id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-031529 | Jak mnohý dojat v paměti své chová,
Oiwa mužem byla utlučena.
A není ještě, běda, usmířena!
Já zakusil to tuhle u hřbitova.
Již smrákalo se. Tu tam houkla sova,
a modré nebe studilo jak stěna.
Již z dálky myslil jsem, že roztržena
snad větrem svítilna je papírová
nad jejím hrobem. Ale přijda ke zdi
já s hrůzou poznal v... | HALUCINACE | Stanislav Kostka Neumann | 0 | sonet |
cvf-004652 | Co v tváři každé dojemně se střídá,
jest radosť, ples a něha, kterou hostí
jich srdce ryzí dnes – ti muži prostí,
v jichž tváři zanechala stopy bída.
Jak s úsměvem jich oko k děcku vzhlídá
a blíž se tisknou, kupí s upřímností,
co Matka plna panenské je ctnosti
a dětsky něžně tak je v jeslích hlídá.
I andělé sem sešli s... | Sonet satirický. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-008302 | Už bílým stromky vypučely květem,
a moje srdce květem nachovým,
a vane lásku pelem květovým,
tak jak ty stromky každým novým letem.
Tak jak když jaro malým ptáčat dětem
zas velí zpívat teplým dechem svým;
tak velí srdce: zpívej, já to vím,
že mysl tvá se novým nese vzletem.
Nuž zpívej, zpívej, zasluhuje chvály
ta drahá... | III. Už bílým stromky vypučely květem, | Adolf Heyduk | 0 | sonet |
cvf-008354 | Tys na úskalí mého přání
mně dala ruku vodící,
tys byla jiskrou milování,
a srdci mému světicí,
tys jako mladé slunce jarní
z jasného oka slzící, –
mám tebe rád a chci tě ctíti
po celé, celé živobytí. | Stance. (9.) | Adolf Heyduk | 5 | stance |
cvf-062015 | Můj hrad je vysoký,
obloha k němu nedosáhne,
jen mé sny.
A hradby jeho jsou z krystalů,
jež stříbrnými nitkami protkává polední slunce,
zlatými jiskrami posypává lůna.
A nikdo ke mně nepřichází,
milostně dýchám vůni svých květů,
poslouchám jich šepotu.
Jen má sladká milenka
lehce jak vánek intimní ke mně se vznáší
papr... | MŮJ HRAD JE VYSOKÝ. | František Sís | 3 | madrigal |
cvf-010712 | Co štěstí jest? Jen zlaté nebes růže!
Zda nezvadnou, než z lesů vyjde noc?
Kdož v žití kytku je svázati může? | 451. Co štěstí jest? Jen zlaté nebes růže! | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-026730 | Nákrční šátek otočen je těsně
kol hrdla jeho, mladá pěkná hlava
se nedá zlákat ničím s leva, prava,
ční pyšně, jak už soše patřila by.
Dva chladné zraky barvy malachitu
zří tvrdě v svět – ten není dle jich chuti –
však on jej do své fasony již vnutí,
jak sestrojil ji J. J. Rousseau ondy.
Má arci minulost svou: verše mě... | SAINT-JUST | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-046633 | Hledalo svůj obraz dlouho v světě slunce,
a tak zplálo plnou růží v létě slunce,
na podzim se v hrozny vína skrylo,
dívajíc se skrze holé snětě slunce.
V zimě číš je růží a je sluncem,
číší, růží k sobě povznese tě slunce. | Symboly slunce. | Jaroslav Vrchlický | 7 | gazel |
cvf-039867 | To sladké ráno po růžích a po vzdálených zvonech zní,
myšlenky provanuty jím, nic netísní, nic nevězní,
v chrámových oknech zpívá Magnifikat horoucí.
Mdle znaveno pak poledne a večer parnem uvadlý
z tisíce svěžích lupení dva na cestu mi upadly,
a pocit jakýs předčasných loučení stál tu hořknoucí.
Zpíváš-li píseň života... | Píseň života i smrti | Antonín Sova | 3 | madrigal |
cvf-046458 | Dost žalob mdlých. To síly k skutku nedá.
Já chtěl jen říci, v snaze dlouholeté,
v tom boji úporném co tak mne hněte,
neb všechněch běda jesti moje běda,
ať s mečem bleskným se již hrozný zvedá
duch zmaru, jehož kštice blínem kvete,
za písní mou ať ústy vichru smete,
co u hluchých si darmo ohlas hledá:
Mně lhostejno. P... | Finale. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-057111 | Noc čirotemná, vítr kvílí, hučí,
praskotem, ranou, jak by třisknul hrom,
se v propasť řití vichry skácen strom,
vše v lese stená, chví se, pláče, skučí...
A na hranicích, v neprostupném bučí,
jak přízrak noci v hrůzném běsu tom
dav žen a mužů horstva ve průlom,
s břemeny kvapí, chůzí vichrů prudčí.
S bojácným zrakem, v... | Podloudníci. | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-042281 | Mládče milý, jenž se dáváš v službu
Sličné krásce filosofii,
Zakroč dříve mužně na zmiji,
Jenž vnitř tebe divou vede kružbu.
Na to vzněť si po moudrosti tužbu,
Nechť se s čistou v tobě lilijí
Růže lásky její rozvijí,
A jak choti dej se pravdě v družbu.
Jest to cesta po srazitých horách;
Zevšad zeje propast hluboká,
Záv... | 137. Mládče milý, jenž se dáváš v službu | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-005203 | Jestliže trpěl jsi, jestliže’s cestou kles,
na slabost svou jsa chor a chor svou na sílu,
jestliže těžko jít a nedojdeš už dnes,
zahal se v myšlenku. Je dům to asylu!
Ne, že bys zapomněl na silnic bílý prach,
ne že bys uzavřel v kraj širý okénka.
Hleď, poznej, pamatuj. Než odhoď starý strach.
Dům klidný asylu ti dává m... | ASYL (V) | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-050622 | Den po dni monotonním spádem splývá,
můj roste hoch a na vdavky je dcera;
změť mračen vybouřených za mnou šerá,
jen pozdní slavík resignace zpívá.
