id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-018656 | Ty skvoucí moře, jehož vlny vroubí
jak bílou krajkou staré černé skály,
ty zníš, jak sto když tritonů v roh troubí,
a neslyšíš mne ve své modré dáli!
Však já tě slyším. Vln tvých, jež mi plály,
jsem pevně zamkl v svého srdce hloubi
křik vítězný, jenž s vichřicí se snoubí,
a temný hukot, ševel neustálý!
Teď srdce moje p... | VZPOMÍNKA NA MOŘE. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-048870 | Lze šťastným být i na té pídi malé,
jež za úděl nám smrtelníkům dána,
lze s úsměvem vždy vítat záblesk rána
a s dnem se loučit v harmonii stálé.
Lze mnoho stvořit v práci vytrvalé,
když mysl pevná jest a odhodlána,
lze mnoho snést, když duše rozedrána
i poslední již tužbě šeptá: vale!
Lze posled všecko přežít. V tom sn... | Zvyk života. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-011654 | Kdož sáhnout může v opratě tvých koní,
již věčně ubíhají bez zastávky
přes moře pláň, jež bez mostu a lávky,
i přes mraky, z nichž vláha řek se roní?
Ať za tvým vozem bleskové se honí,
ať křičí orlové, ať plaché kavky,
vše jedno ti a duby jako travky,
když povelíš, v prach svoje hlavy skloní.
A člověk též; ať chvěje se... | Kdož sáhnout může v opratě tvých koní, | Adolf Heyduk | 0 | sonet |
cvf-054032 | Žár na vše leh – i Vltava spí líná...
list nehne se, jen snopy voní v poli,
jak skla by v řece plála, oči bolí,
dech trav tě zpil jak silná číše vína.
Čteš na břehu – však autor spadá s klína
zde v trávě, pod duby a pod topoly...
Sám nevíš, kam se díváš do okolí,
a srdce tvé teď na nic nevzpomíná.
A je ti div, že v svě... | SRPNOVÉ ODPOLEDNE. | Emanuel Čenkov | 0 | sonet |
cvf-044338 | Pryč s vypůjčeným klamem cizích zdání,
byť sterými se lichotila vděky;
svým každý buď a přečkáš celé věky!
I zima dala se již na pokání,
plášť šedý otočila si kol skrání,
sníh sype se a padá k zemi měkký
a vlhký jako pěna dravé řeky
ve vzduchu lítá, do očí se vhání.
V háv jednobytý, vlastní rukou šitý
již oblékla se, n... | Pryč s vypůjčeným klamem cizích zdání, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-014387 | Ne, nejsem harfou, jež tlí v koutě odstavená,
na niž už nikdo ze živoucích nehraje,
jež ze spánku jen maně někdy pozastená,
když vichor perutěmi prudce zavlaje:
jsem nástroj, jejž třímají dosud živé ruce,
jenž trne blažeností nebo zalká v muce.
Houslemi nejsem, jež jsou k spánku uložené,
ni citerou, již v rubáš halí še... | JSEM PTÁK... | Josef Kalus | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-032420 | Kvítko jak po vláze roztoužené
k nebesům vysílá povzdechy,
od blankytu ždajíc útěchy:
tak mé k Tobě srdce zkormoucené.
Jako ptactvo tichne okouzlené,
slavíka když slýchá výdechy,
řinoucí se jemu na spěchy
z hrdélka zpěvného vylouzené:
Tak kdy zpěv Tvůj slyším v tichém loubí,
a s ním zvuky loutny dojemné,
mysl truchlá s... | Boly mého srdce. (2.) | František Kolář | 0 | sonet |
cvf-055845 | Toužil jsem na své cestě osamělé
po duši něžné, upřímné a vřelé.
Můj sen se v tobě ztělesnění dožil.
Své srdce jsem ti v tvrdé ruce vložil.
Nejdřív’s je líbal, pak jsi na ně plival,
za rok a za den při vzpomínce zíval. –
Pro nový žal mám srdce málo smělé.
Má touha mře na cestě osamělé. | PŘÁTELSTVÍ DUŠÍ | František Gellner | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-043629 | Pršte, lijte nebeské se vody;
Z moře-li vy pravdy plujete,
Ať jen rychle světa smyjete
Lež a klam, a černou lest a svody.
Zvučte proudy, zvučte o závody;
Z lásky-li se krajů nesete,
V lidská srdce rychle vejděte,
Zničte zlobu, zploďte kvas a hody.
Jste-li našich ale otců slze,
Tichounké vy nebes krápěje,
Ó pak jináč vo... | 67. Déšť. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-044312 | Bledým stínem noc se k ránu kloní,
ostrý vítr ulicemi stená,
klesá, vstává rychle, v před se žena,
po střechách se domů divě honí.
Clonou mrazných květů zář se roní,
okna chrámu planou osvětlená,
vichřice se lekla rozezlená,
hlahol zvonu padl náhle do ní.
V ranní bouře pomatené hluky
zaléhají varhan měkké zvuky,
v lids... | Bledým stínem noc se k ránu kloní, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-010374 | Sny duše mé jsou šedé, všecky šedé,
tož k růžím lásky si tě touha má
a do zelených lesů k hodům vede. | 113. Sny duše mé jsou šedé, všecky šedé, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-048106 | Jsme dlužni antice víc, nežli víme.
Proč umění by mělo být jí cizí?
Ten kmen má v sobě světy živné mízy,
on jara nemá třeba – to v něm dříme.
Však moderností když se unavíme,
jak věky před námi zpět v zdroj ten ryzí
se vrátíme, a čas, jenž modu sklízí,
co její dědice nás uzří přímé.
Bylť člověk vždycky týž, ať válčil s... | Antika a modernost. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-010773 | Co člověk byl, co jest, co bude? Brachu,
můž bláta hrst být u věčnosti víc
než tajně kolotavou hrstkou prachu? | 512. Co člověk byl, co jest, co bude? Brachu, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-048094 | Tvá stance, ať juž hřímá nebo šepce,
má nymfy něhu, která tančí nahá
při měsíci, kde hvozd je, kam zrak sahá,
mech trne, listí chví se, šustí hebce.
