id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-017973 | Opona trhá se, jde nahoru.
Rek spitý řádí. Děti strachem lkají.
Naivka kleje. Místo úborů
výstřižky z novin herečky dvě mají.
Sklenici piva z budky otvoru
zdvih sufflér. Řev. Na harmoniku hrají.
Duchové propadlých všech autorů
se z propadliště strašně pozvedají... | SEN PŘED PREMIEROU. | Antonín Klášterský | 6 | siciliána |
cvf-057385 | Zpěv umí často velebiti hrady,
v nichž mnohý tyran slavil orgie.
I boháčů též paláce a sady
svým kouzlem ráda píseň ovije;
ta opěvuje ssutin chmurné vnady
a světí hymnou chrámy Thalie.
Však která píseň o vás, o vás dýše,
vy Boží naše toleranční chýše?!
Ach, jste vy ovšem zvláštní, divné dómy
v tom slohu bídy v zeď vám ... | Našim tolerančním kostelíkům. | Jan Pelíšek | 5 | stance |
cvf-050734 | Jsme smutní oba. Můž’ to jinak být?
Nemáme světla a nemáme vzduchu,
jsme postrašeni v každém hnutí, ruchu,
nám zhašena je myšlenka i cit,
my žijem v temnu a my žijem v hluchu.
Ký anděl zlý nám uklání se k uchu,
jed klamu s hnusnou pomluvou tam vlít,
my spolu mluvíme jen jak duch k duchu,
jsme smutní oba.
Kdo ruky dá ná... | Jsme smutní oba... | Jaroslav Vrchlický | 10 | rondó |
cvf-068101 | Jak Beatrix jde bílá v bílém šatě,
noc achátová v očích se jí stmívá,
z nich mysterium panenství se dívá
a hoří jak nach růží na ornátě.
A stuha fialová v jejích vlasů zlatě
je duha snů, v nichž modlitba se skrývá,
a zázrak illusí a píseň živá,
z níž páchne hřích a cudnost voní svatě.
Duch vnímá ševel růží bílých listů... | RENAISSANČNÍ SONET. | Josef Šimánek | 0 | sonet |
cvf-048889 | Zřels poupě leknínové,
jak z jitra neb jen večer otvírá se
jen hvězdám, zoře plá vstříc v celé kráse,
však v žáru slunce jak je zavrou snové?
Nač davu stále v jiné písni nové
se zpovídat, či někdo po tom ptá se?
Nad sarkofagem socha v ryzí kráse
plá, co v něm hnije, nedí její rtové.
Ty polož pečeť mou na svoje ústa,
tv... | Intimní dialogy. (III. Stud.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-048126 | Jak bylo, často ptám se, Lazarovi,
když, sotva míru okusil chlad sladký,
zas v žití vedro, boj a trudy, zmatky
ho volal Kristus prorockými slovy?
A přece duši, jež si v klidu hoví
a v šeru nočním loká oddech krátký,
já činím totéž, musí k světlu zpátky,
boj citů zalehlý vzplát musí nový!
Vše rány se zas musí otevříti
a... | Lazar. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-001324 | Byla noc a všecky hvězdy zhasly.
V hustou tmu se dívám do zahrady;
byla hrůzná s temným okem zrady,
chvílí listy chvěly se a třásly.
Tichem noci, jak by zmíral hlady,
zavyl pes v tak děsném nesouzvuku,
spící pták že nevěda si rady,
prchal v dáli v křídel tichém tluku.
Rozladěn jsem zavřel okenice.
Avšak znova v ticho m... | Pes. | Sigismund Bouška | 0 | sonet |
cvf-048634 | V sonetu zlatý prsten zasazovat
svých myšlenek a citů drahokamy,
jak dělník mdlý, kterému není známý
cíl práce, přestávám své dumy snovat,
chci lhostejně den ke dni pozorovat,
jak hravě boří cizí ruka chrámy,
jež pracně vztyčil jsem, nad ruinami
chci sedět klidný. Nač se přetvařovat?
Z mdlé ruky pero, štětec, dláto pad... | Z mdlé ruky... | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-041781 | Plémě moje! padá hejno sněhu,
Skřehá dech a vítr mrazný věje;
Kterak tobě se v té době děje?
Nezamrazíš-li se ve svém běhu?
Pro tě trvám v dolehlivém střehu,
Duše má se často pro tě chvěje;
Odchyluj loď svoji od peřeje,
A vždy plav se k vesny věčné břehu.
Z mrazných pojmů náuku teď střihou,
Sytiť nás chtí ledem a mhlou... | Plémě moje! padá hejno sněhu, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-003202 | Už nevím, kde jste napsal onu větu,
že člověku jen trochu smíchu stačí
a ostatek že dotrpí si v pláči.
Sám prožil jsem to, kolik pravdy je tu.
Já utrh’ jednou bílý kalich květu,
leč svadl dřív, než dozní píseň ptačí...
A člověk sám si nikdy nepostačí,
vždy aspoň úsměv potřebuje k letu.
Mé srdce, v skalách holub osamělý... | ALOISU JIRÁSKOVI | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-067926 | Čím větší syn, tím trpí matka více.
Tvůj Syn byl Bůh... Čím je Ti krátké štěstí,
když před zrakem Ti tlukou dítě pěstí,
a stín mu smrti hyzdí vpadlé líce?
Ať sličná Madonna či Pomocnice
jen hrubých rysů, – zjev Tvůj matkám věstí:
meč sedmerý je zraní do bolestí,
až hasnou v slzách očí zřítelnice...
Žen srdce, zoufale k... | Matka Ježíšova. | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-059212 | Jak bylo vojákům temno jich bolestí vření
po amputaci rozdrcených údů!
Ta palčivá muka svírala prostor, kde údů již není!
Ta zákeřná bolest, zdá se, kdes ve vzduchu visí
a v prodloužení pahýlů – zbytků jich údů –
vždy znovu a znovu se křísí.
Tak záhadnou byla mi bolest má celá!
