id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-014038 | Les hluboký a kříže pěšin v něm,
zpěv nad hlavou a něha šepotů,
chvoj pozlacená nebes úsměvem –
mne dovedly v tu svatou samotu,
jež poprvé hned duši dojala
a srdce poutala.
Tam kaplička ční z mechu, kapradin,
je vytesána z balvanu, a skal
se kupí kolem různých mnohý stín
a jeřab švarně zrudlý na koral;
kam severák svým... | V samotě. | Růžena Jesenská | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-018580 | Na tvoje často klepával jsem dvéře,
bys dílny své mi ukázala taje,
čím všecko trvá, rodí se a zraje,
zkad barvu květ a motýl křídla béře.
Leč sotva rýhou, která blýskla v šeře,
jsi nahlédnout mi dala – a již tma je;
já marně klepal, ptaje se a ptaje,
víc věděl pták snad, shlédly oči zvěře.
Dnes bez otázky při popěvku p... | PŘÍRODĚ. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-068550 | O odstup, odstíněná,
má duše rozechvěná
mní, že's tu zosobněna!
Vždy vstanu ze snů vzchopen,
kdy náhle zrak můj stopen
je v tvůj, jenž polosklopen –
plá temně z podobrví,
jak žití příznak prvý,
předtuchou, vášní, krví...
Tak nezřel jsem tě v mládí,
kdy do srdce se kradí
s důvěrou láska svádí –
Dřív's krásná byla, světl... | Předtuše. | Rudolf Richard Hofmeister | 3 | madrigal |
cvf-069247 | Mne uštvali, kdo první ruku zvedl?
Byl můj to přítel, hodil kamenem,
že klesám, věděl, však se neohlédl,
by nezřel slzy v oku zamženém...
Byl zvláštní osud můj – mne cestou vedl,
jíž jiní nešli. V zámku skleněném
jsem žila. Velký pavouk síť svou předl,
žal zpíval žalmy v srdci zraněném.
A pavouk předl, v sadě den se še... | XVIII. Mne uštvali, kdo první ruku zvedl? | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-041700 | Již zas přišla milovaná doba,
Po vlasti zas mohu konať pouť,
Tudy v slasti nevýslovné plouť
Nezabrání hrudi žádná zloba.
Tu se šíří srdce mého koba,
An mi dáno blíže k lidu lnouť;
Ač pak tytýž slzy jmou se souť,
Když ho vidím strádať jako Joba.
O můj lide, kdybys v srdce zíral,
S jakým plane k tobě citem žhavým,
Do koř... | Již zas přišla milovaná doba, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-001350 | Celý život v rozkoši si hoví:
šest dní život z různých číší pije,
z šesti rtíků políbení loví,
laur a růže do vlasů si vije.
Každý den jí úsměv chystá nový,
každý den jí v jiný nástroj bije,
v stálém nadšení si nepohoví,
a jen tyje, pije, nyje, žije! – –
Div-li, po takovém kvasu tučném,
dlouhé písni, karnevalu hlučném,... | Kus staré poetiky. (I. Sonet na sestinu.) | Sigismund Bouška | 0 | sonet |
cvf-048586 | Jsou stromy v poušti, palmy osamělé
neb datle v písku, u nichž karavana
se zastavila kdysi bouří štvána,
tam našla, v pouti co nenašla celé.
Pak, sotva hvězdy hasly v hloubi ztmělé,
za cílem neznámým dál hnána zrána,
na těla stromů, mnohým vichrem zdrána,
v dík zavěsila šat neb zbraně skvělé.
Strom dávno usch’, však re... | Samurai. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-019552 | Od Athosa k Trigle, k Pomořanům,
Ode Psího k poli Kosovu,
Ode Carigradu k Petrovu,
Od Ladogy dole k Astrachanům;
Od Kozáků ku Dubrovničanům,
Od Blatona k Baltu, Ozovu,
Ode Prahy k Mozkvě, Kyovu,
Od Kamčatky až tam ku Japanům;
Ural, Tatra, Volga, řeka Savská,
A všech hor i krajin okolek,
Kde se koli mluva slyší Slavská:... | 257. Od Athosa k Trigle, k Pomořanům, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-048793 | Tak osud hraje s námi. V lidstva davu
jsem potkal jej na dnešní promenádě,
byl celý bílý od hlavy až k bradě
a holí cestu klestil si skrz vřavu.
Kdys nesnes jednu směle vzpjatou hlavu;
byl mrtev, jeho kdo se nevzdal radě,
kdo cele jeho nadtyranské vládě
se nepodrobil, nenalez’ též slávu...
I mně svou holí, tlustou, suk... | Starý kritik. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-065005 | Kmen v lese nakloněn stál... Kdysi ranou blesku
byl v půli roztříštěn... Byl starý již to kmen.
Svým dřevem ztrouchnivělým úzkou stínil stezku
a k umírání pozvolna byl odsouzen.
Stál rozbitý a chabý v beznadějném stesku,
cos na něm dřímalo jak věčné mdloby sen.
Prach jeho hniloby plál v zlatém slunce lesku
a pomalu se ... | KMEN V LESE. | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-024521 | Mlčení jitra zpívá.
Kam se tvá duše dívá,
má dívko snivá?
– Dívá se v nitra taje,
kde v sadu srdce zraje
plod stromu ráje.
Rozevři, dívko, dlaně,
snů perly odevzdaně
ti skanu na ně.
– Nechť se jen perly třpytí;
mé oči zářněj’ svítí
než šperky kvítí.
Nuž, rci, proč v tobě tma je,
když smavý zrak tvůj plaje
jak poklad bá... | VNITŘNÍ POHLED | Emanuel Lešehrad | 3 | madrigal |
cvf-018532 | V síň vešla k básníku a takto děla:
„Vše nech a pojď... mne poslal k tobě Bůh,
jenž tvými ústy mluvil v dav, jenž hluch
šel dál neb trn do tvého bodal čela.
Za rovného tě sobě měli zcela,
jak oni pil’s a jed a dýchal vzduch
a znaven byl a hověl chtíči těla:
co světem znít má, mluvit můž’ jen duch!
