id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-010779 | Co účel náš as u věčnosti klíně?
Čím výše rostem hlavou do nebes,
tím hloubej nohou zapadáme v hlíně! – | 518. Co účel náš as u věčnosti klíně? | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-064524 | Miluj mne láskou nebeskou, jak chceš,
mne miluj! Jako bratr, nebo stín,
jak vidinu, již objat nemůžeš,
svou matku, které vložíš hlavu v klín.
Miluj mne třeba světskou láskou též,
jak pohan prudkou vášní pozemskou,
svou milenku, již zase oklameš
a věrnost její splatíš zradou zlou.
Miluj mne, miluj, jako sebe sám,
svou i... | XX. Miluj mne láskou nebeskou, jak chceš, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-048805 | Dnes k Leukonoe Horácova rada
zní mohutněji jako úder zvonu,
když padesátkou trhne život k sklonu,
a smutný, dlouhý stín když ze všad padá.
Dnes lépe ocení se každá vnada,
víc mluví k srdci hudba sladkých tónů,
svět silněj’ dýše každém na záhonu,
víc bolí dnes podzimních vichrů váda.
Za sluncem obrací se toužebněji
zra... | Carpe diem! | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-003033 | Znaven písní v šeření podvečera
prostřed květů v zahradě usnul Horác.
Modré zvonky ševelem rozhoupaly
v tichou se píseň.
V starých stromů listoví přitemnělém
stichly ptačí důvěrné rozhovory,
včely zvučně šumící nad záhony
svěsily křídla.
Básník zmlkl. Večera klid si žádá.
Ale v teplém západu rozjiskření
slunné lásky zá... | SVATOPLUKU ČECHOVI. | Adolf Bohuslav Dostal | 9 | sapfická strofa |
cvf-018509 | Pryč, zlobo ty, pryč, dál od mého prahu!
Ó, znám tě, znám od svého mládí již,
tys často odtrh’ ode rtů mi číš,
můj zvrátil krok, kdy právě letěl k blahu.
Tys vždy a všude plet’ se v moji dráhu,
k vší rozkoši mi stavěl’s zdi a mříž,
vždy přemlouval’s, vždy měl’s jen „kdyby“, „když“,
nic plně užít nedal’s mi, ó, vrahu!
V... | STRACH. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-018471 | Teď vím již, lásky že to nebyl žár,
že vděčnost to jen, ješitnost jen byla,
snad dětská radost z krásy mého díla,
vždyť k lásce jsem jí vážný byl a stár.
A za zlato já měl, co byl jen škvár,
ji lákala jen odvaha a síla,
a té jsem neměl... obdiv můj jen pila
a hodila pak penízků mi pár.
Zde, žebráku, máš, víc v mé není ... | XIX. Teď vím již, lásky že to nebyl žár, | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-043751 | Jaká to noc a sen! Mně v prsou bouře hučí.
Mé hrdlo je tak těsné, jak by bylo spjato,
rty mluví cos, že líbať chtějí žhavé zlato,
mé rámě chvěje se, chtíc k Tobě do náručí.
Notím si píseň, jež Ti nejliběji zvučí,
sny křísím, jimiž srdce bývalo vždy vzňato,
mysle, že zlehka mě a sladko udřímá to,
než marno vše, mě i ta ... | II. Jaká to noc a sen! Mně v prsou bouře hučí. | František Táborský | 0 | sonet |
cvf-063559 | Čas trhnul oponou – jak řekl Neruda by –
a děje ohromné se za ní objevily:
kdo pro svět dosud byl jen ponížen a slabý,
vstal náhle junákem, tak plným mladé síly,
že rázem strhl zdi, jež volnost braly mu,
a ze tmy vězení vstal k slunci božímu.
Kdo cizí vůlí jen své dosud řídil kroky,
pro pekla jablko, jež nepřítel mu ho... | NOVÁ DOBA. | Adolf Černý | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-037593 | My jsme žádali práva, vy nám však dáváte zákon:
Liu tak za Rachel kdys podstrčil Jakubu strýc. | Nežádaná mzda. | Ladislav Quis | 8 | elegické distichon |
cvf-069361 | Proč mne tak bolíš, proč mne tak žehneš,
proč se mi od lůžka na chvíli nehneš,
horečko s očima vášnivýma!
Má sestra modlí se v obětnic stínu,
já s tebou zápasím, já tebou hynu,
horečko s očima vášnivýma!
Němá je země a hluché je nebe,
strašná je smrt, však horší ne tebe,
horečko s očima vášnivýma!
Znavena modlitbou, se... | FRAGMENTY Z „BDĚNÍ“ (II) | Božena Benešová | 3 | madrigal |
cvf-061555 | Již nebem hvězdy počly prokmitati –
my sami šli jsme cestou podle trati.
Noc byla tichá, vlahá, červencová.
My objati šli dlouho beze slova.
Tu děl jsem: V Tobě mír mi může zkvésti.
A Ty jsi řekla: Tys jen moje štěstí!
Pak šli jsme dále nocí roztouženou,
a já se tázal: Chceš být mojí ženou?
Ty k ňadru jsi se přitiskla ... | NOCTURNO. | Zdeněk Knittl | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-068161 | Cos očekávám. Duše má se bojí.
A myšlenky si divně šeptají.
Do mého okna hledí potají
tajemná dáma skrytá pod závoji.
Tak nepohnutě jako socha stojí,
jí šedé oči horko sálají
jak uhel pod popelem. Zatají
se v prsou dech, krev bije v nepokoji.
V zrak náhle pohlédnu jí, jenž mne vábí.
A náhle do mne tajemný host mizí,
ja... | Návštěva. | Josef Šimánek | 0 | sonet |
cvf-048765 | Hvězd oči k spící zemi obrácené
se zatínají v oči slepce hřeby,
když nahodile pozvedne je k nebi,
jež v nesměrný se oblouk nad ním klene.
Mně zdá se, že jsou více rozžhavené
a ironickým že se smíchem šklebí,
jak věděly by, čeho zapotřebí
má tvor, jenž lká k nim z duše roztoužené.
