id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-041627 | Z kořene se pučí větev čistá,
Větev rodí kvítko spanilé,
Jenžto k světa všeho posile
Vůni živnou pro národy chystá.
Větev jesti matka Jesu Christa,
Kvítko – dítě jest z ní zrodilé;
Na zapustlé světa mohyle
Ku vzkříšení z mrtvých spása jistá.
Bůh a člověk v jedné osobě
Přibyl jest k nám v slúhy způsobě.
(Který um to vyz... | Z kořene se pučí větev čistá, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-050316 | Před jeho okem vidin táhla řada:
Zřel Naděj před sebou, vždy vítězící,
mu dlaní kynula, za ní žár v líci
se Víra zjevila mu věčně mladá.
Zřel svatý pohanský háj, model stáda
tam tměla se, Stín světlý s rusou kšticí
spěl mezi nimi smutný, žehnající,
a kde se zjevil, modla k zemi padá.
Za světlým stínem, jenž tu božský k... | IV. Před jeho okem vidin táhla řada: | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-056358 | Ivan – je tajemství a v očích skrývá nebe.
Nepoví, nepoví o kráse jeho cest,
neřekne o kvítí, jež viděl na nich kvést..
Ví, je to tajemství, jež hluboko vssál v sebe.
Ivan je osudu i života dar smělý.
Není to lehká věc, dívat se v jeho zrak,
dívat se v jeho zrak a nezachvět se pak..
Co jen ti andělé v tom zraku zapomně... | I Ivan – je tajemství a v očích skrývá nebe. | Rudolf Medek | 0 | sonet |
cvf-046655 | Duše žití v centru země jesti plamen,
v tulipánu listech vidím kvésti plamen,
nachem liliím on protká bledou tvář,
s luny oranže jak zříš se snésti plamen.
V oku ženy vlhkým svitem plápolá,
na rtu jejím zpívá píseň štěstí plamen.
Uvěznit jej můžeš v hroznů sladkou krev,
pak ti cestu v devátý ráj klestí plamen.
Proto lí... | Plamen. | Jaroslav Vrchlický | 7 | gazel |
cvf-018647 | Své hnízdo pták ve tmavé skrývá houští,
kam ani vánku vlna nezašplíchá
a noc když přijde, tmavý les i lícha,
jen po nitkách se bledý měsíc spouští.
Ó, do jakých my utečem’ se pouští
s tím štěstím svým, jež v prsou našich dýchá,
a v jakou šeř, jež pohled nedopouští,
je stajíme, rci, duše moje tichá?
Kam před zlovolným z... | KUS HOVORU. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-011687 | Nic nenecháš nám z darů svých a věna
vzít za hrob si, ty děsně lakotivá,
jen pro sebe chceš vše, co po nás zbývá,
jak žebračka bys byla učiněná.
Vše jest nám dát, co proudných časů pěna
kdys na břeh žití uvrhla nám divá,
ať diamant, ať slza jen to bývá,
ba často krev jen v granát pozměněná.
Leč dost! Chci smír; jsouť s... | Nic nenecháš nám z darů svých a věna | Adolf Heyduk | 0 | sonet |
cvf-029792 | Jak z hospody byl vyhozen, chlap líná,
sem Falstaff udýchán se zvolna nese.
Nos jako zralý hrozen se mu třese
a starých pitek slávu připomíná.
A postava – to bečka byla vína
a na ní tvář jak pečeť zaleskne se.
Uviděv vodu – zachvěl se tu v děse:
snad zde se vodou žízeň uhasíná!
„Což ani jedné hospody tu není?
Však žens... | VII. Falstaff. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-022226 | Kam prchla tvoje báj, kde hymn tvé slávy,
ó Pharao? Škleb mrtvý na tvé líci
v tmách věků doposud snad žije snící,
leč o tvé síle nic nám nevypráví.
Tys dozněl na vždy meteor jak žhavý:
když otroky jsi stíhal prchající,
sloup rudý před nimi plál zlatou kšticí,
tys vešel tam, kde stín on vrhal tmavý.
A znikl jsi – hřměl ... | SPHINX-MENEPHTA. | František Kvapil | 0 | sonet |
cvf-019772 | Mezitím tu množství lidu z leva
Živ buď! zvučným hlasem volalo,
V cestu širolisté metalo
Ratolesti palmového dřeva;
V hluku zřím tři muže, kvítí, réva,
Zlato z hlavy jejich blýskalo,
Jméno Minina se čítalo
Požarského v něm a Matvejeva:
Všickni byli z kmene Slavorusů,
Ti dva slili vlast svou, rotníků
Mečem na sto rozsek... | 477. Mezitím tu množství lidu z leva | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-017040 | A náhle v nitru slavně rozpoután
Starobný chorál slyšíš v rytmech hřmíti
A píseň „Narodil se Kristus pán“
Jak v dětství zmizelém teď slyšíš zníti.
V hlubokém tichu zvoní rolničky,
Jak v sněhu sáně jedou, zvoní jasně.
Do mládí vracíš se, zříš jesličky,
A na stromech se chvějí zlaté třásně.
Jásavé chvíle zas se navracejí... | VÁNOCE SMUTNÝCH | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-064515 | A zdá se mi, že svatokrádež je to,
již na záhonech pášu v duši své,
květ bílý trhám, dřív než smavé léto
jej zlíbat mohlo v něze hřejivé.
Sny odkrývám své duše, bílé, něžné,
než je tu mohla dosnít potichu,
rmut zimomřivé lístky třísní sněžné,
prach světský ulpěl v květném kalichu.
O nejsvětější olupuji sebe,
o plody st... | XI. A zdá se mi, že svatokrádež je to, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-040248 | Zveselil kraje poutníkův lehkomyslný zjev,
lesem a dolem i městem se rozléhal jeho zpěv.
Vítr si čechral a odvíval mráčky tak lehce.
Neděsil se. Výčitek svědomí neznal. Nebál se viny.
Hřešil lehce, neděsily ho hříchů stíny.
Zpíval si: Kdo chce žít, klíčů k nebi ni k peklu nechce.
