id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-064668 | Ta vroucí píseň, vřelá moje láska
mne do snů kolébá tou nocí vlahou
a v zpěvném rytmu moji duši laská
tou melodií sladkou tak a drahou.
Jak na jaře, když zmrzlá řeka praská,
a proudy valí se, a rosnou vláhou
plá v slunci květ, a Vesna, smavá kráska,
jde s písněmi a vůní hvězdnou drahou.
Jak moře zvedá se a skvělou vlno... | XXVII Ta vroucí píseň, vřelá moje láska | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-029808 | Ó soumračná ty chvíle bezehlesá,
kdy vzpomínka jak tichá lampa budí
se náhle v lidské, dumou stmělé hrudi,
a s mrtvými tam hrobním svitem plesá.
Klid sešel na zem, vstoupil na nebesa,
klid tam, kde srdce nelásky led studí,
a rosa v poušť, jež v samotě se trudí,
a útěcha, kde k hrobům živý klesá.
Pod večer mocnou žertvo... | Večer. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-009143 | Probíral jsem domky po vůkolí,
jako hračky odrostlejší hoch,
však jen také, z nichž bych přes svah holý
k oněm drahým místům hledět moh’,
k nimž mé oko vždy, když srdce mřelo,
pro útěchu sobě zaletělo.
Vždyť už dřív, a nyní dvojnásobně,
byl mi druhem velebný ten hvozd;
kde tak mile, útulně a zdobně
domlouval mně zvučný... | XXIII. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-044178 | Z hor strmých divý torrente se žene
a žlabem kamenitým pádí k moři;
břeh s obou stran vysokou hrázi tvoří,
les citrýnů se lesklým houštím klene,
své těžké větve plody obalené
do bílých květů mandlovníků noří,
keř šalvěje, jenž rudým nachem hoří,
se kloní ku hladině vody pěnné.
A potok hučí: „Těžko klidným býti,
svou ce... | Z hor strmých divý torrente se žene | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-048822 | Proč vaše varhany tak smutně kvílí?
Toť vzdech a nářky celé lidské bídy,
toť chorál, v němž se mohly Eumenidy
ku oběti své hlásit, než jim zšílí.
Vše výkřiky se v píšťaly ty skryly
jak ve protestu věčném, Atlantidy
tak mohla revolta znít, v pyramidy,
když peřeje se nad ní v chaos slily.
Ten, pane, taj vám vysvětliti mo... | Smutné varhany. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-045726 | Bůh rozhněván zřel na svět řasou mraků;
z nich voda proudy tekla bez ustání,
jež vrásčitých hor tkla se ledných skrání
a stále rostla, stihla juž let ptáků.
Svět zmítal se a tonul roven vraku,
a všude pláč a všude umírání.
Tu přistoup’ k Bohu anděl Slitování,
jak zlatý paprsk sjede ku oblaku.
„Což nezanecháš upomínky ž... | Dcera potopy. (I.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-029849 | Zář žhavá, v kterou tmavý stín se mísí,
jak krvácel by vesmír ranou sterou,
pláň polila tak nevlídnou a šerou,
v níž hřbitova jsou vryty smutné rysy.
Hleď – chmura černá s nebes středu visí,
a jak se rudé plameny jí derou,
s tou chmurou na se podivný tvar berou,
že husitský to prapor, řekl bysi.
Máj třicátý čtrnáct set... | Jitro nad Lipany. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-019636 | Spolkům ujda v tichu bolest kořím,
Buď se den, buď večer přiblížil,
V pouštěch smutných, kdeby nevyžil
Barbar bludný, já si ráje tvořím;
A však darmo oči vyschlé mořím,
Bych sám sebe v selzách pohřížil,
Anť už roky, jako ohnižil,
V plameni tom s duší, s tělem hořím:
Čas by už byl míti uterpení
Bohu tomu, který podpálil... | 341. Spolkům ujda v tichu bolest kořím, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-016936 | Žár plaje nad městem, kam mrtvost křídla sklání.
Ah! vše je vzdáleno pro duši tesknící...
Tak dlouze, neslyšně jde duší vzpomínání,
Jak pohřeb zamlklý se vleče ulicí.
Kol, dole, nahoře spleen, prázdno. Zvukem lichým
Se hlásí myšlenka na život odešlý.
A náhle připadám si sarkofagem tichým
Své touhy zhynulé, jež v hloubi... | NUDA MRTVÝCH | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-018631 | „Omnia mecum porto!“ řek’
kdys Bias – znám je výrok ten,
však domek táhna den co den,
už dávno dřív to dělal šnek.
A nezaslouží pošklebek,
on první tvorstva Diogen,
jeť každé stéblo jemu vděk,
a nade vše mu tichý sen.
On pravý snílek, filosof,
svět nechá být, v svůj zajde krov
a zamkne domek, samotář.
A sní, co venku š... | SONET NA OBRANU HLEMÝŽDĚ. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-015810 | Navrátiv se s cest svých blahodějně
Vojtěch ve své vlasti působí,
A co víru kříže hanobí,
Proti tomu horlí u veřejně.
Buď si kdo buď – to mu jednostejně,
Lidské nevšímáť si osoby,
Ani zlatoskvělé ozdoby,
Jak se děje v světě obyčejně.
Sám jsa následovník Páně pravý
Požaduje v svatém horlení
Od křesťanů – křesťanské též ... | XLI. Navrátiv se s cest svých blahodějně | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-017935 | Na malém hnízdě doktůrkem je kdesi
pořádný občan, obtloustlý a malý,
však jednou týdně k stolku zasedne si,
jed z pera stříkne, z duše kal se valí:
vše strhá – v básních čisté duše plesy,
děj novell, dramat stavbu – bije, pálí.
