.
Kol Pana celý zástup Kozonohů
se rozesmál a smích ten letěl nivou,
šleh ořů Poseidona hustou hřívou,
již bassin hlídali ve každém rohu.
A na rybníce chvěly se a třásly
a umí... | Večer v rokoku. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-007964 | Hájem Prstynek jda hulákal veselé písně;
sedlák pod stromem hned v hořký se uvrhl pláč.
Diví se Prstynek; – však jemu sedlák pověděl sprostě:
Osel nebožtík můj zpíval mi tak – jako Vy. | Zpěv Prstynkův. | František Vladislav Hek | 8 | elegické distichon |
cvf-042259 | Ajhle jak se vrah ten na tě vzteká,
Honí tebe jak zvěř ohaři,
Šlapá na tě co zlí Tataři,
Zaplavil tě jako burná řeka.
Neuznává tebe za člověka,
Leda když tě zcela zmaďaří,
Počíná si hůř, než barbaři,
A tě hněte, až tvé ňádro heká.
Schyluje tě jarmo léta drahná,
Ráje tvé se mění v poušť a bahna,
Schne tvůj život darmo v... | 115. Ajhle jak se vrah ten na tě vzteká, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-047701 | Mám tichou lásku skrytou v srdce hloubi,
jak chrpa v zlatém obilí se skrývá,
jak v chrpě dřímá rosná svěží krůpěj,
jak ve krůpěji hoří paprsk slunce,
tak na dně srdce mého tichá láska
se skrývá, dřímá, zpívá, tajná světu.
Dost písní větrem rozházel jsem světu,
vše dal mu, co vře v srdce tajné hloubi,
by v chladných srd... | III. (Sestina.) | Jaroslav Vrchlický | 13 | sestina |
cvf-040863 | Při okně přivřeném (již skorem v září sklonu)
za šera teplého jsme zřeli ve kraj tmavý,
šum listí doléhal k nám v poloslyšném tónu,
ze zahrad voněl sem drn schnoucí svadlé trávy.
Zde bylo tušiti kraj v mlze, tichých zvonů
se vzduchem rozprysknul rej zemdlený a lkavý,
a proti měsíci, než v brzkém zajdou skonu,
se jepic ... | SONET V ZÁŘÍ | Antonín Sova | 0 | sonet |
cvf-041773 | Prokvétala krásou svatá Thekla,
Jaká tuto cizincuje řídko;
Leč jak bouře na jarní se kvítko,
Tak zášť pekla proti ní se vztekla.
Však se vztěků šelem neulekla,
Kruté tygry vedla za vodítko,
Lev se vinul k jí jak k matce dítko,
Žáha ohně před ní hněvy svlekla.
První choť to Christu láskou vzplála,
První růže nebes vůni ... | Prokvétala krásou svatá Thekla, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-010469 | Vojsk šíré lesy silou zemí zvete?
Toť jenom hráz, již věky stavěl strach,
leč Samum nadšení ji rázem smete! | 208. Vojsk šíré lesy silou zemí zvete? | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-045201 | Váš konkurent zde Eiffel nazývá se,
a skoro řek’ bych, není bez všech vloh,
ač o umění, poesii, kráse
by trochu lepší pojmy míti moh’.
Věž jeho v mračné nebe vypíná se,
jak jehlic z vašich vlasů bájný stoh –
Oh, za visuté vaše zahrady
věž tato věru nedá náhrady! | Ahasver na věži Eiffelově. (IV.) | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-064749 | Půlnoc – na kostelní věži orloj bije,
kladivo se v duši mojí ozývá...
opakuje dvakrát – luna stříbro lije,
a noc usmívá se vlahá, zářivá.
Půlnoc – zvučí zvon a sladká melodie
vyvstává v mé duši – stesk se zarývá...
vůně táhnou k nebi – kvetou kamelie,
z nich se touha smutná na mne rozlívá.