V každé vsi pro něho děvče zaplakalo,
p... | DĚDIC ZLA PO VÁLCE. | Antonín Sova | 3 | madrigal |
cvf-029774 | Když duch již nudou práchniví a svadá,
a zoufalství svou sekeru v něj vbíjí,
a z přátel, kteří tělem svým tě kryjí,
druh za druhem tak podťat k zemi padá,
Když opadává hlava tvoje mladá,
a každá naděj jako pták tě míjí,
a tvoje srdce – pelech citů, zmijí,
z nichž každá tebe na smrt uštknout žádá:
Ó tehda člověk na sobě... | Sám sobě. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-019544 | Pervý zrak náš padel k Holomouci,
Kde sme množství velké Tatarů,
Jako roje much a komárů,
Uviděli na křesťany jdoucí:
Tu je začne vítěz jeden tlouci,
Snad to Winkelried jest Švejcarů?
Španělů Cid? Huňad Maďarů?
Ne, to Slávě patří jméno skvoucí!
Jaroslav on Hvězdohorský sluje,
Jenž zbiv najperv vůdce samého,
Potom vojsk... | 249. Pervý zrak náš padel k Holomouci, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-019408 | Nerád sem zde, předce přichází mi
Těžko místa tato nechati,
Ne, že v lásce se tu kochati
Lze a obchod míti s učenými,
Ale že zde s kraji těmi zlými
Přivyknul sem se už hádati,
Naříkati na ně, žádati
Počet z jejich vraždy nad bratřími:
Ach zem tato krev mých bratrů pila,
Litou rukou lestných zločinů,
Takovou krev, jenž ... | 113. Nerád sem zde, předce přichází mi | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-064513 | Té noci usnout nemohla jsem dlouho,
a na svém loži bděla jsem a snila,
a lampa plála jako ty, má touho!
Jak zrak se čistý v duši zrcadlila.
Vše kolem ztichlo, všechny věci spaly,
v mém srdci bolest spala, netížila,
a ze všech koutů dávné stíny vstaly,
jich duše echem ke mně promluvila.
Nač zoufat si a trpět, snášet muk... | IX. Té noci usnout nemohla jsem dlouho, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-061231 | Smutek mou duši zahalil perutí stinnou,
jako když u večer šedivý mrak
zahoustnul nízko nad krajinou.
Obrovské rozpjal peruti netopýří,
pohltil modro nebes mých,
zalehl celou jich délku a šíři.
Rybník mých citů změnil v tůň černavě sinou,
ptáci že, kteří jej brázdili dřív,
zděšeni skrýt se v rákosí plynou.
K nebi mých d... | SMUTEK VEČERA. | Adolf Černý | 3 | madrigal |
cvf-019355 | Sotvy že se smělší opováží
Cit jen hnouti v Její blízkosti,
Týmž, co plamen valí do kostí,
Zřením zemskost celou k prachu sráží;
Zřídka přízní, vždy jen slibem blaží,
Vnady kryje v roucho vážnosti,
Jakby tábor z nebes výsostí
Strašnou vůkol oblehnul Ji stráží:
Mně cnost kvete, kde sem lásku rozsel,
V Cypru Vestě obět p... | 60. Sotvy že se smělší opováží | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-042235 | Historie, stul již jednou ústa,
Zanechej již svojich výroků,
Spal již písma všech svých proroků,
Školu zavři, ať jest navždy pusta.
Nad Slovenskem egyptská mhla hustá
Rozstřela se v lítém útoku,
Povlekla lid bělmem na oku
A jak tlustá skličuje ho krusta.
O čem mluví ústa tvoje jasněj,
O čem hudou struny tvoje hlasněj,
... | 91. Historie, stul již jednou ústa, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-048316 | O válčit s velkým sokem obrovitým,
jenž jako Anděl k Jakubu se snes’,
zřít v jeho tvář, z níž dýše zmar a děs,
stát s plecí nahou, s čelem nepokrytým;
můž’ v srdce vlívat odvahu a ples,
že z trpaslíka athletou jsi lítým –
však spoutaným být, na kříž sudby vbitým,
a marně třásti kruhy do nebes:
To horší zápas potajný a ... | Suspiria. I. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-004596 | Vzduch krystal je; v něm slunce duhou hraje,
jsou jeden luzný květ ty dálné kraje:
co půvabů a kouzla na nich leží,
já poznávám jich sotva jen a stěží.
Šum klasu v poli, který zvolna zraje,
vln šepot, ptačí zpěv jsou plny taje,
a z lesa, který jara sny jim střeží,
v dál táhne vůně hluboká a svěží.
I v stráni netřesk bu... | Vzduch krystal je... | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-015738 | Blaze, komu bylo někdy přáno
Na tři jasné hvězdy patřiti,
Nad Čechy jenž měly zářiti,
Dřív než vzešlo osvěty tu ráno.
Kroku bylo nebem požehnáno,
Tré dcer dáno jemu zploditi;
Ty svou vlast by mohly zdobiti,
Vznešené jim vychování dáno.
Moudrým otcem rozum vzdělávaný,
Srdce něžnou matkou pěstováno,
Nebem přidán prospěch... | XXXVIII. Blaze, komu bylo někdy přáno | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-045711 | Ó nádhero tvých nahých štíhlých oudů!
Ó nekonečno touhy ve tvém oku!
Ó sílo vášně v úbělu tvých boků!
Ó luzné sítě v tvojich vlasů proudu!
Zpěv sirén, andělů hlas, trouba soudu,
sen Sfingy spící tři tisíce roků,
vše na mne křičí z úbělu tvých boků,
a vše mne láká v ráj tvých štíhlých oudů.
Zavírám oči, tma se na mne ří... | Zavírám oči, tma se na mne řítí. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-025174 | Ó ztiš se, srdce, ztiš se, duše,
neb jabloň, kterou vichr vyvrátí,
té nemožno již květu vydati...
Vše změnou dýše ve vesmíru,
ať v mysli sen, ať v srdci hněv,
ať v duši bol či lásky zpěv...
Patř v tento kraj: Byl plný květův –
a pln byl písní radostných, –
leč co zříš dnes? – Sníh bílý na větvích... | POMÍJEJÍCNOST. | Ludvík Lošťák | 3 | madrigal |
cvf-069297 | To bylo setkání! Má touho, zbledni,
mé srdce, ztiš se v tluku bouřlivém,
tak znenadání v žhavém odpoledni
my setkali se náhle v štěstí svém.
