id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-011571 | O jak Tě vyzdobili naposled,
Ty něžná vzpomínko mých prostých zpěvů,
jak Mab, již Oberon si k hodu ved
do síně netušeno čarných zjevů;
o zůstaň s námi, zůstaň, slyš, o slyš!
proč neslyšíš?
Tu malou ručinku jsem zulíbal
i klenbu čelka z pod těch zlatých vlasů
a čekal jsem a čekal, stál a stál,
kdy hedbávnou Svých oček z... | O jak Tě vyzdobili naposled... | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-047022 | Starých žen mi líto jest, jak se chvěje
slabý hlas jim! Zvědavě pátrající
po všem novém, směšné by snadno byly
kšticí i krojem.
A přec vše můž’ býti v nich graciosní:
úsměv, posun, zažloutlá barva pleti
jako z kosti slonové, záblesk smíchu,
v očích jenž kmitne.
Vratkým krokem po domě jen se plíží
jako stíny, v paměti j... | STARÉ ŽENY. | Jaroslav Vrchlický | 9 | sapfická strofa |
cvf-060504 | Jak oheň plane, jako vulkán kypí,
a nezná strachu, ráda zasměje se
při práci, v boji i v svátečním plese –
v ní skřížily se poctivé dva typy:
domácí, hrdý, se vzdory a vtipy,
a husitský duch, k Bohu jenž se nese,
buk, kterým divá bouře neotřese,
s tou tichou dumavostí naší lípy.
Vři, krvi vzácná, nikdy neumdlévej,
dál ... | NITRANSKÁ KREV. | Ferdinand Písecký | 0 | sonet |
cvf-019575 | Zlatokřídlec ten a jeho střely
Tak též počal se tu líbiti
Kráskám Turčanským, že lapiti
Silou jej a zaderžeti chtěly;
Když se bránil, ony radu měly
Všecky spolu, co tu činiti,
Pak šly velikou síť uviti,
Kterou nade Turcem rozestřely:
Ode Lisce k Žárům nočním mrakem,
Od Budiše k horám Sučanským,
Zakryly kraj celý květný... | 280. Zlatokřídlec ten a jeho střely | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-018608 | Je přešlý den jak list, jenž na zem padá
se stromu tvého, se života snětí;
ten na haluzi dlouho zdál se tkvěti,
a jiný, zdá se, sotva vzrost’, již zvadá.
Což jeden list! dí v smíchu duše mladá,
Ať padají si: jeden, druhý, třetí,
leč pozděj', jak tak za listem list letí,
již úzkostně se sčítá spadlých řada.
To žití řád ... | DNI. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-010631 | „Co život je? Spleť radostí, hrst boje,“
máť děla mi, když v rámě jsem jí pad’,
„když kvetl jsi, nes plody, dítě moje!“ – | 370. „Co život je? Spleť radostí, hrst boje,“ | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-050755 | „A kdybych schodil světa kraj,
shled’ všecky dcery Eviny,
ten pohled nemá zem ni ráj,
to čílko plné nevinny;
ó blaho, v plesu tonu –
Markéto z Roussillonu!
Venuše narozena z vln
tak zlaté nemá vlasy.
ni úsměv něhy, kouzla pln
tak táhlé, oblé řasy.
Ten půvab v hlavy sklonu! –
Markéto z Roussillonu!
A ruce – vše je směšn... | II. PAN GUILLEM DE CABESTAING. (II. Markéta z Roussillonu.) | Jaroslav Vrchlický | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-019561 | Co to za div nad Dunajem vstává,
Jest to asnad Křiván rohatý,
Čili Lomnice štít lednatý,
Čili Matry hromojizvá hlava?
Či hluk ptactva po obloze plává,
Či snad Babel zkříšen proklatý?
Ne, to Děvín čumí skalnatý,
Nešťastného sídlo Rostislava!
Zticha, řeko, nes mou lodi sličnou,
Přej se podívati poutníku
Dobře na tu pevno... | 266. Co to za div nad Dunajem vstává, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-050720 | Mefistafl, péro kohoutí
na čapce a po boku kord krátký;
rád se vmísí, šampaňského zátky
v strop kdy buchnou, knír si zakroutí,
staré druhy štve vždy v nové hádky.
Od pravěku ze stejné jest látky
na jarmarku jako na pouti,
cynický a jako úhoř hladký.
Mefistafl.
Fauste! Fauste! Mezi bible řádky
vždy on číhá, v kamen záko... | VIII. Mefistafl. | Jaroslav Vrchlický | 10 | rondó |
cvf-064954 | Tak bylo to už párkrát, tak to bude znova...
A ještě jednou poznáš: síly nestačí...
Duch tolik touží sic... však ruka ocelová
a neznámá tě více ve prach přitlačí...
V těch hořkých minutách krev, již tvé srdce chová,
bys do neznámých lící hodil nejradši
a volal hanlivá, zlá, otrávená slova
ve vzdoru posledním, ne hořkém... | TAK BYLO TO... | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-064869 | Ty nebe ocelové, netvore ty dravý,
co krutými rty život vypíjíš,
tvůj den se chýlí, vražedný a žhavý,
a soudu hodina ti bije již!
Již večer stmívá se, čas hrozné slávy,
v oblacích rudý rozhořel se kříž –
a v řevu bouře příval popelavý
se na zprahlou zem sklání níž a níž –
Ó zavolejte, trubači vy mrační,
ať nebe chvěje ... | HLAS PRAMENE | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-003087 | Noc měkce přítulná se vlní nad lagunou;
už město z hrobky snů se k slunci neprobudí,
zpěv toužných barcarol zmlk’ nad strhanou strunou.
A v stínů paláců spí gondolieři chudí.
Pár lodic kroužících pod schody piazzetty
hrou světel barevnou sen touhy nenaplní;
a v znění mandolin jak vadnoucími květy
vzduch voní prohřátý, ... | NOCTURNO V BENÁTKÁCH. | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-043586 | Ty znáš dívku moji, luno krásná,
Vlasy – černá noci jsou perut,
Z oka blesk je ranní hvězdy sut,
Líce mladinká to záře časná.
