id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-010512 | Roj netopýrů byl v mých ňader skrytu,
leč Lidušky mé prvním úsměvem
roj drozdů z nich se vznesl do blankytu. | 251. Roj netopýrů byl v mých ňader skrytu, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-006453 | Poslední ty shaslých snů mých útočiště,
ostatenku milý zbořeného nebe!
Vše jsem s chladnou pýchou ztratil – ale tebe?...
Bolumíro! chrám tvůj v středu zbořeniště.
Ještě žár tam tlí pod rumem spáleniště! –
Zatratíš-li ty mne, zatratím pak sebe.
Svět když jedem častoval mne, buď mi Hébe! –
Doufal jsem, že s pláčem přijde... | BOLUMÍŘE. | Josef Václav Frič | 0 | sonet |
cvf-016312 | Ach, jen ty nohy kdyby sloužit chtěly!
Ach, jenom kdyby mohl na nohy!
Leč od chvíle, plán o ženění smělý
když uzrál v něm, ach, týden přemnohý
provzdychal ještě, leže na posteli
jak opuštěný Lazar ubohý,
jenž kolem sebe neměl živé duše
krom domovnice, kterou odbyl suše. | ZA STAROU LÁSKOU (39) | Bohdan Kaminský | 5 | stance |
cvf-061691 | K tiché lásce skloň se, tichá písni,
jako pozdní paprsk
svitne v květů třísni.
Zapadni, jak ptáci, v polí hrudu,
když jde smutný soumrak
mořem lidských trudů.
Usni, shasni v jejím měkkém klínu,
svatvečer ať vlídný
vzplá ti v jejím stínu.
Zemři pro svět, do věčnosti splývej,
leč mé tiché lásce
věčně v srdci zpívej! | K tiché lásce skloň se, tichá písni, | Vladimír Frída | 3 | madrigal |
cvf-048064 | Ty, s důvěrou jaks vyšla z lázně naha
a usmívavá stojíc před zrcadlem,
jsi netušila v květu lípy spadlém,
v němž jako perla hrála rosná vláha,
že láska blízko, na tebe že sahá –
ó vzdej se jí, než nesoucitným rádlem
čas zorá citů lán ve srdci svadlém,
ó vypij k dnu ten plný pohár blaha!
Ten křídlatý hoch, jenž ti sletn... | Láska a mladost. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-021406 | Tu slyším nářek stálý a tvrzení smělé,
že poesie zvolna pomíjí již sláva, –
však nikdo tomu vážně víry nepřidává,
leč lidská mysl pustá, duše ošumělé.
Lesk, jméno, paměť věčnou do kolébky stele
všem věkům, lidstvu poesie usměvavá;
a dokud v jednom srdci proudit bude krve láva,
vždy poesii uctí jako Spasitele.
Řím, Hell... | Věčnost poesie. | Josef Kuchař | 0 | sonet |
cvf-004825 | Jak den, kdež večer v zlato moře klesá,
plá nachem zem a hory vlny lesa,
jak slunce zářící se v hrob svůj sklání,
hle, Matka Boží v tichem umírání.
To ráje předzvěsť, čím jí srdce plesá,
duch její orel vzlétá nad nebesa,
co plane tvář jí v božském usmívání,
hled její nemá slz a ústa lkání.
A vzduchem jak by tóny zašumě... | Smrť Panny Marie. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-005177 | Zpust’ zámek už a zdi jsou sesuté.
A zarůstá je bujnější vždy tráva.
A vítr, jenž ji čechrá, našeptává
nám ironická slova o kruté.
O srdci, jež se marně ohluší,
o zrcadle, jež nerozbiješ, chceš-li,
o žebráku, jenž draho platí grešlí.
A vítr, jenž vlas čechrá, ohluší.
Chceš pomnít marné heroiny, větře?
Smrť kteroukoli n... | DŮM BEZ ZRCADEL (VIII) | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-017064 | Do své touhy položil jsem tvé tělo zcela bílé a nahé,
Liliji monotónní do koketního Triatlonu svých snů...
Tehdy aroma uschlých čajových růží zavonělo náhle do našich duší,
A naše smutky zvolna bledly jak barvy vzdáleného obzoru...
Tvá duše se sklonila k mé a za večera onoho
Pohleděla v mé oči tak tiše, pohledem ztlume... | ÚNAVA | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-023086 | Kdybych o něco moh’ žádat bohy,
Nežádal bych Krésa klénoty,
Ani Šalomouna moudroty,
Neb co jelen Aesopův, dva rohy.
Nechtěl bych já stodoly a stohy,
Ani Žižkův meč, snad jako ty;
Žezlo světa myslíš? vem je ty;
A co prosím? – zdali čtyry nohy? –
Ne tak; jiná jesti žádost moje:
Patři na hvězdnatá nebesa! –
Tamť mám psané... | Žádost. | Josef Jaroslav Langer | 0 | sonet |
cvf-048525 | Po kolikáté na hvězd zlatém voze
se spouštíš z luny srpem v černé kštici,
ó bohyně, ku hnědé zemi spící
v niv tichu i měst mroucím ve hlomoze!
Ty věčná básni v naší denní prose,
jak vítají tě vděčně milující,
co slzy jejich vášně jásající
jak rosné kapky na tvé hrají noze!
Co básníků zrak zvedalo již k tobě!
Co trpícíc... | Nox. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-010526 | Tvá políbím-li ústa purpurová,
hned jako růže vůni v ňadrech svých
má duše v kalichu svém píseň chová. – | 265. Tvá políbím-li ústa purpurová, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-067905 | Prach všedních dnů ať na duši mi lehá,
co světlem plálo, matným stínem bledne,
co kvetlo růží, tuhne v květy ledné,
tep srdce vřelý žití mráz kdy žehá!
Bouř také chrámu zlaté stěny šlehá,
prach na obrazy sází se den ze dne,
pak novou omítkou již neprohledne
jich slavná veleba i tklivá něha.
Jak vlhký žalář mrazí ambit ... | Pod opadalou omítkou. | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-019553 | Všecko máme, věřte moji drazí
Spoluvlastenci a přátelé!