Orloj ztichl – rozkýval se vá... | XLVIII. Půlnoc – na kostelní věži orloj bije, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-031514 | Zlý kohoute! Dnes v noci s mysli smělou
můj přišel miláček. Tak slavík sletá
v korunu třešně, která sněžně vzkvétá,
by zaklokotal lásky píseň vřelou.
A jak mne v loktech držel rozechvělou,
a laskala mne každá jeho věta,
a hříčky daly zapomenout světa –
oh, ještě ani nezlíbal mne celou,
jen okamžik se u mne býti zdál,
a... | ZLÝ KOHOUT | Stanislav Kostka Neumann | 0 | sonet |
cvf-067836 | Tak prostá lidu vypravuje báje:
Dal hrstku semen Pán Bůh Adamovi,
děl: „Chléb si dobývej!“ – a s těmi slovy
tvář odvrátil a psance vyhnal z ráje.
Vsil Adam zrno v černou půdu kraje.
Jak den ho vzbudil klidné od pohovy,
vždy k půdě oseté se vracel znovy,
plel hloží, čekal, nač mu zrno zraje.
Čas došel žní. Šel člověk žl... | II. Tak prostá lidu vypravuje báje: | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-010320 | Že nic ta láska. Mlčte, duchem choří!
Já dím, že světům vzejdou ráje zas,
až v každém srdci sluncem pozahoří. | 59. Že nic ta láska. Mlčte, duchem choří! | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-068895 | Stůj, bídné pero, ukloň zdvořile se,
když o jasnosti inkoustem chceš psáti,
neb do těch výší, v jaké on se vznese,
ty nemůžeš se ani podívati.
O mrzkém kovu nepiš, který nese
jen súročení, a nemusíš dbáti
ni vavřínů, jichž déšť se v roce snese,
kdy není chuti smlouvy přetrhati.
Jen obdiv znej, pěj o brillantech tonů,
o... | Karel Burian. | Josef Lukavský | 0 | sonet |
cvf-037165 | Proč milá má, tvé rukou přitlačení
Vždy působí mé krve rozpálení?
To činí sylná láska!
Ej! proč tvá liliová, hladká líce
Teď pivoňkou se barví víc a více?
To činí prudká láska!
Proč srdce tvé, když všetečně se sázý
Má ruka naň, tak sylně sebou házý?
To činí vroucý láska!
Y proč tvé očko, naněmž slza sedí
Co rosa, jiskř... | Oučinkové Lásky. | Josef František Rautenkranc | 3 | madrigal |
cvf-010670 | Ať modlíš se a ňadra biješ pěstí,
Bůh v špinavou tvou kobu nevkročí;
spíš čistou duši musíš k němu vznésti. | 409. Ať modlíš se a ňadra biješ pěstí, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-017924 | Na našich dveří zapomnělo prahu
žebravé dítě sotva roků šesti
koníčka z dřeva – konec jeho blahu!
Mně pomnít toho nelze bez bolesti.
A naše dítě nechalo svou dráhu,
jež sama jede, a již záříc v štěstí,
tu hračku levnou, jak když tuší váhu
a cenu její – pevně svírá v pěsti. | HRAČKA. | Antonín Klášterský | 6 | siciliána |
cvf-005002 | Mrak, který z dálky zákeřně se plazil,
zakrýval skvělost ranních snů.
Toť zřejmo: rytíř draka neporazil,
neosvobodil princeznu.
Po jeho boku meč, hle, zkrvavělý – –
Krev rezaví jej dračí šarvátky.
Půl království král jemu neudělí.
Nebude žíti život z pohádky.
A rytíř, který neporazil draka,
nedbá, že noc jde, že se val... | POHÁDKA Z ROKU 1912 | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-056927 | Jak na písmo, jež v písek psáno sypký,
tak brzo zapomeneš na polibky.
Jak vítr běží řídkým rákosím,
jak na obzoru z lodi stoupá dým,
tak lehce láska odvane a zmizí.
Je rychlý život. A je věčně cizí.
