id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-045131 | Vy sotva pochopíte, Madame drahá,
co na světě se rovnost lidí zove,
nuž slyšte, zde, kde věž ta k nebi sahá,
zde sbratřiti se mají národové;
všem téci světla, svobody má vláha,
všem splniti se o edenu snové;
co světem chodím, až sem k hvězdným výším,
tu písničku já ustavičně slyším. | Ahasver na věži Eiffelově. (VII.) | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-005380 | Dnes slunce žhne... až bolí z toho oči.
Už celý den si opakuji:
Tetigisse, periisse.
Ano, je tatáž. Má týž trpký úsměv,
ano, má tytéž rozsmutnělé oči,
ano, vše stejné.
Budou zas zvonit zvony v staré kapli,
kam dlouhá léta nestoupal již zvoník?
Prach kryje všecko...
Stojím tu. Slyším. Vítr klátí stromy.
Jímavý kvil a el... | Dnes slunce žhne... až bolí z toho oči. | Viktor Dyk | 3 | madrigal |
cvf-005149 | Kdo chtěl by vzkřísit, rady neví si.
Kdo chtěl by křísit, možná nevzkřísí,
V půlnoční chvíli šeptám však si tich:
To, co jsem řekl, platí o živých.
Jsou mrtví silní, živých silnější
a dobří jsou jak chléb náš vezdejší
a v zamyšleném možná ztišení
zítřejší připravují Vzkříšení! | VZKŘÍŠENÍ (III.) | Viktor Dyk | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-017966 | Když ze schůze jdem, on jde teprv na ni,
na vlak vždy přijde pozděj – o minutu,
když list už tisknou – sedá teprv k psaní,
rok korrekturu nechá nedotknutu,
nic nedbá, že šlak redaktora raní.
Dnes rozčilen: „Ó, vzíti na vše knutu!
X. dostal cenu. Mně patřila, páni!“
A zadal's? – „Ne. Já propásl jsem lhůtu.“ | MŮJ PŘÍTEL CUNCTATOR. | Antonín Klášterský | 6 | siciliána |
cvf-033032 | Svět bojištěm jest, na kterém duch s duchem
svůj zápas vedou věčně trvající –
v něm jako v bouři blesky hřímající
se rozléhají člověčenstva sluchem.
Co plno síly, překypuje ruchem,
jen na pohled v něm leží síly spící,
jak sopka uvnitř těžko pracující
v svém nitru tajném přímo před výbuchem.
Duch zlý se nikdy nespojuje ... | Svět bojištěm. | Jan Evangelista Nečas | 0 | sonet |
cvf-044778 | Kytku, v níž se v prostřed skvěla krásná růže,
Dárkem od ní obdržel jsem milostnou;
Pohledím-li na tu růži spanilou,
Zpomínka mi prsa svírá úž a úže.
Milostná tu jako samo lásky bůže
S fialinkou v oku stojí přede mnou –
Jest to úkaz, jenž mě mocí podivnou
Z chladné země do ráje překouzlit může.
Kéž ta kytka nikdy nezva... | Kytka. | Karel Maria Drahotín Villani | 0 | sonet |
cvf-015818 | Netrvá na dlouze správa řádná;
Neb za samým Páně výrokem:
Ve své vlasti býti prorokem,
Není věc a úloha tak snadná.
A toť jest i překážka ta vadná
Vojtěchovi mnohým před krokem;
Kdo jest obyčeje otrokem,
Stvůra jest a hmota těžkovládná.
Mnozí přísné nedbajíce kázně
Mravokáravého pastýře,
Páší zlobu, bez strachu a bázně... | XLIX. Netrvá na dlouze správa řádná; | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-000290 | Ty vracíš plamen v hruď, v níž popel žalu,
lilie dívčích zjevů v tobě hoří,
a rudé růže svůdných žen, jež zoří
jsou duši, jež se brodí v denním kalu.
Zemdlený orlem vzlétá k ideálu,
lid tebou vznícen barrikády tvoří,
svobodě mladé připijí a boří
nádherné trůny tyrannův a králů.
Co retů tebe s jiným citem ssaje,
co geni... | VÍNU. | Otakar Auředníček | 0 | sonet |
cvf-050724 | Po dlouhém čase opět první k tobě
má píseň z duše rozbouřené letí,
pták sedící to na zlomené sněti,
jenž vichrem schvácená má křídla obě
a deštěm těžká, klesající v mdlobě.
Jen křídly chvěje, tam, kde měl by pěti,
je postrašen, jak v černém lese děti,
jež v posled „zbloudili jsme“, řeknou sobě
po dlouhém čase.
Však naj... | Po dlouhém čase. | Jaroslav Vrchlický | 10 | rondó |
cvf-041603 | Bohat prý jest věk náš na vše věci,
Drahoceninami oplývá,
Světy skladů z pekla dobývá,
Nebesa naň dobrodiní mecí.
Duchové mu slouží dávnověcí,
Blankyt se mu hudbou ozývá,
Svět naň bláhu proudem vylívá,
Tvorové se jemu klaní všeci.
O nechť již ho každý velebí
Za tou bohatosti příčinou;
Žijeť jako anděl na nebi.
Však ač ... | Bohat prý jest věk náš na vše věci, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-051243 | Exoriare aliquis! – to věčné slovo
mi v uších zní přes doly vše a hory,
je celou Polskou štkají duchů sbory,
to pálí vždy a tíží nad olovo.
Toť modlitba tvá denní, Polsko, vdovo,
však nejen tvá, i všech, jichž marné vzdory,
zde v klenbu nebes hřmí a drtí svory,
by dál zas vlékli břímě Sisyfovo.
Čtu. Náhle se mi kalí ja... | BRONISLAW SZWARCE | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-038230 | Na hoře máš trůn své velebnosti,
Pane! však i s námi přebýváš! –
Vždyť pak člověče tu vidíváš
Ve všem obraz jeho vznešenosti:
Slon i brouk ti jeví zřejmě dosti,
Že ho ne nadarmo nazíváš
Pánem; i ty se mu klaníváš; –
Co tě zbuzuje k té nábožnosti? –
Jeho chvalou všechněch světů pásy
V souzvuku se rozléhají jen.
