id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-011655 | Zda nejsi zlá a neuprosně krutá.
když neduh otcův tajně vkládáš v dítě,
by trpělo hned žití na úsvitě,
co ty chceš míti, pláčem nepohnutá.
Ba ani proklínáním nejsi tknutá,
ať člověk lichotí, ať zneuctí tě,
ty v smyslnosti lapilas jej sítě
a v pouta vrhla jsi jej pomstou kutá.
Vše vykoná, co žádáš sobě míti,
ať bratr po... | Zda nejsi zlá a neuprosně krutá. | Adolf Heyduk | 0 | sonet |
cvf-041765 | Kdož jest Plato? Včela slastí jatá
Sbírající mannu s nebes květů;
Labuť vzletlá do vidinných světů,
Duše s nebem láskou svatou sňatá.
Zvolila ho v kněze pravda svatá,
Aby strážil oheň Božích vznětů,
K prakráse ho vedla v zpilém letu,
Věčná jemu otevřela vrata.
Byl jen plavcem, v kraje pravdy ploval,
Do krajiny samé nev... | Kdož jest Plato? Včela slastí jatá | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-012158 | Dívko! honem, honem z boudy!
Hle, jak v lesích prší;
Již se valejí sem proudy,
Hle, již zde též srší.
Zaobal se, přej mi místka,
Sic mít nebudeš ni Skřístka.
Poslyš, jak to z hloubí hřímá,
Jak se to sem blíží;
Celého mě zima jímá,
Obloha se kříží!
Děvče mé se celé třese,
Neboj se nic! „Modleme se!“
Ve skalinách znějí z... | Déšť. | Šebestián Hněvkovský | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-048762 | V mém vytržení Olympičtí kdysi
mne vznesli v střed svých mramorových síní,
já Zéva viděl, jak jej orel stíní,
stih’ v jeho tazích Nesmrtnosti rysy.
Pod anemon a hyacintů vlysy
kol stěn, kde perleťové plálo jíní,
se tísnili kol nebešťané líní,
však nad nimi jsem stín zřel, kterak visí.
A stín ten rostl, a čím dál byl vě... | Tirésias. (II.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-064760 | Jezero spí, stromy dřímou, vše spí kol...
Doma sedím. Noc je klidná, mlčenlivá,
ticho všude, nehýbe se list, ni stvol –
jen má duše bdí a v srdci píseň zpívá.
Hřbitov leží ve snách – tiše dříme bol,
tma je kolem – než tu náhle luna sivá
nad vrchem tím zvolna vstává – v snící dol,
na jezero, na květ stromů stříbro svívá... | LIX. Jezero spí, stromy dřímou, vše spí kol... | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-069217 | Že neuvidím stopy Tvé tu, vím.
V tom písku vlhkém vytlačeny byly
v té měkké zemi. Dešti závidím
a krůpějím, že dál je odplavily
kams' do neznáma. Touhám nařídím,
by vzlétly, ptáci, vzduchem zakroužily,
a nad jezerem, v zlatě zářícím,
se rozletěly jak ten racek bílý.
Zda najdou je tím letem oblohou,
v té tůni, jež je po... | Že neuvidím stopy Tvé tu, vím. | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-042523 | Jako otec radím: šetř
Panenské své nevinnosti.
Jest jak kafr, dej k ní pepř!
Tím buď: klenot stydlivosti.
Ztratíli se stud tvůj, tuť
Vytratí se čest jak rtuť. | 196. Na mladé hezké děvče. | Matěj Josef Sychra | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-051235 | To bylo rozmarů a rad a řečí
a dobré vůle, víc však zloby skryté,
než z výhně ducha Tvého v obrovité
se póze zved, vždy jak se zvedal, větší.
Teď vše se zmítá v málomocné křeči,
kde promluvils ty, nezkrocený cite,
kdy ztichlo nitro pochybnostmi zryté,
jak míru kníže má jet k líté seči?
A jede přece! Klidný, vítězící,
t... | V Před Myslbekovou sochou sv. Václava | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-027626 | „Při našem vzkříšení, tom nevídaném skvělém,
při našich bojích o život a skon
náš spisovatel byl nám spasitelem
a čím jsme dnes, tím udělal nás on.
On ještě dnes je našich srdcí zvon,
krev čistá našich žil, jež proudí v tepu vřelém
a našich duší duch a hlasů našich ton
a zraků zornice, jež bdí nad naším tělem.
A jeho s... | SONET O STARÉM LÍCI A RUBU | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-010328 | Svým okem na mne vzhlédneš-li jen maní,
hned srdce moje božským zázrakem
je sluncem ovito jak zlatou tkaní. – | 67. Svým okem na mne vzhlédneš-li jen maní, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-064888 | Mám života běh krátce pověděti?
Též měl jsem domek svůj. A ženu, děti.
Nad hlavou střecha klenula se tichá.
Ach, teplý kout, kde volněji se dýchá!
Dnes rozbit jsem a potřen. Rány hromů
soud Boží hlásají. A kam je: domů?
Hněv Boží železnými bil nás pruty.
Jsem jabloně kmen v půli rozštípnutý,
ne – jenom list, co na větv... | III. Mám života běh krátce pověděti? | Vojtěch Martínek | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-019633 | Zbraně ztupiv, ostrá zlámav kopí,
Nedošel sem ještě pokoje,
Osud přemoh, horší souboje
Se sebou teď samo sardce tropí;
Jak kdy vlast se z cizých vpádů zchopí,
Oráč meče křiví v nástroje,
Rázem vzteklý, syny ozbroje,
Lůno matky kreví, buřič, kropí:
Bolest ránu vždycky hlubší ryje,
Čím víc krotím, dravá slabého
Tím víc H... | 338. Zbraně ztupiv, ostrá zlámav kopí, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-059359 | Já k svému obrazu si ženu utvořil.
Hle, z fantasie mé a touhy rozechvěné
má vstává Vládkyně, má Anadyomene,
svou vůní napouštíc mi umdlévání chvil.