Jak měsíc ona rosný pažit depce,
však náhle stane, zachvěje se, váhá,
neb slyší, lesem, kde se vine dráha,
cos jak cval divý vzdáleného hřebce.
I skrčí se a loví lačným uc... | Mezi čtením Ariosta. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-048142 | Ne, nemůže se dotknout kal ni střela
té duše, která v sobě uzavřená
za cílem svým dál kráčí povznešená,
po kráse těká jen jak bdělá včela.
Byť stravou kůrku, ložem kámen měla,
je v klidu jejím nesmrtelná cena,
ji výsměch netkne, pohrda ni změna,
ať v srdcích juž neb na hvězdách se děla.
Jak pevná kotva v ní ta víra lež... | Klid v duši. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-042158 | Připadává druhdy smutná chvíle,
V nížto mysl celá vrávorá,
An jí všechna mizne podpora,
A duch nyje v hořkých dumách kvíle.
Za krev proudí hoře v každé žíle,
Pocit bláhy v duši okorá,
Budoucno pak věčná závora
Zamyká nám v nepřemožné síle.
Což tu činiť? Odkud dostať vesla,
By hruď zlým se šťastně mořem nesla,
A si vedl... | 14. Připadává druhdy smutná chvíle, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-044269 | Střech dlouhá řada v zeleni se skrývá,
as v prostřed rozdělená štíhlou věží
jak zdobný šperk na hraně vrchu leží,
na plném slunci vesele se zhřívá.
Však uvnitř, jak již v jižních městech bývá,
lad s neladem o závod takřka běží –
ba, sklamání se ubrání jen stěží,
kdo příliš zblízka na věci se dívá.
A přece k spoustě bud... | COL DI RODI. | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-010337 | Ty nevíš as, proč srdce moje stůně?
Já v snění pad’ v tvých oči zlatou hloub
a nemohu juž vyplouti z té tůně. | 76. Ty nevíš as, proč srdce moje stůně? | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-064849 | Ach, umění, hra přeludů a vizí!
Jdu hradní chodbou, věků stín ji kryje,
to velkých postav stará galerie,
už opředená namodralou přízí.
Pod jejím nánosem mi zvolna mizí
i pohled očí, lidská historie,
už živý hlas ty tváře nerozbije
a dávné touhy jsou mi zpola cizí.
Však když se zvolna do těch rysů dívám,
já cítím: tváře... | UMĚNÍ KLASIKŮ | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-027627 | Co žen mě zpilo rtoma vášnivýma –
co zbylo po nich v mojí paměti?
Jen ručku vidím s prsty hubenýma,
jen oči, v nichž spí čisté podletí...
K romanu náběh. Pranic nezajímá.
Květ, který uvad ještě v poupěti –
a přec v tom tolik svaté vůně dřímá,
že bych i v rakvi chtěl k ní voněti.
Ty rty jsem nelíbal a nehladil ten vlas ... | SONET NA CHOPINOVU MELODII | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-043110 | Na hrob tvůj černý smrk jsem vsadil
dumavě teskný. Bez nápisu,
kdo líbal, miloval, kdo zradil.
Tvou prudkou hlavu ostře leptá
sen, věrný ryjec delikátních rysů.
V těch rtech cos chví se ještě, šeptá.
Proč víc jsme chtěli? Prsten, v němž se snoubí
nebe a peklo, bolest, temné pudy,
bytosti naše semknul v mračné hloubi.
A... | NA HROB TVŮJ... | Karel Toman | 3 | madrigal |
cvf-010324 | Vše mění se, jak časové se točí;
dřív modré nebe, modrý zrak jsem chtěl,
dnes černé noci však a černé oči. | 63. Vše mění se, jak časové se točí; | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-057188 | Má násilnictví svoji historii:
Složeny z mečů litery jsou její,
v červáncích krve listy v ní se chvějí
a inicial lidské kosti kryjí.
A její desky jedovatou zmijí
příšerné zjevy sponou ovíjejí;
na reliefu – kati v šelem reji
spoutané pravdě vztekle ve tvář bijí.
Tu historii dávné věky psaly,
a její děj přec, každému dne... | Prázdné listy. | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-041691 | Vezdy se má duše strachem třese,
Když mi tane pravda Christova:
Z každého dáš počet ze slova,
Před soudcem když vesmír ocítne se.
Bože dobrý! Jak to hruď má snese?
Kdož mne před tvým hněvem uchová,
Osudův když věčných osnova
Po všem vzejde tvorstva po tělese?
A což vy, vy klamů spisatelé,
Netřesete po celém se těle?
Ne... | Vezdy se má duše strachem třese, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-019492 | „Pane! slova tvá jsou opravdivá,
Než proč sami na ně nedbáte?
Hle, nám cestu pravou hlásáte,
Anť jest ovec vaších cesta křivá;
Poroučíte sardce milostivá,
A náš národ z kůže zdíráte,
Loupeže a vraždy pácháte,
Díla o nás spisujete lživá:
Posíláte vojska, drábů, dvorských,
Kteří tak nás lítě lotrují,
Že nám lépe do vlun ... | 197. „Pane! slova tvá jsou opravdivá, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-058827 | Po ženě touha dosud v srdci mém
se jako tichý plamen rozhořívá,
to v srdce mé se Illuse má dívá,
zář oblévá jí, hvězdný diadém.
Má kráso sladká, mlčelivým rtem,
bezkrvým rtem svým, jenž se neusmívá,
tě prosím, dej mi rozkoš, která zpívá
v hlubinách duše v sadě rozkvetlém.
Snad všecko prodajné, jen sen jím není,
ó snivá... | XV. Po ženě touha dosud v srdci mém | Antonín Macek | 0 | sonet |
cvf-017789 | Den celý v ústech svých
mám sladkou jahod vůni.
Měl sen jsem, jako bych
šel s tebou k lesní tůni.