To, co mezi velké, dospělé
V člověčenstvě národy nás sází;
Zem i moře pod námi se plazí,
Zlato, stříbro, ruky umělé,
Řeč i zpěvy máme veselé,
Svornost jen a osvěta nám schází!
Dejte nám tu, s duchem všeslavosti,
A ai národ máte viděti,
Jaký nebyl ještě v minulosti... | 258. Všecko máme, věřte moji drazí | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-022573 | Má matka hrává starou melodii,
to jednu z těch, jež ze života vesny,
jež z mladé touhy v duši zůstaly jí, –
a při těch tónech s pláčem klesám ve sny.
Je plna smutku ona píseň stará
a v jejím stesku cosi ozývá se,
čím voní květy uvadlého jara,
když po letech je v knize najdem zase.
Tím svadlým květem je i srdce moje:
co... | Stará melodie. | Jaroslav Kvapil | 0 | sonet |
cvf-041763 | „Volnost vědy – to jest naše heslo,
Jí volíme dráhu uplaniť,
Závadu jí všechnu odstraniť,
Již jí posud náboženství neslo.
Pojem pouhý náuky řiď veslo,
Podáním ji chtíti podmaniť
Jest jak nevěstku ji pohaniť
A seť buřeň v její čisté meslo.“
Tak v své pýše nevěra se zpíná,
Nevědcům mhlou obstírajíc zraky;
Však si kořen s... | „Volnost vědy – to jest naše heslo, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-021202 | Byl král, jenž s dobrým přítelem
kdys rozdvojil se sporem,
i hrozil války povelem,
své celé moci vzdorem,
svým vojskem strašlivým –
a jedním slůvkem břitce mrazivým.
A pak mu toho bylo žel;
zpět volal vojska z dálky,
vše zapomněl, proč zanevřel,
a zvrátil heslo války, –
a jenom slůvka chlad
moc žádná nemohla již odvola... | BALLADA EPIGRAM. | Eliška Krásnohorská | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-018548 | Jak řečiště, když z jara kypí vlnou,
jak rosy květ, než slunce blýskne z rána,
mám bytosti tvé, budiž požehnána!
ó, lásko moje, duši svoji plnou.
Co ti mi, kdož mi spílají a klnou?
Tvým polibkem se každá hojí rána,
mne uchvacuješ, neseš, v kouzedlnou
kde říši Štěstí vede lásky brána.
Ó, jak mi hoří, žhnou tvá zralá úst... | POLIBKY. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-048590 | Tak v chrám snů svých jak bohyni tě vztyčím,
a nesmí nikdo přijít k patě skály,
a odvážit se, nahlednout jen z dáli
v chrám, kde se modlím a kde vášní křičím;
já k tomu chrámu všecky cesty zničím,
a slunci dnů, měsíci, nocí králi,
já nedovolím, aby do tmy plály,
kdes pro mne vším, kde svět je pro mne ničím.
Tam budeš v... | Sonet votivní. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-019907 | Posléze nás v koutě pekla čekal
Cerber ještě s hlavou člověčí,
Měl být Chorvat podle nářečí,
Ačkoli už hlasem cuzým štěkal;
Vůkol sebe zubem vepře sekal,
A však sardce měl jen zaječí,
I nám k němu jdoucím zlořečí,
Že sám Pluto břechů těch se lekal:
Štípaly pak z jedné mouchy, švábi,
Bzdochy, seršně toho psohlavce,
Z dr... | 611. Posléze nás v koutě pekla čekal | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-005827 | Vy, které v nocích bezhvězdných jsem snil,
pod tíhou snů svých klesaje, své práce:
do kterých dálek šik váš zabloudil,
nezvěstná moje generace?!
Vy, které v nocích bezhvězdných jsem zřel,
mně rovní touhou, silou mohutnější:
na které pouští žár váš dohořel,
do kterých temných skryli jste se skrejší?
Noc přišla zas. Klid... | Stesk. (II.) | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-019745 | O, té slasti ještě nevídané!
Zvolám nad jedním tu výskytem,
Matko! hle v tom věnci spojitém
Krajané jsou moji, Lužičané!
Společnosti Vendů dle nich zvané
Původcové v Lipsku letitém:
Haluz, Širach, Kněžek s Bulitem,
Stoupenců též zbory sem k nim slané:
Před stoletím oni založili
Jsou ten spolek, aby v Lužicech
Hynoucí ř... | 450. O, té slasti ještě nevídané! | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-018451 | Jak byl by dech to vánku zbloudil v líchy
a líbal květu líčka zrůžovělá,
tak Láska slétá na zemi a čela
se jemně dotkne mladé krásné Psychy.
Tu není vášně, není žáru těla,
a neznámy tu viny jsou a hříchy,
ten polibek, tak líbezný a tichý,
toť odhmotněná čistá láska celá.
Ó, ty, jenž prošel's lásky žárem, rmutem,
jak př... | F. GĚRARD: L'AMOUR ET PSYCHĚ. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-039267 | CO tělem, duší, statky dal mi Bůh:
On souditi mne bude spravedlivě,
až v Jeho ruce složím žití dluh.
Co z mého těla, statku kdos mi vzal,
ať soused zlý, ať král té země chtivě:
v Den soudný vezmu od něho, co bral.
A dost mi zbylo, abych živ byl rád
s poctivou duší o své vlastní skývě;
a žebrák nejde prázden od mých vra... | CO TĚLEM, DUŠÍ... | Josef Václav Sládek | 3 | madrigal |
cvf-055685 | Má matka píše mi, že trpí hladem,
že zima rychlým kročejem se blíží,
že děsná starosť o pokrm ji tíží
a v temném sklepení že zmírá chladem...
Vzdech její stále zní mi v srdci mladém,
stín matčin stále v patách se mi plíží,
a já jsem pták, jenž tepe v stěnu mříží
a dolů klesá vždycky srázným pádem!
Ji slyšet’ plakat’ a ... | MATKA MI PÍŠE. | Jindřich Štemberka | 0 | sonet |
cvf-057078 | Z hedbáví vláken jemně protkávané,
tišinou lesní chodě sám a sám,
v podušky mechu znaven usedám,
kam zářné slunko krovem stromů plane.
