id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-044341 | Zemí rozestřel se pokrov blýskavý,
hustý jako kožešina sobolí,
z bílých vln, jež kryjí širé okolí,
pokraj hustých lesů trčí sinavý.
Zářícího třpytu zásvit kmitavý
slepotou by zranil oko sokolí;
jednotvárnost s nudou sedla do polí,
hlasem unaveným cos jí vypráví.
Chladné odmítavé lhostejnosti šat
s hrdých beder nebe sně... | Zemí rozestřel se pokrov blýskavý, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-057172 | Řev lvů a tygrů, zpěvy cherubínů
z mlh věků dávných v sluch mi dorážely;
tu davy příšer, a tam zástup skvělý –
červánky ranní vedle noci stínů.
Chechtotem ďasů, zpěvy k Boha Synu
podzemních chodeb duněl prostor ztmělý...
Já hleděl, žasnul, volal rozechvělý:
„Bdím, Bože dobrý, sním snad, či juž hynu?...“
V tom věků dávn... | Visio. | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-019789 | Mnohé pak a pěkně spořádané
Jsou ty kratochvíle, zábavy,
Ty hry, rozkoše a potravy,
Jež zde mají slavští nebeštané;
Tu jsou všecky naše milované
Zpěvy, obyčeje, ústavy,
Jen že podle vyšší opravy
Lidem stavů všech a věků dané:
Hudci mají varyta a dudy,
Husle, píšťaly a varhánky,
Samohravé, strojné, slyšné všudy;
Při nic... | 494. Mnohé pak a pěkně spořádané | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-043636 | Zpěv je démant tvorstva, cílem slasti;
Vědou jesti kořen byliny,
Užitkem jsou její šťaviny,
No květ zpěvem ze kvítka je částí.
Člověk stojí rozumem svým, másti
Umí živly v prospěch krajiny;
Však co k blahu vede chyžiny –
Je zpěv, jenž je pojí s nebes vlastí.
Viz tu věčnost – kde ty samé zjevy:
Bleskem rozum, věkův záko... | 74. Zpěv je démant tvorstva, cílem slasti; | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-047149 | Jaká přepodivná kouzelnice tvoje ruka!
Sladší nežli kouzlo večernice tvoje ruka,
zvlášť, když dotýká se mojí hlavy,
paprsek tu blaha spouští na mé líce tvoje ruka.
Měkká, plná, vlahá, konejšivá
jako sladké peří holubice tvoje ruka,
po mém těle, nežli naděju se,
prudce sjíždí jako blýskavice tvoje ruka,
Jiskry lítají z ... | XII. Jaká přepodivná kouzelnice tvoje ruka! | Jaroslav Vrchlický | 7 | gazel |
cvf-010504 | Nechť v hrobu temnotách tvá mysl bloudí,
vždy na světlé se žití vrátíš hned,
když z dětských očí v srdce mír ti proudí. | 243. Nechť v hrobu temnotách tvá mysl bloudí, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-010729 | Buď mudrcem, tíž hmoty přec tě zhubí;
jeť trhem na otroky časný svět,
co mozek mu? Jen svaly chce a zuby! | 468. Buď mudrcem, tíž hmoty přec tě zhubí; | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-048799 | Vás, které věčný Ideal vždy hněte,
že pro krásu vy nejvíc vytrpíte,
vás nelituji, nebo v duši skryté
vy máte poklady, jichž nezvednete!
Kdo hravě tvoří, stále lehce kvete,
leč s Jakubem vy stejně zápasíte,
a nežli s dílem svým se rozloučíte,
vy sestárnete v strázni dlouholeté.
Však ze stálého s Idealem styku
co tajných... | Skeptikové v umění. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-018066 | Jak bývalo nám horko pod tou maskou,
jíž musili jsme skrývati svá líce!
Zub zaskřípěl, blesk z očí šleh – nic více,
a zas – ten kámen vlek, ten hlínu vazkou.
Leč kdo byl náš, náš celý: ani hláskou,
ni v malbě, ani v písni, za tisíce
ni pocty světa, ve strachu ni v díce
tyranům neřek, že k nim lneme láskou.
Ej, maska sp... | JAK BÝVALO NÁM HORKO... | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-046104 | Hloh kůrou svou mi kouzlí sladké báje,
když o poledni ve slunci se leskne,
jak hnědý vlas tvůj do zlata když hraje. | Hloh kůrou svou mi kouzlí sladké báje, | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-054444 | I vyšel jsem a viděl vzplát
na nebi v tmě hvězd tichý pád,
sto žhavých očí – hvězd – blýsklo z tmy
a zraky jaksi zahřálo mi.
A jižní noci vlahý vzduch
ni zvukem nezčeřil mi sluch,
a touha mi začala ňadra dmout,
to po té, jíž nemohu obejmout.
To po té, o níž sny si tkám,
a s níž se nikdy nesetkám,
– já nesetkal se s ní ... | VEČERNÍ. | Karel Červinka | 0 | sonet |
cvf-027675 | Z rodného kraje v šípkovém keři
mladý pták po prvé vzhůru si vzlet,
cvrlikal, hřál se, čistil si peří,
pak letěl v široký, vábivý svět.
Žhne časem slunce... Časem se peří
sinavých oblaků bouřlivý slet...
Dny míjí... míjí... Krajem se šeří...
po lukách krčí se ocúnů květ...
Tichounkým letem mlhou se nese
odraný, sestárl... | SONET TRAGICKÝ | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-018538 | Zda neslyšel jsi v podvečerní chvíli,
kdy rozžehl jsi lampu nad svým stolem,
jak něco v ní, jak nevýslovným bolem,
štká, piští, sténá, naříkavě kvílí?
