id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-022559 | Ty květy, jež tě otrávily,
jsi za živa tak ráda měla:
sníh lilie, jež chví se celá
i kamelie kalich bílý.
Pak narcis, květ jenž v touze chýlí,
a jasmín, jenž se nocí bělá: –
ty květy, jež tě otrávily,
jsi za živa tak ráda měla.
A když jsi – k nám jak zabloudilý
sen andělů – v své rakvi dlela,
jen v chladném sněhu tvého... | Květiny. | Jaroslav Kvapil | 12 | rondel |
cvf-061964 | A přes temena pohoří
dvě hvězdy spolu hovoří,
přes nezměřené pláně:
– Dva na Zemi se líbají,
a Země mstivá potají
si chystá propast na ně... –
„Jak sladko líbat s večera,
po bílých stezkách do šera
to neskonale svádí...“
– Kéž mohou trním zarůsti...
Leč všecko se dnes odpustí.
Oh! Agnus Dei! Mládí. –
„Než první úsměv d... | PO BÍLÝCH STEZKÁCH. | Kamil Berdych | 3 | madrigal |
cvf-022325 | Jak zkamenělých obrů svět
ční chmurně k nebi staré chrámy
a klikatými za střechami
se velký měsíc tiše zved’.
Kdo vášní bouře, řvaní běd
by tušil nyní mezi námi?
Jak zkamenělých obrů svět
ční chmurně k nebi staré chrámy.
V té tiši, matko Země, hned
čas onen příští napadá mi,
až zbudete tu s Lunou samy
– dvě krásky stuh... | Měsíc nad městem. | Jaroslav Kvapil | 12 | rondel |
cvf-047801 | Ó chvíle, večery, kdy o samotě
před Bohem duše moje nahá stojí,
květ zdraný větry v otlučeném plotě,
jenž prošel vichřic nesčetnými boji,
a neví proč a zpívá v sladké notě,
v níž celá hloub se lidské duše rojí,
co boží, Bohu dá, co zemské, hmotě,
jen útěchou se resignace kojí! | Ó CHVÍLE, VEČERY... | Jaroslav Vrchlický | 6 | siciliána |
cvf-055627 | Jen ještě jednou tak pohledni na mě,
tím dlouhým pohledem, jenž ledy taví,
který mi v žilách proudy krve staví,
že mizí svět a v tůň se kácí země.
I měsíc hasne, hvězdy planou temně,
padá již v trosky každý pomník slávy,
ze rtů proklíná lidstvo úsměv hravý,
usíná svět a hasne život němě.
V tom z Tvého oka paprsek se zr... | Sny. (IV.) | Ervín Špindler | 0 | sonet |
cvf-044384 | Též s ránem zimním někdy slunce vstává,
z mlh prodírá se rozčilením rudé:
„Co všecko spatřím as, jak dále bude?“
ptá zvědavě se záře třepetavá.
Strom obalený víchem slámy mává,
peň růže skloněn jest, a v prsti chudé,
jež jinovatky sotva se as zbude,
je skryta obnažená její hlava.
Sníh jehlicemi do trávy se vrývá,
že k ... | Též s ránem zimním někdy slunce vstává, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-057701 | Před smrtí pohledem své tváře nezahal!
Jest její pohled míru políbení,
jímž osvěžen bys v nové žití vstal,
čistější, lehčí, v slávě proměnění.
Plá na tvých luzích jara přislíbení,
v němž život vždy jen k odříkání zval.
Nad jeho žatvou stojíš v zamyšlení,
hospodář truchlý, zkamenělý žal.
Bez hnutí stojíš v unikání času,... | ZKAMENĚLÝ ŽAL. | František Taufer | 0 | sonet |
cvf-024740 | Kráso! Má bílá, nádherná vise!
U tvého trůnu pokorně klečím,
zpívaje píseň odvěké touhy.
Kráso! Ty Kráso bílá a žhnoucí!
Před tvojí září skláním své čelo,
do hlubin snů tvých nořím svou duši
a s okem jasným, zářícím blahem,
vyprávím světu o tvojí lásce.
Kráso, ty čistá, odvěká Kráso! | Hymnus kráse. | Emanuel Lešehrad | 10 | rondó |
cvf-002568 | Milá nám památka, drahocenná
Doby, ježto dala život Vám,
Slzou díků vřelých zasvěcená
Opět dnes se navrátila k nám;
Mnohá ňádra v lásce dnes Vám tlukou
A Vám přejí lyrou libozvukou.
Na den tento Boží ruka psala
V srdce Vaše toto písmeno:
„K spáse jiných život jsem Ti dala,
Za to láskou buď Ti zplaceno!“
A hle! Vaše lás... | 28. Milá nám památka, drahocenná | Jan Květoslav Klumpar | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-018443 | Trávníky, jak je malovat znal Watteau,
rybníky, chrámky, bělavých soch řada,
basény, nymf a tritonů druž mladá,
a vodu stříká všecka cháska tato.
Hle, v aleji nosítka, samé zlato,
a kolem jezdců třpytných kavalkáda;
to vyjela, dni slunnému tak ráda,
si madame Dubarry – jak zaznívá to!
Ne, to jen sen... kol ticho smutné... | VE VERSAILLESKĚM PARKU. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-018641 | Břeh písčitý je, slunce žár v něj pere,
pár vrb tu spí. Proud šumí jako s jezu;
u lávky prám je, spjatý na řetězu,
za břehem olše, duby, habry steré.
Zde přes den skřípot, hlahol v sluch se dere,
vůz rachotí tu plný po pavezu,
a řehce kůň. Pak ticho. Vůni bezu
je cítit, vše jak dýchá v noci šeré.
