id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-059607 | Když ve hrom děl, třesk mečů, koní ržání
již zněly hrozné křiky zoufalosti
na Bílé Hoře krví syté dosti
a útěk všem byl poslední již zbraní:
Vy zůstali jste na smrt odhodláni
jak dubů les a ve vzdorné své zlosti
v prach zbít jste dali žulové své kosti
a svět jste naučili umírání.
Tak! – Hrome tak! V tom krev poznávám s... | LIST HANÁKŮM. | Jan Spáčil Žeranovský | 0 | sonet |
cvf-018476 | Tvá bytost opět jako leknín svítí
na tmavých vodách... jsi jen mír a něha.
Pes bolu k nohám pokorně ti lehá,
ustálo dávno táhlé jeho vytí.
A já jsem šťasten... Ó, jak děkuji ti
za dny ty klidné... tvůrčí radost šlehá
mi z prsou... sním jen, porušit se střeha
tu harmonii, soulad, kouzlo žití.
Jsi krásná jeseň má v svém ... | XXIV. Tvá bytost opět jako leknín svítí | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-047664 | Měl’s masky dvě a obou uměl’s užit
dle potřeby a nutnosti a touhy,
v té filosof hrál’s celý život dlouhý,
když osud velel, jiné k práci tužit.
Však sebe když chtěl’s ku rozletu vzpružit,
tu’s masku strh’ a byl jen básník pouhý,
chtěl’s sbírat démanty ze žití strouhy –
Ach, v alexandrin těžko moře zúžit;
i tuto časem od... | Voltaire. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-045929 | Oliva prý strom je slitování,
šedé větve k prachu sklání,
ale co snů sladkých visí na ní!
Šel jsem jednou hájem olivovým
s tajemstvím své lásky tenkrát novým,
co jsem cítil – podnes nevyslovím.
Bílé mraky modrým nebem létly,
v šedém listí samý paprsk světlý
a vždy dva se v políbení střetly.
Starý sen se k staré hlavě s... | Olivový háj na Gardském jezeře. | Jaroslav Vrchlický | 3 | madrigal |
cvf-029755 | Kmen silný v bájném lese poesie,
on, matky, z vašich srdcí vyrost’ mízy,
v něm vaší krve kypí oheň ryzí
a svatost mléka, již co dítě pije.
Snad mrtvy jste, snad šedinami kryje
se vaše drahá skráň jak stříbra přízí,
i nechať vaše jméno, pověst mizí,
když duše vaše dále v dětech žije!
A vše, co snilo mlčky srdce matky,
p... | Matkám básníků. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-005359 | To byla vážná chvíle Sabbatu!
Jak ode všech jsou opuštěny dvory!
A bílá ruka, v křeče záchvatu,
hrá variace na „Memento mori!“
Odešli! Přijdou?! Není návratu!
Roj hallucinac věrným zůstal, chorý.
Co ještě zbylo?! Kdo to zpívá tu?!
Je marno všechno – vysíleny vzdory!
A v okna civí ona Příšera,
ta, která kdysi spila Baud... | PANU JAROSLAVU VRCHLICKÉMU | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-023434 | Je smutno v světě sklamán žíti.
Má duše kdysi touhou vřela
ve svoji hrudi všecko skrýti.
Teď pozdě. Snad to neuměla.
Má duše mnoho vytrpěla,
když chtěla všechny krásy míti
a o všem zpívat, o všem sníti,
vše obejmouti, co by chtěla.
Dnes kráčí teskna cestou svojí
a každý se jí vyhne, bojí,
kde jenom vidí její stopy.
A o... | Má duše. | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-042278 | Jaká vede přírodu tu toucha!
Večer hvězdy v triumf zapříhá,
Zadne svíci slunka rozžíhá,
Tu i tam pak sladkou ambrou douchá.
Takto dvakrát denně mění roucha,
Ku tvůrci se dvakrát pozdvíhá
A tak věrně hlasu ostříhá,
Jaký v hloubi hrudi svojí slouchá.
A ty, zdali poslušen jsi hlasu,
Jímž tě srdce volá v jistém času?
Kéž b... | 134. Jaká vede přírodu tu toucha! | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-069869 | Již vše šlo spat a slunce za horami –
jen my dva jsme zde sami, milko, sami.
Pojď, usedneme – léto tolik znaví –
pod strom na stráni do vysoké trávy.
Je krásný večer, mládím voní země –
jen přitul více, přitul víc se ke mně.
A voní luka, pole, žitné klasy –
jak tvoje vlasy, tvoje husté vlasy.
A vánek přináší sem vůni s... | JE KRÁSNÝ PODVEČER... | Václav Hlaváček | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-019785 | Tu byl rybník opodál se úže
V potok obřežený rokytím,
V jeho vodě růže nad sítím
Kvetla, krašší sotva býti může;
Řeknu k matce milé: prosím nuže
Dovol, ať z ní vůně pocítím,
Když pak já ji rukou pochytím,
Ai hle paní z té se stala růže:
Hraběnka a nevěsta to byla
Potockého, v krásné pavlaky
Oděná, než perly z očí lila!... | 490. Tu byl rybník opodál se úže | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-044321 | Na krátkém dni jak rychle slunce klesá!
vždyť paprsky, jež bledým světlem vstaly,
vzduch mrazem ostrý ani neprohřály
a již se kryjí do vrcholků lesa.
Nad krátkým štěstím člověk jen že vzplesá,
již úprkem se hrnou nové žaly
a prstem kývají mu v prázdnou dáli,
by šel a bloudil, kříž svůj s sebou nesa.
Den prchá mžikem, p... | Na krátkém dni jak rychle slunce klesá! | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-010827 | Na silničku koly rozemletou
jasný měsíc hojné stříbro metá,
s mladých višní, po krajích jež kvetou,
déšť lupínků bílých v kolej slétá,
kypré snítky hojností svou lepou
do líce i do čela mě tepou.
Stále nutí: „Vzhůru zírej k nebi,
tam se milliony světů mění,
k úvozu proč ukláníš své lebí,
půvabu-li vůkol dosti není?
