id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-026025 | Potomek světce! Vladař pomazaný!
Král, který Christianissimus slove!
Sta roků byli jeho předchůdcové
jak ve svém domě ve Francii pány!
A nyní prchá jako jelen štvaný
tou canaillí zde, jež se „lidem“ zove,
ze země rodné. Znaky liliové
jsou ztrhány a hrubě poplivány.
Kde Bůh je? Jeho blesky? Spravedlnost?
Či věští tyhle ... | CHARLES X. | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-064702 | Na blízku být Tobě – a přec vzdálená,
jako by nás dálka zase rozdělila,
za tou skalou tam, jež mrakem halena,
trčí strmě z vod a každé světlo skryla.
Jedna chvíle blaha, čímsi zkalena –
co v nás dříme dosud – upomínka milá –
leč má duše tuší, snem jen šálená,
noc, jež čeká: čas je, bych se připravila.
A tak vše, co jse... | I. Na blízku být Tobě – a přec vzdálená, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-044184 | Hledal jsem tě dlouho, až jsem jednou z rána
šťastně nalezl tě; unavený, bledý
tulák noční – kdo ví, kde’s byl naposledy! –
stál jsi na obloze. Svěžím větrem hnána
vlna moře zvedala se, z růží stkaná
záplava se jasnila, a východ šedý
světlem plnil se, již ohnivými sledy
šlehla první střela lukem slunce slána...
Kmitavý... | Hledal jsem tě dlouho, až jsem jednou z rána | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-004017 | Pod bílou třásní chleba zastíněný,
kam hledí zrak tvůj v dálky pohřížený!
čí osud na věčnosti prahu váží,
ach, na vahách, jež „Thekel“ dolů sráží! –
Jak muška, která klesla na lupeny,
v svůj osud padá život zatracený
a žádný úsvit slunce, který blaží,
jak sem, tam v zoufalství juž neproráží.
Což není ruky zde, jež milo... | Pod bílou třásní chleba zastíněný, | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-064631 | Ne, Ty to nepovíš,
že bylo jaro jednou,
že akácijí vonná říš
se nesla v dálku nedohlednou.
Dnes mlhy táhnou níž a níž –
Už akácije šednou...
na lukách leží sněhu tíž,
máj vonný že byl jednou –
ne, Ty to nepovíš! | Ne, Ty to nepovíš, | Tereza Dubrovská | 10 | rondó |
cvf-049816 | Tak tiše zpívá svůj zpěv cikady
ve krátkých notách, ostrý, ironický,
a při tom vždycky hluboký a lidský,
až hledí v duše taj a záhady.
Ženského srdce rozmar, nápady,
i krásných očí pohled démonický
zná v píseň tkát, i smích, pro který vždycky
klesáme k sličným nožkám bez vlády.
Sám lovec, nosí znělek plné brašny,
z nic... | Joséphin Soulary. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-045823 | Jak dychnul bys krystalné na zrcadlo,
tak nad mořem se lehká pára chvěje,
po hladině zář hvězd bez stopy spěje,
jen z měsíce k dnu kousek stříbra padlo.
Jak z pavučin by kol tvé duše kladlo
se jemné kouzlo, nevíš, co se děje,
mír jako dítě v duši tvé se směje,
co žárem vřelo, v perlu písně schladlo.
Teď moře samo jistě... | Moře. (I.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-003579 | Sem nevstupuj, kdo sláb jsi ve víře
a jehož ctnost jest světlem na kahanu,
by nezhasla ti v prudkém vichrů vanu.
Já nechci dělat tobě kejklíře.
Do ocelového se oblec krunýře.
Rty, oči, ňadra ženská Sfinx má v stanu
a drápy lví. Je svůdná pozemšťanu.
Jen zkamenělého sem vpustím rytíře.
Jen ten, kdo život v bouřích probo... | VÝSTRAHA | Karel Dostál-Lutinov | 0 | sonet |
cvf-069316 | Své srdce slyším pokojně tak tlouci –
má duše k Tobě jde jak smavé robě,
je plna oddanosti, víry vroucí,
ta láska něžná, kterou chovám k Tobě.
Jsou lidé zlí a nenávist je žhoucí,
snad zaplaví nás v závisti a zlobě –
má ústa smavá, k polibku Tě zvoucí,
jen děkovat Ti budou v každé době.
Jak bude dál, co budoucnost nám z... | 35 Své srdce slyším pokojně tak tlouci – | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-012221 | Pamatuješ pohádku,
jak jsme jeli do Egypta
na šedivém oslátku.
Utíkáme před světem.
Celou první noc jsme stáli
nad růžovým poupětem.
Osel, hvězdy hlídaly.
Polibky jsme večeřeli,
něžný šepot snídali.
Herodes nás dohání,
oasu nám obkličují,
Bůh nás mrakem zaclání.
Bůh nás tenkrát miloval.
Pustinou jsme volně jeli
do Egyp... | ÚTĚK DO EGYPTA. | Josef Holý | 3 | madrigal |
cvf-010607 | Sklad písmen nic že není, moji zlatí?
Aj, péro, věřte, víc než sterý meč
a legiony ostrých kopí platí! | 346. Sklad písmen nic že není, moji zlatí? | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-049580 | Ó, lásko! Štěstí!
Hleď užiti jich, prchaví jsou ptáci,
lze zpívat vždy, však jednou jen lze kvésti! | RITORNEL. | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-018764 | Zeď kácí se, a kámen padá, padá...
A mezi rumy, na skálu, jež zryta,
si sedá černý mech, a blín se chytá,
a přes vše pne se ostružina mladá.
Však dál, ó, viz! těch štíhlých sloupů řada,
a gothickým jak oknem zeleň kmitá,
jak v arkad krásu, dříve hnízdo hada,
se obrazů již mísí barva sytá.
Co vetché, padlo – bolí tě ten... | SONETY ZVÍKOVSKÉ. (II.) | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-047144 | Před svítáním ptám se tebe: Jak jsi spala?
