id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-017012 | Poslední květy v sadě kvetou nyní,
Ocúny fialové. Odchod všeho
Je chladný jako v ranních mlhách jíní,
Jak první nádech sněhu napadlého.
Kde všechno je, co plálo v slunci, v pýše,
Co v zlatě hořelo a v touze vroucí?
Má duše, nevzpomínej! Lehni tiše
V sarkofag touhy, navždy nyní mroucí!
Strom řídne, mrtvým listím obtížen... | FIALOVĚ OCÚNY | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-000280 | V té podobizně je mi lichoceno,
svou nevlídností moje tvář vždy mrazí,
zde na obraze cizí úsměv sází
se na mé rty, vše zcela překrouceno.
Až tělo moje bude pohrobeno,
kdos uzří ji a pozná hrozné srázy,
jež kryje úsměv ten a smutnou frazí
zavadí o mé všední, mrtvé jméno.
A řekne: On byl snílek potřeštilý
a mezi života v... | NA RUB SVÉ PODOBIZNY. | Otakar Auředníček | 0 | sonet |
cvf-010364 | Pták ozýval se blažen v růže klínu,
a z duše mé se vznesl ritornell,
když jsem tě v náručí nes’ přes bystřinu. | 103. Pták ozýval se blažen v růže klínu, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-047667 | Snad potlesk hřmí a snad se panstvo baví.
Ve chudé jizbě své v lenošce dědů
on churav bdí pln otravného jedu,
jenž zvolna krev i mízu na led taví.
Ach, vaše řády, instituce, stavy
a horší moci háv pln děsných vředů,
z vás všech – moh’ říci – tkáň své básně předu,
škleb histriona pro vás – mně laur slávy.
Co viděl jsem,... | Molière. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-014436 | Za veliké, vzácné tvoje dary
na kolenou, Bože, děkuji Ti,
shrbený jsem člověk, sešlý, starý.
Tvá však štědrost srdce k díkům nutí,
ve dne v noci musím Tobě chválu pěti
a před Tebou pokornou skráň ukláněti!
Za veliké, štědré dary Tvoje
děkovati neustávám, Bože,
milostí svou protkls srdce moje,
růží nastlals v smrtelné m... | POSLEDNÍ VZDECH | Josef Kalus | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-054843 | Byl dříve kovářem. A teď když sešedivil
a sesláb, stal se strojů hlídačem.
By k stáru aspoň měl, čím by se živil.
Stroj také již byl stár, a mnoho pamatoval,
a vyprávět by moh’ o ledačem,
i jak byl kovář čil, když ještě koval.
Teď oba mrzuti. Co chvíli pískne
to ve stroji. Tu klidně pak
svou olejničku hlídač přiloží a ... | Hlídač strojů. | Matěj Anastázia Šimáček | 3 | madrigal |
cvf-050661 | Jabloňový květ se na zahrádce
usmívá a sladkým dechem voní,
kůra stromů jak umyta hladce,
mravenci jak zlatí lezou po ní!
Bože! což má jaro všady práce.
Drahokam je okno v každé chatce,
nad ním z hnízda pěnkavy se kloní,
pod ním v besídce zas dítě k matce,
jabloňový květ.
Na sněti dva vrabčáci jsou v hádce,
v každém kv... | Jabloňový květ. | Jaroslav Vrchlický | 10 | rondó |
cvf-045231 | Zda slyšíte, sem od Afriky břehů
do vašich tanců jak to duní z dálky?
To odvet na vylhanou vaši něhu,
na celou vaši lidskost bez morálky;
půl Evropy se svíjí v bičů šlehu,
půl uvázáno na řetezích války,
jež militarism drží v svojí pěsti –
To zvete pak své vzdělanosti štěstí? | Druhý list Ahasvera královně Semiramidě po desíti letech. (XII.) | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-003097 | Ve švihovské kapli ve zřícenin klínu
zakmitáním slunce vzbudilo se ráno,
jako zrůžovělým prachem posypáno
pavučí se chvělo pod klenbami v stínu.
Tichounce se zbožnost ze všech koutů zvedla,
na dřevěný oltář do květů se skryla,
stará řezba soch se sluncem ovroubila;
záře stříbrná i do kropenky shlédla.
A jak zvonek svol... | Z MOTIVŮ JIHOČESKÝCH. | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-011997 | Pár frází, na forum, jež veřejnosti
jde gaminovským krokem vyzývavě
a mluví s velkohubou nafouklostí –
to nezdá se nám kritikou být právě!
To také nechcem, aby v horlivosti
nám tleskal kdos k té skrovné naší slávě,
neb nazdaroval (nám jen k mrzutosti),
kde košilí to kmitne červenavě!
Dřív každý k nám pojď, jakou chceš,... | Kritice o nás. | Karel Hlaváček | 0 | sonet |
cvf-019640 | Ač už dnů mi smutně proplakaných
Množství způsobila veliké,
A sám osud světy toliké
Verhol mezi sardce milovaných;
Předce posud žije v nepřervaných
Svazcích bez proměny všeliké,
Vždy se jako dítě zlozvyké
Pěstuji jen v ranách od Ní daných:
Ač můj život strastmi moří všemi,
Sliby proměnivši v nálezy,
V Nebojši a v Dalib... | 345. Ač už dnů mi smutně proplakaných | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-016947 | Než temno všechny věci zalije,
Má duše, naslouchej své mrtvé touze.
Jak v nitro padá melancholie,
Do starých zahrad prší dlouze, dlouze...
Noc přichází jak navždy v města stín.
Zříš na fasádách smutku flór se chvíti.
Usedá proti tobě tiše spleen,
A z jeho očí beryl žlutě svítí.
Ty duši města cítíš odvěčnou...
To, co zd... | VEČER NA MALÉ STRANĚ | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-021015 | Když hvězdy pláčí, – jaký as to žal,
jenž v palný rmut jim cudné zraky smáčí,
až blednou kol? Když hvězdy oheň pláčí,
ó který jej to z hříchů světa vzňal?
Zda že se člověk božství, sebe vzdal
a prachem jen se roven jemu vláčí?
