id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-048143 | Ó krásný čas, kdy všecko praví k tobě:
Dnes je tvůj život ještě celý, celý!
Kdy sny a touhy hlučí jako včely
na stromu duše v plné květů zdobě.
Však těžký spolu čas, neb cesty obě
jsou otevřeny, právě zde se dělí,
a třeba k tomu Herkul býti smělý,
na pravou dát se, zůstat věrným sobě.
Ó symbole ty věčný staré báje!
Tam... | Na rozcestí života. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-010406 | Rád umřel bych, jen kdybych věděl prve,
že budou za hrobem též růže kvést,
a sladká rozkoš vonět z dívčí krve? | 145. Rád umřel bych, jen kdybych věděl prve, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-045202 | To myslím přec, že věž vašeho Nina,
o kterou zuří učenců vždy spor,
as byla velkolepá stavba jiná,
jíž uhýbal se mračen i hvězd sbor;
již proto, hněv že vzňala Hospodina,
že zmátl lidských synů rozhovor;
však tento babylonský zmatek řečí
věž, odkud píši, také nevyléčí. | Ahasver na věži Eiffelově. (V.) | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-047075 | Já bděl jsem dlouho v noci sám a sám.
Svou osiřelost hvězdám jsem žaloval a tmám.
Co hvězdy, když v svém srdci jen jedno slunce mám?
Já bděl jsem dlouho v noci a ve dne chodím zpit,
já chtěl bych stále, stále po Tvém boku dlít,
v Tvé dívati se oči a jen Tvůj úsměv pít.
Já bděl jsem dlouho v noci a budu bdíti zas,
a usn... | VII. Já bděl jsem dlouho v noci sám a sám. | Jaroslav Vrchlický | 3 | madrigal |
cvf-065473 | Všude je temno – ze všad vane chlad –
je slyšet vítr ve skalách se rvát –
konec se již blíží – – –
Tuším jen Tebe – slyším Tě se smát –
Tvé žhavé oči do mých nocí plát –
v nichž mě upír tíží – – –
Rozbořený vidím loupežný svůj hrad,
a píseň nešťastných zas slyším lkát
nade třemi kříži! | XVI. Všude je temno – ze všad vane chlad – | Julius Skarlandt | 3 | madrigal |
cvf-010765 | Kdo z žití vracíš se, máš šedé vlasy...
Kde bloudí mládí tvé? Nuž, odpověz!
A kde tvé vzletné myšlenky jsou asi? | 504. Kdo z žití vracíš se, máš šedé vlasy... | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-051248 | Z hlubiny bytosti národní lidová rodí se píseň,
k umění výšinám svůj závratný obrací let;
pokud tryská vítězným rytmem národa z hrudi,
dotud i národ že zdráv věstí pak junácký rek.
Zde týn zpěvu otvírá, národe, tobě své síně!
Postaven láskou on byl, láskou všech pěstován buď!
Aby, až se octneš kdys na vrchu met svých a... | VOTIVNÍ DESKA HLAHOLU | Jaroslav Vrchlický | 8 | elegické distichon |
cvf-050735 | Ave Caesar! – Rozhodnout se, čas!
Rubikon tu! – Přejdeš, máš-li sílu!
Kolikrát zní v sluch to zas a zas,
anděl šeptá to, a zítra ďas –
ruka stále omráčena k dílu.
Prchá život na jediný ráz.
Smrt již píše tvoji na mohylu:
Dopita číš! Skončen hodokvas,
Ave Caesar!
V sled to jedno, v tmu jde každý z nás.
Smrt cíl všeho, ž... | Rubikon. | Jaroslav Vrchlický | 10 | rondó |
cvf-012225 | Bledé stíny na černou se vodu kladou,
na mou hlavu,
bolest za bolestí dlouhou řadou.
Podob tisíc, usmívání jemné mají,
ústa křivá,
v ňadrech jehly, horce objímají.
Aglo bledá, také ty jsi mezi nimi,
s bolem bolest,
vlas můj splývá s kadeřemi tvými.
Letní bouří zachvácena naposledy.
V tůň se sklonil
bílý jedle kmen a vr... | ČERNAVA. | Josef Holý | 3 | madrigal |
cvf-024544 | A léta letí... Člověk připadne si
jak pavučina uchycená kdesi
v rohu u okna. –
Smrt bloudí světem. Nečekaně snímá
spleť pavučiny, která v slunci dřímá
v rohu u okna. | PAVUČINA | Emanuel Lešehrad | 3 | madrigal |
cvf-044210 | Když slunce za lehké se clony skryje
jak panovník, jenž inkognito hledá,
když klidné moře víc a víc se šedá,
a matná vlna sotva v břehy bije,
když rybák na mělčině loď svou myje
a racek na suchou si skálu sedá:
jak sličnou zdá se být obloha bledá,
ba přísvit šerých barev příjemný je.
Již tací jsme, – a převrácené hlavy... | Když slunce za lehké se clony skryje | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-019505 | Při tom městě, jako ranní zoře
Rumenec když kryje řeřavý,
Viděli sme popel krevavý
Barvit celé Německé to moře;
Což to, volám, otázky si tvoře,
Což to zase Bože laskavý?
A tu rybář jeden všímavý
Přišel ke mně toto odhovoře:
„Ode čtyř set roků, milý pane!
Co prach Husův veržen do Rénu,
Voda tato červcem tímto plane;
Rén... | 210. Při tom městě, jako ranní zoře | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-042250 | Blaze bývá na přírody lůně,
Když se celá vesnou rozkochá,
A když s nebe každá rozsocha
Oplynula sladkým medem vůně.
Milo vládnouť na mohútném trůně,
Milo kráska baví jinocha,
A když moře bouřně nehrochá,
Milo kálať valy krotké tůně.
