id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-041666 | Nechtěj láti slzám u člověka,
Neměj z něho pro ně posměchu!
Jsouť mu v hoři v milou potěchu,
Bez nich duše zoufala by měkká.
I když radost jako proudná řeka
Pod duše se vkradla pod střechu,
I tu v tísni slastí oddechu
Útroba vždy z toku slzí čeká.
O vy slzy! Vy jste rosa svíží
Pro popluží suché života,
Vy jste perly, v... | Nechtěj láti slzám u člověka, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-061924 | Ó, matko má, Tys’ naděje
vzbudila ve mně, oleje
když oliv v rány nalila
Tvá slova, tak se zrodila
má Naděje. | MATCE. | Michal Mareš | 15 | limerik |
cvf-048830 | Plachétka s ňader vedrem tobě sjela,
ó, žhoucí léto, jak z taneční síně
když vyjde dívka nonchalantně, líně,
v plen vánků vzdává nach žhavého těla.
Břeh údy koupajících v dál se bělá,
zdřim’ sedlák v snopech, hajný na mýtině,
co v jilmu košatého chladném klíně
i cvrčka ostrá nota oněměla.
Jak z hluboka to starých hvozd... | Léto. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-048244 | Věř, jen to trojí cítí
tvá bytost v celém žití:
to touha, hoře, klid.
Ta první nejdřív vzpne se
jak ve hlubokém lese,
když orkán zlý jej chyt’.
Ta druhá pak jde zticha,
nad troskami jen vzdychá,
zří všady slzný třpyt.
Však naposled se sklání
jak slední požehnání
nade vším smírný cit.
Co v obraze zde svítí,
je celé lids... | TO TROJÍ | Jaroslav Vrchlický | 3 | madrigal |
cvf-054088 | Na nebi azuru a v moři stříbra příliš...
pod zlatým sluncem stojí palmy v plamenu,
na bílé terase ty líně čelo chýlíš
a slyšíš vln jen zpěv a šumot křemenů.
A obzor nesmírný zříš v růžovém jen kouři...
tam s touhou zíráš jako k ráje Edenu,
až v snění neplodném se oči tvoje mhouří
a mdlobou sladkou hlava klesne k ramenu... | NA NEBI AZURU A V MOŘI STŘÍBRA PŘÍLIŠ... | Emanuel Čenkov | 0 | sonet |
cvf-010701 | Dej vláhu květině a vůni dá ti,
hlaď kámen, dá ti lesk... A člověk? Žel!
Dej srdce mu, on bude tobě láti! – | 440. Dej vláhu květině a vůni dá ti, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-011633 | Tys bez mezí, nám skrovná země stačí,
tys bez času, nám údělem kus věku,
tys bez smrti, nám není pro ni léku,
tys bez změny, z nás vše jí v ústret kráčí.
Což o to dbáš, v čem ducha vzlet se zračí,
vždyť před smrtí z nás každý na útěku,
my vševůli tvou ssajem v matky mléku,
tvá síla v tajné otroctví nás vláčí.
Jak žijem... | Tys bez mezí, nám skrovná země stačí, | Adolf Heyduk | 0 | sonet |
cvf-027606 | Už dohas v šeru teplém, průsvitném
oblaků zlatorudých slední cár,
na nebi hvězdy září blankytném
jak rozházených šperků pár.
Ty jasné barvy shasly s žhavým dnem.
Je temno, vše má siluety tvar,
tam světlo jen, kde žlutým plamenem
plyn ozařuje trotoar.
Tu a tam hledí hlava z oken ven.
V ulici živo, hovor, ruch a smích,
k... | SONET VEČERNÍ | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-041632 | „Žižka, Žižka, veleslavný Žižka,
Ten jest naše věčná oslava;
Paláců jej stkvostnost leskavá,
Jej zná dobře nejpodlejší chyžka.“
Takováto mnohý hrdopyška
Volá nyní slova chvastavá,
Dušiť jeho věku otrava
Uhranula zrakem baziliška.
Měltě Žižka ovšem úkol biče,
A mstu Boži statně provodil
Na zlost podlou prapor hrůzy vzty... | „Žižka, Žižka, veleslavný Žižka, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-068915 | Hle, dumná tvář a oko modré, snivé
a tílko štíhlé jak peň jedle mladé.
Podivná touha do duše se krade
podlehnout k němu vášni prudké, divé.
Žel, daleká je cesta do Ninive
a dřív než noc své stíny na zem klade,
on usíná, nebo do divadla jde,
by zaholdoval muze skotačivé.
Je ideální – vždyť je řiditelem,
je poetický – dů... | Bohumil Kovář. | Josef Lukavský | 0 | sonet |
cvf-010420 | Já lásku ždál a v posled přišla hana.
Žal pil můj jas a co mi zanechal,
je rmutný vzdech a vláha očí slaná. – | 159. Já lásku ždál a v posled přišla hana. | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-019493 | Vzdělaní tím, do europejského
Kolébky sme vešli kupectví,
Která byla tu hned v sousedství,
Totiž v lůnu domu měšťanského;
Slula Hansa, ale Vendického
Počátku dle jistých svědectví,
Zde pak sídlo své a knížetství
Měla i sklad zboží rozličného:
Slavové ji perví založili,
Ale nedědil syn za otcem,
Zisk a čest si Němci při... | 198. Vzdělaní tím, do europejského | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-019780 | Milí páni! tu, dím, ještě jeden
Sedí, proti němuž námítka
Ta jest, že co lhář a klevýtka
Nezasloužil tento slavský Eden;
Dlouho o tom, kdoby to byl, veden
Rozpor a to prudký nezřídka,
Zda já? či já? zněla povídka –
Ano ty, nimž onen pudding sněden!
Bowringu tys leccos na mne nalhal
Ve svých spisech, zač i tobě by
Neslu... | 485. Milí páni! tu, dím, ještě jeden | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-010587 | Červ skryl se do stolistky vonné skrýše...