Srp luny blýsk’, sta h... | NA PŘÍVOZE. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-031805 | Líbám-li ti měkkou ruku,
hladím-li ti mlunné vlasy,
dotknu-li se sametové tváře pobledlé,
dívám-li se do tvých očí,
do těch tmavých hlubin něhy,
zřím-li pod nimi ten sladký, pastelový stín,
strašná vlna proběhne mnou,
vlna blaha, žalu, touhy,
neskonalé utrpení, neskonalá slast,
sevře srdce jako závrať,
ohněm pálí, mámí... | LXVII Líbám-li ti měkkou ruku, | Stanislav Kostka Neumann | 3 | madrigal |
cvf-048392 | Oč tmavší jste a vonnější a větší,
již skoro maceškám se podobáte,
jak démant v tmavém oku slzu máte,
v chlad naší zimy, do vichru, jenž ječí.
K nám dopravené zahradníka péčí
ve manšety se z krajek oblékáte,
a jihu půvab, jeho slunce zlaté
se vaším dechem naší mlze vděčí.
Ve sálech, pestrý karneval kde jásá,
na ňadrech... | II. Parmské fialky. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-001128 | Jsou písně, kde se s jihem sever líbá –
Ty zpíváš je v svém teskném zadumání:
v nich letní noc se k modrým fjordům sklání,
nach západu v hor samotu se shýbá.
Ve výších ještě břízou zakolíbá
van zabloudilý od mořských sem slání,
jak v Paulsenově verši, k dívčí skráni
vlá z dálky píseň, jak ta vůně libá.
Vzdech doznívá k... | EDUARD GRIEG. | Jaromír Borecký | 0 | sonet |
cvf-019775 | Nyní role široká a sejná
Stře se, meze řekou obrubíc,
Po ní létá oblak holubic,
Jichž se bělost leskne čarodějná;
Sednou, a zas křídla zdvihnou chvějná
Ratolístky nesouc u hubic,
Pak svým blaženstvím se pochlubíc
Ve verkání oddají se smějná:
Nikdo neznal, kdo to, pak dí matka:
Toť jsou duše českých vyhnanců,
Ženy, muži... | 480. Nyní role široká a sejná | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-014172 | Dívky dvě můj život sladiť volí,
Popohnulo jich mé vzdychání,
Sladké, však jak těžké vybrání!
Obou nelze, jednu vzíti bolí.
Rusá, jako zlatá síje v rolí,
Lila jemně hoří k líbání;
Prudkým hřeje ohněm k kochání
Pěkná, živá, černooká Lolí.
Zvolím prudkou lásku Lolinu,
Čili jemný oheň modrých očí?
Prudkýmť se i jemným roz... | Těžké vybrání.1) | Josef Jungmann | 0 | sonet |
cvf-001347 | V světa širý ocean božskou rukou
vrhnul zrnko horčičné Ježíš Kristus,
ztvrdlo, rostlo v nesmírné obří tvary,
v Petrovu skálu!
V hloubi vodní kořeny svými stála,
v nebes blankyt zvedala tvrdou hlavu,
svatým dómem zdobenou, staveb divem:
Kristovou Církví.
Leviathan vynořil z tůně hlavu.
Oslep září svatého kříže dómu,
pad... | Écrasez l’infame! | Sigismund Bouška | 9 | sapfická strofa |
cvf-048021 | Proč poslední šat odložit dnes váhá?
Juž ložnice se otevřely dveře
a jak jen mohla poznat v pološeře,
choť přistoupil k ní a juž po ní sahá.
Dnes děsem jí, co bylo mořem blaha,
ne choť, to fantom k loži se dnes béře,
i zachvěje se v divé nedůvěře,
jak v lázni plamenů juž stojí nahá.
A cítí šerem jakés cizí oko,
že lačn... | Rhodope. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-015164 | Budeme-li muset nésti
po boku kdy ostrý meč,
ó toť necháme se vesti
lásce k vlasti v lítou seč.
Svaté heslo: „Bůh, král český, Vlast!“
osladí nám každou trpkou strast. | 328 | Josef Vlastimil Kamarýt | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-012151 | Káráš básníky, že jejich zpěv
Zní jen stále o samičké lásce,
Vychvaluje stále vnadu děv,
Vrací k milosti se po obcházce;
Kterak zapřít přirozené pudy,
Které lejí v srdce sladké trudy?
Hlásá lásku slavíkův též zvuk,
Vyjevit chtě hlasem vnitřní vření;
Opakuje vždy, co pud mu vnuk,
Předc ho posloucháme v opojení.
Stejné h... | Příčina zpěvu o lásce. | Šebestián Hněvkovský | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-026691 | Jen získat čas – a bestie ty divá,
jež lidem zveš se, já tě upokojím;
chceš to a ono – slíbím slovem svojím,
však uklidní se zježená tvá hříva.
Král-Slunce, jenž byl jasným předkem mojím,
měl pravdu: bič na záda tvoje křivá –
já biče nemám; slova konejšivá
ti dám – však jak on, na svém místě stojím.
A Bůh mým soudcem –... | LOUIS XVI. II. | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-049667 | Slyš! rány biče, zvonků souzvuk hravý
jak vesele zní do chmurného rána;
to naše trojka bůh ví kde se staví,
jak o závod by divým větrem hnána.
Hle, kolem stromy jak duhová brána!
Jak slunce kmitne rouškou mlhotkanou,
hned každá snět rubíny obsypána,
ty v svitu jeho v barvách duhy planou
a roztavené jím jak slzy s větví... | Na saních. | Jaroslav Vrchlický | 17 | spenserova strofa |
cvf-016835 | Co mně jsi teď, jenž jsi mi býval vším?
Již nejsi ani jako svit, jenž stěnou
Se plíží znaveně v síň opuštěnou,
By dohasl tam chvěním stříbrným.
Ty, jenž jsi vlád’ mým nejtajnějším snem,
Mne v dítě měnil’s s choroblivou žízní,
V blouznivé páže, záhada jež trýzní,
A jež tak bledo v rouše purpurném.
Vše zůstalo zde, věci ... | ZHASLÝ KLAM | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-042288 | Nechtěj býti na potýčkách s Bohem,
Nepohřiž se do zlých do trudů,
Aniž zlořeč svému osudu,
Byť stlal cestu tobě samým hlohem.
Což tu platno zmítať zpupně rohem
V divočilých vášní popudu?