Leč vše rovno květům od korálů,
Jenžto vzduchem utrpují spálu
Sličny jsouc, jen když je... | 106. Blaze bývá na přírody lůně, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-008355 | Můj duch tě bude sprovázeti,
a ostříhati kroků tvých,
vždyť city mé jsou tvoje děti,
jež z hloubky duše tvé jsem zdvih;
má ústa tobě musí pěti
z všech útrob srdce horoucích,
a zvěstovat to šíru světu,
že tebou láska má je v květu. | Stance. (10.) | Adolf Heyduk | 5 | stance |
cvf-044887 | Z maštalíčka ven budeš vyveden!
Můj koníčku vraný, pěkně osedlaný,
Z maštalíčka ven budeš vyveden!
V ruce bičík mám, ostruhu ti dám!
Můj koníčku vraný, pěkně osedlaný,
V ruce bičík mám, ostruhu ti dám!
Biči, biči, fič, pojedeme pryč!
Můj koníčku vraný, pěkně osedlaný,
Biči, biči, fič, pojedeme pryč.
Hopsa, hejsa, hop! ... | Hra na koníčka. | Karel Alois Vinařický | 3 | madrigal |
cvf-008305 | Tak nekonečně, drahá, nekonečně
tak z plné duše nitra si Tě vážím,
a štěstím Tvým tak nesmírně se blažím,
a všecko, vše bych vykonal srdečně.
Ach žel, že člověk nemůž žíti věčně,
že žití mžik, v němž darmo se snad snažím,
bych velel srdci a svým jarým pažím,
by pro Tě všecko podstoupily vděčně.
Já všakou krásu vyzpíval... | VI. Tak nekonečně, drahá, nekonečně | Adolf Heyduk | 0 | sonet |
cvf-041642 | Vlastencem jsi? Vlastencem jsem taky;
Vineš s láskou se k své otčině?
Já též se k ní hlásím účinně
Neustále nose její znaky.
V noci, ve dne zvedám za ni zraky
Do nebeské s tužbou svatyně,
S oblohy vždy její hrdinně
Zaplašuji všechny mhly a mraky.
Láska naše ke vlasti jest stejná,
A předc jest ta tvoje beznádějna,
Vůdce... | Vlastencem jsi? Vlastencem jsem taky; | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-048863 | Tak vše jest dobré. – Nelze jinak být!
Vždyť chtěl jsem dobro a jen k němu měřil,
ač mnohý mojí snaze neuvěřil,
byl vždycky správný, pravdivý můj cit.
Sám žíti chtěl jsem, všecky nechat žít,
chtěl duch, já nikoho v tvář neudeřil,
a jestli osud proti mně se vzpeřil,
já čelil mu, jak moh’ – dnes zvu svým klid.
A ten je h... | Náběh k štěstí. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-011658 | Proč ničíš všecky naše ideály?
Proč o naděje obíráš nás všady?
Proč v hnusné tvary měníš jejich vnady,
jež z nekonečné vábily nás dáli?
Proč vlasy žen, jež vrkoči se zdály,
v strach proměňuješ v Medusiny hady?
Proč v kletbu slova na rtech božské Lady?
Proč oči v blesk, jež těchou dřív nám vzplály?
Vše ničíš nám! Zrak n... | Proč ničíš všecky naše ideály? | Adolf Heyduk | 0 | sonet |
cvf-042160 | Přes života toho bouřné moře
V ustavičných lítých chomolech,
Na pouhých jen pravdy klamolech,
Putovali lidé plni hoře.
Nesvítila nižadná jim zoře;
Kde loď ploula po svých úkolech,
Houdla žalost v trudných hlaholech,
A vál vichor krutě v plné vzdoře.
Nám však lepší dostalo se sudby,
Sešel lodník, koráb ustavil,
Ku plave... | 16. Přes života toho bouřné moře | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-019571 | Na hor chlumy, na najvyšších čela
Skalin lezu před svou nesnází,
Z břehů k spádům, z hlubin na srazy,
Jako sarna střelcem ovdovělá;
Však mne i tam tráplivého smělá
Milka ruka ještě sprovází,
Perstem chytrým líčíc obrazy,
Jakby Ona před očima chvěla:
Kliď se, zběhu šalný, vzdorně řkoucí
Kráčím na kraj příkré sterminy,
T... | 276. Na hor chlumy, na najvyšších čela | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-048852 | Tak mladým být, když poprvé se vznítil
před vzory dědů každý genij mladý,
jak Alkibiad mezi ženské vnady
když poprv pad, tu prs a tam bok chytil;
jak Sofokles když do bitvy se řítil,
v svou tragedii vedl sboru řady,
jak Dante, který jaro viděl všady,
když první Bicin úsměv mu vstříc svítil;
ó luzná pohádko, proč pouze ... | Mládí. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-006256 | Dny všechny, jež bez slunce trávím zde v tichu,
v hor smutku, když do mlh se obzory zúžené ztrácí,
dny všechny se šklebí mi v protivném smíchu,
a karykatury mi věší na touhy, sny, snahy a práci.
Již zničil jsem sílu, vzdor, hrdost a pýchu;
jen kol hlavy znavené křídly si zašumí vzpomínek ptáci,
a trpím a kaji se z viny... | Prosba k životu. | Karel Rožek | 0 | sonet |
cvf-004260 | Zde v stínu tajemného Svého stanu
ó snít mne nech!
Nic nechci juž a planu
jen po Tvých pohledech.
Jíst se Tvých dlaní božskou Tvoji mannu,
jež na mých rtech
Tvou sládne bytostí, mřít neustanu,
ach, po Tvých pocelech.
Zde v míru zátoce, kam v ticho její
mdlým echem vlny žití burácejí,
mne sníti nech až k Svému dni:
kdy ... | XX. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-016112 | To boží slunko dnes tak divě pálí.
K vám, pane hrabě, hosti jedou z dáli.
To boží slunko dnes tak divě plane
a upomínka v hlavě ustarané.
