id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-063166 | Nad démant tvrdší utrpení –
byť srdce lidské bylo kamenem,
v ně vpíše zhoubu, jeho tvářnost změní.
Nad žaly jedince a strasti,
byť mořem byly nepřebratelným,
vždy strašnější je utrpení vlasti! | INTROITUS. | Josef František Karas | 3 | madrigal |
cvf-056734 | Nám, vyšlým v poledne, je půlnoc blízka.
Zmlk lidský hlas. Šum netopýrů píská.
Cár kalných mračen šlehá po měsíci.
Krvavým křtem se šlechtí plebejčíci.
Pod lunou šustí křídla smrtihlavů.
Kdo do staletí zřel, jde na popravu,
a komu čelo myšlenkami víří,
je poplván a stojí na pranýři.
„Je sladko snít“ – A snílek už si dř... | Z EVROPSKÝCH ŽALMŮ (Třetí) | Otokar Fischer | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-059811 | Ty bledý muži ze sarmatských plání,
kam toulka tvá až sem tě zavedla,
kam díváš se to vlastně ze sedla
a kam se plížíš nyní rosou ranní?
Mně pokloň dřív se, která jsem tu paní,
a potom stůj! Což už jsem zešedla,
že nezříš mne, a tvář má pobledla,
ač plna dál jsem obrů, králů, saní?
Jsem země hrdých snů a nároků –
Já sa... | KOLCHIS | Jiří Mahen | 0 | sonet |
cvf-046130 | Než zraje plod, dřív spadnout musí květy.
Nuž líbáním třes lásky mojí stromem,
vždyť sprchnou zase na tvé jenom rety! | Než zraje plod, dřív spadnout musí květy. | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-044261 | Ne vždycky slunce, někdy také mrak –
déšť teplý padá, vzduch jest něm a tich,
houf dětí, samý křik a žert a smích,
se náhle rozprchl jak hejno strak.
Ne vždycky úsměv, jenž je prázdný brak
a lživý chlubně vyvěšený vích,
též někdy slzy – víc je pravdy v nich,
vždyť život celkem nesnáz je a tlak.
Kdo sleduje ho okem pozo... | Ne vždycky slunce, někdy také mrak – | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-048885 | Tak si řeknem: Život co můž’ dáti?
Zda jsi všecko nepil z jeho zřídel?
Velkých, malých nedotk’ jsi se křídel,
jimiž nebe k hrudi své lze rváti?
Byl jsi buk či vřes jen na souvrati?
Byl jsi na kole zub, byl jsi hřídel?
Byl jsi motor tryskajících vřídel,
z ňader skal jež nelze zburcovati?
Byl jsi tmelem a zdí zároveň?
By... | Finale. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-051400 | Řvou dosud děla z té neb oné strany,
zní dosud meč a poranění klnou,
sem zástupy, tam zástupy se hrnou
a zbraně brousí na boj děsný, planý.
Tam poraněný prchá, bázní štvaný,
zde vítěz jásá, kořist maje plnou;
žen, dětí davy hladem, strachem trnou
a těžce dýchá národ udolaný.
A vítěz? Moru lačná saň se vrhá
v dům jeho s... | XLI. Osvěta a práce. | Jan Vřesnický | 0 | sonet |
cvf-001097 | Zachtělo se zazpívati o princezně Mihr-bánu,
studni lásky, pršce světla, která zorou v žití svítá,
buřičce měst, v zlatou léčku hedvábných jež vlasů splítá
a přec tolik dobra, něhy skrývá v očí nebestanu.
Kolik na šíji má perel, tolik polibků tam planu
rozeseti v jemné žilky, jimiž tuhý prs jí zkvítá
lotosu jak bílý ka... | VII. SVÉ PERSKÉ PRINCESCE. | Jaromír Borecký | 0 | sonet |
cvf-042269 | To mé hoře hluboké jak moře!
Celá duše pořád hořekne,
Zdá se, že již žíť se odřekne,
Vzdychá, vzlyká, pohekuje choře.
Přijde-li mně pomoc z hůry vskoře?
Opoka-li tvrdá oměkne,
Ňádro-li se z útrap vysmekne,
Čili mysl v propast zavrávoře?
Svět mě sytí v moři želů solí,
A duch žízní po zdravotném žídle,
Jenž se prýští k s... | 125. To mé hoře hluboké jak moře! | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-015800 | Jakby Hospodin se nesmiloval
Při tak láskyplné oběti,
Přinášené zbožných od dětí
Za otce, jenž bratra nemiloval!
Jakby Pán se nad tím neslitoval,
Jenž tak hořce želel v zápětí
Vraždy zpáchané a v paměti
Trpké po celý ji život choval!
Za ni přísně kál se a se snažil,
Národ zvelebil a oslavil,
A vlast dětmi výtečnými zbl... | XXXI. Jakby Hospodin se nesmiloval | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-050217 | Takto mohl Svatopluk mluvit k synům,
takto mohl před smrtí velký Jiří
vlastní krve nedbaje hovořiti,
národ jen v srdci.
Kdo smí říci: Malá že doba naše,
po těch slovech dějinných desek hodných,
po tom skutku nezištné velikosti,
antické síly?
Řádky těmi hodnými v sněžném Paru
zlatem rydlo aby je neslo věkům,
v Akropoli ... | Riegrova závěť. | Jaroslav Vrchlický | 9 | sapfická strofa |
cvf-020968 | Hu! Strachomorna! Ne jak na divadle;
v snu straší hůře! Zpustlý ční tu les,
kde hnilobou mdle svítí kmeny padlé
a kostry jiných pnou se do nebes,
s nichž visí kalná, slizká chamraď chmur,
a černý vzduch se hemží rejem nočních můr.
Hle, z tůní bahna štětky sítin trčí
jak utopenců vlasy ježivé;
kde houšť, tam hladové se ... | PO ČAROSTŘELCI. | Eliška Krásnohorská | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-046604 | Den, fenix skvoucí,
v žár vlastní žhoucí
vrhá se mroucí.
Však ráno zase
v lesku a jase
v nové vzplá kráse!
Tys ten pták báje,
jemuž jas ráje
na křídlech hraje.