I pátral jsem tak dlouho, jak mohla semkn... | KDES VE VZDUCHU. | Vladimír Houdek | 3 | madrigal |
cvf-000321 | „Rci, poutníče, proč zamlklý jsi tak?“
„Já v tajemství jsem věčná hroužil zrak!“
„Proč ztrnulé, rci, oči tvoje jsou?“
„Já dlouho nocí marných bloudil tmou!“
„Proč na rtech tvojich úsměv zhas, rci, nám?“
„Já dlouho mlčel jsem, zvyk’ jíti sám!“
„Rci, poutníče, proč bledý tak jsi jen?“
„Já chůzí cestou dalekou jsem zmdlen... | Otázky. | Karel Babánek | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-010381 | Být svými naše duše neustanou,
nechť ohněm záští svět je roztopil
a spálil jako diamant svou hanou. – | 120. Být svými naše duše neustanou, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-064742 | Všechno bude, jak si přeješ – rci mi jen,
čeho žádáš si? Zda srdce mé neb duši –
plnou smutků jako podzimní ten den,
a jež ocúnem se krášlí, zimu tuší?
Aneb srdce moje, rudé jak květ ten –
žhavé je a v ňadrech pro Tě v touze buší,
bláhové, zas věří – snilo krásný sen –
dřív než večer přijde, soumrak zas je zkruší.
Rci ... | XLI. Všechno bude, jak si přeješ – rci mi jen, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-055089 | Jen zřídka sama na ulici
se zrakům našim objeví.
Cel její svět je strojek šicí
a v práci nezná úlevy.
Ty líce její jsou tak bledé
jak čistý kvítek lilije,
to velké její oko hnědé
se často rosou zalije!
Pouť žitím as jí není sladkou –
vždyť macochu má chuďas matkou,
a doma všem je popelkou...
Jen ve svátek má radosť vro... | Šička. | Alois Škampa | 0 | sonet |
cvf-036290 | Ve struny bouřím, slyšte moji píseň,
vy sadů krásných hluché kopřivy –
hle, od východu záři v vaši plíseň
již červan leje rudý ohnivý.
A vy – vy v porobenství svém dál spíte
a záře jeho ještě nevidíte?
Hoj, vzkočte na své ochromené nohy
a pouta vám z nich kletá odletí,
již zničte svoje zhoubné černobohy,
jež uvrhli vás... | I. Ve struny bouřím, slyšte moji píseň, | Rudolf Pokorný | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-019362 | Ještě dnes mi probíhá mráz kosti
Mysle na to pervé kázaní,
Ježto na Její sem nutkání
Včera měl a ku své zkušenosti;
Neděle to byla o věrnosti
Pastýře a duše skládání,
Ona v chrámě sedí u paní
Jako slunce ve hvězd společnosti:
Tu, když jazyk mladý slova láme
O tom: „Za které my skládati
Věci tento zemský život máme?“
Od... | 67. Ještě dnes mi probíhá mráz kosti | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-058499 | Vzduch pln je prachu, dusný teplou krví,
juž cirkus hřmí a lůzy řev zní s hůry.
Meč v ruku! „Ave, Caesar, morituri
te salutant..!“ eh, nesklopíme brvy.
Ten zápach krve opájí mé smysly.
Jak divý býk, jejž rudé roucho dráždí, –
se řítím v před, meč blýská se a vraždí,
zrak vášní slep... Ten zápach ostrý, zkyslý!
Oh, Nero... | GLADIATOR. | Roman Hašek | 0 | sonet |
cvf-050226 | Blednou hvězdy. V úplňku sladký měsíc
v lesy patří, nehne se ani snítka,
ticho svátku příštího padá z nebes
na spící Čechy.
Náhle prudkým obloukem z davu sester
jedna slétla zářící hvězda velká,
tak že pastýř, který bděl nad Stochovem
u svého stáda,
vzbuzen leskem ospalé mnul si oči,
patře v žasu za touto zářnou hvězdo... | V den tisícího výročí narození sv. Václava. | Jaroslav Vrchlický | 9 | sapfická strofa |
cvf-037416 | Na pomezí země někdy slavné
stojí kaple, přísahal tam král;
přísaha ta nyní doby dálné
pouhá báj – než svědek stojí dál.
Kéž by raděj’ kaple nestála,
však moc přísahy té trvala. | Kéž by! | Ladislav Quis | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-046631 | Mnohé zameškal jsem v žití věci časem,
deptán v prachu musil jsem se vléci časem.
Orel byl jsem jindy volný v letu,
jindy slavík uzavřený v kleci časem.
Kovadlinou byl jsem trpělivou,
jindy mohútnou se zvedl plecí časem.
Udicí hned byl jsem a hned rybou,
ran svých horkou krev jsem viděl téci časem.
Ale vždy mi šeptal h... | Časem. | Jaroslav Vrchlický | 7 | gazel |
cvf-043619 | Duch náš popel smítá, kde se pojí
Krátká naše doba se věky;
Hvězdné se naň lijí obleky,
Nad bývalou chyžkou ticho stojí.
K letu zářná svoje křídla strojí,
S Bohem světa plesy, nářeky!
Peruť zvučí v prostor daleký,
S Bohem země, s Bohem všickni moji.
Stane orel v záři ve slunečné,
Ozbrojené oko nespěje
S letem jeho v ří... | 57. Smrt. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-044359 | Jen se závěje,
sněhu bílý šat,
blanou zastkvěje,
na níž písmo znát,
již se zasměje
měsíc v stínu chat,
pak se zachvěje
a hned začne psát.
Péro dovedné
lítá jako blesk,
písař, samý lesk,
rád je, když mu v list
oko pohledne,
které umí číst. | Jen se závěje, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-052566 | Strýčku drahý, slyš,
co bys rád, si spiš,
anjel navštíví nás v spánku,
donese to k nebes stánku,
vše pak obdržíš. | Strýčku drahý, slyš, | Emanuel Züngel | 15 | limerik |
cvf-029250 | Ty, stíne, mluv, kam kyneš svému lidu?
Ne v boj jen divý vedlo nás tvé žití,
a pod tvým krunýřem má ruka cítí
tep srdce, které také chtělo klidu.