Z pažiti libá ke mně vůně vane,
jí blažen v doby dávné zalétám,
neb její dech mi z ráje dětství znám,
jak dech a pocel matky milované!
Mateří doušky kvítenko to prosté,
jež vůni dýšíc n... | Mateří douška. | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-066455 | Tak myslívám si často, – snad to dětinstvím, –
my Slované že jistě obrátíme svět:
ne dogmaty a děly, prachem a tím vším,
ne učeností svojí, rozmachem svých věd,
jen dětskou radostí, že vůní dýchl květ,
pták pluje oblohou a duše naše s ním,
že možno nade vším se volně rozletět
a všeho dotknouti se srdcem pokorným.
Víš o... | O. V. GZOVSKĚ. | Lila Bubelová | 0 | sonet |
cvf-046767 | Ó luzný ráji, který hlídá Aetna
a nad nímž pochodeň plá Promethea,
ty čarných bájí sladká země květná,
kam skryl se Pan a Kybela a Rhea,
když krutý osud v muka nepočetná
je štval, když náhle zkameněla Gea,
a v prsou plných živné, žárné mízy
ten oheň shas’ a s ním ves život ryzí.
V tvůj prach antických vozů do kolejí
kd... | Básníci sicilští. | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-026619 | Hold přijímat a steré deputace,
mít úsměv v očích, na rtech milá slova –
oh, sláva světa! Žena císařova!
Jak žije se tu nádherně a sladce!
Však v duši... v duši... Tisíc obav chová,
úzkostí tisíc... Život, podlý zrádce,
co z krásy ještě nevzal, vezme krátce –
sem barvu rychle, je tu vráska nová!
A Bonaparte – – včera b... | JOSEFINA | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-027073 | Nejdřív jeví se nám jako vzdálená ohnivá slunce,
jež z pestrých niter svých házejí paprsků tříšť.
Přibliž se: zrcadlové hle to barevné koule
na tyčích nabodnuty pyšní se po zahradě,
paprsky cizí odráží, v obrazech pitvorných kreslí
člověčí na blízku tvář, předmětů sousedních vzhled.
Národa vkus si cení však ty balonky ... | NAŠE LITERÁRNÍ INDIVIDUALITY | Josef Svatopluk Machar | 8 | elegické distichon |
cvf-013710 | Vy všichni, kteří mocnost vůle máte
a mravnost duše, srdce velikost
a křídla ducha, jimi zamáváte
jak vichrem žhavým, rozepnete most
v dychtivé, dravé radosti a muce
od hory k hoře jak od ruky k ruce!
Vy naši muži, osvoboditelé,
rekové bílí, neposkvrnění,
vám otvíráme brány víry celé
a připínáme ocel brnění,
buď vaše s... | POSLÁNÍ | Růžena Jesenská | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-048050 | Pojď, noci, val se jako valná řeka,
skryj nudu, bol a lítost pláštěm snění!
Tak z hloubky, s mhou kde svit zápasí denní,
zpěv tichý zní; pojď, básník na tě čeká.
Pojď, noci, nezapomeň na člověka,
máš v klíně největší lék, políbení!
Tak z hloubky věků slyším slavné pění
a duše moje chvěje se a leká.
V ty miliony, co jic... | Noci. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-043599 | Na Dunaje, Volhy, bezslunečné
Dviny a těch břehách Vltavy
Slávy stojí palác leskavý,
A ty pyšně šumí proudy řéčné.
A ty hory v kraje plynou věčné
Zírat šíré země oslavy;
Luka, háje vedou zábavy
Se písněmi čilé, tichořečné.
Pozorlivá klade jemné zvuky
V tajné svoje lůno ozvěna,
Všecky plesy, vše ty tiché muky.
A to slun... | 37. Jedna máti. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-057329 | Tak vesel kraj náš nad bohatou sklizní,
tak volno po letech nám tesklivých,
kdo odměnil tak blahodatnou přízní
pot dělníků, vzdech srdcí zemdlených?
To jeden anděl z nebeského ráje
zavítal s májem v tyto žírné kraje.
On krokem tichým po polích nám kráčel
a kde jen spatřil truchlit obličej
a kde jen jakou tvář pláč bídy... | Dva andělé. | Jan Pelíšek | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-010293 | Jas, vůně kol a zář; jdu zkvetlým vřesem;
co pták, to zvon, co květ, to hvězda jest,
dnes teprv nebe nebem je, les lesem. | 32. Jas, vůně kol a zář; jdu zkvetlým vřesem; | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-048134 | Kdys ulicí jsem kráčel, tu jsem zhled’ –
(byl večer, sporé lampy mhou se chvěly) –
dva stíny u svých nohou, jeden ztmělý
a světlý druhý; tento hnul se v před,
jak s druhým zápas zoufalý by ved’,
ač krok za krokem stejně se mnou spěly,
sáh nad stromy, které se rozšuměly,
a jako obr se až k hvězdám zved’.
A druhý menší, ... | Dva stíny. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-041753 | Když mi kvetla vesna živobytu,
Vládla touha tajemná mi v hrudi,
Pláli její plápolové rudí
V neustavném po utrobě kmitu.
A kam měřil zástup oněch citů?
Zemšťané-liž to jen byli chudí,
Jimž dal chvíli dlíť čas, věčný sudí,
Čili měli vznésť se ku blankytu?
Každá krása přístav se jím zdála,
Ve kterémž hned chtěli přistanou... | Když mi kvetla vesna živobytu, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-010653 | Chci v moře zdí, v němž žití vlny bijí,
v loď požitku, kde veselý je ruch!...
Již vím, chceš pohřbiti svou poesii? | 392. Chci v moře zdí, v němž žití vlny bijí, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-019710 | Hle, hle matko! ti tam na zem padnou,
Onen ptáček na dvou větvičkách,
A ten muž tu na dvou stoličkách
Sedící: o chyť je rukou vládnou!