Všecko t... | K Bohu. (I.) | František Alexandr Rokos | 0 | sonet |
cvf-045227 | Však slyším hlas váš mravokárný, madame,
že starý ze mne zpátečník již stal se,
v hruď biji se a na kolena padám;
leč při vší nádheře té rád bych ptal se,
ať ve víru všech požitků těch badám,
a není místa, kam bych nedodral se,
jsa krytý vousem svým i stáří maskou –
Oč lepší svět a člověk? – Vším. – Ne láskou! | Druhý list Ahasvera královně Semiramidě po desíti letech. (VIII.) | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-015834 | Slavné činí k národnímu svátku
Na Vyšehradě se přípravy;
S obou břehů šíré Vltavy
Lid se sbíhá v směsici a zmatku.
Každý bylby rád hned od začátku
Svědkem očitým té oslavy,
Plné skvostnosti a oupravy,
Knížecího Oldřichova sňatku.
Se zalíbením tu na nevěstu
Milokrásnou každé oko zře,
An se blíží k Libušinu městu.
Z tisí... | LXV. Slavné činí k národnímu svátku | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-019308 | Z jara nech tě světí líbý chládku
Večer z větve píseň slavíka,
V létě ať se tebe netýká
Perůn hněvný veda s živly hádku;
Každou jeseň nech i ze zůstatku
Roucha tvého zlato vyniká,
V zimě chraň tě zhouba všeliká
Strome svatý, lásce na památku:
Ží jen dávný děde, blízkou koje
Údů i let břímě studničkou,
Aniž ostré pociť ... | 13. Z jara nech tě světí líbý chládku | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-064902 | A tak mi pravíš: „Druhu, Juro můj,
má slova rozumná si pamatuj!
Jsi pošetilý, srdce dětinné.
A pošetilec jistě zahyne.
To není zrada, že jsem jinde dnes.
Tvor nemoudrý by tíhu kletby nes,
a řád-li zvrácen, blázen slouží mu.
Být bláznem nechci. Já jsem při Římu.
Když mocnosti dvě spolu zápasí,
tu silnější má duše vzala ... | XVII. A tak mi pravíš: „Druhu, Juro můj, | Vojtěch Martínek | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-016945 | Na prejzy padá přítmí večerní.
Starobné zvony táhle s Hradčan zní.
V tmách příbytky se lidí ztratily.
Má duše, spočiň aspoň na chvíli.
Teď v samotě slož břímě smutků svých.
Buď pokorná jak den, jenž navždy ztich’.
Neb také dojdeš cíle klesajíc,
Až vejdeš v nekonečné, svaté Nic. | VEČERNÍ ZVONY | Jiří Karásek ze Lvovic | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-003408 | Čas letí rychleji než moje chabé péro,
a moře dějin bouřně o břeh bije,
sotva jen kapku chýlím z melodie,
jak slepec tápám v labyrintu šero.
Ó bludiště, ó lidských vášní stero!
Ó tisíc příčin, z nichž se faktum vije!
Vlk dravý se tu rounem ovce kryje
a Pýcha Pokoře tu říká: dcero!
Hle, šarlatán jde v plášti mučedníka,
... | HISTORIK. | Karel Dostál-Lutinov | 0 | sonet |
cvf-018462 | Mžik jeden s tebou za roky mi celé
života mého. Zase žiji rád,
zas cítím krev svou bít, jak byl bych mlád,
a srdce tepat bouřlivě a vřele.
To slunný jas, jež na vody pad ztmělé,
svit luny, který v tmavý šlehl sad,
dech květu, který voní, i když zvad',
a prolne vše i v drti ztrouchnivělé.
Když ráno zřím tě, po den pak j... | X. Mžik jeden s tebou za roky mi celé | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-057725 | Své okno otevřela do noci, když město spalo,
a v polosnění matně slyšela šumění sadů,
jak množství hlasů by se stlumeně domlouvalo
a chvělo, zamrazeno předzvěstí jitřního chladu.
A hravě, jako s dlaně do dlaně se přesypalo
s měsíce na zem’ světlo bělostné, zvonilo v pádu,
ve větvích stromů jako v náručí vášnivě plálo
a... | KVĚTNOVÁ NOC | František Taufer | 0 | sonet |
cvf-064689 | Ač vzdálen Jsi, přec mluvím s Tebou, milý,
Jsi se mnou stále, vím, že máš mne rád,
vše povím Ti v té tajuplné chvíli,
co chtěla jsem Ti říci častokrát.
Když u mne dlíš, tu opustí mne síly –
jak zjevit mám Ti lásky majestát.
A snů svých světlých půvab přespanilý,
svit hvězdný, jenž v mém srdci začal plát?
V té šťastné c... | XXXXVIII Ač vzdálen Jsi, přec mluvím s Tebou, milý, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-048084 | V han lijavec, v urážek drsných příval,
jež pršely naň stále, odevšad,
až z jeho duše stal se pustý sad,
jejž divý ručej ustavičně zrýval;
v ten celý život, jenž se stále stmíval,
kde každý kámen jemu na skráň pad’,
trn každý ranil, bodl každý had,
on klidně díval se a klidně zpíval.
A sotva úsměv přelet’ jeho tahy.
Co... | Data fata secutus. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-042297 | Sličná vdova umdlá davem péčí
Hubeněla v truchlém popele,
O smrti již její domnělé
Nepřátelé vedli s plesem řeči.
Ale nebe jí v té nestateči
Obeslalo oprostitele,
Přišel rek a mečem uměle
Přeťal pouta její mužnou sečí.
Pozdvihla se, pouta svoje střásla,
Projevila vrodilý svůj vděk,
Že i vrahů tlupa nad ní žásla.
Kdož t... | 153. Sličná vdova umdlá davem péčí | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-044168 | Jaká náhlá přeměna!
Vidím zas, jak pěnou bije
k strmým svahům Ligurie
vlna moře zčeřená.