Já nelkám více, sotva víc by řekly,
než... | Tirésias. (V.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-017008 | Jdeš v podsvětí, má duše? Teď pohleď na záhony,
Na zlato petrklíčů, jež rozkvétají zas:
Netrhej ještě, duše, květ bledé Persefony,
K životu vrať se rychle, tmu odpusť, vejdi v jas!
V paměti znova hledej své zapomněné jméno!
Co tížilo tě kdysi, buď nyní tobě hrou!
K břemenu vrať se svému, jež leží odloženo
Na cestě, kte... | KÍTÍ PERSEFONY | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-036684 | Mně zbyl jen list za plný pohár štěstí
droboučkých písmen, jež jsi kdysi psala.
Vše vložila jsi tam, i Lidka malá
v něm černou skvrnou svoji účasť věstí.
A z něho čtu, co člověk může snésti,
hryz utrpení, který v duši pálá,
i paprsky a světla z něho svála
mi doba na cestu a střehla zcestí.
Co lidem po bolu, chtí úsměv ... | XIV. Mně zbyl jen list za plný pohár štěstí | František Serafínský Procházka | 0 | sonet |
cvf-050831 | Mluvme tedy o lásce, mluvme, drahá!
Jak se tobě jevila ve snách mládí?
Jistě jako archanděl, vítěz, který
v hlomozu bitvy
stekl valy nepřátel v cizím městě,
despoticky v cimbuří vetknul prapor
a pak rabům, kteří se před ním třásli,
podmínky dával. –
Tak jsi snila, mladičká dívka, kdysi.
Nevím, jestli ideál splněn tobě?... | II. Mluvme tedy o lásce, mluvme, drahá! | Jaroslav Vrchlický | 9 | sapfická strofa |
cvf-029804 | Byl večer v poli, klekání sem znělo,
již ztratili se lidé, brav i ptáci,
vše k domovu se těžkým krokem vrací.
Od vesnic dvou dvé lidí v pole spělo.
Jí prostý šátek smědé skrýval čelo,
a údů vděk se v hrubé sukni ztrácí.
On bodrý, volný, ztýrán denní prací
měl těžký krok a jako sosna tělo.
To oráč byl a služka ze vsi on... | Tichá láska. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-030405 | Nad zemí schoulenou se vlhké stíny stměly,
mha padá večerní a těžkým florem splývá
přes okna osleplá. Svět ve tmách oněmělý
ni jedním výkřikem mé ticho nerozrývá!
Šept vlídné samoty mé hýčká utrpení,
sen vchází po špičkách a teplou rukou stírá
šer smutku s duše mé, krev novou touhou pění,
a zrakům vzníceným svět vidin ... | Vidiny soumraku. | Karel Nejč | 0 | sonet |
cvf-017096 | Mrtvolných eroidejí
V duši mé vyrazil květ.
Nepřítel-Život mne připoutal na vždy
K oltáři boha, jenž klet.
Vyhnanec z Venuše chrámu,
Potupný slyšel jsem smích.
Královnu Gnidu jsem vzývati toužil
V nejtěžších chvílích svých.
V triumfu kráčela Venus,
V průvodu Gracií, zrozená z pěny,
Zářící, přeskvělá.
V zoufalství pohla... | MRTVÝ EROS | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-029828 | Sním nad biblí a čelo tisknu v dlaně.
O prvních lidech sním, jak prostě žili,
než po krátké své blaženosti chvíli
plod poznání tam jedli odhodlaně.
Ó Sinaji, kde v kamenných desk schráně
byl zákon vryt tak přísný, zasmušilý,
jejž děs a hrůza v prsa lidstva ryly,
než smyt byl novým řádem, láskou Páně.
Co pravda jest, co... | Sním nad biblí... | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-019394 | Žeby toto tělo z obyčejných
Živlů bylo, není k úvěru,
Ono při bedlivém výběru
Musí z částek tkáno býti tejných;
Asnad z rosy, libovětrů chvějných,
Sněhu, červánků, mhly, etheru,
Záře, oblaků a páperu,
A hmot jiných útlých, čarodějných:
Mnohé Vesny slily v jeden slevek
Vůni květů svojích k budově
Těla této najkrásnější ... | 99. Žeby toto tělo z obyčejných | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-047355 | Prý ďáblovo jsi kvítí,
máš zžato být a v oheň uvrženo –
Však krvavé tvé hvězdy kterak svítí! | X. Koukol. | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-023780 | Zde bledé Dryady vždy v létě hrají si,
pějíce arie kvetoucích palouků
a čistých myšlének, jež k nebi stoupají,
jak bílí motýli křídloma chvějíce.
Hvozd vánky šepotá, jež z moře linou se,
by vášně chladily svým něžným pocelem!
Hvozd kvílí, naříká, pak šumí nadšeně
do vzduchu zlatého, jehož se dotýká.
Modravé pahorky se ... | Letní krajina. | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-027720 | Hluk dozněl smíchu, výkřiků
těch rozjařených lidí. Chvilkou jen
hřmí kočár, mizí ve mžiku
s třesavým světlem svojich svítilen.
Jak lesklé hlavy bílých špendlíků,
jimiž kus nebe kams je připevněn,
se jiskří hvězdy. V dlažbu chodníku,
v skla oken domů, v šedou barvu stěn
plyn hází žlutý svit. Vzduch provátý
je svěžím chl... | SONET O NOCI KVĚTNOVÉ NEDĚLE | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-066203 | Jak loni zas se dívčí těla chvějí,
jak loni zas jdu cestou svojí sám.
Skolébán věčnou svojí beznadějí
se k jarním vůním dlouze přissávám.
Zas hýří noc, tělesná krása ženy,
a s ostrovů stlumeně hudba zní.
To duše lesních rohů jak šíp vysílený
rozchvěna klesá v paprsk měsíční.
Zas hudba zní a hýří krása ženy.
