id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-049789 | Na vlhké trávě, těžce porosené,
kde kupilo se listí větrem sváté
v nach žíhané a tmavě rezovaté,
šperk slední podjeseně zamyšlené,
jsem růži viděl, poupě otevřené,
do svadlých listů těsné vazby jaté
se smálo a sny všecky jara zlaté
s ním vzbouzely se v duši roztoužené.
Ó poupě, jak jsi dojemné a svěží!
tím krasší, že s... | Růže v listopadu. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-023896 | Přírodo, proudíš, zřídlo šťáv a míz,
přírodo, hoříš, barev paleto,
přírodo, zpíváš, lyro živelná.
Přírodo, ryžuj zlato sluneční,
přírodo, křísi nové životy,
přírodo, posvěť nitro člověka.
Přírodo, dejž nám chléb náš tělesný,
přírodo, dejž nám nektar odvahy,
přírodo, dejž nám božskou moudrost svou.
Buď milostiva nám i b... | LITANIE K SVATÉ PŘÍRODĚ | Emanuel Lešehrad | 3 | madrigal |
cvf-019939 | Vzhůru na chlum toho vysokého
Verchu, stezkou kyprou, vinutou,
Opět Vídenčana s pokutou
Německou jít vidno trestaného;
Nese totiž psa on prašivého
Na svém hřbetě hlavou nahnutou,
Pode houžvou k herdlu připnutou
Skerze Jira, kata Táborského:
Dryáčník ten v Cestopisu smilnost
Mladých Rakušanů mravností
Zval a slavský stu... | Mezi zn. 593. a 594. Vzhůru na chlum toho vysokého | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-048776 | V svém triumfalném po Indii voze
ve stínu révy, břečtanu a chmele,
hle, růží květy na svém nahém těle,
zdřim’ bacchantů a faunů ve hlomoze.
Tak odpočívá v milé, měkké pose,
stín myšlenky mu utkvěl v hladkém čele,
nač myslil? Vděky Olympu snad celé
mu táhly sny, když spící bílé koze
květ jetele i čilimníků s dlaně
podáv... | Spící Bacchus. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-047914 | Ó kvítku muškátový!
Ó dýchej, a jí pověz vůní svojí,
jak její zjev mi denně vždy je nový! | III. | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-010735 | Poušť před námi, mha za námi vše skrývá,
ach, za tou mlhou mladosti je ráj,
v něm štěstí naše smutnou píseň zpívá. | 474. Poušť před námi, mha za námi vše skrývá, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-063349 | Jaký byl to návrat! Alejemi stromů
vjížděla jsem sadem k mlčícímu domu,
zimní noc a temná, kolem plno sněhu,
koně ustávali v ukvapeném běhu.
Meluzina lkala, jakby chtěla vznésti
touhu do mé duše po uprchlém štěstí...
smrky ohýbaly temné, štíhlé hlavy,
z hrází zahučely říčky šumné splavy.
Dům zde tiše ležel... půlnoc s ... | NÁVRAT. | Tereza Dubrovská | 14 | sonet anglický |
cvf-036658 | Je rosou na květu a perlou v moři,
je mízou v haluzi, když listy puká,
je vůní, kterou opíjí tě luka,
a slunce paprskem je v zlaté zoři.
Plá na nebi a v listech růže hoří,
je píseň slavičí to libozvuká,
jí vznětem pozvedá se boží ruka,
když člověka a srdce jeho tvoří.
Je žitím v životě, je všemohoucí,
dá všecko: pravdu... | A – Ω | František Serafínský Procházka | 0 | sonet |
cvf-051368 | Teď nad ním stojí. – Bílou hlavu kloní
a pohlíží, kde jaký plný klas,
kde padla rez, kde pomoh’ déšť, kde čas,
a co dal úhor, předělaný vloni.
Srp zaznívá a kosy jasně zvoní,
křepelčin volá vůkol milý hlas.
Nad úrodou plá slunce zářný jas
a poblíž luh a jetelina voní.
Ó učiteli, jak tvá duše plesá,
kdy „na tvém láně“ h... | IX. Nad vzrostlým lánem. | Jan Vřesnický | 0 | sonet |
cvf-004818 | Jest krásný lotosu květ, jenž se kloní
nad vlny Gangu tiché, zasmušilé;
jest vzácná lilje, jejíž kalich chýle
se k zemi, rosné perly v trávu roní,
je luny třpyt, jenž na vlnách se honí
jak žhavé stříbro, jako sněhy bílé,
jak roucha anděla, jenž této chvíle
k nám slétá a nás perutí svou cloní –
Však lotosu co květ je ci... | Virgo! | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-030339 | Moudré děvče mělo
Jako růže tváře,
Jak snih padlý čelo,
Oči jako záře;
Obraz krásy jisté
Byly mravy čisté.
Páni z každé strany
Valem dobíhali,
Aby pěkné panny
Lásku vyžebrali,
V obět, čím jen vládli,
K jejím nohoum kládli.
Co mi páni! chcete?
Panna promluvila,
Jdete domů, jdete!
Já jsem vyvolila
Za miláčka svého
Hocha ... | Upřímnost. | Vojtěch Nejedlý | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-045840 | Sem hyacinthy, myrty, růže bílé
a nejvíc laurů z delfického háje!
Zde všecko sen je, přelud, vůně, báje,
i bol zde usmívá se na mohyle.
Co šeptá Satyr v ucho mladé víle,
co zpívá sosna, když v ní vítr hraje,
co na cymbál zní, zvonky, na šalmaje,
co něhy dřímá v Heraklově síle:
Vše v písni tvé, Aristofana vnuku
snem krá... | Th. de Banville. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-019334 | Do dvou škol já spolu nyní chodím,
Neb sem našel školu ve škole,
Žádná sice není bez bole,
V obě však se posud dobře hodím;
Když se z denních prací osvobodím,
Spíchám do Betany přes pole,
A tam smířiv ducha nevole
Zase zpátkem ráno rosu brodím:
V jedné škole s muži tovaryším,
V druhé s pannou, tam vtip mudrochů,
Tu řeč... | 39. Do dvou škol já spolu nyní chodím, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-067848 | Stín v šero tichou kathedrálu halí.
