id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-047161 | Všecko v tobě gracie a něha jistá,
z duše tvojí stále záře šlehá jistá,
lidí řeč a úklady, světa boj a záhady,
na klavír hra, jímž tvá ruka běhá jistá,
všecko v svojí ruce máš, myšlenek jsi chmurných stráž,
všecko slast, co z tvojí duše v moji lehá jistá! | XXIV. Všecko v tobě gracie a něha jistá, | Jaroslav Vrchlický | 7 | gazel |
cvf-007722 | Ve vonném květu v jarním sadě
Květinka plála spanilá,
Jemně se skvíc v milostné vnadě,
Vše vůkol sladce vábila.
Lila! lila!
Květinka milá!
Přilétl k ní motýlek hravý,
Celuje sličnou spanilosť,
A šeptem lásky krásu slaví;
O blaho, ples a veselosť!
Lili! lili!
Motýlek milý!
Co to? co to? květinka hyne;
Snad mrazná noc ji... | Květinka. | Matěj Havelka | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-036987 | Nechtěj, synu, redigovat pranic,
kdybys rajsky žil a pěl,
nebude to státi zanic,
každý kolega ti nepřítel.
Slávy nasytíš se tence,
udolá tě konkurence. | JINÁ RADA OTCOVSKÁ. | František Serafínský Procházka | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-043584 | Jaro přišlo, a již ptáček zpívá,
Z pouti zpěvů přišel vzdálené;
Svoje hnízdo již má spletené,
Skáče, plesá, Boha Tvorce vzývá.
Jaro přišlo, a již pozvučívá
Včelka v jetelině zarděné,
Ona medy v pěkně strojené
Schránky vděčně za modlitbu vlívá.
Jaro přišlo, a již přeumělou
Síťku pavouk začal splétati,
Jíž on Boha jeví d... | 22. Vzdávání díků. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-042204 | Dumky ruské – večerní to záře,
Jenž se klene kolem oblaků,
Když se nesou v tichém soumraku
K modlitbám se měníc na oltáře.
Nížina se koupá v sivé páře,
Výsosť ale trhá povlaku
A v nach sličný k vlády oznaku
Potopuje celých nebes tváře.
Jest to slavík sladkých rozbolů,
Eolína dumných hlaholů.
Miluj Čechu, blouznivý jich... | 60. Dumky ruské – večerní to záře, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-029952 | Sklesla tma. Utichly lesní bory,
S sluncem jasným zlatý zašel den,
Opanoval všecky země tvory,
Zem i šírou tichý přikryl sen.
Utichlo slavíka klokotání,
Ohlas písní při porostlé stráni. –
Po vrchách se honí mlhy šedé,
Noční šepot opanuje sad,
Zlatí jenom záře luny bledé
Hrdosmělý někdy Vyšehrad,
A jak on tam, Vltava kd... | 10. PROSLOV. | Karel Hynek Mácha | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-010694 | Té lži, že u vývoji nestoupáme!
Kdys židé bohem jenom tele ctili,
my nyní za bohy už voly máme! | 433. Té lži, že u vývoji nestoupáme! | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-022557 | Jako květ jsi vonný, bílý,
na vlnách jenž kolébá se.
Na břehu, slyš, flétna kvílí,
umlká a volá zase,
pláče teď a jásá chvílí,
povídá snad o tvé kráse,
čarovný ty květe bílý,
na vlnách jenž kolébá se.
Letní noc je vlahá, tichá,
a my v kraji sami, sami,
jenom jasmín vůní dýchá,
měsíc svítí nad vodami.
Srdce moje touhou ... | Valčík. | Jaroslav Kvapil | 6 | siciliána |
cvf-020815 | Tak dlouho již, co, babičko, jsi něma,
co dopovídala’s nám pohádky,
tvůj schladlý ret co úsměvu již nemá,
ni zhaslý zrak svých jisker památky;
čtvrť století tvé čelo v spánku leží,
a na tvé lůžko bílá návěj sněží.
A kdo ty stopy v sněhu vyšlapává,
čím taje na tvém srdci jíní chlad?
O babičko, sem k tobě kráčí sláva
a v... | ZA BOŽENOU NĚMCOVOU. | Eliška Krásnohorská | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-052549 | V dnešní slavný den
byl jsi narozen,
ať jich ještě tady
přečkáš dlouhé řady
šťasten, spokojen. | V dnešní slavný den | Emanuel Züngel | 15 | limerik |
cvf-041768 | Dítě milé! Což jsi přeblažené!
Ještě v tobě všechna vášeň dřímá,
Anděl Boží u tebe stráž třímá
Ve snažnosti láskou roztoužené.
Duha lásky nad tebou se klene,
U pramene u rájského zpříma
Mannu Boží pro tě anděl snímá,
A tě krmí z báně pozlacené.
Jak jsi blahé, jak jsi přelíbezné!
Duše každá k tobě v lásce klone,
Jako vč... | Dítě milé! Což jsi přeblažené! | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-029768 | Jen jiskru lásky dej nám dříve v žití,
v tu bludnou pouť, jež skončí u hřbitova,
jen drobný koutek, v němž se hnízdo schová,
a v něm nás nech na chvilku zapomníti.
A silou čistých duší šťastnu býti,
a sníti činy, mládnouti v nich znova,
a boha tušit pravdy věčná slova,
ta, jimiž v blescích Kříž a Sinaj svítí.
A pak, až... | Smrti. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-031520 | Kdo v Asakuse, jedské čtvrti, nezná
dům U vrby, krám pana Niheiži!
Stříbrnou zeleň větví k němu níží
košatý gingho. Dívka přelíbezná
tu k párátkům a voňavkám se kloní,
když kupec předem okouzlen se blíží.