Co bylo slabé, křehké... | SMRT BÁSNÍKA. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-042242 | Kaj se vrahu! Přijde náhle doba,
Jenž tvou pýchu na zem povalí,
Zavládnou tu v tobě žížaly
A tě zajme smrtedlná mdloba.
Má své meze všechna lidská zloba,
Metla stíhá národ zhýralý,
Každá necta v jev se odhalí,
A zlý změní nuzitel se v roba.
Kaj se záhy! povztyč práva prápor,
Nezmění rad Božích pouhý zápor,
Vládce světa... | 98. Kaj se vrahu! Přijde náhle doba, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-004672 | Ty dětské tklivé zpěvy
tak mluví k srdci mi,
vše bol a trpké hněvy
pod tóny sladkými,
pod tóny Božské něhy
hle, tají jako sněhy.
A letí kolem skrání
jak Božích věštců dech;
to tiché žalování
zkad slétá na křídlech
a rozlévá se vzduchem?
mé srdce jest mu sluchem!
Jak myrrhy hořká vůně
se řine do ticha;
kde květ jest? kd... | Ve vlašské kapli. | Xaver Dvořák | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-043750 | Již bylo s půlnoci, když octl jsem se v dvoře.
Radostně zařehtaly koně, zvonky třásly,
a měsíc se hvězd stádem, jež se v nebi pásly,
zem stříbřil bílou. Ticho, jak když usne moře.
Pln touhy k východu jsem zíral, k růžné zoře,
chtě spatřiť červánek, před nímž by hvězdy hasly,
a slunce libý úsměv, až by světy žasly,
než ... | I. Již bylo s půlnoci, když octl jsem se v dvoře. | František Táborský | 0 | sonet |
cvf-019426 | Ale hned mne u počátku plavu
Rozpakové hnětli takoví,
Že má prosba Milka osloví,
By loď zpátkem skroutnul ku přístavu;
Proč to medle? co máš za obavu?
On mi posměvačně odpoví,
A já řku, to staré přísloví:
Pověz pravdu, probijí ti hlavu!
Nestrachuj se, dí to krásné hole,
Jestliže i pravdu řekneme,
Jen zlým lidem ona oči... | 131. Ale hned mne u počátku plavu | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-060512 | Hoj, byl to zápas hodný bohatýra!
Jej nemátlo, že daleký je cíl,
ni vědomí, že v těle málo sil –
zrak jeho smělý ku předu jen zírá.
Co jeho národ doma v mdlobách zmírá,
on letí světem na tisíce mil,
by volnost svého lidu pozdravil,
a nedbá choroby, jež tělo jeho svírá.
Kam zalétl, tam všude vstali reci
a z těl svých ke... | BOHATÝR. | Ferdinand Písecký | 0 | sonet |
cvf-045733 | „Zas novou píseň!“ tak vždy ironicky
jste ptával se, když nerozhodným krokem
jsem večer k šachům sed’, a jedním skokem
juž bral jste věž – já dál táh’ mechanicky.
A na konci jsem prohrál jako vždycky.
A znova zas; čas plynul líným tokem,
marsala v číši zlatým bleskla okem,
a v zátky ruch zněl smích váš homerický.
To dá... | Zas nová píseň! | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-061671 | Po žáru poledne vždy noci chlad z luk vane,
když smavý letní den už v modrý soumrak zhas,
ton každý zmlkne, jenž se tmou nad vodou třás,
a v posled jako krůpěj v moře ticha skane.
Po mezi rozváty jsou bouří růže plané,
na zemi leží ušlapaný plný klas,
sen, motýl zlatý, za svítání prchne v ráz
a echem v skalách hasne vý... | BOLEST | Vladimír Frída | 0 | sonet |
cvf-048539 | Jak, naplníme si zas pohár vínem?
Jak, opijem se děvčat zrakem žhavým?
A vlasů mračnem tmavým nebo plavým
sled slzí utřem v rozjímání líném?
Nu, třeba, chceš-li! Ale, běda, stínem
tvých veršů stránka zakryta je tmavým,
a lhostejný jsem dnes k tvým žertům smavým,
a mnohý jejich květ mně zdá se blínem.
Což stárnu opravdu... | A. de Musset. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-015812 | Žel a smutek bolně srdce svírá
Zbožnému pastýři Vojtěchu:
Mnohých, vznešených zvlášť, u Čechů
V životě že nejeví se víra.
Proto mnohou s očí slzu stírá,
Nepřeje si ani oddechu,
Aby pohnul i ty k poslechu,
Jichžto šíje pokoře se zpírá.
Vida pak, že nic tu neprospěje
Horlivost a snaha, do Říma
K náměstkovi Páně odtud spě... | XLIII. Žel a smutek bolně srdce svírá | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-021864 | Lide můj! Jak vlast svou zvelebuješ?
Hnusná vazba ucpává Ti ústa;
cizím bohům stále pochlebuješ,
matný rozum tma ti kryje hustá.
Tyť se rovnáš lidu Israeli;
oni vlast svou ctíti neuměli.
Neznali tu vlast svou požehnanou,
zpěvy svaté, zvyky krásné zanedbali,
špinili svou vlastní slávu hanou,
Zákon, práva sami pošlapali;... | Předzpěv. | Beneš Metod Kulda | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-003040 | Tiše se dívám v noci do tvých snů,
tiše jdu všude stopou tvojí za dne,
a kde ti v cestě hloží naleznu,
alespoň trny olamuji zrádné,
a když ti ze sna vzlykne bolest denní,
aspoň ti zjasním ranní probuzení.
A je to přece málo, pramálo,
ještě si cosi duše tvoje žádá,
slzí to v oku, když se usmálo,
mlčí to v srdci, díš-li:... | TIŠE SE DÍVÁM... | Adolf Bohuslav Dostal | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-008307 | Ruku svou jsi na mou hlavu dala,
k mému čelu rty jsi naklonila,
líbala’s mne, jako líbá Víla,
která hocha k sobě upoutala.
Duše moje divným žárem plála,
o ráji a novém štěstí snila,
okem Tvým v ní vyrůstala síla,
svěžestí jež v bujném srdci hrála.
O mé štěstí, duše moje milá,
holubice s větry naděje, –
mému srdci nebe ... | VIII. Ruku svou jsi na mou hlavu dala, | Adolf Heyduk | 0 | sonet |
cvf-015645 | Věkopustých kochá hradů krovy,
Sklepů černoskalných vězení,
V nichžto hloubné lkálo úpění
Oplakané steskem nočním sovy.
