id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-043545 | Aj, proč chyžinka ta tichá, malá
V roucho smutku sebe zavila?
Proč ta radost, co tu ticho vála,
S hořkou slzou místo směnila? –
Ach viz, v loži těžce oupí matka,
Mizíť zdraví i ta čáka sladká!
Hle to robě – v nebi jeho zraky!
Od nich v lože padá rosný lék;
Těší, zoufá – pudí zase mraky –
Siré robě – změřen jesti věk!
T... | Borsa. (III.) | Jan Slavomír Tomíček | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-019901 | Sotvy tyto ženky zrak náš minul,
Netervalo opět na dlouze,
Vidím pohřížená ve hrůze
Samovraha, an svým mečem hynul;
Padal, stával, v krevi vlastní plynul,
Nohou na pazderném motouze
Přivázaný k hrubé pavůze,
Aby přeč se nějak nevyšinul:
Od kých dostal vy ste semo stran se
Strašný, cizozemský panáčku?
„Mademoiselle! par... | 605. Sotvy tyto ženky zrak náš minul, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-041714 | Mluvo milá, hudbo velesladká,
Krásy ducha sličný výdechu,
Jižto z mládí v libém úsměchu
Vlíbala mně milovaná matka!
Tvojich kroků chůze milopadká
Tuto vane slastnou potěchu,
Tuto opět v ručím pospěchu
Bouří z prudka chodů tvojich zvratka.
Ducha hloub tvá, ucho hudba jímá,
V libém proudu harmonie tvojí
Zefyr šepá, bouře... | Mluvo milá, hudbo velesladká, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-048497 | Jun jako jedle v nesmrtelném mládí
vstal z tygří kůže, chopil první číši,
kde vřela šťáva ohněm, zved’ ji k výši,
ha, za ním zástup divých Maenad pádí.
Faun buší v cymbál, Silen syrinx ladí,
žen zraky žhnou a ňadra teskně dýší,
jich Evoe! i chmurný Ereb slyší,
kde Tisifone kšticí třese hadí.
A velká radost náhle hřímá ... | Osm reliefů ze života Jacchova. (III. Orgie.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-010303 | Mír, všude mír; v mé duši i v mém líci!
To matky noci ruce modravé
kraj snivý objaly i žal můj spící. | 42. Mír, všude mír; v mé duši i v mém líci! | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-017930 | Ó, rostem, rostem, na všem je to znáti!
I básníkům led taje v jarním vánku.
Za starý šat dřív psali, moji zlatí,
pak došli jsme až k mědi – za červánků.
Však verše krátké směly se jen psáti,
by líp nám peněz naplnily schránku,
a mládež dnešní, jež se na nás katí,
verš psát smí dlouhý už přes celou stránku. | Ó, ROSTEM'... | Antonín Klášterský | 6 | siciliána |
cvf-069304 | Tvůj slyším krok, jak včera bylo by to,
tak elasticky k dveřím mým se blíží –
co hudebního rytmu je v něm skryto,
má snivá píseň vypoví Ti s tíží.
A zdá se mi – a tolik je mi líto,
že v čárném snu se duše má jen zhlíží,
co upomínkou v srdce mé je vryto,
ta sladká pouta, jež nás k sobě víží.
A jak tak sedím nad tou knih... | 23 Tvůj slyším krok, jak včera bylo by to, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-043576 | S peřestými vlaji se já květy,
K stromům tulím, zajdu v křoviny;
Zachvěla se duše v hájiny
A s jich šumem bere přes kraj lety.
Nebesa kde na hory jsou vsety,
S nimi já se nesu v modřiny;
Zde tam vidím bratrů chyžiny,
Jenž se ticho přes dva sejí světy.
To jsou ony země, ony kraje,
Slunce nezachází nad nima,
To mé vlasti... | 14. Zkvétající kraje. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-064953 | Můj život nerozkvet’ jak lány o poledni,
kdy nádherou se barev všecko zasměje.
Proud šedě zbarvený tek’ ode dne mi ke dni
a chudší byly plody nežli naděje.
A myslíval jsem přece: Bez hořkosti zvedni,
co v pouti soumračné strom žití sechvěje...
A bolest bije stále, dni jsou stejně všední
a při tom podivně, tak jaksi tes... | CURRICULUM VITAE. | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-064968 | Dej ruku mi, ať teplo krve Tvojí
mně šlehne v skráň, ať možno zapomnět,
co stínů tvrdých v každém koutě stojí,
jak z dálných obzorů se dívá mrak a led.
Dej ruku mi... má duše tolik bojí
se bázní podivnou... V ten sešeřený svět
jde plno cest. I naše. Kde se pojí?
Zda do různých stran nejdou naposled?
Hleď, velké ticho m... | DEJ RUKU MI... | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-059243 | Nervy, vždy klidné v nejprudší bouři,
radosť i žaly lhostejně nesou,
ve mžiku rozruší milion duší.
Nesou výkřiky mučených srdcí
k ledovým mozkům. Jsou prodloužením nervů
radostí spitých i zmrazených děsem.
Jeden jich konec, v půdě krvavé stopen,
chvěje se jásotem barbarských vítězů,
druhý je vetknut v daleká ztýraná sr... | PÍSEŇ O PODMOŘSKÝCH KABELECH. | Vladimír Houdek | 3 | madrigal |
cvf-059598 | Splav na potoku stojí osamělý,
dvě vrby smutné jeho stráž to živá,
tam divný mužík zelený se skrývá
a kutí pratajemně po den celý.
Když v poledne v splav srší slunce střely,
pod velkým listem lopounu se skrývá,
v tůň zelenou se potutělně dívá
a plaší skokany, již v trávě dleli.
Však večer slídivý a s chytrou péčí
on ro... | HASTRMAN. | Jan Spáčil Žeranovský | 0 | sonet |
cvf-017045 | Přitiskni horké ruce na čelo,
Na smutek nemysli, jejž duše hostí.
Nech srdce bíti, jak by vráželo
Hřeb za hřebem do rakve minulosti.
