id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-065723 | Bez cíle bloudím nocí, tmou,
nadarmo chladnou pevninou,
láska kde už nežije.
Já vím, že zas se vrátím k vám
pod Himalaje ke hvězdám,
bratři moji z Indie.
Uvidím potom Benares,
ke Gangu duši bych zanes,
svatý proud již omyje.
Já vím, že rozdám vše, co mám,
poutnickou hůl si ponechám,
veden světlem Indie.
Unaven sednu v ... | MÁ INDIE | Arnošt Czech z Czechenherzu | 3 | madrigal |
cvf-047343 | Ó chvějné jívy!
Kol ticho – tráva nehne se, pták zdřimnul,
nad mechem cítím jenom vaše kyvy. | X. Jívy. | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-054467 | Ó, nevěř, vše že utišeno jest,
a kdyby někdy řekly to mé sloky,
lží je to, jež mi poskvrnila čest,
a ke lži, dítě, nezbloudí mé kroky.
Ne dítě, paní, vzácná paní již –
ó, nevěř, nevěř – z duše kathedrály
Madonna bílá nikdy nezmizíš,
tam visíc jako jiné ideály.
V šatečkách krátkých zpola dítě – však
jak v dnešní době st... | Ó, NEVĚŘ... | Karel Červinka | 0 | sonet |
cvf-010664 | Ó převznešená mudrců jsou slova,
a veslem žití, střelkou citlivou,
však kotvou jest jen ruka dělníkova! | 403. Ó převznešená mudrců jsou slova, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-061803 | Jeť srdce naše jako velká lýra:
kam dotkneš se jí, tam se rozezvučí
a s jedním tonem akkord jiných pučí,
ten slastí zniká, onen bolem zmírá.
Je jako věčná hudba Všehomíra:
když nezní vánkem, děsnou bouří hučí,
když neplá srdce ženy ve náručí,
lká, sténá, hyne v ostrém drápu štíra.
Je třeba umělce, by hrál jím lehce
a T... | Přirovnání. (I.) | František Sekanina | 0 | sonet |
cvf-067858 | Jsou duše, v katakombách tichých stále
snů ostýchavých jejich klidná víra
květ myšlének a citů rozevírá,
svět nad nimi ať bouří a štve dále.
Jich jasné slzy nová naděj stírá:
když na rakvích snů mrtvých z vesperále
dnů příštích vigilie slaví, lýra
jich zase zjásá v plesné pastorále.
Bok Kristův puklý mystický je pramen... | Katakomby. | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-010629 | A třeba nezpíval jsem než sám sobě –
to, co jsem chtěl, ne co jsem vykonal,
stůj jako tichá cypřiš na mém hrobě! | 368. A třeba nezpíval jsem než sám sobě – | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-015012 | Mnohý vyfintěný hejsek
vběhne do kostela jako pejsek;
tam se bez modlení otočí,
z chrámu Páně bez pohnutí vyskočí –
zase jako pejsek. | 176 | Josef Vlastimil Kamarýt | 15 | limerik |
cvf-041725 | Nevěru nám chcete v lidu vštěpiť,
Ohrýzť kořen jeho života,
Peklo, jenžto ve vás kolotá,
Do poklidných chcete útrob vřepiť.
Má-liž národ jako vy se těpiť,
Až se mu loď spásy stroskotá?
Má ho zatknouť věčná mrákota,
Má se k smrti jedem morným přepiť?
Toť se hodí jenom pro padouchy,
Pro lid starý, zžilý, vyhýralý;
Což to... | Nevěru nám chcete v lidu vštěpiť, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-069241 | Já vím, že velmi jsem Tě urazila,
a trpce toho, věř mi, lituji.
Má loďka v bouři v mlze zabloudila,
v tmě nevěděla jsem, kam vepluji.
Je život krásný – luzný sen jsem snila –
leč nepřáli mi, že se raduji!
Mne lidská závist na smrt poranila –
ne na život, leč na ni žaluji!
Smršť byla to, jež vše kol zaplavila,
mně ukáza... | XII. Já vím, že velmi jsem Tě urazila, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-042174 | Právem se lid od přírody učí,
Moudrosti to božská mistryně,
Jenž co mátě v světa cizině
Ducha béře k chovu do náručí.
Ve přírodě moudrosti strom pučí,
V ní se leskne pravdy svatyně,
Proudy bláhy jako v bystřině
Od ní k lidstvu tokem valným hlučí.
Takto svět ten převeškeren hlásá.
Leč zda celým z toho právem jásá?
Příro... | 30. Právem se lid od přírody učí, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-017987 | Rač vlídně, čtenářstvo, nám prominout,
však nemůžeme za tu nehodu;
je naší snahou přísný dávat soud
o knihách všech milému národu.
Vždyť jinak básnil by již každý bloud,
a třeba mlátit písní úrodu.
Dnes v čísle schází však „kritický kout“ –
náš kritik jel k prvnímu odvodu | OMLUVA REDAKCE. | Antonín Klášterský | 6 | siciliána |
cvf-058440 | Máj zvonivý jsem potkal cestou k smrti;
však když jsem jej chtěl drsnou chopit’ rukou:
šleh’ v moje sny a teď mé touhy drtí.
U rozcestí, kde Povinnost je rukou,
šat bílý mihl se mi před očima – – –
To eden zachvěl mojí starou mukou.
Až duch můj, jenž Tě silou obejímá,
„buď mojí“ v sluch Ti všeptne roztouženě:
ráj nezav... | TERCINY. | František Hais | 11 | tercína |
cvf-008426 | Hej pivo sem a hudbu sem,
mně kolem srdce divno tak,
jak vojínovi před bojem,
jak když se k bouři chystá mrak,
jak když má moře vystoupit,
proto chci zpívat a chci pít!
