id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-027765 | Bezútěšná mlčící
pláň svůj pohled k nebi věsí...
V mrazivých mlh směsici
dopadlo teď slunce kdesi.
Ticho... Náhle podnebesí
rudne... rudne... Kouřící
krev svou lije v oblak směsi
slunce skonávající...
V těžkém letu na vše strany
pátrajíce hlavou svou,
k západu se nesou vrány,
snad tou krví oklamány,
z hnízd svých v rud... | SONET O ZÁPADU SLUNCE V LISTOPADU | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-061406 | Beywáwala fronta, beywáwala,
byl w ní Dostal, Hofman, Wurm i Šwec;
fronta, ach, co muž – to moloděc,
za swobodu Čech gež k bogi wstala.
Mezi sebe tato fronta zwala –
rakauskáť ho neswírala klec –
pana Horkého... Než, diwná wěc!
Do fronty ho ne- a nedostala...
Ale trpěliwost nese růže...
Sečkeg, pěwče, se swau affrontau... | 3. Fronta | Petr Křička | 0 | sonet |
cvf-002348 | Dej nám Pán bůh zdraví
v šíré vlasti Slávy,
dej nám Pán bůh zdraví, dej!
Dej nám Pán bůh svornost,
by nám skvetla volnost,
dej nám Pán bůh svornost, dej!
Dej nám Pán bůh sílu
k velikému dílu,
dej nám Pán bůh sílu, dej!
Dej nám Pán bůh štěstí
Slovanstvo povznésti,
dej nám Pán bůh štěstí, dej!
Dej nám Pán bůh zdraví,
svo... | Pozdravení. | František Chládek | 3 | madrigal |
cvf-064510 | Jak neslyšnými křídly přicházíš
teď, nebeská má lásko, ke mně tiše,
já otvírám Ti duši svou a v tiš
dál uvádím Tě, v pokoře a pýše.
Tou šerou chodbou, kde noc prošla již,
jak do kláštera – ctěná abatyše –
v tu celu chladnou, v které stojí kříž,
a vše kol suchým květem hrobů dýše.
Na prahu čekám před svatyní tou,
a ptám... | VI. Jak neslyšnými křídly přicházíš | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-038174 | Jak horoucně lnu k řeči matky svojí,
mé chudé péro nevyjádří slovy –
však viděl jsem, že pod rodnými krovy
jen ona srdce zoufalá již hojí;
že v našem těžkém, srdcervoucím boji
za dětskou krev a otcův drahé rovy
jen ona do žil leje zápal nový,
a útěchou je v naší práce znoji.
Já poznal kdysi, slyše kmety v poli
pět dumu... | MATEŘSKÁ ŘEČ. | Karel V. Rais | 0 | sonet |
cvf-024438 | Je krásná příroda, když v žluti zdá se pláti,
a tiše, tichounce mdlý vítr v listí zpívá,
a z parků vůně vlá tak nahořklá a snivá,
že musíš na zašlá si léta vzpomínati.
Jdou vzpomínky, jdou, mizí, jak oblaka se tratí,
ta krásná oblaka, jež říjen vždycky mívá,
tam v dálce neznámé, a teskno v duši splývá
jak v záhon růží ... | JDOU VZPOMÍNKY... | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-042210 | Což nám dělať, od zlých vlasti zmeků
Slyšíme-li hrdě hlaholať:
Národ český – jak můž odolať
Sudbě smrti v mocném běhu věků?
Což nám dělať, když již ve svém vztěku
Střechy naše vidí plápolať?
Jaké máme tedy povolať
Hejno reků sobě na opěku?
Ten proud sobě skalím dráhu klestí,
Který vody prvotního žídla
Sebou vleče ve vš... | 66. Což nám dělať, od zlých vlasti zmeků | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-042163 | Málo předce má vlast naše synů,
Jenž by na svá mocná ramena
Vzavše těžká její břemena,
Sňali její mnoholičnou vinu.
Statných nikdo není pilen činů,
Kde dřív láska plála plamenná,
Tam teď vlastenectví znamená,
Slovanskou píť hojně medovinu.
Čehož medle takto dovedeme?
Zůstaneme věčně na vetechu,
A vždy budem vrahu ku po... | 19. Málo předce má vlast naše synů, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-019825 | Nyní celé dlouhé společenství
Vlachů vidím tuto zapsáno,
Dostalabych, kdyby čítáno
Každé jméno bylo, nechutenství;
Byliť to, co měli učastenství,
Když sněm ve Saloně deržáno
Na tom článku, kterým kázáno
Vytevříti Slavy z duchovenství:
A že toho do osobování
Nekřesťanského jen zbloudili
Z tupé pýchy kněží ti a páni;
Aby... | 530. Nyní celé dlouhé společenství | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-008073 | Hojný stateček zděď, byť tisíce vynesl skrovně;
více-li tisíců máš, více si v pohodlí svém.
Sázej v lotrii dost a ji přemudruj, aby si vyhrál,
více než po všechen čas saziči vyhráli kdy!
Poklad nalezni ten, jejž lakomec, boje se, ukryl
v pustou zem, ale již před smrtí bez něho mřel.
Nebo se vynasnaž tak, by tě zásluhy ... | Sebrání domácích prostředků proti psavosti. | František Vladislav Hek | 8 | elegické distichon |
cvf-051335 | Když byl jsem hoch a v snění jsem se hroužil,
tu, co jsem chtěl, po čem jsem práh a toužil,
vše bylo v budoucnosti daleko!
Teď plachtou plnou se juž v přístav chýlím,
a co bych rád a za čím duší pílím,
je zase v minulosti daleko!
A tuším, hrob až nade mnou se sklene,
ty krásné idealy nedosněné
kdes budou u věčnosti dal... | Daleko. | Jaroslav Vrchlický | 3 | madrigal |
cvf-010453 | Líp byli bychom vítězstvím si jisti,
kdy školou práce byl by život náš,
ne školou sváru jen a nenávisti. | 192. Líp byli bychom vítězstvím si jisti, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-007949 | Cokoli na tobě jest, jen k samému ranění slouží.
