id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-069314 | Je těžko mi, jak bych se navrátila
dnes domů z pohřbu. Předvečer je svátků,
noc s tichem chrámů gotických se slila,
kol všude smutek Velikého pátku.
Mé duši zdá se, v krásném snu že žila,
ta chvíle všechno odplavila v zmatku,
vše, po čem prahla, v sladkých dumách snila –
dnes pozbyla svých nejcennějších statků.
Jsou Ve... | 33 Je těžko mi, jak bych se navrátila | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-046042 | Ty, za sluncem jež zvedáš zraky stále
a sleduješ běh jeho triumfálný,
víš nejlépe, co štěstí v náš svět žalný
se řine z jasu jeho neskonale.
Však rovněž víš, že v radosti i v žale,
ať kyne stín, či hrozí nám žár palný,
nám větší slunce plá v kraj idealný,
nás k sobě táhnouc věčně, vždy a dále.
To slunce láska jest, nec... | S „METEOROLOGIÍ SLUNCE“. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-011610 | Po kraji bloudím, nemám stání doma,
mé srdce bouří, chví se hruď;
sám k sobě mluvím ubledlýma rtoma:
Co jsem, co budu? Bůh to suď!
Kam duch se nese, kudy noha kráčí,
všude mi k pláči. –
Teskno mi, žalno, upomínky samé,
a každá na dvě strany meč,
a jak ten život svádí nás a klame,
a velí: na té zemi kleč,
jež pro všecko... | Po kraji bloudím... | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-049747 | Rád viděl bych jej, vztýčen nad propastí
jak pod sebe se díval v chaos, hmotu,
jak v plné síle bez vrásek a potu
vzpřáh’ mocnou ruku moří nad oblastí.
Jak pojal celek nespokojen částí,
a světy z bezdna volal ku životu,
hvězd legiony jako ptačí notu
jak v soulad rovnal a se nedal másti.
Ó sochaři, ó věštci, myslitelé!
J... | První sochař. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-044362 | Až k oblakům vstal blud, jenž bouří šílí –
tu zhaslo slunce, po světle již veta,
zved’ vichr se a vál po tváři světa,
zel nebes klín, a potopy se lily,
by výstrahou i odpovědí byly,
a zaplavily skrýš, kde hynul sketa,
i strom, kde z větví záchranu si splétá
mdlá ruka těch, kdo bili se, by žili.
Proč zoufat si a v stesk... | Až k oblakům vstal blud, jenž bouří šílí – | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-011114 | Bez ptactva jsou lesy – smutné doby
bez ozvěny slunná ondy stráň,
Jeseň zvadlým kvítím zemi zdobí,
macocha jak pastorčinu skráň;
ani v rakvi nepopřeje vůně –
není mrtva země však, jen stůně.
V mdlobách leží přeubohá, mlčí,
nechat’ zpupný člověk hruď jí zryl,
nechť se milý ondy vánek zvlčí,
nechať déšť, jenž útěchou jí ... | V mdlobách. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-010456 | Muž poctivý má přímost vždycky dlátem,
když pravdu teše v balvanitý svět,
ať ohněm mře, ať poházený blátem. | 195. Muž poctivý má přímost vždycky dlátem, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-019435 | Nehledám já věci zveličovat,
Jak snad jisté mnějí rozumy,
Nýberž mnoho ještě ze summy
Hříchů těchto krajů umenšovat;
Zvyk mám radše oči zamhuřovat,
Nežli schválné činit výskumy,
Sypu smírné kvítí na rumy
Slávy a zlost volím připlášťkovat:
Jen ty křivdy péro moje líčí,
Nad kterými samo zarděné
Nebe lká a člověčenství kř... | 140. Nehledám já věci zveličovat, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-049732 | Na jiném okně soud je malovaný,
jak ve vidění Danta žil a Snorra,
ve středu údolí se vznáší hora
a na vrcholu Bůh dlí rozhněvaný.
A s meči andělů sbor s každé strany
těl klubko vrhá v tmu, již blesky orá.
Šer v chrámu byl – teď oknem bleskla Zora
a strže pekla byly zlatem stlány.
Bůh v mracích usmíval se. Kolem tahů
mu... | Soud. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-032632 | Spí Božský Syn. Tu jeho ke kolébce
se kloní Matka Boží a jej budí,
a vzavši v náruč, tiskne ke své hrudi
a růžová mu líčka hladí hebce.
„Ty, Synáčku, jsi můj!“ – „Tys, Matko, moje!“
Dvě sličné tváře u souladu lepém,
dvě srdce bijí jedním lásky tepem,
v té lásce líbají se ústa dvoje.
Když zrakem víry utkvím na Svátosti,... | Dilectus meus mihi et ego illi. | Jaromír Stanislav Pavlík | 0 | sonet |
cvf-047139 | Vím, žes každým dechem byla se mnou,
že jsi trpěla a snila se mnou,
každým vzruchem ňader labutích
žes mne stihla, že jsi žila se mnou,
každým bleskem sladkých zřítelnic
žes v mé temno eden lila se mnou,
každým krokem, každým pohnutím
v lásky moře jsi se skryla se mnou,
každým porem útlé pleti své
že jsi dýchala, ty mi... | II. Vím, žes každým dechem byla se mnou, | Jaroslav Vrchlický | 7 | gazel |
cvf-060510 | Do modré dálky jeho zrak se vpil,
do dálky vztáhl roztoužené ruce
a křídla duše rozpiala se prudce,
v svět širý jinoch kroky zaměřil.
Vír měst ho vábil, ale neshltil.
Byl hluchý ke každému hlasu svůdce.
On nikdy nedal zlomiti se muce
a štěstím prchavým se neopil.
