id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-043570 | Anjel děva, sličná krásou sterou,
V sledním slunce blesku mile plá;
V čele, na rtech, v oku záře hrá,
S ohněm slunka v boj se líce derou.
Anjel děva, nebes jmína dcerou,
Zrak jí ku nebesům plamená;
A tu oko moje znamená,
K zemi se teď slavné krásy berou.
Sídla nebes nyní jsou tam pusta,
Onna svatost a hvězd plamen slán... | 8. Děva u trůnu. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-059256 | Dvé sester: Marta ve vzlykavém pláči,
a Maria – ta bez slz, němá hrůzou.
Ve hloub jich srdcí vetkla spáry dračí
zvěsť krátká: „Na kříž přibit, vysmán lůzou!“
Viděla Marta ve vzpomínkách pouze
zrak mohutný, jak vděčně hleděl na ni,
když odcházela do vsi v něžné touze,
proň hledat nejlepší plod slunných strání.
Viděla ch... | MARIA A MARTA. | Vladimír Houdek | 0 | sonet |
cvf-001456 | Hle, modrý šat, kde v květu jasmín voní,
šat zelený, kde vidíš třešně kvésti,
šat růžový, pln glycin ratolestí,
a šedý, jímž se zlatí ptáci honí.
Mdle žlutý s lótosy, jež v tůň se kloní,
v šat bílý zvonků nach si cestu klestí,
na oranžovém meloun deště věstí,
šat nachový, kam květy slzy roní.
Šat fialový plní listí svá... | Žaponský motiv. | Alfons Breska | 0 | sonet |
cvf-020187 | Znalec lidí, jenž svým okem pronikavým
Poznal, co je zámínkou, co oučelem,
Co je na oko, co tajným zřetelem,
Zaslepit se nedá slovem chytře lhavým;
Srdce zkušené mu poví, kdo je pravým
Zásluhy tvé aneb zisku ctitelem,
Kdo je věrným nebo lstivým přítelem,
I kdo v potřebě je rekem ostýchavým.
Blázen ale jest, kdo proto s... | XIV. a. | Jan Pravoslav Koubek | 0 | sonet |
cvf-003879 | Nač polemiky s Hloupostí?
Nač opravy a soudy?
Ó pokroková Blbosti,
tvé jméno jesti: „Proudy“.
A tuto příšeru všech příšer
vydává doktor (!) Fišer!! | ODPOVĚĎ. | Karel Dostál-Lutinov | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-064418 | Já žití netušil s cestou rozbouřenou,
když drahá houpala máť mě na kolenou –
ale už je to dávno.
V mé duši dětinné luzných snů hrál příval,
když k čistým v modlitbách hvězdám jsem se díval –
ale už je to dávno.
A pak jsem v rozplání vyšel v svět se bíti
a doufal, v dáli kdes Slunce že mi svítí –
ale už je to dávno.
Má ... | Už je to dávno. | František Zelenka | 3 | madrigal |
cvf-061781 | Spal mou duši, spal již ve svém vášně žáru,
když ji pohřbít nemůžeš v svém lásky čaru.
Pryč jsou dlouhé noci, v nichž se ještě tuší,
jitra pryč, v nichž probuzení rve a kruší,
kdy jdem každou chvílí blíže již vstříc zmaru.
Čas, jenž nezná myšlenky, ni hmoty, tvaru,
drží nás teď neúprosně ve svém spáru.
Smiluj se, když ... | RONDA. (II.) | Vladimír Frída | 10 | rondó |
cvf-019592 | Nuže tedy Slováci už spite,
Skoroť bude vašem po kmenu,
Nebo, jakby házel na stěnu
Hrách, slov matky Slávy neslyšíte;
Vzdělanější! po cizotách mřite,
Važte nad manželku kuběnu,
Kazatelé! lidu proměnu
Jazyka, ne mravů v uši líte:
Spisatelé! rozmnožujte hříchy,
Na spojení s Čechy repcite,
Zmařte řeč i národ z hloupé pých... | 297. Nuže tedy Slováci už spite, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-058967 | Když marné bylo líbat kata ruce,
když nepomohlo shýbat hřbet,
když loyalností marně zaklínal se vůdce
a za ním celý český svět –
Co zbývá dál?
Zbraň k líci! Měř a pal!
A dobře měř – tam na zlatém kde trůnu
sed’ degenerát, pekel syn –
A pozor, zaměř právě na korunu,
smyj aspoň část svých těžkých vin!
Jen pokroč dál!
Zbr... | Co zbývá? | Ferdinand Písecký | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-022217 | V hlubinách mraků, se stožárem bídy
na lodi ztracených můj národ hyne.
Do jeho srdce šlehly Eumenidy,
zmij zoufalství se k ňadrům jeho vine.
Ó jeden blesk jen, Bože Hospodine!
Nechť zazáří tvůj paprsk v noci strastí
a před námi se vrah náš bude třásti.
Slyš výkřik! Z hloubi duní prosba sterá,
a ty jsi hromům svým dal n... | V HLUBINÁCH MRAKŮ... | František Kvapil | 18 | chaucerova strofa |
cvf-044256 | V park jakýs’ pohléd’ jsem – hned blíže vchodu
kus bílé trosky ležel povalený,
byl Pan to, obličej měl rozražený,
jen tak že výzdob rozeznal jsem shodu.
Dál na podstavci na nejvyšším schodu
a v stínu palem stála socha feny,
jež dobyla kdes nevím jaké ceny
a byla matkou četných peských rodů.
Eheu, kde, Pane, býti máš, n... | V park jakýs’ pohléd’ jsem – hned blíže vchodu | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-058452 | On usnul před rájem, kde požili jsme plodu,
kde smělá ruka má se odvážila strhnout
tajemství clonu.
Na kámen položil si unavenou hlavu,
a posud drobná slza v řasách visí –
to tvoje dílo!
To cítím: neměl on požíti oněch plodů!
On neměl posud síly dost, by plně
v tvář hleděl slunce!