Já snění zárodky jsem v prsť své duše vsil,
ve ville rozkoší, na březích prázdna sněné,
jsem žár svůj vysálal v klín ženy vybájené,
a snem svým podveden, svůj chrám jsem po... | Pokušení. | Bohuslav Knoesl | 0 | sonet |
cvf-008310 | Hrdý muž zde před Tebou se kloní,
v cestu Tobě sype písní květ,
v Tobě soustředěn ten krásný svět,
v jehož lůně stále štěstí tróní.
Pro Tvou lásku, všecko dal bych pro ni,
vše, co možná Tvojí duši snět;
leč Tvé mysli žhavý samolet
jako orel ve výšce se sloní.
Budiž mou, a všecko Ti chci dáti,
nic v tom světě více nežád... | XI. Hrdý muž zde před Tebou se kloní, | Adolf Heyduk | 0 | sonet |
cvf-032750 | V mé duši jasno! Nebe otevřeno.
Před trůnem klečím, bych se zpovídal;
tak krásnou jsem Tě nikdy nevídal,
ó žel, že nemám pro své city jméno.
Však Ty, co nemůž’ býti vysloveno,
snad v zraku přečteš, který touhou vzplál,
snad na rtu zočíš, který zumlkal,
když zvolati chtěl k Tobě: Má buď, ženo!
Kararský mramor kouzla zra... | I. Má je! | Ervín Špindler | 0 | sonet |
cvf-019537 | Nepřipisuj svaté jméno vlasti
Kraji tomu, v kterém bydlíme,
Pravou vlast jen v sardci nosíme,
Tuto nelze bíti ani krásti;
Dnes neb zítra vraha zemi másti,
A lid v jarmě jeho vidíme,
Předce když se duchem spojíme,
Vlast je celá v každé svazku časti:
Vzácný ovšem citu nevinnému
Jest i háj ten, řeka, chalupa,
Kterou pradě... | 242. Nepřipisuj svaté jméno vlasti | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-067839 | Když bolesť krutá, dnem i nocí bdělá,
sen s očí plaší, na krev srdce ranní,
k rtům pohár hořký neúprosně sklání, –
čím jest jí upomínka blaha skvělá?
Jí neskojena přání naše vřelá,
je v ruce chabé zrezivělou zbraní,
jež davy strastí v dálku nezahání,
hruď jizví, jež si blaha opět želá.
„Ach lépe bylo!“ – lkáme jako dět... | V. Když bolesť krutá, dnem i nocí bdělá, | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-010528 | Má duše v něh tvých cisterně se plaví,
jak bílá labuť v horských jezerech,
když zlaté slunce v červánky se taví. – | 267. Má duše v něh tvých cisterně se plaví, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-027714 | Teď v pokoj padá záře červánková.
Je chvíle, kdy se na vše vzpomene...
Na stěnách visí „Vojna“ Grottgerova,
ty obžaloby, vzkřiky plamené.
A bledá, štíhlá, zlatovlasá vdova
zří na to nebe zakrvácené...
zří jakous pláň kdes v dáli od domova,
řev bitvy... tělo krví zbrocené...
Už není slz... Už jen se suše stená...
A na k... | SONET O ČERNÉM SNU | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-019714 | V desátém, ač pravda ještě malém,
A však dosti pěkném kostelci,
Přebývají slavští umělci,
Method malíř jest jich spolku králem;
Mezi nimi obletují valem
Krásní hned sem, hned tam andělci,
Aby podnět dali nesmělci,
Líbost měli v mistru dokonalém:
Schiavone tu v malbě před Kupeckým,
S Losenkem se Škreta raduje,
Kraine Ja... | 419. V desátém, ač pravda ještě malém, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-049712 | Jej často duše ve svém snění vídá:
kmet obrovský, stín jeho tmavý halí
vchod ráje, trpké jeho slzy valí
se do vrásek, jež ryly trud a bída.
Sám pláči svému pláčem odpovídá:
„Že nerozšláp’ jsem život, prášek malý!
Teď v obra vzrost’ juž a v trest neustálý
můj fantom příšerný svět starý hlídá.
Já jediný moh’ jedním vzmac... | První člověk. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-069688 | Atheny zřím dnes s Akropolí vzadu.
Pallady přílba, kopí v jase plane,
na mysli Aristida zjev mi tane,
jenž s hlavou skloněnou jde tiše v radu.
Milosti daří bozi jeho díla.
V Attiky prsť strom vsadil, div jenž tají,
na větvích zlaté plody dozrávají,
občanů blaho, bohatství a síla.
Pod stromem celý národ vidím státi.
Pos... | ARISTIDES. | Arnošt Czech z Czechenherzu | 0 | sonet |
cvf-004701 | To rozkoš nejsladší, jíž nerovná se,
dí milenci, dvou duší splynutí,
jež Vesna vynutí,
když tančí po březích v své nahé kráse.
Ach, rozkoš sladší je, dí jiní zase,
to matky láskou k dítku vzplanutí,
na něž jen v pohnutí
pak život všechen toužně vzpomíná se.
Nad obé větší rozkoš trávím skrytě,
víc nežli milenec, než můž... | Rozkoš svrchovaná | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-049994 | Ležíš v zemi hluboko,
ale v srdci hloub’,
odešla’s jen na oko.
Jak jsem k hrobu stoup’,
dí mi to můj žal;
ale v srdci stejně žiješ dál.
Drobné květy sedmikrás,
rudé na lístkách,
zkvetly na tvém rovu zas,
jak by krve nach,
poslední tvé krve sled,
vyssál tento jejich bílý květ.
Utrhnu pár kvítků těch,
za ňadra je dám,
uc... | III. Requiescat. | Jaroslav Vrchlický | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-016941 | Teď navždy, duše, můžeš odejíti
A hrdě mlčet’. Nesmíš litovat’
Své touhy, která vzrostla z pouště žití
Jak ginestry keř z lávy pustých lad.
Je trpká nuda vše, co srdce žije.
Nic není, duše, hodno vzdechů tvých.
Jen trosky krášlila’s, má poesie,
Atria němá v mrtvých Pompejích.
Šel v nicotu mé lásky každý vzdech,
Jak vůn... | GINESTRA | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-045153 | Jen z duše, z duše musí proudit pokoj,
by mohla v pokoj pohroužit se duše.
