id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-019664 | Ne, by zpěv můj, třebas rozepnutá
Bralby k nebi křídla orlice,
Tebe slavil, krásná Světice,
Od Cherubů božích okleknutá;
Tvoje jméno hvězdoharfa dutá,
Hlásá na věčnosti hranice,
Kde se do soustavných směsice
Valí plesů, zvukem jeho tknutá;
Písně moje nejsou ve sirobě
Lásky této více písněmi,
Jen ta prosba nebešťanko k ... | 369. Ne, by zpěv můj, třebas rozepnutá | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-045222 | „Duch lidstva věru tvář svou v smutek halí...“
Od doby té, co s věže té jsem psal,
i slední jiskry naděje mé splály,
jak nad sopkou bych dřímající stál,
kde lidstvu strojí velké bacchanaly
a při tom ve prach deptá ideal
ta, kterou zvali matkou vzdělanosti –
Zda – máte-li je? – nechví se vám kosti? | Druhý list Ahasvera královně Semiramidě po desíti letech. (III.) | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-010770 | Chtěl svět jsem mít, a prken šest mi stačí,
kol sivých skrání krouží smrti zvěst
a suchou rukou na lebku mi tlačí. – | 509. Chtěl svět jsem mít, a prken šest mi stačí, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-050586 | Zda vyčetl jsem všecko z tvojí pósy,
co obr nad Sekvanou vtělil do tě?
Zda myšlenku jsem urval Jeho hmotě?
Tak mohou kolem jít a ptát se mnozí.
Tak v shonu, víru všední denní prósy
se tyčíš, balvane, a v každé notě
tvé písně zpívá touha po životě,
nechť mrtví bozi a nechť osud hrozí.
Moderní sfingo! – rozhrnuj plášť tě... | VI. Zda vyčetl jsem všecko z tvojí pósy, | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-005658 | Ozvěna časem ironická
rukama v dálce zatleská.
Hněv davu, bouře a krev lidská.
– Úhrnem směšná groteska.
Výkřiky, pathos, odboj smělý,
jenž končí potom v sotise.
Ti jedni zcela zapomněli,
ti druzí ještě smějí se.
Rodiny chraňte, život, statky!
– Já na dny ony hledím zpátky.
Vraťte se, vraťte, na mžik jen!
Vraťte mi opo... | DVA SONETY LISTOPADOVÉ I. | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-000266 | Ty rubíny, jež kol čela ti hoří,
mé krve krůpěje jsou, kterés vsála,
kdy v noci oné nevýslovném hoři
rameny svými tělo mé jsi spjala.
Tvé oči měly odlesk zpěvných moří,
v nichž hvězdná zář až ze dna divně sálá.
Tvých ňader růží vůně ještě moří
teď duši mou, již krutá bolesť rvala.
A slova tvá nevidné prsty byly,
jež hr... | SVATÁ NOC. | Otakar Auředníček | 0 | sonet |
cvf-017991 | Co avantur a poměrů měl Goethe,
co lásek Shelley! Byron střídal družku
a Chateaubriand teprv – můj ty světe! –
a já jen k ženě lehám ve svém lůžku.
Ó, žárlivosti její nebýt kleté!
Však stát se musí cos! Jak rudou stužku
to historik v můj životopis vplete...
A za soumraku za bradu vzal služku. | DLE VELKÝCH VZORŮ. | Antonín Klášterský | 6 | siciliána |
cvf-027772 | Tradice sešlé, pravdy zšedivělé
a prázdné zvyky, vetchých zásad sklad,
studené formy, řády ztrouchnivělé
a otravných lží celý řad –
dědictví pěkné s vážnou dumou v čele
jsme přejali a zdaří se nám snad
– ne-li je zmnožit – aspoň takto cele
potomkům věrně zachovat.
Z té mrtvoly, jež slove minulostí,
tak sajem stále svoj... | SONET O MINULOSTI | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-010775 | Zda doletět lze lidstvu štěstí zřídla?
Vždy záhad věčitých mu brání mrak
a skály předsudků mu tíží křídla. | 514. Zda doletět lze lidstvu štěstí zřídla? | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-044264 | Palma hustou korunu svou kloní,
těžké listy sotva vzduchem vlají,
zelenějšími se býti zdají,
kapka za kapkou se po nich roní.
Země rozkypřená deštěm voní,
všecky květiny se rozvírají,
žíznivými ústy vláhu ssají –
bez pochyby dychtily již po ní,
jako duše unavená touží,
aby činu, jenž ji žárem souží,
na čas aspoň výhost... | Palma hustou korunu svou kloní, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-057092 | O díky Tobě, Bože Hospodine,
za tuto zemi bohatství a kras,
z jejížto dějin zní mi těchy hlas,
že z mučednictví nový život kyne.
Můj národ povstal, žije, nezahyne,
Ty sám, o Bože, jsi mu stavěl hráz,
by cizím živlům nepad na pospas,
jak kapka vody v širé moře splyne.
Tak nadšen stojím, v očích slzy slasti,
s Javora ští... | Na Javoru. | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-004820 | Dlouhá cesta, dlouhá k nepřečkání,
v každé stopě krůpěj krve bleskne
a přec Kristus ani nezasteskne
a jen hlavu stále níže sklání.
Za ním svatá matka v tichém štkání
líce její slzami se leskne,
a když v plachém letu oko teskné
zadívá se ku Golgotské stráni,
ku Golgotské stráni nebo k zemi,
jež je vlhká krve krůpějemi,
... | Slzičky Marie Panny. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-049784 | Kdo, přírodo, rozrývá tvoje boky,
nového žití aby vrh’ tam símě?
Jak Herkul neseš klidně svoje břímě,
vždy pučí stromy a vždy vrou tvé toky.
Hrom duní z dálky jak vzdálené kroky...
Bůh neznámý snad přepad’ tě, když v zimě
jsi spala, zlekána teď zvedáš týmě,
na tvářích růží nach máš přehluboký.