Než přijdu ... | JED | Josef Müldner | 0 | sonet |
cvf-045819 | Po dešti jitro na rozlehlé pláni;
u cesty v mlze stará vrba kývá
a bodlák uschlý zamyšleně dívá
se v mračen tmavých tlum, jež vichr shání.
Pták vodní hnul se v trávě z nenadání,
a ticho zas, – jen třtina šumí snivá;...
kol zvolna zlatý stín za stínem splývá,
to slunce pouť pod mrakem, jenž mu brání.
Čí postavy tam z ml... | Na pusztě. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-026537 | Cítí prý jej všady,
je prý soudce živý
všechněch, našich chvil –
Strpěl by tě tady,
kdyby vůbec žil,
a byl spravedlivý?! | LOTRU, JENŽ „VĚŘÍ V BOHA“ | Josef Svatopluk Machar | 3 | madrigal |
cvf-029859 | Ba přijít musí – v prsou všechněch žije
ten Oidipus – toť víra ve budoucnost,
toť odhodlanost, ráznost, duší vroucnost,
jež oheň svůj a práci v půdu sije.
Kdo silným, smělým sehnul někdy šíje?
My právo máme – tím je naše jsoucnost,
a láska k vlasti – to je všemohoucnost,
jež v cizí odpor svoji vůli ryje.
Však přijde de... | Výkřiky. (III.) | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-024919 | Žel, již odlét přelud bílý.
Vím, že jsi mne měla ráda;
však my oba netušili,
jak je zrádná krev má mladá.
Ale nyní –
jsme tím vinni.
Příliš jsi mi naslouchala,
snem své lásky oslněná,
když má ústa svůdně lhala,
čím mé srdce jásá, stená.
Přelud ryzí
v dálce mizí.
Věř, že je mi dneska líto,
že tvá duše zraněna je,
rty mé... | SMUTEK ROZCHODU | Emanuel Lešehrad | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-039745 | SKLÁDÁM tiše žití břímě
bez obav a bez reptání;
anděl boží stojí při mně,
slyším jeho zašeptání,
jak mi měkce ruku svírá
a s mých očí slzu stírá.
Tiše hasne světlo denní,
stíny v jizbu zaléhají,
jako děcku při modlení
oči se mi zavírají.
Po tom dlouhém, těžkém trudu
ach tak rád již spáti budu. | PŘED SPANÍM. | Josef Václav Sládek | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-044973 | Dudy dují se, nafukují,
A nenadále zadudují,
Dují! dují! dují!
,Vesele kejdy zahudají;
Ty mě samého nenechají:
Milá! milá! milá!‘
„Noha bolí mě, ruka také:
Chuti do díla mi nijaké.
Milý! milý! milý!“
„Ty, pane táto, se nelekej:
Nohu chorou mi hojiti dej!
Bolí! bolí! bolí!“
„Do kola máti mně dovolí;
Noha hojí se a nebol... | Dudy. | Karel Alois Vinařický | 3 | madrigal |
cvf-046143 | Ty večery jak zapomenout mohu?
S tmou záře v korunách se stromů pojí,
na rtu mém písně, včely v zkvětlém hlohu,
tvé oko v mém, tvá ruka v ruce mojí,
tak šerem, kde vše splývá a se mění,
jsme chodívali mlčky v zamyšlení.
Tu pravila jsi, kolem krásné hlavy
nach západu, svit štěstí v obličeji,
tím hlasem, který jako vánek... | Náhrada. | Jaroslav Vrchlický | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-010396 | Lvy v krvi mám, žár duší se mi valí,
ó spěš svým polibkem mě zkonejšit
a květem vnad svých skrotit, šotku malý. | 135. Lvy v krvi mám, žár duší se mi valí, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-025501 | Již slunce shaslo. Purpur nebes mizí,
a šero houstne krajem víc a více,
na čistém nebi blýská večernice,
jak stříbra krůpěj velká, třpytná, ryzí.
A na východě oblak ze směsice
teď vyplul měsíc v nachu svojí řízy,
v červeném světle jeho rdí se břízy,
jak před půlnocí nevěstiny líce.
Teď zavál vítr. Chladná noc, jak bývá... | VEČER V ZÁŘÍ | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-004791 | Hle, jak dva květy čisté, v objímání
se družka družce do náručí sklání;
na jejich skráních svaté cnoty pel
se září jasnou tajuplně chvěl.
Jich ret je němý – slasť jim mluviť brání;
dost mluví oko v šťastném usmívání
a srdce tluk, jenž sladkou hudbou zněl,
jim na rtech blaha vzdechem tiše mřel.
Aj, pod nohou Vám otřásá ... | II. „S kterým Jsi Alžbětu navštívila!“ | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-048544 | ,Vím, že nic nevím.‘ Souhrn vědy krátký,
a při tom zůstati se mohlo s klidem.
Co se Spinozou zde a co s Euklidem?
,Vím, že nic nevím,‘ a pak úsměv sladký.
Nač debaty a kontroverse, hádky,
a především, co chcete s nízkým lidem?
Duch aristokrat byl a bude, přijdem
vždy k tomu konci každičkými vrátky.
Ať příroda a lidstvo... | Renan. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-046101 | Zas ritornell! Ty řekneš snad: jen hříčka!
a přec je sladký, jak je sladkým pro mne
tvůj hladit vlas, neb líbati tvá líčka. | Zas ritornell! Ty řekneš snad: jen hříčka! | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-019892 | Na poverchu cest a u chodníků
Toho strašlivého orkusu
Roste množství, merzkých do hnusu,
Tráv a bylin, bodláků a kříků;
Rody kopřiv, hub a pryskýřníků,
Bolehlavu, blenu, čertkusu,
Lilku, chrastavce a zádusu,
Hadolistů, všivců, krevavníků:
Nevěduci zmačkám patou mnohé,
Než ai, cedíce krev křičely:
Ouveh, ouveh, ach my p... | 596. Na poverchu cest a u chodníků | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-019782 | Pode stolem těchto vážných kmetů
Ještě jiných, jimž se na misky
Kladou drobty jen a ohryzky,
Dvanáct hostů jest a kazisvětů:
Isem, Musa a dvé Bajazetů,
Selim s ještěrčími očisky,
Muratové slavní nátisky,
Solimanů dvé, dvé Mahometů:
Nu, dím, věru tu mi rozum stojí
Matko! jak a proč ti Osmané,
Mohli vjíti v tuto říši tvo... | 487. Pode stolem těchto vážných kmetů | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-027753 | Ty noci, kdy sen prchá skráním,
ty mrazivou mhou zhaleny,
k vražedným dumám, vzpomínáním
se zdají býti stvořeny.