On zavřel oči hrůzou. Pod mou dlaní
se... | EVA. (IV.) | Antonie Menčlová | 3 | madrigal |
cvf-019632 | Labe, Visla, Volga ani Neva,
Ni vlun tolik má břeh Dunaje,
Všechněch sedem kopců Tokaje
Hroznů více nepřináší réva;
V Krakonošech zelin ani dřeva,
V Tatrách zlata více nezraje,
Co mé oko, ztrátu pykaje,
Každičký selz večer zavylévá;
Není stezky, sluje, háje, skály,
Není trávy v celém okolí,
Jenžby rosy mé už nepoznaly;... | 337. Labe, Visla, Volga ani Neva, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-029760 | „Svět hrdin je a milujících příval,
a ptáků, vil zas měkké větve stromů,
jest nebe plno bohů, kteří v hromu
se smějí v kraj, kdy jarní den se stmíval.
A lidský hrob, v nějž ve slzách se díval
zrak pěvcův, ložnice, kam chodí domů,
kdo slastmi žití znaven...“ Dávno tomu,
co slepý žebrák u cesty tak zpíval.
Teď svět je pl... | Quondam. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-059210 | Hle, všude, všude před očima
se žito vlní do daleka,
jak cudnost hrdá stojí zpříma,
zvědavě na svou kosu čeká.
Změť klasů slehlých teskně jímá
tvé zraky časem – postel měkká,
kam klesla perutěma mdlýma
kdys láska, jež se světla leká.
A jak by rostlo obilí
pro všecky – život tvořili
zde lidé vášní opilí.
Ať pak ten živo... | AŤ ŽEBRÁ TŘEBA! | Vladimír Houdek | 0 | sonet |
cvf-012719 | Naráží voda na skalí,
chasníku, sbohem,
dost jsme se mazlili, laskali.
Družičky, věnčete pannu,
pro všechny hochy
otevru nebeskou bránu.
Nerodí skála, nerodí,
planá je, darmá,
božímu světu se nehodí.
Chasníčci pluli po vodách,
milý můj nebyl z nich,
toulal se chromý po horách.
Pro něj jsem skálu prodala
opuštěná,
abych... | KATEŘINA | Josef Holý | 3 | madrigal |
cvf-049792 | Svět nebude již ku básníkům jiný,
toť pán, jenž mnoho chce a málo dává,
toť hydra, které znova roste hlava,
toť soudce, skutečné jenž žádá činy.
A pravdu má, když smete jako třtiny
tu havěť, která bez povahy lhavá
své limonadě říká vroucí láva
a cetku frase mísí do své špíny.
To nepostačí, srdce své mu nésti,
a proto j... | Svět nebude již ku básníkům jiný. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-040657 | Cirk pln je řevu, vzduch pln prachu, varu,
zrak davu pichlavý v bod jeden stopen,
kde krví svojí parnem schnoucí skropen
na písku leží otrok ve lvím spáru...
A caesar zábavou, jež tolik darů
mu skýtá v nudu, kterou není schopen
se ani usmát, nad zábradlí sklopen
se kochá řevem lva, jenž plane v žáru –
Smrt ještě cuká v... | SMRT | Antonín Sova | 0 | sonet |
cvf-069245 | Že, Ofelie má, Jsi milovala,
to prominuto Tobě nebude,
ty květy sbírej, jež smrt pro Tě žala,
ty hřbitovní dej klasy na rudé.
Tu zapěj píseň, již jsem také znala –
jsi nelítostný v lásce, osude!
A zatanči mi, by se rozesmála
má duše zas, jak život zahude.
Jsi vyděšena, pláčeš? Ofelie...
A smích Tvůj řeže – zrak je bez ... | XVI. Že, Ofelie má, Jsi milovala, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-019814 | V očistci tom chuchle ceduleček
Co sněh po povětří létaly,
Tak že i mé ruce zlapaly
Několik z nich, svitých do koleček;
Rozvinu je, a ai obsažeček
Jejich mužové ti skladali,
Co svá vlastní jména vundali
Z marné pýchy cizých do obleček:
V jedněch čítám Szvorény místo Svoren,
Pelzel místo Kožich, Rubini
Místo Červen, Rad... | 519. V očistci tom chuchle ceduleček | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-010523 | Jas očí tvých-li v mou se duši vlívá,
hned v prsách rozkvétá mi růží sad,
a každá vůní svou v něm hymnus zpívá. – | 262. Jas očí tvých-li v mou se duši vlívá, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-049827 | Jen tenkrát, jestli v uhlí rozžhavené
své zlaté slzy pryskyřice roní,
se vznese její duše, která voní,
a modrým dýmem ku hvězdám se žene;
jen tenkrát, jestli srdce roztavené
je bolestí a nad hroby se kloní,
můž před tvář Boha, andělé již cloní,
se v písni vznésti písní vykoupené.
Můj život chrám je, v kterém není boha.... | Kaditelna. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-042299 | Všeslovanem zovou tebe, Čechu,
Vzájemnosti blahá představa,
Proročí dob lepších záplava
Z tebe vzešla vlasti na útěchu.
Uveď z venku již ji pod svou střechu,
To tvá jestiť věčná oslava,
To tvá mocná v brojích otava,
Nedej se jí octnouť na vetechu.
Rus buď vřelé zbožnosti ti hlásce,
Od Polana uč se k církvi lásce,
Horvá... | 155. Všeslovanem zovou tebe, Čechu, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-003098 | Bylo to večera tiché oddechnutí,
bylo to pradávné touhy rozvlnění,
vzdálených nápěvů probuzené znění.
Bylo to smutného srdce rozjihnutí.
Ováto blízkostí volné duše lidské
cele se hroužilo v starodávné kouzlo;
do stínů lítosti polehounku vklouzlo
slunečným paprskem štěstí harmonické.
Dnes na to vzpomínat dosud nelze ani... | VZPOMÍNKA Z CHUDĚNIC. | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-043205 | Pochmurný pokoj. Pár amateurů umění.
A v rakvi ležíš Ty. Mramorový klid zjasnil
Tvé tahy v poslední úsměv.
Polorozvité růže, zrosené ještě červnovou nocí,
sladké žlutavé růže, na něž jsi býval tak pyšný,
voní z Tvé rakve. Příteli, Tvoje jara!
