id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-038185 | Já žitím denním ku předu se deru,
znám potu proud i za chléb zápasy –
jen v podvečerním konejšivém šeru
se také srdce trochu ohlásí,
a duch se ve snech zlatě třpytných zvedá,
vždyť nemučí ho denní psota bledá.
Když děcko moje tiše u mne dřímá,
i já jsem zbaven divých pohledů
těch denních mátoh, z nichž jen vane zima;
p... | MŮJ ŽIVOT | Karel V. Rais | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-047668 | Ze spousty knih, jež prachem pokryl čas
a nad nimiž své celé žití strávil,
by povrchní svět chvilinku se bavil
a mezi veteš pak je hodil zas,
jak zářný korunt, jeden blesk a jas,
plá Manon Lescaut, jedinou jsi stavil
hráz v času příboji, jenž vše ti splavil,
tou přehlušil’s i revoluce hlas.
A je to opuštěná dcera hřích... | Abbé Prévost. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-019570 | Tu sem někdy pervou cítil radost
Záři Tater spatřiv zardělou,
Tu všem vinšům písní veselou
Každá louka učinila za dost:
Nyní žravou v sardci nosím žádost,
Vlastní žel svůj lkáti nesmělou,
Ach, kdoby mi onnu zmizelou
Mohel ještě navrátiti mladost?
Sardce samo dává věcem barvu,
Smíchy klade na rty starobě,
Na tvář mladi ... | 275. Tu sem někdy pervou cítil radost | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-043988 | O to jaro tehda krásné bylo,
pod lípou kdy v dešti květovém
bázlivé na rtíku růžovém
„ano“ ze sna k snům mě probudilo.
A ten vánek ticho tak a milo
lásku sypal v květu stromovém,
a mé srdce ve snu májovém
z vánku, slova, ze rtů věčnost pilo.
Od těch dob po vánku rychloletém
padají-li květy hynoucí,
posvátné jest mi to ... | Mezi květy. (3.) | Jan Václav Tůma | 0 | sonet |
cvf-043549 | Vroucí láska – ejhle démant skvělý!
Do něho se ranní lije zář;
Jako by vše krásy kolem dlely,
Kde se růžná její skvěje tvář!
Od ní blaho vane smutným krajem,
I ta poušť se milým stává rájem.
Spanilý tvor! ona země kráska
Na bohaté milo trávě sní;
Nakloň ucha k srdci, kde ta páska –
Slyš, tok svatých pod ní citů zní!
Ja... | Borsa. (VII.) | Jan Slavomír Tomíček | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-015830 | Krása všemocné jest kouzlo světa,
Ona ocelovou pod zbraní
Srdce hrdiny si podmaní,
Opanuje jinocha i kmeta.
Před ní po všem rekovství jest veta;
Kdož se vnadám jejím ubrání?
Králové jsou její poddaní,
Pouta její Simson nerozmetá.
Duše zpanilost a sličnost těla
Mysl opojí; kdož nehleděl
Vtěleného rád by na anjela!
Kráso... | LXI. Krása všemocné jest kouzlo světa, | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-026310 | Tak často člověk je přesvědčen,
že život o nic už ho neobere,
protože nemá už co vzíti –
A, kamaráde, přijde den,
kdy člověk bolestně cítí,
že život může ještě brát. A bere. | ŽIVOT | Josef Svatopluk Machar | 3 | madrigal |
cvf-019836 | V bok mne verchu jednoho tu zvala
Bahnitá a úzká cestička
Do jeskyně, jako Vielička
Křivé, tmavé jako Běžiskala;
Mrákotu však její pronikala
Dymokourná v prostřed smolnička,
Tak že vinník, sloup i metlička
Jasně se mi v očích ukázala:
Přislav to jest, úskok ten a zrádce,
Jejžto proti otci Niklotu,
Štval, i proti vlasti... | 541. V bok mne verchu jednoho tu zvala | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-019630 | O bych mohel tajmo na se vzíti
Jelena noh rychlých podobu,
Šelbych cválem onu ozdobu
Luk a hájů, řek a břehů zříti;
Pod zemí bych až k ní volil jíti,
Plulbych mořem v ryby způsobu,
Ažbych tam stál, změně osobu,
Kde svým chodí květům vodu čříti;
Kýž se v orla, jenž se pod nebesa
Šíře, dále vznáší, obrátím,
Tambych letěl... | 335. O bych mohel tajmo na se vzíti | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-059361 | Na stůl svůj slavnostní jsem prostřel roucho bílé
a pohár toužení jsem snem svým vyzlatil
a čekám zvědavě na vzrušující chvíle,
na hodin šílení a vzkypělý var sil.
Ať vteřin propasti jak hřebci splašení
se řítí nitrem mým přes myšlénku i sen,
opiem rozkoše jež bohatě se pění –
na lásky schvácení jsem připraven.
Dnů bra... | *** Na stůl svůj slavnostní jsem prostřel roucho bílé | Bohuslav Knoesl | 0 | sonet |
cvf-066474 | Je jaro také tu. Pár týdnů tomu,
co na zahradě vsadili pět stromů,
dvě lípy, javor, jeřáb, klen.
Tu budou stát. Svou ratolestí
krýt budou stejně žal i štěstí
na vršku, větrům dány v plen.
A po všech zimách míza v nich se vzpění,
a v slunci v listoví jim klesne snění,
dá jaro květ i podzim plod
těm lipám, javoru i jeřáb... | XVI. Je jaro také tu. Pár týdnů tomu, | Lila Bubelová | 3 | madrigal |
cvf-010667 | Před středověkem my tu přednost máme,
že lidi středověku klamal čert,
leč nyní člověk lstný i čerta zklame. – | 406. Před středověkem my tu přednost máme, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-025751 | Dědičko Romy! Zeměkoule celá
je v ruce tvojí – a ta ruka vládne,
aniž by tiskla. Není druhé žádné,
jež rozvážné by flegma tvoje měla.