Ledovců úběl byla jeho snem,
šíř moří hlubokých ho k sob... | DO SVĚTA. | Ferdinand Písecký | 0 | sonet |
cvf-050451 | U okna stojím, na moře se dívám,
zřím člunky odjíždět a vraceti se.
Ach, tvému více v ústret nezakývám! | XXXIX. | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-008000 | Hovora prostým byv, jen prostě se jmenoval všudy.
Pánem učiněn jsa, výtečným mudrochem jest. | Na pana **** v ****. | František Vladislav Hek | 8 | elegické distichon |
cvf-020067 | Jak často chytla myšlenku má hlava,
že zaujala celou mysl moji,
že ztápěla se v záři její zdroji
a žila jenom v ní, jak se juž stává.
Jak váza byla, barvou pestrou hravá,
na nebi tužby hvězdy v plném roji,
s hvězd zářením zas hvězdy zářné v boji,
na pláni světlé kmitající vřava.
Ó zklamání! Když jsem ji psáti chtěl,
by... | Střepy. | Jan Daniel Korvín | 0 | sonet |
cvf-042266 | Proč žít máme spolu na zlém štíru?
Proč má pořád společnou nám trať
Oddělovať různo zhoubná hať
A zlou tvořiť v bláhu vlasti škýru?
Podejte nám pravici svou k smíru,
Buďme spolu jako jedna brať,
Nenávist již více nepodvrať
Mezi námi dále dobrou míru.
Nestelme si k vlastní zkáze molem,
Jeden kraj nás všechny zrodil spol... | 122. Proč žít máme spolu na zlém štíru? | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-054455 | Když všecka hnízda obydlena
jsou pod krovy a na zdech zas,
když rozlévá se všude jas,
a světlem píchá bílá stěna,
a večer, večer, den když shas’,
a hrdla ptačí umlčena...
Vlašťovčí tílka unavená
se tisknou k sobě v noční čas.
Jen jedno hnízdo z lonska zbylo
a prázdné visí na stěně,
v něm letos nic nešvitořilo.
Mně zdá ... | ZBYLÉ HNÍZDO. | Karel Červinka | 0 | sonet |
cvf-048103 | A v posled v svrchovanou ironii
té slávy, po níž lačen zmírá jiný,
ku svojí pověsti tak božsky líný
a tak macešský k vlastní poesii;
tu lyru, v kterou všecky živly bijí,
kde Caliban řve, lkají elfů stíny,
kde gigantické spějí kroky viny
i vzdušné krůčky lásky jak sen míjí,
Toto všecko: záští, ctižádost a lásku
a hněv a... | Stále Shakespeare. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-047665 | Zdar, hrdý duchu! Žitím nezdolán
vždy ryzí bohatýr, muž pravý, bdělý,
jak moře velký, jehož valný lán
sám proplul’s jak tvůj Gama ve oceli,
ty’s ukázal, nechť svět je v mdlobě sklán,
nechť rány srdce víc se nezacelí,
lze vzdorovat vždy hrd a nezdeptán,
mřít v chudobě – však zůstat svůj a celý.
Sny věštců, nadšení a obr... | Camões. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-039805 | Co světla vnes' les již v zeleň dne,
když skřivaní píseň zněla.
Výš duše se do modra pozvedne,
by spolu se zticha rozechvěla.
Prach zlatý oříšky z prášníků metou,
hor zelené svahy voní a kvetou.
Jde oráč v slunci, za pluhem
se slétl průvod racků a jíká.
Jde mladý vítr též nad luhem
s hvízdotem uličníka.
V přeháňkách pr... | Probuzení | Antonín Sova | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-010370 | Ó mám tě rád přec jinak, věř, než jiní,
kdo nad mne v jasu tvojí přízně jsou,
leč myšlenkami bílý zjev tvůj špiní. – | 109. Ó mám tě rád přec jinak, věř, než jiní, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-069236 | Teď po letech, když všechno skončeno je,
a příroda již v tichém spánku sní
jak pod nachovým pláštěm – lásko moje,
zas přicházíš s tou růží poslední?
Kde utrhla's ji? Zda Tě kroky Tvoje
tam zavedly zas ke zdi hřbitovní,
tam k tomu rovu, a jenž ticho svoje
si vykoupil tu štěstím zašlých dní?
Ta na mém rově dokvétala již,... | VII. Teď po letech, když všechno skončeno je, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-010498 | Můj život pro tebe buď květ vždy nový;
má duše zavřela tě ve svůj klín,
jak zlatou včelu kalich jasmínový. | 237. Můj život pro tebe buď květ vždy nový; | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-029803 | Kout odlehlý tu v starých stromů síti,
po polích stíny oblaků se honí
a těžké klasy ve větru se kloní,
a za nimi lze celou Prahu zříti.
A stranou to jak dravčí oči svítí –
toť nádraží, jež mraky dýmu cloní,
řvou píšťaly a k odjezdu tam zvoní,
a shon a chvat a obchod v před se řítí.
A zde ten mír – jen harfa Aeolova
zní... | Vila Teresa. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-064534 | Když ke mně prvně přišel Jsi, má duše
již na pokraji byla zoufalství,
tu zvolal osud na mé dveře buše:
„Mně otevři, jsou přátelé to Tví.“
Smrt na koni jsem shlédla, jak kol kluše,
na prstech drápy ostřejší než lví –
jen ušklíbla se, výsměch vyzněl hluše:
„Však pro Tě přece přijdu, Bůh to ví!“
Já otevřela dveře – na mém... | XXX. Když ke mně prvně přišel Jsi, má duše | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-054387 | Kol tiché zahrady kdys bratří kapucínů
já kráčel pomalu ve vysoké zdi stínu,
když večer přes hory, v nichž jasné slunce rdousil,
své přítmí, za přítmím tmu do údolí trousil.