On zpívá, slyšíš jej? – za silnou skalou,
tu rozraziti můžeš pouze prací,
jen dlaně mozoly, jen potem hlavy,
jen obětmi, jen silou odříkání.
Ne v modliteb aneb v čar odříkání,
ni diamanty koupíš si ten pokoj,
jenž kyne z oka posněžené hlavy,
ve ... | Tři sestiny o životě duše. (II.) | Jaroslav Vrchlický | 13 | sestina |
cvf-048613 | Kdes vzala se tu, plna božská lásky,
a plna něhy, kouzla, slitování,
vždy ochotna mé zadumčivé skráni
vylíbat všecky hloubě vryté vrásky?
Vždy k všemu ochotna, vždy bez otázky,
vždy s otevřeným srdcem jako dlaní,
vždy myšlenkou má v každém vzpomínání,
vždy celá, ryzí, bez falše a masky?
Jak děkovat ti a jak tebe chváli... | Otázky. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-026741 | Chamfort je mrtev! Revoluci naši
jenž jak svou lásku kochal každé chvíle,
jenž každý pohyb její stíhal čile
a zpíjel se jím... Neměl slasti blažší,
než procházkou jít deně ku Bastille,
když bořili ji bezkalhotní braši,
a vidět, čím je menší, že je krasší –
oh, jaro naše, jaro slavné, milé!...
Chamfort je mrtev! Ze stra... | NICOLAS CHAMFORT | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-048881 | Já viděl ve snu Danta v dobách mládí,
za brány vyšel steré Florencie,
však nešel sám, s ním byla poesie
a onen cit, když dva se mají rádi.
A jindy viděl jsem ho v stromořadí,
byl sám a honil různé utopie,
vše bylo mrtvé proň, čím srdce bije,
svět byl mu poušť, kde zimní vichry řádí.
A v mysli svojí rovnal všecka data
a... | Číslo. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-016894 | Tak smutné vyhnanství, tak mrazící, ó Králi!
Flor nad vším smuteční kde v stesku stále vlál.
Kde věží nebylo, by barvy tvé s nich plály.
A lidu nebylo, by trůn tvůj uctíval.
Kde podlost plazivá, jež jha se bojí jen,
Královské emblémy teď potřísňuje slinou,
Kde zrada zmenšuje kruh přátel den co den,
A jména znectěná, dř... | PŘI ZPRÁVĚ O SMRTI HRABĚTE PAŘÍŽSKÉHO | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-057205 | Mám stále v mysli, v srdci, před očima
ten Tater půlkruh vážný, v mlčení...
Ó poesie, kde tvé nadšení,
bys probudila, co tu krásy dřímá!
Tu květné jaro, a tam – ledná zima,
jak by si v náruč padly v loučení,
šum lesů vážný, vody zurčení
zakletých hradů duši branou jímá.
Tu štíty horské holé, rozervané,
– zoufalé hořem ... | Pohled na Tatry. | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-003153 | Můj přítel hoch byl roztomilý věru,
my věřili si, k cizí zlobě hluši,
a častokrát, když táhlo k podvečeru,
jsem četl s ním v své otevřené duši.
My byli blízci si svým každým sněním,
a z jeho listů čet’ jsem touhy svoje,
pár jeho slov mi bylo povzbuzením,
když už jsem unaven se vzdával boje...
Že teď mi duši zranil do k... | *** | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-069531 | Den plynul za dnem, za rokem rok,
a nikdy tě nevítal člověk ni lid,
zahořklým poznáním osamělého.
A přišel-li někdo, tož druh ne, vždy sok,
a přišel-li večer, tož mdloba, ne klid,
padala s obzoru olověného.
Jak jsi jen unesl plazivý čas?
A kterak jsi pochopil na konec,
proč bylo třeba poznání zlého?
Tvůj bdělý rozum ja... | NEKROLOG | Božena Benešová | 3 | madrigal |
cvf-015772 | Onno světlo nebes, jenž v Betlémě
Božským nejprv bleskem zářilo,
Z Jerusaléma se šířilo
V dálné za pomezí Judstva země;
V záři jeho pohanů též plémě
Pravdy cestou aby chodilo,
A se sebe závoj shodilo
Udržující je v bludů temně.
Duchovních tu reků dvanáctero
Podmanivších beze zbraně svět
Modloslužné zapudilo šero.
Kříže... | III. Onno světlo nebes, jenž v Betlémě | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-048024 | Po schodišti areny kruhovitém
tlum nahých dívek chví se divým strachem,
ta útlá studu zardívá se nachem,
ta starší zhrdání jen má svým štítem.
On zatím v koutě hustým stínem krytém
si prohlíží je, laně v tlumu plachém,
a hledá, kterou dříve vléci prachem,
na které ztišit vášeň v skoku hbitém.
A cítí, netvor, v hrudi kr... | Minotaur. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-019450 | Teď nám, řekli usta mého družby,
K Jece do Wustrova jechati,
Kde se ostatníkrát konati
V řeči slavské mají božské služby;
Neb dán rozkaz „víc tu žádný muž by
Nesměl Slavům slavsky kázati!“
Kazatel chtě mluvit, plakati
Musel, potom začal pelný tužby:
„Měj se tedy dobře, o ty drahá,
Sladká řeči, řeči materská,
S níž nás ... | 155. Teď nám, řekli usta mého družby, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-038017 | Z HOR VYŠEL JSEM a v hory přijdu zpět,
až jako stařec sejdu celý svět,
dnes moře toužím, moře uvidět!
Až nebude mne třeba v údolí,
blíž k hvězdám v horách zajdu kamkoli
poslouchat stromů moudrost, jíž lesy blábolí.
Leč v závěji až vlas můj bude sníh,
slep’ zpola Prahy západ zřít chci tich,
než v růžích zkvetu v ní v bí... | Z HOR VYŠEL JSEM a v hory přijdu zpět, | Adolf Racek | 3 | madrigal |
cvf-069189 | Že dobrý, smělý Jsi, můj Milý, vím –
a proto má Tě duše moje ráda,
když soumrak vchází, tichem večerním
jak malé děcko pohádky si spřádá
o smavém štěstí. A když v noci sním,
Tě vidím v snu. Mně zdá se, že jsem mladá,
jdu ruku v ruce s Tebou sadem tím,
a šeřík voní, na cestu květ padá.