Tam pták pěl v záře smích
a plno jahod u ní.
Den celý v ústech svých
mám sladkou jahod vůni.
V snách nebyl to snad hřích
v tom blahém novolunní,
že ret jsem zlíbal v mih,
kde zlatý úsměv trůní.
Den celý v ústech svých
mám ... | SEN | Antonín Klášterský | 12 | rondel |
cvf-069461 | Do hluboka se nová hořkost vžírá
a duch se opět novou skepsí zbrojí –
snad umřela v té chvíli v tebe víra,
snad cítí srdce: nikdy nebylo jí.
Slast okouzlení beznadějně zmírá,
jí smrtelných ran slzy nezahojí,
a duše zklamaná a znova sirá
pro nejdražší svůj blud již pranýř strojí.
A to byl cit, jenž kdysi slíbil růsti,
a... | HOŘKÝ SONET | Božena Benešová | 0 | sonet |
cvf-046161 | Jak svobody duch v pouště vyhostěný
v oblačné říši orel poletuje,
přes balvany skal a pralesů kmeny
proud Orinoka pod ním k moři pluje,
hle! v jeho víru jícen tmavé sluje.
Nad ním jak obři svalovitých paží
skal strmých řada v oblouk vystupuje,
a v divém jeku jeho na zápraží –
slyš, vlny zpěněné se lámou, pnou a sráží.
... | Hrob Aturův. | Jaroslav Vrchlický | 17 | spenserova strofa |
cvf-038566 | Tichým dolem zvonek smutně zní;
Proč tesklivý jeho hlas
V zádumčivém želí úpění?
Jeví bol. – Snad někdo umírá?
Žití komu došel čas,
Zvukem provázen se odbírá?
Kdo probudil zvon, že se ozývá
I probuzený z tichosti
Ku pohřbu tak truchlivě zaznívá? –
Člověk probudil jej k živobytí,
Protož k želu i k radosti
Souzvučně s ní... | XV. | Karel Sabina | 3 | madrigal |
cvf-069387 | Ty drahé jaro, prosycené blahem,
tvých vážných, modrých nocí polosen
stal nového se života mi prahem.
Teď každý letní vyzlacený den
jak slavobrána před splněním stojí
a svítí odkazem tvým přetížen.
Úl mého srdce v blahém nepokoji
vždy čekat bude vzpomínek všech roj,
jež polétaly po lučině tvojí.
Teď na životě leží letn... | TERCINY KE CHVÁLE MINULÝCH DNÍ | Božena Benešová | 11 | tercína |
cvf-016895 | Květino subtilní, tak záhadného nachu,
Alžběto! Královno! pod dýkou vraha skleslá,
V tmu jež jsi podsvětí svůj hrdý smutek vnesla,
Já básník zdravím tě, ty z krve Wittelsbachů!
Když jedy nejtmavší jsi žití svého pila,
Vtisk’ Osud v čelo ti diadém bolesti.
Ne purpur královny, mne hloubka pokořila
Tvých krutých zoufalstv... | PŘI ZPRÁVĚ O SMRTI KRÁLOVNY ALŽBĚTY | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-046982 | Byl palác velký dvacíti as pater,
do hloubky zdi měl víc než deset sáhů,
v mrak střecha ztrácela se jako kráter
skrz vrata schody ve spirály dráhu
zřel’s točit se velký amfiteater,
zmok strašný ležel přes příč toho prahu,
dva velcí obři, lebka jejich zlatá
a z jílu nohy, hlídali mu vrata.
A okny míhalo se v překotu
sta... | DOMUS MUNDUS. | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-003092 | Usměvavá, hravá, dětská duše tvoje
zamihala se mi čistým proudem krásy;
jako zavlní-li obilnými klasy
větru dechnutí, jsem pln byl nepokoje.
Úzkým pramínkem když z bohatého zdroje
prýští příští proud, v tom symbol tvůj je asi,
do stínů tvých řas a v měkké tvoje vlasy
otázek mé duše vplétaje se roje.
V mladosti své hájí... | SONET O TVÉ DUŠI. | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-040666 | Do staré kavárny, kde stoly skorem hnijí
jen zbloudí dělník sám, neb student z kondic jdoucí,
neb písař vychrtlý, čís kávy vypít žhoucí;
a z okna voní blíž květ nočních geranií.
Jen dveře zavrznou a hodiny jen bijí
v to tiché mlčení, v unylost srdcervoucí
z ruk v ruce koluje list denní všemohoucí
a lampy paprsky své s ... | STARÁ KAVÁRNA | Antonín Sova | 0 | sonet |
cvf-041789 | Jde hlas kolem jako smutná hrana
Po celé mé vlasti Moravě;
Slyší Hostýn, a aj po hlavě
Vystoupá mhla jemu nevídaná.
Žalost zní z úst jemu jako hana,
Pokynuje horám zalkavě,
Až pak jemu v němé zádavě
Ulevila řeka vyplakaná.
Horo svatá! Čeho strastně želíš?
Posud zřel jsem v toku tvém znak slasti,
A ty mně v něm žalost z... | Jde hlas kolem jako smutná hrana | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-018419 | I do mých vousů již ta bílá nitka
se chytla, nevím, kdy. A snad to štěstí.
Již klidné dni mi kynou, bez bolesti,
bouř nepřijde již... nebo snad jen zřídka.
Nuž, sbohem, mládí, nevábí již plitká
mne radost tvá ni dobrodružné zvěsti!
Teď důstojně si, moudře musím vésti,
ne lítat zbrkle, přelézat, kde zídka.
Krok volný bu... | SÁM SOBĚ. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-019810 | Dříve než se těžcí rukou vůdce
Záporové pekla rozsmekli,
Ukázal nám ještě předpeklí,
Kde i on sám v smutné bydlí budce;
Tu sic žádný zlostník ani škůdce,
Hnilci jen a měkci oteklí,
Že se nos i oči ulekli
Vředů jejich smradem čpících prudce:
V nenávisti ne, než ani v péči
Slávu neměli ti ospalci,
Daremníci, slabci, zaha... | 515. Dříve než se těžcí rukou vůdce | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-041688 | Kterak snesu, Bože dobrý s nebe,
Toho lání a té potupy,
S níž se svět ten na mne osupí,
Že jsem vydal v karatele sebe?