či ... | Cesta k domovu. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-018563 | Jak držíte se tady, moje děti,
ó, tak se držte spolu v žití celém,
v dnech běd i plesu, hruď kdy chví se želem,
i srdce výš kdy za skřivanem letí!
Ty, hochu, stůj ve vichru s pevným čelem,
hleď prudké vlny od ní odrážeti,
a ty, ó, dítě, v muk a sporů změti
buď mírem, láskou jeho spasitelem!
Já nepoznal jsem také lásky ... | POD PODOBIZNU MÝCH DĚTÍ. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-029777 | Dí starý verš tak: „Jemu zasvětily
soch tři sta Athény“ – toť zvěst je celá.
A za ním černá dějin mha se stměla,
a dnes to nic – tak vše se ve hrob chýlí.
Jen dva ty verše z celé slávy zbyly,
a přec jí celá agora kdys vřela,
a před ním bozi skláněli svá čela,
jak stíny soch těch jejich záři skryly.
Co lidská sláva? Neč... | Demetrius Falereus. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-010457 | Kdo za vlast kráčíš v boj svým bratrům k vděku,
radš s mečem v srdci padni na svůj lán,
než s nohou zkrvácenou od útěku. | 196. Kdo za vlast kráčíš v boj svým bratrům k vděku, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-067840 | Znak hříchu na čele jak výheň pálí
a vina balvanem mu duši tíží –
Kain po létech se na ta místa blíží,
kde bratra při oběti rány sklály.
Zří v bázni kolem, zda kde dým se válí,
zda s hrozbou Bůh se z oblaku zas níží...
A touha odpuštění v hruď se jeho plíží,
kde bázeň velkooká host byl stálý.
Tam kvapí bratrovrah, dvě ... | VI. Znak hříchu na čele jak výheň pálí | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-061575 | Proč skřivan, když jitro se zadívá
svým zářivým úsměvem v svět,
než první svou píseň si zazpívá,
výš k slunci svůj obrací let,
jak nadšení k písni tam hledal by snad –
to tajemství sladké bych věděl tak rád!
A proč, než si ze srdce zazpívám,
já, znavený, zemdlený pták,
tak často pln touhy se zadívám
v tvůj zářivý, úsmě... | TAJEMSTVÍ. | Zdeněk Knittl | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-019306 | Tři mne věci, když je spatřím, k smíchu
S hněvem spojenému nukají:
Pervá, neznám, jak jí říkají,
Zvíře jest, jenž hlavu nosí v břichu;
Pak jsou kovy, které křídel pýchu
K letu vzavše z nebe padají,
A květ, v němž se oči kochají,
Ano smerdí přiložený k čichu:
Ale hněv se blíží k zůřivosti,
Vida lidi, kterým nebije
Ani k... | 11. Tři mne věci, když je spatřím, k smíchu | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-001132 | Byl básník cítěním a snů měl plnou duši
o díle velikém, jež by jak zázrak zkvetlo
mu z nitra čistého a požár v mysli vmetlo
a roztavilo vše, co ryzost lidstva kruší.
Dál čekal, čekal v snách to nadpozemské světlo,
měl chvíle, kdy již mnil, že příchod jeho tuší,
jsa k přijímání čist vždy kajicnosti tužší,
a čekal... osu... | PRÁCE. | Jaromír Borecký | 0 | sonet |
cvf-022577 | Svit svítilen si v kalužinách hraje,
vzduch vlhký těžce na prsa ti lehá.
zář bledé luny v mracích ukryta je
a drobný dešť v tvář doráží a šlehá.
Krok stráže umlk v ulic klikatině,
zvuk hodin echem v střechách doma zapad,
a noční chvíle míjí mdle a líně,
děs nudy hruď tvou začal divě sápat.
A na matku ty myslíš v šeré d... | Noc ve městě. | Jaroslav Kvapil | 0 | sonet |
cvf-010262 | Mé duši zas den štěstí vojevodí;
vzlet myšlenky ji objal roztoužen,
a teď z ní smavý ritornell se rodí. | 1. Mé duši zas den štěstí vojevodí; | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-015728 | Závistník jsa velké Čechů slávy
Uražený Dagobert hned drahné
Vojsko sebírá, s ním do Čech táhne,
A již rozbil tábor u Šumavy.
S četnými též pluky od Vltavy
Spěje Sámo; vojsko jeho prahne
Setkati se s Franky; kam zasáhne,
Budou krvácet a lítat hlavy.
U Vogatisburku vojska obě
K rozhodné se válce setkají,
Co dvě mračna s... | XXVIII. Závistník jsa velké Čechů slávy | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-043001 | Kdy by ústa mluviť chtěla,
mnoho by Ti pověděla:
tichá slova lásky vroucí,
věrné, velké, nehynoucí.
Kdy by oči mluviť chtěly,
více by Ti pověděly:
kolikrát se zarosily,
by Tvou lásku vyprosily.
Kdy by srdce mluviť chtělo,
více by Ti povědělo:
svoji touhu, svoji tíseň
vkouzlilo by v lásky píseň.
Kdy by duše mluviť chtěl... | X. Kdy by ústa mluviť chtěla, | František Jaroslav Rypáček | 14 | sonet anglický |
cvf-045841 | Tys chytil Satana za černou kštici
a masku hrůzy strhl jsi mu s tváře,
až z důlků očních tryskla jemu záře
a v srdci se mu soucit vzbudil spící.
Tys chytil zlo, jak Samson chytil lvici,
a vlek’ je prachem krásy na oltáře,
a mezi blázny, pokrytce a lháře
jak hrom jsi pustil smích svůj vítězící.
A krásné ženy táhnou polo... | Baudelaire. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-023745 | V nervósním loubí městského parku
scházeli jsme se s hořícím srdcem.
Jen někdy moje bojácná ruka
přitiskla její k chvějícím ústům.
Však v jejích zracích hořela žádost,
a její malá ňadra se dmula.
Proč jsem jen tehdy odvahy neměl!
Vždyť mne přec často pohledy zvala.