Vyhnanče marný, zanech nadějí
V hlubinách noci, v které vichr duje.
Nech srdce bíti, neboť mocněji
Je příboj živlů venku přehlušuje.
Teď bolest z poraněné duše vstává,
Jak ze spadlého hní... | VRAK | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-010472 | Všech větší Právo vládám strojí pikle,
jím hrdý král, jenž včera pevně stál,
dnes jako slabá trest se chví a vikle. | 211. Všech větší Právo vládám strojí pikle, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-022729 | V svůj vějíř chytila jak čínská tanečnice
mé srdce krvavé a usmívá se snivá,
hned výš je vyhodí a hned je na rty skrývá
a moje rozpaky ji stále baví více.
Hle, před ní na stole v smích stahující líce
se šklebí pagoda a monotonně kývá,
jak fatum nezvratné se tupě na mne dívá,
má tělo nestvůrné a šikmé zřítelnice.
O kýve... | Pagoda. | Jaroslav Kvapil | 0 | sonet |
cvf-064728 | Miluji Tě, bojím se to vyslovit
ve svých verších, by mne nezradily jednou,
bojím přiznat se a láskou nazvat cit,
jenž mi víru v sebe dal, mne vzkřísil, bědnou.
Bojím přiznat se a Tobě vyzradit,
že mne život volá, teď, když sady šednou,
soumrak smutky snáší – duše dí: „chci žít“ –
teď, když západ rozžal vrchů hlavu ledn... | XXVII. Miluji Tě, bojím se to vyslovit | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-020097 | Puls urychlený na smrt nemocného
v těch kmitů záchvěvech, křeč, zimničný ten chvat!
Nesměrným steskem v duše hloub mi pad,
jak lítost žití – marně uniklého.
Snad dotkla se to Smrt rtem čela mého –:
mnou prochvěl děsivý, hrobový chlad,
ztrnulou hrudí tuším cosi lkát
tak příšerného, mrazně tajemného! – –
Kol temná noc. A... | Zhasíná lampa. | Julius Alois Koráb | 14 | sonet anglický |
cvf-022074 | Máj! sladký máj k nám z jihu letí,
klíč v ruce od všech jarních krás!
Hrst růží hloh má v každé sněti,
a v skalách žežulky zní hlas.
Vzduch vůně pln, a na poupěti
jak slunce vzplál by zlatý jas –
kdo květům chtěl bys záviděti,
pojď ven, chtěj mladým býti zas!
Ó štěstí, s družkou, jaro v duši,
spět v loďce řekou, jeden ... | MÁJ! SLADKÝ MÁJ... | František Kvapil | 0 | sonet |
cvf-052684 | Co jen štěstí k nalezení
na tom božím světě,
všecko ať Vám, drahocenní,
v tomto roce kvete,
kvete bez ustání –
to je moje přání! | Co jen štěstí k nalezení | Emanuel Züngel | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-005543 | Hovoří duše přes roky a věky
a duše mrtvých sdílí s žijícím
svou lásku, záští, radosti své, vzteky.
V temnotě časů blesk se kmitne
děsivě jasný, klikatý.
Jediná stránka tebe chytne.
Promluví řečí plamennou
a dlouho do noci sedíš
nad knihou dávno dočtenou.
Jediná stránka napoví
dramatu scénu, román krutý.
Ostatek vezmou... | HOVOŘÍ DUŠE | Viktor Dyk | 3 | madrigal |
cvf-064734 | Rád mne nemáš, vím to. Naději vši zničím.
Temnotou však přece záře svítí mdlá...
paprsk jeden bílý – maják v noci vztyčím,
loď má pluje k němu, světlo plápolá.
Kolem skály pluje, volám na ni, křičím –
zda ji svede z cesty její sudba zlá?
Touhy moje žhavé! Smutků nevylíčím –
zda vás pohřbím cestou, jíž jsem k němu šla?
... | XXXIII. Rád mne nemáš, vím to. Naději vši zničím. | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-003073 | Fialky, v pozdním slunci vykvetalé,
trhané pro mne bílou rukou její,
v kalíšky vaše, rosných do krůpějí
se dívám v teskna závoje se hale.
Polibky země, hle, se ještě stále
na lístcích vašich nesetřeny chvějí;
vím, trhala vás drahá ruka její
kde štěstí léta v podzim voní dále.
Tam u nás, jak tam slunce ještě svítí,
a co... | NAD KYTICÍ FIALEK V LISTOPADU. | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-049820 | Jak Faust když v strašné zoufalosti chvíli
po mystické fióle směle sáhnul,
můj duch, jenž po novém jen žízní práhnul,
se na tvém verši zotaví a sílí.
V tom světě, jenž se potácí a šílí,
když Satan úzkostí mi hrdlo stáhnul,
nad záhad tůň když příliš jsem se nahnul,
tvůj zvoní verš jak zpěv zbloudilé víly,
jak alleluja t... | Paul Verlaine. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-045858 | Jak nad svým hrobem klečí s bledým čelem
a s tváří prostou, nevinnou a smavou,
kdo řek’ by, život nocí že je tmavou,
kde vedle kolébky hned hrob si stelem?
Co žalů chvělo tímto útlým tělem!
Co snů prolétlo touto mladou hlavou,
než zmatkem světa našla cestu pravou,
být v odříkání vlastním spasitelem!
Ó svatá dívko! Svět... | Maria Aegyptiaca. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-043580 | Jemné záře na východu zňaté
Snímají sny, tkané ob horu;
Z loží milošumných ve sboru
Spěje ptactvo, pěje písně svaté.
Z mladých růží vstalo slunko zlaté,
Blesky lije k země prostoru,
V milostivém šepcí hovoru
Kvítky po lučině rozepiaté.
Divy, divy, jasné jako svíce!
Vyť mi Boha všady nesete,
Odhalujíc jeho slavné líce.
... | 18. Jitro. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-010316 | Nad prázdným hnízdem tesknil pták až bědno,
já zřel, jak zvuků sladké krůpěje
a horké slzy jeho tekly v jedno. | 55. Nad prázdným hnízdem tesknil pták až bědno, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-029819 | Znám jezero, jež skryto v horském lůně
jen v sebe samo noří se a hloubí.
