id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-010338 | Když temné oči svoje vzneseš vzhůru,
vždy myslím si, že dvé to divů jest,
jež z žáru ohně letí do azuru. | 77. Když temné oči svoje vzneseš vzhůru, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-045813 | V kolébce mraků den se vzbouzí líný,
mha vstává z niv a údolím se plouží,
nad rybník, jenž se v nekonečno dlouží,
se táhne jako bílé musseliny.
Ve vodě tkvějí černých stromů stíny,
list nehne se, ni vánek nezakrouží,
i leknín oko zavírá, snad touží
po měsíci, jejž zakryl oblak siný.
Řas vodních směs nad vlny ční a čase... | Rybník v mlze. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-030294 | Slunce vítěz rozplašilo
Bleskem mraky nocy divé,
Ze snů strašných probudilo
K činům duše starostlivé,
Zem y nebe, pták y kvítí
Jeho pronikání cýtí.
Les y hora poskakuje
Jako lidé veselostí,
Že se krása obživuje
Zmlazujícý barevností,
Hlavu hrdá sosna v lese,
V sadě růže vzhůru nese.
Z mladnoucýho srdce sýlu
Čerstvé vůn... | Jitro. | Vojtěch Nejedlý | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-055093 | Tvé spanilé a věrné oči hnědé
tak hedvábný a měkký mají lesk,
že jediný kam paprslek jich sjede –
je vlídno hned a vešker mizí stesk!
Tvé srdce vždy je dobré tak a vlídné
a tolik chová citu pro lidi,
ó, dojista že mnohý, kdo Tě shlídne,
mi přízeň jeho s hněvem závidí!
Leč já jsem rád, že v žití vřavu pestrou
můj dobrý ... | Pavla. | Alois Škampa | 0 | sonet |
cvf-064507 | Když, příteli, mi podáš ruku svou,
snad naleznu zas nové síly k žití –
jak o stožár chci nocí bouřlivou
se o Tebe, jak plavec, podepříti.
Můj koráb ztratil vesla bouří zlou,
je zmítán vlnami, jež naň se řítí,
a vichry plachtu poslední mu rvou –
v tmě světlo nezřím, ni kde zakotviti.
Jak o ten stožár, jeho silný kmen
ch... | III. Když, příteli, mi podáš ruku svou, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-019722 | Sotvy víru svým sem očím dala,
Když sem, mezi touto rodinou
Acislavů, též i s Christinou
Královnou se Švedskou uhlídala:
Proč a jak ta zde jest? sem se ptala,
A tu zeptanci mi pokynou:
Pro list onen, který latinou
Sobieskému, zhoubci Turkův, psala:
Ona sama ze všech panovníků
Byla, která naše zásluhy
Uznala i dluh jim ... | 427. Sotvy víru svým sem očím dala, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-049824 | K své slávě básník byť byl apatický,
jsa roven stromu, jenž o listech neví,
co spadly s něho, byť dál svoje zpěvy
jak ptáče hvízdal vesele a vždycky;
přec společný mu v tom je osud lidský:
rád slyší potlesk hřmít a nerad hněvy,
a když ne laur, má aspoň snítku révy
rád v odměnu za zpěv svůj bukolický.
Kdys ovšem za Orfe... | EPILOG. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-064745 | Na Tě čekám – jezero sní přede mnou,
nečeří se vlnky, vrchy v dumách stojí,
v zakletí – a jakous’ tuchou tajemnou
vzduch se chvěje drahou bytostí tu Tvojí.
V zeleni ční vížka – s něhou dojemnou
slavík zpívá píseň lásky družce svojí,
akát vůni vydechuje přejemnou,
orloj tluče devět... chvím se v nepokoji.
Srdce tluče bá... | XLIV. Na Tě čekám – jezero sní přede mnou, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-017969 | Jak když jsem prvně zažeh' cigarettu
si v ústraní, tak blažený jsem byl,
když první list jsem psal jí plný vznětu,
Ó, kouzlo schůzek, štěstí tajných chvil!
Teď nevím, jak se z všeho povypletu,
zbraň manželova hledá si již cíl...
Smrt – výprask – soud! Ó, je mi, u sta skřetů,
jak první doutník když jsem vykouřil. | ZAČÁTEK A KONEC. | Antonín Klášterský | 6 | siciliána |
cvf-000300 | Víc nevrátím se již v tu svatou zem,
kde plný smíchu byl sluneční jas,
hor na obzorech tichých modrý lem,
za něž mě dálek lákal svůdný hlas,
za pohádkových nocí sbory víl
tančily v rose vzdychajících trav –
při svitech hvězd když tajemných jsem snil
mě skřítků pitvorných lekával dav.
Tu svatou neuzřím již více zem
já, ... | Víc nevrátím se již... | Karel Babánek | 0 | sonet |
cvf-019538 | Když sem já sám v sobě toto říkal
V soumrak při Jezerce studnici,
Holoubek mne v sejčka kuklici
Šustem křídel ze sna toho zmykal;
Strašně, jakby příval z tuče stříkal,
Letěl k staroměské radnici,
A tu k rozloučení na špici
Dvadcet sedem kráte zakuvikal:
Šíře dále ku slyšení byla
Ona smutných zvuků písnička,
Až i zmatek... | 243. Když sem já sám v sobě toto říkal | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-065867 | Staletých houslí jsem ozvučnou deskou,
propastí tónův a tajemství echem,
záhadný kráčí hráč duše mé stezkou,
živen mou krví a živen mým dechem;
severních moří jsem duhovou treskou,
tropických pralesů hedvábným mechem,
volnosti otrok, již srdce mé tká si,
oblaků bratr a dobrodruh krásy.
Slyším tě, slunce mé, na horách z... | MEDITACE JITŘNÍ | Rudolf Krupička | 5 | stance |
cvf-029484 | Náš denní život okem duše vidí,
a vlídným hlasem mluví k srdcím lidí:
„Svět dozrál k žatvě, k svému pádu letí,
já volám stále: „Milujte se, děti!
