id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-069439 | On slabosti své sensitivnost říkal,
byl sobcem nestálým a rád se Gramem zval,
cit, který přec mu někdy v srdci vznikal,
jak nevítaný plevel vytrhal.
A když jej zhubil, hlasně zanaříkal,
do hádky s vesmírem se při tom dal,
v ní bohům obstárlým i novým tykal –
a nad vše miloval ten velkohubý žal.
Teď zestárnul. Žeň pozem... | SONET GENERAČNÍ A VĚNOVAČNÍ | Božena Benešová | 0 | sonet |
cvf-018543 | Zas v člověku se divý vzbudil zvěr.
Vzkřik černých bratří letí do oblaku!
Nač Beecher-Stowe zvěst psala, slzy v zraku.
a plápol v očích, horlil Whittier?
Ó, k čemu vzlet byl nadšených všech per,
krev k čemu lita tam u Potomaku,
když v kraji, hvězda Svobody kde v znaku,
na jatky vlekou děti lidských dcer?!
Ty ubohé, ty ... | SONET PŘI ZPRÁVĚ O TÝRÁNÍ A VRAŽDĚNÍ NEGRŮ V AMERICE. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-017933 | Ó, zcela právem těšíte se slávě,
znám básně Vaše – hleďte, i v té dálce!
Však také každou přečtu zrovna hravě,
ač v Besedě zde máme velké znalce.
Té ušlechtilé hořím po zábavě,
mne netěší číst o moru a válce,
a opět jednu báseň Vaši právě
v koníčku, hleďte, luštím na obálce. | SLÁVA. | Antonín Klášterský | 6 | siciliána |
cvf-006938 | Bída-li bolí, bolí nejhrozněji
v ten smavý čas, kdy všecko štěstím voní
a z oken záplava se sterých světel roní
a v jásot dětský zvony nocí znějí.
A tenkrát bída bolí nejhrozněji
v těch zákoutích, kam Pánbůh s dárky Syna
v den Štědrý poslat někdy zapomíná,
kde děti hladové se zimou chvějí...
Však ještě horší je ta česk... | II. Vánoce 1910. | Milan Fučík | 0 | sonet |
cvf-005701 | Básníku, klid! Je možno dívat se.
Svůj sluch jen napni: jaké zní to struny?
Víš, neustálá že to gradace
od Červencových dnů až do Kommuny.
A neklidné jsou teď sny státníka.
Svých opor tuší hrozící on zradu.
Měšťáka časem úzkost proniká:
Apačů nůž a oči plné hladu.
Jinak je klid. Co zítřek přinese?
Pod okny, slyšíš, Pař... | VAL DE GRÂCE (III.) | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-008060 | Bluma v noci bubáka viděl, lek se;
ve dne spatřil strašáka, hrozně zbledl;
snad má v hlavě vrtochy, že což vidí,
všeho se leká?
V ta se místa nahodil Mnislav: ani
ve dne, ani neviděl v noci, čeho
Bluma tak se nalekal. Mnislav jest, prý,
zdravého mozku.
„Máš-li dítko bázlivé, vštip mu v paměť,
jestli kdy co uhledá, co b... | Strašidlo. | František Vladislav Hek | 9 | sapfická strofa |
cvf-018525 | Nad jezerem, jež hrálo do modrava,
kdes na jihu jsem used na vinici,
a starý vinař, úsměv na své líci,
již láhev nese ze svých sklepů tmava.
Krk láhve, stěny, dno i celá hlava,
vše šedé prachem, hlinou na ní tkvící
a smetí, pavučí, jak dlouho, těžko říci:
„Znak, signore, že vzácná je a pravá!“
Nechť nad mou knihou letí... | STARÁ LÁHEV. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-051719 | Ona kvete v kráse nelíčené,
Ona jesti plna milosti;
O jak ploulbych v slasti neskončené,
Kdyby, když se táži v sprostnosti,
Také-liby mne as ráda měla?
Jen to slovo zpátkem říci chtěla! | Na zdráhavou Julinku. | Jan Jindřich Marek | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-037622 | ,Nenávidím pitomou tu chátru,
která nezná než svůj žaludek,
jí se štítím; národ sester, bratrů
dávno překonaný předsudek.‘
„A co z národa pak ještě zbývá nám?“
,Já sám.‘ | Odi profanum vulgus et arceo. | Ladislav Quis | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-061790 | Východ hoří zlatem,
v srdci nově vzňatém,
s ptákem v poli touha zpívá.
Západ hoří nachem,
duše chví se strachem,
soumrak do oken se dívá. | NALADĚNÍ. | Vladimír Frída | 3 | madrigal |
cvf-057108 | V krajině pusté, v svahu horské stěny,
staletý doubec osamělý stál,
v myšlenky zhřížen jak by rozjímal,
jaké už v žití divné přežil změny.
Či zadumal se, že tak opuštěný
a v životě svém nikdy nepoznal
leč vichrů běsy, déšť a slunce pal...
jak skála, na niž moře plivá pěny?...
I vzdychnul sobě starý doubec v stráni,
jak... | Pod starým dubem. | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-019383 | By se Homer, a ten, jehož Muzy
Řecké mláďky pěly, navrátil,
I ten, který barvy potratil
Při Kampaspě, Apelles, a druzi;
Onen básníř, který zpěvem hrůzy,
Nimiž Dido mřela, ošatil,
Až tam k tomu, jehož zachvátil
Pohled Laury a hnal do Vokluzy:
I náš Záboj a ten, který hýbal
Varitem svým hrady královské,
Neb kde koho Apol... | 88. By se Homer, a ten, jehož Muzy | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-048499 | Jak do perleti hrála mořská pěna,
kdy přistal, ostrove, na tvoje břehy,
vzduch vůně, kouzla plný byl a něhy;
bůh všecko měl, jen chyběla mu žena.
Tu spící Ariadnu zhléd’, v snu stená,
vlas černý svůdně padá v ňader sněhy.
Ó Thesee! rty chví se, vášně žehy
i v snu se nítí líčka uzarděná.