Srdce mládenců, však ucho i poraníš všech. | Na hezkou, ale špatnou zpěvačku. | František Vladislav Hek | 8 | elegické distichon |
cvf-027723 | Parasiti boha, když soud jízlivý
nad tou naší prací náhle vykřiknete;
člověk nezlobí se, jen se podiví
a s úžasem ptá se: Co tu ještě chcete?
Tak vy tedy dosud v system šedivý
věci božské, lidské vytrvale cpete?
Zchytřte už jak hadi! Čas jde bouřlivý,
při svých plných hrncích moudře umlkněte! –
Za sebe pak dím vám: Váš... | SONET NA ADRESU NAŠÍ KLERIKÁLNÍ KRITIKY | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-047340 | Vrásčité vazy!
Svaz tuhý kořen a peň jeden uzel,
juž vím, proč bdíte na rybníka hrázi! | VII. Vazy. | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-010264 | Co ritornell? Vy mníte v klamné tuše,
že drobný trojkvět s písní keře snad?
Ne, plamen z požáru to zpěvné duše! | 3. Co ritornell? Vy mníte v klamné tuše, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-020072 | Po chatách, zámcích zasedají v míru,
když jiné bojem odpravili z víru –
v ten vír se brzy vracejí zas k boji
ti lidé, šťastní ve vraždícím roji –
ještě ten prapor letí do azuru,
jak pro dobré by rozpínal se vzhůru!
A denně letí jako orli vzhůru,
v dol patří, kde kdo ještě žije v míru,
s té výše zvratné místo do azuru
s... | V míru. | Jan Daniel Korvín | 13 | sestina |
cvf-069178 | Ó, kdybych vzdala se Ti v závrati –
já mrtvého bych, věř mi, urazila!
Že nemohla jsem slibu dostáti –
já za hrob jsem mu věrnost přislíbila.
Ó, mrtví žijí – ač se nevrátí
zpět v naše žití. Stopa v písku zbyla,
vzdech v suchém listí pláče souvratí,
na holém stvolu slza zasvítila.
A za soumraku přicházejí k nám,
a vlahou... | Ó, kdybych vzdala se Ti v závrati – | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-041796 | Ze země teď chtějí činiť nebe,
Všechna bída prý má přestati;
Svět chtí staviť v nové postati,
Kdež hlad, žízeň lidstva neohřebe.
Tvoříť nebe, jenom že v něm zebe;
Sejí oves, růste bez vlatí;
Kopou zlato, to však neplatí;
Kouzlí ráj, leč peklo ho žře v sebe.
Víra jen má tu moc zázračnou,
Oblohu ta činí bezmračnou,
Zlato... | Ze země teď chtějí činiť nebe, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-048506 | Ty sestro, na jilmu jež suché sněti
o závod pěla’s, zem když rozpukána,
jak jedna otevřená zela rána,
jež v hromů echu nepřestala’s pěti,
milenko básníků a družko dětí,
jež pila’s rosu elysejskou z rána
a mladost s ní, k níž zavřena mi brána,
pod rodným stromem v prach stlíš bez paměti.
Tvé hrubší atomy se vrátí zemi,
... | Náhrobní nápis cikadě. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-042303 | O můj trude, želuhodný blude!
Kněži Páně v liché obaly –
Vůči světa zle se vydali
A jich kobos přerozhlasně hude.
Takli velel na popluží chudé
Pán náš metať pýchy přívaly?
Nemáte radš národ stápalý
Vésť jak Mojžíš přes běd moře rudé?
Nad církev vy stavíte svou řeč,
Dáváte nám nenávisti meč,
Místo chleba, jehož jest nám... | 159. O můj trude, želuhodný blude! | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-044350 | Co, srpe přibledlý, jsi přišel žíti?
Zem zmořena je, zubožena zcela,
již proměnila zimy krutá střela
v bob svraštělý poslední chudé kvítí.
I matné světlo tvé nadarmo svítí,
as proto jen, by mlha v něm se chvěla,
neb člověk – slova má ti pravdu děla –
zná bez tebe se dobře obejíti.
Snad ještě mladé srdce k tobě vzhledne... | Co, srpe přibledlý, jsi přišel žíti? | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-049787 | Z kterého bezdna všecky hvězdy váží
noc červencová? Co jich kolem plane,
a v modrý kalich šera co jich skane
jak světlošek, jež vánek s růží sráží!
Noc přišla sotva a skráň chladem vlaží,
juž růže jitra zorou vylíbané
den zvěstují, a slunce, jež v nich vstane,
se potká s lunou nebes na zápraží.
Květ práhne v slunci, pl... | Léto. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-064843 | Před slunce západem rád barvy chytám
a z květů těším se i pozdní jeseně.
Jak milý dar teď hudby vlnu vítám,
když tichou světnicí se nese tlumeně.
Už dávno všecky rány nepočítám,
jak osud bil mne v času proměně.
Ne pro jiné, jen sobě verše splítám
o lesích, šumu vod a knize, o ženě.
Žel, okruh přátel každým dnem se úží
... | PŘED SLUNCE ZÁPADEM | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-054442 | Noc zádumčivá věšela už stíny
na modré Alpy, z roklí voněl spánek
zavlhlé země, z jihu od Fersiny
mi žhavé čelo líbal měkký vánek.
Vlak zahučel v tom z nedaleké hráze.
Ten k jihu jel v noc vlahou, plnou hvězd.
V ten okamžik já oddechoval snáze,
v tu stranu zřel, kde Italie jest.
V tu jižní stranu do noci zrak noře,
já ... | NOTTURNO. | Karel Červinka | 0 | sonet |
cvf-015771 | Slovo věčné učiněno tělem,
Aby mezi lidmi přebývalo,
A tak člověčenstvo z pádu vstalo
Zaslíbeným jemu Spasitelem;
Povstanouc by v světle pravdy skvělém
Kráčelo a více neklesalo,
A tak samo nebe zaplesalo
Nad potřeným spásy nepřítelem.
