id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-058702 | Že mám tesknit? Jaké vzlyky
pro tu trochu erotiky,
jaký pláč a žal?
Nebyla přec z prvních květů,
které se stromu mých vznětů
vítr sudby svál.
A pak, věřte dobře zcela,
že zas nová odumřela
z hloupých vidin mých!
Po všech tužeb ztroskotání
v duše mojí šedé pláni
ležet má jen sníh. | VÝČITKA. | Petr Fingal | 3 | madrigal |
cvf-023563 | Dědina dřímá v závoji přítmí,
usnula pole; u nebes brány
hlídkují hvězdy.
V měsíčném svitu mlží se střechy,
ani krok chodcův nebudí ticha
vesnických domků.
Jenom z tmy stráně jarý smích zazněl
od staré hrušně, u níž se sešli
zamilovaní. | NOC NA VSI | Emanuel Lešehrad | 3 | madrigal |
cvf-044306 | Kolo spěchá, osa zvoní,
z města domů smím se bráti,
tma se plíží dlouhou tratí,
chvíli jen, a vjedem do ní.
Stín se s plachým stínem honí,
sotva možno rozeznati
hnědé hroudy na souvrati,
křoví, jež se k mezi kloní.
Mlčí hluk, v němž přepych tupý
s bídou, která lká a úpí,
v zmatené se splítá tlupy,
na pole a širá lada
t... | Kolo spěchá, osa zvoní, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-064851 | Ten drobný svazek – jak mi milý býval
v těch letech, zlekanému studentíku!
Jak úzkostně jsem v hodině jej skrýval
pod logaritmy nebo pod fyziku!
Svět jiný, zářnější mi tenkrát kýval
školními okny za těch okamžiků,
prizmatem jeho vroucně jsem se díval
na hlavy věštců, pěvců, bojovníků.
Jak hudba vzdálená to projde duší,... | NAD STAROU KNÍŽKOU VERŠŮ | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-040021 | Vsi jsou tiché, vymřelé
ticho jako v kostele,
kolem zelená se jař.
Z chalup záhy do světa,
mláď jak ptactvo odlétá;
sám zbyl s ženou hospodář.
A syn oře, sedlačí,
dědu oči zatlačí,
otec na výminku ztich'.
K svatvečerům k rodné vsi
vracejí se přes lesy
mnohdy děti, šťastné z nich.
A tu vždy se hovoří
o mzdě, práci, o ho... | VYMÍRAJÍCÍ VSI | Antonín Sova | 3 | madrigal |
cvf-010527 | Klas v podzim udusaný s jara klíčí;
mým jarem, Lilo, buď, jsem šlapán též,
ať zpěv můj v zlaté klasy zas se vztyčí. | 266. Klas v podzim udusaný s jara klíčí; | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-029851 | Král Otokar kdy u Marcheka stanul
jak jelen obklíčený vlků stádem,
tu řeka lkala smutným, bouřným spádem,
kol ohňů pás jak zraky vlčí planul.
Jak z Kressenbrunnu těžký vítr vanul,
to jak by pozdrav známý spěl sem ladem:
„Ty zítra s námi ulehneš si řadem.“
A králi v líce déšť jak slzy skanul.
A Milota v své duši zradu k... | Král Otokar. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-039497 | TEN osmý listopad
vždy smutně tak se vrací
když s pokosených lad
květ poslední se ztrácí
a zamžená je planina;
– však srdce, srdce vzpomíná!
Jak v bouři zimavé
list rudý sypou buky,
na pole krvavé
ty české lehly pluky,
a udeřila hodina;
však srdce, srdce vzpomíná!
Meč zlomen, do lůna
si země vzala reky,
a sirá koruna
a... | OSMÝ LISTOPAD. | Josef Václav Sládek | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-027650 | Zas parkem jdu. Mráz v líce pálí.
Mha šedivá a nečistá
na dvacet kroků všecko halí.
Jak koule rudě zlatistá,
v ní zdá se točit slunce v dáli.
Směs větví černá, bezlistá
z ní trčí ven. Sníh okoralý
pod nohou chrupe. Z nejista
a temně jaksi zalehá sem
zvon neviděné tramwaye.
Zde mrtvo. V sněhu černaje
se choulí havran, h... | SONET O MLHAVÉM RÁNU | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-028291 | Stuhlým smíchem bolí ret,
v srdci pláče touha stará –
nepřítel můj přišel zpět
jako za každého jara –
přišel máj, přišel z dáli,
a v mých očích to tak divně pálí.
Bože, jak je krásně dnes
a já sám, jak hruška v poli –
komu říci, jaký ples
v srdci mám a jak tam bolí?
Přišel máj, přišel z dáli,
a v mých očích to tak divn... | MÁJOVÁ. | Karel Mašek | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-022318 | Z luk vodou sytých, z kterých pára vstává,
a z dlouhých lesů na obzorech spících,
z vod rozlitých a z kmenů v hloubkách tlících,
ó, věčné Slunce, tvoje stoupá sláva!
Tvá svatá záře, opojná a žhavá,
plá stejně klidně na praboha lících
a na oltářích v Madonn zřítelnicích
jak v kalužích, kde suchá hnije tráva.
Mně v spore... | Meditace. | Jaroslav Kvapil | 0 | sonet |
cvf-029832 | Já viděl svět jak hanby jámu tmavou,
já viděl muže muži otročiti,
pro skývu chleba s bratrem svým se bíti
a dětí mláď již podvodnou a lhavou.
A drzé ženy s tváří usměvavou
zde nabízely studu bílé kvítí,
co starci vážní, sněhem hrobu krytí
vše zřeli v klidu, nepohnuli hlavou.
A marně všecka náboženství chtěla
chlév osví... | Já viděl... | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-027718 | To nebyl déšť, – to parfum zdravý
pokropil požehnanou zem;
jdeš mokrou mezí... v lístkách trávy,
po klasech visí kolkolem.