Rubín lije červec v ústa spasná;
Hlasové ti nesou ráje chut;
Veselý duch v mysli odemknut
V démantu co hravá záře jasná.
Slyš mě, luno, co má ústa dí,
Nemáš-li co jiné v pospěchu,
V poselství to... | 24. Poselství. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-042260 | Totě vrah ten, divoch z pustých lesů!
Medvědice v horstva hluboku
Dávala mu stravu z homoku
A mu stlala v horách na útesu.
Překonával všemu lidu k děsu
Z mládí Dněstr v jednom poskoku,
Mohútnému jeho útoku
Neodolal celý zástup běsů.
S hory v bystřin přivalíc se řádu
Ve slovanských vzali zemích vládu,
Z volných lidí nad... | 116. Totě vrah ten, divoch z pustých lesů! | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-061816 | Že ano – cestou šla’s, kol plály bílé květy,
ve vůni jabloní jsi cestou kráčela –?
Pak, víš, had s korunkou ti blýsknul mezi kvítím,
tys po něm sáhnula a on tě uštknul, viď...?
Zvon plakal krajinou – Že ano? Slzela jsi –
Má duše nebohá, proč jsi se zachvěla?
Stín světlý zlekal tě, jenž alejí se vznes’?
(Byl měsíc mlhou... | On třtinu nalomenou nezlomil... | František Sekanina | 0 | sonet |
cvf-019645 | Nechápal svět divy, jenž se dějí
V tajné Mesmerově stolici,
Onni ternou bázní mořící,
Tito lají, jiní se mu smějí;
Kýž se jednou přesvědčiti chtějí,
Jak to snadno duši letící,
Z prostranství a z času temnici
Udělanou, nechat pod šlepějí:
Seč je sardce, proč ne dary hlavy?
Seč je láska, proč ne umění?
Seč je osud, proč ... | 350. Nechápal svět divy, jenž se dějí | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-048785 | Co velké v kom jest, zůstane vždy stejně,
ať uznání to nezroseno vlahou
se potácí dál s idealu žáhou;
jsou laury, jež tká příští neprodejně.
Tak v papoušků kol žvatlajících hejně
též nestál Dante, spěje strmou drahou,
tak Michelangelo se soudu váhou
své balvany lkát nechal čarodějně.
Však nad hmotou dřív zvítězil v nic... | Pro umělce. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-015860 | Tobě, drahý příteli a druhu!
Tobě vroucím srdcem věnuji,
Na znamení, že Tě miluji,
Tato sprostá kvítka z českých luhů.
Přijmiž aspoň částku mého dluhu,
Kterýž s vděčností Ti splacuji;
Toběť Musy české děkují,
Žes je z cizích vysvobodil kruhů.
Nezamítej sprostičkého kvítí,
Nežádámť, by v Tvém se věnci skvělo;
Krásnějšíť... | Tobě, drahý příteli a druhu! | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-029236 | Oj, otče Chmeli, slavné tvoje jméno
na věky bude v Čechách velebeno.
Neb před potopou juž jsi tady byl,
juž tehdáž božskou žlutou šťávu pil.
Svou milou bylinu jsi sázel v půdu,
bys měl čím veselit se v žití trudu.
Neb věru, brzy přišel hrůzy den,
a celý svět byl vodou zatopen.
Což voda tobě, když měl’s nektar zlatý,
jí... | Legenda o Chmeli. | Augustin Eugen Mužík | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-004248 | Já toužil vždy jen lásky po zázraku,
nic pozemského srdci nestačí,
ó matko! láska tvá, ať nejsladší,
přec lidsky jen mi hořela v tvém zraku.
Já nesměrnost chtěl, ať má ve svém znaku,
pro milované nebe cenit neráčí,
svou hlavu krásnou trním obtáčí
a přesahuje zem až do oblaků.
Tvá Láska je to, božský Chlebe bílý,
Tvá Lá... | VIII. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-045825 | Dno tvoje, moře, chtěl bych celé zříti,
ne v klidných nocech, kdy plá měsíc snivý,
jak míháš se a škeblí tvých třpyt lživý,
mír, ticho, klid lže skrze spící sítí.
Leč hlouběji až v dnu tvém chtěl bych rýti,
v tvůj chaos patřit, jak se zmítá divý,
tvé lesy korálů, tvou zvěř, vše divy,
jež neodhalí žádné vlnobití:
Tu mys... | Moře. (III.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-068098 | Vy mýlíte se, tuším, pane drahý,
mníte-li, že jste větším gentlemanem
než parvenu, jenž v zámku zakoupeném
dal v starý portret vkresliti své tahy.
Jste z dandyů, jež dandy pozná záhy: –
dle sprostoty, již kryjí krásným jménem
té hrdosti, jež v srdci povýšeném
plá zlatým erbem nad pyšnými prahy.
Zpod lesku velkých slov ... | ZASLÁNO. | Josef Šimánek | 0 | sonet |
cvf-061674 | „Je třeba v pýše zachmuřiti hled,
na tváře hodit lhostejnosti masku
a poslední když třeba dáno v sázku,
je třeba vzdorně semknouti jen ret.
Co vřelo lávou, nutno změnit v led
a mlčet věčně sterou na otázku,
co zbude, když vše zapřels, cit i lásku,
co zbude v jeseň dnů tvých naposled.
Je třeba býti ve všem svůj a ryzí,
... | MASKA A SRDCE | Vladimír Frída | 0 | sonet |
cvf-019353 | Náhoda mně bázlivému krátkou
Často cestu k cíli dělala,
I dnes vítězství mi dopřála
Nade touto svéhlavkyní sladkou;
Sála totiž sobě pod zahrádkou
Vzívanky mé lože ustlala,
Tak že přinucena bývala
Ke svým květům přes lavici hladkou:
Večer bylo, já jdu do zahrady
Přes onuno úzkou lavičku,
A hle Ona ven šla právě tady;
By... | 58. Náhoda mně bázlivému krátkou | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-051405 | Tam kdysi stálo chmurné vězení!
