id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-055552 | Památko věku, laure věncující,
což věčně bude slávy tvojí věsť
tu zbrojnou Čingischanů věnčit pěsť
o meči pějíc píseň hlaholící?
Žoldnéřů větší ti jsou pracovníci,
jenž planou mýtí temných hvozdů klest,
by lidstvo po chodníku květných cest
kráčeti mohlo s jasnou světel svící.
Jen chrámy boří velcí světa rváči
a krví tř... | VIII. Památko věku, laure věncující, | Václav Šolc | 0 | sonet |
cvf-055185 | Jde život, letí – ani nevíme to,
jak rychle sami pospícháme s ním,
jak zítra dnešek rozplývá se v dým,
jak prchá zima, jaro, podzim, léto.
Svět okolo se mění v každém kroku
a divné změny dějou se i v nás:
kde ráno květ byl – najdem večer mráz,
dnes máme smích – a zítra slze v oku.
A mine rok – a zapomenem snadno,
a cít... | Proměny. | Alois Škampa | 0 | sonet |
cvf-048802 | Ó vášně, snové, city starých lidí,
jak tiše svírají vás staré desky
knih ohmataných! – Vášnivé vy stesky,
zde klidny jste dnes, nebo Čas vše sklidí.
Ach, komu zněly jste a kdo se pídí
dnes po vás, zdobné vaše arabesky
jak břečťan kryjí vášní zhaslé blesky,
kdo čte vás, a když čte, kdo správně vidí?
Před zrakem duše táh... | Staré knihy. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-004243 | Jen záři, záři, moje Slunce bílé,
a obraz Jeho v hloubi duše vpal,
hle, vše jsem dokořán Ti zotvíral,
jsem k lásce zaklet, svatou vášní šíle.
Na stupních oltáře, ó sladké chvíle,
hle, jak bych v nebe divem vyrůstal,
či Ty jsi sblížil věčnou Svoji dál
a vyslyšel jsi srdce pošetilé?!
Ó žhni, mé božské Slunce, žhni, ať ho... | III. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-019559 | Nasitivše oči, kam teď? radu
Máme s Milkem pelnou rozpaků,
A v tom, jako vodič, z oblaků
Přikvitne k nám Radhost od západu;
Bůh ten vedol najperv přes zahradu
Konileskou nohy diváků,
Potom do okolí Hanáků,
Naposledy k rumům Velehradu:
Zatím Milek větrošatý řekne:
Poďme ještě slyšet šalmaji
Valachů a zpěvy jejich pěkné;... | 264. Nasitivše oči, kam teď? radu | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-069231 | Nic v životě již nechci poslouchat,
a na nic myslet, nesnesu již bolu,
co bylo, vědět nechci, ni se ptát,
ať třeba víc již nesejdem se spolu!
Mně neříkejte, že jsem vinna snad,
jsem zoufalství již všeho na vrcholu,
mne chcete zase slyšet naříkat,
zřít, jak se řítím do propasti dolů?
Jak smrtelným se chvěji zápasem –
la... | II. Nic v životě již nechci poslouchat, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-049806 | V něm nesmírné vře velké opojení,
v něm žití přebytek se k slovu hlásí,
v něm hvězdný prostor, okřídlené časy
se stýkají ve látky tvůrčím chvění.
V něm velká Venuše spí. V její snění
se dívá budoucí věk síly, krásy,
a život v stromy, skály, bahno, řasy
a v chaos vlívá její políbení.
On první zpíval velkou píseň hmoty
a... | Lucretius. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-009646 | Svět v zlaté slunce mi se mění
při ohnivém tvém políbení,
ba, v slunci tolik žáru není.
Nač slunce mi? chci tebe spíše,
Ó pojď, ó pojď v stín lesní skrýše,
kde chvoj smolnatou vůni dýše!
Kde boučí živé loubí tvoří,
a v hebký mech se nohy boří,
tam povím ti, čím hruď mi hoří.
Aj, milo v úkrytu je takém,
tam den všetečný... | Svět v zlaté slunce mi se mění... | Adolf Heyduk | 3 | madrigal |
cvf-048022 | Když bájný kolos, Rhodu na předhoří
jenž svítil lodím k břehům cizích světů
do moře vrhaje tříšť žhavých květů
a v zápas vcházeje i s Foiba oři,
se začal chvět a kácet, v těžkém hoři
tvář zakryl každý, orel ustal v letu
a slavík v písni, číše sjely s retů;
tu zdálo se, že Olymp sám se boří.
Tu jak by sám veliký otec sv... | Kolos na Rhodu. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-019254 | Tu v lese vzrostla. Stromy, které kývnou
vždy k uvítání, šumem uspaly ji
a ráno pták ji vzbudil melodií,
hned časně sednuv na strom před myslivnou.
Miláčkem lesa je. A mnohou divnou
jí báj vyprávěl strom, jenž kloní šíji,
a srny před ní neprchnou, když pijí.
Vše přispělo ku kráse její hřivnou:
Svůj lehký kročej dostala... | Miláček lesa. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-041544 | Vůkol lásky okem
Zřela Vesna v jase,
Na kři na vysokém
Růže rozvila se.
Zdola na tom sloupě
Rostlo něžné poupě.
Nelibotá lupen
Od vánku se z jitra,
Růžový to pupen
Vece k růži z nitra:
Kéž mi možno, máti,
V tvojí kráse vzpláti!
Nikdo se, mé dítě,
Nemůž kráse učiť,
Na lásky jen prýtě
Může krása pučiť;
Zahoř láskou vrouc... | Růže a pupen. | František Sušil | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-060983 | Na druhém konci té dráhy a na téže sladké zemi,
hluboko v propasti však, již naplnil oceán čas,
vidím plout posmrtné masky lidí, zvířat a věcí,
tváře utonulých, jak vtiskly se v paměti mé.
Zhaslého slunce vy stíny, jiskření vybledlých nocí,
popel váš doutná v mém srdci, sám jediný jeho žár;
slyším hlas mrtvého stáda, j... | [Ovčín] (II) | Jaroslav Kolman Cassius | 8 | elegické distichon |
cvf-057110 | Houštinou lesní stezka hadovitá
mě vedla mořem trsů, kamení,
tu v šeru lesa, chodci v znamení,
se hvězdou zářnou vábný předmět kmitá.