Já vidím zase poupátko to svěží,
v své zahradě mu rovna najdu stěží.
Já vidím ji a slza stéká tváří.
Ó pane hrabě, smutné je to stáří!
Ó pane hrabě, dcera má už v zemi,
jak byla krás... | BALLADA. | Bohdan Kaminský | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-048041 | Po bouři vyšel jsem a zem se smála,
a nebe smálo se a vesmír celý,
na západ prchal ztrhaný mrak ztmělý,
nad nímž juž hvězda vítězící stála.
A smál se strom a keř a proud a skála
tím úsměvem, jejž oči Tvoje zřely
na prahu ráje, když Tvůj povzlet smělý
svůj našel cíl, jehož se duše bála.
Ten všehomíra úsměv – naděj naše!... | Úsměv všehomíra. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-017114 | Kuplíř-život na tržiště vyvedl mou duši,
Chlipným davům ukazoval krásu údů mých.
Neřesti mou nahost prodal, živořit mi velel
Zpurným gestem násilníka v krčmách přímořských.
V skleníku jsi smilstva zrostla, květino mé duše!
Přioděli v koický hned purpur tělo mé.
Zelenou mi vpletli myrtu do vlasův a tančit
Při flétně mi ... | DEFLORACE DUŠE | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-022034 | Umlkni, loutno! žalný strun tvých sten
nevzkřísí nám již dávné záblesk slávy!
Ten zhynul, v moři krve potopen,
a marně kletbou zní tvůj hlahol lkavý,
on světem nezahřmí – jen pláče v hrudi –
on blesků boží pomsty neprobudí!
V povzdechu jenom – a snad ani tam,
snad v ňadrech lidských zajde bez ohlasu,
jak bludná hvězda,... | UMLKNI, LOUTNO... | František Kvapil | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-003175 | Šla bílá královna, a dav se vztekle smál,
a všecky ulice se chvěly nenávistí,
jas velké bolesti jí čelo zadýchal,
a v cestu padalo jí suché, svadlé listí.
Kdo tudy utíkal, jí slinou střísnil šat,
i stíny nároží, jež z její vůle žily,
a z tváří dvořanů jen drzý čišel chlad:
šla v exil královna, a zámek zapálili.
Co bylo... | TAKÉ JEDNA POHÁDKA VĚČNĚ STEJNÁ. | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-069302 | Jak Cesar skvosty Servilii bys mi dal,
jen kdyby královstvím Tvá říše byla,
Ty její vladař mocný, slavný vůdce, král,
Já Tvoje milenka tak přespanilá.
A perlami bys šíji moji obsypal,
k mým nohám zlato složil – tak jsem snila
v té letní noci vlahé, v níž se blankyt vzňal,
a hvězdná záře s azurem se slila.
Nech si své s... | 21 Jak Cesar skvosty Servilii bys mi dal, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-042256 | Nedávej se ovládati citu!
Byťbys myslel, že jest seslán s nebe,
Aby tuto oblažoval tebe
A byl cnosti tvojí na záštitu.
Kdo se citů podrobuje vzchytu,
Tomu játra tisíc kání střebe,
Zlý kůň jistě v tuň ho pozahřebe,
Odkad nelze nikdá ku blankytu.
Nebývej však bezcitnou tvá duše,
Jenž vždy chová srdce svoje v suše,
A se m... | 112. Nedávej se ovládati citu! | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-057660 | Na zemi v listí spadalém hrá odlesk charý,
když slunce s námi loučí se a rosa padá.
Lichotný večer táhle zavolá a všechny slíbí dary
nám ve rtech ženiných, v barvách, jichž plná lada.
Vadnoucí údolí, zkad zvedají se páry
jak smyslů mámení, jak lstivost hada,
to smutné údolí se mění v přízrak jarý,
v němž duše úkoje si ... | PLAMENNÉ MOŘE. | František Taufer | 0 | sonet |
cvf-010669 | Ten z duše choroby se nevyléčí,
kdo místo aby v skutcích hledal lék,
na dlažbě chrámů s kleslou hlavou klečí. | 408. Ten z duše choroby se nevyléčí, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-031524 | Jak vlhké, rudé listí javorové
do trávy svadající na podzim,
když mlhami pták unavený plove
a všecky zbledlé květy mizí s ním,
v mé ztichlé srdce nadrobili dnové
mrazivé strasti s jejich dechem zlým,
že v spánku tížili mě teskní snové
a v bdění dusil smutku hořký dým.
I vyšel jsem si v noc a po městě
jsem bloudil, vzhů... | ÚTĚCHA | Stanislav Kostka Neumann | 0 | sonet |
cvf-067861 | Vzplá v hrůze dies irae, dies illa,...
svět na soud dozraje jak pod srp klasy,
hrob otevře se na trub zvučné hlasy –
soud ruka umělá zde vylíčila.
Kde s trůnu božího se záře slila,
tam svatí stoupli v její bleskné jasy.
Co chystáni jsou peklu na pospasy,
ty černá temnost po levici skryla.
Zřím oněch štěstí, tyto v zouf... | Dies irae. | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-061654 | Tak tiše jeden po druhém se v nenávratno ztrácí,
jak nebyl by zde nikdy ani žil,
tak rozprchnem se v jeden mlžný cíl,
jak z rozoraných polí v podzim odlétají ptáci.
