id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-019564 | Slavský národ rovným se mi zdává
Pokojnému býti potoku,
Který ve zdlouhavém pokroku,
Ale silně k cíli svému plává;
Jestli hory v běhu nalezává,
Teče rovinami po boku,
A tu ráje tvoří v homoku,
Městům tiché požehnání dává:
Naproti pak jiní národové
Jsou zas valným proudům podobní,
Třeskem, pleskem cesty troucím nové;
Ne... | 269. Slavský národ rovným se mi zdává | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-042785 | Tys mi, otče život daroval
Nejen, abych na zemi žil,
Ty, o nejmoudřejší, mis ho dal,
Abych jednou v nebi žív byl,
Zde mám sýmě věrné sýti,
Ovoce tam teprv žíti.
Tys mi rozum, tys mi vůli dal,
Světla k pravdy nalezení,
Učils mne, bych povinnost svou znal,
Dals moc k její naplnění,
Tebou cýtím, coť jest ctného,
Volím, co... | Život zdejší příprava k lepšímu. | Bohuslav Tablic | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-050727 | Opice a kozy! praví Shakespeare kdesi;
nad tím jsem se věru často zamyslil,
v tiché horování, v divé vášně plesy
Šklebný smích se často z nich v mé dumy lil,
něco příšerného, co nás mrazí, děsí.
Jako chodec, který zbloudil mezi lesy
a jen sýčka slyší z černých sosen kvil,
samou pavučinu do snů mojich věsí
opice a kozy.... | Opice a kozy. | Jaroslav Vrchlický | 10 | rondó |
cvf-048565 | Ten pochopí tě, komu poušť je žití,
tak jednotvárné všecko, kdy den ke dni
se šine bezvýznamný, prázdný, všední,
kde v písku škeblí pár mdlým leskem svítí.
Ó chudičké dnů našich všecko kvítí!
Ó cesty nocí, jež se stále nední,
kde vášně, beduini zdraní, bědní,
již couvají, když na svůj lup se řítí,
kde stanu plachtami n... | Pp úřečtení Lotiho knihy „Poušť“. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-043637 | Nad Slávií má se chvěla duše,
Proudem když se na ni valil vrah;
Teď již dobyl svatyně si práh,
V jejím lůně jeho střela, kuše.
Slibu svého hrdý Teuto zruše,
Zrak mi vyžeh – zbudil věčný strach;
A hle národ mocný – on již plach –
Také slepna, třesa se a hluše.
Ach mé srdce i v tom smutném rumu!
V tobě býval nové síly zd... | 75. Nad Slávií má se chvěla duše, | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-043611 | Mé když roky v outlém tekly letu,
Ve stromech a v hájích na zmatek,
V horách, slujích a v tom proudu řek,
Všady bylo duchů i v tom květu.
Rozumět jsem musel jíti světu,
Slyšet, co kdy pravil moudrý věk;
A hle! on to na rozum mi řek,
Že jsem duchů ztratil celou četu.
Lepší ale pak v to rozum daje,
Jak jdou všehomíra cho... | 49. Návrat duchů. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-067912 | Byl noční mrazík – břitké uleknutí
zem prochvělo, jež po žních sobě hoví,
když v lůně tuší zase život nový, –
a tvář jí stuhla v chladném ustrnutí.
Den v úsměv nehřejný ji znova nutí.
V něm zasršel proud Labe ocelový,
jas chví se nad ním v stráních po révoví,
kde těžké hrozny zrají v listů žluti.
Vzduch jako víno, průh... | VII. Byl noční mrazík – břitké uleknutí | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-023436 | Jsem někdy tesklivý a hlavu ve svých dlaních
se často oddávám neurčitému snění;
jsem někdy veselý a věnce na svých skráních
opěvám květiny a líbám světlo denní.
A duch můj naučil se na sny pozor dávat
ve chvílích ponurých, kdy blesky září v kraje,
a lodím zbloudilým na břehu ohni mávat,
když maják uhasl a kolem všude t... | Jsem básník bolesti – | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-027643 | Ty, který míníš, že jsi dobu svou
do sledních temných koutů pronik chvatně,
a co jsi viděl, kresbou pravdivou
chceš podat na nelichotícím plátně,
jenž doufáš, že tou malbou strašlivou
jí memento, jí výstrahu dáš platně –
ó mistře, s duší velkou, tesklivou,
jaks ideální – a jak znáš ji špatně!
Dnes před obrazy těmi pota... | E. ZOLOVI | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-067800 | ... z mlh mrazný úděs mořem k lodi svistí.
Proud vede k ní kry ledového polu,
skal plujících ji žene do čelistí;
trup těhotný vod polknou za mrtvolu.
Skon trudů, snah, map blány – bludné listí.
Hnět jeden tíží hruď všem plavcům spolu,
hrob na dně záhuba jim k hrůze jistí.
A stihnout pÓl jim bylo do úkolu!
Loď marně v ú... | XLIV. ... z mlh mrazný úděs mořem k lodi svistí. | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-050669 | Samé zlato celá mez;
ve rozkvetlé pampelišky
obalil bys celou ves,
kostel, faru, chudé chyžky!
Pampelišek celý les!
A v tom kvítí jaký ples!
Včely berou pod kožíšky,
na fůře bys neodvez’,
samé zlato!
Motýlů a brouků směs,
vosy se zlatými bříšky
pijí zlaté ony číšky,
v lese zvoní flétna kdes.
Ký div, sen v mou duši kles... | Pampelišky. | Jaroslav Vrchlický | 10 | rondó |
cvf-005174 | Ó prchni, můžeš-li, a krásný sen si odnes,
neb mýlí se, kdo věří, krev že chci.
A vetchý stařec nade hrobem rci:
Na noc tu jednu vzpomínám si podnes.
Ó prchni, můžeš-li, až únava mne zmůže.
Jak ten se odkraď, kdo své štěstí třímá.
Snad dveří nahmatáš rukama tápavýma.
A třeba tmavá noc, ať vidíš růže, růže.
Jsou otevřen... | DŮM BEZ ZRCADEL (V) | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-037256 | O mihi si centum linguae sint, oraque centum!