Nebo oba píseň dosti skladnou
Pějí na lyře i husličkách,
A já v radostech i v pracičkách
Nenávidím různost nepořádnou:
„Nech je! toť jsou obojživelníci,
Schneider Němec a Čech Svoboda,
... | 415. Hle, hle matko! ti tam na zem padnou, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-019465 | Přes ostrovu háje, přes ohyby
Cest, a křížných stezek pletence,
Přijezdili k místu studence
Svatého sme bez bludu a chyby;
Kde já k Slávě věrnost sem a sliby
Obnovoval, lásku k milence,
Ano ruka Lady rozence
Ve vodě té lovila si ryby:
Potom načřel do nádobky zlaté,
Aby zavděčil se bohovi,
Když přijdeme do božnice svaté... | 170. Přes ostrovu háje, přes ohyby | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-019747 | V obec tuto, oslaviti chtivou
Národ a řeč spisy svojími,
Ještě vjíti, mezi jinými,
Bernolák chtěl, ale cestou křivou;
Nebo nešel onnou opravdivou
Velkou branou, ale bočními
Dverci se jen velmi těsnými
Tlačil semto, přes rum a houšť divou:
Nevejdeš, dím, bratře do nebes tu,
To nás ani tebe nespasí,
Vrať se zpátkem na pr... | 452. V obec tuto, oslaviti chtivou | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-055074 | Plno snů a blahé naděje
v útlých ňadrech srdéčko jí buší;
cokoliv ať na se oděje,
– všecko vždy jí dokonale sluší!
Ve sníh krajek šíj má ukrytou,
její taille božsky tak je vnadna,
temnou kadeř ladně zavitou
v košíček má jako Ariadna...
Do oblouku čílka na kraji
brvy její tak se černají,
jakby stínem vkreslil je tam tuš... | Ariadna. | Alois Škampa | 0 | sonet |
cvf-019666 | Nepřebrané jest a nenabažné
Štěstí to, nimž láska chlácholí,
Hle já paběrkuji na roli
Posud její minulosti blažné;
Hned mne těší onno Sálovlažné
V mysli obnovené údolí,
Hned hry, kratochvíle, neboli
Rozmluvy a práce naše snažné;
Stokráte sem prošel už to pole
A vždy list neb kvítek nacházím,
Nimiž hojím přítomnosti bol... | 371. Nepřebrané jest a nenabažné | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-069866 | Zapadá slunce z rubínů,
kraj mraků zbarven v karmínu,
vše tone v rudém svitu.
Pak slunce za hor hlubinu
se ponoří a v krajinu
se plouží tiché šero – – –
Na západ zrak svůj upírám,
jakobych něco hledal tam
a čekal na shledání.
Však nevzpomínám, nedoufám,
mám radost jenom, že jsem sám
a chvíli šťasten žiji – – – | ČERVÁNKY VEČERA. | Václav Hlaváček | 3 | madrigal |
cvf-016953 | Vše v opálovém zešeření
Teď tone v plném měsíci,
A řada všedních domů mění
Se v mystickou zeď, mlčící...
Blíží se půlnoc, slyšet hlasy,
Hlaholí a pak zase mrou – –
A seismograf teď náhle hlásí
Kdes katastrofu vzdálenou.
Zas lidé na konci mrou světa...
Zvuk půlnoci teď s věže slétá:
– Zanechte každé naděje!
Kdo myslí na... | SEISMOGRAF SMRTI | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-010649 | Nic nejsou ti, než obílené hroby,
kdo místo činy duši nezdobnou
jen hlínu těla diamanty zdobí. – | 388. Nic nejsou ti, než obílené hroby, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-037541 | Ty mně pravíš: Čím kdo více cítí,
kterak jeho rozum obmezen,
tím se více víry moc v něm vznítí.
Připouštím, a projeviti jen
dovol mi, co v mysl se mi vtírá:
Kterak velká musí tvá být víra. | Upřímná poklona. | Ladislav Quis | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-050713 | Pierrot ubohý kdys rád měl Columbinu.
Co platno bláznu to, když ona nechtěla?
Ji lákal do háje i do besídky stínu,
v ní viděl démona, sylfu i anděla.
Ó jednou, jednou jen ji držet na svém klínu,
svůj život celičký by dal rád za vteřinu,
by jeho polibky se šťastna spíjela,
by nerozeznal rty víc vína od rubínů
Pierrot.
C... | I. Pierrot. | Jaroslav Vrchlický | 10 | rondó |
cvf-018644 | Ó, jezera a moře, lesy, skály,
jichž hlavy sněžné v azuru se klenou,
zda nevděčnějších z těch, kdo přišli z dáli,
nad ty, kdo zvou se prvně mužem, ženou?
Před vámi stojí s hlavou zamyšlenou,
jak vaši krásu, dech by lačně ssáli,
pak polibek on vezme jí, pln chvály,
a dívati se – oba zapomenou.
A posléz – jihu zahrada že... | SVATEBNÍ CESTA. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-018897 | Jako přízrak zjevíš se náhle chodci,
z šera lesů dlouhých když vyjde v záři,
slyše z dálky Otavu hučet čistou,
šumět a zpívat.
Trčíš k nebi na skalách černých, zrytých,
mraky šedé nad tvojí skrání plynou,
slunce zlatí hradby tvé, zdi a rumy
v zeleni svěží.
Markomanka, ztracena v staré snění,
plna černých tajemných písm... | ZVÍKOV. | Antonín Klášterský | 9 | sapfická strofa |
cvf-024445 | Toť čtvrt je pochmurná, kde ulice se tmějí
jak staré průplavy vždy pozdě za večera,
portály zamlklé a střechy, okna šerá
a staré parky, jež jak mrtvy vyhlížejí.
A pachy minula se linou odevšady
jak z relikviáře, jejž otevřel kdos zticha
po létech za šera, když podzim okny dýchá
a v nitru teskno je a smutny venku sady.
... | TOŤ ČTVRT JE POCHMURNÁ... | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-001349 | Má lyra v sedmi strunách časem zvoní,
to sedm tonů v jeden souzvuk splývá,
když Musa tiše nad lyru se kloní.
