id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-064857 | Město svou velkou zpívá epopeji,
tak slavnou, jak jen člověk zazpívá.
Přívaly zvuků v ovládaném reji
a plameny, kam zrak se zadívá.
Teď v noci cítím: stroje burácejí,
koleje duní, řinčí kladiva –
a na obzoru zášlehy se chvějí:
to v hutích teče řeka ohnivá.
Vějíře světel, zvuků vlnobití,
brutální příboj – prudce tebe ch... | MĚSTO | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-029753 | Tvá líc – toť hlava ptáka bouřliváka,
jenž prudce lítá drsným mořem žití
a v divé bouři jen se doma cítí
a křičí v noc, jež nad lodí se smráká.
Teď v únavě a nudě břeh jej láká,
tam hnízdo lásky skryto v hustém sítí.
V něm zlatým prachem zříš se hvězdu stkvíti:
toť drahá bytost příštího je ptáka.
Tu zticha vletí v kout... | Na podobiznu básníka s dítětem. (I.) | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-067605 | Je dílo dokonáno, sen tvých Otců!
sem svaté Křižmo, stigma poslední –
a věže zdvihly se, plát do všech konců:
Národe, volný, jásej tomu dni,
diadém vsazen na tvé hrdé čelo,
celou se zemí světlo rozletělo.
Tak strmí v azurové nebe skvoucí,
závoje nad ním bílých oblaků,
jak snesen anděly v zem, náruč stroucí,
milostí neb... | DÓM | Xaver Dvořák | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-004805 | Juž zrnko poslední mně z ruky padlo
a upomínky žalné mrazem schladlo
v mém nitru svaté náhle nadšení;
ach, poslední? proč ptám se v zachvění?
A kolem jakoby se temno kladlo
a rosou v oko mé se zvolna kradlo:
proč myslím na vás spáči umdlení,
jež v mukách čekáte své vzkřísení?
Nad trýzní vaší soucitem se chvěji:
ó Matko... | Requiescant! | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-057709 | ...Zpřežení přejelo. A na vše sedá prach,
až stromy, ukazatelky, jsou bílé postavy,
jež chodce doprovázejí před vytoužený práh,
kde zažvatlání něžných rtů ho smíchem pozdraví.
Hle: mezi stromy obraz věčně bludných drah,
na které život opuštěného bez rady postaví.
Pod vrstvou prachu zmizí mu i jeho květů nach,
vlak duše... | CESTA. | František Taufer | 0 | sonet |
cvf-002600 | Po všechen čas údy zdravé
K službě Tvoji ať stojí;
V těle celém žilky hravé
Ať se shluknou a spojí,
Mysl veselou by utvořily
A do srdce spokojenosť lily!
Pak aby paní Štěstěna,
Která moc v svých rukou má,
Hojného popřála věna,
Jež miláčkům schovává:
Tučný úřad, choť bohatou, hezkou,
Ana pojí slíčnosť s duší českou! | 29. Po všechen čas údy zdravé | Jan Květoslav Klumpar | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-005975 | Tak údolí to leží v mlze ranní.
Má svůdnou něhu roztoužených žen.
Jsou stezky v rose, hledím výše k stráni.
Hůl v ruce mám – jsem k cestě připraven.
Za mnou je domov, láska, víra, klid.
Jsem na odchodu. Už se nevrátit!
Jsem Adam. Adam po vyhnání z ráje.
Už smutný nejsem. Jsem jen rozechvěn.
Na mojí tváři lehký úsměv hr... | STARÝ DOJEM | Viktor Dyk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-050429 | Slavíčka zříte, který v keři zpívá,
chce postěžovat si svým krásným zpěvem,
tak dělám já, když píseň s rtů mi splývá,
můj jazyk zpívá, srdce chví se hněvem;
můj jazyk zpívá, ale srdce v žale,
neb milenka má teď mi dala vale. | XVII. | Jaroslav Vrchlický | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-011840 | Sivé mlhy dolinou se vinou,
černé stíny po lesích se tísní,
jako skvoucí leknín v nebi plynou
sbory hvězd a v srdci sbory písní,
jež mi jako rajky s palem snětí
duhovými křídly v nitro letí.
Kéž z těch písní někdy v lepší dobu
jedna skvoucí jitřenkou se vznítí
nad sbořenou síňkou mého hrobu,
ne-li však, tu změň se v ro... | Tužba. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-042284 | Jak má smutkem nemračiť se čelo?
Svadl vavřín, jenž tě vlasti zdobil,
Když stav cizot květ ti nepoznobil
A se o tvých o vítězstvích pělo?
Kdož tak zemdlil statné tvoje tělo?
Který vrah tvou slávu sobě sobil?
Kdož v tu neřesť nás tvé syny vhrobil,
A nám nektar změnil na kyselo?
Ustrňte se strážní anjelé!
Sbíráš slávu, n... | 140. Jak má smutkem nemračiť se čelo? | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-010783 | Kdy lidstvo cíl svých tužeb svítat spatří?
Ač, třeba orůzněni jazykem,
přec národové srdcem budou bratří. – | 522. Kdy lidstvo cíl svých tužeb svítat spatří? | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-011648 | Jak Jakub s Bohem s tebou zápolíme,
až přemožen z nás každým na znak padá;
duch člověka tvou vůli neovládá
a přece tvými pány být se mníme.
Jen u přeludu ustavičném tkvíme;
duch žízniv po pravdě vždy jenom strádá,
ať jak chce vznáší se a jak chce bádá,
jen že nám umříti jest, pevně víme.
Nic nezpomohou naše trapné žaly... | Jak Jakub s Bohem s tebou zápolíme, | Adolf Heyduk | 0 | sonet |
cvf-018602 | Smutné oči zřel jsem jedenkráte,
byly bezdně hluboké a tmavé
jako proud, jímž Smrti člun jen plave,
jako propast, hrob, kde všecko máte.
Boly, jež v nich spaly, byly svaté,
slzy, jež z nich tekly, těžké, pravé,
ale vyschly, vzdechy přešly štkavé,
hrůzný klid v nich nic už nepomate.