Na cestu naši, kterou z jara jít
j... | Že dobrý, smělý Jsi, můj Milý, vím – | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-057663 | A zmlká píseň jako slabodechá,
hovorem bouřných větrův umlčena.
Kdo zpíval, bázliv je a harfy nechá,
zaslechnuv zavolání svého jména.
A naslouchající, jimž kynula zde těcha,
hlas viny slyšeli, jež, nepomstěna,
nad rozlohami plání s větrem spěchá,
úpí na nádvořích a v chodbách sténá.
A když již hlasy tajuplné pozmíraly,... | BOJOVNÍK. | František Taufer | 0 | sonet |
cvf-010582 | Vždy pravá krása Ježíškem jest jeslí:
zde osel iakal, tam bučel vůl,
leč mudrcové na kolena klesli. | 321. Vždy pravá krása Ježíškem jest jeslí: | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-059564 | Až v divé vřavě, v krutém třesku žití
v prach povaleny budou vše mé modly,
až zdáví ve mně všední život podlý
vše vzněty, jež v mé duši dosud svítí;
Až v pusté hlavě nebudou víc vříti
ty boly, jež ji kdysi na krev zbodly,
ni v srdci mém, v něž, krátký čas než prodlí,
jak v okno vypálené budu zříti;
Až jako zvíře nikým ... | POSLEDNÍ ZJEV. | Jan Spáčil Žeranovský | 0 | sonet |
cvf-005188 | Nedojde domů, všechny kraje měně.
Byť byla jeho, je to cizí zem’!
A proto znaven probouzí se denně
s nesmiřitelným, nenávistným snem.
V svůj plášť se věčně choulí zimomřivě,
byť žárem tropů hýřil kolem jih.
Tak mnoho vidí a vše vidí křivě.
A požár světa v jeho nadějích.
Jest obchodním on cestujícím zkázy,
chce lidstva ... | BEZ DOMOVA (I) | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-050583 | A praví Psyche: „Ten plášť hmoty tíží
a k zemi stahuje mé vzdušné tělo,
to nadarmo se touhou rozepělo
a marně chví se pod tou skalní mříží.
A oko hloub a hloub se v propast hříží,
a slovo rtů se dávno odmlčelo,
jest snem a zdáním, skutkem co být mělo,
krok vrávorá a hlava se víc níží...“
Ó mimoso své nekonečné pouti,
j... | III. A praví Psyche: „Ten plášť hmoty tíží | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-018431 | Hle, květ tichou radostí se třese:
„Ach, pan Čmelák! To jsou u nás hosti!
Nu, jen pijte medu po libosti,
a co, prosím, nového je v lese?“
Čmelák pije, nenasytně cpe se,
a když cítí, že by měl už dosti,
loučí se – má návštěv prý až k zlosti –
neví, hlupák, lásky vzkaz že nese!
Je to jako když jsme ve škole
při latinském... | LÁSKA KVĚTŮ. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-066799 | Neumdlévej, ruko má,
dooráme do večera.
Ještě čejka nevolá
nad rybníkem z pološera,
ještě se jak zlatý květ
kmitá včelek spěch a vzlet.
Přijde tma a přijde noc
a s ní ticha píseň svatá.
Hvězdná nebes čaromoc
nad propastmi rozepjatá
skončí marných kroků blud,
skončí ruky vzmach i trud.
Večerní zvon zapěje,
ozve se i umí... | Když se připozdívá | Jan Karník | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-042285 | Mášli klíče z Hesperidek sadu?
Víšli, kde tam zlaté ovoce
Ve své kráse věčně bleskoce
A v sad zove pro kouzelnou vnadu?
Tam se dostať nelze bez nesnadů,
Na strmé ční sad ten opoce,
Ovoce drak střeže divoce,
Odvážíš-li se jíť přes ohradu?
Než se vydáš k svému výkonu,
U charitek stav se v poklonu,
By ti v trudné pomoc da... | 141. Mášli klíče z Hesperidek sadu? | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-045707 | Do stínu vlasů tvých svou hlavu skryji;
ty vlasy tvoje podobny jsou moři,
jak vlny jsou, když v ně má dlaň se boří,
jak vlny v mramor tvojich boků bijí.
Jich vůní zpit se v ony kraje vžiji,
kde slunce snů mých v plné kráse hoří,
a duše má, z níž hned se světy noří,
se chví jak rosy krůpěj na liliji.
Teď poznávám, že dl... | Pokušení. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-040924 | To netvor, sfinga záhadná, zvětralá. Mechovitá.
Dvě masky šilhavce ku různým pólům ční.
Již dávno jedna zpívá lidskost, zpívá hymny proroků
a druhá houpá se na tygřích tlapách, bestie.
Co po ní přešlo dnů. Ctihodní papeži a králové.
A hordy jejich, halapartny k slunci vztyčené
se dovraždily. Mor na černém koni
za nimi ... | EVROPA | Antonín Sova | 0 | sonet |
cvf-055891 | Vzdušné mé vidiny, nádherná těla,
zuřivým kvapíkem zardělá čela,
vzdušné mé vidiny, nádherná těla,
která z vás touhu mou ubít by chtěla?
V krvi mé vyšlehl smyslný plamen
dotykem nádherných, smyslných ramen,
v krvi mé vyšlehl smyslný plamen,
vlastní svou krví já spit jsem a zmámen.
Vzdušné mé vidiny, nádherná těla.
zuři... | XIII Vzdušné mé vidiny, nádherná těla, | František Gellner | 0 | sonet |
cvf-054393 | Má příští ženo, panenská, co vřelo
v mých divokých, pohřbených snech... teď vzdálen,
teď vzdálen tebe, cítím, jak vychladlo čelo,
most přešel jsem... děkuji, v patách mi spálen...
Dnes pouze rozlukou v ňadrech mých onen cit zkalen,
a jinak jest ticho. Srdce už ticho chtělo.
