id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-018057 | Chcem vytrvat přes moře zla a žluči
v té zemi, krví vykoupené draze,
a sami být jí hradby chcem a hráze,
kdy příboj řve a nebe plno tučí.
Chcem ku předu jít křepcí tak a ručí,
pro její volnost žít i mříti blaze –
ó, na tisíce ruk, hle, ku přísaze
jak zdvíhá se a „Přisaháme!“ hučí.
Cos jako svatá hrůza jímá duši,
má ruk... | Z NAŠÍ DOBY. (XI.) | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-041708 | Říme! O ty město veleslavné,
Církve svaté věčná nádhero!
Sličně hor tě svatých sedmero
Ověnčuje k stráži neustavné.
Ty jsi žídlo spásy, ty jsi bravné,
K němuž anděl chodí, jezero,
K tobě se mé srdce veškero
Přivinuje v lásce nevýpravné.
Sláva tobě, věčná církve skálo!
K prachům tvojim, k chrámům, k svatým k prahům
Jako... | Říme! O ty město veleslavné, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-003068 | Dnes jel jsem Polabím, rovinou nepřehlednou,
již slunce podzimní hladilo unaveně,
kde tůně svítíce jak v závojové pleně
dřímaly na lukách, jež lehce jíním šednou.
Jen občas z táhlých brázd se černá hejna zvednou;
to vrány slétají se nad chorý kraj denně
s poselstvím zániku až příliš otevřeně.
Zpět jedu do kraje, jenž j... | PODZIMNÍ JÍZDA. | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-019715 | Při umělcech, kteří ve chudobě
Museli dny zemské trátviti,
Svět pak tepruva je slaviti
Počal, když už v temném byli hrobě;
Moravana jménem Osolsobě
Z Holomouce musím zmíniti,
Jemuž v Pešti hladem umříti
Maďaři jsou dali v loňské době:
A když zemřel, o té lidské šalby!
Schvalovali celým krajinám
Jeho krásné dějopisné ma... | 420. Při umělcech, kteří ve chudobě | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-016742 | Zář večera si na tvém čele hrála,
když u okna jsi zamyšlená stála.
Tak v otevřeném, krytém okně villy
jsi stála jako seraf sněhobílý.
Ó jaký as proud myšlének se žene
v té skráni tvojí lehce nachýlené?
Už otvíral se kámen tvého rovu,
teď otvírá se celý svět ti znovu.
A co je líp? – Skráň domyslit se váhá –
a v oku náhl... | MLADÉ DÍVCE, KDYŽ VSTALA Z TĚŽKÉ CHOROBY. | Bohdan Kaminský | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-019812 | Při prahu hned přišlo mnohé ptáčky
V kleci železné nám shlednouti,
Mezi nimi zvláště kohouti,
Vrány, čajky, kvíčaly a kačky;
Takový pak vedli skřek a rvačky,
Jakby svět měl v rumy padnouti,
A když začnu nad tím ternouti,
Zřím, že to jen mluvnické jsou hračky:
Zobákem ti zastávali jota,
Druzí pazourami ypsilon,
Jer a gl... | 517. Při prahu hned přišlo mnohé ptáčky | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-052464 | Hle, zavřelo se hřmějíc rudé moře
a faraón jak slunce v bezdno kles’,
a jeho voj jak hrdých palem les,
i zlaté jeho vozy, bílé oře,
vše utonulo při krvavé zoře,
a s Israelem jásá divý ples,
že podrobený vítězem jest ’sléz,
že skončeno to staré, dlouhé hoře!
Tu zasáhli též andělové v strunu;
však bouř zadula od božího t... | Spravedlnost. | Julius Zeyer | 0 | sonet |
cvf-068244 | Velký synu doby té smutné, pádu,
doby strašné nákazy myslí lidských,
v které padnout musila ušlechtilá,
šedá tvá hlava!
Slavnosti a paláce nebyly ti
krásou žití plného, po němž touží
duše láskou, bolestí očištěná,
milenka božstva.
Nerostly v tvých zahradách krásné květy
ani sláva Východu neplála tam,
nebyli tam velmoži... | ÓDA PÁTÁ | Maryša Šárecká | 9 | sapfická strofa |
cvf-003549 | Anda dívka jako svíčka.
Dukátů-li neměla,
měla líčka jako z mlíčka,
ráj byl, kde si zapěla.
A když byla Anička,
dal Bůh také Janíčka.
Janík chlapík byl jak struna.
Scházel-li mu lán i dům,
ramena měl přece junná
a tu naděj k nebesům:
že, když Bůh dal Aničku,
v mále dá i kravičku.
Upleskali domek malý,
kolébku jim kmotr... | DÁ-LI PÁN BŮH! | Karel Dostál-Lutinov | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-064758 | Půlnoc – orloj bije na kostelní věži –
sama jsem, tak sama, na srdci mám tíž –
Klid je kolem – spí vše, hřbitov tiše leží,
jezero spí, vrchy – lesy ztichly již.
Akácie voní, květ jich padá – sněží...
luna vstala bledá, kráčí s kopců níž...
Slavík usnul v myrtě – chápu jenom stěží –
jsem to já, jež pláču – je můj těžký ... | LVII. Půlnoc – orloj bije na kostelní věži – | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-021290 | Dechl mráz, a růže svadla,
Dramo rosy slza padla
Na hrob mezi trnovím.
Darmo v bolu tiché ptáče
Nad hrobem své dumy pláče,
Darmo leví steskům svým.
Marně, marně hořem hynu,
Ve chladném že vrby stínu
Srdce v prach se rozpadá,
Že tam oček spějí hvězdy,
Jenž mi v světě byly vezdy
Požehnání, kletba má. | 2. Dechl mráz, a růže svadla, | Josef Kuchař | 3 | madrigal |
cvf-010745 | Kam bereš se? kdys k růži děl jsem ladné,
ta střásla květ, pták otázán byv křik’,
a kámen nedal odpovědi žádné. | 484. Kam bereš se? kdys k růži děl jsem ladné, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-041648 | Jest to cesta, to mé putování!