V něm voní douška, z dálky sem
bez, střemcha intensivně zdraví,
i prsti zápach pronikavý
i řepky dech se chvěje v něm...
Sám zdáš se náhle prosycený
tou vůní... chvěje suchopárem
tvé duše... padla ... | SONET PO DEŠTI | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-020290 | Měl mladý dělník slavnost rodinou
a radoval se z toho velice –
vždyť nebe dalo mu dnes dědice.
Jel milostpán náhodou dědinou,
zřel svého dělníka, jak blaženým,
když tiskl nemluvňátko k prsoum svým.
I oslovil jej: „Radostný ten ruch
zde právem sídlí: práci za vaši
vám nebe jedináčka přináší.“
A dělník: „Mozoly ctí více ... | KDO ZNÁ LÉPE BOHA? | Antonín Koukl | 3 | madrigal |
cvf-001093 | V okénku, v běli záclonek
vždy nad šitím se skláněla,
jak na křídlech by anděla
růžový ulpěl červánek.
Tak křehounký byl její vděk,
vlas zlatý padal do čela,
pleť – broskev jemně zardělá,
jež usmívá se z úponek.
Stesk tichý občas ruce smek
jí v klín, a v prázdno hleděla,
jen na chvilku, jen kapánek.
Hned přistihši se, ... | III. DĚCKU V PŘÍZEMÍ. | Jaromír Borecký | 0 | sonet |
cvf-007320 | O! dnes jak zvolna den se v temno noří,
jak pomalu hvězd světlo rozežíná!
Kéž v červáncích lesk jich už uhasíná,
kéž svit ten nad západem byl by zoří!
Na lože kladu se – než v citů moři
mé srdce unešeno neusíná
a touha plachty lodě mocně vzpíná,
jež letí, nejkrasší kde hvězda hoří.
A nechci usnout – ze strachu, že mino... | RŮZNÉ LISTÍ. (II.) | Jaroslav Goll | 0 | sonet |
cvf-010284 | Ven, v slunce ven, zpěv voní z duše ptačí,
květ růže purpurově zpívá zas –
a všude ráj, ať kam chce noha kráčí! | 23. Ven, v slunce ven, zpěv voní z duše ptačí, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-043734 | Zvuk čarovný se snesl k mému sluchu
z jar půvabných, jež uprchla tak záhy,
jak barva ze květu, když nemá vláhy,
jak tažný pták, když tepla schází vzduchu.
Teď jiným svět se zjevil mému duchu.
Vzal vrásky na čelo, v líc vážné tahy
a přísným pohledem cíl hlásá dráhy,
kam spěti mám vždy ve zimničném ruchu.
A bujná hlava k... | I. Zvuk čarovný se snesl k mému sluchu | František Táborský | 0 | sonet |
cvf-024534 | Mez zdobí pomněnky a skromné sedmikrásy,
kol houštin vrbových se stuha řeky vine,
až k prahu obzoru se vlní žluté klasy,
pod hájem jezero jak achát v sítí kyne.
Z lip korun u cesty je slyšet hovor ptáků,
na domky vesnické se kostel s vršku dívá,
a skřivan s pole lnu si zalét’ do oblaků,
z nichž perlivý svůj zpěv do klí... | LUČNÍ STEZKOU | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-067804 | Eremita v severu hvozdech temných,
snem jsem pomněl potulek jasem mythů,
kam v dni jara lákala mysl junnou
výslunná Hellas.
V moře dmou se modravé vlny lesů,
vzduté plachty oblaků v dál mě nesou:
Slunný břeh, ruch přístavu, hradby, chrámy,
Akropol touhy!
Bohů háje tajemné, věstné sluje,
v klasných nivách Pánovy živné d... | XLVIII. Eremita v severu hvozdech temných, | František Leubner | 9 | sapfická strofa |
cvf-017097 | Já hýřil citem svým a marnotratně žil
A v duši příbuznou jsem chtěl se vnořit dlouze,
Však všechno zhnusiv si, jsem všechno opustil
A na smrt čekal jsem jak na milence v touze.
Jak výhost na věky bych dal všem marným snům,
Tak zrak můj v temnoty a bez naděje zírá.
Svou duši otevřel jsem větrům, strašidlům,
Jak sluje v ... | POSLEDNÍ PŘÁTELSTVÍ | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-019847 | O bych rýmy nyní měla dosti
Nepříjemné, smutné, chroptivé,
Jenžby malovali strašlivé
Tyto, na něž právě hledím, hosti!
Jejichž tlamy chrumkajíce kosti
Žerou při hostině třeštivé,
A krev z lebočíše ošklivé
Jako vodu pijí bez mírnosti:
Kdo ste? ptám se, oni nic, jen jedli,
Než můj vůdce: to jsou Slavové,
Kteří vojnu prot... | 551. O bych rýmy nyní měla dosti | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-057077 | Jak šedé babky v šátek zachoulené,
kdy v růženec se zbožně pohříží,
sem s návrší sbor chatek pohlíží,
v horách se krčí křovím rozptýlené.
Vždy stejně klidné, stářím nachýlené,
tak jako člověk, jejž nic netíží,
ať léto, zima k nim se přiblíží,
jim nebe štěstí nad hlavou se klene.
Tichounká sídla, obklíčená lesy,
vás pom... | Horské chaloupky. | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-069457 | Od živé studnice, již Vírou možno zvát,
jsi musel odejít. Proč, nevíš. Temná síla,
jež řídí života a citu tvého spád,
ti despoticky kdys a mlčky poručila.