A pater v sandálech, vous na šedivé bradě,
tam ještě motykou cos kopal na zahradě,
vzduch voněl svěžestí, na trávě parny zpráhlé
to rosou bohatou ... | Zahrada kapucínů. | Karel Červinka | 0 | sonet |
cvf-004785 | Mé srdce ranila jsi, svatá Paní,
z mých víček prchá v noci každý sen
a den jde kolem v stínech zahalen,
co po Tobě tak toužím bez ustání.
Jak byla bys, ach zlatokvětou plání,
kde myrrha rosou kane na lupen,
kde vůní dýchá cedrů štíhlý kmen
a slunce září v ustavičném plání.
Tam půjdu, v nitru nesa snů svých vesnu,
v mec... | Mé srdce ranila jsi... | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-007979 | Ou. Ubohé Au! – co si provinilo, že tě v starosti svrhli?
Au. (s ousměškem:) Křídlem jediný brk smí-li se nazývati??? | Au a Ou. | František Vladislav Hek | 8 | elegické distichon |
cvf-057998 | Ó láska, ó šílení, za tolik dluhů
a za všecku pýchu
pnout nad mého života neplodnou líchu
jas kněžství a smíření duhu!
Ó láska, ó šílení, volat: „Můj druhu,
ač plný jsi hříchů
a země ač Sodomou pustého smíchu,
tvým slovem chci vězněn být v hostie kruhu!“
Ó dojmy, ó záchvaty, nachýlit hlavu
a zrodit div největší světa
a... | EUCHARISTIA. | František Kyselý | 0 | sonet |
cvf-001099 | Je skromná, domácí a líbezná,
jak na obrtlíku vždy k práci čilá,
přebírá, loupá, krájí, tluče, smílá,
je Popelka a přece princezna.
Má rozhled, jádro ve všem rozezná,
přec nerozumnou upřímně si spílá,
o vlohách nechce vědět roztomilá,
jen prostá chudobka být pomezná.
Tak plachá, uzavřená, netykavá,
má krásu, ctnosti, v... | IX. MARYŠA. | Jaromír Borecký | 0 | sonet |
cvf-046552 | Kol hřbitova jsem šel, tu z hrobů nitra
hlas temný slyšel jsem: Dnes nebo zítra!
Krok bludný musil zastavit jsem maně,
o zeď se opříti, v skráň složit dlaně.
Den tichý byl, kraj slunný, v jasu, vůni
se rovnal listnaté a květné tůni.
Zdi hřbitovní netřesku byly plny,
za nimi hrobů zelenavé vlny.
Kol tymian na hrobech vo... | MEMENTO HROBŮ. | Jaroslav Vrchlický | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-057070 | O jak mi blaze jest a volně v duši,
kdy v dálce za mnou zanik města ruch! –
Kol blahé ticho, vonný lesa vzduch
a z říše snů mých nic mne nevyruší.
Neznámé blaho srdce moje tuší,
jak by zde blíže člověku byl Bůh,
jenž sterým vábem oděl stráň i luh –
„Ó patř a plesej!“ do bran srdce buší.
Ó tak mi blaze, že bych teplým v... | O jak mi blaze...! | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-001788 | Buben troubí, trouba bubnuje,
kdykoliv tvá moudrá hlava
o Slovanstvě mudruje. | 25. Témuž. | Jan Šrámek | 2 | ritornel |
cvf-041631 | Příroda je převýborná kníha,
Jižto Hospodin všem poskýtá,
V níž on známost sebe namítá
Tomu, jenž v ní pro uku se sbíhá.
Blažen, kdo v ní Páně stopu stíhá,
A k ní duší zbožnou zavítá!
Pásmo pochyb se mu rozplítá,
S tváři pravdy se mu závoj zdvíhá.
Kterak tedy předce mysl mnohá
Šetříc pilně v knize té všech znaků
Nenale... | Příroda je převýborná kníha, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-047103 | Byl vonný večer, v podletí jak bývá,
tříšť paprsků se třásla na západě,
les tměl se zvolna ve stínech a v chladě...
Slyš, v houštině kdes zpožděný pták zpívá...
A dole ve vsi, jež se v dýmu stmívá,
na střechy hřebenu kde sedí v řadě
dav holubů, v zpěv z lesa v dravé vádě
křik ptáka chraptivý a smutný splývá.
Co něhy zn... | I. Byl vonný večer, v podletí jak bývá, | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-001116 | Vám, kteří životy jste položili
za lepší příští bez otroctví hany,
jak zákon vlasti kázal v srdce psaný,
ne ten, jejž odpřisáhnout donutili.
Vám, krev jichž Somma, Piava, Dněpr pily,
jimž hrdinstvím plál v hněvu na katany
ni hanbou šibenic zrak nezlekaný:
Vám vlastní skutky věnec slávy svily.
Co můžem přidat my, jimž z... | VELIKÝM MRTVÝM. | Jaromír Borecký | 0 | sonet |
cvf-055323 | Již, sešlá chaso starostí,
do tmavých ustup koutů,
já zdvihám žezlo volnosti
a trhám články poutu,
jež tížilo jak řeku led
mých snův a vidin bujný svět!
Zlatou mi dejte korunu
na pyšnou hlavu, snové,
neb usedaje na trůnu
dnes opět v slávě nové,
chci v říši svou se uvázat
a moc nad světy ukázat.
Já jediný jsem v světě k... | Básník král. | Alois Vojtěch Šmilovský | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-064518 | Víc nechci trpět, doufat nechci více,
jsem ubitá, a tělo mé je mdlé,
jsem dávno mrtva, hoří dosud svíce
na katafalku duše uvadlé.