Mdle zlatá půda obrazů se skvěje;
kde dvojí barva legend líčí děje,
je výjev divný, stěží oku znalý.
Proud slunce vítězný se okny valí:
stěn šero taví zlata na ručeje,
třpyt aureol kde s obrazů se chvěje,
sbor svatých zří jak v nově k žití vstalý.
Jak stěny chrámu v zlaté záři tonou,... | Na zlaté pudě. | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-019455 | Při Kamině městě deržel stání
Milek s loďkou naší křídlatou,
Tu houf ženců roli bohatou
Žal a v středku jeho jedna paní;
Rukávy má vyhernuté, dlaní
Třímá serp a slámu nažatou,
Kytli pěkně měla podpiatou,
A všem předek vedla při dělání:
To snad Ceres? ptám se vůdce svého,
Ne, ta role slavské dědictví,
Slavenka to rodu š... | 160. Při Kamině městě deržel stání | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-010671 | Vždy plujem bouří v žití vetché lodi
a dospíváme záhad tajemných,
jen když vln příboj s paluby nás shodí! | 410. Vždy plujem bouří v žití vetché lodi | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-019424 | Takto v mysli přemítaje, veslo
Spatřím vedle plouti s člunečkem,
Spravované malým chlapečkem,
Tíše tak, že sotvy Labe hleslo;
Labutí dvé v předku jarmě neslo,
V loďce byly střelky s toulečkem,
Zlatohlávku! kam s tím krámečkem,
Kdo si, dím, a co máš za řemeslo?
„Moje matka Lada, a má tetka
Sláva, mne sem k tobě poslaly,... | 129. Takto v mysli přemítaje, veslo | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-048791 | Tak, bájný ty Apokalypsy ptáku,
jsi sletl s ledovců sfer, jež se tratí
do věčné mlhy, skály na úpatí
ku nohám tvůrce, jenž, stín věčna v zraku,
se nořil vidin svojich do zázraků...
Zda zřítelnice vaše, ve závrati
když utkaly se, daly sobě znáti,
že obě zvykly blýskavicím v mraku?
Že obě pily z praručejů světlo,
že obě ... | Orlu pod Klingerovou sochou Beethovena. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-064880 | „Tys zašel vlevo, měl jsi zahnout zprava?“
Hlas ironický do mozku se vlomí.
Kde rodí se ta nota vyčítavá?
Teď zbožný člověk mluví o svědomí,
jímž věčná milost jasné rady dává,
však učenec: To hnutí z podvědomí.
Ten káravý hlas syčet nepřestává
a plaší sen a ruku v práci zchromí.
Tak výsměšně se cesty rozbíhají
a růžový... | HLAS | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-047571 | Ranního vzduchu zlatou ve záplavu
se noří chlumy za městem, jenž vinou
se v modrou dálku. Náhle v svěží trávu,
kde zahýbá se cesta v klenbu stinnou
malého lesíka, ve zlaté světlo
jak bílých holubů se stádo slétlo.
A stádo pomalu se rovná v řadu;
blíž přihlédnu se z okna svého chýle,
to jeptišky jdou ve klášterním sadu,... | Jeptišky. | Jaroslav Vrchlický | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-044214 | Mé verše vyšly dnes – tak tedy přece
jsem prošel branou, jíž se na trh chodí;
zda zboží mé se asi komu hodí?
Šept rákosí, jež přiklání se k řece,
lesk drahokamů omývaných v mléce,
stesk večerů, jenž z hustých mlh se rodí,
klid samoty, jenž ducha vysvobodí –
proč zavřel jsem je v přihrádky a klece,
bych do řady si proda... | Mé verše vyšly dnes – tak tedy přece | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-016306 | Ach, to je dávno už tak dávno tomu,
co měl tu žábu velmi, velmi rád...
To na prázdniny přišel jednou domů,
(měl v ochotnickém představení hrát) –
tam Stáza líbila se nejednomu,
až on ji vyprovázel jedenkrát,
až, Bože milý, to je dávno, kdysi,
když při měsíci lásku vyznali si... | ZA STAROU LÁSKOU (33) | Bohdan Kaminský | 5 | stance |
cvf-065656 | Vám, kdož jste umlkli, jichž jména nejsou psána
v štít brány vítězné, již stavěl jiným čas,
vám, hvězdám zapadlým, jež nedočkaly rána,
zní smutná píseň má, však neprobudí vás.
Už dávno v duši vám se zacelila rána,
a navždy oněměl všech mladých písní hlas,
a vaše památka je navždy pochována,
jak zřídlo vytrysklé, jež zh... | TĚM, KTEŘÍ UMLKLI. | Jaroslav Haasz | 0 | sonet |
cvf-049354 | Až posud šlo to dobře, sborem hádá
se společnost, že přestojí to v zdraví;
v tom zadul vítr, jako dům když padá,
loď celá v peřeji se řítí splavy.
A nahoru, zas dolů větrů váda
ji hází – a teď šikmo, kolébavý
to tanec, bokem, přídou bez únavy,
o stěžeň darmo podepíráš záda.
A darmo tam se chytáš za zábradlí,
v jídelně ... | Mořská nemoc. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-010713 | Co jsem, to vím, a cítím, co mně schází,
leč v odvet rukou v bláto nesáhám,
jímž z úkrytu kluk druhdy po mně hází. | 452. Co jsem, to vím, a cítím, co mně schází, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-004616 | Jest zem a svět i duše slzné moře;
vždy bolesť – jestřáb v srdci štěstí střehne,
a její dech jak sivý mráz hned sžehne,
kde sotva zkvetlo poupětem jen spoře;
když v blahé chvíli slunný paprsk zoře
nám v ňadra roztrpčená tiše lehne,
hned hořký kalich svůj nám ke rtům sehne
ten lidstva průvodce zas – teskné hoře.