Ne, rozum nebyl to a nebyl vývoj snad,
vždyť v tvojích vzpomínkách i mocná touha zbyla
po doušku jediném, neb jeho rosný chlad
by duše lékem byl a vzpruhou tvého díl... | FATALISMUS | Božena Benešová | 0 | sonet |
cvf-019834 | Teď mne vůdce pekla povědomý
K mužům dvěma vede stezkami,
Jenž jsou rukami i nohami
Uvázáni mezi čtyřmi stromy;
Na břicha pak stoh jim kostilomý
Kamenů se klade verstvami,
Tak že pod nim řevou tlamami,
Jakby strašné rachotili hromy:
Jest to Nebyl, jenž se zpronevěřil
Justinianovi Druhému,
Když mu proti Arabům boj svěři... | 539. Teď mne vůdce pekla povědomý | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-042177 | Tíží hruď mou povinění mnohá;
Proto vzdychám v hlasném nářeku,
Pro toli že mého nevděku
Sešle na mne Pán snad muka strohá!
Kam se dá tu pro útulek noha?
Ku kterému v schránu člověku
V nesnází své šťastně uteku?
Bych vzal křídla, neujdu předc Boha.
Všudy Bůh jest, v něm se všeci hýbem,
Pořád on nás chová ve své moci,
Po... | 33. Tíží hruď mou povinění mnohá; | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-010559 | Mníš, divokým že mákem hoří lány?
Ó ne, to mého žití rudý žal
a krví zpívající ňader rány. | 298. Mníš, divokým že mákem hoří lány? | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-031250 | Jsem drsný Faun lesů, mučený vášní a vztekem,
žíznivé hrdlo vzpínám po vilném polibku ženy,
smích dnů procitlých vítám po noci probdělé skřekem,
a moje doupě, kde orgií skvrny schnou, krvavě rudé má stěny.
Žen průvod dlouhý vídal jsem kdysi, lehaje v rokytu měkkém,
a chvěje se žádostí, přec naň štval jsem rozmaru svého... | IX Jsem drsný Faun lesů, mučený vášní a vztekem, | Stanislav Kostka Neumann | 0 | sonet |
cvf-015813 | Na obloze České hvězda skvělá
Zašla – víc tu nevydává světla;
Oliva, jenž na Libici zkvetla,
Přenešena pryč jest od anjela.
Truchlí církev co choť ovdovělá;
Nevděčné pak zemi Boží metla
Hrozí, již na tvrdé šíje spletla
Neznabohů prostopášnost smělá.
Zavřeloť se nebe: vláhy žádné
Nevydává jasná obloha,
Dlouhým suchem vš... | XLIV. Na obloze České hvězda skvělá | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-024510 | Trs jiřin pod mým oknem plane,
se mlží nachem západu,
mně do pokoje vůně vane
dne hasnoucího náladu.
Ztich’ večer... Ženský soprán zpívá
při doprovodu klavírním.
Rci, ženo, proč má duše snivá,
když opájím se hlasem tvým,
je šťastna jako v mládí snad
a v sféře zvuků světelných,
ó, rci, má drahá, čím to asi,
že zřím v tv... | SAD V OČÍCH | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-030801 | Hlas pražských Pařížanů:
Což mezi námi žádný básník nežije,
jenž psal by jako Sardou, Feuillet, Augier?
Hlas spisovatelstva:
Což chcete vidět, díme zase my,
že s pařížskými jste vy stejné ničemy? | Odpověď na otázku | Jan Neruda | 3 | madrigal |
cvf-046984 | Sžehnutý bleskem štěp můj nedoufal na jaro více,
příznivý zavál tu van, ze sna se probudil kmen;
tisíce pupenců nalitých do zlata na něm tu raší,
udiven zázrakem tím sčítá je bojácně duch.
Pokoj! dýší stověké u cesty vrásčité habry,
pokoj! dí houština třtin, rybníka vroubící břeh.
Nechtěl jsem věřiti více, možno že plá... | MÉ JARO. | Jaroslav Vrchlický | 8 | elegické distichon |
cvf-044230 | Zvučné struny dotkl jsem se dnes,
starý pán ruku nehybnou zvedá,
vhodná slova v mozku chorém hledá:
Svěží stopa vede v šerý les,
nedočkavostí se vzpíná pes,
na smyčce se udržeti nedá,
kanec pádí, skvrna krve bledá
barví sníh a mizí v houští kdes...
Začervenaly se vpadlé líce,
z očí však, jež leskem vzplanuly,
velké, vř... | Zvučné struny dotkl jsem se dnes, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-053717 | Co kdo mi půjčil, tuto jemu vracím,
A věřitelům s ourokem
Zde touto bankovkou*) své dluhy splácím. | 1. Ut supra. | František Ladislav Čelakovský | 2 | ritornel |
cvf-050757 | Ty vrahu mého klidu, bídné oko,
ty tůni, všechněch bouří mých, ó srdce,
ty spoluvinníku mé bídy, písni!
Jak zaklíti vás, aby mír a pokoj
se snesly v posléz v utýranou duši,
jež všady stále vidí svoje slunce!
Jest mořem velikého světla slunce,
a smrtelníka nesnese je oko,
ač teplem sladké lásky mluví k duši,
přec zimnic... | II. PAN GUILLEM DE CABESTAING. (IV. Touhy, touhy!) | Jaroslav Vrchlický | 13 | sestina |
cvf-027528 | Splést ze slok bič a navázat tam uzlů
a práskat luzu celé české země –
oh, mladosti má bláhová!
Studeni k dobru, netečni též ku zlu,
a tobě jenom čapka šaškova
ze všeho zbyla... Ne, už nechce se mně... | SOBĚ | Josef Svatopluk Machar | 3 | madrigal |
cvf-004808 | Svět tonul v stínu, kněz lkal u svých bohů
a augur darmo v nitru zvířat bádal,
co směšných lží zas pásmo věštec skládal
v dsky zlatoskvoucí v dvojsmyslném slohu.
Duch lidský marně toužil nad oblohu
se vznésť – vždy zpátky s výše dolů padal,
neb sítě své blud nad ním rozepřádal
a jako žernov zisk mu tížil nohu.
Tu přišl... | Vita! dulcedo! | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-010440 | Ať nejásá, kdo v porobu nás vleče!