Či přepyšně že nad svou říši kráčí,
by na svůj vínek hvězdy s nebe sňal?
Či budí nebeské tam ... | III. Hvězdné jiskry. | Eliška Krásnohorská | 0 | sonet |
cvf-067624 | Jsi mrtvá réva... Tys ni dřív mi nebyl vděčen;
kdy mládí kvas ti kouzlil slunné bakchanály,
jen stud, mráz modliteb mně v horké sny jich vály.
Jsem ducha kletá amfora, on dobrořečen.
Kdy odvah výboji hrad mohl býti ztečen
a ostrov člun tvůj lákal na výzkumy v dáli,
z kých vin tvá pěsť a skráň se v sluji chudob kály?
Sp... | HORA ATHOS. (III. MÍR.) | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-019799 | Než řeč naše nejen nemá hmotů
Jako bl, kl, sl, ml huhnavé,
Aneb dr, pr, tr, vr štěkavé
Od Germanů půjčené a Gothů;
Nýberž chrání se i od škřehotů,
Zvléká pomalu ř břískavé,
Slala iikání kvičlavé
S eekáním k mezem Hottentotů:
Milostné a, pak o převelebné
Vracejí se zpátkem z vyhnanství,
Bejk, šejd, hejl– tu hnusné, nepo... | 504. Než řeč naše nejen nemá hmotů | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-046145 | Tvůj pohled lunou padá v duše hloubí,
tvůj úsměv štěstím celé žití vroubí –
jak nebýt vděčným tobě?
Mých snů, mé touhy tvoje duše mladá
jest kolébkou. Ty všecko dáš a ráda, –
jak nebýt dobrým k tobě?
Čas netkne se tvých úbělových skrání;
co dýcháš, mír jest, co díš, požehnání –
jak nebýt věrným tobě?
Bůh zapomněl, že s... | Sloky. | Jaroslav Vrchlický | 3 | madrigal |
cvf-049685 | V mé duše hloubi dřímá melodie
tak jemná, tichá, měsíčná a snivá,
jak labutě zpěv, když se večer stmívá
a žalným stonem vlna v rákos bije.
A když má hlava v ňadra tvá se skryje,
tvým okem duch můj na věčnost se dívá,
tu píseň zní a tón za tónem splývá,
a duše má v nich jásá, mře a žije!
To smrti předtucha! – a zní tak ... | Sonety. (I.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-068118 | Tajemný povzdech kráčí slavně zemí,
lilie mlčí nádheru svých vizí.
Jsou jejich sny jak vlečka bílé řízy,
jež splývá s Diany, když Bůh je němý.
V ten čas jed vůní houstne alejemi
jak zpitá krev, jak výkřik chtivé mízy,
co nachový mrak na západě mizí
jak pěna, která šumí nad vášněmi.
Jde průvod dívek pod větvemi thují.
J... | ANTICKĚ JARO. | Josef Šimánek | 0 | sonet |
cvf-027611 | Je šerý den. Už prší od svítání.
Zem, nebe nesou výraz tesklivosti.
A tobě je, jak cítil bys kol skrání
vát peruť jakés divné zoufalosti.
Po čemsi toužíš do své minulosti...
A po čem? Ptej se! Nevíš věru ani.
Bojíš se nějak temné budoucnosti...
A čeho? Zkoumej, není ani zdání.
A venku leží najednou noc šerá,
den ukonči... | SONET PATHOLOGICKÝ | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-011636 | Což život náš? Jen nekonečné mření!
My sami sebe hněteni ustavičně,
a slabé srdce zasténá-li ryčně,
v ráz okamžik nás vede k probuzení.
Pak pláčem tážeme se: Nač to vření,
nač v ňadrech spory, neshody nač příčné?
Vše shltí hrob, jak moře vlny říčné,
jež někdy skály podmílaly v tření.
Nuž, matko tvorstva, odhaliž ty str... | Což život náš? Jen nekonečné mření! | Adolf Heyduk | 0 | sonet |
cvf-022060 | Když v cestu život sypal nám jen růže
a každý den byl paprskem a květem,
kol šíje náruč, vše, co láska může,
když v očích zářilo a chvělo retem,
tys řekla tehdy: – V radosti ať, v muce,
vždy půjdem ruku v ruce.
A když nám žal a hoře nejhroznější
v hruď zaryly svůj osten jedovatý,
když v hrob jsme kladli všecku radost z... | SLOKY. | František Kvapil | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-020189 | Mysl moudře veselá ať pohybuje
Všecky ducha tvého pružiny a síly,
A když smutné musíš podlehnouti chvíli,
Nechať smutek v srdci dlouho nebytuje.
Veselost je víno, ježto rozpaluje
Ducha tvého nervy, těla tvého žíly;
Veselost tvá jako číše z rukou Víly
Jedem závisti tvé soky počastuje.
Ovšem těžko jest se vlídně rozvesel... | XVI. c. | Jan Pravoslav Koubek | 0 | sonet |
cvf-015703 | Opozdili jsme se – ale máme
Utěšenou za to naději:
Snahou šlechetnou že slavněji
Daný Bohem úkol vykonáme.
Neb co jiní dovedli, již známe;
Naše dílo půjde snadněji;
V ujeté před námi koleji
S ourazem se žádným nepotkáme.
Příznivější nastala již doba,
V níž lze bude zase napravit,
Co nám pokazila časů zloba.
Nyní, an ji... | III. Opozdili jsme se – ale máme | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-047843 | Ó hleďte, jak se předstihují tady!
Zde zlato, sloň a pestré arabesky!
Věk starší má tu všecko i věk mladý,
dnes vyplnění mezer – prázdné stesky!
A spisovatel? – Může umřít hlady,
jen když je vypraven a svázán hezky!
Tak bylo to a bude vždy a všady,
proč výminkou by byl jen autor český? | VÁNOČNÍ LITERATURA. | Jaroslav Vrchlický | 6 | siciliána |
cvf-004505 | Chudičké jesle máš, trůn divný na tě,
sám přicházíš a bez průvodu sluh,
ty sladké nemluvně a sladčí Bůh,
jak před tebou se nechvít, nedojatě!