Co, démone, si vezmeš – moje tělo?
Mou duši chceš, bys obrodil ji v zle?
Mé srdce chladné? Pohleď na mé čelo,
v něm tuberosy chřadnou nasládlé!
Tu svatozář chceš, která kol mých tváří
jak na... | XIV. Víc nechci trpět, doufat nechci více, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-004639 | Kde sladký nard, jenž žhavou slzou padal
v tůň lesů jak noc temně zářící?
kde balsámu keř, který k měsíci
svou vůni dech’, již v žáru slunce střádal?
Kde bílá stáda a jenž písně skládal,
hoch snivý tklivě harfu hrající?
kde cedrů sbor jest dumy pějící,
jež sladký Zefýr v stínu jejich spřádal?
Vše zmizelo; jest skála na... | Terra sancta. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-048895 | Nad knihou tvojí, srdce srdcí všech,
mi jest, jak v tvou bych hranici se díval
a tys mi přímo ze plamenů zpíval,
div tvář mi neošlehne ohně žeh.
Jak Byron nad tebou stál taje dech
a věrný Trelawney tvé duši kýval,
jak odlétala dýmem v mračen příval,
pták rajský zalétajíc v hvězdný břeh:
Nad hranicí tvé poesie stojím,
ó... | Cor cordium. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-019514 | Jak tě vítat, selzou čili zpěvem?
Jako matku či jak macechu?
Země, pelná cti i posměchů,
Slavná přízní bohu jako hněvem;
Hrady tvé se sov a plazů chlévem,
Kraje pastvou staly Nečechů,
Lev ti silný slouží za věchu,
Smert a mdloba vězí pod oděvem:
Tecte mutné selzy do Veltavy,
Jako déšť a blesky z oblaků,
Nesouc heslo to... | 219. Jak tě vítat, selzou čili zpěvem? | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-037461 | Nikdy ústupků davu neb modě nečiní básník;
těmi se říditi on krejčímu nechává rád. | Umění a řemeslo. | Ladislav Quis | 8 | elegické distichon |
cvf-010345 | Dav labutí plul nebes tůní smavou,
když na tebe jsem vzpomněl roztoužen;
tlum bílých písní byl, jenž táh’ mi hlavou. | 84. Dav labutí plul nebes tůní smavou, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-044262 | Přes hory se mlha převalila,
z třásně malé, očím sotva znalé
rostla rychle, šířila se dále,
po svazích se lehkou parou lila,
nízké břehy a pak moře skryla.
moře zelenavě prokvetalé
jako louka plná trávy zralé –
nad ním teprve se zastavila.
Poutník, který mořem širým chodí,
plula loď a potkala se s lodí;
bůhví z které a... | Přes hory se mlha převalila, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-046955 | Tak vem v ruku naděje mdlý kahan,
sestup v němé bolesti své hrobku,
na marách kde leží mrtvá láska,
zaplaš černé pochybností stíny,
jako na Lazara Kristus volal,
křikni a snad mrtvá vstane v život.
A já vstoupil, za mnou zůstal život,
se stíny se v zápase chvěl kahan,
já v tmě stanul a já do tmy volal,
rozhlaholil ňade... | SESTINA. | Jaroslav Vrchlický | 13 | sestina |
cvf-004036 | To veliký jest sabbat duší,
tu tajný pučí život jiný,
jenž pod nohy vše deptá stíny,
jak světlo temnoty, zlo kruší.
Mír, jehož moře nepřehluší,
vnitř padá ňader do hlubiny,
jak měsíc schází za výšiny,
než den se s drsným křikem vzruší.
Jsme hranice, jež tiše hoří,
kam oheň hlouběji se noří,
v němž duch se přerozuje;
co... | To veliký jest sabbat duší, | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-027738 | Již Leto vláti počíná,
již žhavé proudy na zem kanou –
jde rozloučení hodina,
a knížka odloží se stranou.
Za vytrvalost mnohostranou
buď vzdána vděčnost poviná,
ti, čtenáři! A „na shledanou!“
se k mému „s bohem“ připíná.
Ty sonete, též dojista
přijď na podzim! Tak chodit trochu
po listech, po střízlivém mechu!
Však s b... | SONET-EPILOG | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-046131 | Buk s břízou v objetí se k vodě klene...
Zde v mechu se jak na tvém srdci leží,
tak bezděčně – ať svět mne zapomene! | Buk s břízou v objetí se k vodě klene... | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-019612 | Táhni, kam tě hvězdy zovou, bratře!
Nastup mužně cestu života,
Kde tě koli osud zamotá
Týž buď Bohu, sobě, pýše, chatře;
Miluj vlast, a horli ohněm spatře,
Kdeby pravdu polkla mrákota,
Hlasem, který skály ztroskotá,
Slovanství kaž hluché vůkol Tatře:
Mne nech zatím v hájích, po údolí,
Mezi zpěvy křovin sladkými,
Bloudí... | 317. Táhni, kam tě hvězdy zovou, bratře! | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-018889 | Tu starou píseň, pár těch prostých slok,
jsem napsal kdys – už mnohý tomu rok.
Dnes, po letech jsem nalezl ji zas,
a kouzlem s ní mi dávný oživ’ čas.
Čas mládí, prvních touhy plných let,
kdy ještě básní byl mi celý svět.
Však v písni té jen slova! Žel, ó, žel!
já nevím již, co jsem tou písní chtěl.
Dnes tuším jen, že t... | NAD STAROU PÍSNÍ. | Antonín Klášterský | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-026429 | Hle žurnál – nikdy nikde nezavadí
o jmeno tvé – teď náhle – náhoda
k anketě jakés uctivě tě svádí,
k dostihům ducha – kdo se nepodá?