Jen zkus ho sevřít pevně do dlaní,
když přes tebe jak příboj uhání;
té bílé hřívy chop se, a jak škebli
tě smete na břeh ... | PÍSEK | Otokar Fischer | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-048123 | Kol mlýna šel jsem, stál tu v střemše zkvětlé,
jak hnízdo visí ve haluzí změti,
proud s jezu plál jak duha, která letí,
v něm hrály luny drobné pršky světlé.
Jak světlošky do dívčích vlasů sletlé
ten svit pronikal ztemnělý krov snětí,
ty, jak by chtěly vodu zadržeti,
se skláněly k ní v šeru pol, pol v světle.
A vzduche... | U mlýna. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-064512 | Stál přede mnou Jsi jak můj vlastní stín,
to druhé moje já – to chápu ztěžka,
že skutečností je, co duše do hlubin
mně prozařuje mrtvou šedí dneška.
Já chtěla jsem Ti tehdy: bratře, říc’ –
v mém srdci na dně je to jméno vryto,
a přec Ti přes rty nesplynulo vstříc,
jak šperk je vzácný v schránce srdce skryto.
Jak relikv... | VIII. Stál přede mnou Jsi jak můj vlastní stín, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-045717 | Buď zdráv, ó pane, který hlídáš sady;
hle, ctnostný sonet nese ti má kniha
a mravokárný tak, že hned se sbíhá
tlum vrabců rozptýlený do porady.
Tě obletne a s křikem hlučné vády
ti sedne na nos, jenž se v listí míhá,
a právem, neb tvůj mrzký pohled stíhá
ne jejich krádeže, však ženské vnady.
Ty mžouráš po žen ňadrech, ... | Priapus. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-019045 | V zátoce jedné zpola jako zvíře
živ bědný člověk. Hluchý je a němý.
A sám tu žije mezi vinicemi
a spí, co chyš má v troskách, v jakés díře.
Sem málo kdy člun zbloudí, jinam míře,
a bez chat, lidí zátoka je celá,
tu jenom spousta kamení se bělá,
a před ní modrem mořská svítí šíře.
On opuštěn a sám zde v každém čase,
čím... | V. Samotář. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-017068 | Vše mdlé a těžké, jako spánkem stíženo.
Den po dni jako z vápna, v prázdných ulicích.
A noc! Ta dlouhá mlčení, co usínají přátelé
Při pitkách zdlouhavých! (Ta nuda všeho!)
Vyžilé raçy nejposlednější synové,
Pod sluncem pohasínajícím, na půdě vyssáté,
Tu živoříme, pod pozlacenými stropy svých komnat,
Čekajíce příval rus... | PŘÍCHOD BARBARŮ | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-010789 | Zpěv věčnosti nám zvučí z duše nitra –
nechť pouhým prachem jevíme se dnes,
já vím, že hvězdou zaplaneme zítra. – | 528. Zpěv věčnosti nám zvučí z duše nitra – | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-016279 | A tu si řekl: „Kamaráde milý,
což je to platno, nejsi více mlád,
a když se všichni kolem oženili,
jdi, učiň též! Měl’s mnohou dívku rád,
a mnohé tobě nakloněny byly,
měl’s vážné známosti už dvacetkrát
a Bůh ví proč, po každé bylo veta,
jdi, ožeň se teď na svá stará leta!“ | ZA STAROU LÁSKOU (6) | Bohdan Kaminský | 5 | stance |
cvf-055553 | Nevěřte sladké, usmívavé tváři,
z níž farizejská duše na vás číhá,
ta srdce vaše v každém tluku stíhá,
ba s každou kapkou vaší krve sváří.
Jak zvony hlučí všací pochlebáři,
kovové srdce hlas až k nebi zdvíhá,
i světla zář jim z temných očí míhá,
vždyť v slunci rádi vždy se stkvějí tmáři.