Hudba hlubin vznešená
sourdinou své struny kryje,
zaznívá jak elegie
přitlumená, stemněná.
Čeká hrubý písek břehu,
že jej vlna ve svém běhu
čistou lázní omyje;
tvrdé srdce otvírá se
v pevné naději, že zase
písní moře ožije. | Jaká náhlá přeměna! | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-003476 | Já skloněn nad srdcem svým v propast srdcí hleděl
a naslouchal jsem toužně všechněch srdcí lkání.
Mně mračno mluvilo i moře v jitra vzplání
i bratr pták, jenž s písní u mé harfy seděl.
Ruch všedních pracných dnův i zářné ticho neděl,
já slyšel hymnu hor i tiché znění plání,
jásoty andělské i ďáblů vzteklé řvaní –
a co ... | Finale. | Karel Dostál-Lutinov | 0 | sonet |
cvf-019716 | Mecenáše slavské třída jiná
Obsahuje zlatým pod krovem,
Ve věnci jsou všickni bobkovém:
Karel, Rudolf, Peter, Katarina;
Potom blízko těchto Žerotína
Uzřela sem v háji myrtovém,
Při něm Rumjancova s Šiškovem,
Jablonovského a Potemkina;
Znějí zde i jména Ossolinských,
Kolovratů, Milošů a Kynských,
Jako podpor slavských n... | 421. Mecenáše slavské třída jiná | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-018605 | Buď pokoj všem, kdož dobrou mají vůli!
Tak s nebes, které hvězdami se lesknou,
to nad zemí zní setmělou a tesknou
a k nebi zvučí z oken světlých z důli.
Jsou skáceny mé práce tiché úly,
můj přehlušen hlas polnicí je vřesknou,
a červánky dob lepších sotva blesknou
nad sloupem hrdým, který zlomen v půli.
Já dobrou vůli m... | BUĎ POKOJ LIDEM DOBRÉ VŮLE! | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-040587 | On žert si tropí, vtipem skleslost žehá,
a zatím objímá, když nejvíc raní.
Jdou pádné myšlenky tou jeho skrání
a v srdci mladém zpívá věčná něha.
Ať v Římě dumá, věků píseň šlehá,
ať jede mořskou, sinou, bouřnou plání,
ať zpátečnictví tepe bez ustání,
ať nápad hadem v lebku jeho lehá:
Šleh každý geniální vždy v něm zra... | JAN NERUDA | Antonín Sova | 0 | sonet |
cvf-068575 | Ó ještě znám tě, věř mi, věř,
ty, která's bohů světlých dceř,
mně ukrýváš se v šeř –
Ač viděl jsem tě v žití svém
již stokrát na oltáři mém
mřít sledním plápolem...
A ještě jednou chci na tvých
se duší vznésti paprscích
ve slunných oblacích.
A ještě jednou rozkoš ssát
a žárem divé touhy vzplát
i žít a milovat –
Až v ži... | Naději. | Rudolf Richard Hofmeister | 3 | madrigal |
cvf-060627 | Jak krásný polštář! Příliš krásný pro mě.
Mám odplatou jen prosbu, již tu složím:
V úzkostech o tebe, kéž nikdy nepoložím
naň hlavu, pro tvůj žal rukama němě lomě.
Leč buď, bych spočinul kdys na něm ve tvém domě.
A aby dům ten libě páchl polním zbožím.
A aby naplněn byl požehnáním božím.
A před okny byl strom a veselo ... | VĚNOVÁNÍ. | Richard Weiner | 0 | sonet |
cvf-047564 | „Až zapráská kdys forman bičem“
– dí Sibylinská zvěst –
„až sedlák půdu zkypří rýčem,
kde nyní Praha jest,
pak světa konec bude již“ –
ó viz! ó slyš!
Z dob dětských tato zkazka zvoní
mi v ulekaný sluch;
a hlava v dlaň se v dumě kloní:
To nedá věčný Bůh!
Zřím v obzor staveb růsti rys –
ó slyš! ó viz!
Jsou úzké břehy Vlt... | Stará věštba. | Jaroslav Vrchlický | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-068908 | Čtenáři, pohleď, to je Alois,
železo staré... Řekni, kdo pak tys?
Čím do věčnosti zapsal's svoje jméno,
jak ono, které nahoře je čteno?
Pohladil's něžně duši lidskou kdys?
Tvým smíchem zmizel zachmuřený rys?
Vyvolal's hrůzu, slzy, znáš knížecí léno?
Jen silným je to možno, dovoleno.
Železo staré... Směšná historie
jen ... | Alois Sedláček. | Josef Lukavský | 0 | sonet |
cvf-003069 | Nad Vltavou stráně byly
jako pěnou postříkány;
bílý hloh to kvetl planý.
Ale jaro přešlo v chvíli.
Pak se modře zapestřily
květem chrpy žitné lány;
ty jsou dnes už rozorány
a jen vítr jimi kvílí.
Zmlklé stráně nad Vltavou
žlutým listím s větví svítí
do života nestálosti.
A až budou holé čníti
nad řekou, my smutku prost... | POCHOPENÍ MARNOSTI. | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-057653 | Od oken osvětlených táhnou rudé pásy
a z doupat zvěře svítí lačné oči.
Zvíře i člověk ostražitě skočí
za kořistí, jež plna krve, lesku, krásy.
Zvědavé hvězdy hledí, všechno zočí.
Šílenství touhy krutě se člověkem hrá si,
v šepotu trav ho šálí, matou mrtvých hlasy,
ať kde je, za ním neklid věčný vkročí.
Však v pažích je... | SONET VEČERNÍ. | František Taufer | 0 | sonet |
cvf-058015 | V kout restaurantu potápím zor žhavý
a duch můj svěžím půvabům se koří –
tam z přítmí profil dívenčin se noří
jak z lehkých mráčků luny ovál smavý.
„Aj, plešatec,“ dí druh můj dobíravý,
„jak mladicky se dívčí kráse dvoří!“
Než nadšení, jímž nitro moje hoří,
vděk netělesný na té tváři slaví.