Ó, chudáčku – mně cit se na rty věsí –
to krutě vám kdys básně odmítali! | SLITOVÁNÍ. | Antonín Klášterský | 6 | siciliána |
cvf-067897 | Já Minimus, skal cizích eremita,
co svět jak Leviathan v dálce řičí,
dlím na modlitbách, v bok se mrskám biči,
jak lítostí je za hřích duše zryta.
Kde srdce otců kalem byla syta,
mé po hostiích čistých hladem křičí...
A pravdu hledám v touze trpasličí,
byť zlomek jen, jak suché zrno žita!
Hřích přec mě děsí lože na rák... | Anachoret. | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-037494 | O tobě bájí, že’s býval prý české kolébkou slávy:
Na místě kolébky teď slávy se z tebe stal hrob. | Vyšehrad. | Ladislav Quis | 8 | elegické distichon |
cvf-019619 | Nejedenkrát věru tak se zdálo
Mysli mé a sardci bolnému,
Jakby ku otroctví věčnému
Všechny Slavy nebe odhodlalo;
Tak je duší samostatných málo,
Tak se chladně mají ke svému,
Tak se přilepují k cizému,
Jakby vlastních sil jim chybovalo:
Navíc pak to rozhorčuje žele,
Že lid náš v tom manství ubohém
Křižuje sám i své spas... | 324. Nejedenkrát věru tak se zdálo | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-010125 | Na ptačí koncert přišel z rána
věhlasný kritik krutihlav,
seď výše druhých, dělal pána
a prohlížel si ptáků dav,
jenž v listnatého lesa strání
pěl hymnus k slunce uvítání.
Niv krásou unesen a luhů
pěl z vroucí duše ptačí sbor,
druh každý šťasten z štěstí druhů
zřel v sladké tuše na obzor,
kde kníže světla v nebes splav... | Krutihlav. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-017046 | Tak ty, jenž vyhoštěn šel's krásou světa,
Kdys zrodil jsi se s bláhovým svým snem,
Jak z kukly na puškvorci náhle vzlétá
Těkavá vážka tichým večerem.
Vždy potácel ses nehostinou zemí.
Na svých rtech píseň ironickou, zlou,
Sám, opuštěn a povržený všemi,
V své hadry schoulený jak v bídu svou.
V tvé duši haslo to, co v ji... | BRATRSTVÍ SMRTI | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-047134 | Zda, drahá, víš, jak večer ten je milý,
jen málo píše se a jen se šuká,
a srdce letí zpět zas v onu chvíli,
kdy držela mou tvoje drahá ruka,
kdy sami jsme a zcela šťastni byli!
V tom zvonek třesk – na dveře kdosi ťuká...
Čert všecky vem!... v Tvé zrak se řádky chýlí,
zkad edenská zní hudba čarozvuká! | XI. (PO SLADKÉM ODPOLEDNI.) | Jaroslav Vrchlický | 6 | siciliána |
cvf-019784 | Sotva se to stalo, jakás dáma
Po nebi se slavském přemává,
A tu s králi, s pány pohrává,
Hezká sice ale derzost sama;
Osoba ta nebyla mi známa,
Však že, když se jí co podává,
Při všem dříve „kóšer“ mumlává,
Zdála se být dcerou Abrahama:
Zvím pak, že to ta, co oslepila
Kazimíra a tím Polákům
Víc než mor a vojny uškodila... | 489. Sotva se to stalo, jakás dáma | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-023430 | Stesk jímá přírodu, když rezavě se šatí,
a vánek lítostně si toulkou v polích zpívá,
strun mysli nálada se dotkne zádumčivá,
že musíš na léta již zvadlá vzpomínati.
Jdou rozpomínky, jdou, jak oblak v šeď se tratí,
ó, chorá oblaka, jež obzor října mívá,
když léto odlétlo a na zahradě stlívá
jen slunečnice terč, jejž záp... | STESK ŘÍJNA | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-027230 | Jen víru mějme! Víru svatou tklivou,
z níž síla roste. V sebe věřme, sobě,
v Nemesi věčnou, věčně spravedlivou
i v Osud vlídný. V našich dějin kobě
klíč leží starý – věřme vírou živou,
že vstup se otvírá jím příští době,
v svět pohádkový projde se tou branou,
a věřme v zázrak – zázraky se stanou!
A naděj mějme! Těšitel... | XLV. ŽALM DOBRÉ VŮLE | Josef Svatopluk Machar | 5 | stance |
cvf-061659 | Hrst modrých čekanek, jež kvetou v slunci, prachu,
já věřím, důvěrně že Tobě poví,
čím duše o Tebe se chvěje v lásce, strachu.
Hrst modrých čekanek – můj prostý pozdrav ranní
chce všecko říci Ti, co nelze slovy:
mou tichou věrnost a mé celé vděčné vzdání. | RANNÍ POZDRAV | Vladimír Frída | 3 | madrigal |
cvf-032532 | Měj se blaze! slovo to jak lehko splyne,
Když se tací loučí s poklon lahodou,
Jenž se sejdou a rozchází náhodou,
Z nichž zná každý jiný bol a slasti jiné.
Hořem ale slovo také v prsou hyne,
Udušeno slzou z srdce roněnou,
Když se duše loučí s duší spřízněnou,
Naposled když přítel k příteli se vine.
Nepodaří se však vyps... | Měj se blaze! | Antonín Štrauch | 0 | sonet |
cvf-023439 | V mých smutných večerech, v nichž luna zhasíná,
andělské akkordy do nitra klesly mi
těšící nadějí mou duši zmučenou,
již husté závěje svou tíhou pohřbily.
A v šerých pralesích lilie rozkvetly
a bledé naiady na březích zpívaly,
a zlatí andělé rozžali svítilny
a žhavé planety se nebem rozlétly.
Jen moje srdce mdlé, jak r... | Stesk jeseně. | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-059226 | Pro tebe, jenž chceš ze knih ssáti as
elixir vášně, jež ti rovna nebi –
kéž verš můj Taygetské je skály sráz,
kde třísky leží znetvořených lebí!