Zas nové boje hledá, nové sny a novou práci,
kdo na života holé sněti zbyl,
a v shonu denním málo je pak chvil,
kdy nad mrtvými srdce zachvěje se, zakrvácí... | SONET V LISTOPADU | Vladimír Frída | 0 | sonet |
cvf-002695 | Milo jest za jítra májového
Ambru ssáť v mladistvé přírodě,
Radostno, z potůčku bublavého
Tišiť vedro v chlaďounké vodě;
Horoucnější tužba jest přec duchu mému:
„Abych blízkým zůstal povždy srdci Tvému!“ | (Martha.) | Jan Květoslav Klumpar | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-010781 | Že Bůh nás otec všech? Ó jak jsme kletí,
že dává otec v bitvách sveřepých
své slabé od silných si vraždit děti! | 520. Že Bůh nás otec všech? Ó jak jsme kletí, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-010576 | Ó ritornell, ten vždy se krásně vznáší,
jak arab, podklesne se zřídka jen,
však za to ohnivostí rád se plaší. | 315. Ó ritornell, ten vždy se krásně vznáší, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-037469 | Vrahy jsi přemohl všecky, jen smrti jsi podlehl hořké:
Vítězstvím spita jsouc tím zhubila bezmála nás. | Žižka. | Ladislav Quis | 8 | elegické distichon |
cvf-010691 | Číš vína k vzrůstu do nebe ti stačí,
leč druhou juž jsi menší nežli dřív
a třetí mocí do prachu tě tlačí. | 430. Číš vína k vzrůstu do nebe ti stačí, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-042153 | Pořád snášej příkrou zlobu sudby,
Snášej pořád její hněv a žluč,
V útrap skřipcech pořáde se muč,
Nejsou věčny ty zlé srdce trudby.
Došly druhdy Ulyssovy bludby,
Vezme Bůh tě opět na náruč,
Znova vzroste vymýtěná kluč,
Skřipot sudby změní se v slast hudby.
Takou těchou těší nebe duši,
Když ji strozí svízelové kruší!
Př... | 9. Pořád snášej příkrou zlobu sudby, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-016633 | Kdys, dávno již, jsem viděl illustraci,
ta stále do mých vzpomínek se vrací.
V mých vzpomínkách již po léta je hostem
stín, ležící na výjevu tom prostém:
Kdes na sibiřské dráze vozy stojí,
a vězni kol a stráže v plné zbroji.
Na malé stanici týž výjev, bída
a žal, jak týdně stanice to vídá.
Ve hloučcích se tu nešťastníc... | VZPOMÍNKA | Bohdan Kaminský | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-018446 | Že cizinců tam asi více tuší,
u restaurantu ve Versaillích hrává;
mlád, vyholený, umělecká hlava,
vlas dlouhý padá přes týl mu i uši.
Hrá chansony, jež hýbou davu duší,
a zpívá... píseň Wolframa, slyš, lkavá...
hlas měkký má, snad někoho i vzruší,
leč v celku přece – jaká smutná sláva!
A tušíš: talent – velké žití cíle... | ŠUMAŘ Z VERSAILLES. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-017654 | Jak o šlechtě jen padlo slovo prvé,
vždy tvrdila, že ze šlechtické krve.
A zpola vážně, zpola zase v žertu
báj rodokmenu plynula jí se rtů.
Nu, buď jak buď – vždy jemná, nikdy tvrdá,
tak usměvavá a zas vážně hrdá,
cos vzácného v svém celém měla zjevu
od chůze přímé vždy až do úsměvu,
že portrét její – sníh na vpadlém s... | VI. Jak o šlechtě jen padlo slovo prvé, | Antonín Klášterský | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-069179 | Jak v šeru svítí bílé klávesy!
A vysmívají se mi jako ústa –
Já na oknech jsem stáhla závěsy –
tma v komnatě se rozhostila pustá.
Klid svatý kol – hluk náhlý, otřesy
zdí vetchých domu. Hukot stále vzrůstá,
vlak jede – stesk v mém srdci stele si
jak pták své hnízdo. Lítost vstává pustá.
A duše pláče, sama se svým steske... | Jak v šeru svítí bílé klávesy! | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-017986 | „Aj, vítej v ráji. Hle, to nás již řada!“
– Ó, Karle, Jene, přátelé mí drazí. –
„Co dole je?“ – Ach, kritik vztek a váda.
A vy? – „Zde nuda.“ – Kritikové, vrazi? –
„Jsou v pekle, kde ďas pálí jejich záda.“
– Tož pravý ráj! – „No, víš, když kritik sází
tak notné rány na hřbet kamaráda,
též pěkná věc, a to nám tady scház... | NA VĚČNOSTI. | Antonín Klášterský | 6 | siciliána |
cvf-019734 | Naproti se v dlouhé šiky četa
Serbských nebeštanů řadala,
Potom hlasem zvučným zpívala
Onen krásný zpěv „Mnogaja ljeta!“
Mnohá léta do skonání světa,
Druhá stránka se jí ozvala,
Otci čest i synu pochvala,
Živ buď rod váš jako palma květa!
Týkalo pak zastaveníčko to
Dvou se Vukovičů vlastenských,
Božidara s jeho synem p... | 439. Naproti se v dlouhé šiky četa | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-048554 | Jak anatom nad tělo nachýlený,
sval po svalu jenž přísně odhaluje,
tě hledám, duše, v moři valné změny
tam chýle se, kde mdlý tvůj odlesk pluje.
A skloněn k dnu své bytosti, té sluje,
jíž v brilliantech hoří strop i stěny,
kde každý krápník echa vyluzuje,
tě chytám, útlá sylfo s duší ženy!
Ty prcháš stále, tancujíc jak... | Psyche. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-010155 | Zimní slunce v cudné horoucnosti
zlatou hlavu vzneslo nad obzor,
čarodějně krásný den se hostí
od nížiny říčné po kraj hor,
jimž pokládá zora v luny sledu
za čelenku zlatou čapku z ledu.
Jak dvorana v záři sterých svící
hvozd se zaskvěl sněžně vyzdoben,
tlupa jedlí s diamanty v kštici
pyšnila se jako kytka žen,
v jejic... | Křivka. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-065643 | Drahokam-li zlatník leští, hladí,
aby planul duhou hran a stěn,
a pak v zlatou náušnici vsadí,
nemůže tak býti spokojen,
jak když básník verše v rondel řadí.