Krev řeky nová s ním se nezasnoubí,
a přítel potok k němu nezastůně.
Ni vítr divý, po břehu kol duně,
ni obloha, ni skály, jež je vroubí,
taj nezná jeho života a zhouby.
Jen v sebe vrací, v své se ztrácí tůně.
Přec časem zdola vzkypí to a vzryje
a... | Jezero. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-063404 | Má loď se nese tam, kde maják hoří –
jsem jako plavec na vzbouřeném moři.
Má duše byla jako váza plná,
mé sny a touhy odplavila vlna.
To za večera blesky sjely s mraků,
a moře pohltilo trosky vraků.
A vzácné essence a těžké vůně
jsou pohrobeny na dně v mořském lůně.
Má loď se nese tam, kde maják hoří –
jsem jako plavec... | PÍSEŇ. | Tereza Dubrovská | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-018524 | Na Otavě si ve útulném křoví
byt zvolil slavík. Ještě bylo chladno
a pusto kol, leč divně hnut až na dno
své duše zpěvné pod lesními krovy:
On počal pět. A ret můj nevypoví
ten div, jenž přišel. Země náhle zkvetla,
a kvetly stromy, kvetlo vše, a světla
a vůně pln byl vzduch hned balsámový.
A jak by chtěl, by zem skryl ... | POOTAVSKÝ SLAVÍK. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-024556 | Je měsíčná noc mlčící
a vločky luny zářící
se rozsněžily ulicí.
Shluk budov s loubím zajal sen.
Jas luny sněží do oken,
i chrám je jako posněžen.
A na pomníku zestárlém
bdí opuštěný světec něm’
v rouch jíní skelném, studeném.
Je měsíčná noc mlčící
a vločky luny svítící
se rozstříbřily ulicí. | SNÍH LUNY | Emanuel Lešehrad | 3 | madrigal |
cvf-012117 | Slunce loudilo se z okršku,
Záplavy jen vysílalo plavé,
Posléz zhasla jasnost papršku,
Noc tu prostírala roucho tmavé,
Luna v jihu jeví bledý srp,
Mnohý vrch svůj odhazuje hrb.
Vůkol kolem ticho panuje,
Jenom rozlíhá se zpěv pastevce,
Co si na nemilost stěžuje,
Vnadí v noci v samotě hlas zpěvce,
Jest mu na starosti jar... | Soumrak v oudolí u Žebráku. | Šebestián Hněvkovský | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-004457 | Jak ohnivý sloup šel jsi stoletími,
zář červánků plál’s ve tmy našich běd;
když stali jsme se pochybovačnými,
vzpomínkou tvojí duch se znovu zved’
tou cestou z poroby v zem zaslíbení,
přes moře útrap k břehům vykoupení!
My došli posléz přec – však obstojíme?
založit vlastní stát – jsme silni dost?
nezhasne jiskra, jíž ... | ZA MISTREM JANEM! | Xaver Dvořák | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-047583 | Ve smaragd starých stromů moře zlata
se lilo mezi věže, střechy, štíty,
jak jehly lítaly kol dlouhé svity,
a v každém okně zlatá jiskra vzňata.
A barev bakchanálem vzpláti chvátá
ten obraz hradu, ztopen v jas a třpyty;
co mořem plamenů plá azur sytý,
noc v hlubině se valí černošatá.
A obraz Hradčan zářící a skvělý
jak ... | Hradčany při západu. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-019448 | Nazejtří když slunce blesky v dcerku
Rána, jitřenku, se linuli,
Řeknu, by sme Labem popluli
Ještě dále, mému Luciperku;
Zavítavše tedy k Viteberku
Šli sme hned k té černé tabuli,
O řeči kde slavské ceduli
Před sto lety jmíno za titěrku:
Místo všeho pření s těmi znova
Školomety se a Němčíky,
Napsali sme tam jen tato slo... | 153. Nazejtří když slunce blesky v dcerku | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-019371 | Tenby vtipu zradil ochabělost,
Jábych dílo začal daremné,
Kdyby někdo žádal ode mne,
Abych částky líčil a ne celost:
K nemožnostem ať se netře smělost;
Světlo slunce jestiť příjemné,
Ale zraky tomu rozemne,
Kdo chce patřit přímo v jeho skvělost:
Tak též i tu: jdeli oko blíže,
Málo vidí z darů velikých,
Neb duch křehne,... | 76. Tenby vtipu zradil ochabělost, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-004518 | On řekl: Pojď! Já kříž jsem zved’ a šel;
když na ramenou do krve mě zrýval,
já v bolestech jsem nadšeně si zpíval.
Žár mučednictví ve mně zahořel.
A prošel jsem snad celou žití dél,
však teď, jak soumrak by se v duši stmíval,
zrak jak by víc a víc se rozteskníval,
tak sám se cítím, jak bych osiřel.
I volám! Hlas můj di... | Stín. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-010560 | Mně odňato je dětmi ráje věno,
leč ránu srdce Bůh mi Tebou skryl,
má neťko rozmilá, má dobrá Zdeno! | 299. Mně odňato je dětmi ráje věno, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-051372 | Jsme dětmi lidu, vašimi jsme syny
a břímě dne i horka nesem’ s vámi;
jsou školy naše svatými nám chrámy,
my jejich sluhy k blahu domoviny.
Ten starý prapor vlaje a ne jiný
nám k cíli bělorudě nad hlavami,
vy s námi jdete, nechcem’ jíti sami,
a světla máme v zpátečnické stíny.
Těch nebojíme se, již kámen hodí
a v ústech... | XIII. Učitelstvo lidu. | Jan Vřesnický | 0 | sonet |
cvf-016980 | Pod zhasinadlem svíce na oltáři
Jak bílých bezů anemická běl.
A jinoch Leonardův, stín teď v tváři,
V onyxu zraků smutek uzavřel.