Přede mnou stojí jedle věkovitá,
a v obarveném stříšky vroubení,
na kmenu v mechu, větví zeleni,
mě zasklen obraz Matky Boží vítá.
Ó hvězdo jasná, v žití bouřném moři,
k níž povždy zbožn... | O hvězdo jasná...! | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-015840 | V svatojirském chrámě blíž oltáře
Skvostná rakev kníže České kreje;
Knězstvo četné v rouše černém pěje
Úpěnlivým hlasem ze žaltáře.
Z hradu Lysy, svého ze žaláře,
Knížecí též vězeň k pohřbu spěje:
Slepý Jaromír to! bez naděje
Patřit na bratrské zbledlé tváře.
Na hrad přiveden do chrámu kráčí,
Hořké u rakve tam slzy ron... | LXXI. V svatojirském chrámě blíž oltáře | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-067133 | Spi, má kráso, spi,
za betlemskou zdí
dobří s tebou bdí.
A ti zlí, ti zlí,
marně k tobě šli,
ne, ti nedošli.
Kéž se studem rdí!
Spi, má kráso, spi,
dobří s tebou bdí!
Spi, má kráso, spi,
za betlemskou zdí
ráno již se rdí.
Spi, má kráso, spi,
přijdou bratří tví
s bílou korouhví. | UKOLĚBAVKA | Růžena Schwarzová | 3 | madrigal |
cvf-050250 | Zlý střeček zabzučel jí zas kol ucha
a v nový běh se vyděšená dala,
přes Isthmus divoká ji vášeň hnala,
pláň pouště před ní dálná, pustá, suchá...
Až konečně – ji nezklamala tucha, –
před kmetem Nilem v šumném sítí stála,
on skryl ji v houšti třtin a v sluch jí hrála
vln hudba, v které srdce Kosmu buchá.
„Tvá kletba sň... | JO. (III.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-069211 | Co tady chci? Zde nemám domova!
Je kraj ten cizí mi a nehostinný –
mé sny a touhy soumrak pochová,
s hor na mé srdce snese těžké stíny.
Sen byl to luzný. Myslím na slova –
Ty's řekl je? Neb mluvil někdo jiný?
Jak pálila mne! A přec nechová
má snivá duše zášti, prosta viny!
Leč klidu nemá. Bloudí krajinou
v té noci, v k... | Co tady chci? Zde nemám domova! | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-022193 | Přes pole jarní mlhy táhnou,
jsou plny hvězd a rosy –
kam stříbrný svůj pohár nahnou,
luh kvete, pějí kosi
a každá ratolest
k nám volá: vstaňte, již tu jaro jest!
Na skály tkají háv svůj šerem,
kol olšin zlatou přízi,
duh třpytem rdí se nad jezerem,
než jako stín pak zmizí,
když lesů do hřívy
svůj slunce vystřelí šíp z... | JARNÍ MLHY. | František Kvapil | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-004527 | Děs smrti schválil všecky jeho údy,
žár studený teď zaplápolal v něm;
zdvih’ zraky, černý oblak pod nebem
mu zastřel milostivý výhled všudy.
Kles’ pohled jeho dolů, kde juž rudý
se krve jeho pramen vsákal v zem;
jej pozdravila luza pokřikem,
byl kratochvílí zlostné jejich nudy.
Hled’ v bok, kde lotr visel zasmušilý,
je... | Trnový vínek. (4.) | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-004814 | Jen slzí víc a strádání a bolu;
jsme podobni tak vadnoucímu stvolu,
jenž blátem ztížen chýlí se až k zemi,
jej rosa živí denně krůpějemi.
Víc bídy, zhrdaní – jdou vždycky spolu –
jež šíji naši také tisknou dolů –
nač pohled plný výčitky a němý –
dál nesme život s útrapami všemi.
Zde není cíl náš – tu jen k hrobu zrajem... | Gementes et flentes. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-021410 | Rozkoši svatá, nad mojí když hlavou šumí les!
Co zvuků tajemných! – Jak zkazky z kouzelného kraje
to táhlou hudbou kolem ve vrcholcích stromů hraje
a se srdcem mým mizí někde v modru u nebes.
Zas zahučí to blíž jak tisícerých zvuků ples:
skal ozvuk, bystřin proud, zpěv ptactva v šumotu tom vlaje,
pak jemňounce to hrá, ... | Šum lesa. | Josef Kuchař | 0 | sonet |
cvf-016984 | Ke smrti zdá se cesta dlouhá,
Když člověk zoufalý je mlád.
Když vskutku přijde smrt, pak touha
Se ozve: Žil bych nyní rád...
Je celý život jednotvárný,
Vteřiny monotonně jdou.
Pln lásky život byl. Však marný.
Nevešel nikdo v jizbu mou.
Mých básní čeřen vyprázdněn,
V proud unikl můj každý sen:
Nic nezbylo mi pro útěchu.... | EPITAF | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-019644 | Vůkol rokle vraždně čnící pluji
Půtku veda s moře vlunami,
Ty mi kyneš k sobě rukami,
Než mrak větry, saně oheň dují;
Doufám zoufám, tonu vynikuji,
Už Tvé s mými plynou selzami,
Ruku lapám, chtěje skalami
Vzhůru, anť se v propast se mnou sují:
Pohřebte mne tedy, pohřebte mne
Živly krotší mého osudu,
Pohřebte mne v hrob... | 349. Vůkol rokle vraždně čnící pluji | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-059320 | Ty život miluješ jen v jeho ozvěnách
jak snivý posluchač, jenž na balkoně dlí
a hudby vzdálené se kochá na vlnách,
v nichž cos’ jak luny svit se matně zrcadlí.
Však dole vzpoura vře tlumeně dosavad,
by náhle propukla a odpoutala lvy
svých vášní divokých, ničících napořád,
před nimiž rázem v prach se skácí bozi tví.
Nuž... | SONET. | Bohuslav Knoesl | 0 | sonet |
cvf-056274 | Tma lehla v kraje rozteskněné
a měkký její vlas
tajemstvím touhy neurčené
do očí lehtá nás.
Kdes měkce v dáli zamlžené
rozlil se zvonů hlas.
A touha duši v prostor žene,
a kletba poutá zas.
