id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-018000 | Hledím s výše, na kraji lesa sedě,
v širý kraj, jenž leží tu v slunné záři:
pole, cesty, lučiny, jejichž středem
Blanice spěchá.
Bíle svítí v zeleni stromů vísky,
jako rtuť se rybníky tu tam lesknou,
blíž i v dáli tyčí se lesné kopce,
modrají hory.
Leč i přes tu slunečnou jasnou záři,
jak by lehký na kraji ležel opar,
... | NA ČESKÉM JIHU. | Antonín Klášterský | 9 | sapfická strofa |
cvf-029750 | Hrsť černých perel z hlubin duše svojí
zde lovím, z toho básníkova moře,
jak zrodilo je odříkání, hoře
a temno dum, jež proti křivdám brojí.
Je pracně básník z duše rve a pojí
pak k sobě, z nich tak skromný vínek tvoře.
V nich bouřné slávy neplá zlatá zoře,
jen starých ran v nich černá krev se rojí.
Však jedno modlím s... | Černé perly. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-058175 | Má duše dlouho, dlouho snivě bděla,
až noc pak sama tmavě sesmutněla
a plakal vítr s mračny rozvátými.
Mně zdálo se, že někde blízko zpívá
jásavá píseň jemně dovádivá
a proniká sem měkce trilky svými.
Taková píseň věčně milujících
blouznivců šťastných, nad propastmi snících,
až chorá prsa dmula se a prahla...
Illuse tr... | NOCTURNO. | Hugo Kepka | 3 | madrigal |
cvf-027671 | Jsou chvíle, kdy ta bolest rozjitřená
je jaksi mdlá a unavená,
kdy v neznámém se koutě nitra skryje
a jako ze sna stená.
Toť v boji o klid příměří je...
Leč duše v zajetí kdes nyje.
Jak trofej těžce uloupená
je úsměv, jenž se po rtech vije.
Den jasný v zimě. Blankyt čistý,
sníh oslňuje stříbrem místy,
vzduch průhledný ... | SONET-PARALELA | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-037883 | Moh’s všechno, všechno říc,
jen slovo jediné měls zamlčet
a zapřít, pane, hrozné: Nadarmo!
Nadarmo tvůj havran zakrákal
a tys ho zradil strachem opilý
a víchru svěřil hrozné: Nadarmo!
Tys pane zhřešil slabou zradou svou.
Tys celé prahoří snes’ pekla hrůz,
i nejhorší moh’s snést z nich: Nadarmo!
Slyš, jak to hučí, hučí ... | POE! | Adolf Racek | 3 | madrigal |
cvf-029850 | Jak hrobky kupole, jež vzpjata smělo
rozžehla věčné lampy plamen stálý,
ty se sluncem, jež s tebe žhne a pálí
své nádherné a mrtvé vznášíš tělo.
Ó česká obloho! Co našich spělo
k tvým výším vzdechů! Zanikly v tvé dáli,
zpět k světu hluchému se přijít bály,
a bůh nahoře odvrátil své čelo.
Mníš, že to hněvem obloha ta ru... | Česká obloha. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-029757 | Sny básníkovy – to jsou zlaté včely,
jež v duše úl mu s medem zlatým letí.
On vypustil je, nechal v dáli tkvěti,
a volá zpět je domů v soumrak stmělý.
Úl pln je žití, sterou plástí skvělý,
a daří medem lačné lidstva děti,
když myšlénky se dobru, kráse světí
a oslazují chléb tak pro svět celý.
Ó básníku! ty’s úlem toho ... | Úl duší. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-019574 | V meziříčí tom, kde rozložilo
Švárné městečko se Mošovce,
V dávnosti prej sluli Snášovce,
Tam mi nebe vlast mou vyznačilo;
V horní straně jeho nasadilo
Přirození bučí, jalovce,
V dolní role a pstré pokrovce
Luk i kutin trávných rozšířilo:
Tam sem spatřil svět, se v Mači hrával,
Vodu ze studně pil Královské,
Z Tlusté ci... | 279. V meziříčí tom, kde rozložilo | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-057124 | S těžkým křížem, všecek utýraný,
krví zbrocen, kráčel’s na Golgotu,
lide dobrý! Vidím vrahů rotu,
jak ti smrtné zasazuje rány.
Dokonáno! – Zamkli hrobu brány.
ač jen těla usmrtili hmotu,
že se neprobudíš ku životu,
rozhlásili na vše světa strany.
Za dva věky děti přichvátaly,
nad hrobem si svorně ruce daly –
řečí, skut... | II. | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-049821 | Duch letí k Vám, jenž dnes na břehu Seiny
slavíte Litvy velikého syna,
jej, jehož jméno v celek jeden spíná
vše slávské světem rozptýlené kmeny.
On v stejné pýše přes vše časů změny
ční v mysli všech a jako křehká třtina
jest malomocná před ním sláva jiná.
Kde zpívá on, mře všecko bez ozvěny.
Nad mramor, nad bronz, jen... | Mickiewicz. (I.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-048619 | Ó, soudcem být, jak lehko se to řekne!
Však bez viny kdo sám v tom boji stanul?
Než naděješ se, v žalu srdce změkne
a vítr soucitu tvou duší vanul.
A pyšný soudce na stolci se lekne,
hněv k nebi trysk’ a v chudé jiskře splanul,
vše chápeš náhle, vše je v shodě pěkné,
a slzí proud již s tvého oka skanul!
Jsi podmaněn a ... | Věčný podvod. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-000577 | V tajemném záření měsíčné noci,
jakoby spředené ze mléčné páry,
svítí a lesknou se hřebeny střech.
V stříbro se mění vše, v zvonivé zvuky,
jakoby ze skla vše, křehké má tvary.
Stříbrný zazvonil vzdech. | STŘÍBRNÁ NOC. | Karel Babánek | 3 | madrigal |
cvf-064403 | Já dlouho před Tebou jsem klečel na kolenou
a šeptal tiše Ti svou touhu nezkojenou,
hlas můj se třás.