Při luniném šeru žehná rovy,
Jisté všech bolestí zléčení;
Tu se baví v smutném ztíšení
U plačící sochy Ledrerovy.
Ona trudná povzdychání
Pláči sejce svěřuje,
Smutné vrby pěstuje.
Její touze zvěstuje
S... | 2. Těžkomyslnost. | Josef Vlastimil Kamarýt | 0 | sonet |
cvf-018601 | V té staré skříni, vykládané květy
a stromy, ptáky, které kdysi v klínu
se mnohá mísa třpytívala z cínu,
teď jenom knih mých blýskají se hřbety.
Ji urobil kdos víc než před sto lety,
ji báby strýc měl, dávno skrytý v hlínu,
pak bába, od ní já – vždy nové světy!
A stará skříň tak praská v nočním stínu!
Snad mladým družk... | STARÁ SKŘÍŇ. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-064231 | Pyšný Janku na okenku,
pyšný v poli, pyšný v šenku,
kaj ty sobě najdeš ženku?
Děvuchy do kola chodí,
za ruky se spolu vodí,
ani jedna neuškodí.
Bo ty, pyšný, švarný Janku,
nechceš žádné za galanku,
ynum koňa, ynum šklanku. | PYŠNÝ JANEK | Petr Bezruč | 3 | madrigal |
cvf-027725 | Vždy je v nás kout, kde cosi žije,
co přestalo už v žití žít,
kus jakés divné poesie,
jíž nelze slovy vyslovit.
Jen Chopinova melodie
jí umí tesknit, dunět, hřmít –
a člověk v dlaně čelo skryje
a přál by si tak při ní mřít...
A musí ji hrát ruka ženy,
jež peklem života už šla,
a den být chmurný zamračený,
pln vůně poko... | SONET O ROMANTICE CITU | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-038116 | Mé srdce rovno poraněné lani,
již, lásko, lékařko jsi vyléčila –
za tebou kráčí volně, bez váhání. | Mé srdce rovno poraněné lani, | Adolf Racek | 2 | ritornel |
cvf-010749 | Vždy neblaze těm z nevděku se děje,
kdo svítí hlupcům duše plamenem,
již na zápach jsou zvyklí petroleje. | 488. Vždy neblaze těm z nevděku se děje, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-018455 | Dřív nebo pozděj, vždy tě znova zchvátí.
Když potkáš ženu, zavlá kštice vonná,
jist nikdy nejsi, že to není ona,
ta sudba tvá, jež všecky sny tvé zvrátí.
Jež opije tě rtem svým do závrati,
tvůj štětec, péro, jež svou práci koná,
ti vyrve z ruky – jejíž paží spona
tě na hrud' připne jí a nechá spáti.
Neb bude štvát tě j... | III. Dřív nebo pozděj, vždy tě znova zchvátí. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-003936 | „Ó Bože, Bože, jak mne to přec bolí“ –
tak vzdychal Machar sentimentálně,
když lidem oči vypichoval holí. | CITUPLNÝ. | Karel Dostál-Lutinov | 2 | ritornel |
cvf-044370 | Hnal stáda pastvou, z proutí bič si pleta,
pak prodíral se těsnem četných brodů,
až v podivnou a netušenou shodu
hůl pastevce za berlu směnil světa.
Slul Sixtem, a když v parném žáru léta
svou stavbu skončil, na posledním schodu
hůl vztýčil svou a s výše vodovodu
děl k lidu: „Nechať věčné město zkvétá,
proud vody z dál... | (ACQUA FELICE.) | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-064997 | Ku Tithonovi láskou vzplála Zora
a prosbu zašeptala v bohů sněmu:
„Ó Die, daruj nesmrtelnost jemu!
Co láska jest mi smrtelného tvora?“
A dál ti poví moudrost professora,
že Zora zapomněla milci svému
vyprosit mladost k tělu nesmrtnému,
tak dar že byla milost málo sporá.
Neb Tithon stárnul umřít nemoha,
až na konec prý ... | TITHONOS. | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-027853 | „Zastav, divý nevěrníče!
Ty jsi Jitku zapomněl,
Věčnou oddanost jí líče
S věrnou láskou žert si měl.
V jejím jméně já tu stojím,
Zodpověď se mečem svojím!“
Tu se Lubor hrdě supí:
Kdo mé kroky stavit smí,
A mé zvolné skutky tupí?
Odkrej se mi jízlivý,
Kdo tak drze k půtce zoveš,
Ve vlastní ať krvi ploveš!
„Pohleď na ští... | Jitka. | Simeon Karel Macháček | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-014384 | Nejprostší svoje roucho vem
a vejdi ke mně třeba bosa,
skráň bílou ozářenou snem
a oči třpytnější jak rosa,
ó, kdykoli chceš, vejdi za mnou do pokoje:
jsem sluha pokorný tvůj, panovnice moje!
Však lyry nezapomeň vzíti
a zlaď ji se srdcem mým na souzvuk;
i polního hrst dones kvítí:
jak drahé skvosty přijmu je z tvých ru... | MÚZE | Josef Kalus | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-006452 | Nelkej, dívko, že jsi odloučena
navždy od mých ňader láskou žhoucích,
nevysýlej vzdechy z prsou dmoucích –
vždyťs i bolům mým tím odcizena.
Budiž šťastna, jiným oblažena!
Láska má, ta sopka citů rvoucích,
zřídka byla schopna zvuků vroucích,
s nimiž zápolí tak ráda žena.
Dosud mi to srdce rve a bolně tíží
že jsem neztaj... | ODPORUKA. | Josef Václav Frič | 0 | sonet |
cvf-051179 | Sečkej, postůj! – Do dálky co tě žene?
choutky věru zbavit se tebe nemám.
Rty mé prahnou, polibků manou hoří...
Neprchej, lásko!
Hltat chtěl bych amforu nachýlenou
tvojich boků, patřiti v očí opál,
cítit srdce bouřící tlukot dále
s ohněm tvých víček.