Tys nepřišel, můj Králi, v korun zlatě,
tvé bohatství je hříchů našich dluh;
a přece jaký ve oblacích ruch
a s jakým plesem země přijala tě.
Ó, jestli zaměníš své místo chudé,
mé... | Příští. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-044177 | I klidné moře vlnami se čeří,
a mnohá vlna radostně si vzkřikne,
když nad balvany břehu lehce střikne
a výši hráze pružným vskokem změří;
však většina vln ani neudeří,
již v půli cesty nalomena vzlykne,
by vstala zas jak bloud, jenž všemu zvykne
a na vzdor klamům stále v úspěch věří.
V snů nekonečných záchvěvy se noře,... | I klidné moře vlnami se čeří, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-064662 | Jsi mocný jako hrdý král,
Tvá říš až k nebi sahá,
kol nebetyčných strmých skal,
kde svítí hvězdná dráha.
Kde východ rudým ohněm vzplál,
když den se v sadě vzmáhá,
a sladké trylky ptačích škál
v ta jitra zvoní vlahá.
Jsou Tvoje modré dálavy,
květ zlatý v stínu doubravy,
zpěv slavíka, jenž vzdychá.
A skvělý vesmír nad hl... | XXI Jsi mocný jako hrdý král, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-019720 | Matka má a cesty tovaryška
Teď mi laskavou svou pravicí
Ukázala obraz visící
V této síni, pod nimž byla knížka;
Zanášel se cele na Františka
Tváří, korunou i berlicí,
Ač jej, krásu barev hájící,
Kryla tenká závojová mřížka:
Titul knihy mne v tom zdání sílil,
Slovník Stulliho to slavského,
Na nějž mocnář ten svou štědro... | 425. Matka má a cesty tovaryška | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-045173 | Z hlubin města spícího v mlze, v stínech
mocným hlasem přes vodu černošatou
sněhem kryté nad stráně v dál se nesou
vánoční zvony.
Táhnou v dálku. S jinými, nežli ztichnou,
z vesnic, osad, městeček v souzvuk splynou,
jedna hymna mohutná takto proudí
prostorem nebes.
Jedna hymna sdružených, slavných tónů.
Ó jak v boky sk... | Štědrovečerní zvony. | Jaroslav Vrchlický | 9 | sapfická strofa |
cvf-056446 | Ve zlatu kadeří vonná a zahalená,
nad leknín bělejší jde krásná zahradnice,
tajemstvím nejsladším má rozžehnuty líce
a v květech naslouchá šepotu svého jména.
Má modro ve zracích, jež jako studně tichá
se časem zachvěje, když zlatistými stíny
polibky západu padají do hlubiny.
A v ústech rozpuklých mdlým dechem růží dýc... | KRÁSNÁ ZAHRADNICE | Rudolf Medek | 0 | sonet |
cvf-030337 | Krásná poutnice co růže
Potkala se s klášterníkem,
S uctivostí co jen může
Rozmlouvala s velebníkem;
Pověz mi ó muži svatý!
V klášteřeli můj hoch zlatý!
„Jak ti mohu zprávu dáti?
Neznám panno hocha tvého.“
„Musýš otče svatý! znáti
Dobře mého rozmilého,
Poutník bloudícý bos světem
Známý jest y malým dětem.
Krásný jako a... | Poutnice | Vojtěch Nejedlý | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-048780 | Rci, jakým kouzlem, jakým silným čarem
jsi dovedla tak jímat ctného reka,
že na choť zapomněl, jež doma čeká,
kles’ na tvá ňadra zpět zpit novým žárem?
Zda plných páží, ňader, boků tvarem,
jichž vděk se linul jako hudby řeka,
on nezatoužil dlouho do daleka
spět bouře peřejí a větrů svárem?
Či spíše půvab to byl tvého d... | Kirké. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-042249 | Hlásá svět co slovo sebou jasné,
Že můž Múza lidi omladiť,
A tu škodu jemu nahradiť,
Že mu s věkem radost mysli hasne.
Řeč ta vyšla z duše nevěhlasné,
Múza můž hruď slastně naladiť,
Leč zda může hořec osladiť,
Mrtvolám-li můž dáť sily spasné?
I kdo Múzám s myslí věrnou slouží,
Jak kdys Orest bývá v půhonu
Od stařeckých... | 105. Hlásá svět co slovo sebou jasné, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-050421 | Buď požehnaný, kdo dal původ všemu,
tak dovedl vše moudře upraviti,
on moře stvořil, nedal dno však jemu,
on lodě stvořil, by jím mohly jíti,
on lodě stvořil a ráj, který září,
a všecku krásu podle vašich tváří. | IX. | Jaroslav Vrchlický | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-004264 | Úd po údu se, Lásko má, Ti vzdává,
jak Ty se’s na kříži též pro mne vzdal,
ta hořkost posud ve mně neustává,
že pozdě tak jsem Tebe miloval.
Vše zmizelo, co dychtil jsem: čest, sláva,
vše rozkoše, a není po nich žal,
výš, vím, teď roste žádost moje žhavá
až k závrati, kam let jsem rozepial.
A jako šílenstvím se směji v... | XXIV. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-045716 | Ó bohyně, jíž zlato s vlasů padá,
kterým se vlní v šírých polích klasy,
ty ráda máš ve brázdách skotu hlasy
a v stínu olšin dřímající stáda.
Zhas’ celý Olymp, tys jen stále mladá;
co básníkům pro všecky příští časy
dáš chrp, by žneček protkávaly vlasy
přes opálená splývající záda!
Tvůj pokojný dech vane všehomírem;
jak... | Ceres. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-016914 | Proč zachvíváš se, duše, vstupujíc
V kruh toho zdiva? Bloudíš chodbou šerou,
Zříš v kobky, odkud děs ti zívá vstříc,
Kam světla paprsky se neproderou...
Chceš ještě dál’, kde hrobově vzduch dýše?
Nevidíš?... Kdos’ jde po tvém boku tiše...
Purpurné skvrny západ slunce vlil
Na stupně zvětralé a dešti zryté.