Pod odvěkým zákonem chvěju se přízraky šálen,... | Otectví. | Karel Červinka | 0 | sonet |
cvf-067885 | Zrak k nebi, ruka po klávesách pílí.
Jak bystřeň hor to kypí ve varhanách:
Žas Cherubů chví zpěvem v nebe branách,
v poušť za ztraceným rájem Adam kvílí.
Job v bolu stená, Píseň láskou šílí,
žalm trpký vyzní v plesné Hossianah,
lid těší prorok po Jehovy ranách
a Magnificat slaví divů chvíli.
Trub hlahol k soudu v prost... | Pod obrazem sv. Cecilie. | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-015741 | Dcery Kroka sláva jsou a zdoba
Vyšehradu, chlouba celé země;
Vznešenější zdají být se plémě,
Zosobněná bohyň nápodoba!
S nimi nová nastává zas doba
Čechoslávům v starém Bojohémě;
Nové světlo září v starém temně,
Čerstvých sil nabývá ducha mdloba.
Otcova u stolce jsou co králky,
A ve chrámě Lady klečící
Držel bysi řecké... | XLI. Dcery Kroka sláva jsou a zdoba | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-018441 | Jak na krásce sta perel, skvostů svítí,
když v ples jde a jí po hrdle se vine,
tak tisíce lamp, žárovek se nítí
na domech, v krámech, na zdích, v parky stinné.
A na sta aut se všemi směry řítí.
Paříž se baví. Do Opery! kyne,
zkad fialové světlo ven se line
v to kroků, hluku, smíchu vlnobití.
Do Comédie!... Do Casina! s... | PAŘÍŽ SE BAVÍ. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-014352 | „Hej, ukažte mi cestu, milý strýče,
kam do Valašského jíť Meziříče.“
„Však jdu tam právě!“ – „Jsem rád, půjdu s vámi!“
„Běžím tam pro lék, žena umírá mi.“
„Když umírá, lék nepomůže více,
než přijdete, snad ženě ztuhne líce.“
„Ach což, tak náhle nevypustí ducha –
dal jsem jí kousek křenu do mezucha.“
„Co s křenem, strýč... | Cestou. | Josef Kalus | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-018513 | Zas kvetou šípky lesním při úvoze,
kde – dávno to – jsme chodili tak rádi;
ten jejich květ jak do vzpomínek svádí,
než osud kouli připial k naší noze.
V říš poesie prch jsi žití prose,
a zdá se ti: sny, touhy, plesy mládí,
jež tehdy žil jsi, oči na obloze,
se změnily v ty květy, čas jak pádí.
Ó, všecko mohlo nyní jinak... | ZAS KVETOU ŠÍPKY. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-027645 | Ta víra v lepší časy budoucnosti...
Ve změně všeho září bez změny
jak maják, jehož zlaté plameny
se lijí v bouř a ve tmu zoufalosti.
Tu člověk, když mu ráj byl zavřený,
as našel ve své teskné šílenosti –
ta jako odkaz otců vznešený
jde s lidstvem od věčnosti do věčnosti.
Teď došel k nám... Mře naše století,
před sebou ... | SONET NA SKLONKU STOLETÍ | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-069201 | Jak řeřáby jsou žhavé slzy moje,
a trpké jako ohnivý jich plod,
v mé duši pálí krutá slova Tvoje,
zní žalmy, srdce vede chorovod.
Má duše bloudí, plna nepokoje –
je silná, nenaříká na život –
kříž vztyčuje se v přítmí – konec boje –
kol cesta vede – brána, z hloží plot.
A v temnu zejí vrata hřbitovní,
noc vlídná čeká. ... | Jak řeřáby jsou žhavé slzy moje, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-015820 | Srdce Vojtěcha bol nový zžírá,
Opouštíť ho všecka naděje:
Že se lépe v zemi poděje,
Kde se zloba rozmahá a zpírá.
Zármutek mu těsně prsa svírá,
Z očí kanou slz mu krůpěje:
Že tak málo vlasti prospěje,
V níž se zlosti dovršuje míra.
Vida zničenou svou drahou setbu
Po druhé ze země odchází,
Hroznou na Vršovce vyřkna klet... | LI. Srdce Vojtěcha bol nový zžírá, | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-018469 | Jak čárnou Kirku, luznou kouzelnici
tě malovat teď budu, lásko zlatá,
když proutkem mění lidi ve zvířata
a zvířata zas v lidi jásající.
Jak KalypsÓ – Ó, těžko jí se zříci
je Ulyssovi – Cecilie svatá
mi budeš potom, hudbou nebes jatá,
i Sibylla, jas vytržení v líci.
Má sláva poroste i moje jmění,
kol obrazů mých tíseň b... | XVII. Jak čárnou Kirku, luznou kouzelnici | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-041242 | I zpívalo slunce nedělní píseň svou žhavou,
kdy ticho v pastvinách, na horách, v lesích se roztoulalo,
tu píseň, jež házela zlato s rozhazovačností dravou.
I zpívalo vyvoleným nejsladší píseň žití,
v níž brunátní kůže atletů, míza v cévách svítí,
milence, ruku v ruce mlčky očarovalo.
Již za rána hymnem mládí v mlhách s... | PÍSEŇ SLUNCE | Antonín Sova | 3 | madrigal |
cvf-023472 | Na černých polích klasy únavou spaly,
v temnotách hvězdy pláčem pohasínaly
i smutné flétny, které za řekou lkaly.
Všechno už spalo. Ptáci na větvích spali,
i stromy teskné, které v zahradách stály,
i vody, které pustou roklí se hnaly...
A smutné vise polní cestou se braly,
a klasy mdlobou spící kosami žaly
a žalné písn... | Spící kraje. | Emanuel Lešehrad | 3 | madrigal |
cvf-046016 | Ve středu nymf, jež ruce spjaly k reji,
hle, kentaur stojí děsně nemotorný,
na syrinx píská, chce as býti dvorný,
a nymfy posměšně se uklánějí.
Dál na břehu se lehké třtiny chvějí,
sní kaktus, dumá cypřiš nehovorný,
tlum volavek a čápů v rej ten sporný
zří s oblohy, kde bílé mraky spějí.
