id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-029805 | Jak od prabáby své jej obdědila
– té praděd zas jej koupil dárkem lásky –
má matka – v čele bezpočetné vrásky
a hlava již tak zvetšelá a bílá –
Se modlila v něm, v jeho listy vpila
se mnohá slza, zlaté dětské vlásky
tam rosíc, jako v poli mladé klásky
by hojná jarní prcha porosila.
Jsou žluté, zedrané ty křehké blány
a... | Matčin nebeklíč. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-048811 | Těžkého zrna myšlenky jen ryzí
tkám v pestrý háv své poesie denně,
ta v bublinové nezahrává pěně,
nit falešná být nesmí v její přízi.
Tak mnohá Peri mihne se a mizí
v mých snů zrcadle v každé času změně,
nechť buldoku se zlíbí nebo feně
rvát ostrým zubem lemy mojí řízy.
Mně neublíží, žiji pouze duší,
ať komu libo je, d... | Hrdost básníkova. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-064380 | Žloutne již listí
na stromech v háji,
vítr jím svistí.
V luhy i lada
se šumných větví
pozvolna padá.
A vítr hraje
si v suchém listí,
nese je v kraje.
Listí se třese,
vítr je honí
v poli i lese.
V zahradě, poli,
k trávě se chýlí
stromové holí...
Kde jsou teď oni,
kteří tu v létě
baví se, honí?
Kde jsou ti mladí,
již dří... | Vrať se! | František Zelenka | 3 | madrigal |
cvf-008128 | Vám, rozmarná, cos psát mne sonet nutí,
ne o lásce a touze bodající,
však o smutku, o noci jásající,
pak o harfě, jež lkala bez dotknutí.
Snad mohl bych Vám jiného cos říci,
své vášně rudé podrobit se hnutí, –
já nesmím však, – chci jíti bez dojmutí
tím světem bledých, pudrovaných lící.
Výš nad světy a nad oblaka, – k ... | Vám, rozmarná, cos psát mne sonet nutí, | Jaroslav Hendrych | 0 | sonet |
cvf-065000 | Ó Allelujah! Vstalť jest této chvíle!
Vstal, zdolal smrti, černých stínů vzdory!
Kovovým zpěvem znějí zvonů sbory
a mocnou hymnou chví se jitro bílé.
Však člověk nevstal, ještě hříchu síle
jest podroben a leží sláb a chorý,
v hlubinách jeho mraky jsou jak hory
a ke spáse má dálné ještě míle.
Ne, Veliká noc pro člověka ... | SONET VELKONOČNÍ. | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-061821 | Teď odejdi...
Teď právě zašel onen rudý měsíc
a moje srdce, v přízi dum se věsíc,
tichounce zdřímlo...
Teď odejdi... Mé srdce nedozví se –
Teď jenom písni svého dechu slouchá –
však pozor dej – ať šelest tvého roucha
je nezbudí – – Teď odejdi...
Je jitro již a v srdce půlnoc klesla –
Spí – Tiše jdi – jdi jako povzdech ... | Teď odejdi... | František Sekanina | 0 | sonet |
cvf-010702 | Rve příval chudým ornou pole hroudu,
leč příval slz, jenž lidské srdce stih’,
jest nejdravější ze všech světa proudů. | 441. Rve příval chudým ornou pole hroudu, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-047887 | To rozlehlý je sad a plný stínů
a orchideí, kaktusů a blínu,
v němž denně svoji paní v náruč vinu.
Tam chvatně zabloudím a vždycky v taji,
tam dám se opříst, opředen jsa bájí,
co v sny mi elfi a dryady hrají.
Spadalým listím zaváté jsou stezky,
kol kmeny stoleté jsou zryté blesky,
z vrat heraldické kynou arabesky.
Laň ... | VIII. Zahrada Persefony. | Jaroslav Vrchlický | 3 | madrigal |
cvf-005192 | Nevejdu v onen dům, kde plane tolik světel.
Nevejdu v onen dům, kde loví lidé chytří.
Vím, je to dnešek jen, jenž odmění váš zřetel.
Než těch též třeba je, kdož myslí na pozítří.
Zda dojdu, neptám se a tvrdošíjně půjdu
tou cestou necestou, neb dojíti se musí.
Ptát už se nebudu a neodpočinu si.
Je dobře, dojdu-li. A ne-... | DŮM KONJUNKTURY (II) | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-038079 | MOU SAMOTOU SE LÁSKY MIHL STÍN
stín bílý, mnou by poesii v klín,
v klín kráse slétl, písni žal zbyl jen,
jen nadšení a kouzlo, touha, sen,
sen o světle a touha do výšin.
Do výšin, básník modra, jasu syn,
syn slunce, nesmírna že bratr žen,
žen z milostí vlá vůně rozmarín
mou samotou.
Mou samotou, jíž mluví věčna kyn,
ky... | MOU SAMOTOU SE LÁSKY MIHL STÍN | Adolf Racek | 10 | rondó |
cvf-045747 | Jak nemilovat oblaka,
jež mění se a pomíjí,
tu jako prales lilijí,
tu tatarská jak čabraka.
Tu promění se na draka
a křídlem hvězdy zakryjí;
jak nemilovat oblaka,
jež mění se a pomíjí.
Vím, duši mou to přiláká,
jak pohár žití dopiji,
v jich blesků zářnou glorii
rychlejším letem nad ptáka!
Jak nemilovat oblaka,
jež mění... | Oblaka. | Jaroslav Vrchlický | 12 | rondel |
cvf-015851 | Tak podivně časové se mění!
Nevděčný čím zhrzí nyní svět,
To věk lepší požaduje zpět
A co drahý odkaz si to cení.
Žije, umře a ztlí v zapomnění
Mnohý – až po dlouhém běhu let
Teprv jeho přijdou na pamět
Zásluhy jinému pokolení.