A sladkou bázní třáslo se mi celé tělo,
když polibky jsem vtiskal na Tvé bílé čelo
vždy zas a zas.
A jásala má duše, zpívaly mé rety,
když tisíckrát jsem líbal lilií Tvých květy
nevinných krás. | Vyznání. | František Zelenka | 3 | madrigal |
cvf-035762 | Truchlotemné zvonů znění
Stádko trudí Kristovo,
Všudy pláč a žalostnění,
Slz prolito přemnoho.
Sbor. Pastýře již není více,
Zhasla církvi, vlasti svíce!
Sudným šípem boden klesl,
Žití svíce zkácena,
Roušku časně těsnou svlekl,
Sláva naše ztracena.
Sbor. Pastýře již není více,
Zhasla církvi, vlasti svíce!
Stánek svatý s... | I. Ku pohřbu duchovního pastýře. | Václav Alexander Pohan | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-016999 | Tuláku věčný, po všech cestách tebe
Melancholie a spleen provází.
Večer se sklání. Na jaspisu nebe
Se ztemnilo, a měsíc vychází.
Kde noclehovat budeš, nevíš vskutku
A plaše k příbytkům se blížíš všem
A cítíš, že jde s tebou záchvěv smutku
Jak brázda s lodí tichým jezerem.
Noc těžkou přídou černé vlny čeří
Na řece času.... | NOCLEH TULÁKŮV | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-018494 | Stín stínu dává ruku, jak když věsí
flór smuteční se ode stromu k stromu;
vše touží v klid, vše touží jenom domů,
pod krovem usnout nebo pod nebesy.
Pták na stromě zmlk ve svém hnízdě kdesi,
v úl vlétla včela. Ztichly rány hromu
již v kovárně, a dorachotil k tomu
i slední vůz. Jak tichý luh i lesy!
Ó, sladká snů a tich... | KDYŽ SE PŘIPOZDÍVÁ.... | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-036377 | Když slunce zhaslé v západ šerý padne
jak růže vybledlá, jež v podzim vadne,
a krajem táhnou mrtvé páry chladné,
roj temných visionů, jimž noc vládne,
já, samotář, v luh zmlklý, osamělý,
jenž ve sny studené se hrouží stmělý,
jdu měkkým krokem, v srdci rozechvělý,
jak s dnem by marné touhy tiše mřely.
Zřím teskně, západ... | ZÁPAD | Arnošt Procházka | 0 | sonet |
cvf-011309 | Strach s hrůzou rozběhly se po Čechách,
krev obarvila každou v zemi řeku,
drak pomsty v šíř i dálku drápy vztáh’,
když mečem stínány jsou hlavy reků
a na železné dány věže hřeby,
snad, by spíš byly vyslyšeny v nebi.
Co míti chtěl, to dostal dobrodruh,
vše: hrady, tvrze, města, dvorce, vesky,
hvozd horský vykácen byl, z... | ŽENA HUSITKA. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-048018 | Vždy reky vítat na Olympu prahu,
vždy s plnou číší nektaru v své dlani,
vždy na rtech dětských stejné pousmání,
vždy v očích slastí elysejských vláhu;
vždy jiným růže něhy metat v dráhu –
ó lépe slední Dryadou být v stráni
a těkat útesy hor, žírnou plání
i Faunu třeba klesnout ve nástrahu.
Co platno mládí a co krása pl... | Hebe. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-037459 | Ku předu pomáhá v světě jen dobrá huba a loket:
Tak než se o přednost rvát, raděj’ chci posledním být. | Raději poslední. | Ladislav Quis | 8 | elegické distichon |
cvf-067866 | Jak těžký příkrov černých suken věsí
noc na oltáře, sloupy, stěny šeré.
Tiš hrobová, kde varhan zvuky steré
dřív klenbou chvěly vítěznými plesy.
Dlaň duchů – čekáš – sáhne na klávesy
a vzlykem zalká smutné miserere...
Řad kostlivců se z hrobů v kápích bere –
zrak nepokojný stínů kol se děsí.
A dlažba puká, jícny hrobů ... | Večer po vzkříšení na bílou sobotu. | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-003084 | V modré hloubce vody bílý stín,
na břehu stál Catul zamyšlený, chorý,
na severu temně kreslily se hory,
kolébavý zpěv zněl ze hlubin.
Tichý, unavený básník stál,
zrůžovělý večer na čelo ho líbal,
v olivových hájích list se nezahýbal.
Bílý, tichý stín si vzpomínal:
V olivových hájích, mezi cypříši
Lesbie se mihla zapomn... | PAENINSULARUM OCELLUS. | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-031191 | Pes žíznivý se vleče
pustinou koridorů,
kde stoka nudy teče
a páchne dechem moru.
A zimnice jej trápí,
žár s mrazem v stálém sporu,
a lačen světla stápí
se do tmy koridorů.
Jen stěny, stěny, stěny...!
Tak věčně beze změny
ty chodby táhnou tmou.
Pes bezmocně se třesa
kdes v koutě znaven klesá. –
A pes ten – duší mou. | PES | Stanislav Kostka Neumann | 0 | sonet |
cvf-010788 | To nejvíc srdce lidské rve a svírá,
že hříšníky jsme všickni napořád,
ať ta neb ona ukájí nás víra. – | 527. To nejvíc srdce lidské rve a svírá, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-027692 | Znám obraz její jako dívčiny:
Vlas její v kroužkách po skráních se vije,
jí v očích tmí se vábné hlubiny,
a sněhem svítí bílá její šíje.
Čas s hlavy té vzal žold už poviný –
než teď v ní cosi vznešeného žije:
má hrdý výraz oné rytiny,
z níž zírá na tě Marje Terezie.
