id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-013972 | Jásavá barva rudých šalvějí,
čí rty se krví srdce usmějí?
Šli po trávníku lidé zoufalí,
šlí jiní, kteří v cosi doufali.
A dva šli spolu, jaká blaženost!
Jim rudý květ v plameny srdce vrost’.
Spojené rty v bolestné naději
do černé tmy se usmát nesmějí.
Však cítí, že kdys v chvíli líbeznou
na jiných rtech svůj úsměv nale... | ÚSMĚV | Růžena Jesenská | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-051074 | Evropě stárnoucí ve doby sklonu
jest dílo jeho ryzí číše vína,
jež mladost, sílu, pravdu připomíná,
ruch dávných dob i hlahol rodných zvonů.
Pych slávy kozácké, ryk v bojů shonu,
věk velký Polsky, naše skepse líná
vrou v číši této, k níž se lačně vzpíná
– ó sladké vědomí! – dlaň milionů.
Ó Polsko šťastná! Sirá vdova kd... | Polsce. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-015646 | Nechť se mudrák snům a snáři zasměje.
Sen s jinochem plesá růžemi,
Ráje nebes kouzlí na zemi,
Procitne – a bolná krev jej proleje.
Sen mu perlí v dráhu květnou naseje,
Očarnými jásá síněmi –
Procit jej polívá slzemi,
Pustinami klamná vede naděje.
Pakli zase smutný děsný sen
Libosti a radosti jen znamená,
Tedy v srdci j... | 3. Sny. | Josef Vlastimil Kamarýt | 0 | sonet |
cvf-067919 | U černých vrátek hřbitova
tak váhavě pod večer stojím...
Pravda již, Bože, do slova,
že matce své pohřeb strojím...
Komůrka hrobu hotova,
však pohledět do ní se bojím...
Stát chci jak socha kovová,
a myšlénky k tomu si zbrojím.
V tom jalo se srdce zděšeně ptát:
Což nemáš tu mrtvou hlavu již rád,
chceš bez citu pro její... | XIV. (Vzpomínka.) | František Leubner | 14 | sonet anglický |
cvf-043571 | Za horu již zašlo slunko milé,
Ještě se jen kochá s skalinou;
Mlha šerá pluje dolinou,
Utišujíc vlnek šepty čilé.
Ticho pastvec bravy žene bílé,
Hájem zpěvové se nelinou;
Tamto oráč tmavou roklinou
K nebi patří, v klidné byty píle.
Všecko v lůno pokoje se klade,
I tys tichá, jasná vodičko,
Labuť se již v tresti kryje m... | 9. Večer. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-017081 | Fanfáry tubicinů v průvodu!
Vstříc plesá kořisti dnes celý Řím.
Ze Samu pávy, zlaté nádoby,
se slunce zžehá dechem plamenným.
Jdou vítězové... Io Triumphe!
Ó pýcho těl na koních vzepiatých!
Jich stehna jako bronz žár vysmahl.
Vše jeden jásot jest a jeden smích!
Do všech mých nervů stoupá zuřivost,
Mé kosti prostupuje v... | IO TRIUMPHE! | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-043602 | Něžný lístku mladý, polosvitý,
Což ty líbě šepotáš mi v sluch?
Novým jarem tvůj že jemný duch
Ve krásnější bude lístek vlitý?
Přijdeš lístku, i kde vyšší city,
Život kde má rozsáhlejší kruh;
Na perutěch věků tebe Bůh
Vznese v krásné, ve spanilé byty.
Mocnější ta duše svrhne chudé
Chatrče a v palác promění,
Jenom roucha... | 40. Lístek. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-045713 | Před svými soudci náhle stála nahá;
blesk jak by vržen slétl v shromáždění,
stál každý němý v tomto okamžení,
div na to slunce zrak pozvednout váhá.
I žalobník sám nyní juž se zdráhá
dál vésti při, v prach klesá v pokoření;
a její krása svítí v zářném chvění,
rty hoří, v očích blýská něhy vláha.
Tys, Poesie, rovněž jak... | Fryna. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-048581 | Ó zadržet, co v hlubinu se kácí,
mít síly, v oprať padnout zlému času,
spíš obětovat sebe nežli krásu,
za chvíli rozkoše dát roků práci!
I já tak snil a sen ten vždy se vrací
a denně dávám srdce ku pospasu
všech supů vášně hltavému kvasu,
ač cítím vždy, co člověk při tom ztrácí.
A v tomto boji vlas šediví zvolna,
cit z... | V sled zbude... | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-045746 | Mám rád ty úzké pěšiny,
jež ztrácejí se v smaragd luk,
však raděj ty, kde s břízou buk
tmavější láká ve stíny.
Ó lesů tmavé hlubiny,
kde ťuká datel v peň a suk!
Mám rád ty úzké pěšiny,
jež ztrácejí se v smaragd luk.
Ruch práce plní lučiny;
slyš žneček zpěv, kos ostrý zvuk!
Však sladším kouzlem v srdce tluk
zní slavičí ... | Pěšiny. | Jaroslav Vrchlický | 12 | rondel |
cvf-048017 | Co je to, hádej! – Sokol v kápě nachu
po krátkém letu bleskem na lup slítne,
myšlénku, nápad, rozmar a žert chytne,
jak orel Ganymeda urval prachu.
Kdys bývalo to zpovědnicí Vlachu,
kde lkal své touhy lásky nenasytné,
a v které křídlatý hoch když se kmitne,
hned zvony kostelní zní ku poplachu.
A prsten, jímž se snoubí ... | Sonet. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-019885 | Pod tou horou noví, přemizerní
Pohledové! totiž, v růžovém,
Ale ostnitém a šípkovém
Kři, se holé tělo stoje černí;
Důkazové byli hodnověrní,
Že to básníř jest tu domovem,
Jak se máte v bydle takovém?
Dím já, a on: jako nahý v terní!