Jak ten vzduch zšedl! Stesk hořký a údiv tu cítím,
nad Tebou, zmlklým již, me... | U RAKVE. | Karel Toman | 3 | madrigal |
cvf-049812 | Než ty jsi byl, snad vstanou pěvci větší,
však sotva větší vstane mudřec sladký,
jenž v souzvuk sladil ducha i vzdor látky
a v orlím vzletu lidskou mluvil řečí.
Tvá píseň unáší, však víc též léčí,
tak milo u tebe jak v klíně matky,
a jaks děl sám, „dny krušné, plesné svátky,“
toť právě život, všem jenž stejně svědčí.
K... | Göthe. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-019833 | Vedle těchto, dvadcet Ďáblů tělo
Jakési sem a tam vláčili,
Hned je lámali, hned čtvertili,
Hnedky zlatem kremili, jenž vřelo;
Potom večer když už zcepenělo,
Na dub vysoký je svěsili,
Kde mu krukavcové ranili
Přes celou noc nohy, dřík i čelo:
Ráno opět Ďábli čerstvou rukou
Všecky údy, jako semenec,
V moždíři, by srostal... | 538. Vedle těchto, dvadcet Ďáblů tělo | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-022689 | Opojně voní květy akacií,
jasmínu houšť, ta kvete, dýchá jarem
a motýlové květů nad pohárem
se sklánějí a vůni jejich pijí.
Lip alej zvučí jarní melodií,
dva milenci se sladkým v duši žárem
jdou v jejich stromů labyrintu starém
a šeptají a s jarem písní žijí.
Pták vyletěl si z útulného hnízda,
na větev used’, poskakuje... | SONET Z PARKU. | Jaroslav Kvapil | 0 | sonet |
cvf-044243 | První vlna, již jsem uzřel zase,
nad balvany břehu prudce vstala,
hlasitě si vzkřikla, zajásala,
zatřpytila v slunečním se jase.
A přec se mi zdálo v divném žase,
že si vlna vzlykla, zaplakala,
bolest jakás jásotem že lkala,
ozvala se v plesajícím hlase.
Radost plachá jest jak větrů vání,
lehce přelétne jak úsměv pouhý... | První vlna, již jsem uzřel zase, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-030857 | Bouř žene koráb u divokém běhu.
John lampu klamnou k skále přivěsil
a dí: „Bůh žehnej břehu!“
A koráb k světlu žene se a v trysku
se náhle přes úskalí překotil,
a stěžněm vězí v písku.
John zavejsknul si ve syčící pěnu:
„Má dceruška si chystá veselku,
dnes pomohu jí k věnu!“
A člunek jeho jako liška běží
po těžkých vln... | ROMANCE HELGOLANDSKÁ | Jan Neruda | 3 | madrigal |
cvf-017062 | Ty, jež ozařuješ polární noci mé duše,
O smyslná touho! cítím: ty chvěješ se v bledém těle.
V hodinách Stínu blížím se k tvému klamnému zrcadlu.
Nahota mne mrazí, nahota bílá, nahota cudná...
O vy oči, tak hluboké jako tajemné usmání v temném snu,
Hasněte, s jasností nedotknutého stříbra...
Chlad stoupá z pláten mého m... | SAMOTA | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-019740 | Před městem jest rozestřena pažit
Na vzor zelenavých postavců,
Musejí všech oči zvědavců
Po spěšném jí navštívení bažit;
Já jdouc předkem chodník matce dlažit,
Giku, zajaté co od dravců
Tatarů, těch hnusných psohlavců,
Vykupoval, uzřím tu se blažit:
Osvobodil, Valach tento s řídkou
Cností, Pilaříka slavného
Vězně s pan... | 445. Před městem jest rozestřena pažit | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-067957 | Dva ďábli slétli k pohovoru
se na trám staré šibenice.
„Hoj škoda jen, že v družném sboru
nás černých duší není více!“
Co kde kdo činil, vypravují.
Noc mračná je a vichry dují.
„Já,“ první dí, „jsem duši svedl.
V hruď bratra všil jsem k bratru záští.
Už rudý kohout na krov sedl,
krov nad spící se řítí – praští...
Vrah ... | Černá beseda. | František Leubner | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-020128 | Věštbu tuto kníže v srdci choval;
Na důvod pak mysli skroušené
Bořivoj chrám Týnský vybudoval,
Kde do schránky vložil svěcené
Pergamén, jenž osud prorokoval
Českomoravského plemene,
Aby pravnukové nejpozdější
Dbali o vlasť, matku nejvěrnější.
Ale běda! v proudě pozdních časů
Synové jen vlasti zvolení
Výstražnému srozum... | III. Díkučinění. | Jan Pravoslav Koubek | 5 | stance |
cvf-018060 | Volnosti naše! Ty jsi nad domovem
jak hvězda našim dědům tajně plála,
jim v temnu byla’s těšitelka stálá,
zářila’s – zhasla – svitla v lesku novém.
Zprv myšlenka, pak stala jsi se slovem,
leč ústa sotva šeptnout je se bála,
a přece, jak by třásla se jím skála,
trpěli smělci za ně, spiati kovem.
Zdeptána stokrát, vstala... | Z NAŠÍ DOBY. (XIV.) | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-010678 | Mníš, rozkoší že Bohu tvoje bytí?
Vždyť jeho obraz týráš – sebe sám –
což mrzáky chce otec z dětí míti? | 417. Mníš, rozkoší že Bohu tvoje bytí? | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-010778 | Co věčnost jest, v svém náručí co svírá?
Den v její krvi rodí se i mře –
a zase rodí se a zase zmírá. – | 517. Co věčnost jest, v svém náručí co svírá? | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-028170 | Milenko má, ty noci tmavá, tichá –
Tak jemná, jako bys jen blažit chtěla,
Pro všechny boly hojných léků měla,
Ztiš srdce mé, jež v divné touze vzdychá.
Má duše – snad že na svět přišla lichá –
Se marně po soucitu ohlížela,
Jen ty’s jí – jejím snům jsi rozuměla –
Hojící láska na ni z tebe dýchá.