V účesu, který hlavinku jí tíží,
má stříbro jehlic, hřebínek ze sloni,
a barvy oliv, fialek a máků
ji halí jako kří... | OFUŽI | Stanislav Kostka Neumann | 0 | sonet |
cvf-010444 | Když padli dřív – jak jsme se proměnili! –
kdo v bojích za vlast cedili svou krev,
vždy styděli se ti, kdo živi byli. | 183. Když padli dřív – jak jsme se proměnili! – | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-044279 | Roj četných hvězd na nebi táboří,
jen měsíc ještě se kdes opozdil,
klín širých vod se temným stínem kryl,
dvě světla kmitala se na moři.
Vždy červeněji maják zahoří,
by cílem bezpečným a vůdcem byl,
když světlo bílé spěchá ze všech sil
a v běhu svém se do vln zaboří.
Tu bílé světlo zhaslo, vítr vál,
však maják stál a k... | Roj četných hvězd na nebi táboří, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-024554 | To čtvrt je ponurá, kde ulice se tmějí
jak staré průplavy vod mrtvých za večera,
střech vlny, podloubí a vjezdy, okna sterá
i sady, přes zdi jež jak vězni pohlížejí.
A vůně minula se ze všech dveří line
jak z relikviáře, jejž otevřel kdos zticha
v snech přišlých za šera, když podzim k nebi vzdychá
a srdci stýská se a v... | STARÉ MĚSTO | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-008399 | Tvá hlava šediví, můj otče drahý,
Tvá hlava kloní se a níží týl,
my rozešli se záhy, ach tak záhy,
jen dětský čas jsem s Tebou otče byl,
Tys nespal snad, já lehce den jsem trávil,
Tys pracoval, já potem Tvým se bavil.
Tvá hlava šediví, můj otče drahý,
Tvůj zrak, on krátí se, tys síly prost,
a tomu všemu prvé dáti vláhy... | Tobě, drahý otče. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-057212 | Velebný hymnus dosud v sluchu zní mi,
jak z nekonečna vln dozníval ke mně,
kdy v sledním pásu krok můj stanul země,
nad planinami moře nesmírnými.
Ó moře, moře! světla nádhernými
paprsky mžikem pozlaceno jemně,
tu zas jak mrak, co obzor zakryl temně,
tu stříbro k břehům házíc proudy svými.
Hluboké, tiché, jako lidské h... | Na Severním moři. | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-018628 | V práce milém čarokruhu,
k steré toulce květem luhů
dali jsme si ruce svoje,
přimknuli jsme druh se k druhu.
Život dal nám tuhé boje,
práce ples i soků roje,
až bůh lásky sklenul duhu
nad to žití tvé i moje.
Co nám zášť, co lidí zloba?
Příroda nás najde oba
každé jaro: hvězdy v znaku,
píti krásu niv a borů,
píti lásku,... | VÁCLAVU JANSOVI. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-043221 | Kam došli jste kdo? V záři hvězd
pod cizím nebem bloudili jsme spolu,
snílkové z jiných dob.
Vzpomínám. Střecha má mi drahá jest
jak rodná země,
jež dává rytmus mému srdci.
Je na konci všech cest
buď domov, nemocnice, vězení,
anebo hrob. | VERŠE | Karel Toman | 3 | madrigal |
cvf-047160 | Dítě snů mých, jak jsi sladká, duše!
krásných snů a vidin matka – duše!
nechť mi drsný celý svět, jedna rána, jeden hřeb,
cítím, ruka tvá jak hladká! – Duše!
Nechť mnou zmítá nepokoj, kyne starost, trudí boj,
za tebou loď půjde vratká – duše!
Nechť se stáří přiblíží, nebude mi obtíží,
nových zjevů tys vždy látka – duše... | XXIII. Dítě snů mých, jak jsi sladká, duše! | Jaroslav Vrchlický | 7 | gazel |
cvf-019903 | Ještě více sem se zadivila
Musevši zde mnohé viděti
Sardce po pekle se kouleti,
Ano hlava jeho v nebi byla;
A když sem se důvod přičinila
Rozdělení toho zvěděti,
Jme se jeden z Běsů křičeti
Tak, že sem se téměř zapýřila:
Slavistů těch: jsou to zůstalosti,
Kteří byli sice učení,
Bez lásky však a bez národnosti;
K Slávě ... | 607. Ještě více sem se zadivila | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-005181 | Stín věčně bude tu, poroste věčně býlí
a bude slyšet pláč a síně budou kleté.
Dům otrávili ten a studnu otrávili.
A najdete-li vchod, východu nenajdete.
Zapomnít má-li dům na hrůzu oněch chvílí
a tíhy zbavit se, té tíhy dlouholeté
by zapomenout moh’, zvuk nutný zvláštní síly:
třeba, by uslyšel křik slabý nemluvněte.
Ne... | DŮM MOROVÝ (IV) | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-048856 | Když poprvé mne do kolébky kladli,
já nevěděl, že stih’ jsem první břeh,
že moře – život přede mnou si leh’,
by lákal dál mne víry a skal bradly.
Teď šupiny snů dávno s očí spadly,
zchlad’ v srdci ošlehaném vášní žeh
a slední břeh mi kyne po letech,
to smrti břeh je, kde vše růže svadly.
Však mezi těmi bylo jiných břeh... | Sonet o břehu. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-022792 | Teď rád bych zemřel: nad mým hrobem v dáli
by krásné oči jisté zaplakaly.
Já opouštěl bych s tichou vírou žití,
že šťastnějším již nelze nikdy býti.
Když tělo mé by v úzkou rakev kladli,
dvě žhavé slzy na skráň mou by padly.
A v čele mém by ještě hvězda vzplála,
kde mlčky křížem jste je požehnala.
A na mém hrobě měsíčn... | Klidné sloky. | Jaroslav Kvapil | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-020125 | Jak když mine zima trvanlivá,
I když na zemi se uhostí
Vesna, všechněm tvorům přívětivá
Pěstounka i luk i polností,
Tak ta nevěsta nás potěšila,
Kteráž císaři se zasnoubila.