A štěstí země v boha jasném vidu,
a víře, násilím jež nechce býti,
a lásce, která zná též odpustiti,
a práci, všech jež překonává bídu!
Za slávu tvou co země má ti dala?
Ni h... | Nad listy Žižkovými. (IV.) | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-029856 | Zde člověk čte a slzy s očí kanou.
Zde s davem hrdin nad vítězstvím plesá,
zde s mučedníky na popravách klesá
a umírá tam pod cizáckou ranou.
Ó děje útrap za vlast milovanou!
Krev z těchto listů stoupá na nebesa,
zde národu se trůn i pranýř tesá,
z těch věků mor a vůně lípy vanou.
Zde velcí kradli, loupili a lhali
a za... | Na poslední stránku Tomkových „Dějů Čech“. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-005678 | Nikdo se nermoutí, nikdo se netěší,
dny mrazu nemají, však nemají ni tepla.
Kde ohně planuly, teď ani jiskra neplá.
Hádanku dává Sfinx, než nikdo neřeší.
Ni kroku neslyšet. Jak pouzí duchové
podivné postavy se komnatami nesou.
Topoly u cesty se bázlivě tak třesou.
Je mráčku tesklivo, jenž dvůr ten přeplove.
Ni zvuku na... | STARÝ DVŮR (I.) | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-007944 | Skrbci jakémus se zdálo,
žeť jest stkvostné hody strojil,
na něž peněz svých nemálo
přes svou líbost vynaložil.
Ráno vstana rmoutil se a děsil,
až i z té těžkosti se oběsil. | Skrbec. | František Vladislav Hek | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-044029 | „Synu můj!“ – tak lkala moje matka,
když jsem loučil s ní se k odchodu,
„vím, že mnohou těžkou nehodu
z pouti tvá si přinese památka.
Neklesej však! jeť ta cesta krátká,
také žal má svoji výhodu,
neboť v minulosti obvodu
upomínka na bolesť je sladká.
Každá růže s trním jen se rodí,
žádný květ nevzroste bez proměny,
kaž... | „Synu můj!“ – tak lkala moje matka, | Jan Václav Tůma | 0 | sonet |
cvf-004769 | U okna stojím, dívám se v dálí,
jak se ty kraje do mlhy halí,
hory a stráně, dumavý les,
jak by jim smutek do srdce kles.
Na větvích hnízda, jak by v nich plály
démantů skvosty, či jak by stály
slzy v nich velké, vítr jež snes –
když letěl krajem, zachyt je kdes.
Či letěl také mimo mne asi,
slzy mi teskné zachytil s řa... | V zamyšlení. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-048564 | Hněv posvátný jest, jak to v duši cítím!
Hněv tříbí, čistí, Jehovův to plamen.
Hněv nadšení jest, divé síly pramen,
blesk v tmu a vichru van to fádním kvítím.
Jak uragan hřmí tvůj, za hřívu chytím
jej rukou mdlou a vyděšen a zmámen
zřím v Medusy tvář! – Slzí tento kámen,
já s tebou v noc, v hvězd propasti se řítím.
A v... | Mezi překládáním Mickiewiczových Dziadů. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-018549 | Tak někdy chvím se, štěstí naše ryzí
že pouhým snem, že jako v dětské báji
zlý čaroděj tě unese a stají,
a že tvá duše, holubice, zmizí.
Do staré, černé věže připoutá ji
kdes u moře, jež svítí nad tyrkisy,
kam ještě nikdy nezbloudil krok cizí,
kde potvory a draci brány hájí.
Ó, kde jsou zloby, kde jsou kouzla noci,
jež... | JAK V POHÁDCE. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-051173 | Rád Vás vidím, olbřímí, nedostižné
boje starých! Svítíte z fresek Wiertze,
z tříště desek záříte reliéfů
oltářů božských.
Údy, torsa vypjatá v divé změti,
tváře lidské strnulé v divé křeči,
páže, křídla, ramena napřažená
v útok i odboj.
Nad těl spoustu Athéne gigantická
mává štítem, ruka tam chytá ruku,
všecko velké, n... | GIGANTOMACHIE | Jaroslav Vrchlický | 9 | sapfická strofa |
cvf-037831 | Ve světě mně bylo teskno,
a já sobě pozaletěl
ve snů volnou širou říš.
Kdo tam nebyl? – Kdo ji nezná,
bezmezí jak může znáti
sokol spjatý na motouz.
Ano, lovčí sokol duše,
vzletnuvší by pánu lovil,
který vzletat neumí.
Zabuda tam jarma světa
jasným kořist modrem stíhá,
sotva stih, však volá pán.
Tvrdý pán, on z jeho lo... | Pouť k ráji. | Ladislav Quis | 3 | madrigal |
cvf-020675 | Když ráj se zavřel na vždy za Adamem,
tu vystřízlivěl každý živý tvor;
dřív opojený sladkým sebeklamem,
teď věděl, byl-li sláb či chud či chor;
had našeptal všem o poznání sliby,
a nejdřív poznal každý, co mu chybí.
Kdys u jezera postál velbloud šedý;
byl marniv, skoro jako člověk jest,
a když tak na hladinu spustil hl... | Velbloud světský. | Eliška Krásnohorská | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-014568 | Já pohlížím teď na svět jinak zcela,
co, drahá ženo, v lokty své tě vinu,
já mořem blaha neskonalým plynu,
když zlaté vlasy shrnuji ti z čela.
Tvá láska přede mnou ráj otevřela,
mé rámě skleslé nadchla znova k činu –
teď méně vidím v světě chmur a stínu,
dřív předsudkem se duše má jen tměla.
A netečně šla životem má no... | X. Já pohlížím teď na svět jinak zcela, | Josef Kalus | 0 | sonet |
cvf-029719 | Jako křídlo andělů modré, čisté,
které tiše na oltář sletlo zlatý,
jako božská myšlénka v první slávě
moře kol širé.
Nebe, hle, se usmívá věčnou láskou,
země celá s modlitbou k němu vzhlíží,
vzduch je vlahý, nad mořem klidně leží
ve svatém tichu.