Jak stolistka je duše pěvcův též,
když žal ji stih’, pyl krve písní dýše! | 326. Červ skryl se do stolistky vonné skrýše... | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-023710 | Mdlý závoj šera nad krajinou splývá,
a stará alej opuštěna civí
do hládi jezera, v němž odpočívá
veliký měsíc stříbrný a snivý.
A v modrém světle tonou žluté nivy,
a vánek mdlý v rákosí lehce zpívá,
v daleku dřímou hvozdy zádumčivy,
a líné temno u silnice zívá.
To chvíle jest, kdy příšery se rojí,
kdy teskná duše schou... | Krajina v noci. | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-023785 | Má planeto, jež jsi mne zrodila,
ty hvězdo, která kroužíš nesměrnem,
má matko! zemi! hvězdo vznešená!
Jak často snil jsem o tvém stvoření,
jak často snil jsem o tvém účelu,
jak často snil jsem o tvém poslání!
Myšlénko božská, písni věčnosti,
živící lidi mlékem ňader svých,
jež zvedají se v bouřném nadšení.
Veliká matko... | Zemi. | Emanuel Lešehrad | 3 | madrigal |
cvf-067718 | I ráje vzdám se, víry ve proroka,
skal hory strhnu, co nám dráhy dělí,
mně podej dlaň! – i zákon sklamu bdělý.
V dvou srdcích vypuč plesná blaha sloka!
Já k ráji jdu – lze vin jen bez poroka –
byť trudně v muk se tmách dni moje tměly
a bolné slzy na řasách se chvěly.
Bůh pro květ rosný poutá bahen zmoka.
Ó vítězná, mst... | RECITANDO. (III.) | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-043581 | Z palem ducha, z moře citů vřelé
Vyšli tvoje slunce na obzor;
Z jeho blesků chýži, palác, dvor,
Stav si kolem sady, ráje celé.
A svých ňader oblouk vykleň směle
Nad propastí černošedých nor;
Rozplaš světa mlhy, noc a mor,
A lij světlo jako slunce skvělé.
Odemkni si pouta ducha zdolná:
Vše jich ďáblem skuté nýty spal,
D... | 19. Změna. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-019846 | Nyní nápis „České řeči škola“
Čítám, i hned v tužbě horoucí
Všedši do ní spatřím před soudci
Falešného státi apoštola;
Jméno někdy Václava měl Pohla,
A že nešel cestou za vůdci,
Jeho žák a císař budoucí
Jozef zlehčil češtinu s ním zhola:
Čtyřidcet let už v tom sněmu dleli
Soudcové ti, jaké trestání
Dáti škůdci tomutoby... | 550. Nyní nápis „České řeči škola“ | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-019913 | U Mladona když já, na rozkoše
Přátelské zván, sem se radoval,
Co za kousek Lel mi ukoval?
Letěl k Sále nade Krakonoše;
Navrátiv se v larvě listonoše
Do příbytku směle vburcoval,
A mně psaní jakés daroval,
Nikdo, jen já, nepoznal to hoše:
S papírem ten list byl zlatokrajným
Ode Slávy Dcery v obálce
Zelené a s pečetěním ... | [Mezi zn. 236. a 237.] U Mladona když já, na rozkoše | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-064895 | A jiné setkání, kdy duše sténá:
Ne, není klam to, paní urozená,
jež dárkyní jste byla přelaskavou,
když dětské sny mou prochvívaly hlavou...
Ne, zraky vaše nezastřela chmura,
jsem Tranoscius, jsem ten synek Jura,
jež hýčkala jste, dítě bělovlasé...
Teď hochu cesta trním rozvírá se
jak vám a všem... Však jaké světlo kmi... | X. A jiné setkání, kdy duše sténá: | Vojtěch Martínek | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-059273 | Rty její kypré, rudé, vzdorné,
vždy zvoní v smíchu bujarém
a tělo vilné, nemotorné
zavání chléva výparem. –
Vojáky tři má. – V lásce svorné
s ní ťukli v krčmě pohárem;
jich přání, vtipy, řeči dvorné
se stejným vnímá rozmarem.
Však dnes jel domu jeden z nich
v civilním hávu... Slzy roní
ve chlévě její zraky sivé
a hladí... | SLUŽKA Z VENKOVSKÉ GARNISONY. | Vladimír Houdek | 0 | sonet |
cvf-041668 | Lupičové, dravci, svatokrádci,
Jenž lid okrádáte o víru,
Horší pekelných jste upírů,
Horší vlků nebohému stádci.
Vámi zblouzen lid se popotácí,
Jako uštknut od zlých od štírů,
Hlouběji a hlouběj do hýrů;
A vám nitro nad tím nekrvácí.
Doba spěchá; přijde vám to žíti,
Co tu zasíváte na roli;
Tož vám bude holým strachem m... | Lupičové, dravci, svatokrádci, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-001321 | „Pojď!“ řekl Kristus, pod tíží se kloně,
a pravicí kříž na rameně zvedal,
a okem v slzách průvodčího hledal,
co líc mu bledla mrtvou bělí sloně.
Stál dole člověk, vstal a zase sedal
si na kmen kříže, kapky potu roně,
a jeho sandál, o křemení zvoně,
jak byl by z kovu, kroku křídel nedal.
„Pojď!“ řekl Kristus, stoje na t... | „Pojď!“ řekl Kristus – – | Sigismund Bouška | 0 | sonet |
cvf-064329 | Hudba dnes přírody nedělí hlaholí,
vyjdu si z vesnice zjásaných do polí,
vdechovat budu tam letní dech topolí.
Budu se potápět v hlubinách velkých krás,
v záři mě ostíní na mezi žitný klas,
k duši mi zazpívá ptáčete drobný hlas.
V topolí, na mezi, stíny a slunka svit,
tam se mi tiše a mile tak bude snít,
s celičkou pří... | Nálada. | František Zelenka | 3 | madrigal |
cvf-068918 | Všichni svatí velkou radost měli,
když se četbou Čecha dověděli,
že na zemi milý člověk žije,
který pro ně skládá melodie.