Chodím jenom svojí krajinou,
Jest mi však, jak bych šel cizinou,
Slza kradmo teče s bledých skrání.
Srdce moje k lidu mému sklání
Pořáde se s láskou jedinou,
Ale ruce jeho nevinou
V zájemném se ke mně milování.
Buď si ale! Volím předce chovať
Národ v lásce, ač jsa nepoznán,
Volím v tíši b... | Jest to cesta, to mé putování! | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-024652 | Ze šedých oblaků v mé srdce smutek kane;
listovím hraje vánek večerní.
Šeř z nebe snáší se jak roucho z fial stkané;
má duše leží na loži a sní.
Zřím známou bledou ženu, která zvolna choří,
a krutá smrt už z tváří hledí jí,
zrak z pola přivřený horečným leskem hoří,
jakoby procit z divých orgií.
Zas zrak můj dráždí one... | Delirium. | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-042311 | Znášli skrytý přetajemný tepot
V člověckého těla zátiší?
Zvuku jeho ucho neslyší,
An jde jak chod duchů jeho šepot.
Když jest ňádro jato vnadou lepot,
Tep se prudším chodem odliší,
Prudkostí pak proudí nejvyšší,
V útrobách když vášeň zbouzí třepot.
Takto v lidstvu o Bohu tkví věst,
Darů Božích nejvzácnější tresť;
Druhd... | 167. Znášli skrytý přetajemný tepot | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-045205 | Ne, nesbratří se! Až boj skončen příští,
ten poslední, o němž dát mohu zprávy,
dva lidé zbudou pouze na bojišti,
kam hořících měst odlesk padne žhavý,
a tito v mrtvol kupě, v zbraní tříšti
zrak záštím zpitý, věřte mi, se zdáví
a k vůli čemu – věru stydno říci!
pro chleba kus či prýmek na čepici. | VII. (IX.) | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-028517 | Jak bůh tvořil lidi, reky ze hlíny –
také „Žižku“* nám již vytvořil;
kéž by po ruce jen měl též bohyni,
jejíž pokyn, hled by sochu oživil,
jak ji kdysi měl Pygmalion** –
hoj, byl by to mezi Němci shon!... | Na mistra Jos. Strachovského. | František Ladislav Menhard | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-009166 | Kdo úřad má, má rozum v naší době.
Jak často u nás ten, kdo ministrem,
znenadání ztrácí věci obě. | ÚŘAD A ROZUM | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-050315 | V mhu splývala ramena jeho dvojí,
jak černá břevna šera na pozadí,
ó v jaké luzné sny kříž duši ladí,
vždyť vítá kolébku, na hrobech stojí.
Mír hlásá duši v bouřném žití boji,
svým stínem čelo poutníkovo chladí,
přes kámen, klesť jenž spěl i přes kapradí,
mír z něho pít chtěl, prahna po úkoji.
Jak srdce bušilo mu, tepn... | III. V mhu splývala ramena jeho dvojí, | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-048884 | Rozžehni svícen sedmiramenný,
má duše, svátek jest, jej slavme spolu!
U resignace sedněme si stolu,
ať Valburginých nocí ozvěny
zní s jásotem ve sluch náš zdivený!
Nad hlavou svatých světel aureolu
a v srdcích mráz a úběl ledných pólů,
vír vášní roznícených v plameny!
To vše šlo kolem. Baccha triumfalné
ty pochody ve K... | Sabaty. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-027628 | Jak směšný dnes těch dávných veršů vztek
i žaloby, jež člověk k nebi lil,
kde by byl boha tak rád k soudu vlek,
že při stvoření ten svět pokazil!
A pán bůh v tom už moudrým mistrem byl,
že tehdy patře v rouhavý náš věk
běh živobytí tak nám upravil,
by nevyrost nám pyšný hřebínek!
Ó pane bože, jenž teď svoji plec
kdes h... | SONET NAD VERŠI Z MLÁDÍ | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-048553 | Za tapetu, jež mákem planým zkvetlá,
si k oknu sedla v podletí své krásy,
a rozpustila dlouhé, těžké vlasy
jak bájnou clonu stkanou z tmy a světla.
Co za svým snem kams v nekonečnost letla,
v tom její ruka roztržitě hrá si
s tou jemnou přízí, v které slunce jasy
jen vlastní houštka v chaos vonný zhnětla.
A v druhé ruce... | La bella mano. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-049508 | Jich město v rumech, zbytky jejich rodu
v svůj hostinný krov starý prales vzal,
však z požáru a rumu, z krve brodu
cit volnosti se jako orel vzpjal,
jich bídu, vyhnanství ta naděj zlatí,
že velký duch, král rodu jich, se vrátí.
Noc. Prales dřímá. Vodopády hučí.
Svit bledý v černé stíny padá s hvězd,
ze sítí hroch svou ... | Báj Indiánů. | Jaroslav Vrchlický | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-067854 | Chléb bolesti šli lámat věrní Páně
do sirotného v městě večeřadla.
Zpět Maria se vlažnou nocí kradla,
k svých pokladů jak duch se vrací schráně.
Zde na hrob bledé položila skráně.
Krev při pohřbu jen krůpějí kam padla,
již hnědá tráva sedmikrásou zmladla,
a petrklíč bok otevírá stráně.
Dech proudí z hrobu, živý dech a ... | Maria u hrobu. | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-050791 | Tma byla v síni, mramor jen svítil v ní,
plál bílý, jak by měsíce paprsk mdlý
byl utkvěl na těch sochách bohů,
v přitmělých výklencích které bděly.
Tak štěstí rovněž odchází z duší nám
a pusté srdce zůstává prázdné pak,
jen upomínka někdy zbude,
kmitajíc zábleskem slabým do tmy.
Kdos přišel – bílá postava, kráčí blíž,
... | Antinous. | Jaroslav Vrchlický | 16 | alkajská strofa |
cvf-027709 | Škaredý den. Kapky deště kanou
jednotvárně v oken tabule...
venku leží na všem šedá tíha...
