id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-027297 | Jsou chvíle, kdy nás tesknost zachvátí
a beznadějnost začne hrudí chvít:
Nač staré bohy modlou nazvati,
když snad nám nelze nových vytvořit?
Nač sestárlých pravd rváti šedý třpyt,
když nové též nám pranic nevrátí?
Nač ctihodné ty staré formy bít,
když nemůžeme nových podati?
A pak zas přec jen člověk povstane:
Toť je d... | XII. INTERMEZO | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-019039 | Když na národě spiatém tyran klečí,
z úst jazyk rve mu, béře moc i práva,
ký div, že národ přece jednou vstává
a vzpoura divě valí se jak láva!
Oč hrůznější však pro lid nebezpečí,
když tyran hladí, dává jen a dává,
vše pro rozkvět a pro blahobyt větší –
jen o svobodě nesmí býti řeči!
Jak silný národ, jenž těch darů ne... | U MOSTU PRINCIPOVA V SARAJEVĚ. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-029821 | Jsou jedni, kteří vše když v oběť dají,
a zklamáni pak cizí vidí vinu,
jak hlemýžď zpět se vtáhne v skořepinu,
tak oni v sami sebe jen se stají.
A hořkost, hněv a lítost v sobě mají,
a pro sebe jen žijí k hrobu klínu,
pak s kletbou svalí v hřbitovní se hlínu
a v pohrdě vším lidstvem umírají.
Leč jiní mušle jsou, jež pe... | Hlemýžď a perla. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-069846 | Nemůžeme říci, že ho rádi máme.
Nemůže však říci, že mu nadáváme.
Češi nejsou sprostí. Jejich neláska
nezná víc než povzdech: starý Procházka...*
To už spíše Maďar, když ho límec škrtí,
mnohem snadněj pouta dobrých mravů drtí.
„Eljen, Ferenz! Eljen!“ – když Rus utíká.
Neutíká? Dobrá: „starý paprika!“
Maďar uctí tím, co... | Sonet o dobrých mravech | Karel Horký | 0 | sonet |
cvf-040594 | Je kámen satira, jenž zkouší zlato duší
a lebek pevný vzdor svým ostřím ztupit touží,
ze dřeva shnilého si figury své krouží,
smích její spíš je pláč, jenž dobu pravdou kruží.
Až někdy přijdeš k nám, ta pravá, v níž vzlet buší,
ty neostýchej se stín změřit, jenž se dlouží,
když západ v českou zem se prázdných činů hrou... | SATIRICKÁ VESELOHRA | Antonín Sova | 0 | sonet |
cvf-003754 | Milý kmotře Jedlíku!
Neberte jen zajíce,
ale také knedlíků! | Milý kmotře Jedlíku! | Karel Dostál-Lutinov | 2 | ritornel |
cvf-048086 | Až jednou budou lidé po let sklonu,
ó dcero, ptát se, čím tvůj otec byl?
Tu odpověz: Člun, který ztratil cíl,
a jelen uštván smečkou chrtů v shonu.
Zvon, který v ňadrech tisíce měl tónů,
však nevyzpíval nejkrasší, jejž snil,
mrak, z něhož časem zlatý déšť se lil,
však v bláto roztál, jak sjel do záhonů.
A jestli to vše... | Své dceři. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-019488 | Jsemli zde už, sám sem k sobě pravil,
Stargrad také ještě neminu,
Šli sme: a ai, skvostnou hostinu
K vítání nás Těšmírův dům slavil;
Abych pak se Milka zlého zbavil
Aspoň v tuto pěknou hodinu,
Káži: ty ven zůstaň zlosynu!
Já šed jej sem v dvoře pozůstavil:
Než když dvéře zatevřeny byly,
Bouchá, prosí, pláče mazňátko,
Ž... | 193. Jsemli zde už, sám sem k sobě pravil, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-029794 | Jak Serafů by zpěv sem padal s výše,
či jako harfy Aeolovy znění,
jich duo znělo sladce, bez umdlení,
že všecky duše naslouchaly tiše.
Cos jako vůně mladých růží dýše
tou pouští, vzduchem šelestí mdlé chvění,
zvuk tajných šeptů, lásky políbení,
že znělo to jak ložnic půlnoc spíše.
V jich loď házejí duše růže vonné,
že ... | IX. Romeo a Julie. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-048839 | Ba láska též svá paradoxa mívá,
dva sešli se a oba byli v smutku,
pro ztrátu jakous naříkali v skutku,
vzdech jemu hruď a pláč jí ňadra zrývá.
Tak sladká zdála se mu a tak snivá,
a svůdná sametovém ve živůtku,
že nevěděl, co s bolestí ved’ půtku,
že vášeň v hloubí srdcí obou zpívá.
By slzy utřel jí – on v zrak jí líbal... | Smutná rozkoš. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-051929 | Jabloní květe, jemně a nadýchaně tak růžově bílý!
Jsi jak ta prostá rozkvétající dívka,
když v rozpacích stane, ztrne a zardí se pod bílým šatem!
Co jsme se natoužili
kdys v srdci svém, milostně vzňatém,
po Tobě, jabloní květe, tak sladce růžově bílý! | KVĚTINY A ŽENY. (Jabloňový květ.) | Jan z Wojkowicz | 3 | madrigal |
cvf-021397 | Tam vysoko v nejčistším barvy tónu
jak velký, ztělesněný nebes klid
nad zemí kleneš kouzelný svůj svit,
blankyte, pastvo očí millionů.
Kdy celou svojí duší v tobě tonu,
vstříc nesa ti své srdce, sny a cit,
jak mdlým bych mohl slovem vyslovit,
co tají vše se ve tvém nebesklonu!
Hloub, něha modrých očí, jež jen žena
zná ... | Modro nebes. | Josef Kuchař | 0 | sonet |
cvf-016960 | Odráží všechno: pudrované ženy
A jejich nehty přílišného nachu,
Barevných světel chaos rozsvícený,
Běl tváří v boxech, v dráždivém vín pachu.
Teď v jazzbandu se kroutí vilné rytmy
Jak hadi berberského čaroděje.