Ta první chví se různým světa zvukem,
ta struna praskla, hloub se v srdce vrývá,
že zimničným se často vlní tlukem.
A druhá struna sluje odříkání,
ta v hloubi celly, která nebe skrývá,
co v duši vře, zní, zpívá ... | Sedmero strun. | Sigismund Bouška | 3 | madrigal |
cvf-048498 | V nachové říze vstoupil na loď kdysi,
by k Naxu tyrrhenští s ním plavci jeli;
však sotva juna královského zřeli,
naň vrhli se, ty lačné moře krysy.
On pouze kynul, tygři tu a rysi
na zdivené z všech koutů lodi hřměli,
loď stála, révou stožáry se stkvěly,
hle, s plachet zlaté, modré hrozny visí.
V ráz provazy, v něž spj... | Osm reliefů ze života Jacchova. (IV. Cestou k Naxu.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-044639 | Jak hosti milenému
spěcháme rádi vstříc,
a sejdouce se jemu
líbáme drahou líc:
tak jmenin Tvých libostný den
z nás každý vítá potěšen.
Tu všechen pocit zdá se
být lásky nadšení,
a každá myšlénka se
v modlitbu promění;
a modlitbu tu za Tebe
zanáší láska do nebe.
Tam andělíček boží
ji vezme v ochranu,
a Pánubohu složí
na... | 51. Jak hosti milenému | Josef Uhlíř | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-044189 | Široširé moře
mhou se ovilo,
tmou se pokrylo
sytě, plně, spoře.
Podivné se hoře
srdcem rozlilo,
rádlem chodilo
jako po úhoře.
V šeři, ve tmě vlčí
zeje širé moře
jako němý rov;
srdce plné hoře
chvěje se a mlčí
bez slzí a slov. | Široširé moře | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-044239 | Tvé slunce zářivé se k zemi kloní,
zná každý lístek trávy sotva znalé,
zná každý klas, jímž pole šumí zralé,
a každou růži, jež na keři voní.
V houšť lesů šerých třpytem svým se vroní,
po listí jahodovém spěchá dále,
až odpočine na zamšené skále,
a není pouště, by nevešlo do ní.
Jen v lůno země slunce nezasvítí,
ač jas... | Tvé slunce zářivé se k zemi kloní, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-003054 | Nad tmavou spletí lomenic a křivolakých střech
do teplé noci rozlilo se světlo měsíce,
až z daleka tam ze kraje, jejž zrak už nepostřeh’,
jdou snové, jako v závoje se v mlhy halíce.
Minulost, všude zemřelá, zde spánkem spjata jen,
a starou slávu zvětralou tu časy nesmyly,
věk za věkem, jak tudy šel, tu zůstal utajen.
V... | MOTIV Z NORIMBERKA. | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-049728 | Šer jako příkrov gohtický dóm halil,
jak víko rakve loď chrámovou tisknul,
v tom luny ovál hlavním oknem blysknul,
jak v lilii by měsíc stříbra nalil.
Svit ostrý v barev soumraku se zkalil,
na růžích oken zlatou září trysknul,
na aureolách světců ohněm výsknul
a mořem opálovým v chrám se valil.
Ó světlo bledé, magické ... | Svit měsíce. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-042170 | Mužně dej se na to svaté pole,
Jež ti osud v úkol uložil;
Byť tě tyran zcela ubožil,
Svou se silou vybuď od nevole.
Bůh dal tebe na tom na úkole,
By svět tebou hojně ostožil;
Tož ti z mládí milost rozmnožil,
A tě cvičil v moudrosti své škole.
Když se ozve na bojišti buben,
Myšlenkou jen jednou vojín dýchá,
Aby vrah byl... | 26. Mužně dej se na to svaté pole, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-069305 | Namlouvám si jenom, že mi smutno není,
když tak sama chodím nad zoraným polem,
pozdní slunce bledé stojí nad topolem,
mléčný závoj mlžný tetelí se v chvění.
Jak tak cestou kráčím v bezradostném snění,
tichá noc si lehá v šerých stínech kolem,
babí léto visí na strnisku holém,
podzim perly rosy v těžké slzy mění.
Moje s... | 24 Namlouvám si jenom, že mi smutno není, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-054089 | Na slunném nábřeží pár mezků stojí
a v stříbra vlnění své oči mhouří;
kol uší, nad hřbety vír much se rojí,
jak struny zvířené jich koncert bouří...
Za mládí, Pegasa – ach, oře slávy! –
tak mnohý škamny hoch se spoutat strojí,
ze slují oblaků, z červánků lávy
chce k zemi strhnout jej v snů zlaté zbroji.
Leč Pegas olymp... | NA NÁBŘEŽÍ V MENTONĚ. | Emanuel Čenkov | 0 | sonet |
cvf-055689 | Ó božská noci! – Dech když piju vlahý,
jímž dýší ňádra tvá, ten sladký kalich,
má duše ptáčetem se vznáší v blankyt,
kde skromnou září svítí snivé hvězdy
jak v dumném srdci tichý úsměv štěstí...
Ó ráji, edene! – Ó kouzlo spící! –
Jdu v dumě po zahradě květné spící,
a v oko moje kane šer ten vlahý...
Noc přede mnou. – C... | MÁM ZASE MILOVAT’? | Jindřich Štemberka | 13 | sestina |
cvf-046125 | Květ jahody bych s úbělem tvých lící,
pomněnku s okem, růži s ústy srovnal,
však leknín s čím – ach, ne, to nelze říci! | Květ jahody bych s úbělem tvých lící, | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-004708 | K tobě mysl moje, k tobě tíhne
srdce moje jako k hnízdu pták,
aťsi rozkoš láká, každé vyhne,
jenom v tobě zakotvený zrak.
Hloubky citu nikdo nevystihne,
z něhož vzrůstá láska nad zázrak,
v němžto všechen život sladce jihne,
pod sluncem jak země z jara, tak!