Tak snil jsem. Jarní bouř... | Měsíc po bouři. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-018434 | Plál plný měsíc veliký a čistý
a jak líc smrti zíral stromů snětmi.
Já v zahradě jsem seděl s ženou, dětmi.
Trysk vody zněl, van nehnul květin listy.
V tom u basénu v květech ruch je jistý.
Pes marně chňap, že úsměv na rty slét mi.
Leč když bod chvějný zakroužil v jas ze tmy,
zřím: smrtihlav to, hrůza pessimisty.
Ó, po... | POSEL. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-064893 | I k zámku zašel jsem, co vládl kraji.
Teď šeré stíny se jen zadívají
do oken rozbitých a do komnaty,
kde se stěn kdysi volal přepych zlatý –
Na panském dvoře rostou keře husté,
je spálen čeledník, jsou sýpky pusté.
Je kaple rozbita. Jen vítr sténá.
A slavná krypta rodu pobořena.
Tam spali mrtví v slavném stínu hrobky,
... | VIII. I k zámku zašel jsem, co vládl kraji. | Vojtěch Martínek | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-010279 | Rád světlušky zřím v letním lesa krovu,
leč nad jich millionů kmitný let
mám blesk, myšlenku božskou Perunovu. | 18. Rád světlušky zřím v letním lesa krovu, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-048204 | Sen těžký, divný padl na mé oči.
Šel za noci jsem dlouhým, pustým lesem,
po pravé straně čněly strmé skály,
po levé divý teskně šuměl ručej;
já v středu jich, na nebi ani hvězdy,
a tma jak na větvích strach byl v mé duši.
A jak jsem kráčel, úzkost ve své duši,
ku skále vzhůru zabloudily oči
svit hledajíce vzdálené kdes... | Mladý Dante vypravuje svůj sen Beatrici. | Jaroslav Vrchlický | 13 | sestina |
cvf-041675 | Valně slyne řeka Niagára
Pro svůj skalolomný vodopád;
Hrůza tamto vede zvolný řád,
Náruživost přírody v ní hárá.
Na počátku z povolna se cárá,
Jakby s kvítím zpanilý hrál čád,
Avšak brzo v náhradu těch ztrát
Unáší ji v propast prudká žára.
Totě jasnou vášně podobiznou.
Napřed ona v sladkém šplounání
Vody svoje zvolna p... | Valně slyne řeka Niagára | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-018544 | Stál před soudem, kněz, Slovák, žalovaný.
Prý bouří lid, je pansláv, z něhož strach,
ba nejmenoval v chrámě v modlitbách
patronky Uher ani, Marie Panny!
Již svobodě své slyšel zvonit hrany
a v trpký úsměv suché rty své stáh’:
Ó, Marje Panno, v hvězdných oblakách,
ne na mne, shlédni na můj národ zdraný!
Ne v slávě Ty, k... | MARIE PANNA, PATRONKA UHERSKÁ. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-019534 | Hřích je ovšem velký, vražda vzteklá,
Krádež, zrada, žhářstvo, otravy,
Hodny, aby mečem popravy
Krev a duše z těla jejich tekla;
I lež, pýcha, závist svod a směklá
Chlípnost číhající na mravy,
A jak slují onny ohavy
Přišlé na zem z horoucího pekla:
Však znám draka s tváří černochudou,
Proti němuž tyto úlomky
Hříchů, je... | 239. Hřích je ovšem velký, vražda vzteklá, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-044377 | Jsem dobře zapsán u průvodčích vlaků,
z nich každý milerád mně vyhoví.
Co ujde lidem řádné výchovy?
Snad vědí, že jsem zachránil se z vraku,
že rád mám samotu, kde z prázdných mraků
kus klidu pevná ruka vyloví,
květ svadlý sic, ač více vypoví,
než plné pole planoucího máku.
Vždy jedu sám, mám kupé poslední
a s okny v z... | Jsem dobře zapsán u průvodčích vlaků, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-016327 | Ach, kde je dávný linií těch oval,
pel, který mládí vdechlo na líčka?
kde je to dítě, jak je v mysli choval,
mladosti kouzlo, ona celičká?
Jak poupě si ji v mysli představoval –
a vstříc mu vyšla stará tetička,
dřív poupátko to bylo, kvítek z jara,
teď pelargonie to byla stará... | ZA STAROU LÁSKOU (54) | Bohdan Kaminský | 5 | stance |
cvf-048906 | S čí hlavy, nevím – přede mnou tu leží
jak hedváb zlatá – jistě lásku znala,
snad často prsty lásky probíhala
v polibcích rovných ořům bez otěží.
Na hlavu majitelky dnes již sněží...
Ó jestli v žití tolik milovala,
jak doba žití k milování malá,
jest duše její jak ta kadeř svěží.
S čí hlavy, nevím – však ty vlasy plavé... | Nad plavou kšticí. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-045842 | Juž neželím víc, že Heleny krásu
jsem neviděl; tvou píseň výše kladu:
v ní gracie i síla ve souladu,
květ minulých i jitro příštích časů.
Nad světa zmatkem sám ty trůníš v jasu,
v tvé duši všecky zvuky vodopádu
a barvy oceanu při západu,
čím růže plá i zlato ananasů.
Že umění jest samo sobě cílem
a jedinou a pravou vla... | Theophil Gautier. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-064711 | Duše moje vzrušená je, láskou šílí,
zmatena je, jako beze smyslů teď...
do zrcadla hledím – oko mé se mýlí?
Moje tvář je bledá, na mé skrání šeď.
Kol mých očí vrásky – ty víc nerozptýlí
nikdo tu, ni láska! Srdce moje, přeď
vlákna svojí touhy v tichu. Rubáš bílý
schystej, duše moje, na hřbitov mne veď!
Co chceš, srdce? ... | X. Duše moje vzrušená je, láskou šílí, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-032200 | Z hor od pomezí českých proudy nepřátel
jak tlusté pršky nakalených střel
se rozletly juž po Moravě.
Kraj širý, sever všecek ve požáru vzplál
a zbojník teprv páliti se jal
a krví sled svůj značit’ v trávě.
