id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-010575 | Když písni toužím zevní zdobu dáti,
tu ze rtů tvých mi sladký slétá rým,
a krásy zář tvých očí mi ho zlatí. | 314. Když písni toužím zevní zdobu dáti, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-049774 | Dí legenda: Pán Ježíš do nebes
když vstoupil, všickni ptáci za ním chtěli,
tu svatý Jan děl, strpení by měli,
že on je s sebou vezme v rajský ples.
I čekali, a křoví, luh i les,
vše kraje zvučným jásotem jich zněly,
leč brzy ptáci v smutku oněměli,
neb chytrák Jan se bez nich v nebe vznes’.
Co svatý řek’, to věřili jak... | Legenda-sonet. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-015838 | Mladý Břetislav po slavném boji
Nad Uhry na místa přichází
Posvátná, a pustý nachází
Velehrad, na jehož rumech stojí.
Slzy mu po ocelové zbroji
Z očí kanou, a je provází
Bolné vzdychnutí, v čemž obrazí
Srdce jeho se, i co v něm kojí.
Jeho duch tu povznáší se výše:
Jako někdy mocný Svatopluk,
Chce i on být tvůrcem Slávs... | LXIX. Mladý Břetislav po slavném boji | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-027621 | Ať jakýkoli soud nad dílem mým
z těch retů příští doby splyne –
co psal jsem, z toho je mi nejdražším
těch sonetů pár nade všecko jiné.
O patě Achillově u nich vím:
Řeč se v nich trochu kostrbatě vine.
Vzlet schází jim. Je málo pestrý rým.
A myšlenka – ta byla-li v nich – hyne.
Já vím, že pak je eufemismem řádným
ta še... | SONET-INTERMEZO | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-042181 | Toť kněz Páně! Jak mu svatá říza
Dolů splývá v sličném půvabu!
Božského to socha vydlabu,
Jíž se netkla žírná světa hlíza.
Kam on kročí, vášeň s trůnu slízá,
Kam zří, klesá zloba v ochabu,
Kde dlí, všady dušem v ostrabu
Proudně teče věčné spásy míza.
Duha míru se mu v duši skví,
Ňádro jeho – sluje ozvěnová,
Z nížto slá... | 37. Toť kněz Páně! Jak mu svatá říza | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-016839 | Ztiš se, má duše! Ničeho již dál
Si nepřej nyní! Zářit ještě chvíli
Den bude marný, jako všechny byly,
Jenž rozkoše ni žalu nepoznal.
Ta chvíle, milence jež svádí blíž,
Mne o samotě zas jen ponechává.
Zpomínka mlčí jako hrobka tmavá,
Kde srdce, lampa chvějná, hasne již.
Chtěl bych teď myslit, cizí životu,
Na léta, v kt... | ZÁPAD | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-030270 | Z jakých nebeských krajin, ó rozkošné
Slunce, vzešlos k nám, tvým že se pohledem
Mění krví spité dědiny
V sady, a v přátely protivnícy?
Přišlos; jako sen škaredé temnosti
Pověr zůřícých do pustin s ctiteli
Svými utíkají, aby tě,
Pramene radosti, nespatřily.
Rozum otvírá ztrýzněné moudrosti
Bránu; z mraků chrám řádu a p... | Na pokoj. | Vojtěch Nejedlý | 16 | alkajská strofa |
cvf-058838 | Jdou smrt a nemoc mimo duši moji
a s nimi slzy, bolesti a skřek,
leč nechvěji se v teskném nepokoji,
mnou krásy stvořené mi září vděk,
mně růže kvetou při mém lásky zdroji,
zkad edenských se řinou proudy řek;
ty růže živé, jsou jen mojí zbrojí:
zbraň trny jejich, vůně jich můj lék.
I až mne jednou schvátí spáry svými
t... | XXVI. Jdou smrt a nemoc mimo duši moji | Antonín Macek | 0 | sonet |
cvf-029790 | Jak vzteklý pes, jenž všecko třísní slinou
a rudou tlamu po okolí zvedá
a ještě, koho zadávil by, hledá,
sem vešel on, v tu duchů říši sinou.
Rys Caesara byl v čele zakryt špínou,
chví zimnicí se jeho tvář tak bledá,
a zřítelnice zkalená a šedá
ty stíny lapá, jak se kolem vinou.
Zjev jeho dosud i zde duše děsí,
ač ne v... | V. Nero. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-046455 | Děl’s: Ukrytá že v lidu našem síla,
jež náhle mohutnými šlehá blesky,
že jako chrám jsme, jehož krásné fresky
barbarská ruka pro věk zabílila.
Však clonou vápna, jež ty divy skryla,
dál tvarů, barev dávné arabesky
se rýsují, v budoucna temné stezky
že síla ta nám cesty vyzlatila.
Za krátký čas to stihnul’s orlím zrakem... | Jiřímu Brandesovi. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-064667 | Ta radost velká, závratná tak byla,
a rozbouřila krve mojí var,
jak srdce zvonu na zvonici bila
a vyzváněla nocí na požár.
Do žil mých lávu místo krve vlila,
v mém tichém srdci rozpálila žár
tou letní nocí, v které luna sila
nad mořem stříbro, vystupujíc z par.
Má snivá duše nemůže to chápat,
když nad oblaky rozhořel s... | XXVI Ta radost velká, závratná tak byla, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-010407 | Tvé rty se chví a šepcí; co as věstí?
Než proč se ptám? Ať vyřknou třeba smrt,
i ta z nich pohádkou mi bude štěstí! | 146. Tvé rty se chví a šepcí; co as věstí? | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-049686 | Již velký měsíc nad vodami vstává
a hravé vlny lesklou čechrá dlaní,
s ním kněžna noc se k spící zemi sklání,
jak k prsům mým tvá čarokrásná hlava.
Té noci stín – to kadeř tvoje tmavá,
a retů nach – červánků zlaté plání,
a očí lesk – hvězd nočních usmívání,
ba čelo tvé i luně bělost dává.
A co tušíme v sladké vůni květ... | Sonety. (II.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-015801 | Na Vyšehradě se velká sláva
Připravuje Libušinu městu:
Polský vévoda si za nevěstu
Zvolil zpanilou dceř Boleslava.