Ba věru, hoši, tak mi je,
jak jsem vám právě pověděl,
což nejdu taktéž do boje
s tou láskou, co jsem v srdci měl? –
Bych v pláči nemusel snad klít,
pro... | Chci zpívat a chci pít. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-047127 | Můž blažší být nad chvíli vyslyšení,
kdy srdce, poutník, u těch dveří stane,
bez kterých radosti proň není, není,
na prahu jejichž slza jeho kane,
za kterým leží ráje jeho snění?
Kol hlavy jeho tichá peruť vane,
tu šeptá ret jen v blahém roztoužení:
Ó nyní propusť svého sluhu, Pane! | IV. (ŠŤASTNÁ CHVÍLE.) | Jaroslav Vrchlický | 6 | siciliána |
cvf-059609 | Hle, nad Pisou již den se uklání,
a Giotto v práci – plamen na skráni.
Již složil štětec z ruky umělé
i tvůrčí žár mu doplál na čele.
A v okně stanuv tiše zadumán
zří, jak se davy pestře valí z bran.
„Zda přijde dnes? Již pozdní hodina,“
tak na milenku Giotto vzpomíná.
A co tak sní, tu – zraku nevěří –
muž neznámý mu s... | OBRAZ. ([I.]) | Jan Spáčil Žeranovský | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-024625 | Dnes navštívím tě, drahá, z večera,
až lampy jasem zkropí ulice...
Skla okna zastřem’, které do šera
v síň vpouští smělý pohled měsíce.
Tu usedneme v tichu světnice
v klín pohovky jak trávník zelené,
na ruce tvé ti poklon tisíce
pak šeptne srdce touhou šílené.
I budem’ šťastni, spolu teskníce;
mé nyvé vzdechy omdlí v p... | MLČELIVÁ LÁSKA | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-027741 | Ten modrý arch – sta hromů – teď ho stih
v rozkvětu síly... vztek a vzdor tu marný,
svlek uniformu, hluboce si vzdych,
pensisty život začal jednotvárný.
Dni jako moře... každý smuten, tich,
a život jak lán pouště suchopárný;
tu jednou z rána vzrušeně se zdvih,
šel, byt si najal zrovna u kasárny.
A znovu žil. Den co den... | SONET GENROVÝ | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-047079 | Ne, o loučení nemluv, nevěřím v ně ani,
má ruka bude stále na tvé drahé skráni
a s tebou všady bude moje požehnání.
Co hodin pár? I jejich honba mine,
a mezi námi nebude to jiné,
má páž tě stále k svému srdci vine.
Nás nemůž čas ni prostor rozloučiti,
neb moje žití je i tvoje žití.
Tak budem spolu vždy – a jednou mříti... | XI. Ne, o loučení nemluv, nevěřím v ně ani, | Jaroslav Vrchlický | 3 | madrigal |
cvf-048150 | Můj sonet dříve pták byl zlatoperý
jak bengali, jenž tuší sladkou štávu
uzrálých broskví, a jak plamen hlavu,
když pěje, noří v pralesů stín šerý.
Pak velký motýl duhokřídlý, který
nes’ lásky sadem na odiv svou slávu,
až střásaje pel hvězdný svého hávu
se tratil hvězdou mezi hvězdné sféry.
Pták zmizel, ulét’ motýl jako... | Můj sonet. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-007965 | V hospodě povstal křik, že by v pivnici hořelo, krčmář
protože dychtivě sám s konvěmi pospíchal tam.
Dceruška krotila lid, nebo pravila: Tatiček vodou
ohně nehasí; vždyť do sudu přilévá jen. | Pokřik z omylu. | František Vladislav Hek | 8 | elegické distichon |
cvf-067892 | Ne Seraf mystický v snech vytržení
jak Františkovi na alvernské hoře, –
svá stigmata i v bok i v údy tvoře,
nás oblétá a raní život denní.
Krok nohou vede břitném po kamení,
v slz proudy tiché mdlé nám ruce noře,
– sám zbolavěl je, mozoly v nich hoře, –
krev ran víc jitří chladu pavučení.
Jen časem vtiskne nadšení nám ... | Stigmata. | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-017692 | Můj sonet radostně a vesele Tě zdraví,
ó, příteli! Ne, let že padesáte
dnes krouží tiše kolem Tvojí hlavy,
leč, že jsi zdráv a čil, že srdce máš tak zlaté.
Škleb drzý Tebe, zloba nepomate,
v náš vírný svět zříš, na rtech úsměv smavý,
a šleháš hloupost, všednost, sváry klaté
a smíchem živým léčit umíš davy.
Ó, plevele j... | FR. HERITESOVI. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-045723 | Ty krásnolící, kdož ví, jaké vlasy
tvé čelo oblétaly? v duši tvojí
co vřelo plamenů? po jakém boji
jsi poddala se, květ antické krásy?
Však šťastna žiješ pro vše příští časy,
že lože Achilla tě zvalo svojí,
tys napila se v nesmrtnosti zdroji
a píseň Homera tě věkům hlásí.
Ne že jsi byla dcerou kněze Chrysa,
ne mlada že... | Briseis. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-018558 | Pro jednu chvíli byť to jenom bylo,
pro dětství den, jenž jako potok zurčí,
pro lásky mžik neb radost chvíle tvůrčí,
snů z chaosu kdy zářné vstává dílo.
Pro první žvatlot děcka, jež tak milo,
pro vítězství snah, zloby přes odpůrčí,
kdo nežehnal z nás žití, jak je určí
žít Osud, nechť kol moře běd se slilo.