Na růžích a na lilijích v letě jak jsi spala?
Duše v růžích, na trní však tělo,
pokud láska v náruč neurve tě, tak jsi spala! | VII. Před svítáním ptám se tebe: Jak jsi spala? | Jaroslav Vrchlický | 7 | gazel |
cvf-007655 | Nestarej se, vlasti drahá,
O budoucí osud svůj,
Očihledě tvá se zmahá
Síla, jenom pevná stůj.
Staroslavné české jméno
Znova bude oslaveno.
Labe slavný zvuk vysílá
Česká srdce vzbuzujíc,
A osudná pěje víla
Pravdu svatou zvěstujíc:
Staroslavné české jméno
Znova bude oslaveno.
Z Krkonošů až k Šumavě,
Z Tater do Krušných a... | Důvěra. | Matěj Havelka | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-019585 | Letem, jakým na rejdišti Britan
Sotvy s koněm běží ve cvále,
Ode Blatona se oddále
Letěl Milek se mnou do Korytan;
Tu byl v šírém poli slavně vítán
Jeden sedlák sedě na skále,
S pompou, jako sluší na krále,
Před ním kníže, jemuž zákon čítán:
Tento nejen rolnickým byl šatem
Oděn, než i dostal poliček,
Dřív než uzřel na ... | 290. Letem, jakým na rejdišti Britan | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-018566 | Již jdete přes práh otcovského domu,
ve vlasech myrtu, vaše skráň se chýlí,
a duše chví se... Květ jste něžný, bílý,
jenž nevěděl, ach, komu zkvetl, komu?
Teď víte již. Ó, Bože, kde vzít síly
tu radost unést! Holé sněti stromů
vy nezříte, jen květy v slunce lomu,
zní zvony, srdce za oblakem pílí.
A přece zas – co život... | SONET SVATEBNÍ. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-015707 | Ku tažení do krajiny dálné
Veliká se činí příprava –
Již jest pohotově výprava
Mužů, žen a dětí množství valné!
Ach! tu vidět mnohé oko kalné,
Doba k odchodu an nastává;
Mnohá stát tu noha zůstává,
A z úst zní tu mnohé slovo žalné.
S posvátnými loučejí se lesy,
Kde jsou zbožně ctili bohy své,
Národní kde slavívali ples... | VII. Ku tažení do krajiny dálné | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-010695 | Bůh Řekův kdys vzal tvářnost býka na se,
chtě cudnou ženu klamat; z choutek těch
dnes na boha si hraje mnohé prase! | 434. Bůh Řekův kdys vzal tvářnost býka na se, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-055005 | Já tich šel životem, šel sám a vzdálen světla,
chlad zevšad vál mi vstříc, a temno bylo kol,
a tíže ohromná mé mladé srdce hnětla,
a já jsem neměl kde svůj vyplakati bol!
Já neměl přítele, ni upřímného druha,
a nikdo laskavě mi nepohlédl v zor,
mně ruku v soucitu nestiskla ruka druhá,
já měl jen lítost svou a trpký v s... | List ze srdce. | Alois Škampa | 0 | sonet |
cvf-064536 | Svou sestrou Jsi mne nazval, sestrou bolu –
„Můj bratře,“ jsem Ti chtěla dávno říc’ –
dva květy kvetly na jediném stvolu,
mráz zžeh’ jim duši, vítr spálil líc.
Dvě skvoucí hvězdy, svítily tmou spolu,
tak chladné, bílé, v záři blýskavic –
z těch ledných dálek severního pólu
jsme na svět přišli, život šel nám vstříc.
Leč... | XXXII. Svou sestrou Jsi mne nazval, sestrou bolu – | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-051633 | Mrak šedivý luhy, háje pokrývá,
Jen čela hor se červenají;
Obloha teď se co panna zardívá,
Nachem se skví její pokrají.
V přírodě ještě ticho všude slavné,
Jak by kojil sen i hvozdy dávné.
Na východu brána zlatá se otvírá –
Slunce velebně vystupuje,
Záře rudá se kolem rozestírá,
Ouval i hvozd se probuzuje.
Jelen parohy... | Jaromír a Vršovci. (II. Lov.) | Jan Jindřich Marek | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-018447 | Ne v snách – vše viděl v přírodě svým okem,
kdo malovat znal takto! Vrba křivá
se uklání a do vod tichých dívá
neb hustá olše pne se nad potokem.
A všecko v tichu, v klidu přehlubokém
má sílu pravdy. V zadu houšť se stmívá,
jak sám ji vídáš doma odjakživa,
když před tebou tam srna prchá skokem.
A přece, všecko jak když... | KRAJINY COROTOVY. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-041380 | Lesy, pole, a pahrbky,
Hory, skály zhynete;
Věrnost Boha jest na věky,
Ale vy nebudete;
Jestli se svět rozboří,
Stát bude věrnost Boží.
Bůh ke mně své vyřkl slovo,
Smlouvu semnou učinil;
Nezmění se slyby jeho,
Pokuď všecko nesplnil;
On sám pravda neklame,
Co přislýbil, se stane.
Svět ruší pokoj, a svornost,
Plodí rozbr... | XV.) Lesy, pole, a pahrbky, | Václav Stach | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-005274 | Na loži stařeček sotva se obrátí.
Bez síly, radosti. A každý šeptá si:
Nebohý, kdy že už umře?
Proč že vy pláčete? Pro bodák, pro kuli?
Jaké to neštěstí, na poli padnu-li
v mladosti svojí květu?
Čemu já ujdu a čeho se ušetřím?
Lépe je chvíli jít ošklivým povětřím,
než celý život jít psotou...
Padnu-li, umru-li, však já... | LOUČENÍ | Viktor Dyk | 3 | madrigal |
cvf-010278 | Ó pohleď na ty rudé zoře vzlety;
vše v růžích je, výš stoupá slunce div!..