Ty cítíš: vše... | V AMFITHEATRU VERONSKÉM | Jiří Karásek ze Lvovic | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-019366 | Nepřím, že svět ten už v sobě choval
Mnohé Xantipy a Hekuby,
Které nemoudřeby za chlouby
Krasné pletě někdo představoval;
Nejeden muž tím se odstraňoval
Ode lásky z bázně záhuby,
Toto však jest ženská, kterouby
I sám Timon ještě zamiloval:
Z Ní se jedné cnosti blesk a krásy
Na pohlaví celé odráží,
Co žen bylo, jest a b... | 71. Nepřím, že svět ten už v sobě choval | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-069222 | Tu mezi smrky azur nebe svítí,
a Venuše v mou hledí komnatu,
a vůně stoupá, sladce dýchá kvítí,
noc alejí jde holých akátů.
V snu země leží. Srdce slyšet bíti –
po tiché stráni Vesna přišla tu,
a s písní ptáků vrátilo se žití,
vše kolem hude Božskou sonátu.
Jak na strunách by hrála čísi ruka,
vše raduje se, poupě květů... | VILLA POZZI. | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-044307 | Mha se sluncem se dala v tuhé spory,
až posléz přece do vlhkého roje
pad’ první paprsek slabý a chorý
a plný neklidu a nepokoje.
Tak padá na severu v temné bory
a matně kmitá šerým houštím chvoje
ven k jezerům, jež pokryla se vzdory
a pohřížila v chladné krásy svoje.
Až k srdci stoupá chlad a divná tíseň
jak tehdáž, v ... | Mha se sluncem se dala v tuhé spory, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-045228 | Ne onou, na rohu jež ulic číhá,
však onou hlubší láskou ku člověku,
jež z prachu povržené k sobě zdvíhá,
snem, která byla dlouhých, lidských věků,
zář jejíž se nad člověčenstvem míhá,
by hasla v kalu a v sobectví vleku,
tou, kterou Kristus snil, v niž dobrý věří,
jež věčna pod úhlem děj světa měří. | Druhý list Ahasvera královně Semiramidě po desíti letech. (IX.) | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-069266 | Jak tamaryšek v severním tom kraji,
jak vonná Daphné, dýcháš nocí tu,
Tvé oči – plody kaštanové, zrají,
svit zlatý skví se na nich v úsvitu.
Květ zamčený – co v kalíšku svém tají,
Tvá duše skrývá na dně v úkrytu?
A jaké touhy v srdci vykvétají,
květ žhavý vadne – jakých pocitů?
Jak keřík z jihu, Daphné, dýcháš vonná,
k... | XXXVII. Jak tamaryšek v severním tom kraji, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-043589 | Zamyšlená sama nyní sedí,
Socha ze živého mramoru;
V líbém neskvěje se hovoru,
Okem polootevřeným hledí.
Umělče sem; čiň dle výpovědi,
Maluj krásy její ve sboru,
V pěkném jak je vidíš výboru,
Samy jak se tobě napovědí.
V jemnou záři čaruj vnadu hmotnou,
Plnou žití, blahé rozkoše,
A přec maluj jako bezživotnou.
Prosbu a... | 27. Socha. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-018665 | V svět dívám se a ve všech srdcích kvésti
jen dobro zřím a ve všech duších snění,
a není zlých, jsou jenom ponížení
a ubozí jsou, které přešlo Štěstí.
Nůž, jenž se vrahu v drsné zablýsk’ pěsti,
zlo nevtisklo tam, jenom poblouznění,
co trnem tu, to v růže se kdys změní,
a tuhé zimy blízké jaro věstí.
Vše zmůže Láska, zb... | V SVĚT DÍVÁM SE... | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-057777 | Dej mi housle, zahraji ti na ně
tón, jenž na věky tě bude provázet,
sladší tón než horské Anděl Páně
hvězdám na pozdrav, když počly vycházet.
Ticha buď, vlož hlavu svoji v dlaně,
jak bys mrtva byla... Vyjde měsíc bled,
zapřede tě do stříbrné tkáně,
v paprscích se budeš s tóny mými chvět’.
A můj nástroj živý, slavík v ú... | KLEKÁNÍ. | František Taufer | 0 | sonet |
cvf-016937 | Ametyst nebes chladný se rozpial beze chvění
V prázdnotě jasných výšin nad městem vzdáleným.
Má duše! dnešní večer hráč zádumčivý není,
By rozzvučel tvé housle pod tichým smyčcem svým.
Je klidný vivisektor, tvou krví ruce třísní,
Pincettou ostře vniká do hlubiny tvé dnes,
Tvé srdce obnažuje, jež kryje hnus svou plísní.... | SPLEEN | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-002822 | Hučí si Oupa, divoká Oupa,
to že jde lůnem divokých skal,
a když se v ní tvář měsíčka houpá,
vyprávět zdá se dále a dál,
celému kraji, bouřně i sladce,
památnou věst o kamenné matce.
Boušínská kaple naslouchá tiše,
a i ta skála, z lesů co ční,
zdá se, že blednouc tajeně dyše,
o vlastních dějích znova že sní,
a béře ve ... | Kamenná matka. | Václav Antonín Crha | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-043444 | Ó, drahý Mistře, na Tvé božské skráně
žák vděčný klade prostý vínek ten;
je z chudobek jen skromných upleten,
jak rodí je ty naše české stráně.
Vím, tyto kvítky že neujdou haně,
smích útrpný snad leckde vzbudí jen;
buď jakkoli, – já budu spokojen,
když vlídné zraky Tvoje padnou na ně.
Ty’s ukázal nám, Mistře, Svými díl... | ZÁVĚR. | Ferdinand Tomek | 0 | sonet |
cvf-047339 | Vy štíhlé borovice!
Tak vonné, byste chorá posílily ňadra,
tak rudé, by se ve vás skryla veveřice! | VI. Borovice. | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-015742 | Kaša přírody jsouc ctitelkyně
Ráda v chrámě tom se prochází;
Jedna ze služek ji provází
V tomto utěšených sadů klíně.