Od hor Krkonošských do Moravy,
Od Dunaje po všech končinách,
Kdež teď pod stejnými omlad’ právy
Národ oslavený v dějinách:
Hrady, města, vesnické ... | I. Ozvěna Česká. | Jan Pravoslav Koubek | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-027614 | Z klasických veršů cítím vůni vát
jak z podvečerní bujné lučiny:
heřmánku, doušky, sterých trav a mát
ten zápach prostý, zdravý, neviný.
A romantika to je luzný sad,
kde ve skleníku bují květiny,
a smysly tvoje spíjí odevšad
nádherných vůní chaos jediný.
A verše moderní toť parfumy,
jež dráždí tony svými ostrými
sta du... | SONET O TŘECH METAFORÁCH | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-033900 | Přijmiž Bože díkčinění,
v kterémž k tobě upíme,
když dnes krále narození
vděčným srdcem slavíme;
přijmiž prosby dítek svých,
jeho věrných poddaných.
Chvalme Boha po vše časy
za tu milost, křesťané,
spojujme své k Bohu hlasy,
s radosti nám popřáné;
zvlášť dnes v svátek cýsaře,
laskavého mocnáře.
Poznávejme milost Boží,
... | IX. Po kázaní a po vykonané modlitbě. | Jiří Opočenský | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-039349 | HVĚZDIČKY už shasínaly,
modré oči ještě spaly,
nebo nespat jen se bály?
Spěte, oči, jak si chcete,
jenom, až se otevřete,
když se na mne usmějete.
Modré oči uslyšely,
usmály se, otevřely,
hvězdičky z nich zapršely. | MODRÉ OČI. | Josef Václav Sládek | 3 | madrigal |
cvf-041584 | Matka příroda se v rakev kloní,
Smutná lípa lupení své roní,
A je za daň stele vůkol po ní.
O přírody pomíjivé kráse
Tajný vzdychot vůkol rozlíhá se,
Jak když želí mátě v smutné řáse.
A ten vzdychot tamto k dušem vniká,
Kdež jich obor hořem hlasně vzlyká,
An je hlodá strázeň převeliká.
A co duše ony čijí na to,
Zda jic... | Dušičky. | František Sušil | 3 | madrigal |
cvf-043736 | Jak s vrchů sníh prchala chmura s čela,
a srdce roztlouklo se volně, blaze,
jak žitné pole v ranní rosné vláze,
když „Pojďte do hor!“ laškovně mi děla.
Matinka s hostmi jíť prý by tam chtěla
– což jinak značí, bez vší totiž fráze,
že pro sebe tam ulovíme snáze
chvil sladkých – to má děva zamlčela.
Spjal vichry Eolus a ... | III. Jak s vrchů sníh prchala chmura s čela, | František Táborský | 0 | sonet |
cvf-048058 | O růžích z Jericha tu pověst znáte,
jež suché, vzrostlé v písku ve závěji
se v květy bájné krásy rozvíjejí,
jak v půlnoci když zavzní zvony svaté.
Ó takou růži též vy v srdcích máte!
Tlí suché v hloubi duší lístky její,
však písně vánoční jak tóny znějí,
plá růže, dýchá, v záři svojí zlaté!
Ó lidu naděje! Tys růže ona,... | Růže a Naděje. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-045235 | Svět dnešní tak si rovněž modlu stvořil,
ta sluje Zisk a zlatou miskou chřestí,
ó zpozdilec, kdo jí se nepokořil,
ten neví, co je radost ani štěstí;
ten hlupák se jen v utopiích mořil,
by z trní leda mohl si laur splésti
a umřít v konec chud a neoceněn,
však v idealu pevný, neproměněn! | Druhý list Ahasvera královně Semiramidě po desíti letech. (XVI.) | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-055155 | Mně není jedno, jak se druhým děje
a jaký mají osud na zemi;
já v nitru svém tu cítím se všemi,
a nikdy nezní zpěv můj bez naděje.
Když milencům se zardí obličeje –
i já se kochám jejich růžemi,
však soustrastně má píseň oněmí,
když srdcem jiného zde bolest chvěje...
Tak jeden cit mne stejně ku všem víže,
a jenom ti, k... | OPUŠTĚNÝM. | Alois Škampa | 0 | sonet |
cvf-038013 | Snad cosi jest, já VTEŘINY však syn,
má sladká, lehká moudrost motýlí
v poletu životem mne nezmýlí,
jí rozeznávám vonný květ a blín,
dnes zachutná mně rozpustilost vín,
žen vnadami jsem zítra opilý,
nadšením písně jásám za chvíli.
Smyslnost vln, v nich kolébání třtin,
mně stejně radosti jak vědy taj,
hra nesmyslná, sam... | Snad cosi jest, já VTEŘINY však syn, | Adolf Racek | 0 | sonet |
cvf-044340 | Sníh volně padá, písek cesty skrývá,
a v bílý poprašek jak v čistý šat,
kde sebe menší skvrnu hned je znát,
krok za krokem hlubokou stopu vrývá.
A stopa ke stopě se pyšně dívá:
„Byť unavený chodec šel i spát,
my cestou jsme a budeme tu stát,
by dále po ní spěla chůze živá.“
Jak stopy klamou se a jak se mýlí!
Nechť zhyn... | Sníh volně padá, písek cesty skrývá, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-019705 | Co se osmé společnosti týče,
Tu lid kratochvílí básnický:
Bojan Lumira, a Lomnický
Víta jako bratra Gunduliče;
Usmívá se Záboj na Kačiče,
K Závišovi kráčí Krasický,
Deržavina Węžyk; Mušický
Ozdobuje věncem Voroniče:
Lomonosov mluví s Kochanovským,
Se Strejcem se baví Hruškovič,
Holý, Vodnik, Zdirad se Žukovským;
Vůkol ... | 410. Co se osmé společnosti týče, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-010612 | „Co forma teď?“ děl modník, „nic než pleva,
víc symbol jest!...“ a balvan na sloup vznes’,
„tam, vizte, skryto božství mého Zeva!“ | 351. „Co forma teď?“ děl modník, „nic než pleva, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-015836 | Tam kde Sázava své proudy valí,
V zdálené od světa pustině
Poustevník dlí v lesů hustině;
Blahý nic mu život nezakalí.