„Nechť v milosti vám dnové žití minou,
když parny jsou a příliš záhy zhynou.
„Nechť ženy lidstvo se ztraceným rájem
se sblížit snaží svaté lásky tajem.
„Nechť růže bílé nad z... | Zvon. | Augustin Eugen Mužík | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-045518 | Když bylas dítě, tu žertem sladce
měkkou svou rukou stíralas hladce
vrásky s čela své matce.
Ve věnci kvítí k sobě se druží;
dny tvoje řetěz edenských růží –
vrásky – stíráš teď muži.
Netknuta sama starosti hnětem,
věř mi, že kdys též andělským retem
vrásky slíbáš svým dětem!
Pokojná s vírou, vše kol když klamá,
s úsmě... | Vrásky. | Jaroslav Vrchlický | 3 | madrigal |
cvf-012157 | Hle, jak ti dva platonicky plají,
Jako duchové tak v čistotě;
Pouhý pohled blahem pokládají,
Štěstím, žíti v vroucné jednotě.
Ruku v ruce držíc probíhají
Háje, kochají se v samotě,
Nebe jiného si nežádají,
Nežli umřít v této blahotě.
Však již líbají se z upřímnosti –
Bděte! na rtech bývá Amor skryt!
Nepřítel jest věčný... | Láska platonická. | Šebestián Hněvkovský | 6 | siciliána |
cvf-044207 | Na terasse ve slunečním žáru
všecky lavičky jsou obsazeny,
širé moře kov je roztavený,
plane jako zlato v plném varu.
Parník přiblížil se, v lesklé pěny
vpustil hustou, bělostkvoucí páru,
v třpytivou a jiskřící se čáru
mění se klín vody rozbrázděný.
Ostrá, pronikavá světla – zdá se –
obtíží jsou lidem na terasse,
ten s... | Na terasse ve slunečním žáru | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-029720 | Ó myrto, něžný milosti symbole
a lásky, která z mladosti vykvetá,
co nadějí se na tvé drobné
kvítečky věsí ach v jaru žití.
Ó vavříne, ty bytosti příšerná,
kdo tkne se tebe, ruka mu chvěje se,
a ledné čelo darmo hledá
polibků žhavých potom květy.
Ó cypřiši, ty truchlivý příteli,
jenž věrně hlídáš hřbitovy ztracené,
mír... | Tři keře. | Augustin Eugen Mužík | 16 | alkajská strofa |
cvf-015760 | Žádost byla Libuše a snaha
Založiti město u Vltavy;
Ona poroučí – a již se staví,
A z úst jejích zní tu jmeno: Praha.
Prorockým pak duchem mnoho blaha
Předpovídá jemu, též i slávy:
Že se sklánět budou před ním hlavy,
Mnohá v něm že bude perla drahá. –
Neselhala věštba Libušina;
Toto její arcidílo dávné
Byloť, jest – a ... | LX. Žádost byla Libuše a snaha | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-046028 | Ba, zdá se mi, že onen anděl báje,
jenž hlídal mečem z plamenů a síry
ty přísně zakázané dvéře ráje,
zkad v pláči prchal člověk chud a sirý,
že v tobě ožil, anděl síly, víry,
jenž uchem jedním k hvězdám naslouchaje
jich stíhá rej a kosmické vše taje,
však druhým loví lidstva shon a víry,
ten anděl, jenž psal Mene, Fare... | SOŠE SVOBODY V NEW-YORKU. (II.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-006890 | Kdož ducha slavné Ukrajiny znáte?
My všickni tušíme, cítíme jej –
On tělo na se bral jest častokráte –
A vykonal přemnohý rekoděj –
Duch kozáctva jest všemu světu znám –
O jeho činech hlásá Slávy chrám.
Hej, hej kozáctvo, ještě duch tvůj žije –
Ač není zkad by tělo na se vzal –
Teď rouchem mhly a oblaků se kryje –
Ač t... | Duch kozáctva. | Vincenc Furch | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-042262 | Slyšíš-li ty úkořivé zvuky,
S nimiž vrah ti strojí hanobu?
Hodlá tebe vléci v porobu,
Pošlapať chce zlostnými tě pluky.
Zkazme, vece, jim ty sličné puky,
Porušme tu krásnou podobu,
Olupme je o jich zásobu!
Nevstanou jim v pomoc z hrobů pluky.
Neslyšíš-li? I proč ve snách klemíš?
Jista’s, že již věčně neoněmíš?
Že již s... | 118. Slyšíš-li ty úkořivé zvuky, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-043623 | Nes se do daleka, kde se líbá
K horám kloní roucha blankytu;
Pozemskému ujdu obytu,
V nebe vstoupím, kde zem naši líbá.
Pode mnou již hora mnohoslibá,
Mého nebe ještě není tu;
V hory dál se lije k usvitu,
V modrorouchu k nim se opět shýbá.
Vzletím zase nad vysoké skály –
Na orlovu křídle v končiny,
S orla na mysli já l... | 61. Cesta k nebi. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-016938 | Živořit zchladle, truchle, bez vznětu –
To jediné můj celý život drtí.
Jak včela v opojení do květu
V omamném spánku klesám ve klín Smrti...
Snův uschlé listy šerou krajinou
Roznáší vítr v pohřbu mrtvé krásy.
Mé chvíle prchají, jak odplynou
Pod vodou navždy odtržené řasy.
Můj cit, má bolest, všechno přejde v prach.
Na ... | EPITAF | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-010445 | Nechť chlebař dí: „Co vlast? Jsme v době nové!
Chci jíst a pít a bezstarostně žít!..“
Ty vlast braň vždy; vždyť sup jí srdce klove! | 184. Nechť chlebař dí: „Co vlast? Jsme v době nové! | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-004667 | Jak mohl bych váš pohled jenom snésti!
mé oči tolik jasu neviděly
ni v noci letní, kdy se hvězdy chvěly
nad zemí v stínu zkvetlých ratolestí.