Proč nezměrná mne vábí dál?
Proč zvon se v mlhách rozhoupal?
Proč do duše vzduch navál cizí?
Sny vzbudí, živé, neživé,
rozporů bol... | DOJMY A NÁLADY (II) | František Odvalil | 0 | sonet |
cvf-057109 | Havraním křídlem, pustá, zasmušilá,
noc nad krajinou rozestřela šat,
jak na svět by se bála podívat,
s hvězdami luna za mraky se skryla.
V krajině pusté noc mě překvapila –
já cestou v duchu jal se rozjímat,
jak pustá noc a jaký srdce chlad,
by hvězda lásky lidstvu nesvítila.
Přes pustá lada, věky duch můj letí,
slyším... | V noční samotě. | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-059569 | Zda po tom, co pěl Heine a co Goethe,
lze ještě mně o tobě něco říci,
ty lilije všech věků ve květnici,
všech mysterií, divů plný květe!
Sny prasvěta, vše báje tisícleté
v tvém „Alleluja!“ zvučí jásající,
v hlaholu zvonů tvých i vůni svící
vše ples nebeský jest, co jindy hněte.
Mou duší táhnou jako snové bílí,
cos září... | NEDĚLE. | Jan Spáčil Žeranovský | 0 | sonet |
cvf-036884 | V klín břehů protáhla se lačná,
strž balvanů jí k moři brání.
Stín vrhnou do ní mračna
v svém putování.
Bez vrásek v hlati zrcadla
tkví mrtvě zapadlá.
Vrak lodi pozvolna tam ztlívá,
trup stěžně na písku se drolí,
samota příliš tklivá,
až srdce bolí.
Neb žilo se tu chtivě kdys,
a zazníval povel čís.
Loď kamsi chtěla v ř... | MRTVÁ ZÁTOKA | František Serafínský Procházka | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-018610 | Chci býti sám, ať vhod to komukoli
či nevhod je, sám v radosti i strázni;
když mlčíte, mé srdce chví se bázní,
když mluvíte, mě každé slovo bolí.
Sám plamennou svých muk jsem prošel lázní
a neklesl, nechť kmen jen zbyl mi holý,
teď jako svět když kolem mne se prázdní
a ztrácí kams za pahrbky a doly.
Co trpěl jsem, ví B... | CHCI BÝTI SÁM. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-019652 | O by z hvězd těch miloskvoucích zletěl
Anjel jeden ke mně se zprávou,
Zdali někdy ještě s laskavou
Tváří na mne sklání dolů zřetel?
Tenby řekol, zda i v říši netěl
Láska duši hřeje plesavou,
Zda i tam ji písně zábavou
Slavík a noc stříbrem kojí světel?
Zdali na mne myslí ještě časem
I tam, kde se Seraf pobožný
Kráse Je... | 357. O by z hvězd těch miloskvoucích zletěl | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-004798 | Kříž těžký nesa, beze vzdechu kráčí;
teď v slunci Golgotha se vstříc Mu mračí,
k ní cesta drsná je a daleká
a mdlobou klesá juž syn člověka.
A zástupem se k Němu spěšně tlačí
Máť Jeho ruce spínajíc a v pláči,
ret Její tají vzdech a tiše lká,
co srdce velkým hořem přetéká.
Však kolem katanů ta divá chasa
Ji tiskne zpět ... | IV. „Jenž těžký kříž nésti ráčil!“ | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-006422 | Jako štíhlé palmy plod ten nejvzácnější
v bodlavých se listů husté stíny halí,
lační tvorové by vůkol nepoznali,
jaký poklad kryje nad vše spanilejší.
Tak i srdce tvého tlukot nejoutlejší
před světem se skrývá, ač je v život zvali.
Pozor, plachá palmo, jen ať nepodpálí
jakýs’ divoch smělý kmen tvůj nejštíhlejší.
Do sva... | HYNKOVI P. | Josef Václav Frič | 0 | sonet |
cvf-064976 | To hymnus byl by slavný, gigantický,
ty tóny kdyby v jednu bouř se slily
a přívalem svým vesmír zatopily;
v nich duše byla by a život lidský.
Jen jednou kdyby zahřměly, pak vždycky
dech ve vzduchu by utkvěl těžké síly,
jak chmurné prokletí by stále žily,
jak mrak, jak strašný výsměch démonický.
Vždyť v nich by souzvuk ... | JE SRDCE LIDSKÉ HARFA AIOLOVA... (II.) | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-019567 | Onny kraje, kde sem s neprospěchem
Pokoj sardce prohrál s nadějí,
Všudy před mou cestou kráčejí,
Domy, veršky i s luk jejich dechem;
Besídka i zřídlo pod ořechem,
Zahrádka, kde kvítky pyšnějí,
Chrám i věže ode veřejí
K hálce krytá břečtany a mechem:
Než i truchlé zámků oněch rumy,
Na nichž Kazislavů vyryly
Věčný sobě n... | 272. Onny kraje, kde sem s neprospěchem | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-003072 | Ke dni zmaru, do mlhy a chladu
vzbudil jsem se s bolestivou hlavou,
pod oblohou těžkou, popelavou
smutků svých zřím hořkou, dlouhou řadu.
Horké skráně marně v dlaň si kladu,
přišly tichou chůzí, dotěravou,
nezbytné, a jehlou ostrou, žhavou
bodají a štvou mě do úpadu.
Ty, jež snímáš bolest jakoukoli,
oči moje o pomoc tě... | DEN UTRPENÍ. | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-048136 | Dnes rozrušen jak bouří moře ke dnu
a zítra tichý s klidnou resignací,
dnes hravým úsměvem a zítra prací
vždy hledám pravdu odvěčnou a jednu.
Ať lehce hippogryfu v hřívu sednu
a v ether letím jako tažní ptáci,
ať duch se v prachu, potu utrmácí,
číš tajů věčných přece nepozvednu!
Juž stokrát chtěl jsem ruce složit v klí... | A zase! | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-010636 | „Nuž dospěl jsem! Chléb na vlastním chci stolu!...“
Na ideálů věž jsi dostoupil,
teď dbej, bys u všednost zas nespad’ dolů. | 375. „Nuž dospěl jsem! Chléb na vlastním chci stolu!...“ | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-042192 | Což jest divna prostraň hvězdolemá!
