id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-015713 | A tak podnes zem ta slove Čechy,
Nezměnivši dávné jméno své;
Jmenem tím Čech posud vlast svou zve,
Ústy lásky, srdečnými dechy.
Jméno to mu zdrojem velké těchy,
Svatým hněvem prsa jeho dme,
Nevděčné když se od matky ctné
Děti vzdalují, co od macechy. –
Jmenem tím ve sladké srdce tísni
Nazývá tě i mé varyto,
Drahá vlast... | XIII. A tak podnes zem ta slove Čechy, | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-040354 | Kdys mušli starou, valně oprýskanou
jsem vídal v skříni ležet, samý prach;
pruh bílý proplétal skvrn skvoucí nach,
a každým ostnem zářila i hranou.
K ní ucho dáš... Hned šeptem tajným vanou
z ní tiché šumy, jako náhlý strach,
neb jak by srdce měla v útrobách,
a krev tam hřměla vášní nespoutanou!
Já vždy jsem rád, když ... | MUŠLE | Antonín Sova | 0 | sonet |
cvf-066356 | Krajem letí vlak...
jako blesk a jako vichr,
sotva stačí zrak.
Budí údiv, žas,
krátí dálku, je nám dobrem
plně, mžikem – v ráz.
Kdo se ptá, čí dlaň
vyrobila ten div světa?
komu splácet daň?
Tichý, zlatý lid,
mozolem svým chystá davu
bezpečí a klid.
Buď těm rukám čest!
jejich dílo jako Tvůrce
oku skryto jest...
Práce vě... | Dlaním mozolným. | Irma Geisslová | 3 | madrigal |
cvf-047467 | Tak opět klesáš po své denní pouti,
skráň svoji noříš v azur, nach a rubin,
bys mohl zítra se zas pozvednouti
ve nové kráse, svěží, z bezdna hlubin;
ať ohněm pláš, ať mlhy tebe halí,
v svém vzchodu, pádu velký jsi, ó králi!
Já k tobě vztahoval své ruce z rána,
když narcisům jsi zlaté srdce líbal,
když v trávě, která ro... | ZAPADAJÍCÍMU SLUNCI. | Jaroslav Vrchlický | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-027622 | Je nevidíš. Lze jen se domnívati,
kde zmořeno as končí běh:
V šedivou masu ulice se tratí,
a nad ní nebe stojí v plamenech.
Skla oken rdí se. Chodníky se zlatí.
Mha rudá leží v taškách střech.
Zříš cos jak odlesk růží vzduchem vláti
a lidem v líci plát i na vlasech.
A oknem otevřeným ze šumotu a ruchu
vzdech k tobě van... | SONET O ZÁPADU SLUNCE | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-015743 | Vroucí bohů ctitelkyně Teta
Vystavivši hrad na příkrém skalí,
Tam kde Berounka své proudy valí,
Žije vzdálena od hluku světa.
V úctě bohů tráví svá tu léta,
Na obětnicích jim žertvy pálí,
Udržuje světla plamen stálý,
Na posvátné sochy věnce splétá.
Učí lid tu bohy ctít a vzývat,
Před oltářem jim se klaněti,
Ve svatyníc... | XLIII. Vroucí bohů ctitelkyně Teta | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-004245 | Teď ve mně přebýváš, můj s nebe Host,
Ty slunce, já však temnost jsem,
noc byl jsem před Tebou a teď jsem dnem,
já nejsem více já, tak do duše jsi vrost’.
Kde zima tesknila, hle, letorost
teď vzešel pod Tvým žhavým paprskem,
a život zase životem je v něm,
a na líchách mu vlní stříbrem ctnost.
Dech Tvůj mne skolébává v ... | V. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-049817 | „Odi profanum vulgus“ každým tahem
zní z tvého štětce, veliký a vřelý
jenž věků pradávných svět kreslí celý
v despotu šklebů, v žen objetí nahém.
Hle, Salomé, žár vášně v oku vlahém,
před Herodem jak křepčí svůj rej smělý!
Jak jaro básnil Sandro Botticelli,
svět začíná ti za skutečna prahem.
Odi profanum vulgus! duše c... | Gustave Moreau. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-019324 | Nikdo ještě lásky nevystihnul
Povahu a vládu čarovnou,
Bůh sám najvyšší ji královnou
Učinil a na trůn světa zdvihnul;
Potom okem všemocnosti mihnul
V říši tělesnou i duchovnou,
A ai hned se s tužbou milovnou
Veškeren tvor k berle její přihnul:
Proto ona v celém světě věje,
Ve hvězdách i prášku křídlatém,
Jejžto větřík ... | 29. Nikdo ještě lásky nevystihnul | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-013558 | Co velkého kdy člověk vykonal,
já pro tebe bych činit chtěla,
a kdyby – všecko zlý mi osud vzal,
sil v lásce své bych dosti měla,
pot horký by mi rosou nebes byl,
když pro tebe mi s čela by se lil.
Trn zabodený v nohy skrání mých
by dotýkal se růže vůní,
ty kdybys trhal rudé květy z nich,
a leknín rost’ by z žalů tůní,... | Co velkého kdy člověk vykonal... | Růžena Jesenská | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-019378 | Neuctí Tě žádná v světě jména,
Nedosáhne důvtip básníře,
Rytce nástroj, kytka malíře
Z ruky tvorné padne zapýřená;
Já jen cit mám, duše vyvolená,
Zpěv můj platí dluhy v nemíře,
Stud mi usta víže u víře,
Že tam budeš žalmy kůrů ctěna:
A však kdyby zvláštním někdo nadal
Tužbu sardce mého jazykem,
S nimi bych i já zde pět... | 83. Neuctí Tě žádná v světě jména, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-049315 | Jak hlahol trub a bubnů, choral zvonů,
jak věčně padající vodopády,
jak tisíc lvic, jež řvou a skučí hlady,
bouř ptačích křídel, pokřik milionů,
zde tisíc různých proplétá se tónů,
tu zní, tam volá a burácí všady,
a z této hymny, vichřice a vády
cos ohlasem zní sinajského trónu:
„Jsem nekonečná, valná symfonie,
dech bo... | HLAS MOŘE. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-069227 | Jak milenka má duše snivá touží
po tobě, Ceresio, jež se skvíš
jak modré oko přítmím, jež se plouží
z té strmé skály, která ztichla již.