Krása její srdce Mečislava
Láskou jala; do Čech koná cestu
S četným komonstvem: a jižjiž jest tu!
Dubravka mu s rukou srdce dává.
Velké věno s sebou veze z Prahy:
Stříbro, zlato, perly, kamení,
Zvlášť pak ... | XXXII. Na Vyšehradě se velká sláva | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-068903 | Ó, poesie krásnou arci je
a divadlo toť skvělá, prudká řeka.
Však pěkné jsou i dobré akcie
a nejpěknější pevná hypotheka.
Je důležito znát, co akcí je
připravováno, kdo se bojí, vzteká,
čím vystřízlivět lze, co opije,
by v čas se řeklo spasné: Heureka.
Nu, ovšem, ovšem. Život za umění –
však v záloze je dobré mlýn svůj... | Jan Vávra. | Josef Lukavský | 0 | sonet |
cvf-059583 | Tak zřel jsem jej, když první bible zvěsti
mi v sladké době dětství srdcem chvěly,
když večer děti báj si vyprávěly,
já jej zřel trna v srdci tajné štěstí.
A v mládí ráj, když krok mne počal vésti,
tak přede mnou šel ve své kráse celý,
on v jasný tvar sved’ ideál můj ztmělý,
vždy ruku svatou zdvih’, když přišlo scestí.... | MAXŮV KRISTUS. | Jan Spáčil Žeranovský | 0 | sonet |
cvf-029818 | Stál pyšný zámek moře nad hlubinou,
stál hrdě vzpřímen, tyče hlavu v mračna
a patu noře vodstva do průzračna
hrál sobě s živlů vzteklou divočinou.
Tu moře hněv ho dobývati začna,
v něj bije hrudí bouřlivou a sinou.
Po bouři znova posýlá bouř jinou,
však marně chňapá po něm čelist lačná.
Stál zámek, vítěz zhrdající, dál... | Zámek nad mořem. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-004787 | Zjev se mně Ty, po níž touží duše moje,
kde odpočíváš zrakům ukrytá?
Kde dlíš? ret láskou vroucí mdlý se ptá,
za Tebou sny mé letí jak včel roje.
Jdu hájem cedrů – nadějí se koje –
jež réva svěžím listem proplétá,
kde voní sladce nard a vůně ta
v dál táhne vzduchem nad vod šumných zdroje,
tam v listech lotosu vln nad p... | Kde dlíš? | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-019800 | Úcta osob cele jiná zdejší
Jest než na zemi tam minulé,
Neb tu neslyšeti titule:
Veličestvo, Waszmość, Najasnější,
Velkomožný, Preosvjaščenější,
A, jež douškem ani žežhule
Nevyrepce, slovo odulé:
Vysokoprevozchoditelnější!
Bratrují a sestrují si spolu,
Majíc, pokud byli na živě,
Českých bratrů příklad za řeholu;
Dáli p... | 505. Úcta osob cele jiná zdejší | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-049083 | Tak mezi zdí, jež břečtanem se halí,
a v středu platánů, jichž kůra šedá
se loupá stále, zřím je, ona bledá,
on s velkým jabot růžný markýz malý.
Před voliérami tu dlouho stáli
a zřeli, páv jak nádherný chvost zvedá,
jak čepejří se doupnák, neposeda,
jak špaček vrtí se v rej neustálý.
„Zda nejsou srdce naše jak ti ptác... | III. Voliéry. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-069197 | Ó, není možná, bys mne neměl rád –
Tvou lásku láska přivolá má ryzí,
jak ptáka píseň ptačí, kterou sad
tak sladce zvučí, jež tam v nebi mizí.
Jak bledá luna, kterou vidíš plát,
své slunce volá – stříbro svítí řízy –
jak zlaté slunce, jeho majestát,
jež v letě žhavém těžký klas svůj sklízí.
Má láska vroucí přivolá Tě zp... | Ó, není možná, bys mne neměl rád – | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-061791 | Velký, Mocný, Neznámý, a přec blízký,
věky vzýván, nepoznán od nikoho,
Ty, jenž sladíš den v souzvuk šera sladký –
utiš mou duši!
Ty, jenž vichr kvílící v pustých skalách
v temných nocích umlčíš hvězdnou září,
Ty, jenž bouři proměníš v slunné jitro –
utiš mou duši!
Ty, jenž láskou svítící ve tmách věky
sivé vlny bouřné... | MODLITBA. | Vladimír Frída | 9 | sapfická strofa |
cvf-019639 | Tam už se mnou přišlo, že se střehu
Nejen spolků, než i samoty,
Trápen všudy tvorem lichoty
Vlastních očí, zrána do noclehu;
Hned Ji vidím jako Psychu v běhu
Obletacím noh mých zámoty,
Hned jak Nymfu, an Ji z jasnoty
Dunaje vlun družky vedou k břehu:
Hned Ji vidím jako Floru hráti
S kvítím, jenž se před Ní rozvilo,
Hne... | 344. Tam už se mnou přišlo, že se střehu | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-022124 | Ta mladá cizinka, jež se studenty dole
dost skromně sedá vždy a ráno časně vstává,
tak trochu záhadná vždy při společném stole,
sic hezká – záležet si na sobě též dává –
to děcko-vrabčátko, tak bezradné a holé,
jak zdá se často všem – má v Saloně, ta sláva!
svůj obraz, u něho vždy lidu plno v kole,
a kritik v „Gaulois“... | Událost. | František Kvapil | 0 | sonet |
cvf-049805 | Můj sladký Virgile, když mezi lesy
byls průvodce můj v sladkých dobách mládí,
jak verš tvůj, který konejší a chladí,
zněl ohlasem skal zamyšlených tesy.
A kukačky žal v odpověď zněl kdesi
a padající ručej přes kapradí,
že řek’ bys, Faun si v houští syrinx ladí,
či nymfy v sítí vedou hlučné plesy.
Ó sladké chvíle! Strom... | Virgil. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-064529 | V tvém okně světlo jako maják hoří,
a profil tváře Tvé jak z mhy se noří
za záclonou tou neprostupnou, šedou,
ji proniknout mé oči nedovedou.