Tak stá... | V tomto slzavém údolí. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-001453 | Čtu jména žen a cítím vonný dech,
jak šel bych sady, vidím záhon bílý,
Lilita, Lilith, Liliana, Lili
jak liljí květy kolébané v snech.
Dál všechno nachem hoří v záhonech,
kde Rozalie, Rosina se chýlí
jak rudé růže, z kterých vůně pílí,
jak z hloubi srdcí stoupá lásky vzdech.
Se srdcem zlatým Narcissa se níží
nad vodome... | Jména žen. | Alfons Breska | 0 | sonet |
cvf-010615 | Chceš uviděti bohy v nahé kráse?
Dřív pevně zavři smyslný svůj zrak,
bys duchem spíš je spatřil v zářném jase. | 354. Chceš uviděti bohy v nahé kráse? | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-040360 | Hvězdnatý obzor – vše v noc mizí pouhou,
zpěv ptáků stich’ i cvrčků tenký hlas.
Dva blouzniví si sedli v letní čas
pod růží keř noc celou prosnít’ dlouhou.
Nejasnou, sladkou chvěli se tu touhou;
pln polibků vláh’ její bujný vlas,
jak jantar žlutý byl, jak zlatý klas,
a lichotně jej šlehal zlatou prouhou.
Jak čínský kej... | SVĚTLÁ NOC | Antonín Sova | 0 | sonet |
cvf-051520 | Pohlédám-li na tvé působení,
Jak po stezkách tvého života
Všude zkvétá nuzných blahota,
Tož i já mám z toho potěšení.
Jemná rosa je tvé utrpení,
Teplá vlažička tvá štědrota;
Kde se jevíš, mizí mrákota
Jako při růžovém rozednění.
A jak vyšší moci, nevídány,
Často mezi lid se míchají,
A potichu hojí bolné rány:
Tak nejra... | Dobročinná. | Josef Wenzig | 0 | sonet |
cvf-059601 | V klid jeseně, jenž v lidskou duši kane
jak mlčelivé, slavné požehnání,
jenž v hruď ti sáhne divuplnou dlaní,
jsou pohrobeny širé lány Hané.
Zem černá v sladké zchvácenosti tane,
tou všecko trne v dlouhé, dumné pláni,
jež místy jen se v mělkou zmolu sklání,
z níž vlhký chlad a vůně hlíny vane.
Jak hřeby zelené ční nad ... | PODZIMNÍ SKIZZA. | Jan Spáčil Žeranovský | 0 | sonet |
cvf-025421 | Teď, kdy jim v očích kouzlo ráje dřímá,
jež vchází s nimi na tu bídnou zem,
kdy ručkama rvou všechno buclatýma
a smávají se moudrým úsměvem,
kdy člověka až úzkostí cit jímá,
když batolit je vidí tam a sem –
tu věru nelze nadivit se dosti,
co tvůrkům těmto stačí k blaženosti!
Míč, bonbon, loutka, brejle babiččiny
a trpě... | CAUSERIE O MALÝCH HOLČIČKÁCH | Josef Svatopluk Machar | 5 | stance |
cvf-064712 | Náležím Ti celá, duše má je Tvojí,
s Tebou vítám den, když v kraj se snáší mhou,
noc, jež tichá vzchází s hvězdnou krásou svojí,
lunu, která přešla mojí komnatou.
„Miluji“ – má ústa vyslovit se bojí
slovo to, by vánek nezanes’ je tmou
nad jezerem k Tobě, s touhou žhavou mojí,
nevyzradil píseň lásky vášnivou.
Duše moje ... | XI. Náležím Ti celá, duše má je Tvojí, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-017947 | Já všecko bych už muži odpustila,
jen kdyby v bytě uklidit dal trochu.
Však po podlaze, židlích samá díla,
a v prachu psáti na stolní lze plochu.
A ničím nedá pohnout, služce spílá,
když rukopisy přendá, sejme sochu.
U radů vedle vše jak klícka milá,
a háčkování mají na lenochu! | MANŽELSTVÍ LITERÁTŮ V. | Antonín Klášterský | 6 | siciliána |
cvf-031205 | Té existence naší ubohostí
i láska hořkne... Vzpomínka se dere
za každým krokem na druhy, jež hostí
za bílou mříží špína cely šeré;
za každým krokem cítíš v týle kosti
té pěsti zaťaté, jež do nás pere,
a marně čekáš konečně to: Dosti!
Jen hřbety sehnuté pro rány steré,
stvořené konec očekávat vždycky...
A přec se člově... | ŠTĚSTÍ | Stanislav Kostka Neumann | 0 | sonet |
cvf-015731 | Syni slávy, jenž co krásné vzory
Člověčenstva blahu prospějí,
Pořídku se na svět rodějí,
Jsouce národů svých meteory.
Svět pokládá je za vyšší tvory,
Za hvězdy, kteréž se jasněji
Na obloze slávy třpytějí,
Za přítažné magnetové hory;
Zásluhy a činy jejich slaví,
A, by v dlouhé byli paměti,
Nerozborné pomníky jim staví;
... | XXXI. Syni slávy, jenž co krásné vzory | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-029831 | „Kus chleba!“ lidstvo od pravěku úpí.
Proč zápasí a krade, loupí, šidí,
proč národ národ k smrti nenávidí
a v mrvu polím spoustu mrtvol kupí?
Toť chleba kus. Jak lační, draví supi
je lidstvo celé. Mníš, že mravnost řídí
ten pochod světa, budoucnost nás lidí?
Ne, za chlebem to krvavý pud tupý.
Muž prodá ženu, otec kupčí... | Kus chleba. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-019474 | Já té Němců přisvědčiti haně
Nechtěv, dím: i což vám dělají,
Že se onen starec nehájí
Zde tak zjevně naříkati na ně?
Tu lid začal v každé lkáti straně:
Ach! kraj, chrámy, krev nám heltají,
Pod křížem nám hlavy stínají,
Berou těžké desátky a daně:
A co ještě horšího jest, to je,
Že nám vyřezují jazyky
Z naších ust a cpa... | 179. Já té Němců přisvědčiti haně | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-023879 | Ve stínu hříchu dlouho žila jsem
a odpuštění chci se dovolat,
ve stínu hříchu dlouho byla jsem.