Nebe, země, všecko v jedno splývá,
jedna píseň vlá tak snivá, ... | Věčný přerod | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-051234 | Je uč se znát, jich různé zkoumej tlupy,
jak v těžké půtce kol se staví, krčí,
ten čeká v záloze a hněvně vrčí,
však, než se hneš, spár zvedne na tě tupý.
A druhý vlčí skok má a zrak supí
a mimochodem bodne, až krev crčí,
a třetí bez rozpaků do tě strčí
a v cestu svalí překážek ti kupy.
Ten z úlisnosti usmívá se sladce... | IV Různí nepřátelé | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-015791 | Blaze, komu strážný anjel stojí
Se štítem a mečem po boku!
Ten při nepřátelském outoku
Svítězí ve každém světa boji.
Nepřítel, byť v ocelové zbroji
Lestných používal ouskoků,
Neučiní k předu pokroku
A ve půtce tuhé neobstojí. –
Ach! my všickni jsme jen bojovníci
Na velikém světa zápasišti;
Vášně – ty jsou naši protivní... | XXII. Blaze, komu strážný anjel stojí | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-001499 | Byl sedmihlásek malý pták,
měl žluté peří, černý zrak
a zpěv tak milý, tklivý tak!
Tam za tím naším hřbitovem,
kde mrtvé chladná kryje zem,
vždy zpíval na kři bezovém.
Kdo za zdí na hrob často klek’
a v modlitbě svůj hledal lék, –
byl Jeník, malý sirotek.
I slýchal rád tu píseň znít,
když na hrob šel se pomodlit, –
měl... | Sedmihlásek. | Antonín Bulant | 3 | madrigal |
cvf-018907 | Hle, lodi šťastná jenom v moři šírém,
jíž jenom vír a bouře byly vhod,
jež pohrdala’s teplých krovů mírem
a kolébavou vlnkou tichých vod,
kde šepot třtin je plný lásky slov,
zde přístav tvůj – ten malý nízký rov!
A tobě, jemuž nestačil dřív svět,
ten malý kousek hřbitova teď stačí,
i snům tvým velkým, které hřměly v le... | U HROBU VÁCSLAVA ŠOLCE, | Antonín Klášterský | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-046844 | Čekáš v mečetě, až hlas trouby soudu zazní?
Čekáš ve krčmě, až snad do vína ti proudu zazní?
Jeden ze všeho týž bude výsledek:
Hlas trouby v krčmu jako v mečet o prachu tvého hroudu zazní. | XXVII. | Jaroslav Vrchlický | 7 | gazel |
cvf-017922 | On zemřel. Běda! Veliký a čistý!
Jak hvězda v tmách teď svítí jeho cena.
Hle, rámek černý všecky mají listy,
i světla v třídách budou rozsvícena.
Ten vděčný národ! Už je tíseň místy
u domu smutku... Vdova v šláři sténá –
co dav se tlačí kolem žurnalisty,
by pro noviny zapsal si jich jména. | POHŘEB. | Antonín Klášterský | 6 | siciliána |
cvf-005178 | „Pojď se mnou. Tichá noc. Zde zahrada. Zde vrata.
Noc naši svatební jsem čekal příliš dlouho.
Pojď se mnou. Rychle pojď. Je omeškat se ztráta.
Kouzelná dnes je noc, má lásko, moje touho!
Jak lehký dnes je krok a jak je tráva měkká.
Vše láska přemůže! Oh, moudrosti těch liter!
V nich noci čary jsou a v nich je půvab jit... | DŮM MOROVÝ (I) | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-058807 | Rytíř se vrátil z dálné Palestýny,
tak romance ta začíná teď stará,
ne jako rytíř, ale člověk jiný,
jak po zimních jde vichrech úsměv jara;
víc dosáhl než smytí svojí viny,
zázračné lásky, která v nitru hárá,
nechť jako jiskra v popeli je skrytá,
přec zazáří pak, jak když slunce svítá.
Byl tvrdý Coralus a jeho pěst
lež... | RYTÍŘŮV OMYL. | Antonín Macek | 5 | stance |
cvf-021402 | Ty budoucnosti česká, lide svazovitý,
ty, jemuž v ctnostech rovna nezná celý svět,
já kořím se ti. Moře útisků a běd
tvou lásku k půdě nezvrátí, v níž jsi jak vrytý.
Kdy nepřítel se na tě zlobně sápe litý,
svou hruď jak skálu vstříc mu stavíš a svůj vznět.
Tvá ruka mozolná vše mění v zlato, v květ
a hoře největší v čer... | Český lid. | Josef Kuchař | 0 | sonet |
cvf-017931 | Sto očí, dcerko, musí míti žena
a takové, jež všecko prohlédnou.
Hned zbystři zrak: nevalná muže cena,
když nechce míti služku šerednou;
a chce-li starou, nebuď uklidněna,
sám nevěří si, podleh' nejednou;
když nechutná mu, rci, že nutná změna,
že si svou matku vezmeš dovednou. | Z MOUDROSTI MATEŘSKĚ I. | Antonín Klášterský | 6 | siciliána |
cvf-050901 | Není hlasných kročejů po ulicích,
není tísně zástupů, ruchu, šumu,
město celé v čistého sněhu roušce
obvykle dřímá.
Málo vozů bezhlasně jen se smykne
jako tiché přeludy zmrzlým sněhem,
chodců kroky bezhlasně zniknou v šeru,
porůzná světla
jen se pestří v řetězích nekonečných,
než je mlha půlnoční spolkne v dálce,
divně... | DĚJINNÁ CHVÍLE. | Jaroslav Vrchlický | 9 | sapfická strofa |
cvf-019806 | V zadku nebe na nevelké skále
Sedí u vrat v plundrách zněmčenec,
Vyzáblý a suchý hubenec,
Jakby včera vyšel ze špitále;
Předce nejen Slava, než i krále
Postavu měl tento spasenec,
Matko! kdo ten divný nejmenec?
„Otokar Čech!“ Jakto? pravím dále:
„Syn ten bludný opustil mne dlouze,
A šel raději, když znádherněl,
Do Valh... | 511. V zadku nebe na nevelké skále | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-069187 | Zda oči Tvoje modré jsou – neb šedé?