Ani loď tu nehne se, ani veslo,
plavců povyk v zakletých mlčí lodích,
v d... | Neděle na moři. | Augustin Eugen Mužík | 9 | sapfická strofa |
cvf-017037 | Duj, větře, před sebou žeň shluklých mračen shon
Do noci pochmurné! Tvá prudkost zmámená
Ať bije v puklou věž, kde mlčí němý zvon
Jak v hlavě myšlenka, jež nevyslovena...
Duj, větře, duj a žeň můj člun v boj nadlidský
V temnotách na moři, jak skořápkou bys hrál...
Jsem rodný bratr tvůj, já, pirát kosmický,
Jenž pluji b... | POZDRAV VĚTRU | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-019548 | Kdo to stojí s tělem obnaženým
Tamto v tuhé zimě na ledě?
Nehrad z Růžoskály! nehledě
Tam, dí Milek hlasem popuzeným;
Kdo to běží s okem vyloupeným
V Děvčí hrad tam, zhaněn škaredě?
Cyrek! oba k Čechům ve vědě
Dějopisné přislouchají ctěným:
Na lově je javše Rakoušané
Nutili buď hrady pustiti,
Buďto nesti trýzně jmenova... | 253. Kdo to stojí s tělem obnaženým | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-057103 | „O stáří, stáří, jak tvá tíže znaví!“
se staré jedle k jedli ozval vzdech –
„spraženy bleskem jsme jen na posměch
divákům, již tu někdy kroky staví.
Že raděj žití nás už nepozbaví,
by v náruč měkkou údy pojal mech
a po vůkolí sladký vánku dech
staleté šuměl zkazky naší hlavy!...“
„Jak divně mluvíš,“ vedle družka vece,
... | Staré družky. | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-010263 | Oj ritornelly s duší nerozlučné,
co jste? Nic víc než kapky krve jen
a snů mých nerozvitých hroby zvučné! | 2. Oj ritornelly s duší nerozlučné, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-048490 | Po krajích hřebenatí táhnou draci
a chvosty svými dokola se vijí,
ty řek’ bys: mají žízeň, z vásy pijí,
tak vypoulený zrak jich v hloub se ztrácí.
Kýs athlet v středním poli javor kácí,
zříš prsa sklenutá a tuhou šíji,
naproti orel v boji s lstivou zmijí,
a k zdobné noze sedli drobní ptáci.
Co pohárů se naplniti dalo
z... | Amfora. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-019686 | Na hranicech Nebeslavska teče
Řeka Lethe čili Zábuda,
Jejíž pitím, čudo nad čuda!
Všecka mizí zemnatost i péče;
Každý stín z ní nade břehem kleče
Pije, a ai časná nerůda,
Bolest, zármutek i ostuda
Na věky se z příchozníků zvleče:
Proto, jako ze stromův když v lese
Listí na zem padá v jeseni,
Duchů slavských množství se... | 391. Na hranicech Nebeslavska teče | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-005988 | Tabule řinčely, jak přišel. Hudba ta
disharmonicky, vyčítavě zněla:
Smích. Bída. Zoufalost. Směs zlá a proklatá.
Nějaká pekla, jež se otevřela.
Zlý vítr nesl nás. Je marno opřít se
o sloupy, zábradlí. Nás jako pírko nese.
List krouží na zemi a pusté ulice.
List krouží jako my. Strom jako my se třese.
Odnášel srdce klid... | ZLÝ VÍTR (I.) | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-019451 | Tuto Milek na člun rukou sáhnul
A spřež jeho změnil v holuby,
Které jako malé Cheruby
Do lehounké přičky polské vpřáhnul;
Potom velím, aby cestu nahnul
V pravou stranu, kde jsou Kašuby,
Nebo kmen ten blízký záhuby
Navštíviti bol mne ještě táhnul:
Přišli pak sme přes Lupov a Lebu
K Slavům těm, když právě strojily
Přípra... | 156. Tuto Milek na člun rukou sáhnul | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-068096 | Naslouchám větru. Pláče po zahradě,
pozdravy nese duší tesknících.
Neznámý démon povstal na Západě,
životu vmetl do tváře svůj smích.
Smích divoký, jenž vždy se vrátí zpátky,
jak vlna k břehu zpět se navrací.
Je rozkoš vteřinou a život krátký,
a pyšný smích jen věčně krvácí.
Smích, který drásá, zraňuje a bolí:
Oh, jaká... | SMÍCH. | Josef Šimánek | 0 | sonet |
cvf-005163 | A všechny pokořil. Ctili ho jako boha.
Vůz jeho vidouce, tvář bledou skryli v prach.
On všechny pokořil. A všechno činit moha,
on všechno učinil a drze na vše sáh’.
Dům pyšný triumfu jak hranice v tmách svítil,
a na rtech rozkaz čtli dřív’ mnohem, než byl dán.
A včas ho vykonat se zástup sluhů řítil.
Jak je to půvabné ... | DŮM TRIUMFU | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-011560 | Sever vládce květům hlavy srub,
vousy porval modřínem v zlém sporu,
bříze zcuchal vlasy, ztrhal dub,
buku rozťal pancéř – sivou koru –
tak že pěnkavice, zbyvší v stráni,
sotva skrýš v tom našly plátování!
Ke mne však, nechť na spáncích mám sníh,
s věncem růží kol slunného čela
jaro slétlo, jako ptáče v jih,
a má síňka ... | Kouzla. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-037329 | Aj kukánko, neodlítej!
Na větvince mírně seď;
Mne ctitele sobě vítej,
Dej dotazu odpověd.
Nelekej se, nemám luku,
Hezky plesej: Kuku, kuku.
Pověz, zdaliž dlouhé žití
Popřeje mi tvorů Pán;
Budeli mně vonné kvítí,
Čili trn jen v cestu dán?
Budu píti kalich muků,
Či rozkoše? pověz: Kuku.
Blaha tedy já mám zažít?
Lichotník... | Kukavka. | Martin Alexander Přibil | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-049770 | Co lásky bloudí z jara v stínech lesů!