Své srdce pokušením uzavru,
bych směla stan v něm Bohu zbudovat,
své srdce pokušením uzavru.
Chci naučit se dětské vroucnosti,
bych mohla Pána Krista uvítat,
chci naučit se dětské vroucnosti | PŘEDSEVZETÍ | Emanuel Lešehrad | 3 | madrigal |
cvf-019615 | Pouhý nehřích ještě k chrámu cnosti
Nijakž nenáleží skvoucímu,
On jen peklu ujde žhoucímu,
Ale v nebi nemá učastnosti;
Tu cnost má i kámen, z lenivosti
Též zle nečinívá bližnímu,
Máli ale proto k božímu
Blížiti se trůnu práva dosti?
Člověk loupí, jestli nerozdává,
Nemluvíli pravdu, zlořečí,
Zločincem se nečiněním stává... | 320. Pouhý nehřích ještě k chrámu cnosti | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-036679 | „Jen jednou láska jako plná růže
vzplá pro člověka,“ tak's mi právě psala.
„Chceš milovat? Já muže pochovala“ –
a písmo Tvé jsem přitisk' na ret úže.
Ach, zapomínáš, nač se člověk vzmůže,
když odříká se. V duši mé už vstala
Tvá postať idolem a kol ní vzplála
zář nedostižna, v niž se halí bůže.
Nač rušit ji? Když dcerka... | IX. „Jen jednou láska jako plná růže | František Serafínský Procházka | 0 | sonet |
cvf-038236 | Ať si poutník na všeliké strany
Projde svět a vidí strminy,
Semotam zas krásné roviny,
Nechť i vchází ze vsi v městské brány:
Zasteskne si též i mezi pány
Po příbytku pak své dědiny;
Vždyť nemohou cizí krajiny
Jeho vlastí předc být nazívány.
Poutník jsi zde tvore smrtedlný,
Putuj tedy, ten čas přijde však,
Kdežto předc... | Poutník. (I.) | František Alexandr Rokos | 0 | sonet |
cvf-029829 | Ta láva, popel, žhoucí déšť a síra,
jež chrlí země v lazur, zkvetlé nivy,
ty plyny dusné, výdech jedu divý,
jímž bídný horník v hloubi země zmírá,
I tvrdý lišej, jímž se uzavírá
to plodné lůno země, pramen živý,
ta neplodnost, jež zhrdá práce divy
a pluhu rolníka se drze vzpírá,
Toť nemoc jest, jíž země časem stůně.
Co... | Nemoc země. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-029722 | Tam dole lidé spílají, vadí se,
tam vřeští děti, skuhrají stařeny –
a černý dělník, prací ztýrán,
proklíná osud svých druhů bídný.
Tam v dáli v dým se propadlo nádraží,
a z dýmu jenom píšťaly vřískají,
kraj celý stržen ve stín zisku,
mozek i srdce i krev mu slouží.
Tam jako ptáci ve kleci zajatí,
jak hadi v koši lidé s... | Aiolova harfa. | Augustin Eugen Mužík | 16 | alkajská strofa |
cvf-043577 | Šepotavý potůčku, co pruhem
Květným scházíš mnohé krajinky,
Buď mi poslem, toku malinký,
Srdce mého vyvoleným druhem.
V dolině až poplyneš ty luhem,
Vejdi v sad a celuj květinky,
Violky a vonné růžinky,
A ty keře ve spojení tuhém.
Těchto květin také je tam druže
Vonná, čistá, všechněch krásnější,
V jedné kráse lilie a ... | 15. Ku potůčku. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-010600 | Já žasl nad sochami bohyň vnadných,
leč nad mramoru původ veškeren
přec plastiku radš pohybů mám ladných. | 339. Já žasl nad sochami bohyň vnadných, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-059572 | Hle, skloněn k zemi, zbrocen krví, tichý
Syn člověka kříž nese na Golgotu
a málo dbá na řvoucí kolem rotu,
neb ví: krev moje smyje lidstva hříchy.
A přece z davu, jenž měl proň jen smíchy,
vystoupla žena, z krvavého potu
by tvář mu smyla zbodlou věncem hrotů
a sen o slitování nebyl lichý.
Ó, Kriste, roven Tobě, umdlen ... | NA GOLGOTU. | Jan Spáčil Žeranovský | 0 | sonet |
cvf-019405 | Na rtech těchto, sardce Tvého prahu,
V oči tyto, květy duše Tvé,
Skládám sliby věčné lásky své,
Milenko má, mějž je za přísahu!
„Svět je času poddán, všeho vrahu,
Nás čas tam, kde času není, zve,
I já sem tvá, věř mi, tam i zde,
Slyš to nebe a hvězd krásný tahu!“
„„K vám se tomto na oblaku vznáším,
Osud jsem a sám vás ... | 110. Na rtech těchto, sardce Tvého prahu, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-031534 | Bílý a perverzní květ
popraškem pudru ojínělý...
S někým se zatočil svět.
Květ bizarní a vřelý
z pupence černého korzetu kypí...
Někomu vibruje chřípí.
Bílý a perverzní květ
skropený znameními
pro vášně vznět, pro vášně vznět...
Kdos v duchu si pohrává s nimi:
úst rána krvavá, očí skvrny žhavé,
vlas jako sítě, ňader os... | BÍLÝ A PERVERZNÍ KVĚT | Stanislav Kostka Neumann | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-049796 | Časová píseň – Šíp to, na zdařbůh
jejž vymrštíš do sporné vřavy z luku,
byťs oko sebe lepší měl i ruku,
šíp netrefí, dav slepý je a hluch.
Časová píseň – to jest dobrý pluh,
jej zasadíš a vrazíš na opuku
a zlomíš jej ve všedním divém hluku,
když lidstvu líbí se svůj líbat kruh.
Byť básník vydech’ dithyrambou smělou
svo... | Časová píseň. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-064700 | Ta nejistota – muka jsou to stálá,
a žití mého neskonalá trýzeň –
věř, lásku svou jsem hořce oplakala,
jak prázdný v poli klas a lichou sklizeň.
