id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-041592 | Geniem se nyní každý klade,
Kdo se vzpírať proti pravdě umí,
Ač mu jenom prázeň pouhá šumí
V mysli tupé, v hlavě holobradé.
Dárcem-li zvou toho, jenžto krade,
Stavičem-li, jenž hrad klade v rumy?
Zahradníkem-li jest, který tlumí
Nešetrně hřádky milosadé?
Styďme se již lísavé té řeči!
Není-liž to hanba pro člověka,
Před... | Geniem se nyní každý klade, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-001104 | Je chvíle ztmívání.
Ni světlo ani stín
v zakletý háje klín
se listím nesklání.
Vše stejné: lupání,
sněť, kůra, dole blín,
pták, jenž pad do houštin,
zvuk, co vsí vyzvání.
Tvar smyt. Jen jeden tón:
zeleň. A na víčka
se plošně klade... Skon?...
Kdo den dnes uhýčká?...
Teď vstává Ticho – – Sní –
vše v rubáš mlhy schví. | ZELENÝ OKAMŽIK V PARKU. | Jaromír Borecký | 0 | sonet |
cvf-019790 | Kdože může vysloviti medle
Všecky hračky, zvláště Slováků?
Tu ční Paprík v kole diváků
Dolů hlavou na vercholci jedle;
Ten tam láme kolesa hned vedle,
Duby staví tu zbor ovčáků,
Onde zase kopa Kozáků
Hajduchuje na koni a sedle;
Mladá chasa píšťalky si tluče,
Hrá se v purgu, mič a houpačku,
Šibenice přeskakuje rouče;
Dě... | 495. Kdože může vysloviti medle | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-003074 | Můj domku v polích, jak se mi už stýská
po samotě v tvých několika zdech,
po zahrádce, v niž teď už podzim leh’,
a která růží poslední se blýská.
A tichý smutek u srdce mne stiská,
když vhroužen zrakem v moře pražských střech
své duše na dně slyším dlouhý vzdech:
můj domku v polích, jak se mi už stýská!
Je volno touze ... | ZASTESKNUTÍ. | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-062742 | Benátky přede mnou hoří, zlato, šeď, zeleň a purpur,
mramory k nebi se pnou, laguna zrcadlí je.
Nešťastný osud mi brání, jak by se slušelo, do dna
vyžít ten nehmotný zázrak, který je patrně snem.
Před dvěma roky jsem zdrcen pohlížel do teskné dálky,
ztracen a nehmatatelný kde zůstal v daleku Řím.
Srdce mé leželo tam sv... | Benátky přede mnou hoří, zlato, šeď, zeleň a purpur, | František Zavřel | 8 | elegické distichon |
cvf-007072 | List rozloučiv se navždy s haluzemi
teď mihotá se v povětří jak pérko,
a zvolna, tiše dopadá pak k zemi.
A nikdo proň – leč básník nezasteskne,
dál času běh své hrozné žene kolo,
hvězd kytice dál v zenithu se leskne.
Což o lístek! týž mír kol hody slaví,
když letí mor, a jak srp polním chrpám
myslícím lidem krásné rubá... | OSTEN ŽITÍ. | Irma Geisslová | 3 | madrigal |
cvf-010662 | Ctnost pravá nikdy neblýská se řečí;
jeť pravá ctnost jak pravá rekovnost
vždy němá, leč vždy silná v nebezpečí. | 401. Ctnost pravá nikdy neblýská se řečí; | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-025953 | Sloup obrovitý stojí u kostela.
Pískovec jeho věky zšedl zcela.
Byl tenkrát asi jiskrný a bílý,
když Římané jej k cestě postavili,
by ukazoval směr a hlásil dálku
pocestným, kupcům, vojům jdoucím v válku.
Pak láska boží naplnila zemi,
a Kristus vítězně šel kraji těmi.
Chrám lásce boží tady postavili
a na náměstí odvlek... | SLOUP V GUMPOLDSKIRCHENU. | Josef Svatopluk Machar | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-016838 | Jdou mraky pod oblohou, jak chmurné zpomínání
Jde unavenou hlavou. Mé jaro uchřadlé
A choré, jež jsi mělo vždy podzimu jen zdání,
Jež vrásky jsi jen zřelo vod v kalném zrcadle,
Tvá zeleň potemnělá, květ, z něhož plodu není,
Paprsek váhající, svit stříbra unylý
Ekstasi roztoužené přec’ krásou se zdá v snění,
I city klam... | CHORÉ JARO | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-048859 | Půl věku přešlo, co v mé sny jsi hřmělo,
ó jižní moře! Hřmíš však stejně dále,
v měst severních tě vřavě slyším stále,
jak v tiši břehů tam se’s rozšumělo.
Stem Siren tenkrát jsi v mé srdce pělo,
jich tvary zřel jsem v pose okázalé
na srázné, k vodě nachýlené skále,
až v očích se mi divnou něhou tmělo.
To všecko zmizel... | Sny o moři. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-010625 | Bůh Kristus mřel, leč hloupost posud hlásá:
„Chtíč Barnabáš buď rozpoután a prost,
leč na kříži mři vznešenost a krása!“ | 364. Bůh Kristus mřel, leč hloupost posud hlásá: | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-047202 | Ach, humor! Lepší doby rajské dítě,
host vzácný u nás, skorem cizinec!
Tys nebeského ptáka chyt’ v své sítě,
jej zavřel’s v úzkou svojí stance klec.
Tam zpívá nám, žel, uniká nám hbitě,
jdeť analysa za ním, vetřelec,
pel s křídel stírá mu – však on se směje
dál na stránkách tvé věčné epopeje. | Při dokončení překladu Ariostova „Zuřivého Rolanda“. (XI.) | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-048062 | V svém dobrodružném žití, v půtkách, v řeži
a v soubojích, na cestách mořem, zemí
ten divný zachytil typ mezi všemi
kdes v pusté krčmě nebo na pobřeží.
Na tváři této podivný taj leží;
svit dobrácký ten jasní pohled němý,
však potutelnost hraje tahy těmi,
kol kterých sporé licousy se ježí.