A básník, úl, jejž opustily včely,
Zaklinač nad magickým zrcadlem,
V misálu barev zázrak odumřelý,
Anemon něha zdušená zlým snem.
V mlčení síně hodin tikot zhaslý,
Jež v bázni Času k půlnoci... | MRTVÝ BÁSNÍK | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-064336 | Jako velké slunce světy,
jako mladé jaro květy
mám Tě rád.
Jako vzduch svou drahou vůni,
jako leknín tichou tůni
mám Tě rád.
Jako své les dávné báje,
jako pták svůj zpěv a háje
mám Tě rád.
Jako motýl k vzácné růži,
duše má se k Tvojí druží,
mám Tě rád. | Mám Tě rád! | František Zelenka | 3 | madrigal |
cvf-041731 | Slyšte věstci! Nebes Pán vám daru
Srdcejemných písní udělil,
Aby vámi vesmír veselil
V krásotách se nebeského tvaru.
Ale duch váš na svou na kytaru
Jaké písně hráť se osmělil?
S duchem klamů zle se spřátelil,
A v zlém sparu hrá zpěv hříšných zmarů.
Za svoje Bůh posvětil vás věstce,
Byste pěli Jeho věčné krásy;
A vám hu... | Slyšte věstci! Nebes Pán vám daru | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-047346 | Vás, zlaté slunečnice,
jsem rád měl vždy; co svět své ztratil slunce,
svou snahu výš, vás rád mám ještě více! | I. Slunečnice. | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-050318 | Zřel krále, před tím křížem na kolena
jak padali tak zkroušení a malí,
jak bojácně se v pláště purpur halí,
ret, který v bitvách hřměl, jak prosbou sténá.
Muž bohatýr a valkyra ať žena,
jak změněni před tímto křížem stáli,
své vínky s čel jak v resignaci sňali
a před ním ztichli prostí, beze jména.
A kříž ten dále rame... | VI. Zřel krále, před tím křížem na kolena | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-048873 | Vše mohlo jiné býti žití luhem,
já nemusil tak vždy se o chléb rváti,
já s odkrytou moh’ skrání hrdě státi,
ne medvěd tančit s povinnosti kruhem.
Za stejný žold ve boji o čest tuhém
jsem vracet rány moh’, ne přijímati,
a stejně moh’ jsem jako jiní svatí
jíst na pluhu a ne být spřežen s pluhem.
Však stalo se. Co platno ... | Ultima necat. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-064867 | Jak jasně zpíval, zem že rozkvétá,
že svítí máj a on je svěží, mlád!
Z hor ztemnělých se prodral do světa,
chtěl skalné břehy rozbíjeti rád,
chtěl vidět krajinu, jež zakleta,
chtěl do dálek se mocně rozbíhat!
Je cesta stříbrnými groši poseta
a každý květ je jeho kamarád.
Pod létem palčivým když země zavzlyká,
i on je z... | VYSCHLÝ PRAMEN I | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-026657 | Svou kůži stokrát svlek a řemeslně
uštk každého, kdo zkřížil jeho cestu;
souzvuky duší cizí byly jemu –
zlý nepřítel a horší jako přítel.
Král Louis i Danton, Robespierre i Barras
tak poznali ho. Potom otočil se
jak strážce kolem císařského trůnu
a stisk jej, až se sřítil trůn a císař.
A už zas upřel bystré hadí oči
po... | FOUCHÉ | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-019357 | Ze všech synů, co jich koli vládný
Apol k ledné poslal stežeji,
Nejímá mé sardce silněji,
Jako onen soused Hekly, žádný;
Byť vůz Kairbrův zpíval, aneb zrádný
Únos, Fingalovu trofeji,
Stavěl karny, aneb raději
V bouř a oblak kryl svou lyru vnadný;
Pelnost krásy, tužba, lásky rána
Sardce téměř citem rozčesly,
Kolikrát se... | 62. Ze všech synů, co jich koli vládný | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-064665 | Mé sny jsou čární, modří ptáci,
o kterých jarním šerem sním,
než slunce v mračnech vykrvácí
pod hvězdným pláštěm večerním.
Má touha v azuru se ztrácí,
a sladkým zpěvem labutím
zpět ozvěnou se k zemi vrací,
nad městem tichým, zářícím.
A vzpomínky mé – kolibříci –
jak zlatoskvoucí topasy
tam blýskají se na časy.
Když lun... | XXIV Mé sny jsou čární, modří ptáci, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-041598 | Papežové, biskupové, kněží,
Jenž jste zhrdli duchem Christovým,
S jakovou vám myslí vypovím,
Co jak skála na mé hrudi leží!
Jaká kletba nad vámi se věží!
Stali jste se lůze příslovím,
Zděli jste svým žitím morovým,
Že se zloba proti církvi ježí.
Vychvalují nám teď Jana Husi.
Pro taký váš život nekalý
Církev svatá odbýv... | Papežové, biskupové, kněží, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-066530 | Nuž směj se, směj se, dobrý paňáco,
když svět tě drze ve tvář uhodil,
tak aspoň na ni blbý úsměv vyloudil,
a za tím potom skryješ ledaco.
Když by se někdo ptát chtěl, jak a co,
tvůj úsměv stupidní ho odradil,
než všetečně by slovo prohodil.
Jen uvaž, jaké štěstí, paňáco!
Vždyť pod tím smíchem skryješ duše kout,
jejž ji... | SMĚJ SE! (II.) | Lila Bubelová | 0 | sonet |
cvf-032629 | Dej polibek mně, miláčku můj drahý,
a na svém Srdci spočinout mne nech:
to Srdce, plno radostí a těch,
je lahodnější zlaté hroznů vláhy.
V něm zardívá se krev Tvá drahocenná
jak perlící se víno v poháru:
ó dej mi, dej mi toho nektaru,
jím duše moje bude občerstvena.