Snad se lépe struny k ódě ladí,
když se v srdci vznítí velký sen,
zářící, jak na koruně hadí
drahokam.
Ale víno, lásku, radost, mládí,
oheň, jenž hned tiše plá, h... | DRAHOKAM. | Jaroslav Haasz | 10 | rondó |
cvf-041658 | Touho něžná, touho po domovu,
Jak jsi po všem světě rozlita!
Ve tmách země záře's světitá,
Růže's květlá na života rovu.
Ku tvému se kouzelnému slovu
Mění v ráje poustka písčitá;
Kde se žezlo tvoje vyskytá,
Tam se z hrobu život rodí znovu.
Domov můj, ten domov věčných slastí,
Kde mne přijmou za měštěnína,
Nad hvězdami ... | Touho něžná, touho po domovu, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-019470 | Vstaňte vzhůru, o vy sedmispáči
Desetistoletní, slovanští,
Kterých připravili germanští
O národní život lidožráči;
Usnuli už sami vaši dráči
Deciusové ti pohanští,
Potlačovatelé tyranští,
Jimž ste ušli do jeskyně v pláči:
Nastali už Theodosiusa
Svobodní vám dnové vzkříšení,
Osvítil Bůh Sasa, Dána, Prusa;
Už váš národ i... | 175. Vstaňte vzhůru, o vy sedmispáči | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-010741 | Co život náš? – Jen jiskra, čas již nítí.
A píseň? Žhavé krve bílý květ.
A láska? – Rosa na chudobce žití. | 480. Co život náš? – Jen jiskra, čas již nítí. | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-046126 | Nad ploty kvete střemcha, hlohem bělá
se vážná stráň... Ký div, že v jaru lásky
snů bílých též jest plna duše celá. | Nad ploty kvete střemcha, hlohem bělá | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-039658 | ČERVÁNEK shas’ a vane chlad
a čas je jít a čas je spat,
ať jde kdo nerad, nebo rád.
Jdeš rád, či nerad? – což já znám,
já vím jen, že jde každý sám
a každý jde a neví kam.
Já vidím jen se hvězdy mžít
a vidím v trávě rosy třpyt;
to slzy těch, kdo musí zbýt.
A kéž by každý z jdoucích těch
jen ticho šel jak vánku dech,
by... | ČERVÁNEK SHAS’. | Josef Václav Sládek | 3 | madrigal |
cvf-046452 | Zas k tobě vždy se noha ráda vrací,
ó dive, symbole náš věkovitý,
kde minulost spí a kde život hbitý
se denně jeví v neunavné práci.
A jak se oko v směsi fial ztrácí,
jak v barev skle se lámou slunce svity
o mrtvých králů meče, přilby, štíty:
zlých pochyb démon zkrušen v prach se kácí.
A naděj rostouc křídla připíná si... | V dómu Svatovítském. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-004509 | Hle, trosky chrámu! Sem čas přišel v běhu,
ten sluha věrný vezdy svému Bohu;
chtěl brány otevřít ven pod oblohu,
by Pán moh’ vejít, zakotvit v tom břehu.
Hned všecken zazářil ve slunce šlehu,
stín, jenž své vlajky věsil v každém rohu,
pryč zvedl se a okřídlil svou nohu.
A Bůh zde zased’, v tváři jas a něhu.
Však lidé d... | Obět země. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-050716 | Kašpárek náš dobrý brach je český,
citu víc má než bajazzo cizí,
v horování Fausta, v ďáblů vřesky
nejhlučnější potlesk dětí sklízí
humor jeho dobrácký a ryzí.
Princezně rád nosí vlečku řízy,
morče klepne paličkou a v desky
úzké rakve nacpe je a zmizí
Kašpárek.
Stranou, nezřen, vypláče své stesky
a když zhasnou kalafun... | IV. Kašpárek. | Jaroslav Vrchlický | 10 | rondó |
cvf-027747 | Tak jdete, nyní ještě slečna,
a přijdete jak milostpaní...
Pak začít má to milování,
jak snila jste, do nekonečna...
Pár nocí, dní... a málo vděčná
vám prosa začne: domu paní
být: kuchyň, jídlo, služka, praní
dnes, zítra a do nekonečna.
A řada hořkých odříkání
a disonanční hrozné tony
v tom doživotním duetu,
vše, jak t... | SONET PRO NEVĚSTU | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-010417 | Je hanbou prý smrt z ženy útlých rukou –
v ráz dej mi ji, tu hanu snesu rád,
jen lhostejnosti své mne netrap mukou. – | 156. Je hanbou prý smrt z ženy útlých rukou – | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-057319 | Hle, údolí, v němž plno lidských kostí –
to u řek Bábel prorok kdysi zřel.
I hledí v poušť tu truchlou v ztrnulosti,
tu prudký vichr mocně zahučel
a po údolí divný ruch se hostí
a budí trosky ty v dav živých těl.
A zahřímal hlas Boží z větru vání:
Toť lidu mého smrt a z mrtvých vstání. –
Ó jestli kdo tě chápe, věštbo s... | Údolí hrobových kostí. | Jan Pelíšek | 5 | stance |
cvf-046419 | Ty starých kronik sežloutlé již blány
zda věštily ti pravdu, vlasti moje?
Prý otevře se Blaník, v konec boje
až zdupány kol budou rodné lány.
Tvůj kníže objeví se zbožňovaný
a za ním nepřehledné svaté voje,
vzplá nový boj, potekou krve zdroje
a chvět se bude svět i pekel brány.
A celé Čechy budou krve mořem,
jen ostrov... | Stará báj. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-019485 | Mezi Němcem rozdílu a Slavem
Ještě neuzřel sem většího,
Jako, přišedše dne dnešního
K Malachovu při soumraku tmavém;
Loupežní tu Němci, Přibyslavem
Obleženi, z města zdejšího
Byli do domovu vlastního
Propuštěni, při životu zdravém:
Vertislav pak nevinný brat jeho
Okraden, jat, potom oběšen
Ode Lva byl tuto německého;
N... | 190. Mezi Němcem rozdílu a Slavem | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-043621 | Duše má si ráda zapoletá
Do mladosti krajů bývalých;
Tam kde v Krkonošů úvalích
Všecka moje bláha byla vsetá.