Anděl smutku nemá hlubších zraků:
pad... | SMUTNÉ OČI. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-019832 | Hnedky při něm slyším lítých pranic
Břinkot mezi třemi bratřími,
Ani hrozně meči ostrými
Roubali se spolu strany hranic;
Přijde Beljal, chtivý vražd a žranic,
Přijde Asmodeus se svými,
I hned lučištěm a kopími
Onny svárce obrátili na nic:
V hněvu svatém běžím: o vy blázni
Nevaďte se, buďte bratrové
Svorní, a pak všem s... | 537. Hnedky při něm slyším lítých pranic | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-067847 | Ráj uzavřen – a smrti brána zeje!
Kdo ženy syn, tou projde temnou branou,
ať na cestu mu žitím růže kanou,
ať klesá znaven strastí do závěje.
Jak zrno v brázdu, Bůh nás ve hrob seje.
Pak přátel nářek posmrtnou-li hranou,
či zášť a závist za hrob stíhá hanou, –
přes rovy vítr zapomnění věje.
Náš celý život na smrť jenom... | XIII. Ráj uzavřen – a smrti brána zeje! | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-004614 | Co myslím jen, to píseň jásající,
čím srdce chvěje se, to vůně květů;
stín smutku dávno prchnul s bledých lící,
a teskný vzdech juž roztál na mém retu.
Jak šťasten jsem, já bojím se to říci,
by štěstí jako ptáče bájných světů
se nevzneslo z mé duše zoufající –
úž’ tisknu ruce k ňadrům v svatém vznětu.
Zřím k Tobě, Matk... | V Tvé svatyni. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-041736 | Tamto zaleť milá duše k jihu,
Tam kde slunce pořád plápolá,
Tam se snad tvá tužba dovolá
Svaté žíře v zimním časův snihu.
Věk nynější jako na postihu
Po zlém ledu křepčí do kola;
A kdo závrati té odolá,
Jenž ho zhubiť hrozí v okamihu?
Zaleť k jihu na kalvárskou horu,
Přitoč se tam k andělskému zboru,
Otuž víru proti zl... | Tamto zaleť milá duše k jihu, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-051287 | Postůj zde, poutníku, v hrobě tom Vrchlický Jaroslav leží,
básníkem doby své byl, mravencem pilností svou,
klenoty nejdražší z ciziny v pokladnu přenes své vlasti,
myšlenkám vlastním však též svoji dal ražbu i kov.
Málo měl na světě štěstí, přátel však, lásky též dosti,
v otčiny půdě teď spí, spokojen, tichý a rád. | SOBĚ NA HROB | Jaroslav Vrchlický | 8 | elegické distichon |
cvf-047566 | Též jsem noční tulák býval,
Mikuláši!
Na staré se štíty díval,
jak tam straší,
v plášť se schoulil, neškub’ rtoma,
rád, když byl jsem doma.
Teď, co sgrafita a freska
Tvoje, mistře,
sem tam hledí v srdce česká,
jde se bystře,
jsem jak doma v noční chvíli,
dojít, nemám píli.
Hetmani a bojovníci,
markytánky,
rázné hlavy s... | Přípitek Mikuláši Alešovi. | Jaroslav Vrchlický | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-038004 | Základem ROZKOŠ, s ní by vesmír zhas’,
ta na počátku byla, to byl bůh
a dodnes rodí vše, co zve se duch,
všech slastí sestra a všech matka krás,
jí podobenstvím pohlaví je as’,
jde v jejím znamení ves bytí ruch,
jí moře plno, ledví země, vzduch,
a jejím darem nesmírný ten kvas,
jímž hýří láska, mužství s ženstvím svár
... | Základem ROZKOŠ, s ní by vesmír zhas’, | Adolf Racek | 0 | sonet |
cvf-022968 | Hledáš pannu? to je chiba;
Málo jich v tom stoleťí; 10)
Jestli která nekolíbá,
Může více umieťi,
Nebo, jak osika v lese
Každá na hocha se třese. 11) | VIII. Hledáš pannu? to je chiba; | Josef Jaroslav Langer | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-045811 | Duch světa vstal a slaví vzkříšení!
Ve světla proudech zmladlou koupá zemi,
dech jara táhne stromů haluzemi,
jež chvět se zdají v sladkém tušení.
Proč bol a radost v divném smíšení
jdou, srdce, tebou, jara svědku němý,
proč nerozkveteš jeho kouzly všemi,
co chybí ti? – Jen paprsk nadšení!
Ó pros jen, pros, by v toho sv... | Věčné jaro. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-006936 | Hle, Petřín kvete... v jeho zeleň svěží
na milióny padlo bílých květů,
až v barvě změkly střechy starých věží –
májová Praha zjevila se světu!
Jak sladké kouzlo na té stráni leží!
Kde do nedávna sněhy měli jsme tu,
dnes vonné květy do smaragdů sněží –
je možno čar ten vkouzlit do sonetu?...
Ó Praho moje, velká tvoje kr... | Petřín v květu. | Milan Fučík | 0 | sonet |
cvf-018607 | V mé duši v tichém spaní
kýs nápěv starý tkví,
jak – nevím kdy už ani –
mi maně zapad’ v ni.
A často z nenadání
mi sjede s rtů a zní,
jak snes’ by ve svém vání
jej větřík večerní.
Vět, které provázely
ten starý nápěv stmělý,
již dávno neznám, žel.
A přec, když zní mi v duši,
jak po čems, co spí v hluši,
bych ruce vzpřá... | STARÝ NÁPĚV. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-024500 | Den zářijový k večeru se sklání.
Do chrámu hvozdu vchází svěží chlad.
A snílek tuší kolem trpných skrání
polibky květin konejšivě vlát.
Tu nenadále zasteskne se hrudi.
Po ženě. Marno srdci zapírat.
A v nitru přání vášnivé se vzbudí,
mít někoho, jejž měl bys vroucně rád.