Jak málo však se dočká vyplnění
svých snů a tuch! Část větší v podjeseni
zas opadá jak lehké zvonky vřesu.
Co polibků a objetí a plesů,
co hlasných přísah, sladkých zamlčení,
a v tůň vše spadá, kde se Lethe pění,
a v srdcích poušť, o štěstí ani hlesu.
Co dělá příroda jen s těmi žá... | Jarní lásky. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-061864 | Ohromné hory pohled v dálku úží
na zemi všední v malicherné pýše,
však vznášejí jej do závratné výše
ku polím sněhovým a květům alpských růží.
Nad celý svět! Kde volněji se dýše!
Kde světem znavený se poutník vzpruží,
kde zase s přírodou se svatou sdruží
řka: „Život krásný jest! A krásná lidstva říše!“
A duch můj vzruš... | ALPY. | Ladislav Linhart | 0 | sonet |
cvf-068020 | Mé vzpomínky v čas zašlý letí.
Zřím tichou alej na břehu,
kde v sledním vroucím zážehu
paprsek zlatý líbá sněti.
Mně dosud koutek ten tak milý;
vždy vzpomínám a vždy se chvím,
jej míjíc, krajem mlhavým
když kráčím v časnou ranní chvíli.
Zřím v mlze obličej tvůj snivý,
a skrz ni cítím zrak tvůj plát,
tvé řeči vnímám pří... | SONET. | Věra Vášová | 0 | sonet |
cvf-017927 | Je nevděk vždycky „černý“, závist „bledá“,
a Hunové jsou vždycky „sveřepí“.
Když zrcadlo ti krásný obraz nedá,
je nejlépe je rozbít na střepy.
Chceš bohat být? Vždy stýskej: Běda, běda!
Šnek růžek stáhne, dům si zalepí.
Když zamítne tě Josefina snědá,
jen klidně sobě počkej na Pepi. | Z MOUDROSTI OTCOVSKĚ I. | Antonín Klášterský | 6 | siciliána |
cvf-061292 | Svým krajem chodím, lesy, po mezích.
A milovaná hudba veršů tvých
v mém srdci zvučí,
jež chví se, otevřeno dokořán.
Vojtěšky vůni dýše jitřní lán,
u zídky netřesk pučí,
mez terči pampelišek žlutě svítí,
kam hledím, plna luka
jsou třeslic prostých. Z milého ti kvítí,
z divokých máků, polních lilijí
věneček nesměle ti uv... | BÁSNÍKU „SLUNEČNÍCH HODIN“. | Petr Křička | 3 | madrigal |
cvf-027735 | Proč jen tu tužku dneska beru?
Co psát? – Vždyť nechci ani psát...
Nic nemyslím... Nic nevím věru...
A nemám čeho litovat...
Jak by má duše zašla spat,
já bez ní žiju v jakéms šeru...
Nic nemám, čemu bych byl rád...
a nejsem mrzut... K podvečeru
se chýlí den... byl pěkný snad –
však co mi po tom?... Na nádheru
zřím obl... | SONETY Z VENKOVA VI. SONET BEZ MYŠLENKY | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-067851 | Když kynem tišíš bouřně vzduté moře,
když poklidně vln kráčíš po hřebenu,
v den mrtvé voláš, hojíš muže, ženu –
skráň soucitnou Ti jasní božství zoře.
Však nyní úpal jizev, duše hoře
Ty trpíš tiše bez výčitek stenu,
a skláníš hlavu, slinou potřísněnu –
to člověk zmírá na Golgotě hoře.
Tvá bolest jímavější než Tvá sláva... | Ecce homo. | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-046454 | Na žití našem stará kletba leží,
jež otravuje každý cit a chtění,
ji tušíme, snad její vyslovení
by draka sklálo ve prach, jenž ji střeží.
Jak hromovitý úder zvonu svěží
by signal vlastí letl v okamžení:
Dech síly, volnosti! „Již kletby není,
jež držela nás věky na otěži!“
Však vyslovit ji! Jak princ z pohádky
kdo mysl... | Stará kletba. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-014373 | Tkám, tkám,
sotva rozbřeskne se,
až se domek třese.
Tkám, tkám,
ať mne v boku píchá,
ať si ňadro vzdychá.
Tkám, tkám,
třeba dítě stená
nebo zmírá žena.
Tkám, tkám,
třeba srdce reptá
a ret kletbu šeptá.
Tkám, tkám,
nasycen jen polo,
jako v stroji kolo.
Tkám, tkám,
dokud síla stačí
a smrť nepřikvačí. | X. Tkám, tkám, | Josef Kalus | 3 | madrigal |
cvf-042254 | Právem’s hrda Polsko na své věstce,
Okrášlili tebe veškerou
K závisti tvých sester nádherou
A tě vedou po vítězné stezce.
Pleť ti hezce, duši zdíli řezce,
Zahráli ti slibnou kozerou.
Leč měj k jich se věštbám nevěrou!
Čili nevíš, že Bůh pýchu tresce?
Toť tvá zkáza! Duch tvůj se z nich spíjí,
Zrak tvůj vidí divé mátohy
... | 110. Právem’s hrda Polsko na své věstce, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-025605 | Ne Straussův valčík, Beethovena!
Protivny jsou mi tony ty...
Sál prázden, okna otevřena,
na stolech číše dopity.
Dej hudbu mi, kde bolest stená
a kde jsou kletby vyryty,
kde pláče duše opuštěná –
můj karneval je dožitý.
Tak zoufalo je pohleděti
v můj vychladlý a tmavý sál!
Hleď, jak tam leží v prachu, smetí
ty růže, st... | POPELEČNÍ STŘEDA | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-044817 | Když jsem nevinně se ještě na svět díval
Jako dítě – ó tu jsem byl přešťastný!
Teď, co znám mrav lidstva lichý, hanebný,
Teď již svět mi není tím, čím jindy býval.
O! jak rád bych vesele a líbě zpíval,
Kdyby smutek s věkem mým tak neshodný
Nekalil mou duši, a já překrásný
Sen ten ještě snil, jak jsem jej jindy sníval!