V zlé chvíli jaře nabrousíme zas
o tvrdé lebky otcův pádné meče. | 179. Ať nejásá, kdo v porobu nás vleče! | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-059894 | V šero hustá mlha padá
na vychladlou mrtvou zem,
ticho večerní se vkrádá
v pokoj, opuštěn kde jsem;
Z krbu jiskří, to a syčí...
rudý kmit, stín tvář mou líčí...
V zadumání klesám náhle,
zřím-li oknem opět ven
do šera, když zvuky táhlé
unáší mne v luzný sen.
V mládí mého ráje kruh;
ve kraj, vísku, rodný luh.
A večerní h... | Vzpomínka. (II.) | Adolf Brabec | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-048575 | Den po dni snuje šerou svoji přízi,
v ní pravdy málo, mnoho komedie,
co srdce zvonu – času, všemu bije.
Jak obrazy snů, co ti drahé, mizí!
Jen co jsi zavřel v srdce, velké, ryzí –
pták raněný to, marná utopie –
jest zapomněná z mládí melodie,
jest dobra klas, jejž věčnosti žnec sklízí.
Den po dni prchá. Stárneš. Vous i... | Den po dni. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-064856 | Hlas z hlubin naříká a sténá:
to zlomený sten člověka.
Lká muž a dítě, vzlyká žena,
bol, který spásu nečeká.
V tu úzkost jako slavná změna
teď slavným rytmem přitéká
přírody hymna rozvlněná,
tak velebná, tak odvěká.
A obojí zpěv – naříkavý
i hymna rozjásané slávy –
v tok jeden chce se rozplynout.
Jen umění tak rány hoj... | HUDBA | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-016617 | V omládlé síle, vyproštěný z kouzel,
jež zaklely jej kdysi do spánku,
z mrákotných snů se národ mladý vzbouzel,
když svitla zoře prvních červánků
a jako divem zmalátnění prost
ten lid zas věřil ve svou budoucnost.
A ten, kdo věky spal a kdo byl němý,
vstal, promluvil, že žasnul celý svět,
a kdo byl cizím ve své vlastní... | PROSLOV | Bohdan Kaminský | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-046637 | Já viděl můru kroužit kolem světla –
oč my jsme lepší?
jak zpita v náruč jisté zhouby létla; –
oč my jsme lepší?
Já viděl slunečnici v záhonu,
za sluncem točila se, kterak květla; –
oč my jsme lepší?
Já viděl orla, trysknul ke slunci,
však vichřice ho rázem v propasť smetla; –
oč my jsme lepší?
Já viděl v trávě lézti h... | Oč my jsme lepší? | Jaroslav Vrchlický | 7 | gazel |
cvf-010023 | To byla cesta temným práce lesem,
již stoupati mi všední život řek’;
leč, bych se prodral nocí jeho děsem,
Bůh na ni vrhl mi hrst světlušek,
by po únavě ustavičné tužší
zář zlatou skytly umdlené mé duši.
A šel jsem v před za leskem zlatých mušek –
Mé písně byly to – jak byl jsem bláh’,
tu přišel chléb, hůl změnil za ob... | Chléb. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-019935 | Jakýs vepřík přivázaný k dubu,
Z Lipska od lip a škol Lipšťanských
Přišlý, na žaludech germanských
I zde válí se a pase hubu;
Jest on toho míšeného snubu
Syn mých Lužičanů krajanských,
Co v pers vlastních matek slavjanských
Zatínají ostrost svého zubu:
Rouhači ty Polska! Wuttke – Vůdka,
Pověz: nepadáli z lípy med
Sladč... | Mezi zn. 535. a 536. Jakýs vepřík přivázaný k dubu, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-009182 | Ať v národě, ať v rodině,
když osud tepe je a kruší,
vždy andělem v zlé hodině
je Češka s láskou v duši;
nuž, soudil-li nám Bůh zas chvíli těžkou...
buď lidu andělem! Či nejsi Češkou?... | ČEŠKA | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-027715 | Zmizel z našich řad... Kdys s námi v závodu
nejlepší svou hřivnu chtěl dát národu,
názory psát krví chtěl mu poctivé
na boha, svět, srdce, lidstvo, přírodu.
Ale prohled v čas... Z nás slepých nejdříve...
(Že je národ ďítě skromné, střízlivé:
když už nutno míti takou úrodu,
tož chce verše zvonivé pro dušičky citlivé.
Po... | SONET IN MEMORIAM ŽIJÍCÍHO | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-031193 | Z hrubého lože do dvora civím, –
z planoucí svíčky na smutek stěn
pad žlutý reflex,... výkřikem tklivým
jako by venku zaúpěl den...
Duší to táhne průvodem sivým...
v papír jsem vrhl veršů svých sten –;
iluzím mrtvým, iluzím živým
vrhá se srdce k hříčce a v plen – – –
Nad oknem venku révoví psího
povadlé listí haraší, –... | MELODRAM | Stanislav Kostka Neumann | 0 | sonet |
cvf-049764 | My seděli jsme řeky na pobřeží;
pod tmavým nebem černé stromy stály
bez hnutí, smutkem sotva oddýchaly
a mraky dral se bílý měsíc stěží.
U nohou ostré stíny domů, věží
se chvěly v řeky vlnách, které spaly,
jen tance světlošek ve křoví hrály,
že řek’ bys, kdos tam se svítilnou běží.
A na obzoru v nebi hloubi stmělé
bles... | Tiché blesky. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-067591 | Květ vodní růže ležíš, sladký zázraku,
přede mnou na moři těch drahých krajů,
v paprsků proudech, jež dští na tě s oblaků,
královna, záříš v půvabech svých tajů,
v své slávy ponořena extatické snění;
nad tebou, Praho, stojím v svatém vytržení.
Kam padnou zraky do obzorů v dál a šíř,
střech hřebeny se nesčíslné vlní,
st... | MÁ PRAHO! | Xaver Dvořák | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-051409 | Stranou hluku bouřícího davu
vlasti na popraží v jara tuše
vysnila ty zpěvy moje duše;
v dumách teskných skláním nad ně hlavu.