Je pravda: časem z pod ní výkřik padne,
to hlava vrazila v ni, příliš vřelá –
kdo v jiných poutech mají duše, těla,
ti vědí, jak tvé jho by bylo snadné.
Je pravda, když se tato ruka klad... | RULE BRITANNIA! | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-063449 | O, křídla času! Ustaňte v svém letu,
nevzbuďte dítě z růžového snění,
vždyť bloudí ještě zahradami rájů,
když anděl Žití vtisk mu políbení.
Umlkni světe! Tvoje lži a klamy
nechť nestřísní ten nevinný sen bílý.
Shasněte hvězdy! A na křídlech míru
nechť v první sen se anděl Štěstí schýlí!
Dušinka děcka – lilije to bílá,
... | NAD SNÍCÍM DÍTĚTEM. | Julius Brabec | 0 | sonet |
cvf-041719 | Není člověk jenom mysl pouhá,
A hřích není pouhým přeludem;
Aniž jenom matným osudem
Ten se modlí, ten se Bohu rouhá.
Dávno peklem panovala touha,
By svět padal před tím před bludem;
Teď již vládne v lidu přechudém,
A lid se v něm jako v vodě plouhá.
Váš to skutek, vaše jest to sláva,
Hrdopyšní nedomudrcové,
Že se lid ... | Není člověk jenom mysl pouhá, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-057102 | Pozná ho každý z dálky po klapotě,
ač pod strání se v houšti větví skryl,
šeříku květem hlavu zahalil –
dřevěný v horách mlýnec na samotě.
Tak ještě nikdy po zim kruté slotě
si jako letos květů nenavil,
by radosť mladé žínce připravil,
jež tamto stojí, hladíc mladé kotě.
Ba těžko říci, zda to dívka, žena,
jež v jaré kv... | Mlýn v horách. | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-042525 | Ubezpečen jsem,
Že ty vaše děti
V tovaryšstvu zlém
Musý zčervivěti.
Oč že nechutná
Pravda přesmutná? | 198. Na nedbalé rodiče. | Matěj Josef Sychra | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-024907 | Na okně přes noc rozkvetl kaktus.
Sychravé jitro dýchlo mi v oči.
Na louku, která ocúny hostí,
na jižní pout se slétali ptáci.
Na okně přes noc rudý květ vzhořel.
Nejasný dojem mozkem mi bleskl.
Kroky jsem zaslech’ neznámé, plaché
na dlažbě dvorku pod oknem síně.
Procit jsem ze sna v sychravém jitru.
– Na všechno myslí... | RUDÝ KVĚT | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-048632 | Být filosofem – ne, to všecko není,
vše zdeptat, změřit, shrnout v jedno, zvážit,
po příčině a důvodech jen bažit,
a v resignace jho své spoutat snění;
noc stejně cenit jako úsvit denní,
a slupkou všeho ku jádru se snažit,
chtít pravdy objevem jen sebe blažit,
a klidně zřít pak v druhých zápasení;
mít srdce velké – ale... | Být filosofem. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-064872 | Obrovský koráb v tiché přístavy
se zvolna chýlí. Širá hladina
se rozprostřela nad svět, nad hlavy.
Jak jímavá je tato hodina!
A náhle vyšlehl požár krvavý,
jej vychrlila těžká hlubina.
A koráb ponořený do slávy –
teď pohleďte – už hořet začíná –
a hoří stožár, hoří lanoví,
hadi se plazí, spěšní, hladoví,
až na nejvyšší... | ZÁPAD SLUNCE V ŘÍJNU | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-040625 | To staré náměstí mám z jara nejraději,
ten park, kde akát zkvet a rudý plane hloh,
vždy k sedmé z večera, když paprsky se chvějí
svou září poslední a mrou u chodců noh,
a v kapkách drobounkých, chladících vodometů
zmírají znenáhla a tříštějí se v letu.
Mně ruch je příjemný, vždy za večera hlučný,
a hovor mediků a prome... | PARTIE Z KARLOVA NÁMĚSTÍ | Antonín Sova | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-010834 | Když útlý hoch jsem na studie šel,
tu otec můj – ach dávno leží v hrobě –
kus cesty přes les až mě sprovázel,
bych nezbloudil a nezasteskl sobě.
„Teď dej se přímo,“ děl, „a nezbloudíš!“
a líbal mě a udělal mi kříž.
My ohlédli se, kývli zas a zas,
až drahá hlava jeho znikla v lese;
já vím, že slza ukápla mu v řas,
a srd... | Soudce. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-045973 | Ó hudbo jeseně, ty sladkomřivá,
jak plně padáš v prázdnou duši mou!
Jdu tiše lesem, jenž se zvolna stmívá,
a listí divně slyším šustit tmou;
stín každým krokem přes cestu mi padá –
Tam končí les – dál tmí se prázdná lada.
Zde jako v zeleň vyhloubená číše
by chytla na útěku v skalný spár
ves půvab Vesny, který něhou dýš... | VII. Antická ekloga podzimní. | Jaroslav Vrchlický | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-051064 | Žel, zabil’s lidstvu Soucit – poesii!
V tom tragická je tvého pádu spruha,
neb soucit s poesií vždy se kryjí.
Jeť lidstvo luh a soucit nad ním duha,
jež démanty tká v porosenou trávu,
v háv šatíc královský, kdo pán či sluha.
V tom pád tvůj zastíní tvou všecku slávu.
Zas přijdou jiní, lidstvo dále kráčí,
a jiní buší v M... | Friedrich Nietzsche. (IV.) | Jaroslav Vrchlický | 11 | tercína |
cvf-059270 | Mlh jemný popel padá v každé líce
a v každý kámen jíní pavučiny,
běl plísně kryje kámen u silnice,
jak spad’ by právě s vlhké zříceniny.