Jak by elf uváz’, přiskřípnut jsa stvolem,
jak muška ze své poslední by síly
kdes v pavučině lkala, tak zní kolem
ten tenký hlas, a plamen zpívá bílí:
Jsem duchem světla... | DUCH LAMPY. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-010322 | Vždy láska v polibcích se jeví kradí,
jak Vesna zjevuje se v poupatech, –
a hřích je nekvést, nemilovat v mládí! – | 61. Vždy láska v polibcích se jeví kradí, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-004619 | Vy tklivé písně, plny záře zlaté,
jež z hlubin duše nitrem vyzníváte,
tak vábné, na horách jak slunce lem,
jak úsměv děcka v líčku zardělém.
Vy tóny, plny kouzla, touhy svaté,
jež jako poupě v srdci spočíváte,
svou vůní těšíce mne v žití mdlém;
jste v bouřích jeho strážným andělem.
Vy paprsky, tak plny třpytu, tepla,
m... | Sonet. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-000590 | Proč v plodu zrání, v květu máje,
k člověku země lhostejná je,
já chtěl se ptáti.
A slyšel jsem, jak hlas dí ke mně:
Je člověk ztracený syn země,
a v smrti až se v náruč její vrátí. | ZTRACENÝ SYN. | Karel Babánek | 3 | madrigal |
cvf-014482 | Dneska na paloučku
tančí na sta broučků,
motýlů a včel.
Tancují i straky,
s čejkami k nim taky
špaček přiletěl.
Tančí bujně všecko:
beránek i děcko,
hříbátko i pes.
Tančí všecko všude:
na housličkách hude
zlatý máj jim dnes. | Na paloučku. | Josef Kalus | 3 | madrigal |
cvf-055061 | Kdys doma v lese úzkou bloudě stezkou
já potkal náhle mladou dívku hezkou.
Šla po pěšině, těsně podle vody
a v rukou nesla košík na jahody.
Já zastavit hned v šeru chtěl ji stromů,
leč ona děla: „Nech mne, musím domů!“ –
Tu prosit začnu: „Sečkej, pouze trochu!“
Leč ona: „Vari! – jdi si sám, zlý hochu!“ –
Než, po chvilc... | Na jahodách. | Alois Škampa | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-057091 | Vznešená Velká jedle čtyrstoletá,
královno slavná lesů šumavských,
i tobě tuto lístek z písní mých
ve věnec slávy ruka moje vplétá.
Ó kolik proměn na té tváři světa,
dob utrpení a chvil blažených
odvály vichry kolem skrání tvých,
co tuto stojíš, rukou vichru vsetá.
V hlubinách země pevný kořen zdravý,
k nebesům vrchol ... | Velké jedli. | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-003052 | Stínem lesa krytá na úbočí skály
stará studánko, již věky dochovaly,
v kamenech a mechu staletí šla kolem,
tvoje voda tiše tekla nad údolem.
Jednou stříbrná jen hladina ti stměla,
úžasem se čistá voda rozechvěla:
se zástupem, který žehnal kříž svůj nesa,
s hradu světice šla k tobě stínem lesa.
Na stráni se náhle rozjas... | U STUDÁNKY SVATÉ ALŽBĚTY. | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-060229 | Mystická chvíle... Lampa dohořívá,
oknem se na mne bledý měsíc dívá,
a pero vrhá dvojí stín.
Je právě půlnoc... Včerejší den zmírá,
neznámý zítřek se již v jizbu vtírá
a vniká mocí do skulin.
Hodiny bijí... Dneska ještě není,
a včerejšek je jenom truchlé znění
zvonově puklých úderů.
Den nový blízko... Chvátá za horami.... | VE DVOJÍM SOUMRAKU. | Jan Vrba | 3 | madrigal |
cvf-042161 | Proč chceš pořád na svůj život rydať,
Že tě trápí v temné šatlavě
Zlostný osud ke své zábavě,
A tě nechce na svobodu vydať?
Zdali hodláš tím svým rydem přidať
S loket jeden ke své postavě?
Sčerná-li vlas šedý na hlavě,
Když naň budeš zlořečení kydať?
Není život smutnou temnicí,
Aby člověk ve zdích jejích truchlel,
A ta... | 17. Proč chceš pořád na svůj život rydať, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-010656 | Je zpozdilec, kdo na číhané stává,
by štěstí lap’; toť jako střízlíček,
jen dětem náhodou se chytit dává. – | 395. Je zpozdilec, kdo na číhané stává, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-016275 | A výsledek té neobvyklé kury:
nemohl potom vstáti na nohy,
mazání všelijakých skoupil fůry
a hořce v mukách sténal ubohý
a modlil se, by pomoc přišla s hůry,
jak Lazar sténal týden přemnohý.
Žeň bohatou jen apatykář sklízel,
však jeho lepšit nechtěla se svízel! | ZA STAROU LÁSKOU (2) | Bohdan Kaminský | 5 | stance |
cvf-022121 | Baronka v čele vždy, comme il faut vystrojena,
čepeček hedvábný jí kryje vlasy bílé,
půvabně kyne všem, vždyť ví, je od všech ctěna,
a blahosklonnost jí tak sluší roztomile.
Monsieur Bonnet k ní tam se kloní, neznamená,
že republikán jest v své duši zarputilé,
neb galantní vždy též – a vstříc zas zruměněná
tvář abbého ... | Table d’hôte. | František Kvapil | 0 | sonet |
cvf-054379 | Už zašlo slunce, stmívalo se rychle.
Sám do krajiny vyšel jsem si ztichlé.
Sám plný zase zženštilého snění,
sám v podivném a mírném rozželení.
A ještě v posled rozhled’ jsem se zpátky,
kde v mlze rychle ztrácely se statky,
kde štěkali psi, a kde okov skřípal
tam v šeru, které večer s hůry sypal.
I cítil jsem, jak rychl... | Podzimní večer. | Karel Červinka | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-046429 | My chceme s každým v svatém žíti míru,
jen každý, co nám svato je, ať nechá,
za vlastním pluhem ať jen každý spěchá,
v své hrudi měj si, jakou sám chceš, víru.
Chcem právo v životě – ne na papíru,
kde naše drahá řeč zní sladkodechá,
a píď nedáme z lánů otce Čecha,
v boj za ni obrníme pěst i lyru.