Z těch vážných očí pohled proletí
tvé nitro, že se mu... | I. PORTRET ŽENINY MATKY | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-024563 | Kříž vedle kříže... hrobky zříš...
slz závoj přes ně přehozen –
Toť Père Lachaise je. Mrtvých říš’,
kde Paříž sní svůj věčný sen.
Jdeš pěšinami... dumáš, sníš...
Tu maně staneš, zaražen:
Jak rakev hrobka... vzadu kříž
a v čele relíf... obemšen.
Kdos blízký... Chopin! Nápis zříš
a hlava tvá se chýlí níž,
v snu šeptáš to... | CHOPINŮV HROB | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-038231 | Dílo prstů tvých když pozoruji,
Vznešenost Tvou, Pane, poznávám;
Slušnou čest ti ale nevzdávám,
Mdlou jen chválu tobě prozpěvuji.
Od tebe se nikdy nevzdaluji,
Ať pak cokoli zde potkávám,
Stát si u Tebe blíž nežádám,
Na Tvou přítomnost vždy pamatuji.
Nyní však se teprv rozednívá:
Vidím slávy Tvé jen slabou zář;
Rádo se ... | K Bohu. (II.) | František Alexandr Rokos | 0 | sonet |
cvf-048883 | Svět vždy byl taký, dvojím loktem měří
a vždycky najde hůl, když psa chce bíti,
v tom, synu, moudrost pro celé máš žití,
pak víc tě křivda ve tvář neudeří.
Že dvojnásobně, když se den tvůj šeří,
tvé srdce každé zneuznání cítí,
je lidské jen jak to, že svadne kvítí
a trny zbudou na šípkovém keři.
Že tak to bývá – aspoň ... | Uskromnění. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-043374 | „Hleďte, třešně už jsou v květu!“
Bůh ví, kolikrát
za den slyším tuto větu.
Nedivím se pranic světu,
květ že vidí rád,
kterým zas je blíže létu;
avšak větší radost je tu
třešně vidět zrát,
mlsnému když sládnou retu.
„Pro třešně ti pošlu tetu“ –
věřte, tisíckrát
raděj slyším tuto větu! | SVATUŠČINY PÍSNIČKY. (XXIV.) | Ferdinand Tomek | 3 | madrigal |
cvf-045361 | Jako zmije vždy nás v paty bodá – všednost,
číši kalné špíny pít nám podá všednost,
na knize jest zapomněním, prach je na soše,
poesie víno jest a voda všednost.
Proto nevěř apoštolům, kteří hlásají,
že jest rozum, dobrý tón a shoda všednost;
realismem zvou ji nebo verismem,
různé masky, v nichž je denní móda všednost.... | Všednost. | Jaroslav Vrchlický | 7 | gazel |
cvf-019546 | Z chlumu toho když tak ohlíženo
Okem naším vůkol to i to,
Ai hvězd osem stojí rozlito
Nade hradem, jemuž Králic jméno;
V každé hvězdě název uviděno,
Tam Strejc, Albert, Hodic, Kapito,
Ephraim, Caeolla tu vyryto,
Jesenský tam, Eneáš tu čteno:
V středku měsíc blesku líbezného
Stál, a záře liter prýštila
ŽEROTÍN se z něho... | 251. Z chlumu toho když tak ohlíženo | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-045198 | Vy jistě, drahá Madame, odpustíte,
že po staletích klepám na váš hrob,
z dum heroických, po věky jež sníte,
vás ruším, já hebrejské luzy rob;
však oč tu běží, jak jen pochopíte,
ó jistě tuto zvěst z moderních dob
přijmete vlídně, snad se usmějete
a v říši stínů hnátem v potlesk hnete. | Ahasver na věži Eiffelově. (I.) | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-019687 | Nad bránami nebe stříbernými
Průčelí se bílé zdvihuje,
Kde se nápis tento spatřuje
Literami psaný Kyrilskými:
„Tuto Sláva se ctiteli svými,
Dcerami a syny trůnuje,
Tu ples, radost, rozkoš věkuje
S odměnami za cnost nebeskými;
Poďtež sem vy milé moje děti,
Věrné vlasti, řeči, národu,
Světozvučné chvalozpěvy pěti;
Požíve... | 392. Nad bránami nebe stříbernými | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-010049 | Tak znikla jsi, jak v bouři vzdech,
jak hvězda v spoustě černých mraků,
jak pel motýle na křídlech,
jak zář Vesnina zraku;
jak chodci v poušti vzdušný klam...
Zas, dítě, na tě vzpomínám!
Vždy vidím čarovný tvůj zrak:
svět plný divů, jasu plný,
to nebe, jehož nekryl mrak,
ty převelebné světla vlny,
jež koráb perel snesl... | Zas, dítě, na tě vzpomínám. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-038235 | Na hrdinu ve strašlivém boji
Jestli nepřítel se divoký
Z' záloh řítí svými ouskoky,
Bez hrůzy předc mezi svými stojí.
Ta se ale v jeho srdci zdvojí,
Samotenli vidí outoky
Na sebe hnát; mezi otroky
Aby nebyl zavlečen, se bojí.
Proti mně ať shlukne zběř se tvorů,
Přichystám se také k odporu
Nyní pevnou maje podporu:
Byťb... | Příteli svému. (II.) | František Alexandr Rokos | 0 | sonet |
cvf-060509 | Jak hošek z pohádky šel v doupě draka
a za sebou jen vlekl nitku rudou,
by v chvílích těžkých, které jistě budou,
zpět cestu našel z domu vlkodlaka.
Stop mnoho vedlo v doupě to, kam láká
ten netvor mládež z měst i horskou chudou,
leč nazpět pouze málo stop jde půdou,
nad níž hle! havran zlopověstně kráká.
I vstoupil be... | VE ŠKOLE. | Ferdinand Písecký | 0 | sonet |
cvf-004251 | Ó chceš? mé srdce ať jsou jesle Tvoje!
dřív po nich prostři bílé světlo Svoje
za měkké podušky, jak hedvábí:
ať Tebe, Jesulátko, přivábí!