Pokoje-liž duše nabudu
K loupežem se spojiv s dravým nohem?
Skloň se Bohu, bídný červe země,
Aniž v marném zloby černé vzchytu
Vydobý... | 144. Nechtěj býti na potýčkách s Bohem, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-019804 | Tu též stála velká květohrázná
Zamknutá však ještě zahrada,
Přišel strážce klíč mi oddada,
Vejdu, bázeň pronikne mne mrazná;
Neb co vidím? místa, ale prázná,
Stolic, věnců, slastí hromada,
A nic lidu, žádná osada!
Jak to? mluvím slova sobě tázná:
V tom mi padne v oči psaná hezko
Tablice, kde čítám bolavě
Jména: Štyrsko... | 509. Tu též stála velká květohrázná | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-037671 | Vrchy dva nevelké v srdci se zvedají otčiny naší,
výše přec vrchů nám všech, co jich jest ve světě ční.
Z východu Žižkov zří k Praze, však v západu Hory hřbet Bílé:
Věru, den slávy vzplál tam, v krvi by uhas’ nám zde. | Dva vrchy. | Ladislav Quis | 8 | elegické distichon |
cvf-041618 | Přemnohý teď jazyk chválí Husa,
A jej slaví v lásce zvroucnělé
Jako církve osvětitele;
Svět pak maní za tím hlasem klusá.
A ta moudrosť světa holokusá,
Jenžto muže toho přesměle
Klade svatým Božím na čele,
Hřmotněji a hřmotněj pořád dusá.
Obnovil on církev, ale k strasti,
Že tím v neřest větší uběhla
A v hrob u nás tém... | Přemnohý teď jazyk chválí Husa, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-040592 | Zda zažil’s kolikrát, když v dětskou hru jsi zíral,
jak drsným akordem jich laškování vyzní?
Brouk zlatý na niti se svíjí často v trýzni,
a v jejich dlani pták tak často v krvi zmíral.
A odhozený květ, jenž sotva rozvil, svíral
své svadlé lupeny a zhynul hroznou žízní. –
Tak svojich miláčků vždy obklopeni přízní,
jsme ... | OSUD | Antonín Sova | 0 | sonet |
cvf-050737 | Finale má všecko. Stálý nářek znaví
jak ta monotonní prská do oken;
nač ty stálé stesky na klam, na bezpráví,
když vše v konec jedno – pomatený sen,
fantasmagorie šíleného jen.
Všeho pouze scéna: mozek tvojí hlavy,
všeho pouze výraz: tvého srdce sten,
režiser, čas mocný, udá v konec slávy
finale.
A co zbude z všeho? – ... | Finale. | Jaroslav Vrchlický | 10 | rondó |
cvf-041707 | Což dal Bůh mně duši přecitlivou!
Každý cit se o ni odbíjí,
V nejhlubší se jádro zavíjí,
Bolest budí ve mně dolehlivou.
A ty boly pořád ve mně živou.
Aniž síla jejich pomíjí,
V utrobě mně v chudé za síji
Ostávají věčně obnovivou.
Při těch velkých tížích což mám dělať?
Jak se jejich hnětlivostí zhostiť?
Mám-li k Bohu o ... | Což dal Bůh mně duši přecitlivou! | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-065642 | Tvá láska jest jak víno mladé,
jež stále stoupá do hlavy:
zpěv, nadšení, ples budí všade,
krev srdce v rubín rozžhaví.
Má skráň když v ňadra tvá se klade,
již nepoznávám únavy:
tvá láska jest jak víno mladé,
jež stále stoupá do hlavy. | TVÁ LÁSKA. | Jaroslav Haasz | 6 | siciliána |
cvf-069212 | Jak vzácný smaragd ležíš v slunci zlatém,
Tvou krásu pláštěm azurným den skryl,
a ověnčil Tě skvělým majestátem
Tvých pyšných štítů, jež nach zruměnil.
A vůně táhnou. V listí stromů svátém
se kaštany rdí. Na květ soumrak vlil
jak stříbro rosu. Večer v míru svatém
v Tvé tůni hvězdy nebe rozsvítil.
Noc kráčí s vrchů bran... | CERESIO. | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-010487 | Proč nepřátelé, nám se posmíváte
a hlav nám nadáváte ježatých?
Ne v kšticích my, vy ježky v duších máte! | 226. Proč nepřátelé, nám se posmíváte | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-048486 | Stál na hoře a divný cit jej mrazil,
i cítil, jeho žil krev jak jest líná;
než promluvit moh’, anděl Hospodina
jej bleskným mečem náhle k zemi srazil.
To byla Smrt. On cítil, jak se plazil,
dech žití jak v něm chvěl se, pavučina,
chtěl křiknout – darmo! Jiskra uhasíná,
a v Šeol on se vrací, všeho asyl.
Co sved’, co cht... | Hrob Mojžíšův. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-019047 | Ký bůh či titán vyhloubil tě, sluji?
Kdo prorazil strop, že sem světlo kmitá?
Jak nad podmořským chrámem obrovitá
jsi kopule, v niž vichry nezadují.
Člun úzkou brankou tiše v tebe plyne,
je venku příboj – zde nás ticho vítá
a šero, jak když modravě den svítá,
dlaň, veslo ponoř – vše je modrosiné.
Tu bez pohnutí mořské ... | VII. Ravnik. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-052407 | Řek’ Ronan ženě mladistvé,
když chorá byla: „Srdce tvé
co k radosti si žádá své?
Mám v sadě hledat vonný květ?
Má z lesa pták ti píseň pět?
Všem přáním tvým chci vyhovět.“
„Nech květ a ptáka! Raděj’ laň
mi v lese chyť, však neporaň!
Ji hladit dychtí moje dlaň.“
Na černého pán koně sed’
a vyjel z hradu tryskem hned,
pra... | PAN RONAN A KORRIGAN. | Julius Zeyer | 3 | madrigal |
cvf-049830 | Žhne slunce, zrak se darmo vzpíná k moři,
to jako výheň, vítr nezavane,
jak žhavé olovo to s výše kane,
a noha v bílý, horký prach se boří.