Zeď obmykala budovu tu šerou,
vzdech, beznaději, kletbu tisícerou,
vin bledých smečku, hříchů spřežení.
Pak přišli znalci, jsouce vedeni
své doby duchem; tu kde větu kterou
ten pronesl i onen s dobrou věrou:
„Zde slušelo by školní stavení!“
Pak provedeno. Dnes se zdvíhá šírý
dům věd a um... | XLVI. Na místě žaláře – škola. | Jan Vřesnický | 0 | sonet |
cvf-057202 | Zas v podvečer, kdy v lůžko červánkové
den letní kladl hlavu zářící,
na břehu stál jsem. – V dálku lodicí,
blednoucí zraku, spěli duše snové.
Tu rubínů, tam záře smaragdové
jas oslňoval zraků zřenici...
Ó barev nádhero v té směsici,
ó slunka slední, zlatí paprskové!
Zamyšlen zřel jsem v divadlo to skvělé
a marně krotil... | II. | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-046135 | A kdo ten zázrak učinil, zda nebe,
zda osud, ty, neb já? – Či všickni spolu? –
Ne, ve při této nechám vinnou tebe. | A kdo ten zázrak učinil, zda nebe, | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-048149 | Má duše! Když nám nebem přáno spolu
nést povinnosti jho ve stejném kruhu,
vše počteno buď tobě na zásluhu,
vše tobě k radosti, co mně je k bolu!
Pot mému čelu, tvému aureolu!
v mé sny klid zvěře, v tvoje ráje duhu!
Tak spjati oba k povinnosti pluhu
chléb lásky u téhož jíst budem stolu.
A řeknem: „Přec to bylo velké ště... | Resignace. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-022331 | Políbení
na tvé líci
tuším snící
v bledém rdění.
Čtu ti chvění
v zřítelnici,
políbení
na tvé líci.
V písně pění
chci ti říci:
„Květe rdící,
dej mi v snění
políbení!“ | Políbení. | Jaroslav Kvapil | 12 | rondel |
cvf-044331 | Den jeden končí, druhý začíná,
ne v příměří se vnořil drsný boj,
jen v nejistoty klín a v nepokoj;
pěst znavená se v spánku zatíná,
a neklidnou je klidu hladina,
kdo klesl jsi, své rány rychle hoj
a v staré brnění se chutě stroj,
již nová tětiva se napíná.
Kdo meškat smí, kdo smí se vzpírat snad,
když nehybným je světa... | Den jeden končí, druhý začíná, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-067569 | Žár očí jejích postihl jsem v letu na plesu,
zřel dekoltáž jsem, skvostnou toaletu na plesu
a úsměv na rtu dlouho studovaný,
jenž platil mně a celičkému světu na plesu.
Dar královský jsem v hold chtěl složit kráse,
však chud jsem, chud a nadarmo se hnětu na plesu:
své srdce dávno prohýřil jsem v lásce – –
v prach polož... | XI. Žár očí jejích postihl jsem v letu na plesu, | Josef Kubelka | 7 | gazel |
cvf-048910 | Tu přeji radost malicherným duším:
na velké práci hledat malé hnidy,
toť tajemství jen vlastní jejich bídy,
však jaká hudba protivníků uším!
„Co’s přehled v chvatu, to je trusem muším
a hyzdí celek... Hleďte, z mdlé jen slídy
plá perletí a z křehké jest jen křídy,
co mramor, bronz znít chtělo věků hluším!
My moudří, ch... | Pokračování. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-068093 | V samotách těžkých, smutečních,
v nichž svítí hvězdy osamělé,
my po zahradě jdeme stmělé,
znaveni tíží hříchů svých.
Již zanik ples a zanik smích,
a bledost myšlenky plá v čele.
A bol se chvěje v sféře celé,
jak vůně, zbylá po růžích.
Nic nehne se. Tvá hoří ústa
jak věčná lampa pod křížem,
jak žhavý květ, jenž z trnů v... | V SAMOTÁCH. | Josef Šimánek | 0 | sonet |
cvf-046433 | Jak dlouho budeš truchliti v své schráně,
ó šperku zářný, symbole náš svatý?
Kdy v slunci, slunce sám, vzpláš přebohatý
na svaté hlavě v úkoj každé ráně?
Jak Michal s mečem v bleskné ráje bráně
kdy tebou nový věk nám vzplá a zlatý?
Kdy v hromu děl a zvonů plese vzňatý
dík českých srdcí třeskne v nebes báně?
Jak dlouho ... | Koruně sv.-Václavské. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-068106 | Tvé tělo průhledné jest jako opál bílý,
jak váza mléčná uložená v snách,
ve které bozi světlo rozsvítili –
Tvou Duši, aby plála v samotách.
A fial nádheru Tvé oči vpily,
Tvé vlasy pokryl slunce zlatý prach,
v Tvých ňader poupatech krev blahem šílí
jak žhavý nektar v drahých amforách.
Po lukách Snění Tvoje bytost kráčí
... | HYMNUS | Josef Šimánek | 0 | sonet |
cvf-020854 | Dvé let, co jásot zavlál českým vzduchem,
že unikli jsme mrzkým řetězům!
Ples náš hřměl jedním hlasem, jedním duchem
vstříc geniům a rekům – vítězům,
když svobodu svou vítal národ svorný,
slit v kovový štít lví a v tábor nerozborný.
Dnes chmurněji... Ta svoboda tak mladá –
a již má rýhy strasti na čele!
Hle, jarý strom... | PO DVOU LETECH. | Eliška Krásnohorská | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-068536 | Ve stínu lesa, v koutech vodometů
já čekám štěstí: přijde hoch či žena?
Kdo mít' mne bude rád? Jakého bude jména?
Já sobě thyrsos z okamžiků pletu
a čekám s poklidem, až bohům snad se zlíbí
mně poslat miláčka jen letmou pro potěchu:
ať přijde kdokoli, jej něžně složím v mechu
a stejně zahrnu jej štědrostí i sliby.
A rt... | MOUDRÝ FAUN | Karel Hugo Hilar | 0 | sonet |
cvf-069059 | Vari od našeho pomezí,
které hradbou opevnil sám Bůh!