Ó chceš? mé city, cherubínů roje,
ať rozzvučí se v sladké písní zdroje,
a stříbrných těch zvuků půvaby
ať Tebe, Jesulátko, přivábí!
Ó chceš? hle, ke kolébce Tvojí váži
svou duši, ať ... | XI. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-046449 | Nač postavil’s nás v národů šik, Bože?
Ne za šašky přec nebo za posluhy!
Proč tedy stále tento žernov tuhý,
chléb okoralý, slzou vlhké lože?
Proč v hrudi vlastních bratrů steré nože?
Proč ve snách pouze nové slávy duhy?
Proč v myšlénkách jen k novým činům vzpruhy,
když jiným při všem jsme jen za rohože?
Proč jiskry duc... | Meditace. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-008026 | Dobrého člověka nalezneš snáz, aby vyhověl zlému,
než aby nešlechetník dobrému vyrozuměl. | Světský běh. | František Vladislav Hek | 8 | elegické distichon |
cvf-034292 | Milovníkovi pražské dívky
na zbraň pas a plechu kus
do podšívky. | Sylvestrové přání na rok 1879. (Milovníkovi pražské dívky) | Rudolf Pokorný | 2 | ritornel |
cvf-012013 | Snad kdyby všecek národ tleskal práci naší,
laur uznání klad na spocené skráně –
co platno to, kdy Damoklův už meč se snáší
nám nad hlavami ku poslední ráně?...
A musí k nám jít každý odhodlaně,
když egoismus bují v každé straně,
a nedůvěra, rozkol ve všem všade,
nám v cestu, tak dost příkrou, balvan klade.
A je to tkl... | Glossy k našemu životu. | Karel Hlaváček | 0 | sonet |
cvf-004638 | Mé srdce ohněm jenom vzplanout nech
jak východ nebe v nachu plamenech;
hle, andělé na křídlech zlatou zoři
mně nesou z temnosti a z hloubky moří.
Mé srdce ohněm jenom vzplanout nech
jak rosu žhavě v květů lupenech,
kam červánky svá rudá křídla noří;
to srdce ledové: ó nech ať hoří!
Ať z duše prchne noc a stín a šeř
a s... | Nech vzplanout! | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-010609 | Šat mody na čas je, nechť zroben sličně,
leč Afrodity nedostižný zjev
ten krásou bude zářit ustavičně. | 348. Šat mody na čas je, nechť zroben sličně, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-017939 | Mé písně, s bohem! Zhyňte ve plameni!
Já ušetřím vás mrzké pohany:
na starší vaše sestry zuby cení,
je ve prach deptá kritik prolhaný.
Vás zachráním, vy květy mého snění,
hle, v náruči již pláte Morany...
A jestli kdy se poměry ty změní –
mám pro všecko vás ještě opsány. | AUTO DA FĚ. | Antonín Klášterský | 6 | siciliána |
cvf-042203 | Kdož tvůj přítel pro poslední dobu?
Rozkoš světa tebe ostane,
Sláva tvá se různo rozvane,
Bohatství se změní na chudobu.
Láska přátel provodí tě k hrobu,
A jí z očí snad pláč pokane;
Průvodčím se tvým však nestane,
A ti dá jen kvítí na ozdobu.
Jenom dobro, co jsi tuto konal,
Pomáhal-lis, když kdo v tísněch stonal,
To j... | 59. Kdož tvůj přítel pro poslední dobu? | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-019924 | V Radigastě vsi té blízko Jeny,
Ke cti bohu tomu hostinu
Ustrojil jsem, pozvav družinu
Mnohých Němců, vzácné muže, ženy;
Pouze slavských dáno drahé ceny
Jídel i vín celou rodinu,
Slavská hudba i ples, cizinu
Vytevřeno odtud, vyjma stěny:
Obrazy je Vendozhoubců řadem,
Medvěd, Ptáčník, Gero krášlily,
Gunther, Riddaj, Ekk... | V Radigastě vsi té blízko Jeny, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-017976 | Jak vznešený je úkol porotce,
když z nadace má ceny k rozdání!
Čte uchazečů spisy do noce
a černou kávou spánek zahání.
Však nese to též sladší ovoce,
než to, jímž lidé z ráje vyhnáni:
Kdo nadaci má, díky šepoce,
a porotce též dostal nadání. | POROTY. | Antonín Klášterský | 6 | siciliána |
cvf-037463 | K činu pospíchá mladost, však stáří rádo s ním váhá;
dlouhou ač před sebou má ona, to krátkou jen pouť.
Rozuměj mládí a stáří a pochopíš pohnutky obou:
Budoucnost doufá jen v čin, minulost bojí se ho. | Mladost a stáří. | Ladislav Quis | 8 | elegické distichon |
cvf-048625 | Co chcete, všecko máme, moji drazí,
co velké jest, v miniatuře pouze,
jest jako vždy o charaktery nouze,
dnes apoštolé svobody jsou vrazi.
Zas o roucho se Spasitele hází,
a volnost zas je sokol na motouze,
a genij zablácený leží v strouze,
a vyhrá, kdo se klaní jen a plazí.
Však rozdíl přec: Reklama hlučně šumí,
a nedo... | Na konci století. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-064722 | Vrať se ke mně zpátky, ztiš mne v smutku mém,
prahnu – duše moje zmírá krutou žízní,
zkoj mou touhu, nechť pak třeba večerem
v závěrečné větě tato píseň vyzní!
Jsem jak pole toto – leží úhorem,
jeho jeseň zlatou neskvěla se sklizní,
neosetá je a pustá moje zem,
zachvívám se celá úzkostí a trýzní.
Vrať se ke mně zpátky ... | XXI. Vrať se ke mně zpátky, ztiš mne v smutku mém, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-063220 | Nekvil, nelkej, sousedův kdes chytá stoh-li.
Stokrát, Slezsko, o tvé bídě vykřikli jsme –
litovali, poplakali, nepomohli.