... | Jindy a nyní. | Karel Maria Drahotín Villani | 0 | sonet |
cvf-045209 | Pud opičí, jenž v člověku je skrytý,
zde zvítězí, již zřím to, z lesů kyne
ať jehlanec jen z prostých trámů sbitý,
ať litá šibenice, rázem zhyne
měst vzhled i tvar, nad staré dómů štíty
ten vykřikník se vzpne, ó Hospodine!
Co silhouetty bran, co věže dómů?
Ta jehla trčí nad vše v stínech stromů. | VII. (XIII.) | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-019399 | Darmo lidská peruť za výborem
Tímto tvorů božských poletí,
K jehož tváři mnohá století
Shromážděly krásu sličných forem;
Jak tu řevní jeden s druhým vzorem,
Jak duch viní těla odětí,
Kde však nebe, velkou obětí,
Učí, coby se vším mohlo zborem:
Protož co já smělec koli tanu
V básněch krásu její slavících,
Krůpějička to ... | 104. Darmo lidská peruť za výborem | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-055688 | Když do kraje se snesl večer krásný
a na nebi se objevily hvězdy,
jež zářily jak rozžhavené slzy,
tu často, lípo, šumotu tvých listí
jsem naslouchal a hleděl plný lásky
tam v osvětlené, nedostižné nebe...
Noc hvězdnatá – toť bylo snů mých nebe!
Mne zmocnil se vždy dojem tklivě krásný
a v duchu zřel jsem, jak bůh plný l... | POD LIPOU. | Jindřich Štemberka | 13 | sestina |
cvf-019867 | Hory dvě se nyní spolu spikly
Ve svých střevách celou společnost
Lidí pochovajíc na věčnost,
Kteří hynouc jenom „běda!“ zkřikli;
Tu hned v mysli otázky mi znikly,
Jeli přelud to či skutečnost?
A pak pro jakou as nevděčnost
Trest ten nesou, pro vlast, pro jazykli?
Milota v tom: neníť toto cesta,
Jenžby oči naše klamala,... | 571. Hory dvě se nyní spolu spikly | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-027707 | Ty jarní slunce, jedno je mi žel –
a nejen mně, i srdci mnohých přátel:
Ty vylákáš ven roje brouků, včel,
zvěř země, ptactvo nebes do své dílny –
toť v pořádku. Však v lesku tvojich střel
za humna vyjde český cestovatel
a žel, ó žel a třikrát ještě žel –
pak cestopisec navrací se sdílný
a vtipný. Poví vše, co jed, pil,... | SONET MYŠLENÝ ČESKÝM ČTENÁŘŮM | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-015821 | Pohříchu! již více nenavrátí
K nevděčným se Vojtěch krajanům;
Jest k nim na cestě – než k Polanům
Umínil si soukmenným se bráti.
Jeho úmysl nic nevyvrátí:
K pruským od nich dál jde pohanům,
Pade však do rukou katanům,
A tak pro víru svůj život tratí! –
Pro věrného svého služebníka
V dálné cizině Pán připravil
Korunu a ... | LII. Pohříchu! již více nenavrátí | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-067846 | Čas řítí se jak jezdec divým během,
sny, touhy srdce drsnou pěstí chvátí –
a Adamovi den se žití krátí,
vlas prokvetl mu chladným stáří sněhem.
Jej týral život mnohé rány šlehem,
co vzal mu, více v dlaň mu nenavrátí,
se stromu poznání plod hořký klátí,
co vzkvete mu, to spálí krutým žehem.
A přece obrátí-li oči kalné
v... | XII. Čas řítí se jak jezdec divým během, | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-015837 | Ano, příroda, ta jest dóm Páně;
Obloha jest jeho klenutí
Bez sloupů v odvážném rozpnutí,
A přec nezboří se jeho báně!
Měsíc lampou jest v tom Božím staně,
Hvězdy – svíce bez uhasnutí;
Slunce – pochodeň, jichž planutí
Jasně skví se v tomto velikáně.
Větrové a bouřky hromohlasné
Pějí žalmy hrůznovelebné,
Tak že tvorstvo ... | LXVIII. Ano, příroda, ta jest dóm Páně; | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-019918 | Nejen zvláštní v blízkost její plete
Krásy příroda, zem, hájové:
I ti najvětší ji mužové
Otočili tvoji Němcův světe!
Zde je Herder, Wieland, Schiller, Göthe,
Tento v těle, oněch duchové,
V jejich středku Ona, v parkové
Zahradě co růže pyšně kvete:
Sám Bůh shernul ze všech stran sem valem
Všecky výbory a ozdoby
Této per... | Mezi zn. 61. a 62. Nejen zvláštní v blízkost její plete | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-015839 | Krása podmaní i srdce reka,
A to vřelejší tím láskou vře:
Sličnou Jitku Břetislav jen zře,
A již vlní v něm se citů řeka.
Roztoužený s panoši tu čeká
Na kořist své lásky v klášteře;
A když panny ranním ve šeře
Jdou do kůru, mladý rek je leká;
Chopí Jitku – již s ní na kůň sedá;
Panny křičí: „Pomoc – neštěstí!“
Lid se s... | LXX. Krása podmaní i srdce reka, | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-064414 | Rve vítr listí v chumáči,
na hladi vod je omáčí,
a mně je touhou ku pláči.
Chladný dech věje z pustých hnízd,
lesem se táhne ostrý hvizd,
v poli se žlutý honí list.
V kraji se podzim prohání,
Smrt chladně shlíží se strání,
a mně je smutno k zoufání. | Podzim. | František Zelenka | 3 | madrigal |
cvf-047136 | Ty ve všem jsi, co myslím, cítím, píši,
a můžeš mi to, drahá, uvěřit?
Já tebou prostě jsem a tebou dýši,
tys myšlenka má, touha má, můj cit!
Ten v ňadrech mojich nejtajnější skrýši
se náhle vzpjal a volá: Žít, jen žít!