Nad tebou západ hoří, orel krouží –
jak v ruměnci se cudně v nachu chvíš,
vše zrcadlí se v tobě, stín se dlouží –
ten kostelík a hřbitov, věž a kříž.
Jak v zrcadle se vše kol odráží,
... | CERESIO. | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-010383 | Ach, divná pout je k lásky svatokříži,
tvých vlastních ňader zve tě na ni zvon,
a v cestě vášeň v prs ti dýku hříží. | 122. Ach, divná pout je k lásky svatokříži, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-018421 | Strh kůru s břízy jsem, kus její řízy,
chtě jakous jemnou píseň napsat na ni,
snad z rozmaru, jenž blýskne hlavou maní,
snad pro úsměv, jenž s dívčích rtů se sklízí.
A jak jsem psát chtěl, slyším šumot břízy:
„Což nevěděl jsi, jak mne čin tvůj raní,
jak nůž tvůj vnikne do cév mi a tkání?
A proč – oh, proč? Pro jakous b... | PSÁNO NA BŘEZOVOU KŮRU. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-037551 | Rozbili nás, když nás snížili
na té Hoře Bílé,
celý věk nás potom klížili
dobří muži v snaze pošetilé.
Přišel jakýs velký prorok z jihu,
promluvil – a veta po všem klihu. | Zbytečná práce. | Ladislav Quis | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-031199 | Ze dvora hlasy usínaly v tiši
a poslední se s nocí loučil zpěv...
Dnes vzpomínky se umlčely číší,
by dosti síly zbylo pro úsměv.
S nahořklým vtipem my tu hodovali
v rozlitém víně, v dýmu cigaret; –
na „půlnoční“ juž zvony venku zvaly,
nám horký čaj tu vlažil ještě ret...
Pak lampa usnula a ztichlo vše,
dům v chladno ci... | ŠTĚDRÝ VEČER 1893 | Stanislav Kostka Neumann | 0 | sonet |
cvf-048135 | Tvá píseň jak tvůj nůž jen pravdu praví:
Jen bolest vykoupí a bolest léčí,
neb ona prorokův je uhel žhavý,
jímž očistil rty v lásky plápol větší.
Co prach a rmut je, bolest všecko ztráví,
jí srdce lhostejné vzplá sladkou péčí,
jí srdce mrtvé zachvěje se v křeči,
až v slzí zdroji vešken led se ztaví.
A básník jak ty ste... | Bolest. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-024858 | Tisíc ptáků výská,
tisíc očí blýská,
tisíc září tryská.
V kole krouží ženy,
kštice propleteny
narcisy a rmeny.
Běž, mé srdce, víti
věnec z touh a kvítí
ke slavnosti žití. | KVĚTNOVÁ SLAVNOST | Emanuel Lešehrad | 3 | madrigal |
cvf-061650 | Já sklonil se dnes nad ním s myslí rozechvělou.
Kdos dávno touhy své na žlutých listech psal,
tu zpíval, zajásal, tu se zas v bázni ptal
a bytost svoji, jako v oběť, dával celou.
Šel jitrem naděje i nocí pochyb stmělou,
šel mezí zrosenou i chladem šedých skal,
vše, co měl v srdci, dlaní štědrou tiše dal
a řádky ty, v n... | STARÝ RUKOPIS | Vladimír Frída | 0 | sonet |
cvf-011665 | My ze světa jdem každý s tajnou ranou,
jež ze všech poranění nejvíc bolí,
ta dlouhým věkem chvilku nepovolí
a vyléčit ji nelze štěstí manou.
V šeď náhle žal nám mění kštici vranou
a s námi bdí i lehá, s námi stolí
a všecko s námi koná, buď cokoli,
až zmaří duši naši rozedranou.
A Smrt když shýbá k našemu se loži
a líbá... | My ze světa jdem každý s tajnou ranou, | Adolf Heyduk | 0 | sonet |
cvf-010149 | Chlad, všude chlad, les tichne, zpěv se ztrácí,
kde květy smály se, tkví bílý sníh,
bouř staré sosny vyvrací a kácí,
jen tu a tam se ozve na větvích
pták opuštěný, snílek sivopérný,
leč rodným nivám do smrti až věrný.
A zpívá, lká sny duše osiřelé,
již zlíbal ondy slunný krásy ret,
k níž hoří purpurem své krve vřelé,
n... | Věrní pěvci. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-019264 | Aneb zhořte ňádra, v plápol ztlete
Jiskrou touto prudce rozžatou;
Aneb zmaťte mysl přepiatou,
Neb dél nelze krýti, co mne hněte.
Dítě kojí kvítí, tebe kmete
Cyty vroucý nematou,
Muži žena krásný, odplatou
Upřímnosti, věnec štěstí plete.
Láskuliž jen mládi zavrcy
K hříchům smělby rozum šalbou mámen,
Lásku, jak teď cýtím... | 1. Aneb zhořte ňádra, v plápol ztlete | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-018477 | Já přátelství se smával muže - ženy,
mně nebylo to nikdy víc než maska,
než děravý plášť, v nějž se halí Láska,
jež shodí mumraj ve mžik vytoužený.
Jen slabá lávka přes potoku pěny,
jež pod silnějším krokem náhle praská,
hra s ohněm pouze, nebezpečná sázka,
kde ztrácíš vše a nedosáhneš ceny.