Jak neúprosně modré nebe plane
nad ulicí, v klín jeho jak se noří
tlum sloupů, portiky jsou vykládané,
jak bílý plamen mramor jejich hoří.
Nad atriem je nápis z mosaiky:
ó salve, l... | Salve, lucru. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-018564 | Zvon dozněl právě. Stmívá se a stmívá.
Do páry modré již se halí lesy,
svit prvních hvězd se na kraj oblak věsí,
jen jediný pták opozděný zpívá.
Mnich zavřel knihu, oknem v kraj se dívá.
Den zhas – zvon dozněl – pták již zmlknul kdesi –
báj dočtena je! – zticha povzdychne si,
co vítr šerem skráň mu obechvívá.
Ó, Bože, ... | EX LIBRIS. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-010452 | My jsme a budeme, jak dřív jsme byli;
vždy dovedou – i v jařmu bojovat,
kdo v jařmu bezvolně se narodili! – | 191. My jsme a budeme, jak dřív jsme byli; | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-045854 | Vy od večera k ránu líbajíce
rty milenek svých jedině jste šťastni,
vám celý život jedinou jest básní
v klín střásaje vám květů na tisíce.
Juž v objetí vás najde večernice,
na slunce ráno voláte: „ó zhasni!
ti snové byli příliš, příliš krásni!“
a zas líbáte vlasy, šíj a líce.
Já nad Petrarkou zatím nakloněn
sám sladké ... | Milujícím. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-048532 | Ó kdybys to chtěl aspoň pochopiti,
že má jsi část, kus bytosti mé pouze,
pak přestal bys v své marné lkáti touze
a bratra zřel bys ve zvěři a kvítí.
Však ctižádost a pýcha, chtít se zříti
víc nežli hvězda v nebi, křemen v strouze,
je celá propast velké tvojí nouze;
ó znej se, pak se nebudeš bát mříti!
A s díkem vezmi, ... | Příroda člověku. (II.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-049752 | Rým pojit k rýmu – Ne, to všecko není!
Myšlenku brousit v diamantu hrany,
až opálem to blýskne na vše strany,
jas v duši, v oko lejíc oslnění:
Dech růží, úsměv dívčí, děcka snění,
vše, čím jsou bludných hvězd paprsky tkány,
čím labutě na vodě kolébány,
je v písni tvé. – Však svěží rozhorlení,
jež divně šlehne, jako kdy... | Po přečtení knihy „Na prahu ráje“. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-018634 | Na prahu lesa leže, hledím v kraj,
jenž plný slunce září přede mnou,
luk zeleň vábí, pole zlatá jsou,
a zde v té šeři tichý dříme taj.
Ó, vím, jen vyjít polí na pokraj,
již cítil bych, jak bílé cesty žhou,
že úpal děsný, jenž dí klasu: Zraj!,
by s mdlobou padal v skráň i v duši mou.
Tak raděj zřím jen skrze lesa mříž,
... | NA KRAJI LESA. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-010768 | Co sláva jest, když k jednotlivci slétá?
Nic, nežli hrstka roznícených slov,
jež v deliriu promluvil duch světa. | 507. Co sláva jest, když k jednotlivci slétá? | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-050555 | Svět velké dokonalé zvíře jesti,
ta socha, Bohu podobna, jej chválí,
my bídný rod jsme, každý z nás červ malý
má v jeho břichu život, byt a štěstí.
O duchu světa máme málo zvěstí;
červ mého břicha je též málo dbalý
mě znát, leč v křivdění mně on je stálý.
Jeť třeba s úctou v životě si vésti.
Jsme na zemi, která jest ve... | I. O SVĚTĚ A ČÁSTECH JEHO. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-042265 | Zdaž pak sobě ošemetný světe,
Vy co krutě do vražebných vod
Potápite ubohý náš rod,
Zdaž se jednou k právu popohnete?
Proč jen pořád starou stopou jdete?
Z našich škod duch váš chce strojiť hod,
Ruka páčí Boží cesty chod,
A bič zpoury proti právům plete.
Srozumějte novorodé době,
Již Bůh sám teď vede po oboru,
Ó již ča... | 121. Zdaž pak sobě ošemetný světe, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-018763 | I ve své zkáze, s ranami a vráskou
jsi krásný dosud, ne žebravý kmet,
jen schudlý král tu stojíš, hrdý vzhled,
a vzdorně čelíš bouřím svojí hláskou.
Vše kolem tebe tichou zvučí zkazkou,
můj Zvíkove, z těch dávno přešlých let,
a já a vše, co kolem život spřed’,
jak stejnou k tobě hledělo by láskou.
Tvé lesy kolem – sláv... | SONETY ZVÍKOVSKÉ. (I.) | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-030085 | Co nám je do těch nových spisů!
My máme dvacet let už knihovnu
a knihy novy – jako z lisů! | Čtenářský. | Rudolf Pokorný | 2 | ritornel |
cvf-064874 | Po dlouhých letech zase u vína
jsme s dávným druhem přátelsky si sedli.
Však víte, jak vždy hovor začíná:
Jak děti vyrostly – a jak se zvedly?
Že vnuci už – nu, to je novina!
Vždyť oba zestárli jsme – jak jsme zšedli!
Co dělá zdraví – jaká rodina?
Ach, mladé sny jsme splnit nedovedli.
Tak hovor plyne, teplá nálada
napl... | PO LETECH | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-068185 | Mně svět je jenom širou, květnou plání,
jež radostně se pestří kolkolem,
a život jediné jen zajásání,
jež rozléhá se mocně údolem.
Má touha nenasytná líbá zemi,
k ní tulí se a hledá její dech,
šelestí bujně, hraje s haluzemi,
mé ruce voní stále po květech.
A vidím ptáky vzlétat nad hory...