V srdci mém zhasni,
a budem šťastni
ve věčné básni! | XX. Den, fenix skvoucí, | Jaroslav Vrchlický | 3 | madrigal |
cvf-047920 | Mdlý citrínový dechu!
Jak pozdrav z jihu v duši mou se vkrádáš
i chápu kouzlo, půvab spící v echu. | IX. | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-010628 | Proč zpíval jsem?... Aj, proč že hvozd se mladil,
když v jara době rozzpívaný pták
krev srdce svého perlou v hruď mu vsadil? | 367. Proč zpíval jsem?... Aj, proč že hvozd se mladil, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-011992 | Ty, jež jsi dlouho doutnala a vřela
až na dně duší vůdců našich, smělá,
ty trpká v začátku, však v konci sladká,
ty vždycky rozhodná a nikdy vratká,
ty, jež jsi Atlant bleskem přeletěla,
co vítěz jež jsi přes Vogesy hřměla,
ty přísná a zas vlídná jako matka,
kéž hostí tebe palác, každá chatka!
Ty svižná v našich zápase... | Sokolská myšlénka. | Karel Hlaváček | 0 | sonet |
cvf-069249 | Ó, milovat je: trpět. Trpět – žíti!
Čím silnější je cit, tím trpíš víc,
před okem lidským musíš bol svůj skrýti,
jak šašek smíchem naladit svou líc.
Ty směj se! Smát se budou, s Tebou výti,
jim, jako šašek, můžeš pravdu říc',
leč neplač. Bol Tvůj nikdo nepocítí,
v Tvém smutku nikdo nevyjde Ti vstříc.
A všichni vzhlédno... | XX. Ó, milovat je: trpět. Trpět – žíti! | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-064842 | Mně sonet jest jak tichý jizby kout.
Hle, okny vidím rozvířený svět.
Já vnímám všecek jeho var i proud
i jeho pád i okřídlený vzlet,
ulici cítím vlněním se hnout
i silné hlasy slyším burácet –
však mohu vše jen tolik obsáhnout,
jak okenní rám měří pro rozhled.
To svět je v odlesku – však nezkřiven.
Ten obraz soustředil... | SONET | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-010342 | Ty divíš se, že zrudlo moje líce?
Vždyť popálil je ohnivý tvůj zrak,
ty srdce mého vesny kouzelnice! | 81. Ty divíš se, že zrudlo moje líce? | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-005309 | Vím, stmívá se, vím, obzor se mi úží...
Nic nechci již, jen onu žlutou růži!
Z ní přísný chlad tak zádumčivě padá...
S vším vezme za vděk moje duše ráda!
Kdys chtěl jsem nach, jenž krvácí a plane...
Jsem klidný již, nechť cokoliv se stane!
Můj duch je mdlý. A obzor můj se úží...
Viď, ty mi dáš tu chladnou, žlutou růži! | ŽLUTÁ RŮŽE | Viktor Dyk | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-027629 | Ne dech, ne hlas, ne hrozné znamení –
však vidím, slyším, kdy mi v jizbu vkročí,
kdy ze všech koutů zuby vycení
a v poledne mi náhle na stůl skočí.
Krev, sílu pije mému umění,
kol hrdla se mi jako boa točí –
dnes tak jak tenkrát, kdy jsem v zděšení
ji cítil vát mé roditelce z očí...
A práce, odříkání – – Dík za tu radu... | SONET O BÍDĚ | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-016298 | Svoboda! Volnost! – Pěkně věci samé,
kterými druhdy těšil se ten bloud.
Svoboda! Volnost! – Však to heslo klame,
když nesmíš ani s postele se hnout!
Zde k vůli rýmu francouzsky: „Ó jamais!“
si vzdych’ a cítil muka těžkých pout
a medicinu pozdvihaje ke rtům,
takovou volnost poslal ke všem čertům. | ZA STAROU LÁSKOU (25) | Bohdan Kaminský | 5 | stance |
cvf-048583 | Sám nad životem v chvíli resignace
když stojím, zdeptám vlastní já, jež cizí
v dál prchá, svět co v hlubinách mně mizí,
mdlým echem zkad zní všecka lidská práce;
co ducha, duchu, co je látky, látce
když vrátím klidně, z ješitnosti řízy
když čistý chci se povznésti a ryzí,
jen myšlenky své svrchovaný vládce:
Kdo stojí t... | Sám nad životem. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-020027 | Teď ještě kvetou líce a plá oko,
přec vzpomínám však žití svého konce,
až zhouba vnikne v tělo přehluboko
a zrak se zavře jako modré zvonce,
kdy večer kvapí na ně
a pokrývá jim skráně.
Já myslím na to, až mé čelo zbledne,
zda ruka lidská potom ustrne se,
zda tělo mrtvé do náručí zvedne
a ke kolébce mé je k spánku snese... | Poslední návštěva. | Jan Daniel Korvín | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-018660 | I pak, až umřem’ – kéž to v jeden den! –
a až i hrob náš rozpadne se kdes,
té naší lásky smutek, bol a ples
dál bude žít, v mých písních uvězněn.
A jiné duše budou snít náš sen
a zmírat mukou, již jsme zmohli dnes,
a chvět se touhou v čtveru hluchých stěn
a vlhkým okem hledět v tmavý les.
Tu písně moje budou v mrazu zi... | I PAK, AŽ UMŘEM’... | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-021398 | Bůh sám ví, mládí krásní snové zlatí
čím dál tím více v šedou jakous dál,
jak poslední by květy vichr svál,
že z mojí staré hlavy tak se tratí.
Mám děti, v nich se štěstí vrchovatí,
snad pro každé bych rád svůj život dal; –
nač tedy touhy mládí, stesk a žal?...
V těch dětech přec se zašlá mladost vrátí.
Vždyť slýchám ř... | O dětech. | Josef Kuchař | 0 | sonet |
cvf-010458 | V svém právu stůj; vzdor v křivdě sílu dává;
viz, žhavá okuj srší do všech stran,
když z železa se v ohni ocel stává. | 197. V svém právu stůj; vzdor v křivdě sílu dává; | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-008308 | Tiše stála v kruhu dívek skvělém,
plna citů srdce blažících,
zrůměněných rděl se na lících
cherub lásky ve svém božství celém.