Euphem slul, a byl ten zpropadenec
Řeckým veršotepcem neznaným,
O němž to psal Šarlator... | 589. Pod tou horou noví, přemizerní | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-048540 | Jde čas a móda jako otrok za ním,
kdo velký dnes, je zítra děsně malý.
Ty jako pyramida čníš tu stálý,
laur nesmrtelný k dumným spjatý skráním.
Jde básník umdlen vřavou, bolem, láním,
ty tichý biblické jak ony skály,
z nichž pod Mojžíše holí stále valí
se poesie rosa s požehnáním!
Vše v posled odříkání v úděl padne,
vš... | A. de Vigny. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-018632 | Houstnoucích stromů obrys neurčitý
do stínů noci tónem splývá měkkým,
veliký měsíc duchem dávnověkým
za houští svítí na půl v mraku skrytý.
Tu tam jen blýsk’ v trav chumáč dosud sytý,
ve hlíně mokré, rozejeté někým,
nad tůně pouze cípem nedalekým
jasněj’ se lesknou mlžné jeho svity.
Hřbitovem snivým, nad nímž mír se sk... | KRAJINA. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-034298 | Odpusť mi, pěvče přesladko mluvící,
Že zpěvy mé se darmo odvahami
Tak šveholiť pokouší zádumkami,
Jak cit tvůj stonal v písni čarně znící.
Jak svaté rty tvé v míře šveholící
Sluch kouzlívaly svými libohrami,
Když harmonie srdce hlubinami
Zachvěly k písni lásku velebící:
Tak žádná ústa více nezapějí;
Neb Músa vdechla to... | I. Odpusť mi, pěvče přesladko mluvící, | Gustav Pfleger Moravský | 0 | sonet |
cvf-045849 | Jak cikáda na jilmu suché sněti,
tak v srdci lidstva tuchy, sny a snahy,
a na rtu píseň, manu rajské vláhy,
ve parnu žití nepřestanem pěti.
Dech růží, plání hvězd a úsměv dětí
jsou věčné. A nechť jak atletha nahý
v boj skutečnost jde, my nesejdem s dráhy,
u kolébek i hrobů budem pěti.
Až po nás přijde v šťastnější věk ... | O své lásce k poesii. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-010492 | Ač stár jsem už, mním na mládí-li zvěsti,
přec struny duše mé se třesou hned
a sladce zvučí vzpomínkami štěstí. | 231. Ač stár jsem už, mním na mládí-li zvěsti, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-043566 | Půlnoc bije – duchové se v řady
Ku mému již lůžku slétají;
Všickni ke službám se chystají –
Nuže, čiňte podlé mojí rady.
Lásky duchu zaleť v růžosady,
Děvě blahé sny věj podtají;
Přátelství leť, kde se splétají
Hněvy a zlost jako lítí hadi.
Nyní světlo odplyň v temné lebky;
Pak ty duchu písně veselé,
Kde jsou žele a rm... | 4. Služba duchů. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-045744 | Světlušky, máj když líbá svět,
svatební nesou kahance,
v oblacích hvězdy do tance
a v trávě ony spějí v let.
Přes den se k spánku stulí v květ,
jak drahokamy ve schránce;
světlušky, máj když líbá svět,
svatební nesou kahance.
Za nimi k jihu šlu svůj vzlet,
své sny, ty ráje vyhnance,
kde nad cypřišů jehlance
jich let mo... | Světlušky. | Jaroslav Vrchlický | 12 | rondel |
cvf-041600 | Hus a vy, jak různi jste vy spolu
Srdcem, myslí, umem, náhledem!
A předc zvouce ho svým pradědem
Mníte činiť pravou jeho školu.
Jeho hruď, jak druhdy apostolů
Plála nad zlých mravů nad vředem,
Vaše v kalu zbrodní škaredém
Chodí jako na svém na úkolu.
On vždy hodlal aspoň ctíti Christa,
Nerozumně pro něj zahořel:
Z vás ... | Hus a vy, jak různi jste vy spolu | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-017955 | Že odkaz tučný v klín pad' veteránů
a literátům nic – rve srdce v kusy.
Tu odvrátit-li příště máme ránu,
spolkový prapor opatřit se musí
(sám, třeba-li, se matkou jeho stanu!),
pak uniformy, čapky (brky husí!),
stříbrné lyry, šerpy, znaky (pannu?)
a budem chodit s hudbou na funusy. | ODKAZY. | Antonín Klášterský | 6 | siciliána |
cvf-006263 | Když myslím, že slunce již prorazí z mraků,
vždy mlhy zas povstanou z hlubokých lesů
a zkryjí ho na dlouho toužnému zraku.
A duše má leká se šerého děsu,
jenž tíží muk dopadá v samotu moji.
Já o světlo sluneční tolik se třesu!
Ó, slunce, chci jedenkrát uzřít zář tvoji,
jak vzplála by na nebi plně a sytě;
pak rány mé du... | Píseň melancholická o mém slunci. | Karel Rožek | 11 | tercína |
cvf-047151 | Letí vichr plání dlouhou, v mračen roje letí,
přes prostor a časy palná touha moje letí.
Kde tě chytne? Zastaví tě? Ucítíš ji v srdci?
Nevím, vím jen, v nové s všemi živly boje letí.
Spíš teď? Dumáš? Píšeš mi snad? Stojíš před zrcadlem?
Jedno, lačná ona věčně bez úkoje letí! | XIV. Letí vichr plání dlouhou, v mračen roje letí, | Jaroslav Vrchlický | 7 | gazel |
cvf-037462 | Proč pak, co nejvíce prchá, vždy nejvíce honíme, štěstí?
Marné to! Nechme je být; chce-li, však vrátí se zas. | Pohodlný. | Ladislav Quis | 8 | elegické distichon |
cvf-031551 | Dobré mravy, dobrý tón!
Ve zvěřinci moudrý slon.
Inu, kariéra.