Skrovná poustenka na příkrém skalí
V pralesů se skrývá zástině:
Prokopa to tichá svatyně;
Lid sem zblízka přichází i zdálí.
Den mu při práci a zpěvu mine,
Večer v rozjímavém modlení,
V noci duch i tělo... | LXVII. Tam kde Sázava své proudy valí, | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-049761 | Věř, nožka malá pod tvým černým šatem,
jež prohlédala punčoškou tvou bílou,
tak duši moji divnou jala silou
a smysly moje zmátla divým chvatem,
že ani hloubkou očí, vlasů zlatem,
ni řeči tvojí sladkou hudbou milou
jsem lapen nebyl v síť tvé krásy čilou,
ni postavy tvé luzným majestátem.
Co nového je, ptáš se, v písni t... | Víš si rady? | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-046628 | Soud veřejnosti s pravdou jdou vždy spolu jak pes a kočka,
hřbet zježený a zuby ostré jako drak – pes a kočka.
Nech projít čas, a svorně, vedle sebe uvidíš,
jak leží klidně v slunci, mhouří zpitý zrak pes a kočka. | Pes a kočka. | Jaroslav Vrchlický | 7 | gazel |
cvf-015832 | Přirozená veské děvy krása
Okouzlila kníže Oldřicha,
Tak že hluboce rek zavzdychá,
A milostí chví se a otřásá.
Božena jest srdce jeho spása;
I hned mění se tu v ženicha –
S nevěstou ku Praze pospíchá,
Za choť svou a kněžnu ji prohlásá.
Provázenou od bratrů a sester,
Od otce a matky blažené,
Po cestě lid vítá českou Est... | LXIII. Přirozená veské děvy krása | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-044339 | Vločka sněhu na ruku mi spadla:
„Pohleď na mne, jak jsem krásnou – děla –
z hvězdiček a z jehliček jsem celá,
jak je ruka lehká k sobě kladla.“
Síla pevná, která bouří svládla,
která rozbrázdila skalní čela,
umí také zjemnělá a bdělá,
starat se, by krása nepovadla!
Je snad vločka téměř roztavená,
jíž se ruka vlastním t... | Vločka sněhu na ruku mi spadla: | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-045233 | Jak starý Babel po jazyků zmatku,
tak celá Evropa dnes připadá mi,
jak bursa lichých směnek, jejichž splátku
syn příštích dob novými získá klamy,
dům před bankrotem, k poslednímu svátku
kam sešli se pod věnci, pod cetkami,
kde připijí si na oko jen pružní
a mladí vínem, za které jsou dlužni. | Druhý list Ahasvera královně Semiramidě po desíti letech. (XIV.) | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-051336 | Ten starý mistr jak na zlaté půdě,
ó Doloroso, zvěčnil bolest tvoji!
Vždy před mým zrakem Člověčenstvo stojí
v plen dáno Bídě, Zoufalství a Nudě;
v svém Skepticismu připoutáno k hrudě,
v své Mdlobě s Briarei Viny v boji,
v své Touze na cestě ku míru zdroji,
jež krví horkou znamenána rudě.
Však horší musím osudy tvé zvá... | Dolorosa. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-067645 | Vím, v Jeho srdci svatý planul vděk,
„můj bratře-sestro!“ ač mě zval jen chladně
své svatosti i mé cti nezávadně,
by slinou netřísnil nás pomluv jek.
Číš vody jsem mu dala, chléb a lék,
chud, nemocen kdy Římem bloudil hladně,
ač perly bohaté kryl duše na dně.
Byl pochopen. Jím nový počal věk.
Kdež Marií mu chápavou vžd... | JACOBAEA DE SEPTEMSOLIIS. | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-012613 | Na vlnách tichých jsem se kolíbal,
stříbrným vrbám jsem se zpovídal.
Šeptají vlnky, vrby zvoní mi,
písněmi znějí, hlasy tklivými.
Dokořán nebe světlé nade mnou,
ševelí hvězdy řečí tajemnou.
Vzpomínky mámí, dřímám chvílemi,
milostnou touhou srdce chví se mi.
Milosti plná, drobné dítě mé,
ráda mě mívej, tiše splyneme. | NA VLNÁCH | Josef Holý | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-019709 | Líbilo se mi tu, proto cestil
Duch můj po tom chlumci tam a sem,
A s tím slavských uměn zápasem
Za dlouhý čas rozkošně se pěstil;
V tom zřím hocha, an si právě klestil
Přes myrty sem chodník Parnasem,
Novým ruských písní Ohlasem
Sladce nástroj v ruce jeho chřestil:
I hned, zpěvem ochlácholená tím,
Šla sem jinochovi v ú... | 414. Líbilo se mi tu, proto cestil | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-019717 | Jednoho však s jeho velkým činem,
Vlastenectvím, sebe zapřením,
Nelze pominouti mlučením,
Slavorus je, sluje Konstantinem;
Setníky dva chránil před záhynem
Na svá ramena je vložením,
Ač mu plamen hrozil zničením,
Ač byl carským dědicem a synem!
A co větší znak jest jeho cností,
Korunu půl světa mladšímu
Bratrovi dal s ... | 422. Jednoho však s jeho velkým činem, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-059575 | Šla do chrámu – byl Velký pátek právě –
v své kráse všemohoucí tak a chladné,
mně zdálo se, že jako stíny zrádné
těch za ní jdou, jež zabila již hravě.
Ať venku ruch se vzdýmá roven lávě,
zde Jeremiáš žalmu hromy vládne,
hřmí v duši jí, až tváře blednou vnadné
led citů v žár a plamen žhoucí tavě.
Jak velezpěv o Krista ... | VELKOMĚSTSKÁ SKIZZA. | Jan Spáčil Žeranovský | 0 | sonet |
cvf-016309 | Tak zvětrala i v duši mého reka
vzplanuvší kdysi láska ke Stáze.