Leč nyní, nyní.., co mám, d... | XXV. Já přátelství se smával muže - ženy, | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-065480 | Má lampa v půlnoc zvolna dohořívá
a v krbu ztišily se plameny –
S protější zdi se Kristus na mne dívá,
v bolestné tváři úsměv kamenný. –
A zdá se mi, že pod okny kdos zpívá
života žalm tak smutný, znavený,
že slunce shaslo – že se připozdívá,
v kahanci olej dávno ztrávený – –
a divný stesk se v srdce zvolna vtírá,
než ... | XXV. Má lampa v půlnoc zvolna dohořívá | Julius Skarlandt | 0 | sonet |
cvf-016321 | A ten čas vlekl se tak pomaloučku,
tak pomalu! A zvolna každým dnem
do zbylých vlasů sypal bílou moučku,
již stříbrem zimy poeticky zvem,
a bylo reku našemu jak broučku,
jenž váben prvním jara úsměvem
by výš chtěl vzlétnout, ale schvácen mrazem
po prvním pokuse zpět padá na zem. | ZA STAROU LÁSKOU (48) | Bohdan Kaminský | 5 | stance |
cvf-004578 | Mne dojímá ten tichý pohled váš!
cos známého mi z něho v ústret kývá,
že bezděky má duše plachá, snivá
by za ním spěla na kraj světa až.
To sny jsou, svatá mladosti, ach, stráž!
mě kouzlem křídlo jejich obevívá,
a toužný zpěv jich rosou v duši splývá...
Ó, vesno má, proč dnes se dotýkáš
mé duše mořem běd a strastí štva... | Dětské sonety. (2.) | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-057089 | Jak tyto hory věky věků stojí,
tak skalopevně, český lide můj,
na rodné půdě pevnou nohou stůj –
haj svoje práva, zvyky, mluvu svoji!
Vítězství možno dosíci jen v boji,
z lásky k té matce sobě zbraně kuj,
a za ni v boj se jíti nestrachuj,
nech zuří zášť jak vlny ve příboji.
Té perly važ si, která druhdy byla
v cizáctva... | Českému lidu. | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-016996 | Prašivá, bědná, věčně na suchu
Jež rosteš, kustovnice, chválu zpívá
Ti píseň má, a také lopuchu
A bodláku, jenž u silnic se kývá.
K vám moje touha, která v poušti vzkvétá,
Se sklání nyní, zpívá o vás zvěst.
Jak vy je vyvržena z krásy světa,
Jak vy jen v prachu roste lidských cest.
Parobci FlÓry, pražíte se v žáru
Letní... | CHVÁLA OPOVRŽENÝCH ROSTLIN | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-004830 | Hle, jarní večer v červáncích juž plane
a zlatem modré hory obsypává,
list nachem hoří, perlami zas tráva
a s větví vlajou flóry mlhotkané.
Vzduch čistý je – je cítiť růže plané
i vůni fial z kalichu jak vstává,
zříť stínů tlum, jak letí v lada tmavá
a záři měsíce, když v temno skane.
Ve stínu lip, hle, kaplička se běl... | Consolatrix nostra. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-064896 | „Já viděla, jak rodný vzplanul dům.
Má kolébka v šanc dána plamenům!
Do oken bijí ptáci kovoví
a zobcem rozrážejí trámoví.
Už v trosky padá rozložitý krov.
Což slza poví, tam kde není slov?
A stín když roste v kraji ztesknělém,
co bylo životem, je popelem.
Horoucně prohrabuji hromady,
tam byly šperky mé a poklady.
Nic ... | XI. „Já viděla, jak rodný vzplanul dům. | Vojtěch Martínek | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-004040 | Ó nepochopitelná!
Ó blesku náhle vzplanulý
se chvějícími ňadry Boha,
ty šílící zde lásky věčný květe!
Ach, touho přejít v milovaného,
žhnout rozpálenými čivy,
zrát v srdci rozníceného
jak víno přetajemné révy!
Ó mžiku zachycující věčnost v tváři,
ty zakřiknutý plese nevýslovně blažených,
ó zrcadlo, jež vyšlehává
jas pa... | Ó nepochopitelná! | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-047104 | Na ňadrech tvých ty chvíle jsou mé žití,
z nich pouze slunce v pusté dny mé stéká,
na chvíle ty má lačná duše čeká,
tvých očí ždajíc rosnou vláhu píti.
Na ňadrech tvých líp nežli v měkkém kvítí
bych usnul rád a zahnal do daleka
vše, kolem nás co hlučí a se vzteká,
čím dlouho cizí umíme si býti.
Na ňadrech tvých, kde po... | II. Na ňadrech tvých ty chvíle jsou mé žití, | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-010463 | Vy, volní, ej, jen rubejte nám hlavy!
Tu svobodu vždy blesky rozmetou,
jež svému šiku vůdcem vraždu staví! – | 202. Vy, volní, ej, jen rubejte nám hlavy! | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-020126 | Jak ku hvězdám bratrů Heleniných
Lodník radostný svůj řídí zrak,
Po vodách když plyna nehostinných
Spatří jasný v noci temné znak
Blíženců těch božsky dobročinných,
Kteří, prorážejíc tmu i mrak,
Svojí outrpnou i vlídnou tváří
Jak dvě lampy v tmavém chrámě září:
Takto i my z dálky polotmavé,
Clonou věkův na půl zastřené... | I. Meč a Evangelium. | Jan Pravoslav Koubek | 5 | stance |
cvf-018740 | Jsou dvojí mrtví: Jedni dřímou v hrobě,
kde suchý list a traviny se chvějí;
ty neprobudíš ze sna při kročeji,
ti nevědí nic o lásce ni zlobě.
A druzí, oči otevřeny obě,
se dosud na svět ve svém štěstí smějí,
a v oku zář a ruměn v obličeji,
jsou živi dosud – ale mrtvi tobě.
K těm prvním můžeš tichým krokem jíti
a soucit... | MRTVÍ. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-026057 | Stál za vesnicí. Čtyři staré lípy
jej skrývaly před slunečními šípy.