Tu je mi náhle, jak bych s ni... | VÝKŘIK RADOSTI | Maryša Šárecká | 0 | sonet |
cvf-019803 | Na mé této spatřila sem pouti
Jedno celé slavské plemeno,
Které v nebe sice puštěno
Jest, než sotva že smí tuto cknouti;
Laskominy jen si vypláknouti,
Chodit může tu i ondeno,
Než jak Tantalovi hájeno
Jest mu, samých radostí se tknouti:
Kmen ten nosí jméno od bodrosti
Obodritů čili Bodroků,
Tak byl smělý, pelný udatnos... | 508. Na mé této spatřila sem pouti | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-010360 | Proč oči mé jak letnic ohně planou?
Jsem přeblažen; vždyť v krásy krůpějích
s tvých sladkých rtů mi písně kanou. | 99. Proč oči mé jak letnic ohně planou? | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-027737 | Zas bělá se to podle cest,
kde švestkové zříš stromy kvést
a pod tou dlouhou alejí
jak sněhu nasypáno jest,
a jak se větve zachvějí,
ty bílé lístky snášejí
se jako sprcha drobných hvězd
a po zemi se válejí...
Toť rubáš, jejž si nastele
k posledku Jaro veselé
a z polehounka mizí s ním...
A s úsměvem svým zářivým
jde Let... | SONETY Z VENKOVA VIII. | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-060618 | Je to již bdění? Spím? Kdo to klepe
na moje okno?
Možná, že prší – ach ano, vždyť prší!
Krůpěje sbíhají po šikmém okně
jedna za druhou
jako v honičce.
Není to bdění! – Bubeník hraje –!
Přece je krásně?!
Ne, ne – vždyť prší, ba věru že prší.
Krůpěje sbíhají po šikmém okně.
Usni, usni zas!
Prší –. Krásně je! | DEŠTIVÉ RÁNO. | Richard Weiner | 10 | rondó |
cvf-041659 | Hluboká se všady touha jeví,
Po domovu touží každý tvor,
Potok puzen jí se vine s hor,
Slavík z ní své vynořuje zpěvy.
Jí se sladce hýbe nitro děvy,
Ona táhne k slunci hvězdní zbor,
Jí šle země kvítka na úpor,
Jí tchne sladký život všemi dřevy.
Po čem synu srdce tvoje touží?
Snad zbyv touhy božské k vůli světu
Roven's ... | Hluboká se všady touha jeví, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-010336 | Co růže jsou? Věz, milostné to zpěvy,
vzlet jara jimi nebi jásá vstříc...
Mé nebe ty’s! Což duše tvá to neví? | 75. Co růže jsou? Věz, milostné to zpěvy, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-048813 | Nad horami zas nové jitro vstává
a stíny noci ve slujích se tratí,
již skřivan rozepěl se nad souvratí
a v chlévu s bučením se vzbouzí kráva.
Rej posledních snů spáči s bohem dává,
jich fatamorgana se v mlze hatí,
elf prchá v kalich svlačce ve závrati
a rosy démanty se perlí tráva.
Noc měla taje své, den má své divy,
k... | Jitro v kraji. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-015815 | Z Říma již se nazpět do Čech vrací
Vojtěch, poslušen jsa rozkazu;
An tu patří vlasti na zkázu,
Srdce v těle div mu nekrvácí.
Slzící tu oko odevrací
Od obecné zpousty obrazu,
Vida, Pán jak přísně úrazu
Tresce a jak tvrdošijnost zplácí.
Odpočívaje od nepohodlí
Dlouhé cesty na vysoké hoře
Žehná zemi a se za lid modlí.
Eli... | XLVI. Z Říma již se nazpět do Čech vrací | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-067886 | Tu píseň z dětských let jsem neslyšel,
již dětským hláskem u mřížky jsem zpíval,
kde starý kněz se na nás vlídně díval
a v hlasů směsi hlas mé matky zněl...
Dech květů svadlých kostelem se chvěl.
Co letní večer hřbitovem se stmíval,
– tam již se dávno nikdo nepohřbíval –
kříž nad hroby se ještě zlatem skvěl.
Až zde ji ... | Píseň z dětských let. | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-026623 | A kavalerist nemá krokem jíti –
mít oheň v krvi, v lásce být jak ďas
a pít a hrát a jako drak se bíti
a po třicítce skončit žití špás!
„Jak, generále, bez peněz už zas?“
– Ah, Sire, co ráčil jste mi uštědřiti,
já za noc prohrál. – Slunce plný jas
mu hoří v očích, bílé zuby svítí
z rtů dívčích. L’Empereur se usmívá:
„Nu... | GENERÁL LASALLE | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-048568 | Je znáš, ze slují mechovitých vstává,
je znáš, se snětí starých kmenů padá,
pavoučí sítí kol tě obepřádá,
stem očí houšť kde hledí na tě tmavá.
Kde lesní zvonek mdle se promodrává,
kde skála nahá v slunce tyčí záda
a bříza vzorky krajek na mech skládá,
jak slunce tetiva je kreslí žhavá.
Je velké, hrozné, dojemné a sniv... | Ticho v lese. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-017035 | Smrt čekají... Je konec touhám lživým.
Jsou připraveni k chvílím posledním...
Jim půlnoc bije jinak nežli živým.
Smrt sestupuje s Věčna schodů k nim.
Tam venku nikdo nebdí, kdo by ještě
O jejich osud chvěl se v úzkostech.
Je slyšet slabé narážení deště
V tmách noci na provlhlých, černých zdech.
Za kapkou kapka zdá se p... | NEMOCNÍ O PŮLNOCI | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-047155 | Věř mi, že jsi v nedbalkách krásná,
překvapena v oku strach, krásná,
sotva motýl, prchající sen,
pel ti nechal na brvách, krásná!
Když jsem s ramen labutích
košilku ti bílou stáh, krásná,
když jsem nad rtů purpurem
zpitý motýl těkal v snách, krásná,
když mi kynul měsícem
plný sladký prs tvůj nah, krásná,
vždy jsi moře ... | XVIII. Věř mi, že jsi v nedbalkách krásná, | Jaroslav Vrchlický | 7 | gazel |
cvf-063453 | V života jitrech v srdce své jsem napsal:
Buď dojdeš cíle vytčeného sobě,
neb vykrvácíš za své přesvědčení
a větry necháš hráti po svém hrobě.