Pij zde svou smrt a brzo slabý vaz
zlom ve propasti, jež se dole šklebí –
věř, tebe nelituji! V příští čas
mrzáků takých není zapotřebí!
Však ty, jenž sílu máš v svých prsou l... | SONET NA ROZLOUČENOU MLADÉMU ČTENÁŘI. | Vladimír Houdek | 0 | sonet |
cvf-016274 | Ke svátku dostal, aby všeho užil,
do nohou rheumatismus, pěknou věc.
By trochu ochable své síly vzpružil,
neb jednou ještě chtěl se ženit přec,
dřív podle Kneipa statečně se tužil
ten nezkušený, starý mládenec,
na letním bytě perka zul a rosou
po louce procházel se nohou bosou – | ZA STAROU LÁSKOU (1) | Bohdan Kaminský | 5 | stance |
cvf-003625 | Jak ořechová skořápka
se potácí má kocábka
na rozbouřeném moři.
Už padesát let bude tomu,
co s nadějí se plavím domů,
v červáncích přístav hoří...
Já říkal jsem si den co den:
Už zítra budeš bezpečen
na usmívavém moři!
Však ani týden nebyl tomu,
zas šlehaly mě světla hromu
a loď mou bílí oři.
Jen tuto bouři překonat!
P... | PLAVBA | Karel Dostál-Lutinov | 3 | madrigal |
cvf-017940 | Tak rukopis váš čekám v pondělí,
úsudkům vašim mezí nekladu,
však pochválit lze, mním, ty rondely,
tu pana Krásy „Mládí zahradu“.
– Však v barvách svých je příliš nesmělý
a v rythmu má též mnohou závadu. –
Snad – ano – možná, ale příteli,
ta kniha vyšla v našem nákladu. | DIALOG. | Antonín Klášterský | 6 | siciliána |
cvf-034127 | Ejhle Crha!
Kdo o něm mluví,
slova mrhá! | Crha. | Rudolf Pokorný | 2 | ritornel |
cvf-039113 | LIST po listu se stromů opadává,
list po listu se vrací v matku zem. –
Tak mrákotným a smutným večerem
Tvá ruka naposled mi s bohem dává.
Pak v stínu stín noc pohltila mhavá. –
Procítil každý svoje v srdci svém.
Já šel. – Tu kdesi cestou zaslech’ jsem,
jak matka svoje děcko pouspává.
Já přistoup’ k oknu osamělé chatky:... | JULIU ZEYEROVI. | Josef Václav Sládek | 0 | sonet |
cvf-037641 | V Blaníku rytířstvo české prý dřímá a dřímati bude,
pokavad, báje tak dí, nebude nejhůře nám.
Nejhůře? Více-li může zlost osudu soužiti národ,
nežli již týrala nás? – Rytířstvo, dřímej jen dál. | Blaník. | Ladislav Quis | 8 | elegické distichon |
cvf-003065 | Zadívej se do té mlhy nad vodou,
nad ovlhlým listím v trávě zamysli se;
v touhu cizích dálek doprovod svůj míse
starý stesk se ozval divnou náhodou.
Vzpomínáš si ještě, lesa na kraji
korunami stromů do mraků jsme zřeli,
léto vonělo, a my jsme zapomněli,
že už za stráněmi mlhy čekají.
Jen se do nich dívej, jak jdou nad ... | MLHY. | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-019266 | Žehnám vás, již lásky kraje zlaté,
Hory, břehy, pole květnatá,
I vás, chrámu toho bůžata,
V němžto jsem ji spatřil prvníkráte;
I vy hájky ať se dobře máte,
Houště, kře a věštná doupata,
Kvělte s ní vy zřídla mechatá,
Lkejte s ní vy stromů dechy svaté!
Žehnám i vás stíny cest mých tejné,
I vás louky, po nichž chodily
Vs... | 37. Žehnám vás, již lásky kraje zlaté, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-012174 | Dala jsem si cizé věštce hádat,
Dostanu-li se předc někdy zaň,
Nechtěla jsem se víc s láskou bádat;
Ukázat jsem musila jí dlaň.
Dívala se bystře na vše čáry,
Řekla: „Přeosudné jsou to čmáry!
Koho miluješ, to sen jest marný,
Tento před tvou láskou utíká,
Souzený jest tobě jinoch švárný,
Ten rád v bitvě statně potýká.
On... | Věštění. | Šebestián Hněvkovský | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-062035 | Do mého nitra padal sníh,
ve vločkách sníh,
zvolna plnil moji hruď.
Na rtech mých mrzl trpký smích,
blínový smích,
poslední rozkoše zbylá chuť.
A já ležel tak zemdlen tich,
ve mdlobě tich,
můj strhán, zmrtven každý úd.
Dál dral se v nitro mystický sníh,
nažloutlý sníh,
v tlumeném rythmu slabil krve tluk. | Do mého nitra padal sníh. | František Sís | 3 | madrigal |
cvf-047337 | Košaté lípy!
Dík nebesům, jest poesie ještě
po tříhodinné cestě lány řípy. | IV. Lípy. | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-062615 | Na Bílé Hoře
starý pán oře
a lid je z toho zjevený:
Němci prý vyhráli u Jeny
a Češi na Bílé Hoře. | SLAVNÝ INTERVIEW | František Zavřel | 15 | limerik |
cvf-038161 | Na dně truhly, jejíž víko krášlí
lepé květy, ptáci peřestí,
pod čepečkem s velkou zlatou mašlí,
pod fěrtošky, které šelestí,
jak má ruka vetřelá v ně jede,
nebeklíče listy leží šedé.