Ten starý střep, kde barvy ohma... | ZE STARÉ MAJOLIKY. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-019700 | Předce tento zbor stín jeden špatil
S tulichem tu ještě krevavým,
Miloš Obilič, co nepravým
Vlastenectvím Amurata zkatil;
Nevím, jak se šálenec ten sbratil
S vítězů těch spolkem leskavým,
Já zřím okem na něj meravým,
I hned coufnul a kamsi se ztratil:
Sláva nechce míti zabijáků
Lestných, jako Corday Charlota,
Ani Scaev... | 405. Předce tento zbor stín jeden špatil | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-018492 | Ó, krásné, čárné; sladké Fiesole!
Se starých zahrad zdmi, z nichž kámen padá,
kde ještěrek třpyt, cypřiší kde řada,
jak v kapucích když mniši stojí v kole.
Za dómem starým Apeniny holé
se modrají... dech věků... krásy vnada.
Vše plá, zvon hrá, kdes Arno blýská dole...
U cesty vějíř dívka plete mladá.
A v dáli Florenc. ... | VZPOMÍNKA NA FIESOLE. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-010706 | Líp skromně žít, než z velkosti mít hoře;
radš padnout rosou v květu kalíšek,
než jako hvězda do prohlubně moře. – | 445. Líp skromně žít, než z velkosti mít hoře; | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-005190 | Ó Věčný Žide, jak jsi tragický
s tou zlobou, která věčně v tobě šílí!
Půdy se dotknuv silák antický
svou mdlobu střás’ a zase nabyl síly!
Znáš tuto báji, vždyť tak mnohé znáš.
A naslouchals jí lehkověrným uchem.
Shýbneš se k zemi, rukou dotýkáš.
A nikdy, nikdy nedotkneš se duchem!
A dále spěješ v neklidu svém stálém.
M... | BEZ DOMOVA (III) | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-048552 | Ten hustý vlas, před kterým Niagara
je malá ve svých kataraktech, těžký
na mohutnou šíj padá, oko kněžky
a démona tak divým žárem hárá.
V rtech oživuje lidstva pověst stará
o harpyjích, jichž náruč v lásce kruší,
a nestane, až vypit musí duši
se všemi plody léta, květy jara.
Jen krví milenců svých jesti živa,
tou syta ... | Astarte Syriaca. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-046105 | Proč ritornell si hraje stále s kvítím?
Proč duše má si hraje s ritornelly,
když tvoji ruku na své ruce cítím? | Proč ritornell si hraje stále s kvítím? | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-068898 | Čím Danton byl, proč Demosthenes slaven
je pouhou tříští, nepatrným brakem
oproti síle toho, jenž, byť znaven,
svým hlasem hřímá pod i nad oblakem.
Orator prudký, jenž jsa pout svých zbaven,
jak příboj moře hřmí a jiskří zrakem
– zdánlivě mírný – jak se říká: na ven
je bouřlivý, jak Jiří v boji s drakem.
Svět celý úzký... | Václav Kliment. | Josef Lukavský | 0 | sonet |
cvf-041780 | Jde-liž Vesna? Ledy-liž se lámí?
Příroda se v šarlat oblíká?
Svěžest lidem naším protíká?
Či mne oko, ucho, srdce mámí?
Nepovstává Lumír mezi námi,
Vesna svého nemá slavíka;
Proto píseň moje naříká,
Že jsou prázny dosud Musy chrámy.
Přišli ovšem pěvci v naše háje
Ověnčení bobkovými věnci;
Leč ti boří, z chrámů tvoří st... | Jde-liž Vesna? Ledy-liž se lámí? | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-054086 | Ze spleti uliček, kde paláce se tísní,
pod kříži zlatými a za korouhví vlání,
sbor kněží, mužů, žen dnes kráčí k moři s písní:
kněz v rouše nachovém dá vlnám požehnání.
A podál v bassinu zní signál v táhlém řvaní:
loď, delfín kovový, sta lidí nesouc v hřbetu
v svět dálný chystá se... zříš třepot šátků, dlaní,
co lodní ... | HLASY U MOŘE. | Emanuel Čenkov | 0 | sonet |
cvf-019763 | Odtud přijdu státi před příbytky
Zevniter i vniter spanilé,
Stínily je stromy ztepilé,
Ováněly blahovonné kvítky;
Tu sem našla ctné a dobré dítky,
Syny vděčné, dcery zdařilé,
Plesy spolu vedli rozmilé,
Pletli z růží elyzejských kytky:
Mezi syny Vukasovič slynul,
Jenž své darované dukaty
Otci poslal, který v bídě hynul;... | 468. Odtud přijdu státi před příbytky | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-042264 | Vzešlo jaro nad vlastenskou zemí,
Věčných svobod vztýčen nad ní znak,
Ale starý nepřestával drak
Oheň z tlamy soptiť mocmi všemi.
Otřásal on hradby naší zděmi,
Znova střel se krojem smutku mrak,
Znova v slzách potápěl se zrak,
A bol ducha zmoh se přeholemý.
Pozřel vladař – rozprchla se mračna,
Vyšlo slovo – zaplésala z... | 120. Manifest 20. sept. 1865. | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-051003 | Tak leccos míhalo se mojí duší,
co musí bez výrazu v temnu zniknout;
svět nechápe to, kdos to sotva tuší.
Je třeba zvolna všemu v světě zvyknout,
a dále válet Sisyfovo břímě,
byť věděl’s, cíl tvůj že je – neproniknout.
Ne před světem, před Bohem sklonit týmě,
jít dál za snem svým a za svojí prací,
dlaň otevřeně nést, l... | Terciny. | Jaroslav Vrchlický | 11 | tercína |
cvf-064545 | Tak ráda mám je – vědí-li to
ty smutné oči, věčně snící?
Ty drahé oči! Je mi líto,
že nesmím jim to nikdy říci...
Čtou moje verše – neuvěří,
co smutku je v těch řádkách skryto!
Sní rozteskněny v řasách šeří –
jak smutno je mi, vědí-li to?