Tak zpola sl... | PRO JEDNU CHVÍLI. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-048781 | Tys zapomněl na bohatýra báje,
jenž těžký balvan v luzích Styxu válí,
jej nese, drží – snad se neskutálí,
teď věří sám, však u skaliny kraje
ten smekne se, zpět letí, unikaje,
ve hromotřesku padne mezi skály,
kde doma byl – On za ním běží zdáli,
výš tlačí, hrudí oň se opíraje.
A znovu válí – balvan klesá znovu,
on začí... | Balvan Sisyfův. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-047803 | Mé finale je krátké, jak má být,
vše skončí nejlíp ranou na buben!
A fantasie, myšlénka a cit
se rozplynou jak bezvýznamný sen.
A přec, můj Bože, víš to, já chtěl žít,
pít, lokat všecko, stejně v noc i den,
teď mlčím již a pravím: Nech mne snít,
že vše to bylo sen, sen pouhý jen! | FINALE. | Jaroslav Vrchlický | 6 | siciliána |
cvf-043614 | Nelkejme již, nám že mladé roky
A hry nevinnosti zhynuly;
Že ty děcké slasti upluly,
A ty smíchy, žerty, hravé skoky.
Že zmizely rájových snů toky,
Na nichž světy naše plynuly;
Že nás motýlové minuli,
Co nám svodným letem mátli kroky.
Vylijme již slzy na hrob mládí,
A zas k předu zraky jasnosti,
Jaká hra nás nyní k sob... | 52. Zlaté rouno. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-017944 | Můj také není z jiných, moje drahá,
však nedivím se, kde je toho třeba,
kde žena přijde muži skoro nahá
a kde snad hlad je ve sny ukolébá.
Leč já, však ví to celá přece Praha,
jsem deset tisíc měla! Pro kus chleba
nepíše, a přec stále k peru sahá,
ač říká, tolik že to síly třebá. | MANŽELSTVÍ LITERÁTŮ II. | Antonín Klášterský | 6 | siciliána |
cvf-042313 | Muže znám – to anjel prostý vrásky,
Duše jeho rovna jezeru,
Když se nachem leskne k večeru
A lesk ten jest oblesk boholásky.
Skvost jej zdobí velekněžské pásky,
V přebohatém Christus rozměru
Vylil na něj milost veškeru,
I jdou z něho stále veleb hlásky.
Lásku napsal na svou korouhev,
Lásku Páně všady hlásal v jev,
Duch... | 169. Muže znám – to anjel prostý vrásky, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-011301 | Když Josef po Heroda vzkazu krutém
prch’ z Betlema, jak boží vůle zněla,
vpřed oslíka hnal sykomory prutem,
by matku nes’, jež v klíně Krista měla,
leč neměl na cestu jen zrní klasů,
té potravou, jež světu dala spásu.
Však z klasných polí záhy přišli k poušti,
zrn nebylo a nebylo ni vláhy,
kde slunce žár svůj dravěj na... | SYKOMORA MATARIJSKÁ. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-010698 | Když v lese květ a setí v poli raší,
tu žebrákem jen ten jest, komu chléb
skřivánky písní z jaré duše plaší. | 437. Když v lese květ a setí v poli raší, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-050445 | Když kol nás jdeš, ať lidi nevyplaší
tvé hvízdnutí, radš po špičkách jdi tiše,
neb jinak zví svět hned o lásce naší. | XXXIII. | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-041715 | Kamto letí andělové tito
S takou krás a divů zásobou?
Zda to hejno vabů ozdobou
Má býť v tvora pozemského vlito?
Cokoliv jest v světě skladů skryto,
Jest jen pouhou všechno chudobou;
V tvoru tomto s Boží podobou
Nebe celé milo bude svito.
Blahé dítě, tvore nebes krásy,
Kdožby neměl zamilovať tebe,
Tebe matko svatá svět... | Kamto letí andělové tito | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-010603 | Proč výtkou dítě, karatelé přísní,
že v drobné sloze mé je rosný stesk;
vždyť štěstí na hrobech rost’ květ mých písní! | 342. Proč výtkou dítě, karatelé přísní, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-037470 | Poslední Ty jsi byl z Čechů, jenž královskou korunu nosil;
po Tobě nosili jen korunu mučednickou.
Panstvo že sjednotil jsi, to korunu vyneslo Tobě:
Kdybys byl sjednotil lid, byl by ji nosil Tvůj rod. | Jiří Poděbrad. | Ladislav Quis | 8 | elegické distichon |
cvf-010700 | Cit v úctě mám, on duši jasem zdobí;
ten, kal kdo metá svatý na obraz,
ne obrazu, sám sobě hanbu robí! | 439. Cit v úctě mám, on duši jasem zdobí; | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-035425 | U hospody v cizím kraji
Rusovlasý poutník sedí,
Dvě mu slzy v oku hrají,
An do dálky s touhou hledí;
Co as v oku znamená
Onna perla zrozená?
Vedle něho poutník druhý
Zasedne si rusovlasý,
Prošel on též dálné pruhy,
A teď v stínu žízeň hasí;
Však než pije, zvolá sám:
Na zdraví to Češi vám!
Poutníkem to prvním trhne,
Jak... | Setkání-se v cizině. | Václav Jaromír Picek | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-010380 | Mně tebou slétl s nebe anděl světla,
a s hvězdných sfér mé duši hudbu snes’,
by písněmi a pohádkami zkvetla. – | 119. Mně tebou slétl s nebe anděl světla, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-048355 | Když znaví mne lidé, utýrá svět,
rád vždycky si najdu snět, list a květ;
tak prostě žijí, tak tiše!