Věčný Syn opustiv nebes slávu
Sstoupil na zem v lásky ochotě –
Nechal trním zbodati s... | II. Slovo věčné učiněno tělem, | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-069235 | Je vzpomínka ta drahá mně i dnes –
jak včera zřím Tě – u okna jsem stála,
po nábřeží Jsi šel, a v dálce kdes
na lodi toužně harmonika hrála.
Šel k starému Jsi domu – zrak Tvůj vznes'
se vzhůru k oknům – tu mne úzkost jala –
mne uzříš? Pozdravil Jsi. Náhlý ples
mne zalil celou. Chvěla jsem se, bála,
a zmírala jsem, jata... | VI. Je vzpomínka ta drahá mně i dnes – | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-049164 | Známé křídlaté slovo „eklektik“ lehce se řekne,
genius že v něm skryt, uvěří nerad vždy dav,
zajat obsahem starým nové svět formy se lekne,
obsahu novému tam vadí zas starobný háv.
Genij rozhodne pouze, před ním pak snadno se klekne,
co jsou mu příznaky vše, jeden mu stačí: Být zdráv! | XLVI. Eklektismus. | Jaroslav Vrchlický | 8 | elegické distichon |
cvf-044397 | Za hrobem Racheliným cesta stoupá,
směs bílých zdí, chrám šerý, tvrze duchů,
na vrchu strmém v čistém volném vzduchu
a v bledé záři večera se koupá.
Strom za stromem se v klínu zahrad houpá,
a vítr, metla Východního puchu,
vždy svěžím jest a pilným v stálém ruchu,
že všecku špínu Orientu sloupá.
Toť Betlehem, jak v krá... | Za hrobem Racheliným cesta stoupá, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-059216 | Jak byly dojemné ty linie
svítivých ňader, vzdychajících v pláči,
že yzop žádný vin Tvých nesmyje,
pokání žádné spasit nepostačí! –
Až nad propasti věčna okraj srázný
kdys v agonii Tvé se skloní oudy,
yzopem budou slední potu proudy,
s étherných krajů třpytivý déšť mrazný!
A každá krůpěj ňadrům připomene,
kus po kuse, ... | *** Jak byly dojemné ty linie | Vladimír Houdek | 0 | sonet |
cvf-041744 | Nechtěj, bratře, nad svou nad chudobou
Vylévati srdcejemné stesky!
Chtěltě tomu Bůh tvůj nadnebeský,
By tvůj život potkal se s tou mdlobou.
Chudoba jest církve svaté zdobou,
Pro ni psány věčné slávy desky;
Nebes tvorce velebnosti blesky
Pod chudoby skrýval pod podobou.
Tať choť Páně; k ní lne ve vší lásce,
Ji k svých s... | Nechtěj, bratře, nad svou nad chudobou | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-025323 | Opustil večer Lateran
a nevrátil se papež Jan,
ah, papež Jan!
Venku na Via Latina
bydlila pěkná Sabina,
ah, Sabina!
Ženská jak tmavé růže květ
a v každém oku čertů pět,
ah, čertů pět!
Opustil proto Lateran
k večeru svatý otec Jan,
ah, otec Jan!
Neb chtěl těm čertům sloužit mši
a v noci, jak se přísluší,
ah, přísluší!
A... | MŠE PAPEŽE JANA XII. | Josef Svatopluk Machar | 3 | madrigal |
cvf-010709 | Před záštím lotra vzteklivce, jenž zuří,
jen meč tě ubrání, ne růženec
neb na dveřích tvé síně noha muří. | 448. Před záštím lotra vzteklivce, jenž zuří, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-032524 | Opustil jsem tě ve šíleném zblouzení,
Bych světem od konce do konce bloudil,
Zda lásku možná nalezti bych soudil,
Zda vřelou lásku mou kdo láskou odmění.
A lásku hledal jsem v bláznovském domnění,
U každých dvéří jsem tak snažně loudil,
Lkal, žebral – však jen vztek se v lidech proudil,
A místo lásky podali mi zhrzení.... | Matce. (II.) | Václav Čeněk Bendl Stránický | 0 | sonet |
cvf-045588 | Ve vzduchu šedém jaká parná tíha!
Jen západ hoří sporým listím stromů
a hází jiskry v řeku; v oknech domů
jak v mroucích očích slední žeh se míhá.
A v hloubi stero svítilen se stíhá
jak bludiček, jak hukot dálných hromů
zní vozy, jako spousty skalných lomů,
jak sloupy v šer se Trocadero zdvíhá.
Zhas’ červánek; vše jako... | Večer v Paříži. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-043626 | Vyjdou z věků na svět milé něhy,
Strasti do blaha se promění;
Milovidné vzejde květení
I kde oupí kraje pode sněhy.
A kde divoké si koná běhy,
Zkrotne tygr ve svém zuření;
Bůh se snese v blahém záření,
K rájům prolomí on skalné břehy.
Vyplní se, co teď v nedostatku,
Oko budou vábiť světové
Čistí, jasní, beze všeho zmat... | 64. Času krása. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-067933 | Vstal Kristus, alleluja! V ranním slunci stojí,
klid velebný se jasní v obličeji,
z ran jizvených se tiché hvězdy chvějí,
skráň zbodenou mu chladem vůně zahrad hojí.
A před ním klečí Maří v slastném nepokoji:
Ne, sen to není toužné duše její!
Zde září, Vítěz, hrobu u veřejí,
však jejích rukou doteku se bojí.
Ať na rozl... | Maří Magdalena. | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-022235 | Z papíru čapku na hlavě, kde rusý
vlas jako zlato krouzlí se a splétá,
jak dupe, křičí, jaké dělá kusy,
jak najednou by zbořit chtěl půl světa.
– Dnes ještě z něho jenerál být musí!
Rtík špulí, v očích šotků celá četa,
a matka – v prsou jedva smích že dusí,
a v srdci tisíc sladkých snů jí zkvétá.