Nažere se, napije,
před publikem tancuje
z rána do večera. | ČASOVÝ EPIGRAM | Stanislav Kostka Neumann | 3 | madrigal |
cvf-064490 | Nic nechci víc, než umřít chtěla bych,
tam u moře být pochována,
a slyšet jeho šumný pláč a smích,
když nad ním bílá vzbouzejí se rána.
Když zoře v barvách skví se nádherných
a mha je z rosy jako z perel stkaná,
z vln slunce vstává, v zlatých paprscích
se hladina chví vánkem rozčechraná.
Tam bych si k spánku chtěla ule... | NIC NECHCI VÍC | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-059394 | Uprostřed pouště oasou, ostrovem v moři bývá gazel,
a vždycky srdce potěší, i když se neusmívá gazel;
hned ostrov není pustým víc, když jen co lehký motýl
na květech křídla rozestře perlově proměnlivá gazel;
poušť hned je méně truchlivá, když sluchu poutníkova
se o přátelství dotkne zpěv, jejž jako ze sna zpívá gazel,
... | II Uprostřed pouště oasou, ostrovem v moři bývá gazel, | Bohuslav Knoesl | 7 | gazel |
cvf-004917 | Kvapně běží mého žití kroky,
rychle se to blíží ku cíli,
mé však srdce truchle nekvílí,
před časem že v hrob klesne hluboký.
Lépe mřít, jak proud se rychlotoký
v moře vrhá, ve vod přesily,
než životem své jak nečilý
lučinami potok vléci kroky.
Lépe jest, kdy vichr u rozkvětu
růži zlomí, nebo v poupěti,
než list svadlý ... | Krátce. | Albína Dvořáková-Mráčková | 0 | sonet |
cvf-018536 | Má každý básník propadlá svá města
v své duši snivé: tvrze, mosty, chrámy;
v dnech mládí vzrostou, dlouho žijí s námi,
slyšíme zvony jejich věží ze sta.
Leč jinak žití, jinak Mus jde cesta:
vše propadá se do bezedné jámy
a nových plánů dřímá pod vlnami,
jak Musa mdlobu, váhavost když trestá.
A přece někdy... při dne ti... | PROPADLÁ MĚSTA. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-024607 | Sny zhořklé srdce! Co tě leckdy svádí
v kraj, ve kterém jsi pochovalo mládí,
kde kosatce sní v luny modrém pláči
a klamu stezka k propasti se stáčí?
Chci, abys kvetlo rozpustilým smíchem
a smutné tělo obrodilo hříchem,
by lačná touha, která temnem mřela,
svět na radosti křídlech obletěla. | PŘÁNÍ | Emanuel Lešehrad | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-043117 | Večery kouzelné! V mlhách stříbrných
měsíčních paprsků se taví sníh
a mlýny hrají pod stráněmi.
Dumavá práce zelenavých kol
si zpívá šerem! Proč ten stesk a bol
mou duši chyt’ a tlačí k zemi?
I na mých polích praskal zlatý klas
a za polední slunce svit se třás’
a tančil po vlnách mých polí.
A pro mé zrno mlýny nehrají.... | PODZIM | Karel Toman | 3 | madrigal |
cvf-024424 | Na hrázi za humny plno je dětí,
pod hrází vyrůstá vysoká tráva,
válí se, sklouzají, s návrší letí,
hošíci snědí a děvčátka plavá.
Jablka blýskají ve spleti snětí,
jablka kulatá, červená, smavá.
Volavka nad stromy k rybníku letí,
křídloma lenivě ve vzduchu mává.
Nad hrází kopec ve moruších stojí,
v zahrádkách stulena sm... | ZA HUMNY. | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-043724 | „Již pojďme rychle dolů, mrak se žene k štítu!“
děl vůdce. Hle, kol nás tu oblak světlý zticha
se vznáší roklemi a rosou na nás dýchá,
an vedle ostrý štít plá ve slunečním svitu.
„Sem slezte!“ vůdce volal, „do skal, do úkrytu,
za chvíli bude jasno!“ – A už každý spíchá,
pod balvan sedli jsme, však – cos k nám těžko vzd... | III. Deštný oblak. | František Táborský | 0 | sonet |
cvf-017929 | Dnes u ministra nepochodil dosti
jsem s deputací, již jsem k němu vedl.
Zle bručeli mí voličové v zlosti,
a že prý jsem to valně neprovedl.
Však na štěstí jsem smířil trochu hosti,
když v hospodě jsem s nimi k pivu sedl,
a objali mne v noci, hněvu prosti,
když opouštěli jsme „Zum süssen Mädel“. | KROTITEL. | Antonín Klášterský | 6 | siciliána |
cvf-007718 | Kdo opojen blažeností
Poklidného života,
Pomni na trpké žalosti,
V jakých křehne nuzota,
Tenť je zdárný vlasti syn,
Chvalný jesti jeho čin.
Kdo si bratrova neštěstí,
Sám jsa šťasten, povšímá,
A kdy třeba pomoc nésti,
Zlato skoupě neždímá,
Tenť je dobrý vlasti syn,
Dobrý jesti jeho čin.
Kdo k veselí rozkošnému
Štědrosť ... | Dobrodinec. | Matěj Havelka | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-043851 | Velebné dílo! Duch tvůj jásal by a lkal zas v hoři,
když na hvězdy zříš, slunce – zrak tvůj divem hoří:
Vesmír!
A přece co by platen byl ten vesmír celý,
kdyby nám v srdci neplál rovněž velký, skvělý
vesmír?
By hvězdy neplály tam, slunce, dárce žití,
a nešumělo moře klasů, zvuků, kvítí –
vesmír?
Dřív k srdci nahledn... | XIII. Vesmír. | František Táborský | 3 | madrigal |
cvf-018514 | V ta místa, kde jsem mládí slavil svátky,
jsem zalít na mžik: vběh jsem do aleje,
kde vůní lip, včel bzukem vzduch se chvěje,
v park nahlíd, v kostel na čas vešel krátký.