Proč jsem jí říkal vylhaná slova
a její dlaně tiskl jí... | Lola. | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-040943 | Našli jsme se kdys v jediné touze: milovat stejně a stejně klnout,
až v srdce naše stejný vichr navál nekonečné sněhy.
Neslyšeli jsme zvonů vánočních, ni zpěvů pastevců
a nevíme, že se narodil ten, jenž by nás vykoupil.
Našli jsme se zas v jediné touze: Odumřít sami sobě,
nekonečné sněhy ve své duši a nekonečné noci,
t... | ODCIZENÍ MILENCI | Antonín Sova | 0 | sonet |
cvf-064503 | Zlí lidé duši zranili mně moji –
jak jabloň v sadu sadařova ruka –
je ořezaná, kůra její puká
a krvácí z té strašné rány svojí.
Je krutá zima, mračna v nebi stojí
a vítr lká – mé srdce bázní ťuká –
a přec je nutno vytrpět ta muka,
než rána sečná v duši mé se zhojí.
Neb jak ten strom, jenž v sadě ční tu holý,
mráz pálí ... | JABLOŇ | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-044245 | Na stromě kvetoucím drobounký pták
svou píseň pěl, v tom zmlk’ a tiše stál –
kýs ptačí dravec kol se vzduchem bral.
Zdál jistě ptáku velkým se co drak,
a těžké křídlo bylo jako mrak...
však ostříž stočil se a letěl dál,
a malý ptáček zase cvrlikal,
i strhanou nit písně našel pak.
Jen zpívej, ptáku, zpívej vesele,
což t... | Na stromě kvetoucím drobounký pták | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-036966 | Umřels, jako list když padne s hruše,
epitafů za Tebou zní zvon:
jemný básník, vzácná umělecká duše,
ryze svůj a žádný epigon. – –
Hle, jak přec jsou lidé uznalí,
jenže umřít musils, by to napsali. | ZA † ANT. KLOSEM. | František Serafínský Procházka | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-027757 | Vlastenci staří, již už dávno leží
pod deskou v klínu mohyly,
své staré znělky v potu, trudu, stěží
a nemotorně robili.
Kdož přišli potom, dvoje čtverospřeží
si rýmů nejdřív v papír vstavili,
však jak v ně práskli, rýmy běží, běží,
až pasažéra – jádro – ztratili.
A pozděj sonet byl jak výstřel z děla:
vyrazil kouř, a r... | SONET O DĚJINÁCH SONETU | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-010500 | Kde štěstí jest? Jen v dětských očí plání
a v první lásky bílých poupatech
a v písní motýlovém polétání. | 239. Kde štěstí jest? Jen v dětských očí plání | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-048558 | Hle, jak se nebes katarakty otevřely!
To věru na svět celá Niagara padá,
před okny déšť se v neproniklý závoj skládá,
jímž staré topole se jak strašidla stměly.
Již poledne, a stále prší, ba den celý
to potrvá, zřím k nebi, mračen valná stáda
se nová valí zase, mořem tmí se lada,
déšť hučí bystřinou, a hvozd lká rozšum... | V lijavci. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-004247 | Má láska řeřaví Tvou přítomností,
vše stupňuje se ve mně, touha, ples
a světla jas, jenž v duši se mi snes’,
vše provanuto sladkou horoucností.
Vše sřítilo se k nohám Tvým, můj Hosti,
má chlouba všecka, život můj, ó věz,
ač bednou, kořistí jsou Tvojí dnes,
ó být tak kořistí Tvou do věčnosti!
Jen pal a der, co přivinout... | VII. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-048315 | Hluboce v duši mi táhne cos jako hlaholy zvonů,
slavnostní nálada vlá z tonů těch písní mi vstříc.
Jásati chtěl jsem „Evoe!“ zrovna jak v mladosti dobách,
bíle prostřel jsem stůl, poháry postavil naň.
Staré víno, paprsk v němž ohně Hélia dřímal,
tříštilo granáty své o číše zlatistý kraj.
Růže, žhavé růže mezi poháry ko... | Elegie. | Jaroslav Vrchlický | 8 | elegické distichon |
cvf-015805 | Na Libici, šírovládném hradě
Mocného vládyky Slavníka,
Cidlina kde v Labe vetýká,
Roste štípek ve úrodném sadě.
Věhlasného otce moudré radě
Krásné pachole tam přivyká;
Zbožná Střezislava proniká
Srdce jeho, bráníc světa vnadě.
A co otec již i matka neví,
Jiná v duši ruka zasívá,
Šlechetný to Radla jemu zjeví.
A tak mla... | XXXVI. Na Libici, šírovládném hradě | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-031528 | Jak jasné zrcadlo se měsíc blyští,
a přece neviny mé neosvítí.
Jak ostrý meč, hle, vítr krajem sviští,
však nemůže mé trýzně proraziti.
Mně žloutne obličej a hlavu krýti
počíná jíní, síly mé se tříští.
Oh, že mne mohli takto zapuditi
k mil tisíc vzdálenému stanovišti!
Žil v nádheře jsem, v lesku, v krásných šatech.
Teď... | KANCLÉŘ MIČIZANE V KJÚŠÚ | Stanislav Kostka Neumann | 0 | sonet |
cvf-019757 | Tu též spatřím, jdoucí dalším šlakem,
Tvoje příznivce a přátele,
Krom už dotčených, jest na čele
Rudnay, Pronay s jejich stavu znakem;
Potom Rožnay, Clemen, za Polákem
Siweckým jde Šoltis vesele,
Blahoslava zřím a Herkele,
Milovuk tu, Farník s Hamulákem;
Hleděla i na Seberiniho,
Palackého, Koiše, Pačiče,
Ferjenčíka sem... | 462. Tu též spatřím, jdoucí dalším šlakem, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-011205 | Ty píšeš mi, že pod okénci tvými
juž ptáče křidélek svých pérce čistí,
a mladé jaro s rýmy lahodnými
své písně šepce na javoru listí,
a drobné zkazky na lip řadu dlouhou –
ó nepiš tak, sic pro tě umru touhou.