Ah! zří jej – hrdý, na... | VE SQUARU MONGE. | František Kvapil | 0 | sonet |
cvf-041190 | Z pramenů moudré radosti
ten pít šel, žal kdo uctíval.
Nad jeho mocnou žádostí
se přec jen tvůrce smiloval.
Hned z jeho srdce žhavosti
květ nádherný a rudý vzplál,
strom věčné vzrostl mladosti
a plody úžasnými zrál.
A zázrak ten, on neví sám,
kdy stal se, kdo ten vznítil plam.
Jen mní, že úžas, kdož to ví,
to zrodil tv... | SONET O TVŮRČÍ SÍLE | Antonín Sova | 0 | sonet |
cvf-019046 | V člun vlny divě stříkají a bijí.
Pan senátor však vyrušit se nedá
a dál čte noviny. Choť jeho bledá
se laská s dětmi, seasick kloní šíji.
Zpěvačka naše veselá a snědá
se směje, čím víc vlny houpají ji;
můj přítel doktor trpí nostalgií
a dcerka jeho hladem. Všem nám zvedá
vtip profesorův humor. V zátočinu
vjel člun, kd... | VI. Plavba. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-011605 | Já druhdy často v těžké dumy kles,
jak po mé smrti někdy Tobě bude,
avšak když jsem v rakvi do vozu Tě nes
a v slzách oko topilo se rudé,
žal každou krve krůpějí vnitř lkal:
„Ach, bez Tebe jak žíti budu dál!“
A žiju přec, však jaký život ten,
v němž stokrát denně žal mne spáry chopí,
a svírá, hubí upírem svůj plen,
až ... | Já druhdy často v těžké dumy kles... | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-015768 | K vůdci Němců raněnému v boji
Vypravuje kníže Hostivít
Posly: má-li dále krev se lít,
Čili nakloněn jest ku pokoji?
An tu posel před Thakulfem stojí,
Němci zrádně, chtíce zahubit
České vojsko, začínají bít
Na ně z nenadání sečnou zbrojí.
Rozlícení Češi nad tou zradou
Vzchopivše se zhůru k odporu
Jako lvové na Němce tu ... | LXVIII. K vůdci Němců raněnému v boji | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-004252 | Ty stánek můj jsi, v Tobě odpočinu,
zde pěstí krvavou se chytnout nech,
můj život bouře byl a Ty’s můj břeh,
zde hlavu složím v mateřském jak klínu.
Tvé Milosrdí zastřelo mou vinu,
Ty vidíš úzkost jen v mých pohledech
a cítíš na Svém srdce mého spěch,
Ty, sladký Živote můj, zříš, jak hynu.
Jak nebe hvězdnaté Tvá Láska ... | XII. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-029858 | Náš život všechen, domácí ty sváry,
ty rvačky s cizinou, ta práce snaha,
i umění i politiky dráha –
toť sfinga jest, jež spí nad svými spáry.
My chceme žít – ne milostí a dary,
však žitím svým – a sfinga stále váhá,
chcem ku předu – a noha se nám zdráhá
a duch se noří zas radš v zmatek starý.
Cos jako kámen stále na ná... | Výkřiky. (II.) | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-012014 | Jen co vzrostem, zmohutníme,
z káňat v sokolíky –
však se také přiřadíme
mezi bojovníky.
Jen co síla, jež v nás dříme,
zpevní naše šiky –
věru, že se dovtípíme –
Co nám blesků kliky?
Poletíme, v pažích zbraně,
boj kde nejvíc víří,
a zas ranou každé ráně,
která na Vlast míří,
odpovíme odhodlaně –
jako bohatýři! | Sonet sokolského dorostu. | Karel Hlaváček | 0 | sonet |
cvf-055495 | Od břehu věčné slasti, věčné bídy
snad žádný krok se nazpět nevrací,
má bledá tvář se k Tobě obrací,
v níž smrt juž věčné napsala své klidy.
V nelad mé mladé rozpadly se vidy,
mé písně, touhy vášní sápací,
v svém rmutu Styx juž věčně utrácí,
jen láska Tvá mi plane v ňádrech stydy.
Umírám v srdce svého zřícenině
a trhám... | Od břehu. | Václav Šolc | 0 | sonet |
cvf-005194 | Dům v jednotvárné stojí řadě,
vzezřením ztísňuje a chladě,
a všední, otřelý má vzhled.
A každý detail napovídá,
že stoupá chudoba v něm, bída
po sešlapaném schodišti.
A zdá se, že dům tísní střecha,
kus smutku že v něm každý nechá
a s radostí se nevrací.
Než genij hloubavý a bdělý
ze svého okna vyhlédne-li,
jak promění... | SVĚTLÝ DŮM | Viktor Dyk | 3 | madrigal |
cvf-064724 | Jsem jak tůně tato, na dno její zřím –
hluboká je, temná. Světla dvě v ní svítí
jako skvoucí hvězdy šerem večerním –
drahé oči Tvoje v duši mé se třpytí
jak dva žhavé ohně. Sladkým tajemstvím
zachvívám se celá... jak to vysloviti?
Jsem to já, jež dýchám – aneb jenom sním?
Krev svou cítím prudce ve svých cévách vříti.
R... | XXIII. Jsem jak tůně tato, na dno její zřím – | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-041681 | Což mé srdce, což tak prudko bije,
Když se někde krása zamihne!
Nitro sotva nésti postihne
Nával tužeb, jenž se do mne lije.
Duše celá tehdy v kráse žije,
Život v pouhý cit se rozjihne;
Avšak dolů k zemi netihne,
Než se v slastech nebes celý kryje.
Co chce tato nevýslovná touha?
Má-li základ podstatnější v hloubi,
Či j... | Což mé srdce, což tak prudko bije, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-010273 | Pan – velduch je, zjev veškerého světa –
kdo vůli jeho mocí vzdoruješ,
žal klidíš jen a hyneš jako sketa. – | 12. Pan – velduch je, zjev veškerého světa – | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-055087 | Každý večer chodím po nábřeží
vzpomínám si, jak to nebezpečno,
v milém blízku Vaší krásy svěží –
do očí Vám zadívat se, slečno!