A žiju, jako žil jsem odjakživa,
jen zdá se mi, že volněj z mého pera
můj starý vzdech i tužba moje sterá
ne v květné listy se, leč v žulu vrývá.
A cítím, jednou bude tato ž... | SONET INTIMNÍ. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-048589 | Co’s dala mi, to vždy jsi dala ráda,
ať ruka to, jež jako požehnání
se chýlí k mojí unavené skráni,
kde chorých dum se honí mračná stáda.
Ať říza, která s plných prsů padá,
ať prs to sám, jejž neobsáhnu dlaní,
ať pasu pružná vlna, jež se sklání
a vzpíná, snad bouř mého nitra hádá.
Buď požehnána za vše, zvláště ale
za m... | Co’s dala mi... | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-027257 | A věřit, doufat? Po dnech skepse mrazné
já věřit začal duší nadšenou
v hrst lidí, v jejich karaktery rázné
a dostal záhy za vyučenou,
teď vzpomínám a říkám si: Ty blázne –
a za vírou se dívám ztracenou,
bilanci dělám, položky své sčítám –
zásady, lidé, karaktery ty tam!
Výsledek všeho: veliká je nicka.
Den života se ch... | LXXII. A VĚŘIT, DOUFAT? | Josef Svatopluk Machar | 5 | stance |
cvf-043211 | Ty vaše oči jak černé lilie
se zavřely znaveně.
Oh, kdo ten kalich až na dno vypije?
Plyn dlouze zpívá, smutek spí v tom šeru.
Sním na vašem rameně.
A vaši ruku lehce ve svou beru.
Ó jak se chvěje bolestí nervosní
ta vaše ruka bílá!
Je chladná. Kde to lichotné teplo z ní?
A vaše bledost kontrastuje s vlasem,
v nějž noc... | TRPÍCÍ. | Karel Toman | 3 | madrigal |
cvf-017061 | Krev horká se rozlije tělem a počne v něm vříti.
To bude chvíle zděšení, až jiný bude pohled tvůj,
Než teď jej znám... To bude výkřik úzkosti,
Jenž nervy strhá jak bázlivých pavučin spleť.
Budu prchat. Ale jak raněná zvěř zběsilým gepardem
Uchvácen budu v šílenství. V jeskyních
Tak troglodyté se scházeli kdysi v dávné ... | SEXUS TRIUMPHANS | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-042326 | Byl to člověk! Byl muž pravý z Boha!
Nebes Pán naň dary všechny vlinul,
Co kdy jimi člověk tuto slynul,
Co kde vzácná v něm stan měla vloha.
Byl hruď přísná, ke všem zlobám strohá,
Kam jen kynul, blud a nemrav hynul,
Kam se šinul, ihned zlořád minul,
Ráj tam zkvítal, kde šla jeho noha.
Čirý oheň byla jeho řeč,
Slovo je... | 182. Byl to člověk! Byl muž pravý z Boha! | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-006551 | Jediný svatý cíl před sebou máme,
tak pospolu,
ty do mé, já do tvé se vazby dáme
a pospolu,
ty v srdci mém a já zas v srdci tvém
jak vězňové rozloučeni trváme
tam pospolu.
Já krásou tvou a ty zas duchem mým
jak dvé ryb lapení se třepotáme
již pospolu;
a zase nepodobni rybám, perutí
dvou orlů pyšný let my vykonáme
vždy ... | Z Mirza-Šaffy. | Josef Václav Frič | 7 | gazel |
cvf-005180 | Jak smutný je to dům! Jak mlčenlivý dům!
Jak zvláštní je to dům a na vždy znamenaný.
Ať s kterékoli pohlédneš naň strany,
on děsí východ, hrozí západům!
Vše láska přemáhá, ten nápis můžeš číst.
A zavřená víc srdce tíží vrata
ta okna zamčená, ta hrůza vrchovatá
a láska odešlá a přišlá nenávist.
Na římse nedlí pták, neb ... | DŮM MOROVÝ (III) | Viktor Dyk | 14 | sonet anglický |
cvf-041692 | Znám-li tobě seraf v lidském těle,
Jenž dlel na čas na té na zemi?
Duše jeho nebes ohněmi
Plála vroucněj nežli archandělé.
Srdce jeho vešlo v Christa celé,
Neměl žádby proň svět holemý,
S duchy nebes chodil na sněmy,
Živě v těle zračil Spasitele.
Svatý Boží, věčná církve slávo!
To tvé srdce budiž nám vzdy zdrávo,
Z něh... | Znám-li tobě seraf v lidském těle, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-044224 | Dům klidu bílý v zahradách se kryje,
v houšť větví těsně spletených se noří,
ven pohlížeje k modravému moři –
sněť plná zlatých oranží se vije
kol hustých keřů, květ se ve květ lije
a každý jinou, sytou barvou hoří,
i myšlenka, již chladný rozum tvoří,
se vzletem naplní a citem spije.
Dech větru lehký je, jím tiše hnán... | Dům klidu bílý v zahradách se kryje, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-046465 | Od té doby, co jsi viděl Abrahama, mistře,
známý, dobrý úsměv tvůj jest vlídnost sama, mistře!
Srdce dvakrát vřele cítí, oko dvakrát bystře
patří v pestré všehomíra panorama, mistře!
V šípy vtipu moudrosti ty’s pustil krůpěj sladkou,
gloriolou obetkal jsi žití drama, mistře!
Nechť tvým vlasem prokmitá se šedin stříbro,... | Janu Nerudovi. | Jaroslav Vrchlický | 7 | gazel |
cvf-046420 | Ti, kteří lbí o tvrdé zdivo bili
starého chrámu v města rozvalině,
co vítěz jásal při kostkách a víně,
a koně jeho z nádob svatých pili;
ti, v celý svět již pak se rozptýlili,
když Jahvé hleděl k jejich pláči líně,
zda uložili znavenou dlaň v klíně,
když stopy velkých otců skrylo býlí?