Bez konce se leskne její sál,
A stře z dálek zas se v novou dál,
A těch dálek nikde konce nemá.
Podivením tone mysl chlemá,
An vždy dál ji šine světů vál,
V níc tu klesá člověk, světa král,
Duše žasem ztracuje se němá.
Ale víme větší divy praviť,
A sáh větší rozměrům těm staviť,
Prot... | 48. Což jest divna prostraň hvězdolemá! | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-007427 | Proč se as pan z Jelení,
Jenž na lásku nikdy nebyl skoupý,
Proč se asi nežení?
Víť on dobře, neníť hloupý,
Že nižádná dívka tak nezhloupla,
By s ním ve sňatek manželský vstoupla. | Na pana z Jeleního. | František Hajniš | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-027684 | Buď zdráva, noci hluboká a tmavá,
tys největší dar, daný v žití nám!
Tvůj mír hned padne, když den dokonává
kdes v rudé mze, až k srdce hlubinám.
Pak zář tvých hvězd nám chvilku snění dává
a stiší klidem, který sídlí tam,
pak, prochví-li nás lásky chvíle žhavá,
jsme vděčni jí – ta nemůže být klam.
Pak skanou na nás upo... | SONET-APOSTROFA | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-049790 | Květ lípy v zlatých vločkách zvolna padá
do otevřené knihy; vůně snivá
do textu básně novou báseň spřádá,
a dvojí rhytmus tichou nocí splývá.
Zrak těká dál přes zachmuřená lada
a měsíc, zlaté oko, v kraj se dívá;
duch vzlétá, padá, hledá, touží, bádá,
hned září plesem, hned se dumou stmívá;
a nejlépe v té nádheře zde c... | Letní noci. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-032457 | Seděli jsme spolu na zahradě,
na večer to bylo, v neděli;
oba zbožně vzhůru hleděli
k oněm světlům na nebeském hradě.
A v té jejich nespočetné řadě
hvězdy svoje oba uzřeli,
jak se víc a více sblížely,
až i v jedné zaplanuly vnadě.
„Ejhle, milá,“ řku, „tam na výsosti
krásný smysl našich osudů,“
přivinuv ji k sobě v horo... | 1. Seděli jsme spolu na zahradě, | Vojtěch Pekař | 0 | sonet |
cvf-061586 | Až po roce tam zase v údolí,
kde pospolu jsme v šeru chodívali,
se v zeleň ošatí ty topoly
a v hnízda svá se vrátí z dáli,
až vesna přijde zas tak svěží, mladá,
ó, vzpomeň aspoň chvíli, vzpomeň ráda!
Však v jeseň dumavou až z květů všech
nic nezbude již, než to pýří chudé,
až místo písní ptáků v topolech
jen chladný ví... | DO PAMÁTNÍKU. | Zdeněk Knittl | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-015706 | V Zakarpatské zemi nelze déle
Žíti davu Slávů pohromadě,
Jinak zhyne při zmatku a hladě
V také tísni pokolení celé.
Vystoupiv Čech statný v jedněch čele,
Vece: „Uzavříno v bohů radě
Vyhověti velké této vadě;
V jejich vůli důvěřte se směle.“
Za třetí tam řekou v nedalekém
Kraji chtí nám zemi dáti jinou,
Vínem tekoucí, m... | VI. V Zakarpatské zemi nelze déle | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-059612 | A Giotto hledal – v tvář mu padl sníh,
zrak svědčil mdlý o nocích probdělých.
On v palácích i chýžích chudoby
si hledal část té divné podoby.
On často skryt za chrámu sloupovím
v žen tváře zíral kalným zrakem svým.
Ba v nocích pustých míval přístřeší
na místech, kde jen hanba peleší.
A musí vpřed; on ví jen, tajná moc
... | OBRAZ. (IV.) | Jan Spáčil Žeranovský | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-015850 | Podle Rokytnice blíže Prahy
Pod vítězoslávy praporem
České vojsko leží táborem
S kořistí a zajatými vrahy;
Přineslo do vlasti klenot drahý:
Tělo toho, kterýž, za vzorem
Proroka, byl sucha úmorem
Zemi vyprahlé vymodlil vláhy.
Biskup Sever a s ním samo kníže
V slávě rakev na hrad pražský nesou,
Ve všech očích se tu slzy ... | LXXXI. Podle Rokytnice blíže Prahy | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-000695 | V mé duše komnaty stín smutku černý pad’
– a stmívá se – noc – přijdou duchové –
jdu resignace lampu rozsvítit.
Ba – příliš životu jsem okna otevřel,
chlad sklamání sem navál mrazivý –
jdu v resignace kamna zatopit.
... A zápach vzpomínek zde, cítím, ještě zbyl,
jich vůně těžká je... tak trpce zahořklá –
jdu resignace ... | RESIGNACE. | Karel Babánek | 3 | madrigal |
cvf-048503 | V tmách Orku tápe stařec šedobradý,
on, jemuž uši vylízali hadi,
že chápal, oč se ptáci v hvozdě radí,
než v jeseni se shluknou v dlouhé řady.
Před trůnem bohyně již stojí tady,
ač slepý, duchem zří to útlé mládí
v plen času dávat, kol jenž divě pádí,
na hrudi Pluta olympické vnady.
Tak Stáří s Mládím stojí proti sobě,... | Teiresias před Persefonou. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-041641 | Ztvrdlo srdce lidské Páně slovu,
Skřehnul zcela tok v něm tekutý,
Všady mráz jen vládne třeskutý;
Duch člověctva zdá se blížiť k rovu!
Nikdy-li již od těch od okovů
Nevyvázne svět ten mrzutý?
Věčně-liž ty hrozné pokuty
Mají tížiť lidstvo – spustlou vdovu?
O pojď jaro! pojdiž libý vánku,
Zavěj všady sladkým dychotem,
Pr... | Ztvrdlo srdce lidské Páně slovu, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-059610 | A jako tajnou silou k dílu hnán,
již z rána Giotto štětcem zaměstnán.
Co z krásy žen mu mysl obsáhla,
to na plátno teď kreslí znenáhla.
A než se večer zatměl v jeho zdech,
již zřel ji v prvních sladkých obrysech.