O vy roky, o vy šťastná léta,
Kdy jsem mohl z květů urvalých
Věnec víti slastí nemalých,
Jakých nezná ani kníže světa:
Kde jste radosti vy slzy, které
Oko moje na vlast ronilo,
Kde jste krásy, kde jsi blaho ste... | 59. Jindy a nyní. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-059566 | Tvé lásky divý žár s tou citů směsí,
v níž temný vzdor se s dětskou něhou střídá,
jež žárlivě mé každé hnutí hlídá,
věz, soucit ve mně budí i mne děsí.
Zřím, jak se zrak Tvůj úpěnlivě věsí
mi na ústa, z nichž sladká slova zvídá,
však já jsem šosák klidný – jaká bída! –
mnou nehnou více lásky tvojí běsi.
Tak v doby příš... | NOVÉ LÁSCE. | Jan Spáčil Žeranovský | 0 | sonet |
cvf-017977 | I koně zkrotíš v stepi, jež tak širá,
že napne pak sám krk již po ohlávce,
i lva, jenž třese hřivou, krutost čirá,
i tigra, džunglí krvavého dravce;
v své kleci, zkrocen, líně orel zmírá,
jenž rozsápával ptáčata i ssavce;
i ženu zkrotíš, jak čtem u Shakespeara,
však neukrotíš – literární psavce. | BEZ NÁPISU. | Antonín Klášterský | 6 | siciliána |
cvf-011671 | Jak čarovně, jak stkvostně v lstivém svodu
své divůplné vyzdobuješ síně!
Hvězd milliony nítíš v nebestýně,
jejž sklenula jsi sobě za pagodu.
Co světů těch, co tajných na nich rodů,
jež zhýčkala jsi na svém věčném klíně!
Zda známe je? Vždy nohou tkvíme v hlíně
i tělem – žití prvním při východu!
Zda zjevíš něco nám, své ... | Jak čarovně, jak stkvostně v lstivém svodu | Adolf Heyduk | 0 | sonet |
cvf-056340 | Jsou duše vrostlé v země klín jak polyp korálový,
však víc je těch, jež jsou jak pták, jenž v dálkách cosi loví
a touží vždy a hledá vždy – však co, to sotva poví.
A hnízdo ať je vysoko, na jedli, skále, věži,
či v bídných jenom podrostech, v dolíku role leží,
přes všecky výše žene cos, až mnohé vidět stěží.
Ti v hejne... | DUŠE PTÁCI | František Odvalil | 3 | madrigal |
cvf-057083 | Nech v zášer lesů oko mé se dívá,
neb v luhu květném s výše utkví zor,
zřím v tůně jezer, spěji v temný bor,
vše v luzný obraz v duši mojí splývá.
Tu krásu žádný básník nevyzpívá,
co jest jí skryto v lůně těchto hor,
a malíř zvoliv nejkrásnější vzor,
z výtečné práce nespokojen bývá.
Leč i to duši nevýslovně blaží,
kdy ... | Co krásy v horách. | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-030296 | Kyžbych jako slavík zpíval,
By lid k zpěváku se hrnul,
S radostí se na mne díval,
Tuťbych hlásal, ažby ztrnul:
Zanechejte sužování,
Přidržte se milování!
Pročbyste krev vylívali
Jako rozdráždění lvové,
Pro stín na smrt bojovali
Oslavení hrdinové?
Zanechejte sužování,
Přidržte se milování!
Což vám platno, že se mstíte
O... | Vlídnost. | Vojtěch Nejedlý | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-032419 | Varovala – bylť jsem malý hošík –
máti mne, o zdraví starostná,
když si s ohněm ručka žádostná
zahrávala: „Dítě, nech, to pálí!“
Od té doby od ohně se vzdálí
bázlivě vždy ruka mladostná;
matka, nad děckem svým radostná,
v ústa líbá, poslušnosť mou chválí.
V dalším žití, ve sporu a sváru,
žádosť s poslušenstvím brojila,... | Boly mého srdce. (1.) | František Kolář | 0 | sonet |
cvf-019497 | Kdyby každou žádost, předsevzetí,
Aspoň jměné v lepších hodinách,
Chtělo v těchto zemských nížinách
Nebe spelnit k vůli svojích dětí;
Ne jak Herodias hlavy stětí,
Ani panství v cuzých krajinách,
Jenbych žádal v Němců dějinách
Vymazati jedno čtyrstoletí:
Totiž čas ten smutný člověkovi,
V němž se ďálo Vendů ničení,
Od Ka... | 202. Kdyby každou žádost, předsevzetí, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-051285 | Spí v srdci mém? Dost možná, že tam dříme.
Chceš vidět jej? Dost možná, sám že čeká.
A nežli naděješ se, jest již řeka
v tvé duši, svatvečer a on již hříme.
Nuž, nelekej se jeho tváře přímé,
jen o jednu píď vznes se nad člověka,
naň pohlédni – on silných nepoleká,
a posléz druha druh jen vytoužíme.
Pak poznáš s duší dá... | PŘÍCHOD | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-051390 | Dva rodné bratry vidím v šeré dáli,
již byli přišli z končin dalekých
napravit jiných zblouzení a hřích
a nebe hlásat žebráku i králi.
Ti oba spolu jak dvě hory stáli:
a nehnul jimi mocných hněv ni smích,
zášť, utrhačnosť nedotkly se jich;
jen Boha svého na světě se báli.