Nuž vzhůru srdce! V síle neúmorné... | Sursum corda! | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-010668 | Jsou lidské vděky Bohu stejně cenné,
ať voskovou mu svíci rozžeháš,
ať s ranou žití srdce zkrvácené. | 407. Jsou lidské vděky Bohu stejně cenné, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-009154 | Těmi bolestmi a těmi klamy
vyschly žhavé slzy, usláb’ dech,
naděj’ v ňádru skryta vyhasla mi,
rozum zachvěl se mi v základech,
každá čiva chvěla se a mřela,
a noc kolem duše mé se střela.
Její brvy nasypaly jedu
v pramen citů, jenž mi srdcem tek’,
a vlk vášně vkrad’ se ku posledu
v stádce bílých jindy myšlének,
rval a ... | XXXIV. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-022183 | Noc hrůzy stihla loď. Jak míč ji chytil
zuřivý orkán, marně spásy hledá...
„Již plachty dolů!“ – „Stožár ve dví!“ – „Běda!“
A koráb v tom se na dno moře sřítil.
Tam zapadlé svit luny v cestu svítil:
šli, pyšný grand, cíp pláště jemuž zvedá
kluk černoch nesa čibuk, paní bledá
a děcko, plavci, jichž se každý štítil.
Šli,... | UTOPENCI. | František Kvapil | 0 | sonet |
cvf-048631 | Je pravda, zlo je v nás, nás v propasť tahá,
to démon je, bůh zlý, pán despotický,
a marný odboj proti němu lidský,
toť strom, jenž v kadeř Absolonu sahá.
Toť přítěž, kam se skloní soudu váha,
toť Anubis i Satan symbolický,
vždy bdící kočka v nás, jež číhá vždycky,
dnes v masce lásky, zítra v masce vraha.
Je vyplet z d... | Zlo. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-031827 | Kytičku jahod na rty přitiskla mi,
voněla červnem, hřála pasekami.
Ovoce koš mi do náruče dala.
Kde jsi, má milá, kdes ty hrozny vzala?
V čajových růžích ustlala mé hlavě,
pod nimi srdce slyším naléhavě.
V tom hlasu krve, co v tom všecko zpívá.
Ó loutno cudná, loutno žádostivá.
Ó loutno něžná, loutno umíněná...
V mém n... | LXXXIX Kytičku jahod na rty přitiskla mi, | Stanislav Kostka Neumann | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-017104 | Dnes naposled skla oken západ zalil
Morosním smutkem fialových par.
Z nich hořkost v duši zbyla. Prudký žár
Bolavé hrdlo sežehl a spálil.
Noc. Zrak tmou zalitý, že zmírám, sním
V mdlé předtuše již příští agónie.
Hlas hodin tvrdě do tmy slité bije,
Jež chvěje se pod zvukem kovovým.
Teď došly... Mrtvá na vše padá tíha
Ja... | NEMOC | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-049822 | Ó, jistě právem nazýval se Adam,
on, první otec poesie Vaší,
pln úcty, lásky k němu zrak se vznáší,
pln úcty, lásky k nohám zpěv mu skládám.
Stál v čele duchů nesmrtelných řadám,
zrak věští upíraje v příští blažší
a světy myšlenek, a co je dražší,
i světy činů křísil myriadám.
A jestli národ před ním sklání hlavu,
co b... | Mickiewicz. (II.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-018118 | Praho, Praho, královno naše sirá,
Ty, jíž čelo věnčila kdysi sláva,
i v svém smutku, v porobě své a hoři,
jaká jsi krásná!
Ó, bych hlas měl hlubokých velkých zvonů,
který se sta Tvojich se valí věží,
by v svět celý, Tebe jenž nedbá, létla
pověst Tvé krásy.
Ó, bych měl jen barev těch žhoucích sílu,
nad Tvou skrání večer... | STARÉ PRAZE. | Antonín Klášterský | 9 | sapfická strofa |
cvf-006982 | Těch nálad příšerných mě osten divě bodá,
nerv můj tak rozchvěný se trhá přepjetím
a v duši zdrcené červ neúmorný hlodá –
jdu bez úkoje dál za kletým Tajemstvím.
Má duše proto chví se hudbou temnou,
zní v trpkých akkordech, jež hraje šílenství,
a žádosť života, ta usne jenom se mnou,
až smrti polibkem v kraj vejdu Taje... | Výkřik ze tmy. | Milan Fučík | 0 | sonet |
cvf-059570 | Ó, div, v tom všedním chvatu, jenž nás kruší,
že doba přijde též, kdy v ryzím plání
zrak zvednem’ k nebi, vzepnem’ ruce maní:
čas velkonoční, svatý půst všech duší!
Nám, již jsme jindy k vyšším vznětům hluši,
žár svaté očisty tu vzplane v skráni
a duše prosta všedních snah a přání
se zase bližší k Otci Světel tuší!
Ó, ... | HOŘÍCÍ ZEMĚ. | Jan Spáčil Žeranovský | 0 | sonet |
cvf-054465 | Po žhavém dnu dnes usínala zem’,
ve světlou zeleň moruší a fíků
noc zlehka vešla, v tichu tesklivém
do zahrad lehla v stínu čilimníků.
Hvězd světlo vzplálo, nebe ztemnělé
jak špendlíky jím bylo propícháno –
ó, osvěžení jakés veselé
vzduch rozjasnilo, vůní promícháno...
A na ni, bílou, vzpomněl jsem si náhle,
vzpomínka ... | LETNÍ VEČER. | Karel Červinka | 0 | sonet |
cvf-004037 | Zde nejvyšší jest všeho meta,
zde duch náš orel odpočívá;
vše pod ním malicherné splývá,
jen slunce roste, k němuž vzlétá.
A v paprscích, jež žhavé metá,
se dálný obzor odekrývá,
kde tucha jeho zádumčivá
svůj klade ráj, jenž věčně vzkvétá.
Tu v snění pohroužen on tráví
a myslí o dnech příští slávy,
v něž naděj rozkvétá... | Zde nejvyšší jest všeho meta, | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-006065 | V měsíčním svitu pod mým oknem
Vltavy vlny volně plynou
ukolébávajíce v sen.
Nad portály jsou růže, růže.