Já pak růži něžným krytou pelem
skrýval v citech srdce bouřících,
tajil písní z duše snažících,
kterým ona byla spasitelem.
Až tu zraky v ohni obapolném
přátelské své záře vstříc si nesly,
jak ... | IX. Tiše stála v kruhu dívek skvělém, | Adolf Heyduk | 0 | sonet |
cvf-043964 | Viděl jsem tě v denní kráse tvojí,
viděl jsem tě, růže, z večera
v slzách tvých, jež skrytě za šera
s nocí den ve vonných ňádrech pojí.
Marné však ti s takou na mne zbrojí,
nestálostí roste nevěra,
a já zašel, s sebou nebera
pamět než na svadlou růži svoji.
Než kdy z rána v slzách jsi tu stála
o mých snů mi touze šepta... | Růže – láska. (2.) | Jan Václav Tůma | 0 | sonet |
cvf-069229 | Je na všem šeď, je šedá hladina,
mha šedivá je, jižní nebe šedé,
a v mraku šedém den již usíná
a líce slunce, unavené, bledé.
Pod šedým pláštěm dřímá krajina –
mé oko cestu nezří, která vede
kol jezera – a světlo zhasíná...
jak pavouk, soumrak, šedou přízi přede.
Na stráň ji hází, lípy, moruše,
a kaštany, vše zahaluje ... | Je na všem šeď, je šedá hladina, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-010330 | Dí kacíři, že svět jest bez zázraků,
však každý k víře by se obrátil,
jakmile pohleděl by do tvých zraků. | 69. Dí kacíři, že svět jest bez zázraků, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-004613 | Ó jméno plné rosy, něhy, vůně!
jest sladké jako hrozny cypresové;
jím opojeni chvějí se mi rtové
a duše spita jeho zvukem stůně.
Jest vonné jako nard, jenž v lesní tůně
své roní perly žhavé, rubínové;
jak hudba tklivé a jak tóny nové,
jenž poletují na chvějící struně;
jest plno kouzla v ústech starců, dětí,
v něm poesi... | Maria! | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-001937 | Půl devátá... A zvoník k věži kráčí –
a brzo zvon se vážný rozhlaholí...
A zanedlouho zblízka, ze vůkolí
vše davem pestrým v kostelík se stáčí...
Ten modlí se, kéž Bůh mu chléb dát ráčí,
tam vesničan zas podepřen svou holí
se modlí tiše za úrodu polí,
tam dívka v žertu, onde žena v pláči...
A nevysoké kostelíčka krovy
... | V NEDĚLI | Otokar Březina | 0 | sonet |
cvf-001374 | Jaké to prapory pod nebem vlají?
Jaké to nápěvy podobné ráji,
jaký to průvod jde z kláštera dnes?
V stříbrných praporech zlaté zřím klasy,
nevinných dětí jásají hlasy,
holubic bílých zda roj se to snes?
Stařičký opat jde v synů svých čele,
jáhnové v zlatě jak o Božím Těle,
bělostné zástěry vážou si sníh.
Zlatisté obilí... | Boží zrno. | Sigismund Bouška | 3 | madrigal |
cvf-022274 | Jsou v duši místa odlehlá a vlahá,
pták zpívá tam, kdy všechno mrtvo kolem,
rej vážek těká nad kvetoucím stvolem,
a modrem svítí v dálku Psyché nahá.
Jdu dlouhou poutí ke tvé duši, drahá,
jdu, jakbych kráčel po strnisku holém,
jsem sedrán cestou, svědomím a bolem...
Krok vázne mi a vejíti tam váhá.
Když vše jsem vzal t... | KOUT DUŠE. | Jaroslav Kvapil | 0 | sonet |
cvf-053894 | Že mne nezrodili oné časy,
V nichžto mam a ne klam světem hrál,
Ještěbych se o to postaral,
V snopek sbírat svého štěstí klasy.
Vezma harfu, spustiv kružné vlasy,
V prostém šatu volný provensal,
Ode hradu k hradu bych se bral,
Ctným rytířům hudbou sladě kvasy.
Samoten se loudal kolem zámku,
Píseň zvuče v šeru měsíce,
A... | 5. Že mne nezrodili oné časy, | František Ladislav Čelakovský | 0 | sonet |
cvf-011667 | Jak tygřice k nám z nekonečna hledíš,
lesk vábivý a zlatý žár máš v oku,
sníš, ale náhle vymrštíš se v skoku
a již nám přeubohým v týle sedíš.
Tvé tlapy vězí v hloubce našich boků,
z nichž jako z hroznů víno krev si cedíš,
až vše, co jsi nám dala, zase dědíš
a vedeš si, jak vítěz v pyšném kroku.
Jak otroci, již v cirku... | Jak tygřice k nám z nekonečna hledíš, | Adolf Heyduk | 0 | sonet |
cvf-019401 | Věru divná osudů to hračka
Panuje v té světa nížině,
Ta hle jest má nyní mistryně,
Která byla nedávno má žáčka;
Tajemství všech teď mi vykladačka,
Kazatel můj, chrám i svatyně,
Teď má vzívanka i bohyně,
Co jen ondy byla posluchačka;
Já sem hledal u ní žert a smíchy,
Ona pak jest tichý beránek,
Který snímá krajů těchto ... | 106. Věru divná osudů to hračka | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-004777 | Nech mi tu lásku v život můj pláti,
andělem nebes po bok mi státi,
propastmi bludu, nevěry vést,
v duši mi zvonit edenu zvěst.
Ať mi tu stezku ku ctnosti zlatí,
důvěry úsměv na rty mi vrátí;
v duši-li zvadlý květ jaký jest,
ať mu dá rosy, by mohl zkvést.