Tam azuru výš, kam se v letu vznésti
smí na peruti hrdé orel smělý,
zde nitra hloub, kam osamělý
jen Bůh sstupuje v čistých dobách štěstí.
Ó z hloubi té teď jistě vstříc mi září!... | Vašim očím. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-001102 | Z těch nejsem, kdo ctí Boha fanfárami,
vířením kotlů, střelbou ze hmoždířů;
bigotní celování škapulířů,
slov prázdné mumlání se hříchem zdá mi.
Ať jiní v dusné utíkají chrámy,
smekají pokrytecky u arkýřů,
mně chrámem nebetyčných prapilířů
je celý nekonečný vesmír samý.
V něm svému Tvůrci srdce mé se vzdává,
v oddychu p... | MÉ VYZNÁNÍ. | Jaromír Borecký | 0 | sonet |
cvf-005167 | Jsme v zakouřené krčmě při konvici.
A chvíle pustých námořnických šprýmů.
Masité Venuše laciné, lákající,
líp hmatat lze, než uviděti v dýmu.
Hle, stará kuplířka, když vše to nestačí,
opatří tobě nové čerstvé zboží.
A přece chvílemi zrak zpět se otáčí,
když číše cinkají a hluk se kolem množí.
Dobře se rozhlédni. Při té... | NÁMOŘNICKÁ KRČMA | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-049081 | Pojď v zahrady mé, duše unavená,
plod nedám-li ti, dám ti aspoň stín,
kde vnořena svých vlastních do hlubin
snad uslyšíš, co v ňadrech kosmu stená.
Muž jaká záhada! Taj jaký žena!
Buď Sisyph, který jednou balvan zdvih’,
zas proň se shýbá, když mu spadl v mih,
až ztichneš v sled jak ve zátoce pěna.
Pojď v zahrady mé, du... | I. Pozvání. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-049301 | Když na krajinu padá soumrak líný
a mušky v slunci tančí v plachém reji,
tu děti často ze vsi přicházejí
ku mřížím parku – to svět pro ně jiný!
Tu zvědavě se kloní nad pešiny,
na starých sochách dětským okem tkvějí,
tu na fontanech a tam na aleji,
a stojí tu a hledí v noční stíny.
A nemohou se odsud odtrhnouti,
pol zvě... | III. Když na krajinu padá soumrak líný | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-067679 | Den září jesenní a sady v Borgo, Trastevere
jen hoří pod pocely vlažných jeho svitů,
dni hlahol zvonů jásá bouřně ku blankytu,
lid po ulicích. Svatý Otec se z Vatikánu bere.
Mše slavné nádhery dnes v basilice Paschálově:
dým kadidla se vzdouvá, zvuky varhan pějí
a papeži se v očích perly slzí chvějí,
když kladou světic... | OTEVŘENÍ HROBU SVATĚ CECILIE. (XI.) | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-049082 | Do lánů řepy k prašné silnici
jak básníka sen starý park se zdvihá,
pln koutů vlhkých, tmavý, bující
se kaštanů svých silhouettou míhá.
Tam vedro spadne s tebe, cesty tíha,
tam v květů okřeješ zas tisíci.
Tam ptáků, brouků, včel shon vířící
tě obklopí, taj ze všech koutů číhá.
Jak do prosy kus poesie vražen.
Ó dovedu s... | II. Starý park. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-061639 | Jde podzim, listí otrhává
a chladem dívá se v mou duši.
Snad v bílém jíní bolest tuší,
jíž uklání se moje hlava.
Po letech života se vzdává
ten dlouhý vzdor a usne v hluši.
Jde podzim – listí odtrhává
a chladem dívá se v mou duši.
Koruna snů již opadává,
pták písní ticha neporuší.
Smrt pěstí kostnatou už buší,
a to je ... | Podzim. | Boleslav L. Černý | 12 | rondel |
cvf-004773 | Pohádko mládí, milounký kraji,
sotva tě více oči mé znají,
co na tě sivý ulehl mráz,
jeseně dech ti s hlavy květ střás.
Stříbrné lesy v dávné jak báji
rubíny hoří, perlami hrají,
jen se jich dotkne slunečný jas,
jak by svět hvězdný plál v nich a has.
Kapli i obraz zavály sněhy –
jenom to oko nebeské něhy
nemohly zakrýť... | Pohádko mládí... | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-068191 | Znáš vlahou krásu oněch večerů,
kdy lesy krvavě se zardívají
a každý strom ti šeptá jinou báji,
stín každý kreslí jinou chiméru?
A zdá se ti, že pluješ v étheru
na křídlech touhy nadzemskými kraji
a stále víc se přibližuješ ráji,
v snech vidíš celou jeho nádheru.
Je ticho výmluvné. Zvon vyzvání...
Zda litovat máš vášně... | LETNÍ VEČER | Maryša Šárecká | 0 | sonet |
cvf-022133 | Po zídkách nábřeží, jež platan stíní,
v kasettách, na bednách i holé zemi,
čím Francie duch zkvetl dřív i nyní,
tě vábí s kouzly mladých snů tvých všemi.
Přistoupíš – kramář poklony hned činí,
ví, znalec jsi, chce elzeviry třemi
tě oblažit, v té vedle leží skříni,
Lucrèce i Bossuet – jak, tys hluch a němý?
