id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-048865 | Svou slávu poslední ve prachu moři
po hrobech táhnul večer červencový
i po zdi staré, tak že plál jak nový
kříž zlacený, jenž v staré mříži hoří.
Na každém hrobě, jakby roven zoři,
hrál podivný lesk temně purpurový,
ve trávě chvěl se, nápisů hrál slovy
na desce kříže, který v zem se boří.
A já jsem pravil stoje s holou... | Na hřbitově v **** | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-048618 | Spát! Jenom spát! – Je poslední všech přání,
kdo dlouhou plavbou v nehostinném moři
se trudí, zavátí kdo hynou v hoři,
pluh pouštějí i veslo z chorých dlaní.
Spát! Jenom spát! – Dí, s vylámanou zbraní
kdo nadarmo své vlastní modly boří,
a nucen jen se cizím bohům koří,
v jhu mdloby potem roba smáčí skráni.
Spát – Jenom... | Spát! | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-061706 | A nezmlkli; to kdys se pravdou zdálo,
kdy člověk bolestí svou příliš slepý,
vše za sebou zřel, před sebou jen střepy,
že zápasů již, myslil, zbývá málo,
a srdce konce nejvíce se bálo,
v tom jakby trysk’ proud světla velkolepý,
jenž v šeru v kaskády se jisker třepí,
a světlem, teplem tím vše v srdci tálo.
To na kraj ráj... | III. (Pokračování.) | Vladimír Frída | 0 | sonet |
cvf-047913 | Ty černé zrnko pepře!
Jak pálíš ty, tak bolest v srdci pálí,
když lásce drsná skutečnost se vzepře! | II. | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-022387 | Akmé, léta pominou jak den dnešní,
sladká slova básníka ústa jiná
budou šeptat nehodná a my zmlknem
ztraceni v sebe.
Co nás kdysi těšilo, svět nám urve
jak tu sloku básníka rozechvělou,
něhou našich vzpomínek duše cizí
hřáti se budou –
stačí Ti to, Akmé má, za to všechno,
co nám život nenechal neúprosný,
když Ti řekne ... | AKMÉ. | Jaroslav Kvapil | 9 | sapfická strofa |
cvf-042149 | Jak ten národ bohat, velik, mocen,
Jak náš mal jest, jak jest slab a chud,
Osud jeho jak jest pořád krut,
Jak sám celý ranami jest sbrocen!
Vrah náš jestiť dobře usjednocen,
A nás mámí nesvornosti blud,
A nám v kalich přimnožuje trud,
Hrad náš skocen a náš život shrocen!
Takto kvílíš? znášli vznik a řády
Velikosti, boh... | 5. Jak ten národ bohat, velik, mocen, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-065187 | Dnes v době smutné ideál se ztrácí,
snů slunce temní všednosti, již mrak,
jen člověk citný s útěchou se vrací,
kde sídlo pravdy, k hvězdám do oblak.
A duše moje, ptáče prosté písně,
chudičké, která vzniknouc, zaniká,
v té době bídy, žalu, klamu, tísně,
zas k Tobě spěje, v přání zatíká,
a opět mizí – štvána orlem v letu... | Adolfu Heydukovi. | Julius Brabec | 0 | sonet |
cvf-004257 | Ty’s vinný kmen, ó věčná Lásko žhoucí,
a v půdu naši kořen vrůst jsi dal,
ach, mezi naší vegetací mroucí
Ty v bohatství Svých květů jak jsi vzplál!
Ty’s vinný kmen a zraješ výhní vroucí
Své Lásky, jížto navždy jsi se vzdal,
jí slyším s Golgoty Tvé srdce tlouci,
kde křížem ratolest jsi rozepial.
Ty’s vinný kmen! a vzácn... | XVII. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-004782 | Hlas Tvůj je sladký jako holubičí,
v něm dřímá štěstí kouzlo, vonný ples,
když tichounce zní večer v zdřímlý les,
z kad stínem vlaha noc se zvolna týčí.
Pod jeho zvukem, co v mé mysli klíčí,
je květů, písní, paprsků je směs,
jsou rosné perly, které vroubí vřes,
jest touha, po Tobě jež vzdychá, křičí.
V mé hrudi bolest-... | Ó mluv má Paní! | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-035664 | Jde naděje jak víla luzná, bílá
před námi v dál – my za ní spějem’ tmou,
v ní naše bytí, touha, žití síla,
za čarným přízrakem se ruce pnou.
A ona dál a dál každého jitra
a s úsměvem nás těší: Zítra, zítra!
Jde tichá, zářná, vábně vpřed nám kyne,
my za ní v dál přes trní, hloží jdem’,
přes propast, úskalí náš krok se š... | NADĚJE. | Herma Pilbauerová | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-027779 | Za Pravdou, za Pravdou! dnes heslo naše je,
dnes Pravda všude jest jen zvěří štvanou...
My za ní honíme se plni naděje –
a ona s námi hraje schovávanou.
Tu vane její dech – tu kmitnou kročeje,
my za ní – ona jen se schýlí stranou,
i hávu kus nám v dlaň chvilkou se zachvěje
a ona jen se směje: v neshledanou!
A snad to d... | SONET ČASOVÝ | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-043610 | Neb mi dejte sílu tura, oře,
Honit budu vraha, nebesa!
Z pečer v pouště, ze křů do lesa,
Jako bouře přes země a moře.
A bič ze kletby mu bedra zoře,
Žhavé peklo vyštvu na běsa,
Pak ho do černého do plesa
Vstavím, Krkonoše na něj zboře.
Potom přijdu ku tichému hrobu,
Pozvolna tam budu volati,
Zašel – já jsem zničil vrah... | 48. Věrný milovník. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-028567 | „Kolik je již hodin? prosím vás –“
k svému galánu dí slečna Fany,
mníc, že ku návratu z procházky již čas.
„Hodiny nejsou našimi pány!“
rychle na to filuta jí řek’,
aby zakryl, že též není pánem hodinek! | Filuta. | František Ladislav Menhard | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-020683 | Velké aquarium, s vegetací;
jest v něm pevnina i širé moře;
vodu vlní ryby, žáby, raci,
na strmé pak romantické hoře
u vrchole, v stínu kapradí
zemští tvorové se hromadí.