„Co Theseus? Já bůh před tebou s... | Osm reliefů ze života Jacchova. (V. Ariadna.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-048052 | Ó ptáku, hroudy okřídlený duchu,
dne první záblesk piješ z plné číše;
jak velký zvon se blankyt sklání s výše,
ty srdce v něm jsi! K zdivenému sluchu
Tvůj zpěv perlami stéká v čistém vzduchu
a ztichneš-li, tu zlatá klasná říše
se otevře, tam vpadneš a jen tiše
se zvlní za tebou ve sladkém ruchu!
Ó sloko, ňader okřídlen... | Skřivan a píseň. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-016830 | Tma, němá přadlena, žal tkala v touhu mou,
Když klamné naděje se v mrtvém prázdnu chvěly,
A jenom za nocí mé zraky pojednou
V modravé zrcadlo se nebes obracely.
Jak hvězdy vyvolil jsem věčnost dráze své.
Jich stáří netkne se, ni změny pro ně není,
Jdou tiše azurem, křišťálně mrazivé.
Kdo věčným býti chce, ten zvolil os... | TÍHA VĚČNOSTI | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-019891 | Že tam dále poušť tu sněh už kryje,
Zpátkem šli sme levé po straně,
A hle zavadíme o sáně,
Ve kterých psů dvanáctero vyje;
Neb je sedě pohání a bije
Básníř v Atilovském dolmáně,
Jejž ty k pokutě a ku haně
Do pekelné vezou Siberie:
A to až tam v půlnoční ten západ
K bratrům řeči jeho Laponům,
Soboly a lišky v zimě lapat... | 595. Že tam dále poušť tu sněh už kryje, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-064901 | Bratry jsme byli v stejném plápolu.
Teď, druhu dávný, zveš mne ke stolu.
Já psanec, hostem pana děkana!
Tys bohat, vidím. Jídla vybraná.
Mé roucho neprohlížej. Žebrák jsem,
hubený žebrák, bitý ortelem.
Ach, nediv se: jsem zmaten chvílí tou.
Svět dal ti dary měrou vršitou.
Vím: tebe minul osud neblahý,
vidím to ze stěn,... | XVI. Bratry jsme byli v stejném plápolu. | Vojtěch Martínek | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-019702 | V šestém oněch oslavenců řádě
Uzřela sem ženy herdinské,
Za čest aneb dobro krajinské
Mřevší rovně mužům po hromadě;
Tu jsou mužské vzdorující vládě
Smělé bojovnice Děvinské,
Marula to děvče slovinské,
S těmi, které padly v Carigradě:
Tuga, Buga a tři Tabořitky,
Jejichž na Vítkově obrazy
Nalezeny, mezi mužů zbytky;
Pot... | 407. V šestém oněch oslavenců řádě | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-044375 | Má každá doba zvláštní kroj a šat,
své vlastní ovzduší má každý věk,
a doba každá, jak jí vhod a vděk,
svůj list ve knize lidstva může psát.
Snad bude později se divným zdát,
že prázdný žvastoun ceněn byl co rek,
a mnohá věc, již stíhal doby vztek,
snad pokrokem a slávou bude plát.
Čas letí vichrem jako temný mrak,
by ... | Má každá doba zvláštní kroj a šat, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-018456 | Než spatřil jsem tě, neměl jsem ni tuch,
co gracie a krása, kouzlo ženy,
co každý den být znova opojený
úsměvem božským, čistší dýchat vzduch.
Teď vím to vše, kdy čelo rozryl pluh
mi věku již a marný vzdech a steny;
snad v náhradu za leta prostá ceny
teď toužím zmnožit smysly, zrak i sluch.
Zrak chtěl bych mít jak oko ... | IV. Než spatřil jsem tě, neměl jsem ni tuch, | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-067567 | Loďka jest, jež proti proudu vždycky pluje, rozmar ženy,
pro cit muže pavučinné sítě snuje rozmar ženy,
s hesly jeho, s láskou jeho hrá si jako s míčem dítě,
s démony i bohy jeho koketuje rozmar ženy.
Jesti střelkou magnetickou tvrdošíjnou, umíněnou,
zdánlivě jen, škádle chvilkou, povoluje rozmar ženy;
rafijí jest – šk... | IX. Loďka jest, jež proti proudu vždycky pluje, rozmar ženy, | Josef Kubelka | 7 | gazel |
cvf-042251 | Jak se zrodí člověk k pouti světem,
Hned se jemu milostnice snoubí,
Jenžto sídlo béře v duši hloubi,
A vždy větším vládu vede vznětem.
Pramáť v ráji v dar ji dala dětem.
Ona pouští všady mocné rouby,
Prodychá vše živobytu loubí
Dráhu lidskou plavým stelouc květem.
Kdož ta děva? Spánek jest jí bratem,
O ní věstí, temně ... | 107. Jak se zrodí člověk k pouti světem, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-041619 | Vezdy se mi prsa moje šíří,
Zrak-li zvednu po tom prostrannu,
Na němž četné plémě Slovanů
Ode dávných věků valně hýří.
Od moře, kde život zimou škvíří,
Až tam do těch blahých do stanů,
V nichžto člověk pro svou obranu
Stínu hledá před horoucnou žíří;
Po krajině této po ohromné
Hýří naše pokolení skromné;
Hýří! ach kéž ... | Vezdy se mi prsa moje šíří, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-043618 | Šedý kmete, život kolem vadne,
Zamračený sever táhne v zem;
Žlutým se již halí strom šatem,
Ku hrobu se kloní kvítko vnadné.
Smutně zvučí háje někdy ladné,
Slavíka zpěv nehlaholí křem;
Truchle ozývá se větérkem
Místo, kde ten věčný pokoj vládne.
Poslední již lístek od halúzky
Loučí se a větrem kolotá,
Padá, padá ve hro... | 56. Podzim. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-010604 | Nač na hroudě chceš dlít? Jen výš a výše
po srázech žití spěš, v chrám duchů leť!