Bylin a jich moci znatelkyně,
Zrána hned, když slunce vychází,
Jde je hledat s mnohou nesnází
Po pahorku, v pláni, ve dolině.
A z nich masti rozličné a líky
Na Kašíně pro nemocné strojí,
Léčí neduhy a r... | XLII. Kaša přírody jsouc ctitelkyně | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-017032 | Ty dome starý, všecky touhy lhaly.
Tvůj konec přišel. Léto poslední
Kol tebe přešlo. Nyní zabední
Tě prkny, jak by v rakev tebe dali.
Krumpáčům marně staré zdi se brání.
Je vítězem zde duch jen ničivý.
Až most se tady vzepne hlučivý,
Pak tebe nikdo nevzpomene ani.
Jen básník, zhroucen beznadějí všeho,
Jenž osudu číš do... | III. Ty dome starý, všecky touhy lhaly. | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-010439 | Ať stádo vlků teď nám všecko bere,
já vím, že v dějin arénu stoup’ čas,
v němž lvi se rodí na ty vlky šeré! | 178. Ať stádo vlků teď nám všecko bere, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-004816 | Tys plná milosti, ó svatá Paní,
vždy slzu soucitu máš pro chuďasa,
kdy hoře duši jeho rve a drásá,
Ty balsám rajský tiše liješ na ni,
a řídký hosť když k nám se časem sklání
a radosť v ňadrech nám se rozejásá,
Tvá ruka štědrá bohatěji střásá
ty květy její s hvězdných sfér a strání.
Nad děcka kolébkou se krok Tvůj staví... | O clemens! | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-010529 | Že roje bělásků se v slunci sněží?
Ne, ne, to bílé myšlenky mé jsou,
jež med z mé Lily květné krásy těží. – | 268. Že roje bělásků se v slunci sněží? | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-023990 | Vzácní cestovatelé,
kteří mne navštívili z východních končin,
vyprávěli o ostrově slunce.
Och, mládí sny jsou šalebné báje.
Jízlivé hlasy řičí do stínu klidu:
„Šílenče, doufáš, že dojdeš k slunci?“ | KŘIČÍCÍ TICHO | Emanuel Lešehrad | 3 | madrigal |
cvf-027777 | Teď se svou kulturou a se svou poesií,
a s plody přísných věd a velkých theorií,
krev v žilách uvadlou a nervy strhané,
v dny příští hledíme a strach nám mrazí šíji:
Vzduch mrtvý leží kol: co odtud nastane?
Ze země chvílemi vzdech těžký zavane.
Čas bouřný valí se a mračna obzor kryjí.
Co přijde, stihne nás sesláblé, be... | SONET O KULTURNÍM ČLOVĚKU | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-044190 | Nad spoustou mořské vody racek lítal
– kraj dlouhých křídel míhal se a šedal –
snad, kde by odpočinul, sobě hledal;
však kdykoliv ho kámen vlhký vítal
a vhodné místo vábivě mu skýtal,
proud rozpěněný, jenž se stále zvedal,
zas kámen skryl a ptáku sednout nedal...
Tu vzkřikl pták, vždy užší kruhy splítal,
až posléz lete... | Nad spoustou mořské vody racek lítal | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-018619 | Každý měl chvíli, byť jednu jen přály
žití mu sudby, kdy tíhl k hvězd týnu,
čistou jak anděl, jenž skolébá vinu,
jako sen, děcku své vidiny tká-li.
Je to tak dávno, tak dávno, tak v dáli,
padá to víc a víc do mlhy klínu,
zbývá jen vůně jak po květech v říjnu,
úsměv jak po snu, v němž ráje se zdály.
Chvíle ta s námi jde... | CHVÍLE. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-006442 | Ztichni, smělý duchu můj, ty rozbouřený!
ani tělem svým ti vládnout není dáno,
i to tělo tvé je kletbou připoutáno –
nač tedy zalétáš v život ozářený?
Darmo se již zpouzíš, budeš umořený!
Třeba statně bylo tebou bojováno,
dosud konečné i zkáze odoláno,
čas na tebe jícen má teď rozevřený:
Vzdoruj plouživé se chvíli – be... | KONEC PÝCHY. | Josef Václav Frič | 0 | sonet |
cvf-008050 | Barabáš měl za zlé, Petr že při tolik jmění
moha velikým být, v obecném prachu se tře,
na svůj statek a stav a co proud vždy tekoucí příjmy
slavně že mohl by stát v rozkošné velebnosti.
Doložil dále i to, že by nebylo většího štěstí
ve světě nad bohatství, za peníz všeho že dost.
„Peníze řídějí svět, i svědomí ukrotí p... | Štěstí. | František Vladislav Hek | 8 | elegické distichon |
cvf-011966 | To bylo lstivé kirie, jež na večer vsí pustou lkalo,
za naše pole, které dlouhou bázní neplodné se stalo –
to byla prosba za teplo, jež hlas náš, mdlý a nevyspalý,
pro naše ženy chtěl, jež dlouhou bázní neplodné se staly.
To bylo lstivé kirie za naše mladé ženy lysé,
my za ně denně prosili a štkali, ve tmách plazili se... | III | Karel Hlaváček | 14 | sonet anglický |
cvf-013103 | „Až se jabloň květem přioděje,
Outlá růže až se začervená,
Filoméla až se rozepěje,
Rozmarína až se zazelená,
Až bude lze věnečků z ní navit –
Pak, můj milý budem svatbu slavit!“
„„Již se jabloň květem přioděla,
Outlá růže již již červená se,
Filoméla již se rozepěla,
Rozmarína již nám zelená se...
Tak jde hrobník hrob... | XVI. „Až se jabloň květem přioděje, | Boleslav Jablonský | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-005534 | Naslouchám vzdálenému hluku,
vzdálený život hladím hebce.
A dítě vede kamsi slepce,
podávajíc mu útlou ruku.
Nevidí slepec tvarů, tváří,
nevidí věcí lad a lesk.
A přece nepocítí stesk:
má v srdci cosi jako záři.
Kam vedeš asi slepce, dítě?