Člověk, jenž je má rád v noci, ve dne,
ať si lehne, či k pianu sedne,
jemuž vznášejí se kolem hlavy
bez rozdílu stáří, bez pohlaví.
Při viržince sní o rajské vnadě,
při víně o rajské promenádě,
při... | František Picka. | Josef Lukavský | 0 | sonet |
cvf-048100 | Kdo jsi? – Jsem atom, který žitím zpívá.
Co žádáš? – Nic! – Kam spěješ? – Zpátky k matce,
jež od věků mne v svojí nesla látce,
zkad vstala zázrakem má duše snivá.
Co vidíš? – Vše jak v jednu báseň splývá.
Tvé náboženství? – Poctivost a práce!
Tvůj přítel? – Každý! – S kým se utkáš v hádce? –
Má každý pravdu, ať si co c... | Walt Whitman. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-037160 | Již zas z města ucházýte;
Orozkoš se nezmejlíte,
Nesnadnoť lze oklamat.
Míle pramen vyskakuje,
Y když chvoj jej zatemňuje;
Řeřichou se zelená.
Polouce, když větřík věje,
Bukvice se tiše chvěje,
Přemílotě pochodit.
Obilí jakť libě voní!
Ječmen žíto spěšně honí,
By se brzy vymetal.
Y vám mílo pocvičiti,
Kdo míň umí, vyuč... | Terezyi, Alžbětě, a Apollonyi hraběnkám Vratislavkám z Mitrovic, dcerám Eleonory hraběnky Vratislavky Netolické, rozené Vrbnové. | František Jan Tomsa | 3 | madrigal |
cvf-039935 | Daleko široko chatrče v kole,
daleko široko drobounká pole,
vysoké hory nad nimi.
Kdesi v městech se lidé mučí,
lépe a mocněji žíti se učí
za chimerami a zdáními.
V městech hledají Boha, bok mu ohledali,
zpodobovali jeho divy a padělali,
cesta k němu svízelná jest a daleká.
Mrtvolami věnčená rozsápaných kostí,
demonick... | V ODLEHLÉM SVĚTĚ | Antonín Sova | 3 | madrigal |
cvf-049689 | Jen jednou tebe ještě obejmouti,
by na tvém srdci, sladká moje vílo,
co myslím, cítím, v jeden tón se slilo,
jen na okamžik ještě tvojím slouti!
Jen jednou! – A chci všemu odřeknouti,
co z mládí snů v tvém srdci modlou žilo,
chci zapříti, proč srdce moje bilo,
chci sám a sám jít drsnou světa poutí!
Bez lásky, přátel, v... | Sonety. (V.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-040963 | Nemají prý rádi rozkvetlou, nádhernou sloku,
(předce jen nejvyšší drobný květ v pralesích umění!)
Řemesníci od kusu přišli, řemesníci vše padělali,
rota řemesnická, která tak unavila tiskařský lis!
Ta řemesnická rota, podkouřená kadidlem doby,
blýskáním planým unavila zraky diváků,
tam vůně vyčichlých hodů šumí a šepta... | *** Nemají prý rádi rozkvetlou, nádhernou sloku, | Antonín Sova | 0 | sonet |
cvf-057181 | Ó mučednictví, květe zkrvavělý,
velikou, svatou láskou pěstovaný,
slzavým mořem bolu zalévaný,
ať trůn tě zrodil, nebo žalář stmělý!
Z bran palácových, z mnicha nuzné cely,
s hlav kmetů šedých, s vlasů děcka, panny...
nebeské zory leskem obetkaný
mně z věků šera září zjev tvůj skvělý.
Ó vítej, vítej v červánkovém lemu,... | Mučednictví. | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-010362 | Žel, posud pisklem jest mé lásky štěstí,
tož na svých ňadrech už je odchovej,
by skřivánkem se v nebe mohlo vznésti. – | 101. Žel, posud pisklem jest mé lásky štěstí, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-010878 | Umrzlo, sníh napad maně,
tu k Tomšovi děl otec Jan:
„Dnes špalek naložíme v sáně,
by zítra na pilu byl dán
dřív skácený kmen bukový!“
Tu zaslech’ smích: „Kdo ví, kdo ví?“
„Sanice je převýborná,
proto, nežli bude tát
uježděná cesta horná,
musíme věc vykonat!
Máš ústroj saní hotový?“
V tom slyšet zas: „Hehe, kdo ví?“
„Po... | LESNÍ MUŽÍK. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-019464 | Za dvě léta dost se dosti věru
Milek v žaláři mne navězil,
Při té, se kterou mne sřetězil
Poutem lásky, teď je z nohou speru!
Takto ráno, takto ku večeru
Myslím, jakobych už zvítězil,
Zvláště od těch dob, co rozmezil
Železný los mne a Slávy dceru:
Ale slabáť jest tu ruka zbrojná,
Nebo cit můj jest cit slovanský,
A má l... | 169. Za dvě léta dost se dosti věru | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-060513 | Boj dobojován, vavřín zdobí skráně
a duší, neznající lásky jiné
než k národu, se mocná touha line:
Ji uvidět a matce zlíbat dlaně.
Leč nutno zajít k hochům v cizí straně,
z nichž každý touhou po domovu hyne,
jim říci, že i jejich trýzeň mine,
že přišel čas i pro ně, složit zbraně.
Vše skončeno a tělo utýrané
zas ožilo ... | DOMŮ. | Ferdinand Písecký | 0 | sonet |
cvf-064535 | Vždy zamčena v mé budeš klenotnici,
jak převzácný skvost, v srdci mém se skvít,
a žádné oko neshlédne Tvých lící,
rmut lidský skvělý neztřísní Tvůj svit.
Jak drahá mrtvá, v žluté záři svící,
tak, Lásko moje, věčně budeš snít...
a s Tebou vše, co chtěla jsem kdy říci,
a musila jsem s Tebou pohrobit.