Kol skráně, líčka pod zátopo... | DÍVČÍ PROFIL. | František Kyselý | 0 | sonet |
cvf-003058 | Dálka šírá, do níž oči hledí,
siné vody plocha rozvlněná,
podle břehu bílým pruhem pěna,
nad vlnami vodní ptáci šedí.
Na obzoru kymácí se bóje,
parník kouřem ovinutý roste,
hlahol lodních píšťal snad už po sté
rozryl ticho, z něhož tesklivo je.
Ale moře, moře nikde není!
Jenom vody siné, proudné řeky
zemským rmutem tří... | NA BREMERHAVENSKÉM MAJÁKU. | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-016933 | Tvých zraků ryzí kov se zkalil pojednou.
Jsou modré, šedivé? Dnes nevím. V chmurný den
Se marně po tom ptám. Jak v tůni bezednou
Mně mizíš na věky, jsi pouhým jménem jen.
Tvůj hasne navždy hlas. Tvá kouzla mrtva jsou.
Snad ještě linie kol úst mi utkvívá.
To zbývá ze všeho. Je konec. V dáli jdou
Jak máry mrtvých snův ob... | HLAS Z MINULOSTI | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-018465 | Tak v nitru mém jen váda zuří vzteklá
o umělce a muže rve se zájem:
co pro jednoho rozkoší a rájem,
je pro druhého žhavou mukou pekla.
Žár – zimnice se střídá, nemoc vleklá,
déšť v plném slunci šlehá náhle krajem.
A stále je mi hádankou a tajem,
co ve mně silnější? Co ty bys řekla?
Dnes chladně dívám se, jak světla ste... | XIII. Tak v nitru mém jen váda zuří vzteklá | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-041698 | Živobytí naše – to den krátký
Jesti mezi soumrakoma dvěma,
A i tento slunka tytýž nemá
Obklíčen jsa mrakův od posádky.
Do života vniknouť do pohádky
Nemůž mysl člověkova chlemá,
Za hodinou hodina se němá
Posunuje ve hrob nepamátky.
Kdož můž býti Josuovi roven,
Aby mohl veleť slunci bláhy
Nezacházeť za hory tak záhy?
Le... | Živobytí naše – to den krátký | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-017082 | Ó kraji, k jehož břehům toužně vížem’
Své fantasie yachtu zbloudilou,
Mé duše misku, v které barvy schnou,
Skrop vlahou mokrou rozstříkaných pižem.
Ať třených tuší měkce slitá vůně
A fantastika draků šklebivých,
Ryjících drápy v porculánů sníh,
V mou mysl splyne, po barvách jež stůně.
Jen barvy, vůně, tam, kde prší stí... | JAPONERIE | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-046423 | Je povinnost, znát děje velkých dědů,
však směšné jest, hýřiti v zašlé slávě,
když sok vám sahá po poslední krávě
a v chatě hosty máte s nouzí bědu.
Když není cáru, skrýt hnis vlastních vředů,
je směšné, sníti o královském hávě,
o hrdinách, když rovni sžaté trávě
mdlí hynem v slabochů a lotrů středu.
Zní ovšem svůdně z... | Minulost a přítomnost. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-019707 | Ale řeč mi téměř oněměla,
Když tu státi nejen sedláka,
Než i pastýře a žebráka
V počtu těchto básnířů sem zřela;
Co pak jejich přirozená pěla
Muza, lepší to než mudráka
Verše mnohého a chvastáka,
Jemuž hlava školou zjalověla:
Perví dva z Čech mají původ spolný,
Rolník Vavák, rychtář v Milčicech,
Druhý ovčák v Krátonohá... | 412. Ale řeč mi téměř oněměla, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-069280 | Jsem jako bříza – zpívá do noci,
a ve vánku se kývá její hlava.
Tři stojí moudří u ní proroci,
jsou jména jejich: Život, Láska, Sláva.
Dí Život: „Nemohu Ti pomoci,
hra skončena je, soumrak tiše vstává!“
A Láska vzdychla: „Já jsem bez moci,
má zahrada víc květy nevydává.“
A Sláva zamyslí se: „Vavřínů
tu pro Tě nemám. Sa... | LI. Jsem jako bříza – zpívá do noci, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-048128 | Tak v mysli kudrlinky spisů tvých
jsem čekal junáka, kterému v zraky
se skrylo hejno Satyrů, jenž v mraky
své doby žert slal i cynický smích;
jenž vějíř tu, tam rukavičku zdvih’
a čepel křížil pro vtip ledajaký –
však hastroše zřím, aby plašil ptáky,
spíš z rámce hledí na mne bledý mnich.
Tvář zubožená smutně vášní zry... | Pod podobiznu Brantôma. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-048523 | Víc nežli mohutná svým tokem řeka,
nesoucí slunce zlaté na svém lůně,
mne vábí odlehlé a skryté tůně,
jich šer a přítmí, bahnem tráva měkká.
V nich pouze měsíc mlžný háv svůj svléká,
jen bukač zahýká, kde třtina stůně,
a leknínová, opojivá vůně
vlá z hloubky, která na svou obět čeká.
Jen povrch hravý, střídavý a plachý... | Tůně. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-047834 | Tu stín, tam světlo! – Ba, v tom všecko jest,
hloub dějin, žití změna, člověk sám,
ať Kristus, jenž zří v pásmo lidských cest,
ať lotr, jenž se šklebí jejích tmám!
Ať oko ženy plné zářných hvězd,
ať peněžník, jenž praví: Počítám!
Jen stín a světlo! – Z těchto laur si splest,
jest vniknout na dno všechněm záhadám! | REMBRANDT. | Jaroslav Vrchlický | 6 | siciliána |
cvf-046643 | Tmavé, smutné lístky vyhání vavřín,
hořkou vůní trpce zavání vavřín,
lehký, že jím vítr hravě zmítá sem a tam,
balvany je těžký na skráni vavřín.
Firdusiho hrob jen posli šacha najdou,
milujeť vždy také setkání vavřín. | Vavřín. | Jaroslav Vrchlický | 7 | gazel |
cvf-057195 | Svět odvěkým se dosud modlám klaní. –
Sboř jemu staré – vymyslí si jiné;
mluv, ve plameni že své vášně hyne...
marné tvé řeči, prosby, zaříkání!