Tlí tu zvolna kniha ošumělá
od chvíle, kdy jemnou perutí
z babiččina vyletěla čela
duše dobrá v modré klenutí,
zornička když v milém zhas... | NEBEKLÍČ. | Karel V. Rais | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-019823 | Aspoň dvou, třech z nich ti předce zjevím,
Poslední – tu chyba ve jméně –
Wichin, Wichnik, Wiching zmateně
Psal je Ďábel, ramenem snad levým;
Ani či Slav byl či Němec nevím,
To však stojí o něm zkráceně,
Proti Methodovi šáleně
Že se vztekal sardcem dlouhohněvým:
Když řeč slavskou tento po biskupství
V chrámích ustanovi... | 528. Aspoň dvou, třech z nich ti předce zjevím, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-037561 | Přes jezy vrháš se ječíc, ó, Vltavo, spoutaná řeko,
českých polovic vod valí se korytem tvým;
dovedou lámati ledy a bořiti pilíře mostu,
pouta však zlomiti svá, k tomu jim nestačí moc. | Vltava. | Ladislav Quis | 8 | elegické distichon |
cvf-059795 | Ten život někdy – je ho tolik málo!
a vše, co měl jsi rád, jak byl by spálil hřích,
nic nepohne se v tobě, v nebesích
vše na dřímotu jako by se dalo.
Vše hluché je, i lidský pláč i smích,
už zvukem jak by každé slovo lhalo,
vše po samotě jak by v tobě lkalo
a tichým pokojem už chodíš jako mnich...
Ty smutné, těžké dny!... | ROZHODNÝ OKAMŽIK | Jiří Mahen | 0 | sonet |
cvf-068217 | Když obzor v záři rána otvírá se
a v rytmus práce píseň ptačí zvoní,
když země-milenka se vzdává v kráse
a hlavu orosenou tiše kloní,
jdem rozsévat i my těch setbu květů,
svých srdcí sémě novému dát světu.
I na moři my zápasíme v boji,
ač galejník z nás mnohý, příliš lačný,
Ó velká volnosti, hvězd záře tvojí,
když nad ... | HRDINOVĚ PRÁCE. | Maryša Šárecká | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-049742 | Jen teprve když světla příval tryská
za okna úzká, pestře malovaná,
ve barvách zahoří jich druhá strana,
a leskem na protější stranu blýská.
Tu rozházená perel celá miska
do pole amethystů, světlem psána
tu celá báseň, šeď v ní zadumána
se modlí, modř tu zpívá, purpur výská!
Šer poutá rovněž srdce básníkovo,
jak na okn... | Hra barev. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-001357 | Vln ve sváru a bouři oceánu,
můj Cinto, psal jsi svoji Atlantidu,
dech moře solný hojil těla ránu,
blesk v mračna psal, ty v svoje blány v klidu.
Pak umění ti dalo slavobránu,
když v hory k svému navracel se’s lidu,
tu k básni moře báseň hor a lánů
jsi připjal na Caniga pyramidu.
A posléz tesy hor a mořské vlny
jsi opu... | Příteli Jacintu Verdaguerovi. (I.) | Sigismund Bouška | 0 | sonet |
cvf-067662 | Tré rad: Mlád do světa – a úsměv žen je svůdný,
zvlášť hru-li dítěte a tklivou matky něhu
lhou z přítmí smutných očí v tajné touhy žehu –
i dlaně cizích žen se dotek varuj bludný!
Pak nebij sluhu, z tvé co číš ti plní studny
a pod krov s tebou jeden lehá ku noclehu.
Žít bez obavy msty s ním po ráně a šlehu?
Byl's – sil... | RADA OTCE JACOPONA SFORZY SYNU FRANCESCOVI. | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-018636 | Od stálých dešťů ještě plný bláta
se široký pás cesty sklání dolů,
bok její jeden spadá do výmolu,
kde kaluž, sliz a drobná voní máta.
Kraj šírý, pustý, kam tvůj pohled chvátá,
dub jediný sní cesty na vrcholu,
a večer v záři slunečního zlata
se spřežení tu houpá bílých volů.
Jak přírody by ruka s lidskou spolu
jen něko... | CESTA V POLÍCH. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-027659 | Ne, neklňte těm bičům barbarů,
kdo čist je sám, jen ten ať kamenuje!
Dnes otrok koupen hrstí krejcarů
a skyvou chleba, které potřebuje,
neb radou, protekcí, jež z rozmaru
neb z dlouhé chvíle kdos mu uděluje,
kdos, jenž snad cenu těchto podarů
z let svojich mladých ještě pamatuje!
Ten otrok zapřiž se a vezmi kříž...
Na ... | SONET O DOBRODINÍ | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-004028 | Ó lilje mystická, jež věčně otevírá
svůj bílý, netýkaný květ;
dech hnití pel a svěžest se všech stírá,
jen před tvým zaráží se zpět.
Schne život na dně poháru a zmírá,
v němž rozkoše můj vypil ret,
host příšerný jsem zůstal, až noc čirá
mě volá odtud ven: pojď hned!
V tmách hrobových, kde všecko setlí,
jen ty svůj bude... | Ó lilje mystická, jež věčně otevírá | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-019384 | Odkud snesol všecku látku Milek
K slití útlé této ručičky?
Míru k článkům, k měké teničký
Hedbáv pleti, k loktům sněhu bílek?
Odkud červec k bludným tokům žilek?
Z kterých korun onny perličky
K pěti perstům? a kde tkaničky,
Nimiž spojil vtipně každý dílek?
O! co rámě, nimž se skvěla Leda
Proti ní, neb kterým Angelo
K ř... | 89. Odkud snesol všecku látku Milek | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-041654 | Kdež jest Polsko, kdež jest duch tvůj zbožný,
Kde jest tvoje mysl křesťanská?
Strachem třásla se zběř satanská,
Když vlál praporec tvůj nepřemožný.
Duch tvůj jesti posud neohrožný,
Však tma na něm slehla pohanská:
Neví on, že jest krev slovanská,
Zmohl divně blud ho cizoložný.