A já v tom jen poslušen jsa Tebe
Vytýkal jsem lidu výstupy,
Aby jako volen do slupi
Nevpadli do jámy krvostřebé.
Ale buď si! Rád já všecko snesu,
Podvoluji těch se strastí částce,
Hanu jak prach s rouc... | Kterak snesu, Bože dobrý s nebe, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-010688 | Chceš slyšet zníti lyru Apollovu;
chceš Heru zřít, když Venušin má pas?
Blb, bohat-li, má všecko za hrst kovu. | 427. Chceš slyšet zníti lyru Apollovu; | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-019524 | Skryl se Říp a Libušina dvora
Zlaté sídlo téměř spatřeno,
Ano náhle slunce zatměno,
Sardce strach a nohy jala vzdora;
Kde jsem? kam jdu? a co za potvora
Tam své kostmi věnčí temeno?
Čí krev, hroby? – a v tom zakleno
Hromem z Krakonošů: „Bílá Hora!“
Zpátkem noho z hory nade každou
Černost tmavých nocí černější,
Medea to... | 229. Skryl se Říp a Libušina dvora | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-019360 | Dlouho konám už, ne bez bolesti,
Onu Sisyphovskou robotu,
Abych vidiny mé k životu
Aneb tento k oněm mohel vznesti;
Ale posud nelze bylo splesti
Ve svornou je oba jednotu,
Trou, ba lámají se v třeskotu,
Jako různých stromů ratolesti:
O svobodě, vlasti, národnosti
Obrazy mé dávno zmizeli
V nepříjemném prachu skutečnosti... | 65. Dlouho konám už, ne bez bolesti, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-048537 | Pln odporů je! – Věřím, páni drazí,
však oč je, pravím, lepší jeho doba?
Ta v masce proroka a v masce snoba
na jednu kartu jak on všecko sází.
A sama neví dnes již, co je frasí,
hned pokrytecky líbá pouta roba,
pak třese jimi a své rány Joba
si hladí sama, neví, co jí schází.
Ach, vůle, dobro, zlo! – Ó samé cetky!
Na h... | Nietzsche. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-026055 | Ne, nelze přijmout toho učení,
že pocházel by člověk od opice...
zde odporuje církev převelice,
neb starozákoní má zjevení.
I šlechta ovšem má své mínění.
I rody vzácné, které panujíce
z milosti boží, roků na tisíce
jsou rodokmenem nad vše vznešeni.
Ne. Vyloučeno. Že by prapraděda
v chlupaté koži, nekryt uniformou,
od ... | CHARLES DARWIN | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-016845 | Po snivém jinochu mé zraky nyly,
Jím uvězněny v lásce šílené.
Mne azurové stíny nevábily,
Ni sochy, v bledé vůně vhroužené.
Jen jej jsem zřela, pod závojem tmavým
Když těla bílého se dotkly sny,
Jak kráčí, oděn byssem průsvitavým,
A ztepilý jak vavřín posvátný.
Mne nemiloval. Marně po něm lkala
Vždy žádost má, až skálo... | ECHO | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-066646 | Na větvi smrkové žežulka kuká,
jak flétna kouzelná zní ty dva zvuky, –
slyš křídel šum... to krok bosého kluka
juž zaplašil ji ve staleté buky.
Hned vzpoměl jsem tu na jinaké ptáče,
jež lesní kukačky je ještě plašší,
jen kmitne před zrakem a dál juž skáče,
čím méně zříš je, tím je ti přec dražší.
Kdes v bájných sadech ... | Plachý pták. | Jan Karník | 0 | sonet |
cvf-049794 | Co na tom, že tvůj skutek orlem letí
a uznání jak hlemýžď za ním leze,
co z duše trysklo, blesky dál se veze,
a všecka sláva jest jen hračkou dětí.
Jen zamyšlen se nakloň ku poupěti,
sta bez uznání zlatem věnčí meze,
a hvězdy jako lístky zimoleze
čas stejně svěje v nic a vše jak smetí.
Bys nemyslil a nepsal ty jak jiný... | Co na tom? | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-058836 | Na tvoji krásu, tvoje památníky,
na tvoje věže myslím věkovité,
leč ještě více na bolesti skryté,
na pracovníky tvé i mučenníky.
Do hlubin tvých jdu, slyše tvoje křiky,
zápasy neviděné, obrovité;
zřím, vedle bolesti do vrásek vryté,
kramáře chlubné, žití dryáčníky.
Ne ve tvé slávě, srdce mojí země,
zřím tě, ó Praho, al... | XXIV. Na tvoji krásu, tvoje památníky, | Antonín Macek | 0 | sonet |
cvf-027647 | Já psal, tys čet, a jak to často bývá,
přátelství kvítek mezi námi zkvet,
a proto slušno, bychom slova tklivá
si při rozchodu řekli naposled.
Ty víš, můj drahý, že už řadu let
ten sonet báječné žně u nás mívá,
však velcí mistři požnou všecko hned,
když přijdem my, už strniště jen zbývá.
Tož nelze klasy vzácných pravd a... | SONET–EPILOG ČTENÁŘI | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-050688 | Špičky se družně k sobě tulí
pod uschlým listím lonské zimy,
ty jako vížky pod kopulí,
ty s paraplátky nahnědlými.
Pojď v les, udělej mi to k vůli!
Jdem, sotva k nim jsme pokleknuli,
jak’s utrhla je prsty svými,
mé rty ve chvatu jich se tknuly
špičky.