Tak se svých cest se nikdy neodchýlím:
Umění září sluncem v cestu moji,
a za své credo nezištné a ryzí
jsem hotov v čestném vykrvácet boji.
Vím, co jest ryzí, byť i bylo kleto,
... | EPILOG. | Julius Brabec | 0 | sonet |
cvf-063924 | Neznám času a neznám viny
a valí se, valí duší mlhoviny
od vteřiny do vteřiny.
Neznám boha a neznám tajů
a přece onu šílenou píseň hájů –
života nedohraju.
Vlastní jen bíti krev slyším v žití
a v západ a v jitro v rozpuklé číši svítí
mé touhy vlnobití.
Tak neznámý si, proč těkám k věčnosti řekám,
v kamenné její podušky... | NEZNÁM ČASU... | Jaroslav Vladimír Janovický | 3 | madrigal |
cvf-050731 | Den bez tebe, zda v skutku je to den?
To pološero jen a tucha dne.
Jak ve snu všecko mihne se a hne,
nechť v davu kráčíš, vždy jsi samoten,
a vše je zdání, přelud snu, jen sen.
Co v duchu zraje, co se k světlu pne
zpět padá, pouhé domněnky jsouc plen;
jen bolí, bodá všecko, trudí, žhne
v den bez tebe.
Jdu slepý, hluchý... | Den bez tebe. | Jaroslav Vrchlický | 10 | rondó |
cvf-048864 | Snil’s, že máš klid? – A v tom tě něco raní,
co’s nečekal, to padlo ze zálohy,
zříš v prachu všecky, jež jsi vzýval bohy,
a chmurné čelo zacláníš zas dlaní.
Tak bylo to a bude bez přestání,
klid, štěstí – bajky, bajek celé stohy!
Dřív otrkat si musíš všecky rohy,
než k velikému dojdeš – pohrdání.
Sta rozmarů, sta nápad... | Recidiva. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-044367 | Když po třetí jsem na temeni stanul,
vrch celý otřásal se v hluku dravém
a zahalen byl v hustém dýmu čpavém,
jenž dechem sirným pronikavě vanul.
Proud lávy úzkou stružkou rychle kanul,
by rozlil úbočím se v toku žhavém,
kam krok se vbodl v spěchu nedočkavém,
hned malý otvor jiskrou hněvu vzplanul.
Déšť kamení kdes v ne... | (VESUV.) | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-008646 | Hle, k břehům Váhu letí čápů sbor,
i já chci s nimi v krásné sídlo hor.
Chci obejmouti podtatranský lid
a z jeho zpěvu čerpat mír a klid.
Chci spatřiť hronských krajů milou tvář
a na ní ráje ztraceného zář.
Chci znáti prorvy skal a srdcí lad,
a hrob, kde Slovák pro svobodu pad.
Chci zříť, jak z věrných očí zírá ven
lid... | Touha po Slovensku. | Adolf Heyduk | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-059237 | Stařeny kostlivé a hnědé
s tou vráskovitou tváří lednou –
ty budou z těchto – v hlavě šedé
vzplá myšlénka jim na mne jednou.
Čilejším tempem pozachvějí
se tepny jejich zimomřivé
a blýsknou upomínky živé
v jich zraků šedé beznaději.
A jako struny strhané
na houslích, obemšených plísní,
mdle prochví zvyklé tóny z dáli:
j... | TY BUDOU Z TĚCHTO... | Vladimír Houdek | 0 | sonet |
cvf-041594 | Povstaň jednou opět v tuto dobu
Methoději, vlasti proroku,
Vylej řeči v prudkém výtoku,
Aby vnikla do nejzazších drobů.
Čili necháš déle pyšnou zlobu
Řádiť ve svém divém výskoku,
Až zrobivši obor otroků
Do pověčných lid tvůj svrhne hrobů?
Národ tvůj se s nebem potýkaje
S láskou Boží zapeklitě hraje,
Lži se koří, pravdě... | Povstaň jednou opět v tuto dobu | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-001073 | Pod keřů nízkých zelení rozlitou,
pod nebem jasným s jarními oblaky,
jak vlny, které věčnost hází,
náhrobků kamenných moře kypí.
Co vše tam v hloubi pod nimi doznělo,
co dobolelo stesků, ran krvavých,
co utištění schoulilo se,
poroby národa rozbitého,
ty nedí hrozny, konvice, kapříci,
jež s rysem písmen čtvercových otř... | BÉTH-CHAJJÍM. | Jaromír Borecký | 16 | alkajská strofa |
cvf-001218 | Nad prací schýlena, ač namáhavě dýchá,
nemocí stížena, při chabém lampy lesku
ve chvatu zimničném bez pláče, bolu, stesku
bdí dlouho do noci, jež krajem kráčí zticha.
V té nuzné prostotě, jež neví, slova lichá
co jsou, co podvod, klam,,jež žití hyzdí stézku,
od smrti manžela, jenž jistě na nebesku
jí žehná v práci té, ... | Vdova. | Rudolf Bort | 0 | sonet |
cvf-004801 | Ó dívej se jen, dívej k nebes výši,
dej ruku k srdci, ať se v touze stiší –
juž mizí Syn Tvůj v mlžných výšinách,
jen ještě záři zříť a skvoucí nach;
To není stesk, čím rtové Tvoji dýší,
vždyť odešel jen v královskou svou říši. –
A blaha úsměv přes rty její táh’
jak zřela do azuru v myšlenkách;
juž zvolna vůkol stmíval... | II. „Jenž na nebe vstoupiti ráčil.“ | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-017972 | Nu, malý flirt – toť nevinné jsou věci;
je ženám třeba trochu dvoření,
a mužům čas by nudně musil téci.
Na husu nesmíš dávat koření.
Zpěv ptáče ztrácí, zavřeno-li v kleci.
Když prázdno má, dej služce pletení.