Svůj mají rozpuk, svůj květ i svůj zmar,
svou tklivou vůni i barev svých žár,
ať sní, ať jásají v pýše!
Tu myslím, v kouzlu svých prostičkých vnad
ty z všeho tu žijí nejlépe snad,
příroda sama z nich dýše.
Co mají, rády ... | Lekce botanická. | Jaroslav Vrchlický | 3 | madrigal |
cvf-043147 | V jediný krystal, v jeden květ,
v jedinou hlavu, plavou nebo snědou,
klíč našich životů je vklet.
A v jeden hrozen nalita
žhne vroucná síla země. Pozdě, s bědou,
poznání v srdce zavítá.
Jak plály v slunci vinice!
Ve zlatém slunci hrozny pokoušely,
a rtů a číší tisíce.
Smály se zvučně rozpakům
ženy, jež znalé, hlasem ro... | SMUTEK DILETANTŮ | Karel Toman | 3 | madrigal |
cvf-029756 | Dřív sopka hlavy sama sžít se musí,
než jeden lístek vavřínový zplodí,
a nežli celý věnec z ní se zrodí,
tu hlava stará, srdce zryto v kusy.
Kam děl se vlas tvůj kadeřavý, rusý?
Za každý list vždy jednu kadeř shodí,
a nežli k hrobu dojedeš svou lodí,
ten laur ti shořkne, sláva se ti zhnusí!
Leb lysou nyní věnec studí s... | Kadeř a laur. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-050740 | Nad mořem klášter vysoko stojí,
pod ním se vlny divoko rojí,
v něm srdce lidská u věčném boji.
Jeptiška mladá přes zeď se dívá
do dálky šeré, nad ní zvon kývá,
poslední Ave do šera splývá.
Nebe je šedé jak holubí křídlo,
moře je šedé, kam oko hlídlo,
srdce je šedé – bolesti zřídlo.
Na nebi občas hvězda se bleskne,
nad ... | II. Ave! | Jaroslav Vrchlický | 3 | madrigal |
cvf-010556 | Svět ztemněl se, smrt s životem se sváří,
v tmě zbloudil bych a nevrátil se snad,
leč oči dětí mých mi v život září. | 295. Svět ztemněl se, smrt s životem se sváří, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-030524 | Neznám věčně žíznit, v nouzi neunavit,
věčně naděje své v sypký písek stavit,
s osudem psát na led umluvu.
Nejsem dítě více, bych snad sílu bájil,
že bych věčně obstál, věčně život hájil,
vise na kořenu v bezednu. | Neznám věčně žíznit, v nouzi neunavit, | Jan Neruda | 3 | madrigal |
cvf-042850 | Ze smečky vášní všech, jichž oči planou vlčí
v tmě nitra lidského, ty, nejvíc hladová,
proč všudy za mnou jdeš? Proč tvá vždy tlama vrčí?
Proč k zemi šlapeš mne jak jezdce podkova?
Mou duši, stvořenou pro alpských sněhů ticho,
pro jasnou oblohu, jíž jako vytepán
vrch každý kreslí se, tys peklu smetla v břicho,
ne vody ... | ŽÁRLIVOST. | Otakar Theer | 14 | sonet anglický |
cvf-059871 | Vlk honí stádo, člověk vlka zas,
vlk člověka – toť jistě hra je skvělá!
Vás, verše, psal jsem v rozmanitý čas,
však jaká vzteklost vždy se rozhlížela
z vás do kraje, kde mha nás chladem bila
a od pravěčných prsů oddělila?
Bůh honí lidstvo, člověk boha zas,
bůh člověka – až tváří v tvář si stojí.
Tu slavnou chvíli chce ... | PODĚKOVÁNÍ | Jiří Mahen | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-057082 | V potocích s oblak prudký dešť se leje,
burácí vichr, třtinou chví se peň,
a jak by náhle rozžal pochodeň,
blesk do skal pere, až se země chvěje.
V zoufalém pláči potok se skal spěje,
dnes přebohatou vichřice má žeň,
jak stébla kmeny kácí v prohlubeň
a jejich pláči bezcitně se směje.
Všude to hučí, duní, stená, chrastí... | Bouře v horách. | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-046029 | Neb svoboda je anděl velký, ryzí,
a v čistém srdci příbytek jen volí,
rmut sobectví se netkne její řízy,
ni dogma církve, ni paragraf školy.
Smrt jede za ní, bohatou žeň sklízí
a šerý sup se vznáší nad mrtvoly,
kde Farizejci jsou jí apoštoly,
pro zlaté tele kterým božství zmizí;
neb svoboda je cherub trestající
mohutné... | SOŠE SVOBODY V NEW-YORKU. (III.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-044382 | Smích Olympu zdravý,
jenž se sotva ptá,
čím se světu zdá,
plný, žhavý, dravý,
málo přemítavý,
vtip a žert a hra
přece ještě vzplá
nezkažený, pravý.
Ze dna třpytné číše,
v níž se víno pění,
bleskem vyletí
a když v prvé není,
v druhé bude spíše,
jistě ve třetí. | Smích Olympu zdravý, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-048860 | V pivoňkách hoří celá sláva léta.
Záhonů našich matrony ty žhoucí,
bez pelu mládí nádherně se stroucí,
bez vůně, jakby žár, jejž slunce metá,
ji vypil všecku, šeptají si: Veta
po Vesny kouzlu! – V kotly slyšíš tlouci
a v zvony rozhoupané intrád vroucí
kaskády vpadnou k čtyřem úhlům světa.
Z košíčků zdobných dětské ručk... | Pivoňky. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-019422 | Ai, ty Labe, proč tak selzou mutnou
Měníš zlaté vluny v kaliště?