Nad psacím stolem sedíš. Čteš? Neb tvoří
Tvá musa nová díla, jiná boří?
Neb vzpomínky Tě k vetchým rovům vedou?
Já k Tobě vzhůru hledím, na zář bledou.
Noc stíny svívá, šeď je na... | XXV. V tvém okně světlo jako maják hoří, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-043227 | Je u nás v Čechách jaro zelené
a květen, měsíc tvůj, nade vše nejkrásnější,
Maria Panno.
Ne libanonské cedry studené
a upiaté, květ sám jsou sladké stromy zdejší
v zeleni plaché
a voní k chvále tvé a zpívají
od šera jitřního až do nočního tmění,
Maria Panno.
A stromů vrcholy se kývají,
květ s květem líbá se v tajemném ... | MÁJOVÁ POBOŽNOST | Karel Toman | 3 | madrigal |
cvf-024537 | Ó, kraji želaný! Když zjitra vrchů lem
se snoubí v úsměvech a světlech s blankytem,
vzduch mládne nadějí,
směs domků vesnických se skromnou zvonicí,
sad, pole vojtěšky, břeh řeky zářící
se v nebi shlížejí,
vždy cítím v brokát snů jak prší žhavý jas,
mé nivy pestří se, mých rolí zlátne klas
a v srdce vchází mír –
A lačn... | V ZANÍCENÍ | Emanuel Lešehrad | 3 | madrigal |
cvf-024486 | Zda srdce mé se volně v blankyt vznese?
Jak ptáče, dosud v pochyby síť jaté
úzkostně volá.
Niv roucho jiskří drahokamy květin,
jak rozkošný ráj, který otvírá se
tázavým očím.
Mým tělem proudí slastné omámení,
jak čarodějně vábný úsměv května,
jdoucího krajem.
Ó, štědrá Vesno, jitřenko mé duše,
nech zajásat mé srdce zář... | TOUHA PERUTÍ | Emanuel Lešehrad | 3 | madrigal |
cvf-054388 | Kdys koncem února, když jihlo vše a měklo,
pod jarní zahradou jsem bloudil osamělý,
pod stromů kostrami se úzké stíny chvěly
a slunce ospalé na všecko kolem teklo.
Bych oči přimhouřil, cos tajného mi řeklo,
a stromy okolo hned slabě zrůžověly.
A mezi tmavými a nahými jich těly
jsem jaro zahlédl, jak hrnky s barvou vlek... | Předtucha barev. | Karel Červinka | 0 | sonet |
cvf-019819 | K nosovtipcůin těmto Čert se tlačil
Ještě s jedním strašným nosákem,
Jenž nos tak měl dlouhý, hakmakem
Po zemi že černé se mu vláčil;
Jazyk jeho také Němce značil,
Podle vlasti pak byl Spišákem,
Jménem Glatz, on zrádně v nějakém
Bezejmenném spisu Slávu mračil;
Tudíž do ruk ostré nože vzali
Sahani, a jako ze špalku
Velk... | 524. K nosovtipcůin těmto Čert se tlačil | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-022732 | Ó bože nesmírný, ty za pradávných časů
jsi stvořil duši mou, když stanul’s nad vodami,
z hvězd, které étherem se nesly kaskadami,
z tmy nocí hlubokých a z liliových jasů.
Jak orel královský, se ona chvěla v žasu,
kde v koutech vesmíru hvězd mžely smutné plamy,
v snech její hořících žen přelud bral se známý
i zřela nesm... | Duše. | Jaroslav Kvapil | 0 | sonet |
cvf-020786 | Hle, mapa Čech! I blbý zrak by pojal
ten lepý útvar z umné ruky boží!
Ten celek, k sobě stvořený, by dojal
i mrhače, jenž prodejné jen zboží
zří v půdě otců dědičné, již trhá
kus po kuse, až celou bídně zmrhá.
To hrazení, jež dokola se věží,
tak věkověčné, věčně nevývratné,
jak bohů přikázání zjevno leží,
nám od věčnos... | PÍSEŇ PRO DNES. | Eliška Krásnohorská | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-010541 | Hle, květu mrtvola sní v písní knize...
To vidím-li, hned na tě myslím zas,
jak v rakvi spíš, má Lilo, v bílé říze!.. | 280. Hle, květu mrtvola sní v písní knize... | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-019432 | Do hlavního města Daleminců
Šli sme odtud, totiž do Gany,
Tam kde se svojími havrany
Lítý Ptáčník vdral se do našinců;
A pak ne jak skutky křivdočinců
Soudce, než jak luňák berany,
Tak on tuto škertil měšťany,
A preč pobral všecko od chudinců:
Mládencům a mužům hlavy seče
Mečem, ukrutník ten ztřeštěný,
Ženy, dítky do o... | 137. Do hlavního města Daleminců | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-048853 | Ó velké moře bez břehů a hrází,
co stínů z tebe padá v lidskou duši,
ta dědička tvá bědná sotva tuší,
že tebou zatížená v žití vchází.
Je oběť pudů, jak had sebou hází
a hryže ohon svůj a zle se kruší,
a bodnutí to nejmenší ji vzruší,
plen předsudků je, dogmat, bludů, frásí.
Faust chtěl se kdysi zbavit strašidel
a duše... | Minulost. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-040005 | Jen kdybys ty, než usneš, dřív
mne uspala, ty tmo, jež bdíš
tak dlouho k ránu, aby div
se stal, že tělo posílíš,
by z hvězd a pramenů vál chlad,
množící žhnoucí po všem hlad.
Tak mlčí tma a živá přec
jak bytost, jež spí u mých hlav.
Jí květů mnohý prstenec,
visící jako bílý splav
neslyšně splývá, teče tmou
až s oken na... | SLOKY O SPÁNKU | Antonín Sova | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-068369 | V pěn sinném varu, v němž se láme sítí,
a v křiku ptáků, bouř jež odvívá,
a v spěchu mračen, které v noc se řítí,
tvůj samotářský zpěv se ozývá,
Ó stará Maio! A když večer svítí,
květ poklesá, a háj se zardívá,
jak nenaslouchat? Vesmír kol je němý,
a hlas tvůj sám tu s námi na té zemi.