A celá Lhota poctivě ho dbala,
což právem jeho, rok co rok mu dala,
plášť na modro a sukni do červena,
líc v růžovo a kštice postříbřena
i klíče pozlaceny – k jeho svátku
jej vždycky dali takto do pořádku.
O svátku pak se s procesím tam brali,
občanst... | UMUČENÍ SV. PETRA | Josef Svatopluk Machar | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-038132 | Mé srdce mrak táh’ rudý nebes bání,
až zlákalas je, lásko, zahradnice,
by v záhonu byl nejsa rosou ranní. | Mé srdce mrak táh’ rudý nebes bání, | Adolf Racek | 2 | ritornel |
cvf-014381 | Objal mne kdos nenadále,
v obě tváře políbil,
hosta milého zvu dále –
Vy se ptáte, kdo to byl?
Z mládí mého vzpomínka to byla,
nevýslovně drahá, něžná, milá.
Těsně přisedla hned ke mně,
do očí mi hleděla,
až jsem uzarděl se temně,
i ona se zarděla,
ruce naše za ruce se vzaly,
pohledy se vroucně celovaly.
A pak k odchod... | MILÁ VZPOMÍNKA | Josef Kalus | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-050620 | Kdys v máje čase, v době, kdy se věří,
mi ruka přítele tu knihu dala,
ta pod poduškou mojí často spala
a mezi stromy bloudila i keři.
Tak snivá, tklivá, ptáka hebké peří
že sladší není, v sny mne zkolébala...
Ó, kéž by stejně v duši tobě hrála,
vem v poušť ji žitím, nežli se nám zšeří.
A zchvátí-li tě čarovnou svou moc... | S KNIHOU BÁSNÍ SHELLEYOVÝCH. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-013887 | Život ať nám chvíli plyne
jako v slunci tichá řeka,
ať sto kroků srázy mine
její hebká vlna měkká,
ať tam kalich štěstí pučí:
je v něm vždycky krůpěj žluči.
Ať se zdá, že na vrcholu
stojíme již po zápase,
že stoupáme klidně dolů,
jako slunce padá v kráse,
ať nás velké lásce učí:
je v něm vždycky krůpěj žluči.
Nemůžem s... | ŽIVOT AŤ NÁM CHVÍLI PLYNE... | Růžena Jesenská | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-022558 | Padejte, měsíce paprsky zářící,
v magickém plápolu na střechy, do ulic,
na bledé obloze zastav se, měsíci.
Stříbrný štíte ty, snivou jenž lesklou líc
k zemi sem obracíš letící prostorem,
v nesměrnosť dalekou mizící víc a víc.
Zatím co letní noc hvězdného šatu lem
na bedra obrovská vesmíru rozkládá,
do duše padej mi mag... | Paprsky měsíce. | Jaroslav Kvapil | 11 | tercína |
cvf-021256 | Hle! Vzor římské statečnosti
radou naší spáchaný,
potomstvu a budoucnosti
Staročechy zapsaný.
Světu oznamuje pozlacenou latinou:
že se bojí Česká rada psáti češtinou. | Nový nápis na radnici. | Josef V. Kalaš | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-004024 | Mé šero tiše zpívá,
mou noc jas prohořívá,
a srdce mé se modlí!
s mou duší Bůh se shodli.
Ta chvíle smíru tklivá,
když Bůh v mou náruč splývá
a ruce, které zbodli,
když na mé šíji prodlí.
Bok jeho na můj lehá,
krev jeho do cév šlehá,
a s mou se mísí;
a jak se v údy snuje,
mě k věčnu vykupuje
a v život křísí. | Mé šero tiše zpívá, | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-010605 | Měj vzorem skřivana, nač orlem býti?
Když orel vzlétá, drobná chví se ptáč,
ty buď a těš, když orlové se lítí. | 344. Měj vzorem skřivana, nač orlem býti? | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-019721 | Před tím krovem mramorová socha
Stojí celá v římském oděvu,
Ale dosti bylo na jevu,
Že to slavská tvář, jen skrytá trocha;
Co to medle za muže či hocha
Jest? já myslím v tichém úsměvu,
A že bez slasti a bez zpěvu
Byl, já sem jej měla za lenocha:
I bylť, ovšem to pro národ vlastní,
Ač se slavským jménem nazíval,
A trůn ... | 426. Před tím krovem mramorová socha | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-015491 | Máli býti za podíl ti nebe,
miluj Boha nejvejš,
bližního jak sebe. | 656 | Josef Vlastimil Kamarýt | 2 | ritornel |
cvf-008200 | Divokrásné moře, jehož ňadro
čerstvý přítok zvedá, odliv niží,
v srdce mé jsi žalu dalo jádro,
jenž se smutkem ve tvých vodách zhlíží
zmáhajíc se v uplakanou robu,
která na dně dávných věnčí hrobů.
Na tisíce pohřbeno Vás tady
bez památky velkém na hřbitovu
srdcí čistých, – srdcí plných zrády,
nikde kříže tady, nikde ro... | Elegie na moři. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-051365 | Úsměv na rtech, záři na čele
vlastí kráčejte jak apoštolé!
Srdcem přimkněte se k lidu, škole,
statně pracujte, ne nesměle!
Není snadnou práce, přátelé,
jež vás volá na národa role.
Jsou tu pustá lada, skály holé,
spády přirozené, umělé.
Mnohého snad svůdně lákat’ bude
malicherná klamající ceta;
podlehne jí, kdo je mysl... | VI. Mladým soudruhům. | Jan Vřesnický | 0 | sonet |
cvf-063321 | Po šedesátce,
dobře to víme,
(:dny jen kradem:)
Žití na krátce,
tak se smíříme
(:s listopadem:) | LISTOPADOVÁ PÍSEŇ | Petr Bezruč | 3 | madrigal |
cvf-046359 | Noc tíhla v sklon a chmury její bledly,
stín ohromný půl báně nebes halil,
na strhaný mrak krůpěje hvězd sedly,
jak lampa hasnoucí se měsíc kalil;
jak člun se k němu nesl oblak zšedlý,
plul azurem teď blíž a teď se vzdálil,
jak Orionu, jenž se v bezdno ztápí
a bledne zvolna, šerou byl by kápí.