Ale darmo! – Odvracíš znechucena
tvář i ňadra. Tušíš snad, čas že při... | ÓDA PRCHAJÍCÍ LÁSKY (I) | Jaroslav Vrchlický | 9 | sapfická strofa |
cvf-004572 | Jak’s milovala je! vím, že bys chtěla
za cenu života je vykoupiti;
a roste bolesť, kterou srdce cítí,
jak za noc jednu vrásky tvého čela.
To byla slasť tvá, když jsi z práce spěla:
je tisknout k srdci, v ústka políbiti;
to byla zář, jež tkala se v tvé žití,
kde pusto bylo jak v noc, když se stměla.
Je mrtvo! výkřik zou... | Z kraje bídy. 2. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-041407 | Lípo! krásná sousedko dubu,*)
Jak příjemný stín rozlíváš.
Já od uštípačného zubu
Raněn jdu, kde ty přebýváš.
Vůní tvou obalen sedím,
A s radostí k nebi hledím.
Na měké trávě lehko jest mi
Cžisté srdce své otvírat.
To kormoutilo se bolestmi,
Jako chtělby jed ho zžírat,
Že s násylou ctnosti mé čest
Od divokých zhlcena je... | Příprava k nábožnému zpěvu. | Václav Stach | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-064993 | Ó, synu milý, ve všech dějích světa
vždy můžeš najít příklad mravokárný.
Haň ničemu, chval toho, kdo je zdárný –
nu, vždyť se najde opentlená věta!
Dnes řekni: Jenom z práce štěstí zkvétá,
hoď zítra sentenci v proud jednotvárný,
že úklad nešlechetných vždy je marný,
však k poctivým že zářné světlo slétá.
Dbej na mravno... | JINÝ SONET DIDAKTICKÝ. | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-003056 | Nad západem slunce, rozžhavený kov,
do hladiny řeky oslnivě bije,
na starého münstru věky černý krov
do stínohry věží rudý plamen lije.
Nad Hameln, kde stín už do uliček pad,
na pozadí žhavém tmí se kouře sloupky,
silhouetty štítů, pohádkový hrad,
boří se a lomí v planoucí ty hloubky.
Omámená duše bez úlevy slov
vnímá ... | FANTOM. | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-027507 | Můj milý Sovo, „Příchod krále“
se líbil mi i nelíbil –
Tvé sloky, rytmus a tak dále,
je kdo, kdo by těm ve tvář bil?
Však obsah – inu, milý Sovo,
upřímné dovolíš mi slovo:
Jak staré, tak ty krále nové
nekochám zrovna velice,
sám víš, jak plodí naši dnové
ty korunchtivé jepice,
jsem jinde, Sovo, jiná říše,
kde docela se... | ANT. SOVOVI | Josef Svatopluk Machar | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-010305 | Můj chrám je les, v něm zpěv a barvy hýří;
tu netušeně rostou do nebes
a po obzor až sny svá křídla šíří. | 44. Můj chrám je les, v něm zpěv a barvy hýří; | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-019483 | Od jezera Tolence sme jeli
Do Museum v Nových Střelicech,
Kde sme vykopané v Přilvicech
Slavské bůžky s Milkem uviděli;
Kteří, tknuti ním, hned oživěli,
Sem tam běhajíce v policech,
A nám o městech a vesnicech
Starých časů mnoho rozprávěli:
Jeden leccos mluvil o Lotaru,
Druhý o Ottovi z Bamberku,
Třetí lál všech slavsk... | 188. Od jezera Tolence sme jeli | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-010314 | Že srdce mé a duše má zas zkvetly?
Ó ne; to na vadnoucí žití keř
jen písní slední motýli se slétli. | 53. Že srdce mé a duše má zas zkvetly? | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-005432 | Jak starý galejník v románu romantika
(– jenž ve vazbě hořk’ devatenáct let! –)
zlý vyšel na slunce, a cítil, kterak vzniká
v něm zloba šílená, jež nenávidí svět:
měl úzkost ve zraku, a bázeň, která dráždí,
a štván byl ode všech, a laskal dumy zlé.
– Minulost bez lásky a přítomnost, jež vraždí,
ni jedno objetí, ni květ... | XXVII. Jak starý galejník v románu romantika | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-024422 | Luh pomněnek je pln a květů sedmikrás,
pruh řeky v keřích vrbových se vine,
pod strání k obzoru se vlní zlatý klas,
u háje rybník modrý v sítí kyne.
A v hvozdu houštinách je dneska plno ptáků,
a skvrny jahod všude v mechu svítí,
a klenbou buků vidět do oblaků,
zkad v stíny lilavé se snopy světla řítí.
V té lázni teplé,... | POLNÍ STEZKOU. | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-048607 | Když stěžeň pad’, jen cáry s plachet visí,
loď hříčkou větrů na vlnách se zmítá,
v hluk bouře plavcův kvil se darmo mísí,
co rudý blesk všem kolem skrání lítá,
ku Madonně, jež v přídy štít je vbita,
on v posled zří, v ty vlídné, sladké rysy,
v nichž láska, soucit, odpuštění kmitá,
teď v zoufalství jak v šťastných dobác... | V bouři. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-020143 | Nových divů svět se rozprostírá
Před zrakem radostně planoucím,
A budoucnost krásná všehomíra
Duchům zjevuje se žasnoucím,
A nabývá nových sil ta víra
V srdci lidu blaha žádoucím:
Že po nových brázdách Matky-země
Dál ku předu chvátá lidské plémě!
Věru, bohové se novým sňatkem
Se stoletím naším spojili,
Aby zloboh nepře... | XV. Óda na otevření olomoucko - pražské cís. král. státní železné dráhy dne 20. srpna 1845. | Jan Pravoslav Koubek | 5 | stance |
cvf-023089 | Slyšte nářky moje, hory, doly!
Slunce hasni, a nebe se kal!
Ty pak, řeko – do moře se val,
A nechceš-li – ostaň státi v poli.
Já mám chleba, ale žádné soli;
Och, pěknou jsem pannu miloval!
Já ji chtěl, a jiný mi ji vzal,
A proto mne srdce moje bolí.