Ký falešný to hráč a dobrodruh... | Portret bandity. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-018775 | Skal srázy divé. Na nich les se tyčí,
kde světlo chytá stínů náruč měkká,
kde ticho... Klesť jen, praskajíc, tě léká,
list bříz a buků splývá do jehličí.
A v hloubi dole šumí to a syčí,
jak přes balvany skáče divě řeka
a s věčnou písní letí do daleka...
Co bolesť tvá tu? Je tak trpasličí!
Zda chápeš jasně: Musí to tak ... | ČERTOVA STĚNA. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-027503 | Tak spolu jdem už přes čtyřicet roků,
hubená Bído, tím, co zve se žitím...
Přátelsky rovnáš krok svůj mému kroku,
tvé jedno rámě kolem hrdla cítím,
co druhé svírá prsty mé jak kleště,
a všechno sdílíce jdem živobytím.
A já byl k tobě nevděčníkem ještě!
Má slova jenom kletby na tě lila,
já škrtit chtěl tě za psoty a deš... | EROTICKÉ TERCINY | Josef Svatopluk Machar | 11 | tercína |
cvf-049834 | Vzduch příštími je těžký závějemi,
jak andělských by křídel bílý shluk
tam tísnil se a čekal jen, až k zemi
by slétnul, pokyne mu zvonů zvuk.
Cos jako píseň na ret druhdy němý,
jak o harfu by dívčí prstík ťuk’,
se tlačí, srdce jásá zvony všemi,
snů přízí tančí smavý mládí Puk.
Strom ohromný zřím, ten až k nebi vzrůstá,... | Vánoční sonet. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-054962 | Byla krásna jako slunce v máji,
bez sokyně v našem kraji celém!
Každý svátek vídal jsem ji v háji
ruku v ruce s mladým učitelem.
Zde vždy ráno setkali se krátce,
na chlum ze vsi přikvapivše zdola;
jindy v témdnu bránila jim práce –
ji chtěl krb, a jej si vzala škola!
Tehdy ona v rodném statku dlela,
a on zatím v žáků s... | Jednou v témdnu. | Alois Škampa | 0 | sonet |
cvf-042232 | Zanechejte osobitých choutek,
Pomáhejte nám zdíť budovu.
Nezbudete jinak okovů,
A vás slabý zmůže vraha proutek.
Tkáte pilně napořáde outek,
A kdo tká tu pro vás osnovu?
Budete míť předc jen hotovu
Plenu marnou na ozdobu loutek.
Tkala ondy rubáš Penelopa,
Ale v noci rozplétala práci,
Že již po ní nezůstala stopa.
Nesly... | 88. Zanechejte osobitých choutek, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-020231 | Ba krásná je to vlastnosť u poety,
že jeho duch prolétá vyšší světy
a zří v nich štěstí zdroje.
Ba krásná je to vlastnosť, umět tvořit
si étherovou říš, nymfám se dvořit –
jich líbat vzdušné kroje.
Ba krásná vlastnosť, letět výš než střela,
výš, než kde hoří slunce kadeř skvělá –
tam zpívat hymny svoje.
Ba krásná vlast... | V étherové říši. | Antonín Koukl | 3 | madrigal |
cvf-001089 | Pod šlojířem těžkým se sklopeným okem,
stěží pod čepečkem spiatou kšticí zlatou,
nová Alkyoné rozbolněná ztrátou,
na ven nevšímava důstojným jde krokem.
Hrdá loď, jež vzdutým kolébá se bokem,
se smuteční vlajkou do půl žerdi sňatou,
plna pokladů a vůní, které matou,
smysly dráždí slibů opiovým lokem.
Chodníkem se hejsc... | VDOVA. | Jaromír Borecký | 0 | sonet |
cvf-031253 | Tisíckrát žel! Kdyby starý Řím nás obléval svým davem
slunce přešťastné, že rdí se nad antiky luhem,
vůní západu by táhlo nás pod blankyt setmělý,
zrychlujíc tep srdcí našich k písni druha s druhem.
Snivých milenců, náš krok by tíh do háje Venušina. –
Jistě pak by mramorem svým pohnul bohyně prs bílý;
šťastným snoubenc... | XII Tisíckrát žel! Kdyby starý Řím nás obléval svým davem | Stanislav Kostka Neumann | 0 | sonet |
cvf-045838 | Maab v ořechovou sedla skořepinu,
jak světloška se zajiskřila vzduchem,
jenž zachvíval se muších křídel ruchem,
a spící elf se vzbudil v lilje klínu.
Měsíce slza sjela do leknínu,
řeč přírody, v níž mluví duch jen s duchem:
Ty všecky divy bdělým chyt’ jsi uchem,
v své poesie stkav je pavučinu.
Ve kalichu tvých písní, b... | Shelley. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-044398 | Jak truchlivě se uschlý ořech dívá,
v plášť z jinovatky, v hustou bílou přízi
se celý ukryl, hlava v kápi mizí,
a schovává se ruka zimomřivá.
Již chtěla se ho dotknouti pěst divá,
tu děl jsem: „Ne, snad nassaje si mízy,
měl ještě plody, byly dobré, ryzí,
a nejspodnější větev byla živá.
Snů zbytek klidně dosni, strome s... | Jak truchlivě se uschlý ořech dívá, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-007983 | Rytíř Konopás chtě vyjeti, vstupoval na kůň,
který co svíčka se mu zpíraje, na zadních stál.
Popelka okolo jdouc, se smála; i vece jí rytíř:
„Nezvykl koniček můj nositi tak, jako váš.“ | Nezvyklý kůň. | František Vladislav Hek | 8 | elegické distichon |
cvf-059865 | Srdce jako broskev zde ti dozrávalo,
zde ti slavík zpíval, kdekdo měl tě rád –
jak to, že jdeš od nás, že se něco stalo,
co nás rozloučilo navždycky už snad?
Byls prý doma tady. Ó ty divná chválo,
která mnoho říkáš, ale neumíš hřát!
Kdo je někde doma, tomu stačí málo,
nemoc nestraší ho, ani s bídou hlad.