Řad roků s trpkým odříkáním
a bídou, klamy sycený,
dny, zhořklé zradou, vztekem, lkáním
a hloupou láskou zničeny
a zášť a ústrk, ponížení –
vše, vše ožije v tomhle bdění...
Když šedý den pak líně tluče
ti na... | SONET Z MĚSÍČNÍ NOCI | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-000306 | S křídel ptáků jarní slunce kane,
na poduškách, v rusém hraje vlase...
Z modrých očí bílá duše hledí.
Bledých rtů se úsměv dotek lehce,
bílé ruce první květy stiskly...
Duše bílá z těla odletěla. | V ranním slunci. | Karel Babánek | 3 | madrigal |
cvf-044534 | Jak se mile na nebesích
Rdíti patřím dennici,
Již tu bloudím v polích, lesích,
Na rameně ručnici;
Vždyť pak druhé v světě není
Nad lovecké vyražení.
Řekněte mi, kde se více
Budí ples a rodí smích,
Sílí zrak a tuží plíce,
Než to bývá na lovích?
Ano, nad lovectví není
Zdravějšího vyražení.
Nimrod, kníže velkých lesů,
Jak... | Lovecká. | Josef Uhlíř | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-044188 | Kdes za horami sněžná bouře asi
se vzchopila zuřivým, plným vztekem,
snad ozvala se v skalách pustým jekem,
ve stromy vjela jako v dlouhé vlasy
a kraj, jenž vydán byl jí na pospasy,
snad celý pohrobila v sněhu měkkém –
i jihu dotkla se svých mraků vlekem,
že v chmurách sluneční se skryly jasy,
a déšť se zasmušile k zem... | Kdes za horami sněžná bouře asi | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-059576 | V dny, v kterých slyším šedé žalmy pěti,
z nichž hoře nekonečné dští mi v duši,
bouř svatá pašijí mi v nitro buší,
jak mohu, Polsko, Tebe nevzpomněti?
Jak nezřít slzy ve zracích Tvých dětí,
jich ruce sepiaté, jež řetěz kruší,
jak neslyšet jich hlas, jenž v děsné hluši
Tvých bratří srdcem nejvíc musí chvěti?
Ač trpký lo... | POLSCE. | Jan Spáčil Žeranovský | 0 | sonet |
cvf-048849 | Chceš vyhnout se mu? Všady na tě číhá,
u každé chaty, na vsi jako v městě,
ve bouři zimní, letní ve siestě,
když líbá ret a pohár dlaň když zdvihá.
Jest splašený oř, balvan spadlý v cestě,
jest obraz, socha, melodie, kniha,
jest skály tes a v poli pluhu rýha,
dnes žurnál tvůj, zaťaté zítra pěstě.
Jest vždy a všade. Osu... | Nebezpečí. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-049077 | Ze staré jsem, hochu, školy,
ve staré mne škole nech,
na moderní vaše boly
mám již potrhaný měch.
Zvedni na mne kámen v poli,
ničím nepohneš v mých snech,
zpívám, hraju komukoli
v radosti i v úzkostech.
Dař mne růží nebo holí,
měj si pro mne škleb či vzdech,
ze staré jsem, hochu, školy,
ve staré mne škole nech. | Ze staré jsem, hochu, školy, | Jaroslav Vrchlický | 12 | rondel |
cvf-049356 | Z kajuty dusného jsem vyšel vzduchu,
sám palubou jsem krokem rychlým kráčel,
zřel na směr cesty, jak se vlnil, stáčel,
a naslouchal vln tajemnému ruchu...
Loď spěla tiše jako koráb duchů,
svit jitra vlny rosným leskem smáčel,
za lodí jisker dlouhý řetěz vláčel.
Vzduch ostrý každý hlahol nes’ mi k uchu.
U kormidla jak p... | Ve tři hodiny ráno. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-018646 | Jsem-li já pochmurnou, zjizvenou ruinou
nad tmavou, hlubokou strží,
jsi ty mi břečtanem, snítky tvé ovinou
rány, jež v boji se trží.
Jsem-li já jezera mrákavou hladinou,
netknutou člunem ni vrží,
jsi ty mi leknínem, nad černou hlubinou
bílý jenž kahanec drží.
Jsem-li já hvozdem, kde stmívá se nejvíce,
jsi ty jak modrá ... | TY A JÁ. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-010614 | Ó jaké mrzké ovládly svět klamy!
Dřív Venuši z pěn vstávat básník zřel,
teď za rudými má ji záslonami. | 353. Ó jaké mrzké ovládly svět klamy! | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-041680 | Moravan jsem, ale jsem já Slovan,
Matka má je sličná Slávie,
Jenžto kvete jako lílije;
Na jich prsou mlékem jsem byl chován.
Její sad byl posud morem ován,
Teď se krása jeho rozvije;
Teď jak kněžna šlapá na zmije;
Palác slávy pro ni ubudován.
Ó má máti! žehnej svému synu,
Jako dítě k matce z celé tužby
V dětenčí se lás... | Moravan jsem, ale jsem já Slovan, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-012173 | U básníků pozůstává zvyk,
Že se chlubí svými milenkami,
Vychvalují jejich sličnost, vznik,
Záměr zpěvu kazí si tak sami;
Přechvalováním jen soky budí,
Při ztrátě se nad nevěrou trudí.