A píšeš mi, že na smrčí a křoví
za rána slunko milým zrakem svítá,
že sladce dýše rozkvět šeříkový,
a bříza v k... | Emilii. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-065371 | V par šedých moří rychle jak se stápí
chmurné, hle, město!... Žlutých světel řad
jak nade hroby rozlévá svůj chlad
a mživý déšť vše hořkou slzou skrápí...
Kol chrámů v ulic hlučný shon a chvat,
nad rozkoší a bídy skryté slapy,
co v blízku řeka v černo hřmí a kvapí,
jdem’ špitálů kol, krčem temných vrat...
Ty v mládí sv... | PODZIMNÍ VEČER. | Julius Skarlandt | 0 | sonet |
cvf-066504 | Zas list za listem žlutý na zem slétá.
Je konec léta.
Jiřina týčí hlavu zlatokvětá.
Stesk podzim leje v loubí zřidlé, chudé,
v němž zase zbude
jak před lety – a dnes – a potom – listí rudé.
To nevím, proč mně každým rokem zdá se,
jak jindy, zase
že sázka životní bez ceny prohrála se.
A tak mi v duši bludná těcha slétá
... | PODZIMNÍ PÍSEŇ. (II.) | Lila Bubelová | 3 | madrigal |
cvf-069190 | „Já miluji Tě!“ Dnes to mohu říci,
a pohledět Ti klidně do zraků,
ten bílý vlas a vrásky na mé líci
mne zbavily vší bázně, rozpaků.
Zpět navracím se jako nevěřící,
jenž nechtěl vidět Boha v oblaku,
a v chrámě klečí v zlaté záři svící,
a v nastalém se kaje soumraku.
„Já miluji Tě!“ Sladká jsou ta slova,
jsou života a sm... | „Já miluji Tě!“ Dnes to mohu říci, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-005158 | Toť smutný dům a pod šílenství mocí.
A v očích bláznů cos’ tě vyděsí.
Bloud vzpomenout’ chce na sen přešlé noci;
na čelo ťuká: nevzpomene si.
A jiný blázen ještě více šílí.
Na večer záchvat vždy ho přepadá.
Červánky ranní vidí v onu chvíli,
kdy pro nás všecky slunce zapadá.
Beznohý čeká, polnice až zazní...
Ó, jak jsou... | DŮM BLÁZNŮ | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-059302 | O prchlý půvabe! Bez hranic svět byl celý,
za vším, co vnímal jsi, ach, v nekonečnou dál
pln sladkých tajemství se obzor prostíral
a kouzlem předtuchy se všechny city chvěly;
ve vlahou vůni snů vzdor duše roztál smělý,
zrak dívčí ponejprv když na tebe se smál,
ty lehce zpíval jsi, tys’ jasně miloval
a nebyl’s poděšen, ... | ZA PRCHLÝM MLÁDÍM | Bohuslav Knoesl | 0 | sonet |
cvf-043548 | Mraky černé stojí nad krajinou,
Hromové se sypou jekotem;
Tamto vichrem věkostromy hynou,
Tu se drtí skála bleskotem:
Příval hučí, zdýmá potok v řeku,
Proudy v rozlíceném zahřmí jeku.
Což se onam skvěje na té lávce
Nebes osvícené bleskami?
Zda se chvěje kadeř na té hlávce,
Nad těmi kdo kráčí vlnami?
Kdo ty pobouřené mí... | Borsa. (VI.) | Jan Slavomír Tomíček | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-046616 | Smím růží východní ti věnčit skráň, ó Praho?
vzdát cizí písní tobě lásky daň, ó Praho?
Hle, s bázní růže, mám jich plný klín,
juž beru slzou porosené v dlaň, ó Praho!
Ty velká minulostí, v budoucnosť
ční větší zlatý trůn tvůj, vstup juž naň, ó Praho!
Až k obzoru se rozvlň nádherná,
dům tlačiž dům, věž k věži, na báň bá... | Ó Praho! | Jaroslav Vrchlický | 7 | gazel |
cvf-058083 | Žas velký Jana Leonarda jal,
když lovce podivného zuhlídal.
Jej osloviti váhal okamžik
a již naň jásavě a toužně vzkřik’:
„Ó, Pane můj, ó, sladký Ježíši,
nač luk ten neseš zemských do říší?
Kam pustit hodláš s pružné tětivy
ten dobývavý šíp svůj ohnivý?“
Jak ten, kdo málo od svých uznáván,
děl zvědavému s něžnou výtkou... | Lovec. | František Kyselý | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-022328 | Jak lebka, která světélkuje,
ti v okno lesklý měsíc svítí
a na tom okně bílé kvítí
si o tvé smrti vypravuje.
Noc v černé hlavě plány kuje,
čím by tě měla zaškrtiti,
jak lebka, která světélkuje,
ti v okno lesklý měsíc svítí.
A tvoje duše v prázdno pluje,
v klín květů opilá se řítí,
co v poduškách jsouc prosta žití
dlí h... | Bizarrní rondeau. | Jaroslav Kvapil | 12 | rondel |
cvf-040423 | Park zapadlý je, poraněný
západu krví, steskem ženy,
jež pod lentiškem hřešívala.
Milenci odešli už s létem
i s opadalým, bujným květem,
ti, divoce jež milovala.
Teď, zrak-li vábí, spíše studí.
A hoří-li, jen soucit budí.
Jak vášni možno jeseň žíti?
Na prosincových stromech bělí
se luny paprsk chladně smělý,
na žlutých... | BALADA O JESENI VÁŠNĚ | Antonín Sova | 3 | madrigal |
cvf-049351 | Juž bylo po západu, vlhký vzduch
a průhledný bez nejmenšího hnutí,
spal vítr kdesi ve vln obejmutí,
ve výši zněl jen ptačích křídel ruch...
Na tichých vodách náhle světla pruh
blýsk’, rostl v zlatém nyní zaplanutí,
teď jako ostrov paprskové žlutí
jej tkali v báječný a luzný kruh.