Zem spala v hloubi. Šatu ... | Boj o mrtvolu. | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-046492 | Tu znáte nevěstku z vidění Jana,
„jež s všemi králi všeho světa líhá“,
dnes do kořan jí otevřena brána,
dnes plna jest jí tribuna i kniha,
v zrak vlepí pozlátko ti, jímž je stkána,
jak motýl se a vážka vůkol míhá,
jak řeka z jara protrhla vše hráze –
Zdar, paní světa, vševládnoucí fráze!
Na ostří péra sedí kritikovi
a ... | Fráze. | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-014486 | Rejdí děti u políček
jako hejno křepeliček,
každé pěje, každé výská.
Mládí, blažené mládí,
všichni tě mají rádi,
nám všem se po tobě stýská!
Rejdí děti po trávníku
jak roj zlatých kolibříků,
jasný smích k obloze tryská.
Mládí, blažené mládí,
vzpomínáme tě rádi,
nám všem se po tobě stýská! | Rejdí děti. | Josef Kalus | 3 | madrigal |
cvf-010438 | Už věky z našich slz se moře rodí
a přece plujem dál, leč loděk kol
mrak lačných žraloků se stále brodí. – | 177. Už věky z našich slz se moře rodí | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-022237 | Skryt v šeři stromu, jenž ti květy střásá,
při ústech syringu, jež plesá, kvílí,
rád vidím tě, když tančíš blahem zpilý,
má duše v tobě výská si a jásá.
V tvém nadšení vše láska je a krása,
vzlet, rosa, vůně, kouzlo jara, síly –
svůj Najada krok za tvou stopou chýlí,
skráň tobě líbá Nymfa zlatovlasá.
Leč, na čele svém ... | KŘEPČÍCÍ FAUN. | František Kvapil | 0 | sonet |
cvf-054511 | V pozdním jaře kdys, když v hlavu začla stoupat
sladká závrať lásky, s nebe modrých pláten
světlo crčelo na puky prvých poupat,
já se sebe ptal: „Jež přišla’s, kdo jsi?“ zmaten.
Třešně kvetly už a nekonečné bělo,
nekonečná vůně jemně táhla vzduchem,
světlo, světlo, světlo v bělost tu se střelo,
všecko jásalo a plálo ja... | LÁSKA V BĚLOSTI POUPAT. | Karel Červinka | 0 | sonet |
cvf-037002 | Čar tajemna a dobré předsevzetí
je svedly v koutě ulic o půl třetí.
Květ bílý v dírce, tmavé pero pštrosí
a rusé vlasy, plné zlaté rosy.
A touhou oběma se ňadra chvěla,
když pod platany ulička se tměla.
A parfum opojný když zavál maní,
on toužněji hned zrychlil stopu za ní.
Čar tajemna a dobré předsevzetí
je svedly v k... | lNSERT LÁSKY. | František Serafínský Procházka | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-064894 | Je sladko žít a těžko zemříti.
Však dobře mrtvým, že už necítí,
že necítí, čím hoří životy,
že necítí už lidské hodnoty,
slávu a hloubky, zákony a meč,
kázání hříšným, zdobnou chvalořeč.
Tvář mrtvých zla ni dobra nechová.
A dobře soše, že je kovová.
Když mušketýr jí plivne do očí,
z těch zřítelnic žár palný neskočí,
kd... | IX. Je sladko žít a těžko zemříti. | Vojtěch Martínek | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-031259 | Cel žalářních tíseň nám seděla v šíji, a tak jsme jeli,
já, myšlenek smečka dotěrná a citů opilé holky,
svou pyšnou rukou pochodeň vrh jsem na poslední mosty
(– jen kupředu jedeme vždy –). A tak jsme jeli.
Hoj, ta naše meta nová a zářivá v dálce!
Sen, pohádka bělostná... Prosákla celou mou bytost,
květ mého mozku a pra... | XVIII Cel žalářních tíseň nám seděla v šíji, a tak jsme jeli, | Stanislav Kostka Neumann | 0 | sonet |
cvf-019920 | Z Vinar skerze Chotu šel já z rána
Navštivit tu všech škol královnu,
Totiž v Slukodole výchovnu,
Založenou někdy od Salzmanna;
Philantropin byla ona zvána,
Znamenáť to Lido-milovnu;
V síň, chrám, tělocvik i knihovnu
Vedla vlídnost jejího mne pána:
Krásnéť, dím, vše, co tu oko vidí,
Ale prosím učte milovat
Dítky ty zvlá... | Z Vinar skerze Chotu šel já z rána | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-064651 | Má duše potkat musela tu Tebe,
by křídloma se mohla vzhůru vznést,
že najde Tě v tom skvělém jasu nebe,
jsem tušila, když temnem šla jsem cest.
Vem s sebou mne! A pohleď kolem sebe –
zpěv slyším znít a květy vidím kvést,
já ke rtům nektar podám Ti, Tvá Hebe –
květ natrhám Ti, smutky Tvé chci nést.
A když se v sad můj č... | X Má duše potkat musela tu Tebe, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-032633 | „Proč, dušinko, proč tobě žalu slzy
se ranní rosou třpytí na líčku?“
„Ach pověz, pověz, milý měsíčku,
zda milý ženich můj se vrátí brzy?
I vy tam hvězdy na modravé báni,
co perličkami dolů svítíte,
kam zašel milý můj, zda nevíte?
Ach, bez něho já nemám nikde stání.