Viz tam tu vetchou chýši v lesním ústraní,
kdo z lidí od zhouby ji zachrání?
a den se chýlí ku večeru.
A matce v n... | VÝKUP. | Jan Hudec | 3 | madrigal |
cvf-057075 | Přál bych vám v horách také uviděti,
jak se tam jitro umí vyleštit,
ten blankyt modrý, zlatý slunce svit,
a co tu perlí na každičké sněti.
Tu hned je těsno květu ve poupěti,
a chvátá slunci bránu otevřít,
i mladé ptáče chce tu krásu zřít,
svá křídla zkouší a již letí, letí...
Což teprv v lese, o polednách právě,
kdy v ... | V krásný den. | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-005991 | Na sklonu života se často zmocní hoře
ducha, jenž, tvrdý, dlouho vzdoroval.
Života slzy slily se už v moře.
A ještě příliv: příliv stoupá dál.
Toť vydráždění, které těžko chápat,
zlý rozmar starců, kteří dožili.
Mdlý, hysterický, jedovatý západ.
– A ještě příliv: příliv zběsilý!
Nad prchlým životem to hoře stále vzrůst... | SONET ALTRUISTNÍ | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-000650 | Podzime s větry a tančícím listím,
se smutkem alejí a vůní po ovoci,
tesklivou píseň tvou zpívám.
Studeným dechem mi do srdce dýcháš,
studenou rukou srdce mi stiskáš,
zarudlé listí mi před zraky tančí.
Podzime, růžím, jenž odkvétat dáváš,
a ptákům k odletu radíš,
píseň tvou tesklivou, podzime, zpívám. | PODZIME! | Karel Babánek | 3 | madrigal |
cvf-060985 | Nikdy přec nevolal tebe, ty strážkyně rodného prahu,
samoten se svou hrůzou tam plížil se k ovčínu tmou;
tam ozval se zahýkáním jeho šedivý oslík Ali,
tam beran Budivoj bděl a naslouchal vyjícím psům.
Tak je tomu i dnes, kdy tě zaklínám, hnízdo ty teplé,
samoten v soumraků dnů, v němž se tváře mé dotýká smrt.
Dobrou no... | [Ovčín] (IV) | Jaroslav Kolman Cassius | 8 | elegické distichon |
cvf-043311 | Po nebi se mraky ženou,
marně slunce hledá zrak,
pod oblohou zachmuřenou
papírový lítá drak,
vítr fouká se strniska –
jeseň už je blízká.
Na kostelní staré věži
vlaštovek se slétl sněm,
odtud rychlý posel běží,
zprávu nese družkám všem,
sousední jež hostí víska:
Jeseň už je blízká!
Známé lesy v závoj halí
šedá mlha čas... | PŘEDTUCHA JESENĚ. | Ferdinand Tomek | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-022029 | My umírali bez bázně a vzdechu,
když cizinec nás v poutech k smrti vedl.
Nezalkal jediný z nás o útěchu,
s úsměvem každý k smrti oko zvedl.
Jen jedna slza zrosila nám líce:
– O vlasti! máj tvůj nevrátí se více!
Nad Prahou rudá zář, my na lešení...
Kat kyne – tělo za tělem se kácí,
krev pije zem a v krev se půda mění,
a... | MY UMÍRALI... | František Kvapil | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-019862 | V městě šestém vidíme zlé bůžky,
Kterak Handerburče chvatnuli,
A pak jedni školskou ferulí
Dávali mu v konce perstů hrušky;
Druzí opět lomcovali ušky,
Že mu obě téměř vymknuli,
„Nu bós bili gaidy?“ papulí
Křičel, každé slovo na dva dušky;
Byl ten Quadík zlostný z Krikeháje,
Rozoký hled, vole, čepici
Červenou a Hans Sch... | 566. V městě šestém vidíme zlé bůžky, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-061570 | Již rok. Ba, málem nevěřil bych ani –
již rok, co osud nám tě oderval,
co anděl smrti v tichém pousmání
v svou chladnou náruč měkce tebe jal.
Rok těžký byl to. Matčiných kol skrání
žal nezmírněný zvolna stříbro stkal,
a já – co tužeb, radostí a přání,
co nadějí jsem skrytých pochoval!
A jakby prchla ona shoda milá,
jak... | XI. (PO ROCE.) Již rok. Ba, málem nevěřil bych ani – | Zdeněk Knittl | 0 | sonet |
cvf-038087 | Jak plaché ráno, bosé, stříbrné,
v par vonných jara flór tvář zavátu,
když draperie jitra rozhrne,
tak zlehka šlas v mou, lásko, komnatu,
bys večer v háj můj tichý vavřínů
hořela léta oblak v brokátu,
pak večernice rovna leknínu,
když podzim v nebi zlaté kosatce
měsícem kosí, zašlas v hlubinu,
by ROZPLYNULAS V BÍLÉ POH... | Jak plaché ráno, bosé, stříbrné, | Adolf Racek | 11 | tercína |
cvf-046771 | Jak dávno to, co starý mudrc řek':
„V tom všecka pravá moudrost životní,
byť dožil jsi Methusalemův věk,
neb sklán byl v metě žití prvotní,
bez čárky jeden nenechávej den,
tvůj úkol bude vždy pak vyplněn!“
Dle toho mistr řídil se a rád
a dožil brzy roků sedmdesát,
a vytvořil děl velkolepých řad,
jsa zvyklý denně v slov... | Nulla dies sine linea. | Jaroslav Vrchlický | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-060507 | Víc nelze přáti si, než křemen býti
a krystal stvořit tvrdý, zářivý,
v němž zmocněno se všecko oživí,
co v hmotě původní jen matně svítí.
Být farář chudý – tucet děti míti
a smát se, když vlas trudem šediví,
mít vzdorné čelo, jež se zprotiví,
i do domu když kati vrazí lítí,
v okovech být, a přece nespoutaný,
v otroctví... | OTEC. | Ferdinand Písecký | 0 | sonet |
cvf-061098 | Noc oblačná a jako propast tmavá
jest život náš zde od zrození k skonu,
v ní křižují se dráhy milionů –
a kdo z nás ví, zda jeho cesta pravá?