Vzdychá, když fatkář Strachota khostině jde. | Na Strachotu. | Antonín Jaroslav Puchmajer | 8 | elegické distichon |
cvf-023555 | V les vyšel jsem si roztoužen a sám,
v bor, s kterým věrné přátelství mne pojí,
jenž sytě voní smaragdovou chvojí
a doprovodem šumí k myšlenkám.
Jdu po mechovém plyši k houštinám,
mír jak lék nechám kanout v duši svoji,
les lékařem je, rány srdce hojí,
jež zasadilo žití i já sám.
A nadto ještě pro mne uchovává
hrst jah... | POHOSTINNOST | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-019682 | Nenemilý někdy Muzám zpěvným
Žil sem básníř mladost bývalou,
Nyní mlučí lyra s píštalou
Hřebem k stěně přivěšená pevným;
Stydí se už lásky hlasem zjevným,
Aneb krásy zníti pochvalou,
A vždy víc i strunu ostalou
Život perstem doterhává hněvným:
Komu svět a lehká přeje Hebe,
Nechať růžemi se ověnčí,
Lilie mne usoudilo ne... | 387. Nenemilý někdy Muzám zpěvným | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-022128 | K nám přišel Chittussi. Dnes chtěl být mezi svými,
stesk někdy podivně tak duši touhou schvátí.
Leč štědrý večer – ach, ta kouzelná báj zimy
čím Paříži je teď? Čí duši blahem zlatí?
Vše, – diner, – jako vždy. Se světly planoucími
nás stromek nevítal, líp snít, než vzpomínati...
Do noci vyšli jsme – jen hvězdy zraky mdl... | Štědrý večer. | František Kvapil | 0 | sonet |
cvf-054120 | Nad bílým městečkem u řeky pěnivé,
jak hnízdo supů divokých v skal tvrdém tesu,
svou týčí hlásnou věž a stěny šedivé
ten z třináctého věku hrad, stráž černých lesů.
Kraj hořkou vůní dýše tu a mlčí v děsu...
nad zuby cimbuří jen krouží hejno vran
jak Smrti zpěvná eskorta, až při trub plesu
pán mračný vyjede v kraj český... | ČESKÁ KRAJINA. | Emanuel Čenkov | 0 | sonet |
cvf-061717 | Hleď, měsíc bled se rodí z bílých par.
Tak tiše přišel kdys náš lásky sen.
Pojď, vnoř se v onen velký žití čar
a spij se jím, než nový svitne den.
Snad s jeho červánky se blíží zmar,
snad vše, co drahé, jemu padne v plen.
Jeť chvíle štěstí v žití velký dar,
spěj k mému srdci ve objetí jen! | SICILIANA. | Vladimír Frída | 6 | siciliána |
cvf-044369 | Ty’s dotkl se mne, v ruku mou i nohu
jsi vetkl rány, jak jsi ranil dříve
již srdce mé! Co plálo v šeři snivé,
co vlálo vůní kvetoucího hlohu,
co válo morem, lkalo v mrtvých stohu,
co hnalo sluhu Tvého v řeči divé,
by rychle vrátil z ciziny se lživé,
Ty’s byl, jen Ty – co více říci mohu?
Ty’s dotekl se mne, z ran krev s... | (SODOMOVO FRESCO „MDLOBA SV. KATEŘINY“ V SIENĚ.) | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-029823 | Zkad jdeš, ó lásko? Tys dárkyně žití,
jen tebou vejce se i buňka tvoří,
strom, mech i člověk ohněm tvojím hoří,
i slunce, která v nebes hloubi svítí.
A srdce, které v nitru tebe cítí,
jest bůh, jenž v tvůrčí dumy čelo noří,
jest vesmír, který mlh je pln a zoří,
jest chvíle, která věčnosti kus chytí.
Jak v myriady hvězd... | Lásce! | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-064366 | O vůně léta! S jakým spěchem
s ní chvátal, les kde vábil tmavý
je šeptem větví, vůní trávy
a zpěvem ptáků, kyprým mechem.
Vše plno štěstí jejich dechem,
jich šepot potok slyšel hravý
a kvítí i les šepotavý,
vše lásky rozchvělo se echem.
„Mé Světlo!“ – To si říci chtěli
a v opojení zapomněli,
jak všechno jejich šumí slo... | Vůně léta. | František Zelenka | 0 | sonet |
cvf-027644 | Dnes modré nebe rozlívá
vychladlý jakýs chabý svit,
a nač se zrak tvůj zadívá,
tam zdá se smutný úsměv tkvít.
Nějaká bolest tesklivá
ti začne náhle hrudí znít,
jak když ti v posled zakývá
kdos šátkem a chce v dálku jít...
A v duchu vidíš známou ves
u prostřed stromů zažloutlých:
na rudý hřeben kostelní
se vlaštovek roj... | SONET Z DVACÁTÉHO ZÁŘÍ | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-010340 | Když ondy stála’s hory na pokraji
a dolů šla, vzplál v mojí duši sen,
že zrakem tvým dvě slunce zapadají. | 79. Když ondy stála’s hory na pokraji | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-045570 | Mír! jeho píseň volá každým echem,
Mír smrt mu psala v čelo chladným dechem.
Mír nesl v srdci, každému jej dával,
mír v bouře ruch i všedních trudů nával.
Mír! – Co teď zbude bouřlivému světu?
Vzdech v ňadrech všech a kletba na všech retu.
Jen hvězdy ještě mírem s nebe svítí,
však vysoko ty pro naše jsou žití.
Zda jeho... | Longfellow. | Jaroslav Vrchlický | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-043232 | Vlčata rostou, chtějí jíst,
ať chlebíček jim krásně odměřují
velmožní chlebodárci.
V doupěti našem písně zní
a časem smích, když heraldická zvěř
korunních zemí vyje v dálce.
Nad Prahou v noci podzimní
baldachýn nebes žlutým světlem září
v sen vlčků pokojný.
Spí blaženě a v jitřní čas
se líně protáhnou a brousí drápy
a ... | VLČÍ RODINA | Karel Toman | 3 | madrigal |
cvf-031427 | Obelstěn sluncem, vzešlým opožděně
nad dohořívajícím požárem,
jejž podzim zažehl, jak zbité štěně
nějaké rány léčit krásným dnem
se vleku na výsluní mezi lesy
a k pařezu dím: Odpočineme si.