Jak dítě, když se matka domů vrátí,
tak chvatně po ma... | Osculetur me osculo oris sui, quia meliora sunt ubera tua vino. | Jaromír Stanislav Pavlík | 0 | sonet |
cvf-019776 | Ještě bych sem sice měla mnoho
Jmenovati Slávy rozenců,
Panovníků, vůdců, vlastenců
Učastných i hodných místa toho;
Z horlivců i strážců nejednoho,
Zvláště ze svědků a mučenců –
Ale nechci jménem blaženců,
Na zemi bych urazila koho:
Století tvé nemůž všecko snesti,
Cobych ještě měla mluviti,
Proto nad tou ujmou neboles... | 481. Ještě bych sem sice měla mnoho | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-063058 | 1. Co do vína, jež v zlaté není číši!
To být má vínem? Co do každé básně,
v níž ucho zvučných rýmů neuslyší!
2. Když konce veršů hrčí nesouhlasně –
to báseň je?! A rýmu stopy není!
To každý kluk by básnit uměl krásně!
3. To uměním, když při pouhém juž čtení
za stopou znatelně se stopa zvedá
jak na bubnu při marši v zav... | ZNAMENITÁ TRILOGIE. (I.) | Eduard Kučera | 11 | tercína |
cvf-018487 | Ty, jenž pěl’s: „Mně v slávských krajinách
sama zem již voní příjemněji!“,
po letech se vracíš, kost a prach,
ve vlast svou, v tu měkkou náruč její.
Zda se srdcí struny rozechvějí
mocněj nám teď hudbou tvojich snah,
mezi námi když tu v hrobu tmách
budeš snít své velké o Ideji?
Ó, kéž zem ti sladce u nás voní,
zahrnou t... | SONET VYSNĚNÝ PŘED OSTATKY KOLLÁROVÝMI | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-019462 | V bouři vlun a sardcotrápných citů
K výspě Rygenské loď přiběží,
Kde už na protějším zábřeží
čekal na nás běloň Svantovítů;
Ozdoben byl bleskem drahých krytů,
Zlatým sedlem, svilnou otěží,
Když nás uzřel, hřivu naježí,
Nohou dupá, jako břinkot štítů:
Milek, lokaj, rukou uzdu lapil
Zninoha hned toho pyšného,
I já v stře... | 167. V bouři vlun a sardcotrápných citů | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-049721 | Snil Achmet, Fatima ku jeho loži
že přišla jako vždycky s číší vína,
leč smích jí náhle na rtu uhasíná
a ňadro chví se, kam svou hlavu složí.
Snil, její lokty jsou dnes ostré hloží
a doušek vína pálí; těžká, líná
je hlava, údy mdlé strach divý spíná,
i umřel; jde před soudný stolec boží.
V tom vzbudil se. Fatima před n... | Ballada-sonet. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-069274 | Zda smutku Tvému někdo rozuměl,
Tvým touhám, které ve Tvé duši vadly,
jak vonné květy. Slétly roje včel
se v sadě našem na ně, nežli zchřadly.
Byl otec dobrý, zlaté srdce měl,
leč tiché smutky do domu se vkradly –
vám osud mladé štěstí záviděl,
a starosti ty denní na vše padly.
Jak květ Jsi kvetla, matko, v ústraní,
z ... | XLV. Zda smutku Tvému někdo rozuměl, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-043585 | Já jsem bohatší než Sultanova
A než všecka žezla na světě:
Mé jsou perly – rosa na květě,
Mé je zlato – záře šarlatová.
Nebe koruna je démantová,
Z květů palác mívám na létě,
Anebo duch zhůru vyletě,
V Orióna kdy se lesku schová.
Hudba věčná – ptactvo na haluze,
A park – divné duchův pletiny,
V němž má nejmilejší bývá ... | 23. Mé bohatství. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-061815 | Zdrán, poutník zemdlený, vlas lianami spletlý,
jsem vyšel z pralesa... Cár togy dolů visel
a struny varita se zpřetrhány chvěly...
Ó, s bohem, stínů hro a květy pryskyřníků!
Na černé obloze stál velký bílý měsíc.
Má milko tajemná, jaks velebná a krásná!
Loď chrámu Mystiky, kam nepoznán jsem vkročil,
tvým světlem nemocn... | Evoluce. | František Sekanina | 0 | sonet |
cvf-015708 | Což se těžce srdce rozlučuje
S tím, nač za dlouhá přivyklo léta!
Toť má cenu veškerého světa,
Co si oblíbí a zamiluje.
Proto když je los s tím rozděluje,
Mní, že po vší již jest blaze veta,
Jinde že mu růže nevykvétá;
Celý svět mu v poušť se proměňuje.
Těžce přes práh noha syna kráčí
Při odchodu z otcovského domu,
Oko ... | VIII. Což se těžce srdce rozlučuje | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-032568 | Noc vábná, teplounká jak dívčí obejmutí!
Sto tisíc hvězdiček pláň nebes pokrývá;
vše kolem ztichlo již, strom každý bez pohnutí,
jen ob čas procitna mdlou hlavou zakývá
a sype květů dešť – a usne. – Pod perutí
pak bůžka Morfea zem celá spočívá.
Jen v dálce u řeky, kdes v šerém olšin taji
své písně slavíci v báj noci kl... | Noc. | Gustav Smolík | 5 | stance |
cvf-015854 | Čí se oko nezalilo,
Když mu bylo opustiti vlast,
O ten nezná onné lásky slast,
Jížto nebe zde nás oblažilo.
A čí srdce v dáli netesknilo,
Ten necítil lásky žel a strast;
Za hřích těžký mělby to si klást,
Srdce jeho že tak tvrdé bylo!
A kdo vlast svou za zem každou smění
Lehkovážně, ten co povrhel
Vymazán buď z svého po... | LXXXV. Čí se oko nezalilo, | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-031251 | Řev hmoty, jež věkům vstříc kypí pravěká
ve věčném řetěze metamorfóz,
a unylé volání ze hlubin člověka,
v němž zajatá duše po spříznění teple lká,
v mohutné hymně do žití nám vpadlo přílivem sladkých doz...