Ach, bolí mne, bolí srdce moje,
Měkké posud, měkké jako jíl;
Ale zkame... | Zpěv první. Česnek. *) | Josef Jaroslav Langer | 0 | sonet |
cvf-064496 | Proč neodvedl Jsi ji, proč v mém domě
a na tom loži – strašné je to tak –
Jsi obelhal mne, jednal věrolomně,
Tvůj předstíral mi lásku drahý zrak?
Ty, jenž Jsi plodům dal zrát na mém stromě,
mou duši zbudil – pěla jako pták!
Svou musou nazval Jsi mne, a já skromně
jak stín Tvůj šla jsem hledíc na zázrak?
Ty, jejž jsem n... | PROČ? | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-043563 | A jen líbej svaté tyto kraje
Jako ústa svojí miliny;
Ať si změnily se v pustiny,
Mému srdci drahé přec jsou ráje.
Hle, jak červík radostně si hraje
V zemi slávou skvělé neviny,
Jak se hlávka každé květiny
K zemi sklání a se milo vlaje.
A jen vroucně líbej city všemi,
Cizinec se může chechtati,
Nelíbámť já ducha práznou... | 1. Půda vlasti. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-019302 | Zvučně znějí zvonů hlasy svaté,
K posvíckám se strojí osada,
Mládež kvítím cestu vykládá,
V chrám se hernou ňádra bohem zňaté;
I mé sardce pudem divným jaté
Tam mé nohy jíti nabádá,
Netuše že tu je prorada,
Milka v pouta více vkuje zlaté:
Sotvy vkročím, vidím v bílé říze
Letmo klečícího anjela,
Ducha v nebi měl a oči v... | 7. Zvučně znějí zvonů hlasy svaté, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-011777 | Kdys za písničkou po okolí chodě,
zřel starý kostel jsem, jenž dvě měl lodě.
Ty ve žalostných sporů čase divém
od sebe odděleny byly zdivem.
Loď jedna z jihu zář i světlo měla,
loď druhá ku severu pohlížela.
Tu jižní za chrám měli „Oplatkáři,“
jak spílajíce říkávali staří,
a severní, s tím oblým oknem v líci,
k svým mo... | U Putímského kostela. | Adolf Heyduk | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-045637 | Snět nepohne se. V trávě porosené
ztich’ šedý koník vyplašen mým krokem,
v nesmírnou hloub se čistý azur klene.
Zhasíná slunce za skal hnědým bokem,
les v dálce splývá v hradbu mlhovitou
a řeka v olších modrým kmitá okem.
Klid! Vůně! Chlad! Je kytkou porozvitou
zem celá, básník tiše nad ní skloněn
poslouchá hudbu, již ... | Klid. | Jaroslav Vrchlický | 11 | tercína |
cvf-010283 | Ó hleď, ó hleď, kol zase jaro výská,
krev země vnikla v srdce květů všech
a ze sopky mých ňader ohněm tryská. | 22. Ó hleď, ó hleď, kol zase jaro výská, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-047247 | Já poprv v Petöfim jej poznal jsem,
pak v skutečnosti zřel jej na poušti
a ptal se: je to okno, odkud v zem
své bájné divy nebe propouští?
A naposled jsem stih jej v srdci svém:
má píseň pěla, ptáče ve houští,
co fantastické obrazy se nesly
jak vichřicí kol duhovými vesly.
Ó čisté vidiny vy z edenu,
jste oas duše klidn... | DELIBAB. | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-016626 | Ó, zchvátí srdce časem bolest dravá,
co souzeno nám v lůně doby příští –
je síla v nás, však denně nám ji tříští
zmatených hesel nespoutaná vřava.
Kde však to jediné, ta láska pravá,
z níž velké, svaté nadšení se prýští?
Kde ona láska nejsvětější, z níž ti
naděje svitnout může do mlhava?
Ó, kéž v tom každém českém srdc... | II. Ó, zchvátí srdce časem bolest dravá, | Bohdan Kaminský | 0 | sonet |
cvf-001098 | Jsou sestry dvě. Ty řek bys, z „Oněgina“
Taťána, Olga. Hru však promíchaly:
Taťána rusá – ruch a úsměv stálý,
co tmavovlasou jakés hoře spíná.
Snad mládí teskného jen mlhovina,
snad první zklamání, jež v srdci pálí.
Toť Olga po souboji. Zrak se kalí
číms osudným, co v mozek klem se vtíná.
Jsou obě snivé, a přec každá j... | VIII. SESTRY. | Jaromír Borecký | 0 | sonet |
cvf-022164 | Jak roj se vysypaly. Očka září
a se rtů zvoní píseň veselá.
Jde kantor s nimi, úsměv hraje v tváři,
a jestli z řady kdo, nic nedělá.
Ten kantor, jak by četl v slabikáři,
vše vysvětluje moudře docela
a za ním na ty krásy, co zrak daří,
s tajemnou úctou zří druž nesmělá.
A zatím skrytě pokukují, v reji
kde kyne hraček pe... | DĚTI NA VÝSTAVĚ. | František Kvapil | 0 | sonet |
cvf-045721 | Spit vlastní krásou, snivý, roztoužený
své nesmrtelné údy zhlížel v zdroji,
a trnul, v jakou harmonii pojí
se na něm půvab muže s něhou ženy.
Strom zatajil své dobrodružné steny,
květ vůní omdléval, pták stichnul v chvoji,
a v proudu chvěl se s bájnou krásou svojí
ten odlesk jeho – v narciss proměněný.
Tak básník rovně... | Narciss. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-015784 | Tmavá noc – ve chrámě u oltáře
Lampa jasně hoří; pod ní klečí
Český vévoda, prost zemských péčí,
Skroušeně se modle ze žaltáře.
Jakým skví se leskem jeho tváře,
Lidskou nelze vylíčiti řečí;
A co srdce cítí, o tom svědčí
Svatá oka anjelského záře.
Půlnoc již! on nedbá o pohodlí,
A za blaho národu a vlasti
S pohříženou s... | XV. Tmavá noc – ve chrámě u oltáře | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-057174 | Svým duchem dravec, v srdci chlipnosť feny –
opuchlý Nero po zábavě práhne;
a psem se vztěká, neb kam ruku vztáhne,
až na dno číše chtíčů vyprázdněny.