Tys povzdechla si: lehká krůpěj r... | Maia. | Beneš Grünwald | 5 | stance |
cvf-003079 | Hor vrcholky se v ticho ponořily,
i lesy oddechují bez šelestu,
jak vymřeli by dávno, kdo tu žili,
tak bez konce a slavné ticho jest tu.
Uprostřed vísky přikrčené k stráni
kostelní vížka do šera se bělá,
a pod ní hřbitov. Stesk se dotkl skrání.
Kde naše srdce cíle dojdou zcela?...
Je ticho v horách, mlha ze skal vstává... | REMINISCENCE Z GOETHA. | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-010510 | Rtem ženy své jsem vyplul z žalu víru;
jak slunce nad jich mořem zvlněným
plál její zrak, až zapad’ v duše míru. | 249. Rtem ženy své jsem vyplul z žalu víru; | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-057183 | V koleně čtvrtém vděčné předků děti,
v podzemní kryptě, vyklenuté, stmělé,
zdvihají desku z hrobky zpráchnivělé:
tří věkův odkaz chtíce uviděti.
A svatou bázní počaly se chvěti,
krev proud svůj staví v ustrnulém těle,
že dotknuly se jejich ruce smělé,
co věky spalo smrti ve objetí.
Zdvižena deska. Na dno hrobu hledí...... | Odkaz věků. | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-037348 | Proude citů vděčných! jev se v plesu,
Nebť jsi dávno bažil zjeven být!
Mocným křídlem leť, duchu! k hvězd kresu,
Bys tam mohl pocty věnec vít:
Pro starečka mileného,
Činy svými důstojného.
Však nám nelze, drahý! co ti přáti,
Když již hojně Tobě žehnal Bůh;
Hřiven pět On Tobě ráčil dáti,
Ty pak Jemu vždy jsi věrný sluh;... | U duchovního pastýře. | Martin Alexander Přibil | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-019545 | Tam se v Bruně ve hrob uložilo
Tělo otce Slavů učených,
Moře zásluh jeho vznešených
Na Europu celou působilo;
Zvláště český jazyk zpovinnilo
K činění mu díků skroušených,
An se tři sta roků ztracených
Tímto mužem jemu navrátilo:
Zrozen v Uhřích; bydlel v Čechách; spatřil
Rusko, Polsko; zemřel v Moravě,
Aby tak náš celý... | 250. Tam se v Bruně ve hrob uložilo | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-049618 | Stále nové na slunci rostou skvrny,
v délce mil se tisíců táhnou v centru;
jaké sluje, krátery tam se tvoří
v hvězdářů úžas!
Žár nad slunce sopečný, tryskající
skal sil bere škrabošku neprostupných,
aby v hloubi pod maskou příkrých tesů
mocněj moh’ vzplanout?
Či snad místy zhasíná divotvorná
slunce síla, ostrovy takže ... | Skvrny na slunci. | Jaroslav Vrchlický | 9 | sapfická strofa |
cvf-055276 | Jest život lidský ptáka let,
jenž z houští cílí k nebesům,
kdo více váží tento svět,
na vlnách proudu staví dům:
ach! mezi dnem a večerem
my plynem mračnu ve šerém.
Červ hlodá vetchém na kmeni,
kmen mrtvý dává žití mu,
již uvaž vidy znamení
a nevěř pychu vlastnímu:
neb mezi dnem a večerem
vždy plyneš mračnu ve šerém.
V... | Mračno. | Alois Vojtěch Šmilovský | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-016133 | Je štěstí přece. Láskou v srdce mladá,
v zrak září, v duši písní, ve květ rosou
a v odříkání usmířením padá. | Je štěstí přece. Láskou v srdce mladá, | Bohdan Kaminský | 2 | ritornel |
cvf-056595 | Tvé srdce zmlklo v hrudi, a hruď tvá schladla v led,
květ liljí kryje skráň tvou a rety fial květ,
ty schladlé, svadlé rety, jež líbám naposled.
V hlavách ti svíce plane, a z plamu vane chlad
jak z luny v zimní noci, když svítí v mohyl řad,
z té bílé, vážné luny, jež učí milovat.
Já přišel dát ti s Bohem, má sladká, je... | I. | Josef Kubelka | 3 | madrigal |
cvf-050343 | Zvuk půlnoci se tají zvolna v dáli,
i v matném srdce ustálo již ruchu,
a hvězdy svítí jakoby se bály
a známý šepot splývá k mému uchu –
ó znám tě, znám! jen odstup, zrádný duchu!
Proč přede mnou ten závoj trháš tmavý,
na dračím křídle slétáš k mému sluchu,
tvým šepotem se krev mi v žílách staví;
proč máků vlčích květ m... | V DOBÁCH POKUŠENÍ. | Jaroslav Vrchlický | 17 | spenserova strofa |
cvf-022170 | Jen jednou jsme se zřeli, a přec duše
jak znaly by se dávno, před lety...
Snad někde v ráji, sladké ve předtuše,
v strom jeden rajský byly zaklety!
A přec zas jsme se rozešli tak suše,
a kdož ví, vzdech-li zbloudil na rety –
však, Bože můj, ten život naděj kruše
jest pouze písek v moře rozsetý.
Teď zjev váš hledám jako... | JEŠTĚ NEZNÁMÉ S RŮŽEMI. | František Kvapil | 0 | sonet |
cvf-019579 | Zlatohřivé novou nastoupiti
Koně Phoeba šli dne okliku,
Když se dále mému vozníku
Do onné vsi líbí odplaviti,
Kterou nelze Slavům vysloviti,
Üröm v maďarském zní jazyku,
Jehož význam v našem slovníku
Pelyněk se může tlumočiti:
Zdaleka už, z jedné kaple krásné,
Zpěvu harmonie mistrovná
Zněla, v naši řeči libohlasné:
Neb... | 284. Zlatohřivé novou nastoupiti | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-046436 | Je smutná píseň, která pouze káže;
líp kdyby mohla hráti pochod k skutku,
ne v krvavou a násilnickou půtku,
kde zvedají se s mečem v ruce paže,
leč v zápas ducha, který k sobě váže,
a k radosti, již kryje popel v smutku,
a k naději, jež v prvním k činu útku
jen po zdaru a rozkvětu se táže.