Po slunci dávno ani stopy není,
jen odl... | Ostrov světla. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-016727 | Tak zdá se mi, že moře beze hrází,
tůň bezedná a dlouhý život celý
je mezi tím, co s minulostí dělí
mne otázkou: – Co, dítě, tobě schází? –
Nic, matko, nic... že z žití puklé vázy
mi prchá mír a hvězdy mé se stměly
a pohasly... co s tím. Kdos rozechvělý
přec na mé čelo bílé růže hází.
Ta upomínka dokud neprchne mi,
vím... | AŽ PŘIJDE JARO. | Bohdan Kaminský | 0 | sonet |
cvf-032108 | Znáš ptactva zpěv a bzukot pilné včely?
znáš listů ševel, jemný růže dech?
toť harmonické jara ritornelli.
O! ritornell, on vždy se krásně vznáší
jak arab, zřídka jenom podklesne se,
však za to ohnivostí rád se plaší.
Že nic ta láska, mlčte, duchem choří,
já dím, že světům vzejdou ráje zas,
až v každém srdci sluncem po... | RITORNELLI JARNÍ. | Adolf Heyduk | 3 | madrigal |
cvf-064871 | I kdyby mystický sen po věky byl živý
a z Písem báje zněly v staré velebnosti,
ne, nikdy nezářily edenské ty nivy
a lidský duch se navždy krásných klamů zhostí.
Nějaký Adam s Evou nikdy do lví hřívy
své hlavy neskrývali, lidé nazí, prostí,
ne, ráje nebylo, klam jenom omámivý
nám vypravuje o pravěké blaženosti.
Pohádkám... | RÁJ | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-048899 | Po léta zní tvůj kouzelný zpěv sladký
a rád jsem vždycky naslouchal mu z dáli,
ať z Fiesole vánky kol něj vály,
ať v Polsku, k domovině tihnul zpátky!
Má děcka přítulnost a něhu matky,
má Polky zrak, jejž v úsměvu pláč kalí,
když cítí, mamince co udělali,
a čím v to málem je ten život krátký!
Od pokácených číší hodokva... | Marii Konopnické r. 1902. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-043555 | Proč se každé oko slzou chvěje,
Proč lid zírá v nebes modřiny?
Proč se v každé srdce žalost leje,
Šomolanské lkají krajiny?
Snad duch s hory šumné blahočinný
V bouři jede lidské trestat viny?
Ach, to Šongor stojí na pavlači
Hradu, starým mechem šedého;
Proto tiché vísky truchlí, pláčí,
Vidouc tamto zhoubce strašného!
N... | Šongor a Luboň. | Jan Slavomír Tomíček | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-064666 | Klid se vrací v duši moji,
posel z kraje dalekého,
s ratolestí svěží chvojí
nese pozdrav z domu Tvého.
Duše ztichla v nepokoji –
v míru ticha nebeského,
kde se nebe s mořem pojí,
svitly hvězdy žití mého.
Na mé cestě mezi hložím
žhavé růže vykvetly mi,
kolem klid jak v chrámě Božím.
Hvězdy svítí v noci vlahé
v pozdním š... | XXV Klid se vrací v duši moji, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-019310 | Rád mám jeseň, tokajského moku
Matku, rád i léto pěhavé,
Příjemnéť jsou v zimě bělavé
Sanice a klouzky u potoku;
Předce veždy ze všech částek roku
Jaro v jeho kráse strakavé,
V jeho veselosti zpěvavé,
Najmilejší bylo mému oku:
Nyní pak se ono pro mne stalo
Nejen milým, než i pamatným,
Proto že mi lásku darovalo;
Kolikr... | 15. Rád mám jeseň, tokajského moku | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-049309 | Pojď bloudit z jitra v šerou lesa hloubi,
kde s tichem stín a s vůní chlad se snoubí.
Tu v krátké době v borů slavném dechu
víc nerozeznáš ohlas vlastních vzdechů.
A v hloubku vnoř se a nepoznáš v snění,
kde život – břeh, kde moře – zapomnění.
Než zlatým pelem obtíží se včely,
juž zmizí, co tě od věčnosti dělí.
Než vrh... | V LESE NAD PANAREM. | Jaroslav Vrchlický | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-043601 | V kráse vyšli opět jarní dnové,
Slavík pode květem v písni plá;
Láskou čilá jeho duše hrá,
Zpěv a vůni dýší opět křové.
Plynou mladozvucí potokové;
Dívka u háječku zavznívá;
O čemž pěje duše citlivá?
Snad k ní vanou nebes růžní snové.
V dálku pluje oko s lesinami,
Plesá s křovinečkou v zardění,
S lístkem operleným rosi... | 39. Jarní krajina. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-041674 | Což mi pravíš, že znáš dobře Boha,
An znáš nějak matku přírodu;
Že jdeš po ní k světa původu,
Jak jde k výším po žebříku noha?
Dobře činíš! Tělesa ta mnohá
Činí duchům žebřův výhodu,
Po nich jako stupněch u schodů
Vede k Bohu dráha miloslohá.
Jsou to ovšem vzchody k chrámu Páně;
Kdo se po nich ku všetvorci béře,
Dojde ... | Což mi pravíš, že znáš dobře Boha, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-055683 | Jsem eremitou; mám svůj malý pokoj,
kde klidně trávím žití prosté chvíle,
čtu, kouřím cigaretu, píšu básně
neb hledím v kraj, jenž zří tak idyllicky.
Mám zahrádku též, lilie v ní, růže;
tam trávívám vždy poëtický večer.
Můj život klidný jest jak jarní večer;
v své svatyňce mám mír a sladký pokoj,
na stolku vása stojí a... | IDYLLA. | Jindřich Štemberka | 13 | sestina |
cvf-010613 | Jen blb a smilník hlavy na zad točí,
když nahé krásy oslní jej zjev,
však pod výstroj vždy chtivě hrouží oči. | 352. Jen blb a smilník hlavy na zad točí, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-001189 | Z tmy zapomnění, z dna tůní
myšlének zhaslých v zákmitech,
v nichž s bolu černou vůní
melancholie vzdech
mdlý splývá, pln neznámých nesouzvuků,
v slz hořkost, srdcí zrývající muku:
Ty’s k nám se vrátila zpátky,
v života vír a boje tuch,
ve všedních snah rej vratký,
v nových nadějí vzruch,
v jas azuru, v rozkoše smích a... | KDYŽ JSI SE VRÁTILA. | Jaromír Borecký | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-049738 | A s Evou Adam na jiném byl poli,
strom poznání pln plodů mezi nimi,
had šupinami třásl blysknavými
ve trávě svinut jako ve svévoli.