Chcem jako lidé žít – ... | Co chceme. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-022962 | Mínil sem se oženiťi,
Hledal dívku pocťivou,
S kterou bich moh hezki žíťi:
Krásnou, viernou, počestnou; 2)
Však juž třikrát jaro zašlo
A ďevče se mi nenašlo. 3) | II. Mínil sem se oženiťi, | Josef Jaroslav Langer | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-015647 | Nad horami červánky již plály,
A já vítal noci na hradě,
V mechatých se rumích usadě;
Tamť si bytu bolesti mé přály.
Kde ty rudopevné věže stály,
Dědové kde dléli na radě,
Na sedání v skalné ohradě,
S pavlačí kde rekům věnce vláli –
Okem bolesti se vylily!
Plna shodí s sebe oblak černý,
Z hrobů temný zahlaholí hlas:
„S... | 4. Žehnání. | Josef Vlastimil Kamarýt | 0 | sonet |
cvf-034480 | Dokuď se žití jaro libokvětné stkví,
Tu radosť každému se v zpitých zracích stkví.
A temná budoucnosť jak růže poupě v puku,
Jak vzchozí hvězda nadějí se stkví.
A celý svět, to s nebes éden unešený,
Jen ideálův zjevy krásnými se stkví.
A když pak v srdci zahostí se zlatá láska,
A jejím kouzlem netušený svět se stkví:
T... | Ghasela. | Gustav Pfleger Moravský | 7 | gazel |
cvf-046437 | Ne co jsme mohli, však to, co jsme chtěli,
buď souzeno, až vlna budoucnosti
se přes nás převalí, až vazeb sprostí
se hrdý národ vzletna k výši smělý.
A jestli slunce příštích věků zbělí
jak dědů rovněž naše v poutech kosti,
vnuk šťastnější měj na té vůli dosti,
neb tou se pouze měří člověk celý.
Co chceš, to jsi. Tvá v... | Epilog. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-019726 | Ale zde byl také při hvězdnatých
Dohrodincích těch stín knězovský,
Jenž i tento spolek otcovský,
I mne rmoutil v radostech mých svatých;
Sice z mužů na slovo byl vzatých
A slul Institoris Mošovský,
Slavům však, měv poklad Kresovský,
Poručil jen mizerných sto Zlatých:
Když pak čítal v tomto společenství
Z Tablicových bá... | 431. Ale zde byl také při hvězdnatých | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-050658 | Na zámek dnes celý kraj se žene,
mladá paní slaví tam svůj vjezd,
u vchodu se velká brána klene,
kvítím posypán je písek cest;
kantor šňup’ si z pyksly pozlacené.
Farář na kostel dnes nevzpomene,
vrchní přehlíd’ robotníkům trest.
Paní vjíždí v bryčce otevřené
na zámek.
Silnicí dvě babky nahrbené
do lesa jdou zatím, sbí... | Včera jako dnes. | Jaroslav Vrchlický | 10 | rondó |
cvf-027916 | „Sem se uchyl v syrou skrejši,
zde svých žalob rozpomeň;
jsi-li pohrom citlivější,
jimiž předků hynul peň.“
Tyto hrad mi šedomechý
pustých Trosek vane vdechy.
Stojíť sama osiřalá
pamět věku vetchého;
žitele jen katrč malá
v dolu chová lidského.
Chyše ondy mnoholidné
pusté jsou a ovšem klidné.
Jedno z děsného se rumu
pr... | NA TROSKY | Antonín Marek | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-048711 | Tak nejprv nestačí nám vesmír celý
a potom všecky tužby naše zkojí
v alkovny stínu jeden koutek stmělý.
Nám zářné slunce nad hlavami stojí,
však patřit v ně se bojíme, jak ptáci,
jenž šťastně minuli bouř v husté chvoji,
a kterým blahem v hrdle zpěv se ztrácí. | TERCÍNY. | Jaroslav Vrchlický | 11 | tercína |
cvf-040977 | Šel Člověk, píseň kosmem vyzpíval
o ztrátách svých a o svých nadějích,
nad Městy večer pozdních věků plál
a v Moře padal na pěn mrtvý sníh.
Týž byl to zpěv, týž dávný byl to hlas
jak v pravěku se z jeho rtů již zdvih',
v něm Satan s Kristem, Noc a Slunce jas,
v něm orlí vzkřek, – hrdliček měkký smích.
Šílenství vražd i... | KOSMICKÁ POUŤ | Antonín Sova | 0 | sonet |
cvf-047018 | Hostem města cizího v slední chvíli
před odjezdem v hôtelu stál jsem, z okna
hleděl v malé náměstí zašeřené
jeseně mlhou.
Drobné kapky splývaly jako slzy
v kalnou pršku, po dlažbě hrbolaté,
která v svitu svítilen mihotavých
smutně se leskla.
Prázdný prostor nedělní nudou zíval,
okna domů většinou temná zela,
chodce sem... | VIATICUM. | Jaroslav Vrchlický | 9 | sapfická strofa |
cvf-000580 | Už na všem leží sníh,
však nové jaro skryto je
ve hnědých pupencích.
Už bíle prokvet vlas,
a přece novým květem vždy
rozkvétá srdce zas. | NOVÉ KVĚTY. | Karel Babánek | 3 | madrigal |
cvf-058650 | Občas se stará touha probudí
a v jizvy duše znovu ostře klove;
z popelu jiskry křísí ve hrudi.
Pohaslé křísí, rozžehuje nové, nové.
Dobrodružně do krajin zalétá,
v nichž mladá duše dlívala tak ráda,
kde nebes tmáň je světly poseta
a pod ní něžných laní plachá stáda.
Ty teplé noci, plné tichých hvězd,
i bouřné moře, jež... | SONET OBLOMOVSKÝ | Petr Fingal | 0 | sonet |
cvf-058401 | Šly s nyvým úsměvem, úsměvem žalující,
šly v řízách stříbrných, šly tiše při měsíci,
na rukou démant plál a slza v bledé líci.