A pod arkýři starých domů
minulost splývá s budoucnem.
V měsíčním svitu nad údolím
se tiše tyčí tmavé lesy
na národů dvou pomezí.
Mocněji bije-li tvé srdce
a myšlenka tvá má-li křídla,
probije se a doletí! | STARÉ MĚSTO | Viktor Dyk | 3 | madrigal |
cvf-058829 | I v světě chudých vesna zkvétala mi;
vím, jak stisk rukou zmozolených hřeje.
Ať kdekoliv jsem, žití nad vodami
se záře Boha nesmírného chvěje.
Zde pochyb nebylo, ni beznaděje,
těch starých příšer, jež zde nejsou známy,
zde nebyl jsem, žal světa vyřknout chtěje,
sám se svým srdcem, svými myšlenkami.
Zde cit je hluboký, ... | XVII. l v světě chudých vesna zkvétala mi; | Antonín Macek | 0 | sonet |
cvf-041596 | Bože dobrý! Tvé-li oko vidí,
Co tvůj národ na té zemi dělá,
Jak se vzpíná duše jeho smělá,
Jak i za Tvou náuku se stydí?
Na nivách co mysli svojí klidí,
Na tom duše jeho vázne celá;
Tvých pravd kázaných i od anděla,
Jak žid manny v poušti, sobě břidí.
Dáš-li s sebou nakládať tak lehce,
Že ten země červ se Tobě rouhá,
A... | Bože dobrý! Tvé-li oko vidí, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-018039 | Rád slýchávám vás podvečerem znít,
ó, Týnské zvony!
kdy jasem blýskne starých domů štít
ó, Týnské zvony!
Váš zvuk jak pozdrav nes by v šerou výš,
kde jako přelud tmí se svatý Vít,
ó, Týnské zvony!
Jak by hlas věků přešlých zazněl to
nad náměstím a ruchem starých tříd,
ó, Týnské zvony!
Vy duníte tak vážně, hluboce,
jak ... | TÝNSKÉ ZVONY. | Antonín Klášterský | 7 | gazel |
cvf-006397 | Kde tichne vřava povozů a hlasů
a blahý kyne klid na konci města,
kde řadou kaštanů se vine cesta
a za městem se ztrácí v moři klasů –
já viděl v okně, v jizby stmělém rohu
tvář vznešenou, líc velebného klidu,
tvář apoštola trpícího lidu
u haldy knih a foliantů stohu,
jak s hlavou skloněnou, o dlouhých vlasech
nad perg... | Studie. | Bohumil Forman | 0 | sonet |
cvf-043304 | Rty usměvavé, svěží ruměn v líci
a nadšení zář v jiskrném svém zraku,
roj ideálů pod bohatou kšticí,
jež proudila se na límec mu fraku,
mír v duši, která neznala, co hnus –
tak vkročil ve svět odchovanec Mus.
Jen málo let – a muž ten zříceninou!
Roj ideálů prchl z hlavy lysé
a rozedraný šat už páchne špínou.
Jen oko je... | HUDEBNÍK. | Ferdinand Tomek | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-022171 | Když zemí šlehl sopečný blesk žhavý,
tu ztvrdly, krůpěj krve, rovněž v skálu.
Však žár v nich zbyl, ten plane ohněm lávy
a ven chce trysknout ze rmutu a kalu.
– Můj národ, výhní osudů jda lkavý
a mrskán bičem, hyna od úpalu
skryl v slzy vzpomínku své moci, slávy
a den kdy přijde spásy, čeká v žalu.
Ten oheň granátu své... | ČESKÉ GRANÁTY. | František Kvapil | 0 | sonet |
cvf-042255 | Kuchať umíš, neumíš však péci,
Nedaří se ti tvá pokruta;
Práce tvá jest holá nechuta;
Již se přičiň caparty ty svléci.
Tok má téci, nedost jest se vléci,
Kupola má býti klenutá,
Neblah, kdož se v rumech zakutá,
Když má sochám krásu přiobléci.
Múzy všechny žijí spolu v míru,
Nejsou spolu nikdá na zlém štíru
Jsouce všech... | 111. Kuchať umíš, neumíš však péci, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-010663 | Skloň duši svou, kde žal rve ňadra mroucí;
plod broskve zlatý zdobí růžný pel
a lidské srdce s bližním soucit vroucí. | 402. Skloň duši svou, kde žal rve ňadra mroucí; | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-041595 | Cože schází nynějšímu věku,
Že jest rozerván tak hluboce,
Ač se bláha jeho široce
U veškerých hlásá u člověků?
Obdán jesti davem strojných vděků,
Perel, zlata skvost se blyskoce,
Krajin, časů všech jí ovoce,
Živly vše ví zmáhať v okršleku.
Ba i hvězdám vyměřuje stezku,
Mněje býť zem pro bytí své těsnou
Stan si staví ty... | Cože schází nynějšímu věku, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-057656 | Les známý, prudce hovořící vůněmi,
se zachvívá, když do něj vkročím.
Noc, za mnou jdoucí, nepokyne svůdně mi,
ať ve studánkách rty své smočím.
Spí tiše les můj s bezednými tůněmi.
V aleji stopy štvané zvěře zočím.
Mé srdce zachví se a rty mé oněmí
před divadlem, jež zjevuje se očím.
A bytost stísněná i ve smrt uvěří,
k... | HRA STÍNŮ. (I.) | František Taufer | 0 | sonet |
cvf-058831 | To bylo dávno, stále duněly
před rušným nádražím v dál těžké vlaky
a plny slzí byly moje zraky,
rty moje naivně děly: Anděli!
Na obličej tvůj něhou zardělý,
na lásky své jsem myslil těžké mraky,
na slova tvá, když rudé kvetly máky,
jsi řekla: „My se setkat neměli!“ –
Tu bolest umíraní schvátila mne,
jíž ani výkřik, slz... | XIX. To bylo dávno, stále duněly | Antonín Macek | 0 | sonet |
cvf-016302 | Snad přece jen se najde dívka jedna
z těch všech, – a věru, bývalo jich dost
opravdu, řada slušná, nepřehledná –
u které vítaný a milý host
bys byl i teď. Nu ovšem, nemoc bědná
tě sklíčila a není pro radost
muž s podagrou. Víc mladík nejsi, arci,
však lásku najdou kolikrát i starci. | ZA STAROU LÁSKOU (29) | Bohdan Kaminský | 5 | stance |
cvf-037989 | Já byl jsem zvíře, ty jsi byla zvíře,
já byl jsem dítě, ty jsi byla dítě,
já byl jsem poëta, tys byla poëta!