Snad exotica... | BOUQUINISTÉ NA QUAI D’ORSAY. | František Kvapil | 0 | sonet |
cvf-019390 | Nejen v kráse za vzor představiti
Můž se tato Slávy kněžina,
Hotová jak někdy Godina
Pro svůj národ všecko podstoupiti;
Která, aby těžkých pozbaviti
Poplatků se mohla krajina,
Čistonitá, jako květina,
Zvolila si město objezditi:
Tak i tato hoří vroucí láskou
Ku národu, v jedné osobě
Pomíchavši vlastenkyni s Kráskou:
A ... | 95. Nejen v kráse za vzor představiti | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-010594 | A co jsem já? Jsem pramen lesní skrýše;
kdo z něho cestou svěžnou nabral číš,
kal hází veň teď s domnělé své výše! | 333. A co jsem já? Jsem pramen lesní skrýše; | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-061761 | Kol Tvých oken chodil jsem a v ně se díval,
písničky Ti o květech a ptácích zpíval.
To juž dávno!
Tak jsem chodil, květy kol, nad sebou ptáky,
v jedné ruce šípky, v druhé rudé máky.
To juž dávno!
Prchli ptáci z večera kams v dáli k jitru.
Z šípků zbyly trny, rudý květ mám v nitru.
To juž dávno! | DÁVNO. | Vladimír Frída | 3 | madrigal |
cvf-010331 | Zřím v blankytu dva velké, černé body –
dva sokoly, již letí do oblak...
tvé oči jsou; hleď do zrcadla vody. | 70. Zřím v blankytu dva velké, černé body – | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-024753 | Tak pozdní večer. Z pustých lad
Zármutek kráčí do zahrad
na snivé svoje housle hrát...
Na housle plakat kvílící,
když měsíc mdlý a truchlící
do prázdných klesl ulicí.
A šedou píseň vyhnance,
jenž zpívá svoje romance
jen mrtvým touhám do tance.
Tak pozdní večer. Z pustých lad
Zármutek kráčí do zahrad
na housle mrtvým to... | MDLÝ VEČER. | Emanuel Lešehrad | 3 | madrigal |
cvf-048600 | Víc nežli jindy dnes tě blízko cítím,
tak stojíš za mnou, díváš se mi v pero,
to vázne, jakby šotků malých stero
mu hrálo na hrotu – Zda v sloku chytím,
co šeptají? Strž duše mojí kvítím
a hudbou plní, takže její šero
se taví v řeku slunce, snů mých dcero,
po které jdeš, bys vládla mojím žitím.
Ó přijď! Však zůstaň stá... | Víc nežli jindy. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-052548 | Předrahý tatíčku,
co Ti mám k přáníčku
přidat vázaného?
Půl srdečka svého –
v druhé mám matičku. | Předrahý tatíčku, | Emanuel Züngel | 15 | limerik |
cvf-047791 | Ty s matným leskem na břeh hozena,
ó dcero vln, zda víš, co tajíš v sobě?
Jak Afrodita z vlny zrozena,
snad ona svěřila své taje tobě.
Cos o tom aspoň šepce ozvěna,
jež zpívá v tvojích spiral duté kobě,
ó škeble z růží v sebe stočená,
ó zpívej, šum! – Tě budu slyšet v hrobě! | ŠKEBLE. | Jaroslav Vrchlický | 6 | siciliána |
cvf-023690 | Minulé doby zas zahřál paprsek slunce.
Myšlénky churavé vyšly sednout si před dům.
Ach! pastýři hnali stádo bělounkých ovcí
a zpívali k tomu: „Škoda ztracených časů“.
A starci sedí a myslí na svoje mládí,
kdy chtěli rozdrtit svět a vzbudovat nový
v prostorách věčnosti, v lesku hynoucích sluncí,
jež byla chladná a málo ... | Marnosti. | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-018606 | Já slíbil si jedenkrát s mladostí svou,
to bylo kdes v kvetoucím dolu,
že umřít-li bude mít někdo z nás dvou,
že umřeme, umřeme spolu.
A mladost má schvácena chorobou zlou,
já viděl ji v rakvi, pln bolu,
já květy ji pokryl, já líbal ji tmou,
leč síly jsem neměl s ní dolů.
Teď pozdě kdy dávno již, lituji časem
a vidím j... | ELEGIE. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-010390 | Vždy dražší skvosty žádá láska míti;
od listů poupě chce, od poupat květ...
Jen věčná touha veškero je žití. | 129. Vždy dražší skvosty žádá láska míti; | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-005310 | Jde vždycky se mnou do hloubky a výše...
Jde zasmušená, bledá, jde tak tiše!
A když ji uzřím němý, polekaný,
na jasném těle bolestné jsou rány!
Proč se mnou jde? Já vzpínám se jí s vzdorem.
A ona dál jde – ránu v těle chorém!
Oh, prchnouti jí! Kdy se jí však zbavím?!
A hledí na mne zrakem vyčítavým!
A prchám v hloubku ... | DRAMA | Viktor Dyk | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-022997 | Jak to dlouho mám zde ještě dlíti,
Kdežto jen nesnáze traplivé
Naději kladou se klamlivé,
V strasti veždy jen kde jest mi žíti?
Věčně sudba má mi káže sníti,
Věčně sníti ve tmě truchlivé!
Ó, kde medle soužení divé
Konce žádaného má dojíti?
Výše hleď! do věčna vzdálenosti,
Tam konec kde vezme trápení,
Nám kde víc není j... | Nářek. | Josef Jaroslav Langer | 0 | sonet |
cvf-069292 | Jsi jako krásná kniha, v které čítám,
když probouzím se ze snů a svit denní,
Tvou sladkou píseň, letním jitrem vítám,
jež vroucně zpívá při mém probuzení.
Když pochybností krutou se tu zmítám,
to ráno vzchází jako usmíření,
nic osudu již svému nevyčítám –
v ten přístav pluji, nad nějž jistších není.
Jak plavec loď svou... | 11 Jsi jako krásná kniha, v které čítám, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-049920 | V kámen vryto po věky trvá záruky slovo,
chabější kamene přece v lásce své nebude vnuk
v lásce ku vlasti této, krušené v tolikém boji,
pevnost kamene měj, v pevnosti kamenem buď! | U PAMÁTNÍKU SMLOUVY FERDINANDA I. S ČECHY V JIHLAVĚ. | Jaroslav Vrchlický | 8 | elegické distichon |
cvf-041672 | Tedy ještě za svobody žezla
Máme býti hejnem otroků?