Než pravda vychází, vždy rudnou světy. | 17. Ó pohleď na ty rudé zoře vzlety; | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-019670 | Rádbych sem já zemským tvojím světe
Výhost kdykoli dal marnostem,
Abych přešel k oněm radostem,
Kde Ji nyní hvězdy spatřujete;
Ale jedna pochyba mne hněte,
Zdali, když tam budu za mostem,
Ona nepoletí k výsostem,
Kde zas vyšší dokonalost kvete?
Ode stupně vše se k stupňům vznáší,
Tak je slunce vyšších měsíců
Podruh, ja... | 375. Rádbych sem já zemským tvojím světe | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-010356 | Ó pohleď jen, jak štěp se květem zdobí!
O našich srdcí štěstí zvěděl snad
a v slunce polibcích nás napodobí. | 95. Ó pohleď jen, jak štěp se květem zdobí! | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-044281 | Zlé slovo – a jak ozývá se zhusta!
Vždy nedoslýchavým se člověk činí,
když za milosrdenství prosí jiní,
ač dech, jímž plnila se bídná ústa,
jak čpavý dým a jako mlha pustá
i do uzavřených proniká síní,
ač prosba tichá dřív, než kdo snad míní,
v bouř důraznou a ve vichřici vzrůstá,
jež v srdci vlastním lkavě ozývá se,
c... | MISERICORDIA. | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-037116 | Naše teta, paní Anna,
Dokazuje uměle,
Že se mají hoch a panna
Milovati vesele.
Víno že je lítý jed,
Na tisýce čině běd.
Co? dí Váňa: víno budí
Cyty milé vesele;
Víno žel a péče pudí,
Mílo chodě po těle.
Milování, to je jed,
Na tisýce čině běd.
Čeho my tu nyní máme,
Rozume, se chopiti?
Ale málo na to dáme,
Toli míní uči... | Volení. | Antonín Jaroslav Puchmajer | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-010684 | Vždy vykonej, jak duše tobě radí,
nad lstivý lichot přímou důtku važ;
dnes Jidáš zlíbá tě a zítra zradí. – | 423. Vždy vykonej, jak duše tobě radí, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-040936 | I ve vsích usnula nenávist, jen bledé a choré odevzdání
za pluhem skřípajícím šlo po šedivé, smutné, po zamlklé pláni.
Tam zástupy dětí hladových křičely po chlebě při západu.
Šel večer po vsích o berli, jak žebrák mdlý za lesy vzadu.
I po městech spala nenávist (ač po krčmách opilé hlasy řvaly
a kouřící, černé komíny ... | HRŮZA ZAMLKLÉ BÍDY | Antonín Sova | 14 | sonet anglický |
cvf-025567 | Moucha drobná osamělá
výbojně se procházela
po skle okna v pokoji.
Chvilkou kamsi rozběhla se –
stane – myslí – běží zase –
je as v dobré náladě.
Chvilkou po způsobu starém
češe předních nožek párem
narudlou svou hlavičku.
Pak se k předu nakloňuje,
zadním párem pohlazuje
lesklá svoje křidélka.
Moucha druhá v této chvíl... | BALADICKÝ FILM | Josef Svatopluk Machar | 3 | madrigal |
cvf-048908 | Bys ani nechtěl, v osud musíš věřit,
vše k tomu pracuje a k tomu tíhne,
než balvan Sisyfův paž tvoje zdvihne,
než naučíš se vlastní sílu měřit.
Než dovedeš se proti zlobě vzpeřit,
než první tichošlápek se ti vyhne,
než první kámen urážky tě stihne,
než do tvé cesty Noc se začne šeřit.
Jaks vyšel, jdeš. – Bys ptal se, č... | Data fata secutus... | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-068256 | Ó věřím, že i rodné mojí zemi
rozkvete doba, ne však slavná, zlatá,
leč větší oné, doba lásky svatá,
že zaskví se jak zkvetlá liliemi.
V hlubinách věků s klamy jejich všemi
pohřbena žalu číše vrchovatá,
již dopili jsme, a s ní pouta klatá,
kdy bratr bratra spínal. S nadějemi
již jinými jdem v příští onen věk,
ne poddan... | SONET NADĚJE | Maryša Šárecká | 0 | sonet |
cvf-017059 | To náhlé strnutí! To mrtvé dusno! Rudě hoří slunce,
Rudě hoří nebe, rudě hoří země!
Ustaňte, vy, jenž mne mučíte! Já cítím, ústa vaše
Jak ssají krev z mého těla,
Jak vaše rty tisknou se k masu mému horečny, nenasytny,
Jak horká vaše paže v kořist mne schvacují...
Vše v opojení smyslů mi splývá v směs skvrn,
Vše horečko... | ZMRTVOVÁNÍ | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-023743 | Na ebenových vlnách připlula
a srdce majíc plno dětinství
šeptala slova lásky uprchlá
pod šedou klenbou stromů hřbitovních.
Narcisy měla dosud ve vlasech.
A její krása lety nesvadla,
přes šíji měla kštici spuštěnu,
jež skákala jí bujně na ňadrech.
Ó, ženo, tebe jsem kdys’ miloval,
pro tebe jsem byl schopen zločinu,
pro... | Reminiscence. | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-051378 | Buduje vás láska, svatostany,
přízeň lidu po boku vám stojí!
Přední stráží v krutém jste nám boji,
štítem na odpůrců zlosť a hany.
K prahům vašim spěje dělník štvaný,
trosky lidu síně vaše pojí
s národem, jenž k světlu výš se strojí,
zápasící, k práci ukovaný.
Jste jak tvrze vlasti na popraží!
Celý národ s nadějí k vám... | XIX. Školy matičné. | Jan Vřesnický | 0 | sonet |
cvf-051377 | Domy chladné, zevně s klamným třpytem,
uvnitř šeré jak vězení síně!
Co, ach, duší hyne v vašem stíně,
jaká muka za vaším jsou štítem!
Svítíte! Kdo rce mi, jakým svitem?
Jaké trýzně ještě ve svém klíně
skrýváte si každé domovině,
v klíně těhotném a obrovitém?