Co by uznalejší dalo za to
Potomstvo, by mohlo mnohý prach
Mít a ctít jej nad stříbro a zlat... | LXXXII. Tak podivně časové se mění! | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-019415 | Ještě ční ten domek, políbení
Buď i tobě sláno k posledu,
A už rychle nohy ku předu,
Skrýte očím toto těžké zření;
O, vy místa pelná potěšení,
Už se věčně s vámi rozvedu,
Ještě okamžení k pohledu
U kraj lesa – ach už domku není!
Nehleď zpátkem, ven ven z tváři rovin,
Ohlušte mne zvukem ptáčkové,
Hory hučte, větry dujte... | 120. Ještě ční ten domek, políbení | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-010638 | Jen nežaluj, stesk v duši-li se vrší;
když kovář Život v srdce buší nám,
tu jiskry písní nejvíc z něho srší. | 377. Jen nežaluj, stesk v duši-li se vrší; | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-010295 | Jak Sardanapal na pokladu hoře
mře slunnou krásou zulíbaný den,
a vůkol zlata rozlévá se moře. – | 34. Jak Sardanapal na pokladu hoře | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-048582 | Ba vždycky sám! – Jen přivyknouti tomu,
kdos dotknul se mých skrání, jako víla
by kolem šla, to, Bože, láska byla,
kde teď jest? Dávno cizí mému domu.
Kdos hřímal v duši polnicí jak hromu,
to slávy zvěst se v lačnou duši lila;
já myslil, v té jest odvaha a síla –
Dnes opět sám nevěřím pranikomu.
Kdos políbil mne. Bylo ... | Sám. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-010659 | Co vznáší tě, to miluj, ne co dráždí;
zve Astarta tě na hod s úsměvem,
leč po hodu tě bez soucitu vraždí! – | 398. Co vznáší tě, to miluj, ne co dráždí; | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-010577 | Že slza rosou, měnící se v sutku,
když dychne na ni žal? Já nevím! Snad!
Mně perlou písně v lastuře je smutku. | 316. Že slza rosou, měnící se v sutku, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-044311 | Pták ubohý se krátkým ozval tikem,
na větvi holé hlavička se šedá,
do výše prázdný zobáček se zvedá,
a hrdélko se plní tichým vzlykem.
Teď náhle prudkým pozvedl se mžikem,
snad spatřil zrno, snad je marně hledá,
neb ku větvi se vrací, na ni sedá,
by žalostivým ulevil si vzkřikem.
Mlč, ptáčku, nelkej, chci tě nasytiti,
... | Pták ubohý se krátkým ozval tikem, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-023694 | Můj dávný příteli! Je smutno věru žít!
jíst chleba z popele a víno smutku pít
a marně hledati po celý život klid!
A není na světě, kdo by mne miloval,
neb kdybych našel jej, své srdce bych mu dal,
a zapomněl na bol a nevýslovný žal.
Tak bloudím dlouho juž, mdlý, opuštěn a sám
a hledám štěstí své a přec to dobře znám,
ž... | Confiteor. | Emanuel Lešehrad | 3 | madrigal |
cvf-048085 | Jen paběrky, jen kvítí na souvrati
co zbývá, lán když rozdeptali ženci,
si sbírám ještě k poslednímu věnci,
jejž slza vlaží a červánek zlatí.
Já srdce chtěl i duši vyzpívati,
já z máje žití pyšně ku červenci
juž zabočil a písní mojich ptenci
se jako orli začli rozlétati.
Bouř nepřišla, by schromila jim křídla,
mráz nep... | Osud. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-056467 | Tvůj hlas mne probouzí! Svět, moře, hvězdy spí!
V ten chaos ohnivý, v němž srdce propaluje
šílenství žádostí, tvůj dravý vítr duje,
tvůj velký vlas v něj vlá, z vln modrých vystoupí
pak posléz’ tělo tvé! Třpyt hloubek na něm lpí,
v tmách očí divokých můj tichý obraz pluje!
Jsem zase smyslný, kdy večer rozněcuje
v mých ... | IV Tvůj hlas mne probouzí! Svět, moře, hvězdy spí! | Rudolf Medek | 0 | sonet |
cvf-016931 | Ať říkáš: Naposled! – den co den trpkým rtem,
Otvíráš zraněnou hruď zase v písních nových
A nahou duši svou na pospas dáváš všem...
Básníku! tmavý stín jde z hájů vavřínových.
Ponížen, potřísněn, za noci, sám a něm,
Stud cítíš ze všeho, když prchlo kouzlo sněné,
Kdy tvoje city jsou jak v chrámě znectěném
Z obrazů zázra... | SLÁVA | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-022728 | Má prababička v empire-costumu
– je hedvábný a měkce řasnatý
vlas havraní má stuhou sepjatý:
jak účesu to sluší modnímu!
Jak neodolat kouzlu zvláštnímu,
jež lákat zdá se ňader poupaty,
plá ve zraku, jenž mírem bohatý
tak vlídně září jak svit podzimu!
Ó spanilá jsi jistě byla tak
jak anděl můj, jenž tvůj má vonný vlas,
... | Portrait. | Jaroslav Kvapil | 0 | sonet |
cvf-010446 | Vždy rabem jest, – jen šílenec mu věří –
kdo práva jiných touží zavraždit
a svobodu jen dle svých chtíčů měří! | 185. Vždy rabem jest, – jen šílenec mu věří – | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-064978 | To dobře vím: zde u mé hlavy stála,
tak přišla tiše, jakby vánek dých’,
zář plná vůně z očí jejích vála
a tajemství se všecka zadívala z nich.
Ó neříkejte, zář že zhasínala
západu tiše na skle oken mých
a že mi jenom přelud na okamžik stkala
ve vlnách třesavých...
Jen v zraky pohleďte mi, plno je tam světla,
jak sladká... | TAK PŘIŠLA TIŠE... | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-042200 | Není ducha, vládne pouhá hmota,
Shluklá mocí z holých atomů
Neděkujíc původ nikomu;
Snem jest vina, snem jest všechna cnota.