šedá tíha v duši ztrnulé...
Pustý chodník... Na zdi rohu míhá
odtrhlá se rudá cedule...
Každý deštník nakloněný stranou
mníš být hlavou houby nadulé...
Vlhkým vzduchem po tvé jizbě v let
pustila se moucha – posel jara
a z dnů lo... | SONET ZA DUBNOVÉHO SPLEENU | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-009976 | Jest srdce básníkovo jako strom
a má svůj peň a kořeny a sněti,
leč není bez nástrah a bez pohrom:
hned vonné květy otlukou mu děti,
hned lidé listí rvou, hned bouř, když skučí:
on kvete však a pučí.
A kvete, pučí, napořád, co den,
ať rozhněvaná zima hruď mu kruší,
ať příval zuří děsně rozkacen,
ať sutky zmaru v korunu... | Srdce básníkovo. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-017067 | V barvách ztemnělých a hnědých snil jsem diskrétní naši lásku.
Dnes duše má je pusta jak dům, kde shasili světlo,
Výčitky svírají mou duši jak hadi umdlené tělo...
Jak hadi, temně modří hadi, jichž kůže temná jest jak kobalt...
Ret, jenž pil oheň vášně, zmrtvil se dávno ve vágní mdlobu...
Měkké lože hříchu zaměnil jsem... | NAHOTA SNŮ | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-015725 | Svornost, dcera nebes jako láska,
Svazek pevný jest a jediný,
Který v jedno víže rodiny,
A jest krásná člověčenstva páska.
Kde dlí ušlechtilá tato kráska,
Blaží města, hrady, dědiny;
Jméno její mláď i šediny
Okouzluje líbezná co hláska.
Mocí její národové slynou,
Nedobytný jest jich val a hrad,
Před nímž nepřátelé jeji... | XXV. Svornost, dcera nebes jako láska, | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-047204 | Jak vše to lidské, včera jako dnes!
Lze věru posud šťastným v světě býti,
jen třeba, skráň by volnou člověk nes’,
směl říci, co si myslí a co cítí,
ať jak chce vyje předsudek, zlý pes,
ať syčí pomluv zmije, dále píti
a dále milovat a dál se bít
a ve všem celý, plný člověk být! | Při dokončení překladu Ariostova „Zuřivého Rolanda“. (XIII.) | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-008206 | Růže jsi, žel ale, růže zvadlá,
sopka krás jsi, oheň tvůj však zplanul,
hvězda jsi, leč hvězda s nebe spadlá.
Vše mne upoutalo, kde jsem stanul,
velebně mne dojal pohled chrámů,
z vnitřku jejich mrtvý chlad však vanul.
Opustila’s nyní sebe samu
a jen osud stále tobě volá:
nejsilnější slávy kmen já zlámu.
V síni dožů, k... | Růže jsi – | Adolf Heyduk | 11 | tercína |
cvf-029112 | Co biješ, lidské srdce, mecén umu
tě zvedal výš vždy k aethru, strůjce blaha,
tvé synchronisticon ať duch se zdráhá
obemknout historie léna v sumu.
Tmou pustou sieclů se chýlíš v dumu,
čím praeceptrů jsi prvých, pleiono vlahá,
Thamyris, Linos chimerou ať tlumu
tvého a roje, Thrák kde v hymnus váhá.
Čím Inachida studna ... | Elogium. | Stanislav Mráz | 0 | sonet |
cvf-048879 | Ó v jaké sýpky Věčnosti a k čemu
jej svážet, kde jej znova nechá klíčit?
Či může Bůh, jenž život jest, jej zničit?
Zda v posměch by se nedal tvorstvu všemu?
Kdes život spí, dát jenom křídla jemu
a začne rašit, plát, se v světlo týčit
a září i duh barvami se líčit
od pólu k pólu, k moři bezednému,
tu z lásky těch, jež s... | Naše země. (II.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-043446 | Kdykoli domů jsem vracel se z dáli,
vždycky mně tatíček spěchával vstříc,
ach, – a teď tatíčka z domu nám vzali,
hlas jeho milý mne nevítá víc;
v maličké zahrádce – můj milý Bože! –
hlavě té předrahé ustlali lože.
Jak se Ti, tatíčku, jak se Ti dřímá
pod svěžím břečťanem? – pověz přec nám!
Chtěl bych Tě vyhrabat rukama ... | ZA TATÍČKEM. | Ferdinand Tomek | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-052721 | Byť i časem vzešly chmury černé
na blankytu žití Tvého,
věz, že pro Tě bije srdce věrné
v prsou druha upřímného,
jenž Ti přeje v novoroční den,
abys vždy byl zdráv a spokojen. | (Příteli.) | Emanuel Züngel | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-049637 | Často v slunce paprscích v letním vedru,
často v šedé jeseně mrazné pršce
kolem tebe po Karla mostě starém,
Matko, jsem kráčel.
V chvatu denním kamenné silhuetty
matné rysy splývaly v oku chodce,
bledé líce, strnulé ruce, Syna
držící v klínu.
Avšak nápis o duše dno vždy zvonil,
jako hořký bez těchy zvonil balsam:
Ó vy ... | Mater dolorosa. | Jaroslav Vrchlický | 9 | sapfická strofa |
cvf-003917 | Ty chlape s Boučkem, jako jed
máš hubu ostrou v boji –
my nechali tě vyletět,
tak nech nás na pokoji.
Jeť život příliš těžký.
My do věčnosti raděj půjdem pěšky. | POROTCI K MACHAROVI. | Karel Dostál-Lutinov | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-064695 | Vše jako dřív a přec, jak prázdno je tu,
a v duši mojí jaká teskná tíha!
Vše na svém místě, kytka zvadlých květů,
a na ní paprsk sluneční se mihá.
Vše kolem jakby odumřelo světu,
na psacím stole pero, kniha milá –
zřím jako ve snu zatrženou větu,
list v ruce chvěje se a lehce zdvihá.