Když osudu nás tady sudba spiala,
u studny žití zkojila jsem žízeň,
když všechny květy ruka má Ti dala –
proč nyní mám se chvěti o Tvou přízeň?
Tvá krutá slova v srdce mé se v... | LIX Ta nejistota – muka jsou to stálá, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-025993 | A když se časem některý čas vydaří,
je z něho skutečně čas veliký.
Evropa v zbraních. Různí taškáři
žní dobu větří pro své praktiky.
U nás? Lžou, kradou. Kramář kramaří,
což koupené mu schválí jazyky.
A byvší ostří revolucionáři
jsou rozšafnými akademiky.
Nu, mohlo konečně by hůře být.
Skutečných vlků takhle přijít roj... | IV. Prosinec 1912. | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-037608 | Opustiv svůj prapor nevěrně,
pod nímž stříbrem prokvetly Ti vlasy,
přidal jsi se, Bořku, k Moderně.
Myslíš tím si vrátit mladé časy?
Ó, jak sluší Tobě titerně,
pošetilče, úbor mladé chasy!
K zlosti aspoň dráždí blázni dnešní,
staří blázni – jsou nám jenom směšni. | Starému odpadlíku. | Ladislav Quis | 5 | stance |
cvf-018554 | Kde najít místo tiché, klidné dosti,
kam nevnikal by žití všední shon,
kam nezapad by pláč ni smích, ni ston,
kde moh’ bych spít se oblak nezměrností?
Bych víno pil, jež Ticha stráň jen rostí,
snů květy trhal, rozpěl citu zvon,
by zjevila se Pravda, prosta clon,
mi v celé hrůze, celé velebnosti.
Bych v dílo své se noři... | TOUHA. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-045226 | My průmysl jen přidali jsme k němu
a národní když chcete vyšívání,
však co se týče bran a vodojemů
a průvodů, vám nestačíme ani.
Prý Řek jen doved’ vkusný ráz dát všemu,
vše jiné barbarské je klasobraní,
ti o laur zápasící v Olympii
dnes při kopané kankanem se zpijí. | Druhý list Ahasvera královně Semiramidě po desíti letech. (VII.) | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-020065 | To všechno tam, ten eden, druhdy blízký.
Kraj umlklý je zkrváceným sluncem zlatý,
co na shořelé padá vsi a vísky,
na ohořelé trámy, v prázdné chaty –
to všechno tam i duše mnohé taky,
jen těla jejich po zemi jak mraky.
Po boji! Pláně zardívá se krví –
zda září slunce nebo krví vskutku?
Oh – je to krev! Houšť věru drahé... | Kořisť. | Jan Daniel Korvín | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-031473 | Buď zdráv mi, barbare ty kučeravý!
Já hodiny žil s tebou nad vše milé.
Je tolik sladkosti přec ve tvé síle,
proč k odznaku tě pojí Germán dravý?
Král hmyzu hnízdo na tobě si staví
a oblétá tě bzuče v slunné chvíle.
Jsi míru záštita a v lidském díle,
oh, věrně sloužíš pevný, moudrý, plavý.
Tvé chrámy božstva pozitivní h... | DUB | Stanislav Kostka Neumann | 0 | sonet |
cvf-061664 | Jsi se mnou! – Možno více cítit a víc chtít?
Toť tichý asyl duše, která štvaná běží,
toť maják spásy bouřném žití na pobřeží.
Je možno více doufati a více mít?
Je možno více v nejsmělejších touhách snít?
Toť svatý Gral, jejž srdce v snech dnem nocí střeží
a který jako perla na dně jeho leží,
toť pramen pod mechem, zkad... | JSI SE MNOU! | Vladimír Frída | 0 | sonet |
cvf-049099 | Co paprsků ze slunce letí kolem!
Jsou ony slunce? Nejsou, a v nich přece
jest slunce, které rozlévá se polem
a zrcadlí se v majestátní řece.
Oř pod jich šípy vztyčí hrdé pléce
a snivý lotos zachvěje svým stvolem,
i duše z těla svého úzké klece
v nich zajásá svým unavená bolem.
Do slunce lidský nevnoří se zrak,
však pap... | XIX. Slunce a paprsky. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-005591 | Chci, aby prapor náš vlál hrdě,
bezpráví mstitel, aby mluvil
k trpícím měkce, k tvrdým tvrdě.
A nechci, aby náš prapor vlál rudě.
To proto, že jsem příliš poznal barvu rudou.
A že ji znám, chci věrným být své půdě.
A vím, že byl tu spáchán mnohý hřích,
smrtelný chrapot geniův jsem slyšel,
jenž o ubitých mluvil nadějích... | ODPOVĚĎ | Viktor Dyk | 3 | madrigal |
cvf-047841 | Jsou jisté meze... zač mám vděčným být?
Že dopřáno mi dýchat vedle vás?
Že myslit mohu a smím míti cit,
že jako vy chci býti plný klas?
Ó mysli! Klasem buď! Věz, co je žít!
Však proto předky dávat na pospas,
je špatné vždycky! Budeš jednou hnít,
ne vděčnost, slušnost je tu pravá hráz! | VDĚČNOST. | Jaroslav Vrchlický | 6 | siciliána |
cvf-042145 | Jaký titul! Zpěvy to a Hněvy!
Nemohlo-liž na zpěvech býť dost?
Nač k nim přidán nelaskavý host,
Jenž nám hněvy ještě v zpěvech jeví?
A ty zpěvy! Nikde nezříť děvy,
Slaví se v nich jenom holá cnost,
Bez vnad sloh a chod jich vabů prost,
Nikde nejdou Musy na návštěvy!
Vězte vědci! Vyšší moc mne vede,
Není Pind, jest Sion... | 1. Jaký titul! Zpěvy to a Hněvy! | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-050667 | Vějířem třtin, kam zrak můž dosáhnouti,
se modrá jezero a tiše směje;
vějířem třtin labutě vidím plouti,
půl tmavý stín a půl je zlato kreje;
ni jívy lístek nechce vánek zdouti.