V zbahnělém ovzduší, kde soumrak závoje tká,
ty horoucí tóny slyším skloněn nad bílým znavením tvých, milenko, pó... | X Řev hmoty, jež věkům vstříc kypí pravěká | Stanislav Kostka Neumann | 0 | sonet |
cvf-015764 | Nechci Šárku oslaviti v zpěvu,
Jenž tak obelstila Ctirada;
Neb lest více sluší na hada,
Nežli na něžnou a sličnou děvu.
Za krev, jenž lpí jejím na oděvu,
Zlá se dostala jí náhrada,
An ni Děvína ji ohrada
Nezachránila od mužů hněvu.
Musa moje jen ji připomíná
S Vlastou, aby bylo výstrahou
Zahynutí jejich u Děvína.
Památ... | LXIV. Nechci Šárku oslaviti v zpěvu, | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-051401 | Je stařeček již vetchý, stříbrovlasý;
ten mladý svět, jenž kolem něho víří,
se k němu, k svému učiteli hlásí
a dědoušku se blahem prsa šíří.
Však myslí sobě: „Jsem už jako pýří
a vy jak plné zrající jste klasy;
já stín, vy věku svého bohatýři,
v jichž myslích cosi velikého kvasí.“
Však když tak vzdorně pohodí si hlavou... | XLII. Na konci žití. | Jan Vřesnický | 0 | sonet |
cvf-019425 | Mělo pak to děcko v ruce pravé
Mimo veslo louček s bičíkem,
Z plece k bedrům pásek pošikem
Visel, vlásky byly kučeravé;
Očka bystré, ústka láskosmavé,
V tváři zloba hrála s žertíkem,
A vždy medosladkým jazykem
Uměl řeči štěbetati žvavé:
Krásnoperá obou na lopatkách
Třepetaly sem tam křídelka,
Líbost měl jen v šibřinkác... | 130. Mělo pak to děcko v ruce pravé | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-021016 | Váš zákon smíru, hvězdy družebné,
čte lidský zrak, pln posvěcené vláhy,
vy přímluvčí, jež padše v tvůrce váhy,
jste stáhly nebe k zemi toužebné!
Krok vzdorný však té moci hrozebné,
jež kříží smír i zákon naší dráhy, –
snad z cizin těch, kde nestvořenstva prahy,
k nám slétá v tajemnosti velebné...
On smíru, zákonu i vám... | IV. Němé hvězdy. | Eliška Krásnohorská | 0 | sonet |
cvf-053013 | Hle jak stromy oblékají
z jara zelené své šaty,
kterak luhy navlékají
koberec svůj kropenatý –
kéž bys, bože nekonečný,
šatil též mé dcery slečny! | Povzdech otcovský. | Emanuel Züngel | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-067908 | Ne mladost jará, výslunná a zpěvná...
To jaro nebylo, – den podjesenní,
jak dítě chorý v nedomřivém chvění,
jímž v těle mrazí bolest bezúlevná.
Mě hlídal život – chůva bezúsměvná.
Je do skoku, – jí stará žluč se pění,
je do pláče, – hned výsměšně se cení,
a metlou mrská necita vždy hněvná.
Mně jara nedala, jen podzim š... | III. Ne mladost jará, výslunná a zpěvná... | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-041051 | O mnohých nevíš, že žijí, až smrt je přijde zkosit,
neslyšel jsi jich zaplakat, klnout ani prosit,
štěstí někomu ukrást, neb žalost do domu nosit.
Dlouho pak nevíš, že zemřeli, až je doba vzkřísí
v jejich dětech, skrytého žití hrdinské rysy
s modlitbami lidí a s novými ději smísí. | SLOKY O BEZNÁROČNÝCH | Antonín Sova | 3 | madrigal |
cvf-066683 | Kde vlast se zlaté slávy městem skvěla,
v němž národ ctil své žezlo s korunou,
věž granitová věrnou stráží bděla,
krov tyčíc za sluncem i za lunou
až nad oblaky v blankytový Eden,
v ní zvon se vznášel velebný – a jeden.
Proň dávné věky kadlub vydlabaly,
um geniů vtisk pečeť na vlysy,
naň stříbro otcové i matky dali
a m... | PÍSEŇ O ZVONU. | Jan Karník | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-010570 | Proč zpěv mi zázrakem? Aj, v pravé kráse
mám za zlatý ho s nebe spadlý klíč,
jímž nebe lásky lidem otvírá se. | 309. Proč zpěv mi zázrakem? Aj, v pravé kráse | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-019454 | Já i Milek živě změnu tu čil,
I hned šli sme odtud k Volínu,
Kde král Dánský Erich, nevinu
Slavskou hrozným nelidskostem učil;
Krajany své před tím městem mučil,
Nahé o kůl je co zvěřinu
Svázav břitvou břicho do klínu
Řezal, ač i život z nich se pučil:
Sardce vyňav živým ukazoval,
A tak rukou svou i šlepějí,
Utočiště t... | 159. Já i Milek živě změnu tu čil, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-015644 | O jak šťastný objal tebe sen!
Celý ráj se na tě směje,
Všecko blaho v duši leje,
K bohům samým's , june, povýšen.
A když rozesvitne mužství den,
Pomněna ti radost přeje,
I tvá Umka o tom pěje,
Aby svět s tebou byl veselen.
Pokoj ti! až anjel pokyne,
Jemuž srdce tvé oddáno;
Veselí, ne vině dáno:
Až tě ku svým prsům přiv... | 1. Na B**ka. | Josef Vlastimil Kamarýt | 0 | sonet |
cvf-001508 | Kde první písně v nadšení jsem zpíval
pod srázem skal na břehu Vltavy,
za temných nocí v okno mé se díval
svit lampy věčné vážný, kmitavý.
Ať slunce plálo, ať se obzor stmíval,
ať duněl hrom a bouře do vřavy,
ať větry vály, hučel deště příval, –
vždy jasně plál svit lampy žlutavý.
A duše má se zbožným citem chvěla,
kdy... | Věčné světlo. | Antonín Bulant | 0 | sonet |
cvf-064752 | Duše má jak poutník na pouť vydala se,
oblékla si řízu, vzala sandály –
hladova a bosa, popel v světlém vlase,
růženec kol šíje, chladné korály.