Nic ti nevyčít... | POSLEDNÍ TELEGRAM | Jiří Mahen | 0 | sonet |
cvf-041653 | Polsko, Polsko! oslavená země,
Sestro milá mého národu!
Zpomenu-li na tvou nehodu,
Ostrá bolest jak ten oheň žže mě.
Slynula jsi druhdy v krajin sněmě
Skrze nejednoho vévodu;
Křesťanstva jsi střáhla svobodu,
Když se pohan vztěkal přeholemě.
Kdež jest berla volné správy tvojí?
Ach mé srdce hořem krutým puká:
Zlomila ji ... | Polsko, Polsko! oslavená země, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-048077 | Den chmurný často smavou píseň nese
a vyzlacený často líně vyzní.
Nuž, jak chce ať to chodí bohů přízní,
vždy nezní zpěvem všecka hnízda v lese.
A často duše vstříc se dojmům třese,
stesk hlodá ji a zoufalost ji trýzní
a po vší žatvě nad pár klásků sklizní
se usmívá jak po bouři luh v plese.
A jindy napadá jí květů spr... | Žeň písni. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-018625 | Když loď svou spustíš vesel v moře siné
za dálným cílem jako Argonauti,
tu s modra nebes na radostné pouti
jak na pozdrav ti sterá hvězda kyne.
Tu hvězda snů jak Labuť šírem plyne,
tam Pegas, Lyra v oči zablýsknou ti,
a hvězda slávy zve tě dále plouti,
a hvězda lásky v kraje volá jiné.
Leč bez úrazu loď tvá – nebi dík!... | ZA ROVNÍKEM. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-024762 | Chci plakat tiše, tiše,
jak měsíc nad jezery
bledými podvečery,
chci plakat tiše...
Chci plakat tiše, tiše,
jak podjesenní štkání
monotonní plání,
chci plakat tiše...
Chci plakat tiše, tiše,
jak dítě, které nocí
bloudí bez pomoci,
chci plakat tiše... | PÍSEŇ. | Emanuel Lešehrad | 10 | rondó |
cvf-052526 | Jiní snad že znají
krásněj blahopřáti,
co však zde se tají,
nemohou Ti dáti:
jest to láska vroucí,
vděčnost nehynoucí. | Jiní snad že znají | Emanuel Züngel | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-033296 | Již mrou a hynou! – Lužice se ouží,
jsouc odrývána moře vlnou dravou;
jak nad ptáčetem s krve žízní žhavou,
již skalní orel nad hlavou jí krouží.
On, mladý rek, se v rozjímání hrouží –
Co tají čas, již probíhá mu hlavou,
jak blesků kmity letní nocí tmavou,
když země zprahlá pro krůpěji touží.
Co chce ten snílek? – Šel ... | Ke hrobu Jana A. Smoléra. | Jan Evangelista Nečas | 0 | sonet |
cvf-042162 | Vlasti naše! Čím ty hodláš slynouť
V řadě toli slavných národů?
Předešli tě všickni v pochodu,
Chcešli sama v malátnosti hynouť?
Viz jen zevšad osudy ti kynouť,
By se’s dala do ctných závodů,
A zlou odvrátila nehodu,
Do níž vrah tě usiluje všinouť.
Ó již přestaň v poživách se pásti,
Uč se berlou čiré vědy vlásti,
Uč se... | 18. Vlasti naše! Čím ty hodláš slynouť | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-041649 | Bude vojna! A kdo půjde na ni?
Aj viz tam tu vybíranou chasu,
Spěchá jako k úpravnému kvasu;
Aj jak máchá do vzduchu svou zbraní.
Prach se zdvíhá po zdupané plani,
Stromoví se chvěje od ohlasu,
Potokové ustávají v žasu,
Kde jdou rekové ti vybíraní.
Váhám-liž já sám se zbraně chopiť?
Dejte meč mi, ozbrojte mi rámě,
Nemá... | Bude vojna! A kdo půjde na ni? | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-005173 | Chraplaví papoušci a pestří kolibříci
a hbitý párek příliš směšných opů
by sugeroval ve dne slunce tropů.
A jejich křik, co chtěl by as ti říci?
Než noc je, noc, a ne noc žhavých pásem.
A ticho kol, ne hlučný pokřik ptáčat.
Tma, v které sen vždy nejlépe je začat.
A tmu tu, chceš-li, učiním ti jasem.
Po těch se neptej, ... | DŮM BEZ ZRCADEL (IV) | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-038373 | Když mně po boku k své harfě pěje,
Ssaji do se lásky sladký med;
Kouzlo, jenžto z písní outlých věje,
Vynáší mne v idealů svět.
Její líce – na nich sněžný květ
Vábně mezi růžemi se chvěje;
Její k nebi pozdvižený vzhled –
V něm se zřetel hvězdojasný směje!
Jak to citné moje srdce jímá,
Všecko budí, co v něm skryto dřímá... | 4. Blaženost lásky. | Václav Věnceslav Ráb | 0 | sonet |
cvf-016311 | Nuž ano, řekl si, mne měla ráda
a teď už více žárlit nemusí.
A já, vždyť láska si jen lásku žádá,
já o Stázinku věru řeknu si.
A v duchu již již psaní dlouhé skládá,
v němž polibky ji téměř zadusí
a v němž jí všecko, všecko, všecko poví
a pak by začal žíti život nový... | ZA STAROU LÁSKOU (38) | Bohdan Kaminský | 5 | stance |
cvf-064731 | Z Helikonu Musy, prijďte, pospíchejte,
do věnce ten vavřín svijte s růžemi,
na čelo mu, pyšné, chladný vavřín dejte,
žhavé růže sypte cestou na zemi.
Euterpe a Clio, ódy zazpívejte,
na Parnasse, že jsem, nechať zdá se mi –
s Polymnií moji chválu jeho pějte –
Kalliope v žase nechať oněmí!
Z Helikonu přijďte, sloužit Boh... | XXX. Z Helikonu Musy, prijďte, pospíchejte, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-041660 | Již-li změnil v německé se myši
Celý ten náš národ ubohý,
Že mu z cizin utrých přestrohý
Strojí tito ďábla tovaryši?