Co nemohlo zde růst,... | XXXI. Vždy zamčena v mé budeš klenotnici, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-022964 | Nevinost už pochovali
Ke svatému Jiří prič,
V koutě hrob jí vikopali,
Bi jim nešla více vstříc; 5)
Mluv jí jak chceš nectná ména,
Předce žádná nezčervená. | IV. Nevinost už pochovali | Josef Jaroslav Langer | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-019516 | I sám Milek přišel ku veselší
Mysli raduje se velice,
Když sme z oné Slavů kostnice,
Germanie, vyšli k cestě delší;
Plesal, škeřil zoubky sněhu bělší,
Pyšně rozpávil své letice,
Slovem, tu hned ode hranice
Kohout na svém smetisku byl smělší:
Ba i se mnou, vyjasnivši čelko,
Novou provodilo šálenost,
Toto milé, krásné st... | 221. I sám Milek přišel ku veselší | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-041762 | Jaká touha ve světicích plála,
Ježto církev ctí co svaté panny!
Hruď jich byla schránou nebes manny,
Lyra srdce pořád sladce hrála.
Ku pochotěm byly jako skála,
Beseda jich byla s nebešťany,
A Bůh sám byl choť jich milovaný,
Duše jejich – nebes brána stálá.
Žily tuto jako v Božím ráji,
Kvetly ctnostmi jako kvítí v máji... | Jaká touha ve světicích plála, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-061740 | Ticho, pusto, prázdno kolem.
Ani lístek nepohne se,
když jej stáří k zemi snese.
V dáli mizí brázdy polem.
Nad bezlistým, holým stvolem
pták se vznáší a se třese,
padá v břečťan, který pne se
zapadlým za vodou dolem.
Odpolední slunce vrhá
na led strouhy vrby stíny,
mraky těžké sněhem trhá.
Zvolna zaniká v hor klíny,
ve... | ZIMA. | Vladimír Frída | 0 | sonet |
cvf-069191 | Nic nemohu Ti dát – Ty, srdce moje,
víc nedoufej, a v tluku svém se ztiš!
Klid přej mé duši, rovy krášlí svoje,
na poslední též postavila kříž.
Tam kdosi drahý leží. Snítky chvoje
a imortely dávno uschly již...
pták nezpívá tu, ani včelí roje
sem nepřiletí. Svatá kolem tiš.
Klid přej mé duši. Bolest přetrpěla –
proč do... | Nic nemohu Ti dát – Ty, srdce moje, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-019472 | Přímo odtud hnáno ku Arkoně
Na plac jedné krásné rovinky,
Kde se právě letní ožinky
Provodily v hlučném lidu shoně;
Byli rádi, když sem sedna z koně
K nim šel, onny dobré lidinky,
Míchal sem se v jejich hostinky,
Hry a zvyky do trávy se skloně;
V konci svátku panny písně pěly,
Král a šlechta vedli honitbu,
Ženci bohům ... | 177. Přímo odtud hnáno ku Arkoně | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-029799 | O sukovici zřím jej opírati
to buchtami tak vypasené tělo.
Čepice furiantsky mu sedla v čelo –
tak Honza zvolna v podsvětí se klátí.
„Hej, převízt!“ – Charon chladně: „Zde se platí.“
A na Honzu zří jaksi neveselo.
Honza si myslí: „To by se mi chtělo.“
Pak nahlas dí: „Tak ovšem má se státi.“
V tom klopýtne a řve: „Pantá... | XIV. Český Honza. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-029824 | V němž vše se rodí, dýše, žije v plese,
v němž všecko skryto – vůně, barvy, tony,
jichž chvějí se v tvém spektru visiony,
ty, děde velký, k tobě zpěv můj pne se.
V tvém úsměvu se příští růže třese,
jek dravců budoucích a moří stony
a nezrozených duší miliony,
jichž chaos v jednom paprsku tvém hne se.
Ty sobě sám jsi od... | Slunci. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-069286 | Žiji, čekajíc zde Tebe, milý,
nebe dalo mi Tě v žhavém létu,
myslela jsem, že již nemám síly,
abych stihla kynoucí mi metu.
Z tebe rostu, vím to v každé chvíli,
zdroji života! A z Tvého retu
žíznivé se rty mé napojily,
duše sílu vzala z Tvého letu.
S Tebou jdu a domov Tvůj mně patří,
země Tvá je mojí zemí rodnou,
sestr... | 5 Žiji, čekajíc zde Tebe, milý, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-048824 | Svět vidět jednou volný, bez otroků!
Sny zlaté Shelleye i Campanelly
zřít vyplněny, jaký sen to smělý,
jenž zasloužil by nesmrtelnou sloku.
Však skutečnost, žel, vždycky s pláčem v oku
jej zapře, nebo surový proud ztmělý
vždy vládnouti a tyranem být velí,
v jho deptat slabé v triumfalném kroku.
Kdos větší chce být vždy... | Otroci. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-047348 | Ó vlčí máku, zoři
tys roven Flory, která nezhasíná!
Žel, rány srdce jak ty věčně hoří! | III. Vlčí mák. | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-025745 | Kdys měli hrdinu: byl parukatý
a suchý profesor to zápolení,
jenž lidi si jak pouhé cifry cení,
mdle klímá a jen bitvou bývá vzňatý
jak rovnicí či šachem. – Když mír svatý
se snesl na zem, vzdych si v rozechvění:
Je válka hrůzou... Kdo ty viděl ztráty,
ten myslí na ni s kletbou zlořečení. –
Dnes mají hrdinu, dnes profe... | MOLTKE A HINDENBURG | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-010578 | Chceš hodovat-li uměn při poháru,
vždy pamatuj, že vytrvalost jen
a odříkání mezníky jsou zdaru! | 317. Chceš hodovat-li uměn při poháru, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-004141 | Teď zkvetlo nebem tisíc lilií,
zahrady Boží neobsáhlé,
a nové zázrakem se rozvíjí
tak náhle, náhle;
ráj ztracený, kam není odtud cest,
kam chodí andělé z svých bílých Měst.