Ve starý hřbitov pohlédl jsem vrátky,
kde drn již tolik známých tváří kreje,
a zachvěl se, když povědomý, sladký
zvuk zámeckých vpad hodin, čas jak v... | STARÁ MÍSTA. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-019761 | Malebné ztad ukáže mi kopce
Jeden vlídný nebes hodovník,
Na nichž Černogorsko, Dubrovník,
Novgorod, ty Svobodné tři Obce;
Otroka tu není ani sobce,
Každý sluha jest i panovník,
Lásku k vlasti cítí bojovník,
Starec, žena v každé žil svých kropce;
Navštívím hned onna sídla cnoty,
A ai v jednom právě divadlo
Provodili kus... | 466. Malebné ztad ukáže mi kopce | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-057654 | Ať jak chce zanotí spád času dravý,
má píseň neochvějně zazní v zmatku jeho
jásotem zachráněného u břehu skalnatého,
má píseň vítězná, vzdor sil, var lávy.
A pýcha zanícení v jasu oka mého
cest nebezpečenství jak hymnus zdraví.
Prostota fakt mi o tajemství praví,
o zítřku člověka ni dobrého ni zlého.
Mne ujišťují bratř... | SONET JITŘNÍ. | František Taufer | 0 | sonet |
cvf-051366 | Vy stařečkové vlídní, stříbrovlasí,
vám také znělku k vaší poctě píši,
vám, již jste pili na dno žití číši
a dbali jste jen drahé vlasti spásy.
Jste jak ty vísky tichounké. Kdo hlásí
jich činy, klopotu? Co k slávy výši
ty přispěly, čím srdce jejich dýší,
kdo sbírá zde ty perly a ty klasy?
Jste jak ty hvězdy v dáli nedo... | VII. Učitelům kmetům. | Jan Vřesnický | 0 | sonet |
cvf-041610 | Vychloubání nyní nedopádné
Pronárody všecky proniká,
Jenžto nestydatě prokřiká:
Teprv teď vzdělání vzchází řádné.
Vzdělanost však, jenž teď světem vládne,
Ochabělá jest jen osyka,
Jejíž kořen zem jen omyká,
Avšak nemá hlubokosti žádné.
Pravá vzdělanost se rovná dubu,
Jenžto kořen pouští do hluboka
A své témě zdvihá do ... | Vychloubání nyní nedopádné | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-048770 | Co uši moje vylízali hadi,
a věštění dar dopřáli mi bozi,
znám smrtelníků hruď, jsou přeubozí
a v nezdar vlastní vždy se ženou rádi.
Ba nejchytřejší přímo v zhoubu pádí,
ať pěstí vzdoru svého marně hrozí,
ať trpí tiše v prachu všední prósy!
zří tupě v kvas, jímž příroda je vnadí.
Tak proti vůli zlověstným jsem ptákem
s... | Tirésias. (X.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-019319 | Maluj obraz, jenž se září hravou
Na anjela strojí změniti,
Duši jeho téměř spatřiti
Přes jasnotu těla pronikavou;
Oko musí k nebi víru zdravou,
K zemi lásku čistou svítiti,
A však nesmí čelo zůřiti
Na hubinku sladce usmívavou:
Dva se věnce viňtež vůkol vlasů,
V kterých, jako barvy duhové,
Kvítky chvějí věků všech a pás... | 24. Maluj obraz, jenž se září hravou | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-005981 | O hochu naivním románek jsem snil.
Mel kadeřavé, kaštanové vlasy.
Po jakés víle on se pobláznil.
Byly to dávné, věru, dávně časy.
Ta víla sličná – jak už bývá zvyk –
odešla kamsi za hučavé lesy.
A za ní v pout se dal ten smrtelník.
To bylo dávno, v bájesloví kdesi.
Dvou nožek stopou šel on noc a den,
zrak upřen k zemi,... | FRAGMENT ROMÁNOVÝ | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-044229 | Když slunce padajícím ohněm plane,
proud lidí citlivých se uchýlí
v houšť setmělou, již stromy uvily,
v stín vábivý, kde svěží vítr vane.
Však sotva že se blesky nevítané
za korunami palem ukryly,
již s touhou zrak je hledá unylý,
a chlad se brzy nepříjemným stane.
Jest dosud zima; že se zdá být jarem,
jen slunce doved... | Když slunce padajícím ohněm plane, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-019520 | Cestu konám, měst a silnic hluky
Lásku dusím, Muzu zaháním,
Smíchem ve dne, v noci hněváním
(Žluči skoupá!) krotím sardce muky;
Sám být nesmím, city onna, zvuky
Tato vnuká, co se odstraním,
Lesy panny mněje, makáním
Mínu hledám, a jsou jedle, buky:
Tak je všecko u mne v odporu,
Skrývám se sám, i sám hledám sebe
Led jso... | 225. Cestu konám, měst a silnic hluky | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-044206 | Únavou se chvěl
každý nerv i sval;
noční vítr vál,
od hor k moři šel.
Měsíc, který bděl,
mdle se usmíval,
jakby dobře znal
křehkost lidských těl.
Kroky dunící
mlknou v ulici,
zmírá všechen ruch;
mdlobou upící,
tělo mučící
stejně trpí duch. | Únavou se chvěl | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-064704 | Na zem plášť svůj prostři, posyp květem jej,
natrhej mi květy žhavých kamelií...
drahou ruku svou mi kol mých ramen dej,
kamelie rudé zatkni na mou šíji.
„Milenko má drahá,“ tiše zašeptej,
svoji lyru nalaď vroucí melodií,
rty mé žhavé zlíbej, na nic nezeptej,
popřej duši mojí, ať se slastí spíjí!
Netaž se mne na nic – ... | III. Na zem plášť svůj prostři, posyp květem jej, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-038008 | DUCH podstatou, ideál jeho květ.
Víc hmota není nežli vůní pel,
duch podmínkou jest světla čirá běl,
v tón zvuku, k všemu pralátce se chvět.
Jen živá včela robí sladký med,
nadhmoty důkaz jsoucnosti je žel,
ba hmota duchu zjevení jen tmel,
jen tak vysvětlíš moudrost svatých Věd.