Oh, ty oči!... Denně myslím na ně,
denně hladem cit můj po nich stůně,
celou duši utopil já maně
v černém lesku čarovné jich tůně.
Když je spatřím – s úsměvem a v jase
v dumách mých se radosť ... | Čarozraká. | Alois Škampa | 0 | sonet |
cvf-061669 | Stín jakýs mih se kolem mne a mizel v dáli,
tak tiše šel, jak děcka první snění,
jak smrt, jež v konec shladí vše, co v duši pálí,
trud zaplaší a vnese zapomnění.
Dny dávných radostí se z oka jemu smály,
byl anděl to? – já slyšel křídel chvění –
či žena, které na rtech duhy vášní vzplály,
a které pustý život v eden měn... | SONET | Vladimír Frída | 0 | sonet |
cvf-010733 | Co činí Bůh, vše výborné je, díte,
nuž, dobře tak, leč zkroušeně se ptám,
jak orla před skřivanem omluvíte? | 472. Co činí Bůh, vše výborné je, díte, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-019359 | Škoda věru, škoda tisícerá
Pro vědy a lidstvo pozdější,
Že kraj tento a věk nynější
Nemá Gála ani Lavatera;
Jaké nové nálezky a která
Pravidla i výklad jasnější
Soustavěby jejich někdejší
Propůjčila tato Slávy dcera:
Tento rozměr všechněch údů těla,
Oči cheruba, leb slavenský,
Hubičkavé usta, svatost čela;
Ba i menší č... | 64. Škoda věru, škoda tisícerá | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-000624 | Kaštanů svíce planou v tmách,
měsíc se houpá na vlnách,
tichoučce zpívá si splav.
K obydlím po špičkách tiše jde spánek,
pod stromy znavený vánek
ulehl do klína trav. | NOC. | Karel Babánek | 3 | madrigal |
cvf-048868 | Víc mluví svět do mého odloučení,
ba klíčovou se dírkou ke mně tře,
já klnu mu, on v mojí krvi vře
a triumfuje, když mním, že ho není.
Mně často zdá se, ve půlnočním snění
že mořem pluji sám na ledné kře,
hnán větry jen a v jejich lehké hře
že splývám v nic, jež rovno vykoupení.
Však nechť má cesta pustá, břehy kolem
z... | Kredo samotáře. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-017968 | Tak sláva přec mi kyne... po všem potu,
mně, nad nímž v dětství tměl se selský poval!
(„Chaloupky naše...“ dobře dal jsem k mottu!)
Mé písně dnes duch poesie provál,
duch umění! Hned ta zde: „Stáda skotu...“
neb ona: „Sladký tváře tvojí ovál...“
To tisknout musí! Jenom pro jistotu
jsem redaktoru dvě z nich dedikoval. | POJIŠTĚNÍ. | Antonín Klášterský | 6 | siciliána |
cvf-010495 | Zle hynul jsem a v hrob jsem toužil jíti,
leč z černých nocí očí ženiných
zas zázračné mi vzešlo slunce žití. | 234. Zle hynul jsem a v hrob jsem toužil jíti, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-053892 | Vy, jenž trudné ňádra otvíráte
Volněj, bratří, v chrámě přírody;
Vy, jenž hojných zlostí zárody
Ke své škodě v světě potíráte;
Vy, jenž dny a noci provzdycháte,
Želejíce lásky neshody;
Aneb odkopnuvše mrzké návody,
Onu velkou ztrátu semnou lkáte!
Čisté duše! s losy nezbednými
Jimžto v zmatku tuto válčiti,
K břehu kroky... | 3. Vy, jenž trudné ňádra otvíráte | František Ladislav Čelakovský | 0 | sonet |
cvf-041733 | Po vlastenském nyní po oboru
Zjevilo se mnoho proroků,
V rouhavém jenž pořád poroku
Proti církvi brojí v běsném vzdoru.
Hrají sobě tytýž na pokoru,
Kouzla strojí divných úskoků,
Při skrytosti však svých útoků
Prohlédají jasně k duší moru.
To jest zloba prvotného draka,
Jehož posli jsou ti proroci,
Že zlost jeho jest ta... | Po vlastenském nyní po oboru | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-019267 | Nechtěj zoufat, když se proti tobě,
Bratře! závist šklebí trkavá;
Kdo se, pravdu háje, obává,
Ten jí škodí, nejsa věrným sobě.
Pravda nezná ustoupiti zlobě,
Kdo jí laje, ten ji zastává,
K cti jí hlupců slova rouhavá,
Blud a šalba slouží ku ozdobě.
Pravda jest, co cedry na Libanu,
Ti, jenž na ni dují větrové,
Jen víc ší... | 57. Nechtěj zoufat, když se proti tobě, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-016853 | Jsa zrozen v zemi tisů, v niž smutek věčný leh’,
Svůj celý život toužím v kraj plný jasu jíti,
Kde v guirlandách se zlatých pnou větve na stromech,
Kde zrůžovělá nahost těl rozechvěných svítí.
Jen jednou zpít své smysly! Jen jednou stvořit dílo,
V němž vířila by radost a krve prudký nach!
Pak zkojené by srdce se v stín... | VYHNANSTVÍ | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-067876 | Práh domu hlídá hrubý krčmář zlostný
a na poutníky hněvným slovem hřeší,
jimž na paty i běsný pes se věší.
V sluch bodají té tvrdé řeči ostny.
Jde Maria a v průvod Josef cnostný,
ctné Panny smutek smutný vlídně těší,
že uvede je Bůh sám pod přístřeší,
než zatemní se večer nelítostný.
A nápis „Mundus“ hospody je štítem.... | Mundus. | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-066447 | Je krása lidské duše úsměv pouhý,
jejž náhodou jen shlédneš v davu.
A hledat jej – to šílenství je touhy.