To sama nevím. Že jsou krásné, vím,
a milé tak a dobré! A že vede
má cesta žitím temnou nocí k nim!
Jsou jako tůně, v které hvězdy bledé
se zrcadlí v tom šeru večerním,
jak pohádka jsou, a mé srdce přede
si čárné báje o nich v snu, když sním.
Zda modré jsou – to říc' Ti nemohu –
svo... | Zda oči Tvoje modré jsou – neb šedé? | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-005410 | Let šestnáct bylo jí. A neumřela.
Jak chladny tehda byly lilie!
Šla, rozjitřila a pak zapomněla.
Co je to platno, když mi nežije?
Vraždila. Ano. A pak zapomněla.
Jak zapomenout, když se zabije?
Je někdo mrtvý. Ona neumřela. –
Kdo mrtvoly jsi našel, pohřbi je!
A léta tomu jsou; kdes staré verše leží.
Je ještě krásný svě... | V. Let šestnáct bylo jí. A neumřela. | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-045846 | Ta hudba škeble, již položíš k uchu,
pel, jenž na vážky modrých křídlech hraje,
vše Orientu pověsti a báje,
v nichž zašlé ráje zjevují se duchu,
bouř vulkánu, hvězd chvění v tvorčím ruchu,
pláč anděla, jenž svému štěstí laje,
sen radosti, jenž v slznou perlu taje,
a píseň po letech, jež milá sluchu:
Vším zní mi tvoje z... | Słowacki. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-044180 | Šat šedivý obloha nesvlékla,
den chmurný byl – zde věru řídký host,
ah, u nás doma je jich dost a dost,
že bysi, palmo, ani neřekla.
Zvlášť v dobách, když se uzda sesmekla,
když do vlastního těla ryje zlost
a tak se hádáme o suchou kost,
až s podivem jest, že krev netekla...
A bylo mi, že slyším pustý křik,
že vidím dr... | Šat šedivý obloha nesvlékla, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-019649 | A co teď sem viděl za zázraky
Sebrav duši lekem zmařenou,
Neuzří se, pokud zelenou
Hvězdu tuto hřejí slunce šlaky;
Neb se zticha tenké zlatomraky
Vůkol ní a vůkol rozklenou,
Už jen clonu z Jejích ramenou
Tvář, šat vidno, pak vše miznou znaky;
Jen vůz ještě a dvé hardličátek,
O něž Milek stužky ovinul,
Zříti posléz přes... | 354. A co teď sem viděl za zázraky | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-015844 | O buď tedy s námi Hospodine!
K cíli jednomu řiď bludné kroky;
Ruka tvá nám slabé zpírej boky,
Zdroj otevrouc, z něhož blaho plyne.
A než jedno pokolení mine,
Nepříznivé zahanbíme soky;
A svět užasne pak nad pokroky
Národu, jenž předčí mnohé jiné.
Různých ze zřícenin vystavíme
Tebou nový národnosti chrám,
A v něm jméno ... | LXXV. O buď tedy s námi Hospodine! | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-009608 | Vždy bylo hůř a bylo tíž,
až dala muži s jedem čiš:
„Tím na vždycky se vyléčíš!“
A vyléčil se; třetí den
byl zrádné ženy hříšný plen
u kostelních vrat pohroben.
Je pěkně srovnán mužův hrob
a k zakrytí zlé ženy zlob
pln čerstvých květin je a zdob.
A psala vdova málo slov:
„Kdo překážel nám, má už rov,
teď směle vejdi po... | Vdova travička. | Adolf Heyduk | 3 | madrigal |
cvf-044208 | Již záře sluneční se přesunula
přes Capo nero, moře rázem zbledlo
a k důraznějším úderům se zvedlo –
loď, jejíž plachá nad vodou se dmula,
se obrátila, aby k břehu plula
– jak rybákům se na lovu as vedlo? –
též oslíkovi uvolnili sedlo –
noc blíží se, by stínem dál se snula.
Break čtverspřežní a plný výletníků
se rychle... | Již záře sluneční se přesunula | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-019902 | Za ním pelná trámů, válců, klínů
Guillotina, zrak můj zarazí,
Po níž karavána prochází
Sanscullottů se a Jakobínů;
Co že, medle, k trestům slavských stínů
Tyto světoborce uvází?
Aha! nyní sama překazí
Pamět má, řeč mojích čeledínů:
Tiť sem z Remsu přišli v počtu valném,
Evangelium kde zpálili
Staroslavské v chrámě kath... | 606. Za ním pelná trámů, válců, klínů | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-016834 | Když přiodívá sníh zem’ do rochety bílé,
A jako varhany zní dálka vichřicí,
Bych láskou provoněl své srdce pošetilé,
Zpomínek rozhoupám vždy kaditelnici.
Vy, jež jsem miloval, jimž srdce mé jest urnou,
Jak zrna růžence vás v mysli probírám,
Neb měl jsem teprve vás rád v tu chvíli chmurnou
Když odcházeli jste, kdy měl j... | POZDNÍ LÁSKA | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-048547 | Jeť celé lidstvo jak pes na řetěze;
by neutrh’ se v svojí zuřivosti,
je ob čas třeba jedné tučné kosti,
na kterou jeho žravost se pak sveze.
Své jinak brzy překročil by meze
a hýřil, trna nad svou vznešeností,
by v horším pádu vlastní ku lítosti
pak zřel, jak směšno hrát si na vítěze.
Ty na prahu tak dvacátého věku
jsi... | Darwin. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-064528 | Vím, že Jsi dobrý, teď Tě dobře znám
a prosím Tě, mně odpusť, že jsem mnila,
že duše Tvá se snivá provinila,
na bludných cestách propadala tmám.
Já kajícné si roucho oblékám,
do věčné lampy oleje jsem vlila,
svou líc jsem šedým šatem zahalila,
na prahu chrámu zbožně poklekám.