Potuchly v nich květy říše vyšší,
Osedly je hříšné mátohy;
Duše jich jsou pekla dělohy,
Z nichž jen vřesk se divých ruhot slyší.
O můj lide! Poslyš moje lkání,
Slyš stesk, jímž se k Bohu má hruď sklání,
... | Již-li změnil v německé se myši | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-010378 | Jsou kouzelna tvá ústa sladkozvuká!
Ty večer na růži se usměješ,
a v úsvitu dav poupat na ní puká. | 117. Jsou kouzelna tvá ústa sladkozvuká! | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-045888 | Noc prchá k lesům; z tmavé její číše
den mladý pije zlato červánkové,
nad obzor mlhy vznášejí se výše
a hloub se noří v moře blankytové;
snad táhnou s nimi plaché noci snové...
Nad rybníkem, hle, bílé páry hrají
a každou chvílí v tvary splynou nové,
z nich blesky slunce mocně prokmitají;
či snad jsou závojem, ve kterém... | DVA HLASY. | Jaroslav Vrchlický | 17 | spenserova strofa |
cvf-006471 | Pepíku! když jsme se spolu procházeli
po mohyle otců, po té hoře bílé,
těšíce tam písní duchy nám tak milé,
když jsme na tu zpoustu smutně pohlíželi –
Tu jsme malý pomník z rumu naházeli;
na srdce mi tam jsi padnul roztoužilé,
o spojené pak se umluvivše síle
v utěšenější jsme kraj se provázeli.
Jak ta kamenitá. půda v ... | JOSEFOVI M. | Josef Václav Frič | 0 | sonet |
cvf-045138 | Nemysli na ty, kterým podal’s pít
a kteří do tvé naplivali číše,
všech srdce s tvým přec v souhlas nemůž’ bít,
týž hvozd, jenž jedněm v dumy úkoj dýše,
zas dráždí jiné, snět mu urazit;
ty’s třeba mechem jeho kráčel tiše,
co jiný prchal. Však nad cizím plesem
a cizí zlobou les dál zůstal lesem.
A jsi-li, básníku, ty tak... | Odpověď. | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-028699 | Zas jindy dva se vzali za sebe
a za čas žili každý pro sebe.
On pije víno, jezdí na koni,
že sotva kdo ho v trysku dohoní,
pak hraje v karty, činí návštěvy
a ztýrán dochází tak úlevy.
A ona – bože – mokku popijí
a za čas koná malou partii
buď do lázní, buď někam k příteli;
nu, lidé o tom více věděli.
Kdy potkali se jed... | Všední verše (X) | Emanuel Miřiovský | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-019352 | Přišla sice, ale s třeskem vrátek,
Do zahrady večer v besedu,
Kde se při Milkově dohledu
Slaviti měl smírlivosti svátek:
Dejte sobě ruky na začátek
Smíru, políbení k posledu,
Zněl náš ortel, a to po předu
Krádce ty, pak Hněvkyně ty zpátek!
Ona ale dlouho se a celky
Proti soudu smírce zpouzela,
Až i vpeřil v sardce Jí t... | 57. Přišla sice, ale s třeskem vrátek, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-019555 | Načby proto sardce naše chladlo,
Nač se pohřížilo v truchlotu,
Že sme našli práznou pustotu,
Kterou žádné netklo ještě rádlo?
Vítěztví to nechci, jenžby padlo
Z nebe dolů na zem bez potu,
Volím chudou směs a mrákotu,
Aby svět byl, kde nic předtím vládlo:
Arci, že jdou jiní cestou hladší,
Těžce mi a pozdě za nimi,
Tím s... | 260. Načby proto sardce naše chladlo, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-046444 | Ruch mladé Vesny všem ku srdcím sahá.
Chce lidstvo také jaro svoje míti,
chce kvést a plát, chce vskutku jednou žíti,
chce vědět, co je úkoj, rosa, vláha.
Též dělník v světlo prsa noří nahá,
pot stírá na čele, jenž perlou svítí,
zří v mlze pohár, touží z něho píti,
a hledí výš v snech přeludů a blaha.
Jsme všichni děln... | K prvnímu květnu. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-050229 | S tísní mračen květnových, rychloletých,
plných dešťů proudících v žírná pole,
s přehojnými reflexy světla, stínů
vzlétni, má písni!
Vzlétni, táhni nad českou drahou zemí,
s hnízda mračen dívej se v širé brázdy,
jež tu táhnul v Polabí pilný rolník
k Lipanským svahům.
Mořem klasů od věků rozvlněná
žírná pláni, u srdce Č... | Lipany. | Jaroslav Vrchlický | 9 | sapfická strofa |
cvf-042172 | Pravá zbožnost – páseň přepodivná,
Jenžto pojí zemi s nebesy;
Ráj to duše, jehož neděsí
V míru svatém bouře neodhlivná.
S nebes mana je to věkoživná,
Boží vůz to s bláhy kolesy,
Duha v pouti zlými útesy,
Nejdražší to lásky Boží hřivna.
V zdraví rozkoš, lék jest v nemoci,
Stín jest v parnu, světlo za noci,
Anjel strážce... | 28. Pravá zbožnost – páseň přepodivná, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-030256 | Vlídný národ k tobě co k laskavému
Bohu, mocný králi, se utíkaje
S sepiatýma rukama, s slzýcýma
Očima volá:
Pospěš Otče! do milé vlasti, jako
Slunce probuď k životu syré kraje,
Jako anděl rozbroje zahnav ustav
Pokoji chrámy!
Zplašiv mraky podvodu, podej ruky
Přívětivé moudrosti, aby květy
Učenosti v mladivé kráse jaly
... | Na J. M. Leopolda druhého, krále českého. | Vojtěch Nejedlý | 9 | sapfická strofa |
cvf-049193 | Jal bych byl doma, mně se zdálo chvíli,
kdy lesem praporů a v křiku slávy
kol sochy Adamovy valné davy
se rozjásaly, jakby mořem byly.
Já cítil, co v Něm velkosti a síly,
co těchy, světla v těsný žalář tmavý
můž’ roků řadou věštec, jak On pravý,
lít svému lidu ve chábnoucí žíly.