Tři tam u jeskyně potkali se:
lezoun, v zelenavé upjat šaty,
druhý s čapkou, na větévce vise,
třetí s křidélky a šupinatý, –
ten se o stvol vine ohon... | Bajka o jméně. | Eliška Krásnohorská | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-004262 | Mě zatop, Pane, deštěm svého světla,
tmy duše proměň ve dnů jas,
mne zvedni, noha osudu mne zhnětla,
však v záři Tvé se duch můj přímí zas.
Zášť krutá naděje mé tvrdě zčetla
a dechla po nich jízlivě svůj mráz,
však, kam Tvá mystická zář slétla,
vše vítězně zas vstává ze svých zkáz.
Dech jara jak by do mne vanul, vanul,... | XXII. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-048844 | K dnu sestup, duše! Pověz sama sobě,
jak malicherné jsou ty naše slasti,
zda nejsou růže, zkvetlé nad propastí,
zda nejsou hvězdy na zarostlém hrobě?
A zkoušej, čím se nerv kdy zachvěl v tobě,
zda vždycky nemusil jsi štěstí krásti?
Na ňadrech lásky když jsi směl se třásti,
zda nerovnala se tvá rozkoš mdlobě?
A byly nej... | Sonet o lidských radostech. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-069358 | Jak chtěla bych ti děkovat,
jak měla bych ti děkovat –
a nemohu.
V mou duši, světlou poznáním,
jde lehkým krokem podzimním
už příští chlad.
A míjí vřelost poslední,
těch smutně rozjasněných dní
lež laskavá.
Sníh přijde potom najednou
a jas i barvy poblednou
jak zázrakem.
A přece dlouho nežli pad’,
mlhavé vzdechy smutný... | MÍSTO OMLUVY | Božena Benešová | 3 | madrigal |
cvf-037799 | „Šotek v našem domě kuje,
zlatá moje holčice.
Pečení nám připaluje,
převracuje stolice,
polívku zas přesoluje,
mísy hází s police.
Kdybych já ho jednou stíh,
ten by asi na vždy ztich.“
„„Tatičku můj znejmilejší,
nic to není platno vám,
ten váš hněv ho neskonejší,
dobrou toho známost mám,
jenom ten pan farář zdejší
zaže... | Zaklínač. | Ladislav Quis | 5 | stance |
cvf-011993 | Po chvílích boje, který všecky síly střebe,
kde záští šíp, lži jedná slina fičí,
kde zmozolená pěsť se k nebi týčí,
a hebká hoví si, les bodáku kol sebe –
pojď mezi nás a najdeš ztracený ráj, nebe!
Zmij rozdílů na tebe nezasyčí,
neb všechněm jedno zrno v srdcích klíčí,
jež rosou víry denně kropí lásky Hébe.
To zrno nad... | Pojď mezi nás! | Karel Hlaváček | 0 | sonet |
cvf-003155 | Dní několik už jen, a v dusné svojí celi
se v posled rozhlédneš, kam odvezli tě kdysi,
když jaro vonělo a venku ptáci pěli
a hnízda vlašťovky pod římsou stavěly si.
A teď, až přijedeš, jen podzim uvítá tě
a pole zoraná, na něž se mlha lepí,
pár plachých koroptví, jež skrývají se v blátě,
a kdesi z továrny ta zvláštní v... | Dní několik už jen, a v dusné svojí celi | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-057123 | Země drahá, země Václavova!
zaplakal bych, kdy mé oči vidí,
jak se za tě vlastní děti stydí,
cit i mrav svůj v cizí šatí slova!
Štětec, dláto, mluva básníkova...
činy bratrů od nich hanu klidí,
k padánčatům cizokrajných lidí
jejich srdce úctu, lásku chová...
Horší nad to, jenžto v lícoměrné
roucho Bruta zrady dýku kryj... | I | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-055624 | Vidím tě klečet před oltářem páně!
Tvá ňadra rozkoší posvátnou dýší;
ba uchu zdá se, tvé že srdce slyší;
čtu na rtech ti modlitbu k Marji panně.
Sen dávný v paměť mou se vrací maně!
Bylo to v tichounké venkovské chýši,
Tys žila blaze v idylické říši – –
to štěstí bylo snem – však vyjevil se ranně...
Zastřete závoj již,... | Sny. (I.) | Ervín Špindler | 0 | sonet |
cvf-069202 | Jak oasa Jsi svitlo mému zraku,
Ó, Bissone, ty čarokrásné tak!
Se zlatým sluncem, hvězdném na oblaku,
a s pásmem horským, jímž se vinul vlak.
S tvým jezerem, jež snilo v písni ptáků,
a štíhlou věží, nad níž ohnivák,
pták soumrak, peruť snášel, slétnuv z mraků –
zřím ráj, jsem mnila, hledíc na zázrak.
Tak šťastna byla j... | Jak oasa Jsi svitlo mému zraku, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-016276 | A tu jak doma ležel celé týdny
tak jako Lazar, zle se vedlo mu.
Ubohý starý mládenec, tak bídný,
si postěžovat nemoh’ nikomu,
ni jeden přítel soucitný a vlídný
v tu mládeneckou nešel Sodomu –
jen domovnice nahluchlá a stará
k posluze tady byla u Lazara. | ZA STAROU LÁSKOU (3) | Bohdan Kaminský | 5 | stance |
cvf-041728 | Jaké tuto duše přerozličné
Chová nebes všemohutný vládce!
Toho těší namáhavá práce,
A ten pílí hry jen ustavičné.
Onen hledá slávy nebetyčné,
Ten se v podlé potopuje látce;
Tam ten plýtvá jak zlý marnotrátce,
A ten shrábá jmění nepřeličné.
Já však k slávě, k statkům nemám lásky,
Všecku duši dvě mi vzaly krásky,
Jenž vš... | Jaké tuto duše přerozličné | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-046159 | Hoj, stojí hrad nad mořem vzbouřeným!
v něm Svegder král hod strojil manům svým.