Dva starci jdou zde zvolna, kašlajíce
a jeden stane: na své patří sliny
a bručí – našel v nich snad krve více
a s resignací hledí v mlžné stíny...
A dívka, – na ramenou suché klestí –... | PODZIMNÍ JITRO. | Vladimír Houdek | 0 | sonet |
cvf-044399 | Brod úzké rýhy oba světy dělí:
svět starý, slábnoucí a rozmařilý
a nových lidí svět, již plní síly
a tuhé vůle strojí zápas smělý.
Co četné stráže ospale jen bděly,
kdo na druhém se břehu shromáždili,
most pevný, lehce pohyblivý sbili,
by sklonivše ho dále po něm spěli –
V mlh ranních šeři, v různých mnění sporu
jsem o... | Brod úzké rýhy oba světy dělí: | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-022070 | Jen růži do vlasu – co třeba víc?
Však duše – tehdy jak – ti letí vstříc!
Tak stejně vroucí vždy a plamenná
jde skrýt se zas v tvá sněžná ramena.
Byť osud zranil hruď a srdce rval,
v tvých loktech měkkým život, sladkým žal.
Vše bylas mi, čím žena, sestra, druh –
jen to říc mohu: – Žehnej tobě Bůh! | PO LETECH. | František Kvapil | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-044277 | Tůň myšlenek a tůně mořských vod
jak rodné sestry jsou podobny sobě,
jsou hluboky a chladem dýší obě.
I v blahu shod i v strasti nepohod
jest útočištěm zelenavý brod –
pych od sebe odmítá v šťastné době
a shovívavým umí býti k zlobě
jak mudrc, jemuž málo co je vhod.
Však pravou plnou hloubku musí mít,
by mohl být mu sn... | Tůň myšlenek a tůně mořských vod | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-024103 | Já byl nemocen: A vy jste nepřišla...
Teď marně přicházíte s dětským úsměvem...
Co chcete ode mne? – Ta pestrá kytice,
již držíte, mne více nevzkřísí...
Vždyť jsem vás volal... Volal mnohokrát.
Proč pak jste nepřišla? Teď zase odstupte. –
Mám vůni záhubnou v mé šeré ložnici
a ošklivě se po ní umírá.
Rozbito zrcadlo. A ... | KRISE. | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-049751 | Rým verši připínáš jak sličné ženě
šperk safirový, v němž se nebe zhlíží,
jej hravě připínáš a bez obtíží,
by v pestrých barvách zahrál v každé změně.
K tvým nohám on si lehne neprodleně,
jak poslušný chrt svoje nohy skříží
před kastelankou, která zlatou mříží
se dívá v lesy, k modrým horám denně.
Tu cítíš, že jen prav... | Rým. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-011436 | Dva dni stál marně u roháče,
den třetí slavík na něm tkvěl:
„Ty vytrhneš mě, milé ptáče,
můj vábník nepěje, jak pěl;
hlas ztemněl, v srdci píseň zvadla,
líp s tebou bude u čihadla.
Nuž pojď, mé vzácné jara dítě –
již žeřav osudný je drát,
jenž na volavku zamění tě,
však slunéčku ti s Bohem dát!...“
,Ach, nech mně oči, ... | Ptáčník. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-010423 | Ty’s klamala; mně v tvář vyhrkly slze;
a přece smířen děl jsem „dobrou noc“,
leč jitra má se všecka tratí v mlze! | 162. Ty’s klamala; mně v tvář vyhrkly slze; | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-048604 | Sny oplakati v tom, kdy nejvíc plály,
a strhnout larvu slávě jako v báji,
kde pod ruměncem kostlivec se tají,
na mladost svou zřít víc a více z dáli;
bít čelem vzdorovitým o práh skály,
a vidět sžehlé mrazem květy v máji,
vše, co jsi chtěl, zvát ztracenými ráji,
a zažít, jak se ideám tvým smáli:
to všecko neštěstí je, ... | Největší neštěstí. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-069312 | Na Tebe čekám, Tobě předurčená
jak mladá dívka, neznající bludu,
tak plna bázně, oddanosti, studu,
Tvá nevěsta a pokorná Tvá žena.
Má snivá duše, váza drahocenná,
a srdce, housle, na němž písně hudu,
tak věrně čekat věčně na Tě budu,
v snech čárných ždát Tě tklivě roztoužená.
Jsou mezi námi modré dálky moří,
nad nimi s... | 31 Na Tebe čekám, Tobě předurčená | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-045820 | Šat andělů se míhá v svěžím vzduchu!
Po noci rosné perly v trávě zbyly,
strom pod květem svou těžkou hlavu chýlí
a mladé osení kol v jednom ruchu.
Jak zvony v dálce cosi zní mu v uchu.
Jak azur hluboký! mníš, každou chvíli
že otvírá se! skřivan, jenž v něm kvílí,
se tratí v něm! Teď mluví duch jen k duchu.
Kmet v šatě ... | Jarní jitro. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-004034 | Tys zůstal, ne bys vavříny si chystal,
v něž hlavu zbodenou bys pyšně zavil;
boj horký tebe posud neunavil,
jenž proti tobě v úhlech světa vyvstal.
Kraj míru není posud, kde jsi přistal,
chléb, pod který jsi Božství velké vstavil,
by’s v milování docela se ztrávil,
jen utrpení nová tobě schystal.
Ó srdce božské! Kde je... | Tys zůstal, ne bys vavříny si chystal, | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-011094 | Prší, prší. Nebe láskou jato,
na milostně rozháranou zem
vrhá blaha polibky a zlato,
jak Zeus Danai – a květným rtem
šťastná země šepce slova touhy,
lásky sen mu vypravujíc dlouhý.
Každé slovo skřivánčí je sloka,
růží rozvitou je každý vzdech;
země hledí nebi v zázrak oka,
toužíc stkvít se v jeho plamenech;
víť, že bož... | V dešti. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-048787 | Že sfinga posud chví se pod mou rukou?