Sám věru nevím, oč tu vlastně běží,
proč duch i tělo zmalátněly tak,
proč bolest v nitru nevrle se ježí
a smutek plíží se jak pole... | NA PODZIMNÍM SLUNCI | Stanislav Kostka Neumann | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-049355 | Zhas’ právě –v jitra posupnou šeř teď,
na skalisku čněl sám jak přelud divý,
pěn kol něho se roztřískaly hřívy,
a v bok zas proudů šlehala ho změť...
A byla přísná, chmurná jeho zeď
a myslil jsem na jeho plápol snivý,
tak sladký plujícím, tak dobrotivý,
jenž k lodi zdál se volat: Leť, ó leť!
A jako on – tak v životě zn... | Maják. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-010514 | Má Liduška zář v černých očích chová...
Co za let patnáct bude as z těch hvězd?
juž teď jsou slunéčka to nehotová. | 253. Má Liduška zář v černých očích chová... | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-019727 | Nu snad ten, co jiného tu kárá –
Povím já – náš Tablic majetný
Národu, co boháč bezdětný,
Ujmu tu se nahraditi stará;
Tím víc pak tu naděje má hárá,
Že sem sama, list mu pamětný
Psavši, zpomínala šlechetný
Cíl ten, dokud starost jeho jará:
„By řeč nejen černidlem, než zlatem
Naši krášlil!“– V tom on tuliby!
Přichází se... | 432. Nu snad ten, co jiného tu kárá – | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-050904 | I děl jsem lásce: V sadě tvém, jenž ráji
se podobá, mi chybí něco, paní,
zřím květy, sladké dýchající vůně,
zřím stromy, sladké vrhající stíny,
zřím zdroje, sladkou šeptající písní,
však nezřím jedno – nevidím zde ženu.
I děla láska, nezapřela ženu
v té odpovědi svůdné jak had v ráji,
jež z rtů jí schvěla slavičí se pí... | SETKÁNÍ. | Jaroslav Vrchlický | 13 | sestina |
cvf-063848 | Skončeny boje, zbraně dořinčely...
Kdož padli v seči před podsvětí branou
se smířivše, se zářícími čely
všech tíží prosti ustoupili stranou.
Jde každý v rodnou zem svou milovanou,
se zlatem lodi v dál se rozejely,
jen ohně nocí na pobřeží planou
a pajan Argivských zní převeselý.
Již soumrak tiše, tiše na kraj splývá,
j... | EPILOG ILIADY. | Jaroslav Pasovský | 0 | sonet |
cvf-048127 | O závod lítal druhdy nad skal štítem,
jež brázdil v letu jako kentaur divý,
blesk hrával jemu v změti husté hřívy,
blesk vzplanul vznícen jemu pod kopytem.
Pak utrmácen v tomto letu hbitém
ve hvozdech bloudil a šum konejšivý
poslouchal borovic, zpěv bystřin snivý,
jenž zurčí v mechu nožkou laně zrytém.
Teď zmizel ze sv... | Metamorfosy Pegasa. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-059567 | Ta dávná zvěst mi stále v mysli vězí:
Kdys Ježíš podobu vzav na se dětí
se zjevil u řeky, jíž v divé změti
se hnaly vlny přes tůně a jezy.
Tu svatý Krištof, zjev nadlidských mezí,
vzal v náruč Ježíška, by dál moh’ spěti,
a proudem nes’ jej mocném ve objetí
na druhý břeh, kde klidně kvetly slezy.
A vzpomínaje na zvěst t... | PANÍ MARII L. | Jan Spáčil Žeranovský | 0 | sonet |
cvf-019523 | Osoba ta putující s námi
Byla sice krásy vznešené,
Ale roucho měla zhyzděné
Všebarvými vůkol záplatami;
Caparty a kusy se špinami,
Darmovisy, prýmy upstřené,
Byli ze všech krajin vlepené
S velkými té paní poškvernami:
Když se v studu od nás oddálila,
Šeptám: zjev mi, bůže křídlaté!
Kdoby divná matrona ta byla?
To jest,... | 228. Osoba ta putující s námi | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-064727 | Staň se, jak si přeješ! Půjdu, kam Ty chceš,
domova víc nemám, ani země rodné,
domov najdu tam, kde stan svůj zbuduješ,
před Tvým prahem stanou kroky nerozhodné.
Srdce mé mne vede, duše dí mi: „spěš,
svoje sémě zasij do té země plodné,
klasy zralé sbírej, ovoce to sčeš,
jež tu vzroste pro Tě do roka a do dne!“
Staň se,... | XXVI. Staň se, jak si přeješ! Půjdu, kam Ty chceš, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-018480 | Ve starém parku, v nových listů změti,
co vše kol slunce probouzelo z rovů,
jak van a sněť se jejího tkly kovu,
slyš, stará sfinga takto počla pěti:
„V klín přírody se dívám po staletí,
zřím zemi kvést a truchlit zas jak vdovu,
ó, kolikátý máj to kolem letí!
a ves ten ruch je hádanka mi znovu.
Nač novou cetkou starou h... | JARNÍ PÍSEŇ SFINGY. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-010555 | Má hlava, děti, na váš hrob se kloní...
Žel, nezřím vás, jen andělský váš zjev
mně z růží vašich srdcí v život voní. | 294. Má hlava, děti, na váš hrob se kloní... | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-014161 | Život můj jest jaro tkvoucí,
Volný, tichý, blažený;
Ani citem velmi vroucí,
Ani tupě studený;
Ne to bývá, které chřestí,
Ale mírné, pravé štěstí.
Mramory a pyšné kovy
Buďte panské libostky;
Prostočisté moje krovy
Osednuly milostky.
Zlatostropé pánům kryty
Dají rovně – krátké byty.
S Pomonou mi vůkol domu
Libá Flora obc... | Spokojenost. | Josef Jungmann | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-048601 | Ten dávno slibuji si – nevím dnes,
kde najdu jej, zda v žití nebo v hrobě,
jen cítím, jej jsem dlouho dlužen sobě,
tak na dva věky aspoň bych jej snes’.