V své ticho zanes jej, jak obraz svatý
a zavěs v tajný úkryt duše,
kde prahu nedotknou se cizí paty.
A nedopusť, by skryl se v pavučiny,
a neklň živé lidské tváři,
když v davu uzříš na ní výraz jiný.
Svůj úsměv dal... | JE KRÁSA LIDSKĚ DUŠE... | Lila Bubelová | 3 | madrigal |
cvf-027623 | „To sladké zvyknutí si v živobytí“...
V té chvíli, kdy je cítíš nejvíce,
vem čas, kdy rostlo nejkrasší tvé kvítí,
i čas, kdy hřměly tvoje vánice –
Pak vzpomeň na některé jiné žití,
slovutných mužů, pýchy ulice,
šťastlivců, kteří lidskou závist nítí,
a milců štěstí z dávné tradice.
A važ je! Ať si proti tvému stojí
lesk... | SONET NA SENTENCI Z GOETHA | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-048788 | Jen malý tret: Na sametový hřib
si žába sedla, rosnička to malá,
v pazourek jeden velkou troubu vzala,
líc nadýmá a troubí: Vtip se, vtip!
Jak děla by: Kdo z nás to umí líp?
Mně v mžiku reklama jak vypadala,
mé péro vázlo, nade mnou jak stála,
tret malý, komický, ba dětský nipp.
Jak ztělesněná vypadala chlouba.
Co, bás... | Žába virtuos. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-019925 | Ty, co Jenu ovlažuješ, říčko,
Od ljutosti zvána Lutora,
Dřív než rozloučí nás prostora
Krutá, tvé se skryji ve krovíčko;
A když přijde umývati líčko
Vtělená ta v kráse pokora,
Nech ji Rusalek tvých obora
Obklíčí a mně dá znameníčko;
Uneseme preč ji v okamžitku,
Římané jak někdy Sabinky,
Aneb český Břetislav svou Jitku;... | Mezi zn. 113. a 114. Ty, co Jenu ovlažuješ, říčko, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-011646 | Jest tlukot srdcí lidských ohlas tluku,
jímž ňadro věčné přírody se chvěje,
krev, kterou tepna v lidské srdce leje,
to její krev, jí vehnala nás v muku.
My zrodíme se jako snítka buku,
když jaro křídly nad hlavou mu věje,
v ráz zbují se ta útlá snět a spěje
na svižný oblouk smrtícího luku.
Snět vraždí kmen, jej v zdatn... | Jest tlukot srdcí lidských ohlas tluku, | Adolf Heyduk | 0 | sonet |
cvf-049687 | „Ave Maria!“ – Purpurová zoře
od západu na skráně vrchů klesá,
tu rybník zlatí, tu nad šerem lesa
ohnivé růže hází po obzoře.
„Ave Maria!“ – Slyš, od hory k hoře
zvon modlitbou se chvěje, lká i plesá,
v bor zalehne a letí nad nebesa,
a za ním duch můj z upomínek moře.
„Ave Maria!“ – Ó jestli v té chvíli,
kdy modlitbou ... | Sonety. (III.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-064499 | Je bol má lyra, ruka hraje na ní
a zraněná má láska vede zpěv,
mé srdce dává takt v svém odříkání,
v mé písni tryská vřelá jeho krev.
To ticho tíží mne – měj slitování!
Co udělala jsem Ti, proč ten hněv?
Ty mlčíš jako kámen – nesmím ani
se ozvat, když mi život prchá z cév?
Ty’s nařkl mne. Proč? Vysvětli svá slova,
jak ... | HRAČKA | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-059595 | Viz, sladký, vonný orkán, „chléb“ jenž věští,
jak hýří v klasů šírém, zlatém moři;
jich vlny jako bělohřiví oři
si zářnou tůní divě dráhu klestí.
Slyš, řinčící to vichr zvuků jesti:
šum suchý žita valnou píseň tvoří,
tam ječmen ostře syčí, děl bys: hoří
a v klasech pšenice to měkce chřestí.
A v této velké, slavné směsi... | ZPĚV OBILÍ. | Jan Spáčil Žeranovský | 0 | sonet |
cvf-011634 | Proč jarem zdobíš se, ty divná paní,
proč rozkoší tvé žhavé oko plane,
proč mámivý tvůj šepot neustane,
proč ono sladkovonné oddýchání?
Proč měníš jsoucnost svoji bez ustání,
hned vzdor, hned milost na mysli ti tane,
hned z paprsku tvých očí meč se stane,
hned žehnáš nám, hned klneš v zajíkání?
Proč líbáš hned, hned hn... | Proč jarem zdobíš se, ty divná paní, | Adolf Heyduk | 0 | sonet |
cvf-019509 | „Jeden král, tam z toho pokolení,
Které nikdy Slavům nepřálo,
Připravil mne sočně o málo
To, co měl sem z dědictví a jmění;
Pak mne do pout, k soudu, do vězení,
K smerti záští jeho tahalo,
Potom spáchat na mne kázalo
Horší nad smert, očí vyloupení;
Při mém soudu tři sem viděl strany,
Němců dvě a třetí němcovým
Mečem k ... | 214. „Jeden král, tam z toho pokolení, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-019531 | Znám sic mnohou ušlechtilou hlavu,
Jakých v cizině snad nemnoho,
Chlouby pronárodu onoho,
Jenž má slávu jména, řeči, mravů;
Než kdo jest jim přednost dáti v stavu?