Ona mi blahem, úsvitem ranním,
stříbrem je snů, jež slétly k mým ... | Mé štěstí. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-019807 | Přišedši už sem tam putující
S matkou na meze a na kraje,
Zřím lid ještě z venku do ráje
Přes ploty a škáry kukající;
To jsou, řekne matka milující,
Ti, co do pelného Dunaje
Vodu nosili, a do háje
Dřevo, cuzým modlám hovějící:
Přislouchajíť sice k rodu mému
Všickni, od Lesníka do Kavky,
Petráš, Balbin, ku Sarbievskému;... | 512. Přišedši už sem tam putující | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-051391 | To všechno dým je, zápach čpavý prachu,
co dobyl úskok, zbraň a násilí,
kde proti slabším meče tasili
a množství sklonilo šíj v bledém strachu.
Ty zbytky barbarské, můj milý brachu,
jsou bez ceny, k nimž dřív se hlásily
ty staré věky; sotva spasily
ty duši jednu, v cárech ať neb v nachu.
Ten starý brak, ať meč neb štít... | XXXII. Vítězství osvěty. | Jan Vřesnický | 0 | sonet |
cvf-016979 | Po staletích kdo pro mne vysvobodil
Pompeje z lávy, trosek, prokletí
Jak růži antickou, již osud hodil
Na chodník města z konce století?
Mé plátky vadnou rozsypané v prachu.
Ó oči krásné, zřím vás v nocích štván.
Ó čelo hnědé, ó rty plné nachu,
Ó vlasy vonící jak tymián,
Ó ruko, v touze barbiton jež stiská,
Ó vzdechy, ... | PÍSEŇ POZDĚ ZROZENÉHO | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-037560 | V kryptě tu poklidně leží, již před věky zemi té vládli,
blíže nich koruna též dřímá, již nosili kdys;
nic je tu neruší v spánku, kdo mrtvé by rouhal se moci?
Korunu že by jim vzal, nikdo se nemusí bát. | Královská krypta na Hradčanech. | Ladislav Quis | 8 | elegické distichon |
cvf-064966 | ...A přišly večery a duši pohladily,
cos jemně promlouvaly v řeči tlumené,
zvěst divnou o touhách, jež plny sladké síly,
a zdrojích tajemného v dálkách pramene.
To jakby used’ k tobě dobrý přízrak bílý,
ten, na nějž pohádek ti věta vzpomene,
a měkce vyprávěl v té sešeřené chvíli
o krajích dalekých a zemi vysněné...
Jak... | SENTIMENTÁLNÍ SONET. | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-012160 | Mám tré milenců: ti láskou ke mně
Hoří, velice mě ctí.
Jeden chodě bledý cítí jemně,
Jak mě spatří, hned se rdí,
Vzdychá, málo mluví, slze roní;
Vím, že srdéčko své ke mně kloní.
Druhý šíle kuje na mne zpěvy,
Prudkou vášní po mně plá,
Nad všecky mě vychvaluje děvy.
Třetí darmi jít mě dbá,
Které zavrhujíc nepřijímám,
Na... | Volení ženicha. | Šebestián Hněvkovský | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-009151 | Když mi zemdlen tiše odpočíval,
před vchod skrýše zamyšlen jsem sed’,
v temno lesů nebo v luh se díval,
tažných ptáků pozoroval sled
a sám sebe tázal jsem se v trudu:
Kam potáhnu já? co jsem? co budu?
Co jsem byl, to zapomněl jsem želem;
pomsta prchla, teď mnou vládl strach,
chtěl jsem vraha stíhat smělým čelem...
stíh... | XXXI. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-049300 | Snů těžkých plna je ta alej tmavá,
myrt v záhonech a planý balšám v mlází,
chmel s révou, který přes cesty se plazí,
i růží keř, jenž zvolna opadává.
Jak ve dřímotě zachvěla se tráva!
to pavouk, smutný eremit, snad vchází
v kout za fontanem, kde etrurské vázy
svých krajek třísní zvolna obetkává.
Zas navrátil se. Hle, j... | II. Snů těžkých plna je ta alej tmavá, | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-059857 | A přece snad, že jsi až přelaskavá
zde, přírodo, já nejsem synem tvým
a srdce mé se jinou cestou dává.
Tvé mnohé barvy jsou mi příliš skvělé,
ty hýříš, jásáš nad svým bohatstvím,
leč vzadu straší hory osiřelé.
Já kvítím tvým hlad nitra sotva ztiším
a nejmíň tím, co jiné opájí,
jsem ten, jenž musí z ráje k světům nižším... | A PŘECE | Jiří Mahen | 3 | madrigal |
cvf-027730 | Mám rád ty staré topoly,
jež klátí svými vrcholy
a od císařské silnice
zří do širého údolí!
Mám rád je z jara nejvíce,
když větrů táhlé vánice
jim v dlouhých snětích hlaholí
jak steré šumné polnice!
Když na ty sněti se všech stran
se sletá chumel černých vran
a houpá se v nich sem a tam –
co dole mrakem prachovým
vůz t... | SONETY Z VENKOVA I. CESTOU | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-059298 | Tak stačí někdy povzdechnout si jen
a vzdech ten zjevům novou tvářnost dává:
hned Narcissem se všední člověk stává
a vlastní zjev nazírá opojen.
Ve všednosti a nudě prošlý den
tu duchů neznámých ozáří sláva,
se slovem tvým si echo pozahrává
a se srdcem tvým zahrává si sen,
a duchů svět, jenž v zjevech stajen dřímá,
je ... | FlNALE. | Bohuslav Knoesl | 0 | sonet |
cvf-019388 | Uzřev ondy měsíc pelnoskvoucí
Nade chlumem verchů vzchoditi,
Zdálo se mi, jakby svítiti
Obličej Tvůj byl tam viděl žhoucí;
Počnu, během rychlým k němu jdoucí,
Slova jako k Tobě mluviti,
Ano z mého bludu strojiti
Smích si slyším hory k nebi pnoucí;
V studu hněvném sardce k hvězdám lkalo
Posměch učiněný s křivdami,
Za od... | 93. Uzřev ondy měsíc pelnoskvoucí | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-010646 | Co člověk v žití žalu má, co hoře!
Jeť slza druhdy kapkou pěny jen
z vln strastmi kypícího v srdci moře. | 385. Co člověk v žití žalu má, co hoře! | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-069260 | Mé sestry smutku, postůjte jen chvíli,
já připravena nejsem na cestu!