A duši lze jen marně vzpomínat
jak děcku... | DUCH podstatou, ideál jeho květ. | Adolf Racek | 0 | sonet |
cvf-010312 | Strom krvavými slzami lká v chladnu,
je pozdní jeseň už, pták odletěl...
jsem také rudý list a brzy spadnu. | 51. Strom krvavými slzami lká v chladnu, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-001932 | Jak plachá laně v mlází
pří záři jasných hvězd
do srdce láska vchází,
ta přeradostná zvěst,
a od té její vůně
až srdce touhou stůně.
Jak anděl krajem letí,
má zlatá křidélka
a hejnu ptačích dětí
zní zpěvem z hrdélka;
a u koho se staví,
ten těžko se jí zbaví! | NA DRUŽNÉ MORAVĚNCE | Otokar Březina | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-004641 | Hle, země červánky, ó růže, růže!
tak v purpuru tvá zora, vesno, vzchází,
přes stráně řine se, přes holé srázy
a valí přes vln jiskřivých se lůže.
Zem chudičkou vždy ovíjejí úže,
jich vlna přes kraj propastí i schází,
až nebe zdivené – pláň beze hrází –
své oko modré otvírá jak může.
Ó květy nádherné a ve purpuru,
na z... | Rosa mystica! | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-023718 | Jak často myslím si, když někdy nelze spát,
a v loži choulím se a vzpomínám si mládí,
že sedí u mne kdos, jenž má mne ještě rád
a černé vlasy mé svou bílou dlaní hladí.
A náhle zdá se mi, že slyším sladký hlas,
jak líný bzukot včel a na svém čele vlahém
zas cítím hedvábný a sametový vlas,
a moje myšlénky se chvějí tich... | V horečce. | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-035835 | Jako skála nepohnutě stojíš
Uprostřed vln kolem Tebe zuřících,
Lví silou se za svůj národ zbrojíš
I odrážíš nával hromů bořících.
Utužuj Tě Bůh v tom velkém, svatém boji –
S Tebouť v něm za pravdu celý národ stojí! | IV. Julius. | Václav Pok Poděbradský | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-047017 | Jak včera by to bylo... vzpomínám.
To byl v maskarádě, v černém dominu
do kouta postranního sálu sám
jsem used’ vedrem znaven, schvácen do stínu.
Pár kroků vířil tanec dál,
já seděl sám – a přemítal.
Pár bezvýznamných mask se mihlo kol,
u číše své já sotva všimnul jsem si jich,
mně z hobojí a fleten zpíval bol
a z hrde... | MASKA SMRTI. | Jaroslav Vrchlický | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-000000 | Tvá loď jde po vysokém moři,
v ně brázdu jako stříbro reje,
svou přídu v modré vlny noří
a bok svůj pěnné do peřeje.
Tvá lana sviští, plachty duní
a třepe vlajka. V noční chvíli
zříš magický svit mořských tůní,
a ve snu, Albatros jak pílí.
Já samotním, jsem na ostrově,
ohýnek topím, rybku lově
zasedám na břeh za večera... | JAROSLAVU VRCHLICKÉMU | Eduard Albert | 0 | sonet |
cvf-018430 | Když zem se zbudí v jarních paprscích,
nejvíce bílých květů z ní se zvedá:
sněženky, rožce, anemona bledá
to na mysli má země ještě sníh.
Pak převládá žluť. Kam jen zrak se zdvih,
pryskyřník lesklý, pampelišky shledá.
Co zlatých terčů do všednosti šeda!
A obraz slunce celý v každém z nich.
A potom vše se ztápí v rudém ... | BARVY KVĚTŮ. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-042207 | Jsme my tuto všeci jenom sluzi,
Nikdo není sobě vládyka;
Ale služba jestiť koliká,
Rozštěpuje strom se na haluzí.
Toho k službě jenom bída nuzí,
Ten se k ní má jako osyka,
Ten ji za mzdu jenom podniká,
Onen slouží, že i slouží druzí.
To jsou všechno jenom robské duše,
Ledabylo každá v službě kluše,
Když se nad ní vznáš... | 63. Jsme my tuto všeci jenom sluzi, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-050554 | K polibku podej rety mi, úpěl jsem k spanilé dívce!
Lehounce rtů jen mých svými rty dotkla jsi se.
Zlekána jako by šlápla jsi v trávě na hada, zpátky
rychle zas ústa svá od mých jsi odtrhla úst.
Nikoli, světlo mé, nedala’s polibek práhnoucím retům,
naopak touhu jen jich plamennou vdechla jsi mi! | POLIBKY. (II.) | Jaroslav Vrchlický | 8 | elegické distichon |
cvf-010496 | Jsme sdruženi a jaro v srdci nesem’;
nechť od hor v jizbu zabíhá nám mráz,
tvé písně ptactvem jsou a sny mé lesem. | 235. Jsme sdruženi a jaro v srdci nesem’; | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-015780 | Nebe hledí naň, když v létě s pláně
Pšeničné sám sklízí klasy zlaté;
Aneb na jeseni sluncem zhřáté
Sbírá hrozny s vinohradní stráně;
A když připravuje na stůl Páně
Chléb a víno ku oběti svaté,
Při níž, maje srdce láskou zňaté,
Posluhuje knězi v časném ráně. –
Takoví jsou v nebi posluhové
Božího Beránka u trůnu,
Oblečen... | XI. Nebe hledí naň, když v létě s pláně | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-019427 | Sloupsko pyšné, hrade starých Moků,
Dej mi utočiště přátelské,
Jako hraběnce si Kozelské
Přede stem je propůjčilo roků;
Mne ne sice, jak ji, k tobě soků
Pokolení vede ďábelské,
Nýberž Slávy cesty poselské,
A šíp Lady vrytý do mých boků:
Předce láska příčinou je zvláště
Lkání mého tak, jak jejího,
Když ji Sasic vězil v ... | 132. Sloupsko pyšné, hrade starých Moků, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-064876 | Ten těžký pocit trýzní nás a mámí:
Jsme jenom zrní v kosmu opuštěné
a příval času přes hlavy se žene,
by navždycky nás zakryl zátopami.