Než ulice se zšeří v ranní přítmí,
Smrt paradoxní zlověstně se chvěje.
Zrcadlo v baru, kaleidoskop změny,
Na ... | ZRCADLO V BARU | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-048089 | Když padne krůpěj na kov rudě žhavý,
jen zasyčí to ve zoufalém stonu
a zahalena v bílé páry clonu
se krůpěj mihne jen a rázem staví.
Když padne krůpěj v pažit svadlé trávy,
jež mře a žloutne v klasů smutném sklonu,
je požehnáním celém na záhonu:
jí líbá zemi úsměv Vesny smavý.
Ó slzy, perly hodny stkáti duhu
kol hlavy ... | Krůpěj. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-064852 | Hlas stařenčin jak listí zašelestí:
„Stín mlhavý jde kolem našich dveří.
Vím, mladý člověk tomu neuvěří,
však zavyl pes – to volal na neštěstí.“
My smějeme se starodávné zvěsti.
Však čím to jest, že náhle ze zášeří
se přízrak vynoří, nás dlouze měří?
Snad je to zákeřník – a s nožem v pěsti?
Lze rány přijmout, které zpř... | TUŠENÍ | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-016323 | Přec konečně se toho za čas dožil...
Zas jako jindy chodil zdráv a čil
a v ulicích dav procházečů množil.
Zas najednou se celý zjinačil,
tak bujná radost vjela jemu do žil,
že s chutí byl by si tu zatančil,
a úsměv stálý sedal mu teď na rty
jak blaženému studentíku z kvarty. | ZA STAROU LÁSKOU (50) | Bohdan Kaminský | 5 | stance |
cvf-066532 | Má duše dnes je teskná, pustá, šerá,
loď chrámu je to, prázdná za večera!
Však v lodi chrámu znovu světlo vzplane,
a zajásá zpěv „Hosanah“ i „Pane!“
Pak věřící se skloní na kolena,
a duše vstane božstvím posvěcena.
Je duše moje kostel zasmušilý,
z nějž na úsvitu bohy vypudili.
A byť i zbloudil kdos v ty holé stěny,
jej... | MÁ DUŠE... | Lila Bubelová | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-027618 | Tam v dálném kraji u nás je asi doba žní...
Jak živě jeví se ten obraz mému duchu:
Na jasném modrém nebi plá slunce polední
a pruhy tepla chví se ve prohřátém vzduchu.
Na ozářených polích už kupky snopů ční,
kol lidí směsice se míhá v pestrém ruchu
a jejich smích a výskot, kobylek chřestění,
prask žebřin vozových mi za... | SONET POLEDNÍ | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-027564 | Dnes je tu jinak, pane Adame!
Je bajkou Krym, jak ve Tvých slokách žije,
a bohům dík – hned vděčně dodáme,
neb v romantice málo pohodlí je.
Dnes cesty tu, že vaz se nezláme,
cit bezpečnosti žandarm po nich sije,
a dobře po nich trojkou jecháme,
co telegraf nám šumí melodie.
I hotely tu, světlo elektrické,
francouzská k... | „KRYMSKÉ SONETY“. (I. Dnes je tu jinak, pane Adame!) | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-022158 | Již vzhůru srdce! Dějin duch zve k práci,
kde věků příštích buší kladiva.
Kdo stanul teď, již zpátky ten se vrací,
vždy v před, kde kyne meta zářivá!
Čas bleskem valí kolesa a ztrácí
jen mdlé a slabé, zpět se nedívá –
ruch nové doby staré modly kácí
a nad lidstvem se jitro zardívá.
Můj národe! Zde lidstva v závodišti
j... | SURSUM CORDA! | František Kvapil | 0 | sonet |
cvf-010462 | Vždy hrdě vztyč svou hlavu v práva boji,
vždyť rány ty, jež meč nám zasadil,
zas v ohni krve kalený meč hojí. | 201. Vždy hrdě vztyč svou hlavu v práva boji, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-041761 | Eliáš se ukryl v trudném žlebě
Utíkaje krále Achaba:
An tu s nebes Páně ostraba
Sestoupila k němu na Horebě.
Přišel vichor o posupném střebě,
Hrůzou třásla zem se ochabá;
Vzňal se oheň, a jak pobaba
Vznítily se stromy na hor lebě.
Hospodin však v ohni, vichru nebyl,
Přítomnost svou jinak ovelebil:
Zavál vánek a vzduch ... | Eliáš se ukryl v trudném žlebě | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-050428 | Ó kvítku máty!
Kde jednou láska v živobytí byla,
tam sladkost zbude vždy a vždy mír svatý! | XVI. | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-005430 | A slunce ztratilo požáry své.
Bělavé bylo a bezmocné.
Komické, perversní slunce!
S úsměvem na rtech (mdlým a zlým!)
v listí už dávno hnijícím
hledal jsem ztracené stopy.
Nevanul vítr, nekvílel les,
nezněly rány, nezavyl pes,
jen šustot zněl mi listí.
S úsměvem na rtech (mdlým a zlým!)
říkal jsem stromům hnijícím:
„Inta... | XXV. A slunce ztratilo požáry své. | Viktor Dyk | 3 | madrigal |
cvf-055193 | Já zpívám jinak, nežli druzi moji,
mám jiné srdce, jinou povahu:
ó, před mou chýží dosud na prahu
jak zlaté ptáče Musa štěstí stojí!
Když ples a krása svoje ručky spojí
mně nad hlavou, by snila o blahu –
kde k pessimismu najít odvahu?
Má duše měkká tvrdou se být bojí...
I nezávidím přátelům, když rostou
k umění hvězdám... | Píseň. | Alois Škampa | 0 | sonet |
cvf-018308 | Jdu, cítím zápach vody. Řada vorů
je spjata k stromu, jenž se k vodě chýlí;
mdle svítí řeka, plyne bez vln sporu,
jí v letu div se racek netkne bílý.
Zvuk pily ostře parnem zní a kvílí,
a žár jak padá v klad a polen horu,
ten dříví dech, jenž z ohrad táhne chvílí,
mi připomíná vůni starých borů.