A závoj na skráň nedejte mi bílý,
a najděte si jinou nevěstu!
Květ zasela jsem – ale nerozvily
se růže moje dosud, nalézt tu
v tmě nemohu je – vyjít nemám síly,
mrak černý hrozí, leží na městu.
Jak zahradník jsem zasela své role,
leč hlídala je špatn... | XXXI. Mé sestry smutku, postůjte jen chvíli, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-006411 | Sníh rozložil se po zemi
a s ním i ticho... Vůkol ani vánek
nehýbá stromů větvemi...
Ó vánoce, ó vánoce,
jak prostíráte ta svá bílá křídla
po zemi vší tak široce!
Co s tajnou vaší šelestí
se blaha, štěstí v srdce lidská snáší,
i v bídu jich a neštěstí!
A přece jen, ó vánoce,
tak mnohá duše na to zapomíná,
kdo veliký vá... | Vzdech vánoční. | Bohumil Forman | 3 | madrigal |
cvf-068202 | Vzpomínám přítele a učitele,
jenž prošel hořem pozemských všech běd,
– byl příliš velký pro náš nízký svět –
a prožil muka duše osamělé.
Šel jinou cestou, než jde lidstvo celé,
strom byl mu často míň než malý květ
a víc než poznání všech lidských věd
mu bylo jediné jen slovo vřelé.
Tu pravdu velkou, kterou poznal sám,
... | PAMÁTCE ANTONÍNA MACKA | Maryša Šárecká | 0 | sonet |
cvf-049838 | Jak v ručejích déšť s chmurných mračen padá.
Strom patří k nebi v němé resignaci,
jak troska lodě hvozd se v mlhu ztrácí,
a skoro k nebi lnou až pustá lada.
Teď, srdce, sami jsme. Jde vidin řada,
jak deštné pruhy mizí a se vrací.
Co’s dobylo svou snahou, touhou, prací?
Teď poslední tvá naděj v hrob se skládá.
Je smutno... | Srdce v smutku. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-020181 | Milý brachu můj! když pro tvou neumělost,
Nebo pro tvou hloupost lehce makavou
Výstrahou tě poranila bodavou
Vtipem ozbrojené pravdy zjevná smělost:
Tu ať tvého hněvu klokočitá vřelost
Filippikou nebrání se sápavou;
Raděj buď ti naukou i nápravou
Přísných soudců Šalomounská obezřelost.
Jsi-li ale terčem hany bezzásadné... | VIII. Nová klassifikací starých živočichů. | Jan Pravoslav Koubek | 0 | sonet |
cvf-031186 | Po kousku blankytu, jejž vidím skrze mříž,
oblaka bílá táhnou
a za věž černavou, jež strmí v jasnou výš,
jak v tanci rychle zahnou...
Z dna času příběhy se noří blíž a blíž
pohřbené dobu drahnou,
a tak mi divno je, ty vonné stíny když
do duše zticha sáhnou.
A celou stafáží dnů mého života
teď ruka neznámá tu mlčky třep... | VZPOMÍNKY | Stanislav Kostka Neumann | 0 | sonet |
cvf-042187 | Spadlo na nás ubohé jen pole,
Na stráni to leží studené,
Plné zlotřilého kamene
Setého jak naschvál po okole.
Kdo má skalí vzdělávať to holé,
Kdo má zdvihať pro ně ramene?
Škoda práce, škoda semene,
Vše se v dole spláchne brzo v zmole.
Leč předc půdy střezme, palme hloží,
Trolme kámen, plejme buřeň škodnou,
Hajme plote... | 43. Spadlo na nás ubohé jen pole, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-025286 | Gelimer, kdysi vandalské král říše,
tři prosby, pane, s pozdravem ti píše.
Kus chleba pošli – ptát se není třeba,
kdy naposled jsem vůbec pojed chleba.
A potom houbu. Houby kousek chci mít,
oteklé oko toužím sobě vymýt.
A harfu rač mi poslat. V svitu luny
bít budu v rokli svojí v její struny,
chci hudbou písničku si pr... | KONEC VANDALŮ | Josef Svatopluk Machar | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-044211 | Silnější vítězí, slunce se zvedne –
sotva že záslonu rozhrne jen,
pohledem krátkým co způsobí změn!
Sinavá chmura již prchá a bledne,
útěkem znavena ještě si sedne
na hroty, na tesy skalnatých stěn,
otvory, výmoly déře se ven,
jen tak, že chvílemi zpět se ohlédne.
Odejdi, prchej a odnes, co souží,
chorobným záchvěvem v... | Silnější vítězí, slunce se zvedne – | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-001143 | Mne otrávila láska k vám,
ten cit, jenž plný frenesií
jak rána zžírá, štěstím spíjí
a vrhá v náruč horečkám.
Jak dahlia, jež září tmám,
vy bytosti své poesií
jste lásky skvělou symfonii
mým rozpoutala hlubinám.
Blouznivost Schumanna v ní stená,
žár démonický Beethovena
z ní v hymnech slétá do duše.
Či je to zpěv, jejž ... | Vám, která víte. | Jaromír Borecký | 0 | sonet |
cvf-048508 | V hvězd záři vlny Nilu šumí líně...
Hoch, který hrál při Kleopatry kvase,
sed’ na stupních a usnul na terasse,
svou loutnu, věrnou družku, na svém klíně.
A lehce, rovna štíhlé nilské třtině,
jak sen, jenž na sen příliš krásný zdá se,
se ona snesla k němu, v černém vlase
mu rukou hrála, při cyperském víně
co Antonius ch... | Kleopatra. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-016907 | Tak smutné vyhnanství a neplodné!
Stesk na všechno kde smuteční flór hází!
Kde není věží, s nichž by barvy rodu jasně plály,
A není lidu, jenž by před trůn klekal!
Kde podlost plazivá, když padlo jho,
Emblémy moci zlomené svou slinou třísní,
Kde zrada denně zbytek přátel zmenšuje,
A jména slavná, darovaná králi, v blát... | PŘI ZPRÁVĚ O SMRTI HRABĚTE PAŘÍŽSKÉHO | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-041724 | Jak ta lůza podkopává hradbu!