Blahotka má mezi skalami
Sídlí; jest jen fialinka planá,
Není perlou mezi děvami,
Dosti na tom, že jest milovaná.
Vnadí předce jako máče... | Básnictví mlčení. | Šebestián Hněvkovský | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-046445 | Dnem každým národní náš život celý
se vyhraňuje, proces to je tuhý,
než granát jeho tryskne v nach a duhy
a stvrdne a se v jádro pevné scelí.
Rmut musí ven i skvrny, než se stmelí
vše ryzí prvky, stále širší kruhy
ty musí zabrat, cizáctví než pluhy
když najedou naň, že ho nerozdělí.
Jas musí míti tento granát rudý
i os... | Náš život. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-067575 | Jak skřivan v poli v naší hrudi jásá upomínka,
jak zefýr květy v naši duši střásá upomínka,
je hranol, v němž se paprsk štěstí láme,
je lásce tím, čím kytici je vása, upomínka.
A jindy zas je věčnou lásky kletbou,
své „memento“ a „vanitas“ jí hlásá upomínka,
jak dravce jazyk její rány líže –
však nezahojí – do krve je ... | XVII. Jak skřivan v poli v naší hrudi jásá upomínka, | Josef Kubelka | 7 | gazel |
cvf-054458 | Do vsi jsme došli. Jarní byl den,
slunný byl den a teplý a snivý,
kvetlo už všecko, osamocen
viděl jsem dům se bělati v nivy.
Vinice nad ním táhla se v svah,
v poli se ostře černali muli,
na slunci píchal, leskl se prach,
na větru sotva trávy se vzdmuly.
V samotách domy u tichých cest!
Podivná zdi! – Oprýskaná jest, –
... | OSAMĚLÝ DŮM. | Karel Červinka | 0 | sonet |
cvf-023380 | Přes noc na okně rozkvetl kaktus.
Deštivé jitro šlehlo mi v oči.
Paloukem žlutým, kde kvetl ocún,
dva bílí chrti žalostně vyli.
Přes noc na okně rozkvetl kaktus.
Několik dojmů mozkem mi táhlo.
Kroky jsem zaslech bojácné, známé,
na dlažbě dvoru dole pod okny.
Procit jsem dneska v deštivém jitru.
– Na všechno myslím, co ... | RUDÝ KVĚT. | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-003080 | Sšeřilo se v horách, chladně rozemžilo,
ledovce se v dálkách za závojem skryly,
srdce zmámené se zvolna utišilo,
a co na dně zbylo, jsme si utajili.
Po vysokých mostech nad strmými srázy
sjížděli jsme dolů mlčky, vyčerpáni;
až tu z temna náhle nad listnaté mlází
fantom pohádkový vyplul před nás maní.
Do řetězců světel ... | VEČER NAD INNSBRUCKEM. | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-046428 | Je ovšem hnusná píseň politická,
jí za štít když se krčí prospěcháři,
když s nestoudnou a drze vzdutou tváří
se nadýmá jak věštba mučednická.
Však svatá vždycky je, když čistě lidská
jak velekněz jde lidstva ku oltáři,
kde, Volnosti! tvé věčné svíce září:
tu Sibylla z ní hned je athletická:
Tu rázem vztyčí se a ve prac... | Politická píseň. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-003075 | Večerem ze zahrad zní píseň na pobřeží,
v sluch duše zemdlelý se schvívá laskavě,
světélko jakési se zpozdilo a běží,
kde do tmy zmizely už břehy v dálavě.
Zrak cosi tuší přec: na strmé skále střeží
hrad slávu zemřelou nad živou krásou vod.
Noc padla v kotlinu a ticho, a jen stěží
z rákosin uslyšíš šelestný doprovod.
D... | MOTIVY Z BLEDU. | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-010564 | Buď poetou, když krása v duši raší;
v tvém zkvetlém srdci slavík klokotej,
z tvé lebky však jen orel ať se vznáší. | 303. Buď poetou, když krása v duši raší; | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-029769 | Květ nových radostí nám z ňader pučí,
a dávné rány mechem zapomnění
dál zarůstají, v jízvy již se mění,
a srdce písní resignace zvučí.
Nechť jedno nitro nyje hořkou žlučí
jak suchá sněť ve družek omlazení,
a komu jara tady více není,
ať cizímu se štěstí těšit učí!
Ó jaro! kdy vše miluje a věří,
vše křídla má a květ a s... | Májová. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-010546 | Ach, znikla jsi jak za jeseně ptáče,
teď srdce mé nic není víc než zvon,
jenž teskným zpěvem pro mrtvého pláče. | 285. Ach, znikla jsi jak za jeseně ptáče, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-019320 | Láska, totiž pravá, ne ta bájná,
Nikdy sama jedna nechodí,
Jako z matky se z ní narodí
Hned i pravda a cnost nebedajná;
Kam se pohne, nevinnost ji hájná,
Nauka, čest i síla sprovodí,
A co náboženstvu lahodí
Více nežli lkání její tajná?
Naděje a radost v tváři její,
Jako ranní rosa u růže
Jarokvětné, spanile se skvějí;
... | 25. Láska, totiž pravá, ne ta bájná, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-026745 | Ach, v Luxembourgu včera... Hoří čelo...
snad po šampaňském... Byl to večer zase!...
Už sama nevím, co se všecko dělo...
Tak líno v hlavě... Těžko vzpomíná se...
A celá Paříž mně tam kořila se...
Prý Bonaparte zabral Montebello...
či jiné město... Jakou něhu v hlase
má tenhle Barras!... Jaké statné tělo!...
A Bonapart.... | JOSEFINA BEAUHARNAIS | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-049302 | Ve starém sále ověnčeném zbrojí,
pod velkým krbem, jehož každou stranu
vějířem stíní Číňan z porcelánu,
jsem viděl dámu v staromodním kroji.
Zde pudrovanou hlavu v dlani svojí
ve zlatých trepkách od večera k ránu
sní v svadlých resed vůni na divanu
pod orlojem, kde šer a světlo v boji.