I přeješ si pak v zbožném roznícení,
jak šťastný ... | VEČER ZÁŘÍ | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-016325 | Co bylo dál, je prostinké a všední,
jak autor jeden řek’ už přede mnou.
Ke Stáze přijel právě o poledni –
a náhle zchvácen hrůzou tajemnou
jak hloupý školáček stál tupě před ní
s myšlénkou na útěk, tak hanebnou...
Jen hledí na ni, marně slova hledá
a jako na trní je u oběda – | ZA STAROU LÁSKOU (52) | Bohdan Kaminský | 5 | stance |
cvf-019563 | V lesku rosou zperleného jitra,
V listošeptých hájkův shovoru,
Šli sme, ano v našem obzoru
Rozvine se staré město Nitra;
Já hned, bolest zniklou v sardci přitra,
Kráčím spěšně onnu na horu,
Která svatá sluje Soboru
Zhubenému cuzým hostem zchytra:
A tu skal sme velkých nanosili,
Potom oltář podle obřadu
Staroslavů z nic... | 268. V lesku rosou zperleného jitra, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-000578 | Na stromě již, hle, žloutne list,
slyš ptáků křik a větru svist,
a plody k pádu zrají.
V mhách sluneční teď chladne žár,
v nich skrývá vše a tají tvar,
a sny už odkvétají. | PODZIM. | Karel Babánek | 3 | madrigal |
cvf-057069 | Zde zcela jinou vůní lesy dýší,
zde jiným ohněm plane horský květ,
obraznosť jiná, jiný ducha vznět,
zde velekrása paní ve své říši.
Čarovnou hudbu všude ucho slyší,
jak bych byl zbloudil v kouzla plný svět,
a nikdy už se nechtěl vrátit zpět,
dlím blažen v lese, blažen na hor výši.
Staleté kmeny nad hlavou mi šumí,
vžd... | Kouzla hor. | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-027959 | Co se s námi pan učitel namučil,
než nás chudák číst a psáti naučil.
Lehčí, nežli čtení, psaní,
musí býti milování –
milovat nás nikdo neučil. | Milování. | Jaroslav Martinec | 15 | limerik |
cvf-010428 | Snil o tobě jsem s růží v rukou ladnou...
v ráz vzplál můj hněv, já růži rozškubal,
by květem vyronila krev tvou zdranou. | 167. Snil o tobě jsem s růží v rukou ladnou... | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-025776 | Tři sta let – jisto, hodina se blíží,
jež tři sta přelomených roků sklíží.
Na hodinu tu čeká tři sta roků
a tři sta let pak urazí se v kroku.
Ke stavům sednem, bychom přízi tkali –
před třemi sty let nám ji přestříhali.
Tři – číslo tajemné. Jen tak to není,
že Osud náš v něm našel zalíbení. | 300 | Josef Svatopluk Machar | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-042690 | Hledejte mi ženy k boku,
Ale nechť jest bohatá,
Byť y přes sto měla roků,
Nechť je třebas rohatá,
Nechť má hodně peněz jen,
Bych moh hrát, pít každý den.
Budeli mít velkou hubu,
Y co za to – to je nic.
Nebudeli míti zubů,
Ani krásných tváří lic,
Máli hodně zlata jen,
Osladí to onen blen.
Budeli mít nohy křivé,
To nic –... | Lakomý Ženích. | Bohuslav Tablic | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-047159 | Jaké ráje, jaké vděky kynou za tvým prahem,
jaké slastí věčné řeky plynou za tvým prahem!
Otevři mi do kořán obě křídla lásky bran,
pak ať, jak chtí, věky hynou za tvým prahem,
polibků sta tisíce, jedna něhy vichřice
v rány mé se many léky řinou za tvým prahem. | XXII. Jaké ráje, jaké vděky kynou za tvým prahem, | Jaroslav Vrchlický | 7 | gazel |
cvf-018643 | Hle, pod našimi okny na zahradě
jak svěží už jsou záhonů všech lemy,
jak strom pln puků a jak dlouho němý
se ozval kos, hlas k nové písni ladě.
Zas jedno jaro, v jehož teplé vnadě
se stápím celý, prohřát nadějemi,
kdy mohu říci: Nezávidím zemi
a mezi pěvci v první letím řadě!
Však ještě loni smutný tak a bledý,
kdy bíl... | S NOVÝM JAREM. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-001671 | My jsme hoši od Lužnice,
svěží jako její vody,
kvítí české ze kytice
proslavené ctnými rody;
a kraj ten, a kraj ten,
budiž od nás veleben!
Našich předků jména slavná
žijí v Čechů věrných ňadru,
síla jejich starodávná
zachována v našem jádru;
a náš lid, a náš lid,
umí řeč i národ ctít.
Nad Lužnicí vzkvetla síla
hájivší ... | PÍSEŇ TÁBORŮ | Vojtěch M. V. Bělohrobský | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-045821 | Když celý kraj spí ve poledním žáru,
když holé skály v slunci zlatem hoří,
mdlý vůní leknín když se v močál boří
a vrchy v průzračnou se halí páru;
když vlny spí, jen zdá se, úběl tvarů
že nymfy spící z nich se časem noří,
když vesmír celý tone v ticha moři,
v němž cikády zpěv jest jen notou sváru:
Ó přírodo, co tkáš v... | Kouzlo poledne. (I.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-041705 | Aj jak choť ten o choť svou se snaží!
Jak ji kochá, jak jí nosí věna!
Jí hruď jeho jesti zaslíbena,
Jí jen hledá, po ní jedné baží.
V ní se jenom duše jeho blaží,
V ní mu splývá všeho světa cena;
Duše jeho v ní jest potopena,
Jí jen dýchá, jejím ohněm saží.
S takovou se Bůh k nám láskou nosí,
Takto hledá naší lásky vro... | Aj jak choť ten o choť svou se snaží! | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-048875 | Ta trpkost na dně duše stále leží,
že nevím, co neb kdo by moh’ jí hnouti,
jak skanula tam žití dlouhou poutí,
teď v kapkách krve žilami dál běží.