Viď, já jsem bratr, ty jsi sestra,
viď, já jsem otec, ty jsi matka,
já miláček, ty asi milenka!
Jdem ruku v ruce, jdeme vedle sebe,
jak blízko hvězdy, nocí blízké hvězdy,
a přec ty hvězdy, zlaté, bílé hvězdy –
J... | Já byl jsem zvíře, ty jsi byla zvíře, | Adolf Racek | 3 | madrigal |
cvf-047199 | To pro život. Však rovněž pro umění
nám báseň tvoje dala pel i med:
Lze nadšením jen uvést do nadšení,
lze smíchem něčím býti v moři běd.
Jen vzletem nad potřebu všední, denní
lze trysknout v azur, ideálu v sled;
vše obraznost je, ta vítězí všude
a rozum za ní vždycky kulhat bude. | Při dokončení překladu Ariostova „Zuřivého Rolanda“. (VIII.) | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-061050 | Jde paní, černá lilje, útlá v pasu,
jak náměsíčná tiše kráčí k předu,
tvář krásná, ale chladná jako z ledu,
a svůdná ústa, avšak beze hlasu.
Zrak stopen kdesi v bezdnu příštích časů,
duch krouží kolem neznámého středu –
a člověk kráčí, otrok v jejím sledu,
kde vlát zří proudy jejích černých vlasů.
Ó, chtěl by v oči poh... | SESTRY. (2. BUDOUCNOST A PŘÍTOMNOST.) | Adolf Černý | 0 | sonet |
cvf-017981 | Pan kritik píše: „Všecko u nás v mdlobě,
vše krátkodeché, v stařecké vše tíze.
Což nemáme již mládí v naší době?
Což není písní v pravé jarní míze?
Kdo vyzpívá nám jaro? Zbudí v hrobě
zas mladost, sílu v krásných veršů říze?“
Teď dopsal. Slastí zamnul ruce obě
a šilhnul k vlastní připravené knize. | OTÁZKA. | Antonín Klášterský | 6 | siciliána |
cvf-048626 | Svět patří zdravým. Kdo však jsou ti zdraví?
Ti, již tu chodí, hádají se, k cíli
se hrnou za ziskem neb kratochvílí,
a chřestí grošem a se v smíchu baví?
Jak moře proudí stále jejich davy,
vždy jiní, jiní jdou a těžce kvílí,
a zápasí, se zmítají a šílí
za úsměv ženy neb za cetku slávy.
Kdo jsou ti zdraví? Jak cíl pojme... | Zdraví a nemocní. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-018464 | A náhle přijdeš – s milými tak slovy.
A já již v ústret ke dveřím ti letím,
vše zapomínám v ráz, co bylo před tím,
a zrak můj lačně zas tvůj půvab loví.
Ač stokrát zřen, teď zdá se mi zas nový,
jsem úsměvem jat rtů tvých nad okvětím,
a nové plátno ihned tobě světím
a hroužím se v tvé líce. Co mi poví?
Je krásnější než ... | XII. A náhle přijdeš – s milými tak slovy. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-029748 | Půl mezi nebesy a hříšnou zemí
tam Kristovy zřít umučené rysy...
Zpět k nám již nemůže, je přibit hřeby těmi
a výše nechce v nebe, a tak visí...
Níž srdce táhne mu náš výkřik němý,
jím pouze slýchaný, náš pláč, že kdysi
svět proklel – – v pláč náš smutných mísí
se šelest andělů, již vějí perutěmi.
Ó čekej, čekej v lásc... | Světlo s Golgoty. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-019300 | Slojí lípa na zeleném luze,
Pelná starožitných pamětí,
Ku ní, co jen přišlo podletí,
Bývala má najmilejší chůze;
Žele moje, city, tužby, nouze
Nosil sem jí tajně k odnětí,
Jedenkráte v jejím objetí
Takto zalkám rozželený tuze:
„O ty, aspoň ty už, strome zlatý,
Zastiň bolesti a hanobu
Lidu toho, kterému si svatý!“
Tu de... | 5. Slojí lípa na zeleném luze, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-038083 | Lásko, cudném v závoji krásy nahé,
s tajem v oku, na retech slasti úsměv,
v klínu rozkoš, milosti radost v ňadrech,
básníku zjev se,
mocná, svůdná poetu věčné touhy,
život pěvce k oběti svaté odou
učiň, aby ohlasem báje zněla:
DUŠE A LÁSKA! | Lásko, cudném v závoji krásy nahé, | Adolf Racek | 9 | sapfická strofa |
cvf-018576 | Vše zprvu baví, jak když jedeš vlakem:
kraj, čáry polí, jež se rozbíhají,
a vrchy, chýže řeky na pokraji
a nebe modré s potrhaným mrakem.
Řad nových tváří s nezbádaným zrakem,
jichž osudy lze spřádati si v taji,
a hovor, v kterém zkušenosti zrají,
a knihy nerozlučné se tvým vakem.
Leč příliš záhy znaví vše a mrzí.
A na... | CESTA ŽITÍM. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-010627 | Kdys popík, ritornellem dotknut lehce,
mou hanou skálel o dvou stranách blanku;
prý tak a tak chce havran, skřivan nechce! | 366. Kdys popík, ritornellem dotknut lehce, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-047198 | A v středu ruin těch a v hádek zmatku
že bohyní vždy krásná žena trůní,
boj života nám mění na pohádku
a duši tím je, čím květina vůní,
je krásná vždy v svém každém nedostatku
a blah je, kdo se v přízni její sluní,
když měkké ručky na skráň se mu kladou,
byť při tom tajnou škrtily jej zradou. | Při dokončení překladu Ariostova „Zuřivého Rolanda“. (VII.) | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-016943 | Též já chtěl víc’ než žíti pode jhem
Nudného živoření, zprahlých citů.