Tam vše, co hledáš, najdeš mnohem spíše. | 343. Nač na hroudě chceš dlít? Jen výš a výše | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-069496 | Znáš refrain dráždivý a monotónní,
jenž doprovází nudnou píseň žití,
a který pochmurně jak hrana zvoní
a jindy jiskry illusí tvých nítí.
Má mrtvolný tón vyřezaných sloní
i mramorů lesk, pod dlátem když svítí,
má vůni, kterou sad tvůj dýchal vloni,
i plodů chuť, jež na rok může míti.
V něm minulá i budoucí tvá dráha
se ... | REFRAIN | Božena Benešová | 0 | sonet |
cvf-049930 | Z Chisru píti v luhu blažených
přeje si král jako otrok stejně.
Mně pít stačí z bezdna očí tvých,
blaha víc z nich piju čarodějně,
a když bez tvých očí v dálce prodlím,
aspoň se k nim v upomínce modlím. | TŘI MOTIVY VÝCHODNÍ. (II. Chiser.) | Jaroslav Vrchlický | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-019525 | Tožť jest onna veleslavná Praha,
Ty zdi, hrady, věže obrovské,
Onno město Čechů královské,
Krásné jako Slávy dcera drahá;
Tam ten jest hrob Otokara, Braha,
Vojtěcha a Vlasty rekovské,
Tu most, dílo Karla mistrovské,
Na němž pěla Muza z Budče nahá:
Už tvé berly zlatoleské zhasly,
A meč tupne při své štěrbině,
Před nimž ... | 230. Tožť jest onna veleslavná Praha, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-022234 | Žár červencový shýbá klasy žita,
nic nehne se, vše unavením klesá,
stín zpráhl vedrem, a jen blíže lesa
nás chladem vlídně stará krčma vítá.
Stoletá nad ní lípa větve splítá,
kmen její praská, čeřen střechy nesa,
však pod ním vstříc nám plný žbánek plesá,
jejž staví na stůl krčmáře neť hbitá.
Společnost pestra: zbrojno... | TENIERS. | František Kvapil | 0 | sonet |
cvf-016962 | Na pasece, kde v hloubku vnořeny
Jsou domy města propadlého kdysi,
V oparu rudém bludné kořeny
Zásvity zlověstné s tmou lesa mísí.
A chodec, který náhle zbloudí sem
V to místo osudné, když přes ně přejde,
Hned ztratí cestu. V lese prokletém
Uvázne navždy a zlou smrtí sejde.
Mé poesie bludné kořeny,
Nad městem propadlým... | BLUDNÉ KOŘENY | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-047180 | Ten tichý kout a zádumčivý čas,
kdy příroda dřív, než se chystá spáti,
šperk listů pestrých tká si v hnědý vlas
a sílu poslední svou nechá vzpláti
na slunných stráních i v údolů stínu,
v javoru ohni i v purpuru dřínu!
Jak plane to a svítí odevšad,
v nach temný kterak brunátně to hoří!
Jak proti stráni veských ze zahrad... | V jeseni. | Jaroslav Vrchlický | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-048767 | A všecko, co jsem posud žil, to zase,
však jinak, padesát let žil jsem znova,
mně oblohy i země krása nová
se v jiném, větším objevila jase.
Dřív pouze v síle, teď jsem dýchal v kráse
a k jádru vnikal dál za masku slova,
až taj jsem poznal, jejž v svém klíně chová,
svět celý, ztopený v tmě, zářil v jase.
A člověka, jak... | Tirésias. (VII.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-045147 | Ve tmavou zeleň olší, habrů, buků
se náhle oliv šedé listí vkrádá.
Jak zbloudilo sem? Barev do souzvuku
jak cizí nota v zladěný sbor padá.
A v duchu po letech zřím dlouhé svahy,
kde slunce pálí v bílo rozžhavené
na skalnatý práh bez květů a nahý,
na smutné listí, stále zaprášené;
kde lesy oliv bez pohnutí stojí,
mdlou ... | Olivy na severu. (I.) | Jaroslav Vrchlický | 14 | sonet anglický |
cvf-050703 | Celý život dal jsem umění,
z něho zpátky bral jsem umění.
ať vše kolem v zmatku, víru,
jedině já znal jsem umění.
Jiným stohy lauru celé,
sobě lístek přál jsem umění,
z dějin přírody a srdce
pestrý čaloun tkal jsem umění.
Zmýliti se, moh’ jsem často –
ale v celku král jsem v umění. | Ghazel. | Jaroslav Vrchlický | 7 | gazel |
cvf-065006 | Zpívají v polích hoši kdesi za dědinou...
Plá slunce, žito šumí, plují oblaka...
A vzduchem rozzářeným slova písně plynou
o pyšné panence, co nechce žebráka...
Ej, hoši, přestaňte a zazpívejte jinou!
Nač teskný popěvek, nač bolest lecjaká?
Svět pln je rozletu a vlídně dálky kynou
a každý paprsek vznět nový vyláká!
Tož ... | NEDĚLNÍ ODPOLEDNE V LÉTĚ. | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-017693 | V Tvém díle rád mám vůni české hrudy
a starých srdcí rozpadlých už vznět;
ba, byl to kdysi u nás jiný svět,
tak plný jara, jak teď plný nudy.
Pro něco bít se, rvát a krvácet,
pro něco snášet ústrky a trudy
a milovat, co miloval už děd,
ten český vzduch, ten kraj, ten národ chudý.
Tak nedávno to a tak dávno přece!
Dnes ... | ALOISU JIRÁSKOVI. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-016596 | Co den, to boj a zápas neustálý –
hle, české děti nástrahou a léčí
jsou chytány, by jednou cizí řečí
své rodné matce klnuly a lály.
Jest možno, rcete, na boj hledět z dáli,
když slabší podléhá? – Tím síla větší
buď v nás, čím více roste nebezpečí,
tím pevněj v šiku stůjme jako skály!
Tím více bděmež v zápasu i práci,
a... | II. Co den, to boj a zápas neustálý – | Bohdan Kaminský | 0 | sonet |
cvf-062347 | Ne roků čtyřicet – my celých tři sta let
bloudili pouští. Hoře jen šlo s námi
a ponížení. Kdesi za horami
kraj zaslíbený, volnosti byl květ.