V dáli slyším různých hlasů vřavu,
vidím masky, tvářící se suše,
odpůrce, již city naše hluše
smýkají a vlekou na popravu.
Hořko jest mi. Domovinou duje
bouře divá. Zda váš hlahol, znělky,
souh... | L. Znělka závěrečná. | Jan Vřesnický | 0 | sonet |
cvf-029900 | Chodec mdlý se k otčině své blíží,
Za hory se ukryl slunce svit,
Víc a více noc se k zemi níží,
V náruč snu tichého klesá lid,
Nivy, háje dřímota už tíží –
On však žádný nenalézá klid;
Před sebe v noc hledí neustále,
Krokem rychlým spěchá dál a dále.
Nad lesy vystoupí luna bledá,
Truchlící by utěšila svět,
Zabraňuje vš... | POUTNÍK. | Karel Hynek Mácha | 5 | stance |
cvf-026022 | Ach, Vaše Lordstvo, popříti se nedá,
že na bol všelikých těch demoníků,
na hesla volnosti, na gesta vzkřiků
se usadila vrstva prachu šedá.
Či stáří? Stáří? Člověk v duši hledá,
čím odrazil by v tomto okamžiku
to slovo hrozné... Neboť slova díků
a lásky má k Vám mladost naše bledá.
Kain Lordstva Vašeho, kus Don Juana,
i... | LORD BYRON (III.) | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-010513 | Když oko mé žár rozněcuje zlosti,
a dítě moje pohladí mi tvář,
hned v duši sladký mír a klid se hostí. – | 252. Když oko mé žár rozněcuje zlosti, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-018461 | Bůh měl mne rád, když dal mi spatřit tebe.
Když zřím tvou krásu, stárnoucí a chorý,
jak andělské bych slyšel zpívat sbory,
jak světec zřel bych otevřené nebe.
Na obrazech mých Venus jsi i Hebe,
neb čárný nápoj s olympické hory
v své neseš kráse pro pozemské tvory,
jímž mládne každý, koho stáří zebe.
Tvé kráse žehnám, z... | IX. Bůh měl mne rád, když dal mi spatřit tebe. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-047354 | Ty smutný kvítku vdoví,
všech opuštěných srdcí poesii
tvá hořká vůně opuštěným poví. | IX. Routa. | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-004804 | Po dlouhém rozloučení zří Jej zase,
jak skví se velebou a tone v jase
a tak jí milo, milo prodleti
u Něho v tichém, slastném objetí.
A Kristus plný lásky usmívá se,
svou korunu sňal skvějící se v kráse
a v skráň ji Matce dal – tu v zápětí
jak když se bouře nebem rozletí.
To jásot byl tak nevýslovně sladký,
hřměl v dál ... | V. „Jenž Tě, Panno, na nebi korunovati ráčil.“ | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-019658 | Co je vertký měsíc u oblohy,
Který jednak líbě vychází,
Jednak skrývá se a zachází,
Hned tvář a hned ukazuje rohy;
To je klamný Milek mezi bohy,
I on bídné lidi zavází,
Dnes se v ráji s námi prochází,
Zítra šibal už se dává v nohy:
Než jak nedbá, komu slunce svítí
Na měsíček s jeho světýlkem,
Tak mé sardce ztrátu onnu ... | 363. Co je vertký měsíc u oblohy, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-050830 | V klínu všecky kvetoucí růže léta,
jde v svět Láska veliká, vítězící,
cítíš, jak se dotýká všeho dechem,
kamkoli vstoupí.
Vzduchem horkým kadeře hladí v letu,
ústa ladí k polibkům i ty ruce,
které v dálku vzpínaly toužné dlaně,
objímat učí!
K nám tak přišla. Cítíš ji, na dně v duši?
Tam se modlí, zpívajíc: „Věčné jaro
... | I. V klínu všecky kvetoucí růže léta, | Jaroslav Vrchlický | 9 | sapfická strofa |
cvf-041617 | Vidíš, synu, jak se ten svět leká,
Když jen někdo vyřkne jméno mnicha;
Tenkrát duše dosti jindá tichá
Neznaným se v hrudi hněvem vztěká.
Za hodného jej míť za člověka,
Byť byl anděl, nechtí ústa lichá;
Nadžilého toho živočicha
Má prý zasouť propasť věkověká.
Avšak, synu, jenom dobře patři,
Jak se jasní jejich obličej,
... | Vidíš, synu, jak se ten svět leká, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-049793 | Co zbývá nám? Vše vavříny jsou sžaty,
jen ku zívání jsou dnes epopeje,
o lásce veršům se i mládež směje,
a drama blátem smýká svoje šaty.
Svět jinak nyní léčí svoje ztráty,
ten pije a ten skrblí a ten kleje,
a básník ztratil ten prut čaroděje,
jímž davy v sochy měnil v úžas jaty.
Kdo poslouchá, když pěješ? Sladká hříčk... | Útěcha epigonům. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-006424 | Tóny! zvukové vy světů netušených,
zakletých jste duchů bědování,
padlých nebezpourců žalování,
bohovzdorné steny tužeb udušených!
Jakých nářků z míru vyrušených,
o nichž svět náš dávno nemá zdání –
jakých pohrom kruté zažehnání
spí a probouzí se v ňadrech vyděšených?
Rozrývá se mysl polekaná,
jak byste jí schválně zpo... | NA HUDBU. | Josef Václav Frič | 0 | sonet |
cvf-049841 | Já rovněž cíl měl jeden dětsky smělý:
žít sobě aspoň pár let v žití sklonu
bez trudů, všední práce, nudy, shonu,
jen myšlenkám svým tich a osamělý.
Kdes v zátiší, kde hvozdy by se tměly
a řeka blyskla skrze mlhy clonu...
Jak spěl by život jako hudba zvonů,
a každý den by můj byl dlouhý, celý.