Jsem opuštěna jako sirota –
já zemru žalem pro hledání... | In lectulo meo per noctes quaesivi, quem diligit anima mea: Quaesivi illum et non inveni. | Jaromír Stanislav Pavlík | 0 | sonet |
cvf-064971 | Je večer v září zachmuřený
a s šedavými nebesy.
Pruh šedé, chladné, mlžné stěny
se tlačí k polím, na lesy.
Jdou cestou nahrbené ženy,
cos jedna druhé steskne si.
Co, nevíš. Smutek zachycený
jen v duši se ti zavěsí.
Tvá vlastní bolest dávných roků,
jak život tek’ ti v kalném toku,
v tom vynoří se, truchle zpívá...
že cí... | PODZIMNÍ VEČER. | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-057993 | V můj sen cos krůčky měkkounkými kluše –
Kdo ťuká na fortnu mé zdřímlé duše?
Jsem ta, jež kdysi v tobě, křepkém junu,
své tklivé hudby rozechvěla strunu.
Tvá něha marné nástrahy mi snuje,
mou píseň dávná hořkost otravuje.
Jest hořkost usedlina, jejíž hnutí
tvé písni přidá lahodnější chuti.
Má duše v teskné babí léto vc... | PROBUZENÍ. | František Kyselý | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-018104 | Nad městem, nad vsí, horami, plání,
čelenku hvězdnou na svojí skráni,
noc se již sklání.
V modro se jako v dáli les halí,
vlnou se velkou přes zemi valí,
přes ples i žaly.
Všecko, co trpí, všecko, co stůně,
vlna ta míru, ticha a vůně
skrývá v svém lůně.
Podobná kouli na lampě mojí,
veliká luna na nebi stojí
mezi hvězd ... | NOC. | Antonín Klášterský | 3 | madrigal |
cvf-050601 | Na vše, co jest pěkně kulaté,
patří rondó – na Tvá ramínka,
jichž se ret můj dotkne zlehýnka,
na Tvé prsy, tuhé, bohaté;
na Tvé boky i Tvá kolínka;
na vše, co máš hrdě vypjaté,
čeho blaží pouhá vzpomínka,
čím kdy bylo srdce dojaté,
na vše!
K líbání jest vždycky záminka,
zvlášť když u košilky zapjaté
poutko dráždí... Zd... | RONDÓ – IMPROMPTU. | Jaroslav Vrchlický | 10 | rondó |
cvf-042859 | Než s ní jsem setkal se, já k ženám pohrdání
a nedůvěru měl. Leč ústa její malá
tak duší splynutí mi věčné líčit znala,
že, zahanben, jsem v prach klad hlavu za pokání.
A došlo k rozchodu. Však věrou stavě na ní,
že na rok alespoň si vdovský závoj stkala,
jsem doufal. Trpě sám zlá muka nebývalá,
já mněl, že stejný žal ... | JEDNÉ ŽENĚ. | Otakar Theer | 0 | sonet |
cvf-024641 | Na vonných březích zádumčivých jezer
se vypínají modřínové háje;
v nich bloudí pávi s rozevřeným chvostem,
jenž duhovými drahokamy šálí.
Tam vítr blouzní v snětích tvaru lyry
na zlatých strunách, utvořených sluncem,
že křehké nymfy procítají ze sna
a vlny potoků mu naslouchají.
Tam rozkvétají květy orchidejí,
jež kalic... | ROZPOMÍNKA | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-067606 | Jak slunce zářím ve svých drahokamech
a hořím mystickými plameny;
zas Českou korunou jsem po všech klamech,
své házím paprsky v lid nadšený;
jsem duší národa jak duše těla,
jež po stech let jak by se probouzela!
Kdys zcizena, teď navždy vykoupena,
z tmy kobky vynesena na oltář;
dnes úctou národa jsem posvěcena
a láska ... | PLES KORUNY ČESKĚ | Xaver Dvořák | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-041629 | Vydán zákon k nové světem pouti,
Že již láska k vlasti nespasí;
Kdo jí žádá býti v okrasy,
Ode pravdy musí odelnouti.
Vlastencem již přestaň onen slouti,
Jenžto s bludem méně souhlasí,
Ač že vezdy věrně zápasí
Do vlasti se vraha vida souti.
Tichý syn se nehlas k otcův prahu,
Ten jen, kdo jí nese jedy vrahů,
Ten prý jen... | Vydán zákon k nové světem pouti, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-016130 | V tom žití, kde se vláčí z věků po věk
dav nešťastných, nic mimo lásky není
tak mocného, oč opřel by se člověk. | V tom žití, kde se vláčí z věků po věk | Bohdan Kaminský | 2 | ritornel |
cvf-054841 | Zřím z jizby své, jak kolos k výši trčí;
to pevnost’ veliká je, v jejíž zdech
plá slza mnohá má a zmírá vzdech
v těch strojů ruchu, které hromem hrčí.
V té pevnosti se duch i srdce krčí,
v té zmírá píseň na chvějících rtech,
a s věže její v sterých záhybech
se vine prapor – černý kouř – až k smrčí.
Ta pevnost’ stala se... | Úředník. (II.) | Matěj Anastázia Šimáček | 14 | sonet anglický |
cvf-046100 | Co chce ten měsíc nad brázdami polí?
On jistě neví, že tvůj pohled každý,
jejž jemu dáš, mne v hloubi srdce bolí. | Co chce ten měsíc nad brázdami polí? | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-049935 | Pod tíží všedních dnů svých klopýtaje,
co v sklonu všeho žití říci mám?
Jsou – já je poznal – Hesperidek ráje,
leč pouze v snění nachýlí se k nám...
Tak vyjde poutník k výškám Himalaje
a doufá, Bůh že zjeví se mu tam,
a jde a jde a projde cizí kraje,
v sled musí přiznat se, že stihal klam.
Lze více říci? – Klam zlý vša... | RÁJE HESPERIDEK. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-057308 | Je setby čas, je setby čas,
tam kolem nás to šumí jarně
a kde kdo tesklil, doufá zas
a těší se, že nesel marně
a z práce po všem naříkání
že zkvete Boží požehnání.