Kolikrát hlavu k marné vzpouře zved
uštvaný národ. Skloněn pod ranami
dál nezlomen šel k cíli pustinami,
kde často v duše kanul skepse jed.
Pak zavál vichr, který říše boří.
Svět ... | Vůdci národa | Josef Mach | 0 | sonet |
cvf-019314 | Všecko při Ní, vůkol Ní, i na Ní
Jest, jak u Vestálky, běloučké,
Ode hlavy k patě samoučké,
Že kdo nezná, s úctou se Jí klaní;
Mé pak oko téměř se už straní
Postavy té, sice hezoučké,
Ale divné tak a lehoučké,
Že Jí zovu českou Bílou Paní:
Sama nade alabaster bělší;
V rouchu, ve kvítí a kdekoli
Barva bílá jest Jí najmi... | 19. Všecko při Ní, vůkol Ní, i na Ní | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-044203 | Jde cestou poslední muž dobročinný,
šli všichni s ním, čest nejvyšší mu vzdali,
i na svítilny černé roušky dali
a po ulicích rozsypali třtiny.
A ve vzduchu jsem viděl lehké stíny:
to dlouhým zástupem se děti braly,
jež přijdou teprv, aby dary vzaly
a staly se mu dcerami a syny.
Řeč plná chvály zaznívala tklivě,
že zaro... | Jde cestou poslední muž dobročinný, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-063807 | Obloha modrá jest a dole odlesk její
na vodě stlumen hrá a jako zaklet sní
ve květech čekanek, když chladné větry vějí
a z hrdel ptačích píseň rozloučení zní.
A touhou, pozdní již, se květy chvějí
na zemi chladnoucí, když mají zmírat s ní.
Kvetou-li tesklivě, ne v trpké beznaději –
čekají na prudký žár předposledních d... | ČEKANKY. | František Taufer | 0 | sonet |
cvf-000583 | Dešť od rána už padal, šel kdosi sám a v tmách,
a studenou jak rukou by někdo k srdci sáh.
Po zoraných se polích, mokvavé mlhy střou,
kdes v dáli okno svítí jak vlídné oko tmou.
Dešť od rána už padal, šel kdosi sám a v tmách... | CESTOU. | Karel Babánek | 10 | rondó |
cvf-057211 | Spíš k modlitbě, než k umělcově chvále,
tu každý stržen, jak by zázrak zřel,
kdo nejslavnější z nesmrtelných děl:
„Snímání s kříže“ – spatří v kathedrále.
Přátelé věrní v úctě neskonalé
líbají hřeby, na nichž Kristus pněl,
a tělo svaté, bledší nad úběl
snášejí s kříže v radosti a žale.
Směs citů, jichž jen lidských sch... | Malbám Rubensovým II. | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-001127 | Strh krásu v klín jak Zeus Iu snivou
a na ňadrech jí vyzpíval Svou něhu,
co nejsladšího tálo v srdce žehu,
v ston flét, v jas houslí, v alta šeř slil nyvou.
A Heraklem vztřás děsných vášní hřivou,
je pokořil a mořem beze břehů
v Svých symfonií gigantickém šlehu
hřměl k branám nebe. Co s tou zemskou skyvou?
My oheň chce... | ANTONÍN DVOŘÁK. | Jaromír Borecký | 0 | sonet |
cvf-064539 | Když kolem sebe hledím, vždy se ptám,
co tady chci? To místo jiného je.
Čas, abych šla. To mluvil osud sám,
je slabé tělo moje, konec boje.
Jsem dávno mrtva. V očích zhasl plam,
a srdce ztichlo, plné nepokoje.
Že dýchám ještě? To je pouhý klam,
jen plápol svíce, zhasíná již moje.
A Ty, má snivá duše, doufáš stále?
Když... | XXXV. Když kolem sebe hledím, vždy se ptám, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-041755 | Lásko svatá, jenžto bydlíš v nebi,
Dcero Boží, choti Božích duchů,
Sestup na zem pro mne na odtuchu,
Tebe mám teď nejvíc zapotřebí.
S duchovými dlouho krvostřeby
V ješitném jsem potýkal se ruchu;
Leč již hnusno mi jest toho puchu,
Jenžto věje matnými jich žleby.
S tebou jenom nyní se chci vodiť;
Podrobí-li ten se mému ... | Lásko svatá, jenžto bydlíš v nebi, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-044352 | Nechť jedni tíhnou sem a druzí tam,
již tací jsme a jiní nebudem,
– my stejnou píseň nikdy nehudem,
a každý mní, že nejlíp zpívá sám,
hlas bratra svého má za škodný klam
a řídí se jen vlastním přeludem –
však v cizích léčkách přece nezbudem,
byť sebe chytřeji se kladly nám.
Vždy ještě znali jsme se sjednotit,
když za h... | Nechť jedni tíhnou sem a druzí tam, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-038234 | Nastojte, jak častokráte mění
Na světě se osud jednoho,
Štěstí zakusiv zde nemnoho
Klesá pod břemenem v unavení.
Tenkrát od člověků vynášení
Jakého tu bývá onoho,
Oblažitli může někoho;
V potřebě – proň pomocníka není.
Stál sem ondy prohlubně u srazu,
Trhal se mi pod nohama břeh,
Padnout sem měl v přeukrutnou zkázu.
Ve... | Příteli svému. (I.) | František Alexandr Rokos | 0 | sonet |
cvf-010415 | Sfinx záhadná!.. Ten název též ti sluší!