Povstaň, povstaň sličná děvo ze sna,
S krá... | Kdež jest Polsko, kdež jest duch tvůj zbožný, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-042221 | Ucházej se o korunu vědy,
A v ní bývej dokonalý rek,
By tvé jméno s úctou choval věk,
A vlast slávu měla před sousedy.
Ale s vědou spojuj vyšší vzhledy,
S pobožností zasnub její vděk,
Netrop s vědou pouhý skřek a jek,
Neposkytej místo léků jedy.
A tak uveď obojí tu cnotu
Ve skromnosti, s láskou, bez vřeskotu
Do života ... | 77. Ucházej se o korunu vědy, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-010757 | Smrt malá vždy, ač růsti neustává,
jen tenkráte je božsky veliká,
když věčný život údělem nám dává. | 496. Smrt malá vždy, ač růsti neustává, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-012125 | Což jest život, prázden nadchnutí,
Vzdálen vynikavé obraznosti?
Vleče se jen, nezná perutí
Ducha, ani říše výtečnosti.
Tato mocnost povýšuje cit,
Bez ráje jest necitlivý lid.
Nedostíhlý jestiť její let,
Její říše nezná žádných mezí,
Není marně udělen ten vzhled,
V mladých myslích nejživěji vězí,
Tenť jest nevinnosti, b... | Drahá obraznosti. | Šebestián Hněvkovský | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-011996 | Těm pánům, zlatá zrnéčka již kladou
do srdcí mládeži své bledolící,
dnes každý zdravý pohyb je už vadou...
Své školáčky radš těsné ve lavici
den ze dne mořit, krmit je svou radou,
v ráz zdusit, kde to zaplá v zřítelnici
tou silou přec jen neskrotnou a mladou...
pak divme se té mládi plešatící!
Jak žalostno pak zřít ty ... | Příští generace | Karel Hlaváček | 0 | sonet |
cvf-047584 | Kdys Hradčany jsem kráčel; na náměstí
jsem stanul, byla temná noc a parná.
Zář rudá svítilen jen chabě v scestí
se vkrádala a kašny jednotvárná
jen píseň zněla zpozděnému chodci
v té hluché, těžké, dusné letní noci.
V tom náhle stlumený řev zněl mi k uchu,
jak v poušti hýkla zvěř by zmírající,
a ticho zase, jen hodina ... | Motiv z Hradčan. | Jaroslav Vrchlický | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-022027 | K tobě se modlím, zašlé štěstí moje,
jak ve posvátném kaple klenutí.
V něm oltář květ, jenž pučí z lásky zdroje,
v něm knězem touha má, mé vzdechnutí,
poslední upomínka na ty doby krásné,
poslední záblesk – ach, již hasne! hasne!
K tobě se modlím, stíne blahých časů,
jež ňader v kolébce hrot sudby zahubil,
jež zhynou b... | K TOBĚ SE MODLÍM... | František Kvapil | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-019584 | Zavzni ještě znovu slavenskými
Zvuky krajinečko spanilá,
Ty vlast Priviny a Hezila,
Nad krásnými břehy Blatonskými:
By hrad onen zase s předky svými
A v něm svatyně ta ožila,
Kterou někdy ruka světila
Methodova řády křesťanskými:
Vezmi, kraji, i mne v lůno svoje,
A vy lázně jeho pověstné
Zmýte ze mne všecky strasti moj... | 289. Zavzni ještě znovu slavenskými | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-025330 | Šla žena s pole, v kraj se dívala
a zpívala si volně la-la-la.
A proti ní mnich kráčel silnicí
a chtivě zřel na ženu pějící.
Když setkali se, chyt ji hltavý
a smýk jí podle cesty do trávy.
A padl na ni. Ticho v okolí,
jen skřivan ve výši si hlaholí,
jen mnich ten kňučí jak vlk při hodech,
co žena tají úzkostlivý vzdech... | NA SILNICI | Josef Svatopluk Machar | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-048836 | Však na vždy nepohřbí ji – ráno vstane
a objeví se na prahu tvých dveří
a nevíš, zda tě ve tvář neudeří
a tato nachem studu nezaplane.
Snad větru každým nárazem blíž vane,
snad pod tvým oknem po tmě číhá v keři,
snad v noci parou, lodí k tobě měří
a prvním svitem dne ti k loži skane.
Ó noci, nastav jí své všecky roušky... | Noci. (II.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-045946 | A jindy duši spráhlou, osiřelou
ty vrhneš na dno hudby vítězící,
ta kaskadami ztopí bytost celou.
Kol tebe víří tony jásající,
hned klidně smutné, veltok symfonie
jak v akkordy je ladí splývající.
Za nimi cítíš, srdce lidstva bije,
tož tvoje též, bol vlastní zdá se malý,
s tím srovnán, jenž tu lká své threnodie.
Tvá du... | Příteli, jenž ztratil první svou lásku. (III.) | Jaroslav Vrchlický | 11 | tercína |
cvf-019048 | Lilije kvetou na mořském tu břehu,
jenž bez skalin a jemným pokryt pískem;
i když se vlna žene k němu tryskem,
zde rozplyne se tiše v krajky sněhu.
Dno moře zvolna do hloubky se sváží:
zprv ovíjejí nohy vlny třpytné
ti jak shluk háďat, za pás pak to chytne,
a potom šíj dvé obemkne ti paží.
Dvé teplých, měkkých paží! Ji... | VIII. Zoglo. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-018485 | My v hloubi můžem chápat muky Krista,
my, jenž jsme v slávě, moci královali
a kříž pak nesli, vyhnanství vše žaly,
kdy nebylo, kam hlavy sklonit, místa.
Nad námi Smrt již vznášela se jistá,
přes hrob náš věky již se celé valí,
a naše jméno – lesk ten oprchalý –
již ruka Dějin smazati se chystá.
Leč zázrakem jak On jsme... | ČESKÉ PAŠIJE. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-015737 | Pro osvětu národu Krok slavné
V Budči učiliště založil,
A tak první základ položil
K vzdělanosti Čechů starodávné.