Aniž haňme chválou někoho,
Ačť bych já znal předce jednoho
Jenž jest – ale sardce všechněch Slavů:
Ty všech vděkyň spolu pěstoun, chovan,
Buď ti dána tichý ... | 236. Znám sic mnohou ušlechtilou hlavu, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-010616 | Vždy dělo se a posud tak se stává,
když oři vzletnému vůl bučí v tvář,
vždy mezek s oslem pochvalu mu vzdává. | 355. Vždy dělo se a posud tak se stává, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-019369 | Škoda! že co slavím já a vzívám,
Vzor všech malířů a řezbářů,
Proto přijít musí do zmarů,
Že tak málo posluchačů mívam;
Slávu s krásou Slavům odekrývám,
Ale Němců řeč a Maďarů
Větší díl mi mojích čtenářů
Ukradli tak, že sám sobě zpívám:
Ostatní pak daleko jsou bratří,
I tam nerozumí Slovanu
Slovan, což jen více bolest ... | 74. Škoda! že co slavím já a vzívám, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-015575 | Člověk loupí, jestli nerozdává;
nemluvíli pravdu, zlořečí;
zločincem se nečiněním stává. | 741 | Josef Vlastimil Kamarýt | 2 | ritornel |
cvf-041640 | Nastali jsou blouzniví teď snáři,
Od chorých jim duší pramení
Přepodivná pořád vidění,
Ježto divou prošklebují tváří.
Osvěty se obdávají září,
Ctností svatých nesou znamení,
Zloba však v nich pořád plemení,
A tma vládne v nich jak u žaláři.
Zapeklitý duch ten jejich stále
Zalibuje sobě ve bludu,
Jako lastury vždy lípno... | Nastali jsou blouzniví teď snáři, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-049839 | U ráje mého stojí anděl, nahý
meč v ruce třímá, kolem hlavy duhu,
a křičí na mne: „Zpátky k tvému pluhu,
těch víc jak ty, kdož sešli z pravé dráhy!“
A v studu nazpět zrak slzami vlahý
se vracím v jho, všednosti do popruhu
skráň pyšnou kloním, z duše dělám sluhu,
a z myšlenek svých duše svojí vrahy.
Jsem člověk všední, ... | Zpátky! | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-046447 | Ba ovšem nemyslili. Naše oči
zář plnila, než smrt je pro vždy stiskla,
z té radosti, jež ve srdcích nám blyskla,
jak slunce po noci když z mraků skočí.
Tak za vámi se naše touha točí,
tak duše o vás po zprávách si stýskla;
o rakev sotva první hrouda třískla,
se ptáme každého, kdo v stíny vkročí:
Jak pokračuje velké díl... | Mrtví živým. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-064873 | Den klade na nás ocelovou tíž
a noc svým tichem hlavu nezachrání.
Ty sladký sne, že rázem přeletíš
a jenom maně dotýkáš se skrání,
to nevyčítám – uvyk jsem si již
hodiny prožít v tichém přemítání –
však že v těch chvílích oblak rozhodíš
much černých, vos, jež bičují a raní,
to sklíčí člověka a bolest zdvojí.
Ten protiv... | NOC BEZE SNU | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-019550 | Ai jak pyšně tvůj se zlatověžný
Kremel, Mozkvo svatá, blyskoce!
Jak stkví dávno se a vysoce
Krásou města celý sever sněžný!
Než hle Sláva, najperv palác něžný
Roztopšinův ohněm ztroskoce,
Potom v celém městě široce
Sype jiskry, vatří plamen běžný:
Pověz medle matko jasnočelá:
Jaké příčiny tě musely
K takovému skutku po... | 255. Ai jak pyšně tvůj se zlatověžný | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-064848 | Je tichý večer – v drobný kout se zhustí
svět celý se vší úzkostí a bolem,
stín modravý se klade širým polem,
však tebe vlídné světlo neopustí.
Tak klid a záře... listy knížky šustí,
veliké stíny zvolna půjdou kolem,
ty půjdeš s nimi horami a dolem
a v jejich blízkosti sám budeš růsti.
A je to pocit, který hlavu přímí,... | MISTROVO SLOVO | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-056675 | V tu noc, než počals dýchat, já měl sen:
Kraj tonul širý, v kalu zatopen,
a jako poutník, berlu v rukou svých,
já plece opásal a tebe zdvih
a vzhůru vznášel nad přívalem vod:
a jak jsem zkoušel kroky své i brod
a jak jsem k souši tíh a nes tě dál
a nohu podraženu, vrávoral,
já prostřed potopy přec věřil jsem,
že tebe p... | V NEMOCI | Otokar Fischer | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-031455 | Hle, dárce stínu velmi shovívavý.
A nadevšecko milující děti,
jimž úrodu svých měkce oblých snětí
pro hru i zdobu střásá s mocné hlavy.
Má kypící a houževnaté zdraví,
a selsky rozložen, se nechce chvěti;
byť nemohl i prudce zavoněti,
cos hlubokého jeho červen praví.
Když po západu vlažné ticho voní
a vlažným vzduchem s... | KAŠTAN | Stanislav Kostka Neumann | 0 | sonet |
cvf-031196 | Za sivým kroužkem papirosy
ztišen hledím bez hnutí...
na louce duše rozžal kdosi
oheň v nočním vanutí.
Ať jeseň fičí... ať vše kosí
zimy honci třeskutí!
má duše ve tmách s sebou nosí
její ručky stisknutí!
Já nevím, čím as býti chtělo,
zda trochu soucitu jím chvělo,
či snad víc, či vůbec nic...
Když zkřehlý tvor u ohně ... | TEPLÉ STISKNUTÍ | Stanislav Kostka Neumann | 0 | sonet |
cvf-064987 | Jak Tobě, duše drahá, této chvíle je?
Jen dlaně zmozolené dáváš muži svému,
jen zlaté srdce své a tiché naděje
a pohled rozzářený štěstí vzdálenému.
Jen pustinou Tě vedly žití koleje
a temnem těžkým... Dnes však myšlenky ty k čemu?
Dnes ať se měkký hlas Tvůj štěstím rozchvěje
a živým veselím svým záři vdechne všemu.
Do... | SONET SVATEBNÍ. | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-048578 | V tom vězí všecko, dokud máme síly,
však tuto změřiti, kam asi stačí!
Lze svíjet se a omdlévati v pláči,
je možno, že i rozum zbloudí, zšílí.