Mře pod ní osení mých písní svěží,
a vůle prohýbá se, křehké proutí,
jak z dálky slyším vichry sporné douti
a vášeň hřímat, hřebce bez otěží.
Já všady nastavoval duše kalich... | Accedia. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-058846 | V tom hořkost krutá, že jsi vzbudil vzruch
ne žití triumfem, leč umíráním,
smrtelnou mrákotou, jíž schvácen duch,
jenž rozkoš žití vítal s usmíváním,
kdy ani jaro nedalo tvým skráním
snů v bílé nádheře a plné tuch
a se skřivánčím prvním zajásáním,
jímž zachvíval se modrý jarní vzduch.
Tu slova má se divným smutkem chvě... | XXXIV. V tom hořkost krutá, že jsi vzbudil vzruch | Antonín Macek | 0 | sonet |
cvf-067835 | Buď kleta vina, věčně kleta vina,
jíž jeden hřešil na trest příštích věků!
Buď kleta, kleta! Ďáblu jen je k vděku,
však na hněv spravedlivý Hospodina!
Vše potřísnila jako jedu slina.
Jí slzy lidstva klely, rostly v řeku,
vzdech, nemoc, smrť, – vše bědy na člověku,
sám Bůh jí klnul, lidem z ráje kyna.
Však šťastná vina!... | I. Buď kleta vina, věčně kleta vina, | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-027680 | Ó máte pravdu: ironií jen
je celé naše zemské živobytí;
my štěstí chcem, a ono báj a sen,
my chceme klid a máme vlnobití.
Ó máte pravdu: náš duch utvořen
už tak, že z růží vždy jen trny cítí
a rozoumek jen, pěkně obmezen,
mní, že zde možno jenom růže vzíti.
A v opak zas – i v tom snad pravdu máte –
čím větší duch, tím ... | SONET ODPOVĚĎ | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-019463 | A tu přišel na um neštastného
Příklad Poláka mi Mazepy,
Jak jej, pro lásku, kůň svěřepý
Po Ukraině nosil svázaného;
Tu s ním běžel divoch, do hustého
Lesa, odtud pusté na stepy,
Na cestu tam křivou, na slepý
Chodník, a v tůň plesa hlubokého:
Až jej spolu s unaveným koněm
Milosardní v poli sedláci
Polapili, dřív než byl... | 168. A tu přišel na um neštastného | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-064669 | Nad hvězdnými světy, širým oceánem
jako slunce hoříš v temnu mého žití,
moje lásko žhavá, skvělým letním ránem,
jež tu obrozeno leží v písni, kvítí.
V stříbroskvoucím rouchu z perel rosných stkaném
nad nivami vstáváš, které v slunci svítí,
nad polemi v zlatě, v klase rozhoupaném,
vůněmi a touhou napájíš mé bytí.
Nad pr... | XXVIII Nad hvězdnými světy, širým oceánem | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-061858 | Tam stojí doposud. Jak tenkrát, dnes i šumí,
jen modrá sýkorka juž odvedla si děti – –
ó, dítě, vzpomínáš, jak potůček nám zpíval
a azur očí Tvých jak rozkoší se třás’?
Ó, tiše vzpomínám, jak jsme se milovali,
jak padla’s v náruč mou, když zapadalo slunko –
víš, v zlatém kotouči se rudou skvrnou chvělo
jak slza rozkoše... | HVOZD NAŠÍ LÁSKY. | František Sekanina | 14 | sonet anglický |
cvf-001064 | Že s bolem strávit okamžik, svět celý za to nestojí,
kdys Háfiz děl, a za hlavu že čapka šáhů nestojí.
Rád věřím králi myšlének, vždyť smutek náš, smích, slast i vztek
za modravý kouř cigaret a koflík kávy nestojí.
Je život dým, ten dým je sen, jenž hvězdami snad vyzlacen,
leč za démanty hořkých slz a trpké nářky nesto... | IMPROMPTU. | Jaromír Borecký | 7 | gazel |
cvf-057209 | „Jen krejcar, krejcar, bychom chleba měli!“
cikáňat nahých, kučeratých hlav
mně zastoup cestu neodbytný dav
s uprášenými, bronzovými těly.
„Přes den jsme, pane, sousta nepozřeli!“...
zas výmluvnosti protrhnuvše splav,
že šťasten budu, že se vrátím zdráv – – –
posuňky hbitý jazyk předháněli.
„Kamž peníz dáte, když nemát... | Genre z pusty. | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-027727 | Je doba těhotna... Cos v lůně tvoří –
však nikdo neví, co z té vyjde sluje...
Bolestně, těžce ona odychuje
a chvilkou vše kol sebe trhá, boří...
Učenci, doktoři a profesoři
po celém světě nyní touhou hoří
jí pomoci – a vše si popiluje,
recepty píše, léky připravuje –
Oh, theorie! Už i mládež zlatá
k té hodince jí asist... | SONET ČASOVÝ | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-019744 | A však jedno abych tobě psala
Ještě v dušce této zaslouží,
Než to zjevím ti jen pod růží,
Jak mi sama matka přikázala;
Dlouho najperv sama tajně lkala,
Pokaždé však shovu prodlouží,
Jednou ale tak se roztouží,
Že ty syny před soud obeslala,
Kteří znavše slavskou, cizou řečí
Předce knihy zvykli psávati,
Proto blud jich ... | 449. A však jedno abych tobě psala | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-004762 | Já hledal ztracený ráj – stezku k němu,
já bloudil v říši snů svých v šíř i dál
a touhy křídlo k nebesům až vzpjal
a dotknul se i hvězdných světů lemu,
však marně hledal cestu k ráji svému
a zoufalosti sup, ach, teskný žal
mé srdce ocelovým spárem rval;
ať jenom rval – já nebránil se jemu.
Na kraji propasti jsem stál, ... | PROLOG. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-004566 | Hle, Boží muka! Kdo je stavěl tady?