Na člunu, který dnem sv... | VEČER U ŘEKY. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-015804 | Srdce kající a navrácení
Ode zloby zas na cnosti dráhu
Klestí cestu k budoucímu blahu,
Mírní trest za těžké provinění.
Ouplné se k Bohu obrácení
Vede ku milosrdenství prahu;
Lotru, zlosynu – i bratrovrahu
Získá na nebesích odpuštění.
Kdo však žije v zlobě, bez pokání,
A v nepřízni Boží umírá,
Nenajde u Pána smilování.
... | XXXV. Srdce kající a navrácení | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-064983 | Kdys letního dne, který sluncem kvet’,
při hrobu stál jsem, vykopaném právě.
Vše připraveno, unavené hlavě
by odpočinek dán byl naposled.
A vedle hrobu hozeno jsem shléd’
několik hnátů, žlutou lebku v trávě.
Tma očních důlků zřela vyčítavě
v nádheru barev, v rozzářený svět.
Tak kosti snily v žhavém léta jase
a čekaly, ... | U HROBU. | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-046614 | Od nepaměti temné u vesmíru všecko je v proudu,
a hvězdy jako vlny v stejném víru, všecko je v proudu,
a listy hnány dechem jeseně
a ptáci, zvěř i v daleku i šíru, všecko je v proudu;
a míza v stromu a krev v člověku
a tóny flétny, tóny na klavíru, všecko je v proudu;
cit, láska, záští, hněvy, svár
a mření v boji, objí... | Dle Heraklita. | Jaroslav Vrchlický | 7 | gazel |
cvf-022574 | Jako kdysi, znovu nezrozen,
světem bloudě v drobných atomech,
přírody ty cítíš tvůrčí dech,
v nových tělech, nový žiješ sen.
V neznámo kams pad jsi, zahozen
za poznání tajuplný břeh,
jako kdysi, znovu nezrozen,
světem bloudě v drobných atomech.
V nocí vůni, v žár, jejž nítí den,
v tvůrčí síly nekonečný spěch,
všehomíra... | Mrtvému dědu. | Jaroslav Kvapil | 12 | rondel |
cvf-048843 | Ó mlčení, ty velká lázni duchů,
skloň ke mně perutě své z měkké vaty,
skryj tužby mé i bol i všecky ztráty,
po špičkách kráčej kolem v žití ruchu.
Sfer hudbou pouze promluv k mému uchu,
a nezlom ani jeden prašník zlatý
v kalichu duše, který vrchovatý
sny, vadne v banalnosti žhavém suchu.
Den ranil duši, ty ji ozdrav zn... | Silentium. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-044337 | Jen jeden ostrý dech, jenž vanul mrazem,
se dotkl kaluže, již povrch šedý
kryl tříští se a stuhl v tenké ledy
a v hladkou plochu proměnil se rázem.
Jen jeden paprsek, jenž slétl na zem
snad poprvé a také naposledy:
již zatřpytil se povlak ledu bledý
a rozjiskřil se náhlým světla vzkazem.
Jen něco pevnosti, jen trochu l... | Jen jeden ostrý dech, jenž vanul mrazem, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-038376 | Proč se krev tak k srdci mému valí?
Proč se oko druhdy jasné kalí,
Jakby obklopeno bylo tmou?
Proč se prsa, ondy klidná, dmou?
Proč mi jaré ustydají tváře,
Co tak strašně děsí mysl mou? –
Dívka s jiným kráčí od oltáře,
S věncem porušeným nevěrou!
Tmi se, tmi mé budoucnosti záře,
Přítomnosti má se zastři mhou,
Zadus ve ... | 7. Nevěra. | Václav Věnceslav Ráb | 0 | sonet |
cvf-019400 | Jestli jen to básnířstvím se volá,
Co lež, výmyslek a třeštivost,
Tak mně nepatří ta poctivost,
Nebo cizá jest mi tato škola;
Co já básním, to jest pravda holá,
Kterou vede jasná střízlivost,
Ne cit prázný, aneb horlivost,
Kterou zažhnou obraznosti kola:
Básně mé jsou téměř ukazadla
Jen, a suché těch krás rejstříky,
Je... | 105. Jestli jen to básnířstvím se volá, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-064500 | Já nemusím se skrývat s láskou svou,
k ní přiznám se a řeknu světu všemu,
že šťastna byla jsem tak láskou Tvou,
jež byla zdrojem srdci oddanému.
Co svaté bylo mi, žel, bylo hrou
jen chvilkovou Ti, hračkou srdci Tvému,
Ty’s oklamal mne, zradil duši mou,
a smrtnou ránu zadal srdci mému.
Ne dosti na tom: klidně dál jsi še... | JEN HRAČKOU | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-047777 | Zpět vržen v tmu, po světle darmo křičím.
Já dobro chtěl a cítím zla jen spáry;
vznes hlavu nedůvěry démon starý,
má všecka snaha přeludem jest, ničím.
Leč, komu, Bože, tu svou bolest líčím,
a komu ňader hasnoucí, mdlé žáry
na oheň nový nítím? V jaké zmary
zas darmo v strádání svou duši cvičím?
Ó dnové moji, plni smutk... | AMARA. (I.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-027699 | Tou první bolestí, jež kdysi padla v svět,
je otráveno do dnes lidstvo celé:
v tělískách drobných začla vzduchem chvět
a do země se vpila ještě vřelé.
Člověk ji vdýchal, hnízdila mu v těle,
kde našla půdu... vzrostla v moře běd;
a prosytila hlínu země cele –
pak v plodech svých ji země vrací zpět.
Ta miasmata dávných u... | SONET O BACILECH BOLESTI | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-064672 | Co se Ti, duše má, zdálo?
Přeletěl skvělý meteor,
zašuměl písní stinný bor,
hrdliček na sta se smálo?
Slunce tam v oblacích vzplálo,
andělů v nebi jásal sbor,
bělostné témě sněžných hor
v červáncích žhavě se vzňalo?
Byl to jen přelud, krásný sen?