Když sjede blesk – a kraj se nerozední,
a žhavá bouře táhne večerem,
tak němí stáli jsme, a slova všední
jen řekli jsme si tiše zprahlým rtem.
A chladně, cize dali jsme si ruce,
t... | 16 To bylo setkání! Má touho, zbledni, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-026053 | Kde sen? kde život? Osudu se chtělo,
by v život přešel básnický sen vzňatý –
i podal císařský jim vínek zlatý,
v skráň plavou jemu, ženě v bílé čelo.
Kraj palem v tropech, žhavým sluncem hřátý,
jejž dávných bájí kouzlo obestřelo...
Dědictví otců... vždyť tam poroučelo
kdys žezlo, jímž vlád předek... Karel Pátý...
Tam k... | MAXMILIAN, CÍSAŘ MEXICKÝ | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-069324 | Sotva že bledá jitřní zář
mi tiše sklouzne na polštář,
v mé hlavě verše zvoní.
A veliké když slunce žhne
na samotu mou v poledne,
v mé hlavě verše zvoní.
A z měsíce když modrý pel
se sype, kudy krok můj šel,
v mé hlavě verše zvoní.
Ba noc když přijde, černý host,
můj sen, to je jen k písni most
a v hlavě verše zvoní. | MŮJ DEN | Božena Benešová | 3 | madrigal |
cvf-054122 | Od kříže pod lesem, kde žito zraje,
ve třpytu zlaté vibrace, jež divy tvoří,
rád pluji étherem v ty žluté kraje,
jež v dálky šedé splývají jak obzor moří.
Nad říčkou neklidnou, na skalin tesu,
plá v modru bílé městečko... kříž věže hoří
a tichem zářivým, přes dol sem k lesu,
jak z jeslí starých ohlasy se zvuky noří.
U ... | MĚSTEČKO. | Emanuel Čenkov | 0 | sonet |
cvf-047778 | Cos bolí v srdci, stále dnes a zítra,
a boleti to, vím to, nepřestane,
až slední lístek s žití stromu skane
pod slední ranou supa mého nitra.
Bouř vášně, lhavý klid – vše léč je chytrá,
však stará bolest novým zas dnem vstane
i z dlaně drahé, nejvíc milované
mne zachvátí i v samém vzchodu jitra.
Ať tedy bolí! – Beru to... | AMARA. (II.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-050432 | Drahokam v prstýnku se dobře dělá,
jest jak ty oči, které v tváři máte,
ty dílem anděla jsou Gabriela,
jenž v nebi vyniká nad všecky svaté.
Malíři v Římě naříkají v hoři,
neb vašich barev barvy nevytvoří. | XX. | Jaroslav Vrchlický | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-019315 | Těžko zříti ovšem, když se v krásy
Zlaté na Tatrách den obléká,
Um se tu v cit, tělo člověka
V peruť mění, na ach! jeho hlasy;
Mutno sardci, když mrak slunce hasí,
A hrom láme dřeva stověká,
Strašno, kdy rty Etna rozsmeká,
Lká zem, bledne měsíc hvězdovlasý:
Předce toto všecko snadno snesu,
Ale pohled Její nevinný,
Toho... | 20. Těžko zříti ovšem, když se v krásy | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-043115 | Ve spirále jsme kroužili
kol stromu zapovězeného.
Ty plody voněly v plamenech slunce
a my měli hlad.
Ve zracích ženy plálo pokušení
a ruce se jí třásly touhou.
– Ty moudrý hade, tebe miluji.
Pověz nám více o zlém bohu.
Proč o hladu nás nechá bloudit?
Proč vůni nejprudčí dal plodům,
když nám je zakázal?
Rci svému bohu, ... | RÁJ | Karel Toman | 0 | sonet |
cvf-019839 | Kostlivec se kouty hledající
Z počátku hned byl k nám přimotal,
Nemluvil nic, aniž lalotal,
Kůže, masa, co smert, nemající;
Všudy kam já na něj nedbající
Šla sem, zticha za mnou klepotal,
Za nim pak se Posměch řehotal,
Až se k němu s rozžatou dám svící:
Kdo si, řeknu, bázlivče?– tu tmomil
Ten jak bočan třepal retoma,
T... | 544. Kostlivec se kouty hledající | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-054721 | Co jest člověk? co jest život jeho?
Stín jest člověk, život jeho sen. –
Od hvězd spadlá jiskra Božství jen
Můž mu půjčit bytu skutečného.
Sletěl blesk: a bělmo s pošmourného
Oka padá, mrak se mění v den.
Sletěl blesk: a srdce vře, až ven
Proud se cytů vroucných valí z něho.
Světlo, světlo, to jej z spaní budí,
Vznáší k... | Jiskra Božství. | Pavel Josef Šafařík | 0 | sonet |
cvf-010387 | Proč slunnou vášeň mdloba hříchem zove?
Kde svatou vodou kropí kněz jen pýř,
tam nevzkvétají růže purpurové. | 126. Proč slunnou vášeň mdloba hříchem zove? | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-019044 | Vzduch za jitra již horký, slunce pálí.
A moře, které včera řvalo lítě,
dnes tiché je a veselé jak dítě,
a vlny jak by s paprsky si hrály.
Vše modrem září: nebe – moře – skály.
Rybáři suší, spravují své sítě.
Člun objevil se, bílou plachtou svítě,
jak labuť a již zase mizí v dáli.
Delfíni vtáhli tiché do zátoky,
jak mo... | IV. Slunný den. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-049832 | Jsem v jizbě sám, přivřenou okenicí
hle, prachu sloup se prodírá a třese,
i zavru oči a sním, že jsem v lese;
jak stromů šum zní hluk mi na ulici.
Jen v prachu jiskry zlaté, tancující!
Za každým atomem se zrak můj nese
a myslím: Stejně, jak ten prášek hne se,
též plují bezdnem světy putující;
a myslím dál, že jsem tu b... | Zlatý prach. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-001286 | Kdys pěstoun Páně, tesař z Galileje,
dva trámy přitesával ve své dílně
a dítě Ježíš pomáhalo pilně,
co svatá Panna v práci žalmy pěje.