Ten celý kraj kol plný luzné vnady;
tu slzičky, tam douška mateří,
květ sedmikrás, kam noha zaměří.
Dál stinný háj! ó jak mě vítá všady,
v něm každá snítka zná můj život mladý,
sny zlaté, jimž víc srdce nevěří,
jež spřádal jsem tu v jeho zášeří.
A tam, co muka, plané růže byly,
jich ... | Boží muka. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-019808 | Cherub jeden na křídla mne schytna
Nesol i tam v říši Merota,
Kam je ona zrádců holota
Za nebesa dána za blankytná;
Klíčem strašným brány toho Sitna
Otevřel nám vrátný Milota,
Tu plač hrozný, dým a mrákota,
Draků zběř a hadů nenasitná;
Ohnivé tu moře spolu slito,
Valíc celé hory plamenů
Na nešťastné zatracence tyto;
Ka... | 513. Cherub jeden na křídla mne schytna | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-029835 | A to je život! Království tvé, Kriste!
To ducha říš a snílků sladké báje!
To zlatý plod je Adamova ráje,
v němž poznání prý lidstvu zrálo jisté!
Ó Kriste! Jehovo! své dílo vizte!
Co z něho zbylo – kdo teď z lidí zná je?
To vaše slovo jako květy máje
a jako proudy jarních dešťů čisté!
Svět letí v před – tam zeje jáma tm... | Moderní. (II.) | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-021680 | Smutně zní jen jméno Tvoje,
lyra Tvá zní vesele;
píseň plaší smutku roje,
pějí s Tebou andělé;
zbožně pěješ s mládeží,
pěstounu jak náleží.
Povděčně já k Tobě zírám
v řadách pěvců nadšených;
v přátelskou Tě náruč svírám,
raduji se z písní Tvých;
přemáhaje únavu
zpíváš Boží oslavu.
Vážnou hřivnu Tobě dává
dobrotivý Pán ... | XXXVI. PANU KARLU ST. SMUTNÉMU, mladšímu učiteli ve Zběři v Čechách. | Beneš Metod Kulda | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-019452 | Ku barbarům rodu Avarského
Přišli jednou trojí poslové,
Citary se k hudbě hotové
Chvěly z jejich plece vysokého;
„Kdo ste?– Chán k nim pyšně z trůnu svého –
Kde jsou vaše vojska, mečové?“
Pane, řeknou, my sme Slavové
Ode krajin moře Baltického:
Vojnu sotvy podle jména známe,
Darmo žádáš od nás pomoci,
My jen hru a zpěv... | 157. Ku barbarům rodu Avarského | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-064973 | Já nemám rád, když tichem hodiny
mně tikají tak stále monotonně.
Mně při tom zdá se, jejich jediný
že účel jest, by v bouřném žití shoně
jen vyčítaly prchlé vteřiny
a jednotvárně naříkaly pro ně:
„Je všecky shltly Věčna končiny,
kde ovoce máš, hořkou slzu roně?
Ty zašlé dny jsou květy opadalé,
však na haluzích nejsou p... | HODINY. | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-010762 | Co člověk nadšen konal, věky stává,
leč sám vždy menší je než jeho čin;
tenť vytrvá, on v prach se rozpadává. | 501. Co člověk nadšen konal, věky stává, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-061676 | Jest smutný večer, těžké mraky nebem jdou,
jest mrtvo, občas jenom z dáli pozahřmění,
a nových mraků tvar se stále letem mění
v té nekonečné cestě pustou oblohou.
Jest smutný večer, mraky táhnou duší mou,
kdy ponejprv jdu spat bez Tvého políbení,
kdy místo rtů mi o nich zbývá pouze snění
tak dlouhé, nekonečné, nocí bez... | SONET psaný ve smutném večeru. | Vladimír Frída | 0 | sonet |
cvf-055548 | Nač hlučíte již stále: sláva! sláva!
vždyť pustá stojí ještě mohyla,
již krví sláva vaše pokryla
a dvoustaletá s hanbou kryje tráva.
Nižádný pomník k tryzně nesvolává,
by slza žalu kosti zrosila,
jež lačným supům tady rozsila
osudné války vražedlná vřava.
Nuž sneste žuly ze všech zemí k nebi,
a nestačí-li pak ten skaln... | IV. Nač hlučíte již stále: sláva! sláva! | Václav Šolc | 0 | sonet |
cvf-044152 | Cos šerého přelétlo nebes klínem,
den červnový odkládá světlý šat,
mrak velký vyvstal na západě siném
a druhý od východu dal se v chvat,
a blížily se k sobě tmavým stínem,
jak veřeje zapadajících vrat –
tu seznal paprsek, jenž stromy zlatil,
že jest již čas, aby se k slunci vrátil.
Však ještě dotek’ skosené se trávy
a ... | CHLAD. | H. Uden | 5 | stance |
cvf-022645 | Noc karlštejnská v dávné časy
bývala tady čarovná,
po letech na to vzpomíná si
nebožka Elška královna
a přes století veliká
zdraví teď svého básníka. | Z Karlštejna Jaroslavu Vrchlickému | Jaroslav Kvapil | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-054483 | Na stromech listí žloutne, vítr zpívá
mi do oken, žal mluví z holých stromů,
už hoří lampy, šeří se a stmívá,
když po šesté jdu z kanceláře domů.
V mých kamnech praská oheň, tichá radosť,
když sednu k nim, vždy k srdci mému sáhne,
za hory někam zmizelá má mladosť
tu zlehýnka mým sněním zase táhne.
I je mi, jak bych s p... | MLADOSŤ. | Karel Červinka | 0 | sonet |
cvf-019768 | Nenemohu s tímto okamžením
O věc jednu tebe prositi,
Pospěš našemu to zjeviti
Šafaříku s mojím pozdravením:
Aby nechtěl včasným nad zemřením
Mladých miláčků svých kvíliti,
Nebo tuto lze je spatřiti
Všecky tři s těl jejich oslavením;
V místě tom jsou, o němž praví jemně
Sám pán Slávy věčné k dědičům
Jejím: Nechte dítek ... | 473. Nenemohu s tímto okamžením | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-045709 | Co nám je po tom, drahá, že se halí
v plášť černých mračen večernice snivá?