A ze své viny zkroušeně se kaji,
a jak se m... | XXIV. Vím, že Jsi dobrý, teď Tě dobře znám | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-043735 | Vzpomínka dávná zas se rozzvučela,
a mžikem všechno změnilo se kolem:
Koberec květů rozsypal se polem,
koruna stromů v květ se rozpučela,
z dřevěných úlů vyletěla včela,
a větři povídali nad topolem,
že s motýlem a čápy, se sokolem
se žene máj jak řeka rozhučelá.
Křepelky kradmo strojily si hnízda,
slavíci tuží na náml... | II. Vzpomínka dávná zas se rozzvučela, | František Táborský | 0 | sonet |
cvf-019791 | Onde zase mládenci hned sami
v rozličných se věcech kochají,
Hnedky opět Skočnou plesají,
Golubec a Kolo s krásenkami:
Jinde zbory panen rovinami
„Hoja Ďunda hoja“ zpívají,
Aneb vájanek si chystají
Okrášlený národními hrami;
Muži pijí kvas a medovinu,
Ženy připravují pirohy,
Ovoce a nektar na hostinu;
Ba i starci v nev... | 496. Onde zase mládenci hned sami | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-063537 | Čechie, ty šedá socho kamenná,
na město jež shlížíš hmoty tvrdé sněním –
jaká se to s tebou stala proměna!
Jak tě přioděli v bílém světle denním!
Čapku frygickou ti vtiskli na hlavu,
V tuhé dlani třímáš rudou zástavu!...
Bez života, zdá se, sedíš nehnutě –
ale cos v tvém nitru kamenném se budí:
po náměstí zrakem pátráš... | ČECHIE. | Adolf Černý | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-051253 | Ta rána k srdci šla, ne přátel jen a druhů,
leč k srdci národa, jenž v Tobě dýchal celý,
neb všechen jeho ples a všecky jeho žely
a tužby jeho vše i tíseň jeho kruhů
se v Tobě křížily; vše v zpěvnou tkal jsi duhu,
pod kterou ústrků všech trudné vzdechy mřely,
až orli hrdých snů se znova probouzeli –
Ó, smutno bude teď ... | ZA SVATOPLUKEM ČECHEM | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-027658 | Když krahuj v ptáče dráp svůj vryl,
to sotva krátce zatíká –
však je to tak zoufalý kvil,
že všecky kosti proniká.
A sonet jak by stvořen byl
pro bolestný vzkřik básníka,
když cítí prchat krev svých žil,
nechť hlas i v prázdnu zaniká.
Ty sonete můj trpělivý,
ty neseš každý vzkřik ten divý
i každou bolest duše mé –
a ta... | SONET-INTERMEZO | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-066242 | To bylo radostí! To bylo smíchu.
A spí teď všechno, odevzdáno tichu.
– Jen moře; moře ještě burácí.
Člověk se vyčerpá, člověk se znaví.
Vše vyvrcholit může do únavy.
Jen moře, moře stále burácí.
Člověk tak příliš mnoho toužit umí.
Doprovod stejný k všemu věčně šumí
to moře, moře, které burácí.
Člověk se dobouří a člově... | NOC | Josef Müldner | 3 | madrigal |
cvf-063987 | Na šedém oři vzpomínek ven jedu – jedu do lesů:
pláň zasněženou brázdím tu já rytíř hořem znavený,
v srdci bolesti hrot.
Pláň bílá k lesu táhne se tak smutná – černí havrani,
již poplašeni ořem mým svá křídla tuhá rozepli,
vzduchem veslují v dál.
A k lesu zvolna dojíždím... V své tmavé brány přijal mne,
krok oře smutný... | ZIMNÍ VYJÍŽĎKA. | Adolf Venig | 3 | madrigal |
cvf-066642 | Zas maku plameny zřím v moři klasů...
ty rudé květy jistě z krve pučí,
již sála česká země s trpkou žlučí
z těl selských rebellů za dávných časů.
Je nahořklý náš chléb tou starou krví,
žluč praotců nás podnes hořem sytí,
ba po staletích ještě lítost cítí,
kdo oře zde a slzou pálí brvy.
Kdo děda bil, vždyť měkce líhá po... | Makové květy. | Jan Karník | 0 | sonet |
cvf-028034 | Rozličných nepřítel mívá zbraní.
Někdy ostří meče užívá,
jindy zas tiše dobývá,
když se národ mrzké vášni klaní.
Meči často tuhý odpor brání
a tu válčit radno nebývá,
mravní síly však kdo podrývá,
umíráčkem národu vyzvání!
Ze všech jedů nejhroznější bývá
ten, jenž chutí vábí medovou,
uvnitř ale jistou zhoubu skrývá.
Vš... | V pokušení. | Jaroslav Martinec | 0 | sonet |
cvf-043575 | Kde jsi, kde jsi větýrečku ploval,
Líbal-lis tam Volhy prameny,
Nebo Nevy břežné kameny,
Také-lis i Vislu poceloval?
Kde jsi, kde jsi ptáčku poputoval,
Dunaj růžemi kde zdobený,
Nebo-li kde Tokaj zarděný,
Komus milé písně ohlašoval?
Orle, orle, zdali v oné výši
Velkou zrakem bystrým objímáš
Přes půl světa rozloženou ří... | 13. Otázky. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-024741 | Jsem socha Memnona, ve které vítr zpívá,
a ptáci semeny a oblaky mne živí;
já stojím tisíc let a zrak můj zádumčivý
do dálky hrouží se, kde obloha se stmívá.
Jsem pomník staletí, ve kterém vítr zpívá;
mé nohy znavené řeřavý písek kryje,
v mých vlasech zcuchaných divoká bouře vyje,
a ke mně v naději se člověčenstvo dívá... | Jsem socha Memnona... | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-001729 | Poutník chodě po utrobě pekla,
Kocyta kde vlna bublavá,
s Phlegetonem žalně stonavá,
přijdu, kde se Lethe trudně vlekla.
Zpomena, že, jež-by před mnou tekla,
voda srdci léků podává,
jakých jinde nikde nestává,
píti chci, by bolesť tvrdá změkla.
Než co voda dříve spěchať lení,
s myšlénkou teď běží o závod,
píti chci, tu... | 25. Poutník chodě po utrobě pekla, | Jan Šrámek | 0 | sonet |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.