Krev lidská, víno, hry a vilné ženy...
jak hříčky muži z doby dětství drahné,
aj nový pohár sobě k ústům nahne:
„Křesťany sady chci mít osvětleny!“
„Nuž, palte!“ křičí s... | Nero. | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-058845 | Nebeská výmluvnost těch očí tvých,
jíž důvod pozemský, ach, ničím není,
mne zavedla – rci, světe, zda je hřích
hold tobě, od světa mé odvrácení?
Žen zřekl jsem se, zkrotil pudy svoje,
tys bohyní; zde zřeknutí ni stín!
Pozemskáť přísaha má, láska moje
však nebes dar, jenž smíří tíhu vin.
Přísaha má dým, pouhý dech a dým... | XXXIII. (I. sonet z ,The passionate pilgrim‘ od Shakespeara) | Antonín Macek | 14 | sonet anglický |
cvf-068112 | Snů plachty z purpuru teď větrům rozpínám
na vlnách azuru a pěnách mléčné dráhy,
vstříc ostrovu, kde kráčí fantom nahý,
by used k mramorovým hostinám.
Šum vodotrysků s hudbou splývá tam
a asfodely dýší ve vzduch vlahý,
kde lásky zpožděné, i ty, jež zkvetly záhy,
svěřují tajemství svá mlčelivým tmám.
Studánku žulovou ta... | I. Snů plachty z purpuru teď větrům rozpínám | Josef Šimánek | 0 | sonet |
cvf-015718 | Veselo a živo v zemi jesti
Osazené od Čechových pluků;
Každý pilnou vztáhá k práci ruku,
By moh’ brzo domácnost svou vésti.
Nový začíná tu život kvésti
V bodré mysli, písní libozvuku;
Všude jako ze zdravého suku
Vyrážejí blaha ratolesti.
Tu se staví, tam se lesy husté
Mejtí; jedni obchod v zemi vedou,
Jiní rádlem brázd... | XVIII. Veselo a živo v zemi jesti | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-058821 | V mé mysli umělci šli, svoji víru
ve sporech hájí slovy učenými,
jak vyjádřili dlátem, štětcem, rýmy,
života plnost, vztahy k všemumíru.
Jdu stranou, kroky ztrácejí se v šíru,
já nikde v žití nebyl mezi svými,
zápasy prošed příliš krvavými,
ke ztracenému ostrovu jdu míru.
Kde pýchy sup již nehlodá mé nitro,
mír boží je... | IX. V mé mysli umělci šli, svoji víru | Antonín Macek | 0 | sonet |
cvf-059565 | Tak jest mi, jak na strmé šibenici
bych visel mezi oblohou a zemí
v smrt věčnou zatracen a pro vždy němý,
se shaslým zrakem, ztuhlou, sinou lící.
A pode mnou vrou davy jásající,
jež šlapou v prach mé sny i s nadějemi,
mé myšlenky i s ideály všemi
a svatým vznětům mým se rouhající.
Tak zemí vychrlen, v hloub vržen nebem... | PROČ? | Jan Spáčil Žeranovský | 0 | sonet |
cvf-064905 | V čas, kdy je vinou: být i viděti,
je moudrost pro muže i pro děti?
Ach, oči mít, jež mocným ohněm žhnou,
a ústa mít, jež mlčet dovedou.
Ach, uši mít, jež všecko zachytí,
a ústa mít, jež nelze zlomiti.
Ach, srdce mít, jež plamen promění,
a ústa mít, jež kryje kamení.
A přece nyní slavnější zní hlas
v mé těžké hrudi: Po... | XX. V čas, kdy je vinou: být i viděti, | Vojtěch Martínek | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-006932 | Tak smírně klidno bylo v šíru včera,
jen moře bilo v břehy mlčící.
Dnes nebe skryla mraků clona šerá:
břeh drásá moře hněvně hučící.
Od rána bije stejně do večera.
A celou noc ta píseň dunící
mně ve sluch zní... Tuk věků tisícera
v břeh buší úder vlny pěnící.
Vždy v stejném rytmu, věčně, bez únavy
a nemá konce výbojná ... | Závist. | Milan Fučík | 0 | sonet |
cvf-019765 | Najvíce však předce mezi drahnou
Summou těchto mladých blaženců,
Dvanáctero krásných mládenců
Z polské šlechty oči na se táhnou;
Kudy ti jdou, ke cti jim se nahnou
Všudy hlavy jiných spasenců,
Po liliech pelných pupenců
Čisté ruky Jozefů těch sáhnou:
Při Varně je v boji Murat chytil,
A pak zamknul v Serail turecký,
By ... | 470. Najvíce však předce mezi drahnou | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-059605 | Má širák, který Švédu zřel již asi,
a dlouhý, řasný plášť má ještě z mladu,
ret vzdorně o klenutou opřen bradu,
hnět roboty mu někdy šlehne z řasy.
S ciráty burnus, v týle dlouhé vlasy:
tak sám se nosí dlouhých let již řadu;
pěst jeho špalku podobá se v pádu:
tak žil a žíti bude po vše časy.
Jak suk je tvrdý, není na n... | STRÝC „ZE STARÉ KAPITOLY“. | Jan Spáčil Žeranovský | 0 | sonet |
cvf-047575 | Kam křídla andělů se chýlí v letu
a kde zavadí o stromy a keře,
tam vzplane haluz v bílém, rudém květu,
tam najdeš hnízda ve haluzí šeře,
z těch vůně se a z oněch píseň line
a z obou štěstí v lidstva stezky stinné.
Co hnízd tu visí po keřích a sadech!
Co květů bují podle cesty všude!
Co písní kol se v perel vodopádech,... | Na Bertramce. | Jaroslav Vrchlický | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-047839 | Jsme děti vteřiny a děti věku;
ta mine, on se vrývá v dějin hloub,
pro bol svůj darmo hledáme my léku,
až slepne zrak a praští každý kloub.
Jdem v předsudků a domněnek svých vleku,
na vlečku druha nový chodec vstoup...
Jak přeplujeme Acherontskou řeku?