Leč košatého stromu na vrcholi
juž holubice chvěla křídly svými,
co symbol vykoupení, a skrz dýmy
jas prarodičům tkal juž aureoly.
A stranou klečel svatý biskup jeden,
„O felix culpa!“ z ú... | Felix culpa. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-048245 | S perem štětec utkaly se v boji,
s barvou slovo – turnaj nerovný,
jen když soudce nad oběma stojí
s žezlem ladu v hávu královny;
myslím poesii, která zkojí
oba posléz v souzvuk čarovný...
Nechtěl básník víc a nechtěl malíř,
chvála... hana... bezcenný jim halíř. | EPILOG. | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-004477 | Buď pozdrav tobě první, Drahocenná,
ty Doloroso svého národa,
neb přišla hodina, kdy bezejmenná
tvá bolest končí se a Svoboda
ti vdechne nové jaro, zvěnčí čelo,
pod trnovím jež dosud krvácelo!
S pranýře potupného, hle, tví syni
tě vedou v plese, vrácena ti čest,
jsi opět vládkyní v svém domě nyní
a ratolesti strou ti d... | „BUĎ ZDRÁVA, MATKO!“ | Xaver Dvořák | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-048495 | V sluj Nissy stinnou před zlým hněvem Hery
jej zachránil v čas Merkur křídlonohý
a nymfám svěřil děcko, mezi bohy
než vstoupí v mládí věčném z naší sféry.
Zde v úžlabí skal, hvozd jež chránil šerý,
jej Nymfy kojily a satyr mnohý
nad laur a břečtan skláněl křivé rohy,
až k slzám dojat; hromu pod údery
když praštěl hvozd... | Osm reliefů ze života Jacchova. (I. Vychování.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-061739 | Odpoledne smutné, oblaka jsou šedá,
holé větve vichr znovu rozechvívá,
ticho, kde pták jindy při červáncích zpívá,
prázdno v místech, v kterých jindy v jitru sedá.
Přes zeď, kde kdys kvetla magnolie bledá,
upřeně se v dáli oko moje dívá,
v kraje cizí, jež houšť větví v létě skrývá;
oko stále nové vidí, nové hledá.
Tak ... | PARK V ZIMĚ. | Vladimír Frída | 0 | sonet |
cvf-032651 | Od věků prázdna o vládu se dělí světlo a stín.
Je času rej a život lidstva celý: světlo a stín.
Andělů sbor co pýchy vzepnul křídlo,
veliký, krutý vede boj a smělý: světlo a stín.
Kolébkou ráj když štěstí byl a míru,
tehdy již srdcem první ženy chvěly: světlo a stín.
Svatý však kříž tam na Kalvárské hoře
krvavým nožem ... | Ghazel. | Josef Navrátil | 7 | gazel |
cvf-010358 | Hleď, zlaté květy v modrém nebi raší,
a srdce mého zpívající sen
jak motýl k růži k tvým se ňadrům snáší. – | 97. Hleď, zlaté květy v modrém nebi raší, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-067878 | Ta vina těžce leží na mé hlavě,
ne jednoho, než otců všech a dědů.
Krok za krokem jde zákeřně v mém sledu,
z dnů hrozí příštích, nehty brousíc dravě.
Ať zoufalá lká duše usedavě,
ta s výsměchem dí: Bič si na tě předu,
ač ku hříchu tě z hříchu sama vedu;
ty dobro chceš, já v zlo tě strhnu hravě.
Vin tajemných to předků ... | Ó felix culpa... | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-023878 | Ty jasná Paní v hvězdném závoji,
buď u Boha mou orodovnicí,
má záštito a mých dní strážkyně.
Ty rajská zoři v smutku údolí,
mne uveď do zahrady blažící,
snů těšitelko, tajná rádkyně.
Ty spáso lodi v zkázu spějící,
zář uroň v děsnou myšlenek mých noc,
kde duše bázlivá lká o pomoc | ROZSEVAČCE SVĚTLA | Emanuel Lešehrad | 3 | madrigal |
cvf-016363 | Ty nejstrašnější dare mrtvých bohů,
ó slávo, hrobní květe,
vždy trnem zraníš v bílém vínku hlohu,
jenž do krve až zhněte
vše čela těch, jimž tady v těžké práci
vždy srdce dokrvácí.
Ó kterak často v mladosti své trudné
jsem ve snách tebe vítal
a kolem skrání na té cestě bludné
tvé květy hravě splítal
a často pak i bílé ... | Sláva. | Bohdan Kaminský | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-049688 | Z těch květů, které v hloubi duše bují
a láskou Tvou mi na věnce jsou dány,
z těch jisker, které Tebou rozsypány
jak hvězdy temnem žití mého plují;
z těch čarovných snů, jež mne obletují
ztracených rájů klenouce mi brány,
z těch dozvuků tišících moje rány
poslední píseň Tobě obětuji!
Ó líbej, líbej čelo moje v taji,
vž... | Sonety. (IV.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-043593 | Po skláněném Bůh se vlaje klase,
V červa rouchu skvěje zářivém;
Ve vichru on letí bouřlivém,
Země jeho perutí se třase.
Tam, kde světy na obložní kráse,
Co komáři v slunci palčivém,
V jeho blesku hrají ohnivém,
Stan si rozpial v nevýměrném páse.
Zjevily se vlasy hrozné hvězdy,
S ní on v nekonečném létání
V prostor věčn... | 31. Výjevy Boha. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-048758 | Ji po orgii hlučné zpitou vínem
v střed Filištinští mezi sebe vzali,
v cymbálů vřesku na pochod se dali,
ji vedli s prsy nahými i klínem
za město, tam kde Simson točil mlýnem,
s ní táhli, zpívali a jen se smáli,
ji do vrat strčili a stranou stáli,
vše zříce, kryti tamarišku stínem.