A v pohárů třesk šumně zpěněných
zněl starých Skaldů zpěv a dívčí smích.
I vstane král a zpilý rozmarem
o štít železný bije pohárem.
„Co mi váš zpěv a co mi hostina?
já chci a musím vidět Odina!
A kdyby mne ten pokus život stál,
já dokážu,... | Král Svegder. | Jaroslav Vrchlický | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-003616 | Spím hluboce – Noc Michel Angelova –
leč slyším vše, co kolem mne se děje.
Změť hlasů tvorstva ve sluch můj se leje,
checht rouhání i zoufalosti slova.
Já vidím vše: Jak lest své léčky snová,
nevinnost pláče, neřest jak se směje,
jak demagog lid táhne ve své reje
a pod škraboškou tyran pouta ková,
Vše vidím, slyším. Ob... | SEN | Karel Dostál-Lutinov | 0 | sonet |
cvf-041239 | Když slunce vzeplálo na mládí ostrovech,
my čluny spouštěli na březích pod horou
a flétnami v divoce žhavých akkordech
jsme ženy osmahlé zvábili v náruč svou.
A čluny přivázavše k vrbám, v dvojstupech
jsme rozstoupli se loukou slunečnou
a v žhavém objetí a rty na rtech
jsme tančili až noc nás zděsí tmou.
Když měsíc sah... | SLUNCE NA OSTROVECH MLÁDÍ | Antonín Sova | 0 | sonet |
cvf-018420 | Vzduch vlahý, jak bys koupal se to v mléce.
A do jaké, hle, vidět dnes je dáli!
Ohníčky v polích pasáci kdes pálí.
Co tancujících jisker blýská v řece!
Nic netíží tvou hlavu, hrud ni plece,
i stíny s čela lehounce tak svály
ty klidné dni, ten slunný čas a stálý,
jak pták jsi, jemuž nechce se už z klece.
Již nebiješ v n... | SLUNNĚ DNI. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-059274 | Žáby, které zřely v sítí rybníků
v očích utopenců odlesk jeho slávy,
jež zvuk jeho jména znaly z výkřiku
lidí, hledajících rybníků klín tmavý,
žáby v dusných nocích v pláči, ve vzlyku,
requiem zaň pěly v baldachýnu z trávy – –
V tom se zaskvěl stříbrem hvězdných knoflíků
černý jeho rubáš; žabí nářek praví:
„On, jak vžd... | POD MRTVÝM BOHEM. | Vladimír Houdek | 0 | sonet |
cvf-068907 | Povýšen bude, kdo se ponižuje,
a ponížený, kdo povýšen bývá,
a tak i on, jenž hvězdy postrkuje
a kamarádsky na Luňany kývá.
Ten, který stále zrádné plány kuje
a přes hranice v daleko se dívá,
prý bude zavřen do domácí sluje
a tam ať třeba alleluja zpívá.
Co řečeno tím? To odhadnout může,
kdo vůbec může něco odhadnouti
... | Mirko Štork. | Josef Lukavský | 0 | sonet |
cvf-068917 | Kdys mocně směrem slávy zavesloval,
a ve dvou světech sláva jeho zněla,
však gentleman byl dle ducha i těla,
a proto málo herecky se choval.
Měl rovnou šíji. Chyba! Nutným ovál.
Počestná hrdost? Brachu... Chytrost bdělá
je důležita. Vždy se vyplácela
každému, kdo s ní v kumštu koketoval.
Teď miláčkem je davů na předměs... | Josef Strouhal. | Josef Lukavský | 0 | sonet |
cvf-050687 | Kočičky se na vrbách již třpytí,
stříbrem plají na bezlisté sněti,
slunce měkkou opřádá je sítí,
zlatou kapkou kolem včela letí,
motýl šťasten v letu k nim se řítí.
Kočičku když v náručí si chytí
dívka jako růže ve poupěti
hrou jen slova, háj zřím, v kterém svítí
kočičky.
Obou divné kouzlo srdce cítí,
ruka div se může ... | Kočičky. | Jaroslav Vrchlický | 10 | rondó |
cvf-016297 | Tak žil náš rek, až dostal k svému svátku
zlý rheumatismus. Pohroma ta zlá,
o které zmínka je hned na začátku,
jej velmi skroušeného nalezla.
Měl k přemýšlení nyní čas i látku,
když někde z kouta duše vylezla
myšlénka na smrt... Ano, byla tady:
co platno, hochu, dávno nejsi mladý! | ZA STAROU LÁSKOU (24) | Bohdan Kaminský | 5 | stance |
cvf-037180 | Ať Hrdku pyšnou, kvůli věnu,
Jenž nouzy zdá se výhost dát,
Kdo chce sy volí zasvou ženu,
Kdo chce sy hledí oni drát:
Vmém srdcy nepůsobí změny,
A nemá sjměním žádné ceny.
Též Pinky, jejíž příbuzenství
A povyšený slavný rod
Mně mohlby pomoct kdůstojenství,
A přeskočiti mnohý schod,
Mé srdce nechce rozmanité,
A hrdé, pří... | Volení. | Šebestián Hněvkovský | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-017016 | Již jděte, stíny, pozdě k večeru
Jež plnily jste barvami a zlatem
Šeď mého žití, v nitru, láskou vzňatém,
Jste vzplály v přelud, třpytnou chiméru.
Laguna mlčí. Kam jdeš, duchu, něm
A skloněn tíhou všeho vyčítavý?
Vždyť noc je navždy. Šeptá palác tmavý
Cos' o tajemství dávno zhynulém...
Sám půjdu zase, bez vás, moje stí... | BENÁTKY | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-037519 | Hromosvod že vynašel
Diviš před Franklinem,
nezdá se – bych pravdu děl –
mně tak velkým činem.
Vždyť přec musel, nejsa na rozumu chromý,
zřít, že po Češích se sváží všecky hromy. | Snadný vynález. | Ladislav Quis | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-064690 | Chtějí vzít mi víru v Tebe,
vezmou mi mé žití –
těžká mlha skrývá nebe,
bílý rubáš svítí.