Než po chvíli, kdy hojný pot se leje
po čele obou, líce rdí se silně,
sám Ježíš ustal, pěstoun hledí sdílně,
jak v náhlém smutku pachole se chvěje.
Dva trámy Josef napříč spojil právě,
... | DVA TRÁMY. | Sigismund Bouška | 0 | sonet |
cvf-015807 | Po horlivém v církvi působení
Zbožný Ditmar oči zavírá
Lidu žehnaje – již umírá
Vroucí na kříž tiskna políbení.
K nástupníka jeho vyvolení
Na Levý se Hrádek ubírá
Četné knězstvo; tam zrak upírá
Na jednoho celé shromáždění.
Oko vlídné, líce miloladné,
Velebná jest jeho postava;
Na ní pokora a svatost vládne.
Tu sbor kně... | XXXVIII. Po horlivém v církvi působení | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-048496 | Však Hera neustala v hněvu lítém,
hoch musil prchati dál v lesní hloubi,
sluj našel tmavší ve stoletém doubí,
kol srázné stěny byly jejím štítem.
Ve sluje vchodu planým chmelem skrytém
Pan révy zasadil tu husté loubí,
hle, zlatý hrozen k modrému se snoubí,
co Kentaurů zní země pod kopytem.
Kdys raněn jeden ve zoufalém ... | Osm reliefů ze života Jacchova. (II. Réva.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-048145 | Sfinx musí umřít, když tajemství zradí,
tož v spárech svých je drží křečovitě
a útokům všem vyhýbá se hbitě,
ač vděkem ňader neustále vnadí.
Jak můry k světlu člověčenstvo pádí,
svým vzdorem obr, důvěrou však dítě
se chytá ve úsměvu slunné sítě,
za pravdou stáří a za láskou mládí.
A Oidip zjeví-li se příštích věků
a ro... | Sfinx. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-048804 | Mé hřmělo kdysi jako sopky láva
a chtělo rozlíti se veletoky,
jak pestré ptáky rozhnalo mé sloky,
oř divý, jenž se uzdě nepoddává.
Teď potok tichý, který tají tráva,
kam sotva zbloudí samotáře kroky,
květ blatouchu i nahé dívčí boky
v svých vlnách obrážeti neustává.
Víc nechce bořit světy, sotva prosí,
víc zorou netrys... | Nadšení. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-023691 | U noh se krčila kočka a střežila hnutí;
já, spoutaný kacíř, choulil se v železném loži,
a cítil, jak vrývá své drápy do mého těla –
(eh, bylo to jedno,) nechť zhynu v žalářní kobě!
Jak zářilo tenkráte oknem sluneční světlo!
Ach, bylo to divné: Já tušil budoucí spásu,
já cítil, že ztuhne můj sval a okovy prasknou,
že bu... | V žaláři. | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-011683 | Jen štítem pravdy lze se chvilku krýti
a směle jít tvých hněvů na ohaře,
tož mužně v před, pryč se škraboškou tváře,
v ní strach a slabost, bludičky dvě svítí.
Pryč s bázní, jež se v nitru chorých nití
a k svatým sklání šíji lstného lháře,
všem nechať v srdcích slunná svitne záře
a v plápol pravdy zhárá každé žití!
Z n... | Jen štítem pravdy lze se chvilku krýti | Adolf Heyduk | 0 | sonet |
cvf-041746 | Nepromluvné přírodě ty knězem
Od Boha jsi oddán, člověče;
A ty jí jen strojíš pomeče,
A co vrah jen vnikáš k jejím mezem.
Slávu Boží zdržuješ jak jezem,
Chvalozpěv z úst tvojich neteče;
Zda již plíseň hruď tvou ovleče,
A tvých ňáder struny zhynou rezem?
Nalaď duši, zahuď svatým zpěvem,
Příroda tvých písní pořád čeká,
Z... | Nepromluvné přírodě ty knězem | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-010481 | Div Svobody vždy výš a výš se nese,
jen šílenec ho touží sestřelit,
vždyť, padne-li, svět všechen sesuje se. | 220. Div Svobody vždy výš a výš se nese, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-047128 | Ať se to vzteká! Ty jsi se mnou, viď?
To slyšet musím zítra jako dnes;
z mé duše paprsk jde-li, ty jej chyť,
jde z tvého srdce, by v mé srdce kles.
Ať se to vzteká! – Úsměvů tvých síť
jest hráz, jež lásky demon k nebi vznes
a drží pevně, nepopustí píď.
Tys se mnou, viď? – Já letím do nebes! | V. (TY JSI SE MNOU, VIĎ?) | Jaroslav Vrchlický | 6 | siciliána |
cvf-049722 | Se sličnou Iseult Tristam jel. Kol moře
jak démantový štít do dálky plálo,
v rej delfínů sta zlatých jisker hrálo,
v milenců srdcích táhla růžná zoře.
Děl Tristam: „Kéž tak bez trudu a hoře
by věčné jaro, drahá, nám se smálo!“
A sotva řek’ to, zázrakem se stalo:
Loď pevně stála dálném ve prostoře.
Tam Tristam Iseult vě... | Romance-sonet. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-068909 | Kdo velkou slavnost národní chceš míti,
kdo dekorace pro divadla, bály,
kdo byt si chceš moderní zaříditi,
či pořádat reduty, karnevaly.
Kdo nemáš v mozku nápady, jež svítí
jak maják ve tmy, a jsi slávy dbalý,
věz, stačí jen pro Karla Štapfra jíti,
jenž myšlenek je dodavatel stálý.
Platit mu nemusíš a děkovati detto –
... | Karel Štapfer. | Josef Lukavský | 0 | sonet |
cvf-042205 | Od lidské se vzdálil od veleby,
Kdo se k plesu má neb ku pláči,
Právě jak se nebe obláčí,
Ku přírodě chodě na pochleby.
Kdo v tom hodláš rovnati se nebi,
Nečiň, jak když v divém chomáči
Černá bouř se po něm roztáčí,
A blesk siká zlobně v zemské žleby.