V mou duši sladkou trysk’ zvěstí,
pohádkou o smavém štěstí?
Nocí se kmit’... | XXXI Co se Ti, duše má, zdálo? | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-069234 | Jsem za tím vrchem schována tu přece,
mne nenajdou a nevyslídí tu,
jak pták se vracím za mříž do své klece,
a zavírám se v tichém úkrytu.
Je život dravý, podobá se řece,
a zrak můj přístav nikde nezří tu,
jak pták ten trpím – zraněné má plece,
jej ostříž napad' v čárném úsvitu.
Tak sladce zpíval píseň lásky vroucí,
a c... | V. Jsem za tím vrchem schována tu přece, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-011392 | Za zory po vodách zvlněných
loď plula, jinovcem jata,
každá z vln měla na skráních
korunu z rudého zlata,
šplounala, s lodí si hrála,
vznesla se, šeptala, smála.
Proč asi v ňader útaji
bolesti vlny – ach škoda! –
též zlatých korun nemají,
jako ta lazůrná voda;
či jest jim korunou krásy
píseň, jež k světlu se hlásí? | Jitro na moři. (IV.) | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-018739 | Venku tma je.
Ani jedna hvězda neplá
v spící kraje.
Noc je dlouhá.
K nepřečkání, nekonečná
jako touha.
Usnout chvíli!
Anděl snů se k mému loži
nenachýlí.
Tedy bdíti!
V jedné noci žíti znova
celé žití! | NOCTURNO. | Antonín Klášterský | 3 | madrigal |
cvf-018498 | Ó, tiší spáči pod hlinou a drnem,
co pochyb nás, co otázek tu mučí!
A vy jen sníte, den co vstává ručí,
i v luny svitu tichém, ve stříbrném.
Nám těcha dí, že posvátným jste zrnem,
zkad věčnosti květ nádherný kdes pučí,
leč kladem-li je zemi do náručí,
přec hořce lkáme, prázdnot hrůzou trnem.
Ti, kdož nás tolik v světě ... | MRTVÝM. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-016764 | Večerní zvonku, plný krás,
já poslouchám tvůj sladký hlas,
jak večerem se zachvěl v ráz.
V té písni své mne sníti nech.
Já cítím dnes tvůj vlídný dech,
když zas jsme doma po létech.
Kol dříme rodná moje ves.
A já s tvou písní vzletěl dnes
kams vysoko, až do nebes.
Mně ztrácela se v šeru zem.
Kol ticho svaté a já jsem
j... | VEČERNÍ ZVONKU, PLNÝ KRÁS. | Bohdan Kaminský | 3 | madrigal |
cvf-061704 | U okna seděl jsem a hleděl v kraj,
a v dáli neurčitou jsem se díval;
tu obraz celý zvolna v mlhu splýval,
jak halil by jej pohádkový taj.
Tak mizel starý mlýn a za ním háj,
v mých slzách obzor pomalu se stmíval,
a žádný paprsk v něj se neusmíval,
jak v duši tu, jež ztratila svůj ráj.
V tom cosi zavadilo o mé čelo.
Já h... | I. U okna seděl jsem a hleděl v kraj, | Vladimír Frída | 0 | sonet |
cvf-054091 | Ó, vím to, vím! to bude v síni dusné
při lampy blikotu, jenž nerozplaší stíny,
kdy v chropotu duch mdlého těla usne
na loži spoceném, v parfumu mediciny.
A přece sním, – že přijde ona chvíle
na břehu azurném kdys v podvečerním chladu,
kdy nebe je tak perleťově bílé
a moře opálově zlaté při západu.
A mezitím co pod balk... | SONET SENTIMENTÁLNÍ O MÉ SMRTI. | Emanuel Čenkov | 0 | sonet |
cvf-015842 | V smutném lidstva též i vládyk sboru
Hořekuje kníže Břetislav;
V černý plášť proměnil zlatohlav,
Bujarou svou mysl ve pokoru.
Za vévodu přijat bez odporu –
Celá Praha volá mu: „Buď zdráv!“ –
„„Štít buď národu, braň jeho práv,
Drzých potři cizozemců vzdoru!““
Takými zas slovy napomíná
Sirotka tu slepý Jaromír,
Pro Bůh ž... | LXXIII. V smutném lidstva též i vládyk sboru | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-006399 | Tvá postať často na mysli mi tane,
ty vetchý kmete, s posněženou hlavou
jak k popravě jdeš s tváří usmívavou
a s prosbou v srdci: „Odpusť jim, ó Pane!“
A dlouhé utrpení na mne patří
z tvé vráskovité tváře, když tu v duchu
se víření mi bubnu nese k uchu
a mečem klesáš, chloubo Českých bratří. –
Ó persekuce České slavný ... | Václavu Budovci z Budova. | Bohumil Forman | 0 | sonet |
cvf-002339 | Dívko, pohleď v oko moje,
budeš vidět do pokoje,
kde mé srdce přebývá!
Uvidíš, co zhotovuje:
hedvábnou osnovu snuje,
zlaté květy do ní tká.
Jak se leskne to hedvábí –
jak ty zlaté květy vábí! –
Aj, jaký to krásný stav.
Dívko! povel srdci svému,
ať pomůže srdci mému
tkáti lásky zlatohlav!
Vidím, dívko, do pokoje,
kde př... | Píseň o tkaní. | František Chládek | 3 | madrigal |
cvf-048561 | Tak nejednou snil – ale častokráte,
než vzdorný balvan rozhřál ku životu,
než paže vzmachem zbujnou zkrotil hmotu,
než zdeptal, ducha vzlet co tratí, mate,
ten celý pochod z temna k záři zlaté,
než chaos zvuků v sladkou zladěn notu,
co v dumách žije a se hraní v potu,
než vyvře v číši krásy vrchovaté.