Krutá zima v duši zebe,
hrany slyším zníti...
lásku svoji a pak sebe
pohřbím v bílé kvítí.
Průvod kráčí ke hřbitovu,
cesta vzhůru stoupá,
krok Tvůj vede k mému rovu.
Zvon se žalně houpá...
a mé srdce pod cypřiší
šerou nocí krok Tv... | XXXXIX Chtějí vzít mi víru v Tebe, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-048784 | Z všech, kteří zbyli z olympických kvasů,
jichž zářivý taj v jinotaje splývá,
ty jediná, ó bohyně, jsi živa
a budeš živa do všech příštích časů.
Kde ulic odlehlých se šero stmívá,
tam lákáš sykem starých hadích hlasů,
za halíř slední odhaluješ krásu,
ač hlady často chvíš se zimomřivá.
Do nocí svítí jako rudé oči
tvé sv... | Venus vulgivaga. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-061677 | Zas zkvetlo jaro jako před tisíci lety,
v svých podléškách i střemchy haluzích,
zpěv drozda přehlušil i dětí smích,
zas dalo duším touhu, chorým květy.
Tak před věky se smálo v bájné dnes už světy,
v skal útesy i do zelených lích,
a úkoj pad’, kam zázrak ten kdy dých’,
ať v hnízdo ptačí nebo na milenců rety.
Já dávno k... | VĚČNÉ JARO | Vladimír Frída | 0 | sonet |
cvf-006482 | Když tobě po letech jsem opět v oko zřel,
spatřil jsem, světější že ti tam jiskra zplála;
ač blahá duše má „Heuréka“ zavolala,
hlas můj se přec jen tajně při tom pozachvěl.
Mladistvý ruměnec na tváři tvojí dlel –
on zhasne! – již se v tobě touha zňala,
k činům smělejším by tebe vyvolala;
nebudeš dřímat víc – ozbroj se,... | JOSEFOVI ST. | Josef Václav Frič | 0 | sonet |
cvf-069353 | Podzim je tu, znuděný, teskný, němý,
chladný jeho dech vane cizím městem,
první listí kaštanů s jemným chřestem dopadá k zemi.
Smutno je zde duši, vztek tají v sobě,
Čecha vztek a člověka marnou pýchu,
unikám pryč z města v ranním tichu daleko k tobě.
Slunéčko plá, vyšlo na okamžiky,
hraje zlatě kol domu tvého zdiva,
z... | Z VÍDNĚ | Božena Benešová | 3 | madrigal |
cvf-020179 | Nechať proto drůbežního moru
Čmelík nějaký se nebojí,
Když tu krotkou znělku připojí
Ke své sbírce cizopanských vzorů.
Kdo se přede lží má na pozoru,
Ten si pravdu lehce osvojí,
I když do srdce mu zakrojí
Ostrým slovem pravda bez příkoru.
A když čmelíkům se líbí sláva
Sádlo tučných kuřat hryzoucím,
Proč by kuře nemělo ... | VI. Nechať proto drůbežního moru | Jan Pravoslav Koubek | 0 | sonet |
cvf-037124 | Kyž jsem nyní v Praze
Usvé Bohyně!
Život můjby blaze
Tekl a nevinně.
Přiní živu býti,
Ráj je vsvětě míti.
Proměnnosti hledá
Mnohý vmladosti.
Tak mi srdce nedá
Hledat radosti.
Vjejím milování
Žádám požívání.
Nechť se stkvím co kníže,
Krej mne nuzný šat;
Nechť mne drží mříže,
Nechť mi hrozý kat;
Nebojím se meče:
Proni kr... | Má Bohyně. | Josef František Rautenkranc | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-010685 | Kdo bzučně oblétá tě jako ovad
a dráždí tě a píchá zas a zas,
hleď morálně ho řádné spoličkovat! – | 424. Kdo bzučně oblétá tě jako ovad | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-000584 | Slyš, jakby teskný hlas
v ten pozdní volal čas,
ve větru vání.
V listoví, v noční tiš,
déšť šelestí, ó slyš,
jak tiché štkání. | V TICHU NOCI. | Karel Babánek | 3 | madrigal |
cvf-067672 | Král Aistulf kámen po kameni zvedal,
dav Longobardů město drancoval a plenil –
leč nikde, co král v touhách nad poklady cenil;
hrob Cecilie lupič marně hledal.
V snách k úžasu mu Světice se jeví,
ji po bok světlý anděl s palmy ratolestí,
z mlh snu dav chudých k ní si cestu klestí
a líbá v slzách rudé stopy děví.
„Tvá z... | OTEVŘENÍ HROBU SVATĚ CECILIE. (IV.) | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-010522 | Že v lednu růže kvetou, kdys mi děli,
já hned jim přisvědčil, vždyť věděl jsem,
že poupata tvých rtíků uviděli. | 261. Že v lednu růže kvetou, kdys mi děli, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-029816 | Své svaté mrtvé každý z nás tu máme,
ve srdcí hloubi v tichu věků leží
náš hřbitov, věčná citů stráž jej střeží
a na rysy nás pamatuje známé.
Vždy o samotě hroby otvíráme
a hledáme ty drahé tváře... svěží,
jak živé znovu zdají se, a stěží
pak nad nimi zas víko zavíráme.
Je smutná cypříš – upomínka – stíní.
A díme tak: ... | Mrtvým. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-040130 | Obrovský palouk v slunci zvadal k podzimu
a čápi táhli nad ním. Stromy svlékaly
se z žlutohnědých kostýmů.
Vichřice třesavé a prudké úhozy
jak starci za nocí sténali, šeptali,
co bdí při lampách v nudě nervosy.
Mně stesklo se po máku červeném,
mně stesklo se. Po nebi žeravícím
blesky a bouří schlazeném,
když po divokém... | MNĚ STESKLO SE PO MÁKU ČERVENÉM... | Antonín Sova | 3 | madrigal |
cvf-047142 | Přeletěl tvůj sladký smích, motýl,
tvých rtů růžemi se mih, motýl,
na šíj zabloudil, v hlubinu
ňader prch a zmizel v nich, motýl.