Sousedův stoh že kdes chytá? Ať si hoří!
To je moudrost prostředí, v němž žijem,
hrstka plavců v rozbouřeném moři.
Vratká loď je, ruce plavců unavené.
Věštili nám věštci smrt už stokráte snad.
A smr... | SLEZSKÉ ELEGIE. (III.) | Josef František Karas | 3 | madrigal |
cvf-046392 | Po dlouhých oklikách a tisíci
kdo sem se dostal ku Cytheře poutí,
práh překročil vedoucí k ložnici,
ten starý gobelin musil odhrnouti,
za kterým teprv krásou zářící
jste, markýzko, ho mohla obejmouti!
Ký div, že v duši vaše sladké „ano“
si nevšim’, co tam v starou látku vtkáno:
Ve troskách chrámu Venuše je scena:
Nad o... | Gobelin paní markýzky. | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-004778 | Vy doby zašlé zlatého mládí,
jak tažní ptáci vracíme rádi
vždy se k vám zpátky: s křídel zář snů
střásáte v nitro, kam se jen hnu,
rosu svých písní, mile jež chladí
v života znoji, k úsměvu ladí
zbrázděné čelo – ruce k vám pnu:
„O buďtež světlem pozdních mi dnů!“
Jsem poutník zprahlý života znojem,
uštvaný bouří, znave... | Vy doby zašlé... | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-053720 | Bohu díky, že ty nohy sklesly,
A že donašeče Černila
Také jednou k černým již donesli! | 4. Při zprávě o smrti Černilově. | František Ladislav Čelakovský | 2 | ritornel |
cvf-011645 | Jsouť srdce velká to, jež bolem světa
v hlubokých mysli kořenech jsou jata,
již vidí smrt jak veškerenstva kata,
když širočina jeho k špalku slétá.
Před katem tím jen chabý prchá sketa;
vždyť nemine ho také rudá lata;
v nic bude jsoucnost jeho s krví vzata
a jedním rázem po všem bude veta.
Jsouť svět a život pouze kapk... | Jsouť srdce velká to, jež bolem světa | Adolf Heyduk | 0 | sonet |
cvf-057662 | Jas noci stříbrný se vzduchem jemně chvěl,
na stromy usedl jak ledných ptáků zjev.
Kdo cestou šel, zrak v dálku upřen měl,
neb slyšel z pralesů znít přitlumený zpěv.
Noc usmívala se jak úběl dívčích těl,
jež chladna jsou, než prudce rozbouří se krev.
A poutník stárnoucí si teskně k sobě děl:
je možno zbytek života dát ... | STÁRNOUCÍ POUTNÍK. | František Taufer | 0 | sonet |
cvf-068259 | Tajemství to vznešené slavných otců
ruka naše přejímá, lásky boží
krásu srdce čistého, oheň ducha
na nové pouti.
Na pout onu, tvůrčí té práce cestu,
kde se ruka k ruce a srdce k srdci
vine, ne však ve prospěch tyranie,
v prospěch jen lidu.
Neboť nesmí býti již oněch slzí,
krvavých těch slzí, jež prolity jsou
v bolestec... | V ŽIVOT NOVÝ | Maryša Šárecká | 9 | sapfická strofa |
cvf-041643 | Již-li zas ten celý národ český
Na hlavničku zlopověstnou stůně?
Zas-li bludův omráčivá vůně
Na propastné zavádí ho stezky?
Divoké z úst pouští valem vřesky,
Jaké v pekla povstávají lůně;
Ano sedať na Božím chce trůně,
Proti nebi metá divé blesky.
Smiluj se Ty Bože na záhvězdí!
Osedlavši sobě člověka
Náruživost na něm ... | Již-li zas ten celý národ český | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-019593 | Dunaji! ty i všech toků kníže,
I všech Slavů děde nádherný,
Proč si zniku svému nevěrný,
V cizí moře pěkné vluny hříže?
Víceli tě, nežli Osman, víže
Čisté lásky osud mizerný,
Obrať zpátkem běh svůj stříberný,
A nes k cíli selzy tyto blíže:
Chcešli sobě chvály věnce plesti,
Věz, že není menší oslava
Selzu jednu a sto lo... | 298. Dunaji! ty i všech toků kníže, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-013708 | Zvěstujte Našim, vichry v dálku letící
poslední naše slova, vzrcadlete
obrazy hrůz a smrti, mraky plující,
všem očím u nás, ať jim oheň zkvete
z purpuru naší krve, srdce rozbuší
a odvážlivou sílu vnuká do duší!
Zvěstujte našim, nepopsané kameny,
že ležíme tu mrtví jejich rodu,
jak svaté lásky zákon kázal vrozený
umříti... | NAŠIM | Růžena Jesenská | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-038092 | V mou lásku, rcete zahleděné víly,
dát růže svadlé ohni kde vzít síly,
z nichž lásce touhy mé v snách věnec vily –
MÉ LISTY MRTVÝ PAPÍR, NĚMÝ, BÍLÝ!
Kol šípkoví jdu, zlatem hasne den – – –
Vln vzpomínek má duše hládí jen,
v niž maní květy za snem padá sen –
a každý přec se chví jak oživen.
Mé lásky andělský, leč přece ... | V mou lásku, rcete zahleděné víly, | Adolf Racek | 0 | sonet |
cvf-057173 | „Ó proč jen v krvi, žal a bolesť v tváři,
z žaláře hrobů, do okovů spiata,
nebeská pravdo – nesmrtelná, svatá,
postava tvoje příštím věkům září?
Proč, než tvé skráně lidstva na oltáři
paprsky úcty oblila zář zlatá,
z arény, s křížů, pod sekerou kata...
tě stenat slyším před tyrany, lháři?! –“
Tak v záhad noci, odmlčev ... | Odpověď. | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-004768 | Skloněnou hlavu, ve slzách zraky
přicházím k Tobě, Matičko, dnes;
utichnul v ňadru písní Tvých ples,
klíčí tam žalů, kde jest jen jaký.