Můj příteli, již zašly ony doby,
kdy stačil pohled na omšené hroby,
taj lidstva řešit písní smutnozvukou.
Teď jiné vichry do mé lebky tlukou,
jak sfinga ta jsem stár a plný mdloby,
jež v plísni mechu div se nerozdrobí
své zříceniny bílou pod opukou.
Mně sotva lidské srdce k písni ... | Sfinga v parku. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-069228 | Jsi, Ceresio krásné, proměnlivé,
dnes v slunci svítíš, v modru oblaků,
noc rozžíhá v tvé tůni hvězdy snivé,
a žhavé ohně svívá soumraku.
A zítra chvíš se, siné, zimomřivé,
jak závojem se halíš do mraků,
stín do tvé tůně padá, smutky tklivé
svál do vod tvých jak chmury do zraků.
Jsi záhadné a nevyzpytné tak!
Jak ústa ml... | Jsi, Ceresio krásné, proměnlivé, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-039009 | PO paprscích bledých hvězd,
neslyšnými kročejemi,
mhavé sny se nesou k zemi.
Magnetickou mocí lejí
mír pod víčka těm, kdo spějí,
v strastech bdícím beznaději.
Po paprscích bledých hvězd
v modlitbách se, kletbách vznáší
bolu vzkřik od země naší.
K těm, kdo mřeli mezi námi.
K těm, kdo tam jsou bídní sami.
K Bohu, – kdes ... | PO HVĚZDNÝCH PAPRSCÍCH. | Josef Václav Sládek | 3 | madrigal |
cvf-018853 | Já slyšel hudbu jednou ve svých snách,
jakby to anděl v zlatou harfu sáh’.
V ní roztál stesk a rozplynul se žal,
jakby kdos duši jemně kolébal.
Kde najdu, kde tu sladkou hudbu zas,
na šíré zemi zní-li její hlas.
Ten teplý van, ten tichý štěstí vzdech,
či snad jen žila v mojich mladých snech?
Já slyšel vábný starých les... | HUDBA. | Antonín Klášterský | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-001149 | Zas v bledých růžích vzplál sníh na obzoru zoří,
nad mokkou tupě dlím ve snění orgii,
jak chvění hynoucích a zamlžených moří
dav mdlých jde vzpomínek a srdce opíjí.
Zřím jakous známou líc, jež pod polibky hoří
jak krví zbrocený sníh bledých lilijí,
zrak shaslý, z temných řas jenž bolestně se noří,
v šeř krajek tratící ... | Vůně bolesti. | Jaromír Borecký | 0 | sonet |
cvf-041243 | Jak město bílé, orientálské v zážehu plavého slunce
má radost se rozhořela a v nedozírných dálkách
ční její olivy klidné a vějíře jejích palem,
nad jejími minarety zpěvavé hlasy se třesou.
Na přístavech rozjiskřených tisíce zdvižených rukou,
na plochých střechách tisíce turbanů hoří stříbrem
ve slunci roztříštěném na m... | JAK MĚSTO ORIENTÁLSKÉ... | Antonín Sova | 0 | sonet |
cvf-010516 | Svět tebou zmlád’; vše leskne se a voní;
můj dech je narcis, květný opilec,
jenž zpit tvou něhou v dumách hlavu kloní. | 255. Svět tebou zmlád’; vše leskne se a voní; | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-069377 | A jestli někdy dávné bolesti
se ozve ještě opožděný sten,
ta ztichlá píseň její šelestí
tak marně jen, tak marně, marně jen.
A jestli někdy lásky předzvěstí
zpěv mámivý chce porušit můj sen,
on vábí svojí písní o štěstí
tak marně jen, tak marně, marně jen.
A přece táhne srdcem mým,
jak tušeného času dým,
stesk zpola, n... | A PŘECE... | Božena Benešová | 0 | sonet |
cvf-049814 | Ve slunný jih, kde něhou všecko bují
a rozplývá se v smír a smavé snění,
v hry lásky první vnes’ on zamyšlení
a v žalmů slavný zpěv děl: Pochybuji!
A v jeho písni, v krápníkové sluji,
se střídá noc a ostrý záblesk denní,
a kde se mlha nad propastmi pění,
tam andělové zlatým křídlem plují.
A z moře, jehož zpěv on denně ... | Cannizaro. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-019611 | Najmilší pak jest mi ze zábavek
Jméno dávat vlásku každému,
Jednomu dím Zlatoš, druhému
Hedbávníček, Útloň, Krasihlávek;
Očitěch sem tomu, Žertohravek,
Květovoň dal název sedmému,
Krotipláč a Milhost jinému,
Sálorostek zas a Sorboslávek:
Dvanáctý mi sluje Množiželem,
Ten sem Stražislibem pokřestil,
Selzovabem, Libkem, ... | 316. Najmilší pak jest mi ze zábavek | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-015785 | Skládej nyní sám, ó svatý kníže!
Za dědictví své tam u Boha
Prosby vroucí, by vlast ubohá
Statně nesla osudů svých tíže.
By v ní prospívala víra kříže,
Což tvá byla milá úloha,
Dřív než přijala tě obloha,
Abys stál u trůnu Páně blíže.
Miluj ještě tam své České plémě,
Jehož zbožným byl jsi vévodou,
A buď strážným anjele... | XVI. Skládej nyní sám, ó svatý kníže! | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-050719 | Imogena – pohádkové dítě
s okem žhavým, v němž se chvějí stíny,
příští sudby, jako kočka hbitě
skočí v rej, když váznout začne líný,
rozhodíc kol úsměvů svých sítě.
Náhle omdlí, klesá okamžitě
a se ztrácí ve snu prohlubiny.
Nebezpečná, prchni, uchvátí tě
Imogena!