Jen je zvlnil povzdechem,
vrátil se a usnul v nich – motýl. | V. Přeletěl tvůj sladký smích, motýl, | Jaroslav Vrchlický | 7 | gazel |
cvf-021577 | Tvůj modrý hled! – Co tajil vše, kdo poví? –
V něm seraf snesl hvězdnatými křídly
sen jarní noci v záhon fialkový...
Teď zamčen je – a věčná tma v něm sídlí. –
Jak stůňu po něm! – Kéž ten vonný teplý hled
mi svitne jednou ještě – naposled!
Ó jistě kdysi – srdce mi to praví –
až líc má bledá, touhou uplakána
se vnoří v ... | V. Tvůj modrý hled! – Co tajil vše, kdo poví? – | Josef Kuchař | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-046122 | Snět střemchy k mému sklonila se čelu,
i zavru oči a naslouchám v dálku...
zda včel to ruch či zvonky ritornellů? | Snět střemchy k mému sklonila se čelu, | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-000692 | Já Harlekina pestrý navlékl jsem šat,
a masku šaška rozšklebenou vzal,
s odvahou vběh’ jsem v žití plný sál –
kdo říci může mi, že nehýřil jsem snad,
že v shluku maškar maska přestala se smát?
Já úlohu svou dobře přec jsem hrál,
i hlavu hrdě nes’ jsem jako král,
a hedbáv šatu, nach, ve reji nechal vlát’ –
V mé duše klá... | MASKA. | Karel Babánek | 0 | sonet |
cvf-019197 | Šel s Petrem Kristus skrze české kraje
a zřel, jak vše tu září, kvete, zraje.
A když se rozhlíd’, pousmál se jemně:
„Hleď, Petře, krásná je ta česká země!“
– „Ba krásná, Pane, veselá a svěží,
a slunce na ní jako úsměv leží.
Zde pole, lesy, luk čarovné vděky,
a což pak, Pane, ty ryb plné řeky!
Hoď síť – ryb spousta – na... | LEGENDA. | Antonín Klášterský | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-067670 | V dne jasu tonou klenby basiliky,
kde v závrať oblouk vítězný se nad apsidou
pne oslnně, žhne nad sloupy a lodi přídou,
stěn zlaté planou dávné mosaiky.
S nich vážně hledí do ticha a světla
klid postav nehybných, řad mužů, panen svatých,
jež věnce nesou v rukou pod závoji spjatých;
kol palmy sní a louka rájem vzkvetla.... | OTEVŘENÍ HROBU SVATĚ CECILIE. (II.) | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-046417 | Ten Prometheus na své skály štítu,
sup jemuž hlodal útroby v zlé muce,
ten Ixion hnán kolem v rozmach prudce,
ten Sisyf s balvanem svým na Kokytu;
ten bědný Tantal, jemuž v luzném třpytu
plod kynul, který nechytily ruce,
ten Dantův Lucifer v ker ledných shluce,
ten Farinata v žhavé rakve skrytu;
ti všickni tam pod olov... | Vina a trest. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-039959 | Mrtvé, osamělé údolí,
uschlé růže voní kdesi ze hřbitova.
Zakrslé stromky u polí
za obzor jdou beze slova.
V drobných stínech kamenitá pláň.
Žhnoucímu se slunci, země, klaň!
Vyssát les a vyschly prameny,
na palouku kroky něčí chřestí.
Jenom bílé v kruhu kameny
žhnou a jedlí vadne klestí,
cvrčkové jsou líní, tvrdě spí,
... | O PARNÉM DNI | Antonín Sova | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-044303 | Stál pevně vzepřen, ruce v kapsách skrýval,
sklem broušeným do křišťálových hran
do jídelny se osvětlené díval
– host divný nepozván a nečekán –
a pohledem, v němž vzdor a výsměch splýval,
jak ostříž, který měří hejno vran,
do každého se sousta téměř vrýval
a každý klut prohlížel se všech stran.
Snad kdosi uvnitř z čet... | Stál pevně vzepřen, ruce v kapsách skrýval, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-042214 | Pravá svornost – božská ušlechtilost,
Nad rajskou to strom jest nad řekou,
Kvítko skvětlé nebes opěkou,
Nebes mana duchům pro zmužilost.
Tam kde svornost, tamto Páně milost
Sobě volí schránku pověkou,
Nezmořená závad zásekou
Tam pouť koná statná vítězilost.
Hlásejtež to vlastenskému světu:
Kde jest národ duchem sváru s... | 70. Pravá svornost – božská ušlechtilost, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-055684 | Když před spánkem se duše moje modlí,
vždy u tebe, má něžná matko, prodlí.
A když se hlava do podušek sklání,
tě v duchu prosím za tvé požehnání.
A ve snu cítím, jak tvá měkká ruka
mi s čela zahání stesk, bol a muka.
Tvé modré oči vidím, plné lásky,
a ctihodné ti líbám v čele vrásky.
Když zlaté jitro okénkem se dívá,
z... | POSLÁNÍ MATCE. | Jindřich Štemberka | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-041775 | Písničkář jsem? Arci jsem a budu,
Zbírám písně svého národu,
A sám podlé Musy návodu
Písně slasti, písně zpívám trudu.
Účast ta mi dána od osudu,
Aniž kladu sobě v nehodu.
Kéž jen zeji nebes lahodu,
Kéž jen rozkoš v srdce každé hudu!
O můj Pane! Nalaď lyru hrudi,
Aby napřed Tobě sladce houdla,
Aby sama věčně nezaškoudl... | Písničkář jsem? Arci jsem a budu, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-018016 | Neděle smutná. Mračna dešťová.
Naši se bijí někde u Lvova...
Rozvírám knihu. Lásky bol a vzlet?
V tu chvíli nevím ani, co jsem čet.
Jaká to hříčka je ten verš a rým!
Slyšet je auto. Jistě s raněným.
Snad šach neb dáma neklid pochová –
naši se bijí někde u Lvova.