Ty’s utrhla, já zůstal v půli
na cestě k štěstí, růžovými
rty zněl t... | Špičky. | Jaroslav Vrchlický | 10 | rondó |
cvf-019491 | Neděle nám svatá přemilostně
Různé osvítila rozcestí,
Lid se, kudy jdeme, peřestí
Po vesnicech novým rouchem skvostně;
Do Lubeky tíše jen a sprostně
Putujeme v prostřed náměstí,
Tu nám povyk v uši zachřestí,
Lid a kněžstvo kasali se zlostně:
Byli pak jsou z křesťanských tu Němců
Biskup Gerold s bratrem Konrádem,
Helmol... | 196. Neděle nám svatá přemilostně | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-038984 | DEN mladý z hluboka se noci noří
a rozpíná svá křídla purpurová,
a světlé zraky stínem, jasem hoří.
A éther chví se jeho pod kročejí
a hvězdy blednou a den mladý jásá:
„Jsem žití zdroj, mnou vše se věci dějí!“
A bílým jasem zastkvěly se skráně,
a na zem shled’: „Co tobě nesu?“ pravil,
a usmál se, a k očím přitisk’ dlan... | DEN. | Josef Václav Sládek | 3 | madrigal |
cvf-067757 | Bůh ví, kam se ta ranní mlha dnes poděla?
Zda slunce vypilo ji,
neb hory si honosně na čela
jí čepce s holubinkou strojí?
Či se mi dechem vsála do těla,
že srdce jak v ledu mi stojí?
Ach, proto mé květy jíním až do běla,
den venku ač ve slunném znoji...
Kde od hor se válela do kraje,
tam mrholí po polích drobně,
a hrou... | I. Bůh ví, kam se ta ranní mlha dnes poděla? | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-017801 | Jak při feerii zvykem na vesnici,
že na konci hry bengál zažehne se,
vzplál rudý západ žhavou výhní v lese,
naházel zlatých pruhů v hloub se tmící.
Teď každá větev zářící je svící,
list každý kahan. Svit se v trávě třese,
rdí na kmeni a hoří na útese,
tká na sta růží sosnám v tmavou kštici.
Pak hasne vše... Ty, jemuž v... | ZÁPAD V LESE | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-018530 | Stár, osleplý již, podle staré zvěsti,
ku soše, která – právě našli ji –
div Hellady a lilje lilijí,
tak svítila, dal Angelo se vésti.
A žasli všichni, vlnu linií
jak jeho prsty hladí, tisknou, pěstí,
jak božskou krásou co se opijí,
tvář starce chorou polil záblesk štěstí.
Byl slep, byl zbaven slunečního jasu,
a přece ... | SONET O KRÁSE A STÁŘÍ. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-020112 | Skřek vrány drsný rozčeřil tiš lesa,
odkudsi táhlý vlaku dolét’ hvizd –
hučení... Klid. Má duše v sebe klesá.
Větvemi dubů blankyt září čist...
Jak mi tu volno! Před přátely jist
i nepřátely, volný nad nebesa,
v tom tichu kol, kde nepohne se list
ni trávy stvol! Jak srdce v tluku plesá! –
Přec jakés teskno. Rozlévá se ... | Echo z hlubin. | Julius Alois Koráb | 0 | sonet |
cvf-047254 | Navracíš se posavad v sny mé, starý brachu,
Filištínům na posměch, k hrůze mně i strachu,
zřím tvou páž a zřím tvou plec ve sklonu i vzmachu.
Oč jsem lepší? Jako ty denně stoupy šlapu,
denně krev a žluč a pot v kalich bídy kapu,
ba, jsem tebe bídnější – chápu to, již chápu.
Ty jsi vybuch’, vztyčil se, sloupy strh jak s... | SIMSONU STOUPY ŠLAPAJÍCÍMU. | Jaroslav Vrchlický | 3 | madrigal |
cvf-043184 | Tah lodí viděl jsem slavný tehdy za večera,
když místo k triumfu na pohřeb vezli dvě těla,
kníže a kněžnu.
Ne věncoví barevných světel, ne florem zastřená děla
na truchle vyhrůžných přídách, ne výstřely s břehu,
žal komandovaný –
to nepromluvilo k srdci. Však zamlklé davy,
přísně tiché, od věků zvyklé čekati ránu,
jaly... | POHŘEB | Karel Toman | 3 | madrigal |
cvf-017106 | Trav hořká zeleň zbledla v bělost chorou,
Barevné květy uschly v tón jak ze skla,
Po prudkých žárech slunce záře lesklá
Mdle prosvítá jak kryta vápna korou.
Rozpiaté nebe smytou modří plane.
A těžký vzduch pln miasmův a puchu
Se třese v nudě ulic prázdných ruchu,
V něž žár jak rudých pecí líně vane.
Je mrtvo všude. Na ... | NARKOSY | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-052604 | Bys často spatřil tento den,
dej milostivé nebe
a drahou žití Tvého jen
čest, štěstí provoď Tebe;
v každém i kroku, v každé době
kveť spokojenost Tobě. | Bys často spatřil tento den, | Emanuel Züngel | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-019793 | Hostina to jest, že usta mednou
Dříve, než ji člověk navštívil,
A hod každý sobě zošklivil,
Koho oči skvostnost tuto shlédnou;
Proti ní jen stín ta, kterou jednou
Karla měšťan v Praze zadivil,
Ba i blesky, s nimiž Radziwil
Pil a jídal v Prešově, tu blednou:
Slavským zvykem, když se proměňují
Talíře a mísy stříberné,
Ve... | 498. Hostina to jest, že usta mednou | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-055625 | Kůň můj co blesk zas noce tmou uhání!
Stůj, dobré zvíře!... V lese kaple stojí,
zde pod křížem své rány srdce zhojí,
k modlitbám svatým smutně zvon sezvání.
Aj, kdo to klečí v tichém zadumání
na modlitbách?... Myšlenky v lbi se rojí.
Toť Ona jest!... Paprsky v zlaté zbroji
Jí ze rtů ssají rajské pousmání.