Kdos mluvil o lásce, muk, snů a touhy plné,
hlas jeho zněl jak ten, jenž pláče, sténá, klne,
a tiše snášel v svit se řeky stříbrovlné.
Však ony, aniž víc se nazpět ohlédnuly,
dál byly krok co k... | ROZCHOD | Otakar Theer | 3 | madrigal |
cvf-024788 | V aleji staré, zapadlé
jsou všechny astry povadlé
a stříbro luny vychladlé.
A na pěšině pod háji
dva smutné stíny potají
sychravou nocí vzdychají.
Don Juan drnká na lýru,
a v šeru sochy satyrů
prs dobývá se z kašmíru.
Ač struny plné soucitu,
přec dnes už hraje bez citu
a větru zpívá píseň tu.
V aleji staré zapadlé
jsou... | V PARKU. | Emanuel Lešehrad | 3 | madrigal |
cvf-057138 | Ó vrůstej, zkvétej, rodná ratolesti,
k životu jarem znova probuzena,
nech v šíré kraje listy zašelestí
velebný hymnus slovanského jména. –
Ó nedbej škůdců, již ti zkázu věstí,
tvá půda krví otců posvěcena,
ti na tisíce jarých vzbudí květů
a hvězdou vzplaneš slovanskému světu! | Stance. (3.) | Vojtěch Pakosta | 5 | stance |
cvf-019404 | Vyšel sem dnes ráno na zelenou
Louku, kde je s kvítím otava,
A hle, nová pro mne postava,
Ji zřím ženstvem slavským obstoupenou;
Hodika tu s Bernhardovou ženou,
S Božetěchou Šarka, Častava,
Svata, Petrisa a Vojslava,
Rozvitu též vidím zašlářenou:
I víc ještě sousedek a svatek,
Po přeslici, meči pokrevných
Bylo zde bab,... | 109. Vyšel sem dnes ráno na zelenou | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-064754 | Pyšný Jsi jak ona nebetyčná skála,
nepřístupná, strmá – cesty neschůdné –
pustá je – v ní ozvěna se neozvala –
orel hnízdí v skrýši, netřesk žlutý pne.
Její hlava chladná v slunci neroztála,
ani v žhavém létu, v žáru poledne,
a jen protěž bílá krvavě se vzňala
za soumraku v nachu hasnoucího dne.
Tvoje pyšná duše do mlh... | LIII. Pyšný Jsi jak ona nebetyčná skála, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-048851 | Tu myslím opuštěných vodních květů,
jež samy, mlčící se k tůni chýlí,
tu horských štítů, sněhu povlak bílý
kde netknut svítí od počátku světů.
Ba ještě líp, tu mrtvých, chladných retů,
když víko rakve z rukou těch, kdo zbyli,
nad tělem spadlo v rozloučení chvíli,
kdy v skutku konec bouří, vášní hnětu.
Neb dokud cosi v ... | Samota. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-027766 | Slaměný klobouk vsazen na vlas tmavý,
z pod něho zří dvé hnědých plamenů –
Kolikrát za den tak se před mě staví,
kolikrát za den na ni vzpomenu!
Co ještě dnes chce zrak ten vyčítavý,
co chce ten zbytek mojich jarních snů?
Vzpomínky? Má je. Žel? Žel ten mě tráví,
že moh už splatit vinu dávných dnů...
Chce mstít se? Zač?... | * * * | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-040926 | Don Juan neumřel. Také Markétka sentimentální
s rukama hubenýma, jež včera se modlily ještě
nad šperky stojí v plavém světle zdiveného večera,
Mefistofelův plášť šarlatový arkýře rudé barví.
Střízlivější, na rovných ulicích zdivočilého dneška,
na hnoji nevkusu blabolí opilý Falstaff.
On nebojí se příliš mravnosti sociá... | STAŘÍ ZNÁMÍ | Antonín Sova | 0 | sonet |
cvf-064994 | Ne, nikdy slovo lidské tolik nechvátá,
by pozdravilo tě, když stesk se pramení,
jak úsměvů má nebes klenba rozpjatá
a přátelské hvězd věčných tiché jiskření.
Jak brzy milenky je láska rozváta,
jak brzy sladký pocel v jed se promění –!
a tenkrát měkkou věrnost, kterou dálka ta
tě uvítá, tvé srdce teprv ocení.
A nikdy v ... | JEŠTĚ JEDEN SONET DIDAKTICKÝ. | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-058844 | Když čtyřicet zim budeš, drahý, žít,
na čistém čele vrásky vyryjí se
a divů plný krásy tvojí třpyt
jak šat pak bude, když již obnosí se.
A zeptá-li se tě pak někdo z lidí,
kde mládí tvého zářná krása jest,
jíž v očích vpadlých nikdo neuvidí,
toť hanba bude, malá tobě čest!
Jak jinak by však tobě pýchou bylo
smět říci: ... | XXXII. (II. sonet Shakespearův.) | Antonín Macek | 0 | sonet |
cvf-029838 | Ty žehnaná i proklínaná ženo,
zda lásku k nám, či záští cítíš v duši?
Zda slepa jsi v té prázdné kosmu hluši,
chceš zdar nám dát či zkázu v žití věno?
Co míti chcem, je tobě uloupeno,
a přec, že vidíš, člověk s chvěním tuší,
ty nevzpíráš se, zákon tvůj kdy ruší
a v rys tvůj drze píše svoje jméno.
Zda vychováváš, učíš l... | Duše přírody. (I.) | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-016876 | V neznámých mořích neznámých zemí
Na mrtvých vodách hluboký klid.
V zsinalém nebi měsíční štít
Bez lesku, bez barvy, smutný a němý.
Veliký koráb, s plachtami všemi
Černými stářím, přestal se chvít
Na mrtvých vodách. Začíná hnít.
Dlouho tu, dlouho již, smutný a němý...
V kajutách slyšet zdušený škyt
Nejasné stíny palubo... | PŘÍŠERNÁ LOĎ | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-067855 | Oč nás jste větší, svatí mučenníci,
co pro zákon jste boží život kladli,
ať v temných žalářích jste zvolna vadli,
či lili krev, v děk chátře jásající!