Z disku luny magické dum sítě
spřádá růžný prstík stále ... | VII. Imogena. | Jaroslav Vrchlický | 10 | rondó |
cvf-057184 | Ni v desce z kovu, ani ve kamenu
dnes nevyjeví črta zpráchnivělá,
čí jméno v odkaz ruka rozechvělá
tam připojila k věrných druhů jmenu.
Druh za druhem se přihlašoval k věnu,
jež duchu kyne nad popelem těla,
a v davech věrná čeleď Krista spěla
v nesmrtné desky vepsat slávy cenu.
Zamyšlen poutník v líc těch desek hledí.
... | V deskách nesmrtelných. | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-019457 | Krajem břehů u Pomoří chodě
V rumích Slávie a rozmetu,
Nad Vinetou hledám Vinetu
V různobarvé moře toho vodě;
Město! jehož někdy čest a lodě
Kryly celou zemskou planetu,
Vyviň třizubému klepetu
Neptuna se ještě ke svobodě!
Století si vzdorovalo Dánům,
A jen bohové tě stačili
Přemoci, ty mořské Herkulánum!
Nešťastné si ... | 162. Krajem břehů u Pomoří chodě | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-019738 | Lidomilskem toto město zvali,
V něm byl i Čech Škvor, co v Sázavě,
Tham, co v Labi život chvátavě
S nasazením svého retovali;
A vy, řeknu k jednomu tu, zdali
Nejste Michalovič, v Gelšavě
Co šest duší ohni laskavě
Vyrval? tak jest! všickni povídali:
Garková též tu, ta ruská žena,
Níž, ač těhotnou, dvě v topení
Dítka ciz... | 443. Lidomilskem toto město zvali, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-035789 | Pouť má došla cíle svého,
Marný dnes opouštím svět,
Strávila jsem věku svého
Pět a sedmdesát let;
Ach! co voda uplynul,
Pryč jest, co sen pominul.
Zpozdilý, kdo světu slouží,
A o jeho přízeň dbá,
Dnes ho líbá, zítra souží,
Pozítří ho víc nezná;
Posledně ho přestele
Na drobátko popele.
Ctnost jen a dobří skutkové
Vedou ... | XXVIII. Ku pohřbu stařeny. | Václav Alexander Pohan | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-018586 | Když obloha se modrá zase klene,
a začne to již jarem vonět v háji,
a květy bílé pučí na pokraji:
tu do lesa jdou děti rozjařené.
To trhá květ, to k potoku se žene,
kdo píseň jakou zná, hned zazpívá ji,
však žel! Pak v břízu otvor navrtají,
a v odvet sladká teče míza z kmene.
Tak básníka svět často v duši raní,
jak dět... | RÁNY. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-010329 | Chci o trůn písní v říši lásky státi,
chci růži žezlem mít, cit purpurem
a líbáním tvé duši kralovati. | 68. Chci o trůn písní v říši lásky státi, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-003063 | Už kývají se vzduchem větve holé,
a po cestách se suché listí honí,
den příliš záhy za obzor se kloní,
a z řeky stoupá mlha v šírá pole.
Květ ovadlý už na skřiveném stvole
jen jako ze sna mrtvým dechem voní
a spadne zítra. A zas jako loni
se v prázdno ozvou vrány v brázdách dole.
A pod oblohou ticho nekonečné,
v němž k... | PODZIM V KRAJI. | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-047171 | Mluvím s tebou, noc je tichá, jdeš již spat?
řeka šumí, z dálky dýchá, jdeš již spat?
všecko do tmy splývá, pouze láska zpívá,
tóny, barvy v zpěv můj míchá – jdeš již spat?
Upomínky sil jsem, pouze v tobě žil jsem
plná květu srdce lícha – jdeš již spat?
S ním teď tvář svou skláním, s lásky požehnáním,
se zbožností šept... | XXXIV. Mluvím s tebou, noc je tichá, jdeš již spat? | Jaroslav Vrchlický | 7 | gazel |
cvf-043564 | Sama jako by to krása plála,
Ana Českým mluví hlaholem;
Jako by to růže plápolem
Zňatá krůpěj, s lístků plynouc, hrála.
Jako slavíka by sladká vála
Píseň tichým ráje údolem;
Máje květ, svitů ranních lem
A zář jakby ráje se ní smála.
Skryj se dívko stinných do úvalů,
Máť řeč naše více nepřátel,
Nežli divokých je Kanibál... | 2. Pomlčení. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-004610 | Juž slunce zhaslo – měsíce srp bílý
jak lampa zplanul nad velikým rovem;
kam padne paprsk v moři smaragdovém,
tam jak by oči šelem zajiskřily.
Jest mrtvý klid, jak bývá nad hřbitovem,
vzduch od břehu jde plný vůně, síly;
na vlnách pluje člun – teď zastavili
šíj opálenou plavci mdlí juž lovem.
Tam z vln se noří obraz Ma... | Útočiště tonoucích. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-066441 | Má duše zraje v zlatý hrozen vína.
Jak živné slunce září jí má síla.
Má pokora ty větve pozutíná,
jichž hltavost by kmeni ublížila.
A kmen se vine, do výše se vzpíná.
Den přijde – aby čistá zaperlila,
má duše vydá hrozen v číši vína,
z níž po věky už pokolení pila.
K vám modlím se, jež potom doušek opojí,
jímž duše moj... | SONET O MOJÍ DUŠI. | Lila Bubelová | 0 | sonet |
cvf-004772 | Od chvíle blaha na klínu matky,
zašlého ráje dozvuku sladký,
na křídle touhy duch můj k vám slét
v to mrtvé moře věčnosti zpět.
Nořím se ke dnu, v okamžik krátký
bych zvednul z hlubin perly ty zpátky;
nad hlavou mojí burácí svět,
slyším proud jeho nad sebou hřmět.
Je mi tak úzko! nesmím vás vzíti
do proudu jeho v peřej... | Vzpomínka. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-027761 | Už je tu filistr ten žvavý
v svém načechraném svrchníku,
jenž cop svůj špičkou vzhůru staví
dle předků svojich návyku.