Ó duše, zříš, Ó duše, zříš
tu roli krasší, roli Boží,
kde pravdy, dobra, spásy říš
má rozkvetnouti v světa hloží
a pro niž druhdy v svatém boji
tak mnoho sn... | Je setby čas. | Jan Pelíšek | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-044285 | Mé zahrady zapadlý skrytý kout
tak útulný je, tak je plný vnad,
že nevyrovná se mu žádný sad,
byť sebe pyšnějším chtěl jménem slout.
Svým klidným dechem láme kruhy pout
a nepřístupný jest jak pevný hrad,
i nedůtklivé citlivosti had
již na prahu si musí ulehnout.
Kol kolem pěšina jak bílá stuha
se vine mezi stromy mezi ... | Mé zahrady zapadlý skrytý kout | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-016549 | Jeho hvězda měla svátek,
a on na oslavu toho
do novin dal inserátek.
Přál jí štěstí, přál jí zdraví,
čeho vůbec může přáti
milence své ctitel pravý.
Báseň velmi jemnou uvil,
o hubičkách při měsíci,
velmi vzletnou řečí mluvil.
Blouznil tam o její kráse,
ideálu svému tykal,
jak už v básních tykává se.
Způsobí Jí radost j... | ČLOVĚK MÍNÍ... | Bohdan Kaminský | 3 | madrigal |
cvf-010752 | Výš hlavu vznes, chceš viděti-li bohy;
o klenbu nebe žebřík neopřeš,
či vzrostl kdos, když na bibli dal nohy? | 491. Výš hlavu vznes, chceš viděti-li bohy; | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-016833 | Pták bouří zahnaný, jsi v moje okna bil
Svým křídlem zraněným. Já otevřel ti duši
A tlukot šílený, jímž srdce tvoje buší,
Jsem ve snu bláhovém pak ztišit zatoužil.
Teď jinak chápu vše, že ke zmaru jdeš, vím.
Neb ty tak hluboko jsi pohléd’ v prázdno bytí,
Že i má láska teď, jež v prudký žár se nítí,
Se tobě stínem zdá, ... | TOUHA PROKLETÍ | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-010540 | Když anděl smrti líbal květ tvých tváří,
já v černé noci žalu zapadal,
leč něha tvá mi stále v duši září. | 279. Když anděl smrti líbal květ tvých tváří, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-016783 | Kdes v dáli spíš, tak dávno lidé malí
tvé velké srdce těžce zasypali.
Ó nyní vím, jen trním krytou hlavu,
jsi žitím šel, jak jdeme na popravu.
A dnes mi líto, že ta růže tvá je
tak vyrudlá v těch listech tvého „Máje“.
A že to žití, kde jsi byl jen málo,
se jednou růží na tě neusmálo.
A že my ani mrtvému tam dole
víc ne... | Z HROBU BÁSNÍKOVA. | Bohdan Kaminský | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-051201 | S palmou míru kol se šourá,
pod kutnou však mečem blýská,
po satanu očkem mžourá,
v betlémskou co šalmaj píská.
Vlast? – Té smí být nevěrná
katolická moderna. | KATOLICKÁ MODERNA | Jaroslav Vrchlický | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-027767 | Na posněženou zemi splývá
tma mrazivého prosince;
jde noc k nám šílená a divá,
jak uprchla by z blázince.
Hřmí do oken a v kamnech zpívá
a skáče, píská lehýnce
a hned je zase zádumčivá
jak při podivné vzpomínce.
A zase zuří, lká a svistí
a trhá slední suché listí,
kde jaké chví se na sněti...
Pak stená... a hlas ten se... | SONET PODZIMNÍHO VEČERA | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-059358 | Jež jste se zrodily ve snů mých tropu žhavém,
vy s pletí bronzovou a vlasem modravým,
královny žádosti se symbolickým pávem
v závoji průhledném, jejž touhy spředl dým;
vy stíny hozené v síť duše rozvlněné,
prahnoucí ulétnout kams’ v extatickou dál,
v nicotě života mou fantasií sněné
váš neobjal jsem bok, váš ret jsem n... | V žaláři askese. | Bohuslav Knoesl | 0 | sonet |
cvf-023689 | Šediví starci, kteří vlekou se městem,
vybledlé stíny, které nechtějí žíti!
K životu! K slunci! Chceme tančiti v lesích,
zpívat a líbat těla rozkošných dívek!
Prokleté knihy, shnilé, s učenou tváří,
žaludky plné divných, stařeckých doktrin;
svítivě září slunce na dlažbě ulic,
které se třesou ruchem hlučících davů.
Však... | Nevěřte starcům. | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-062778 | Vše stvoření
chválí světů pána.
Jeho vůle jsou dána
nezměnitelná znamení.
Od září severních
k problémům gravitace
neviditelná práce
atómů půdy i éterních.
Procházím metamorfosami
duch pevný, nebojácný,
však všude neznámý.
Zajdu, necítě vzniku.
Nevím, snad prvek vzácný,
snad výmětek příživníků... | RANNÍ MODLITBA. | František Rybář | 0 | sonet |
cvf-004776 | Paprslek zlatý sletí už v kraje,
v korunách stromů mihá se, hraje,
až jeho žárem led a sníh tá –
zda-li už jaro? země se ptá.
První již vůně od strání vlaje,
ozvěnou písní šumí to z háje;
tisíce zvuků, nápěvů sta
v zurkot se proudu, v lesa šum tká.
A duše? slastí chvěje se cizí,
mračno že pochyb také v ní mizí;
naděj k... | Paprslek zlatý... | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-022257 | Z granátové číše slunko vyhouplo se,
plno perel vzplálo na stříbrné rose.
do rubínů hoří step i luh.
Jak to vzduchem šumí! Píseň jara svěží
rozlétla se náhle světem bez otěží.
jásající skřivan jest jí druh.