Co němým rtem, co okem ztrnulým
již nasypala’s otázek mé duši! | 154. Sfinx záhadná!.. Ten název též ti sluší! | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-025976 | Ah, to jsou hosti! – – Pán tě s paní vítá
a v salon vedou – – Snad jsi nečekaně? –
I zachraň pánbů! Už hned od snídaně
předtuchu měli – – rač vzít, dům co skytá – –
bábovka, káva, hovor... Nuda lítá
zřetelně jizbou, sedá na tě, na ně – –
tož vyzveš paní, aby na pianě
zahrála něco – – rdí se rozpačitá – –
však už tam se... | KLAVÍR. (I.) | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-027701 | Ta bída života by nebyla tak zlá
– zvyk dovede zde mnoho zkořeniti
a renomovaný Čas rány sešívá
a v torbě své vždy dost má jehel, nití –
– a chvilkou kmitne i v ní trochu pozlátka,
jež prostou duši může rozechvíti,
a chvilkou padne i do srdce pohádka,
v níž zpívá pták a voní kvítí –
Ach, bídu života by člověk nesl snad... | SONET O BÍDĚ ŽIVOTA | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-064498 | Když myslím na to, čím mi život byl,
než na své cestě potkala jsem Tebe,
poušť byla kol, a sad můj tiše snil,
jak rubášem mrak černý skrýval nebe.
Žal se mnou šel, těch málo bylo chvil,
v nichž květ jsem zřela kvésti kolem sebe,
tak sama šla jsem, vzdálen byl můj cíl,
chlad cítila jsem jak mne v srdce zebe.
A hněvat by... | KDYŽ MYSLÍM NA TO... | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-019735 | Při silnici s vysokou a hrubou
Skalou zelená se záhonec,
Na skále hrad, po němž oponec
Rozestřen, pní do oblaků s chloubou;
Z něho se hlas vůkol pelnou hubou
Ozívá až nebe na konec,
Pocestné tu jeden Slavonec
Za hosti zve k sobě mluvní trubou:
Zavítavše tedy k němu zprosta
Nalezly sme právě Němečka,
Jménem Taube, u něh... | 440. Při silnici s vysokou a hrubou | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-064644 | Ty věříš ve mne, víra Tvá mne sílí
a k životu mne probudila zas,
noc tichá mizí, den se šeří bílý,
a skvělé Zory vzchází skvoucí jas.
Můj příteli, Ty drahý tak a milý,
co všude kol mne vykouzlil Jsi krás!
Jak kouzlem zkvetlo jaro v jedné chvíli,
a sladké písně zvučí kolem nás!
Což je to možná, králi zpěvných ptáků,
že ... | III Ty věříš ve mne, víra Tvá mne sílí | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-001175 | Když jsi dlouho již své boly nesla,
podvědomé bázně, marné boje
s vlastní duší, kterou sápou roje
zoufalosti, aniž ústa hlesla:
vysílený plavec, jemuž vesla
padnou z rukou bouřné ve příboje,
nemajíc již opor, bez úkoje,
na má prsa s pláčem jsi tu klesla.
„Nemohu již déle zápasiti.
Co jsem zdusit chtěla, samo rdousí.
Ko... | PROPADNUTÍ OSUDU. | Jaromír Borecký | 0 | sonet |
cvf-016328 | Jen trosky ze všeho, čím druhdy jala
a před čím dávno obdiv utichá,
vyčichlá svěžest, vůně vyvětralá,
holoubek, který dávno pelichá,
bývalá kráska, která by se vdala,
jen kdyby ještě našla ženicha,
tetička s vráskami na zvadlém čele –
jen trosky z někdejší té krásy celé... | ZA STAROU LÁSKOU (55) | Bohdan Kaminský | 5 | stance |
cvf-029813 | Víš, co to smrt? Sám u stolu i v loži,
bez dětí žít i sester, beze druhů,
bez matky, ženy, pouze hejna sluhů
mít kol neb pánů, jimž být za podnoží.
Dnů budoucích mít dráhu plnou hloží,
kam šlápneš, bolí rána v krve pruhu,
být bodem cizím vně všech lidstva kruhů,
bez víry v jiné, v sebe, v milost boží...
Toť, milý, smrt... | Smrt a život. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-067744 | Jdou k stolu Páně, hor chudých drobné kvítí,
u mřížky bílé prostřené jich klečí řada nízká.
Dnes k hodu jich se celá modlí tady víska
a ranné slunce Bílé neděle v chrám stříbrem svítí.
Co tuší asi, jak ta dětská srdce cítí,
kde rajská brána otvírá se blízká...
Že mezi nimi nejsem – zrak se nebesy jim nítí –
mně stýská ... | TIBIA DULCIS. | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-004770 | Žhoucí žár! Slunce jakoby tálo
a v zlata kapkách padalo v zem,
hle, vlny spící zaplály v něm,
jak by v nich jisker tisíce hrálo.
Kde ještě kvítí v poupěti spalo,
budilo hned je ohnivým rtem,
po skalách tam, kde bylo jich málo
z útrob je země volalo sem.
S úsměvem patřím, kolem jak všady
pučí a bují život zas mladý;
kde... | Otázka. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-023466 | Tak těžké ticho dnes,
a v dáli dřímá ves
ve svitu hvězd.
Po špičkách kráčím ven
ze snů svých vyrušen
a naslouchám:
Za domem slyším hlas,
a měsíc náhle zhas’
na západě.
Tiše se plížím ven
nezvykle uděšen
za černou zeď... | Večer. | Emanuel Lešehrad | 3 | madrigal |
cvf-005189 | Sní takto chmurně muž ten křižovatky:
„Jen země píď a světy pohneme!
Ale jak kruté pro nás slovo zpátky,
Jerusaleme, Jerusaleme!
Sežehne mráz, a to když nejvíc planu.
Na moci vrcholu jsem bez moci.
A kdybych zbožně poklek’ u Jordanu:
viděli jiný Jordan proroci!
Jak, země že zpust’ zaslíbené luh?
Jak možno, že dnes náro... | BEZ DOMOVA (II) | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-019586 | Jak je vyřknu, při spatření tebe
Bělehrade, město slavenské,
Jak je vyřknu tyto vlastenské
City, které matou samy sebe?