A ticho kolem zní jak hudba sfer,
již dálky do tajemna tlumí,
to archandělů křídel, zlatých per
let šumí, šumí,
a když se lilií svým křídlem tknou,... | XVI. Cesta vítězův. | Xaver Dvořák | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-029693 | Kdys přítelova ruka divný dar
mně podala – tu lebku, hrobu zmar.
Kýs studios jí popsal každou kost,
jak kolemjdoucí jmény čmárá most.
Most tajemný, ten ode země most,
jenž s mnohým srdcem živoucím zde srost.
Jen prázdné oční důlky neživé
se tměly v moře duchů mlživé.
A holá ústa pevně sevřená
requií hrozných četla písm... | Lebka. | Augustin Eugen Mužík | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-012004 | Ty, svatý ptáku, znaku naší síly,
v svůj ostrý zob a nepodajný spár
chop těchto mojich chabých veršů pár
a zakruž s nimi k slunci nad mrak bílý.
Ač chabé jsou, přec mají tep mé žíly,
je štěstí v nich, však také v nich náš zmar;
ty kdybys dal jim síly, ohně dar,
tož možná, že by potom působily!
Ó působit! Být bratrům ma... | Sokolu. | Karel Hlaváček | 0 | sonet |
cvf-018736 | Ty větry divé, které nocí spějí,
jež pláčí a jež kvílí – hudba děsná!
vždy úpěnlivěj’ a vždy bolestněji,
až ti, kdo spí, se probouzejí ze sna,
já v nocech tmavých často slýchám zníti
a myslím o tvých hlubinách, ó žití!
Já poslouchávám s úzkostí a bázní,
co ozývá se všecko v jejich štkání:
vzlyk dítěte, smích, jímž se s... | Větry. | Antonín Klášterský | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-049823 | Svůj Patmos každý má; na břehu moře
já prožil svůj, když kalnou vlnou lítal
pochmurný vítr, Orion co čítal
hvězd rozptýlené stádo po obzoře.
A lidskou naděj, radost, štěstí, hoře,
já všecko objal, vším se chvěl a zmítal,
až s plesu výkřikem jsem znaven vítal
tvůj na východě bleskný háv, ó zoře!
Těch nocí odlesky v své ... | Patmos. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-044318 | Ne, nezdráhej se, ruko obětavá,
lak sadař, který nanosí dost vody
a vzepře větev, by unesla plody,
jak zahradník, jenž záhon okopává,
a jako vinař, který časně vstává,
by mrazy potíral a všecky škody,
vždy pil a služ! Co tobě do úrody?
Zlým dárcem jest, kdo ptá se, komu dává,
a zdar a výsledek chce jistým míti.
Snad z ... | Ne, nezdráhej se, ruko obětavá, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-010441 | Čech s Němcem poznali se věru dosti,
vždyť Němec Čecha z lhostejnosti zná,
Čech Němce z křivdy zas a ukrutnosti. | 180. Čech s Němcem poznali se věru dosti, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-048020 | Ký drsný hlahol ve hlubinách lesa?
Kentaurů v chvatu běsný zástup divý
poráží kmeny, snáší klest a dříví
a vrší hranici až po nebesa!
A Herakles juž v žhavém rouchu Nessa
se vrhá v žár, jejž pochodní sta živí,
v něm blednou ořů Héliových hřívy,
svět chví se děsem – Dejanira plesá!
A teprve když oblit světla clonou
se h... | Smrt Heraklova. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-045706 | Má ústa žnec, jenž polibků žeň sklízí,
od rukou tvojich bloudí k tvojí hlavě,
jak měsíc z mlh jim kyne usmívavě
tvůj bílý prs, jenž dobývá se z řízy.
Na tváři tvojí blesk se mih’ a mizí.
Ó s bohem sny o velkosti a slávě!
oč lkal jsem, prosil, úpěl usedavě,
teď zříš v mé slze jako brillant ryzí.
Já prošel šťastně každou... | Má ústa žnec, jenž polibků žeň sklízí. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-029817 | Ať mramor vzletá v gothické tam květy,
či dřevo kříže tíhou v zem se hroutí,
zříš u hrobu přec jednu hruď se dmouti
a jedny chvět se modlitbami rety.
Od země k nebi táhnou zbožné vzněty,
a po skončené žití toho pouti,
jak my jsme pnuli, nad námi zas pnouti
se budou dlaně, zníti zbožné věty.
Od sféry k sféře, k věkům z ... | Pieta. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-019582 | Říkáte mi: „že to zákon káže
By Slav v Uhřích řeč svou pochoval!“
Dobře, než kdože jej ukoval?
Lidé! či to více než Bůh váže?
Zákon boží národům všem záže
Mír a spravedlivost zvěstoval,
A to, aby každý miloval
Vlastní jazyk nade všecko dráže:
Můžli lidská božskou, časná věčnou
Konečná, leč s pýchou neslušnou,
Proměniti... | 287. Říkáte mi: „že to zákon káže | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-069226 | Jak ptačí hnízdo v skále přilepená,
jak odaliska svůdná tiše sní,
a k nebi strmí modrá skalní stěna,
a šalvěj voní v žhavém poledni.
Nad vodou dumá, sluncem ozářená,
loď přijíždí – most spojuje ji s ní
a s celým světem. Tůně rozvířená
zas tiše usne v šeři večerní.
A ztichnou domy, střechy s vikýři,
ve vánku zlatá gines... | GANDRIA. | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-048826 | Jak Faust je viděl cválat v divém trysku
na Blocksberg stržemi a tesy vzhůru,
hnát nestydatý sotva halen v chmuru
se mihnout v sítin hustém třasavisku.