Jeho snažení jest neunavné,
Jak by umění tam rozmnožil,
Vzdělal národ svůj a oblažil,
A tak zvěčnil to své dílo správné.
Shromažďuje z celé České země
Dospělé sem mládeže se květ,
A z ní nové vyrůstá tu pl... | XXXVII. Pro osvětu národu Krok slavné | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-054512 | Štěstí přišlo ke mně. Jak to v světě jest,
nebylo však celé, bolesť šla mu v patách,
Bylo jako květ, jenž v slunci začne kvést,
přes který však síť svou černý pavouk natáh’.
Arciť kvete květ a všecko září kol,
arciť píseň zní už se zelených strání,
motýl vesele se vznáší přes údol, –
ke květu však pavouk ohyzdný se skl... | ŠTĚSTÍ. | Karel Červinka | 0 | sonet |
cvf-048091 | Já nedožil se toho v denní hluši,
bych umění moh’ žít a svojí práci,
část dnů svých tak jsem ztrávil v resignaci,
část v boji o chléb, který nejvíc kruší.
A přece dál všem podávám chléb duší,
a stavím, ač mou práci mnohý kácí,
a letím, ač má peruť peří ztrácí,
a pouze to mne zaráží a smuší:
Že nedočkám se ni paprsku zo... | Na zadní stránku vlastní podobizny. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-044295 | Svit lampy kmitá, člověk sní a bádá,
duch hloubavý se v každou krůpěj stopí,
až cosi najde kdes, co nepochopí...
Křik děsu zavzní, smyslů pustá váda,
a hrdost, která dále jíti žádá,
se k novým útokům a ranám vzchopí
a zas a zase zdvíhá meč i kopí,
jež zas a zase z ruky slabé padá.
Ve chvíli té, kdy plápol lampy hasne,
... | Svit lampy kmitá, člověk sní a bádá, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-029783 | Šli od sítí, svá role zanechali,
jak smrt jich silné bylo předsevzetí,
ve srdci boha, v hlavě rozum dětí,
tak velební, a přec tak prostě malí!
Jak dobrodruhy lidé přijímali
ty syny boží. Myšlénkové setí
jich nad básníků pyšná slova vzletí,
ač mocní láli, moudří jim se smáli.
Tak zapouštěli v srdcí lidských půdu
své zrn... | Apoštolé. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-003104 | Bolestiplná, jež jsi mezi námi
své duše trýzeň nesla vřavou všední,
máš věčný mír. A kde se nerozední,
v tom prašnu dál, my jdeme stesku tmami.
Máš věčný mír! I v děj své lidské dramy
jim znala’s srdce své hřát ze dne ke dni.
Zbyl jeho bílý květ, i nedohlední
kde snové tví už mizí věčna v chrámy.
A kudy’s nešla, mělkou... | VZPOMÍNKA ZA HANOU KVAPILOVOU. | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-010655 | Hrob tajný jest; já nemiluji taje,
zvlášť půvabu, jenž rudne na rtech žen,
a bělostnými hrozny prsou zraje. | 394. Hrob tajný jest; já nemiluji taje, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-017960 | „Let padesát náš velký rodák bude...
já myslím, páni... příklad zářící...
a láska k vlasti... dělají to všude...
dům kupme mu... vždyť s málo tisíci...
sám prodal bych... je žití jeho chudé,
ať v stáří klid má, úsměv na líci...“
V tom z oposice pleskne, zlostí rudé:
„Dům ne! Však nazvem po něm ulici!“ | ZE SCHŮZE OBECNÍHO VÝBORU. | Antonín Klášterský | 6 | siciliána |
cvf-046133 | Ten, „dítě mé“, jest konvalinkou v trávě,
„jak miluji tě!“ hoří planou růží,
„jsi mou!“ se kloní jasmínem k tvé hlavě. | Ten, „dítě mé“, jest konvalinkou v trávě, | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-040904 | Dny fádní jdou jak přípřež dokola,
stroj automatu mlátí v poli prázdném.
Čeho se srdce, čeho dovolá,
klesá-li po propasti svahu srázném?
A sníš a vidíš kroužit sokola.
To budí touhu v tempu vzletět rázném.
Zda podlehne duch aneb odolá?
A proč se na to ptát? Dialog s bláznem.
Ctihodní dnové! Vím, lze připíjet
a odpouště... | MEDITACE PŘI VÍNĚ | Antonín Sova | 0 | sonet |
cvf-015715 | V požehnané usadiv se zemi
Čech ji mezi vojvody své dělí;
By pak národ zůstal jeden, celý,
Správu nechává si nad všechněmi.
Aj tu všickni svými s korouhvemi
Do vykázaných jim krajin čelí;
Každý pluk, kam vůdce jeho velí,
V menší zase rozdělen jsa témy.
A za nimi na vozích tu zboží
Vezou jedni, jiní ženy, děti;
Nejzáz j... | XV. V požehnané usadiv se zemi | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-047800 | Nést křivdu, Bože, skoro úděl všech,
líp nežli dělat ji, jak písmo praví;
kdo ocení tvých ňader hlubý vzdech?
kdo u kořenů citů tvých se staví?
Snad jednou pozdě kdys a po letech,
až čekáním se duch i mysl znaví,
se pochopíme... Zatím ruku nech
dlít v ruce mé a hlavu vedle hlavy... | SNAD POZDĚ... | Jaroslav Vrchlický | 6 | siciliána |
cvf-048759 | To není v písmě, však se mohlo stát,
mdlý stářím již a láskou unaven
na loži Šalomon, ať noc či den,
se svíjel, neschopen bdít nebo spát.
Dva fantomy tu u paláce vrat
se potkaly a zkad zněl krále sten,
se po schodišti nesly jako sen,
až stály před ním, jenž chtěl umřít rád.