Na kůň! Na ků... | Sny. (II.) | Ervín Špindler | 0 | sonet |
cvf-010400 | Má píseň touhy lesem vstříc ti letí,
však hněvný stíhá ji tvých očí šíp,
a s kleslým křídlem s kypré padá sněti. | 139. Má píseň touhy lesem vstříc ti letí, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-018737 | Na zámku, přes nějž létly staré časy,
na nádvoří se tměla stará studna,
k ní vedla přes rum cesta málo schůdná,
kol kvetl bodlák, blín a metlic klasy.
A kastelán mi pravil takto asi:
Tam plno plynů otravných je u dna,
tam světlo hoďte – jako záře bludná
jen zakmitne a plyn je dole zhasí.
A dneska nejdou slova ta mi z m... | Hvězda. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-061601 | Ten lid náš, to je Kristus umučený,
osudem krutým na kříž věčně vbitý
a od celého světa opuštěný,
dlaň zbodenou má, trny v čelo vryty.
K posměchu všem jsou naše svaté city,
i otčina i rodné naše stěny,
i jazyk otců jimi zneuctěný.
jejž ceníme si jako poklad skrytý.
Jen málokdy nám zasvitne den míru
jak zlaté slunce skr... | ČESKÝ SONET. | Zdeněk Knittl | 0 | sonet |
cvf-041663 | Kdož jest ten, jenž židem věčným sluje?
Jenž se pořád světem plahočí,
Nezbytnému bolu otročí,
Sám vždy nová pouta sobě kuje?
Ve sníh hlavy vzduch mu žely duje,
Obličej mu hrůza divočí,
Smrť mu zírá z dumných obočí,
Zoufalost se ze všech údů ssuje.
To jsi ty, ty světe Christa prázný,
Jenž se vzpírá pořád proti Bohu;
Toť... | Kdož jest ten, jenž židem věčným sluje? | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-035822 | Než co pravím? – Někdy mezi námi
zříti lze tvé stopu bytosti;
a tuť chtěl bych jíti v blahosti
všemi, jimiž kráčíš, krajinami.
Všemi šel bych vrchy, dolinami,
přítomnost tvou dada k známosti
lidstvu, aby v klidné skromnosti
zdobilo tvou dráhu květinami.
Že však nevím, kudy se ubíráš,
an zde lékem hojíš chorého
a tam za... | II. Než co pravím? – Někdy mezi námi | Václav Pok Poděbradský | 0 | sonet |
cvf-041644 | Mnichem jsi ty, ale jakým mnichem;
Církvi svaté's jenom na zmary;
Nebe želí také nezdary,
Peklo plesá nad takovým pychem.
Vánek nevál v tichu libodychém,
Když ti zněly slibů citary;
Had jen onen učil prastarý
Tě zdi zvoliť svaté ve dni lichém.
Vyjdi, vyjdi! opusť svaté chrámy,
Jejichž neuznáváš svatyně,
Tvoji duši jiné... | Mnichem jsi ty, ale jakým mnichem; | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-031855 | Lukami jdeme a jdeme lesy,
na mladé břízce zpívá pták.
Nevím, kterým směrem, daleko kdesi
ulice smutné čnějí do oblak,
jdou tudy smutní básníci bolů
nocemi vražedných alkoholů.
V dolíku měkkém srna si hoví,
divoké kachny čeří tůň.
Daleko v městě, plýtvajícím slovy,
člověk-stroj a člověk-kůň
po stech a tisících bez prác... | CESTOU | Stanislav Kostka Neumann | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-044235 | Pane Bože, slyš:
Ty jsi pánem světa,
čistým křídlem výš
duch ať k Tobě vzlétá!
Také ale víš:
Co z tvé lásky zkvétá
a co nadělíš,
držet má i sketa.
Dej, ať české plémě
s bohatstvím své síly
ví si porady,
aby české země
velké poklady
vskutku jeho byly. | Pane Bože, slyš: | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-019386 | Předkem se už té mi po hodině
Sardce v tužbách sladkých rozlije,
Ve které si spolu lekcie
Dáváváme v naší materčině;
Nebo tu jsou všecky přítelkyně
Slávy při nás, Muzy, Gracie,
K nimž i žert a smích se přivije
S rukotisky v libé míšenině:
Ona svému sorbskolužickému
Mne, já zas Ji učím nářečím
Jiným, zvláště českoslaven... | 91. Předkem se už té mi po hodině | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-064458 | Nechť písně mé se rozletí
v tu tajůplnou noci tiš –
chci ve Tvém žhavém objetí
až k nebi stoupat výš a výš,
nechť písně mé se rozletí!
Zpěv ptáků v sadě ztichl již
a rosa skví se v poupěti,
květ svítí jako čárná číš.
Zem zrosena je perletí,
je kouzla plná hvězdná říš...
nech’ v duši mé ji hořeti
jak tehdy z jara – ješt... | NECHŤ PÍSNĚ MÉ... | Tereza Dubrovská | 12 | rondel |
cvf-010357 | Ten růží, onen lilií tě zove,
vždy květem jakýms jim tě kouzlí sen;
mně’s zoře žití zlatě purpurové! | 96. Ten růží, onen lilií tě zove, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-027376 | Na čelech Taygetu, kde není trav ni květů,
kam člověk ani zvěř se v bázni neodváží,
dům svůj má orel.
Zem celou přezírá, vzduch královstvím jest jeho
i síní svatební, a vzletaje zří hrdě
v líc žhavou slunci.
Když matka orlice rod dětí ze skořápek
svým teplem vyvede, tu přijde otec orel
a hledne na ně
a v hnízdě postaví... | ORLOVÉ | Josef Svatopluk Machar | 3 | madrigal |
cvf-043628 | Ptactvo zbuzené již hlasně pěje,
Sotva prchla noci povlaka;
Zpěvný křivan spěchá v oblaka,
Líbé zvuky ze hrdélka leje.
Slavík blahozvuké písně seje,
Skrytý křovinečky ve mraka;
Tam on blaze o milosti lká,
Tam se na zvlněném citu chvěje.
Mé jen hlasy měly oněměti,
Zamykal již ústa bludný čas,
U hrobu měl celý národ tlét... | 66. Zvukové přírody. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-015649 | Chrámové jsou ducha slavní – naše těla.