Muž pro „svůj k svému“ musí býti přeci,
však Iserbach má látky k zbláznění... | Z MOUDROSTI MATEŘSKĚ III. | Antonín Klášterský | 6 | siciliána |
cvf-044392 | Sluj celá plane modří přitlumenou,
a blankyt září ve vod prohlubni,
křik drsných plavců skalou stropu zní
a vrací ozvěnou se přidušenou.
Žerď vesla, která nad blýskavou pěnou
jak nalomené temné ráhno ční,
v tyč leskle stříbrnou se mění v ní,
třpyt amethystů těká vlhkou stěnou.
Den bílý nízkým otvorem se dívá,
a světlo ... | (GROTTA AZZURA.) | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-019496 | Práznoť jest to nade pohanskými
Vendy lání Němce ruhače,
Nebo zdali potom jináče
Nakládal i s Vendy křestěnými?
Zda los jejich zlepšil, nesnesnými
Daněmi je více netlače,
Či jim v řeč a národ neskáče
Nohami i potom nelidskými?
Před i zatím rovné byli činy,
Neb hle Ratibora křesťana
Zavraždil Dán s osmi jeho syny;
Dobře... | 201. Práznoť jest to nade pohanskými | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-010585 | Že stýskám písněmi? Kdož za to může?
Když štěpnou růži přelomí nám žal,
jen šípek vypučí; ty tam jsou růže. | 324. Že stýskám písněmi? Kdož za to může? | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-047785 | Bludné vy paprsky vzdálených hvězd,
jakých as máte vy potřebí cest,
než skanete k nám?
V prostor a hloubku se do prázdna řítíte,
nevíte, nevíte, k čemu zde svítíte,
v náš ples nebo klam.
A čím vám v posled jest všechen trud náš,
jiných jste dějů vy stopa i stráž,
co po nás je vám?
My jsme tak dětinští, bol svůj a ples
... | APOSTROFA. | Jaroslav Vrchlický | 3 | madrigal |
cvf-048848 | Jdi cestou křížovou, v sled hrob ti kývá,
však za ním Zora ohromná se zvedá,
v ní peruť archanděla zdá se bledá,
jenž kámen zved’, srval clonu, jež se stmívá.
Jdi pustým hvozdem, náhle ptáče zpívá
a zřená víla Echa k skále sedá,
noc probdí pustou, kde to usnout nedá,
v tom ticho kohouta zpěv bouřný zrývá.
V tom všem je... | Triumfy. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-044218 | V zemi, jež moře má, slunce a révu,
za dnů a večerů jasných a smavých,
kdo by si všímal snad cypřiší tmavých?
Zármutek, starost a zádavu hněvu –
vítr je odvěje prázdnou co plévu
lehounkým vzepjetím perutí hravých,
zpátky je svede do kolejí pravých,
stopí je v radosti, smíchu a zpěvu.
Bolest-li může tu kvíliti divá,
kde... | V zemi, jež moře má, slunce a révu, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-064520 | Je zítřejší den velkým pro mne svátkem,
jej chystám Tobě, duše blouznivá!
Den nejkrásnější, srdce divným zmatkem
jak zvon se vichrem v ňadrech zachvívá.
On přijde – duše, zda Jsi pochopila,
co zvěstuje mi toto poselství?
Hleď, myrta má se květem ozdobila,
a slavičí v ní píseň sladce zní,
Ty, duše moje, oděješ se v běli... | XVI. Je zítřejší den velkým pro mne svátkem, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-065436 | To obrázek jak z dávno zašlých časů!
Z listí a hroznů žlutavé zdi svítí
a v oknech svlačců fialové kvítí
v dnů podzimních mdle mihotavém jasu...
Tam z večera, když náměstíčko tichne
a před chrámcem se tmějí sochy svatých,
dvou dívčích hlasů, jarou touhou vzňatých,
z těch oken píseň opojivá dýchne...
V altánu starý pán ... | STARÝ DŮM V RÉVOVÍ. | Julius Skarlandt | 0 | sonet |
cvf-005202 | V kterýsi den – já nevím, kudys’ kráčel,
zda loukou kvetoucí, zda dumnou doubravou,
zda slunce sžehlo tě, zda liják údy zmáčel:
než náhle cítil jsi, že rosteš únavou.
V kterýsi den – snad slyšel’s právě hrana,
klinikou prošed běd všech bezduchou,
snad náhle zjitřená zas krvácela rána –
tys náhle pocítil, že rosteš před... | ASYL (IV) | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-065275 | ZAS duše v poustevně své samotna je
a soumrak zvolna se zas na ni snáší.
Jen na vás vzpomínka mně chmury plaší,
vy, jež jste přišla ke mně z tuch mých kraje.
V poustevnu vnesla jste vy radost máje.
Je kol ní jaro, pučí vše a raší –
Již v daleku jste, z něhy ale vaší
vyzněla hudba, v samotách jež hraje.
A zjev váš když ... | HUDBA V POUSTEVNĚ. | Rudolf Illový | 0 | sonet |
cvf-048909 | Zas byl jsem souzen. Ach, po kolikáté!
Co práce jen si lidé se mnou dají,
víc než já s nimi, znova ohledají,
čím plám a chvím se, co mne nese, mate.
Měl vděčným bych být v duši láskou vzňaté,
já zatím jed jen z toho všeho ssaji,
neb zlobu zřím, jež za nimi se tají,
chce otrávit a tráví vzněty svaté.
Vím jedno jen, že p... | Soud. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-026697 | Na bílém koni, s povznesenou hlavou
generál cválá – toť on, Lafayette,
Paříži, vidíš? On, jenž svojí slávou
i starý naplnil i nový svět.
Zde král – tam luza. Tváří pohrdavou
on na oba zří... Moh by povědět,
že on je Francie dnes spásou pravou,
však mlčí pyšně, věda, že tak hřmět
z všech konců světa bude. Nemate ho,
že ... | LAFAYETTE | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-010119 | V kraj stichlý slunce zbytek krve roní,
stín buků mlčky stínu lip se druží,
červánek k zemi s polibkem se kloní
a skalám na skráň klade vínek růží;
hvozd dálný oněměl, tich v strnulosti stojí
a jakby okouzlen se oddechnouti bojí.