Za plameny, jež zhasínaly v písku,
hra stínů, sterou napodobíc stvůru,
se táhly jako šmouhy po azuru
přes hrany menhirů a obelisků.
Děl každý klidně: To jsou mlhy šeré;... | Mlhy. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-019317 | Snadno bylo volit Parisovi
Jednu ze třech v řecké pustině,
Když mu různem stály bohyně
Rozdělené krásou, mocí, slovy;
Oči lehko snesou, když se nový
Řádně za darem dar vyvine,
Zniklý v sardci druhým pomine
Účinek, an čas i místo hoví:
Ale komu dáno směle zříti
Tam, kde v těsném blesku směsice
Všech krás duše, těla vůko... | 22. Snadno bylo volit Parisovi | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-064697 | Mně zdá se zas, že s Tebou jdu v tom kraji,
v té drahé zemi, jež je vlastí mou,
kde duše Tvá v tom vonném svěžím máji
k mé duši přišla modrou dálavou.
Dnes léto je, a žhavé plody zrají,
a plné klasy ve slunci se dmou,
a jabloně se k zemi ohýbají
pod bohatou a těžkou úrodou.
A mně se zdá, že spolu jdeme polem,
zpěv skři... | LVI Mně zdá se zas, že s Tebou jdu v tom kraji, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-021432 | Ty, zemskou-li poutí
chceš blaženě plouti,
měj ku včele hled:
Viz, drobnými křídly,
kde růžinky sídlí,
jak odkvapí hned.
K nim něžně se shýbá,
pel zlatý s nich zlíbá
a slaďounký med. | Rada. (Josip Stritar.) | Josef Kuchař | 3 | madrigal |
cvf-018771 | Noc. Měsíc září. Hvězd tak jako kvítí
je po obloze. Lesy mlčí v snách,
a noc je slyšet, jak jde po špičkách,
jez hučí dál... U přívozníka svítí...
Mlýn dále klepe, v proud se kolo řítí,
jak hvězdy hoří třpytné mušky v tmách,
a ve měsíčné záři na skalách,
jež tmí se zryté, tichý Zvíkov zříti.
Teď zdá se ti, že dosud cel... | SONETY ZVÍKOVSKÉ. (IX.) | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-000597 | Jdou nebem oblaka, své mění tvary.
Co bylo, už se nevrací.
Žel, tolik pochybné, že život chystal dary.
Kdo štěstí chtěl kdys vyrvat chvíli zlobné,
svůj život utrácí
v dnů jednotvárných minci drobné. | JDOU NEBEM OBLAKA. | Karel Babánek | 3 | madrigal |
cvf-010365 | Kdys v parku žertem zavřela’s mi bránu,
já ritornellu lancetou tě bod’
a polibky pak léčil jsem tu ránu. | 104. Kdys v parku žertem zavřela’s mi bránu, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-018006 | Zřím-li s výše od lesných Hůrek v údol
ke tvé věži, Putímský kostelíku,
vždy mou myslí táhne jak teplý vánek
podivná zvěst ta.
Boj co všude pro víru šílil u nás,
v dvojí tábor celý se rozstoup národ,
zášt a zloba bujela bratra k bratru,
zrak žhnul, krev tekla:
V zdech tvých všecko dýchalo láskou, mírem;
v jedné lodi př... | JIHOČESKÁ DUMA. | Antonín Klášterský | 9 | sapfická strofa |
cvf-045213 | Neb mezi tyto tyčky sem a sítě
tiskárnu, slyšte, až ku hvězdám dali;
já podepsat se musil, roztržitě
to čtli a na štěstí mne nepoznali,
a proto raděj’ dále prchám hbitě,
neb chytit mne – to byste uhlídali!
Mít Ahasvera na Eifflově věži,
ne Evropa – to celý svět sem běží. | VII. (XVII.) | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-048048 | Kol příkré tesy; v jejich středu holém
se rozskočilo srdce staré skály
a v proutí šípků rudé růže vzplály
a nad propastí usedly si kolem.
To rudých motýlů roj svítí z dáli,
hned řekl bys, nad trávy tenkým stvolem,
když znavivše je dlouhou honbou polem
je k oddechu sem divé větry svály.
Či vskutku země staré srdce puklo... | Plané růže. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-043062 | Svým když políbením posledním
Slunce zemi dobrou noc již dává,
Tu večerní zvonek hlasem svým
S luk a polí dělníky svolává:
Domů! domů! volá po výšinách –
Domů! domů! volá po dolinách.
Čím pracoval, každý odloží,
Ruce sepne, Bohu pomodlí se;
Na své místo všecko uloží,
Jen když možno, dříve nežli stmí se;
Pak se k domu –... | IX. Zvonek večerní. | Josef Tichý | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-004628 | A v chrám jsem vkročil – lesem světel planul –
jak chorý žebrák u dveří jsem stanul;
tam v stínu klek jsem v hořkém trudu
a vroucně líbal jsem tu svatou půdu.
Proud slzí vřelých k zemi rosou kanul,
cit bázně dětinské mou hrudí vanul,
a jako požár zmocnil se mých údů,
já bil se v prsa a já chvěl se v studu:
Jsem stínem ... | De monte sacro. (2. Na prahu.) | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-069188 | Já pláči hořce, marná je má touha,
je marné všechno, kol vše pusté je –
ta píseň lásky – iluse jen pouhá –
a zlaté světlo zhaslo naděje.
Stín soumrak svívá. Temná noc je dlouhá,
ve vlhké půdě vidím šlépěje...
Mně odpusť, Bože! Duše má se rouhá!
Ty stopy vítr pískem zavěje.
Kdos cizí přešel tichým sadem kolem –
Ty Jsi t... | Já pláči hořce, marná je má touha, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-010442 | Že stokrát větší jste, než posud víme,
nuž, stokrát větší naše bude čest,
až v svatém boji vám se ubráníme! – | 181. Že stokrát větší jste, než posud víme, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-047866 | Menuet své vážné vlny splítá,
napřed krok a krok zas volně zpátky;
v oku touhy zlatá jiskra kmitá,
hudby rhytmus však ji tlumí sladký
i ta ňadra třásní krajek skrytá.