Tak snil’s i ty, ... | Sen Michel-angela. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-019481 | Vyšedše ven z města za ohradu,
Milek z daleka už zavoní,
Na rychlém že běží černoni
Cestou kdosi pro zpáchanou zradu;
A hle zůstal viset za svou bradu
Absolon ten pode jabloní,
Byl to, ukradeném na koni,
Saský biskup Burkhard z Halberstadu:
Všecken naších Lutiků kraj boře
Retru spálil, domy drancoval,
Uzmul z chrámu Ra... | 186. Vyšedše ven z města za ohradu, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-066431 | Hle, divné setkání – ty s dívkou dnes jsi šel,
můj zvláštní příteli, který jsi asi dávno zapomněl
na lásku moji k tobě.
Že poslední byl večer Karnevalu,
po vlhkých chodnících a v blátu kalu
se masky banalní tu a tam mihaly.
A divný večer byl, tak jeden z těch,
jež ve sníh šlehnou větrem na posměch
jar nových nedočkavé ... | V POSLEDNÍ VEČER KARNEVALU. | Lila Bubelová | 3 | madrigal |
cvf-027635 | A není bídnějšího tvora ani...
Je zrádcem jejím jen ta krása těla,
co jiným rozkoš – na ni past je skvělá
a láska její – boj neb odříkání.
A přec ten život její do skonání
je láska jenom bezeměrná, vřelá –
však na stráži být musí bez ustání,
kde nejraděj by oči zavřít chtěla.
A jedna slabá chvíle všecko ztratí...
Tak d... | III. | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-045750 | Kde Dürer pil, též můžeš pít!
Pryč s čela závoj snů a dům,
hleď, z ulic mnohý starý dům
v číš gotický ti kreslí štít.
Ni kapka nesmí na dně zbýt,
když plný pohár vzneseš k rtům.
Kde Dürer pil, též můžeš pít!
Z poháru šlehá hvězdný svit,
jenž zpět tě vznese k nebesům,
a umění nad prach a rum
tvé duše tryskne na blankyt.... | Norimberský motiv. | Jaroslav Vrchlický | 12 | rondel |
cvf-019884 | Z temena zas toho Čimborasa
Sud se hurtem dolů šutruje,
V němžto zabedněnec bubnuje
Tělem, usty bruče jako basa;
Když až dolů přišel, ruka Ďasa
Zas jej zpátkem vzhůru valkuje,
A že dychtivost mou vzbuzuje,
Doptávám se blíže na chuďasa:
Všestranně když ode mne byl zkoumán,
Vyšlo, že to onen domnělý
Notář Belův, Anonym a... | 588. Z temena zas toho Čimborasa | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-010311 | Siv nebesklon! Jak teskné pohlédnutí!
Snad nebe příliš líbalo dřív zem,
teď kaje se a v šedém hávu smutí. | 50. Siv nebesklon! Jak teskné pohlédnutí! | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-020064 | Z let nevědomých do mládí jsem vkročil,
kde hárá cit a platí mladé snění.
Nastrojil osud, že jsem hocha zočil,
ten se smíchem a v skoku, čtveračení
si s toulem hrál, a když byl u mě, říká:
„Já udělat’ moh’ z tebe nebožtíka...!“
Ukázal vtipně na toul, plný šípů,
a povídá: „Já však tě nechám žíti!“
a při tom tonul ve smí... | U lásky. | Jan Daniel Korvín | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-001229 | Té chvíle jedné podnes vzpomínám.
Den zvolna zmíral v červánkovém zlatu,
od modrých lesů vůně spěla k nám,
již jemný vánek roznášel kol v chvatu.
Ruch v polích stich a v nízkých domků řad,
jež za námi, klid pozvolna se klad.
My zvolna šli – moh’ sotva mluvit ret,
zrak více děl a líce nachem žhoucí,
nám velkou písní cel... | Zvony. | Rudolf Bort | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-049581 | Tvé tělo mramorové, socha světlá,
kde jedna barva sedmi tóny zpívá,
od skrání perleťových k šíji splývá,
jak lekníny by rybníka hlaď zkvětla.
A dál se hrnou celé proudy světla,
žhnou v prsů poupatech, z nichž každé dívá
se udivené z košilky, jež schvívá
se níž, jak mha by s plné luny slétla.
Co přijde dál, je samý úběl... | SONET. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-046090 | Cos dotknulo se její duše ve snu
i bylo jí, jak teď by teprv žila,
jak zemi, poprvé když tušíc Vesnu
svůj všecken ples v skřivánčí píseň vlila;
jak v klínu matky do svítání spala
a ve spaní se tiše usmívala.
Když zbudila se, sama nevěděla,
kdo oknem snů se v její duši díval,
jen věděla, že obora se tměla,
lkal vodopád ... | První láska. | Jaroslav Vrchlický | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-024313 | Vzdálené světy, hořící v modru,
záříte jako rozkošné květy
na vzdušných větvích.
Barevné květy, toužím k vám z hlubin,
za vonných nocí rozprávím s vámi,
zrakem vás líbám.
Objímám vesmír, strom nekonečný,
na němž jste vzkvetly, uzrávajíce
pro sladkost žití. | HVĚZDÁM | Emanuel Lešehrad | 3 | madrigal |
cvf-019043 | Jak od rána dnes zmítalo se choře
a v ostrova břeh bilo moře divě!
Já vidět mnil jsem Neptunovy oře
s pěn bělí u tlam, o vlající hřívě.
Loď houpala se jakás na obzoře,
zněl hukot, řev a šum kol každé skály;
pak odpůldne se vlny klesat zdály,
však ještě stále hněvem vřelo moře.
A večer teď už ztišilo se zcela:
to zpěvač... | III. Moře se tiší. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-017921 | V červánky hledím. Západ velkolepý!
To sopka chrlí, sirné rozlévá se
kol moře, hoří prérie a stepi,
déšť rubínů se snáší v žlutém jase;
mrak doutná, v jisker million se třepí,
luh rudých růží v hrůzné svítí kráse...
V tom babka, jdouc kol z lesa pod otepí,
dí: Ano, ano, budou větry zase! | ZÁPAD. | Antonín Klášterský | 6 | siciliána |
cvf-055943 | Mdlý přísvit noci s tváří shodných tahů
se smek’ a stíny dva vrh’ na podlahu.