Čili jako Jonáš v žraloku
Všechna pravda v pekle pouhřezla?
Vrahova nás posud závisť přezlá,
Nedbajeci Božích výroků,
V neslávy chce pohřbiť hluboku,
By vlast nikdá k světlu nevylezla.
A náš národ tak již celý klesnul
Na své mysli po století dvojí,
Že by sotva o své ... | Tedy ještě za svobody žezla | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-067853 | Tak nevidím, jak v dětství jsem Tě vídal,
ten ženské hlavy portrét uhlazený,
v plášť modrořásný směrně zahalený,
kde malíř na hruď zlatou sponu přidal.
Ten obraz v duši za jiný jsem střídal:
Skráň tiskneš na kříž, černě zkrvavený,
jenž krví ssedlou střísnil hlavy pleny,
kde pod ním bol Tvou kleslou duši hlídal.
Co Tobě... | Dolorosa. | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-047125 | Co povíme si zítra, víš to dnes?
Já tuším totéž, co jsme řekli včera.
Však vím, že radost bude to a ples
a opojivá chvíle svatvečera.
Je osud meč a my jsme Damokles
a denní zkušenost nám poví sterá:
Ať chví se, jak chce! – A co, kdyby kles?
I rájem bude nám noc smrti šerá! | II. (CO POVÍME SI ZÍTRA.) | Jaroslav Vrchlický | 6 | siciliána |
cvf-048861 | Bez pochybností moci jíti světem,
to byl by triumf vůle vítězící,
nad otevřeným hrobem s bílou kšticí
stát jako druhdy s plavou nad poupětem;
s týmž v duši štěstím, s vášní stejným vzletem
a s nedotknutou od zlých vrásek lící!
Jen, Done Juane, moh’s jásající
tak žitím jít, nezlekán lichým tretem.
A kdo ví ještě ve posl... | Pochybnosti. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-041333 | Když zrakem duše své se dívá, sestupuje
po zašlých pěšinách, křů houštím, stromů tmou...
A plníc údolí v něm jako na dně sluje
si usedá, hovořit s duší mou:
Trav omlazenou vůni přivívá mi k líci
vždy přísná, vážná, však dny nové slibující...
V mou duši zírajíc své hvězdy obrážívá,
i výšku, hloubku svou, svých hodin něm... | NOC | Antonín Sova | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-040183 | Tu chtěl bych sevřené mít údolí
hlubokým, černým lesem, který hučí
melancholické zkazky vůkolí
a nechá v sobě prameny lkát ručí
a houkat echa, větry jarní váti,
i slunci nad sebou dát zapadati.
Tu přitisknutý v svěží zeleň dům
by v jezeru se shlížeti měl bílý
a vévoditi dálným rozhledům.
Buď svěží stíny by ho pohltily,... | HOSTITELŮV SEN | Antonín Sova | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-045739 | Buď veleben mou písní rým!
je rolničkou, je kladivem,
ve formy šperku zářivém
on démantem je nejdražším.
Myšlenka v hudbu splývá jím
ve spádu sladce šumivém,
buď veleben mou písní rým!
Dept ořů s rykem vítězným,
smích dětí, v taktu vířivém
rej bachantek, zní všecko v něm,
sfér hudba s jejich tajemstvím.
Buď veleben mou... | Rým. | Jaroslav Vrchlický | 12 | rondel |
cvf-048108 | Ať k nebi pozvedáte oči cudné,
ať bijete se v ňadra pokrytecky,
vždy krásný bude čistý profil řecký,
vždy růže vonné a žen oči svůdné.
Rád věřím, že jsou pro vás málo schůdné
ty srázy myšlénky a spády všecky,
však poesii dávat cumel dětský
jest nejdřív směšné a pak strašně nudné.
Vy chcete moře zastaviti dlaní
a hvězdy... | Moralistům. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-046102 | Já řek bych tobě: Zůstaň, dítě, na vždy!
však líp než já to stokrát řekl za mne
svou bílou slzou střemchy kvítek každý. | Já řek bych tobě: Zůstaň, dítě, na vždy! | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-045832 | On bloudí sám. Stín noci sotva stačí,
by gigantickou skráň mu halil ve sny;
víc má jich v duši, nežli jícen děsný,
kam bez pohnutí jak stín mrtvý kráčí.
Teď zvolna skládá svoji peruť dračí;
na retu úsměv dávno mrtvé vesny,
zří v hvězd a světů spádný rej a běsný
a stoupá výš, ač odvrací se v pláči.
Teď pohnul rtoma: sly... | Dante. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-004258 | Tvá ruka obzory mi otevírá,
zřím sladkou pohádku, ó taj!
kdes za hranicemi až všehomíra,
jak fata morganu, Tvůj ráj.
Já dýchám vůni, jež se rozprostírá
v niv našich rozteskněný kraj,
je nevýslovná, tajemná Tvá Víra,
jež činí skutečností sen a báj.
Ach, Tvoje Láska odmocnila ve mně
vše, co-li rozkošného chová země,
mé s... | XVIII. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-056089 | Mne vášně nevábí. V jich zápas ustavičný,
jejž vedou s člověkem, svůj klidně stápím zrak
a klidně poslouchám jich řev a lomoz ryčný,
z bojiště širého jenž stoupá do oblak.
Mne vír ten nezmate, mne ryk ten neohluší,
nanejvýš zármutek jen vyvolá v mé duši.
Ne, že bych neviděl jich půvaby a vnady:
zřím dobře jejich lesk a... | Prolog. | Karel Scheinpflug | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-018570 | Ó, ty, jak zjevení jež sestoupla jsi s nebe,
jak v mramor zhoustlo měsíční by světlo,
sne, vidino, s níž jaro na zem slétlo,
je soumrak, podzim, cítíš, jak to zebe?