Tam venku klid – již pozdní hodina
a Giotto na cizince vzpomíná...
A co tak sní – zjev náhlý u dveří –
zda ... | OBRAZ. (II.) | Jan Spáčil Žeranovský | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-049320 | Jak anděl, když svou peruť rozkládá,
kol hlavy tvé se vznáší závoj bílý,
tvá postava se v jeho vlny chýlí,
jak v rodný fontan snivá Najada.
Ten bílý závoj! – Stěží ovládá
tvých ňader vlny, které v něm se skryly,
jak labutě, jež na jezeru zbyly,
když park se tmí a slunce zapadá.
Ó jakým kouzlem závoj ten mne plní!
Jej n... | II. ZÁVOJ. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-063407 | Květ rudých lilijí tam uvádá –
tak tiše odpočívá zahrada.
Motýli modří ve stínu se honí,
květ zmírající omamivě voní.
A slunce – skvělý rubín – zapadá...
Sad kouzla plnou bájí opřádá.
Závoje rosné na stromy se věsí –
to velké ticho kolem duši děsí.
V kraj rozlévá se černá zátoka –
noc blízka je už, temná, hluboká. | LARGHETTO. | Tereza Dubrovská | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-041792 | Velehrade, povstaň ze své suti,
Vesna přišla k tvému národu;
Syni tvoji živnou svobodu
Dýchají teď prutem čarným tknutí.
Přešlo divé příbojův již dutí,
Spása Boží v míru průvodu
U nás nyní béře hospodu,
Slunko zlatě vzešlo na klenutí.
Povstaň! povstaň! Otevř svoje hroby,
Vyvoď reky v starodávném hávu,
Aby zřeli tuto na... | Velehrade, povstaň ze své suti, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-051406 | Já věřím v lidstva neúmornou práci,
já věřím v lepší toho světa příští.
Již neříkejte, cnosti k popravišti
že dosud vlekou. Čas ten doburácí.
Já věřím, že se pravdou bludy zkácí
a krása na sprostnosti neroztříští,
že pozná lidstvo, co se zlatem blíští
a v pozlátku kde jenom lesk se ztrácí.
Já věřím, vlasti, v budoucí t... | XLVII. Já věřím. | Jan Vřesnický | 0 | sonet |
cvf-061049 | Sní princezna, spí dlouhé věky
a bez konce jsou její dumy,
síť pavučiny světlo tlumí
a obepřádá bílé vděky.
A dávných časů bezdné řeky
jí do snů ze hluboka šumí,
a stínů vyvstávají tlumy
a vítr nese akkord měkký.
Ó, mnohý chtěl zřít její krásu,
jak denní světlo padá na ni –
jen strhnout pavučinu časů!
Bloud! netušil, j... | SESTRY. (1. MINULOST.) | Adolf Černý | 0 | sonet |
cvf-064726 | Vím, vše zase bude, jako bylo dříve,
soumrak smutky snese šedou dálavou,
na květ jíní svane, do mé duše snivé,
slzy trysknou z oka, skanou na líc mou.
Vánky přijdou s vrchů – květy zimomřivé
zavrou kalich něžný, v šeři uvadnou,
moje žhavé srdce ztichne, láskou chtivé,
s nedopěnou písní, toužnou, jásavou.
Všechno zase b... | XXV. Vím, vše zase bude, jako bylo dříve, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-029815 | Ne, smrt mne neděsí, tam odpočine
si srdce moje, mozek unavený,
vždy mírem, tichem kynou hrobu stěny,
a hřích a podlost před ním v bázni hyne.
Jak Mithridates v kraje nehostinné
tam zmizí moje památky i steny,
a jenom vítr věčně neskojený
tam bude bouřit v kouty, sluje stinné.
Jen jedna lítost srdce moje raní:
mých očí... | Světlo. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-019866 | Tu stál kýsi zastobohovanec,
Zrost co věž mu dala příroda,
Zdál se hrabě aneb vojvoda
Z krajů těch, kde bydlí Pomořanec;
Chudší však než jeho vychovanec
V Bezdězích, král Čechů národa,
Ošklubaný jako Pivoda,
Straky, vrány vedly za nim tanec:
Chtě jim utect, Ottem nazvaný tu
Tento stosáhový Korydon,
Svrávoral se příčkem... | 570. Tu stál kýsi zastobohovanec, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-057189 | Svět dokud bude, a v něm lidstvo žíti,
boj náboženský nikdy nepřestane:
v popelu stlumen, novým žárem vzplane,
ať Luter, Huten, nebo Hus jej vznítí.
Čím jednotlivec ducha svého sytí,
se věky jměním milionů stane.
S Babelu věže k nebi budované
se titanové opěť v propasť řítí.
Jak v zákon spjato moře dme se, klesá...
věk... | Krvavé věno. | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-004246 | Ty’s květ! strom kříže Tebe zplodil,
když překypěla hříchu nenávist,
hrot kopí když se lačně brodil
v Tvém boku, zrála krása Tvá, Tvůj list.
Ty’s květ! svou vůni všecku vhodil
v poušť niter našich, do všech míst,
sny o ráji, náš sladký podíl,
v Tvém opojení smíme znovu příst.
Ty’s květ! nech, ať jsem lačnou včelou,
jež... | VI. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-003929 | Tělo, duši spáry všemi
drží JUDSKÁ harpyje
a pak vrací české zemi,
jen co sní a vypije.
Kuchař pak, jenž Humanitník sluje,
harpyji té porce tranžíruje. | OPRAVENÝ MACHARŮV EPIGRAM. | Karel Dostál-Lutinov | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-040136 | Na ledu řeky v světlech zrcadlí
se města polosmyté nábřeží.
Jen tu tam bílá vločka zasněží
a vzduch se nehne vanem, prochladlý.
Budovy úzké hroty nad věží
jak sáhaly by do tmy tykadly.
Uhlíky do tmy bílé vypadly,
to míjí tramway... Noci záleží
na zrcadlení světel rozvátých,
na tiché, smutné, bílé kráse všeho,
na chvění... | BÍLÉ MĚSTO | Antonín Sova | 0 | sonet |
cvf-010569 | Zpěv bez citu pýř pozlátka je pouhá,
vždy pravou píseň zdobí citu květ,
jejž snivou vůní sladká plní touha. | 308. Zpěv bez citu pýř pozlátka je pouhá, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-010409 | Pták na větévce zpívá zkvetlé třešně...