Skvrnou doby, známkou Kainovou
v čela národů se tlačíte,
a kd... | XVIII. Školám odnárodňujícím. | Jan Vřesnický | 0 | sonet |
cvf-049829 | V změť plápolů a v lázeň sírných varů
bůh svrhl pyšné duchy, volným čelem
jenž chtěli vznést se, věčným trpitelem
se svíjel každý v zatracení spáru.
Sbor gigantů Zev srazil do Tartaru;
pro věčné časy nad skřiveným tělem
skal trčí spousty ve žaláři ztmělém,
než v slávě Olympu jsou větší v zmaru.
A Lazar úpěl u boháče dv... | Logika dějin. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-061726 | Tak tvrdý, přec v něm jakýs paprsk snění.
Jím kterak hneš, tu duha barev vzplane,
však paprsk’ ten se bez přestání mění.
Tak tvrdé, přec v něm trochu cit je snění.
Jím kterak hneš, tu duha vášní vzplane,
však paprsk ten se bez přestání mění. | DVA RITORNELLY. | Vladimír Frída | 3 | madrigal |
cvf-046580 | Pod starými a košatými stromy
na vlhké, husté, nesšlapané trávě
sám ležím v dumě, skrze větve v dáli
zřím do kraje, jenž v stříbrné spí mlze
tím unavený nekonečným žárem
jak dlouhým bděním unavené oko.
A slunce velké, Kyklopovo oko,
se zadívalo pevně mezi stromy,
zem, vodu, vzduch opíjíc dusným žárem,
a sotva brouk se ... | Sestina v srpnu. | Jaroslav Vrchlický | 13 | sestina |
cvf-069203 | Máš, Bissone, v svém pyšném znaku hada –
ten ze své skrýše na mne zasyčel,
jed potřísnil mne – a má láska mladá
se svinula jak květ, mráz zafičel.
List něžný s poupat kamelie padá –
do temné noci racek zakřičel,
a mraky vstaly, rozzuřená stáda,
blesk s nebe sjel, hrom v skalách temně hřměl.
A jezero se vlní, burácí,
a ... | Máš, Bissone, v svém pyšném znaku hada – | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-069177 | Proč odešla Jsi a mne opustila,
má lásko sladká, nepohlédla zpět?
Na prahu stála jsem, a slza slila
se v tuhý démant v oku, ztichl ret.
Tak mlčky šla Jsi. V přítmí věnec vila
noc z gladiol si černých. Dýchal květ
mdlou vůní hrobů – hluboká tma byla,
to velké ticho mrtvé. Dotrpět
si duše moje přála. Chvěl se vzduch
jak ... | Proč odešla Jsi a mne opustila, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-042315 | Svatý Jan – to videc věčných světů,
Názorce to božských ideí,
Klíčník jest to rajských dveřejí,
Před ním složil cherub meče přetu.
K zdroji bytě v smělém vnikal vzletu,
V serafův tam chodil šlápěji,
Nebešťané v každém kročeji
Snášeli mu všechnu krásu květů.
Ano Bůh sám zdvih jej do své říše
A dal zříť mu v nejtajnější ... | 171. Svatý Jan – to videc věčných světů, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-011685 | O lásky plný Buddho, Sakjamuni,
ty zlatý orle v říši veleduchů,
tys nejprvnější v divém světa ruchu
pln soucitu vše žití sčítal runy.
Tys zladil rozvířené myslí struny,
by úkojně nám zněly v sladkou tuchu,
že není za hrobem již říše duchů,
že nejsou žaláře tam ani trůny.
Buď ctěn; tys učil zapříti se v bolu
a životem s... | O lásky plný Buddho, Sakjamuni, | Adolf Heyduk | 0 | sonet |
cvf-014698 | Pacholek křižuje tebe,
aťs vinný nebo nevinný,
strhne tě z vysokého nebe
do prachu, temna, hlubiny:
působí satanskou mu slast,
umučit Krista, národ, vlast. | PACHOLEK. | Josef Kalus | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-028187 | Má duše, hořem sklíčená,
Již neví, co je cnost, co hřích,
Neví, zda láska plamenná,
Jež pro tě hárá v prsou mých
Je čisté, bezúhonné chvění,
Neb těžké, hříšné provinění.
Však ví, že nejkrutější trest,
Jenž velký hřích kdy sledoval,
By ráda nesla, byť i vést
Ji za ten hřích měl v pekla pal:
Neb by zpomínka, Tvou že byla... | Má duše, hořem sklíčená, | Rudolf Mayer | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-069186 | Teď za Tebou jdu jako slepec ten,
jenž o své holi temnou nocí kráčí,
byl za trest, že shléd' slunce, oslepen,
jak on má duše smutky žitím vláčí.
Tvé oči jsou mé světlo, a můj den,
v něm probouzí se sladká píseň ptačí,
mé slunce zlaté, hvězdy mé, když sen
má víčka slzou jak květ rosou smáčí.
A jako slepec, jenž tvář k n... | Teď za Tebou jdu jako slepec ten, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-022344 | Ó Alleluja, nebe otvírá se
a k zemi svítí něhou nejvyšší,
zpěv andělů zní do chorálů zase –
ó požehnaný, kdo jej uslyší!
V sníh kanou hvězdy, planou v jitřní kráse,
a hroby jihnou v stínu cypřiší,
Ty přes ně kráčíš vítězný a v jase,
ó narozený z ženy Ježíši.
Čím dovede být lidským srdcím žena,
v Tvém zrození svět chápe... | VÁNOČNÍ SONET. | Jaroslav Kvapil | 0 | sonet |
cvf-044274 | Své hrdé témě piniemi cláníš,
les hustý vine se kol tvého čela;
ač králem vrchů jsi, co stráže bdělá
kraj sobě přikázaný pevně chráníš.
Mrak rozerveš a chmury v úval sháníš
a každé nepohodě, jež by smělá
tvým úbočím se k předu bráti chtěla,
krok za krokem v postupu spěšném bráníš.