Děl první: Já jsem Rozkoš z těch žen všech,
j... | Umírající Šalomon. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-046456 | Jak v ucho zní ty dávné věštby staré,
hned nová naděj do srdce se vrací;
ó mythu drazí, bělokřídlí ptáci
nám holubice buďte v jitro charé!
Zpět, draku, zlobo, a zpět, zmije, sváre!
Když vnuk se marnou tužbou utrmácí,
jak zvony jitra zněte v jeho práci
a vlijte v svaly víno síly jaré!
Vy nelžete, neb zbásnila vás víra,
... | Staré věštby | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-015773 | Z Carihradu svatí paprskové
Jižjiž Slovanům též svitají;
A ti s vroucí tužbou vítají
Na obloze své to světlo nové.
Pozdravují je tu Bulharové;
S horlivou k nim láskou spěchají
Cyrill, Methud, a jim hlásají
Slovo pravdy v řeči národové.
Úkol vznešený si ukládají:
Písma svatá, slova Božích úst,
Na slovanský jazyk překlád... | IV. Z Carihradu svatí paprskové | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-011677 | Což může člověk, hrdá, proti tobě,
šíp hněvu všech jen ve tvůj háv se vbodne
a chladně na střelce zří oko svodné,
jak lehká žena na nevlastní robě!
On marně hlavu zvedá, ruce obě,
na přesily tvé vzdory vojevodné;
jsouť činy jeho sotva vděku hodné
od bílé kolébky až k černé kobě.
Či může někdo vysvobodit světy
těch tvoj... | Což může člověk, hrdá, proti tobě, | Adolf Heyduk | 0 | sonet |
cvf-022733 | Má poesie jako mrtvá kráska
spí v hrobě velkém s purpurovým šatem,
jenž nádherný a hnědým protkán zlatem
pln stuchlých vůní setlívá a praská.
A v jejích prsech, jež jsou samá vráska
a těžky drahokamů majestátem,
se nechví srdce v rhytmu žitím vzňatém,
kde zpívalo by nadšení a láska.
Tak ukryl jsem ji v hrobky místa tma... | Má poesie. | Jaroslav Kvapil | 0 | sonet |
cvf-045732 | Má každý milé sny své, jichž se zříci
mu smrtí jest; chci sen svůj vyprávěti.
Zřím v budoucnost: zem volna vzduchem letí,
jak ženu potká muž, jsou milující.
Bůh z klínu pustí lásku, holubici,
a místo andělů jsou svaté děti,
a růžový keř plnou zkvětlou snětí
juž pokryl kříž a pokryl šibenici.
Tu básník lákán svými myšle... | Sen budoucnosti. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-004019 | Ó holubičko mého opojení,
pojď, na tvá křídla tiše rozložená
nech padat’ perly mého zarmoucení,
na pírka tvoje bílá drahocenná.
Hloub srdce mého jimi všecka pění,
mé oči dna jsou moří protržená,
to není svatá rosa vykoupení,
to proud, v němž tone duše zatracená.
Ty rubíny chceš krve na svá křídla
a žáry, jimiž do tepen... | Ó holubičko mého opojení, | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-044355 | Roj much se slétl k velké ploše medu,
jež vábně leskla se, a zvučně bzučel:
„Znát jasně musíme svůj pravý účel
a cíl – hle věž a cimbuří tam v středu!“
„Nuž do medu a šmahem svorně k předu!“
roj nadšeně a odhodlaně hučel,
ač mnohý bzučoun pronikavě zvučel:
„Mne pusťte napřed, já to nejlíp svedu.“
V tom útlá včela oknem... | Roj much se slétl k velké ploše medu, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-010483 | Co rozum chce, ne co ti jiní káží,
vždy věrně čiň; to moudrých zákonem,
blb jenom blbých rozkazů si váží! – | 222. Co rozum chce, ne co ti jiní káží, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-012640 | Tvůrčích činů pln, vždy jarský, nový
jiskrou vesmír krážem pronikám,
na slunci mám zámek červánkový.
Prchla země panenská mi, vroucí,
za trest po věky mě oblétá,
nikdy dosíci mne nemohoucí.
A jak touží ke mně, vábí, láká,
ze zámku se na ni usměju,
obrozená štěstím lásky plaká. | BŮH ROD | Josef Holý | 3 | madrigal |
cvf-048570 | Den po dni trhám se života stromu,
jest nahořklý plod, purpurem ač svítí,
vždy s novou chutí se má touha řítí
po jeho vůni na skal srázném lomu.
Den po dni zpívám – ale nevím komu,
dnes v jinovatce, zítra v jarním kvítí,
a kapek několik má dlaň když chytí,
z všech kouzlím duhy v bouři dálných hromů.
Den po dni Jakub s ... | Den po dni. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-050450 | A kdyby papež celý dal mi Řím,
bych odříkal se, drahé dítě, tebe,
co tiara mi? Já chci být jen tvým. | XXXVIII. | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-003077 | Podivné kouzlo magnetické
mě vrátilo v těch ulic vábný klid,
a všecky žádosti mé lidské
sem spěly vzrušené se utišit.
Intimní vůně starodávná
se vine všude po omšelých zdech,
a minulosti pověst slavná
plá zelenavě s krytu starých střech.
Ke skále, s níž se pevnost mračí,
se přimkl tichý smutek hřbitova;
hned vedle živo... | MOTIV ZE SALCBURKU. | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-018556 | Byl hlučný rozhovor, a náhle něm
z nás každý zmlknul jako v jeden mžik;
ni dech, ni povzdech v ticho nepronik,
jak ve snách každý seděl s tichým rtem.
O čárném kraji snad se zdálo těm,
a před oněmi mrtvých táhnul šik –
až probudil nás náhle dívčí rtík:
„My zmlkli! Anděl lít to pokojem!“
Ba letěl anděl vzpomínky to ryzí... | ANDĚL. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-018768 | Jen řeky hučí ve sny ti a k spánku,
můj Zvíkove, les šumí ti, pták zpívá.