Jas nadšení plál na velebném líci,
vše jiné tužby v jeho žáru chladly.
Kam krve vaší rudé růže padly,
dav nový rostl, o smrti též snící.
Však nás když raní život ostřím ... | Isti sunt sancti... | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-019730 | Zanechavši toto divadlo tu
Uzřím krále mezi husary,
Též je za rozené Maďary
Třímám patříc na fouz, tanec, botu;
Hrál pak slavnou Rákociho notu
Na houslech jim cikán Bihary,
Poláci mu tverdé tolary
Kladli, chválíc krále za dobrotu:
A ač veždy myslela sem, kde se
Nalezal král cizý v národu:
„Jinde kdáče, doma vejce nese!... | 435. Zanechavši toto divadlo tu | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-019865 | „Povězte pak, milá panno, zdali
Ještě daleko jest do Prahy?“
Tak se mne tu střetlé průtahy
Mnohých vozů, s těžkým zbožím, ptali;
V ojech se a v jarmech nalezali,
Místo hovad, lidské zápřahy,
Nebyli však slavské povahy,
Švedům se a Sasům podobali:
A když já se divím, do slavského
Jak a proč ti pekla patřejí?
Zní hlas ho... | 569. „Povězte pak, milá panno, zdali | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-044401 | Byť všecka naše předsevzetí,
ať vstanou z blaha nebo z běd,
tak byla tuhá jako led,
jsou přece okamžiku děti,
a každý den, jenž vichrem letí,
v ruch zůstaví svůj ostrý sled;
buď rozplynou se naposled,
buď rozpadnou se křehkou změtí.
Jen malé zrno obstojí
a pevným bude v každé době,
jež vmrzlo v lidskou lásku k sobě,
le... | Byť všecka naše předsevzetí, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-019817 | Sotvy dvadcet kroků, nový jímal
Úkaz zvědavost mou v teneto,
An pluk Běsů velké řešeto,
V kterém lidé byli, v rukách třímal;
Opálaje nimi jakby hřímal,
Pokud zerno bylo proseto,
Polozjevené mé, co je to?
Otázky, hned vůdce můj si všímal:
Toť jsou, pravil, slavští makaronci,
By se čistěji svou mluviti
Učili řeč, k tomu ... | 522. Sotvy dvadcet kroků, nový jímal | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-019876 | Vůkol sem tam stojí u obruby
Pekla malí, tmaví domkové,
S kleštěmi tu lezou ďáblové,
Terhajíce jazyky a zuby;
Nápis pak jest: „tito měli huby
Proti Slávě zlé a surové,
Byli uterhači, sokové,
Hánci, proto přišli do záhuby!“
Jména někde slavské ale chromé
Pölitz, Rotek dvéře hyzdili,
Potom Ludwig, Neumann, Kreil a Crome;... | 580. Vůkol sem tam stojí u obruby | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-007283 | Drobňoučké ty písně
dávno v hloubi nitra
se mi ozývaly:
A teď jako ptáci
za jarního jitra
z hnízda vylétaly. | CESTOU. (I.) | Jaroslav Goll | 3 | madrigal |
cvf-010019 | Kdys v žalu knihu k útěše jsem vzal –
snů pěvců bohorodých svatý hrob,
kam z drahých rukou květ jsem uschoval
z těch dávno zašlých mládí slunných dob –
by nesmrtelní poznovu mi pěli,
čím ondy v nadšení hruď rozechvěli.
Mou duši zulíbal zas jejich sen,
jak mladé jaro líbá růže zjev;
květ z knihy na hruď tisk’ jsem zamyš... | Založený květ. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-042166 | Básník – král to přeblažené říše,
Celý svět jde jemu v poklonu,
A on dává mu svod zákonů,
A mu znaky blahovůle píše.
Noc mu na den mění nebes výše,
Sad mu zkvítá z pustých záhonů,
Přišlost před ním snímá oponu,
Zašlost z blahot připíjí mu číše.
Kde schne lupen, tam mu vzrůstá pupen,
Křivdám světa bývá nepřístupen,
Zakl... | 22. Básník – král to přeblažené říše, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-015714 | Kýž se oslaví to dávné jméno
A se skví čím dále vždycky více,
V chrámě národnosti jasná svíce,
A jest doma i v cizině ctěno!
Kdykoliv jest ústy vysloveno,
Každé láskou ať zahoří líce;
Ať jest národní to pokladnice,
V níž se chová drahé naše věno.
Pro to jmeno těla, duše síly
Přinášejme rádi k oběti,
Též i krev, co prob... | XIV. Kýž se oslaví to dávné jméno | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-006854 | Do zbraně Lechy Kosciuszko volal,
Ihned se celý národ k boji vznes,
Ni Kosciuzsko sudbě neodolal,
U Maciejovic raněn s koně kles –
Tu bílý orel nad ním zakvílel,
A nedozněl až posud polský žel.
I mohlť spasit Napoleon Lechy,
Jich obětě na bojištěch on bral,
Však zanechal Poláky bez útěchy,
Až na Helenu sám se odebral,
... | Polský žel. | Vincenc Furch | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-019654 | Z prostřed vlun se šumně nad Dunajem
Směje ostroveček blažený,
Jménem panny svaté křestěný,
O závod by mohel jíti s rájem;
Houště křovin věnec pletou krajem,
V nichž si slavík zpívá nadšený,
Podál Bachus leží šálený,
Milostky se procházejí hájem:
Eldorado, Tibur, Olymp jasný
Netěšil tak svojích ctitelů,
Jak mne blaží P... | 359. Z prostřed vlun se šumně nad Dunajem | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-064691 | Mně neříkejte, že mne hoden není –
jen jediný je – jako v nebi Bůh!
Jak zlaté slunce, ranní úsvit denní,
jenž ozářil květ, zkropil rosou luh.
Má duše jako slunce si jej cení,
jak luna, kol níž jasný svítí kruh,
je nezbytný mi, srdci drahocenný
jak voda květu, jako čistý vzduch.