Takto hlásá novomoudrá rota,
A tak volá na nás pohromu,
Jaká druhdy stihla Sodomu,
Když z ní anjel vysvobodil Lota.
Můž duch náš se proti pravdě spouzeť,
Zhoubné boje může na ni zbouzeť,
Aniž seb... | 56. Není ducha, vládne pouhá hmota, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-044348 | Ruchem, který čile staví,
vzrůstá velikých měst cena,
vetché věci, prázdná jména,
ničí pokrok času dravý,
ulicemi, lidstva davy
proudí ale nezměněna
věta ostře rozčleněná,
věta, která mnoho praví.
Čárky, středníky a body,
něco vína, více vody,
úbor krásky vyšňořené
otázkou se přímo vnutí,
děti bledé, otrávené
znaménky ... | Ruchem, který čile staví, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-020184 | K čemu asi básník na světě se hodí?
Totě věru důtaz mnohých šosáků,
Až se často tázanému chudáku
Nad otázkou závrať v mozkovici rodí;
Ba i vážný státní ekonom, jenž chodí
Na vodítkách publikánských mudráků,
Ví, že slad i sládek v obci pijáků
Mnohem více blaha nežli básník plodí.
Pravda! – a však nevaří-li mistr Macek,
... | XI. Řemeslo a umění. | Jan Pravoslav Koubek | 0 | sonet |
cvf-050662 | Petrklíči otevírá
jara bránu slunce svit,
s lupení jim rosu stírá,
do kalíšků se jim chyt’
a z nich zlatým okem zírá.
Vánek lesem vůni sbírá,
rozsívá ji na pažit,
zmdlen pak sladkou touhou zmírá
v petrklíči.
Jako básníkova lyra
lesů šum zní a v něm skryt
volá, pláče sladký cit:
Otevřte se, srdce sirá,
vstup k vám láska... | Petrklíče. | Jaroslav Vrchlický | 10 | rondó |
cvf-044034 | Nosili jsou ode země k zemi
nevěřícím věčné spasení,
a svatého kříže znamení
s pekla strachem, s nebes nadějemi.
I k nám přišli se zázraky těmi,
nesouce to kříže znamení
kvapně tak, jakbychom spaseni
měli býti v nebi nade všemi.
V kvapu tom však na těch vrchů žule
pohraničných od ramene půle
menšího se kdesi ulomila.
H... | Nosili jsou ode země k zemi | Jan Václav Tůma | 0 | sonet |
cvf-047911 | Sama rci, jak jemná je tvá duše?
Jako harfa, přes níž větry běží,
zní pod každým jejich doteknutím,
zní a zpívá, někdy také pláče,
jako nymfa opuštěná v lese,
jako echo v řadě strmých skalin.
Co v té cestě naší strmých skalin,
v kterých lká a kvílí naše duše?
Jdeme oba v myšlenek svých lese,
cit se staví, myšlenka dál ... | Sestina. | Jaroslav Vrchlický | 13 | sestina |
cvf-001382 | Zřím čtyři ptáky v hnízdech rubínů,
jak, Kriste, v ran tvých sedli hlubinu,
zřím čtyři rajské ptáky.
V tvé levé noze Orel oblaků,
toť Víra, plna tajů, zázraků,
v tvé levé hnízdí noze.
V tvé pravé noze kvílí hrdlička,
jak plna Něhy chví se celičká,
v tvé pravé cukruje noze.
A v levé ruce holubice dlí,
znak Odevzdání v r... | Sv. Kateřina Sienská. II. | Sigismund Bouška | 3 | madrigal |
cvf-003101 | Ne, ve slov vzdušné, efemerní kouli
tvé slávy třpytem pohrávat si nechci,
jen stín tvůj vidět v dáli, tiší, lehcí
mráčkové bílí modrem nebe jdou-li.
A do svých snů, jak v srdce kout se choulí,
ne z tvého jména, z květů touhy tvé chci
jen trochu pelu; a mí snové křehcí
tak plny budou staré vůně gdoulí.
A všecky ženy, ús... | GOETHE. | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-003066 | Naslouchal jsem v parku, jak se vítr zdvih’,
kterak šelestilo listí na větvích,
a co šeptaly si v trávě opadané
žluté lístky s květem chrysanthémy zdrané.
Naslouchal jsem dlouho, všechen život stich,
a já jako kdesi ztracen stanul bych,
oblaka jen šedá nekonečnem hnaná
plula, smutná štafáž podzimního rána.
Z trávy, z l... | TAJEMSTVÍ PODZIMU. | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-068892 | Tvář růměnná, vlas bujný, kadeřavý,
opojné mládí z jasných očí sálá,
junácká síla svalstva, symbol zdraví –
toť znaky jsou, jež příroda mu dala.
Hle, toť pan Johanes. On dobyl slávy,
když kytaru vzal, na níž zahrál trala
a staropražský laur dal kol své hlavy,
jež staronové písně skandovala.
Jen ještě starý dům a staré ... | Karel Hašler. | Josef Lukavský | 0 | sonet |
cvf-044278 | Dlouhé brázdy vlnami se vinou
za člunem i za plující lodí,
čím je těžší rádlo, které chodí,
tím jsou hlubší a tím déle plynou.
I když splynou, přece nezahynou,
každá brázda sama zrno zplodí,
a z každého zrna žeň se rodí,
byť se brázda skryla pod hladinou.
Loď, jež moře protkla břitkou hranou,
mečem jest, a brázda, ta j... | Dlouhé brázdy vlnami se vinou | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-010480 | Bůh, láska bližních, vykoupil nás kdysi,
dnes na Golgotě námi křižován
jak dříve mrtev mezi lotry visí. | 219. Bůh, láska bližních, vykoupil nás kdysi, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-009129 | Delší čas tak dlel jsem v rodném kruhu;
leč v tu chatu, naší opodál,
v temných olších skrytou, pokraj luhu,
na besedu jít se ostýchal,
třebas večer někdy chvíle dlouhá;
bránil stud, ač vábila mě touha.