A z vřavy zástupů má duše spěla
tam k Va... | Krakovu oslavujícímu Adama Mickiewicze. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-063396 | Mého srdce znějí struny,
v jasném svitu bledé luny
čísi ruka na ně hrá...
Květy sní tam na záhonech,
v akkordech a sladkých tónech,
píseň zvolna umírá...
V bílém bezu slavík ztichnul,
sad si touhou teskně vzdychnul,
stromy nocí ševelí...
Luna kývla se své výše –
a té písně znikl tiše
refrén nesmělý... | MÉHO SRDCE ZNĚJÍ STRUNY. | Tereza Dubrovská | 3 | madrigal |
cvf-059300 | Ze snění těžkého se probudila skála
a zašeptala cos v hučící řeky proud
a řeka pomalá, jež skálu omývala,
dál větrům řekla to, jež počly v lesy dout;
tu lesy mlčící vášnivá touha jala
ta slova záhadná skal chmurných uhodnout
a pověst zrozená v šíř lesy probíhala
a tajem plnila kde jaký pustin kout;
a lidé u ohnišť se z... | MYTHUS. | Bohuslav Knoesl | 0 | sonet |
cvf-010532 | Stesk v srdci mám, blesk žalu hruď mi ryje,
leč ve zvučících duše akordech
spí pro tebe mé lásky symfonie! | 271. Stesk v srdci mám, blesk žalu hruď mi ryje, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-017956 | Mne učili té písni v dětství době,
a já ji pěl, však teď jí nemám rád.
Jak? V malátnosti naší dnes a mdlobě,
kdy svírá všude nepřízeň nás vlád,
kdy nepřátelů propadáme zlobě
a všude zmatek, tíseň z mnoha ztrát,
že máme zpívat: „Spi, Havlíčku, v hrobě?“
Ne, raděj: Kéž bys, Havlíčku, moh' vstát! | PÍSEŇ. | Antonín Klášterský | 6 | siciliána |
cvf-015781 | Bohužel! – Lutická Drahomíra,
Jenž po chotě smrti vladařila,
Že – jsouc pohanka – zas pomařila
Květ, jejž nová vydávala víra.
Však neslušně v pekelného štíra
Kněžnu tuto pověst znetvořila;
Orlici, byť dravý pták i byla,
Neslušnoť zohyzdit v netopýra.
Mnohé skvrny, mnohé velké vady
Měla hrdá její povaha,
Nezkrocená žádo... | XII. Bohužel! – Lutická Drahomíra, | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-061666 | Veliké slunce do závějí písku splývá,
jak těžká krůpěj krve do obzoru skane,
v rákosí Nilu bílý ibis tiše vstane
a socha Memnonova jako ze sna zpívá.
Kdes v žárné pláni pouště šakal nudou zívá,
den dohasíná v písni mdle již dozpívané,
co nebe myriadou hvězd kol zvolna vzplane –
a sfinx se v neurčitou dáli dívá, dívá – ... | SFINX | Vladimír Frída | 0 | sonet |
cvf-064865 | Těch sedm dětí, co jste vychovala,
byl také velký dar. A komu? Vlasti?
Ty jedny vojna do okovů spjala,
ten jiný padl do vražedných pastí,
ten jiný poznal, jak je skýva malá,
jak za ni denně odsouzen je klásti
na pospas život. Bída neskonalá
a cesta kamenitá nad propastí.
Jen k utrpení utvořil Bůh prý ženu
a matku nejví... | JEDNÉ MATCE | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-018546 | Och, u nás je radostno dýchat a žít,
tu květy ti pod nohy házejí všady!
Dům postav si nádherný v růžové sady,
a do rána sprostý jej pomaže lid.
A píseň-li zazpíváš, křepký a mladý,
vkus uprou ti, umění, ducha i cit.
Jsi politik? Jistě se’s dopustil zrady!
Jsi malíř, jsi sochař? Ach, musíš být bit!
Když chud jsi – jsi l... | U NÁS... | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-041630 | Vědy – perly jsou to, duše zdoby,
Nadhvězdové jsou to pochodně.
Však žel! z panen těch si nehodně
Lidé mnozí nevěstky jen robí.
Ten si vědu co hrad pevný sobí,
Aby mohl válčiť svobodně;
Tomu v závoj slouží pro zbrodně;
Tomu v stroj, jímž bohactví si hlobí.
Ba i tomu, jenžto pro lid těží,
Věda částo bývá jenom věží,
Z n... | Vědy – perly jsou to, duše zdoby, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-019926 | Široko teď otevřite bránu,
Zvolám, Helikonu strážcové!
Dva sem najmilší mi zpěvcové
Přicházejí, z Rus a od Balkánu;
Sladkoť býti cítěnu a znánu,
A hle tito noví hostové
Jsou mé školy zdární žákové,
Milující celost víc než stranu:
Chomjakove! Utěšenoviči!
Přijmite ten triumf od Slávy,
Za Jeku ty, ty zpěv za Orličí;
Zpěv... | Mezi zn. 420. a 421. Široko teď otevřite bránu, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-019626 | O ty, v kterém každodenně klekám,
Chráme přirození důstojný!
Tebe ještě mám, i odbojný
I když osud ukrocený čekám;
Tu sám vůkol vzhůru, dolů těkám,
Strom mne v náruč přijme pokojný,
Léky chystá kvítek opojný,
Větrům lkání, selzy dělím řekám:
Ukojiv žel v sladkých snách se žičím,
Volnou, na jediné návěští,
Světy tvořím ... | 331. O ty, v kterém každodenně klekám, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-018473 | Zas klidně, tiše sedáváme spolu
v mé prosté, a přec útulné tak dílně;
já pracuji teď horečně a pilně,
leč ona rovna schýlenému stvolu.
Zrak smutný má a jako bez plápolu –
Ó, trpí, trpí, v nitru pláče kvilně!
Já v hradbě své zrak přitisknu-li k střílně,
zřím, jak svou hlavu kloní v tichém bolu.