V nich pohřbeny jsou nesmírnými tmami
myšlenky naše smělé, rozhořelé,
nad všemi činy věčná noc se sklene.
A přece věřím: ne, my nejsme sami.
Z minulých věků do spánků nám tlukou
tajemn... | KOLOBĚH | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-041687 | S urputností holemého draka
Pozdvíhá se nyní nevěra.
Aj viz, jaká její nádhera,
Jaká pýcha, vzdornost, zpupnost jaká!
Dráha její lesť jest křivolaká,
Z pekelnéhoť vyšla jezera
Černorudá tato příšera,
A jen po ďáblu vždy popotaká.
Michaeli, mocný Boží vůdce,
Nesejdeš-li s nebe ku pomoci
Oprostit choť Páně toho škůdce?
V... | S urputností holemého draka | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-015620 | Nezahyne žádný Boha ctitel,
bezpečen jest v lůně církevním;
chrání ho náš božský vykupitel,
ozbrojiv jej víry brněním.
Pomněte, co moudrost Boží řekla:
Nepřemohou církev brány pekla. | 787 | Josef Vlastimil Kamarýt | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-024851 | U stmělé stezky zapadlé
jsou spící růže zarudlé
jak chorou touhou povadlé.
Don Chuan blouzní na lyru
a u sousoší satyrů
šíj svůdná svítí z kašmíru.
Však jeho ústa chladná jsou,
dnes tajnou vášní nevzplanou,
spíš větru pějí píseň svou.
A milenec hrou nudnou zmdlen,
své milence je nevěren
a k hvězdám vzlétá rozesněn. | V SADĚ | Emanuel Lešehrad | 3 | madrigal |
cvf-040167 | Dnes byl by večer, v svém světle jenž přesívá vločky sněhu,
dá praskat krbu a zpívat a očím se záhadně dívat
pro kouzelnou jich něhu,
jenž lyriku velkou všech neznámých mocí v náladách spřádá
na zlatém snu kolovratu ve zpěněném chvatu
a s šumem padá.
Dnes byl by večer (psů spí již smečka rozcitlivěná),
ni větry nezavan... | DNES BYL BY VEČER... | Antonín Sova | 3 | madrigal |
cvf-031133 | karpatské hvozdy, polonin lid,
strašlivá krása, strašlivější bída,
tragický dvojzpěv, tvrdý šerosvit,
z ježíše cos i z věčného žida –
ta země legendou v nás utkvěla,
střežena drakem, bez dlaně anděla.
neznáma světu, kvetla básníkům
svým pěnišníkem a enciány,
byla jen revír, dobrotivý k snům,
mozoly, krví živila pány,
t... | karpatská ukrajina | Stanislav Kostka Neumann | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-068371 | Dob zašlých pěvci! Kterak Iehčej vám
zpěv bylo budit ze strun zvučných davu,
jenž dosti času našel k vzpomínkám
a k vidinám, pro vzdech i pro zábavu.
Ach, druhdy bylo vídat pěvců slávu,
jak obráží se v snivém zraku děv,
jež naslouchaly kolem v zlatohlavu;
ba před trÓny jak svědomí stál zpěv
a úctu vymáhal a nítil králů... | Fin de siècle. | Beneš Grünwald | 17 | spenserova strofa |
cvf-039880 | Když smutný byl kraj vždy, stejný stále
s modrými kouři,
též nebezpečné se ti zachtělo dále
vírů a bouří,
v křik buřňáků, vítr kde řičí,
vpřed plachty fičí.
Tys pro tiché úsměvy lásky čisté
měl skoupá slova.
Leč krvácels z rány hrozné a jisté
a vraha vyhledals znova.
Tys vedl sám jeho ruku,
bys podstoupil novou muku.
A... | PÍSEŇ O NEPOCHOPITELNÉM | Antonín Sova | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-010750 | Ó těžko člověku život je nésti,
blah jenom ten jest, jehož žalům Bůh
z ran krvavých dá bílou písní zkvésti. | 489. Ó těžko člověku život je nésti, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-027661 | Jsou chvíle, kdy se zdá, že stojí čas,
jak zarputilá herka jankovitá.
Fadesa hrozná... Venku mha a mráz,
a prašný sníh kol oken se střech lítá.
Vše pusto kolem; pusto, mrtvo v nás,
mha jakás v mozku na všecko se chytá,
kol prsou jak by vinul se nám plaz,
nějaká boa těžká, obrovitá.
Minulost pouští, všecko příští mhou
a... | SONET METAFYSICKÝ | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-019860 | Na rovině jedné města celá
Jsou, jak Sodomy a Gomory,
S domy, s věžemi a se dvory,
S verchnostmi i s lidem skamenělá;
Jeden z Čertů chodě frašky dělá
S purkmistry tu a práv doctory,
Anť krev novou, mozky, bachory,
V těla jejich leje tverdočelá:
Druhý věší jim, ne bez posměchů,
Na nos listy ty a zápisy,
Nimiž Vendy vytv... | 564. Na rovině jedné města celá | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-019723 | Odtud vedla za potůček branka,
Kterou květná kryla osnova,
A tu k vítání nás hotová
Stála zase nová pomazanka;
Já k ní česky, nebo zářečanka
Tato byla česká Králová,
Rodem Francouzka, a Karlova
Manželka, jíž jméno bylo Blanka:
Ale ona česky neuměla,
Nechtěvši se v Praze učiti,
I když k tomu učitelky měla;
Pročež nejen ... | 428. Odtud vedla za potůček branka, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-041740 | Hvězdo jasná, slunce země naší,
Vlasti milé rodný vládaři,
Vojevodo, králi, císaři,
Boží správy štíte přenejdražší!