Od matky však znal jsem toho dosti,
o všem napořád jsem zpraven byl,
co se dělo v mojí vzdálenosti:
věčný svár se tamo... | IX. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-049303 | Svit měsíce v houšť vniknouti se zdráhá,
jen světlošky, jež kolem poletají,
a bílé můry tento ústup znají,
kde v stínech buků žena stojí nahá.
Květ náprstníku, nad nímž rosná vláha
tká perly své, jež matnou září hrají,
a svlačec, zvonky její lůno tají
tu vyschlou číši nesměrného blaha.
Ó krásná paní! Sne z mramoru tkli... | V. Svit měsíce v houšť vniknouti se zdráhá, | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-044372 | Když slunce nevyjde, i mlha stačí,
jež ze všech koutů hrne se a padá,
se stromu na strom těžkou ruku vkládá
a blíž a blíž se matným krokem vláčí.
Za zhaslým nadšením hned nuda kráčí
a stačiti chce též, s plytkostí hada
se v květy myšlenek a citu vkrádá
a deskou olověnou všecky stlačí.
Ač každá chvíle časem hříšně plýtv... | Když slunce nevyjde, i mlha stačí, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-019621 | Stokráte sem mluvil, teď už křičím
K vám o rozkydaní Slávové!
Buďme celek a ne drobtové,
Buďme aneb všecko, aneb ničím;
Národem vás zovou holubičím,
Než ai holubi jsou takové,
Že milují hejno spolkové,
I vám tedy vlastnost tuto žičím:
Slávové, vy národ zlomkovitý!
Síly sjednocené dělají,
Než proud mělkne a schne roztoč... | 326. Stokráte sem mluvil, teď už křičím | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-012802 | Nad našeho písničkáře
neznám reka se zbraní.
Bez vojáka, bez císaře
lid i zem si podmaní,
a co v něm uzrává,
v dar co píseň rozdává.
Sotva vyjde, starý, mladý
už jak pták se pozvedá,
svět hned pučí z plna vnady,
až nám srdce usedá –
bože náš, bože náš,
jak když v jaro zavoláš!
Jako deštík v prvním máji
slovo v duši dop... | NÁŠ PÍSNIČKÁŘ. | Vítězslav Hálek | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-046994 | „Již trhat můžeš hrozny, jsou již zralé,
jež těžké visí, modrým dechem vábí...“
„Ty v snech, já vím!“ tož v práci své jdu dále.
Že léto mám a k tomu léto babí,
kam sáhnu, pavučiny... nač je rvát?
já v maskování pravdy vždy byl chabý.
Jak vždycky sedí bída u mých vrat,
zde věru nelze – byť to bylo třeba –
si oddechu na ... | ODDECH. | Jaroslav Vrchlický | 11 | tercína |
cvf-064716 | Ničeho již nechci, nežádám si víc,
nedoufám již v žití – trpět nechci ale,
nechci, abys jednou také moh’ mi říc’:
„zapomeň a nehněvej se“ – a šel dále.
Více netrap mne, a nevycházej vstříc,
přestrašena bolem jsem jak děcko malé,
na mé slzy pohleď, na mou sinou líc –
nechci, aby srdce moje puklo v žale!
Nech mne jít mou... | XV. Ničeho již nechci, nežádám si víc, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-019668 | Ai zde pode šírým nebem tvojím
Slávo! s podivem a s velebou,
Jednou nade Tatrou stolebou,
Druhou nohou nad Uralem stojím;
Hvězdy plynou přede zrakem mojím,
Zem jak hrudu vidím pod sebou,
Skrytý přede nízkou pochlebou,
Nedostupný nenávisti zbrojím:
Ani Milek nezbedný už svými
Posvatné mé sardce mámiti
Jablečkami nesmí t... | 373. Ai zde pode šírým nebem tvojím | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-061521 | Obláčky malé, beránci vy bílí,
jež denně nebem vítr honívá,
ó, řekněte mi, proč v tak mnohé chvíli
za vámi do dálek se zadívá
náš zamyšlený, uslzený hled? –
Snad proto, že se nevracíte zpět!
Ó, illuse, jichž tisíc každodenně
nám chladný vítr žití rozvívá,
ó, rcete, proč tak často roztouženě
za vámi v dálku zpět se zadí... | ILLUSE. | Zdeněk Knittl | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-055498 | Překrásná doba, kdy po luzích vzkvítá primula veris,
když jak jitřenka mladý máj uvítá primula veris;
na polo do snu, s poli v život roste jak srdce mladé,
první věnečky, první písni splítá primula veris,
milostná touha jejím zvukem chvěje neznámá dosud
a se skřivánkem k nebesům třepytá primula veris.
Hle vstaly vlasti... | PRIMULA VERIS. | Václav Šolc | 7 | gazel |
cvf-019313 | Není to zem ani nebe zcela,
Co se z tváře Její vyskytá,
Svatost je to v kráse zavitá,
Duše božská v útlé cloně těla;
Hned mře láskou, hned zas jakby chtěla
Vzhůru letnout, city zamítá,
Do ruk běží, ai v blesk rozlitá –
Světy hvězd Jí plynou vůkol čela:
Ba si tuším všudypřítomnosti
Ode bohů samých půjčila,
Anť mi veždy ... | 18. Není to zem ani nebe zcela, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-010652 | Rád kalí svět dvou duší zápal čistý,
nechť jak dva bělásky je hostí květ,
zášť řekne přec, že dva to černé listy. – | 391. Rád kalí svět dvou duší zápal čistý, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-061338 | Jak ztratil by už všecek stud a cit
a v stádo divokých se zvrhl sviní,
tak řádí zas. Což vztekl se ten lid?
Proč jméno své i duši svou tak špiní?
A Bůh? Ten spí? – Jen strpení a klid!
On mlčí sic, leč dobře ví, co činí:
vzal rozum těm, jež hodlá zahubit –
jež, ohromen, sám Satan z hříchu viní. | SICILIÁNA. | Petr Křička | 6 | siciliána |
cvf-049345 | Jeden paprsk v pusté žití,
ruch a ševel tajuplný!