Pár básníkův by mne tam pr... | Hoc erat in votis. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-045718 | V skal zátiší a v lesů tklivé šeři
ty dlíš, ó Nymfo, mroucí dlouhou chvílí,
ty sbíráš vše, čím strmá sosna kvílí,
čím ptáka let zní, i co praská v keři.
Let vichru, který vršky stromu zčeří,
pád listu, jenž se žlutý k zemi chýlí,
vše sleduješ, však nejvíce ti milý
je vodopád, jenž propasti hloub měří.
Ty chytáš jeho zv... | Echo. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-049819 | Alžíru dusný žár a třpytnou špínu,
neznámé pouště nekonečných moří,
lesk velkých západů, třpyt bájných zoří
i mečetů chlad svatých Moslemínů
v tvé prose vidím a vždy vetchou třtinu
v tom člověka, jenž trpí, vášní hoří
a roven Mazeppovi na hřbet oři,
své touze, přivázán svou pyká vinu.
A ženy, bizarrní tropické krásky,
... | Pierre Loti. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-021405 | Po denní únavě, po všedním žití shonu
rád za město jdu do polí, načerpat nových sil.
Květ svlačce zavřel kalich svůj, skřivánčí dozněl tril,
a kol mne vše již tichne, – den je dávno v sklonu.
Tu, v tichou večerní šeř klekání, slyš, zvonu:
V ten jeho klidný, k srdci mluvící zvuk jak by slil
vše svatá ponětí, vše kouzlo ... | Večerní klekání. | Josef Kuchař | 0 | sonet |
cvf-004250 | Mou duši mateřsky ó na lokty vem
a k prsu přiviň, který krvaví,
má víčka přivři ve snu opojivém,
a rozkoš božská ať mne zaplaví.
Zdroj otevři, jenž zakrytý je divem
pod rouškou Způsob, Víry zástavy,
a nech jej trysknout v proudu konejšivém
v hlad touhy vydrážděné hlodavý.
Ó k Tvému ňadru přissáta ať pije
Tvé Lásky žáry... | X. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-017995 | Zpěváka Květa nepozvem už příště,
mně zdá se, příliš po Else mi střílí,
a držel se jí zas dnes jako klíště –
no, to by mi tak zeť byl zrovna milý!
A usmívá se jako do hlediště,
a má-li zpívat, dá se prosit chvíli –
snad nemyslí, hňup, výmluvy své piště,
že herce zvu jen, by mé rýnské pili? | PO SOIRĚE U PANA TOVÁRNÍKA. | Antonín Klášterský | 6 | siciliána |
cvf-047342 | Divoké třešně!
Až z jara kolem půjdou milující,
své květy do jich vlasů hoďte spěšně! | IX. Divoké třešně. | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-018621 | Jen z našich činů, dum a citů změn,
ze známých tváří, slov, jež kdo nám šepce
neb hřímá v žití, tiše tak a hebce
své obrazy tká ve spánku nám sen.
Leč malé dítě, spící na kolébce,
hle, usmívá se v sněhu svojich plen,
je hlucho pro svět, zříc má úděl slepce –
ach, o čem tomu zdát se může jen?
Ó, pravda-li, že sen je odr... | SEN DĚTÍ. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-010470 | Tuž dítě své a přímým uč je býti;
věz, nemiluje v stáří volnost ten,
kdo jemným jhem se oděl v útlém žití. | 209. Tuž dítě své a přímým uč je býti; | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-021400 | Lesnatý vrch... Pod ním rozložen v šíř leží
mírný sklon, jej v řadu polí zoral pluh.
Jaro kolem vane... Jsou ho plny vzduch
i ty topoly, jež pode svahem běží.
V dolu třpytem zalit, zarosen a svěží
květnatý a úsměvný se pestří luh;
cítíš jeho vůni, nad ním tepla ruch
a sta kouzel, jež lze vyslovit jen stěží.
Mez, jež po... | Česká krajina. | Josef Kuchař | 0 | sonet |
cvf-020106 | Lesknou se v slunci duhové sítě,
vesele blýskají zelení smavou,
jemná jich vlákna snem ovíjí tě,
nežli se nadáš, zvoní ti hlavou...
Do ticha myšlének, tvůrčí kde skrytě
bolest rve hlubiny s lačností dravou,
stříbrné, tenounké rozestrou nitě: –
Tušení hudbou jsi kolébán hravou...
Smutek tvůj mizí
v hedvábné přízi
vlahéh... | Pavučiny. | Julius Alois Koráb | 0 | sonet |
cvf-029477 | Již prchni, panoši, než láska zradí nás!
Hle, hvězdy rojí se, a pozdní už je čas,
v tu dobu vrací se i sokol, chrt i pán.
Nechť sokol v oči mé svůj ostrý zatne spár,
nechť fena utopí mou krví vzteklý žár,
ach pro tě, královno, nechť v srdci utkví meč!
Což zdí těch mrtvých chlad, kam uzavře mne pán,
než smrtí zdlouhavou... | Návrat. | Augustin Eugen Mužík | 3 | madrigal |
cvf-016728 | Tak dlouho už, co tuto děsnou tíži
jsi na svou drahou, svatou hlavu vložil,
co celé peklo bolesti jsi prožil
na dřevěném a spráchnivělém kříži.
A v bolestech jak hlava tvá se níží,
mně náhle zdá se, v oku tvém že ožil
kýs paprslek, jenž divné světlo množil
kol hlavy tvé. A zrak tvůj v dál se hříží.
Co vidí tam, to ves ... | BOŽÍ MUKA. | Bohdan Kaminský | 0 | sonet |
cvf-016813 | Jak krásný obličej tvůj s podivnými –
Jak je tak často v luně bývá zříti –
A tajemnými výrazy jest svými!