Buřan v nach se zarděl, šeptly háje tmavé,
nebem plují šedé mráčky přeletavé,
kde jich stane lem, vše rozpučí.
Kd... | Nikita. | František Kvapil | 3 | madrigal |
cvf-046397 | Jo! Evoe! – Aj, kde se tu jen vzali?
Jich plno po nivě a zkvetlém vřesu,
ti křepčí se svahu tam strmé skály,
ti z hlubin řídkých a žloutnoucích lesů,
jak větry podzimní v rej by je svály,
tak v skotačivém točí se zde plesu:
to pochod je i tanec v podvečeru,
co nymfa, satyr, nerozeznáš v šeru.
Na hlavách kučeravých koše... | Triumf jeseně. | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-037455 | Člověk se nemění nikdy, vždy bohům svým žertvuje lidi,
modla neb Jahve to buď, sláva neb víra neb vlast. | Semper idem. | Ladislav Quis | 8 | elegické distichon |
cvf-046435 | Kde je tvá haluz, divuhodný ptáku,
ó naději ty lidu věčně živá?
Po mezi pasák tvoji notu zpívá,
ji plavec šeptá na své lodi vraku.
Zří nadšen tebou věštec do oblaků,
kde fatamorgana snů jeho splývá,
a v klasech bouří rozmlácených dívá
se rolník za tebou, třpyt slzy v zraku.
Ó veslo tonoucích, buď dále s námi!
Ó kotvo, ... | Naděj lidu. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-010285 | Slét’ na zem paprsek a líbá květy!
Ó jaký vznešený to básník jest!
Viz, v rosy drobných kapkách básní světy! | 24. Slét’ na zem paprsek a líbá květy! | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-019703 | Přijížděla ještě na koníku
Amazonka sem i s komornou,
Majíc, jako Ulan, prapornou
Korouhvičkou ozdobenou píku;
Ale sotvy byla při hájíku,
Uzřím skočit vrátnou švitornou,
Ana rytířku tu výbornou
Odpravila zpátkem po chodníku:
Nepochopno! však to z polské Litvy,
Řeknu, Platerka jest hraběnka
A jde právě z ukrutné sem bit... | 408. Přijížděla ještě na koníku | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-008101 | Ah slyšíte to? – ťuk, ťuk, ťuk – už klepá zas, –
a já, jenž čekáním se dlouhým tolik třás’,
teď bojácně na bílé dvéře zírám.
Zas ticho mrtvé je – a znova ťuky, ťuk
a dvéře proraziv příšerný onen zvuk
jak ostrý hrot se do mé duše vrývá.
Proč váhám nemužně? proč nejdu uvítat
tu, o níž řek’ jsem kdys, že mám ji tolik rád,... | A BOLEST PŘIŠLA... | Jaroslav Hendrych | 3 | madrigal |
cvf-037546 | Nyní máme literární povodeň:
Špinavými proudy všecko zatopeno,
ponořen v nich mnohý, statný peň,
potřísněno kalem mnohé skvělé jméno.
Nezoufejte, nestojí to za to;
vody opadnou a zbude leda bláto. | Literární povodeň. | Ladislav Quis | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-019873 | Zde se zrak můj nenadále chmuřil
Před divadlem ještě vzdáleným,
Tak že mdlobou se a studeným
Strachem celý vnitřek ve mně bouřil;
An Čert proti Madarovi zůřil
Trestem od Maďarů půjčeným,
Totiž tělem na kůl vsterčeným,
Při čemž tento ještě dohán kouřil;
Tam se, kdo to? vůdci řekla sem, ber!
I nu, totě hloupý nálezce
Maď... | 577. Zde se zrak můj nenadále chmuřil | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-016543 | Jun bledý – není pomoci,
hle, nadarmo se lásce brání
a v touze hledí do noci.
Na nebe hledí v pohnutí,
ta noc, to svaté ticho vůkol
mu slzy v oči vynutí.
Svět celý usnul dokola
a nad ním ve chvějivé záři
tisíce světel plápolá.
A bledý jinoch touhou zpit
zřel dlouho v noc tu čaroskvělou,
ve hvězdnou zář i hvězdný třpyt.... | IDYLLA LETNÍ NOCI. | Bohdan Kaminský | 3 | madrigal |
cvf-042246 | Ach že nemám v boji proti vrahu
Výdatných a statných oruží,
Bych moh přes skály a popluží
Prosekať se směle k jeho prahu!
Vrah ti smahu vrývá na ožahu,
Přes hlubiny brudných kaluží
Nemáš leda bídnou opruži;
Jaká čáka k vítěznému tahu?
Slyším břinkot ocelů a hávů,
Vidím četu, vidím vrahův métu,
Duch můj vzpíná v horoucí... | 102. Ach že nemám v boji proti vrahu | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-042317 | Přijdou-li kdys národní ty zvuky
Šťastným krokem v blažený tvůj kruh,
Povztýčí se rozkoší tvůj duch,
A vnitř zkvetou všechněch slastí puky.
Pozvi tehdy všechny přátel pluky,
Ať jim každý propůjčí svůj sluch,
A tak zplácí úcty svojí dluh,
A dar vezme pro nejzazší vnuky.
Kdež jest národ, jehož rodné zpěvy
Takou hloubi, t... | 173. Přijdou-li kdys národní ty zvuky | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-046080 | Ó mrtví, mrtví, jak je v hrobě vám?
Tak častokrát se, mysle na Tě, ptám.
Vy spíte tiše – my tu jeden shon,
hned vlny žití vzruch, hned její sklon.
Vy spíte tiše – a my jdeme kol
ve srdci závist, záští, hněv a bol.
Vy spíte tiše – a my jeden chvat
zde rvát se, mstít se, jen ne milovat.
Vy spíte tiše – my to víme též,
že... | XV. Ó mrtví, mrtví, jak je v hrobě vám? | Jaroslav Vrchlický | 4 | hrdinský kuplet |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.