Pílí strhnout celou církev v rumy,
Aniž stane, dokad nepřitlumí
Celý ráj ten v bohopustou klatbu.
Hruď se chvěje pro tu Boží sadbu,
Zahloubám se v přetesklivé dumy
Nad takými lidu nerozumy,
Že lid sám se strojí smrti v svadbu.
Leč což chvíť se? Povstaň, chop se zbroje,
Zavoď mužně s lůzou ... | Jak ta lůza podkopává hradbu! | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-066886 | Za nocí divokých,
když chorý rozum spal,
kdos okrad' moji duši.
Před rány padlý sníh
stop rudých cesty svál
do vybílených rovin.
Chci k Tobě, Pane, jít, –
Ty vrátíš poklad sil,
jež ukrad' mi kdos drahý,
když onemocněl cit
a v mdlobách štědrých chvil
dal olej z lampy duše. | Zpověď. | Inocenc Arnošt Bláha | 3 | madrigal |
cvf-018452 | Mám povídat vám, madame, o Paříži?
Co zvědět chcete? Jaké jsou tam ceny?
Či jak je sladko chodit kolem Seiny,
když slunce v mraky v záplavě se kříží?
Či co tam aut hřmí, autobusů kříží
boulevardy skvělé? Jaké v modě změny?
Či jak se mi tam líbily as ženy?
To, myslím, nejvíc srdce vaše tíží.
Nu, krásné jsou, a s jednou ... | SONET-CAUSERIE. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-002338 | Ach proč pláčeš, spanilé děvčátko
ach proč pláčeš, růžové poupátko –
nevinná, nevinná?
Slza tvá jak rosa na lupínku,
slza tvá jak perla ve prstýnku –
jediná, jediná!
Z tvých jen očí hledí na mne Mílek,
ty jen jsi můj rozkošný andílek
milený, milený!
Spíše slunce ztratí lesk svůj zlatý
než mé srdce obrázek tvůj svatý –
... | Ach proč pláčeš. | František Chládek | 3 | madrigal |
cvf-058834 | Vzít život, jak je, proniknout jej cele,
v tom zřím jen smysl velké básně žití,
jen kde se vlastní slzy v slokách třpytí,
cit zachvívá se v každém lidském těle.
Jen po bloudění duše osamělé
mír boží cestou může zazářiti,
jen kde ti vlastní sladké hvězdy svítí,
myšlenek záře na tvém zaplá čele.
Tak i tvou báseň, báseň ž... | XXII. Vzít život, jak je, proniknout jej cele, | Antonín Macek | 0 | sonet |
cvf-001094 | Ach, tvrdě ustlali Ti svatební Tvé lože!
na cestu dalekou skráň ovinuli šláři,
v tmu dálav bezednou pár svěc Ti v hlavách září
a lije slzy těžké palmám na odnože.
Ty pilné prstíky proč jen, ó dobrý Bože,
nečinně sepiaty teď čas Ti drahý maří?
Jak z vosku Panenka jsi Svatá na oltáři,
jíž odlesk myje líc, bleď krásy její... | IV. MÍNA. | Jaromír Borecký | 0 | sonet |
cvf-049062 | Ach, stokrát zdrcena a stokrát sklána,
a stokrát zdeptána a oplakána,
rci, odkud vracíš se vždy nám?
Svit jara dostačí a úsměv jara,
a zas to všecko svítí, plane, hárá,
a mrtvý Lazar dává výhost tmám.
A žíti! Žíti! Zas kol všecko volá,
pták, první květ, na vodě dálná kola...
Ach, cítím, žiju, když tě v srdci mám. | Síla k žití. | Jaroslav Vrchlický | 3 | madrigal |
cvf-018424 | Noc letní teplá. Proudem s luny lejí
se zářné svity, na domem jak vázne.
Vše spí a mlčí! Ulice jsou prázdné.
Opojně voní lípy od alejí.
Je ticho, ticho, jak lze nejtišeji.
Jdi spat, jdi spat už, básníku a blázne!
V tom dětský pláč zní, zakvílení strázné...
Kdes děcko stůně, trpí. Jak se chvěji!
Ó, bolest nespí! Nahlas ... | KDYŽ SLYŠEL JSEM PLÁČ V NOCI. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-041764 | Po moudrosti roztoužená láska
Byla starých filosofie;
Leč té lásky nyní nečije
Ta, jenž stojí po té vědě, cháska.
Teď ta věda jestiť jenom sázka,
Kdo víc jedu na svět vylije;
Ta, jenž kvetla jako lílije,
V nevěstku se proměnila kráska.
A předc bídnou onu cizinkyni
Za královnu vydávají nyní,
Pokřikujíc pýchou přenáramno... | Po moudrosti roztoužená láska | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-041752 | „Jest to krása, tato sličná děva,
Příroda v ni vlila všechnu vnadu,
Vkouzlila v ni všechnu vděkův řadu,
Jimiž kvetla druhdy rájská dřeva.
Nestkvěla se v ráji takto Eva,
Neslaveno takto sličnou Ladu,
S vytržením o těch krásot skladu
Celou vesnou slavík poopěvá.“
Takto svět ten jako na očaru
Slaví skvostnost tvoji, vlast... | „Jest to krása, tato sličná děva, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-041778 | Můžli růže o vší kráse kvésti
V neoslunném stojíc západčí?
Dá-li ze šupiny ze dračí
Koruna se zlatostkvoucí plésti?
Besedu-li s hvězdami lze vésti,
Když se nebe mhlami pomračí?
K dozrání-liž žita postačí
Na svou roli ohně z peci mésti?
Všechno tvorstvo v říši přírody
Očekává blahé pohody;
Očekává, nemůž se jí zmoci.
Pr... | Můžli růže o vší kráse kvésti | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-018433 | Kam kráčíš, Mistře? Kde tvůj průvod stane,
tam zvony duní, sbíhají se davy:
hle, před tebou se v úctě kloní hlavy,
leč vzdouvá hruď, neb velkost z tebe vane.