Ó Chloë či snad Phyllis, nevím vě... | IV. Ve starém sále ověnčeném zbrojí, | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-004670 | V samých perlách pousmál se sladce,
děcko jak než sklouzne s klínu matce;
dlouho díval se, pak shoup se směle
den v kraj tichý – červánek měl v čele.
Tu hned vzplála země celá v krátce,
každé hnízdo, každé okno v chatce;
ba i v došky věkem strouchnivělé
úsměv paprsků svých jitro stele.
A kolem všecko píseň, štěstí, svě... | Hořké sonety. (1. Jitro v horách.) | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-048109 | Jak náhle podťatý strom k zemi kles’,
a papoušek přec rajský v něm se skrýval
a vonné květy vítr s něho schvíval
a všecky vůně Širasu nám snes’.
Já zabloudilý v poesie les
se s úctou zbožnou k tomu stromu díval,
co znělo tam, jsem českou písní zpíval,
báj lásky, rozkoš révy, žití ples.
On zvedl záhy tuto oponu,
o které... | Dru. Jaromíru Košutovi | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-008016 | Do Vídně šels a již tudy jsi? – vždyť Vídňané řeknou:
Byl tudy, měl dudy, však nám ani nezapískal. | Brzké navrácení. | František Vladislav Hek | 8 | elegické distichon |
cvf-064959 | Znáš ony těžké chvíle, kdy ti praská v hlavě,
kdy plno žhavých jisker mozkem přelétá,
kdy jako úder kladiv tvrdě, vysmívavě
ti duní jedna věta, zlá a prokletá?
A všecko, zářivé sny o štěstí i slávě,
o lásce přeludy, jež v dálkách rozkvétá,
být zdá se v chvíli té tak směšností ti právě,
jak bílý na obloze mráček za léta... | ZNÁŠ ONY CHVÍLE... | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-032630 | Zem zahalena v mlhu... černá noc...
já zírám v dál a vidím na obzoru,
jak plamen rudý osvěcuje horu
a vidím blížiti se boží moc.
Již vidím zřetelně to Srdce boží,
neb z něho šlehá plamen onen stkvěly
a záře paprsků jak zlaté střely,
již rozeznávám kříž a věnec z hloží.
Já jdu mu naproti a volám naň:
„Jsi ty to milý můj... | Vox dilecti mei: ecce iste venit saliens in montibus, transiliens colles. | Jaromír Stanislav Pavlík | 0 | sonet |
cvf-020178 | Ano jiná radost ještě kyne
Vlastenského pérce vlastníku,
Prozaistovi jak básníku,
Jenžto do přístavu slávy plyne;
Neb se plémě u nás rojí činné,
Rovné plemenu těch čmelíků,
Co svůj pelech mají v kurníku
V kůži slepic zhloupa pohostinné.
To jsou fabrikanti vyrobených
Duchem kramařícím čítanek
Bez hlavy a paty sestavenýc... | V. Ano jiná radost ještě kyne | Jan Pravoslav Koubek | 0 | sonet |
cvf-047353 | Směs tulipánů pestrá!
Zdráv, Oriente! Pěnička, jež v žitě
se tají, též je bulbulova sestra! | VIII. Tulipány. | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-037302 | Mudrák hrnčíř, který ví,
jak se působějí čáry,
co má za moc kapradí,
též co z černobejle páry.
Čím se zahánějí můry;
nač jsou klokočové kůry.
Co ví, jaký oučinek
kouzedlnická mají slova;
ví y moc všech bylinek;
jak se vábí noční sova.
Cytovati umí čerty,
volat z pekla napoberty.
On a čtyří chlapícy
vyzvavše se na hrad ... | Mudrák hrnčíř. | Šebestián Hněvkovský | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-016921 | Jak lovec plachou laň tvé tmavé zraky chvějné
Vždy stíhaly svůj sen, když znaveně jsi zřel
Svou krásu jinošskou v sklech chladných zrcadel
Uprostřed dvořanů, jich nudy věčně stejné.
Před mocí ostatních ses nikdy nepokořil
A k slávě lhostejný, jsi mimo vše moh’ žít’,
Byť přítel Cromwellův a králův favorit.
Subtilní dand... | FILIPU LORDU WHARTONOVI | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-038946 | Dnes ještě nenapsáno v božím soudu,
že my jsme ze všech národ jediný,
jenž zrozen k otroctví, jejž dějiny
jak zvadlý list po vírném snesou proudu.
Nám na hrob navezli již mnohou hroudu
a počítali nám již hodiny,
jak supi kroužili kol otčiny
svůj lup větříce v ssutinách a troudu.
A Bůh jen psal a jeho tvář se tměla
a dě... | ZNĚLKY. (II.) | Josef Václav Sládek | 0 | sonet |
cvf-000148 | Ve srdci dík a na rtech píseň nesa,
blížím se tobě, všehomíra Pane,
z milosti tvojí svaté, svrchované
zbavena trýzně duše moje plesá.
I stál jsem sám a v úzkostech se třesa,
tys viděl srdce choré, zbědované,
palčivou slzu, kterak přes tvář kane,
a tělo bídné, ano hyne, klesá.
I dal jsi vzejíť slunci slitování,
vložil j... | Ve srdci dík a na rtech píseň nesa. | Josef Baše | 0 | sonet |
cvf-004564 | Tak rád se chýlím k tvojí drahé hlavě,
tak rád zřím v oka tvého měkký svit;
ty hledíš ke mně trpce usmívavě,
jak děl bys: Rci, zda můžem šťastni být?
Zda šťastni?! zaplakal bych usedavě;
svou minulost teď slyším kolem jít
a v srdce padla náhle bolesť dravě –
ten zašlý tón v něm nepřestane znít.
Ó druhu! Co nám zbylo z ... | Svému příteli! | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-000225 | V podzimní večer, kdy lkal usedavě
mrazivý vichr pustém po nábřeží,
šel v divadlo jsem. Traviata právě
se hrála. Cítil jsem, jak bolesť leží
v tom srdci mém, a rozervání divné,
a smutná jedna melodie živne.