Za labutěmi na jich tiché pouti
sta leknínů se proplétá a chvěje;
zřím v oko tvé, jen kdybys chtěla hnouti
vějířem.
Či nová pouta chceš mi ješ... | Vějíř. | Jaroslav Vrchlický | 10 | rondó |
cvf-019589 | A tu když mi všecko dokonále
Ukázal můj vůdce maloučký,
Derželi sme spolu rozloučky,
Aby každý sám už kráčel dále;
Já sem díky připojené k chvále
Jemu vzdával, on mně naučky,
Potom vzav jej oblak lehoučký
K Slávy dceře nesol k sorbské Sále:
Mně byl Mentor on a Čičerone,
Čičisbeo Jí, a poštářík
Oběma nám v lásce bezúhon... | 294. A tu když mi všecko dokonále | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-037868 | Vesmír, vesmír, nesmírný, závratný vesmír – – –
A nic, nic, jen v bezedno tančící atom,
vesmír, vesmír a jediný tančící atom – – –
Atom, atom, mrtvý a svítící atom – – –
A nic, jen stín jediný oživne, člověk,
člověk, člověk zasípne, scepení člověk – – –
Vesmír, vesmír, nesmírný, nehnutý vesmír – – –
A nic, nic, jen v b... | PÍSEŇ STRHANÁ. | Adolf Racek | 3 | madrigal |
cvf-064657 | Dál žitím půjdeš, tam kde slunce stojí
nad nebetyčným srázem nad propastí,
kde večer vzchází po skončeném boji
tou cestou muk jen k utrpení, strasti.
Než duše Tvoje žhavou touhu zkojí,
než zachvěje se závratnou tak slastí,
snad pozdě bude pro záchranu Tvoji –
svůj život dal jsi v zástavu své vlasti.
Pak obejme Tě rodná... | XVI Dál žitím půjdeš, tam kde slunce stojí | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-049798 | Jeť básník nejvíc světu zodpovědný
za vše, co srdce cítí, ruka píše,
dech, kterým každá sloka jeho dýše,
toť světu on, ať šťastný juž či bědný.
Smí sochař, malíř býti nedůsledný,
jen básník ne! Ta, z níž pít dává, číše
je duše jeho, a ta ve své pýše
by nesnesla plášť klamu neprůhledný.
Ne naději svou, bol, ne svoje ště... | Jeť básník nejvíc světu zodpovědný | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-027608 | Luh poesie zkvet nám krásně,
toť přejných hvězd je blahý vliv;
a jak se u nás rojí básně –
to nikdo nezřel jaktěživ!
Hoch v letech, kdy měl špačka dřív,
má nyní veršů plné dásně,
je třeba, bys jen brvou kýv,
a začne chrliti je hlasně.
A stroje tisku kvílící
pracují parou nocí, dnem –
už papíru se nedostává!
A nad hvězd... | SONET O ZLATÉM VĚKU NAŠÍ POESIE | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-046622 | Velkým jezem nekonečna val se, očisť vzduch!
oři blesku, jenž jsi v mraku vzpjal se, očisť vzduch!
Vzplaň, bez tebe jako mrtvý juž
svět údolem výparů být zdál se, očisť vzduch!
Spěj na křídlech vichrů divokých,
v prachu víry a kotouče hal se, očisť vzduch!
Vše, co podlé, nízké, bij a drť,
zločin znič, jenž pomsty nenad... | Blížící se bouři. | Jaroslav Vrchlický | 7 | gazel |
cvf-042182 | Blahá dobo, vánoční ty čase!
Vítej mně, o ráji blažený,
Záře spásy prostá proměny
Nad tebou se klene v zlatém jase.
Mysle na tě, plynu v sladkém žase,
Nalézám ráj dětství ztracený;
Nadnebeské hudba uměny
V rozkošném zní k duši moji hlase.
Nový svět se v ňádrách mojich budí,
Nebes slast se prolévá mou hrudí,
Rozkoš ve m... | 38. Blahá dobo, vánoční ty čase! | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-064715 | Vrchy tmavé jsou a jezero sní šedé,
prší... mraky visí v nebi jako těžký šat –
leč v mé duši svítí světlo jakés bledé,
a den svítá... do mé duše paprsk pad’.
Majáku svit? Zbloudilou mou loďku vede
do přístavu? Naděje mé hvězda snad?
Na mém okně velký pavouk síť svou přede,
ostříž letí... ptáka slyším naříkat.
A v tom k... | XIV. Vrchy tmavé jsou a jezero sní šedé, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-018599 | Jak Coppayovi se štětce by padla,
dlouhé má punčošky, kloboučkem pentle třepá,
ví v osmi letech už, že bude jednou lepá,
a ráda již se dívá do zrcadla.
Těší se na bál, chodí do divadla,
učí se tančiti a k modě není slepá,
vějířem bratříčka, jak viděla to, klepá,
jenž dá se v pláč jak vosí pro žihadla.
Jak sestry, když ... | MALÁ KOKETKA. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-019906 | Hostinu jim strojí Zoufanlivost
V kuchyni, jenž sluje Vzteklotou,
Kuchařky jsou Bída se Psotou,
Stolem hlad a misou neduživost;
Jídlo jed a lyžice jsou lživost,
Nůž a vidly jsou strach s hryzotou,
Nápoj žluč a sliny, hnusotou
Nazívá se chut, a mravy divost:
Tvářeškrabný svár je ponukačem,
Jídlonošů úřad zrádcové,
Hudců... | 610. Hostinu jim strojí Zoufanlivost | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-049105 | V čem byl jsi zneuznán, vždy zapomeň!
v čem křivděno ti, přehlédni jen z krátka!
Můž’ bleskem býti zachvácen snad peň,
však nikdy kořen, nikdy žití látka!
O cenu tvoji může býti hádka,
však o výsledku zprávu dá jen žeň,
ty mužně třímej pravdy pochodeň
výš, krása byla od věku tvá matka!