Vzduch výhní sálal, po dni nelítostném
dobíjel chabé duše tupým ostnem.
V tmách tíživých se na besedu sešli
člověk a přízrak. Směj se tomu, chceš-li!
Z úst otevřených matně zuby plály,
horečné ruce hady být se zdály.
Níž klonila se těla pod ú... | BALADA | František Gellner | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-043543 | Bílé kde se hory vynášejí
Ve Slovenův milé krajině,
Z hory jedné hradní skály čnějí,
A kol hradu v modré výšině
Divokého vichru vztek zuřívá,
A škvěk divný v skalném hradě bývá.
Aj, kmet na lávce se žehná křížem –
S lávky letí černé káně v důl;
Stařec na vzdor stojí vichru tížem,
Tělo klade na silnější hůl,
Na bouři se... | Borsa. (I.) | Jan Slavomír Tomíček | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-017978 | O nový román svůj jsem beze strachu,
v něm znamenitě líčím lásky muka.
Věc takovou mít národ Němců, Vlachů!
Úsudku nedbám lecjakého kluka.
Však veselohru píšu z doby krachu,
div obecenstvo smíchy nepopuká,
já sotva sám to dopsat mohu, brachu,
jak samým smíchem třese se mi ruka! | ŠŤASTNÝ AUTOR. | Antonín Klášterský | 6 | siciliána |
cvf-038014 | Já miluji a LÁSKOU žiji jen,
mně všechno jasno láskou tak, o tak,
taj nejvyšší můj její vlasů mrak,
běl ňadra, když se dere z krajek ven,
pro krásu jí, svou milost neznám jmen:
Být tam, kde na prsou má rudý mák!
Svou světicí jsem králem, bez ní vrak,
ves jistě svět jí se mnou přešťasten.
Polibků peklo, nebe objetí!
O n... | Já miluji a LÁSKOU žiji jen, | Adolf Racek | 0 | sonet |
cvf-024598 | Až v rakvi bude odpočívat tělo
a příkrov země zmdlené údy skryje,
má volná bytost věčností se zpije,
Smrt zapomněním ověnčí mi čelo.
Z mých očí, v nichž se nebe obráželo,
strom života nechť vonnou mízu pije,
v snu uslyším jen červů melodie,
když hostinu jim vystrojí mé tělo.
Můj duch se vznese k vesmírnému moři,
tam do... | PO SMRTI | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-019650 | Teď bych sobě křídel Dedalových
K letům nadvěterným vinšoval,
Aniž bych se zkusit strachoval
S Phaëtonem stezek nebe nových;
Z hvězdy k hvězdě bych sem na ohňových
S Eliášem koních putoval,
Ode Hladoleta vesloval
Na perutech k slunci Blanchardových:
Ažbych došel cíle svého jezdu,
Kde byt zvolí v říšech blažených?
Ktero... | 355. Teď bych sobě křídel Dedalových | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-045216 | Tak Milton zřel jej, Byrona sny táhnul,
když s Kainem prostorem spěl ve hluboku
s tou pohrdou zlé ironie v oku,
jíž ublížiti vždycky dobru práhnul.
Nad dílo šesti dnů se takto nahnul,
hrot archanděla cítě v mocném boku,
tak za člověkem kráčel v každém kroku,
jej lstí v jho svojí služebnosti vpřáhnul.
Jej obra, ducha ta... | Lucifer. (I.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-019824 | I dvou českých knížat jména stáli
V této knize psaná leskavě,
Totiž oněch, kteří v Sázavě
Slavský jazyk pronásledovali;
A že jemu cizozemci smáli
Nenávistně se a žehravě,
Proto tenže jazyk nepravě
Na vyhnanství z půdy slavské hnali;
Za nevděčnost tuto k matce dětí,
Ryči, z němčiny a latiny
Vařenou, zde jedli za století... | 529. I dvou českých knížat jména stáli | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-019517 | Jako plavec radostivě tleská
K břehům vůni odtad nesoucím,
Kde se Indus rouchem květoucím
Skvostně šatí, co choť kmentem hezká:
Tak mým sladce rozkoš mnohobleská
Sardcem proletěla třesoucím,
Když sem hlas tvůj uchem žádoucím
Slyšel opět, milá řeči česká!
Třikrát štastných, jenž tě mají, vnuků,
Dědictví všech jiných dáv... | 222. Jako plavec radostivě tleská | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-017072 | Život, brutalní kuplíř, vyvedl mou duši na tržiště
A ukázal její krásu chlípníkům: hle, nevěstka!
Kozlím pudům prodal mou nahost a poručil mi živořiti
Pod hrubou rozkoší krčem přímořských...
V sklenníku Neřesti a Smilstva vzrostla jsi, květino mé duše!
V koický purpur tě záhy oděli a blyštícími drahokamy hříchu
Ověsili... | DEFLORACE DUŠE | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-054956 | Hle, modrým okem dívá
se jaro k nám zas do oken
a trilkuje a zpívá
a svůdně láká z jizby ven,
kam úsměv jeho začtveračí –
hned rozplesá se píseň ptačí!
Jak na výsluní kraje
luk zeleň vábná těší hled –
s tím sněhem jejich taje
též lidem v prsou starý led,
a každá duše zimomřivá
se v naděj opět rozehřívá.
Jen mně je k sm... | Stesk. | Alois Škampa | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-022175 | Co kouzla dřímá v božském tvojím těle,
jež do pola jen mramor kryje řízy!
Před tebou v prach již každá krása mizí,
tys z bohů nejvyšší, tys božství celé!
Ó, Kypris, která žití plodíš vřelé,
jak zdroj jsi čista, jak žár lásky ryzí –
v tvém zraku plno vůně, poupat, mízy,
svět plesá tebou, k nohám květ ti stele!
Jak nahá ... | VENUŠE MILOSKÁ. | František Kvapil | 0 | sonet |
cvf-006511 | Už jdeš, starý, dobrý kamaráde?
zvedáš se a kloníš těžkou hlavu –
a on: Chlapi, já jdu hledat slávu
pod zemí! – a hle, již ven se krade.