Rozum, svědomí – jsou Páně sluhové;
Jimi věstí nám se hrozní soudové,
Jestli k sluchu darmo tklivá řeč jich děla.
Slza horká smylali, co vina zděla –
Posvátnou jste vodou čisti oudové.
Žádost – hudba; vlají sklepem proudové
Vznesných souzpěvů, jen zákonemli zněla.
Zbožné city, k ... | 6. Služby Boží. | Josef Vlastimil Kamarýt | 0 | sonet |
cvf-046658 | V orla skřeku, ve pěnkavy hlesu stvoř mne zas!
v růže plání i v drobounkém vřesu stvoř mne zas!
v hlase orkánu a v jeku moří,
v tichu zádumčivých skalných tesů stvoř mne zas!
v barvě zářícího nebe s jara,
v mlhy tanci nad vrcholem lesů stvoř mne zas!
v mého děcka prvním sladkém slovu,
v lásce, kterou lidstvu žhoucí nes... | Modlitba. | Jaroslav Vrchlický | 7 | gazel |
cvf-047662 | Jak šel bych cestou Apijskou, kde halí
stověký břečtan urny sarkofagů,
a v dumy pad’ mi cymbálů třesk z dáli,
já zapomněl sny věštců všech i magů,
jsem zavát v moderní zem Lotofagů,
číš třeskne o číš, až se oči kalí,
kde kadidlo – se cigareta pálí
a místo palaestry se sahá k tagu.
Ty žití požitky tak malé, drobné,
zda ... | Horac. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-068184 | Na chvíli myslím, kdy smrt blízká byla
a prohrán zdál se životní můj boj...
Tu oživil jsi, Pane, vyschlý zdroj
a z nitra mého nová tryskla síla.
Tu jak by ruka Tvoje utišila
ten krutý srdce mého nepokoj
a city mé jak zlatých mušek roj
svým sladkým gestem probudila.
A bylo mi jak kdysi Pascalovi,
když smrt zřel před seb... | ZÁZRAK | Maryša Šárecká | 0 | sonet |
cvf-048772 | Mně připadá, jak byl bych malíř vás,
jenž zdobí jejich štíhlé, útlé boky.
Ba, oč jsou horší pestré moje sloky,
z mé duše tryskající zas a zas?
Snět svlačce, jasmín zkvetlý, zimostráz
tkám mezi Faunů, mezi Dryad kroky,
co plný hrozen dráždí Maenad skoky,
jímž v plné prsy zlatý padá vlas.
To hříčky, řeknete, jsou samotář... | Malíř vás. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-059279 | Jásavý chorál varhan hřměl
ze chrámu v mraznou půlnoc tmavou
a před oltářů vzňatou slávou
„Nám narodil se!“ – zástup pěl.
V sedraném šatě z chrámu spěl
mladistvý párek s tváří žhavou
a v mlžný stín se ztrácel, chvěl
svou silhouettou mihotavou. –
Což ze chrámové slávy vzňaté
vás Nový Bůh ved’ v koutek tmavý,
kde v sněhu... | SONET VÁNOČNÍ. | Vladimír Houdek | 0 | sonet |
cvf-046648 | Zákon jeden z hvězdných legionů nech mne číst!
souzvuk jeden z moře různých tonů nech mne číst!
Pravdu jednu, kterou stojí svět
v proudu pochybností, v kterých tonu, nech mne číst!
Účel jeden v pouště mlčení,
ve vod jeku i v měst šumném shonu nech mne číst!
Vůli jednu velkou, vznešenou
odhaliv mi děsných tajů clonu nec... | Prosba. | Jaroslav Vrchlický | 7 | gazel |
cvf-019446 | Svorně se až posud ještě choval
Ten můj lukonosný ředitel,
Ale když se jako cestitel
Zpátkem vrátil, vadu rozesnoval;
Nebo družku mou už nejmenoval
Tak jak jiný země bydlitel,
Než, ten nevolaný křestitel!
Všeslavou Ji na vždy přebirmoval:
Takže jménem trojím jednu krásu,
Míny, Slávy dcery, Všeslavy
Nazíváno od tohoto č... | 151. Svorně se až posud ještě choval | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-045824 | Na břehu tvém by hračkou bylo žití,
snem, jejž dvě děti sní, když ve hamaku
ve šumu lesa, v písni sterých ptáků
je matka kolébá, když slunce svítí.
Svůj žal vždy pohřbít ve tvém vlnobití,
a naděj plachou, jež podobna vraku,
zřít před sebou, jak mizí ve oblaku,
v tvých barvách vidět vše, co srdce cítí;
svou píseň tvojím... | Moře. (II.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-042268 | Ach což byla ona služba podlá,
Nešťastnou když člověk nehodou
U sebe měl modly hospodou,
K jichžto cti se celá mysl shodla.
Holou prázní nebyla ta modla,
Podmanila hříšnou lahodou
Sobě duši se vší svobodou,
A hrot do ní věčné zkázy vbodla.
Porozuměv věčné v srdci tužbě
Člověk výhost dal té podlé službě;
Leč had zlý jej... | 124. Ach což byla ona služba podlá, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-036429 | Dva domy má, je vdovcem této chvíle
a v ostrostřelbě vždycky centrum změří,
v kroj vždycky nový tílko svoje svěří
a k čapce zatkne péro černobílé.
Dal ekypáž své sestřenici milé
a tučné věno chystá svojí dceři.
Na časy zlé si stýská po večeři
a účetního s chasou plísní v díle.
Pro rudou košili, jež tak mu svědčí,
je sp... | Květnové meditace z roku 1887. (I. Pan Kilian.) | František Serafínský Procházka | 0 | sonet |
cvf-044273 | Na rejdiště mají
břeh a bujný sad
nejkrásnější snad
v širém světa kraji,
kdo se drze znají
k falši lživých vnad –
odjakživa had
ukrývá se v ráji.