Ty, jíž sta ruk kdys řetěz růží pletlo,
jež v básníků snech žila’s, duší chlebe,
kol níž se všecko usmívalo, kvetlo,
ó, jaký osud smutný stihnul tebe!
Teď ... | VENUŠE. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-064974 | Přivřete okna i okenic rám,
venku den příliš je bílý –
chci býti v šeru a chci býti sám,
chvíli jen, chvíli!
Hlavu tak pustou a zmučenou mám,
v jeden proud nejasný slily
všecky se myšlenky, uniknout tmám
přejte mi chvíli!
V oddechu chvíli té abych si střás’
vědomí těžké, že třeba jít zas
v zápasy, které mě tolikrát bil... | JEN CHVÍLI... | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-061655 | Mé srdce ztichlé skrylo se do Tvého klína
jak pták, jenž zapad v zmlklé lány po klekání,
jak svlačec, který večer rosný kalich sklání,
a blažené kol na svět celý zapomíná.
Mé rty, jež okusily polibků Tvých vína,
se chvějí jako motýl v slunné letní stráni,
mé oči stěží se jen vděčným slzám brání
a jenom dlaň se k modlit... | SONET na zadní stranu podobizny. | Vladimír Frída | 0 | sonet |
cvf-027617 | Jsou rouhavé to černé slabiky,
jež se mi dneska v bílý papír derou.
Já nemiloval nikdy antiky,
já necítil z ní nikdy vůni sterou.
Já znal ji jen jak herbář veliký,
kde suché listy kryty plísní šerou
zápachem hrobním vábí červíky
zažloutlé moudré, ti z nich stravu berou...
Jen staré Římany mám nyní rád,
ne pro bohy, ne ... | SONET O ANTICE A VLASECH | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-010302 | Co živo jest, i po staletích raší;
strom mocný vyvíjí se z trhlin skal,
kam ptáče druhdy drobné símě snáší! | 41. Co živo jest, i po staletích raší; | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-019773 | Nemožno tu neslyšeti v dálce
Dosti malé toho zpěváka,
Který skutek Skarbka Poláka,
Tenkozvuké chválí na píštalce;
Toho co svůj zlatý persten z palce
Sňav ním obohatil chudáka
Henrika, by měl čím vojáka
Platit ve své proti Polsku válce:
Zlato, dí, buď k zlatu přimícháno,
Lidem zmužilým a svobodu
Milujícím železo jest dá... | 478. Nemožno tu neslyšeti v dálce | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-045211 | To odznak mého století je, Madame,
a věřte, já znám trochu historii
(pro dívčí školy učebnici skládám
k své občas zábavě, mám fantasii).
Však o to jedině vás nyní žádám,
jmenujte této doby poesii:
ach, řekne každý – fráse jen a slova,
znak století věž jesti Eiffelova. | VII. (XV.) | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-010403 | Věř, že bych umřel s trojnásobnou chutí,
jen kdybych z písma byl se dověděl,
že v nebi tak jak ve tvém obejmutí. | 142. Věř, že bych umřel s trojnásobnou chutí, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-001107 | Ze šťastného kraje, který révou prýští,
navracím se do Čech, z dálky ještě mih
odlesk jeho slunce na Alp ledovcích,
stoupaje vlak supá, oddychuje, piští.
Nové hory zas. Ty naše. Co však tříští
o jejich se čela, pere do jich rýh?
Divoká se mračna ženou v chuchvalcích,
blesky učinily hřbety svými hříšti.
Ve chmurách kraj... | DOMA. | Jaromír Borecký | 0 | sonet |
cvf-069240 | Nad starou knihou seděl Jsi a četl –
byl Theokrit to, moudrost životní –
a vůně táhly vavřínu, jenž kvetl,
a z jasmínů, jež vadly v parném dni.
A noční motýl vířil vzduchem, vlétl
k nám oknem, na tu římsu okenní,
kde, znaven, spočal. Cestu svou si spletl,
byv oslepen tou září sluneční.
Ty knihu čet' Jsi, zahloubán v to... | XI. Nad starou knihou seděl Jsi a četl – | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-010424 | Všech nejrychlejší křídla přeletavců
má láska; oči bystřejší má ryb,
srst tulení a zuby nad hryz dravců. | 163. Všech nejrychlejší křídla přeletavců | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-015819 | Vyniká tu nade mnohé jiné
Mocných Vršovců oukladný rod;
Sídla jich jsou ohavností brod,
V nichž mrav dobrý utone a zhyne.
Biskup štírům těm nic nepromine,
Přísně kárá bezbožný jich plod;
Tuť mu právě přicházejí vhod,
An se dav jich před dům jeho řine;
Chtíť, by v cizoložství dostižená,
Jenž se před nimi sem utekla,
Byl... | L. Vyniká tu nade mnohé jiné | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-048768 | Proč má mne litovat kdos, že jsem slepý?
Rád sám bych věděl, co tu ještě k zření,
snad hvězdné oči stejném u jiskření?
Zda moře val, jenž o zemi se třepí?
Snad Zevův oblouk nebes velkolepý?
Snad Chaos noci, v odvěkém kde tření
se zmítá Život, porod jako mření,
nad nimiž staré Fatum potmě dřepí?
To všecko zřel jsem řado... | Tirésias. (VIII.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-022166 | Dí pověsť: Kristus v muce, věnčen hložím
když bral se, na bedrách kříž, k Hoře němý,
tu z krve krůpěje, jež stekla k zemi,
rozkvetla cestou růže divem božím.
A děs jal ty, kdož vládli mocí, zbožím
a vzkřikli: „Ukřižuj!“ dřív ústy všemi –
však radosť k těm šla srdce veřejemi,
jimž děl kdys: „Ve vás království své zmnoží... | RŮŽE. | František Kvapil | 0 | sonet |
cvf-040596 | Na hřebíku, jenž západem je zlatý,
spí brnění a rozbité má pláty.