Sta stínů v ní – a genius jen sloup! | JSME DĚTI VTEŘINY... | Jaroslav Vrchlický | 6 | siciliána |
cvf-008001 | „Hloupý pominul den, a světlo se zjevilo moudré!“
Kdokoli na břicho tvé pohledí, uvěří hned. | Odpověd na schloubu. | František Vladislav Hek | 8 | elegické distichon |
cvf-019395 | Toť jest posud ještě tajemnost mi,
Čím se živí tato Milenka,
Světlemli snad jako jitřenka,
Či jak včelka kvítků pochotnostmi?
Čili žerty, vděky, toužebnostmi
Jako láskohravá krásenka,
Aneb jako v nebi blaženka
Slávou, zpěvy, modlitbami, cnostmi?
Jíli co, jen okusí a štípne,
Pijeli, jen ústka omočí,
Aneb sotvy dvě tři k... | 100. Toť jest posud ještě tajemnost mi, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-017031 | Můj dome dávný, s pilami a rýči
Tou starobylou k tobě alejí
Jdou cizí lidé, stromy kácejí...
Pak před tebou zeď nábřeží se tyčí.
Ty mizíš za zdí... Vzdycháš? Krutě mučí
Tvou hrdost, že jen střecha nad zeď ční?
Teď mlčíš... V noci, v záři měsíční,
Však cosi šeptáš řece, jež v dál hučí...
A ten, kdo dítě byl, se k tobě b... | II. Můj dome dávný, s pilami a rýči | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-030261 | V kterém kraji v rozkvětu růžového
Máje, zlatí přátelé! na rozkoše
Patříc oslavujete plesajícých
Původa tvorů?
V lůnu štěstí, v radosti oplývání
Štědré lásky milkové! kouzlíteli
V nevinnosti outlého věku ráj se
S oblibováním?
Slunce-li sny šálivé plaší, květ-li
Rozsývaje sladivé vůně sýlí
Ducha, krása zmlazuje srdce; n... | K přátelům učeným. | Vojtěch Nejedlý | 9 | sapfická strofa |
cvf-015803 | V řeholnické chyšce o půlnoci
Zbožný Kristan děsivý má sen;
Zdáť mu se, že těžce nemocen
Leží Boleslav – již bez pomoci.
Že umírá krátké po nemoci –
Od lidu, od něhož prv byl klen,
Hořce oplakán a oželen
Že již béře za svými se otci.
Krásný mládenec tu k němu spěší,
Oblečen jsa bílý ve oděv,
Ustrašené snem tak srdce tě... | XXXIV. V řeholnické chyšce o půlnoci | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-041712 | Církev svatá – Chrám to velkolepý,
Ve hvězdách má hlavu svoji skrytu,
Vnitř se prýští pramen věčných svitů,
A ztad plyne v tmavé světa sklepy.
Na posvátné její na proštěpí
Padá oheň denně od blankytu,
K hvězdám nebes, zbožných tužeb bytu,
Neustále sloupy vonné střepí.
Základ chrámu – nepohnutá skála,
Živný vzduch v něm... | Církev svatá – Chrám to velkolepý, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-070563 | Na horách sníh se zabělal,
napadal na ně s vysoka.
Kam ses, můj druhu, zatoulal?
Jeseně jsme již na kraji –
kam jen se teplo podělo?
Pláč sotva srdce utají.
Vítr jen v okna zaduje –
mlhou se zastře drahý kraj.
Za tebou duše putuje... | Stesk. | Marie Calma | 3 | madrigal |
cvf-005763 | O čem sní jiný, tím jsem moh’ být jist.
Já lásku měl a měl jsem nenávist.
Měl vytrvalost lovit chiméru,
měl opojivou sebedůvěru.
Že rozvířil jsem duše, možná dost.
Snad pro bolest. A jistě pro marnost.
Lze opakovat v pýše dětinné,
že moje dílo věky nezhyne.
– – Dnes je mi smutno. Chtěl bych míti moc
noc změnit v den a ... | KRISE | Viktor Dyk | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-023404 | Palouk se zelená... A slunce svítí.
Dámy se prochází na louce:
V červených šatech bělounké dámy.
Ano, je jaro. Má tytéž vnady,
ano, má tytéž paprsky měkké,
jak v dávných dobách.
Pasou se ovečky pod starou olší,
kde tráva zeleně, vysoko roste
a šťavnaté blatouchy kvetou...
Přemýšlím. Vidím jak děti si hrají.
Jímavý smíc... | JARO. | Emanuel Lešehrad | 3 | madrigal |
cvf-011525 | Vedrem parných žití dnův
svadla hlava, ňádra znyla,
ze studánky dětských snův
ráda by má duše pila;
ráda
byla by má duše mladá.
Marno, nejsem touhy prost,
srdcem krvácím i skrání,
studánky té čarný skvost
bílý anděl křídly chrání;
bílý
a kol rosou květ se chýlí.
Aspoň rosy ve pohár
dej mi nabrat z oněch květů,
anděli, ... | Kouzelný dar. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-066738 | Sedmdesát tisíc našich u Těšína
Bezruč kdysi v písni viděl umírat.
Sedmdesát tisíc rudých kolem Týna
do řad vlastních bratří pálí s barikád.
Ve zlé sudbě Vlasti málo slibná změna:
včera sousedem – dnes syny ohrožena! | 70.000* | Jan Karník | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-064674 | Má duše váhá napojit se z číše,
již v létu žhavém život podává mi,
jenž přišel ke mně znenadání tiše,
tou květnou strání svěží, nad lukami.
A stanul u mne, brány rajské říše
mi otevřel tam v jasu nad hvězdami,
svit rosný snes’ a květy s nebes výše
mým sadem svál, a rozsel mezi námi.
Má snivá duše, unavená trýzní,
v to ... | XXXIII Má duše váhá napojit se z číše, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-019754 | Listovna též tu se zakládala,
Jenžby všelijaké písacké,
Duchovné tak jako světacké,
Pamatnosti v sobě zderžovala;
Pervý pak list já sem do ní dala,
Slavské psaní země Chorvatské,
Stolici co sláno Saladské,
Když jí tato po maďarsku psala:
Odpověd ta v pozlaceném rámci,
Za sklem, na najkrašší pentlici
Z mojích šperků, vi... | 459. Listovna též tu se zakládala, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-018463 | Ty nejdeš, nejdeš – tuším, že jsi v dáli,
leč nevím, kde a s kým a co tě jímá,
jen obrazy mám strašné před očima,
a každý tolik hruď mi rve a pálí.