Odejde Mojžíš – a již skvosty shání
na tele zlaté, při němž rej mu kyne;
i chabý Aron již v tom proudu plyne
a v moře rozlít se mu nezabrání.
Duch od jakživa s hmotou vedl boj... | Modly. | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-064989 | To v lese u nás bylo někdy před západem,
kdy rozhrály se všecky stromy dokola:
dub, javor, habr, buk i bílé břízy řadem
teď byly housle, cello, basa, viola.
A větřík, jemný hudec, letí tichým spádem,
kde dotkne se, tam struna písní zavolá,
a v každém kmeni tom, ať shrbeném či mladém,
teď žití tajemného síla plápolá.
Já... | TO V LESE U NÁS BYLO... | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-067778 | Den jarní k západu, stín hor se v údol kloní.
Z lích nuzně osetých vláh výdech vlažný vane.
Co nad lesy dne úsměv na rozluky tane,
zrak noci blankytný hvězd první slzu roní.
Vzduch dechem prsou nalitých v šer mléčně voní,
zrn tucha bohatá dne rosou v půdu kane.
A v polích za vsí hřbitov sedmikráskou plane,
čerň vrátek ... | XXII. Den jarní k západu, stín hor se v údol kloní. | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-047356 | Za okny na záhonu,
vy smutné astry, tlumočíte srdci,
jak žalno, všeho slední zvednout clonu. | XI. Astry. | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-016816 | S večera luna vycházela bledá,
Ach, jasněj svítit žel jí více nedá!
Ji netěší již kouzlo noční doby,
Co’s zatemnila všechny její zdoby.
A zticha plynouc po blankytné báni
Uzřela hvězdy v klidném putování;
Je sčítajíc: „Již nemám plné davy,
Dvě musely mi s nebe spadnout!“ praví.
„Ach s nebe spadly hvězdy dvě překrásné,
... | Stella. (5.) | Siegfried Kapper | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-010434 | Dřív pěvcům zapadalo srdce v květech,
když zbožně vzdechli slunné slovo vlast;
leč zázrakem to bude po stu letech! | 173. Dřív pěvcům zapadalo srdce v květech, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-018726 | Dva vedle sebe hroby ležely.
Z nich vysoký byl jeden, z drnu lem
vždy svěží měl a planul květů stem
a kropen býval každou neděli.
Druhý byl rozryt motyk ocelí,
Bůh ví, zda hrobník věděl, kdo spí v něm,
tak pomalu se prokopával v zem
a opuštěn byl, sám rok po celý...
A přišla zima, hřbitov byl tak tich,
a oba hroby bílý... | Soucit zimy. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-069456 | Tak bylo v noci: po nesmírné stepi,
jež bez hranic se šedým nebem srůstá
a nad níž mlha nepohnutá, hustá
jak olověná pára těžce dřepí –
můj pátral zrak, a přec byl jako slepý,
neb nezřel pranic, pláň tak byla pustá,
že cítil jen, jak na něj, sluch i ústa
mha sychravá se neúprosně lepí.
A sen byl tlakem jen, ne bolestí,... | SEN | Božena Benešová | 0 | sonet |
cvf-064384 | Opřela hlavu v mozolné ruce,
pohlédla k lesům v mrazivé muce,
v mrazivé muce.
Cítila, z nich jak vůně kol dýchá,
píseň jak známá vřesem chví tichá,
vřesem chví tichá.
Hodila srpem v požatou trávu,
sklonila s dumou uštvanou hlavu,
uštvanou hlavu.
Každičký keř a modlitba ptáka,
tajemným kouzlem vše ji tam láká,
vše ji ta... | Vrať se! | František Zelenka | 3 | madrigal |
cvf-017596 | Zhůru čelem se bratři nosme,
K peklu jenom si mysel pekelná
Shlídá, však k nebi božná.
Bleskněme tím okem smělejším,
Stoupněme tím si dupem pevnějším,
Čím víc pýcha se durdí.
Známe my, což je náš počátek,
Nejsme my hlína jenom čitelná,
Neb jen bezkořený květ.
Zvířeti, kvítku Bůh je tvůrce,
Nám ale jest i otec podobný,
... | XV. Nevinná smělosť. | František Matouš Klácel | 3 | madrigal |
cvf-060014 | Ty matko, matičko má drahá
ve vrby stínu tiše spící,
mně ve oči se déře vláha
když vzpomenu si na tě tlící,
pod náhrobním že kamenem
tvé srdce hoří plamenem!
Pod ním tvá bolesť, klam i radosť
tak svorně spřádají tvé snění,
ach, pod ním, matko, tvá je mladosť;
ó pro tebe víc jara není,
pod náhrobním kde kamenem,
tvé srd... | MATCE. | Adolf Brabec | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-049828 | Mez toho světa vždycky dál a dále
jde s lidstva žitím, kruh ten obrovitý,
v němž člověk myšlenkami, sny a city
se pohybuje v radosti a žale,
též s křídly jeho ducha roste stále,
dnes ustupují hor nejzazší štíty
před člověkem, jenž v centru světa skrytý
v hloub jde jak Dante pekla ve spirale.
A obzor ten se mezi hvězdy ... | Ultima Thule. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-048556 | Své zkušenosti, vášně, sny, svou práci,
své touhy, boly, ztráty, vzruch i mdlobu,
své laury, zapomnění svého hrobu,
svůj rozmar, smích, vtip, stud i resignaci
jak do výhně, v které se všecko ztrácí
v požáru jednom, dobro jenž i zlobu
v proud taví, andělův žalm s pláčem Jobů,
svět plamenů kde tyčí se a kácí,
v své nitro... | Výheň. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-052691 | Na nový prý rok
o slepičí krok –
přeji tolik šťastných roků
Vám, co udělá as kroků
slípka za ten rok. | (Žertovné.) | Emanuel Züngel | 15 | limerik |
cvf-019893 | Na těch trávách nečisté a vilné
Šelmy pásly se a hovada,
Býků, oslů, vepřů hromada,
Medvědů, a vluků tlupy silné;
Opice tu, onde sajhy smilné,
Tam zas nosorožců osada,
Od bůvola, slona do hada,
Ode mezka k lišce klamu pilné:
Pastýři dva lid ten zpotvořilý
Hlídají tu v larvě levhartů,
Troskovec a Kuneš zhovadilý;
Jsou p... | 597. Na těch trávách nečisté a vilné | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-006139 | Noc tichá tak a smutná jako tmavá,
jen na sov hradě v síni rytířské
je neslýchaná vřava.