Ten pochodní v tmách černé noci mává,
ten se svící jde v tichém hlavy sklonu,
tam za bludičkou jiný v divém shonu,
a bez světla se čtvrtý noci vzdává.
Co chvíli někdo v černou já... | VE TMÁCH. | Adolf Černý | 0 | sonet |
cvf-069209 | Jdu do neznáma, sama nevím kam
a k jakému teď cíli kráčím zase –
zda smrt mne čeká, život stojí tam,
mé srdce hádá, duše marně ptá se.
Tou tichou nocí šerem pospíchám,
vpřed hnána silou osudnou – k své spáse?
Šat smuteční jak bídná vdova mám,
a černý závoj ve svém zlatém vlase.
Kdo na tom světě ukáže mi cíl,
sad pojmen... | Jdu do neznáma, sama nevím kam | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-048798 | Čím to, že vždy jest hlubší účin jich?
Dech přes ně Smrti šel, jak ukončena,
a v stopách jeho rostla jejich cena,
být autor živ, snad stihnul by je smích.
Neb lhostejnost – teď pro vždycky že ztich’,
tu mluví hlasem, před nímž chví se změna,
snad tím, že koketa – Smrt – vždyť je žena!
se dotkla stran těch čerstvě básně... | Posmrtná díla. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-010455 | Duch svobody je rek, jenž právo hledá,
sběř lotrovská ho může křivdou štvát,
leč uvěznit a zabiti se nedá. – | 194. Duch svobody je rek, jenž právo hledá, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-047923 | Ty prostý jarní hlohu!
Díš ke mně: Chyť, co můžeš, v pouti žití,
s vším spokoj se a druhé poruč Bohu! | XII. | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-010508 | Jen na mžik slétla’s z andělského davu,
hned ostrý života tě spálil dech,
a místo růží trn mi ovil hlavu. | 247. Jen na mžik slétla’s z andělského davu, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-019433 | Jako dobrý křesťan v zemi Páně
Cestami když sem tam putuje,
Všudy vzácné věci spatruje,
V Betlehemě, v Nazaretě, v Káně;
Z Bethanie k Naimské jde bráně,
Tábor, Jeruzalem zpytuje,
Golgata, kříž i hrob celuje
Navštíviv poušť a břeh při Jordáně:
Tak mne všecko jímá v těchto krajech,
Hrady, bojiště i mohyly,
Města, řeky, c... | 138. Jako dobrý křesťan v zemi Páně | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-019855 | Pátý ostrov stojí ku pochlebě
Očím pelný tráv a procházek,
Ale jeden smutný obrázek
Zvěstuje v něm přísnou pomstu nebe;
Denně Ďábel chodí sem a šklebě
Hubu s křikem vad i předházek,
Na stříberné míse provázek
Nosí komus k zardousení sebe:
Ismael to Damašský jest Baše,
S Tatary co pode Zápolem
Ve slovenské vdral se kraj... | 559. Pátý ostrov stojí ku pochlebě | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-037644 | Jedna jen radostná chvíle jest zapsána v dějinách českých:
Němcům když pro dekret z Hor přestalo líbit se zde. | Radostná chvíle. | Ladislav Quis | 8 | elegické distichon |
cvf-049102 | Tak bylo vždy, když zdál se hynout svět,
když ztratila svá křídla poesie,
jež čerpala jen ze síly svůj vznět,
vždy lidstvo utíkalo v utopie.
Sen v lidském mozku nadšený vždy zkvet’,
o šťastné zemi, kde se lépe žije,
o městech slunce bájil pěvců ret,
kde fenix z luny nové žití pije.
Snad i ta zvěst o Lotofagů zemi,
již ... | XXII. Utopie. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-019535 | Nuže! pokud sardce mladé bije,
Hleďme štěstí vlasti laskavé,
Bdící probuzujte dřímavé,
Teplí chladné, živí vše, co hnije;
Věrní zrádné pošlapejte zmije,
Štědří haňte oči šilhavé,
Pilní zběř tu, která krevavé
Mozole jí a pot bratrů pije:
Krásněji se nikdo nehonosí
Smělým čelem, jako vlastenec,
Jenž v svém sardci celý ná... | 240. Nuže! pokud sardce mladé bije, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-022491 | Ó země, probuď se, již spalas’ dlouho dost,
my chceme jaro zas, stín háje, zeleň polí,
a osten krvavý, jenž do srdce nám vrost’,
ať zkvete růžemi, ať nás už nezabolí:
již vůní palouků a písní skřivana
pěj velké vzkříšení, pěj slavné hossanah!
Ó země, krve dost jsi české vypila,
a ten můj drahý lid svým potem zrosil teb... | ČESKÁ PÍSEŇ | Jaroslav Kvapil | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-058005 | V dar vítaný mi nesouc růže svíží
kdys něžné přátelství se ke mně bralo –
Zvad’ vonný květ, jejž v podzimek můj tkalo,
a tichý bol mě sklíčil trapnou tíží.
Tu Trpitel mi ožil na svém kříži –
dvé rukou od břevna se odervalo
a jako lilií pár ke mně vzpjalo
a snivý zrak až v duše dno mi shlíží.
A z koruny Mu trny padly k ... | PŘÁTELSTVÍ. | František Kyselý | 0 | sonet |
cvf-048056 | Všem, kteří truchlí, lkají o samotě
nad suchou kůrkou u tvrdého stolu,
nad krbem, jenž i dnes je bez plápolu,
jimž slza vadí ve vánoční notě;
všem, kteří zoufají už o životě
a klesají pod tíží muk a bolů,
jichž duše pustý chrám jest bez idolů,
jichž modrá křídla touhy váznou v hmotě:
Všem pozdrav míru nes, má písni, vl... | Poslání. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-015794 | V Boleslavi na knížecím hradě
Pekelná se bratrem kuje zloba;
Příležitá zdá se býti doba,
Přes mrtvolu bratra přijít k vládě!