I snů mých nebe pokryly mraky,
žárem květ touhy uvadlý kles,
útěchy anděl k nebi se vznes’;
opustil zem – mne opustil taky.
Teď nitro mé jest pusté a chladné,
v květný jak luh když pod... | Mare amaritudinis! | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-064519 | Šest odbíjejí staré hodiny –
za chvíli přijdeš, staneš před mým zrakem,
jak přelud z nadpozemské končiny,
jak žhavý blesk, jenž náhle sjíždí mrakem.
Hlas hodin zvučí. Vypráví mi cos
o zvadlé touze, dávno zašlém čase –
kol něco šustí, jakby přešel kdos,
a povzdech táhne, slza chví se v hlase.
To minulost Tvá navrací se ... | XV. Šest odbíjejí staré hodiny – | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-021017 | Blíženko věčnosti, té přesvaté!
Hvězd rodičko! jak vážna jsi a temna!
Jak mohyla se kleneš černozemná,
v níž leží světy spánkem objaté.
Ty vlasti duchů! sotva pojaté
máš souzvuky, jak ruka přetajemná –
jak anděla to smrti ruka jemná
by sáhla v žití struny napjaté.
Dech jeho vlá, s tvým dechem splývá tiše,
a jak tvá tma... | V. V moři temna. | Eliška Krásnohorská | 0 | sonet |
cvf-051210 | Být chladnokrevný vůči kritice,
toť umění je všeho největší;
ať jehla je anebo palice,
věř, vždycky něco vyléčí,
a kdyby nic – z ní zírá znova
ta stará hloupost kritikova. | CIRCULUS VITIOSUS | Jaroslav Vrchlický | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-027732 | Ten šumivý les vždy jsem miloval.
Kdys, hoch, jsem prolez všecka houští všade
a drozdy, datly, žluvy sledoval,
kde hnízdí as a zda už mají mladé...
A po letech les jevištěm se stal
chvil, kdy se ruka kolem šíje klade,
a ret tak líbá, aniž by se ptal,
neb – s vědomím té okradené – krade...
Sny... pohádky... vše bylo kdy... | SONETY Z VENKOVA III. SONET O LESE | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-018890 | Stál bílý anděl u věčnosti prahu,
řka: „Duše dobrá, k rajskému pojď blahu!“
Tu duše, tajíc nedočkavost stěží:
– Ó, rci mi, rci, v čem věčné blaho leží! –
„Smíš zapomenout...“ – Vskutku? Jen tak málo?
Mně o ráji se ve snách jinak zdálo! –
„To málo je ti? Věř, to málo není,
smíš zapomenout všeho utrpení.
Jen dobré skutky... | RÁJ A PEKLO. | Antonín Klášterský | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-041710 | Vítej dešti, vítej roso milá,
S tebou po ty smutné nečasy
V nejvnitřnějším nitru souhlasí
Utroba ta moje roztoužilá.
Bolest se v mé duši rozvodnila,
Hoře s hořem pořád zápasí,
Slzy duši slouží v opasy,
V zlaté spony – lkání zasmušilá.
A tak pláči, tak má duše kvílí,
Brzo-li se k mému národu
Pravá blahost s nebes polí s... | Vítej dešti, vítej roso milá, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-004835 | Ty květy chudé na oltář Ti kladu;
mě provázely žití smutnou chvílí
a nyní, kdy mé nitro opustily,
je přijmi, Matko, lásky za náhradu.
Já natrhal jsem v upomínek sadu
květ jejich vonný, zářivý a bílý –
však teď, kdy loučiť mám se, nemám síly
a slzy zvolna v ně se řinou v pádu –
Vím, prostý dar jsou, jejž Ti vděčen nesu,... | EPILOG. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-048035 | Ó věřím, při své zhubeněl jsi práci,
zrak stále v sebe pohroužený maje
a spěje peklem ku zápraží ráje,
ze skutečna v sen mostem, resignací.
Tys odvahu měl, nám se síla ztrácí,
Tys víru měl, nám v pochybnostech taje,
Tys přístav měl, nám v člunu vetché kraje
se vlna tiskne a nás v propast kácí.
Tys orla měl jak Pathmu v... | Se mai continga... | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-000551 | Kraj celý bíle rozkvetlý.
Mou duši sladce spíjí
květ bílý, bílý.
Jak tiché chvíle sváteční
do duše moji svítí
květ bílý, bílý.
Pod jarním nebem nezměrným
rozkvetla duše moje
v květ bílý, bílý. | V. Kraj celý bíle rozkvetlý. | Karel Babánek | 3 | madrigal |
cvf-019625 | Vítej, stokrát vítej oblíbený
Venkove můj s tvými Horňáky,
Nevrátím se mezi měšťáky
Jen tvou krásou znovu narozený;
Tu kde škřivan oku neviděný
Těší oráče i pasáky,
Neb smert družky slavík bez čáky
Na rokytě pláče zavěšený:
Tu, kde stehlík červenohlavý se
V sadech volně toulá bezplotných,
Píseň ve zpěv žlutých čížků mí... | 330. Vítej, stokrát vítej oblíbený | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-048623 | Co zmohlo tě, že na Nirvany vrata
jsi divě zabušil, že v okno zmaru
jsi drze nahled’ skrze věčna páru?
Ký bol to byl a jaká jenom ztráta?
Číš požitků ti vřela vrchovatá,
střel tobě život tisíce svých darů,
a myšlenka v svém rozkvětu i varu
ti podávala poupata snů zlatá.
A přece jednou ranou z revolveru
chtěl’s ujít vše... | Mladému sebevrahu. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-027609 | Mě věru lítost pojímá
v tom žáru dusném prokletém
i nad ubohým sonetem,
jenž u nás jmeno znělky má.
Jde v šatě skvosty posetém,
ji těžká krajka objímá,
je spjatá tuhým korsetem
a závoj v obličeji má.