Nezkojnou touhou k tobě ... | IV. Milenko má, ty noci tmavá, tichá – | Rudolf Mayer | 0 | sonet |
cvf-018637 | Ztrhané mraky v dálce se chmouří,
tratí se, tratí,
cítit je hlínu po krátké bouři,
čpavý dech nati.
Teplý vzduch chví se, z lesů se kouří,
kmeny se zlatí,
veliké oko lekníny mhouří
na vodní hlati.
Tu tam již hvězda mihotná, bledá,
jako když muška na zvonek sedá,
bleskne a skočí.
Bože, teď celou nezměrnost nebe
jako ten... | VEČER. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-048832 | Ach, krvácí zas západ! Jak to bolí,
jak srdce tvé by krvácelo za ním,
s dne vedrem celým i s dne odříkáním,
s tím hladem mezi plnými kol stoly.
Jen trpělivě z pole táhnou voli,
jak těsně těžký oblak lehá k pláním,
co křiklavým a divě žhavým pláním
krvácí západ v řece, stráni, v poli.
Jak obrův meč by proťal ve dví nebe... | Bolest při západu. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-061407 | Není geště každá slípka kwočnau,
zlatau kwočnau lewohradeckau,
aniž nad kolébkau nad dětskau
nachýlí se každá z děw, gež počnau...
Není geště každý puntík točnau,
každá paní – paní Laweckau...
Myslíš Tetpsychoru na řeckau,
na Margánce wida tančit skočnau?...
Vidíš, příteli!... A stegně nelze,
zříš-li pána s lulkau w hu... | 4. Nelze | Petr Křička | 0 | sonet |
cvf-068160 | Klekání slavně nad krajinou zvoní,
krvavé slunce k západu se kloní,
zmrtvělým vzduchem tuberosa voní.
Jak luny zář když do křišťálu padne,
zablesknou šerem zvonů chÓry chladné,
ve vzduchu smutná tuberosa vadne.
Doznívá nad klášterem v posled Ave.
V uzounké cele, opuštěné, tmavé,
nad ložem bliká světlo červenavé.
Je tic... | Klekání. | Josef Šimánek | 3 | madrigal |
cvf-019653 | Plyňte časy, o plyň k ústí řeka
Spíše věku mého mladého,
Nezáviď mi zisku blahého,
Který na mne v budoucnosti čeká;
Život břímě, smert je tužbě vděka,
Koj zem nízká sardce jiného,
Mně ať se rok ve dne krátkého
Dobu a den v okamžení stěká:
Mně cíl vetknul osud do výsosti,
A však Ona vtiskla pečeti
V každý důvod věčné ne... | 358. Plyňte časy, o plyň k ústí řeka | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-041265 | Náš celý život byl slavnou přípravou k něčemu velkému:
dnes toužit snem vroucím po vzešlém zítřka slunci,
po myšlence, která vzpne křídla do šířky rozepjatá,
a po zbraních, které vtiskneme do rukou čekajících.
A každým novým včerejškem umírá zápas planý
i prázdnota dnů a večerů, nuda a marnost nocí.
Sny včerejší vlékly... | SLAVNÉ PŘÍPRAVY | Antonín Sova | 0 | sonet |
cvf-064744 | Že Jsi přišel ke mně, ve snách se mi zdálo –
viděla jsem Tebe, přede mnou Jsi stál,
úsměv na Tvé tváři – bylo toho málo –
a já přec’ jsem mnila, že jej Bůh mi dal!
Díval Jsi se na mne – vše se na mne smálo –
„Jak Jste spala?“ hlas Tvůj se mne sladce ptal –
pouhá slova! Ale vše to, co v nich stálo,
jaký slib dnů příštíc... | XLIII. Že Jsi přišel ke mně, ve snách se mi zdálo – | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-069239 | Tvou písní zpívám, píseň Tvá to je,
jež v mojí snivé duši stále zvučí
jak tklivá píseň smutná hoboje,
a melodií nyvou srdce mučí.
Jak viola – a struny nástroje
se chvějí pláčem větru, který skučí
mým pustým sadem, a šum příboje
vln mořských teskně naříká a hučí.
Mé srdce ztichlo, srdce plamenné,
a na záhonu jeho v krás... | X. Tvou písní zpívám, píseň Tvá to je, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-027679 | Vy cítíte z těch našich veršů chvět
tmu s hořkostí a bídu se stenem,
z nich život řinčí řetězem vám běd,
a hrob jen kmitá smírným plamenem –
je pravda. Ale luzný velký svět
z nás každý přece nosí v nitru svém
a každý z nás by krví platil hned,
by moh jej dáti lidstvu údělem.
A trpce, trpce každý z nás to cítí,
jak svět... | SONET O PESIMISMU | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-010767 | Dbej pravdy, krásy, dobra, zle jež hynou,
leč věz, když za ně v boji umíráš,
svět vděčí ti: „Co chce? Mře vlastní vinou!“ | 506. Dbej pravdy, krásy, dobra, zle jež hynou, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-008694 | Už roztál sníh s těch vrchů vyvětralých
a dolů kalné bystřiny se ženou,
i Perun zase v mračnech černokalých
svým kopím blýská rukou napřaženou,
tepleji slunce svítí níž a níž –
a Slovensko, ty ještě spíš?
Už z hájů bujných na pouť vesna kráčí
a různé svěží kvítí nese v klíně,
zas plna zpěvu je ta chasa ptačí,
čil skáče... | Slovensko, ty ještě spíš? | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-048068 | V rmuť dálnou tesy příšerné se chýlí,
zde voda tichá je a tiché nebe
a sotva ob čas větrem cypřiš kvílí
a z vody té i z těchto skal to zebe.
Loď bez ohlasu kalnou vlnou pílí,
šer paprsky tvé zhltil, zářný Febe!
A břečtan, skalami jenž vine žíly,
svůj jednotvárný život z mrtvol střebe.
Jsou v skalách sluje uzavřené těsn... | Ostrov mrtvých. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-048104 | Nad básní svojí prosnil dlouhé roky,
to byla epopej, kde s tmou se světlo
ve gigantických bojích divě střetlo,
jak štíty z bronzu zněly její sloky.