Křížovou šla cestou, důvěřujíc spáse –
večer stíny snášel, mraky vyvstaly –
ani jedna hvězda nezasvitla v jase –
noc ji pohltila, smutky objaly.
Trní všude čnělo – bodláčí a k... | LI. Duše má jak poutník na pouť vydala se, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-001136 | O šerých zákoutích hájů, kde lekníny na vodách, sníti
v mládí růžových dnech šeptal mi Musy mé hlas.
Satyr škádlil tam nymfy, Pan ladil flétnu svou v sítí,
milenců horoucí paž dívkám snímala pas.
Evoë maenady řvaly, jimž nahý prs purpurem svítí,
víno se perlilo, smích, výskot a polibků jas;
slast! ó, zpívat jen krásu a... | VLOHA A ŽIVOT. | Jaromír Borecký | 0 | sonet |
cvf-049715 | Na kraji háje blíže řeky bděla;
sem chodila se Chloe koupat v stínu.
Kdys vystoupila nahá na mýtinu,
v tom dvojí paž se po ní otevřela.
A čeho bála se, a co přec chtěla,
juž stalo se na mechu hebkém klínu;
a slunce klesalo juž do rubínů,
šla kol, své štěstí Hermě pověděla.
Teď přešly věky, starý kámen puká;
je otlučen,... | Herma. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-022969 | Ovšem! – hloupí všecko koupí
Však se přece podvede;
Pozďe říká že bil hloupí,
Nebo s ní nic nezvede;
Kdo má ale rozum zdraví,
Hledá u ďevčete mravi. 12) | IX. Ovšem! – hloupí všecko koupí | Josef Jaroslav Langer | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-045836 | Ni demonem, ni modlou bezejmennou,
ni sfingou, sporné otázky jež dává,
v jichž slzách tají bachantka se smavá,
mně vždy a všady trpící jsi ženou!
Sny tvého ducha v nesměrnost se klenou,
však srdce tvoje blažit nepřestává,
ty skálo, o niž hana jako sláva
vždy stříbrnou jen rozstříkne se pěnou!
Ať stenáš, jásáš, ať se mo... | G. Sand. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-019675 | Patři vůkol, jako žlutnou hole,
Jak už hrubnou města, vesnice,
Kde vál Zefyr, dují vichřice,
Ticho kde se smály zpěvům pole;
Bočan spojil, lepší kraje zvole,
S ušlým od nás sluncem letice,
Kvítí z luk a listí z vinice
Starý nese Dunaj s ledem dole:
Nedlouho však smutným bude hněten
Rouchem pohled země blednoucí,
Přijde... | 380. Patři vůkol, jako žlutnou hole, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-022163 | Oba píseň – jedna jak dech jara,
v luh když hází zlaté pršky květů,
druhá výkřik, melodie stará
zvadlých tužeb, stroskotaných světů.
Jedna mládím, věčnou láskou hárá,
v ráj tě strhnout rázem touží v letu,
druhá srdce z marných vznětů kárá,
a: „Mír!“ v posled zašeptne jen s retů.
Ale oba hymnus hřmící divě,
jha když vzp... | GUSLAR A DÍVKA. | František Kvapil | 0 | sonet |
cvf-050644 | Co mám zde najít, v této hrsti bláta
(ptá skeptik se), kde krása jest jen maskou,
a pocit nejsladší, jejž zveme láskou
(dí básník, snílek), v podstatě je ztráta?
Kde každý člověk tají v sobě kata,
o každou píď kde válčí s žití sázkou,
kde fráze, konvence jest ona vata,
jíž vycpeš svět, stkán kokot, lumpů cháskou?
Kde n... | MORS. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-018629 | Po holých větvích slunce hraje,
jen tu tam svítí pupeny,
leč v každý jako v ořech báje
jsou země šaty zavřeny.
Je vlhko, jak když v slzách taje
bol země dlouho tajený,
leč silný vzduch už šírem vlaje
jak předzvěst blízké proměny.
Dnes, zítra přijde Vesna vskutku,
a bude konec všemu smutku,
jenž tlačil srdce, tísnil zem... | SONET Z PODJAŘÍ. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-005739 | Vy máte statky, vy máte domky,
své máte každý světa zlomky,
já nic.
Vy máte hory, vy máte doly,
vy máte kostel, vy máte školy,
já nic.
Vy máte práci, komínů kouře,
vy máte volby, vy máte bouře,
já nic.
Pod víry plášti, pod zájmů plášti
vy máte lásku, vy máte záští,
já nic.
Vy máte ženy, vy máte děcko,
zem’ máte, nebe: ... | PARFRÁZE | Viktor Dyk | 3 | madrigal |
cvf-050370 | Až smrt mne pochová,
pak nad mým hrobem zastav slzí proud,
přes moji hlavu nechoď, bláhová,
nech tlíti prach, jenž toužil spočinout!
Ať vítr hvízdá, čejka křičí tam –
chci býti sám!
Byl tvůj to hřích, či pobloudilý cit,
já neptám se – tím bol můj nezhojíš;
vem, chceš-li, jiného! Chci pokoj mít,
mne bolí život již!
Jdi,... | DLE TENNYSONA. | Jaroslav Vrchlický | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-043594 | Špatně zděný svět já hněvně bořím,
Jejž mi bludné dumy zřizují;
Světy nové z mysli vyplují,
Na ohnisku nových světů hořím.
Do hvězdových plamenů se nořím,
Zas se moje světy zničují;
Červ mi praví: jináč kolují
Boha síly – a mír nový tvořím.
Nikdý, nikdý konec této stavby!
Nikdý nelze duchu zvolati,
Tady přístav daleké ... | 32. Stavění. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-010265 | Znáš ptactva zpěv a bzukot pilné včely?
znáš listů ševel, jemný růže dech?
toť harmonické jara ritornelly. | 4. Znáš ptactva zpěv a bzukot pilné včely? | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-049739 | Skrz ovál jeho, který hoří zlatem,
se nejdřív slunce první paprsk dívá,
v rej barvám druhých oken čile kývá,
v ně červánek svým rudým šlehne šatem.