S rodinou venku leto tráví
po sadech, polích, trávníku,
teď usměvavý, plný zdraví,
se vrátil v město. Ze zvyku
ve hlučných ulicích rád dlívá,
rád pohovoří, rád se dívá
s rozšafným klidem v shon a chvat... | SONET O CHOCHOLOUŠI | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-027755 | Ty orgie, jež žijem v jizbě mé!
Kdy paní Hedva plní šálky čaje,
cigara plá, a my se noříme
v ty milované, nekonečné taje!
Poesis! Krása!... Boje svádíme,
kde sofisma a vtip svou roli hraje;
ty, trochu klasik, chladný k vervě mé,
já, Jakobín, jenž autoritám laje,
tak zápolíme. Že tím proudem řečí
z nás jeden druhého už ... | ZENONU PRZESMYCKÉMU | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-010611 | Dřív pěvcům z duše zlaté slohy tekly,
teď z kalamářů však je nutí ven
chtíč s požitkem, jež blátem křídla vlekly. | 350. Dřív pěvcům z duše zlaté slohy tekly, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-030335 | Jako divý Mílon bloudil
Pro milenku běduje,
Skály k outrpnosti loudil
Jim své bídy stěžuje;
Chodě strašlivými lesy
Smutně volal: Bělo kde jsy?
Což se nikdy srdce tvrdé
Nenakloní k milému?
Ach! smrt strojí děvče hrdé
Milovníku stálému!
A tu plakal ve dne v nocy,
Až y umřel bez pomocy.
Nyní lítost jala Bělu,
Láska v ní s... | Běla. | Vojtěch Nejedlý | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-010554 | Už nemám nic, jen vzpomínku a knihu,
vždy smutněj mořem žití pluje duch,
jak labuť zpozděná, jež táhne k jihu. | 293. Už nemám nic, jen vzpomínku a knihu, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-066291 | To bouře byla. Vlny vyvstávaly,
do strmé hráze bily celou noc.
I staří rybáři na moři stroskotali,
a nevolali ani o pomoc.
A ještě ráno bouře nepřestala.
Vše vítr rval a vlny hučely.
A nad všemi má duše zaplakala
smrt v kormidle, kdo za svým chlebem šli.
Já cítil stud. Mne touha přepadla
odhodit přepych svojí hostiny
a... | V BOUŘLIVÉ NOCI. | Josef Müldner | 0 | sonet |
cvf-000606 | Noc tešitelka kolébavku zpívá,
hvězdami, jiskře, nebeský luh zkvet.
Jak vlídné oko měsíc do oken se dívá.
Když květy všecky dávno pošlapané,
všem, komu navždy zahořkl už svět,
sen utěšivý dej, ó Pane! | NOC. | Karel Babánek | 3 | madrigal |
cvf-027774 | Kdys o svých příštích podzimcích jsem snil
– ach, mladost ráda o budoucnu snívá –
že bude řetěz blažených to chvil,
máj věčný v duši, kde si láska zpívá.
A jak to každé snění od jakživa
se nevyplní – i můj los to byl...
Jde za jesení jeseň zimomřivá,
a všecky stejné... Zbývá jeden cíl
a jedno snění. Přejdou roky snad
a... | SONET MELANCHOLICKÝ | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-020192 | Ejhle švihák, jenž se řečí lhavou
Na vlastence ráčil změniti;
Pudivětra lze vám spatřiti
Přes vrtkavost ducha pronikavou.
V Čechách českou vykrmený stravou
Cizincům jen ráčil dvořiti,
V nové době bál se sočiti
Na družinu naši podnikavou.
Svijte mu dva věchty vůkol vlasů
Z koukole a trávy jalové,
Na ukázku změnnosti vše... | XIX. a. | Jan Pravoslav Koubek | 0 | sonet |
cvf-048821 | Já viděl keřů celé vodopády,
jak na sebe se vrší k nebi stále,
tu věčný úsměv tkají v čelo skále,
tož pestrobarvých zvonců myriady.
Kam zrak se otočil, tam květy všady
se zhlížející zřídel ve křišťále,
sta svitů hrajících v nich okázale
na hrdlech doupnáků skrz jilmů řady.
Pak habr, olše, čilimník a jíva,
laur, limon, ... | Zahrady snů. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-009524 | Žid s krčmářem šli kolem práva
a do hovoru žid se dává:
„Viz, kým to vítr potřepává!
Či nevidíš? mně zdá se věru,
že k tobě v noci chodil šeru
a pil a miloval tvou dceru.“
„Nu,“ židovi v raz krčmář praví,
„však pili jsme též na tvé zdraví;
vtip jeden, tři jsme byli hlavy.
On krad’, já skrýval jej i věci,
ty’s roznášel ... | Kamarádi. | Adolf Heyduk | 3 | madrigal |
cvf-064521 | Já chystám dům svůj, abys vešel ke mně,
jak do kostela vchází věřící,
své touhy jako květy svíjím jemně,
a něžné city v krásnou kytici.
Své srdce zbavím pozemského prachu,
a světskou marnost setru na líci,
„pojď, milý,“ řeknu, „vejdi beze strachu
v tu bílou mojí duše světnici.“
A vejdu s Tebou přes práh svojí cely,
kde... | XVII. Já chystám dům svůj, abys vešel ke mně, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-005422 | A chceš-li, můžeš srdce zvolna jíst
a rozum časem zakusovat k tomu.
Toť půvabné je! – Ale u sta hromů:
Na konec přijde přece Antikrist.
Své srdce jez. To dlouho trvat může.
Svůj rozum časem. V dobré špižírně
trávíš své dny: oh, pod okny jsou růže,
k hostinám velkým voní nesmírně.
V špižírně dobré, smutný bonvivant.