Pak v ruce palmy, vavřín ve s... | Naše píseň. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-047832 | Tak stojí pevně na své postati,
ač její základy jsou mělké dost,
však sílu má, tak stát a trvati,
a klidně dívati se na věčnost.
A všemu smát se v žití souvrati,
co jedněm cetka planá, druhým skvost. –
Jen Tizian moh v skráň mu vepsati:
Vše sen a dým, nic není nad drzost! | ARETINO TIZIANŮV. | Jaroslav Vrchlický | 6 | siciliána |
cvf-050679 | Perniková chaloupka je skryta
v hloubi lesa, kde k ní není cest;
hnědý mech jí v střeše zlatem zkvítá,
v okně měsíc spí a zástup hvězd,
bílých holoubků roj tady lítá.
Jdeš a křoví za nohy tě chytá.
Tady byla, ptáš se, kde teď jest?
Propadla se, travou ještě kmitá
perniková chaloupka.
A tvá duše touhy nikdy sytá
vidí ko... | Dvě pohádky mé báby. (I. Perniková chaloupka.) | Jaroslav Vrchlický | 10 | rondó |
cvf-038371 | Vstana z lůžka, kteréž Milek vnadí
Mnohotvárným o milence snem,
Letím mezi zkvětlé stromořadí,
Kde se luzný soumrak pojí s dnem.
Pod lípy tam spěchám, ježto chladí
Vonným dechem z mechu lavičku,
Kdež dívenka drahocenná hladí
Krotinkou na klíně hrdličku.
Zatajeným hlasem mne přivítá,
A co v máji poupě rozekvítá,
Když jí... | 2. Jitro. | Václav Věnceslav Ráb | 0 | sonet |
cvf-044223 | Den únorový k večeru se chýlí,
dnes ruka slunce příliš byla štědrá,
a tak dolehla na nezvyklá bedra,
že snésti ji neměla téměř síly.
Ba na odchodu již, v poslední chvíli
níž naklonila nedoberná vědra,
že proudem vyřinul se plamen vedra,
a žhavé blesky potopou se lily.
A ještě země plným teplem vřela,
když na obloze ble... | Den únorový k večeru se chýlí, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-027630 | Ó peníze – ne jak můj mnohý druh
to volá s efektní vždy ironií –
já přímo dím: Jste velký, hrozný bůh
a pokorným tu čelem o zem biji.
Co bohů vytvořil již lidský duch –
a všecky už je vlny smrti kryjí...
Jen vy, všech nejnižší, však cíl všech tuch,
vy dohráte tu lidskou historii.
Čest, sláva, velkost – jsou jen stébla ... | SONET MATERIALISTICKÝ | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-007761 | Páter Rožeň zápalem hrdinským
slouží papeži a římské víře,
jako Samson proti Filištinským
bouří s kazatelny na kacíře.
Jako Samson svatou církev brání,
jako pravý Samson – oslí skrání. | ROŽEŇ–SAMSON | Karel Havlíček Borovský | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-004577 | V ty drobné řady vaše spěchám rád:
v mé srdce hořem teskným rozervané
s těch oček vašich sladká záře kane,
ó, buďte pozdraveny nastokrát!
Váš úsměv, který po rtech oblétat
a v tváři hořet nachem růže plané
ni v stínu starostí vám neustane,
mně z nitra plaší trud i smutku chlad.
Jsem šťasten s vámi – ač sám štěstím chud... | Dětské sonety. (1.) | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-016305 | A bez chyby tu žádná není, běda!
Na každé to či ono nachází:
ta příliš ohnivá, ta příliš bledá
a s onou byl by v stálé nesnázi,
ta koncerty a zábavu jen hledá...
A náhle zastavil se u Stázy,
jež příliš útlá jest, však tichá, milá
a jistě by mu dobrou ženou byla! | ZA STAROU LÁSKOU (32) | Bohdan Kaminský | 5 | stance |
cvf-058618 | Vylezla zmije z úkrytu,
v očích jí úsměv blankytu
rozžehl rubín.
A květ se nad ní nezachvěl,
nedotknutou se krásou skvěl
jak duha z hlubin.
Střez, hrdý běse, divný květ!
Až Paní ráje přijde zpět,
tvou hlavu zdrtí.
Zahyneš smrtí přeslavnou,
to Ona potře hlavu tvou –
Oh, smrti! | ZMIJE | Jaroslav Durych | 3 | madrigal |
cvf-016326 | Nemluví, nejí, smutně hlavu chýle –
a vlakem večerním jel domů zpět.
Bylť na to zapomněl, se krutě mýle,
co se Stázičkou zřel se naposled,
že od té doby, ach, od oné chvíle
uběhlo dlouhých, dlouhých dvacet let
a strašná doba ta, jež mžikem zdá se,
že málo kouzla přidá – dívčí kráse... | ZA STAROU LÁSKOU (53) | Bohdan Kaminský | 5 | stance |
cvf-044284 | Na bílé stezce jasná záře plane,
jak zlatá vlečka krátí se a dlouží,
do listí spadlého se zvolna hrouží
a v hnědých jeho vráskách tiše stane;
hned tvoří s listím vzorce pestře tkané
jak jemná krajka, po níž žena touží,
hned v tenké nitky třepí se a ouží
a v husté chvosty divně rozedrané.
To vše se třese, neustále mění,... | Na bílé stezce jasná záře plane, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-044395 | Tma silák jest, má ocelové paže,
když s ránem vynoří se ruka tuhá,
hned pomáhá jí večer, ruka druhá,
že nad polednem uzel drsný sváže.
Již slunce odvolalo všecky stráže,
luk odpočívá, spuštěna je vzpruha,
i paprsek, zvědavý, bystrý sluha
si netroufá a víc se neukáže.
Ty, zlaté slunce, z mudrcův jsi rodu
a víš, že s pře... | Tma silák jest, má ocelové paže, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-016281 | Až sám se téměř divil tomu nyní,
kolika dívkám jednou hlavy plet’.