Zřím, jak tě někdo svádí, sliby šálí,
jak pažema jej obejímáš svýma,
a zas mi, jak když v moci tě kdos třímá,
ty rveš jej, křičíš, pláč chví tebou stálý.
Snad bláhovost to ... | XI. Ty nejdeš, nejdeš – tuším, že jsi v dáli, | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-005026 | Bylo to dusno, byla tesknice?
Otevřels’ prudce okna světnice.
Nejsi tak sám, když s tebou noc.
Tu patře na věci a životy
ptal jsi se naivně noční temnoty,
věda, že nedá odpověď.
A vyhlížeje v nekonečnou dál
vzduch letní noci dychtivě jsi ssál,
zápasů lačný, lačný cest.
Přes vrch a dol, přes vrch a dol!
A opakovals’ hrd... | OTEVŘENÉ OKNO (I.) | Viktor Dyk | 3 | madrigal |
cvf-048818 | Co divných snů tak za večerních chvílí
šlo otce mého hlavou kdys, mně zdá se,
že vžíti bych se moh’ v ně všecky zase,
ba cítím všecky, mojí krví pílí.
Ty žijí ve mně odleskem té síly,
jež símě štvané náhod ve zápase
v prsť vrhla plodnou, kam je ve ohlase
svých vděků zval mé matky profil bílý.
Tam sloučily se obojí sny ... | Atavismus. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-004077 | Dnes? ne! jiných dob muž v hlase,
v postavě i v síle gest;
hlas hrom, postať září v jase,
blesku šleh to gesto jest:
Bivoj našich pověstí je –
hle, tu u Jungmanna zřít je!
Mluví, hřmí, se rozohňuje,
každé slovo úder v hruď;
zem, se zdá, se pohybuje,
jak by velel: „Vzbuď se, vzbuď!“
studentů dav jsme jen oči,
jak když s... | VŮDCE NÁRODA „LVÍ HLAVA“! | Xaver Dvořák | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-015859 | Ve Chrudimi na bolestném loži
Čechů kníže leží v nemoci;
Lid se modlí v chrámě do noci,
Nikdo k spaní hlavy nepoloží.
Rádby každý celé své dal zboží,
I svou krev, by bylo pomoci;
Ale život lidské ve moci
Není, nýbrž v samé ruce Boží!
Vztržené se reku oko svírá,
Chrabré v žebra srdce nebije,
Jednou ještě dechne – a umír... | XC. Ve Chrudimi na bolestném loži | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-048592 | A skály napřed, vzadu, kolem – němy.
A já jsem volal třikrát jméno tvoje,
jak zaklínal bych ducha, bez úkoje
mhou který těká, zapomenut všemi,
a nesmířený! Já zřel k siré zemi,
já v duše své jsem věčné patřil boje,
a já jsem volal třikrát jméno tvoje,
a skály napřed, vzadu, kolem – němy.
A já jsem chápal... I ta marná ... | Cestou. (II.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-060210 | Noc byla jasná, bezhlesá....
Nad městy, lány, lesy klenula se
hvězdnatá nebesa...
Kol bylo ticho a byl chlad...
Obrazem nebe voda chlubila se,
v břeh měsíc stíny klad’...
Paprsky hvězdné zpívaly:
„Co země ztuhla, v krve prolévání
jen jsme se dívaly.“
Zašeptal vítr v osykách:
„Sta věků nářky nesu, proklínání –
klopýtám ... | NOC. | Jan Vrba | 3 | madrigal |
cvf-054470 | Jak lodi jsem, jež z dávna k břehu
po bouřích zase přistály,
v své duši cítím sladkou něhu
a pocit jakýs nestálý.
Svou prchavostí spíjeje se,
na chvíli v něčem utkvívám,
než plachta k cestě rozedme se,
svou pevninou se zabývám.
Však i když napjata jsou lana,
a loď je k břehům přivázána,
dál s vlnami loď chce se rvát.
K... | JAK LODI JSEM... | Karel Červinka | 0 | sonet |
cvf-054085 | Když lekce dával’s mně, ty, starče v haveloku,
jak alej třešňová mé srdce bylo v květu,
pták touhy duhový, ach, pěl mi sladkou sloku,
vůz zlatý Venušin dvé táhlo amoretů.
Po bouři šedé neplodných a chladných roků,
po nocích zoufalých, kdy dal jsem s bohem světu,
zde, starče, zřím tě zas: gest ruky a žár v oku,
jak Dant... | MÉMU STARÉMU UČITELI VLAŠTINY. | Emanuel Čenkov | 0 | sonet |
cvf-001356 | Když do kláštera odešla tvá Zani,
jak granátové jabko temnorudé
tvé srdce puklo; nevěděl’s, z té rány
zrn – písní tisíce že krásných bude.
Krev kapajíc, hle, divy tvoří všude
a v jiných granátů již tuhne hrany,
a provençalské kněžny roucho chudé
tvou zásluhou jest bez vady a hany.
Ó duchu vášní mrskaný a zdraný,
v tvýc... | Teodor Aubanel. | Sigismund Bouška | 0 | sonet |
cvf-014794 | „Švarní chlapci, kam jdete?“
„Do dáli,
celý rok kde růže kvete.“
„A mne byste nevzali?
Růže bych vám zalívala,
pěla, prala, vařívala.“
„Zaber honem, děvče s námi,
kvapí čas,
vezmi košík s malinami,
hladovíme, nakrm nás!
Vyber si z nás šohajíčka,
sedni k němu na koníčka!“
„Dávno mám už vybraného
šohaje,
sednu sobě na kl... | MALINÁRKA. | Josef Kalus | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-041703 | Lílije, vy děvy milostkvoucí!
Cože se to v tváři vaší bělá?
Zda zář luny ve vás stan si zděla?
Čili jste sníh nebes k zemi lnoucí?
Duše čisté viděť pro vás tlouci,
Panicům a pannám od anděla
Poskytuje z vás se růžtka stkvělá,
Když je k sobě volá Všemohoucí.
Vy jste slzy vyplakané z lásky,
A jste perly pro halže a pásky... | Lílije, vy děvy milostkvoucí! | František Sušil | 0 | sonet |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.