V ní jsme bývávali vítězi,
budeme ji bránit s druhem druh
všichni do jednoho, mladý, starý.
Od té hradby, útočníku, vari!
Chceme zde mít zemi svobody,
když jsme cizí pouta shodili,
volní s volnými žít národy,
pranikomu ani na chvíli
nechceme již býti za soumary.
Na ... | VARI! | Adolf Černý | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-042302 | Víšli ty, co starožitná báje
O Homéru dí a Hesiodu?
Jakou oba podstoupili škodu
V temných stínech podsvětého háje?
Řídkým světlem kmitaly ty stáje,
Když tam přišed na posmrtném chodu
Pythagoras hleděl po obvodu
A je uzřel prostřed divé láje.
Hesiod sbit k sloupu strádal tady,
Homér na stromě pněl obdán hady
Za pokutu p... | 158. Víšli ty, co starožitná báje | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-042308 | Hvězdy lejí blahosnivé šero,
Větérkové hrají hudebně,
A tam vzchází lůna tužebně,
Jak se labuť spouští na jezero.
Taká slast jme tvorstvo převeškero,
Že si vede zcela svadebně;
Strojíť celý kraj se družebně
Pro tvou svadbu, milovaná dcero!
Leč zda právem takto tebe zovu?
Co tvá máť, má sestra, dřímá v rovu,
Nosím pro t... | 164. Hvězdy lejí blahosnivé šero, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-039092 | BÍLÉ hvězdy nebem chodí,
hvězdáři je počítají,
ale ony jdou, kam Bůh je vodí.
Květy rostou, umírají,
vidíme to, nám jich líto;
ony znovu v našem srdci vyrůstají.
Bílé hvězdy nebem spějí,
prokmitají, – zanikají. –
Kde to srdce, v kterém nemizejí?
Lidské srdce, květe mžiku,
blednoucí jak hvězdy ráno,
pojmeš i ty hvězdy v... | BÍLÉ HVĚZDY. | Josef Václav Sládek | 3 | madrigal |
cvf-046868 | V těch říších, v kterých kvete asfodel,
stín světlý jeden vedle stínu šel.
Ten první seděl kdysi na trůnu,
ten druhý nes jen lauru korunu.
Šli vedle sebe tiše, mlčící,
mrak v čele seděl jim i na líci.
Po dlouhé chvíli, jak šli pospolu,
děl první v tichém duchů hlaholu:
„Já veřejně tvou Lauru políbil.“ –
,A myslíš, král... | Poslední setkání Karla IV. s Petrarkou. | Jaroslav Vrchlický | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-003046 | Uprostřed ruiny, jak větry vlhce vály,
v kraj dole daleký jsme zřeli v myšlení.
Hluk žití vyznělý jsme v troskách sledovali.
Jen drobný, tichý déšť zněl šumně v kamení.
Tvůj, matko, dávný rod a stopu ztracenou tu
nám chvíle volala ze hlubin skály té,
kde s ději zapadli i lidé v zhouby poutu,
kde epigon jen sním sen slá... | NA ZŘÍCENINÁCH KALLMÜNZU. | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-060505 | Mladosti prostá, silná věrou svojí,
ty za světlem jdeš prudce, beze strachu,
na duši nedáš padnout vrstvě prachu,
úkladů nedbáš, které vrah ti strojí.
A jest-li cesta před tebou se dvojí,
ty nestaneš, leč v mocném křídel vzmachu
se pustíš tou, již hroby vroubí brachů,
ran nedbáš, zasazených v krutém boji.
Šuhaju drahý,... | VILKO ŠULEK.*) | Ferdinand Písecký | 0 | sonet |
cvf-032350 | Odpočívej v chladném země klínu,
již jsi vždycky pilně pěstoval;
na hlavu ti sypeme již hlínu,
z níž jsi hrnce, džbánky slepoval.
Chváliti tě budou dcery Eviny,
pokud vytrvají tvoje střepiny | Hrnčíři. | August Nevšímal | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-003050 | Jako v pavučinách sluncem ozlacena
u klavíru zbožně sedí moje žena,
do ticha té síně posvěcené slávou
zaperlila píseň lehce mihotavou.
Mezi okny stolek s nedopsaným listem,
čerstvé květy na něm o citu dí čistém,
o památce živé vonnou báji snují,
opuštěná místa teplem prožehují.
Intimita zvláštní, nekonečně milá,
zůstal... | LISZTŮV KLAVÍR. | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-019778 | Mezi nimi vyznačují sluhy
Mnohými se, skvostným obřadem,
Roucha nádherného pokladem
Zvláště tři, jež lesk tu dělí tuhý:
Honosili, dřív než v rajské luhy
Vešli před života západem,
Všickni papežů se úřadem
Totiž Johan, Clemens, Pius Druhý:
O řeč slavskou zásluhy dva ti si
V chrámích získali, ten českého
Království nám s... | 483. Mezi nimi vyznačují sluhy | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-047146 | Večer se již zvolna sklání jak tichá modlitba,
mou jde duší vzpomínání – jak tichá modlitba
ku tvým očím, ku tvé kštici,
ku tvým ňadrům, ke tvé stráni jak tichá modlitba.
Se mnou jsi v tom tichu kraje,
i v tom zvonku zacinkání jak tichá modlitba,
se mnou jsi v tom táhlém, dlouhém
hlučného dne umírání jak tichá modlitba... | IX. Večer se již zvolna sklání jak tichá modlitba, | Jaroslav Vrchlický | 7 | gazel |
cvf-044250 | Bella donna, dámo jihu ladná,
jak mám pěti všecku vaši krásu
od hustého havraního vlasu
k očím žhoucím, k líci, jež se vnadná
vřelou krví rdí a hned jest chladná,
jakby náhle stuhla v bledém žasu
od útlého, rozkošného pasu
k nožce, jak ji vlečka zjeví zrádná?