Čítávám v nich, co v kníze hvězd, mé žití:
O blahu i neštěstí losech tmavých,
O kruté smrti i o šťastném bytí;
O válkách v nich, o smírech čítám hravých,
O slasti lásky, o hněvu hořkosti,
O hoři trpkém, blaženostec... | Stella. (2.) | Siegfried Kapper | 11 | tercína |
cvf-049775 | Kontury dívčí mladé hlavinky
na okraj knihy kreslím roztržitě –
půl děvče to a zpola ještě dítě,
dle důlku v bradě šotek malinký.
Fuxie drobné, rudé plamínky
jí s kloboučku na čílku hrají hbitě,
zrak modrý v květ se dívá roztržitě
skrz žlutých vlásků světlé pramínky.
Teď nevím věru, zdali v skutku žila,
či fantasie má ... | Pastel. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-006698 | Mine den – už se odívá růže,
Sladký zápach už vylívá růže.
Věrná láska záhon pěstovala,
Všehomíra krásou splívá růže.
Před ní vešken květ klesá v kolena,
Neb královnou je ohnivá růže.
Mlčí Tulipán, chvěje se Narcis,
Ana se na ně usmívá růže.
K Břečťanu šeptá Cipres: procitni,
Neb mezi námi přebývá růže.
Co slavík nevyz... | 37. Mine den – už se odívá růže, | Vincenc Furch | 7 | gazel |
cvf-056493 | V skon mraků ohnivých, kdy zář’ se roznítí
hvězd v siné obloze, jichž zlata měsíc střeží,
má duše horoucí jde v háje spatřiti
stín krásy pradávné, jenž na dně tůní leží,
zrazen a vychladlý, znak hoře na rtech svých,
v sen vhroužen pravěčný ve vlnách mrazivých.
A v noc, jež kouzelná jak vědma přichází,
strouc roucha mlh... | PŮLNOC BOHŮ | Rudolf Medek | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-036393 | Ó mlč a neříkej, – vždyť není ve mně víry
v tvá slova obluzná, – že dým byl vše a klam,
kdy ruce horoucí jak v zvučných strunách lyry
tvým tělem bloudily, – že cit tvůj byl vždy sám.
Je moře bez konce, svět daleký a širý,
však nad něj bezmeznější touhy vzmach a plam,
jež vrhá zvědavá se vášně v divé víry
a každé vilnos... | ŽÁRLIVÝ (II) | Arnošt Procházka | 0 | sonet |
cvf-003076 | Stín kostelíka na vlnách se čeří,
jak loďka jimi tiše zahrála,
a na ostrůvek, jenž se za ním šeří,
šplounavě v ranním slunci přistála.
Schodiště staré shora ode dveří
až v jezero se ztrácí bezmála.
Jdou tudy denně, kteří ještě věří,
jdou srdce, jež se dosud nevzdala.
V chlad kostelní pokorně, tiše vstoupí...
Zachvění d... | II. | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-061416 | Nejsem jako Novák Vít, či Standa,
dokonce pak Suk a podobní...
Každý z nich má úsměv osobní,
ale je to všecko jedna banda.
Neposedná jest jich panímanda,
nekyne jim sláva pohrobní.
A když Boettinger je zpodobní,
je to smutné, i když je to švanda.
Kdyby mne však na papír chtěl vrci,
pak by musel tyto směrnice
předem důk... | 2. Modlitba večerní | Petr Křička | 0 | sonet |
cvf-050454 | Ach, žena bez rozmaru, v lásce stálá
a poslušná a věrná, mlčelivá;
tu cením mnohem víc nad kardinála! | XLII. | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-019322 | Růži rovně, když se na usvítě
Lásky dříve z rosy napije,
Pak svůj slunci šarlat rozvije,
Tak je k zření onno krásné dítě;
Jmění vlastních, nimiž v bolné sítě
Sardce lapá, sama nečije,
Před tím ruky vinné umyje
V nevinnosti, koho raní lítě:
Bezvědomě, v citech samostatných,
Jako sama krása působí,
Nechce chatry křiků ne... | 27. Růži rovně, když se na usvítě | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-049733 | Zní vodopádem hlasný hlahol zvonů,
chrám otevřen pln jasu je a světla,
vše okna v barev bachanalu zkvetla,
jdou v závod tony barev, zvuky tonů.
Lid tlačí se ven na náměstí v shonu.
Chrám skoro prázdný, slunce záře vmetla
na každý oltář požár, svatým spletla
na hlavy věnec z jisker millionů!
Pojď, duše, teprv teď se mod... | Poledne. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-004656 | Tu v samých růžích k nebi vzhůru pněl
kříž – v slunce žáru níž se růže rděly:
výš rány krvavé, jež dlaně měly
a nohy i bok, jenž se otevřel.
Hvězd živých, zářících, roj zlatých včel
sem z dálky přiletěl v kout osamělý,
v hloub rudých kalichů těch, jež se chvěly,
spit vůní v pospěchu se potápěl.
A zřel jsem v duchu, Kri... | Včely. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-058245 | Je přece zázrak! V pratmě nekonečna
sto tisíc soustav srší, jiskří div
mhy mihotavé, smělá dráha mléčná,
zrak zmámen zírá na hieroglyf.
Náš oblak-svět (prach vírný neskutečna?)
snad už byl o let myriadu dřív,
jej vichří v modrou spirálu smršť věčna,
v tmě tana, z dáli drobný, zdá se živ.
Tím houpán realnem, slep jeho j... | TŘI | František Bíbl | 0 | sonet |
cvf-019690 | Blízko trůnu svatá Slávě stojí
Lípa zelená a vysoká,
I tak pěkná i tak široká,
Jak ta, co nás svazkem lásky pojí;
Čistý med z ní, jehož sladkost kojí
Hlad i žížeň, hojně vymoká,
Po nebi jej řeka roztoká
Celém nese plynulostí svojí;
Vůkol ní pak všudy po stebelných
Kvítečkách a listech včeličky
Obletují v rojích nesčíse... | 395. Blízko trůnu svatá Slávě stojí | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-024701 | Ten malý lesík březový –
co viděl, nikdy nepoví.
Tam jedenkrát jsem pochoval
na skrytém místě krutý žal.