Ni luny zář tak není konejšivá,
jak tichý krb, kde znova žáry vzplály.
Z mé jizby koutů upomínky vstaly,
a kadeř má jak na čelo mi splývá,
zní hudba jejich sladce opojivá! –
Ó kterak svět náš úzký jest a malý!
A přec tak luzný! – Mně se zdá, z ... | Noci na severu. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-045884 | Báj v mysli kruh jest, když se voda zčeří,
mdlá hlava klesá, ale srdce věří.
Juž osmý rok se v kláštera zděch tají,
leč poklid, po němž toužil, jest mu bájí.
Jak ztracený sen, něco nosí v duši,
chce vyslovit jej, ale zas jen tuší.
Jak tajeno by cosi těmi zděmi –
rty otevrou se, ale jazyk němý.
A chodí chodbami a chodí ... | SOCHA. | Jaroslav Vrchlický | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-048502 | Dnes v jiných Olympických zniknul’s změti,
ó dárce révy, jako oblak bílý
se luzný zjev tvůj v chaos druhých chýlí,
svět prosa jest, čas neúprosně letí,
však my tě známe, vděčné tvoje děti,
tvůj oheň posud v našich žilách pílí,
tvá radost v očích žhne a v srdcích kvílí,
tvou paměť každé naše dílo světí.
Sta číší hlásá j... | Osm reliefů ze života Jacchova. (VIII. Modlitba k Jacchovi.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-019393 | Všecky ty, jenž co jest krása znají,
Hne pleť této tváře vznešené,
Na jejichž se lícech červené
V čistém sněhu růže rozplývají;
V prostředku dvě jasné světla hrají,
Slunce, měsíc, v očích vtělené,
Kterých oheň z vonných studené
Zefyrečky ústek provívají:
Jestliže by viděti kdo z lidí
Nebesa si žádal zmenšená,
Tu je cel... | 98. Všecky ty, jenž co jest krása znají, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-015856 | Jako mračno táhne ke Šumavě
Vojsko Němců – nesčislný dav!
K vlasti obraně mu Břetislav
Pádí vstříc ve zlatoskvělém hávě.
Začíná se boj tu překrvavě –
Množství nepřátelských pade hlav –
Na outěk se dává, kdo jest zdráv –
Válka skončuje se k Čechů slávě.
Co tu nepadlo a neuteklo,
Vítěz káže vzíti do zajetí,
S kořistí by ... | LXXXVII. Jako mračno táhne ke Šumavě | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-018459 | Zda víš, že miluji tě? Ó, víš jistě,
to vždy ví žena! Čítá v našem zraku
i v srdci, duši, nechť se halí v mraku,
jak v otevřené knihy jasném listě.
Ty víš! A tiše sedíš na svém místě,
svou podáváš mi ruku bez rozpaku,
žertuješ, mému posmíváš se žáku –
tak přátelství, ne láska, mluví čistě.
Zdám stár se ti? Což nevidíš,... | VII. Zda víš, že miluji tě? Ó, víš jistě, | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-046374 | Děl Euseb k ní: Ty dobrá, milá, tichá,
jsi mého srdce skvost a domu pýcha.
Do světa musím, moře drahou temnou,
ty věrná, dobrá, zdali půjdeš se mnou?
A ona řekla: Půjdu ráda, pane,
ať, co se jednou státi má, se stane!
A jeli dlouho siným, bouřným mořem,
jen s vírou ona v srdci, on však s hořem.
A jeli dlouho sinou moře... | Legenda o sv. Julii. | Jaroslav Vrchlický | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-019695 | V pravé této Svatohory straně
Leží utěšená pustinka,
Tu ční skála a v ní jeskyňka,
Kde muž bydlí v modlitbách se klaně;
Ivana to, toho sverchovaně
Starého, jest slavná svatyňka,
Jehož přítelka i kuchyňka
Čternácte let v Čechách byla laně:
Nemiluji sice v náboženství
Onnu přepiatost a choulivost,
Která snadno vedo ku tř... | 400. V pravé této Svatohory straně | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-005179 | Tvrdili, že to mor. A v čas to bylo moru.
Tož dveře zavřeli a okna zabednili.
Své pěsti rozbili ti nešťastní v svém vzdoru.
Tvrdili, že to mor. A tím je nakazili.
Dům kde je morový, nevyjde z něho živý.
Tam prosit marno je, tam řevu nikdo nedbá.
Tam jenom věčná noc, tam hrůza jen a kletba.
A strach-li zchvátí je, jsou ... | DŮM MOROVÝ (II) | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-068222 | Jde vlna za vlnou a v rytmu poskočí si
a paprsk světelný ji zabarví, –
Viz! Vzhůru, dolů, rozčechrá své rysy,
v nichž sterý lesků tÓn se v chvilce chví;
toť scenerie božsky krásná, živá –
moře si samo k svému tanci zpívá.
Slyš! Ve vlny van vilný volně vane,
vyvolí některé a lehtá je;
a u hladiny rozkolébávané
rackovo k... | MOŘE SI ZPÍVÁ. | Maryša Šárecká | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-069275 | Jak temný přízrak před očima vstal
ten starý pes, jej v stáří zastřelili,
že na obtíž byl, oslep', nehlídal,
jej marně lidské ruce nakrmily.
Jej zavolali. Kol stěn přišoural
se podle sluchu – pušku namířili –
když v důvěře se k pánu přilísal,
spoušť spustili – byl mrtev v jedné chvíli.
Tak děli mně. Strach často duši j... | XLVI. Jak temný přízrak před očima vstal | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-015753 | O kýž byste poznali vám přáné
Nebem blaho, dobří rolníci!
Pomníce, že Boží dělníci
Jste na velké této roli Páně.
Vám se skvěje s hvězdné nebes báně
Odplata při každé dennici
Za práci na světa vinici,
Za pot čela, tvrdý mozol dlaně.