Zdaž si pilo někde z bojiště,
Čili zpláklo z kořen Hora Kutnou?
„Ne, já vinu skrývám v sobě smutnou,
Záštně Slávy synů roztříště,
Ach snad více než mé řečiště
Písku nosí, vraždou přeukrutnou:
Břehy oba, k ústí od studnice,
Věky ode časů pohanských
Lkají, ... | 127. Ai, ty Labe, proč tak selzou mutnou | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-010681 | Jak štěp buď v pomluvách, jenž hlavu kloní,
když černým křídlem rve jej bouře zlost,
jen zašumí a z hloubky ňader voní. | 420. Jak štěp buď v pomluvách, jenž hlavu kloní, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-010543 | Vždy žízniv míru jsem, kam noha kročí,
to od těch dob, co žití otřesem
znik’, Lilo, pramen blaha mi z Tvých očí! | 282. Vždy žízniv míru jsem, kam noha kročí, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-046714 | Já chvěju se, že tebe ztratit mohu
v dne bouřném ruchu, v noci tichém bdění,
ač síly mám, že vyrval bych tě bohu,
přec tvojí ztráty pouhé pomyšlení
mne vrhá v propast nových utrpení
a snů a zmatků, beznaděje smutku!
Jak teprv kdybych ztratit měl tě v skutku! | Řádky z denníku. | Jaroslav Vrchlický | 18 | chaucerova strofa |
cvf-046418 | Již nechte být, co bylo otců vinou,
ti pykali za nesvornost svou sami,
jich slávy posud spějem ruinami,
v svár nový leda vzpružit si krev línou.
Ne Kristus poplván a v ruce s třtinou,
leč vítězně jenž kráčel nad vodami,
buď jako symbol věčné síly s vámi,
ten, klenbu hrobů jenž prorazil stinnou!
Do suchých kostí ani pro... | Již nechte být! | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-019617 | Sám sem někdy myslel, že už svému
Losu vzdorovati nebudu,
Ani odpor klásti osudu,
Jenž můj národ tlačí, ohromnému;
Svět se předce nehne k vůli tvému
Asnad mámivému přeludu,
A kdo může říci bez studu:
Toto učiň! Bohu všemoudrému?
Než jak hada chraň se této hnilé
Nízkých mudrolantů podušky
Každý, kdo má sardce ušlechtilé... | 322. Sám sem někdy myslel, že už svému | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-056464 | Jas oblohy kdy neporušen zmírá
a závoje se strou nad temné thuje,
šílený požár náhle zkrvavuje
nebeskou louku, kde žár rozestírá
brunátný Západ, v náručí jenž svírá
nevinnou modř a v ohni odlučuje
safír, jenž změněn v amethyst dál pluje
ve vlnách rudnoucích jak řeka širá – – –
tu vzdechy tlumí se a v ňader vzruchu
dlí ... | I Jas oblohy kdy neporušen zmírá | Rudolf Medek | 0 | sonet |
cvf-010465 | Pán národy běd mořem k štěstí vodí,
jich chrání bolest, matku zázračnou,
jež čím je starší, tím víc hrdin rodí. | 204. Pán národy běd mořem k štěstí vodí, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-064479 | Plač, duše má a zahal do závojů
své těžké smutky, hořkých slzí pramen,
a v tichu noci, v záři hvězdných rojů
tu poklekni a pomodli se: Amen!
Tvé chrámy leží v troskách – konec bojů,
noc klidná sejme tíži s Tvojich ramen
a napojí Tě vláhou rosných zdrojů,
svit hvězdný snese na náhrobní kámen.
Tvé illuse a sny, Tvé smělé... | PLAČ, DUŠE MÁ... | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-019624 | Jako smutně lesní holub upí
Po širokých vůkol dolinách,
Když ho skrytý v nebe modřinách
Jestřáb chvatem družky věrné zloupí;
Na verch dubu najvyššího vstoupí,
Volá při rozsedlých skalinách,
K hnízdu letí, anť ho v křovinách
K větší strasti zmámil ohlas tupý:
Tak já rovně opuštěný kvílím,
Od Dunaje k pouštěm rozmařilým,... | 329. Jako smutně lesní holub upí | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-059221 | Jdou světem učitelé, pečujíce,
by z knížek příslušníci škol
v svou duši vssáli sladký jakýs bol
a soucit, soucit, soucit bez hranice!
Jdou kati, bičem raby mrskajíce –
mláď v soucitu svém pravém běží kol
a jinde krví potřísněný stvol
smrtelnou bledost žene v její líce!
Ne, mučírny sem, skřipce, guillotiny
a katy, pak p... | AŤ SÍLÍ NERVY. | Vladimír Houdek | 0 | sonet |
cvf-044236 | Chtěl jsem budovati sídlo Tvoje,
když jsem ale chtěl se opásati,
kladivo jsem z rukou musil dáti
v ruce jiné... Jaké nepokoje
zmučily mne, jaké těžké boje!
Shledal jsi mne nehodným a káti
mám se? Nedostatečnými zváti
nemůže snad nikdo ruce moje...
Pochybnosti oprávněné pýchy,
které nezbývá než mlčeti,
přináším Ti, Pane... | Chtěl jsem budovati sídlo Tvoje, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-064538 | Mně často zdává se, že nežiji,
a na hřbitově ležím pochována,
ač zapadlo již víko – na šíji
se nezcelila stará dosud rána.
Květ na hrobě zvad’ růží, lilií,
je pusto kolem – rosa jenom zrána
drn holý chladnou slzou ovíjí,
a zemi, jež je dávno nesrovnána.