V jizbu mou, kde žiju eremita,
upomínky křídlem v oddech krátký
známá nota padá – srdce vítá
menuet!
Touha zpět zas do snů mládí lítá,
slyším smích a šum... | Menuet. | Jaroslav Vrchlický | 10 | rondó |
cvf-025026 | Chop zbraně se a kráčej v boj,
kde mečů seč a ropot děl,
a nitra svého nepokoj
i srdce stesk i srdce žel
spni zapomnění řetězem
a chtěj být vítězem!
Vyrvi se matce z objetí
a opusť mužně otce dům,
a zbraň, z níž zhouba poletí,
přitiskni ku svým chladným rtům,
a srdce spoutej řetězem
a chtěj být vítězem!
I lásky opusť k... | Píseň válečná. | Ludvík Lošťák | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-067903 | Tma večera jak tučná hrobů dávnoletých hlína
v chrám dusné vlhko kupí; tlí v něm s trouchní kvítí
puch ulic, svátý s prachem do pavučin sítí,
chlad hrobek zasutých, měst hříchů vonná špína.
Jak Bůh by odešel,... lampa v slzách krve uhasíná...
Jen oharek mi s čmoudem v brevíř z boční lodě svítí,
dav s hrubým hovorem kde... | Tíseň večera. | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-048609 | Dopsána kniha – Marné sny a touhy!
Sta listů plno illusí a dum;
já nemám síly znova chýlit k rtům
číš přeludů, můj zápas byl tak dlouhý!
Já démanty chtěl sbírat z žití strouhy
a hvězdy tkáti do kšticí svým snům;
však „s bohem“ zatím dávám štěstí dnům,
jež blednou v dál jak červánkové prouhy.
Co napsat ještě na poslední... | Na knihu básní. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-048797 | Po dlouhých letech opět zaklepala
u samotáře, jenž jí dávno odvyk’,
zněl z dálky potlesk, davů hlasný povyk,
ba s rojem listů u mých dveří stála.
Tak přišla. Duše se jí nenadála,
jak padá v mračna náhle hvězdný promyk;
já sobě připadal jak starý komik,
jejž chvilka úspěchu v ruch rozehřála.
Leč jako illuse vždy krátká ... | Návštěva slávy. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-050443 | Kdos fialky tři rozkvetlé mi dal,
já dala si je pod podušku, celou
noc jejich sladký dech v sny moje vál. | XXXI. | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-042217 | Vlasti má, kdež jest tvá sláva skvělá?
Kde tvůj břečtan, kdež jest berla tvá?
Jaký osud sudba tobě tká?
Jaká kletba nad tvou hlavou zněla?
Vidouc jizvy vůkol tvého čela,
Jež ti sudba ustrojila zlá,
Duše v hloubi celým smutkem lká
A se s tebou klade do popela.
Jak z ruk tvých mám sníť tvá těžká pouta?
Jak tě sprostit ur... | 73. Vlasti má, kdež jest tvá sláva skvělá? | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-062017 | Můj dům jest opuštěn,
nikdo neruší jeho netečného klidu,
jen chrapot mých snů.
Zaprášené květy smuteční
mdle rostou v rozpuklých stěnách
a šeptají své písně ošumělé.
Okna jeho jsou z šedého skla,
zamženého chudou rosou podzimů,
a nepropouštějí paprsků slunce ni hvězd.
Střechy sbity jsou z prken rakví zpráchnivělých,
a ... | MŮJ DŮM JE OPUŠTĚN. | František Sís | 3 | madrigal |
cvf-021407 | Já vždy byl divný, snivý hoch:
mne tolik lákal jitřní třpyt,
když lehá duhou na pažit –
já rosy vssál, co jsem jen moh’.
Já nořil duši v šeřík, hloh
a vpíjel lesní šum i klid,
já rád tak slýchal bouři hřmít,
již chrlil černý mraků stoh.
Zář hvězd, vzpomínek modrý zrak,
šíř obzoru, hled do oblak
mne zapředly v sen, do p... | Dvěma nedochůdným kritikům. | Josef Kuchař | 0 | sonet |
cvf-017941 | Je moudré svíčku zapáliti ďasu,
však svíčička též Bohu náleží.
Piš do „Národních“ – drž se však i „Času“,
choď se starými – lichoť mládeži.
O lysém rci jen, že má málo vlasů,
o kulhavém, že zrovna neběží.
Vždy husa svého dočeká se klasu,
však orel pojde v kleci za mřeží. | Z MOUDROSTI OTCOVSKĚ II. | Antonín Klášterský | 6 | siciliána |
cvf-000686 | Jsem jako Věčný Žid, životem štvaný,
jenž z věků do věků se věčně zmítal,
bez cíle, oddechu ku předu hnaný,
bič beznaděje Osud pro mne splítal.
Po cestách pustých štvou mne jeho rány,
tmou nocí – v mlhách den když ranních svítal,
cíl ještě vzdálený byl, nohy sdrány,
a zemřít nemoh’ jsem, jen zmdlením zmíral.
Jak slunce... | VĚČNÝ ŽID. | Karel Babánek | 0 | sonet |
cvf-019815 | Pane: bližšíť košile než kabát!
Tak má usta nyní mluvili
Chlubcovi, jenž nosil košili
Na kabátě a byl z počtu hrabat;
Přišli Ďasi, tu on křičet a bát!
Vyzlékše jej v ruskou vložili
Vřelou koupel, věchtem čistili,
Pak šli lůžko v led a sněh mu dlabat:
Demidov to, jeden z ruských pánků
Byl, co přes rok chudým v Paříži
Os... | 520. Pane: bližšíť košile než kabát! | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-048114 | Kdys básník bloudil kolem lesní tůně,
naslouchal chvíli křičícímu ptáku
a chvíli vzhlížel k táhnoucímu mraku,
jenž stíny divné kreslil ve vln lůně,
a opojná jej brzy zmátla vůně
a k vlnám sklonil se, div věřil zraku,
sáh’ po květu, sáh’ k srdci ve rozpaku,
zda vůní květ, zda touhou srdce stůně?