Mne neschvátila tklivá hudba v snění;
do hlediště se vnořilo mé oko,
kde jeden zjev mne nutil k přemýšlení
a vryl... | VIOLETA. | Otakar Auředníček | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-050582 | Však půjdeš dále, útlá Psycho milá,
květ musí kvést a dál jít Ideal,
jenž před tebou jde přísný dál a dál,
chce, abys nechala stop, že jsi žila.
Ó, nekloň hlavu, kterou nahrbila
ta tíže věků a plášť drsný skal,
ten odhoď směle a s ním chorý žal
a zaplaň v slunci smělá, čistá, bílá!
Ta posa resignace, smutku, mdloby
ti ... | II. Však půjdeš dále, útlá Psycho milá, | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-018437 | Paříž se budí. Ospale a líně
z mhy, od řeky jež v ulicích se zmahá,
se vymotává, jak by kráska nahá
to byla spala v samém mušelíně.
Křik prodavače v ulic klikatině.
Prvním se autem chvěje jízdní dráha.
S ovocem skřípe kára. Vody vláha
kol chodníků se řine po vší špíně.
Devátá bije teď. Ó, vypsat moci
ten shon, jak na s... | PAŘÍŽ SE BUDÍ. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-023390 | Jak růže moje touha chřadne.
Proč zíráš oknem do kraje?
Hleď, brzy měsíc v jizbu padne.
Rci, proč tak sedíš, zoufaje?
Už večer rozpíná své sítě;
spí tiše s rukou na skráni,
hedvábné stíny přikryjí tě,
můj hochu, zanech dumání!
Zní zvony... Usni, moje dítě.
Ty zvony vždycky probudí tě
svým kalným pláčem ze spaní.
Zní zv... | SONET. | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-024820 | Je tichý večer. S němých lad
si vyšel Smutek v spící sad
na snivé, tklivé housle lkát.
Na housle vzlykat blouznící,
když měsíc bledý, truchlící
se toulá zmlklou ulicí.
A ronit píseň vyhnance,
jenž hraje trpké romance
jen marným vášním do tance. –
Je tichý večer. S němých lad
si vyšel Smutek v snící sad
na housle zchlad... | MDLÝ VEČER | Emanuel Lešehrad | 3 | madrigal |
cvf-044316 | Kde bloudíš, společníku roztomilý?
Když na večerním nebi mdle se třpytíš
a na cestu mi jednotvárnou svítíš,
sám nevím, jak mám rád tvůj oheň bílý.
Věz, všecky hvězdy se již rozjiskřily
a ptají se mne; kdy se zase vznítíš;
snad na lichotnou zprávu tu se chytíš,
vždy pozorný jsi, nikdy nezdvořilý.
Což já jsem trpělivý, h... | Kde bloudíš, společníku roztomilý? | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-047207 | Však nadarmo přec nevyzněly snad
v té době realismu, nudy, špíny.
Tvá báseň byla čarovný mi hrad
a z prosy vedla vždy mne v život jiný;
já tisíckrát vstal, tisíckrát jsem pad’,
tvé básně balvan chytit nejsa líný,
jak Sisyf valil jsem jej rýmů mořem,
v něm zmizel se svou radostí i hořem. | Při dokončení překladu Ariostova „Zuřivého Rolanda“. (XVI.) | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-069267 | Ó, kníže davů, z Boží milosti!
Ty vyvolený Musy, Tvoje jméno
dál svítit bude hvězdnem věčností,
vždy uměním jak sluncem ozářeno,
až nad Tebou se temno rozhostí!
Když Jsi se zrodil, první byla's, ženo,
jež zavázala se mu věrností,
Ó, Thalie, a dala vzácné věno:
To černé oko, smutkem zastřené,
ten vytesaný profil z kamen... | MÁRIO BONNARD. (I.) | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-048113 | Však sotva růžný prstík mladé Zory
se dotkne poupat na šípkovém keři,
a větřík, její herold, vlny zčeří
a nachem vzplane lysé týmě hory,
a sotva zhasne měsíce svit chorý,
světloška schová kahan v houštin šeři
a holubí jak rozptýlené peří
se v západ pohnou mráčků bílých sbory:
Den střízlivý jak otevírá oči,
tu rázem kou... | Leknín. (III.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-035426 | Chce-li jinoch něžné lásky
Oučasten být ode mne,
Musejí mu plynout hlásky,
Jimiž srdce k srdci lne;
Tak řeč můž jen česká zníti,
Proto chci jen Čecha míti.
Milenec když v době blahé
Stálou věrnost slibuje,
Ať půl srdce vlasti drahé,
A půl dívce věnuje;
Ta však můž jen v Čechu tkvíti,
Proto chci jen Čecha míti.
Příští v... | Češka. | Václav Jaromír Picek | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-069284 | Přijď ke mně, pospěš, čekám dlouho na Tě,
Tvá věrná družka, předu vlákna svoje,
je širé moře potopeno v zlatě,
a rybářek tam krouží bílé roje.
A bárky plují, nebe v modrém šatě
hvězd čarokrásných přechovává zdroje,
den hasne, západ tone ve šarlatě,
a žhavou touhou zmírá duše moje.
Je svaté ticho, ve snu leží kraje,
a n... | 3 Přijď ke mně, pospěš, čekám dlouho na Tě, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-064533 | Nic neříkej mi, neodhaluj víc
tu temnou hloubku zašlé minulosti.
A tajemstvím svou zahal zase líc,
jak závojem se halí cudné ctnosti.
Snad potřebou Ti bylo vše mně říc’,
jak zpovědníku činí lidé prostí,
a čisté duše v šeru zpovědnic –
mní, vyznání že viny jich je zprostí.
Své nahé srdce shlédnout Jsi mi dal,
znám rány ... | XXIX. Nic neříkej mi, neodhaluj víc | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-016003 | Z rána
dne druhého, kde se mnou kráčelas,
už drahá tvoje stopa zahrabána.