Ach, lidé, knihy, jedna smutná směs!
Kde každý nerv jen křičí k tobě, k tobě,
však dech se tají, mdlé jsou nohy obě,
a na oči mi podivný šer kles’.
Den po dni mizí bez... | Oddech. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-064681 | To srdce vem, jež utýrané v bolu
jak rudý květ má ruka podává Ti,
a utrhni je z květnatého stvolu,
by ve svém smutku přestalo již lkáti.
To věrné srdce, které s Tvojím spolu,
dva květy žhavé, jež tam západ zlatí –
též vykvétaly štěstí na vrcholu,
dřív, než jsem zřela slunce zapadati.
Ten rudý květ jak trofej dávám Tobě... | XXXX To srdce vem, jež utýrané v bolu | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-002875 | Vážný Krkonoš jak u svítání –
slunka zář kdy na něm spočine,
v růžný háv své týmě zavine,
věnčen borem – ku slunci se sklání:
Tak i já v bratrském dnes Ti přání
dávám věnec, jejž Ti uvine
dobou – srdce milky nevinné,
v stálém Krasoslava milování!
A však vidím zdobnější též kvítí,
které, až se v věnec uvije,
na tvé skrá... | Do památníku mladému básníku Krasoslavu Skřivánkovi, příteli svému. | Václav Antonín Crha | 0 | sonet |
cvf-019932 | Klec tu stínil strom a jeho čnící
Haluze i šíří listové,
Kde hnizd pelno, v nich též ptákové
Do vlastního hnízda nečistící;
Šlechticové maďarizující
Slovenští, zlášť tvoji zemkové
Košut, Vachot; potom Čechové
Šuselka a Šejnoh klamající:
Z Paříže ten nevzájemník polský,
Tavjanský Rus, mystik v Lusanně,
Jozipovič hrabě T... | Mezi zn. 522. a 523. Klec tu stínil strom a jeho čnící | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-010372 | Že ve snu zřela jsi, jak v zář se slily
dvě růže pojednou, a jas byl kol?
To naše duše, věř, se políbily! | 111. Že ve snu zřela jsi, jak v zář se slily | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-069237 | A Ty jsi přišel – bylo k večeru,
stín soumrak svíval, moře šuměl příval,
v něm nebe skrylo hvězdnou nádheru,
a vlahý vánek listem palem hýbal.
A jasmín voněl, s věží klášterů
zvon „Ave“ zvonil, slavík v thuji zpíval,
a měsíc vyšel a lil důvěru
jak balsám, v srdce, jak se oknem díval.
Já nedýchala, tiše naslouchajíc –
z... | VIII. A Ty jsi přišel – bylo k večeru, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-019389 | Jiní snadno vyvýšiti znají
V básněch velkých malé předměty,
Krásnější jsou jejich klevety,
Nežli skutek, který v oku mají;
Na opak své chytré žerty hrají
Muzy s ducha mého výlety,
Bohyni mi slaly v ústřety,
Ano zvuky skoupý jazyk tají:
Ba i co se z něho někdy krade,
Nemá díla mého pochvaly,
Ona sama v usta mi to klade;... | 94. Jiní snadno vyvýšiti znají | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-019297 | Mnohý jazyk, Znělky milé, laje
Vám jak upýpavým hříšnicem,
Že ste jeho útlým žvanicem
Košík dali, k tanci s vámi maje;
Ale nač se, skřehlost údů znaje,
Starec k hebkým vtírá mladicem?
Aneb k sněžným blázen hranicem
Béře roucho pálčivého kraje?
Vy ste, kdo vás bez předsudku cení,
Básně, kterým smysel nemizí,
Při tom líb... | 2. Mnohý jazyk, Znělky milé, laje | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-041622 | O novém se pořád mluví věku,
Každé o něm ústo blekoce,
Okouší již napřed ovoce,
S nímž zavítá nyní ku člověku.
Však zda jsou to plody pravých vděků,
Pochodí-li světel od Otce,
Čili vrah je, zlého původce,
Ve tmách snoval v zapeklitém vztěku?
Neneznámy jsou všem ony stromy,
Nesou plody krásné na pohled,
Jenž však vnitř ... | O novém se pořád mluví věku, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-043753 | Co zřím? Ty slzíš! Co je Ti? Jsme spolu chvíli,
slov neřekli jsme sobě tajných, nejsme v skrytu.
Tvé ruky obávám se dotknouť, v rosném třpytu
Tvůj vida zrak, v němž lásky bůže na mne střílí.
Byl bych Ti padl k nohám s bouří svojich citů,
byl bych Tě líbal jako slunce vrchol štítů –
však zrakové jen krásu slzných očí pi... | IV. Co zřím? Ty slzíš! Co je Ti? Jsme spolu chvíli, | František Táborský | 0 | sonet |
cvf-019343 | Nikdy takým záře šarlatová
Východ nejasnila plamenem,
Jaký v tomto zraku spářeném
Blesk a oheň Lada vždycky chová:
Nikdy takým štětka jara nová
Růže nebarvila červenem,
Jako v obličeji vznešeném
Rdí se tuto květobrána rtová:
Aniž bylo pružnatější zlato
V luku Svatopluka tetivy,
Níž svět ztřásel, jako náruč tato:
A co b... | 48. Nikdy takým záře šarlatová | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-019540 | Jaro zniká, sněhy plaší slunce,
Zefyr loutky nese trávníkům,
Strom už stínem hoví poutníkům,
Slavík zpívá z květového trůnce;
Tam laň plesá, onam křepké junce,
Zde se niva směje rolníkům,
Motýl k sadu, kachně k rybníkům,
Zlatá spíchá včela ku medunce:
Vše se těší, kochá, líbá, skáče,
Všudy láska, žerty, lahoda:
Jen mne... | 245. Jaro zniká, sněhy plaší slunce, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-044252 | Měsíc je v úplňku, při plném stolu
labužník, jakých je málo jen ze sta,
širokým úsměvem pomluvy trestá,
které ho činily otrokem bolů.