Jak často, any klidně spaly,
mé oči pro ně plakávaly
a líbaly je ve snu dlouze...... | Tak ráda mám je – vědí-li to | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-010743 | Co hvězdy jsou, ty tečky sotva znalé?
Svět za světem to, samý s divem div,
a přec jen všehomíra hříčky malé. – | 482. Co hvězdy jsou, ty tečky sotva znalé? | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-010719 | Les ozářen, zpěv jarní zpívá drozd;
v tom střelmo s výše ostříž naň se spouští:
„Mám,“ klekce, „hlad, chci jíst; už pěl jsi dost!“ | 458. Les ozářen, zpěv jarní zpívá drozd; | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-002829 | Pod vrchem Táborem u Cidliny,
na polo sesutou krčmu je zříti;
ač není daleko od dědiny,
předce se lidé jí straní a štítí,
a když jim jíti je kolem ní blíže,
žehnaj’ se znamením svatého kříže.
Jak se ti časové mění s námi!
Krčmy se štítí teď staří a mladí,
a přec jich dědové s dceruškami
chodili druhdy sem často a rádi:... | Zpustlá krčma. | Václav Antonín Crha | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-032660 | Na dvéře žití člověk zaklepal. – Dále!
Tak rázným hlasem život hned ho zval dále.
A sotva vešel, člověk zaplakal.
Však nedbal osud, ale rozkázal: Dále!
A kam se hnul, vždy opodál
s tím zvukem osud za ním stál: Dále!
Tu v minulost se člověk zadíval,
chtěl spočinout, však osud jen ho hnal dále.
– Já mnoho, mnoho v mládí ... | Dále! | Antonín Novotný | 7 | gazel |
cvf-043237 | Kdo ví, co eben, zlato je,
a kdo ty barvy miluje,
být Rakušanem musí.
Sám sedím v hlučné kavárně
a nálada má beztvárně
se vlní, hrá a tančí
po ebenové šibenici,
kde visí zlatém při měsíci
tři ztichlí rebellanti.
Kdo ví, co eben, zlato je,
ten také vlasy miluje
žen plavých a žen snědých.
Můj bože, vlas se zlatým jasem!
... | PÍSEŇ. | Karel Toman | 3 | madrigal |
cvf-044391 | Riviera krásná, smavá
do vzpomínek mých se dívá –
moře na slunci se zhřívá,
ohněm plane vlna hravá,
sterých květů barva žhavá
s těžkou, sladkou vůní splývá,
palma švitoří a kývá
jako kráska povídavá.
V nádherném, tropickém háji
chápat lze, proč v plném ráji
chybí šepot šerých lesů,
který zpívá, který šumí:
člověk v roz... | Riviera krásná, smavá | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-017026 | Co hledáš, myško, v samotářské tiši
Mých pokojů? Chceš chudobu zřít mou?
Je hlučno u sousedů, třeskot číší
Tam zní, a stoly plné jídel jsou...
Tak míjí Štědrý večer můj... A s chvěním
Na mrtvé myslím v hrobě dalekém.
Co hledáš, myško, zde? Jsem bohat sněním,
Však spíží věru proletářem jsem.
Chceš zveselit mne? Po mých ... | MYŠCE, KTERÁ ZABLOUDILA K BÁSNÍKOVI | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-024446 | Sem alejí kaštanů táhne se cesta...
Je ticho tu... V břečťanech domek sní v houští...
Sem nezní zvuk piana, hřmot vozů z města...
Přes zídku na cestu hloch plody své spouští.
Když večer se schyluje, lampář vždy tady
pak rozžehne lucernu... Ze zahrad voní
mdle kytice chrysanthem... Teskno kol všady...
A chvilkou je slyš... | VEČERNÍ PROMENÁDA. | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-048629 | Jen stesk a nudu, jenom žal a práci,
ne radost svou, to ptáče rychloleté,
jak pýří květu čas hned v propast smete;
čas měří vždycky jen, co člověk ztrácí.
Kýs vězeň v dlouhé chvíli v resignaci,
by oklamal se v muce dlouholeté,
čas začal měřit, dílo strašné, kleté,
nad balvan Sisyfův, jenž vždy se kácí.
Nad hrozný Danai... | Orloj. (II.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-042216 | Každým dnem moc nad přírodou roste,
Celá musí nám býť v úsluhu;
Zapřáhni se, díme, ku pluhu
A tvé ruce břemen zlých nás sprosťte.
Hrome, blesku, páro, teplo kdo jste?
Postavte se tuto do kruhu!
Služko vodo, měj se k soustruhu,
Světlo, záře – písma naše noste!
Slyší příroda a zuby skřípá,
Pýchy lidské palác podmílá,
Jed... | 72. Každým dnem moc nad přírodou roste, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-011976 | Podmořské pralesy se ani nezachvěly,
po cestách neschůdných jen táhlý bloudil Vzdech,
z měst zatopených zvony slabě vodou zněly:
vše ve tmách zíralo na Zaslíbený Břeh.
Lilie klekaly v své nesprzněné běli,
půlnoční modlitbu v svých rozmočených rtech,
a černí delfíni, již na návrších bděli,
při ohních zmírali v svých něm... | Podmořské pralesy se ani nezachvěly. | Karel Hlaváček | 0 | sonet |
cvf-069281 | Jsi smutné, krásné Bissone mé, teď!
Svál podzim závoj na jezero dolů,
mhou zamžena je hřbitovní ta zeď,
jak orosena čerstvou slzou bolu.
Spí hroby tiše, na všem leží šeď,
Zmar všeho – větry severního pÓlu
sníh na vrch nanesly, a strhly měď,
list z kaštanů a poslední květ stvolu.
A jezero spí – snivé oko šedé –
v něm od... | LII. Jsi smutné, krásné Bissone mé, teď! | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-061748 | Jak řadou kráčejí, já zřím je v duchu,
z nich každý okovů svých vleka tíž,
a v budoucího zla ponořen tuchu
pod biče ranou sklání šíji níž,
jak ptáku závidí, jenž v čistém vzduchu
své trylky volně k nebi nese blíž,
má štěstí, svobodu – ti trpkou práci –
bič přeruší již další meditaci.