On tušil, věděl, že tam v dáli čeká – –
však s dovolenou měl tu nesnáze,
vzpomínka na ni kamsi do daleka
zapadla v duši pak, až nejzáze
a, jak ji život zavanul a odnes’,
zapadlá klidně spala tam až podnes. | ZA STAROU LÁSKOU (36) | Bohdan Kaminský | 5 | stance |
cvf-041553 | Zuří zima třeskutá,
Divoce se vichor vztěká,
Běda! zlost ta překrutá
Padne-li kde na člověka!
By byl ohněm přioděn,
Bude na smrt sprovoděn.
Ai! tam v sněhu na ledě
Dvakrát dvadcet mládců sedí,
Jich v té smutné besedě
Kopa strážců krutých hledí.
Tělo sbité od vraha
Svlečeno jest do naha.
Ach mláď tato přechudá!
Jak jí k... | Čtyrydcatero mučnův. | František Sušil | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-067910 | Jde Jeseň z lesa, klestu pod otepí
s hor k nám již babka dýchavičná spíchá,
na prsty ozáblé si mlhu dýchá,
zpod šátku vlas jí pavučím se třepí.
Jde trhan Vítr. Třese zbujně štěpy,
list za listem jak karty v prstech míchá,
ať cesta, necesta, ať mez či lícha,
jen hvizdne si, jde zlovolně jak slepý,
neb všude narazí. Když... | V. Jde Jeseň z lesa, klestu pod otepí | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-020079 | Spí krajiny. Pod noci hvězdotkaným
vše odpočívá závojem, svit luny
svým leskem zářícím a zadumaným
v les plný stínů padá, tajné runy
po mezích kreslí, které vůni dýší
z měkkého klínu do nadzemských výší.
Spí krajiny. V mlh modro do daleka
se táhnou pole, černají se lesy,
báj vonným břehům vážně šumí řeka
kdes v dáli v ... | Noc. | Julius Alois Koráb | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-062656 | Bojuj, řekl Vrchlický.
Bojuj zápas nadlidský!
Vítězství-li
se k tobě schýlí,
zůstane ti navždycky. | Bojuj, řekl Vrchlický. | František Zavřel | 15 | limerik |
cvf-064516 | Co je to – jaké kouzlo vábí jen
mou duši k Tobě? Je to ctnost neb hřích,
neb láska? Ne. Snad mámí zlý mne sen,
neb předtucha tmy, nocí bouřlivých?
Já nevím. Zrak můj hledí okouzlen –
jsem v jakés moci tajů magických,
a churavím a chřadnu. Každý den
jsem slabší, křehkou hračkou v rukou Tvých.
Zda je to peklo, jež mne lá... | XII. Co je to – jaké kouzlo vábí jen | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-059258 | Citlivcům líto, šeré vy chrámy,
jak ve vás zmlkne modliteb ruch,
a co as člověk učiní s vámi,
ve prach až klesne starý váš bůh?
Nepřijde bídný hledat si těchu,
hledat si ve vás léky svých ran –
divý jen holub před dravcem v spěchu
ve vašich věžích najde svůj stan!
Kdyby se, Kriste, krve té proudy,
kterou Tvým jménem pl... | SONET VELIKONOČNÍ. | Vladimír Houdek | 0 | sonet |
cvf-014084 | Tři věci jsou, jež sklíčenou hruď moji
tak divným, blahým naplňují citem,
že s chvěním vznáším zraky k lásky zdroji
a toužím v kraje dálné nad blankytem.
Tři věci jsou, jež útrobu mou plní
tou svatou láskou k člověčenstva blahu,
že při vzpomínce ňadra má se vlní
a duch můj práhne spásy hlásat dráhu.
Tři věci jsou – ó c... | Tři věci. | Jan Ježek | 14 | sonet anglický |
cvf-050656 | Láska, ten velký, boží div,
k nám přišla jako na návštěvu,
pak zvykla, dítě, tvůj to vliv,
tvých zabrala se do úsměvů.
Můj zpěv přestal být zádumčiv.
A v zlatu hroznů, v modru sliv
a ptačí písně ve záchvěvu
se chvěla jako v ráji dřív
láska!
Jí také množství jaktěživ
v tom světě bolesti a hněvu
jsem nezřel, neobsáhnul v... | Láska. | Jaroslav Vrchlický | 10 | rondó |
cvf-010785 | Bůh může lidstvo lepším zléčit líkem,
než hrůzou pekla; bohem lásky jest;
má ďábel Bohu být snad pomocníkem? | 524. Bůh může lidstvo lepším zléčit líkem, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-004526 | Co může ještě přijít! Smrt je blahá,
kdy zástup nepřátel mu pouze zbyl;
zášť bodá, kam jen zraky obrátil
a velekněz jej lstivě zapřisahá.
Ó nač se odpovědět ještě zdráhá?
jak jinak v duši své kdys všecko snil:
kde jsou ti, které tělem nakrmil,
kde apoštolů druž tak srdci drahá!
Přec jeden v síni, kde se zástup zhřívá,
... | Trnový vínek. (3.) | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-010351 | Z mých ňader hejno přání k tobě vzlétlo,
jak děti z chýše na luh v jarní den;
vždyť duše tvá i srdce všecko kvetlo. – | 90. Z mých ňader hejno přání k tobě vzlétlo, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-019420 | Onni rtové, jejichž vůně plynná
Oheň vlila duše do naší,
Že kost v těle jihne najzázší,
Onni rtové jsou mých strastí vina;
Tak dech loudný k chřípím nehostinná
Arabia z dálky přináší,
A když vejde v kraje najblažší
Poutník, pozdě upí horkem hyna:
Onni rtové rajských kvítků medem,
Nektarem a manou tekoucí,
Opili mne sla... | 125. Onni rtové, jejichž vůně plynná | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-016280 | A myslí jeho táhly různé zjevy
těch, jež jej byly zajímaly kdys:
subtilní, kypré, všelijaké děvy,
zde plná měkkost, jinde ostrý rys, –
kam dřív se dívat, člověk věru neví.