Umluven již ranní čas je k zradě –
V bráně potkají se bratří oba;
Ach! to k dobrému se nepodobá –
Boleslav tu číhal na oukladě.
Tasí meč a bratra v hlavu seče –
Nastojte! již srkem na zem teče
Mu... | XXV. V Boleslavi na knížecím hradě | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-068618 | Černé lesy na obzoru
o něco se hašteří:
Nad Houvězdem vizte horu
s mladou lesa kadeří!
Co se to tam na ní bělá,
nad zelený co ční les?
Postava čí hrdá, smělá
zvedla se tam do nebes?
V tmavou noc i v mraků chmuru,
kde ho deště, vichry rvou,
v jasné dny tam do azuru
oblit slunce záplavou
po sta letech hrdě vzhůru
Kozina ... | HRÁDEK | Jindřich Šimon Baar | 0 | sonet |
cvf-019232 | Ne klidný deštík z jara s nebe padá,
by zkypřil drn, a rozkvetla sněť mladá.
Víc klesá tam, kde cypřiš jest a akat:
to na hroby jde samo nebe plakat.
Jde na hrob starců, dětí na rov malý,
pro něž se žádné oko nezakalí;
jimž nikdo nedá slz ni modlitbičky,
již sami, sami vždy i o dušičky.
Jde na hrob těch, již ku zídce s... | Jarní deštík. | Antonín Klášterský | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-014783 | K Barce přised Janíček,
ústa plna písniček
jako živý zpěvníček.
Kol nich voní kvítím mez,
šumí ženců radost, ples:
dožínaná bude dnes.
Janek, širák na kuráž,
kolem dívky vine paž:
„Rci, slíbenou kdy mi dáš?“
„Tu slíbenou voničku?“
„Tu slíbenou hubičku.“
„Sama nevím, Janíčku.“
„Nu tak si ji vezmu sám.“
„Ustaň: tatíček j... | JANÍČEK A BARKA. | Josef Kalus | 3 | madrigal |
cvf-017036 | Co v tomto světě hledáš, duše snivá,
Magnetná láskou, po čem toužíš v něm?
Po každé naději jen nuda zbývá
Jak bahno, zanechané odlivem.
Co v tomto světe hledáš, duše snivá?
Jen s chladem setkáváš se na zemi,
A přece v srdci celý život zpívá,
Jak v malé mušli celé moře hřmí.
Večery přijdou, z růží, z modra stkány,
V nic... | ANGELUS | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-049723 | Spí kdesi v hvozdě, kde se stále stmívá,
pod dubem tam, kde podleh’ dívky čáru,
kde zmizel zvolna tělem v stromu tvaru;
juž dlouhá jeho brada s mechem splývá.
Však v život přírody se stále dívá:
na zrosený luh, na řek modrou páru,
pod kůrou srdce v čilém kloktá varu
a v koruně pták – jeho duše – zpívá.
Když hvozdy rozh... | Hrob Merlinův. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-016134 | Pak život kniha je, již čteme rádi,
když každý list nám k duši mluví vůní
a září, teplem, sladkou něhou mládí. | Pak život kniha je, již čteme rádi, | Bohdan Kaminský | 2 | ritornel |
cvf-041749 | Město svaté, veleslavná Praho!
Hlavo naše, matko, královno,
Osud našich věští spravovno,
Slávy naší nedobytná straho!
Jméno tvé všem Slovanům je draho,
Tebe dějů naších listovno
Každé srdce jesti milovno,
S tebou pojí národu se blaho.
Národnosti's Jerusalem svatý,
Řím's paměťmi víry přebohatý.
Ale nejsi; mohla bys jen ... | Město svaté, veleslavná Praho! | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-047336 | Dumavé buky!
Jak čekala by vaše hladká kůra
na rány nožem z miláčkovy ruky! | III. Buky. | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-041633 | Nejsou ony největší to strasti,
Jež Hus, Žižka zděli otčině,
Že jsou města, kraje nevinně
Ohni dána do zžíravé pasti.
V pekelnější blaho naší vlasti
Ocitlo se jimi hlubině,
Že jest jimi srdce svatyně
Uvržena byla do propasti.
Hradby vstaly, města rozkvetla,
A již dávnou obnoveno mocí,
Co zlost mečů byla uhnětla.
Ale my... | Nejsou ony největší to strasti, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-029315 | Na ornou půdu, vlhkou ranní rosou,
muž prostý vkročil těžkou nohou bosou.
Jak rozhledl se, viděl pustou roli
jak hladový stůl chudých, prázdný, holý...
Zřel modrým, čistým, jasným nebem výše
a slyšel, skřivan jak tam pěje tiše.
Ta píseň skřivana tak dumná, vřelá,
se jako modlitba tím jitrem chvěla.
Tak byla důvěrná, ta... | ROZSEVAČ. | Augustin Eugen Mužík | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-064854 | Ten zázrak, nad nímž mladé oči žasnou,
ty vichřice, co do hlavy nám bily,
ty fanfáry, co hřměly hudbou hlasnou
a slavné požáry nám roznítily,
teď změnily se ve vzpomínku krásnou
a v akvarel, tak heboučký a milý...
Hle, zášlehy, než západy nám zhasnou,
slyš andante, jež nemá dravé síly.
Vzpomínkám rozumíš... a přece jsi... | AKVAREL | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-050166 | Ty odjíždíš – v dál unáší tě chvat. –
Proč při odjezdu myslím na návrat?
Až vrátíš se zas v svitu sladších hvězd
než plají, budu myslit na odjezd.
Zda nejsem jak ten blázen, který měl
vždy lepší naděj, do kopce když šel?
Než s hory dolů když mu kynul svah,
před příštím kopcem již jej schvátil strach.