Též já kryl v duši v spánku magickém
Neznámá zlata tajemného třpytu.
Též můj sen touhu svoji vznícenou
Chtěl vydechnouti, než by navždy zhynul.
Jen všeho zmar byl duši odměnou...
Plaz lhostejnosti chladně se k ní vinul.
Dnes nechci nic, své marně ži... | POD SVOU PODOBIZNU | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-046581 | Když v safirovou rakev lehne slunce,
nad rakví vzplanou k věčné stráži hvězdy
a truchlící jak vdova, bledý měsíc
bdí v smutku sám až v konec dlouhé noci,
kdy nad vzkříšením vládce v divém plesu
sám zbledne, zhasne přemožený láskou.
Ó duše má, ty živena jen láskou,
ó písní mojích zářící ty slunce!
jak vyznávám to, hrdý ... | Večer. | Jaroslav Vrchlický | 13 | sestina |
cvf-041590 | Historie – kraj to velkolepý,
Jehož středek řeka veliká
Majestátným tokem promyká,
A stín vůkol mecí květné štěpy.
Přehluboké zevšad stojí sklepy,
V nichžto často řeka zaniká;
U jich vchodu jako vládyka
Skála mocná nepohnutě dřepí.
Na skále čtou písma tajemná se,
Ze sklepů všech vzlykot vychodí,
A ta řeka vzdechem ozýv... | Historie – kraj to velkolepý, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-023517 | Na vonných březích zádumčivých jezer
se rozkládají modřínové háje,
kde pávy bloudí s otevřeným chvostem,
jenž září stříbrem, duhou, karneoly.
Tam větry hrají v modřínových větvích
na zlaté harfy utvořené sluncem,
(že křehké nymfy procitají ze sna
a prameny se zastavují v toku.)
Tam rostou květy z purpurové země
a rozví... | Vzpomínka. | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-044304 | Ne tragédie ženy, matky, dcery, –
los lidské samice od divé slasti,
jež nahým tělem tak dovede třásti,
že potopí se v ples rozkoší sterý,
do hrůzy sklamání a zpronevěry,
do břitkých hrotů kormutlivé strasti
a bídy, která může rozum zmásti,
je stěsnán v náčrt ohyzdný a šerý.
Proč horšiti se? Když je světlo jasné,
i stín... | (CYKLUS MALÍŘKY COSTENOBLOVY.) | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-026021 | Vlast byla k němu odmítava, hlucha.
Leč jinam sloky jeho zapadaly:
v ty evropejské šeré kriminály,
kde živořila lepších časů tucha.
Rovnaly páteř, formovaly ducha,
sny o volnosti tělem odívaly
a símě vzpoury v duše rozsívaly –
tak padá dešť do vyprahlého sucha.
Poláci, Němci, Rusi, Italové
i u nás v Čechách – všichni v... | LORD BYRON (II.) | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-042306 | Každodenně strojí mně Pán svatbu,
Každodenně se mně zamlouvá,
Ač má duše sobě netrouvá
Pro vin těžkých navalenou hradbu.
On jsa Láska sám vin těchto klatbu
S uplakané duše odsouvá,
Z plam ji vyzouvá, v lesk obouvá
A sám vede v rájskou svou ji sadbu.
A když vejdu, tu mi dává Sebe,
K věčnému se pojí sňatku se mnou
A mne ... | 162. Každodenně strojí mně Pán svatbu, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-015835 | Božena, v knížecí oblečena
Roucho, upomíná na Libuši;
Češka, krásna na těle i duši,
Milována od lidu a ctěna.
Ač jen na venku jest vypěstěna,
Trůn a žezlo přece tak jí sluší,
Že se každý domnívá a tuší,
Vévodkyní že jest narozena.
Tato růže země zaslíbené
Skví co perla se a kámen drahý –
Ozdoba a rozkoš celé Prahy!
Jmé... | LXVI. Božena, v knížecí oblečena | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-048067 | Jo, Evoe! Jest velké jaro tady!
Květ prší deštěm s mandloňových stromů
a zlatý směje se z ryh skalných lomů
jak vína kapky z fauna zdrané brady.
Jo, Evoe! Pojď, půjdem do zahrady!
A budem zpívat! Komu? – Pranikomu!
Jak hrdliček smích v rachot jarních hromů
náš vpadne zpěv do nářku Oready,
jež kvílí kdesi žalně po Adónu... | Antické jaro. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-061939 | Za stolem za noční chvíle
sedí stará bílá paní,
sedí v těžkém zadumání,
v koruně a záři bílé.
Někdy straší lidi v hradě,
civí okny do komnaty,
chodí večer po zahradě,
choré ruce rozepjaty.
Tehdy vítr táhle skučí
v akaciích u jezera,
na něž luna světlo leje...
Půlnoc! V dáli zvony hučí
a jich nářek v tichu šera
alejí se... | I. Za stolem za noční chvíle | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-009626 | Syn nechtěl hodným být; tož v smrti den
dal jemu otec jen, čím povinen.
„Ty’s hejřil; statků půli jsi mi vzal,
proč stejně toužíš s tím, kdo pracoval?
Těm hodným dům jsem dal a zbytek niv;
ty vezmi vůz a koně, tím se živ!“ –
I rozlítil se syn a ruce vztah’ –
a chytil mrtvolu juž na márách.
„Hej, nejsi hoden, abys v hro... | Otec a syn. | Adolf Heyduk | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-044186 | Salon se naplnil, hudba již zvučí,
matinée v proudu je – těšte se, slepí!
soucit a láska již chystají střepy,
léčivé náklady z tuku a žluči.
Sám a sám pár jeden tancem se mučí,
ostatní družina k židlím se lepí,
baví se díváním, kritikou, klepy,
pro dobro obecné trpět se učí.