Tož jdou tam houfně, kdož se blýsknou rádi
a vytištěni zří se. Rádo dá
se apartního něco. Stáří, mládí
tu zápolí před zraky národa.
Já nemísím se do té tlačenice –
leč na dostihy podívám ... | ANKETY | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-016313 | Vstal konečně a napsal Stáze psaní.
Psal bez okolků jako zralý muž
a psal, že mnoho vzpomíná si na ni,
svobodna je-li, či zda vdána už,
že nemůže jí vlastně říci ani,
jak uvítal by v ní svou věrnou druž,
jí v paměť uved’ přísloví, jež praví,
že stará láska nikdy nerezaví. | ZA STAROU LÁSKOU (40) | Bohdan Kaminský | 5 | stance |
cvf-038818 | Kam jít! – tak smutná je ta neděle
v to zimní odpoledne setmělé; –
ach, nejlíp, sestro, bude v kostele.
Tam s pobožným se lidem sejdeme,
se zvukem varhan v jedno splyneme,
v kadidla dýmu Krista najdeme. –
Šly; – šerý dům; – jak Magdě je tam as?
ta družka z mládí, jak tak dlouhý čas
již umírá! – však zajdeme tam zas.
Šl... | KAM JÍT – | Josef Václav Sládek | 3 | madrigal |
cvf-017049 | Je bolest, kterou doba nezhojí,
V níž bledé růže do krve se rděly.
Pižmové vůně lhaly levkojí,
Však růže června vpravdě krvácely.
Mám jíti krajem, sledem drahých stop?
Jsou všude stíny, jsem tak osamělý.
Mám růže června hodit v časný hrob,
Básníku-druhu, Ikare můj smělý?
Snad přikryje tvé jméno zapomnění,
Snad Sláva oz... | ČERVNOVĚ RŮŽE | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-010327 | Jak rád tě mám, to nesnadno je říci,
leč zřím-li tě, sny zlaté v duši mám,
jak z jara včely štěp má v květné kštici. | 66. Jak rád tě mám, to nesnadno je říci, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-004786 | Tam v stínu počkám, kudy denně chodí,
kde cedrů dech a vůně cypřiší
mou touhu skolébá snů do říší,
jíž duše má se jako mořem brodí;
snad v ňadra moje zlatý paprsk hodí
svých úsměvů – a snů sen nejvyšší
v mé nitro skane – stesk můj utiší,
v němž tone ves můj život – troska lodi.
Pak kleknu v pláči v její svaté stopy,
je... | Tam v stínu počkám. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-010717 | Žni zlaté života proč nemám asi?
Já v duši pouze květy pěstoval,
ne bohatého žita chlebné klasy. – | 456. Žni zlaté života proč nemám asi? | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-029791 | Ó Horacie, nečekej mne zpátky!
Mne nepostrádá tam nahoře žádný –
byl život můj tak nesdílný a chladný,
a tvář mou nehřál lásky úsměv sladký.
Duch otce mého, žití vážné zmatky
mne nezaleknou. Otčimův čin zrádný
a Ofeliin smutek děsněvnadný
jsou daleky jak čest a stud mé matky.
Nic nechci, podsvětí, se neptám tebe,
zda j... | VI. Hamlet. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-029853 | Od Ohře k Moravě až, Odře divé
co jeden boží obzor k sobě váže,
jen k sobě blíž, vy našich srdcí stráže,
vy děti bolesti i lásky živé!
Ó pomněte, jak byli jsme vždy dříve
si blízcí tak – tři těla, troje páže,
tak přítomnost nám ještě úžej káže
se v jedno slíti tělo ocelivé.
Jak Laokona otce a dva syny
had cizáctví nás ... | Laokon. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-023543 | Netřeba, aby básníku přítomnost porozuměla,
každý básník telegrafuje do budoucnosti,
ten, kdo záhy vavřín uznání koupil,
stal se hvězdou, jež zevšedněla dalekohledům.
Krása je slunné božství, jež čeká na vyznavače,
myšlenky jako kov drahý v hlubinách dřímou,
odevšad putují kovkopové ducha,
každý chce v zápase s hmotou ... | BÁSNÍK | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-002717 | Osud, jenž ve světě mocně vládne,
Blahosti i strasti rozsívá,
Zemčany v přátelství pojí vnadné,
A co vichr je zas rozvívá –
Osud v rozmaru své mysli kynul,
A hle, spolek náš se již rozvinul!
Od Vltavy, ana české luhy
Dobročinným tokem probíhá,
Ty pospícháš, ostaviv své druhy,
Tam, kde – – v – – zabíhá,
Tam, kde mirnějš... | 26. Při odchodu přítele. | Jan Květoslav Klumpar | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-050423 | Má krásko, co dělají vaše oči?
Kdo tolik lásky vdech’ jim, že tak hoří?
Vy hlednete, ze země mrtví skočí,
vy hlednete, a z lože vstanou choří,
v nich tolik síly a v nich tolik ctnosti –
ty oči naděj jsou mé budoucnosti. | XI. | Jaroslav Vrchlický | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-018531 | Kdo cítil radost z hotového díla?
Stín pochyb vstává, chlad a mráz jen čiší,
kde chtěl jsi žár; v své slyšíš nad ním tiši,
jak závist syčí už a zloba spílá.
Leč stavit, bořit, klenout – v tom je síla
a ples a radost; jako kočka s myší
s myšlénkou hrát, král nepoznaných říší,
Bůh chaosu, snít, zář než blýskla bílá.
Shas... | Z DÍLNY. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-001358 | Je přízeň světa jako přízeň štěstí.