Hle, celý harém, právem zvolal bys
a věru, pěkný harém různých poupat
zřel smutný rek náš kolem sebe stoupat. | ZA STAROU LÁSKOU (7) | Bohdan Kaminský | 5 | stance |
cvf-069200 | Ty Jsi tu. Chodíš teď tou ulicí,
po chodníku, kol oken těch a dveří,
je tu Tvá šlépěj – dav se valící
dál přes ni žene v soumračné té šeři.
Ty Jsi tu. Přijel Jsi – je zářící
dnes, krásné, město. Na nebeském keři
se rozvil květ. Mhou, oblak halící,
se hvězdy třpytí, v tůni, jež se čeří.
Tu v městě Jsi. A všechno jásá ko... | Ty Jsi tu. Chodíš teď tou ulicí, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-047681 | Nad mrtvým poslouchal jsem žalozpěv;
nad bídou všeho tuhnula mi krev.
„Když budeš naše viny stíhat, Pane,
kdo před Tvou tváří spravedlivý stane?“
Ach, naše viny! Však se známe k nim,
ach, zásluhy! Svic, kadidla jsou dým!
Jen viny zbudou. Stíhat je chceš, Pane,
kdo před Tvou tváří spravedlivý stane?
Však jedna těší prav... | Glossa k modlitbě za mrtvé. | Jaroslav Vrchlický | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-044035 | Svatý bože! věčně spravedlivý!
prosil jsem tě, bys mi půjčil moře,
abych slz měl dost pro velké hoře,
jež mi v srdci vře, jak oheň živý;
žadonil jsem o sbor větrů divý,
aby hlásal do světa, lži boře,
věčný zločin v naší ve pokoře;
nedal’s jich a – byl jsi dobrotivý.
Marně nevina teď umučená
před vrahy, jež zločinů dech... | Svatý bože! věčně spravedlivý! | Jan Václav Tůma | 0 | sonet |
cvf-010418 | Že neměl jsem tě rád? Aj, v žití boji
co vysnil jsem, co dobyl jsem a měl,
vše pohřbeno je v hrobce duše tvojí. | 157. Že neměl jsem tě rád? Aj, v žití boji | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-047673 | Ve stínu stověkých bříz na kameni
plá oběť smírná, dýmu proužek hravý,
jak sloup se vznáší ve stromu dóm tmavý,
kde uhasíná smutné světlo denní.
Jak fantomy, jež kouzlí věštce snění,
řad postav táhne sem, jich bílé hávy
tmou ostře svítí; průvod teď se staví,
a tichou nocí zní jich tiché pění.
Hvozd naslouchá. Noc v báz... | Arnold Boecklin. (II. (Posvátný háj.)) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-008246 | I maloninká věc nás blažit může,
jen s upřímným-li srdcem byla dána,
mám důkaz toho na tobě, má růže. | VII. I maloninká věc nás blažit může, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-019638 | Tam kde Zemla v tísni ledu stoná,
Kde sup těká z lesa do lesa,
Tam kde smutný, žehy donesa,
Chamsin helce lidi, květy, slona;
Kde býk hvězdný a štír cestu koná,
Tam kde chaos končí nebesa,
Kde drak černý točí kolesa,
Na něž rozpial kosti Ixiona;
Nikomu mil, od sta jiných bažen,
V chudobě či kmentem lesknoucí,
K trůnu n... | 343. Tam kde Zemla v tísni ledu stoná, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-030411 | Mha visí v oblacích, mha v polích hradbou stojí
a zítřek, vzejde-li, zas mhou se bude šeřiti.
Kraj smutný prosby své se nudě vyslat bojí
a duše ve slunce již netroufá si věřiti.
A teskně v šedo zří. Pod okny stezky běží –
a marně v cestu zvou. Dnes nelze uniknouti,
kal bažin rozlil se, kde kvetl údol svěží,
a zrádné pě... | * * * Mha visí v oblacích, mha v polích hradbou stojí | Karel Nejč | 0 | sonet |
cvf-055050 | Až na smrt nemocen se v mladém cítím srdci,
mých veršů tichne zvuk, mých skrání hasne plam,
a jakby Sisyfův mi balvan ležel tam –
žal tkví mi na prsou, jejž nemožno mi svrci!
Květ jarních nadějí mi náhlým vadne mrazem
a horkých slzí proud mi zastiňuje hled,
jímž ještě k hvězdám svým se dívám naposled,
v prach lidské bí... | Sražen s výše. | Alois Škampa | 0 | sonet |
cvf-001106 | Tak smutně se zdvíhají skály,
chmur mračných jenom se tknout,
zpod černá řeka se valí
a rozbouřen pění se proud.
Jek tlumí, břeh líže, vír kalí;
vor vidět bez hlesu plout –
tam v dáli dvě postavy stály,
jak boží by čekaly soud.
Leč olovo nehne se s místa,
blesk nepoltí oponu v trysk,
proud hněvný dál po skále chlístá.
... | JIHOČESKÁ KRAJINA. | Jaromír Borecký | 0 | sonet |
cvf-011640 | Ó hleďte jen tu věčnou tajemnici,
jak v hustý závoj skrývá svoje čelo,
bud z jara to, kdy vše se rozzvučelo,
bud za mrazu, kdy tuhnou slzy v líci.
Kdo může o tvé lásce k lidem říci?
Vždyť pod roušku ti oko nehledělo!
Jen k umírání dala jsi nám tělo,
jen k nedůvěře klenbu s šedou kšticí.
Lež necháváš i blbstva nesečtena... | Ó hleďte jen tu věčnou tajemnici, | Adolf Heyduk | 0 | sonet |
cvf-065244 | Tak četl kdysi jsem v báchorce z Indie:
...Na březích Gangu velké město kdes prý je,
v němž od staletí dávných nikdo nežije.
Je město krásné prý a plno bohatství
a v jeho palácích se ryzí zlato stkví,
zapadlá nádhera slavného království.