Tu jímá mne cos jako lásk... | XXI. Zas klidně, tiše sedáváme spolu | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-069308 | Až budu mrtva, přijdeš ke mně pak
a pomodlíš se u mne, příteli?
V té noci tmavé, tišší nad přízrak,
jež obejme mne svými pocely?
Když na západě rozevře se mrak,
zpěv zazní těch, již láskou trpěli,
a loď má jako opuštěný vrak
již nevpluje v ten přístav setmělý?
Zda přijdeš ke mně – a pak v sladkých snech
té naší lásky v... | 27 Až budu mrtva, přijdeš ke mně pak | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-014480 | Ach, nic mi tak milé není
jako vonné pozdravení
sedmikrásky!
Všude roste, všude zkvítá,
na každé nás mezi vítá
plna lásky.
Kvete v slunci, kvete v stíně,
zem ji pořád nosí v klíně
jako dítě –
sotva trochu ztají sněhy,
sedmikrásky plna něhy
pozdraví tě! | Sedmikráska. | Josef Kalus | 3 | madrigal |
cvf-019487 | Divnými můj nápady mi stále
Milek cesty nechut osolil,
Zvlášť pak nyní slova hlaholil,
O nichž já sám přemýšlel sem dále;
Jábych, řekol, všechněm Slavům krále
Z tohoto tu kmene vyvolil,
A však jen tak, aby odvolil
Němčiny se dřív on dokonale:
Toby byla i krev pravoslavská,
I rod panovnický v Europě
Najstarší, co větev ... | 192. Divnými můj nápady mi stále | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-048044 | Juž božský střelec na své pléci nesa
toul zlatých střel k zenitu rychle pílí,
juž s trůnu nebes na vše strany střílí,
pták, zvěř i moucha prchli v stíny lesa.
A na zem pohledni a na nebesa!
Kol samé zlato, kam tvůj zrak se chýlí,
sta jisker zlatých padá na obilí
a zlatá mha na skráně skalám klesá.
A zlato plane ručejem... | Poledne. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-018758 | Na stráni slunné ležím, plné vřesu,
jenž právě kvete v růžných květů zdobě.
Zem sálá teplem. Jak to v léta době,
kol cvrčků koncert. Za mnou stíny lesů.
Pnu v dál a v slunce oči v tichém plesu,
a víčka zrovna svírají se k sobě,
již jenom cvrčků chřestot slyším v mdlobě
a kamsi v dál se, do daleka nesu...
Jsem na Východ... | FANTASIE. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-000257 | Jak v noci bílé luny květ,
když září v tmavý jezer klín,
tvůj obličej mých do vidin
a v jezero mé duše hled’.
Pták srdce mého počal pět,
jsa stajen ve tvých vlasů stín,
jak v noci bílé luny květ,
když září v tmavý jezer klín.
Mých písní motýl křídla zved,
v let hned spěl z ňader zřícenin,
by v tmě tvých vlasů do vidin,... | JAK V NOCI BÍLÉ LUNY KVĚT... | Otakar Auředníček | 12 | rondel |
cvf-049779 | Vír tance, hudby jásot, maškar davy,
vše letí ještě hlavou jeho, v které
se začíná mu tmíti, do únavy
jej zkolébaly různé dojmy steré.
Teď otevřel zrak, matné jitro šeré,
den nevlídný a šedě popelavý,
s ním nuda, nechuť, proud hořkosti dere
se v srdce, jež se vzpomínkami baví.
Co květů rozšlapáno po parketách,
co srdcí... | Popeleční středa. (I.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-054448 | O, odkud ta podivná lítost,
proč zase mnou zachvívá,
proč opět mi zalévá bytosť
ta tesknota šedivá!
Dnes plakal bych. U krbu teď
jen sedávám nejraděj,
když plameny zkrvaví zeď,
a v hrudi mé beznaděj! –
Ó, odkud ta podivná lítosť
a proč se opakuje,
proč znova mi zalévá bytosť,
když s večerem ztemněly thuje
a rozprchlé s... | DNES V ROZTESKNĚNÍ. | Karel Červinka | 0 | sonet |
cvf-016849 | Ne pro vzlet, Ikare, pro symbol hrdé smrti
Mám rád tě. Na křídlech se z vosku vznášet tak
Do modři azuru, do žáru, do oblak
Jak v zlata laviny se nořit, nežli zdrtí
Hněv bohů piráta... Pak klesej, těla tího,
Svou krví zalij se...! Tak býti sražen hned
Se vzdorem ramenou, jež rozpiala se v let,
Být mrtev s peruťmi jak z... | IKAROS | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-043592 | Pružina se hnula – stroj jde valný,
Není, není láska marný sen;
Nám zas nový započal se den,
Mizí noci, mizí mrak již kalný.
Zavanul duch jasný, neobhalný;
Zbuzen národ ve snu zahalen,
Kámen se života odvalen,
Živnou kraje, živne prostor dálný.
Bratři, bratři, zhůru tyto číše,
Zněte hlasy kolem, k výšinám,
Zdraví pijem... | 30. Procitnutí. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-010746 | Kdy svého určení lid dojde mety?
Kdo ví to as? Snad z věku zapadlých
nás věčnost v jiné přenese jen světy! – | 485. Kdy svého určení lid dojde mety? | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-048530 | Co platno s tebou hádat se a příti?
Vždy v posled platí jen, co v ruce máme:
své malé já v tvé velké promítáme,
a myslíme, v tom že se tají žití.
Vždy žíznící chcem věčný úkoj píti,
kde hřmí tvůj hněv a kde tvůj úsměv klame,
a zmírajíce v posled tolik známe,
co dítě, v smrt jež z kolébky se řítí.
Ty věčně dál jdeš poča... | Člověk přírodě. (II.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-069310 | Tvé štěstí chci a v záři oka Tvého
jak bílá hvězda chci se zrcadlit,
jak bledý leknín chrámu nebeského,
jenž v tiché tůni letní nocí svit.
Tvá, věčně Tvá. Ó, něho kouzla všeho,
chci v modlitbách svých stále Tobě žít,
ač krutá sudba žití rozmarného
nás musila tu navždy rozdvojit.