Tak... | XVII. A chceš-li, můžeš srdce zvolna jíst | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-023542 | Člověk vždycky toužil lítat jak pták,
Daidalův pokus ukryl se v jeho srdci,
nezapomněl, že báje stává se někdy skutečností,
přemýšlel, jak se vznésti nad prsa země.
Posléze nalezl křídla, jež v pravěku ztratil,
na nich se k blankytu vznesl, hrdinný plavec,
přelétl divoká moře, velebná horstva,
odvážně krouží jak orel n... | VLÁDCE VZDUCHU | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-024766 | Venku padá sníh
v dlouhých šarpijích
do snů mých, do snů mých. –
Stojím zamyšlen,
hledím oknem ven,
zmírá den, zmírá den. –
Nebe vychladlé,
nivy povadlé,
srdce mdlé, srdce mdlé... | PODZIMNÍ PÍSEŇ. | Emanuel Lešehrad | 3 | madrigal |
cvf-004677 | Ztich skřivan v nebi – k zemi hluše padnul
jak zhaslý meteor;
pád v klasů moře, kde květ charpy vadnul,
co snivý, modrý zor
mu otvírá vždy krůpěj rosy s chvěním
jak matka dítě políbením.
Jest ticho, jako když se perlí v číši,
zní píseň cikady;
srp ženců syčet kolem neuslyší,
klas padat na řady –
tak teskně šumět jeho v... | Klid poledne. | Xaver Dvořák | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-050557 | Starého hříchu ty odměno klatá,
nic se závistí tvojí bytost skládá,
ty poplatnice a ty družko Hada,
ty hrdá potvoro a nestydatá!
Ty myslíš, tvoje žeň že vrchovatá,
že každý tvor již pod tvé žezlo padá,
mníš vládce všeho tvá že zmohla vláda?
Ty klamným bludem státníků jsi jata.
Bys Kristu sloužila a ne On tobě,
On stoup... | III. NA SMRT KRISTA. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-010443 | Jak vzteká se to kolem nás a vyje!
V před prsa jen – i nejostřejší meč
a kule vražedná práv neubije! – | 182. Jak vzteká se to kolem nás a vyje! | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-041537 | Není v kráse skvoucí
Lílije to lesknatá,
Jest to panna vroucí,
Jest to svatá Agatha.
A jak růže červená se,
Tak ta panna skví se v kráse.
Divnou krásu její
Když byl vládař pohan zřel,
Jako o nístěji
Láskou po ní zahořel.
Agatha však jako skála
K jeho žádbám hlucha stála.
Tu se hrozně rmoutí,
Až mu srdce usychá;
By ji m... | S. Agatha. | František Sušil | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-035611 | Vítej, ó vítej, Ježíšku svatý,
jenž jsi nám přinesl stromek ten skvoucí,
stále buď při nás, Ježíšku zlatý,
v srdéčku chováme prosbu tu vroucí.
Tatíčka, matičku zachovej dále,
šťastné nás děti pak hodnými stále! | II. Vítej, ó vítej, Ježíšku svatý, | Herma Pilbauerová | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-043085 | Pán jest mocný! tvorce všehomíra!
Světové se vůli jeho koří!
Jen když kyne, pěvců citná lyra
V chvalozpěvích hned se rozhovoří:
V písních k sobě volá háje, lesy,
By s ní pěly tvorci světa plesy.
Pán jest mocný! světové se třesou,
Jen když zdá se, že se na ně zlobí,
Za obět mu sami sebe nesou,
Slávu jeho velebou svou zd... | XXXII. Všemohoucnost Božská. | Josef Tichý | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-019449 | Aby šli sme Labem do Verbiny,
Milče nedalo mi pokoje,
Nebo panovali rozbroje
Mezi Sasy tam a Slávy syny;
Císař Konrád přišel trestem viny
Srovnati chtěv stránky oboje,
Vyvoleno právo souboje,
A los házen byl dva o herdiny:
Němec a Slav stáli proti sobě,
Udatně sic oba bojují,
Ale Slav byl vítěz v malé době;
Boj i pravd... | 154. Aby šli sme Labem do Verbiny, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-024552 | Do prázdné kašny hledí hlouček stromů,
jež na dláždění kreslí hravé stíny;
vzduch tetelí se horkem léta líný
před zrakem oken starosvětských domů.
Klid ulic vzruší auto prchající...
Křik dětí s dvorů... kolovrátku steny...
Vchod chrámový je vlídně otevřený,
by mohli vstoupit plaší prosebníci.
Však večer v tklivém zvonů... | MALOSTRANSKÁ ZNĚLKA | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-019387 | Mnoho tisíc roků různé boje
Mátly mysel světu celému,
Starý čas lál času novému,
Nový se smál z předků chyb a kroje;
Sever pravdu, východ krásy svoje,
Nadverhoval jeden druhému,
Země proti nebi svatému,
Nebe vedlo proti zemi zbroje:
Dary v lidstvu křivou měly míru,
Té chut, smysel a vtip milostný,
Této straně daly cit ... | 92. Mnoho tisíc roků různé boje | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-010723 | Když sněhy stáří na hlavu nám padnou,
to příchod zimy krutější je všech;
vždyť květy myšlenek jí navždy vadnou. | 462. Když sněhy stáří na hlavu nám padnou, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-010780 | Co v lidstvu potrvá až k lidstva zmaru?
Jen věčná touha, věčný stesk a žal,
jež z prsou mateřských pils v žití jaru! | 519. Co v lidstvu potrvá až k lidstva zmaru? | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-044192 | Když prázdný hovor ledabylo zvučí,
a slovo za slovem tak líně padá,
že, co chce říci, samo teprv hádá.
za smysl jakýs takýs dvornost ručí,
ač duch, jakkoliv planý žvast ho mučí,
svou cestou kráčí, přemýšlí a bádá,
a srdce, jak jen může, sen svůj spřádá,
jenž kdesi na dně svěžím kvítkem pučí...