Připrav a schystej se, půjdeme spolu
zášeřím rozvalin Starého města,
někde snad klopýtnem’, zlá je to cesta
bez ladu, v nesnadu, nahoru, dolů.
Náměstí hluboká jsou jako studny,
ulice řeb... | Měsíc je v úplňku, při plném stolu | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-048032 | Jenž jediný Ti roven z dětí prachu,
Michel-Angelo, na kraj Tvojí knihy
když myšlének se zbaviti chtěl tíhy,
Tě sledovati jal se v křídel vzmachu.
K dnu propasti spěl s Tebou beze strachu,
vše pérem zažil děsné okamihy,
kolébkou byly čela Jeho rýhy,
zkad zpěv Tvůj k novému měl vzletět nachu.
Však ztracen výtisk věčné ep... | Na ztracené kresby Michel-Angela k Božské komedii. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-044175 | Na korsu hned u samého kraje
hejno ptáků ve klecích se tísní –
pojďte, kupci vybíraví, přísní,
horké ráno k poledni juž zraje!
Hebké peří v pestrých barvách hraje,
sotva který chuť má ještě k písni,
velký papoušek jen druha plísní,
zelenavým křídlem třepetaje.
Oslíci tři ladně osedlaní,
hezcí, čistí, hladce učesaní
uša... | Na korsu hned u samého kraje | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-049991 | Tiché vody. Zelené kolem břehy,
v dálce tušíš obrovské světy horstva,
cosi šeptá rákosí, vlak hřmí kolem,
přeletěl, zmizel...
Co jen, srdce, poutá tě k vodní pláni?
Co tě táhne k modravým dálkám výše?
Hudba tiché jeseně proč tak jemně
na dnu tvém zpívá?
Mír a pokoj! – Poslední meta žití!
Ztichly tužby, zápasy byly – ne... | OŽEVY. | Jaroslav Vrchlický | 9 | sapfická strofa |
cvf-054118 | Bouř duše uklidnit’... A někdy stačí
jít v jitru slunečném tou lesa stezkou,
šum sosen vonný ssát i píseň ptačí
a snivě v krajinu se dívat českou.
Naslouchat pramenům, jenž v mechu pláčí,
žár stříbrný zřít v modré stepi nebe,
rej libel, motýlů, jenž se tu stáčí,
kams v dálku snít a zapomenout sebe.
Vše v modru zapomnít... | CHVÍLE ŠTĚSTÍ NA LESNÍ STEZCE. | Emanuel Čenkov | 0 | sonet |
cvf-055690 | Já v jaře žití dal jsem výhost světu,
chlad spálil záhy lupeny mé mladé,
já hleděl kolem, pusto bylo všade,
má peruť slába k nadšenému vzletu.
A nyní, plný úzkosti a vznětu,
ach, cítím, jak se láska v srdce krade.
Buď milosrdným, podjesenní chlade,
a nespal pozdního mi lásky květu!
Jsem strůmek mladý na neplodné skále,... | POZDNÍ LÁSKA. | Jindřich Štemberka | 0 | sonet |
cvf-064858 | Kdo soudit chceš, buď soudce spravedlivý:
s čím jsem se bil, co lámalo mi síly,
vichřice jaké do mé hlavy bily
i jaký pramen zvonil ve tmách živý.
Kdo nadzemský dar má, by tvořil divy?
Kdo zaklínací slovo zná, by v chvíli
pak poslouchal i golem potměšilý?
Kdo zpříma chodí, byť se zrodil křivý?
Jsem člověk jen, i s hore... | SOUDCE | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-019456 | O! těch zlatých staroslavských časů,
Jenž zem tuto někdy krásili,
O nichž čísti, ač je líčili
Nepřátelé, nelze bez úžasů;
Klíčů, zámků, šibenic a rasů
Neznali tak, že se divili
Velmi věcem těm, když spatřili
U svojích je němčitelů Sasů:
Neznáma jim byla lest i krádež,
Žebrač, přísaha a zločinství,
Rodiče a starce ctila... | 161. O! těch zlatých staroslavských časů, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-015798 | Což jsou mocné při nebeské bráně
Zbožném po líci se ronící
Slzy lítostné a kající!
Samo nebe rádo patří na ně.
Tyť jsou smazaly u nohou Páně
Skvrny ženě, v městě hříšnici;
A učedník v síni plačící
Zas si mistra lásku získal za ně.
I ty slzy, jenž se někdy lily
Na Sionu z očí Davida,
Nevinnou krev Uriáše zmyly.
Takých k... | XXIX. Což jsou mocné při nebeské bráně | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-015736 | Zásluhy si vydobývá věčné,
Kdo svůj národ v ruce se zbraní
Od poroby vrahů zachrání
V bitvě krvavé a lidosečné.
Než i ten zaslouží slovo vděčné
A budoucích věků uznání,
Jenž přivádí národ k poznání
Vyšších věcí cestě na bezpečné;
Kdo ku žezlu blahodějné správy
I ten krásný oučel připojí:
Rozum osvítit a šlechtit mravy.... | XXXVI. Zásluhy si vydobývá věčné, | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-017013 | Mé tváře sněhy jsou, jež v horách tají.
Můj každý pohyb smyslnost tvou vzruší.
Ze zlatých hloubek moje oči plají.
Jak réva ke zdi přimknu se k tvé duši.
Teď na to nemysli, že zhasne v hoři
Jíž zítra oheň tento roznícený.
Dnes vášeň má, jak ostrov v dálném moři,
Pod tebou plá jak obzor pod plameny.
Můj Antonie, ať nás o... | ANTICKÁ KAMEJ S PODOBOU KLEOPATŘINOU | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-019916 | Před odchodem na krajišti zde mi
Zraky z toho nebes tělesa
Ještě přes povětří do plesa
Propastného padnou dolů k zemi;
Ai co uzřím? modřinami těmi
Ohnivý vůz se a kolesa
Vzhůru vznášeti sem v nebesa,
Eliáš v něm seděl s druhy třemi:
Jozefi to, církve nadzíratel,
Jenž tím více od svých rodákův
Ctěn byl, čím víc zlehčen ... | [Mezi zn. 512. a 513.] Před odchodem na krajišti zde mi | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-046427 | Dům chcete stavět? – Kde však základ máte?