Do hledí otvor zdá se ještě větší,
i holeň rozražena kdesi v seči.
Erb pod ním visí a přeraženou půlí
a na zemi je houfnice, hrst kulí.
Pták vycpaný, tož orel, rozpiat z kouta,
zdá sápat se, zdá drtit se svá pouta.
Ve středu telurium obrovité,
již rezem ... | SBÍRKA STARÝCH PAMÁTEK | Antonín Sova | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-010333 | Ty myslíš, že to slunce na poledne?
ach jak jsi dětinná, vše věříš hned!
Toť oka tvého pablesk, když se zvedne! | 72. Ty myslíš, že to slunce na poledne? | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-064714 | Stále čekám, až mi řekneš: „přijďte k nám,“
na nádvoří uvítáš mne před svým prahem,
uvedeš dál, řekneš: „křeslo své vám dám,
plášť svůj s ramen.“ Úsměv svitne v oku drahém.
V předtuše té kahan v srdci rozžíhám –
obejme nás ticho... v jeho šeru vlahém
kdosi přejde... Láska – aneb osud sám?
Duše moje náhlým zachvěje se b... | XIII. Stále čekám, až mi řekneš: „přijďte k nám,“ | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-049087 | Jak miluji ty hračky rokoka!
Jsou jako oasy v tom parku starém,
jejž rozvíří jen husa divoká
v let trysknuvší nad louky suchoparem.
Sfinx! – Egyptský chrám s štítem, s vysoka
jenž zhlíží v tůň, kde zmírá slunce žárem,
květ zlatý rudbechie s divným tvarem,
sluj pod ním cenící se hluboká!
Kam šlápneš, mimosy se skleným k... | VII. Hračky rokoka. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-041721 | Čeho pílí hrdá lůza tato?!
Přeukrutné kuje okovy,
A v své zlosti běsně stanoví:
Tělo církve buď v ta pouta jato.
Již tam oheň rozněcují na to,
Již se klene plamen hladový,
Již se blýská tam meč surový,
Již ti, církvi, bude témě sťato.
Nebe žasne, země v chroptě stoná,
Bezdná jáma otvírá svou tlamu;
Ach již šmahem všech... | Čeho pílí hrdá lůza tato?! | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-065671 | V mračně modravém a těžkém
blesky sirnaté si hrají,
v gondole mé pod přístřeškem
milenci se objímají.
Vždycky spokojeni s dneškem,
vesele si šepotají;
zítřek spláče nad výtěžkem,
jejžto lichvář Osud tají.
Plujem-li kol Mostu vzdechů,
naslouchají jenom echu
polibků, jež sobě dají.
Kdyby loďka má je vlekla
ve žhavý až jí... | 4. MILENCI. | Jaroslav Haasz | 0 | sonet |
cvf-048907 | Ty’s řekla: „Pro tu mrtvou nikdy lkáti
já nepřestanu, bol můj vzroste spíše,
než stlumí se, já ponesu ho tiše,
ať v pohrdě můž srdce moje rváti.
Mně láska více život nevyzlatí,
ba nechci ani píti z její číše,
když mrtva ona, mé proč ňadro dýše...
to zodpovědít, nemusím se báti!“
Já pravil: Věřím tobě v chvíli této,
z t... | Poslední smutek. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-030272 | Sladké přátelství! Božského plamene
Jiskro, hrade cti, koruno vznešené
Duše! k tobě outlý lid se co
K mocnému v syrobě Bohu vine.
Ať sy zlata lesk vyvede zázraky,
Štěstí skloní ctnost, pocta y divochy
K skutkům vnutíc oslavujícým
Hrdiny hvězdami ověncuje;
Zlata lesk se tmí, vévody zrazuje
Štěstí, pocty zvuk hanami nevi... | Přátelství. | Vojtěch Nejedlý | 16 | alkajská strofa |
cvf-044259 | Po dni plném slunečního lesku,
jenž se v půvab oděl tisícerý,
ohnivými ozdobil se péry,
po dni plném jasu, světla, blesků
den se vznořil zármutku a stesku
zachmuřený, truchlivý a šerý,
– v jeseni je sotva tmavší který –
jako vzlyk když zavzní do potlesku.
Štíhlý bambus nad hlavou mi šumí,
bledý přímrak barvy květů tlum... | Po dni plném slunečního lesku, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-021575 | Rve pozdní jeseň zbylé léta zdoby:
list, zbledlý květ i oblak zlacený,
a vše i s citem vznětlým metá v hroby.
A skuhrá kolem oken sup jak lačný –
já v kořisť hodil jí vše mladé sny
a vzpomínky, jež světly jsou i mračny.
Přec v teplou jizbu vnikla mně a v doupě
své mhavé odvála z ní bílý květ,
na trnitém kři žití – zbyl... | III. Rve pozdní jeseň zbylé léta zdoby: | Josef Kuchař | 3 | madrigal |
cvf-040664 | My sniví básníci jsme jako barbiton
pod prsty umělce, jenž láskou stále zvučí,
my jsme jak příroda, v níž kýs dech vane ručí,
jsme děckem, jež má smích a za smíchem hned ston. –
Smích trpký, dosněný, jak prask’ by žalem zvon,
smích vínem nasládlý, jenž myšlenkami pučí,
smích lásky zvonivý, jenž blaží a jenž mučí,
smích... | BÁSNÍCI | Antonín Sova | 0 | sonet |
cvf-025654 | V šedivé zeleni campanských oliv
zdálo se tonout zpol již ponořeno
červené slunce.
Scintilla, smíšek, a Melitta vážná
seděly v sadu v stínu pomerančů,
a mladý básník,
Ligurus, četl jim nadšeně verše,
své prvé verše vydechnuté láskou
a silou mládí.