Můj celý pokoj potopen jest v zlatě... | LIV Vše jako dřív a přec, jak prázdno je tu, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-014437 | Kristus zjevil se mi ve snu
s křížem na ramenou,
volal: „Pomoz, sice klesnu,
patu zkrvavenou,
rány mé jsou přenáramné:
kříž na chvíli vezmi za mne!“
Kříž s pokornou oddaností
sunu na ramena,
až praskají v bedrech kosti –
klesám na kolena,
biřic zlostně se mnou smýká,
srdce moje zanaříká:
„Kriste, tvého neunesu
velikého... | VE SNU | Josef Kalus | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-053423 | „Můj vozík suchým Oceanem plove,
jak v peřej loďka v zeleno se noří,
v luk šumných vlnách, v pestrých květů moři
ční buřanu jen výspy koralové.“
Tak, Mickiewiči, tvoji čarní snové,
když v dálce zočil’s nade Dněstrem zoři,
na tvoji hlavu, pochýlenou v hoři,
zde slétaly jak rajští motýlové.
V těch nekonečných plání mrtvé... | STEP. (IV.) | Svatopluk Čech | 0 | sonet |
cvf-010332 | Buď světlo již, děl Bůh, a světlo bylo;
ty kdybys tenkrát zdobila ten svět,
pak byl by řek’: Otevři oči, Vílo! | 71. Buď světlo již, děl Bůh, a světlo bylo; | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-027710 | Jak by v alej odlesk vlít
dalekého požáru;
zlatí se jím stromů řada,
plochy černých kočárů,
v něm se vlní promenada,
blýskne přimhouřený hled,
špička hole, šperků kmit,
hedváb dámských toalet.
Dálný západ jeden nach.
Zrůžovělý zlatý prach
chví tam kolem holých vrb.
Nade hlavou v nebesku
bílý, mdlý a bez lesku
měsíc tkv... | SONET O ZÁPADU SLUNCE V PRATERU | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-044363 | V plášť dlouhý, bělostkvoucí zahalen
až k oblakům se pne tvůj hrdý štít
i s křížem, jenž je v štíhlé témě vbit.
Noc krátká prchla, zmizel plachý sen,
již bledla jitřenka, a svítal den,
když poslední jsme opustili byt,
jenž orlím hnízdem v balvanech je skryt,
ve stínu temném padajících stěn.
A šli jsme sněhem, tesem pří... | (VELIKÝ ZVON.) | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-028168 | Tajemství velké v hvězdách uzavřeno,
Jež vyzpytovat lidský duch nemůže,
Dokud ho země k sobě vine úže,
A dokud z podálí jen zří své věno.
Kam cesta má a co mi usouzeno.
Až smrtí zvadne života mi růže,
Zda budu v sobě dokonalé bůže
Dlít v říších, z kterých vyhnaná jsi, změno? –
Či růže odkvete, by opět zkvetla,
A zvadla... | II. Tajemství velké v hvězdách uzavřeno, | Rudolf Mayer | 0 | sonet |
cvf-042169 | Dávno jsme již, mládí mého druhu,
Zapomněli svého pohledu;
Vítr sladkou naši besedu
Zavál dávno do nevlídných luhů.
Kdo zas vzklene dávnou přízně duhu?
Kdo zas vzkřísí oheň z podledu?
Kdo zas v růži změní lebedu?
Kdo tok lásky vzvede v zašlou struhu?
Půl sta let již uplynulo skoro,
Co nás různo dala ruka Páně;
V líhách... | 25. Dávno jsme již, mládí mého druhu, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-048043 | Noc otvírá zas hvězdnou svoji knihu,
pojď čísti v ní dnes, jiná jest než včera,
mha trochu halí ji jak deska šerá,
však lampa, měsíc, objasní ji v mihu.
Zde Vůz, tam Váhy, v sever hleď a k jihu,
tam ztrácí Labuť stříbrná svá péra,
čteš v zlatém písmu, starost mizí sterá,
jak stromy prach, tak duše střásá tíhu.
Čteš ust... | Písmo hvězd. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-070182 | Na hvězdách učím se, jak daleko
má k světu svět – a přece zazáří
svým vlastním světlem v prostor Vesmíru.
Na lidech učím se, jak daleko
má člověk k člověku, jak zhasíná
srdečnost jako jiskra v popelu.
Na zemi učím se, jak možno kvést
a svítit, zrát a plody rozdávat
i tam, kde krásu někdo pošlapal. | UČÍM SE | Marie Calma | 3 | madrigal |
cvf-047605 | Ó bych měl sílu dumy Kollárovy,
jak orlice jež světem šírým letla
a v slávských kmenů zapadlé již rovy
svým ostrým skřekem vrhla zážeh světla!
Žel v rovy jen! – A přece život nový
zas v zemi vypučel, již zloba zhnětla,
a národ malý v divém boje reji
si ještě zpívá píseň o naději.
Tu sílu vdechlo božství v slávské kmeny... | Srbům lužickým. | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-011662 | Co přes to vše as k životu nás pojí?
Jen láska k lidu, láska k zemi rodné
a k pravdě, k umění a vědě svodné,
jež nástrahy jak Delila nám strojí.
To brání nás i šlechtí v žalů roji,
z nichž ten neb onen žihadlo v nás bodne,
vše ostatní je dílo málo plodné
a před života soudem neobstojí.
Vše mimo to jen kopice je prachu,... | Co přes to vše as k životu nás pojí? | Adolf Heyduk | 0 | sonet |
cvf-000495 | Pod zelenou strání domek nízký, malý,
do kraje se dívá, okno listovím.
Kolem nevšímavě v širý svět jdou žaly,
jitro v okno ťuká prstem růžovým.
Pod okny bez kvete, na větvici stromu
popěvkem se krátkým z jara ozve pták –
Domek nízký, malý – pokoj domu tomu,
k oknům jeho rád se navrací můj zrak.