Lehké chmýří na rtíku se pýří,
řada zoubků perlami se stkvěj... | Bella donna, dámo jihu ladná, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-027690 | Je navždy pryč ta doba Iliad
a tragedie, z které velkost vane –
už není času v takém slohu psát
a není chuti přečíst si to psané;
k nim doba nemůž ani reků dát,
ač velkých látek dost v ní bouří, plane –
však to se tříští na atomů řad,
jenž jako jiskry v mlhovinu kane.
A má-li nyní perutě tvůj duch,
nechť vzletí v tento... | SONET O MODERNÍ POESII | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-008311 | Umíral jsem – tak se mi to zdálo,
kam jsem hleděl, jedin jsem byl všude,
tiše chladly proudy krve rudé,
srdce mé se zachvělo a stálo. –
Aj, což duší drahých mám tak málo?
aj, což srdci za útěchu zbude? –
jedné, jedné nikdy nezabude,
jejíž oko krásně druhdy plálo. –
V paprsku, jenž vniká do mé síně,
náhle zřel jsem sivý... | XII. Umíral jsem – tak se mi to zdálo, | Adolf Heyduk | 0 | sonet |
cvf-019364 | Jednou, když sem za Sálu k Ní chodil
Slavského dle zvyku vohledy,
Jda hned přede mnou, hned za sledy,
Světlonoš mne do půl noci vodil;
Tam se semnou po jezerách brodil,
Po loukách tu tropil nezbedy,
Až se konečně s ním ve zvědy
Pustím, vida že mi neuškodil:
Kdo si a nač postavus, dím, změnil?
A on: „Já sem bůžek Sorabů... | 69. Jednou, když sem za Sálu k Ní chodil | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-056465 | Nad květů guirlandy, jež ruka tvoje splétá,
ó Přítelkyně má, z těch růží povadlých
vstříc vůně stoupají jak ze rtů pobledlých
vzdech vášně mroucí již za planoucího léta.
Zříš boha řeckého, mu na rtech úsměv zkvétá,
horoucnost tajemná! A ve tvých zracích mdlých
se náhle roznítí a v loktech vychladlých
zas ohněm ožije tv... | II Nad květů guirlandy, jež ruka tvoje splétá, | Rudolf Medek | 0 | sonet |
cvf-016934 | Z hvězd všech, jež plají na orloji nebe,
Jichž zář’ se nocí tichou rozlije
V křišťálných sférách, vždy jsem hledal tebe,
Můj chladný příteli, můj Sirie.
V mé zraky zřel’s, když znaven žití hluší,
Sám, zase sám jsem hleděl do výšin,
Když odchod lásky vrhl smutek v duši,
Jak temná věž v hloub’ vody vrhá stín.
Jas pronika... | SIRIUS | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-019326 | Na druhý den, abych lek ten zpátky
Odpomstil a sardce ukojil,
Němce ku Sále sem nastrojil
Najatého drahé za úplatky;
By Ji střehnul, a když do zahrádky
Vejde, ku mostku se připojil,
Sňal jej kradmo, břehy rozdvojil
A šel, já pak sám sem čekal zmatky:
Ale když tu předkem na příkoří,
Jenž Ji potká, sem se veselil,
Zkusím... | 31. Na druhý den, abych lek ten zpátky | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-038228 | Buďto blaženost mi cosi ruší,
Slzím, oplakávám zmizelou,
Aneb zase tváří veselou
Někdy radovati se mi sluší.
Kdož s mou zdělovati má to duší?
Nebo vyjasnit tvář zatmělou,
Neb mne těšit vida zardělou,
Bez úlevy cítím osud tužší!
Hledím kolem vůkol, neusmívá
Když se na mne přítel laskavý,
Což ze srdce nemám vylít tíseň?
... | Má lyra. | František Alexandr Rokos | 0 | sonet |
cvf-058843 | Linií, tvarů tichou hudbu kreslí,
dne žhavý jas i mysterium noci,
a magickou jak oživeny mocí,
zář, stíny světů tajemných se snesly.
Světlušky v trávu orosenou sklesly –
Ó duše chorá, mdlá i bez pomoci,
v taj žití vcházíš, jehož nelze zmoci,
kde ptáci rajští v zoři se již vznesli.
Tu hudba tvarů v nitru lidském zvučí,
... | XXXI. Linií, tvarů tichou hudbu kreslí, | Antonín Macek | 0 | sonet |
cvf-011681 | My stále k pravdě – k světlu – polétáme
a stále tužíme svá muší křídla,
by ze slunného čerpali jsme vřídla
a stále k němu cesty nalézt ždáme.
A po mnohých vždy nadarmo se ptáme,
tak dlouho jdem; už šedá kštice zřidla,
a jsme-li blíž, tu blesk nám spálí křídla
a bouře sporů vetché spánky láme.
Jsme záhad dravčím rojem r... | My stále k pravdě – k světlu – polétáme | Adolf Heyduk | 0 | sonet |
cvf-010385 | Proč jihu trojverším mé srdce znělo?
Tam mandloň rozkvétá; touž nádherou
v mém objetí tvé rozkvétalo tělo. | 124. Proč jihu trojverším mé srdce znělo? | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-016842 | Jen jedno zbývá: zapomenout všeho!
Když na orloji hvězd se půlnoc zjeví,
Ty, duše, nedbej času odešlého,
O jeho marnu nový den ať neví!
Když odchází, jejž rád máš, pro sen jiný
Odklízej zašlých lásek tristní vraky!
Když modrý šeřík rozkvet’ z teplé hlíny,
Od zrezivělých hroznův odvrať zraky!
Přej vysílené duši stále zm... | OPOJENÍ | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-024454 | Kříž na kříži... keř... hrobky zříš...
A vůkol ticho, smutek jen –
Toť Père Lachaise je... Mrtvá říš,
kde Paříž dřímá věčný sen.
Jdeš cestami... A dumáš, sníš...
Pojednou staneš zaražen:
Zvetšelá hrobka... v zadu kříž
a v předu portrét... obemšen.
Ten portrét... Chopin!... Nadpis zříš,
a hlava tvá se chýlí níž
a šeptá ... | HROB CHOPINA. | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-033282 | Tys předplynula ve snách před mým okem,
a řekla ke mně: „Miluji tě znovu!“
Má mysl němá vrátila se k slovu,
a radosť ke mně přikvapila skokem.