Na trouchni popravišť a v lůně hrobů
a snášíte sta věcí pro výzdobu
a šperk a tret a cety různé, zlaté.
Dřív hleďte, ať jen v práci vytrváte,
jež přečká zemětřas i živlů zlobu,
dřív zpevněte svor trámů, mříž i skobu,
než prapor k výši zavlá hvězdovaté!
A spadne-li kdo s lešení... | Naše práce. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-001364 | Kraj širý, pustý, v samém vřesovišti.
Zde trávy kývají, tam plaché břízy,
a ve všem plno svěží, bujné mízy,
jen místy voda zrcadlem se blýští.
Srp žence tady nikdy nezasviští.
V dál spousta mráčků v nekonečnu mizí;
v tom bělmu tuším sledy božské řízy,
v níž moře světla v paprsky se tříští.
Ó širá pole, nedozírné stepi,... | Antonín Chitussi. | Sigismund Bouška | 0 | sonet |
cvf-014701 | Ne, nic nám není předurčeno:
nás doba tvořívá si sama,
jak prut nás ohne přes koleno,
hrá s námi frašku nebo drama,
ze dřeva tesává nás nebo lije z bronzu,
a tvoří boha z nás neb přihlouplého Honzu. | NIC NENÍ PŘEDURČENO... | Josef Kalus | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-059365 | Ach, Bože můj, jak šíleně krátké byly ty chvíle!
A polibků ohnivé růže sotva na rtech nám vzkvetly,
juž nám je rozvál času studený vítr
a vlhkostí nečistou déšť nám je střísnil.
V požatých záhonech lpí poslední zbytky vyčichlých vůní
a v zraku mrzutém, v nějž den své šediny leje,
jak vzdálených radostí zanikající echo
... | Dies irae. | Bohuslav Knoesl | 0 | sonet |
cvf-019950 | Tatra přišla prosit Hrona, svého syna:
„Synu milý! ty si přítel Dunaje,
Choď tam k Ostřihomu, běž i do Budína,
Leť i k pěkným vinohradům Tokaje,
A ptej se, čo jsou to za zpěvy veselé,
Jenž se rozléhají po krajině celé? – “
Hron jí zlatonosný licho na to řekne:
„Matko! ty si zábudlivá velice,
Zdaliž neznáš, že se blíží ... | Památka dne narození Alex. Rudnayho Kardinála a Primase království Uherského r. 1824. dne 4. Října. | Jan Kollár | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-048555 | I tebe chytla v úsměvů svých sítě
ta kouzelnice věčně usmívavá,
ať západ hoří na ní jako láva,
ať perletí se chvěje na úsvitě.
Tys přišel, viděl, podleh’ okamžitě,
a hudby není pro tě víc než vřava
vln šumících, a z klínu jejich vstává
tvá sláva rovna zářné Afroditě.
Své dumy vtělil’s v strmé skály kolem;
tvůj rozmar S... | Věčná Sirena. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-016959 | Ty, Muso, vidím v poměr náš teď jasně:
Byl neútěšný a vždy fatální.
Na slávu nemyslím a skládám básně
Pro sebe ulicí jda banální.
A zlato vidím třeba v kupě sazí,
Je přízemní teď moje umění.
Uličník pískne v rým, pak rytmus zkazí
Vrabčák, jenž letí na trus v dláždění.
Vždy podle chůze chodců báseň spředu
A rachot vozů ... | ROZCHOD S MUSOU | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-048415 | Vše nechat být, je moudrost nejvyšší!
Seď při číši,
čas, velký kat, vždy záhy přispíší.
Vše nechat být, ať melou se a rvou!
Veď stále svou,
tkej v dumy své dál barvu duhovou!
Co pravé, na dně ležet zůstává,
Jen prchavá
jest vlna – skála pod ní ta se nevzdává.
Vše nechat být! – Co tlak a řetězy,
duch zvítězí
a v prostor... | Fatalismus. | Jaroslav Vrchlický | 3 | madrigal |
cvf-049096 | Chtěl býti sám i zašel v pustý hvozd,
leč kakadu i opice, jež vříská,
mu překážely – leckde ze křoviska
se ceníce i lkavý skalní drozd.
Výš zašel, kde jen třtina roste nízká,
však i zde chráštal močálů byl host,
šel ještě dál až v bažin třasaviska,
jimž v kštici plál jen ranní rosy skvost!
Šel ještě dál k jezerům svatý... | XVI. Samota Brahmanova. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-031210 | Kře rozvíjely smaragdové puky,
do jejich houští samici svou lákal
kos táhlými a flétnovými zvuky,
a jarní den se pomalu juž smrákal.
Z loňského listí jaterníků shluky
se modraly... a pramen jak by plakal...
tys myslila na brzký den rozluky,
já v oku cítil cos jak jemný zákal.
V předtuše samoty a nekonečných dnů,
jež st... | ADAGIO | Stanislav Kostka Neumann | 0 | sonet |
cvf-015823 | Jedna ruka ztroskotá a zkazí,
Co jest jiných mnoho stavělo;
A co již se v slávě zaskvělo,
V tom se zase had a ještěr plazí!
S velkou vytrvalostí a snází,
Aby dlouho vlasti prospělo,
Mnohé dílo k cíli dospělo;
A hle – jedna rána zas je srazí!
Praotec co zdělal s celou duší,
Málokdy i vnuk to zachová,
Často již to syna r... | LIV. Jedna ruka ztroskotá a zkazí, | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-025303 | Já Reol, arcibiskup z Remeše,
ti, pane, píši k ducha útěše:
Z bran města vyjdi. Svědkem Kristus pán,
že při životě máš být zachován. –
– Ó Reole, já vyšel bych, než vím,
že není možno věřit slovům tvým.
Však přijď sem s Egilbertem biskupem
a skřínku se svatými kostmi vem.