Ó učenníci Amosa a Krista,
vy boží sluhové, by ... | XXXI. České učitelstvo a kněžstvo. | Jan Vřesnický | 0 | sonet |
cvf-010521 | Hleď, Lilo, v důl, z kad skřivánek k nám krouží!..
Chceš vědět proč? On jarní píseň svou
v mé slunné lásce k Tobě vypět touží. | 260. Hleď, Lilo, v důl, z kad skřivánek k nám krouží!.. | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-041759 | Co jest peklo? Místo jestiť smutné,
Opuštěné od Boha jest dálí,
V němžto Bohu obětovať chvály
Vzpírají se v pýše nemohutné.
Kdo tam bydlí, z moci nevyhnutné
Jen se nebes podrobují králi;
Láskou k němu nikdý nezapláli
Čumíc pořád v zášti přeurputné.
Peklo to teď chtí v hruď lidu vpraviť;
Církvi klejí, zbožnosti se smějí... | Co jest peklo? Místo jestiť smutné, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-047802 | Žel, vedle pravdy často leží blud
a vyhrává i s maskou Satana
a pravdě brání hrdost nebo stud
a oba roli hrají katana.
Ty mlčky snášíš dlouhých roků trud,
až síla tvá je v posléz zdeptána.
Ó zrnko zlata v spoustě hluchých hrud,
kdy, pravdo, zapěješ své Hosanna! | PRAVDA A BLUD. | Jaroslav Vrchlický | 6 | siciliána |
cvf-037341 | Jak jsi hezká,
Děvo česká!
Lorinko!
Jak se stydím,
Když tě vidím
Děvinko!
Srdce bodáš,
Ohně podáš,
Srdénko!
Kyž je moje
Srdce tvoje,
Milenko!
Šťastným zazvu,
Až tě nazvu:
Chotinko! | Lorinka. | Martin Alexander Přibil | 3 | madrigal |
cvf-029822 | Jsou staré, prázdné, zasmušilé koby,
jichž okny, která v šerý sever vedou,
jen v odraze lze slunce zář zřít bledou,
kde marně hledáš kvítků něžné zdoby.
Tam kostry lidské jako mezi hroby
jen zticha chodí, samy se svou bědou,
a starý kocour se srstí juž šedou
tam zívá, plný nudy, zla a zloby.
Jsou duše lidské smutné, ml... | Staré světnice. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-018429 | Že zkřížili jsme spolu kdysi meče?
Nu ano, dávno – pravda to již není.
To člověk někdy v mladém zanícení
dbá čerta, zda krev komu z rány teče.
Na štěstí smrtné nebyly ty křeče,
a já šel dále v práci své i v snění
a odpustil již dávno pro umění,
chvil krásných mnoho slokám vašim vděče.
Nic nevím již, co bylo... zdar vám... | J. S. MACHAROVI. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-064531 | Já domova jsem nikdy neměla,
a všude bylo líp mi nežli doma,
jak laň jsem byla plachá, nesmělá,
a žitím šla jsem s mlčícíma rtoma.
Když světice, má matka, zemřela,
vše zhroutilo se náhle kol a ve mně,
mně bylo, jak by osud do čela
mě uhodil – vše zastřelo se temně.
A zůstala jsem sama věčně tak
s tou pýchou v duši, vír... | XXVII. Já domova jsem nikdy neměla, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-018588 | Kollárův sonet podoben je chrámu,
kde věčný chlad a ticho, závoj šera,
kde na oltáři v začernalém rámu
se stkví v svém smutku velká Slávy dcera.
A Vrchlického palác je, a plá mu
sta nad portálem zdob a socha sterá,
a Sládkův dvorec, živý dnes i včera,
leč z pevné žuly, dubového trámu.
A sonet můj, ach, Bože, hnízdo pta... | SONET. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-046033 | Ó Svobodo! jak velikost tvou pěti?
Tvůj maják září moře na pobřeží!
Však ráno tisíc mrtvých ptáků leží
kol svítilen tvých! Světlu ve zápětí
a s písní v jih a lepší život letí
jak touha mládí divě, bez otěží,
tam utlukou se, na zábradlí věží
se spousty mrtvých těl ve strašné změti!
Je symbolem to naší velké tuše?
Jak ti... | SOŠE SVOBODY V NEW-YORKU. (VII.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-018483 | Je dosud pusto. Máj je dosud v dáli,
a více cítit jarní dech a tuchu
jen v letu oblak, ve vlažnějším vzduchu,
než na zemi zřít, chlad již svírá stálý.
Na cestě listí suché dál se válí,
leč ptačí píseň zazvoní již v sluchu;
je Velký pátek, plný moci duchů –
ó, hle, co hoří tam u lesní skály?
Jsou zelené to, zlatěžluté m... | NA VELKÝ PATEK. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-050453 | Ó lusky pepře!
Je ostrý pepř, a přece jí ho každý,
má sladká láska – každý se jí vzepře! | XLI. | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-029795 | „Ó Římane, mé neklň svaté ruce,
že k vraždě vedli bohové ji tvoji.
Ta věčně proti tyranii brojí
a krví vlhne republiky škůdce,
Leč nikdy krví hanby!“ Brutus prudce
vln černých v kalném ponořil ji zdroji,
jak mramor s čistou pak tu pevně stojí.
„Tak čistý byl též cíl mé revoluce.“
„I ty, ó Brute!“ kdos tu vedle hřímá.
V... | X. Brutus. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-049736 | Tě Boha chválí vesmír beze hrází,
vzduch, země, oheň, voda, azur, ptáci,
když vzniká záře hvězd i když se ztrácí
tvor, který lítá, běhá a se plazí.
A z lidských srdcí jako z puklé vásy
a z lidských mozků vzňatých v stálé práci
jde hymna chvály, která utrmácí
zpěv andělský, tak ve sázku s ním vchází.
I myšlenka, jež tob... | Te deum... | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-039673 | Ó, směj se, směj! – chci slyšet smích,
jak hrdličku když po lesích
jsem jarem slýchal se smát.