Co ti dalo najdražšího nebe,
Národ, řeč, zem, krásy panenské,
To vše Turků plémě vojenské,
Jako Dunaj tuto Sávu, střebe:
Tuto Sávu, nad níž z jedné strany
Já zde stojím, ano na druhé
Bič snad plete Ba... | 291. Jak je vyřknu, při spatření tebe | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-003091 | Květino zázračná, v níž v nocích exotických
svit usnul měsíční, jíž ze dna kalichu
třpyt rosné krůpěje se line potichu,
zjemnělý, vlhký lesk stišených vášní lidských,
má ženo nádherná, sne lásky graciésní,
s jiskřičkou slunečna vlašského nebe kdes
v své krve zážehu, má tichá píseň dnes
než rythmem krásy tvé, už v srdci... | SONET HYMNICKÝ. | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-061750 | Znova bušit v bránu, jež se neotvírá,
jako žebrák, jenž se v hadrech choulí nahý,
– zvyklý šťastnější jen z dáli vídat prahy –
a co jinde smetli, s úsměvem vždy sbírá.
Znova, ať se hrdost tomu mocně vzpírá,
vidět ve snách obličej jen její drahý,
místo líbat jej, zřít pouze matné tahy,
a jak srdce v touze po životě zmír... | ZNOVA. | Vladimír Frída | 0 | sonet |
cvf-029752 | Tajemství krásy v lidské dříme hrudi
a ku životu zvolna, tiše zraje.
Když přijde čas, tu v slovo, ve zvuk taje
a ze smrtelné dřímoty se budí.
Trnitou cestou, kamenitou pudí
své vyznavače kams v neznámé kraje,
tam za vidinou, vavřín vstříc kde vlaje
a potom k smrti mladé čelo studí.
Zřel’s v poušti hrozné fata morgana?
... | Krása. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-064659 | Jak orel pyšně létáš nad vodami,
kde bílá mračna jako plachty krouží,
kde rosný závoj visí pod hvězdami,
noc do vln temných jasná křídla hrouží.
Tou nocí letíš, v níž se nebes chrámy
již otevřely, bílý den se dlouží,
kde v květném sadě Musy chodí samy
a lidská duše v ráji zemřít touží.
Ty, pěvče Boží, posvěcený slávou,... | XVIII Jak orel pyšně létáš nad vodami, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-019917 | Abych pak běh zrychlil kroku svého,
A při tom si času uspořil,
Koupil sem si stroj, jejž utvořil
V Manheimě Drais roku přítomného;
Jest to vůz, kůň, pěchour spolu, trého
Prospěch vtip tu v jedno zatvořil,
Aby člověk ni noh nemořil,
A se vyhnul smerti pádu zlého;
Dräsina se volá od nálezce,
Za půl hodiny lze přijeti
Z J... | Mezi znělku 39. a 40. Abych pak běh zrychlil kroku svého, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-046575 | Je na dně duší lidských skryta hudba,
jež zvoní tam a hovoří a zpívá,
nechť léta zmlklá ozve se přec časem,
zvlášť za večerů tiché letní noci,
když rozdechne nám všecky struny srdce
ten mistr tónů, vesmíru bůh, láska.
Já často ptal se srdce: Co jest láska?
a všehomírem v odvet zněla hudba,
až zachvělo se tajným plesem ... | Hudba v duši. | Jaroslav Vrchlický | 13 | sestina |
cvf-011664 | Když slunný duch tvůj s výše k zemi pluje,
by zchladil hlavu v červánkovém moři,
vždy rubín, který na srdci mu hoří,
v dar vlnám věčna pyšně odvrhuje.
Tu země slzíc, travné vlasy ruje,
víť, že den zašlý z vln se nevynoří,
leč za jitra již novému se koří,
jenž líbá ji a zlatem ovinuje.
Vždy stejná hra to jest, vždy stej... | Když slunný duch tvůj s výše k zemi pluje, | Adolf Heyduk | 0 | sonet |
cvf-010720 | Co cílem života vší tvorstva říše?
V chrám lásky křídly rozkoše se vznést
a štěstím zlíbán na vždy usnout tiše. | 459. Co cílem života vší tvorstva říše? | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-010286 | Ký rozmanitý zázrak jaro tvoří;
vše samou bujností juž neví kam;
i městská věž se hlavou v bystřeň noří. | 25. Ký rozmanitý zázrak jaro tvoří; | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-067674 | Je ticho. Oltář odlámán a zbořen.
Viz, v nitru tmavém týří rakev cypřišová,
jež v náručí svém vonném tělo svaté chová.
Žas, ticho. Kde kdo, do modlitby vnořen.
Hruď tlumí dech, ret mlkne u vin strachu.
Lze slastnou váhati zde bázní ku pokleku,
kde náhle budí den sen cudný dlouhých věků
a hříchů vzdech v pel dýchne svat... | OTEVŘENÍ HROBU SVATĚ CECILIE. (VI.) | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-019908 | Odpusť, že tak nedokonále sem
Muky tyto vpletla ve Znělky,
A jen zlomky, částky, necelky,
Tobě psala, i to s velkým děsem:
Neráda dlím v pekle, s bídou, s Běsem,
Tuby musely být Spanělky,
Jenž, jak bojů s býky přátelky,
Dívají se na bolesti s plesem:
Můj duch posud často omdlévával,
Ale anjel ambrou v kalichu
Pokaždé m... | 612. Odpusť, že tak nedokonále sem | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-010744 | Rád opěval bych zemi. Ó těch bludů!..
vždyť bezvolně bych opěval se sám,
vímť dobře přec, co byl jsem a co budu. | 483. Rád opěval bych zemi. Ó těch bludů!.. | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-001055 | Že láska zhasne, která věčně svítí?
Dřív světů všechna slunce šla by spat
tam někam v moře, mrtvý na západ.
To z rozmaru jen zlého řek jsem, v žití
že láska zhasne – která věčně svítí!
Hle, polibek jen jeden rty mé chytí,
a srdcem hřmí zas vášní vodopád,
nad proudy zříš se hvězdu čistou chvíti...
Že láska zhasne, která... | VII. Že láska zhasne, která věčně svítí? | Jaromír Borecký | 12 | rondel |
cvf-048829 | Jej rozbitý jsem viděl za kostelem,
půl vnořen v tíseň lopuchy a trávy,
u nohou břečtan popínal jej tmavý,
co šípek hořel mu nad puklým čelem.