Nechť zašlapají, zdeptají tě mnoz... | XXV. Morálka. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-010606 | Zdaž, Bože můj, mně nemá býti k smíchu,
když blátivým chce pérem upíchat
lva královského hrstka hnidopichů! | 345. Zdaž, Bože můj, mně nemá býti k smíchu, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-018823 | Ve hloubi lesa, kde jen v úzké prouze
se mihne slunce v chvílích večerních,
květ bílý vykvet’, čistý jako sníh,
při suchým listem zapadalé strouze.
Sám kvet’ a sám. A nezachvěl se v touze
po žádném, jemuž vůni svou by dých’,
ni po zlatistých slunce paprscích,
proč kvete, nevěděl, a kvet’ tak dlouze.
U bílé cesty kvetl ... | POPULARITA. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-037945 | Pst!
Ona se blíží
a je tak svůdná
a je tak tichá,
ona se blíží, – – –
Pst!
Pst!
Ona se blíží
a je tak sladká
a je tak němá,
ona se blíží, – – –
Pst!
Pst!
Ona se blíží
a je tak krásná
a je tak vážná,
ona se blíží, – – –
Pst! | Pst! | Adolf Racek | 10 | rondó |
cvf-067844 | Zda rájem ztraceným je sláva dědů,
vnuk pozdní ptá se, schýlen ku kronice?
Zda vina jejich Gorgony jak líce
nás v kámen změní, na zmar nám a bědu?
Jen chabý vnuk jde s pláčem na koledu,
hůl místo meče chápe do pravice,
kde otec vládl, po té sahá klice,
věk celý žije popeleční středu.
Kdo pravý muž, ten v slzách nerozpl... | X. Zda rájem ztraceným je sláva dědů, | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-019049 | Sluj velká, temná pustém na ostrově,
v nějž vlny mořské bijí, větrem štvané,
leč jednou za den se tu zázrak stane:
vše v sluji chvilku září azurově.
Tu od podlahy, jíž hláď moře, k stropu
je všude plno modravého svitu,
a voda třpyt a lesk má lazuritu,
jas, na křídlech jejž nosí motýl trópů.
Caprijské sluje sestro – ptá... | IX. Biševo. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-041597 | Mnohý spolek, jenžto beze práva
Církve jméno sobě osobí,
Povyk tytýž velký působí,
Až i světem slyne jeho sláva.
Tož se v lehkost církev svatá brává,
A jak vedou světa nezdoby,
Rodina máť vlastní hanobí,
A se v službu nevěstce té dává.
Avšak věc ta nechť tě nepomýlí;
Spolek ten jest jenom bystřinou,
Jejíž hrkot zajde v... | Mnohý spolek, jenžto beze práva | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-054449 | Sám za městem, když večer padal němý
do stromů, jaro tušících už v blízku,
kol kamenných zdí mezi vinicemi
já lenivě se toulal v žlutém písku.
Vzduch voněl prudce nedalekým jarem,
spářené vrány brázdily jej zticha,
pták ještě tikal někde v listí starém,
mně zdálo se, že Noc dnes nepospíchá.
Že zvolna jde a trávy rozčec... | PROCHÁZKA V OSAMĚLOSTI. | Karel Červinka | 0 | sonet |
cvf-016131 | Když naděj všecka v bažinách se ztrácí,
vždy láskou ještě výš se člověk vznese...
Jsou, kterým srdce dříve vykrvácí. | Když naděj všecka v bažinách se ztrácí, | Bohdan Kaminský | 2 | ritornel |
cvf-050659 | Červánky opět na blankytu
svých rozhazují růží nach
a v jednom třpytu, svitu, kmitu
jich let v svou náruč azur stáh’,
na vlnách žhou i na hor štítu!
Jak možno, dítě, bez soucitu
v jich plamen patřit? Či snad nach
ti kouzlí na tvá líčka v třpytu
červánky?
Tvých krásných očí pod záštitu
se utíkám v svých myšlenkách!
Tvé ... | Červánky. | Jaroslav Vrchlický | 10 | rondó |
cvf-048559 | Ta příšera, jež z tmy se náhle tyčí
a bledé oběti své hrdlo stiská,
jež chrlí síru, jejíž oko blýská,
jíž u nohy had jedovatý syčí,
dnes démon zlý je v rod náš trpasličí,
vše v jho své poutá, z každé pídi tryská,
vše deptá, všady svoji kořist získá,
a štěstí každé v zárodku hned ničí.
Když Satan, otec tmy a zla a zrady... | Pomluva. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-068916 | Pohlédnout stačí do jasného oka
a člověk pozná: ten jde do hluboka,
ten na zdařbůh se asi nenarodil
a s rozvahou svou hřivnu světu hodil.
Opěvat Jehovu chce moje sloka,
jak judská tanečnice útloboká,
když pomyslí, že onen, kdo bas splodil,
hůř než tenoří otec nepochodil.
Vždy, patře na něj, myslím na Kecala
(na Smetano... | Emil Pollert. | Josef Lukavský | 0 | sonet |
cvf-019594 | Podnět ducha tam mne jíti trápil,
Kde byt mají krásné uměny,
Abych, najda jejich prameny,
Na Parnasu moudrosti se napil;
Smělo na chlum najvyšší sem kvapil
Rozpiatými v tužbě rameny,
Ano jinou, místo Mudřeny,
Zaslepenec bohyni sem lapil:
Tak se kárá lidská derzost sama,
Když se rozum toulá v zánebí,
Nohy blízká pohelcu... | 299. Podnět ducha tam mne jíti trápil, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-001090 | Ó, panno, otevři, tvůj kahan dohořívá,
než přepadne tě tma, tma bez rosy a rána.
Přec nechceš sama být, bez lásky, nezlíbána,
až úzkost smrtelná z tmy číhat bude lstivá?
Neb věz, že nejvíce ta bolí v srdci rána,
jež marnou obětí a neceněnou zbývá –
vstaň, jdi a otevři, skráň ověnčenu, snivá,
uvítej ženicha a vzdej se n... | POSLEDNÍ POLIBEK. | Jaromír Borecký | 0 | sonet |
cvf-047889 | Ó kvítku svlačce vonný!