Do rašení a do rozpuku,
že do jara už není dlouho?
Kam asi vedeš slepce, touho?
... | RÁNO V ÚNORU | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-048535 | „Můj drsný verš jest v jádru poctivec,“
děl jiný druh tvůj, pln svatého hněvu,
jenž v nesmrtelném, vítězícím zpěvu
lví tlapou rozbil zlatou panství klec.
Tvůj elegantní verš mu bratrem přec,
ač nezajásal v revoluce řevu,
na posledního šlechtice ač střevu
věšeti nechtěl slední kněžskou plec.
Jsi stejně velký ve své iron... | Parini. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-019349 | Divným učí láska lidi zprávám,
Chytré bere cesty, výhybky,
Co Jí samé dáti polibky
Nesmím, aspoň Jejím květům dávám;
Místo Ní tu lípu objímávám,
Kde mi učinila výslibky,
Abych ukojil své pochybky
A ten oheň zhasil, v kterém plávám:
Arci že ta náhrada jen muka,
Bodejž propadla se do řeky,
Zvláště v lásce, skoupost krátk... | 54. Divným učí láska lidi zprávám, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-019365 | V živobytí lidském žádná změna
Horší není jako v pohlaví,
Když se onna útlá rozpraví
Povah v něm a charakterů stěna;
Ženský muž se tak, jak mužská žena
Cti a štěstí svého pozbaví,
Toho tam se málem zohaví,
Této mnohem člověčenství cena:
Muži vůle, čin a smělost sluší,
Ženě prosba, cit a mlučení,
Ten buď více duchem, ta... | 70. V živobytí lidském žádná změna | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-011641 | Nač touhou mřít, že lepší přijdou časy,
když samým čekáním nám srdce vadne?
Tu pomoci juž věru není žádné,
když na temeni řídnou šedé vlasy.
Za přítelem nám přítel prchá z chasy,
a měl-li kdo své upomínky ladné,
v čas každá zvadlá do hrobu mu padne;
co v hrobě však, zda povstat může asi?
Hruď zvolna mře; duch perutě si... | Nač touhou mřít, že lepší přijdou časy, | Adolf Heyduk | 0 | sonet |
cvf-048790 | Je divno, že i popela se báli,
když upálili kacířovo tělo,
i popel se jim plně zničit chtělo,
ať větrům vržen v plen či v mořské skály.
Pak teprve jim klidné sny se zdály,
tu hrděj svrchované vzpjali čelo,
„coelo tonantem“ kdy hlásalo dělo
nad sšlapanými lidstva idealy.
To tradice jsou popela. Však také
i jiskry, třeba... | Reflexe historická při čtení kroniky Guadaguiniho o Arialdu z Milana. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-009157 | Těžko jsem se loučil s drahým tělem;
v posled nejkypří mu snesl mech
pokropený radostí i želem,
a té noci hned jsem ke vsi sběh’;
dřív však sluj tu dobře zatarasil,
abych přede zvěří skvost svůj spasil.
V posled skulinkou jsem hleděl v kobku,
jako Abraham, když nořen v žal
ženu svoji v prostou skalní hrobku
chvějící se... | XXXVII. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-020166 | Nové se nebe přede mnou otvírá,
Stol velikého božstva vidím skvoucí,
Člověctví, volnost, právo jej podpírá,
Blesk kolem září slávy nehynoucí;
Moudrost silnější nežli orlí křídlo
Ochraňuje to pevné vlády sídlo.
K hrobu se ubírá plný mozolů
Předsudek, stařec vlasu šedivého,
Byv podporou přivlastněného stolu,
Vrah i citu ... | Běh časů. | Jan Pravoslav Koubek | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-049625 | Nikdy nesvol, v osud tvůj aby cizí
bůh se míchal; jak bys ho neznal, dělej,
kráčej mimo potichu jako kolem
laviny spící.
Jednou v strachu, v úzkosti duše svojí
vzepneš k němu v modlitbě chvějné dlaně,
nevíš ani, pomůže, či jest hluchý –
Propad’s však jemu.
Démonicky osedlá tvou pak vůli,
v jarmo svoje zapřáhne tvoje sn... | Klid. | Jaroslav Vrchlický | 9 | sapfická strofa |
cvf-015747 | Vláda Libuše jest mírnost sama,
Celé její počínání jeví
Zpanilou a něžnou mysl děví,
Jenž jest dobře v celé zemi známa.
A tak vládne tato vnučka Sáma
Mocí tajnou, o níž sama neví;
Udržuje řád a krotí hněvy –
Důvěra jí v ničem neoklamá.
Výroku jejímu povděčně
Každý ochotně a rád se koří;
Nic se nečiní jí na příkoří.
Lás... | XLVII. Vláda Libuše jest mírnost sama, | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-018522 | Jdi, písni moje, k duším osamělým
a opuštěným letos jako loni,
k těm, bez nadějí jež své hlavy kloní
kdes v jizbě chladné, jež jim světem celým;
kde voní to jak květem ztrouchnivělým
a obraz matky – stále truchlí po ní –
nad chudým ložem smuteční flór cloní:
rci jim, jak bol jich cítím, smutků želím.
Buď jim jak paprsk... | POSLÁNÍ. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-047351 | Mateřídouško! dechu svého silou
na jedněch ňader vůni vzpomínáš mi,
na jednu duši milou! | VI. Mateřídouška. | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-009135 | Léto prchlo, podzim bral se v kraje;
hvízdaje v hvozd daleký si leh’,
odkud, seveříky k rukám maje,
mlhy válel v šedých balvanech
po korytech potokův i proudů,
jako strašidla by sháněl, k soudu.
Na západě u večerní době
chvěl se nebe zakalený zor,
peřesté se mráčky nesly k sobě,
kupíce se nad i pod obzor
se všech stran... | XV. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-069691 | Jak vody kalné plynou dny a noci.
Má duše hledí ve snách za obzory
k dalekým břehům, za stříbrné hory,
zajata v poutech chimerické moci.
Řím, koloseum, triumfální brány,
z mramoru chrámy zvedají se v kráse,
minulost přítomností živou zdá se
a ničím času let a země lány.