Teď vrabčík nestálý a přeletavý
zde zastavil se, v mramoru by ztmělém,
kde kryta řebříčkem a jitrocelem
spí voda, ukojil žár žízně žhavý.
Snad někdy nedělní když odpoledne
a hřb... | Sarkofag. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-010704 | Tvé žití-li se dobrým skutkům brání,
pak ani svaté křižmo, ani kněz
před srdce pokutou tě neubrání! – | 443. Tvé žití-li se dobrým skutkům brání, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-055557 | Ten oheň nechť vás stále v srdci pálí,
v němž veliký váš zhasl myslitel,
ať božských září temný nepřítel
bludičkou svůdnou zrak vám neošálí.
Jak hvězdy zemské hranice ty plály,
v nichž vyvolenců svatý zástup mřel,
jich plamen hymny nebešťanů pěl,
a jiskry světem záře rozsypaly.
Jen zápal v srdci, v duši, světlo v ruce,... | XIII. Ten oheň nechť vás stále v srdci pálí, | Václav Šolc | 0 | sonet |
cvf-019628 | Ach! kam ste se předce odebraly
Vy dva krásné roky mládenské,
V nichžto se dvě duše slavenské,
Tak, jak nikdy jiné, milovaly;
Kde sme v zimě ve světnici hraly,
V létě v zahradě se Edenské,
Večer v hudbě, v řeči vlastenské,
V malířství se ve dne cvičívaly:
Kde hned v člunku po Sále sme hlasně
Pěli při slunečka západku,
... | 333. Ach! kam ste se předce odebraly | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-019041 | Přes moře tiše teplý vánek duje.
Sta hvězdami nebeská louka zkvetla.
I v městě v dáli rozžali už světla,
rybáři vypluli. V tmách moře světélkuje.
Z podmořské jakés zabublá to sluje,
vln příboj šumí. Na tisíce cikád
a kudlanek, slyš, neustává sykat,
vzduch plný vůně opojné a snů je.
Noc jižní, horká, modrá, čarozvuká.
P... | I. Sv. Juraj. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-040916 | Je už tak smutno k smrti v koutě u vyčichlého vína
píseň o svobodě učit zpívat nerozumné děti,
co sousední barbaři necení si tě ani jako člověka,
jenž má právo žít, milovat, bouřit, nenávidět?
Bez vášně a mládí jít. Nikomu nemoci věřit!
Věčně jen rozumovat ve svých lokajských šatech,
dojídat zbytky mis, utírat poplivan... | K SMRTI SMUTNO | Antonín Sova | 0 | sonet |
cvf-008207 | Jak dítě tiše spočíváš,
jež nezná svět ten strastiplný,
pod hlavou ranní vánek máš
a kolébkou ti modré vlny,
jež tichounce tě, drahá, kolébají,
a pěnné perly tobě podávají.
A víly hejčkají tě v snách
a pějí noční píseň svoji
a lehce tančí po vodách
krejíce v závoj hlavu svoji,
a matka tvá a otec, vzduch a moře –
ty rou... | Venecie za večera. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-019458 | O ty ze všech najvalnější ztráto
Moře slavské, slavsky nazvané!
Nebo že tvé není Germane
Venedický záliv, sám máš za to;
Než i Balt Blat, tak jak Blaton, Bláto,
Slavské slovo jest a zůstane,
I zde prýštěniny zbírané
Jméno jantar od Antů snad vzato:
Slavové tu byli Autochtoni,
Nech už nelže Němec lichotně,
Že jen vzal, ... | 163. O ty ze všech najvalnější ztráto | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-059280 | Tvá matka zuří! Zbavil cnosti včera
tě mladý kočí s drsnou, rudou tváří.
Zadarmo dala’s prý svá kouzla sterá,
prý škoda, když tak zle se hospodaří.
Toť pravda zlá. – Však přec tě čeká štěstí.
Co nejdřív nádherný lov se ti zdaří:
kol kočího dej fiakrem se vézti! –
Tak se mu pomsti! Ať v něm krev se vaří!
Lov stále nádhe... | IDEÁL – PROSTITUTKY... | Vladimír Houdek | 0 | sonet |
cvf-046626 | Jen malá kapka všehomíra, pouhé nic jsem a nejsem,
jen jiskra spadlá v chaos temna z hvězdných kštic, jsem a nejsem;
jen vlna mezi dvěma břehy věčnosti
se valíc ku světlu se šumně vzpínajíc, jsem a nejsem.
Od perly mám tu touhu žíti v samotě,
od ptáka v hrdle not mám zpěvných na tisíc, jsem a nejsem.
Od slunce žár mám ... | Duše. | Jaroslav Vrchlický | 7 | gazel |
cvf-019431 | Aganippe, Pimpla nechutnala
Ustům tak svých řeckých vzívačů,
Ani Kastalka, a z chomáčů
Cotě původ Helikonských brala;
Jak mne nyní tato ukochala
Divotvorná studně Glomačů,
O by jen svých hlasem hadačů
Odpověd mi na otázky dala:
Prorokuj mi: přijdouli pak ještě,
Jenžby tyto lípy uvadlé
Na tvých březích zotavili, deště?
... | 136. Aganippe, Pimpla nechutnala | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-004242 | Ty’s přístav můj, tam loď svou ženu,
má vesla zlomena juž plovou kdes,
mé bílé plachty strhal vichru běs,
je řídí láska vášnivá v Tvém jménu.
Ó nad Tebe já neznám sladší cenu,
jít se vším v zápas pro Tebe, ó ples!
a v hříchu závrati, kdy jat jsem kles’,
být jménem Tvým i zatracenu!
Mé všecky touhy jako k slunci pnou se... | II. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-042238 | Z cizých krajin přibyla k nám kněžna;
Nebešťanův měla povahu,
Dobrodiní chudým v oblahu
Rozsívala její ruka něžná.
Nebyla to dobrodiní běžná;
U chudobných dlela u prahů,
Dětem byla anjel v ostrahu,
Ze skal tvrdých zdíla role těžná.