A jest mi jako před pradávným rokem;
z tvých sladkých slůvek blaženým se zovu,
mám srdce tvoje ze zlatého kovu,
ty pomněnkou mi zkvítáš nad potokem.
Ó sne můj zlatý, hvězdo na r... | Znělka I. | Jan Evangelista Nečas | 0 | sonet |
cvf-042324 | Svatý Pavle, ty má věčná chválo,
Ty mé duše věčná otavo,
Nejsladší mé mysli zábavo,
V nehodách má nedobytná skálo!
Které srdce k tobě nezaplálo,
To jest churavo a koravo,
Přechudo to jest a klamavo,
V němž skal jiní posud neroztálo.
Ó má lásko, o má rozkoši,
Útočiště, když hřích pustoší,
Kdož mi dá prach líbať tvého hr... | 180. Svatý Pavle, ty má věčná chválo, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-061729 | S rythmem starým vrací se Tvoje jméno,
jako mlhou zastřená báje dávná,
jako listů šumění v svatém háji –
nesmyté věky.
V příboj vln ční od dávna skála Tvoje
větrům vzdor i nezrytá zlobou času,
silná jako duše Tvá v sledním boji,
větší než Osud.
Tiché moře semknuté nad Tvou hlavou,
spousty vod těch nemohly dosud smazat,... | SAPPHO. | Vladimír Frída | 9 | sapfická strofa |
cvf-048835 | Ó kolikrát jsem, tmavá, vítal Tebe,
ať mládí trpkost v hrdé duši vřela,
když v tmách tvých pro vždy pochovati chtěla,
čím touží marně, co ji věčně střebe.
Dnes teprv znám, jak lichý výsměch zebe
a víc čím snaha výš se k světlu střela,
by jako Ikar v prachu bídně mřela,
když křídel vosk mu ztavil’s, hrdý Febe!
V taj tmy... | Noci. (I.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-041609 | To prý jesti drzosť nevýstojná
Napomínať na to národu,
Aby strážil vnitřní svobodu,
An vždy trvá se zlým vrahem vojna.
Takto ústa osvícenců zbojná
Na těch časův touží nehodu.
Ej jak v božskou obouť lahodu
Duše jejich zná se nepokojná!
Leč tak jenom církvi znají veleť,
Sami však svých klateb nechtí želeť
Chrlíce jich ti... | To prý jesti drzosť nevýstojná | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-029773 | Své na hřbitově stoje minulosti
ze hrobních růží věnce sobě splítám
a písni slouchám, která z hrobů zní tam,
a šperky sbírám, jež ty rakve hostí.
Ó ticho smrti! V nitra hlubokosti
já tebe často, jako mrtev, vítám,
vše dávné pohřby, drahé ztráty čítám
a mohylu si z přátel stavím kostí.
Tu rakev otevru, již stlelou zcela... | Tu rakev otevru... | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-047208 | Dnes u cíle jsem! Tobě, mistře, dík!
Též v duši slyším zvony znít, hřmít děla;
těch málo ovšem, kteří v tento mžik
vstříc kynou mi, když úloha má celá.
Ať hydry jícen po mně jedem střík’,
já slyším peruť šumět archanděla,
tvé poesie peruť, velké, ryzí,
a před tou všecko malé jest a mizí. | Při dokončení překladu Ariostova „Zuřivého Rolanda“. (XVII.) | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-049284 | Honby, řeže, trofeje, věčné laury,
sílu jara, junácký povzlet k světlu
kouzlí do snů kypící v číši plavý
Achajský granát.
Ale k slujím břečtanem polo krytým,
nymf kde listím mihnou se bílé paže,
syrinx kde zní, k sladkému Maurodafne
vybízí znění.
Sem dvě číše podejte! Dvojím ohněm
krev ať vzplane severní v žilách líná,... | Řecký přípitek. | Jaroslav Vrchlický | 9 | sapfická strofa |
cvf-021892 | Od včerejška stála Praha v lesku,
slavnostně se každý naladil;
nikde v tvářích není vidět stesku,
ni mráz tuhý chodcům nevadil;
kde kdo čerstvým krokem chvátal rád
ulicemi na královský hrad.
Devět hodin na všech věžích bilo,
a hned nastal ještě větší ruch;
z kasáren se vojsko vyvalilo,
hudba, trubka, buben vniká v sluc... | Inthronisace v neděli na slavnost nejsv. Jména Ježíš 14. ledna 1900. | Beneš Metod Kulda | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-019696 | Pověděvši: ať se dobře máte!
Tomuto zde Svatých výběrku,
Hodím na hůrku tu k závěrku
Běžné oko ještě jedenkráte;
A ai pod ní vůkol padesáte
Vozů s koňmi bylo ve šperku,
Vnebevemklý Otto z Bamberku
Volal z nich: proč tu mi státi dáte?
Na těch vozech byly zlatohlavy,
Sukna, šaty, jídla, peníze,
Nimiž křestil pomořanské S... | 401. Pověděvši: ať se dobře máte! | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-049771 | Když vše se kácí v noc a zapomnění,
jak lásku, o níž, věčna že jest, díme,
si pro věčnost, ó drahá, pojistíme?
Bez voní dél i ptačí trvá pění.
Stisk ruky, objetí a políbení,
noc, v které hlava vedle hlavy dříme,
zda tímto ke dnu moře dostoupíme,
jímž láska naše jest, jíž břehů není?
Ó, nyní chápu často v nocích tmavých... | Věčné žití. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-046848 | Dlouhé epopeje o recích a králích
psali pěvci důmyslní krásně,
krátké epopeje lidských srdcí malých
pro mou osobu jsou nejkrásnější básně;
vyrovná se sloce meče švih,
chtěl bych i poslední být hoden z nich. | XXXI. | Jaroslav Vrchlický | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-005339 | Veliký sál, jenž naplněn kouřem.
Přípitky, proslovy... a hudba vpadá!
Zpěvačka, příliš hrozné deklamace,
– ohromný, hřímavý potlesk.