V jihu jinak slunce svítí,
zpívá pták a šumí vlny,
a blankytem beze hrází
mír a štěstí v duši vchází.
A já pravil k srdci svému:
Sleť juž s větve svého snění.
U moře, hor modrých lemu
hledej krůpěj zapomnění;
snad se bolest tvoje ztiší,
až usednem pod cypřiši.
Šli jsme;... | S JAREM DOMŮ. | Jaroslav Vrchlický | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-069503 | Šla tiše krajem Jeseň, dobrá víla,
po cestách zprahlých letním úpalem,
jí plavá záře z kadeří se lila
na stromy prořidlé, na mdlobnou zem.
A její ruka hebounká a bílá,
v níž nesla věnec velkých chrysanthém,
jím pustý záhon zbožně ověnčila,
jak zdobila by rubášový lem.
Pak dlouho čekala a trpělivě
na jeden záchvěv, jede... | SMUTEK JESENĚ | Božena Benešová | 0 | sonet |
cvf-058425 | To osud můj: sám sobě býti katem
a duše svojí věčným tyranem,
vše touhy v zárodku již ničit s chvatem
a bolesť vznítit v srdci oddaném,
svou hlavu rovnat s tvrdým selským mlatem
a v krutém utrpení hrd a něm
vše škleby, výsměchy v svůj úděl bráti
a nechat rány v šíj svou dopadati.
Jak jiní v životě být šťastným chtíti,
... | TO OSUD MŮJ... | František Hais | 5 | stance |
cvf-064981 | Tys žitím šla... Znáš dobře jeho hrany.
A také vím, jak soudí tebe svět:
jak lotra s cejchem, který vyhnán z brány
a jemuž příkaz dán se nevracet.
A za to všecko, za tvrdosti, rány,
za ortel morálních a zbožných tet
zlý výraz tobě, psanče vymrskaný,
zlý výraz nenávisti v zraky sed’.
A dobře tak. Nač bíti čelem zemi,
na... | ZTRACENÉ. | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-019489 | Od Těšmíra dále na Vagrie
Levou stranu jdeme do Plonu,
Abych složil dlužnou poklonu
Stínům onné slavské Lukrecie,
Jejíž cnosti kýsi Teutonie
Zlosyn učinil zde úhonu,
O že jméno její v záclonu
Nevděčná nám skryla historie!
Než krev pomsty toho násilníka
Na jezera březích vylitou
Posud vidí oko pocestníka;
Ana s kreví Bu... | 194. Od Těšmíra dále na Vagrie | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-059588 | Byl žní den parný. Bouře každou chvíli
se spustit mohla; co ve faře paží,
vše spěchá v pole, slunce žár kde praží –
strýc farář jen a já jsme doma zbyli.
A v kuchyni, kde ruch a šum vždy čilý,
my kutíme, až pot se v čelo sráží,
by – jak děl strýc – „až přijdou ku menáži“,
se ženci na poledne posilnili.
On kuchařem, já ... | SAMI DOMA. | Jan Spáčil Žeranovský | 0 | sonet |
cvf-061124 | Cesta pokraj moře; dolů skály sestupují
širokými stupni, důstojnými moře prostoru,
které, když je větry z klidu vyruší a vzdují,
vystupuje po nich s kypěním a šumem nahoru
a kam nedostoupí, k cestě, k piniové aleji,
stříkne aspoň pěnou, tisícerou slanou krůpějí.
Jdu, tou cestou váben, až kde v moři končit zdá se;
skaln... | KAPLE U MOŘE. | Adolf Černý | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-045715 | Když hory zřím, vždy o tvých ňadrech snívám,
ó Kybelo, ty matko všeho žití,
tep srdce tvého řek je vlnobití,
tvých očí úsměv dává svěžest nivám.
Pták na větvi dí: Tobě, matko, zpívám!
Hroch beztvárný, jenž šlape křehké sítí,
tě tuší, a mně duše tvá vstříc svítí,
z dna číše víno, tvoji krev, když pívám.
Buď pozdravena! ... | Kybela. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-064967 | Má drahá duše, cítíš, podzim dých’...
Stesk v pole leh’ si, z žlutých lesů zavál...
Je slunce úsměv mdlý, jak dokonával
by v širých dálkách, mlhou zalitých...
Však jara záře zbyla v očích Tvých,
v nich najít sny své vroucně jsem si přával,
když duši mrazí chladných větrů nával,
by aspoň na chvíli hřál květný jih...
Ten... | JINÝ SENTIMENTÁLNÍ SONET ZA PODZIMKU. | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-010384 | Co za věk slovy k vyslovení není,
to v obejmutí druhdy jediném
rtů plamenných nám zjeví políbení. – | 123. Co za věk slovy k vyslovení není, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-064495 | A jednou v noci, ztěžka duše věří –
tma zahalila rouškou její hřích,
jsem zřela ji, jak vyšla z jeho dveří,
šla téměř nahá, v oku žár a smích.
Já viděla ji dobře v ranní šeři –
mne šílenstvím, jsem mnila, osud stih –
když zášť mne uštkla, proč mne neudeří,
a srdce v prsou neprobodne mých?
Já stále zřím ji, slyším její ... | A JEDNOU... | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-016287 | Ó, lásky studentské! Ve vaší záři
jak často rek náš slunil se a skvěl!
Co jenom ženských jmen je v kalendáři,
milostné pletky se všemi snad měl
a kráskám různých povah, jmen i stáří
dnes lásku vyznal, zítra zapomněl,
dnes úsměv, láska té a té mu kyne –
a zítra honem zas už běžel k jiné! | ZA STAROU LÁSKOU (14) | Bohdan Kaminský | 5 | stance |
cvf-007704 | Střelhbitým kvapem jede kolo časů,
Jak mžitky kmitají se loukotě,
A nedbajíc na pestrou lidstva chasu,
Valí se dále v němé tichotě.