V ní Odina i Marta hřměly kroky,
v ní křídlo Serafů i Medus letlo,
v ní, Hellado, tvé věčné jaro kvetlo,
v ní poesie vřely veletoky.
A když byl hotov, nad svou světlou dumu... | Leconte de Lisle. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-018615 | Co večer jarní rdí se v slunce sklonu
a kalichy se květů zavírají,
má duše toulá po jižním se kraji,
ba celý v sladkých rozpomínkách tonu.
A slyším hudbu italských těch zvonů,
jež laškovně tak, melodicky hrají,
že jenom jako tóny ze šalmají
to zaléhat z nich musí k Boha trónu.
V tom naše zvony zpět zvou moji duši;
ty ú... | ZVONY. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-030560 | Koho miluju? Aj jmeno toho
dosti čitelně mám v srdci psáno!
Hlásilo se čtenářů už mnoho,
nikomu však přečíst není dáno;
až však přijde ten můj drahý taky,
však já zbystřím pak už jeho zraky! | Koho miluju? Aj jmeno toho | Jan Neruda | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-059554 | Jak tonul sál ve světla moři zlatém,
jak hudba sladká tajnou lásku dštila,
pod jejíž kouzlem Vy, lilie bílá,
jste v tance věnec zapletla se chvatem.
A v srdci Vašem, vírem plesu jatém,
v ráz spící bacchantka se probudila,
nach rozmaru a vášně v tvář Vám vlila
a svůdně s Vaším pohrávala šatem.
Jak temný mrak mé zraky na... | ODPOVĚĎ. | Jan Spáčil Žeranovský | 0 | sonet |
cvf-041621 | Zdali mysl tvá se nekaboní
Vidouc, jak lid v bludy ubíhá,
Jak vrah zlý ho sobě zapříhá?
A jej tryskem po úskalích honí?
Kdo se k lidu tomu v lásce kloní,
A ho pohrom a zkáz vystříhá,
Proti tomu zášť se pozdvíhá
A zle o něm v celém světě zvoní.
A co nejvíc duši věrnou bolí,
Že sám národ slepý s dobrou volí
Do neřestí on... | Zdali mysl tvá se nekaboní | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-055401 | Sedě pod stromem se v sluncy stkvěti
Západním, když mile kyne skleňce,
Propletat skrz vlasy z růží věnce,
A o lásce píseň libou pěti:
Ovšem, toť jsou, roztomilé děti!
Blaženosti; však jen pro mládence;
Starečkům již plynou velmi tence,
Nemohou jim ničím již přispěti.
Neb, ač skleňce s lyrou jim zůstává,
Tak předc vy ji... | Na děvčata. | Karel Sudimír Šnajdr | 0 | sonet |
cvf-014406 | Pozvolna od kořene chřadnu, schnu,
až tesknota mne projímá a děs:
již nemnoho mně vyměřeno dnů,
snad zítra dokonám, či možná dnes?
Kolem mne šumí mladistvý už les,
podrosty bují nové, klíčí nové símě –
Na oheň vržen, člověka hřát budu v kruté zimě? | CHŘADNOUCÍ STROM | Josef Kalus | 18 | chaucerova strofa |
cvf-023471 | Je tichá noc. Kraj ani nezastená.
Za vsí se vine cesta opuštěná
k stříbrným hvozdům, v kterých vítr stená.
A v chýších pusto, v chýších temno teskné,
a v oknech prázdných luna mdlá se leskne,
jen tichý vítr sobě tady steskne.
Tma vůkol. Větve u potoka pláčí,
a pustou cestou spějí líní spáči,
a pustou cestou podzim mlhy... | V podzimních mlhách. | Emanuel Lešehrad | 3 | madrigal |
cvf-005176 | Kéž zapomenout mohla bych,
zaplašit na vždy stíny marné,
Neb vzpomínkami se tak stárne.
Kéž zapomenout mohla bych!
A když jsou dávno rozbita
zrcadla, milá minulosti,
kéž zničím to, v němž do věčnosti
zrcadlí chvíle zažitá.
Hle, půlnoční se vítr zdvih’
a že jsem sama, v loži zebe,
mám vstanouc hrůzu z kroků svých.
Ten, ... | DŮM BEZ ZRCADEL (VII) | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-050664 | Hle, již letí modrou výší
labuť, vlaštovka i čáp;
luhy čerstvou travou dýší,
bouří hučí horský slap,
topasy jsou okna chýší!
Anděl chodí noční tíší,
fialka je, tam kde šláp’,
motýlové z kukel skrýší
hle, již letí!
A co tyto řádky píši,
jako prška na okap
poslyš, drahá, klap a klap!
Pijme radost plnou číší,
čáp je střeš... | Hle, již letí! | Jaroslav Vrchlický | 10 | rondó |
cvf-042245 | Což to slyšeť od západu z hrobky,
Odtud, kde stál druhdy Štítný hrad?
Zdali soudem Božích věčných rad
Dozralý plod padá s času stopky?
Těhotné-li otvorem chce sopky
Zadržalý vyjíť ohně hlad?
Či to kouzlem divotvorným jat
Prodírá se Tóma z hrobné kobky?
On to, Štítný! Od svého on skonu
Zachovává s vlastí pořád sponu,
V ... | 101. Což to slyšeť od západu z hrobky, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-019853 | Třetí ostrov, Helena mu jméno,
Ve vodách těch stojí peklových,
Na něm palác z křenců ledových,
Jak tam nade Nevou, vystaveno;
V ledovně té tak je přestudeno,
Že jen jeden z kluků ďáblových
Bydlí v prostorách těch mrazových,
Zamerzlý však od pat po temeno:
Chtěl, než Slávu podmaniti mocen
Nebyl necamour ten francouský,
... | 557. Třetí ostrov, Helena mu jméno, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-019929 | Neučená já když tam se vedru,
Zřím tu z Paříže též Cousina,
I řku, ač mi kulhá frančina:
Krásno, býti, zvláště k vědám, štědru!