Jak je to možná? Inu, člověk míní,
že našel pravou, lásku vyzná hned
a najednou tu spatří příští tchyni
a lekne se a honem běží zpět
a seznámí se s druhou, čtvrtou, šestou, –
ta vdá se mu a zas jde sám tou cestou. | ZA STAROU LÁSKOU (8) | Bohdan Kaminský | 5 | stance |
cvf-049299 | Park uzavřen jest zrezavělou mříží,
mech pokryl nohy lvům, jenž na zápraží
se mračí přísně, jakby stáli k stráži;
ku slepým oknům stromů houšť se níží.
Dav hnědých srn se z dálky k vratům blíží,
tu naslouchá, tu hlavy v kotouč sráží;
pták hnízdo má pod Herkulovou páží,
jež umdlévá juž pod balkonu tíží.
Svit slunce čase... | I. Park uzavřen jest zrezavělou mříží, | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-040900 | Ta, která ssála, upír vyssátý,
Smrť, pohřbívat šla k slunce západu.
Přihlouplý sklepník, ve frak upjatý,
s dámičkou přibyl v smutků zahradu.
Na milencovy před tím útraty
do rána krásná kvetla nálada.
Pak řekla: že je hlupec proklatý. –
Že naposled s ním spí. – A nerada. –
To bouří vztek... Když ne, tak navždy spát.
A n... | O SKLEPNÍKU A JEHO MILÉ | Antonín Sova | 0 | sonet |
cvf-017584 | Praskni o harfo má, dřív než bys chválila hanbu,
Však hlasitou znešenosti břinkej
Slávu, v zápalu vášně.
Zvuč, hřmi hanbu padouství;
Nelze se báti malých ani mocných:
Před zlobivou hrdosti pohrůžkou Můza nebledne.
Pějte si zpěvci jiní, o zemské pějte milosti,
Nuťte se pochlebný váš zoutliti hlásek,
Lovte si, lovte milo... | III. Slib učiněn Můze. | František Matouš Klácel | 3 | madrigal |
cvf-019598 | Nikdy bych sem nebyl věřil tomu,
Jakým láska divům naučí,
Ona hvězdám státi poroučí,
Duchy křísí, tupí střely hromu;
Řeč dá němým ratolestem stromu,
Skalin svazky tuhé rozloučí,
Tigry krotí její náručí,
Smíchy k pláči a pláč vede k Momu:
I mne láska mnoho naučila,
Ach, že dvojno o tom souditi,
Zda i díky za to zaslouži... | 303. Nikdy bych sem nebyl věřil tomu, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-045208 | To ušlo by. – Ať Paříž má svou věž,
ať s ní se chlubí a peníze dělá,
však zítra každá ves ji míti též
si usmyslí, ba Evropa i celá,
a kudy půjdeš, kudy pojedeš,
kde jaký vršek lysého je čela,
tam železný stát bude jehlanec,
buď ze dřeva anebo z drátu klec. | VII. (XII.) | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-011638 | Jest podlost prchat po způsobu braku,
když o bytí či nebytí se brojí,
kdo v myšlenkové vzdorné stojíš zbroji
buď umírej, bud živ buď bez nátlaku.
Kdos člověkem, ten proti nástrah mraku
stůj hrdinou a neustávej v boji,
kdo skrýváš se, dřív v jejich zhyneš roji,
jdi v před, ne zpátky po způsobě raků.
Kdos jednou tu, ten ... | Jest podlost prchat po způsobu braku, | Adolf Heyduk | 0 | sonet |
cvf-043627 | Spíte-li kde, háj-li chová hustý,
Či má květů lůno v objetí,
Či kdo vás má, zvuky, v zajetí,
Pojďte plynout zase těmi ústy.
Baltu, Adriatských vlnek šusty
Budou opět vámi šuměti,
Přes růžové lesy zvučeti,
Až kde Mongolem jsou kraje pusty.
Počni zlatý čase, by zas skvěla
Se řeč, národu hlas právo měl,
Božská mluva Boha ... | 65. První záře. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-063557 | Osud dějin rozptýlil tvé děti
jako ovce v pustých skalách Krasu:
ty zde váznou v trní husté změti,
marně volání zní žalných hlasů,
ty tam zabloudily v holé skalí,
jiné neprohledné mlhy halí.
A ty, matko, sama spoutána jsi,
řízu královskou zřím roztrhánu,
jíž se odívali v dávné časy
vládci Charvátů a Korutanu,
Bulhar, S... | MATCE JIHOSLAVII. | Adolf Černý | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-048904 | Duch neumírá, smrt jen žne zde hmotu.
Ta, jíž to píšu, život milovala,
tož zaslouží, by vedle Toho stála,
jenž pravil: „Já jsem cesta ku životu!“
Snad v koncert slávy své tu právě notu,
v které se mladost její rozehrála,
Bůh potřeboval a tak svící splála
a planou růží sprchla s žití plotu.
Však než ta svíce v skutku do... | Epitaf. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-057104 | Dřevěná chata – obydlíčko chudé,
se v zimě všecka sněhem zahalí,
by ji teď vichry od hor neznaly –
zvědí-li o ní, co z ní bědné zbude?!
Divokou píseň v horách vítr hude,
burácí, skučí, stromy povalí,
v důl spousty sněhu metá se skály,
a hrozí, sám teď, že zde pánem bude...
Ubohá chata krčí se a chvěje,
a hloub se choul... | Chata v zimě. | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-029751 | Ve strmé výši, kam zrak nedolétá,
kam myšlénka jen s orly v bázni spěje,
kde věčný mráz a hrůza vstříc jí věje,
tam, v končinách až devátého světa...
Tam vavřínu prý báječný strom zkvétá.
Slyš hlasy junácké té epopeje!
Vytáhlo tisíc jich, a bez naděje
zhynula celá argonautů četa.
Jen jeden zbyl, a k smrti vysílený
to m... | Pouť za vavřínem. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-069317 | Jsem jako lyra, na níž ruka hraje –
když dotkneš se jí, zachvějí se struny,
zpěv zvučí nocí, čárné písně máje,
zpěv věčné lásky jásá v svitu luny.