Ty odjíždíš – však... | Odjezd mé dcery. | Jaroslav Vrchlický | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-011652 | Rci, ukrutná, ač věčně usměvavá,
z čí na člověka stáře žárlíš vůle,
že z půle vznáší jej a tlačí z půle
tvá tvrdohlavost nezdolná i hravá.
Co věky stavěl, rve mu zášť tvá dravá
a vynáší, co potají skryl v žule;
co hlavy vymyslily zahynulé,
tvá ruka zasypávat neustává.
Kde pyramidy jsou, kde mocné chrámy,
kde Ninive, kd... | Rci, ukrutná, ač věčně usměvavá, | Adolf Heyduk | 0 | sonet |
cvf-043572 | Blahý to sen! ještě zřím to bůže,
Duch tou krásou ještě opojen;
Výše ode země jako sen
Ploula na ruměném dechu růže.
Hvězda ranní byla její druže,
Poslala jí záři od temen;
Kolem děvy chvěl se krásy den,
Světa tmavé zjasnilo se lůže.
S červánkami jitra sešla níže,
Srdce moje bilo v pospěchu,
K zemi, k zemi spěje anjel ... | 10. Sen. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-045232 | A v středu Evropy, jíž vládnout chcete
svým uměním a mody svojí vkusem,
sta otroků duševních naleznete,
že musíte se odvrátiti s hnusem,
o rodný jazyk boje dlouholeté
se svádí pár mil dál a ďábla trusem
se sijí předsudky a pěstí sváry,
vše za pomoci elektřiny, páry. | Druhý list Ahasvera královně Semiramidě po desíti letech. (XIII.) | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-029772 | Ty, jíž se z podlých hetér svaté tvoří,
jíž andělé se čistí v ďábly mění,
jež šlape řád, jíž zákon ničím není,
jež jako puma každou hradbu boří,
Jež přepadá nás jako pirat v moři,
a bleskem s nebe sletá v okamžení,
jí srdce lidí, šílenstvím krev pění,
a na dno muky božskou rozkoš noří:
Když na mé srdce vtiskla’s pečeť ... | Láska. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-007954 | Příteli! raď, co máme učinit, abychom slávy
došli, nebo si nás dokonce nevšímají?
Jiný se slaví a ctí, ale nás jako nikdo by neznal.
Feryna odpověděl: Vezmi si paruku dnes,
veliké jméno si kup, měj nákladný oděv a pyšný:
budou tě panáčkem jmenovat po všecken čas. | Jak slávy dojdem? | František Vladislav Hek | 8 | elegické distichon |
cvf-016843 | Jak modrá propast nebe jest a hvězdy smaragdové,
A noc jest jako sarkofag, v němž leží mrtvý tich,
Jejž balsamuje ze zahrad dech květů morbidních.
Teď dávných tisíciletí zas ožívají snové.
Vše nyní jako Věčnost jest, a prchla všeho změna.
Jde k hrobům hieroglyfy číst duše truchlivá.
Jí oči mrtvých povědí víc nežli za ž... | SESOSTRIS | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-005464 | Ó, vidím, přede mnou dnes každý něco tají
svým hlasem měněným a měněným svým gestem.
Ó, vidím, pátravě jda, s tuchou zrady městem,
že oheň v zornicích a radost v srdci mají.
V tom velkém tajemství jdu přehlédnutý stranou,
jsem jako odstrčen a cizí lidským duším.
Jich sladké tajemství já, hořkost v nitru, tuším.
Vím, pr... | MÁ PANÍ, FORTUNA... | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-019495 | K omluvě svých hříchů namítali,
I to Němci jsou a mnichové,
Že prej křesťanskému Vendové
Náboženstvu zde se opírali;
Věřím! neb jim skutkem zhyžďovali
Dar ten božský sami dárcové,
Proč pak ode jiných Slavové
Žádali křest, nejen vděčně vzali:
Chorvati šli s prosbou ku Římanům,
Moravan a Rusů vládnoucích
Kmen slal posly ... | 200. K omluvě svých hříchů namítali, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-022228 | Dvé ptáčat, které vylákal máj ve sny,
jdou, přituleni k sobě dechem štěstí,
nad nimi šumí stromů ratolesti,
květ rozpučí, kde krok jich stane plesný.
Leč háj i luh přec zdá se jim být těsný,
ač všecky růže v kadeř chtěl jim vplésti,
jim tichý větřík luzné šeptá zvěsti,
pod stopy jejich střásá písně vesny.
Co kolem zvon... | AMOR A PSYCHE OD CANOVY. | František Kvapil | 0 | sonet |
cvf-004240 | Ó chtěl bych umřít ve Tvém odpuštění,
Tvým protknut úsměvem jak oštěpem,
v tom duše mojí sladkém rozzáření!
Tak zůstat věčně ve objetí Tvém
a přižehnutý k srdci otcovskému,
žít přestat sobě, splynout navždy v něm!
Dát proniknout se všechen láskou jemu
a jako nikdy v žití zahořet
tu stejným žárem v Svatých diademu!
Tou ... | ŽALM VII. | Xaver Dvořák | 11 | tercína |
cvf-018450 | Je plno slunce v Luxembourském sadě,
ač listí žloutne a je koncem září,
jak svítí sochy v alejích a staří
jak pensisté si vykračují mladě!
A u basénu v jásotu a vádě,
hle, děti loďky spouštějí, jež září
svých plachet bělí – ples, když stihnout zdaří
se druhý břeh jim – žal, když klesnou s hládě.
Oč moudřejší jsme byli ... | V LUXEMBOURGU. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-015833 | Blaze tomu, jenžto se ubírá
Touhou srdce puzen v onen kraj,
Ztracený kde opět mu se ráj
Jako vykouzlený rozprostírá!
Kde se oko jeho otevírá,
Lady svatyně a Milka háj;
Kde mu zkvítá nový lásky máj,
Jenž mu sladkou tísní srdce svírá.
Blaze, kdo si v světa poušti najde
Věrnou skrz ten život průvodkyni,
Dříve než mu lásky... | LXIV. Blaze tomu, jenžto se ubírá | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-042239 | Zdrávas kněžno, do té naší země,
Vítej jasné světlo severné,
Vítej luno v záři stříberné,
Jenž nám k slasti vyskytla se jemně!