To láska jest; jen o list zavadíš,
již u výkřiku ulétá nám spěšně. – | 148. Pták na větévce zpívá zkvetlé třešně... | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-069877 | Již prý ho nevábí mladistvé třeštění
záletné románky a noční pití – –
Domu se navrátil – po letech hýření,
chce prý již mravně a pokojně žíti.
Předčasně sestárlý, nemocný, znavený,
mrazivý smrti dech v těle svém cítí,
proto se s bohatou nevěstou ožení,
jež musí pannenkou čistou však býti...
Vážné čte autory, na příklad... | DON CUAN. | Václav Hlaváček | 0 | sonet |
cvf-029830 | A lidé? Rod to nízkých, podlých hadů,
již syčí v klepech, klevetách a záští.
Teď důvěrně v tvém zahnízdí se plášti
a mléko lásky v divém pije hladu.
Hleď – pestrou kůži svleká – novou zradu
to vymýšlí. Hleď, bolem čelo vraští –
teď svíjí se, až kosti v těle praští,
však náhle v patu uštkne tebe vzadu.
Je v děrách temný... | A lidé?... | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-048809 | Tak v básníku žít celou svojí duší,
za každým slovem jíti jeho knihy
až ke dnu, zřít, kde vrásek hlubé rýhy
skráň nejvíc zryly, v okruh stále užší
s ním vcházeti, že rhytmu spád i zdvihy
jsou tlukem srdce, které v tom, co buší,
svět soudí, krásu cení, věčnost tuší,
ji spínajíc ve tvůrčí okamihy,
jest kvasem činnosti ta... | Mezi překládáním básní Carducciho. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-011678 | Od žalmů, Job v nichž opuštěný nyje,
až Firdusiho v smutné roztesknění nyje,
a odtud k pěvci, nad nějž větší není,
po nivách prozářené Italie.
Jen žaloba zní na tě, velká zmije,
jež, aby věčně žila., věčně plení
a s pokolením hltá pokolení!
Proč před tebou se nikdo neukryje?
Proč s věštci as a mudrci a bardy
jsi ve spo... | Od žalmů, Job v nichž opuštěný nyje, | Adolf Heyduk | 0 | sonet |
cvf-064951 | Tma v hledišti... A jenom proniká
mou celou bytost tíseň neobsáhlá:
zpěv jarních vznětů, dusná tragika
a zašlapaná mladá duše zprahlá.
A dobře vím: ne slovo básníka,
však ruka té, jež hrála, v nitro sáhla,
jen její rytmus, bolest veliká
teď vlnila se, prudkou vlnou táhla.
A chápal jsem, jak v daleko se řítí
ten příběh ... | DRAMA. | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-041750 | Byl jsem mlad a srdce bylo vroucí;
Plápolala citů korouhev
Rozchvívaná krásou sličných děv,
A hruď chtěla na věky jim tlouci.
Loučilo se se dnem slunko mroucí,
Ronila se manna s květných dřev,
Poklimoval sladký ptactva zpěv,
A já šel jsem s děvou krásy stkvoucí.
S ní jsem nešel; zdaleka jsem kráčel,
Jí se dotknouť jsem... | Byl jsem mlad a srdce bylo vroucí; | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-004265 | Ó Pane, dost už vyhnanství je, dost!
vždy víc mě žádost Tebe ztravuje,
Svou ruku vztáhni, sboř ten most,
jenž se zemí mne posud spojuje.
Mě jitří krutě tak chvil váhavost,
den každý hlouběji mě zraňuje,
krom Tebe všeho jsem už prost,
mé touhy řeřavějí, napoj je.
Co vytržení všecko, které míjí,
co všecka sladkost Tvojic... | XXV. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-044248 | Tak utěšeně jasné slunce hřálo,
tak čistou modří obloha se stkvěla,
že ze všech úst hlasitá chvála zněla:
Toť den, že krásnějších je věru málo!
Však náhle – kde se vzalo, tu se vzalo
zlé křídlo vichru přilétlo co střela,
že celá silnice se prachem stměla,
a smetí dravě do očí se hnalo.
Oj hory, hory – těsně jste se spj... | Tak utěšeně jasné slunce hřálo, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-044033 | Ty kdo kráčíš světem, touhou hnaný,
zastav bolu svého kročeje,
a v tom srdci z mrtvé naděje
hrobeček slož, láskou urovnaný.
Na hrobeček cit ať rozplakaný
místo kvítků slzy zaseje,
ujmou se, a květ se pochvěje,
jak tvé tužby první pocit ranný.
A myšlénce, která v pozdním čase
v srdci tvém by blaho hledala,
křížek postav... | Ty kdo kráčíš světem, touhou hnaný, | Jan Václav Tůma | 0 | sonet |
cvf-061762 | Já nevím, myšlenkou jak často’s u mne byla,
jak často vzpomínka Tvé mysli vlny zčeří,
Ty nevíš, jak má duše Tvoje slova pila,
jak často jako v snách jsem šel kol Tvojich dveří.
Já nevím, zda jen tušíš, jak má duše snila
o Tvojich pohledech v starého parku šeři.
Ty nevíš, zda Tvá bytost ve mne sílu vlila,
když duše jede... | SICILIANA. | Vladimír Frída | 6 | siciliána |
cvf-019583 | Bože! Bože! který dobře mínil
Veždy s národy si všechněmi:
Ach už nikdo není na zemi,
Kdoby Slavům spravedlivost činil!
Kde sem chodil, nářek bratrů stínil
Všudy veselost mé duše mi,
O ty soudce nade soudcemi
Prosím: cože tak můj národ zvinil?
Křivda se mu, velká křivda, děje,
Žalobám pak se a zármutu
Našemu svět rouhá... | 288. Bože! Bože! který dobře mínil | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-022239 | V zamrzlém sněhu u řeky spí chatka,
krov, štít a stěny jako jedna vráska,
v šindelích vítr šelestí a praská,
sad, luh i pláň kol stříbří jinovatka.