Pan Volfram víc než hodokvasit umí –
dalť včera Poříč, svoje městečko,
obrátit ohněm v rumy.
A všechen lid svůj přísahati na nich,
že odřekne se víry kacířské
do prvních hodin ranních.
A nežli vzhořel do červánků západ,
už oslavova... | Číšník. | Gustav Dörfl | 3 | madrigal |
cvf-064847 | Tak řekl mudrc: Moudrost největší:
Ať jakoukoli cestu osud chystá,
ať mraky nad hlavou, ať zhouba jistá,
brát všechno chladně, pyšně, bez řečí!
Ne, nevěřím, co radí kvietista.
Klid hrobu ovšem všecko vyléčí,
však dokud žiješ, radost vzplane čistá,
jen z temna dereš se k průseči.
Máš, pravda, plno ran. Však duši sílí
je... | KVIETISMUS | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-018562 | Až vzrosteš, hochu, nebeř život těžce,
jak já jej bral, to v čelo ryje vrásky;
jen s úsměvem a klidně, bez otázky
ber, co ti podá z bohatého měšce.
Jak já hrd, módě nesluž, davů kněžce,
však moudřejší mne, nevěř slovům lásky,
jak potok spíš, jenž zvoní přes oblázky,
si hvízdej s lehkou myslí světoběžce.
Své city nikdy ... | RADA MÉMU SYNU. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-018559 | Zvon nebude pět: „Pole – luka – dům!“
až v rakev jednou složím svoje údy;
chud přišel jsem a odejdu též chudý,
číš zapomnění nahnout ke svým rtům.
Co měl jsem, dal jsem. Stříbro svojich dum
a zlato citu marnotratně všudy
jsem rozhazoval v lidskou strast a trudy,
co zbude mi, se neptal, k sledním dnům.
Tak šel jsem a ta... | PRO DOMO. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-021408 | Kýs hrozný stín zří lidstvo na obzoru stát
a tuší, že cos k velkému se chystá ději,
jenž přívalem sil hrozí vymknout ze veřejí
a na hromadu zvrátit celý světa řád.
To za uctění, právo jmou se pozvedat
mozolné ruce, jež se tvrdou prací chvějí – –
Teď povinnost má srdce, ve hrozícím reji
s výsostí ducha lidského se na st... | Odkaz budoucnu. | Josef Kuchař | 0 | sonet |
cvf-058007 | Má fantasie vděků všech se chytá
a v zářnou podobu je spřádá směle,
by v líbezném Tě zobrazila těle
i kouzla zjevila, jež v Tobě skryta.
Když duše ruchu všedního již syta
a já se k Bohu tulím v tiché cele,
Tvé zraky vidím, jitřenky dvě bdělé,
i křídla z duhy krás a z vůní slitá.
V Tvé hrudi bělisté jak stříbro luny
tkv... | ANDĚLU STRÁŽCI. | František Kyselý | 0 | sonet |
cvf-013584 | Jak ta voda běží, běží,
ach, co všecko, miláčku můj,
mezi námi leží!
Jak ta voda smutně hučí,
a já nikdy nezapadnu
tobě do náručí.
Jak ten měsíc divně svítí,
a já nesmím k tobě, k tobě – –
nikdy více jíti. – | Jak ta voda... | Růžena Jesenská | 3 | madrigal |
cvf-054075 | Jez řeky starý pod mým oknem zpívá,
strun na sta stříbrných zní denně do mých snů...
Ať na mne Duma smutnou hlavou kývá,
ať Úsměv prchavý se mihne v šer mých dnů,
mně denně starý jez pod oknem zpívá
svou píseň Věčnosti na hrázi kamenů...
Mám rád ty dny, kdy slunce v řeku splývá
a rybář noří v tůň zde bidlo čeřenu,
mám ... | PÍSEŇ JEZU. | Emanuel Čenkov | 0 | sonet |
cvf-058387 | Ty oči modré, andělské a jasné
jak pramen čisté, hluboké jak tůně,
to tělo bílé plné dívčí vůně
teď ve svých loktech držím, břímě slastné.
Kdys políbit jsem nesměl divukrásné
jí oči. Dnes však o polibek stůně.
Dnes horečka se chvěje v jejím lůně,
a v náručí mém, zdá se, vášní zhasne.
Dnes marně hledám stopy čistých zra... | OČI | Otakar Theer | 0 | sonet |
cvf-002968 | Vrací se mladík z pouti po světě,
vrací se po pěti a půl letě.
Osmahlou tvář má, oko blouznivé;
kdo pak jej asi pozná nejdříve?
Tak přišel k městu, kráčí ku bráně;
tu stojí celný zrovna na ráně.
Celný a on si byli přáteli,
celičké mládí spolu prodleli.
Však hle, teď celný zří naň nesměle,
nepoznal osmáhlého přítele!
Ml... | Matčino oko. | Václav Antonín Crha | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-047798 | Na schodech hlasy mladé, zpívající,
tak měkké, snivé – ano znám je, znám,
to koledu zas pějí dráteníci,
z nich každý jakby v světě král byl sám.
Rád otevru jim – s duší dumající
těm prostým melodiím naslouchám.
Kde Kristus můj? Kde váš, ó koledníci?
Ó zpívejte, jest živ a dík to vám! | KOLEDA. | Jaroslav Vrchlický | 6 | siciliána |
cvf-065003 | Už stmívá se... Jdou polem modré stíny
a každý zvolna houstne do tmava.