Jak bludný bard chci dál svou píseň zpív... | 29 Tvé štěstí chci a v záři oka Tvého | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-045212 | Tak lidstvo bylo stejné v každém věku,
jak za dob našich teď jest i dál bude,
hned jako sláma nadšením vzplá v skřeku
a ztichne za krátký čas vždy a všude.
Jen trouby reklamy když zazní v jeku,
tu pohne se na myšlénky jsouc chudé.
Však odpusťte, já proklatec a psanec
že nudím vás, – již svazuji svůj ranec. | VII. (XVI.) | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-018622 | Spokojeni se tmou svojí zimnou,
uzamčeny pevně oči obě,
naši mrtví ve svém tichém hrobě
nechť si zdřímnou!
Ani v štěstí, ani v smutku době,
ani vzdechem, ani plesu hymnou
nevolej je, sen ať z očí vymnou,
zpátky k sobě!
Tvoje štěstí, sladké jeho písně?
Kdyby vstali, skřiví rty jen přísně,
skloní líce.
Tvoje stesky, bol,... | NAŠI MRTVÍ. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-042227 | Vášně vaše, jenž vám hrudí manou,
To jsou modly, jimž se duch váš klaní,
To jsou bozi vaši ukydaní,
Jimž vždy žertvy z komor vašich planou.
Zvony zvoní cnostem vašim hranou,
Vášně trhou do tmavých vás zhlaní;
Předc duch váš se těch jak moru straní,
Kdož vám o nich rozmlouvají s hanou.
Ó jen veďte sobě s nimi v lásce,
M... | 83. Vášně vaše, jenž vám hrudí manou, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-002388 | Jméno sestry nápěv v sobě
Líbezný má v každý čas,
V něm se otec stkví již v hrobě,
V něm zní spící máti hlas;
Jméno sestry mně památku
Dá na otce – dá na matku.
Otce hledámli sklíčený,
Zřím ho v raném v oku tvém;
Když po matky políbení
Touhu cítím v srdci svém:
Dím: Nemohlaby víc máti
Mne, než sestra milovati!
Sladkosl... | Jméno sestry mé. | Josef Krasoslav Chmelenský | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-044244 | Jhem pevným zvyky jsou již svými vzniky,
až okovy a řetězy se stanou –
když samotář se vmísí bílou vranou
zas mezi lid, zapomenuté styky
se svými vzlyky, s bujarými křiky
jsou jako nový šat, jejž kladem’ stranou,
když starou halenu a rozedranou
nám učinily milou dlouhé zvyky.
Když ale není pomoci a zbytí,
když člověk n... | Jhem pevným zvyky jsou již svými vzniky, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-021176 | Nad lesem se ozval dravce vřesk;
nevidět ho tam, leč chvilkou příští
na oběť snad sletí jako blesk,
snad již vraždí, snad již krev se prýští –
oběť umírá... a nač byl toho žití
vznik a bol a skon? zda dost, že dravce sytí?
Přírodo, ty sama víš-li to?
zdaž ti třeba bolu v srdci živém?
třeba ti, že záhy podryto
žití všec... | PRALES. (X.) | Eliška Krásnohorská | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-067220 | Bez bázně, braši, vzhůru hruď,
a vypněme v před prsa!
Dokažme, že, buď si co buď,
žár hnutí nezakrsá,
nýbrž mocně se povznese,
kýžené štěstí přinese.
My, ač vše prací živíme,
prabídný život vlečem;
protest snad zahřmít nesmíme
cti opásáni mečem?
Právo patří nám k životu,
ne ostří znát bídy hrotu.
Právo na život hajme s... | III. Bez bázně, braši, vzhůru hruď, | František Cajthaml-Liberté | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-018037 | Noc, k ránu již. Vše ke blouznění zve.
Veliký měsíc nad Petřínem pluje,
jez hučí, řeka stříbrem světélkuje,
vzduch vidin pln, svět krásy vábivé.
Jak line zář se, mistře, s tváře tvé!
Jak milý druh své fantasie snuje!
A v duši mé se maně doplňuje
verš Shakespearův: Za noci takové...
Za noci takové tři bludní básníci
šli... | V BLOUZNIVÉ NOCI. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-043278 | Ve městečku zná jej každé dítě;
jakmile se před svým vozíkem
na ulici zjeví, okamžitě
ulice se plní pokřikem,
rozpustilci s hojným nadáváním
rozběhnou se za ním.
Jozífek se zlobí, rudne v tváři,
a když tím jen křiku přibývá,
chytře obrátí list v kalendáři,
dobrácky se kolem usmívá,
z jeho úst pak moudré slovo zazní:
„H... | HLOUPÝ „JOZÍFEK“. | Ferdinand Tomek | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-042327 | Druhdy nebe přemilostně shlídlo
S výšin svojich na pozemský sad,
A všech skrytých blahodějných vnad
Otevřelo přebohaté žídlo.
Jak by každý byl vzal na se křídlo,
Vyplynuly dary z valných vrat,
A ten věrný věčných vabů sklad
Na jedné vzal svaté panně sídlo.
Duše zbožná! Koho řeč má míní?
Kdež dlí záře, jenž se nezastíní... | 183. Druhdy nebe přemilostně shlédlo | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-064487 | Věř, nezávidím Tobě, Ty má milá,
že šťastnější Jsi byla v žití tady,
že smrt se u Tvých dveří zastavila
a na vždy zkosen lásky Tvé květ mladý.
Ty pokojně Jsi, šťastna v míru žila,
sny Tvé mráz nezžeh’ ani zimní chlady,
Ty’s umřela, mně noc tu zahalila
tmou skutečností moje vzdušné hrady.
To drahá ruka dala mi tu ránu,
... | PŘÍTELKYNI | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-066497 | Ano, tak to výsostně, zbožně tuším:
svou brázdu hlubokou táhnout na úhoru,
a v polovině za ruku vzít ty, kteří povedou ji dál.
Nitro otevřít dokořán, by mohlo velké slunce k duším.
A čistým srdcem stát ve svatých sboru.