Dnes bývalého svého milence
dav opustil, v něm vida šílence,
neb tolik lásky nemůže víc snésti.
Když z mořských propastí své pěl jsi zvěsti,
když rodných hor jsi slavil růžence,
lid laur ti hojný vinul do věnce
a v zlatou lyru chvátal růže plésti.
Když, druhý Dante, v ráj jsi letěl k... | Příteli Jacintu Verdaguerovi. (II.*)) | Sigismund Bouška | 0 | sonet |
cvf-019889 | Kopec tu stál jako praslovanský,
Jenž byl mohylou zván, hrobovec,
Nevypsalby žádný veršovec
Strašný na něm hrad a žalář manský;
Vystaven jsa pro čin nekřesťanský
Duchovníků sluje Popovec,
Právě veden byl doň surovec
Richter, v Sorně pastor luteranský:
I hned nohy do klády mu dáno
Tak, že krev z nich téměř stříkala,
Pak... | 593. Kopec tu stál jako praslovanský, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-002529 | Ó, příteli! nechť Tvé ústo pije
Sladké medy čisté radosti,
Dokud Tvoje srdce bije
Růžolící ladě milosti;
Každý den se na Tě luzně směj
A Ti štěstí, radosť, zdraví přej! | 21. Ó, příteli! nechť Tvé ústo pije | Jan Květoslav Klumpar | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-047201 | A nad vším rozmar, svrchovaný pán,
potřásá v smíchu svými rolničkami,
kde vhod mu právě, svůj zavěsí stán,
dnes v krčmu, zítra v hrad a pozděj v chrámy;
tu příšery zve, draky do svých bran,
tam dvorné rytíře a sličné dámy
a když je dostal v objetí – je nechá
a blázen třeba do měsíce spěchá. | Při dokončení překladu Ariostova „Zuřivého Rolanda“. (X.) | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-064652 | Dám tušit Tobě Tvojí země krásy,
bys miloval ji mojí duší snivou,
ten rudý západ, v němž noc podává si
číš rosnou ke rtům, svěží, opojivou.
A skvělá jitra, jež se v sadě hlásí
tou vroucí písní ptáků sladce tklivou,
a trpkou vůní vodní mořské řasy
tam nad hladinou moře oslnivou.
A bílý jasmín, olivové háje,
květ tymiánů... | XI Dám tušit Tobě Tvojí země krásy, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-069410 | Dnes slyš: za hořkou číš je těžko děkovat
a těžko říkat: Pojď, když samo srdce brání,
však nejtíž zadržet je nedočkavý chvat,
s nímž k černé noci již se šerý večer sklání.
A přec: jak ráda jsem kdys zřela v slunci plát
růst očím lahodný a jasné letní zrání –
po hořké číši tvé tmu umím milovat,
můj úsměv za to měj, však... | SAMA | Božena Benešová | 0 | sonet |
cvf-010268 | Dbej přírody a svého srdce hlasu;
kdo zákonům těch dvou chce vzdorovat,
smeť klidí pouze z hluchých žití klasů. | 7. Dbej přírody a svého srdce hlasu; | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-040278 | Vždy, cítím-li se sám a sám
a jako v lese opuštěný,
když noci tmavé slyšet steny,
v snu nejvyšší strom vyhledám.
Jak z pohádky hoch šplhávám
výš po sucích vonící kůry,
že strašně sladko mi, s té hůry
když po světle se podívám,
zda někde chaloupku kdes v dáli
by oči moje vypátraly,
okénka, jež jak oči žhnou.
Zda kosmatý... | VŽDY, CÍTÍM-LI SE SÁM A SÁM... | Antonín Sova | 0 | sonet |
cvf-026063 | Ferdinand Pátý... Vavřín vojevůdce
si neurvaly chabé jeho ruce.
Den vlády každý byl mu těžký, dlouhý
a trudnou námahou už podpis pouhý.
Neb ničemu on nerozuměl vůbec,
rodiny sešlé nemotorný trubec.
A kde kdo národům vlád místo něho,
až složili jej, hlupstvím nemocného.
Leč co s ním teď? Jde přece v historii!
Jak neuraz... | BYZANC | Josef Svatopluk Machar | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-047819 | Stál v květu mládí, vše dýchalo vděk.
Tu tajný hlas mu v ňader hloubi řek:
v touze jest všecko!
Sám rost a kvet a ze všech zdrojů pil.
Tu tajný hlas mu v nitru hovořil:
v lásce jest všecko!
A přišel život a s ním mnohý klam,
dost vytrpěl a hlas děl, když byl sám:
v práci jest všecko!
Tak mudrc pravý našel sebe zas,
tu ... | STUPNICE MOUDROSTI ŽIVOTNÍ. | Jaroslav Vrchlický | 3 | madrigal |
cvf-037375 | Všecko, co žil jsi, co žiješ, je sloučeno v objetí lásky,
veškera života slast, veškeren života žal;
z toho nic neznalo srdce prv, nežli je vzbudila láska:
Přejte mu dřímati dál, smrt nežli láska mu dá. | Láska a srdce. | Ladislav Quis | 8 | elegické distichon |
cvf-024057 | Jdu k churavějící mezi, rozhlížím se krajem.
V létě svítaly zde květy.
Nyní lká podzim.
Příliš jsem toužil v žití.
Proto snad vůkol je chladno.
A mně je hořko.
Raději bych se vrátil ke dnům, jež zašly
do snění zahrad,
pokusil bych se rozjařiti je smavými světly.
Pak snad by prohřál zpěv pažit,
nově by rašily větve.