Do srdce hleďte zrakem hloubají... | IX. Nevěřte sladké, usmívavé tváři, | Václav Šolc | 0 | sonet |
cvf-019647 | Vichru jekem různá skryté moutí
V mraku černém živly obloha,
Zpěvců lesních čeleď ubohá
Teskno v listném schranu hledá proutí;
Oblak hněvný na zem hluché nutí
Kázni plémě, snest je nemoha,
Tu blesk, hromy, vluny, pro Boha!
Koráb strojte proti zahynutí:
Utoulím se, vzdoru s bázní spáře,
Pode lípu v poli stojící,
Než tu ... | 352. Vichru jekem různá skryté moutí | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-067857 | Mnich z Fiesole jak by s nebe svedl
sem v apsis andělů ty zjevy cudné.
Hlas budí z němých strun jich prsty bludné,
jim nad skráň jazyk ohnivý se zvedl.
V jich líci štěstí zářný svit jsem shledl,
chval božích pějí zpěvy rajsky svůdné.
Z blan žaltáře mi v sluch zní verše trudné,
bič hoře Bůh když na člověka spředl.
Čtu „... | Laudate Dominum... | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-022120 | Bezpráví doupě rozvrátil hněv lidu,
když marně volal k Bohu ve svém hoři –
a myslil, že již zkrušil všecku bídu,
když, zlomiv pouta, volnosti spěl k zoři.
Svět ztopil v krvi, doufaje, že v klidu
pak lidstvu nový na zemi ráj stvoří –
leč snů jen vlastních slavil panichidu,
svrh modly staré, novým však se koří.
Na sloupu... | PLACE DE LA BASTILLE. | František Kvapil | 0 | sonet |
cvf-051397 | Z vašich síní, naše školy milé,
nevychází nabroušený meč,
nevede se krvelačná seč,
nepracuje na ničícím díle.
Tomu hrstku klasů blahá chvíle
prodlení tu skytá, tomu, več
doufati má Čech, co zmůže řeč
otců starých, jejich lebky bílé.
Tomu hrstku kvítí pro potěchu,
tomu zralý, chutný, zdravý plod,
tomu lásku pod oteckou ... | XXXVIII. České školy. | Jan Vřesnický | 0 | sonet |
cvf-067711 | Svých otců líchou zděděnou pluh vleku pod jhem žití,
chlad cítě z hrud, jak zapadlé bych rovy přeorával.
Pot se slzou mě vlaží, chleby mozolův mě sytí,
žeň kosím žebráckou jen, neb s ní koukol kletby zrával!
V sluch písní skřivánčích mně s hůry krůpěje se roní,
však v brázdách krákorá tlum vran, co za mnou v hnoji hrab... | VOX HUMANA. | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-032634 | Tam na Galaadské hoře v bujné trávě
se stádo kůzlat pase – milý vzhled!
Já půjdu za nimi v jich stopy sled
a přihlédnu, jak skotačí si hravě.
Ne kůzlata, to milou svoji státi
jsem viděl podál, její kadeř zlatá,
jež stuhou rudou byla svrchu spjata,
si chtěla jenom s vánkem laškovati.
To ani kadeř milky nebyla,
leč její ... | Capilli tui sicut greges caprarum, quae ascenderunt de monte Galaad. | Jaromír Stanislav Pavlík | 0 | sonet |
cvf-054117 | Zrak v toužné dřímotě se dolů ve kraj dívá
na žlutá pole, kaštanů, lip aleje...
V par lehkém závoji vše v modro snivé splývá,
ve vonných lesích ani list se nechvěje.
Nic v skalách nehne se... les šumem hmyzu zpívá
a žhavé čelo tvé ti líbá Léta dech...
zdá se ti chvílemi, že kdos se s tebou dívá,
že u tebe kdos sedí v j... | PŘELUDY POLEDNE. | Emanuel Čenkov | 0 | sonet |
cvf-064660 | Květ oleandrů na svém psacím stole,
a výhled z okna na kvetoucí sad,
na luzné stráně, vrchy kopců holé,
a na něž soumrak mlžným křídlem pad’,
a v modré dálce polí malé role
a štíhlé thuje, svěží vinohrad,
háj vavřínový, a tam vlevo dole
zas divukrásný moře majestát –
svou celou duši v krásu tuto nořím,
jak pochodeň ta ... | XIX Květ oleandrů na svém psacím stole, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-069269 | Já na klavíru slyším Tebe hrát,
to adagio tklivé Beethovena,
„Buď s Bohem“, melodii teskně lkát,
a vzpomínat si předrahého jména.