Z tajemné říše řídí věků duch
Ustavný, závrativý kola ruch.
A ruchem prudkým zbuzen vítr dujný
Odvívá stranou plevný prach a smet;
V nic metá plané nádhery pych bujný,
Jen štěpný čackých p... | Na nový rok. | Matěj Havelka | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-049750 | Jsi žitím unaven anebo prací?
Máš potu plnou skráň, šat plný prachu?
Či zoufáš snad, že nezaplane v nachu
lem obzoru, jenž kolem v tmy se ztrácí?
Což naděje tvé více jsou než ptáci?
Sta odletlo jich v bouře prvním vzmachu,
však jiných sta juž v hloubi tvého strachu
se s novou písní v strom tvé duše vrací.
Tvá siesta bu... | Siesta. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-007319 | Já poklady mám ceny neskonalé,
že slovem nelze vypsati jich krás.
Jsem lakom, počítám je zas a zas
a skrytě přehlížím je neustále.
Z nich nejvíce si vážím stužky malé,
jež spjala kdysi kadeřavý vlas
a na bílou se šiji kladla v pas:
mně dražší, plášť než purpurový krále.
Však někdy stužka závist ve mně vznítí
a závistí ... | RŮZNÉ LISTÍ. (I.) | Jaroslav Goll | 0 | sonet |
cvf-047132 | Dát něco pozdě, neb to vůbec nedat,
co lepší as, či v jedno vyjde to?
Vždy marně lkát a v prázdno ruce zvedat,
po štěstí volat, které zakleto,
je perličku jak v spoustě zrní hledat,
již uvrhnul bůh v losů řešeto...
Líp věru nedat nic, než tak se předat,
nač čekat žeň, kde není zaseto? | IX. (CO LEPŠÍ AS?) | Jaroslav Vrchlický | 6 | siciliána |
cvf-010501 | Víš, kdy se jaro žití v síň tvou vrací?
Když květy dětí tvých v nich rozkvetou
a polibky v tvář létnou ti jak ptáci. – | 240. Víš, kdy se jaro žití v síň tvou vrací? | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-063646 | Vidím Tě, duše má, s kyticí vřesu,
slunce se v západu chýlilo k lesu –
navždy si obraz ten v srdci svém nesu...
Na teskné planině chudého žití
vyrostlo drobounkých kalíšků kvítí,
kryje pláň písčitou, kam lze jen zříti.
Černí jen motýli slétali na ně,
Záduma hlavu zde klonila v dlaně,
vzpomínek teskných sem sbíhaly laně... | VŘES. | Adolf Černý | 3 | madrigal |
cvf-061941 | Tichou plání vrávorala paní,
ve své dlaně hořké slzy lkala,
ve své dlaně zádumčivě štkala,
a dva chrti vrávorali za ní.
Do vesnice bylo slyšet lkání,
do vesnice, která v rokli stála,
v rokli tmavé pod zelenou strání,
na níž jabloň třetí leto zrála.
A za plotem žhnuly růže nachem,
plály rudě v temnu fialovém,
jež se chv... | III. Tichou plání vrávorala paní, | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-027739 | Hle, taková je vděčnost poetů!
K nim dobrý člověk důvěřivě chvátá
a co má v srdci, má i na retu,
a v srdci plno poctivého zlata.
Ten milý poet dá Ti v odvetu
– a tu je vděčnost jeho vrchovatá! –
pochybných hořkých hrstků sonetů,
podzimní sklizeň jeho právě sžatá.
Jak málo je to – sám nejlépe vím...
Však co lze jenom sk... | SONET DEDIKAČNÍ | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-049945 | Co život dává, všecko moudře brát,
na píseň z toho desátý díl stkát,
však ve všem plně, stejně milovat!
Co život bere, nechat moudře jít,
na píseň možno z toho všecko vzít –
však budiž myšlenka vše a buď cit! | NEJKRATŠÍ POETIKA. | Jaroslav Vrchlický | 3 | madrigal |
cvf-043567 | Vesna po krajinách zase pluje,
Luzným šatí rouchem krajiny;
Květy seje v holé křoviny,
Obraz ráje na mou zemi snuje.
V moře okeán se duše suje,
Zaletuji v palem hájiny,
Na vrch nebetyčné skaliny:
Plesu jak se vlna vlnou duje.
Povyšel já na ty krásy zříti,
Blaho, tady blaho duši mé!
Tady lze mi z rájských proudů píti,
O... | 5. Počátek jara. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-017101 | Vím, přijde chvíle náhle, kdy prostřed pustých temnot
Na soumrak zapomeneš. A v ruce vložíš mé
Svou hlavu, bez zpomínky na mrtvou dobu dávnou
A budem’ slavit sabbath své lásky spožděné.
Na růžový spleen nebes my nebudeme myslit,
Na Sodomy zmar náhlý a na zmizelý sen,
Na rozkoše, jež marny, a viny přetrpěné,
Ty lhostejn... | POZDNÍ OKAMŽIK | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-018056 | Dík, že mi přáno dožíti se jara,
kdy v kořenech to praská, v snětech raší,
kdy pro to, co nám nad vše bylo dražší,
procitla v dětech síla naše stará.
Zas v mladých duších hoří to a hárá
jak kdysi v nás; jak za mladosti naší,
dlaň tiskne dlaň, zrak vysoko se vznáší,
kde hvězdný cíl nám plá již od Kollára.
Hle, jak jdou ... | Z NAŠÍ DOBY. (X.) | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-044238 | Kříž, náhrobek a nápis na obvodu
jest vše, co zbylo z časů dávných zmatků,
by podnes chovalo se na památku
po mocném kdysi pánů Žďárských rodu.
Z nich poslední se rozhod’ pro svobodu
a vyšel raděj’ z vlasti zbyv se statků –
svou víru sice zachoval, však v krátku
i s rodem svým v cizáckém zmizel brodu.
V svém milosrdí s... | Kříž, náhrobek a nápis na obvodu | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-015846 | Což jsou krásné ruce žehnající!