Ty jsi pedant, ty proklatý hlade,
člověk prát se s tebou není v stavu;
a když nezvykne si žvýkat trávu,
samou křehkostí se pod ní klade.
Hladem klesá líná materie,
ale duch! – (ach br... | VALE. | Josef Václav Frič | 0 | sonet |
cvf-019737 | I vás chudí lidé, kdo ste koli,
Byť i bez věnců a břečtanů,
Vítám v počtu těchto měšťanů!
Jakovou pak vy ste měli roli?
„V otroctví my byvše, při nevoli
Té sme v chrámě uši křesťanů
Vzdělávali, měchy varhanů
Dmýchávavše v Konstantinopoli:“
Znám, neb ten, co o Obřadích řečnil,
Řecký císař, Vás i s prácemi
ve své knize u... | 442. I vás chudí lidé, kdo ste koli, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-027371 | Od sledů mračen, špinavých dešťů
vůz zlatý Apollinův očistily
úsměvné Hory.
Mraky pak šeré do řek a lesů
s azurných plání odehnati kázal
král bouřných větrů.
Vítězný Foibos na zářném voze
opratě drže usmívá se dolů
s blankytných výšin.
Vrásčité líce matičky Gaie
úsměvem kvetou, voně odychuje
rodička božstev,
hruď nesmr... | ANTICKÉ JARO | Josef Svatopluk Machar | 3 | madrigal |
cvf-027639 | Plod hořký naší doby v plné míře
jsme my tak záhy, záhy sklidili...
Nás vychovali jako za pastýře
kams do antické luzné idyly,
svět zdál se nám být jakés dobré zvíře,
jež s touhou jenom čeká na chvíli,
by mohlo nám dát mléko na talíře
a vlnu, v niž bychom se zhalili...
A teď? Jen trpký úsměv máme teď
– ne pro sebe, my ... | SONET SARKASTICKÝ | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-050417 | Hvězd na tisíce!
Pojď, Peppino můj, pojď je spočítati,
těch muk, co děláš mi, je mnohem více. | V. | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-069506 | Jak velký byl dnes měsíc zlatý!
Kam poutník v jeho záři šel,
tak nesdílný, tak nedojatý?
Svým pohledem vše obestřel,
svit nebeský i trsy mechu
i korun mihotavou běl.
Jen nízké chaty minul střechu,
na prahu domu nestanul
a nenaslouchal spáčů dechu.
Tam poutnickou svou zlomil hůl,
do dálky kráčel beze zbraně,
půl bláhovc... | TERCINY O ZBLOUDILCI | Božena Benešová | 11 | tercína |
cvf-064952 | Stesk hodin bolestných a marnost rozletů,
kdy vzlétnout nemožno, kdy k zemi sklesneš znova,
tak do čtrnácti veršů psal jsem sonetů
jak črtaná a tichá snění denníková.
Jen trochu marných tužeb vložíš ve větu,
jen letmo nárys kontur zachytí tvá slova,
však přízvuk, jenž ti vším, zní jaksi prázdně tu,
jak obraz milenky, j... | SONET – PROLOG. | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-010561 | Zda, Zdeno má, čas růže pro tě pěstí?
Já aspoň jednu bych si vložit přál
do milostného vínku tvého štěstí. | 300. Zda, Zdeno má, čas růže pro tě pěstí? | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-041230 | Vše vadlo na mně, kořeny v černé zemí svrasklé a skrčené,
mé větve holé jak pěsti zaťaté k zrudlému hrozily nebi.
Já nebyl sám však, tisíce bylo nás, nás byly miliony,
my vadli... Byl podzim, byl podzim, podzim vyžilých kultur.
A bože můj, za listem list, květ za květem a snět za snětí,
trysk pryskyřičných šťav za vůní... | SMILOVÁNÍ | Antonín Sova | 0 | sonet |
cvf-018537 | V ten ostrov, kam on přistál na své pouti,
všech srdcí srdce, za snem Krásy píle,
Tvé vlajky hrdé, plachty Tvoje bílé
přes nepřízeň dnů, větrů šleh zřím plouti.
Vše mění se, zříš jícen vod se dmouti,
jen duch, jenž vlá v své svobodě a síle,
Čas deptá patou, věčný v krásy díle
se zvedá z trosek, do nichž vše se hroutí..... | JAR. VRCHLICKÉMU | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-042287 | Cítím opět, citím rájskou bláhu,
Spadla s duše smutkův závěsa,
Vešla proudně do mne nebesa
A mně svěží mořem slasti žáhu.
Ukojenu mám teď všechnu báhu,
Nechť svět celý semnou zaplesá,
Pozveden jsem nad hvězd tělesa,
Znám již jistou do nebeska dráhu.
Kdož tvou svátost, Pane, pochopí,
Milosti kdož hojné zátopy,
Jimiž bla... | 143. Cítím opět, citím rájskou bláhu, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-044390 | Choulí se a padá,
jak ji večer stkal,
šerá mlha dál,
zlomyslně bádá,
na hromádku skládá,
co kdy život přál,
a co život lhal,
v dlouhé lano spřádá.
Ač jí sotva věřím,
přec se mlze svěřím
jenom s podmínkou,
že i světlo všecko,
jak je zřelo děcko,
vstane vzpomínkou. | Choulí se a padá, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-040612 | Tu skříňku se šperky v své samolibé kráse
růžovým prstíkem jsi otevřela z rána,
snad touhou, zraky všech být všude stopována,
jsi vzala šedý šat, jenž mlze podobá se.