V mých hlavách stojí cypřiš – uschla mrazem,
a narezlé jsou větve,... | XXXIV. Mně často zdává se, že nežiji, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-039198 | Vstříc osudu kráčíme nocí, dnem,
a zdráháme se jít, však jdem a jdem.
On čeká pokojně na místě svém.
Jdem cestou trnitou a jdeme květem luk,
jásáme rozkoší a tonem v moři muk.
On čeká pokojně a napíná svůj luk.
On není zákeřník, on volá na nás v dál
a jeho vážný zrak se nikdy neusmál,
když od tetivy šíp se do srdce nám... | OSUD. | Josef Václav Sládek | 3 | madrigal |
cvf-063238 | Jen chtít a život promění se v ráj,
kde čarokrásné hvězdy planou,
kde život rozkošná je, sladká báj
s oblohou modře malovanou.
Když jaro přijde, květem voní háj
a v zamyšlení chodci stanou,
kde z keřů růží dýše lásky taj:
jen chtít a větry vstříc ji vanou!
My nevěděli ale, talisman
že slovo je, ráj otevírá,
když vlíbán... | Bláhová láska. (II.) | Josef František Karas | 0 | sonet |
cvf-055026 | Ten román žiti – jak mi připadá?
Toť pohádka, jež jedněm srdce blaží,
a pro jiné zas je v něm záhada,
již marně dlouho proniknout se snaží!
Jak’s narozen – jsi uchvácen už jím;
pak pestře v něm tvé osudy se mění,
a konečně – vše rozplývá se v dým
a každý najde jiné rozluštění!
Kdos v lásce s ním se potká vítězné,
kdos ... | Román žití. | Alois Škampa | 0 | sonet |
cvf-044333 | Smích ostrý často pohrdlivě zněl:
Ve volném vzduchu lehce se to hýří,
ba stačí místo křídel také chmýří,
by planý snílek k prázdným stínům spěl
a ještě cennějším se blouda měl,
jenž drsnou cestou práce bohatýří
a zákonů – vždy dvakrát dvě jsou čtyři –
ku poznání a ku vědění šel.
Jak zbytečným je smích i hrdá zloba!
Sám... | Smích ostrý často pohrdlivě zněl: | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-069248 | Tím rubášem mne přikryjete brzy,
a závojem mou zahalíte líc,
jak perly vtkané jsou v něm čisté slzy,
sny zapředeny marné do kytic.
A modlete se za mne – chraňte tvrzí
a brány zámku – nelitujte víc!
Vše zjasněné již bude, co mne mrzí
a trápí dnes – v té záři voskovic.
Kříž položte mi na hrob, jejž jsem nesla,
trn zasaďt... | XIX. Tím rubášem mne přikryjete brzy, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-001028 | Bledá, mroucí, v objetí mlhy vzdušné,
jež jak závoj nevěsty chví se cudný
přítmím lože, nad tichou zemí zvolna
shasíná luna.
Na východě v červánků lesku matném,
v moři zlata zvlněném vánků dechem,
v hymnách země po myrtách stoupá slavně
veliké slunce.
Tak v mé srdce šílené bolem dávným,
které kopím osudu skláno ostrým,... | VZKŘÍŠENÍ. | Jaromír Borecký | 9 | sapfická strofa |
cvf-019377 | Pravdivé jest onno přísnotvárné
Starých věků i dnes vyrčení:
Že je krása, zboží, umění,
Ano všecko pode sluncem marné;
Však bych jedno z nauky té kárné
Vyňal vedle mého cítění,
Tak jest božské jeho vzezření,
Tak jest milé, vděčné, čisté, švárné:
Krásu míním, tuto dceru boží,
Když si, nebe na čas nechavši,
Zemské roucho... | 82. Pravdivé jest onno přísnotvárné | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-046430 | Co můžeš, každý k velkému dej dílu!
Jeť oblázek i balvan v stejné ceně,
když láskou dán, a dávejte tak denně
přes tigrů řev i přes pláč krokodilů!
zjev kladivo i péro svoji sílu
a štětec, dláto, muži dím i ženě:
Jen k práci, k práci, k práci neprodleně!
Buď z žuly celý život váš, ne z jílu!
A nepovolme! – Uměním a vědo... | Snad přece! | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-015756 | Protož ty, jenž stojíš v světě výše
Nežli bratří jiných tisícové,
Hleď, by cti a slávy paprskové
Nezaslepili tě v hrdé pýše.
Nechť do zlaté nalévají číše
Z končin světa se ti nápojové,
Nechť jsi v roucho odín purpurové:
Přec jen poddaný jsi Boží říše.
Proto k bratru s přívětivou tváří
Sníženému nachyl se a nahni,
A ho ... | LVI. Protož ty, jenž stojíš v světě výše | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-023444 | Poutníci smutní, ó, pojďte, půjdeme v řadě
přes černé řeky, z nichž páchne nákaza moru,
za zpěvu písní, věštících krásnější doby
století mdlému, spícímu v náručí noci.
Váháte? – Smutek zasypal ponuré pláně,
stíny vás straší, jež nikdy nebyly těly?
Váháte stále a přec to cítíte dobře,
že nic zde není, co hodno bylo by ž... | Vyzvání. | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-039190 | NA čele klid, na prsou ruce spjaty, –
ten spánek tvůj tak blahý jest a svatý.
A jako nevinného děcka spaní
je klidno hluboké tvé oddychání.
Jak od sebe v ten mžik jsme odděleni!
já v bdění, ty v tom všeho zapomnění.
Myšlení osten cítím a dne tíži,
tvůj duch je prost všech okovů a mříží. –
Kde klidu mžik, se ptám, v tom... | SVÉ SPÍCÍ ŽENĚ. | Josef Václav Sládek | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-010349 | Proč při Tvém zpěvu hlava má se kloní?