Měl’s ji viděť! kdež se jenom blyskla,
Všecka mládež kolem ní se tiskla,
Jak se můž jen ... | 94. Z cizých krajin přibyla k nám kněžna; | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-046646 | Chytila’s mne v zlaté svoje sítě, ó lásko!
a já chvěl se jako v pláči dítě, ó lásko!
Podala jsi prs mi života,
a já pil jsem hladově a hbitě, ó lásko!
Co teď zbývá? Jíti stopou tvou,
líbat jen, kde možno okamžitě, ó lásko! | Přiznání. | Jaroslav Vrchlický | 7 | gazel |
cvf-048576 | Ten ždibec mozku, jenž mi ještě zbývá
po tuhém boji s hmotou, s všední vřavou,
zda vzplane soucitem, zda láskou, slávou,
zda lká v něm Satan, Sirena v něm zpívá?
Já nevím, zdá se mi však od jakživa,
že resignace ledem, vášně lávou
on pouze jásal, žil, a mojí hlavou
střel brokát poesie, jenž tam splývá.
Můž’ unavit se s... | Ten ždibec mozku... | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-042273 | Září v barvách přepodivná krása,
Vzájemnými jejich náklony
Přetajemné vládnou zákony,
Že duch lidský udivením žásá.
Zře zrak na ně rozkoší se pásá,
Krásy nebes to jsou výtony,
Prasvětla jsou sličné výrony,
V nichž se pravda spasitelná hlásá.
Barva barvu volá k výskytu,
Zlatá barva s barvou blankytu,
Zelená si s rudou v... | 129. Září v barvách přepodivná krása, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-023130 | Pan Dumka vážně svoji hlavu sklání.
Pět schůzí za den! – Je to namáhání!
Nuž, tedy k předu! – Ve zpěváckém spolku
se navečeří klidně bez okolků.
V občanském klubu strhá městskou radu
a na purkmistru najde novou vadu.
Pak hasičům zas káže v řeči skvělé,
jak vytáhnout se má o Božím Těle.
A vysloužilcům přednes’ rady svoj... | VE SLUŽBÁCH NÁRODA. | Karel Leger | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-023435 | Ty příšero, jež v tmavé chvíli
objímáš rukou moje čelo,
jež tolik strastí vytrpělo
a nyní tiše, tiše šílí.
Vím, znám tě, tvoje líce mílí
a marně vábí tvoje tělo,
mé srdce dávno zapomnělo,
nech, moje srdce, které kvílí.
Já hvězdy v modru kroužit zřím,
co nikdo neví, dávno vím,
jsem sfingou, která jímá.
Já propast znám a... | Z hlubin. | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-022179 | Tam mezi vikýři a trámci kdesi
– když máj byl a vše bylo třpyt a květ –
vlaštovčí párek sobě hnízdo věsí,
rád zřel jsem jeho čilý shon a let.
A přišel jsem, když úpal zažeh’ v lesy
– však zde byl stín, já rád tam zůstal zpět –
zřím žluté krčky, jásavé jich plesy
vstříc kynou mi, jen starých nevidět.
Leč přilétli: a kaž... | VLAŠTOVČÍ HNÍZDO. | František Kvapil | 0 | sonet |
cvf-027743 | Už jenom rozteskněná elegie
z té země vlá zpod šlojířových par...
Uvadlá kráska ve všech koutech kryje
uvadlé květy, památky svých jar.
A přec ta touha: dál se líbit – žije
v ní ještě; dosud neschlad nitra žár,
pestré si šerpy kolem těla vije
a do vlasů si sází aster pár;
a smát se chce, jak smávala se kdysi –
však ve ... | SONET ŘÍJNOVÝ | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-041713 | Což ti lidé mají se svobodou?
Pořád o ní řeči provodí,
Však ji v skutek uvésť nerodí,
Dávajíť jí břísti pořád vodou.
Před nádher se plouží před hospodou,
Pochotěm svým všechněm lahodí,
Pyšným jejich duchům nehodí
Smilovať se skutkem nad nehodou.
O jak jim to převýborně svědčí!
Porobu chtí zhladiť pouhou řečí,
A hlad za... | Což ti lidé mají se svobodou? | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-019397 | Chraň Bůh! abych já snad přirovnával
Jiných národů Ji ku dcerám,
Buďto ku Helenským Heterám,
Třebas za vzor Praxitel je brával;
Aneb jména Jí jak Říman dával
Svojím Lesbiám a Neerám,
Kdežto náleželo k nádherám,
Že je Thais, Lais, Aspasia zvával:
Ani Laura, Ninon, aneb Lotta
Nesmím já mou družku jmenovat,
Sice z lásky h... | 102. Chraň Bůh! abych já snad přirovnával | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-065004 | Krev do širých se dálek rozhořela
a na sklech oken plála, na trávě.
Hle, zlato rozžhavené! Kraj se zcela
v té slavné noří, rudé záplavě!
To jak když pozdním žárem rozechvělá
se žena zleká v teskné obavě,
že mizí půvab už, chce silná, smělá
zahýřit ještě krásy ve slávě!
Dřív, než je konec, ještě život prožít
jak dávno z... | V ŘÍJNU PŘI ZÁPADU SLUNCE. | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-048517 | Vy aster sestry na houpavém stvolu,
všech odstínů a tónů, kropenaté,
tu sirou hořící, tam temně zlaté,
červánků zachytivše aureolu,
vy v podjeseně mroucí gloriolu
do pavučin a v rudé listí sváté,
jak vzdušné sny se tiše kolébáte,
jak roztřepené hvězdy zříte dolů.
Cos podobného v květech vašich hoří,
bol překonán, jenž ... | Chrysanthemy. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-048146 | Tvůj verš jak vždycky hluboký a ryzí
mi připomněl zas ony krásné časy,
kdy mladá duše za vidinou krásy
se vzpjala jako svlačec plna mízy.
To minulo juž. Nyní život sklízí
po hojné setbě pouze řídké klasy,
leb má jen trn a laur nemají vlasy,
jak Goethe děl – mně potlesk davu cizí.
Však tento osud všech mne nezarmoutí.
J... | List vavřínu. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.