Ó jak si překrásná, blesk tmavý v oka řase,
tvá průsvitavá pleť je z bílých růží stkána;
já nevím, nevím sám, proč jsi tak milována
pro frási lacinou, je... | SOUCITNÝ SONET | Antonín Sova | 0 | sonet |
cvf-003150 | Můj hochu, vzpomínáš? To byly těžké chvíle,
jež spolu žili jsme, tak stejně vždy, den ke dni,
v té chodbě kasární tak jednotvárně bílé
s vyhlídkou do dvora, kde v době odpolední
brunetta z kantiny se občas letem mihla,
a někdy vojáci svá cvičení tu měli,
a chvílí odněkud k nám písně sloka stihla,
v níž bol a nenávisť s... | Sonet vzpomínka. | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-044302 | Ruch ulic, titěrnost, která jím vála,
a večer vyplněný třpytem cetek
mne zmučily, že četba lichých pletek
jen s tíží ve spaní mne skolébala,
však nicoty, jež stráží kolem stála,
sen chopil se jak škodolibý zmetek,
směs zapomenutých, jalových tretek
se týčila jak lepenková skála,
že zívaje jsem probudil se zase.
Vzduch ... | Ruch ulic, titěrnost, která jím vála, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-019811 | A vás jaká, Miloto, sem z Dědic
Do předpekelného pitvora
Vina svalila, či úkora?
Říkám na něj lítostivě hledíc;
„Ach mne do těch očistcových Bědic
Pomsta svedla, onna potvora,
Kterou útrob mojích komora
Dlouho kula, ukryti ji vědíc;
Němcomil král můj se semnou svadil,
Dal mne bratra, statku zbaviti,
Zač já Němcům jej i... | 516. A vás jaká, Miloto, sem z Dědic | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-001135 | Jdi duše spat, jsi unavena bděním.
Co prací, trudů, zklamání nes den,
ať zhalí všechny spánek do svých plen,
rád paian tichou kolébavkou směním.
Bajušek něžných jednotvárným pěním
již přivívá se jako vločky pěn
tak hebký, sypký, nadechnutý sen,
spíš krajka, jejíchž květů nedocením.
Mžik, již mne svinul šlář ten nadobla... | V USÍNÁNÍ. | Jaromír Borecký | 0 | sonet |
cvf-042206 | Kdo zde žije, neustále píše
Do knihy si věčná písmena,
A v ně skutky všechny znamená
A vše city, jimiž v hrudi dýše!
Na úrodné polí našich líše
Můž býť brázda radlem zmařena,
Písmena však žití kamenná
Nevymaže celá světa říše.
Chceš je smazať? Zůstane předc maz.
Chceš je zkaziť? Zůstane vždy kaz.
Neznikneš ty nikdá jej... | 62. Kdo zde žije, neustále píše | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-046421 | Vím, křivda jak se těžce zapomíná,
nás víc než jedna v duše hloubi řeže,
však msta a hněv jsou oři bez otěže
ze stájů ďábla a ne Hospodina.
Co platno doušky pekelného vína,
mstou zpíjet se, však slovy jen a v leže?
Co platen pomník z mramoru a spěže,
když lepším být je hruď i hlava líná?
Mstít staré křivdy chcem, však ... | Právo odvety. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-011675 | Jsi ustavičně ve své chvatné práci
vždy tvořící, vždy ničící, vždy pilná,
hned malomocná jsi, hned děsně silná,
jež prachy nechává a hory kácí.
Vše v pěsti máš, co rodí se i ztrácí,
a ve svých domyslech jsi neomylná
leč věčně svéhlavá a málo sdílná
a práce věčný ruch tě neztrmácí.
Je všemocný tvůj dech, jím všecko rost... | Jsi ustavičně ve své chvatné práci | Adolf Heyduk | 0 | sonet |
cvf-008025 | Přítel přítelem jest, když šetří, co přítele hodno:
upřímnost přátelství tím, stromu čím kořeny jsou. | Přátelství. | František Vladislav Hek | 8 | elegické distichon |
cvf-032808 | Byl krásný večer, jakby stvořen k snění,
tak tichý, jakby pravou básnil krásu,
tak jemný, jakby utkán z Tvojích vlasů,
tak dojemný, jak Ty jsi v zanícení.
Byl jinoch to u prvním políbení,
báj živá z dávno vymřelého času,
zpěv svatý z Tvého vykouzlený hlasu, –
byl večer lásky – večer k roztoužení.
Mně zdálo se, že svět ... | Znělka. | Jan Matoušek | 0 | sonet |
cvf-064729 | Neděle je – dnes Tě, milý, neuvidím,
z kostela již věřící tou cestou jdou...
na mši byla jsem – však přiznati se stydím,
myslela jsem na Tě s touhou šílenou.
Bláhová má duše, já Ti nezávidím,
ani Tobě, srdce, smutnou lásku Tvou!
Jako rybář loďku – myšlenky své řídím –
marná snaha! Proudy vždy ji odnesou.
Touha má jak l... | XXVIII. Neděle je – dnes Tě, milý, neuvidím, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-000033 | Tak dobrý večer! Je tam krásný vzduch!
Dost fijal pravých, vonných nesu
a petrklíčů, jichž je plný luh.
Nic se mnou není do těch lesů!
Už Dafné, již jsem přinášíval rudou,
i bílé sněženky těm mladším zbudou.
A rozděl, stará, do sklenic to dvou,
zvlášť pro každého, mne i tebe.
Fijalky buďtež modrou oblohou
a petrklíče h... | TAK DOBRÝ VEČER! | Eduard Albert | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-015828 | Příroda jest pěstitelka pravá
Krásy tělesné i duševní;
Třikrát blaze tomu, kdo se v ní
Zrodí, ukájí a vychovává!
Ona pružnosti a síly dává
Těm, jenž jejích vnad jsou milovní;
V lůně jejím o ráji se sní,
V zdravém těle jest tu mysl zdravá.
Srdce cítí slast při každém hnutí,
Zde jest palmou každá ratolest,
Z mrtvých vstá... | LIX. Příroda jest pěstitelka pravá | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-026388 | Máš všecko, Vlasti. Volnost ukázněnou,
dost zákonů a mnoho zákoníků,
všech barev kněží, spoustu politiků,
i žurnalistiku máš vycvičenou.
Máš hesla věčnosti i okamžiků,
máš svaté v nebi, svaté na té zemi,
oplýváš slovem, tady dary všemi,
zem výtečnosti, vlasti výtečníků.
Leč partají pár přec ti ještě chybí,
s programy, ... | VLASTI | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.