Štěstí, že déle tu nemusím býti,
obolus dal ... | Salon se naplnil, hudba již zvučí, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-027685 | Kéž bych dnes moh zde místo sonetu
tvou zlatou hlavu podat v této chvíli
v mistrovsky věrném, živém portretu,
jak se tak s duší v oku ke mně chýlí,
a pár těch slov, jež chví ti na retu
a ten tvůj smích, tak dětsky rozpustilý,
tvůj voný dech a žert, jenž v přeletu
se snáší přes tvých zoubečků řad bílý...
Jen proto, bude... | SONET PRO MOU ŽENU | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-051362 | Když oráč osil rozkypřenou líchu
a unavený po roli se dívá,
kdy slunce na zemi se pousmívá
a zrno klíčí v hnědé prsti v tichu:
Svou mysl k nebi bez záští a hříchu
vždy obrací, by zdárně vzrostla niva,
jež jednou slunce, jindy rosy chtiva
jest, tak jak třeba květům do kalichů.
I já vždy k nebi obracím svůj zrak,
by ujal... | III. Já prosím. | Jan Vřesnický | 0 | sonet |
cvf-019788 | Když tu meškám, právě čtyry duše
Přináší sem jeden obláček,
Sice bez blesku a libaček,
Ve sedláckém jen a sprostém rouše;
My sme, dí z nich jeden oči suše,
Bartoš, Vrabec, Rus, a Junaček,
Z kraje, kde tvůj bydlí miláček,
A náš národ vzteklost divá kouše:
Proto, že sme řeč svou milovali,
Maďaři nám v městě Vesprýmě
Ran ... | 493. Když tu meškám, právě čtyry duše | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-041204 | Podzim cos hledá
a pohřbívá.
Co vzato, nedá
noc truchlivá.
Jsem silný přece. Abych byl,
jsem, abych žil.
Růže-li vadne
jak srdce žen,
zájem-li chladne
v zbělený den,
jsem silný přece. Abych byl,
jsem, abych žil.
Na hroby měkce
sníh padá-li,
skřípe-li „Ecce“
kříž z povzdálí,
jsem silný přece. Abych byl,
jsem, abych žil.... | PÍSEŇ ŽIVOTA | Antonín Sova | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-046553 | Viz odlesk pochodní! Slyš rachot vozů,
do křiku maškar zní a do hlomozu!
Mně karneval na stěnách jizby mojí
při záři krbu Obraznosť dnes strojí.
Tu Harlekyn, můj rozmar přeubohý,
se klátí, v rej a skok své nutí nohy.
Cit, Pierrot, se stále se vším sváří,
tam Kolumbina s bledou tančí tváří.
Kdo asi je to? Píseň v hudbu ... | KARNEVAL DUŠE. | Jaroslav Vrchlický | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-010505 | Šel života jsem zasněženou plání,
leč milé ženy ňader příkvětem
svět rázem tonul v jara usmívání. | 244. Šel života jsem zasněženou plání, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-018545 | Hle, obr bajky, jenž shlt’ celé světy,
jak na zrnku se malém dusí, dáví!
Školáček malý před něho se staví:
„My nechcem, obře, ten tvůj jazyk kletý!“
„My nechcem, nechcem!“ Obr křiví rety:
„Vy nechcete? Aj, k smíchu mi tvé zprávy,
Já dechnu jen, a spadnou vaše hlavy,
já rukou hnu, a vyskočí mé čety!“ –
„Aj, se školáky c... | HAKATÉ. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-005384 | Vy, pane blouznílku, žár máte v očích svých,
oh, ano, ano, Vy jste prorok pravý!
Řeč divný akcent má a baví v dobách zlých.
V salonech praví, že jste zajímavý.
Oh, pane blouznílku, Váš pro císaře vznět,
ten může dojmout měkkou duši naši.
Francie úkol, ano, vésti svět.
Jen nemluvte o zvláštním Messiáši.
Ukřižovaný národ... | Vy, pane blouznílku, žár máte v očích svých, | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-019777 | V jednom místě uzřela sem stánky,
V kterých spolek hostů hodoval,
Serb je pitou vlídně čestoval,
Čech jim pelnil Mělničinou džbánky;
Že jsou cizozemci, z jedné stránky
Oděv, z druhé jazyk zjevoval,
Než že duch je s námi spojoval,
Zasloužili tyto radovánky:
Helmold, Ditmar, Jornandes tu sedí,
Ungnad sobě zdravká s Henni... | 482. V jednom místě uzřela sem stánky, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-010666 | Svět klamu práva nikdy nepozbude;
mřelť stejnou smrtí lotr kdys i Bůh,
a soudci posavad jsou stejni všude. – | 405. Svět klamu práva nikdy nepozbude; | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-021363 | V noc, kdy mojich dětí matce narodil se syn,
v konejšivý klesla spánek, – a v něm se jí zdálo,
ve hledišti divadla že na sta světel plálo,
ona vavřínů a růží měla plný klín.
Na jevišti hrál a zpíval drahý její syn;
všecko jásalo mu vstříc a vše se na něj smálo –
Matce rozkoší sta v ňadru píseň štěstí hrálo...
Výklad da... | 8. Dva sny. | Josef Kuchař | 0 | sonet |
cvf-027731 | Je starý zámek; – věk náš moderní
do něho vtrhl s drsnou skutečností:
kdys luzné dámy, páni nádherní –
teď batalion vojska v sobě hostí.
Park zpustl; v šedé tůni jezerní
se prává prádlo, je v ní žab též dosti...
Co chodilo tu v době večerní
kdys drobných nožek... Snění minulosti...
Kluk strážmistrův v ní rybky chytá dn... | SONETY Z VENKOVA II. SONET-IDYLA | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-049840 | Splyň s mořem! Divoce juž hřmí a stená
kol tebe život, vlny výš se valí,
nad nimi tvůj let smělý byl, však malý,
a rmutná juž tě potřísnila pěna.
Co z toho, že tě okouzlila žena,
že krásy blesky v srdci tobě plály?
Víc bylo jich a lepších! Noc je halí.
Splyň s mořem, věř, že nic to neznamená!
Víc bylo takých ptáků – bo... | Splyň s mořem! | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-027674 | Co platno vše... Jen vlnobití
trud, hořkost a zmar konečný...