Snad ještě víc bys mohl vykonati,
vstř... | MONTE BIGNONE. (1.) | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-048198 | Skald mladý seděl dubů ve stínu
a sám se takto modlil k Odinu:
„Já nechci mládí věčné na zemi
a nechci skráň věnčenou růžemi.
A nechci nahé, vzduté prsy žen
a nechci medu pohár rozpěněn.
A nechci bitvy ryk a zdaru ples,
chci hluboký jen mlčenlivý les.
Chci mír a klid, jenž dýše z doubravin,
když přes mýtinu půlnoční jd... | Skald a Walkyry. | Jaroslav Vrchlický | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-026462 | Snad rozšafní ti lidé pravdu mají,
že nespokojenost je vrozena mi,
že škarohlíd jsem ze zásady známý.
K mým diagnosám právem namítají:
Já, kdybych prý byl živ i třeba v ráji,
že vše bych zkřesal zlými epigramy,
jas, teplo, vůni, stromy s květinami,
světice, světce, cherubíny, ba i
především Pána, jenž tam na svém trůně... | MEA CULPA | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-056670 | Ven z bludiště! Mne nový volá kruh.
Nad naším domem též bdí strážný duch.
I mně je dáno přijmout dar a dát,
též já jsem v řetěz generací vpiat,
jež k zítřku jdou, jež z hrobů vstávají
a nehmotné si ruce dávají.
Též já mám v srdci nepoznanou slast:
Jsem rodu dech. Jsem krok. Jsem celku část. | KRUH | Otokar Fischer | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-048061 | Oč s naší vědou, s naší snahou, prací
jsme lepší než to dítě Israele?
Sen posud v ráj nám pouze cestu stele,
toť žebřík mystický, jenž v tmách se ztrácí.
A myšlénky, toť nebeští jsou ptáci,
dnes ženy, zítra světlí archandělé,
pak mrtvých stíny oplakány vřele,
pak přeludy, v nichž srdce dokrvácí.
To melodický tanec, kou... | Andělský žebřík Jakubův. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-016285 | Kde průzračná je Tóny, černá Jitka
a Julka, štíhlá jako Venuše?
Kde Magdala, jak ostří nože břitká,
jež mluvila mu časem do duše,
že samé pletichy je, samá pitka?
Kde zmlklá, zádumčivá Katuše,
od které přešel k rozmazlené Else – ?
Ó, všech snad ani vzpomenouti nelze! | ZA STAROU LÁSKOU (12) | Bohdan Kaminský | 5 | stance |
cvf-019764 | Vedle Glinské hned mé oko pěknou
Nebeslavku státi uhlídá,
Čí to hezké děvče? „Nahyda
Černikova z Nikitinu“ řeknou;
Při tom jméně všechněm sardce měknou,
A hlas jeden toto povídá:
Otce jejího kýs nestyda
Osočil, ai z úřadu ho svléknou,
Do Siberska ženou nevinného,
Kam i matka s dcerou násilím
Milovance sprovázely svého;... | 469. Vedle Glinské hned mé oko pěknou | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-068198 | Posledním žárem slunce zanícena,
v podzimu odpočívám na mezi:
zřím v údolí i na hor řetězy,
jak příroda jsem sladce vysílena.
A všude kolem vůně rozptýlená
nad smysly mými tiše vítězí,
že vzdychám blahem, jásám v askesi,
i duše vůněmi je prosycena.
Ó Ty, jenž stvořils v podzimu den krásy
a dal mi s přírodou jej v tichu... | DEN KRÁSY | Maryša Šárecká | 0 | sonet |
cvf-059228 | Tkví v duši mojí divný strach,
vždy bdělý, slouchající, čilý,
a často lednou rukou sáh’
mně k srdci v nejžhavější chvíli.
S tím strachem boj – je moje žití.
Mé hříchy, vášní vlnobití,
mé vzdory – pouze řetěz byly,
jímž rád bych strachu hrdlo stáh’...
Jakási bolesť dávná, šedá,
se chvěje v něm jak tichý kvil...
Já strac... | DĚDICTVÍ. | Vladimír Houdek | 0 | sonet |
cvf-044280 | Smál potok se, jenž se skal k skalám padal:
Les vonný mým jest, vidím květy růsti,
mým šero jest, jež nocí v tmu se zhustí,
i slunce svit, jenž do větví se vkrádal,
by v rosné kapky třpytivě se vkládal –
co chceš, ty vodo, která plníš ústí
a klidně čekáš, až tě moře vpustí,
bych s tebou, kdo z nás lepším je, se hádal?
... | Smál potok se, jenž se skal k skalám padal: | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-045862 | Chaos! – chaos!! – Kdo postihne ty látky,
jež v bezbarvé tu leží ve směsici!
Kde asi plyne základ země matky,
kde lávy proud a skály ku měsíci,
kde prvky světla v ohon vlasatici?
Chaos! – chaos – jen tma a tma kol čírá,
obrovské světy ve hlubinách spící.
Kde stěžeje, na nichž se země vzpírá,
kde oheň věčný jest, jejž v... | STVOŘENÍ. | Jaroslav Vrchlický | 17 | spenserova strofa |
cvf-002601 | Stojí u prostřed zahrady
Strom mladistvý, zelený,
Pln jest utěšené vnady
Vrch jeho rozvětvený;
Květ se krásně vyvinuje,
Ovoce dáť přislibuje.
Stromu tomu ty’s podoben
V jaře svého života,
Dary krásnými ozdoben
Duch Tvůj libě rozkvétá;
Kéž vykvete ku Tvé slasti,
Spolu na zdar drahé vlasti! | 30. Stojí u prostřed zahrady | Jan Květoslav Klumpar | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-044389 | Z řídkých sněhů vypjala své témě
hnědá hlína, jak by říci chtěla:
Vlastí ducha jako vlastí těla
já jsem, syrá, rozbrázděná země.