Svitem Tvojím blahost všady vzraší,
Země celá vesnou ojaří,
Bůh nás z nova rájem obdaří,
Z něhožto nás zloba nevystraší.
Ty jsi větev dávnověkých dědů,
V nichž se dobře zalíbilo Pánu,
K nimž vždy zíral v ... | Hvězdo jasná, slunce země naší, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-028869 | Jako vzdorná bašta ve svých hvozdů květu
ode věků stojí naše Šumava,
na rozhraní řečí, národův a světů
a pozírá dolů v pole krvavá,
na nichž bil se stakrát, na rtech jásot, vzdech,
vítězně a slavně s vrahy svými Čech.
Co tu bylo pýchy, co tu bylo plesu,
když se pod tvým lemem rodil mistr Jan,
jak se chvěla blesky krása... | Šumavě. | Emanuel Miřiovský | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-048854 | Když k oltáři jde kněz, mu nezávidím,
on jde, by svému obětoval Bohu,
že z lidí každý sílu svou i vlohu
též obětuje denně Bohu, vidím.
Již tím, že po věčné se pravdě pídím,
že hledám Jeho lásku, jak jen mohu,
jsem také knězem a za vínek hlohu,
byť tekla pod ním krev, se nezastydím.
Být celým člověkem, jest býti knězem,... | Kněžství. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-023484 | Chceš abych láskou pěl?
Já zpívat zapomněl,
co život odešel.
Až bude slunce hřát
a stromy v květu stát,
pak chci tě milovat. | Píseň. | Emanuel Lešehrad | 3 | madrigal |
cvf-010489 | Na pudly stačí prut, jen švižný-li je,
leč sečnou vezmi si i palnou zbraň,
kdo hněvem puzený jdeš na bestie! – | 228. Na pudly stačí prut, jen švižný-li je, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-042164 | V tobě vidím obraz pravé Češky,
Sličná dcero mého národa,
Ana láska tebe pobodá,
Obrat sobě úkol často těžký.
Zasluž sobě jmeno pravé kněžky,
Pěstuj umu, jížto zloplodá
Opovrhla dlouho nehoda,
Ať dál nejsme vrahům na posměšky.
Vnikej v cizé city, mysli, vášně,
Ale se v nich nikde neztracuj,
K rájům svým se vždy zas nav... | 20. V tobě vidím obraz pravé Češky, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-068194 | Jak dlouhá je již řada našich chvil!
Co prožili jsme radostí i bolu
vždy vedle sebe, u jednoho stolu,
až život sám nám kytici z nich svil!
A snad v nás také tajemství své skryl...
Zda nejsme souhrou též dvou lidských stvolů
již od kořene provždy spjatých spolu,
jimž sudbou společný byl vytčen cíl?
Jsou chvíle naše šedi... | NAŠE CHVÍLE | Maryša Šárecká | 0 | sonet |
cvf-026338 | Chlap, který vytáhne ti hodinky,
vrah, který zabije a oloupí,
je v porovnání lotr malinký
s tím, který od chuďasa odkoupí
čest, jazyk, duši, pero, přesvědčení,
a tak jej nechá jít na světlo dení. | V REPUBLICE | Josef Svatopluk Machar | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-019655 | Lampa bledne, oknem tichá leje
Luna světlo v pelné proměně,
Stolík nechám, patřím zmateně,
Lampa bledne a šum kýsi věje;
Kyna rukou proti mně se chvěje
Stín, co anjel s křídly, na stěně,
Kdo to? ptám se z okna schýleně,
Původ stínu v zahrádce být mněje:
Ticho v sadě, ticho v chyži bylo,
Oko zase patří k úkazu,
Potom bl... | 360. Lampa bledne, oknem tichá leje | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-017021 | Rodí se útočně a bez oddechu
Ta nová Praha z betonu a ze skla.
Zdi staré odklizuje přes noc v spěchu,
Teď nové zdi jak zrcadla má lesklá.
V střízlivé šedi fasády se tyčí.
Ulice bouří, cizí, nehostiná.
Kamelot k chodcům sensace dne křičí,
Na rohu reklamy a plakát kina.
Láska je brutální jak ring a hřiště,
Život je jinýc... | NOVÁ PRAHA | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-057208 | Slovácké stavím kroky na salaši.
V světničce nuzné šedovlasý děd
u kamen sedě s čela vrásky běd
z kratičké lulky pokuřuje plaší.
„Jak daří se vám zde v té chatě vaší?“
pozdraviv dím a snědých dětí pět
tázavý v líce moje vbodá hled:
Čím zas tu cizí z města pánek straší? –
Pln nedůvěry kmet mi odpovídá
a opakuje: „Bída, ... | V slovácké salaši. | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-069288 | Já miluji Tě! Kulturu Tvou jižní,
již mlékem z prsou mateřských Jsi ssál,
Tvé srdce dobré, jež své vede bližní,
Tvou odvahu, v níž tkví Tvůj ideál.
Tvou lásku k vlasti, která krutě žízní
po oddechu, jejž večer by jí dal,
a věnčí laurem bohatost Tvých sklizní,
v nichž jasný záblesk večernice vzplál.
Já miluji Tvé bohatý... | 7 Já miluji Tě! Kulturu Tvou jižní, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-022129 | Park, alej nádherná až k obzoru se táhne,
kde Oblouk Vítězný se stápí v záři hvězd,
a v středu kočáry, shluk aut a vše, co prahne
v Lesíku zaskvět se, v něm pyšně slavit sjezd.
Haut volée Paříže, že hled jí neobsáhne,
hra toilett, lesk šperků, vzruch a kouzlo gest
zrak mámí, v rozkoše jak číš kdy ret se nahne
a štěstí ... | V POLÍCH ELYSEJSKÝCH. | František Kvapil | 0 | sonet |
cvf-001363 | Divno věru, Satan ho k Bohu vrací.
Dlouhou cestou zvolna se k němu bere.
Hříchem, vášní vysílen, posléz touží
po Církvi Matce.