Ale
když sám a sám tu v snění kráčím zas,
mně líto je a teskno neskonale.
A víš,
co myslím si? Že všech tak srovná stop
ten věk, kdekoliv nohu svoji stavíš.
Zajde
tak vše a vše tu čeká jenom hrob.
A jestli někdo po letech nás najde?
Dá mi
pak něk... | Stopa v písku. | Bohdan Kaminský | 3 | madrigal |
cvf-048867 | Aequam servare... říkávali staří.
Tak lehko tomu, kdo si used’ v sítí,
píšťalky řezat, vlastní trud se cítí,
však cizí chápat – komu se to zdaří?
Lze klidně vlků naslouchati vytí,
když chata dobře zamčena, když září
nad stolem lampa a když čaj se vaří
a v stínu družná ruka ruku chytí.
Však prázdně deklamovat o soucitu,... | Rada. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-005284 | Květ radosti tu jistě kvete.
Uvěřte nám!
Či k němu také nedojdete?
My prohledali města, vísky.
Někdy se zdá
květ radosti tak strašně blízký.
My květnatá jsme prošli luka
a hory svah;
i stráň, kde stála boží muka.
My dýchali jsme všecky vůně
jako v snách.
A srdce naše ještě stůně.
My prohledali tůně plaše,
třikráte žel!... | HLAS MROUCÍCH | Viktor Dyk | 3 | madrigal |
cvf-019372 | Chvalozpěv můj podobný jest tomu
Řekovi tam v dávných Athenách,
Který v terhu na svých ramenách
Kámen nosil z prodajného domu;
Tak já světu krásu tuto v lomu
Ukazuji jen a v písmenách,
I tu ve slovích a ve jmenách
Ujmu činím dílu nejednomu:
Šťastný ten, kdo spěšným chvátá krokem
Tento div a zázrak spatřiti,
V jeho živé... | 77. Chvalozpěv můj podobný jest tomu | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-050674 | V parku dlouhé aleje se tmějí,
jasan s olší, habr mluví s bukem,
zlatá světla na cestách se chvějí,
datel přísným ozývá se tlukem,
s větví stíny s lupením se lejí.
Zámek pustý celý otáčejí
břečtan s planým vínem, v kterém s lukem
slepý Amor stojí. Ptáci pějí
v parku.
V noci měsíc plá zde kouzelněji,
flétna z dálky kvíl... | V parku. | Jaroslav Vrchlický | 10 | rondó |
cvf-023438 | Daleko v krajině tropu jsi vzrostla, má duše.
Pod tichým klenutím palem a blankytným nebem
rozvila’s kalich svůj bílý a zářící štěstím
nejsladčím polibkům slunce a oblakům vůní...
Však jednou přistáli cizinci k tichému břehu.
Násilím vyrvali kořeny z mateřské prsti.
Do tvrdé, skalnaté ornice vsadili tebe
a chtěli, by’s... | Orchis maculata. | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-003055 | Nad starým kostelem už zvony mlčí chvíli,
stín jako pavučí se napjal na pilíře,
v šeptání modliteb, jež v ohlasech tu zbyly,
zvuk našich kroků vpad, pod věčné světlo míře.
V románském souzvuku svou gotikou se šíře
ční starý náhrobek, hrozivý, vážný, němý;
kdo spí tu, slavný byl, meč, plášť i světlo víře...
Kdo spí tu, ... | U HROBU GEROVA. | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-043820 | Stojí naše hory
jako tiché, věčně lidské hoře,
šumí jako moře.
Klidny stojí, jasny,
jak by naplněny velkým, svatým duchem,
jenž se vznáší vzduchem.
Co jim mračné chmury?
Co jim rudé blesky? Dávno zvykly tomu,
zvykly písni hromů.
A co v nich jest vůně!
Jako v srdci, které v mužné řeklo době:
„Čas, vrátit se k sobě!“
Ozá... | Hory. | František Táborský | 3 | madrigal |
cvf-027640 | Kam padne, poeto, krev tvoje kypící
a mozku tvého kus, jež zavřels ve svém díle?
Komu chce kniha tvá nést vůni sílící,
již dýchá z duše tvé to božství ušlechtilé?
Neptej se, nezkoumej! Dnes vážní kritici
dle oka napíšou cos o tom ledabyle,
z tvých veršů studentík vždy láskou nyjící
si robí akrostich pro památník své mi... | SONET K THEORII: BOJ O ŽIVOT | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-054457 | Má Márinko, vy před patnácti léty,
když pro tanec vám nestačily špičky,
na dvoře, víte, kdy jen flašinety
vám roztočily ihned pantoflíčky,
mazurky jakés kolíbavé kličky
když unavily naše dobré tety,
když nohy se vám pletly do sukničky,
jak zahřměl kvapík divě rychloletý –
čas usušil vám upocené vlásky...
já tenkrát jse... | VZPOMÍNKOVÝ TANEČEK. | Karel Červinka | 0 | sonet |
cvf-048585 | I já chtěl leccos. Ne se zdát, leč býti.
Já loutna byl a jistě schopna zvuku,
však chyběl vždy, kdo podal by mi ruku,
jak chtěl bych, zřídka já jen mohl zníti.
Já pochopit a obejmout chtěl žití,
já radost cítil, chytil vždy jen muku,
a v každém svého srdce mroucím tluku
jen s Hamletem se rval o pouhé Bytí.
Dnes lhostej... | Suspiria. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-044319 | Když láska nadšená ku práci vstane
a štědrou rukou bohyni svou zdobí,
co poskytnouti může poklad doby,
má cenu malichernou cetky plané.
Až k samým prahům vzniku láska skane,
zář neposkvrněnou a čistou zrobí
a záslonou na pevné připne skoby,
jež zázrakem a jasným divem vzplane.
Jak tryskla bleskem v dávných časů šeři,
a... | Když láska nadšená ku práci vstane | H. Uden | 0 | sonet |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.