A města paláce tré velkých dělí vrat,
pak šibenice s domkem, jejž obýval kat,
od č... | MRTVÉ MĚSTO | Rudolf Illový | 3 | madrigal |
cvf-047001 | Té formě chtěl jsem na vždy „vale“ dát,
však dnešní noc tak renaissančně syta,
jak plna barev polosvětly kmitá,
mi souverenně začla diktovat.
Mě bylo, Lorenzových do zahrad
jsme přišli k agapě, druž k žertu hbitá,
svou stancí Polizian hosty vítá,
všem chce se Krásy, nikdo nechce spát.
A ploský měsíc, bledý akrobat,
jak... | SONET BLOUZNIVÉ NOCI. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-048210 | Svatého týdnu smutek v Avignoně
sáh’ do srdcí. Pašijím v kathedrále
naslouchá Klemens vzpřímen na svém tróně.
Jak socha sedí vytesaná v skále
ve hrdé, klidné póse světovládce,
sám netknut žalem v celé církve žale.
Však u místa, kde psáno: Petr zrádce
že zapřel Pána – papež v prázdno zíral,
však šlehlo bleskem v tvář mu... | Pašije Klementa V. | Jaroslav Vrchlický | 11 | tercína |
cvf-015766 | Proti odvážnému Vlastislavu
Kníže Neklan vojsko sebírá;
Praha s důvěrností pozírá
Na Čestmíra, jenž má nad ním správu. –
Vlastislav ve hlučném bitvy davu
Klesá mrtev rukou Čestmíra;
Než i vítěz raněn umírá,
Vlasti vydobyv i sobě slávu.
Lučané tu poraženi v boji
Různý dávají se na outěk,
Praha k vítězné se slávě strojí.... | LXVI. Proti odvážnému Vlastislavu | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-022125 | Sníh za oknem, mráz, chumelí se dnes,
leč v krbu plamen, jizba zdá se rájem –
Rus přítel samovar si půjčil kdes,
vře voda, zlatým číš se plní čajem.
Zas v duši vidí chatu, stepi, les,
vzpomínek ptáci letí dalným krajem –
ten k Moskvě spěl, ten ke Dněpru se snes,
zří trojky, saně, šuby s hranostajem –
a z duše tak by za... | U krbu. | František Kvapil | 0 | sonet |
cvf-044313 | Je smutná neděle, o čem tu sníti?
Snad o klidu, jenž lenivě se plazí,
by všechen život spjal tuhými svazy
a pokryl šedou, neprůhlednou sítí?
Jen slunci rozkázal: „jdi, hleď se skrýti!“,
již slunce nevychází, nezachází,
v hrst pevnou béře mraky, větry, mrazy
a rušitelů všech se umí zbýti.
Tak asi v brloh severana hledí:... | Je smutná neděle, o čem tu sníti? | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-016890 | Vždy výš a k nebesům v té touze světce jíti!
A nepotřísněn pak, ó Pane, v stopách tvých
A v spilé bělosti lilií netknutých
Po jednom z andělů vždy nostalgií mříti.
Jednoho milovat z těch, jimž hřích ve tvář nedých’,
Přítele-anděla mít k šílenosti rád
Před slávou oltáře, v kadidla kouřích bledých,
Pod snem těch, kteří j... | SONET EKSTATICKY | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-010769 | Slyš! Ký to zvuk? To datel tepe v kůru...
Či stáří mi to sbíjí rakev snad,
by z žití pout duch povznesl se vzhůru? | 508. Slyš! Ký to zvuk? To datel tepe v kůru... | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-048500 | I na bozích mstí veselé se chvíle,
dí Lampsaku to strže pohostinné,
kde plna břečtanu sluj tmavá kyne,
hrdličky Venuše, to víte, bílé!
Tam počat on byl, dítě rozpustilé,
rost’ v lásky hrách a neznal péče jiné,
než Nymfy chytat a je v rokle stinné
rvát v bujné veselí a kratochvíle.
Však nebyl chytrý jako otec jeho,
v kv... | Osm reliefů ze života Jacchova. (VI. Priapus.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-026431 | Jsou pro pokrok. Jen nechtějí
bít do uznaných autorit,
a starých pravd. Prý raději
a líp je v národě mít klid,
mít naději, do klína dát ruce –
prý provede vše evoluce. | LIDÉ OPATRNÉHO POKROKU | Josef Svatopluk Machar | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-050556 | Na světě chodí duše zahalené
do masky těla i účinků jeho
a ku divadlu sboru nebeského
od přírody jsou Bohem upravené.
Vše hrají, mluví, proč jsou narozené,
a mění sceny, sbory kusu svého,
v smích šatí se určení osudného,
kam nezbytná je cizí vůle žene.
Bez vůle, moci, vědomí v svém žití,
co káže Pralůno, vše každá snáš... | II. ŽE LIDÉ JSOU DIVADLEM BOHA I ANDĚLŮ. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-018609 | Pod travou zde, akátu haluzemi
už dvanáct roků spíš, můj otče, v zemi,
a pravdou nezdá za dnešních se chvil,
žes vskutku žil.
Žes miloval a měřil v dobrý cíl,
se prací bránil do posledních chvil
a doufal, zoufal a pak zrazen všemi
žes trpěl němý.
Ne, žil jsi přec! Zde nad tvým rovem
tvou duši cítím v ruchu novém –
spi ... | NE, ŽIL JSI PŘEC... | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-021569 | Já v zimě teskné báje před:
co srdce snilo, vzpomínalo,
noc byla hluchá, mha a led...
Tu zavál s modra vlahý dech,
a skřivan v zlatém vzduchu volá:
„Hle, jaro zde, ty smutku nech!“
A „Jaro zde!“ zní v hory, v les,
a již to prší pestrým květem
a víří v rozkoš, zpěv a ples!
V mém srdci vstala zašlá zvěst –
a každý kout v... | III. Já v zimě teskné báje před: | Josef Kuchař | 3 | madrigal |
cvf-056987 | Mám rád své bílé ruce, tak rád se na ně dívám.