Není jiné, nezbývá jiné cesty.
Všecko zhořklo, zklamalo, znechuceno,
v tesknou mdlobu zajásal náhle v duši
starý mu choral.
Kterak duší otřáslo De profundis!
Durtal lačně probíhá Paříže chrámy,... | Joris Karl Huysmans. (III. CESTOU.) | Sigismund Bouška | 9 | sapfická strofa |
cvf-068114 | V té chvíli v trikliniu usedám,
uprostřed fantomů, svých urozených paní,
a nahý jako faun a s břečťanem kol skrání,
ke slávě přízraků svůj pohár pozvedám.
A květy purpurné, jež uloupil jsem tmám,
a které vyrostly na erebejské pláni,
za pohled lascivní a žhavé pousmání
do zlatých kadeří teď vplétám hetérám.
Tu v prostře... | III. V té chvíli v trikliniu usedám, | Josef Šimánek | 0 | sonet |
cvf-015767 | Nesčislné ode tří stran voje
Karel Velký do Čech posílá –
Celou téměř zemi posila
Vojska Franků již co vosů roje.
Těžko přemoci jest síly troje,
Byť i všechna krev se vylila
Z Českých žil a zemi zbrodila
V kruté seči nestejného boje.
Češi moudrou vzavše o to radu
Různě hubí Franky ze zásek,
Z lesů, hor a nedobytných hr... | LXVII. Nesčislné ode tří stran voje | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-022169 | Již tmělo se. Bouř táhla, z mraků k zemi
se spouštěly již deště krůpěje...
Váš parasol a klobouček – ach s těmi
kam v přívalu se člověk poděje!
Ta úzkosť vaše a ten pohled němý,
– můj deštník snadně oba zakreje –
již spolu šli jsme, opuštěni všemi,
však jaké v duši sny a naděje!
Dvě růže měla jste, z nich žlutá svadla,... | NEZNÁMÉ S RŮŽEMI. | František Kvapil | 0 | sonet |
cvf-029820 | Jsou slzy – jedny přeletavý plamen,
jenž mžikem spálí líce jiskrou žhavou;
toť studu blesk, jenž zžehne louku smavou,
leč v křišťál staví citů matný kámen.
Jsou slzy jiné – čistý horský pramen,
jenž sotva slehne kvítek, pohne travou,
toť výron žele, vlnou teče zdravou,
mlýn činů lepších pudí silou ramen.
Leč slzy znám,... | Slzy. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-027602 | Podivný jakýs horečný to chvat,
jímž letí moderní to naše žití!
Pohledni nazpět v zašlých roků řad,
a cítíš, jak ti začne teskno býti.
Jak bys jel vlakem, jenž nemůže stát,
a o němž nevíš, kam se s tebou řítí,
kraj za krajem kol tebe míjí v zad,
chtěl vystoupit bys – nelze zastaviti.
Pár přátel v kupé jede s tebou nyní... | SONET O ŽIVOTĚ | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-010379 | Když řekla’s: „Tvou jsem po vše živobytí!“
sen krásný změnila’s mi v skutečnost,
já v krásný sen teď změnit chci tvé žití! – | 118. Když řekla’s: „Tvou jsem po vše živobytí!“ | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-019298 | Nehýřil sem, nelakotil, nepil,
Hry mi záhy přišly v nemilost,
Netěšila mne ta zdvořilost,
Kterou jen zvyk do života štěpil;
Peněz blesk mne nikdy neoslepil,
Chladným nechala mne zmužilost,
Ale v bělohlavskou spanilost
Veždy oči s podivem sem vlepil:
Ještě ani neznal sem, co láska,
Už se sardce v touhách rozlilo
Jestli ... | 3. Nehýřil sem, nelakotil, nepil, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-069223 | Tvá šerá okna byla otevřená,
na římse zlatý paprsek se skvěl,
v Tvé komnatě, jež snila zahalená
v tom velkém tichu, ve vzduchu se chvěl.
A pavučina v koutě rozvěšená,
jí vánek hýbal, v krbu cvrček pěl,
a motýl zbloudil za květem se žena,
a komnatou se prázdnou rozletěl.
Kol smutno, ticho... vzpomínka v tmě mizí,
vše je... | Tvá šerá okna byla otevřená, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-005765 | Ty černé flóry dnešku nesluší,
ty černé flóry jsou zde chybou v slohu.
Den v předjaří. Jen jaro sníti mohu.
Ta černá barva padá na duši.
Proč lidé přišli? Hluk a ševel hlasů?
Proč tísní se tu hlava vedle hlav?
Mladosti jeho, sestup v tento dav:
zde třeba slunce, růží, barev, jasu!
Vše harmonie: zánik, vznik a vzrůst...... | IN MEMORIAM S. Č. (II.) | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-042184 | Římský jazyk – vtělená to žula,
Ustálený, mohútný to hrom,
Majestátný chrabrosti to dom,
Bystřina to z bradel vyplynulá.
Obelisk to, jejž dlaň vládná snula,
Dub to vzrostlý každou větví v strom,
Ze skal vyšlý orel kostilom,
Meč, jejž sudba v blesků výhni skula.
Vytrysklý to z ohně ducha pramen,
Leč mu církev přitlumila... | 40. Římský jazyk – vtělená to žula, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-037661 | V jedno chtěl Slovany spojit on vzájemným duchů všech svazkem.
Sen že to? – Titanův však; splniv jej Bohem by byl. | Kollár. | Ladislav Quis | 8 | elegické distichon |
cvf-044272 | V plnou krásu kypícího léta
strmé pohoří se vlídně dívá,
v modré moře, které břehy smývá,
zimní slunce plný žár svůj metá,
v parku, který sterou barvou zkvétá,
vůně s vůní těžkým dechem splývá –
a to všecko pro tenata křivá,
pro nejhorší brak celého světa...
Milý Pane Bože na nebesku,
vím, že nikdo nejsme prostým hřích... | MONTE CARLO. (2.) | H. Uden | 0 | sonet |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.