Tam slepý kolos mlýnskou stoupu šlapa... | Pokání Dalily. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-032140 | Vlož ručku svou do ruky mojí,
chci chvilku s Tebou rozprávět!
Co vzpomínek se v duši rojí
a sladkých snů se dává v let,
kdy oko moje nevidí Tě,
drahé dítě!
Svěř duši svou mi, v krátké době
zas roztaje nám všechen led,
já chtěl jsem tolik říci Tobě
a tuším, snad již naposled
dnes oko moje uvidí Tě,
drahé dítě!
Blíž přiv... | Na ledě. | Prokop Toman | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-017100 | V lyru ze slonové kosti udeřil jsem píseň,
K tanci jónskému svou nohu pobídl jsem v chvat.
V plápolavý oheň dal jsem trysknouti tvé vášni.
Žádost má jak hrozen v slunci počala v něm zrát.
Touhou prudkou v našich vlasech omdlévaly růže
Smysly naše spíjely se monotonní hrou.
Zdechliny jak v písku pouští karavana bludná,
... | V LYRU ZE SLONOVÉ KOSTI... | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-007997 | Sulcius ujišťoval, že jsou jako zvon jeho slova.
Tenkrát nemluví lež, vždyť bije na strany dvě. | Zvon. | František Vladislav Hek | 8 | elegické distichon |
cvf-042157 | Jsme my předce při všech vědách bědci;
Vždy předc hruď nám po lahodách touží,
Tělo chtíčům nerozsudně slouží,
Duch je v poutech a náš rozum v kleci.
Srdce vzhárá v hříšných vášní peci,
Zle se souží, v marných citech plouží,
A ta mysl – v bludech divných krouží,
A znáť pravdu brání všechny věci.
Poradím, jak pravdu pozn... | 13. Jsme my předce při všech vědách bědci; | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-009133 | V létě nejradš toulala se noha
na strmité skály hrdý bok;
zdáloť mi se, tu že blíž jsem boha,
ač jsem na luh měl jen statný skok,
tam, kde stály chatky neozdobné
jako v řece oblázečky drobné.
První chata moje hnízdo bylo,
chatka v dáli, to byl její stan;
právě na ni slunko rozhodilo
světla plnou hrst i na ten lán,
s ně... | XIII. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-045740 | Stromy, ti zpěvní věštcové,
jsou plny divů, plny krás,
ať do stříbra je halí mráz,
ať západ v pruhy nachové.
Ať v ptactva písni májové,
ať vichrem se jich lupen třás’,
stromy, ti zpěvní věštcové,
jsou plny divů, plny krás.
Juž chápu, naši otcové
proč ctili lípu, habr, vaz,
a věřím, že je v chrámy zas
vyklenou příští vě... | Stromy. | Jaroslav Vrchlický | 12 | rondel |
cvf-042294 | Slávy’s nabyl po hlučivém světě,
Přeji ti jí z celé útroby,
Veškery nechť slávy zásoby
Slívají se na tě v plném květě.
Leč se bojím, že to na tvém hřbetě
Nesnosnou ti nesnáz spůsobí,
Pod břemenem padneš do mdloby
A se potkneš při samé již métě.
Kdo tě může od závratě třímať,
Když jak zpilý počneš z chvály klímať,
Již s... | 150. Slávy’s nabyl po hlučivém světě, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-011631 | Chtěl člověk být? Nuž odpověz, ty smělá,
mluv! Proč že mlčíš v nepohnutém vzdoru?
Proč z žití zas jej vedeš do úmoru,
proč na chvílku jen jsi ho míti chtěla?
On neobrněn vyskočil ti z čela,
všech nejkřehčejší z bezpočetných tvorů,
by hledal soulad v stálém žití sporu –
však tys veň smrti ruch jen zpotápěla.
Jak můž se ... | Chtěl člověk být? Nuž odpověz, ty smělá, | Adolf Heyduk | 0 | sonet |
cvf-044173 | Směs četných jazyků, jež rozeznati
i palmy na korsu si netroufají,
zní večerem, na vlnách jiskry hrají
a mořské vody žhavé slunce zlatí,
jež za předhořím západním se tratí –
a jak se různí lidé potkávají,
z nich každý svědčí o svém vlastním kraji,
kde jiný mrav a jiný způsob platí.
List palmy chvěje se a lidí ptá se:
C... | Směs četných jazyků, jež rozeznati | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-069294 | To velké ticho duši moji tíží
a na má prsa lehá těžkým snem,
tam, kde se v šeru cesta naše kříží,
dnes přešel smutek pozdním večerem.
A temným okem v okna moje vzhlíží,
a jeho řízy ovívá mne lem –
a osud čeká – někdo se kol plíží...
a propast tmí se na dně v srdci mém.
Tou dlouhou nocí hlubokou a temnou
jde ke mně tiše... | 13 To velké ticho duši moji tíží | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-048548 | Ta nesmrtelná, žhoucí, vroucí síla,
z níž atom pouze stačí smrtelníku
v žeň uznalosti, oslavy a díků,
zda v celé slunce v duchu tvém se slila?
Z té Mona Lisa pouze krůpěj byla
i Kristus při večeři učenníků,
co zbylo učenci a zápasníku,
kde hmota s duchem střetla se, by žila?
Zda sám jsi věděl, co vše můžeš, umíš,
ký žá... | Leonardo da Vinci. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-030990 | Jazyk můj jde do dvojema –
chceš si vzít jej ku pomoci,
paní ctěná?
Co ty dvěma,
s dovedu já jedním zmoci:
já jsem žena! | SCÉNA Z RÁJE | Jan Neruda | 3 | madrigal |
cvf-044310 | Z ran drsných, které z dáli slyším zníti,
stín obrovitý vyhoupl se skokem
a zvolal, přeměřiv mne hrdým okem:
„Dech práce jsem, té, jež vás všechny sytí,
ryk zápasu, jenž nedá planě sníti.“
Hned těsným ke mně přitočil se bokem
a spěchal dlouhým, neohebným krokem,
že únavou jsem sotva mohl jíti.