A když chtěl utrhnouti t... | Leknín. (IV.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-059958 | Chtěl zpět bych dnes do mladých časů,
kde doma stojí rodný dům,
zřít českých krajů smutnou krásu
a vzdát se zlatým, krásným snům;
u Tebe matko, když se šeří,
být člověkem, jenž v lásku věří.
Ó, matičko, Ty sladká touho moje,
na Tebe do dnes vzpomínám.
Jsou ztraceny mých cílů voje,
a sám tak sám své ruce sepínám;
vždyť ... | Přání. | Adolf Brabec | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-035763 | Chladný vítr z hrobů vane,
Osudu zde vládne moc,
S bledé tváři slza kane,
Smrti slouží černá noc.
Šípem raněn v mutném lkání
Mladý kněz se v rakev sklání.
Pastýř želí ztrátu jeho,
Pomocníka věrného,
Kněze ctného, horlivého,
A bratra upřimného.
Slza slzi žel žaluje,
Hluboký bol si zděluje.
S pastýřem si pásl stádo,
Kona... | II. Ku pohřbu kaplana. | Václav Alexander Pohan | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-018573 | Ach, ony noci nevrátí se více,
kdy od večera čet jsem, čet a čet,
jak struny nervy, horečnatý hled,
dech stajený a rozpálené líce:
Co vedle hasla lampa již neb svíce,
den venku vzbuzen šeřil se a bled,
zvon rozzvučel kdes kovový svůj ret
a vlaštovky křik zvedly, létajíce.
Teď někdy zrak, jak po knih letí řadě,
u mnohé ... | KNIHY. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-019558 | Neletí tak orel prudkým letem,
Ani včela jarních po kvítkách,
Ani na rychlých Rus kibitkách,
Jak já s Milkem celým slavským světem;
U Ladogy sme dnes, před doupětem
Wawle, na Kynastu vyhlídkách,
Zítra u Čakonů při kytkách
Olympu, neb v Čechách s Řepočetem:
Odtud jdeme, kde Raniberk, Retra,
Sviata lípa, zámek Sklabinský... | 263. Neletí tak orel prudkým letem, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-033113 | Dvé let král Sardanapal již se brání. –
Co platno úsilí a namáhání?
Bál na Ninive okem hněvným sálá,
a Mylitta, jež vždy se libě smála,
tvář zahaluje. Problysknou-li mrakem,
zří hvězdy strnulým a smutným zrakem.
I z letu ptactva kněží zkázu hlásí.
Ba i ten Tigris se zrcadlem krásy,
v něž vnímal obraz Ninive a nebe,
teď... | Pád Ninive | Jan Evangelista Nečas | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-027752 | Mám jisté jmeno mezi lidmi těmi,
jež čtení veršů dosud opíjí;
i talent prý – jak vždycky dozná se mi,
i když mě kritik jinak zabíjí.
Básnická sláva! Patřit ve své zemi
k národa chloubám, k oné legii,
jež vítězně jde věků peřejemi,
kde bohů rod i králů pomíjí!
Náš praot, Homér, žebrák byl a slep
– tak fama praví – možno... | SONET NA PRASTARÝ MOTIV | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-050191 | Co kdy v písni tvé se chvělo,
plně to, či cize znělo,
podle doby – znělo, mřelo.
Hlavní vždycky je, co zbude;
klasobraní po všem chudé –
Člověk trpěl vždy a všude.
Jen když básník stih’ to jednou,
snese, nechť se v chvíli bědnou
s kamením naň ruce zvednou... | Sloky. | Jaroslav Vrchlický | 3 | madrigal |
cvf-067906 | Zní hvozdem vlhkým toužná píseň táhlá
a zaleklé jí v skalách zvolna mříti...
Jdu za ní v myšlénkách – a stesk mě chytí,
že zmírá, sotva v duši zvukem sáhla.
Mně lehla na hruď za ní lítost náhlá
a srdce zatáhla mi mračnou sítí.
...Ach bojím se z těch chmur slz krupobití,
jež i dnů všedních stluče lada spráhlá.
Jdu sám a... | I. Zní hvozdem vlhkým toužná píseň táhlá | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-015732 | Hořce želí Sláva arcidíla,
Kteréž mocný zdělal Sáma duch,
Že tak brzo pevný tento kruh
Synů nesvornost zas rozlomila;
A že klesla do mdloby ta síla,
Jižto, jako strážný země bůh,
Zbudil český tento Miliduch,
A že z mdloby té se nevzkřísila.
Srbsko, Slézie a Morava
Ruší svazek, jenž je s Čechy víže,
Volíce si zas své vl... | XXXII. Hořce želí Sláva arcidíla, | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-018561 | Pojď, vlídný Spánku, dřív než blýskne zoře
mě zanes v kraje, skryté zrakům denním,
mé oči zamkni tichým políbením
a v hrudi vše mi ukolíbej hoře!
Mě uspi slavnou, velkou písní moře,
jež často slýchám, den když v sen si měním,
jak v průzračném dni modrém, podjesenním
zní, zpívá, jiskří, svítí na obzoře.
Mě uspi zvěstí s... | SPÁNKU. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-018052 | Jak, daleký že svět nás učil tomu,
že v svobodě jen budem doma štastni?
Ne, ne, nám Kollár o tom pěl v své básni
a Palacký nám vryl to bleskem hromu.
Nám Neruda to četl ve hvězd lomu
a Sládek napsal krví svojí vlastní,
nes Vrchlický nám věštbu, že se zjasní,
a Čech své hřímal: Nevěř pranikomu!
Ó, dřív i duby, sosny naš... | Z NAŠÍ DOBY. (VI.) | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.