Aniž bývej jako lehké mraky,
Jenžto škádlí patřitele zraky
Prázně ne... | 61. Od lidské se vzdálil od veleby, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-065658 | Hrob leží pod Žalého hřbetem
a stár již kolik let,
jej vesna věnčí novým květem,
naň shlíží měsíc bled,
když vůkol tichá noc je pustá,
však rána v srdci nezarůstá.
Háj slunce má a zvučné ptáky,
a kraj se rozjásal,
a nad ním letí bílé mraky,
jak touhy naše v dál,
kdož ostnem neklidu je bodá?
A bolest v duši stále hlodá.... | HROB. | Jaroslav Haasz | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-069273 | Na Tebe myslím, Matko. Trpěla Jsi,
Tvůj život šerý, osamělý byl,
hvězd nebylo v něm, ani květné krásy,
květ pro Tebe se štěstí nerozvil.
Tvé čelo vážné bylo. Zrak Tvůj snil,
a často slzu skrývaly Tvé řasy,
a smutek skráně Tvoje políbil,
sníh navál na Tvé kaštanové vlasy.
O čem Jsi snila v tiši večera,
když nad knihou J... | XLIV. Na Tebe myslím, Matko. Trpěla Jsi, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-064326 | Hle, na rybníce tichém bílé květy zrají!
To čisté lekníny se sněhem odívají,
to čisté lekníny tam nevinností planou
a k sobě v úsměvech zvou lásku rozjásanou.
Jsou jako hvězdy v oblacích: tu stojí v řadě,
tam v tlumu kupí se jak vážné na poradě,
tu dva jen vůní dýší v těžkém slunném jase
a opodál květ sirý ve snech usm... | Lekníny. | František Zelenka | 0 | sonet |
cvf-066669 | K městu pod pahorkem vozík drnčí,
do trhu dnes – cesta necesta –
židé zboží vezou do města;
koník žebry chřestí – ale frnčí.
Na vozíku židovky jak krůty
s diamanty mastných na rukou,
holé lebky kryty parukou,
každý pohled jako jestřáb krutý.
S nimi plémě hudců z Jericha,
chundelaté brady, kozlí tváře,
chlupy práší se j... | HALIČSKÁ MOMENTKA. | Jan Karník | 0 | sonet |
cvf-009142 | Čím dřív slunce budilo se v nachu,
čím víc jeho zlatý pršek hrál,
tím víc v duši rodilo se strachu,
tím víc jsem se o dědictví bál,
jež jsem svému hošku dáti toužil –
osud však už nad hlavou nám kroužil!
Inženýři přiklusali znova,
po vůkolí povstal ruch a chvat,
a kde dřív ta stezka satanova
měla být, zas počli kůlcova... | XXII. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-006057 | Tak malí, říkám si; a snad to cítím pouze.
Zdá se mi, cizí že jsem mluvil řečí.
Můj přítel buď, můj nepřítel buď větší,
buď větší v lásce, v záští, větší v touze.
Tak malí, dím. Zní krátká slůvka dlouze.
Budou jak alarm v chvíli nebezpečí?
Doma i v světě kéž zřím velkost něčí:
Netonem’ v moři, skoupem’ se jen v strouze... | TESKNICE | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-069219 | Již v červáncích se západ rumění –
Jde vzpomínka, a tmou se na mne dívá,
sad usnul, ztichli kosi, noc se svívá,
a slavíci již mlčí, zasněni.
Kol na všem leží těžké mlčení.
Mha padá s oblak chladná, hustá, sivá,
a v mraku pluje luna mlčenlivá,
a hladina se, tichá, nepění.
Sní jezero jak čisté zrcadlo,
v něm obrazí se ne... | Již v červáncích se západ rumění – | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-018453 | Na obrazech mých pas jen zrak se lidí,
já směji se jich úsudkům a radám;
když haní je, tím věru málo strádám,
a lhostejno mi, jestli slávu klidí.
Zřím na ně, jak bych cizí kraj zřel s přídi,
jak na ženu, ač vzešla z něho, Adam –
leč sonety mé, které v taji skládám,
ty mimo mne zrak lidský neuvidí.
Neb sonety ty, nechť ... | I. Na obrazech mých pas jen zrak se lidí, | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-012202 | Osud temný pod Vyšehradem
Sídlí: veslujícím hrozí tůně.
Žehnejme se, když tam pojedem.
Vltava tam mnohé chová v lůně,
Pod vodou prý zelený má pán
Kouzedlně usnovaný stán.
Ctibora a Slavku, sličnou choť,
Vnadívalo toto položení,
Nosívala to dvé hbytá loď,
Nacházelo v plavbě opojení;
Na ní se i často houpalo,
Někdy bylob... | Podvyšehradská hlubina. | Šebestián Hněvkovský | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-066468 | Vím, pane Mílo, zas si řeknete,
až tuto odpověď mou přečtete,
že posmívám se, že se posou kryji.
Byť vážila bych zkušenosti let, –
bezmezný obdiv pokřiví mi ret
přec v jakous málo rvavou ironii.
Můj pane, příliš vysoko váš zrak
cos hledá, skoro do oblak
vy postavil jste básníka i ženu.
Že s nadšením tak jste mne oslavi... | VIII. Vím, pane Mílo, zas si řeknete, | Lila Bubelová | 3 | madrigal |
cvf-050642 | Tak vidíš, hochu, vánoce zas byly!
Již nový rok se hlásí ryčným klusem.
Mne skoro plní lítostí a hnusem,
ne, oko mé že kalné a vlas bílý,
ne, stará šíj má že se k zemi chýlí,
co tvá se tají v kučer háji rusém,
však v tobě že zřím pouze v zlomku kusém,
co my jsme staří toužili a snili.
Ty touže drahou půjdeš zas, můj ho... | MONOLOG SYLVESTROVSKÝ. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-054082 | Na Gardském jezeře jsem přistih’ Vesnu mladou
já, duše morósní, z těch šedých krajů severu
a stojím v úžasu teď před tou dívčí vnadou,
po prvém polibku, jež chystá lásky nádheru.