Pak... | TEMNÉ MYŠLENKY | Emanuel Lešehrad | 3 | madrigal |
cvf-010509 | Kol chlad, ó pojď, hleď slunným na mne zrakem,
sny v šedé hlavě mé, věř, rozkvetou,
a duše má se zlatým stane ptákem. | 248. Kol chlad, ó pojď, hleď slunným na mne zrakem, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-058816 | Že čas můj nepřijde, mně není líto,
neb zvykl jsem již osamění svému,
když přijde žal, tu „bratře!“ řeknu jemu
a „sestro smrti!“ v tazích mých je vryto.
Já poznal krásu snu, co v něm je skryto,
i rozkoš vzhlédnout k nebi hvězdnatému,
i blahořečím často také zlému,
s nímž jako zlato bývá dobro slito.
Jen líto mi: těm, j... | IV. Že čas můj nepřijde, mně není líto, | Antonín Macek | 0 | sonet |
cvf-045745 | Jak sta tisíce perutí
by v sta tisíc harf hřímalo,
mou duši v noci jímalo
dnes vichrů divé vanutí.
I znělo v mocném pohnutí
mé srdce, dřív jež dřímalo,
jak sta tisíce perutí
by v sta tisíc harf hřímalo!
A každé vichru vzepnutí
s mé duše pouta snímalo,
že vichrů hřívu třímalo
mé srdce v písně vzplanutí,
jak sta tisíce p... | Vichrové. | Jaroslav Vrchlický | 12 | rondel |
cvf-047163 | Jak ti říci, co mi jest tělo tvoje?
Květnice a chumáč hvězd tělo tvoje!
Růží záhon s lilijemi, odlesky jež hraje všemi,
hnízdo, kam chci touhy svoje snést, tělo tvoje!
Amfora jest vůní plná, jedna sladká, chlípná vlna,
kam duch hrouží se rád z bludných cest, tělo tvoje!
Výheň jisker, věčně palná hlína svatá ideálná,
v ... | XXVI. Jak ti říci, co mi jest tělo tvoje? | Jaroslav Vrchlický | 7 | gazel |
cvf-046096 | Já v jihu slyšel zpívat ritornelly,
však div! – teď teprv z upomínky úlu
se řítí na mne jako zlaté včely. | Já v jihu slyšel zpívat ritornelly, | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-010571 | Kde ke mně anděl s první písní slétl?
Když v duši mojí světle měsíčném
keř tatíčkových pohádek mi kvetl! | 310. Kde ke mně anděl s první písní slétl? | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-027764 | Teď o ni srdce s rozumem se hádá,
a každý z nich vítězí na chvíli:
na zimu žití rozum myslit žádá,
však srdce chce mít jarní idyly.
A mezi nimi ona sem tam padá:
modlí se, pak čte roman unylý,
v hrob touží, pak se rázem v dumy vpřádá
o vášních, které by ji opily.
Můj říjen tady – hlasem nejklidnějším
ti říká – zatím čl... | SONET-PODOBIZNA | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-008304 | Zpívala a ňadra má se chvěla,
blíž chtě kročit bezvolně jsem stál –
s nebe zpěvu strhnout jsem se bál
cherubína, jehož ústa pěla:
Duše moje hledíc na ni sněla,
neukrotný pojímal ji pal,
jenž mé srdce láskou rozehřál,
bych jí vínkem písní ovil čela. –
Nelze dále, tiše k ní se blížím,
v oku – jejím onen pal vyhlížím,
jej... | V. Zpívala a ňadra má se chvěla, | Adolf Heyduk | 0 | sonet |
cvf-015730 | Sáma úmrtím i jeho říše
Na mnohé se díly rozpadá;
Slunce slávy České zapadá,
Bohužel! tak brzo se své výše.
Ztrátu krále želí hrad i chýše;
Těžkáť bude za ni náhrada;
Kdož zas druhého jim Sáma dá,
By je hájil proti Franků pýše?
Ač po sobě synů dvádvacet
Zůstavil, z nich není ani jeden
Velkým otce svého duchem veden.
Sl... | XXX. Sáma úmrtím i jeho říše | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-056696 | Jsem s prací hotov, která není moje,
jsem hotov s prací, jež je víc než má;
v ní tajemství je ztělesněno dvoje,
a sama k čemus třetímu se zná
jak světla pruh, jenž, nad národy stoje,
co protilehlé, kruhem objímá.
Já v div se hroužil cizí vždy, vždy větší,
až nejhlubší jsem poznal: zázrak řeči.
Dvé vůdců temnotou a po ú... | Po dokončení překladu FAUSTA | Otokar Fischer | 5 | stance |
cvf-069207 | Na stole dopis – žluť té obálky...
Ty píšeš mi? Ne, písmo je to cizí...
Svit zhasl v duši. A květ azálky,
jenž pučel v ní, zvad'. Naděje má mizí.
U okna sedím, hledím do dálky,
na strmé vrchy, na nichž bílou přízi
noc upředla si. Rudé korálky
na řeřábech jak korál svítí ryzí.
Jak slzy moje, srdce krůpěje –
Na dopis hle... | Na stole dopis – žluť té obálky... | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-050742 | Květ růží a květ jasmínu,
ó jak mi hořce voní!
Těm patří, kteří ve stínu
se v lásce k sobě kloní.
Mně patří aster smutný květ,
mně zhořknul svět!
Tak v myšlénkách jdu alejí,
zrak hluboký a zpráhlý,
a svadlých listů závějí
smích za mnou zvoní náhlý.
A slza padla v aster květ,
mně zhořknul svět.
Já musela se ohlednout,
š... | IV. Stará panna. | Jaroslav Vrchlický | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-018709 | Zřím údol širý. V dlouhém jeho pruhu
se táhne řeka v stromoví a luhu,
pak v dáli blyskne v náhlém polokruhu.