Vlaštovek je slyšet šveh... | POD ZELENOU STRÁNÍ. | Karel Babánek | 0 | sonet |
cvf-019549 | Když tak po všech místech znamenitých
Zříme z této hory homolné,
Až tam na krajiny okolné,
Až tam do vod Visly pramenitých;
Na březích té řeky rozložitých
Kozlátko se páslo svévolné,
Neřády a skoky zápolné
V nezbednostech čině potočitých:
Na to orel s dvěma orlicemi
Přiletěvše, slabé zvířátko
Rozdrápali na tré s údy vš... | 254. Když tak po všech místech znamenitých | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-010618 | Nač žalovati na proměnu doby?
Jen nevšednět! Dál s času postupem;
zvyk těžší nám než jiní pouta robí. | 357. Nač žalovati na proměnu doby? | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-049807 | Ó starých pěvců naivnosti sladká,
čím bez tebe je píseň básníkova?
Lad naučený, zaprášená slova,
ty jediná jsi pravé slávy matka.
Co dnes nám děj, pohádky plná látka?
Kus feerie prázdné! Doba nová
jde lhostejně dál, mluva křišťálová
jí nepohne, ni zvučná slova hladká.
Můj Tasso! První obět vzdělanosti
byls mezi pěvci; ... | Tasso. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-067834 | Svůj vetchý kancionál život denně
mně otevírá těžkou rukou přísně, –
v něm listy ztýřelé vlhkem páchnou plísně,
slz tuším stopy snad každé na písmeně.
Tak koleno jej dědí po koleně:
týž hlasný povzdech polohlasné písně,
táž radost zaleklá, doráživé tísně,
vždy po červeném písmu křížek černý k změně...
Již za pradědka ž... | František Leubner | 0 | sonet | |
cvf-019596 | V tužby chvatu křídla k letům beru
Tam k ní po široké prostoře,
Když se slunce loučí na hoře,
A hvězd ruky vedou noci dceru;
Nehoví však osud mému peru,
Dálky stokrát více přispoře,
Nežli tomu, jenž svou přes moře
Každonočně navštěvoval Heru:
Jeden cíl než různou máme cestu
Leandře, noc tobě z Abydu
Dosti, a mně týdne ... | 301. V tužby chvatu křídla k letům beru | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-019595 | Sem tam bloudě v želi přehlubokém,
Kde mně vedou křové klikatí,
Nech se lístek stromu zaklátí,
V útěk perchnu chybným, plachým krokem;
A však opět, jak když po divokém
Vichru slunce horu ozlatí,
V slast se terpkou smutek obrátí,
Stojím, blednu, ňádra vlaže okem:
Jenom pláč mi bol můj hojí strastný,
Těchou přátel roste ... | 300. Sem tam bloudě v želi přehlubokém, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-049760 | Rád spěchám denně z hlučných ulic vřavy,
kde tichý domov s družinou snů čeká,
ve starých knihách motýlem duch těká,
než v myšlenky květ klesne plápolavý.
Kde všecko smíří jeden pohled smavý
dvou sladkých očí, z kterých míru řeka
mne stápí v hloubku něhy, kde mne leká
jen hodin ruch, jež spějí kol mé hlavy.
Jak v zámek ... | Sotto voce. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-050444 | V mých býváš snech vždy v celé noční době.
Rci, miláčku můj, proč to činíš jen,
a rci mi taky, kdo zas chodí k tobě? | XXXII. | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-010601 | Že bezúčelná uměn krása všaká?
Pak bezúčelný život náš i duch,
a zlosyn je, kdo dítě v život láká. | 340. Že bezúčelná uměn krása všaká? | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-049711 | Zříš zemi dole? V mračen leží hloubi,
jak slza chví se v jitra zlaté zoři;
co kolem hvězd, ty drahokamy hoří
a perlí deštěm řízu Boha vroubí.
Bez lesku ona, schladlá matně snoubí
v tu hymnu vesmíru, kde stále tvoří
duch bez konce, šum lesů a jek moří,
dech květů svých a zpěv růžových loubí.
Co bude z ní? Co z člověka? ... | Hovor dvou andělů. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-038240 | Rolník blahou nadějí se kojí,
Do země když zrnka vhazuje,
Tak svůj poklad poli svěřuje;
Za tu práci odměna že stojí.
S zemí když se zrnko pevně spojí,
Dříve podobu svou změňuje,
Než se oseníčko zdvihuje;
Potom rozsívač se ke žni strojí.
Smrtníci! Ó nekvěltež v ty doby,
Nechť se vám tok slzí zastaví,
Těla přátel když se... | Hřbitov. (I.) | František Alexandr Rokos | 0 | sonet |
cvf-049808 | Vždy k němu zpět! On vše, v něm vše, on hlava
celého horstva! Květ má na úpatí,
se skrání ledovou se v hvězdách tratí,
pln plodů vesmíru, ač hřmí v něm láva.
Nechť chlubné plíce sebevíc dme sláva,
to ani šaška Leara neošatí,
a ničemové, králové a kati
jsou hmotou mu, z níž obry vytesává.
Je hrozný a je jako dítě sladký... | Shakespeare. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-049731 | Na jiném poli v červánkovém svitě
Hřích plachý skrčen civí potmě kdesi,
Smrt kouli na noze má, ta jej děsí,
za ním se šine, kam on hne se hbitě.
A nad tím výše slunném na pažitě,
kde ptáci letí, v dálce šumí lesy,
ve odkvetlých juž pampelišek směsi
se směje v plenách rozhalené dítě.
Jak ručičkama v pampelišky třepe,
st... | Allegorie. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-021832 | Co ten krásný karafiát rudý,
jejž má v úctě bohatec a chudý,
zavinil, že značiti má bludy?
Spanilý děv něžných znaku tichý,
zdobíš hruď, v níž bouří hukot lichý,
z něhož proudívá se zápach jíchy.
Zdob a uzdrav hruď, v níž zmatek duní,
proměň zápach hnusu v zdravou vůni,
ať v těch duších spasná pravda trůní.