Nezáviďtež zdánlivé jen štěstí
Vyšším; neboť co se skví a chřestí,
Není, věřte, ryzí vžd... | LIII. O kýž byste poznali vám přáné | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-044396 | Jsi drsnou, zimo, v krutém panování,
svou těžkou nohou do zahrady vrazíš
a tříští ledu pěšinu mi kazíš,
ač dobře víš, že odkázán jsem na ni.
Před zlostí tvou se člověk neochrání,
za pilnou rukou hned se zase vplazíš
a v sypký písek cestu sobě razíš,
že po schůdnosti není stopy ani.
Jsi neodbytnou jako věci zralé,
když ... | Jsi drsnou, zimo, v krutém panování, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-026731 | „Saint-Just svou hlavu jako monstranc nosí –“
Oh Camille, jsou vtipy, které pálí
a jež se neodpouští... Či si myslíš,
že levhart Saint-Just netroufá si skočit?
Ba, tamborem byls mladé Revoluce
a Svobodu pak sytils hrdly zrádců,
teď bičem šleháš choutky diktatorů
a Danton lev, tvé útočiště mocné,
v pohovce sedě naslouch... | CAMILLE DESMOULINS | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-019697 | V kraji čtvertém vidno na zelených
Loukách státi muže udatné,
Vítěze a reky obratné,
Palmy mají v rukách nezhrožených;
Kochají se v písněch utěšených
Znících skutky jejich pamatné,
Jasným zvukem trouby pozlatné,
Pronikavě tytýž sprovázených:
U prostřed nich stojí, jako Křivan
V lůnu sněhohlavých Karpatů,
Kosciuško, Jar... | 402. V kraji čtvertém vidno na zelených | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-041591 | Křivdu národ náš již dlouho strádal
Bývaje vždy jenom za podnoží;
Až pak zaváv s hůry vánek Boží
Ku povstání milostně ho zbádal.
V Bohem daný sad býť veden žádal,
Dobývať chtě v potu si tam zboží;
Leč tam naschvál nasázeno hloží,
By ho sotva vymýtiti vládal.
Takto pak vrah nakládá s ním posud,
Zlý to ovšem, leč snad sp... | Křivdu národ náš již dlouho strádal | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-018065 | Když Napoleon se své padl výše,
byl přec to orel, jenž se hrdě snes;
leč ty – co ty jsi? Vypráskaný pes,
jenž cenil zuby a teď zalez tiše.
Jsi oškubaný dravčík, který v pýše
na orla hrál si, ale chycen dnes.
Již, brachu, nikdo z tebe nemá děs,
jak na moci lpěl’s, budil’s úsměv spíše.
Do klece bych tě zavřel, světem voz... | WILHELM II. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-054033 | Na zpupné skále, u Vltavy toku,
jak bašta zámek ční – je v renaissanci...
Kdys hrdé věže měl, ty bouře roků
svým zžehla plamem v hrůzách švédské války.
Když byl jsem studentík, já hledal dálky:
po prašných silnicích, vše maje v ranci,
jsem síly dodával již mdlému kroku,
když cílem pouti hrad byl v renaissanci.
A na to ... | ZÁMEK. | Emanuel Čenkov | 0 | sonet |
cvf-037642 | Lacinou pohrdám slávou, již nedala zásluha vlastní;
bublina mýdlová to, cizí již nafoukl dech. | Laciná sláva. | Ladislav Quis | 8 | elegické distichon |
cvf-024504 | To slunných dnů je oživený žár,
jenž dnes se vlil v má slova toužící!
Mne okouzlují sady zářící
a cítím půvab okřídlených jar.
Mně zdá se svět být širou květnicí,
kde hoří růže tužeb ohnivých,
jež vydechovat chtějí z veršů mých
svou vůni vroucně nyvou, blažící.
Teď květiny a jas chci zbožňovat,
zpěv přírody jak moře ta... | KOUZLO SLUNCE | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-048092 | Z tmy věků poesie proud se řítí
v svém klíně ráje čistých slastí nesa,
ať odou hřmí, štká písní, hymnou plesá,
v něm srdce lidstva tlukot srdce cítí.
Jak bohů postavy v noc temnou svítí
ty divy, které v mramor dláto tesá,
jež kouzlí štětec a jak z tůně lesa
zpěv ptačí zní, ples hudby slyšíš zníti.
Ve rozladěnou vřavu, ... | Umění. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-017721 | Kdes četl jsem, že žijem’ ve svých dětech
svůj život znovu... A já tak se chvěji!
Jak? Znovu cítit všecku beznaději,
svá zklamání po utišení letech?
Zas zuby vztekem zatínati v retech,
zas bolem šílet ve plamenů reji,
svůj každý ústrk najít, trny v květech,
stesk, hřích i nudu v přešlé hrůze její?
A přec chci žít to, n... | SONET. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-049718 | Na nebi nová hvězda plane v jasu
a zlatým chvostem v hlubinách se ztrácí;
zní trouby, kotle, velký král se vrací,
u číše velký jako ve zápasu.
Ztich’ kvasu hluk a vyšli na terasu;
jen stráží kroky zněly ve paláci.
A krále tužby, jako z jihu ptáci
snět starou, její hledají zas krásu.
Strh’ závoj s čela jí a strnul žasem... | Berenike. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-048795 | Ne, s luzou nemluvím. Nejvyšší sen
své duše vtkal jsem v nach a do azuru,
vy v prachu lezli jste, já letěl vzhůru,
a tímto kontrastem jsem odsouzen.
V sled každý z nás být může spokojen,
té sufisance znám již proceduru,
však nesplašíte věčnou s čela chmuru
a spor, jímž básník vždy byl odkojen.
Tak měl by svět být! – On... | Sonet polemický. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-015250 | Pošmáraná stěna
jako planýř vystavuje –
hloupých lidí jména. | 414 | Josef Vlastimil Kamarýt | 2 | ritornel |
cvf-028698 | Dva lidé se kdys rádi měli
a taky si to pověděli;
a on šel na to do světa.