To duše hudba bezděčná,
pravá, jak slza srdečná –
mám obě z duše tak rád! | SVÉ DCEŘI. (II.) | Josef Václav Sládek | 3 | madrigal |
cvf-001512 | Nad prací skloněna den celý doma
vždy sama tráví trudné svoje žití;
jen šicí stroj lze slyšet kolem zníti
a tichý zpěv, když zachvěje jí rtoma.
Když v sluch mi zní ta píseň povědomá,
když denně zřím ji na mši kolem jíti, –
cos jako soucit duše moje cítí
s tou ubohou, – jeť ohyzdná a chromá...
A přec, když světla vzplan... | Mrzák. | Antonín Bulant | 0 | sonet |
cvf-049727 | Za oltář plným proudem padlo světlo.
Jak šeré stěny v moře zlata stápí!
Mnich v okně zašklebil se pod svou kápí,
a ďasu v tváři cos jak něha zkvětlo.
Tak světlo obou úlohu jich spletlo.
Jak s gloriolou svatí táhnou chlapi
u cesty křížové, pod draka tlapy
z apokalypsy tisíc růží sletlo.
V nach taje každá na asketech vrá... | Rozmary světla. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-048489 | Když s Argo jeli plání Euxinu,
den chmurný byl a k západu se klonil,
jak velké ptáky vítr mračna honil,
kraj celý tměl se, hory stály v stínu.
Tu z dálky divný obraz v skalin klínu
se změtí mlh, kam červánek krev ronil,
mih’ v zrak jim, lidské tělo orel clonil
svou perutí, a pod ním v prohlubinu
krev stékala jak černý ... | Cestou Argonautův. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-044371 | Sníh, lhostejnosti šat, jenž zemi skrývá,
již dechem země, který teplem vlaje,
se rozpouští a ztrácí se a taje,
i když ho slunce ani nerozhřívá.
Vrch láme se, a nížina se zrývá,
a na sta průlin v prostředu i s kraje
jak temné skvrny v srsti hranostaje
jsou skulinami, jimiž zem se dívá.
Buď zdráva, matko naše, hrdá země... | Sníh, lhostejnosti šat, jenž zemi skrývá, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-013455 | Kalné řeky, kalné řeky
řítily se přes balvany,
omývaly těžké rány.
Kalné řeky v srdce bily,
v srdce k smrti odsouzené,
jak ty skály nastavené.
Kalné řeky, zjasněte se,
nežalujte, zazpívejte,
břehům květ a lásku dejte.
Kalné řeky tekly dále,
kalné v náruč skal se vrhly –
a to srdce s sebou strhly. | Kalné řeky. | Růžena Jesenská | 3 | madrigal |
cvf-024666 | Jak kvetly bílé lilije
ve stálém, stálém pláči,
v krajině melancholie,
v zakleté zemi dračí.
A slunce žhnulo z oblaků
a sžehlo křehké údy;
pak přišly dnové lijáků
a beznadějné nudy.
A každá krůpěj dopadla
na rozpálená čela,
a jejich touha vychladla,
ta smavá těla mřela,
a zlatá zem se propadla
v klín zlého archanděla. | Prokletá země. | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-019742 | Nedaleko jiný rovnojmenec
Z Čech byl od tohoto oddálen,
Bělosněžným rouchem obalen,
Slul Jan Milič a byl posvěcenec;
Jeho život zasloužil tu věnec,
Zvláště aby čin ten pochválen
Byl zde, kterýmž tři sta Magdalen
Hříšných spasil tento oslavenec:
Vůkol něho klečíc, ku vděčnosti
Jemu, svatého zde pokání
Selzy lejí ony v k... | 447. Nedaleko jiný rovnojmenec | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-029839 | A přece věřím, v tobě také žije
zář věčná, kterou duší v sobě zovem.
A v přeměn řadě, mžiku každém novém
je nekonečná, stálá harmonie.
Co vrátký mozek v myšlénku svou kryje,
jest chvíle, část, jež pojmem značí, slovem,
však duši tvou v tom pásmu oblakovém
tu nepojme – v svou kukli nezavije.
Víc srdcem ji než rozumem sv... | Duše přírody. (II.) | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-024320 | Zda přestane mé choré srdce bolet?
Jak teskné ptáče lapené do tenat
úzkostně pláče.
Podivné stíny chví se před mým zrakem...
Mé bílé dlaně marně vzpínají se
k modrému nebi.
Zahrady září nejpestřejším kvítím,
jak zlaté ráje, jež jsou otevřeny
mladistvým srdcím.
Mým celým tělem proudí sladká rozkoš,
neznámá, krásná, jako... | SEN MELANCHOLIKA. | Emanuel Lešehrad | 3 | madrigal |
cvf-028169 | Jak divuplná noc, jak velekrásná,
Když nad tou zemí tichnoucí vychází,
Nesmírná jako moře beze hrází,
V němž z lodí sterých září světla jasná;
Kdy ku zemi se skloní tmavořasná
A v každé kvítko slzný demant sází,
A šírošíré světlé stíny hází,
Vše, vábíc na svá ňadra mírospasná –
Když všechno v snivém polosvětle plyne:
T... | III. Jak divuplná noc, jak velekrásná, | Rudolf Mayer | 0 | sonet |
cvf-046285 | Co platno všecko úsilí i snaha,
i dobrá vůle? Na zeď vržen kámen
zpět dopadne a vždy, kde hruď je nahá,
a klesáš opět raněný a zmámen.
Škleb šaška je v tvém oku slzná vláha,
tvůj žár byl pouze ohňostroje plamen.
Duch vzpomíná, kam pamět věku sahá,
co platno?
Již boji vyschnul svěžesti tvé pramen,
a znovu doufat se i Na... | CO PLATNO? | Jaroslav Vrchlický | 10 | rondó |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.