Milovalas tehdá naše plémě,
Když vrah lál mu v řeči rozverné,
A syn vlastní v zášti bezvěrné
Uvaloval na ně potup břémě.
I kněz zhrdal jeho jazykem
Za zlým chodě světa za zvykem!
Tys tu stála n... | 95. Zdrávas kněžno, do té naší země, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-045727 | Tak na svět přišlas ty, potopy dítě!
Jak Noah zbožně první hrozen zdvihnul,
jak slzami zrak dojatý mu jihnul,
on cítil, nový věk že na úsvitě.
A úponky tvé rozpjaly se hbitě,
svět objaly a kde se hrozen mihnul,
tam divný zázrak nebe k zemi přihnul
a zrodila se píseň okamžitě.
A posud cítím v hroznů sladkém plání
těch o... | Dcera potopy. (II.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-042208 | Jaká má býť kněžská politika?
Ochraňuj vždy mocně dávný sád,
Přičiňuj se, aby vládl řád,
Ač vrah hrdě proti němu křiká.
Kde se zloba k lidu zhoubě spiká,
Odvracuj svou paží jeho pád,
Zbav ho zlých, jež vrah mu kuje, zrád,
A znič posměch, jímžto na něj ksiká.
Leč to vše veď slovem, bez ran meče,
Vyšší tobě svěřena jest ... | 64. Jaká má býť kněžská politika? | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-040931 | Do světlého lesa, jenž zapomenutím se nazývá, sám jsem šel,
na listí žlutém tkal západ svých růžových osnov dech,
ze vzdálených ostrovů v moři, ze vzdálených samot kdos pěl,
nic nepohnulo se, ticho tak bylo a svítil mech.
Sem k pramenům pít mne poslaly nejprostší duše. Já šel
a po stezkách ztratit se chtěl. Cos nevyřkn... | DO SVĚTLÉHO LESA, JENŽ ZAPOMENUTÍM SE NAZÝVÁ... | Antonín Sova | 0 | sonet |
cvf-018547 | Jak s nebe v keře spadlé drobné hvězdy,
jak rosa v trávě když se v smaragd mění,
jak mihotavých lamp svých při plameni
když trpaslíci mají tu své sjezdy:
Jak čarovně a pohádkově stkvíte,
ó, světlušky se zářné, na lupení
za letní noci! Čí as ruce skryté,
ký mění čár váš střízlivý vzhled denní?
Či pravdu má ta lidská mou... | SVĚTLUŠKY. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-058537 | Nemocné touhou zhynulo nám mládí,
co kvetlo, vše, a co jsme měli rádi.
K životu, viď, my neměli jsme síly:
tak dlouhé dny – a nic jsme neužili!
Tak dlouhé noci – a ta naše těla
po objetí se v marném pláči chvěla!
O lásku, o mír s žitím jsme se rvali,
vášnivé růže hořce odkvétaly.
A víra mřela, touha v duši vyschla,
kre... | UMÍRÁNÍ. | Roman Hašek | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-042803 | Kraj ačkoli zněl echem žní, je plný hluchých tonů
a světlá radost života zde v klasech dohořívá,
a když se ženci vracejí za podvečerních zvonů,
nikdo z nich si nápěvy lásky nezazpívá.
Tu jenom já si marnivě poustevnu svoji krášlím
a bengály si chystám k slavnostem sladkých roků,
když hledím k sprahlým úrodám jak barva ... | KRAJ... | Otakar Theer | 0 | sonet |
cvf-010490 | Mám býti sám? Žal ze všad ke mně kluše,
zas bez světlice je má teskná hruď;
na křídlech snů, sleť, matko, v chrám mé duše! | 229. Mám býti sám? Žal ze všad ke mně kluše, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-018557 | Co učených mně výzkumy a mýlky,
ó, perlo noci! Hledě k tobě tich,
že stvořena’s jen, vždycky řekl bych,
pro milující, pro mrtvé a snílky.
Jak patří k tobě za večerní chvilky
zrak milenců, ó, svědku lásky jich,.
jenž odpověď, vzkaz na svých paprscích
rád odnášíváš dívčí do postýlky!
A básníkům a snílkům jsi zas lodí,
je... | MĚSÍCI. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-044196 | Hrot pustý byl a samé kamení,
zde usedli jsme na skalisku holém;
hvizd větrů ostrých ozýval se kolem,
a mlha rostla – zlé to znamení!
Jen o skok níže bílé stavení
se leskne nad šťavnatým úzkým dolem,
houšť fialek se modrá celým polem,
a ze skály se voda pramení.
Duch silný povznáší se se sokolem,
čím výše vzlétne, tím ... | Hrot pustý byl a samé kamení, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-052056 | Ó, kritika, jež má tak ostré zuby,
jest pes, jenž hlídá cestu k Parnasu,
nezvítězí-li její štěkot hrubý,
tož poetovi skočí do vlasů.
Ta kritika, ta slízá veršů rosu,
a do lýtka pak kousne trhavě;
též po mně chňapla, spolkla sonet – vosu –
ten do tlamy ji bodl krvavě.
Leč kritika nezhyne nikdy hlady
a jako jezuit vždy v... | SONET ČASOVÝ O KRITICE. | Emanuel Čenkov | 0 | sonet |
cvf-068906 | Půl rybářem byl a půl professorem
a trpěliv a skromný vždycky byl,
jen to je trapno, že nedbaje norem
s Muzami dvěmi, hříšný, souložil.
Nu, možno zvát to bigamií. Skorem!
Však různé cesty mívá různý cíl.
Dnes v národě je nejšlechetnějším tvorem,
když stranu Bdělých právě založil.
Teď je mu směšno hrát knížata, krále,
o... | Karel Želenský. | Josef Lukavský | 0 | sonet |
cvf-069181 | Víc nechci doufat. Jsem tak unavena,
má hlava těžká je a bolí tak!