Blaze, komu na hlavu již mladou
Od vážného šedivce se kladou!
Tyť mu budou v světě průvodníci.
Žehnej krev svou, otče milující!
A řiď moudrou rozence své vládou,
Aby nalíčenou na ně vnadou
Nesvedli je dobra odporníci.
Vážná k mládi slova mluvte, kmeti!
Drahý marně čas by neplynul,
A by m... | LXXVII. Což jsou krásné ruce žehnající! | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-018475 | Ty ještě vrtíš hlavičkou svou v strázni?
Což netrpěla za cizí jsi vinu?
Což nesmyla jsi všechen kal i špínu
již v nespočetných slz svých horké lázni?
Nač ještě pláčeš, zachvíváš se v bázni,
proč ještě dál chceš chouliti se v stínu?
Hle, slunce plá ti s nebes baldachýnu,
žij líp a krásněj, jak ti srdce zazní.
Bol topit,... | XXIII. Ty ještě vrtíš hlavičkou svou v strázni? | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-041412 | Blaze jemu, kdo nalezá milou,
Kteráž jeho sny potkává,
Když ji vidí ctnostnou a spanilou,
A duch s duchem se srovnává,
Když se srdce vylévají,
A nevině objímají.
Láska boudu v stkvostný palác mění
A v pustinách tančí, hraje,
To nejlahodnější oblíbení
V jiskrách ohně svého maje.
Lehký Boží krok zvěstuje,
Rozkoš nebes uk... | Štěstí milujicých. | Václav Stach | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-055652 | Jsou v světě perly – okem nepoznané,
a zapomenuté v života víru;
jsou stopy to velikých bohatýrů,
leč žel, že ve prachu jsou pošlapané.
Jsou v světě perly, v roucho smutku vtkané,
jen vzhledni k nim a rozezvuč svou líru,
jen vzhledni k nim, jsouť hvězdy všehomíru,
v jich pohledu ti slza z líce skane.
Jsou dítka sirá v ... | Bulharskému národu. | Ervín Špindler | 0 | sonet |
cvf-057576 | Jak svůdné oči žárem novým zas’ by hovořily,
tak planou na bažinách bludné majáky.
Je v této noci dobře srdci, láskou nehoří-Ii
k vzdálené ženě, oknu ozářenému a luně za mraky.
Posílám pozdrav po vlnách černé strouhy
i s mrtvou nadějí svou do dálek.
Na břehu sedím, uspávám své touhy,
do duše volám sen, jed slabý, slabý... | Na břehu černé strouhy. | František Taufer | 0 | sonet |
cvf-043214 | Poslední číše porazila
básníka tragedií. Usnul
v objetí snědé hetéry.
Filosof trochu povznešený
jazykem těžkým zpívá hymnus
božskému otci Panovi.
V plamenech slunce v tanci révy,
v propastné kráse všeho žití,
v nymfách a faunech zdráv buď Pan!
A štíhlá dívka bledých tváří
pokradmu stírá slzu s oka.
A filosof se ušklíbá... | PO SYMPOSIU. | Karel Toman | 3 | madrigal |
cvf-012156 | Všecko mě tak těší, co ho znám,
Co pak se svět v krásu větší změnil?
Váží si mne, často chýlí k nám,
Zdá se, jakby nad jiné mě cenil.
Zvědět musím, stálou ctí-li milost,
Provest musí hru s ním potměšilost.
Muže pokoušet snad neškodí,
Jistě toho všickni zasluhují,
Neb nám oddaností lahodí,
Předc nás pevně, co my, nemilu... | Svévolné děvče. | Šebestián Hněvkovský | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-044257 | Potok téměř vyschlý trochou vody
v úžlabině spěchá kamenité
nad ním troskou střechy bídně sbité
mlýn se krčí s trouchnivými schody
jako poutník v slotě nepohody –
za mlýnem až dosud znamenité
zbytky vodovodu v keřích skryté
bez vody, jež proudila kdys brody,
prokmitají sesutými pasy...
A to všecko leží v loktech krásy,... | Potok téměř vyschlý trochou vody | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-050160 | „Jho moje sladké jest!“ – ta slova slyším
a nevím proč a ducha pozvédají
a jimi již se stávám lepším, tišším.
Co za mnou, zdá se zalehlou být bájí.
Svět útěchy ty malé desky kryjí
a rosu svěžesti mdlé duši tají.
Ty s vírou čteš, já četl s poesií,
leč oběma nám zkvetly jedny růže,
to věčné zbývá – nechť vše druhé míjí.
... | Psáno na první stránku knihy „O následování Krista“. | Jaroslav Vrchlický | 11 | tercína |
cvf-030706 | „Jak to přijde, stromku bílý,
žes tak malý a tak mladý
a už tolik neseš květů?“
„„Jak to přijde, děvče milé,
žes tak malá a tak mladá
a už tolik cítíš lásky?““ | Jak to přijde | Jan Neruda | 3 | madrigal |
cvf-064737 | Odjet mám? Víc ještě trpěla bych, vím –
není místa, kde bych skryla smutku svého,
ani chaty, pod jejímž bych přístřeším
spočinula, zbavila se žalu všeho!
Není země, ani kraje, jejž zvu svým,
ničeho víc není – v hloubi oka Tvého
je vše moje – duše Tvá mým královstvím,
v ní je vesmír, hvězdy luhu nebeského.
Domova již ne... | XXXVI. Odjet mám? Víc ještě trpěla bych, vím – | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-048038 | Ti Tvoji Černí a ti Tvoji Bílí,
to byla stejně povedená chasa;
vždy na ně myslím, když se u nás kasá
druh na druha a v divé vášni šílí.
Ne lidé víc – jak šelmy zdivočilí,
ten úděl oběti má, onen rasa,
a patří oba stejně pod spár ďasa,
jak zpozdilci tu řádí vztekem zpilí.