Všechno již odchází. Opilý sbor
na cestu bručí si vyčichlým hlasem,
národní písničky zaslechneš refrain,
zmlkají poslední kroky...
V kavárně blbečků zmatené řeči...
Pozvolna začíná ráno j... | 21. X. 1896 | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-064717 | Rudé květy kvetou jako moje touha,
těžký parfum stoupá a noc dýchá jím...
vonná tak a černá, neskonale dlouhá,
jako stesk můj bezdná, v rouše smutečním.
Na svém loži ležím, bezmocná věc pouhá –
hluboká noc hledí oknem, kterak bdím,
v horečce se chvěji – duše má se rouhá –
na Tě myslím stále každým dechem svým.
Volám Te... | XVI. Rudé květy kvetou jako moje touha, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-024259 | Planeto skvoucí, jež mne zrodila’s,
bohyně, která tančíš Vesmírem,
pramáti, země, hvězdo vznešená!
Myšlenko zářná, dcero věčnosti,
živící tvorstvo mlékem prsů svých,
zdravě se dmoucích v bouřném nadšení.
Velebná matko vodstev, pohoří,
rodičko, slávo lidských životů,
kterých v svém klíně střežíš žárlivě.
Velehor paží k ... | ZEMĚ | Emanuel Lešehrad | 3 | madrigal |
cvf-010426 | V tvém objetí smrt štěstím měl jsem každou,
ty’s nepřála mi klidné smrti však
a duši svou jsi potřísnila vraždou. – | 165. V tvém objetí smrt štěstím měl jsem každou, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-020188 | Blázen jest, kdo je mnou obdařen jsa hrudí,
Játra, žluč a slezinu a ledviny
Souží smutkem daremným z té příčiny,
Že svět ohavný se ohavnostmi trudí;
Buď svým přísným soudcem každý jemný sudí
Viny svého bližního i neviny,
A když na dně vypátrané hlubiny
Skryté bezpraví ve srdci smutek zbudí,
Netrap velmi touto žalostí a... | XV. b. | Jan Pravoslav Koubek | 0 | sonet |
cvf-056402 | Ach jeseň! Planoucí vy ratolesti rudé
hořících javorů, v nichž slunce dech mdlý žhne,
kde vaší slávy jas, jenž po mé zemi všude
v zeleni vítězné v palčivá poledne
se skvěl nad nivami a horkou píseň zpíval,
kdy s výšin pramenil světelných proudů příval?
Své sbohem nevolej, přesladký dechu léta!
Tesknotu ponurou tvůj ele... | Melancholické město | Rudolf Medek | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-035773 | Zkácena jest žítí svíce,
Uschla větev mladičká,
Mládenec nežije více,
Zhasla jeho hvězdička.
Nerdí se víc v jeho tváři
Dvé růžiček zorní září.
Pln čilosti a pln síly
Skonal v krásném podletí,
Krev ustydla, ztuhly žíly,
Smrti stal se obětí.
V jarém věku, v krásném květu,
S Bohem dal svodnému světu.
Tělo k hlíně své se h... | XII. Jiná. | Václav Alexander Pohan | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-046663 | Často my jsme spolu žalně lkali, písni!
často my se spolu valně smáli, písni!
často souhlas v odpověď nám zněl,
často byli lidé hluché skály, písni!
Často vzala’s dumy kahanec,
často rolničky nám plesu hrály, písni!
Často měla’s křídla motýlí,
často dračí perutě ti vzplály, písni!
Často spala’s dívčích na ňadrech,
čast... | Písni. | Jaroslav Vrchlický | 7 | gazel |
cvf-012009 | Už od jakživa není pohár medu,
by nebylo v něm aspoň kapky žluči...
Z nás ovšem každý rád, když hřmění ledu
už v dáli usíná, když háje zvučí,
když štíty hor mlh ve modravém plédu
se v obzor choulí, fialky když pučí,
a ovlhlý kraj zamženému hledu
když s ostrou vůní padá do náručí...
Vždyť rudých košil červenavé vlny
se ... | Sonet našim trubačům. | Karel Hlaváček | 0 | sonet |
cvf-011639 | Ty báječná! Proč vedle léčných skvostů,
jichž zdrojem neúnavně tvorstvo daříš,
při krbu svém též tajné jedy vaříš
a zmije skrýváš v květech letorostů?
Nač válku, mor a hlad, tu trojku hostů,
jíž tamo hned, hned onde lidstvo maříš?
Proč s bezbrannými na moři se sváříš
a zaklenáky tajně trháš z mostů?
Nač dechem jedů nič... | Ty báječná! Proč vedle léčných skvostů, | Adolf Heyduk | 0 | sonet |
cvf-009602 | K letu vyšplounala vlna krotká
z trosek muže. Ký to smutný host?
Pěna v sivých vlasech, jak když protká
v šedý hedváb hojný perel skvost;
v ruce vlajka bědně potrhána:
tělo trosečného kapitána.
Naposled jej stihla bouře zloba,
juž ho nepoleká živlů vzdor;
s druhem kmetem rov nechť mají oba
v tiché skrýši na úbočí hor,
... | POSLEDNÍ. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-024993 | Sestup dolů s jasné nebes báně,
Anděle ty zpěvný, křídlem zlatý,
Ty, co plně mocná slova Páně,
Ladíš struny v souzvuk čistý, svatý;
Sestup dolů, nalaď harfu moji,
K světské písni svatý zvuk ať pojí.
Buduť zpívat, jak to v duchu tuším,
Věci světské, jichž vždy slýchat není;
Snad by přísnějším se zdálo duším,
Smyšleny že... | Zpěv I. | Vojtěch Lešetický | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-048107 | Zas jednou u nás zuří staré hádky
o směrech – Bože, jak to malicherné!
Dnes všecko bílé chtít a zítra černé
a frase vždycky vykroutit se vrátky.
Líp ku kolébce lidstva jíti zpátky
než každé heslo brát za mince berné
a ještě líp – však to je trochu perné –
sám tvořit z tuhé, nepodajné látky.