Mně jest jí líto. Tu i tam
šat, korset její sundavám
a nechám ji jen v suknici.
A mám ji rád tak kypící,
když hopkuje si... | SONET-INTERMEZO | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-015808 | Ve Veróně slavně posvěcený
Syn Slavníkův již se navracuje
Do své vlasti, kde ho pozdravuje
S plésáním lid k víře obrácený.
Ve biskupské roucho oblečený
An již ku Praze se přibližuje,
Pokorně tu s koně sestupuje,
A jde bos až ve chrám osvícený.
A v posvátném lidoplném chrámě
Rozléhá se slavné „Hospodine!“
A lid v skrouš... | XXXIX. Ve Veróně slavně posvěcený | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-042813 | Jak kdyby v lebce mé se zahnízdily zmije,
jež nad hlavou mi syčí mystérium nirvány,
jsou šíleny mé smysly peklem harmonie
a chtěním po synthese hallucinovány.
Tak vířím stoletími: svou hořkou moudrost snáším,
prach mrtvých lebek luštím, snu hvězd se dotazuji,
své srdce pojídám a echa Příští plaším,
když umdlen jsem svo... | MARNÝ PRŮKOPNÍK. | Otakar Theer | 0 | sonet |
cvf-027570 | Jak pohádka je v bujném parku skrytá,
z té zeleně jen řada vížek kmitá.
Pohádka maurská, dítě Orientu,
s gotickou zdobou ostrých ornamentů.
Sen Islamu s mystikou středověku
se snoubí v harmonii luzných vděků.
Sen Islamu nad bájným mořem chví se,
gotické vížky do skal rýsují se,
do skalných ploch, jichž hroty v nebe běž... | ALUPKA. | Josef Svatopluk Machar | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-028991 | Od zasněžených Helfenburka strání
mi v okno vítr burácí,
opírám čelo zamyšlené dlaní
a ruka druhá převrací
při lampy kmitu, kamen tichém vzlyku,
list po listu ve starém zápisníku...
Tu se knížečky s hrstkou bledých květů
jak s křídel duchů vypadla
přede mne na stůl v zádumčivém letu
květinka uschlá, uvadlá,
květ rulíko... | Rulík. | Otokar Mokrý | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-065085 | Před branou chrámovou – jsou sloupy ze zlata,
podlaha z mramoru a klenba hvězdnatá –
pokorně stojím,
přesladké zášeří jen duše zachytí
a vůni závratnou, však dovnitř vejíti
se bídný bojím.
Jaké to božstvo tam má skvělé oltáře,
kadidlem ováté a skryté do záře,
čisté a bílé,
jakými symboly se duše naplní
a jaké modlitby ... | PŘED BRANOU ZAVŘENOU. | Vojtěch Martínek | 3 | madrigal |
cvf-015219 | Zármutek když smutné srdce svírá,
žeby Boha nebylo, se zdá:
přirozenost líbě slzu stírá,
tichý svatý pokoj duši dá.
Všude hlásá krásná stvořenost:
Bůh tvou obstarává blaženost. | 383 | Josef Vlastimil Kamarýt | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-044287 | Bledý, mrtvý den,
jaký v listopadu bývá,
z mlhy vstává, s šerem splývá
jako plachý sen.
Sotva vzplálo jen,
slunce za mraky se skrývá,
krátká prška zemi smývá,
aby bylo změn.
S večerem, jenž přikvačí co jezdec hbitý,
vzbudí se však život, světla vzplanou v dáli,
z četných výhní hustý, rudý kouř se valí,
hvizd se rozléhá... | Bledý, mrtvý den, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-069208 | Ó, líp by bylo jak ten pastýř žít,
jenž na těch horách hlídá svoje stáda
a raduje se prostě. Odumřít
jak smrk, jenž bleskem zraněn, k zemi padá.
A líp by bylo nepromarnit cit,
a nerozdat svou duši, která mladá
se naučila věřit, než ji chyt'
jak ptáka ostříž, ťala lidská zrada.
Tam v samotě té, sama, ve skalách
by hvězd... | Ó, líp by bylo jak ten pastýř žít, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-048892 | Měl sílu v sobě zdeptat vše, co malé,
co nízké, banální, co sprosté, všední,
děl k duši své jak orlu: Teď se zvedni!
My poletíme stále výš a dále!
Snad k prsům tvým se blížil, Ideale!
i Pravdě, Isidy zřel závoj před ní,
snad stínové, již jiným neprůhlední,
se jasnili mu; snící na své skále
snad Sfinga právě promluviti ... | Marcus-Aurelius. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-058988 | Ba máte pravdu, krajané,
my všichni stejnou vůli máme,
svobody dobýt želané,
leč každý jinou cestu známe:
Z nás jedni pro národ i na smrt chtějí jíti
a druzí v nečinnosti s plným břichem hníti. | Dvě různé cesty. | Ferdinand Písecký | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-008027 | Svět jen karbanem jest, kde sázejí všelicí hráči;
kdo svůj vydobyl zisk, ostatním vysměje se. | Vezdejší hra. | František Vladislav Hek | 8 | elegické distichon |
cvf-065002 | To zcela dobře vím, ten večer červnový
svůj pozdrav nejkrasší všem poslal milujícím.
Park voní... Modrá vzduch... Já chvilku pohovy
a něco vzduchu hledám otráveným plicím.
Stín na lávkách... Tam pohled vášní hladový
jakýsi voják kloní k tlusté služky lícím
a z historek jí kasárenské výchovy
cos vypravuje hlasem šedě ho... | ČERVNOVÝ VEČER. | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-019857 | Z druhé strany moře, psů a chertů
Háveť veliká se hemžila,
Mopsů, pudlů, bělků spatřila
Byvolům sem rovných, beze žertů;
Jejich vzteklost najlítějších Čertů
Ukrutenstvo ještě předčila,
Franků kmen pak hryzla, mučila,
V jehož středku stín byl Dagobertů:
Franků těch, jenž slavským matkám brali
Ode persů dítky nevinné,
A ... | 561. Z druhé strany moře, psů a chertů | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-057657 | Jsou krátké tvoje dny a roztříštěny,
jak touha tvá a jako vůle tvoje.