Za doby Tvojí teklo krve více,
za doby naší blát... | Černí a Bílí. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-056798 | Zas myslím na strom, jenž se v okno dívá,
jak topol hrd a teskně jako jíva,
tak vášnivě, že tělo ze sna ruší,
a zpěvně tak, že ukolébá duši,
tak dravě, jak by z kořen rval spleť údů,
tak sladce, jak by zulíbat chtěl půdu.
Hle, čím jsem já? Má koruna se níží
a zmítá se a vlá svou vlastní tíží.
Též já jsem strom. Já koře... | STROM | Otokar Fischer | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-024368 | Tvou krev v svých žilách cítím někdy hřmíti,
tvůj duch se, otče, ve mně ozývá,
a touha, ke dnu vypít pohár žití,
ta touha žhavá, mocná, bláznivá.
A mám tak chuť se s někým na smrt bíti,
jak ty si klestit pěstí cestu svou,
žít, plně žít a zapomenout sníti,
a rozkoš míti za vše odměnou.
Jsem, otče, přece jen tvé krve syn... | OTCI. | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-032659 | Tak v jeseni já četl v listí padlém: Zapomeň!
I v růže květu dechem mrazu zvadlém: Zapomeň!
Když zoranými lány skučel vítr,
on roznášel to krajem v křídle schladlém: Zapomeň!
Co bylo z jara, v létě zvadlo žárem,
zas příroda nám skytne v žití zmládlém: Zapomeň!
Hle, kotva, jež se ztápí v moři žalu,
i v srdce cévy zarývá... | Zapomeň! | Antonín Novotný | 7 | gazel |
cvf-001118 | Ó, přísná svatá, zostřivší řád kázně,
že vlastní řehol prvá odpor zvedla,
jež vidin sta jsi v askesi své shlédla
a kromě boží nepoznala bázně,
jíž neduh zlý dost nenes kruté strázně,
ni andělův meč, po němž krev ti ssedlá
nad probodeným srdcem v ráně zhnědla,
jíž v mystiku dost nikdy stoupat srázně,
radš zří tě v barvá... | TERESA DE CEPEDA. | Jaromír Borecký | 0 | sonet |
cvf-041163 | Muž s ženou na jednom člunu jeli spolu
a v moře krve, jež přeplouvali, se dívali dolů.
Tam pohřbena včerejší hanba. Však slunce přec znovu vzchází.
Mdlý vítězstvím jsem i porážkou mdlý. Já vesla
hle, pouštím z rukou, páž moje k boku klesla.
Tak ubitý muž. Ty vesluj, člun líně se, bezmocně plazí.
Tu žena pozdvihla vesla... | MUŽ S ŽENOU NA JEDNOM ČLUNU JELI SPOLU... | Antonín Sova | 3 | madrigal |
cvf-019501 | Když se zatím nohy naše znova
Další cestu konat zaberou,
Povím vůdci svému s důvěrou:
Jábych rád šel nyní do Lemgowa;
Tu on, sotvy slyšav tato slova,
Otočil hned mhly mne zástěrou,
A ai, nad Labem a Vezerou
Do kraje sme chvěli Clemenova:
Přijdouc k městu, čteme: „Slavská brána.“
Probůh, řeknu, v prostřed Německa
Kým a ... | 206. Když se zatím nohy naše znova | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-019430 | Kdybych sem měl berlu stokrajinskou
V ruce, nebo pluky vítězné,
Záštity bych zdělal pavezné
Pro sousednost tuto nehostinskou;
Od Adrie k Baltu po zem Finskou,
Na Dunaj a Labe bezmezné,
Ne jak Chrobry sloupy železné,
Ale zeď bych vybudoval Chinskou:
Hranicí tou vás bych otábořil,
O vy bratří naši ubozí,
Kterých Teuto ta... | 135. Kdybych sem měl berlu stokrajinskou | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-019693 | A však ještě jiní také jsou tu
Svatí, a to v houfích ve množných,
V Bohuslavicech těch pobožných
V blaženosti věčné bez zármutu;
Zvláště z té, co podlehla bíd prutu
Církve českých bratrů nábožných,
Jménem různých cnostmi totožných
Ve Fulněku, v Lešně, v Herenhutu
Jednoty té už sem v zemském stavu
Čistou prostotu a nevi... | 398. A však ještě jiní také jsou tu | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-050568 | U cesty pod křížem seděl Hřích,
pěst kostnatou k nebesům zdvíhal,
cítil se sám, s rtů zmizel mu smích,
na oběť svou čekal a číhal;
však nikdo nešel strží tou
lijavce rýhami rozrytou.
A Hřích měl hlad, neb neměl co žrát,
tou pouští nikdo nešel kolem,
to bylo mu divné, chtěl zprvu se smát,
však cítil nitro hynout bolem.
... | HŘÍCH. | Jaroslav Vrchlický | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-069184 | Jsem sama. Ó, proč nepřijedeš sem!
Tak opuštěna v starém domě hynu,
je pusto kolem, šeď, je holá zem,
a na všem leží těžký příkrov stínu.
Když kraj ten luzný prvně shlédla jsem,
že najdu zde, jsem mnila, domovinu –
leč cizí zůstal mi, a večerem
jen hořký pach mne ovál země klínu.
A vítr házel vlnou, příboj smýval
zdi v... | Jsem sama. Ó, proč nepřijedeš sem! | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-042296 | Velkým vládneš majetností lánem,
Z věčného jenž jdou ti ze zdroje;
Co svět má, klásť můžeš za svoje,
Zem i nebe zovou tebe pánem.
Pro tě slunko vzchází skorým ránem,
Pro tě hvězdy strou zář pokoje,
Pro tě zem své strojí vývoje;
Mocnějším kdož můž býť velikánem?
Vládni, vládni, volá všecko tobě,
Nebe, zem, svět, lidstvo... | 152. Velkým vládneš majetností lánem, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-010593 | Viz, staré písně krásná vazba pojí!
Toť suché květy dávno zašlých jar,
jež na památku v zdobné váze stojí. | 332. Viz, staré písně krásná vazba pojí! | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.