Ni nezašumí, ani nezašplíchá,
jak jedna plocha, jako pole lícha
jen plyne velká, zářící a tichá.
Oblázků plný břeh je, pískem zlatý;
tu čeká prám, u vrby silné paty
je řetězem spjat, jenž je rezovatý.
A v řeku p... | Krajina u řeky. | Antonín Klášterský | 3 | madrigal |
cvf-069419 | Hlas příliš úlisný se začal ptáti,
zda se má duše opět nenavrátí.
I plamen v krbu novým teplem vzplál –
má volná duše musí přece dál.
Má volná duše v činu, v lásce, v hněvu,
bez posměchu jde a jde bez úsměvu.
Je každý sám – a díky, že je sám!
Nikoho nechci, ani nečekám.
Ó samoto, jak bolí léta dlouhá,
kdy člověk se i v... | REFRAIN | Božena Benešová | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-014395 | Život utkán ze šedých je nití –
Nitka zlatá jenom sem tam kmitá
jak na pusté pláni jedno kvítí,
ve štěstí jak jedna chvilka žitá,
jak po dešti v zakalené strouze
kmitne stříbrný pstruh jeden pouze. | TKANIVO ŽIVOTA | Josef Kalus | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-062016 | Ne, neshasínej měsíce,
nechej mu královskou posu, neúrodnou slávu
ozařovat hroby,
nech triumfovat mu líce
bizarní hrdostí a osnovat jeho hlavu
znetvořené zloby.
Jen si zatáhnu záclony
a přivru pozvolna oči, jež nesnesou svitu,
který zmírá nerad,
aby nesvítil v záhony,
nemučil hořících růží, mdlobou svého kmitu
nepustoš... | NESHASÍNEJ MĚSÍCE. | František Sís | 3 | madrigal |
cvf-002631 | S novým rokem nové štěstí
Nechť Vás také ovane,
V srdci Vašem radosť pěstí,
S oka slza nekane,
Abyste u hrobu jeho
Dobrodince plakal svého. | 5. S novým rokem nové štěstí | Jan Květoslav Klumpar | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-049086 | Na sloupech dórských na návrší malém
ční v dálku, zdá se, na chodce že kývá,
mech sedl na skuliny jeho zdiva,
sní jako báje ve rozkladu stálém.
Však v slunci jako luny pod opálem
soch řada z něj se tupým okem dívá,
sbor císařů, jimž nápis hymnou zpívá
vryt zlatem vybledlým dnes nad portálem.
Mír chtěli vrátit světu v b... | VI. Chrámek míru. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-010482 | Služ cizím k prospěchu, kdo duchem slep jsi,
svůj statek pal a vraždi vlastní rod –
a na měsíc pak kňuč a štěkej se psy! – | 221. Služ cizím k prospěchu, kdo duchem slep jsi, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-069772 | Již umlklo prázdné žvatlání snílků – –
Jak lupič si našla konečně chvilku,
by bezpečně, v lůžku půlnoční hodiny
své provedla dílo, ubila rodiny.
Již strhnuvši ostrý, dlouhý nůž se zdi
jím pomalu, pevně po hrdlech jezdí
a naslouchá, jak krev s postelí crčí,
jak nohama kopou, smrtelně chrčí – – –
Oh, tygrova rozkoš zadáv... | KONEČNĚ. | R. Bojko | 14 | sonet anglický |
cvf-018982 | Noc vábná, teplá, modravá a tichá,
a celou rivou na sta světel plane,
a každé volá: Smutný seveřane,
pojď, láskou, něhou, touhou všecko dýchá!
V kavárnách hlučno. Před nimi se míchá
za smíchu, žertu dav, jenž nepostane,
a od moře to vlahým dechem vane,
a na laguně laškovně to šplíchá.
Pár květinářek do cesty ti vkročí,... | Benátky v noci. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-048337 | V říši duchů ubiti nelze ducha.
Síla mluví, ustoupit musí chabost,
překážeti rozvoji nelze ani,
rozvoj kde všecko.
Tož jen pějte, rozhrajte všecky struny,
mudrc pouze k výsledku upře oko.
Tak stál klidný skolenou nad potvorou
Perseus vítěz! | Oda polemická. | Jaroslav Vrchlický | 9 | sapfická strofa |
cvf-018521 | Květ lidský, děti, zvednout z tmy a louží,
je dechem hřát, kdy chladem chví se bosy,
jich očím, sestrám květů, přáti rosy
a v slunce zář je nést, již tolik touží.
Stín bídy, smrti zahnat, jež se plouží
k nim neviděna, ale jistě kosí,
je chránit, sup když bolesti kol krouží –
je v světě ještě krásnějšího cosi?
Kdo urval... | *** | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-055319 | „K zemi chýlím hlavu svoji
jak dub starý v lese,
což as po skonaném boji
o mně zvěst roznese?
Nemám synů, jsem tu sám a sám:
což po sobě vlasti zanechám?
Bitev ryky dozněly mi,
ramen zvadla síla,
mezi druhy mladickými
není pro mne díla.
Nemám synů, jsem tu sám a sám:
což po sobě vlasti zanechám?
Jediné mé potěšení,
pěn... | Pijanovo dědictví. (II.) | Alois Vojtěch Šmilovský | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-061283 | Jak zrnem zasetým v zem navrací se klas,
a s řekou deště krůpěj v rodné bezdno moří,
jak s hvězdou večerní se přibližuje čas,
kdy zemře den, než novou vzejde zoří,
tak foinix, báje pták, když slyšel výzvy hlas,
v dům smrti vrací se, v děs plamenů se noří,
bolestí přerozen povstane, vzletí zas,
krvavým šarlatem perutě j... | FOINIX. | Petr Křička | 0 | sonet |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.