Za dlouhou řadu takých těžkých roků... | GALEJE. | Vladimír Frída | 5 | stance |
cvf-015752 | Rolníkovi blaze dnové plynou,
Byť i lopotil se v potu tváři;
Když mu nebe vláhu dá a záři,
Žádnou nežádá si rozkoš jinou.
Jeho svět se končí za dědinou,
A v něm působí a hospodaří;
A když léta přijdou, tuť ve stáří
Mdlé si ruce jeho odpočinou.
Pak u prostřed vnuků svých a dětí,
V svatém poklidu a v přízni Boží
Radostno... | LII. Rolníkovi blaze dnové plynou, | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-022259 | Den přišel hněvu Tvého, ó Bože hromovládný,
den soudu, v němž Ty vážíš zlob lidských úskok zrádný,
a před Tvým soudem hrozným hřích neostojí žádný.
Shluk andělů jsi vyslal, by duli v lesklé trouby,
v jich zvučném třesku hrůza a zděšení se snoubí,
a světem letí s nimi dech zničení a zhouby.
I vstali mocní světa v své hr... | I. DIES IRAE. | František Kvapil | 3 | madrigal |
cvf-019052 | Ach, profesore, že Vás nemám zříti
už na Visu, kdy slunce pln a vůně,
víc nikdy s Vámi neplout mořem v čluně
a nehroužit se v mořské vlnobití?
Vás nezřít usmívat se, jak jsme syti
a spokojeni – co jste měl s tím práce! –
jak v moře skáče vaše milé stádce,
jak mládež tančí, v sklenkách víno svítí?
Je na Visu již jaro v ... | XII. Za prof. Fr. Papírníkem. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-048550 | Svět uspávala kdysi melodie
k Metastasia sloce sladkomřivé.
Svět změnil se, ve vášni ona divé
o klenbu nebes žhoucím křídlem bije.
Že člověk zápasí a tím jen žije,
že myslí, cítí, chce, co nechtěl dříve,
on, taji, přírodo! vesmíre, dive!
vám našel řeč, jež sluje symfonie.
Pryč s všemi pouty! hřmí to z každé noty
a prou... | Beethoven. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-058330 | Já musím být teď poctivý a nábožný a lidumil,
já musím být i moudrý teď a zbavit bláznivých se chvil,
své staré kumšty po otcích a po dědečcích zděděné
od sebe hodit na sto mil a jiný hledat vážný cíl.
Já na provaze života před buržoasním publikem
jsem vždycky býval attrakcí a zvláštností a unikem:
když jinde samá rozu... | ČÍSLO 10. Já musím být teď poctivý a nábožný a lidumil, | Karel Hugo Hilar | 14 | sonet anglický |
cvf-031356 | Veliký notes má. V něm citátů mnoho
dle řádného systému, co kde kdy našel.
Novelu jednu juž udělal z toho,
pak dostal – probůh! – kritický kašel.
Co škodí? – Kolega kritik dočista
řek o něm: Je výborný stylista. | K. S. | Stanislav Kostka Neumann | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-055128 | Šedivá mlha kouří u lesa,
nizounko visí kalná nebesa,
div jejich klenba na zem neklesá...
Dole vše bílo v celém okolí,
z obzoru řadem pouze topoly
vztyčují tmavě zřidlé chocholy.
Pod nimi cesta mizí v závěji –
však není tknuta ani šlépějí,
a zvonky saní nad ní neznějí...
Zapadla kolej, ztracen mostu sled,
sníh, všade s... | POD SNĚHEM. (II.) | Alois Škampa | 3 | madrigal |
cvf-016492 | Když v posvátnou a sladkou chvíli onu,
kde v duši světlý paprslek se vkrádá,
při hlaholení podvečerních zvonů
jsem ptal se tebe: „Pověz, máš mne ráda?“ –
tu než jsem zlíbal ústa tvoje malá,
tys „Věčně, věčně!“ sladce zašeptala.
Ó, věčně spolu, věčně v lásce, štěstí...
To blažený jsem v slzách sotva chápal,
zda může srd... | Věčnost. | Bohdan Kaminský | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-046443 | Ty hvozdy, lesy, role, řeky, nivy,
vzduch nade vším a kolem slunce v stínech,
to ještě není vlast – ta pouze v synech,
již láskou k ní jen konat mohou divy.
Zem jiným klas, hvozd jinému dá dříví,
ba stejně plodů dost mít bude v klínech
i pro cizince; vlast je pouze v činech
svých dětí, pokud chtějí býti živy.
Na Baltu ... | Pravá vlast. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-051180 | Nelkej! Nehřeš! – Uteče málo vody,
žehnat budeš náhlému rozhodnutí.
Neznáš lásku, můžeš-li podezřívat
útěk můj chvatný.
Rci sám, jestli mohu ti dáti více,
než jsem dala? V náručí tvém jsem vzplála
jako zlatá divizna v skalním lomu
hořící ohněm!
Dobyls škebli, vyloupils perlu vzácnou.
Co chceš více? – Trvá-li něco věčně... | ÓDA PRCHAJÍCÍ LÁSKY (II) | Jaroslav Vrchlický | 9 | sapfická strofa |
cvf-016815 | V milosti Ladou samou vycvičená,
Přemocným’s kouzlem, děvo, přioděná!
Každá v tvou moc je vnada odevzdána,
Bohyní samou k lásce’s pěstována!
Když za soumraku po boku tvém sedím,
A s tajným na tě podivením hledím;
Div duch můj, v kouzlech tvých se probíraje,
Že nezabloudí, vida kras tvých ráje:
Ty oči, rety, kadeře, ty ... | Stella. (4.) | Siegfried Kapper | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-015746 | Na stolci když zlatoskvělém sedí
Krásná Libuše a podlé ní
Dvanáctero panen, každý mní,
Na bohyni jeho zrak že hledí;
A když před ní vládykové šedí
S úkorným se čelem uklání,
Svatý přístrach všecky podmaní –
Zákonem jsou její výpovědi.
Výmluvná když ústa otvírá,
Nikdo nespouští s ní ani oka,
Neb z ní mluví moudrost otce... | XLVI. Na stolci když zlatoskvělém sedí | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.