Tys kreslil slávu otčiny své zdrané
a v srdce nový vznět lil, plápol žhavý,
leč potom cizí zašel's do dálavy
a zmlkl navždy. Kam teď kráčíš, Pane?
– Do vlasti své... | QUO VADIS? | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-015723 | Čecha umírajícího slova
Po celé se zemi hlásají,
Heslem národu se stávají,
Jenž je v dobré paměti své chová.
Ona svornosti jsou vazba nová,
Jíž si všickni bedra pásají;
Sami bozi nad tím plesají
Radostí u trůnu Perunova.
Tak zem Česká podobá se ráji,
Plémě její šťastné rodině,
Život jeho – kvetoucímu máji!
V městě hluč... | XXIII. Čecha umírajícího slova | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-010392 | Viz, svlačec ovíjí se kolem klasu!
Proč nechceš ty se k druhu přivinout,
by víno pil tvých úst a vůni vlasu? | 131. Viz, svlačec ovíjí se kolem klasu! | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-015841 | Kdož u rakve svého nepřítele
Může kojit ještě v srdci hněv?
Sebe prudší utiší se krev,
A duch míru vládne v klidném těle.
Komu studené se lůže stele
A se rubáš chystá za oděv:
Ach, tuť lítý mohlby jen lev
Řváti záštím smrti u postele.
Mroucí nežádá než jedno věno:
Odpouštěje živým prosí jen,
By i jemu bylo odpuštěno.
N... | LXXII. Kdož u rakve svého nepřítele | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-019379 | Jako lípa, jenž se ve chrastině;
Nízké zrostem, nebe dotýká,
Tak tu nad sousedky vyniká
Tato krásná Sorbů potomkyně;
Jako Lada, jdeli před bohyně
Všechněch krásy sama polýká,
Tak tu předčí tato veliká
Slávy dcera krásou nad Němkyně:
Věc to tedy k vysvětlení snadná,
Proč mne ze všech těchto krásenek
Německých zde nehne ... | 84. Jako lípa, jenž se ve chrastině; | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-011644 | Tvá vůle neúprosná, pevná stále,
rci, má-li počátek a má-li konce?
My honci jsme a máme na se honce –,
sbor za sborem vždy kvapí v chvíli malé.
Kdo pozná vraha, dobrodruha, krále,
kdo sketu, hlupce, mnicha, blázna, bonce,
kdo reka svobody, kdo trůnu klonce,
kdo vestálku, kdo Lais a tak dále?
A přec a přec, kdo můž’ tě ... | Tvá vůle neúprosná, pevná stále, | Adolf Heyduk | 0 | sonet |
cvf-027567 | Tak často vidím: pěkný Tatařín
a modní dáma, salonů všech lvice,
na koních jedou, mizí v temný stín,
kde voní trávy, páchne pryskyřice.
Ve skal Tvých, pane Adame, jdou klín;
ta dáma mdlé má oči, bledé líce,
kůň jinochodník, Krymu rodný syn,
a Tatar sedí zpřímen jako svíce.
A kolikrát při světle měsíce
vídávám navracet ... | „KRYMSKÉ SONETY“. (IV. Tak často vidím: pěkný Tatařín) | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-068902 | Již starý Kollár praví, že cíl jeden
můžeme míti po rozličné cestě.
Nu, konec konců každý jiný Eden
si hledá, ať už na vsi, nebo v městě.
Kdo obchodně je založen a spředen,
umění stezkou jde a zvedá pěstě
a kdo je snahou ideální veden,
u cifer vázne boj své duše pěstě.
Hle milý úsměv, srdce na jazyku,
co slovo, perla, ... | Václav Štech. | Josef Lukavský | 0 | sonet |
cvf-024122 | Ty chvíle se navrátí; v měsíčných nocích
přijdou jak žebráci v schátralém šatě
a zakřičí do oken drsnými hlasy. –
A tehdy se zavru do nejzazší síně a budu se modlit...
Budu jen vidět jich vychrtlé líce.
Budu jen tušit jich šilhavé oči.
Odpoutám psa a vyštvu je z dvora.
A zavru pak okna paprskům luny.
Své ucho přitisknu... | VYHNANCI. | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-016637 | Přátelé moji předrazí a milí,
rád s Vámi dnes, jak časy jdou a letí,
si vzpomínám: hle, celé čtvrtstoletí
Jste povždy v lásce spolu šťastně žili.
Tou další cestou k životnímu cíli
kéž s láskou, která svazek duší světí,
k Vám oběma i k dětem Vašich dětí
se povždy zdar i požehnání schýlí!
I nadál vždy, až v nejpozdnější ... | PŘÁTELÉ MOJI PŘEDRAZÍ A MILÍ | Bohdan Kaminský | 0 | sonet |
cvf-023491 | Tak často vzpomínám na chvíle snivé,
kdy po nábřeží jsme se procházeli,
a hvězdy paprsky nás poházely,
a z parků pluly vůně opojivé.
Neb smutek, který mého ducha sžírá
a ničí štěstí, lásku a mé zdraví,
jenž každou vůli, každou radost tráví,
mne okovy jak odsouzence svírá.
Ó, věřte, šťastna jste, neb kdybyste jen znala
... | Hermíně K. | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-003067 | Jako obraz spjatý starým zlatým rámem,
v bledém slunci Praha hrdě vstala dneska,
byla tichá, slavná, usměvavě hezká
ve svém panovničím vyšňoření známém.
Na Vltavě svítí zlaté spony klamem
z ranní mlhy žlutá, lehká arabeska
ostrovů; a vzadu chorá sláva česká
nadarmo se modlí svatovítským chrámem.
Bledé, vyzářené slunce ... | V LISTOPADOVÉM SLUNCI. | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-018427 | Jak do Athén když Říman svého syna
posílal tam, kde zářila věd zoře,
ku filosofu, by v jich hloub jej noře
výš vznesl ho, než mohla domovina:
Tak, že je mladá duše tvárná hlína,
ti hocha svého posílám, Ó, moře,
ty uč jej, volné, širé po obzoře,
mít v ošklivosti pouto, které spíná.