Zář v oknech, do půl přivřena jsou vrátka,
tam jistě radost vešla dnes a láska –
při krbu stará povídá se zkazka,
čas letí, večer jedna chvíle krátká!
Leč vítr znovu mrazný... | VAN OSTADE. | František Kvapil | 0 | sonet |
cvf-030475 | Král Robert zemřel. Jeho srdce vzal
rek Douglas, jak byl král mu rozkázal.
A věrně řídě se tímž rozkazem
vez srdce královo u Svatou zem.
Když loď již spatřila špaňhelský břeh,
o bitvě křesťan s Maury došel slech.
Tu Douglas ku královu srdci prál:
„Co učinil by teď můj rek a král?
– ‚Hoj‘ – velel by – ‚již taste družný ... | SE SRDCEM REKOVÝM | Jan Neruda | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-017070 | Marno! Myšlénky usýchají jako tráva v poledním žáru!
Jediná zbývá: touha jiného života.
Ale mdloba visí ve vzduchu vyčerpaných dob.
Dlouho se žije, a bez kouzla jest illuse, že by se mohlo jinak žíti.
Žena? S pohrdou a posměchem vítáš to slovo!
Násilná barva drzé zeleni otravuje tvé představy.
A rty šeptají v parodujíc... | HNUS ŽENY | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-017027 | V řad starých paláců, v nichž vládne věčné přítmí,
Kovaná klepadla kde zdobí s erby bránu,
Zaznívá drásavě a břitce z restaurantu
Teď hudba taneční, to jazzbandu jsou rytmy.
Zděšeně v palácích se vzbudil portret mnohý,
Dob dávných strašidlo teď náhle v stínech žije –
A zdola černošská sem křičí melodie,
A slyšet, podle... | JAZZBAND | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-040901 | Počkejte... Zda si někdy vzpomenete
na světlé modříny na kraji lesa?
Tam celá léta teď již nepřijdete.
– Modříny vysekali blíže lesa. –
Tam o samotě vždycky snění kleté,
žaloby, protesty mi srdcem třásly.
Počkejte, zda si na to vzpomenete?
Dětinské lásky. Pohádkově shasly.
Před léty dvaceti jsme se tam vídali
s tou ble... | MELANCHOLICKÁ VZPOMÍNKA | Antonín Sova | 0 | sonet |
cvf-019856 | Neviděvši tam, kde zpomenutý
Škvar byl Slavoborců, Gerona,
Ptám se s podivením Plutona,
Kde jest vrah ten šibalský a krutý?
Tam, dí jménem jeho k hněvu hnutý,
Dle třech soudců naších zákona
Visí on, jak někdy Junona,
Mezi dvěma pekly rozepnutý:
Pode slavským totiž německé se
Peklo, řetězemi třidceti
Přivázané, kolébá a... | 560. Neviděvši tam, kde zpomenutý | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-011673 | Smrt z kvasu přírody vždy nejvíc těží,
té náležíme v mateřském už klíně,
ta střeže kolébku i Mudřen síně
a řídí vášně naše bez otěží.
Hned dráždí nás, hned pro útěchu běží,
a pramáť tvorstva v nebes modrém týně,
půl v lesku čarovném, půl v děsném stíně,
dál stále klidně spěchá věků spřeží.
My pouze k věčnému jí budován... | Smrt z kvasu přírody vždy nejvíc těží, | Adolf Heyduk | 0 | sonet |
cvf-061631 | Zří v duši mou mdlý přísvit ranní,
běl paprsků se láme v mlze šedé,
po noci probdělé jsou hvězdy bledé
a hasnou v dlouhém umírání....
Stín za stínem k mé prchá skráni,
pod teskné čelo chladná cesta vede....
Zří v duši mou mdlý přísvit ranní,
běl paprsků se láme v mlze šedé. –
Stín za stínem se v lebku schrání,
tam přís... | Jitro. | Boleslav L. Černý | 12 | rondel |
cvf-004661 | Mráz dýchá venku a zde z kamen
žár milounký mě tiše ovívá,
jak cítil bych dvé drahých ramen,
dvé očí jak se na mě usmívá –
až v nitro šlehnul touhy plamen;
tak v strže skal proud z jara bouřívá,
v mé srdce snů se řine pramen;
jak v slunce žáru v něm se rozplývá
mráz...
Nechť minulosti hrob vás ukrývá,
a věčnosť klade n... | Mráz. | Xaver Dvořák | 10 | rondó |
cvf-050059 | Tak bylo jemu, jejž ctím mistrem svým,
když Virgil se mu zjevil v pustém lese,
též, co mu řek, víc říci neumím.
Jak ve vichřici list můj duch se třese
a mistra slovy zas mé ruce obě
tvé hledají – co z dálky sem se nese:
„Teď korunu i žezlo dávám tobě.“ | Pokušení. | Jaroslav Vrchlický | 11 | tercína |
cvf-051384 | S kůrkou suchou, s sebou českou knihu,
pode páží housličky a noty,
noci nedbaje ni času sloty,
kráčel přes paseku, luh i líhu.
Cože srdce zarputilou tíhu,
nouze tlak a bídy ostré hroty
od soboty druhé do soboty?
Nedbal – housle s sebou a tu knihu!
Srostlo s ním už všechno utrpení
jak s tím lidem, jemuž tak rád sloužil
... | XXV. Starý kantor. | Jan Vřesnický | 0 | sonet |
cvf-027763 | Odraná hruše v středu pustých lad,
jíž chladný vítr semo tamo hází...
Proč jen ten obraz dneska napořád
mi hlavou tane... Přijdou brzy mrazy,
šlehavý sníh zřím vzduchem poletat,
a místy se jak rubáše cár sází...
Ta hruše stojí v středu pustých lad,
a vítr snětmi semo tamo hází...
Ty mládí moje, mládí nevrátivé!
Ty žití... | SONET INTIMNÍ | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-016283 | Těch lásek studentských co on měl, pane,
to byla sbírka velmi obsáhlá...
Kde jsou ty zjevy, druhdy zbožňované,
blouznívá Stáza, Fána osmahlá,
těkavé Žany horování plané,
jež v osidla svá pozděj zatáhla
kadeta, s kterým podnikla kdys výlet
a s kterým tenkrát rek náš chtěl se střílet? | ZA STAROU LÁSKOU (10) | Bohdan Kaminský | 5 | stance |
cvf-046625 | Ty vzrostlý v žáru slunce tropického, chraň mne teď,
ó liste!
před slunce žárem hustých stínů setkávej mi zeď,
ó liste!