Má duše, děcko, poslouchá ty báje
a v pohádce si staví carské trůny,
můj strom se krášlí květem, voní, zraje
a paprsek jej líbá žhavý, slunný.
A zlatý plod tam na kaštanu pu... | 36 Jsem jako lyra, na níž ruka hraje – | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-017958 | Čest! Pravda! Národ! – to jsou prázdná hesla,
ty „moudrost žití“ pojmi do znaku.
Jen proto k výši vlaštovka se vznesla,
by muška zašla v jejím zobáku.
Med sbírat přece letí včely z česla,
ne o jarním jen bzučet zázraku.
Jsou židlic lepší ministerská křesla
a lepší chřest než mísa zemáků. | Z MOUDROSTI OTCOVSKĚ III. | Antonín Klášterský | 6 | siciliána |
cvf-048598 | A k tobě zas přes problemy a dumy,
přes záhad vývratě, snů přes kořeny,
jdu hledati, co nezná v světě změny,
co těší jen a každou bolest tlumí.
Jen úsměv tvůj, ten všemu porozumí,
ten úsměv serafa a úsměv ženy,
že znovu pozvedám se okřídlený
nad plánů tříšť, nad cílů svojich rumy.
Víš o tom všem, co v duši mojí roste,
... | A k tobě zas! | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-047694 | Vždy po dnech štěstí, radosti a klidu
zas přijde den, kdy poznáme svou bídu.
Ji dvakrát cítíme po době štěstí
a ptáme se: Zda možná to vše snésti?
A ptáme se: Lze uvěřiti zase,
až vrátí se nám blaho v plném jase?
Je zříme ve všem, v plání růže rudé,
co ono kvítkem sedmikrásy bude,
též rudé, ale na okrajích pouze,
jak z... | Tak to bývá. | Jaroslav Vrchlický | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-046386 | Dav tritonů, již v křivé dují rohy,
ten velkolepý průvod otevírá,
dál v tísni faunů kozí vidíš nohy
a kosmatý prst flétny otvor svírá,
sta amoretů květin sypou stohy
na zmladlou zem, jež chvěje se co lýra,
vše na čele a ve vlasech má růže,
muž dívku objímá a dívka muže.
A nevíš ani, odkud zástup dětí
tak buclatých a na... | Triumf jara. | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-037725 | Silnice ta, třeba k nebi míří,
od formanů všech je prokletá;
za to nadšen jí, když volně šíří
se mu hruď i rozhled, poeta;
za skřivanem, v oblacích jenž víří,
po ní on tak volně povzletá,
an vůz těžký jako hlemýžď z dola
valí v před svá skřípající kola.
Na vrcholu náhle cesta mizí,
průkop jen, jímž unikla ti, zříš;
pro... | I. Praeludium. | Ladislav Quis | 5 | stance |
cvf-058864 | V té touze vzpjatých, tápajících ruk
cos z lidstva velké tragedie skryto,
leč jenom duše očistěná zví to,
jež prošla výhní sterých bolů, muk...
Má družko! Teď kdy srdce tichne tluk,
nám zářícího slunce nejvíc líto;
cos jako vzpomínka nám zbylo vryto
na zpívajících světel čarozvuk.
Má družko! Svítá, či plá krví západ?
M... | SLEPCI. | Antonín Macek | 0 | sonet |
cvf-042185 | Stoiky zde hlasně slaví trouba,
Zdobí je všech cností zásobou,
Cnost prý jen jim byla ozdobou,
Vášní zlých prý netkla se jich zhouba.
Jsou prý lidské společnosti chlouba,
Vítězové pleťskou nad mdlobou,
Bohové jsou s lidskou podobou,
A jak dál duch ještě o nich hloubá.
Měli ovšem mohútného ducha,
Avšak blaha nedostihli ... | 41. Stoiky zde hlasně slaví trouba, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-031245 | Krokem pávice zchátralou vláčí se rasou
morálka hlupců a kreténů a placených bohů;
na falešných vnadách v hedvábu davy se pasou,
na diškantu znaivnělém, na skvostů barokním slohu.
V zpovědnicích mnich tou její chce zpíjeti krásou;
s patosem lživým kantor tříská do katedry rohu...
Jsou hnijící vody s hnusnou k vrhnutí c... | IV MORÁLKA DAVU | Stanislav Kostka Neumann | 0 | sonet |
cvf-015824 | Rozličné si metly ruka Boží
Na odbujné splítá národy,
Zlé by udusila zárody,
Z nichžto zloba roste a se množí:
Ohněm, válkou hubí statek, zboží,
Odejímá zemi ourody,
Sešle mor a jiné nehody,
Cizím dá je králům za podnoží.
Nejhroznější metla však a jho
Nejtvrdší, jenž kdy se tknuly
Národů – jest žezlo Kaliguly!
Nebe nem... | LV. Rozličné si metly ruka Boží | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-029415 | Uvadla růže bez lesků a vůně
a u sousedky mladé děvče stůně.
Ta, kterou nikdy nelíbali muži,
umírá zdlouha, myslíc na svou růži.
Vidím ji v duchu – bez ruchu a žití
a velké oči cizím žárem svítí.
Umdlená ruka padá s lože dolů,
a nad ní anděl splétá gloriolu.
Ve srdci prázdno, v hlavě vše se hatí,
a rety v hořký úsměv l... | Uvadla růže... | Augustin Eugen Mužík | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-019760 | Odpusť matko, že se osměluji –
Řeknu učinivši úklonu,
Já snad v želi velkém utonu,
Nebo dvou zde přátel pohřešuji;
Ani místa ještě nespatruji
Šafaříkovi a Mladonu
Zchystaného, odhal záclonu
Tu mi, nic víc nad ně nemiluji:
„Pravdu máš, a slovo tvé mi mílo,
Toť jsou synové dva, v nichž se mi
Najzvláštněji dobře zalíbilo;... | 465. Odpusť matko, že se osměluji – | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-069192 | Bez Tebe, Milý, je tu smutno tak!
Ty staré domy ponuré jsou, šedé –
na hory dívám se a na oblak,
jsou šedé, prší, nebe šedne bledé.