Dech vůní mdlých se nese přes lučiny,
to douška mateří je, otava.
Vše zladěno je měkké do tóniny,
jak píseň chvěla by se třesavá...
Tón spodní slyšíš... Teskný... Zachyť jiný,
...ó cítíš, jak bol zvolna ustává?
A maně při tom v duši zapadá
v tu chv... | NA POČÁTKU ZÁŘÍ. | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-010271 | Pan – symbol přírody, jež neumírá;
svět z prachu vstal a rozpadá se v prach,
a z prachu zas v svět kolotný se sbírá. | 10. Pan – symbol přírody, jež neumírá; | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-048894 | „Dál nes mne, vlno, vím, jsi plna zrady,
leč musím dále, pokud pergamenu
má ruka svitky třímá, v slanou pěnu
se neskloní pod lstnými tvými spády.
Víš, koho neseš slepá? Iliady
kdys pěvec slepý slouchal moře stenu,
měl jeho bouř za potlesk davu, cenu
že slávy urval, snil, laur věčně mladý.
V tom neklamal se. Já též nekl... | Camoes. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-030948 | Kýs přišel cizinec v náš český kraj
a rozhlédnuv se stanul udiven.
„Co to tu veselý je za mumraj –
toť věru došel jsem ve šťastný den:
zde každé oko plno bujné chutě
a po všem kraji jako na redutě!
Stožárů pyšných kolem celý les
a sláva – sláva! hřmí to odevšud,
kam pohlédneš, vstříc víří hlasný ples,
zní klarinet a ch... | 1886 | Jan Neruda | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-047358 | Rtů dívčích poesie
by přečkat mohla lidské pokolení,
svou svěžest i jas do rubínu kryje. | I. Rubín. | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-038038 | To z hrozných nocí jedna byla zas,
zoufalství blízkých, ten když zavzněl hlas,
jenž stichlým svědomím v mém srdci vždy se třás’:
Tvůj z marna básní tvých je žití hnus,
chceš žít, tož smysl životu dát zkus,
jímž není tvoje já a moc a přepych, vkus.
BÝT BÁSNÍKEM JE BÝTI PROROKEM,
vzals zdarma, zdarma dej, střez stát se k... | To z hrozných nocí jedna byla zas, | Adolf Racek | 3 | madrigal |
cvf-010708 | Mlč v bolestech, jen slabost lká a křičí;
stůj, pevný buď! Chceš korouhvičkou být,
jež do všech stená stran, když sever fičí. | 447. Mlč v bolestech, jen slabost lká a křičí; | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-044219 | Kdo by věřil bílé pěně,
byť i slunce v ní se smálo?
Sotva témě její vstalo,
rozstřikne se neprodleně.
Nekoř se své vlastní ceně,
a když lidem platí málo,
byť i trpkým se ti zdálo,
važ jí sobě ještě méně.
Smíš pak měřit vetou vetu
stejným loktem všemu světu;
přijde-li kdo pyšným krokem,
v cenník chvály nahlídni,
pokojně... | Kdo by věřil bílé pěně, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-059330 | Jsou dnové tajemní v proudu lidského žití,
kdy směr tvého chtění se rázem obrátí,
jak někdy na moři vítr.
Co včera strmělo příkře skaliskem pustým,
dnes lučinou květů se pestří a vlní,
kam dohlédne zrak tvůj.
Tvé váhání věčné pojednou propukne v lásku
a nenávist zvolna v smíření taje
ve věčném rozmaru slunce.
Tu na své... | POHODA. | Bohuslav Knoesl | 3 | madrigal |
cvf-019870 | Zahleděla sem se na lomozy
A křik těchto kluků v peklisku,
V tom pak uzřím právě na blízku,
Že sem došli z Kocourkova vozy;
Přivezly je černosersté kozy,
A tak utíkaly po písku,
Že snad polovic v tom nátisku
V pravo, v levo přišlo na výhozy;
I ti, kteří došli sem a chtěli
Zmaďařiti zdejší Slováky,
Choleru zde dostali a... | 574. Zahleděla sem se na lomozy | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-046431 | Jen spravedlnost! – Nechcem ani více
a sami v boj se dáme s dějin tokem
i s budoucností, sami každým krokem
vlast uhájíme, jak své mládě lvice.
Jen spravedlnost! – Bojů do směsice
jež patřila by nezkaleným okem,
meč práva kladouc tam, kde štvána sokem
zas Vášeň začne zvedat hadí kštice!
Jen spravedlnost! – Není věru tř... | Jen spravedlnost! | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-019477 | Poručil sem se těm ostrovanům
K pevnině se opět odbera,
Kde sme přišli ještě zvečera
Do Chotkova na noc k měským pánům;
Než zlá noc to, ano k nebe stanům
Tak, že zněla zem ta veškera,
Smutný hlas vyl z jejich jezera:
Pomsta, pomsta, pomsta Sasům! Dánům!
Šli sme ráno tam: ai vodou tělo
Plává, které provaz okolo
Hardla, ... | 182. Poručil sem se těm ostrovanům | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-061410 | Kolmo k směru hwězdné parallaxy
strmí dumný habr, smrk i dřín
a z gich tlumu hle, hrad Kokořín
zírá hrdě, negen gaksi taksi...
Cizák negeden sem zagel w taxi
a tau welebau byl pokořín.
Powěst dí, že kdys tu byl i zřín
šofér pana primátora Baxy.
„Kokoříne!“ zwolal prý a v oko
slza tryskla mu, an chwěgný ret
„Kokoříne,“ ... | 2. Kokořín | Petr Křička | 0 | sonet |
cvf-050424 | Ó kvítku kmínu!
Nemohu státi a nehledět na tě,
nemohu stát bez mrknutí a kynu. | XII. | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-016330 | Zde román končí... Ještě malá douška.