Chorým lide... | Karafiát červený. | Beneš Metod Kulda | 3 | madrigal |
cvf-068905 | S violou vtrhl do vavřínů světa
a k velkým metám rozhodl se jíti –
než časem poznal, muza polosvěta
že spíše jasem zlata plá a svítí.
Že v Turecku od dávna bakšiš zkvétá,
je příjemno si laur od tamtud vzíti
a Sultánova nevěsta je meta,
jež Revisoru zpříjemňuje žití.
Pak div se stal. On příslovečně vlídný,
nehádající se... | Karel Weiss. | Josef Lukavský | 0 | sonet |
cvf-046776 | Tak skutečně, můj život ve tvůj splývá
a není více hranic mezi nimi,
jak bývalo by tak již od jakživa.
Svět, lidé, práce shon – vše marné dýmy!
Své štěstí tlukem srdce zachycuji,
svůj nezdar a vše druhé – svými rýmy.
Tak vše jest rozděleno. Dobře pluji
tím dlouhým mořem. Sedí Láska vzadu
jak lodivod, ať sporné vichry d... | Terciny. | Jaroslav Vrchlický | 11 | tercína |
cvf-001081 | Tvé jméno do nejkrasší z inicial
bych ztajiti chtěl umělými tahy,
roj amorettů lítal by tam nahý
nad trsy růží, lilijí a fial.
Na miniové půdě sněním blahý
své lásky vyzlatím ti Escurial
a kleče, co vše z rukou tvých jsem přijal,
v svět vděčně hlásat nad jeho chci prahy.
A madonnou ty usmívat se v zlatě
i skrutky větvi... | SONET VĚNOVACÍ. | Jaromír Borecký | 0 | sonet |
cvf-046632 | V svitu luny chví se, sladké báje šepce
růžový květ.
Vedle moje dcera dřímá na kolébce,
růžový květ.
Nad ní bdím a cítím, kterak ostré hloží
v sladké, rajské vůni pučí na mé lebce
v růžový květ.
Spi, mé dítě, lásko má, na tvoje spánky
andělé ať sypou v sladkém dešti hebce
růžový květ.
Čím jsi mému srdci! Kde byl mrak a... | Nad kolébkou. | Jaroslav Vrchlický | 7 | gazel |
cvf-046426 | Když nechcete – kdo můž’ tu něco chtíti?
Přec pány vždycky budete své vůle,
jen jedno chtěj vždy každá vaše půle,
a věčné máte, nesmrtelné žití.
Z těch Svatopluka prutů posměch míti
jen může dětská všetečnost a zvůle,
jen držte se jich a co vryto v žule,
to vítr nemůž’ spláchnout, ni déšť smýti.
V své duše svatyni měj ... | Dvojí prospěch. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-048088 | Ne více závisť! Teď juž vládne záští,
než divoch v zápasu jste málo větší,
ne rozvahou – teď pouze šklebnou křečí
boj vede se ve farizejském plášti.
Hruď vzkypí hněvem, skráň se vztekem vraští
a otravuje okem se a řečí
a pérem ještě krutěj’ než kdys meči
se bodá jehlou a palcátem praští.
A hledí spuštěná jsou v tomto b... | Vere novo. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-069244 | Jde zima krajem, listí cestou sbírá,
to stéblo slámy a květ vrbice,
a rosu z trávy jako slzy stírá,
a hvězdy trhá suché přeslice.
Jak sirotek tu leží země sirá –
a Meluzina pláče... skučíce
v tmě chrti její běží... chechtot výra
se ozval z lesa – mráz šleh' do líce.
Sníh padá, pole rubášem se skryla,
a velké ticho kole... | XV. Jde zima krajem, listí cestou sbírá, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-045719 | Pan, který děsil v lese cestující,
skryt na dně sluje hluboké a svěží,
že polekáni prchnout mohli stěží,
když probouzel svým křikem lesy spící,
stich’ náhle, dva jak uzřel milující;
hned v údol ved’ je, kterým potok běží,
mech vonný našel, kde se nejlíp leží,
ba zakázal kol letět vlašťovici.
Sám ukryt v hustých sosen t... | Pan. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-051374 | Pode strání stromů ve náručí
klidně dřímá chýžka vedle chýže,
jedna výše, druhá, třetí níže
a všem stejně potok šplouná ručí.
Jako bílý květ kdy čistě vzpučí,
tak se nad ně pne a přece víže
k nim ten bílý dům a poutá blíže
ves, jíž bouře vášní nezahučí.
Jako k svatostánku každý zírá,
kde se nápis „Našim dětem“ skví.
To... | XV. Bílý dům. | Jan Vřesnický | 0 | sonet |
cvf-031539 | Mystikové, metafyzikové,
zlí a dobří filosofové,
v pěkných řadách táhnou vaši snové,
myšlenky jak pluky hotové:
génij lidstva zajisté má radost,
přehlíží-li věčnou vaši mladost.
Ale smysl všeho, co se v lebce
vaší líhne z těžkých porodů,
v našich lesích, zdá se mi, že šepce
srdce mé mi za všelikých dnů,
kdy mé žaly pře... | IMPERTINENCE | Stanislav Kostka Neumann | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-019770 | I ty si zde drahá Bětko moje!
Padši v náručí sem zvolala
K té, co pěstounka má bývala,
Rodem z Barby čili z Bořiboje;
Která jsuc i přítelkyně tvoje,
Příchod tvůj k nám ráda mívala,
Večer o svých předků říkala
Vyhnanství z Čech rozprávky nám svoje;
Otvírala, zamykala bránu,
Lístky vzájemné nám nosila,
Proto dlouho při n... | 475. l ty si zde drahá Bětko moje! | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-042229 | Stihla Brno tíseň zkázoplodá,
Zžíravému roven nežitu
Do městských dral Švéd se obytů
Rozproudiv se jako divá voda.
Hlad nás, znělo, nákaza nás hlodá!
Nezříť nikde spásy úsvitu;
Kdož nám bude v blahou záštitu,
Kdož nám ruky v pomoc jistou podá?