Však neděle když přijde, do červánků
tě budí hlahol, smích, hra skotačivá.
Rej v nádvoří, zpěv, cinkot skla i džbánků,
při kolovrátku pod lipou, jež kývá,
na písku dívky, zardělé až k spánku,
se točí, sukně po větru jim splývá.
A za zdí starou, j... | SONETY ZVÍKOVSKÉ. (VI.) | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-036683 | Vše štěstí je, když dlaň ji sobě chytí,
tu vidinu, a s ní jde cestou svojí.
Kdy trpí jeden, kdy se chví a bojí,
tu druh mu podá z číše síly píti.
To řek' jsem Ti snad jednou jenom v žití,
a hlavu svou jsi kladla na hruď moji,
kdy kukačka se neozvala v chvoji,
a ruka Tvá v mé počala se chvíti.
Tu pravdu dnes jak dávný o... | XIII. Vše štěstí je, když dlaň ji sobě chytí, | František Serafínský Procházka | 0 | sonet |
cvf-010347 | Ó vnadná jsi! Tvou něhou klesám zpitý,
jak slunným jara vínem zpěvný pták
a krásy kněz před božstvím Afrodity. | 86. Ó vnadná jsi! Tvou něhou klesám zpitý, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-048808 | Jak mohl, strhaný zrak, tváře vpadlé
a duši hlodem sterým utýranou,
před ctěným publikem stát na divadle
a omlouvat se v bouři rozpoutanou?
A vyčítat, genia sladkou manou
jen kolikrát je sílil, živil zchladlé,
bol, rozkoš, smutek své hry ve zrcadle
jim líče s vášní smečkou rozeštvanou?
Což nevěděl, jaký to netvor děsný... | Kean. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-012671 | Zakývalo jaro blouznivým dechem,
zavolalo srdce bouřlivým echem,
vydal jsem se do světa.
Panenské touhy na prsou nesu,
zmámeným okem uprostřed lesů
zabloudil jsem sám a sám.
Zlatý pták uvázl v trnovém hloží,
zapěl mi píseň svobody boží,
peruť dal mi krvavou:
„Tísněný pozemským životem bolným
zamni a staneš se ptáčetem ... | ZLATÝ PTÁK | Josef Holý | 3 | madrigal |
cvf-001083 | Jak ze snů říše
Mab vzdušné dceři,
ve vlasů šeři
vám narcis dýše.
Sad růží v pýše
váš krůček měří –
snad slavík svěří
vám bol můj tiše.
Toť osud lidský:
já nostalgický
dál půjdu sám
a nikdy rety
sklán tužeb hněty
vám nezlíbám. | SONET MÉ DÁMĚ. | Jaromír Borecký | 0 | sonet |
cvf-019412 | Doba bije: člun už slojí v brodu,
Veslo k spěchu zove nezbedné,
Strach mne jímá, líce obledne,
Ještě chvílku, volám, ku rozchodu!
Nohy rychlé znaly času škodu,
Rozvlasená oknem vyhlédne,
V náruč letí, v hrůze bezedné
Selzou zmáčen každý stupeň schodu:
To má láska, že čím hoří výše,
Jazyk služby dlužné nekoná,
Upí jenom... | 117. Doba bije: člun už slojí v brodu, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-002935 | Máme všickni společně
již na zemi Boží ráj,
v něm se zpěvy srdečně
po vše věky rozlehaj’,
a ten ráj, ta naše slast
předrahá je česká vlast.
Jmeno svaté každý zná,
které když kdo provolá,
hned mu láska plamenná
v hloubi srdce zplápolá:
jmeno to, ta naše slast,
předrahá je česká vlast.
Poklad v srdci chováme,
spanilejší ... | Česká vlast. | Václav Antonín Crha | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-041711 | Vlaštovice! Kdož ti věst tu věstil,
Že již u nás ztály zimné sněhy,
Že se kvítím osypují břehy,
A háj zas se milo zratolestil?
Zdali posel tobě cestu klestil?
Čili tebe tajemnými běhy
Došla píseň slavíkovy něhy?
Či skřivánčí zpěv tě porozpěstil?
„Neklestil mi posel dálnou cestu,
Nevolal mě slavík za nevěstu,
Hlas mi za... | Vlaštovice! Kdož ti věst tu věstil, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-064853 | Již den se schýlil, velká noc je blízká.
Poslední ptáci letí do svých hnízd.
Dusivá mlha padá na strniska,
ji šedé vědmy brzy začnou příst.
Což divno jest, že náhle se ti stýská,
když na hlavu ti zralý padá list?
Klamavé světlo v obzorech se blýská,
však temnem bez hvězd můžeš býti jist.
A přece v šeru zapálíš si svíčk... | VOX HUMANA | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-044410 | Do výšin nelze těžkou hmotu vzíti,
hrst hlíny, ze které jsme kdysi vstali,
byť mocné páky od země ji rvaly,
k ní padá zpět, s ní za jedno se cítí.
V kruh jasných hvězd, jenž na obloze svítí
a zaslíbením září v pyšné dáli,
duch sám, když ruce milosrdné sňaly
mu okovy a pouta, může jíti.
Žal odvěký a lidská bída celá
a v... | Do výšin nelze těžkou hmotu vzíti, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-031503 | Se svou láskou k milostné ženě, vzrostlé
jako vzácná bylina v slunné stráni,
narozené pro světlé okamžiky,
od věků stejné;
k věčně staré, věčně i mladé ženě,
jejíž gesto z růží je, ze zlata smích
a jež milována chce býti dosud
způsobem starým; –
se svou láskou ke kráse nahé, živé,
která slavně promítá tvůrčí rukou
země... | ELEGIE | Stanislav Kostka Neumann | 9 | sapfická strofa |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.