A na ni složte strašnou přísahu,
že nechystá mi... | ARCIBISKUP REOLUS A BISKUP EGILBERT* | Josef Svatopluk Machar | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-019587 | Podiv, podiv se tam nad úkazem
Novým, Milče ke mně volalo,
Hledím, a ai sardce hýbalo
Hrůzou se a kosti třásly mrazem;
Dvoje mužů, Slav a Turek, na zem
Z převysoké věže padalo,
Náručí tam toho, mykalo
Tímto tuto, hněvně celým srazem:
Kdo to a zač sebe obětuje?
Ptám se já mé cesty zprávčího,
A on takto věc mi vysvětluje... | 292. Podiv, podiv se tam nad úkazem | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-048898 | Theatrum mundi velké tvoje dílo,
co hraje tam, to nejsou snů tvých stíny,
jak jiným pěvcům duší ze hlubiny
se derou, by je slunce osvítilo:
To živí lidé, skutky jich a činy,
krev, tuk i kost a vše, co vskutku bylo,
se zhustilo, v cítící maso slilo,
jen Shakespeare můž’ jít vedle – nikdo jiný.
Snad právě že jste soudili... | Molière. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-048616 | Kde je tvůj domov, svaté Zapomnění?
Zda Lotofagů kdys to byly břehy?
Zda Sibiřské to nedohledné sněhy?
Zda hlubé dno, nad nímž se moře pění?
Zda Vědy přísný úsměv, který mění
v led resignace vášně palné žehy?
Zda dívčí úsměv plný sladké něhy,
zda nekonečné Lásky políbení?
Kde je tvůj domov? Jistě Smrt ho hlídá,
neb ze ... | Zapomnění. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-044329 | Zima pustá, mrtvá, nahá
dávnými pohrdla řády,
dopouští se téměř zrady,
jak je mírná, jak je vlahá.
Po každé pomoci sahá,
obláčí se v cizí vnady
jako roué věčně mladý,
jenž se starým býti zdráhá.
Marná práce! V křepkém kole
načechraný vlas se zvedne,
objeví se témě holé;
byť se chtěl i jarním zdáti,
zimní den se krátí, ... | Zima pustá, mrtvá, nahá | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-067914 | Kde táta náš píval z hubatek,
my z náprstků srkáme tence,
kdy zavýskal on si s důstatek,
my vzdycháme při střídmé sklence.
Ach osudu tvrdý opatek
nám kvetoucí rozdupal věnce,
a hoře nás vede na zmatek,
pak s kosou již tušíme žence – –
Nám v života drsné vinici
jen trpká vždy dozrává pravda,
ať v moudrosti víno kvasící,... | IX. Kde táta náš píval z hubatek, | František Leubner | 14 | sonet anglický |
cvf-010731 | Vždy neštěstí a bolestí se plíží,
kdy nejmíň toho tušíš, nejmíň dbáš,
leč každá bolest víc tě k Bohu blíží. – | 470. Vždy neštěstí a bolestí se plíží, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-062102 | V dnech těžkých soumraků a mlhy dusivé,
když velebné Tvé zvony zpívaly, ó Pane,
já vešel ve Tvou síň a plakal pro Štěstí,
jež nechalo mne samotna v půl cesty stát.
Tvé zvony zpívaly a šerem svatyně
nesmírný nadpozemský Mír se rozléval...
i pronik’ srdce mé a slzy moje splách’ –
v dnech těžkých soumraků a mlhy dusivé... | V dnech těžkých soumraků... | Bohuslav Květ | 10 | rondó |
cvf-009140 | Pojednou však rozneslo se v kraji,
že prý z dobrých příčin, těch a těch,
naše hory k městům upoutají,
že je k sobě svedou v železech,
a že polítnou pak jako ptáci
jedni k druhým průmyslem a prací.
Ano, ano, lehce se to řečí,
špetka pravdy, lži však plná pěsť;
pěkně dráhy ten náš neduh léčí
sítí pevně okovaných cest;
vž... | XX. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-050449 | Jsi jako karafiát ve sklenici
a líčko tvé je bledé tak a něžné,
že’s rovna k andělu neb ku světici. | XXXVII. | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-064433 | Na záplavě hymnou písní usínal již den;
dýchal mlčky vůni vlasů její opojen,
na rtech náhle sesmutnělých zatřás jí se sten.
Ovila mu kolem hlavy jemné ruky běl,
v přívalu slz nenadále trysklých zrak se rděl,
tázavě se do duše mu v prosbách zahleděl.
Oddaně mu na skráň tiskla líce ruměnné;
on jí slíbal pochybnosti v oku... | Slib. | František Zelenka | 3 | madrigal |
cvf-022965 | Ješťe na ňi hrozí metla – 6)
A juž šilhá po hochu;
Ješťe ani nerozkvetla –
A juž plná vrtochů,
Ba se třeští, dává hádat,
Je jen ďecko – chce se vdávat. 7) | V. Ješťe na ňi hrozí metla – 6) | Josef Jaroslav Langer | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-054441 | Dnes bylo jitro... plaché mžení v zracích
že vyvolat mi dovedlo! Svit mdlý
nám zahrával a blýskal na bodácích,
když z modravých Alp k Tridentu jsme šli.
Já snědé děvče zahléd u kukuřic,
zrak mělo černý, cikánský to zrak,
můj teplý pohled, v pestrý šat se tulíc,
mi oplatilo s pole dlouze tak!
Už z vinic čpěla vůně listo... | DNES BYLO JITRO... | Karel Červinka | 0 | sonet |
cvf-025426 | Jak starých hradů šedé zříceniny
nám hlásí zašlých časů, zvyků zvěsti,
tak výmluvným zde svědkem ona jesti,
jejž zapomněl zde čas a život jiný.
O starých tancích mluví, zašlém štěstí,
jak „pannou svou“ zval ret ji dávno siný,
s ní žije dosud sláva krinoliny,
a účes má, jenž dávno přestal kvésti.
V těch zašlých časech, ... | STARÁ PANNA | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-027625 | Vím, mistře, že máš tyto ptáky rád,
neb zdomácnils je v naší poesii,
a k vůli Tobě chci jim sonet dát,
těm kosům totiž, kteří tady žijí.
Vídám je z rána v trávě poletat
a v rose máčet nožky, křídla, šíji,
vídám je v žáru v stiných stromech spát
i z večera, jak z vodometu pijí.