Ať idealně či realně – jedno... | Idealismus a realismus. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-010391 | Hleď, jaro skonalo, kraj ustal v zpěvu,
les mlčí, běda! Potěchy kde zdroj?
Spěš srdcem na srdci kvést pro úlevu. | 130. Hleď, jaro skonalo, kraj ustal v zpěvu, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-059589 | Již poledne. Hle, ženců celá řada
se hlučně z pole dvorem farským vrací,
jich hovor v síni zvolna se již ztrácí
a jako roj to v kuchyni vše vpadá.
Strýc marně tvář ve vážný výraz skládá –
vždyť oba jsme jak uvaření raci –
„Ha, velebný pán v dobré je dnes práci!“
zní kol, a vše mu ruce líbat žádá.
„Jen nechte, děti!“ – ... | U OBĚDA. | Jan Spáčil Žeranovský | 0 | sonet |
cvf-012145 | Stále pro mílkovu ztrátu kvílíš,
Stále naříkáš si na osud,
Po přeludu jedině jen chýlíš;
Vyjasnit hleď ten tvůj temný trud.
Nezplamení mrtvé vroucí vzdechy,
Jaké žití jest tu bez útěchy?
Tvůj choť sídlí v blaženějším bytu,
Není slyšen od něj ten tvůj žel,
Pluje tamto v nejčistějším svitu,
Nevnadí ho více světa Lel.
Z s... | Na Želku. | Šebestián Hněvkovský | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-022024 | Já viděl jsem tě v snížení a kalu,
ó matko, nešťastnější nad vše jiné!
Já viděl jsem tě v bolesti a žalu,
já zřel jsem, sláva tvá jak v hanbě hyne –
ó matko, vražděná již po třikráte,
kdy v lesku vzplane zas tvé jméno svaté?
Ó matko, vlasti – jako spása světa
ty na kříži jsi utrpení pněla,
probila ruce vrahů luza kletá... | V STESKU. | František Kvapil | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-037422 | Cti své i vlasti odřek’ jsi se. Inu,
máš v kapse třicet stříbrných
a v tváři naši slinu. | Odrodilci. | Ladislav Quis | 2 | ritornel |
cvf-059324 | Hle, kraje luzného jak obraz mdlý
v hladině zčeřené se zrcadlí!
Tam každé barvy tón a linije
se stokrát rozlomí a rozlije.
Tam s krásy lahodou si vlnka hrá,
že sotva obraz ten zrak rozezná.
Či snad to bláhový mé lásky sen
se síly hlubinou to hrá si jen? | BIBELOT. | Bohuslav Knoesl | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-010432 | Jej odkopnout bys, Afrodito, měla,
kdo přichází, by na oltář ti klad’
ne duši svou, jen hlínu svého těla. – | 171. Jej odkopnout bys, Afrodito, měla, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-011965 | Do pusté naší krajiny ni měsíc nezasvítí,
vše bez vůně je, bez tepla, a marno něco síti –
jen tiše, tiše, Geuzové – prý musí to tak býti.
A zvony mdlé jsou, bez moci, a neprocitnou ani,
nemožno poplach zvoniti a dlouho do svítání –
jen tiše, tiše, Geuzové, jen ztište svoje přání.
A na pláň dlouhou řaďte se a s ostřím v... | II | Karel Hlaváček | 3 | madrigal |
cvf-018565 | Je poledne, a slunce zář je žhavá.
U balvanu ten natáhnul se celý,
a druhý sedě, chvíli spánku čelí,
až také jemu k nohám padla hlava.
Spí oba, ruce zdrané do krvava,
spí s mohutnými, nahými půl těly,
své nohy bosé, v tváři trud a žely,
na čele sterá brázda bídy tmavá.
Co vidí ve snách? Kopule a chrámy,
portály, brány;... | STAVITELÉ MĚST. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-018418 | Je čas, kdy vlákno pavučí se chystá
na sněti keřů, na stromy a stvoly
a stébla trav a sžatých širých polí
a jako nitka bílá vzduchem lítá.
Kdy vřesoviště kvetou růžovitá
a člověk skoro zapomněl, co bolí,
co chtěl, kam spěl, co zmařil ve svévoli
a duše jeho čím kdys byla zpita.
Čas, kdy se člověk zachumlává v snění
a od... | BABÍ LĚTO. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-010630 | Že staří jsme? Nuž rádi odpočinem,
jen ducha mošt-li těch, již tupí nás,
v zdar národa v čas příští bude vínem. | 369. Že staří jsme? Nuž rádi odpočinem, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-001053 | Tamburiny, kastaněty,
cymbály sem, krotaly,
na lenošku bledé květy,
vonné, dusné fijaly!
Polibky a mušle z Kréty,
aby v perleť zahrály,
tamburiny, kastaněty,
cymbály sem, krotaly!
Více tepla, větší vzlety,
méně smíchu na ty rety,
mohutnější zápaly!
Tamburiny, kastaněty,
cymbály sem, krotaly! | V. Tamburiny, kastaněty, | Jaromír Borecký | 12 | rondel |
cvf-031227 | Na dlouhé řimse zdi ve stálém chvění
se elegantní tílko tísní k tílku...
pak vzlétnou zas, že vzduch se jimi pění,
by břicha bílá v slunci hřály chvilku.
Tu mrtvo kol, a vím, že jich tu není,
kdes pod azurem krouží v zanícení...
však opět sletí se, a vřava trylků,
jak dlouhý pláč, má smutek rozloučení.
Na řimse žluté z... | ODCHOD VLAŠŤOVEK | Stanislav Kostka Neumann | 0 | sonet |
cvf-020100 | Kol oken mých tou pozdní nocí tmavou
z ulice pusté větru pláč se chvěl,
já nad knihou jsem ještě v dumách bděl,
rej vidin divoce mou vířil hlavou.
Duch jako vínem zvolna opíjel
se melodií skolébán, tak lkavou,
s ní v prsa má, kde vášní spor plá vřavou,
tón beznaděje teskné náhle sjel...
Jak blesk, ó muka! Zachvátil mě ... | Kam? | Julius Alois Koráb | 0 | sonet |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.