Chystán právě jeho pro kathedru
Slavskou byl list, místo, jistina,
Anoberž i pyšná stavina
Z dříví palmy voňavé a cedru;
A když, aby olivový kladla
Věnec, ruka má se povystře
K čelu, tato slov... | Mezi zn. 464. a 465. Neučená já když tam se vedru, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-044201 | Jasné, žárné odpoledne:
slunce žhavým ohněm hoří,
do mořské se tůně noří;
kdekoliv se vlna zvedne,
zlatá záře již ji shlédne,
v bílých pěnách jiskry tvoří,
s čeřenem se láme, boří
ve hře živé, neposedné.
Vzduch se chvěje, lehce vlní,
obloha se modří plní,
až se v azur sytý změní;
štěstí, jež se z moře rodí,
se sluncem ... | Jasné, žárné odpoledne: | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-020174 | U nás hlučně břinkáno a znělkováno
Na básnickém poli blaze omladlém,
Když jest prvé blahodějným ruchadlem
Pěvců Kralodvorských bylo přeoráno.
Tolik znělek nebylo snad nasoukáno
Ani hišpanským ni vlaským soukadlem,
Tolik ani obou Schleglů vijadlem
Nebylo jich navito neb zamotáno.
Jaký div, že u nás tolik nádenníků,
Když... | I. Stavitel a trakařníci. | Jan Pravoslav Koubek | 0 | sonet |
cvf-044404 | V sluj hlubokou se slunce uchýlilo
a stanulo na prahu šeré chýše,
na malé okno zaklepalo tiše;
již vstala Tma, a slunce v klín jí skrylo
svou jasnou tvář. Jak unaveno bylo,
jak hlavu kloní! Tma ji zvedá výše
a líbá ji: „Proč nepřišlo jsi spíše,
mé zlaté dítě, kdes tak dlouho zbylo?
Ty stále spěcháš, sloužíš všemu lidu,... | V sluj hlubokou se slunce uchýlilo | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-018569 | Na staré zdi plá listí révy plané,
jak by krev čerstvá kanula to dolů,
kde v léta dnech jsme chodívali spolu,
jsou listím žlutým cesty zapadané!
Kol prázdných hnizd let větrů ostrý vane,
klid hrobů, ticho ptačích bez šveholů,
a nikde duše, v sadě, v lesním dolu,
jak by se člověk lekal krásy zdrané.
Kde jsou ty všecky d... | ŘÍJEN. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-049896 | Chytal jsem zas marně štěstí! – Co jsem chyt’?
Sáh po prázdné ratolesti. – Nač ten cit?
Plod byl výše,
k sobě tiše
řek jsem: Darmo! – Nech to být! | PO NOVÉM ZKLAMÁNÍ. | Jaroslav Vrchlický | 15 | limerik |
cvf-061466 | Nám říkával už moudrý strýček Tom:
Moc velkým křikem nedejte se šálit!
Do nebe nedorůstá řádný strom.
Den před večerem neradno je chválit.
Moc neujde – má krátké nohy lež.
I chytrák největší se může spálit –
a tak si lehneš, jak si usteleš.“ | Třetí Říše v tercinách | Petr Křička | 11 | tercína |
cvf-047106 | Jak říci tobě slovem smrtelným,
co nesmrtelné láskou v srdci zpívá?
Vše prázdné jest, vše popel jen a dým,
jenž podstať citu halí jen a skrývá.
Má myšlenka, můj cit, je všecko tvým,
a jak se oko do zrcadla dívá,
tak půvab tvůj mi nazpět hází rým,
tvá gracie v mou sloku zpátky splývá.
Co lepší ve mně, to je tvoje něha,
... | IV. Jak říci tobě slovem smrtelným, | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-042165 | Ostaňte již s hudbou svojí planou,
Písně moje, toho pochodu
Krajinami svého národu;
Potkáváte se předc jenom s hanou.
Nebes manou křídla vaše kanou,
Svět ten ale pro svou lahodu
Hledá jenom pleťských výplodů,
Vyšším pravdám ucházeje stranou.
Avšak zněte v toho světa hluku,
Zněte hudbou trudokojných hlasů
Nedbajíce na z... | 21. Ostaňte již s hudbou svojí planou, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-018466 | V zjev Dianin jsem vtělil tě dnes, dítě,
když kráčí spěšně lesa vonnou šeří;
mech zrosen – měsíc – člověk v kouzla věří –
Ó, jak má práce zdárně rostla, hbitě!
Lovkyně krásná! Kdo však uvidí tě,
jak uvěří, že za plachou jdeš zvěří?
Ten šelmovský tvůj úsměv jinam měří:
ty spěcháš lovit srdce mužů skrytě!
A oddechu když ... | XIV. V zjev Dianin jsem vtělil tě dnes, dítě, | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-050643 | Když před lety nám bába umírala,
stín v očích měla, smrt seděla v líci,
na chodbě ozvali se koledníci,
však znáte je, ta drobná chasa malá!
Že chorou budou rušit, choť se bála,
šla rychle zavřít dvéře, okenici,
však vtom již jejich píseň chodbou hrála,
ta známá, tklivá, dětsky jásající.
Když vrátila se ku nemocné v mži... | KOLEDNÍCI. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-015816 | Již tak přesmutně to nevyhlíží
V zemi České po tak hojné vláze;
Mocný orodovník dále k Praze
Ubírá se – již se k městu blíží.
Vévoda sám pokorně se níží,
Vstříc jda sprostiteli od nesnáze
V slavném průvodu; po celé dráze
Kleká lid, jejž velký nevděk tíží.
Smířený však pastýř žehná jemu,
A se v srdci z toho raduje,
Že s... | XLVII. Již tak přesmutně to nevyhlíží | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-001126 | Zde u splavu, kde Viktorka Tvá pěla
svou kolébavku ztraceného žití,
v tom šumu vod a větru, jenž se řítí,
mně díla Tvého krása kvílí celá.
Zde začalo to idyllou, jež skvělá
v úsměvech mládí, v bájích vrb a sítí,
pod lesní strání, prostřed luk a kvítí
jak pestrotkaný koberec se střela.