Vlasy nabarvené,
oči unavené,
šperků pestrý krám,
tváře nalíčené,
pósy nacvičené:
vše je mam a klam. | MONTE CARLO. (3.) | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-059267 | Pochmurná rovina, rozpjata do dáli,
smutek má hřbitova, mrazný klid němý!
Sporé jen bodláky choré se ujaly
na šachtách ohromných v písčité zemi.
Oráči v práci ni okamžik nelení,
spoceni zrývají vzdornou tu hrudu,
ale jen kamení, nesčetné kamení,
hořkou je odměnou práce a trudů.
Kdysi – jak žebračky vztažená dlaň –
o le... | BOJIŠTĚ. | Vladimír Houdek | 0 | sonet |
cvf-018503 | Dáš sbohem hračkám, jež tě těšívaly,
dáš sbohem dětským radostem a hrám,
rodnému prahu, odcházeje v dáli,
dáš sbohem rukám, jež jsi líbal, malý.
Dáš sbohem zemi, letě k výšinám,
dáš sbohem lásce, jež je lest a klam,
dáš sbohem snům, jež pouze prázdno halí,
dáš sbohem druhům a jdeš sám a sám.
Dáš sbohem cestám – líp už ... | SBOHEM. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-005183 | Vše bylo pro ni jako na dlani.
A život její jistě nepromařen.
V ní byla moudrost usměvavých stařen,
v ní bylo prosté zemi oddání.
Do pozdních let svých měla tmavý vlas,
ač pod čepečkem povážlivě seříd’.
Vždy přestavovat chtěla, rovnat, měřit
a všechno měla ráda: dětský hlas,
na římse zobák otevřevší ptáče
a obsypané kv... | OKNO (I) | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-064493 | Má hrdost a má pýcha zraněna je,
já za ní se tu vleku jako stín,
a zášť v mém srdci jako ten plod zraje
a jedovatě voní jako blín.
Je prázdno kol, jsou zpustošeny kraje,
kde v slunci skvěl se hrozen révovin,
tma pustá je, zpěv ztich’, spí šeré háje,
je hluchý klas, jejž vydal země klín.
V mém srdci, zdá se, otravný kvě... | VŮNĚ BLÍNU | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-048871 | Jej hlásal Buddha a v něj Kristus věřil,
dnes náboženstvím jest prý sket a sluhů;
kdys vyznavačům tkal na skráně duhu,
dnes citu bastard, jenž se zpronevěřil.
Vím pouze, svět že bez něho se sšeřil
a jako Gehenna zněl chřestem kruhů
a láním zatracených, v nichž druh druhu
svým utrpením jeho bídu měřil.
Jej odpravili, z ... | Soucit. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-064878 | Zásvětná šerá mlha nic mne neláká
a mystika mne pochyb nezprostí.
Mám raději pevnou zem než bílá oblaka
a jeden slunný den než sto let věčnosti.
Nás ovšem bičuje zde bída lecjaká,
však prý tam rajské zahrady nás pohostí –
ach, útěcha, jež přímí šíji žebráka
a jako balzám vniká sladce do kostí.
Vždy z horké touhy velká ... | CHVÁLA ZEMI | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-004023 | Při tomto světle matka moje čeká,
jí z dálky nečisté vše smutné zprávy,
jež o mně přijdou, v bdění neunaví,
jí nikdy nezavře se náruč měkká.
Při tomto světle bílém snad se leká,
kde spité kroky žádostí se staví,
kam na klín v mdlobách hříchu skláním hlavy,
kde na srázech má noha v hloub se smeká.
Při tomto světle láska... | Při tomto světle matka moje čeká, | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-016292 | Nu, co měl dělat! Byl to vždycky omyl,
ne pravá láska, kterou hledal on.
Tak, aniž sám si toho uvědomil,
jej těšit přestal těkavý ten hon.
Sám nad sebou už potom třtinu zlomil
ten pohodlný zatím seladon,
jenž v čas ten objevil tu pravdu bídnou,
jak vítězství i vlasy stejně řídnou. | ZA STAROU LÁSKOU (19) | Bohdan Kaminský | 5 | stance |
cvf-068182 | Ó štěstí, nektare v číši své rudé,
jež od bohů v smrtelné přešla kdys ruce,
by po ní se sápaly v šílené půtce,
pohledem slepců ji hledali všude!
Zda mne též opiješ, sladký ty blude,
neznámou chutí, jež uspává prudce,
když dotkneš se retů, jež vypráhly v muce,
zda pro mne kapka jen v číši tvé zbude?
Dlouho mne lákala ru... | ŠTĚSTÍ | Maryša Šárecká | 0 | sonet |
cvf-048897 | „Král slunce, stát jsem já!“ své velebnosti
zrcadlo větší nemoh’ přáti, věru,
své slunce vlil tvých veršů na nádheru,
co tys přál reflex mu své velikosti.
Co škvárů, cetek, marné ješitnosti,
co dutých frasí armádě i kleru
a dvoru celému se tvému peru
do cesty kladlo cestou k nesmrtnosti.
A čím byl král, tím byl jsi v s... | Racine. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-010648 | Sám každý vol, čím chceš a můžeš býti,
leč věz, že klam a smrt jen vytáhneš;
ať jak chceš sáhneš do osudí žití. – | 387. Sám každý vol, čím chceš a můžeš býti, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-023741 | Zda vzpomínáte dneska večerů
za lesku hvězd, když kvetly jasmíny?
My seděli na rudé lavičce
a dvorná slova se rtů pršela.
Já vyprávěl vám o svých labutích,
ač myšlénky vás jinam sváděly,
na malý pažit, příliš diskrétní,
by skryl dvě těla k sobě stulená.
Když měsíc vyšel zvolna za řekou,
my kráčeli jsme plavou alejí,
by... | Před lety... | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-010563 | Proč, když tě zřím, vzdech v nebe míří v letu?
By vzklíčilo ti štěstí, vroucně ždám,
jež před smrtí bych spatřil ještě v květu! | 302. Proč, když tě zřím, vzdech v nebe míří v letu? | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.