Má-li pevně státi moje plémě,
třeba jest, by noha jistě tkvěla,
ve mně stálou oporu svou měla,
já jen uhájím své vlastní sémě.
Šedou skalou, spěšnou vlnou řeky,
strmým vrchem, hvozdů temnou s... | Z řídkých sněhů vypjala své témě | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-027673 | Co je to pokrok? Lidstva miliony
se už tím světem maně loudali
a cestou sili krev a kletby, stony
a zoufali jen, zoufali...
Co je to pokrok? Lidstva miliony
se ženou divě kamsi do dáli,
krev značí cestu, k nebesům zní stony
a kletby, nářek zoufalý.
Jen kraje kol nás pestřeji se mění,
jen rychlej žijem svoje živoření
a ... | SONET O POKROKU | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-048777 | Zpit darem Baccha, ovit břečťanem,
za milenku vzal thyrsus plný zvonků
a rej s ním začal, taje do úponků
od chmele tvář, jež blahým žhnula snem.
Tak čile křepčil do večera sklonku
a tlapou kozonoha tepal zem,
zjev nymfy prchající v zraku svém,
jak vážky tančící na lilje stonku.
Byl kosmatý a v tváři naduřelý,
však nevě... | Tančící satyr. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-037860 | Pod zamrzlým nebem klikatina přeletavců,
bez konce zmatené body upřímných tvorů,
odvážných, hledajících, hledajících nesmírně vysoko – – –
Zastaralé krásy zasypány sněhem,
jen vyschlé zbytky nezlámaných stromů
a shluky trní v prázdno němé trčí. – –
Nezvyklá krása smrti... Jen přeletavci skřečí
a plačtivě fňukají ve výs... | PTÁCI. | Adolf Racek | 3 | madrigal |
cvf-002333 | Aj, tam poskakují po vršíčku
mezi stádem ovcí jehňátka,
tam se pasou žlutá housátka
a stará je střeží na trávníčku.
Ptáče plesá, sedá na větvičku
nedaleko svého mláďátka –
zem, hle, jako rajská zahrádka
z mhy vyhlíží libém po deštíčku.
Na sta rozmanitých tuch i přání,
budí v srdci lidském jara kmit,
jehož sladkost nad ... | Otázka. | František Chládek | 0 | sonet |
cvf-052783 | Jen láska může trhat lásky kvítí;
nejkrasší poklad srdci náleží,
jež opětuje jej a vřele cítí | Jen láska může trhat lásky kvítí; | Emanuel Züngel | 2 | ritornel |
cvf-018574 | Sníh bílý na všem, hvězdičkami svítě.
Jak dívka, které vzala nemoc krásu,
když oblékli ji v rakvi do atlasu,
zas krásná je a půvabná jak dítě:
Teď země stkví se. Bolesti, jež lítě
ji rvaly, ztichly. Nikde ani hlasu.
Jak úsměv usmířených v tichém jasu
pláň sněžná září slunném na úsvitě.
Na večer nebe divukrásněj plane,
... | PROSINEC. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-008019 | Pokojně odpočíváš a strast tě tu netlačí světská! –
U Boha v pokoji jsi, na světě nikoli však.
Přijde-li na tebe řad, tvou hrobník vyvrhne lebku,
aby si na místo tvé jiného položil zas. | Myšlení u hrobu přítele. | František Vladislav Hek | 8 | elegické distichon |
cvf-011987 | Měl něhu jejich kroků a teplo jejich těl,
měl karmín jejich retů a feniklový pel,
když teprv pozdě k ránu vál přes můj Archipel.
U parku za večera je stihl v kruhu stát,
a známou jakous píseň na flétny teskně hrát –
hrály tak tiše, dlouze a bílý měly šat.
Pak zřel je tancující do parku zacházet...
Ač do rána je čekal –... | Měl něhu jejich kroků... | Karel Hlaváček | 3 | madrigal |
cvf-019565 | Mnohé ovšem ještě práce naše
Jsou, a duch k nim třeba Alkejský:
Tu lev musí padnout Nemejský,
Který vraždy v národu nám páše;
Tamto vepeř a pes, co se kaše
Proti řeči naší, zlolejský;
Tu had má sťat býti Lernejský,
Tam chlév dlužno čistit Augiáše:
Neštiťme se však těch Herkulových
Skutků, často sama velikost
Předsevzet... | 270. Mnohé ovšem ještě práce naše | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-051237 | Nic mrtvé není. Žijí velcí snové,
jak z ducha Kollárů a Šafaříků
se vzpjali, žijí, v oblast trpaslíků,
jak vkročili, z nich rostli titánové.
Nechť stokrát v hrob je kladli v době nové
v své málomoci, v beznaděje vzlyku,
zas kámen svalen, nových zápasníků
k nim bezčetní se hrnou zástupové.
„Ó Slávie! ó Slávie, ty jmeno“... | VII K sjezdu slovanskému | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-048866 | Žár v stupni nejvyšším se mrazem stává.
Tak mohli v dlaních nésti žhavé pruty
na soudech božích, prsty nedotknuty,
tak neviny jich zjevila se sláva.
Když v objímání žhavá vášně láva
se rozpálí až v pocit plesně krutý,
tu Samumem jak pouště písek vzdutý
na srdce mrazem zpátky dopadává.
V té vteřině se dotýkají náhle
dvě... | Kontrasty. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-004241 | Ó zdroji božský, milost tryskající,
čím Tebe zvát!
uprostřed hořících tu vonných svící
Tvůj klín žhne poklad nad poklad.
Plá svatý děs v mé každé zřítelnici,
jak poutem spiat
tu v prachu ležím, nevím jak jen říci,
jak šťasten, kdo smí odtud nabírat.
Svůj, Duchu, požár mystický nech přejít
přes srdce mé, by Tvoje mohlo ... | I. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-046077 | Žít dlouho – ne v tom není zisku,
to pouze větší stopa v písku,
již stejně setře vichr v trysku.