Tlach zbytečný a spoustu ... | Když prázdný hovor ledabylo zvučí, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-047143 | Ó že tato chvíle měla křídla!
Za ní vzpjal jsem duše smělá křídla.
Sotva v dlani držel jsem své štěstí,
chvíle jeho v dál svá střela křídla.
Krátce ale sladce rajský pták
snes nám v srdce, filomela, křídla,
co tvé duše se na mojich rtech
Psychy probuzené chvěla křídla.
Polibkem jsem přibil v srdce své
její celá zlatem ... | VI. Ó že tato chvíle měla křídla! | Jaroslav Vrchlický | 7 | gazel |
cvf-011874 | Jen stesk to byl, jenž náhle na mne padl;
já nedbal ho, ba ještě jsem mu zpíval,
však on svá křídla na hlavu mi kladl
a čelo v stíny skrýval.
Čím dál, tím krutější je zlý ten host...
Už dost, už dost!
Žal tajemný mi v hloubku duše klesl,
jak lvu, jenž broučka u své tlapy shledl
a šetřil ho; leč nevděčník se vznesl
a do... | Žal. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-019042 | Kdys na moři tu děla hřímající
chrlila smrt a zkázu, zem se chvěla.
Hořící lodi, zkrvácená těla.
Sto let už spí angličtí námořníci
na hřbitůvku svém: pomník jich se bělá
v zeleni tmavé. Bez jmen spí, jen počet
těch padlých zvíš a data by se’s dočet’
té bitvy z nápisu. A to jich sláva celá.
Již málokdy tu někdo chvíli p... | II. Anglický hřbitůvek. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-018489 | Spí v urvaném nám, odcizeném kraji,
on neskonale jemný, snivý, měkký;
jak as, co nad ním bouří záští vzteky,
se zachvívá prach jeho bolem v taji!
Jej nenechme – vy díte – tam, kde lají
nám, naší řeči; mezi naše reky
jej složme raděj, v mrtvých svatoháji,
kde uslyší hlas slávy, naše vděky!
Ne! Přes dál, sterých protiven... | HROB MÁCHŮV. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-010677 | Tvou rozkoší-li bič – ač je-li možná? –
pak na kolenou den i nocí pros,
ať máš ho po smrti též, duše zbožná! | 416. Tvou rozkoší-li bič – ač je-li možná? – | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-044652 | V ten dnešní den, kde zevšad přicházejí
k nám známí, příbuzní a přátelé,
a ku jmeninám Tobě štěstí přejí,
že zříti jest jen tváře veselé,
k svornému tomu, drahý otče, plesu
i já své nepatrné přání nesu.
A co Ti přeju? – Milostenky Hóry
co nejdražšího v lůně chovají,
nech Tobě, otče, od raničké zory
až do večera pozdna ... | 64. V ten dnešní den, kde zevšad přicházejí | Josef Uhlíř | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-041673 | Jakým věru vlastencem jsi hodným!
Slávou tvojí ozývá se vlasť,
Anať ssaje z tvojich skutků slasť,
Jenž ji hudou zvukem přelahodným.
Avšak vším svým živobytím plodným
Předce jen jsi vlasti v hořkou strasť,
An loď její vlečeš na propasť
A ji dáváš v tlamu Scyllám svodným.
Vlastenectví tvé mi jestiť k strachu,
S furiemi c... | Jakým věru vlastencem jsi hodným! | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-043625 | Ještě vidím veské chaloupečky
Všady trninami hražené;
Vidím města kolem sklíčené
V ony chladné, ve hradební smečky.
Ještě vidím všady tuhé léčky
Na ty světy kolem vržené;
Krví bitev země barvené,
Marnou slávu klásti u věnečky.
Ještě vidím, před Bohem jak tváře
S červem do prachu se pokoří,
Jak se bojí slavné jeho záře.... | 63. Starý a nový pohled. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-009155 | V takém vzdoru po lesích jsem těkal,
do Šumavských rozvalin a spár,
noční stín mne více nepolekal,
ani živlů neústupný svár;
zvykl jsem jim, ba i hladu zlotě,
a jen zřídka chodil po žebrotě.
Často mně to ovšem duší trhlo,
jak by medvěd zaťal do ní dráp,
okamžení všecky kroky zvrhlo,
a strach o dítě mě mrskal v kvap,
ab... | XXXV. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-067611 | Jak fénix z hranice se z ssutin zvedá
památka Otců, pomník zbožné víry;
zrak jeho, zdiven, v nové časy shlédá
v ten obzor známý, daleký a širý,
den nový nad nímž zář svou rozprostírá,
splněný otců sen! a naděj, víra!
Kraj svoboden a národ dnes je volný,
ne rabů rod už, jak jej kdysi vídal
v okovech ducha, na rtech stes... | CHRÁM SV. VÁCLAVA NA ZDERAZE | Xaver Dvořák | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-019769 | Při radosti té a při rozprávce
Přišly pahorek sme na jiný,
Vesnička i salaš hostinný
Stály tu, a sluly Sluhoslavce;
Podivín Čech najvyšší jest správce,
Uředníci Hněvsa nevinný,
Milutin Serb, ten co jediný
Na Kosovu ušel rukoum dravce:
Goluban pak, co byl Lazarovým,
Črenko čeledínem Zríního,
Jiří z Uher v Rusku Borisový... | 474. Při radosti té a při rozprávce | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-011216 | Zlý prchnul čas, jak kalná peřej v řece,
leč v žal, jenž s očí do vln napadal,
slét’ slunce proud, strasť perlou byla přece,
když ret tvůj kytky polibků mi dal,
a v srnčím oku, pozbaveny tísně,
zas leskly se mé hvězdy, sny a písně.
Tvá ústa, růže v prvním jitra šeru,
v ráz zapomněla chladné doby spor,
a v líce mé nach ... | Po bouři. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.