Ó dovol, abych v modliteb svých tiši
směl dýchat s tebou, jako budu mřít! | XIII. (TY VE VŠEM.) | Jaroslav Vrchlický | 6 | siciliána |
cvf-049227 | Do ticha noci, které monotonní
se rozlívá tmou, cosi divně zvoní,
je času křídlo to, jež uniká?
Do dlaní znavených se hlava kloní,
jak mury o lampu sny bijí do ní –
teď chybí ti jen píseň slavíka.
Kde vzal by se tu, v šer, jenž všecko cloní,
kde pouze duma dumu, stín stín honí,
kde sotva upomínka zatiká?
A jen to čas j... | Notturno. | Jaroslav Vrchlický | 3 | madrigal |
cvf-068702 | Z dola vozy rachotí těžce domů –
Koně v předu dumají o své sudbě,
kterou stížil stvořitel jejich šíje:
půjčiv jich lidem.
Hlavou teskně kývají při své chůzi –
okem sotva projeví svoji duši,
ale noha okutá depce půdu,
prokletou věčně. | KONĚ. | František Soldan | 9 | sapfická strofa |
cvf-064677 | Plakala jsem, oči moje pálí,
na mých ňadrech těžký balvan leží,
v duši mojí smutek pláče stálý,
vydechnout jen mohou prsa ztěží.
Hvězdy nezřím – jenom větru škály
v suchém listí kvílí, stezky běží
opuštěným sadem v šerou dáli...
Temno kolem – mrak se k nebi věží.
Večer vchází smutkem neskonalý,
stejnou tíhou na má prsa... | XXXVI Plakala jsem, oči moje pálí, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-031187 | Jak chumle hmyzu na dně kalužiny
jdou líně ve skupinách v kalném vzduchu
po dvoře, který páchne plný špíny,
a z jejich slov jen kal dolétá k sluchu.
Jdou, hovoří a odhazují sliny –
jdou v jednotvárném, zasmušilém ruchu;
šat, na znamení bratrství vší viny,
odporný stejně mají, plný puchu.
A z každé tváře jiná bída zeje,... | VĚZŇOVÉ NA PROCHÁZCE | Stanislav Kostka Neumann | 0 | sonet |
cvf-000604 | Dům tichý. V jeho klidných zdech,
v pohodě mírné, jakby spěch
svůj stavil času let.
Sněhových vloček tichou hrou,
noc zbělela, za oponou
jich bílou stajen svět. | TICHÝ DŮM. | Karel Babánek | 3 | madrigal |
cvf-047334 | Stříbrná bříza!
V sny básníků se s měsícem vždy vkrádá
a s dívčím zjevem cudná její říza. | I. Bříza. | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-046425 | My mnoho chtěli a teď málo máme,
pták iluse k nám sletěl s peřím zlatým,
zpil pohárem se každý vrchovatým
a na bratra houk’: S cesty ustup, cháme!
My snili dlouho, teď náš sen se láme,
nad nadějí svých pláčem lánem sžatým,
jsme seslabeni svárem jedovatým,
však neschopni jej střást, ač hřích svůj známe.
My procitli a ny... | Procitnutí. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-011653 | Věk za věkem, co za bohy dřív měli,
to z vůle tvé se nyní zove modly;
teď na jiných se božstvech lidé shodli,
snad od jiných by víc se dověděli.
A přec ti bozi s mramornými těly,
ač zničili je topory i bodly,
své luzné krásy do srdce nám vbodli,
nechť stejně s novými se odmlčeli.
Jsou lépe na tom ti, kdo v nové věří?
Z... | Věk za věkem, co za bohy dřív měli, | Adolf Heyduk | 0 | sonet |
cvf-022327 | Proud řeky skalami své vlny valí tiše,
on větru dotknutím se nikdy nezachvěje,
jak pustým hřbitovem tu mrtvé ticho dýše,
jak tlama obludy dvé skalních stěn výš zeje.
A v hrdlo potvory, jež sedraná svá záda
v kraj širý prostírá, kde květu není v polích,
svit luny veliké jak oběť noci padá
a v řece taví se a láme v skalá... | Řeka ve skalách. | Jaroslav Kvapil | 0 | sonet |
cvf-059582 | Děl Bůh: „Ti tisícové a ty davy,
již pro Rus byli kdy již umučeni,
a jejichž dusí vír se kolem pění,
ať o svých mukách světu dají zprávy.
Jich myšlenky v leb jedné vtěsnám hlavy
a v jedno srdce jejich utrpení
a v jednu duši jejich čin i snění,
jí rámě tyrannie nezadáví.“
I stvořil Tebe! Obře, teď již chápu
tu děsnou hl... | TURGENĚV. | Jan Spáčil Žeranovský | 0 | sonet |
cvf-046661 | Hor obrysy se v čistém vzduchu chvějí v jeseni,
ten průhledný se leskne kouzelněji v jeseni.
Na zahradě se modrá slíva v listí kmitá,
šer starých zdí melouny zlaté krejí v jeseni.
Juž ztichly písně ptáků, za to křídel ruchem
zní vzduch, kdy vlhká lada opouštějí v jeseni.
Na lukách asfodel svou bledou číšku zdvíhá,
v ní... | V jeseni. | Jaroslav Vrchlický | 7 | gazel |
cvf-042196 | Neslyšte ho! Zatkněte si uši,
By vám zpíval roven anjelu,
A svět nový křísil z popelů,
Jest-li v obci svaté mravy ruší.
Kdo vám pěje: Oddej mi svou duši,
Ruku můžeš oddať manželu,
Ten zve na vás sanuť svízelů,
Jenž tu hryze a pak v peklo stuší.
Čist buď mrav! Cit lásky věčně kraluj,
Oheň s nebe v srdci plevel spaluj,
N... | 52. Neslyšte ho! Zatkněte si uši, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-064739 | Ve Tvých stopách chodím – duše moje neví,
kde Tě najde. Šel Jsi šerem, zmizel kdes’ –
tajemné je vše kol – nic mi nevyjeví,
kam Jsi šel dnes – mlčí jezero i les.
Smutná je má duše – proč ty stálé hněvy?