A Zimy fantómy, ty zřím, jak dál se kradou,
tam ve skal ruiny zřím prchat mlžin příšeru,
jak smutku plachtoví se na Alp loďstva kladou
chmur ... | JARO. | Emanuel Čenkov | 0 | sonet |
cvf-012248 | Rád slyšel bych tu tklivou píseň tvou,
o zpívej mně ji, zpívej,
tu píseň umírání bolestnou.
Ah, nevzpomenout, zapomenout na ni!
O, zpívej mně ji, zpívej,
mně bude sladká píseň umírání.
Noc letní, láska, dítě, lidé, hlad,
o, zpívej mně ji, zpívej,
tu tklivou píseň slyšel bych tak rád.
My naše slzy prodávali za ni,
o, zp... | ELEGIE O ZNÁMÉ PÍSNI | Josef Holý | 3 | madrigal |
cvf-010547 | Proč bojím života se teskných mraků?
Vždyť navždy znik’, jenž duši vyslunil,
ten božský zázrak Liduščiných zraků! | 286. Proč bojím života se teskných mraků? | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-040673 | Zabili ropuchu, ropuchu z tandlmarku,
která se klamala a klamala také jiné
a která dožila život nejšpinavějšího zvířete.
Horlivý zpravodaj udělal z ní skorem světici,
ač její život neužitečný stál za pouhou zmínku,
aby svět věděl, jak nemá žíti.
Ten, jenž vraždil, byl přední osobou v království
po dlouhou dobu a jeho k... | PEDANT KU KONCI XIX. VĚKU | Antonín Sova | 3 | madrigal |
cvf-064963 | Spí smavá princezna... Hrad v růžích rozkvétá
a hustě spletený trn na poutníka čeká...
tu jednou ke hradu, jenž ztajen od světa,
princ přišel, samý jas, a odkuds od daleka.
Hned ku předu se dral, kde keř se zaplétá,
nic nezabolí ho, ni osten nepoleká.
Když přišel v komnatu, kde panna zakletá,
krev v praméncích z ran st... | POHÁDKA O ŠÍPKOVÉ RŮŽENCE. | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-004817 | Jest lásky zář, co ze Tvých rysů dýchá,
jest tichý soucit, smír a odpuštění;
má duše sprahlá žitím v podjesení
jest lačná ho a po něm tklivě vzdychá.
O před Tebou hned každá touha ztichá,
noc zoufalství se nachem zrůmění
v den víry, naděje, vykoupení,
jak chmúra prchá pochybnosť kam’s lichá.
Chci dále žít! v Tvé lásce ... | O pia! | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-047107 | Máš pravdu. Mějme sílu! Zdrojem muky
být nemá cit, který nás nejdřív blaží,
ne anděl, který mečem z ráje sráží,
leč jenž nás vznáší k sobě kynem ruky.
Buď láska naše! V žití nesouzvuky
buď hudbou! V žár buď rosou, která vlaží,
stůj Odříkání jejím na zápraží
však Naděj okřídluj nám srdcí tluky.
Ó mějme radost a ji ciťme... | V. Máš pravdu. Mějme sílu! Zdrojem muky | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-008058 | „Zůstaň se mnou, rozmilá! zůstaň se mnou.
Viz! tu stádo, pastviště tučné, já pak
pastýř dobrý – každého času stáda
ostříhám* pilně.
Chceš-li se mnou zůstati, srdce s tebou
zdělím, vše též, cokoli mám; jen věrnou
hleď mi býti pastýřkou, o vši vlnu
s tebou se zdělím.“ –
Milost svého pastýře Dafnys dříve,
jak se praví, po... | Volání pastýřovo na Dafnyšku. | František Vladislav Hek | 9 | sapfická strofa |
cvf-023552 | Noc, jež se na obzoru chmurně tměla
jak obří kukla z doby prasvěta,
v níž tajuplná bytost zakleta,
se náhle jako bleskem rozevřela.
Tu obzor vzplál jak sopka dštící jasy,
jež z otevřené kukly prýštíce
se roztékaly v světel tisíce,
až vynořil se motýl bájné krásy.
Jak ryzí zlato byla jeho hlava,
měl křídla ohromná a usm... | JITŘNÍ MOTÝL | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-027696 | „Tak, jarní verše? Co s tím tretem?
Ten otřepaný obsah znám...
vše šperkováno sluncem, květem –
kam chce s tím tenhle člověk – kam?“
Tak bouří čtenář můj as letem,
já, viník, pohnut naslouchám –
a – co kdys Pilat moudrým retem
děl – šeptám také plaše sám:
„Co psal jsem, psal jsem.“ – V synu Mus
vždy vězí pantheismu kus... | SONET-PROLOG | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-068150 | V idejí nekonečných rozepětí,
v snů mlhu halena a v aromata,
v tmu životů jak pochodeň pláš vzňatá,
na majáku, jenž strmí ze zásvětí.
Ctnost, zločin, dobro, – všechno jedno je Ti.
Jsi v slávě povýšena nad dogmata,
a korunu, jež v čele tkví Ti zlatá,
hvězd čistý lesk i zápach krve světí.
Jak hory skleněné se věky řítí,
... | Magie. | Josef Šimánek | 0 | sonet |
cvf-027745 | Dvě myšlenky či tři má on
a jimi renomuje
po vlastech našich jako zvon,
jenž dvěma rázy duje.
Tu vbije v řeč je, v feuilleton,
tu v knihu rozřeďuje –
tak živ je z nich až v dnů svých sklon
a velkým mužem sluje.
A národem pak vane žel
nad smrtí muže ctného...
A zatím za několik jar
rýpalů kdesi vzkřikne pár:
Jen dvě – č... | SONET O NAŠICH VÝTEČNÍCÍCH | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-027682 | V té tváři starých lidí vždycky leží
klid, ticho, tklivý s minulostí smír,
jako když v podvečerní kraje sněží
nadhvězdný, bílý, lehký pýr.
Je výsledek to života? Hm, stěží.
Jak nás, je stopil život ve svůj vír.
Je jas to duše? Oh, jak v staré věži
jim v lebce sedí též as netopýr...
Jednoho starce tázal jsem se kdys. –
... | SONET O STARÝCH LIDECH | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-039842 | Já dlouho bdíval jsem jak lovec schystán k ráně,
když po umění toužil jsem jak po kořisti.