Jak rostlina ta, která hyne v suši,
a ble... | L Mně neříkejte, že mne hoden není – | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-015809 | Vzdálené též ovce spatřit chtěje
Dobrý pastýř k bratřím Slovákům,
Tam kde Tatry pnou se k oblakům,
Lásky pln a nadšenosti spěje.
Horlivý ho Radla provázeje
K těmto příbuzným a rodákům,
Dřív než k soukmenným jdou Polákům,
V Uhersku s ním símě víry seje.
Modloslužebných se od neřestí
Lid na víru hojně obrací;
V Ostřehomě... | XL. Vzdálené též ovce spatřit chtěje | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-045834 | Ó mistře Ludvíku, má duše plesá,
když mohu nad tvou knihou šťasten sníti,
tys pouze znal a věděl, co je žití,
že rozkoš jeho větší nad nebesa.
Z tvých veršů vane chlad a vůně lesa,
tam se skal kaskad brillanty se řítí,
tmou letní noci nahá těla svítí
žen, kterým s boků poslední šat klesá.
Tam plný rosy květu každý kali... | Ariosto. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-048071 | Ve chmurné části parku, ve ústraní,
kde splývá v zeď tma olší, jilmů, buků;
u pusté stezky lávka v snětí shluku,
Faun bezhlavý tam dumá s flétnou v dlani.
Sem dovézt dá se, večer když se sklání,
a sama, v listů pršce, v ptačím zvuku
naslouchá k srdci tisknouc malou ruku,
jak padá život v propasť vzpomínání.
Konečně sam... | Letní večer. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-037239 | Jakž kronyka vypravuje,
Byl blíž Rejna jistý zeman,
Ješto lítý lovec sluje,
Poddaných svých velký tyran;
Dnem y nocý vždy jezdíval,
Zvěře polesých honíval.
Bylo to letního času,
Krásně začalo svítati;
Tuť svou všecku svolav chasu,
Kázal koně osedlati,
Musyl každý vlezt nakoně,
Kdožkoli byl vjeho domě.
Psy přenáramně št... | Ukrutný myslivec. | Prokop Šedivý | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-002606 | Předrahý můj otče! (Drahá máti moje!) Tvoje snahy
O mé zdraví, o mou blaženosť,
Bych se nikdy nevyšinul z dráhy,
Kterouž kráčí ctnosť a nábožnosť,
Vděčnosti cit v ňádrech probudily
A jej v lásku vřelou proměnily.
Jaké díky Tobě vzdávať mohu,
Čím Ti odplatiti mohu teď?
Zarosený často zdvihám k Bohu,
Tenť jen může všecko... | 35. Předrahý můj otče! (Drahá máti moje!) Tvoje snahy | Jan Květoslav Klumpar | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-048025 | Miguel Sevillský, jenž nad talmudem
se skláněl ve dne v hojných žáků davu
a v přeučených filipik svých splavu
o kozí chlup rád přel se s mnohým trudem,
vzor apoštola ve svém šatu chudém
před každým pokorně svou skláněl hlavu,
zvlášť krále ctil a panstvo, cti a právu
vlas nezkřivil, sekt různých netknut bludem:
Miguel S... | Talmudista. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-022187 | Otče náš, který sídlíš nad hvězdami
a s nebesy máš zemi za podnoží,
tvé jméno slaveno buď mezi námi
a s pravdou k nám přijď království tvé boží!
Tvá vůle staň se přes zlosti a klamy,
jež odvěčný vrah lidstva v světě množí,
a chléb nám vezdejší přej, neb jsme sami
a osud náš byl jenom strasť a hloží.
Co zhřešili jsme, o... | OTČE NÁŠ! | František Kvapil | 0 | sonet |
cvf-063408 | Až umru, vím, že nikdo nezapláče...
Má píseň ztichne jako plaché ptáče,
jež tiše z večera si zpívá.
A v letní noci svěsí křídla svoje,
a v květu cyclamen a v stínu chvoje
odumře sloka zádumčivá.
Snad přijde poutník v tato šerá místa,
květ zahlédne, a jeho něha čistá
a vůně opojí ho chvíli.
A bledý kalich zbožně ke rtům... | AŽ UMRU... | Tereza Dubrovská | 3 | madrigal |
cvf-020185 | Ptáme se též s pokorností ostýchavou
Mistrů novější i starší moudrosti,
Nenajdou-li všecky jejich hodnosti
Množství náhradníků s duší dotíravou?
Včera opustil nás, smrtí porván dravou,
Mistr Feudorum, man školní kárnosti,
Zítra zajme sídlo jeho lénosti
Jeho žák, co železou byl kojen kravou;
Oba do též jedné chodili jso... | XII. Opět řemeslo a umění. | Jan Pravoslav Koubek | 0 | sonet |
cvf-003201 | Má matičko, ten sonet dnes ti píši,
a líto mi, že málo tak ti dám.
Je v srdci mém jak v opuštěné říši,
kde v podzimu jen zpěvák bloudí sám.
A ani tvoje velká láska ryzí,
– ó, odpusť mi – té touze nestačí;
ty pochopíš, když mládí v dálku mizí,
že v samotách si duše zapláčí.
Ó mohlo hřát by slunce do jeseně,
a všecko co ... | SVÉ MATCE. | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-018571 | Jsi ty to, matko? Ne, ty v dáli dlíš!
Jsi ty to, ženo? Ne, ty dřímáš sladce
zde vedle v síni, kde teď Sen je vládce
i tvůj, i dětí, a ty nevidíš,
jak bolest přišla ke mně v jizby tiš,
jak zřím zmar žití, zmar svých snů i práce,
jak opuštěn se cítím, v citů hádce
jak na stůl padla hlavy mojí tíž.
A někdo přec – byl přel... | TMAVÁ NOC. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-024654 | Nad městem zblednul kolorit denní,
jenž se chvěl v štítech velikých věží.
Teskné je nebe, kde svitu není.
V šedivém přítmí lehounce sněží
nad němým městem. – Na štítech věží
stříbrné hvězdy sněhové leží.