Jih křídla přeložil a sotva dýše,
něm stojí keřů tlum i stromů pluky
i květů sbor a zelená... | Líhnutí. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-041005 | K chaloupkám, které se po svahu hrbolatém
s kopce drobounkým svážely chvatem,
bědné tiskly se zahrádky.
Všedních dnů zedraná zrála tu bída,
kterou jen přísné boží oko hlídá,
v zahrádkách blumy též zrály přesladky.
V chaloupkách mezi zdánlivými lháři,
mezi ševci a dřevěnkáři
největší pravdy se rodily.
Rád jsem tam pobýv... | PRAVDY STARCŮ | Antonín Sova | 3 | madrigal |
cvf-054463 | Po žlutém písku naposled
kdož slyšeli jste plaché krůčky její
v stoletém parku odcházet
a za ní kdož jste zřeli v beznaději –
Kdy vodotrysku šplounání
v noc pohřížuje svoje měkké zvuky,
– kdy ještě cítit na skráni
to měkké teplo malé ženské ruky...
Nám lépe jest, nám zbude v duši
stesk blouznivý, ač ani Čas
slz v našic... | PO ŽLUTÉM PÍSKU NAPOSLED... | Karel Červinka | 0 | sonet |
cvf-048526 | Bij v okna moje, neptám se, kde stála
tvá kolébka – jsi lítá, to mi stačí,
jsi hrdé já, jsi výsměch mému pláči,
tvůj každý tep dí: co to je, být skála.
Ty prostoru jsi symfonie stálá,
měj hlavu příšery i ohon dračí;
tvá pata v moje dvéře ať se tlačí,
ať okna řinčí, lampa má ať splála,
tys veliký dech, v tobě cosi žije,... | Při vichřici. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-063126 | Oženil se, daně řádně platí,
nadává sic na ně, zle se katí,
ale platí.
Slušně jí a pije, obstojně se šatí,
knihu, časopis ti vrátí –
nechá-li si, tož to nezaplatí. | Bodrý měšťák. | Josef František Karas | 3 | madrigal |
cvf-019731 | „Sám? – ei věru velkou křivdu děješ
Slávy dcero! mně v té ve stránce,
Jestli na mne Hontu schovance
Nehledíš, když o Maďařích pěješ;
Já sem řeč tu, které i ty přeješ,
Chválil, hověl jí co kochance,
O ní psal co zjevný ochránce,
Ač sem Maďar a mé jméno Feješ!“
Pak mi podal svoje pojednání,
Kde řeč naši hladkou latinou
M... | 436. „Sám? – ei věru velkou křivdu děješ | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-054079 | Jsou dny vlhké – není jara, není zimy...
v blátě ulic, za přeháněk sněhu,
zžírán nudou, týrán zlobou hloupé rýmy,
klnu Praze ve svém denním běhu.
Snů mých koráb k cizímu teď břehu
chvatně pluje s těmi pasažéry svými,
kde zřít oblak perleťových něhu
nad vlnami moře stříbře modravými.
Ó, tam slyšet slavíky teď zpívat!
Ce... | ZA DNŮ BŘEZNA DEŠTIVÝCH. | Emanuel Čenkov | 0 | sonet |
cvf-037677 | Dlouho jsi přával si v srdci skromný jen úděl mít země,
marně však; nyní Ti jej přes vůli vnutila smrt. | Splněné přání. | Ladislav Quis | 8 | elegické distichon |
cvf-049746 | Co dobrá báseň? – List na krásy stromu,
jenž zelení se nesmrtelnou směje;
ji zřídka vichr času dolů schvěje,
vždy skví se v dějin idylle i hromu.
Kdo zoufalý na skalném žití lomu
zabloudí pod strom v tísni beznaděje,
chlad ovane ho, v srdci pták mu pěje,
mír schvátí ho, jak šel by z pouště domů.
Nuž trhejme si z duše t... | Co dobrá báseň? | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-019526 | A však než sem vešel, smluvu psanou
S Milkem učinil sem před Prahou,
Přísnou pečetí a přísahou,
By on se mnou nešel, stverzovanou;
On to spelnil, a hned přede branou
Přetvořil se s chytrou rozvahou
V holoubka, a nebes podlahou
Proletoval město obou stranou:
Téměř měsíc přítomnost svou taje
Čekal na mne, chudák, po domí... | 231. A však než sem vešel, smluvu psanou | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-048144 | Vždy proti živlům člověk bude malý,
ať v myšlénce se orlem k hvězdám vznese,
ať stihne je! vždy děs ho schvátí v lese,
když neproniklý noci stín vše halí.
Ať vlny, oři zpěnění, se valí
mu v chaty vrata, jež se větrem třese,
ať oheň, rudý kohout, zpívá v plese
na střeše mu, žár křídly sije v dáli;
ať země, které zvyk ja... | Živlové. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-042180 | Šlechtic jest, kdož mužně lidem slouží,
Jenžto marně v skvostech neklímá,
Leč se s láskou chudých ujímá,
A tam spěchá, kde se blížní souží.
On jak rytíř bez bázně se hrouží
Tam, kde peklo hrůzou zahřímá,
Mysl jeho jest vždy upřímá,
Umříť za lid – to čest, po níž touží.
To jest šlechtic, vyšší všeho rydu,
To jest pravý ... | 36. Šlechtic jest, kdož mužně lidem slouží, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-049744 | Kdys pravil jsem, že cílem samo sobě
jest umění, dnes nemohu s tím zpátky;
leč vedlejšími vytočím se vrátky,
a za pravdu dám sobě jako tobě.
Když stačí sobě, avšak v téže době
když na skráň parnou vábí vánek sladký,
na reky muže a na lvice matky
v boj za svobodu mění ve porobě:
Tu dostává pak gloriolu svatou,
z Mus Oly... | Cíl umění. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.