Tak asi dýchá sladké její tělo,
když poslední se zbaví šatu clony. | I. | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-018765 | Jak za vrchy by hořelo to kdesi,
tak plane nebe v červánkovém vznětu;
lesk řeky mdlý je jako na sametu,
a v modrý závoj ztrácejí se lesy.
Jen pod hradem, nechť stín se kolem věsí,
je bujná zeleň, nad ní v rychlém letu
jsou vlaštovky, a jinak nehne se tu
ni kámen, strom, ni tráva nevzdychne si.
Tam v hloubi hučí řeka...... | SONETY ZVÍKOVSKÉ. (III.) | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-047830 | Ó Madonny, ó víly, jaký plamen
vám z očí žhne a do mé duše sálá,
ó moci dýchat v objetí těch ramen,
mřít na těch ňadrech, žertva krásy stálá!
Ó plavé vlasy! Srdce, budiž kámen,
ty, písni, budiž věčná jejich chvála!
Však jednu znám – a pro tu ztichnu zmámen,
jí, sestře jich, jest každá chvála malá! | ŽENY PALMY VECCHIA. | Jaroslav Vrchlický | 6 | siciliána |
cvf-048893 | Ta síla hmoty, z Lukrece jež spadla
do tůně věků, novou jiskrou vzplála
v tvé moudrosti a na pochod se dala
a v mladých vděkem Epikura zmládla.
Ve stínu kříže dost již dlouho vadla,
však důvěra když v sebe v lidstvu malá
tu jak sloup žhavý na rozcestí stála,
zříc klidně budoucnosti do zrcadla.
Tvé dílo papež proklel, k... | Averroes. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-060716 | Řve hrom a liják šlehá do oken,
vlak větrem, tmou se řítí z Uher ven.
Jen nerad stane... Skočí k vozu kdos:
hoch jako prut – hle, rozedrán i bos!
To déšť mu krůpěj mnohou do brv tká –?
Tam zdola po milém stesk dívčí lká.
Jak na vůz nohy jeho stoupají,
je staré ženské ruce chytají.
V to slyšet divný hvizd – snad vichru ... | BIČ. | Jan Beránek | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-029785 | Na zlatém trůně u těch křížů v pýše
teď stanul Caesar, hledal zrakem chvíli...
teď poznal kohos – – obličej, hle, bílý
se kloní k němu s majestátné výše.
Toť Spartacus... zas trůní v středu říše,
jak trůnil druhdy! Caesar vztekem šílí,
sok hrdě mlčí a jen zrakem střílí,
ba zdá se, že se pousmívá tiše.
Blíž Caesar kroči... | Spartacus. (II.) | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-002332 | Radujte se, jemnocitné krásky,
skví se zelený již háječek,
lahodný v něm vane chládeček,
ptáčků tam se rozlétají hlásky.
Kvetou tam fialky, sedmikrásky
na milostný dívčin věneček; –
novým listím hraje váneček,
v houští skrytý číhá bůžek lásky.
Pozor, dívky! Mílek dobře střílí,
nepouštějte plachá srdečka:
zranil by je v... | Májový lék. | František Chládek | 0 | sonet |
cvf-019875 | Při té práci javše slovenského
Čižmára, jej kydli v koryto,
Řežíc údy, hlavu, jelito,
Do kotliska kladli měděného;
Guljáš-húš si uvařili z jeho
Těla kusů jako kopyto,
S papřikou pak všecko snědli to,
A šli zase k práci díla svého:
Chválila se v pekle tato žrutná
Chasa, že jí maso Slováků
Mezi všemi v Uhřích najlép chut... | 579. Při té práci javše slovenského | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-035825 | Lásko, zřídlo nevyčerpatelné
veškerého blaha našeho,
napoj veždy ducha lidského
čistou vlahou pravdy spasitelné!
Ty v své moci tvořivé i léčitelné
kytem jsi života zemského,
a kde nejsi, tam i pevného
stavby základu jsou sesutelné.
Ty co duši zasnoubená kráska
tělu odjímáš vši surovost,
myšlení a činu jsouc vždy páska.... | V. Lásko, zřídlo nevyčerpatelné | Václav Pok Poděbradský | 0 | sonet |
cvf-046097 | Zas v květu stařičký květ jabloňový!
Jak velká, věčná jest má láska k tobě,
ti někdy nejlíp šedina má poví. | Zas v květu stařičký květ jabloňový! | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-069367 | Prošla léta. Vzpomínky rozjítřené
lhát by chtěly. Marně však. Doposud vím:
Slovo žádné, vůle jen na začátku
velela srdci.
Zab! mu řekla. Přízraků průvod bledý
propadl se v temnoty, povel jak zněl.
Prošla léta. Horečka zrádná zmítá
nemocnou vůlí.
Slova, běda! Kouzelnou mocí se stkví!
Slova, běda! Přízraky budí ze sna!
A... | Prošla léta. Vzpomínky rozjítřené | Božena Benešová | 9 | sapfická strofa |
cvf-024860 | Duše jako moře tají zhoubné tůně.
V květnu žití srdce ilusemi stůně:
zjeveními lásky, zjeveními štěstí;
obě cesty mohou do propasti vésti.
Světlárna jsem zrádná na pobřeží moře,
skalisk břitké dýky ověnčuje hoře;
leckteré již lodi cestu její spletla
na vrcholu věže zanícená světla.
Neklidné je moře, záhadné a širé,
jeh... | SVĚTLÁRNA | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-019562 | Tatranskou když Vratislavu zříme,
Večer stíny sypal v přírodě,
Tu bouř vluny metá do lodě,
Ano Milek unavený dříme;
Toneme, hej! prociť Pobratíme!
Tak dím v strachu jemu lahodě,
On vstav za ruku mne po vodě
vede, až se břehu dopídíme:
Sotvy že den odkryl noci roušku,
Šli sme najperv Česko-Slovenskou
V tomto městě navšt... | 267. Tatranskou když Vratislavu zříme, | Jan Kollár | 0 | sonet |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.