Švéd aj hrozí, mluví slova chlubná:
Vzdej se město, tys choť smrtisnubná,
Aj... | 85. Stihla Brno tíseň zkázoplodá, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-064910 | Dnes den je poslední, co doma jsem.
A za hodinu budu cizincem.
Jen tento les když noha překročí
a zachmuřené mine úbočí,
už budu domovské své země prost
a v cizí zemi prosit o milost –
Domovská země kůrku nedá mi,
mne bije železnými ranami
a srdce rve mi z hrudi... Pane náš,
jenž na dno dějů mocně prohlédáš,
Ty vidíš: ... | XXV. Dnes den je poslední, co doma jsem. | Vojtěch Martínek | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-006990 | V mé duše paláci je skrytý budoir,
kam v nocích měsíčních jdu tiše sám a sám,
kde božství zlatých snů obětní pálím dar.
Tam balkon otevřen je k ráje krajinám
a v obzor daleký bez hrází konečných.
Tam nezalehne víc dne pustých bojů řev.
Tam dýchám v rozkoši snů parfum posvátných
a zpívám sladký zpěv, všech trýzní zapomn... | Písně svatební. (II.) | Milan Fučík | 14 | sonet anglický |
cvf-042156 | Věda nyní – starodávný Títán,
Jenžto v hrdém pýchy záchvatu
Pro světlo šel v nebes komnatu,
Jehož zdroj byl samým bohům skýtán.
Sešed na zem s radostí byl vítán,
Avšak ve zlém sudby obratu
V žeru káně snášel odplatu,
A bič na něj strohých muk byl splítán.
Kdož jsi vědec, oheň s nebe snímej,
Vznět mu třímej a naň mocně ... | 12. Věda nyní – starodávný Títán, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-029770 | Den parný minul. Slunce zvolna hasne,
jak starý král se s trůnu svého kácí,
a v červánků polibkách vykrvácí
to jeho srdce žhavé, vroucí, jasné.
Tu na obloze noci tmavořasné
roj hvězd se zjeví. Rodí se a ztrácí,
jde, září, hyne, znovu zas se vrací,
jsou mírné, chladné, bledé – a přec krásné.
Toť zákon věčný, řada proměn... | Slunce a hvězdy. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-029798 | U brány, tam kde Tartaru ční skála,
se tváří smutnou, na níž ale zkvetlo
ze srdcí velkých sálající světlo,
dnes duše nová a tajemná stála.
Kde svět se ztrácel, zpět se ohlédala,
však Fatum bylo, co jí vůli hnětlo,
a stále blíže její kroky pletlo,
ač tam kdes celé srdce zanechala.
Již brána otevřena. K stínům vchází,
ji... | XIII. Matka. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-033268 | Tmou do světla a světlem do tmy běžím,
list žlutý střídám s bílým květem svěžím,
a myslím na to, co nám z dějin vane,
čím člověk byl, a čím se ještě stane?
Proč první dítě prvním bylo vrahem?
Proč pachtíme se za domnělým blahem,
když od kolébky na řetězu bolův
smrť vleče nás až do hrobových dolův!
Tak snil jsem ve tmác... | Tmou do světla... | Jan Evangelista Nečas | 0 | sonet |
cvf-027742 | Ta slova listů vašich truchlivá,
ó přátelé, mám v krvi; dobře vím,
že u nás všecko dále prohnívá,
že dusíte se vzduchem morovým,
že choroba ta duší strašlivá
snad léků nemá, a snem bláhovým
už dnes je myslit, že se ukrývá
v budoucnu jiného cos – všecko vím...
A přece není jedné hodiny,
kdy necítil bych mříže ciziny,
kd... | SONET Z CIZINY | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-019332 | Divil sem se někdy, jakby k boji
Krása rozlítila ramena,
Světy dva tam jedna Helena
Celý juh i sever hnala k Troji;
Slečna kyne: rytíř kříž a zbroji
Chápá: „adé krásná Božena!“
Přijde: „Hrob náš! křivda pomštěna!
Deset soků leží na souboji!“
Teď znám, proč si polem, mořem toužil
Menelae, proč dlels Priame,
Zač si hochu... | 37. Divil sem se někdy, jakby k boji | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-000527 | Žhne slunce polední, zrající praská klas,
nad vlnou obilí bělásek chví se v letu,
nasloucháš hlasům všem, rozhořelému létu,
a myslíš, v toku svém tu zastavil se čas.
Jsou pusté dědiny jak mrtvý by jich lid,
a rudě krvavé se zdají tobě máky;
po kraji celém, hle, kam dohlédnou tvé zraky,
je ticho zakletí a jakýs’ těžký k... | ŽHNE SLUNCE... | Karel Babánek | 0 | sonet |
cvf-002144 | Slepice šlapala v obilí –
sedláček škodu má velkou!
K soudu hned s žalobou popílí
povzbuzen k tomu i selkou.
Za čas dva statky jdou na buben:
tak byl krok slepičí záhuben! | BOJ ZA PRAVO | František Cajthaml-Liberté | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-064990 | Až v proudu mnohých let syn příštích století
kdys posoudí nás, dávno zhaslé stíny,
a přísným slovem zváží naše činy,
jak na nás, mrtvé, bude hleděti?
Snad jako pošetilé na děti,
neb jako na chvějné a chabé třtiny?
Neb jako na divochy, ve hlubiny
tmy kteří klesli vášní v objetí,
a kteří přece velkými být chtěli,
své mod... | AŽ POSOUDÍ NÁS... | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-015724 | Dlouho v míru již co tichá zoře
Blaze žijí čeští Slované
V nové vlasti, nebem žehnané,
Zapuzujíce si zpěvem hoře.
Až tu jako rozbouřené moře
Divoký je Avar do zbraně
Vhání, a jho na ně kované
Uvrhá otrocké ku pokoře!
Volá Sámo hromovými slovy
K sjednocení bratry rozdělené, –
A Čech shází jarmo rozlomené!