Klonily dívčiny hlavičky k sobě,
rusou i tmavou, ruce držely si,
hledíce... | SOLE OCCIDENTE... | Josef Svatopluk Machar | 3 | madrigal |
cvf-046450 | Ó, žíti jako národ volný, který
sám určuje si dějinami dráhu,
se moci rozmáchnout od svého prahu
a moci na vše rozletět se směry;
mít syny reky, reků matky dcery,
jíst volně vědy chléb, pít krásy vláhu,
v klas vidět růsti každou zdravou snahu,
v den vidět růsti každý soumrak šerý;
a umírati s jistotou, že dětem
je zaru... | Jiná meditace. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-049780 | V tom život celý. Veselá ta nota
se brzy v děsnou zvrátí dissonanci,
o berlách plíží se, co letlo v tanci,
a z parket se to divně v bláto motá.
Ta Columbinu a ten Pierrota
zde hraje, sladkou lásky vrká stanci,
však jeden pohled vážný do života,
smrt hnátem takt juž dává ku romanci.
Ach, jak ten vítr v holých stromech h... | Popeleční středa. (II.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-003095 | Můj otec je už stár, a už mě neomýlí
krok jeho lehký tak a pružná postava
a v očích energie mladá, poutavá;
den jeho slunný už se do červánků chýlí.
Jde za ním duše má... Jsou utišeny síly,
jichž odlesk hladinou jen lehce pohrává,
a tichá obloha se klene modravá
tu nad stopami, jež se v cestu kdysi vryly.
Je v podvečer... | SONET O MÉM OTCI. | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-043550 | „Nuže, hýbej sebou, černá duše!“
Na otroka zařve kapitán;
„Ať mi letíš na stěžeň jak z kuše,
Prapor ať mi dolů rychle dán!“
Černoch se co lupen svadlý chvěje,
A již odchází, kde prapor věje.
Mladík přeubohý, otrok – člověk!
Onť jen hrůzy této země zná;
Pozemská co rozkoš, blahý co věk,
Jako záře v mraku umírá.
Duši mla... | Kapitán a jeho pes. | Jan Slavomír Tomíček | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-049129 | Říká se, že při prvním hromu fialka ztrácí prý vůni,
myslím na básnické sny, z mládí tak plné jsou vnad,
pod listím illusí krajem voněly pod keřů tůní,
kritiky první tu hrom do sladké vůně jim vpad’.
S Bohem, ó vůně vše! Slyšíš, hromy jak z hluboka duní?
Vypučí v nový sny květ, vůní víc neprodchnou sad. | XI. Dubnové hromy. | Jaroslav Vrchlický | 8 | elegické distichon |
cvf-011619 | To nepřilétlo na okénko ptáče
pro drobtů dar,
to přišlas Ty zřít, otec Tvůj jak pláče,
jak náhle stár;
jak cháb, jak umdlen těžkou světa chůzí
Tvůj pěstitel, ta loutka plaché muzy.
A stála jsi a ukláněla hlavy
na bílou hruď,
a pipla jen: „Nač stesk ten usedavý,
juž tiše buď!
Však trpcí žijí osud ti a tužší,
jimž slzy ž... | To nepřilétlo na okénko ptáče... | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-059584 | Jsou v duši muže prohlubně a srázy,
v jichž dně se tají bahno, kal a špína;
dlí v zrádném klidu jejich hmota líná,
zář evangelia co nad ně vzchází.
V tom vichr porobené vášně vrazí
v ty propasti a hnusná směs se vzpíná,
v bouř tlumenou dřív vzkypí její slina
a duši zděšenou svým proudem zmrazí.
Ve chvílích těch, kdy v ... | JSOU V DUŠI MUŽE... | Jan Spáčil Žeranovský | 0 | sonet |
cvf-015155 | Budu milovat a ctíti
rodiče své přemilé,
aniž kdy jim působiti
chvíle jaké nemilé.
Nechci zavrhovat v zlosti
slova jejich zkušenosti. | 319 | Josef Vlastimil Kamarýt | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-058105 | Kdo rád by neputoval do Tuřan?
Tam hezké panenky jdou se všech stran.
Jdou k Matce Boží s prosbou vítanou:
„Buď, Panno Tuřanská, nám ochranou!“
I z Kounic mlynářova spěje tam,
jí srdcem šlehá svaté touhy plam.
Jí v očích vidět bleskotání hvězd
a v tváři růže s liliemi kvést.
Jak anděl kleká před Mariin trůn,
z úst roko... | Panna Maria Tuřanská. | František Kyselý | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-048139 | Má duše jaro své, kdy sotva stačí
se myšlének a dojmů zpíti květem,
kdy svět i vesmír obsáhne svým letem
a ve dne, v noci zvučí písní ptačí.
Kdy snů se v ní co mízy v keřích tlačí,
než jedním zamyslí se nad poupětem,
sta růží ohnivým jí kyne retem
a každá lásku, štěstí, rozkoš značí.
Jak potom náhle život snět je holá!... | Jaro duše. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-018519 | Jen za dne lze být neupřímný k sobě,
sám sobě lhát a klamat sebe sám,
v svou masku, již vzals k úskoku či k hrám,
se vžít, jí stínit chytře oči obě.
Leč Noc když přijde, ticho kol jak v hrobě,
sta očí hvězdných v duši hledí nám,
a s líce padá maska, s duše klam,
a tváří v tvář zříš vině své i zlobě.
Ó, marně hledíš sko... | ZRCADLO NOCI. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-045487 | „Jenž zde jsem pochován, jsem Ruy Diaz zván Cid,
mnou s šest a třiceti kdys králi Bucar sklán,
a reků dvacet dva, když mrtev, v střemen vbit
jsem hřímal bojištěm, v prach kleslo ze všech stran.
Dva a sedmdesát jsem bitev získal tím,
své meče překonal! – Dost! – Chvála Bohu dím! | IX. Cidův nápis náhrobní. | Jaroslav Vrchlický | 1 | strofa venuše a adonise |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.