Tak náhle zmizel paprsek skvělý.
I slast, jež spjala kolorit celý,
v němž serafíni rozkoší pěli.
V šedivém přítmí le... | Město pod sněhem. | Emanuel Lešehrad | 3 | madrigal |
cvf-010519 | Víš co to jest, čím srdce moje buší?
Věz, temný ohlas sladkých zvonů jen,
jejž rozpěla’s svým zjevem v moji duši. | 258. Víš co to jest, čím srdce moje buší? | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-049743 | Mám pěkný sonet. Duše lesních ptáků
v něm hlučně jásá; jest jak plná miska
zářivých perel, hledíš-li naň z blízka,
a z dálky jest jak bílá hvězda v mraku.
V něm duše milujících bez rozpaku
se líbají, druh druhu ruku stiská,
v něm Faun na flétnu bukolickou píská
a Echo vzdychá, tajnou něhu v zraku.
Mám císaři jej dát za... | Suum cuique. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-036086 | Šťasten, na kom spočinou Tvé oči,
Tvé oči a Tvé čarodějné líce!
Ten půjde pro paprsk Ti do měsíce.
Šťasten, komu zahoří Tvé rety!
A bude-li to pěvec posvěcený,
svět bude zase anděla mít z ženy... | Po prvém spatření. | Rudolf Pokorný | 3 | madrigal |
cvf-011668 | Mstíš na nás se, že zpytujem tvé činy,
že chceme poznat záhady tvé zvůle;
proč nechceš zjeviti je aspoň z půle,
vždyť matkou-li nám jsi, jsme tvými syny?
Jdem k předu od hodiny do hodiny,
leč naše poznání se rovna nule,
jsme na kříž přibiti tvé vzdorné vůle
a umíráme z tvé, ne z vlastní viny!
Z ran tisícerých krvácíme ... | Mstíš na nás se, že zpytujem tvé činy, | Adolf Heyduk | 0 | sonet |
cvf-054119 | Rád zajdu v místa chrámů chladných svatá,
když toulkou v městě cizím žár mne znaví
jak dnes, kdy vzplála v nebi výheň zlatá,
jež metá na zem suchou prach svůj žhavý.
Tak z nudy, doby skeptické syn pravý,
bych setřel s čela pot jen dotěravý,
v chrám gothický jsem vešel jen tak maně,
kles’ v lavici a opřel hlavu v dlaně.... | MIMOCHODEM... | Emanuel Čenkov | 0 | sonet |
cvf-034151 | Venclíčku náš,
co pak děláš,
žes už i mandát vzal,
aniž tě kdo tam zval,
Venclíčku náš. | Nedoma. | Rudolf Pokorný | 15 | limerik |
cvf-001939 | Aj, první sníh! Zem šat má sněhobílý
jak zimy nevěsta – však smutná, bledá...
sta stromů k nebi suché ruce zvedá
a prosí o pomoc, leč marně kvílí...
A jízda větrů po krajině pílí
a k sňatku tomu svědky – mrazy hledá,
a s nebes výšin mlha tmavošedá
jak závoj v lože svatební se chýlí...
Aj, první sníh! Vše jednotvárné ko... | PRVNÍ SNÍH | Otokar Březina | 0 | sonet |
cvf-001084 | Znáš skalní strž, jak v rokli pláče bíle?
Znáš azur, kdy se jarní sprchou skvěje,
co ještě tráva pod vlahou se chvěje?
Znáš duhu smírnou v dálné pnout se míle?
Znáš studánku, jež útočištěm víle,
kdy bujné družky točí s fauny reje
a na luhu vše dovádí, se směje,
jen ji žal zchvátil, zhaslým štěstím kvíle?
Zřel’s jezero,... | ZAROSENÉ OČI. | Jaromír Borecký | 0 | sonet |
cvf-019864 | V městě osmém, když mne provozoval
Milota náš jednou uličkou,
Slyším ano hlasně švihličkou
Jeden Němec cosi švandřikoval;
A co? zhroz se! zkázu prorokoval
Slovenčině v dobu kratičkou,
Při čemž radost cítil sladičkou
Tak, že jako blázen poskakoval:
Původem byl z Tatranského města
Levoče, jak tu sme slyšeli,
Kudy vedla K... | 568. V městě osmém, když mne provozoval | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-019928 | Okruh sochy té blesk stolic krásil,
Na nichž zákonův a právnictví
Mistrové, zde vede přednictví
Slav a císař, Makedonský Basil;
Repkov pak, co Sasům práva hlásil
Ukradším nám slavské dědictví,
Čacki, polského syn šlechtictví,
Všeherd, co práv dráhu v Čechách razil:
Najmladší, však znatel všeho Slavstva,
Jestiť Macieiow... | Mezi zn. 430. a 431. Okruh sochy té blesk stolic krásil, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-017090 | Vy, které vnesly jste v mé duše tropy žhavé
Těl hnědých smyslnou a vilnou nahotu,
Postavy, jež jsem snil a setkal z horké krve
A z líné smilnosti drážděných plavých lvů,
V samotě trýznivé jste blížily se chtivé,
Kovově zelené v šer oči blýskaly,
Pod gázem lehtivým, jenž s údů zvolna klesal,
Bok váš se nedočkav chvěl ch... | PUBERTA | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-042186 | Víš, co výrok věčné pravdy praví?
Ňádro lidské jestiť Boží chrám,
Jejžto sobě Svrchovaný sám
Ku své slávě, k lidské spáse staví.
Tam On svátek milosti své slaví,
Kdež se výhost dává světa hrám;
Leč kde vládne neposvátný krám,
Tu hruď Pán své lásky darů zbaví.
Bez obětě však jest chrám jen půle;
Oběť sobě co půl nutnou ... | 42. Víš, co výrok věčné pravdy praví? | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-019318 | Tolik může hle moc pěkné tváře!