A noha má je chůzí zkrvavená,
a světlem slunce oslepen můj zrak.
Již nechci doufat! Sudbou předurčená
loď ztroskotala. Zůstal pouhý vrak –
jej vyplavila na břeh mořská pěna,
v tmě leží tam – a nad ním krouží pták.
Jak osud křičí. A má duše stojí
nad nad... | Víc nechci doufat. Jsem tak unavena, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-001215 | Vždy na večer ve zlatém slunce jase
v zahradě tiše pod besídkou sedá,
kam snesou ji, líc její hlásá bledá,
že dotrpí juž v kratičkém snad čase...
Co těší ji?... A přec, když v známém hlase
poznává z dáli, on že jde, – zrak zvedá
hasnoucí v před, ty drahé tahy hledá,
a když jej spatří, usměje se zase.
On přijde vždy. A ... | Pod besídkou. | Rudolf Bort | 0 | sonet |
cvf-069068 | Budiž věrný praporu drahému barev radosti,
který nad tvojí hlavou na žerdi vesele vlaje:
čím víc útočí vichr, tím v praporu víc je mladosti.
Vzkříšeného národa mládí v něm barvami hraje,
které dědictvím daly mu veliké, dávné dějiny –
símě naděje barvy ty házely v zdeptané kraje.
Bílá barva poctivost, červená síla – jed... | BUDIŽ VĚRNÝ! | Adolf Černý | 3 | madrigal |
cvf-069185 | Ty rád mne nemáš! Čím já Tobě jsem?
A nemiluješ snivou duši moji!
Jak cizinka jsem přešla večerem
a za soumraku sadem cestou Tvojí.
Co dát Ti mohu ještě? V žití svém
Jsi nejkrasší tu růži nazval svojí,
květ zlatý štěstí vykvet' v sadu Tvém
a vzpomínkou Tě s drahým rovem pojí.
Když v žití s Tebou jsem se potkala,
mé srd... | Ty rád mne nemáš! Čím já Tobě jsem? | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-044385 | Dešť vonné vláhy, která s nebe spadla,
by nadějí se v mladou duši kladla,
i rosa, jež se v listech růže chvěla,
když jará srdce první láskou vřela,
par šedých zádava, v níž mysl schladlá
se potácela, soužila a chřadla,
i krůpěj únavy, již práce smělá
kdy vykouzlila v přísných vráskách čela,
v led promění se mrazným dec... | Dešť vonné vláhy, která s nebe spadla, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-017961 | V svém choval jsem tě srdci, Emmo, na dně,
já, zlatovlasá vílo něžné krásy,
jsem ve svých básních opěval tě ladně,
bys jako Laura plála na vše časy.
Však zradila's mne... Nu, zřím na to chladně,
vím, u brunety Karly dojdu spásy,
z muk vyvede mě, rovna Ariadně,
a já v svých básních přebarvím jen vlasy. | POMSTA. | Antonín Klášterský | 6 | siciliána |
cvf-043617 | A již nebude má duše lkáti,
Že los v hrůzu noční světy sul;
Poutnickou si raděj vezmu hůl,
V jiná pásma hor se budu bráti.
Slunéčko to za horou se tratí,
Za moře se v tichý skryji důl;
Větev chýžka – z drnu květný stůl –
Se stromů pak bude hudba hráti.
Zhůru potom na hor vyjdu témě,
Kde se v nebes září jasnotách,
Přes ... | 55. Ukrytí se. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-050728 | Nech vše, jdi spat, když péro z ruky padá...
To dávno víš, zlu v světe patří vláda;
tys atom proti kolosu v tom boji,
s krunýřem z peří s papírovou zbrojí,
hle, na tvých laurech list po listu svádá.
Je život krátký, snů tvých dlouhá řada,
tvůj anděl pláče, nad tebou když stojí,
zlý jazyk lidí jest a jejich váda,
nech v... | Nech vše, jdi spat! | Jaroslav Vrchlický | 10 | rondó |
cvf-043825 | Klid vonný v horách. Nevidíš ni slunka,
jen v potoku si hravě žvatlá vlnka
a žblnká:
„Tam v myslivně – aj, děvče jako srnka,
tak v září zrají plná vinná zrnka
i trnka.
A ona touží ku rannímu slunku
a vídá měsíc, kterak do úplňku
jde z člunku.
V tom ranním slunku ona kohos hledá
a při úplňku ku okénku sedá
tak bledá.
A ... | Horský potok. | František Táborský | 3 | madrigal |
cvf-018630 | Již stromy mají bílé hlavy,
jak skryl je květů jarní sníh,
že jsou jak starci usměvaví
s tím květem žití na skráních.
A na sta ptáků v stínu jich
se schází na rej polétavý,
a každý v tónech jásavých
ten život znova blahoslaví.
Ó, Bože, takto s hlavou bílou
a s úsměvem a plnou silou
tu jak ty stromy jednou stát!
A pod s... | KONCEM DUBNA. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-046476 | Dóm nádherný když hrdě pne se k nebi
ve zdobě fijál, oken v barev změti,
soch svatých, vížek, se zlatými hřeby
arkýřů, oblouků, klenb s pestrou spletí,
zkad chrličů řad příšerně se šklebí,
kol kterých pták, modlitba nad něž letí,
když celý zlatem v jasu slunce hoří,
jak úbělový květ se v blankyt noří;
když varhany hřmí... | K oslavě V. K. Klicpery. | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-008069 | Stejskal sobě lakomec na zlé časy,
klel až hrůza na daně, špatné příjmy,
dnem i nocí rozjímal, bdě i spě jest
všeho se děsil.
Měl-li trojník vydati, – jak se zpouzel!
Jestli ourok přijímal, – strachy mřel, neb
nechtě o nic přijíti, bál se srážky
každého času.
Kdo jen koli pohledí, snadno pozná,
že se nemá lakomec čeho ... | Lakomec a marnotrátce. | František Vladislav Hek | 9 | sapfická strofa |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.