Leč v oné nejhroznější žití chvíli,
kde zhouby Anděl s mečem nahým kvačí
nám nad hlavou, kdy černou peruť dračí
již samo zoufalství nad skráň nám chýlí,
zde konec boje. – Není sí... | Nad lidskou sílu. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-058578 | Tě stále zřím, tvé hvězdy zlatovlasé,
tvých světel háj a krásu tvojich stínů,
když kmitáš v důl a zíráš ve hlubinu,
v níž Amfitríté zlaté rybky pase.
Rej amoretů vidím ve tvém jase
se v smíchu houpati na větvi dřínu.
Jim Afrodíté hází květy z klínu
a píseň sfér se vlní v černé kráse.
Noc táhne sladce s příbojem svých d... | NOCI | Jaroslav Durych | 0 | sonet |
cvf-065512 | To dáma z rokoka je, útlá v pasu,
má sukni vzdušnou, pestře květovanou.
Růžemi čarnými jí tváře planou,
rozvitu vidíš plných ňader krásu...
A její úsměv! Pln je štěstí jasu,
jak hlavu kloní, koketně tak, stranou.
Plá zlatý vlas nad límce tmavou hranou.
Žel... její ústka nevydají hlasu!
Tak na mém stolku ve knih, tretek... | FIGURKA Z PORCULÁNU. | Julius Skarlandt | 0 | sonet |
cvf-019698 | S těchou když se oči mé tu pásli
Na tom, čím se každý oslavil,
Vítězoslav ten mne pozdravil,
Před nimž Uhři tak se často třásli;
Slováciby snad už byli zhasli,
Než on zmnožil je a zotavil,
Když roj oněch k Tatrám přepravil
Čechů, jenž se nikdy neužasli:
A tím kmen váš ke zrůstu a květu
Zkřísil ratolestmi čerstvými,
Tot... | 403. S těchou když se oči mé tu pásli | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-018766 | Má bába vždycky vypráví, jak jela –
už dávno tomu, dávno – Zvíkovem,
noc byla letní, probůh, co se bělá
tu všude kol, jak sníh když skrývá zem?
Hned tu, hned tam ta stříbra záře skvělá
se mihla, blýskla jasným zátřpytem.
A bába končí: „Nebylo to snem,
ta záře všude, kam jsem pohleděla.
Snad poklady to tenkrát země kvet... | SONETY ZVÍKOVSKÉ. (IV.) | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-018048 | Kdy národ spoután na rukou i nohou,
kdy vůdce dusí žalářní mu koba
a houbu plnou octa s žlučí mnohou
mu nesou k rtům a směje se mu zloba,
kdy Vztek či Msta, a nejčastěji oba,
mu na hranici širou pod oblohou
poklady pálí, jež ho vzpružit mohou –
ne, ne, to není nejsmutnější doba.
Čas nejsmutnější je, když v resignaci
li... | Z NAŠÍ DOBY. (II.) | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-010693 | Kdo stíhá lva, krev často z ňader roní,
když zuřivou byl zvěří napaden;
ten šťastnější, kdo zajíce jen honí! | 432. Kdo stíhá lva, krev často z ňader roní, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-049803 | On chyběl bohům. Olymp nebyl celý
bez jeho písně. Orfeus byl zoře,
on ale slunce! Jak bezuzdné oře
své pustil verše na svět rozechvělý.
Co velký Achill, Odysseus smělý,
co směšný Thersites, co zem a moře,
co bitev ruch, co Andromachy hoře,
pád Troje, králů purpur zkrvavělý?
Proud epopeje v moře věků ztracen
bez konce z... | Homer. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-061409 | Božské funkce antického Echa
nahradil wěk nowý reklamau.
Než i bez ní naší Pergamau
srdce každého se pyšní Čecha.
Zlínem kráčeti – ach, gaká těcha,
byť i wýheň šígi pekla mau!
W tom – zdaž smyslowé mne neklamau? –
Wáceslawa Wiléma zřím Štecha...
Žaket šwižný, praužkowané katě,
ha, toť on, to luzné zgewení,
w průwodu ge... | I. Zlín | Petr Křička | 0 | sonet |
cvf-027769 | Vy ponížení, žitím šlapaní,
otroci bídní, lidstva pariové,
kdož nemáte než plané doufání,
nechť sonet tento vpijí vaši rtové:
Čas přijde, že kdes v kosmu ústraní
zem rozpadne se v prášky atomové
a slunce v popel: směs ta uhání
etherem bezdným v končiny kams nové.
A potom zas ta tvůrčí síla něčí
atomy prochví... budou s... | SONET KOSMICKÝ | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-043568 | Nehaň vroucí lásky políbení,
V něm se blaho mládí kolíbá;
Zdali kvítek čile nelibá
Květinečku něžném ve sklánění!
Věje vanot v tichoplesném chvění,
Pocelkami růži pohýbá;
Vesnou tvárnost země nelibá
V ruměnce se políbením mění.
Stojí jinoch – děvy skví se máje –
Oba láskou plní světové
Slovy chtějí srdce jevit ráje.
Ne... | 6. Políbení. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-069268 | To krásná byla Francesca, Tvá milá,
jak hřích tak svůdná, úlisná jak had,
na snivé rty Tě žhavě políbila –
byl opuštěn Jsi, chudý, byl Jsi mlád.
Na housle hrál Jsi. Hvězdnou nocí lila
se píseň věčné touhy do zahrad,
o lásce věčné k duši promluvila,
svou něhou k srdci, prolomila chlad.
Ty, Mário, Jsi miloval tu ženu,
a ... | MÁRIO BONNARD. (II.) | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-044330 | Šero mdlé se s němým tichem pojí,
vlna vzduchu nepohne se ani,
unaveno zmarem dlouhých klání
slunce z hradeb vyjíti se bojí.
Zvuk, jenž kdesi vstanul v nepokoji,
trhá se a třese jako v štkání,
snad i křídlo času ve svém vlání
zarazilo se a tiše stojí.
V mlčení, v opuštěnosti charé
země svoje martyrium trpí,
v trávě, kt... | Šero mdlé se s němým tichem pojí, | H. Uden | 0 | sonet |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.