Pak přišlo Žití. Dávalo i bralo.
C... | V BABIČČINĚ ÚDOLÍ. | Jaromír Borecký | 0 | sonet |
cvf-019704 | Sedmý palác muže obsahoval
Pozbavené žití bez viny,
Anť je barbar z cuzé končiny
Jak vluk jehně tiché zamordoval;
Mučennický věnec ozdoboval
Jejich oslavené mertviny,
Tu Bož Antů král, jejž se syny
Winithar byl gothský ukřižoval;
Mezamir pak, jemuž smert jest dána
Jako vyslancovi ohavně
Proti právům lidstva od Chagána;... | 409. Sedmý palác muže obsahoval | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-027768 | Ach, často, často člověk vzpomínává,
když půle žití zapadla už v stíny...
A nevím, co se všecko jiným zdává –
já vím, že mám vždy jenom pocit špíny.
Jak bych byl vstoup, když doba dětství smavá
mi uprchla, v střed rmutné kalužiny,
a jdu a jdu, a špína neustává
mi stříkat v líc – ne, nemám pocit jiný...
Co těšilo mě, co... | SONET O STARÉ BOLESTI | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-003071 | Jsi nedaleko jen, vím, že se vrátíš záhy,
a přec mi po tobě se tolik, tolik stýská,
ba i když v pokoji jsi vedle, tak mi blízka,
až těsně u sebe mít chtěl bych zjev tvůj drahý.
Zřít tiše, důvěrně v tvé ušlechtilé tahy,
tvou cítit teplou dlaň, jak moje spánky stiská,
zřít, kterak dechem tvým ta všechna trýzeň nízká
mých... | VE CHVÍLI OSAMĚNÍ. | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-067367 | Ať zhasnou hvězdy! Věčná tma se řítí
na celý svět – ať kolem noc je širá!
Nám tisíc plejad v zraku věčně svítí!
Ať růže svadnou! Jiný otevírá
květ kalich svůj nám na rtech při líbání –
tam rosa lásky nikdy neumírá!
Hle, andělé, jak s nebes k nám se sklání,
by eden krásnější jich domoviny
nám v duších zřeli – věčné milo... | Milující. | Karel Dewetter | 11 | tercína |
cvf-057388 | Již slunce století se sklání, sklání,
jen něco ještě dnů a zapadne.
Kdys vzešlo, hrdé majíc pousmání
pro Korsikána pěstě vševládné;
teď hasne, v smutku, bez červánků plání,
v tmách mračných budoucnosti záhadné;
a modlí se i klne lidstvo kolem
jsouc rváno hněvem sklamání a bolem.
Ba, bolem. – Zvučná o svobodě hesla
a o ... | Devatenácté století. | Jan Pelíšek | 5 | stance |
cvf-018491 | Když západu vzplá růže čarovná
nad skrání Tvou, červánků záře žhavá,
když Vltava Tvá tichá, povlovná,
Tvé zrcadlo, se vznítí do krvava:
Jak v exilu mně zdáš se královna.
jež – přešlá její nádhera a sláva
teď bolesti se její vyrovná! –
se obléci v svůj královský šat dává.
A šarlat co jí s ramen k zemi splývá,
ve vlasech... | ZÁPAD NAD PRAHOU. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-001105 | Do korun dubů smutek zapadá.
Jak slepec oko teskně do tmy vzpírá,
v park šerý villa rozželeně zírá,
ruch její zmlk, a zpustla zahrada.
Poslední růže tiše uvádá,
roh Amorovi od úst klesá, sirá
schnouc pozvolna i stará thuje zmírá,
vše obestírá smrti záhada.
Fiála šedá, v znícení jež zbožném
kdys za havíře modlila se v c... | OPUŠTĚNÁ VILLA. | Jaromír Borecký | 0 | sonet |
cvf-010641 | V sen lidské pouti radost zřídka pěje;
pláč, úzkost, strach a hněv a stesk a žal
vždy stékají nám žití do šlépěje. – | 380. V sen lidské pouti radost zřídka pěje; | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-044683 | Mezi dopisy a visitkami,
jimiž pokryt je Tvůj stolek psací,
a v nichž přátelé a dobří známí
Tobě skládají dnes gratulaci,
dovol, aby našlo o Tvém svátku
místečko též několik mých řádků.
Šťastný hochu! jemuž božské Musy
po bok stojí při vší ducha práci,
tak že nevíš, co je pocit hrůzy
před zkouškou a před klassifikací.
... | 31. Mezi dopisy a visitkami, | Josef Uhlíř | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-010588 | Hruď pěvcovu sám Bůh prý v plamen nítí,
až mysl zkvétá jako rudý mák,
a vlny metá citu vlnobití. | 327. Hruď pěvcovu sám Bůh prý v plamen nítí, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-042218 | O ty drahá, o ty velesvatá
Tisícleté doby památko,
Ukázalas, že jen pozlátko
V lidské cnosti skví se místo zlata.
Rajská se nám otevřela vrata;
Vypuklo nám sličné poupátko,
Leč to blaho bylo převrátko,
Z paláců nám zbyla bídná chata.
Vrah náš ceně matném po penízku
Naši slávu mněl býť psánu v písku,
A chtěl sníť ji jed... | 74. O ty drahá, o ty velesvatá | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-008030 | Šebířka na ostatek jsouc s jinými u veselosti,
perel a kamenů dost po sobě navěšela.
Divícím pravila, tím že ji laskavý obdařil manžel;
nikdo nevěděl však, z tolika který to byl. | Pro množství těžko uhodnout. | František Vladislav Hek | 8 | elegické distichon |
cvf-007168 | Pták z lupenu pil rosu jako z misky,
dál zpíval pak, kruh obrů naslouchal,
i pyramidy, věže, obelisky.
Dech vánku jak když harfu k hymně ladí,
chvěl haluzemi smrků, borovic,
a mžikem dole zdřímnul na kapradí.
Mech balvanům byl hebkou kožešinou,
v níž bílé květy jahod svítily,
a paprslek se třásl nad tišinou...