Žít v plesu – ne v tom není štěstí,
toť zlatý štít je navrch nésti
a pod ním blud a klam a scestí.
Žít v slávě – to je teprv málo.
Cos na chvilku nám v uchu hrálo,
dost slzí to, víc krve stálo.
Žít v sobě – to je žíti v Boh... | XII. Žít dlouho – ne v tom není zisku, | Jaroslav Vrchlický | 3 | madrigal |
cvf-029778 | Děl Kristus: „Kumi talitha – vstaň, dcero,“
a za ruku vzal dívku, mrtvo spící.
Tu žití vzruch zas v její zaplál líci
a věčné noci odstoupilo šero.
Ó závisti! ó nízká nedůvěro!
Již byl tu zástup, nevěda, co říci,
však farizei, přísní zákonníci
té dívce kladli otázek hned stero.
Kde byla? Zdali v svatém lůnu Mojžíšovu?
Z... | Kumi talitha! | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-048491 | Po srázu hor hřmí divný hon. Vír prachu
jak mračno letí, s lidským hněvným hlasem
řeht ořů splývá, země chví se žasem,
Dryady v keře utíkají v strachu.
A v tísni hřiv a kopyt divém vzmachu
svých ořů, které lidským živil masem,
zdrán leží s blátem potřísněným vlasem
mohutný Glaukus v krve vlastní nachu.
Venuše vítězná s... | Smrt Glaukova. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-064866 | Je práce hybná síla, světy řídí,
když bezmocně se cesta kolotá.
Ta staré trosky z příštích dálnic sklidí,
ta nezná otroka a nezná helota.
To pravda, když z ní člověk vycházet vidí
radostné posvěcení života.
Je práce posvátná, je zákon lidí
– však kletbou ohavnou je každá robota.
A co je robota? To biče šleh,
když za te... | PRÁCE | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-069251 | Mně přejte klidu, k smrti znavena jsem,
nic nechci více, nechci také znát,
mne zapomenou brzy – a jen časem
snad na mou píseň budou vzpomínat.
Má žeň je chudá – prázdným svítí klasem,
a přec má jabloň kvetla jedenkrát!
To ticho přejte mi, jež Božím hlasem
mne volá již... tak klidně budu spát.
Jsem znavena – a klid můj ... | XXII. Mně přejte klidu, k smrti znavena jsem, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-018474 | Věř, Emmo, vždy lze život počít znovu,
Ó, nezamítej této pravdy prosté:
i v shnilé mrti fialek trs roste,
a jarní květ se pozvedá i z rovů.
Nač choditi jen stále ke hřbitovu,
když žežulky hlas v háj nás volá po sté?
Máj každý zve nás: Smutků svých se zhoste!
Strom vyrost ze zdí zříceného krovu.
Jen roztrhat list třeba,... | XXII. Věř, Emmo, vždy lze život počít znovu, | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-009923 | „Jsi měkkým,“ díte; vím to dobře, vím,
mé srdce není v ocel ukováno,
spíš květem tajemně je lekavým,
jenž, horoucněj když políbí jej ráno,
neb chladný večer brvou zaškaredí:
v ráz svije se a truchle k zemi hledí.
Ve sivém motýli zří černý mrak
a v zlaté mušce pramen světla zírá,
hned vystraší jej smrtihlavu zrak,
že ko... | „Jsi měkkým,“ díte... | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-066403 | Květnový dešti, splýváš tak tiše a laskavě,
jak když se k matce tulí děcko buclaté,
napolo s vášní, napolo v obavě,
tak splýváš po trávě do hrudy vyhřáté,
promlouváš mazlivě k zárodkům klasů:
Na slunce dost je času!
Životní dešti, – což, mám ti žehnat, nebo ti lát?
Zdá se mi, květen že dávno už uplynul.
Kořeny počnou p... | DĚŠŤ. | Lila Bubelová | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-010341 | Z tvých očí ondy žhavé hvězdy slétly
v hloub prsou mých; spěš, ňadry žár ten has,
než slunným požárem má duše zetlí. | 80. Z tvých očí ondy žhavé hvězdy slétly | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-049623 | Darem bohů vezmi jej a ne jinak.
Bludem hrozným bráti jej jako úpis
příštích slastí, rozkoší, které nikdy
neuzří světla.
Žádný nárok na jednu chvíli štěstí,
žádnou touhu po vzletu z prachu k výším,
žádný záchvěv po citech, jež ti cizí
zůstanou vždycky.
Jako peníz ražený čerstvě, lesklý,
ty jej vezmi s legendou tajuplno... | Život. | Jaroslav Vrchlický | 9 | sapfická strofa |
cvf-068339 | Všichni-li mne opustili,
v zoufalství-li duch mi šílí,
zbuď mi, strážný duchu bílý!
Jsi jen žena, jsi jen dítě,
ale což! já miluji tě
sledním vzruchem vší své síly.
Jako jiskra, nežli shasne,
rozžehne se v světlo jasné,
mrákoty kol rozeptýlí,
všecku lásku v klín ti kladu
neudánu v tužeb hladu
za malou jen blaha chvíli!... | Všichni-li mne opustili... | Beneš Grünwald | 3 | madrigal |
cvf-012018 | Když věsí se nám na paty zášť němá,
tím pevněj upřem zrak v to naše příští,
tím pevněj sevřem šik v tom zápasišti,
ať se všech stran nám hrozí anathema!
V tom boji úporném, jenž konce nemá,
v němž poctivá zbraň na nás nezablyští,
leč pomluva, lež, úškleb z každé strany –
v tom boji jenom kotví naše stany.
Jdem sice pom... | Epilog. | Karel Hlaváček | 0 | sonet |
cvf-046451 | Je velká naše pře a musí ráno
vzplát v naší noci, o tom není sporu;
však velkým jen lze dějin do mramoru
rýt skutky, co má pro věky být psáno.
To jedině buď Bohu žalováno,
že mužů silných, dělných všemu sboru
se v čelo staví v planém rozhovoru
dav šašků stejně služných v „ne“ i „ano“.