Včera zvána byla ku bálu,
A když uvedla Ji do sálu
Zdvořilého ruka hospodáře,
Okouzlila svíc a perel záře
Tak Ji, jakby byla z křištálu,
Až ples ten jen její na chválu,
Hoch se každý změnil na modláře:
Jiné dívky stály jako vryté,
Aby neztratily ctitelů
Bleskem krásy snad a okrasy té;
Dn... | 23. Tolik může hle moc pěkné tváře! | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-053897 | Kdy ptáčků dumy slýchám, nebo tmavé
Jak vánek větve suslivý provívá,
Aneb jak svíží bublem se ozívá
Potůček, vlaže kvítky modrohlavé:
Tu ještě sedě v lásce rozjímavé,
Ten nebe div, jehož zem nyní skrývá,
Ji samu vidím, slyším; mé vinívá
Outrpně, jakby živa, zdechy lkavé:
O, proč tvá darmo krásná léta hynou?
Dí ona, k č... | 8. Kdy ptáčků dumy slýchám, nebo tmavé | František Ladislav Čelakovský | 0 | sonet |
cvf-040951 | Největší bolest, staroba a nuda,
na parketách a v rukavičkách, na tribunách
noblesu dělat, – fádní řemeslo.
Po skutků noblese má duše křičí,
ne po té, jež se plíží zakrýt místa
vražd násilných, brutálních skutků. | SLOKY | Antonín Sova | 3 | madrigal |
cvf-015716 | Žádost Čecha nebe vyslyšelo,
Přejíc zemi pokoje a klidu;
Neboť samo z takového lidu
Slavný učiniti národ chtělo.
Aby plémě to pak nevymřelo,
V němž se zalíbilo Světovidu,
Vzal je sám svou mocnou pod égidu;
Oko jeho stále nad ním bdělo.
Od té doby dávné uplynulo
Tolik věků již a století,
A to plémě ještě nezhynulo!
Strá... | XVI. Žádost Čecha nebe vyslyšelo, | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-046241 | Byl náhle dojat dávný přítel můj,
on, který nedávno vryl v šíji mou svůj spár,
snad život zavolal naň příšerné své: Stůj!
a schladil výbojný mu v srdci žár...
byl náhle dojat dávný přítel můj!
On, básníkův bič, pravdy hosudár,
jenž nezbloudil v sentimentalit hnůj,
a šklebem skrotit doved’ citů svár.
Na krvavého masa ru... | RONDO SARKASTICKÉ. | Jaroslav Vrchlický | 12 | rondel |
cvf-045154 | Den po dni v práci – pořád žádný sabat!
Den po dni v hluku – pořád žádné ticho!
Den po dni v shonu – pořád žádný oddech!
Tak zvolna v srdci uhasíná oheň,
a zvolna krev se staví mrazíc tepny
a zvolna otrlost se plíží v duši.
A slavíků jsem tisíc přec měl v duši
a v srdci naděj v ducha velký sabat
a odvahu, na lidstva bo... | Tři sestiny o životě duše. (III.) | Jaroslav Vrchlický | 13 | sestina |
cvf-040416 | K růžím svým vchází na zahradu.
Všechen svůj půvab v jich vonném chladu
vnáší, svou gracii.
Na trávu pod keře usedá si,
rozpouští vlnící se vlasy,
prudký pláč rdousí ji.
Pěnice volá pod okny dole.
Cepy na mlatě ve stodole
v rytmech skandují.
Obloha vysoká, prostá kouře,
jakoby smýšlela příští bouře
s ozvěnou nad slují.... | JARNÍ BOUŘE | Antonín Sova | 3 | madrigal |
cvf-019346 | Vím, že tato duše přemilená
Trůn mi v přínos dáti nestrojí
Vím, že ke službě Jí nestojí,
Peněžitá Rothschildova měna;
Dopelňuje mi však utěšená
Náhrada tu ujmu obojí,
Neb mne přísloví to pokojí:
Krásná panna polovice věna!
Předc i Ona věnuje mi mnoho
Darů svadebných a předmětů,
Totiž celé Slavsko kraje toho;
Odtud kde ... | 51. Vím, že tato duše přemilená | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-022161 | Jen růže, růže! Vzduch pln sladké vůně
a barev plno, až zrak přechází!
Zde krásu zříš, duch jestli po ní stůně,
chceš zpíti se, zde vášeň bez hrází.
Vše volá: – Miluj, vnoř se lásky v tůně,
dnes v ráj tě strhnem, zítra do zkázy!
Vím, duše žen jsou zaklety v jich lůně,
jich vášnivý šept krok můj provází.
Zde nach, tu ru... | VÝSTAVA RŮŽÍ. | František Kvapil | 0 | sonet |
cvf-019500 | Hodna zmínky snad i pošetilá
Případnost ta bude, která mě
V městě Raceburku ve chrámě,
Kam sme s Milkem vešli, přikvačila:
Podobizna krásná tuto byla,
Zlaté jablo majíc za známě,
Já jda uchopím ji za rámě,
Míno, zkřiknu, Míno roztomilá!
Milek smál se nad tím do rozpuku,
Co se řechtáš? dím já v nevině,
A on: toť ne tvá ... | 205. Hodna zmínky snad i pošetilá | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-049716 | Dav šílených žen thyrsy místo zbraně
jej ubil uštvaného, a pak s těla
šat sedrala mu divá smečka smělá,
a v tygrů plen jej vrhla. Kolem stráně
se tměly jeho krví. V houští laně
se chvěly děsem, hrůzou oněměla
druž ptačí, skála, která k nebi čněla,
se třásla vraštíc hněvem chmurné skráně.
Smrt hrozná to, a přece velkole... | Smrť Orfeova. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-048874 | Džbán přines chladný šumícího vína
a číše dvě a sedněm – vichr fičí
a třese okny... Smrt již chřestí klíči,
je čas, kdy se to divně rozpomíná...
A nalij, pijme! – Ale cizí, jiná
než před lety v tvém srdci píseň klíčí,
je stará koketa dnes, jež se líčí,
tvá Musa, drahý, znavená a líná.
To chladné víno náhle divně hřeje,... | Jeseň. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.