Skal Pra... | SKALÁM PRACHOVSKÝM. | Irma Geisslová | 3 | madrigal |
cvf-042253 | Blaha tvého osnovy již řednou,
Již dej Polsko výhost pověrám,
Nesluší ti lipěť k příšerám,
A s jich hráti tlupou se šerednou.
Puká srdce, bolem líce blednou,
Pohlédám-li ke tvým mezerám,
Utíkám se k svatým pečerám
A pláč leji pro strast pro bezednou.
Hledáš květů, leč jde tobě v jev
Místo nich jen synů tvojich krev,
A ... | 109. Blaha tvého osnovy již řednou, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-044247 | Modrým jest a hladkým moře jihu,
tu a tam jen bílá pěna drobná,
jako květ a jako úsměv zdobná
vypjala se nízko v lehkém zdvihu.
Některá však, šednouc zrovna v mihu,
sama sobě byla nepodobná,
zdála se mně spíš jak vráska zlobná,
trvalou jež zanechala rýhu.
Cenu pěn kdo může rozeznati?
O srdcích a moři stejně platí:
Povr... | Modrým jest a hladkým moře jihu, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-057370 | Zima, teskno, temno, chladna!
Zemi bouře bijí v líce.
Zas však přijde Vesna vnadná,
mžikne jen ta kouzelnice,
a zas zkvetou hory doly,
zas zpěv jara zahlaholí.
Zima, teskno, temno v světě!
Málo víry, málo lásky.
Kam jen hledneš, v srdci hne tě
sterý bol a steré vrásky;
křivdy křičí, bída tlačí,
osiřelé děti pláčí.
Ale ... | Poslové světla. | Jan Pelíšek | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-010520 | Jak příroda se všecka rozjasnila!
Tak nádherný je nebes blankyt zas,
snad, Lilo, v něm zář tvé se duše slila! | 259. Jak příroda se všecka rozjasnila! | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-019869 | Mezi nimi chlapík utěšený
V košilce se točí zelené,
Nohavice maje červené,
Čižmy žluté, klobouk opštrosený;
Zlatý pás a paloš operlený,
Pistolky dvě k boku připněné,
Za nim v dudy foukal kožené
Starý Kejdoš v hudbě vycvičený:
Muž ten jedle, buky přeskakoval,
Neb ten soud mu věčnost vydala,
Bez přestání aby hajduchoval;... | 573. Mezi nimi chlapík utěšený | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-041276 | V té čtvrti bídní lidé, smutní psi,
zapadlé, lidské apokalypsy.
Nevěstky, chátra... Židi, dětí sta.
Sabbatu hudba vřeští nečistá.
Zdeformovaní civí k slunci. Hle:
to všecko vyděděné, vyvrhlé.
V svou bídu zadumaní, bezhlasní
jsou ti, kdož sny své revoluční sní.
Z těch koutů bídy věčnost pozdraví
i sen, i myšlenka, vzdor... | ČTVRŤ BÍDY | Antonín Sova | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-017163 | Cos v dál mi mizí. Nevím sám,
zda hračka je to z mladých let
či láska, kterou z muk jen znám,
či štěstí malý, chudý květ –
či ono „příští“, jež vždy čekám,
mně v minulosť juž padlo někam?
Cos v dál mi mizí. Nevím sám,
zda naděje to v čistý plod,
či ideálů vzdušný chrám,
či síla k boji o život –
a nevím, jak to všecko ř... | COS V DÁL MI MIZÍ. | Antonín Jaroslav Klose | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-032626 | Z bran ráje vyšel anděl křídel bílých,
jenž poslán lid náš chránit psot,
v zlých těšit jej a smutných chvílích,
vést bezpečně, kde září kříže hrot,
jenž vytčen jest mu za cíl stkvělý,
by s cesty nezbloudil krok smělý.
Již stokrát vystřídala zimu vesna,
svým dechem sňavši závoj sněhový
a rozlámala země pouta těsná,
v ně... | Anděl. | Jakub Pavelka | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-000481 | Když z rána vlhký chlad a mlha padá na zem,
a jaro nesmělé k nám přijít váhá,
na obraz na stěně zřím, v trávě nymfa nahá,
kde s květy ve klíně schýlena nad hor srázem,
vod jarních naslouchá šumění, plesné písni.
A jarní míza v bříz bělavě stoupá kmeny,
zelené koberce jsou zemí rozestřeny
a stádo oveček se bílých v shlu... | SMUTNÉ JARO. | Karel Babánek | 0 | sonet |
cvf-003584 | Sotva se zrodíš, odsouzen jsi k smrti
a nevíš dne, ni hodiny, ni chvíle,
kdy Atropos tvou pavučinu zdrtí.
A kráčíš zvolna, nevědom jsa cíle,
smrt jíš a piješ, v bacilech ji dýcháš,
a červy hrobu nosíš v každé žíle.
Zákeřných chorob chumáčem dál spícháš
a klesáš denně v tajnou náruč spánku
a ztrácíš vědomí a němý ztichá... | HRŮZA ŽIVOTA | Karel Dostál-Lutinov | 11 | tercína |
cvf-017588 | Nikdy se té svaté o příteli náděje nezpusť,
Lež že musí ustoupiti pravdě,
I smyslená samým ďáblem.
Hleď, jak častokrát nebe černé mračno zakrývá,
V chvílce malé jích rozžene slunce,
Padlá mha den činí jasný.
Venkovskou se nedej podobou v temné době šáliť –
Vnitru horoucí led kryje kopce,
A z kamení jiskra prší.
Věčné k... | VII. Důvěra nabožného. | František Matouš Klácel | 3 | madrigal |
cvf-006937 | Jak jsem se těšíval, když byl jsem ještě dítě!
Mně vždycky zdálo se, že celý svět se mění
v kraj vidin báječných a rozkošného snění.
Těch příprav tajemných mne opřádaly sítě,
kus božství tušil jsem v tom malém našem bytě,
kde bylo šero již a v žhavém rozechvění
a v bázni posvátné jsem čekal nadělení,
jež s nebe pošle p... | I. Vánoce 1900. | Milan Fučík | 0 | sonet |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.