A dobrý národ poslouchá a tleská,
... | Pierroti svobody. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-050660 | Sluníčko drobné vidím lézti,
na rudém štítku teček pět.
Já plakal bych, toť lidské štěstí
tak malé v tento velký svět,
by neulétlo, jak je nésti!
Po květné leze ratolesti,
ni klásku neohýbne snět;
tak tiše jde a blaho věstí
sluníčko.
Pták v houští zpívá jara zvěsti,
jak malina tvůj hoří ret,
ó nech mne zlíbati jej hned... | Sluníčko. | Jaroslav Vrchlický | 10 | rondó |
cvf-048580 | Jen momenty, jen chvilky zveme svými,
vše ostatní nám cizí se v nic hroutí,
vše honba jen, rci sám, kde spočinouti
myšlénkou, citem, vzpomínkou i rýmy?
Jen momenty vždy skly jak kouzelnými
zříš cos v svítilně magické se hnouti,
však mizí v ráz to a sám dlouhou poutí
jdeš desillusí, mátoh vírem, dýmy.
A nyní ptej se: Z ... | Jen momenty. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-031195 | Měkkého světla měsíce
rozčeřený proud
šeptaných vlnek tisíce
rozlil v každý kout.
Dvůr nestačí... A kypíce
v mříž se drou bez pout...
v těch sladkých vlnách měsíce
blankyt zdá se plout...
Chladivý blankyt večera,
kdy duše vchází do šera
v bohoslužbě vzplát...
Nad duší v rakvi smuteční
to modré světlo tiše sní,
modro, v... | ÚTRPNOST CYNTHIE | Stanislav Kostka Neumann | 0 | sonet |
cvf-010635 | Dva mezníky nám v žití bloudit brání;
z těch prvý jmenuje se: dobra čin
a druhý slove: vděků odříkání. | 374. Dva mezníky nám v žití bloudit brání; | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-044568 | Když mnohý dnes Vám přání nese
k nového roku početí,
a tone v rozkoši a plese,
jak mohl já bych mlčeti?
Mé srdce zvlášť se slastí chvěje
a vděčí Vám i blahopřeje.
Mně netřeba s tím oním lkáti,
jenž v novoroční tento den
buď strádá otce nebo máti,
neb obou jesti pozbaven;
jemužto snad i rodné jmění
zlým losem přišlo na ... | 29. Když mnohý dnes Vám přání nese | Josef Uhlíř | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-019299 | Najkrásnější nade všecky cnosti,
Cnost, jenž vlastní cnosti ukrývá,
Pohled, jehož krotkost stydlivá
Jest jen zrádcem větší spanilosti;
Sardce, jen mu trůn dej všemožnosti,
Ráje po vší zemi rozsívá,
Rtíky, z nichž se zdravý ozívá
V liboplynné rozum výmluvnosti:
O, kde svítíš hvězdo utěšená?
Jsili v skutku, drahý předmět... | 4. Najkrásnější nade všecky cnosti, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-010199 | Juž setmívá se, přijde noc,
dřív vábný svítal den,
ta slunce zlatá čaromoc
mně chvilku svitla jen,
jen krátkou chvilku; hasne zas –
kol stmívá se – je spánku čas!
Nuž, duše, v moře míru vplyň,
chci býti žalů prost,
juž lehni, hlavo, odpočiň,
však snívala jsi dost;
co život, víš, tož žití nech –
a bude po všech bolestec... | Mír. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-003059 | Do nesmírna rozplynulá země,
z dávných hlubin dávno vynořená,
jako žena v slzách opuštěná
smutek tvůj se tiše vrací ke mně.
Tvoje písky travou načechrané,
tvoje vody sametové, rovné,
šelesty tvých hájů nevýslovné,
vše mi z dálek marnou touhou vane.
Vedle cesty, stínem utišeny,
sto let mlčí skřivené tvé chýže,
sto let t... | WORPSWEDE. | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-061714 | Já vzpomínám, jak šli jsme doubravou,
jak bílé nebe prosvítalo tmou
a stínů hra zas rudou záplavou.
A tehda šla jsi tiše tak,
jen křovinou se občas mihl pták.
Náš tehda náhodou se setkal zrak.
Poslední reflex slunce pad’ Ti v líc.
Já k sobě děl: „Ať nevzejde juž víc,
mně svítí záře Tvojich zřítelnic.“ | VEČER. | Vladimír Frída | 3 | madrigal |
cvf-040002 | Rád bych byl zbloudilým stromem v Hoře,
jenž nese ovoce z lásky a hoře,
pro ptáky, veverky, lasičky.
Unaven lidským trudem věčným,
nedotrpěným a nekonečným,
úděl svůj nes' bych tak maličký.
Stromem bych rád byl v Hoře chladné,
jehož ovoce k podzimu sládne
padajíc do žloutnoucích trav.
Nikdo o něm než vítr neví,
nikdo, ... | ZBLOUDILÝ STROM | Antonín Sova | 3 | madrigal |
cvf-019660 | Nejen každá láska jest už suchá
V tomto životě mi vymřelém,
Ani čest mým není účelem,
Ani jmění k němu nepřislouchá;
Ani rozkoš hne mne lektouchá,
Ba cit sotva dělím s přítelem,
Nebo kdo se jednou na vřelém
Opálil, i na studeném douchá:
Žádnému už více nedůvěřím
Štěstí zemskému, a naděje
Pták mi cizým ozdoben jest peří... | 365. Nejen každá láska jest už suchá | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-009132 | Také v zimy třepotavém lesku
za neděle do lesa jsem vběh’,
sněhem skrytou vyhledav si stezku
po mohutných buků kořenech,
po oněmlých bystřin hladkém sřínu,
do zátiší šedobradých dřínů.
Zřel jsem je, jak klonily se zpátky
a jak balvan na paty jim sklouz’,
haldy sněhu lehly na lopatky,
závěs jíní pokryl vlas a vous;
a ja... | XII. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.