Z jednoty tak ... | XXIV. Dlouho v míru již co tichá zoře | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-047796 | Kdo drží světa běh, zda politik,
zda umělec v své dílně, v jizbě svojí
zda učenec? – Z nich žádný, Bohu dík!
To jinými vše zapřádá se boji.
Zde náhoda jen rozhoduje, mžik,
to všecko samo jde na kosmu stroji.
Z nás každý jest jen plachý smrtelník,
cos ví, cos tuší, – pravdu říc’ se bojí. | KDO DRŽÍ SVĚTA BĚH? | Jaroslav Vrchlický | 6 | siciliána |
cvf-020712 | Dí slepý guslar vnuku Draganu:
„Co vidíš, hochu, v jihu na Balkáně?“
– „„Hoj, vidím hory v bílém turbanu
a noci blýskat ledovité stráně,
a vidím chmury halit nebes líc
a vražený v nich svítit půlměsíc.““
„co, Dragančíku, vidíš k půlnoci?“
– „„Hoj, vidím severní se valit záři,
jak tryskem oři vichru divocí
ji v slávě ve... | DRAGAN A GUSLAR. (II.) | Eliška Krásnohorská | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-044358 | Blýskavé kotouče, zářivá světla,
blativé chodníky, peřestý šat,
hlučící zástupy, tísnivý chvat:
směsice velkého města se střetla.
Otázka kvílivá v ucho mi vlétla,
děvečka drobounká zůstala stát:
Večer je – plakala – chce se mi spát,
ptala se, kudy kam, cestu si spletla.
Neplakej, děvčátko, cestu ti povím,
nebo tě, lépe... | Blýskavé kotouče, zářivá světla, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-019518 | Kam se medle zástup tento shání?
„To jde všecko k zřídlům Karlovým,
Vy též tuším?“ a nač odpovím,
„Ei hle k zpěvům slavné Catalani!“
V pravo slečny sedí, v levo páni,
Síň se zlatí hmotem gázovým,
Vyjde v prostřed s věncem bobkovým,
Začne, všechněch oči, uši na ni:
Lustry hasnou, stanou vříti vary,
Dámy mdlejí, Gabrielk... | 223. Kam se medle zástup tento shání? | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-017964 | Kdys ani vlásek nesměl ti jít stranou,
upiatý účes nosila's i řízy,
však pozděj vlas jsi rozpustila, vanou
ti větry jím jak snítkou bílé břízy.
Sic pocuchán tím – nebuď však to hanou –
já stále láskou miluji tě ryzí,
ať s volnou kšticí jdeš či upoutanou,
jen pokud vlasy nebereš si – cizí. | ČESKĚ POESII. | Antonín Klášterský | 6 | siciliána |
cvf-048069 | Znáš onu zem? Ach, ano tak to znělo!
Kdo nezná ji? tam věčné jaro voní.
My v mládí květu putujeme do ní,
čí oko však ji v skutečnosti zřelo?
Květ prší v cestu, kdesi ptáče pělo,
sta paprsků se po obzoru honí
a na tvé rámě se ta hlava kloní
a paž tvá cítí sladké její tělo.
Den konce nemá a je zlata plný.
A přece spolu z... | V libánkách. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-015704 | Jako hvězdy noční na obloze,
A co písek morském na břehu,
Rozhojnil se v časů oběhu
Slovan plodný velice a mnoze,
Rozesáhlé světa ve poloze
Věčných severu tam od sněhů
Až do palných jihu zážehů,
Půli země osaditi hroze.
Však nejvíce tamo, kde Karpaty
Zasazují ohromné své paty,
Hemží se to co mravenců roj.
Zniká zmatek ... | IV. Jako hvězdy noční na obloze, | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-048615 | Ó vetché listy, kam své žití skládám
den ke dni, po noci noc ve zápase,
zda vesnou příští ožijete zase,
zda splní se, co toužím, chci a hádám?
Sny o ňadrech, o sladkém plavém vlase,
sny o božství, před kterým ve prach padám,
sny, v samotě jež jako pavouk spřádám,
sny holdující lásce jako kráse?
Ó bubliny, vy splasknete... | Ó vetché listy! | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-019634 | Zdlouha lezou hoře mého kroky,
Pozdě mne čas pout mých zbavuje,
Už své dvakrát čerstvým věncuje
Karpat révím, co já chřadnu, boky;
Mámí láska, v štěstí běží skoky,
Pod neštěstím ledva putuje,
V blízku pálí, v dálce sužuje,
smíchu chvilky, pláče čítá roky:
Dříve tuším slunce jasné svadne,
Sněh se bílý bude černěti,
Duna... | 339. Zdlouha lezou hoře mého kroky, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-044326 | Boj zpupný stuží sval a zbystří zrak,
však hodí se mu vše i špatná rána,
a lest a lež i hany tupá hrana
jest vítanou, ať platí tak či tak.
Když nesnáz roste, dobrým je i brak,
houf lišek stačí, nestřežená brána,
klam nepatrný zmate velikána,
že porazí ho k zemi lehký prak.
Což divu pak, když čistý meč a štít,
jenž ukov... | Boj zpupný stuží sval a zbystří zrak, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-016952 | Zas po letech jdu osamělý, tich
Po zasněžených schodech zámeckých.
Jsou stopy cizích nohou v závěji
A láskou matčinou již nehřejí.
Je kaple cizí, zpěvy rorátní
Tam z cizích úst teď cize sluchu zní.
Mdle skví se drahokamy leštěné,
Na stěnách v zlatou maltu vsazené.
O „Poslu z nebes“ v kterých končinách
Teď zpíváš, matko... | RORÁTY U SVATÉHO VÍTA (II.) | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-030528 | Kdo může oko zarositi bolem,
když úsměv, květ a blaho všude kolem?
Kdož může násilně si vzbudit tíseň,
když duší táhne jarní zase píseň?
Kdož může zazlít, že jsem, jarem zmámen,
vyšlehnout nechal živé lásky plamen? | Kdo může oko zarositi bolem, | Jan Neruda | 4 | hrdinský kuplet |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.