Já udiven své srdce poslouchám,
v němž každá krůpěj krve krásou zvoní. | 88. Proč při Tvém zpěvu hlava má se kloní? | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-019220 | Den dlouhý prošel – zase po naději.
Zas žádný, žádný, kdo by dal mu ruku,
jej z bídy zvedl, ztišil jeho muku,
zas marně čekal, prosil u veřejí.
V té jizbě, z které vyhnati ho chtějí,
kles’ těžkou hlavou na stůl plný suků,
noc táhla zvolna, klidně, beze zvuku,
on cítil v duši celou hrůzu její.
A myslil, jak ho život bíd... | Naděje. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-025977 | Jak u vás bylo? Nebe rozhvězdněno,
když vyšli jsme jak spiti na ulici.
Tak pozdě je už? S rozpálenou lící
jsme zřeli k oknu... bylo osvětleno.
A v hrudi – bozi, troufal sis kdy říci,
že tolik citů leží uzavřeno?
Jak žehnat ruce, jíž je probuzeno
to hluché pole minulosti spící?
Vznešené smutky, teskná rozželení,
slunečn... | KLAVÍR. (II.) | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-030414 | Mé mládí jenom tmavou bouří bylo,
jíž zřídka slunce zářný svit se mih,
je hrom a déšt tak zpustošil, že zbylo
v mém sadě málo plodů zardělých.
Hle jeseň myšlének se blíží ke mně
a třeba, bych se rýče uchopil,
bych znovu odkryl zatopené země,
kde jámy příval vod jak hroby vryl.
Ty nové květy, jež zřím ve svých snech,
v ... | Nepřítel. | Karel Nejč | 0 | sonet |
cvf-006510 | Dívko moje, běda, musím dále,
zapomeň to, žes mi všecko dala,
že jsi mně zoufalci trochu přála,
že jsi tancovala s divochem na bále.
Ó ty písní mojich or’ginále,
zapomeň to, žes mne milovala,
že jsem plakal, když jsi se mi smála,
já se, holka, zbláznil nenadále.
Ty bysi mne lehko prozradila,
že mi tak zle není, jak se ... | KVINDE. | Josef Václav Frič | 0 | sonet |
cvf-048775 | Jsou duše takové. Po zmaru chvátá
jich celá bytost, kde co vidí klíčit,
plát, zářit, v zárodku se musí zničit,
vše zdeptat musí zlověstná jich pata.
Štván takto, lačný Herostrates chvátá
v chrám Diany – zřel příliš krásný tyčit
se do hvězd, nedovedl úžas líčit,
však pochodeň zaň promluvila vzňatá.
Snad bylo mu samému v... | Tajemství Herostrata. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-069257 | Ty, jeho přítel, těšil Jsi mne pak,
když Jsi mne viděl zoufalství tak blízkou,
mou hlavu halil šílenství již mrak,
a vichr hýbal mnou jak slabou břízkou.
Zrak můj se díval vzhůru do oblak,
leč oblohu jsem zřela temnou, nízkou,
mne vichr šlehal, slzou zkalil zrak,
tmou v noci bouřné kráčela jsem vískou.
Mé oko v mraku h... | XXVIII. Ty, jeho přítel, těšil Jsi mne pak, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-037468 | Spálili tělo mé, popel můj vrhli do Řeky Rejnu,
svobodu ducha že sám hájil jsem naproti všem.
Vítězem zůstal jsem přece, vždyť do Čech se navrátil duch můj;
vyhubit nemohly jej: Hranice, meče ni čas. | Hus. | Ladislav Quis | 8 | elegické distichon |
cvf-040595 | Kdes v sbírce památek, kde na vše strany
vzduch starobylostí byl ovanutý,
já starou sochu zřel jsem, nátěr žlutý
na shnilém dřevě byl již oprýskaný. –
Toť Spravedlnost, měla steré rány,
a byla bezruká, trup čněl tu dutý:
ji hodili sem v koutek vyklenutý: –
jen někdy slunce svit se vhoup sem ranný!
A jako ostrov pustý, ... | MALÝ ROBINSON | Antonín Sova | 0 | sonet |
cvf-057185 | Ó dřevo vzácné, svaté dřevo kříže,
všech mučedníků Králem posvěcené,
tvůj zjev se duhou z mrákot věků klene,
a sponou lásky s Bohem lidstvo víže!
Hladové šelmy z brloh těsné mříže,
planoucí výhně, meče nabroušené,
mudrátství šalbou hlavy přesycené...
tě zvrátit chtěly – i sám pekel kníže.
Leč ti, kdož tebe zahladiti vs... | Kříž. | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-044364 | Kdo vyšel, aby velké věci zřel,
nechť čekání si příliš necení,
však rovnalo se téměř zjevení,
když poprvé jsem tebe uviděl.
Den se tmou vstal a v šero noci šel,
zeď chmur a těžkých mlh se nemění,
déšť padá, neumdlévá, nelení...
již druhý, dlouhý den k večeru spěl.
Tu náhle spadla kapka poslední,
a svitlo jako když se r... | (MONTBLANC.) | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-017982 | „Slovutný pane, Vy jste naší zoří
a sledujem Vás věrně v skvělé dráze,
ba milujem Vás tajně ve svém hoři,
když Plojhara čtem, zrak náš v rosné vláze.
Ó, z pera, které také divy tvoří,
pár řádek jen – a bude nám tak blaze!