Já položit jsem k nohám chtěl ji v srdce raně,
v zrak zhaslý zřít, snem věčna obepřísti.
Neb každou láskou, jíž se touha vyžije
se něčí srdce vykoupí neb zabije.
A často kořist se mi objevila,
však milosrdně navždy odcizena,
už n... | Kořist umění | Antonín Sova | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-048878 | Až nad planetou naší ztroskotanou
a dávno schladlou, výheň trusek, škvárů,
se zastaví ten cherub, v slunce žáru
jenž vodíval ji drahou mlhotkanou;
tmy uzří, černé prapory jak kanou
na město vymřelé, kam genij zmaru
chrst’ zhouby číš, skrz rudou uzří páru
tu planety tříšť ztrácet se v hloub stranou.
Tam býval život! nez... | Naše země. (I.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-064537 | „Můj bratře,“ dím Ti, „dej mi ruku svou,
mně lehčeji se půjde na té zemi,
mne podepři, veď hustou dále tmou,
tím sadem tichým, jeho alejemi.
Krok nejistý je, zrak můj zkalen mhou,
že na slunce se díval – mstilo se mi,
a oslepla jsem – a můj ret je němý,
že láskou zpíval, ztrestán němotou.
Jsem silnější teď, vím, že tak... | XXXIII. „Můj bratře,“ dím Ti, „dej mi ruku svou, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-048869 | Zkad vzaly se? – Jsou v krvi, čivech, mase?
Zná duše jich? Jsou pouze děti hmoty?
Či zpívající ony jsou ty noty,
kterými život plně ozývá se?
Je ubít? Zmrtvit? – Darmo srdce ptá se,
je žít, v jich hledět udupané knoty,
je nechat bujet, v kolo nejistoty
zda není sáhnout sledním ve zápase?
A přec jen, „pokud toužíš, potu... | Touhy. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-010672 | Hůř nad jiné se tomu umíralo,
kdo v životě se nepřiučil víc
než to, co před ním na sta jiných znalo. | 411. Hůř nad jiné se tomu umíralo, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-018675 | Po práci unaven jsem sám si vyšel v pole,
list šeptal v korunách a zrající klas dole,
a západ zhasínal a usínala země.
A jak tak v pochybách a v těžkých dumách tonu,
tím listů šuměním a měkkým hlasem zvonů
a tichem svátečním děl krásný večer ke mně:
Nech tíži záhad všech a pochyby nech žití,
hleď raděj, na nebi co zlat... | Sloky. | Antonín Klášterský | 3 | madrigal |
cvf-051367 | Vy také žili jste a vychovali
nás, zápasící tvrdé pokolení.
Kdy pomním vás, krev v těle se mi pění
a minulosť se mrakem na mne valí.
Jak žili jste a jak jste bojovali?
Tu za kus chleba prostí, ponížení,
tam za národ jste láskou zanícení
po chudých vískách tiše horovali.
Co platil tenkrát v světě kantor starý?
A přece r... | VIII. Těm starým druhům na věčnosti. | Jan Vřesnický | 0 | sonet |
cvf-012143 | Žije pouze v blahém umělectví,
Koná díla vnadná, novotná,
Nechápe se nijak po vědectví,
Co tak kutí doba těhotná.
Jej jen kojí výtečnosti sen,
Což mu po vrtochách plachých změn?
Okolo něj vladařství se boří,
Velké rody přicházejí v zmar;
Co mu potom? nové světy tvoří,
Jemu svitá ideálů tvar.
Ať si vydobudou skvělý skyt... | Vroucí umělec. | Šebestián Hněvkovský | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-068286 | Myšlenko ty, jejíž je jméno Praha,
před mým zrakem velebná vstávala jsi,
slavná krása tvoje teď tyčila se
z bělostných květů.
Na ty doby vzdálené myslila jsem,
kdy tvé pyšné věže a lesy fial
rostly v duších umělců v božské záři
tvůrčího vzmachu.
A má duše vešla k těm dávným tvůrcům,
kteří město veliké zřeli ve snu
slav... | [Mistr Bohuslav] (PŘEDZPĚV.) | Maryša Šárecká | 9 | sapfická strofa |
cvf-008610 | Tlum mraků, mnichů v černých hábitech,
šel pouští na pout do skalního chrámu,
jenž v rozbrázděných věkem ambitech
a v hustém krovu ze sosnových trámů
je zadržeti toužil jak lvy v kleci,
leč ony vyšly jeho branou přeci.
A na širou se uhostily pláň
a modlitby své započaly duté;
v les strachem před nimi v ráz prchla laň
d... | Před bouří a po bouři. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-005191 | Jak příjemný to dům! A jak se odtud hledí!
Muž z bludů blouda zmoudří rozumný.
Hle, klopýtá kdos beznadějnou šedí!
Kdyby byl moudrý, bude za humny!
Jak bezpečný to dům! On zhoubu času přečká.
A jaký chcete prapor vyvěsí.
Za větou dějin obvyklá je tečka.
Jak kdo si ustele, tak lehne si!
Dům tento oči má a dobré uši.
Jak... | DŮM KONJUNKTURY (I) | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-010579 | „Jen v ryzí pravdě umění je spása!
Nač dobro, půvab, děje vznešenost?...“
Nuž, množilka je pravdou; ach ta krása! | 318. „Jen v ryzí pravdě umění je spása! | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-020020 | Je po poledni, k hodině tak třetí,
já s okna vidím ruchu pořád více,
a zvuků víc mi do okna vždy letí,
čím déle okem pátrám do ulice.
Co pestrých postav dole se mi rojí,
co kontrastů, co dojmů v mysli mojí!
Snad za minutu na sta vidím lidí,
a za okamžik na sta se jich ztratí,
jen domy šedé oko stejné vidí
a slunce snad... | Z ulice. | Jan Daniel Korvín | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-064875 | Mráz tvrdý v noci. Tichá záře zrána.
Chorobně květy ke slunci se zdvihly.
Kde včera život, barva rozjásaná,
tam dnes se černé spáleniny mihly.
Jak hlavička se křiví ošlehaná,
jak poset popraškem stvol každý zplihlý!