A nad vším ční ten problem žití
jak sfinga, netvor báječný...
Blah ještě, kdo moh kolem jíti
k všem záhadám těm netečný
a s klidem spát a jíst a píti
a pak v sen klesnout pověčný!
Ten nešťasten, kdo všel s ní v sázku
a k hádance té sklonil líc –
dal netvoru ... | SONET O HÁDANCE ŽIVOTA | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-029833 | Z té skříně výkladní, kam vrhla svoji špínu
má doba prohnilá, sta karrikatur svých,
rej sprostých bakchantek a bursovníků smích
a vtipy paňáců a blbost harlekýnů
A černé obrazy všech společnosti stínů
a zlatem protkaný a ozářený hřích,
tvůj obraz, vznešený ty Kriste, vážný, tich,
sám zírá na svět náš jak z vln černého ... | Před výkladní skříní. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-053949 | Je v Čechách šedivo – mha listopadu
se k lesům zatáčí z luk mokrých chladu.
Kde je ten léta žár, těch větrů vzdory?
ty blesky nádherné, jež praly v hory?
Ty, smutná Čechie!... kdys lev tu dřímal
jak v sluji, před kterou děs všechny jímal,
zde ležel nádherný, své oči mhouře
v tom klidu giganta, jenž čeká bouře,
by vyšel... | LISTOPAD ROKU 1912. | Emanuel Čenkov | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-025805 | Ty ženy nejlepší jsou – vy to znáte –
o nichž se venku nejmíň povídává;
jsou domu svého spokojenost, sláva,
pro zvěř i čeleď štěstí vrchovaté.
I o tobě to, Helvetie, platí.
V skalnatém stavení svém žiješ tiše
a hrdě hledíš se své bílé výše
na sousedy, jak bouří se a katí.
Máš ticho, klid a upomínky zlaté –
viď, k svému... | HELVETIA | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-010388 | Div – vesmír – v našich srdcích láskou vzrůstá:
prach těla zemí, nebem duše jest
a hvězdami je zrak a sluncem ústa. | 127. Div – vesmír – v našich srdcích láskou vzrůstá: | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-055934 | Mé mladé časy zlé a veselé!
To bylo tenkrát... Měl jsem přítele.
Chodívali jsme spolu dva a dva
a otvírali jsme si srdce svá.
A srdce v ranních zoří požáry
zvonila o sebe jak poháry.
Krajinou nehostinnou jsem s ním šel.
Na keři růži kvést jsem uviděl.
Tu růži byl bych utrhl si rád.
Přítel mě zdržel. „Chceš ji zničit sn... | DOBRÁK | František Gellner | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-048518 | Ó dlouhá, vlhká, zamlžená luka,
z nichž ocún jen se kalným okem dívá,
v nichž chodci pouze upomínka zpívá,
a parou dál jej duchů vodí ruka.
Vám ocún – chodci pouze lítost zbývá,
a nad vším jedna píseň truchlozvuká,
zpěv chřástala, co zvolna se kraj stmívá:
cos, jak jdeš, v srdci láme se a puká.
Jak úzkostlivě lnete ku ... | Podzimní luka. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-027689 | „To všecko tady bylo již“
je refren našich kritiků,
jejž zapějí už ze zvyku
ti na všecko, piš si, co piš.
Krom toho ovšem uslyšíš
nějakou vtipnou praktiku –
ó vtipy našich kritiků
jsou duchaplny nanejvýš.
A člověk bez vší pochyby
už nad verši by dělal kříž
a zhnusil si je psát i číst,
tím kdyby nebyl svatě jist,
těch o... | SONET O ČESKÉ KRITICE | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-019301 | Jítili mám světem najšířejším?
Mámli státi, čili seděti?
Jen chci cosi, než co, věděti
Nelze umem denně zmatenějším;
Host si kýsi hnízdo v najtklivějším
Stláti začal sardce poupěti,
Bode, sladí: mám to terpěti?
Či všem výhost péčem dáti zdejším?
Hnedky selzy roním od žele,
Hned jsou líce, oči veselé,
Lkám a zase plesám... | 6. Jítili mám světem najšířejším? | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-025349 | Muž světem ctěný, světlo přísných věd,
ztepilé krásy, příští velikého –
když tenkrát z jedné knihy s tebou čet,
ach, musil stát se smyslem žití tvého
a Bohem tvojím. Před oltářem jeho
modlitbou zbožnou chvíval se tvůj ret,
tvé srdce místo daru myrrhového
po celý život plálo za oběť...
Heloise, čas je přece spravedlivý!... | HELOISE | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-018542 | Ze snů tě vzbudil náhlý výkřik hrůzy
a bolesti, a zřela’s: od plamene
střech svojich štván, lid tvojí víry žene
se, klet a smýkán, honěn davem luzy.
Bol pocítila’s náhle svého kmene,
ten odvěký bol. V čas, kdy trpí druzí,
snít zdálo se ti hříchem v klíně Musy
o růžích, nymfách v řece stříbropěnné.
V zvon bila’s, lidsko... | EMMA LAZARUS. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-048111 | K vln zrcadlu se velký leknín chýlí;
kol vládne šero noci červencové,
tmou vody jen změť sněžných růží plove
v rhytmickém tanci, v kterém rákos kvílí.
A sotva měsíc mezi mech a býlí
své kštice spouští, z nichž se řinou snové,
z vln pára stoupající v tvary nové
se skládá jak šat muslínový, bílý.
A kterak měsíc prokmitáv... | Leknín. (I.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-047910 | Šel jsem s tebou měkkou travou, šel jsem s tebou přes hory,
doubravou jsem kráčel tmavou, skrz mlčící obory,
hleděl spitý světla slávou v sálající obzory.
Šel jsem s tebou přes mýtiny, šel jsem s tebou přes nivy,
mátou, zvonky, přes lučiny, skrz háv mechů vlnivý,
květem doušky mateřiny, skrz kvetoucí kopřivy.
Šel jsem ... | Cestou. | Jaroslav Vrchlický | 3 | madrigal |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.