Ach, to vám jistě nepoví
ten malý lesík březový. | Březový les. | Emanuel Lešehrad | 12 | rondel |
cvf-059600 | Ve sladký rmut pláň černá pohřížena
jak oddychujíc od velkého díla,
a slunce zář, jež dřív ji žhavě ryla,
se chvěje po ní v úsměv proměněna.
A v blankytu vrou mráčky jako pěna,
vrb řadou silnice peláší bílá,
kde zřít, že zlatá manna zem tu kryla?
Jen vítr po strništích lkavě sténá.
Ó Hano! Jeseň Tvou kdo cítil jednou,
... | PODZIM NA HANÉ. | Jan Spáčil Žeranovský | 0 | sonet |
cvf-068353 | Jaro mladé květ má v plavém vlase,
lučinou se, děcko, prohání,
potůčkem se šplouchá v teplém jase,
lechy seje hájů po pláni,
schovává se ve vlnícím klase.
Myslivec když v lesy zahybá se,
do prstů naň hvízdne se strání
kosím kvikem všude, v každém čase
jaro mladé.
Stařence, jež v hájku lámat zdá se
se stromů klest sucho... | Aquarell. | Beneš Grünwald | 10 | rondó |
cvf-022315 | Spí ještě v lesích šedé zbytky sněhu,
však z vlhkých luk už bílá vstává pára,
plá v záři slunce, v barvách duhy hárá,
zem cítí teplo, blaženosť a něhu.
Ó, dlouhé louky strání, hájů, břehů,
z vás nesmrtelná dýchá touha stará,
zem puká tiše pod polibky jara
a v slunce žáru, v teplých větrů šlehu.
Jak odvěký a velký heros... | Redeunt iam gramina campis. | Jaroslav Kvapil | 0 | sonet |
cvf-044172 | Vzduch lahodný je, nebe rozevřené
nad zálivem se modří sytou klene
a slunce, samý lesk a samý plam,
se na něm třpytí jako drahokam.
Vod zelenavých vlny rozpěněné
dech větru lehký zvolna k hrázi žene,
když jednu vmetl sem a druhou tam,
zas k nedoberným sahá zásobám.
Vrch s vrchem sestoupil se v zázadí,
jež pevně všecky ... | Vzduch lahodný je, nebe rozevřené | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-050249 | „Buď vítána, má sestro v utrpení!
Ty hnána světem, já zde úpím v svoru,
Ty s vlastním nitrem a já s bohy v sporu,
Tě střeček, sup mne rve při Zéva hřmění...
A klidu oběma nám – není, není...
Tys láskou hřešila, já v síly vzdoru,
snést lidstvu světlo a s ním lásky zoru
jsme chtěli oba v dětinském svém snění.
Ó, sestro t... | JO. (II.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-001936 | Já k oknu sedl kouře cigaretu
a zamyšleně před sebe se díval,
kol mojí hlavy dýmu mrak se stmíval,
a duch můj voněl k upomínek květu.
A pojednou – snad z myšlenek těch letu
neb dýmu modrý zavinil to příval –
před zrakem mojím obraz dívky splýval,
dvé na mne špule usměvavých retů...
Jak krása věčně tmavý vlas jí kouzlí!... | ILUSE | Otokar Březina | 0 | sonet |
cvf-013130 | Veleslavné jest to poslyšení,
Když se hrne s věže dómové,
Jako s hory bystří proudové,
Stříbrozvukých zvonů hlaholení.
Ohromných kdy varhan hlučné znění
Ve prostorné klenbě chrámové
Stíhají velební hlasové –
Veleslavné jest to poslyšení.
Slavnější však zvuky ucho slýchá,
Kdykoliv slavící Příroda
Bouřným vichrem v racho... | II. Veleslavné jest to poslyšení, | Boleslav Jablonský | 0 | sonet |
cvf-011669 | Co, člověče, zde na hroudu tě váže,
kde prostor tvého žití plní stony,
když snah tvých ustupují legiony
a štít i kopí odvrhují stráže?
Proč do blankytu vznášíš zrak i páže?
Zda pomohly ti někdy slz tvých rony,
když oplakávals nadějí svých skony,
jimž jako všemu osud zhynout káže?
Nech proseb už; spíš v zlo bij, jež tě ... | Co, člověče, zde na hroudu tě váže, | Adolf Heyduk | 0 | sonet |
cvf-061457 | To vše jsou ponuré a neradostné děje – v Indii,
a člověk s povzdechem se táže, kam to spěje – v Indii?
Než slyšte, přátelé! Své vlasti věrný syn
o její budoucnost prý nepříliš se chvěje – v Indii.
Byl ovšem těžký čas, kdy zrakem zoufalým
do strašné vůkol tmy se díval bez naděje – v Indii.
Leč jaká proměna! Ta tam je be... | III. To vše jsou ponuré a neradostné děje – v Indii, | Petr Křička | 7 | gazel |
cvf-044409 | Vstal Hefaistos bohů panství háje
a přikoval tě k pusté, drsné skále,
kde pníš až dosud. Věčně, neustále
vlas rozervaný bouří větrů vlaje,
hlas bolesti zní temnou nocí v kraje,
sup pochybností kluje v hrudi dále,
a s výtkou zírá k nebi čelo vzplálé,
když myšlenka v něm rodí se a zraje...
Buď rád, že pníš, a važ si té s... | (PROMETHEUS.) | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-019685 | Především, znám, toužíš, abych spíše
O tom poučila jasně tě,
Kde jest onno místo ve světě,
O němž tobě péro moje píše?
V Syriusi, v kuřátkách, či výše,
V mléčné cestě, čili v kometě,
Ve sluncili jest, či v planetě
Nebeská ta věčné Slávy říše?
Nikde není v těchto: nebo spona
Všechněch obloh a těl hvězdových,
Slunce všec... | 390. Především, znám, toužíš, abych spíše | Jan Kollár | 0 | sonet |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.