A nežli přešlo deset neděl,
už každý vrabec o tom věděl,
že láska z obou odlétá.
Byl v cizině a doma ona.
Čas pouť svou světem rychle koná
a kdož to ví, jak bude dál.
On zatím jednou za večera
čte ve kavárně „Moniteura“,
v němž článeček v ten sm... | Všední verše (IX) | Emanuel Miřiovský | 3 | madrigal |
cvf-019936 | Nad pomořím dvoukřídlými vraty
Jde se do pekelné zbrojnice,
Tu jsou skladem všaké ručnice,
Meče, hroty, koule, štíty, mlaty;
Mezi nimi i kord, při němž zňaty
Plamenem mých očí zřenice,
Vůdce náš jej kopnul s lavice
Na zem, odtud do Styxu mé paty:
Jménem ď Anthes-Heckeren byl značen,
V souboji že prohnal Puškina
Básníře... | Mezi zn. 567. a 568. Nad pomořím dvoukřídlými vraty | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-022061 | Pněl Kristus na kříži. Dav kolem ztmělý
stál jeho vrahů: farizeů, kněží.
A pod křížem, zrak hořem zkamenělý,
zřel matku svou i bolest, co ji střeží.
A zášť těch, kteří křižovat jej spěli,
již nezřel – v hruď mu jako břitkou spěží
se vryl ten žel, jenž nade všecky žely,
a z oka jeho slza tryskla svěží.
Ta slza sotva dot... | SOUCIT. | František Kvapil | 0 | sonet |
cvf-021127 | Tobě hynu, ježs mi život dala,
život plný touhy bouřlivé!
tys ten věčný plamen lásky vzňala,
jímžto zrálo k činům srdce mé –
nyní vzdálen, zbaven moci k činu
tobě hynu.
Tobě hynu, porobili tebe,
pouta kladli věrným synům tvým,
vlasti má! a cizí chladné nebe
rouhá mým se vzdechům zoufalým,
dám-li vichrům pozdrav na otči... | Zpěv vyhnance. | Eliška Krásnohorská | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-037297 | Dnes se rok již dokonává,
poslední jest jeho den.
Takť čas běh svůj vykonává;
přejde rok co krátký sen.
Minul opět jeden rok:
ubyl k mému cýli krok.
Jako lampa dohořívá,
tak se také krátí čas,
léto jedno docházývá,
brzo máme nové zas.
Jak jen po roku rok jde,
tak se blíží konec zde.
Jednomu tam štěstí přálo,
dobrým vší... | Třidcátý první den měsýce prosynce. | P. M. Kučera | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-059195 | Vřískavé tony hudby časem
v to mlází z dálky zalétnou,
kam – hovoříce tichým hlasem –
s děvčaty svými hoši jdou.
Van chladný rybník vysílá sem,
kde jednotvárnou hudbu svou
sbor počal žab. Měsíčním jasem
vše kryto, divných stínů hrou.
A drsný, ostrý žabí skřek
se v taktu v tiché mlází nes’
jak v souhlas bouřných hubiček... | PO VESNICKÉ POUTI. | Vladimír Houdek | 0 | sonet |
cvf-049813 | Brand s Gyntem! V obou člověk žije celý.
Brand vůle nejvyšší, jež ztvrdla v kámen,
a obraznost Gynt, jejíž děsný plamen
tím víc osvětlí jícen strže ztmělý.
Své době oba v líc upřeně zřeli,
jak jí – vysch’ v srdci soucitu jim pramen,
a v nebe hřmí to stem obrovských ramen
a v propast kácí trup se zkrvavělý.
A heros napo... | Ibsen. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-041623 | Neznáš-li ty toho věku chlubce,
Jenžto směle všady šramotí,
A se k lidu šemně lichotí,
Skýtajíc mu jedy v zlaté slupce?
Kdož pekelné tyto duší snubce
Mocným slovem Božím okrotí,
Aby v bahno nectných pochotí
Nemohli již zaváděti hlupce?
Ujmi ty meč ostrý, slovo Boží,
K šálenému vejdi národu,
Vysekej vše jedovaté hloží.
... | Neznáš-li ty toho věku chlubce, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-062021 | Měsíci, svým jasem mučíš mne
kamenným a mdlým,
zajdi. –
Plížíš se k znavené skráni mé,
drtivým pálíš mne
tlakem.
Mé noci ubíjíš tragikou
táhlého smutného
svitu.
Magickou září svou prorážíš
klenby mé sinalé
hlavy.
Dereš se v můj mozek chvějící
protivným bodavým
kmitem.
Pokojné myšlenky mé svádíš
v šílené závratné
tance.... | ZAJDI. | František Sís | 3 | madrigal |
cvf-041652 | Právo rovné! O vy milá slova!
Vás to nejprv ústa anděla
Za rozkazem Božím vypěla;
Nebes mír se v zvuku vašem chová.
Kdy pak vaše vláda opravdová
Zableskne se u nás docela?
Což se v slzách Slovan naželá
Jako trpce utištěná vdova.
Nikdý-liž nám láska nezasvitne?
Proč se váhá German Slovana
Bratrem uznať v hrudi bezpocitn... | Právo rovné! O vy milá slova! | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-015796 | V posvátném jest pochováno lůně
Mrtvé tělo Lidmilina vnuka;
Národ pláče – žalost truchlozvuká
Zní na každé srdce jeho struně.
Bratrovrah na Českém sedí trůně –
Statně vládne žezlem jeho ruka;
Myšlénka mu působí však muka:
Bratra krev že kypí na koruně!
Ach! on hořce skutku toho želí –
Na pokání za něj posvěcuje
Národu ... | XXVII. V posvátném jest pochováno lůně | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-010754 | Jsou hroty lauru hrotů růží tužší.
Hrot růží raní někdy ruku jen,
leč lauru tajný hrot ten vniká v duši. | 493. Jsou hroty lauru hrotů růží tužší. | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.