Jsou chladné jako voda fontanu za vlahé noci,
jež tiší příval tonů bouřlivých, když vášním zpívám.
Mám rád své bílé ruce, jež vzpomínky mi loudí,
ty ruce, které tiskly její bílé tělo v horečkách pohlaví,
ty ruce ubohé teď v prázdnu hluchých nocí bloudí.
Mám bílé ruce rád, ... | Mám rád své bílé ruce, tak rád se na ně dívám. | Emanuel Hauner | 3 | madrigal |
cvf-010761 | Proč dýkou sváru hubíš se a hádky?
Což netušíš, že v ponurou ti tvář
smrt tajně píše tajemné své řádky. | 500. Proč dýkou sváru hubíš se a hádky? | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-017113 | Nechoďte již blíže. Zpožděný váš příchod
Marně hledá, co jsem kdys vám nabízel.
Jako koberec jsem tehdy duši svoji
Na cestu vám prostřel, Kterou vy jste šel.
Ale vy jste váhal. V hospitálu leží
Dnes má duše zprahlá. Konec se vší hrou.
Hystericky zplanul tváře mrtvý úběl
Nenadále v prudkou červeň hektickou.
Z pochodně z... | VYHASLÉ OHNĚ | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-018505 | Ve starém chrámě, šerém refektáři
vždy obraz – mnich tam zavede tě lysý -
jenž v rámu sešlém zčernalý tu visí
jak v polotemna, v polostínu šláři.
Vše ztemnělo: kraj, nebe, postav rysy,
zrak o smysl se s fantasií sváří,
a ze všeho, co plálo na něm kdysi,
pár zbylo pouze bílých svatých tváří.
Ó, jak mi zčernal též ten ob... | OBRAZ. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-022320 | Je nebe jeden jas, v němž za obzor se kácí
sbor mraků ohnivých v své roztříštěné kráse,
z nich rozžhavenou zdí být každý v nebi zdá se,
kde slunce zmírajíc v své slávě vykrvácí.
To slunce velebné a velké k nepoznání
teď padá do lesů, kde krví v stromech hoří,
a mraky za ním v klín se nekonečna boří,
až ve tmě zniknou p... | Hořící mraky. | Jaroslav Kvapil | 0 | sonet |
cvf-048112 | Když zemřel velký Pan, když hvězdovatý
lem nebes zahalil se v šer a stíny,
tep světa bouřný stal se chorý, líný
v svých žilách nesa hořkou krůpěj ztráty,
též nymfy prchly, záblesk vlasů zlatý
kam skryl se, ptáš se? – Pohleď na lekníny!
V jich srdce pad’ a těla úběl v klíny
vod vhroužen v listů proměnil se šaty.
A dosud... | Leknín. (II.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-067838 | Zrak Evin dosud slzí pro ráj ztracený
a toužně přes pole tam v slunnou dálku zírá,
kde anděl bránu stráží, meč plamenný svírá, –
ráj nevrátí se nikdy jak sen prosněný.
Zří obětí svých synů rudé plameny.
Hle, prchá Kain a nese v prsou viny štíra,
krev první pije země, pastýř Abel zmírá, –
vzkřik matky letí v poušť, kde ... | IV. Zrak Evin dosud slzí pro ráj ztracený | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-044159 | Cos velebného mlčí v prostoru –
pláň moře lehounce se čeřící
kdes daleko na krajích obzoru
v lem nebe do bleda se měnící
se tratí stejných barev směsici,
a voda s oblakem se pojí tak,
že nemůže je rozeznati zrak.
Krok za krokem jde slunce oblohou
a šípem žhavým na zem dopadá,
však vlny sobě vskokem pomohou,
když náruč ... | NEDĚLE. | H. Uden | 18 | chaucerova strofa |
cvf-046003 | Jak mladý tur se ženeš do areny,
máš oheň, sílu, vzruch a křepkost svalů,
máš nekonečnou žízeň idealů
a chápeš úsměv dítěte a ženy.
Chceš milenec být světla roztoužený,
chceš pevnou rukou hnísti hlínu žalu
na kolossy a svatém ve zápalu
chceš kadlub formy vrci v moře změny.
Buď pozdraven! Však brzy tvojí paty
se dotkne ... | DEBUTUJÍCÍMU BÁSNÍKOVI. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-054464 | I myslel jsem si, jak to bývá,
že pro mne ještě teskní snad,
když otevřeným oknem dívá
se v letní noci vlhký chlad.
A z dálky drožky hrčící
když doléhají temně k ní,
a když jde naší ulicí,
že chvěje se a rozteskní.
Můj Bože, ona stloustla však,
a slzy nezamží jí zrak,
jí směšny jsou mé elegie.
Ó, v duchu zřím ji zlomen... | I MYSLEL JSEM SI... | Karel Červinka | 0 | sonet |
cvf-067872 | Kouř hořké vůně z kaditelen sráží
se lehkou mlhou nad náhrobky králů,
– to mrtví strážci svatého prý Grálu... –
sklem oken slunce ochoz pestře dláží.
Zpěv slova nešpor z hlubin žalmů váží.
Když uzavřeli spony vesperálů,
jdou knězi starých rhytmů za chorálu,
kde kaple václavská hrob svatý stráží.
Tam poklekají na dlažbu... | Hospodine, pomiluj nás!... | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-040853 | „Stárneme, stárnem’...“ píseň varhan zní
a tónem hlubokým se nad hlavami valí.
Já v černou lavici sed’ v řadě poslední, –
tu s matkou nebožkou jsme sedávali.
Zas cinkly zvonky, mdle tak zazněly,
a s oratoře hlasy zapěly.
A jako mlhy těžké, v spousty hlav
skly barevnými slunce stříkl příval,
to změněný a sestárlý již da... | NA MÍSTĚ, KDE MATKA SEDÁVALA | Antonín Sova | 1 | strofa venuše a adonise |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.