Jdeš zalekaně kolem každé změny
a kde máš udeřit, se štítíš boje.
Sny tvé, ač na zemi vždy sněny,
tě nesly v propast mezi hvězdné roje,
zkad vracel jsi se mdlý a unavený
k jitrům, jež zapadala bez úkoje.
Duše tvá bez plachet i vesla
jen k vegetacím m... | HRA STÍNŮ. (II.) | František Taufer | 0 | sonet |
cvf-061405 | Říkali nám kmotrowé a strýci:
Šelma sedlák, který neoře
ani na swatého Řehoře...
Wždyť to znáte, milí agrárníci!...
Má-li wšak ten sedlák statek zwíci
statku Wáceslawa Řehoře,
pak už, holečkowé, neoře,
a že šelma gest, kdo smí to říci?...
Hotug biče, oreg, seg, sedláčku,
sice budeš za rok žebrati,
nesedíš-li zrowna we ... | Pranostyka | Petr Křička | 0 | sonet |
cvf-049831 | Ó chmurní anachoreti, jimž ptáci
chléb nosili, schýlení nad propastí,
již o lepší jste cizí snili vlasti,
jimž přešel den o postu, v žalmech, práci;
jimž sny plnili mloci, orli, draci;
jak často básník, vroucí ve účasti
když touží lačnou duši tajem pásti,
se nad vámi rád v bezdné snění ztrácí!
Jak často ze života pusté... | Anachoreti. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-048098 | Ta Isis velká, v závojích jež dřímá,
ó, žárný duchu, v tobě ukryla se,
ve ptáků, mraků, květů, vichrů hlase
taj zjevila ti, který vesmír jímá.
Co tmy a všednosti splav kol nás hřímá,
tvá duše v světla etherného jase,
jak doma bez pout v prostoru a čase
zří slunci krásy v tvář jak orel zpříma.
A ve vítězném bratrství vš... | Shelley. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-047560 | Jak zrcadlo podlaha vydrhnuta,
jas odpolední proudem po ní běží,
za každým obrázkem chvůj trčí svěží,
na kredenci plá mnohá mísa žlutá.
Ve středu krčmy kočka nepohnutá
ve sfingy póse mhouříc oči leží,
much bzukot z oken rozeznáváš stěží,
v sluch zní ti jako struna houslí tknutá.
Ba visí na zdi, čekajíce pánů,
sní klari... | Před muzikou. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-047602 | Než zavru k poslednímu spánku oči,
to aspoň chtěl bych viděti jen z dáli,
že smutku mrak, jenž naše nivy halí,
ustoupí slunci, jež k nám pro vždy vkročí.
Že poslední to zrno na klokoči,
jež mozolnou tu českou ruku pálí,
se sveze, žernov do prachu se svalí,
jenž hněte nás, že Čech se doma zočí.
To aspoň, aby rtové nemus... | Slzy Vyšehradu. (VI.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-010608 | Jak? Pérem chceš jít na lotry a lháře?
Spíš rukavice na ruce si vem,
bys zůstal čist, až udeříš je v tváře! | 347. Jak? Pérem chceš jít na lotry a lháře? | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-043608 | Dlíti nelze déle; rychle horem
V hory do mraku tam černého;
Na temeno vrchu skalného,
Klektové kde orlů vyjí borem.
Tam kde divoké jsou bouře dvorem,
V dílnu sáhni Tvorce mocného,
Sestroj živly hromu silného,
Svrhni, jsi-li hodným vlasti tvorem,
Žhavé Boha hněvy na ty stavby,
Kde Čech nerozumným hlaholem
Učiť se má, ja... | 46. Velení. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-046377 | Jak z křišťálů by celý vystavěn
Usk zámek hleděl ku zimnímu nebi,
na šedý mrak vtkán jako vzdušný sen,
vše hrálo stříbrem, střechy, trámy, hřeby,
tož sněhem, jenž plál lunou zanícen
i na dracích, jenž u brány se šklebí,
a pouze komnat okna rudě plála,
jak v dálku krbů odleskem se smála.
Co duby celé v žáru plály v nich... | Labutí pohádka. | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-038257 | „Ať jest otevřená brána!“
Zbislav ku panošům dí,
„K lovu oře mějte zrána
Osedlané, ať vše bdí;
Přijdou hradu do prostory
Lovců mnohočetné zbory.“
Zaplésá dceř sličná Lína,
Jak ta slova uslyší,
Davši otci číši vína
Cítí blahost nejvyšší;
Nebo honit k unavení
Bylo její vyražení.
Jí na lůžku přichystaném
Předlouhá noc zdá... | Založení Krtně. | František Alexandr Rokos | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-063687 | Nestav se mezi nás, Ó světe všedních cest,
ty s tváří pokrytce a pýchou lidských měst –
nás cesta odvádí, kde promyk září hvězd.
Drak stíhá stohlavý nás, tisíc očí tvých:
co nám je modlitbou, to mozkům tvým je hřích,
co nám je svátostí, tvůj drsný budí smích.
Ó, nech si moudrost svou, nám naše snění nech,
nám stříbro m... | NESTAV SE MEZI NÁS... | Adolf Černý | 3 | madrigal |
cvf-064683 | O to štěstí své se tolik bojím,
by mi nezapadlo večerem
jako zlaté slunce v sadě mojím,
jež se zrcadlilo v oku Tvém.
Drahé hroby věnčím svěžím chvojím –
kterak lehká je jim náhle zem!
V klidu jich svou duši upokojím,
než noc vejde v kraje tichým snem.
Než se mraky nad mým sadem svinou,
ticho rozprostře se nad krajinou,... | XXXXII O to štěstí své se tolik bojím, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.