Hněváš se – proč? Šerý stín se cestou snes’.
Mračno hrozí – dusno, parno – zmlkly zpěvy –
a v mém srdci píseň ztichla... | XXXVIII. Ve Tvých stopách chodím – duše moje neví, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-051231 | Když v bojích s protivenstvím chábne síla
a každá touha v beznaděj ústí,
když zříme nové bouře v útok růsti,
že klesá ruka, jež dřív dělnou byla;
když otců sláva, dědů arcidíla
víc kořenů svých v srdcích nezapustí,
kdy zástava nad námi nezašustí,
zkad odvaha se v žíly vždy nám lila:
V té chvíli nepokojů, neúspěchů,
kdy... | I Husitské písni | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-065885 | Vám všem spí v očích teskná krása moří
s hvězd pláčem na vlnách a dálek sudbou,
mha horizontů světlých štěstím hoří
a věčně naivní a slastnou hudbou.
Mé náručí je vyzdobenou branou
a každá bolest vroucím uvítáním:
jste rozjitřenou, ověnčenou ranou
a slzou hořkostí a sluncem ranním.
Nechť v slávě poledne jdu středem kla... | ŽENY | Rudolf Krupička | 0 | sonet |
cvf-010448 | Svůj k svému stůj, hruď k hrudi, srdce úže!
Krev po otcích a píseň zděděná
víc něžli pluky kyrysníků zmůže! | 187. Svůj k svému stůj, hruď k hrudi, srdce úže! | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-036570 | Láska, kvítek v poli,
kdo ho minul jednou,
toho srdce bolí.
Roste na rozcestí
na leto i zimu,
málo komu k štěstí.
Zůstane tam v suše,
pod kořínky jeho
zvadne i tvá duše.
Po druhé – být nechej,
s okem přimhouřeným
tiše mimo spěchej. | V. Láska. | František Serafínský Procházka | 3 | madrigal |
cvf-019569 | Ani údol Tater těchto tichá
Kolem hradbou chlumů věnčená,
Chlumů, jejichž hlava zelená
V oblaků se a hvězd cesty míchá;
Ani Pison, jehož v Eufrat spíchá
Voda ze žil zlatých prýštěná,
Ani šťáva v léčné vařená
Dílně, kde sám Vulkán oheň dmýchá:
Nic mne před mou němůž skrýti strastí,
Nic mým nedá persům ochlady,
Není v sv... | 274. Ani údol Tater těchto tichá | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-043574 | Jakým žitím pulsy naše bijí,
Takový i naší vlasti zrost;
V duši otrok neutvoří most,
Byť i toužil v ráje ujít kyji.
Z nebe se blesk a rosa na zem sijí,
A zem kryje nová bujarost;
Potřela se divých vrahů zlost,
Slavný se již věnec z palmy svíjí.
Zachvěj síla z našich slov a činů,
Otců krev a popel pod námi!
Jejich pomní... | 12. Símě a ovoce. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-064961 | Tak přijde v životě pár slunných episod...
Jak vězni, který čeká slunce roztouženě,
přec někdy vnikne v celu zlatý záře hrot
a chvíli roztančí se na špinavé stěně,
tak přijdou chvíle ony zhořklých do samot
tak nečekány, jakby maně, netušeně...
však nežli nitro vzruší jasný jejich svod,
než smysly rozchvějí se v plné je... | NĚKOLIK SLUNNÝCH EPISOD... | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-003047 | Jen prostý kámen a dvě růže za ním,
a ducha schránka největšího tlí tu.
V uctivě vroucím vzrušení se klaním,
když theorie ustoupily citu.
Ve stříbrnavém orosení ranním
lístečky třpytně mihají se v svitu,
jak rozčechrány lehkým, vlažným váním
snad modlitby si v ticho šeptají tu.
Opodál Wahnfried stojí zasmušile,
zbavený... | U WAGNEROVA HROBU. | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-038519 | Den umírá můj; – v západu splyne
Žel a blaho mého živobytí.
Poslední chci ještě záře zříti –
Tu noc temná v černý plášť je vine;
Tváře blednou, světlo světů hyne.
„Vábné obrazy bájného žití,
Vašich vnad kde čaromoc mi kyne,
Tam opuštěnému lze mně jíti.“
Hle, rozjitřená tu záře vzplane
Jasněji než z oblak slunka hled.
S... | SNĚNÍ BÁSNICKÉ. (I.) | Karel Sabina | 0 | sonet |
cvf-064864 | Mlhavým jitrem cestou u lesa
jdu spěšně k nádraží. A nad hlavou
ta chladná ocelová nebesa
jen roztahují plachtu šedavou.
V blátivé cestě noha poklesá,
však teď už cítím: zvuků záplavou
jak z mlh se probíjejí kolesa...
teď rachot... cinkot vlnou třesavou...
Jdu kvapně k blýskavému kotouči,
jenž kalné šero v hlučný úsvit... | CESTOU ZRÁNA | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-061789 | Pnuly se perutě touhy bílé,
nemohly doletět svého cíle.
Nemohly doletět, kam by chtěly,
i kdyby letěly život celý.
Pnuly se perutě touhy bílé,
nemohly doletět svého cíle. | PÍSEŇ. | Vladimír Frída | 12 | rondel |
cvf-038370 | U potůčku děva trhala jest kvítí,
Když máj s tváří omladěnou luhy vítal,
Fialinka rostla, i bez vonný zkvítal,
Sedmikrásky v drnu počaly se rdíti.
Tuť mi čárný obraz v tichém toku zříti,
Skvěločerné kroužky, k ňadrům se vinoucí,
Sněžné čílko kryjí, planou očka žhoucí,
Jako na růži dvě perlinky se třpytí.
Krásou jatý, v... | 1. Poznání. | Václav Věnceslav Ráb | 0 | sonet |
cvf-010714 | Kdo z úmyslu tvé zavraždit chtí štěstí,
těm domluvou se nebráníš, věz,
ty přesvědčíš jen logikou svých pěstí! | 453. Kdo z úmyslu tvé zavraždit chtí štěstí, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.