Vznešených patriciů známé tváře
intimním kouzlem ... | ŘÍM. | Arnošt Czech z Czechenherzu | 0 | sonet |
cvf-038668 | Cestou se hlemýžď trmácí.
„Má úcta, pane domácí!
Jak se vám ten dům vyplácí?“
„I chvála Bohu, děkuji.
Podruhů nepotřebuji,
kam libo, tam se stěhuji.“
„Já myslím, pane slimáku,
že lépe přec je zpěváku,
jde bez domu a bez vaku.“
„I ticho, ticho, holoubku,
vždyť také nosíš škařoupku,
ty harfu a já chaloupku.“ | ZPĚVÁK A HLEMÝŽĎ. | Karel Dostál-Lutinov | 3 | madrigal |
cvf-060439 | Nebuďme střízliví, nebuďme suší,
radostí, jásáním naplňme duši,
výskněm’ si vesele na celý svět.
Na smutek času dost, až bradou vzhůru
pohlížet budeme kams do azuru
a bude pokosen nadějí květ.
Vyžijme minutu každičkou do dna,
každá je k rozkoši schopná i vhodná,
v každé se nalezne zářivý svit.
Ženy a polibky s poháry v... | KARNEVAL. | Josef Lukavský | 3 | madrigal |
cvf-057981 | Pojď, vzácný Večere! Pohádku s cvrčky zpívej –
víš, kterou před léty jsem slýchával tak rád;
do očí uhrančivě zlých se cestou nezadívej –
pojď volně s vůněmi, jak páchnou ze zahrad!
Pojď krajem doubravy a buč si zádumčivě,
jak zádumčivě bzučívá stárnoucí kolovrat –
dej pěšinou se klikatou po usínavé nivě
a kolem rybník... | POJĎ, VZÁCNÝ VEČERE! | František Eisler | 0 | sonet |
cvf-066643 | Kdys v starém Římě kráčel na tržiště,
v svou togu zahalen, patricij skvělý.
Hřál slunce paprsk, v platánech se tříště,
a tváře mladých otrokyň se rděly.
Pro smyslů unavených pobouření
on dívku koupit chtěl si kyprých boků,
své nudě chtěje najít zapomění
a úkoj žízni třiceti svých roků.
Nuž v dívek sladkých čarokruh on ... | Pod obraz mé ženy. | Jan Karník | 0 | sonet |
cvf-019711 | Z výšky té sme jednomu se divu
Na dolině ještě dívali,
Tátoše tam s jezdcem zbadali
Bředoucího sme sem přes kopřivu;
Když pak přišel pod Parnaskou nivu,
Všickni sme se hlasně zasmáli,
Maďaři jej za chvost tahali,
Serbové pak za uši a hřivu:
„Náš je! – ba náš Vitkovič!“ tak obě
Stránky vadily se v povyku,
Chtěvši každá ... | 416. Z výšky té sme jednomu se divu | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-005758 | V dnech naší mladosti smrt byla čarovná,
jak triumf nad časem, jak brána budoucnosti.
Smrt mládí bývala rozkoší královna
a z hudby vášnivé nám nezněl chřestot kostí – –
To byla milenka vášnivá, plamenná.
Cos opojného představa ta měla.
My zdálky volali k ní: „Přijď, ó vzdálená!“
A muka trpěli, že zvolna přicházela.
Neb... | VEČER PO POHŘBU JOSEFA MATĚJKY (l.) | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-019329 | Nezáleží láska v surovostech
Hottentotů aneb Huronů,
Ale ani v přísných Katonů,
Aneb suchých Aristarchů cnostech;
Já sem zkusil, kdo ste v pochybnostech,
Mně víc věřte než snům Platonů,
Láska žije beze zákonů,
V sladkých a však čistých maličkostech:
Sokratické žerty, okamihy
Milostné, a bavné klevety,
Byť i z páně Rozv... | 34. Nezáleží láska v surovostech | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-056182 | Ženich jak jediný nachový květ,
toužebně rozpjatých paží –
kolem se nalévá – jemu však ret
sotva kdo skoupě jen svlaží.
Ach nemá ženich ten, nachový květ,
na číš ni pomyšlení –
jiný sen touhy duší mu zkvet,
teď dojde vyplnění.
Opustí člověk otce i rodičku
a přilne k manželce svojí –
Od Otce opuštěn, vzdává i Matičku,
s... | VELIKÉ ZASNOUBENÍ | František Odvalil | 14 | sonet anglický |
cvf-051695 | Od kostelních věží znějí
Zvony večerní,
Větérkové chladně vějí,
Víc a víc se tmí.
Bělorouné stádo bére
Z lad se s brekem do vsi šeré.
Slavíčkové v háji pějí
S libou zvučností;
Starých hradů zdi se rdějí
V bledé skvělosti.
Rolník trudné práce nechá,
Unaven k domovu spěchá.
Luna svítí jasnou září
S nebes výsosti,
Ve vlná... | Večerní obět. | Jan Jindřich Marek | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-001114 | Svobodo, plode nejkrásnější,
po tisícletém otroctví
jenž na snětích se rdí a stkví
našeho stromu v strmé vejši!
Kéž dosažení nezkonejší
nás v nečinnost, jež tupě tkví;
ran starých ještě pálí švy,
jed hluboko vnik do žil skrejší.
Kdo svobody chce hoden být,
sobectví musí potlačit,
milovat čistě vlast a lid.
Kde jaká mez... | SLOVENSKU k prvému výročí národního osvobození. | Jaromír Borecký | 0 | sonet |
cvf-059603 | Již tmělo se. Já stanul v siré zmole:
zem vlahou pozdní jeseně již bředla,
jež ostře čpěla v chřípě, na hruď sedla
a v sivých cárech mlhy kryla pole.
A obloha, jež nad ty lány holé
se mřivě pjala, byla břitce sšedlá,
jen prouha kouře špinavá ji vedla,
jenž z továrny se valil kdesi v dole.