Svit slunce oknem na Tvou hlavu pad',
Tvůj snivý profil obkreslila stěna,
a vůně bezů táhla ze zahrad,
z té verandy, jež byla otevřená.
A višně kvetly, ořech trpce dýchal,
stín soumrak snáše... | CONRAD ANSORGE. | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-023604 | Mé mládí prchlo v luzných snech,
a cestou, kudy jsem kdys kráčel,
spí měsíční svit v záhonech.
Mé mužství hýří silou tuh,
a cestou, kudy k výším kráčím,
se v slunné záři pestří luh.
Mé stáří přijde s mírem dní;
zda cestou, kudy k hrobu půjdu,
se zralé klasy zavlní? | Mé mládí prchlo v luzných snech, | Emanuel Lešehrad | 3 | madrigal |
cvf-016294 | Tu víc, ach, než ty všecky Bóžy, Julky,
jej těší posezení u piva,
partie solidní a klidné bulky...
Měl za sebou ta léta bláznivá,
víc nebýval už jako ze škatulky
a, ať to jak chce světu zakrývá,
lysinu zrádnou na temeni hlavy
v rozkvětu jejím víc už nezastaví. | ZA STAROU LÁSKOU (21) | Bohdan Kaminský | 5 | stance |
cvf-008306 | Ty jsi perla lesku posvátného,
skryta v myšlének mých tajném moři,
jíž se duch můj v svatém míru koří,
aby spatřil svitu milostného.
Ty jsi znala srdce zápasného,
jenž si lásku z rumu žití tvoří,
a pro niž se v četné písně noří,
upoutati mírem oka tvého.
Divokých jsi skonejšila přání,
jež mé nitro želem rozbouřily,
tak... | VII. Ty jsi perla lesku posvátného, | Adolf Heyduk | 0 | sonet |
cvf-041183 | K diváku přišla zamlklému,
důvěru jakous měla k němu,
bouřlivě zpívala, řeka...
O zábradlí byl opřen, se díval,
zoufalý vír kde dole zpíval.
Zpěněná síla kde štěká...
Hebkou jak ucítil rukavičku
na rámě vloženou, na očním víčku
jako by motýl se třás‘...
Nebyl ni mlád ni starý, měl vrásky,
hluboké oči tak plny lásky,
pr... | CIZINEC A OKOUZLENÍ | Antonín Sova | 3 | madrigal |
cvf-064460 | Já plakala bych pro vše tady kolem –
květ lilií tam v sadě uvadá,
v podzimním slunci leží zahrada –
já plakala bych nad tím květným stvolem!
Pel růží svítí ještě v keři holém
a babí léto smutkem opřádá
květ, luka, soumrak nad zoraným polem.
Zpěv ptáků ztichl, háj se chvěje bolem,
v kraj uléhá si těžká nálada
a slunce, ... | JÁ PLAKALA BYCH... | Tereza Dubrovská | 12 | rondel |
cvf-044361 | Nad bílým sněhem vzplálo ráno rudé,
a slunce vyšlo, usmálo se suše:
Proč trápíte se, starostlivé duše,
co všecko přijde, a jak dále bude,
proč odíváte ve proroctví chudé,
čím trudíte se v domýšlivé tuše?
Dál spěchá šipka vypuštěná z kuše,
co s vámi bylo, také po vás zbude,
a nezahyne světlo, jež vám plálo!
Jak může oko... | Nad bílým sněhem vzplálo ráno rudé, | H. Uden | 0 | sonet |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.