A bledne kolem vše. Ten rudý mák,
žluť lilií a růže. Cesta vede
kol jezerní té hráze. Hučí vlak –
jak pavouk, smutek, pavučinu přede.
A vlaky jezdí kolem... Přišli cizí...
a parník přistal... | Bez Tebe, Milý, je tu smutno tak! | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-036089 | Víc hubí pochybnosť než smutná jistota...
Když usnu
a slavík v sen mi klokotá,
bouř hučí zas, a v dusnu
ston dobývá se z hrudí –
což jinak duše má se neprobudí!?
A vidím Tebe – Ty, má vesno měnivá –
Stisk ruky,
tvář jako jitro zářivá,
a hned jak do rozluky
zas bledne, pryč mne pudí –
což jinak duše má se neprobudí!?
O,... | V pochybách. | Rudolf Pokorný | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-005766 | Dny mladé propast snadno přeskočí
však pozděj’ může bludičkou být tucha.
Hleď katastrofám klidně do očí,
marnotratníku smyslů i ducha!
Jdou moudří lidé a vše moudře dí:
Svou cestu hledej, která všecko smíří.
K svým tancům, brachu, nevol náledí.
Upadneš, brachu. Dvakrát dvě jsou čtyři.
Díš soud pak prostý, svatá prostot... | PODZIMNÍ ELEGIE | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-048512 | Kdo’s byla – nevím. Žena nebo dítě,
však cítím plně, čím’s géniu byla
v té pouti, v které mizí slední síla,
a klam a zrada stahují své sítě.
Pták bouří schvácený, on roztržitě
tvůj hladil vlas a patřil v zrak, zkad lila
se božská harmonie sladká, milá,
on, divý orkán – ztichnul okamžitě.
Ať ctnost či láska tvá či hold ... | Gentucca. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-041735 | Historie – božská učitelka,
K níž má národ chodiť do školy,
A ty tajné vnímať hlaholy,
Jichž vynáší věstkyně ta velká.
Mysl nehluboká, duše mělká
Vidí jenom dějů vrcholí,
V jich však jádro vnikať nezdolí;
Jedouc mořem nezná, co to střelka.
Choď v tu školu učelivou duší,
Ty má touho, lide milý český,
A tam uč se, co ti ... | Historie – božská učitelka, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-018666 | Tvůj hladě vlas, má holubičko čistá,
svou hlavu maje na tvém srdci vřelém,
já, který žil jen kdysi v přítmí stmělém,
si připadám jak starý alchymista.
Ten zlato najít toužil ve snu smělém
a nedbal bídy, již mu osud chystá,
jen do hvězd hleděl, kde je meta jistá,
a nad knihami seděl s dumným čelem.
Kov střík’ mu v zrak ... | PSÁNO PRO TEBE. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-010552 | Co mrtva jsi, běs skály v hruď mi házel,
sup den i noc mi lítal nad hlavou,
vlk žití bludištěm mě doprovázel. | 291. Co mrtva jsi, běs skály v hruď mi házel, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-038076 | Když srdce mé se rudé večer zasní,
CO hvězd a KOUZLA V LÁSCE MARNÉ MOJÍ,
jak černých smutků snové moji krásní
mé lásky, kterou hrobu noc jen zhojí,
vím, dnové mí jak mohli zářit šťastní,
vzplát duhou v čas ty mládí ve příboji,
má láska úchvatnou života básní
být mohla dobra! Duch snít dál se bojí. | Když srdce mé se rudé večer zasní, | Adolf Racek | 6 | siciliána |
cvf-044324 | Když v poslední hodině odpoledne,
ač naděje a víra téměř mizí,
ač bledých stínů hustě stkanou přízí
se nebe pokrývá a šmahem šedne,
přec aspoň na chvíli se slunce zvedne
a prodere se třpytem záře ryzí,
jak trpělivé srdce žeň svou sklízí,
jak nadšeně a vděčně k slunci vzhledne!
Byť ráno přešlo pošmurně a chladně,
a byť ... | Když v poslední hodině odpoledne, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-037202 | Co se třeštíš, starečku? co se fantíš?
Jako děcko, nemaje smyslu, rantíš,
Okem střílíš, z jakéli vyjdou strany
Růžové panny?
Proč se darmo vondaje krásným býti,
Chceš co mladík kulaté tváři míti?
Patř, jak láska posměšně na tě kouká,
Starost zle brouká.
Třesoucý věk všudy tě v patách stíhá,
Ouskočná smrt na tebe zrádně... | Na šedesátníka frejovného. | Vojtěch Nejedlý | 9 | sapfická strofa |
cvf-043588 | Vychází již ranní jemná zora,
Děva blíží se již v úsměchu;
Stojí růže v blahém oddechu,
Stojí kouzlo ruměného tvora.
Větřík věje květy stromu shora,
Od ní vane jaro v útěchu;
Slavík zaklokotá v pospěchu,
Z ňader line zpěv se do prostora.
Jemně se tu, jemně rozplývají
Zlaté kolem jitra zářiny,
Zářněj se tu blesky očí vl... | 26. Krásy a dík. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-067875 | Jdou Sibylly a proroci a kněží,
sbor svatých – v jeseni jak davy ptačí.
Vůz triumfálný Cnosti k předu tlačí
čtyř symbolických zvířat za zápřeží.
Na voze Kristus v běli rouch se sněží,
klid vítězný se v jasné tváři zračí.
Jdou v jeho jasu s palmou vyznávači –
a pod kolesy zašlé světy leží.
Dva rabové jdou připoutáni k v... | Triumphus Christi. | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-047206 | Teď vzpomínám, jak s myslí lehkou věru
jsem balvan chytil epopeje tvojí.
Ach mládí, mládí! Dnes v dum dávných šeru
se ztrácí duch, dnes váhá a se bojí!
Kdo zavinil to? Osud v každém směru
a blázen, proti tomu kdo se strojí.
Zde malomocní blázni jsou i svatí –
leč kdo mi těchto dvanáct let mých vrátí? | Při dokončení překladu Ariostova „Zuřivého Rolanda“. (XV.) | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.