Mě sevřel pocit hlubokého smut... | NEBE I ZEMĚ. | Jan Spáčil Žeranovský | 0 | sonet |
cvf-044204 | Vlna se s vlnou honí,
třpytivá zář se třese,
k vodě se leskem nese,
paprskem padá do ní.
Rozmarem píseň zvoní,
ozve se v klidném plese,
tak jako ptáče v lese,
k větvi když hlavu kloní.
Slovo si k slovu skládá,
rýmy a verše spřádá
lehounce, hravě, tiše;
pérem, jež v moři smáčí,
rychle, že sotva stačí,
slunce ji samo píš... | Vlna se s vlnou honí, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-020972 | Děs mrazivý nás pálil na duších,
když krutá tragedie „Vláda tmy“
kru srdcí nejtvrdších a nejhlubších
i se surových vášní závraťmi
svým dějem odhalila oči vidu
a zjevila: tak vládne temno v ruském lidu...
Tak líčen bědný mužík za stara,
když ještě v celé Rusi ohromné
zněl mocně hlahol: „Život za cara!“
Však v hrdě světl... | VLÁDA TMY. | Eliška Krásnohorská | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-046099 | Hle rudý kaštan v jednom ohni stojí!
Ba sázel bych, že plameny svých květů
vzal, drahá, z milující duše mojí! | Hle rudý kaštan v jednom ohni stojí! | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-069232 | A sten Tvůj zmlkne, nikdo neuslyší
v tmě zoufalý Tvůj výkřik poslední,
a v hluboké té noci vyzní tiší,
a zapadne kdes, než se rozední.
Jak nářek ptáka – vše se náhle ztiší –
neb vzlykot děcka ze sna – o čem sní?
A křídla šustí – leč sluch nerozliší,
je ostříž to, háj šumí v blízkém dni?
A vše zas tichne... Šedý obzor v... | III. A sten Tvůj zmlkne, nikdo neuslyší | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-033115 | Nic neodolá meči Francouzovu!
Jsou vojska jeho jako litá z kovu.
Jen Rus mu ještě vzdorně čelo staví.
Však milionem paží zakrvaví
šat její bílý v bitvě hrůzoděsné;
měst matka, Moskva, před nohy mu klesne!
Již táhne Rusí, postrach před ním letí,
však silnice mu skryta pod zámětí.
Děl Napoleon: „Jsme tu na bezcestí!“
a p... | II. Ruský rolník. | Jan Evangelista Nečas | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-017989 | To na mládí je stále Ód a chvály,
a pořád jenom, že je mladost sladká.
Nu, ovšem, možná. Však též pěkné z dáli,
když ve vlas lehne věku jinovatka.
Ó, kéž by mi již vlasy prošedaly!
Stesk po mládí též hezká k básním látka,
a potom, snad už Mistře! by mě zvali,
a slavila by se má padesátka. | DVACETILETÝ. | Antonín Klášterský | 6 | siciliána |
cvf-027607 | Ty vzdycháš toče na zad zrak:
Ach, tenkrát bylo přec líp jen –
však nebuď, brachu, zasmušen,
tos tenkrát říkal také tak.
A v onom „tenkrát“ nejinak
jsi po minulém tesknil jen,
a v onom zas dál, až bys pak
tak došel k blahu dětských plen.
I v plenách těch bys žvatlal snad,
kdybys moh mluvit, vzpomínat:
Oh, tenkrát bylo ... | SONET O MINULOSTI | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-009189 | Slunce i vláhy má třeba, pěstit kdo zatouží růže;
pohody nemá-li dost, bejlím mu zaroste sad. | ČEHO UMĚLCI TŘEBA | Adolf Heyduk | 8 | elegické distichon |
cvf-016837 | Jediný příteli, jenž provázíš mne všady,
Můj spleene! Osud když mou pohřbí naději,
Když barvy ztratí svět, tu hodin šedé řady
Jak tanečnice mdlé mne zvolna míjejí...
Vše zmlká. V nitru mém se marně život křísí.
Je pusto, pusto v něm. Jde nuda srdcem mým.
Má láska? – – Zdá se mi, že miloval jsem kdysi.
A sláva? Netečně ... | SPLEEN | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-062706 | Orlí nos, čarodějských očí dvojice,
které se tmí prazvláštním světlem stále znova
uhasínajíce a zase hoříce,
na prsou rudá stužka Jeho, Císařova,
tak kráčí tvrdě vzpřímen tichým Výmarem
ten stařec tisíckrát ztrávený požárem.
Zvítězil arci nad ním vždycky, přežil ho,
ne aby vyhasl, leč aby hořel zase,
on, krotitel požár... | STÁRNOUCÍ GOETHE | František Zavřel | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-050730 | Alchymista staré na rytině
stále míchá, přelévá a vaří,
stále doufá, že se práce zdaří,
zlato cinkne brzy v jeho klíně,
odbojné dál prvky žhne a páří.
Myslitelé, pěvci, samotáři!
poustevníci při myšlenky víně,
každý s žalem v duši, s vráskou v tváři,
alchymista,
stále čeká – vleče se čas líně,
s formou idea se stokrát ... | Alchymista. | Jaroslav Vrchlický | 10 | rondó |
cvf-051020 | Tak jdeme žitím. Tak den po dni zpívá
svou melodii, zdá se monotonní,
a přec je sladká, neb s ní život splývá.
V ní staré sny a upomínky zvoní.
Kdos zaklepe a otevře se jemu,
a milá ruka čelo dumné cloní.
Zas vracíme se k ráji ztracenému,
zas chápem’, co jsme chtěli v době mládí,
ba chápem’ vše a rozumíme všemu.
Čas ne... | Terciny. | Jaroslav Vrchlický | 11 | tercína |
cvf-003062 | Den zapadá, vždy jeden jako druhý,
a zamíhá-li jeden hrstkou květů,
hned druhý mrazem všecky spálí je tu
a vyrovnává předešlého dluhy.
Je život prázdný a jen zápas tuhý,
jejž při písni a s polibkem tvých retů
přec denně prohrávám; a mizí v letu
můj život, jako na hladině kruhy.
Až poslednímu západu v tvář tváří
se zahl... | VANITAS. | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.