V okna déšť smutný pochod bubnuje,
vichry vše Aeol pustil... | ZÁŘIJOVÁ NEDĚLE. | Antonín Klášterský | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-029709 | By jiskřil led a hrál v něm jisker roj,
zde musí v kámen ztuhnout vody zdroj.
By tvary řecké mramor v sebe chyt,
to srdce země musí zkamenit.
By hvězda plála v noci tmavý sál,
jak v mrazném kosmu musí věčně v dál.
By v cizí duši básník vzbudil cit,
nad mramor, led a hvězdu musí být.
Ach tvrdší ještě, chladnější k snům ... | Nesmrtelnost | Augustin Eugen Mužík | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-019345 | Jedna matka měla nebohatý
Statek, na něm roli s úrodou,
Soused zloděj, bydle za vodou,
Přišel a vzal všecko, nestydatý;
Slala syna aspoň na požatý
Lán ten klasy zbírat za škodou,
A ai! na sterništi náhodou
Našel ještě klas on ryzozlatý:
Totě bájka, asnad někdo zvolá,
Pelná šumilebých pověrěk!
Neníť bratře, nýberž pravd... | 50. Jedna matka měla nebohatý | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-041834 | Svítí světlo všeho míra
Celou jeho osnovou,
Život blahý rozprostírá
V jámu jeho hrobovou.
Znáš tu svíci přetajemnou?
Ó skloň před ní duši temnou!
Jest to Pán náš, lidstva láska,
Jenž dal slastí k nám se hnouť.
Když nám ducha jala vráska,
A hrad se nám počal souť,
Tenkrát přibyl ten náš spásce
A nás spasil ve své lásce.... | 35. Svíce života. | František Sušil | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-050430 | Je krásné nebe, hvězdami když svítí,
je krásné slunce, na jaře když blýská,
tak pleť tvá nachem růžovým se nití,
tak pleť tvá hoří jak stříbrná míska,
tak svítí tvoje tváře malované
jak oheň, který z dálky v noci plane. | XVIII. | Jaroslav Vrchlický | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-054971 | Ó, v našich dnech, kde málo tak je ctnosti
a víra v ni tak bezděčně se tříští,
když pomnít musím temné budoucnosti
a pln jsem obav o tvůj osud příští – –
mé dítě zlaté, co víc konat mohu,
než za tebe se modlit vroucně k Bohu!
Modlím se k Němu v snění svém i bdění,
by tobě kvůli vrátil na zem nebe,
by v našich zlech a v... | Modlitba. | Alois Škampa | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-016554 | Svou píseň lásky, trochu zdlouhavou,
v kaluži notují si žáby.
Srp luny táhne lidem nad hlavou,
je podvečer, jenž k lásce zve a vábí...
Ó lásko, lásko, znám já tvoje čáry,
zná je pan Alois, zná je panna Mári.
Pan Alois, trvanlivý milovník,
již dlouho plane lásky žárem.
Podědil dům, nebožce tetě dík,
u pana hraběte byl a... | ROMANCE O VĚRNÉM MILOVÁNÍ. | Bohdan Kaminský | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-016893 | Své písně nejprudší a nejžhavější barvy
Dnes chtěl bych nanésti k tvé poctě, svatý Jiří,
Jak malíř missálu své umění ti dáti,
Jež sluncem žehnoucím a prudkou duhou hýří.
Tvé mládí miluji a vůni tvojí krve,
V mé nervy zesláblé jež kane, žár tvé lásky,
A mužnou sílu tvou, jež tělo štíhlé láme
A jeho linie, když těžké kop... | HYMNUS KU CTI SVATÉHO JIŘÍ | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-004640 | Tak rád bych pozdravil těch jeho břehů,
ty vlny stkvoucí, když se k zemi řítí,
les korálů, jak ze dna jemu svítí,
kam slunce sestupuje ku noclehu.
Když vesel dotknutím ve lodic běhu
se zlaté duhy azurem mu vznítí,
hněv divoký, jímž hřímá vlnobití
a v klidu nesmírnosť a sladkou něhu.
Je nepoznám! A přec když stojím v sn... | Moře – Maria. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-050726 | Zda to je život fádní, monotonní?
Jak nitě z klubek stejně rozplétá se.
Chtít lásce sloužit, dobru, pravdě, kráse,
a zatím děsná skutečnost tě honí,
že ptáš se, skráň co mdlá se v dlaně kloní,
zda to je život?
Škleb rolničkou za tebou stále zvoní,
vzlet k výši pádem v hloub se trestá zase,
hrot vášně neustane rýt v tvé... | Zda to je život? | Jaroslav Vrchlický | 10 | rondó |
cvf-031729 | Po verši železném, jenž se jak špičák leskne,
jak špičák lamačův, když tunel prokopává,
a po ekrazitu, jímž myšlenka tvá třeskne,
já denně toužívám, když ulice má vstává
a znova zauzlí ryk práce, shonu rej
života přesvatý a přeprokletý děj.
Věř, mnoho děje se pod divou špínou spěchu,
za zlobou vlastníků a bídou námezdn... | POLEMICKĚ SLOKY | Stanislav Kostka Neumann | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-057729 | A přece půjdu bosa chladnou travou...
Kol lomenice vítr vztekle kvílí
podzimní elegií nelaskavou,
výčitku marnosti mi truchle sdílí.
Naslouchám v síni s nachýlenou hlavou,
jak divé vteřiny do věčna pílí,
jak se stromů se řine písní štkavou
pobledlé listí, hlasy dálek šílí.
Však ve mně zrají krutá slova vzdoru
a výsměch... | A PŘECE PŮJDU. | František Taufer | 0 | sonet |
cvf-027678 | Hle, doby pohnuté! Tak rázně, rapidně
čas dlouho neřádil už v společnosti lidské;
řad pánů velikých v hrob hází nevlídně
a smetá ministry a strany politické,
v rum tříští mnoho pravd, jež stály solidně,
na charakterů pár vrh světlo prosaické,
fouk v bublinky mých snů, jež praskly prabídně,
a nechá střízlivět poety idyl... | SONET ČASOVÝ | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-015825 | Nešťastná ta země, v které vládne
Posazený na trůn od pekel
Ukrutník, jsa lidstva povrhel,
Nemající v těle srdce žádné.