Zřels karavany táhnout pískem pouště palčivým,
chraň snů mých karavanu i myšlének mojich změť,
ó liste!
Lvů řvaní slyšel jsl i Muezinů táhlý zpěv,
při slunce vzchodu kterak sobě zněly v odpověď,
ó lis... | Na palmový vějíř. | Jaroslav Vrchlický | 7 | gazel |
cvf-049809 | Syn doby, v které kruhy svými třásti
je ctí a slávou, ohýbati šíji
neb líc nastavit, velcí když tam plijí,
je zásluhou neb vykoupením vlasti;
syn doby, která patří bez účasti
na otroky, jak v bolestech se svijí,
a které ideal jest utopií,
cíl tužeb dvorů odpadky se pásti;
syn doby mdlé a chabé, spjaté v nudu,
tvé verše... | Alfieri. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-064655 | Kdyby ses mne zeptal: „Jaké jsou mé zraky?“
řekla bych Ti: Nevím, temnem noci svítí
na mou cestu stmělou, prozařují mraky
do mé snivé duše, na mé celé žití!
Kdyby ses mne zeptal: „Proč tam nad oblaky
dívají se dolů hvězdy jako kvítí?“
řekla bych Ti jenom: Tvoje duše taky
dlí tam mezi květy, hvězdami se třpytí.
Kdyby se... | XIV Kdyby ses mne zeptal: „Jaké jsou mé zraky?“ | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-069276 | Po stopě kráčím svého žití nyní
tou šerou cestou v tiché jeseni,
ji nepoznávám – přešli tudy jiní,
na poli vzrostlo cizí osení.
Jdu tiše k domu, hledím na svatyni,
a duše moje stane v zasnění...
mně skřínku dali v svatební té síni,
v ní smutek byl a hadi zavřeni.
To Pandořina zlatá skřínka byla –
ji pečlivě jsem v chrá... | XLVII. Po stopě kráčím svého žití nyní | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-059577 | Až přijde den, kdy lid můj spravedlivý
již v slávě přečkav žhavých strastí zlobu
tvář k nebi vznese prost vší plísně
a sen svůj uzří vtělený a živý;
Až vzduní v jásot Praha, české nivy,
jež se srdcí všem svane trud i mdlobu
jak v zbožnou bouři prostou hněvu robů,
a v kraj náš zavzní z mrtvých vstání divy:
Až přes můj h... | POSLEDNÍ ALLELUJA! | Jan Spáčil Žeranovský | 0 | sonet |
cvf-019691 | V pervém místě slavských nebešťanů
Kvetou Svatí v světle blyskavém,
Tu jest Nestor s českým Václavem,
Lazar s tím, co zabit od Prušanů;
Nevský, Gljeb a Boris Rosianů,
Polský Kazmir serbským se Savem,
Všickni jako bratří v laskavém
Plápolají stínu rajských stanů:
Stanislav se těší v Nepomuku,
Boleslav si s Husem třímají... | 396. V pervém místě slavských nebešťanů | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-005171 | „Čas zastavím a věčně budu svěží.
Mé srdce vřelé je, má touha nevychladla.
Svůj obraz v srdci mám, tam na věky ať leží.
A nepodívám se už do zrcadla.
Svůj úkol provedlo a nyní ať je v střepy!
Nic tolik nemění, jak vidět vlastní změny.
Svůj obraz ponesu dál hrdý, nesetřený.
A srdce horké je a prudké jeho tepy.
Co po tom... | DŮM BEZ ZRCADEL (II) | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-024797 | Tisíc ptáků výská,
tisíc ohňů tryská,
tisíc květin blýská.
V kole tančí ženy,
kštice ověnčeny
narcisy a rmeny.
A já běžím víti
také věnce z kvítí,
jako nikdo v žití. | MÁJOVÁ SLAVNOST. | Emanuel Lešehrad | 3 | madrigal |
cvf-068188 | Jdu ranním šerem zticha,
sbor stromů šumí jemně,
procitlo v půdě sémě,
vzduch písní lásky vzdychá.
Vše láskou vstříc mi dýchá...
Omládla jarem země,
dech její voní ve mně,
plá hrdě slunce pýcha.
Mne zalila svým žárem,
jak v triumfu jdu jarem,
jež květy v klín mi střásá...
Jsem květ, jenž má též kvésti
v tom tichém, jar... | OPOJENÍ | Maryša Šárecká | 0 | sonet |
cvf-038009 | O cítím v sobě, ve všem BOHA zas,
on mluví ke mně hudbou v prameni,
dá útěchu mně tichem v jeseni,
mně s jara vánkem hladí mdlému vlas,
on počátek a konec, květ i klas,
mne ráno volá jitra rumění,
s ním hovoří mé večer tušení,
a jeho království je ve mně, vás,
mu láska bezejmenné znamení,
modlitbou k němu, radost, vese... | O cítím v sobě, ve všem BOHA zas, | Adolf Racek | 0 | sonet |
cvf-015822 | Otci šlechetnému nepodobný
Na trůn Český dosedá zlý syn,
Cností jeho nemaje ni stín –
Prostopášník ukrutný a zlobný!
Boleslav to třetí – nezpůsobný
K vládě, plný neřesti a vin;
V jeho životě ni jeden čin
Není, jenž by chvalný byl a zdobný.
Vévodí jen vlasti pro ohavu;
Jedna po druhé zem odpadá,
Dobytá od prvních Bolesl... | LIII. Otci šlechetnému nepodobný | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-050349 | Neznámá ruka tiše zastavuje
kývadlo v běhu nočním na orloji
a snů mých závoj náhle roztrhuje –
a přede mnou juž v plné hrůze stojí
neznámá bytost v tajuplném kroji.
I kývá na mne, podává mi ruku:
„Zde meč a štít, nuž opásej se k boji!“
a kývá zas a volá – při tom zvuku
se mrtvé srdce mé zachvívá v bouřném tluku.
A puze... | NAD PROPASTÍ. | Jaroslav Vrchlický | 17 | spenserova strofa |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.