Pak tmy se báti netřeba, když den se dokonal. | XXXIX. Ano, tak to výsostně, zbožně tuším: | Lila Bubelová | 3 | madrigal |
cvf-059098 | Kam se díváš v dálku neurčitě, smutný jinochu?
Jaký bol as v srdci nosíš skrytě, smutný jinochu?
Když se oko toulá po rovině k lesům modravým,
na co myslíš, cizích krajů dítě, smutný jinochu?
Často, opřen o strom, stojíš o samotě zamlklý,
nasloucháš, jak cvrčci pějí v žitě, smutný jinochu.
Večer, s hlavou v dlaních, v ... | SMUTNÝ JINOCH. | V. Jednota | 7 | gazel |
cvf-049101 | Kdo snil vás první? Adam ve svém ráji,
nad lyrou Jubal či nad kovadlinou
snad Tubalkain? Ach, věky jdou a hynou,
vy pláte stejně legendou i bájí.
Pod klenbou Akademie zda stinnou
vás Plato – fletnistky co sladce hrají –
svým žákům vykládal? Či v závoj Maji
již vše jste tkaly první pavučinou?
Zda Pythagoras, Thales, Euk... | XXI. Pramyšlenky. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-044299 | Par těžkých závoj, mračen temný lem
na vrchy padá, na bradla se níží,
po táhlých svazích v údolí se plíží,
nad řekou krouží v kolotání mdlém.
Jak zpovědník, jenž nahýbá se k mříži,
by slyšel zprávu o dobrém i zlém,
stín vlající v pohnutí truchlivém
až k samé zemi kloní se a blíží.
A slyší žalobu na hrůzy smrti,
jež vše... | Par těžkých závoj, mračen temný lem | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-004637 | Jest večer! v jeho vlnách i má cella,
ten němý svědek tužeb mých a činů,
hle, tone v šeru a se noří v stínu
jak v moře vlnách výspa osamělá.
Vzplál měsíc – v modra hloub zář jeho stkvělá
se otvírá jak kalich od leknínu,
tak veliký a bílý ve hvězd klínu,
jež, zlatá poupata, se rozvíjela.
A v okno mé zář jeho náhle padla... | V duše hloubi. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-061640 | Odežeň toho netopýra,
kol hlavy mé se denně věsí
a mučí mne a týrá, děsí,
v mou duši příšerou se vtírá.
Či nezříš? Bolem síla zmírá
a na mne Bída ruce mne si.
Odežeň toho netopýra,
kol hlavy mé se denně věsí!
A křičí, bolesti se vzpírá
mé Štěstí za černými lesy,
klid života je v dáli kdesi –
kam zbloudila jen moje víra... | Odežeň toho netopýra! | Boleslav L. Černý | 12 | rondel |
cvf-019373 | Ještě spí! o ticho sardce hlasné,
Ticho kroky, mlučte ptáčkové,
A vy síně této duchové,
Leťte k horám, zhaste slunko včasné!
Hřích by tu byl nedbat doby krásné,
Nevděk minout štěstí hotové;
Vůle nedli, polib růžové
Krotce rtíky, polib čelo jasné!
Sotvy že se blíží ruka třesná
Z tváři odkryt clony hedvábné,
Anť se v pěk... | 78. Ještě spí! o ticho sardce hlasné, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-045837 | Dřív byla sláva – teď jsou její stíny,
dřív laury kvetly – nyní bují hloží;
teď krásu všednosti strh’ za podnoží
a v posměch davům vydal osud líný.
Dřív poesie slétla na ruiny
v svých květů dešti jako anděl boží,
teď zřídka svoji hvězdnou peruť složí
u prahu světa. – Tam host sedí jiný.
Tvář Medusy! Zrak upřen v hrobu ... | G. Leopardi. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-010310 | Les zamlžen, z niv teskný křik zní vlhy;
už jeseň tu... kdo pro mne vzkřikne as,
až věčnosti mě zastrou šedé mlhy? | 49. Les zamlžen, z niv teskný křik zní vlhy; | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-046127 | Květ jabloně se rdí a růže plane,
mák vlčí hoří... Lásky celé plání
zde v stupnici viz luzných květů vtkané. | Květ jabloně se rdí a růže plane, | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-008353 | Už nikdy tebe nezabudu,
ty vždy mne budeš provázet,
buď v radosti to, buď si v trudu,
až k ukončení všech mých let;
tys byla jiskrou svatých pudů,
tebou má píseň našla vzlet,
já tebe rád mám nekonečně,
a bůh ti bude žehnat věčně. | Stance. (8.) | Adolf Heyduk | 5 | stance |
cvf-020129 | Že pak v tomto chrámě starodávném
Vůlí královou jest uchystán,
V chrámě Karlových škol veleslavném
Svatým podobám ten svatý stan,
Soudím, v králově že činu mravném
Nám jest náuky té obsah dán:
Bychom, slovanského pomníc rodu,
Do cizího nezabředli brodu!
Soudím, že ten dar i mistry vzývá
Jinochů nám planě květoucích,
V ... | IV. Prosba. | Jan Pravoslav Koubek | 5 | stance |
cvf-011998 | Ó, slovo prázdné dnes a bez významu,
ač blýskáš v každé vlastenecké notě,
na foru řečnišť, parlamentu, chrámu,
což ztratili jsme všechen smysl pro tě?
Ten instiktivný smysl, prostý klamu,
jejž zrovna tak zná potlučené kotě
jak lev, jenž skrčen v klece úzkém rámu
svůj pase zrak na krotitelů rotě?
Ten smysl pro tvou hrub... | Čin | Karel Hlaváček | 0 | sonet |
cvf-019880 | Toho ta tam, jiná jiného sem
Proti němu skalou nahání,
Tak že sobě v prudkém potkání
Čelo čelem a nos bouchli nosem;
Prask tu oba! jako za Kolosem
Slyšet bylo jejich padání,
Na hromadě ležíc, trestání
Od pekelnic rovným brali losem:
Tento druhý, ač byl skrytý v skalách,
Předce podle houně rumunské
Zdál se troup a hrubi... | 584. Toho ta tam, jiná jiného sem | Jan Kollár | 0 | sonet |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.