„Co chceš?“ dím tiše, „dl... | Z ran drsných, které z dáli slyším zníti, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-045734 | Zved’ Kristus kalich řka: To krev jest moje –
a pravdu měl, jest víno krví boží –
ó pijte ho! ať každý u mne složí
své břímě, práci dne a těžké znoje.
Zved’ kalich Hus a svaté pomsty zdroje
mu šlehly z něho na tu zem, kde hloží
sta antikristů bujelo, jak zboží
kde prodávali lásku mnichů roje.
Co prošlo let, a přece lás... | Dva kalichy. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-049720 | Kdys Cosmo Medici v žen jásající
se bavil tlupě. Lidu spousta stála
před palácem a moři rovna řvala.
„Co chtějí?“ – Pane, zdráhám se to říci!
„Mluv!“ – „Chtějí vidět Bianku tanečnici;
vše jala její krása neskonalá,
lid skoro zuří, stráž je doma malá;
co počíti zde?“ – S mramorovou lící,
v níž úsměv hrál, se ku Cosmovi ... | Bianka. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-001351 | Rád s poety já zvučný čítám sonet,
jak klasy zrn, tak myšlenek je plný,
má rythmu vzlet a rýmu zpěv i sílu;
prv dvakrát stoupá čtverým krokem dlouhým
jak Kentaur pružný, aby v trysku posléz
své mety dospěl spádnou s vrchu drahou.
Jak doréovskou, vzácnou malbou drahou
jest v úzkém rámci skvostné dílo, sonet,
již do tmy ... | Kus staré poetiky. (II. Sestina ku chvále sonetu.) | Sigismund Bouška | 13 | sestina |
cvf-049100 | Kdes po různu o sobě nevěděli
a neznali se v proudu věků ani,
nad čísly, tvary s zadumanou skrání
po celý život o samotě dleli.
Ve vyhnanství neb ve chudobě mřeli,
ten číší jedu, ten žoldáka zbraní,
a v životě tak jako v umírání
přes různé směry jednu pravdu děli.
Kdes po různu o sobě nevěděli,
však cítili to velké, sv... | XX. Mudrci a básníci. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-019755 | Počátek i pervé všeslavenské
Učiněn jest tuto knihovny,
Památek má sklad už neskrovný,
Zvláště světské dvě, dvě náboženské;
Kralodvorský spis, a o vojenské
Zbroji Igora zpěv bojovný,
Zlatopsaný Žaltář královny
Hedviky, pak Zlomky Freisingenské:
Každému jest nářečí a kmenu
Oddělena třída vedlejší,
Jednuť mají střechu vš... | 460. Počátek i pervé všeslavenské | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-024528 | V paprscích záře hřející
je zřít se usmívající
z dum zahrad vlídnou vesnici.
A v klínu stráně vonící
sní hřbitov s prostou zvonicí,
jak slzy zvuky ronící.
Jen navečer, když měsíci
se klaní stromy šumící,
jdou krajem vzdechy toužící.
Toť kraj mé duše blouznící,
jež dumá v květů vánici
o láskách, touhách tisíci. | VENKOV | Emanuel Lešehrad | 3 | madrigal |
cvf-064645 | Na moře hledím, jeho dálky siné,
jak v zlatém slunci klidně odpočívá,
loď tiše pluje, bílý pruh se vine,
a slavík v cedru vonném vroucně zpívá.
A vrchy čnějí, břehy svítí stinné,
a z oleandrů vánek vůně svívá...
Kam oko pohlédne, se světlo line
a zlato slunce s modrem nebe splývá.
Do dálky hledím – a má duše ptá se:
zd... | IV Na moře hledím, jeho dálky siné, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-048087 | Jsem smuten, ač se osud mojí hrudi,
co žiju, netknul žádnou těžkou ranou,
ba v sobectví plášť halen moh’ bych stranou
žít v klidu, jako všichni duchem chudí.
Leč tíže doby ta můj smutek budí,
v níž básník stále jest jen zvěří štvanou,
kdy s duší utýranou, polekanou,
den za dnem v boji s životem se trudí.
Jsem smuten. –... | Amara. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-067174 | Má láska je bílá jak třešní sníh,
jak první svítání ranní,
sladká jak šero v alejích,
teplá jak vzpomínání.
A jako palouk zelená, na němž se pasou srny,
a jako srdce krvavá, jež rozedraly trny.
Úsměv jest její brannou zdí,
pocel jest její kopí,
všem, kdož ji zraní, odpouští,
všem, kdož ji nepochopí.
Neb dobře ví, květ ... | ZPOVĚĎ. | Růžena Schwarzová | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-061934 | Jak kdysi vítězně letěl můj hlas,
když naděje hořely v písních mých!
To říci by mohla má stará loutna!
Dnes uslyší jen lkavý zpívat bas
z Chopina nálady. – A dutý smích
ten nedbá, naděj že ještě doutná. | SMUTEK. | Michal Mareš | 3 | madrigal |
cvf-063840 | Pojď naslouchat šumění svatých hájů,
pojď modlit se ke starým našim bohům,
přinést oběť nejčistší, nejsvětější,
bohyni Síly!
Pojďme vypít jiskrný nektar mládí,
pojďme silní, posílit silné duše,
aby stále pevněji k sobě stály
v odporu k světu.
Pojď, Já budu po cestách tobě hlásat
svaté evangelium božské Síly,
naučím tě ... | VNESU TĚ K SLUNCI. | Béda Chocholoušek | 9 | sapfická strofa |
cvf-059856 | Hej, ty tuláku, vandráku, slyš mě!
Nabízím smlouvu ti skvělou a stavím za ni se celou:
proboha, piš mně!
Zlatem, zlatem ti zaplatím jednou!
Na účet evropských států oznam, až potkáš snad tátu
před Sočou bědnou!
Piš mně, máš-li snad v Maroku matku!
Strýčkové v Muluji řece, ti by to zradili přece,
pošli pár řádků!
Pošli,... | „MOŘSKÝ“ PSTRUH V NERETVĚ | Jiří Mahen | 3 | madrigal |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.