Ať kol nich rvou se, křičí vrabců davy,
z ... | SONET O VÍDEŇSKÝCH KOSECH | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-041699 | Neměj každého hned za kacíře,
Jenžto k svaté církvi nehledí;
Mnozí bez své viny nevědí,
K jaké sluší přivinouť se víře.
Nevěra jest ovšem divé zvíře,
S nímžto duch můj nerád besedí,
Mysli mojí také nedědí
Potměšilá duše netopýře.
Však jsou duše, duše bohorodné,
Co lnou k Boží pravdě plny lásky,
Vadí jenom předsudky jim... | Neměj každého hned za kacíře, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-017953 | Jak dřív se psaly lehce, lidé zlatí!
Však přišla bída na nás belletristy!
Tři dni se chystám o zálohu psáti
a marně čekám nadšení, vznět čistý,
a metafory hledám třpytných hlatí,
výrazy nové, esprit ducha jistý...
neb na jisto s tím třeba počítati,
že po mé smrti otisknou mé listy. | DOPISY. | Antonín Klášterský | 6 | siciliána |
cvf-005169 | A míjel řadu domů mlčících.
Až k Jehovovi snové jeho letí.
V tom dupot krůčků zněl a dětský křik a smích.
Tu sklonil hlavu svou a řekl si: Dům dětí!
Před prahem domu zadumaný stál:
„Zatratíš jednou město hříchu, Pane?
Těch dětských hlasů směs kéž bysi netrestal,
ty tváře zardělé, ty vlasy rozcuchané!
Vy děti v moldánká... | STESK JEREMIÁŠŮV | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-051057 | Čím dál do let dnové se víc chmouří,
vždy víc něco zraku uniká,
vždy míň peruť s výše v písní bouři
hlavy tvé se šedin dotýká,
jen to srdce – blázen od jakživa –
věčnou píseň lásky dál si zpívá. | Jen to srdce! | Jaroslav Vrchlický | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-019453 | Vrátivše se zpátkem ku Odeře
Zůstaneme státi prozatím,
Pak pout do Štětína obrátím
Svatý ořech najíti tam věře;
Milku! povím, oči na něj vpeře,
Prokaž mi vděk, však ti zaplatím,
Já hle ovoce tu naklátím
A skerz tebe pošli Slávy dceře:
On to slíbil; ke stromu pak jdeme
Dodajíce krokům pospěchů,
Bohužel, než co tu nalezn... | 158. Vrátivše se zpátkem ku Odeře | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-048137 | Stín za stínem se přehání mou duší,
však slunce Ty jsi, které nezapadá,
den za dnem prchá, Tebou stejně mladá
zří duše v jaro věčné, které tuší.
Čím více model cestou noha kruší,
čím bouřlivější kolem vášní váda,
čím větší hrobů, upomínek řada:
tím pevnější je kruh náš a tím užší.
Tak piju denně lásku z Tvého oka,
tak ... | Své ženě. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-049801 | Jak pěkně všecko tady srovnal v knížku,
co nasbíral po žití pestré nivě;
dle rodu určil vše a spravedlivě,
žel, vína svého malou dal nám číšku.
Jsa mudrcem nezapřel v sobě lišku,
ať v život čile, v minulost zří snivě,
ví, cokoliv nám dá, že vezmem chtivě,
ať růže skvost neb prostou pampelišku.
Teď slzu v oku, teď smích... | Na poslední stránku knihy „Z mého herbáře“. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-065517 | Silnice bílá v kraj mne vedla,
v květnatý břeh, kde pustý mlýn –
Západu záře rudá bledla,
skřehot žab tesknil z rákosin
a v svitu vítr – bludný brach,
táh’ dolem, slídil v roklinách...
Pahorků řad v úhoru šíří
v šedých tam parách výš se tměl,
černavý roj tam netopýří
v tanec se nad ním rozšuměl.
To vedle hrobu hrob a h... | POHANSKÉ MOHYLY. | Julius Skarlandt | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-050905 | A co v mou ženu vtělila se láska,
já ruku té dal, jež seděla v trávě,
jak smavé jaro na rozkvetlé nivě,
s tím okem, v kterém hrály všecky hvězdy,
s tou tváří, v které spaly všecky taje,
a řek’ jsem: Duše má pojď a buď se mnou!
A poklekla a svatý mír byl se mnou,
neb z očí její dívala se láska,
klíč, jímž se žití otvíra... | VYPLNĚNÍ. | Jaroslav Vrchlický | 13 | sestina |
cvf-011637 | Ó vím to, vím, tys také vinu nesla
těch bouřných vln, z nichž věštec Bresciánský
svůj ducha maják vznesl velikánský
a vůle svojí okovaná vesla.
Když tebou veden kácel knížat křesla,
kdys Gherardo, ten apoštol parmánský,
by v podíl bídě sbíral statek panský,
než v šílení mu vzletná duše klesla.
Tys byla to, jež ondy Ada... | Ó vím to, vím, tys také vinu nesla | Adolf Heyduk | 0 | sonet |
cvf-050657 | Skřivánci, smích a jásot smavý
do modra letí vesele,
vylétli z klínu vlhké trávy
a z osení a z jetele;
v jich zpěvu jaro příchod slaví.
Hle, kterak hloh se pohnul tmavý,
i třešně květy z úběle,
co v zpěvu svém se neunaví
skřivánci.
A sedmikrásy opět baví
svou věštbou dívky nesmělé,
jež, růže studu na čele:
„Má rád mne,... | Skřivánci. | Jaroslav Vrchlický | 10 | rondó |
cvf-044291 | Již večernice prodrala se šerem,
na bledém nebi nepohnutě stojí
jak stráže bdělá, když po dlouhém boji
se pozorně rozhlíží každým směrem.
Jen chvíli, a již v lesku tisícerém
hvězd plná tíseň kmitavě se rojí,
vůz vyjel též a ukazuje vojí,
kde chmurný západ splývá se severem.
Rád znal bych, hvězdy, co vám asi zdá se,
kdy... | Již večernice prodrala se šerem, | H. Uden | 0 | sonet |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.