Krok zvolna v záhonech – to tvrdá rána,
jak za noci tam mrazné biče švihly!
Však ze spálených záhonů teď... | MRÁZ | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-052885 | Vítána budiž nám, Vitali slavná!
Nechť okouzlí nás poznovu Tvůj zpěv
a „Markétčin“ přemilostný zjev,
ta bytost její krásná, prostá, mravná.
Zjev nám, co zmůže píle neunavná,
Ty sladkozvuká filomelo děv,
jež zpěvem plašíš zášť i bol i hněv
a v rozkoš měníš muka lásky dávná.
Ó kdožby nechtěl Tebe poslechnouti,
jež zpěvem... | Vitali na uvítanou. | Emanuel Züngel | 0 | sonet |
cvf-044216 | Vstal zástup vln, by ku břehu se hnal,
a každá vlna pěnným čeřenem
se obtížila jako břemenem,
však širý oceán se vlnám smál:
„Co počínáte? Těžký blud vás jal,
dlím v hlubinách, v paláci skleněném
a nejsem v běhu vašem zpěněném,
jenž planě rozstřikne se tesem skal.“
A vlny pravily: „Proč tupíš nás?
Jsme děti tvé, jsme t... | Vstal zástup vln, by ku břehu se hnal, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-048074 | Dva galští námezdníci Hanibala
Karthaga ulic když kráčeli šeří,
tu zřeli mihnouti se v stínu dveří
tvář mladé dívky, jež se na ně smála.
To války triumf, kořist nenadálá!
Juž před ní stojí, juž ji drze měří,
šperk nabízí a zlato, galské sběři
by za perly a korále se vzdala.
A ona polonaha rozpačitě
zří v drsných tváří ... | Pokušení. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-043624 | Jakouž radost moje duše cítí,
Zrnka vidouc v půdu vysetá;
Z nich se jarý outle vymetá
Klásek, bude veselo se chvíti.
A co milého mi v tobě zříti,
Housenečko rouškou odětá;
Skvělý motýl z ní již vylétá,
S kvítku spěje ku jinému kvítí.
Slastí temení se pramen nový,
Jaká z hory záře vysvitá?
Ticho, ticho, neruš radost slo... | 62. Převleky. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-046488 | Jen stále v oblacích a na červánku,
jen stále v zlaté aureole hvězd,
jen stále v hudbě sfér a šumném vánku
dlít nelze, často prosa prašných cest
nám stříká blátem svým až příliš k spánku,
a prosa žití, nechť i prosou jest,
když pravdivá, má nárok na též tony
jak věštce fantasmata, visiony.
Tu divokého rhapsodií oře
ku ... | Musa pedestris. | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-004811 | Nad hříchů propastí kdy polo ztracen
jsem potácel se žitím pohrdaje,
jež za mnou leželo jak chmúrná báje,
rub jejíž drsný jest na vrch tak zlacen;
kdy blaha mého chrám, ach ležel zvrácen –
já nepoznal jsem nikdy jeho taje –
kdy marně hledal jsem práh svého ráje
a duch můj klesal zoufalostí schvácen;
kdys v dumách těžký... | Ad Te! | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-008330 | Tvůj krásný klenot – oči obě,
jež vidím leskem hvězdy plát,
ty mohou srdce vzkřísit v hrobě
a v krásný svět je znovu zvát.
Přál bych si věčně sloužit tobě,
za podušku ti písně dát,
přál bych si tebe v tiché době
jak rosa kvítek milovat.
Tvé srdce saronská je růže,
jež nese všemu vůni vstříc,
a vánek dech si od ní dluže... | Saronská růže. | Adolf Heyduk | 6 | siciliána |
cvf-048608 | Nuž tak tě zavru jako v krunýř zlatý
v ten sonet, kyklopů na kovadlině
jenž bronzovými kladivy skut, líně
svých vděků stře ti pohár vrchovatý.
Jak chimery své touhy, sny a ztráty
kol oblých uch zasadím v planém víně
ku chmele kštici a ku štíhlé třtině,
v nichž spleenu mého blín spí jedovatý.
Můj sonet číš je, mistr ren... | Předsevzetí. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-049769 | Když smrti zmar, jenž hranicí jest všemu,
se netkne ducha, kterému z hvězd blýská
vstříc nové žití, ó tu jistě stýská
se v říši hvězd po zdejším žití jemu.
Tam v prostoru v tvář patří nesmírnému,
z hvězd myriad kde život věčný tryská;
ó jaký div, že ducha touha stiská
zpět dolů k tělu v hrobě zemdlenému.
Tak Hero s Lea... | Věčnost lásky. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-024413 | Ve zlaté záři hřející
lze vidět v květech smějící
se klidnou vlídnou vesnici.
Kol luka, háje tesknící,
kde bloudím s duší pějící,
s úsměvy štěstí na líci.
A prostřed nivy vonící
ční hřbitov s pustou zvonicí,
stříbrné tóny ronící.
Jen večer, když v hvězd směsici
se lesknou hvozdy šumící
zní krajem vzdechy tesknící.
To k... | VENKOV. | Emanuel Lešehrad | 3 | madrigal |
cvf-000007 | Do chrámu vstoupím v starobylém městě.
– Kdos na varhany právě hrál,
se cviče v písni o soudu a trestě –
tam tiše pod kůrem jsem stál
a četl s náhrobního kamena:
„Leta božieho“ – avšak bez jmena.
Tu tedy pod kůr zazděn na staletí
kýs dobrý staročeský pán!
Však, rozvážíš-li blíže, jasno je ti,
že lhostejno, zda do zdi d... | ČESKÉ UMĚNÍ | Eduard Albert | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-001497 | Ten malý kvítek vždy mé srdce jímá,
jenž v kráse prosté kvete na lukách,
jejž z jara první, sotva prchla zima,
jsme v kytku vili v dětství svého hrách, –
duch můj vždy s touhou letí zpět v ty časy,
kdy zdobil dětskou skráň květ bílý sedmikrásy.
Když jarní větry šumí nad krajinou
a na lukách se bělá ještě sníh,
když let... | Sedmikrásy. | Antonín Bulant | 1 | strofa venuše a adonise |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.