Uč velkosti ho, vznešenosti, síle
i hl... | MOŘI. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-049085 | Znal věru doby lepší park ten hustý,
kdy ekypaže cestami kol hřměly,
kdy lampiony, jež se v barvách skvěly,
při hvězdách vzplál i odlehlý kout pustý.
Kdy v hudbě serenad sladkými ústy
tu ve gondolách báje lásky zněly,
při štvanicích kdy táhlé rohy pěly
a v houští zněly plaché laně šusty.
Teď starý Triton zapad’ v listí... | V. Jindy a nyní. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-043622 | Černé roucho země, noci tmavá,
Podobnas ty světa životu;
Ještě zahalena v temnotu
Duše jeho, co zvěř pustin dravá.
Kvítka zavřen kalich, nevydává
Vůni bloudícímu vanotu;
Na rájovou slast a dobrotu
Ještě osud černou pečeť dává.
Ten lká, onen na přítele žehře,
Válka právem vraždí člověctvo,
Ten zde žebrá, onen tyje ve hř... | 60. Svět a noc. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-035828 | Kdyby píseň lásky zavznívala
po všech bytech žití zemského,
v kruzích obcování lidského
zlosti moc by mimo nás vždy stála.
Kdyby hudba lásky všudy hrála,
i v hravosti snění dětského,
i v činnosti věku mužského
klidnost, shoda vždy by panovala.
Všaktě hrozné, kterak svár i váda
bratra proti bratru často štve –
o marnost... | VIII. Kdyby píseň lásky zavznívala | Václav Pok Poděbradský | 0 | sonet |
cvf-029846 | Jak stromek z rodné půdy vytržený
a přesazený v místa lepší, jiná,
poušť kamennou si, rodnou, připomíná
a touhou zmírá o své skalní stěny:
Tak člověk bědný, z vlasti vyhoštěný,
nechť cizina jej láká pohostinná,
přec v známou stranu z dálky ruce spíná
a v nářek větrů svoje mísí steny.
Buď uzřít vlast, neb umřít aspoň br... | Nostalgie. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-000158 | Ó víro v Krista, světlo nehasnoucí,
studnice živá milosti a síly,
jen k tobě, k tobě srdce spěchá, pílí,
když poděsí je vlny kol se dmoucí.
Paprsky tvoje – ať oceán řvoucí
otvírá jícen, bouře hrozí, kvílí,
rozdulé vlny nad lodí se schýlí –
naplní duši září klidu skvoucí.
Ó vím já, vím, že plavec nezahyne,
jenž v Ruku P... | Víra v Krista. | Josef Baše | 0 | sonet |
cvf-036169 | Juž Helička točí děvčaty:
oj, smavé jaro tu!
A drobounká líčka poupaty
se budí k životu.
A večer u plotu!
Tam panenka hledí z okénka,
rty růžové, sladká myšlénka...
Což junošík skočí přes plůtek,
jak srdce rozkvítá!
A obejme štíhlý živůtek
i líbá do syta...
A zář kol rozlitá,
tluk slavíka srdce proniká:
o pozdě dnes dí... | Jarní idyla. | Rudolf Pokorný | 18 | chaucerova strofa |
cvf-046579 | Jak poutník zbožný když se chystá k pouti,
má písni, vstaň a uvaž sobě k nohoum
sandaly, berlu vem a klobouk s škeblí
a kráčej pevně k velikému cíli,
viz okem smrtelným a zvěčni strunou
tu její zářnou, nesmrtelnou krásu.
Stop v slunce péro, v nočních nebes krásu,
spěj do Thule a do Ofiru poutí,
rci Apsarasám, Perim, ab... | Cor meum Tibi! | Jaroslav Vrchlický | 13 | sestina |
cvf-026406 | je v duši lidu. Z Republiky
však dýše na něj nuda šedá.
Chuť žroutů, špína politiky,
a hesla, jimž se víry nedá;
tenoři, herci – sevšedněli
i s koryfeji gymnastiky;
i mezi osvoboditeli
už není reků – na vše sedá
prach všednosti. A ustavičný
hlad romantiky v duši zívá –
co chcete – kde vzít nasycení?
Když bochník ne – p... | HLAD PO ROMANTICE – | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-041795 | Jakým člověk jestiť marným tvorem!
Svět ten Boží pozdravuje v pláči,
Jakby ještě trval na rozpáči,
Vrátiť-li se nemá zpětným torem.
Předce však jest všeho tvorstva vzorem;
V královský se šarlat přiobláčí,
Co král světa po pozemsku kráčí,
Jak bůh malý vládne nad oborem.
Co jsou všechny světův oceany,
Jichž blesk světla ... | Jakým člověk jestiť marným tvorem! | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-021571 | Ach, utonout bych přál si v lesku jara
a v snech a písních, jimiž srdce hárá.
Hle, teplý úsměv zčeřil blankyt svěží –
a v zlaté záři celá země leží.
Vzduch voní – každá haluz květem vzňata
a celý svět číš zpěvu vrchovatá.
Šum, bzukot, hvizd a tisíc zvuků lesa,
vše splývá v chorál a hřmí na nebesa.
Stráň mladne – listí ... | V. Ach, utonout bych přál si v lesku jara | Josef Kuchař | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-057680 | Ač již sklamala nás často náplň blaha
a znudila příliš jednotvárnost krásy,
přec vždy s novou touhou noříme se směle
ve vířící prameny a pijem vůni země.
Milost jara v žilách zahoří a zmámí
srdce naše prvním stoupajícím dýmem.
Lesy probuzené dechnou vonným dýmem
v srdce otevřené. Věčný přelud blaha,
s mrakem v dálky sm... | SLADKÁ MARNOST. | František Taufer | 13 | sestina |
cvf-048810 | Jak čarovný zjev bílý z cizích světů,
vše na Ní tichý jas, jenž v obdiv svádí,
před námi stála, to byl zenith mládí,
zkad vzpjala duši za nejvyšší metu.
Sem lilie a palmy! V moři květů
ať utone a v srdcích! – Čas, jenž pádí,
ať o ten zářivý zjev nezavadí! –
Ta modlitba se chvěla na všech retu.
A léta prchla. My, kdož t... | Formosa. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.