Co bude dál se smutným rekem mým,
zakrývá ovšem budoucnosti rouška,
však mnoho viděl jsem a mnoho vím,
čtenářce vlídné našeptám to v ouška,
co hlubokým je dosud tajemstvím,
ač ovšem nevím, ve svém srdci měkkém
víc nezatvrdí-li se nad mým rekem. | ZA STAROU LÁSKOU (57) | Bohdan Kaminský | 5 | stance |
cvf-048546 | Ta píseň smrti, každý z nás ji pěl
na dráze žitím, ten víc a ten méně,
ať zaprodal se slávě nebo ženě,
ať lávou tavil se, ať ohněm vřel.
Kdo setřel stín nám se spocených čel,
když v nic jsme zřeli v kosmu valné změně,
když, roven prachu aneb mořské pěně,
pel ideálu prch’ a odletěl?
A v posled žití takým, jaké jest,
jsm... | Anthero de Quental. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-049766 | Kdy vyzpívám svou velkou lásku k tobě?
Rci, duše, kdy se země z květin vydá?
Na nebi hvězd se věčná hlídka střídá,
a mrtví láskou chvějí se i v hrobě.
Jen dobro sijí tvoje ruce obě
a krása věčná každý sen tvůj hlídá,
a duch-li duchu v souhlas odpovídá,
pak s žádnou písní nepostačím sobě.
Neb dobro chci jen a jen krásu ... | V stylu Petrarky. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-046536 | Ne slzy rosné, jimiž zory líce
se skvěje, a jež slunce lehce slíbá;
Zde hoří zlaté slzy pryskyřice.
Jsem strom, do jehož kůry říznul osud
dost hluboko, až duše roní slzy,
a rány mé jsou nesceleny posud.
Mé slzy zlatem planou, písní zvoní
a stuhlé v jantar, vděkem jar, jež přešla,
jak na růženci zrna ještě voní. | ZLATÉ SLZY. | Jaroslav Vrchlický | 3 | madrigal |
cvf-057076 | Kam jenom kročím, oko divy sčítá:
na výši hor i nad jezera tůní,
v pralesa šeru, luhů na výsluní...
vše ducha blaží, pozdravuje, vítá!
Ve výši klenba lesa věkovitá,
velebou chrámu nad hlavou mi trůní,
a v jejím tichu, milodeché vůni,
má duše blahem opojena, syta...
Hrkotem bystřin, táhlým šumem stromů
nad hlavou prchá ... | V lesní samotě. | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-067842 | Co rájem ztraceným vše trpce zovem!
Tak lásku, přátelství a mladé časy,
stín rodné střechy, setby první klasy, –
co's nerad ztratil, tím vše halíš slovem.
Jím srdce drásáme jak břitným kovem
a vrháme je žalu na pospasy.
Jak v duši utkví hořkých veršů hlasy,
ten život zvane nudou, bídou, rovem.
Jak zima s jarem, zle se ... | VIII. Co rájem ztraceným vše trpce zovem! | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-040615 | Do hola ostříhán, svou krásou jist,
tak tupě hledí v hovor kol a smích,
když nad Příkopy večer křídla zdvih’,
kdy jeseň jde a mrazný vzduch vlá čist.
Je v klubu anglickém (ač nezná číst),
že límec modní má i šatu střih;
jak uboze to tílko trčí v nich,
a chorá líc plá jako spadlý list!
Snad s obrazu Van Beerse zbloudil ... | POZDNÍ MOTÝL | Antonín Sova | 0 | sonet |
cvf-045362 | Slyš rány v buben! – Mládež ze vsi chvátá,
na čtyrech tyčkách napjat provaz dvojí!
Juž starý kejklíř s rovnováhou v boji
se klátí, hlavu v týle, ňadra vzpjatá.
Za chybným krokem zdravých údů ztráta!
Však publika blíž hloupý August stojí
a líně žvýká planou moudrost svoji,
pln cetek, peří, falešného zlata.
Co v slunci k... | Hloupý August. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-062851 | Vy hvězdy milostné a bílé,
ty luno s jasnězářným okem,
ó pomozte, by čin můj skokem
jak hromu šíp dolétl cíle.
Mé slunko! – Tvoje záře milé
já pozoruji každým rokem...
Ó smrti má! Tvé hnáty shnilé
bych s mými změnil s zářným okem...
Ó pojď a pospěš v náruč moji,
bych měnil s tebou za tvé kosti...
bych vložil rety v čel... | ŠÍLENCOVO RONDEAU. | Ruda Mařík | 0 | sonet |
cvf-010590 | Vždy pokrytci zlem poesie byla,
jak Venuše, jíž ruku rozbil mnich,
že božský klín tou lilií si kryla. | 329. Vždy pokrytci zlem poesie byla, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-022674 | Ó je to marno, zapomenout chtíti
a ze zimy zpět nezatoužit k jaru,
zrak ve slzách, chtít touhu tlumit v žáru
a ducha stavit, když se v bezdno řítí.
Co ještě máš? Pláč snů, jež zůstaly ti
nad vším, co v oběť musilo jít zmaru,
snad vzpomínek jed srdce ve poháru
a nudné, marné, promrhané žití.
Já znám tu kletbu: dusným, v... | DUMA. | Jaroslav Kvapil | 0 | sonet |
cvf-049108 | Já mnil, že k tobě nevrátím se více,
ó sonete, leč kouzlem tvým jsem jat.
Tak mechem křepčíc v lese do tenat
se bezstarostně chytí veveřice.
Tu pověst znáte, čárem zřítelnice
v svůj jícen láká ptáčky starý had,
nic lepší nejsem, jdu jak ptáče rád,
kde zrak tvůj kouzlí divů statisíce!
Ba, sonete, jsi roven chřestýši,
ja... | XXVIII. Exodus. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-022127 | V Paříži – Nordenskjöld! S ním mladý Švéd
k nám vpadl, seveřan tak jarý, svěží –
pln ohně byl, měl každý rád jej hned,
a koho zarmoutil by, najdeš stěží.
Byl na cestě též s „Vegou“ – mráz ni led
však netk se ho, spíš otužil jej spěží –
a co vše znal! Vždy hovorů byl střed,
a humor jeho, žert – oř bez otěží.
Však měl js... | S příjezdem Nordenskjölda. | František Kvapil | 0 | sonet |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.