Běda tomu národu, jenž padne
Do takových pout a osidel!
Blažených se stanou ze sídel
Mučírny mu krvavé a zrádné.
Před smrtícím baziliška zrakem
Nevinnost ni jmění neobstojí,
Ani život před ukrutným dr... | LVI. Nešťastná ta země, v které vládne | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-042252 | Klidná luno! Svítíš všady stejně
Na údolí, pole, pažitě,
V palácech i v chudém obytě,
Všude leješ záři blahodějně.
Vzírá k tobě lidstvo zřejmě, tejně,
Pokoj hledá ten v tvém úsvitě,
Onen želí k tobě hlasitě,
A ten v zář tvou hledí beznadějně.
Ó hleď vlídně na bídáků tváře,
A jak ty zříš k světla ku původci,
Tak jim uka... | 108. Klidná luno! Svítíš všady stejně | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-048764 | A proto odměnou mi dáno Zevem,
že mohu jasně v budoucnosti čísti,
že v lidské rody zřím jak v spadlé listí,
když Boreas je shání s dutým řevem.
A proto Junony jsem stižen hněvem,
že nezřím hvězdy, jak se v pádu čistí,
v tmách chaosu že povždy musím břísti,
sfér kolébán jen harmonickým zpěvem.
A proto básníci jsou moje ... | Tirésias. (IV.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-069311 | Nech minulosti, nechať odpočívá
jak šerý přízrak v stínu tichých hrobů,
jež pod břečťanem omšelého zdiva
dnes přečkaly vší nenávisti zlobu.
Květ imortely, jenž tam v trávě stlívá,
Ti připomene ještě zašlou dobu,
jak modré oko – leč ta něha snivá
jen zjeví Tobě marnosti vší mdlobu.
Nech spát ty hroby – nač se, drahý, vr... | 30 Nech minulosti, nechať odpočívá | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-022316 | Kdož srdce čistá, mysl dětskou máte,
v ples vichrů, které od západu dují
jak varhan bouř či jásot allelují,
v klín víry neste svoje touhy vzňaté.
Skryt v páry vlhké, vonící a zlaté,
jež v temných lesů vstávají a slují,
jde, oblaky co bílým nebem plují,
zjev Ježíše k nám v lásce vrchovaté.
Zem boží milosť neurčitě tuší
... | Bílá sobota. | Jaroslav Kvapil | 0 | sonet |
cvf-049091 | Dne zlaté oko, z jakých hlubin as
z dna moře vznášíš se nad mlhy clonou,
v níž vrcholy hor, břehy proudů tonou,
by zlatým šípem sedral je tvůj jas?
Nad pláštěm jejich blýskneš zlatou sponou,
v číš jezer šlehneš zlatší nad topas,
bys v osení své diamanty střás’
svou kštici táhna po nich třpytnou, vonnou!
Ó Bože světla, ... | XI. Hymna Apollinovi. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-055626 | Nejednou přál jsem si již mrtev býti!
Však zdá se mi, že nenašel bych země,
neb kdybys Ty k mrtvému přišla ke mně,
opět bych z rakve vstal, k novému žití.
A přec jen bol jest, co mé srdce cítí!
kolem mě hvězdy, ale svítí temně,
zde lilje k nebi pozírají němě;
slavíka neslyším, jen děsné vlka vytí:
Že, když ve spánku ch... | Sny. (III.) | Ervín Špindler | 0 | sonet |
cvf-064757 | Jestli zemru tady, ustelte mi pak
na hřbitově malém, v šerém koutě zdiva,
starý dům zřít budu, slyšet hučet vlak,
slavíka zpěv sladký, který v myrtě zpívá.
Jezero to šumět láskyplně tak,
bledou lunu zřít, jak stříbro s nebe svívá –
štíty pyšných vrchů, které halí mrak –
píseň zvonů s věží, zkolébá mne tklivá.
Připravte... | LVI. Jestli zemru tady, ustelte mi pak | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-055761 | Božíčku můj! hle tu mi dali
Dnes všichni něco vázaného;
Než já vím, ač jsem ještě malý,
Že též Ty jak synáčka Svého
Víc než ti druzí všickni rád mne máš,
A že rád hezkého mi něco dáš.
O Bože! smím-li říci Tobě,
Dnes co chci od Tebe si přáti?
Dnes i v každičké jiné době
Milost Svou jen rač mi dáti.
Bych byl Tvé dítě, ja... | Svátek. | Václav Štulc | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-011686 | Nač žehrat však, zda výčitky co změní?
Zda jinaká se staneš naší výtkou?
Vždyť směješ se nám každou stromu snítkou
a každým vykřiknutím ptačích pění.
Dle vůle tvé jsme činit odsouzeni,
vše jedno ti, ať hrozíme slov kytkou,
ať rozkypělých hněvů dýkou břitkou,
nic prospěšno, nic plátno pro nás není.
Jen klidu přej, jejž ... | Nač žehrat však, zda výčitky co změní? | Adolf Heyduk | 0 | sonet |
cvf-041657 | Kdož tam stojí? Viz ty zraky vzdorné,
Chmúry hněvu se mu v obočí
Kolotáním plachým plahočí,
Blesky srší z očí lidomorné.
Však viz změnu! Hledy béře dvorné,
O jakési lásce švandročí;
Divoké však skráně tlumočí,
Že v něm hoří peklo přepotvorné.
Slovenský ty lide, lásko moje,
Znáš-li toho pradávného hosta,
Jenž ti dvoří, ... | Kdož tam stojí? Viz ty zraky vzdorné, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-051219 | Nedivte se, nevědí, co mrav,
vedou ale také pěkný brav,
na rozum z nich každý šláp si,
naplnil si obě kapsy,
křičte: Sláva! Budiž zdráv! | VŮDCOVÉ | Jaroslav Vrchlický | 15 | limerik |
cvf-015855 | Stýská mladému se Spitihněvu
V nepřívětivé mu cizině;
Při nedostatku a mizině
Nachyluje k záští se a hněvu.