Je ve hrob vezmem, až nám srdce shoří...!“
A na obálce: Josef Zeyer v Praze. | CTITELKY. | Antonín Klášterský | 6 | siciliána |
cvf-027771 | Jak jásá Vídeň! Kéž by tyto davy
Grillparzer kyselý moh shlednout nyní,
kéž dnes by ožil Mozart usmívavý
a zřel to nadšení! Kéž všichni jiní,
jimž touhou po uznání vadly hlavy
a hořkla krev zde!... V palácové síni,
v buržoů domech, ve výkladní skříni,
ve sloupcích novin – jeden hymnus slávy!
A jak by ne? Vždyť favorit ... | SONET O SLÁVĚ | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-010651 | Mne vzdušné hrady žití málo baví;
jen základem kdo vlastní srdce dal
a krev svou pojidlem, ten dobře staví. – | 390. Mne vzdušné hrady žití málo baví; | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-018659 | Když jdeme spolu v slunné chvíli ranní
zlatými poli čistou pod oblohou,
tu každý klas, jak dvorně když se klaní,
křů listy chví se, že se tknout tě mohou.
Když loukou jdem’ – je na sta květů na ní –
roj motýlů kol krouží chvíli mnohou,
květ bílý padá vlas ti na havraní,
a jiný šťasten pod tvou zmírá nohou.
Vše jak když... | Ó, NAKLOŇ JIŽ SVÁ ÚSTA... | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-037869 | Přijď ženo má, již neznám, brzo, brzo,
přijď chvíle klidu ještě zavčas, zavčas,
přijď moje mládí ještě před mou smrtí!
– – – Proč vždy jen ťukáš, vzpomínko má plachá,
víš, rád bych otevřel, jen nemít okov, řetěz – – –
Proč nevkročíš se sestrou svojí tuchou?
Tak někdy se mně zdává – – – To vím dobře,
to již jsem viděl, ... | TOUHA. | Adolf Racek | 3 | madrigal |
cvf-045203 | Dnes ta věž stojí, aby do Francie
se táhlo lidí ze všech končin světa,
pan Carnot šampaňské tam na ní pije
a střepy číše hrdě dolů metá.
Toť dvacátého věku poesie!
Ten lupen on si ve svůj vavřín splétá,
že svedl davy svorné do soutěže,
by vyvedl je za nos – na vrch věže. | Ahasver na věži Eiffelově. (VI.) | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-019331 | Příroda se ze všech živlů všudy
Kvítek jala stvořit nesvadlý,
V němž se v sličné změně zercadlí
Nebe, země, hvězd a slunce proudy;
Než um Pallas, Lada sladké pudy
Místo vůně po něm rozkládly,
Kupid s Milkem lístky pokradli
Točíce z nich tři dny každé údy:
A vše tyto bohů větších dary
Okouzlily vděky nevinně
Stříbrem hl... | 36. Příroda se ze všech živlů všudy | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-010354 | Už všecku duši mou tvá bytost chvátí,
a na tvůj sladký ret-li pomyslím,
hned všecko vůkol mile zrůžovatí. | 93. Už všecku duši mou tvá bytost chvátí, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-029802 | Jde zlatovláska, sní, jak se tu děje...
Byl pohřeb, k hrobu nesli matku mladou,
kol chudé rakve spěli cizí řadou,
a vzadu jen se drobné dítě chvěje.
Dav rychleji teď ku hřbitovu spěje,
a teď již rakev prudce ve hrob kladou.
A dítě jato hrobních kvítků vnadou
si trhá kvítka a se hlučně směje.
Však náhle plaše mávne ruči... | Ze života. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-043755 | Své velké štěstí sobě bojíme se říci.
Jsme jako děti, které u studánky sedí,
však píti bojí se a jenom do ní hledí,
by nezkalili její křišťálovou líci.
Jsme jako děti, které – divem rtové bledí –
pohádkám naslouchají, slůvka při tom nedí,
však vždy na sebe uprou zraky svoje snící,
když prince se princeznou snoubí kouze... | VI. Své velké štěstí sobě bojíme se říci. | František Táborský | 0 | sonet |
cvf-047790 | Ó vítej, Noci! Na hvězd zlatém voze
ty kněžko s luny srpem v kadeřích,
ty s perlou rosy na své hnědé noze,
již z dálky hlásá hrdliček již smích.
Hvozd jako město hlučném ve hlomoze
svůj tají ruch i chrobák v trávě ztich,
neb věčna báseň v žití všední prose
v tvých leží stínuplných perutích! | MODLITBA K NOCI. | Jaroslav Vrchlický | 6 | siciliána |
cvf-010557 | „Noc tají dech, hvězd píseň nebem letí,
kde na harfu jim hraje David král...“
V těch nejjasnějších vidím vás, mé děti. | 296. „Noc tají dech, hvězd píseň nebem letí, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-001326 | Tam venku démon v lidské vlny dmýchá,
až pěna záští hradby naše třísní, –
zde vášeň ztichá.
Tam venku roste, roste olbřím: pýcha,
ven z chaty, ven, výš, celý svět ji tísní, –
zde vášeň ztichá.
Tam venku rozkoš do všech srdcí dýchá,
sníh liljí kalí, čisté rety pálí, –
zde vášeň ztichá.
Tam venku mamon moří se a vzdychá,... | Ticho. | Sigismund Bouška | 3 | madrigal |
cvf-004685 | Jdu jako zmámen,
je skončen hřích;
proč po tobě ten kámen
jsem bídný zdvih’?!
což mohu koho více snad
než tebe milovat?
To byla touha
jen rozkoš pít,
mé tělo byla ústa pouhá,
můj vyvřel cit
jak sopka v náhlém plameni –
proč nestoup’s v cestu mi?!
Já trhal s stromu,
zkad kynul, plod,
v tak divném světla lomu
mně zdál se... | Po hříchu | Xaver Dvořák | 1 | strofa venuše a adonise |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.