A měsíc bledým svojím majestatem
a záře hvězd v něm plná odpočívá,
že řekl bys, tam jistě Bůh se skrývá,
jej halit kadidlo výš stoupá s chvatem.
Níž hroty, kříže, vížky, ar... | Okno nad oltářem. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-048116 | Ó poesie, tys ten leknín vonný,
nad tůní všednosti jenž usmívavý
tak svůdně kyne do klopotné vřavy
jak zkvětlá hvězda mračen na záhony.
Když západ ve růžové splývá tóny
a měsíc šerem bleskne u doubravy,
jak nymfea tvůj kalich plápolavý
se zvedá bez pout závoje a clony.
Tu v celé kráse mluvíš ku člověku,
pel střásajíc m... | Leknín. (VI.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-012742 | Byl statku dědic, z rána osiřalý,
a lidé tvrdí zasedli mu v dům,
měl poklad krásný, cenou neskonalý,
a lidí loupež ukryla jej v rum;
by pak je doma v ničem nemoh’ másti,
dědičný list mu vrhli do propasti.
Tak vyštván do světa a bloudil v stesku,
nenajda často, kam by hlavy skryl,
pokropil v slzách každou za dne stezku,... | STATKU DĚDIC. | Vítězslav Hálek | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-005172 | Jsou krásná jezera, než já se nenakláním
nad jejich čistou, zrádnou hladinu.
Toť také zrcadla! A řece též se bráním.
Toť také zrcadlo a tož je pominu.
Já obávám se vln. Svůj obraz světem nesu.
Mohla by urvat jej do dálek dravost vod.
A světlo denní-li, já před kroky se třesu.
Jak řeky hladina je zrádný lidský rod.
Své ... | DŮM BEZ ZRCADEL (III) | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-041747 | Což to pořád od blankytu padá?
Nebesa-liž všechna tajnou měrou
Na besedy vzájemně se berou,
An je lásky mocná jala vnada?
Čili kvete v nebi vesna mladá
A se květy nebes na zem derou?
Oko žasne nad tou nad nádherou,
S jakou proudí světel nebes řada.
To jsou slzy Vavřincovy žhoucí,
Jichžto vylil druhdy na zlém rožni;
Na ... | Což to pořád od blankytu padá? | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-018054 | Čech s Nerudou se rajským sadem brali.
„No, slyšel’s? Naši manifestem nutí
ku předu vůdce... volnost na peruti
prý světem táhne, čas, by zahřímali.“
– Ach, nyní chápu... To ten závan malý,
jejž cítil jsem... Já myslil: Stenu dutí!
leč ne, teď vím, to bylo oddechnutí,
jak tisícům když tíž se s prsou svalí. –
„Však mrtvo... | Z NAŠÍ DOBY. (VIII. (V květnové bouřce 1917.)) | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-018918 | K vám, kdož jste prošli tmavou hrobu branou
v neznámé světy, drazí srdci mému,
a nad lidskou tam chválou jako hanou
se v duší volných vznášíte už sněmu,
chci blížit se tou vzpomínkou, až stanou
mi vaše stíny zde u lůžka lemu,
až nevýslovně sladký sen mě zmámí,
že, drahé duše, ještě mluvím s vámi!
Ty, který vládneš nad ... | MODLITBA ZA MRTVÉ. | Antonín Klášterský | 5 | stance |
cvf-041410 | Pryč ode mne, starost černá!
Buď daleko od mých prs!
Cžistá radost, buď mi věrná!
Máš v mém srdcy pevný tvrz.
Chcy tvé užit sladkosti
Dle rozkazů moudrosti.
Vždy se jaro na mne směje
S celou spanilostí svou.
Živá krev mne v žílách hřeje,
Ty k radosti hebké sou.
Cžerná starost tíhni dál,
Sycbych na tě přísnějc lál.
Koho... | Spokojenost. | Václav Stach | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-036168 | Zas Květná neděle! Jdu do polí,
a za mnou z vísky zvonek hlaholí.
Šat jarní oblekla juž krajinka:
ach, krásna je, jak z mládí zpomínka!
A hory, novou zeleň na skráni,
jsou jako lásky prvé usmání!
A vody – vlny volné, přeskvostné –
jsou jako dívčí slzy radostné.
A pučky, zvedající hlavěnky,
jsou země čarokrásné myšlenky... | Na Květnou neděli. | Rudolf Pokorný | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-039762 | V náruči boží, odkud jsme vyšli,
večer se všichni sejdeme zas; –
kdo by se děsil, kdo by se třás’?
Z oteckých paží, z otcova domu
byli jsme na mžik posláni v svět; –
kdo by se obával vrátit se zpět?
Po trapné pouti na vždy zas domů,
nikdy, už nikdy, v tu chladnou dál!
V náruči boží kdo by se bál? | V NÁRUČI BOŽÍ. | Josef Václav Sládek | 3 | madrigal |
cvf-047105 | To říkám si vždy denně tisíckráte...
a platno málo, když se duši stýská
po objetí, jež vřele, vroucně stiská,
po očích, zkad se řine světlo zlaté;
po ňadrech, kde spí blaho svrchovaté,
po ruce, která v dáli tak, ač blízká,
po šíji, která perletí se blýská,
po nožce, která myšlenky mé mate.
Po hlavě, již bych rád zulíba... | III. To říkám si vždy denně tisíckráte... | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-029181 | Je Gaia malá, v alb špic stavíš patu
kdy, prismem encyclopaedismu též vše bob
se sporý zdá, co svět, coloss či glób.
Tak žití scéna díla klame v chvatu.
Nech v luh mne spět dál zdání, mátu
jenž cytissu má, kroku žeň, nard, z kob
pracoven, boku hor tak dělník, sob
ať znikne, třtinou Clio touhy van v dech klátí.
Čím jabk... | Je Gaia malá, v alb špic stavíš patu... | Stanislav Mráz | 0 | sonet |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.