Nic tu v tváři, řeči, ve oděvu
Není tak jak v jeho otčině;
K Vyšehradské odtud skalině
Patří bolném srdce u výlevu.
Musíť slyšeti tu na své uši
Národu a vlasti pohanu,
A to raní srdce mu a duši.
Proto příčí mu se... | LXXXVI. Stýská mladému se Spitihněvu | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-048855 | Jak nebe by se bylo otevřelo,
jas náhle zatopil tvé snivé tahy,
cit zakotvil se v oka hloubi vlahý,
až zlatý reflex padl na tvé čelo.
V tvé tváři všecko pod tím světlem pělo,
pod sluncem Hellady tak mramor nahý
pěl paiany své, přes Hymettu svahy
když Foeba čtyřspřeží ku moři hřmělo.
Jak v nekonečnost dlouhé louky zkvet... | Tvůj úsměv. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-067859 | Vzduch ovanul ji po žalářní plísni,
než smrť jej zavře, zrak se v jasu sluní.
Jde pevně, jak ni zápasníci junní,
krev svatá písek areny kde třísní.
Výš diváci jak kruhy vln se tísní,
jež nad svým plenem bouřnou vřavou duní.
I César vznešený v své loži trůní,
květ stáří ctného – senatoři přísní...
Smrť čeká ona, na hruď... | Pudencia. | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-059332 | I zakrnělý plž si rád též občas zasní
o vzletu Pegasa do nejvyšších až sfér,
kam oko dohlédne, když obzory se zjasní
po bouři očistné jak z jara podvečer.
On zří jej svobodně dál prchat smělým letem
přes vodopády hvězd a černá moře tmy,
sám sklíčen schopností svých nepatrným světem,
z nichž leda touhou jen se odvážiti ... | SONET O PLŽI A PEGASU. | Bohuslav Knoesl | 0 | sonet |
cvf-021412 | V modrých parách soumrak splývá –
v taj se hříží celý svět; –
dýše list, mdle voní květ,
prška hvězd v šeř jiskří snivá.
Minulost mně prstem kývá:
dávné touhy, mrtvý vzlet
cítím zase hrudí znět, –
stesk mne bolně rozechvívá.
V přísvitu, jenž kol se klade,
žiju znova jaro mladé,
cítím umírat je zas...
Vidím drahých mrtv... | Hlasy v šeru. | Josef Kuchař | 0 | sonet |
cvf-050692 | Mimosy ruka dotkne se,
hned opadá jí květ,
jen náraz mdlý a po lese
jde křídlem větru v let,
a zbude u tvé dráhy
jen stonek nahý.
Oč lepší jsi ty, básníku
mimoso, citem svým?
V han, ve urážek povyku
květ spadne ti jak dým,
sám zbudeš u své dráhy
jak stonek nahý. | Mimosa. | Jaroslav Vrchlický | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-045835 | Vy všickni Don Quixoti idealu,
jenž těkáte bez cíle v lidstva tlumu,
na bledé skráni svatou svoji dumu,
vždy místo srdcí nalézáte skálu.
Jenž nebe ztéci chtíce ve zápalu,
pro hvězdy nevidíte spousty rumu,
a s větrnými mlýny nerozumu
se bijete, ó děti tuch a žalů:
Váš nepřehledný dav se v dálce tratí,
váš bolestný smích... | Cervantes. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-003151 | My polem šli, jež rozorali včera,
a v hustých řadách kráčeli jsme tiše,
jen chvíli pták se ozval odkuds s výše,
co v duších vzpomínka se chvěla sterá.
A ranní slunce v jarním vzduchu plálo,
v němž sladká vůně fialek se třásla,
na mezi jakás žena husy pásla,
a dětí pár si nedaleko hrálo.
Já cítil v srdci hroznou touhu n... | Sonet v jarním jitru. | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-022575 | Rostou duši v jedovatém lůně.
v bařinách snů, starých hrobů skrýši,
ostře jejich vlhké květy dýší,
krev jim rosou leží na koruně.
Pouště tužeb, vášní kalné tůně
chovají je v ztracené své říši,
rostou duši v jedovatém lůně,
v bařinách snů, starých hrobů skrýši.
Básníci, jimž fantasmaty stůně
chorá duše hrobu stále bližš... | Černé květiny. | Jaroslav Kvapil | 12 | rondel |
cvf-049635 | Ztrativ moc svou nad světem, spadnuv s výše,
v letu děsném bez vlády dračích křídel,
světlem zžehnut prýštícím z čela Vědy,
udolán smutkem,
vlastní mdlobou zdeptaný v kalu, cítě
archanděla drtící patu těžkou,
k zmaru lidí neschopnost, Satan trojí
nasadil masku.
V této tiše nepoznán k nám se blíží:
Ukryt v krajkách kypí... | Masky Satana. | Jaroslav Vrchlický | 9 | sapfická strofa |
cvf-022970 | Adie, Bohdanecké panni!
Adie, kráso ve vienci!
Zazvoňte jí smutné hrani,
Žeňichové, mládenci!
Ti pak odpusť, dívko milá,
Kterábis sem nepatřila. 13) | X. Adie, Bohdanecké panni! | Josef Jaroslav Langer | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-009188 | Zákonem umění řiď se, kdo talentem nadán jsi s nebe;
k velkosti genius jen vzlétá, pout zákona prost. | TALENT A GENIUS | Adolf Heyduk | 8 | elegické distichon |
cvf-019911 | O vy bratři, o vy sestry sladké,
Co ste živi ještě na zemi,
Prosím volných uší přejte mi,
Ať vám přidám naučení krátké;
Varujte se onné cesty hladké,
Kterou Ďábel protkal sítěmi,
Aby na ní zrádce s dušemi
Lapat mohel do své pasti vrátké:
Poďte sem hle příklad sobě bráti,
I k těm dobrým, i k těm šibalům,
Učte se svůj ná... | 615. O vy bratři, o vy sestry sladké, | Jan Kollár | 0 | sonet |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.